BLOG KLUB posluchačů a absolventů U3V FF UK

BLOG KLUB posluchačů a absolventů U3V FF UK 3/2012

P.F. 2013 Zameteme se starostmi Vážené posluchačky, Vážení posluchači. Vánoční sladkosti a jiná lákadla nám letos hypermarkety, supermarkety a jiné markety nabídly trochu déle než bylo v poslední době zvykem. Obvykle už po prázdninách připomínaly, abychom si uvědomili, že prosinec je už za dveřmi a tedy i Vánoce. Letos vydržely do října, než vánočně vyzdobily své prodejny. V této době je však vánoční shon už v plném proudu. Máme napečeno, naklizeno, nakoupené a zabalené dárky pro naše nejmilejší a těšíme se na tradiční vánoční zvyky, které bývají v každé rodině trochu jiné. Postít se na Štědrý den a uvidět zlaté prasátko, zná ze svých dětských let asi každý. Prasátko bylo v pohanských dobách symbolem slunce a o zimním slunovratu, na který připadají křesťanské Vánoce, se slunce ujímá vlády a

noci se zkracují. Rozvěšování jmelí o Vánocích, které má podle Keltů léčivé vlastnosti je mnohem starším zvykem než zdobení vánočního stromečku. Výroba jesliček a betlémů, zpívání vánočních písní a koled, lití olova, házení střevícem, pouštění ořechových lodiček. Uvádím jen několik z mnoha vánočních zvyků. Zatím už vykvetly barborky, zhasla čtvrtá svíčka na adventním věnci, „zametli jsme se starostmi“ a teď si užívejme vánoční pohodu. Radostné Vánoce a štastný nový rok přeje

Předvánoční období – advent – bývá pro nás časem plným příprav na Štědrý večer. Neodmyslitelně k tomu patří nákup dárků, pečení vánočního cukroví, v neposlední řadě i předvánoční úklid. Už dávno jsme zapomněli, že sváteční chvíle máme mít především ve svém srdci. Vánoce našeho dětství patří k těm nejkrásnějším vzpomínkám každého z nás. Podívejme se, jak vánoce prožívali naši známí umělci. Všichni známe půvabné zimní obrázky Josefa Lady. Když vybíráme vánoční pohlednice, nakonec si koupíme vždycky ty Ladovy, a z nich nejvíc ty s motivy narození Ježíška, ponocného a lidí kráčejících na půlnoční. Zajímavé je, že i narození Ježíška chápal Josef Lada jako událost ryze českou. Jeho jesličky jsou v typicky české vesnici a lidé, kteří se přišli Ježíškovi poklonit, jsou oblečeni tak, jak se lidé u nás oblékali před více než sto lety. I krajina kolem je zasněžená, tu radostně, tu nostalgicky, jak se sluší na Vánoce, i když všichni víme, že Ježíšek se narodil v zemi, kde nad hlavou žhne slunce, kolem rostou palmy, pod nohama skřípe písek a sníh tam neznají ani omylem. Jenomže my přijímáme Ladovo narození Ježíška v české vesnici, a přijímáme ho tak

samozřejmě, jako by tomu ani jinak nikdy nebylo. I v tom je kouzlo a síla Ladova umění, který se stal světově proslulým právě svou prostotou a českostí. Nabídl nám svou vánoční představu a my ji přijali jako pravdu, jako by se nám Ježíšek skutečně narodil v Čechách, ba přímo v Hrusicích, protože v Hrusicích se Lada narodil a ony mu pak po celý život byly modelem pro podobu českých vesnic. Pokud si představujeme idylickou podobu Vánoc, pak jsou to právě Vánoce, které maloval Lada. Teď už to víme, že Josef Lada nám všem stvořil sen o českých Vánocích a pak nám jej svěřil do opatrování, i když se nám už nikdy nemůže naplnit.

Jaroslav Seifert a jeho Všechny krásy světa zachycují jedinečnou předvánoční a vánoční atmosféru dávné Prahy. Nejen vánoční strom, ale i trhy na Staroměstském náměstí patří dodnes ke koloritu vánoc.

… A od těch dob mi takhle hrají, rolničky slýchám v tento čas, okna mi květy rozkvétají a s nebe slýchám krásný hlas. Ne obyčejný, ale svatý, když do tmy ráno vyjdu vraty a spěchám sněhem na roráty.

Poezie Jiřího Suchého sice neobsahuje vánoční tematiku, přesto jeho vánoční píseň Purpura patří mezi jednu z nejkrásnějších českých písní. Při jejím poslechu cítíme štědrovečerní vůni domova. Tiše a ochotně purpura na plotně voní, stále voní nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým. Snad jenom v podkroví, básníci bláhoví pro ni, slzy roní, hrany ji odzvoní rampouchem křišťálovým. Rozsviťme svíčky na adventním věnci a radujme se, veselme se … my všichni, děti i dospělí. Vždyť spousta drahých dárků a hory jídla nám nenahradí radost a poezii vánoc. Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku? Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce. Ovocnému stromoví od večeře kosti, a zlatoušky na stěnu, tomu, kdo se postí. m+m

Splněné přání Svátky vánoční, asi jako všichni u nás, pokládám za svátky rodinné, kdy se nejen potěšíme z přítomnosti svých blízkých, ale taky si vzpomeneme na ty, které jsme měli rádi a kteří už s námi být nemohou. Když se podívám na své vnuky, nemohu si nevzpomenout na své vlastní dětství. To bylo o dědovi a babičce, o lese, o houbách, malinách, o všem co se dalo v přírodě sbírat a usušit nebo nějak zpracovat. Vzpomínám na vůni čaje z podbělu, lipového květu a třezalky, na džemy a marmelády. Do lesa jsem chodila s dědou a cestou tam i zpět jsme si zpívali. Mezi jinými také tu o křišťálové studánce. Jednou jsme zašli trochu dál než obvykle a najednou tam byla! Krásná studánka s průzračnou vodou, pramen bublal na dně a voda odtékala

úzkým pramínkem kamsi pryč. Kolem dokola byl mech a kapradí. A v tom jsem zatoužila vědět, zda písnička má pravdu, jestli skutečně „když usnou lesy hluboké a kolem, ticho jest, tu nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd“. Vůbec bych nevěřila tomu, že hned druhý den děda vezme baterky a za soumraku jsme šli do lesa. Bylo to dobrodružné. Museli jsme dlouho čekat, než vyšly hvězdy. A skutečně, písnička měla pravdu. Byly tam. Hvězdy se odrážely na hladině studánky. Srnky sice nepřišly, ale i tak jsem byla okouzlená. Na dědu i babičku s láskou vzpomínám a teď už vím, že dárky nemusí být jenom za peníze. Na ten z hvězdami vzpomínám jako jeden z nejhezčích. Přeji všem klidné a šťastné Vánoce. Marie Coufalová

ty tajemný svátku

(1957)

Na Vánoce se obě s Dandou moc těšíme. Vyprávíme o Ježíškovi našemu Martínkovi a jsme zvědavé, jak se bude radovat ze stromečku a z dárků. Martin je náš bratr a příští rok v květnu už mu budou tři roky, tak by z toho mohl mít rozum. Loni byla naše milovaná bába s dědou u nás v Cerekvici a letos jedeme my k nim do Všenor. Napsala jsem si na papír čísla od jedné do dvaceti čtyř a škrtám je. Dneska přišla na řadu desítka, škrtla jsem ji hned ráno. V cukrovaru je ještě kampaň a máma je skoro pořád v laboratoři, kde zkoumá vzorky cukru. Kampaň má skončit každým dnem a máma říká, že pak konečně připraví všechno potřebné na cestu do Všenor. *** Dnes ráno jsem škrtla patnáctku, v poledne zahoukala siréna a to znamená, že je konec kampaně. Když kampaň začínala, byla to velká sláva, ale teď každý kouká, aby už byl doma a do cukrovaru nemusel. Už toho mají asi všichni dost. Máma peče vanilkové rohlíčky, pracny a takové malé roládičky. Všechno tohle mi chutná, máma říká, že Sandtnerka nikdy nezklame. Sandtnerka, to je kuchařská kniha, kterou má máma už hodně odrbanou, učila se podle ní vařit na rodinné škole. Ostatní cukroví a všechno jídlo upeče a uvaří bába. Jsem ráda, že je u nás doma teď útulno a máma má docela dobrou náladu. Už se ani na mě a na Dandu nezlobí, že Martínek spadl o kampani do kanálu s řepou, když jsme ho měly hlídat. My jsme ale místo toho s ostatníma holkama lítaly po cukrovarském dvoře. Martin se zatím šmrdolil sám po dvoře, až spadl do kanálu, kde se v ledové vodě prala řepa. Pro vzorky ke zjišťování cukernatosti šla zrovna paní Ropková, Martínka vytáhla a odnesla ho do laboratoře, kde s mámou

pracovaly. Já si stejně myslím, že se toho zas tak moc nestalo, protože Martin měl na sobě kombinézu. Ovšem dospělí na to koukají jinak, alespoň naše máma se hrozně zlobila. Teď už nenadává, protože Martínek každému hlásí, že „do kanálu hapala, Ropková vytáhla,“ všichni dospělí se smějí a říkají, jak je roztomilý a hodný a já nevím, co všechno ještě. Máma je na něj hrdá a směje se s ostatními.

*** Právě jsem škrtla číslo dvacet tři. Táta pracuje na cukrovarnickém ředitelství v Chrudimi a měl by přijet až zítra kolem poledne, protože na Štědrý den ještě musí do práce. To se mi moc nezdá, protože přece večer chodí Ježíšek, tak by mělo být volno. Hned jak táta přijede, vyrazíme naším autem tudorem do Všenor. Škola už není, tak si hrajeme s Martínkem

a s Dandou na pohádku O Smolíčkovi pacholíčkovi a nemůžeme se dočkat zítřka! Ráno vstávám už v sedm a co nejtlustěji, několikrát přes sebe, škrtám číslo dvacet čtyři. V jedenáct jsme se všichni oblékli na cestu a čekali, až se objeví táta. Přijel ve dvanáct, začali s mámou nakládat do tudora věci s sebou a my tři jsme netrpělivě seděli v kuchyni u stolu.

Martinovi už máma předtím navlékla kombinézu a on teď brečí, že ji nechce. Snažíme se ho s Dandou uklidnit a zpíváme mu písničku „Plavala husička po Dunaji“, kterou nám vždycky dříve zpíval táta, když nás koupal. Na kuchyňských hodinách je jedna a konečně vyjíždíme. My tři děti sedíme vzadu, mezi námi je ještě nějaká bedna přikrytá prostěradlem. Tísníme se tam a je nám všem hrozná zima, protože v tudoru není topení a venku je mráz a sněží. Táta řídí v rukavicích, ale stejně ho musí ruce zábst. „Mámo, nešla by ta bedna dát někam jinam, strašně nás tady tlačí,“ škemrá Danda. Mně je jasné, že pokud se musí bedna vést sebou, nikam jinam se nevejde. Mámu to samozřejmě naštvalo a odsekla: „Kam asi by se tak mohla dát, nevíš?“ Cesta ubývá pomalu, všichni mlčíme a choulíme se do zimního oblečení. Už je tma, když konečně sjíždíme lesem z Jíloviště do Všenor, pak míjíme lesík, starý dub a za chvilku už vidíme nad sebou ve stráni vilu Jitřenku. Všechna okna svítí, do tmy venku září i kamenná panna před domem, která drží v ruce svítilnu. Ten pohled je moc příjemný, cítím, že všechno je, jak má být. Bába s dědou už na nás čekají a mně je hned lépe. Táta parkuje auto a my ostatní se už hrneme po schodech nahoru k domu. Na terasu vychází bába, vyhlíží nás, pletenou vestu pevně přitahuje k tělu založenýma rukama. A za ní už vidíme dědu, ten si na mráz alespoň nasadil na hlavu klobouk. Na chodbě jsou mokré dlaždičky, bába je ještě jednou po všech přípravách umyla. V pokojích i v kuchyni je všude teplo, na kamnech voní purpura a v jídelně už je slavnostně nazdobený stůl. „Hele Dando, budeme jíst stříbrnými příbory po prababičce Holubové a děda a táta budou pít pivo z broušených džbánků po pradědečkovi, to je nádhera, viď!“ Danda mě ale neslyší, protože bába na nás volá: „Pojďte se podívat, co tady pro vás mám!“ A my nevěříme svým očím, ve špajzce je spousta pomerančů, banánů, všech možných ořechů a taky něco, co neznám.

„To jsou paraořechy, dřív byly v každém krámě, teď jsem všechno musela koupit v Tuzexu,“ vysvětluje bába. „Koukněte támhle, to jsou datle a fíky! Můžete si hned něco z toho vzít, večeře bude až v osm.“ Smíme si každý vzít cokoliv, třeba i celý pomeranč! Doma máme pomeranč jen výjimečně a to je nás na to s mámou a s tátou pět. Danda se teď, když vidí ty všechny báječné dobroty, nabízí, že naaranžuje do velké broušené mísy ovoce a ořechy, Martínek nechce zůstat pozadu, tak jí bude pomáhat. Já se s pomerančem a s Kyticí od Karla Jaromíra Erbena zavírám do ložnice, kde je krásný klid. Na toaletce stojí bábin oblíbený parfém Konvalinky, voním se s ním tak, jak to vidím u mámy, za uši a na obě zápěstí. Teď budu vonět jako bába po konvalinkách, raduju se. V ložnici je příjemně, klubky hřejí a já schválně nezatahuji závěs na okně, abych viděla ven, jak tam poletuje sníh. Z Kytice si vybírám Štědrý večer a dávám se do čtení. „Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku,“ takhle to začíná a já souhlasím, Štědrý večer se mi zdá odjakživa tajuplný. Čtu dál, úplně vidím před sebou ty „vrby stařeny, sníh na šedé hlavě,“ to by mohly být klidně pokroucené vrby kolem Loučné v Cerekvici. A teď, „Hano, Haničko, zlaté srdíčko! Jaké to vidíš vidění?“ Jde mi mráz po zádech, ale Hanička vidí svého Václava, tak se raduju s ní. Marie ale nevidí nic pěkného a pak už je to opravdu strašně smutné, „umřela, ach umřela, panenská lilie.“ Dočítám do konce, je mi smutno, ale tak nějak krásně. Už tady nechci být sama, jdu do kuchyně, bába s mámou smaží housku do rybí polévky, táta ochutnává bramborový salát a z jídelny je slyšet z gramofonu „Půjdem spolu do Betléma“. Danda zpívá sebou, Martin sedí na klíně dědovi, užívá si hlavně „dudlaj dudlaj, dudlajdá“. Stejně jako každý rok se před večeří modlíme Otčenáš, teprve pak se pouštíme do jídla. My děti nedojídáme, chceme, aby už přišel Ježíšek! Táta s dědou pijí pivo z broušených džbánků, trvá jim to hrozně

dlouho. Konečně zazvoní zvonek a všichni se hrneme do pánského pokoje. Hvězda na stromečku je až úplně u stropu, tak je strom vysoký. Na něm plápolají svíčky, jiskřičky lítají od prskavek na všechny strany a dole na zemi jsou krásně zabalené balíčky. Ty s jedlovou větvičkou balil určitě děda, dělá to tak vždycky. My s Dandou víme, že nejdříve přijde na řadu „Narodil se Kristus Pán“. A taky jo, máma sedá ke klavíru, táta bere do ruky housle a my ostatní zpíváme. Nejnadšenější z toho všeho je Martínek, já jsem to přece říkala, že letos už si to užije. Balíčky rozbalujeme od nejmladšího, trvá to dlouho a všechno, co jsme dostali, se nám zdá báječné. Martin zkouší jezdit po pokoji na nové tříkolce a všichni se radujeme ze svých dárků. Na konec my s Dandou objevujeme až úplně vzadu za sekretářem ještě něco zakrytého prostěradlem s cedulkou „Marcelka a Danuška“. Danda je rychlejší, strhává prostěradlo a obě nevěřícně koukáme na

žlutou skříňku, má opravdové dveře a uvnitř na tyči visí na ramínkách oblečky na naše panenky, Marušku a Aničku. Šedivé hubertusy s kapucou a kostkovanou podšívkou, tmavomodré skládané sukýnky, bílé blůzičky a sametové šaty s krajkovým límečkem do divadla, všechno jako opravdové! Danda ještě věří na Ježíška, ale já už vím, co to bylo v tudoru mezi námi na zadním sedadle. Je už noc a my všichni jsme ještě vzhůru, jen dědovi v křesle padá hlava nad otevřenou knihou. Máma s bábou popíjejí u stolu punč a něco si spolu potichu špitají. Jsem zvědavá, tak nechávám Marušku v nových sametových šatech chvíli o samotě, přisouvám se blíž a slyším, že skříňku máma nechala udělat v cukrovarské truhlárně a oblečky ušily s paní Ropkovou při nočních službách v laboratoři. Mám radost, že se s tím vším máma šila a mrzí mě, že to nemůžu říct Dandě, zkazila bych jí radost z Ježíška.

*** Bába mi dovolila spát v pánském pokoji, ustlala mi tady na kanapi. Ležím pod stromečkem, za oknem hustě sněží, a já si v duchu připomínám: “Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku!“ Ještě si pomyslím, že zítra je Hod Boží a my děti jedeme s bábou vlakem do Prahy na jesličky. Určitě si vezmu na hlavu tu krásnou zelenou čepici, co mi k Ježíšku upletla bába, těším se. A pak už nevím nic. Marcela Matějková S bábou o pár let dříve jedeme na jesličky

Silvestrovská Znala jsem jednu starou paní. Jmenovala se Augustina. Žila sama, byla čiperná a

dokázala se o sebe ještě sama postarat. Tato příhoda se stala asi před dvaceti lety.

Mou známou jednou navštívila sociální pracovnice, která dělala nějaký gerontologický výzkum. Zajímalo ji kromě jiného, čím se paní Augustina zabývá, jak tráví volný čas. Paní Gusti, jak jsme jí říkali, odpověděla: „Víte, my jsme tři kamarádky. Jedné je sedmdesát, druhé osmdesát a já jsem ještě o třináct let starší. Často se scházíme a povídáme si“. „A o čem si povídáte?“, zněl další dotaz. „No, tak ta co má sedmdesát posledně řekla, že

jí už nohy moc neslouží, ale pokud to bude takové alespoň ještě pár let, bude spokojená. Ta, co má osmdesát řekla, že jí už neslouží nohy ani ruce, ale že bude také šťastná, pokud to takto ještě nějakou dobu vydrží. No a já – mě neslouží už dobře ani ruce, ani nohy, ani oči, ale devadesát tři let jsem panna a budu spokojená, když to tak ještě pár let zůstane“. Marie Coufalová

Ptají se lorda, jak přišel ke svému bohatství a on vypráví: "Když jsem připlul do Států, tak jsem měl v kapse 15c, koupil jsem tedy za ně jedno jablko, vyleštil jej a prodal za 45c, za ně jsem koupil 3 jablka, vyleštil a prodal je za 1,35 dolaru. A tak to šlo dál a dál, den za dnem, až do té doby, kdy umřel můj strýc a odkázal mi 20 mld. dolarů." * Jaký je rozdíl mezi švédským, francouzským a českým důchodcem? Švédský se probudí, pak se nasnídá ze švédského stolu, popadne raketu a jde o si do svého klubu zahrát tenis. Francouzský důchodce se probudí, pak si dá k snídani francouzskou bagetu s camembertem a odjede do svého klubu hrát golf. Český důchodce se probudí, pak si dá švédské kapky, popadne francouzské hole a jde do práce… * "Haló, volám ohledně toho hlídacího psa, co jsme od vás koupili. Můžete nám poradit, jak to máme zařídit, aby nás pustil domů?"

Na Scotland Yardu zazvoní telefon: "Hallo, constabl, zde Lord Snackbar, chtěl bych ohlásit krádež volantu, předního skla, stěračů, ciferníků, pedálů a řadící páky." "Ano, Vaše Lordstvo, hned se za Vámi podívám!" Konstábl kleje a obléká se, když tu telefon znovu: "Hallo, constabl, zde Lord Snackbar, musím se omluvit za planý poplach, omylem jsem si sedl na zadní sedadlo." *

P.F. 2 0 1 3

Tam, kde se ztrácí vědomost toho, že každý člověk je naší součástí, tam upadá kultura a etika. Albert Schweitzer