1 Pan Coward a pan Katz Autor písňových textů, divadelních her a herec Noël Coward, jehož hedvábné pyžamo hladilo hedvábné prostěradlo, se v posteli opřel a začal si číst ranní noviny. Neměl žádné nové představení, takže byla jen malá naděje, že se tam o něm bude psát. Oči mu však prakticky okamžitě utkvěly na jménu, jež mu bylo tak drahé – „Noël Coward“. Pozdní část roku 1952 byla pro tohoto estrádního umělce úmorná. V září ztratil velkou přítelkyni a hvězdu mnoha svých her Gertrude Lawrenceovou. V následujícím měsíci se rozhodl, že si při operaci dásně nechá odstranit horní zuby. Zároveň chystal druhý díl autobiografie a byl rozmrzelý vracející se „sprostou“ a „hroznou“ tiskovou kritikou jeho tajemných úkolů pro britskou tajnou službu na začátku druhé světové války.1 Onoho 24. listopadu 1952 upoutal pohled Noëla Cowarda článeček v mezinárodní rubrice. Praha? Lidé před soudem? Za železnou oponou? To nebyla obvyklá oblast jeho zájmu ani aktivity. Četl dál. Jeden z obžalovaných, André Simone – dříve Otto Katz –, vypověděl, že se v roce 1939 setkal v Paříži se „spisovatelem Cowardem“. Coward, který věděl o Katzově spolupráci s francouzskou zpravodajskou službou, mu hned nabídl práci pro Brity.2 Tenhle blesk z čistého nebe, náhlý náraz nechtěné publicity Cowarda poplašil – vůbec netoužil být zapleten do nějakého mezinárodního skandálu, a zvlášť ne do takového, který mohl odhalit stránky jeho minulosti zastřené zákonem o služebním tajemství. Kdykoli na něj novináři doráželi otázkami na obrácené sovětské špiony, zjišťovali, že populární umělec jeví neobyčejnou neochotu o sobě mluvit. Coward překvapivé tvrzení rovnou popřel, ač jeho prvním popudem bylo překazit celý příběh charakteristickým vtipem: „Chci tisku zopakovat, že mám kvůli nedávné zubní operaci zapečetěné rty.“3 Coward se na muže stojícího nyní před soudem pamatoval. Sešli se na oběd brzy po vypuknutí válečných operací v přepychové soukromé místnosti jednoho pařížského hotelu. V té době, tvrdil Katz (v jednom z mála pravdivých prohlášení před soudem), Coward „zastával důležitou funci“ v britské zpravodajské službě.4 Byl totiž šé11
katz-text.p65
11
27.3.2012, 23:39
fem britského Úřadu propagandy v Paříži. Když tam spolu seděli, vypadali na pohled jako prapodivná dvojice, jenže herec i špion jsou – každý svým způsobem – profesionální lháři, kteří sdílejí potřebu četných vymyšlených totožností. Zatímco Coward byl v práci pro tajnou službu skoro nováčkem, drsného a neproniknutelného Katze špionážní operativci znali jako nebezpečně záludného agenta působícího ve vyšších patrech sovětské tajné služby. Britská zpravodajská služba se o Katze začala zajímat v roce 1933, kdy začal do Spojeného království často jezdit jako komunistický agitátor. Při zpětném ověřování – podle informací z pasu a víz – zjistili, že Katz na začátku třicátých let pobýval v Moskvě, kde se mu dostalo špionského výcviku. Vrátil se na Západ záhy po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 a usadil se v Paříži, kde se stal nejen pravou rukou podnikatele a propagandistického magnáta Williho Münzenberga, ale také dvojitým agentem, který svého nekonformního nadřízeného špehoval pro stranické šéfy v Moskvě. Pod pláštíkem ryzí oddanosti boji proti fašismu se Katz stal velmi vlivným skrytým přímluvcem za sovětskou věc. Jeho práce ho vedla po celé Evropě a v roce 1935 se dostal i do Ameriky. Pozoruhodné bylo Katzovo působení v Hollywoodu. Vydával se za protinacistického bojovníka za svobodu Rudolfa Bredu a obracel hlavy i srdce předních režisérů, scenáristů a filmových hvězd. Vystupování Katze/Bredy bylo tak strhující, že se jeho usilovný boj proti Hitlerovi dostal prostřednictvím různých smyšlených postav na stříbrné plátno. Po návratu z Ameriky do narůstající krize v Evropě hrál Otto Katz vůdčí roli při vytváření propagandy, která zakrývala Stalinovu krvavou a cynickou manipulaci během občanské války ve Španělsku. Tato práce Katzovi zajistila krytí, jež potřeboval, aby se mohl podílet na dalším plánu sovětského diktátora – čistce v řadách svých stranických stoupenců. Postoj Noëla Cowarda ke světovému dění se velice lišil od postoje ramenatého sovětského agenta, který se na něj u oběda díval přes stůl. Otto Katz byl – přes všechnu svou zjevnou zálibu v životě na vysoké noze – Čech stoprocentně oddaný komunistické světové revoluci. Naopak Coward byl ztělesněním lehkomyslné privilegované Anglie a byl neochvějným vlastencem. Umělec tvrdil, že ho poněkud překvapilo, když se ocitl v Paříži, třebaže ho jako příležitostného špiona naverboval už před vypuknutím války vemlouvavý sir Robert Vansittart, který po většinu třicátých let působil jako stálý podtajemník na ministerstvu zahra12
katz-text.p65
12
27.3.2012, 23:39
ničí. Tento duchaplný státní úředník a jeden z nemnoha obhájců britského vyzbrojování předpovídal druhou světovou válku, ale sklízel od svých méně realistických kolegů jen přehlížení. Vansittart byl tedy odsouzen k neoficiálnímu shromažďování zpravodajských informací a byl šťasten, že může používat vlastní soukromé oddělení uvnitř Secret Inteligence Service (MI6) – přísně tajnou Organizaci Z, kterou řídil nemilosrdný „vyložený všivák“ Claudie Edward Marjoribanks Danwey, „plukovník Z“. Dansey svou neformální špionážní síť řídil z Bush House v londýnském Aldwychi a své amatérské – a neplacené – operativce často verboval v uzavřených gentlemanských klubech, jako je White’s nebo Boodle’s. Zde nacházel výhodně umístěné osoby, které mohly sbírat informace o názorech, politických záměrech a vojenské kapacitě potenciálně nepřátelských národů. Tvrdilo se, že mezi těmi, jež naverboval, byli lidé situovaní v London Films Alexandra Kordy. Lidé se k té práci uvolili, poněvadž v zásadě šlo o antifašistickou záležitost. Jedním z takových byl například „Klop“, otec herce Petra Ustinova. Ten dokázal obstarat tajné podrobnosti o vyzbrojování Německa od prvního tajemníka německého velvyslanectví v Londýně barona Wolfganga zu Putlitz – bisexuálního diplomata, jenž byl také častým návštěvníkem bytu proslulého vznětlivého sovětského „krtka“ Guye Burgesse na Chester Square.5 Vansittart a Dansey rekrutovali také své vysoce postavené přátele, kteří jezdili do Evropy a do Ameriky – a jedním z nich byl Noël Coward, naverbovaný možná prostřednictvím propojeného homosexuálního podsvětí divadla a ministerstva zahraničí. Coward dychtil odvést svůj díl práce a ohledně budoucnosti Evropy nebyl zrovna optimistický; podával soukromě hlášení siru Robertovi, který ho na začátku roku 1939 vyslal na průzkumnou návštěvu do Moskvy. Zakaboněným špinavým hlavním městem SSSR Cowarda provázela místní žena s chlupatýma nohama a on mohl pozorovat, jak hluboká je propast mezi obrazem, který předkládal propagandistický aparát Komunistické internacionály, řízený lidmi, jako byl Otto Katz, a drsnou realitou života v Sovětském svazu. Svou radost z návratu na Západ shrnul v ódě na vůni vajec se slaninou a čerstvě pražené kávy přinesených skandinávskou servírkou, jež se podobala jeho dobré přítelkyni Marlene Dietrichové. Při zdlouhavé cestě nazpět do Anglie oživil dramatikovu vzrušenou představivost požadavek britského velvyslanectví ve Stockholmu, aby vzal nočním vlakem do Oslo pytel s diplomatickou poštou. Coward fantazí13
katz-text.p65
13
27.3.2012, 23:39
roval o špionech, kteří násilně pronikají do jeho lůžkového kupé, kradou dokumenty a přinášejí mu smrt – a ačkoliv na žádné romanticko-dobrodružné drama nedošlo, stal se součástí takového světa.6 V raných fázích druhé světové války pokračoval Coward v práci pro sira Williama Stephensona – „muže zvaného Intrepid (tj. „neohrožený“ – pozn. překl.)“ –, který sdílel Vansittartův názor, že viditelnost poskytuje celebritě vynikající krytí. Cowardovo poslání v Paříži bylo důsledkem nečekaného telefonního hovoru, který vedl ve svém venkovském domě v Kentu jednoho srpnového nedělního rána, pouhé týdny před vypuknutím válečných akcí. Volal nějaký neznámý člověk jménem sir Campbell Stuart, který naléhal, že se musejí okamžitě sejít, což znamenalo schůzku v Cowardově londýnském studiu přímo o půlnoci. Cestou do města zavolal herec do Chartwell Manor, aby požádal o radu ohledně své možné role v nadcházející válce. Jeho rádcem nebyl nikdo menší než Winston Churchill. Churchillova předpověď, aby se připravil na to, že bude zpívat „Šílené psy a Angličany“ na bitevních lodích Královského námořnictva, až se budou plnou parou plavit k nepříteli a děla budou střílet, ho poněkud odradila, a tak jel dál do Londýna a čekal na tajný příchod záhadného volajícího. Návštěvník byl přesný a jejich schůzka trvala do tří v noci – v tu dobu dostal Coward nabídku, aby pracoval pro sira Campbella v Paříži; Vansittart na něj naléhal, aby místo přijal. Byly domluveny kódy, zavrženy veškeré indiskrétní otázky, a 5. září, po pouhých několika týdnech výcviku, letěl Coward – vyzbrojen plynovou maskou, padákem a záchrannou vestou – do Paříže s kufříkem nacpaným velice nudnými „přísně tajnými“ dokumenty.7 Zdánlivě klidná hladina pařížského společenského života během „podivné války“ skrývala kalné spodní proudy. Francouzské hlavní město bylo několik let bojištěm sil levice a pravice, neboť Stalin tajně usiloval o kontrolu nad Francií.8 Krátce poté, co Británie vyhlásila válku Německu, byl bývalý komunistický agent Paul Willert pověřen, aby se spojil s Cowardovým týmem a zprostředkoval kontakt s některými méně uznávanými osobnostmi, jež se potloukaly po francouzském hlavním městě – mezi nimi právě s Otto Katzem. Willert předtím s českým agentem spolupracoval při jeho ilegálních misích pro německou komunistickou stranu a při aktivitách na podporu Sovětského svazu v Americe. Ve skutečnosti Katz jen několik měsíců předtím, než se setkali v Paříži, využíval Willerta jako 14
katz-text.p65
14
27.3.2012, 23:39
kurýra pro převoz peněz z Hollywoodu a také ho žádal o pomoc při pátrání po odpadlickém americkém komunistickém agentovi Whittakeru Chambersovi.9 Navzdory tomuto dřívějšímu spojení Wilerta a Katze se zdá, že sovětský agent byl kontaktován z Cowardovy iniciativy.10 Podle všeho schůzku navrhla jejich společná přítelkyně – německá hvězda, kterou „objevil“ Otto Katz a která byla drahá i Noëlu Cowardovi: Marlene Dietrichová. Podobně jako mnoho jejích krajanů se Dietrichová vyhýbala Německu od Hitlerova nástupu k moci v roce 1933. Německý kancléř, prohlašovala často, není „mentálně normální lidskou bytostí“ – a charakteristicky dodávala, že Hitler má u ní „vroubek“.11 Dietrichová schůzku navrhnout mohla. Pokud to skutečně udělala, nabízí se několik zajímavých otázek týkajících se charakteru jejího vztahu s Otto Katzem. Pravděpodobnější však je, že setkání zosnoval Paul Willert. V obou případech svedla Cowarda a Katze dohromady propaganda. Propaganda, jež pronikne do duše, je totiž smrtonosná a většinou neviditelná zbraň – a je důležitou součástí Katzova příběhu. Osvojil si ji za první světové války, kdy lidé jako Cowardův šéf sir Campbell Stuart začali démonizovat „skopčáky“. Vyobrazení těch ohavných „chlapečků s bajonety“ a příběhy o nich poskytly mnoho podnětů pro vítězství spojenců. Po ukončení konfliktu se propagandy jako užitečného nástroje chopil velký byznys – ale zůstala rovněž prostředkem, jímž se soupeřící velmoci snažily zamaskovat své zločiny a vnutit nic netušícímu světu vlastní představy o dalším politickém vývoji. V roce 1940 bylo jasné, že každý, kdo by dokázal zlomit odhodlání nepřítele vydržet, má velkou naději na úspěch. A tak teď při obědě začal cílevědomý a elegantní vedoucí britského úřadu v Paříži hledat návod, jak do Třetí říše nejlépe dostat skličující nebo škodlivé informace. Katz byl na tyhle věci expert – po většinu z posledních deseti let propagoval komunistickou realitu i fikci a podařilo se mu několik působivých zásahů. Na radu Williho Münzenberga dosáhl toho, že nepřítel „celému světu smrděl“.12 Když se Coward s Katzem setkal, bylo sovětskému agentovi čtyřiačtyřicet let, jeho vzhled lva salonů už zmatněl a vlasy mu začínaly šedivět. Od spodní strany levé nozdry napravo na bradu se mu táhla nezřetelná soubojová jizva. Byl to nepatrný, byť trochu deformující náznak povahy dobrodruha, člověka, který přijímá riziko. Jizva také posilovala přitažlivost nenapravitelného svůdníka, jehož jasné modré oči měly mocný lákavý půvab. Obzvlášť zasažitelné 15
katz-text.p65
15
27.3.2012, 23:39
byly ženy ve středním věku. Jak si všiml jeho přítel a kolega Claud Cockburn, Katz „se miloval s každou hezkou ženou, kterou potkal, a byl mnohem úspěšnější než běžný průměrný muž“.13 Podle ocenění FBI byl zkušený agent, jehož se Coward snažil naverbovat, „mimořádně nebezpečný člověk“14 – o to víc, že byl tak svrchovaně okouzlující. Byl jazykově zdatný, obklopoval jej okruh oslnivých lidí, které získal na svoji stranu, kompliců i nepřátel, a prošel celou cestu k vrcholům mezinárodního společenského, politického a kulturního života – stejně jako k samému jádru špionážního společenství. Příhodně pro Cowarda, který z něj chtěl udělat vlastního agenta, jevil Katz mírný neklid. Chtěl prokličkovat labyrintem, z něhož – jak zjistili mnozí jeho soudruzi – nebylo úniku. Jeho přátelé a kolegové byli povoláváni do Moskvy a pak mizeli. V počátečních dnech druhé světové války se zdálo, že Katz je vyřízený. Byl horlivý antifašista; Stalin byl tehdy jedna ruka s nacisty a nejednou projevil opovržení vůči agentům, kteří už nebyli užiteční. Pokud schůzku s Cowardem zosnovala Marlene Dietrichová, stalo se tak proto, že se jí Katz se svými obavami svěřil. Sejít se s Cowardem bylo nebezpečné, jenže Katz byl zvyklý riskovat. Věděl, že britská zpravodajská služba zaznamenávala každý jeho krok po britské půdě už od roku 1933. Na stopě mu byli Francouzi. Sledovalo ho gestapo. Jeho vlastní lidé ho měli pod dohledem. Katz byl možná opravdu vystrašený – anebo možná byla schůzka prostě další šarádou v životě, který byl jedním velkým divadlem. Někdy neviditelně mizel v kulisách a zajišťoval, aby hra pokračovala, jindy vstupoval do světla reflektorů. Byl inteligentní, oddaný, neúnavný a nelítostný. A také nepřekonatelně nepoctivý. Jeho někdejší kolega Arthur Koestler konstatoval, že Otto Katz byl „velmi příjemný člověk … dobrosrdečný, spontánní a vstřícný“, vzpomínal však také, že „jím zároveň pohrdal a měl ho rád“.15 Takhle zmatené a matoucí svědectví potvrzuje, že Katz byl člověkem mnoha osobností a tváří. Před dychtivými souputníky hrál lidumila, před soudruhy v nepřízni drsňáka, před elitou Hollywoodu odvážného protinacistického bojovníka za svobodu. V chodu ho udržoval návyk intrikovat, vzrušení z předstírání, že je někým jiným. Vypadá neuvěřitelně, že playboy s takovou chutí k životu mohl snášet fádní a tupé stránky žvástů komunistické strany. Ale on je snášel. Pro Otto Katze velikost socialistické vidiny umenšovala všechno ostatní a udělala z něj přesvědčeného a neúnavného pracovníka pro věc. Toto přesvědčení ho drželo tam, kde se něco dělo – 16
katz-text.p65
16
27.3.2012, 23:39
ve dvacátých letech v Berlíně, v neklidných třicátých letech pak v Paříži, Londýně, Hollywoodu a ve Španělsku. Nezanedbatelná snaha o podporu proletářské revoluce však Katze znovu a znovu přiváděla do opulentního světa vyšších vrstev. Vzdor své oddanosti socialistické vizi vystupoval naprosto nenuceně v roli, kterou Francouzi tak výmluvně nazývají gauche caviar. Jeden jeho známý, kníže Löwenstein, řekl FBI – možná ne úplně upřímně –, že Katz vypadal jako „karafiát v salonu“. Trefnější byl Kaztův přítel historik Theodore Draper, který o jeho skutečném osudu podotkl, že nebyl „pouhý komunistický typ“, nýbrž přímo „archetyp“.16 Byly Katzovy schůzky s Cowardem a Willertem jen snahou odvést důkladnou práci pro Moskvu – zjistit, co Britové vědí, tím, že jim prozradí něco, co nevědí? Koloniální velmoc jako Británie představovala pro sovětské Rusko jednoznačného nepřítele. Nebo se Katz pokoušel pojistit se přípravou jisté únikové cesty? Bez ohledu na sovětský pakt s Hitlerem zůstával Katz oddaným antifašistou. Jeho vlast byla okupována: „Město, kde jsem se narodil a kde jsem chodil do školy, okupují nacistické jednotky. Když tam vtrhly, zemřel můj otec na infarkt.“17 Třebaže toto prohlášení zní až okázale dramaticky, datum smrti Edmunda Katze zaznamenané v českých archivech skutečně odpovídá datu německého vpádu do českých zemí. Jeho rasa trpěla. Jakmile začaly hromadné deportace Židů z Československa, byl mezi nimi Ottův starší bratr Leopold – jeden z nesčetného množství těch, kdo zmizeli v nacistických plynových komorách.18 V době Katzova setkání s Cowardem potřebovala Británie zpravodajské informace o německé propagandě ve Francii. Potřebovala informace o francouzské dělnické třídě, francouzských komunistech a francouzském protiválečném cítění. A potřebovala vědět, jak účinně působí ve Třetí říši její vlastní dezinformace. Všechny tyto informace mohl Katz obstarat. Předal Cowardovi a Willertovi ze svých rozsáhlých znalostí něco prospěšného? Naznačuje to jeho doznání před soudem v roce 1952 – „zavázal jsem se k práci pro britskou zpravodajskou službu“ –, ale to byl pouhý řádek ve scénáři připraveném pro čtrnáct obžalovaných obsazených do jedné z nejpečlivěji inscenovaných mediálních událostí studené války – monstrprocesu v hlavním městě Československa. Noël Coward se stal naprosto nečekaným hercem v hrozivé burlesce – v osmidenním přímém přenosu z budovy Státního soudu v Praze. Bylo to poučné a varovné divadlo pro komunistický blok, 17
katz-text.p65
17
27.3.2012, 23:39
představení na hony vzdálené světu zábavního průmyslu, který Katz a Coward znali a milovali. Každý den některý vězeň vyslovoval na pódiu jména a činil prohlášení. Jména byla působivá a často překvapivá. Prohlášení byla fantastická. Ona „doznání“ byla zábleskem čehosi zlého – a až příliš dobře známého ve společnostech, jejichž občané se vzdají svých práv otrockou věrností uzavřenému systému myšlení. Třetího dne soudu – 22. listopadu 1952 – stanul na pódiu Otto Katz, aby v té frašce odehrál svůj part. Vyšetřovatelé mu rozbili zubní protézu, takže obtížně mluvil – a pronášel absurdní propagandistické věty předepsané stranou, jíž zasvětil svůj život: „Pracoval jsem pro Británii a Spojené státy, kde sílí antisemitismus a také fašismus. A pracoval jsem proti SSSR, kde neexistuje rasová diskriminace.“19 Kromě té, jejíž obětí se sám stal. Čistka v roce 1952 v Praze proběhla z různých strategických důvodů, ale většina těch, kdo byli přivedeni před soud, byli Židé, což páchlo stalinistickým antisemitismem. Katz byl jedním z prvních, kdo varovali národy vně Německa před krutostí Hitlerova rasismu. Neúnavně pracoval pro stranu, přičemž používal různé identity z celého balíku krycích jmen. Nikdo si nemohl být úplně jist, kým nebo čím je. Jedno však bylo u Otto Katze nepochybné – byl Žid. Jen osm dní poté, co se Noël Coward dozvěděl o pražském procesu a začal trpět pozorností všetečného tisku, bylo jedenáct ze čtrnácti komunistů, kteří seděli na lavici obžalovaných, oběšeno. Jedním z nich byl Otto Katz – jeho rty byly navždy zapečetěny.
18
katz-text.p65
18
27.3.2012, 23:39
2 Uvěznění To, co se dělo s Otto Katzem a třinácti dalšími pražskými obžalovanými během měsíců před listopadem 1952, bylo děsivé, ale typické. Jako komunisté žijící ve Stalinových dobách byli opatrní na to, co říkají. Zvykli si ohlížet se přes rameno. Za pětatřicet let od ruské revoluce byly vyhlazeny miliony lidí, kteří sloužili její věci. Mohlo se to stát přes noc; vlastně se to obvykle přes noc stávalo. Soudruzi se naučili neprotestovat – strana měla své důvody a strana měla vždycky pravdu. Státní úředníci nové československé komunistické vlády byli pohodlně usídleni v privilegovaných bytech. Impozantní apartmá Otto Katze se nacházelo ve velvyslanecké čtvrti, pod kopcem, z něhož Praze vévodí Pražský hrad. Všech čtrnáct obžalovaných se těšilo velkorysému přídělu poukázek do Darexu, za něž se nakupovalo výhradně v dobře zásobených obchodech prodávajících za cizí měnu. Sdíleli moc a styky, díky nimž by se byli měli po životě v exilu a boji za své ideály cítit bezstarostně. Pak přišlo to, co napůl čekali. Když jeden z nich, Artur London, projížděl ulicí, podíval se letmo do zrcátka. Bezprostředně za něj se nalepilo auto, černá tatra; přesně takové vozy používala Státní bezpečnost. Zahnul za roh. Auto zahnulo za ním. Zastavil. Auto zastavilo. Od té doby byl sledován, kdykoli jel Prahou. A pak jednoho dne sledování ustalo. Náměstek ministra zahraničních věcí Artur London znal Otto Katze dvacet let. Podobně jako Katz prošel výcvikem v Moskvě; podobně jako Katz vystupoval proti fašismu. Za občanské války ve Španělsku bojoval v mezinárodních brigádách a za druhé světové války vstoupil do francouzského odboje, byl dopaden a uvězněn. Po válce – znovu podobně jako Katz – patřil k elitě, kterou v roce 1948 vyneslo k moci to, co vypadalo jako splněný sen. Teď se však onen sen proměnil v noční můru. Černá tatra se vrátila. Tentokrát se London pokusil auto setřást, ale jeho nežádoucí společníci se nalepili ještě blíž a zastavili, když zaparkoval, aby navštívil užitečného známého – velitele Státní bezpečnosti. Osvalda Závodského překvapilo, že jeho návštěvník byl sledován; sám nařídil sledování zastavit. London příteli ukázal poznávací značky, 19
katz-text.p65
19
27.3.2012, 23:39
které nasbíral během týdnů, kdy ho špehovali. Zavedl svého hostitele k oknu obývacího pokoje, aby si Závodský mohl prohlédnout černé auto parkující dole. Závodský zneklidněl. London odešel, ale ještě téhož dne se vrátil, aby si to s velitelem Státní bezpečnosti vyjasnil. V posledních měsících Londonovi vykradli psací stůl a měl odposlouchávaný telefon. Co se to děje? Závodský, viditelně otřesený, že je jeho přítel stále pod dohledem, zhasl světlo a znovu si ověřil auto parkující na ulici. V obličeji mu poškubávalo. O tomto novém sledování nic nevěděl. Svitlo mu, že už nemá věci pod kontrolou. Pak byla tatra znovu odvolána. Náměstek opět pocítil obrovskou úlevu, jenže potom se auto objevilo zase. Tentokrát ho provázelo jen několik dnů, načež zase zmizelo. Takovou hru na kočku a na myš poznali postižení až bolestně důvěrně. Na jejich sledování nebylo nic důmyslného ani skrývaného – šlo o zjevnou výhrůžku. Několik týdnů poté, 28. ledna 1951, se v Londonově zpětném zrcátku černý vůz objevil znovu. Jakmile náměstek zaparkoval za budovou starého parlamentu, tatra zastavila. Vypadalo to vysloveně nebezpečně – všiml si tentokrát i druhého černého auta, v němž se krčili tři ostří hoši. London nevěděl, že jeho přítel Závodský byl den předtím zatčen, a rozjel se k bytu velitele bezpečnosti, aby se pokusil dozvědět se něco o tom, co se děje. V prázdné uličce za Toskánským palácem mu jedna tatra mezi vysokými zdmi odřízla zpředu cestu; druhá se stočila za něj, takže se Londonovo auto ocitlo v pasti. Straničtí ozbrojenci v kuklách ho nacpali do jednoho z aut, zavázali mu oči, spoutali ruce a hnali se dlážděnými ulicemi pryč.1 Trvalo léta, než pochopil, co se stalo. „Pražská čtrnáctka“ – spolu s mnoha jinými zatčenými – na několik měsíců prostě zmizela. Zákon přijatý v srpnu 1948, pouhé měsíce po komunistickém převratu, úřadům umožňoval uvěznit lidi a držet je ve vězení, dokud nebudou postaveni před soud. Další zákon, přijatý o pár týdnů později, zřizoval podle ruského modelu tábory nucených prací. Tato krutá opatření jednoduše připravovala půdu pro přímé zásahy Sovětského svazu. V roce 1950 už český komunistický vůdce Klement Gottwald zemi neovládal – pouze plnil rozkazy soudruha Stalina.2 Oběti byly drženy na místech, kde neměly žádná práva ani jména – jen čísla. Sledování, zatčení i vyslýchání probíhalo ve všech případech skoro stejně: různila se jen délka věznění. Uvěznění netušili, kam se dostali. Měli zavázané oči a mohli jen hádat podle 20
katz-text.p65
20
27.3.2012, 23:39
toho, jak daleko jeli, a podle zvuků, které zaslechli. Všichni kvůli straně nejednou přežili nebezpečí; většina z nich – jako Katz a London – bojovala proti fašismu; všichni uprchli před Hitlerem nebo se mu postavili, většina z nich trpělivě připravovala převrat, který v roce 1948 přebarvil jejich zemi na rudo, nebo se na něm podílela. Byli to houževnatí, oddaní a zásadoví muži; zlomit jejich odhodlání trvalo dlouho. V prvním týdnu věznění se nastavil způsob zastrašování. Uvěznění byli převáděni z temné mrazivé cely do oslepivě jasné vyšetřovací místnosti, tam je dlouho drželi, načež se vraceli do jiné cely. Za dveřmi dozorce každých deset minut křičel: „Nesmíte sedět! Chodit!“ Pokud oběť klesla únavou nebo neměla dost sil poslechnout, dozorce vešel dovnitř a kopáním ji probral. Poté, po šestnáctihodinovém výslechu, byl vyčerpaný vězeň odvlečen nazpět do cely, kam jakési roury vyvrhovaly odpornou tmavou špínu, v níž se musel nekonečnými kruhy hodiny a hodiny ploužit bos s očima oslepenýma neprůhlednými brýlemi – jako by to byla příprava na smrt. V jiné cele dostala oběť tvrdé kožené boty a musela chodit stále dokola, dokud jí neopuchla chodidla. Pak byly boty zaměněny za něco, co vypadalo jako měkké plstěné bačkory. Když je však člověk nazul, vykřikl. Opuchlá chodidla mu rozdíraly všité ostré hroty. Jakmile zjistil, že není schopen udělat další krok, vpadli do cely dva dozorci a tloukli mu hlavou o zeď. Vymáhali tak poslušnost. Vězňové spoutanýma rukama neudrželi misku s řídkou polévkou, kterou jim pohodili na podlahu cely. Často byla ta brynda odnesena dřív, než ji vězeň stačil do sebe vpravit. Při dalším jídle vězeň slyšel rachot kovových misek na kamenné chodbě a otvírání ostatních dveří – ale ne svých. Po několika dnech věznění byl vyprahlý, hladový a vyčerpaný z toho, jak ho budili křikem či kopáním třicetkrát až čtyřicetkrát za jednu krátkou noc – pokud to vůbec byla noc, protože do většiny cel nedopadalo denní světlo. Toaletou byla díra v podlaze a při nezvyku na spoutané ruce bylo nemožné si zachovat jakoukoli důstojnost. Některé cely vypadaly jako docela obyčejné místnosti, jen zabedněné. Jiné byly kobky se silnými holými žárovkami, jež oslňovaly a týraly oči oběti, jakmile z nich byly náhle odstraněny neprůhledné brýle. Pak světlo zpravidla zhaslo – a vděčný vězeň se v omezeném ledovém prostoru chystal ke spánku. Jakmile však usnul, rozrazil dveře dozorce, který pro to neměl nejmenší pochopení. Zá21
katz-text.p65
21
27.3.2012, 23:39
roveň s ním vtrhli dovnitř dva strážní a strčili hlavu spícího vězně do kbelíku s ledovou vodou. Anebo – aby si to usnadnili – mohli jen na schoulenou oběť chrstnout ledovou tekutinu z kýblu. Sporadicky vězně vzali na vycházku: šel po čtyřech jako pes, a když se vzpouzel, utahovala se mu oprátka kolem krku. Uvnitř cely vězeň také poslouchal, jak mu dozorci bez ustání nadávají. Slyšel hlasy hovořící rusky – první vodítko, s jehož pomocí si začal skládat dohromady fakta a uvědomovat si blížící se konec hry. Vyšetřování pokračovalo a vyšetřovatelé formulovali a zostřovali argumenty proti obviněným. Tak byl zaveden „jednotný“ model věznění: neochabující fyzické oslabování, stálá dezorientace a nelítostná demoralizace.3 Vyšetřovatelů byl celý tým. Pracovali na směny a úporně chrlili na vězně připravené lži, odhodláni nově osvojenou technikou zajistit brzké doznání všech zatčených. „Čtyři hodiny nepřinesou žádný výsledek,“ ale po „dlouhém vyšetřování“ zůstane vězeň „unavený a zoufalý, nemůže si věci v klidu promyslet.“4 Taková metoda vyvolávala u obětí halucinace, hrůzu a nakonec kapitulaci. Byl to psychologický útok, účinná metoda aplikovaná na muže, kteří byli sami mistry manipulace. Pražská čtrnáctka totiž musela zůstat naživu. Byli hvězdami, byli připravováni, aby přednesli svá vynucená doznání. Třebaže jejich přiznáním nevěřil nikdo z těch, kdo je dobře znali, prokazovala jejich zinscenovaná vystoupení vinu v očích veřejnosti, kterou komunistická propaganda předem dokonale zpracovala. Vězeň neměl povolen žádný kontakt s rodinou. Když manželky – jako Ilse, žena Otto Katze, či manželka Artura Londona Lise – svým mužům psaly, nebyly dopisy doručeny. Vyšetřovatelé mučili své oběti podrobnými historkami o manželské nevěře nebo tvrzením, že manželka požádala o rozvod, že se děti obrátily proti nim, že je rodina odsuzuje. Potom se u výslechů objevily nové tváře. Některé byly drsné, jiné se zdály mírné a slibovaly, že všechno vyřeší, že zmírní tvrdé podmínky – samozřejmě na základě dohody, že obviněný bude spolupracovat. Krátce po zatčení se bezpečnost objevila v bytě oběti, aby zde zajistila „důkazy“ a odnesla odsud věci symbolizující bývalé vysoké postavení zatčeného. Kdykoli pak vyšetřovatelé vyhrožovali vězňům represemi proti jejich nebližším a nejdražším, posilovali tyto hrozby zabavenými předměty, k nimž měl obviněný citový vztah a které teď ležely na vyšetřovatelově psacím stole. Po nějakém čase 22
katz-text.p65
22
27.3.2012, 23:39
se musela rodina zatčeného přestěhovat do skromnějšího bytu. Jeho manželka ztratila práci, děti přišly o příležitosti ke vzdělání. Někteří partneři byli dokonce také uvězněni. Anglickou manželku Otto Šlinga unesli uprostřed noci se zavázanýma očima tři ozbrojení policisté v civilu. Byla odtržena od dětí a uvězněna v ruzyňské věznici.5 Strach každého z mužů o osud jeho nejdražších doplňovala fyzická bolest způsobená brutálním zacházením ve vězení a silná duševní muka pramenící z chmurného zjištění, že ze všech oddaných členů strany má být právě on obětí justičního omylu. Jak mohlo k takové chybě dojít? Všichni obžalovaní byli dávno naučeni věřit tomu, že se strana nikdy nemýlí, a teď najednou čelili z úst stranických funkcionářů nekonečnému proudu falešných obvinění a urážek. Vyšetřovatelé byli nepřístupní byť i jen zlomku pravdy, hluší k jakékoli opravě, o niž se vězňové pokoušeli, kdykoli se podle jejich názoru vyšetřování případu vzdalovalo od faktů. Vyšetřovatelé se nespokojili s opravováním a přísně vězně trestali, jestliže si dál „špatně pamatovali“: „Jaká skupina?“ „Skupina bývalých…“ „Ne! Trockistická skupina!“ … „Do jakého styku?“ „Do styků…“ „Ne! Do špionážních styků.“6 Z týdnů se staly měsíce. Oběti – byť se tomu ještě stále zdráhaly uvěřit – si zvolna a neochotně uvědomovaly, že vůbec nejde o justiční omyl: jejich osud byl zpečetěn. K vězení přiléhal hřbitov. Zlomení vězňové občas zaslechli kapelu hrát pohřební pochod. Dozorci jim hned po uvěznění odebrali brýle a zubní protézy. Jeden ze zatčených musel tak dlouho nosit rukavice, dokud mu nezačaly hnít prsty. Nejstrašnějším – avšak podivně vítaným – momentem byla předstíraná poprava. Vězeň byl se zavázanýma očima doveden k šibenici, kde mu dali kolem krku oprátku. Mělo to být vlastně vysvobození. Slyšel zvuk otvíraného propadliště – ale nic se nestalo. Oběť zůstala naživu v pozemském pekle. Vězňové trpěli zlomeninami a omrzlinami, propadali schizofrenii a psychózám. „Vedoucí skupiny“ Rudolf Slánský dostal svěrací kazajku a byl připoután k lůžku. Evžen Löbl byl omámen drogami a v paměti mu zůstalo, že měl rozraženou lebku a mozkem se mu probíraly čísi prsty. 23
katz-text.p65
23
27.3.2012, 23:39
Po čtyři roky, které strávil v ruzyňské věznici, se Löbl snažil dosáhnout k vysokému oknu ve své cele, rozbít sklo a podřezat si žíly. Zpočátku se také zoufale škrábal do ruky a snažil se infikovat si ranku špínou – byl to zoufalý pokus skoncovat se životem. Několik dalších se pokusilo o sebevraždu. London si po hladovce nadrobil do polévky padesát cigaret a ulomených hlaviček od zápalek v naději, že tak své zesláblé tělo otráví. Jednou v noci po období takřka neustálého vyslýchání požádal Rudolf Slánský, aby mohl jít na záchod. Vyšetřovatel neopatrně vycházel z místnosti první. Slánský toho momentu využil, vystrčil ho ven a zavřel dveře zevnitř. Vyšetřovatelé mívali pistoli – v kufříku nebo v psacím stole –, ale Slánský ji nemohl najít. Rozhlížel se po místnosti po nějakém jiném smrtícím nástroji, všiml si telefonu a vytrhl ze zdi kabel. Zatímco si připravoval oprátku a přivazoval ji k rámu zabedněného okna, tloukli vyděšení příslušníci do dveří, dokud je nerozbili. Podařilo se jim tak zachránit generálního tajemníka Komunistické strany Československa pro státní provaz.7 Inkvizice postupovala dál; zdálo se, že vyšetřovatelé jsou posedlí snahou obvinit co nejvíc Židů. Při přelíčení se jim přezdívalo „sionisté“. To byl zpolitizovaný pojem pro proimperialistické antisovětské Židy – aktivisty agitující za zřízení moderního státu Izrael, vytvořeného v roce 1948 na území Palestiny. Přes prvotní podporu z Ruska se Izrael obrátil k Západu a „sionismus“ se stal v sovětských očích zločinem. Za dunění Stalinova zhoubného antisemitismu se šířila rasová nenávist pražského vyšetřování: „Hitler měl se Židy pravdu“; česká Státní bezpečnost dokončila, co nacistický vůdce započal. Major Smola, obzvlášť hnusný vyšetřovatel, dupal a křičel: „Deset metrů pod zem pohřbíme vás a vaši špinavou rasu!“8 Vězňové, kteří vždycky museli odpovídat a museli mluvit, dokud jim vyschlý jazyk neopuchl, byli napadáni jako „ničemové“, „svině“, „zrádci“ či „židovští vrazi“. Když se svět kolem něj začal hroutit, začal Otto Katz tušit, co se děje. Unavený pětadvacetiletým bojem v zájmu strany se snažil dodat mizení svých přátel nějaký smysl. Poté, co se ho Evžen Löbl zeptal, proč byl zatčen Vladimír Clementis, odpověděl Katz, že bývalý ministr zahraničí byl v nemilosti u veterána moskevských čistek, Stalinova prokurátora Andreje Vyšinského. Kdysi dávno předtím si Clementis dovolil kritizovat Stalinovu politiku a Katz věděl, že generální tajemník ani jeho letití kumpáni nikdy nezapomínají.9 24
katz-text.p65
24
27.3.2012, 23:39
Jednoho trpkého večera na sklonku listopadu 1951 jel Katz domů, a když tramvaj zatočila dolů z výšin Pražského hradu, všiml si Lise, francouzské manželky Artura Londona. Vlídný Otto se od Lise nikdy neodvrátil, jako to udělali mnozí staří přátelé jejího manžela po jeho zatčení. Posadil se vedle ní, svěřil se jí, že se sám v posledních měsících cítí neutěšeně, ale – prohlásil s velkým optimismem – všechno už bude dobré. Zatčení Rudolfa Slánského, k němuž došlo před několika dny, 23. listopadu, všechno vysvětluje. Lise hleděla na svého starého přítele. Vypadal mnohem mladší než před nedávnem. Zdálo se, že je naplněn svou proslulou energií a bojovností, byl nabuzený jako boxer, který se chystá do ringu. Zřejmě, pokračoval Katz, to byl Slánský, kdo nařídil Arturovo zatčení. Teď, když je Slánský zavřen, prezident Klement Gottwald věci vyřeší. Katz byl optimistický: právě prý poslal českému vůdci dlouhou zprávu, která pomůže věci vyjasnit.10 Jenže Gottwald už nevládl a takový zásah jen pomohl zpečetit Katzův vlastní osud. O pár měsíců později, 9. června 1952, byl Katz také uvězněn. Dohodl se s vyšetřovateli rychle. Po léta pracoval sovětskými metodami, cestoval po západní Evropě a Americe, bojoval proti fašismu a vytvářel kouřovou clonu, aby zamaskoval sovětskou strategii a teror. Byl s metodami svých pánů dobře obeznámen, věděl, že neexistuje způsob, jak se ubránit; a tak se moudře poddal. Katz chápal lépe než jeho spoluobžalovaní, co všechno přijde a kam to povede. Sám jednal se soudruhy, kteří upadli do nemilosti. On zůstával naživu. Během podzimu 1952, ještě předtím, než Noëla Cowarda znepokojila nečekaná nepříjemná nařčení z Československa, se o potížích Otto Katze dozvěděl jiný jeho anglický známý. Koncem října britské zpravodajské služby zachytily rozhovor, jehož se účastnil komunistický filmař Ivor Montagu. Byl v říjnu v Praze a volal Katzovi, jako to dělal pokaždé, když byl ve městě, aby se domluvili na oběd. Ilse Katzová řekla, že Otto je už deset dní pryč, a poznamenala, že mu bude líto, že se minuli. Montagu byl rozmrzelý, ale nijak ho to neznepokojilo. Katz hodně cestoval, dělal to tak vždycky. Ivor Montagu byl nejmladší syn úspěšného bankéře, druhý baron Swaythling, a studoval na King’s College v Cambridge v době, kdy tamní univerzitní fakulty prostoupil marxismus.11 Byl zoolog a pingpongový přeborník a později se stal úspěšným filmovým producentem a režisérem, nějakou dobu ve filmové společnosti Gaumont spolupracoval s Alfredem Hitchcockem na raných klasických 25
katz-text.p65
25
27.3.2012, 23:39
špionážních filmech, jakými byly 39 kroků, Sabotáž či Tajný agent. V roce 1936 z filmových studií odešel, stal se nezávislým a spojil svůj osud se skutečnými agenty. Mezi nimi byl i Otto Katz, s nímž se setkal v Londýně na neformálním koktejlovém večírku, pořádaném temperamentní poslankyní „rudou“ Ellen Wilkinsonovou. Ta Montagua představila vydavateli Hnědé knihy o Hitlerově teroru Otto Katzovi; vůbec nepochybovala o tom, že „mu bude připadat zajímavý“.12 Oba muži už ve filmovém průmyslu měli něco za sebou; rychle se shodli a Montagu se stal důležitým hráčem v Katzově husté síti špionážních organizací a tajných front. Den poté, co mluvil telefonicky s Ilse, vyhledala Montagua dívka, která pracovala na českém ministerstvu informací. Předala mu znepokojivou zprávu, že jeho starý kamarád a spolupracovník André Simone – jak zněla tehdejší a poslední přezdívka Otto Katze – byl zatčen. Montagu dostal strach, jak řekl po návratu z Prahy v říjnu 1952 v odposlouchávaném rozhovoru, že jeho přítele „vyčistili“. Jako člen komunistické strany byl v rozpacích. Kdyby byl Otto v pořádku, mohl by se s ním dál vídat. Jestli ale Katz udělal něco špatného a vyhodili ho, má připustit své další styky s ním? Má kontaktovat Sověty? Nechal už zprávu Harrymu Pollittovi, generálnímu tajemníkovi britské komunistické strany. Ne že by to moc pomohlo – jak říkali soudruzi: „Když Stalin kýchne, vytáhne Harry Pollitt kapesník.“13 Montagu lítostivě poznamenal, že má dostat od Bulharů vyznamenání, a dodal, že ve skutečnosti by si tu poctu zasloužil Katz. Pak začal být odposlouchávaný rozhovor vágnější a teoretičtější: „každý, kdo byl v té krvavé zemi,“ – patrně ve Španělsku – „je v podezření“; „skuteční soudruzi chápou, že je to nezbytné“ – možná inkvizice a čistky – „bere to velmi dobře“. Pokud šlo o české soudruhy, všiml si Montagu, že jsou „ve větším napětí než všichni ostatní“, protože „hájí tak důležitou frontu, soustředí se na ně Američané“. Problém byl, povzdechl si Montagu, že Katze často obklopovali „ti špatní“.14 Stalinova potřeba zajistit hranice východního bloku nesporně byla jedním z motivů pražské čistky – tak jako v roce 1949 soud s László Rajkem v Budapešti. Cílem v tomto případě byla „západní“ skupina, která se shromáždila kolem maďarského komunistického vůdce: někdejší bojovníci z Interbrigád ve Španělsku, údajní nacionalisté, „trockisté“ – ti, kteří museli být pro konečné blaho 26
katz-text.p65
26
27.3.2012, 23:39
komunistického systému vyhlazeni. Později, po roce 1948, když si maršál Tito v Jugoslávii zajistil nezávislost na Moskvě, zchladil Rusy strašák neposlušnosti. Tito vytvořil nebezpečný precedens – zejména v době, kdy Američané nabízeli velmi svůdnou alternativu k sovětskému komunismu v podobě Marshallova plánu na ekonomickou pomoc celé Evropě. Bylo nesmírně důležité, aby se Československo podřídilo Moskvě. Vynucené přiznání a fingovaný soud byly staré sovětské techniky. Lenin vytvořil velkou bezpečnostní službu hned v prvních týdnech po říjnové revoluci v roce 1917. Rozsáhle jí využíval: „třídní nepřátelé“ byli sledováni, zavíráni a popravováni. První sovětská tajná policejní služba, Čeka, byla zřízena pod vedením Poláka Felixe Dzeržinského, nemilosrdného a přesvědčeného teroristy, který si byl jist, že úspěšnou revoluci lze zajistit manipulací s lidským strachem. Čeka nebyla jen obranná, ale také ofenzivní organizace; přijala znak a motto „Meč a štít“ a hlavní stanoviště si zřídila příhodně ve staré budově Všeruské pojišťovací společnosti v Moskvě na náměstí Lubjanka. Neustále se rozrůstala; v roce 1922 byla přejmenována na GPU a dál se rozvíjela a rozšiřovala v reakci na pragmatickou nemilosrdnost a chronickou paranoiu Leninova nástupce.15 Jako odraz Stalinova pohrdání lidským životem se tajná služba stala nabroušeným ostřím sloužícím jeho cílům, nástrojem pro „řešení“ jeho šílených podezření. K vyvolání Stalinovy nedůvěry stačilo méně než kývnutí nesprávným směrem. Normou efektivity se stalo získávání falešných doznání mučením – jen hrstka z tisíce obětí měla vytrvalost či vůli odolat. Stalin postřehl, že naprosté konformity lze dosáhnout jen na hřbitově, a tak se nejúčinnějším řešením stala fyzická likvidace: „Není člověk, není problém.“16 Kdykoli přišlo na triky směřující k rozdrcení protivníků, ať už skutečných nebo domnělých, byl Stalin ve svém živlu. Vypráví se o něm příběh – možná apokryfní –, který mimo jiné obsahuje jeho návod pro příjemný večer: „Zvolit si oběť, podrobně si připravit plán, vykonat nesmiřitelnou pomstu a pak si jít lehnout. Existuje snad na světě něco sladšího?“17 Stalin podobně jako Saturn požírající vlastní děti hryzal a trhal hrdla mnoha svých oddaných služebníků. Místo aby posiloval a rozšiřoval vládu lidu nad lidem, likvidoval „chorobně podezíravý“18 Stalin samo srdce komunismu. Jeden ze špičkových sovětských novinářů a propagandistů třicátých let Ilja Erenburg vtipkoval o tom, jak si dva muži ve Stalinově 27
katz-text.p65
27
27.3.2012, 23:39
Rusku špitají, když jdou přes poměrně bezpečnou plochu Rudého náměstí: „Rozhlížej se! Buď opatrný.“ „Vždyť blízko nás nikdo není.“ „Jenže jeden z nás dvou musí být od státní bezpečnosti.“19 Agenti byli skutečně na každém rohu a v každé škvíře. V systému, kde strana znamenala víc než jednotlivec, nacházel Stalin ideální podmínky pro teror. Nevyžadoval víru, jen strach. Měl jednoduchou techniku: vyhladit ty, co toho moc vědí. Pochlebníky mohl potkat ošklivý osud právě tak jako ty, kteří měli kuráž diktátorovi odporovat. Rozkladný proces morální degenerace zajistila likvidace těch nejodvážnějších a nejlepších mozků. Cílem byli intelektuálové, akademici a umělci – lidé, jejichž profesí je hovořit. Židovský spisovatel Isaac Babel byl zastřelen. Velký divadelní režisér Vsevolod Mejerchold byl zabit. Básník Osip Mandelštam zmizel. Ekonomové, vědci, generálové – ti nejvyšší – se stali oběťmi čistek.20 Stalinova zlovolnost a pomstychtivost byly zřejmé od prvních dnů jeho vůdcovství, ale práh otevřeného teroru přestoupilo až zavraždění S. M. Kirova, leningradského prvního tajemníka strany, k němuž došlo 1. prosince 1934 na Stalinův přímý rozkaz. Artur London na samotce v pražské ruzyňské věznici vzpomínal na dobu, kterou strávil v Moskvě, právě když tam probíhaly čistky. Vybavoval si, že Kirovovo zabití všechno změnilo. Sovětští soudruzi se najednou začali hrozně bát mluvit s cizinci. Vzpomínal, jak se jeho ruští přátelé prostě beze stopy ztráceli. Mezinárodně známé osobnosti mizely.21 Leninovi staří soudruzi Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv byli zatčeni, souzeni a odsouzeni k smrti. Také Otto Katz byl po Kirovově zabití v Rusku. Stalinovy metody byly tvrdé, ale byla to skutečnost – a on musel tuto realitu přijmout, aby posloužil straně. Katz zkrátka dobře chápal, že pražská čistka není nic nového. V letech po Kirovově vraždě byli sovětští političtí vůdcové stejně jako čestní členové strany popravováni za údajnou účast na spiknutí vedoucím k jeho zabití. Stalin nejenže zametl stopy po vraždě, ale ještě jí využil jako záminky k neomezenému teroru. V červenci 1934 se GPU proměnila v mocnější a rozpočtově náročnější NKVD – a mechanismy sloužící k ustavení nefalšovaného pekla na zemi byly na světě. Pod přísnou a neochabující kontrolou sovětského vůdce vedl NKVD účinnou válku proti straně a obyvatelstvu. Oběti byly hnány do dobytčích vagonů na cestu do lágrů, kde hynuly chladem, hladem a zoufalstvím, zatímco Stalin se radostně smál: „Ži28
katz-text.p65
28
27.3.2012, 23:39
vot začal být lepší, život začal být veselejší.“ Miliony sovětských občanů šly na smrt za údajnou roli, jakkoli malou a okrajovou, v takzvaném spiknutí vedoucím k vraždě. Vraždě, jež byla pro Stalina politicky výhodná.22 Když se člověk dívá na tu obrovskou posedlost genocidou ze Stalinova hlediska, musí myslet na odvážnou alegorii George Orwella Zvířecí farma a Pištíkovo tvrzení, že všechno byla jen „otázka taktiky“.23 Ve skutečnosti se zdálo, jako kdyby sám ďábel propadl šílenství. Stalin nicméně všechno zvládl, protože – ač je to neuvěřitelné – mnoho sovětských občanů přistoupilo na to, že jeho činy jsou oprávněné. Tak jako Hitler pochopil, že masy se „mnohem ochotněji stanou obětí veliké lži“ než pouhých výmluv,24 uvědomoval si Stalin, jak je nezbytné, aby komunisté přijali čistky. Byla to komunistická Hlava 22. Jak uvedl Lev Trockij: „Pravdu můžeme mít jen se stranou a skrze ni, protože historie ukázala, že není žádné jiné cesty pravdy.“25 To byl problém, jenž nahlodával poslední zbytky odporu v myslích pražské čtrnáctky, kdykoli její členové v deliriu přemítali, co jen mohli udělat špatně. Strana má vždycky pravdu; jenže každé obvinění jako by překrucovalo to, o čem věděli, že je pravda. V jejich případě – tak jako v mnoha milionech jiných – strana pravdu neměla. Tvrdilo se, že ti z nich, kteří byli v mezinárodních brigádách ve Španělsku, se dostali pod vliv „úchylkové“ tendence, trockismu. Této extrémní podoby marxismu používal Stalin jako záminky, aby se zbavil bezpočtu lidí včetně stejnojmenného vůdce onoho hnutí – jediného člověka, který byl schopen s ním vážně soupeřit o vůdcovství. Otto Katz se podílel na čistkách proti trockistům ve Španělsku i v Mexiku. Dobrovolníci z občanské války ve Španělsku byli podezřelí také proto, že se mohli zaplést s imperialistickými nepřáteli sovětského Ruska. Stejně tak všichni Češi, kteří před druhou světovou válkou uprchli do Anglie. Světoběžník jako Katz měl spousty příležitostí být ve styku s nepřítelem. Úplně stačil jeho kontakt s Noëlem Cowardem, víc nebylo třeba. Po zatčení se muselo Katzovi honit hlavou, že byl-li tím, kým byl, a věděl-li to, co věděl, je vlastně zázrak, že přežil tak dlouho. A byla-li záhuba nevyhnutelná, sotva stálo za to trpět a pokoušet se vyhnout smrtelné odplatě za celoživotní službu. Hrál Stalinovu hru – a teď musel přijmout konec. Po celé Katzovo vyšetřování byly důkazy o jeho zločinech nepostižitelné a příčiny jeho věznění se jevily jako nepodložené. Zatím29
katz-text.p65
29
27.3.2012, 23:39
co se den za dnem trápil ve své cele v ruzyňském vězení, vzpomínal na mládí – na privilegovaný bohémský život obohacený sílící oddaností novému socialistickému ideálu; na dávnou naději, že se všechna stará škrobenost a všechna nespravedlnost, kterou kolem sebe viděl, promění v nový zítřek, ve svět, kde budou lidé pracovat pro lidi a kde budou novou realitu utvářet nejúžasnější díla poezie, malířství a filmu. Pozoruhodný technický projekt, moskevská Tatlinova věž vysoká tisíc metrů, v jejímž ocelovém rámci se měly otáčet tři obří tělesa, válec, krychle a kužel, vytvořené ze skla, v nichž by sídlily úřady, konferenční centra a kina, nikdy nebyl realizován. Schůzka Lva Trockého s malířem Fernandem Légerem na Montparnassu a jejich plány na barevnou Moskvu. Umění, jak si je představoval básník Majakovskij – jako „živoucí továrnu lidského ducha – v ulicích, v tramvajích, v průmyslových podnicích“. Svět, v němž můžete věnovat život nejen děvčatům, hře a zábavě, ale zasvětit ho zajišťování lepších podmínek pro každého člověka… A pak je najednou pozdní listopad roku 1952 v ruzyňské věznici a přicházejí Stalinovi dozorci, aby snění přervali. Sen zablikal a zhasl jako přetržený filmový pás. Plátno ztemnělo. Katzovi nezbývá než uvažovat, co a proč se stalo špatně. Jak mohl on – inteligentní a kulturní člověk, který věděl, jak to s moskevskými čistkami doopravdy bylo – podporovat Stalina? Mohla za to slepá víra. Vždycky totiž existoval zítřek, k němuž se dalo vzhlížet. A protože vězel tak hluboko v soukolí stranické kázně, zapletl se do intrik, ze kterých – jako z každého špatného zvyku – nedokázal vybřednout. V určitém věku se člověk už jen těžko mění. Katz přemýšlel, co se stane s jeho milovanou, trpělivou a snášenlivou společnicí Ilse. Kde je? Byla také zatčena? Nechají ji žít? Provázela ho od doby, co působil v Moskvě – jako sekretářka, jako milenka a jedenadvacet let jako manželka. Tolik toho věděla. Jak může uniknout? V obviněních proti němu byly útržky pravdy. Bojoval za židovskou věc. Dával najevo, že se mu zamlouvají oslnivé stránky života na Západě. Bratříčkoval se s filmovými hvězdami a spisovateli. V Hollywoodu se cítil jako doma. Bylo snadné pochopit, že se někteří prudérní straničtí stoupenci tvrdé linie mohli ptát, na které straně stojí. Pracoval pro Noëla Cowarda. Pracoval pro Američany. Zdálo se, že se všechny jeho činy proměňují v důkazy proti němu. To, co až donedávna dělal, nyní rozhodně nedávalo důvod k oslavě. Jeho minulost se měla zčásti vymazat a zčásti zneužít. A proto seděl 30
katz-text.p65
30
27.3.2012, 23:39
Katz v cele v Praze – v hermeticky uzavřené Praze, kde Vltava v zimě zamrzá a led v křivolakých uličkách lidi odrazuje od toho, aby si moc vyskakovali. Bylo to město s bezpočtem úředníků. Kdykoli jste si troufli položit jim otázku, odpověděli tím, že se zeptali vás.
31
katz-text.p65
31
27.3.2012, 23:39