Chov včel v klátech Vzpomínky starého včelaře Josef Fojtů
Před padesáti roky byl můj otec jedním z největších včelařů na Moravě. Na zahradě stálo přes sto klátů. Nebyly ve všech včely. Některé byly nachystány pro roje. Včelstev bývalo tak čtyřicet až padesát. Ostatní kláty byly prázdné. Kláty byly jedlové i bukové. Dřevo na ně muselo být „zkrnělé“. Takové dřevo bylo teplodržné. Zdravé dřevo bylo chladné, v tom by včely zemřely. Některé kláty byly jenom pro jedny včely, ale hodně bylo takzvaných dvojáků. Klát na dvoják musel mít aspoň jeden metr v průměru. Vzadu byla do klátu vydlabána obdélníková díra, která se dovnitř klátu rozšiřovala, jak je vidět z náčrtků půdorysu. Díra se zacpávala dvěma „duškami“. Byly to dvě asi 7 cm silné desky. Skuliny kolem dušek se vymazaly čerstvým kravincem. Kravince se vzaly ve chlévě do nějakého staršího hrnce, dobře se rukou promísily a potom zase rukou se zamazávalo. Kravinec je k tomu účelu nejvhodnější materiál, protože udržuje teplo a po uschnutí nevypadne. Naspodu, pod kláty, byla dvě dřeva a pod dřevy kameny, takže klát odspodu nehnil. Řada klátů byla nadkrytá dlouhou střechou ze šindelů. Ty šindely byly delší než obyčejně. Dával se jich jen jeden „šár“ (tj. jedna řada) na jednu stranu a druhý „šár“ na druhou stranu. „Dušky“ se oddělávaly jenom tehdy, když chtěl včelař udělat nějaký zásah ve včelách nebo se chtěl přesvědčit o stavu včelstev. Při vět-
Půdorys klátu pro jedno včelstvo.
208
Půdorys klátu pro dvoje včely.
Včelín zpředu.
ším zásahu se oddělávaly obě „dušky“, ale při menším zásahu jenom ta spodní. Práce ve včelínu byla následující: Asi v polovině dubna se začaly včely „podkrajovat“. To bylo medobraní. Nebylo k tomu třeba mnoho pomůcek. Ostrým nožem se vypáčila spodní „duška“ a potom i horní. Tak se odkrylo celé včelí dílo. Plásty visely od vrchu až dolů. V někte-
1. duška 50 cm 2. duška
Zadní část klátu.
Nůž.
209
rých plástech bylo plno medu, ale v některých nebylo nic. Záleželo na tom, jaké to byly včely. U včel je to jako u lidí; některé dobře hospodaří, jiné to nedovedou. Všechny plásty bylo třeba vyřezat. Na podkrajování byl zvláštní nůž. Broušený byl na obou stranách. Řezalo se jím tak, že se do nože buď tlačilo, nebo se táhlo k sobě. Plásty se uřezaly až po „hlavu“. Hlava bylo místo navrchu v úlu. Pokud byl úl prázdný, vložil se do něho (asi 15 cm od vrchu) dřevěný kříž. Aby dobře držel, vyvrtaly se proň otvory. Plásty se uřezávaly pod samým křížem. Co bylo nad ním, to se nechávalo. Včelám se taková práce nelíbila. Hodně bodaly. Proto musel mít včelař pomocníka, který zapáleným „práchnem“ včely okuřoval. Otec pana Staňka neměl na okuřování žádnou nádobu. Ale včelař Eliáš v Mirošově měl menší džbánek a v něm byla na boku proražená dírka. Tímto otvorem proudil vzduch a „práchno“ ve džbánku „tlalo“ (doutnalo) a pěkně kouřilo. Kouř stoupal vzhůru. Když chtěl včelař, aby šel kouř do včel, musel do něho foukat. Vyřezané plásty ukládali do beček zvaných „petrolínky“. Byly od petroleje, ale řádně vypálené; nebylo je petrolejem cítit. Plástů bývalo tři plné petrolínky. Práce s podkrajováním trvala týden i více. Až bylo všecko hotové, začalo se pracovat s medem. Všecky plásty s medem se řádně v rukách rozmačkaly. Rozmačkané se naplnily do hrnců kameninových – dobře oblévaných. Do jednoho hrnce se vešly dvě „putny“ vody. Takových hrnců mívali u Staňků v Mirošově dvacet. Poněvadž je vosk lehčí než med, vystoupilo za tři dny všecko voští nahoru a sběračkou se posbíralo. Med byl čistý a žlutý jako „žarúžek“ (lidově blatouch). V tom voští bylo ještě dostatek medu. Proto se voští dávalo nazpět včelám. Bylo to takové jarní přikrmování a podněcování včelstev. Každý klát měl kousek pod česnem vyvrtané dvě dírky. Do nich se zastrčily dva kolíky a na ně se položilo dřevěné korýtko. Do korýtka se naložilo voští a včely je pěkně olízaly. Večer se obrátilo na druhou stranu, aby je včely olízaly ze všech stran. Suché voští se uložilo a brzy se muselo zpracovat na vosk, aby je nepoškodily larvy zavíječe voskového. Med byl uložen v hrncích v komoře. Lidé v létě málo med kupovali. Nejvíc se ho prodalo ve Valaš210
Džbánek na práchno k okuřování včel.
Korýtko.
ských Kloboukách na „sladký trh“, který býval před Vánocemi. Tehdy všichni lidé kupovali med, protože ho dávali – podle starobylého obyčeje – při štědrovečerní večeři na oplatky. Na tom „sladkém trhu“ se prodalo 1–2 q medu. Jeden kg prodávali Mirošovjané za dvě rakouské koruny, ovšem před první světovou válkou. Včelařství dosti vynášelo; tak třeba u Staňků býval proto dostatek peněz. Měli je uloženy prý ve třech záložnách a bylo jich přes 7000 korun rakouské měny. Při tom podkrajování hned pozoroval včelař, jak jsou které včely silné. Zapamatovat si to všecko nemohl, proto si zjištěné pozorování zapsal na horní dušku. Potom občas otevřel také spodní dušku a díval se, jak včely staví. Každou zimu některé včely zahynuly; nejméně patery. Ale stávalo se, že zahynuly i patnáctery nebo dvacatery včely. O včelách nikdo nesměl povědět, že zdechly – „včely umřely“ – tak jako člověk. Při různých pracích na poli rychle uplynulo jaro a nastala senoseč a rojení včel. Otec pana Staňka si velice hleděl včel a nebylo dne, aby nezašel k úlům a nevšímal si života včel. S tím rojením bývalo mnoho práce. Denně vylétávalo 5–6 rojů. Jedny včely daly až tři roje. Téměř na každém klátě byla stará kosa a klacek. Jak se pozorovalo, že letí roj, honem musel někdo „břaňat“ na kosu. Včely myslely, že hřmí, a rychle sedaly na nejbližší strom. Jak utvořily hrozen, hned se šly sbírat. Rojáček byl jednoduchý. Měli jich několik. Bylo to staré řešeto. Okraje mělo ve třech nebo čtyřech místech provrtány; do dírek se navlékly provázky a za ně se řešeto pověsilo na bidlo. Pomalu se přistr211
Rojáček.
Haňadla.
čilo pod roj. Jeden podržel, druhý klepl na haluz a roj spadl do řešeta. Když se včely trochu uklidnily, hned se odnesly do úlu. Kláty už byly nachystány. Navrchu, „v hlavě“, byly nalepeny kousky bílých plástů a úl se ještě dobře vytřel suchou mateřídouškou. Česno se zacpalo mechem. K úlu se přistavilo korýtko z desek zvaných „haňadla“; název jistě vznikl od slova „vhaňadla“. Haňadla se přistavila k otvoru vzadu. Spodní duška se musela oddělat. Když včely vešly do úlu (klátu), zacpaly se duškou a dva dny měly i česno ucpané, aby neuletěly. Zásoby měly s sebou, takže hladem nezahynuly. Když se usadil v úle jeden roj, hned se sbíral druhý. Před večerem se už špatně roje sbíraly. A někdy se stalo, že roj nepočkal na včelaře a uletěl. Bylo třeba stále roje pozorovat a „břáňat“ na kosu. Při sbírání roje a při usazování se také hodně používalo kouře z práchna – „kúř býl na ně (včely) jedlivý“. Lepší než „břáňat“ na kosu bylo vystřelit z flinty, ale to starý Staněk nerad dělal, protože flintu „mjél enem tak“. Při sbírání rojů zažili v Mirošově mnoho všelijakých příhod. Často byli pobodáni – „Ale šak dyž včela pichne, to je zdravé, ale os! Běda – reta!“ Nejvíc strachu zažili u Staňků, když se roj usadil tatíčkovi na hlavě. Vypadalo to, jak kdyby měl paruku ze včel. Oči musel zavřít, protože na nich sedělo plno včel. Byly by mu i ústa zacpaly, ale on je odfukoval. Proto tak „potichučky“ vedl syn otce k prázdnému úlu, přistavil „haňadla“, otec si klekl, sehnul se až nad haňadla a syn pomalu okuřoval. Včely pomalu opouštěly hlavu a braly se do úlu. Otec 212
pana Staňka byl velmi zkušený včelař, ale takové „sbírání roja“ zažil jenom jednou. A ani jediná včela ho tehdy nepíchla! Když se včely přestaly rojit, ubylo na včelíně práce. Když bylo pěkné počasí, včely nosily sladkou šťávu a stavěly. Horší bylo, když přišly deště. Roje neměly žádných zásob. Bylo je třeba přikrmovat. Staří včelaři nikdy nedávali včelám cukr, vždycky med. Přikrmovalo se zase v tom korýtku pod česnem. Vosk vyráběli v Mirošově staroslovanským způsobem. Plásty dali do kotle, co se v něm vařívala povidla. Nesměli dát plný kotel, protože by vařící vosk „ukýpal“. Rozvařený vosk „léli“ do pytle ze lněného plátna. Pytel drželi nad škopkem. Část vosku stékala ihned do škopku, ale bylo třeba lisovat. Lis byl dřevěný, byla to dvě dřeva na jednom konci pevně spojená a na druhém se dala šroubem stahovat. Lisovalo se tak dlouho, až zůstala v pytli suchá souš. Ta se vysypala ke stromu, aby naň nelezli mravenci. Vosk se ještě jednou uvařil a přecedil se přes hustší plátno. Tento vosk byl už pěkně čistý a červený (hnědý). Cedil se do putny, v níž bylo trochu vody. Když vosk ochladl, odstoupil trochu od boků putny a dal se pěkně vyklopit.
Lis.
213
Ročně nadělali u Staňků 25–30 kg vosku. Mezistěny z něho nedělali, ale všecek vosk prodali klobouckým papučářům, kteří jím voskovali „dratvy“ na šití papučí. V zimě byl na včelíně klid. Ale bylo třeba dávat pozor na žluny. Žluna nadělala mnoho škody. Strkala svůj dlouhý jazyk česnem do úlu a na něm vytahovala včely. Když se nemohla dostat česnem, sekala zobákem vzadu do dušek a tak rušila včely ze zimního spánku – klidu. Proto staří včelaři žluny stříleli, chytali na vějice a do želez. Starý Staněk zemřel v roce 1915 a mladý byl na vojně. O včely se proto neměl kdo starat. Mnoho jich pomřelo a už nikdy je nepozvedli na vyšší stavy. Poslední světová válka zničila Staňkovy včely totálně. Po druhé světové válce zůstaly na pasekách v Mirošově jenom řady klátů a v nich dvoje včely. Když se Staňkovi stěhovali do pohraničí, nabídli tyto dvoje včely řídícímu učiteli v Mirošově. Ten je koupil, ale než pro ně na jaře dojel, už žily jenom jedny. Převezl je v klátě do dědiny, ke škole a brzy je předal do úlu „budečáku“. V klátě neuměl včelařit. Včely se v budečáku pěkně rozvíjely a mezi ostatními včelami byly nápadné svou živostí. Létaly i za studenějšího počasí, strašlivě
Kláty s hubami (Nedašova Lhota). (Podle kresby v Okresním muzeu na Vsetíně.)
214
bodaly a dávaly třikrát větší užitek než ostatní včely ve stejných podmínkách. Veliká škoda se stala, když toto vzácné a nerojivé včelstvo zahynulo na Půlčinách, kam se musel majitel stěhovat. Byl to jakýsi starý valašský kmen včel… Podle vypravování Jana Staňka, nar. 1892, pasekáře z Mirošova u Valašských Klobouk, č. p. 33; zapsáno v únoru 1962. Kresby: Bedřich Havlíček. Text byl publikován ve sborníku Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 1964/II, str. 38–41. Josef Fojtů (1913–2003), absolvoval učitelský ústav ve Sv. Janu pod Skalou, působil jako učitel na mnoha školách na Uherskobrodsku a Valašskokloboucku, včelařil od svých 28 let do pozdního věku, míval desítky včelstev, včelařil ze záliby, zhotovil si i jeden klát; byl myslivcem, sadařem, chovatelem, zajímal se o národopis a historii.
215
