Chov zvířat v ekologickém zemědělství (Ekologická živočišná produkce)
1. Všeobecné zásady 2. Související předpisy 3. Plemena 4. Krmení zvířat 5. Chov Hospodářských zvířat 6. Zajištění vhodných životních podmínek a veterinární ošetření 7. Zdraví hospodářských zvířat 8. Chov jednotlivých druhů hospodářských zvířat
1. Všeobecné zásady Základním legislativním předpisem pro ekologický chov zvířat v Evropské unii je Nařízení Rady (EC) č. 1804/1999, které je závazné pro všechny zúčastněné subjekty v členských zemích EU. Nadto je jakýkoliv inspekční orgán oprávněn zavést místní předpisy a vyhlášky, avšak vždy v souladu s tímto nařízením. Výraz „živočišná produkce“ znamená hospodaření s domácími zvířaty (včetně hmyzu a vodních druhů zvířat). Výrobky pocházející z lovu divokých zvířat není povoleno certifikovat ani prodávat pod označením „bio“. Všechny obecné předpisy stanovené výše zmíněným nařízením jsou obecně závazné; např. i předpisy týkající se geneticky modifikovaných organismů – v ekologické živočišné produkce není povoleno používat GMO. Živočišná produkce je součástí všech ekologických systémů hospodaření. Poskytuje totiž nezbytné organické látky a živiny pro růst rostlin. Živočišná produkce též poskytuje statková hnojiva, která rostlinám dodávají potřebné živiny a zvyšují obsah organických látek v půdě. Jednou z hlavních a nejdůležitějších zásad ekologické živočišné produkce je zavést a udržet koloběh živin a energie v zemědělském podniku a optimalizovat vztah rostlin k půdě a také vztah zvířat k rostlinám a k půdě. Hospodaření bez dostatečného půdního kapitálu není proto povoleno, tzn. že je třeba hospodářským zvířatům zajistit dostatečnou plochu pastvin a polí. Jejich nejmenší možná rozloha se odvíjí od druhu a stáří zvířat. Ekologická živočišná produkce zajišťuje trvale udržitelný systém hospodaření, protože využívá obnovitelné přírodní zdroje. Používání přírodních hnojiv a zeleného hnojení zajišťuje a zlepšuje úrodnost pastvin, polí i celých zemědělských systémů. Všechny výše zmíněné zásady označují ekologickou živočišnou produkci za systém silně spojený s půdou. Až na několik málo výjimek musí mít vždy ekologicky chovaná zvířata přístup na volné pastviny a výběhy a počet kusů ve stádu musí být omezen. Toto omezení zabraňuje znečištění (např. půdy, povrchové vody i spodních vod). Přesný povolený počet kusů dobytka ve stádu je dán nařízením a zajišťuje tak vyvážené složení živin v půdě (tzn. dusíku a fosforu) i její vysokou kapacitu. Pokud i přesto dojde k nadměrnému spásání porostu a následné erozi půdy, je třeba počet kusů dobytka ve stádu ještě snížit; k redukci počtu kusů dobytka přistupujeme i v případě nevhodných klimatických či půdních podmínek.
2. Související předpisy Všeobecným předpisem, kterým se musí řídit všechny ekologicky hospodařící živočišné systémy, je výše zmíněné Nařízení rady. Jsou povoleny i obdobné systémy výroby, ale konvenčně chovaná zvířata, chovají-li se na stejné farmě jako zvířata chovaná podle zásad ekologického systému hospodaření, musí být přísně oddělena. Ekologicky a konvenčně chovaná zvířata z jedné farmy je třeba ustájit v oddělených budovách a pást na oddělených pozemcích. Nelze společně ustájit ekologicky a konvenčně chované dojné krávy. Co je však povoleno, to je společný chov ekologicky chovaných krav a konvenčně chovaných koz na jedné farmě, avšak i zde je třeba zachovávat zásadu jejich přísného oddělení. Tento systém hospodaření je možné praktikovat pouze několik měsíců v roce. Paseme-li konvečně chovaná zvířata na ekologicky obhospodařovaných pastvinách, musíme splňovat požadavky extenzivního hospodaření. Přesná pravidla týkající se extnezivního systému hospodaření najdete v Nařízení (EC) č. 950/97. Hlavní zásadou je, že zatížení zemědělské půdy nesmí přesáhnout dvě dobytčí jednotky na hektar. Navíc, hustota konvenčně chovaných zvířat nesmí přesáhnout hustotu uvedenou v nařízení, odpovídající 170 kg dusíku na hektar za rok. Ekologicky a konvenčně chovaný dobytek se nemůže pást zároveň na jedné společné pastvině. Jinak je třeba zvláštního povolení, které je vydáno na základě pečlivého prozkoumání daných okolností pověřeným inspekčním orgánem. Druhou výjimkou je možnost pást ekologicky chovaný dobytek na stejné pastvině s dobytkem chovaným konvenčně, pokud však tento pozemek nebyl po dobu posledních třech let ošetřen žádným konvenčním prostředkem, pouze prostředky povolenými ekologickým systémem hospodaření. Používání prostředků k ošetření porostu na každém pozemku se striktně kontroluje a zaznamenává. V případě použití stejného pozemku pro ekologicky a konvenčně chovaná zvířata platí stejná pravidla a omezení hustoty a množství kusů dobytka, jako zmiňuje výše uvedené nařízení. Výrobky vyrobené z tohoto typu živočišné produkce lze certifikovat pod značkou „bio“ pouze se souhlasem daného inspekčního orgánu. Opět je třeba pečlivě, v souladu s nařízením, dodržovat přísné oddělení ekologicky a konvenčně chovaných zvířat.
3. Plemena, krajová plemena Pro volbu plemen neexistují žádná konkrétní pravidla ani předpisy. Za optimální se považují místní plemena, protože jsou dobře přizpůsobena místním podmínkám. Ještě lepší je chov krajových plemen, která jsou vhodnější pro ekologický systém živočišné výroby a nabízejí mnohem širší škálu druhů (biodiverzitu) než novější plemena vzniklá křížením. Místní resp. krajová plemena se již tradičně volí pro chov na volných pastvinách a v otevřených výbězích. V dobře fungující živočišné výrobě se téměř nesetkáme s hygienickými či zdravotními problémy zvířat. Extenzivně chovaná krajová plemena se naopak nepoužívají v intenzivní konvenční produkci, protože mají nižší produkční schopnost a naopak vyšší nároky na krmení a ošetřování. Rozlišení ekologicky a konvenčně chovaných plemen je snadné díky značným a dobře viditelným rozdílům mezi plemeny. To předurčuje i snazší orientaci zákazníků na trhu; ti většinou upřednostňují krajová resp. domácí plemena.
4. Krmení zvířat Obecně platí, že ekologicky chovaná zvířata se mohou krmit pouze ekologicky pěstovanými krmivy. Velký důraz je kladen na kvalitu krmiv a dobrý zdravotní stav zvířat, nikoliv na maximalizaci produkce: kvalitní krmiva s vysokým obsahem živin vyhovují potřebám zvířat jakéhokoliv stáří. Není možné nutit zvířata produkovat víc, než je jejich přirozená produkční kapacita. Při výkrmu není povoleno zvířata nutit ke konzumaci vyššího množství krmiv než je běžný objem. Každý podnik by měl být schopen si sám vyprodukovat dostatečné množství krmiv a pokud na to jeho kapacita nestačí, může krmiva nakupovat pouze od jiných certifikovaných ekologických farem. Jedinou výjimkou je předpis, že více než 30 % objemu konvenčního krmiva může být použito při konverzi. Pokud si však toto krmivo vyprodukuje sama farma, je možné jeho objem zvýšit dokonce na 60 %. Oblasti sezónního přesunu dobytka (např. přesun dobytka mezi horskými pastvinami) musí být v případě potřeby přiděleny členským státům. Je povoleno používat pouze přírodní krmiva; mladí savci se mohou krmit pouze mateřským nebo přírodním mlékem. Doporučuje se používat mateřské mléko co možná nejdéle, avšak obecně délka období krmení mateřským mlékem závisí na živočišném druhu.
Je však zaručeně delší než v případě konvenčního systému hospodaření. Pro hovězí dobytek a koně je minimální doba tři měsíce, pro ovce a kozy 45 dní a pro prasata 40 dní. Umělé mléko je nepřijatelné.
Býložravci by se z důvodu jejich nároků a požadavků na stravu měli co nejvíce vypouštět na otevřené pastviny, pokud převládá vhodné počasí, které nemůže nijak narušit jejich zdravotní stav nebo kvalitu pastviny. Pokud však na pastvině nejsou vhodné podmínky a pastvina tak neposkytuje dostatečně kvalitní krmivo může speciálně pověřený inspekční orgán povolit zkrácení období pastvy dobytka na otevřených pastvinách. Dalším požadavkem býložravců je nejméně 60-procentní obsah vlákniny v sušině čerstvého nebo sušeného krmiva či siláže. V rané fázi laktace potřebují některé druhy krav koncentrovanější krmivo, aby produkovaly více mléka; pověřený orgán tak může povolit snížení obsahu sušiny na 50 procent na dobu maximálně třech měsíců. Pokud podnik není schopen nakoupit nebo vyprodukovat dostatek organického krmiva či krmiva pocházejícího z konverze, může použít omezené množství krmiva konvenčního (opět po udělení povolení pověřeným orgánem). Objem konvenčních krmiv však nesmí přesáhnout 5 procent objemu celoročního krmiva býložravců a 15 procent celoročního objemu krmiv jiných živočišných druhů (např. prasat). Přesné hodnoty se počítají ročně. Navíc však ještě platí další omezení, a to, že denní objem konvenčních krmiv nesmí přesáhnout 25 procent sušiny obsažené ve veškerém použitém krmivu. Pokud dojde k silnému poškození nebo dokonce naprostému zničení veškeré produkce pícnin (např. z důvodu extrémního počasí), pověřený orgán může povolit na omezenou dobu i vyšší objem konvenčních krmiv (pouze ve vztahu k danému místu a k dané produkci). Jedná se vždy o individuální výjimky udělené pouze v ojedinělých a naprosto nezbytných případech konkrétním zemědělcům, kteří si o ně zažádali. V krmivech pro drůbež a prasata musí být obsaženy specifické živiny, které přesně odpovídají požadavkům těchto živočišných druhů. V denní dávce krmiva určeného pro vykrmovanou drůbež musí být obsaženo nejméně 65 procent obilnin. Dále je vhodné přidat ještě dostatek vlákniny, čerstvého nebo sušeného krmiva či siláže do krmiv pro prasata a drůbež, protože tyto látky příznivě působí na trávicí systém zvířat. K přípravě kvalitní siláže je lepší použít místo umělých přísad kvalitní certifikované čerstvé materiály. Pokud však máme k dispozici pouze nepříliš kvalitní či nedostatečně uleželý materiál, je naopak vhodné použít umělé přísady, vyrobené z povolených materiálů. Konvenční krmiva je dovoleno používat pouze tehdy, nacházejí-li se na seznamu
povolených konvenčních krmiv ve výše zmíněném nařízení a pouze v případě, že k jejich výrobě nebyly použity žádné chemické prostředky. Veškerá krmiva živočišného původu, ať už jsou ekologické nebo konvenční povahy, je povoleno použít pouze tehdy, jsou-li na seznamu povolených krmiv ve výše zmíněném nařízení. To znamená, že je zakázáno ke krmení zvířat používat maso a masné výrobky, ale naopak ryby či jiní mořští živočichové, mléko a mléčné produkty jsou povoleny. Všeobecně řečeno, veškeré požadavky zvířat ohledně krmiv a potravy je možné uspokojit pouze krmivy na přírodní bázi, a to především pastvou. Vitamíny, pro-vitamíny nebo živinné přísady je možné použít pouze tehdy, figurují-li na příslušném seznamu. Umělé vitamíny se mohou použít pouze v případě, že se jedná o chemicky přesně definované látky s vlivy podobnými látkám přírodním. Obdobná pravidla se týkají i používání enzymů, mikroorganismů, bioagens a srážedel. V živočišných krmivech nejsou povolena žádná antibiotika, kokcidiostatika, léčivé látky ani látky na podporu růstu nebo zvýšení objemu produkce. Veškeré syntetické látky jsou rovněž přísně zakázány. Naprostý zákaz GMO a krmiv vyrobených z GMO se vztahuje na celý systém krmení hospodářských zvířat. GMO nemohou být použity ani jako přímá krmiva, ani jako přísady do siláží či konzervační látky.
5. Chov hospodářských zvířat Veškeré praktiky musí být přirozené. Rozmnožování a chov hospodářských zvířat musí být založen na přírodních metodách, je však povolena umělá inseminace. Jiné formy umělého rozmnožování, jako je např. přenos vajíčka či hormonálně řízená ovulace jsou přísně zakázány. Umělá inseminace je preventivním opatřením a snižuje riziko venerických onemocnění a infekcí. Během samotného oplodnění není povoleno používat umělé přísady ani pomocné prostředky. Chov hospodářských zvířat v systému ekologického zemědělství znamená přirozený způsob chovu. Je přísně zakázáno způsobovat zvířatům jakoukoliv bolest. Následující seznam shrnuje všechny zakázané metody chovu: −
použití elastických obinadel a jejich připevňování na ocas ovcí;
−
kupírování ocasů prasat;
−
usekávání paznehtů;
−
obrušování zobáku ptáků a rohů zvířat z důvodu snížení stresu či redukce onemocnění způsobených vysokou koncentrací dobytka na daném pozemku).
Všechny tyto zásahy je možné provádět pouze se souhlasem pověřeného orgánu. Povolení se ukládá např. ze zdravotních důvodů (např. obrušování rohů - bezpečnost zvířat) či důvodů hygienických. Zásah může provést pouze kvalifikovaná osoba, a to vždy ve vhodném věku zvířat. Při provádění těchto operací je třeba zajistit, aby zvířata co možná nejméně trpěla. Kastrace je povolena pouze za účelem uchování kvality produktů a tradičních výrobních praktik (např. u prasat, býků a kapounů, u nichž by mohla hormonální produkce zablokovat produkci masa), a i zde je třeba přísně dodržovat všechny výše zmíněné podmínky. Je zakázáno zvířata uvazovat, avšak i zde může daný pověřený orgán na limitovanou dobu udělit výjimku (týká se vždy konkrétních kusů dobytka nebo konkrétních zemědělců – individuálních případů). Uvazování dobytka je využíváno k některým veterinářským účelům, ale vždy pouze na nezbytně nutnou dobu. Vzhledem k velmi vysokým nákladům na stavbu nových hospodářských budov a zařízení je povoleno dobytek ustájit v budovách zkolaudovaných před 24. srpnem 2000. Vždy je však třeba takto ustájenému dobytku zajistit potřebné hygienické i kvalitní životní podmínky. Budova tak musí být čistá a musí zde být dostatek prostoru pro osobní potřeby dobytka. Inspekční orgán zde může povolit hospodaření až do 31. prosince 2010. Je-li dobytek ustájen v malých stájích, může se přivazovat, aby nedošlo k promíchání jednotlivých stád. Může se tak stát v případě, že má dobytek volný přístup na pastviny a otevřené výběhy nejméně dvakrát za týden. Tuto výjimku je možné udělit takové živočišné výrobě, která jinak splňuje všechny výše zmíněné závazné předpisy týkající se ekologického systému živočišné produkce účinného do 24. srpna 2000. Zvířata se chovají ve stádech. Velikost daného stáda se odvíjí od stáří zvířat a od konkrétních projevů chování a potřeb daného druhu. Samce je možné chovat odděleně z důvodu bezpečnosti či řízení dané výroby. Zvířata musí mít vždy přístup na čerstvý vzduch a k otevřenému dennímu světlu. Musíme jim též zajistit přísun potřebných živin a vlákniny v krmivech (např. je povoleno pro selata použít přísady obsahující hodně železa, pokud ho mají nedostatek).
5.1. Transport zvířat V ekologickém systému živočišné produkce je třeba minimalizovat přesun a transport hospodářských zvířat. Upřednostňuje se spíše převoz a doprava konečných produktů před transportem živých zvířat. Pokud však musí být zvířata přece jen převezena na jiné místo, je třeba zajistit maximální bezpečnost a minimalizovat stres; toto pravidlo se týká především nakládání a vykládání zvířat. Musíme dobytek vyvarovat jakémukoliv možnému typu zranění. Je přísně zakázáno používat jakékoliv typy elektrické stimulace či nátlaku. Povolenými metodami jsou pouze převod zvířat ze tmy na světlo a použití krmiv jako vábidel a lákadel. Vozidla sloužící k přepravě hospodářských zvířat musí být čistá a musí zajistit zvířat bezpečnost a dostatečnou ochranu před nepřízní okolního prostředí. Během dlouhodobého transportu dobytka je třeba jej pravidelně napájet. Všechny tyto předpisy se vztahují i na převoz dobytka na jatka. V tomto případě se klade velký důraz na zklidnění dobytka, abychom minimalizovali stres před samotnou porážkou.
5.2. Zjišťování původu výrobků živočišné produkce Proces zjišťování původu výrobků živočišné produkce musí být v souladu s výše zmíněným nařízením: původ hospodářských zvířat se zjišťuje a ověřuje v každé fázi výroby, přípravy, přepravy i prodeje konečných výrobků. Každé zvíře tak dostane již v raném věku své vlastní identifikační číslo. Drůbež se nerozlišuje na jednotlivé kusy, ale označuje se ve skupinách.
5.3. Statková hnojiva Celkový objem použitých statkových hnojiv nesmí překročit 170 kg dusíku/ha za rok (při počtu kusů dobytka stanoveném nařízením). Počet kusů zvířat se musí odvíjet od velikosti pozemku, na kterém je hnojivo použito; vyhneme se tak přílišnému znečištění životního prostředí. V případě potřeby je možné počet a hustotu dobytka na dané pastvině snížit, aby např. nebyly překročeny výše zmíněné limity. Celkové zatížení zemědělské půdy hospodářskými zvířaty, kterou výše zmíněné nařízení nezmiňuje, se vypočítá na základě jejich produkce hnoje a obsahu živin v něm. Optimalizací vztahu plocha půdy,počet zvířat (produkce a potřeba hnoje), se vyhneme
poškozování životního prostředí nadměrným hnojením. Místní samospráva a pověřené orgány však mohou stanovit vlastní vyhlášky ohledně živočišné produkce, které jsou pak závazné. Mohou např. ještě přísněji omezit zatížení půdy chovaným hospodářským zvířectvem.
Příklad: Předpis stanovuje, že maximální počet kuřat je 580 ks/ha, resp. 5800 ks/10 ha za rok. Nicméně je možné se dohodnout s dalšími zemědělci a sdruženími, kteří hospodaří v systému ekologického zemědělství, kteří potřebují též organické hnojivo, ale mají nedostatek hospodářských zvířat, a tudíž i nedostatek hnojiva. V tomto případě se maximální hranice 170 kg obsahu dusíku v hnojivu použitém na hektar za rok netýká pouze jedné živočišné produkce, ale její výše se musí propočítat na všechny ekologicky hospodařící jednotky, mezi nimiž došlo k dohodě.
Zařízení pro uskladnění hnoje musí zabránit znečištění vody, ke kterému by mohlo dojít přímým vsakováním látek z hnoje do půdy. Kapacita hnojiště musí přesahovat množství vyprodukovaného a uskladněného hnoje především v zimě, kdy nelze hnůj aplikovat na půdu. Pevné podloží je důležité i jako prevence proti možnému vsakování dusičnanů obsažených v hnoji do půdy (např. beton).
5.4. Volné výběhy a ustájení hospodářských zvířat Všechna hospodářská zvířata musí mít přístup na volné pastviny a výběhy. Musí však mít k dispozici i uzavřené prostory, které: −
chrání dobytek (např. přístřešky) na pastvě;
−
chrání dobytek při extrémních povětrnostních podmínkách;
−
poskytují vhodné podmínky pro dočasný výkrm zvířat (v závislosti na daném druhu zvířat);
−
poskytují zvířatům bezpečné podmínky na konci období březosti;
−
chrání mladé savce;
−
chrání drůbež před predátory.
Ustájení hospodářských zvířat musí splňovat biologické i etické kodexy a jejich základní potřeby (např. svoboda pohybu a pohodlí). Např. poskytuje suché světlé čisté prostory, vhodné pro krmení krav; prostory musí dostatečně široké, aby poskytly jednotlivým
kusům dostatečný pohyb. Ustájení a volné výběhy musí zvířatům poskytnout volný přístup ke krmivu a vodě. Nicméně musí i dobře izolovat, být správně vyhřáté a odvětrávané, čímž vznikne bezpečné a klidné prostředí pro ustájený dobytek. Mezi potřebná opatření patří: −
bezvadné proudění vzduchu,
−
snížená prašnost,
−
přiměřená teplota,
−
přiměřená relativní vlhkost vzduchu,
−
přiměřená koncentrace přírodních plynů. Konstrukce budovy nesmí bránit přirozenému větrání a ventilaci vzduchu ani přístupu
světla; není možné stavět budovy bez oken. Volné výběhy musí zase poskytnout dostatečnou ochranu proti dešti, větru, slunci a extrémním teplotám, v závislosti na daných povětrnostních podmínkách a druhu hospodářských zvířat. Tyto požadavky je možné naplnit např. vysazením stromů, výstavbou ohrad či vysazením živých plotů, vytvořením větrných bariér z balíků slámy nebo výstavbou dočasných přístřešků. V oblastech, kde
převládají permanentně příznivé povětrnostní i
klimatické podmínky, není zapotřebí těchto opatření. Zvířata se zde mohou pást naprosto volně.
5.5. Kapacita ustájení a prevence před nadměrným spásáním Hustota ustájení dobytka v příslušném zařízení je přesně popsána ve výše zmíněném nařízení. Tabulka zmiňuje každý živočišný druh a jeho konkrétní nároky na zajištění pohodlí a bezpečí. Omezení však nezávisí pouze na druhu chovaných hospodářských zvířat, ale též na plemenech a jejich stáří. Přirozené potřeby zvířat se odvíjí od velikosti a pohlaví stáda. Zařízení na ustájení zvířat jim musí poskytnout přístup na otevřené výběhy. Již při konstrukci a stavbě budou se proto musí dbát na splnění všech výše zmíněných kritérií a předpisů. Optimální hustota dobytka znamená poskytnutí dostatečného prostoru: −
na přirozené stání,
−
na snadné a pohodlné ležení,
−
na snadné otočení,
−
na samočištění,
−
na zajištění dostatečného prostoru na veškeré přirozené pohyby (např. protahování se, třepotání
křídly) a postoje dobytka.
Minimální povolené prostory na vnitřní ustájení hospodářských zvířat uvádí vyhláška. Hustota zvířat na otevřených prostranstvích (volné výběhy) musí být spíše nižší, aby nedošlo k nadměrnému přetížení a rozdupání půdy nebo k nadměrnému spásání vegetace. Tento předpis se týká jak pastevních ploch, tak i volných výběhů. Je třeba dostatečně chránit zdraví dobytka. Všechny prostory k jeho ustájení proto musí být čisté a dezinfikované, aby zde nemohlo dojít k šíření infekčních onemocnění. K čištění a dezinfekci těchto prostor je možné použít pouze prostředky uvedené v seznamu povolených čistících prostředků. Je třeba stále odstraňovat výkaly, zbytky moči a krmiva, abychom se vyhnuli šíření zápachu a nepřitahovali hmyz. K hubení hmyzu či jiných škůdců je opět možné použít pouze povolené prostředky uvedené v seznamu.
Otázky Je povoleno hospodářská zvířata uvazovat? Je povoleno používat elektrické šoky a elektrickou stimulaci pohybu zvířat? Je povolena kastrace, svazování ocasu či kupírování? Která plemena jsou upřednostňována v ekologickém systému živočišné výroby? Jaká jsou pravidla konverze v ekologickém systému živočišné výroby? Je povoleno ponechat společně konvenčně a ekologicky chovaný dobytek na ekologických certifikovaných pastvinách?
5.6. Savci
5.6.1. Všeobecné zásady chovu
Všeobecné zásady stanovují podmínky pro uspokojení základních potřeb savců, jako je přístup na pastviny a volné výběhy. Ne vždy jsou splněny doslova. Hospodářská zvířata musí být schopna využívat otevřených prostranství, kdykoliv to umožňuje jejich psychologický stav, povětrnostní a klimatické podmínky a stav půdy. Zvířata je možné držet mimo pastviny, pokud se u nich vyskytnou specifické zdravotní problémy a pokud to povolí příslušný místní orgán. Býložravci musí mít přístup na otevřené volné pastviny, kdykoliv to
dovolí aktuální podmínky. Stejné předpisy platí i pro býky starší 1 roku. Ti musí mít přístup na volné otevřené pastviny, pokud je to v souladu s bezpečnostními podmínkami. Mají-li býložravci přístup na volné pastviny během období pastvy a pokud zimní přístřešky poskytují zvířatům dostatečnou svobodu, je možné je chovat uvnitř těchto zařízení. Zvláštní fáze života (např. březost, konečná fáze výkrmu) mohou též zvířata, chovaná na maso, strávit v těchto krytých zařízeních. Během této doby však musí ustájení splňovat všechny předepsané podmínky a zásady; zvířata tak nesmí trávit v uzavřeném prostředí více než jednu pětinu života (maximálně tři měsíce). Vládnou-li vhodné klimatické podmínky a umožňuje-li to zdravotní stav chovaného dobytka a typy chovaných plemen, je možné zvířata chovat v uzavřených prostorách až do konce jejich výkrmu. Podlaha stájí musí být hladká, ale nikdy ne kluzká. Nejméně jedna polovina celkové plochy podlahy musí být pevná . Není povoleno ani používání kovových drátěných materiálů či klecí. Místo, kde dobytek leží a odpočívá, musí být z většiny též tvořeno pevnou podlahou (nikoliv roštovou), která musí být pro zvířata dostatečně pohodlná, čistá a suchá. Většinou je tvořena podestýlkou (sláma nebo jiné typy přírodních materiálů). Podestýlku je též možno obohatit některým typem minerálů, které jsou danými předpisy povoleny jako hnojiva v systému ekologického zemědělství. Ustájení telat starších jednoho týdne v oddělených boxech je zakázáno. Je třeba dobytek ustájit v menších skupinách. Přístřešek dobytek chrání před extrémními klimatickými podmínkami. Jednotlivé skupiny se pak chovají v oddělených přístřešcích (budovách). Prasnice je třeba chovat ve skupinách, s výjimkou závěrečné fáze březosti a během kojení mláďat. Vždy musí být ustájeny společně s vlastními selaty. Pokud to umožňují místní podmínky (počasí, plemena), prasnice se mohou nechat společně se selaty na otevřených pastvinách. Selata není možné držet ani v klecích, ani na plochých deskách. Místa chovu hospodářských zvířat jim musí umožnit vylučování a rozrývání půdy. Pro účely rozrývání půdy je možné použít různé typy substrátů a speciálních přípravků.
5.6.2. Drůbež
Všeobecné zásady stanovují, že drůbež je možné odchovávat pouze v otevřených výbězích a není povoleno ji držet v klecích. Vodní ptactvo musí mít volný přístup k tekoucí či stojaté vodě, jako jsou potoky, přírodní či umělé nádrže a rybníky či jezera (pokud vládnou vhodné klimatické podmínky). Jedině tak respektujeme jejich požadavky na pohodlí a
hygienické nároky. Drůbež je též možné odchovávat v uzavřených prostorách, ale zde je nutné přísně dbát na dodržování následujících zásad: −
nejméně jedna třetina podlahy musí být vyrobena z pevného materiálu, tzn. že se nepřipouští roštové konstrukce, a musí být pokryta podestýlkou, jako je sláma, piliny, písek či tráva;
−
v boxech pro chov drůbeže je třeba ponechat dostatečný prostor pro ležící a odpočívající slepice a pro sběr ptačího trusu;
−
zvířata musí mít k dispozici dostatečnou délku hřadu v relaci k počtu kusů drůbeže ve skupině;
−
rozměry vstupního/výstupního otvoru musí odpovídat velikosti daných druhů drůbeže; jejich hloubka, dostupná ptákům, musí být nejméně 4m/100 m2 rozměrů přístřešku;
−
podlahová plocha je dána vyhláškou Celková užitná plocha přístřešků pro drůbež chovanou na maso nesmí na jednu
chovnou jednotku překročit 1600 m2. Kapacitu drůbeže, co se týče množství snesených vajec, není možné zvyšovat ani se snažit zlepšit trvalým nebo nadměrným osvětlením. Nicméně v případě nosných slepic je možné nahradit přírodní světlo umělým osvětlením, které jim poskytne maximálně šestnáct hodin denního světla. Poté následuje minimálně osmihodinový noční odpočinek, kdy se umělé osvětlení vypíná. Drůbež musí mít minimálně jednu třetinu délky jejich života přístup na otevřené prostory, pokud vládnou vhodné klimatické podmínky. Tyto otevřené výběhy musí být pokryty zelenou vegetací, musí též drůbeži poskytovat ochranu a dostatek vody (v korytech) a krmiva. Příliš rozlehlé výběhy bez stromů neposkytují ptákům dostatečné bezpečí a ochranu před výkyvy počasí; může tak dojít k nadměrnému spásání vegetace a kontaminaci trusem v blízkosti budov. Z důvodu bezpečnosti a zajištění dobrého zdravotního stavu drůbeže je třeba přístřešky pokaždé naprosto vyprázdnit mezi jednotlivými turnusy odchovu drůbeže. Přístřešky i jejich okolí je třeba řádně vyčistit a vydezinfikovat. Naopak po dokončení každého turnusu je třeba ponechat prázdné výběhy, abychom umožnili obnovu porostu a též ze zdravotních resp. hygienických důvodů. K přípravě pozemku na nové osetí je třeba jej zorat, čímž se vytvoří vhodné podmínky pro růst nového porostu. Tyto požadavky není nutné dodržovat v případě malých drobných chovů, kdy se drůbež nechává celý den volně na otevřených výbězích. Zařízení zkolaudovaná před 24. srpnem 1999 mohou překračovat předpisy a omezení
týkající se maximální možné koncentrace ustájeného dobytka. Pověřené orgány jim však mohou i přesto udělit povolení až do 31. prosince 2010, pokud si o něj konkrétní osoby zažádají. Povolení se uděluje tehdy, když tyto prostory splnily požadavky předchozí inspekce. V ostatních případech je třeba koncentraci ustájeného dobytka snížit nebo zařízení přestavět. V tom případě musí konkrétní osoba provozující zemědělskou výrobu předložit pověřenému orgánu plán přestavby daného zařízení. Je povinna splnit výše zmíněné předpisy do 31. prosince 2010.
6. Zajištění vhodných životních podmínek a veterinární ošetření Zajištění dobrého zdravotního stavu hospodářských zvířat by se mělo zakládat v první řadě na prevenci. Mezi nejdůležitější preventivní opatření patří: −
výběr vhodných druhů a plemen;
−
vyvážené kvalitní krmivo;
−
příznivé přírodní podmínky;
−
pozornost věnovaná koncentraci ustájených kusů dobytka;
−
ustájení dobytka;
−
vhodné chovné aktivity.
Preventivní použití chemických (syntetických) alopatických prostředků je v systému ekologického zemědělství přísně zakázáno. Prevence proti šíření chorob se v systému ekologického zemědělství zakládá na následujících zásadách: −
výběr vhodných druhů a plemen hospodářských zvířat, které se rychle přizpůsobí místním podmínkám (nejvhodnější jsou domácí plemena);
−
přizpůsobení chovných praktik požadavkům a nárokům jednotlivých plemen a druhů zvířat, především podpora přirozené odolnosti proti chorobám a prevence proti šíření infekce. V podstatě to znamená co možná nejvíce zvýšit procento pobytu zvířat na otevřených výbězích a pastvinách;
−
použití vysoce kvalitního krmiva společně s pravidelným pohybem a stálým volným přístupem na volné otevřené pastviny (zlepšení kondice a zdravotního stavu zvířat);
−
zajištění přiměřené koncentrace dobytka na pastvinách i ve stájích (prevence proti šíření
chorob, redukce stresu).
Pokud i přes přesné dodržování všech výše zmíněných zásad dojde k onemocnění či zranění zvířat, musí se ihned začít s léčbou, pokud možno v izolaci a ve vhodných podmínkách ustájení. Léčba musí být co možná nejvíce přírodní a přirozená. Jejím hlavním cílem musí být léčit zvířata bez utrpení. Použité lékařské prostředky musí splňovat následující předpisy: −
je možné používat pouze prostředky uvedené v seznamu povolených léčebných prostředků (viz výše zmíněné nařízení);
−
je možné používat fytoterapeutika, homeopatika a stopové prvky, které jsou rovněž uvedeny na seznamu povolených přípravků (viz nařízení) (jsou-li však pro daný druh účinná); je přísně zakázáno používat chemické (syntetické) alopatické prostředky nebo antibiotika;
−
pokud jsou výše uvedené přípravky pro daný druh neúčinné, avšak léčba je neodkladná a nutná, aby došlo ke zmírnění stresu a záchraně zdraví zvířat, je potom možné použít i některé druhy antibiotik, syntetických alopatických přípravků atd.
−
použití jakéhokoliv syntetického přípravku musí schválit odborník (veterinář), který se musí průběhu dané léčby účastnit;
−
je přísně zakázáno používat syntetické alopatické přípravky nebo antibiotika jako prostředky preventivní ochrany zdravotního stavu;
−
je zakázáno používat jakékoliv látky na podporu růstu a produkce (např. antibiotika, kokcidiostatika, další syntetické látky);
−
je zakázáno používat hormony nebo jim podobné látky na podporu rozmnožování zvířat (např. indukce, synchronizace říje); hormony je možné použít jako terapeutika pro jednotlivé konkrétní případy (pokud dojde k respektování výše zmíněných podmínek);
−
pokud se stádo nebo jednotlivý kus dobytka nachází v nakažené (infikované) zóně, je třeba provést všechna potřebná veterinární vyšetření. Došlo-li k diagnostikování choroby, je možné použít i některé imunologické veterinární přípravky.
Při každém použití takovýchto látek je třeba vše přesně zdokumentovat a zaznamenat. Je třeba uvést: −
druh přípravku, včetně indikace aktivních farmakologických látek;
−
detailní diagnostiku;
−
dávkování léků;
−
administrativní metodu;
−
přesnou dobu indikace daného léčiva (datum začátku a konce indikace).
Všechny tyto informace se musí sdělit pověřenému orgánu ještě předtím, než jsou prodávané výrobky pocházející z takto léčených zvířat certifikovány jako bioprodukty. Takto ošetřený dobytek musí být jasně označen (v případě velkých druhů zvířat je třeba označit každý jednotlivý kus dobytka, u drůbeže a menších zvířat se označí stádo či hejno). Interval mezi dnem ukončení léčby a výrobou potravin pod značkou bio pocházejících z takto léčených zvířat musí být minimálně 48 hodin. Pokud byly takovéto přípravky (alopatika) (s výjimkou povinného očkování či výše zmíněných metod léčby) použity více než dvakrát za rok, proces konverze musí začít opět znovu od začátku. Stejně je tomu i v případě zvířat, které mají produkční život kratší než 12 měsíců a u nichž došlo minimálně k jednomu procesu obdobné léčby. Seznam konverzních období platných pro jednotlivé druhy a plemena hospodářských zvířat naleznete ve výše zmíněném nařízení. Před koncem období konverze není možné prodávat ani zvířata, ani výrobky z nich vyrobené pod značkou bioproduktů.
7. Zdraví hospodářských zvířat 7.1. Všeobecné zásady Na úvod je třeba zdůraznit největší význam prevence a preventivních opatření. Zvířata chovaná na ekologických farmách v optimálních životních podmínkách mají silný imunitní systém. Dodržují se zde hygienické předpisy a ochrana proti šíření epizootických onemocnění. Zvířata pak nejsou náchylná k nemocem a ty se u nich objevují skutečně velmi zřídka a nepravidelně. Obecným pravidlem systému ekologického zemědělství je, že zvířata i prostředí je třeba chránit proti možnému šíření čistě patogenních chorob; co se týče povolených prostředků ochrany, je třeba dodržovat vyvážený poměr mezi použitým prostředkem a hostitelským zvířetem. Znovu zdůrazněme, že je přísně zakázáno používat běžné prostředky stejně jako terapeutické materiály, hromadící se v organismu. Je vhodné se seznámit s typy chorob šířícími se v daném prostředí a v určitých
podmínkách. Můžeme tak vyvinout vhodnou a účinnou strategii prevence a ochrany proti šíření těchto konkrétních typů nemocí (např. rozvrh spásání, přestavba stájí). Hlavním cílem je vychovat populaci, která bude naprosto zdravá a nebude trpět žádnými závažnými onemocněními. Zaznamenáme-li jakýkoliv náznak přicházející nemoci, dané zvíře je třeba okamžitě izolovat od ostatních. Pokud je již třeba přistoupit ke konkrétním léčebným opatřením, dáme přednost přírodním metodám. Pokud se tyto přírodní metody neosvědčí, teprve pak je možné přistoupit k antibiotické léčbě nebo k operačnímu zákroku. Jedině tak je možné v těchto případech zachránit život postiženého zvířete. V případě antibiotické léčby se zdvojnásobuje předepsaná inkubační doba. Kosmetické úpravy, mutace či amputace jsou v systému ekologického hospodaření se zvířaty zakázány. Ze zdravotních či bezpečnostních důvodů lze některé typy zákroků povolit (např. stříhání srsti mláďat). Některé z nich mohou rovněž zlepšit životní podmínky hospodářských zvířat, jejich chování nebo hygienické podmínky. Výše zmíněné nařízení povoluje kastraci, jenž umožňuje produkci některých konvenčních výrobků (např. prasata chovaná na maso, voli, kapouni). Zákrok však musí provést zkušený odborník a to způsobem co možná nejméně bolestným pro samotná zvířata. Během přepravy zvířat je třeba zmírnit stres a napětí přepravovaných zvířat (v souladu s předpisy na ochranu hospodářských zvířat). Není povoleno používat elektrická zařízení ani alopatická sedativa (před ani během přepravy zvířat).
7.2. Alternativní léčba „Alternativní léčba“ (též „alternativní terapie“) je metoda, která se v medicíně západních zemí vyskytuje a používá velmi zřídka. Slovník, vydaný ve Švýcarsku, obsahuje částečný seznam 278 existujících alternativních metod léčby a terapie. Je však pravda, že většina z nich nebyla nikdy osvědčena klasickou medicínou. Alternativní metody léčby lidí získaly na významu teprve před pár lety. Jejich obliba však neustále roste. A nejen alternativní léčba („rozdílné myšlení“) lidí, ale i zvířat je ve světě čím dál populárnější. Hlavní důvody jsou dva: alternativní léčebné metody nemají žádné vedlejší účinky a jejich působení se projevuje ihned, nikoliv až po delším čase, jako je tomu v případě klasické medicíny; dalšími důvody takovéhoto věhlasu alternativních metod léčby chorob je, že nezpůsobují hromadění nežádoucích látek v těle, a také fakt, že jsou přátelské vůči životnímu prostředí a využívají obnovitelné zdroje.
7.3. Akupunktura Tato metoda čínské terapie, stará již přes tisíc let, se používá k léčbě především drobných zvířat. Avšak je pravda, že její obliba i účinnost roste i v případě léčby větších druhů hospodářských zvířat. První věrohodný zdroj, zmiňující použití akupunktury k léčbě zvířat, se datuje asi do roku 900 př.n.l. (Čína). Do Evropy a Ameriky se tato léčebná metoda dostala teprve v minulém století. Slovo „akupunktura“ je latinského původu (acus znamená jehla a pungere znamená píchat). Tato metoda je metodou stimulační, terapeutickou, prevenční a léčebnou. Znamená stimulaci tlakových bodů na těle zvířete, která se provádí drobnými jehličkami, teplem, laserem, elektrickou energií nebo injekcí slaného roztoku. Podle teorie tradiční čínské medicíny je živý organismus otevřeným energetickým systémem, u něhož ztráta energie může vést ke vzniku nemoci. Nemoc či choroba je tak výsledkem nerovnováhy organismu; cílem léčby je znovu ustavit rovnováhu v organismu. Spousta lidí po celém světě zkoumala a stále zkoumá psychologické a farmakologické účinky tohoto typu léčby a stále více z nich dochází k závěru, že akupunktura je metodou velmi pozitivní, že díky ní se zvyšuje odolnost organismu vůči elektrickému napětí a tělo tak vylučuje více CO2. Akupunktura se používá většinou pro anestetické účely. O tomto dnes velmi populárním a úspěšném typu léčby je možno nalézt celou řadu literárních záznamů a materiálů. Jde o metodu účinnou v boji s alergiemi, epilepsií, onemocněním chrupavek, koňskou kolikou, problémy dobytka s rozmnožováním, mastitidou, ale je i výborným prostředkem ochrany proti průjmovým onemocněním prasat či proti chorobám drůbeže. Akupunkturu není možné použít k léčbě infekčních onemocnění, ani k léčbě chorob, vyžadujících chirurgický zákrok.
7.4. Herboterapie Použití bylinek k léčbě různých chorob je metodou hojně rozšířenou již od dob pravěku. Během staletí se značně rozrostla znalost různých typů bylin. Byliny se používají jako medikamenty, ve farmaceutickém průmyslu (v syrovém stavu) či k přípravě čaje. Obsahují cenné látky, které mohou být ve správném poměru velmi účinné při léčbě různých typů onemocnění. Dnes už se nesetkáme pouze s divokými druhy, ale byliny se už i hojně pěstují a šlechtí. Suché byliny využívá jak věda, tak především obchodní odvětví (sušené
byliny obsahují velké množství léčivých látek). Některé druhy bylin obsahují dokonce více takovýchto léčivých látek. Jejich účinky si neodporují, taková bylina může naopak sloužit k léčbě několika různých chorob. Mezi nejznámějšími léčebnými látkami figurují alkaloidy. Jde o chemické sloučeniny vznikající při alkalických reakcích dusíku. V bylinách jsou obsaženy ve formě soli. Známé jsou jejich sedativní, anestetické a stimulační účinky, např. paličkovice nachová (námel) (Claviceps purpurea), blín černý (Hyoscyamus niger), kakaové boby, kávové boby, semena opia, rulík zlomocný. Krystalické sloučeniny, obsahující cukr namísto dusíku, se nazývají glykosidy. Ty mají příznivý vliv na srdeční činnost, fungují jako projímadlo, usnadňují odkašlávání a jsou močopudné. Obsahuje je např. jmelí (Viscum album), kořen rebarbory, kořen ženšenu, lipový květ a jehlice trnitá (Ononis spinosa). Saponiny jsou rovněž rostlinné glykosidy podporující tvorbu hlenů, činnost dýchacího ústrojí, žaludku a střev, čímž napomáhají vstřebávání jiných látek, jako je např. lékořice, rtuť, blatouch, mydlice lékařská, ptačinec. Hořké látky, které obsahuje např. řebříček obecný, zeměžluč, pampeliška nebo divoká cikorka, jsou látky podporující chuť k jídlu, fungující jako projímadlo, podporující činnost jater vylučování žluči. Připravují se z nich čaje, které obsahují tanin (kyselinu tříslovou), který léčí žaludeční a zažívací obtíže. Do této skupiny patří např. lopuch, listy třešně, listy ořechu, listy kaštanu, stonek a listy kostivalu obecného. Éterické a aromatické oleje, které jsou obsaženy v řadě rostlin jako je např. anýz, bobkový list, máta peprná, Melissa officinalis, fenykl, heřmánek, Valeriana officinalis či rozmarýn, jsou tekutiny s naprosto charakteristickým zápachem, který vzniká destilací páry. A ten má právě léčivé účinky (např. podporuje chuť k jídlu, má močopudné účinky a je účinným prostředkem k likvidaci červů) a usmrcuje bakterie. Vědci stále zkoumají účinky doplňků stravy a výnosových stimulátorů, založených na přírodní bázi, jako jsou byliny a éterické oleje. Takovéto produkty se velmi úspěšně používají k léčbě mnoha živočišných druhů. Cílem těchto výzkumů je snížit objem a nakonec zcela eliminovat používání syntetických léčivých prostředků k léčbě zvířat. Tyto alternativní léčebné metody zlepšují kvalitu masa, které neobsahuje žádné zbytky chemických látek, dále zvyšují vodonosnou kapacitu, upravují poměr tuků a bílkovin v těle a podporují chuť k jídlu.
7.5. Ajurvéda Ajurvéda („ayush“ znamená život a „veda“ znalost) bývala legitimní a naprosto oficiální lékařskou metodou. Zrodila se ve starověké Indii (před 5000 lety). Navrací se zpět k védský.m tradicím a stala se základem mnoha dalších léčebných a terapeutických metod, které vznikly během několika staletí. Kombinuje v sobě starověkou moudrost a moderní vědecké poznatky. Bylinné přípravky řídící imunitu organismu přitahovaly a stále přitahují pozornost vědců po celém světě. Řízení imunity v sobě zahrnuje několik různých disciplín, které zviditelnila právě metoda ajurvédy a které si získaly věhlas po celém světě. V literatuře je udáváno 65 přírodních bylinných prostředků na řízení imunity organismu, z nichž 36 pochází právě z Indie. Výrobky vyrobené z takovýchto bylin nabízejí nové možnosti posílení imunity organismu zvířat. Ajurvéda se již asi sto let snaží prosadit i ve veterinární praxi, kde se využívá bylin a minerálů z Indie. Bylo dosaženo úspěchu v oblasti léčby některých chronických onemocnění metabolismu, nedostatku imunity (obranyschopnosti), onemocnění kůže a alergií. Všechny výše zmíněné látky a produkty jsou velmi účinné pro drůbež – jako prevence proti šíření nejčastějších chorob drůbeže. Posilují imunitní systém, snižují stres, který se dostavuje při očkování, lékařských zákrocích, změnách počasí, přepravě, napomáhají rychlejšímu zotavení po nemocech a u zvířat zvyšují efektivitu využití živin z krmiv.
7.6. Bakterie produkující kyselinu mléčnou Ekologické veterinární lékařství si velmi váží a oceňuje probiotické látky, které obsahují bakterii produkující kyselinu mléčnou. Je všeobecně známé, že populace větších mohutnějších druhů zvířat bývají nejčastěji postiženy onemocněními zažívacího traktu. Množení enteropatogenů – ať už z důvodu antibiotické léčby nebo kvůli oslabené imunitě zvířat – způsobuje zánět střev nebo dokonce smrt. Většina bakterií kyseliny mléčné má bioregulační schopnost, tzn. že jsou schopny udržet rovnováhu prostředí ve střevech. Díky kyselému pH chrání zvířata před množením patogenů a jsou schopny velmi rychle obnovit rovnováhu v těle.
7.7. Homeopatie Homeopatie je slovo řeckého původu. Jedná se o složeninu slov „homois“, což znamená podobný, a „pathos“, což znamená utrpení. Teorie a praxe homeopatické léčby byla systematizována na počátku 19. století Hahnemannem. Homeopatie zná více než 2000 základních léčebných látek. Většina z nich jsou bylinné povahy, některé však také patří do skupiny minerálních látek a jiné jsou dokonce živočišné povahy. Během procesu potencializace se aktivuje dynamická informace, obsažená v dané látce. Poté dojde k předání této informace organismu. 80-90 % nemocí zvířat je možné léčit homeopatickými metodami. Počet veterinářů praktikujících homeopatickou léčbu neustále roste. Je možné ji použít i v systému ekologického zemědělství, k léčbě jednotlivých kusů zvířat, ale i k léčbě celých zvířecích populací. V případě léčby celé zvířecí populace se s ní zachází jako s jednotkou. Jedině tak je možné nalézt vlastní léčebné postupy vedoucí k odstranění symptomů dané nemoci.
7.8. Fyzioterapie Fyzioterapie našla vedle medicíny své pevné místo i ve veterinárním lékařství. Doporučuje se ji praktikovat po provedení chirurgických zákroků jak drobných, tak i větších a mohutnějších druhů zvířat. Mnoho lidí považuje fyzioterapii za metodu využívající „zázračné léčebné přístroje“. Ve skutečnosti jde o různé metody využívající různé typy přístrojů. Dobrého výsledku této léčebné metody dosáhneme pouze tehdy, používáme-li ji pouze jako doplněk nebo též postléčebnou metodu a praktikujeme ji společně s aktivní rehabilitací, např. svalové cviky. Fyzioterapie se doporučuje především při svalových či kosterních obtížích. Může jít např. o traumatickou poruchu svalů, kloubů, rozštěp kyčelní kosti či jiných druhů kostí (např. pohmožděniny, otoky, zlomeniny, výrony, natržení svalů či kostí, křeče, částečná nebo úplná paralýza způsobená nervovým vypětím). Homeopatie je rovněž velmi účinná při léčbě otevřených ran, hnisajících ran, krevních výronů či edémů (otoků). V systému ekologického zemědělství se podle povahy onemocnění ordinují různé typy léčebných metod, např. léčba teplem, léčba tlakem, ultrazvukem (tzn. vysoké zvukové frekvence a mechanické vibrace), masáže či pasivní pohyb. Existuje velké množství různých technik fyzioterapeutické léčby, ale jejich účinky
jsou v mnohém obdobné. Mechanické účinky léčebných fyzioterapeutických metod vedou k biologickým změnám buněk a tkání. Obecné účinky fyzioterapeutických léčebných metod jsou následující: podpora proudění krve a lymfy, stimulace nitrobuněčného a tkáňového metabolismu (vazodilátory nebo vazokonstriktory), analgetické účinky, podpora zahřívání otoků, krevních výronů a fibrinu, redukce intervalu zahřívání. Fyzioterapeutické metody jsou nejvíce doporučovanými léčebnými metodami po prodělaném chirurgickém zákroku. Účinnost léčby je možné ještě posílit použitím různých druhů krémů, mastí či přípravků z bylin nebo mořských řas. Fyzioterapie se naopak nedoporučuje pro vážně oslabený organismus nebo v případě akutních infekčních onemocnění. Některé fyzioterapeutické léčebné metody nelze rovněž použít k léčbě březích samic.
8. Chov jednotlivých druhů hospodářských zvířat 8.1. Skot 8.1.1. Základy chovu Ekologický systém chovu hovězího dobytka se zakládá na přírodních podmínkách, ve kterých se naplno projeví přirozené chování zvířat. Skot se musí chovat neuvázaný a v naprosto přirozeném prostředí. Hodnoty vztahující se k hustotě ustájení a rozloze chovné plochy naleznete ve výše zmíněném nařízení a vyhlášce. Zvířata musí být krmena pouze přírodními krmivy. Krmení se zakládá především na pastvě a zeleném krmení. Jedinými povolenými způsoby zpracování a úpravy krmiv jsou mletí, mísení a řezání. Použití tablet a dražé není zcela zakázáno, ale je mnohem přirozenější se v systému ekologického zemědělství těmto metodám vyhnout. Je povolen mechanický způsob šíření a podávání krmiva. Dojení je třeba provádět šetrně dojicími přístroji v dojírnách nebo v oddělených boxech, tak totiž nemůže dojít ke znečištění okolního prostředí. Čištění vemen menším množstvím vody a za použití pouze přírodních prostředků je šetrné vůči životnímu prostředí. Ruční dojení může mít za následek mechanické poškození vemene a je účinné a efektivní pouze v malém stádu; proto se upřednostňuje použití dojicích zařízení i v systému ekologického zemědělství.
Způsoby reprodukce by měly být naprosto přirozené, ale je povoleno i umělé oplodnění. Všechny ostatní formy umělého rozmnožování, jako je např. hormonální regulace říje nebo přenos embrya, jsou přísně zakázané. Při přepravě zvířat je třeba dbát zvýšené opatrnosti a je třeba přihlížet k platným nařízením (především co se týče bezpečnosti hospodářských zvířat). Porážka dobytka musí probíhat bez většího utrpení porážených zvířat a je třeba se vyvarovat jakémukoliv nepotřebnému zacházení se zvířaty (jako je např. sledování zvířat, extrémní hustota ustájených zvířat, bití zvířat). Kastrace telat je povolena pouze v nejnutnějších případech, a to z důvodu produkce kvalitního masa (nebo tradiční produkce masa z volů). Musí se však provést kvalitně a bez většího utrpení zvířete; k provedení kastrace je třeba si obstarat povolení pověřeného orgánu. Chov skotu je základním prvkem ekologické živočišné produkce. Zároveň klade největší nároky na management, potřebnou plochu půdy, na práci (především dojení). Proto je nezbytný kapitál (stáje, technologie) i motivace podpořená stabilním odbytem produkce. Kromě výše zmíněných základních prvků existují i přísná pravidla a předpisy ekologického systému chovu hospodářských zvířat: −
zvířatům je třeba poskytnout dostatek volného prostoru, aby mohla projevit své přirozené chování;
−
prostory k ustájení zvířat musí splňovat přísná kritéria, jako je dostatek vzduchu, přírodního světla, vlhkosti vzduchu, koncentrace prachových částic a škodlivých plynů;
−
skot je možné chovat bez ustájení, v některých případech jsou otevřené prostory a prostranství povinné. Je třeba zajistit dostatečně velké plochy pastvin;
−
přijatelná hustota ustájeného dobytka s přihlédnutím ke věku ustájených zvířat (podrobněji viz vyhláška);
−
uvnitř i vně stájových prostor je třeba udržet prostředí bez hlodavců a parazitů. K tomu je možné použít povolené látky a prostředky. Jejich použití však musí vždy schválit odborník-veterinář.
Nejvhodnější formou ustájení dobytka je přístřešek krytý ze třech stran a otevřený z jižní strany. K němu musí přiléhat otevřený volný výběh (pevné podloží), s několika nezamrzajícími automatickými napáječkami zvířat (jejich počet se odvíjí od velikosti stáda). Doporučuje se dočasně rozdělit prostory k ustájení dobytka na několik částí, oddělených příčkami, které je možné libovolně posunovat podle velikosti stáda v jednotlivých částech. Větší stádo dobytka by totiž mohlo způsobit strádání a stres jednotlivých zvířat, což vyplývá z
jeho přirozeného společenského chování: každý kus si pevně chrání své místo pro pastvu, pití i odpočinek. Velká stáda tento zaběhnutý systém narušují a způsobují tak konflikty a možné snížení bezpečnosti ustájených zvířat (možné poškození zdraví zvířat) či pokles produkce. Prostory k ustájení dobytka je třeba rozdělit na několik zvláštních oddílů, určených pro specifické skupiny dobytka, jako jsou např. dojné krávy, březí krávy, skupiny mláďat která se ještě kojí. Krávy i jalovice je možné chovat na otevřených pastvinách, jejichž velikost se odvíjí od velikosti stáda (je třeba dodržovat přiměřenou hustotu dobytka na danou plochu pastviny). Každý kus dobytka zde musí mít dostatek prostoru na pastvu i napájení. Je třeba zajistit přístřešky, které budou chránit zvířata před přímých sluncem, větrem a deštěm. Technické zařízení pastvin (např. nakládací rampy, váhy) je třeba sestrojit tak, aby mohlo sloužit k vážení dobytka, veterinárnímu ošetření i přepravě zvířat.
8.1.2. Formy chovu skotu akceptovatelné systémem ekologické živočišné produkce
Podnik může fungovat i jako specializovaná farma pouze na chov skotu, která se nezaměřuje na žádné jiné zemědělské aktivity. Může jít o farmu specializovanou pouze na produkci mléka nebo hovězího masa. Jinou formou ekologicky hospodařícího podniku je farma, vykonávající chov skotu pouze jako doprovodnou činnost, nebo farma specializovaná na ochranu životního prostředí a agroturistiku. Další možné formy hospodaření jsou např. chov hovězího dobytka jako koníček nebo pro obživu.
8.1.3. Mléčné farmy
Klíčovými otázkami živočišné produkce je schopnost samozásobení krmivem, možnost pastení, kvalifikovaná pracovní síla, dostatečná infrastruktura a bezpečný trh pro produkty. Profesionální kvalitní management je zodpovědný za celý podnik. Ideální je, když podnik řídí jeho vlastník nebo spoluvlastník. Dojení musí probíhat v dojírně za použití vhodných dojicích zařízení. Je důležité dbát hygienických pravidel a dalších předpisů, jako je chlazení mléka nebo přepravní kapacita. Největší rentability dosáhneme produkcí nějakého vlastního druhu produktu (např.
mléko, sýr, máslo, jogurty, atd.). Jedním z velice důležitých aspektů takovéto specializace je podepsat smlouvy a vytvořit si vztahy s dalšími významnými hráči na trhu, jako jsou rostlinná produkce, marketing, nákup chovaných zvířat a krmiv. Rovněž úzká spolupráce s kontrolními orgány je nezbytná. Hlavním z hygienických pravidel je prevence: omývání a dezinfekce vemen, zjištění říje a inseminace, příprava k telení a vlastní telení, povinná diagnostika a jiná vyšetření, základní ochrana proti možnému šíření chorob. Odebírání rohů je možné provádět pouze způsoby respektujícími přísná pravidla a po předchozím schválení pověřeným orgánem.
8.1.4. Farma zaměřená na produkci hovězího masa
Nejdůležitější organizační úkol je zajistit zvířatům dostatečně velké plochy pastvin, úměrné počtu kusů ve stádu (podrobně viz výše zmíněné nařízení). Existují různé typy tohoto způsobu hospodaření: Výkrm dodatkovými krmivy, kromě výkrmu býků. V zimě zajišťuje dostatek krmiva siláž, senáž či jiná konzervovaná píce. Dávkování je zajišťováno samoobslužným systémem. Další požadavky jsou stejné jako v případě mléčných farem: spásání pastvin v pásech, poskytnutí dostatečného stínu, přístřeší, napájení zvířat a
ochrana stád před možným
napadením vnějšími parazity (povolenými prostředky jsou např. repetenty). Zvířatům je rovněž možné podávat dodatečné vitamíny a minerály. Výkrm býků je možný i uvnitř chovných prostor, ale je zakázáno je přivazovat a je třeba jim naopak zajistit volný výběh. Telata musí pocházet z ekologického podniku (preferuje se on-farm). Ještě před zahájením jejich výkrmu se musí nechat několik dní na pastvě. Specializovaná ekologická produkce hovězího masa je možná i na nedostatečně velkých pastvinách či pouze pod pastvinovými přístřešky. V tomto případě se musí telata i krmivo kupovat od certifikovaných ekofarem. Produkty prodávané na trhu zahrnují vykrmený dobytek různého stáří a organická krmiva. Další možností je vytvoření specializované produkce hovězího masa v podniku, kde jsou k dispozici velká množství vedlejších bioproduktů, jako je např. mouka z ekomlýnů, odpady z konzerváren, lihovarů apod. Prodejními artikly jsou zde vykrmený dobytek různého stáří a pohlaví. Při zpracování masa je nutno počítat s porážkovou kapacitou a dostatečným chladícím a balícím zařízením. V obou případech je třeba splňovat všechny základní požadavky ekologického
systému živočišné výroby. Dále je třeba vytvořit pevné dodavatelsko-odběratelské vztahy založené na podepsaných konktraktech. Musíme mít stále na paměti, že daná produkce musí být v konečném součtu rentabilní, to znamená, že je třeba co možná nejvíce šetřit lidskou práci a výrobu mechanizovat. V některých případech může výkrm zvířat sloužit i jako atrakce pro turisty, ale i zde je třeba dodržovat hygienické předpisy.
8.1.5. Doplňkový chov dobytka
Základní požadavky ekologického systému živočišné výroby platí i pro systém doplňkového chovu dobytka. Doporučuje se si vypěstovat velkou část krmiva přímo na farmě. Podniky s doplňkovým chovem skotu mají velké plochy orné půdy, kde se pěstuje rostlinná produkce pro tržní účely a kde se používají statková hnojiva, která ještě zvyšují úrodnost půdy. V rostlinné produkci je třeba uplatňovat systém rotace (střídání) plodin v osevním sledu a produkci pícnin na orné půdě nebo se užívá systému dočasně spásaných pastvin.
8.1.6. Způsoby krmení dobytka
Preferuje se celoroční pastva spolu s dodatkovými krmivy. Hlavní zásadou je rozdělit pastviny na pásy, abychom se vyhnuli nadměrnému zatížení pastvin, ale zároveň abychom poskytli zvířatům dostatek krmiva. Zvířata musí mít stále k dispozici napájení a přístřešek k odpočinku. Přístřeškem může být jakákoliv velice jednoduchá stavba, nebo dokonce úplně postačí i skupina stromů. Co se týče přiměřené hustoty dobytka na danou plochu pastviny, je povoleno chovat nanejvýš 1,5 dobytčí jednotky na hektar (viz výše zmíněné nařízení). Počet kusů dobytka ve stádu se odvíjí od jeho stáří, pohlaví a typu plemena. Vždy však musíme přizpůsobit hustotu chovaného dobytka možnostem dané pastviny. Pouze tak se vyhneme nadměrnému spásání. Střídání či rotace druhů znamená, že na určitém pozemku se postupně vystřídá několik druhů dobytka. Jednou z možností je střídat koně, hovězí dobytek, ovce a další druhy. Zvířata se mohou pást společně, pouze seskupení ovcí s jinými druhy dobytka musí schválit odborník-veterinář. Pastviny se musí pravidelně udržovat (tzn. sečení, čištění, vláčení, odstraňování nebezpečných a jedovatých druhů rostlin a parazitů). Je též velmi důležité zvířatům poskytnout stálý přísun tekutin. Kvalita a množství vody, její teplota a čistota prostředí jsou nejdůležitějšími faktory.
Jednou z možných metod napájení dobytka jsou koryta, nádrže či zařízení poskytující vodu v menších, ale častějších dávkách. Obecně lze říci, že přírodní voda není pro dobytek vhodná.
8.2. Prasata 8.2.1. Odchov, ustájení prasat
Obecnou zásadou ustájení ekologicky chovaných prasat je zajištění co možná největšího pohodlí a spokojenosti zvířat, přirozených životních podmínek a dostačujícího zisku. Je třeba přísně respektovat veškeré zásady ekologického chovu prasat. K zajištění produkce kvalitního masa je možné přistoupit ke kastraci zvířat, ale vždy je nutné při ní dodržovat hygienické zásady a kastraci může provádět pouze odborník-veterinář a to bez většího utrpení kastrovaných zvířat. Je přísně zakázáno prasata uvazovat. Prasata upřednostňují pobyt ve skupině. K tomu, abychom vytvořili optimálně velké stádo, je třeba brát v úvahu stáří zvířat, druh a velikost chovných prostor. Vnitřní i vnější chovné prostory musí zvířatům poskytnout dostatek prostoru, pohodlí a místa na krmení a napájení, aby nebyla vystavena stresujícím podmínkám. Přiměřenou a vhodnou péčí o zvířata též zajistíme dostatečné hygienické podmínky při chovu a ustájení. K čištění stájí i použitých zařízení je možné používat pouze přípravky, uvedené v seznamu povolených přípravků ve výše zmíněném nařízení. Upřednostňuje se horká voda nebo pára. V chovných zařízeních je třeba zajistit proudění vzduchu a větrání uzavřených prostor. Prasata dobře snášejí chladnější prostředí, letní horka naopak značně snižují produkci. Tento problém můžeme zmírnit větráním při zajištění rychlosti proudění větru (vzduchu) 0,1 m/s nebo sprchováním zvířat. Hranici 0,1 m/s však zase nesmíme překročit, protože tím bychom prasatům mohli způsobit zdravotní problémy, jako třeba zápal plic. Prasata nesnáší průvan. Chovné prostory je třeba pečlivě izolovat na zimu – např. balíky slámy, které zajistí dostatečnou izolaci proti mrazu. Ohrady pro prasata musí sousedit s otevřenými výběhy. Musíme prasatům umožnit volně rýt na pastvinách. Abychom uchovali dostatečně kvalitní pastvinu, doporučuje se nechat prasata hrabat pouze ráno a večer a vždy na různých částech pastviny. Osvědčilo se nechat prasata rozrýpat pozemek osetý vojtěškou nebo jetelem, a to v roce před jeho zoráním.
Zvířata musí mít k dispozici i oddělený prostor na válení. Na každé pastvině musí být napaječky, stabilní nebo přenosný přístřešek, který ochrání prasata před sluncem, deštěm a větrem. Ten je možné postavit z balíků slámy na pevně udusaném podloží a pokrýt jej fólií. Ve Velké Británii a Dánsku se také často používají jako přístřešky půlky velkých sudů. Nařízení povoluje držet prasata uvnitř chovných prostor v posledních třech měsících období výkrmu (toto období není delší než jedna pětina celého produkčního života prasat). Běžně se používá slamnatá podestýlky, která poskytuje zvířatům dostatečné pohodlí, bezpečnost z hlediska hygieny a je i přátelská k životnímu prostředí. Díky silné vrstvě čisté podestýlky jsou prasata schopna snášet i extrémní mráz. Prasata je možné chovat pouze na otevřených prostorách, kde mají k dispozici pouze malý přístřešek. Pokud chováme prasata na pozemku osázeném stromy, je možné zvýšit množství kusů na pozemku, protože zde má stádo i tak dostatek prostoru a nedochází mezi jednotlivými kusy ke konfliktům. Větší stádo je lepší rozdělit na několik menších skupin, které se mohou společně pást i hrabat, aniž by tak rušily jeden druhého nebo některou další skupinu. Prasata si sama tvoří místo na odpočinek; díky tomuto jejich návyku se snižuje objem lidské práce při likvidaci odpadu. Prostor je možné ještě vystlat balíky slámy, čímž se zvýší pohodlí zvířat. Každý kus tak může odpočívat na vlastní místě a nemusí soutěžit o místo s jinými kusy. Dochází tak k pozitivní redukci vzniku možných sporů a stresových situací pro zvířata. Místa, kde mohou prasata hrabat a rýt, musí být k dispozici i na pastvinách a ve volných výbězích; takovým místem mohou být dřevěné kůly, zatlučené do země a poskytující vhodné podmínky pro přirozené chování zvířat. Ukazatele subjektivního stavu jednotlivých kusů dobytka jsou: reaktivita, krmení, rytí, zvídavost, pohyb, sociální (společenské) chování, čistota, zajištění pohodlí a komfortu, výběr oblíbeného území a odpočinek.
8.2.2. Krmení
Použité techniky krmení a napájení prasat se odvíjí od aktuálního stavu a podoby prostor sloužících k ustájení dobytka. Systém ekologického chovu preferuje koryta, v nichž je možné podávat jak suché, tak tekuté krmivo. Napájecí systémy na pastvinách je třeba neustále udržovat a čistit. Také je třeba prasatům v případě potřeby zajistit možnost doplňkového krmiva. Prasata je možné krmit jakýmikoliv produkty nebo vedlejšími produkty zemědělské
výroby, lesního hospodářství nebo průmyslové výroby, které jsou zrovna k dispozici. Vždy je však zapotřebí dodržovat stanovené předpisy; tyto předpisy byly již zmíněny v předchozích kapitolách i v daném nařízení.
8.2.3. Reprodukce
Základem úspěšného rozmnožování je stabilní plodnost prasnic. Ty se připouští v 7.-8. měsíci stáří u krajových plemen dokonce až v 1 roce, kdy dosáhnou plné pohlavní zralosti. Celý cyklus říje samic trvá přibližně 21 dní. Samice se může spářit přirozeně nebo pomocí umělého oplodnění. Období říje se rozděluje do třech fází: před, vrcholná fáze a po. K ovulaci dochází ve druhé polovině vrcholné fáze; proto by měly být prasnice připouštěny dvakrát – poprvé na začátku a podruhé na konci vrcholné fáze. Ve vrcholné fázi se u prasnic projevuje zvláštní chování – dost často je vidíte strnule stát, s prohnutým hřbetem a můžete do nich klidně strkat nebo si na ně i sednout; toto strnulé chování je znakem příchodu období, optimálního pro oplodnění. Setkání se samci u nich vyvolává návaly vzrušení. Ve skupině o několika prasnicích a jednom jediném kanci je kanec schopen bez pomoci oplodnit několik samic. Obecně znamená termín skupinový chov systém, kdy je pohromadě několik prasnic a více než jeden kanec pocházející ze skupiny, v níž není možné jasně určit otce selat. Kontrolovaný chov (nebo též „připouštění z ruky“) je jednou z nejběžnějších metod: prasnice se ráno oddělí od zbytku skupiny a odpoledne je připuštěna ke kanci. Tento postup opakujeme ještě za dalších 18-20 hodin, abychom stoprocentně zajistili oplodnění samice. Na farmách s menším počtem prasnic se spíše využívá metody přirozeného oplodnění, které je levnější a bezpečnější (v systému ekologické živočišné produkce). Na jednoho kance zde připadá 25-30 prasnic. Při umělém oplodnění může toto číslo vzrůst až na 260 prasnic na jednoho kance. Ke zvýšení produkce dojde v případě zvýšení počtu vrhů u každé prasnice. Vždy však musíme brát v úvahu vyšší nároky nově narozených selat na přísun tepla, proto se nedoporučuje takto přivádět na svět selata v zimě a navíc do prostředí bez systému regulace teploty. Zde je pak třeba použít přídatný zdroj tepla, jako je např. infralampa. Březost prasat trvá průměrně 115 dní, ale pohybuje se v rozmezí 110-120 dní. Dobrým výsledkem jsou dva vrhy ročně; dvou vrhů za rok dosáhneme minimální délkou doby odstavení kojení, což je 40 dní (viz nařízení).
8.2.4. Porážka a výrobky
Ekologicky chovaná prasata se poráží při živé váze 120 kg ve věku asi 9 měsíců. Jak přikazuje nařízení, přeprava živých zvířat na jatka musí probíhat v podmínkách zajišťujících dostatek pohodlí pro zvířata a nesmí být pro zvířata stresující. K nahánění prasat je zakázáno používat elektrická zařízení. Během nakládání a vykládání zvířat musí být každý kus označen, značení je pak třeba zkontrolovat a zapsat do příslušných registračních formulářů. Při následné výrobě hotových produktů z masa poražených zvířat je povoleno používat pouze povolené metody a přísady. Musí být provedena i kontrola jatek a výrobních jednotek. Tradičními konzervačními technikami jsou solení, uzení a sušení. Kromě nich se objevují na trhu i výrobky vyrobené za použití speciálních výrobních technik.
8.3. Drůbež 8.3.1. Obecné aspekty
Ekologický chov drůbeže může sledovat několik možných cílů. Kromě vlastní výroby konečných produktů lze za významné považovat produkované hnojivo. Z toho vyplývá dopad na zvyšování půdní úrodnosti. Pro chov drůbeže musí být vždy zajištěn dostatek prostoru pro volný pohyb. V systému ekologického zemědělství je zakázáno zvířata jakkoliv mrzačit, tzn. obřezávat či obrušovat jim zobáky, nebo sekat nehty. Kastrace je povolena pouze za účelem výroby tradičních tržních produktů, např. kastrace mladých kohoutů pod kontrolou odborníka.
8.3.2. Základní pravidla konverze
Výběhy a zatravněné plochy poskytující potravu drůbeži musí splňovat přísné předpisy ekologického systému zemědělství a konverze. Pro výběhy je povoleno jednoleté období konverze. Podmínky ekologcického chovu je třeba zajistit od 18. týdnu věku pro nosné slepice a od 3. dne věku pro kuřata určená k následné konzumaci.
Co se týče konverze, standardy ekologického chovu je třeba splnit 10 týdnů (v případě kuřat určených k následné konzumaci), respektive 6 týdnů (nosné slepice) před uvedením konečného produktu na trh.
8.3.3. Druhy vhodné pro chov
Druhy vhodné pro chov na otevřeném výběhu jsou daleko odolnější a mohou být chována pro více účelů, proto by měla být preferována. Pro systém ekologické živočišné produkce nelze za vhodné považovat ani intenzivně šlechtěné brojlery, ani hybridní plemena nosných slepic určená pro velkochovy. Mladá kuřata je možno nakupovat pouze od certifikovaných ekofarem, u nichž je prokázáno, že při chovu kuřat byly dodrženy všechny potřebné hygienické předpisy. Tato nakoupená kuřata musí pocházet z registrovaných a kontrolovaných chovů (kontrolu provádí šlechtitelské organizace).
8.3.4. Krmení
Cílem ekologického chovu drůbeže není maximalizace kvantity, ale kvality, tedy výroba jedinečného produktu. Podle toho je třeba stanovit plán krmení drůbeže, který by měl zakládat na uspokojení potřeb přísunu živin. Je vhodné provést výběr vhodných druhů krmiv, v každém případě ale musí mít zvířata k dispozici zatravněný výběh. Je zakázáno jakkoliv poškozovat zdraví drůbeže či provádět nezvratné formy výkrmu (např. rychlé nadměrné vycpání žaludku). Drůbež je vhodné krmit pouze organickými krmivy, vypěstovanými přímo na farmě (pokud jich máme dostatek), maximálně 30 % krmiva může pocházet z konverze, v případě vlastní produkce je to 60 % krmiva. Poměr obilnin (tzn. pšenice, kukuřice, ječmene a ovsa) musí být ve fázi výkrmu drůbeže nižší než 65 %. Denní dávky krmiva je vhodné ještě doplnit zeleným nebo sušeným krmivem či organickou siláží.
8.3.5. Prostory k chovu drůbeže
Důležité je, aby prostory k chovu drůbeže zajišťovaly splnění jejích biologických potřeb. Základními požadavky jsou přírodní světlo a větrání, k budovám sloužícím k chovu drůbeže musí příslušet i volné výběhy (jejich velikost se odvíjí od konkrétních nároků jednotlivých druhů). Pro vodní drůbež je rovněž nezbytné zajistit volnou vodní hladinu.
V posledních letech se opět dostávají do popředí zájmu chovatelů techniky chovu v přírodě. Patří sem např. přenosné kurníky. Při tomto systému je vždy třeba drůbež dostatečně chránit před extrémními klimatickými podmínkami a v případě nedostatku přírodního krmiva dokrmovat. Pokud to dovolují stávající podmínky, je třeba držet drůbež co možná nejvíce na otevřených výbězích (minimálně jednu třetinu délky jejího života). Velkochovy drůbeže v uzavřených kurnících jsou přísně zakázané. U nosných slepic je povoleno přírodní světlo doplnit umělým osvětlením. Chovné prostory je třeba pravidelně vyprazdňovat, čistit a sterilizovat, a to vždy po ukončení období výkrmu jedné várky drůbeže. Toto období musí být dostatečně dlouhé na to, aby stihla spasená tráva ve výbězích znovu vyrůst. Předchozí požadavky se nevztahují na chovy, které nechávají drůbež volně ve výbězích po celý den.
8.4 Ovce 8.4.1. Základní prvky chovu ovcí
Ovce jsou skupinou přežvýkavců, která nachází v zemědělství široké uplatnění. Kromě tradiční produkce mléka a/nebo masa dávají ovce i speciální produkt, který je ovčí vlna. Ekologické farmy více využívají kombinovaných plemen než farmy konvenční. Za vhodná lze považovat všechna domácí plemena, která jsou přizpůsobena místním podmínkám. Ovce jsou velmi účinnými spásači, které lze využít jako velmi účinný prostředek v boji s plevely (dokonce i v sadech a na polích). Ovce nemají vysoké nároky na kvalitu krmiva, běžná pastva je pro ně dostačující, chceme-li však více dbát na zdravý chov a následně kvalitní produkty, musíme zvířatům zajistit vyváženou stravu.
8.4.2. Krmení
Nejvhodnější a nejekonomičtější metodou je pastva. Nejde pouze o to, že pastva zajišťuje ovcím dostatek živin a aktivních látek, potřebných pro jejich organismus, ale čerstvá tráva je pro ovce nejchutnějším druhem krmiva, přičemž vláknina obsažená v čerstvé trávě je kvalitnější než vláknina, obsažená v senu. Čerstvá tráva je také snadno stravitelná a je pestřejší co do obsahu aminokyselin a stopových prvků. Pastva na čerstvém vzduchu navíc zvířatům zajišťuje sluneční světlo a pohyb, čímž utužuje jejich fyziognomii. Ovce můžeme nechat pást na volných otevřených pastvinách po většinu roku. V
případě ekologický chovů ovcí je možná pastva od jara do podzimu. Přesné datum zahájení pastvy určuje momentální průběh počasí. Rozhodující je především počasí na konci zimy a začátku jara, které ovlivňuje sílu a růst rostlin a vysoušení půdy. Ekologicky chované ovce je možné krmit pouze organickými krmivy. Nejvhodnější je krmivo pěstované přímo na farmě, ale je možné i nakupovat krmivo od jiných ekologických zemědělců. Pastviny i krmné plodiny (pícniny) musí projít dvouletým obdobím konverze; v případě chráněné oblasti je tato doba kratší. Je třeba brát stále na vědomí fyziologické potřeby zvířat a nedopustit rozvoj a šíření chorob a onemocnění. Konvenční krmiva je možné použít pouze v malých dávkách (maximálně 10 % celkového objemu). Cílem je vyprodukovat kvalitní výrobky, nikoliv maximalizovat zisky. Během krmení ovcí (pastvy) se musíme vyvarovat použití jakýchkoliv znečišťujících látek, jako jsou např. umělá hnojiva, antibiotika, hormony, GMO apod. Je třeba brát v úvahu rozdíly mezi ovcemi a jehňaty, březím ovcím je možné podávat ještě dodatečné jadrné krmivo. Jehňata sají mateřské mléko až do 45 dní věku a mohou si doplnit mateřské mléko na pastvině. Vhodné je zvířatům podávat i kvalitní seno, v zimě je možné zkrmovat siláž nebo seno a jadrné krmivo.
8.4.3. Prostory určené k chovu ovcí
Pro chov ovcí a koz platí pravidla a předpisy týkající se chovu drobných přežvýkavců. Ekologický chov ovcí je považován za specifický způsob ochrany životního prostředí. Nejdůležitějším aspektem ekologického chovu zvířat je zodpovědnost samotných zemědělců za jejich zemědělskou činnost. Kontrolu ekologických chovů provádí oficiálně pověřené státní orgány, a to i během období konverze, přičemž kontroly během konverze mohou ovlivnit její délku. Vlastní konverze v případě ovcí trvá šest měsíců, ovcím určeným pro konverzi musí být minimálně 45 dní a je třeba jim zajistit neustálý volný přístup na otevřené pastviny. Je zakázáno zbavovat ovce rohů či je jiným způsobem mrzačit. Ovce se rovněž nesmí držet uvázané a je třeba jim naopak zajistit volný pohyb a neustálý přístup k napajedlu a krmným korytům. Prostory k chovu ovcí je třeba konstruovat tak, aby poskytovaly pohodlné prostředí, které bude chovaným zvířatům zcela vyhovovat. Čistit a sterilizovat chovné prostory je možno pouze povolenými prostředky a přípravky. Ovce je možné nechat v uzavřených prostorách maximálně tři měsíce, a to pouze pro účely výkrmu. Na pastvinách musí mít ovce k dispozici přístřešky, které jim zajistí ochranu před případným větrem, deštěm či extrémním slunečním zářením. Každé zvíře musí být jasně a zřetelně označeno. Na jednom
hektaru je možné chovat pouze limitovaný počet kusů (13,3 kusu). Předpisy zatížení DJ jsou u ovcí a koz totožné. Čerstvě narozená jehňata a jejich matky je třeba ponechat po dobu pěti až šesti dní v uzavřených prostorách. Budovy s volným výběhem je možné použít pouze v určitých obdobích (zima), nebo zde můžeme nechat jehňata určená na porážku. V těchto prostorách je třeba zajistit ventilaci a přirozené proudění vzduchu (lehké, nikoliv průvan), které zajistí dveře, okna nebo přídatné ventilátory. V zimě je naopak třeba budovu dobře izolovat a zabránit úniku amoniaku. K tomu je vhodná došková otvírací střecha nebo dveře. Chovné prostory musí mít minimálně dva vchody o rozměrech 3x3 m, které se skládají ze dvou křídel otevírajících směrem ven. Aby nedocházelo k poškození vlny o dveřní zárubně (ve výšce 0,11,5 m od země), je možné do vchodu nainstalovat válce, před vchodovými dveřmi se instaluje dezinfekční lázeň. Chovné prostory určené pro volný odchov musí mít zdroj přirozeného osvětlení. Celková plocha všech oken musí být minimálně 1/20 celkové plochy všech chovných prostor, krmné a odpočinkové prostory jsou odděleny. Vnitřní odpočívací prostory musí být vystlané slámou, nejméně polovina plochy podlahy musí být pevná.
8.4.4. Šlechtění
Hlavním cílem šlechtění je chránit genetický potenciál a uchovat genetickou diverzitu (rozmanitost druhů). Výběrem vhodných druhů a plemen je možné zvýšit objem produkce mléka i reprodukce. Je třeba vybírat druhy vhodné pro extenzivní způsob živočišné produkce. Umělé oplodnění je povoleno, další umělé způsoby rozmnožování, jako je např. přenos embrya, jsou však přísně zakázány.
8.5 Kozy 8.5.1. Obecné zásady
Do podčeledi Caprinae se dle taxonomických znaků řadí jak ovce, tak kozy. Zdomácnělé kozy pocházejí původně ze tří druhů divokých koz, přičemž koza je jedním z nejdříve domestikovaných druhů zvířat - zkameněliny prvních divokých druhů koz byly nalezeny v oblasti dnešního Iránu asi v 9. století př.n.l. Na nalezených kostech je možno dobře pozorovat rozdíly ve stavbě kostí i kostry divokých a domestikovaných druhů. Dnešní domestikované druhy jsou charakteristické typickým aromatem, majícím původ již u divoce
žijících druhů. Kozy jsou nejaktivnějšími přežvýkavci, jsou zvyklé šplhat po kopcích a svazích až do značných výšek. Kozám bychom v optimálním chovu měli vždy zajistit přístup na kopce nebo svahy, případně připravit jiná vyvýšená místa (např. na pastviny umístíme balíky slámy). Kozy se nikdy nesmí delší dobu pást na vlhkých pastvinách, kvůli riziku poškození kopyt. V systému ekologické živočišné produkce mají kozy nezastupitelné místo. Díky jejich vysoké odolnosti a dietetickým vlastnostem jsou ideální pro extenzivní způsob hospodaření. Kozy se mohou pást na zcela opuštěných pastvinách, travnatých porostech, zatravněných okrajích polí či na okrajích lesů. Kozí produkty jsou na evropském trhu považovány za žádané a kvalitní (mléko, mléčné výrobky, maso, mohér).
8.5.2. Krmení
Kozy vyžadují 2-4 kg denní dávky krmiva. Přesná dávka závisí na: −
plemeni;
−
velikosti (trpasličí kozy);
−
stáří;
−
chovném typu (maso, mléko);
−
intenzitě chovu;
−
denní aktivitě (pastva ve volném výběhu);
−
reprodukční fázi (březost);
−
skladbě krmiv;
−
teplotě vzduchu.
V posledním trimestru březosti je třeba zvýšit denní krmné dávky. Kozy-matky vyžadují jinou skladbu krmiva i jiný objem denní krmné dávky (v závislosti na množství a obsahu tuku mléka vyprodukovaného v období kojení). Každodenní konzumace kvalitních krmiv je hlavním hnacím motorem veškeré činnosti a aktivity zvířat. Kozy mají ve zvyku denně ujít velké vzdálenosti, šplhat po kopcích a svazích apod. Proto spotřebují denně daleko více krmiva než jiné živočišné druhy (v závislosti na vzdálenosti, kterou za den ujdou). Při výpočtu a stanovování výše denních krmné dávky tak musíme brát v úvahu řadu faktorů, jako je třeba překonávání překážek v podobě ohrad, rozloha pastvin, svažitost terénu, délka pohybu, atd. Kozy nejsou příliš náročné na doplňky krmné dávky. Zvláštní pozornost je třeba
věnovat krmení dojících nebo dlouhodobě březích samic - v tomto období mohou trpět nedostatkem vitamínů z přírodních pastvin a je třeba jim dodávat karoten (dodatky stravy bohaté na vitamín A). Umělé vitamíny je možné podávat pouze jako dodatek potravy, a to jenom monogastrickým zvířatům. Březost a kojení je třeba kontrolovat den před a ještě tři týdny po odstavu z důvodu nebezpečí nákazy mléčnou horečkou (hypokalkémie). Tato nemoc může propuknout v případě nedostatku minerálů (při pastvě jich má zvíře nedostatek a nedostává žádné náhradní dávky minerálů ve stravě). Z minerálních látek je důležitý především poměr fosforu a vápníku. Potravní návyky koz jsou odlišné od návyků jiných zvířat, protože kozy se při pastvě více pohybují. Dokáží ujít denně až několik kilometrů, navíc se pohybují poměrně rychle a nepřetržitě dokonce i na malých pastvinách (kde chodí stále dokola). Kozy jsou schopné snadno strávit suché krmivo, obsahující především vlákninu, jsou nenáročné na místo pastvy a skladbu krmiva, dokáží sežrat i strávit prakticky cokoliv.
8.5.3. Prostory určené k chovu koz
Chov koz, především v systému ekologického hospodaření, je třeba podřídit návykům a základním potřebám zvířat. Je možné použít stejné parametry chovných prostor, zařízení a nástroje, jako v chovu ovcí, přičemž je potřeba přísně dbát na pravidlo, že kozy je možné v uzavřených prostorách držet pouze omezenou dobu. Na jednu kozu musí v uzavřených prostorách připadat nejméně 1,5 m2 (0,35 m2 pro kůzle) a na venkovních pastvinách nejméně 2,5 m2 (0,5 m2 pro kůzle). Na pastvinách musí být nainstalovány přístřešky, které zvířata ochrání před: −
větrem;
−
deštěm;
−
přímým slunečním zářením;
−
sněhem.
Důležité je zajistit zvířatům pohodlí a splnit jejich základní fyziologické potřeby, a to jak v uzavřených chovných prostorách, tak i na pastvě. K tomu slouží např. venkovní přístřešky na krmivo, venkovní ohrady a napajedla. Důraz je kladen i na dodržení hygienických předpisů, jejich respektování je ještě důležitější v době dojení, při následném uchovávání nadojeného mléka a při jeho zpracování (např. při výrobě sýra). Pastevní návyky koz a ostatních druhů býložravců se liší ve dvou základních bodech:
kozy jsou schopné přijímat daleko pestřejší stravu a vyžadují vyšší procento pícnin (tedy čerstvé trávy) v denních dávkách krmiva. Konkrétní podíl trávy a čerstvých pícnin však záleží na kvalitě a skladbě krmiva. Běžná denní dávka krmiva pro kozy obsahuje větší podíl trávy (ta především na jaře obsahuje nejvíce proteinů a je nesnáze stravitelná). Kozy jsou schopné daleko citlivěji než krávy nebo ovce rozpoznat jednotlivé druhy rostlin a částí rostlin. Díky tomu si samy zajišťují potravu bohatou na živiny a minerály. Kozy samy regulují možné negativní účinky vznikající opakovanou častou pastvou na jednom místě tím, že se při pastvě se pohybují. Při pastvě tak obecně překonají denně dvakrát větší vzdálenost než například ovce. Ekologické farmy mohou chovat kozy jak intenzivně (chov v uzavřených prostorách nebo naopak pouze na volných výbězích), tak i extenzivně (pastva). Ideální je začít extenzivním způsobem chovu. Optimálně základní chovné stádo zvětšujeme vlastní reprodukcí (nenakupují se nové kusy od jiných farem). K tomu, aby mohl být daný chov označen za ekologický (produkce ekologických krmiv), musí pastviny projít procesem konverze. Pokud prošly pastviny i orná pole procesem konverze již v minulosti, je možné danou farmu převést na ekologickou velmi rychle.
