1
Cesta vlakem
Sladký je zářijový vánek šustící několika suchými drobnými lístečky zavátými sem na nástupiště bůhvíodkud. Sladký je mamčin polibek. „Pozdravuj Jirku a Lukyho. A dík.“ „A za co?“ „No, za ten kus práce na zahradě.“ „Mami, prosím tě!“ Nečeká na odjezd vlaku. Odchází. Aby Asta nebyla dlouho sama. Sladká je asi pětiletá holčička v mikině a kalhotkách v barvách bonbonů bon pari poskakující po betonové ploše, respektující neviditelné čáry „panáka“. Ostrý hvizd výpravčího, mamka s fotoaparátem, podobná na holčičku, vynořivší se bůhvíodkud. Do otevřených dveří vagonu nastupujeme v pořadí holčička, její mamka, já. Z kupé vykukuje manžel a taťka. Krasavec. Zvažuji: Přisednout k nim a dovědět se něco o rodince vypadající jako z reklamního plakátu na romantický film, nebo vejít do prázdného kupé a vytáhnout detektivku? Zvědavost s touhou po doznívání sentimentální nálady převáží, otvírám dveře kupé s rodinkou. Pištivý hlásek rozmazlené holčičky odmítající „tuhle dobrou limču“ a vyžadující dětskou kolu mne odrazuje. Couvám. Lepší bude ta detektivka. „ Luky, hoď po mně ňákou dobrou detektivkou,“ houkla jsem už skoro ve dveřích na syna. „Postřeh!“ Měla jsem co dělat, abych ji chytila. Kladu knihu na kolena, do kupé se mi cpe nějaký štíhlík s batohem větším než je on sám. „Jé, paní učitelko, dobrý den.“ Petra. Bývalá žákyně. Chytrá, pohodová holka. „Kam cestuješ s tím hrozným batohem?“ ptám se. „Na kolej. Byla jsem přijata na sociálně právní v našem krajském městě. Bakalářské studium.“ „Doba studia…Krásné období v životě člověka. Máš se na co těšit.“ Místo očekávaného úsměvu proletí světlým obličejem přírodní blondýnky záblesk smutku. Pokus o úsměv, útržek smutku zůstává. Vyprávím, jak jsme na lyžařském výcviku pro lyžařské instruktory jednou všechny čtyři kolegyně na pokoji shodně konstatovaly, že studium bylo tím nejzajímavějším obdobím našeho života, že ani dětství, ani život v manželství nebyly tak nabité emocemi, ději a zvraty, plným nasazením, nešťastnými i šťastnými láskami a velkými ideály, dosažitelnými i nedosažitelnými cíli.
2
„Ještě pořád organizujete lyžařské výcviky?“ ptá se Petra. Uhýbá od hlavního tématu. Proč? Vlak se přibližuje k okresnímu městu, zpomaluje. Nová bledě zelená fasáda gymnázia se právě vyhoupla z šedi okolních budov. „Na gymnáziu jsi strávila čtyři krásné roky studia. Necítíš něco jako stesk, když se díváš na tu krásnou budovu a uvědomuješ si, že už tam nepatříš?“ provokuji Petru. Škubnutí rameny. „Místo rozpuku mládí, jak říká jeden můj oblíbený básník. A protože je to básník moderní, vidí sebe jako houbu sající dychtivě jen radosti jako křišťálovou vodu prozářenou sluncem,“provokuji dál. V tom něco vězí. Proč se ta holka aspoň neusměje? Slyšela jsem od jedné známé, že když si stěžovali u ředitele na šikanu syna, byli stroze odbyti. To prý jsou jenom klukoviny, srandičky, puberťácké nápady. U nich na gymnáziu žádná šikana není. „A co, když se voda zakalí? To pak houba nasává smutky? Na tomhle gymplu se voda kalí často. A někdy obsahuje docela velké kusy bahna,“reaguje Petra ve stylu básníka. „Jsem ráda, že už do té krásné budovy nemusím, že konečně jedu pryč z toho smutku, do světa, kde nikdo nic neví.“ Otřela jsem se zřejmě o nezahojenou ránu. Co teď? Nedrásat a změnit téma? Čeká, že se zeptám? Byla to má oblíbená žákyně, věří mi, možná ji zajímá mé stanovisko. Začnu opatrně a uvidím. „Vždyť tě tenhle gympl připravil na vejšku…“ „To jo, to uznávám, i když ani to ne bez výhrad.“ A nic. Dívá se soustředěně do okna. Kdyby nechtěla pokračovat, tak by snad ani nezačínala s tím „bahnem a smutky“. „Co ti tam nesedlo? Nějaký předmět? Kantoři? Spolužáci? Můj mladší syn je na víceletém gymplu v tom našem městě, je v primě a nesedne mu tam toho dost. Z předmětů určitě matika a fýza a z kantorů tak tři, možná čtyři. Jenom proti spolužákům nic nemá.“ „Tak to se má. Já jsem měla problémy hlavně s těma spolužákama. A s kantorama, kteří kryli šikanu.“ „Říkáš: kryli. Tak to je opravdu ten nejhorší možný přístup. Jestli chceš, můžeš mi to vylíčit a já ti k tomu řeknu, co si o tom myslím já jako kantorka. Taky jsem měla ve třídě, kde jsem byla třídní, šikanu a vůbec nebylo lehké se s ní vypořádat. Naštěstí se to zachytilo v samém začátku a ředitel stál na mé straně.“ A Petra povídá. Vjíždíme do nejdelšího tunelu na trase. Sladkost z nástupu do vlaku vyprchala úplně, teď můžu očekávat něco tak temného jak tenhle tunel. „V prváku a druháku jsem já osobně se šikanou problém neměla, i když jsem k tomu měla předpoklady. Mamka mně po rozvodu přece nebude kupovat značkové oblečení a boty, zvlášť když si není jista, jestli firma, kde pracuje, nezkrachuje! Ale tohle jsme si s mamkou vyřešily
3
po svém. Chodily jsme do sekáče a tam se občas dalo vybrat něco nového nebo skoro nového se značkou Adidas, Nike a podobně.“ Zvedá nohy a ukazuje na černobílé tenisky se značkou Nike. „A to ses nebála, že tě někdo ze třídy uvidí vcházet do toho sekáče?“uklouzne mi. „Ani ne. Ve městě jsou sekáče tři, ale my chodíme jenom do jednoho, kde je vchod z ulice zároveň do kadeřnictví, do servisu elektrospotřebičů a do prodejny bylinek. A kdybych přímo v tom sekáči narazila na někoho ze třídy, tak bychom měli společné tajemství, ne? Ale to se nestalo. Protože jsem drobná po mamce, můžu si kupovat skoro nové nebo úplně nové věci, ze kterých vyrostli angličtí, dánští nebo norští puberťáci.“ „Jak se na to přišlo? Prořekla ses?“ „Na to se vůbec nepřišlo. A i kdyby, i na to mi mamka poradila co říct. Slyšela v rozhlase rozhovor s jednou top modelkou, která, když se jí ptali, jestli si kupuje oblečení v buticích, se zasmála a řekla, že nejčastěji v second handech, že si to může dovolit, protože jí sluší všechno a takto ušetřené peníze si střádá. Ale tohle jsem nemusela využít. Už od prváku mně vadila šikana spolužáka. Sedával v první lavici, protože měl jedno oko skleněné po nějakém úrazu z dětství. Začalo to tak, že jednou, když kluci ve třídě kopali do papírové koule, protože do houby, míčků a petek se kopat nesmělo, hrozilo totiž zaplacení vymalování třídy, tu kouli vykopli z otevřeného okna ven, vykřikl největší krasavec, Lukáš: „Zajistím náhradu!‘ a přiběhl k Tomovi, tomu klukovi se skleněným okem, vydloubl mu to oko, postavil židli na konec uličky a pak se kluci strefovali koulením oka po podlaze mezi nohy té židle. To dělali pak opakovaně. Někdy mu oko vrátili s tím, aby si ho nasadil sám, že ví, jak, a když vešel ještě před tím někdo z profesorů, vklouzli do lavic a oko posílali Tomovi po lavicích dopředu. „Tak to je teda síla!“ heknu. „ To se nenašel ve třídě nikdo, komu by to vadilo?“ Čekala jsem tmu jako v tunelu. Tam občas problikne světýlko… Ale tahle je černočerná. „Když jsem řekla něco, jako že mu to poškrábou, že je to přece sklo, odbyli mě, jako že přes to stejně nevidí, takže co. Aneta, tehdy ještě má kamarádka, byla důraznější. A co z toho měla? Lukáš ji s úsměvem upozornil, že ví, jak na drzé holčičky a kluci se pak asi domluvili mezi sebou a v tanečních pro ni nechodili.“ „Ani Tom?“ „No, ten tam přišel tak jednou, dvakrát a pak už ne. A kluci? Ti díky Lukášovi vyhrávali všechny možné soutěže: ve fotbale, hokeji, volejbalu …Nemíval vyznamenání, to ne, ale chytrej byl, to se pozná.“ „Plavovlasej, modrookej. A k tomu to krásné křestní jméno!“ „Vy ho znáte?“ „Neznám. Kdysi, to už je hodně dávno, jsem byla do někoho, kdo odpovídá tvému popisu, zamilovaná. Nešťastně, jak jinak! Vím, jak je člověk v tomto případě nekritický. A to křestní jméno…Mně se líbilo, hned jak přišla ta vlna Lukášů. Tak se měl jmenovat už můj starší syn, jenže tam jsem ustoupila manželovi, a tak je ten náš starší Ondra a mladší je Lukáš.“ Z dívčina obličeje čtu, že si získávám její důvěru.
4
„To se mělo řešit přes dospělé: rodiče, třídního učitele, ředitele ,“ vyhrknu jako znalkyně postupu se zaručeným výsledkem. I o to se Petra pokusila, když Toma vybídla: „Nenechávej si to líbit. Řekni to doma. Vaši by měli zajít do školy.“. Tom si jenom povzdychl: „U nás už je i bez toho problémů dost.“ Navedla svou mamku, aby na to upozornila třídní profesorku s tím, že Petra je ochotna jí situaci vylíčit, ale nechce být konfrontována s Lukášem. Třídní si možná zavolala Toma do kabinetu. Možná taky ne. Když se ho Petra opatrně zeptala, odpověděl cosi neurčitého. Nechtěl se o tom bavit. A tak skleněné oko sloužilo k zábavě opakovaně. „Jednou jsem k tomu přispěla i já,“ provokuje tentokrát Petra. „Nechtě…“ „Procházím tak o přestávce s otevřenou učebnicí v rukách kolem tabule a kch, přistane mně přímo na obličeji koule, tentokrát ze zmačkaného staniolu a docela velká. Na místě ji rozšlapávám…“ Naznačuji gestem, že stačí. Petra mi připomíná slib, že jí k tomu sdělím své stanovisko. „Vžij se do role Toma. Já jsem profesorka,“ jdu na to jako znalkyně psychologie. „Já sedím u stolu s kupou sešitů, které právě opravuji. Ty, co by Tom, stojíš u dveří. Ptám se tě: „Slyšela jsem, že se ve třídě o přestávkách někdy docela vyvádí, že se snad i někdo baví na tvůj účet. Jsou to jenom klukoviny, nebo je to potřeba řešit?‘V ruce držím pero a chystám se pokračovat v opravování. Odpověz.“ „Klukoviny. Je mi to jasný. Takhle nějak to tehdy vyšumělo do prázdna. Tomu se říká manipulace s lidmi, že? Díky.“ „Neděkuj. Já jsem ti ještě to hlavní neřekla. Teď asi odsuzuješ profesorku. Já tě navedu k trochu jinému náhledu. Ale ne hned. Naznačila jsi mi, že se tě šikana taky dotkla. Povídej.“ Do kupé přistupují dva Vietnamci. Petra váhá, ale když se začnou mezi sebou živě bavit měkkou vietnamštinou, líčí mi bez ostychu svou situaci. „Najednou se mi začaly dít takové věci, jako že mi zmizelo z pouzdra nachystaného o přestávce před geometrií třeba kružítko a pak se tam objevilo za týden, kdy už jsem měla koupené nové, nebo mi zmizely brýle a byly mi vráceny těsně před neočekávanou prověrkou „odkudsi ze třídy“ /jsem totiž trochu krátkozraká/. Po závodech v atletice jsem už byla připravena volat mamce, aby mi přinesla na stadion nějaké dlouhé kalhoty, protože se mi ztratily rifle a já jsem si netroufala projít městem při asi pěti nad nulou s holýma nohama, když mi je donesl ještě s cedulí ,Kdepak je majitelka?‘ kantor z průmyslovky, který si všiml, že tam už jenom sama chodím s bundou přes ruku, v gymnastickém bodyčku a usilovně hledám něco v řadách sedadel. A začali mi brát i věci z batůžku. Když jsem zjistila, že nemám do čeho napsat úkol, musela jsem běžet do supermarketu pro sešit, když jsem nemohla najít učebnici, musela jsem za kámoškou. Já už jsem si nosila batůžek i na záchod. Jednou jsem slíbila babičce a dědovi, že jim pomůžu při kácení stromu na zahrádce. Ujel mi autobus, protože mě hned nenapadlo, že bych měla hledat bundu spíš ve skladu potravin než v šatně školní jídelny. Když jsem tam přijela, měli všechno hotové. Zezačátku jsem to brala jako srandu, ale pak, když toho přibývalo, tak mě to otravovalo, ale za šikanu jako takovou jsem to nepokládala. Aspoň ve srovnání s tím, co prováděli Tomášovi.“
5
„Dělali to i někomu jinému?“ „Občas. Mně permanentně.“ „Víš zřejmě, proč.“ „Nejsem si jista. Jsou tři možné důvody. Buď Aneta klukům prozradila, že jsem se pokoušela udělat dusno kvůli tomu Tomovi / jenom ona totiž věděla, co má mamka řekla naší třídní/, nebo že jsem klukům odmítla nabízený joint, ale to jsem asi nebyla jen já, aspoň si myslím. Anebo: Ve třeťáku mi došlo, že pokud se budu hlásit na humanitní obor, budou hrát roli známky ze školy a že budu dělat i přijímací zkoušky. A začala jsem makat. Spolužáci už si mě zaškatulkovali. Byla jsem průměrná žákyně, takže podle nich bych jí asi měla i zůstat. Předtím jsem sem tam zapomněla to i ono, teď jsem mívala všechno v pořádku. Co si o tom myslíte vy?“ „To všechno jsou důvody k šikaně. I když jsi to neřekla přímo, pochopila jsem, že ses s tím nesvěřila mamce, aby si nemyslela, že je to msta za toho Toma, a možná i proto, že ty tvé nepříjemnosti ti připadaly natolik snesitelné, že tím nebylo třeba obtěžovat mamku. Anebo ses před mamkou styděla…“ „Odpovídám stejně jako vy předtím: To všechno. A k řešení s třídní profesorkou už bylo taky jednou blízko, ale vyšumělo to. A Petra vypráví, jak při strkanici v šatně opět jednou neuhlídala batůžek, když si ho na okamžik stáhla ze zad kvůli oblečení bundy, a když ho hledala na chodbě, nesla jí ho spolužačka z venku, že prý byl v kaluži před školou. Kalná voda z něho kapala. Petra vykřikla: „Učebnice i sešity v háji!“ Třídní profesorka prošla právě kolem. Houkla na odívku, která vnesla do chodby kapající batoh: „ Jano, ty nevidíš, že z toho batohu kape bláto? Vynes ho ven. Vy obě mi ručíte za to, že to bude utřené. Petro, zaběhni tady ke školníkovi pro hadr.“ A odcházela. Nic jiného ji v téhle věci nezajímalo. Naštěstí bylo dno zánovního batůžku pevné a impregnované, takže dovnitř proniklo jen pár kapek, a nebylo nutno kupovat nové učebnice a sešity.“ „Petro, za deset minut budeme vystupovat. Přejdu k tomu, co je zřejmě za tou neochotou řešit šikanu a co si ty a většina veřejnosti vysvětlujete jenom jako snahu o udržení si vlastního pohodlí / o čem nevím, to neřeším/ a strach z agresivity rodičů agresorů.“ Poprvé se na mne Petra dívá nedůvěřivě. „Strach o zaměstnání. Ten se za tím skrývá. Žáků je teď každým rokem méně. Pokračuj!“ Petra zalapá po vzduchu, pak jen pokyvuje hlavou, něco nesrozumitelně brblá, nebo možná srozumitelně, ale já nerozumím, protože vlak skřípavě brzdí, a když zastaví těsně před městem, poprvé se usměje a sdělí mi:„ Paní profesorku jsem potkala, provokativně jsem se těsně před ní obrátila na druhou stranu a nepozdravila. Já ji budu zdravit.“
6
