Bakalářská práce. Proces udělování státního občanství

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

KATEDRA SPRÁVNÍ VĚDY, SPRÁVNÍHO PRÁVA A FINANČNÍHO PRÁVA

Bakalářská práce Proces udělování státního občanství

Klára Kejdová

2005/2006

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Proces udělování státního občanství

zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny“.

1 Úvod Bakalářskou práci na téma Proces udělování státního občanství jsem si zvolila z důvodu

svého vlastní zájmu o jedince, kteří usilují o udělení státního občanství České republiky a musí

se v mnohém podřídit striktně daným zákonným požadavkům státu, aby se tak domohli stejného

postavení a práv, jakým disponují jejich sousedé - občané České republiky, pro něž jsou tyto skutečnosti naprostou samozřejmostí. V mnohých případech se jedná o jedince, kteří jsou dlouhá léta součástí kultury naší země, zakládají zde rodiny, aktivně se podílejí na HDP a jsou cele

integrováni do české společnosti, kterou svojí přítomností obohacují. V mnoha situacích je

rozhodnutí člověka, které se týká změny státního občanství, volbou, která v mnohém předurčí jeho následný život. Občanství jako základní právní pouto mezi občanem a státem je i nadále

podmínkou plnoprávného členství jedince ve společnosti. Některá práva v plném rozsahu požívají pouze občané. Jde například o právo pobývat na území státu, právo volit a být volen,

právo na diplomatickou ochranu ze strany státu, právo vykonávat určitý druh povolání, právo na hmotné zabezpečení ve stáří apod.

Státní občanství je jedním ze základních atributů, na jejichž základě je vybudována

existence každého svrchovaného (suverénního) státu.

Státní občanství České republiky je z právního hlediska nejvyšší dosažitelný stupeň

integrace cizince do české společnosti. Udělením občanství ztrácí stát část kontroly nad cizincem, kterou před tím disponoval. „Cizinec“ jako by zázrakem zmizí. Vytratí se

z cizineckých statistik, protože se z něho stane „občan“. Nejen, že může bez obav cestovat a vrátit se, ale také mu nehrozí, že by byl vyhoštěn.1 Už nežádá o povolení být v zemi, prostě zde je. S ohledem na dlouhodobý demografický vývoj naše země cizince potřebuje a zejména v budoucnu potřebovat bude, určité právní kroky by tudíž měly vést ke zlepšení jejich postavení.

Jako cíl v mém úsilí při zpracování této problematiky jsem si vytkla upozornit na

problematické body současné právní úpravy a pokusit se navrhnout některá řešení.

Fakt, že na nabytí státního občanství neexistuje právní nárok a posouzení žádosti o jeho

udělení závisí na správním uvážení ústředního orgánu státní správy, které nemá dáno zákonem pevně vymezený rámec, uvádí mnohdy žadatele do právně nejisté situace i za předpokladu, že všechny zákonem stanovené podmínky pro nabytí státního občanství splňují a dále zejména kvůli současné praxi Ministerstva vnitra, při níž není naplněna zásada 1

http://www.migraceonline.cz/tema.shtml?x=544945/ [citováno 24.2.2006]

2

předvídatelnosti

rozhodování správního orgánu, což odporuje principům dobré správy i základním právům a svobodám, tak jak jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod.

V bakalářské práci je nejprve pomocí definic vymezen pojem státní občanství a stručně

naznačena jeho historická geneze, mezinárodněprávnímu významu a významným dokumentům mezinárodního práva v oblasti státního občanství je věnována kapitola 3. Kapitola 4 je zaměřena

na právní úpravu státního občanství v České republice, na jakých principech je založena a

z jakých zásad vychází. V kapitole 5 jsou popsány jednotlivé způsoby nabývání státního

občanství, které zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státním občanství), umožňuje. Způsob nabývání občanství udělením dostal prostor v samostatné kapitole 6, kde jsou popsány jeho

charakteristické rysy a je zde také zařazena komparace s právní úpravou naturalizace v jiných státech. Stěžejní část této kvalifikační práce je soustředěna do kapitoly 7, ve které jsou popsány

jednotlivé procesní kroky ve správním řízení o udělení státního občanství a institut správního uvážení, který při rozhodování Ministerstva vnitra o udělení státního občanství sehrává

významnou roli. K rozhodovací činnosti Ministerstva vnitra je uvedena i příslušná judikatura soudů, které v této věci rozhodovaly a také názor veřejného ochránce práv, který spatřuje problém zejména v rozhodnutí o neudělení státního občanství z hlediska bezpečnosti státu, neboť skutečnosti, na základě nichž je tak rozhodnuto se nestávají součástí spisu a rozhodnutí tak není

možno přezkoumat. Pozornost je věnována smyslu jednotlivých podmínek pro udělení státního

občanství a k nim je přiřazeno porovnání jejich právní úpravy s vybranými státy EU. Pokud Ministerstvo vnitra vydá rozhodnutí o neudělení státního občanství, jsou v textu uvedeny řádné i

mimořádné opravné prostředky, které může žadatel uplatnit. Motivy cizinců, kteří o státní občanství České republiky usilují a statistické údaje, které se vtahují k jejich pobytu,

ekonomické aktivitě na našem území, národnostnímu složení a počtu udělených státních

občanství za rok 2005 jsou zařazeny do kapitoly 8, po níž následuje závěrečné shrnutí bakalářské práce.

Touto cestou bych ráda vyjádřila poděkování paní JUDr. Janě Jurníkové, Ph.D., za cenné

připomínky ke zpracovanému tématu. V Brně dne 9. dubna 2006

3

2 Vymezení pojmu státní občanství Pojem státní občanství bude nejdříve vymezen pomocí definic, které jsou rozděleny do čtyř

kategorií a to místní současná definice, místní historická definice, místní legální definice a

mezinárodněprávní definice. Další rozměr pojmu státní občanství se dále pokusím získat s pomocí stručného historického exkurzu.

2.1 Státní občanství obecně Občanství můžeme charakterizovat jako status, se kterým stát spojuje určitá práva

a povinnosti fyzické osoby, které jsou v důsledku poskytnutí tohoto statusu právně vynutitelné.

Na základě udělení takového statusu proto vzniká zvláštní právní vztah fyzické osoby a státu, jehož předpokladem je právě občanství.2

Státní občanství je časově trvalý místně neomezený, bezprostřední a hluboký vztah fyzické

osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný. Z tohoto vztahu vznikají vzájemná práva a povinnosti fyzické osoby i státu, která jsou zčásti odlišná od práv a povinností fyzických osob, které nejsou státními občany daného státu.3

Obsah skutečného, hlubokého a opravdového vztahu (poměru) mezi fyzickou osobou a

státem (jak jest uvedeno výše) není výslovně v právní úpravě vymezen. Touto otázkou se však

zabývá aplikační praxe. Výkladová zpráva k Evropské úmluvě o státním občanství odkazuje

v této věci na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v případu Nottebohm, který konstatoval, že základem tohoto vztahu je sociální skutečnost oddanosti, opravdové spojení existence, zájmů a citů spolu s existencí vzájemných práv a povinností. Právní svazek státního

občanství proto musí být v souladu s opravdovým spojením jednotlivce se státem. Dále toto faktické spojení je vyvozováno zejména z faktu pobytu na území státu, začlenění takové osoby ve státě z hlediska pracovní, rodinné a sociální integrace včetně dodržování právního řádu státu.4

Povinností občana je zejména věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí,

ke kterým je povolán a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území.

2 3 4

Filip J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2004, Brno, s. 121

Filip J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2004, Brno, s. 122

Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno:

25.2.2006]. Dostupné z: //www.migraceonline.cz/legislativa_f.shtml?x=233811

4

-

Znaky státního občanství České republiky jsou:

trvalost vztahu fyzické osoby a státu, který nezaniká plynutím času nebo opuštěním

státního území;

-

veřejnoprávní výlučnost, která netrpí a nerespektuje existenci obdobného právního vztahu;

-

personalita projevující se ve vlastnostech personální výsosti státu, který může výlučně

určovat jistá práva a povinnosti svým občanům bez ohledu na to, kde se nacházejí;

-

bezprostřednost, tj. nezprostředkovanost jiným vztahem k vrchnosti, obci, cechu atd.;

-

efektivita spočívající v nároku na účinnou ochranu ze strany státu, které se lze dovolat, a

dále efektivní vazbou jedince ke státu (pobytem, placením daní, vojenskou službou atp.);

-

rovnost, která vyjadřuje, že všichni občané mají stejná práva a povinnosti jako ostatní.

Nejsou mezi nimi žádné rozdíly z důvodu způsobu nabytí občanství.5

2.2 Definice Jako místní současnou definici státního občanství České republiky uvádím definici Jana

Filipa.

Jan Filip definuje pojem státní občanství ČR touto formulací:

„Státní občanství ČR lze definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah

fyzické osoby a státu, který vzniká z vůle státu, je proti vůli fyzické osoby nezrušitelný (čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR), je předpokladem vzniku určitých vzájemných práv a povinností

jeho

subjektů z hlediska vnitrostátního práva ČR a zakládá zvláštní právní vztahy mezi ČR a jinými

státy spočívající zejména v právu ČR rozhodovat o udělování svého státního občanství, v povinnosti jiných států přihlížet při posuzování státního občanství ČR k naší vnitrostátní úpravě, v poskytování ochrany svým občanům mimo území ČR (diplomatická ochrana).6“

Jako místní historickou definici uvádím charakteristiku státního občanství Jana Černého a

Václava Červenky z roku 19637:

„Státní občanství znamená příslušnost osoby k určitému státu. Na jejím základě se na tuto

osobu vztahují všechny zákony upevňující dané společenské zřízení státu a určující postavení

5 6 7

Filip, J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, s. 122

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002. s. 23

Černý J., Červenka V. Státní občanství ČSSR. Praha: ORBIS, 1963; s. 5

5

občanů v různých oblastech života, především pak jejich práva a povinnosti. Státním občanstvím

je právní svazek osoby s určitým státem. Obsahem státoobčanského poměru jsou vzájemná práva a závazky určené právním řádem každého státu.“

Český právní řád nezná žádnou legální definici pojmu státní občanství. Tak je tomu i

v právu francouzském a anglosaském. Zákon o státním občanství definuje pojem státní občan, nikoli však státní občanství.

Jako mezinárodně právní definici pojmu státní občanství uvádím čl. 2 Evropské úmluvy

o občanství uzavřené ve Štrasburku 6. listopadu 1997:

„státní občanství znamená právní svazek mezi osobou a státem a neoznačuje etnický původ

osoby.“

2.3 Stručný historický exkurz Současné pojetí státního občanství se postupně vytváří zejména od konce 18. století

v období buržoazních revolucí. V té době připravované velké kodifikace soukromého práva musely vymezit i postavení cizinců. Zpravidla tak učinily rozlišením občanů, tj. těch, kteří jsou

ve zvláštním vztahu ke státu a mají plný rozsah práv a povinností a těch, kteří občany nejsou a jejich postavení se může od postavení občanů odchylovat.

V 19. století nahrazuje občanství pojem poddanství, který přímo vyjadřoval poddaného

osobě panovníka. Naopak pojem občan měl vyjádřit aktivní stránku vztahu jedince a státu. S pojmem občana byl spojen pojem určitých práv tzv. práv občanských, jak je v naší právní

oblasti především formulovala Deklarace práv člověka a občana za Velké francouzské revoluce v roce 1789.8

8

Filip J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 119

6

3 Mezinárodněprávní význam pojmu státní občanství Mezinárodní právo v oblasti státního občanství všeobecně uznává pravidlo, že je vnitřní

záležitostí každého státu, jak upraví ve svém právním řádu způsoby nabývání a pozbývání

státního občanství včetně určení podmínek a volného rozhodování o přijetí či nepřijetí cizince do

státního svazku. To vyplývá např. z Haagské úmluvy z roku 1930 o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství, která, i když nikdy nevstoupila v platnost, je pokládána za shrnutí mezinárodního obyčejového práva, a která stanoví, že je věcí každého státu určit podle vlastního

práva, kdo jsou jeho občané. Tento nezpochybnitelný princip napomáhá státu chránit svou suverenitu, bezpečnost a integritu. V čl. 1 je stanoveno:

„Státní příslušnost určuje každý stát podle svého práva. Toto právo má být uznáváno

jinými státy, jestliže je v souladu s mezinárodními smlouvami, mezinárodními obyčeji a obecně uznávanými právními zásadami, které se týkají státní příslušnosti“.

Dále jsou v ní formulovány např. princip rovnoprávnosti občanství různých států,

vyloučení bipolitismu a ochrana před apatrismem, právo občana na expatriaci, princip jednoty občanství rodiny atd.

3.1 Významné mezinárodní smlouvy Mezi další významné mezinárodněprávní úmluvy patří zejména:

Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1958, která zrovnoprávňuje ženy

z hlediska občanství při uzavírání sňatku, vyhl. č. 72/1962 Sb., (obdobně čl. 9 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 , vyhl. č. 95/1987, Sb.),

čl. 5 písm d) bod 3 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace

z roku 1965, který zakazuje vázat občanství na rasu,

čl. 24 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966,

který stanoví právo dítěte na státní občanství (č. 120/1966 Sb.), obdobně čl. 7 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 (č. 104/1991,Sb.)9

Tyto úmluvy reaguje Všeobecná deklarace lidských práv, která v čl. 15 zakotvila právo

každého na státní příslušnost, které nesmí být svévolně zbaven a kterou může měnit. 9

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 29

7

V roce 1997 byla ve Štrasburku na půdě Rady Evropy uzavřena Evropská úmluva o

občanství (76/2004 Sb.m.s.)., která vstoupila v účinnost v březnu 2000. Tato úmluva již vůbec

nezamezuje vzniku dvojího občanství. Uznává sice právo státu držet se principu jednoho

občanství, ale proti tomuto principu kodifikuje dosti široce katalog výjimek: případy dětí, které „zdědily“ dvojí občanství, dvojí občanství jako důsledek manželství apod. Úmluva kodifikuje

oprávnění jednotlivců, jako je maximální desetiletá délka pobytu pro možnost nabýt občanství,

zamezování vzniku bezdomovectví, práva jednotlivců v případě změny státní suverenity na území, široká dispoziční oprávnění jednotlivce v případě zříkání se jednoho z více občanství.

Úmluva obsahuje katalog procesních práv, zejména právo na písemně odůvodněné rozhodnutí, právo na soudní nebo správní odvolání, odůvodněné poplatky, přiměřené lhůty apod. Úmluva

obsahuje také ustanovení, která řeší kolizi vojenské povinnosti u osob s vícerým občanstvím. Úmluva je z větší části výčtem oprávnění jednotlivce a omezení oprávnění státu. Úmluva je

kromě jiného reflexí vývoje státoobčanských úprav v jednotlivých zemích, kdy se stále častěji opouští koncept výlučného občanství a občanství je stále častěji dáváno do souvislosti s lidskými právy a je vnímáno společenskosmluvně a nikoliv statusově.10

Právo Evropských společenství problematiku nabývání a pozbývání státního občanství

neupravuje a plně respektuje vnitrostátní právní úpravu nabývání státního občanství členských států Evropské unie. Každý státní občan členského státu Evropské unie má současně i unijní

občanství. Pozbytím státního občanství členského státu se současně pozbývá i unijní občanství a nabytím státního občanství některého z členských států se současně nabývá unijní občanství.

3.2 Problematika mezinárodních smluv upravujících státoobčanské právo.

Československo uzavřelo několik dvoustranných mezinárodních smluv, které upravovaly

otázku dvojího občanství, respektive zamezení jeho vzniku. Za první republiky uzavřelo smlouvu se Spojenými státy americkými, která upravovala pozbytí občanství jedné smluvní strany, jestliže osoba nabyla občanství druhé smluvní strany. Po válce bylo uzavřeno více smluv

se státy mocenského vlivu Sovětského svazu a jím samotným, které důsledně zamezovaly vzniku

dvojího státního občanství. Současné české právo nepočítá s přímou účinností běžných mezinárodních smluv a jejich přímá aplikace je tedy více než sporná. Zákon o státním občanství

neobsahuje doložku, která by umožňovala přímou aplikaci pravidel, které smlouvy vytváří. 10 Uhl, P. Kritická analýza zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (diplomová práce), Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2002, str. 48

8

Zmíněná smlouva se Spojenými státy, která již neplatí, byla vyhlášena zákonem a některé multilaterální smlouvy podléhají režimu podle čl. 10 Ústavy. O jejich platnosti a přímé

aplikovatelnosti nemůže být pochyb. Jiné multilaterální smlouvy vytváří standardy, které Česká republika prostřednictvím vnitrostátního práva zpravidla dodržuje. Problematická je tedy účinnost většiny dvoustranných mezinárodních smluv o zamezení vzniku dvojího občanství.

Přímo aplikovatelné nejsou a některá jejich pravidla určování právních vztahů jsou v rozporu se

současným českým právem. Kupříkladu při nabytí občanství jedné smluvní strany je tato povinna brát v úvahu vyvazovací proceduru strany druhé, ale český zákon vytváří situace, kdy nikoliv. Dítě, které se narodí občanům dvou různých smluvních stran, je podle

kolizních

pravidel pouze občanem jedné smluvní strany, kdežto podle zákona je vždy občanem ČR. České

úřady jsou vázány zákony a jejich činnost, kupříkladu vydání osvědčení o státním občanství ČR,

by mohla být v některých situacích vnímána jako porušení mezinárodních závazků. Případ, kdy

by takové porušení bylo namítáno, je ovšem stěží představitelný. Při posuzování použitelnosti mezinárodních smluv je třeba brát v úvahu i speciální ustanovení čl. 12 odst. 1) Ústavy, který explicitně stanoví, že nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon, tedy nikoliv mezinárodní smlouva.11

11

Uhl, P. Kritická analýza zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (diplomová

práce). Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2002, s. 27

9

4 Právní úprava státního občanství ČR Právní úprava státního občanství v právním řádu České republiky v jeho systematice náleží

do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do:

práva ústavního, v němž jsou upraveny základy vztahu jedince a státu, svrchovanost

státu, předpoklady k výkonu funkcí, vztahy státu navenek;

správního (správní řízení o udělení státního občanství, osvědčování občanství, doklady,

obrana státu, evidence);

trestního (stíhání za porušení věrnosti státu, vlastizrada, trestné činy funkcionářů, kterými

mohou být jen občané České republiky);

finančního (poplatky při nabývání, pozbývání a osvědčování státního občanství);

mezinárodního práva veřejného (smlouvy s jinými státy řešící dvojí a víceré státní

občanství, právo na diplomatickou ochranu);

mezinárodního práva soukromého (jako hraniční ukazatel).12

Odkaz na zákonnou úpravu státního občanství nalezneme v Ústavě České republiky

(ústavní zákon č. 1/1993 Sb.,) a to ve čl. 12 odst. 1, který sděluje, že nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.

V odst. 2 téhož ústavního zákona a článku je zakotveno, že nikdo nemůže být proti své vůli

zbaven státního občanství.

Problematika státního občanství je podrobně upravena v zákoně o státním občanství a je

založena zejména na těchto principech: -

-

-

-

-

-

princip nepřípustnosti apatrismu (bezdomovectví);

princip vyloučení bipolitismu (dvojího občanství);

princip zabezpečení jednotného státního občanství rodičů a dětí;

princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství;

princip výlučnosti státního občanství ČR;

princip rovnosti občanů bez ohledu na způsob nabytí státního občanství; 13

České státoobčanské právo dále vychází ze zásady ius sanguinis. Kombinace této zásady a

principu výlučnosti státního občanství České republiky činí Českou republiku

relativně

uzavřenou pro cizince, kteří mají zájem české občanství získat. Zákon stanovuje přísné

12 13



10

podmínky rovněž pro vlastní občany, neboť nabytí cizího státního občanství na základě svobodného projevu vůle trestá ztrátou občanství českého.

11

5 Jednotlivé způsoby nabývání státního občanství Existují v zásadě dva základní principy určování státního občanství. Podle ius sanguinis se

občanství státu nabývá narozením se z rodiče, který již občan je. Podle ius soli se občanství státu

nabývá narozením na jeho území, popřípadě na území pod jeho jurisdikcí.

Způsoby nabývání občanství můžeme dále členit dle okolností, na nichž je nabytí

občanství závislé na: -

-

původní (originární), kdy takto fyzická osoba získá občanství přímo od státu, a ne

v návaznosti na občanství někoho jiného (zpravidla udělení, nalezení na území státu, prohlášení);

odvozené (derivátní), tímto způsobem získává fyzická osoba občanství v návaznosti na

občanství někoho jiného (typicky narození, dále osvojení, uznání otcovství, zahrnutí do žádosti o udělení.14

Zákon o státním občanství zná tyto způsoby nabývání státního občanství:

5.1 Narozením (filiací) Jde o základní a nejrozšířenější způsob nabývání státního občanství. V podstatě existují tyto

základní modely: -

-

-

ius sanguinis – státní občanství nabývá dítě po rodičích, popřípadě po jednom z rodičů;

ius soli - dítě nabývá státní občanství státu, na jehož území se narodilo;

kombinace obou principů uvedených pod první a druhou odrážkou, s tím, že dítě nabývá

státní

občanství

buď

tak,

že

musí

splnit

„podmínku“

ius

sanguinis

nebo

ius soli, nebo tak, že musí splnit kumulativně obě podmínky, pokud dítě nabude narozením více státních občanství, může mu být umožněno, po dosažení zletilosti, aby se pro jedno z občanství rozhodlo.15

Podle právní úpravy platné v České republice nabývá dítě narozením české státní občanství,

je-li alespoň jeden z rodičů českým státním občanem (zásada ius sanguinis, § 3 písm. a) zákona o

14 15



25.2.2006]. Dostupný z: http://www.migraceonline.cz/legislativa_f.shtml?x=233811

12

státním občanství. Místo narození dítěte je nerozhodné a tak i dítě českého státního občana narozené v cizině nabývá tímto způsobem státní občanství České republiky. Pokud dítě současně nabude narozením i cizí státní občanství po druhém z rodičů, popřípadě z důvodu místa narození

(ius soli), má občanství dvojí, v některých případech i trojí, pokud se narodí na území státu

uplatňujícího zásadu ius soli. Ve zvláštním případě je i v právním řádu České republiky

uplatněna zásada ius soli a to tehdy, jsou-li rodiče osobami bez státního občanství, alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí (§ 3 písm. b)

zákona o státním občanství). Tento způsob nabytí českého občanství reflektuje jak Úmluvu o snížení případů bezdomovectví z roku 1961, tak Úmluvu o právech dítěte a Evropskou úmluvu o státním občanství.

Dle mého názoru by měla právní úprava reflektovat skutečnost, že Česká republika se stala

přistěhovaleckou zemí a z tohoto důvodu umožnit nabytí státního občanství narozením

potomkům tzv. „přistěhovalců druhé a třetí generace“ a zakotvit tak pro tuto vymezenou skupinu princip ius soli. Už samotný pojem „přistěhovalec druhé a třetí generace“ je přinejmenším

sporný, neboť ve skutečnosti se jedná o osoby, které se na území státu narodily nebo zde při

nejmenším vyrůstaly a které mnohdy nemají k vlasti svých rodičů prakticky žádný nebo jen zprostředkovaný vztah a naopak jejich veškeré vazby jazykové, kulturní i sociální, je spojují

s jejich rodnou zemí. Skutečnost, že nejsou považovány za plnohodnotné členy společnosti, je

problematická jak pro ně samotné, tak pro širší společnost, protože zůstává-li část obyvatel po generace za hranicemi politické pospolitosti, viklá tento fakt základy společenského řádu.

Do zákonné úpravy by se tak měla mimo jiné promítnout skutečnost, že dítě narozené na

území České republiky, jehož alespoň jeden z rodičů cizinců, má na území České republiky zákonem určený počet let trvalý pobyt, nabývá státní občanství narozením.

5.2 Nalezením Jde

o

způsob

nabytí

státního

občanství

v případech,

kdy

je

dítě

nalezeno

na území daného státu a ani provedeným šetřením se nepodaří zjistit rodiče takovéhoto dítěte a tím není možné ani určit jeho státní občanství.

V zájmu předcházení případům bezdomovectví pak dítě může tímto způsobem nabýt státní

občanství státu, na jehož území bylo nalezeno. V praxi pak bývá zpravidla postupováno tak, že pokud se následně podaří zjistit rodiče takovéhoto dítěte a dítě po nich nabylo státní občanství,

13

současně pozbývá státní občanství státu, na jehož území bylo nalezeno (jedná se o vyvratitelnou domněnku).16

Tento způsob nabytí státního občanství je upraven v § 5 zákona o státním občanství, podle

něhož fyzická osoba nalezená na území České republiky nabývá státní občanství České republiky, pokud se neprokáže, že nabyla narozením občanství jiného státu. V posledních pěti letech jde o cca 5 dětí ročně.

5.3 Určením otcovství Jde o způsob nabytí státního občanství, který je de facto „pokračováním“ zásady ius

sanguinis v případě, že dojde k narození dítěte mimo manželství a je k takovému dítěti určeno otcovství muže, který má jiné státní občanství než dítě (matka).

Podle platné právní úpravy § 4 zákona o státním občanství, tímto způsobem nabývá státní

občanství České republiky dítě, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní (osobou bez státního občanství) a otec je státním občanem České republiky. K nabytí občanství dochází

dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství.

Dítě tedy může být ještě nenarozené nebo naopak již může mít i přes 15 let. Stejně jako

v případě narození není jeho souhlas rozhodující. Nabytí občanství nastává určeným dnem, nikoli zpětně. Toto ustanovení tak rovněž přispívá k realizaci principu jednoty občanství rodičů a dětí.17

5.4 Osvojením Jedná se o způsob nabytí občanství, který rovněž reflektuje princip ius sanguinis. Dítě tak

nabývá právní mocí rozsudku o osvojení státní občanství osvojitelů či osvojitele. V daných případech se vychází z předpokladu, že pokrevní rodiče osvojeného dítěte k němu ztrácejí jakoukoli právní vazbu a právně i fakticky na jejich místo „nastupují“ osvojitelé.

Tento způsob nabytí občanství je v České republice upraven v § 3a zákona o státním

občanství, podle kterého dítě, jehož alespoň jeden osvojitel je státním občanem České republiky,

nabývá státního občanství České republiky dnem nabytí právní moci rozsudku o osvojení.

16


25.2.2006]. Dostupný z: http://www.migraceonline.cz/legislativa_f.shtml?x=233811 . 17


14

Současně ustanovení § 27c zákona o státním občanství výslovně stanoví, že dítě, jehož osvojitelé

byli ke dni jeho osvojení státními občany České republiky nebo by se jimi stali k 1.1.1969, nabylo osvojením státní občanství České republiky, pokud toto občanství nenabylo jinak. Jedná

se o ustanovení s retroaktivními důsledky, které se vztahuje na případy osvojení, ke kterým došlo před nabytím účinnosti zákona o státním občanství.

5.5 Prohlášením(opcí) Nabytí státního občanství České republiky prohlášením závisí na projevu vůle budoucího

občana.18

Prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle § 6 zákona o státním

občanství, mohou učinit fyzické osoby, které byly k 31. 12. 1992 státními občany České a

Slovenské federativní republiky, ale neměly ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky. Jejich potomci v přímé linii, kteří nabyli zletilosti, mohou učinit takové prohlášení pouze za předpokladu, že nemají jiné státní občanství.

Prohlášení může samostatně učinit fyzická osoba, která nabyla zletilosti. Rodiče,

popř. jeden z nich, mohou do prohlášení zahrnout i dítě, popř. učinit pro dítě samostatné prohlášení.

Potomci fyzické osoby, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské

federativní republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli zletilosti, si mohou zvolit státní občanství České republiky prohlášením, pokud jde o bezdomovce (osoby bez státního občanství). -

-

Prohlášení o nabytí státního občanství České republiky se činí:

u krajského úřadu (v hlavním městě Praze u úřadu městské části, ve městech Brno,

Ostrava a Plzeň u magistrátů těchto měst) příslušného podle místa trvalého, popř. posledního trvalého pobytu prohlašovatele na území České republiky na zastupitelském úřadě ČR v zahraničí, činí-li prohlášení v cizině.

K prohlášení o nabytí státního občanství České republiky je třeba připojit:

vyplněný předepsaný tiskopis , doklad totožnosti , rodný list, oddací list (pokud žadatel

uzavřel manželství), rodné listy rodičů , doklady prokazující státní občanství ČSFR, čestné

18

Filip, J.Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva Masarykova univerzita v Brně, 2002. str. 36

15

prohlášení o trvalém pobytu v České či Slovenské republice a v jaké době (pokud činíte prohlášení v cizině u zastupitelského úřadu ČR).

Do prohlášení je možno zahrnou také dítě.

V případě že jsou splněny všechny podmínky pro přijetí prohlášení o nabytí českého

státního občanství, vydá příslušný úřad prohlašovateli osvědčení o nabytí státního občanství České republiky.

Lhůty pro vyřízení činí maximálně 60 dní od učinění prohlášení před úřadem příslušným

k jeho přijetí.

5.6 Udělením Způsobu nabývání státního občanství udělením bude věnována pozornost v samostatné

kapitole 6.

16

6 Nabývání státního občanství udělením 6.1 Obecný přehled Jedná se o způsob nabytí státního občanství na základě žádosti podané cizincem nebo

bezdomovcem, který má na území státu zákonem stanovený počet let trvalý pobyt. Rozhodnutí o udělení státního občanství je výkonem práva státní svrchovanosti a každý stát ve svých vnitrostátních předpisech stanoví podmínky pro udělení státního občanství. Tato zásada vychází z již zmiňované „Haagské úmluvy z roku 1930“ a odráží se i v právních předpisech České republiky. Na udělení státního občanství České republiky neexistuje právní nárok. Udělení

státního občanství bývá zpravidla spojeno s určitou délkou trvalého pobytu na území státu, jehož

občanství chce žadatel nabýt. Evropská úmluva o státním občanství stanovuje, že požadovaná délka pobytu před podáním žádosti o udělení státního občanství by měla činit nejvíce 10 let (viz

čl. 6, odst. 3). Dále tato úmluva ponechává na zvážení státu, zda bude požadovat předložení dokladu o pozbytí dosavadního občanství a současně uvádí, že by tento doklad neměl být

vyžadován v případech, kdy jeho předložení není možné nebo to nelze rozumně požadovat (viz čl. 16). V zákonech států jako jsou např. Finsko, Maďarsko, USA je dále stanovena podmínka

prokázání znalosti jazyka a dále prokázání, že žadatel nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin. V Maďarsku, Lotyšsku, Rumunsku, Estonsku je dále požadováno i prokázání znalosti Ústavy a základních historických informací o státu, jehož občanství chce žadatel nabýt.19

Stejně tak jsou rozdílně stanoveny odlišné podmínky nutné k podání a následnému

projednání žádosti o udělení státního občanství.

Nabývání státního občanství udělením se, pokud jde o počet případů, řadí na druhé místo

za narození. O udělení státního občanství na žádost zpravidla rozhodují nejvyšší státní orgány

jako např. v Austrálii, Francii, Irsku, Kanadě a Japonsku rozhoduje o žádosti o udělení státního občanství ministr, Ministerstvo vnitra v Itálii, ve výjimečných případech může přiznat státní občanství italská vláda, se schválením krále lze nabýt norské státní občanství, v Polsku rozhoduje o udělení státního občanství prezident. V případě USA a Dánska rozhodují o udělení

19 Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno: 25.2.2006]. Dostupný z: http://www.migraceonline.cz/legislativa_f.shtml?x=233811

17

občanství i jiné než nejvyšší orgány státu a to v USA soudy, v Dánsku generální guvernér oblasti.20

6.2 Udělení státního občanství v České republice Udělení státního občanství bylo a jest výrazem státní suverenity a vychází ze zásady, že

každý stát má právo určit si, kdo budou jeho občané. Na udělení státního občanství není právní

nárok, ve věci jeho udělení se nerozhoduje o veřejném subjektivním právu. Jak ostatně judikoval Ústavní soud České republiky,21státní občanství lze definovat jako časově trvalý, místně

neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, které je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný a na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti. Přitom je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se státní občanství nabývá a pozbývá.

O udělení tak významného institutu, jakým bezesporu státní občanství je, rozhoduje ve

správním řízení ústřední orgán státní správy a to Ministerstvo vnitra - oddělení státního občanství a matrik na základě žádosti podané cizincem nebo osobou bez státní příslušnosti, kteří žijí trvale

na území České republiky. Děje se tak dle zákona o státním občanství. Udělení státního občanství je závislé na správním uvážení tohoto orgánu (tzv. diskreční pravomoc) v rámci správního řízení o udělení státního občanství, nikoli na svobodném projevu vůle fyzické osoby, jak tomu je v případě nabytí státního občanství České republiky prohlášením. Český právní řád

nezná legální definici pojmu správní uvážení. V odborné literatuře je tento pojem

charakterizován mimo jiné takto: „Podle tradice je správní uvážení představováno situací (nebo uplatněním legislativně-technického prostředku), kdy se vznikem nebo existencí určitých

podmínek (skutkovým stavem) nespojuje příslušné ustanovení právního předpisu nutnost nastoupení jediného možného právního následku, a naopak ponechává subjektu vykonávajícímu veřejnou správu určitý (menší či větší) prostor pro volbu určitého řešení, resp. rozhodnutí.“22

Nejvyšší správní soud23 ve věci udělování státního občanství mimo jiné judikoval, že na

jedné straně souhlasí s názorem, že na udělení státního občanství není právní nárok, jak vyplývá

z gramatické dikce ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., konstatuje však, že rozhodovací 20 Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál MV ČR) [citováno: 25.2.2006]. Dostupné z: http://www.migraceonline.cz/legislativa_f.shtml?x=233811 21 Nález sp. Zn. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 7 a následující 22

Skulová, S. Správní uvážení – základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno: Masarykova univerzita,

2003, s. 15 23

Rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2006 čj. 5 As 28/2005-53,

18

činnost státních orgánů nemůže podléhat libovůli. Libovůle při rozhodovací činnosti správních orgánů by totiž zjevně odporovala charakteru státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené.

Ústavní úprava právo na udělení státního občanství nezahrnula do svého katalogu

subjektivně veřejných základních práv a svobod. Z toho ovšem nelze dovozovat, že zákonná úprava státního občanství se může pohybovat v jakémsi „ústavně právním vakuu“, tzn. že

ústavními normami není vůbec limitována. V tomto bodě stačí připomenout, že i na tuto materii

se nepochybně vztahují příslušné ústavní principy a nelze opomíjet rovněž skutečnost, že stávající ústavní systém vychází z hodnotové vázanosti a právě vazba na příslušné hodnoty představuje také sama o sobě ústavní limitaci této problematiky.24

Domnívám se, že de lege ferenda by byla vhodnější právní úprava, která by zakotvila

udělení státního občanství na základě zákonem stanovených podmínek jako veřejné subjektivní

právo, jak je tomu například v Rakousku, Německu a Belgii. Tato právní úprava by také pomohla vyřešit mnohdy svízelnou situaci tzv. „přistěhovalců druhé a třetí generace“. V případě Rakouska za splnění zákonem předepsaných podmínek mají cizinci nárok na udělení občanství

po 30 letech, kdy mají hlavní bydliště v Rakousku nebo po 15 letech hlavního bydliště, pokud prokážou současně osobní a profesní integraci do rakouské společnosti. V Německu existuje

vedle naturalizace nenárokové (diskreční), naturalizace nároková (mandatorní) podle ustanovení cizineckého zákona pro určité kategorie imigrantů za splnění zákonem daných podmínek. 25

Myslím si, že nárok na udělení státního občanství po splnění zákonných podmínek

rozhodně nemůže být na újmu státní suverenitě ani bezpečnosti státu. Naopak by byla na základě

této skutečnosti lépe naplněna zásada předvídatelnosti rozhodování oddělení státního občanství a matrik Ministerstva vnitra a nemohlo by docházet k nedůvodným rozdílům v jeho rozhodovací

činnosti. Dle mého názoru je závažným problémem skutečnost, že o naturalizaci rozhoduje složka výkonné moci, v praxi tedy anonymní úředníci Ministerstva vnitra a nikoliv instituce, které jsou svojí povahou nezávislé.

24

Molek, J., Šimíček, V. Udělování státního občanství – na cestě od milosti státu k soudně

přezkoumatelnému rozhodnutí. Právník ,2005, číslo 2, s. 138 25

Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/Občanství a lidská práva.

Praha: Open Society Fund Praha, 2003, s. 39

19

7 Správní řízení o udělení státního občanství Předmětem správního řízení je taková rozhodovací činnost orgánů veřejné správy, jejímž

účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti

jmenovitě určené osoby, nebo jímž se v určité věci autoritativně prohlašuje, že taková osoba práva má, nebo nemá.26

V případě řízení o udělení státního občanství se jedná o správní řízení zvláštní a správní

řízení o žádosti. Pojem zvláštní správní řízení se v tomto smyslu používá pro správní řízení,

jejichž úprava je výrazem kombinace obecné úpravy správního řízení a odchylek od něj

s předností úpravy zvláštní a tzv. subsidiárním („podpůrným“) využitím správního řádu.27

V případě tohoto správního řízení je tzv. zvláštní úpravou zákon o státním občanství, v němž jsou upraveny základní procesní pravidla.

Další text by měl být přehledným průvodcem správním řízením o udělení státního

občanství České republiky.

7.1 Žadatelé o udělení státního občanství Žadateli jsou státní občané cizího státu nebo bezdomovci trvale žijící na území

České republiky. Trvalý pobyt jim byl udělen na základě rozhodnutí cizinecké policie po splnění

podmínek uvedených v zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen cizinecký zákon). O udělení státního občanství mohou

usilovat také osoby bez státního občanství trvale žijící v České republice. Účastníky řízení jsou tedy žadatel, který může žádost podat společně s manželem, žádosti mohou připojit také děti. Je

tomu tak zejména kvůli dodržování principu jednotného občanství rodiny a přiměřené výši správního poplatku, jak je ostatně stanoveno v čl. 13 Evropské úmluvy o státním občanství .

7.2 Žádost Prvním krokem cizinců a bezdomovců v cestě za udělením státního občanství České

republiky je podání žádosti. Z žádosti musí být patrno, o co žadatel žádá dle § 45 odst.

26 27

Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, Praha, 2005; s. 22

Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, Praha, 2005; s. 25

20

1 zákona č. 500/2004, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), dle § 37 odst. 2 správního řádu, musí být z žádosti patrno, kdo ji podává, žadatel v ní je povinen uvést jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování

dle § 19 odst. 3 správního řádu. Pakliže žádost nemá uvedené náležitosti a trpí i dalšími vadami,

správní orgán pomůže žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění a

poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě (§ 45 odst. 2, správního řádu).

Žádost o udělení státního občanství České republiky se podává u krajského úřadu (v Praze

u úřadu městské části, ve městech Brno, Plzeň, Ostrava u magistrátů těchto měst) příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele). Úřad příslušný k podání žádosti (dále je úřad) vyplní s žadatelem dotazník.28

7.3 Pohovor Dalším procesním krokem pro žadatele je pohovor, k němuž je úřadem předvolán. Znalost

českého jazyka neprokazuje žadatel, který je, nebo byl státním občanem Slovenské republiky.

Tento pohovor ověří žadatelovu znalost českého jazyka dle vyhlášky Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy č. 137/1993 Sb., na kterou je odkaz v odst. 3 § 7 zákona o státním

občanství. Pohovor trvá nejdéle 30 minut. Znalost českého jazyka prokáže žadatel, pokud je

schopen plynně a jazykově správně reagovat na otázky vztahující se k běžným situacím denního

života a umí ústně sdělit obsah textu z denní tisku. O výsledku pohovoru je učiněn zápis do spisu.

Zde bych chtěla podotknout, že jednacím jazykem v tomto správním řízení je jazyk

český dle § 16, odst. 1, správního řádu, v odst. 3 § 16 citovaného zákona, je zakotveno právo na tlumočníka pro každého, kdo prohlásí, že neovládá jednací jazyk. Žadatel si v tomto případě

tlumočníka obstará na vlastní náklady. Byť v pohovoru prokazuje žadatel znalost českého jazyka, domnívám se, že by neměla být přítomnost tlumočníka účastníkovi při dalších

fakultativních ústních jednáních v rámci tohoto správního řízení posouzena v jeho neprospěch

při konečném rozhodování o udělení státního občanství, zejména z toho důvodu, že při pohovoru jazykově správně a plynně zodpovídá toliko otázky vztahující se k běžným situacím denního

života, a za to jistě správní řízení o udělení státního občanství pro svoji náročnost považovat nelze.

28

Příloha č. 1 bakalářské práce

21

7.4 Zastoupení na základě plné moci Účastník tohoto správního řízení (žadatel) má právo zvolit si zmocněnce. Zmocnění se

prokazuje písemnou plnou mocí nebo tak lze učinit ústním prohlášením do protokolu. Je na žadateli, jestli se rozhodne zmocněnce zmocnit pro celé řízení, nebo jen jeho část, k určitému

úkonu či pro určitou skupinu úkonů (viz § 33, správního řádu). V tomto správním řízením je pro

žadatele nepochybně výhodnější, pokud má oporu v kvalifikovaném zástupci, který ho tímto specifickým správním řízení provede. V tomto bodě chci upozornit, že v České republice existují

neziskové organizace, jež žadatelům nejen v oblasti nabývání státní občanství udělením poskytují zdarma odbornou pomoc a informace.29

7.5 Zahájení správního řízení o udělení státního občanství Žádost o udělení státního občanství se odesílá prostřednictvím cizinecké policie

Ministerstvu vnitra nejpozději do 30 dnů od jejího podání.

Žádost se odesílá spolu se stanoviskem úřadu (v němž se zpravidla uvádí, jak žadatel

spolupracoval, jaký byl průběh pohovoru), stanoviskem obecního úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele (obecní úřad se vyjádří zejména k okolnostem, zda se žadatel v místě uvedeného trvalého pobytu zdržuje, zda nenarušuje klidné občanské soužití, do jaké míry je

žadatel integrován do společnosti), stanoviskem cizinecké policie (v něm je vyjádřeno, zda

žadatel plní povinnosti vyplývající pro něj z cizineckého zákona a zda nepředstavuje bezpečnostní rizika pro Českou republiku). Dále spolu s doklady (stanovenými v § 8 zákona o státním občanství), které žadatel předložil úřadu.

Správní řízení o udělení státního občanství je zahájeno dnem, kdy žádost došla

Ministerstvu vnitra. O žádosti rozhoduje oddělení státního občanství a matrik, odbor všeobecné správy MV ČR.

Posuzování žádosti ministerstvem můžeme rozdělit do čtyř fází. V první fázi ministerstvo

žádost posoudí na základě splnění podmínek stanovených § 7 zákona o státním občanství:

a) Žadatel má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje, (podmínky pro udělení

trvalého pobytu cizinci jsou upraveny v cizineckém zákoně). Trvalý pobyt ve smyslu cizineckého zákona, je totiž kvalifikovaný, nejvyšší pobytový statut, který může být za 29

např. Organizace na pomoc uprchlíkům, Doma v ČR, Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva

22

zákonem stanových podmínek (pokud pro cizince ze zákona nevyplývají výjimky z hlediska rodinných vazeb k občanu České republiky nebo k cizinci s trvalým

pobytem), udělen cizinci po 10 letech nepřetržitého pobytu na území na základě

povolení k dlouhodobému pobytu. Sečteme-li tedy požadovaných 5 let trvalého pobytu a 10 let nepřetržitého pobytu na základě povolení k dlouhodobému pobytu, dojdeme

k výsledku 15 let pobytu v ČR před možností podat žádost o udělení státního občanství, což může odporovat čl. 6 odst. 3, Evropské úmluvy o státním občanství, kde je

stanovena maximální délka pobytu před podáním žádosti na 10 let. Dle zákona o státním občanství (§ 11 odst. 1, písm. b)

lze délku pětiletého trvalého pobytu

prominout, žije-li cizinec na území ČR nepřetržitě alespoň 10 let. Cizinec žádající o

státní občanství po desetiletém pobytu je takto stavěn do pozice žadatele o výjimku, i

když splňuje podmínku danou Evropskou úmluvou o státním občanství, jíž je Česká

republika vázána a jež by tedy měla mít jako právní předpis vyšší právní síly přednost před zákonem. Obecně lze konstatovat, že lze prominout délku trvalého pobytu, nikoliv

však jeho absenci. De lege ferenda by měla být podmínka 5 let trvalého pobytu

nahrazena požadavkem desetiletého zákonného pobytu (součet délek trvalého pobytu a pobytu na základě povolení k dlouhodobému pobytu dohromady). Tento požadavek je v návrhu novelizace cizineckého zákona naplněn. Délka pobytu v tomto novelizačním

návrhu, který má vejít v účinnost 1. září 2006, pro udělení povolení k trvalému pobytu

je stanovena na 5 let. V prospěch této skutečnosti hovoří např. fakt, že v Evropě převládá trend ke zkracování požadovaných délek pobytu (např. Belgie zkrátila v posledních letech délku pobytu z 5 let na 3 roky)30 a dále skutečnost, že délka pobytu sama o sobě není dokladem integrace cizince do české společnosti. Maximální délka pobytu by neměla také odporovat mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána.

b) Žadatel prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyl dosavadní státní občanství, nejde-li

o bezdomovce, nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České

republiky. Tento dokument se předkládá pouze v případě tzv. udělení příslibu udělení

státního občanství. Vydání tohoto příslibu je rozhodnutím o přerušení správního

řízení na dobu 18 měsíců. Po tuto dobu je žadatel povinen si tento dokument opatřit. V případě průtahů ze strany úřadů domovského státu, může ministerstvo tuto lhůtu na

30

Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva.


23

žádost žadatele prodloužit. Doklad o pozbytí dosavadního státního občanství s dalšími

listinami uvedenými v příslibu předloží žadatel příslušnému oddělení krajského úřadu,

které je po opětovném získání stanoviska obce a Cizinecké policie, odešle Ministerstvu vnitra. Dnem, kdy tento doklad ministerstvu dojde, přerušené správní řízení

pokračuje. Tato podmínka vychází z principu výlučnosti státního občanství České republiky. Současné globalizační a integrační trendy, které předpokládají volný pohyb

osob, relativizují význam výlučného spojení fyzické osoby s jedním státem. Z pohledu

de lege ferenda by měla být právní úprava této podmínky flexibilnější 31, tedy

respektovat současné občanství žadatelovo a nenutit jej k vyvázání z tohoto svazku. Domnívám se, že by bylo více než vhodné zrušit koncepci jednoho občanství. Vyloučí

se tím všechny problémy, které jeho uplatňování provází. V případě dodržení koncepce, umožnit dvojí občanství také osobám, které je získaly v souvislosti s

historicky odůvodněnými důvody, jako osoby žijící na Těšínsku (polské občanství) či Hlučínsku (německé spolkové občanství). Právní úprava připouštějící vznik dvojího občanství by více reflektovala rozmanitost životních osudů bez zbytečných zásahů.

c) Žadatel nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný

čin. Splnění této podmínky žadatel potvrzuje předložením výpisu z rejstříku trestů, který nesmí být starší 6 měsíců. Tento doklad předkládá žadatel starší 15 let. Tato podmínka patří v evropských zemích k standardním požadavkům pro udělení státního občanství. Např. ve Velké Británii a Irsku je tento požadavek formulován obecněji: aby

žadatel měl „dobrý charakter“, a nebo jak je tomu v případě Švédska, že „vedl slušný život a lze to i nadále předpokládat.“ Francie a Rakousko vylučuje z možnosti udělit

státní občanství pachatele závažnějších trestných činů (ve Francii to znamená

odsouzení za trestný čin na více jak 6 měsíců, v Rakousku na více než 3 měsíce).32 Dle mého názoru je tato podmínka legitimní, neboť stát nemá zájem, aby se jeho občany

staly trestané fyzické osoby představující bezpečnostní riziko. Otázkou zůstává, zda takovým rizikem nejsou také žadatelé, kteří byly trestáni před 6 a více lety za závažné trestné činy. Zde dostává prostor Ministerstvo vnitra ve svém správním uvážení, ve kterém by mělo tento faktor posoudit. 31


přezkoumatelnému rozhodnutí. Právník, 2005, číslo 2, s. 156 32



24

d) Žadatel prokáže znalost českého jazyka. Podkladem pro doložení této podmínky je záznam o pohovoru,

který proběhl u příslušného úřadu na základě vyhlášky č.

137/1993 Sb. Jakkoli můžeme u podmínky délky trvalého pobytu pozorovat v posledních letech liberalizační tendence33, u jazykových podmínek je tento vývoj opačný. Na znalost úředního jazyka či jazyků je v evropských zemích kladen velký

důraz. Jazykové požadavky dle vyhl. č. 137/1993 Sb., lze označit ve srovnání s požadavky v jiných evropských zemích za přiměřené. Pro porovnání maďarský zákon

kombinuje jazykové znalosti se znalostí ústavy. Žadatel podstupuje zkoušku ze základních ústavních znalostí v maďarštině. Pro zajímavost ještě uvedu, že pokud je

v zemi více úředních jazyků jako je tomu např. ve Velké Británii, je požadována

znalost alespoň jednoho z těchto jazyků (angličtina, velština nebo skotská galština).34

Myslím si, že v souvislosti s evropskou integrací i globalizací snad stojí také za úvahu,

zda by angličtina mohla být v budoucnu alternativou češtiny. Podmínku znalosti českého jazyka lze prominout dle § 11 odst. 4, zákona o státním občanství, v případech

hodných zvláštního zřetele. Při neprokázání znalosti českého jazyka se může jednat například o vážné zdravotní důvody, vysoký věk žadatele apod.

e) Žadatel plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu

upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky (cizinecký zákon), povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, odvody a poplatky. Ministerstvo si může dle

§ 8 zákona o státním občanství, vyžádat potvrzení finančního úřadu o úhradě daní a

poplatků, kopie daňových přiznání, výpisů z obchodního rejstříku, živnostenských listů nebo pracovních smluv, potvrzení zdravotní pojišťovny o řádném průběhu a platbách

veřejného zdravotního pojištění a potvrzení zaměstnavatele o úhradě daně z příjmů a o platbách na veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Při udělování státního občanství je ekonomická a sociální

situace žadatele prakticky vždy zohledňována. Obecně lze tvrdit, že žadatel takto prokazuje svoje zajištění existence, soběstačnost a že tedy nebude pro stát, o jehož 33

Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/Občanská lidská práva. Praha:

Open Society Fund Praha, 2003, s. 41 34



25

občanství usiluje, zátěží. Výjimku tvoří případy, kdy pro udělení státního občanství hovoří závažné humanitární nebo politické důvody. Výjimku pro splnění této podmínky

může Ministerstvo vnitra učinit dle § 11 odst. 4 v případech hodných zvláštního zřetele na základě správního uvážení.

Podmínku beztrestnosti prominout nelze v žádném případě.

Pokud některá z těchto podmínek pod písmeny a), b), d), a e) splněna není ministerstvo v

tzv. druhé fázi zjistí, jsou-li u písmen a) a b) splněny podmínky stanovené v § 11 odst. 1 až 3

zákona o státním občanství, v případě písmen

d) a e) pak, zda se jedná o případ hodný

zvláštního zřetele. Některé možnosti udělení výjimek jsou přímo v textu přiřazeny k jednotlivým podmínkám. Na základě svého správního uvážení podmínky v pomyslné třetí fázi promine či

nikoliv. Dále je ministerstvo v tzv. čtvrté fázi povinno posoudit žádost z hlediska bezpečnosti státu jak je uvedeno v § 10 odst. 3 zákona o státním občanství, k čemuž si může vyžádat stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; pokud je obsahem těchto stanovisek skutečnost podléhající utajení podle zvláštního zákona (§ 2 písm. a) zákona č.

412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.), nestává se

součástí spisu. Aplikace tohoto ustanovení je předmětem kritiky veřejného ochránce práv, která se zaměřuje zejména na stávající praxi Ministerstva vnitra, které rezignuje na jakékoli

odůvodnění v souvislosti s posouzením žádosti o udělení státního občanství z hlediska bezpečnosti státu, především s poukazem na jeden ze základních principů právního státu, kterým

je respektování zásady předvídatelnosti zákona a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze strany exekutivní moci.35 Právní jistotu žadatelů podlamuje nemožnost přezkoumatelnosti

takového rozhodnutí.

Veřejný ochránce práv si je samozřejmě vědom toho, že je nutno reflektovat legitimní

veřejný zájem na ochraně utajovaných skutečností, to však neznamená, že lze posuzované

bezpečnostní hledisko v odůvodnění rozhodnutí zcela pominout a je na Ministerstvu vnitra, aby si našlo vhodnou cestu, která by sladila tento veřejný zájem (zájem státu) se zájmem

soukromým, tj. se zájmem žadatele, který v mnoha případech vůbec netuší, proč jeho žádosti nebylo vyhověno.36

35 36

Zpráva o činnost ochránce za první čtvrtletí roku 2005, kapitola 7

Čaněk, M. Na co si stěžují cizinci, rozhovor s Viktorem Kučerou z Kanceláře veřejného ochránce práv,

[citováno: 27.2.2006]. Dostupný z: http://www.migraceonline.cz/clanky_f.shtml?x=233412

26

7.6 Institut správního uvážení Pokud je takto žádost posouzena z bezpečnostního hlediska a pokud je všech pět

zákonných podmínek splněno či prominuto, lze státní občanství udělit. Z gramatického vykladu této věty, zde Ministerstvo opět dostává prostor ke svému uvážení, zda občanství udělí či nikoliv.

Není zcela od věci poznamenat názor J. Molka a V. Šimíčka uveřejněný v časopise Právník 2/2005, který pregnantně vystihuje situaci žadatele v rozhodovacím procesu:

„Žadatel o občanství je tedy v roli hráče v televizní hře, který postupuje čtyřmi koly

soutěže, kde občas může moderátor prominout špatné zodpovězení některé otázky, aby po té, co všemi těmito koly úspěšně projde, bylo ponecháno na moderátorově vůli, zda mu výhru vyplatí či nikoliv.“37

Formulací v právních předpisech „může“, „lze“, „na udělení oprávnění není nárok“ –

poskytuje zákonodárce prostor správnímu orgánu k tzv. správnímu uvážení (diskreční pravomoc), kdy má správní orgán možnost volné úvahy v předpisem vytvořeném rámci. Jestliže však tento rámec chybí tak, jako v případě udělování státního občanství ČR, může tato formulace

vzbudit dojem, že je správnímu orgánu i po splnění všech podmínek, uvedených v zákoně, ponecháno zcela na jeho vůli, zda občanství udělí či nikoliv.38

V rozhodovací činnosti Ministerstva vnitra lze vystopovat, že žádosti o udělení státního

občanství byly zamítnuty mimo jiné také z důvodu nedostatečné integrace žadatelů do české společnosti. Tuto podmínku však zákon o udělení státního občanství nezná. V zájmu zachování

právní jistoty musí být směry správního uvážení dostatečně předvídatelné, aby mohl žadatel podepřít svoji žádost dostatečnými důkazy.

Vrchní soud v Praze ke způsobu provedení správního uvážení státním orgánem judikoval 39,

že rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem

potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a po té volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a

mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí (rozsudek ze dne 5.11.1993, sp. zn. 6 A 99/92). 37


přezkoumatelnému rozhodnutí. Právník, 2005, číslo 2, s. 142 38

Černý, P. Soudní přezkum správního uvážení nejen v řízení o udělení státního občanství. Bulletin

advokacie, 2005, číslo 7-8, s. 60 39

Mazanec, M. Soudní judikatura ve věcech správních 1993 – 1997. Praha: Linde Praha, 1998, s. 143

27

Lze dovodit, že rovnost účastníků ve správním řízení, která je zakotvena v čl. 37 odst. 3

Listiny základních práv a svobod, se nevztahuje jen na řízení, ve kterém vystupuje více účastníků, ale i na účastníky různých řízení stejného druhu. Orgán je vázán i vlastním rozhodováním. V případě, že Ministerstvo vnitra stanoví pro určitého žadatele kritéria, po jejichž

splnění je tomuto žadateli státní občanství uděleno, nemá ministerstvo možnost, i přes volné správní uvážení, v případě jiného žadatele, který naplňuje stejná kritéria a nejsou u něj jiné okolnosti vedoucí ke změně přístupu, žádost u udělení občanství odmítnout.40

Z uvedeného textu vyplývá, že tzv. (absolutní) správní uvážení neexistuje a Ministerstvo

vnitra je vázáno jak procesními předpisy, tak vlastním rozhodováním, ve kterém by nemělo docházet k nedůvodným rozdílům.

7.7 Zásady rozhodování Ministerstvo vnitra při rozhodování o udělení státního občanství se musí řídit, jak pro něj

vyplývá ze správního řádu, zásadou materiální pravdy neboli zjištění skutkového stavu věci, o

němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 (jak stanovuje § 3 správního řádu). Mezi zásady uvedené v § 2 patří zásada legality (zákonnosti). Tato je rovněž zakotvena v čl. 2, odst. 3 Ústavy České

republiky. Další zásadou je předvídatelnost rozhodnutí (zásada legitimního očekávání). Jak vyplývá z § 2 odst 4, správního řádu, správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu

s veřejným zájmem (což je další zásada, kterou musí tento orgán respektovat) a aby odpovídalo

okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Tuto zásadu můžeme rovněž nalézt v Listině základních práv a svobod, zejm. v čl. 1, čl. 3 a čl. 5.

K uvedeným zásadám si také dovoluji připojit názor soudce Nejvyššího správního soudu

pana JUDr. Vojtěcha Šimíčka: „V obecné rovině je však nezbytné, aby správní orgány při svém rozhodování ctily nejen principy formální zákonnosti, tzn. soulad s pozitivním právem, nýbrž

aby respektovaly i obecné ústavní principy, jako je zejména proporcionalita a předvídatelnost (legitimní očekávání). V konkrétním případě tak je nutno poměřovat důsledky každého rozhodnutí i z hlediska závažnosti případného porušení práva účastníky řízení a s přihlédnutím k

vlastní dosavadní rozhodovací činnosti. V opačném případě se totiž může správní orgán dopustit

40

Černý, P. Soudní přezkum správního uvážení nejen v řízení o udělení státního občanství. Bulletin

advokacie, 2005, číslo 7-8, s. 63

28

takových excesů, jako je přepjatý formalismus či dokonce libovůle, což jsou jevy v právním státě zcela nepřípustné.“41

7.8 Vydání Listiny o udělení státního občanství Ministerstvo vnitra je povinno rozhodnout o žádosti do 90 dnů ode dne zahájení správního

řízení. Pakliže je rozhodnuto o přerušení správního řízení, lhůta pro vydání rozhodnutí neběží.

V případě, že se Ministerstvo vnitra rozhodlo ve věci žádosti o udělení státního občanství

žadateli vyhovět, je žadateli vydána tímto orgánem Listina o udělení státního občanství. Listina o udělení státního občanství má charakter veřejné listiny. Žadatel je povinen uhradit

správní poplatek, který činí 10.000,-- Kč. Ministerstvo vnitra může ve zvlášť odůvodněných případech státního zájmu poplatek snížit až na částku 1 000,-- Kč.

Listina o udělení státního občanství je postoupena obecnímu úřadu obce s rozšířenou

působností (v hlavním městě Praze před tajemníkem úřadu městské části, ve městech Brno, Ostrava a Plzeň před tajemníkem magistrátu těchto měst) příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele, v cizině před vedoucím zastupitelského úřadu České republiky. Tento úřad je povinen pozvat žadatele nejpozději do 6 týdnů ke složení státoobčanského slibu.

Státní občanství České republiky se nabývá dnem složení státoobčanského slibu před

tajemníkem výše uvedeného úřadu, v cizině před vedoucím zastupitelského úřadu. Složení

státoobčanského slibu je slavnostní ceremoniál, v němž žadatel odcituje slova § 12, odst. 1 zákona o státním občanství:

„Slibuji na svou čest věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat všechny zákony

a jiné obecně závazné právní předpisy. Slibuji, že budu plnit všechny povinnosti státního občana České republiky".

Ve výjimečných případech bývá složení státoobčanského slibu Ministerstvem vnitra

prominuto, pak se české státní občanství nabývá dnem, kdy rozhodnutí o prominutí státoobčanského slibu nabylo právní moci.

Při příležitosti skládání státoobčanského slibu je žadateli Listina o udělení státního

občanství České republiky předána. Děti mladší 18 let státoobčanský slib neskládají. Dítě zahrnuté do žádosti rodičů nabývá české státní občanství dnem, kdy jej nabude alespoň jeden z

41

Čaněk, M. Přepjatý formalismus a libovůle jsou v právním státě nepřípustné. Rozhovor s Vojtěchem

Šimíčkem

z

Nejvyššího

správního

soudu,

http://www.migraceonline.cz/index.shtml?x=235000

29

[citováno

27.2.2006].

Dostupný

z:

rodičů; bylo-li dítěti české státní občanství uděleno samostatně, nabývá jej dnem převzetí udělovací listiny jeho zákonnými zástupci.

7.9 Vydání rozhodnutí o neudělení státního občanství V případě zamítnutí žádosti o udělení státního občanství vydává Ministerstvo vnitra

rozhodnutí o neudělení státního občanství, jež splňuje všechny náležitosti dané správním řádem. Jak můžeme vysledovat v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu v Brně, velký důraz

je kladen na řádné odůvodnění tohoto rozhodnutí, které bývalo v jistých případech vskutku

nedostačující. Nejvyšší správní soud judikoval42, že pouhé konstatování, že pro udělení státního

občanství ČR žalobce nesplňuje podmínky dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, aniž by se Ministerstvo vnitra blíže vypořádalo s takovým

konstatováním a stejně tak dále příp. i s otázkou možnosti prominutí předmětných podmínek, je

nutno považovat za nedostačující a neodpovídající ustanovení § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, podle nichž musí

rozhodnutí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a v odůvodnění správní orgán uvede, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Toto pochybení konstatuje Nejvyšší správní soud v tomto konkrétním

případě i při vědomí specifičnosti řízení o udělení státního občanství a při toliko omezení působnosti citovaných ustanovení správního řádu na tento typ řízení.

Zde si také dovoluji uvést názor soudce Nejvyššího správního soudu pana JUDr. Vojtěcha

Šimíčka, který vyjadřuje postoj Nejvyššího správního soudu k této problematice: “Netvrdíme sice, že na udělení státního občanství existuje nárok, který by byl soudně vymahatelný, nicméně

na straně druhé pokud ministerstvo rozhodne o neudělení státního občanství, musí být z tohoto rozhodnutí jasně seznatelné, z jakých důvodů ke svému závěru dospělo. Správní uvážení ministerstva se tak může pohybovat v rámci posouzení zákonem stanovených podmínek pro

nabytí státního občanství, nemůže však libovolně zakládat podmínky nové, zákonem výslovně nepředvídané a v některých případech dokonce ani nevyjádřené v odůvodnění rozhodnutí. Je

tedy nepochybně věcí suverénního rozhodnutí státu, jaké podmínky pro udělení státního

občanství stanoví (pokud nejsou samozřejmě svojí povahou diskriminační), musí tak však učinit

42

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.1. 2004, čj. 7 A 31/2002-33

30

formou zákona a zákonnými limity je následně správní orgán vázán. Úkolem soudu je pak následně hodnotit, zda tyto limity byly při správním rozhodování dodrženy.“43

7.10 Opravné prostředky 7.10.1

Rozklad

Dalším oprávněním žadatele ve správním řízení je možnost podání řádného opravného

prostředku proti rozhodnutí o neudělení státního občanství.

Rozhodnutí o neudělení státního občanství vydává Ministerstvo vnitra, tedy ústřední orgán

státní správy. V případě, že opravný prostředek nemůže být projednán dvouinstančně pro

neexistenci vyššího instančně nadřízeného orgánu státní správy a nemá tedy tzv. devolutivní

účinek, je tímto opravným prostředkem rozklad. O rozkladu proto rozhoduje vždy vedoucí

příslušného ústředního orgánu státní správy, tj. ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního

úřadu a to na základě jím ustanovené rozkladové komise44 (o jejím složení bude pojednáno níže).

Rozklad je řádný opravný prostředek ve správním řízení, který přichází v úvahu u tzv.

prvoinstančních rozhodnutí ústředních orgánů státní správy. Ve správním řádu jsou ustanovení týkající se rozkladu zakotvena v § 152 . Pro řízení o rozkladu se také předpokládá přiměřené

využití správního řádu o odvolacím řízení (§ 81 a 82 citovaného zákona), jímž je třeba rozumět

takové využití, které bude respektovat podstatu rozkladu, jíž se tento řádný opravný prostředek liší od odvolání. Tzn. zejména to, že na řízení o rozkladu nelze vztahovat analogii povahou

rozkladu vyloučené dvouinstančnosti, a v rámci „interna“ ústředního orgánu postupovat tak, jako by mezi aparátem ústředního orgánu (oddělení státního občanství a matrik Ministerstva vnitra ČR) a vedoucím ústředního orgánu (ministrem vnitra) šlo právě o dvě instance. 45 Náležitosti rozkladu:

Žadatel může proti rozhodnutí o neudělení státního občanství podat rozklad ministru vnitra

do 15 dnů ode dne oznámení zamítavého rozhodnutí46 prostřednictvím oddělení státního občanství a matrik Ministerstva vnitra. 43

Čaněk, M. Přepjatý formalismus a libovůle jsou v právním státě nepřípustné. Rozhovor s Vojtěchem

Šimíčkem

z

Nejvyššího

správního

z:http://www.migraceonline.cz/index.shtml?x=235000 44 45 46

soudu

[citováno

Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 199

Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, 2005; s. 199

§ 83 odst. 1 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

31

27.2.2006],

dostupný

Podání rozkladu musí splňovat zákonem dané skutečnosti47 jako např. proti kterému

rozhodnutí směřuje, napadení výrokové části rozhodnutí a v čem je spatřován rozpor s právními

předpisy. V případě dalších náležitostí rozkladu se na něj vztahuje ustanovení § 37 odst. 2 citovaného zákona. Tedy z něj musí být patrno, kdo rozklad podává, v jaké věci a co navrhuje,

označení správního orgánu, jemuž je určeno a podpis žadatele. Rozklad se podává ve 2 paré vyhotovených stejnopisů.

Návrh na rozhodnutí rozkladu podle § 152 odst. 2 citovaného zákona předkládá ministru

vnitra rozkladová komise (§ 152 odst. 3, správního řádu), která se skládá nejméně z 5 členů.

Jejího předsedu a ostatní členy jmenuje ministr vnitra. Rozkladová komise se sestává z odborníků v dané problematice, kteří nejsou zaměstnanci Ministerstva vnitra.

Ministr vnitra z takto předloženého návrhu rozklad buď zamítne, 48 nebo rozhodnutí zruší.

Proti tomuto rozhodnutí již není možno podat odvolání.

7.10.2

Žaloba ve správním soudnictví

Žadatel má právo přezkoumat zamítavé rozhodnutí o rozkladu soudní cestou v rámci

správního soudnictví.

Soudy ve správním soudnictví (krajské soudy prostřednictvím tzv. specializovaných senátů

a Nejvyšší správní soud) rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné

správy orgánem moci výkonné, jak uvádí § 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen soudní řád správní), jak je tomu v případě rozhodnutí o rozkladu vydaném Ministerstvem vnitra.

Jak stanovuje § 5 soudního řádu správního, žadatel se může ve správním soudnictví

domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků.

Dle § 32 soudního řádu správního, řízení je zahájeno dnem, kdy došla žaloba proti

rozhodnutí o rozkladu soudu (krajskému soudu).

Jako příklad rozhodovací činnosti soudů uvádím usnesení Městského soudu v Praze, který

se ve věci žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí rozkladu usnesl 49na zamítnutí této žaloby pro

nepřípustnost (§ 46 odst. 1, písm. b, soudního řádu správního). Z odůvodnění usnesení vyplývá,

že soud na základě výkladu ustanovení § 2 a § 4 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního a ustanovení § 7 odst. 1 zákona o státním občanství, dovodil, že na udělení státního občanství 47 48

§ 82 odst. 2 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

Rozhodnutí, jímž se zamítá podaný rozklad proti rozhodnutí o neudělení státního občanství je přílohou č.

4 této kvalifikační práce. 49

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2004, čj. 8 Ca 198/2004-27

32

nemá žadatel právní nárok. Správní orgán o žádném veřejném subjektivním právu žadatele

nerozhoduje a je proto vyloučeno, aby důsledkem tohoto rozhodnutí bylo založení práva, popř. jeho změna, zrušení nebo jeho závazné určení. Rozhodnutí žalovaného (Ministerstvo vnitra) i jemu předcházející rozhodnutí tak není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 , soudního řádu správního a je dle § 70 písm. a) soudního řádu správního, vyloučeno ze soudního přezkumu.

Proti tomuto usnesení byla podána kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu, jíž bude

věnována pozornost níže.

7.10.3

Kasační stížnost

Poslední možností žadatele o státní občanství České republiky, jak se domoci svého práva

na přezkoumání rozhodnutí, je podání kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu.

Kasační stížnost je dle § 103 soudního řádu správního opravným prostředkem proti

pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá zrušení soudního rozhodnutí.

Proti usnesení Městské soudu v Praze ze dne 28.1.2004, čj. 8 Ca 198/2004-27 uvedeném

v podkapitole 7.10.2 byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který toto usnesení zrušil a věc byla předána tomuto soudu k dalšímu řízení.50 Nejvyšší správní soud v rozsudku uvedl, že nemůže souhlasit s názorem, že volná úvaha správního orgánu nepodléhá

soudnímu přezkumu. Správní rozhodnutí, v němž bylo při rozhodování použito institutu správního uvážení, soud přezkoumává, a to pouze po té stránce a v takové rovině, zda tato volná úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem. Součástí přezkoumání soudu je i

posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Nejvyšší správní soud uzavírá, že i když správní orgán rozhoduje na základě volné správní

úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek

správního uvážení nevybočil. Nezákonnost takového rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení. (§ 78 odst. 1 soudního řádu

správního), nebo může být způsobena porušením procesních předpisů. Účastníci jsou tímto limitováni při formulaci žalobních bodů správní žaloby, nikoliv však vyloučeni ze soudní

ochrany. Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným

Nejvyšším soudem v tomto rozsudku a je proto povinen se podanou žalobou žalobce zabývat věcně.

50

Rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2006 čj. 5 AS 28/2005-53

33

8 Motivy cizinců pro získání státního občanství ČR Důvodem, proč vlastně cizinci a bezdomovci podstupují toto správní řízení, na jehož konci

se mohou stát občany České republiky, jistě může být mimo jiné i rozdílné zacházení, důvody

spočívající v kontrole migrace a regulace pracovního trhu. Pro úplnost znovu zopakuji, že některá práva náleží pouze občanům státu: právo pobývat na území státu, aktivní a pasivní

volební právo, právo na diplomatickou ochranu ze strany státu, právo vykonávat určitý druh povolání, právo na hmotné zabezpečení ve stáří, bezplatný přístup ke vzdělání. Toto jsou jistě pádné argumenty a motivace pro tyto fyzické osoby, které na území České republiky žijí, pracují, studují, jsou zde usazeni se svojí rodinou, nebo zde rodiny zakládají, aktivně se podílejí na HDP,

jak je uvedeno v podkapitole 8.1.2, ve které je věnována pozornost jejich ekonomické aktivitě a svojí přítomností českou společnost obohacují. Udělení státního občanství je nejvyšší možný stupeň integrace těchto jedinců do české společnosti a měl by být jakýmsi přirozeným vyústěním jejich letitého pobývání zde, pokud o ně usilují.

8.1 Statistika 8.1.1 Cizinci v ČR

Informačním pramenem pro následující řádky jsou údaje Českého statistického úřadu.

V České republice v devadesátých letech počet legálně usazených cizinců postupně

vzrůstal. Mezi lety 1994 a 1999 se více než zdvojnásobil ze zhruba 100 tisíc na počty kolem 200

tisíc pobývajících cizinců. V roce 2000 počet cizinců v ČR poklesl o 30.000 osob, přičemž tento

vývoj se všeobecně přičítá změnám legislativy. 1.1.2000 vstoupil v platnost cizinecký zákon, v původní podobě, který podstatně zpřísnil vstupní a pobytový režim většiny cizinců v ČR.

Některá ustanovení tohoto zákona byla zmírněna až novelou platnou od 1. července 2001, která

měla za následek opětovný mírný nárůst počtu usazených cizinců. Ten pokračoval až do roku 2005, kdy v ČR bylo Ředitelstvím služby Cizinecké a pohraniční policie evidováno přibližně

280 000 cizinců, z nichž 40 % představovali cizinci s trvalým pobytem. Od roku 2000 počet cizinců s trvalým pobytem vzrostl téměř o 44 000 osob.

V souvislosti se vstupem ČR do EU došlo k rozšíření kategorií pobytu, kromě pobytů

trvalých a víz nad 90 dnů jsou rozlišovány také pobyty dlouhodobé (pobyty navazující na víza

nad 90 dnů) a pobyty přechodné pro občany EU a jejich rodinné příslušníky. K 31. 12. 2005 bylo v ČR evidováno 278.312 cizinců, z toho 110.598 cizinců s trvalým pobytem, 145.909 cizinců s pobytem dlouhodobým či přechodným (občanů EU a jejich 34

rodinných příslušníků), 21.805 cizinců s vízem nad 90 dnů - a dále - 1.799 cizinců s platným

azylem. (Celkový počet cizinců tedy - včetně cizinců s aktuálně platným azylem - činil 280.111

osob).51

8.1.2 Ekonomicky aktivní cizinci

Z 278.312 žijících cizinců na našem území k 31.12.2005 evidovaly úřady ČR celkem

218.982 ekonomicky aktivních cizinců. 151.736 těchto cizinců bylo v postavení zaměstnanců (mezi tyto cizince jsou nově podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, rovněž řazeni cizinci, kteří pracují jako společníci obchodních společností, členové

družstev či jako členové statutárních orgánů obchodních společností a družstev a přitom se kromě účasti na řízení společnosti věnují plnění běžných úkolů), dále 67.246 cizinců mělo platné živnostenské oprávnění.

Pracující cizinci tvořili 79.% z celkového počtu cizinců bydlících v České republice.

Cizincům v postavení zaměstnanců dominují občané Slovenska (75.297 osob, 50.% všech

cizinců v postavení zaměstnanců), dále následovali občané Ukrajiny (40.060 osob, 26.%) a

Polska (12.635 osob, 8.%). Cizinci s živnostenským oprávněním byli z 34.% tvořeni občany

Vietnamu (22.620 osob), dále 31.% z nich představovali občané Ukrajiny (21.135 osob) a 13.%

občané Slovenska (8.719 osob). 33% všech pracujících cizinců pracovalo v Praze, 14.% pak ve Středočeském kraji, 9.% v kraji Jihomoravském, 7.% v kraji Plzeňském a 6.% v kraji Moravskoslezském.52

51 52

www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/pocet_cizincu_v_cr [citováno: 1.4.2006]

http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/ekonomicka_aktivita [citováno: 1.4. 2006]

35

8.1.3 Počet udělení státního občanství za rok 2005

1. Počet žádostí o udělení státního občanství České republiky celkem :1608 2. Počet osob, kterým bylo státní občanství České republiky uděleno: 1177 3. Počet osob, kterým byla žádost zamítnuta : 653

36

z toho rozklad podalo osob:356 53 Pro vysvětlení uvádím, že v bodu 2 jsou zahrnuty i osoby, které podaly žádost

o udělení státního občanství České republiky ještě v roce 2004, avšak k udělení občanství České

republiky došlo až v roce 2005. Proto nemůže odpovídat součet počtu osob uvedených pod

bodem 2 a 3 počtu osob uvedených v bodě 1. Ministerstvo vnitra do své odpovědi nezahrnulo do uvedených počtů údaje týkající se slovenských státních občanů, proto pro úplnost uvádím také údaje, jež zveřejnil Český statistický úřad. Počty udělených státních občanství slovenským občanům jsou přílohou této práce.54

V roce 2005 nabylo státního občanství České republiky 2.626 osob. Podle zákona o

státním občanství bylo státní občanství uděleno 1.423 osobám a 1.013 bývalých slovenských občanů je na základě stejného zákona nabylo prohlášením (§18a, §18b, §18c).55

53

Zdrojem těchto údajů mi byla odpověď Ministerstva vnitra oddělení státního občanství a matrik, která je

přílohou č. 2 této práce. 54

Odpověď Ministerstva vnitra, oddělení státního občanství a matrik na doplňující dotoz, týkající se počtu

udělených státních občanství slovenským občanům, příloha č. 3 bakalářské práce. 55

http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/nabyvani_statniho_obcanstvi [citováno: 2.4.20006]

37

9 Závěrem Státní občanství České republiky je z právního hlediska nejvyšší dosažitelný stupeň

integrace cizince do české společnosti. S ohledem na dlouhodobý demografický vývoj naše země

cizince potřebuje a zejména v budoucnu potřebovat bude, určitá řešení, které jsem se v práci snažila navrhnout by tudíž měly vést ke zlepšení jejich postavení. Současná právní úprava naturalizace cizinců je poměrně přísná a rigidní.

Cílem této bakalářské práce bylo upozornit na problematické body současné právní

úpravy v procesu udělování státního občanství, promítající se do rozhodovací praxe oddělení státního občanství a matrik Ministerstva vnitra, které o tomto významném institutu rozhoduje.

Domnívám se, že de lege ferenda by byla vhodnější právní úprava, která by zakotvila

udělení státního občanství na základě zákonem stanovených podmínek jako veřejné subjektivní

právo, jak je tomu například v Rakousku, Německu a Belgii. Tato právní úprava by také vyřešila

mnohdy svízelnou situaci „přistěhovalců druhé a třetí generace“. Nárok na udělení státního občanství po splnění zákonných podmínek rozhodně nemůže být na újmu státní suverenitě ani

bezpečnosti státu. Naopak by byla na základě této skutečnosti lépe naplněna zásada

předvídatelnosti rozhodování oddělení státního občanství a matrik Ministerstva vnitra a nemohlo by docházet k nedůvodným rozdílům v jeho rozhodovací činnosti. Dle mého názoru je také závažným problémem skutečnost, že o naturalizaci rozhoduje složka výkonné moci, v praxi tedy anonymní úředníci Ministerstva vnitra a nikoliv instituce, které jsou svoji povahou nezávislé.

Problematickým bodem z pohledu žadatele se jeví institut správního uvážení, který nemá

dán zákonem pevný rámec a poskytuje tak Ministerstvu vnitra poměrně velký manévrovací prostor při rozhodování, který může mnohdy hraničit téměř s libovůlí, což zcela pochopitelně odporuje principům právního státu, kdy rozhodování státních orgánů je vázáno právními

předpisy a je založeno na zásadě předvídatelnosti správního rozhodnutí. Stávající zákonná

úprava musí být v konkrétních případech vykládána tak, že neumožňuje správnímu orgánu zamítnout žádost o udělení státního občanství z jiných než uvedených zákonných důvodů. Jinak řečeno, správní uvážení se může pohybovat toliko intra legem ve smyslu posouzení naplnění

konkrétních zákonných podmínek v individuálním případě, nikoliv ve vytvoření podmínek

nových, zákonem vůbec nepředvídaných. V každém případě každé rozhodnutí o udělení státního občanství musí být náležitě odůvodněné, a tedy i následně soudně přezkoumatelné.

Z hlediska současných globalizačních a integračních trendů, které předpokládají volný

pohyb osob a relativizují tak význam výlučného spojení fyzické osoby s jedním státem, by měla být právní úprava podmínky §

7 písm. b) zákona o státním občanství, flexibilnější, tedy 38

respektovat současné občanství žadatelovo a nenutit jej k vyvázání z tohoto svazku. Bylo by více

než vhodné zrušit koncepci jednoho občanství. Vyloučí se tím všechny problémy, které jeho

uplatňování provází. V případě dodržení současné koncepce, alespoň umožnit dvojí občanství také osobám, které je nabudou v souvislosti s historicky odůvodněnými důvody, jako osoby žijící

na Těšínsku (polské občanství) či Hlučínsku (německé spolkové občanství). Právní úprava

připouštějící vznik dvojího občanství by více reflektovala rozmanitost životních osudů bez zbytečných zásahů.

Jako další problematický bod současné právní úpravy shledávám zamítnutí žádosti

z hlediska bezpečnosti státu, kdy podklady, na základě nichž bylo rozhodnuto, se nestávají součástí spisu a takové rozhodnutí mnohdy nebývá řádně odůvodněno, což rovněž odporuje zásadám právního státu.

Naopak pozitivním jevem shledávám rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu,

který ve věcech udělování státního občanství v rámci kasačních stížností rozhodoval a v jeho rozhodovací činnosti můžeme vystopovat jasnou názorovou konzistentnost, která se projevuje

opětovným kladením důrazu na řádné odůvodnění rozhodnutí o neudělení státního občanství a

konstatováním, že i když správní orgán rozhoduje na základě správního uvážení, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že nevybočilo z mezí a hledisek správního uvážení. I v těchto případech musí tento orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování.

39

10 SUMMARY – Naturalization in the Czech Republic Baccalaureate Thesis

Citizenship is one of the essential attributes that form a basis of existence for every

sovereign state.

As a basic legal bond between a citizen and the state, citizenship remains a prerequisite for

full-fledged membership of an individual in the society. Some rights can be only enjoyed in full

extent by citizens, including the right to reside on the state territory, right to elect and to be

elected, right to diplomatic protection from state, right to practise certain professions, access to free education, right to material security in elderly age and more.

Every state is entitled to define who will be its citizen, in accordance with international

law. The decision on granting citizenship is an exercise of the right of state sovereignty and every state defines terms of the granting citizenship in its national provisions. This principle

stems from the Hague Convention of 1930 and is thus reflected in the legal provisions of the

Czech Republic. Czechoslovak as well as Czech law never knew the institute of a legal claim to

citizenship for a person who were not a citizen and lived on the state territory as a foreigner or displaced, and thus actually participated in its life.

The Czech Republic citizenship is, from the legal perspective, the highest possible degree

of a foreigner’s integration into Czech society. Regarding the long-term demographic

development, our country needs foreigners and will certainly need them in the future. Therefore, certain legal provisions should be made to amend their position. The current enactment of the foreigners naturalization is comparatively strict and rigid.

The purpose of this baccalaureate thesis is to draw attention to the problematic points of

the current legal regulations in the process of naturalization that project themselves in the

decision-making practice in the Department of Citizenship and Registries of the Department of

Home Affairs (Ministerstvo vnitra) which functions as the decision body in this important institute. The grammatical articulation of the Law on Citizenship implies that there is no legal

claim for granting citizenship. Thus, the relevant administrative procedure does not make a

decision about public subjective right. The decision-making is an exercise of state sovereignty, through which the state itself decides about those who will be its citizens, based on the conditions provided by law.

From the applicant’s point of view, we can see a problematic point in the institute of the

discretion. The law does not provide a consistent frame for this institute, and thus gives the Department of Home Affairs during the decision-making process a relatively large margin of 40

manoeuvre that may frequently verge on arbitrariness. This naturally stands in contradiction to the principles of a legally consistent state, in which the decision-making of state institutions is

bound by legal provision and based on the principle of predictability of an administrative

decision. The current regularization has to be, in specific cases, interpreted in the sense that it does not authorize the administrative body to deny an application for citizenship for other than claimed legal reasons. In other words, the discretion can only proceed intra legem in accordance with assessment of fulfilling the specific legal terms in the individual case, not in creating new

terms, unpredicted by the law. At all events, every decision on granting a citizenship has to be appropriately sustained, so that it can be subsequently probated by the court.

The current trends of globalisation and integration presume free movement of people and

thus relativise the meaning of an exclusive connection of a natural person to one state. Therefore, the legal regulation of the term § 7 let. b) in the Czech Law on Citizenship, should be more

flexible in that it will respect the current citizenship of the applicant and will not force them to untie this bond. It would be more than appropriate to discontinue the concept of one citizenship

and foreclose all the problems that accompany its enforcement. If the regulations decide to continue this concept, they should allow double citizenship to people who got it within the context of historical development, such as people living in the Těšín region (Polish citizenship)

or in the Hlučín region (citizenship of Germany). The legal regulation allowing the occurrence of

double citizenship would reflect the diversity of human life stories more adequately, without unnecessary intervening.

Another problematic aspect of the current legal regulation can be seen in the clause of

denying the application with regard to state security. In this case, the background documents that make basis for the decision are not included in the judicial record, and thus the decision cannot be probated, which is in contradiction with principles of a legally consistent state. In spite of

possible risks resulting from potential abuse of citizenship, in the future these cases should be

treated more liberally, as it is apparently no longer true that granting citizenship to certain groups of people can fundamentally threaten the existence of the state.

On the other hand, I appreciate the decision-making practise of the Supreme

Administrative Court, the institution that adjudicated on the matters of granting citizenship

within cassation protests. In its verdicts, one can see clear and consistent viewpoint that reflects itself in uncompromising focus on proper foundation for the verdict denying the citizenship and in the ascertainment that, although the administrative body makes its decisions on the basis of

discretion, its decision must be revisable and it must be apparent that the body has not deviated from the borders and aspects of the discretion. Even in these cases, the administrative body has 41

to respect the given procedures as well as elementary legal principles of administrative decisionmaking.

42

11 Literatura Monografie

Filip, J., Svatoň J., Zimek J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, ISBN 80-210-3023-2;

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, ISBN 80-210-2592-1;

Skulová, S. a kol. Správní právo procesní. Praha Eurolex Bohemia, 2005, ISBN 80-86861-53-8;

Průcha, P. Správní právo – obecná část. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, ISBN 80-210-3350-9;

Skulová, S. Správní uvážení – základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, ISBN 80-210-3237-5;

Černý, J., Červenka, V. Státní občanství ČSSR. Praha: Orbis, 1963;

Kolektiv autorů, Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001, ISBN 80-200-09825;

Potočný, M., Ondřej, J. Dokumenty mezinárodního práva II. Praha:Vydavatelství Karolinum, 1996, ISBN 80-7184-273-7;

Ondruš, R. Správní řád - nový zákon č. 500/2004 Sb. s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Linde Praha, 2005, ISBN 80-7201-523-0;

Verner, V. Státní občanství a domovské právo republiky Československé. Praha: Právnické

nakladatelství V. Tomsy, 1947;

Černý, J., Valášek, M. České státní občanství. Praha: Linde Praha , 1996;

Mazanec, M. Soudní judikatura ve věcech správních 1993 – 1997. Praha: Linde Praha, 1998 Časopisecké publikace:

Černý, P. Soudní přezkum správního uvážení nejen v řízení o udělení státního občanství. Bulletin advokacie, 2005, číslo 7-8;

Molek, J., Šimíček, V. Udělování státního občanství – na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému rozhodnutí. Právník, 2005, číslo 2; Právní předpisy

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů;

ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů; mezinárodní smlouva č. 76/2004 Sb.m.s., Evropská úmluva o státním občanství;

zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů;

43

zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů;

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů;

zákon č. 150/2002 Sb, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů;

zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti;

vyhláška č. 137/1993 Sb., kterou se stanoví kritéria pro prokazování znalosti českého jazyka žadatelů o udělení státního občanství; Judikatura

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.1. 2004, čj. 7 A 31/2002-33;

Rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2006 čj. 5 As 28/2005-53; Nález sp. Zn. ÚS 9/94, Sbírka nálezu a usnesení;

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2004, čj. 8 Ca 198/2004-27; Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.11.1993, sp. zn. 6 A 99/92; Ostatní prameny

Právní komparativní studie migrace, kolektiv autorů, Poradna pro občanství/Občanství a lidská práva. Praha: Open Society Fund Praha, 2003;

Zpráva o činnost ochránce za první čtvrtletí roku 2005;

Uhl, P. Kritická analýza zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (diplomová práce). Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2002;

Analýza právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství (koncepční materiál Ministerstva vnitra ČR) [25.2.2006]. Dostupný z:

http://www.migraceonline.cz/legislativa_f.shtml?x=233811 [citováno: 25.2.2006];

Čaněk, M. Na co si stěžují cizinci, rozhovor s Viktorem Kučerou z Kanceláře veřejného ochránce práv, [citováno: 27.2.2006]. Dostupný z:

http://www.migraceonline.cz/clanky_f.shtml?x=233412

Čaněk, M. Přepjatý formalismus a libovůle jsou v právním státě nepřípustné. Rozhovor s Vojtěchem Šimíčkem z Nejvyššího správního soudu, [citováno: 27.2.2006]. Dostupný z: http://www.migraceonline.cz/index.shtml?x=235000

http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/nabyvani_statniho_obcanstvi [citováno:1.4.2006];

http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/ekonomicka_aktivita,[citováno:1.4.2006];

44

12 Obsah 1

2

Úvod ...........................................................................................................................2

Vymezení pojmu státní občanství ................................................................................4

2.1

Státní občanství obecně .......................................................................................4

2.3

Stručný historický exkurz ....................................................................................6

2.2 3

4 5

Mezinárodněprávní význam pojmu státní občanství.....................................................7

3.1 3.2

Problematika mezinárodních smluv upravujících státoobčanské právo.................8

Jednotlivé způsoby nabývání státního občanství ........................................................12

5.1

Narozením (filiací) ............................................................................................12

5.3

Určením otcovství .............................................................................................14

5.4 5.5

7

Významné mezinárodní smlouvy .........................................................................7

Právní úprava státního občanství ČR .........................................................................10

5.2

6

Definice...............................................................................................................5

5.6

Nalezením .........................................................................................................13

Osvojením .........................................................................................................14

Prohlášením(opcí)..............................................................................................15 Udělením ...........................................................................................................16

Nabývání státního občanství udělením.......................................................................17

6.1 6.2

Obecný přehled..................................................................................................17 Udělení státního občanství v České republice ....................................................18

Správní řízení o udělení státního občanství ................................................................20

7.1

Žadatelé o udělení státního občanství.................................................................20

7.3

Pohovor .............................................................................................................21

7.2 7.4 7.5 7.6

7.7 7.8 7.9

7.10

Žádost................................................................................................................20 Zastoupení na základě plné moci .......................................................................22

Zahájení správního řízení o udělení státního občanství.......................................22

Institut správního uvážení ..................................................................................27 Zásady rozhodování...........................................................................................28 Vydání Listiny o udělení státního občanství.......................................................29

Vydání rozhodnutí o neudělení státního občanství .............................................30

7.10.1 7.10.2

Opravné prostředky........................................................................................31 Rozklad .....................................................................................................31 Žaloba ve správním soudnictví...................................................................32 45

8

7.10.3

Kasační stížnost .........................................................................................33

Motivy cizinců pro získání státního občanství ČR .....................................................34

8.1

Statistika............................................................................................................34

8.1.1

Cizinci v ČR ..............................................................................................34

8.1.3

Počet udělení státního občanství za rok 2005..............................................36

8.1.2

9

Ekonomicky aktivní cizinci........................................................................35

Závěrem ....................................................................................................................38

10 11

SUMMARY – Naturalization in the Czech Republic .............................................40

12

Literatura...............................................................................................................43 Obsah ....................................................................................................................45

Přílohy.............................................................................................................................47

Příloha č. 1...................................................................................................................47 Příloha č. 2...................................................................................................................49 Příloha č. 3...................................................................................................................50 Příloha č. 4...................................................................................................................51

46

Přílohy Příloha č. 1 DOTAZNÍK

k žádosti o udělení státního občanství I.

1. Žadatel (žadatelka) Jméno a příjmení, popřípadě též rodné příjmení Datum a místo narození Zaměstnání Bydliště Vzdělání Rodinný stav Kdy a kde uzavřel(a) manželství, popřípadě kdy a kde bylo manželství rozvedeno Měsíční příjem 2. Manžel (manželka) Jméno a příjmení, popřípadě rodné příjmení Datum a místo narození Zaměstnání Bydliště Vzdělání Státní občanství Měsíční příjem 3. Děti Jméno a příjmení Datum a místo narození Bydliště Státní občanství 4. Dosavadní státní občanství žadatele (žadatelky) Jak žadatel(ka) nabyl(a), popřípadě pozbyl(a) dosavadní státní občanství a jak je prokazuje

47

Dosavadní státní občanství Žádal již v minulosti o státní občanství České republiky, kdy a kde 5. Pobyt na území České republiky Od kdy se zdržuje na území České republiky Od kdy má povolen trvalý pobyt na území České republiky Pobyt před vstupem na území České republiky Průkaz k pobytu na území České republiky Cestovní doklad II. Rodiče žadatele (žadatelky) Jméno a příjmení Datum a místo narození Státní občanství Bydliště Pobyt na území České republiky Žádali již v minulosti o státní občanství České republiky, kdy a kde Dne ...................... .......................... podpis pracovníka úřadu

.............................. podpis žadatele (žadatelky)

razítko se státním znakem

48

Příloha č. 2

MINISTERSTVO VNITRA Odbor všeobecné správy

nám. Hrdinů 3, 140 21 Praha 4

Čj.: VS-478/50/2-2006

V Praze dne 6.3.2006

Vážená paní

Klára Kejdová

E-mail.: [email protected] Vážená paní, oddělení státního občanství a matrik odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra obdrželo Váš dotaz ze

dne 24.2.2006 který se týká statistiky udělení státního občanství České republiky za rok 2005.

1. Počet žádostí o udělení státního občanství České republiky celkem ……………….…..1608 2. Počet osob, kterým bylo státní občanství České republiky uděleno………………..….. 1177 (statistika v členění podle dosavadního občanství je připojena v příloze)

3. Počet osob, kterým byla žádost zamítnuta ……………………………………………….653 z toho rozklad podalo osob ………………………………………………………………....356 Pro

vysvětlení

uvádíme,

že

v bodu

2

jsou

zahrnuty

i

osoby,

které

podaly

žádost

o udělení státního občanství České republiky ještě v roce 2004, avšak k udělení občanství České republiky došlo až v roce 2005. Proto nemůže odpovídat součet počtu osob uvedených pod bodem 2 a 3 počtu osob uvedených v bodě 1.

S pozdravem

JUDr. Kateřina Guluškinová vedoucí oddělení

státního občanství a matrik

Vyřizuje: Ivana Malá tel.: 974 817 411

49

Příloha č. 3

Čj.: VS-478/50/2-2006

MINISTERSTVO VNITRA Odbor všeobecné správy nám. Hrdinů 3, 140 21 Praha 4

V Praze dne 13.3.2006

Vážená paní

Klára Kejdová

E-mail.: [email protected] Vážená paní,

oddělení státního občanství a matrik odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra obdrželo Váš doplňující dotaz ze dne 9.3.2006,

který se týká statistiky udělení státního občanství České republiky slovenským občanům.

1. Počet žádostí o udělení státního občanství České republiky podaných v letech 2000 – 2005 slovenskými státními občany 2000………….717 2001………….348 2002………….291 2003………….189 2004………….189 2005………….282

2. Počet slovenských občanů, kteří nabyli státní občanství České republiky udělením dle zákona č. 40/1993 Sb. 2001…………..215 2002…………..247 2003……………79

2004…………..177 2005…………..246

3. Počet slovenských občanů, kteří nabyli občanství České republiky prohlášením podle § 18a zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a

pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 1999………….6278 2000………….5377

2001………….3378 2002………….1862 2003…………..850 2004…………..627

2005……….….565

4. Počet slovenských občanů, kteří nabyli občanství České republiky prohlášením podle § 18b zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a

pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 2003………….55

2004………….364 2005………….123

5. Počet slovenských občanů, kteří nabyli občanství České republiky prohlášením podle § 18c zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a

pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 2003………….5

2004………….573 2005………….325

Pro úplnost uvádíme, že údaje o nabytí státního občanství slovenskými občany v předchozích letech a počet žádostí slovenských

občanů, jejichž žádosti Ministerstvo vnitra nevyhovělo, nevedeme. S pozdravem

JUDr. Kateřina Guluškinová vedoucí oddělení

50

státního občanství a matrik

Příloha č. 4

51

52

53

Bakalářská práce. Proces udělování státního občanství

Recommend Documents