Cestovatelský deník AP BALKAN TRIP 13.8. pátek AP auto je ve vynikajícím stavu. Podezřelé zvuky se neozvou dříve než po projetí čtvrté křižovatky. Na první křižovatce odbočujeme vpravo, na druhé zahýbáme vlevo, třetí projíždíme rovně. Další směr průjezdu jsme už nevymysleli a tak nás originalita opustila již v počátku. Truchlení nad tímto neblahým osudem utnul až železniční přejezd, na kterém nás rozlítil pomalu se šinoucí vlak, který neustále ubýval na rychlosti, až v pohybu zcela ustal. Dokonce pak ujížděl i dozadu. Inu, dráhy vždy dovedly člověka potěšit. Zatím ani mráček nezakryl naše naděje na bezkonkurenční dovolenou. První mračna se zjevila až v Rakousku. Auta kolem nás příšerně vržou a něco v nich rachotí. Rakušané zjevně nedbají údržby. Nejspíš mají zcela sjeté gumy a vadnou geometrii. Chválabohu, že AP vůz žádnou geometrii nemá. Naším cílem je majestátní hrad Korneusburg, konkrétně jeho noční přepad. Bůh dolnorakouských hradů však nemá slitování a častuje nás drtivými blesky a záplavou z nebes. Zastavíme ve westernové putyce, abychom poprvé v našich krátkých životech zakusili opojnou slast 0,5‰ tolerance. Po chvíli nás čeká dosud nejpodivnější zážitek – projíždíme Vídní, aniž bychom zabloudili. Další checkpointy jsou Mosonmagyarorvár, Györ, Komárno. Parkujeme v náhodné postranní uličce s příslibem, že ráno navštívíme Evropské náměstí, místí to pamětihodnost. 14.8. sobota Ráno znamená za necelé čtyři hodiny. Zmíněná zajímavost leží pouhé dva bloky od našeho stanoviště. Každý dům lemující prostranství je svým stylem zasvěcen jednomu evropskému národu. Z našeho hloubání, který je asi ten český, nás vyrušil postarší metař. Zásobil nás vyčerpávajícím množstvím informací o tomto projektu. Boudíka podlézavě připodobnil k idolu žen, králi
1
Ladislavovi. Pomalu jsme začínali tušit, že si nakonec řekne o 20€. Když ale zmínil, že mu jistý Izraelec nabídl za onu přednášku plně hrazenou týdenní dovolenku v Palestině, usoudili jsme, že i 20€ je málo. Pozvali jsme ho tedy na pivo. Další zastávkou byla Budapešť, kde toho času probíhal veleznámý ostrovní festival Szigét. Měli jsme v plánu na něj za každou cenu gratis proniknout. Výsledek byl polovičatý. Dostali jsme se na ostrov. Do hlavního města Hunů jsme původně mířili na setkání s naším kamarádem Lorenzem. Stejně jako další naši (maďarští) známí měl však nedostupný mobil. 14. srpen je totiž v zemi Langošů dnem vypnutých telefonů, jak jsme později zjistili. Navštívili jsme tedy na vlastní pěst lázně, kde Fráňa pronesl památnou repliku: „Nepřijeli jsme sem dělat romantiku, ale zrůdnosti a zvrhlosti!“, čímž kvitoval Jakubovo zasněné rozprávění o romantice balkánských žen. Večer jsme hodlali poctít svou přítomností typický vinný sklípek (borozó) v ošuntělé části města. Nakoukli jsme dovnitř, nadechli se místního koloritu, rozuměj nevraživých pohledů místních ošlehaných nájezdníků, a změnili plán. Uděláme vinnou párty přímo v útrobách AP vozidla a to cestou na rumunské hranice. Napadli jsme tedy Pennymarket, nechali se z něj vyhodit se čtyřmi lahvemi vína, spoustou nezbytných chipsů, pytlíkem oliv a trochou sýra. Cesta ubíhala příznivě. Pěli jsme písně, oslňovali kolem cest postávající domorodce, Dominik, který nám zakázal vzít do batohu víc než dvě trička, polil nejprve jedno Milanovi olivovým olejem, následně druhé roztokem na mytí skel, Boudovi pak polil trenky benzínem, ten nám totiž cestou došel a museli jsme ho v provizorních podmínkách doplňovat z kanystru, zabloudili jsme, někteří z nás se silně opili … prostě průměrný výlet. Na rumunské hranici, asi v jednu ráno, se nám, kromě jiných trapasů (například na požadavek „Total passport please“ jsme reagovali dotazem „petrol station with toilette??“), podařilo záhadným způsobem ztratit klíčky a nemohli jsme tedy odjet, čímž jsme blokovali vznikající kolonu za námi. Opilý Dominik neopomněl hlasitě pokřikovat „We are from the Czech Republic“, aby to snad náhodou někdo nepřehlédl. Na první benzínce jsme okusili místní pivo Burger, stálo asi 15Kč a vůbec nebylo špatné, zpětně jsme ho vyhodnotili jako nejlepší nápoj celého výletu. Rumunské silnice taky nejsou špatné. Lépe řečeno jedna rumunská silnice. Ostatní by 2
špatné byly, kdyby o nich bylo vůbec možné jako o silnicích hovořit. Projeli jsme velkoměstem Oradea a zamířili na Cluj s tím, že někde přespíme. Někde v lese, ne v autě. A tak jsme jeli dál asi 4 hodiny a nasávali místní podnebí. Jeden náš kamarád usnuvší spánkem spravedlivých občas ze spaní prohlásil něco o tom, že jsme čuráci a že by si dal toast opečený z obou stran. Cesta se táhla horami, vesnicemi a především kolem řeky. Nakonec jsme spočinuli na parkovišti a vyspali se tři hodiny v autě. 15.8. nedele Rumunská odpočívadla jsou na balkánské poměry neuvěřitelná. Žádné smetí. Vyrážíme někam do přírody, rozbít tábor, udělat ohníček, posečkat a doplnit síly na další šílenosti. První odbočka nás zavedla do typické romské vesnice, jakéž by Vám každý slušný bedecker poradil obloukem se vyhnout. Otáčíme a jedeme dál. Seznamujeme se s obyvatelstvem. Typický rumunský chasník je snědý vrahoun se zarputilým pohledem a slamákem na čele. Typická rumunská žena je škaredá babice v kroji s datem narození někdy během světové války. Té první. Jsou to moc milí lidé. Pokusili jsme se ulovit první zvíře. Králíka. Zatím bezúspěšně. Vydáváme se cestou necestou. Spíše necestou. Dvakrát roztlačujeme. Nakonec jedeme přímo po poli. Kopcem. Příroda je nádherná. Skoro tak hustá jako Šumava. Vylezeme na kopec a děláme ohníček a siestu. Kolem nás ovce a bača. Nebýt to pravda, tak je to solidní kýč.
Po zapálení několika větví se k nám přibližuje opálená a březí místní samice s mentálně postiženým bačovým synem. Tváří se, jako bychom jim zasedli místo v kině, ale nedáme se a dál zatvrzele odpočíváme. Po nějaké době se polovina z nás vydávává na lov zvěře ozbrojena sekerou a naostřeným pohrablem, druhá skupinka hlídá auto a teplo rodinného krbu. K na ohni připraveným mexickým specialitám skupina lovců bohužel přináší pouze brk z orla mořského, který jim jen těsně
3
proklouzl mezi prsty, nejspíš i díky tomu, jak se potil hrůzou. Chvíli pospáváme a pak vrháme sekerou na přesnost, po sobě a do dálky. Vyrážíme směr Cluj. Obdivujeme podivnost honosně oplechovaných sídel lidí nebo snad princů žijících ve městě Huedín, a pak podobnost Rumunské krajiny s českou, včetně obtěžkanosti houbami, kterých nabízí místní čmoudstvo u silnice k prodeji bezpočet. Zjišťujeme,
že
oblíbenou
činností
domorodého
obyvatelstva je civění na silnici v jakékoli podobě. U pumpy zpozorujeme dvě celkem vzhledné a cenově dostupné Rumunky, s nimiž máme očividně společný cíl a sice Cluj-Napoca, a proto se AP vůz poháněný Dominikovým zapáleným lýtkem vydává na zběsilou stíhací jízdu, kterou však brzy musíme vzdát. Důvod je jasný, Dominikem lapidárně vyjádřený: „Jsme moc těžký, musíme vyhodit ty zadaný.“ Naštěstí se tak nestane a naopak se rozhodujeme, že vezmeme stopaře jakéhokoli vzhledu a pachu. Mírně nám není jasné, kam ho naložíme, ale to už řidič před jedním z nich brzdí a Boudík mizí pod záplavou chleba, dek, foťáků a ponožek. Milan, tvářící se o stupeň znechuceněji než kdykoli, se posunuje, aby uvolnil místo mladému invalidovi, který chce do Cluje a mluví pouze rumunsky. My ne, a proto s ním nemluvíme. Bere si nabídnutou žvýkačku, ale po chvíli ji nespokojeně souká skrz miniaturní otvor ve skoro zavřeném okýnku a celé ho přitom opatlá. Deset kilometrů před Clují nás zasáhne obří zácpa, kterou nelze kvůli totálnímu nedostatku jiných silnic do Cluje objet. Družíme se se sympaticky vyhlížející osádkou dodávky vedle v zácpě, hlavně s vysmátým týpkem popíjejícím pivo Jesus. Po chvíli výměny zdvořilostí nám jedno háže okýnkem. Dobrosrdečný Dominik zastavuje provoz a auto a jde otevřít kufr, aby mu na revanš poslal napůl vypitou lahev ginu. Dozvídáme se, že v Cluji je dnes večer koncert Iron Maiden. To vysvětluje dopravní zácpu okolo. S hustotou provozu se zvyšuje i počet dědků okounějících u silnice a sledujících dopravu. Stále nechápeme, co zajímavého je na koloně aut vidět. S postupujícím časem se snižují Dominikovy a Jakubovy nároky na potencionální sexuální partnery. Pan stopař stále nic neříká a s úsměvem idiota zůstává nečinný. 4
Jakub s Milanem vystupují z vozu a pokračují před kolonou pěšky. Při výběru z bankomatu čeká Milana kulturní a ekonomický šok. Rumunské peníze jsou z plastu. Další hrůzné zjištění připraví hochům kolemjdoucí policejní hlídka - v Rumunsku je zakázáno opíjet se na veřejnosti alkoholem. Naštěstí v autě to povolené je, takže se brzy všichni vrátí do vozu. Kolona se mírně rozhýbe až po přejetí místa, kde se koná koncert Iron Maiden, ale záhy chce pan stopař vysadit. Srdečně se s námi loučí potřesením ruky, ale nudný dojem, který zanechal, už těžko napraví. Za rohem nás vítá Kaufland, příslib koupelny, nákupu a něčeho k snědku na grilu. Opláchneme se a vyrážíme k voňavému venkovnímu občerstvení, abychom si naplnili útroby propečeným steakem. It’s closed, dozvídáme se. Nenecháme se rozhodit a mašírujeme směr obchod, snad bude oplývat otevřenějším stánkem s teplým žvancem. Osud nám však přistavil do cesty nepřehlédnutelnou překážku v podobě postaršího, seschlého vyhazovače. Marně argumentujeme, že do zavíračky zbývá hodina. Staříkovy hodinky hlásají něco jiného. V Kauflandu se zkrátka náš rumunský čas posunul. Popojdeme 50 metrů do restaurace s výhledem
na
stráň
posetou
hroby.
Objednáme si a pak hodinu čekáme, než pan vrchní obslouží všechny lidi, co přišli po nás. Velikost porce nás taky nepotěší, o pivním patoku
Skol
ani
nemluvě.
Opouštíme
nehostinou Cluj a vyrážíme směr Braşov. Půl osazenstva AP auta se trumfuje v divokosti průjezdů serpentin, druhá půlka se pokouší hrůzu zaspat. 15 kilometrů před Braşovem vjíždíme do polí, abychom se utábořili. Ze stavění stanů nás vyruší smečka potulných psů dingo. Milanova soucitná povaha nám zabránila zmasakrovat je sekerou a sníst, proto raději balíme a stavíme stan drze u benzíny. Jsou čtyři hodiny ráno. 16.8. pondeli Vyhodili nás sice relativně mile, avšak brzy. Provádíme očistu i těch nejzáludnějších záhybů těl a jedeme obdivovat Braşov, který se holedbá přízviskem „probably the best city in the World“. Na snídani vezmeme zavděk místním Pennymarketem. Sortiment je bídný. Jakub kupuje podivnou tekutinu za zhruba 10Kč, která se později vyjeví být tekutým vejcem. Veškeré pomazánky jsou z ryb. Pečivo nepříjemně připomíná Itálii. Nemají Havana rum.
5
Podobně prachbídné kulisy nabízí celý Braşov. Míjí nás trpcí lidé schovaní pod krustou svých oplechovaných sídel. Vášeň oplechovat cokoli je zde totiž všudypřítomná. Fasády jsou ubohé, památky nuzné, ulicemi teče moč. Vyhodili nás dokonce i z infocentra. Nad městem se tyčí hora
s obřím
nápisem
BRASOV,
trapně
parodujícím
Hollywood. Jedinou radost nám poskytl fotopanel, z nějž jsme mohli zdarma do vlasti zaslat povzbudivé e-maily doplněné našimi debilními obličeji. Míjíme nebezpečně vypadajícího chlapce a oplechovaný vozík a vracíme se k AP autu, našemu zatím ještě pojízdnému sladkému domovu. Vyrazili jsme na cestu směr Piteşti a během ní vyhlíželi Draculův hrad, který by se tu kdesi měl vyskytovat. Pravda je však taková, že jsme v celém Sedmihradsku nepotkali ani jeden hrad, zámek, ba ani tvrz. Jediné opevnění zde představují obrněné dodávky. V horách stavíme, abychom obdivovali krásy
rumunské
přírody,
panoramata
tak
dechberoucí, až jsme se dusili, a Jakubovo trenky. Výhled Jakub zpestřil, když se potřel bílým a chladným jogurtem. Skupina potících se turistů byla výhledem na jeho tělo vskutku zaujata. Pak jsme opět nakopli AP potah a počali stoupat po nezměrných stezkách rumunských horských
velikánů.
Okolí
cesty
nabralo
na
zajímavosti, v Rumunsku se totiž člověk nikdy nenudí – za každým rohem čeká překvapení – auto zaparkované na kruhovém objezdu v protisměru, v příkopu vybouraný koňský povoz, kráva, která se smekla při pasení a nechápavě hledí na okolní provoz, případně půlka silnice sesutá do řeky. Postupem času klesala funkčnost našich brzd a zvyšovala se hustota metalických božích muk
s
honosně
industriálními
zpodobněními
oplechovaných
Ježíše,
svatostánků
a 6
roztodivných jiných model s neonovým osvětlením. To je ostatně kromě plechu, psů a civění na silnici další libůstka románských domorodců – většina města má permanentně nainstalováno cosi jako blikající vánoční výzdobu. Co zde vytáhnou na silvestra si snad radši ani nepředstavovat. Cesta horami ubíhala v celkem předvídatelném duchu až do chvíle, než se Fráňa oslněn krásou místní chemičky rozhodl se v řece (do níž směřovala většina splašků) vykoupat. Jali jsme se tedy, unaveni unylostí běžné dopravy, odbočit na vedlejší silnici. Ta se po chvíli rozpadla na změť kamenů, štěrku, půlmetrových děr a potulujících se krav. Místy se dělníci pokoušeli o opravu vozovky přisypáním ještě větších kamenů a smáli se snahám AP auta o zdolání krutých nerovností. Pak jsme se ocitli v něčem, co vypadalo jako rumunský venkov z našich představ. Cesta okolo říčky zaplněné pet-lahvemi byla protkána chatrnými provazovými mosty, přesycena koňskými povozy a skýtala výhled na příkopy zaplněné matracemi, na nichž si hověli místní obyvatelé, které bychom od pohledu zařadili mezi opálenější odnož našich hnědočechů. Všemu dominovalo extrémní množství psů, místy dosahující až hustoty jeden pes/každou chvíli. Dominik počal mít obavy o zdraví AP auta a příliš ho neuklidnila poznámka navigátora Milana, že tato cesta by měla pokračovat ještě 60km! Naštěstí se po pár kilometrech opět objevuje asfalt a AP auto je zachráněno. O pár desítek psů dále se zastavujeme v příjemně vyhlížejícím motorestu s grilem na oběd. Vítá nás postarší a ochotná majitelka se svou luznou dcerou. Učíme se prvních pár rumunských slov – ciuc, skol, mancare a cinci. I přes jazykovou bariéru si dokážeme přijít na své. Vybíráme ze specialit na grilu a dobíjíme telefony, čímž připravíme zbytek návštěvníků o televizní přenos. V nabídce nechybí naše oblíbené Nastro Azzuro. První odvážlivec odchází otestovat toaletu. Tímto poznáváme ryzost rumunské kultury. Otřesná kadibudka vybavená tureckým hajzlíkem situovaná do prasečího chlívku dotváří kolorit rumunského ruralismu. Navrátivší se Jakub nám návštěvu toalety hlasitě doporučuje. S nadějí v očích se zavalitý Dominik vydává vykonat svatou pouť. Dvakrát se vrací ujistit se, kde chlívek skutečně stojí, a přesto jeho potutelný úsměv po návratu napověděl, že ne vše proběhlo podle plánu. Následný dotaz, zda i ostatní si v chlívku všimli automatické pračky mění podezření v jistotu. Na žádost o vysvětlení podrobností nám odpovídá, že jemu samotnému se celá situace zdála podivná, ale už nebylo cesty zpět. Jelikož mu průchod do chlívku zatarasil mohutný krocan, usoudil, že jde o chlívek vedle, a ve vaničce od sprchového koutu jasně rozpoznal rumunský model tureckého WC! Podivné mu připadalo údajně hlavně to, proč chlívek uvnitř vypadá jako něčí koupelna. Když jsme se dosmáli a zaplatili, pokračovali jsme v cestě do Piteşti. Při příjezdu do města a 7
během jeho průjezdu nás nepřestával udivovat styl řízení v Rumunsku a systém značení cest – neexistence jízdních pruhů a čar na silnici, využití některých pruhů jako parkovišť, výskyt povozů hlavně na místech, kde je značkou zakázána jízda povozů, a nadbytek troubení. Dominik jako řidič brzy tato pravidla přijal za svá a přestal upozorňovat na změnu směru, ruku z řadicí páky přesunul trvale na klakson naučil se, že neexistuje křižovatka, uprostřed níž by se v plné jízdě nedalo otočit do protisměru. Přesto mu alespoň zpočátku činilo obtíže nedávat přednost a odbočovat doleva se zavřenýma očima, ale i na tom zapracoval. A pak jsme si koupili meloun. Několik kilometrů za Piteştí jsme zastavili k odpočinku a opravě AP auta. Dominik se pokusil ulovit pohrabáčem srnku. Před setměním jsme se nechali inspirovat okolními plápolajícími cikánskými ohni v městech, prohřívajícími psí pečínku jen pár metrů od hlavní silnice. Zaujala nás různorodost jednotlivých povozů – některé jsou vybaveny nejen SPZkami, ale i sporáky, ložnicemi a stovkami proutěných košů. Řídí většinou otec rodu a jeho syn, luxusnější povozy převážejí i matku a další ženy. Občas se přihodí, že křižovatku zablokuje povoz, kterému se potřebuje vysrat motor (= kůň). Byli jsme rádi, že motor AP auta se nevysral, ačkoli vydával zvuky hrozícího průseru zákeřně často. Na noc nás provoz zahnal do pole a blížící se psi do lesa, následně sršni málem z lesa. Ale již nebylo cesty zpět a tak jsme je povraždili. Jen co jsme na ohýnku dopekli poslední kousek masa, spustila se průtrž mračen a zahnala nás do auta. Pokusili jsme se sníst melou. Jako již mnohokrát předtím se nám to nepodařilo a půlku jsme ho vyhodili. Nocovali jsme ve stanu a v autě. 17.8. úterý Další den začal příjezdem do přístavu Calafat, který jsme 5krát objeli, abychom zjistili, že jiná cesta než trajektem do Bulharska skutečně nevede – most je totiž teprve ve výstavbě. U vjezdu do přístavu jsme byli opakovaně ujištěni, že, navzdory informačním cedulím, zaplatíme za převoz pouze 7euro a trajekt jezdí non-stop. Těžko jsme se pak smiřovali se skutečností, že zchudneme o dalších 35 € a navíc si dvě hodiny počkáme. Šli jsme se natruc v bezcelní zóně opít levným vínem. Jenže to byl teprve začátek našeho opíjení. Na vysněnou 100 metrů dlouhou cestu přes řeku se Jakub oděl do slušivých pruhovaných trenek, ke kterým si nic jiného nevzal a připravil tak nevšední zážitek na trajektu polským motorářům, iráckým diplomatům a ostatně i nám. Vykročil takto svlečen dokonce i k budce na bulharské straně optat se, zda si musíme kupovat bulharskou dálniční známku, když nepojedeme po dálnici a Bulharsko po pouhých 40km zase opustíme. Snad s toho módního šoku, snad z nedostatku vědomostí, ho muž za sklem 8
ubezpečil, že to nutné není. Jeho omyl jsme měli teprve poznat. Po chvíli cesty nám došlo, že v Bulharsku nejsou na rozdíl od Rumunska psi, nebo alespoň ne v tak zrůdném množství. Usoudili jsme, že neumí plavat. V kavárně ve městě Vidin jsme se dožadovali piva, s přikyvováním hlavou nám však bylo odepřeno. Když už to vypadalo, že se v Bulharsku nenapijeme místního věhlasného piva, natrefili jsme na příjemně vyhlížející servírku ve stejně vyhlížející hospodě. Obojí s každým pivem bylo hezčí a hezčí a tak se ze zastávky na jeden kousek stal celodenní program. Vytvořili jsme si v restauraci otevřený účet, který se postupně rozrostl až na 25 € a původně dohodnuté kanystry s pivem s sebou do auta byly záhadně prolity našimi hrdly již na místní zahrádce. Zhruba v půlce této akce, po spotřebování zhruba dvou třetin týdenní zásoby piva onoho pohostinského zařízení, přišla ze strany strnulé majitelky přímo kruciální otázka: „Odkud proboha jste?!“. Rozproudila se diskuze na ožehavá témata a nebýt výměny personálu, Jakub by se již oženil a brzy rozvedl, což měl ostatně dlouhodobě v plánu. Druhá servírka už se nám příliš nelíbila a tak jsme se vydali do Bregova na srbské hranice. Průjezd nebyl bez problémů. Vlastně dlouho nebyl vůbec. Posledních pár metrů Bulharska se protáhlo na delší dobu než celý průjezd touto zemí, a to včetně přímených čtyř hodin strávených v hospodě. Vystresováni již tak nemístnou částkou vydanou za přejezd Dunaje a opiti bulharským pivem, odmítli jsme zaplatit požadovaných 5 € za silniční známku, neb se v nás vzedmula česká lakomost a navíc jsme to považovali za korupční jednání, žádost o úplatek a vpravdě protiprávní akt! Své přesvědčení jsme průběžně posilovali pitím dalšího piva v prostoru celnice a plamennou argumentací v nejméně deseti indoevropských jazycích. Nejdále zacházel v boji proti domnělé policejní zvůli Jakub, znalec to balkánského práva a místí situace. Vytrvale vzdoroval vyhrožování, urážkám, ponižování, šermování pistolemi i rozumným argumentům. Těm především. Patová
9
situace trvala několik hodin, a jelikož náš telefonát na bulharskou protikorupční linku zůstal nevyslyšen, přijel spor rozetnout ten nejnerozhodnější policista ve východní Evropě, tupého vzezření, ale s ukázkově vypranou reflexní vestou. Jeho práce spočívala v tom, že po všech nejistě pokukoval a pokoušel se utěšit Jakuba cigaretou. Mezitím nám byly záludně a neoprávněně zabaveny všechny doklady od nás i našeho vozidla. Konfiskaci málem podlehlo i pivo, ale Bouda si ho na rozdíl od občanky nenechal vzít. Pomalu jsme se připravovali na první noc strávenou ve vězení, Dominik ale překvapivě nadýchal 0,00%o. Bulharští celníci hlasitě zaskřípali zuby a začali hledat další páky, aby nás zlomili. Po třech hodinách jsme konečně zaplatili a další hodinu čekali, až nás pustí. Vyjednáváním zničený a Evropou zhrzelý Jakub odešel pozvracet bulharský duty-free shop a sloup před srbskou hranicí. Ostatní si krátili čekání ve frontě hrou se svítícím frisbee mezi stojícími vozy. Jakmile Jakub dozvracel, přišlo na něj sraní – neboli jak by zbytek výpravy (všichni krom Dominika) řekl – začalo ho tížit střevo. Slušně se optal srbských celníků, zda by ho pustili na záchod. Dostalo se mu odpovědi: „Vyser se v Bulharsku, tam je záchod všude“. A tak šel. Rozverně vypadající celník se nás optal, zdali převážíme nějaký hašiš, načež mu Bouda nabídl pivo a řekl, že nic jiného nemáme. A byli jsme v Srbsku. Jakub usnul spánkem spravedlivých, ostatní se během zběsilé jízdy oddávali zpěvu perverzních písní o vzhledu srbských žen a vybavenosti srbských mužů a přestali řešit směr jízdy. I díky tomu jsme se málem vrátili do Rumunska. Kolem půl jedenácté jsme zastavili na čerpací stanici načerpat první dojmy ze Srbska. Uvnitř byla překvapivě prostorná a plná lidí. Přisedli jsme ke stolu a zabředli do rozhovoru se sympatickým Srbem a jeho zavalitým makedonským kumpánem. K jídlu jsme si nechali doporučit cosi, co vypadalo jako penisy plněné sýrem, ale chutnalo proklatě dobře. Po rozloučení s novými přáteli Slovany udělali Milan a Bouda osudovou chybu – usnuli. Dominik se svou ospalost rozhodl řešit agresivní jízdou na hranici šílenství. Na bezpečnosti nepřidal ani terén plný serpentin, tunelů, svodidel, srázů a skalisek. Když se dostatečně vyběsnil a vlastní bezohlednost za volantem ho začala děsit, prudce zabrzdil a zaparkoval na nejromantičtějším místě v Srbsku – odpočívadle u silnice nad srázem strmě padajícím do Dunaje zastřešeném hvězdnatou oblohou s blyštícím se pásem mléčné dráhy uprostřed. 18.8. streda Ráno jsme se pokochali výhledem na řeku, nestresovali se pohledem na mapu a vydali se proti proudu Dunaje do Bělehradu. Obdivovali jsme krásy povodí tohoto evropského veletoku a 10
bavili se nad značkami upozorňujícími, abychom se nepokoušeli do řeky s naším milovaným autíčkem seskočit. Na snídani jsme se zastavili v bezva vikinské krčmě se super týpkem vrchním. Vaří neskutečné a jedinečné kafe, k tomu přinesl na naše poměry nevídaně rozsáhlý teplý předkrm (zhruba dvojnásobná porce klasického smažáku). Kdybychom si byli dali hlavní jídlo, trávili bychom ho až dosud. Cestou jsme blaženě odpočívali, až na Dominika, který nabíral síly k výbuchu zlosti, jež se měl již za pár řádek dostavit. Poblíž Smedereva jsme míjeli obří americkou továrnu na zbraně, průhledně pojmenovanou US Steel of Serbia. Materiál k výrobě zbraní zajišťovalo obří šrotiště s fabrikou úzce sousedící. Nebo to možná byla obyčejná ocelárna. A pak jsme dojeli do Bělehradu, nejkrásnějšího města v okolí metropole Srbska. Zároveň jsme se ocitli v posledním městě, jehož jméno dokázal Fráňa vyslovit. Na okraji Bělehradu nás velmi zaujala benzínová čerpací B&B – Boban a Bojan. Inspirovalo nás to chceme si spolu po dvojicích založit vlastní čerpací stanice jako konkurence těmto srbským bukvicím. Při stání v kolonách v centru jsme zpívali pochodové a bojové písně o hořících psech, což u Fráni vyprovokovalo výboj nekontrolovatelné agrese. Auto používal jako zbraň a zbytek osádky tvořil náboje! Když Dominik vychladl a našli jsme zhruba správnou cestu na koupaliště Ada Ciganlija, počali jsme hodnotit okolní architekturu. Milanem pojmenovaný styl „brutalismus“ se zamlouval pouze Jakubovi, v nás ostatních budil pouze pocity tísně a sklíčenosti. Na koupališti jsme se uvelebili v horizontální poloze, omyli a očistili svá zapšklá těla, obdivovali krásy srbských žen, hráli si s kozami kozí války a skrývali tuhou erekci pod vodní hladinou. Takto jsme se vesele proflákali až do večera, poté jsme se osvěžili fotbálkem a vyrazili za kulturou. Zaparkovali jsme pod pevností Kalemegdan, přímo před nejsmradivější toi-toikou v Srbsku.
11
Po prohlídce opevnění a vystavených uměleckých děl (jedno dělo bylo dokonce vyrobeno v ČSR) jsme sestoupili do vnitřního Bělehradu a vynalezli homantický koncept nazírání reality. Dominik si totiž s ostatními nechtěl kazit pocity spojené se slovem romantika. Putovali jsme ulicemi a nekoupili si ani jednu přepraženou kukuřici. A tak jsme šli do tý dobrý restaurace a započali svou opilost konzumací 13ti jelenů (Pivo Jelen Pivo Pivo). Jídlo bylo chutné, především Dominikova polévka, číšník byl srdečný a pohotový. Poté jsme se vydali k řece na párty na lodích. Lodě však odpluly, stejně jako naše naděje na snadný sex. Místní děvčata nám neochotně poradila, že na druhé straně řeky se cosi děje. Nejdříve to vypadalo jako fronta na banány, ale náhle se z toho vyklubal olbřímý pivní festival. Nebyli jsme proti. Zkušený záškodník Milan skryl kapesní nožík v botě a lehce prošel důkladnou kontrolou, při níž musel například Bouda ukázat svou trubici. Za tu noc se vychlastaly miliardy piv, lidé pili dokonce protivínský Platan. A všude kolotoče. Nevěděli jsme co dřív, tak jsme zkusili postupně všechno. Uhranula nás syrová balkánská hudba oscilující mezi styly. Pili jsme, tančili a močili na kamiony. Když jsme dostali hlad, tak jsme jedli. A že bylo co! Srbové grilují jako bozi. K poslechu a tanci nám hrál Benny Benassi. Naše extatické pohyby přerušil místní mladík s žádostí o papírky. Když jsme nepochodili s angličtinou, zkusili jsme to na něj česky. Během vteřiny se včetně vzhledu změnil v Čecha. Prý u nás vystudoval zvuk na FAMU a už deset let pobývá v Praze. Ačkoli vypadal na 16, bylo mu přesně dvakrát tolik. Srbové zřejmě nestárnou. Ve čtyři ráno skončila muzika, ale my jsme ještě stáli na nohách a mezi tunami odpadků se poznali s bratry Srby, jež jsme se pokusili dotáhnout na nějakou after-párty. Rychle jsme se stali jejich idoly a to z několika dobrých důvodů – Fandíme Slavii Praha, která porazila Crvenou Zvezdu Beograd, pijeme Jelen, spíme v autě, jeden z nás se jmenuje Milan a prohlašujeme, že „Kosovo je srce Srbije“. Navrhli nám, že nás vezmou domů do Zemunu. After-párty bude prý v kriminále. Pochopili jsme, že tito hoši jsou ti praví, od koho se nám podaří koupit zbraň, abychom si splnili jeden z balkánských cílů. Nakonec jsme však získali jen kontakt na facebook od Dušana Lučiće a radu do života: „Rumuni jsou ten nejhorší národ a jsou to napůl psi“. Uvědomili jsme si, že Srbové jsou naopak ten nejlepší národ. 12
Dalekou cestu zpět k toi-toice a našemu autu psychicky nezvládl Dominik a ozvláštnil ji svým útěkem. Koupil si během něj pečivo. My zatím čekali u auta opřeni o suchý záchod. Polomrtvé smrady nás nakonec vyzvedl a odemkl auto. Spali jsme. 19.8. ctvrtek Zpocení a zatuchlí jsme se probudili na pražícím slunci a pocítili nutnost být čistí. Dominik byl pryč. Tak jsme smrděli dál. A doufali, že se za chvíli objeví s dalším chlebem. Tuto relativně přijatelnou situaci však nabořil svým klaksonem srbský podnikatel, jemuž naše špatně postavené auto bránilo v parkování. Neochotně jsme mručeli. O to ochotněji troubil! Vydali jsme se hledat Dominika v domnění, že má klíče. Než se však doplazil k autu, situace se vyřešila sama. Nápad omýt se na koupališti povzbudil nás všechny. Ne zcela střízlivý jsme se vydali na cestu v AP autě a řidič Jakub tak riskoval 14 dní v base. Vozidlo již začínalo připomínat pověstný pojízdný kus pekla! Po příjezdu na Adu jsme se rozvalili vedle dvou přenádherných srbských divoženek, jejichž jedinou starostí bylo, aby na slunci rovnoměrně zbronzověla jejich luzná těla. Jakub vyjádřil přání počít Srbě. Po cestě z koupaliště jsme se stavili najíst v McDonaldu a zaparkovali vedle podniku jménem „Ribogrill“. Sladký pach rybích mršin prosytil celý vůz a dlouho vydržel. Ne zcela bez problémů se nám podařilo vymotat se z Bělehradu, i za cenu porušení téměř všech předpisů, které jsme ale stejně neměli náladu dodržovat. Pokud by náhodou tento deník četl nějaký dopravák, podotýkáme že vozidlo řídila osoba blízká Dominika Fraňka. Potřebovali jsme doplnit palivo a tak jsme zabrzdili u benzínky s obsluhou, kde se s námi dal do řeči sympatický čerpač jménem Nenad, který se nás dotazoval, odkud jsme, kam jedeme a jestli nám chutná pivo Jelen. Doporučil nám návštěvu večerního dílu BeerFestu v Bělehradě, tentokrát dočasně věnovaného rocku. Rovněž nás lákal na koncert Gorana Bregoviče v Guči a tvrdil, že za jízdu bez trička zaplatíme pokutu 300€. Možná myslel pouze 3000 dinárů, ale stejně se v tu chvíli pouze do pasu oděný Milan otřásl hrůzou, neboť tento nesmyslný zákaz byl v přímém rozporu se samým jádrem jeho svébytnosti. Jak jinak než bez trika by okolí mohlo obdivovat lepé linie jeho helénské figury? Shodli jsme se však na tom, že na platbu podobné položky naši rodičové v potu tváře v práci nedřou a s žádostí o neprodlené zaslání 75 000Kč by nás poslali k šípku, a tak se Milan chtě nechtě musel zahalit. Vrhli jsme se po hlavě do dalšího putování a naším cílem se stala Bosna. Na benzíně jsme nakoupili zásoby, obzvláště levná byla Pepsi cola, kterou jsme pro velký úspěch (vypila se ještě za stání v autě) došli koupit ještě ve druhém vydání. K tomu pár balíků chipsů, pivo, všechno rozžvýkat 13
a promísit s již přítomným čurbesem v autě a máte večerní AP pohodu. Po překročení hranic jsme si začali všímat mešit, které se v Bosně vyskytují skoro ve stejném množství jako pravoslavné kostely, místy jde dokonce o něco mezi. Rozhodli jsme se navštívit Srebrenici, město, kde za balkánské války mělo údajně dojít k masakru 8000 lidí a genocidě. Na nás ale působila jako klidné maloměsto, kde se pořádá balkánská party. Ihned po vystoupení z auta jsme totiž uslyšeli hlasitou hudbu v napůl orientálním, napůl jihoevropském duchu, která se odkudsi linula, a prostupovala celou obydlenou oblastí. Než jsme se vydali pátrat po jejím zdroji, navštívili jsme supermarket, kde jsme se projevili jako čeští křupani na výletě v civilizaci. JJ u pokladny ukázal na zkratku "km", což je značka bosenského platidla - marky, a zeptal se, co to je, jestli to je euro. Milan si vybral nevzhledný hrneček, jenž si chtěl zakoupit, a když už byl téměř na řadě s placením, omráčen jeho pitoreskní krásou si k němu vymyslel ještě srovnatelně podivnou soupravičku, čímž zablokoval celou řadu u pokladny, navíc pak vše zpomaloval rozvláčným platebním stykem, ke kterému používal kartu. K tomu přičtěme, že všichni lidé na Balkáně narozdíl od nás voněli, zatímco my jsme začínali zavánět čím dál hrozněji, a pravidelné dýchánky v oblaku odsmraďovače po zastavení auta už tento nemilý odér nedokázaly neutralizovat s dřívější účinností. Celkově jsme tedy místní na pohled mírumilovné obyvatele možná lehce vyděsili, navíc vše pokračovalo tím, že jsme se vyvalili s náručí piv ze samoobsluhy a ihned se ptali přítomného policisty, jestli se v tomto státě smí pít na ulici a za volantem. Asi nikdo by nám neuvěřil, že si chceme hlavně prohlédnout město. Když jsme ochutnali Sarajevsko, Tuzelsko a Banjalučko pivo, šli jsme zjistit, kdo že si to pouští doma rádio Bosna tak hlasitě, že je to slyšet úplně všude. Nejdřív jsme podezírali přilehlé budovy a měli za to, že jde o koncert místní filharmonie, ale časem jsme si uvědomili, že hudba přichází z kopce uprostřed města, kde stojí kostel a mešita. Když jsme vyšli až nahoru, míjejíce davy místní omladiny, která nás přitom častovala přátelskými gesty typu odplivnutí na zem nebo přízviskem "Psi!", spatřili jsme velkou tancovačku na plácku před kostelem a cosi jako večerní jarmark s pochutinami. Svérázná hudba zněla z reprobeden do širokého okolí, muzikanti dávali svému nádobíčku pořádně zabrat, a hlavní zpěvák a speaker v jedné osobě občas do mikrofonu zahlásil, že se tu žení Milan Jovović... Milani a pivo jsou zkrátka všude. Oslava byla zajímavá a chvíli jsme ji sledovali, ale časem jsme přeci jen došli názoru, že místní se s námi asi moc družit nebudou, a že radši půjdeme jinam. Po cestě dolů z kopce se z minaretu nasvícené mešity začlo ozývat rovněž repráky zesílené svolávání věřících k modlitbě. Chvilku jsme pozorovali, jak se ovečky schází a usedají v mešitě, a pak si šli zahrát fotbálek. Tím naše návšteva v Srebrenici skončila a nasedli jsme opět do auta směr 14
zbytek Bosny. Po pár hodinách jízdy se začalo jevit nutným vyhledat místo k odpočinku, a tak Dominik zabočil na vedlejší silnici vedoucí strmě do kopce, vyšplhal po ní s autem několik set metrů a u kraje odstavil vůz. Nejprve chtěl sundat ze střechy spacák a lehnout si vedle auta, ale pak zjistil, že se bojí zvuků z křoví a hrůzou raději usnul za volantem. Vylézt a spát venku se odvážil jen Jakub, což se mu málem stalo osudným. Dominik měl totiž velmi živé sny o řízení a zhruba po hodině dřímot se vzbudil, zamumlal cosi o tom, že stojíme na špatný straně, dokonce že ani nejsme na silnici, nastartoval auto a spustil přitom stěrače, blinkry, ostřikovače a kdyby AP auto umělo ještě něco jiného, zapnul by to nepochybně taky. To už ho duchapřítomný Bouda uklidňoval, aby sakra neblbnul a nikam nejezdil, že venku je Jakub, ale to mu nezabránilo v tom, aby šlápl na plyn a s autem kus popojel. Až pak se mu v hlavě vše spojilo, prohlásil, že si nějak neuvědomuje, že jsme už zaparkovali ke spaní, zhasl motor a během vteřiny se uložil ke spánku. Zvenku se ozvalo: "Proč jste najednou popojeli?" Jakub byl něčím uchlácholen a začala noční schíza. Mysleli jsme si totiž, že Dominik spánek jen hraje a čeká ve tmě, až usneme, aby s autem mohl odjet a přejet přitom Jakuba. Atmosféra houstla a nikdo nevěřil nikomu. Do toho se z křoví venku začaly ozývat hrozivé zvuky, které předtím vyděsily Dominika. Totálně vystrašený Jakub začal chrápat tak, až se otřásalo celé auto. Nakonec nikdo nikoho nepřejel a probudili jsme se tam, kde jsme večer spočinuli. 20.8. pátek Ráno jsme vyrazili do Banja Luky a měli jsme v plánu nakoupit nějaké zásoby a večer se utábořit někde u řeky. Po cestě jsme si prohlíželi místní krajinu a obdivovali celkem solidní silnice, místy děsivý puch a neexistenci kontroly kvality ovzduší v blízkosti továren a cementáren. Kdesi u silnice jsme zmerčili lákavě vypadající hromadu melounů vyskládaných na podestýlce z hnoje a dostali na ně chuť, takže jsme zakoupili rovnou dva. Tentokrát jsme byli snězení zelené koule asi nejblíž, protože jsme se takticky rozdělili do dvou bojových jednotek ozbrojených noži a neměli slitování. Přesto opět něco zbylo. V Banja Luce jsme zašli do tržnice, kde se prodávalo leccos, a koupili si tam všemožné cokoliv. Hlavně pivo a brambůrky. Jakub si koupil překvapivě levný pásek Diesel nebo překvapivě drahou kopii pásku této značky, aby mu nepadaly kalhoty a mohl se místo myšlenek na jejich udržení na těle soustředit na svůj legrační styl chůze. Pak jsme vyrazili dál, aniž bychom věděli, kam to přesně jedeme. Úspěšnost navigátora Milana ve vyhledávání cesty na mapě Evropy z roku 1985, která nám sloužila jako vodítko po převážnou většinu našeho balkánského výletu, se totiž začala rapidně snižovat. Zatímco v Maďarsku byl schopen najít alespoň každé osmé město, v Bosně už se chytal jen tak dvakrát za den a zbytek jeho nesmělých rad o směru jízdy byly prachsprosté tipy. Bylo nám to však celkem jedno, neboť jsme neměli konkrétní cíl, pouze jsme 15
měli v úmyslu dostat se časem do Chorvatska a nenechat se zbytečně zabít, aby nám to pak někdo nevyčítal. Někdy odpoledne jsme zastavili u samoobsluhy jménem Konzum, do které Dominik vjel zezadu vjezdem pro zásobování, takže nám to zprvu připadalo jako tajná fabrika na zpracování lidí v Albánii. Zepředu už to byl téměř běžný obchod, pročež jsme do něj zašli pro nějaké ty zásoby k chystanému pikniku u řeky a užuž se chystali odjet, když za námi na parkoviště vyběhla celkem pohledná prodavačka jménem Biljana (podle jmenovky) a říkala něco o problému s kartou. Nic netušící Jakub se s ní vydal do útrob obchodu a jen díky své dětské naivitě a nadstandardní porci štěstí zůstal naživu. V potemnělé místnosti s háky na maso ho totiž tito obchodníci s orgány začali omakávat, aby zjistili, jestli by se něco z jeho mladého těla nedalo použít na export, což si náš nic netušící druh vyložil jako celkem příjemné sexuální náznaky a oživil myšlenky na Srbě... v tomto případě spíše Bosně. Naštěstí pro něj vrahouni při hmatání zřejmě narazili na játra ztvrdlá pravidelnou konzumací alkoholu a uznali, že tohle není vhodný dárce, takže byl Jakub propuštěn. Ještě po návratu do auta si bláhově myslel, že si skoro mohl užít příjemnou chvilku ve skladu a nakonec z toho z neznámého důvodu sešlo, ale nám bylo hned jasné, jak se věci mají. Přiťukli jsme si pivem na to, že ho pravidelné opíjení s námi pomohlo zachránit a jeli jsme dál. Kolem šesté jsme zbystřili docela pěknou řeku a drželi se silnice podél ní vedoucí. Hledali jsme místo, kde se utábořit, a cesta nás dovedla až ke sjezdu do malé vesnice, kudy pokračovala prašná vejtřaska kamsi dál. AP auto se na takových polosilnicích vyžívá, takže jsme s velkou slávou jeli, drncali sem tam a za sebou šířili mohutný oblak prachu, který na domky nebohých Bosňáků dopadá možná ještě dneska. Po pár kilometrech jsme konečně našli vjezd na pole, za nímž se rozkládala říční zákruta, vhodná k zakempení. V blízkosti stálo pár chatek a nedaleko vesnička, samotné místečko u řeky očividně už někdy sloužilo jako stanoviště rybářů, soudě podle stop ohníčku v písku a konzervy s tuňákem v křoví. Zaparkovali jsme auto na poli, vynosili z něj pivo ve skle, deky, ešusy, pivo v plechu, konzervy, instantní polévky, pivo v plastu, sekeru, pohrabáč a zbytek potřeb na táboření a začali připravovat oheň. Ještě předtím jsme se vykoupali v řece, která byla jako moře - průzračně čistá, pod hladinou byly viditelné vodní rostliny, řasy, jemný písek smísený s bahnem, mezi tím se proháněla hejna malých rybek, které se daly chytat rukou, případně ústy (jak zjistil Jakub), na dně vězely dokonce mořské mušle - prostě paráda. Jen co jsme pohrabáčem rozryli písek a vyházeli z něj přebytečnou vegetaci, vyhnali ohněm a mečem kolonii mravenců a uvelebili se u táboráku, začali jsme přemítat, co z bohaté nabídky konzerv a pitiva si dáme. Jednoznačně jsme zvolili všechno. Vařili jsme čínské polévky, normální polévky, kávu, guláše, leča, buřty, trenčianské párky, rýži s omáčkou, zkrátka vše, co se dalo. K tomu 16
jsme popíjeli chorvatské pivo, které jsme si zakoupili v předstihu, abychom nazítří věděli, do čeho jdeme, nebo spíše jedeme. Debaty u ohně se stočily k Dominikovu agresivnímu stylu za volantem a několik hodin jsme mu dávali pěkně zabrat. Padlo mnoho nepěkných slov a vyjasnili jsme si, která z nich nám připadají nejnepěknější a proč v běžné konverzaci neoslovovat lidi "mrdko". Diskusi jsme zakončili tím, že jsme se shodli, jak se máme rádi. Ne navzájem, ale každý sám sebe. Usnuli jsme v hromadách odpadu a kupodivu se v nich i probudili. 21.8. sobota Když se nám podařilo vše napěchovat do igelitových tašek a pak i do auta, vydali jsme se na cestu do Chorvatska. Museli jsme jet podél řeky několik kilometrů zpátky, ale zase jsme přitom zjistili, jak se jmenuje, a sice Una. Na hranicích do Chrovatska jsme byli nuceni čekat jen my, místní babičky a dědečkové jen pokynuli celníkům a šinuli se dál přes most do zahraničí. Žádné několikahodinové boje s celní vrchností už naštěstí nenastaly, neboť se celníci nemohli shodnout, jakou záminku si vymyslí pro žádost o úplatek, a tak nás raději pustili. V Chorvatsku jsme projížděli poměrně prudké serpentiny a přitom jsme si všimli melounu, který jsme pořád ještě nenačali, nikdo na něj neměl chuť a začínal dost překážet, takže jsme ho vyhodili. Vskutku efektně se rozprskl po celé silnici. Při příjezdu k pumpě jsme narvali do košů všechen odpad a dali si ranní kafíčko. Cestu jsme si naplánovali přes Záhřeb, protože tam ještě nikdo z nás nebyl a měli jsme dost hlad. Město nás ohromilo svou pohledností a čistotou, ale zastavit na oběd jsme se neodvážili, tak bohatě jsme si nepřipadali. Bavili jsme se hlasitým čtením chorvatských nápisů, činností, již jsme praktikovali už se srbštinou v Srbsku. Kus za Záhřebem jsme usedli k obědu do krásné prostorné restaurace, ale bylo nám oznámeno, že nic kromě pití nevedou. Obvykle by to pro nás nebyl problém, ale tady neměli žádný druh piva, který jsme dosud nevyzkoušeli, a navíc nám už vážně kručelo v břiše. Nechali jsme si tedy doporučit motorest u silnice, kde jsme o chvíli později také zaparkovali. Neodradilo nás parkoviště plné mercedesů, ale donesené menu už ano. Šokující ceny způsobily kromě poklesu našich čelistí i hromadný úprk směrem k autu, jakmile se paní číšnice vzdálila. Jako obvykle jsme mizeli v oblaku prachu a porušovali přitom několik dopravních předpisů. Další restaurant vypadal méně draze, ale ceny byly dost podobné. Nakonec jsme rezignovali a s pochopením toho, kde Chorvati berou peníze na výstavbu moderních budov v Záhřebu, jsme se rozhodli jednou v životě najíst jako Němci, nebo na koho ty ceny byly mířené - na Čechy těžko. Jakub si nejdřív poručil cosi jménem Blitva a pak se zeptal, co to je. Číšník anglický ekvivalent neznal, ale snažil se ho opsat. Kývali jsme, že rozumíme, ale nerozuměli. Ani to Jakuba neodradilo a blitvu jako přílohu si dal. Nakonec tak moc vedle nebyl, čekal ke svému ražniči chřest a byl to 17
špenát. Pochutnali jsme si, a to částečně osušilo slzy na našich tvářích prolité kvůli krvácejícím peněženkám a účtům. Pak nás osud zavál na hranice se Slovinskem, kde jsme se obávali, že budeme nuceni koupit si dálniční známku, ale naštěstí se tak nestalo. Následně jsme se místy snadno, místy složitěji snažili jet mimo dálnici, a dostali se až do Rakouska v povznesené náladě, kterou jsme podpořili ochutnávkou několika druhů místních lihovin a hlasitým předčítáním rakouských nápisů. Obzvláště populárním se stalo slovo "Zwiebel", ač na žádném nápisu nebylo. Před večerním a nočním přejezdem Alp jsme ještě zastavili na benzínce, kde nás zlá rakouská zaměstnankyně kárala, že nemůžeme všechen bordel z auta narvat do jednoho koše. Na JJovu omluvu, že netušil, že se do koše na odpadky nesmí házet odpadky, reagovala slovy: "Dobře, ale hlavně abyste tam nevyhodili celý to auto." Toto šokující znevážení majestátu AP auta nás znechutilo a rozhodli jsme se Rakousko co nejdřív opustit a vrátit se konečně domů. Nebylo to ale nic lehkého, protože cesta vedla horami, vražednými serpentinami a hlavně tmou, kterou narušovala jen dálková světla rakouských aut schválně nám mířící do očí. AP auto chvílemi přestávalo brzdit a vypadalo to, že možná přestane jet úplně, ale nakonec nás dovezlo až do Česka. Těsně před příjezdem do Budějovic jsme ještě stačili, a to dokonce dvakrát, zabloudit v Trhových Svinech, o nichž jsme točili propagační video obsahující i instruktážní jízdy zobrazující, jak se tam lze kam dostat. Inu, tak jest. Projeli jsme 9 zemí, ale před sto lety bychom byli vystrčili paty z monarchie asi jen přímo v městě Bělehradu. Na druhou stranu jsme ani jednou nebyli nuceni vytáhnout cestovní pas.
18
Seznam piv Okusili jsme za těch 8 krásných dnů celkem 41 různých značek piva, zde je jejich soupis ve víceméně náhodném pořadí:
1. Zlatý Bažant
29. Bavaria
2. Gösser
30. Pan
3. Bürger
31. Ožujsko
4. Dreher
32. Tomislav
5. Lav
33. Union
6. Arany Ászok
34. Export Pils
7. Ciuc
35. Null Komma Josef
8. Skol
36. Pittinger
9. Nastro Azzuro
37. Puntigamer
10. Nikšičko
38. Stiegl
11. Jelen
39. Murauer
12. Platan
40. Anheuser Busch – Budweiser
13. Pils Plus
41. Trumer Pils
14. Sarajevsko 15. Tuzelsko 16. Nektar – Banjalučko 17. Tuborg 18. Zagorka 19. Ariana 20. Kamenitza 21. Zipfer 22. Weißgold 23. Ursus 24. Šumensko 25. Karlovačko 26. MB Pils 27. Preminger 28. Laško
19
Mapa
20
