BEZNÁZEVNÍK
časopis pro žáky 2. stupně ZŠ I. Sekaniny, Ostrava – Poruba,
říjen 2012 Ahoj!!! Po dvouměsíčních prázdninách, v nichž jste si všichni užili mnoho legrace a pohody a z kterých jste si určitě přivezli nespočet vynikajících zážitků a nezapomenutelných vzpomínek, jsme opět my – Vaše redakční rada s novým číslem našeho školního časopisu, našeho oblíbeného BEZNÁZEVNÍKU! Vím, že nemusím připomínat, že většině z nás se do školy vůůůbec nechtělo, ale co, škola je povinná a to otravné psaní testů a různých kontrolních prací k ní prostě patří. S tím my bohužel nic nenaděláme. Tak alespoň na přestávky se určitě všichni těšíme, na pokec s kamarády, které jsme dlouho neviděli. Teď mi nezbývá nic jiného, než se s Vámi rozloučit a popřát Vám hodně zdaru ve školním roce 2012/2013 a nezapomeňte, že na Vaše příspěvky do našeho BEZNÁZEVNÍKU netrpělivě čekáme. Vaše redakční rada
ZE ŽIVOTA ŠKOLY
NÁVŠTĚVA RENARKONU V měsíci září navštívily všechny třídy druhého stupně Renarkon v Ostravě – Přívozu. Tentokrát se paní lektorky zaměřily na třídní kolektiv. Probírali jsme tam vztahy v našich třídách, hráli jsme různé hry, abychom zjistili, jak mezi sebou dokážeme komunikovat a domluvit se jako tým. Myslím, že za všechny z nás mohu říct, že to pro nás bylo velmi příjemné dozvědět se mnoho o svých kamarádech, o jejich zájmech a pocitech. Pro velikou většinu z nás to byla určitě nová zkušenost.
KAŽDOROČNÍ SBĚR PAPÍRU Jako každým rokem jsme začali školní rok sběrem papíru. Letos se opět zapojily všechny třídy, kromě 9. A, která dodržela poněkud „podivnou tradici,“ že deváťáci sběr nenosí. Na třetím místě se umístila třída 2.B, která nasbírala 387kg, na druhém místě třída 4.B, která shromáždila krásných 479kg a první příčku obsadila třída 3.B, s 534kg. Celkově jsme nasbírali více než 5 tun!! Tento rok je to nejvíce za poslední 3 roky!!! Jsme prostě dobří.
SBÍRÁME I KAŠTANY A ŽALUDY
I letos jsme se zapojili do sběru kaštanů a žaludů. Podle pytlů, co jsem viděla u šaten prvního stupně, je mou povinností říct, že jsme se opět zapojili ve velkém počtu. Zvířata v ZOO i ta v lese by nám určitě poděkovala.
DĚJEPISNÁ SOUTĚŽ - ŠUMNÁ OSTRAVA Naše škola se již podruhé zapojila do dějepisné soutěže Šumná Ostrava. 5. ročník soutěže připravilo Wichterlovo gymnázium za podpory statutárního města Ostravy. Zadané otázky jsou již tradičně značně obtížné a tentokrát jsou věnované ostravské židovské komunitě. Svou prací bude hájit „naše barvy“ Karin Hlinková z 9.B. Přejeme ji všichni mnoho úspěchů!!!
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ – JAKÝ MÁM VZTAH K BABIČCE A DĚDEČKOVI Tuto soutěž opět podporuje statutární město Ostrava a naše škola se do ní zapojuje. Účelem soutěže je zjistit, jak vychází mladší generace – tedy my, s generacemi staršími – např. babičkou a dědečkem. Naším úkolem bylo napsat úvahu, příběh nebo zážitek s našimi prarodiči a popřemýšlet, co pro nás babička s dědečkem znamenají, jak se nám věnují, co jsme s nimi v životě zažili. Zapojily se všechny třídy druhého stupně, ale do soutěže se smí poslat maximálně 5 prací za školu. Příklady soutěžních i těch druhých prací uveřejníme na dalších stránkách Beznázevníku.
Důležitá zpráva!!! Dne 15. 10. 2012 jsme se dozvěděli, že účastnice dějepisné soutěže Karin Hlinková z 9. B v prvním kole uspěla a postoupila do kola druhého, kde se utká v ústním zkoušení. Moc gratulujeme a neustále držíme palce.
Zprávy dodané před uzávěrkou 18. 10. hájila svou pozici v 2. kole soutěže Šumná Ostrava Karin a dokonce se o místo zlepšila. Blahopřejeme. Na tomtéž gymnáziu bojovali rovněž další žáci z 9. B v matematické soutěži. Prostě v 9.B jsou samí talentovaní žáci, samé šikulky.
Redakční rada Beznázevníku
Stmívání 1 1) Kde se Bella dozvěděla, že Edward čte myšlenky? a) ve škole b) v restauraci c) v lese 2) Co dal Belle Charlie, aby se mohla bránit? a) pepřový sprej b) slzný plyn c) nůž 3) Na co se Bella ptala Edwarda v lese? a) proč se stal upírem b) kolik vystudoval škol c) kolik mu je let 4) Co řekla Bella o tom, jak vypadá Edward na slunečním světle? a) nevypadáš jako upír b) jsi jako diamant 5) V jakém roce byl Edward proměněn v upíra? a) 1918 b) 1920 c) 1980 6) Proč byl Edward proměněn na upíra? a) chtěl umět létat b) chtěl být nesmrtelný c) umíral na španělskou chřipku
1)-b, 2)-a, 3)-c, 4)-b, 5)-a, 6)-c.
Martin Borovec
Sbírejte mobily!!! POZOR! POZOR!
Naše škola se poprvé zapojila do celostátní soutěže „Sbírejte mobily.“ Naším úkolem je nasbírat co nejvíce kilogramů starých, nefunkčních mobilů bez baterie. Za každé jedno kilo dostane třída 150 Kč do třídního fondu.
No není to super??? Schválně, kolik z nás už za život zničilo nebo dostalo nový mobil, protože se nám už ten starý přestal líbit. Myslím, že velká většina z nás ANO! A tak neváhejme a každý přinesme alespoň jeden mobil, který už potřebovat nebudeme. Určitě to pomůže dobré věci. Termín: 1. kolo probíhá od 3. září do 14. prosince 2012 2. kolo probíhá od 2. ledna do 14. června 2013
NIC SE NEBOJTE A POJĎTE DO TOHO!!!
Hana Šťastná, 8.A
Chtěli bychom Vás seznámit s některými pracemi našich spolužáků, které zachycují jejich vztahy s prarodiči. Tentokrát jsou to příběhy a zamyšlení, které byly poslány do soutěže pořádané Magistrátem města Ostravy. Můj zážitek s babičkou a dědečkem Každý rok v létě se koná na Morávce sraz chalupářů a turistů. Obec Morávka se nachází v Beskydech pod horou Slavíč. Sejdou se tam všichni, kdo mají rádi přírodu. Jezdí tam i moje babička s dědečkem. Letos jsme já a mí bratři jeli s nimi. Když jsme dorazili na místo, bylo tam už hodně lidí. Mezi tím vším pobíhali psi a děti. Na místě srazu je malá zvonička. Pan Kaňok bydlí vedle zvoničky a vždy v poledne chodí zvonit. Protože jsme přijeli těsně před polednem, nabídl dědečkovi, aby si jednou zazvonil taky on. Všichni jsme se dobře bavili. Když se pomalu začalo stmívat, byl zapálen táborák. Na louce stály 1,5m dlouhé kůly, které byly rozříznuté do kříže. Nevěděl jsem, k čemu jsou, a pak přišlo překvapení. Pan hajný Blabla nalil dovnitř tekutý podpalovač a zespodu je zapálil. Oheň začal krásně hořet a my děti jsme si mohly opékat buřty. Stmívalo se čím dál tím víc a na nebi se objevily první hvězdy. A tu najednou jsem je uviděl: SVĚTLUŠKY! Na louce, v lese, u potoka, všude plno světlušek. Bylo to krásné. Chytil jsem dvě do ruky, ale hned jsem je zase pustil. Vůbec to totiž není pěkný brouk. Bylo už pozdě a nám se chtělo spát. Vyjeli jsme nahoru k naší chalupě. Tam nám světlušky svítily celou cestu až ke dveřím chalupy. Usnul jsem a spal až do rána.
Byl to krásný zážitek, nezapomenu, že nás babička a dědeček vzali mezi své kamarády. Krásně jsme se všichni pobavili.
Matěj Foltín, 6. A
Prateta Alenka Když se někdo zeptá, jakou roli hraje starší generace v našem životě, každý si okamžitě představí babičku a dědečka. Ale u mě to tak není. Každý ví, že babička s dědou rozmazlují, kupují cukrovinky a učí nás věci, které neznáme. Každý člověk to bere jako samozřejmost, ale já ne a nikdy jsem to tak necítila. Nemůžu říct, že by mě mí prarodiče neměli rádi nebo jim na mně nezáleželo. Naopak, já mám svého jednoho dědečka a dvě babičky moc ráda a nikdy v životě bych je za nic nevyměnila, ale od té doby, co se v naší rodině stalo pár tragických událostí, přestala jsem si s nimi tak moc rozumět. Nyní si více rozumím a jsem radši s mojí vzdálenou tetou, ke které mám neustále blíž a blíž. Říkám vzdálená, protože je to teta mého táty, tedy má prateta. Je to už starší paní a vůbec by si mě nemusela brát na víkendy a už pátým rokem na dovolenou na Šumavu, nemusela by se mnou chodit na výlety, na koupaliště, učit mě vařit, chodit se mnou do divadla a podnikat mnoho dalších činností, které by měli dělat mí prarodiče, protože na ně nemají rodiče čas.
Vždy, když na ni myslím, vybaví se mi chvíle, kdy teta chtěla, abych takzvaně poznala kouzlo kuchyně a různé kuchyňské přísady a triky. Bylo mi asi pět let a já s mojí tetou jsme vařily tzv. „hnusná jídla.“ O co šlo? Byla to směs různých surovin, jako je cukr, sůl, pepř, mouka a všelijaké druhy koření. To vše jsme různě smíchaly, uvařily a upekly. Vznikaly z toho takové „šílenosti,“ které si člověk ani nedokáže představit. Samozřejmě, že jsme to nejedly, ale já jsem byla šťastná, že jsem něco takového vůbec dokázala. Tohle určitě někomu připadne jako dětinské plýtvání potravinami a že je to nešetrné, ale my obě z toho máme nezapomenutelný zážitek, na který moc rády vzpomínáme. Nikdy jsem u ní nezaznamenala nějakou zlostnou náladu, neúctu k druhému člověku nebo neochotu. Vždy je moc obětavá, hodná, milá, pokaždé si vyslechne můj názor, svěřuji jí svoje problémy a starosti, vždy mi ve všem poradí a pomůže. Teta říká, že jsem stejná jako ona, ale já si to nemyslím. Jsem přesvědčená, že ona je nejlepší a nikdo se jí nikdy nemůže vyrovnat. Mezi její největší zájmy patří jistojistě vnoučata. Vždy mě brala jako takové „náhradní vnouče,“ ale teď se jí během čtyř let narodila čtyři vnoučata - Matěj, Klárinka, Nelinka a Ondrášek, to jsou její čtyři největší lásky. Člověk by si řekl, že na mě už nebude mít čas, ale opak je pravdou. Rozumíme si ještě lépe než dříve. Je to úžasné, jaký je moje teta skvělý člověk. Je prostě super a mám ji ráda tak, jak nikoho jiného na světě!!! Hana Šťastná, 8. A
Dědeček a já Můj dědeček se jmenuje Jindřich a je mu 57 let. Je silnější postavy. Má šedivé vousy a černošedé vlasy. S mým dědečkem jsem prožil hodně. Bral mě na výlety, do muzea, na hory, do zoo a taky mě toho hodně naučil při práci v dílně i při vaření v kuchyni. Dokonce kvůli nám koupil i chatu, abychom měli za pěkného počasí kam jezdit. Rád bych vám o některých zážitcích s dědečkem povyprávěl. Bylo mi 9 let. Horníci slavili svůj svátek a dědeček nás se sestrou na něj vzal. Protože dědeček kdysi, no, řeknu to po našemu, robil na šachtě, tak to tam všechno znal a mohl mi o tom všem podrobně
povykládat. Byli jsme dokonce i v dole, kde byly figuríny horníků, jimi vyražené štoly, chodby s vozíky na uhlí a různé jiné zajímavé věci. Dokonce jsme sfárali i do dolu takovým klecovým výtahem, který znám jen z filmů. Poté, co jsme se na všechno podívali, šli jsme na zmrzlinu, já si dal pistáciovou. Pak jsme zamířili do lanového centra. To byl masakr! „Máš odvahu tam jít?“ zeptal se děda. Já se chlubil, jaký jsem mistr, a tak jsem do toho šel. Připoutali mě kolem pasu a měl jsem vylézt nahoru. Avšak, jak se říká – pýcha předchází pád – bál jsem se. A přitom to zvládlo i osmileté dítě!!! Pro dědu jsem byl poseroutka. Tím však zábavné odpoledne neskončilo! O něco dál byl koncert Rádia Čas. Vystupovala tam skupina Maxim Turbulenc! V té době jsem ji strašně rád poslouchal. Poslouchali jsme hudbu a najednou jeden člen skupiny oslovil posluchače: „Kdo máte chuť soutěžit ve zpívání? “ Přihlásilo se asi 5 dětí. Chtěli ještě jednoho, tak jsem to riskl. Vybral jsem si Tabáček od Chinasky. Představte si, já stál na pódiu a přede mnou snad 250 diváků. Přišla řada na mě a já měl zpívat. Vydal jsem ze sebe všechno a zpíval, jak nejlíp to šlo. Myslel jsem, že se mi budou smát, ale místo toho mi začali tleskat a tleskat a tleskat. Byl jsem rád, že v tu dobu dědeček mohl ukázat na mě a říct: „ Tohle je můj vnuk!“ Zkrátka, vyhrál jsem a dostal plno odměn. Přál bych si, aby mohl být můj děda na mě pyšný i v budoucnosti. Svého dědečka mám moc rád. Za nic na světě bych ho nikomu nedal. Toto je můj příběh. Jako já si vážím svého dědečka, tak si vážím i ostatních starých lidí. Vždyť i já budu jednou jako oni. Tárik Al-Awa, 9. A
Moje babičky Myslím si, že být starým člověkem v této době je velmi těžké. Když byli naši prarodiče mladí, svět nebyl ještě tak technologicky vyspělý, život byl klidnější, nepoužívala se tak často a tak mnoho cizí slova a odborné názvy. Pro důchodce je určitě složité orientovat se v moderní a pro ně přetechnizované době.
Život ve stáří je těžký taky proto, že člověku ubývá fyzických sil. Nyní si to ale nedovedu dost dobře představit Svých babiček si velmi vážím a mám je moc rád. Naštěstí naše rodina drží pohromadě, proto nejsou samotné a opuštěné, jako mnozí jejich vrstevníci. Navštěvujeme je a já si rádi s nimi povídám, líbí se mi jejich vyprávění o době, kdy byly malé a o tom, jak je vychovávali jejich rodiče. Vždy jsem chtěl slyšet povídání o ostravských dolech, kde můj pradědeček pracoval jako horník. Babička také ráda vypráví příběh ze svého mládí z roku 1968, kdy se v Ostravě, a nejen tady, objevily sovětské tanky a okupační vojska. Žádná z mých babiček neměla lehký život, ale přesto jsou stále hodné a usměvavé. Vím, že u nich mám vždy zastání. Když potřebuji pomoc, tak mi pomůžou a někdy už pomáhám já jim. Mám štěstí, protože moje babičky mě vždy rozmazlují a vaří mi dobrá jídla, když jsem u nich na obědě. Bohužel nemám žádného dědu. Určitě bych si s ním rád povídal o „jeho době“, o jeho klukovských letech a době dospívání. Chtěl bych znát jeho názory na dobu minulou i současnou. Bylo by zajímavé vyslechnout si, jak obě období hodnotí, jak by srovnal jejich klady a zápory. Škoda… Myslím si, že komunikace mezi generacemi je velmi důležitá. Jsem rád, že se o nedávné minulosti dovídám od svých prarodičů. Dovedu si potom vše představit lépe, než kdybych si o tom četl jen v knihách nebo sledoval filmy. Nyní jsem v roli vděčného posluchače. Jednou, doufám, že i já budu moci vyprávět svým vnoučatům o svém životě, věřím, že bude zajímavý a že budu mít co povídat.
Vojtěch Janša, 8. A
Máme rádi zvířata Koťátko Když jsem byla malá, jezdila jsem za babičkou a dědou na chalupu na Čeladnou. Mnohokrát jsem přemlouvala babičku s dědou, aby si na chalupu pořídili nějaké zvířátko. Ale oni nechtěli, protože tam jezdili jenom o víkendu a o zvířátko by se neměl kdo starat. Ale jednou se přece jen na chalupě nějaké zvířátko objevilo. Bylo to zatoulané kotě. Babička nám zakázala, abychom se s koťátkem jakkoliv mazlili, nebo ho dokonce krmili, kotě by si na nás mohlo totiž zvyknout a pak bychom se ho těžce zbavovali. Ale jak myslíte, že to dopadlo? Babičku jsme neposlechli. Tajně jsme dávali koťátku zbytky jídla a ono se k nám neustále vracelo. Začali jsme mu říkat Micka. Když se to babička dozvěděla, nebyla z toho moc nadšená, ale nakonec si na Micku zvykla a měla ji ráda, protože jsme jednoho dne na zemi našli ulovenou myš. Micka se zabydlela za nasekaným dřívím pod chatou. Vždy, když jsem na chalupu přijela, Micka mi šla naproti. Markéta Zvěřinská, 6. A Lachtani Jednou jsme se jeli s rodiči podívat do ZOO v Praze. Tam se mi nejvíce líbili lachtani. Byli celkem čtyři. Jmenovali se Meloun, Abiba a Bára. K nim ještě před dvěma měsíci přibylo mládě, které jsme bohužel neviděli, protože bylo v karanténě. Lachtani jsou učenlivá zvířátka, která za úplatu udělají cokoli. Hrají si s míčkem, kloužou po skluzavce do vody a cvičí podle pokynů cvičitele. Např. skáčou přes obruč a dávají si pusinky. Nejdominantnější z nich je lachtan Meloun. Neustále potřebuje k sobě poutat nějakou pozornost. Dvakrát denně ho cvičitelé cvičí a pětkrát denně ho krmí. Vystoupení s těmito zvířátky se mi moc líbilo a všem doporučuji si udělat výlet do ZOO v Praze. Tereza Měntielová, 6.A
Náš ztracený Fido Jednoho zářijového dne nás čekala výměna oken. Já jsem byla nemocná a musela jsem ležet v posteli. Maminka chodila z jedné místnosti do druhé a uklízela nepořádek, který nám udělali dělníci. Všechny dveře byly otevřené a my jsme zjistili, že nás pes jménem Fido využil situace a utekl. Dlouho jsme ho všichni hledali, ale nenašli. Druhý den maminka napsala lístky a vyvěsila je na všechny lampy, sloupy a domy v okolí, zda ho někdo nenašel. Nedovedla jsem si představit, že už bych svého milovaného Fida nikdy neviděla. Další den byl na dveřích obchodu vylepen papír, že se našel pes. Okamžitě jsme zavolali na číslo, které tam bylo napsané a domluvili jsme si schůzku. Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že ten ztracený pes byl opravdu náš Fido. Velmi se mi ulevilo a byla jsem ráda, že už ho mám zpátky doma. Karolína Daňková, 6. B
Útěk křečka Máme doma křečka, jmenuje se Tobby a na podzim mu budou dva roky. Je to malý jedlík a stále se přejídá. Je mu úplně jedno, co dostane k jídlu, protože mu chutná úplně všechno. Je to malý neposeda a neustále se snaží o útěk z klece. A jednou se mu to podařilo. Vyhryzal si díru a utekl. Dva dny jsme se ho pokoušeli najít, ale nedařilo se nám to. Nakonec jsme to zvládli. Našli jsme ho za skříní úplně vyčerpaného a hladového. Od té doby na něj dávám veliký pozor. Lucie Barabášova, 6. B
Osmisměrka V C E S T O V Á N Í H
P A R A P L E E N V Ř
S R P E N J S D O T I
A Z Á B Ě R L D V S Š
L L T Z P Y A E Ý Ž T
D U E A D B L S P U Ě
E V K A CH N A R R R Č
L L H E A Í I A A R K
H A Á K L K M N V O Á
O K Č Í N U L S Y R P
P O E B A T O H Y B A
K A K V O J O B A O R
L É T O E R A L I D N
E L I J Y R O B Á T Í
S P A N Í N Á P U O K
balon, batoh, bojovka, boule, cestování, dobrodružství, háček, had, hory, hřiště, kachna, kapr, kočka, koupání, les, léto, lev, luk, paraple, parník, pátek, pohled, prázdniny, ryba, rybník, sluníčko, smích, spaní, srpen, stan, tábory, vesla, vlak, voda, úpravy, záběr
Vendula Teichmannová 7.A
SUDOKU SUDOKU - 1
9
2 8 6 5
8 9 5 3
5 3
8 7
7
5 2
4
1 9
2
3 3
3 6 1 7
5
2 6 3
3
1
6
3
1 2 9 7 SUDOKU - 2
7
5 3
To je ale hlavolam...
Řešení naleznete v dalším čísle časopisu
4 8 6 5 3
1 9 5 7
6 7 2
3
4
4 1 8 6
6 8
7 9
6 1 2
8 3 5
3 8 2 7
2 7 6
2 7
5 4
7 5 2 1 9 3 6
Vendula Teichmannová 7.A
Toto číslo Beznázevníku pro Vás připravili: Hana Šťastná z 8. A a Martin Borovec ze 7. A, pod vedením p.uč. Mazurkové a Seibertové.
Do časopisu přispěli: Vendula Teichmannová, 7. A Vojtěch Janša, 8. A Tárik Al-Awa, 9. A Matěj Foltín, 6. B Markéta Zvěřinská, 6. A Tereza Měntielová, 6. A Karolína Daňková, 6. B Lucie Barabášová, 6. B
ČTĚTE, PIŠTE A HLAVNĚ SE TĚŠTĚ NA PŘÍŠTĚ!
