© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 41 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2012/06
Žulová kráska nad Vratislavicemi a Prosečí C
esta smrkovým lesem po horském hřebeni, jdeme si jako páni. Pohodlné stoupání a klesání po pěkné cestě vysypané žulovým štěrkem. Ideální výlet v podvečeru počínajícího léta. Zlátnoucí slunce kouzlilo na pasekách dlouhé stíny, větřík poletoval mezi stromy a přinášel odkudsi jemnou vůni páleného dřeva. Ta scenérie nepřipomínala nic tak moc jak slovenské hory. Tehdy na hřebenu Nízkých Tater, s černým čajem v ruce, hleděl jsem do pomalu zapadajícího slunce… Objala mne karpatská melancholie. K žulové rozhledně nad Prosečí to ale odsud bylo jen pár minut chůze. Pořád si říkám, proč zaslepeni šálením cestování někde po druhé straně globusu zanedbáváme naše bezprostřední okolí. Jako kdyby nás to, co máme pár metrů za domem, jen pramálo lákalo. Jenže sám jsem si úplně celou hřebenovku po Prosečském hřebeni prošel naposledy před nějakými dvěma desetiletími a potom včera. I mne náhle překvapilo, že modře a žlutě značená cesta nabízí jedno z vůbec nejkrásnějších putování v okolí Vratislavic. Troufám si tvrdit, že ještě o kousíček krásnější než bloudění tajuplnými lesy s lomy a lůmky pod Císařským kamenem. Až se jednou – v bližší či vzdálenější budoucnosti – spojí Jablonec nad Nisou s Libercem, bude Prosečský hřeben, zelený a posetý žulovými skalkami, ležet uprostřed tohoto souměstí jako jeho zelené srdce. Plné života v horách. Kdepak procházení někde ve vyumělkovaných zahradách mezi keříky! Hřebenové putování karpatského střihu mezi smrky a buky nad Prosečí a Vratislavicemi bude tím nejlepším městským parkem. Mysl seveřanů se zde bude povznášet v ušlechtilé kráse smaragdového lesa. V jehož středu bude hrdě stát žulová rozhledna svým tvarem ze všeho nejvíce připomínající maják kdesi na baltském pobřeží. Symbol naděje a bezpečí. louhá léta, ještě před vztyčením zbrusu nových věží na Císařském kameni a nedaleké Rašovce, bývala rozhledna na Prosečském hřebeni jednou z nejmladších vyhlídkových staveb v jizerskohorském podhůří. Na poměrně hustě zalesněné kótě 586 metrů nad mořem byla postavena sice v dobách 1. republiky, ale mnohem později, než byly zřízeny všechny ty proslulé vyhlídkové věže, které na přelomu 19. a 20. století doslova jako „houby po dešti“ zaplavily jižní svahy Jizerských hor. S ostatními rozhlednami věž zvanou Nad Prosečí ovšem bytelně spojuje jedno – je postavena z pořádného kamene, který dodnes spoluvytváří velkou část nálady strmých
D
321
„Maják“ na Prosečském hřebeni je symbol naděje pro obyvatele Vratislavic i Proseče
svahů nad řekou Nisou – krásné jizerské žuly. Ale pojďme od kamení do turistické minulosti Prosečského hřebene. Na vládu nad Prosečským hřebenem si vždy činili nárok lidé ze všech okolních vsí – z Kunratic, Lukášova, Proseče a samozřejmě Vratislavic. Nikdy nikdo nevyhrál, lidé ze severu i jihu se o hřeben nakonec ve svých zájmech vždy spravedlivě rozdělili. A dnes? Hranice zelený kraj dělí téměř přesně na půlku mezi města Liberec a Jablonec. K lidem je odsud velmi blízko, a tak hřeben býval do nedávného odstranění staré chaty hojně vyhledávaným cílem výletníků. To přišlo ale až v druhé polovině 19. století, do té doby bývaly na hřebeni jen hospodářské lesy a pod nimi louky. Pozemky se stromy i trávou tu byly rozparcelovány na úzké dílky táhnoucí se od severu k jihu a rozděleny mezi zdejší hospodáře. Vratislavická část hřbetu tak ještě v polovině 19. století patřila sedlákům Tandlerovi, Appeltovi, Müllerovi, Nöhrichovi, Elgerovi a Bergmannovi, výše položený prosečský díl, na němž se později začala rodit příměstská turistika, náležel hospodářům Prademu, Appeltovi, Geyslerovi,
322
Müllerovi, Pilzovi, Hübnerovi, Hoyerovi, Jentschovi, Bergmannovi, Langemu a Hütterovi. Pro historii vyhlídkové věže je důležité, že v prostoru zvaném Bauernbursch čili Sedlácký háj měl pozemek zmiňovaný hospodář Anton Hübner z čísla 36 (dnešní č. p. 36 v Prosečské ulici). A byl to právě jeho potomek Karl Hübner, který dal k dispozici tento lesní pozemek č. 59 Německému horskému spolku pro Ještědské a Jizerské hory, který na něm roku 1892 postavil první vyhlídkovou věž! Slavnostně ji otevřeli 25. září 1892. Celkové náklady stavby si vyžádaly částku 216 zlatých a 80 krejcarů, které si rozdělili tesař Augustin Pfohl, zámečník Franz Hübner (shoda jmen nemůže snad být až tak náhodná, takže to patrně mohl být nějaký příbuzný majitele pozemku) a statik – c. k. civilní inženýr Krcka. Pět dalších zlatek zaplatil spolek panu Hübnerovi navíc za nájem lesa. Turisté tehdy navíc vydali další tři zlatky a pět krejcárků na pojištění stavby, což se krátce na to ukázalo být velice prozíravé. V únoru 1894, ani ne dva roky po jejím dokončení, totiž vyhlídku skácela silná vichřice. Ve vlastivědách se ale píše, že to nebylo nekvalitním provedením, ale proto, že kotevní šrouby věže povolili zlomyslní lidé. Spolek nechal poničenou konstrukci ve velice krátké době obnovit a vedle věže vznikl navíc dřevěný lesní výčep. Jdu-li dnes od rozhledny po hřebeni směrem k Vratislavicím, míjím zeleně natřenou starou chatku přeměněnou v seník a krmelec. Vždy si přitom vzpomenu na lesní výčepy v boudách, které zde v minulosti stály; zdá se mi, že stará chatka mohla být kdysi jedním z nich. Kdo ví. Bouře opět nedaly opravené věži stát a obnovenou rozhlednu 29. čer vence 1901 rozlámal blesk. Těžko říci, zdali tuto událost náhodou nepřipomíná letopočet 1901 vytesaný v severní stěnce skály vedle současné rozhledny. Horský spolek se ovšem opět nedal, prodal trosky věže a vyinkasoval pojistné od Concordie. Vypadalo to, že brzy vyroste nad Prosečí nová rozhledna. Jenomže tehdy se turisté rozhádali: jablonecká sekce Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory se odtrhla od libereckého ústředí a založila Německý horský spolek pro Jablonec a okolí, který ovšem předně toužil postavit chatu s rozhlednou na Černé studnici. Prosečský hřeben tak byl proto stranou zájmu obou spolků, Jablonečtí měli jiné zájmy a Liberečtí to najednou měli na Prosečský hřeben nějak dál. Teprve v roce 1908 zadal jablonecký horský spolek známému „rozhlednovému“ architektu Robertu Hemmrichovi vyprojektování nové rozhledny. Měla mít podobu jakési strážní věžičky se špičatou střechou a celou ji měla krýt prkna. Věž byla turistům předána 31. května 1908. Velkou lesní slavnost tehdy navštívilo tolik nadšených horalů, že se z výnosu této akce stavba zcela zaplatila. Hemmrichova dřevěná rozhledna pak vydržela na
323
hřebeni celých 13 let. Až do 21. srpna 1921, kdy ji opět zbořila vichřice. To už ale na Prosečský hřeben zanevřeli i Jablonečtí; opravdu snad nebylo v Jizerských horách místa, kde by přírodní živly tolik řádily a bořily. Trvalo pak dlouho, než se Německý horský spolek pro Jablonec a okolí vrátil k myšlence obnovy věže. A je třeba zdůraznit, že přestože věž ležela v jabloneckém zájmovém území, nebýt patriotů a nadšenců z Vratislavic, patrně by asi nikdy nevznikla! Ale pěkně popořádku. Nápad postavit zde bytelnou rozhlednu tlačil jen člen výboru jabloneckého spolku Alfred Wünsch. A ten právě pocházel z Vratislavic, a měl proto k těmto místům opravdu vřelý vztah. Nedostatek peněz jej nemohl zastavit, po Jablonci, Proseči a Vratislavicích sháněl příspěvky, pořádal placené přednášky a organizoval na hřebeni lesní slavnosti. Všechny získané peníze pak ukládal na stavbu věže. Klíčové bylo, když v letech 1923–1927 spolek nakoupil na místě stavební pozemky. Ve stejné době vznikla hřebenová cesta, po níž od Jablonce z Brandlu mohly pohodlně přicházet davy turistů. V roce 1928 – po pěti letech neúnavného činění pana Wünsche – disponoval spolek již částkou 77 717 Kč a 76 haléřů. Jenže pak přišla hospodářská krize a celkově klesal zájem o kdysi tak oblíbené rozhlížení po kraji. Ve spolku se proto vynořil pragmatický nápad upustit od výstavby vyhlídkové věže a na zakoupených parcelách raději zřídit pořádnou horskou boudu s velkým tanečním parketem. Celá několikaletá práce Alfreda Wünsche a jeho přátel mohla přijít nazmar, když se 31. května 1928 ve spolku hlasovalo o tom, co bude s Prosečským hřebenem dále. Verdikt dopadl takto: 35 hlasů bylo pro chatu a 65 pak pro věž. Alfred Wünsch a nejmladší ze čtyř žulových rozhleden vyprojektovaných v Jizerských horách Robertem Hemmrichem nakonec zvítězili. Příznivci tancování v dobrém šenku s hudbou byli ale nakonec také spokojeni – horská chata zde vznikla ještě dříve než věž – již roku 1928 ji postavil Konrad Hübner (patrně opět někdo z potomků Antona Hübnera – původního vlastníka pozemků), který zde po třicet let naléval turistům v prkenném lesním šenku (pořád mám zvláštní pocit, že to může být onen zelinkavou barvou natřený krmelec). Zestárlý pan Hübner ovšem krátce po dokončení chatu prodal hostinskému Franzi Wiesnerovi, který ji změnil na Wiesnerbaude, jak stojí na řadě dochovaných starých pohlednic. Jenže stavbu věže pozdržela hubená léta. Zdálo se najednou, že i po vítězství ještě není úplně vyhráno. Až roku 1931 na spolkovém shromáždění vystoupil Alfred Gärtner, ředitel Spořitelního a záložního spolku z Vratislavic, a požadoval rychlé rozhodnutí o osudu plánované věže. Spolek se tehdy konečně rozhoupal a zřídil stavební výbor, v němž byli vedle členů
324
Rozhledna a chata na Prosečském hřebeni patřila ve své době k nejmodernějším turistickým zařízením v jizerskohorském podhůří
325
vedení i zástupci z Vratislavic a Proseče. Na začátku roku 1932 se dílo opravdu pohnulo – z lomu na severní straně hřebene byly dopraveny první žulové kameny. Dne 8. května pak byl položen základní kámen 28 metrů vysoké věže. Zúčastnili se jej zástupci obou spolků – Jablonečtí jako hostitelé a Liberečtí jako hosté – a dojemně souzněli. Hemmrichův návrh věže byl velice hezký, a jako by připomínal starou turistickou slávu Jizerských hor z přelomu 19. a 20. století. Na čtyřhranném masivním podstavci architekt umístil osmihranné tělo věže a nahoře pak kulatou vyhlídkovou plošinu částečně zastřešenou pro vyhlížení i za nepříznivého počasí. Hemmrich již opustil ony secesní táhlé křivky a na věži se objevily i detaily typické pro tehdejší funkcionalistickou architekturu, ale i tak byla prosečská rozhledna klasickou hemmrichovskou žulovou kráskou, pevnou, ale nikoliv humpoláckou. Postavila ji firma Franz Reilich und Sohn ze Mšena, truhlářské výrobky dodal F. Kaulfersch z Lukášova. A stavělo se díky příznivému počasí rychle: slavnostní otevření věže, která byla v průběhu stavby navýšena o další tři metry – se uskutečnilo již 21. srpna 1932, přesně jedenáct let po zničení předchozí dřevěné rozhledny a pouhé čtyři měsíce od zahájení stavby. V předvečer slavnosti hořely okolo věže ohně, odpálen byl ohňostroj a slavnostně se střílelo. Druhý den pak přišlo krásné počasí, pod modrou oblohou stála nová věž ozdobená smrkovým chvojím. Stovky lidí se přišly na tu krásu podívat. Vratislavičtí cvičenci dokonce dorazili poklusem s pozdravným přáním všeho dobrého. Děkan P. Peter Bichler z kostela Nejsvětější Trojice ve Vratislavicích sloužil dokonce u rozhledny mši. Vzpomínalo se na turisty padlé v 1. světové válce, trumpetisté troubili. Předseda jabloneckého spolku Roman Weiss držel slavnostní řeč, po níž mu stavitel Reilich předal klíče od věže. Předseda je obřadně převzal a prohlásil, že spolek sice bere věž pod svoji ochranu, ale zároveň ji hned předává turistické veřejnosti k využití. Slavnost pokračovala až do pondělí a spolek pak uváděl, že za celé tři dny se na Prosečském hřebeni objevilo celkem 10 tisíc návštěvníků. Po slávě přišel čas i na konečnou bilanci, která však nemohla dopadnout tak dobře jako při otevření zdejší druhé věže, a to přesto, že zástupci libereckého horského spolku rovnou na místě věnovali Jabloneckým tehdy značný obnos tisíc Kč. Stavba spolek přišla na 169 893 koruny a 75 haléřů. Z rozhlednového fondu byla zaplacena přesně polovina. Zbylá část musela být kryta z dlouhodobé půjčky – pochopitelně poskytnuté vratislavickým Spořitelním a záložním spolkem. Částka dluhu vypadala hrozivě, ale uvážíme-li, že od otevření do konce roku 1932 navštívilo věž neuvěřitelných 8 914 návštěvníků, kteří zaplatili vstupné 7 791 korun a 60 haléřů, bylo jistě nadějné, že se
326
Žulová Hemmrichova kráska stojí dnes osamělá na hřebeni. Společníky jsou jí hrubé granitové skalky a nedaleko stojící bouda krmelce, která by ještě mohla vydat svoje tajemství…
327
vypůjčené peníze hravě splatí. Doba navíc nebyla asi tak úplně zlá, protože po dokončení stavby rozhledny se spolek pustil do budování pokračování hřebenovky ke Kunratickým rybníkům. Pravda – provádělo ji tehdy sice šedesát nezaměstnaných, ale přesto si vyžádala náklad dalších 41 160 Kč a 15 haléřů. Většinu nákladů nové cesty pojmenované po Adolfu Gärtnerovi kryly sponzorské dary včetně příspěvku Vratislavického pivovaru. Podnikavý hostinský Wiesner se se spolkem dohodl na propojení rozhledny a chaty, a na svůj náklad pak dokonce zřídil dřevěný průchod do věže přímo z hostince. Ve výčepu pak prodával vstupenky a žíznivé výletníky měl pěkně pod kontrolou – kdo šel na pivo, nemohl nejít na věž, a kdo šel za rozhledem, dal si pak u Wiesnera něco dobrého. Za krásných dní za vyhlídkou a v ošklivých časech za pohostinností boudy na Prosečský hřeben lidé putovali i po válce. Velkou výhodou bylo, že se chata nacházela v bezprostřední blízkosti velkých měst a byla vyhledávána jako místo, které bylo na dosah, ale zároveň „za větrem“. Mnozí Jablonečáci si vzpomenou na bujaré večírky pro zaměstnance zdejších podniků, které chatě přinášely ohromnou popularitu. Slaňovali prý tehdy dokonce veselí návštěvníci z věže. Bývaly to divoké časy a popularita místa byla nezměrná. Slyšel jsem, že zde byla dokonce za jabloneckých Restaurací a jídelen zřízena i působivá sklepní vinárna, jejíž krátkou slávu ovšem ukončilo protržení sousední žumpy. V 90. letech 20. století se zdálo, že do oblíbeného horského podniku v lese mezi velkými městy přicházejí zlaté časy. V chatě se pořádaly veliké akce, interiér byl opraven, dle tehdejší módy ovšem, a tak se ozdobou podniku měla dokonce stát naleštěná motorka zaparkovaná uprostřed šenku. Tehdejším provozovatelům se jej dařilo držet otevřený, včetně zpřístupněné rozhledny, jen deset let. Později podnik změnil majitele a ten hodlal boudu rozsáhlou rekonstrukcí přeměnit v lákadlo víkendových turistů. Jenže – 3. července 2003 tři hodiny po půlnoci vypukl v chatě požár, podle všeho založený po vloupání. Přes úsilí jabloneckých hasičů stavbu z velké části oheň zcela zničil. Štěstím bylo jen to, že se nestačil rozšířit i na vedle stojící rozhlednu. Horská bouda byla poškozena natolik, že musela být nakonec úplně odstraněna – zůstaly po ní jen části základů s betonovými překlady. V lese na hřebeni pak zůstala sama stát jen osmiboká kráska od Roberta Hemmricha. Jediný svědek zašlé turistické slávy a žulový sirotek. Působí dnes mezi stromy jako opuštěná hláska starodávného hradu. Jako ona prastará prkenná věž, kterou kdysi rozštípala vichřice. Kamenná věž na hřebeni coby maják naděje a bezpečí ovšem spolehlivě vzdoruje všem živlům.
328
