Beznázevník
Časopis pro žáky 2. stupně ZŠ Ivana Sekaniny, Ostrava – Poruba, duben -červen 2014
9. A se loučí…
A také 9. B odchází…
ZE ŽIVOTA ŠKOLY
Piškvorkový turnaj Skoro každá přestávka v březnu a v dubnu byla ve znamení piškvorek. Tohoto turnaje se zúčastnily všechny třídy 2. stupně, kde si v každé třídě zahrál každý s každým. Proběhlo mnoha zajímavých a napínavých turnajů. Tři nejlepší ze všech tříd postoupili do druhého kola. Tak uvidíme… Kdo se stane nejlepším stratégem a hráčem piškvorek na naší Sekanince?
Čtenářský maraton 23. duben vyhlásilo UNESCO Světovým dnem knihy a autorských práv, a proto se v tento den na naší škole uskutečnil šestihodinový maraton ve čtení Dona Quiota. Tohoto dne probíhala výuka v multimediální knihovně, kde jsme měli připraveny pracovní listy, slavný Cervantesův román v potřebném počtu a další obrazové materiály. Dozvěděli jsme se, proč zrovna 23. duben je Světovým dnem knihy a jak s ním souvisí Miguel de Cervantes a jeho nejznámější román Důmyslný rytíř Don Quiote de la Mancha. Společně jsme si přečetli úryvek z románu, v němž jsme zároveň s Donem Quiotem bojovali s větrnými mlýny. Děkujeme za příjemné zpestření výuky.
Školní zahrada Jak jste si všichni mohli všimnout tak se na naší zahradě uskutečnily veliké pokroky. Hrášky už nám rostou, stromy a květiny kvetou. Na školní zahradě pracují skoro všechny třídy. Vedoucím je pan zahradník, který nám všechno vysvětluje, a my se to učíme. Můžeme zde vidět plno brouků a housenek, kteří se zabydlují v půdě. Na některých místech už nám prokukuje plevel, který musíme postupně vytrhat. Doufám, že se bude našim rostlinám dařit.
Den Země 30. dubna jsme společně na naší nové školní zahradě přivítali malé kamarády z MŠ Oty Synka. Třída 6. B se na chvíli proměnila v učitele a i pro ostatní děti z prvního stupně si připravila různé informace o ovoci, zelenině, ovocných keřích, bylinkách nebo stromech rostoucích na našem školním hřišti. Připravila jim také ochutnávky ovoce i zeleniny a děti si dokonce některé bylinky mohly rozpoznat samy. Luštily křížovky, kvízy a tento krásný den zakončily zasazením kytičky (afrikány), kterou jistě potěšily druhou květnovou neděli své maminky.
Školní kolo této soutěže proběhlo ve středu 2.4. a zúčastnilo se ho jako každý rok mnoho zájemců. Přivítali jsme i nové složení poroty, do které tento rok poprvé zasedla Mgr. Losíková spolu s Mgr. Seibertovou. Soutěžilo se ve dvou kategoriích. Poslechli jsme si verše našich českých velikánů. „Prorecitovali jsme se“ Erbenovou Kyticí, poté jsme volně navázali na Tulipán Jiřího Suchého, Seifertovu Maminku a Máchův Máj a skončili jsme u Vítězslava Nezvala a jeho Řeky Svratky. Jako bonus jsme si poslechli i jednu slovenskou lidovou báseň. Celé odpoledne nám zpestřila Nathaly Al-Awa svým komickým vystoupením. O zábavu tedy nebyla nouze. V první kategorii (6. a 7. třídy) nakonec zvítězila Jana Šandová ze 7. B se svou básní Tulipán od Jiřího Suchého a v kategorii druhé se svou procítěně zarecitovanou básní od Karla Hynka Máchy Máj Nathaly Al-Awa z 8. A, která celé odpoledne „perlila“ a vysloužila si i cenu publika. Děkujeme všem zúčastněným.
15. dubna se naše Sekaninka proměnila v budovu plnou hvězd a hvězdiček. Školou poletovaly zpěvačky, konferenciérky, tanečnice, muzikanti i kouzelníci. O talenty zde nebyla nouze. Tato akce vypukla již dopoledne ve velké tělocvičně a konala se zvlášť pro žáky 1. a zvlášť 2. stupně. Celou akci měla ve své režii naše žákovská rada pod vedením paní učitelky Hořejší. Žactvo je vždy nadšené, když se nemusí učit a nyní ještě navíc mohlo sledovat řadu poznaných i dosud neobjevených talentů mezi sebou. Své pokračování měla tato akce i odpoledne, kdy se objevili v publiku i zástupci Statutárního města Ostravy spolu s našimi rodiči. O budoucnosti našich malých talentů rozhodovaly jak na 1., tak na 2. stupni dva zástupci žákovské rady a dva zástupci z řad učitelů. Pro 1. stupeň to byla Mgr. Sněhotová a Mgr. Salichová a pro 2. stupeň Mgr. Petřková a Mgr. Kocurová. DJ se pro tento výjimečný den stal pan učitel Martinek a celým programem nás provázely dvě mladé a šikovné moderátorky z 8. A, Nela Kolářová a Nathaly Al-Awa.
Při této příležitosti proběhla i výtvarná soutěž s jarní a velikonoční tématikou. Hala školy a malá tělocvična rozkvetly jarními květinami, zdobenými větvičkami, mohli jsme obdivovat kraslice a další vlastní výrobky žactva. Celá akce se velice podařila a my děkujeme všem pořadatelům, soutěžícím i vedení školy za krásný zážitek. A co celé akci předcházelo? No, přece CASTING! Do této celoškolní soutěže se celkem přihlásilo 40 vystoupení, a proto musel být 9. dubna uspořádán v hudebně casting, kde byli vybráni jen ti nejlepší soutěžící, kteří putovali do velkého finále.
Natálie Gojová, Lea Veselá, Sára Vavrečková a Nicole Zvarová z 9. B
Všechny okouzlila vítězná kouzelnice Marie Lašinská z 8. B
Naše odborná porota v akci
Pozorné publikum
Rozhovor s QUEENS DREAMS Na akci – Sekaninka má talent se mimo jiných úžasných talentů přihlásila i jedna výjimečná skupina děvčat ze 7. B. Říkají si Queens dreams. Děvčata jsou velmi nadaná a svůj tanec měla nacvičený do posledního detailu. Jakmile při konečném vyhodnocení nezaznělo jejich jméno, holky byly zklamané. Tak si věřily, nacvičovaly každý den po škole a teď tak velké zklamání. Když se holky odebraly do zákulisí, podařilo se nám s nimi pro Vás připravit exkluzivní rozhovor.
Redaktorka: Jak se Vám zkoušelo? Bylo namáhavé nacvičit Váš tanec? Janča: Jasně, že to bylo těžké. Ta námaha ale stála za to. Jelikož jsme všechny 4 takové veselé, tak to bylo obzvlášť obtížné, sjednotit se. Redaktorka: Vím, že jsi většinu choreografie vymyslela ty. Jak se ti to dařilo? Kam chodíš na nápady? Kája: Celkem dobře, také díky holkám, jsou velmi nápadité. Vždy mi pomohly, nebo poradily. Redaktorka: Co Tě nejvíce bavilo při Vašich zkouškách? Klárka: Asi to, že jsme byly pořád spolu, hodně jsme se bavily, smály, bylo nám fajn. Redaktorka: Jsi spokojená s tím, jak to dopadlo? Marťa: To se nedá říct, jak to dopadlo… Tak to asi dopadnout mělo. Ale jasně, že jsme to chtěly vyhrát. Tak příště.
22. a 23. duben. Dny, kdy se většina z nás deváťáků, vydala na střední školy, aby tam složili svou přijímací zkoušku. Dny, které pro většinu z nás byly strašákem minimálně rok. V kurzu byla gymnázia, obchodní akademie, umělecké školy, školy s IT zaměřením, ale i různé učňovské obory, jako ošetřovatel, kadeřník či sociální pracovník. A jak to dopadlo?? No, přijali nás téměř všechny, ale ještě uvidíme, jak dlouho se na školách udržíme, abychom mohli všem učitelům na této škole dokázat, že se mýlili. Snad se nám to povede. Tady jsou pocity některých z nás. Letos v lednu jsem šla na přijímací zkoušky, jak na AVE-ART (umělecká škola v Hrabůvce), tak na SUŠ na ulici Matiční. Na SUŠ, kde jeden den mělo být 1. kolo zaměřené na výtvarnou část, jsme měli čtyři úkoly a asi čtyři hodiny v kuse jsme stáli, jelikož zkouška spočívala v malování a kreslení u stojanu. Asi po hodině si každý stěžoval, že ho bolí nohy, ale čas ubíhal a na přestávky nebyl čas. Na konci dne, což bylo kolem 17. hodiny odpolední, nám učitelé měli sdělit, kdo postoupí do následujícího kola. Strašně nás napínali. Když vyslovili moje číslo, pod kterým jsem byla vedena, málem jsem přestala dýchat. Koukla jsem se na učitele a ten zvedl papír a řekl: „Postupuješ.“ Byla jsem moc ráda, ale zároveň to ve mně vzbudilo obavy z dalšího dne. Sedla jsem si do téměř prázdné třídy úplně k oknu. Třída se začala pomalu ale jistě plnit. Po 15 minutách přišel ředitel školy s velkým štosem papírů a začal je rozdávat. Test se skládal z několika předmětů. Z češtiny, matematiky, občanky a dějin umění. Test začal! Po celé třídě byly slyšet jen zběsilé tahy propisovaček po papírech. Test se blížil ke konci a já už měla práci za sebou. Pořád jsme očima projížděla jednotlivé otázky a mé odpovědi na ně. I když jsme s mamkou na výsledky velice dlouho čekaly, tak se to vyplatilo. Jsem přijata!!! Tereza Lukovská, 9. A
Jak jsem málem „prošvihnul“ přijímací zkoušky Přijímací zkoušky byly pro mě velkou hrozbou, ale hodně jsem se na ně i těšil. Když jsem ráno 22. 4. přišel k obchodní akademii, viděl jsem ostatní žáky a připadal jsem si trapně. Byl jsem nováček, nevěděl jsem vůbec, jak to chodí a jak to dopadne. Pořád jsem myslel na slova své babičky, která mi volala den před zkouškami a řekla, ať napíšu, co umím, že to nějak dopadne. Srdce mi bušilo čím dál víc. Měli jsme začít psát v devět, ale matematika začala v 9:47… Na tento čas nikdy nezapomenu. Když jsem všechno dopsal, pořád jsem si vyčítal, že jsem to zkazil, ale když jsem slyšel ostatní, jak to napsali špatně, připadal jsem si jako pán. Druhý den přijímacích zkoušek už byl v klidu. Všechen stres ze mě spadl a cítil jsem se báječně. V dopise, který byl z biskupského gymnázia, stálo, že se mám dostavit mezi 8 – 9 hodinou do haly školy. Tak jsem si pěkně přispal, do školy jsem přišel v 9:14, ale hned, jak jsem prošel kolem vrátnice, slyšel jsem tu nejhorší větu na světě: „Jdete pozdě!“ V tu chvíli jsem měl chuť zařvat na celou školu slovo, které radši nebudu ani zmiňovat. Horší ještě bylo, že ta třída byla až v posledním patře… Rychleji jsem snad nikdy neběžel, vešel jsem do třídy, ani jsem nepozdravil, vzal jsem do ruky propisku a psal jsem. Nad ničím jsem nepřemýšlel, všechno mi rychle naskakovalo samo. Všechno jsem naštěstí stihnul v daném limitu. Když jsem ve středu zapnul stránky obchodní akademie, začalo mi zase bušit srdce. V seznamech přijatých jsem své číslo neviděl, ani v nepřijatých to nebylo! Až po chvíli jsem své číslo objevil, bylo na 17. místě. Začal jsem řvát tak nahlas, že jsem vzbudil svého malého bratra. Měl jsem obrovskou radost. Když jsem ale odevzdal zápisový lístek, řekli mi, že udělali chybu a já skončil až na 27. místě, ale pořád jsem přijatý! Ten týden se střídala radost se strachem, štěstí se smůlou, ale teď na přijímačky vzpomínám docela v dobrém. Jakub Šutta, 9. A
K přijímacím zkouškám jsem nešla sama, šla se mnou nejlepší kamarádka Kája. Nejprve jsem se bála, protože ve třídě jsem s ní nebyla, bylo to rozděleno podle abecedy. Cítila jsem se i trochu divně, protože jsem si oblékla sukni a tu měly jenom 3 holky ze všech. Byl tam i jeden kluk, to jsem se divila, ale vlastně teď je to docela normální, když přijdete do nemocnice a doktor vám řekne, že zdravotní bratr vás tam odvede. No, trošku to zarazí. Paní učitelky byly hodné, přišly tam tři. Jedna nám vysvětlila, jak to proběhne, druhá tam byla na zkoušku z matematiky a třetí na češtinu. Od začátku jsem se bála češtiny, protože mi moc nejde, ale nakonec byla lehčí než matematika. Toto všechno se stane i vám ostatním a budu vám držet palce, jako mně má rodina a přátelé. No, to je taky k smíchu. Vypnula jsem si mobil, ale po testu z matematiky jsem o přestávce psala mamce, že už to mám za sebou a zapomněla jsem si ho vypnout. Naštěstí jsem měla tiché zvonění, ale i tak bylo slyšet. Uprostřed testu mi zavolala kamarádka. Ve třídě bylo úplné ticho a najednou mi začal bzučet telefon. No, já myslela, že ji snad zabiju, ale byla to vlastně má vina. Po tom všem stresu jsme si s Kájou zašly koupit něco k pití a cestou jsme potkaly další kamarádky. Aspoň jsme se uklidnily a zasmály se. Markéta Dvořanová, 9. A
V minulém čísle jste si mohli přečíst několik pohádkových básniček našich šesťáků. Zde je jejich pokračování. Princezna Anna Doudová Byla jedna princezna a ta velmi líbezná. Česala se, fintila se, byla velmi útlá v pase. Že neměla žádné starosti, tak vymýšlela hlouposti. Co to zase vymyslela? Těžký úkol pro prince měla. A neměla žádné slitování, zkrátka ženská k pohledání. Najděte mi mé zlaté srdce ztracené, zatím mám jenom kamenné. A nejde se mu lehce, ne že ne. Princezna se diví: „Chce srdce ryzí, dnes, v téhle finanční krizi?“ Chvíli stáli, přemýšleli, obavy z té cesty měli. Nakonec se rozhodli, že budou doma v pohodlí. A že počkají radši za pecí, až princeznu přejdou léta telecí.
Zlý čaroděj Karolína Mácová V království na horách královna porodila dceru, pro prince od moře měla velkou cenu. Po pár letech však princeznu unesl zlý čaroděj, byl ošklivý, nepoctivý, lenivý a zloděj. Za pár dnů ji princ našel, ovšem tvrdý režim pak snášel. V jednu noc se jim podařilo utéct, po tmě museli z věže po laně slézt. Princ odvedl princeznu domů, na čarodějnou horu. Po dlouhém boji čaroděje porazil, a konečně si ulevil. Princeznu rodině své přestavil, a pak se s ní oženil. Po svatbě dvě děti se jim narodily, u moře všichni šťastně žili.
Neposlušná ponožka
a šel
Jana Sládečková Skáče z nožky na nožku, střídá každou ponožku. Na levou i na pravou, chci býti stále zdravou. Barevná je nejvíce, obouvá si střevíce. Obouvá si tenisky, obouvá a nemyslí. S postelí si ráda hraje, schovávanou vždy vyhraje. Když má jít do praní, vůbec nic ji nebrání. Aby se nám ukryla, a tím se praní vyhnula. Neposlušná je a bude, jako mola na půdě. Jednoho dne rozhodla se, na procházku, že si zajde. Byla strašně zvědavá, kam půjde, do lesa či k potoku, vypadá to rudě.
OPĚT SOUTĚŽÍME: ČERTOVSKÉ POHÁDKY O DOMÝŠLIVÉM ČERTOVI Za devatero horami, za devatero řekami a za nekonečnou pouští se nachází prales. Žila v něm nejrůznější zvířátka, a protože se řídila odvěkým zákonem džungle, bylo jim celkem fajn. Ale nic netrvá věčně. Poklidný život zvířátek narušil čert. Asi si myslíte, že si dělám legraci, ale je to pravda. Nikdo neví, kde se čerti vlastně berou. Někdo říká: „Kam čert nemůže, nastrčí ženskou.“ Ale v pralese žádná ženská nebyla. Ze začátku bylo s čertem veselo. Rád se s každým měřil. Se lvem soutěžil ve řvaní. Když zařval lev, padaly kokosy, když zařval čert, padaly spolu s kokosy i opice. Pak vyzval na souboj chameleona. Zkoušeli, kdo se umí lépe schovat. Chameleona hledali půl dne. Změnil barvu tak, že vypadal jako jeden z tisíců suchých listů na zemi. Čerta nenašli vůbec. Do dneška nikdo neví, kam se schoval. Tak to šlo den, co den. S rybou vyhrál v mlčení, s opicí v opičení, s anakondou v plazení, no, prostě hrůza. A navíc se stále vychloubal. Chtěli ho napálit, ale nevěděli jak. Až starý lenochod si vzpomněl, že za velkým mořem je veliká říše jménem Tasmánie. V ní podle legend žije tvor vychytralejší a divočejší než obyčejný čert! Kdo? No, přece tasmánský král zvířat. Zvířátka vyslala posla do Tasmánie. Byl jím velký orel a měl přivést tasmánského vládce jejich zvířecí říše. Ale nebylo to jen tak. Musel proletět sopečnými vulkány a překonat dlouhou a obtížnou cestu. Tasmánský král nabídku přijal rád, vždyť celý život na jednom místě je přece nuda. Netrvalo dlouho a dali se na cestu, zvedli plachty a pluli na loďce přes moře. Cesta byla zdlouhavá, ale král byl rád za jakékoliv povyražení, protože nemusel sedět na svém ostrově a loupat kokosy. Cesta jim nakonec rychle uběhla. Čert se zanedlouho dozvěděl, že mu přijela konkurence. Vyzval tasmánského vládce na souboj ve šplhu. Čert šplhal co nejrychleji, ale marná snaha, tasmánský král už seděl v koruně stromu a vesele se křenil. Čert se nechtěl tak lehce vzdát, proto vymýšlel další a další soutěže, ale vždy skončil jako poražený. A tak to šlo asi týden. Čert už byl na prášky, ale neuvědomil si jednu věc. Tasmánský král nebyl jenom
fyzicky zdatný, ale navíc ještě pořádně mazaný, proto vyhrával nad čertem. Nakonec to jeho pýcha nevydržela a čert raději zmizel. Jen trocha síry po něm zůstala. Dodnes nikdo neví, kam zmizel. A zvířátka vše pořádně oslavila. A tasmánský vládce? Jak je možné, že byl tak dobrý? Byl to přece taky čert, ale navíc čert tasmánský!
Klára Smičková
JAK CHTĚL ČERTÍK CHOVAT ZVÍŘÁTKO Kdysi, bylo to hodně, hodně dávno, žil v pekle jeden malinký čert, který se jmenoval Čertík. Jednou, bylo to tehdy, když se v pekelné škole učili, jak to je u lidí, zatoužil Čertík, po tom, aby mohl mít, stejně jako mají někteří lidé, domácí zvířátko. Prosil tedy Lucifera, aby mu povolil tygra, lva, žraloka, slona, žirafu nebo nějaké jiné malinké a přítulné zvířátko. Lucifer mu však povídá: „Milý Čertíku, i já jsem chtěl mít zvířátko, když jsem byl ve tvém věku, ale nešlo to. Čertík prosil a prosil, ale Lucifer však ne a ne. Čertík byl moc smutný, a tak prosil maminku, aby poprosila Lucifera místo něj. Je starší a jistě to zvládne. Maminka mu však řekla, že v pekle zvířátka být nemohou. „Ale proč?“ ptal se pořád dokola Čertík. „Proč bych nemohl mít v pekle lva nebo slona na hraní?“ Maminka se na něho dívá a povídá: „Ty můj Čertíku, já bych ti moc ráda pomohla, ale problém, proč nemůžeš mít v pekle zvířátko, je ten, že zvířátka a
všechny živé bytosti ve světě, kde žijí lidé, potřebují mít k životu vodu a tu my v pekle nemáme. Čertík se tedy znovu vydal za Luciferem, aby se ho zeptal, jestli mu povolí zvířátko, když najde v pekle vodu. Lucifer se rozesmál a řekl Čertíkovi, ať se dobře rozhlédne, že má kolem sebe pouze plameny pekelné. Potom mu ale povídá: „Najdeš-li v pekle kapku vody, povolím ti chovat malé zvířátko“. Tak čertík hledal a kopal, ale vše bylo marné. Když už to chtěl všechno vzdát, napadlo ho, že by se mohl zajít poradit tam nahoru k lidem. Vzal si matčin cestovní plášť a odcestoval do světa lidí, kde našel chlapce, kterému říkali Ondra. Ondra si pomyslel, copak po něm ten divný umouněný chlapec asi chce, ale Čertík uměl číst myšlenky, a tak mu hned odpověděl: „Já jsem čert, říkají mi Čertík a potřebuji pomoct dostat do pekla vodu. Ondra se hluboce zamyslel a dostal nápad prokopat od řeky kanál až k vchodu do pekla a tou dírou by nateklo tolik vody, kolik by jí v pekle potřebovali. Čertík, který vodu do té doby neznal, se jí bál a do řeky vůbec nevlezl. Proto kanál do pekla kopal jenom Ondra. Kopal a kopal, až se do pekla prokopal. Čertík pak dostal od Lucifera k narozeninám roztomilé malé koťátko, kocourka Mourka. Čertík s koťátkem prožívali hodně dobrodružství a pomocí maminčina cestovního pláště se dostávali ven mezi obyčejné lidi za svým novým kamarádem Ondrou. Jednoho dne si Mourek našel kočičku a netrvalo dlouho a měli spolu krásná koťátka, na která byli náramně pyšní. A čerti? Ti od té doby vaří ty, kteří propadli peklu, v kotlích plných vařící vody. Tereza Buchtová
ČERT UZLOUŠ A ZVÍŘÁTKA Ve vesnici jménem Chumčovice byl tento den zvláštní. Narodil se zde malý čertík. Pleť měl černou a obličej mu zdobily velké, tmavě hnědé oči. Každý ho ve vesnici hned poznal, protože jediný měl rovné vlasy. Všichni ostatní je měli kudrnaté. A protože měl uzlík na ocase, pojmenovali ho Uzlouš. Jen co Uzlouš povyrostl, stal se správným čertem. Byl neposlušný a zlobivý. Za to mu táta věnoval kouzelný náramek. Zapomněl mu však říct, jak se náramek používá. Čertík se začal vyptávat: ,, Umíš péct koláče? Umíš vyrábět zmrzlinu? “ Jenže náramek na nic nereagoval. Potom mu táta prozradil, jakou moc v sobě náramek ukrývá. Je to totiž měnič podob. Uzlouš se zaradoval. Následující den jel čertík s rodinou do zoo. Než tam dojeli, malému nezbedovi se v hlavě líhnul plán. Uzlouš už se těšil, jak vyzkouší svůj měnič podob a promění se třeba v papouška. Ale kdyby na to někdo přišel, měl by Uzlouš malér. Proto musel být velmi opatrný. Když přijel do zoo, hned zahlédl tygra. Pomaloučku se ztratil z dohledu rodičů a šel za tygrem. Ostatní se zatím šli podívat na opice. Uzloušova rodina byla mnohem početnější, než si dovedeme představit, a tak si ani nevšimli, že jim někdo schází. Uzlouš měl šanci měnič podob vyzkoušet. Přikradl se k tygrovi, dotkl se ho a zároveň se dotkl i svého náramku. Najednou se ve výběhu objevili dva tygři. Bylo to opravdové kouzlo. Sledoval ho zpoza křoví jeden malý kluk, který se jmenoval Cyril. Pozoroval čertíka ve všech výbězích, které navštívil. Uzlouš se vždy proměnil v nějaké zvíře, které utíkalo z výběhu přes celou zoo do výběhů jiných zvířat, kde se proměnilo v jiné zvíře. Ve slona, geparda, hrocha, plameňáka a mnoho jiných zvířat. Když se čertí rodinka vydala na oběd, zjistila, že jim někdo schází. „ No, jasně, Uzlouš,“ vyhrkli všichni najednou. Začali ho rychle hledat. Mezitím si Uzlouš pobíhal po zoo v podobách mnoha zvířat, ale nikdo jej nepoznal. Táta poprosil správce celé zoo, aby jim pomohl nezbedníka najít. Ostatní zaměstnanci zoo donesli správci tuto zprávu : ,,Ve výbězích našich milovaných zvířat se objevují stále nová a nová a brzy poté zase mizí.“ V tu chvíli si táta vzpomněl na měnič podob, který určitě Uzlouš použil. Netrvalo dlouho a táta si všiml jedné podivné věci. Ve
výběhu žiraf si při krmení jedna žirafa nevzala seno, zatímco všechny ostatní ho přežvykovaly, jako kdyby ho nebylo dost. „Uzlouš nenávidí seno a nikdy by si ho nevzal do úst. To je on! “ Samozřejmě musel být čertík potrestán za to, že utekl. Trest mu chtěl uložit také správce zoo za tu neplechu, kterou jim tam vyvedl. Uzlouš se změnil zpět na čerta, ale správce se polekal tak, že utekl. Od této doby je správcem čertík Uzlouš a o všechna zvířátka se stará poctivě a co nejlépe to umí.
Sofie Margareta Adamová
ČERTÍK LOJZA A ZVÍŘATA „ A zase ta škola," takhle si postěžoval malý čertík Lojzík, když ráno s pytlem na učení vyrazil do čertí školy. To ještě netušil, že dnes ve škole zažije veliké dobrodružství. Jejich učitel Belzebub přišel jako obvykle. Všude plno kouře, ohně a jisker. A jako obvykle všichni čertící zalezli strachem do lavic.,,Dnes se naučíme čarovat," řekl Belzebub a přivolal velkou knihu kouzel. Když kniha přiletěla, zvedl Belzebub prst a varovným hlasem řekl čertíkům: ,,Nikdo nebude číst v knize kouzel, pokud mu to nedovolím. " Malý Lojzík ale neuposlechl a jen, co se Belzebub otočil, otevřel knihu a začal číst první kouzlo, které v ní viděl. Než si ho učitel všiml, Lojzík už předčítal poslední řádek kouzla: „Fuksum šupejdum cirkuseum!" V tom se ocitl ve velkém cirkuse uprostřed nácviku představení. Lojzík se rozplakal. Když si utřel uplakané oči, zjistil, že je tam s ním mnoho zvířat. Nepřipadal jim odlišný, protože sám vypadal jako malé zvířátko. Opička Laura ho vzala za ruku a s ostatními zvířaty mu ukázala celý cirkus, výběh, své klece a také manéž. Ukázali mu také své vystoupení a Lojzík se chtěl naučit to, co
oni. S medvědem Béďou zkusil jezdit na mopedu. Nejprve moc padal, ale zanedlouho mu to šlo stejně dobře jako Béďovi. Tygr Vitalli mu ukázal, jak proskakuje malými hořícími kruhy a to čertíkovi šlo přímo obdivuhodně. Na oplátku chtěl Lojza zvířátka také něco naučit. Něco úplně čertovského, co jen tak někdo neumí.A vymyslel, že je naučí plivat oheň. Zkusil to nejprve s opičkou Laurou, ale té nešlo ani plivat, natož s ohněm. Uviděla je lama Theodora a hned to zkoušela po nich. Lamě se plivání dařilo, skoro lépe než Lojzíkovi, ale ohnivé sliny to nebyly. Přesto se Lojzík radoval, že ji také něco naučil. Theodora dokonce ukázala i ostatním lamám, jak se plive a plivání lamám už zůstalo navždy. Lojzík dokonce se zvířaty nacvičil představení. Vystoupení mělo veliký úspěch. Vystupovali pak v Anglii, ve Španělsku, Francii, zkrátka objeli skoro celou Evropu. Lojzíkovi se však nejvíce líbilo v České republice, protože zde publikum
jásalo více než v jiných zemích. A Lojzík k
představení dokonce přidal i pár triků, které se naučil v čertí škole. Při představení v Ostravě se nechal dokonce tak unést, že při jednom triku s opičkou zakopl o svůj ocásek a udělal tři obří kotrmelce přes celou manéž. Lidem se to velice líbilo. Mysleli si, že to k představení patří. Poté, když skončili své turné, začalo být Lojzíkovi smutno. Chtěl se vrátit domů do pekla. Ale jak a kudy? Zeptal se zvířátek, zda cestu neznají ona. Zvířata přemýšlela a přišla na to, že by mu mohla pomoci jejich kartářka. Zavedli Lojzíka za Margitou a čertík jí vyprávěl, jak se do cirkusu dostal. Margita přemýšlela, hledala ve svých kouzelných knihách nějaké kouzlo, které by Lojzu dostalo zpátky do pekla. V jejich knihách žádné nebylo, a tak se ho snažila vymyslet. Sepisovala a sepisovala. Zkoušela svá vymyšlená kouzla na myších a nakonec se jí to podařilo.
Myška se přenesla na místo, na které Margita chtěla. Vyzkoušela to nakonec i na Lojzíkovi a ten se dostal zpět do pekla. Byl šťastný, že se dostal domů, ale zároveň smutný, že odešel od svých nových kamarádů. Ale něco mu nesedělo. Když ho Margita přenesla zpět do pekla, ocitl se zpátky na svém místě ve třídě. Zjistil, že si Belzebub vůbec nevšiml, že zmizel. Když zazvonilo na přestávku, rozběhl se ke svým kamarádům čertíkům a vyprávěl jim, co zažil. Ale oni nevěděli, o čem mluví, protože si mysleli, že byl celou hodinu ve třídě. Margita totiž vymyslela takové kouzlo, kterým Lojzíka vrátila v čase a nikdo netušil, že byl celou dobu v cirkuse. Lojzíkovi to vůbec nevadilo, že mu jeho kamarádi nevěří, protože sám věděl, že je to všechno pravda a že nikdo z jeho čertích kamarádů nezažil tak veliké dobrodružství jako on. Nikola Králová
ZA VESNICÍ V LESE Za vesnicí v lese, kde se každý strachy třese, je stará kamenná studna přikrytá velkým poklopem.Pod poklopem je velká díra, na konci té díry peklo . Vládne tam Lucifer se svou ženou. Mají tam ale velký frmol. Luciferova žena porodila syna. Pojmenovali ho Lino. Maminka mu vždy říkala, aby nechodil do Arturovy brány. Kdyby tam totiž vstoupil, dostal by se na povrch zemský a tam je to pro malé čertíčky moc nebezpečné. Postupem času čertík vyrůstal, ale nikdo si s ním nehrál. Lucifer měl spoustu práce a jeho maminka také. Tak se rozhodl, že si najde kamarády jinde. Přesto že mu maminka říkala, aby nechodil do Arturovy brány, Lino tam přece šel. Zatáhl za jakou si páku a najednou začal vstoupat vzhůru, poklop se otevřel a Lino uviděl světlo. V pekle je totiž pořád tma, jen plameny a pochodně dávají světlo. Lino vyšel a nemohl se nabažit té krásy. Všude byly divné věci, které Lino ještě nikdy neviděl. ,,Co je tohle
a tamhle to a toto?“ říkal si Lino. Najednou Lino uslyšel šustění v křoví za ním. ,,Co to je?“ Lino dostal strach a utíkal, co mu nohy stačily, ale ta věc utíkala za ním a ne a ne ji setřást. Lino náhle zakopl a spadl na zem. Už slyšel, jak si ta věc jde pro něj. Z křoví vyskočil malý zajíček. Lino se trochu lekl, ale zůstal sedět na místě .,,Kdo jsi?“ vyhrkl na něj zajíc. Lino s vykulenýma očima koukal na zajíce. ,,No, na tebe mluvím. Ještě jsem tě tady nikdy neviděl.“ „Já-já-já jsem Lino a-a ty?“ ,,Já jsem Sam. Kde ses tu vzal? Vážně, co jsi zač?“ ,,Já jsem z pekla a přišel jsem, protože si se mnou nikdo nechce hrát. Tak jsem vyšel tady, abych si našel nějaké kamarády.“ ,,Můžeme se kamarádit spolu.“ Tak se i stalo. Vždy tajně odešel Lino z pekla a hrál si se zajíčkem Samem. Hráli si spolu, skákali, běhali a dělali všechno možné, než se unavili. Jednoho krásného dne si Sam a Lino spolu hráli, běhali a hráli na schovávanou. Už se začalo stmívat a Lino musel jít domů. Se zajíčkem Samem se domluvili, že se sejdou u studny ve stejný čas. Ráno se Lino vzbudil a připravil se na cestu. Pak se vydal do Arturovy brány. Jenomže, co se nestalo! Lina zahlédla jeho maminka: ,,Co tady děláš?“ zeptala se. ,,No já jsem chtěl…“ „Kolikrát jsem ti říkala, že tam nemáš chodit? A proč jsi tam chodil? Vlastně já se s tebou o tom vůbec nebudu bavit. Do svého pokoje! Dneska už z něho nevyjdeš!“ Co měl chudák Lino dělat. Šel do svého pokoje a čekal. Nahoře u studny na Lina netrpělivě čekal Sam .,,Kde je ten Lino, už na něj čekám snad hodinu. .Asi nepřijde, pomalu půjdu domů.“ Sam šel domů a najednou slyší bum, prásk, pif, paf. Samík se polekal a utíkal rychleji a rychleji a najednou klap. Chytil do pytlácké pasti . Volal o pomoc, ale nikdo ho neslyšel. Přesně v tu chvíli Lino chtěl tajně utéct. Maminka na chvíli odešla a on využil situace. Rychle vyjel nahoru.,,Same,“ volal Lino. Uslyšel: ,,Pomoc, pomozte mi,“ Lino utíkal za Samem, co mu nožky stačily. Objevil zajíčka v pasti. Bylo mu kamaráda líto, ale sám mu pomoci nedokázal, proto utíkal za maminkou. Už z dálky na ni volal: ,,Mami, musíš mu pomoct. Prosím, prosím, jinak umře!“ ,,A koho mám zachraňovat?“ ,,No, mého kamaráda. Rychle do Arturovy brány!“ ,,Kam?“ ptá se udiveně maminka.,,No, můj kamarád je z povrchu. Prosím, nezlob se! Já budu mít klidně doživotně zaracha, jenom mu pomoz.“ ,,No tak dobře. Tatínku, honem za mnou,“ Lino s maminkou a tatínkem vyšli na povrch, uviděli
naříkajícího Sama. Tatínek s maminkou uvolnili Sama z pytlácké pasti. ,,Děkuji vám,“ odpověděl Sam .,,Tak ahoj, “smutně odpoví Lino, „ už musím domů.“ Lino a Sam se objali a Samík šel svou cestou. ,,Počkej, Samíku,“ zavolala maminka.,,Když vidím, jak jste dobří kamarádi, tak byste se mohli někdy stýkat tady u studny. Musíte ale dávat pozor na pytlácká oka a podobně. Ano?“,,Ano,ano,ano!“ děkuji mami. Tak se zase den co den scházeli u studny, ale teď už ne tajně. A tak za vesnicí v lese,kde se každý strachy třese, je stará kamenná studna odkrytá a už nikdy NEBUDE zakrytá. Klára Smyčková, 7.A
Elixír rychlosti Přísady: 1l energy drinku 2 páry rychlých nohou 1 prášek na spaní 2 párky sprinterky Příprava bude trvat 10min. Postup: Nejdříve si dáme vařit 2 párky sprinterky. Až začnou utíkat z hrnce, vytáhneme je. Nalijeme do hrnce 1 l energy drinku. Přihodíme 2 páry rychlých nohou a 2 párky sprinterky. Až se vám bude zdát, že už jsou hotové, přidáme prášek na spaní, aby neměly tak velký účinek po 5 minutách. Vypněte a můžete podávat. Působí 2 dny. Václav Namyslo, 6. A
Recept na lektvar spacího účinku Ingredience: pár hodin matematiky, pár hodin fyziky, trochu lenosti, polštář, deka, ukolébavka Postup: Nejprve vezmeme pár hodin matematiky a zamícháme s pár hodinami fyziky. Poté přiložíme trochu lenosti a důkladně protřepeme. Až se nám to bude zdát dostačující, vezmeme polštář a opatrně ho nasypeme do koktejlu. Přidáme deku a jako třešinku zazpíváme ukolébavku. Dobrou noc! František Budínský, 6. A
Starý americký veterán Jednou takhle z večera, moje kára hučela.
Nebavilo ji už spát, nechtěla tu pořád stát. Chtěla objet celý svět, v letadle se proletět.
Chtěla vidět Německo, stejně jako Turecko. Peníze do hotelu však neměla, proto z Německa odjela.
Ve Francii se do černého auta zamiloval a nové přátele mile uvítal. Putovali přes pole, lesy, louky, koupili si symbolické klobouky.
Jednou, když se jim narodily děti, jezdili i s nimi na výlety. Jakmile děti Řecko poznaly, svoje zážitky si zapsaly. Barbora Smyčková, 6. A
Starý americký veterán Jednou takhle zvečera, moje kára hučela. Měla asi špatný den, nedostala jsem ji ven.
Nebavilo ji už spát, nechtěla tu jen tak stát. Chtěla objet celý svět, v letadle se proletět.
Poznat spoustu kamarádů, dostat od nich dobrou radu.
Světová jídla ochutnat, v teplém moři si zaplavat. Zkusit módu Francie, jmenovat se Sofie.
Chtěla se jen radovat, u stolu si hodovat. Tenhle veliký sen splnit si chtěla jen… Eva Lasáková, 6. A
Starý americký veterán
Tu jednou takhle po noci u pobřežních skal jel si cestou necestou starý veterán. Na cestu mu svítil měsíc vítr foukal sem a tam, za chvíli už zpomaloval, už nemohl dál. Chvíli vrže, potom skřípe, v motoru to rachotí, krátce jede ještě stěží a pak se už zastaví. Řidič viděl hvězdu padat, přání prones´ své: ,,Žádám tě, hvězdo šťastná, ať se kára rozjede!´´ Co to slyší? Motor jede? Co to tam tak rachotí? Ale, to je jen párek myší, ve starém voze vesele si šramotí. Tma houstla, mraky letí a strach kolem obchází, nikde člověk nikde děti, kdo pomůže z nesnází?
Vzdychne si a chvíli čeká, pořád se nic neděje a najednou zvuk ho leká a svítá mu naděje. To, co slyší, není bouře, je to motoru chod, pomyslí si, to je dobře, chce se mi už na záchod. Najednou tam za zatáčkou světla začnou plát, kdo by mohl takhle v noci pozdě cestovat? Otík jede ze vsi s autem velkým jako dům, odtahovou firmu vede ku pomoci sousedům. Otík, to je nemehlo, jak se mu to povedlo, špatně zahákne vůz, se štěstím bude jistě šlus. I přesto jede dál, vtom hrom zatřískal, vzduch se rázem rozvíří, kára k moři zamíří.
Tu jednou takhle po noci u pobřežních skal naposledy vydechl starý veterán.
básničku tvořili žáci 6. B
A v závěru tohoto posledního letošního čísla našeho Beznázevníku bych chtěla poděkovat Hance Šťastné za její čtyřletou svědomitou a zodpovědnou práci v redakční radě. Byly to pro ni hodiny a hodiny strávené nad tvorbou stránek nových čísel časopisu nejen ve škole, ale také doma. Hani, děkuji a přeji Ti hodně štěstí a úspěchů na střední škole i v životě. L. Mazurková
POSLEDNÍ ZVONĚNÍ…… Již brzy naposledy uslyšíme školní zvonek, přebereme vysvědčení a hurá na prázdniny.
Děkujeme všem, kteří se podíleli na vzniku tohoto čísla časopisu. Vaše redakční rada
