Bedřich Rozehnal Dětská nemocnice v Brně -Černých Polích

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář dějin umění

Bakalářská diplomová práce

Bedřich Rozehnal – Dětská nemocnice v Brně -Černých Polích

Alexandra Belkovová

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D. 2010

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………….. Alexandra Belkovová

Děkuji Mgr. Ondřeji Jakubcovi, Ph.D. za vedení práce a Fakultní nemocnici Brno za poskytnutí literatury.

Obsah 1.

Úvod ………………………………………………………………… 5

2.

Počátky vzniku dětské nemocnice ……………………………….... 7 2.1

3.

Výstavba v Černých Polích 1899 – 1948 …………………………...9 3.1

4.

5.

Rozvoj nemocnice v 18. a 19. století …………………………7 Situace po roce 1941 ………...……………………………… 10

Bedřich Rozehnal ………………………………………………….. 11 4.1

Bedřich Rozehnal v letech 1902 – 1925 ……………………..11

4.2

Bedřich Rozehnal mezi lety 1925 – 1936 …………………...12

4.3

Nemocniční projekty v letech 1936 – 1945 …………………14

4.4

Vrcholné tvůrčí období 1945 – 1949 ………………………..15

4.5

Činnost Bedřicha Rozehnala v letech 1950-1973 .………….17

4.6

Poslední etapa, léta 1973-1982 ……………………………..19

Projekt Dětské nemocnice v Brně – Černých Polích …………… 20 5.1

Otázka projektování …………………………………………20

5.2

Výstavba nemocnice (1948-1953) …………………………..24

5.2.1 Dostavby …………………………………………………….26 5.2.2 První etapa dostavby (1994-1996) …………………………..27 5.2.3 Druhá etapa dostavby (1996-2001) …………………………27 5.3

Popis stavby …………………………………………………28

6.

Ostatní nemocniční projekty Bedřicha Rozehnala ……………...32

7.

Závěr ……………………………………………………………….34

8.

Bibliografie …………………………………………………………37

9.

Obrazová příloha …………………………………………………..39

Úvod Černá Pole vznikají jako nové katastrální území v letech 1966 – 1969. Ještě v 18. století označoval název Černé pole polní trať severně od Cejlu. Koncem tohoto století existoval na svazích nad Luţánkami pás vinic. Roku 1867 vzniká ulice Schwarzfeldgasse – V černých polích. Roku 1946 se z ní pak stává ulice Černopolní. V roce 1991 mají Černá Pole statut městské části Brno – sever. Uţ v roce 1835 zde vzniká první „nemocniční zařízení“ soukromý ústav slepců, od roku 1847 pak funguje zemský ústav slepců s kaplí sv. Salvátora, do něhoţ je ten dosavadní začleněn. Kromě dětské nemocnice z roku 1846 a Ochranovny pro zanedbanou mládeţ z roku 1848, bylo území bez jakýchkoliv jiných zástaveb a tvořilo hranici mezi katastry Cejlu, Zábrdovic, Husovic a Králova Pole. Novodobý urbanismus začíná v šedesátých letech 19. století, kdy ve svahu nad Luţánkami, projektuje architekt Heinrich Ferstel prvních pět vil. Od roku 1874 se na rozmezí Luţánek a Černých Polí rozvíjí reprezentativní bloková čtvrť, tvořená především vícepodlaţními činţovními domy v neorenesančním stylu, které se v následujících letech „vyšplhaly“ i nahoru do Černých Polí. Jako vilová čtvrť se Černá Pole vyvíjejí na přelomu 19. a 20. století. Největší stavební rozvoj nastává mezi dvěma světovými válkami. V této době zde vznikají především patrové rodinné domy, usazené v zahradách, ale také dvojdomky. Z meziválečné architektury je jistě největším klenotem funkcionalistická vila Tugendhat v ulici Černopolní. Není však jedinou funkcionalistickou stavbu v této oblasti. Vedle kavárny ERA Josefa Kranze, se tu také nachází Masarykova česká obecná škola chlapecká a dívčí, dílo Bohuslava Fuchse.

Vznikají zde ale také významné veřejné stavby. Na původním místě ústavu slepců je, ve dvacátých letech, vybudován monumentální komplex Vysoké školy zemědělské v neoklasicistním stylu. V jejím sousedství vzniká v tomtéţ období také Vysoká škola lesnická. Černá Pole se vyvíjejí zcela nezávisle na sousedních Husovicích, na jejichţ katastrálním území vzniká severovýchodní část Černých Polí, včetně Štefánikovy čtvrti (vzniká na počátku dvacátých let). I přes toto územní spojení nemají obě části komunikační propojení ještě během padesátých let 20. století. V dnešní době, dalo by se říci, jsou Černá Pole čtvrtí, kde lze nalézt vše. Od luxusních vilových zástaveb, aţ po zástavbu panelovou. Jsou jedním z center vysokoškolského ţivota v Brně, a to především díky Mendelově univerzitě a jejích kolejí. Na jejich území se nachází několik architektonických památek. Najdeme zde i bohatou zeleň, v čele s parkovým náměstím, tzv. Schreberovými zahrádkami mezi ulicemi Jugoslávská s Merhautova. Černá Pole však mají ještě něco navíc. Fakultní Dětskou nemocnici na ulici Černopolní. Tento unikátní funkcionalistický stavební komplex je dominantou, která se tyčí na kopci nad ulicí Milady Horákové. Právě tato stavba by se mohla, nejen z architektonického, ale i z morálního hlediska, zařadit mezi ty nejdůleţitější na území nejen Černých Polí, ale i Brna. Ačkoliv se jedná o stavbu významnou nejen za historického, ale i „funkčního“ hlediska, není ji dle mého názoru věnováno dostatečné mnoţství pozornosti, které si jistě, jako stavební památka pozdního funkcionalismu v Brně, zaslouţí. A právě tento aspekt byl důvodem k mému rozhodnutí vybrat si právě Dětskou nemocnici jako téma mé závěrečné práce. Při psaní jsem vycházela především z publikace vydané roku 2009 Obecním domem v Brně. Tato kniha, nebo spíše katalog, byla vydána k výstavě „Bedřich Rozehnal, 1902-1984“, podle které byla i pojmenována. Jedná se o soubor fotografií plánů a realizací Bedřicha Rozehnala, obsahuje rozhovory, jak se samotným architektem, tak s jeho ţáky, či dcerou. Mimo jiné zde také nalezneme několik ukázek osobní i pracovní korespondence. Také „Cesta k řešení nemocniční otázky v Brně“, napsaná samotným Bedřichem Rozehnalem, obsahuje důleţité informace, které nám pomáhají poznat a pochopit architektovy realizace. Nalezneme zde původní projekty, náčrty půdorysů a průřezy stavbou. Badatelskou práci ztěţuje fakt, ţe sbírka fondů Fakultní nemocnice Brno v Moravském zemském archivu je momentálně nepřístupná. Samotný archiv ústavu byl zničen na konci druhé světové války.

I přes tyto aspekty doufám, ţe se mi podařilo vytvořit práci, mapující srozumitelně a věcně historii dětské nemocnice. Především pak v období přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, které z ní vytvořili jednu z největších brněnských památek poválečného funkcionalismu.

Počátky vzniku dětské nemocnice Dlouholetou tradici v péči o nemocné, či postiţené lidi v Brně dokládají zmínky jiţ ze středověku. Tehdejší špitály neslouţily jen jako útočiště pro nemocné, ale zastávaly také funkci sociálně zdravotních a ubytovacích zařízení. První zmínka o špitálu na území města Brna, pochází z roku 1238, kdy byl zaloţen špitál sv. Ducha. Jeho zakladatelem byl měšťan Rudger a nacházel se na Starém Brně, v místě dnešní ulice Pekařské. Jelikoţ tehdejší špitály byly malými objekty, kde většinou nemocní sdíleli jednu místnost, je více neţ pravděpodobné, ţe v této době nemůţe být řeč o oddělené péči o dospělé a dětské pacienty. První dochovaná zpráva o léčebném zařízení zaměřeném pouze na péči o děti a mládeţ pochází aţ z konce 15. století. V roce 1495 byl při Svatojakubské farní škole zřízen ţákovský špitál pro studenty. Za tímto počinem stojí měšťan Pankrác Khänder. Ten nařídil vykonavateli jeho poslední vůle, aby „..zakoupil dům stojící u školy na pravé straně hřbitovní ulice pro potřeby nemocných žáků školy…“.

1

Tento špitál se nacházel v místě kříţení dnešního

Jakubského náměstí a ulice Rašínovy. Je moţné jej pokládat za jakéhosi předchůdce zdravotnické péče orientované na děti a mládeţ.

Rozvoj nemocnice v 18. a 19. století S mohutným rozmachem průmyslové výroby a industrializace v některých evropských zemích na přelomu 18. a 19. století přichází i rozvoj moderního ústavního léčení. Rozvíjející se průmysl s sebou přináší příchod venkovských obyvatel do měst za prací a s tím i související koncentraci většího počtu obyvatel, která má za následek snadnější šíření nemocí a epidemií, jejichţ oběťmi se stávají především děti. První dětská nemocnice vzniká roku 1787

1

ČEJKA, Jiří: Dětská nemocnice, procházka historií: Fakultní nemocnice Brno, Brno 2002, s. 51.

ve Vídni. Ve 30. letech 19. století se pak k tradici samostatných dětských léčeben přidávají i další evropská města, mezi nimi např. Dráţďany, Berlín, Mnichov, Praha, Basilej, Londýn, Lisabon nebo uherská Pešť. Na počátku 19. století, konkrétně v roce 1809, vzniká také v Brně dětská nemocnice, označována jako Privat-Kinderkrankenarmenanstalt – soukromá dobročinná dětská nemocnice. Název napovídá, ţe se jednalo o ústav poskytující bezplatnou péči o dětské pacienty z chudých brněnských rodin. Zásluhu na jejím vzniku měl brněnský lékař a lékař špilberské věznice Ernst Karl Rincolini. Právě z jeho zprávy sepsané v roce 1811 se můţeme dozvědět více o působení tohoto, svého druhu prvního léčebného zařízení na území zemského hlavního města Brna.2 Poslední zpráva o tomto zařízení pochází z téhoţ roku. Další etapou vedoucí ke vzniku dětské nemocnice byla myšlenka brněnského očního lékaře Ferdinanda Dworzaka, jeţ se začal zabývat nápadem ke zřízení nemocnice pro děti z chudých rodin. Právě tyto děti se stávaly nejčastějšími oběťmi tehdy závaţné tuberkulózy, tyfu nebo zápalu mozkových blan. Často nejen kvůli nedostatku financi, ale také kvůli nedostatečné kapacitě lékařských provozoven. Především v předměstských částech města často nebyla lékařská praxe provozována vůbec. Ferdinand Dworzak zveřejnil 5. října roku 1844 zprávu, v níţ přesvědčoval obyvatele o prospěšnosti zřízení dětské nemocnice na území města Brna. Jeho vizí bylo poskytování bezplatné lékařské pomoci a současně vytvořit moţnost získávat mladým lékařům zkušenosti při léčení dětských nemocí. Nemocnici si představoval jako nadační ústav zaloţený a fungující na základě darů a příspěvků soukromníku či institucí, jeţ by byl spravován ustanoveným spolkem. Tento spolek byl pak zaloţen 26. dubna 1846. 28. července pak byl schválen dekretem a tím vzniká spolek sv. Cyrila a Metoděje.3 Ještě v tomtéţ roce se spolku daří získat a uzpůsobit potřebám pro dětskou nemocnici nájemní dům v tehdejší Hřbitovní ulici číslo 60 (dnes ulice Kounicova). K slavnostnímu otevření nové nemocnice, nazvané nemocnicí sv. Cyrila a Metoděje, došlo 16. listopadu 1846. Tehdejší kapacita byla 28 lůţek. Tato budova slouţila pro své účely rovných 40 let. Postupem času se však začala potýkat nejen s prostorovými, ale i hygienickými problémy. Mezi lety 1886 – 1887 byla proto přestavěna a rozšířena tak, ţe v přízemí mohly být umístěny dvě ambulance s čekárnou a

2


3

Tamtéž: s. 9.

v prvním a druhém poschodí čtyři pokoje, z nichţ do jednoho se chodilo přes pavlač domu a slouţil jako pokoj izolační.4 Poslední stavební úpravy se pak nemocnice dočkala v roce 1893, kdy se rozšířila o přístavbu situovanou do dvora. Jiţ o dva roky později se začalo uvaţovat o zcela nových objektech s rozsáhlejšími prostory, neboť počet pacientů neustále narůstal. Tato situace vyústila roku 1898 otevřením zcela nového komplexu budov dětské nemocnice v Brně – Černých Polích.

Výstavba v Černých Polích 1899 – 1948 V polovině 90. let 19. století byl zřízen stavební fond k postavení nové nemocnice. Jiţ od počátku byl záměr výstavby nové nemocnice spojen s významným výročím Rakouska – Uherska. Výstavba totiţ měla být ukončena a předána do sluţeb veřejnosti roku 1898, tedy v roce, kdy měl František Josef I. oslavit 50 let na trůnu. 5 Pro stavbu získal spolek sv. Cyrila a Metoděje od obecního výboru bezplatně pozemky o rozloze 16 058 metrů čtverečních na území Černých Polí mezi ulicemi Beislchlägergasse (dnes Antonína Slavíka) a Černopolní. Stavební plány vypracoval zemský stavební ředitel Hugo Kranz. Nemocnici pojal jako komplex šesti pavilonů. Stavební práce započaly v srpnu 1897 a 30. listopadu 1898 byla nemocnice slavnostně otevřena a na počest padesátiletého výročí vlády Františka Josefa I. pojmenována Dětskou nemocnicí císaře Františka Josefa.6 Zmíněných šest budov tvořily: administrativní budova s ambulatoriem, hlavní nemocniční budova, infekční pavilon I, infekční pavilon II, hospodářská budova a tzv. „ThorGebäude“, ta poskytovala zázemí pro zaměstnance nemocnice. Nacházela se v severozápadní části nemocnice a kromě bytů sester, koupelny a skladu prádla se zde nacházela také márnice. V areálu, do kterého se vstupovalo zahradou v jiţní části, byly rezervovány místa ještě pro případnou dostavbu dalších tří pavilónů. Ve své době patřila stavba mezi nejmodernější, jednak díky promyšlenému systému pavilonů, jednak i díky technickému řešení provozu.

4

Tamtéž: s. 14.

5


6

Tamtéž: s. 18.

Voda se přiváděla z nedávno otevřeného březovského vodovodu, odtok obstarávala vlastní kanalizace. Celá nemocnice byla elektrifikována.7 Nemocnice fungovala během celé první světové války a i po ní si zachovala své kvality. Z tohoto období však nemáme příliš mnoho informací, protoţe archiv ústavu byl na konci druhé světové války nenávratně zničen. Víme jen, ţe po druhé světové válce uţ nemocnice nevyhovovala moderním poţadavkům, a proto byla v roce 1946 vypracována nová koncepce nemocnice.

Situace po roce 1941 V roce 1941 se vlastníkem dětské nemocnice stává město Brno. Po skončení války se pak opuštěné a značně poškozené budovy ujímá zemský výbor. Nemocnice je přejmenována na Státní oblastní dětskou nemocnici v Brně-Černých Polích. Ačkoliv se jí dostalo nejnutnějších oprav, byla natolik zničena, ţe nebylo moţné pokračovat v jejím provozu. Z tohoto důvodu byli proto v roce 1946 pověřeni Zemským národním výborem prof. MUDr. Otakar Teyschl (vedoucí nemocnice u sv. Anny) a MUDr. Vladimír Mazal (nový ředitel dětské nemocnice) vypracováním konceptu nové nemocnice. S novým konceptem souvisí i otázka umístění. Původní plány počítaly s umístěním dětské nemocnice při v této době projektované klinické nemocnici v Bohunicích. Konečné rozhodnutí ale ustanovilo, ţe nemocnice zůstane v Černých Polích jako samostatný ústav a k její výstavbě bude vyuţito pozemků kolem staré nemocnice a počítalo se i s vyuţitím jiţ pozemků zastavěných. Rozhodujícími aspekty byly vyhovující pozemky a snadná komunikační přístupnost jak od hlavního nádraţí, tak i od tehdejší pouliční dráhy. 8 Vypracování projektu bylo zadáno prof. arch. ing. Bedřichu Rozehnalovi jiţ v roce 1945. Ten se musel potýkat s vypracováním nesnadného projektu, který byl omezen různými podmínkami. „Jednou z hlavních podmínek bylo, že projekt musí být řešen tak, aby při jeho relisaci naprosto nebyl rušen provoz v staré nemocnici. Z toho důvodu musí být stavba prováděna v etapách, postupně, jak se budou jednotlivá oddělení stěhovat do nové nemocnice.“ 9

7

Tamtéž: s. 26.

8


9

MUDr. MAZAL, Vladimír: Program Státní oblastní dětské nemocnice v Brně in: ROZEHNAL, Bedřich: Cesta k řešení nemocniční otázky města Brna, Brno 1949.

Plány a projekty na výstavbu nové nemocnice byly projednány a přijaty na diskusním večírku pořádaném během III. sjezdu pediatrů v Brně v říjnu roku 1948. Ještě v tomtéţ roce se započalo s výstavbou.

Bedřich Rozehnal Jak jiţ bylo řečeno, projektantem a architektem nové dětské nemocnice byl prof. arch. ing. Bedřich Rozehnal.

Bedřich Rozehnal v letech 1902 – 1925 Bedřich Rozehnal se narodil 2. června roku 1902 v Třebětíne u Letovic. Ve svých pěti letech přichází o otce a jeho výchovy se ujímá jeho děda. První školní kroky zakončuje absolutoriem na obecné a měšťanské škole v Letovicích. Maturitu skládá v Brně na II. české státní reálce v roce 1922. Svůj sen, studovat dále na Akademii výtvarných umění v Praze a rozvíjet tak svůj malířský talent, musí pro nedostatečné finanční prostředky opustit. Ve studiu proto pokračuje na brněnské technice, konkrétně na profesuru kreslení na odboru pozemního stavitelství a architektury. Později si pak studium kreslení rozšiřuje ještě o samostatnou architekturu. Kvůli své finanční situaci si při studiu vypomáhá jako malíř keramiky i jako výpomocný učitel vesnických malotřídek. I z tohoto důvodu mu studium trvá déle, neţ jeho spoluţákům. Studium zakončuje (po devíti letech) v roce 1931 u Jiřího Krohy projektem kolektivního domu. Bedřich Rozehnal studuje a „vyrůstá“ v meziválečné době, která je plná architektonických směrů. Jiţ od roku 1924 pracuje jako asistent v různých architektonických ateliérech. Mimo jiné asistuje v kanceláři pro výstavbu Masarykovy univerzity. Zde se také setkává s návrhy staveb většího měřítka, které se později stanou stěţejní v jeho tvorbě. Jedná se o stavby vysokoškolských areálů a univerzitních klinik. K projektům moderních nemocnic jej také přivádí osobní zkušenost. Jeho první láska umírá na tuberkulózu v jednom z venkovských sanatorií, kam ji Rozehnal často jezdí navštěvovat a setkává se tak zde s nízkou úrovní těchto zařízení. Pod vlivem této zkušenosti se zaměřuje na práci na nemocničních projektech. 10 Bedřichu Rozehnalovi se dostává moţnosti sledovat proměňující se architekturu dvacátých let, která začíná rondokubistickým duchem ve stavbách hlavní pošty Františka 10

PELČÁK, Petr; ŠLAPETA, Vladimír; WAHLA, Ivan: Bedřich Rozehnal 1902 - 1984: Spolek Obecní dům Brno, Brno 2009, s. 8.

Roitha, nemocenské pokladny Jindřicha Kumpošta nebo pojišťovny Jaroslava Syřištěho, následně je střídána nastupující generací mladých architektů v čele s Bohuslavem Fuchsem a jejich holandizující cihelnou architekturou a nakonec čistým bílým slohem funkcionalistické architektury. 11

Bedřich Rozehnal mezi lety 1925-1936 Důleţitým bodem tvorby nejen Rozehnalovy, ale jistě všech meziválečných architektů, se stal cyklus přednášek v letech 1924-1925 „Za novou architekturu“, zorganizovaný Klubem architektů a redakcí časopisu Bytová kultura. Mezi přednášejícími se představil ředitel Bauhasu – Walter Gropius, stavební rada Rotterdamu Jacobus Johannes Pieter Oud, brněnský rodák Adolf Loos a v neposlední řadě Jan Víšek. Největší pozornosti se u Rozehnala dostalo Le Corbusierovi nejen díky přednáškám, jichţ se zúčastnil, ale i díky následnou Le Corbusierovou formulací tzv. pěti bodů moderní architektury, které vyúsťují z jeho vlastní tvorby. Jsou to: dům na pilotách, zahrada na střeše, volný půdorys, pásová okna a volné průčelí.12 V období konce dvacátých let byl jiţ sice samostatně činným scénografem, zároveň však byl také zaměstnán v architektonické kanceláři svého učitele prof. Vladimíra Fischera. Spolupracuje zde na návrhu kostela sv. Augustina na Kraví hoře a poprvé i na návrhu nemocničního zařízení, konkrétně Úrazové nemocnice v Brně na Ponávce. Po ukončení studií v roce 1931 se sice většina jeho návrhů soustřeďuje do rodného kraje kolem Letovic, zároveň však začíná působit jako samostatný architekt i v Brně. K raným realizacím patří například obchodní a obytný dům Pazdera v Tuřanech nebo přestavba Záloţny lékařů v ulici Cejl. Ta spočívala v nádtsavbě neorenesančního průčelí jedním patrem s horizontálním okenním pásem. Návrh na budovu radnice na Husově třídě sice nevyhrál, ale byl oceněn tiskem. Především německý brněnský kritik Wilhelm Bissom tento návrh ohodnotil kladně pro jeho funkcionálně čistou dispozici jako „přísně moderní, zároveň však

11

PELČÁK, Petr; ŠLAPETA, Vladimír; WAHLA, Ivan: Bedřich Rozehnal 1902-1984: Spolek Obecní dům Brno, Brno 2009, s. 10. 12

KROUPA, Jiří: Moderní architektura mezi utopií, ideálem a skutečností: FSS MU, Brno 2009

postrádající tvrdost moderny… porota hodnotu návrhu přehlédla, což znamená ztrátu pro město“. 13 Další návrh, na kterém spolupracoval s kolegy Jaroslavem Gruntem, Josefem Poláškem a Václavem Roštlapilem, se týkal soutěţe na zástavbu Kraví hory Univerzitním městem. Projekt byl opět odměněn cenou, k jeho realizaci ale opět nedošlo. Poprvé se zde setkáváme s motivem, který pak pozorujeme ve veškeré Rozehnalově tvorbě, s řadou symetrických pavilonů, střídajících se s oválnými posluchárnami. I během této doby však stále pokračuje ve spolupráci s Vladimírem Fischerem, se kterým společně v roce 1929 představuje projekt na tzv. Dům útěchy – léčebna pro potírání zhoubných nádorů. Z původně plánovaného vyuţitá pozemků na Kraví hoře sešlo a budova byla umístěna do lokality Ţlutého kopce v Masarykově čtvrti. V roce 1933 z kanceláře Vladimíra Fischera odchází a projekt i jeho následnou realizaci dokončenou v roce 1935 vede sám. Díky této stavbě absolvuje několik zahraničních cest po Evropě, kdy především zastávka v Paříţi je pro jeho dílo velkým přínosem. Navštěvuje zde ateliéry Augusta Perreta i Le Corbusiera a seznamuje se s jejich stavbami. Právě poznání Le Corbusierova díla ovlivnilo Rozehnalův další umělecký vývoj. Kromě Domu útěchy nalézáme corbusierovský styl i v návrhu vily ve Velkém Meziříčí pro ředitele lesního panství. Zde je patrná reflekce s vilou Savoye, která asi „nejlépe představuje Le Corbusierův princip volného, svobodného půdorysu a zdůrazňuje horizontální propojení půdorysných jednotek“.14 Zřejmě především díky kladným ohlasům na svoji tvorbu se Rozehnal roku 1933 zařazuje po bok jiţ velmi renomovaných architektů Bohuslava Fuchse, Jana Víška, Arnošta Wiesnera, Jindřicha Kumpošta, Jindřicha Krohy, Jindřicha Bluma a Jaroslava Oplta a stává se členem pracovního výboru Výstavy stavebnictví a bydlení, která se pořádala na brněnském Výstavišti v září 1933.

Nemocniční projekty v letech 1936 – 1945

13


KROUPA, Jiří: Moderní architektura mezi utopií, ideálem a skutečností: FSS MU, Brno 2009

Díky realizaci Domu útěchy se Rozehnal dostává do kontaktu s mnohými lékaři, u nichţ si získává důvěru. Právě díky jejich kladným referencím získává důvěru i zemské správy ve věcech výstavby nemocničních staveb, ve kterých sám nalezl své osobní poslání. Zpočátku se zabývá spíše méně atraktivními úkoly – adaptace chirurgického křídla v olomoucké nemocnici nebo projekty kotelen s hospodářským zázemím nemocnic v Uherském Hradišti, Vsetíně a Třebíči. V roce 1937 se stává členem CIPRAC (Comité international pour la réalisation des problemes d’architekture moderne – Mezinárodní výbor pro realizaci moderní architektruy) v rámci CIAM (Les congrés internationaux d’architecture moderne – Mezinárodní kongresy moderní architektury). V lednu roku 1938 otvírá svou vlastní architektonickou kancelář a vstupuje do produktivní epochy své tvorby, ve které vytváří řadu moravských nemocnic. Prvním takovýmto významným projektem byla okresní nemocnice v Novém Městě na Moravě z let 1937 – 1941. Uplatnil zde jiţ zmíněný motiv volných na sebe navazujících pavilonů. Hlavní pavilon je na půdorysu tvaru písmene T. Funkční poţadavky (rychlá orientace, krátké cesty při urgentním příjmu) se staly determinujícím činitelem urbanistického rozvrhu i detailního půdorysného řešení. 15 Na této stavbě je opět patrná inspirace Le Corbusierem a to především v pásových oknech, která jsou členěna podle počtu tří oddělení. Fasáda stavby působí díky odsazeným nároţím na pilotách „provzdušněným“ dojmem. Velkolepě koncipované prostory koridorů a schodišť, prosvětlované prostorami pro denní pobyt a doplněné nenápadnými detaily oken, sklobetonových stěn a keramických mozaik dlaţeb, vytvářejí prostředí s nenápadnou elegancí.16 V roce 1938 vytváří dva projekty na stavbu nemocnic v Kyjově a Kroměříţi. Koncem třicátých let se v Rozehnalových návrzích vstupních částí začíná objevovat motiv tvaru nízké podnoţe ve tvaru otevřené náruče. Jedná se o projekty sanatoria v Šebetově a nemocnice v Boskovicích. Tento motiv půdorysu později vyvinul do tvaru písmene Y a uplatňuje jej v poválečném návrhu lůţkové části Dětské nemocnice v Brně.

15


Tamtéž.

Během války se nadále věnuje studiu generelů nemocnic, ve kterých i nadále uplatňuje Le Corbusierovu estetiku. Na sklonku čtyřicátých let pak dochází k realizacím staveb projektovaných ještě před druhou světovou válkou. Jedná se o nemocnice v Kroměříţi, Dačicích, Hodoníně. Z návrhů pro stavbu zemské nemocnice v Olomouci, projektovaného ještě před válkou, vzniká pouze hospodářská budova s kotelnou. Podobným osudem byly postiţeny i návrhy na generely okresních nemocnic v Přerově a Třebíči. Do válečné Rozehnalovy tvorby patří také studie různých typů škol a vil, kde se projevuje inspirace v organické architektuře amerického architekta Franka Lloyda Wrighta. V roce 1945 vzniká také návrh na budovu brněnského Yacht-clubu na Kníničské přehradě v Brně, který svým velkorysým pojetím forem a elegancí předznamenává Rozehnalovo vrcholné tvůrčí období.17

Vrcholné období tvorby 1945-1949 Aţ do konce druhé světové války se většina Rozehnalových projektů nemocničních staveb týkala především menších a středně velkých měst na území Moravy. Od roku 1945 se však začala otázka nemocniční struktury silně dotýkat také největšího moravského města – Brna. Jiţ v tomto roce, konkrétně 29. května, byl Rozehnal pověřen návrhem projektu řešení klinické nemocnice v Brně a vůbec celého nemocničního „urbanismu“ ve městě. Zároveň je na podzim roku 1945 jmenován do funkce mimořádného profesora na odboru architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně (pozdější Vysoké učení technické v Brně).18 Stává se tak spolu s Bohuslavem Fuchsem jedním z výrazných nových učitelů brněnské techniky. Ještě v létě roku 1945 vzniká návrh pro Ústav pro léčbu zářením v Brně. Na této stavbě poprvé v návrhu pouţil „centrální vstupní prostor, z něhož je přístupná nízká protáhlá dvojpodlažní podnož ambulatoria s velkoryse koncipovaným vestibulem, plasticky členěným spojovací rampou“.19 Na tuto rampu pak díky spojovacímu krčku navazuje lůţkový trakt v podobě písmene Y, jehoţ tvar umoţňuje výhled do krajiny. Na centrální část navazují kolmo 17


19

Tamtéž: s. 176.

PELČÁK, Petr; ŠLAPETA, Vladimír; WAHLA, Ivan: Bedřich Rozehnal 1902-1984: Spolek Obecní dům Brno, Brno 2009, s. 14.

další pavilony s atriovými prostory. Takový typ staveb můţeme sledovat ve všech dalších Rozehnalových projektech velkých nemocnic. Následující návrh okresní nemocnice ve Znojmě z let 1946-1948 je toho důkazem, přichází však ještě s dalším novým řešením vstupního pavilonu. Dvojpodlaţní vestibul je provázen nejen lampou, ale i horním osvětlením. Tento motiv nacházíme jiţ v dřívějších brněnských stavbách, v nichţ se Rozehnal zřejmě inspiroval. Jedná se o obřadní síň brněnského krematoria architekta Arnošta Wiesnera z let 1925-1930 a 1. moravskou spořitelnu Josefa Poláška, Jindřicha Bluma a Otakara Oplatky z konce 30. let. Tento motiv horního osvětlení centrálního shromaţďovacího prostoru se opakuje i v Dětské nemocnici v Brně – Černých Polích, pravděpodobně nejznámějším Rozehnalově realizovaném projektu. Za zmínku však také určitě stojí projekt nerealizovaný – Zemská klinická nemocnice v Brně-Bohunicích. Projekty byly vypracovány dva. První v roce 1947 je zaloţen opět na pavilonech ortogonálně propojených s parkovou částí, s dvěma nízkými pavilony ve tvaru písmene Y a monumentálním výškovým blokem ve tvaru zdvojené hokejky. Druhá varianta dospívá k větší centralizaci vyšetřovacích provozů do mnohotraktové nízké podnoţe ambulatoria, na které navazují výškové budovy ve tvaru kříţe s „otevřenou náručí“ lůţkového traktu.

20

Rok 1948 a jeho politické události související s komunistickým pučem však

výstavbě tohoto projektu zabránil. V letech 1947-1949 působí Rozehnal ve funkci řádného člena Zemské zdravotní rady pro zemi Moravsko-slezskou. V září a říjnu roku 1947 podniká na „příkaz“ Zemského národního výboru v Brně studijní cestu do Dánska, Švédska, Norska, Anglie, Holandska a Finska, kde se setkává s Alvarem Aaltem, architektem finského funkcionalismu. Do roku 1949 také ještě spadá projekt na univerzitní nemocnici v Bratislavě, kde dále rozvíjeny myšlenky druhého projektu nemocnice v Bohunicích. I tento projekt je však zastaven. Uţ v srpnu je Rozehnalova architektonická kancelář uzavřena a jeho zaměstnanci byli převedeni do státního podniku Stavoprojekt.

Činnost Bedřicha Rozehnala v letech 1950-1973 V době vlády komunistické strany v Československu se do architektury infiltruje metoda socialistického realismu. Rozehnal se však tímto stylem nenechává ovlivnit a své

20

Tamtéž.

realizace provádí ve funkcionalistickém způsobu řešení.21 V toce 1950 se Rozehnal účastnil soutěţe na státní pavilon v Moskvě, kde ukázal, ţe nadiktovaný styl sovětského impéria je mu cizí. Podle posudku „nevyužil svůj architektonický talent pro rozvoj socialistické architektury“.22 V období padesátých let se soustřeďuje především na svoji učitelskou praxi na Vysoké škole technické. Ta se v roce 1951 dostává do těţké situace díky rozhodnutí o její přeměně na vojenskou akademii. Odbor architektury měl být přesunut do centra stalinistické výstavby v Ostravě. Nakonec však došlo pouze k transformaci na Vysokou školu stavitelství, na níţ se Rozehnal stal prozatímním tajemníkem katedry architektonické tvorby. Jiţ v letech 19481949 a následně 1953-1955 zde vykonával funkci proděkana, dokud nebyl na podzim roku 1955 odvolán. Jiţ od roku 1956 byl Rozehnal, spolu s řadou dalších profesorů brněnské techniky, vystaven útokům za příjmy z inţenýrských a projektových prací. Tento aspekt a dlouhotrvající kontrola vedly k tomu, ţe na jaře 1959 nebyl prověřen k výkonu učitelské praxe a následovala jeho výpověď z techniky. Stejného osudu se dočkal i Bohuslav Fuchs, coţ brněnskou architekturu s pověstí špičkového učiliště na dlouhou dobu poznamenalo a vedlo k částečné devastaci. Začínající šedesátá léta však Rozehnalovi přichystala ještě horší osud, neţ je „pouhé“ vyloučení ze zaměstnání. 26. ledna roku 1960 byl za údajné rozkrádání národního majetku odsouzen k čtyřletému trestu odnětí svobody, který měl vykonat v praţské věznici na Pankráci. Během zdejšího pobytu pracoval v tzv. Basoprojektu – vězeňské projekční kanceláři. Podle návrhů, které zde vytvořil, byl postaven výzkumný ústav v Praze – Běchovicích, vypracoval také návrh na projekty zdravotnických zařízení na Ostravsku. V návrhu obchodního centra s kruhovou restaurací na okraji sídliště Nový Hloubětín, se pouţitím dvou hranolů s představeným skleněným válcem vrací k raným návrhům druhé poloviny třicátých let. V červnu 1962 se díky dekretu Antonína Novotného z 18. června, dostává po dvou a půl letech na svobodu. Na svůj pobyt ve vězení vzpomíná v rozhovoru s Vladimírem Šlapetou z roku 1981 takto: 21 22

Švácha, Rostislav; Platovská, Marie: Dějiny českého výtvarného umění 1939-1958: Academia, Praha, 2005


„Kriminál jsem měl naštěstí slušný, seděl jsem v Praze, na Pankráci, v tzv. Basoprojektu, v nejlepší společnosti – byla tam řada univerzitních profesorů, lékařů, inženýrů a pracoval jsem na projektech. Mezi uvězněnými kolegy byl např. vynikající pražský statik Bäumelt, kterého vozili šestsettrojkou z pankráckého vězení ke konzultacím rovnou na Pražský hrad… Jednou přivedli tři nové vězně… byli to architekti profesor Oldřich Stefan, dr. Vilém Lorenc a Jiří Pošmourný… Profesor Stefan neuměl moc rýsovat, tak jsem vše kreslil za něho… Také Lorenc měl zpočátku s rýsováním potíže, tak jsem mu vypomáhal, ale později se v tom vycvičil.“ Z korespondence své ţeně Ludmile Rozehnalové ale jasně vyplývá, ţe během vazby trpěl depresemi. Patrné je to v dopise ze 17. 3. 1962, kde stojí: „Moc přemýšlím o všem možném. O domově, o nás všech, o své práci, o mnoha problémech umění, o všem, co jsem prožil tak intenzivně, a konečně o troskách všeho úsilí, námahy a snažení. …. Chtěl jsem pomáhat tam, kde lidé nejvíc trpěli, tj. v nemocnici…. Proč se mi nepodařilo dojít k nějakému konci, proč vše zůstalo kdesi na poloviční cestě, když moje vlastní cesta již pomalu končí. Uvědomuju si, že vlastně vím jen strašně málo i ze své vlastní profese. Doplňuji vše, jak mohu, i když vím, že se ke své přerušené práci již nikdy nemohu vrátit, protože se mi cesta zavřela…“ Po návratu se účastní konkurzu na místo stavebního technika na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně (UJEP Brno), který vyhrává a 1. září nastupuje do nové funkce.23 Zároveň jej mezi sebe opět přijímají lékaři v čele s tehdejším rektorem brněnské univerzity Theodorem Martincem. Ten dává Rozehnalovi nejprve místo ve správním oddělení, později mu vytváří Kabinet ţivotního prostředí, kde se architekt můţe opět věnovat návrhům univerzitních nemocnic společně s vysokoškolskými kampusy. V následujících desíti letech vytváří další čtyři varianty pro univerzitní kampus v brněnských Bohunicích. Jejich realizace však nejsou moţné z důvodů chybějící podpory jakéhokoliv státního projektového útvaru. Částečnou satisfakcí za dobu strávenou ve vězení byl rok 1968, kdy byl rehabilitován a mohl se opět vrátit na fakultu architektury. I toto působení ale nemělo dlouhé trvání, roku 1971 musí, kvůli nástupu Vladimíra Meduny (povolaný komunistický docent, který stál i za Rozehnalovým uvězněním), fakultu opět opustit. 23


V roce 1967 (k příleţitosti 65. narozenin) se také dočkal první výstavy celoţivotního díla, která se konala v Kabinetu architektury v Domě pánů z Kunštátu v Brně. Katalog k výstavě vytváří historik umění Zdeněk Kudělka.

Poslední etapa, léta 1973-1984 31. srpna 1973 je Bedřich Rozehnal penzionován. Přesto se svou prací nekončí a projektování se věnuje i nadále. Přijímá nabídku ředitele Krajského ústavu národního zdraví, MUDr. Jana Plachety, který mu umoţňuje aţ do konce ţivota pracovat na návrzích nemocničních zařízení.24 Věnuje se především kresbám projektů s náměty přístaveb nemocnice u sv. Anny a Dětské nemocnice, či Fuchsovy školy VESNA. Bedřich Rozehnal umírá 11. června roku 1984, ve věku 82 let. Čtyři roky po jeho smrti, je Bedřichu Rozehnalovi věnována výstava ve Stavoprojektu, o pět let později, v roce 1993 se pak opět koná výstava celoţivotního díla v Kabinetu architektury. V roce 1998 je zastoupen svojí tvorbou v první stálé expozici moderní architektury. Roku 2000 je mu, in memoriam, udělena Pocta české komory architektů „Osobnosti oboru, která se výrazně zapsala svou prací a osobností do moderní historie architektury.“25

Projekt Dětské nemocnice v Brně – Černých Polích Dětská nemocnice je situována v brněnské městské části Černá Pole, na křiţovatce ulic Milady Horákové, Merhautovy a Černopolní. Stěţejní část stavby je situována na vrcholku kopce, svaţujícího se rovnoběţně s ulicí Milady Horákové směrem k náměstí 28. října. Vstup do nemocničního areálu, který se rozprostírá po celé šířce bloku, je pak z ulice Černopolní. Výstavba probíhala ve dvou etapách za plného provozu nemocnice staré, tak, aby její chod nebyl nijak váţně narušen. První etapa probíhá v letech 1947 – 1952, druhá pak od konce roku 1952 do roku 1954.

24


Tamtéž: s. 177.

Při zkoumání a popisu projektu můţeme vycházet z několika publikací. Jedná se především o Cestu k řešení nemocniční otázky města Brna, Dětskou nemocnici – procházka historií a katalog Bedřich Rozehnal 1902-1984. V první publikaci nás autor seznamuje s maketami a návrhy projektů, uvádí rozvrţení jednotlivých oddělení a počty lůţek. V těchto bodech se všechny materiály shodují, protoţe je patrné, ţe ostatní dvě knihy vycházejí z textů v „Cestě k řešení nemocniční otázky města Brna“. Z tohoto důvodu se prakticky od sebe všechny tři knihy neliší. Určité rozcházení, především v dataci počátků výstavby, nalézáme u autora Jiřího Čejky (Dětská nemocnice – procházka historií) a pánů Pelčáka, Šlapety a Wahly. Zatímco Čejka uvádí jako rok počátku výstavby rok 1948, Pelčák, Šlapeta a Wahla se drţí roku 1947. Do tohoto roku spadá vznik druhého projektu, který byl vytvořen pro nevyhovující řešení provozních záleţitostí v projektu z Roku 1946.

26

Vzhledem k tomu, ţe je pravděpodobně

nemoţné, aby v mnoţství Rozehnalovy práce, vznikl v jednom roce projekt a byla zahájena i stavba, uvádím ve své práci ročník zahájení stavitelských prací 1948.

Otázka projektování Rozehnal ve svých dřívějších nemocničních projektech pouţívá decentralizované rozmístění staveb, které nahrazuje jednoduché stavební dispozice tzv. koridorového systému ve formě uzavřených bloků s nevětranými dvory, které jiţ přestávají vyhovovat lékařským poţadavkům a potřebám.27 Tyto koridory jsou nahrazovány tzv. pavilónovým systémem. I od něj však projektu nové nemocnice opouští a nahrazuje jej centrálním vícetraktovým blokem. Výhodou dříve často uţívaného pavilónového systému výstavby je volnost jak v půdorysech, tak dispozici staveb. Umoţňuje také velmi dobře stavění na etapy. Snáze lze také vytvořit jakési „provzdušnění“ a prosvětlení prostoru. Nevýhodou takového typu komplexu mohou být dlouhé horizontální cesty, spojující nejen jednotlivé pavilony mezi sebou, ale i jednotlivé části uvnitř nemocnice. Negativním aspektem jsou i například ekonomický náklady. K výstavbě pavilónového systému staveb je zapotřebí většího pozemku. Další náklady navíc jsou vynaloţeny na spojovací tunely mezi jednotlivými pavilony, bez nichţ by pohyb v areálu, zejména v zimě, byl pravděpodobně nemoţný. Také kvalita (především teplota) potravin, dopravovaných samotným pacientům, můţe být zhoršena díky 26

27

RICHTEROVÁ, Dita: závěrečná práce: Rodinné a nájemné domy Bedřicha Rozehnala v Brně, 2009

PELČÁK, Petr; ŠLAPETA, Vladimír; WAHLA, Ivan: Bedřich Rozehnal 1902-1984: Spolek Obecní dům Brno, Brno 2009, s. 33

dlouhým chodbám a časovým intervalům mezi přípravou pokrmů a jejich dodáním na pokoje. 28

Postupem času se stává optimálnějším řešením vyuţití tzv. skupinového systému řešení, kdy se jednotlivé menší pavilony slučují do jednoho většího celku.

I ten byl ale brzy

překonán pro nové lékařské poţadavky, vyplývající z vědeckých poznatků. „…požadavky zařízení pro ambulantní a preventivní péči, úsilí po kolektivní součinnosti jednotlivých složek zdravotního ústavu, to vše vedlo k ještě větší organizační ucelenosti a koncentrovanosti provozu a architekti byli postaveni před úplně nové úkoly, které se dosavadním pavilónovým ani skupinovým systémem nedaly řešit; dospělo se k blokovému typu nemocnice…“29 V tomto způsobu projektování se zřejmě inspiroval u francouzského architekta Paula Nelsona, který projekt blokové nemocnice zveřejnil jiţ v roce 1933 pro stavbu v Lille, návrh však nebyl realizován. Během různých sympózií, kongresů a porad v zahraničí i u nás, byl koncept blokové nemocnice ustanoven v obecné směrnici, kterou se nemocniční projektanti řídili. Tato směrnice obsahuje 9 bodů: 1) Blokové nemocnice jsou členěny do tří částí. Jsou to – část lůţková, společný ošetřovací a vyšetřovací komplement a část pro péči o mimoústavní pacienty. 2) Základním útvarem lůţkové části má být neprůchodná ošetřovací jednotka 3) Společný vyšetřovací a ošetřovací komplement má být plánován tak, aby mohl být vyuţíván jak pacienty ústavními, tak i mimoústavními. 4) Část pro péči o mimoústavní pacienty má být vybavena všemi běţnými zařízeními pro vyšetření nemocných. 5) V plánu nemocnice je potřeba počítat s jednotlivými vnitřními provozy a jejich vzájemným kříţením v co nejmenší moţné míře. 6) Archiv chorobopisů má být co nejblíţe lůţkové části pro zajištění rychlé informační sluţby pro obě strany. 7) Stravovací zařízení a expedice potravin musí být plánována s co největším důrazem na moţnost rychlého přesunu pacientům. 28

29

Tamtéž.

ROZEHNAL, Bedřich: Přepis poznámek, 1966 in: PELČÁK, Petr; ŠLAPETA, Vladimír; WAHLA, Ivan: Bedřich Rozehnal 1902-1984: Spolek Obecní dům Brno, Brno 2009, s. 33.

8) Pokud moţno jeden komplex blokové stavby by měl slouţit jako zásobována, administrativní, energetický a hospodářský komplement, za účelem dosaţení co nejkratších spojů. 9) Ubytování zaměstnanců v budově společně s nemocnými se povaţuje za nepřístupné. 30 Během projektování bylo také nutné počítat s vývojem vědy a techniky a s tím spojeným rozrůstáním nemocničních oddělení. Často se projekční plány měnily i přímo během staveb. Vzhledem k těmto skutečnostem je výhodou prostorová i půdorysná variabilita. Starší blokové nemocnice byly půdorysně řešeny vertikálním způsobem, zatímco novější realizace se snaţí o „vhodnou a účelnou kombinaci horizontální podnože s komplementy a vertikálního řešení nemocničních oddělení, přičemž je nutno se opírat o usnesení římského kongresu Mezinárodní společnosti nemocnic, dle něhož se pokládá 8-11 pater nemocnic za krajní ekonomickou i psychologickou mez“. 31 Aby mohlo být dosaţeno půdorysné variability, je zapotřebí vytvořit takové stavební moţnosti, které by kdykoliv umoţňovaly provést potřebné úpravy bez větších problémů. To je nejlépe moţné díky skeletové konstrukci s lehkými, snadno přestavitelnými příčkami. Větší moţnosti architektonického ztvárnění a výrazu nemocničního komplexu dosáhneme kombinací vertikálního systému s horizontální, maximálně 2-3 etáţovou, podnoţí. V nemocničních projektech neklade Rozehnal důraz pouze na perfektní znalost architektonických principů, ale i na poznatky vyplívající z nemocničního provozu. Ve svých poznámkách uvádí: „Má-li architekt všechny tyto složité vztahy a vazby realizovat v projektu, je zapotřebí, aby v prvé řadě znal podrobně provoz a potřeby nemocnice z vlastního studia a vlastních zkušeností. Je třeba, aby znal a byl informován o nových přístrojích a zařízeních jak pro vlastní stavbu, tak i pro její vybavení. Je nutno, aby v půdorysné dispozici byla možnost snadné aplikace nových přístrojů a zařízení, tj. jakási zdravá prostorová rezerva, a to nejen ve vlastní budově, ale v celém nemocničním areálu.“ Rozehnal také pokládá za důleţité, aby nemocnice na pacienty působila příznivě po psychologické stránce. Stavba nemá budit dojem domu hrůzy, ale má v pacientovi vzbudit důvěru v navrácení zdraví. Věřil, ţe i pro práci lékařů je důleţitá esteticky působící architektura, která jim svým působením můţe pomoci jak v léčbě, tak i v zachraňování ţivotů. 30

ROZEHNAL, Bedřich: Přepis poznámek, 1966 in: PELČÁK, Petr; ŠLAPETA, Vladimír; WAHLA, Ivan: Bedřich Rozehnal 1902-1984: Spolek Obecní dům Brno, Brno 2009, s. 34. 31

Tamtéž.

V této kapitole bych se také chtěla zmínit o Ideové soutěži na nemocnici II. typu s přičleněným zdravotnickým střediskem. Tato soutěţ byla vypsána v roce 1947 a stojí za ní Společnost československých nemocnic. Nešlo o soutěţ na konkrétní projekt, ale společnost chtěla získat ideové náčrty na nemocnice II. typu. Soutěţ byla vypsána 6. 12. 1947 z iniciativy Zemského národního výboru v Praze. Při přípravě soutěţních podmínek byla věnována značná pozornost soutěţním podkladům, jako stavební program, závazné směrnice pro grafickou úpravu, tabulky pro výpočty ploch a obstaveného prostoru. Nutná byla také spolupráce architekta s lékařem. Uzávěrka soutěţe byla vypsána na konec září roku 1948. V prosinci se pak konala závěrečná schůze poroty, v jejímţ čele byl MUDr. B. Albert, na které byly návrhy rozděleny do tří oceněných skupin. Tento výsledek byl později přezkoumán novou porotou z členů Svazu výtvarných umělců: ak. arch. F. M. Černý, ing. arch. Gustav Paula, ak. arch. Richard Podzemný a MUDr. Jan Urban za Státní plánovací úřad. Ta 15. 3. 1948 ustanovila nové pořadí, ve kterém první cena udělena nebyla. Účelem této ideové soutěţe měla být snaha pořadatelů o zvýšení zájmu o nemocniční architekturu jak mezi samotnými architekty, tak i mezi

lékaři.

Vědoma

si

důleţitosti

nemocničních

staveb,

přizvala

Společnost

československých nemocnic mezinárodního odborníka na nemocniční stavby Švéda ing. H. Cederströma, aby prohlédl soutěţní návrhy a vydal k nim prohlášení. Z návrhů uvádím v obrazové příloze projekt Karla Stráníka a MUDr. Jindřicha Mourka, který v konečném hodnocení získal třetí cenu. Na tomto projektu je vidět uţití půdorysu ve tvaru Y, na rozdíl od Rozehnalova projektu se ale nejedná o část s lůţky, ale nachází se zde šatny zaměstnanců a rehabilitační oddělení. Je zde také jiţ opuštěno od pavilónového systému, který je nahrazen systémem blokovým.

Výstavba nemocnice (1948-1953) V první etapě výstavby nové nemocnice byla postavena hospodářská budova, která slouţí nejen hospodářským, ale i administrativním sloţkám nemocnice. V druhé etapě, která pokračovala do roku 1953, pak byl dokončen celý nemocniční komplex. Základem nemocnice se stala pěti patrová stavba nové lůţkové části, které je s operačním traktem, na který je napojena vstupní hala, a ambulantní části spojena spojovací chodbou. K projektům nemocnice patřil taky projekt obytného domu pro zaměstnance v Kuncově ulici, který byl dokončen roku 1953.

K slavnostnímu otevření nové nemocnice došlo 3. května 1953. I přesto ale byla v této době realizována pouze část Rozehnalova projektu. Nemocniční stavbě se poté dostalo několika ocenění. Le Corbusier oceňuje jiţ v roce 1950 Rozehnalovu knihu Cesta k řešení nemocniční otázky města Brna, především část věnovanou první etapě výstavby Dětské nemocnice. V roce 1957 je Rozehnal poţádán o zaslání dokumentace k nemocnici pro připravovanou publikaci Modern European Architecture32, vydávané v Holandsku. Rozehnalova stavba tu jako jediná reprezentuje moderní poválečnou tvorbu československé architektury. Další pokračování výstavby, kde měly být zbudovány prostory slouţící interním oborům, ale nebylo zahájeno a její realizace byla odloţena na neurčito. V této době nebyl realizován ani projekt infekční kliniky, který byl vypracován roku 1953. Na tento projekt navázali o sedm let později architekti Karel Volavý a Josef Karel Říha. Projekt byl schválen, ale opět nerealizován. 33 Z architektonického hlediska představuje nemocnice v Černých Polích poslední funkcionalistickou stavbu v Brně. Přestoţe byla zrealizována pouze část Rozehnalova projektu, vznikl komplex, který můţeme řadit k brněnským dominantám.34 O tom, ţe ve své době byla nemocnice nadčasovou moderní stavbou, svědčí vzpomínka Evy Rozehnalové, architektovy dcery: „… nejvíc se mluvilo o Dětské nemocnici, protože to byla ve své době bomba a jezdili se na ni dívat všelijací cizinci, taky Indové. Dokonce ruská delegace nevěděla, co je to bidet a zkoušela, jak to šplíchá…“35 I pro samotného architekta bylo jeho dílo činem, na který vzpomínal celý ţivot, i v těch nejtěţších chvílích, kdy seděl ve vězení a které si přál dokončit, coţ mu bohuţel nebylo jiţ později umoţněno. V dopise z pankrácké věznice ze dne 11. listopadu 1961 píše: „… mnohokrát jsem si vzpomněl na maličké pacienty, kteří mi poslali ten krásný dopis, který jsem měl na pracovním stole stále na očích. Nebude-li mi souzeno dokončit svoji práci, opravdu rád bych dokončil aspoň Dětskou nemocnici tak, jak jsem ji nakreslil.“

32

Kniha vyšla v nakladatelství Elsevier o tři roky později.

33

Realizovaný projekt architekta Volavého pochází z roku 1968 a uskutečněn byl v letech 1969-1973.

34


35


Dostavby Postupem času si Dětská nemocnice ţádá další stavební úpravy. Rozvoj moderní medicíny s sebou přináší nové obory, se kterými Rozehnal ve svých plánech z přelomu 40. a 50. let nemohl počítat. Nedostatečná kapacita nemocničního komplexu stála v cestě moderního rozvoje nemocnice. K debatám o rekonstrukci stávajících a dostavbě nových částí však dochází aţ se změnou politického reţimu v Československu v roce 1989. 8. prosince 1989, na demonstraci před městským výborem KSČ, hovoří tehdejší mluvčí Občanského fóra Fakultní dětské nemocnice a Výzkumného ústavu zdraví dítěte, Milan Suchánek, o kritickém, havarijním stavu objektů Fakultní dětské nemocnice a Výzkumného ústavu zdraví dítěte.36 K tomu, ţe se v letech 1990-1991 stala dostavba a rekonstrukce nemocnice skutečností, dopomohl i zájem tehdejšího nově zvoleného prezidenta republiky Václava Havla a jeho ţeny Olgy Havlové. Na sklonku 20. století tak byla realizována myšlenka dostavby nemocničního areálu, navazující na nedokončený záměr architekta Rozehnala a doktora Teyschla, o ideálním komplexním centru dětské medicíny. Dostavba byla prováděna v průběhu celých 90. let a je zatím poslední významnou etapou ve stavebních dějinách nemocnice. V této době došlo i ke zbourání některých, jiţ nevyhovujících, objektů ještě z 19. století. Nedostatečný prostor byl řešen rozvíjením činnosti do prostor mimo areál, do objektů získaných pronájmem. V roce 1991 bylo vypsáno konkurzní řízení na vypracování Studie dostavby areálu Fakultní dětské nemocnice. Soutěţ vyhrál kolektiv pracovníku z projekční firmy Tuffy, pod vedením ing. arch. Zdeňka Jánského. Spolu s ním tvořili kolektiv ing. Jan Kocmánek, ing. Antonín Bachel, ing.Ivan Řehůřek, ing. Květoslava Řezníková, ing. Daniel Rašek a Zdeněk Kozák. Jejich vítězný návrh se stal základem pro zpracování územně plánovacího podkladu

36


dostavby areálu Fakultní nemocnice. Dostavba byla rozdělena původně do tří etap, následně byla druhá a třetí etapa sloučena v jednu.

První etapa dostavby (1994-1996) V roce 1994, kdy byla schválen koncept dostavby areálu nemocnice, začaly i samotné stavební práce. V těchto letech byly vytvářeny prostory pro intenzívní medicínu, centralizované operační sály, centrální sterilizaci a areálový zdroj tepelné energie. Všechny tyto sloţky jsou součástí tzv. budovy F. Tato stavba byla oceněna v soutěţi Nadace ABF37 a získala titul „Stavba roku 1996“, za „vynikající návrh interiérů vrcholného zdravotnického pracoviště - provedených s citem pro potřeby dětských pacientů - a za špičkovou kvalitu stavebních prací“.38

Druhá etapa dostavby (1996-2001) Původně měla být druhá etapa dostavby hotová v roce 1998 (ke stoletému výročí zbudování nemocnice na pozemcích v Černých Polích), ale k definitivnímu dokončení došlo aţ v roce 2001. Důvodem byly finanční problémy, ke kterým se přidaly i problémy technické a koncepční, a stavba byla na nějaký čas i pozastavena. Hlavním stavebním bodem bylo vybudování integrovaného objektu G. Program projektu výstavby, jeho redukce a regulace, byly provedeny na základě ustanoveného rozhodnutí nového vedení v čele s ředitelem MUDr. Janem Burianem. Projekt vychází z revize dosavadních kapacit nemocnice a představ o jejím budoucím rozvoji. Roku 1997 byl příslušným stavebním úřadem schválen dokumentační materiál pod názvem „Změny stavby před jejím dokončením“, který obsahoval zpracování změn v hmotovém řešení a objemové kompozice v kontextu nemocničního areálu. Dokončený integrovaný objekt G byl předán do provozu v lednu roku 2000. Přesunuly se sem pracoviště I. dětské interní kliniky, Oddělení dětské onkologie, Kliniky dětské neurologie a částečně také Kliniky dětské radiologie, Oddělení lékařské genetiky a Dětského rehabilitačního oddělení a lékárny. V březnu téhoţ roku byla také dokončena rekonstrukce vstupního pavilonu. Spolu s ní i rekonstrukce ústředního a nástupního prostoru do nemocnice, tzv. Teyschlovy haly, v které je umístěna Centrální evidence pacientů. Tímto stavebním počinem byl ukončen projekt

37

Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství

38

Výrok poroty, zdroj: www.estav.cz

„zakomponování Centrální evidence do organizačního systému nemocnice“.39

Současně

s provedením této rekonstrukce byla také započata celková rekonstrukce a modernizace celého objektu D, jehoţ je Teyschlova hala součástí. V létě roku 2000 se také zahájily práce na opravách fasád, které byly prováděny i během roku 2001. Současně se také připravuje návrh pro úpravu hlavního nádvoří, které má, vydláţděním a zpevněním ploch a kultivací prostoru, přispět k zjednodušení a moţná i částečnému zpříjemnění pacientů do nemocnice. V roce 1998 došlo ke spojení tří brněnských nemocnic do jednoho „celku“, tvořící Fakultní nemocnici Brno. Tato nemocnice je největším zdravotnickým zařízením na Moravě. Kromě Dětské nemocnice v Černých Polích sem patří také nemocnice v Brně – Bohunicích a porodnice na Obilním trhu.

Popis stavby U projektu dětské nemocnice opustil Rozehnal od kříţového půdorysu, který se ukázal být nevyhovující, stejná délka ramen neumoţňuje rovnoměrné provozní zatíţení a jednotlivá křídla na sebe navzájem vrhají stíny.40 V půdorysu stavby se střídá půdorys ve tvaru Y s podélným půdorysem. Vstupní část tvoří nízký pavilon, který je postaven na úrovni oplocení s areálem, s průjezdem, který ústí v prostoru před vstupní částí. Tento pavilon je dvoupatrový. Vrchní část stojí předřazena a v prostoru průjezdu podpírána šesti sloupy. Vrchní patro pavilonu je horizontálně rozděleno pásem oken. Vertikálně je tento okenní pás rozdělen do několika částí, které tvoří seskupení tří oken dohromady. Kaţdé okno je tvořeno dvěma stejnými čtvercovými tabulkami. Skupinu oken tak dohromady tvoří šest čtvercových tabulek, kterým při pohledu z venku předcházejí po celé šířce venkovní ţaluzie. Barva okenních rámu je červená, coţ při větší fantazii můţe, v kombinaci s bílou barvou, evokovat červený kříţ na bílém pozadí, jakoţto označení místa lékařské pomoci. Kombinace bílé fasády a červených okenních rámů se opakuje na celé stavbě. Ke standardizovaným postupům nemocničních staveb Bedřicha Rozehnala se vyjadřuje, v rozhovoru z 28. 8. 2008 s Petrem Pelčákem, Oldřich Prnka, který působil v Rozehnalově architektonické kanceláři jako asistent. 39


40

RICHTEROVÁ, Dita: závěrečná práce: Rodinné a nájemné domy Bedřicha Rozehnala v Brně, 2009.

P. Pelčák: Nemocnice měly některé detaily

– třeba říms, okapů, vstupů,

standardizované? O. Prnka: „Takový detaily byly, to si pamatuji. Když jste nakousl ty římsy, ty byly všechny z železobetonového monolitu a takový typicky obloukový zespodu. Používalo se také poměrně dost sklobetonu. Takovéto detaily, ano, ty se opakovaly.“41 Z Rozehnalových plánů i dobových fotografií je patrné, ţe prostor mezi průjezdem a vstupní budovou z velké části vyplňoval okrasný kruh s vysázenými rostlinami a trávníkem. Po rekonstrukci je tento kruh protnutý vydláţděnou cestičkou, jiţ po obou stranách lemuje trávník, a která nás přivádí do vstupní haly nemocnice, konkrétně budovy D, kde se nachází centrální evidence. Vstupní, tzv. Teyschlova, hala, stojící na obdélníkovém půdorysu, tvoří centrální dvoupodlaţní vestibul s galerií. Strop vestibulu je skleněný, dělený do čtvercových polí, připomínající velká světla. Díky tomuto řešení, je vestibul osvětlen denním světlem, které při jasném počasí vytváří dojem aţ umělého osvětlení. Na galerii je cítit i teplo procházející díky sklu snadněji do interiéru. Na galerii se z vestibulu dostaneme buď postranním schodištěm, či díky rampám spojujícím obě podlaţí. Zde můţeme pozorovat inspiraci corbusierovské „promenoár architecturale“. Tento prostor tvoří, díky pravoúhlým chodbám, spojovací část mezi lůţkovou částí a operačním traktem, spolu s ambulancemi. Jednotlivá pracoviště a oddělení jsou mezi sebou oddělena pomocí dvoukřídlých dveří. Změnu prostoru mezi galerií vestibulu a bočními částmi budovy D, umocňuje i změna dlaţby. Zatímco podlahu v prostoru galerie zdobí, pravděpodobně, původní mozaiková dlaţba, v převaţující ţluté a pískové barvě, s občasným akcentem červené, vydláţdění bočních prostor je realizováno klasickými čtvercovými kachlemi šedé barvy. Ty korespondují i s barvou zdí, kde se v šedé omítce objevuje vodorovná linie dvou horizontálních pásů v barvě ţluté. Všechna patra bočních částí pavilonu D protíná na kaţdé straně mohutný sloup. V oblasti čekáren před ambulancemi jsou zdi ţluté a sloupy pomalovány obrázky tak, aby malým pacientům zpříjemňovaly čekání na ošetření. Vydáme – li se po vstupu do areálu vlevo, dovede nás cesta kolem budovy s lůţkovou částí, na půdorysu písmene Y, aţ k jedné z nejnovějších realizací – pavilonu F. Lůţkovou část tvoří pětipodlaţní stavba, nejdominantnější část celého areálu. Její jihozápadní strana je 41


orientována směrem do ulice Milady Horákové a poskytuje velkolepý výhled nejen do údolí, na centrum města, ale i na téměř celou jihozápadní část Brna. Fasáda je zde členěna horizontálními pásy oken a dveří vedoucích na terasy po celé šířce fasády, jediný vertikální prvek je vstupní část, nacházející se uprostřed, v jakémsi „bodu zlomu“, na níţ v ostatních patrech navazují luxferová okna. V této centrální ose se nachází také schodiště. Druhé, třetí a čtvrté podlaţí vytváří dojem jednotného celku, díky bočnímu zakončení fasády „plným“ zdivem. Poslední patro působí díky otevřeným nároţím, která obsahují pouze sloupy, procházející celou výškou stavby, jakýmsi odlehčeným dojmem. Zdá se, jakoby se nad ostatními podlaţími nadnášelo. Tato lůţková část je s pavilonem F propojena spojovacím traktem, na jehoţ fasádě vidíme jasnou odlišnost, od původního architektonického řešení. Jedná se opět o pětipodlaţní stavbu. Fasáda prvního podlaţí je obloţena kamennou bosáţí, coţ nikde jinde v areálu neuvidíme. Zeď druhého podlaţí je tvořena pouze šesti okenními stěnami, které jsou opět, díky sloupům na fasádě, děleny do tří částí po dvou oknech ve dvojici. Nad kaţdou dvojící čtvercových oken se nachází čtyři obdélníková okénka, která se dají vyklápět. Zbylá tři podlaţí vyplňují šíř horizontální pásy, dle mého názoru, „panelákových“ oken. Coţ je patrně následkem výstavby projektu architekta Volavého z let 1969-1973, tedy z období „boomu“ panelové výstavby. Samotný pavilon F, oceněný titulem Stavba roku 1996, se snaţí navázat na původní funkcionalistickou architekturu nemocničního komplexu. Při pozornějším pozorování, ale i laické oko najde rozdíly mezi touto novostavbou a původní zástavbou. Jedná se především o, na první pohled, odlišné řešení oken. Ta mají masivnější rámy a jsou tvořena dohromady obdélníkovými i čtvercovými tvary. Na střeše pavilonu F se také objevují obloučkové motivy, které by architekt Rozehnal ve svém návrhu dozajista nepouţil. Liší se zde také barva sloupů, ta je, stejně jako u vstupního pavilonu, šedá, zatímco sloupy procházející všemi patry lůţkové části, jsou barvy hnědé. Na střeše „eFka“ se nachází přistávací heliport pro helikoptéry přiváţející pacienty. Z leteckého pohledu na nemocniční areál je jasně vidět, ţe se jedná o čisté, pravoúhlé stavby navazující kolmo na sebe, propojené v jeden celek pomocí spojovacích traktů. Jedinou „vyčnívající“ části, je i seshora velkolepě působící lůţková část. Na můj vkus se v areálu nemocnice nachází příliš málo „odpočinkových zón“. I z leteckého snímku je vidět, ţe zeleň ustupuje na úkor budování výstavby, v poslední době především parkovacích ploch. Je to škoda v areálu, který je zaměřen na děti, a který jim nabízí pouze jedno travnaté hřiště s minimem prolézaček.

Mimo nemocniční komplex na ulici Černopolní se také nachází budova patřící nemocnici, jejíţ stavba byla zahájena 29. listopadu 1908 a která původně slouţila jako útočiště pro chudé slepé ţeny. Součástí dětské nemocnice se stala v roce 1949, bylo v ní zřízeno infekční oddělení, které zde působí dodnes. Jedná se o trojpodlaţní stavbu s hladkou fasádou, která je ve střední části dělena vertikální osou, kterou tvoří vstupní portál se dvěma okny, které jsou spojeny okenním ostěním na fasádě. Vstupní část je od fasády oddělena nejen barvou, ale i plastickým zpracováním. Tvoří ji arkáda vsazená mezi dvěma sloupy, na jejichţ hlavách klečí postavy dívek (zřejmě mají odkazovat na původní slepecký ústav), které svými hlavami podpírají závěsový půlkruh. Oblouková část arkády je vyplněná skleněným půlkruhem zdobeným uměleckým kováním. Okna v prvním podlaţí jsou zakončená půlkruhem, v druhém podlaţí je jde pak o zakončení v půlkruhu hrotitém. Okna v třetím podlaţí jsou obdélníková – na výšku. Na nároţí se nachází mohutný vystupující rizalit, kopírující uspořádání oken v centrální ose, dveře v prvním podlaţí zde nahrazují dvě půlkruhová okna. Ve srovnání s okolní, především vilovou zástavbou, tvoří komplex nemocnice opravdu nepřehlédnutelnou dominantu. V oblasti směrem od Luţáneckého parku je obklopena historizující zástavbou činţovních domů, v ulici Černopolní ji pak vytváří kontrast vilových staveb. Ač se zde setkávají odlišné stavební styly, nelze říci, ţe by nemocnice svým rázem místní zástavbu narušovala. Spíše naopak, díky historizující architektuře vyniká ještě více čistota funkcionalismu a naopak.

Ostatní nemocniční projekty Bedřicha Rozehnala V průběhu své tvorby nemocničních projektů, pracuje Bedřich Rozehnal s třemi typy půdorysů. Prvním je půdorys ve tvaru písmene T, který vyuţívá především u blokových nemocnic s niţší lůţkovou kapacitou. Tento typ řešení najdeme na realizaci nemocnice v Novém Městě na Moravě. Druhým typem je půdorys kříţový, vyuţívaný u větších ústavů

jako byly Okresní nemocnice v Hodoníně a Třebíči. Posledním typem je půdorys podélný, kdy jsou jednotlivé prvky podélně řazeny. Jedná se o realizace v Kyjově a Kroměříţi.42 Téměř paralelně s projektem dětské nemocnice vzniká také projekt na Univerzitní nemocnice v Brně – Bohunicích. Po vyřešení otázky umístění, vznikly dva návrhy, první roku 1947, druhý o rok později. První je stavěn na podobných principech jako nemocnice v Černých Polích. Jednalo se o ortogonální skladbu vzájemně propojených pavilonů s důmyslně vyřešenými expozicemi nástupů, náměstí i parkových prostor. V návrhu se nachází také dva nízké pavilony na půdorysu písmene Y (tento tvar má evokovat „otevřenou náruč“) a monumentální výškový blok ve tvaru zdvojené hokejky. V tomto návrhu je patrná celkem velká decentralizace. K větší centralizaci vyšetřovacích provozů dochází v druhém návrhu. Provozy jsou zde umístěny do mnohotraktové nízké podnoţe ambulatoria, na něţ navazují výškové budovy ve tvaru kříţe, či, směrem na jihozápad, písmene T, na které navazuje lůţkový trakt ve tvaru „rozehnalovské otevřené náruče“.43 Za zmínku jistě stojí i Okresní nemocnice v Kroměříţi, především její chirurgický pavilon. Jde o čtyřpodlaţní stavbu, stojící na půdorysu písmene T. Vrchní tři podlaţí jsou vůči prvnímu předsazeny, stojí na třech půlkruhových obloucích podpíraných sloupy. Redakce časopisu ARCHITEKTURA ČSR se k tomuto prvku vyjadřuje takto: „Vyšší zastavění, soustředěnější řešení, architektonicky kvalitní a příjemné, však neodpovídající pro určitou exkluzivnost zplna účelu nemocnice.“44 Obecní nemocnice v Kyjově je opět spíše typem pavilónového komplexu, protknutého důmyslným řešením spojovacích cest. Fasády nemocnic v Kyjově a Kroměříţi jsou si podobné. Střídá se zde hladká omítka s rastrovým obloţením, v některých částech je v spodní polovině prvního podlaţí pouţita kamenná bosáţ. Zajímavým prvkem na jedné z nemocničních budov v Kyjově je venkovní točité schodiště, které ve tvaru mohutné spirály obtáčí monumentální sloup.

42

RICHTEROVÁ, Dita: závěrečná práce: Rodinné a nájemné domy Bedřicha Rozehnala v Brně, 2009

43


ARCHITEKTRUA ČSR, ROČNÍK VIII, 1949: Svaz československých výtvarných umělců – svaz architektů

v Praze (sbírky Muzea města Brna)

Ač je kaţdý Rozehnalův projekt originálem, můţeme v nich najít něco společného. Především se jedná o dvoupodlaţní vstupní pavilon, jehoţ druhé podlaţí je oproti prvnímu předsazené, stojí na sloupech. Často se opakujícím prvkem je sdruţení vrchních podlaţí do jednoho celku, např. pomocí plastického uzavření nároţí. Velké vzdušné interiéry, stavby protknuté sloupy, které mají spíše estetickou neţ podpěrnou funkci, fasády „odhalující“ konstrukci, velké horizontální pásy oken, mnoţství pouţitého skla, umoţňující bliţší kontakt člověka se světem venku, ţádná dekorativnost, ať z venku, či vevnitř. To vše jsou prvky funkcionalismu, které Bedřich Rozehnal dokázal ve svých (nejen) nemocničních projektech dovést k dokonalosti.

Závěr Ve své práci jsem se pokusila představit osobnost architekta Bedřicha Rozehnala a jeho stavební činnost, především Dětskou nemocnici v Brně. I přes nástup tzv. socialistického realismu, který se stává národním stylem Sovětského svazu, a který pomalu přechází díky poválečné situaci i do československé architektury, se dětská nemocnice, díky silné Rozehnalově osobnosti, dočkala realizace ve stylu funkcionalistickém. Funkcionalismus je architektonický styl, který se poprvé objevuje po první světové válce. Vzniká jako reakce na secesní hnutí a jeho přílišné dekorativnosti. Zdůrazňuje význam architektonické funkce ve smyslu funkčnosti – funkčního bydlení, funkčního urbanismu, a ve smyslu funkční adekvátnosti architektonických prvků. Jeho dějiny lze pozorovat prostřednictvím kongresů CIAMu (Mezinárodních kongresů moderní architektury).

Těchto kongresů bylo celkem 10. První roku 1928 ve Švýcarsku. Vzniká zde manifest moderní evropské architektury, jehoţ hlavními iniciátory byli architekt Le Corbusier a historik a teoretik Siegfried Gideon. Poslední setkáni CIAMu proběhlo v roce 1959. Funkcionalismus se vyznačuje geometrickou čistotou a jednoduchými geometrickými půdorysy. Oprošťuje se od přílišné dekorativnosti a okázalosti. Funkcionalistické budovy mají jednoduché, ne však neelegantní tvary. Pouţívají se rovné střechy. Nejčastěji uţívanými materiály jsou ţelezobeton, ocel a sklo. Stavby se také vyznačují jednoduchou barevností. Další snahou funkcionalismu je splynutí člověka s přírodou a okolním světem vůbec. Coţ umoţňuje vyuţívání pásových (panoramatických) oken pro lepší prosvětlení a výhled. Zlomovým bodem pro rozvoj funkcionalismu v Brně, byl cyklus přednášek „Za novou architekturu“, se kterým v roce 1925 dorazili do Brna architekti jako Le Corbusier, Theo van Doesburg, Jacobus Johannes Pieter Oud, Walter Gropius, či Adolf Loos. Redakce časopisu Stavba následně otiskla všechny přednesené texty a vydala programové prohlášení, vedoucí k zahájení nástupu nové architektury. První funkcionalistickou stavbou v Brně je Zemanova kavárna architekta Bohuslava Fuchse. Jakýmsi manifestačním vítězstvím funkcionalismu byl návrh zemského výstaviště v Brně.45 Na jeho realizaci se podíleli prakticky všichni významní architekti z Čech a Moravy, mezi nimi i Bedřich Rozehnal. Vrcholem brněnského funkcionalismu jsou stavby Bohuslava Fuchse – hotel Avion, lázně v Zábrdovicích, Moravská banka na náměstí Svobody a Masarykův studentský domov. Funkcionalismus v Brně lze nejlépe pozorovat především na vilách a rodinných domech. Tyto stavby se nacházejí především v Masarykově čtvrti, ale také Ţabovřeskách, či v Černých Polích. Funkcionalistická pravidla pro obytné domy jsou zde uplatněna bez výhrad. Jedná se o „správnou orientaci podle světových stran, vyloučení obytných funkcí z přízemí, volná dispozice a její důsledné promítnutí do exteriéru, prolínání prostorů ve vertikálním směru, rozšíření obytného prostoru zahradou, monolitický železobetonový skelet…“.46 Samozřejmě nejvýznamnější funkcionalistickou vilou v brněnské architektuře, je vila Tugendhat, která se nachází nedaleko Dětské nemocnice. 45

ČERNÁ, I.; ČERNOUŠKOVÁ, D.; CHATRNÝ, J.; KUDĚLKOVÁ L.; SEDLÁK, J.; VYBÍRAL, J.: Slavné brněnské vily: Umělecká agentura Foibos, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, Muzeum města Brna: Brno, 2006. 46

Tamtéž: s. 51.

Období funkcionalismu hraje v brněnské historii svou důleţitou roli. Zanechalo v našem městě památky obrovských architektonických kvalit, které se mohou směle srovnávat s funkcionalismem světovým, aniţ by za ním nějak zaostávaly. Nejen vilové stavby, ale i projekty škol, kostelů, či lázní byly navrhovány v jeho duchu. Ale také právě Rozehnalovy nemocniční projekty, které byly na svou dobu nadčasové i v kontextu evropské architektury. Bedřich Rozehnal vstoupil na architektonickou scénu jiţ v době studií ve dvacátých letech 20. století. V této době tvoří především v okolí Letovic, odkud pochází. Po studiích získává zaměstnání v architektonické kanceláři Vladimíra Fischera, kde se poprvé podílí na projektování nemocnic, coţ se později stane stěţejním bodem jeho umělecké tvorby. Ačkoliv za svůj ţivot vytvořil celou řadu projektů a realizací rodinných vil, škol, nebo třeba radnice, či soutěţního návrhu na Národní divadlo v Brně, do historie se zapsal především jako architekt nemocničních budov a komplexů po celé Moravě. Od pavilónového uspořádání přešel postupně k tzv. systému blokových nemocnic. V tomto řešení jsou jednotlivé budovy vzájemně propojeny chodbami, či spojujících trakty, coţ vede pohodlnější a rychlejší orientaci a pohybu, neţ v pavilónových komplexech. Ať jiţ se jedná o realizace v Novém Městě na Moravě, nemocnice v Kyjově, Hodoníně, či v Brně, je celkem snadné rozpoznat architektův rukopis. Monumentálně působící architektura, odhalující v spodních částech konstrukci, pouţívající velkolepé horizontální pásy oken, protknutá mohutnými sloupy. Bedřich Rozehnal se na stavbě podílel pouze do roku 1950, kdy je jeho projekční kancelář předána národnímu projektovému podniku Stavoprojekt, který stavbu dokončuje. V letech 1969-1972 dochází k dalším dostavbám, především objektů interních oddělení, pod vedením Karla Volavého. K dalším dostavbám, a zároveň i rekonstrukcím, dochází mezi lety 1994-1996 a 1996-2001. V první fázi etapy byl postaven pavilon F, oceněný titulem Stavba roku. V druhé etapě pak došlo k realizaci integrovaného pavilonu G, do kterého byly přemístěny provozy ze staveb z 19. století, které musely být díky svému stavebnímu stavu asanovány. V roce 1998 dochází ke splynutí tří největších brněnských nemocnic – Fakultní dětská nemocnice, Fakultní nemocnice v Bohunicích a porodnice na Obilním trhu – vzniká tak největší zdravotnické zařízení na Moravě. Na přelomu století si nemocnice připomněla sté výročí své existence. Za tu dobu se přeměnila v moderní ústav srovnatelný se stejně zaměřenými zařízeními ve vyspělých zemích světa. Stala se místem vzdělání, výuky a výzkumu. A to vše nabízí v historicky, i umělecky ceněném, komplexu, vytvářejícím jednu z brněnských dominant.

Bibliografie Knihy: Sedláková, Radomíra: 20. století české architektury: Titanic, Praha 2006 Pelčák, Petr; Šlapeta, Vladimír; Wahla, Ivan: Bedřich Rozehnal 1902 - 1984: Spolek Obecní dům Brno, Brno 2009, Kuča, Karel: Brno, vývoj města, předměstí a připojených vesnic: Baset, Praha 2000 Rozehnal, Bedřich: Cesta k řešení nemocniční otázky města Brna, Brno 1949 Goryczková, Naďa; Lopatová, Kateřina; Novák, Pavel; Pelčák, Petr; Potůček, Jakub; Sapák, Jan; Schlaichertová, Dana; Strakoš, Martin;

Šopák, Pavel; Všetečka, Petr;

Vybíral, Jindřich; Zatloukal, Pavel: Česká republika – architektura XX. století. Díl I. Morava a Slezsko: Zlatý řez, Praha 2005 Švácha, Rostislav; Platovská, Marie: Dějiny českého výtvarného umění 1939-1958: Academia, Praha, 2005 Čejka, Jiří: Dětská nemocnic, procházka historií: Fakultní nemocnice Brno, Brno 2002 Kroupa, Jiří: Moderní architektura mezi utopií, ideálem a skutečností: FSS MU, Brno 2009

Černá, Iveta; Černoušková, Dagmar; Chatrný, Jindřich; Kudělková Lenka; Sedlák, Jan; Vybíral, Jindřich: Slavné brněnské vily: Umělecká agentura Foibos, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, Muzeum města Brna: Brno, 2006 Sedlák, Jan; Teplý, Libor: Ve znamení moderny, architektura 20. století v Brně: FOTEP 2004

Časopisy: Albert, B., prof. MUDr. – MUDr. J. Stříteský: Plánování československého zdravotnického ústavnictví a ideové základní zdravotní sluţby v oblasti, in: ARCHITEKTURA ČSR, ROČNÍK VIII, 1949: Svaz československých výtvarných umělců – svaz architektů v Praze (sbírky Muzea města Brna) Hanuš, Oldřich: Ideová soutěţ na nemocnici II. typu s přičleněným zdravotnickým střediskem, in: ARCHITEKTURA ČSR, ROČNÍK VIII, 1949: Svaz československých výtvarných umělců – svaz architektů v Praze (sbírky Muzea města Brna)

Čermák, František: Cesta zdravotnické architektury Československu od roku 1945, in: ARCHITEKTURA ČSR, ROČNÍK XIV, 1955: Svaz československých výtvarných umělců – svaz architektů v Praze (sbírky Muzea města Brna)

Závěrečné práce: Richterová, Dita: Rodinné a nájemné domy Bedřicha Rozehnala v Brně, 2009

Webové stránky: www.archiweb.cz www.estav.cz www.mapy.cz

Bedřich Rozehnal Dětská nemocnice v Brně -Černých Polích

Recommend Documents