Cesta ke zdravému životu Na této cestě poznej první sám sebe a potom porozumíš druhým. Člověk by měl jít po své cestě života s láskou, porozuměním a pokorou. Měl by ochraňovat přírodu kolem sebe, neboť je jeho domovem a měl by si ji vážit. Doma si také váží svých věcí, svého domu, zařízení bytu a svévolně jej neničí. 1. stupněm je získat úctu k životu jak svému, tak ke všemu živému kolem. Vše živé je stvořeno k jistému účelu, který plní v rámci přírodních pochodů. Pokud je tato rovnováha narušena, člověk ji vbrzku pocítí. Nastane přemnožení nežádoucího druhu, povodně či jiné katastrofy a člověk se pak diví, co příroda dělá. Nechce si přiznat, že to zavinil sám člověk neuváženým zásahem do regulačních pochodů v přírodě. ( článek, proč přicházejí přírodní katastrofy uveden dole). 2. stupněm je láska k sobě, druhým lidem, zvířatům i rostlinám. Pokud ke všem budeme přistupovat s láskou, budeme mít přátele, kteří nás budou mít rádi, zvířata budou k nám laskavá i rostliny porostou jak nejlépe umí. 3. stupeň je pokora. Nepovyšovat se nad jiného. Na Zemi jsme sice na nejvyšším stupni vývoje, ale to neznamená, že vše, co je pod námi zničíme. Jak řekl Carl Sagan (americký vědec, profesor astronomie, pracující na výzkumu inteligentního života ve vesmíru) kdyby na planetu zavítaly inteligentní bytosti z jiné galaxie, jevili byste se jim jako pohybující se vodní měchy, které jsou agresivní formou na planetě. Ohrožují koloběh v přírodě a tak můžou být vyhubeny. Je to stejné jako když hubíme vosy, mravence aj., protože nás můžou kousnout. Stejně my můžeme připadat vesmírným návštěvníkům jako to společenství mravenců, které se vymklo kontrole přírodního řádu a ničí vše kolem. 4. stupněm je porozumění. Proč dělám tuto věc tak a ne jinak, proč jsem ustrašený, agresivní, atd. Je důležité se snažit porozumět druhým, proč se chovají ke mně tímto způsobem a ne jak si já představuji, že by se ke mně měli chovat. Každý se k tomu druhému chová jak si dotyčný zaslouží. Pokud se chovám k druhému špatně, vrátí mi to zase jako negaci zpět. Je to fyzikální
zákon akce a reakce. Pošlu pozitivní energii a dostanu ji zpět. Vyšlu negativní, vrátí se mi zpět v ještě zesílené podobě. Pokud jsem člověk vysílající stále negativní myšlenky, září má aura v tomto rozmezí a já kolem sebe stahuji jen negativní lidi. Člověk své prostředí ovlivňuje svými myšlenkami a činy. Proto, když se někomu vede špatně, měl by se zamyslet, jestli vysílá pouze pozitivní energii, nebo spíše kolem sebe šíří negace. Nejeden se při čtení těchto řádků bude rozčilovat, že on pro své nejbližší dělá jen to nejlepší, obětuje se jim a oni jsou na něj jako vosy. Kdyby se na sebe podívali z vnějšku, tak by jim došlo, že svým nejbližším zamezují žít vlastní život a vnucují jim ten svůj. Děti dospějí a chtějí jít vlastní cestou a najednou jim v tom „opičí láska“ rodičů brání, proto pak reagují agresí. Dotyčná osoba se nikdy vděku nedočká, obětuje se zbytečně, dusí je svojí takzvanou láskou. Nechme toho druhého žít a když potřebuje od nás pomoc, tak mu pomůžeme, ale jen do té míry o jakou požádal. Jestliže budeme chtít od člověka, aby se choval jak my si představujeme, bude se chovat opačně. My budeme zklamáni a budeme mu negaci vracet. Tak začne bludný kruh z něhož nebude cesty ven. Člověka musíme vzít takového jaký je. Nemůžeme si k sobě připoutat člověka, kterého chceme přetvořit k obrazu svému. Tento vztah nevyjde a my budeme smutní a budeme mu své zklamání dávat najevo agresí, kterou nám bude vracet.
V BIBLI SE PÍŠE NA ZAČÁTKU BYLO SLOVO Co to znamená? Slovo je zvuk a zvuk je frekvence. Každý atom vydává frekvence., ty jsou všude .Vše je složeno z atomů a ty vydávají frekvence, každá molekula svoji vlastní. Některé jsou pro nás v slyšitelné oblasti jiné ne. Ty co slyšíme vnímáme jako zvuk. Zvuk pro nás může být příjemný nebo nepříjemný, těm druhým se vyhýbáme. Snažíme se obklopovat příjemným zvukem, neboť určité frekvence nám atomy v těle ladí a jiné je rozhazují. Proto negativní frekvence jako stresy rozladí naši imunitu a mění prostředí tělních tekutin v těle. Z toho důvodu my pak onemocníme. Jak se říká – může slovem zabít i vyléčit. Frekvence jsou všude kolem nás i v nás. Jsou jak pozitivní tak negativní. Voda je dobrý vodič a přijímač frekvencí. Voda nesmí téci rychle a rovně, aby byla pozitivní. Musí pomalu obtékat kameny, točit se do zákrutů, aby zpomalila tok a mohla se čistit o kameny a písek od negativních informací- frekvencí, jen tak bude pro naše tělo zdravá. Proto nám tak chutná horská voda z potůčků a pramenů. V pohybu je život, to platí i pro lidi. Ten, kdo většinu dne sedí, má ucpané lymfatické cesty a zpomalený tok krve a povolené svalstvo. Připravuje si tak půdu pro nemoc. Stačí pak jen stresy a tělo odmítne dále fungovat. Člověk je držen v nemoci, dokud nepochopí, že musí změnit životní styl, více pohybu, méně stresu, jednoduché jídlo
(žádné polotovary, konzervy a rychlé občerstvení). Co nejjednodušší kombinace jídel např. Maso se zeleninou,víno nebo pivo (alkohol pomáhá rozkládat tuky), nudle s houbami a zeleninou, různé druhy krupice s medem a ovocem, rýžový nákyp, brambory s cibulí nebo česnekem a podmáslí atp. Jsou to jídla našich babiček a prababiček. Jedlo se střídmě, maso bylo jen občas. Jen chlapi, co dřeli na polích nebo v lese měli chleby se sádlem nebo slaninou a trochu alkoholu na zabití baktérií. Chlapi, kteří těžce pracují, potřebují maso pro práci svých svalů. Večer po práci se povídalo a zpívalo. Nezatěžovali tělo frekvencemi z TV a jiných zářičů.
SEDMERO PRO ZDRAVÝ ŽIVOT 1. VYHNOUT SE STRESŮM, HLAVNĚ DLOUHODOBÝM. NEJLÉPE VŠE OKAMŽITĚ ŘEŠIT, NENECHAT ZÁTĚŽE DLOUHODOBĚ V SOBĚ.
2. CO NEJVÍCE SE POHYBOVAT, POKUD V PRÁCI SEDÍTE, JÍT Z PRÁCE PĚŠKY DOMŮ. POKUD DOJÍŽDÍTE, JÍT SE PROJÍT NA HODINU AŽ DVĚ TŘEBA SE PSEM. 3. JÍST STŘÍDMĚ A PESTŘE ( VÍCE SE DOZVÍTE V MÉ KNIZE) 4. OSVOJIT SI NĚKTERÉ RELAXAČNÍ TECHNIKY (ZPĚV, POSLECH HUDBY, MODLITBY,MEDITACE,JOGA, NEBO JINÉ DECHOVÉ CVIČENÍ). 5. MÍT NĚJAKÉHO KONÍČKA – ZAHRÁDKU, RUČNÍ PRÁCE,JÍZDU NA KOLE, REKREAČNÍ SPORTY A JINÉ. 6. ŠÍŘIT KOLEM SEBE POZITIVNÍ ENERGII, ROZDÁVAT LÁSKU
7. NEUVÁZAT SI K SOBĚ JINÉHO ČLOVĚKA (PARTNERA, DĚTI) JAKO PSA K BOUDĚ. VŠEM NÁM BYLA NA POČÁTKU DÁNA SVOBODA A VOLNOST..TÍM, ŽE JSME ZAČALI ŽÍT VE VELKÝCH SPOLEČENSTVECH, JSME SI JI TROCHU OMEZILI. ŽIVOT SE NÁM NESMÍ STÁT VĚZENÍM, JAK PRO NÁS TAK PRO TOHO DRUHÉHO.
Jak člověk zachází s přírodou
Člověk se dostal do konfliktu s přírodou, když se snažil pěstovat na jednom pozemku jednu rostlinu. Každá lokalita byla osídlena velkým množstvím druhů rostlin, na které byli vázáni různé druhy živočichů a mikroorganismů. Vypěstování kulturní rostliny nebylo tak náročné, jako odstraňování plevelů a škůdců. Ruční odplevelování je nahrazeno mechanickým a chemickým (pomocí herbicidů). Některé druhy působením herbicidů sice odumřely, ale objevily se nové druhy, odolné proti používaným přípravkům. Herbicidy hubí plevele, ale také např. i hmyz živící se mšicemi. Proti mšicím a dalším škůdcům se používají pesticidy. Pesticidy hubí i další druhy živočichů, splachují se do vodních toků, znehodnocují podzemní vody. Zemědělec chtěl zvyšovat své výnosy, ale to vedlo k devastaci krajiny. Znečištění ovzduší je spojeno s unikáním plynných, kapalných a pevných látek do ovzduší. Některé mohou být i radioaktivní (jaderná elektrárna Černobyl na Ukrajině). Tyto látky označujeme jako emise a patří k nim oxid siřičitý, oxidy dusíku, oxid uhličitý, polétavý prach. V přírodě látky přirozeně kolují, ale díky přičiněním člověka (spalování fosilních paliv, nadměrná doprava, nadměrné hnojení) dochází k narušení koloběhů. 90 % ozónové vrstvy je ve stratosféře (15 až 40 km nad zemským povrchem) a zachycuje škodlivé krátkovlnné, ultrafialové záření (UV-B, UV-C), Ozónové díry jsou hlavně nad Antarktidou a velkými městy. Ozónová vrstva je poškozována např. freony, což jsou nejedovaté a stálé látky, které se rozkládají vlivem ultrafialového záření. Uvolňují přitom např. chlor, fluor, brom a ty ničí molekuly ozónu (O3). Freony mohou ve stratosféře přetrvávat velmi dlouho (až 115 - 380 let). I při výrazném omezení nebo zastavení těchto emisí bude poškození ozónové vrstvy ještě řadu let narůstat a následky ponesou i příští generace. Znečištění sladkých vod je způsobeno pesticidy, odpady z továren, umělými hnojivy spláchnutými deštěm z polí, močůvkou, saponáty, odpadní vodou z domácností, teplou vodou z elektráren. Nadměrné používání hnojiv (dusičnany, fosforečnany) a následné splachování hnojiv do povrchových vod, zvyšuje obsah živin v nádržích. Důsledkem je nejprve přemnožení planktonu (vodní květ sinic) a později, po jeho masovém odumření, nedostatek kyslíku ve vodě (zejména u dna, kde ho odebírá tlení hmoty) Důsledkem obohacování vody o živiny je následné vymírání ryb a dalších organismů. Biologické znečištění vody silážní šťávou, močůvkou, fekáliemi, hnijící organickou hmotou a chemické znečištění ropou (přímo do vodních toků nebo průsakem z půdy), čistícími a mycími prostředky s odmašťovacími účinky z průmyslu a domácností, často tvoří ve vodách pěnu a způsobuje umírání živočichů ve vodě. Fyzikálním znečištěním z jaderných a tepelných elektráren se dostává do vody tritium. Znečištění oceánů a moří je způsobeno nečistotami z řek, vypouštění odpadů obsahující i těžké kovy z pevniny do moře (rtuť, olovo a jejich hromadění na dně Baltického a Černého moře), lodní dopravou těžbou a dopravou ropy, ukládáním odpadů (i radioaktivních) na dno moří a oceánů,
Proč přicházejí přírodní katastrofy? Zatopená města v nížinách, pobořená stavení po zemětřeseních a větrných smrštích, lány popadaných a zpřelámaných stromů po prudkých orkánech a vichřicích, rozbahněná krajina po přívalových deštích… Všechny tyto tzv. „přírodní katastrofy“ dnes potkávají člověka v mnohem větší míře než kdykoliv předtím. Vzpomeňme jen na nedávné zemětřesení v Asii, srpnové povodně ve střední Evropě anebo ničivou vlnu hurikánů v americké oblasti New Orleans. Ostatně řádění zatím posledního hurikánu Wilma v karibské oblasti a na Floridě můžeme v těchto dnech sledovat doslova v přímém přenosu. Metoda bumerangu Řádění přírodních živlů působí na současné lidstvo jako děsivá noční můra. Lidé zasažení přírodními katastrofami spílají ruce nad postiženou krajinou a svými příbytky, lamentují, že je postihly velké bědy a jak je ten dnešní svět nespravedlivý. Ale i tady platí zákon akce a reakce neboli „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Nyní se totiž začíná jasně ukazovat, že tyto tzv. „přírodní katastrofy“ jsou především obranným manévrem přírody proti necitlivému zacházení člověka s jejími vzácnými dary, jimž říkáme přírodní zdroje. Člověku se jeho neblahé počínání vůči přírodě vrací jako bumerang. Napřed přinutí vodu, aby rychle odtekla narovnanými koryty potoků a řek a pak se diví, že v obdobích sucha mu voda takřka mizí před očima. Při výstavbě svého obydlí nedbá na přírodní podmínky lokality včetně rizika záplav. Když mu jednoho krásného dne vypláchne celé stavení povodňová vlna, nevěří svým očím. Místo původních smíšených lesů pěstuje stejnověké jehličnaté monokultury, které mají pramálo společného s opravdovým lesem. Když mu pak tyto umělé plantáže dřevin položí silná vichřice nebo poláme sněhová bouře, zoufale se chytá za hlavu a proklíná celé široké okolí. V jiném případě člověk bezmyšlenkovitě přemění kus mořského pobřeží na pevninu a zřídí zde přehnojené plantáže zemědělských plodin, ač je jich na trhu přebytek. Nebo zde vybuduje přetechnizovaná sídla sloužící především komerci. Když se pak poškozená a rozvrácená příroda pokusí toto území navrátit zpět moři, třeba pomocí silného tornáda nebo hurikánu, hořce naříká a žádá odškodnění od státu... Kdo nejde s přírodou, má smůlu Zkusme se teď vcítit do role přírody. Na první pohled vám možná připadají její zásahy vůči člověku kruté a děsivé. Nedává však právě ona svou trestající rukou najevo, že chování člověka je pro ni neúnosné? Nesnaží se tím sdělit člověku, že pokud chce nadále obstojně žít na této planetě, je nejvyšší čas, aby změnil své chování a přizpůsobil se jejím pravidlům? Dokud to ještě jde. Příroda má svůj pevný systém a řád, který nemůže měnit dle libovůle lidí. Z historie jsou známy případy, že druhy, které nebyly schopny se úspěšně zařadit do přírodního koloběhu, postupně vyhynuly. To samé může potkat i člověka, pokud bude pokračovat v současném konzumním trendu „mít a dobýt“, aniž by si dělal starosti o životní podmínky budoucích lidských generací. Člověk by si měl uvědomit, že pokud se má udržet na naší planetě život, příroda nemá jinou volbu nežli včas zasáhnout ve všech případech, kdy jde opravdu do tuhého. Měl by vzít na zřetel, že naše planeta se musí dennodenně vypořádávat s obrovskými kvanty zplodin, jimiž ji zatěžují současné přetechnizované civilizace bez ohledu na následky. Energetický chaos Nadměrným využíváním a plundrováním přírody vnáší člověk do krajiny energetický chaos. Příroda je však nastavena na harmonický tok energií a snaží si ho udržet. Stejně tak je nastaveno i naše tělo. Pokud jej vystavíme nadměrné zátěži, narušíme v něm toky energií tak silně, že onemocníme. Stejně tak dopadá naše zneužívaná krajina. Je nemocná kvůli člověku, který ji chce naplno ovládat a přikazovat přírodě, jak se má chovat. Jak mu má příroda sdělit, že je na omylu? Jak mu má sdělit, že není jeho otrokem a že už má těch jeho vrtochů dost? Jednoduše. Nasadí do akce své očistné prostředky jako je voda, vítr, oheň nebo sníh. Důsledkem jsou pak povodně, uragány, tornáda, orkány, zemětřesení, větrné smrště, mořské bouře atd. Každý člověk proto musí počítat s tím, že pokud jde proti proudu přírodních zákonů a vědomě ubližuje ostatním tvorům, může se kdykoliv ocitnout ve víru „přírodní pohromy“.
Nic není náhoda Tvrzení lidí, že přírodní katastrofy jsou jen jakousi náhodnou hříčkou přírody, neobstojí. Naopak se ukazuje, že působení přírodních sil má přesný cíl a směr. Důkazem je letošní hurikán v pobřežní oblasti New Orleans, jenž zpustošil pevninu, kterou člověk svévolně odejmul moři. Dalším důkazem je loňská vichřice ve slovenské části Tatranského národního parku, která postihla místa nejvíce komerčně využívaná, kde zátěž horské přírody lidskou činností začínala přesahovat únosnou mez. Smutné je, že člověk se z tohoto „poselství přírody“ nepoučil. Neuznal své chyby, naopak se snaží obnovit komerční využití lokality v původním rozsahu. Nepochopil, že stovky hektarů lesních porostů, jež padly za oběť listopadové vichřici, neměly zdravý základ kvůli nadměrnému hospodářskému využívání. Pokud by ponechal přírodě volnou ruku, došlo by na postižených plochách k postupnému ozdravění a omlazení lesa, jak nyní můžeme pozorovat v sousední polské části Tatranského parku či v Bavorském národním parku. Lesníci však prosadili plošné vyklizení popadaných stromů, čímž oddálili obnovu tatranského lesa o několik desetiletí. Umělé zalesňování holin se samozřejmě prodraží, neboť se neobejde bez vysokých finančních výdajů. S rozšiřováním holin navíc silně vzrůstá riziko záplav v nížinách, protože voda z poškozených hor rychle odteče pryč. Také u nás... Podobná situace je i v lesích na území České republiky, národní parky nevyjímaje. V šumavském parku dosud probíhají masové těžby dřeva i v nejcennějších oblastech se zachovalou přírodou. Série vichřic za předchozí desetiletí až staletí přitom ukázala, že porosty narušené kácením jsou mnohem náchylnější k rozvratu větrem než porosty, v nichž se nezasahuje. V současné době je vrcholová část Šumavy pokryta rozsáhlými holinami bez šance na rychlou obnovu lesního krytu. Zvětšení holin výrazně napomohla silná podzimní vichřice v roce 2002, jejíž první vlna zasáhla Šumavu v noci z 26. na 27. října. Drastická vichřice, jež se územím Šumavy prohnala v roce 1870, rovněž přišla v noci z 26. na 27. října. To přece nemůže být náhoda! Rozum versus cit Do jaké míry jsou dnešní lidé schopni předpovědět blížící se „přírodní katastrofu“? Z historických dokumentů vyplývá, že v dřívějších dobách člověk dokázal vycítit přicházející přírodní pohromu mnohem lépe než nyní. To svědčí o jeho těsnějším sepětí a soužití s přírodou, které se však postupně vzdálil útěkem do svého vlastního světa přeplněného technikou a materialismem. Člověk odchovaný současnou „moderní“ civilizací má snížené schopnosti vyciťování pro přírodní děje. Je příliš zaujat sám sebou, takže si mnohdy nevšimne ani varovných signálů vydávaných zvířaty, jejichž chování se řídí přírodními instinkty. Místo toho se čím dál tím víc upíná na předpovědi moderní techniky. Jeho rozumové aktivity dospěly tak daleko, že si dokonce vytváří složité počítačové modely, od nichž očekává přesné údaje o rizicích přírodních katastrof. Pak se chytá za hlavu, když se příroda zachová jinak než jak si to naprogramoval do svého počítače. Vysvětlení je jednoduché. Kdyby se řídil vlastním citem a intuicí, dokázal by včas rozpoznat nebezpečí blížící se katastrofy. Dnešní člověk se však řídí převážně rozumem, proto mu průběh přírodních dějů připadá tak nečitelný a nevyzpytatelný. Kolaps planety není vyloučen Vyvstává otázka, zda vinou neuváženého konání člověka hrozí kolaps života na naší planetě. Jedno je jisté: pokud člověk nepochopí, že je jen součástí přírody, nikoliv jejím pánem, pak ano. Obrazně si můžeme představit přírodu na naší planetě jako majestátný chrám stojící na pevných nosných pilířích. Čím citelněji zasahuje člověk do přírodních dějů, tím více podkopává základy této chrámové stavby a svými drastickými zásahy boří jeden nosný pilíř za druhým. Stavba se stává křehčí a náchylnější ke zřícení a tím ke kolapsu životních dějů na planetě. Hlavní nebezpečí dnešní společnosti tkví zejména v tom, že je chorobně naprogramována na neustálé zvyšování výkonu a zisků. Jinými slovy: „urvi, co můžeš a po nás potopa.“ Takový systém je však odsouzen ke zhroucení, neboť nelze jen donekonečna brát a brát a nic nevracet. K udržení energetické rovnováhy a koloběhu energií musí být zachován rovnocenný vztah mezi dáváním a braním. V moudré přírodě je vše dokonale zajištěno tím, že veškeré její děje jsou cyklické, ať už se jedná o cyklus ročních období nebo o cyklus Slunce či Měsíce. Z toho je jasné, že ekonomické zisky nemohou donekonečna jen růst a růst. Pokud se člověk nevzpamatuje ze zajetí vlastní omezenosti a domýšlivosti, čekají ho ještě hodně perné chvíle, které bude muset podstoupit ve svém donkichotském boji s přírodou.
Zveřejněno dne 31.10.2005 v Plzeňském deníku
