BONITA KLIENTA. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra finančních obchodů. Bakalářská práce. Sidorenko Tatiana

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů

BONITA KLIENTA Bakalářská práce

Autor:

Sidorenko Tatiana Studijní obor: Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Zbyněk Kalabis

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze dne 7/4/2010

………………………... Sidorenko Tatiana

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu této práce panu inţenýru Zbyňku Kalabisovi za jeho odborné konzultace a pomoc při zpracovávání této práce. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině za neustálou podporu a pomoc během mého studia.

Anotace práce v češtině Tato bakalářská práce se bude zaměřovat na problematiku hodnocení bonity různých typů klientů z pohledu úvěrující instituce. Práce se také věnuje přehledu základních úvěrových produktů a moţnostmi na jejich dosaţení jednotlivými klienty. Na tuto základní problematiku navazuje popis některých forem zajišťovacích instrumentů.

Anotace práce v angličtině This bachelor thesis will be focused on the problematics of evaluation of the client's credibility from the bank's point of view. The thesis is also devoted to the survey of the basic credit products and the possibilities of its achievement for different types of clients. This problematics will be continued by the description of some collateral instruments.

Obsah ÚVOD A CÍL PRÁCE......................................................................................................... 7 1

DEFINICE BONITY ................................................................................................... 8

2

DEFINICE KLIENTA BANKY ............................................................................... 10

2.1

Základní segmentace klientů .................................................................................... 11

2.2

Identifikace klienta ................................................................................................... 12

2.3

Fyzické osoby – občané............................................................................................ 14

2.3.1 2.3.2

3

Fyzické osoby – podnikatelé .......................................................................................................... 14 Právnické osoby ............................................................................................................................. 15

ÚVĚROVÉ OBCHODY BANK................................................................................ 18

3.1

Úvěry a jejich členění ............................................................................................... 18

3.2

Provozní úvěr............................................................................................................ 21

3.3

Investiční úvěr .......................................................................................................... 23

3.4

Hypoteční úvěr ......................................................................................................... 26

3.5

Spotřebitelský úvěr ................................................................................................... 28

3.6

Úvěr z kreditní karty ................................................................................................. 30

4

ÚVĚROVÝ PROCES ................................................................................................ 33

4.1

Ţádost o poskytnutí úvěru ........................................................................................ 33

4.2

Úvěrová smlouva ...................................................................................................... 35

4.3

Monitorování dodrţení podmínek úvěrové smlouvy................................................ 36

5

ANALÝZA BONITY KLIENTA .............................................................................. 38

5.1 5.1.1

5.2 5.2.1 5.2.2 5.2.3 5.2.4

Analýza bonity klienta – fyzické osoby ................................................................... 39 Credit scoring ................................................................................................................................. 40

Analýza bonity klienta – právnické osoby ............................................................... 42 Finanční a majetková struktura podniku ........................................................................................ 42 Analýza celkového podnikatelského rizika .................................................................................... 48 Finanční analýza podniku .............................................................................................................. 49 Finanční poměrová analýza ........................................................................................................... 52

5.2.5 5.2.6

5.3

Úvěrové registry ....................................................................................................... 63

5.3.1 5.3.2 5.3.3 5.3.4

6

Analýza podnikatelského záměru .................................................................................................. 59 Úvěrový rating ............................................................................................................................... 61

Centrální registr úvěrů (CRÚ)........................................................................................................ 64 Bankovní registr klientských informací (BRKI) ............................................................................ 65 Nebankovní registr klientských informací (NRKI) ........................................................................ 66 Registr Solus .................................................................................................................................. 67

ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRU ................................................................................................. 69

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 74 SEZNAM LITERATURY ................................................................................................ 75 SEZNAM TABULEK ....................................................................................................... 77

Úvod a cíl práce Smyslem této bakalářské práce je poskytnout komplexní a ucelený přehled na problematiku zkoumání bonity u jednotlivých typů klientů. Analýza bonity klienta je důleţitou součástí řízení úvěrového rizika, které je obecně definováno jako riziko, ţe dluţník nesplní svůj závazek vůči bance. Toto riziko je pro banku nejnebezpečnější. V rámci řízení a eliminace rizika nesplácení, banka při určení stupně rizikovosti úvěrového obchodu provádí hodnocení podkladů, předloţených klientem na základě předem určeného metodického postupu. Daný postup představuje hodnocení jednotlivých oblastí informací (neobecné, finanční a nefinanční) systémem přidělení bodů. Celkový počet dosaţených bodů charakterizuje bonitu klienta. Základním metodickým postupům hodnocení je věnovaná 5. kapitola této práce. Předkládaná práce obsahuje 6 samostatných kapitol. V první kapitole mým cílem bylo podrobně definovat pojem bonity klienta a vysvětlit její význam z hlediska úvěrující banky. Druhá kapitola definuje klienta banky a také se věnuje otázce segmentace klientů. Ve třetí části své bakalářské práce jsem se snaţila poskytnout přehled o základních úvěrových produktech z hlediska jejich splatnosti, dostupnosti, způsobů čerpání a úročení. Také je tam informace o bankou poţadovaných podkladech pro jednotlivý úvěrový produkt. Cílem čtvrté kapitoly bylo popsat průběh úvěrového procesu od podání ţádosti o úvěr aţ po ukončení úvěrového vztahu. Pátou kapitolu povaţuji za tématické jádro své práce. Tato kapitola je rozdělená na tři části. První část se zabývá analýzou bonity klienta – fyzické osoby, druhá část – analýzou bonity právnické osoby, třetí část je věnovaná úvěrovým registrům jako nástrojů pro posuzování bonity a rizika nesplácení úvěrového produktu. Šestá kapitola má za cíl stručně seznámit čtenáře se základními formami zajištění úvěrů.

Přála bych si, aby tato práce byla uţitečná pro ty, kteří chtějí dále pokračovat ve studiu problematiky hodnocení bonity klienta.

7

1 Definice bonity Neţ se pustíme do problematiky hodnocení bonity klienta u jednotlivých druhů úvěrových obchodů, je potřeba si uvědomit, co to je vlastně bonita klienta a proč ji banky tak důkladně zjišťují. Skoro kaţdý z nás alespoň jednou za ţivot uvaţoval o úvěru od banky nebo jiného peněţního ústavu. Pro mladé lidi je pořád aktuální problém financování bydlení, a to znamená, ţe jednou se obrátí na banku s ţádostí o úvěr. I přesto, ţe banky pouţívají rozšířenou reklamní kampaň a lákají klienty na sliby o jednoduchém získání úvěru, ne kaţdý ţadatel ho tak snadno dostane. Banka poskytne prostředky jen tomu klientovi, který prokáţe dostačující bonitu, neboli přesvědčí banku, ţe jeho současné a budoucí finanční zdraví mu dovolí dostát veškerým svým závazkům vůči bance. Jednoduše, bonitu klienta můţeme definovat jako schopnost řádně splácet úvěr.

Sledování rizika bonity dluţníka má pro banku největší význam, protoţe špatné řízení tohoto rizika můţe ve značné míře ohrozit likviditu a rentabilitu banky. Proto je pro banku důleţité přijmout taková opatření, aby minimalizovala riziko nesplácení úvěru. K takovým opatřením patří komplexní hodnocení bonity klienta. Při zkoumání ţádosti o úvěr banky pouţívají různé způsoby a kritéria hodnocení. Některé banky mají vlastní vnitřní ratingové systémy, které zařazují klienty do různých kategorií a umoţňují tak vyhodnotit bonitu klienta. Postup bank při posouzení úvěruschopnosti se zásadně liší podle toho, jestli klientem je subjekt podnikatelský nebo nepodnikatelský. U nepodnikatele v podstatě postačuje rozbor, zda jeho příjmy, plynoucí ze všech zdrojů, které má k dispozici, jsou postačující na úhradu všech jeho výdajů včetně budoucích výdajů spojených s přijetím nového úvěru.1 Analýza úvěruschopnosti dluţníka – právnické osoby vyţaduje komplexní a podrobné posouzení jeho finanční a majetkové struktury, podnikatelského záměru a kvality zajištění. 1

František Pavelka, Dagmar Bardová, Radka Opltová. Úvěrové obchody, Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2002, ISBN 80-7265-037-8

8

V následujících kapitolách si podrobně vysvětlíme postup bank při zkoumání bonity jednotlivých skupin klientů.

9

2 Definice klienta banky Klientem je kaţdý subjekt, o kterém existuje v bance informace, kterou klient poskytl dobrovolně na základě zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Banka je na základě zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, povinná identifikovat všechny klienty pomocí dokladů o jejich právní subjektivitě. Identifikovat je nutné i takovou osobu, která není vlastníkem účtu nebo která nevyuţívá jinou sluţbu a ani není uvedena na tzv. podpisových vzorech k účtům stávajícího klienta banky, ale která ţádá o provedení transakce ve výši vyţadované platným právním řádem (např. vkládá hotovost na účet klienta banky, poţaduje směnárenské operace atd.). 2

2

Kolektiv autorů. Bankovnictví, Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2006, ISBN 978-80-7265-099-6

10

2.1 Základní segmentace klientů Segmentace klientů je jedna z nejdůleţitějších bankovních činností. Tato činnost zahrnuje vytváření určitých kritérií a rozdělování klientů do jednotlivých skupin podle těch vlastních kritérií. Segmentace je důleţitá z toho důvodu, aby banka mohla správně volit své chování a postupy vůči jednotlivým skupinám klientů, a také, aby byla schopná správně odhadnout komu a jaké bankovní produkty a sluţby bude úspěšně nabízet. Kritéria rozčlenění bankovních klientů mohou být nejrůznější. Podíváme se na základní segmentaci klientů: fyzické osoby – občané, fyzické osoby – podnikatelé, právnické osoby, jejichţ hlavními typy jsou obchodní společnosti, druţstva, státní podniky apod., nepodnikatelské subjekty typu právnických osob. Fyzická osoba je forma právní subjektivity. Způsobilost k právům a povinnostem získává fyzická osoba narozením. Fyzická osoba podnikatel je tuzemec podnikající jako: osoba zapsaná v obchodním rejstříku, na základě ţivnostenského oprávnění, na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění dle zvláštních předpisů, fyzická osoba provozující zemědělskou výrobu a zapsaná do evidence dle zvláštních předpisů. Podle občanského zákoníku právnickými osobami jsou a) sdruţení fyzických nebo právnických osob, b) účelová sdruţení majetku, c) jednotky územní samosprávy, d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Právnické osoby nabývají právní subjektivitu ode dne jejich zápisu do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku. 11

2.2 Identifikace klienta Banka je povinná identifikovat svého klienta. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ukládá bankám povinnost identifikovat vkladatele při vedení jeho účtu nebo jiné formě přijetí jeho vkladu a identifikační údaje vést ve své evidenci. Podle tohoto zákona identifikačními údaji jsou: ‒ u fyzických osob: jméno, příjmení, adresa, datum narození nebo rodné číslo, popřípadě identifikační číslo. ‒ u právnických osob: obchodní firma nebo název právnické společnosti, její sídlo, u tuzemských právnických osob také identifikační číslo Tyto identifikační údaje jsou nutné pro potřeby pojištění vkladů, které je regulováno zákonem č. 21/1992 o bankách. Vedle výše zmíněného zákona o bankách v České republice od 1. září 2008 platí zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosu z trestné činnosti a financování terorismu, který stanoví povinnosti bankám identifikovat svoje klienty před uskutečněním jakéhokoli obchodu, pokud převyšuje částku 1.000,- euro (s dále uvedenými výjimkami). Bez ohledu na tento limit identifikuje kaţdá banka svého klienta vţdy, pokud se jedná o: podezřelý obchod, vznik obchodního vztahu, uzavření smlouvy o účtu, vkladu na vkladní kníţce nebo na vkladním listu nebo o sjednání jiné formy vkladu, uzavření smlouvy o nájmu bezpečnostní schránky, výplatu zůstatku zrušeného vkladu z vkladní kníţky na doručitele.

12

Výše zmíněný zákon stanoví následující rozsah údajů, kterými jsou banky povinné identifikovat svoje klienty: ‒ u fyzických osob: identifikační údaje z průkazu totoţnosti (pokud jsou v něm uvedeny) druh a číslo průkazu totoţnosti, stát, popř. orgán, který jej vydal doba platnosti průkazu totoţnosti Současně banka musí ověřit shodu podoby s vyobrazením v průkazu totoţnosti. ‒ u právnických osob: identifikační údaje z dokladu o existenci právnické osoby a v rozsahu podle výše uvedené odráţky provede identifikaci fyzické osoby, která jedná jejím jménem v daném obchodu; je-li statutárním orgánem, jeho členem nebo skutečným majitelem této právnické osoby jiná právnická osoba, banka musí zaznamenat i její identifikační údaje. Je vidět, ţe oba zákony vyţadují od bank jiný rozsah údajů pro identifikaci svých klientů. Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, nařizuje bankám povinnost identifikace klienta podrobněji neţ zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který se ovšem povaţuje za „základní normu“.

13

2.3 Fyzické osoby – občané Fyzická osoba – nepodnikatel je osoba, jejíţ příjmy neplynou z podnikatelské činnosti. Hlavními nepodnikatelskými příjmy jsou příjmy ze závislé činnosti, důchody, úroky z vkladu apod. Hlavním identifikačním údajem fyzické osoby – občana je příslušný doklad totoţnosti (občanský průkaz, pas).

2.3.1 Fyzické osoby – podnikatelé Fyzická osoba – podnikatel je osoba, jejíţ příjmy plynou z podnikání. Svoji existenci fyzická osoba – podnikatel prokazuje příslušným dokladem totoţnosti, který osobně předloţí pracovníku banky. Navíc musí doloţit oprávnění k podnikání vydané příslušným úřadem. Podle českého právního řádu podnikatelem je: osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě ţivnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsaná do evidence obecního úřadu.3 V případě, ţe fyzická osoba vystupuje pod svou firmou na úvěrových smlouvách se uvádí: název firmy tak, jak je zapsaná v obchodním rejstříku, místo podnikání a IČO. Pokud jde o fyzickou osobu, která není zaregistrovaná v obchodním rejstříku, se jako identifikace uvádí jméno, příjmení, rodné číslo a bydliště. 3


14

Prokázání morální zachovalosti zahrnuje interní účetní výpisy, v určitých případech banka můţe poţádat o výpis z rejstříku trestů. Kromě toho, banka ověří, zda firma není v konkurzním řízení atd. Způsobilost vstupovat do závazků u fyzické osoby – podnikatele se prokazuje stejným způsobem jako u fyzické osoby – nepodnikatele, ale podnikající osoba je povinná navíc doloţit platné dokumenty, které definují a povolují jeho obchodní činnost.

2.3.2 Právnické osoby Existence, subjektivita a způsobilost vstupovat do závazků právnických osob se prokazuje listinami, dokládajícími jejich zápis do rejstříku, do kterého se zapisují.4 Podle českého právního řádu právnické osoby jsou: společnosti, které jsou zapsané v obchodním rejstříku (společnost s ručením omezeným, akciová společnost, komanditní společnost, veřejná obchodní společnost), účelová sdruţení majetku, sdruţení právnických osob, politická hnutí a strany, jednotky územní samosprávy, odbory a zájmová sdruţení, občanská sdruţení upravená v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdruţování občanů.

4


15

Při zavírání jakékoli smlouvy bude banka od podnikatelských subjektů vyţadovat jeden z následujících dokladů. Níţe je uveden přehled o příslušných dokladech o právní způsobilosti nejčastějších typů klientů.

Typ podnikatele Obchodní společnost

Doklad o právní subjektivitě Výpis z obchodního rejstříku

(např. Akciová společnost) Fyzická osoba podnikatel

Výpis z obchodního rejstříku, Ţivnostenský list, Osvědčení, které nahrazuje Ţivnostenský list, Koncesní listina

Auditor

Vysvědčení komory auditorů ČR

Soudní exekutoři

Jmenovací dekret Ministerstva spravedlnosti ČR

Lékaři

Osvědčení příslušné lékařské komory ( např. České stomatologické komory nebo komory veterinárních lékařů)

Autorizovaní architekti,

Ţivnostenské oprávnění nebo osvědčení o autorizaci, které

autorizovaní inţenýři

vydala Česká komora architektů nebo Česká komora autorizovaných inţenýrů a techniků činných ve výstavbě

Podnikatel provozující

Rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického

nestátní zdravotní zařízení

zařízení, které vydal příslušný krajský úřad, magistrátní úřad nebo Ministerstvo zdravotnictví ČR a Osvědčení příslušné lékařské komory

Zprostředkovatele

Rozhodnutí, které vydalo Ministerstvo práce a sociálních

zaměstnání

věcí ČR k výkonu zprostředkování zaměstnání za úhradu pro české občany na území České republiky

16

Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy Církevní školy

ČR o zařazení do sítě škol nebo rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR o zařazení do sítě škol pro soukromé střední školy a zřizovací listina a jmenovací dekret ředitele školy

Nadace a nadační fondy

Výpis z nadačního rejstříku vedeného u rejstříkového soudu

Příspěvkové organizace

Zřizovací listina

Společenství vlastníků

Výpis z rejstříku společenství vlastníků jednotek

(bytových) jednotek

17

3 Úvěrové obchody bank Úvěrové produkty bank představují u univerzálních bank obvykle podstatnou část aktiv. Z toho vyplývá význam těchto produktů pro výnosy banky, na druhé straně ovšem i význam úvěrových produktů je zcela zásadní i z hlediska rizik banky.5 Bankovní úvěr můţeme definovat jako časově omezené, úplatné přenechání peněz obchodní bankou jejím klientům k volnému nebo smluvně vázanému pouţití.6 Základem úvěrového vztahu mezi klientem a bankou je úvěrová smlouva. Pokud příslušný výbor banky schválí ţádost klienta o úvěr, nabídne mu k podepsání úvěrovou smlouvu. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, stanovuje náleţitosti úvěrové smlouvy, ke kterým patří: identifikace všech smluvních stran, částka a měna úvěru, úroková sazba plus marţe, poplatky spojené s poskytováním a zpracováním úvěru, účel úvěru, forma zajištění (pokud ho banka vyţaduje), úrokové období, číslo úvěrového účtu, eventuální sankční podmínky, forma financování a čerpání úvěru. Úvěrová smlouva musí mít vţdy písemnou formu. Součástí úvěrové smlouvy jsou další dokumenty a přílohy. Zpravidla to jsou: všeobecné obchodní podmínky banky, sazebník cen a odměn a doklady vztahující se k úvěrovým zárukám.

3.1 Úvěry a jejich členění Úvěry, které je dnes schopna poskytovat moderní obchodní banka se mezi sebou mohou výrazně odlišovat. V bankovní praxi jsou různé typy úvěrů obvykle zařazeny do jednotlivých skupin, coţ pomáhá bankám při stanovení podmínek jejich poskytování a čerpání, a také při stanovení poţadavků banky na bonitu ţadatele. Jinými slovy, rozdělení

5

Petr Dvořák. Bankovnictví pro bankéře a klienty, Linde, 2005, ISBN 80-7201-515-X

6

Kolektiv autorů . Bankovnictví, Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2006, ISBN 978-80-7265-099-6

18

úvěrů do jednotlivých skupin umoţňuje bankám lépe ohodnotit řadu specifik těchto úvěrů a správně ocenit rizika, která jsou s nimi spojena. Úvěry se mohou členit podle různých hledisek. Podíváme se na základní strukturu členění úvěrů. Nejčastěji se člení podle: Účelu  Provozní úvěr  Investiční úvěr  Hypoteční úvěr Hypoteční úvěry pak lze rozdělit na účelové a neúčelové (americká hypotéka)  Spotřební úvěr  Úvěr z kreditní karty

Doby splatnosti (časové hledisko)  Krátkodobý (do 1 roku)  Střednědobý (od 1 roku do 5 let)  Dlouhodobý (nad 5 lety) Zajištění úvěru  Krytý (podle druhu zajištění lze dále dělit na krytý osobním zajištěním nebo krytý reálným zajištěním)  Nekrytý Měny  V domácí měně  V cizí měně Odvětví, kde působí příjemce úvěru  Vnitřní obchod  Zahraniční obchod

19

 Zemědělství  Průmysl  Stavebnictví  Zdravotnictví  Počítačové technologie atd. Metody úvěrování  Jednorázové poskytnutí  Kontokorentní  Revolvingový Právního postavení příjemce úvěru  Soukromá fyzická osoba a domácnost  Podnikatelský subjekt  Veřejné instituce Ukázali jsme si základní členění úvěrových obchodů. Avšak v bankovnictví existují ještě jiné způsoby dělení úvěrů. Pokud si jako základní hledisko členění vezmeme hledisko postavení prostředků, můţeme pak členit úvěry na zboţní a peněţní. Je jasné, ţe v moderní bankovní praxi absolutně převaţuje peněţní forma úvěrování. Často se můţeme setkat s rozdělením úvěrů podle hlediska dluţníka. Tady můţeme rozlišovat úvěry mezibankovní, které slouţí k vyrovnání likvidity jednotlivých bank, úvěry veřejné, které obchodní banky poskytují státu, komunální úvěry obcím, komerční a nekomerční úvěry atd. Ve své bakalářské práci bych se chtěla zaměřit na podrobnější rozbor některých nejrozšířenějších typů úvěrů, které nabízejí obchodní banky. Především nás budou zajímat charakteristické rysy jednotlivých úvěrů, způsoby jejich poskytování a čerpání a poţadavky bank na bonitu ţadatele.

20

3.2 Provozní úvěr Mezi klasické provozní úvěry patří úvěry na zásoby, úvěry na pohledávky a úvěry na náklady. Všechny tyto úvěry patří ke skupině krátkodobých úvěrů, doba splatnosti většinou nepřesahuje jeden rok. Výše provozních úvěrů si kaţdá banka stanoví individuálně na základě podnikatelského záměru ţadatele, jeho finanční situace a poskytovaného zajištění. Úvěr na zásoby je úvěr na financování výrobních zásob, surovin a energií určených ke spotřebě ve výrobě nebo při poskytování sluţeb. Úvěr můţe být také poskytnut na financování drţení nezbytné zásoby hotových výrobků určených k prodeji. 7 Pouţití zásob jako zajišťovacího prostředku u tohoto typu úvěru není moţné, protoţe podnik pochopitelně nemůţe dát své zásoby, které jsou nutné na výrobu a podnikání do bankovního trezoru. Obvykle je úvěr zajištěn směnkami nebo jinými cennými papíry. Banky také mohou jako zajištění úvěrů provést ocenění zásob vlastním expertem a stanovit maximální výše, do které je moţné úvěr poskytnout. Úvěr na pohledávky představuje úvěr na pohledávky za odběrateli, na pohledávky za jiţ prodané zboţí nebo za poskytnuté sluţby.8 Úvěr na pohledávky můţeme rozdělit na: úvěry na pohledávky do lhůty splatnosti, úvěry na pohledávky po lhůtně splatnosti. Úvěrovou výpomoci jsou úvěry na pohledávky po lhůtě splatnosti. Zajišťovacím prostředkem úvěrů je cese nebo postoupení pohledávek bance. To znamená, ţe banka na základě písemné smlouvy přebírá pohledávky a všechna práva a povinnosti s těmito pohledávkami spojené včetně příslušenství (úroky, poplatky atd.). Hlavní dluţník je povinen neprodleně oznámit odběrateli, ţe postoupil své pohledávky bance. Pokud mu

7

František Pavelka, Dagmar Bardová, Radka Opltová. Úvěrové obchody, Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2002, ISBN 80-7265-037-8 8

Zbyněk Kalabis. Bankovní sluţby v praxi, Computer Press, a.s., 2005, ISBN 80-251-0882-1

21

původní věřitel neoznámí postoupení pohledávky, dluţník bez následků můţe plnit své povinnosti vůči původnímu věřiteli. Úvěr na náklady představuje úvěr oběhového typu, který se pouţívá k financování nákladů, spojených se sezónními změnami v cenách surovin nebo energií, jeţ jsou nezbytné k výrobě zboţí a sluţeb promítajících se do nákladů. 9 Je to tak zvaný úvěr za účelem překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků. Splacení probíhá v dohodnutých termínech s bankou. Jde o krátkodobý úvěr, doba splatnosti se obvykle pohybuje od 3 měsíců do 1 roka. Podnikatelé povaţují provozní úvěry jako velmi atraktivní a relativně dostupný způsob financování svých oběţných potřeb. Jednoznačnou výhodou těchto úvěrů je to, ţe banky řeší provozní úvěry individuálně v souladu s potřebou ţadatele, podle časového hlediska, výše poskytnuté částky, bonity klienta atd. Individuálně se stanovuje i úroková sazba, coţ je pohodlné pro podnikatele a také pro banku, která ji prostřednictvím úrokové sazby můţe ovlivňovat a regulovat míru rizika, spojeného s úvěrem. Ještě předtím, neţ banka přistoupí ke zpracování ţádosti o provozní úvěr, ověří, zda ţadatel splňuje následující základní podmínky pro poskytnutí úvěru: ţadatel podle příslušných právních předpisů můţe byt příjemcem úvěrů, firma se nenachází v konkurzním řízení či likvidaci, právní forma ţadatele o úvěr je fyzická osoba – podnikatel, právnická osoba nebo svobodné povolání, podnik má na území České republiky daňovou povinnost, podnik nemá závazky po splatnosti vůči finančním úřadům nebo správě sociálního zabezpečení.

Některé banky jako nutnou podmínku stanovují i výši ročního obratu, která se můţe výrazně lišit u jednotlivých bank. Spolu se ţádosti o úvěr většina bank na českém trhu vyţaduje následující dokumenty: 9


22

doklad opravňující k podnikání (ţivnostenský list, výpis z trestního rejstříku), platný doklad totoţnosti osoby jednající za právnickou osobu, účetní dokumentace (výkaz zisku a ztrát, rozvaha, výkaz cash-flow, příloha k účetní uzávěrce), daňové přiznání. Jednotlivé banky mohou poţadovat další podklady individuálně podle typu klienta, jeho bonity a poţadovaného zajištění. Velmi často banky při komplexním zkoumání bonity klienta důkladně rozebírají jeho podnikatelský záměr a finanční plán na dobu úvěrové angaţovanosti. Následující kapitoly mé bakalářské práce budou věnovány podrobnějšímu vysvětlení jednotlivých podkladů, kterými se banka zabývá při posuzování finančního zdraví klienta.

3.3 Investiční úvěr Podnik, který chce úspěšně fungovat, zvyšovat svůj podíl na trhu a dlouhodobě se na tom trhu udrţet by se měl snaţit stále zlepšovat kvalitu svých produktů či sluţeb. To znamená, ţe dřív nebo později bude muset investovat do prostředků, které mu umoţní další rozvoj. Zpravidla se investice financují pomocí cizích zdrojů, které jsou levnější neţ vlastní kapitál podniku. Jednou z moţností takového financování je investiční úvěr. Investiční úvěr představuje účelovou půjčku právnické osobě na pořízení nebo renovaci nějakého dlouhodobého aktiva. Jedná se například o pořízení komerčních a administrativních budov, nákupu drahého zařízení, strojů či technologií, rekonstrukci a modernizaci majetku. Klasický investiční úvěr je dlouhodobý, jeho splatnost můţe přesahovat 10 let.

23

Vzhledem k tomu, ţe narůstá tendence individuálního přístupu bank k podnikatelské klientele, takové charakteristiky jako způsob čerpání, ceny, výše, forma zajištění investičního úvěru a další podmínky poskytování se nastavují na základě individuálního posouzení jednotlivých ţadatelů. Čerpání úvěru můţe být bud' jednorázové nebo probíhat postupně podle dohody banky s klientem. Splácení investičního úvěru zpravidla probíhá tak, ţe se banka dohodne s příjemcem úvěru na splátkovém kalendáři, kde stanoví termíny a výše jednotlivých splátek. Takový splátkový plán je pohodlný pro banku jednak z důvodu řízení likvidity a také umoţňuje bance efektivněji monitorovat riziko nesplácení úvěru a včas zareagovat na případné problémy s úhradou tohoto úvěru ze strany klienta. Výše investičního úvěru se odvíjí od záměru ţadatele, tzn. na co ten úvěr bude pouţit, kvality zajištění a celkové bonity klienta. Banky prakticky vţdy poţadují co nejvíc kvalitní zajištění investičního úvěru. Jako zajištění banky akceptují zástavu nemovitosti ve vlastnictví toho podniku, který o úvěr ţádá, postup pohledávek, přitom banka důkladně zkoumá kvalitu a vymahatelnost těch pohledávek, zástavu termínovaných vkladů či cenných papíru ve prospěch úvěrující banky, bianko směnku, která se pouţívá jako zajišťovací směnka, ale na rozdíl od klasické směnky neobsahuje všechny zákonem poţadované náleţitosti. Bianko směnka má některé části nevyplněné. Její realizace probíhá tak, ţe majitel a výstavce směnky uzavřou písemnou dohodu o vyplňovacím směnečném právu. Tato dohoda přesně vymezuje za jakých podmínek je majitel směnky oprávněn ji vyplnit a následně uplatnit. Jako jeden z nejkvalitnějších zajišťovacích prostředků banky povaţují bankovní záruku jiné banky. Investiční úvěry můţeme rozdělit na 3 základní skupiny podle účelu jejich poskytnutí: Investiční úvěr na nákup. Peněţní prostředky jsou poskytované na nákup investičního celku. Převládá jednorázové poskytování úvěru. Banka přísně kontroluje účel poskytnutí.

24

Investiční úvěr na konstrukci a modernizaci. Tento úvěr je zajištěn aktivem, který má byt rekonstruován či modernizován. Tato forma zajištění můţe být komplikovaná tím, ţe hodnota zajišťovacího aktiva se v průběhu modernizace můţe měnit. Investiční úvěry na výstavbu. Zajištění těchto úvěrů je velice komplikované z hlediska banky. To souvisí s tím, ţe investiční majetek dluţníka ještě neexistuje a teprve bude vznikat. V takových situacích úvěrující banka zpravidla poţaduje jiné věcné nebo finanční krytí. Ke skupině investičních úvěru lze dále zařadit úvěry konsorciální a syndikátní, které se pouţívají při poţadavcích klientů na objemově velké financování. Konsorciální úvěr je úvěr poskytnutý na základě úvěrové dohody mezi vypůjčovatelem a skupinou bank (konsorciem). Konsorcium bank je vytvořeno na základě smlouvy o sdruţení. Banka, která byla zvolená do čela konsorcia, zastupuje ostatní banky. Syndikát je pevnější propojení skupiny zainteresované skupiny bank. Často jde o propojení zaloţené na vzájemných kapitálových účastech. 10

Podnik, který poţádá banku o financování jeho investičního záměru by měl být připraven na to, ţe úvěrující ústav bude důkladně zkoumat základní údaje o společnosti a poţádá o předloţení určité dokumentace za účelem zkoumání finančního zdraví podniku a jeho současné a budoucí schopnosti dostat svým závazkům vůči bance. K dokumentaci, která bude pravděpodobně zajímat banku patří: doklady prokazující právní subjektivitu ţadatele o úvěr, informace o předmětu financování, účetní závěrky, daňová přiznání, podnikatelský záměr, finanční plán, potvrzení o bezdluţnosti vůči Finančnímu úřadu, České správě sociálního zabezpečení a příslušné zdravotní pojišťovně, 10


25

materiály týkající se zajištění úvěru, případné bankovní reference na společnost či její vlastníky.

3.4 Hypoteční úvěr Hypoteční úvěr je dlouhodobý úvěr, který je zajištěn zástavním právem k nemovitosti. Za hypoteční úvěr lze ručit financovanou nemovitostí nebo jinou nemovitostí v osobním vlastnictví. Banky také často akceptují ručení i více nemovitostmi najednou. Úvěr je zpravidla účelový a slouţí k financování bydlení. V bankovní praxi se můţeme setkat se dvěma typy hypotečních úvěrů: hypoteční úvěry na bydlení a hypoteční úvěry na podnikání. První slouţí fyzickým osobám - občanům, druhé jsou určeny podnikatelským osobám. Podnikatelé si mohou zvolit hypotéku jako alternativu k investičnímu úvěru, který je zpravidla draţší, neţ hypotéka, a to tím, ţe banky si mohou dovolit nabídnout niţší úrokovou sazbu firemním klientům díky kvalitnímu zajištění. Pro hypoteční úvěry je charakteristická dlouhá doba splatnosti – 20, 30 i více let. Některé banky na českém hypotečním trhu v poslední době nabízejí hypotéky s dobou splatnosti 40 let. Delší doba splatnosti sniţuje měsíční splátku úvěru, avšak platí, ţe čím déle budeme splácet hypotéku, tím draţší bude konečná částka, kterou bance zaplatíme. Čerpání úvěru můţe probíhat jak jednorázově převodem na účet, tak i postupně nebo pokud účelem hypotečního úvěru je výstavba či rekonstrukce nemovitosti banky často preferují předkládání faktur za sluţby a jejich následné proplácení bankou přímo dodavatelům těchto sluţeb. Splácení hypotéky obvykle probíhá anuitním způsobem, to znamená, ţe pravidelná měsíční částka je konstantní a zahrnuje jistinu a úroky. Existují však i jiné způsoby splácení: progresivní a degresivní. Progresivní způsob splácení předpokládá, ţe 26

v počátečním stadiu čerpání úvěru je měsíční splátka niţší neţ anuitní, ale postupně se objem splátky zvyšuje. Tento způsob splácení je výhodný především pro mladé lidi, kteří teprve začínají svojí profesionální kariéru a ještě nemají dostatečně vysoké příjmy. Degresivní způsob splácení je určen občanům, kteří dnes mají vysoké příjmy a stabilní zaměstnání, ale nejsou jistí, zda i v budoucnu budou mít stejně vysoké platy. Degresivní způsob znamená, ţe v počátečním období hypotéky měsíční splátky jsou relativně vysoké, ale postupem času se objem splátky sniţuje. Tento způsob umoţňuje splatit co nejvíc moţný objem hypotéky co nejdříve. Čeští občané projevují největší zájem o anuitní splátky, zájem o jiné způsoby splácení je minimální. Výše hypotečního úvěru se stanovuje individuálně na základě trţní ceny financované nemovitosti a bonity klienta. Podle českého zákona můţe zaţádat o hypotéku pouze plnoletá fyzická osoba nebo cizinec s trvalým pobytem na území ČR a také právnická osoba se sídlem v ČR. Spolu se ţádostí o hypotéku klient předkládá poţadovaný seznam dokumentů, který pomáhá bance vyhodnotit bonitu ţadatele o úvěr. Podíváme se na základní seznam dokumentů, který je většinou stejný u různých bank. ‒ Doklady identifikující klienta: Doklady totoţnosti: občanský průkaz, pas, atd. (identifikační doklady předkládají všichni spoluţadatelé o hypoteční úvěr) ‒ Doklady prokazující příjmy klienta Potvrzení o výši příjmu ze zaměstnání. Naprostá většina bank jako podmínku získání hypotečního úvěru poţaduje, aby ţadatel měl pracovní smlouvu na dobu neurčitou nebo určitou, ale pravidelně obnovovanou, je důleţité z hlediska banky, aby ţadatel nebyl ve zkušební lhůtě. ‒ Doklady vztahující se k objektu zástavy výpis z katastru nemovitosti, nabývací titul k nemovitosti (kupní smlouva nebo jiná listina dokládající přechod vlastnického práva) pojistná smlouva o pojištění nemovitosti. Většina bank na českém trhu při sjednání hypotečního úvěru poţaduje pojištění nemovitosti. To 27

znamená, ţe po celou dobu trvání úvěrového vztahu financovaná nemovitost musí být pojištěná a pojistné plnění musí být vinkulováno ve prospěch banky. Úvěrová politika a podmínky poskytování hypotečních úvěrů se mohou lišit u jednotlivých bank. Proto popsaný seznam dokumentů je pouze orientační.

3.5 Spotřebitelský úvěr Spotřebitelské nebo spotřební úvěry představují půjčky fyzickým osobám na financování jejich nepodnikatelských potřeb. Spotřebitelské úvěry jsou relativně mladý bankovní produkt. Úvěr klient můţe pouţít prakticky na cokoliv, protoţe tento typ úvěrů je poskytován bez účelového vázání. Většinou jsou spotřebitelské úvěry pouţívané: ‒ na zařízení a vybavení domácností, ‒ na pořízení předmětů dlouhodobé spotřeby, ‒ na rekonstrukci nebo modernizaci nemovitosti, ‒ na financování dovolené, ‒ na koupi automobilu, ‒ na financování studia, ‒ na hobby (sběratelské záliby, sport, … atd.). Doba splatnosti spotřebních úvěrů se můţe pohybovat mezi 6 měsíci aţ 6 lety a je stanovená jednotlivými bankami různě. Některé banky nabízejí moţnost sjednat si úvěr s dobou splatnosti jeden měsíc anebo naopak aţ se splatností 10 let. Avšak to jsou výjimečné případy. Výše spotřebitelských úvěrů je také stanovena individuálně na základě příjmu ţadatele, obvykle úvěr představuje částku nepřesahující 100 tisíc. 28

Čerpání spotřebitelského úvěru zpravidla probíhá tak, ţe banka převede peněţní prostředky na běţný účet klienta, který většinou vede obchodní banka poskytující daný úvěr. Jako zajištění spotřebitelského úvěru banky většinou poţadují ručení třetích osob. Přitom ručitel by měl mít stejnou bonitu jako dluţník anebo dokonce i lepší. Také je moţné zajistit daný úvěr prostřednictvím pořizovaného předmětu, zástavou vkladu nebo cenných papírů. V poslední době banky nabízejí stále víc spotřebitelských úvěrů bez poţadovaného zajištění. Nekryté úvěry je banka spíš ochotná nabízet klientům s vysokou bonitou, s pravidelnými příjmy a stabilním zaměstnáním. Splácení půjčky zpravidla probíhá anuitním způsobem. To znamená, ţe celková měsíční splátka obsahuje úrok a jistinu. Splátky jsou po celou dobu trvání úvěrového vztahu stejné, protoţe zdrojem splácení je měsíční příjem. Hlavním předpokladem k získání úvěru je plnoletost, státní občanství České republiky, pravidelný dostatečný měsíční příjem a trvalý pobyt na území ČR. Pokud se klient rozhodne poţádat banku o spotřební úvěr, spolu se ţádostí by měl předloţit bance následující dokumenty: ‒ platný občanský průkaz + druhý platný doklad totoţnosti (řidičský průkaz, cestovní pas nebo rodný list) ‒ doklad o trvalém příjmu: v případě fyzické osoby – nepodnikatele: potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu (ţadatel nesmí být ve zkušební ani výpovědní lhůtě, má-li klient uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, nesmí končit do 3 měsíců od podpisu ţádosti o půjčku), v případě žadatele – podnikatele: aktuální daňové přiznání za minulý rok spolu s ţivnostenským oprávněním nebo koncestní listinou, v případě žadatele – důchodce: důchodový výměr. ‒ doklad pro ověření kontaktní adresy znějící na jméno a adresu ţadatele o úvěr, např. vyúčtování za nájem, telefon, elektřinu, plyn, kabelovou televizi, faktura za sluţby mobilního operátora nebo originál výpisu z běţného účtu, úvěrové či kreditní karty.

29

Jsou to základní dokumenty, které poţadují skoro všechny banky od ţadatelů o spotřební úvěr. Avšak jednotlivé banky mohou poţádat o dodatečné dokumenty nebo naopak některé finanční instituce mají jednodušší přístup k prostředkům a poskytují úvěry za méně přísných podmínek. Například jedna z největších bank na českém trhu nabízí úvěry “ na občanku”. Stačí mít v této bance účet, na který je pravidelně posílána mzda. I přesto, ţe spotřební úvěry jsou v poslední době velmi oblíbené mezi občany a s kaţdým rokem roste počet kladně vyřízených ţádosti o tento typ úvěrů, stále více lidí má problém se splátkami spotřebních úvěrů. Jednoznačnou výhodou těchto úvěrů je relativně snadný přístup ke zdrojům, rychlé uspokojení současných potřeb bez nutnosti dlouhodobého spoření. Ale je potřeba si uvědomit, ţe skutečně zaplatíme bance mnohem vyšší částku, neţ si půjčíme. Proto je důleţité si rozmyslet, zda půjčku skutečně potřebujeme a objektivně ohodnotit své schopnosti řádně splácet úvěr.

3.6 Úvěr z kreditní karty Kreditní karta je zvláštní formou úvěru. Kreditní karty jsou určeny hlavně pro bezhotovostní nákupy v obchodech nebo při nákupu na internetu, ale je moţné také vybírat hotovost z bankomatů nebo prostřednictvím cash advance na přepáţkách výplatních míst (banky, směnárny). Vydáním kreditní karty banka stanoví svému klientovi úvěrový rámec, do jehoţ výše můţe úvěr čerpat. Kreditní karta umoţňuje mít neustále k dispozici finanční rezervu, coţ je důleţitou výhodou daného úvěrového produktu. Při pouţití kreditní karty klient čerpá úvěr, který později splácí. Čerpaný úvěr je revolvingový (opakující se), s kaţdou uskutečněnou splátkou úvěru se úvěrový rámec automaticky obnovuje, coţ znamená, ţe klient můţe být neustále zadluţen.

30

Úroky z úvěru z kreditní karty jsou vyšší, neţ u klasických spotřebitelských úvěrů. Úvěr prostřednictvím kreditní karty je v současné době úročen sazbou 1,8- 2,4% p.m. Například Citibank nabízí kreditní kartu „ Benefit City“ s úročením 2,2% p.m., „ Chytrá karta“ od České spořitelny je úročena sazbou 1,65 % p.m., úroková sazba „Modré karty“ od Komerční banky je 1,74% . Jak jiţ bylo řečeno, spotřebitelské úvěry jsou levnější, neţ kreditní karty. Kdyţ se podíváme na úrokové sazby spotřebitelských úvěrů, které nabízejí tuzemské obchodní banky, tak zjistíme, ţe rozdíl je poměrně značný ( Spotřebitelský úvěr „Citi půjčka“- 9,9% p.a., „ Půjčka“ od České spořitelny - 7,5% p.a., „Perfektní půjčka“ od Komerční banky – 14,9% p.a.). 11 Moderní kreditní karty nicméně mají bezúročné období v délce aţ 30- 50 dnů, během kterých můţe klient splatit vyčerpaný úvěr bez úroků. Po uplynutí bezúročného období se začíná nesplacená část úvěru úročit a klient by měl počítat s poněkud vysokými sazbami. Bezúročné období je nespornou výhodou kreditních karet, je však důleţité, aby klient věděl, ţe toto bezúročné období se obvykle vztahuje pouze na bezhotovostní operace, tedy na platby u obchodníků. Při výběru kreditní kartou z bankomatů, ţádné bezúročné období neexistuje, a z vybrané částky klient zaplatí úrok. Kreditní karty jsou vydávány na dobu určitou. Tato doba se pohybuje zpravidla od jednoho do tří let. U karet, které vydávají přímo splátkové společnosti můţe být platnost karty neomezená. Kreditní kartu je moţné pouţít bud' na území České republiky nebo i v zahraničí. Základní podmínky získání kreditní karty jsou: 

věk minimálně 18 let,



občanství ČR,



určitý čistý měsíční příjem (banky stanoví individuálně).

Při podání ţádosti o získání kreditní karty většina bankovních domů vyţaduje následující doklady: 

11

občanský průkaz a druhý doklad totoţnosti (cestovní pas nebo rodný list),

Zdroj informací: www.citibank.cz, www.csas.cz, www.kb.cz.

31



doklady k ověření příjmu (potvrzení o výši pracovního příjmu) nebo ţivnostenský list a daňové přiznání za poslední rok (právnická osoba a fyzická osoba- podnikatel) nebo výměr starobního důchodu.

Kreditní karty, skoro jako kaţdý úvěrový produkt, mají jak své klady, tak i zápory. Mezi důvody, proč si pořídit kreditní kartu především patří: 

neustálý přístup k finanční rezervě,



jednoduché a rychlé pouţití,



bezúročné období.

Hlavními nevýhodami kreditních karet jsou: 

vysoké úroky z úvěru,



nevýhodné výběry hotovosti (bezúročné období se většinou nevztahuje k na výběry hotovosti z bankomatů)



vysoké poţadavky bank na bonitu klienta.

32

4 Úvěrový proces Poskytnutím úvěru klientovi začíná mezi bankou a klientem poměrně dlouhodobý vztah, který začíná ţádostí klienta o poskytnutí úvěru a končí splacením úvěru.

Úvěrový proces můţeme charakterizovat jako postupný proces vedoucí k uzavření úvěrové smlouvy banky s bonitním klientem. Úvěrový proces můţeme rozčlenit do následujících etap: 1. Ţádost o poskytnutí úvěru, 2. Analýza bonity klienta, ţadatele o úvěr, 3. Jednání o zajištění úvěru, 4. Jednání o způsobu úročení, splácení úvěru, sestavení splátkového kalendáře, 5. Uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru, 6. Čerpání úvěru, 7. Kontrola plnění úvěrových podmínek, 8. Ukončení úvěrového vztahu (splacení jistiny a úroků), po kterém banka uvolňuje zajištění úvěru.

4.1 Ţádost o poskytnutí úvěru Podání ţádosti o úvěr představuje první etapu úvěrového procesu. Obvykle v bankovní praxi podání oficiální ţádosti o úvěr předchází úvodní jednání pracovníka banky s potenciálním klientem. Během tohoto jednání pracovník banky projedná s klientem druh a účel úvěru, výši úvěru, předpokládaný způsob splácení a čerpání úvěru a také otázky spojené se zajištěním daného úvěru, pokud je bankou poţadováno. V případě, ţe stanovené podmínky banky jsou klientem akceptovány, následuje oficiální podání ţádosti klienta o poskytnutí úvěru na bankou vytvořeném standardizovaném formuláři, který by měl obsahovat zejména následující údaje:

33



identifikaci klienta (jméno/název, adresu/sídlo, rodné číslo/IČ),



údaje o právních, majetkových, hospodářských a finančních poměrech klienta,



poţadovaný druh úvěru,



výši a měnu úvěru,



způsob a předpokládané termíny čerpání,



den splácení úvěru,



způsob zajištění úvěru,



údaje o čerpaných úvěrech.

Spolu se ţádostí o úvěr jsou bankou poţadovány další přílohy, které slouţí k rozhodnutí o poskytnutí úvěru.12 Pokud klient – firma ţádá banku o poskytnutí úvěru, banky od něj obvykle poţadují následující podklady: 

podnikatelský plán,



účetní výkazy (rozvahu, výsledovku a výkaz cash-flow) za několik posledních účetních období,



informace o předmětu podnikání,



základní informace o společnosti,



finanční plán na dobu úvěrové angaţovanosti,



potvrzení nebo čestné prohlášení, ţe klient nemá ţádné závazky vůči finančnímu úřadu a České správě sociálního zabezpečení,



prohlášení o vzájemných vazbách k jiným podnikům, především k mateřským nebo dceřiným společnostem,



materiály týkající se navrhovaného zajištění.

Základem pro správné finanční plánování podniků i podnikatelů by mělo být správně rozlišit potřeby krátkodobé a dlouhodobé, dočasné a trvalé, provozní a investiční.13

12

Bc. Petra Švecová. Zhodnocení bonity ţadatele o úvěr z pohledu banky, diplomová práce, BIVŠ Praha, 2009. 13 Zbyněk Kalabis. Bankovní sluţby v praxi, Computer Press, a.s., 2005, ISBN 80-251-0882-1

34

Pokud klient ţádá o poskytnutí spotřebitelského úvěru, banka po klientovi bude vyţadovat následující podklady: doklad o trvalém příjmu – potvrzení zaměstnavatele nebo důchodový výměr (v případě občana v produktivním věku nebo důchodce) nebo daňové přiznání za poslední zdaňovací období (v případě podnikatele), doklad, ověřující místo trvalého pobytu – např. originál výpisu z běţného účtu, ústřiţek sloţenky o platbě SIPO (inkasa) nebo o platbě telefonu, elektřiny, plynu atp., dokumenty, které se vztahují k zajištění úvěru, pokud to banka v konkrétním případě vyţaduje, v individuálních případech můţe banka i ţivotní nebo jiné pojištění. Ukázali jsme si, ţe podklady, které poţaduje banka spolu se ţádosti o úvěr se liší podle toho, zda se jedná o úvěr pro fyzické či podnikatelské osoby a také podle druhu úvěrových produktů.

4.2 Úvěrová smlouva V případě, ţe banka rozhodne klientovi úvěr poskytnout, uzavře s klientem smlouvu o poskytnutí úvěru. V České republice smlouva o úvěru je upravena Obchodním zákoníkem. 14 Smlouvu o úvěru uzavírá banka jako věřitel a klient jako příjemce úvěru neboli dluţník. Zákon definuje úvěrovou smlouvu jako závazek věřitele, ţe na poţádání dluţníka poskytne v jeho prospěch peněţní prostředky do určité částky, a dluţník se zavazuje poskytnuté peněţní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Kaţdý bankovní úvěr je poskytován na smluvním základě. Pro smlouvu o poskytnutí úvěru je předepsaná písemná forma, kaţdá případná změna podmínek úvěrové smlouvy musí mít formu písemného dodatku ke smlouvě.

14

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

35

Úvěrová smlouva obsahuje následující údaje: identifikaci obou smluvních stran, charakteristika a výše úvěru, výši úroků a poplatků, způsob čerpání úvěru (jednorázově či postupně), způsob splacení úvěru, způsob zajištění úvěru, specifické podmínky pro splacení úvěru, podpisy smluvních stran, závěrečnou klauzuli o platnosti a účinnosti úvěrové smlouvy.

4.3 Monitorování dodrţení podmínek úvěrové smlouvy Smyslem monitorování úvěru, které banky provádějí po celou dobu trvání úvěrového vztahu je včasné odhalení problematických úvěrů (resp. úvěry, u kterých je řádné a včasné splnění dluţníkova závazku ohroţeno) a nastavení odpovídajících opatření. Při kontrole dodrţování úvěrové smlouvy banka sleduje následující skutečnosti: ‒ zda dluţník dodrţuje účelovost poskytnutého úvěru, ‒ zda jsou splátky jistiny a úroků prováděny dluţníkem ve sjednaných termínech, ‒

zda nedochází ke zhoršení finanční situace dluţníka,

‒ zda dluţník plní další podmínky úvěrové smlouvy, ‒ zda se nesniţuje reálná hodnota zajištění.

36

Varovné signály, které identifikují problematické úvěrové případy, mohou vycházet přímo od dluţníka, mohou být obsaţeny v účetních výkazech dluţníka (které dluţník bance po dobu trvání úvěrového vztahu předkládá) nebo mohou přicházet od jiných subjektů. Pokud banka tyto varovné signály zaregistruje, musí situaci analyzovat a na základě zjištěných skutečností musí přijmout opatření vedoucí k nápravě.

37

5 Analýza bonity klienta V procesu řízení úvěrového rizika má nezastupitelné místo hodnocení bonity klienta. Bonita klienta charakterizuje schopnost klienta splatit včas a beze zbytku svůj dluţní závazek vůči bance z primárních zdrojů (ze svých běţných příjmů), tzn. bez nutnosti vyuţít ke splácení závazku sekundárních zdrojů. Následně banka promítá stupeň bonity klienta do rizikové marţe úrokové sazby poskytnutému úvěru. Při určení bonity klienta banka provádí ohodnocení předloţených podkladů podle předem určeného metodického postupu. Jsou hodnoceny jednotlivé oblasti informací (všeobecné, finanční a nefinanční) systémem přidělení bodů. Celkový počet dosaţených bodů pak určuje stupeň rizika (bonitu klienta). Mezi nejdůleţitější metodické postupy při posuzování bonity klienta patří úvěrový scoring a rating, které budou podrobněji popsány v následujících kapitolách mé bakalářské práce. Ve fázi úvěrové analýzy banka zkoumá kaţdý úvěrový obchod před jeho poskytnutím z hlediska: 

úvěruschopnosti klienta (banka zkoumá subjektivitu klienta a jeho způsobilost vstupovat do závazků, ochotu klienta plnit dohodnuté závazky a míru odpovědnosti klienta za neplnění přijatých závazků),



úvěruhodnosti klienta (banka posuzuje ekonomické schopnosti klienta splácet úvěr, zkoumání úvěruhodnosti klienta je základem úvěrové analýzy prováděné bankou, je zaloţeno na celkovém posouzení důvěryhodnosti klienta a jeho celkové ekonomické situace).

Způsob a rozsah úvěrové analýzy se liší u úvěrů, které jsou poskytovány fyzickým osobám a u úvěrů poskytovaných právnickým osobám. Konkrétní postupy a metody úvěrové analýzy se také liší u jednotlivých bank v závislosti na úvěrové politice, kterou daná banka provádí. Následující kapitoly mé bakalářské práce jsou věnovány problematice poskytování úvěrových produktů a specifice posuzování bonity jednotlivých typů klientů.

38

5.1 Analýza bonity klienta – fyzické osoby Banka určuje bonitu klienta - fyzické osoby na základě posouzení a analýzy vstupních parametrů klienta, jako je např. výše příjmu, věk ţadatele o úvěr, počet členů domácnosti, výdaje klienta atd. Důležitou roli při výpočtu bonity klienta hrají jeho příjmy. Čím vyšší příjmy má ţadatel o úvěr, tím je jeho šance na dobrou bonitu a získání úvěru vyšší. Všechny příjmy je nutno dokladovat. Je sice pravdou, ţe některé finanční instituce na českém trhu nabízejí úvěry i bez dokladování příjmů, ale v tomto případě by měl ţadatel počítat, ţe úrokové sazby budou o dost vyšší, coţ je spojeno s odměnou za vyšší riziko pro úvěrující peněţní ústav. V případě příjmů ze závislé činnosti, bude banka poţadovat doloţení potvrzení o příjmech za posledních 6 měsíců aţ 2 roky. Důleţité je, ţe trvání pracovního poměru musí být minimálně 3 měsíce a ţadatel o úvěr nesmí být ve zkušební či výpovědní lhůtě. Pokud se jedná o příjmech z podnikatelské činnosti, banky poţadují předloţit daňové přiznání, a to zpravidla za jedno aţ dvě zdaňovací období zpět. Délka podnikání obvykle nesmí být menší neţ 6 měsíců. V případě, ţe klient disponuje jinými zdroji příjmů, banka vyţaduje doklady, z nichţ plyne výše těchto příjmů a doba jejich trvání. Platí, ţe vyšší šance na schválení úvěru má klient se spoluţadatelem (můţe to být například manţelka nebo rodiče). Tím se započte i jejich výše příjmů, čímţ se zvýší ţadatelova bonita. Příjmy klienta není jedinou poloţkou, která ovlivňuje bonitu. Jednou ze základních poloţek, která se odečítá od příjmu, je výše životního minima. Výše ţivotního minima je závislá na počtu členů domácnosti a jejich věku. Ţivotní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněţních příjmů k zajištění výţivy a ostatních základních osobních potřeb. Ţivotní minimum je stanoven v zákoně 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu. Dalším výdajem, který ovlivní bonitu klienta, je výše měsíční splátky. Tu ale můţe samotný klient také ovlivnit, a to jak výší samotného úvěru, tak délkou splácení hypotéky a úrokovou sazbou. Úrokovou sazbu sice určuje banka, ale klient ji můţe ovlivnit například dobou fixace, samotnou bonitou a rovněţ předmětem a způsobem zajištění hypotéky.15 Důleţitou úlohu při výpočtu bonity klienta hrají všechny pravidelné měsíční výdaje klienta a to, co mu po jejich odečtení od příjmů zůstane. Mezi tyto výdaje patří: pojištění, 15

http://www.hypoindex.cz

39

leasing či splátky jiných úvěru. Všeobecně platí, ţe čím má klient takových výdajů méně, tím je jeho bonita lepší. Poslední poloţkou výpočtu bonity je finanční rezerva. Finanční rezervu určuje kaţdá banka jinak. Zpravidla se stanovuje jako určité procento z výše měsíční splátky nebo výše ţivotního minima. Tato rezerva slouţí jako krytí výdajů nezapočtených ve výše uvedených poloţkách. Při posuzování úvěrového rizika u občanů, banka provádí rozbor, zda veškeré příjmy klienta postačují na úhradu všech jeho závazků. Tento rozbor banky provádějí prostřednictvím metody, která se jmenuje credit scoring. Podrobnějšímu popsání scoringových modelů je věnovaná následující kapitola mé bakalářské práce.

5.1.1 Credit scoring Úvěrová analýza Credit scoring je statistická metoda, která představuje komplexní systém hodnocení klientů pomocí kvalitativních a kvantitativních kritérií. Hlavním cílem vyuţívání této metody je stanovení statistické pravděpodobnosti, kdy úvěr, půjčka či jiný závazek nebude splacen řádně a včas. Je to metoda ocenění kreditního rizika ţadatele, která je zaloţena na předpokladu, ţe statistické metody dokáţou předpovídat budoucí chování dluţníka na základě údajů o chování tohoto či jiných (podobných) dluţníků v minulosti. Výstupem je bodové hodnocení - scóre ţadatele, které určuje, s jakou pravděpodobností budoucí dluţník splatí poţadovaný úvěr. Ve většině scoringových systémů znamená vyšší skóre pro banku niţší riziko a niţší skóre riziko vyšší a banka si potom určuje hraniční skóre podle toho, jak vysoké kreditní riziko je ochotná akceptovat. V posledních letech credit scoring patří k nejpouţívanějším technikám stanovení a řízení úvěrového rizika. Tato technika výrazně usnadňuje postupy při posuzování ţádostí v rámci segmentu retailové klientely, kde je zastoupeno velké mnoţství relativně malých 40

úvěrových transakcí. Jedná se například o spotřebitelské úvěry, kreditní karty, půjčky pro malé a střední podniky. V bankovní praxi se úvěrový scoring z hlediska vyuţití rozlišuje na scoring pro nové klienty a na scoring pro stávající klienty. Scoring pro nové klienty vyuţívá především následující informace: věk, pohlaví a rodinný stav klienta, počet děti, vzdělání klienta, zaměstnání klienta a doba pracovního vztahu v tomto zaměstnání, výše příjmu klienta, zda klient vlastní nemovitost (byt, rodinný dům atd.), doba trvání klientského vztahu. Scoring pro stávající klienty dále pracuje s daty o platební historii klienta, např. zda v minulosti klient měl problémy se splátkami úvěru či splácel se zpoţděním atd. Mezi jednoznačné výhody pouţívání scoringových modelů patří: systém můţe pouţívat i méně zkušený personál a tím se vedoucí pracovníci věnují pouze speciálním případům, vyuţití automatizovaného hodnocení přispívá ke sniţování nákladů v bankách, systémy a kritéria přijetí (odmítnutí obvykle vychází ze zkušeností s mnoha tisíci klienty), uţitečný obzvláště tam, kde můţe úvěrový pracovník vycházet pouze z formuláře ţádosti. Mezi nevýhody tohoto systému patří hlavně to, ţe scoring často nebere v potaz ekonomické podmínky a ţe bodování vychází pouze z informací uvedených ve formuláři, kde banka nemá jistotu, ţe klient poskytl pravdivé informace. 16

16

Michaela Kitnerová. Bonita klienta, diplomová práce, BIVŠ Praha, 2009

41

5.2 Analýza bonity klienta – právnické osoby Analýza úvěruschopnosti podnikatelských subjektů musí být podstatně důkladnější a podrobnější. Tato rozsáhlá analýza vyţaduje pečlivé posouzení finanční historii podnikatelského subjektu, jeho současnou finanční situaci a také pro úvěrující banku je důleţité umět odhadnout moţnosti a rizika budoucího vývoje. Je nezbytné porozumět struktuře majetku klienta, struktuře jeho finančních toků, a rovněţ vědět, jak a z jakých hledisek analyzovat jeho podnikatelský záměr. Důleţitou roli při analýze klienta hraje charakteristika jeho finanční a majetkové struktury.

5.2.1 Finanční a majetková struktura podniku Finanční a majetkovou strukturu podniku můţeme definovat jako poměr mezi majetkem (aktivy) podniku na straně jedné a jeho závazky (pasivy) na straně druhé. Majetek zde vystupuje jako nositel potřeby finančních zdrojů, závazky pak jako zdroj, nebo obecněji kapitál, pomocí kterého byly prostředky na financování potřeb získány. 17 Majetkem podniku se rozumí souhrn všech věcí, peněz, pohledávek a jiných majetkových hodnot, které patří podnikateli a slouţí k jeho podnikání. Majetek podniku tvoří dvě základní skupiny prostředků, které se liší dobou, po kterou slouţí v provozu podniku, neţ se vrátí do peněţní formy: první skupinou je dlouhodobý majetek, druhou skupinou je oběţný majetek. Zvláštní skupinu tvoří tzv. přechodná aktiva. Dlouhodobý majetek je takový majetek, který slouţí podniku déle, neţ 1 rok a tvoří podstatu jeho majetkové struktury. Rozlišujeme tři základní skupiny dlouhodobého majetku: o dlouhodobý nehmotný majetek (patenty, licence, autorská vydavatelská práva, software, goodwill, obchodní značka firmy atd.),

17


42

o dlouhodobý hmotný majetek (budovy, stavby, stroje, inventář, dopravní prostředky atd.), o dlouhodobý finanční majetek (majetkové účasti podniku (podíly) v jiných podnicích, cenné papíry, které podnik nakoupil jako dlouhodobou investici, hypotekární pohledávky atd.). Oběţný majetek (oběţná aktiva) je v podniku přítomen v různých podobách (ve věcné podobě jako zásoba surovin, pomocných látek, náhradních dílů, nedokončené výroby, paliva atd., v peněžní podobě jako hotovosti, pohledávky a krátkodobý finanční majetek). Jedna forma oběţného majetku plynule přechází v druhou, takţe tento majetek je neustále v pohybu. Čím rychleji se obrací oběţný majetek, tím za stejných podmínek přinese větší zisk. Proto důleţitým ukazatelem vyuţití oběţného majetku je rychlost jeho obratu. Dále ukáţeme, ţe rychlost obratu oběţného majetku je těsně spojena s dalším ukazatelem, který banka zkoumá při stanovení bonity ţadatele. Je to likvidita podniku, o které budeme hovořit později. Jak uţ jsme si ukázali, aktiva jako majetkovou strukturu podniku můţeme členit podle celkové doby upotřebitelnosti v podniku. Mnoţství i forma aktiv, která podnik vlastní, závisí zejména na charakteru vykonávaných aktivit (např. v čistě obchodní firmě převládají zásoby zboţí, u podniku zabývajícího se výrobou převládají zásoby materiálu a výrobků atd.). Je důleţité pochopit, ţe aktiva podnik pořizuje proto, aby mu přinášela ekonomický uţitek. Tento uţitek získaný z aktiv by měl být větší, neţ kolik činila hodnota spotřebovaných aktiv. Podnik by měl drţet pouze tolik aktiv, kolik jich právě potřebuje ke své činnosti. Má-li jich více – zůstávají nevyuţitá. Má-li jich méně – přichází o potenciální obchody. Pasiva podniku představují všechny zdroje financování podnikových aktiv. Je to zdroj krytí majetku, neboť informuje o tom, odkud byl majetek podniku pořízen. Standardní struktura pasiv vypadá následovně: o Vlastní kapitál ‒ základní kapitál, ‒ fondy ze zisku, ‒ výsledek hospodaření minulých let, 43

‒ výsledek hospodaření běţného účetního období. o Cizí zdroje ‒ rezervy, ‒ dlouhodobé závazky ‒ krátkodobé závazky, ‒ dohadné účty pasivní a časové rozlišení. o Ostatní pasiva ‒ výdaje příštích období, ‒ výnosy příštích období, ‒ kurzové rozdíly pasivní. o Dohadné položky pasivní Statistický pohled na finanční a majetkovou strukturu podniku zachycuje rozvaha (bilance) podniku, která na jedné straně zobrazuje majetek podniku, tzv. aktiva; a na druhé straně pasiva podniku, které chápeme jako zdroje financování potřeb neboli finanční krytí majetku podniku. Rozvaha je jedním ze základních výkazů účetní závěrky. Podíváme se na rozvahu firmy X a zkusíme interpretovat, o čem informuje struktura aktiv a pasiv. Rozvaha firmy X

31.12.2009

31.12.2008

Tis. Kč

%

Tis. Kč

%

Budovy, stroje, sníţené o oprávky

329

16

409

26

Dlouhodobý finanční majetek

876

40

876

43

1205

56

1285

63

Zboţí na skladě

40

2

120

6

Pohledávky z obchodních vztahů

190

8

140

7

Krátkodobý finanční majetek

412

19

352

17

Bankovní účty

300

14

113

5

Peníze v hotovosti

20

1

10

1

Celkem oběţná aktiva

962

44

735

36

Aktiva celkem

2167

100

2020

100

Celkem stálá aktiva

44

31.12.2009

31.12.2008

Tis. Kč

%

Tis.Kč

%

1000

46

1000

50

Zákonní rezervní fond

16

1

7

0

Výsledek hospodaření běţného období

170

8

141

7

Vlastní kapitál

1186

55

1148

57

Dlouhodobé závazky

440

20

509

25

Krátkodobé závazky

541

25

363

18

Cizí kapitál

981

45

872

43

2167

100

2020

100

Rozvaha firmy X Základní kapitál

Pasiva celkem Tab. č. 1: Rozvaha firmy X

Firma X zvýšila podíl oběţných aktiv na celkových aktivech z 36 na 44% na úkor stálých aktiv, která poklesla z 63 na 56%. Příčinou je nárůst peněţních prostředků firmy na bankovních účtech, jejichţ podíl činí k 31.12.2009 14% na celkovém majetku firmy. Proti tomuto vývoji majetkové struktury hovoří nízká efektivnost vysoce likvidního majetku. Na druhé straně můţe existovat mnoho důvodů, proč tomu tak je (např. inkaso vysokých peněţních částek před koncem účetního období). Obecně platí, ţe pro firmu je výnosnější investovat do dlouhodobějších aktiv, protoţe jimi můţe dosáhnout vyšší výnosnosti. Nejméně výnosné jsou hotovostní peníze. Co se týká struktury pasiv, firma X zvýšila podíl krátkodobých závazků na úkor dlouhodobých. Jinak řečeno, firma je ochotná podstoupit vyšší riziko financování svých aktivit. V podnikové ekonomice platí zásada, ţe pro firmu je levnější a snáze dostupnější financovat aktiva z krátkodobých cizích zdrojů, protoţe dlouhodobé jsou draţší. Na druhé straně krátkodobé zdroje jsou rizikovější, neboť firma musí splácet úvěry v krátkých lhůtách, vznikají problémy s likviditou. S finanční a majetkovou strukturou podniku je spojen důleţitý pojem finanční rovnováha podniku. Finanční a majetková rovnováha podniku znamená zdravý, rovnováţný vztah mezi majetkem podniku a pouţívaným kapitálem. Jedná se o jedné z hlavních finančních 45

charakteristik podniku.18 Předpokladem finanční rovnováhy je rovnováha mezi jednotlivými poloţkami aktiv a odpovídajícími sloţkami pasiv. Od vztahu mezi majetkovou a kapitálovou strukturou podniku jsou odvozená bilanční pravidla financování, tj. doporučení, kterými by se měli finanční manaţeři podniku řídit, aby byla zajištěna dlouhodobá stabilita podniku a jeho dobrá finanční kondice. Nejznámějšími bilančními pravidly jsou:

 „zlaté pravidlo financování“, podle kterého by zdroje krytí jednotlivých sloţek majetku měli byt podniku k dispozici minimálně v době po kterou je příslušný majetek v podniku vázán,  „zlaté bilanční pravidlo“, které poţaduje, aby stálá aktiva byla kryta kapitálem, jenţ má podnik trvale nebo dlouhodobě k dispozici,  „zlaté pari pravidlo“, které sleduje vztah dlouhodobých aktiv a vlastního kapitálu a doporučuje, aby dlouhodobá aktiva byla financována převáţně z vlastních zdrojů,  „zlaté pravidlo vyrovnání rizika“, podle něhoţ by měli vlastní zdroje převyšovat cizí zdroje.19 Pokud hovoříme o kapitálové a majetkové struktuře podniku, potom se nemůţeme nezmínit o takovém pojmu, jako je optimální kapitálová struktura podniku. Optimální kapitálová struktura podniku představuje poměr mezi vlastním a cizím kapitálem. U různých typů podniku se tento poměr můţe výrazně lišit, protoţe kapitálová struktura závisí na řadě faktorů, z nichţ nejvýznamnější je odvětví, ve kterém daný podnik působí, závisí také na struktuře majetku, subjektivním postoji manaţerů, na výnosnosti podniku atd. Velmi často v odborné literatuře je poměr mezi vlastním a cizím kapitálem definován jako optimální míra zadluţenosti podniku.

18

František Pavelka, Dagmar Bardová, Radka Opltová. Úvěrové obchody, Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2002, ISBN 80-7265-037-8. 19

Jaroslav Sedláček. Finanční analýza podniku, Computer Press, a.s., Brno, 2009, ISBN 978-80-251-1830-6.

46

Optimální míra zadluţenosti je taková, kdy náklady na celkový kapitál společnosti jsou minimální. Průměrné kapitálové náklady lze vyjádřit pomocí modelu WACC:

WACC

iCK

1

t

CK K

iVK

VK K

kde: WACC jsou váţené průměrné kapitálové náklady, iCK – průměrná úroková míra z cizího úročeného kapitálu, iVK – poţadovaná výnosnost vlastního kapitálu, t- sazba daně z příjmu, CK – cizí úročený kapitál, VK – vlastní kapitál, K – celkový úročený kapitál. Obecně platí, ţe čím vyšší je hodnota ukazatele WASS, tím vyšší je zadluţenost celkového majetku podniku a tím vyšší riziko věřitelů, ţe jejich dluh nebude splacen. Zadluţenost ovlivňuje nejen riziko věřitelů, ale také celkovou výnosnost podniku, neboť pouţití cizích zdrojů zvyšuje náklady podniku. Daný ukazatel má velký význam zejména pro dlouhodobé věřitele. Zadluţenost sama o sobě nemusí být negativním faktorem vývoje finanční situace podniku, neboť v trţních ekonomikách není moţné, aby podniky, zvláště podniky větší, financovaly svou činnost pouze za pomoci vlastních finančních zdrojů. Naopak pouţití cizích finančních zdrojů můţe přispívat ke zvyšování výnosnosti celkového kapitálu podniku a tím být pro podnik přínosné. Při rozhodování o míře zadluţenosti společnosti je potřeba brát v úvahu to, ţe podnik by měl mít jen určité mnoţství kapitálu, jinak mu hrozí potíţe s překapitalizováním nebo podkapitalizováním. Překapitalizování nastává, pokud má podnik příliš vysoký podíl vlastního kapitálu, coţ znamená, ţe firma nedostatečně vyuţívá cizích finančních zdrojů a proto udrţuje

47

nadměrnou výši vlastního kapitálu. Opakem překapitalizování je podkapitalizování podniku, které představuje pro firmu daleko větší nebezpečí. Podkapitalizování nastává v případě nedostatečného mnoţství kapitálu, obzvláště v období expanze, kdy růst aktiv není kryt potřebnými finančními zdroji. Dlouhodobý majetek je kryt i krátkodobými dluhy, podnik přestává být stabilní a můţe se dostat do platební neschopnosti.

5.2.2 Analýza celkového podnikatelského rizika Analýza úvěrového rizika u podnikatelských subjektů z hlediska banky zahrnuje posuzování následujících aspektů, které můţeme rozdělit na kvalitativní a kvantitativní. Z kvalitativních znaků banka zpravidla hodnotí: image společnosti, cíle společnosti a její strategii, kvalitu managementu a úroveň řízení, strukturu vlastnictví a podíl řídících pracovníků na akciovém kapitálu, konkurenční schopnost společnosti, zajištěnost a diverzifikaci odbytu, zajištěnost diverzifikace dodávek materiálu, vyuţívání informačních technologií atd. Při hodnocení kvantitativních znaků banka pouţívá nástroje finanční analýzy, to znamená, ţe vychází z dat, která jsou obsaţená v účetních výkazech. Banka se zabývá především: strukturou aktiv a pasiv, 48

kvalitou a intenzitou vyuţívání aktiv, ziskovostí a solventností firmy atp.20

5.2.3

Finanční analýza podniku

Ve finančním hodnocení podniku banky úspěšně uplatňují metody finanční analýzy. Jejím cílem je odhalit silné a slabé stránky firmy, zjistit její výkonnost a získané informace vyhodnotit tak, aby se z provedené finanční analýzy stal efektivní nástroj vyhodnocení finančního zdraví podniku. Východiskem finanční analýzy jsou vţdy účetní data, která jsou dále bankou zpracovávána a doplňována finančními a nefinančními indikátory aţ ke konečnému hodnocení finanční situace podniku. 21 Finanční analýzu lze rozdělit do dvou základních skupin: interní a externí. Banky při finančním hodnocení podniku provádějí externí finanční analýzu na základě klientem zveřejněné účetní informace. V této podkapitole mé bakalářské práce si ukáţeme, jak banka provádí analýzu společnosti na bázi účetních výkazů. Jak jsme si jiţ řekli, finanční analýza pracuje především s účetními výkazy. Mezi ty nejdůleţitější patří: rozvaha, výkaz zisku a ztrát, výkaz cash – flow (tzv. výkaz peněţních toků). Rozvaze podniku jsme se jiţ věnovali, kdyţ jsme analyzovali finanční a majetkovou strukturu podnikatelského subjektu. V této podkapitole se zaměříme na další účetní výkazy a jejich význam.

20


21

Jaroslav Sedláček. Finanční analýza podniku, Computer Press, a.s., Brno, 2009, ISBN 978-80-251-1830-6

49

Výkaz zisk a ztrát obsahuje přehled výnosů a nákladů z jednotlivých činností společnosti. Rozdíl mezi nimi reprezentuje hospodářský výsledek v podobě zisku (kdyţ výnosy jsou vyšší neţ náklady), nebo ztráty (kdyţ náklady jsou vyšší neţ výnosy). Podle zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví, výkaz zisku a ztrát je povinnou součástí účetní závěrky. Zjednodušená výsledovka podniku Výnosy

Náklady

Trţby z obchodní činnosti

Odpisy

Trţby z výrobní činnosti

Materiál

Trţby z finanční činnosti

Energie

Mimořádné příjmy

Mzdy

Trţby ze sluţeb

Daně a odvody

Rozpuštění rezerv

Zisk/ Ztráta

Tab. č.2: zjednodušená výsledovka podniku

Dalším důleţitým podkladem pro finanční analýzu podniku je výkaz peněţních toků (výkaz cash – flow). Přehled o peněţních tocích zachycuje skutečný pohyb (tok) peněţních prostředků podniků a informuje o příjmech a výdajích, které podnik v daném účetním období realizoval. Peněţní tok je velmi důleţitou veličinou, která vypovídá o schopnosti podniku generovat peníze a je východiskem pro řízení likvidity podniku. Na rozdíl od rozvahy a výsledovky, které se zakládají na vztahu výnosů a nákladů k určitému období a poskytují informace o finanční situace podniku a jeho ziskovosti, cash-flow vysvětluje rozdíl mezi stavem peněţních prostředků na počátku a konci účetního období. Podniková praxe ukazuje, ţe i přesto, ţe podle rozvahy a výkazu zisku a ztrát, je podnik ziskový, můţe být však i platebně neschopný. Proto při posuzování finanční situace nabývá na významu přehled o peněţních tocích. Česká legislativa umoţňuje sledovat toky peněţních prostředků ve 3 základních podnikových činnostech: o v provozní činnosti (Patří sem příjmy a výdaje peněz pocházející z běţného provozu, např. peněţní platby od odběratelů za výrobky, zboţí či sluţby, peněţní platby dodavatelům, platby zaměstnancům, splatná daň z příjmu. Provozní cash – flow by za normálních okolností mělo být vţdy kladné.),

50

o v investiční činnosti (Jedná se o příjmy a výdaje související s nákupem a prodejem dlouhodobých aktiv, např. peněţní příjmy ze splátek úvěrů, platby za pořízení dlouhodobých aktiv atd. Cash – flow z investiční činnosti informuje o tom, v jaké míře podnik vynakládá peníze na dlouhodobá aktiva, která jsou podstatným faktorem vytváření budoucích zisku.), o

ve finanční činnosti (Jedná se o příjmy a výdaje spojené se získáváním nebo vracením zdrojů pro podnikání. K poloţkám cash – flow z financování patří: splátky úvěrů, půjček a výpomocí, výplaty dividend, peněţní příjmy z emise akcií, dluhopisů atd.) Výkaz cash – flow (zjednodušeně)

Příjmy

Výdaje

Počátečný stav peněžních prostředků

Peněţní výdaje z:

Peněţní příjmy z:

Běţné provozní činností, výplaty dividend, zaplacených daní a odvodů, mimořádných výdajů atd.

Běţné provozní činností, mimořádných příjmů, přijatých úvěrů, prodeje cenných papírů atd.

Konečný stav peněžních prostředků

Tab. č.3: výkaz cash – flow (zjednodušeně)

Popsali jsme si základní účetní data pro finanční analýzu podniku. Při práci s účetními výkazy, by banka měla brát v úvahu některé problémy, které jsou spojené s vyuţitím konkrétních účetních dat. Podíváme se na některé z nich: 

Rozvaha ‒ slabou stránkou rozvahy je to, ţe nezobrazuje přesně současnou hodnotu podniku, protoţe při hodnocení aktiv a pasiv se často pouţívá pořizovací cena, která je pravidelně upravována odpisy, ‒ rozvaha nedává informaci o dynamice společnosti, ale vţdy zobrazuje stav aktiv a pasiv k určitému okamţiku,

51

‒ k určení reálné hodnoty některých rozvahových poloţek musí být pouţit odhad. Jedná se například o pohledávky odhadnuté a očištěné z hlediska návratnosti., ‒ při ohodnocování dlouhodobých aktiv platí, ţe jejich cena se postupně sniţuje, a to pomocí odpisování, nepočítá se s moţným zhodnocováním některých aktiv.



Výkaz zisku a ztrát ‒ nákladové a výnosové poloţky se neopírají o skutečné hotovostní toky, proto například čistý zisk není roven dosaţené hotovosti získanou v daném období ‒ náklady daného období nemusí být vţdy vynaloţené ve stejném účetním období, proto je nutné provádět časové rozlišení, ‒ výnosy a náklady se mohou objevovat ve výkazu zisku a ztrát i přesto, ţe nemuselo dojit k ţádnému pohybu hotovosti.

V bankovní praxi existují případy, ţe firmy ve snaze získat financování, uměle upravují účetní dokumenty tak, aby vylepšili skutečný přehled o finančním zdraví pro věřitele. Tato skutečnost je však protiprávní, protoţe jiţ zmíněný zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví nařizuje, ţe účetní závěrka musí být sestavená tak, aby podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Pouze objektivní a pravdivá data jsou předpokladem pro kvalitní provedení finanční analýzy podniku.

5.2.4 Finanční poměrová analýza Při finanční analýze hospodaření podniku lze pouţívat nejrůznější metody, například:

52

faktorovou, pyramidovou, rozdílovou, trendovou, poměrovou. 22

Tato podkapitola je věnována jedné z nejvýznamnějších a nejpouţívanějších metod finanční analýzy. Jedná se o analýzu poměrových ukazatelů. Poměrové ukazatele jsou oblíbenou a rozšířenou metodou finanční analýzy a umoţňují poskytnout rychlý obraz o finančních charakteristikách firmy. Finanční poměrová analýza pouţívá jako základní ukazatel pro hodnocení poměr dvou čísel. Praxe pouţívá pět skupin poměrových ukazatelů, které mají největší význam z hlediska banky při zkoumání bonity právnické osoby. Jedná se o poměrové ukazatele: likvidity, aktivity (řízení aktiv), rentability, zadluţenosti, trţní hodnoty.

Ukazatele likvidity (liquidity rations) charakterizují schopnost podniku dostát svým běţným závazkům. Likviditou rozumíme souhrn všech potenciálně likvidních prostředků, které má podnik k dispozici pro úhradu svých splatných závazků. Velmi často se likvidita plete se solventností. Solventnost se definuje jako připravenost hradit své dluhy, kdyţ nastala jejich doba splatnosti. Je pravda, ţe likvidita a solventnost jsou vzájemně propojené a dá se říci, ţe podmínkou solventnosti je likvidita. Ukazatele likvidity jsou velmi významné pro úvěrující banku, protoţe jejím základním zájmem je, aby úvěr, který ţadateli poskytne, byl řádně splacen. Podíváme se na nejdůleţitější ukazatele likvidity podniku, jejich význam a způsob výpočtu. 22


53

Běžná likvidita představuje poměr oběţných aktiv k běţným (krátkodobým) závazkům. Ukazuje, kolikrát pokrývají oběţná aktiva krátkodobé závazky. Jedná se o poměr nejlikvidnější skupiny podnikových aktiv ke krátkodobým závazkům splatným do jednoho roku.

Běţná likvidita =

Pohotová likvidita je téměř ekvivalentní běţné likviditě. Rozdíl spočívá v tom, ţe zde jsou z oběţných aktiv vyloučeny zásoby, protoţe ony představují nejméně likvidní část aktiv.

Pohotová likvidita =

Okamžitá likvidita měří schopnost podniku hradit PRÁVĚ splatné dluhy. Při výpočtu v čitateli máme peníze (v hotovosti a na bankovních účtech) a jejich ekvivalenty (volně obchodovatelné krátkodobé cenné papíry), do jmenovatele se dosazují okamţitě splatné závazky, jejichţ součástí jsou i běţné bankovní úvěry.

Okamţitá likvidita =

Ukazatele aktivity (asset management) poskytují přehled o tom, jak efektivně podnik hospodaří se svými aktivy. Pokud má podnik nedostatek aktiv přichází o výnosy a výhodné podnikatelské příleţitosti, naopak přebytek aktiv můţe vést ke zbytečným celkovým nákladům a nízkému zisku. Uvádějí se v podobě ukazatelů vyjadřujících

54

vázanost kapitálu ve vybraných poloţkách aktiv a pasiv, obratovost aktiv (jako inverzní podoba vázanosti aktiv) nebo dobu obratu aktiv (vyjádřenou počtem dnů). 23 Obrat celkových aktiv zobrazuje počet obrátek za daný časový interval. Nízká hodnota tohoto ukazatele svědčí o nízké aktivitě podniku. V tomto případě by měl podnik zvýšit trţby nebo prodat některá aktiva.

Obrat celkových aktiv =

Obrat zásob je jedním z nejsledovanějších ukazatelů aktivit. Daný ukazatel informuje, kolikrát za rok se zásoby přemění v ostatní formy oběţného majetku aţ po opětovný nákup zásob. Je-li obratovost zásob nízká, můţe to znamenat, ţe podnik má zastaralé zásoby, jejichţ reálná hodnota je niţší neţ cena uvedená v účetních výkazech.

Obrat zásob =

Doba obratu zásob udává, jak dlouho jsou oběţná aktiva vázaná ve formě zásob, a ukazuje intenzitu jejich vyuţití.

Doba obratu zásob =

Doba obratu pohledávek udává počet obrátek, tedy dobu transformace pohledávek v hotové peníze. Obecně platí, ţe čím rychlejší je obrat pohledávek, tím rychleji podnik inkasuje své pohledávky a získává peněţní prostředky na další potřeby podniku. 23

Jaroslav Sedláček. Finanční analýza podniku, Computer Press, a.s., Brno, 2009, ISBN 978-80-251-1830-6

55

Doba obratu pohledávek =

Doba obratu závazku ukazuje, jak dlouho firma odkládá platbu faktur svým dodavatelům. Můţeme říci, ţe daný ukazatel informuje o platební morálce firmy.

Doba obratu závazků =

Pro úvěrující banku jsou ukazatele aktivity důleţité z toho důvodu, ţe umoţňují bance odhadnout návratnost poskytnutých prostředků v předpokládaném časovém horizontu.

Ukazatele rentability (profitability rations) informují o schopnosti podniku vytvářet nové zdroje a dosahovat zisku. Rentabilita je obecně definovaná jako schopnost podniku zhodnotit vloţený kapitál. Tyto ukazatele poměřují zisk dosaţený podnikáním s výší zdrojů podniku, jichţ bylo uţito k jeho dosaţení. Mezi nejpouţívanější ukazatele ziskovosti patří ukazatel rentability celkových vložených aktiv, ROA. ROA ukazuje efektivnost celkového vloţeného kapitálu (vlastního a cizího) vázaného v aktivech. ROA vypočteme podle vztahu:

ROA =

56

Ukazatel rentability vlastního kapitálu představuje poměr zisku k vlastnímu kapitálu.

ROE =

Ukazatele zadluženosti (debt rations) udávají vztah mezi cizími a vlastními zdroji financování podniku a slouţí k hodnocení míry zadluţenosti podniku a jeho schopnosti splácet úvěr. V podkapitole 5.2.1. jsme jiţ hovořili o optimální míře zadluţenosti podniku a ukázali jsme její výpočet pomocí modelu WASS. Finanční poměrová analýza pouţívá jiné ukazatele dluhové kapacity. Mezi nejčastěji pouţívané ukazatele k analýze zadluţenosti patří: celková zadluženost, která se vypočte jako podíl cizího kapitálu k celkovým aktivům. Banka jako věřitel bude preferovat nízkou hodnotu tohoto ukazatele, protoţe čím je větší podíl vlastního kapitálu, tím je větší bezpečnostní polštář proti ztrátám věřitelů v případě likvidace podniku. Také platí, ţe čím menší je celková zadluţenost podniku, tím je podnik úvěruhodnější.

Celková zadluţenost =

kvóta vlastního kapitálu, která vyjadřuje finanční nezávislost podniku a je doplňkem k ukazateli celkové zadluţenosti.

Kvóta vlastního kapitálu =

57

koeficient zadluženosti, který má stejnou vypovídací schopnost jako ukazatel celkové zadluţenosti. Jde o ukazatel, který charakterizuje vztah mezi cizím a vlastním kapitálem.

Koeficient zadluţenosti =

Ukazatele tržní hodnoty (market value rations) vypovídají o tom, jak je činnost společnosti hodnocená trhem (investory, burzou). Ukazatelů trţní hodnoty je poměrně mnoho. Uvedeme jen ty nejrozšířenější a nejvýznamnější pro úvěrující banku. Poměr tržní ceny akcie k zisku ukazuje, kolik jsou investoři ochotni zaplatit za 1 korunu vykazovaného zisku na akcii. Je indikátorem celkového trţního ohodnocení podniku.

Účetní hodnota akcie se vypočte jako poměr vlastního kapitálu podniku k celkovému počtu kmenových akcií. Daný ukazatel umoţňuje porovnat účetní hodnoty akcií s trţní hodnotou podniku stanovenou na kapitálovém trhu.

Poměr trţní ceny k zisku na akcii =

Seznámili jsme se se základními poměrovými ukazateli. Banky při hodnocení finanční situace podniku široce pouţívají finanční poměrovou analýzu, která umoţňuje získat rychlý a nenákladný obraz o základních finančních charakteristikách podniku. Ale je potřeba si uvědomit, ţe vyuţití poměrových ukazatelů má jak své výhody, tak i nevýhody. Mezi výhody pouţívání poměrových ukazatelů patří například moţnost provádět analýzu časového vývoje finanční situace podniku a případně odhadnout trendy budoucího vývoje, coţ je důleţité zejména pro banky poskytující střednědobé a dlouhodobé úvěry. Nevýhodou finanční poměrové analýzy je její nízká schopnost vysvětlovat jevy, proto finanční analytik by se měl zaměřit ne jen na hodnoty jednotlivých ukazatelů, ale také 58

analyzovat prostředí, ve kterém firma podniká, trh, sezonní změny, management, strukturu zákazníku a firemních produktů atd.

5.2.5 Analýza podnikatelského záměru Důleţitou součástí hodnocení bonity úvěrového obchodu je komplexní posouzení klientem předkládaného podnikatelského záměru. U některých typů úvěrů je podnikatelský záměr spolu se ţádostí o úvěr součástí bankou poţadované dokumentace. Podnikatelský záměr je základní plán podnikání, který se můţe vyskytovat v řadě forem: od základní myšlenkové u nezávislých profesionálů a ţivnostníků aţ po rozsáhlou písemnou dokumentaci v případě větších firem. V kaţdém případě je ale podnikatelský záměr zacílen především na jádro podnikání neboli jeho hlavní, stěţejní činnost, případně jako hlavní argument k přesvědčení potenciálního věřitele.24 Podnikatelský záměr je nástrojem pro25: 

plánování,



komunikací,



management.

Jako nástroj plánování podnikatelský záměr sleduje různé fáze podnikání a identifikuje další vývoj podnikatelského subjektu. Umoţňuje definovat moţné překáţky a potenciální příleţitosti. Jako komunikační nástroj se pouţívá v situacích, kdy je třeba přitáhnout investiční kapitál, zajistit úvěry, přesvědčit pracovníky, aby se dali najmout, a také přilákat strategické obchodní partnery. Jako nástroj řízení podnikatelský záměr pomáhá sledovat a hodnotit výsledky hospodaření.

24 25

http: //www. wikipedia.cz http://www.ide-vse.cz

59

Poţadavky na podnikatelský záměr 26 Zpracovaný podnikatelský záměr by měl splňovat určité poţadavky, a to: 

být stručný a přehledný (u menších projektů 10-20 stran, jeho délka by však neměla přesahovat 50 strojových stran),



být jednoduchý a nezacházet do technických a technologických detailů (tj. má být srozumitelný pro bankéře a investory, coţ jsou zpravidla osoby bez hlubších technických základů),



demonstrovat výhody produktu či sluţby pro uţivatele, resp. zákazníka (investoři oceňují trţně orientovanou podnikatelskou činnost),



orientovat se na budoucnost, tj. ne na to, čeho jiţ firma dosáhla, ale na vystiţení trendů, zpracování prognóz a jejich vyuţití k charakteristice toho, co má být dosaţeno,



být co nejvěrohodnější a realistický (např. otevřené hodnocení konkurence zvyšuje důvěryhodnost podnikatelského záměru),



nebýt příliš optimistický z hlediska trţního potenciálu, neboť to sniţuje jeho důvěryhodnost v očích poskytovatele kapitálu,



nebýt ani však příliš pesimistický, neboť při podceňování můţe být daný projekt pro investora málo atraktivní,



nezakrývat slabá místa a rizika projektu (i případné chyby, kterých se firma v minulosti dopustila); jestliţe investor odhalí určité negativní faktory neuvedené v podnikatelském záměru, můţe to v jeho očích značně oslabit důvěryhodnost projektu – naopak identifikace rizik a existence plánu korekčních opatření demonstruje připravenost manaţerského týmu na zvládnutí případných problémů s vyuţitím minulých zkušeností,



upozornit na konkurenční výhody projektu, silné stránky firmy a kompetenci manaţerského týmu



prokázat schopnost firmy hradit úroky a splátky v případě uţití bankovního úvěru k financování projektu,



být zpracován kvalitně i po formální stránce

26

Jiří Fotr, Ivan Souček. Podnikatelský záměr a investiční rozhodování, Grada Publishing, 2OO7, ISBN 80247-0939-2.

60

Při analýze předloţeného podnikatelského plánu banka zkoumá následující body: 

poslání a cíle podniku,



výrobní portfolio nebo okruh sluţeb, které podnik nabízí,



trţní podíl a cílové skupiny zákazníků,



konkurenceschopnost a konkurenční prostředí,



situace v odvětví, ve kterém daný subjekt podniká,



kvalita a profesionální zkušenosti řídících pracovníků



politické, ekonomické, sociální a technologické faktory, které mohou mít vliv na fungování podniku.



zdroje financování.

Hodnocení podnikatelských záměrů se liší na základě toho, zda se jedná o úvěr krátkodobý, střednědobý či dlouhodobý. V případě poskytování krátkodobého úvěru banka bude především sledovat zajištění odbytu a současnou finanční situaci podniku. Pokud se jedná o střednědobý či dlouhodobý úvěr, banka posuzuje celkovou rentabilitu a úspěšnost financovaného projektu z dlouhodobého hlediska. Tato analýza zahrnuje posouzení finanční situace v daném oboru podnikání, postavení konkurenčních firem na tomto trhu, předpokládaný vývoj cen atd. Z výše uvedeného vyplývá, ţe podnikatelský záměr je jedním z nástrojů jak vybudovat a udrţet důvěru věřitelů. Slouţí také k úspěšnému vedení podnikání a rozvoji firmy. Pro úvěrující banku podnikatelský plán je moţnosti nahlédnout do podstaty předkládaného projektu a zhodnotit, zda je výhodné do takového projektu investovat.

5.2.6

Úvěrový rating

Při hodnocení ţadatele o úvěr banky vyuţívají rating. Úvěrový rating je nezávislé komplexní hodnocení klienta či některé jeho expozice. Cílem provádění úvěrového ratingu je na základě komplexního rozboru veškerých známých rizik hodnoceného 61

subjektu, zjistit, jak je tento subjekt schopen a ochoten dostat včas a v plné výši svým splatným závazkům.27 Banky vyuţívají úvěrový rating u expozic většího rozsahu, například při poskytování půjček velkým podnikům, projektovém financování atd. Při ratingovém hodnocení jsou brány v úvahu jak kvalitativní, tak i kvantitativní faktory. Mezi kvalitativní informace patří především kvalita managementu firmy, kvalita účetnictví, stav konkurenčního prostředí, struktura odběratelů a dodavatelů, postavení daného podniku na trhu, strategie společnosti, vládní politika atd. Jako kvantitativní faktory můţeme uvést základní ukazatele z účetnictví a údaje o peněţních tocích. Úvěrový rating provádějí nezávislé ratingové agentury. V současné době nejvýznamnější ratingové agentury jsou: Moody's (40% trţní podíl), Standard

Poor's (40% trţní podíl),

Fitch Ratings (16% trţní podíl). V České republice vedle celosvětově působících agentur působí také tuzemské ratingové agentury. Kaţdá ratingová agentura má lehce odlišné postupy hodnocení a svůj vlastní ţebříček ratingových známek. Jak jsme si jiţ řekli, rating se posuzuje podle různých kritérií a značí se většinou několika prvními písmeny abecedy. Níţe zjednodušeně ukáţeme a porovnáme ratingový ţebříček dvou jiţ zmíněných ratingových agentur: Moody's a Standard Úvěrový rating Standard

Poor's

Riziko subjektu

Moody's

AAA

Aaa

AA

Aa

A

A

BBB

Baa

BB, B

Ba, B

CCC/CC/C D (DDD/DD)

Caa/Ca/c C

Prvotřídní subjekt s nízkým stupněm rizika Velmi kvalitní subjekt s nízkou mírou rizika Nadprůměrný subjekt s nízkou mírou rizika Středně rizikový subjekt Spekulativní subjekt s nejistou mírou rizika Vysoce rizikový subjekt s problémy splacení závazků Vysoce spekulativní subjekt neschopný splácet své závazky

Tab. č. 4: Zjednodušený ratingový ţebříček 27

Poor's.

http:www.wikipedia.cz

62

V současné době banky spolu s aktivním vyuţíváním externě zpracovaných ratingů, pouţívají i interní ratingové hodnocení.

Hodnocení bonity klienta pomocí ratingových modelů je velmi efektivní nástroj řízení úvěrového rizika a důleţitý podklad pro rozhodování investorů. Je to kvůli tomu, ţe ratingové agentury nezávisle hodnotí subjekty z mnoha různých uhlů pohledu a berou v úvahu jak vnější, tak i vnitřní aspekty fungování podniku. Proto výstupní rating by měl co nejvíce odráţet finanční situaci subjektu. Avšak rating by neměl být brán jako jediný směrodatný ukazatel, protoţe nemusí byt vţdy objektivní. Současná celosvětová finanční krize ukázala, ţe řada ratingových agentur selhala při pozitivním ohodnocování některých subjektů, které se pak ukázali jako vysoce nebonitní. Někteří odbornici dokonce zpochybňují nezávislost některých ratingových agentur a tvrdí, ţe globální krize vznikla také proto, ţe pozitivní rating se v podstatě dalo koupit.

5.3 Úvěrové registry Za účelem eliminace úvěrového rizika banky při rozhodování o poskytnutí úvěru klientovi vyuţívají úvěrové registry. Můţeme říci, ţe úvěrový registr je databáze všech typů klientů, tedy fyzických osob občanů, fyzických osob podnikatelů i právnických osob, kteří „jsou spojeni“ s poskytnutým úvěrem. 28 Úvěrové registry obsahují: identifikační údaje klienta, údaje o bonitě klienta, úvěrovou historii klienta. 28


63

V registrech jsou obsaţené údaje nejen o fyzických a právnických osobách po splatnosti, ale i těch, kteří své závazky splácí v termínu nebo dokonce i těch, kteří nikdy ţádný úvěr nezískali. Úvěrové registry také mohou obsahovat údaje o osobách, které ručí za poskytnutý úvěr. Přinos úvěrových registrů pro věřitele je nesporný. Pro banky je to efektivní nástroj v řízení úvěrového rizika, který pomáhá lépe odhadnout platební morálku a ohodnotit bonitu klienta. Vyuţití úvěrových registrů jako jednoho z podkladů při rozhodování o poskytnutí finančních prostředků urychluje bance proces posuzování ţádosti o úvěr. Dobrá úvěrová historie můţe být značným přínosem i pro klienta, který se stává pro banku důvěryhodnější a má větší šanci, ţe mu banka v ţádosti o úvěr vyhoví. Kromě toho, „dobrá“ úvěrová historie klienta můţe pozitivně ovlivnit výši úrokové sazby. V České republice jiţ několik let existují úvěrové registry, které evidují záznamy o klientech různých finančních institucí. Mezi nejvýznamnější patří: Centrální registr úvěrů (CRÚ), Bankovní registr klientských informací (BRKI), Nebankovní registr klientských informací (NRKI), Registr Solus. Specifika jednotlivých úvěrových registrů bude podrobněji popsaná dále v následujících kapitolách mé práce.

5.3.1 Centrální registr úvěrů (CRÚ) Tento úvěrový registr vznikl na základě zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Provozovatelem je Česká národní banka, provoz byl zahájen dne 1. listopadu 2002. Centrální registr úvěrů je zaměřen na podnikatelskou sféru - obsahuje informace o úvěrových závazcích fyzických osob podnikatelů a právnických osob. Předmětem registrace v Centrálním registru úvěru jsou současné a potencionální závazky klientů. K informacím uloţeným v Centrálním 64

registru úvěrů mají přístup banky za podmínek, které stanovila vyhláška ČNB č. 164/2002 Sb., o podmínkách přístupu k informacím v informační databázi České národní banky – Centrální registr úvěrů. Účastníky CRÚ jsou všechny banky a pobočky zahraničních bank, které působí na území České republiky a další osoby, stanoví-li tak zvláštní zákon. Tento informační systém umoţňuje operativní výměnu informací mezi účastníky CRÚ. Registr obsahuje tyto údaje: identifikační údaje o klientovi (právní forma, název společnosti, IČO, sídlo) identifikační údaje pohledávky, hodnota pohledávky, další informace vztahující se k dané pohledávce (měna pohledávky, forma zajištění atd.) Klient, o kterém jsou vedeny informace v CRÚ má právo poţádat o pořízení výpisu z registru. Za poskytnutí výpisu je klientovi účtován poplatek podle platného sazebníku ČNB. Účastníky CRÚ sou povinní měsíčně aktualizovat své údaje v databázi registru. Vzhledem k tomu, ţe Centrální registr úvěru zahrnuje údaje, které podléhají bankovnímu tajemství, účastník CRÚ je povinen k údajům o klientech jiného účastníka získaným prostřednictvím databázi CRÚ přistupovat tak, jako by šlo o údaje o jeho vlastních klientech.

5.3.2 Bankovní registr klientských informací (BRKI) Provozovatelem bankovního registru klientských informací je společnost CBCB, a.s. (Czech banking credit bureau), kterou vlastní 5 největších bankovních domů v České republice: Česká spořitelna a.s., Česko – slovenská obchodní banka a.s., 65

Komerční banka a.s., GE Money Bank a.s., UniCredit Bank Czech republic a.s. Registr je provozován od 13. června 2002. Účastníky tohoto registru se mohou stát všechny banky, které aktivně působí na českém trhu a nejsou v nucené správě nebo v likvidaci. Informační databáze registru obsahuje: informace o kreditních operacích klientů (neobsahuje tedy údaje např. o zůstatcích na jejích běţných účtech), pozitivní a negativní informace o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce klientů.

Přístup k informacím z registru mají pouze společnosti, které do něj informace poskytují. Údaje obsaţené v těchto registrech jsou měsíčně aktualizovány. Zpracování údajů v tomto registru je na základě zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, podmíněno poskytnutím souhlasu klienta banky se zpracováním jeho osobních údajů.

5.3.3 Nebankovní registr klientských informací (NRKI) Nebankovní registr klientských informací je obdobou BRKI s tím rozdílem, ţe jeho přispěvatelé nejsou banky, ale různé finanční nebankovní instituce – jedná se o leasingové společnosti, společnosti splátkového prodeje. Kromě těchto institucí mají právo do registru nahlíţet i třetí osoby, např. banky. Provozovatelem daného registru je zájmové sdruţení právnických osob LLCB, z.s.p.o., které bylo zaloţeno dne 8.10.2004 za účelem zajištění a zprostředkování vzájemného informování věřitelských subjektů o údajích vypovídajících o

66

bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce jejích klientů – fyzických a právnických osob. Zakladateli sdruţení LLCB, z.s.p.o. jsou: ČSOB Leasing, a.s., GE Money Auto, a.s., GE Money Multiservis, a.s., UniCredit Leasing CZ, a.s., Santander Consumer Finance, a.s., ŠkoFin s.r.o., Leasing České spořitelny, a.s., Autoleasing, a.s. LLCB shromaţďuje od věřitelských subjektů údaje o jejich klientech, zajišťuje jejich zpracování a provozuje tak Nebankovní registr klientských informací. Prostřednictvím NRKI si věřitelské subjekty vzájemně vyměňují určité údaje o svých klientech tak, aby se chránily proti riziku nesolventnosti klientů. 29 V nebankovním registru jsou soustřeďovány pouze informace, k jejichţ poskytnutí dal klient souhlas podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

5.3.4 Registr Solus Registr Solus je zájmovým sdruţeným právnických osob, jehoţ cílem je v rámci tzv. odpovědného úvěrování přispívat k prevenci předluţování klientů, k prevenci růstu počtu dluţníků v prodlení, přispívat ke zvyšování vymahatelnosti stávajících dluhů po splatnosti a sniţovat potenciální finanční ztráty věřitelů.30 Sdruţení SOLUS bylo zaregistrováno a fakticky zahájilo činnost v červnu 1999. Členy tohoto registru jsou různé bankovní a nebankovní finanční instituce. Databáze registru je určená výhradně pro potřebu členů sdruţení. 29 30

http://www. llcb.cz http://www.solus.cz

67

Můţeme říci, ţe registr Solus je tzv. „negativní registr“, a to z toho důvodu, ţe jsou zde zaznamenávány údaje o dluţnících, kteří své závazky neplní řádně a včas. Jedná se o dluţníky jak fyzické osoby (i OSVČ), tak právnické osoby. Záznamy o klientovi se v registru objeví aţ v případě, ţe dojde z jeho strany k závaţnému porušení smluvních podmínek. Pro poskytnutí osobních údajů klientů do registru je nutný souhlas klienta na základě jiţ zmíněného zákona o ochraně osobních údajů.

68

6 Zajištění úvěru Při poskytování úvěrů banka téměř vţdy poţaduje určitý typ zajištění pro minimalizaci úvěrového rizika. Zajištění úvěru můţeme charakterizovat jako veškerá opatření prováděna bankou k minimalizaci rizika spojeného s poskytnutým úvěrem. Základní členění úvěrového zajištění: o podle formy zajištění: osobní zajištění (bance ručí třetí osoba (fyzická nebo právnická)), věcné zajištění (dává věřiteli právo na určité majetkové hodnoty, vlastněné zpravidla příjemcem úvěru). o podle svázanosti zajištění se zajišťovanou pohledávkou akcesorické zajištění (zajištění je těsně a nerozlučně spojeno se zajišťovanou pohledávkou, zanikne-li pohledávka, automaticky zaniká i zajištění, příkladem akcesorického zajištění je ručení třetí osoby), abstraktní zajištění (představuje samostatně stojící právo, které je nezávislé od zajišťované pohledávky. S uspokojením pohledávky zajištění nezaniká, subjekt poskytující zajištění má však právo na jeho vrácení. To dává moţnost vyuţívat tohoto zajištění k opakovanému poskytování úvěrů.). Níţe uvedená tabulka poskytuje přehled základních forem zajištění úvěrů Druh zajištění AKCESORICKÉ ABSTRAKTNÍ Анатомия страсти

OSOBNÍ Ručení

VĚCNÉ Akcesorické zástavní právo

Depozitní směnka

Abstraktní zástavní právo Cese pohledávek a práv

Tab. č. 5:Přehled základních forem zajištění úvěrů

69

V praxi jsou nejčastěji vyuţívané tyto 4 způsoby zajištění: ručení, zástavní právo k věcem movitým, věcem nemovitým a k cenným papírům, zajišťovací směnka, postoupení (cese) pohledávek. Ručení představuje způsob zajištění závazku, tj. úvěru, ve formě písemného prohlášení ručitele vůči věřiteli, tedy bance, ţe uspokojí jeho nároky, jestliţe dluţník (tj. povinná neboli zavázaná osoba) svůj závazek nesplnil. Ručitelské prohlášení je velmi často pouţívaný prostředek. Jedná se o zajišťovací vztah mezi věřitelem (bankou) a ručitelem (třetí osobou). Je důleţité uvést, ţe z ručitele se v podstatě stává další (druhý) dluţník, a to se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Proto je ručitelství třeba dobře zváţit. Pokud ručitel rozhodne poţádat o úvěr, banka ho bude posuzovat jako dluţníka, který jiţ nějaký úvěr splácí, coţ sniţuje jeho vlastní bonitu. Výsledkem můţe být, ţe mu banka ţádost o úvěr zamítne právě kvůli ručení za půjčku, která ještě není splacená. Písemné prohlášení ručitele je záruční listina, která je upravená zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Záruční listina obsahuje následující údaje: závazek, resp. pohledávka, za kterou se ručí, výše ručení, doba jeho trvání, druh nebo účel ručení, osoby vstupující do vzájemných vztahů – dluţník, věřitel a ručitel. Ne kaţdá osoba můţe byt ručitelem. Banky poţadují, aby ručitel měl minimálně stejnou bonitu jako ţadatel o úvěr. Další poţadavek je, ţe ručitel by měl mít tolik let, aby po plánovaném splacení úvěru dluţníkem byl stále ještě v produktivním věku. Ze zákona manţelé si nemohou ručit vzájemně.

Dalším významným zajišťovacím instrumentem je zástavní právo.

70

Vyuţití zástavního práva k zajištění pohledávky je zaloţeno na tom, ţe v případě, kdyţ klient (dluţník) řádně a včas nesplní své závazky vůči bance, má banka právo uspokojit své pohledávky vůči klientovi realizací (zpeněţením) zástavy. Zástavní věřitel-banka se nestává majitelem zástavy, ale má právo - není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněná – domáhat se uspokojení ze zástavy. Zástavní právo jako zajištění úvěru vzniká na základě písemné zástavní smlouvy mezi bankou a klientem. Zástavní smlouva je upravena zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Smlouva musí obsahovat označení zástavy a zajišťované pohledávky. Kromě sepsání zástavní smlouvy je pro vznik zástavního práva dále nutné: ‒ u movitých věcí odevzdání zastavené věci věřiteli, ‒ u nemovitých věcí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, který provádí na návrh zástavního věřitele či zástavce katastrální úřad., ‒ u listinných cenných papírů jejich předání a – jsou-li cennými papíry na řad – i zástavní rubopis. U zaknihovaných cenných papírů registrace zástavního práva ve Středisku cenných papírů. Typickým znakem zástavního práva je to, ţe jde o právo, které vázne na zástavě. Uplatnění zástavního práva tak není omezeno pouze na osobu, s kterou banka uzavřela zástavní smlouvu, ale na kaţdého případného nabyvatele zástavy, jestliţe o zástavním právu věděl nebo vědět musel. Zástavní právo k nemovitostem patří k jednomu z nejrozšířenějších zajišťovacích instrumentů. Jako jediný moţný druh zajištění přichází v úvahu u hypotečních úvěrů. Z movitých věcí, které nejsou v praxi příliš často jako zástavy vyuţívané, přicházejí v úvahu pouze takové movité věci, které splňují následující poţadavky: mají relativně stabilní hodnotu, je moţné je jednoznačně specifikovat, je moţné je fyzicky předat, jsou snadno zpeněţitelné (musí pro ně existovat likvidní trh),

71

Z těchto důvodů přicházejí v úvahu především suroviny a plodiny obchodovatelné na burzách. 31 Zajišťovací směnky jako nástroje zajištění pohledávky z úvěrů jsou v bankovní praxi vyuţívané velmi často. Zajišťovací směnka je směnka, která slouţí k zajištění plnění peněţitého závazku. Zajištění pomocí směnky se pouţívá především proto, ţe peněţité plnění ze směnky se vymáhá mnohem snáze neţ plnění ze závazkového vztahu, k tomu slouţí institut směnečného platebního rozkazu. Peněţitý závazek lze zajistit formou běţné směnky nebo formou blanko směnky. Blanko směnka se pouţívá tam, kde se dluh plnil ve splátkách. Aby se nemusela na zajištění kaţdé splátky vystavovat extra směnka s extra splatností, vystaví dluţník jako výstavce směnky pouze jednu blanko směnku. V blanko směnce není uvedená výše směnečné sumy a splatnost, kterou tam doplní věřitel jako remitent podle toho, jaký je aktuální dluh dluţníka.

Další důleţitou formou zajištění je zajištění postoupením pohledávek. Postoupení (cese) pohledávek spočívá v prohlášení příjemce úvěru, ţe postupuje věřiteli své pohledávky vůči třetí osobě jako zajištění přijatého úvěru. Věřitel - banka poţaduje, aby úhrada postoupených pohledávek probíhala na účet, který má klient u ní otevřen a ona tak mohla sledovat jejich plnění. Pohledávky tedy neslouţí přímo ke splácení bankovního úvěru. K tomu by došlo, aţ v případě, kdyţ by příjemce úvěru řádně nesplácel úvěr. Zajištění postoupením pohledávky dluţníka umoţňuje § 554 občanského zákoníku. Smlouva o postoupení pohledávek upravuje vztah smluvních stran při postupu (převodu) pohledávky a vţdy musí mít písemní formu. Ve smlouvě také musí být sjednán závazek

věřitele ke zpětnému postoupení pohledávky, jestliţe zajištěný závazek bude splněn. Zajištění pomocí postoupení pohledávek je vyuţíváno například u úvěrů na pohledávky, které byly popsány ve 3. kapitole mé bakalářské práce. Mezi další formy zajištění úvěrových obchodů patří: o bankovní záruka (Je to jeden z nejkvalitnějších zajišťovacích instrumentů, protoţe na straně ručitele je vţdy banka. Vzniká písemním prohlášením banky v záruční listině, ţe uspokojí věřitele do výše určité finanční částky, jestliţe určitá třetí osoba

31

Zbyněk Revenda, Martin Mandel, Jan Kodera, Petr Musílek, Petr Dvořák, Jaroslav Brada. Peněţní ekonomie a bankovnictví, Management Press, Praha 2008, ISBN 978-80-7261-132-4

72

(dluţník) nesplní svůj závazek nebo nebudou splněné jiné podmínky stanovené v záruční listině.), o zástavní právo k obchodnímu podílu v obchodních společnostech (Předmětem zástavního práva je obchodní podíl společníka na společnosti. Zástavní právo vzniká uzavřením písemné zástavní smlouvy a zápisem do obchodního rejstříku.), o vinkulace pojistného plnění (Vinkulace pojistného plnění ve prospěch třetí osoby znamená, ţe v případě pojistné události je pojistné plnění vyplaceno třetí osobě, jde v podstatě o zastavení pohledávky, jejímţ předmětem je pojistné plnění.).  vinkulace pojistného plnění z pojištění nemovitosti (Je to obvyklá podmínka pro poskytnutí hypotéky. Pojistka slouţí ke krytí škod na nemovitosti a banka se tím jistí proti poklesu hodnoty nemovitosti, v případě pojistné události pojištění je vinkulováno ve prospěch banky.),  vinkulace pojistného plnění ze ţivotního pojištění (Banka můţe při ţádosti o úvěr vyţadovat i ţivotní pojištění. Tím banka minimalizuje riziko nesplacení úvěru v případě úmrtí dluţníka nebo jeho trvalé neschopnosti splácet, například v případě závaţné nemoci či úrazu. V případě pojistné události banka je oprávněná čerpat pojistné plnění.),

 vinkulace pojistného plnění z pojištění schopnosti splácet (Pojištění můţe kryt riziko smrti, invalidity, nemocí či ztráty zaměstnání.).

73

Závěr Během psaní této bakalářské práce jsem zjistila, ţe většina bankovních klientů chápe proces zjišťování bonity spíš negativně a s nedůvěrou, neţ pozitivně a s porozuměním její podstaty. Bonita je pro mnohé klienty bank parametrem nepříjemným a neoblíbeným, pro banky je však nejdůleţitějším a nepostradatelným. Je to z toho důvodu, ţe úvěrování je pro banky nejvýznamnějším zdrojem příjmů, proto se musejí logicky chránit před poskytováním „špatných“ úvěrů. Zjišťování bonity je rozsáhlý administrativní proces, kterému se ţadatel o úvěr nevyhne. Pro klienty také bývá nepříjemné, ţe po dlouhém „proklepávání“ ze strany banky, na úvěr konečně nedosáhnou kvůli nedostatečné bonitě. Měli bychom však vnímat proces zkoumání bonity kladně, jelikoţ přináší pro klienty řadu výhod. Jednou z výhod je to, ţe bonita přímo ovlivňuje výši úrokové sazby. To znamená, ţe ţadatel, který má vyšší bonitu, získá niţší úročení. Klient, kterému banka zamítne ţádost o úvěr z důvodu nízké bonity, by si měl uvědomit, ţe jeho současná finanční situace mu nedovoluje mít takový finanční závazek a ţe splácení takového úvěru ho můţe dostat do dluhové pasti. V podstatě to znamená, ţe banky, jejich přísným přístupem k úvěrování chrání klienty od zadluţování, které v současné době v České republice rapidně roste. Důkladné zkoumání bonity souvisí se zásadou odpovědného úvěrování, o kterém se teď tak hodně hovoří v bankovním sektoru. Právě na principu odpovědného úvěrování by měl být zaloţen úvěrový trh. Byli jsme svědky bolestivého pádu amerického hypotečního trhu, který odstartoval současnou globální finanční krizi. Ten pád zavinilo to, ţe americké banky příliš neřešily bonitu klienta a míru rizikovosti úvěrového obchodu. Půjčky dokonce dostávaly lidí bez práce a trvalých příjmů, coţ je v České republice v bankovním sektoru absolutně nereálné. Moţná, ţe právě důkladnému zjišťování bonity a přísnému přístupu bank k úvěrování klientů v České republice se neodehrál příběh podobný tomu americkému.

74

Seznam literatury 1. Dvořák, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. Linde, 2005, ISBN 80-7201-515-X. 2. Fotr Jiří, Souček Ivan. Podnikatelský záměr a investiční rozhodování. Grada Publishing, 2007, ISBN 80-247-0939-2. 3. Kalabis, Zbyněk. Bankovní služby v praxi. Computer Press, a.s., 2005, ISBN 80251-0882-1. 4. Kolektiv autorů. Bankovnictví. Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2004, ISBN 80-7265-035-1. 5. Kitnerová, Michaela. Bonita klienta. Diplomová práce, BIVŠ Praha, 2009. 6. Pavelka František, Bardová Dagmar, Opltová Radka. Úvěrové obchody. Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2002, ISBN 80-7265-037-8. 7.

Revenda Zbyněk, Mandel Martin, Kodera Jan, Musílek Petr, Dvořák Petr, Brada Jaroslav. Peněžní ekonomie a bankovnictví. Management Press, Praha 2008, ISBN 978-80-7261-132-4.

8. Sedláček, Jaroslav. Finanční analýza podniku. Computer Press, a.s., Brno, 2009, ISBN 978-80-251-1830-6. 9. Švecová, Petra. Zhodnocení bonity žadatele o úvěr z pohledu banky. Diplomová práce, BIVŠ Praha, 2009. 10. Teplý, Petr. Řízení úvěrového rizika v českých bankách. Diplomová práce, Karlova univerzita, 2002. 11. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách. 12. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 13. Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. 14. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví. 75

Internetové odkazy: www.wikipedia.cz www.hypoindex.cz www.ide-vse.cz www.llcb.cz www.solus.cz

76

Seznam tabulek TAB. Č. 1: ROZVAHA FIRMY X .................................................................................................. 45 TAB. Č.2: ZJEDNODUŠENÁ VÝSLEDOVKA PODNIKU.......................................................... 50 TAB. Č.3: VÝKAZ CASH – FLOW (ZJEDNODUŠENĚ) ............................................................. 51 TAB. Č. 4: ZJEDNODUŠENÝ RATINGOVÝ ŢEBŘÍČEK........................................................... 62 TAB. Č. 5:PŘEHLED ZÁKLADNÍCH FOREM ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRŮ ......................................... 69

77

BONITA KLIENTA. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra finančních obchodů. Bakalářská práce. Sidorenko Tatiana

Recommend Documents