Bohemistyka 2013, nr 3, ISSN Sobotkovy aforismy na pozadí souèasné èeské aforistiky. Mieczys³aw BALOWSKI Poznañ

„Bohemistyka” 2013, nr 3, ISSN 1642–9893 Mieczys³aw BALOWSKI Poznañ

Sobotkovy aforismy na pozadí souèasné èeské aforistiky Keywords: Czech literature, Czech language, semantic field, Jan Sobotka Klíèová slova: Èeská literatura, èeský jazyk, aforismy, seémantické pole,

Jan

Sobotka

Abstract The paper discusses the Czech Aphorisms of Jan Sobotka. Czech aphorist in his compositions misses values, which are considered to be the most important in the contemporary world. That is why he seeks the way through which one could understand surrounding him reality and follow the rules, which guarantee proper functioning of individual in this reality. In addition, he creates human rules according to nature’s principles: to survive. He also seeks to excuse a man’s behaviour, which depends on a situation in which he is, although it seems that it is rather ironic approach to the problem. Searching wisdom of life became a reason for Jan Sobotka to describe a typical for him image of the world in the distorting mirror (Eulenspiegel), which corresponds to didactic nature of aphorism (although nowadays in aphorisms that nature is hidden) and principle: let us learn on others’ mistakes, because learning on our own costs us much. Pøíspìvek pojednává o èeských aforismech Jana Sobotky. Èeský aforista ve svých skladbách touûí po hodnotách, které povaûuje pro souèasný svìt za nejdùleûitìjší.

Hledá proto zpùsob, jehoû pomocí by èlovìk mohl pochopit obklopující ho realitu a

øídit se pravidly, která garantují správné „fungování“ jedince v ní. Navíc tvoøí lidská pravidla podle „pøírodních“ pravidel a idejí: pøeûít. Snaûí se také omluvit èlovìka a je-

ho chování, které je podmínìno situací, ve které se nachází, i kdyû se zdá, ûe je to spíš ironický pøístup k problému. Hledání ûivotní moudrosti se stalo pro Jana Sobotku dùvodem jemu typického popisu obrazu svìta, popisu v zkreslujícím zrcadle (Eulenspiegel), co odpovídá didaktickému rázu aforismu (i kdyû dnes mnohem více skryté v aforismech) a principu:

uème se na cizích chybách, protoûe pro vlastní jsou to pøíliš drahé náklady.

184

Mezi tzv. malé literární útvary, které dnes náležejí k oblíbenìjším žánrùm nejen èeské, ale i svìtové literatury, patøí tzv. aforistická literatura, k níž patøí tyto literární formy: aforismus, apophtegma, gnóma, maxima, sentence, okøídlené slovo i zlatá myšlenka1. Spojuje je jenom jeden spoleèný rys: krátká forma, i když se v literárnìvìdných slovnících mylnì uvádí, že aforismus je myšlenka, maxima2, sentence, pøísloví, antiteze, vìdecké poznání (definice), reflexe, morální pravidlo, aktuální pravda, životní moudrost, hodnotící soud (vyjádøení), jádro definice spontánnì a subjektivním zpùsobem vyjádøené (ve formì jedné nebo dvou (krátkých) vìt, stylisticky pøíznakových) atd. Zde však nebudeme rozebírat terminologickou a žánrovou charakteristiku tohoto útvaru – spíše se odvoláme na už existující

1

Podrobný popis jednotlivých

ûánrù viz: £ach 1960; Schnayder 1965; Sternbach

1973; Orzechowski 1973; Balowski 1993, 1999 a další. Rovnìû i v Èechách se aforismus popisoval rùznì, srov. napø. definici tohoto

ûánru

v Ottovì Slovníku

nauèném, kde je charakterizován takto: „[...] jadrná a struèná vìta, jíû se vyslovuje nìjaká myšlénka neb dùleûitá zásada nìkteré vìdy. Mezi sbírkami známy jsou v lékaøství a-my Hippokratovy a Boerhaaveovy, v právnictví Godefroyovy, v politice Harringtonovy. [...] Z èeské literatury ponìkud sem patøí Šprochy vajovské Jošta z Roûmberka aj.” (Ottùv Slovník nauèný 1888, s. 343). Problémy s

ûánrovým

vymezením aforismu (rozlišení tzv. malých literárních útvarù) mají i dnešní editoøi aforistických antologií, jako napø. Miroslav Huptych a Jiøí

ûáèek,

kteøí v Úvodu své

literaturu3 a uznáme, že aforismus je literární útvar, jehož tematicko-rematická struktura je založena na argumentaèním principu a protikladu; je to krátký (složený nejvíce ze tøí vìt) samostatný literární útvar, který by mìl varovat ètenáøe pøed nebezpeèím, jež ho mùže potkat v životì, a který by ho nutil k dalšímu pøemýšlení, aby se vyvaroval nìèeho, co nechce prožít. A proto – na jedné stranì – je aforismus žánrem, u nìhož popisovaná fakta slouží jenom k ovìøování popisované skuteènosti (popisované jevy jsou využívány spíše instrumentálnì, jako zobecòující druh mnoha zkušeností), jež ve svém skuteèném výskytu mají mnoho realizací (v aforismu je využita mnohoznaènost a antiteze, velmi vzdálená ostatním tzv. aforistickým žánrùm), èím posiluje svou pøesvìdèovací jazykovou funkci. Na stranì druhé je aforismus žánr, který má didaktický ráz: v jeho rámci se objevují rady, rozmluvy a krátká pouèení, jejichž cílem je – podle autora – ètenáøe pouèit, ale i – a možná že dnes pøedevším – pobavit. Aforista se prezentuje jako pilný pozorovatel lidského života, pøedkládající své cenné postøehy o pravidlech, jimiž se svìt a lidé øídí, a chce o nich ètenáøe pouèit. Proto se objevuje v aforismech fiktivní postava protivníka, s nímž však autor nebojuje, ale na nìhoû ètenáøe upozoròuje4. Tato konstrukce protivníka je zaloûena na principu varování: „Pozor, protoûe...”, èímû je dána moûnost zaèlenit do aforismu estetickou funkci, která je pro literární ûánry pøíznaèná, ba klíèová. Odedávna se proto èlovìk a jeho ûivot nacházejí v centru aforistikovy pozornosti.

antologie uvádìjí: „Zvaûovali jsme, zda do antologie zaøadit lidová rèení a pøísloví [tato se nachází jiû na s. 12 aû 21 – pøíp. M. B.]. Má-li však být aforistická benefice úplná, nebylo by spravedlivé pominout bezpoèet dávných anonymních aforistù, jejichû myšlenky zlidovìly. Jejich jadrné a metaforicky pøekvapivé postøehy a glosy, ladìné moralistnì i rozvernì, se staly ponornou øekou fantazie, z níû èerpáme dodnes” (Huptych, 2

ûáèek

Je zde nutné zdùraznit,

2004, s. 8).

ûe

3

Definici aforismu najdeme v mnoha slovnících, jako Orzechowski 1973; Ottùv

Slovník nauèný 1888; Mocná, Peterka a kol. 2004; Lederbuchová 2006; Slovník literárních... 1984, G³owiñski 2002 a další. Pøehled definicí uvádím také v Balowski

maximy do 17. století byly chápány jenom jako

všeobecná pravidla pro chování nebo ûivotní regule, která jsou realizována na základì mravního práva. V 17. století maximami nazval své aforismy La Rochefoucauld (Maxima a morální úvahy, 1665), které však, kromì názvu, s nimi nemìly nic spoleèného. La Rochefoucauldovy krátké satirické skladby si z tìchto pravidel spíše dìlaly legraci, podceòovaly jejich právní moc, poukazovaly spíše na „slepé ulièky”

ûivota, neû aby „vedly” èlovìka ûivotem.

1999. 4

Kdyû Marian Dobrosielski charakterizuje dobré aforismy, tvrdí,

diktickému zobecnìní. Je to základ otevøeného myšlení o tom, co je nové, co mùûe být proûito

a

vyzkoušeno.

Proto

aforismy

èasto

jsou

výsledkem

konfliktu

mezi

individuálními zkušenostmi a obecným zpùsobem myšlení. Aforisté se nejdùleûitìjší myšlenky snaûí vyjádøit dùvtipným nebo ironickým zpùsobem”.

185

ûe základní rys

aforismu je „jednoznaènì subjektivní autorùv postup spojený s tendencí k apo-

186

Zde je nutno zdùraznit, ûe skuteènost obklopující èlovìka není sama sebou uspoøádána, netvoøí pøirozeným zpùsobem sled událostí a jevù. Teprve èlovìk, pozoruje pøírodu, uspoøádá tyto jevy a události nejprve podle urèitých rysù, napø. jejich uûiteènosti atd. Vìdeckou znalost jevù získáváme aû na konci poznávacího procesu, ne vûdy je ale „pøístupná” kaûdému èlovìku. Proto ji aforista ve svém aforismu kategorizuje a zaznamenává ji ve zjednodušené formì. Naproti tomu se prostøednictvím analýzy jazyka jako spoleèenského jevu (dorozumívacího kódu, ale i jako média pro uchovávání spoleèenských zkušeností a znalostí svìta) se mùûeme mnoho dozvìdìt o doèasné skuteènosti, kdyû ponecháme stranou koncepci jazykové struktury jako analogon struktury svìta a zùstaneme u teze o konkrétním odrazu skuteènosti prostøednictvím sledu jazyk – myšlení – axiologie – kategorizace. Na tyto sloûky poukazuje analýza sémantického systému jazykových znakù, která – podle Apresjana – odráûí naivní zpùsob chápání vìcí, jevù, pøedmìtù, procesù, vlastností, událostí atd. To platí i pro aforismy jako jeden z ûánrù krásné literatury, nebo – jak jiní soudí – ûánru zábavné literatury. Obraz svìta v jazyce existuje ve dvou podobách: jako abstrakce – souèást lidského povìdomí a objektivizace této abstrakce v podobì rùzných „stop”, které mùûeme nacházet také v aforismech (v tomto pøípadì jde o aforistický obraz svìta), jako exemplifikace zkušeností, které mají jednotlivci odlišné. I v tomto pøípadì najdeme spoleèná místa jazyka a aforismù: na základì exemplifikací vznikají zobecnìní, která následnì podléhají objektivizaci, neûli postoupí z naivních znalostí do znalostí vìdeckých. A proto se aforistický obraz svìta vztahuje ke dvìma rovinám: k rovinì exemplifikaèní (typické pro jedince) a k rovinì zobecòující (spoleèné pro danou skupinu lidí). Je to tedy popis spoleèného svìta, jehoû objektivizaci a exemplifikaci aforista ve svém díle uskuteèòuje. Èím víc najde aforista spoleèných zkušeností se ètenáøem, tím snáze najde cestu k porozumìní jeho myšlenkám. Podívejme se na tento aspekt aforismù na pøíkladì aforismù Jana Sobotky. Neû k tomu pøistoupíme, naèrtnìme rys souèasné èeské aforistiky na pozadí, z nìhoû vzešly i aforismy Jana Sobotky. 187

Aforismus v Èechách, obdobnì jako i v ostatních zemích, patøil i patøí k oblíbeným literárním ûánrùm, i kdyû ne v kaûdé etapì literárního vývoje se vyskytuje ve stejné míøe. Jeho nejstarší podoba byla pøedurèena pouze jeho cílem jako didaktického ûánru, a proto jeho struktura byla jednoduchá, èasto monotónní a nezajímavá. Tento typ „vládl” v Èechách témìø do poloviny 19. století – tehdy se jiû objevují nové aforismy, odvolávající se na dílo La Rochefoucaulda. Tato situace se mìní teprve ve 20. století, v nìmû se jiû mnohem èastìji setkáváme s aforismy, které se èásteènì vzdalují své didaktické funkci a místo ní plní pøedevším funkci popisu skuteènosti se zvláštním zøetelem k popisu nepøirozených (aû degenerovaných) situací, a které zároveò naznaèují, jak takové situace pøekonat. V pøípadì, ûe neexistuje ûádný zpùsob jejich pøekonání, aforisté se alespoò snaûí upozornit na jejich destrukèní charakter, a tím také ètenáøe pøesvìdèit, ûe mechanismy sebezáchovy si musí proti nim vytvoøit sami. V takových pøípadech své výtvory sestavují podle urèitých vzorù, a to podle biologicko-obranných mechanismù èlovìka, které jsou obèas v rozporu s mravními zásadami nebo s ustáleným poøádkem svìta. Jak udávají J. Fiala a M. Sobotková: [...] za první kniûní kolekce aforismù v èeské literatuøe [XX. století – pozn. M. B.] lze pokládat publikace pøekladatele, polyglota a autora jazykových uèebnic Františka Vymazala (napø. Zrnka, 1901, 1902, 1909; Hobliny a piliny, Brno 1909, Nápady a výpady, Brno 1909, Tisíc nových zrnek, Brno 1911). Z meziváleèných èeských aforistikù budí pozornost zejména Ladislav Klíma, jenû ve svém souboru Arkanum – Cogitata – Sentence, vydaném posmrtnì roku 1934, neváhal uplatòovat i vulgarismy, soubor malíøe a prozaika Josefa Èapka Psáno do mrakù z let 1936–1939 (vydáno roku 1947) mùûeme povaûovat za pendant k aforistickým Útrûkùm a Bajkám jeho bratra Karla Èapka z roku 1934. Mezi svìtovými válkami psali aforismy téû lingvista a pøekladatel Jaroslav Dvoøáèek (Kytièka kopøiv, 1925), novináø a prozaik Karel Konrád (Postní krùpìje, 1945) a publicista a prozaik Bohumil Markalous – Jaromír John, v závìru svého

ûivota

profesor estetiky na Univerzitì Palackého v Olomouci

(Laškovné definice, 1936, kniûnì v souboru Nový Démokritos, 1986, jenû obsahuje téû Johnovy aforismy z poloviny 20. století) (Fiala, Sobotková 2008, s. 62).

188

K tomuto seznamu tøeba ještì pøipsat i další aforisty, jako jsou Gabriel Laub a Milan Rùûièka, Lubomír Broûek, Patricie Holeèková, Miroslav Huptych, Jindøich Koneèný, Kamil Kováø, Rudolf Køesan, Václav Kubín, Eduard Martin, Ladislav Muška, Lech Przeczek, Jan Sobotka, Karel Trinkewitz, Václav Vojáèek, Jiøí ûáèek a mnozí další. Vrame se k Sobotkovým aforismùm. František Všetièka literární dílo Jana Sobotky5 rozdìluje do tøí fází: První z nich spadá ještì do údobí pøed rokem 1989, kdy J. Sobotka vypomohl Eduardu Petrù zasvìcenými poznámkami pro jeho edici výboru z Paprockého Diadochu. Výbor mìl název O válce turecké a jiné pøíbìhy a Sobotka do nìj poøizoval vysvìtlivky tohoto druhu: »Vaisenburk – patrnì mylná informace, nebo nejde o Vaisenburk (Stuhlweißenburg, tj. Székesfehérvár), ale o Wieselburg (tj. Moson), souèást dnešního Mosonmagyáróváru.« [...] Byla to mravenèí práce, která na Sobotku spadla jako na posluchaèe a posléze absolventa Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, na níû studoval kombinaci èeština a dìjepis. [...] Soubìûnì s rešeršemi tohoto druhu se Sobotka vìnoval i jiným literárním aktivitám, jeû však v minulé spoleèenské éøe mohly být publikovány pouze èasopisecky nebo v novinách. K tìmto aktivitám patøil kreslený humor a aforismy. V devadesátých letech a na zaèátku nového tisíciletí vyšly jiû kniûnì ve tøech publikacích pod názvy: Aforismy z tehdy i nyní a moûná i pro pøíštì, Aforismy, myšlenky i smyšlenky a Aforismy o nich, o vás i o nás. [...] Tøetí Sobotkovou vývojovou fází jsou pohádky. [...] Sobotka ve své pohádkové

5

Jan Sobotka se narodil 11.01.1944 v Jièínì v severovýchodních Èechách. Po

maturitì na gymnáziu v rodném mìstì studoval na Filozofické fakultì Univerzity Palackého v Olomouci uèitelství èeštiny a dìjepisu pro støední školy. Po absolvování studia v roce 1967 pùsobil pøes dvacet let na uèilištích, nejdøíve dva roky v Bruntále a poté na nìkolika uèilištích v Pøerovì. Od roku 1989 až do roku 2008, kdy odešel do dùchodu, byl øeditelem Obchodní akademie v Olomouci. V roce 1975 obhájil na mateøské fakultì disertaèní práci vìnovanou obrazu èeského stavovského povstání v dobové literatuøe a složil rigorózní zkoušky. Od konce sedm-

tvorbì dokázal,

ûe

má smysl pro paradox, coû ostatnì prokázal uû ve svých afo-

rismech (Všetièka 2012, s. 133).

Dodejme, ûe se Sobotka úspìšnì angaûoval v pohádkový ûánr – napsal dvì pohádkové kníûky. Rukopis první z nich, O èertu Pepiášovi, získal v roce 2005 první cenu v soutìûi „Èíst je dobré” za nejlepší prozaický text pro dìti od osmi do 14 let. Toto ocenìní je o to významnìjší, ûe je Sobotka získal ex equo s vynikající èeskou autorkou kníûek pro dìti a mládeû Ivonou Bøezinovou. Kníûka byla vydána v témûe roce a o tøi roky pozdìji vyšlo pokraèování Pepiášových pøíhod pod názvem Èert Pepiáš, kouzelníci a èarodìjové. Pøíbìhy, jejichû hrdinou je èert, který se pro svou dobrotu nesmí vrátit do pekla, se odehrávají v autorovì rodném Jièínì a jeho okolí. Zastavme se nyní u druhé fáze Sobotkovy literární tvorby, jak tuto fázi vymezil F. Všetièka. Jan Sobotka je èeský aforistik, jehoû ètyøi kníûky aforismù, vydané v letech 1999–2013, obsahují na 3 500 aforismù. S psaním aforismù, obèas èasopisecky publikovaných, zaèal Jan Sobotka v osmdesátých letech. Tehdy byly Sobotkovy aforismy a povídky tøikrát ocenìny v humoristické soutìûi Olomoucký tvarùûek, organizované deníkem Mladá fronta. V roce 1987 zvítìzil J. Sobotka na festivalu humoru Haškova Lipnice v literární soutìûi O Haškùv dûbánek. Literární tvorbì se však autor vìnoval jen pøíleûitostnì, a proto teprve se znaèným odstupem vyšla v roce 1999 v olomouckém nakladatelství Danal jeho první aforistická kníûka Aforismy z tehdy a nyní, a moûná i pro pøíštì. Druhá Sobotkova aforistická kníûka, Aforismy, myšlenky a smyšlenky, byla vydána nakladatelstvím Anag v roce 2005, v roce 2007 následovaly Aforismy o nich, o vás i o nás a v roce 2013 vyšly Aforismy pro chytré a chytøejší, ale i pro vás. První tøi Sobotkovy aforistické kníûky byly vydány v polském pøekladu v Poznani6, ale Sobotkovy aforismy byly zveøejnìny také v antolo-

desátých let spolupracoval se svým vysokoškolským uèitelem Eduardem Petrù na pøípravì nìkolika edic ze starší èeské literatury, mj. na vydání výboru z Diadochu polského autora Bartolomìje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vùle (Paprocký z Hlohol, Bartolomìj. O válce turecké a jiné pøíbìhy: výbor z Diadochu. 1. vyd.

6

Aforyzmy o nich, o was i o nas, przek³. Gra¿yna Balowska. Poznañ 2009; Afo-

ryzmy z wtedy i z teraz a mo¿e i na przysz³oœæ, przek³. Mieczys³aw Balowski,

Pra- ha: Odeon, 1982. 481 s. Živá díla minulosti; sv. 92.), emigranta pùsobícího na

Paulina WoŸniak. Poznañ 2010; Aforyzmy, myœli i zmyœlenia, przek³. Gra¿yna

konci 16. století mj. též v Olomouci.

Balowska, Anna Bumbar, Anna Kasprzak. Poznañ 2011.

189

190

giích v pøekladech Antonia Parenteho do italštiny7 a Jaroslava Peprníka do angliètiny8. Antonio Parente pøeloûil Sobotkovy aforismy také pro italský aforistický portál publikující aforistickou tvorbu z celého svìta9. Ukázky Sobotkových aforismù vyšly èasopisecky také v srbštinì v pøekladu Milana Beštiæe. Kromì toho Sobotkovy aforismy nalezneme v nìkolika èeských antologiích, zejména v kníûce mapující vývoj èeského aforismu od poloviny 19. století do 21. století, jeû vyšla s názvem Nezabolí jazyk od dobrého slova v roce 2004 (srov. Huptych, ûáèek 2004). Ohlas Sobotkových aforismù je zøejmý jiû v roce 2012, kdy autor získal 3. místo v mezinárodní aforistické soutìûi Torino in Sintesi, a v roce 2013, kdy se stal jedním z laureátù soutìûe Naji Naaman’s Literary Prizes (soutìûe se zúèastnilo na 1 350 soutìûících z 56 zemí). Èím si Jan Sobotka zaslouûil takové uznání aforistikù i jejich publikem? Jeho skladby demaskují sociální paradoxy, které jsou ve 20. století všudypøítomné a jeû kritizují byrokratickou strnulost èlovìka. Pro lepší efekt autor tyto paradoxy popisuje s urèitým odstupem: pozorovatele ûivota a èlovìka, který jako støedoškolský pedagog ûivot konfrontoval s modelovým (snad i idealistickým) svìtem mladých lidí, a takto utvoøil vìrný obraz jejich svìta. Èlovìk, který poznává svìt, se snaûí ho pøetvoøit ze zkoumaného chaosu v pojmový uspoøádaný kosmos. Má k pomoci uûiteèné kategorie, které vytváøejí konceptuální sí zkoumané skuteènosti. Jsou to osoba (agens) a s ní související èas a prostor, pak pøedmìt (vìc) nebo substance, jev nebo proces, velikost (napø. poèet, èíslo), myšlenka (pojmový svìt), hodnocení atd. Jsou to kategorie univerzální, a proto se vûdy musí objevit v takové konkretizaci zkušenosti jednotlivce, i kdyû mají v jednotlivých kulturách rùzné rozloûení (srov. napø. chá7

pání èasu v kulturách evropských a mimoevropských, ale i napø. na severu Evropy a na Balkánì). V naší kultuøe toto uspoøádání obvykle vypadá takto (podle frekvence): 1. èlovìk (Bùh, ûivot, láska, hlupák, nìkdo, král, spoleènost), 2. èas a prostor (epocha, obèas, vûdycky, dlouho, dnes, uvnitø), 3. pojmový svìt (myšlenka, slovo, kategorie, pojem, pravda, fakt, nonsens, nesmysl, leû), 4. pøedmìty a jevy (druh, tìûký, láska, srdce, zemì; moct, chtít, mít, být schopen, dát, zaèít), 5. hodnotící výrazy (pravdivý, falešný, pravý, jediný, dobrý, horší, lepší, jiný, nový, starý; muset – tøeba – mìl by), 6. mnoûství a poøadí (trochu, mnoho, málo, moc, celý, první). Tyto kategorie jsou zøejmé uû v uspoøádání jednotlivých souborù Sobotkových aforismù, jejichû základní myšlenkou je: 1. èlovìk Aforismy o nich, o vás i o nás a Aforismy pro chytré a chytøejší, ale i pro vás, 2. èas: Aforismy z tehdy a nyní, a moûná i pro pøíštì, 3. pojmový svìt Aforismy, myšlenky a smyšlenky. Podívejme se, jak to vypadá v prvním souboru. Nejfrekventovanìjším výrazem v Aforismech o nich, o vás i o nás je slovo být, které se vyskytuje 480krát, pøièemû 44 tvary se vyskytují v popisech minulých událostí, pomocí 36 tvarù autor vyjadøuje budoucnost, a aû 362 slova se týkají souèasnosti. Proto mùûeme øíci, ûe aforismy Jana Sobotky nejsou popisem (reflektivní literaturou) ani projekcí (literaturou science fiction) skuteènosti, ale ûánrem, ve kterém autor pojednává skuteèné a pro souèasného ètenáøe aktuální otázky (tím také realizuje základní rys aforismù).

Antologia del premio internazionale per l’aforisma »Torino in Sintesi«. III

edizione – 2012. ed. Sandro Montalto, Novi Liguri: Joker, 2012. 8

FGC Naji Naaman’s Foundation for Gratis Culture: Naji Naaman´s Literary

Prizes. Libanon, 2013, s. 61–64. 9

10

Jsou to slova, jejichû frekvence je rovná 480 aû 7, coû dává soubor zahrnující

217 slov. Slova s frekvencí nad 7 tvoøí soubor velikosti 190 slov. Proto jsme se rozhodli zaèlenit do analýzy také slova s frekvencí 7.

Http://aforisticamente.com/2011/12/10/jan-sobotka-aforismi.

191

192

K další analýze vezmeme dalších asi 200 nejfrekventovanìjších slov10 a roztøídíme je podle výše popsaných kategorií (uvádíme jenom plnovýznamová slova a zájmena). Tvoøí je následující výrazy: 1. èlovìk11: lidé 98 a lidstvo 8, èlovìk 42, ûena 40, muû 28, politik 20, dítì 11, pøítel 10, spoleènost 10, Bùh 7, manûelka 7; kdo 52 – nikdo 14, nìkdo 27 – kaûdý 29 – všichni 24; on 275, my 75 a já 61, ty 50 a vy 32; 2. èas a prostor: dnes 20, starý 21, vûdy 15, léta 15, mladí 14, mladý 13, nový 8, dnešní 7, èas 7, stále 7, obvykle 11; 3. pojmový svìt: myslet 20, moct 32 – nemoct 12, vìøit 20, mít 142 – nemít 48, øíct 17, vìdìt 10, pøemýšlet 7, znamenat 9; pravda 43, názor 16, hlava 15, slovo 11, myšlenka 14, zkušenost 14, leû 9, smysl 9, hlas 8, rozum 8, svìdomí 8, kvalita 7, nebe 7, podstata 7, spravedlnost 7, štìstí 7, dìjiny 7; 4. pøedmìty a jevy: peníze 32, svìt 31, láska 28, politika 25 (a politický 12), práce 18, ovoce 15, strana 14, pøípad 12, rozdíl 12, srdce 12, stát 12, zemì 12, majetek 11, reûim 11, uèitel 11, vztah 11, místo 10, úspìch 10, válka 10, cena 9, úplatek 9, vìc 9, boj 8, pomìr 8, šance 8, zákon 8, hrob 7, kniha 7, revoluce 7, zbranì 7; dát 22, dìlat 14, udìlat 13, bývat 13, dostat 13, krást 13, milovat 12, platit 12, pøijít 12, vzít 11, získat 11, jít 10, koupit 9, bojovat 8, dávat 8, chodit 7, nevìdìt 7, patøit 7, umìt 7, zaèínat 7, zùstat 7; ûivot 60, ûít 17; 5. hodnotící výrazy: lépe 20, slušný 17, jiný 16, krásný 15, rád 14, dobrý 13, chudý 12, vlastní 12, rozumný 11, ûivotní 10, prùmìrný 9, špatný 9, dùleûitý 8, stejný 8, hloupý 7, šastný 7; muset 18 – nemuset 10, lze 15 – nelze 8; svùj 94, náš 51, váš 15, mùj 13; 6. mnoûství a poøadí: jeden 19, druhý 18, první 14, dva 8; všichni 24, víc(e) 23, ûádný 18, vše 13, kolik 11, ménì 11, vìtšina 11, celý 10, tolik 8, ostatní 7.

11

Èíslo uvedené u kaûdého slova oznaèuje poèet jeho výskytu ve zkoumané

sbíce aforismù.

193

Poznání, reflexe, moudrost – tìmto fenoménùm dává ve svých aforismech Jan Sobotka pøednost. Proto zobecòuje jejich význam, nutí ètenáøe ke kontinuálnímu poznávacímu procesu (nadèasovost poznávacího procesu) a interpretuje – nejenom z vlastní pozice, ale i spoleènosti, ve které ûije – ty jevy skuteènosti, s nimiû lidé mají obvykle problémy. Toto potvrzují i jednotlivé skupiny. Kdyû se podíváme na sémantické pole ÈLOVÌK, uvidíme, ûe se zde objevují názvy neutrální (lidé, lidstvo, èlovìk, spoleènost, ûena, muû) nebo jenom s pozitivním rysem (pøítel, Bùh, manûelka). Jejich protikladem je slovo politik, se kterým se lidé setkávají kaûdého dne a jeû pojmenovává èlovìka, který rozhoduje o jejich osudu. Tento protiklad se objevuje i u zájmen (kdo – nikdo), pøièemû slovo s pozitivním významem je vûdy na prvním místì. Protiklad je zøejmý i u ostatních sémantických polí. Srovnejme napø. opozice: starý12 – mladý, mladí; starý – nový; dnes, dnešní – vûdy, stále; pravda – leû; vìøit – vìdìt; moct – nemoct; mít – nemít; dobrý – špatný; všichni – ûádný; víc(e) – ménì atd. Je to jeden ze základních rysù aforismu, který chce rozlišovat principy dobrý – zlý. Jenûe ne všechno se mùûe vysvìtlit protikladem. Naše skuteènost je sloûitìjší, a proto Sobotka musí vyuûít i procesuální zpùsob popisu skuteènosti. Je to patrné pøedevším v polích: ÈLOVÌK, POJMOVÝ SVÌT a PØEDMÌTY A JEVY. Srovnejme napø. tato vyjádøení procesuálních jevù skuteènosti: myslet – pøemýšlet – znamenat; nìkdo – kaûdý – všichni; zkušenost – rozum – myšlenka – podstata – názor; zkušenost – svìdomí – spravedlnost – štìstí; práce – ovoce; zemì – stát – zákon; revoluce – válka, boj – zbranì – úspìch, ûivot nebo hrob – cena; peníze – politika – strana – reûim – válka, boj – šance – úspìch; dìlat – udìlat – dát, dávat nebo dostat anebo vzít – získat; bojovat – zùstat – ûít – milovat atd. Morální pravidla jsou nadèasové pøíkazy bez jakéhokoliv omezení jednotlivými situacemi, i kdyû vznikla na jejich základì (na základì proûitých událostí), a proto jejich uûiteènost je stále aktuální. Toto si 12

194

Starý ve významu ‘zkušený’, tudíû i ‘moudrý’.

uvìdomuje i Jan Sobotka, který popisuje ty jevy, jeû na jedné stranì neztrácejí pro ètenáøe na uûiteènosti (varují ho pøed zlem, neštìstím), a na druhé stranì ukazují cestu, kterou by mìl èlovìk pokraèovat. V tom se projevuje závislost souèasné kultury na kultuøe pøedchozích epoch. Je to téû vidìt i v lexiku, které aforista pouûívá. Kdyû se podíváme na synonymické øady, uvidíme, ûe patøí k okruhu ÈLOVÌK A JEHO ÛIVOT (srov. výskyt slov týkajících se èlovìka a jeho ûivota jako: èlovìk 42, lidé 98 a lidstvo 8, ûivot 60, ûít 17), napø. hlava – rozum, svìdomí – hlas, láska – srdce, dobrý – slušný – dùleûitý, rozumný – ûivotní atd. Potvrzují to také lexémy uèitel a hloupý (neobjevuje se lexém moudrý, a lexém ûák má frekvenci = 5), které patøí okruhu DIDAKTIKA. Kromì toho se zde neobjevují slova, která bychom oèekávali v krásné literatuøe, jako krása, milenka, spasa, hrdina, vraûda, nebo objevujících se v popisech všedních situací, jako obchod, byt, gauè atd., ale ne dùleûitých pro kaûdého èlovìka, a principiální hodnotu: ûivot.

a rétorických figur a trópù, jako napø. pøirovnání, metonymie, parabola, symboly, metafory, paralely atd. Hledání ûivotní moudrosti se stalo pro Jana Sobotku podnìtem pro tvorbu obrazu svìta v pokøiveném zrcadle (Eulenspiegel), jak to odpovídá didaktickému rázu a principu pouèování se z cizích chyb, – pouèování se z chyb vlastních je doprovázeno vyššími náklady na nì. Je tøeba zdùraznit také okolnost, ûe pro èetbu aforismù je nezbytná humanistická erudice i ochota se nad nìèím zamýšlet.

Literatura B a l o w s k i M., 1992a, Obraz œwiata w aforyzmach J. A. Komeñskiego. In J. A. Komeñski – prekursor uniwersalizmu, red. Z. Jasiñski, Opole–O³omuniec, s. 87–96. B a l o w s k i M., 1992b, Struktura jêzykowa aforyzmów (na materiale polskim i czeskim), Opole. B a l o w s k i M., 1993, Aforismus jako literární ûánr. „Opera slavica. Slavistické pøehledy” III, z. 3, s. 1–10. B a l o w s k i M., 1997, Struktur und Funktion von Eigennamen in westslavischen Aphorismen. „Namenkundliche Informationen” [Leipzig] 71/72, s. 99–107.

* * *

B a l o w s k i M., 1999, O tzw. literaturze aforystycznej, czyli aforyzm, sentencja, maksyma, z³ota myœl... „Wroc³awskie Towarzystwo Naukowe. Rozprawy

Kdysi o aforismech Emanuela Tilsche František Èada napsal:

Komisji Jêzykowej” [Wroc³aw] XXV, s. 33–40. B a l o w s k i M., 2011, K otázce dìjin èeské aforistiky (na pozadí aforistiky svìtové).

[...] zabral se do filozofie hloubìji a silou svého hloubavého, analyzujícího ducha se ponoøil do ducha filozofických otázek, které jiû tak nutnì nesouvisely s jeho odbornými pracemi.

In Svìt kreslený slovem, red. M. Balowski, M. Hádková, Ústí nad Labem. B l a h y n k a M., 1967, Aforismy kniûnì? In M. Rùûièka, Nevhodná slova, Praha. B r o d n j a k V. (red.), 1968, Velika Epohina Enciklopedija Aforizama, Zagreb.

Tato slova se vztáhují i na aforismy Jana Sobotky. Aforista ve svých výtvorech akcentuje hodnoty, které povaûuje pro souèasný svìt za nejdùleûitìjší. Hledá proto zpùsob, jehoû pomocí by èlovìk mohl pochopit obklopující ho realitu a øídit se pravidly, která garantují správné „fungování” jedince v ní. Navíc tvoøí lidská pravidla podle „pøírodních” pravidel a idejí: pøeûít. Snaûí se také omluvit èlovìka a jeho chování, které je podmínìno situací, ve které se nachází, i kdyû se zdá, ûe je to spíš ironický pøístup k problému. Jeho aforismy se vyznaèují humorným zpùsobem vyjádøení myšlenky a také rùznorodostí stylistických prostøedkù. Objevují se v nich rùzné druhy stylistických 195

B r u d z i ñ s k i W., 1970, Nowe zmyœlenia, Warszawa. F i a l a J., S o b o t k o v á M., 2008, O aforistice, najmì èeské a polské. In Èeská slavistika 2008, Brno – Praha, s. 51–65. G ³ o w i ñ s k i M., 2002, S³ownik terminów literackich, Wroc³aw. H e j k a l J., 1940, Aè zemøeli ještì mluví..., Praha. H u p t y c h M.,

ûáèek

J., 2004, Nezabolí jazyk od dobrého slova. Antologie èeské-

ho aforismu, Praha. Krüger

H., 1956, Studien über den Aphorismus als philosophische Form,

Frankfurt. K r k, 2013, Aforismy budu psát i nadále pro zábavu, ne pro ocenìní, „Olomoucký deník”, 15. 08.2013, è. 158, s. 2. L a u b G., 1966, Ma³y traktat o aforyzmach. Œwiat, nr 10, s. 13–18.

196

L a u b G., 1973, Verärgerte Logik, Aphorismen aus den Tschechischen von Fridrich Torberg, München. L e d e r b u c h o v á L., 2006, Slovník literárních pojmù aneb Co se skrývá za slovy, Praha. £ a c h S., 1960, Maszal – dydaktyczny rodzaj literacki w ksiêgach Starego Testamentu, „Roczniki Teologiczno-Kanoniczne”, Lublin, s. 285–307. M o c n á D., P e t e r k a J. a kol., 2004, Encyklopedie literárních ûánrù. Praha – Litomyšl. Myœlê, wiêc jestem – ostro¿ny. Wybór aforyzmów czeskich, 1994, wybór i przek³ad G. Balowska, pos³owie M. Balowski, Opole. O r z e c h o w s k i K., 1986, Aforyzm: pies czy wydra? In W krêgu historii i teorii literatury, Ossolineum, s. 143–154. O r z e c h o w s k i K., 1973, Aforyzm. Materia³y do »S³ownika Rodzajów Literackich«. „Zagadnienia Rodzajów Literackich”, z. 1, s. 113–117. Ottùv Slovník nauèný, 1888, Praha, sv. 1. S c h n a y d e r J., 1965, Przegl¹d greckich miniatur literackich. Eos LV, s. 81–95. Slovník literárních smìrù a skupin, Praha 1984. S t e r n b a c h L., 1973, Subhasita – samgraha-s, a forgotten Chapter in the Histories of Sanskrit Literature. „Indologica Taurinensia” I. V i e w e g h J., H l a v s a J., 1978, Psychologie aforismu. „Èeská literatura” XXVI, s. 430–437. V š e t i è k a F., 2012, Aforista a pohádkáø (Jan Sobotka), „Olomoucký archivní sborník”, d. 10, s. 133–134.

197