Bílá paní pern tejnská na operní scénû

Bílá paní pern‰tejnská na operní scénû

91

Bílá paní pern‰tejnská na operní scénû Antonín Emil Titl: Die Burgfrau (1832) Jan Trojan The opera Die Burgfrau (Brno 1832) is based on the local folk tale of the White Lady, a friendly ghost, who once used to reside in the castle of Pern‰tejn. In the first half of the nineteenth century pieces as such were shown on stage of the City Theatre at the Zeln˘ trh in Brno, often of Singspiel quality. The opera of the White Lady surpasses all of them in structure and thorough elaboration. In spite of their young age, the authors represented first-class among contemporary artists in Moravia. The author of the libretto Antonín Boãek (1802–1847) was a known Moravian historian, whose premature death prevented him to finish his life-work. When composing the opera, the composer Antonín Emil Titl (1809–1882) was double-bass player in the Brno theatre; later, he went on to become bandmaster in Vienna. The opera combines elements of the tale with historical events. In part, it presents historical figures, and even gives the date of 1545. The ghost of the White Lady interferes in the events, in which love wins over hatred, and evil is punished. The opera met with warm welcome when first performed in Brno, and was later shown in Olomouc as well. However, it did not make it to the Vienna stage.

O nejpozoruhodnější operní kompozici první poloviny 19. století na Moravě napsal autor těchto řádků několik studií. Bílá paní pernštejnská v knížce Přívětivá krajina hudby (1989) shrnuje poznatky o díle, jež až do té doby bylo považováno za nezvěstné. Opera o Bílé paní pernštejnské (2002) je již založena na objevu partitury ve Vídni, umožňující analytický pohled na tuto ojedinělou operu s námětem moravské lokální pověsti.1 Opera o Bílé paní na hradě Pernštejně je jedinečná již svou genezí. Vznikla ze spolupráce dvou přátel, krajanů, spjatých zájmem o regionální historii. Oba byli v době vzniku díla velmi mladí a šli nadále každý svou cestou.2 Antonín Boček (1802–1847) se narodil v Bystřici nad Pernštejnem jako syn kožešníka. Měl být učitelem, avšak hrabě A. B. Mitrovský mu poskytl místo vychovatele na zámku v Dolní Rožínce. Tento spoluzakladatel Františkova muzea podporoval A. Bočka v jeho práci na moravském diplomatáři. Jakožto praktikantovi při guberniu byly Bočkovi svěřovány obtížné úkoly. Měl například pořádat písemnosti 59 klášterů zrušených josefínskou reformou. I když neovládal bezpečně češtinu, vyhrál roku 1831 konkurz na 1

Jan TROJAN: Opera o Bílé paní pernštejnské. (K první opeře na lokální námět z Moravy), in: Program Státního divadla v Brně, prosinec 1986, s. 124–125; TÝŽ: Bílá paní pernštejnská, in: Přívětivá krajina hudby, Ostrava 1989, s. 94–99; TÝŽ: Opera o Bílé paní pernštejnské, in: Opus musicum, 2002, č. 2, s. 23–29. 2 Titl složil na text Antonína Bočka ještě baladu pro zpěv a klavír op. 7 Der Nixe Sohn. – 19. 1. 1840 sděluje František Sušil v dopise A. V. Šemberovi do Olomouce, že „P. Boček lije vodu do moře; dělá totiž báseň pro kompozitora Titla Der Willitanz nazvanou (ovšem tedy v němčině), avšak na slovanskou mythologii! Ukazoval jsem mu, jak věc ta nepřipadá, rozmlouval jsem ho raději na to, aby Titl složil hudbu na báseň Královodvorskou Jaroslav, ovšem na text původní; což učiní-li, uvidíme.“ (Vladimír GREGOR: Obrozenská hudba na Moravě a ve Slezsku, Praha 1983, s. 58.) Odhlédneme-li však od Sušilovy výtky, jež se týká německé předlohy, musíme vyjádřit obdiv nad tím, jak se Antonín Boček octl na horké stopě jednoho z nejromantičtějších námětů evropského hudebního divadla. Podle slovanské lidové pověsti, jak ji tlumočil Heinrich Heine, o půlnoci za svitu měsíce se shromáždí duchové nevěst zemřelých před svatbou (=Willis) a mladé muže, kteří se jim dostanou do cesty, utančí k smrti. Motiv této pověsti se vzápětí dostal na jeviště v jednom z nejznámějších baletů 19. století, tanečním dramatu Giselle (1841) Adolpha Adama. (Eberhard REBLING: Ballett gestern und heute, Berlin 1957, s. 38.) © Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2009

Hudební věda, roč. 46, č. 1–2/2009

92

Jan Trojan

profesora českého jazyka a literatury na olomoucké stavovské akademii. Roku 1837 se stal zemským historiografem v Brně; měl napsat dějiny Moravy. Od roku 1840 až do nenadálé smrti byl moravským zemským archivářem. Životním dílem A. Bočka je sbírka listin Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, na níž však spočinul stín podezření z falzifikátů některých částí. A. Boček psal téměř výlučně německy a tím náleží k pozdně obrozenské vrstvě autorů píšících takto o historii českých zemí. Mnohem delší, umělecky bohatý život měl souzený Bočkův mladší druh Antonín Emil Titl (1809–1882). Narodil se 2. října 1809 na hradě Pernštejně, tehdy sídle hrabat Mitrovských, kde byl jeho otec hospodářským úředníkem. Oba rodiče záhy zemřeli; chlapec se péčí zámeckého pána octl ve Frankštátu (=1947 Nový Malín), kde ho kantor Thiem v letech 1823–1826 vyškolil ve hře na varhany a v generálním basu.3 V sedmnácti letech se Titl dostal do Brna, kde absolvoval kurz učitelské preparandy. Nestal se však učitelem; pro jeho další vývoj bylo určující vzdělání v hudebním ústavu proslulého kapelníka a skladatele Gottfrieda Riegera. Z celkově známého počtu asi 200 jeho odchovanců náležel Titl k nejnadanějším. Již v době studia překvapil svého učitele zdařilými programními ouverturami Torquato Tasso a Der Leichengräber. Významné pro Titlův další vývoj bylo zaměstnání kontrabasisty v kapele městského divadla v Brně. V době několikaleté Titlovy činnosti v tomto souboru byl divadelní orchestr využíván nejen v opeře a baletu, ale také v činoherní hudbě. Toto podnětné prostředí zřejmě určilo umělcovu dráhu skladatele pro hudební divadlo. Je nejasné, z jakých důvodů Titl odešel do Olomouce, kde se v letech 1831–1832 skromně živil vyučováním hudbě. Přitom neustal ve skladebné činnosti. K nástupu hraběte Ferdinanda Chotka do funkce olomouckého arcibiskupa složil slavnostní velkou mši, kterou na sebe upozornil jako komponista.4 Na podzim roku 1833 Titl odešel do Prahy, kde nějaký čas neměl trvalé zaměstnání; nadále však pilně skládal. Až do té doby jeho skladatelská aktivita náležela vážné hudbě. Komponoval vokální i instrumentální skladby, získal si jméno jako skladatel písní. Roku 1835 se jednoznačně přiklonil k užité hudbě. Tehdy obdržel místo kapelníka vojenské hudby 28. pěšího pluku hr. Latoura a v několika letech své činnosti (do r. 1840) z ní vytvořil nejlepší soubor svého druhu v Praze.5 V této době 3 K učňovským létům Titlovým ve Frankštátu se váže historka, jež dosvědčuje komponistovu ranou pohotovost instrumentalisty. Mladý hudebník „záhy hrál v chrámové hudbě číslovaný bas […] V provincii varhany zastupovaly jiné barokní instrumenty. Varhany ve Frankštátu se polámaly, což se zjistilo 24 hodin před slavnostní mší. Regenschori Thym [sic] byl zoufalý; měl na pořadu mši Es dur Joh. Andrae [= Johann Anton André (1745–1842), člen proslulé nakladatelské rodiny německé v Offenbachu, velmi plodný skladatel]. Tu Titl popadl violon [= violone, starý ital. název kontrabasu], o němž neměl do té doby ponětí a přes sobotu se naň naučil; tím byla mše v neděli zachráněna“. (Wilhelm SCHRAM: Der Kompositeur und Hofburgtheater-Kapellmeister Anton Emil Titl, Mährisches Magazin für Biographie und Kulturgeschichte, Brünn 1908, s. 8.) Při této historce si nelze nevzpomenout na polámané varhany, jež údajně souvisely se vznikem jedné z nejznámějších melodií evropské hudby, vánoční písně Stille Nacht (Tichá noc) rakouského skladatele Franze Xavera Grubera. 4 Jan TROJAN: Orchestr brněnské Reduty v době předbřeznové, program Státního divadla v Brně, únor 1986, s. 210–211. Mladý komponista věnoval arcibiskupovi partituru mše v elegantní vazbě. Poctěný mu poděkoval, projevil uznání nad jeho talentem, daroval mu však jen málo peněz nad částkou, kolik stál opis a vazba partitury. (Wilhelm SCHRAM: l. c., s. 9.) 5 Josef Proksch, vynikající pražský hudební pedagog, jehož soukromým žákem v hudební teorii a kompozici byl Bedřich Smetana, s uznáním psal o Titlových koncertech, jež se konaly každou neděli v sále na Barvířském (nynějším Střeleckém) ostrově. Kvitoval s povděkem, že kapelník na nich provozoval nejen skladby Straussovy a Labického, ale i Beethovenovy, Mozartovy a Mendelssohnovy. (Wilhelm SCHRAM: l. c., s. 10.)


93

psal hlavně tance a pochody, získal si však také renomé baladou pro zpěv (nebo sbor unisono) a orchestr Die nächtliche Heerschau.6 Dále již Titl nemohl jinam než do Vídně. Stal se kapelníkem divadla v Josefově (Theater in der Josefstadt), kde působil od roku 1840 sedm let a interpretační dráhu dovršil v letech 1850–1870 funkcí kapelníka vídeňské dvorní divadelní scény (Hofburgtheater). V umělecky plodném životě A. Titla se spojuje dráha kapelníka a komponisty. Počet let strávených ve funkcích kapelníka předních vídeňských divadel hovoří sám za sebe. Na dobové kresbě je Titl zachycen v sousedství proslulých dirigentů Antona M. Storcha, Karla Bindera, Franze von Suppé a Heinricha Procha. Po odstoupivším Prochovi právě Titl nastoupil na místo kapelníka v Josefově.7 Nelze se ani v přehledu zabývat v rámci této studie skladbami, jež vznikly za dlouhá léta Titlovy umělecké činnosti. Z množství asi 300 hlavních děl bylo za života umělcova tištěno 100 prací. Již názvy děl prozrazují pestrý výběr skladeb pro divadlo. V nich převládají oblíbené žánry tehdejší produkce, jako byly veselohry, pohádky, frašky a množství scénické hudby. Nejbližším skladatelovým spolupracovníkem byl rovněž v Brně oblíbený Franz Xaver Told.8 Tento nesmírně plodný divadelník napsal podle francouzské předlohy hru Der Zauberschleier oder Maler, Fee und Wirtin (Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská), jež v podobě hry se zpěvy od Titla dosáhla nesrovnatelného úspěchu mnoha set repríz ve vídeňském divadle v Josefově (1842) a pronikla vedle řady velkých evropských scén až do zámořské Filadelfie. Jen ojediněle se v Titlově díle objeví skladba s českým námětem. K prvnímu českému představení roku 1850 ve Vídni skladatel napsal Ouverturu dle slovanských nápěvů, do níž po způsobu obrozenců zařadil několik národních písní. Popud ke vzniku této dosud živé komponistovy předehry dal zapomenutý obrozenský operní zpěvák, basista Ignát Rosa, narozený roku 1818 v Kloboukách u Brna.9 6 Brněnské noviny z r. 1840 uvádějí slavné provedení sborové balady s orchestrem Die nächtliche Heerschau (text: Joseph Christian Freiherr von Zedlitz, 1829) ve vídeňském velkém sále Reduty 10. 4. za skladatelova řízení. Podle novinářské zprávy přeplněný sál (včetně císařské rodiny) s napětím očekával provedení již proslulé skladby, dosud neznámého dirigenta však chladně přivítal potlesk sotva tří–čtyř párů rukou. Po doznění skladby však propukl jásot, volání bravo a sál si vynutil opakování. (Moravia, Brno 1840, č. 31, 16. 4., s. 124.) 7 Litographie 1852, 200 Jahre Theater in der Josefstadt 1788–1988, s. 58. – Kapelnickou úroveň Titlovu dosvědčují zmínky v literatuře. Skladatelův životopisec uvádí, že dirigoval přesně a obratně a často přerušoval zkoušku s výrazem „To bolí!“ (František KRETZ: Antonín Emil Tittl. Životopisná zpráva: Dalibor VI, 1884, s. 422.) Pro dirigentský výkon Titlův byla pověstná bílá rukavička, s níž – aniž ji vyměňoval – po léta dirigoval. (Konstantin WURZBACH: Das biographische Lexikon des Kaisertums Österreich, Wien 1882, Bd. XLV, s. 195.) Připomeňme v této souvislosti, že za časů Titlových kontrabasisté při hře na nástroj používali rukavičky. 8 Na scéně brněnské Reduty v letech 1823–1844 odehráli 26 her Franze Xavera Tolda, mezi nimi 6 s hudbou Titlovou. (Milada WURMOVÁ: Repertoár brněnského divadla v letech 1777–1848, Brno 1996, 2. vydání.) – Na text Toldův složil Titl komickou operu Das Wolkenkind (Vídeň 14. 3. 1845), jež nepronikla. 2 svazky partitury, klavírní výtah a hlasy této zpěvohry se nacházejí v Českém muzeu hudby, Národní muzeum Praha (viz pozn. 9). 9 Mezi několika národními písněmi v Ouvertuře dle slovanských nápěvů A. Titla se nachází také kdysi enormně oblíbená písnička, jejíž citát je však víceznačný. (Jan TROJAN: Za horama svitá, bode brzo deň. / O hanácké písničce, jež se stala legendou, in: Opus musicum 1988, č. 5, s. 152–159.) – O pohnutém uměleckém životě Ignáta Rosy, člena divadelního souboru brněnské Reduty (1838–l840) a posléze sólisty Dvorní opery ve Vídni (1843–1880), viz Jan TROJAN: Obrozenští zpěváci a hudebníci v Brněnském divadle (II.), Program Státního divadla v Brně, prosinec 1984, s. 133. – K životu a dílu Antonína Emila Titla uvádíme novější lexikografii, v níž se nacházejí odkazy na literaturu. Lexikon zur deutschen Musikkultur, Regensburg 2000, Band 2, s. 2750–2755, heslo Titl, Anton Emil (Klaus Peter KOCH); Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. Jitka Ludvová a kolektiv, Praha 2006, s. 572–574, heslo Titl, Antonín Emil.

94

Jan Trojan

Na obrázku hradu Pernštejna je dobře patrný můstek s dřevěným bedněním, spojující hranolovou věž vlevo s horním hradem. (Schierovu kresbu vyryl J. Richter, tisk C. W. Medau & Comp. v Praze.)

Vraťme se však k nejpodivuhodnější kapitole Titlových mladých let, ke kompozici opery. Není nám známo, jak se skladatel dostal k tomuto úkolu; nejspíš z podnětu svého staršího přítele A. Bočka. Nevíme také, kdy jejich společné dílo vzniklo. Christian d’Elvert klade vznik opery Die Burgfrau „na námět patriotické pověsti“ do roku 1827, jako dílo osmnáctiletého komponisty. První zpráva o opeře se datuje k roku 1829, kdy byla její partitura zaslána do Vídně. Ambiciózní mladý skladatel se ucházel o provedení svého díla ve dvorním divadle U Korutanské brány. Hrabě Vilém Mitrovský v dopise ze dne 1. listopadu 1830, odeslaném ze zámku Rožínka, svoluje, aby si dal Boček pořídit kopii obrazu hradu Pernštejna. Těší se, že uvidí tento starý hrad ve Dvorním divadle. Ředitel brněnského divadla Heinrich Schmidt v dopise datovaném v Brně 2. 3. 1831 odmítá nařčení, že by chtěl znemožnit provedení Titlovy opery Die Burgfrau. Naopak, má zájem o její provedení ve Vídni. V autografním dopise, odeslaném 24. 3. 1831 z Brna do Olomouce, Titl informuje svého přítele Bočka, že pracuje na ouvertuře k opeře Die Burgfrau.10 V ad10

Titlův dopis ze dne 24. 3. 1831 je vzácným dokladem skladatelova autografu. (Libuše URBÁNKOVÁ – Milada WURMOVÁ: Literární pozůstalost Antonína Bočka 1802–1847, Korespondence z let 1814–1847, Brno 1954.) – V dochované partituře, jež je zdrojem našeho článku, však ouvertura chybí; jako č. 1. je


95

ministrativě dvorního divadla ve Vídni ležela partitura opery o Bílé paní pernštejnské 3 roky; nato byla na žádost vrácena zpět do Brna. Není jasné, zda libreto opery o Bílé paní pernštejnské bylo skutečně určeno ke zhudebnění nebo to byl původně činoherní text.11 Je však známá jeho předloha. Příliš nepřekvapí, že hra, jež se stala podnětem Bočkova textu, vznikla také z inspirace historickým prostředím Moravy. Známý rakouský básník Franz Grillparzer (1791–1872) byl nějaký čas vychovatelem v hraběcí rodině Žerotínů ve Velkých Losinách. Odtud pramení motiv jeho kdysi proslulé hry Die Ahnfrau (Pramáti, 1817). Na prknech brněnské Reduty se tato hra objevila 19. 5. 1817 s hudbou Gottfrieda Riegera. Grillparzerova pramáti rodu hrabat z Borotína byla probodena svým manželem, když ji přistihl v cizoložném objetí. Poté se objevovala svým potomkům v osudových chvílích, aby je varovala; neměla však síly jim pomoci. Po ději plném osudových zvratů skončila úloha pramatky tehdy, až vymřel rod Borotínů.12 Antonín Boček navázal na svůj vzor jen volně, přičemž děj jeho díla je značně jednodušší. V obou hrách nacházíme jen několik společných motivů. Zámecký pán Graf Zdenko von Borotin je u Grillparzera otcem dcery, jež má milostný problém. Jednou z hlavních postav hry je kastelán Günther; jsou tu i vedlejší role dvou šlechticů. Zásadně se však liší titulní postavy obou her. Grillparzerova Pramáti je strašidelný přízrak; v závěru hry je svědkyní děsivé tragédie svého rodu, jenž vymírá a tím končí i její osudová role. U Bočka Bílá paní zasahuje na hradě v dramaticky vyhrocených situacích až po smírný závěr, v němž je zlo potrestáno a láska vítězí. Když se nedostala na jeviště Dvorního divadla ve Vídni, byla opera Die Burgfrau provedena v Brně. Inkriminovaný Heinrich Schmidt, nejvýraznější direktor brněnské Reduty první poloviny 19. století, věnoval její inscenaci velikou péči. Dokladem toho je zmíněný nově namalovaný obraz hradu Pernštejna, jehož autorem byl malíř Trill, dále částečně nové kostýmy aranžované dle dobových figurín. Podobný přepych si dovolil ředitel divadla jenom u zvlášť významných novinek. I když neznáme přímé novinářské zprávy o provedení, literární zdroje informují, že se dílo setkalo se zjevným ohlasem. Premiéra se konala v Redutě 28. května 1832; první repríza byla 4. června, o dvou dalších víme ve dnech 13. června a 19. července. Podle Wilhelma Schramma měla opera vzdor rozvleklému ději velký úspěch. Záhy však zmizela z pořadu, údajně i proto, že první tenor se rozhodně vzpíral dlouhé tři akty vystupovat v neslušivé roli horníka a s ominózním havířským ruksakem na zádech běhat kolem dokola!13 Introduction se sóly a sborem. Xerox opisu partitury, uložené ve fondu Österreichische Nationalbibliothek, Musiksammlung, sig. S. m. 25 536, byl darován laskavostí prof. Leopolda Kantnera z Vídně do Moravské zemské knihovny v Brně, kde se nachází pod sig. MUS 4 – 1103, sv. 1–3. 11 Pod heslem Boček Antonín v zapomenutém titulu Stručný všeobecný slovník věcný, díl I., Praha 1874, s. 593 uvádí jeho autor Jakub MALÝ, že Boček „za mládí svého sepsal něm. drama Die Ahnfrau der Pernsteine, k němuž E. Titl složil hudbu a které 1831 [sic] provozováno bylo na divadle Brněnském.“ Pod heslem Titl Antonín v doplňkovém dílu VIII., Praha 1884, s. 359 však týž autor píše, že Boček napsal pro skladatele operní text (tedy nikoli činoherní drama) Zámecká paní, k němuž Titl složil hudbu. 12 O genezi námětu Grillparzerovy hry Pramáti se uchází několik míst. Jsou to především Velké Losiny, na jejichž zámku strávil básník nějaký čas jako vychovatel. V úvahu připadá i nedaleký zámek Bludov, rovněž se vykazující básníkovým pobytem. Konečně Borotín na Táborsku, kam nakonec Grillparzer umístil děj dramatu. (Martin STEJSKAL: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Praha 1991, s. 76 (Bludov), s. 79 (Borotín), s. 424 (Velké Losiny).) 13 Wilhelm SCHRAM, l. c., s. 9.

96

Jan Trojan

Divadelní cedule k premiéře opery Die Burgfrau dne 28. května 1832 v Královsko-městském divadle v Brně (dnešní budova Reduty na Zelném trhu)

Dříve než se seznámíme s obsahem opery, přečtěme si v překladu, co nabízela divadelní cedule Královského městského divadla v Brně, roznášená abonentům v den premiéry k provedení díla mimo předplacení dne 28. května 1832.

Bílá paní. Romantická opera o 3 aktech, od profesora Bočka. – Hudba od A. Titla. Osoby: Jan, zvaný Nádherný, z Pernštejna p. Sinetti Maria, jeho dcera, zasnoubená Mlle. Muzarelli Václavovi, vévodovi těšínskému a hlohovskému Georg von Staupenau, kastelán p. Weber Sabinka, jeho dcera, zasnoubená Mad. Forti panoši Ulrichovi von Janovitz p. Birnbaum Zdenko, Konrad, mladí havíři pp. Kunert a Klein Rytíř, vyslanec těšínských stavů p. Sänger Robert, Simon, zámečtí panoši pp. Wutschek a Klein Bílá paní Mad. E. Saal Vazalové, komorné, zámečtí panoši a horníci. – Děj se odehrává na hradě Pernštejně na Moravě, v roce 1545.


97

Všechny osoby a rok události jsou historické. – Pověst o Bílé panně, zjevující se na Pernštejně, po celá staletí žije v ústech lidu. – Podle ní je motivován děj. Novou dekoraci na začátku druhého aktu, znázorňující hrad Pernštejn, namaloval podle dobové kresby p. Trill, jakož i garderoba je aranžována podle figurín z oné doby a částečně nově byla zhotovena. – Komponista pan Titl bude operu dirigovat v orchestru. Ceny míst jako obvykle.

(P. T.) páni abonenti, kteří si ráčí podržet své lóže a uzavřená místa, se zdvořile vyzývají, aby to laskavě oznámili nejpozději do 11 hodin dopoledne v bytě pokladníka v přízemí budovy divadla. Po 11 hodině budou lóže a uzavřená sedadla k dispozici každému. Začátek: přesně v 7; konec: po 9. hodině

Od doby krátkého, ale rušného ředitelství Emanuela Schikanedera v brněnském divadle (1807–1809) se datuje mimořádná obliba her s lokálními náměty na této scéně.14 Tak byl také připraven zrod a jistá odezva Bočkovy a Titlovy opery Bílá paní. Roku 1819 se hrála v divadle Pohádka z dávných časů o 4 aktech Die Höhle Macocha oder Die weisse Frau um Mitternacht (Propast Macocha aneb Bílá paní o půlnoci). Příštího roku uvedli v divadle patriotickou hru autora skrytého pod šifrou F. W. s názvem Prichta, die weisse Frau von Neuhaus (Perchta, Bílá paní jindřichohradecká). Romantická opera o Bílé paní tedy navazuje na místní tradici. Jak bývalo zvykem u významných novinek, vydalo divadlo předběžnou zprávu vysvětlující některé momenty děje s udáním pramenů, upomínající na staré argomento italské barokní opery. Divadelní zpráva brněnského divadla, TheaterNachricht ze dne 26. 5. 1832, zřejmě z péra Antonína Bočka, jeví úsilí o vzbuzení zájmu diváků. „Data pocházejí částečně z historických děl, Historie Pernštejnů, deníku G. Wolného pro dějiny Moravy a Slezska, Dějin vévodství těšínského od prof. A. Heinricha, Zápisníku barona Hormayra na rok 1821, částečně z rukopisů z let 1540–1560 ze sbírky autorovy. Jako památka na pobyt těšínského vévody Václava jako horníka ve zlatých a stříbrných dolech stojí dosud gotický kostelík u vsi Borovce, nazývaný hornický, který dal vévoda vystavět roku 1599. Pověst o Bílé panně na Pernštejně trvá po staletí v ústech lidu; podle ní byl motivován děj. V časopisech bývá zkomolena, s přídatky, jako Balbín: Miscellanea, kniha III, Pag. 192. Autor ji podává nezkresleně, tak jak jí dodnes věří venkované v okolí Pernštejna.“

Údaje na divadelní ceduli v konfrontaci s nově objevenou partiturou nás poučují o tom, jak asi vyhlížela opera při realizaci. Role Jana Nádherného, hradního 14

Jan TROJAN: Die zwei Brünner Spielzeiten Emanuel Schikaneders, in: Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa, Mitteilungen der internationalen Arbeitsgemeinschaft an der Technischen Universität Chemnitz, Chemnitz 1988, s. 221–243.

98

Jan Trojan

pána na Pernštejně, dále vedlejší role rytíře, vyslance těšínských stavů, jakož i zámeckých panošů Roberta a Simona, byly zřejmě mluvené. V partituře nejsou tyto texty zaznamenány; předpokládáme, že byly stručné, jen dokreslující situaci na jevišti. Vývoj děje v hlavních rysech je zachycen ve formě zpívaných recitativů accompagnato s doprovodem orchestru.

Děj opery Akt 1. Na hradě Pernštejně vládne radostný ruch. Chystá se svatba Marie, dcery hradního pána Jana Nádherného s Václavem, vévodou těšínským, podle smlouvy uzavřené před lety jejím otcem. Marie se však zahleděla do Zdenka, mladého havíře, jenž její lásku opětuje. Také její družka Sabinka, dcera hradního kastelána Georga von Staupenau, byla otcem kdysi zaslíbena panoši Ulrichovi von Janowitz; zamilovala se však do Konrada, přítele Zdenkova, rovněž havíře. Nr. 1. INTRODUCTION. Allegro moderato, D dur, alla breve. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tp, Ar. Erfreue sich hoch, der da athmet und lebt (Nechť těší se ten, jenž dýchá tu a žije). Konrad zpívá kuplet o veselém žití muže, jeho láskách, růžích a révě, o půvabných písních, jež činí život sladkým. Ulrich: „Kdo již smrti pohlédl do tváře a šťastně jí upláchl, ten ať se těší: na onom světě mohou být krásnější radosti.“ Mužský sbor pěje chválu hradní slečně; nechť dlouho žije a raduje se (s. 1 b – 12 a).

Attacca Nr. 2. ARIA. Allegro moderato con espressione, Es dur, 2/4 takt. Fl, Cl, Fg, Cor, Ar. Zdenko: Sie liebet mich; o meine Brust, erfass den Drang der süssen Wonne (Mne ráda


99

má; ó hrudi má, již přijmi tlak té blahé slasti). Zdenko se v milostné árii těší z lásky Mariiny (s. 12 b – 20 a).

Nr. 3. ARIA (uvedená recitativem). Andante, G dur, 2/4 takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Ar. (RECITATIV.) Marie: Als ich noch die Blümchen pflegte (Když jsem ještě v květech žila). V době dětství Marie znala jen radost a žert, vesele se budila do každého jitra. Nyní však jí srdce svírá touha, radost klesla do hrobu. (ARIA.) Allegro vivace, G dur, 2/4 takt. O, ich möcht’ so fröhlich singen (Jak bych šťastně zpívat chtěla). Chtěla bych jásat, skákat; je to láska ? Sladká trýzeň, to má být láska (s. 20 b – 34 a).

Nr. 4. DUETTO attacca. Allegro, g moll, 6/8 takt. Fl, Ob, Fg, Cor, Ar. (RECITATIV. Sabinka spatří v temné chodbě hradu sněhobílou postavu s věncem na hlavě; nevěstu, jež nikdy nebyla provdána.) – Andante, 6/8 takt. Marie: Wohl an, mein

100

Jan Trojan

Glück fahr hin! (Snad mé štěstí zmírá!). Zjevení Bílé paní připomíná Marii povinnost, zasnoubení s vévodou. Allegretto, 6/8 takt. Marie: Fasst euch, es war so mild ihr Blick, ich wett, sie bringt euch ein Glück (Hleďte, je vlídná její tvář, oč, že štěstí přeje vám). Podle vlídného pohledu Bílé paní totiž Marie soudí, že přináší štěstí pro Sabinku a jejího milého. Allegretto, Es dur, 3/4 takt. Sabinchen: Mit frohem Sang naht sich die Freude (S veselým zpěvem se blíží radost). Sabinka se však domnívá, že Bílá paní přináší štěstí její družce Marii (s. 34 b – 46 a).

Nr. 5. ARIA [= Modlitba]. (Bleibt weg.) Largo, E dur, 2/4 takt. Fg, Cor, Ar. Marie: O heilige, verlass mich nicht! führ mich zurück zu meiner Pflicht (Ó přesvatá, neopusť mne! zpět k povinnosti doveď mne; s. 46 b –50 a).


101

Nr. 6. ARIA ET CHORO [sic]. Allegro molto, e moll, 2/4 takt. Fl, Ob, Fg, Cor, Tr, Timp, Ar. (KUPLET, 2 sloky.) Ulrich: Hat das Leben keinen Spass (Když už není život špás). „Bez zpěvu a sklenky ať to vezme čert; jak tě lapne kostlivec, je už po všem.“ – Allegro vivace, E dur, 6/8 takt. – (REFRÉN.) Ulrich: Soll gedeihen froher Sang, muss ertönen Gläserklang (Má-li zpěv se vydařit, sklenky přitom musí znít). Andante con moto, e moll, alla breve takt. Na začátku l. taktu zazní zvon a odbíjí během hudby. – (ANSÁMBL A SBOR.) Kastelán žádá ticho, přerušení zpěvu; v hodině duchů bloudí Bílá paní, němá a bledá, po hradě a koná obchůzku. Všichni se děsí, Ulrich se jim posmívá (s. 50 b – 60 a).

102

Jan Trojan

Nr. 7. FINALE. Allegro moderato, G dur, C takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tr, Tp, Ar. Ulrich: Nun wohlan, Herr Kastellan (Nuže, pane kasteláne). – Andantino, Es dur, 6/8. Kastellan: Lass die Geister friedlich ruhn, und gesegnet ist dein Thun (Duchům dopřej mír a klid, v přízni boží budeš žít). – Allegro vivace, C dur, E dur, 6/8 takt. Ulrich zve Bílou paní na sklenku vína. Kastelán, Zdenko a Konrad za scénou jsou zděšeni: blíží se Bílá paní a vyhlíží hrozivě. Všichni uprchnou až na Ulricha. – Andante, C dur, C takt. Bílá paní se zjeví z chodby. Ulrich jí vychází drze vstříc. Bílá paní se obrací hrozivě proti němu. Ulrich ucouvne, Bílá paní zmizí (s. 60 b – 69 b).

Akt 2. Nr. 8. CHORO (sic). Allegro non tanto, E dur, 2/4 takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tr, Trb basso, Tp, Ar. (KUPLET, 2 sloky.) Konrad, Bergknappenchor (Sbor havířů): Fröhlich, munter in der Schacht (V šachtě čile, vesele). Mužský sbor s vícenásobným „Trallalala“ a havířským pozdravem „Glück auf!“ (Zdař Bůh) v závěru. Havíř veselý a čilý sestupuje do šachty, kde vykoná své dílo. Jak vyjde znovu na světlo, zpívá lechtivé písně, a dívky už nejsou tak zdráhavé (s. 71 b – 79 a).


103

Nr. 9. ARIETTE. Allegro, G dur, 2/4 takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Ar. Sabinchen: Mädchen, lasset euch belehren (Dívky, poučit se dejte). Láska je magnet, kdopak jí odolá ? Dívenka sedí sama v mlčenlivém pokojíku, prosby milencovy otevřou okénko. Rozpřede se milý rozhovor, zaznějí sliby věčné lásky. Avšak slyšela jsem jednu starou chytrou ženu: nedej se pobláznit, mužská láska je jenom klam. Přísahá-li ti drzý klouček, že ho k tobě táhne láska, věz, že nebudeš poslední jeho milá (s. 79 b – 88 a).

Nr. 10. TERZETTO. Adagio, A dur, 2/4 takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Ar. Sabinchen: Wer einen treuen Freund errungen (Kdo věrného si druha získal). Zdenko, Konrad: Wenn eine zarte Magd erglühet in süsser Liebe warm und treu (Když mladá něžná dívka vzplane věrnou láskou přesladkou (s. 89 b – 95 a).

104

Jan Trojan


105

Nr. 11. DUETTO. Moderato, E dur, 3/4 takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Ar. Ulrich: Ich hab’s verbrieft, und unterschrieben (Já stvrdil to, a podepsal), že si tě odvedu jako ženu do domu! Sabinka odporuje, že z toho nic nebude. (Mezi oběma dojde k prudké hádce.) Allegro assai, E dur, C takt. Ulrich: Nur deine Hand ist mir verschrieben (Jen ruka tvá je mně připsána). Výměna názorů vrcholí (s. 95 b – 109 a).

Nr. 12. ARIA. Allegro furioso, d moll, C takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tr, Tp, Ar. Ulrich: Rache, schmiede meinen Plan! (Pomsto, ukovej můj plán!) Černá noc přikryje můj černý skutek. Hodláte se, mladíčci, ucházet o mou nevěstu ? Střezte se před zkázou! Jen tři prkénka jemně a tiše uvolním. Vezme do ruky oštěp. Chutě k dílu! Jde na most, odtrhne první, druhé a třetí prkno (vícenásobná fz smyčců). Ulrich přichází na jeviště (Recitativ). Piú allegro, D dur, C takt. Ulrich: Es lebe hoch der Hölle Rath! (Ať žije pekel zrádný čin!; s. 109 b–125 a).

106

Jan Trojan

Nr. 13. FINALE attacca. Allegro moderato, C dur, C takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tr, Trbne, Tp, Ar. Zdenko, Konrad a kastelán přicházejí. Kastellan: Alles ist besorgt und fertig (Všechno už je obstaráno). Je očekáván vévoda, na slavnou svatbu jsou pozvány tisíce hostí. Zdenko a Konrad kráčejí branou na most. Bílá paní se objeví na mostě. Allegro agitato, f moll, C takt. Zdenko a Konrad: Viděli jste ji ? Brání nám přejít. Bílá paní ukazuje na most. Domnívají se, že zjevení jim hrozí. Bílá paní kyne. Mladíci vejdou na most, kastelán jde za nimi. Uvolněná prkna padají dolů. (Tónomalebná fz a tremola smyčců.) Kastelán se vrací na jeviště a zatáhne za poplašný zvon. – E dur, C takt. Ulrich se pokrytecky ptá, co se tu stalo ? Kastelán vzdává dík Bohu a nebešťanům za záchranu. Ulrich si uvědomí, že vystavěl svůj prokletý plán na písku. RECITATIV. Marie: Kasteláne, slyšte mé rozkazy! Zítra se sejde soud! Vypátrejte a potrestejte zločince, kladu vám to na srdce! Vy však, kteří jste byli zachráněni, vraťte se k radovánkám. Ulrich: Ještě ale nejásejte, šetřte rozkošemi! Slibuje-li se vám ochrana, mé pomstě neujdete. Kastelán: I když by tak mělo být, ničemník neujde mé pomstě. Finále ansámblu a mužského sboru vrcholí (s. 125 b – 152 b).


107

Akt 3. Jako úvod ke třetímu aktu se hraje Nr. 18. Nr. 14. DUETTO. Allegro agitato non tanto, Es dur, C takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Ar. Marie: Weh mir, ich weiss mich nicht zu fassen (Běda, já nemohu se vzchopit). On mne navždy opustí, budu žít bez lásky. Zdenko (sotto voce): O still mein Herz, du musst dich fassen (Ó srdce mé, musíš se vzchopit.) Ona myslí, že ji opustím; Marie, nemáš mi co říci, chudý zbrojnoš odchází odtud. Marie: Má láska odchází s tebou, jen tvá rozkoš je mou ochranou a tvé štěstí je mé slunce. – Allegro moderato, Es dur, C takt. Marie: Doch ach, mir sagt des Herzens Leben (Přec ach, mně praví moje srdce), že s tebou odejdou všechny mé radosti. Duet vrcholí (s. 154 b – 165 a).

108

Jan Trojan

Nr. 15. ROMANZE. Allegro non tanto, G dur, 6/8, smyčce pizz. Ob, Fg, Ar. Konrad: Am Felsen stand ein stolzes Schloss (Na skále pyšný zámek stál). Panoš jel na vraném koni a jak se blížil k zámku, v okně cosi krásného spatřil, byla to dívka modrých očí a zlatých vlasů. Tu si kupodivu dodal odvahy; slečna se zarděla, když se jí panoš zeptal: „Pověz, milá, ještěs nemilovala ? Dnes při svitu měsíce tě dovedu do hradu jako nevěstu.“ Na to slečna jemu odpovídá (Adagio): „Jak ráda bych tě následovala, avšak utíkej pryč odtud, co nejdále; jsem zasnoubena vévodovi. Nech mne truchlit, žal brzy zlomí mé ubohé srdce.“ (A tempo) Tu on vidí její bledé líce, modré oči zvlhlé slzami, (accelerando) přiletí rychle jako šíp, předstoupí před ni v divém spěchu. A líbá ji a (ritardando); ó zázraku! (koruna, generální pauza; následuje Allegro, scherzando), der Herzog selbst der Knappe war (sám vévoda ten panoš byl; s. 165 b – 168 a).


109

Nr. 16. RECITATIV attacca. Flauto, Ob, Cl, Fg, Cor, Ar. Marie neví, je-li to pravda či pouhý sen; nemůže uvěřit, že ten panoš by byl Zdenko. ARIA. Adagio, E dur, 6/8 takt. Marie: Ach, mein Alles ist entschwunden (Ach, mé všechno zmizlo v dáli), nikdy se nevrátí zpět. Zbývá mi jen v tiché chvíli sen o mém štěstí. Andante con moto, C takt. Doch die Seele wird nicht klagen? (Přec si duše nechce stýskat?) Bude s tebou, milý, ovane tě a řekne ti: Buď sbohem a vzpomínej. RECITATIVO. Marie. Avšak přec, než se rozloučil, významně mne oslovil. Ano, přijde – ne, je to klam? Allegro agitato, E dur, C takt. Marie: Mich erwarten frohe Zeiten (Čekají mne blahé časy; s. 168 b – 184 a).

Nr. 17. CHORO [sic]. Allegro, F dur, C takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tr, 3 Trb, Ar. Ansámbl a mužský sbor (T I, II, B I, II). Ulrich: Nun herein, ihr werthe Gäste! (Nuže dále, vzácní hosté!) Zvu vás na zítřek k tabuli a rytířskému přípitku (pro sebe, sotto voce: Již uhodila hodina duchů). Nahlas: Brzy bude konec žertu. Kasteláne, zítra bude Sabinka moje. Kastelán varuje Ulricha: Takové rouhání a falešné skutky nebe tvrdě a těžce trestá. Sbor: Co chce ten urozený rytíř s mečem tam u mříže ? Ulrich se vychloubá: v hodině duchů panna koná obchůzku, on ji obejme. Varování ostatních se vysmívá, musí zůstat při sázce; od Bílé paní polibek, to by byl slastný požitek. – Allegro vivace, F dur, 6/8 takt. Ulrich zve Bílou paní na sklenku vína. – Allegro agitato, f moll, C takt. 3 Trb v orchestru. Kastelán s družinou se hrozí Bílé paní, kterou spatřili; Ulrich se tomu směje. – Andante, alla breve. Bílá paní přichází sálem do předsálí. Ulrich se vytrhne ze skupiny zbrojnošů a kráčí drze Bílé paní vstříc. Bílá paní rozpřáhne paže; Ulrich ji vyzývá, ať mu podá ruku. – Un poco allegro. Bílá paní ukazuje na kraj mostu a na zločince. Bílá paní mizí (motiv Bílé paní, držené akordy smyčců, pp). Kastelán: Ten tam vykopal hrob, vezměte ho a shoďte dolů! Nebe samo ho odsoudilo, místo druhých se sám zahubil (držené akordy smyčců a dřev, pp; s. 184 b – 203 b).

110

Nr. 18 attacca MARCIA. Maestoso, F dur, 2/4 takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tr, Ar. TRIO, B dur. MARCIA da capo (s. 204 b – 208 a).

Jan Trojan


111

Nr. 19 FINALE. Adagio, F dur, alla breve takt. Fl, Ob, Cl, Fg, Cor, Tr, Trb basso, Ar. Díkůvzdání ansámblu a sboru nebesům za ochranu; po nejtěžších letech přinášejí radost a štěstí. – Allegro moderato. Nechť znějí radostné písně a jásot, ať hradem ozvěnou hlaholí niterná přání a zvěstují hlasně ve veselém zpěvu: ať žije a dlouho se těší svatební pár. Fine dell’ Opera. / Šifra opisovače partitury: J. K. ?/(s. 208 b – 213 a.)

Opera o Bílé paní na hradě Pernštejně je nejpozoruhodnějším titulem brněnského divadla v 1. polovině 19. století.15 V domácí produkci hudebního divadla na Moravě té doby stojí osamoceně. Námětově navazuje na domácí látky, které zavedl na tuto scénu ředitel divadla na Zelném trhu Emanuel Schikaneder (1807–1809). Tehdy se na brněnské scéně objevily hry na náměty dávné moravské historie (Svatopluk) i českého mýtu (Libussa), a také z doby švédského obléhání města Brna (Die Schweden vor Brünn).16 Od těchto zpěvoher se liší Die Burfgrau operním prokomponováním se zpívanými recitativy. Text A. Bočka nese rysy autorova mládí. Základem je lidová pověst, zasazená do rámce historie. Udává se rok děje 1545 a vystupují tu historické osoby. Zařazení do souvislosti pozdní renesance není náhodné; v té době dosáhla moc pánů z Pernštejna svého vrcholu. Postava zámeckého pána Jana Nádherného časově odpovídá; byl držitelem hradu v letech 1507–1548. Přídomkem Nádherný však nebyl obdařen on, ale jeho syn Vratislav z Pernštejna, který držel hrad v letech 1561–1582. Za Pernštejnů v 16. století se dolovalo v okolí hradu stříbro. To poskytlo libretistovi vděčný motiv havířský. Jím se mladý textař zařadil mimoděk do kontextu evropské opery, v níž havíři jsou ještě k tomu látkou zcela výjimečnou. Tanec havířů, ojedinělý na operní scéně v období baroka, uvádí H. Ch. Wolff v knize o výtvarné stránce oper.17 Dějiny hudby připomínají 15 Repertoár brněnského divadla v 1. polovině 19. století určovala především blízkost Vídně. Na scéně staré Reduty se objevovaly jednotlivé tituly v návaznosti na vídeňské vzory, nezřídka v těsné časové blízkosti. (Jan TROJAN: Z repertoáru staré brněnské Reduty, program Zemského divadla v Brně, prosinec 1990, s. 152–153.) 16 Jan TROJAN: Lokální hry ve staré brněnské Redutě na náměty z historie a lidových pověstí, in: Vlastivědný věstník moravský LIII, 2001, č. 4, s. 333–352. 17 Hellmuth Christian WOLFF: Oper. Szene und Darstellung von 1600 bis 1900, Leipzig 1968, s. 79, obr. 62. Tanz der Bergleute; Johann Oswald HARMS: Das Bergwerk, Dresden 1678.

112

Jan Trojan

populární singspiel Die Bergknappen (Havíři) Ignaze Umlauffa, jímž byla z podnětu císaře Josefa II. otevřena roku 1778 ve Vídni instituce národní zpěvohry (National-Singspiel). A ještě jedním momentem je Bočkovo libreto spjato s historií evropské opery. Jednou z hlavních postav je panovník, jenž se octne inkognito v cizím prostředí jako řemeslník a stýká se tam s lidmi středního stavu. Je to vévoda těšínský Václav, jenž vystupuje téměř v celé opeře v převleku za havíře Zdenka a teprve v závěrečné scéně se dává poznat. Podnětem k této pozoruhodné figuře byl vévodou údajně postavený hornický kostelík, dosud zachovaný v osadě Švařec (nyní součásti obce Koroužné, na východ od Bystřice nad Pernštejnem).

Někdejší hornický kostelík v osadě Švařec, součásti obce Koroužná (Bystřice nad Pernštejnem). Základ gotický, barokní přestavba.

Z více jak sto míst, jež se uvádějí v souvislosti s pověstí o zámeckém zjevení, je nejznámější pramáti rodu Rožmberků, Bílá paní jindřichohradecká. Jejím protějškem na Moravě je Bílá paní pernštejnská. Podobně jako u jiných obdobných námětů se také v tomto případě objevuje několik variant pověsti.18 18

Jaroslav SALABA: Pověst o Bílé paní, in: Časopis Matice moravské 23 (1899), s. 139–150, 230–244, 325–337; Martin STEJSKAL: Bílá paní, Labyrintem tajemna, l. c., s. 28–30. Název Bočkovy a Titlovy opery v divadelní zprávě ze dne 26. 5. 1832 i na divadelní ceduli k premiéře 28. 5. 1832 je Die Burgfrau. Skladatelův životopisec přeložil tento název doslovně jako Hradní paní. (František KRETZ, l. c., s. 402.) Není bez


113

V Romantických povídkách moravského obrozence Josefa Heřmana Agapita Gallaše se nachází pověst o dvou částech, Lítá panna na hradě Pernštejně. Obě části jsou převyprávěny podle 3. knihy Balbínových Miscellaneí (1687): V první z nich se vypráví o Bílé paní, jež byla považována jezuitským misionářem Janem Drachoviem za tajemnou mladou šlechtičnu, zanedbávající jeho kázání. Variantu této pověsti mohou návštěvníci hradu Pernštejna slyšet od průvodců ještě dnes. Ze záhadné panny se stala parádivá komorná, kterou vášnivý exorcista kapucín proklel, když ji nemohl přimět k účasti na bohoslužbě v hradní kapli. Tak je to znázorněno na obraze v jedné komnatě. Rovněž Balbín prodléval nějaký čas na Pernštejně a slyšel od hradního fortnýře druhý příběh o Bílé panně, jež se zjevovala zvláště za měsíčné noci žoldnéřům. Z nich jeden mladý, „chlastání a jiným nešvarům oddaný šuhaj“, se tomu posmíval. Uvidí-li bílou pannu na zámeckém prostranství, bude usilovat, aby od ní „šmacnou hubičku obdržel“. Skutečně se o to opovážlivě pokusil, avšak sotva zjevení dosáhl, klesl mrtev k zemi.

Moravský pohádkář Matěj Mikšíček zaznamenal u jistého pana Bartáka „příběh z 15. století“ z doby Jana z Pernštejna. Sestra hradního pána, mladá šlechtična Markéta, náhle zmizela. Za čas byla nalezena její mrtvola; bratr ji dal pohřbít v hrobce u rybníka. Markéta se zjevovala v podobě hradní panny s klíči u pasu a nebylo paměti o tom, že by komu ublížila.19

Mladý, historicky zaměřený libretista použil pro zpracování několik motivů pověsti o Bílé paní. Pramáti rodu Borotínů byla nešťastná bytost, donucená k sňatku s nemilovaným mužem. Když ji manžel přistihl v náručí milencově, probodl jí srdce. Ona pak musila bloudit staletími; její pouť skončila, až vymřel rod Borotínů. Bílá paní pernštejnská u Bočka je smutná, nikdy neprovdaná žena, bloudící po chodbách hradu s věncem na hlavě. Nejblíže je textař druhému příběhu Balbínovu, v němž se chvástavý žoldnéř vysmívá Bílé paní a je za to od ní přiveden do záhuby. Bočkova Bílá paní však zabrání Ulrichovi v jeho chystaném zločinu. Nepotrestá ho sama, ale uvede do situace, kdy se sám zahubí lstí, kterou uchystal na nevinné své druhy. Libretu Antonína Bočka na ojedinělý námět historické pověsti nechybí svěžest jazyka, organický rozvoj děje a dramatická účinnost. Opera na pernštejnský námět v Brně, jak je to patrné z několika repríz, se obecenstvu zamlouvala a dostala se i na jeviště v Olomouci – jistě i zásluhou Antonína Bočka, tehdy profesora české řeči na olomoucké stavovské akademii. Titlův životopisec František Kretz označuje operu za dramaticky úspěšnou a vypráví o tom, jak mladý autor často přehrával na klavíru lyrické partie svého díla a budil bouře zajímavosti sledovat, jak se vyrovnali s tímto titulem autoři, kteří o opeře psali v dějinách hudby v českých zemích. Christian d’ELVERT uvádí název opery Die Burgfrau auf dem Schlosse Pernstein (Geschichte der Musik in Mähren…, Brno 1873, s. 207). Tento název uvádí Jiří SEHNAL (Dějiny hudby na Moravě, s. 134). K d’Elvertovu názvu Jan RACEK připojuje do závorky český překlad Zámecká paní pernštejnská (Moravská hudební kultura v době příchodu Pavla Křížkovského, Opava 1950, s. 10). Vladimír GREGOR (Obrozenská hudba na Moravě…, 1983, s. 57) uvádí k původnímu titulu Die Burgfrau českou variantu Zámecká paní na hradě Pernštýně. Podobně Jiří VYSLOUŽIL (Dějiny hudby na Moravě, 2001, s. 157) s originálním názvem Die Burgfrau a českým překladem v závorce Zámecká pernštejnská paní. 19 J. H. A. GALLAŠ: Romantické povídky, Praha 1941. Povídka „Lítá panna na hradě Pernštejně“, s. 92–96.

114

Jan Trojan

nadšení. Při jedné z repríz prý byl návštěvník z Vratislavi hrabě Reichenbach hudbou natolik zaujat, že nabídl Titlovi místo, které však on pro neutěšený zdravotní stav své staré matky nemohl přijmout. Není bez zajímavosti ani korespondence z pozůstalosti Antonína Bočka, týkající se osudů operní partitury Bílé paní, zaslané do Vídně. Ředitel Schmidt z dvorního divadla U korutanské brány chválí hudbu, je nová a smysluplná. Snad se mu nelíbilo libreto, o němž se ani v tisku nehovořilo příliš nadšeně. Partitura, jak víme, byla vrácena zpět do Brna, avšak octla se opět nakonec ve Vídni, když ji tam odprodala spolu s dalšími hudebninami skladatelova vdova. Ve vokální složce opery lze snadno konstatovat skladatelovo formování hlasů ve službách vyhraněných postav. 2 soprány, 2 tenory a 2 basy poskytují dostatečný prostor pro kontrast. Jednotlivé party jsou vedeny vesměs bez koloratur a umělostí, a také ansámbly slouží dramatickému vývoji, bez důrazu na efekty. Ženské role jsou lyrické, mužské role mají široký diapazon od hrdinného tenoristy k záporné postavě basisty. Zcela jedinečná je postava Bílé paní – němá role, jež upomene v náznaku na Fenellu z Němé z Portici nebo Rusalku. Nástrojová složka opery prozrazuje zkušenosti mladého komponisty jako orchestrálního hráče. Týká se to především spolehlivé sazby nástrojů i jejich seskupení, umění instrumentace. Je tu však ještě cosi zvláštního: každé z devatenácti čísel má specifické orchestrální obsazení. Připomíná to na jedné straně způsob práce barokních mistrů, avšak právě tak bychom mohli uvažovat o autorově snaze o úspornost výrazu. Aniž se chceme pokoušet o krátká spojení, víme přece, že Leoš Janáček si linkoval notové osnovy, aby se nenutil naplnit jejich tištěný, podle něho mnohdy nadměrný počet. Podle neznámé zprávy píše historik brněnského divadla Albert Rille s jistým despektem o tom, že Titl vybavil svou hudbu marschnerovsko-weberovskými prostředky „jako nejspolehlivějším a nejvydatnějším zdrojem hudební hrůzostrašnosti“.20 Zasvěceně hodnotí Titlovu kompoziční mluvu dosud nedoceněný moravský kulturní historik Christian d’Elvert. „Titlovy kompozice se vyznačují přiléhavou charakteristikou, originálním koloritem, niternou a krajně chápatelnou melodikou, z níž často vane se slovanskou nacionalitou spřízněná melancholie; povznášejícím vzletem idejí, zcela zvláštní ušlechtilostí formy. Četli jsme někde o tom: ‚Titl nenáleží ani německé, ani francouzské, ani italské škole; píše pro lidské srdce, které také nezná školu‘; a skutečně, bez rozmýšlení tento posudek můžeme podepsat.“

Vzdor romantickému nadnesení d’Elvertova posudku lze se s ním v zásadě ztotožnit. Marschnerovsko-weberovské prostředky, jež skladatelovi vytýká historik brněnského divadla Albert Rille, můžeme u něho konstatovat jen ve vypjatých scénách se zjevením Bílé paní. Jeho hudba je invenčně nápaditá; při jisté nadnese20 Albert RILLE: Geschichte des Brünner Stadttheaters, Brno 1885, s. 120. Také v symfonickém obrazu Die nächtliche Heerschau obdivovali současníci skladatelovo charakterizační umění. „Zvláště mistrným se jeví Titl při líčení hrůzy a strachu.“ (František KRETZ, l. c. s. 404.) Životopisný příspěvek Kretzův je pozdním dokladem vysokého hodnocení skladatele, jež se v budoucnosti mělo změnit na negativní hodnocení Titlova kompozičního odkazu. Připomeňme v této souvislosti Kretzovo volání po pamětní desce skladatelově na hradě Pernštejně. Toho úkolu by se měly ujmout „bujaré pěvecké jednoty na Moravě“ (s. 402). Je příznačné, že k umístění pamětní desky až dosud nedošlo.


115

nosti, příznačné pro mladého komponistu, který se snaží vyjádřit co nejvíc, sleduje bezpečně vývoj děje. Sympatická je charakteristika jednotlivých osob. Zjevení Bílé paní je doprovázeno sférickou hudbou, připomínající příznačný motiv. Omezení chórické složky na mužský sbor, ztělesňující družinu hradních žoldnéřů, temnou barvou zvýrazňuje tragické ovzduší děje. Christian d’Elvert se ještě zastavuje u častějších výtek, proč skladatel až dosud nenapsal žádnou operu. Tyto výtky jsou podle něho oprávněné; d’Elvert to však klade za vinu politováníhodnému stavu operních poměrů německých. „Jak by měl skladatel, bez majetku a bojující o obživu, věnovat půl roku svého života dílu, když ani nemá jistotu, že bude provedeno odpovídajícími silami – nemluvě o tom, že za svou námahu nedosáhne odměny. A kde vzít dobrý operní text ? […] kdyby Titl místo hudby k lidovým kouskům skládal opery, místo deseti těchto her by se jistě mohl vykázat polovinou oper.“21

Nemohli jsme výstižněji zakončit pojednání o ojedinělé opeře pernštejnské nežli svědectvím skladatelova mladšího současníka. Adresa: Jan Trojan, Borky 8, CZ-614 00 Brno-Maloměřice

Die Weiße Frau von Pernštejn auf der Opernbühne Anton Emil Titl: Die Burgfrau (1832) Jan Trojan Die Oper Die Burgfrau (Brno 1832) ist das bemerkenswerteste Werk seiner Art in der Geschichte des mährischen Musiktheaters der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts. Lokale Stoffe brachte der Direktor des Städtischen Theaters auf dem Krautmarkt Emanuel Schikaneder (1807–1809) auf die Brünner Bühne. Stücke mit lokalen Sujets wurden dann zu einer Spezialität dieses Theaters. Es handelte sich ausnahmslos um Singspiele, gerade Die Burgfrau geht vor allem durch ihre sehr reife Opernverarbeitung über den Durchschnitt hinaus. Der Librettist Antonín Boček (1802–1847), der Landeshistoriograph, ist als Autor des historischen Werkes Codex diplomaticus Moraviae bekannt. Aufgrund seines frühen Todes konnte er seine weitreichenden schöpferischen Pläne nicht mehr verwirklichen. Der Komponist Antonín Emil Titl (1809–1882) wurde auf Burg Pernštejn geboren, zu der Zeit, in der er die Oper komponierte, war er Kontrabassist am Städtischen Theater in Brünn, später wirkte er in Wien und wurde durch seine populären Singspiele bekannt. Die Handlung der Oper über die Weiße Frau von Pernštejn geht von einer Volkssage aus, wie sie der herausragende böhmische Historiker Bohuslav Balbín aufgeschrieben hat; sie verbindet Elemente einer Sage mit Geschichte und führt sogar das Handlungsjahr an, nämlich 1545. Die Einordnung in den Zeitraum der Spätrenaissance ist kein Zufall; in dieser Zeit erreichte die Macht der Herren von Pernštejn ihren Höhepunkt. Unter den Pernštejnern wurde im 16. Jahrhundert in der Umgebung der Burg Silber gefördert. Dies bot dem Librettisten ein dankbares Motiv des Bergwesens, mit dem er sich der damaligen europäischen Oper näherte. Als eine der Hauptgestalten der Oper taucht der Herrscher auf der Bühne auf, der in einer 21

Christian D’ELVERT: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterr.-Schlesien, Brno 1873, s. 249.

116

Jan Trojan

Verkleidung als Bergmann auftritt und sich erst am Ende zu erkennen gibt. Den Anstoß zu dieser bemerkenswerten Gestalt bot die bis heute erhaltene kleine Bergmannskirche in der Gemeinde Švařec bei Bystřice nad Pernštejnem. Die Erscheinung der Weißen Frau greift in die Handlung ein, in der die Liebe über den Hass siegt, das Böse wird bestraft. Die Oper Die Burgfrau hatte bei ihrer Brünner Premiere sicher Erfolg, wie dies mehrere Reprisen belegen. Sie setzte sich auch auf der Bühne in Olmütz durch, nach Wien aber gelangte sie nicht. Doch auch so muss festgestellt werden, dass sie in der schwierigen Konkurrenz zu den Werken von Gioacchino Rossini, die in der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts die Brünner Szene beherrschten, bestehen konnte. Deutsch von Silke Klein

Bílá paní pern tejnská na operní scénû

Recommend Documents