Pan Laszák Vzpomínky na celý život Říká se, že nezáleži ani tak na kvantitě, ale spíše na kvalitě. Je to pravda. S panem Karlem Laszákem jsem toho neprožil kdoví kolik, ale i to málo bylo něco, co se vryje do paměti na celý život, a rádo se na to vzpomíná. Na pana Laszáka vzpomínám jako na člověka vždy plného optimismu, výborného lyžaře, bruslaře, pěšího turistu, fotoamatéra, chataře na Lužnici, kytaristu a zpěváka, a velkého srandistu. Byl manželem paní Štěpánky, která v padesátých letech pracovala s mojí maminkou v jedné kanceláři. Proto jsme se spolu znali.
Motoskijöring Pan Laszák byl štíhlý, atletický, avšak nepříliš vysoký muž. Měl však velikou sílu v pažích a uměl fantasticky lyžovat. Když se Štěpánka nebo maminka bály sjet nějaký prudší kopec, vzal je pevně kolem pasu a frrrrrr dolů. Párkrát jsme byli na lyžích ve Struhách, kde mě učil zastavovat „kristiánkou“ místo zadkem a jezdit s kopce „slalomem“, tedy ne šupem přímo dolů, ale tím „cik-cak“. Ale na většinu sportů jsem byl levý „jak turecká šavle“. Motoskijöring k nám přišel ze Skandinávie, alespoň si to podle toho přehlasovaného „ö“ myslím. U nás v Táboře se na zamrzlém Jordánu jezdil po tři sezóny 1949 – 1951. Motoskijöring, pokud to čtenář neví, je něco jako plochá dráha, ale na ledě. Lyžař je tažen na lanu za motocyklem, jako vodní lyžař za motorovým člunem. Pamatuji si, že motocykly byly pro závod upraveny tak, že zadní odpérování teleskopy bylo vymontováno a nahraženo pevným článkem. Tím se předcházelo „ustřelování zadku“. Zadní pneumatika byla též k lepšímu záběru na ledě opatřena ocelovými hřeby. Byl to závod o Zlatý štít města Tábora. Paní Štěpánka má podnes velkou trofej z bronzu, odkud jsem si opsal tyto údaje: 1949 1. místo Laszák – Táborský 1950 1. místo Laszák – Pták 1951 1. místo Laszák – Pták Dráha závodu se nalézala v místě, kde je Jordán nejširší, v ohybu mezi Sokolskou plovárnou a Sladovnou. Pan Laszák byl po všechny tři sezóny suverénním šampiónem. Nevím podnes proč měl tento sport v Táboře tak krátkého trvání.
1
Velikonoce na Šumavě Do Tábořa se dostavily teplé jarní dny, babči na náměstí a v Pražské ulici prodávali pomlázky a děvčata si již vyšla na procházku v jarních šatech. Pan Laszák, Štěpánka, maminka a já jsme se vydali strávit několik dnů velikonočního volna na Šumavě. Pan Laszák si chtěl ještě jednou pořádně zalyžovat a důstojně se rozloučit se zimou. Z Tábora to bylo vlaky a posléze autobusem harcování na celý den. Nejprve červeným motoráčkem na konečnou do Ražic, pak přestup na vlak do Strakonic, kde zas další přestup na mašinku do Volyně a Vimperka. Poslední autobus toho dne nejel až na Zadov, takže jsme s holemi, lyžemi a bagáží na zádech šlapali ze Stachů pěšky. Mě se těch osm kilometrů zdálo být nekonečných. Když autobus dorazil do Stachů už se stmívalo a s večerem též trochu přituhlo. Šlapali jsme vytvale po silnici ke vzdálenému masivu Churáňova. Po pravé ruce jsme posléze měli zalesněnou horu, která byla v tu chvíli zalita zlatooranžovým světlem zapadajícího slunce. Pan Laszák věděl, že se jmenuje Popeleční hora. Našim cílem byla horská chata „U Voldřichů“. Ta se nám odtud zatím jevila jen jako malé světélko skoro až na samém hřebenu Churáňova. Ten proti zlatomodré obloze mezitím zčernal a nyní se jevil jako vysoká hradba. Dnes je na tom svahu řada hotelů a penziónů a na silnici stále nějaký provoz. Tehdy tam bylo jen několik chat a všude panoval naprostý klid a pokoj večera. Nyní se už úplně setmělo. Na obloze se objevily hvězdy. Byly velké jako talíře od van Gogha. V černé hradbě blížícího se svahu se mezitím rozzářily další světélka. Bylo zde jak v krásné pohádce. Konečně jsme se dostali k samému úpatí a serpentinami počali stoupat výš a výš. Já, a určitě i ostatní, jsem už měl hlad jako vlk. Už od Popeleční hory jsem runcal, co asi bude k večeři. Vskutku jsem nebyl zklamán. Podnes na to nezapomenutelné přivítání na horské chatě „U Voldřichů“ vzpomínám. Jak jsme se velebným tichem noci blížili k chatě pojednou se mezi námi objevil veliký pes, bernardýn Barry, který nás sněhem přiběhl nadšeně přivítat. V chatě se otevřely dveře a ve světle linoucím se zevnitř se objevila tmavá silueta pana Voldřicha. „Vítejte u nás! No pojďte, pojďte do tepla, začíná nám pěkně přituhovat.“ Od první chvíle mi bylo jasné, že pan Voldřich a pan Laszák jsou dávní přátelé. Po ubytování jsme byli pozváni dolů k večeři. Jak bylo v té jizbě útulně! Dřevěný strop podpíraly mohutné trámy. Stěny byly též obloženy dřevem. V rohu stála velká kachlová kamna s pecí. Nahoře byla nádherné místo na hraní. Dalo se tu sedět, ležet i spát na ovčích kožích. Byl odtud přehled jako z pozorovatelny. V příštích několika dnech jsem měl příležitost tam trávit příjemné chvíle se stejně starým synem Voldřichových.
2
Ten večer připravoval pravou šumavskou večeři pan Voldřich. Na velkých litinových pánvích se pro čtyři pozdní poutníky smažily vejce na plátech špeku. Z velkého pecnu chleba nám každému ukrojil na dva palce tlustý krajíc! Od té doby, cholesterol necholesterol, každou zimu musím alespoň jednou mít churáňovskou baštu a kouzlo toho nezapomenutelného večera si znovu připomenout. Potom si pamatuji, že po večeři se pan Laszák a pan Voldřich pustili do diskuze, jak vylepšit televizní příjem. Kdo si ještě pamatuje ty úplně první televizory s maličkou obrazovkou? Churáňov je položen hodně vysoko a tak televiznímu signálu z pražského Petřína nestálo nic v cestě, ale byl zatím slabý. Tehdy ještě nestály na Javorové skále u Jistebnice a na Kleti retranslační stanice. Nevím, jako je tomu dnes, ale tehdy právě v okolí Stach, Zadova a Zdíkova byl každý druhý člověk Voldřich. Bývali to prý vyhlášení muzikanti. Mnoho z nich šířilo slávu českého muzikanství v cirkusových orchestrech doma i po světě. Tak jsem to slýchával. Příštího rána jsme se probudili do překrásného slunečného dne, jelikož jsme zde byli pěkně vysoko. Ale vše ostatní bylo zatím skryto pod pokrývkou mraků. Později se však vyjasnilo a otevřely se nám nádherné výhledy do nitra Čech. Po snídani jsme se na lyžích vydali až na samý vrchol Churáňova k meteorologické stanici. Byli jsme však zklamáni, že pro vzrostlý les odtud nebyl žádný rozhled. Pan Laszák se těšil, že po obědě si konečně půjde jaksepatří zajezit. Kvůli tomu jsme se přece vydali až sem na Šumavu. Ale jelikož sjezdovka „Kobyla“ byl pořádně příkrý sešup, Štěpánka se o něho trochu bála. U oběda navrhla, „Víš co Karle, odpoledne se raději věnuj Pepíčkovi, ať se trochu zlepší“. Karel rezignovaně souhlasil. Po obědě si ženská část naší expedice šla dát ouško. My se chvíli plácali na mírném kopečku od chaty dolů. Mě se to docela líbilo. Ale potom jsme se zmužili a vydali se ke „Kobyle“. Tam byl konečně pan Laszák ve svém živlu. A po část příštího dne též, než nastal čas vydat se na cestu k Táboru.
Chata pod Starým Kvěchem V zimě sníh a lyže, v létě chata a kytara. Při minulé návštěvě vlasti jsem spatřil převzácné fotografie ze třicátých let minulého století. Jak rád jsem byl, když i mladého Karla Laszáka a jeho bratra „Pedra“ jsem na těch starých černobílých snímcích poznal. Oba byli u kolébky trampování na Lužnici a vzniku prvních chatařských osad. Několikrát jsme na chatě u Karla a Štěpánky strávili s maminkou weekend. Chata měla vpředu velké okno, které bylo celé na pantech a zevnitř šlo odklopit vzhůru. Dřevěná venkovní okenice šla zas vyklopit tak, že vytvořila před vámi pěknou dlouhou polici. Právě tady u dokořán otevřeného jste našli pana Laszáka
3
s kytarou po většinu weekendu. Na okenici ležely stohy malých knížeček s texty, notami a kytarovými akordy trampských písniček, které vycházely za první republiky a těsně po válce. Hrozně se mi líbilo, že pan Laszák neříkal „kytara“ ale „kytára“. Z bohatého repertoáru písniček si pamatuji na: „Lká ukulele tmou“, „Pádlo se do vody noří“, „Temně hučí Niagára“ a „Táboráku plápolej“. Jen pár útržků z těch písniček si ještě trochu pamatuji, „...pojedem spolu tam dolu tou peřejí, snad se tvé srdéčko děvčátko nebojí...“, nebo, „...po dlouhém čase, na osadě sejdeme se zase, zářivý táborák obarví nám tváře do ruda, a po chvíli tichá zas osada...“, a „...temně hučí Niagára, temně hučí do noci, komu láska v srdci hárá, tomu není pomoci...“. Když tady u nás maminka jednou byla, pochopitelně jsme se vypravili na Niagáru. Od nás je to jen hodinka jízdy. Byl pěkný slunečný den. Nad vodopády se vznášela oblaka vodní tříště jako vždy. „Co abysme poslali Karlovi a Štěpánce pohlednici“, navrhla maminka. To byl skvělý nápad. Sedli jsme si spolu na betonový obrubník okolo květinového záhonu a dali se do psaní. Závany větru zanášely vodní tříšť až k nám a text pozdravu se tím trochu rozpil. To jsme ihned na omluvu na pohlednici vysvětlili, že je to právě těmi pravými kapkami z řeky Niagáry. Pohlednice Laszákovým nikdy nedošla, někdo ji asi ukradl.
4
Nejraději jsem měl dvě písničky, i když nebyly zrovna trampské. Ta první je o pasáčkovi, který žije se svou kozou někde vysoko v Tyrolských Alpách. Při té je hodně jódlování. Ta druhá je o seňoritě Pepitě. Ta podnes zaznívá každého léta u táboráků na Georgian Bay, i když si z ní už pamatujeme jen jednu sloku. Jak rádi bychom byli, kdyby by si některý čtenář náhodou na tento text vzpomenul a poslal nám ho. Když jedu ulicí mexickou vesnicí, kde seňority na kytary hrajou Kde každá seňora tenká je jak Zora, kam se na ní dámy z Prahy hrabou Olé, cabalero, cabalero, lásko má, olé, rumba Negra, rumba Pepita, Pepita, Pepita láska má...
5
V chatě se našla spousta rekvizit ke scénkám u táboráků a ke všelijakým recesím a kanadským žertíkům, o které na osadě pod mlýnem Starý Kvěch nebyla nikdy nouze. Klobouky, čepice, čínský slamák, přilby vojenské a hornické, indiánský tomahawk, lebka a nevím co ještě.
100 jarních kilometrů Manželé Laszákovi byli též členy turistického oddílu, jako maminka a já. Ten pořádal každý weekend pěší túry po celém našem kraji. Oddíl měl na starosti turistické značení tras. Značky malované na stromech a skalách se musely čas od času obnovovat. Toho jara jsme též vyměňovali staré dřevěné ukazatele za nové z plechu. Ty jsme si rozdělili do ruksaků na zádech. Kromě toho jsme měli ssebou kladívka a pozinkované hřeby. Z jedné cesty se zachovalo několik snímků. Byla to trasa z Malšic až do Sepekova. Byla dlouhá dvacet kilometrů. Proto tehdy problémy s dětskou obezitou nebyly. Cesta z Malšic vedla přes Dobřejice dolů k Lužnici. Dnes je v těchto místech most, ale tehdy zde fungoval převozník. Utkvělo mi v paměti, že mluvil neuvěřitelně sprostě, až ho vedoucí naší expedice musel napomínat, „Copak člověče nevidíte, že jsou tady děti?“ To převozníka jen povzbudilo, aby předvedl i to ostatní co ještě znal ze slovníku „námořnické“ češtiny. Od řeky jsme lesem stoupali vzhůru ke Stádlci. Tam nad vchodem do zámečku visela původní oblouková lampa českého elektrotechnického vynálezce Inženýra Františka Křižíka. Další zastávkou byly Opařany, kde cesta vedla okolo dětské psychiatrické léčebny. Naše dětská představivost přitom pracovala na plné obrátky, co se za těmi zamřížovanými okny asi děje. Trasa končila v Sepekově, kde jsme navštívili pěkný poutní kostel zasvěcený Panně Marii. Odtud to pak byla ještě pěkná štreka na železniční zastávku.
6
Na jednu túru též nezapomenu. Byla to zápočtová túra v rámci každoroční akce „Sto jarních kilometrů“, kdy jste po absolvování 100 km obdrželi pěkný odznak stejného jména. Mašírovali jsme tehdy z Tábora kolem Lužnice až do Příběnic. Tam jsme si prohlédli zřícenínu kdysi mocného hradu Rožmberků. Odtud jsme pochodovali hlubokými lesy na „Elinku“ do Malšic. Bylo s námi několik menších školáků, kteří ssebou měli zápalky. Nemám ponětí, jak se to stalo. Pojednou však byla celá stráň porostlá vysokou suchou trávou v plamenech. Požár rychle postupoval vzhůru k mladému lesu. „Tam se oheň
nesmí dostat, jinak bude opravdu zle“, zvolal pan Laszák a ujmul se velení. Pohotově vytáhl nůž a začal odřezávat slabší větve z nedalekých listnatých stromků a keřů. Těmi jsme požár postupně uhasili. Na zastávku jsme dorazili očouzení a černí až za ušima. Ale hlavní bylo, že katastrofa byla zažehnána.
7
Pět strun Pět strun úplně stačí, aby se mohlo hrát aby ten kdo se mračí se mohl začít smát Když pátá struna schází, no tak to nevadí člověk si bez nesnází se čtyřmi poradí A když chybí ta čtvrtá (i to se může stát) hlavou mi stále vrtá, proč dál bych neměl hrát Když třetí struna schází, no tak to nevadí člověk si bez nesnází se dvěma poradí Když další strunu vezme ďas (ne že bych vám to přál) nevěšte hlavu prosím vás a klidně hrajte dál A když vám na kytáááááře nezbude vůbec nic nechmuřte proto tváře, zpívejte z plných plic tarára-rára-rára-rára
Oakville, Ontario, Kanada únor 2007
8
