Cesta Husova ochránce do služeb Zikmunda Lucemburského. Poznámky ke dvorské kariéře Jindřicha Lefla z Lažan

Slezská univerzita v Opavě Filozoficko-přírodovědecká fakulta Ústav historických věd

Cesta Husova ochránce do služeb Zikmunda Lucemburského. Poznámky ke dvorské kariéře Jindřicha Lefla z Lažan.

Viktor Pohanka

Drtivé vítězství božích bojovníků v bitvě pod Vyšehradem zaplatila životem řada českých a moravských pánů bojujících na straně nového českého krále Zikmunda Lucemburského. Jednou z obětí úspěšného útoku oddílů Hynka Krušiny z Lichtenburka byl i Jindřich Lefl z Lažan, jehož postavu si obvykle spojujeme se zcela opačným věroučným táborem. Původem svídnický rytíř, jenž po proniknutí do dvorských struktur Václava IV. udělal oslnivou kariéru a dopracoval se až ke jmenování do funkce vratislavského hejtmana, 1 totiž proslul jako stoupenec reformního programu. Již roku 1412 byl u papežské kurie obžalován z ochrany kacířství a o dvě léta později proslul poskytnutím azylu Mistru Janu Husovi, jehož hostil před odjezdem do Kostnice na svém hradě Krakovci.2 Pozoruhodná proměna politických stanovisek předního rádce Václava IV. vyniká ještě markantněji, uvědomíme-li si, že těsně před svým skonem se vratislavský hejtman stihl vyzpovídat a přijmout pod obojí způsobou.3 Ve zjevné diskrepanci s Leflovými náboženskými postoji se tak ocitají politické kroky, které učinil. Přesto však obrat od Václava k budínské familii regis v letech po Husově upálení nebyl na pražském dvoře výjimečným jevem, neboť Zikmund dokázal postupně přilákat mezi své stoupence řadu elit zastávajících do té doby významné úřady v blízkosti Václava IV. Tento v základních konturách jasně pozorovatelný proces zatím nepřitáhl patřičný badatelský zájem, což je částečně způsobeno nepříliš uspokojivým dochováním pramenů.4 Ač se to, vzhledem ke kvalitě pramenného korpusu, nemusí bezezbytku podařit, pokusme se přiblížit uvedený proces právě na případě vratislavského hejtmana, u nějž se na první pohled jeví přechod z pražského dvora do Zikmundových služeb jako nejkřiklavější. Kde se tento obrat zrodil? Kdo mu napomáhal? Byl dílem ryzího politického pragmatismu? Nebo spíše důsledkem dobových politických mechanismů? Či snad za ním stála cílevědomá Zikmundova snaha o vtažení významných osobností z českých zemí do struktury uherských straníků? Tyto otázky by se měly stát pojítkem následujících řádek.

1

Ivan HLAVÁČEK, Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel IV. 1376-1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Diplomatik, Stuttgart 1971, s. 463, č. 41. 2 František Michálek BARTOŠ, Čechy v době Husově 1378-1415, Praha 1947, s. 379. 3 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Kronika husitská, Josef Emler (ed.), Fontes rerum Bohemicarum, sv. V, Praha 1893, s. 440. 4 Naposledy utváření sítě uherských straníků v předvečer husitské revoluce naznačil Petr ČORNEJ, 30. 7. 1419. První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta, Praha 2010, s. 76-81; ze širokého prosopografického hlediska „uherskou“ stranou zkoumá Petr ELBEL, Úvaha o stavu bádání ke dvoru Zikmunda Lucemburského a představení prosopografického výzkumu Zikmundových dvořanů z českých zemí, in: Dvory a rezidence ve středověku, sv. II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka (edd.), Praha 2008, s. 231-244.

2

Stav dosavadního bádání, prameny a přístupy Do většiny starších historiografických prací pronikla postava Jindřicha z Lažan vesměs v souvislosti s poskytnutím azylu Janu Husovi a jeho podílem na vyjednávání ochranného Zikmundova glejtu. Hlubší pokus o rozbor Leflova charakteru podal František Michálek Bartoš, jenž ve své pozoruhodně široké maketě politických dějin českého státu za Husova života považoval vratislavského hejtmana za upřímného stoupence reformních myšlenek. Bartoš, jehož prací se vine jednoznačná obhajoba umírněného kališnictví, tedy nepochyboval o osobní Leflově náklonnosti a víře v Husovy myšlenky. 5 Odlišně vyznělo o čtyřicet let mladší hodnocení Františka Šmahela, jenž vratislavského hejtmana pojímal jako ryzího pragmatika, když potlačil právě onu upřímnost jeho víry. Podle Šmahela váhal Jindřich z Lažan ještě roku 1417 na čí stranu se postavit, ale na jaře 1419 již spolu s Mikulášem Chudým z Lobkovic a Filipem Loutem „s podporou reformní strany skoncovali“.6 Také azyl poskytnutý Husovi měl vratislavský hejtman využít k tomu, aby v intencích dvora přesvědčil mistra o nezbytnosti odjezdu do Kostnice.7 Tolik k hodnocení Leflova charakteru. Obraťme však pozornost k literatuře vztahující se ke sledované tematice. Dvůr Václava IV. se stal badatelskou doménou Ivana Hlaváčka, jenž upozornil i na význam relátorské činnosti v období, kdy z pramenů mizejí svědečné řady.8 Ač Hlaváčkovy závěry činí z Václavova dvora jeden z těch nejlépe probádaných, je stále možné zpřesňovat některá klišé, což dokázal ve své příkladně vystavěné studii zabývající se nižší šlechtou na dvoře Václava IV., jak v rovině kvalitativní, tak kvantitativní, Robert Novotný.9 V případě budínského dvora je situace komplikovanější, neboť postrádáme komplexní pojednání, jež by zahrnulo všechna teritoria, jimž Zikmund vládl, neboť práce Martina Kintzingera zmapovala vesměs jen říšskou familiaritu budínského dvora.10 Platnost si ovšem uchovává Kintzingerův nástin mechanismů, jimiž Zikmundův dvůr inkorporoval nové služebníky.11 Počínání katolické strany v husitské revoluci, která, byť napojena na uherského krále, vytvářela vlastní, někdy až Lucemburkovi v kontrapozici stojící, politiku, přiblížil

5

F. M. BARTOŠ, Čechy v době Husově, s. 379. František ŠMAHEL, Husitská revoluce, díl II. Kořeny české reformace, Praha 1993, s. 309. 7 Tamtéž, s. 271-272. Novější literatura povětšinou akceptuje toto mínění, příkladně Petr ČORNEJ, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. V (1402-1437), Praha – Litomyšl 2000, s. 204. 8 I. HLAVÁČEK, Das Urkunden; TÝŽ, K organizaci státního a správního systému Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě, Praha 1991, s. 73-124. 9 Robert NOVOTNÝ, Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in: Dvory a rezidence ve středověku, sv. II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka (edd.), Praha 2008, s. 215-229., s. 215-229. 10 P. ELBEL, Úvaha o stavu, s. 231-244. 11 Martin KINTZINGER, Westbindungen im spätmittelalterlichen Europa. Auswärtige Politik zwischen dem Reich, Frankreich, Burgund und England in der Regierungszeit Kaiser Sigismunds, Stuttgart 2000, s. 165-197. 6

3

František Kavka.12 Kavkův výzkum dále rozvíjí mapování politických kariér některých osobností katolického tábora.13 Reformní straně a jejímu vývoji v předvečer revoluce se nově věnoval Petr Čornej (viz pozn. 4), jenž se sice zabýval především první pražskou defenestrací, kterou rafinovaně vylíčil v rámci schématu řeckého dramatu, ale neopomenul přitom pojednat o vratislavských událostech roku 1418, jež pražským předcházely a inspirovaly je. Pramenný korpus, o nějž se budeme opírat, ač poměrně pestrý, není naneštěstí příliš bohatý. Nejucelenější soubor písemností se přirozeně zachoval ve Vratislavi. Jedná se především o úřední materiál, vzniklý z činnosti hejtmanství, jenž není uložen v uceleném fondu, ale pro jeho podchycení bylo nutné prozkoumat několik fondů. Mezi nimi samozřejmě městské dokumenty, obsahující krom soudní i většinu správní agendy, fondy jednotlivých vratislavských klášterů a depozity některých slezských měst. 14 Rozsáhlá městská akta obsahují jak městské knihy vin a výroků, jejichž čtyři části pokrývající dobu Leflova úřadování byly využity, 15 tak veledůležité regesty z kancelářských register hejtmanství. Jindřichovo období zahrnovaly (dnes nedochované) kopiáře označované jako B minorum a D magnum. Údaje obou knih jsou naštěstí evidovány tzv. Registrem Frobenianem,16 sestaveným v 16. století na bázi uvedených register, které představuje jakýsi abecedně seřazený katalog většiny vsí Vratislavského knížectví, u nichž jsou uvedeny záznamy informující o právních pořízeních (koupě-prodej), vztahujících se k dané lokalitě. Kopiář, obohacující uvedený pramenný korpus o několik desítek regestů, není bez vad, neboť obsahuje občasné chyby (ve jménech vydavatelů, aj.) a velmi často neeviduje místo vydání písemnosti. Tím je však v absolutní většině případů Vratislav.17 Pro podchycení Leflovy kariéry na pražském dvoře jsou klíčové desky dvorské. 18 Jestliže pro pražské prostředí disponujeme zřetelnými doklady o přítomnosti pozdějšího vratislavského hejtmana v králově bezprostřední blízkosti, v případě budínské familiae regis můžeme rovnou konstatovat, že nemáme jedinou zmínku o Leflově příslušnosti mezi dvořany. Zklamáním je také jediný záznam související s vratislavským hejtmanem v edici Regesta 12

František KAVKA, Strana Zikmundova v husitské revoluci, nepublikovaná disertační práce uložená na FF UK v Praze, Praha 1948. Práce se nedočkala publikování, stala se ale základem první monografie věnované Zikmundovi, viz TÝŽ, Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce, Praha 1998. 13 Inspirující jsou v tomto směru zejména výsledky M. Čapského, viz pozn. 24. 14 Archiwum Państwowe we Wrocławiu [dále APW], fond: Dokumenty miasta Wrocławia [dále DMW] a fondy jednotlivých vratislavských klášterů, zejména APW, repertorium [dále rep.] 1b, 58, 66, 67, 132a a 132d. 15 APW, fond: Akta miasta Wrocławia [dále AMW], sign. 655-659 Libri excessum et signaturarum, č. mikr. T 80 385-T 80 389. 16 APW, AMW, sign. 463-466 Registrum Frobenianum. Repertorium investituarum in Praediis Ducatus Wratislauiensis, quae in Libris eiusdem Cancellariae continentur, č. mikr. T 80 193-T 80 196. 17 Stejně jako ve Svídnickém knížectví nepochybně dochází k fixování kanceláře v sídelním městě. O svídnických poměrech Tomasz JUREK, Landbuch księstw świdnickiego i jaworskiego, tom. III. (1396-1407), Poznań 2007, s. XXII. 18 Pro úsporu místem budou všechny edice citovány až na patřičném místě.

4

imperii,19 v níž se dochovala celá řada listin, jimiž Zikmund rozšiřoval řady svých familiantů. Listina však není bez hodnoty, když částečně supluje přímý doklad o kontaktu mezi Zikmundem a Leflem. Jméno vratislavského hejtmana se několikrát objevuje i na foliích kroniky Vavřince z Březové, jenž proslul vylíčením počátku revoluce z pohledu umírněného kališnického proudu. Na základě jeho vyprávění referují o svídnickém šlechtici i Staré letopisy české. Stav dochovaných pramenů znemožňuje podat odpověď na alespoň část uvedených otázek přímo. K dispozici máme totiž téměř výlučně (pouze) úřední materiál. Ten lze využít k sestavení itineráře vratislavského hejtmana, jenž může naznačit jak často tento v metropoli Slezska vlastně pobýval.20 Výpovědní hodnota itineráře, jak dokázal Tomasz Jurek, však nikdy nebude stoprocentní, neboť se část dokumentů prostě nedochovala a část zase nepochází z aktivity samotného hejtmana, ale je vydávána pouze kanceláří bez jeho bezprostřední účasti.21 Přesto – při opatrném zacházení – je možné itineráře využít, jak dokázala Hana Miketová, která zkoumala politickou kariéru kladského a frankenštejnského hejtmana Jana II. Opavsko–Ratibořského právě za prostřednictví itineráře a doložila nejen existenci „nezávislé“ kanceláře v zemi, ale stručně rovněž nastínila rychlý přechod vévody Jana po smrti krále Václava IV., jehož byl dvořanem, do Zikmundových služeb. Její studie tak nepostrádá – přes dílčí odlišnosti – inspirativnost i pro náš výzkum. 22 Klíčovou práci postihující proces výběru a vtahování nových osob do uherského dvorského prostředí ovšem představuje studie Martina Čapského, přibližující cestu vévody Přemka Opavského mezi budínské familianty. 23 Místem českých dvořanů ve strukturách Zikmundova dvora se zabývá Petr Elbel, jenž pro výzkum zvolil pozoruhodně široká kritéria podchycení familiantů.24 Dosažené výsledky pak bude nutné obohatit o zjištění prosopografického charakteru, jimiž bychom se měli pokusit rozšifrovat komplikované vazby mezi různými osobami pohybujícími se v dvorském prostředí25 či jeho blízkosti.26 Politické mechanismy na pražském dvoře postihl (i prosopograficky) Jan Urban, který poodhalil fungování dvorských klik, tolik 19

Srov. Regesta Imperii [dále RI] XI. Die Urkunden Kaiser Sigmunds I (1410-1437), Wilhelm Altmann (ed.), Innsbruck 1896, č. 3795a. 20 Přehledem, propozicemi i využitím itinerářů se zabýval Piotr WĘCOWSKI, Polskie itineraria średniowieczne i nowożytne. Przegląd badań i propozycje badawcze, Studia źródłoznawcze 37, 2000, s. 13-48. 21 T. JUREK, Landbuch księstw III, s. XXII-XXIII. 22 Blíže Hana MIKETOVÁ, Muž se špatnou pověstí. Itinerář vévody Jana II. Opavského a Ratibořského, in: Historie 2008. Sborník prací ze 14. celostátní studentské vědecké konference konané 5. a 6. března 2009 v Hradci Králové, Hradec Králové 2009, s. 37-58. 23 Martin ČAPSKÝ, Cesta vévody Přemka Opavského mezi familianty budínského dvora. Příspěvek k vytváření uherské strany v předvečer husitské revoluce, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Eva Doležalová – Robert Novotný – Pavel Soukup (edd.), Praha 2004, s. 171186; k Zikmundově říšské familiaritě viz M. KINTZINGER, Westbindungen im spätmittelalterlichen, s. 165197. 24 P. ELBEL, Úvaha o stavu, s. 231-244.

5

důležitých pro ovlivňování politiky vrtkavého krále, v dynamických letech 1411–1414.27 Funkci cizinců na pozdně středověkých dvorech pak přiblížil Arnd Reitemeier. 28 Přestože máme k dispozici jen omezené prameny, pokusíme se o přiblížení politických kariér několika se Zikmundovou politikou svázaných osob, u nichž známe vazby na vratislavského hejtmana, a jejich prostřednictvím postihnout jakým způsobem nebo pomocí kterých osob, mohlo dojít k navázání kontaktu s budínským dvorem. Na dvoře Václava IV. Naše úvahy však logicky musejí začínat nastíněním vývoje Jindřichovy politické kariéry na pražském dvoře. Dochované prameny nám umožňují nastínit především kontury postupu jeho pozice u dvora, uniká nám však odpověď na otázku, kdy do jeho struktur vlastně pronikl. Víme, že v říjnu roku 1407 je Lefl poprvé zmiňován ve funkci královského komorníka, když na hradě Žebráku přivěsil pečeť pod listinu, jíž Václav IV. udělil v léno hrad a město Bílinu, Albrechtovi z Koldic.29 Již z konce roku 1405 známe královo rozhodnutí, jímž postoupil statek Vitna, jenž získal odúmrtí, Jindřichovi z Lažan „ad omagium Wisgradense“.30 Podobným

obdarováním,

s nímž

se

rovněž

pojila

manská

služba

vztahující

se

k vyšehradskému hradu, od níž ale byli nabyvatelé záhy osvobozeni, věnoval Václav IV. v létě roku 1408 Leflovi – opět zmíněného s titulem komorníka – a Jiřímu z Podmokel ves Habrownik, jež na panovníka rovněž spadla.31 Obě obdarování umožňují vřadit budoucího vratislavského hejtmana do skupiny vyšehradských manů, kteří často figurovali u dvora jako králova osobní stráž a jejichž služby panovník nejednou odměňoval postoupením odumřelých

25

Z široké literatury zabývající se tematikou teoreticky příkladně Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Panovnický dvůr ve středověku. Struktura, prostor a reprezentace, in: Dvory a rezidence ve středověku, sv. II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka (edd.), Praha 2008, s. 11-37. 26 Dvůr Václava IV. prosopograficky zkoumal zejm. Ivan HLAVÁČEK, Studie k dvoru Václava IV. (1. část), Folia Historica Bohemica 3, 1981, s. 135-193; metodu interpretativní prosopografie přiblížil Martin NODL, Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století, Brno 2007, s. 173-201. 27 Jan URBAN, „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV., in: Husitství – reformace – renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, sv. I. Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová (edd.), Praha 1994, s. 419-431. 28 Arnd REITEMEIER, Ritter, Königstreue, Diplomaten. Deutsche Ritter als Vertraute der englishen und deutschen Könige im 14./15. Jahrhundert, Zeitschrift für historische Forschung 24, 1997, s. 1-23. 29 Archiv Koruny české [dále AKČ], sv. V. Katalog listin z let 1378-1437, Antonín Haas (ed.), Praha 1947, s. 129, č. 208. 30 Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích [dále AČ], sv. XXXV, Druhá kniha provolací desk dvorských z let 1395-1410, Gustav Friedrich (ed.), Praha 1935, s. 248, č. 38. 31 „Henricus de Lazan camerarius et Georgius de Podmokl civis Nove civitatis Pragensis, fideles nostri dilecti... super hereditatibus in Habrownik post mortem Jenczonis et Laurencii de ibidem graciose dedimus... ab huiusmodi omagialibus serviciis ad castrum Wissegradense... absolvimus“, srov. Tamtéž, s. 141, č. 103.

6

statků.32 Je tedy pravděpodobné, že právě přes funkci vrátného, Lefl pronikl až do bezprostřední blízkosti Václava IV. a dosáhl na jmenování královým komorníkem. Již v roce 1403 zapsal český panovník Jindřichovi jistou sumu peněz pojištěnou na městě Landshutu (Kamienna Góra), nalézajícím se v Koruně bezprostředně podléhajícím Svídnickém knížectví.33 Lze tedy uvažovat, že Lefl již v této době byl v jistém kontaktu se dvorem, byť není zřejmé, zda již přímo ve služebném poměru. Snad se příliš neodchýlíme od reality, když budeme předpokládat, že Jindřich ke dvoru přišel právě ze Svídnicka.34 Možné přitom je, že za jeho příchod se v Praze přimluvil jeden z blízkých rádců Václava IV. – Nikel ze Sedlice –, jenž je s titulem poprvé doložen již roku 1383. O dvě léta později byl členem poselstva směřujícím v diplomatické záležitosti do Anglie a posléze působil u dvorského soudu. Nikel se zúčastnil rovněž cesty Václava IV. do Francie v roce 1398.35 O tři léta později pak zakoupil v Praze dům, jenž však měl užívat pouze čtyři roky, než jej zastihla smrt. 36 Dvorská kariéra tohoto šlechtice by nás příliš nezajímala, kdyby Tomasz Jurek, který se zabýval fenoménem cizího rytířstva ve slezském prostoru, nekonstatoval, že se kolem poloviny 14. století objevila v pramenech Svídnického knížectví nová linie, již tak široce rozvětveného rodu, pánů von Seydlitz, která se posléze začala psát po vsi Lažanech (Łażany, Laasan), ležících v blízkosti Střihomi.37 Byť to zatím nelze prokázat, je možné, že zmiňovaný Nikel ze Sedlice byl v blíže neurčeném příbuzenském vztahu s pozdějším vratislavským hejtmanem. Byla-li naše hypotéza správná, lze Nikla považovat za osobu, jež zprostředkovala Jindřichovi možnost příchodu k pražskému dvoru. Přesto nejsme schopni určit přesněji, kdy se tak stalo. Spokojit se musíme s konstatováním, že pravděpodobným se jeví být horizont let 1403 až 1405. Nejpozději od října roku 1407 tedy pozdější vratislavský hejtman figuruje v těsné blízkosti Václava IV. Vyšší sociální status manifestoval záhy zakoupením patřičného sídla, hradu Krakovce s příslušenstvím, který do té doby vlastnil Jíra z Roztok. Jindřich tak poprvé mohl využít kontaktů nabytých v králově okolí, neboť Jíra patřil k předním Václavovým oblíbencům. O další pomyslný stupínek výše se kariéra svídnického šlechtice posunula v roce 1413. Nejpozději od března onoho roku se totiž Lefl stal členem nejvlivnějšího dvorského úřadu – korunní rady –, jak to vyplývá z titulatury zaznívající v glejtovní listině, již vystavili 32

K tomu šířeji P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 43-44. Lydia BAŠTECKÁ – Ivana EBELOVÁ a kol., Náchod. Historie, kultura, lidé, Praha 2004, s. 43. 34 Tak ostatně i E. WÓŁKIEWICZ, Capitaneus Slesie, s. 206. 35 K cestě, jejíž motivací bylo řešení papežského schizmatu a uzavření spojenectví pražského a pařížského dvora, viz Jiří SPĚVÁČEK, Václav IV.(1361-1419), Praha 1986, s. 283-288. 36 K Niklově osobě F. M. BARTOŠ, Čechy v době, s. 54 a 465-466. 37 Tomasz JUREK, Obce rycerstwo na Śłasku do połowy XIV wieku, Poznań 1996, s. 285-286. 33

7

spolu s podkomořím Hájkem z Hodětína.38 Spolu s udělením vlivného úřadu obdaroval, podle A. Sedláčka někdy v březnu či dubnu téhož roku, Václav IV. Jindřicha hradem Homolí s příslušenstvím, k němuž se vázala manská služba.39 Patrně na přelomu let 1412/1413 obdržel Lefl, rovněž z králových rukou, i náchodské panství. Kromě prestiže, zvýšené přiznáním titulu panovníkova rádce, si tak svídnický šlechtic polepšil i hmotně o ucelenou doménu ve východních Čechách, kterou dříve vlastnil Jetřich z Janovic.40 Při zvážení územní kompaktnosti a strategického významu statků ležících na kladské stezce (v blízkosti klíčového průsmyku, jímž jediným je možné pohodlně pokračovat v cestě do Kladska a dále do Slezska) a toho, že nejpozději z 1. prosince 1413 máme dochovanou nejstarší listinu, kterou Jindřich vydává z titulu vratislavského hejtmana,41 lze uvažovat i o hlubším smyslu uvedených panovníkových kroků. Tuto, ryze z časové následnosti vyvozenou, tezi však poněkud zpochybňuje další Jindřichovo počínání, neboť ten patrně již koncem roku 1414 východočeské zboží prodal Bočkovi z Kunštátu a z Poděbrad, jak dokládá listina Václava IV. z ledna roku 1415.42 Nezdá se tedy pravděpodobné, že by král obdarování učinil proto, aby Leflovi usnadnil cestování z Vratislavi k pražskému dvoru, které měl od konce roku 1413 podnikat poměrně často. Poslední doklad Jindřichovy přítomnosti u pražského dvora pochází z října roku 1413, kdy přivěsil svou pečeť k listině Václava IV., jíž král potvrdil pražské městské obci všechna privilegia, osvobodil souměstí od veškerých berní, udělil měšťanům výsadu, aby napříště byli poháněni výhradně před městský soud, a to i v záležitostech, v nichž by žalobcem byl sám král a stanovil, že konšelé mají zasedat v úřadu právě jeden rok, po němž mají za sebe navrhnout 50 kandidátů, z nichž panovník vybere 18 (paritně devět Čechů, devět Němců). 43 V Praze v tu dobu pobýval také tehdejší vratislavský hejtman Janek z Chotěmic, jehož Jaromír Čelakovský uvádí (bez titulu!) jako jednoho z dalších svědků uvedeného pořízení. Je tedy možné, že právě v oněch posledních říjnových dnech přistoupil Václav IV. k personální změně v hejtmanském úřadu. Jaká však mohla být motivace tohoto kroku? Jedna z nejpodstatnějších odpovědí není jasná. Jednal král v zájmu posílení vlastní pozice 38

„Die königliche Politik wurde im Zeitalter Wenzels in verstärktem Masse von seiner Umwelt beeinflusst, wobei der königliche Hofrat grundlegende Bedeutung gewinn.“, viz I. HLAVÁČEK, Das Urkunden, s. 445; k titulatuře obou pak s. 460, č. 20 a s. 463, č. 41. 39 Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480, August Sedláček (ed.), Praha 1914, s. 94, č. 665. 40 Jan ČÍŽEK – Jiří SLAVÍK, Manská soustava náchodského hradu, Castellologica Bohemica 8, 2002, s. 70. 41 Jedná se o první fyzicky dochovanou listinu, srov. APW, DMW, sign. 1299, č. mikr. T 50 855, nicméně ve Frobeniově registru lze nalézt regest již ze 22. listopadu 1413, u něhož je jako vydavatel jmenován vratislavský hejtman Jindřich z Lažan,srov. APW, AMW, sign. 463, pag. 403. 42 AČ XV, Josef Emler (ed.), Praha 1896, s. 171-172, č. 73. 43 Codex juris municipalis regni Bohemiae [dále CIM], sv. I, Jaromír Čelakovský (ed.), Praha 1886, s. 208-212, č. 131.

8

v důležitém knížectví (a městě) ustanovením energičtějšího (či loajálnějšího) zástupce ve Vratislavi? Vzhledem k tomu, že v roce 1413 zastával Jan z Chotěmic funkci již pět let, nezdá se to příliš pravděpodobné, zvlášť když během tohoto období nemusel řešit krizové problémy, pouze „tradiční“ pnutí kolem skladby městské samosprávy. 44 Navíc Jan zastával současně i post hejtmana ve Svídnicku (stejně jako před ním Beneš z Choustníka) a jednalo se o osobu velmi zkušenou, obeznámenou s místními poměry a disponující navíc značným majetkem i důvěrou Václava IV.45 Nebo snad panovníkovi naopak začala vadit příliš „silná“ Janova pozice? Ani to nezní pravděpodobně. Podíváme-li se na kariéry jednotlivých hejtmanů (Heřman a Beneš z Choustníka, Jindřich z Dubé i Jan z Chotěmic a Jindřich z Lažan), zjišťujeme, že se běžně jednalo o vlivné osoby úřadující dlouhodoběji. Navíc Jan i po svém odvolání z funkce nadále zůstal činný ve slezském prostoru, byť mnohem více ve Svídnicku než Vratislavsku.46 Nepříliš pravděpodobnou se jeví také myšlenka, že Václav IV. usiloval mít ve složité vnitropolitické situaci v Čechách Jana z Chotěmic na pražském dvoře, protože během následujících let není znám žádný speciální úkol, jenž by Jan z králova pověření řešil. Složitou misi naopak panovník delegoval na bedra Jindřicha z Lažan, když mu někdy v první polovině roku 1414 postoupil záležitosti spojené s Husovou kauzou. Poslední myslitelný motiv Václavova činu lze pak spojovat s politickou situací v království a u dvora. Po úmrtí markraběte Jošta v roce 1411, byl totiž do funkce moravského hejtmana jmenován Lacek z Kravař, jehož absenci v Čechách přetavila „konzervativní“ panská skupina v obsazení úřadu nejvyššího pražského purkrabího a posléze i hofmistra Janem ml. z Hradce. Vlna odbojů proti centrální moci, jež zemi v roce 1413 zachvátila a trvala až do počátku následujícího roku, však jihočeského šlechtice stála zmiňovaný post, jenž převzal Čeněk z Vartenberka (spravující již rožmberské dominium).47 Při obou změnách v obsazení nejdůležitějšího zemského úřadu totiž došlo i k dílčím proměnám v pražském dvorském okruhu. Možná tedy Lefl byl přinucen opustit Prahu pro své sympatie k reformní straně (a, přinejmenším, nálepku heretika, již měl i u papežské kurie), které byly trnem v oku Janovi ml. z Hradce v souvislosti s narůstáním obtíží, jež dvoru od poloviny roku 1413 působil Hus. Král tak mohl využít Vratislavi k „uklizení“ (i zajištění) věrného a oblíbeného šlechtice, jehož se nemínil cele 44

Po povstání roku 1406, které sesadilo městskou radu a zvolilo jinou, se poměry uklidnily Mateusz GOLIŃSKI, Wrocław od połowy XIII do początków XVI wieku, in: Cezary Buśko – Mateusz Goliński – Michał Kaczmarek – Leszek Ziątkowski, Historia Wrocławia. Od pradziejów do końca czasów habsburskich, t. 1, Wrocław 2001, s. 173-176. 45 T. JUREK, Landbuch księstw III, s. VI-XI. 46 Jaroslav ZELENKA, Vznik a fungování hejtmanské správy ve svídnickém a javorském knížectví za vlády Václava IV., in: Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české, Lenka Bobková – Martin Čapský – Irena Korbelářová (edd.), Opava 2009, s. 111-114. 47 J. URBAN, „Kališnický převrat“, s. 424-431.

9

vzdát, a v Praze ponechat nábožensky konformnějšího Jana z Chotěmic. Po opětovné změně poměrů pak byla Jindřichovi postoupena Husova věc, kterou měl vyřešit ke spokojenosti dvora, tj. přesvědčit Mistra o nutnosti odjezdu do Kostnice.48 Hejtmanem oderské metropole První skutečně zachovanou listinu, kterou Jindřich z Lažan vydal z titulu vratislavského a namyslovského hejtmana známe z 1. prosince roku 1413, přičemž místem jejího vydání je Namyslov.49 Lze však předpokládat, že Lefl v knížectví působil již od konce listopadu, jak dosvědčuje záznam hejtmanského kopiáře,50 a že z počátku skutečně ve Vratislavi pobýval. Zajímáme-li se o vnitřní záležitosti v knížectví, k nimž máme ostatně dochovaný slušný pramenný korpus, shledáváme Leflovu činnost standardní. Potvrzoval převody majetku, soudil a dohlížel na bezpečnost svěřeného teritoria.51 Na první pohled vzbuzují pramenné zmínky dojem svědomitě zastávaného úřadu. V prvních letech hejtmanovo jméno opakovaně nacházíme i na foliích městských knih, což konvenuje s jeho aktivitou ve správě země. Celkově tedy záznamy vykazují kontinuitu s předchozím obdobím.52 Přesto od konce 14. století postupně docházelo k posunu mocenského postavení vratislavských hejtmanů. Oslabení centrální moci za vlády Václava IV. podnítilo aktivitu jednotlivých zemských reprezentací usilujících zabezpečit mír na svém území. Jejím projevem byly známé spolky, jejichž prostřednictvím docházelo postupně i k naplňování integračních snah ve slezském prostoru.53 Na tuto vývojovou tendenci hejtmanská správa nezareagovala, a proto se i další uzavřené konfederace immedietních knížectví vyznačovaly dominancí města Vratislavi, jež v rámci nich vystupovala na čele zemské obce. Vliv jednoho z nejdůležitějších středoevropských měst tak sílil na úkor tamějších hejtmanů, avšak byl zastaven v důsledku událostí z léta roku 1418, které město do značné míry zdiskreditovaly. Zikmundův energický zásah do vratislavských poměrů na počátku roku 1420, spolu s jeho jednoznačnou orientací na slezská knížata, na čas podlomil postavení městské obce.54 Jindřich z Lažan tak byl přímým 48

Naprosto v tomto bodě souhlasím s tezí, kterou formuloval F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 271-272. APW, DMW, sign. 1280. 50 APW, AMW, sign. 463, pag. 403. 51 Blíže k tomu Mlada HOLÁ, Registra vratislavské hejtmanské kanceláře z doby vlády Jana Lucemburského a Karla IV. Příspěvek ke slezské diplomatice 14. století, in: Drugie polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Mediewista wobec źródła – teoria i praktyka. Materiały z konferencji naukowej Gniezno 25-28 września 2007 roku, pod redakcją Józefa Dobosza, Jakuba Kujawińskiego i Marzeny Matli–Kozłowskiej, Poznań 2009, s. 173174; E. WÓŁKIEWICZ, Capitaneus Slesie, s. 169-225. 52 Ani poměry a vedení kanceláře nevykazují žádné proměny, viz Ivan HLAVÁČEK, Prolegomena do historii kancelarii i dyplomatyki czeskiego królewskiego urzędu starościńskiego we Wrocławiu w czasach przedhusyckich, Sobótka 1, 1981, s. 103-115. 53 Kazimierz ORZECHOWSKI, Historia ustroju Śląska 1202-1740, Wrocław 2005, s. 78-84. 54 Martin ČAPSKÝ, Hejtmanský úřad v politických aspiracích pozdně středověké Vratislavi, in: Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české, Lenka Bobková – Martin Čapský – Irena Korbelářová (edd.), Opava 49

10

svědkem naznačeného vývoje, přičemž nelze konstatovat, že by podnikl kroky vedoucí k posílení svého postavení. Naopak. Úřad vratislavského hejtmana byl spojen s úkoly překračujícími nejednou slezský prostor a vyžadoval i dlouhodobější pobyty za hranicemi knížectví, což mělo jistě za následek i částečnou pasivitu ve vnitřních věcech, jež městské obci umožňovala přebírat iniciativu. Z toho důvodu se také následující řádky neustále vztahují k českým událostem, jejichž byl Lefl činným aktérem. Zdá se, že ve Vratislavi Jindřich pobýval od listopadu 1413 zhruba do května následujícího roku, než se opět přesunul ke dvoru. Napovídá tomu, jak ucelená řada písemností vydaných v uvedeném půlroce, kdy na každý měsíc připadá alespoň jedna listina, tak okolnost, že od července 1414 již hostil Jana Husa, jenž opustil své jihočeské útočiště z důvodu propuknutí morové epidemie tamtéž, 55 na hradě Krakovci. Písemně doložený sice máme pobyt vratislavského hejtmana v Praze až v polovině září, kdy se stal jedním ze svědků ujednání v několika sporných věcech, týkajících se starších královských listin, mezi bratry Bohuslavem, Hynkem Krušinou a Janem ze Švamberka a Václavem IV., 56 ale nemáme důvody o něm pochybovat. Současně s Husovým přesídlením na hrad Krakovec započala debata o Mistrově účasti na kostnickém koncilu. Již na jaře roku 1414 bylo Husovi od uherského krále doručeno předběžné pozvání do Kostnice, jež posléze přivezlo také poselstvo, přicházející z Itálie, jehož úkolem bylo získat na pražském dvoře souhlas s plánovanou Zikmundovou korunovací. Bratrova výzva, aby Husa přiměl nastoupit cestu ke břehu Bodamského jezera, umožňovala českému králi umýt si nad pražským mistrem ruce.57 Husův souhlas současně znamenal, že bylo nutné pro jeho cestu opatřit ochranný glejt. Proto nastoupil Jindřich z Lažan, v čele skromného poselstva, jež kromě něj bylo tvořeno diplomatem Dětřichem Kra a mistrem Hanem, cestu k Zikmundovu dvoru (který zastihlo v polovině října v Říši), kde se mu skutečně podařilo zmiňovaný glejt zajistit.58 Poselstvo se posléze přidružilo k doprovodu uherského krále a pokračovalo s ním do Cách, kde se zúčastnilo, v pozici vyslanců českého

2009, s. 84-85; TÝŽ, Vévoda Přemek, s. 159-172. 55 P. ČORNEJ, Velké dějiny V, s. 148. 56 AKČ V, s. 161, č. 260; odboj pánů ze Švamberka byl ukončen již na počátku července 1414, kdy byli králem vzati na milost, viz J. URBAN, „Kališnický převrat“, s. 429. 57 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 271-273. 58 Deutsche Reichstagsakten unter Kaiser Sigismund [dále DRTA], sv. I (1410-1420), Dietrich Kerler (ed.), München 1878, s. 228 („dann dess königess von Behem rät, mit namen Heinrich Löffel Diethrich Kraw und meister Han, ouch mit dem könig dahin komend“). Mistr Han je u Bartoše ztotožněn s kancléřem Janem z Bambergu, srov. F. M. BARTOŠ, Čechy v době, s. 384-385, pozn. 3. Glejt Lefl získal 18. října, kdy dvůr pobýval ve Špýru, viz F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 273.

11

krále, korunování Zikmunda římským králem.59 Získaný glejt byl posléze Husovi doručen Václavem z Dubé na Leštně.60 Vratislavský hejtman následně zamířil zpět do metropole Slezska, již opustil před dobrým půl rokem, kam mohl dorazit zhruba na počátku prosince. Zcela jistě Lefl byl v knížectví koncem prosince 1414, neboť tehdy v králových intencích sesadil městskou radu a jmenoval novou pro rok 1415.61 Nejasnými se proto jeví být dva regesty obsažené ve Frobeniově repertoriu. První pochází ze 14. listopadu a je vystaven jménem hejtmana Jana z Chotěmic („Capt. Janke, Dat. Bresslaw Mittwochs vor Elisabeth 1414.“).62 Avšak vzhledem k tomu, že známe o devět dní mladší záznam,63 vydaný jménem Jindřicha z Lažan, můžeme regest ze 14. listopadu považovat za písařův omyl. Domněnku ovšem problematizuje další bezprostředně následující písemnost, pocházející z 5. prosince 1414, jež je vystavena jménem Beneše z Choustníka („Capitan, Benesch, Dat. Bressl., Mittwoche nach Andreae 1414“).64 Další známé regesty, pocházející však až z ledna roku 1415, jsou již opět připsány Leflovi.65 Jak si vysvětlit tyto dvě nesrovnalosti následující v tak krátkém horizontu po sobě? Když vratislavský hejtman opouštěl knížectví, jistě věděl, že bude mimo jeho hranice delší dobu. Bylo by proto zvláštní, kdyby za sebe neustanovil zástupce. S podhejtmanem Hansem Wiltpergem se však poprvé setkáváme až v záznamu z 1. února 1415 v městské knize vin a výroků66 – po Leflově boku se posléze připomíná až do února 1420 a jako podhejtman je v městských knihách uváděn několikrát během předchozích let (i v roce 1419)67 a je tudíž pravděpodobné, že funkci zastával od počátku Jindřichova úřadování, leč oporu v pramenech pro to postrádáme – a komorník Michel Lado je rovněž doložen až k roku 1415.68 Přesto však oba bývalí vratislavští hejtmani nejspíš nebyli v oderské metropoli jako Leflovi zástupci během jeho pobytu mimo Slezsko. Napovídá tomu alespoň písemnost z 23. listopadu, vystavená Jindřichovým jménem. Patrně pouze shodou okolností se stalo, že dva regesty kancelářských register z roku 1414, jež dělí 2000 stran, byly náhodou mylně opsány. Pravděpodobnější je, že knížectví po dobu nepřítomnosti (ne poslední) hejtmana spravoval ustanovený podhejtman. 59

F. M. BARTOŠ, Čechy v době, s. 385, pozn. 3. Tamtéž, s. 387. 61 Blíže k tomu M. GOLIŃSKI, Wrocław od połowy, s. 176. 62 APW, AMW, sign. 463, pag. 421. 63 APW, AMW, sign. 464, pag. 613. Samozřejmě na vydání ani jedné z písemností nemohl Jindřich participovat, obě jsou produktem kanceláře, nicméně právě proto je nesrovnalost zajímavá. 64 APW, AMW, sign. 465, pag. 2350. Obsah tohoto dokumentu již mohl být projednáván i před Leflem. 65 Tamtéž, pag. 2328; APW, AMW, sign. 464, pag. 630; k tomu lze připočíst ještě dochovanou listinu ze 7. ledna 1415 vydanou Leflem v Namyslově, srov. APW, DMW, sign. 1305. 66 APW, AMW, sign. 656, č. mikr. T 80 386, s. 140. 67 APW, AMW, sign. 658, č. mikr. T 80 388, s. 126. 68 E. WÓŁKIEWICZ, Capitaneus Slesie, s. 210-211. 60

12

Struktura zachovaných písemností pro rok 1415 je takového charakteru, že jsme schopni jen velmi hypoteticky odhadovat, zda Jindřich pobýval ve Vratislavi či nikoliv. Lze předpokládat, že přinejmenším do února prodléval v knížectví, s čímž konvenuje i několik listin vydaných v tomto období. Jedná se opět o standardní potvrzení majetkových transakcí. V následujících čtyřech měsících (březen – červenec) by pak bylo možné uvažovat, že se Lefl znovu vypravil ke dvoru, ovšem za předpokladu, že za pouhými čtyřmi písemnosti z tohoto období nestojí pouze nerovnoměrné dochování pramenů. Absence záznamů v hejtmanských registrech, v nichž se i z druhé poloviny roku 1414, kdy hejtman prokazatelně v zemi nebyl, dochovalo šest záznamů vystavených jeho jménem (plus ony dva problémové), spolu s relační poznámkou na listině Václava IV. z dubna 1415,69 však napovídá, že Jindřich spíše, patrně do července, pobýval v Praze, načež se nejspíše vrátil do slezského prostoru. V pohnutých dnech po Husově upálení – v Čechách se o něm mohlo vědět někdy na počátku srpna – pravděpodobně do království nezavítal. Nemáme o tom alespoň žádný doklad. Leflovo jméno bychom marně hledali na protestních pergamenech, k nimž přivěsilo svou pečeť na 450 českých šlechticů, odeslaných do Kostnice.70 Absence jména známého Husova sympatizanta ve výčtu signatářů však zjevně souvisí s respektováním dvorské politické linie, a proto nelze ukvapeně soudit pouze na jejím základě. Z Václavových důvěrníků figurují na jednom z osmi pergamenů pouze jména Voka z Valdštejna a Jana z Chotěmic. Postrádáme na nich dokonce i jednoho z nejupřímnějších sympatizantů pražského mistra – Petra Zmrzlíka ze Svojšína. 71 Vzhledem k faktu, že se nám z letních a podzimních dnů roku 1415, kdy byl po odeslání protestních listů založen i husitský svaz, zachoval poměrně početný – čítající šest listin a tři regesty – a ucelený úřední materiál ve Vratislavi, je pravděpodobné, že hejtman v oné době skutečně pobýval v oderské metropoli. Do Prahy patrně Lefl zamířil až v polovině ledna roku 141672 a ač máme jeho přítomnost u dvora doloženu až k 11. únoru 1416, kdy předal část korunního archivu svému kancléři Niclasi Bunczlawovi za účelem jeho převezení do Vratislavi a pořízení kopie,73 můžeme předpokládat, že nejpozději koncem ledna dorazil do pražského souměstí. Patrně tedy participoval na hladkém průběhu druhé vlny výměny katolických farářů v hlavním městě. „Dušičkový“ převrat v předešlém roce proběhl s největší 69

Listinou král zmocnil své vyslance, především podkomořího Jana z Lestkova a Bohuslava ze Švamberka, aby vyjednali s pány z Rýzmburka a dalšími představiteli plzeňského kraje vše potřebného k tomu, aby v kraji udrželi pořádek, srov. CIM II, Jaromír Čelakovský (ed.), Praha 1895, s . 1160-1161, č. 860. 70 P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 19-25. 71 AČ III, František Palacký (ed.), Praha 1844, s. 187-193, č. 6. 72 Z první poloviny ledna 1416 známe hned sedm listin vystavených jeho jménem, srov. APW, DMW, sign. 1317, 1318; AMW sign. 463, pag. 51; sign. 464, pag. 723; a sign. 465, pag. 2359 a 2159. 73 Podrobněji Ivan HLAVÁČEK, Vratislavská epizoda českého korunního archivu, Archivní časopis 30, 1980, č. 2, s. 100-106; k významu listin pro oderskou metropoli M. ČAPSKÝ, Hejtmanský úřad, s. 81-85.

13

pravděpodobností bez jeho spoluúčasti, ovšem po zavraždění Racka Kobyly ze Dvorce v Kutné Hoře na počátku února 1416 a arcibiskupem vyhlášeném zostření klatby nad sídelním městem pro volný pohyb Jana Jesenice, byl Lefl zřejmě mezi těmi královými rádci, kteří bez větších obtíží přesvědčili prchlivého panovníka o oprávněnosti druhé vlny personální obměny pražských far.74 Další doklad o přítomnosti vratislavského hejtmana v hlavním městě království pochází z poloviny března, kdy byl pověřen relací listiny, jíž král postupoval jisté odumřelé statky Václavovi z Kozmic,75 dvě relace známe také z průběhu května 76 a z počátku července se dochovalo Leflovo svědectví na listině, jíž Procek z Habrovan slíbil Václavovi IV., že mu bude sloužit s šesti koňmi.77 Lze proto předpokládat, že Lefl asistoval 23. června při vydání králova mandátu, jímž se kazatelům nařizovalo hlásat slovo boží a řídit se výroky svatých Otců, kterým se král, spolu s radou, snažil předejít výbuchu nepokojů po upálení mistra Jeronýma v Kostnici (30. května).78 Koncem září téhož roku přivěsil Jindřich svou pečeť ke královu nařízení ve sporu vedeném (o mlýn) mezi vratislavským konventem křížovníků s červenou hvězdou a městskou radou, kterým rozhodnul, že mlýn má nadále držet beze všech překážek konvent.79 Ani poté ještě Lefl nezamířil do Slezska, neboť jej máme na počátku října znovu doloženého jako relátora královské listiny80 a koncem listopadu vystupuje v pramenech jako prodejce hradu Okoř, jenž získal po Mikuláši Augustinovu, který postoupil za 4000 kop grošů pražskému apatykáři Ludvíkovi.81 Patrně až na počátku prosince, po téměř celoročním působení u dvora, zamířil Lefl zpět do Vratislavského knížectví, kde na samém konci roku zakoupil od Petra ze Schellendorfu, přísedícího dvorského soudu z let 1413 a 1414, s nímž se tudíž jistě znal,82 půl vsi Künczendorff ležící ve vratislavské vikpildě.83 Jedná se o jeden z mnoha záznamů register, u nichž schází místo vydání. O jeho autenticitě však není nutné 74

Blíže P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 32-39. AČ XXXVI, Gustav Friedrich (ed.), Praha 1941, s. 48-49, č. 48. 76 První listina, jíž král postupuje Kubíkovi ves Kochanovou, pochází ze 4. května, druhá, z 20. května, uděluje Václavovi z Klučova ves Osek, srov. AČ XXXVI, s. 684-685, č. 20 a s. 685-686, č. 21. 77 AKČ V, s. 163, č. 263. 78 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 290-291. 79 APW, rep. 66/I (Klasztor św. Macieja), sign. 410, č. mikr. T 27 636. Byť tedy disponujeme královskou listinou z 24. srpna 1416, jíž Václav IV. odpouští městu Vratislavi dosavadní nepokoje i provinění a přikazuje radě, aby napříště přísně trestala všechny roztržky, na níž je Lefl rovněž relátorem (srov. Codex diplomaticus Silesiae [dále CDS] XI, Hermann Markgraf – Otto Frenzel (edd.), Breslau 1882, s. 174-175, č. 34), můžeme se s klidem vyslovit pro hejtmanův kontinuální pobyt v Praze, neboť ve Vratislavi z období únoru - září 1416 nedisponujeme nijak závratným množstvím dokumentů, jež by mohly nasvědčovat druhé alternativě. 80 Srov. AČ XXXVI, s. 515-516, č. 19. 81 Pozůstatky desk zemských Království českého roku 1541 pohořelých, sv. II, Josef Emler (ed.), Praha 1872, s. 132. 82 APW, AMW, sign. 454 (Verzeichnis der Mitglieder des Hof- oder Mannen gerichtes auf der Kaiserlichen Burg zu Bresslaw 1380-1611), fol. 11v-12r. 83 „Peter v. Schellendorff Ritter resign[avit]. Heinzen v. Lazan sein ½ dorf Cunzendorff, nach laut der alten brieve. Heinrich v. Lazan Haubtm. Am tage Joh. Evangeliste 1416“, srov. APW, AMW, sign. 464, pag. 578. 75

14

pochybovat. Otázku spíše vzbuzuje, zda kupujícím byl vratislavský hejtman či jeho stejnojmenný bratr, jenž zastával stejný post ve vedlejším Svídnicko-javorském knížectví a měl syna totožného jména, který je však v pramenech odlišován přízviskem „Rabe“.84 Problém v tomto případě představuje pojmenování Heinze. Jindřich totiž zásadně užíval variantu Heinrich vom Lazan a jako Heinze je zmíněn jen výjimečně v městských knihách.85 Uvedený statek proto klidně mohl zakoupit jeho bratr, často v pramenech vystupující pod pojmenováním Heinze. Uvažovat však lze i o pochybení písaře či pozdějšího opisovatele. Uvědomíme-li si navíc, že vratislavský hejtman do té doby v zemi příliš času nestrávil, je myslitelné i to, že část zmiňované vsi pořídil on sám, neboť chtěl docílit zakoupení v knížectví. Z předcházejícího ani následujícího období neznáme jiný Jindřichův pokus o získání majetku v zemi. Zachoval se nám pouze další regest z února 1414, jímž český král odměnil svého středského purkrabího šosem ze vsi Wirbitz a platem 608 kop grošů.86 I v něm je jmenován jako Hainrich. Přesto se přikláním – byť jde o pouhý dohad – k tvrzení, že kupujícím zmiňovaného statku byl vratislavský hejtman, nikoliv jeho bratr. Jestliže v roce 1416 můžeme Jindřichův pohyb poměrně dobře doložit, v následujícím roce se situace stává méně přehlednou. K dispozici máme totiž především relační poznámky (jak z Prahy, tak z Vratislavi). Četnost dochovaných pramenů je přitom nižší než v předešlých letech. Na první pohled se zdá, že vratislavský hejtman trávil přinejmenším první půli roku ve slezském prostoru a vystavil zde ucelenou řadu písemností. 87 Leflův pobyt tak máme každý měsíc doložený alespoň jedním dokumentem. Nicméně z počátku května a poloviny června 1417 jsou známy listiny Václava IV. vydané pro české prostředí, na nichž Jindřich figuruje jako relátor.88 V těchto měsících tedy – patrně až do konce září téhož roku, kdy vystupuje v téže roli89 – prodléval u pražského dvora. V létě 1417 prožívaly Čechy další fázi boje o fary a s husitstvím sympatizující šlechtici dosazovali na svých panstvích, na nichž drželi patronátní 84

Příkladně „Heinze von Lazan, Hauptamnn zu Schweidnitz,... und Heinze vom Lazan, Rebe genannt, Unterhauptmann zu Schweidnitz...“, srov. APW, rep. 9 (Zbiór dokumentów osobistych, rodzinnych i publicznych), s. 1825, č. 131; hejtmanem však Jindřichův bratr patrně nebyl pouze v letech 1417-1419 jak uvedl Croon (viz Gustav CROON, Die landständische Verfassung von Schweidnitz-Jauer, CDS XXVII, Breslau 1912, s. 71), ale ještě přinejmenším v únoru 1420 jak vyplývá z listiny vratislavské městské rady, srov. AKČ V, s. 173174, č. 282. 85 APW, AMW, sign. 656, s. 103a. 86 „Wenceslaus Augustus vorleihet Hainrichen von Lassan, Burggrauen zu Neumargt, seine Geschosser im Dorff Wirbitz, an Geld und Getreide, wie die Hanns Nenker, zu seinen lebetagen gehabt... mit 608 Schok groschen Pragerischen Müntze... am Tage Iulianae 1414.“, srov. APW, AMW, sign. 466, pag. 2305. 87 Srov. APW, DMW, sign. 1378, 1385; AMW, sign. 463, pag. 418; sign. 464, pag. 611, 691, 791, 848, 871; sign. 466, pag. 2832; rep. 1b, sign. 462. Dochovány jsou i dvě květnové (!) relace, jedna na listině určené vratislavským premonstrátům (srov. APW, rep. 67/I, s. 6146, č. 917), druhá pro město Vratislav, srov. CDS XI, s. 175-176, č. 35. 88 AČ XXVI, Josef Teige (ed.), Praha 1909, s. 315-316; AČ XXXVI, s. 1-3, č. 2; AČ XVI, Josef Kalousek (ed.), Praha 1897, s. 95-96, č. 34. 89 CIM II,s. 1177-1178, č. 871.

15

práva ke kostelům, faráře podávající pod obojí způsobou. Vzhledem k tomu, že Lefl během zmiňované doby byl v království, je zajímavé, že na svém bechyňském panství nesledoval tendence, které udával Čeněk z Vartenberka, nepochybný leader celé šlechtické obce.90 Nemáme o tom alespoň žádný doklad. Jediný záznam představuje Jindřichova prezentace k faře na Bukovšti v předchozím létě.91 Přidržíme-li se domněnky Františka Šmahela, že v této době ještě pragmaticky smýšlející šlechtic nevěděl na čí stranu se přidat, pak mlčení pramenů dává smysl, aniž by bylo v rozporu s jeho pobytem v království.92 Byť se v hejtmanských registrech ve Vratislavi zachovalo z července – září 1417 hned deset záznamů, předpokládejme, že Lefl opět aktivně vykonával svou funkci v metropoli Slezska až od října téhož roku, kdy chybí jakékoliv doklady jeho aktivity v Čechách a disponujeme šesti (vratislavskými) regesty. Říjnové záznamy register opět obsahují pouze rozličné majetkové dispozice, které nás zajímají jen vzhledem k osobám v nich vystupujících. Narážíme totiž vesměs na ohraničený okruh bohatých patricijských rodů (jména jako Banke, Neisser, Sachse, Pezler, Roster, Dompnig ad.), prakticky ovládajících město, s nimiž se tedy Lefl nepochybně musel potkávat a které musel dobře znát. Poslední regest, dochovaný k roku 1417, pochází ze 7. prosince, nejbližšími následujícími dokumenty jsou pak až další záznamy register z průběhu března 1418. Otevírá se tak prostor pro úvahy o pobytu vratislavského hejtmana za hranicemi knížectví, ovšem nelze je podložit žádným dokladem. Ze série dalších písemností vystavených od března do června téhož roku se pak lze domnívat, že v tuto dobu Jindřich z Lažan v zemi pobýval. K dispozici máme i solitér ze 14. července 1418. Posléze prameny utichají, s výjimkou jednoho regestu v kopiáři hlásícího se do poloviny září, známe až listiny z konce listopadu a prosince. V kontextu dramatických událostí, spojených s červencovými dny, se však nelze příliš divit. V novoměstském kostele sv. Klimenta bylo 17. července 1418 dohodnuto spiknutí proti městské radě. Následujícího dne ráno pronikli povstalci do budovy radnice a povraždili její osazenstvo. O život přišel jak tehdejší purkmistr Nicolas Freyberg, tak několik členů městského soudu. Mezi nimi byl i Hans Sachse, jedna z osobností, jež často figurovala v dochovaných listinách vydaných jménem Jindřicha z Lažan. Niclas Feistling, jenž se snažil před povstalci utéct, byl shozen z okna věže. Povstání, které údajně mělo vzniknout jako následek vypsání nové berně, mající umořit část městských dluhů, se však podařilo překvapivě snadno udržet v plánovaných kolejích. Neslyšíme nic o dalším rabování, které se 90

F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 301-304. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl VII., Praha 19963, s. 22. 92 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 308. 91

16

ovšem nevyhnulo dobyté radnici, ani o obrácení hněvu rozbouřeného davu, jemuž dominovali zejména rozliční řemeslníci, vůči dalším představitelům zámožných rodů ovládajících město. Už ve 20. letech 15. století se proto vynořily spekulace, že převrat z povzdálí řídily jiné (nastupující) patricijské rody usilující o získání patřičného postavení ve správě města.93 Překvapivé je, že se žádné líčení dramatických událostí nezmiňuje o reakci hejtmana jako zástupce českého krále, jenž čin logicky musel traktovat jako urážku královského majestátu. Samozřejmě, jednalo se primárně o záležitost městské obce, jejímž prizmatem jsou události nahlíženy. Přesto, byl-li zeměpanský úředník ve městě, lze předpokládat alespoň nějakou pramennou zmínku o něm. Otázkou však zůstává zda Lefl v době převratu ve Vratislavi vůbec byl. Zdá se, že nikoliv. Vyplývá to z královské listiny z 10. srpna, jíž Václav IV. přikázal podhejtmanovi Hansi Wiltpergovi, aby jmenoval nové členy rady i městského soudu.94 Kdyby hejtman pobýval v oné době ve Vratislavi, pravděpodobně by podobné nařízení směřovalo k jeho rukám. Je možné spíše uvažovat o Leflově přítomnosti u dvora, který musel řešit několik souběžných problémů, spojených jak s nejrůznějšími šlechtickými záštími, tak s aktivitou uherského krále vracejícího se z Kostnice, přes Říši, do Budína a vybízejícího svého staršího bratra k vzájemnému setkání. Postrádáme však zřejmý doklad o pobytu vratislavského hejtmana v Praze před počátkem října 1418, kdy byl pověřen relací dvou královských listin,95 protože u zápisu zajišťujícím Leflovi roční plat 68 kop grošů z Českých Budějovic, jenž mu nechal Václav IV. učinit v polovině června, nemusel být nutně přítomen sám příjemce.96 Přesto se lze domnívat, že se přinejmenším od počátku srpna Jindřich pohyboval po boku krále. O kontinuitě jeho dalšího setrvání v Praze svědčí Zikmundova listina z ledna roku 1419, jíž byla rázně uzavřena zmiňovaná snaha uherského krále dostat svého staršího bratra za jednací stůl. Václav reagoval na Zikmundovu aktivitu z druhé poloviny roku 1418 listem z počátku prosince, v němž důrazně odmítl jakékoliv vnější zásahy do poměrů ve svém království. Odpověď dotčeného uherského krále na bratrův břitký tón byla neméně ostrá. Vybídl českého panovníka (tentokrát) ultimativně, aby vyslal své zplnomocněnce (k 9. únoru) na sjezd, do uherského města Skalice, kam se měli dostavit i někteří čeští páni.97 Václavovi přitom nadiktoval i jména osob, s nimiž hodlal jednat. V jejich výčtu nechybí Jindřich z Lažan.98 Z toho lze usuzovat, že vratislavský hejtman pobýval 93

Líčení letních událostí u M. GOLIŃSKI, Wrocław od połowy, s. 177; P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 5-10; Colmar GRÜNHAGEN, Geschichte Schlesiens, Bd. 1 Bis zum Eintritt der habsburgischen Herrschaft 1527, Gotha 1884, s. 117-118. 94 M. GOLIŃSKI, Wrocław od połowy, s. 177. 95 Srov. AČ XXXVI, s. 418, č. 45 a s. 37, č. 43. 96 CIM II, s. 1180-1181, č. 873. 97 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 309-310. 98 RI XI, č. 3795a. Regest je citován podle internetové stránky RI, a proto postrádá číslo strany.

17

v Praze a podílel se na stycích s Zikmundovým dvorem – vedených v druhé polovině roku 1418 – a činnosti korunní rady, neboť uvážíme-li, že list uherského krále byl nadiktován 16. ledna v Linci a počítal s Leflovou účastí ve Skalici 9. února, pak nelze, již z časových důvodů, předpokládat, že by vratislavský hejtman pobýval ve vzdálené metropoli Slezska.99 Zikmund, znající poměry u dvora, navíc dobře věděl, kdo stojí za částí králových rozhodnutí a obrátil svou pozornost právě na tyto Václavovy rádce, s nimiž napříště vedl jednání. Tím dostal svého bratra do úzkých, neboť ten již nemohl věřit ani v plnou loajalitu svých oblíbenců.100 Přesto panovník nakonec svolil k odjezdu svých „zplnomocněnců“. Nic jiného mu ani nezbývalo. Vyslanci ve Skalici ohlásili, že český král skutečně církevní poměry restituoval, vyhnaní kněží se vracejí na své fary, a že proto pominuly důvody napjaté situace, v níž Zikmund hrozil kruciátou. Po jednání se Václavovi rádci vrátili zpět ke dvoru a již 25. února se jich část zúčastnila (spolu se zástupci pražských měst, zástupci kapitul a několika faráři) velké schůzky, svolané za účelem udržení klidu v hlavním městě, v domě Petra Zmrzlíka. Konkrétně se jednalo o Jana Sádla ze Smilkova, Jana Bechyně, Mikuláše Chudého z Lobkovic a Jana ze Smržova. Poměr kališníků a katolíků byl tak dva ku dvěma. Možná z toho důvodu na jednání chyběl ne zcela vyhraněný Lefl. Přesto lze uvažovat, že se hejtman schůzky zúčastnil, přičemž aktivně participoval na dalším bodu programu, neboť z téhož dne pochází i králova listina, jíž byly legalizovány vratislavské události loňského roku, 101 a proto lze na účast tamního hejtmana pomýšlet. V opačném případě se pak můžeme domnívat, že Jindřich již před tím nastoupil cestu do Slezska. Učinil-li tak skutečně, pak jistě ještě před odjezdem stačil dát svým úředníkům na bechyňském panství pokyn, aby přitvrdili kurs vůči husitům tamtéž. Ač směřující proti radikálům, musel být tento krok, zjevně související s návštěvou uherské Skalice, panovníkem nutně traktován jako vstřícné gesto vůči Zikmundovi.102 Lze proto uvažovat, že na přelomu března a dubna, kdy Václav IV. přesídlil do Kutné Hory, nebyl vratislavský hejtman po jeho boku, ale že již opravdu pobýval v oderské metropoli. Kvantita vratislavských pramenů se právě v tomto období významně snižuje – což samozřejmě souvisí se stavem jejich dochování –, ale ucelenější řadu záznamů máme právě pro březen 1419, kdy Jindřich mohl v knížectví prodlévat.103 Nicméně nejasným zůstává následující průběh roku. Ve Vratislavi disponujeme toliko osmi regesty, výhradně 99

Z 1. února navíc známe královu listinu vydanou v Praze, jíž potvrzuje, že loketský purkrabí Jan Maleřík prodal hrad a městečko Nejdek, na níž jako relátor figuruje Lefl, srov. AKČ V, s.170-171, č. 277. 100 Výstižné hodnocení P. Čorneje hovoří o Zikmundově šachu, srov. P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 76-81. 101 Srov. CDS XI, s. 176-177, č. 36. 102 P. ČORNEJ, Velké dějiny V, s. 204. 103 APW, rep. 67/I, sign. 946; rep. 58, sign. 211; DMW, sign. 1426; AMW, sign. 463, pag. 199; tamtéž, pag. 211.

18

z hejtmanských kopiářů, pokrývajících období osmi měsíců. Zprávy z Čech nám scházejí zcela. Proto nejsme schopni stanovit, zda Lefl pobýval po boku krále, jenž po novoměstské defenestraci a následném potvrzení nové (prohusitské) rady, byl na Novém Hradu u Kunratic stižen těžkým záchvatem mrtvice a 16. srpna 1419 náhle zemřel. 104 Jestliže opustil dvůr, nezdá se to příliš pravděpodobné. V nastalé situaci, v níž propukly bouře v Praze a nebylo moudré připouštět dojem bezvládí, bylo vyhlášeno regentství královny-vdovy Žofie, potvrzené i Zikmundem, a zahájeno jednání o přijetí uherského krále za legitimního panovníka. V čele „establishmentu“ opět stanul Čeněk z Vartenberka, jenž po vyhlášení schůzky radikálních husitů do pražského souměstí urychleně našel cestu k dohodě s katolickou šlechtou a zabezpečil důležité pražské obranné pozice. To se ukázalo jako opodstatněné, protože na počátku listopadu, kdy husité do hlavního města přicházeli, skutečně došlo ke střetům. Následkem nepokojů byla série opovědných listů zaslaných většinou katolických a částí proreformních pánů Praze.105 Mezi signatáři bychom marně hledali Leflovo jméno.106 Zdá se, že v této době setrvával ve Vratislavi a čekal, jak se situace vyvine. Vzhledem k tomu, že z května – září 1419 disponujeme pouze dvěma záznamy o jeho úřední činnosti tamtéž, je možné uvažovat o jeho pobytu za hranicemi knížectví, ačkoliv v úvahu přichází i prosté nedochování pramenů. Patrně od října si můžeme být jistější Jindřichovým setrváním v oderské metropoli. Disponujeme totiž několika regesty vystavenými jeho jménem. Navíc víme, že na 6. ledna 1420 svolal Zikmund do metropole Slezska říšský sněm, a je proto pravděpodobné, že se nejméně od prosince hejtman musel spolupodílet na jeho přípravách. V době konání sněmu byl Lefl nepochybně ve městě, přičemž se jistě snažil přesvědčit Lucemburka o svých kvalitách. Proto mohl být svědkem překvapujícího arbitrážního výroku ve sporu mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií (o území Žmudi ad.) novým českým králem. Z listiny vratislavské městské rady z 19. února 1420 víme, že hejtman zasedl – spolu se zástupci některých slezských měst, dvorských i zemských úředníků Českého království, svým bratrem, svídnickým hejtmanem, a vratislavským podhejtmanem – v porotě, která rozhodla, že vůdci vratislavského povstání z roku 1418 mají být potrestáni.107 Následující krutý spektákl při němž přišlo o život 23 osob, popravu novoměstského měšťana Jana Krásy, který se odmítl vzdát husitství, i vrchol konfrontační politiky, jíž bylo březnové vyhlášení kruciáty proti českým heretikům, tak Lefl ještě sledoval z funkce hejtmana.108 104

F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 316-318. F. KAVKA, Poslední Lucemburk, s. 23-37. 106 AČ IV, František Palacký (ed.), Praha 1846, s. 375-377, č. 35. 107 AKČ V, s. 173-174, č. 282. 108 P. ČORNEJ, Velké dějiny V, s. 227-230; M. GOLIŃSKI, Wrocław od połowy, s. 178-179. 105

19

Posléze ovšem Zikmund sáhnul k personální obměně, když na Leflovo místo jmenoval Albrechta z Koldic (vystupujícího v úřadu od dubna), jehož současně ustanovil i svým zástupcem ve Svídnickém a Javorském knížectví.109 Co přesně motivovalo českého krále k tomuto kroku opět není zcela zřejmé. Svou roli mohl sehrát náboženský motiv. Po vyhlášení křížové výpravy bylo složité ponechat v důležité funkci osobu, na níž u kurie ležel spis obviňující ji z kacířství, byť pocházel z roku 1412. V úvahu přichází také otázka prosté panovníkovy důvěry a přízně či přílišné sepjatosti s událostmi z léta roku 1418. Pohlédnemeli na celou problematiku v intencích potrestání vzpoury proti královskému majestátu, lze uvažovat i o snaze posílení hejtmanského úřadu, coby úřadu zeměpanského, na úkor městské obce, která v předchozích letech získala nad zástupcem českého krále ve slezském prostoru postupně vrchu. Z toho důvodu také Zikmund mohl spojit funkci se svídnickým hejtmanstvím, aby ještě posílil pozici svého nového úředníka. 110 Ať již stál za Leflovým odvoláním jakýkoliv důvod, či kombinace uvedených příčin, dokázal český král bývalého vratislavského hejtmana udržet ve svých službách, neboť ten participoval na kruciátě vedené proti českým heretikům a pod Vyšehradem za to také zaplatil životem. Podle líčení Vavřince z Březové, s nímž se Jindřich nepochybně znal,111 měl Lefl padnout po boku váhajících Moravanů, které do útoku na dobře opevněné pozice husitů měl svými urážkami vehnat Zikmund. Následný protiútok Hynka Krušiny z Lichtenburka smrtelně odneslo několik významných šlechticů, mezi nimiž nechyběli moravský hejtman Jindřich Plumlovský z Kravař, Jaroslav z Veselé, Hynek z Malenovic, Petr Konopišťský ze Štenberka, Jan Sekretář ze Smržova a Jindřich z Lažan. Moravský hejtman a Lefl měli to „štěstí“, že byli po svém zranění zajati šlechtickými bojovníky, kteří své urozené protivníky ochránili před cepy prostých bojovníků a stačili se tak před svým skonem vyzpovídat a přijmout pod obojí způsobou.112 Není nutné považovat zpravidla dobře informované Vavřincovo líčení za součást „narativní strategie“, a proto lze konstatovat, že Jindřichův přístup ke kališnictví nebyl pouhým pragmatismem. Bezpochyby ambiciózní a uvážlivě kalkulující svídnický šlechtic nepostrádal schopnost politické orientace, která jej ze služeb churavějícího Václava IV. postupně nasměrovala do náruče pragmaticky postupujícího Zikmunda. 109

M. ČAPSKÝ, Hejtmanský úřad, s. 85. Tamtéž, s. 81-85. 111 V roce 1413 jim král Václav zapsal plat 93 kop z Nového Města pražského, 60 kop z Mělníka a 7,5 kop ze vsi Brozánky, vázající se k vyšehradskému manství, srov. AČ XXVI, s. 103-105. Vavřinec tedy rovněž patřil mezi dvorskou ostrahu a vyšehradské many, jak konstatoval i P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 44. 112 „... nobiles vero armis militaribusfortissime pugnantes, quos poterant, captivarunt vel cum magno eorum periculo de fratrum tritulis eripiebant, ita quod dominus Henricus se Plumlow letaliter vulneratus et captivatus ad cimiterium sancti Pangracii deportatus et ibi confesus, sub utraque specie communicare desiderans, expiravit, Henricus vero Lefl similiter in tentorio iacens confessus et sub utraque specie communicatus vitam finivit...“, srov. Vavřinec z BŘEZOVÉ, Kronika husitská, s. 440. 110

20

Kontakty vedoucí k Zikmundovi Na členství v uherské familii regis Jindřich z Lažan během krátkého období v Zikmundových službách nedosáhl. Nezachoval se nám o tom alespoň žádný doklad. Nicméně ani vývoj kariéry, byť Lefl zůstal po boku posledního českého krále z lucemburské dynastie, nenahrává podobným úvahám. Z dochovaných pramenů se však zdá, že první krok k vzájemnému sblížení podnikl římský a uherský král, když vratislavského hejtmana označil na listině z ledna roku 1419 za jednoho ze čtyř blízkých spolupracovníků svého nevlastního bratra Václava, s nimiž hodlal jednat o problémech pražské církevní provincie.113 Důvěrou Zikmund poctil ještě Jana Sádla ze Smilkova, Mikuláše Chudého z Lobkovic a Filipa Louta, členy korunní rady, z nichž poslední dva jmenovaní již ve věrnosti ke svému chlebodárci kolísali. Výčet nadiktovaných Václavových „zplnomocněnců“ ukončovali katolíci Albrecht z Koldic, Jan z Chotěmic a Vilém z Házmburka. Do uherské Skalice přitom se Zikmundovým dvorem přicestovali i Jindřich Plumlovský z Kravař, Půta z Ilburka, Jan z Michalovic a Václav z Dubé na Leštně, s nimiž tedy vyslanci krále Václava jistě rovněž měli možnost prohodit pár slov. Pozoruhodná sestava jmen přímo vybízí k pokusu o rekonstrukci sítě „přátelství“ a kontaktů, jimiž Lefl disponoval právě v klíčovém období (přelom let 1418/1419) utváření okruhu spojenců budínského dvora a začít nelze jinak než od právě uvedených jmen. Jako jeho nástupce v úřadu vratislavského hejtmana samozřejmě Jindřich dobře znal Jana z Chotěmic.114 Šlechtic pocházející ze skrovných poměrů spojil svou kariéru se Slezskem, kam přišel s Benešem z Choustníka již na konci 14. století a stal se jeho pravou rukou ve správě Svídnicko-javorského knížectví, v němž se i rychle zakoupil a oženil. V roce 1407 se sám stal svídnickým hejtmanem (začal se psát po zámku Fürstenstein (Książ), který zakoupil od Beneše). Ve funkci vydržel do roku 1412 a zastával ji tak souběžně s totožným úřadem ve Vratislavi.115 Krátce před svým odvoláním – v říjnu roku 1413 – z funkce hejtmana oderské metropole pobýval Jan u dvora, přičemž spolu s Jindřichem z Lažan pečetil rozsáhlé královské privilegium vystavené ve prospěch pražského souměstí.116 Nelze pochybovat, že se u dvora či ve Svídnicko-javorském knížectví setkávali i nadále, neboť Jan v zemi často prodléval. Uvažované kontakty obou úředníků Václava IV. můžeme obohatit i o vazbu, kterou na Chotěmice – bezpochyby jednu z nejvlivnějších a nejbohatších osobností ve Svídnicku – musel mít i Leflův bratr Jindřich, rovněž vykonávající úřad svídnického hejtmana (v letech 113

Srov. AKČ V, s. 170, č. 276. Ostatně Jan byl jedním ze svědků zápisu věna Leflově ženě Kateřině v roce 1410, a tak lze hovořit o dobré známosti, srov. Pozůstatky desk II, s. 69. 115 T. JUREK, Landbuch księstw III, s. V-XI. 116 CIM I, s. 208-212, č. 131. 114

21

1417-1419 a pravděpodobně krátce i v roce 1420) a setkávající se tudíž s Janem jak při potvrzování majetkových dispozicí, tak při zasedání tamějšího soudu. 117 Při jednom z pobytů, konkrétně v září roku 1417, u pražského dvora se Chotěmic patrně opět potkal s Leflem, jehož král pověřil relací listiny pro město Pelhřimov. 118 Ve stejnou dobu, zhruba v polovině září 1417, mohl být ke dvoru doručen list uherského krále z Kostnice, který postrádal adresáta. Vyplývá z něj, že byl určen některému ze šlechticů u dvora, jemuž kladl na srdce, aby se pokusil dosáhnout u Václava IV. postoupení lucemburských záležitostí do Zikmundových rukou, dále informoval, že pro zaneprázdnění v Kostnici nemůže uherský král vojensky pomoci anglickému králi proti Francii a sděloval, že na zamýšlenou schůzku s bratrem se dostaví ihned po zvolení nového papeže.119 František Bartoš spojil příjemce listu právě s Janem z Chotěmic, což akceptoval i František Šmahel. Vzhledem k Zikmundově listině z 12. října téhož roku, vystavené rovněž v Kostnici, pro bývalého vratislavského hejtmana, v níž mu potvrdil veškerá Václavem IV. propůjčená privilegia pro českou i svídnickou zemi,120 se Bartošova teze jeví být oprávněná. Uherský král nedisponoval žádnými pravomocemi potvrdit privilegia na statky v cizí zemi, byť byl jejím legitimním dědicem. Proto lze přinejmenším od podzimu 1417 hovořit o těsné Janově vazbě na ryšavého Lucemburka, jenž se snažil významnou slezskou osobnost získat do svých služeb. Uvědomíme-li si, že Chotěmic je spolu s Vokem z Valdštejna jediným s pražským dvorem svázaným činitelem, který pečetil protestní list do Kostnice, jedná se o pozoruhodný obrat. 121 Logickým vyústěním pak je Janova přítomnost na několikrát citované listině z 16. ledna 1419, která potvrzuje jeho budínskou orientaci, nastoupenou patrně v průběhu roku 1417. Podobně úzkou vazbou disponoval Jindřich z Lažan na katolického dvořana uherského krále Albrechta z Koldic, pocházejícího ze saského manství náležejícího do svazku Koruny. Koldicové byli rodem, jehož příslušníci tradičně spojovali své kariéry se službami českým králům. Albrecht figuruje v pramenech jako komorník Václava IV. již 28. října 1407 v listině, jíž mu panovník uděluje v léno hrad a město Bílinu, přičemž svědkem tohoto pořízení je jiný králův komorník – Jindřich z Lažan.122 V následujících třech dnech pak Albrecht ze stejné funkce svědčil na dvou Václavových listinách vydaných na hradě Žebráku, na němž v oné době jistě pobýval i Lefl.123 V té době již Koldic zastával funkci dvorského sudího, v níž se 117

J. ZELENKA, Vznik a fungování, s. 113-114. Na Janovu žádost král listinu vystavil a její relací pověřil Lefla, srov. CIM II, s. 1177-1178, č. 871. 119 Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinam, causam in Constantiensi concilio actam, František Palacký (ed.), Pragae 1869, s. 656-658, č. 111. List je psán 24. srpna 1417, a proto mohl dorazit nejdříve v polovině září. 120 Srov. RI XI, č. 2605. 121 AČ III, s. 189. 122 Srov. AKČ V, s. 129, č. 208. 123 CIM II, s. 1081-1085, č. 819; CIM I, s. 197-200, č. 124. 118

22

pravidelně připomíná. Příkladně v srpnu roku 1413 dohlédl Albrecht na zapsání ročního platu z Nového Města pražského, Mělníka a vsi Brozánek Jindřichovi z Lažan, Vavřinci z Březové a Lautovi z Lazoves.124 Již v listopadu 1410 začal Albrecht kromě příjmů, které získal jako dvořan Václava IV., pobírat i roční plat ve výši 500 zlatých za služby poskytované budínské familii regis.125 Dalších 200 zlatých, pojištěných na norimberských Židech, zapsal Koldicovi Zikmund v říjnu 1411.126 Obratný šlechtic tedy působil jako jeden z uherských consiliarii speciales (přímluvci zastupující budínské zájmy na domácím – v tomto případě českém – dvoře).127 Také Albrecht získal i statky ve Slezsku. Václav IV. mu na jaře 1414 postoupil odumřelou ves Sygecz ve Vratislavském knížectví. 128 Je tedy možné, že v této záležitosti se opět setkal s Leflem, jenž v té době pobýval v oderské metropoli. Pokud ne, pak se jistě oba muži viděli v létě téhož roku na pražském dvoře. V následujícím roce nechyběl flexibilní Koldic mezi několika českými pány, kteří v reakci na ustavení husitského svazu založili pod vedením arcibiskupa Konráda v Českém brodě katolickou ligu.129 Lze tedy konstatovat, že Lefla pojily s Koldicem, jako v případě Chotěmice, podobně silné vazby. Posledním Zikmundovým spojencem z řad katolíků byl ve Skalici Vilém Zajíc z Házmburka, jenž pocházel z rozvětveného severočeského rodu a rovněž signoval zápis českobrodského spolku. Kromě členství v korunní radě Václava IV., v níž se potkával s Leflem, disponujeme v Zajícově případě ještě jednou pozoruhodnou vazbou, která oba šlechtice pojila. V srpnu roku 1413 totiž jak Házmburk, tak Lefl pečetili, spolu s dalšími dvěma šlechtici, jejichž jména se naneštěstí nezachovala, v Lehnici založení rytířského bratrstva Rudenbandu („Obojku honícího psa“). Hlavními signatáři aktu bylo šest slezských knížat, konkrétně vratislavský biskup Václav Lehnický, Ludvík II. Břežský, Konrád starší a Konrád Kantner Olešničtí, Jan Zaháňský a Přemek Opavský. Spolek, jenž striktně dodržoval sociální výlučnost svých členů (těmi mohli být pouze urození), byl ustaven za účelem vzájemné politické kooperace členů. Organizační struktura Rudenbandu byla postavena na pyramidové bázi. Každému z šesti knížat byli podřízeni čtyři starší šlechtici, zastupující další urozence z jednotlivých zemí spolkového uskupení. Podle tezí Martina Čapského české země reprezentoval Přemek Opavský a předáky vůči zbylým členům byli právě oba výše zmínění dvořané Václava IV. Signatáři Rudenbandu přitom tvořili základ později vytvořené sítě 124

Srov. CIM II, s. 1156, č. 856. Srov. AKČ V, s. 139, č. 224. 126 RI XI, č. 139. 127 Viz M. ČAPSKÝ, Vévoda Přemek, s. 174-176; A. REITEMEIER, Ritter, Königstreue, Diplomaten, s. 1-23. 128 Zbytky register, s. 97, č. 684. Zřejmě se jedná o ves Segicz, ležící ve vratislavské vikpildě, o níž se v Repertoriu Frobenianu dochoval z doby Leflova úřadování pouze jediný záznam z roku 1418, srov. APW, AMW, sign. 465, pag. 2454. 129 F. KAVKA, Strana Zikmundova, s. 15-16. 125

23

uherských straníků130 ve slezském prostoru a vazbu na ně (jistě v době Leflova hejtmanství ve Vratislavi dále rozvíjenou), jakož i na opavské Přemyslovce, kterou zjevně nadále pěstovali Házmburkové, musíme zařadit mezi důležité faktory ovlivňující napříště politické rozhodování obou rádců Václava IV.131 Posledním (již jednoznačně) ke katolicismu inklinujícím šlechticem, který však ještě patrně nedisponoval kontaktem na ryšavého Lucemburka, byl ve Skalici Mikuláš Chudý z Lobkovic, jenž jako rádce Václava IV. vystupuje až v září 1418.132 Od téhož roku Mikuláš zastával funkci nejvyššího písaře desek zemských a podílel se na úspěšném obléhání hradu (Jindřicha z Plavna) Hasištejna, jenž mu byl posléze králem udělen do zástavního držení. 133 Po návratu ze schůzky se Zikmundem zasedal ve čtyřčlenné porotě mající řešit napětí v Praze. Snad někdy v průběhu roku 1419 zakoupil Lobkovic od Lefla a Borše z Rýzmburka Nový hrad, Přimdu, Most a město Šumperk.134 Patrně již po jednání ve Skalici přešel Mikuláš do Zikmundových služeb, což uherský král ocenil posléze ponecháním v úřadu nejvyššího písaře a v říjnu 1420 i potvrzením jeho držby Hasištejna. 135 V tomto případě se tedy jednalo o šlechtice procházejícího podobným vývojem jako Lefl. Konstatovat lze i jejich četné kontakty, které však zdaleka nedosahují důležitosti těch předešlých. V podstatě týmž politickým „zráním“ se vyznačuje i v uherské Skalici již ke katolicismu se klonící Filip Lout. Nahrává tomu alespoň jeho žádost, kterou roku 1418 zaslal papežské kurii, v níž, stejně jako úředníci královské kanceláře Jan z Bamberku a Jan z Weilburgu, požádal – po dobu zostřeného interdiktu nad Prahou – o možnost privátních bohoslužeb.136 Bývalý královský lovčí a posléze člen korunní rady Václava IV., jenž navštívil během roku 1408 Svatou zemi, si tak svou „nominaci“ na schůzku se Zikmundem nevysloužil náhodou.137 Jedná se však o jedinou písemnost vydanou uherským králem, na níž Lout figuruje. Jediný Jan Sádlo ze Smilkova, jenž se jako rádce Václava IV. vícekrát objevuje až v roce 1417,138 představoval v Zikmundem vybraném poselstvu jistou anomálii. Pouze on se 130

Ke kariérám jednotlivých slezských knížat, viz M. ČAPSKÝ, Vévoda Přemek, s. 173-200. O sňatku Přemkovy vnučky s Janem Zajícem viz Tamtéž, s. 199; statuta rytířského spolku editoval Hermann MARKGRAF, Über eine schlesische Rittergeselschaft am Anfange des 15. Jahrhunderts, in: Kleine Schriften zur Geschichte Schlesiens und Breslaus, Breslau 1915, s. 81-95. 132 I. HLAVÁČEK, Das Urkunden, s. 465, č. 48. 133 P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 70. 134 AČ I, František Palacký (ed.), Praha 1840, s. 538-539, č. 239. Ponechme nyní stranou, kdy a jak prodejci k majetku přišli. 135 RI XI, č. 4307. 136 P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 73. 137 F. M. BARTOŠ, Čechy v době, s. 471. 138 I. HLAVÁČEK, Das Urkunden, s. 469, č. 72. Jako relátor je však doložen již v předešlém roce, lze jej proto vřadit do králova bezprostředního okolí již v této době, srov. AČ XXXVI, s. 446. 131

24

hlásil veřejně ke kališnictví – signoval protestní list a připojil se k husitskému svazu139 – a rovněž jen karlštejnský purkrabí, nahrazený ve funkci v prosinci 1419 důvěryhodnějším Zdeslavem Tluxou z Buřenic,140 zachoval Václavovi, jak se zdá, plnou loajalitu. Již v červenci 1416 pečetil spolu s Leflem a Petrem ze Svojšína listinu, jíž Procek z Habrovan slibuje sloužit Václavovi IV. a už od počátku druhého decennia figuruje jako častý příjemce odumřelých statků.141 Po návratu ze Skalice se podílel na vynesení kompromisního výroku, jímž se v Praze povolovalo podávat na několika místech z kalicha142 a ještě v dubnu 1419 je jmenován relátorem královské listiny.143 Z ostatních českých pánů, kteří se do Skalice dostavili, nás zajímá především Václav z Dubé na Leštně, neboť Půta z Ilburka, Vilém Zajíc z Valdeka a Jan z Michalovic patřili k oporám katolické strany a do Zikmundových služeb vstoupili koncem roku 1418 v Pasově. Nedisponujeme navíc žádným přímým dokladem o jejich vazbě na Lefla. 144 Kontakty Václava z Dubé s budínským dvorem byly naproti tomu delšího data, neboť byl jedním z českých žoldnéřů ve válce uherského krále proti Republice sv. Marka. Po jejím skončení v roce 1414 Václav přivezl Husovi od ryšavého Lucemburka pozvání do Kostnice. Téhož roku se zúčastnil korunování Zikmunda římským králem, kde se potkal s Vilémem z Házmburka,145 po níž Jindřich pravděpodobně Václavovi předal ochranný glejt pro Husa, s nímž se šlechtic z rozvětveného severočeského rodu rozjel do Kostnice. Jeho vazby na Zikmunda tak byly z těch nejsilnějších. Do Skalice již přijel jako člen familiae regis a koncem téhož roku byl Zikmundem jmenován podkomořím Českého království. 146 Spolu s Mikulášem Divůčkem z Jemniště, jenž se familiantem budínského dvora stal už během roku 1412, 147 s nímž Lefl byl jistě v kontaktu při jednání o posledních detailech stran uvedené korunovace a glejtu, které Divůček na pražském dvoře zařizoval jako Zikmundův vyslanec,148 bychom tedy oba šlechtice mohli označit za první vazbu na budínské prostředí, kterou svídnický šlechtic získal. Zatímco Mikuláš Divůček, Václav z Dubé a Albrecht z Koldic tedy dlouhodobě spolupracovali s budínským dvorem, ostatní výše jmenovaní vsadili na uherskou kartu až v oné klíčové době, kdy Zikmund – po návratu z Kostnice – znovu obrátil svůj zájem k českým 139

Documenta, s. 581, č. 85 a s. 591, č. 86. F. KAVKA, Poslední Lucemburk, s. 39. 141 AKČ V, s. 163, č. 263; srov. několik záznamů v AČ XXXVI, s. 26, 55, 257, 416, ad. 142 P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 81. 143 AČ XXXVI, Gustav Friedrich (ed.), Praha 1941, s. 380. 144 P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 78. 145 DRTA VII, s. 249 , č. 170 („item les barons de Behaingne qui furent présents à la dite coronation... sire Guillaume le Haze, sire Vincelan de Douy...“). 146 F. KAVKA, Poslední Lucemburk, s. 39. 147 V srpnu roku 1412 se jako Zikmundův rádce podílel na uzavření spolku s rakouskými vévody Arnoštem a Fridrichem, srov. RI XI, č. 307. 148 F. M. BARTOŠ, Čechy v době, s. 380. 140

25

záležitostem a formoval jádro své budoucí strany. Kromě předáků plzeňského landfrýdu a několika katolických pánů dokázal upoutat pozornost předních osobností pražského dvora a definitivně tak podlomit pozici Václava IV., jenž po událostech z přelomu let 1418/1419 v podstatě jen dožil (bez politické aktivity) poslední měsíce svého života.149 Přes neutěšený stav pramenů právě ze stěžejního období konce roku 1418 a první poloviny následujícího roku lze konstatovat, že rovněž Jindřich z Lažan si počínal pragmaticky. V předcházejícím období – zejména od jara 1414, kdy reformní strana nabyla na pražském dvoře vrchu150 – nevyužíval vazby na Zikmunda, s nímž se již osobně setkal, jimiž disponoval. K uherskému králi se upínali spíše lidé postrádající možnost rozvinout kariéru ve stávajících podmínkách nebo nesouhlasící s politickou linií Václava IV. Ještě v létě 1416 pozorujeme, že vratislavský hejtman byl obklopen převážně proreformně smýšlejícími osobami. V jeho okolí se nejvíce vyskytují přední Husovi sympatizanti – Petr Zmrzlík, Mikuláš Augustinův či Jan Sádlo. Doklady Leflova otáčení disponujeme však až z jara 1419. Zostřený kurz vůči radikálům na bechyňském panství jasně deklaruje, že si Jindřich z jednání se Zikmundem odnesl rozhodnutí využít důležitosti zastávaného úřadu v metropoli Slezska k tomu, aby mohl i po smrti Václava IV. dále rozvíjet svou politickou kariéru. Mezi těmito krajními daty však postrádáme určitějších zpráv. Vodítkem dalších úvah může být jedině celková politická situace v Koruně, v níž se přelomovým jevem zdají být vratislavské události z léta 1418. Srovnáme-li panovníkovu aktivitu před a po tomto mezníku, je postřehnutelný pokles zájmu o veřejné dění. Do léta 1418 dosáhl král, samozřejmě v kooperaci s korunní radou, několika úspěchů. Podařilo se uklidnit poměry v západních Čechách, zpacifikovat odbojného Jindřicha z Plavna či urovnat spor s Erhartem z Kunštátu. Po panovníkově slabé reakci na urážku královského majestátu však jeho aktivita významně ochabla. Patrně se u něj projevily zdravotní potíže, které jej sužovaly i nadále, neboť energicky vystoupil pouze vůči Zikmundovým výzvám ke schůzce, když deklaroval, že se o vládu ve své zemi nemíní nechat připravit.151 Mohl to být právě zhoršující se zdravotní stav, spolu se Zikmundovým tlakem (stupňovaným od léta 1417) na nápravu církevních poměrů, co panovníka zbavilo poslední síly i chuti vládnout. To mohl být okamžik, v němž u nevyhraněných osob došlo k definitivní sázce na uherskou kartu. Byla-li domněnka správná, pak bychom mohli Jindřichovu snahu po sblížení se Zikmundem datovat někam k poslední čtvrtině roku 1418, kdy se podílel na komunikaci s římským králem, a kdy jistě měl snadný dostup k Albrechtovi z Koldic,

149

P. ČORNEJ, 30. 7. 1419, s. 76-81. Viz J. URBAN, „Kališnický“ převrat, s. 428-429. 151 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 308-309. 150

26

Vilémovi z Házmburka a snad i Janovi z Chotěmic,152 přes něž mohl dosáhnout na kontakt se Zikmundem nebo kteří jej mohli Lucemburkovi doporučit ke jmenování na schůzku do Skalice. Blíže nám dochované prameny nedovolují proniknout. Závěr Vavřincovo líčení Jindřichova úmrtí naznačuje nepředstírané sympatie k reformnímu hnutí, přesto je zřejmé, že se v Leflově případě současně jednalo o politicky flexibilní (až pragmatickou) osobnost, kterou její ambice přivedly na jaře roku 1419 po letech věrné služby Václavovi IV. do tábora Zikmundových stoupenců. Někdejší ochránce Jana Husa přitom patrně využil zastávaného úřadu v metropoli Slezska (hrající v plánech ryšavého Lucemburka pro svou náboženskou homogennost i silnou síť spojenců stále důležitější úlohu), který Leflovi, spolu s dosaženou pozicí na pražském dvoře, usnadnil získání Zikmundovi pozornosti. Téměř 15 let věrné služby vzalo za své, jakmile se stávalo zjevným, že panovník postupně chřadne a do popředí vystupovaly nezpochybnitelné dědické nároky jeho nevlastního bratra. Celý proces – postřehnutelný i u dalších Václavových dvořanů, kteří si na přelomu let 1418/1419 uvědomili, že jim v opačném případě hrozí nebezpečné politické vakuum – se odehrál za plného běhu událostí, v situaci, kdy se vyostřily náboženské poměry jak na venkově, tak v pražském souměstí, což pravděpodobně usnadnilo Leflovi jeho obrat. Po jednoznačném gestu – zostření postupu vůči radikálům na bechyňském panství – se zřejmě stáhnul do metropole Slezska, odkud udržoval styk s budínským dvorem. Pro toto klíčové období naneštěstí postrádáme prameny, a proto lze poprvé doložit vratislavského hejtmana mezi Zikmundovými služebníky s titulem „weizen rete“153 až 19. února 1420, tedy po smrti Václava IV. Nicméně není nutné pochybovat o proměně Leflových politických postojů již za panovníka života. Ostatně stejně se zachovali také Filip Lout a Mikuláš Chudý z Lobkovic, kteří ve Skalici sice již stáli na katolických pozicích, ale až „důvěru“, kterou je uherský král poctil, využili k definitivní sázce na Zikmunda. Poslední Lucemburk na českém trůně tak po letech zaneprázdnění snahou o církevní reformu dokázal, po opětovném otočení ke středoevropským poměrům, bystře zhodnotit situaci a několika energickými kroky podlomit autoritu chřadnoucího Václava IV. a konstituovat základy pro pokojné převzetí moci v království po smrti staršího bratra.

152

Vilém se několikrát připomíná jako nuncius od desek dvorských v letním termínu zasedání soudu, srov. AČ XXXVI, s. 882-883; u Albrechta lze předpokládat, že v klíčovém období působil v uherských zájmech při pražském dvoru. Byť chybí doklady o Janovi z Chotěmic je možné, že i on byl v Praze. 153 Srov. CDS XI, s. 177, č. 37.

27

Použité prameny Needitované Archiwum Państwowe we Wrocławiu: f. Akta miasta Wrocławia f. Dokumenty miasta Wrocławia f. Zbiór rękopisów archiwalnych Rep. 1b, Księstwo Wrocławskie Rep. 9, Zbiór dokumentów osobistych, rodzinnych i publicznych Rep. 58, Klasztor Dominikanek św. Katarzyny we Wrocławiu Rep. 66, Klasztor św. Macieja we Wrocławiu Rep. 67/I, Klasztor Premonstratensów pod wezwaniem św. Wincentego we Wrocławiu Rep. 132a, Depozyt miasta Środy Sląskiej; Depozyt miasta Dzierżoniowa Rep. 132d, Depozyt Wallenberg-Dachaly Editované Archiv český čili staré pjsemné památky české i morawské, sv. I. František Palacký (ed.), Praha 1840. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. III. František Palacký (ed.), Praha 1844. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. IV. František Palacký (ed.), Praha 1846. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, sv. XV. Listiny archivu někdy Olešnického, Josef Emler (ed.), Praha 1896. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, sv. XVI. Listinář Viléma z Pernšteina 1304-1591, Josef Kalousek (ed.), Praha 1897. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, sv. XXVI. Zprávy o statcích a přech venkovských z archivu města Prahy, A – K. Josef Teige (ed.), Praha 1909. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, sv. XXXV, Druhá kniha provolací desk dvorských z let 1395-1410, Gustav Friedrich (ed.), Praha 1935. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, sv. XXXVI. Druhá kniha provolací z let 1411-1448, Gustav Friedrich (ed.), Praha 1941. Archiv Koruny české, sv. V. Katalog listin z let 1378-1437, Antonín Haas (ed.), Praha 1947. Codex diplomaticus Silesiae, Bd. IV. Urkunden schlesischer Dörfer, August Meitzen (ed.), Breslau 1863, s. 214. Codex diplomaticus Silesiae, Bd. XI. Breslauer Stadtbuch enthaltend die Rathslinie von 1287 ab und Urkunden zur Verfassungsgeschichte der Stadt, Hermann Markgraf – Otto Frenzel (edd.), Breslau 1882. Codex juris municipalis regni Bohemiae, sv. I. Privilegia měst pražských, Jaromír Čelakovský (ed.), Praha 1886. Codex juris municipalis regni Bohemiae, sv. II. Privilegia královských měst venkovských z let 1225-1419, Jaromír Čelakovský (ed.), Praha 1895.

28

Deutsche Reichstagsakten unter Kaiser Sigismund, Bd. I (1410-1420), Dietrich Kerler (ed.), München 1878. Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinam, causam in Constantiensi concilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403-1418 motas, Franciscus Palacký (ed.), Pragae 1869. Fontes rerum Bohemicarum, sv. V, Jaroslav Goll (ed.), Praha 1893, s. 329-443. Katalog dokumentów Archwiwum Archidiecezjalnego we Wroclawiu, cz. I. Dokumenty oznaczone sygnaturami alfabetycznymi, Wincenty Urban (ed.), Roma 1970. Katalog dokumentów przechowywanych w Archiwach Państwowych Dolnego Śląska, t. IX, cz. I (1401-1500), Rościslaw Żerelik (ed.), Wrocław 1998, s. 21-28. Pozůstatky desk zemských Království českého roku 1541 pohořelých, sv. II, Josef Emler (ed.), Praha 1872. Regesta Imperii XI. Die Urkunden Kaiser Sigmunds I (1410-1424), Wilhelm Altmann (ed.), Innsbruck 1896. Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480, August Sedláček (ed.), Praha 1914. Použitá literatura BARTOŠ, František Michálek: České dějiny II/6. Čechy v době Husově 1378-1415, Praha 1947. BAŠTECKÁ, Lydia – EBELOVÁ, Ivana a kol.: Náchod. Historie, kultura, lidé, Praha 2004, s. 31-45. BOBKOVÁ, Lenka – ČAPSKÝ, Martin – KORBELÁŘOVÁ, Irena a kol.: Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české, Opava 2009, s. 77-114. BUŚKO, Cezary – GOLIŃSKI, Mateusz – KACZMAREK, Michał – ZIĄTKOWSKI, Leszek, Historia Wrocławia. Od pradziejów do końca czasów habsburskich, t. 1, Wrocław 2001, s.173-181. ČAPSKÝ, Martin: Cesta vévody Přemka Opavského mezi familianty budínského dvora. Příspěvek k vytváření uherské strany v předvečer husitské revoluce, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Eva Doležalová – Robert Novotný – Pavel Soukup (edd.), Praha 2004, s. 171-186. ČAPSKÝ, Martin: Vévoda Přemek Opavský (1366-1433). Ve službách posledních Lucemburků, Brno – Opava 2005. ČÍŽEK, Jan – SLAVÍK, Jiří: Manská soustava náchodského hradu, Castellologica Bohemica 8, 2002, s. 67-88. ČORNEJ, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. V (1402-1437), Praha – Litomyšl 2000, s. 11230. ČORNEJ, Petr: 30. 7. 1419. První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta, Praha 2010. Dvory a rezidence ve středověku, II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Mediaevalia Historica Bohemica Supplementum 2, Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ a Jan ZELENKA (edd.), Praha 2008, s. 11-37 a 215-244. GRÜNHAGEN, Colmar: Geschichte Schlesiens, Bd. 1 Bis zum Eintritt der habsburgischen Herrschaft 1527, Gotha 1884, s. 117-118. HLAVÁČEK, Ivan: Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel IV. 1376-1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Diplomatik, Schriften der Monumenta Germaniae Historica 23, Stuttgart 1971, s. 445-482. HLAVÁČEK, Ivan: Vratislavská epizoda českého korunního archivu, Archivní časopis 30, 1980, č. 2, s. 100-106. 29

HLAVÁČEK, Ivan: Studie k dvoru Václava IV. (1. část), Folia Historica Bohemica 3, 1981, s. 135-193. HLAVÁČEK, Prolegomena do historii kancelarii i dyplomatyki czeskiego królewskiego urzędu starościńskiego we Wrocławiu w czasach przedhusyckich, Sobótka 1, 1981, s. 103115. HLAVÁČEK, Ivan: K organizaci státního a správního systému Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě, Praha 1991, s. 73-124. HOLÁ, Mlada: Registra vratislavské hejtmanské kanceláře z doby vlády Jana Lucemburského a Karla IV. Příspěvek ke slezské diplomatice 14. století, in: Drugie polskoczeskie forum młodych mediewistów. Mediewista wobec źródła – teoria i praktyka. Materiały z konferencji naukowej Gniezno 25-28 września 2007 roku, pod redakcją Józefa Dobosza, Jakuba Kujawińskiego i Marzeny Matli–Kozłowskiej, Poznań 2009, s. 173-202. JUREK, Tomasz: Obce rycerstwo na Śłasku do połowy XIV wieku, Poznań 1996, s. 285-286. JUREK, Tomasz Landbuch księstw świdnickiego i jaworskiego, tom. III. (1396-1407), Poznań 2007, s. V-XXX. KAVKA, František: Strana Zikmundova v husitské revoluci, nepublikovaná disertační práce uložená na FF UK v Praze, Praha 1948. KAVKA, František: Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce, Praha 1998. KINTZINGER, Martin: Westbindungen im spätmittelalterlichen Europa. Auswärtige Politik zwischen dem Reich, Frankreich, Burgund und England in der Regierungszeit Kaiser Sigismunds, Stuttgart 2000, s. 165-197. MARKGRAF, Hermann: Über eine schlesische Rittergeselschaft am Anfange des 15. Jahrhunderts, in: Kleine Schriften zur Geschichte Schlesiens und Breslaus, Breslau 1915, s. 81-95. MIKETOVÁ, Hana: Muž se špatnou pověstí. Itinerář vévody Jana II. Opavského a Ratibořského, in: Historie 2008. Sborník prací ze 14. celostátní studentské vědecké konference konané 5. a 6. března 2009 v Hradci Králové, Hradec Králové 2009, s. 37-58. NODL, Martin: Dějepisectví mezi vědou a politikou. Úvahy o historiografii 19. a 20. století, Brno 2007, s. 173-201. ORZECHOWSKI, Kazimierz: Historia ustroju Śląska 1202-1740, Wrocław 2005, s. 78-84. REITEMEIER, Arnd: Ritter, Königstreue, Diplomaten. Deutsche Ritter als Vertraute der englishen und deutschen Könige im 14./15. Jahrhundert, Zeitschrift für historische Forschung 24, 1997, s. 1-23. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl VII., Praha 19963, s. 22. SPĚVÁČEK, Jiří: Václav IV.(1361-1419). K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 283-288. ŠMAHEL, František: Husitská revoluce, díl II. Kořeny české reformace, Praha 1993. ŠMAHEL, František: Husitská revoluce, díl III. Kronika válečných let, Praha 1993. URBAN, Jan: „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV., in: Husitství – reformace – renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, sv. I. Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová (edd.), Praha 1994, s. 419-431. WĘCOWSKI, Piotr: Polskie itineraria średniowieczne i nowożytne. Przegląd badań i propozycje badawcze, Studia źródłoznawcze 37, 2000, s. 13-48. WÓŁKIEWICZ, Ewa: Capitaneus Slesie. Królewscy namiestnicy księstwa Wrocławskiego i Śląska w XIV i XV wieku, in: Monarchia w średniowieczu – władza nad ludźmi, władza nad terytorium. Studia ofiarowane Profesorowi Henrykowi Samsonowiczowi, pod redakcją Jerzego Pysiaka, Anety Pieniądz–Skrzypczak i Marcina Rafała Pauka, Warszawa – Kraków 2002, s. 169-225.

30

Resumé Na jaře roku 1414 opanovala pražský dvůr s reformním hnutím sympatizující šlechtická klika. Po vytlačení z blízkosti Václava IV. konzervativním uskupením v předešlých dvou letech tak byly položeny základy dalšího rozvoje hnutí v Českém království. Politické postoje některých vlivných dvořanů jsou dnes v pramenných zmínkách jen stěží postižitelné. Platí to dvojnásob v dynamických letech 1415-1419, kdy nezadržitelný tok dramatických událostí profiloval politická stanoviska těchto osob majících značný vliv na vrtkavého panovníka. Díky dlouholetému výzkumu Ivana Hlaváčka známe členy korunní rady Václava IV. Přesto u mnohých z nich disponujeme jen slabými znalostmi vývoje jejich politické orientace. Přitom právě v uvedené době po upálení Jana Husa se zformovaly politické postoje části pražských familiantů, což ve svých důsledcích vedlo k tomu, že při vyhlášení první kruciáty proti českým heretikům působila již jejich většina v protivném táboře. Pozoruhodným politickým „zráním“ se vyznačoval rovněž jeden z oblíbenců Václava IV., působící v bezprostřední králově blízkosti, Jindřich Lefl z Lažan. Původem svídnický rytíř udělal v panovníkových službách oslnivou kariéru a dosáhl až na jmenování královým rádcem a vratislavským hejtmanem. V této době projevoval velké sympatie k reformnímu hnutí, a proto byl roku 1412 u papežské kurie obžalován z ochrany kacířství, přičemž posléze dokonce poskytl azyl Janu Husovi na svém hradě Krakovci. V zásadě by tak naplňoval parametry milce, avšak postrádáme u něj další fázi, jíž se vyznačovaly dobové politické kariéry části takových jedinců – strmý pád. Lefl byl totiž jedním z oněch politicky obratných králových oblíbenců, kteří z přímých služeb Václavových nalezli cestu do řad straníků jeho bratra Zikmunda a dokonce v jeho službách nalezli smrt v bitvě pod Vyšehradem v roce 1420.

31