Beznázevník
Časopis asopis pro žáky 2. stupně stupn ZŠ Ivana Sekaniny, Ostrava – Poruba, prosinec 2014
Mílovými kroky se blíží Vánoce. Předchází jim doba adventní, kdy se lidé mají na chvíli zastavit, zklidnit a připravit se na příjemné a pohodové prožití vánočních svátků. Skutečnost je však jiná. Plné obchody nervózních nakupujících, kteří na poslední chvíli se snaží vykoupit obchody, pečení cukroví, úklid domácností atd. Však to znáte. znáte. Maminka vás zaměstná úklidem pokojíčku, marně se bráníte, že tam máte pořádek. A i kdybyste ji přesvědčili, že jste si určitě uklidili, už uklízíte ve vedlejším pokoji. Bránit se nemá smysl, jen byste přilili olej do ohně. A tak spěcháme, jsme nervózní nervózní a předvánoční nálada nám někam uniká. Ve škole také není žádná předvánoční selanka, musíte se učit. I když rozptýlení nám určitě přinesli nejstarší žáci tradičně pod vedením vedením paní učitelky Teichmannové , tedy vlastně ne žáci, ale Mikuláš a jeho nebeská i pekelná družina.
„Tak co, byl jsi letos hodný? Nezlobil jsi rodiče ani paní učitelku?“ „Ale vždyť já jsem taky čert.“
ZE ŽIVOTA ŠKOLY
ZOO soutěž: Tento rok to bylo jiné! Už popáté jsem měla možnost se zúčastnit přírodovědné soutěže v ZOO Ostrava (jediná ZOO soutěž v Moravskoslezském kraji). Této soutěže jsem se poprvé zúčastnila v 6. třídě. Soutěží se ve skupinách, a to vždy na podzimu a na jaře. Tato soutěž probíhá takto: v průběhu října vám na školu zašlou téma, na které bude soutěž zaměřena. V 6. třídě to byli brouci v ČR a poté savci v Austrálii, v 7. třídě létající savci a obratlovci polárních oblastí. A tento rok, tedy v osmé třídě, jsme studovali houby. Jakmile mi toto téma paní učitelka Reimerová oznámila, trochu jsem se zhrozila, protože předešlé roky byly věnovány zvířatům, která mě zajímají, a teď toto. Na přípravu a učení máte přibližně měsíc a půl. My jsme se připravovali s paní učitelkou, která nám říkala také důležité věci, které bychom měli vědět, ale také doma ve svém volném čase. Soutěží se v pětičlenných družstvech. Takže to znamená, že na učení nejste sami. No, a v ten daný den, vybraný paní učitelkou, (na výběr máte 5 dní), jede celé družstvo i paní učitelka do ZOO Ostrava (za školu jedou maximálně 4 družstva), kde si celá skupina napíše test. Musím ještě poznamenat, že se soutěží ve dvou kategoriích. 1. kategorii tvoří mladší žáci, tj. 6. a 7. ročník) a 2. kategorii starší, tedy 8. A 9. ročník. Tento rok to bylo jiné! Do ZOO jsme nejeli s paní učitelkou, ale panem učitelem Chytilem. Naše skupina do ZOO nejela celá (já, Sabina Gelnarová, Katka Dětská, Daniela Welszarová a Klára Smičková). Chyběla nám totiž Klára, takže naše vědomosti byly o její poznatky chudší. Navíc jsme soutěžili už v 2. kategorii, i když mi otázky nepřipadaly zase tak moc obtížné. Ovšem nejvíce mě mrzelo, že jsme neměly rozchod v ZOO a nemohly jsme si koupit tamní výborné koblížky. Takže tento rok to bylo jiné než ty ostatní. Ale přes všechny tyto věci se naše skupinka umístila někde ve třetině všech vyhodnocených. Ale za to musím pochválit především naše sedmáky, kteří se umístili na 3. pozici z celkového počtu 180 družstev v mladší kategorii a postoupili do finále. Byli dobří, takže jim držíme palce. Ať vám to vyjde!
Jana Šandová, VIII.B
Zpráva o velkém sportovním úspěchu našich nejstarších žákyň do doby uzávěrky časopisu nebyla dodána. (ml)
Římští gladiátoři v naší tělocvičně 19. listopadu proběhla v tělocvičně akce zaměřená na historii. Mohli jsme se podívat do starověkého Říma. Toto představení shlédli žáci 6., 7. a 8. tříd. Účinkující byli jen dva, ale uměli si poradit. Nejdříve nám krátce připomněli dějiny starověkého Říma. Musíme poznamenat, že tato část byla nejnudnější. Ti nejvyšší z našich žáků měli možnost pod vedením „legionářů“ vyzkoušet si postavit pomocí štítů tzv. želvu, to znamená, že se naši spolužáci postavili do řad po pěti, každý měl v ruce jeden štít. Žáci uprostřed zvedli štíty nad hlavu a ti krajní je umístili vedle sebe. Takto vytvořili ochrannou pozici, se kterou chodili římští legionáři do boje, když na ně ostatní stříleli šípy a házeli na ně kameny. Z těch nejvyšších si dále vybrali 6 žáků, kteří vytvořili živý žebřík také pomocí štítů. Pak nám představili „legionáři“ římské císaře, do některých se dokonce i vžili. Posledním bodem této akce bylo šermířské představení. Po celou dobu představení byli tito dva muži převlečeni do oblečení, které se nosilo ve starověkém Římě. Představení se nám velice líbilo a nejlepší bylo to, že jsme se hodinu a půl nemuseli učit.
Jana Šandová a Lucka Barabášová z VIII.B
Baňkování Tento rok jsme se my, deváťáci, rozhodli, že si půjdeme udělat pěkné sobotní odpoledne, a tak jsme neváhali a šli jsme do naši družiny si ozdobit baňku, abychom udělali našim maminkám radost. Vždyť kam patří taková vánoční baňka? No, přece na stromeček. Setkali jsme se na baňkování i s mnoha našimi učiteli s jejich dětmi. Paní vychovatelky upekly bábovku a plno dalších dobrot. Také jsme si pochutnali na skvělé kávě a čaji. Nejenže jsme odcházeli s plným břichem, ale také s dobrým pocitem a vlastnoručně ozdobenými baňkami. Děkujeme pořadatelkám za příjemné odpoledne. Nathaly Al-Awa, 9.A
Zlomkový král Není to soutěž historická, jak by se mohlo podle názvu zdát, ale matematická. Celou hodinu se počítaly příklady se zlomky. Soutěž byla uspořádána pro žáky 7. ročníků a stupně vítězů obsadila třída 7. A. Na prvním místě se umístil Václav Namyslo, hned za ním na 2. místě skončil Jiří Kňazovčík a na 3. místo obsadila Sofie Glacová. Roman Skřípek, 7. A
Štědrovečerní zvyky a pověry Štědrý večer byl vždy opředen řadou tajemství, lidé toužili nahlédnout do budoucnosti a v tento kouzelný večer se pokoušeli odhalit svůj osud. Věštili pomocí jablka, ořechů, házeli střevícem, hleděli do studánek, lili olovo. Většina z nás tyto zvyky zná a mnozí je každoročně znovu opakujeme, spíš jako rodinnou tradici, než že bychom skutečně předpovědím věřili. Nepovedená hvězdička v jablku nám večer většinou nezkazí. I když – kdo ví… Přinášíme vám několik méně známých štědrovečerních zvyků, kterými se bavili naši předkové. Na Štědrý večer neměl mít nikdo u sebe žádnou cizí věc, protože by ho v dalším roce čekala smůla a neštěstí. Pokud se chtěla dívka dozvědět jméno svého milého, vzala jablko a nůž. Jablko oloupala tak, aby získala jednu dlouhou spirálu. Tou pak třikrát zatočila nad hlavou a odhodila ji. Na zemi spirála vytvořila tvar, z něhož bylo možné s trochou fantazie vyčíst písmeno, jímž začínalo jméno toho pravého. Oloupané jablko se pak dalo použít k dalšímu věštění. Nožem se rozdělilo na tolik dílů, kolik bylo osob u stolu, a každý svůj dílek snědl. Všichni věřili, že kdyby kdokoli z přítomných v příštím roce zabloudil (obrazně či doslova), stačilo si jen vzpomenout, s kým jedl o Vánocích společně jablko a našel by cestu zpět. Další jablíčkové kouzlo bylo důležité pro hospodáře. Ten vzal dvanáct jadérek, které vložil do misky s vodou. Kolik jich vyplavalo na hladinu, tolik se dalo v příštím roce očekávat suchých měsíců. Zapomenutým slovanským zvykem bývalo mazat si na Štědrý den tváře medem. Tím si každý zajistil, že ho po celý rok měli mít všichni rádi. Jinde házela děvčata hůl na hrušku. Na kolikátý pokus se povedlo, že se hůl na stromě zachytila, po tolika letech ji čekaly vdavky. Známým věštěním bývalo i klepání na kurník. Ozval-li se děvčeti nejdříve kohout, znamenalo to, že se dívka vdá do roka. Ozvala-li se nejdříve slepice, dívka měla zůstat svobodnou. Věříme, že jsme vám poskytli další inspiraci pro štědrovečerní čarování a možná nám podá někdo zprávu o tom, zda se mu věštba vyplnila. (ml)
Již v minulém čísle našeho časopisu jsme vám přinesli některé práce, kterými se vaši spolužáci zapojili do soutěže „STÁŘÍ OČIMA OSTRAVSKÝCH DĚTÍ“. Dnes přinášíme další:
Setkání… Dneska jsem navštívila jednu starší paní. Její něco přes 85 let. Má šedé vlasy a na každém kousku svého těla alespoň malou vrásku. S údivem jsem ji pozorovala. A dívala jsem se jí přímo do očí. Byly světle modré. Přirovnala bych je ke studni, ve které byste se utopili. Já se do té studny chtěla podívat, chtěla jsem se v ní „utopit“ a taky jsem to zkusila. Vpustila mě na chvíli do svého života. Do toho, který prožila. Mnohokrát se ve svém vyprávění zastavila a řekla: ,,Dost, zas kecám až moc.“ Já vždy zakroutila hlavou a řekla jí, že mě to zajímá. Ta stará obdivuhodná paní se jenom pousmála a opět se vnořila do svého vypravování. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že jsem ji tím udělala radost, když mluvila dál o tom, co zažila. Občas jsem se ztrácela. Nevnímala jsem to, že na mě mluví. Pozorovala jsem každičký pohyb, každé gesto. Člověk by si toho ani nevšiml, ale mluvila ztěžka. Mnohokrát se zastavila na dlouhou dobu, aby se mohla zhluboka nadechnout. Bolelo ji to. Cítila jsem to. Prožívala jsem to s ní. Kdo by to řekl? Když se zvedala ze židle, dělalo jí to velký problém. Nabídla jsem ji mockrát pomoc, ale ta stařenka byla hrdá. Doslova to chtěla zvládnout sama. Nechtěla mou pomoc. Nechtěla soucit. Zničehonic se jí podlomila kolena. Začala zoufale plakat. Nevěděla jsem, co dělat. Utěšovat ji? Ani jsem nevěděla, proč pláče, ale chtěla jsem to alespoň risknout a zeptat se jí. Byla jsem zoufalá z toho, že ta stařičká paní v sobě drží mnoho věcí, ale komu by to řekla, když nemá ani rodinu, ani blízké? Utřela jsem jí slzy stékající po jejích starých smutných tvářích. Zírala na mě. Ztratila přesně před 8 lety muže. Muže, který jí byl oporou. Byl pro ni vším a on ji nedobrovolně opustil. Tohle je život. Tolikrát si přála ho vidět, alespoň ve snu. Před necelým měsícem se jí to prý splnilo. Navštívil ji v jejím zatuchlém pokoji. Přesně v tom pokoji, kde zažili společné krásné chvíle. Šeptala mi to. Tak, tak, že jsem jí rozuměla. Plakala jsem s ní. Řekla: ,,Pozdě v noci jsem šla spát, zhasla jsem lampičku. Objevila se přede mnou mlha. Přesný obrys jeho těla, jeho milá tvář. Tolik jsem se ho chtěla dotknout, ale neměla jsem sílu. Díval se na mě. V očích měl tolik bolesti, ale zároveň mě svým způsobem utěšoval. Přemohla jsem se. Vždyť tohle může být naposled, kdy ho vidím. Natáhla jsem k němu ztěžka svou ruku. Dotkla jsem se jeho paže. Náhle zmizel. Nezačala jsem brečet. Byla jsem ráda. Usmívala jsem se. Vím, že na mě bude čekat, tam na hoře. Tohle jsou pouze slzy štěstí.‘‘
Nathaly Al-Awa, 9.A
Babička – pamětnice Babička vzpomíná na své dětství. Bydlela s rodiči v Ostravě- Zábřehu v domku s krásnou zahradou, na který si pamatuji i já. Vzpomíná, jak chodila do malého obchodu pro čerstvé mléko do konvičky, které bylo tak plnotučné a dobré, že se na něm po převaření dělal hrubý smetanový škraloup, který babička ujídala s kostkou cukru, a také pro výborné rohlíky, říkalo se jim „karlovarské“ a byly výborné s medem, rovněž pro výborný chleba, který zabalený do utěrky vydržel čerstvý i celý týden. Babička říká, že takové dobroty už my neznáme. Vzpomíná na Vánoce provoněné vanilkovými rohlíčky, mandarinkami, které prý opravdu charakteristicky voněly a provoněly celý byt, také pomeranči, a jehličím z čerstvě uřezaného smrčku. Vánoce z dětství babičce dodnes připomíná velká chodící panenka, kterou dostala, když jí byly čtyři roky. I když si s panenkou pořád hrála, je stále krásná. Babička vzpomíná na zasněžené a bílé Vánoce. A vůbec na zimy, kdy napadal třeba i metr sněhu, u škol se dělala kluziště tak, že se hadicí nastříkala na hřiště voda, přes noc zmrzla a ráno se bruslilo. Třeba v hodinách tělocviku. Jedno malé kluziště udělal babiččin tatínek i na zahradě. A proč? Protože voda nebyla tak drahá jako dnes. Nejradši babička jezdívala ke své babičce do Svinova. Trávila tam často víkendy a hlavně prázdniny. Babiččina babička, moje praprababička, bydlela v malém domku s velkou zahradou. Chovala slepice, králíky i kozu. Babička se ráda starala o králíky, kterým čistila králíkárny a krmila je. Všechny měla pojmenované, a tak když měl některý z nich jít na pekáč, obrečela to. Nejlepší ale byly hry, řádění a různé lumpárny se sestřenicemi a bratranci. „Šopy“ čili kůlny a chlívky, které byly rozestavěny kolem dvorku před domem, jim k tomu dávaly skvělé možnosti. Hrála se v nich „super schovka.“ Kromě oblíbené hry a schovávanou se taky mohlo lézt po střechách chlívků, a to tak, že se přeskakovalo ze střechy na střechu. A to byly „držkopády,“ taky někdy přímo do hnojiště, které bylo u chlívku. Kousek od domu tekla „struha“, tam chodili lovit ryby, byly to různé „čudly,“ ale občas se podařilo chytit i pstruha nebo raka. Raci se ale pouštěli zpátky do vody a mnohdy i ostatní ryby. Lovilo se jen pro tu radost z úlovku. Lepší rybářský prut měl z děcek málokdo, a tak si prostě uřízli klacek, navázali silon a v lepším případě upevnili na silon rybářský háček. Většinou ale háček nahradil ohnutý špendlík. Lovilo se samozřejmě na žížaly. Když bylo teplo a zrovna se nelovilo, koupali se. Na vodu a koupání má babička i nepříjemnou vzpomínku. To když neuměla ještě plavat, nakláněla se z lávky nad vodu a žbluňkla tam po hlavě. Všechno dobře dopadlo, až na to, že „starší“ dostali nějaký ten pohlavek, že ji nehlídali a babička dostala na zadek, že tam vůbec lezla. Taky „hura“- spisovně půda, byla místem bojů v seně, nebo šmejdění mezi různými zajímavými věcmi, které se již v domácnosti nepotřebovaly. Ale protože naše prapraprababičky byly šetrné, proto co nebylo úplně rozbité, se prostě nevyhazovalo. Kdyby naše prapraprababičky takové věci neschovávaly, neměli by se dneska mnozí sběratelé starožitností čím chlubit. V domě nebyl splachovací záchod, na suchý záchod se muselo chodit přes dvorek, a tak na noc byl v kuchyni připravený „kybel“. Domek byl rozdělený na dvě části „sini“, tak se ve Svinově říkalo místnosti, do které se vcházelo z venku a ze které se vcházelo do dvou bytů. V jednom bydlela praprababička a v druhém její sestra s manželem. Každý byt měl kuchyň, kde se vlastně žilo, „izbu“- dnešní ložnici a velkou komoru, kde byl pořád chládek, a tak se tam ukládaly potraviny. Koupelnu v té době u praprababičky ještě neměli. V „sini“ bylo na zdi železné umyvadlo se studenou vodou, která byla v zimě tak ledová, že málem přimrzaly ruce
ke kohoutku. Tam se samozřejmě netopilo. Vodu nosili v „kyblu“ do kuchyně, kde se ohřívala na „vincku,“ to byla malá kamna, ve kterých babička topila, když nevařila. Umývali se v kuchyni v „lavoru,“ což bylo kovové umývadlo v krásně zdobeném kovovém rámu. Nádobí se mylo v „hrotku.“ Byl to takový hluboký kovový dřez a praprababička už ho měla k vylepšený tím, že byl vsazen do konstrukce jídelního stolu. Když se dojedlo, konstrukce s „hrotkem“ se vysunula, do něj se nalila teplá voda a mohlo se umývat. Koupalo se v „sini „ v dřevěných „trokach“, neboli neckách, nebo v kovové vaničce. Babička s rodiči žila už v moderním domě, který byl vybavený téměř stejně jako dnešní domácnosti. O to byl pobyt u praprababičky přitažlivější. Když praprababička vařila, zatopila ve velkých kamnech s troubou, ve které prý pekla ty nejlepší tvarohové a povidlové buchty. Taky na plotně kamen opékala placičky z nudlového těsta. Ty měla babička nejradši, a tak když praprababička dělala domácí nudle, vždycky kousek těsta na tu dobrotu nechala. Po upečení je máčela do mléka a sypala cukrem. Byla to prý křupavá a sladká pochoutka. Taky „stirku“ babička milovala, byla to vlastně taková krupice s hrudkami, ale dělaná z mouky a vajec podle receptu praprababičky. Babička lituje, že si nikdo z rodiny recept nezapamatoval, a když se pokoušela „stirku“ udělat, nikdy se jí to nepodařilo. Taky na „michačce“ si často pochutnala. Název dostala tato dobrota podle toho, že se míchala z čerstvého žloutku, citronu a cukru. Na takových pamlscích si nejraději pochutnávala, ale ne proto, že by byl nedostatek bonbónů, čokolád a jiných sladkostí, ale proto, že to všechno byla vzácnost a všechno bylo čerstvé a doma udělané. Velkým zážitkem pro „městská “děcka bylo „šlapání zelí“. To se opravdu zelí šlapalo v dřevěném sudu. Šlapat mohli jen ti, co měli umyté nohy. Domácí zelí a zelňačka, to byla teprve ňamka. Jsem rád, že mi toho babička tolik povyprávěla. Zvláště se mi líbily všechny ty nářeční názvy, které nám dnes většinou už nic neříkají.
Petr Sasín, 9. A
Máte rádi pohádky? Že už jste velcí? Myslím, že dospělí i děti si udělají o Vánocích čas, usednou před televizní obrazovku a podívají se společně na některé tradiční pohádky, bez kterých si Vánoce už neumíme představit. Vždyť Pyšná princezna, Tři oříšky pro Popelku nebo třeba Mrazík k nim již neodmyslitelně patří. Někteří se vypraví na pohádku do kina, např . na Svěrákovy Tři bratry. A znáte Lásku rohatou? Pokud ne, můžete si ji připomenout s 9. B. Maruška Lašinská upravila scénář, který uvádíme, a její spolužáci si pohádku pod vedením paní učitelky Návratové zahráli.
SCÉNÁŘ vánoční divadlo podle pohádky ''Láska rohatá'' (režie: Hynek Bočan, scénář: Karel Žalud)
postavy: vypravěč- Jaroslav Knápek Anička- Adéla Kiršnerová Markéta- Simona Břemková milostpaní- Tereza Hurtová čert Záprtek- Adam Botur pekelný inspektor- Daniel Kroščen zlodějíček Vitouš- Jakub Boruň zlodějíček Berta- Dalibor Hudeček hospodský- Dominik Bohuš babička Elvíra- Dominika Hesková
scénář: Přichází vypravěč, na scéně je lavice, na které leží dva hrníčky (Markéty a Aničky)
vypravěč-V jednom domě žila milostpaní, velká milovnice zlata, která vlastnila velký dům a zlatnictví. Měla dvě služky; hodnou a milou Aničku a sobeckou Markétu. Markéta se snažila Aničky zbavit, aby mohla dál milostpaní okrádat o její peníze. Ze scény odchází vypravěč a nastupuje Markéta.
Markéta- To jsem to na Andulu pěkně vymyslela! Teď už ji milostpaní určitě vyžene. Bude si myslet, že jí peníze krade Anička a ne já! Ha, ha, ha. Jakmile uvidí paní na dně jejího hrnku zlaťák, už jí nikdo nepomůže. (Markéta mezitím přilepuje na dno Aniččina hrnku minci) Markéta odchází a na scénu přichází milostpaní.
milostpaní-Já to pořád nechápu! Kam mi mizí moje peníze? Moji zlatí miláčkové..... Kdo mi je krade??? Všichni SEM! Přichází Anička a Markéta.
milostpaní-Která z vás mi chodí na zlaťáky? Přiznejte se, nebo s vámi bude amen! Anička- Já určitě ne, nedovolila bych si Vám ukrást ani dukát. Markéta- Lže! Jen se podívejte do jejího hrníčku. Markéta podává milostpaní hrníček.
MarkétaAnička-
Určitě vás okrádá už hodně dlouho. Zlatý voči, milostpaní, to Markéta má každou chvíli nové šaty a ….
…Aničce skočí do řeči milostpaní...
milostpaní- Co si to říkala? AničkaŽe Markéta Vám chodí na peníze. Milostpaní- Ne, co si říkala předtím? AničkaZlaté oči, milostpaní. Milostpaní- Ano, to je to, co mé tváři chybí! Andulo, připrav se na cestu! Přineseš mi zlaté oči. AničkaAle paní, to snad nemyslíte vážně. To je věc, kterou může snad jen sám Lucifer! Milostpaní- To je mi jedno!!! Jdi si, kam chceš, ale do měsíce mi je zařídíš! Jdi už! Všichni odejdou ze scény. Pomocníci odnesou hrnky a z lavice udělají stůl. Přichází vypravěč.
Vypravěč- Mezitím v jedné dávno zapomenuté hospodě, o které se říká, že v ní straší, čert Záprtek uklízí svoji světnici. Je to čert hodný, který chce jenom zpět do pekla. Hned jakmile uběhne jeho 100 let služby na Zemi. Vypravěč odchází, přichází Záprtek a dává se do uklízení stolů, židle a podlahy.
Čert-
Tak konečně uklizeno, jen si pro něco skočím......
Odejde a na dveře někdo zaklepe. Vejdou dva zlodějíčci, Vitouš a Berta. Chvilku slídí a pak přijde čert.
ČertVitouščerti. ČertVitoušČertv užovky. Berta-
Co tady děláte? My jsme ti přišli pochválit ten tvůj kutloch tady. Není divu, že se tady usadili Už jsem tu zbyl jenom já. A kde máš kamarády? Nebyli to žádní mí kamarádi! Nejprve je přestalo bavit chytat hříšníky, a tak se rozhodli čekat na inspekci. A pak je přestalo bavit i to, tak se proměnili Moc toho po nich teda nezbylo.
Zvedá ocasy a dvě lahvičky s červenou tekutinou. Vtom najednou přibíhá pekelný inspektor. (vypadá velice důležitě)
Inspektor- Přicházím k Vám vybrat úpisy a přivést Vás zpět do pekla! Tak kde jsou? ČertHned to bude, jen co je najdu. Záprtek hledá pod stolem a přitom se udeří do hlavy.
ČertNěkde tady přece musí být! Inspektor- Tak honem, nemám na práci jen Vás. Čert pohodí rukama a smutně řekne:
ČertŽádné bohužel nemáme. Inspektor- Takže za týden se vrátím a běda s Vámi, jinak Vás čeká dalších 100 let na Zemi. Vitouš a Berta současně a překvapeně řeknou:
Zlodějíčci- 100 let?! Pekelný inspektor odchází.
ČertOdchází. Vitouš-
No tak já jdu hledat hříšné duše. Nikdy jsem to ale nedělal. Co je to tady?
A přitom ukáže na velkou knihu s nápisem 'pekelná kniha čar a kouzel'.
BertaPekelná kniha čar a kouzel, hm. VitoušPředstav si, že bychom si mohli přičarovat cokoli! Peníze, zlato, prostě cokoli! Pokusí se knihu vzít do rukou, ale rukou hned ucukne. VitoušSssss, to pálí. Asi je to chráněno nějakým kouzlem. Všichni odcházejí, pomocníci uklidí, co je potřeba, a na scénu přichází Vypravěč.
Vypravěčse a
Mezitím se Anička potlouká světem a hledá zlaté oči pro svou paní. Stmívalo tak zašla do jedné hospůdky.
Na scénu přijde Anička a hospodský. Sednou si naproti sobě.
Hospodský- Co tady dělá samo takové krásné děvče? AničkaHledám čerty, abych mohla pořídit paní zlaté oči. Hospodský- Jde vidět, že jsi hodné děvče. Ale jít za čerty? Nechceš radši neuposlechnou rozkazu a usadit se někde jinde? NE, jsem poctivá a to, co jsem slíbila, dodržím. Nevíte, kde bych je mohla Aničkanajít? Hospodský- Říká se, že v nedalekých skalách čerti opravdu jsou, ale radím ti, rozmysli si to pořádně. AničkaDobře, rozmyslím. Hospodský odchází. Anička vstává a bloudí dál lesem.
Vypravěč-
Druhý den Anička vyrazila na cestu. Bloudila hodně dlouho až dorazila ke
skalám, ze kterých se ozývaly nářky chycených duší. Anička ještě chvíli bloudí a pak se zastaví před pekelnou bránu.
Anička-
Lucifere, Lucifere, jak se sluší, jak se patří, otevř bránu čisté duši.
Nic se neděje. Na druhé straně se procházíčert Záprtek....
Anička-
Lucifere! Lucifere, jak se sluší, jak se patří, otevř bránu hříšně duši.
Záprtek přiběhne k Aničce, vezme ji za ruku a odtáhne dál od brány.
ZáprtekAničkaZáprtekAničkaZáprtekAničkaZáprtekAničkaAničkaZáprtek-
Lucifere! Lucifere, zavři bránu do pekla, hříšná duše utekla! Co to děláš?! Nech mě být! Ty ses asi úplně pomátla! Koho peklo jednou chytí, už ho nepustí! No a co? Co tady vlastně děláš? Sháním zlaté oči pro milostpaní. Aha, ta tvá milostpaní asi nebude zrovna nejhodnější. To ne. (říká smutně) A co tu děláš ty? Já potřebuji chytit hříšné duše, abych se mohl vrátit do pekla. Víš co? Pojď, pomůžu ti. Odcházejí a přichází babička Elvíra, mezitím mluví Vypravěč. Vypravěč- Na nedaleké mýtině odpočívá babička Elvíra. Je sice z pekla, ale čarovat už skoro úplně zapomněla. ElvíraKam jsem to jen dala? A mezitím něco hledá po kapsách. Z druhé strany místnosti postupně přichází Záprtek s Aničkou. ZáprtekAhoj babičko. ElvíraJé, ahoj Záprtku. Copak tady děláš? ZáprtekByl za mnou inspektor a mám mu sehnat alespoň jeden úpis. A tady Anička musí sehnat paní zlaté oči. ElvíraHm, uvidíme, co se dá dělat. Ve tvé hospůdce je přece kniha kouzel. A v ní i kouzlo na zlaté oči. AničkaA Záprtek může sehnat úpisy od milostpaní a Markéty. Ty by pro krásu a bohatství podepsaly cokoli. ZáprtekTak domluveno, pro tu knihu se můžeš vydat ještě dnes. Ale já pro ni s tebou jít nemůžu, protože jsem byl z pekla vyhoštěn. Musíš ale říct Brundibárum, piškot, mňouk. AničkaTak já jdu. Anička odchází. ElvíraTy ses nám zamiloval co? ZáprtekJá? Do Aničky? Ne, teda možná trochu. Anička. Anička?! Já zapomněl, knihu může vzít jen Čert! Musím jí poslat svou lahvičku. Všichni odejdou, vypravěč pokračuje. Záprtek si na poslední chvíli uvědomil, že Anička jako člověk nemůže vzít Vypravěčknihu kouzel a tak jí poslal svou lahvičku, která z ní čerta udělá. Ta ale zatím nic netuší. Na scéně je Berta, Vitouš a na dveře zaklepe a vejde čertovská Anička. Nevšímaje si zlodějíčků přijde ke knize. BertaCo tady děláš? Brundibárum, piškot, mňouk. AničkaPopadne knihu a utíká pryč. VitoušHele, podívej, někdo nám chce ukrást knihu kouzel! BertaVrať ji! A oba se na ni vrhnou a snaží se sebrat jí knihu kouzel. Anička zalistuje v knize a řekne zaklínadlo, po kterém oba zkamení. Vopičárum safrlo! Anička-
Nepohnou nohama z místa, mohou hýbat jen pasem, lehce komicky se prohnou v trupu. Anička odchází ze scény. BertaTo tady budeme jako na furt? VitoušNe, nebudeme. Jakmile sem přijde inspektor a nadělá z nás krtonožky, budeme zase moct běhat. (řekne zoufale) Oba opatrně mizí pryč ze scény a přichází Záprtek a Elvíra. VypravěčAničce se podařilo získat knihu kouzel a už přichází k Záprtkovi a babičce Elvíře. Záprtek uklízí koštětem podlahu. ElvíraTo tvoje uklízení je horší než svěcená voda! ZáprtekAle já musím něco dělat, jinak se z toho čekání zblázním. (řekne smutně) Vtom Anička vstoupí na scénu. ZáprtekAničko!!! Tys to dokázala. (a přitom ji štěstím obejme) AničkaNaštěstí ano. ElvíraTak a teď jak na Markétu a milostpaní. ZáprtekMohl bych za ní přijít a nabídnout jí ty nejkrásnější šaty. AničkaTo je naprosto skvělý nápad! Honem, jdeme. A rychle utíkají pryč. ElvíraHlavně ať se Anička nevidí v zrcadle. Ještě totiž nepřišla na to, že když ji Záprtek zachránil svou lahvičkou, proměnila se v čerta. Odejde ze scény. Na scéně teď stojí Markéta, před ní je stůl. Vtom se za ní objeví Záprtek, upravený a velice elegantní. V rukách drží nádherné šaty a pokládá je na stůl, Markéta si je se zaujetím prohlíží. MarkétaCopak chceš za ty šaty? ZáprtekNic velkého, jen podpis. Krví. MarkétaTo jsem mohla čekat, ale nevadí, pro ty šaty to udělám. Záprtek vytáhne pergamen a ukazuje, kde má podepsat. ZáprtekTy šaty Vám budou k dispozici rok a den. 366 dní a 366 nocí. MarkétaA co bude pak? ZáprtekPak, jak bych to řekl... budete k dispozici Vy nám. MarkétaBýt k dispozici takovému kavalírovi, to pro mě bude skoro čest. ZáprtekTady prosím. (lehce ji bodne pírkem do prstu a podá jí ho do ruky) Markéta podepíše smlouvu, Záprtek si ji dá do kapsy a rozloučí se. ZáprtekDěkuji a užijte si je. Markéta pyšně s šaty odejde. ZáprtekAničko, už můžeš vylézt. Anička vyleze ze skrýše a podá knihu kouzel Záprtkovi. AničkaJá věděla, že ho získáš! (řekne šťastně). Škoda, že Markéta nepomyslela na to, co bude potom. ZáprtekNa to nemyslí žádný hříšník. No a to mi připomíná, že jsme v tomhle domě ještě neskončili. V tom přijde milostpaní. Milostpaní- Pomoc! Čerti! ZáprtekAle, přece byste se nás nebála. Milostpaní- Copak to tady máš? (a sebere mu knihu kouzel) ZáprtekVaruji Vás! Nečtěte v té knize! Milostpaní zalistuje v knize a přečte: Milostpaní- Aurum čumárum! A v tu chvíli si vyčaruje zlaté oči. Milostpaní- Co se to děje?! Jak to, že nevidím??!
ZáprtekNo taky zlaté oči nejsou na dívání, ty jsou na okrasu. Milostpaní- Smilujte se někdo! Pomožte mi! Přiběhne Markéta. MarkétaNo ne, milostpaní, Vám to ale dneska sekne. Milostpaní- Markétko, holčičko já vůbec nic nevidím.... MarkétaNo, tak to je škoda! Zrovna, když mám na sobě takové krásné šaty. No nic, jdu korzovat na náměstí. Odejde ze scény a milostpaní se pomalým krokem vydá ke konci místnosti. Milostpaní- Copak mi nikdo nepomůže?! Na stole leží zrcátko a Anička ho zvedne. AničkaCo to se mnou je? Já mám rohy! (zděšeně) ZáprtekNo víš, když jsem ti poslal lahvičku s pekelným ohněm, abys mohla vzít do rukou knihu kouzel, stala ses čertem. Všichni odejdou a na scénu přijdou Vitouš a Berta. Postaví se na stejná místa, jako předtím. BertaMusíme se z toho nějak dostat, protože za chvilku se ozve bum a prásk a přijde.. V tom přichází inspektor. BertaVždyť jsem to říkal. Inspektor- Tak rychle, rychle. Jména, hodnosti nahlásit, úpis od hříšníka odevzdat, na cestu do pekla se připravit. A ať to lítá, nemám na starosti jenom Vás. VitoušNo, úpis. Ono je možná lepší, že tady ještě není. Inspektor- Není? No tak to máme nesplnění podmínky dodat úpis do týdne! Porušení paragrafu 10! Pojďte sem! BertaOno kdyby to šlo, tak bychom šli. Inspektor- Grando, kumendo prsk! A už můžou chodit. Inspektor- No tak to je špatné, to snad ani nemůže být horší! Vtom vstoupí Anička a Záprtek, který drží knihu kouzel. Inspektor- Co? Když čert dopustí, že kniha kouzel opustí pobočku, tak to je porušení paragrafu 385! ZáprtekNo a pak jsem ještě přišel o kouzelnou lahvičku. Inspektor- Porušení paragrafu 805! ZáprtekNo a co to je za paragraf, když se čert zamiluje? Inspektor- Ale na to paragraf není! To je vzpoura! Anarchie! To je pověst pekla v ohrožení! Odebírám ti všechny znaky čerta, všechny schopnosti čerta! Odebírám ti! ZáprtekNo hlavně si odeberte tohlensto! (a podává úpis) Inspektor- No nic, jde se. A ty skončíš jako obyčejný, láskou nacucaný smrtelník. Když všichni odejdou, na scénu se dostává opět vypravěč. VypravěčVitouš a Berta se dostali do pekla, ale nebojte, je jim tam krásně teplo. A Markéta? Tu zachránila Babička Elvíra, tím, že sebrala inspektorovi úpis. A co Anička a Záprtek? Ti si udělali hospodu a mají se moc rádi, jen se podívejte sami. Na scénu přijde Záprtek a Anička (teď už jako lidé). U stolu sedí pár lidí a Anička jim podává pití. Vtom k ní přijde nějaká paní a Anička v ní poznává milostpaní. Milostpaní- Aničko, jsi to ty? AničkaMilostpaní, já jsem na Vás myslela. Už se na Vás vůbec nezlobím. Milostpaní- Jak já jsem byla hloupá. Aničko, odpusť mi to prosím. AničkaAle já Vám odpustila už dávno. Milostpaní- Děkuji ti, Aničko, nemohla bych žít, kdybych věděla, že se na mě zlobíš. Co to? Já vidím? Sláva! Já vidím. Musím jít ven, podívat se na květiny, slunce.
ZáprtekVypravěč-
No, nakonec to dobře dopadlo. (a obejme Aničku a dá jí pusu) Tak a to je konec naší pohádky.
napsala Marie Lašinská, 9.B
V době, kdy časopis vyjde, zcela určitě jste již pohádku viděli. Jistě se vám v nastudování 9. B líbila podobně jako ta televizní. Zvláště kostýmy upoutaly pozornost, vždyť si je účinkující zapůjčili v divadle. Nezbývá nám než deváťákům za zdařilé představení poděkovat a přát si, aby měli v dalších letech své následovníky.
A na závěr jeden jednoduchý recept pro úplně všechny. Nelze zkazit.
Kuličky RAFAELLO Ingredience: 200 gramů kokosové moučky 200 ml slazeného kondenzovaného mléka (Tatra Salko) mandle.
Postup:
V misce vytvarujeme z kokosu a mléka bílou hmotu. Necháme ji 30 minut vychladit. Z hmoty vytvarujeme kuličky a do nich vložíme mandli. Kuličky obalíme v kokosu nebo v čokoládě
Poznámka: Hotové kuličky můžeme vložit do košíčku na muffiny.
Barbora Smyčková, 7. A .
Celá redakční rada vám všem přeje krásné a pohodové vánoční svátky, mnoho dárků a radosti pod vánočním stromkem a šťastné vykročení do nového roku 2015.
Na tomto čísle Beznázevníku se podíleli: Nathaly Al-Awa a Petr Sasín z 9.A Marie Lašinská z 9.B Jana Šandová a Lucie Barabášová z 8.B Barbora Smyčková a Roman Skřípek z 7.A a další pod vedením Mgr. L. Mazurkové
