BALKAN TRIP 2015 Jak to všechno začalo… Je léto 2015 a jsem na borůvkové farmě na jihu Anglie. Libry se hromadí, čas běží a blíží se i konec mého pobytu zde na Ostrovech. V hlavě se mi proto rodí myšlenky, co by se dalo podniknout se zbytkem léta, které je u nás vysokoškolsky působících lidí poněkud delší než u běžných smrtelníků. Letos jsem ještě nepodnikl žádnou stopařskou výpravu, takže o způsobu transportu do cizích krajů je rozhodnuto. Vyvstávají však další dvě otázky a to s kým a kam vyrazit. Tolik mých přátel bylo loni unešeno ze zážitků, co jsem si s sebou ze stopu odnesl, že mi přislíbilo na letošek účast, tak proč se jich nezkusit zeptat, zdali se nepřidají. Dopadlo to tak, že se neozval nikdo vyhovující, takže se přistoupilo k plánu B – napsat na stopařskou skupinu na facebooku a zorganizovat výběrové řízení na pozici cestovního parťáka (=parťačky). Má inzerce sklidila pár liků a aktivně zareagoval jeden jediný člověk – žena mého věku, v témž čase rovněž pracující v Anglii, pouze jiné, avšak mně velice blízké národnosti. Ano, Slovenka Míša vyhrála výběrové řízení na plné čáře, smetla konkurenci ze stolu a mohla se tak těšit mé budoucí společnosti na cestách. Zbývající týdny v Anglii jsme si příležitostně korespondovali, načrtli hrubé obrysy naší trasy a virtuálně se naoko seznámili.
Pondělí 7.9.2015: Brno – Novi Sad (612 km) Je pondělí pět ráno a já se netrpělivě probouzím v pokoji u mé bývalé (spolužačky) Katky v Brně, která byla natolik vstřícná, že mi poskytla nocleh i se snídaní. Moc jsem toho nenaspal, mám poněkud slepené oči a po paměti hledám dveře od zatmnělého pokoje tušíce cestu na sociální zázemí. Jsem holt člověk, mám své potřeby a taky je se třeba před cestou, možná naposledy, zkulturnit. Činím tak v rekordním čase a nic mi nebrání v tom vyrazit k hlavnímu nádraží, kde mám v 6:30 sraz s Míšou. Kupodivu jsem tam dříve než ona a strategicky volím jako místo našeho prvního setkání stánek s kávou. V předchozí komunikaci se mi totiž tohle děvče svěřilo, že káva představuje jednu z jejích hlavních závislostí, takže neváhám a zkouším vytvořit první dojem právě šálkem kávy. Můj nápad sklízí posléze úspěch a i možná díky tomuto povedenému prvnímu dojmu si padáme do oka a vyrážíme brněnskou hromadnou dopravou k IKEI, odkud jsem letos v zimě dostopoval až do bájného Tiszakécske. Místo u kruhového objezdu se opět osvědčilo a po pár minutách nasedáme do auta k mladé zubní techničce, která míří za prací z Havlíčkova Brodu do Břeclavi. Po cestě se hodně bavíme, smějeme se a loučíme se s ní na benzině nedaleko slovenských hranic. Slunce stoupá nad obzor, pomalu se probouzíme a ani se nenadějem a už nasedáme do vozu postaršího muže, který působí na nám neznámem postu Mendelovy Univerzity a jede na Bratislavské letiště vyzvednout zahraniční delegaci. Působí na nás trochu chamtivým dojmem, když odmítá připlatit pár drobných na nákup slovenské dálniční známky, kterou ve výsledku pořizuje až na třetí pokus za dumpingovou cenu na území Slovenska. Což o to, člověk to špatný určitě není - vzal dva stopaře a karma mu to v budoucnu určitě oplatí. Vysedáme na benzině Bratislava – Malačky a dáváme si čas na snídani. Z počátku jsem ze strany Míši sklidil drobný výsměch za obrovské zavazadlo, které jsem nucen přenášet na svých zádech, ale po zjištění, že je z poloviny naplněné jídlem se vztah Míši k mé krosně trochu otepluje a s chutí přijímá
mojí nabídku ořechového závinu… Záviny mám hned tři, takže v prvních dnech budou tvořit základ mé harmonické stravy. Po snídani opět stopujem a k našemu údivu nám zastavuje devítimístná dodávka se srbskou spzkou. Srb nás umístil do druhé řady sedadel a my s radostí zjišťujeme, že jeho cesta se shoduje s tou naší. 600 km na jeden zátah je pro stopaře docela gurmánská záležitost. Zvláště když vás veze policista, který vás pozve na kávu uprostřed Maďarska a taky vám na sebe zanechá kontakt, pro případ nepříjemností při návštěvě Republiky Srbsko. Později zjišťujeme, že jeho přezdívka je Bobi a že je na cestě od své dcery v Hamburku. Jako jeden z mála Srbů má i dobré znalosti cizího jazyka a na benzině s ním tlaši pár slov onou krásnou germánskou řečí používanou našimi západními a jižními sousedy. Vysazuje nás na opuštělé benzíně na kraji Srbska, slunce je na vrcholu a my neváháme koupit nějaké to pivko a otevřít i první konzervu rybiček v tomatové omáčce. Poté se stavíme k výjezdu benziny, ze které nevyjíždí žádné auto a dlouhou chvíli si krátíme lozením po tamních stromech. Napadá nás, že bychom mohli zkusit stopovat i na polňačce vedoucí za plotem, ale provoz na ní je stejný jako na výjezdu – nejede zde nic. Jen na dálnici co pár minut projede auto či kamion. Stavíme se tedy do odstavného pruhu, na obzoru se k nám blíží kamion a coby první vozidlo, které projelo nám také zastavuje. Řidič je přátelský a veze nás na periferii kulturní metropole Srbska – města Novi Sad. Zvažujeme použití tamní MHD do centra, ale jelikož je vše psané v cyrilici, kterou ovládáme asi jako azbuku a platit se dá jen hotově, tak se rozhodujeme pro stopování s tabulkou „CENTAR“. Po pár minutách nám staví dva mladíci, kteří se vrací z výletu po Belgii a vezou nás do kýženého centra. Říkají, ať si dáváme v Srbsku pozor, jelikož je zde občas problém s mafií a také s v dnešních dnech tolik ožehanými uprchlíky. Vystupujeme z vozu a ocitáme se v jádru prvního ryze srbského místa, kam naše nohy vkročili. Město je to historické, zrekonstruované a vypadá trochu jinak než typické evropské město. Ulice jsou plné kaváren, hospůdek, čajoven a restauračních zařízení nabízející pro nás nezvyklé pokrmy. Mezi nimi je i pljeskavice. Neváháme, usedáme do jednoho podniku a mladý Srb nám před očima připravuje onen exotický pokrm. Pljeskavice ja podobná kebabu, avšak s trochu jiným masem. Velikost je docela královská a cena pro nás „zápaďáky“ Novi Sad - centrum lidová – 190 dinárů je asi 41 korun. Po snězení jsme plní, loučíme se a kutálíme se s plnými břichy a batohy do parku, kde si dáváme pauzičku na lavičce. Poté jdeme hledat most přes Dunaj, který by nás měl návést směrem na město Ruma. Most jsme našli, ale vedl trochu jinam. Zato u něj stála nádherná pevnost, která se v obklopení Dunaje a lesku zapadajícího slunce jevila velice romanticky. Odfotili jsme vše, co se dalo a vydali se podél řeky po promenádě k pravému mostu. Promenáda byla tvořena cyklostezskou, běžeckou dráhou a chodníkem pro chodce. Kolem ní byly vybudovány tenisové kurty, venkovní work-outy a další sportoviště. Z promenády scházíme dolů k Dunaji, podél něhož jsou stromy a keře, které nám slouží jako štít proti nenasytným čumilům při
stanování. Stan stavíme za šera a pomalu uleháme. Ještě si povídáme a v dáli neustále slyšíme hudbu. Jsem Míšou přemlouván, ať se na onu legendární novosadskou diskotéku jdeme podívat a po pár hodinách svoluji. Odívám na sebe to nejlepší co s sebou mám a vyrážíme na party století. Zanedlouho zjišťujeme, že ta rajská hudba, kterou jsme slyšeli bylo pouhé rádio v opuštěném baru na pláži a voda onen zvuk zveličila do megalomanské podoby. Vracíme se přes další místní podnik zpět do stanu a pak spokojeně a s čistým svědomím usínáme.
Úterý 8.9.2015: Novi Sad – Zlatibor (247 km) Ráno se probouzíme do slunečného dne. Využívám přítomnosti Dunaje, nořím se do něj, plavu, mydlím se sprcháčem a vykonávám tak komplexní ranní rozcvičku. Vše v rouše Adamově, ale nepobuřuje to ani místní kačeny, ani pejskaře s pejsky a dokonce ani škeble, kterých je na břehu plná zem. Vydáváme se do kavárny tradičním kávovým rituálem zahájit den, nakupujeme si ovoce a stavíme se ke křižovatce vedoucí na město Ruma. Místní, stojící na nedaleké zastávce, na nás trochu hledí, ale nejsme jediní, kdo u krajnice čeká na svoz. Funguje zde asi obnož naší spolujízdy a několik mužů si stoupne kousek od nás, ani nestopují a za pár minut odjíždí se svými známými. My tam stojíme trochu déle, palce máme nahoře, svítí na nás slunce, které tou dobou v ČR nahradily dešťové mraky a zima, a za chvíli nám staví muž, který je oděn v policejní uniformě. Jede z noční směny domů do Rumy a my jedeme s ním. Projíždíme serpentinami skrze národní park Fruška Gora hlava nehlava a zastavuje nám na benzině na kraji Rumy. Tam dáváme další kávu se svačinou a stopujem. Trvá to trochu déle než jsme zvyklí, ale nakonec přijíždí kamioňák, který si jde na chvíli Kamionem za městem Ruma odpočinout a slibuje nám za 15 minut odvoz. Spokojeně si sedáme na obrubník a načínáme čokoládové sušenky, které potíráme levnou verzí nutely. Za chvíli odjíždíme. Kamioňák hovoří srbsky, my svojí řečí a dobře si rozumíme. Jeho maminka je slovenka a občas na slovensko zajede. Říká nám také, že v okolí je několik slovenských a českých vesnic, takže se v Srbsu začínáme cítit jako doma. Staví nám ve městě Šabac, kde od pouličního obchodníka kupuju snad desetikilový meloun za 100 dinárů – tj 20 korun. Míša dokupuje vodu a sedáme si na chodník u kruháče, kde započínáme náš nerovný boj s melounem. Každému členovi naší výpravy náleží polovina. Já jsem nezklamal a snědl jsem celý svůj díl, načež se meloun vytvořil z mého žaludku a jsem nafouklý jak horkovzdušný balon. Občas i nějaký ten vzduch upouštím a vracím se tak objemově do normálu. Míša snědla jen čtvrtinu a tu druhou si šetří na později. I tak se při jízdě v dodávce směrem na Valjevo ukázalo, že jí ta čtvrtina stačila, jelikož musíme v zastavit. Cesty vody skrze lidské tělo jsou nevyspytatelné a má slovenská kolegyně musí jít na malou. Není to však problém a po tomto krátkém záchodovém rituálu pokračujeme v cestě do Valjeva. Tam vysedáme, procházíme si město, které nás Jezení melounu v Šabacu
opět okouzluje a hledáme nějakou typickou neevropskou a hlavně co nejvíce srbskou hospůdku s jídlem a pitím. Již nám kručí v žaludku a tak usedáme do venkovní zahrádky spadající pod občerstvení. Pljeskavici jsme již okusili a tak se ptám velice družného majitele, co jiného, tradičního srbská kuchyně nabízí. On i ona kuchyně nám nabídli čevab a my svolili. Kombinace čevapčiči z mletého masa, čerstvého pečiva a přílohy ze sýru, chili, dresinku, rajčat a okurek se jeví geniálně a jídlo si užíváme. Pivo sice v občerstvení nevede, ale ochotně nám jej donesl z protější hospůdky. Nádhera. Spokojeně odcházíme směrem na Užice a stopujeme při autobusové zastávce. Bere nás otec ze synem a vezou nás na lepší místo na stop u hlavní cesty za městem. Tam nás nabírá srbský redaktor nějaké periodiky a veze nás kamsi doprostřed kopců, kde má asi schůzku. Silnice, kde jsme zůstali je v horách, je tu pár domků a provoz žádný. Sedím uprostřed cesty a několik minut nejede vůbec nic. Nakonec nám staví kamion s asi 75 letým řidičem, který procestoval Evropu i Asii a už jedeme možná dvacetikilometrovou rychlostí do průsmyku. Rychlost je nízká na úkor hmotnosti kamionu převáží 27-tunový náklad. Staví nám na benzině u cementárny, ze které jezdí mnoho kamionů, ale už je na ně docela pozdě. Nakonec nám staví auto s dvěma docela zvláště vypadajícími mladíky. Auto i oni jsou ověšeni pravoslavnými kříži, které mají i vytetované všude po těle a zprvu se jeví přátelsky a slibují nám odvoz ke Zlatiborskému jezeru. Poté nám nabízí, že u nich můžeme přespat v příhraničním městě Priboj, kam se vydávájí za zábavou a lacnými ženami. Zdvořile odmítáme, ale neustále na nás apelují, ať se připojíme. Situace se začíná stávat nepříjemnou, když zastavují na benzině a jdou si šňupnout kokain. Jízda se stává velice sportovní a ti dva jsou lehce mimo. Neustále chtějí, ať jedeme s nima, odmítáme a oni pokračují v nátlaku. Stávají se nepříjemnými, často si protiřečí a nakonec nám zničehonic zastavují na beznině a chtějí po nás peníze za benzín. Využívám situace a říkám, že se pro ně potřebuji dostat do kufru. Otevírají nám ho a raději vyhazuji krosny ven a odmítáme znova nastoupit do auta i zaplatit. Opět mění notu a neustále opakují, ať s nima jedeme do Priboje. Necítíme se vůbec bezbečně a raději odcházíme pryč. Kdoví, kde bychom ještě skončili. Z benziny odjíždíme s manželským párem do Zlatiboru, což je jedno z nejznámnějších a taky nejdražších turistických center v Srbsku. Stavíme stan na louce nad hotely a užíváme si západ slunce na horách. V noci je jasno a pořádná zima. Teplota padá na nulu a já vytahuji nouzovou aluminiovou folii, kterou se přikrýváme. Je pod ní teplo a my po tomto dlouhém dnu usínáme…
Středa 9.9.2015: Zlatibor – Petrovac (292 km) Probouzíme se pod hliníkovou pokrývkou, která sice parádně drží teplo, ale i vlhkost. Je zarosená a naše spacáky navlhlé. Ale co už, alespoň jsme se vyspali při komfortní teplotě. Balíme se a jdeme zpět na benzinu, kde jsme včera skončili. Kupujeme kávu, využíváme místního wc a kupujeme mapu Balkánu, jelikož jsme předchozí den kdesi zapomněli autoatlas. Nejspíše v autě těch velice pohostiných kluků. Poté stopujem a bere nás chlápek s dodávkou a veze náš přímo na břeh Zlatarského jazera, které je spíše přehradou nežli jezerem a je více než 30 km dlouhé. Přecházíme hráz a usazujeme se na břehu,
aspoň trochu vypadajícím jako pláž, kde je zaparkovaných pár karavanů. Jdeme do vody, myjeme se, plavem a chytáme bronz na báječně hřejícím sluníčku. Čumíme do blba, kocháme se krajinou tvořenou směsicí hor a vody a užíváme si toho klidu v duši, co cestování skýtá. Za asi hodinu a půl se vracíme zpět k cestě a stopujeme. Odváží nás místní ranger, který si veze domů trochu dřeva na zimu a po pár kilometrech a serpentínách Zlatarské jezero nás vysazuje v horském městečku Nova Varoš. Jsme v malém sedle a vidíme do úzkého údolí. Nakupujeme jídlo, odpočíváme a stopujeme vozy jdoucí na Prijepolje. Zastavuje nám opět devítimístná dodávka, kde sedm statných mužů a dvě volná místa pro nás. Sedáme si doprostřed této tlupy a dáváme se do hovoru. Hledí na nás, jak kdybychom spadli z Marsu, když jím říkáme, že jsme sem dostopovali a jsme z Česko-Slovenska. Strach z nich nemáme, jsou přátelští a pracujou jako lesní technici v místních horách a jedou společně z práce. Po cestě jich ubývá a postupně vystupují. Nakonec zůstáváme s jedním z nich, který nás stylem Michaela Schumachera veze skrze hory směrem k černohorským hranicím do městečka Brodarevo. Kde je psaná padesátka, jedeme stovkou, kde sedmdesátka, tak sto čtyřicet… Po tomto ralley se usazujeme v místní „kavárničce“ v srbském stylu a dávají se s námi do hovoru dva stařešinové. Jeden z nich byl 9x v Československu a vyjmenovává nám všechna města, která u nás navštívil. Libuje si v tom, jak je dobré, že rozumíme jeho srbštině, přeje nám s kolegou vše dobré a posléze odchází. My také a opět stopujeme. Zastavuje nám auto s milým srbským řidičem, který si z dovolené u moře s rodinou odskočil zpět do Srbska do práce a teď vrací. Na hranicích dostáváme další razítka do pasů, přejíždíme vysoké horské sedlo a skrze nádherné údolí plné vysokých hor, skal a dravé řeky Morač u které sídlí i významný klášter klesáme do vnitrozemí Černé hory. Míjíme hlavní město Podgoricu a kolem jezera Skadar jedeme do Petrovce, kde náš řidič pobývá s manželkou a dvěmi malými dětmi v hotelu. Po dojezdu jde pro manželku a děti a společně trávíme večer u pláže. Děti se vyřádili s našimi centrofixy a my se dobře pobavili jak s nimi tak s rodiči. Tato milá seance skončila kolem jedenácté večer, kdy se naší společníci přesunuli do hotelu a my do stanu a večerního moře, které nám poskytlo suprové a nikým nerušené koupání za drobného deště. Poté nezbývalo nic jiného, než zalézt do spacáku a jít spát, zatímco se poprchání změnilo v déšť…
Čtvrtek 10.9.2015: Petrovac – Cavtat (92 km) Místo zpěvu ranních ptáčků nás probouzí ťukání dešťových kapek do stanu. Odkládáme trochu budíček, než přestane pršet a trochu oschne stan. Jakmile k tomu dochází, tak se začínáme balit a den začínáme pěším výstupem na horní konec dědiny, což je docela dost do kopce. Usedáme na autobusovou zastávku a ranní snídani nám zkrášluje zápach použitých dětských plen, které leží nedaleko od nás. Občas poprchá a během stopování nám jeden sympatický řidič dodávky ukazuje, že se pro nás vrátí. Jen co objel vesnici, tak se tak stalo a my už se vezeme po silnici s výhledy na moře do Petrovac města Budvy. Občas po cestě zastavujeme u obchůdků, kde náš řidič vyskládává koblihy nebo bere zpět vyprázdněné přepravky. Končíme v centru a jdeme vykonat náš tradiční ranní rituál do kavárny, kde si ke kávě dáváme i sladký zákusek. Je to trochu dražší, než bývalo v Srbsku, ale co – jsme přeci na dovolené! V kavárně rovněž sedí další stopařský pár, se kterým se v průběhu dne ještě několikrát setkáváme. Po kávičce jdeme na okraj města, kde se nám nedaří stopovat a než abychom se trápili, tak scházíme dolů k moři a jdeme si dát něco na zub. Objednali jsme si vyzkoušenou pljeskavicu, ale ta ve zdejším letovisku chutná a vypadá spíše jako hamburger, což následně potvrzuje i účtenka, na které je hamburger uvedený. Najezení se vracíme na místo stopu a jdeme pěšky trochu dál, protože se situace jeví bezvýchodně. Na novém místě v zatáčce na horním konci města na nás troubí naši staří známí ze včerejšího večera. Máváme jim a čekáme na další dobré lidi. Nakonec nám staví pár původem z Černé Hory, který již přes 20 let žije a podniká v irském Dublinu. Jsou to sympaťáci od pohledu a velice si rozumíme. Cestou máváme na dva stopařské páry, které mají asi stejnou cestu. Zatímco si vyprávíme s naším černohorskoirským párem, krátíme si cestu trajektem a zanedlouho se ocitáme v příhraničním městečku Herceg Novi. K hranicím s Chorvatskem je to už kousek a bere nás tam sympatická žena – právnička. Sice tam nemá cestu, ale říká, že je pěkné vidět mladé lidi cestovat a tak nám ráda pomůže.
Vysedáme z auta a nastává vtipná situace - hraniční přechod kdesi v horách budeme překonávat pěšky. Řadíme se do kolony aut a zanedlouho nás vyzývá pohraničník k předložení pasů. Konáme tak úspěšně a u okolních lidí vzbuzuje naše čtyřnohé vozidlo s krosnami na zádech úsměvy na rtech. Opustili jsme Monte Negro, ale v Chorvatsku ještě nejsme. Jsme mezi dvěma hraničními kontrolami na území nikoho. Možná to je ten důvod, proč nám po delší dobu nikdo nezastavuje a my na obzoru spatřujeme nám tolik povědomou stopařskou dvojici, ke které se za 15 minut přidá další. Je nás tady celkem šest cestovatelů a všichni jsme hranice přešli stejným způsobem – pěšky, a teď tu sedíme na obrubníku. Nikdo nám nezastavuje a tak se společně vydáváme pěšky do Chorvatska. Jsme už docela početná skupinka a kdyby zde náhodou projížděli západní novináři, jistě by nás považovali za imigranty. Kocháme se výhledy na hory a přibližující se dešťové mraky, které nám v několika málo minutách začínají poskytovat svlažení při stoupání do průsmyku. Jdeme asi dva km a procházíme další hraniční kontrolou a vstupujeme na území Chorvatska. Prší, ale na obzoru vidíme slunce. Loučíme se s ostatními stopařskými páry z Německa, které nám dělali společnost a vydáváme se pěšky krásným údolím dolů. Déšť ustává, slunce svítí, na obzoru vidíme moře a užíváme si čistý Pěšky mezi Monte Negro a Chorvatskem vzduch po té letní spršce. Přicházíme ke stánku, který má střechu z palmových ratolestí a je pod ním několik plastových stoliček. Neváháme je využít, stavíme je k cestě, fotíme se (Míša předvádí akrobacii na židličce při samospoušti) a i když skoro nic nejede, tak stopujeme. A to docela úspěšně. Staví nám auto, kde sedí kdo jiný než dva muži v uniformách. Jeden policista je z Rumunska a druhý z Bulharska. Tráví tu léto jako pohraničníci v rámci projektu EU a očividně si sebe již dostatečně užili, protože se na krev hádají kvůli sousloví „Zlata Luka“, což je chorvatský název pro letiště národního významu. Bulhar tvrdí, že jde pouze o název obce, Rumun tvrdí pravý opak. Nakonec docházejí ke kompromisu a vášnivá diskuze utichá. Zastavujeme v městečku nedaleko Dubrovníku, kde oba bydlí a Bulharský jedinec nám slibuje odvoz o pár kilometrů dále naším směrem... Netušíme, zda je to způsobeno bulharským mozkem, ale tento milý pán nás nakonec odváží do městečka Cavtat, tj. úplně mimo náš kurs. Po rozloučení se s ním odcházíme a za prvním rohem si hlasitě ulevujeme slovy nejhrubšího kalibru na účet tohoto „dobráka“. Nakupujeme jídlo a opět se pěšky vydáváme směrem k hlavní cestě, ze které nás svedl. Svačím na chodníku u cesty, projíždějí auta a Míša jde meditovat do buše. Po půl hodině začínáme stopovat a kdo nám nestaví – osudný Bulhar, který se vrací domů z večerní procházky po Cavtatu. Šeří se a domlouváme se s ním, že nás zaveze k malé kapličce, která se tyčí nad hlavním tahem na Dubrovník. Jedeme po velice prudké silničce a dojíždíme na nádherné místo zrovna při západu slunce.
My i Bulhar jsme s výhledu na moře, hornaté pobřeží, městečka a ostrovy unešeni, propadáme euforii a fotíme si tu nádhernou scenérii. Nakonec si u nás onen bulharský policista napravil reputaci, určitě se mu zvýšila již tak dost snížená karma a my jsme rádi, že to tak dobře dopadlo. Kaplička je obklopena vinicemi, olivovníky a dalšími stromy plodící nám neznámé avšak chutné plody. Vše je terasovitě zakotveno do svahu majícím horský a skalnatý charakter. Na jednom patře z mnoha teras rozkládáme stan a při soumraku se kocháme výhledem na tu báječnou scenérii, povídáme si a popíjíme zakoupený sekt. Při usínání sice slyšíme podivné zvuky, ale racionálně si je vysvětlujeme silným větrem, který otřásá s místní vegetací. Proto zanedlouho usínáme a loučíme se s tímto nádherným a prochozeným dnem…
Západ slunce nad městečkem Cavtat
Pátek 11.9.2015: Cavtat – Dubrovnik – Trebinje (60 km) Probouzíme se a máme naplánováný výšlap na kopec, na jehož svahu nocujeme. Vítají nás sluneční paprsky a nádherné výhledy na moře. Balíme spacáky, stan a plné krosny necháváme na místě, protože nepředpokládáme, že by je nám zde někdo odcizil. Jdeme na lehko a rychle stoupáme po kříkrém úbočí. Nejprve skrze, asi po válce neudržované, terasy, které jsou zarostlé bodavýma rostlinama, které nám lehce znepříjmňují cestu. Po několika výškových metrech tato nepříjemná vegetace ustává a my občas horolozíme po četných skalách. Najednou nad námi vidíme kříž, který slouží asi jako pomník místním výlečným událostem. Od kříže to je na hřeben ještě pár metrů a opět stoupáme. Ocitáme se na kamenném poli, vidíme četné zákopy, bunkry, staré plechovky, apod. Kocháme se nádherným výhledem a už zase začínáme sestupovat dolů.
Cestou pro zpestření padám do oněch bodavých křovin až po pás a moje nohy jsou ve vteřině celé od krve. Chvíli to pálí, vyndávám se ostny nejen z nohou a pokračujeme v cestě. Je docela teplo a jsme bez vody. Bereme naše odložené krosny a trháme si několik trsů výborného modrého hrozna, kterým chceme zahnat žízeň. Nakonec Míša objevuje hadici s kohoutkem a také pítko. Dáváme si krosny opět na zem ke kapličce a následují vodní radovánky v podobě skotských střiků, sprchy, masážních trysek atd. Aplikuji na sebe i sprchový gel, takže do vesničky vstupujeme navonění a čistí jako batolátka. Stavíme se před autobusovou zastávku, čekáme aspoň hodinu a pak nás odváží žena, která se živí jako prodejce kosmetiky, do Dubrovníku. Pohled z hor na Dubrovník a okolí
Z hlavní cesty sestupujeme dlouhým schodištěm do starého města a ocitáme se na autobusovém nádraží přímo před vchodem do historického centra, kde se nás ihned ujímají místní průvodci a nabízejí nám své služby, které svými cenami zdaleka nepřipomínají Balkán. Snažíme se jich zbavit a skrze bránu vstupujeme do středověké části města. Uličky jsou kouzelné, ale přeplněné davy turistů. Uhýbáme proto z hlavní promenády do boční úzké uličky, která má pro nás trochu příjemnější atmosféru. Nad hlavami nám visí prádlo, typicky pověšené na šňůrách tvořících nad ulicí jakousi pavučinu. Vchody jsou obklopeny rostlinami a je tu o něco klidněji. Sedáme si na schody jednoho domu a svačíme. Poté zápolíme s dalšími desítkami schodů vedoucích směrem k městké hradbě, kterou procházíme a kocháme se pohledem na moře. Při výhledu tušíme pláž na západní straně a vydáváme se pryč ze starého města a skrze Dubrovník kráčíme po silnici s výhledem na moře. Pod námi je něco jako park a občas útesy, které čelí moři. Jeden z útesů je upravený, jsou u něj jakési zastřešené terasy proti slunci a také je zde žebřík vedoucí do vody. Usazujeme se stejně jako polští backpackeři a střídavě se koupeme a opalujeme. Dáváme se s nimi do řeči a dovídáme se, že jejich zítřejší cíl je stejný jako ten náš – město Mostar v Bosně. Polák se mi na mapě snaží ukázat cestu, jelikož jsme již dva dny opět bez mapy, a ukazuje na záliv, který je za Dubrovníkem. Vydáváme se tam pěšky a jdeme několik kilometrů. Docházíme na benzinu a rozhoduji se zakoupit mapu. Z té zjišťuji, že nás Polák Koupání v Dubrovníku poslal úplně pryč od hlavní cesty a že od benziny vede jen velice nefrenkventovaná cesta do Bosny a Hercegoviny. Na čerpačce však náhodou vidíme auto s bosenskou SPZkou a oslovujeme postaršího
řidiče, kterému vůz i žena uvnitř patří. Ten souhlasí s naším odvozem k hranicím a jde se zeptat ještě své družky, zda-li s tím bude rovněž souhlasit. Vše je schváleno a stoupáme společně do průsmyku k hranicím. Chorvatskou kontrolu přecházíme ještě autem, ale tu bosenskou již pěšky. Dává se s námi do řeči pohraničník a povídáme si asi 15 minut. Na to, že jsme na hranicích zde panuje velice uvolněná atmosféra a pohraničních nám nabízí odvoz do Trebinje ve večerních hodinách. Děkujeme, zdvořile odmítáme a začínáme opět stopovat. Asi za 2 minuty nám zastavuje auto se dvěma Turky, kteří cestují po jihovýchodní Evropě. Jsou velice přátelští, nabízejí nám vodu balenou v kelímcích a každému z nás dávají hrst pistácií, které si loupeme a jíme po cestě. Naši noví společníci mají sice namířeno do bulharské Sofie, ale my vesedáme již v Trebinje, ze které zítra plánujeme pokračovat do Mostaru. Poprvé se pořádně rozhlížíme, jak to vypadá v bosenském městečku. Město je to historické, má ryze evropský nádech smíchaný s vůní orientu a nachází se v údolí sevřeném horami. Je večer a sedáme si do restaurace, kde si dáváme sendwich se masem a žampiony, které však nenacházíme. Platíme úhradu bosenskými markami, které jsme našli v Dubrovníku na zemi a od vrchního zjišťuji, kterým směrem je Mostar. Vydáváme se tím směrem a končíme u řeky Trebišnjica, kde stavíme stan u vznikající cyklostezky. Je teplý večer, svítí hvězdy, jsme zase u vody a jdeme spát…
Sobota 12.9.2015: Trebinje – Mostar – Jablaničko jazero (170 km) Opět nás probouzí slunce a já neváhám využím místní řeky k ranní koupačce. Poté se balíme a jdeme k nedaleké cestě a stopujeme. Během několika minut nám zastavuje postarší pán s luxusním BMW mířící do Sarajeva. Pochází z Černé Hory, má firmu na pekárenské zařízení a působí na nás dost autoritativně. V mládí pracoval v Izraeli jako námořník, pak vlastnil přepravní firmu o 6000 zaměstnancích a po balkánské válce přestoupil ke svému stávajícímu odvětví. Zkušenosti z něj přímo sálají a je hodně skeptivý k budoucnosti zdejších zemí. Vzpomíná na časy, kdy zde byl průmysl, práce a taky na to, jak dobré vztahy zde měli lidi před válkou. Historii však člověk nezmění a můžeme tak aspoň doufat v lepší budoucnost. Jsou vždy období, kdy se danému území daří a kdy zase ne a tato období se periodicky střídají. Jak dlouhá však bude tato perioda pro Bosnu, to nikdo neví… - Můj pozdější dojem z Bosny, zvláště pak severní části, zas tak pesimistický není. – Po asi 150 km zastavujeme na okraji Mostaru a já tomuto pánovi nedopatřením přibírám Bosenský Mostar deštník, který považuji za svůj. Je totiž stejné barvy i velikosti. Lituji toho a doufám, že mi to v budoucnu nějak karma nevrátí. Míša má z průjezdu horama zalehlé uši a dle svých slov je trochu mimo. Jdeme do motorestu na kávu a objednáváme si na jídlo telecí mišiči, což je dušené maso se šťávou, rýží a pečivem.
Po tomto chutném balkánském občerstvení vyrážíme pěšky do centra. Míjíme hřbitovy, nakupujeme vodu a ukazatelé nás navádějí na hlavní lákadlo Mostaru – Starý Most přes řeku Neretvu, který zde od pradávna spojoval dvě kultury = islámskou na jedné straně a chorvatskou, respektive křesťanskou na straně druhé. V praxi pohled na město vypadá tak, že na jedné straně je dost mešit a na druhé ještě více. Usazujeme se na skále u řeky přímo s výhledem na Starý Most a kocháme se kombinací nádherné historické architektury, modré průzračné řeky a přiilehlých vodopádů. Z mostu do řeky příležitostně skáčou místní mladíci, kteří si tak u turistů vydělávaji nějaké to euro k dobru a my celou scenérii pozorujeme. Po asi hodině se jdeme svlažit pod jeden z vodopádů a stoupáme po schodech směrem k mostu. Z ničehonic nás pohlcuje místní tržnice a jsme unešeni ze všech těch exotických věcí – ručně tkané koberce, podušky, vodní dýmky, keramika, kávový servis atd. Vše v orientálních barvách, které tomuto místo dodávají nepřekonatelnou atmosféru. Pořizujeme si pár suvenýrů – tradiční bosenskou čapku, náramky, kabelku, podsedák, psací pera a to vše za opravdu lidové ceny. Kdybychom měli více místa v krosnách, tak bychom je touto místní veteší zajisté zaplinili. Prošli jsme tržnici, což vlastně byla úzká ulička plná krámků na chorvatské straně, otáčíme se a směřujeme zpět k mostu. Na vrchol jeho klenutí se stoupá jakoby po stupíncích či schůdcích. Kocháme se výhledem, děláme pár fotek a už nás pohlcuje ulička s obchůdky, tentokrát na muslimské straně. Zanedlouho se usazujeme v restauraci a dáváme si pravou bosenskou kávu, která má odlišnou chuť od té, na kterou jsme zvyklí a já k ní přikusuji burek, což je listové těsto zamotané do šneka plněné cibulí a mletým masem. Po jídle pokračujeme v přechodu města a náhodně jdeme do úzké uličky směřující k řece. Na konci uličky jsou zarostlé schody vedoucí dolů a zkoušíme je sejít. Zničehonic se ocitáme v hotové oáze – skály částečně zalité betonem sloužící jako odrazové místo ke skokům do vody, průzračná řeka a žebřík vedoucí z Neretvy na souš. O programu dnešního odpoledne je tedy rozhodnuto. Střídavě skáčeme do vody, sluníme se a užíváme se místního sluníčka, které pořád tak krásně hřeje. Z okolovedoucího mostu si nás při skocích příležitostně fotí chodci a jeden z nich zavítal až za námi dolů. Je to Izraelec, který je tu na zájezdě a prosí nás, abychom jej při skoku vyfotili. Chvíli se bavíme a pak se loučíme, jelikož musí na autobus jedoucí zpět do Dubrovníku, kde tráví dovolenou. Orientální tržnice v Mostaru
Po několika hodinách je i naše odpočívání u konce. Vydáváme se dále na cestu městěm, přičemž se ocitáme v chudší čtvrti, kde nás malý chlapec žádá o nějaké drobné. Zprvu je velmi milý a dává nám pomocí ruky pusinku. Jakmile však zjistí, že jej nikterak neobohatíme začíná křičet, jako bychom mu ubližovali a vyhrožuje nám mafií, která nás na jeho přání zabije. Na závěr nás proklíná a tím se také s tímto na první pohled milým chlapcem loučíme. Jdeme trochu blíže k okraji města a stopujeme směrem na Sarajevo. Silnice u které právě stojíme se opravuje a vypadá to, že přes město vede
objížďka. Zanedlouho nás bere milý postarší pár – muž Francouz a jeho žena pocházející z Mostaru. Rozhodli se nám pomoci a vyváží nás za město na hlavní cestu na Sarajevo. Moc jim děkujeme, loučíme se a jdeme si do stánku s ovocem koupit hrozno. Obchodník je patrně vydřiduch, protože mě obral o euro a půl, což by při místních cenách mělo představovat 3 kg, a dostal jen kilo. Jdeme opodál stopovat a čeká nás další nemilé překvapiní. Přijíždí tlustý muž, který se nám snaží sdělit, že tato cesta vedoucí přímo na Sarajevo do Sarajeva vůbec nevede, že je neděle a že nic nestopnem. Snažím si jej získat a uklidnit jej a nabídnu mu mé draze získané hrozny. Neváhá a obírá mě o polovinu toho skromného kila, které mě tak draho stálo. Do toho u nás neustále tupě stojí a snižuje nám tak šanci na stop. Nakonec nasedá na svoji babetu, která pod jeho váhou skomírá a odjíždí do své kilometr vzdálené vesnice. Za pár minut nám staví auto s třemi kluky, kteří nás viděli v Mostaru. Jsou v našem věku a docela dost se bavíme. Jsou unešeni s krásy slovenských dívek, které zastupuje Míša a chtějí, ať jim na příští rok v Česku seženeme práci. Chtěli by u nás vydělat peníze a jeden z nich – řidič, kterému se Míša obzvláště líbila, si chce v naší domovině najít i družku. Budiš jim Alláh nápomocen… Jsou trochu rozjaření a lehce perverzní, ale na rozdíl od řidičů jedoucích na kokainu se nejeví vůbec nebezpečně. Vysazují nás u Jablaničského jezera v malinké vesničce. Místní babičky nám ukazují cestu dolů k pláži a sestupujeme prudce dolů. U jezera je mini pláž a hospůdka. Místní obyvatelé jsou unešení z toho, že jsme zde zavítali a vroucně nás zdraví. Jeden asi šedesátiletý plešatý sympaťák je natolik vroucí, že Míšu vede za ruku, na kterou Stop s bosenskými kluky jí posléze i líbá. Usazují nás u stolu, kupují nám pivo a občas s námi prohodí pár slov. Po chvíli se mi chce na záchod, který, jak pozdeji zjišťuji je ryze turecký. Po návratu mi onen plešatec-sympaťák donáší kus grilovaného masa vlastní výroby k degustaci. Děkuji mu, okousávám maso od kostí, libuji si a Míša mi sděluje, že v mé nepřítomnosti dostala maso daleko větší a bez kostí. Míša sice musí čelit sexuálním narážkám, zato se jí však dostává masíčka, o kterém se mi může jenom zdát. Místní nám povolují postavit si stan bez poplatků přímo vedle tohoto skvostného podniku s tureckým záchodem, což se nám po setmění také daří. Uleháme na docela tvrdou zeminu, takže jsem trochu skeptický k tomu, kolik toho dnes naspím…
Neděle 13.9.2015: Jablaničko jazero – Koncij – Doboj – Osijek (360 km) „Fuj, dnes to ale byla tvrdá matrace“ – říkám si, když se probouzím. Moc jsem toho nenaspal, zato má kolegyně, která doposud po nocích spíše bděla nežli spěla, si dnešní spánek pochvaluje. Asi to je tak, že se vyspím buď já, nebo ona. Dohromady to prostě nejde… Vylízám ze stanu a Jablaničko jezero s okolními horami jsou pokryty mlžnými mraky skze než prosvítá slunce. Oblékám se do plavek – teda použitých trenek, které jsem poslední dny překlasifikoval na plavky a jdu si zaplavat. Místní rybáři a rybářka na mě volají, že jsem blázen a že je voda ledová. Voda je dle mých měřítek docela teplá a užívám si tuto ranní koupel. Po koupeli schnu a balíme naše tábořiště. Stoupáme strmě na horní konec vesničky, kde je hlavní silnice a začínáme stopovat.
Je sice neděle, ale provoz je docela hustý. Za asi 20 minut nám staví auto se sympatickým mladým párem. Holčina je původem Chorvatka a její partner Ir. Tráví zde dovolenou a májí cestu do města Koncij za kamarádem, odkud se vydají na rafty. Vysazují nás na benzině, kde si kupujeme kávu a vykonáváme tak náš tradiční ranní rituál,včetně návštěvy kultivovaného wc. Zdali se o wc dá hovořit jako o kultivovaném i po mé návštěvě ponechám na případném čtenáři. Jdeme skrze město a nakupujeme si nějaké ovoce na cestu. Tentokrát volím dvě broskve obřích rozměrů, což mě na pár hodin zasycuje. Město je opět hezké, tyčí se tu pár mešit s minarety a my přecházíme most přes - nám z Mostaru známou - řeku Neretvu dále směrem na Zenici. Stopujeme a sledujeme zajímavou situaci, když se takřka každé auto na naši úrovni otáčí a jede zpět do centra. Jsme trochu na pochybách, zda zde není zase nějaká objížďka, ale za chvíli nám staví dodávka a jedeme. Řidič vlastní obchod se vším možným a musí údajně pracovat sedm dní v týdnu. Dává nám ovocná fruka, což s radostí přijímáme a říká mi, že mám pěknou holku. Toto tvrzení vyvolává vášnivou diskuzi o Míšiných vnadech a o tom, že vlastně není moje, což koneckonců nic neubírá na tom, že je pěkná. Povídám: „She´s my friend, but she´s not mine….“ Docela se té větě smějeme a jedeme skrze hory k nájezdu na dálnici, kterou nemáme zakreslenou na naší stávající mapě. Loučíme se a opět stopujem... Staví nám německé auto a já tak zase mohu trochu zašprechtit. Jeden muž kolem padesáti živící se jako taxikář v Mnichově, původem Bosňan, se svým, o poznání starším, kumpánem, který moc nemluví. Tráví zde dovolenou a dle svých slov si užívají levného jídla, pití a žen. Jsou velice přátelšté a nevypadají vůbec nebezpečně. Vysedáme na exitu u Sarajeva a jenom co mávneme rukou, tak nás bere mladý pán, co 8 roků pobýval a studoval v Asii a jede za rodinkou na nedělní oběd. Povídáme a rozumíme si – například v tom, když říká, že právě prožíváme nejlepší roky svého života... Po 50 km sjíždíme z dálnice na starou cestu a loučíme se. Jede do kopců kamsi, kde jej čekají a my stopujeme dále na Zenici. Zastavuje nám černevý fiat, ve kterém jsou rodiče a jejich docela dosti pohledná dcerka studující sociologii. Neděli se rozhodli strávit nakupováním v Zenici a my jsme rádi, že tak máme další odvoz. Opět vystupujeme u nájezdu na hlavní cestu, tentokráte v Zenici ve směru na Doboj. Jelikož máme trochu hlad, rozhodujeme se pro návštěvu města. V dáli vidíme nápis pizzeria a jsme přesvědčeni, že je to to pravé ořechové. Pizzu jsme totiž ještě na naší výpravě nepozřeli a mnoho příležitostí, kdy si jí budeme moci společně dát už taky nebude. Přicházíme a zjišťujeme, že v pizzerii se nevaří. Trochu divné, ale dobrá. Zdviháme kotvy (krosny) a jdeme přes sídliště dále směrem do centra. Potkávají nás dva kluci, jeden světlejší a jeden tmavší. Ten druhý se nás ze srandy ptá „How do you do?“ Proč si nepokecat… Odpovídám, že dobře a ptám se ho na nějaký podnik kde se vaří. Navádí nás správným směrem a ještě než se stihneme rozloučit, tak vidím, že jeho světlejšímu kolegovi se líbí můj gumový náramek na ruce. Dávám mu jej, děkujem a loučíme se. Usedáme do stánku s Kebabem, kde si objednáváme jeden velký a jeden malý, ale ve výsledku se spíše než velikostí liší pouze cenou. Obslujující slečna je také první člověk v Bosně, který při nákupu nepřijímá eura. Utíkám do blízkého bankomatu a vybírám 10 bosenských Oběť násilí na sídlišti ve městě Zenica marek. Nakonec je vše vyřešeno a po kebabu jdeme ještě dokoupit nějaké levné zásoby za zbylé bosenské marky. Vracíme se k nájezdu na hlavní cestu a zastavuje nám
prostý chlápek jedoucí asi z práce. Domlouváme se pomocí posunek a gest, ale stačí to. Po cestě zastavujeme u stánku s občerstvením a borec si kupuje lahváče, kterého za jízdy popíjí. Jede opět trochu sportovnějším způsobem, ale jsme holt na Balkáně, takže se není čemu divit. Další den se dozvídáme, že je zde u řidičů tolerována hranice 0,5 promile, takže mu v tuto chvíli křivdím neprávem. Nakonec dojížíme k zastávce, ze které nás ihned bere německé auto s řidičem původem z Bosny. Je zde na návštěvě u rodiny a je ohromen tím, co jsme stopem urazili. Říká, že kdyby neměl manželku a děti, tak by také někam vyrazil stopovat. Cestu nám zpestřuje asi dvousetčlenné stádo ovcí a koz, které se po této rychlostní tepně promenádují. Smějeme se tomu a fotíme si poslední fotku z našeho již tak vyšťaveného foťáku. Vysedáme na benzině a jenom co natáhnem ruku, už nám zastavuje velice usměvavá a neméně pohledná žena. Je to Chorvatka, pracuje jako psycholožka, a je milé, že umí perfektně anglicky. Dáváme se do hovoru a zjišťujeme, že přes Bosnu jede dále na sever do Chorvatska. Před hranicemi zapadáme do dlouhé kolony a čas si krátíme nakupováním. Nakonec jsme zavezeni až do Osjeku, což je město na samém severovýchodním cípu Chorvatska. Projíždíme a prohlížíme si tuto kulturní metropoli za báječného komentáře v podání naší řidičky Máji, která nám ukázala snad všechny zajímavější místa tohoto města. Nakonec nás veze na druhý břeh Drávy, kde se vedle bazénu nacházejí také rozshálé pozůstatky katakomb a Ovce na rychlostní tepně opevnění. Sedáme si na břeh, slunce zapadá a my se jdeme osvěžit do vody. Abychom onen vodní efekt navodili i v břiše, začínáme svačit rybičky z konzervy. V povzdálí vidíme stát stany a jde odtamtud hudba. Přibližujeme se a zjišťujeme, že se zde po celý týden koná pivní festival s živou hudbou, což zní jako slušná tečka za naším výletem. Máme však jeden problém – nemáme kuny. U stánku s lístky se nás ujímá milý Chorvat jménem Davor, který nám směňuje eura za kuny, kupujeme vstupenku s nápojem v ceně a ještě pár kun do rezervy, kdyby nám místní zlatavý mok značky Osječko zachutnal. Sedáme si do stanu, který se rychle plní a místní pivo nám nechutná vůbec špatně. Posléze k nám usedá původem chorvatský pár žijící v Austrálii se svým přáteli a dávají se s námi do řeči. Večer pokračuje a jsme našimi zahraničními přáteli velice intenzivně hoštěni klobásnicou, čevabem a bohatým nápojovým menu. Okolo půl dvanácté se s nimi loučíme a s krosnami lezeme na opevnění. Je to vskutku jako dobývání hradu a úspěšně se ocitáme na vrcholu hradeb. Je noc, teplo a my ležíme jen tak v trávě přičemž přepínáme naši konverzaci do angličtiny. Nakonec stavíme stan a po večeru plném jídla a pití zanedlouho usínáme…
Pondělí 14.9.2015: Osijek – Bratislava (437 km) – postel doma Ráno se probouzíme na vrcholu opevnění a moc nechápeme, jak jsme sem mohli dneska nad ránem vylézt. Balíme se a jdeme k cestě stopovat. Náhodou potkáváme Davora, který nám včera večer pomohl se směnou valut a bere nás směrem na Maďarsko. Loučíme se ve vesničce nedaleko města Beli Manistr a dále nás veze opět jeden páreček. Tentokrát asi stopadesátikilový advokát, který jede na soud do
Maďarska a jeho družka. Je nadšený z toho, že jsme Češi, protože měl v Kutné Hoře babičku a Českou republiku často a rád navštěvuje. Vyjmenovává nám všechny české pivnice a jídla, které v oněch pivnicích okusil a neustále opakuje „Zlaté Češi moje!“ Překračujeme hranice a projíždíme kolem Moháče, u něhož v bitvě roku 1526 zahynul český král Ludvík Jagellonský. Již na začátku našeho výletu jsme si s Miš dělali legraci, že toto památné místo nesmíme při cestě zpátky minout a naše tajné přání je nám plněno, když advokát říká, že za odměnu, že jsme Češi, pojedeme rovnou k památníku. Ironicky zatlačujeme slzu dojedí a obdivujeme z auta památník, který je docela moderně zřízen. Byli bychom pořídili i fotky, ale baterie je už pár dní vybitá, takže se jen mrknem pohledem a jedeme dál. Zajíždíme k dálničnímu nájezdu, kde nám po krátké chvíli zastavuje německé auto. Mladá dvojice původem z Maďarska žijící a pracující v Německu. Cestou jsme střetli tolik lidí, co se z Balkánu kvůli nezaměstnanosti rozhodli jít za lepším životem někam do Německa. Tento pár nás bere směrem na Budapešť. Po několika kilometrech ještě na chvíli znejistí a ptají se nás, zdali nejsme imigranti. - Zřejmě kvůli opálení a orientálním suvenýrům, které jsme během naší cesty získali… Ujišťujeme je o opaku a o tom, že jedeme s platnými doklady domů do Česko-Slovenska. Poté se již na nic takového neptají, jsou o poznání klidnější a pádíme společně po dálnici na Budapešť. Cestou s Míšou začínáme trochu bilancovat a taky malujeme stopařský obrázek z naší cesty. Maďarští Němci nás vysazují na veliké benzině za Budapeští směrem na Györ a my si jdeme dát první dnešní jídlo do McDonaldu. Jídlo v tomto podniku se chutí, cenou ale i množstvím vzdaluje Náš stop ve zkratce balkánským standartům. I tak však plní svůj účel a my po téhle snídani stopujeme dále. Zastavuje nám dodávka s řidičem, co jede kamsi do německofrancouzského příhraničí. „Škoda, že nemáme více času“ říkáme si. Mohli bychom se totiž z Balkánu geograficky i civilizačně přemístit na druhý konec starého kontinentu a tam se aklimatizovat zpět do evropských poměrů. Posouváme se dalších asi 100 km a končíme na benzině nedaleko slovenských hranic. Dávám si na sebe ze srandy bosenskou čapičku, kterou jsem si pořídil v Mostaru a zkoušíme s ní stopovat. Řidiči se otáčejí, jiní na mě zírají jak na bělěhradského patriarchu a ostatní se smějí. Začínám uvažovat, že bylo dost bosenských legrácek a chci si čapku sundat, když nám v tu chvíli zastavují rusští manželé. Nakonec ta čapka přece jen zapůsobila… Rusky nikdo neumíme, ale i tak nás přes hranice převáží na Slovensko. Uvažujeme, že se už s Míšou rozdělíme a pojedeme každý svou cestou domů. Já stopem na Brno a ona na Trenčín. Začíná však docela pršet a přistupujeme k plánu B. Necháváme se vysadit v centru Bratislavy a jdeme na hlavní vlakové nádraží. Míša, coby slovenská studentka s průkazkou, získavá lístek zadarmo a já za něj tvrdě a nekompromisně platím…
A jak to celé dopadlo? Po pár minutách jdeme na peron a začínáme znovu stopovat… -Vlastně už ne! Vlak je přistaven a my do něj stejně stejně prostě jako ostatní smrtelníci nastupujeme. Usedáme do kupé a jsme trochu smutní, protože naše stopařské dobrodružství je u konce. Vlak se rozjíždí a já ze sebe stále nesundal bosenskou čapku. Kynu lidem sedících na peronech, jako onen patriarcha, chovám se orientálně a užívám si pozornost ostatních. Ono vypadat jako Bosňan v srdci Evropy má i své výhody, žejo Míšo? Ale o tom zase někdy příště… Vlakem dojíždíme do Trenčína, kde se dvě Myši smutně loučí a každá si pokračuje tou svojí cestou domů, přivítat se se svými rodinami, manželkami, dětmi a… vlastně jenom rodinami…Náš Balkánský trip se vyvedl nad naše očekávání. Počasí i štěstěna nám přáli a kromě vstřícných lidí jsme poznali pro nás několik doposud neznámých zemí, které určitě nejsou ani tak nebezpečné, ani tak přeplněné imigranty, jak si běžná populace díky zprávám kolujících všude kolem myslí. Mnoho našich blízkých nás před cestou odrazovalo a doporučovalo jiné „bezpečnější“ destinace, ale my našeho rozhodnutí jet zrovna zde nikdy nelitovali. Na celkově 2117 km jsme se setkali se srdečností, pohostiností a s dalšími dobrými vlastnostmi našich balkánsých bratrů - nehledě na to zda pravoslavných, muslimských či jiných. Balkán je po válečných konfliktech v devadesátých letech politicky trochu roztříštěn a dle místních spolu zdejší etnika již nevycházejí tak dobře jako v minulosti. To bohužel nemůžeme z vlastní zkušenosti posoudit, jelikož jsme onu dobu nezažili, ale z našeho dnešního pohledu se nám místní lidé i kultura velice líbili. K nám coby k návštěvníkům se místní lidé chovali vždy nápomocně a přátelsky. Kombinace východního, západního i jižního smýšlení dává Balkánu neodolatelný a trochu až orientální nádech, ze kterého si každý odnese to svoje. My si odnášíme hezké vzpomínky, nějaké to dobrodružství a určitě se tu jednou chceme vrátit.
Stopem po Balkánu 2015
