1
říjen 2006 Britská migrační politika a aktivity rumunských migrantů v souvislostech Oana Ciobanu, doktorandka na Bukurešťské univerzitě Motto: Úředník udělující víza (ÚUV), který na britském velvyslanectví vydává pasy, říká mladému muži: Vízum vám nebylo uděleno, ale za 28 dnů se můžete odvolat, aniž byste musel něco doplácet. Mladík (M): To nemůžu, nemám na to čas, musím odjet. ÚUV: Může to za vás udělat kamarád a vízum možná dostanete. M: Až tam budu? ÚUV: Ale jak se tam chcete dostat? M: Stejně jako předtím.
V roce 2004, kdy do Evropské unie vstoupilo 10 nových členů, se Velká Británie, Irsko a Švédsko rozhodly otevřít pracovní trh lidem z nových členských států. V září 2006, tedy jen několik měsíců před vstupem Rumunska a Bulharska do EU, se Velká Británie v obavách z mohutného přílivu rumunských a bulharských migrantů nechala slyšet, že zřejmě svůj pracovní trh těmto dvěma zemím neotevře. Vedle toho stále není jasné, zda bude zrušena či zachována vízová povinnost pro Rumuny a Bulhary. Otázka, kterou bych se chtěla zabývat, zní, zda je taková politika efektivní vzhledem k tomu, že migrace rumunských občanů do Velké Británie již začala. Sčítání lidu v roce 2001 podle Institutu pro výzkum veřejné politiky (IPPR) ukázalo, že ve Velké Británii již tehdy bylo 13 000 Rumunů a Bulharů. Rád bych dokázala, že taková restriktivní politika v důsledku pouze zvýší počet nelegálních migrantů, avšak nezastaví migraci jako takovou. Za tímto účelem představím některé poznatky z rozhovorů uskutečněných na podzim roku 2004 ve městě Borsa1, které se nachází v Transylvánii. V Rumunsku
1
Práci v terénu realizoval v září 2004 tým složený z následujících členů: koordinátorka Monica Constantinescu a členové Diana Popa, Monica Jeler, Oana Ciobanu a Veronica Mitroi. Terénní práce byla součástí rozsáhlejšího výzkumného projektu Světové banky s názvem „Analýza sociálního dopadu strategie restrukturalizace hornictví na komunitní úrovni v Rumunsku“, který se uskutečnil v září 2004 a koordinoval jej Prof. Dr. Dumitru Sandu.
existuje několik komunit, ze kterých odcházejí migranti do Velké Británie, já mám však k dispozici údaje pouze z jedné z nich. Ve druhé části představím názory podporující zapojení rumunských a bulharských migrantů na britský pracovní trh.
Velká Británie má již dnes ve srovnání s ostatními členskými zeměmi EU odlišnou migrační politiku. Není členem schengenského prostoru2 a rumunští občané překračující britské hranice tedy potřebují vízum. S ohledem na legislativní omezení zapadá migrace do Velké Británie do určitých vzorců. I přes nebezpečí hrozící při vstupu do Velké Británie a posilování regulace migrace na hranicích i uvnitř země se migrace nezastaví. Otevření hranic a pracovního trhu může být jediným mechanismem legalizace a také řízení migrace. Následující část obsahuje stručnou charakteristiku migrantů a popisuje strategie, které využívají pro vstup do Velké Británie. Zdá se, že ve srovnání s ostatními rumunskými migranty žijícími v Itálii, Španělsku či Německu tvoří migranti přicházející do Velké Británie zvláštní skupinu. To je dáno tím, že vstup do Velké Británie bez víza je nezákonný, a podmínky jsou proto pro migranty těžší. Jedná se tedy většinou o muže, jejichž věkový průměr je poměrně nízký – v době odjezdu jim bylo jen málo přes dvacet, tedy těsně po dokončení střední školy. Podle rozhovorů odjeli první lidé z Borsy do Velké Británie v letech 1993 a 1994. V roce 1997 žilo v Anglii asi 20 až 30 osob z města Borsa (hlavně v Londýně). V roce 2004 se počet migrantů, kteří z města odešli do Velké Británie, zvýšil na 300 až 400 osob. Otázka zní: „Jak se lidé dostávají do Velké Británie?“ T.D. (27) je imigrant žijící ve Velké Británii a hovořil s námi o různých strategiích pro překračování hranice. Jak se dá dostat se do Velké Británie? Jak jste se tam dostal vy? Do Anglie se dostává těžko. Musíte to udělat nelegálně. Do Francie se dostanete na schengenské vízum a pak musíte ilegálně překročit kanál. Jak? Trajektem. Jak jste to udělal? 2
V roce 1985 byla podepsána Schengenská dohoda o společné politice, která se týká dočasného pobytu osob (včetně schengenského víza) a hraničního systému. Dohodu podepsalo celkem 26 zemí včetně všech členských států s výjimkou Irska a Velké Británie a dále Island, Norsko a Švýcarsko a zatím ji implementovalo 15 z nich. Hraniční přechody a kontroly na hranicích členských států Schengenu byly odstraněny a vstup do schengenského prostoru umožňuje společné „schengenské vízum“. Občané z nečlenských zemí EU musí mít vízum, pokud v prostoru hodlají bydlet či pracovat. Do roku 2002 bylo nutné mít vízum i pro účely návštěvy, ale tato povinnost byla zrušena. Rumunští občané mohou od roku 2002 do schengenského prostoru vstoupit bez víza, pokud prokáží, že mají dostatečné finanční prostředky. Vízum je nezbytné pouze pro pobyty delší než tři měsíce a pracovní pobyty.
2
Nejjednodušší je dostat se do kamionu. Tehdy to byl nejjednodušší a nejbezpečnější způsob. (T.D., migrant ve Velké Británii, muž, 27 let)
Jiný migrant mluví podobně: A potřeboval jste vízum? Jak jste to vyřešil? No, legálně bych potřeboval vízum, ale já jsem projel nelegálně na nákladním vlaku. Odkud ten vlak jel? Z Itálie. (S.V., migrant ve Velké Británii, muž, 29 let)
Příběhy migrantů podtrhují riziko spojené s ilegálním přechodem hranic: Před prvním odjezdem měl 700 marek, peníze které ušetřil. Dostal se do Callais a zůstal tři dny v přístavu, kde pozoroval kamiony najíždějící na trajekty a přemýšlel, jak by se do jednoho z nich dostal. Spal na veřejném záchodku. Dokázal se dostat do auta a když přijel do Anglie, auto zpomalilo a on vyskočil. Hodně riskoval. Myslí si, že když se jednou rozhodnete odjet, už ta rizika nevnímáte. Někteří lidé překročí kanál na malé loďce, především Rusové a Moldavané. (z rozhovoru s migrantem žijícím v Anglii)
Od roku 2004 funguje nová strategie překračování britských hranic spočívající v koupi cestovních pasů z nových členských států EU. V jedné vesnici existuje spojení na síť migrantů z Estonska a lidé si kupují nebo půjčují estonské pasy. Pasy se často předávají z jednoho obyvatele vesnice na druhého. Kvůli ilegální povaze migrace je pro migranty po příjezdu do Velké Británie velmi obtížné cestovat mezi původní a novou zemí. Migrant se může v určitý moment vrátit do domovské komunity, ale děje se tak jen zřídka, protože dostat se zpět do Velké Británie je obtížnější než dostat se do zemí jako je Itálie nebo Španělsko. Jeden migrant ohledně strategií a důsledků řekl: Jediný problém s touhle zemí je, že má byrokratický a konzervativní systém legalizace pobytu. Je to velmi těžké. Tohle je problém pro mnoho lidí, takže mnozí tam uvíznou na léta. (T.D., migrant ve Velké Británii, muž, 27 let)
V tomto případě můžeme hovořit o „permanentizaci“ dočasné migrace: ačkoliv migranti by rádi cestovali mezi domovskou a cílovou zemí, aby mohli navštívit příbuzné a přátele, migrační politiky je nutí setrvat v cílové zemi. Neměl jsem žádné dokumenty. Nemohl jsem riskovat návrat do země, protože bych se nemusel dostat zpět do Velké Británie. Takhle to bylo čtyři roky. Kolik let jste nemohl do Rumunska? Sedm.
3
(S.V., migrant ve Velké Británii, muž, 29 let)
Existují však i hlasy podporující otevření pracovního trhu vůči Rumunům a Bulharům. Například IPPR argumentuje ve prospěch možnosti legálně pracovat ve Velké Británii pro Rumuny a Bulhary už při rozšíření v roce 2007, protože – jak uvádí tisková zpráva institutu z roku 20063 – •
nová vlna migrantů bude relativně nevýznamná,
•
dopad na pracovní trh ve Velké Británii bude pravděpodobně pozitivní,
•
volný přístup bude nutné v budoucnosti zavést tak jako tak a zvláštní program by jen zvýšil byrokracii,
•
Rumuni a Bulharové žijící ve Velké Británii by mohli legalizovat svůj status. Kromě výše uvedených příkladů se na základě online článku z 8. srpna 2006 s názvem „Británie
debatuje o politice otevřených dveří pro imigraci z EU“4 zdá, že skupina Byznys pro novou Evropu (NEGB), kterou tvoří vedoucí představitelé řady významných britských společností, tlačí na vládu, aby vůči Bulharům a Rumunům uplatňovala politiku „otevřených dveří“. Velká Británie byla jednou z pouhých tří zemí, které v roce 2004 automaticky poskytly všem občanům nových členských států EU pracovní práva. Od roku 2004 se v Británii pracovně zaregistrovalo 427 000 osob z osmi postkomunistických zemí, které do EU vstoupily v roce 2004, přičemž většina z nich jsou Poláci. K tomu je třeba přidat osoby samostatně výdělečně činné z těchto zemí, takže celkový počet pracovníků z osmi zemí bývalého východního bloku je přibližně 600 0005. Kvůli velkému počtu neregistrovaných a nezdokumentovaných migrantů by však toto číslo mohlo být ještě o dost vyšší. Strach z nárůstu migrantů znamená, že Velká Británie svůj pracovní trh nováčkům neotevře. Závěrem bych ráda uvedla, že povinnost obstarat si vízum počet rumunských migrantů nesníží, jelikož jejich příliv do Británie má stabilně vzestupnou tendenci. Uvedená povinnost jen zvýší náklady migrace zahrnující například cenu pasu EU nebo falešného víza. Pokud se na danou problematiku díváme s větším odstupem, tedy z pohledu Evropské unie, uvidíme, že státy střední a východní Evropy již přijaly politiky EU v oblasti migrace a občanství. Jinými slovy, Rumunsko, i když ještě není členem EU, již přijalo politiky a právní předpisy umožňující například občanům EU účastnit se voleb na místní úrovni.
3
Tisková zpráva je k dispozici na stránkách IPPR; http://www.ippr.org.uk/pressreleases/?id=2081 – 28. září 2006. http://www.workpermit.com/news/newsletter_archive/2006_09_06 – 28. září 2006. 5 http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/5274476.stm - 4. října 2006. 4
4
EU tudíž jedná s východoevropskými kandidátskými a novými členskými zeměmi jako se členy potud, pokud se to týká povinností vyplývajících ze členství v EU. Tento proces však není rovnoprávný, protože těmto zemím jsou tyto politiky diktovány, zatímco země EU15 si mohou vybrat, zda některé z těchto politik přijmou či nikoliv.
5
