BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Alsu Chajbullinová Leishmaniózy Centrální Asie a zakavkazských republik

Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Alsu Chajbullinová Leishmaniózy Centrální Asie a zakavkazských republik

Školitel: RNDr. Jan Votýpka, Ph.D.

Praha 2009

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu bakalářské práce RNDr. Janu Votýpkovi, Ph.D. za velmi ochotnou odbornou pomoc při jejím zpracování a korektuře. Dále děkuji Mgr. Vítu Dvořákovi, Ph.D. za odborné uvedení do problematiky mé budoucí laboratorní práce a mé rodině a nejbližším za jejich podporu.

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a výhradně za použití uvedené literatury. V Praze dne 27. 7. 2009

Alsu Chajbullinová

Obsah Abstrakt

2

Úvod

3

1 Taxonomické postavení rodu Leishmania

3

2 Klinické příznaky leishmanióz

3

3 Přenašeči leishmanií

4

4 Rezervoároví hostitelé leishmanií

6

5 Životní cyklus leishmanií

6

6 Epidemiologická situace ve výskytu leishmanióz ve světě

8

7 Leishmaniózy Centrální Asie a zakavkazských republik 7.1 Zoonotická kožní leishmanióza (ZKL) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.1 Areál ZKL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.2 Druhová variabilita leishmanií v ohniscích ZKL . . . . . . . . . . 7.1.3 Vnitrodruhová variabilita leishmanií v ohniscích ZKL . . . . . . 7.1.4 Cirkulace leishmanií v ohniscích ZKL . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.5 Fauna flebotomů v ohniscích ZKL a možní přenašeči leishmanií . 7.1.6 Hostitelé původců ZKL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.7 Epidemiologická situace v některých endemických oblastech ZKL 7.2 Antroponotická kožní leishmanióza (AKL) . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.1 Epidemiologická situace ve výskytu AKL . . . . . . . . . . . . . 7.2.2 Přenašeči druhu L. tropica . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Viscerální leishmanióza (VL) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.1 Ohniska VL v zakavkazských republikách . . . . . . . . . . . . . 7.3.2 Ohniska VL ve středoasijských republikách . . . . . . . . . . . . 8 Kontrola leishmanióz 8.1 Kontrola ZKL . . . 8.2 Kontrola AKL . . 8.3 Kontrola VL . . .

v . . .

Centrální Asii a . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

8 9 9 10 11 12 13 15 16 18 18 19 20 20 22

zakavkazských republikách 23 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

Závěr

25

Seznam literatury

26

Přílohy

36

1

Abstrakt V endemických oblastech Centrální Asie a zakavkazských republik se lze setkat s kožní a viscerální formou leishmanióz. V ohniscích zoonotické kožní leishmaniózy (ZKL) se v populacích pískomilů velkých (Rhombomys opimus) vyskytují sympatricky druhy Leishmania major, L. turanica a L. gerbilli, z nichž pouze L. major je patogenní pro člověka. Klíčovým přenašečem L. major je Phlebotomus papatasi. Antroponotická kožní leishmanióza (AKL), působená druhem L. tropica v těchto oblastech, byla registrována do 60. let 20. století. Stálá přítomnost specifického přenašeče P. sergenti však nevylučuje sporadický výskyt nových případů. Viscerální leishmanióza je na tomto území působena druhem L. infantum. Jedná se o mediteránní zoonotickou formu, postihující hlavně dětskou populaci. Rezervoárovými hostiteli jsou psovité šelmy, jako přenašeči se mohou uplatnit různé druhy flebotomů, především z podrodů Larroussius a Adlerius. Druh L. infantum byl v těchto oblastech registrován i jako původce kožní formy leishmaniózy. Kontrola leishmanióz je v daných oblastech soustředěna především na eliminaci přenašečů a rezervoárových hostitelů, kteří jsou zdrojem infekce u lidí a včasnou léčbu infikovaných obyvatel. Klíčová slova: Kožní leishmanióza, viscerální leishmanióza, L. major, L. turanica, L. gerbilli, L. tropica, L. infantum, epidemiologie, Phlebotominae, kontrola leishmaniózy, Centrální Asie, zakavkazské republiky.

Abstract Cutaneous and visceral leishmaniasis occurs in endemic regions of Central Asia and Transcaucasia republics. The following species, Leishmania major, L. turanica and L. gerbilli, occurs sympatrically at populations of great gerbil (Rhombomys opimus) in zoonotic cutaneous leishmaniasis foci. Only L. major is pathogenic for humans and Phlebotomus papatasi serves as the main vector. Anthroponic cutaneous leishmaniasis caused by species L. tropica was registered by the end of the sixties of 20th century. Permanent presence of the specific vector, P. sergenti, enables sporadic appearance of new cases. Visceral leishmaniasis in this area is caused by L. infantum, Mediterranean zoonotic leishmaniasis affecting children population; however this species was also registered as etiological agent of cutaneous leishmaniasis. Canines serve as reservoir hosts and various Phlebotominae species from subgenus Larroussius and Adlerius can enforce as vectors. Control of leishmaniasis is focused mainly to vector and reservoir hosts elimination and early therapy of infected people. Key words: Cutaneous leishmaniasis, visceral leishmaniasis, L. major, L. turanica, L. gerbilli, L. tropica, L. infantum, epidemiology, Phlebotominae, leishmaniasis control, Central Asia, Transcaucasia

2

Úvod Leishmaniózy jsou komplexem protozoálních onemocnění působeným asi 21 druhy rodu Leishmania (Singh 2006). Toto onemocnění je rozšířeno jak v Novém světě (Jižní a Střední Amerika, zasahuje dokonce až do jižního Texasu), tak ve Starém světě (jižní Evropa, Afrika, střední východ, Centrální Asie, indický subkontinent), (viz přílohy 1 až 4; Buffet 2007). Dle údajů WHO (2007) je leishmaniózou ohroženo přibližně 350 milionů lidí, aktuální počet postižených lidí na světě je odhadován na 14 milionů a roční incidence na 2 miliony nových případů. Endemické oblasti leishmanióz se nachází i na území Centrální Asie a zakavkazských republik. Jedná se o velmi rozsáhlý areál výskytu tohoto onemocnění s různými biotopy a klimatickými podmínkami, které dávají předpoklad pro existenci bohaté a různorodé fauny původců, možných rezervoárových hostitelů a potenciálních přenašečů. Tato oblast je zajímavá nejen z epidemiologického, ale i taxonomického a evolučního hlediska. Recentní informace o epidemiologické a entomologické situaci z daných oblastí se však v anglojazyčné literatuře vyskytují pouze útržkovitě a často se lze setkat s argumentací, že informace z této oblasti buďto zcela chybí nebo jsou těžko dostupné. Ve své práci se proto soustřeďuji na endemické oblasti středoasijských a zakavkazských republik bývalého SSSR (viz příloha 5). Z dostupných informačních zdrojů z anglojazyčné a ruskojazyčné literatury jsem se pokusila vytvořit přehled dosavadních znalostí, zahrnující i historický pohled na problematiku leishmanióz, jejich původců, rezervoárových hostitelů, přenašečů, epidemiologickou situaci a metody kontroly onemocnění na zmiňovaném území.

1

Taxonomické postavení rodu Leishmania

Rod Leishmania náleží do říše Excavata (Euglenozoa: Kinetoplastida: Trypanosomatidae) (Simpson et al. 2002; Jhingran et al. 2008). Na základě morfologie a životního cyklu se leishmanie dělí na tři samostatné podrody: Sauroleishmania, Viannia a Leishmania (Lainson et Shaw 1987). Také fylogenetické analýzy založené na studiu kinetoplastidové DNA podporují monofilii těchto tří podrodů (Yurchenko et al. 2000). Někteří autoři však skupinu Sauroleishmania zařazují na taxonomickou úroveň rodu (Sacks et al. 2008). Pro jednotnost termínů je v této práci skupina Sauroleishmania dále uváděna na úrovni podrodu. Lidské leishmaniózy jsou způsobovány výhradně zástupci podrodů Leishmania a Viannia (Sádlová 1999). Fylogenetické analýzy věnované rodu Leishmania ukazují na nejasný vztah mezi touto skupinou a příbuzným rodem Endotrypanum (Yurchenko et al. 2000; Asato et al. 2009). Dle nedávné fylogenetické studie, založené na analýze genu pro cytochrom b (Cyt b), zaujímají některé druhy (L. (L.) deanei a L. (L.) hertigi), považované za součást rodu Leishmania (Lainson et Shaw 1987) na fylogenetickém stromu, pozici velmi blízkou rodu Endotrypanum (Asato et al. 2009).

2

Klinické příznaky leishmanióz

Leishmaniózy lze dle klinických projevů rozdělit na tři hlavní formy: kožní (kutánní), kožněslizniční (muko-kutánní) a útrobní (viscerální) (WHO 2007). Kožní leishmanióza (KL) se projevuje výskytem lézí (vředů) většinou na oděvem nekrytých partiích těla, často na končetinách a obličeji. Léze mohou mít různou podobu od nehnisajících a hnisajících ložisek, přes erytématózní vředy, až po léze pokryté strupem. Pokud nedochází k sekundárním infekcím, jsou vředy nebolestivé a často se spontánně vyhojí. Na postiženém místě však 3

zůstává jizva. (Buffet 2007) Kožní leishmanióza může také probíhat tzv. difuzní„ či recidivující formou (Akilov et al. 2007; Markle et Makhoul 2004). V těchto případech neprobíhá spontánní zahojení a i po přeléčení může docházet k recidivám (Markle et Makhoul 2004). Mezi nejčastější původce KL patří ve Starém světě Leishmania (L.) major, L. (L.) aethiopica, L. (L.) tropica; v Novém světě pak L. (L.) mexicana, L. (L.) amazonensis, L. (L.) venezuelensis, L. (V.) guanensis, L. (V.) peruviana (Gramiccia et Gradoni 2005). Muko-kutánní leishmanióza (MKL) je charakteristická produkcí lézí, které mohou vést k rozsáhlé znetvořující destrukci sliznice a chrupavky v oblasti nosu, úst i celé ústní dutiny a krku (Gramiccia et Gradoni 2005). Někteří autoři uznávají pouze dvě klinické formy leishmanióz a MKL považují za jednu z možných variant kožní leishmaniózy (WHO 2007; Jhingran et al. 2008), která se typicky vyskytuje v Novém světě. Mezi původce se řadí L. (V.) braziliensis a L. (V.) panamensis (Gramiccia et Gradoni 2005). Viscerální leishmanióza (VL) je nejtěžší formou, která je bez léčby letální (WHO 2007). Klinický průběh viscerální leishmaniózy je provázen horečnatými záchvaty, ztrátou hmotnosti, zvětšením sleziny a jater (splenomegalie), anemií a pancytopenií, tedy poklesem všech druhů krvinek v periferní krvi (Jhingran et al. 2008). Možnou variantou VL je tzv. post-kala-azarová dermální leishmanióza (PKDL), která se objevuje po léčbě, či během léčby pacientů infikovaných druhem L. donovani a projevuje se objevením nehnisajících, po těle roztroušených kožních lézí (Buffet 2007). Původci VL mohou nejčastěji být druhy L. donovani, vyskytující se především na indickém subkontinentu a ve východní Africe (např. Súdán), L. infantum, rozšířená ve středomořských oblastech a L. chagasi, jenž je identická s druhem L. infantum, vyskytujícím se v Novém světě (Guerin et al. 2002). Souvislost klinických projevů a konkrétních druhů leishmanií nebývá vždy pravidlem. V neposlední řadě se na klinické manifestaci podílí i způsob imunitní reakce hostitele (WHO 2007) a také faktory ze strany přenašeče (Rohoušová et Volf 2006).

3

Přenašeči leishmanií

Původci onemocnění jsou přenášeni drobným, krev sajícím hmyzem z podčeledi Phlebotominae (Diptera: Nematocera: Psychodidae), kterým se říká flebotomové. Druhy patřící do rodu Phlebotomus Rondani et Berté, 1840, Lutzomyia Fran¸ca, 1924 a Sergentomyia Fran¸ca et Parrot, 1920, sají krev na obratlovcích. Z šesti rodů podčeledi Phlebotominae mají medicínský význam dva rody, Phlebotomus ve Starém světě a Lutzomyia v Novém světě. Rod Sergentomyia se vyskytuje ve Starém světě a příslušníci tohoto rodu sají především na plazech, u kterých přenášejí plazí leishmanie (rod Sauroleishmania) a trypanosomy. Některé druhy tohoto rodu mohou sát i na lidech, ale nepřenášejí původce lidských leishmanióz. (Sádlová 1999) V současné době je popsáno okolo 600 druhů flebotomů, ale pouze asi 10 % z nich hraje roli v přenosu leishmanií (Sharma et Singh 2008). Sacks et al. (2008) však uvádí, že na přenosu se podílí více než sto druhů flebotomů, ale zatím je jich skutečně prokázáno méně než padesát. Areál flebotomů se dle Killick-Kendrick (1999) rozkládá hlavně v tropech a subtropech severní (do 50◦ s. š.) i jižní (40◦ j. š.) polokoule. Ve Starém světě najdeme druhy s adaptací k teplému a suchému habitatu savan a pouští. Druhy Nového světa obývají především humidní lesní prostředí (Sharma et Singh 2008). Životní cyklus flebotomů je zachycen na obr. 1. Krev, nezbytnou pro vývoj a produkci vajíček, 4

sají pouze samice flebotomů. Jednotlivé druhy se liší v počtu sání během jednoho gonotrofického cyklu. Někteří sají několikrát během několika dnů, jiní zas pouze jednou pro jednotlivou snůšku. S počtem sání narůstá kontakt přenašeče s potenciálním hostitelem a efektivita přenosu leishmanií. Larvy flebotomů jsou terestrické s vývojem v různém organickém materiálu v chráněném a vlhkém mikrohabitatu skalních puklin, nor hlodavců, termitišť, škvír ve velkých stromech, sklepů, stájí a různých přístřešků pro domestikovaná zvířata, avšak u mnoha druhů flebotomů nejsou přesná místa kladení vajec a vývoje larev dosud známa (Tesh et Guzman 1996).

Obrázek 1: Životní cyklus flebotomů. Převzato a upraveno z Tesh et Guzman (1996) dle Marquardt et Demaree (1985) Killick-Kendrick (1999) ve své práci představuje čtyři kritéria, na jejichž základě je možné považovat konkrétní druh flebotoma za přenašeče leishmanií na dané lokalitě. (i) Flebotom saje na lidech a pokud se jedná o zoonotickou formu leishmaniózy, i na rezervoárovém hostiteli. (ii) Sání na lidech probíhá v terénu, nikoli pouze za laboratorních podmínek. (iii) Parazit je schopen úspěšného vývoje ve střevě přenašeče. (iv) Paraziti izolovaní z pacientů jsou prokázáni i u flebotomů odchycených v přírodě a flebotom je schopen přenosu parazita při sání. Singh (2006) kromě přirozeného přenosu během sání flebotomů uvádí i možné alternativní cesty přenosu. Přenos při transfúzi, prostřednictvím sdílených injekčních stříkaček narkomanů, sexuální cestou, kongenitální, při práci s infekčním materiálem v laboratoři a kontaktní přenos z jedince 5

na jedince, pozorovaný na některých zvířecích modelech. Většina těchto cest přenosu je však spíše hypotetická a v přirozeném přenosu se neuplatňují.

4

Rezervoároví hostitelé leishmanií

Desjeux (2002) rozděluje leishmaniózy na základě eko-epidemiologických zákonitostí do čtyř skupin: zoonotické a antroponotické kožní leishmaniózy a zoonotické a antroponotické viscerální leishmaniózy. V případě antroponotických forem je za jediný zdroj infekce pro přenašeče považovaný člověk. Antroponózní leishmaniózy jsou zastoupeny především ve velkých městech a lidských sídlech s vhodným prostředím pro hnízdění přenašečů, kteří zahrnují hlavně endofágní druhy flebotomů (Vioukov 1987). Mezi původce antroponózních leishmanióz jsou řazeny druhy L. tropica a L. donovani. Lze předpokládat, že ve srovnání s evolucí celého rodu Leishmania došlo u těchto druhů k jejich poměrně recentní neúmyslné „domestikaciÿ člověkem, a že původně se jednalo o druhy se zoonotickým cyklem (Shaw 2007). Některé studie vypovídají o tom, že i v současné době může L. tropica, běžně považovaná za druh s antroponotickým cyklem, kolovat jako klasická zoonóza mezi divokými zvířaty a k nákaze člověka dochází až v důsledku jeho přetváření přírodních podmínek, vedoucích ke změně chování rezervoárových hostitelů a celého přenosového cyklu (Svobodova et al. 2006a). Zoonotická infekce se udržuje a šíří mezi rezervoárovými zvířecími hostiteli a člověk se do přenosového cyklu dostává jako náhodný (tangenciální) hostitel (Desjeux 2002). Za rezervoárového hostitele lze považovat takový druh savce, který je schopen po dlouhou dobu udržovat ve své populaci infekční agens (Ashford 1996). Mohou jimi být jak divoká zvířata, tak i synantropní druhy (Moškovskij et Duhanina 1971). Za hlavní rezervoárové hostitele druhů rodu Leishmania jsou v různých částech světa považováni dle Ashforda (1996) následující hostitelé. Lenochodi (Edentata: Choloepus ssp. a Bradypus spp.), kteří obývají lesy Jižní a Střední Ameriky a patří mezi hostitele různých trypanosomatid (Trypanosoma spp., Endotrypanum spp., a pěti různých druhů rodu Leishmania). Psovité šelmy (Carnivora: domestikovaní psi, Canis lupus, Canis aureus), z nichž právě domestikovaní psi často slouží jako rezervoároví hostitelé různých druhů rodu Leishmania po celém světě. Damani (Hyracoidea: Procavia spp. a Heterohyrax brucei) jsou v Keni a Etiopii považováni za hlavní rezervoáry leishmanií druhu L. aethiopica. Mnoho druhů hlodavců (Rodentia: Ototylomys phyllotis (křeček ušatý), Neotoma micropus (křeček bledý), Psammomys obesus (pískomil tlustý), Rhombomys opimus (pískomil velký), Cuniculus paca (paka nížinná)) se jak ve Starém, tak v Novém světě, uplatňují jako rezervoároví hostitelé různých leishmanií.

5

Životní cyklus leishmanií

Leishmanie mají dvouhostitelský životní cyklus, který zahrnuje vývoj ve střevě krev sajících přenašečů - flebotomů, kde se paraziti vyskytují jako extracelulární bičíkatá stádia promastigotů a obratlovčího hostitele, kde jsou lokalizována intracelulární stádia amastigotů v makrofázích, či dendritických buňkách (viz obr. 2). Cirkulace mezi bezobratlým vektorem a obratlovčím hostitelem doprovází řada vývojových změn parazita. Důležitou roli v adaptaci na jednotlivé hostitele hraje především struktura povrchové membrány parazita (Handman et al. 2008). Lainson et Shaw (1987) dělí druhy Leishmania dle způsobu vývoje ve střevě flebotomů na tři skupiny. Skupina hypopylaria je charakteristická vývojem v zadní části střeva a do této skupiny 6

spadá podrod Sauroleishmania. Nákaza plazích hostitelů probíhá pozřením infikovaného přenašeče. Skupina peripylaria se v počáteční fázi infekce vyvíjí v zadní části střeva flebotomů, později dochází k migraci do střední a přední části střeva. Tato skupina zahrnuje podrod Viannia z Nového světa. Hostiteli jsou savci včetně člověka. Vývoj skupiny suprapylaria probíhá ve střední a přední části střeva přenašeče a spolu se skupinou peripylaria jsou na obratlovčího hostitele přenášeni inokulativně při sání flebotoma. Po injikaci promastigotů do kůže hostitelského organismu, následuje fagocytóza parazita makrofágy, kde promastigoti transformují na amastigoty. Amastigoti se v makrofágu množí a po jeho prasknutí se uvolňují a infikují další makrofágy. Infikované makrofágy mohou setrvávat v kůži (KL), unikat do sliznice (MKL), či jiných orgánů (VL) (Sharma et Singh 2008). Při sání krve na infikovaném hostiteli se samice flebotoma infikuje amastigoty. V jejím střevě dochází k transformaci na promastigoty, kteří prodělávají vývoj přes několik morfologicky, fyziologicky i funkčně odlišných stádií (Shaw 1997; Rogers et al. 2002; Stuart et al. 2008). Z prací věnujících se interakcím přenašeče a parazita (Sádlová 1999; Rogers et al. 2002, 2008) vyplývá, že mechanismus přenosu pro hostitele infekčních metacyklických promastigotů je založen na ztíženém příjmu potravy v důsledku fyziologických změn střeva, provázejících parazitaci. Při příjmu potravy dochází k regurgitaci spolu s metacyklickými promastigoty. Zároveň se do těla hostitele dostávají i sliny flebotomů, které mají hemostatické a imunomodulační účinky a hrají při nákaze hostitele velmi důležitou roli (Rohoušová et Volf 2006).

Obrázek 2: Životní cyklus leishmanií. Převzato a upraveno dle Stuart et al. (2008)

7

6

Epidemiologická situace ve výskytu leishmanióz ve světě

Program Světové zdravotnické organizace pro výzkum tropických nemocí (World Health Organization/Tropical Disease Research — WHO/TDR) řadí leishmaniózy mezi šest nejvýznamnějších onemocnění (Sharma et Singh 2008). Jedná se o nemoc s endemickým výskytem v 88 zemích světa (WHO 2007), v 66 státech Starého světa a 22 státech Nového světa (WHO/TDR 2009). Mezi zasažené státy patří 72 rozvojových zemí, 13 států spadá do kategorie nejméně rozvinutých zemí (Jhingran et al. 2008). Leishmaniózy jsou především rozšířené mezi lidmi trpícími chudobou, pro které je léčení často z různých důvodů nedostupné (WHO 2007). Odhaduje se, že se ročně celosvětově vyskytne 1 až 1,5 milionů nových případů KL, z toho výskyt 90 % případů je omezen na osm států: šest ve Starém světě (Afghánistán, Alžírsko, Írán, Irák, Saudská Arábie, Sýrie) a dva státy (Brazílie a Peru) Nového světa (Jhingran et al. 2008). Dle údajů WHO (2007) se incidence VL, která může způsobit epidemie s vysokou mortalitou, pohybuje okolo 500 000 případů za rok. Nejvíce jsou zasaženy Bangladéš, Brazílie, Indie, Nepál a Súdán. Roční mortalita je v případě VL odhadována na 50 000 lidí. Od roku 1993 došlo k značné expanzi endemických regionů (Desjeux 2002; Gramiccia et Gradoni 2005; Jhingran et al. 2008). Jde zejména o důsledek vzrůstající pravděpodobnosti přenosu infekce ve velkých městech i v odlehlých obydlených oblastech. Důležitá role je při tom připisována nárůstu počtu lidí s oslabenou imunitou, zhoršení sociálních i ekonomických podmínek v epidemiologicky rizikových oblastech, nárůstu výskytu koinfekcí HIV-VL, narůstající migrační aktivitě, odlesňování, urbanizaci a vzrůstu počtu podvýživou trpících lidí, vnímavějších k infekci (Desjeux 2002; WHO 2007). Přesto nelze s úplnou jistotou tvrdit, že došlo k reálnému rozšíření endemických oblastí. Zdánlivý nárůst počtu postižených může být způsoben i relativním zlepšením informovanosti, aplikací nových diagnostických metod a dostupnosti lékařské péče, která vede k nárůstu počtu diagnostikovaných případů (Desjeux 2002; Gramiccia et Gradoni 2005). Safjanova (1971) a Moškovskij et Duhanina (1971) ve svých pracích uvádějí Heynemanovo dělení ohnisek leishmanióz dle způsobu jejich vzniku, které vychází z obecných pravidel přírodní ohniskovosti nákaz dle Pavlovského. (i) Lidé mohou proniknout do přírodního ohniska, existujícího nezávisle na člověku a jeho činnosti a stát se náhodnými hostiteli. Tento případ je častý v pouštních ohniscích kožní leishmaniózy středoasijských oblastí. (ii) Člověk svojí činností (např. zemědělskou, či budováním nových zástaveb) může zasáhnout do cirkulace parazita mezi zvířecími hostiteli a přenašeči a vyřadit některé jeho složky. Leishmanie a některé druhy flebotomů se pak mohou postupně adaptovat na lidského hostitele a dát vzniku nové antroponotické formě choroby. (iii) Kultivace nových přírodních ploch může vést k vyrovnání rolí člověka a zvířecího hostitele, coby zdroje infekce. Podobným příkladem je i situace v mediteránních ohniscích VL, kdy domestikovaní psi a člověk mohou sloužit jako rovnocenný zdroj infekce. (iv) Člověk může pozměnit přírodní podmínky takovým způsobem, že umožní přenašeči nebo rezervoárovému hostiteli lépe přežívat a rozmnožovat se.

7

Leishmaniózy Centrální Asie a zakavkazských republik

V oblastech Centrální Asie a zakavkazských republik se vyskytují jak kožní (KL), tak i viscerální (VL) formy leishmaniózy. V případě KL se může jednat o antroponotickou kožní leishmaniózu (AKL) působenou druhem L. tropica nebo o zoonotickou kožní leishmaniózu (ZKL) působenou druhem L. major. Dva pro člověka nepatogenní druhy, L. turanica a L. gerbilli, způsobující kožní

8

formu leishmaniózy pouze u rezervoárových hostitelů, je třeba zmínit pro jejich nezanedbatelný vliv na ekologii a sezónní cykly druhu L. major, viz kap. 7.1.4. V oblasti zakavkazských republik jsou zaznamenány i případy kožní leishmaniózy působené druhem L. infantum, viz kap. 7.3.1, který je však mnohem častěji registrován v celé Centrální Asii jako původce viscerální formy onemocnění a je charakteristický zoonotickým cyklem. Biotopy, v nichž se mohou vyskytovat přírodní ohniska ZKL, lze v oblastech Centrální Asie rozdělit do čtyř hlavních skupin (Petriščeva 1971). Krajiny písečných pouští, často obydlená pískomily různých druhů, jsou charakteristické pro ohniska KL. V hraničních oblastech tohoto biotopu se lze v menší míře setkat i s ohnisky VL. Jílovité a sprašové pouště s dominantním výskytem KL a s občasnými ohnisky VL jsou vhodným habitatem pro různé pískomily, početně jsou zde zastoupeny i lišky a ježci. V údolí řek nalezneme hojně pískomily, lišky, šakaly, dikobrazy a ježky. Jedná se o oblast s častým výskytem KL a možnými ohnisky VL. V podhůřích a horských oblastech se ohniska obou typů leishmanióz vyskytují jen sporadicky. Oblasti poskytují příhodná útočiště pro pískomily rudoocasé (Meriones lybicus), šakaly, vlky, lišky, dikobrazy a pišťuchy rezavé (Ochotona rufescens). Pro zakavkazské republiky je charakteristický hornatý reliéf. Najdeme zde velkou škálu různých druhů biotopů s mnohdy velmi různorodými klimatickými podmínkami na relativně malé ploše. Tato přírodní různorodost může souviset i s různými charakteristikami přírodních ohnisek infekcí (Karapetjan et Bagdasarjan 1972).

7.1

Zoonotická kožní leishmanióza (ZKL)

L. major je nejrozšířenějším původcem ZKL lidí žijících v oblastech Centrální Asie. Dubrovsky (1982) uvádí, že od konce 19. století do poloviny 20. století se ZKL v jižních částech Střední Asie vyskytovala stabilně hlavně u dětské části populace a k propuknutí větších epidemií docházelo zřídka. Během 50. let 20. století však bylo zaznamenáno rozšíření onemocnění do nových oblastí, zejména na sever a to nikoli pouze mezi nově příchozí obyvatelstvo, ale i mezi starousedlíky. Předpokládá se, že tyto změny podnítila kultivace nových ploch a budování zavlažovacích systémů. K vývoji dané situace též mohlo přispět ukončování programů pro kontrolu výskytu malárie. Kellina (1981) popisuje zvýšení výskytu ZKL ve středoasijských oblastech během 70. let 20. století. V tomto budovatelském období docházelo k prudkému industriálnímu a zemědělskému rozvoji středoasijských pouštních oblastí. Masivní příliv neimunizovaných lidí šel ruku v ruce s nešetrnými zásahy do nové, mnohdy zatím neobydlené, krajiny a v mnoha oblastech vše vyústilo aktivací starých přírodních ohnisek ZKL, které vedlo k nemalým ekonomickým ztrátám. Naproti tomu v zakavkazských republikách literární zdroje výskyt ZKL nezmiňují a ani v přilehlých oblastech sousedního Turecka není výskyt ZKL definitivně potvrzený (Ok et al. 2002). V oblasti zakavkazských republik bylo v minulosti prováděno poměrně rozsáhlá sledování hlodavců v souvislosti s jejich potenciální účastí v cyklu VL (Karapetjan 1972; Ponirovskij et al. 2006). Pravděpodobně by tyto práce odhalily i případnou existenci nákaz hlodavců kožní formou leishmaniózy, avšak o této skutečnosti se autoři v pracích nikdy nezmiňují. 7.1.1

Areál ZKL

Areál L. major leží uvnitř areálu hlavního rezervoárového hostitele, pískomilů druhu Rhombomys opimus (Petriščeva 1971; Eliseev et al. 1980; Strelkova 1996). Tento druh je rozšířen mezi jižním Mongolskem, severní Čínou, Kazachstánem, Íránem, Afghánistánem a jz. Pákistánem (Musser et 9

Carleton 2005). Na území bývalého SSSR probíhá západní hranice podél Kaspického moře a řeky Ural a východní hranice sahá k jezeru Balchaš. Na jihu sahá areál k jižním hranicím Uzbekistánu a Turkmenistánu a na severu nepřesahuje 48◦ s. š. (Strelkova 1996). Areál výskytu L. major je však podstatně užší, viz příloha 6 (Strelkova 1996) a nepřesahuje 40◦ až 42◦ s. š. (Strelkova et al. 1993). Tento druh leishmanií tedy zcela chybí v severních pouštích Kazachstánu, Mongolska a Číny (Strelkova et al. 2003). Nejčastěji jsou přírodní ohniska ZKL Centrální Asie situována v rovinách nízkých nadmořských výšek (100–450 m n. m.), často v údolích velkých řek i menších toků a také v korytech vyschlých řek (Petriščeva 1971). 7.1.2

Druhová variabilita leishmanií v ohniscích ZKL

Jednotlivé druhy leishmanií není možné bezpečně odlišit na základě morfologie amastigotů nebopromastigotů (Walton 1982). Před nástupem nových biochemických a molekulárně-biologických diagnostických metod se tedy předpokládalo, že v populacích R. opimus koluje jediný druh a to L. major, s kmeny o různém stupni virulence. Tato variabilita vyplývala ze studií experimentálních nákaz různých laboratorních zvířat a dobrovolníků (Eliseev et al. 1980; Kellina et al. 1981). Autoři oddělovali vysoko-virulentní, nízko-virulentní a nevirulentní kmeny a různé přechody mezi nimi. Kmeny izolované z nakažených lidí byly vždy klasifikovány jako vysoce virulentní, zatímco izoláty z pískomilů a přenašečů často představovaly nižší stupeň virulence. Mezi hlavní sledované hodnoty se řadila přítomnost vředovatění (ulcerace) infiltrátu v místě inokulace, patogenita pro různé druhy experimentálně infikovaných zvířat, inkubační perioda, délka trvání infekce, tedy přítomnost amastigotů v okolí místa inokulace a úspěšnost nákazy přenašeče při sání. Pozdější práce (Strelkova 1990; Strelkova et al.1990a, b, 1993, 2001) založené na biochemických metodách odhalily, že v oblasti středoasijských států bývalé SSSR kolují v populacích pískomilů celkem tři různé druhy leishmanií: L. major, L. gerbilli a L. turanica. Všechny tyto tři druhy leishmanií mohou u pískomilů R. opimus způsobovat smíšené infekce. Jednotlivé druhy se dají úspěšně odlišit pomocí isoenzymové analýzy, PCR a RFLP analýzy kDNA (Strelkova et al. 1997) a nested PCR ITS (Parvizi et Ready 2008; Parvizi et al. 2008a). Metoda nested PCR ITS byla použita v ohniscích ZKL v Iránu, ani jednou se zde však nepodařilo identifikovat smíšené infekce, jinak typické pro oblast Centrální Asie (Strelkova 1996). Parvizi et Ready (2008a) uvádí, že jelikož nebyla použita jiná kontrolní metoda, nelze s jistotou říci, zda se nejedná o artefakt, působený upřednostňováním amplifikace pouze DNA druhu parazita, jehož koncentrace ve vzorku převažuje. Dříve interpretovaná proměnlivost virulence různých kmenů, mylně považovaných za jeden druh L. major, se nyní ukázala být v korelaci s patogenními vlastnostmi jednotlivých druhů. Stupeň virulence byl dříve stanovován experimentálními nákazami křečků (Mesocricetus auratus) (Eliseev et al. 1980; Kellina et al. 1981). V případě kmenů, jež byly charakterizovány jako vysoce virulentní pro křečky a zároveň patogenní pro člověka, se jednalo o druh L. major . Nákazy křečků byly charakteristické progresivně se rozvíjejícími lézemi a destrukcí části kůže i chrupavky v místě inokulace (Kellina et al. 1981; Strelkova 1990; Strelkova et al. 1990a). L. turanica způsobuje u R. opimus klinické příznaky typické pro kožní formu (Strelkova 1991), experimentální nákazy křečků jsou mírné a vyvíjí se v dobře diagnostikovatelné infiltráty (Kellina et al. 1981; Strelkova 1990; Strelkova et al. 1990a, b). U pískomilů dochází k tvorbě chronické, lokalizované neulcerující léze trvající až 2,5 roku, u křečků léze později ulcerují, u žádného hostitele však nebyla pozorována visceralizace (Strelkova et al. 1990b). U lidí docházelo 1 až 2 měsíce po experimentální nákaze k mírné ulceraci, která po 2 měsících spontánně zmizela (Strelkova 1991; Strelkové et al. 1990b). Ačkoli nebyly nikdy zaznamenány žádné případy přirozených nákaz tímto 10

druhem u lidí (Strelkova et al. 1990b), Strelkova et al. (2003), upozorňuje na možnost jejího vlivu na průběh infekce působené L. major. V přenašeči P. papatasi se mohou vyskytovat oba druhy (L. turanica a L. major) současně. Velká různorodost v klinických projevech infekcí L. major by tedy mohla souviset i s přítomností druhu L. turanica v infekční dávce a s typem genotypu tohoto parazita. Nákazy R. opimus druhem L. turanica se po celém areálu hostitele vyskytují výrazně častěji než nákazy druhem L. major nebo L. gerbilli (Strelková et al. 1993, 2001; Strelkova 1996). L. turanica dominuje ve všech typech přírodních ohnisek ZKL a nákaza hostitelů může v letních měsících nezřídka dosahovat 80 až 100 % (Strelkova et al. 2001). Při fylogenetické analýze založená na sekvenci genu pro cytochrom b (Cyt b) vytvořila L. turanica samostatnou skupinu spolu s druhem L. arabica (Asato et al. 2009) a autoři předpokládají, že v minulosti došlo k odštěpení této skupiny od komplexu druhů ze skupiny L. major. L. gerbilli je druhem s nejmenší patogenitou a ve většině případů nákaza nezpůsobovala u pískomilů ani u křečků žádné pozorovatelné klinické příznaky. Amastigoti L. gerbilli však bylo možné z kůže experimentálně nakažených křečků izolovat ještě po dobu 4 až 6 týdnů po infekci (Kellina et al. 1981; Strelkova 1990; Strelkova et al. 1990a). Said et al. (2007) ve své práci uvádí, že intraperitoneální podání promastigotů L. gerbilli myším, před následnou nákazou druhem L. major, u nich navodilo částečnou imunizaci, vedoucí k vytvoření výrazně menších lézí. Subkutánní inokulace promastigotů L. gerbilli však neměla na následný průběh nákazy druhem L. major požadovaný účinek. Pro oblasti Centrální Asie je typický sympatrický výskyt L. major a L. turanica (Strelkova 1996). Smíšené nákazy se v některých ohniscích vyskytují u 5 až 25 % populace R. opimus (Strelkova et al. 2001). U infikovaných přenašečů P. papatasi byla při studiích v Turkmenistánu odhalena 2 % smíšených nákaz (Strelkova 1996). Populace rezervoárových hostitelů nakažené pouze druhy L. turanica, či L. gerbilli neslouží jako zdroj přirozené nákazy pro člověka (Strelkova et al. 1990a, b, 2001). V Mongolsku a Číně je znám pouze výskyt těchto dvou druhů bez účasti L. major. Ani nákazy lidí ZKL v těchto oblastech nebyly nikdy zaznamenány (Neronov et Gunin 1978; Neronov et. al 1981; Guan et al. 1982, 1995; Šurchal et al. 1985; Lu et al. 1994). 7.1.3

Vnitrodruhová variabilita leishmanií v ohniscích ZKL

Areály výskytu L. turanica a L. gerbilli jsou na území Centrální Asie mnohem širší než v případě L. major. Na základě této skutečnosti Strelkova et al. (2003) stanovuje teritoria, na nichž cirkulují všechny tři druhy společně a tudíž jsou epidemiologicky významná a teritoria, kde dochází k cirkulaci pouze nepatogenní L. turanica a L. gerbilli. Autoři se ve své práci zaměřili na studium vnitrodruhové variability všech tří druhů leishmanií a souvislosti geografického původu jednotlivých kmenů s ekologickými podmínkami výskytu. Sledování pomocí metod PCR fingerprintingu byly podrobeny druhy leishmanií, vyskytující se v rámci areálu R. opimus v Turkmenistánu, Uzbekistánu, Kazachstánu a Mongolsku. V případě kmenů druhů L. major a L. gerbilli, kolujících v těchto geografických oblastech, nebyla zjištěna žádná vnitrodruhová variabilita. Vysoký stupeň vnitrodruhové variability byl však prokázán u druhu L. turanica, který utvořil tři skupiny. Kmeny pocházející z Mongolských ohnisek se nejvíce lišily od ostatních kmenů tohoto druhu. Druhou skupinu tvořily kmeny z Kazachstánu a třetí z oblastí Turkmenistánu a Uzbekistánu. Zjištěný polymorfizmus dávají autoři do souvislosti s délkou přenosového cyklu, jež se v Mongolsku odehrává během 2 až 3 měsíců, zatímco v severním a severozápadním Kazachstánu trvá 3 až 4 měsíce. V těchto severních oblastech trvá sezóna vhodná pro přenos od konce května do začátku září, zatímco v již11

ních částech začíná koncem dubna a trvá do půlky října (Strelkova 1996). Další souvislost spatřují autoři v nepřítomnosti L. major v severních oblastech. Oblast Uzbekistánu a Turkmenistánu se od předešlých dvou oblastí liší kromě delšího období přenosu (4 až 6 měsíců) i přítomností smíšených infekcí L. turanica a L. major. Jednotnost kmenů druhu L. gerbilli, který zaujímá stejně široký areál jako L. turanica, je pravděpodobně způsobena jeho cirkulací v lokalitách s dostatečně podobnými mikroklimatickými podmínkami. Jedná se sice o druh s širokým areálem, ale na území bývalého SSSR s poměrně nízkou početností (Strelkova et al. 1990b; Strelkova 1996). Waki et al. (2007) pohlíží na danou problematiku globálněji a na základě fylogenetické analýzy genů různých druhů leishmanií usuzuje na možnou souvislost nižší vnitrodruhové variability u komplexu druhů L. major a komplexu L. donovani-L. infantum, s jejich širším areálem výskytu. Komplexy druhů L. turanica-L. gerbilli a také L. tropica mají menší areál a zároveň vyšší stupeň vnitrodruhové variability. Kmeny L. major z Centrální Asie, z oblastí Blízkého východu a Afriky, byly pomocí mnoha molekulárně genetických metod podrobeny analýze genetické variability (Elfari et al. 2005; AlJawabreh et al. 2008). Výsledky těchto prací ukazují na souvislost genetické variability různých populací L. major s jejím geografickým původem, který autoři dělí na tři skupiny: Centrální Asie (CA), Blízký východ (BV) a Afrika (A). Dle práce Elfari et al. (2005) však kmen pocházející ze severního Turecka, poblíž sv. hranic s Arménií a Gruzií, byl téměř identický s kmeny z CA, zatímco kmeny ze západní části Turecka se blížily skupinám BV a A. Al-Jawabreh et al. (2008) pak všechny tři skupiny rozděluje na dvě podskupiny. Obě práce však shledávají populaci z CA jako nejvíce geneticky stejnorodou a od zbývajících dvou nejvíce geneticky odlišnou. Celková variabilita druhu L. major je pravděpodobně důsledkem geografické izolace jednotlivých skupin a jejich následné koevoluce s různými druhy rezervoárových hostitelů a přenašečů o různém stupni genetické variability. Ta může být v oblastech, z nichž pochází analyzované kmeny CA, v důsledku jednotnosti převládajícího biotopu aridních planin nižší, než v případě zbývajících vzorků. Elfari et al. (2005) porovnával schopnost jednotlivých populací L. major vyvíjet se v hostitelích různého geografického původu. Nízkou hostitelskou specifitu vykazoval pouze široce rozšířený druh M. libycus, viz kap. 7.1.6. Dle autorů mohlo prostřednictvím tohoto hostitelského druhu dojít v evoluci L. major k odštěpení části populace od heterogenního celku a jeho následnému rozšíření do oblastí Centrální Asie, kde se odehrávala koevoluce s novým hostitelským druhem, novým genotypem přenašeče a s druhem L. turanica. Odštěpení části populace by mohla vysvětlovat homogenitu CA skupiny a odlišné selekční tlaky pak i její nápadnou rozdílnost od zbývajících dvou skupin. 7.1.4

Cirkulace leishmanií v ohniscích ZKL

Popis druhové diverzity leishmanií kolujících v populaci R. opimus záhy umožnilo získat i nový pohled na příčiny lokálního výskytu případů ZKL lidí (Strelkova 1996; Strelkova et al. 2001), mnoholetou periodicitu v epidemické aktivitě přírodních ohnisek (Strelkova et al. 1993; Strelkova 1996) a nápadnou sezónnost ve výskytu nákaz obyvatel (Strelkova et al. 1993). Práce Strelkové et al. (2001) objasňuje úlohu smíšených infekcí L. turanica a L. major v možnosti dlouhodobého přetrvávání L. major v populacích R. opimus. Zatímco při samostatné nákaze L. major dochází u jedinců R. opimus k uzdravení již během 6 měsíců a při samostatné nákaze L. turanica během 15 měsíců, smíšená nákaza oběma druhy přetrvává i déle než 18 měsíců. Strelkova (1991) pak uvádí celoživotní chronický průběh smíšených infekcí trvající i 39 měsíců. Zimní období, po které jsou přenašeči neaktivní, může v těchto oblastech trvat 6 až 10 měsíců. Právě 12

smíšené infekce usnadňují přetrvávání druhu L. major v hostiteli do další sezóny, což potvrzuje i skutečnost, že samostatná nákaza pouze druhem L. major byla na začátku přenosové sezóny pozorována jen velmi zřídka (Strelkova et al. 2001). Endemické oblasti s výskytem ZKL lidí jsou tedy situovány v oblastech společného výskytu L. major a L. turanica. Na území Střední Asie tento areál leží mezi 40◦ s. š. a jižními hranicemi Turkmenistánu a Uzbekistánu a jedná se především o lokality s výskytem R. opimus v údolích řek, oázách a sporadicky také v podhůřích s pouštním biotopem (Strelkova et al. 1993). Pro epizootický proces L. major na území se sympatrickým výskytem L. major a L. turanica jsou také charakteristické sezónní fáze cyklu (Strelkova et al. 1993, 2001; Strelkova 1996). Začátkem přenosové sezóny dominuje L. turanica a prevalence L. major je v dané době velmi nízká. Na konci přenosové sezóny (srpen až září) v hyper- a mezoendemických ohniscích (viz dále) dochází k výraznému nárůstu poměru L. major vůči L. turanica v jedincích se smíšenou infekcí. V důsledku těchto oscilací dochází zároveň k přeměně stavu přírodních ohnisek v epidemiologicky riskantní. Přírodní ohniska ZKL lze na základě dlouhodobé úrovně poměrného zastoupení L. major a L. turanica rozdělit na hypoendemická, mezoendemická a hyperendemická (Strelkova et al. 1993; Strelkova 1996). V případě ohnisek s hypoendemickou aktivitou během celé přenosové sezóny, a to po několik let za sebou, výrazně dominuje L. turanica. Druh L. major je pak zastoupen jen v nepatrném množství. V mezo- a hyperendemických areálech dochází během přenosové sezóny (v květnu až září) k výraznému nárůstu zastoupení L. major. V případě hyperendemických oblastí na konci přenosové sezóny poměr L. major vůči L. turanica přesahuje 50 %. V hyperendemických ohniscích se tato situace opakuje každý rok, zatímco mezoendemická ohniska mohou prodělávat rok od roku výkyvy. Výzkum Strelkové et al. (1993) z hyperendemických ohnisek Tadženské oázy v Turkmenistánu sledoval diverzitu leishmanií u pískomilů R. opimus a také u nakažených přenašečů a místních obyvatel. V této oblasti byl v populaci rezervoárových hostitelů zjištěn sympatrický výskyt leishmanií druhů L. major a L. turanica, druh L. gerbilli nebyl zaznamenán. Oba přítomné druhy byly zároveň izolovány i z přenašečů P. papatasi. U nakažených obyvatel byl však vždy izolován pouze druh L. major. Práce ukazuje korelaci sezónních výkyvů a dominance jednotlivých druhů leishmanií u nakažených hostitelů (R. opimus) a přenašečů (P. papatasi), u nichž také převládala na začátku sezóny nákaza druhem L. turanica, podíl L. major stoupal až ke konci sezóny. Z dané skutečnosti tedy vyplývá, že měsíce srpen a září jsou vysoce riskantním obdobím z hlediska možné nákazy obyvatel. 7.1.5

Fauna flebotomů v ohniscích ZKL a možní přenašeči leishmanií

V souvislosti s výskytem ZKL na území Centrální Asie byla prováděna entomologická sledování především v rámci kolonií R. opimus a jejich blízkého okolí, zde se lze setkat s flebotomy podrodu Phlebotomus (P. papatasi), Paraphlebotomus (P. caucasicus, P. mongolensis, P. andrejevi, P. alexandri a P. sergenti), Adlerius (P. chinensis — dle nové nomenklatury se pravděpodobně jednalo o P. longiductus a P. turanicus) a rodu Sergentomyia (S. arpaklensis, S. grekovi, S. sogdiana a S. clydei) (Děrgačeva et Žerichina 1974, 1977; Karapetjan et al. 1975; Neronov et Gunin 1978; Melkumjanc et Ponirovskij 1981; Neronov et al. 1981; Děrgačeva et al. 1988a, b, 1996; Strelkova 1996). Ovšem detailních studií zabývajících se výskytem leishmanií v různých druzích flebotomů s cílem určit případné přenašeče je velmi málo (Safjanova et Alekseev 1967; Safjanova et al. 1980; Šatova et al. 1984; Strelkova et Děrgačeva 1986). Klíčovým přenašečem, schopným přenosu L. major na člověka, je P. papatasi (Killic-Kendrick 13

1999; Sharma et Singh 2008). Tak jako ohniska ZKL i tento druh se na území Centrální Asie vyskytuje hlavně v údolích řek, oázách a v menší míře i podhůřích. Jen zřídka se s ním lze setkat v hlubokých pouštních oblastech (Děrgačeva et Žerichina 1974; Darčenkova et al. 1992; Strelkova et al. 1993). Za nejsevernější oblast výskytu tohoto druhu je považován Krasnodarský kraj ležící v severní části Kavkazu (Děrgačeva 2003). Darčenkova et al. (1992) uvádí, že nejvyšší početnost P. papatasi byla zaznamenávána právě v hyperendemické oblasti ZKL v Tadženské oáze na území Turkmenistánu. Na rozšíření a výkyvy v početnosti tohoto druhu v jednotlivých oblastech má dle autorů největší vliv používání závlahových systémů. Při zvednutí úrovně podzemních vod do 4 až 5 metrů se vytváří optimální podmínky pro úspěšný vývoj larev a kukel. Hamarsheh et al. (2009) dělí populaci P. papatasi na základě multilokusové mikrosatelitní analýzy na dvě velké skupiny (A a B). Populaci A tvoří jedinci z Tunisu, Maroka, Alžíru, Nepálu, Indie a Pákistánu a z velké části Íránu. Avšak část Íránské populace z oblasti Khorasan, která sousedí s hranicemi s Turkmenistánem, se řadí do skupiny B spolu s jedinci ze Sýrie, Turecka, Kypru, Jordánu, Palestiny, Itálie, Egypta a Súdánu. P. papatasi je klasifikován jako vysoce specifický k druhu L. major (Kamhawi 2006; Volf et Myskova 2007), na území Centrální Asie však byla z tohoto druhu flebotoma také izolována L. turanica (Strelkova 1990; Strelkova et al. 1990b, 1993). Strelkova et al. (1993) také uvádí, že v některých ohniscích, kde dochází ke společné cirkulaci L. major a L. turanica, byl mnohdy odchycen pouze tento druh flebotoma, což pravděpodobně svědčí o jeho roli v přenosu obou původců leishmanióz. P. sergenti je specifickým přenašečem L. tropica a druh L. major se v něm nedokáže úspěšně vyvíjet (Kamhawi 2000). Role ostatních flebotomů z podrodu Paraphlebotomus v přenosu L. major na člověka není potvrzena, někteří autoři však spekulují o jejich roli v přenosu mezi rezervoárovými hostiteli R. opimus (Děrgačeva et Žerichina 1974; Strelkova 1974, 1996; Děrgačeva et al. 1988a; Yaghoobi-Ershadi et al. 1994). P. andrejevi je považován za přenašeče druhu L. turanica (Strelkova et al. 1990b). P. alexandri je uváděn jako pravděpodobný přenašeč L. major v Turkmenistánu (Kilick-Kendrick 1999). Zároveň je tento druh považován za přenašeče L. donovani v Číně (Guan et al. 1986; Kilick-Kendrick 1999) a za pravděpodobného přenašeče L. infantum v Íránu (Azizi et al. 2006). Na území zakavkazských republik se lze setkat i s dalšími druhy podrodu Paraphlebotomus — druh P. jacusieli zde byl dříve mylně považován za P. mongolensis (Artěmiev et Děrgačeva 1978) a P. similis (Perfilev 1966). Depaquit et al. (2000) se ve své studii věnoval fylogenetické analýze podrodu Paraphlebotomus založené na ITS2 rDNA. Původ podrodu autoři spatřují v oblasti Blízkého východu, odkud se poddruh šířil čtyřmi cestami. P. alexandri se dle této studie zdá být sesterským ke všem ostatním skupinám daného podrodu. P. andrejevi a P. mongolensis utvořily společnou skupinu, jejichž předek se šířil na východ do oblastí Centrální Asie, kde došlo k jeho diverzifikaci na P. andrejevi, P. mongolensis a pravděpodobně i P. caucasicus, který ale do uvedené studie nebyl zahrnut. Tyto asijské druhy kolonizovaly Asii již na začátku eocénu, ostatní druhy daného podrodu se pravděpodobné začaly odštěpovat a šířit až po spojení asijského a afrického kontinentu v miocénu. L. major se může úspěšně vyvíjet i v druzích z podrodu Adlerius, jak bylo experimentálně dokázáno u druhu P. halepensis (Sádlová et al. 2003) a také P. arabicus (Myskova et al. 2007). Z podrodu Adlerius se dle entomologických studií v ohniscích ZKL v Čimketské oblasti Kazachstánu vyskytuje P. longiductus, zde jsou však společně s případy ZKL registrována i VL a daný druh flebotoma je spojován s přenosem původců viscerální formy leishmaniózy (Děrgačeva et al. 1988a; Strelkova et Děrgačeva 1986; Děrgačeva 2001). Druh P. turanicus byl nalezen v norách R. opimus v Kzyl-Ordinské oblasti Kazachstánu, avšak i tento druh je spojován pouze s přenosem původců

14

VL (Děrgačeva et al. 1988a). Na území Střední Asie se lze často v masovém počtu setkat s druhy Sergentomyia arpaklensis a S. grekovi. Zástupci druhu S. arpaklensis obývají stejné biotopy jako P. papatasi, zatímco S. grekovi upřednostňuje biotopy s řídkým lesním porostem v oblastech podhůří (Děrgačeva et Žerichina 1978). Rod Sergentomyia se však neuplatňuje jako přenašeč lidských leishmanióz (Sádlová 1999). 7.1.6

Hostitelé původců ZKL

Při experimentálních nákazách (Eliseev et al. 1980; Strelkova et al. 1991) byl druh R. opimus vnímavý ke všem třem druhům leishmanií kolujícím v ohniscích ZKL (L. major, L. turanica a L. gerbilli). Nákazy se pokaždé nezávisle na druhu původce vyvíjely v neulcerující infiltráty a visceralizace nebyla nikdy pozorována. Rozdíly mezi nákazami jednotlivými druhy byly patrné pouze v trvání inkubační periody. Strelkova (1991) se věnuje i experimentálním nákazám pískomilů rudoocasých (Meriones libycus), u nichž byla pozorována vnímavost k nákazám L. major a k smíšené infekci L. major a L. turanica. Infekce působené L. major mizí během 4 měsíců, v případě smíšené infekce se doba prodlužuje na 8,5 měsíce. Na rozdíl od R. opimus však u M. libycus infekce L. major vede k rychlé ulceraci infiltrátu, což snižuje pravděpodobnost nákazy přenašeče při sání (Eliseev et al. 1980). Při smíšené infekci L. major a L. turanica dochází k tvorbě nodulů, či rychlé ulceraci, naopak k samostatné infekci druhem L. turanica nebo L. gerbilli se M. libycus jevil být rezistentní. Z práce Strelkové et al. (2001) je patrné, že experimentální nákazy M. libycus smíšenou infekcí L. major a L. turanica vedly již po dvou měsících k eliminaci L. turanica a rozvoji pouze infekce L. major. K uzdravení došlo během sedmi měsíců. Dle Strelkové (1996) se tento druh hlodavce může uplatňovat na území Centrální Asie jako další rezervoárový hostitel. Vně areálu R. opimus byla nákaza druhu M. libycus registrována v jižním Uzbekistánu. Míra nakažených jedinců však byla výrazně nižší než u R. opimus a nepřesahovala 3 až 4 % populace. Eliseev et al. (1980) pak ve své práci uvádí, že úspěšnost nákazy P. papatasi při sání na nakažených M. libycus byla 3 až 4 krát nižší než v případě R. opimus. Na základě experimentálních nákaz geograficky specifických druhů hostitelů odlišnými kmeny L. major dle geografického původu, byl pouze druh M. libycus vhodný hostitel pro vývoj všech kmenů L. major nezávisle na jejich původu, či obvyklém hostiteli (Elfari et al. 2005). Tento druh mohl v minulosti hrát významnou roli při evoluci a šíření L. major, viz kap. 7.1.3. U druhů Meriones meridianus (pískomil jižní), M. tamariscinus (pískomil tamaryškový), Spermophilopsis leptodactylus (sysel dlouhoprstý) a Hemiechinus sp. (ježek ušatý) odchycených v přírodních ohniscích ZKL bývalého SSSR byla opakovaně zjištěna nákaza leishmaniemi (Petriščeva 1971). Vzhledem ke stáří práce však není možné s jistotou tvrdit, zda se skutečně jednalo o L. major nebo o jiný druh leishmanií. Petriščeva (1971) však poznamenává, že tyto hostitelské druhy nejsou na daném území příliš rozšířené a jejich nory neposkytují tak vhodné podmínky pro vývoj přenašečů jako nory R. opimus. Schlein et Jacobson (1996) analyzovali důvody, které by mohli stát za neschopností druhu L. major přenášet se pouze mezi lidskými hostiteli a cirkulovat tak jako antroponotická forma. Autoři ukazují, že lidská krev (pravděpodobně hemoglobinu obsažený v erytrocytech) má velký vliv na snížení úspěšnosti nákazy přenašeče (P. papatasi) a vývoje L. major v jeho střevě. Kultivace kmenů z Izraele, Keni a Turkmenistánu na médiích s lidskou krví vedla již během prvního dne k značné redukci počtu leishmanií. Avšak kmeny z Turkmenistánu a Keni vykazovaly o něco menší citlivost než kmeny z Izraele. Nákazy a kultivace L. major (kmeny z Izraele) společně s krví zvířecího hostitele (Psammomys obesus) probíhaly úspěšně. Na rozdíl od L. major, se druh L. tropica vyvíjel 15

v mediích s lidskou krví velmi ochotně. 7.1.7

Epidemiologická situace v některých endemických oblastech ZKL

Mezi epidemiologicky významná ohniska s vysokou morbiditou ZKL patří Turkmenistán a Uzbekistán (Dubrovsky 1982; Ponirovskij et Čaryev 1996). Ve všech středoasijských republikách bývalého SSSR bylo z roku 1981 do 1985 registrováno 10 824 případů ZKL, z toho 77 % v Turkmenistánu (Ponirovskij et Čaryev 1996). Změny roční incidence ZKL v Turkmenistánu od r. 1951 do 1993 jsou zachyceny na obr. 3. Ohniska ZKL se nevyskytují rovnoměrně po celém Turkmenistánu, ale dle analýz rozšíření nákaz obyvatel z období od roku 1964 do 1984 bylo zjištěno, že osady s nejvyšším výskytem leží v údolích řek Tadžen, Murgab a Amudarja (72 % všech případů) a v rovinách podhůří Kopetdag (16 % všech případů) (Ponirovskij et Čaryev 1996).

Obrázek 3: Změny incidence ZKL během r. 1951 až 1993 v Marijské oblasti (1) v celém Turkmenistánu (2). Převzato a upraveno dle Neronov et al. 1996 Melkumjanc et Ponirovskij (1981) uvádí, že v oblastech Tadženské oázy je nejvíce případů registrováno v 2. a 3. dekádě září, což pravděpodobně souvisí s obdobím sklizně bavlny. Bavlníková a dýňová pole s písečnatým prostředím jsou hojně obydlována druhy R. opimus a M. libycus, u nichž byla prokázána infekce, stejně tak jako u přenašečů P. papatasi. Počet lidských případů KL stoupal se zmenšující se vzdáleností osad od kolonií pískomilů. V osadách okolo nichž nebyla nalezena do vzdálenosti 800 m žádná kolonie rezervoárového hostitele, nebyl registrován žádný případ ZKL. Neronov et Malchazova (1999) se ve své práci věnují vlivu hydrometeorologických podmínek na aktivaci ohnisek ZKL v Murgabské oáze v Turkmenistánu. Dle provedených analýz byla zjištěna negativní korelace mezi aktivitou přírodního ohniska a teplotou půdy v měsíci prosinci předcházejícího roku. Mechanismus tohoto děje však autoři shledávají zatím nejasným. Další negativní vliv na aktivitu přírodního ohniska ZKL by mohla mít délka slunečního svitu v měsíci červenci a srpnu. Tento jev by mohl snižovat aktivitu přenašečů nebo zhoršovat podmínky pro výskyt rezervoárových hostitelů. Zajímavá souvislost je spatřována v úrovni vody v období jarního rozvodnění řeky Murgab (viz obr. 4). Aktivita ohniska nejvíce souvisela s průměrnou úrovní hladiny vody v dubnu.

16

Vysoká úroveň jarní vody by mohla mít vliv na snížení epidemické aktivity ohnisek v údolích. Kritické období rozvodňování řeky totiž připadá na dobu intenzivního vývoje larev a kukel flebotomů. Stav přílišného zvýšení půdní vlhkosti neumožňuje přenašeči zdárně dokončit svůj vývoj a jeho nízké počty během přenosové sezóny tak snižují rychlost cirkulace leishmanií a aktivitu ohniska.

Obrázek 4: Souvislost změn ve výskytu případů ZKL (1) s průměrnou úrovní hladiny řeky Murgab (2). Převzato a upraveno dle Neronov et Malchazova 1999 V Uzbekistánu jsou ohniska ZKL soustředěna především v oblasti Ferganského údolí a Karšinské stepi (Peršin et al. 1974; Žerichina et al. 1989; Eliseev et al. 1991; Strelkova 1996). Faulde et al. (2007) uvádí případy ZKL z Termez regionu v jižním Uzbekistánu. Tento region leží u severní hranice Afghánistánu. V roce 2003 zde byly hlášeny ZKL nákazy vojáků bezpečnostních složek NATO s nápadným agresivním průběhem a opožděnou nebo málo účinnou léčbou. Následná studie autorů v dané oblasti ukázala, že 30 % místní populace má po těle charakteristické jizvy po prodělané KL, označované místními jako „Pashachordaÿ. Roční incidence se pohybuje okolo 20 %, a to hlavně u dětí mladších pěti let. Toto onemocnění místních obyvatel zde není nijak odborně léčeno, pouze v případě sekundárních bakteriálních nebo houbových infekcí jsou lékaři předepisována antibiotika. Výskyt onemocnění má sezónní charakter, nákazy se objevují od května do října, s nejvyšší prevalencí v pozdním létě a na podzim, což pravděpodobně souvisí s obdobím průběhu zemědělských prací. V souvislosti s armádní aktivitou západních zemí v Afghánistánu se objevují i recentní údaje o epidemiologické situaci z této oblasti. Afghánistán sdílí severní hranici s Turkmenistánem a Uzbekistánem. Touto hranicí neprobíhá žádné pohoří, které by mohlo tvořit geografickou bariéru mezi danými oblastmi. Stejně jako v Uzbekistánu byly i ze severního Afghánistánu hlášeny případy ZKL se shodným agresivním klinickým průběhem (Faulde et al. 2006, 2008). Ekologické podmínky tohoto území jsou shodné se situací ve většině středoasijských republik. Převládajícím biotopem jsou polopouště, poskytující vhodný habitat pro populace R. opimus a ani druhové složení flebotomů se neliší od oblastí Turkmenistánu nebo Uzbekistánu. Klíčovým přenašečem L. major je P. papatasi a i sezooní cykly ve výskytu nákaz se ve všech oblastech shodují. Roku 2004 bylo z oblasti Mazar-e Sharif nahlášeno 200 případů nákaz vojáků bezpečnostních složek NATO. Následný výzkum ukázal, že se jedná o oblast s asi 250 000 obyvateli, kde bylo od roku 2004 do roku 2006 zaregistrováno u místních obyvatel 7 825 případů ZKL, vyskytly se však i případy AKL a VL.

17

7.2

Antroponotická kožní leishmanióza (AKL)

Antroponotická kožní leishmanióza (tzv. suchý vřed), je působená druhem L. tropica a na území středoasijských a zakavkazských republik bývalého SSSR se do 60. let 20. století vyskytovala především v městských oblastech (Karapetjan et Bagdasarjan 1972; Kellina 1981; Dubrovsky 1982; Děrgačeva et Oganesjan 1987; Ponirovskij et Čaryev 1996; Jacobson 2003). Důsledek poklesu aktivity historických ohnisek v posledních desetiletích je autory často spatřován v zavedení programů boje proti malárii a důsledné a včasné léčby nakažených obyvatel. Karapetjan et Bagdasarjan (1972) uvádí, že mezi největší ohniska AKL v Ázerbájdžánu patřily především Kirovobád, Barda a Agdaš. V dvou dalších zakavkazských republikách byly případy AKL registrovány jen ojediněle. V Gruzii se od r. 1928 do r. 1965 vyskytlo 125 místních nákaz ve 12 osadách (Maruašvili 1955, 1968 in Karapetjan et Bagdasarjan 1972) v Arménii bylo od r. 1938 do r. 1970 zaznamenáno 133 nemocných v 16 různých osadách na jihu republiky a sporadicky v Jerevanu (Karapetjan 1967 in Karapetjan et Bagdasarjan 1972). Všechna ohniska měla lokální charakter a vyskytovala se ve velkých osadách v polopouštním a stepním biotopu s křovinatým, xerofytním nebo řídkým lesním porostem. 7.2.1

Epidemiologická situace ve výskytu AKL

Dobržanskaja et al. (1989) uvádí, že v Turkmenistánu se nacházela tři velká ohniska v městech Iolotan, Mary a Ašchabad. V posledním ze zmiňovaných se v r. 1987 po téměř třiceti letech začaly znovu každoročně objevovat případy AKL. Autoři tuto opětovnou aktivaci spojují se zvýšením počtu druhu P. sergenti, jež je nejčastějším přenašečem L. tropica ve většině ohnisek AKL (KillickKendrick 1999; Sharma et Singh 2008). Ve srovnání se starými ohnisky (AKL) ve středoasijských a zakavkazských republikách bývalého SSSR, které se dle dostupných informací jeví jako neaktivní, jsou údaje o recentním výskytu AKL v sousedních státech jako Írán (Hatam et al. 2005), Afghánistán (Rowland et al. 1999; Desjeux 2002; Reithinger et al. 2003; WHO 2007) a Turecko (Gunes et al. 2007; Akkafa et al. 2008) poměrně časté. Afghánistán je řazen mezi státy s nejvyšší roční incidencí AKL ve světě (Desjeux 2002; WHO 2007). Politická nestabilita, zhoršená životní úroveň a velké přesuny obyvatelstva jsou hlavními faktory vedoucí k aktivaci a šíření ohniska AKL v dané oblasti (Desjeux 2002; Reithinger et al. 2003; WHO 2007). Reithinger et al. (2003) ve své práci charakterizuje epidemiologickou situaci a hledá účinný způsob její případné kontroly. Výskyt AKL v Kábulu má čistě ohniskový charakter, nemoc postihuje vždy několik domácností ve vzájemném sousedství. Pro zamezení šíření AKL v Kábulu by bylo dostatečné zaměřit se na včasnou léčbu infikovaných a snížit jejich kontakt s přenašeči za použití insekticidů v zasažených domácnostech a jejich okolí. Avšak za tíživé situace, v níž se země nyní nachází, je problém, jaký představuje AKL, na okraji zájmu. Ohniska této infekce se tak spolu s migrujícím obyvatelstvem mohou objevit i v neendemických oblastech sousedních států, což bylo v nedávné době zaznamenáno např. v hraničních oblastech Pákistánu (Rowland et al. 1999; Brooker et al. 2004). Ačkoli je L. tropica na rozdíl od L. major velmi dobře adaptována na cirkulaci mezi lidskou populací (Schlein et Jacobson 1996), může kolovat i jako zoonóza mezi divokými zvířaty, viz kap. 4, taková cirkulace byla popsána i Svobodovou et al. (2006a) mezi damany v ohnisku v severním Izraeli. Svobodová et al. (2003) také dokázala možnost úspěšné laboratorní nákazy přenašeče P. sergenti při sání na krysách (Rattus rattus) infikovaných druhem L. tropica. Je proto pravděpodobné, že se hlodavci mohou uplatňovat jako rezervoároví hostitelé i v přírodních podmínkách. Další případ

18

uvádí Hajjaran et al. (2007) z oblastí sv. Íránu nedaleko hranic s Ázerbájdžánem, kde byla v ohnisku VL společně s L. infantum ze sleziny a jater toulavých psů izolována i L. tropica. Viscerální forma leishmaniózy působená L. tropica byla pozorována i u pacienta v jižním Iránu (Alborzi et al. 2006). V sv. Íránu později Parvizi et al. (2008b) provedl izolaci a určení leishmanií z flebotomů. Z druhu P. transcaucasicus byl izolován druh L. infantum i L. tropica, poslední pak byl izolován i z P. (Adlerius) sp. a S. dentata. I když celkový počet nakažených samic flebotomů nebyl vysoký (4 z 91 odchycených) nákaza stejným haplotypem L. tropica byla pozorována u tří jedinců odchycených v různých vesnicích. Autoři konstatují, že ačkoli žádný z flebotomů, z nichž byla izolována L. tropica, není pravděpodobně přenašečem, ve kterém by tento druh mohl dokončit vývoj, lze z přítomnosti leishmanií v zažívacím traktu flebotomů usuzovat na jejich poměrně častý výskyt ve zdroji potravy, tedy v hostitelích, na nichž flebotomové sáli. 7.2.2

Přenašeči druhu L. tropica

Děrgačeva et Oganesjan (1987) se věnovali odchytu flebotomů v dříve aktivním ohnisku AKL v Gorisském rajonu v Arménii (Karapetjan et Bagdasarjan 1972). Odchyt byl prováděn v červnu roku 1984 a 1986, ve výsledné druhové skladbě zcela chyběly podrody Phlebotomus a Paraphlebotomus, odchyceny byly druhy P. kandelakii, P. syriacus, P. balcanicus, P. halepensis, P. jacusieli a Sergentomyia dentata agdamyca. Při přenosu L. tropica hraje klíčovou roli k tomuto parazitu velmi specifický druh P. sergenti (Killick-Kendrick 1999; Sharma et Singh 2008; Volf et Myskova 2007). Jak morfologické (Dvorak et al. 2006), tak molekulární studie (Depaquit et al. 2002; Dvorak et al. 2006) vnitrodruhové variability P. sergenti ukazují na existenci dvou geograficky odlišných populací. Depaquit et al. (2002) vidí možnou souvislost existence těchto dvou populací s rozšířením a dynamikou ohnisek AKL. Nejaktivnější ohniska AKL se nachází ve východní části areálu L. tropica. V západní části je výskyt AKL velmi sporadický. Tato skutečnost by mohla dle autorů mimo jiné souviset i s odlišnou úrovní kapacity vektora v jednotlivých populacích P. sergenti. Kromě nejčastějšího přenašeče P. sergenti (Killick-Kendrick 1999; Sharma et Singh 2008), se jako přenašeči L. tropica mohou uplatnit i jiné druhy flebotomů. V Etiopii byla L. tropica izolována z druhu P. (Paraphlebotomus) saevus (Gebre-MichaelL et al. 2004). Úspěšně se může L. tropica vyvíjet i v některých permisivních přenašečích z podrodu Adlerius, což bylo pozorováno v laboratorních podmínkách u P. halepensis (Sádlová et al. 2003), u P. arabicus pak byla L. tropica izolována v přírodních podmínkách (Gebre-Michael et al. 2004; Svobodova et al. 2006a) a experimentálně byl potvrzen i přenos tohoto parazita při sání P. arabicus na rezervoárových hostitelích (Svobodova et al. 2006b). Zástupci rodu Larroussius se uplatňují při přenosu L. tropica v Keni (Lawyer et al. 1991; Killick-Kendrick 1999). Jak druhy z podrodu Paraphlebotomus, viz kap. 7.1.5, tak Adlerius a Larroussius, viz kap. 7.3, jsou často zastoupeni ve fauně flebotomů Centrální Asie, avšak údaje o jejich možné roli v přenosu L. tropica na daném území se v literatuře neobjevují. Na základě předchozích údajů lze říci, že druh L. tropica je zřejmě poměrně variabilní, a to jak v klinických, tak v eko-epidemiologických projevech. Kromě kožní leishmaniózy může u svých hostitelů způsobovat i viscerální formu a jeho cirkulace může mít nejen atroponotickou, ale i zoonotickou podobu. Hlavním přenašečem je P. sergenti z podrodu Paraphlebotomus, avšak dle některých experimentálních sledování není vyloučena schopnost vývoje v jiných druzích i podrodech flebotomů.

19

7.3

Viscerální leishmanióza (VL)

Viscerální leishmanióza (VL) je na území středoasijských a zakavkazských republik působená druhem L. infantum a je zde považována za typickou zoonózu (Čubabrija et Zenaišvili 2002; Ponirovskij et al. 2006; Giorgobiani et al. 2008). V současné době se tato nemoc vyskytuje na celém území zmíněných republik, a to hlavně v osadách vesnického typu (Dubrovsky 1982; Ponirovskij et Čaryev 1996; Ponirovskij et al. 2006). Před rokem 1950 se výskyt VL registroval hlavně ve velkých městech a spíše sporadicky v malých zemědělských osadách. Následná změna výskytu pravděpodobně souvisela se změnou životního stylu ve městech, snížením kontaktu člověka s přírodním zdrojem infekce a eliminací vhodného habitatu pro vývoj přenašečů (Dubrovsky 1982; Děrgačeva et Darčenkova 1990; Ponirovskij et Čaryev 1996). Přirozenými hostiteli L. infantum jsou psovité šelmy. Na daném území se jedná především o lišky a šakali, ale také domestikované psy (Karapetjan 1972; Dubrovsky 1982; Děrgačeva et Darčenkova 1990; Desjeux 2002), u nichž nákaza probíhá většinou viscerální formou se zjevnými příznaky (kachexie, vypadávání srsti atd.) (Lesnikova et al. 1990; Ciaramella et al. 1997). U lidí postihuje nákaza především děti (Dubrovsky 1982; Tagi-zade et al. 1989). Za přenašeče L. infantum mohou sloužit různé druhy flebotomů (Desjeux 2002). V dané oblasti se pravděpodobně může jednat o druhy podrodu Adlerius: P. turanicus (Lesnikova et Sabitov 1995), P. brevis (Děrgačeva 2001), P. balcanicus (Giorgobiani et al. 2008), P. longiductus (Strelkova et Děrgačeva 1986), P. neglectus (Ponirovskij et al. 2006) a P. halepensis (Killick-Kendrick 1990) a podrodu Larroussius: P. kandelakii, P. perfiliewi, P. smirnovi, P. tobbi a P. transcaucasicus (Killic-Kendrick 1999). Ponirovskij et al. (2006) ve své práci shrnuje dosavadní znalosti o problematice ohnisek VL ve středoasijských a zakavkazských republikách. Dle autorů není ve většině endemických oblastí VL známé přesné rozmístění ohnisek, pro většinu území není přesně znám ani původce onemocnění, či jeho přenašeč a ve výzkumu zcela chybí aplikace moderních molekulárně-genetických metod. 7.3.1

Ohniska VL v zakavkazských republikách

Areál výskytu VL na území zakavkazských republik sahá východně od Tbilisi (Karapetjan et Bagdasarjan 1972), s největším výskytem na svazích Malého a Velkého Kavkazu, viz příloha 7 (Darčenkova et Děrgačeva 1989). Od roku 1926 do 1971 se ve všech zakavkazských republikách vyskytlo 3 076 případů VL, a to zejména u dětí do 5 let (Karapetjan et Bagdasarjan 1972). Nákaza psů byla registrována v mnoha endemických oblastech (Ázerbájdžán, Gruzie a Arménie) a byla zde prokázána i u lišek (Karapetjan et al. 1970 in Karapetjan et Bagdasarjan 1972) a jezevců (Shurkhal et al. 1984 in Ponirovskij et al. 2006), nikoli však u hlodavců (Karapetjan et Bagdasarjan 1972). Ázerbájdžán Karapetjan et Bagdasarjan (1972) Ázerbájdžán zmiňuje v souvislosti s největším rozšířením případů VL v zakavkazských republikách. Od roku 1970 do 1979 zde bylo registrováno 145 případů VL, nejvíce (68 %) z Džalilabadského rajonu (Ponirovskij et al. 2006). V 80. letech se aktivní ohniska nacházela v Ordubadském a Džalilabadském rajonu (Darčenkova et Děrgačeva 1989). Tagi-zade et al. (1989) uvádí aktivaci starých ohnisek VL v Ordubajském rajonu. Nejvíce případů bylo registrováno ve městě Ordubad, postiženy byly hlavně děti do 2 let. Na základě dlouhodobého výskytu případů VL a sérologického průzkumu obyvatelstva byla za rizikovou určena severní část města s vysokou seropozitivitou. Nepřímá imunofluorescence potvrdila nákazy odchycených toulavých psů. Faunu flebotomů zde tvořily druhy: P. major, P. halepensis, P. papatasi, 20

P. sergenti, P. caucasicus, P. alexandri, P. kandelakii, P. balcanicus, S. dentata a S. palestinensis. Gasanzade et al. (1990) ve své práci popisuje epidemiologickou situaci z Geokčajského rajonu, kde se na konci 80. let 20. století vyskytla atypická forma KL. Během tří let bylo v pěti různých osadách registrováno 68 lidských případů. Izoenzymová identifikace ukázala velkou shodu profilu původce s druhem L. infantum izolovaným ze psích hostitelů v Tunisu. Kmen z Ázerbájdžánu však vytvořil samostatný zymodem. Všechny případy byly z osad v zemědělských oblastech, nákaza často postihovala 3 až 5 lidí z jedné rodiny ve všech věkových skupinách, klinický průběh se však lišil od AKL. Sérologické vyšetření ukázalo na značnou seropozitivitu obyvatel, kteří nikdy nejevili žádné klinické příznaky. Autoři dle starších údajů o klinickém průběhu KL v daném ohnisku usuzují na jeho možnou existenci již v 50. a 60. letech 20. století, kdy mohlo být mylně považováno za AKL. Rezervoárový hostitel nebyl identifikován, při entomologickém průzkumu byly odchyceny následující druhy flebotomů: P. papatasi, P. sergenti, P. alexandri, P. tobbi, P. transcaucasicus, P. brevis, P. kandelakii, S. dentata a S. palestinensis. Podobný případ byl v nedávné době popsán v oblasti jižní Anatolie v Turecku (Svobodová et al. 2009). Zde se v několika vesnicích objevily případy mírné kožní leishmaniózy a jako původce onemocnění byl opět prokázán druh L. infantum. Ani v tomto případě se nepodařilo určit rezervoárového hostitele, přenašečem je druh P. tobbi. Na základě absence projevů onemocnění psů, vysokého počtu nákaz lidí a vysoké antropofilie přenašečů autoři uvažují o antroponotické formě přenosu. Gruzie VL se v Gruzii vyskytuje na území ležícím východně od Suramského hřbetu (Darčenkova et Děrgačeva 1989). Od r. 1990 do r. 2007 bylo v Gruzii registrováno 1 414 případů VL (Giorgobiani et al. 2008). Jen za rok 2007 to bylo 182 pacientů a počet případů VL má v posledních letech vzestupnou tendenci, a to především v Marněulském a Bolinském rajonu a v Tbilisi (Čubabrija et Zenaišvili 2002; Giorgobiani et al. 2008). Čubabrija et Zenaišvili (2002) uvádí, že město Tbilisi nikdy dříve nebylo považováno za ohnisko VL, avšak od r. 1996 se zde tyto nákazy začaly objevovat a jejich počet narůstal. Dle autorů je situace způsobená zhoršením epidemiologických podmínek republiky, především pak v okolí Tbilisi, vedoucí k zvýšení počtu lišek, šakalů, toulavých psů a také hlodavců, jejichž nory mohou poskytovat vhodný habitat pro vývoj přenašečů. Velkým problémem je neznalost místních lékařů vedoucí mnohdy k špatné volbě léčby. Léčba se provádí především glukantimem, od r. 1996 je však pozorován vzestup recidiv u přeléčených pacientů. Sledování flebotomů v Tbilisi se věnovali Giorgobiani et al. (2008). Sezónní aktivita začíná koncem května, vrcholí v červnu až červenci a končí v srpnu. Odchyceny byly druhy P. kandelakii, P. sergenti, P. balcanicus, P. halepensis a P. wenioni. Promastigoti byli izolováni z P. kandelakii a P. balcanicus. Parazit byl PCR metodou identifikován jako L. infantum a odpovídal izolátům ze psů i pacientů z dané oblasti. Kromě výše zmíněných druhů se lze na území Gruzie setkat i se zástupci druhu P. jacusieli (Čubabrija et Zenaišvili 2002). Arménie V 50. letech 20. století připadlo 80 % všech registrovaných případů VL v Arménii na Jerevan, tato skutečnost byla vysvětlována osídlováním nových teritorií severně od města, kde byl také zaznamenán poměrně hojný výskyt přenašečů, a kde průnik lidí a psů do nekultivované krajiny zvýšil pravděpodobnost jejich kontaktu se zdrojem nákazy (Karapetjan 1972; Karapetjan et Bagdasarjan 1972). V době aktivity ohnisek převládaly v Jerevanu druhy P. kandelakii a P. chinensis (pravděpodobně se jednalo o druh P. balcanicus — Artěmiev et al. 1984 in Ponirovskij et

21

al. 2006). Izolace leishmanií byla provedena z lišek, předpokládala se i role dalších rezervoárových hostitelů (šakalů, vlků) (Karapetjan 1972). Zástavba a používání insekticidů během 50. a 60. let měly pravděpodobně vliv na vyhasnutí Jerevanského ohniska VL (Karapetjan 1972). Entomologický průzkum Děrgačevy et Oganěcjana (1987) probíhající během roku 1984 a 1985 neodhalil na území bývalých ohnisek v Jerevanu žádný druh z podrodu Adlerius, či Larroussius, mezi nimiž by mohly být nejpravděpodobněji přenašeči VL. Avšak průzkum v bývalém aktivním ohnisku v Koš-Aštararakském rajonu ukázal, že zdejší druhová skladba flebotomů by se mohla dobře uplatnit v případném přenosu původců VL. Odchyceny byly druhy P. kandelakii, P. balcanicus a P. tobbi. Na rozdíl od roku 1969, kdy toto ohnisko bylo aktivní, však počty těchto potenciálních přenašečů výrazně klesly. Důležitou roli v bývalém ohnisku pravděpodobně sehrála i jeho změna z trvale obydlené osady na chatovou oblast. Vzhledem k přítomnosti rezervoárových hostitelů i potenciálních přenašečů autoři do budoucna zcela nevylučují možnost opětovné aktivace přírodního ohniska, zejména pak v případě obnovení těsného kontaktu lidí a psů se zdroji a přenašeči infekce. 7.3.2

Ohniska VL ve středoasijských republikách

VL se v daném regionu vyskytuje nejčastěji v údolí řek a předhůří do 1000 m n. m. Areál výskytu se rozkládá především mezi řekami Tadžen, Murgab, Amudarja a podél řeky Syrdarja, ohniska VL mohou zasahovat i hluboko do pouští, viz příloha 8 (Ponirovskij et al. 1985; Děrgačeva et Darčenkova 1990). Mezi nejpravděpodobnější přenašeče zde patří druhy P. longiductus, P. smirnovi a P. turanicus (Děrgačeva et Darčenkova 1990). Turkmenistán Ponirovskij et Čaryev (1996) označují jv. část Turkmenistánu za oblast s nejvyšším výskytem ohnisek VL v této republice. Ponirovskij et al. (1985) se během roku 1981 až 1983 věnoval epidemiologickému výzkumu v Maryjském rajonu v jv. Karakumech (200 až 400 m n. m.). Případy VL byly v tomto ohnisko hlášeny již v 60. letech a po čtrnáctileté odmlce došlo k opětovné aktivaci ohniska v 80. letech. Ohniska se nacházela po obou stranách řeky Murgab, avšak ve značné vzdálenosti od jeho údolí. Jednalo se o malé osady v hlubokých pouštních oblastech s převládajícími hliněnými domy a jurtami. Pozitivní výsledky imunofluorescenční metody u zdravých dětí z různých osad ukazovaly na přítomnost stálého kontaktu obyvatel s původcem onemocnění. Později byla Lesnikovou et al. (1990) provedena izolace L. infantum u lidí a psů v oblastech jv. Karakum a z. Kopetdagu. Izoláty představovaly několik odlišných zymodémů lišícími se mezi psy a lidmi. Entomologický průzkum provedený Lesnikovou et Sabitovem (1995) v několika oblastech s ohnisky VL, jež zahrnoval i Marijský rajon, ukázal přítomnost následujících druhů flebotomů: P. papatasi, P. caucasicus, P. andrejevi a P. turanicus. Poslední jmenovaný je autory považován za pravděpodobného přenašeče L. infantum. Uzbekistán Maroli et al. (2001) se ve své práci věnují epidemiologické situaci v Uzbekistánu v regionu Namangan, kde ohnisko VL leží ve Ferganském údolí (900 až 1300 m n. m.). Takto vysoká nadmořská výška je pro ohniska VL v Centrální Asii poměrně netypická. Roku 1987 až 1999 zde bylo zaregistrováno 19 případů VL u dětí do 14 let. Dle lokalizace, klinického průběhu a epidemiologických charakteristik autoři usuzují na ZVL působenou L. infantum, nelze však vyloučit možnost přítomnosti původce druhu L. tropica, který kromě KL může způsobovat i VL, viz kap. 7.2. Při entomologickém průzkumu byly odchyceny druhy P. sergenti, P. papatasi, P. longiductus, P. alexandri, P. angustus, P. keshishiani, P. sumbarica a S. grekovi. Kromě případů z Ferganského

22

údolí uvádí Ponirovskij et al. (2006) přítomnost sporadických případů i na území Karakalpakie, kde dominuje druh P. smirnovi. Kazachstán Případy v Kzyl-Ordinské oblasti, především pak v oblasti delty řeky Amudarji, představovaly v 80. letech více jak třetinu všech případů VL středoasijských republik (Děrgačeva et Darčenkova 1990). Kožanijazov et al. (1977) považuje za nejpravděpodobnějšího přenašeče původce VL druh P. smirnovi, který byl hojně nalézán jak ve venkovních prostorách tak v místnostech obydlených budov. Dergačeva et al. (1988a) se věnovala od r. 1984 do 1987 entomologickému studiu v různých biotopech v rámci Kzyl-Ordinské oblasti. Fauna flebotomů sestávala z P. papatasi (dominantní v údolí), P. longiductus (dominantní v podhůří), P. alexandri a P. sergenti (pouze v podhůří), P. caucasicus, P. andrejevi a S. grekovi. V norách pískomilů druhu R. opimus byly odchyceny druhy P. papatasi, P. caucasicus, P. mongolensis, P. andrejevi, P. turanicus, S. grekovi a S. m. murgabiensis. Za možné přenašeče autoři označili druhy P. longiductus, P. smirnovi a P. turanicus. Děrgačeva et al. (1981) se zmiňuje o P. longiductus v souvislosti s jeho vysokou endofilií a značnou početností v Džambulské oblasti. Ostatní oblasti Ponirovskij et al. (2006) uvádí, že poslední sledování z oblastí Kyrgyzstánu a Tádžikistánu jsou z 60. let minulého století a identifikace původců VL se na tomto území nikdy neprováděla. V Kyrgyzstánu byly dříve případy VL hlášeny jak ze severní tak jižní části. Nejnovější informace o situaci z Tádžikistánu jsou z roku 2002 až 2003, kdy bylo sedm přistěhovalců z dané oblasti hospitalizováno s diagnózou VL na klinice v Uzbekistánu. Faunu flebotomů v 60. letech tvořily druhy P. chinensis (pravděpodobně se jednalo o P. longiductus — Artěmiev et al. 1984 in Ponirovskij et al. 2006) a v Tádžikistánu i P. major (pravděpodobně se však jednalo o P. notus, P. keshishiani, či P. kandelakii — Artěmiev et al. 1984 in Ponirovskij et al. 2006). Ojedinělé místní případy VL byly registrovány i z oblastí Krymu a Severního Kavkazu. I v těchto oblastech se poslední studie fauny flebotomů prováděly v první polovině 20. století. V Krymu byly odchyceny druhy P. longiductus, P. balcanicus, P. perfiliewi a P. neglectus. V Severním Kavkazu výše uvedenou druhovou skladbu doplňovaly druhy P. tobbi, P. kandelakii a P. transcaucasicus (Ponirovskij et al. 2006).

8

Kontrola leishmanióz v Centrální Asii a zakavkazských republikách

Kontrola leishmanióz na tomto území byla prováděna pomocí chemického a mechanického boje s přenašeči a rezervoárovými hostiteli. Společně s těmito profylakticky zaměřenými opatřeními byla i snaha klást důraz na včasnou diagnostiku a léčbu nakažených obyvatel (Safjanova 1971; Karapetjan et Bagdasarjan 1972; Děrgačeva et Žerichina 1984; Vioukov 1987; Gafurov 1999). Kontrola přenašečů byla cílena na všechny vývojové fáze a zahrnovala mechanickou destrukci míst vhodných pro vývoj a aplikaci různých insekticidních látek. V polovině 20. století se v hojné míře používaly organochlorové jedy, DDT (dichlordifenyltrichlormethylmethan), HCH (hexachlorcyklohexan) dieldrin a organofosforový insekticid trichlorfon (Safjanova 1971). Během 60. let byl zaznamenán pokles ve výskytu leishmanióz. Souvislost je spatřována právě v masovém používání těchto insekticidů především v boji proti malárii (Safjanova 1971; Karapetjan et Bagdasarjan 1972). Mezi nové látky, které měly nahradit DDT a HCH, patřily acetokson, chlorofos, aktelik, dilor, sevin, karbofos a nuvanol. Acetokson a chlorofos se ukázaly být pro flebotomy jen velmi slabě toxické a 23

ostatní preparáty byly v porovnání s organochlorovými finančně náročné a méně účinné (Děrgačeva et Žerichina 1984). V endemických oblastech byla zároveň aplikována i mechanická obrana proti poštípání přenašeči bez redukce jejich počtu. Používání sítí s velmi malými oky společně s repelenty zabraňuje do určité míry vlet přenašečů do domů a v případě jejich umístění nad postele snižují pravděpodobnost pobodání (Safjanova 1971). Při aplikaci kontrolních opatření hraje vždy důležitou roli i osvěta veřejnosti a její aktivní zapojení do těchto programů (Safjanova 1971).

8.1

Kontrola ZKL

V ohniscích ZKL byla kontrola cílena především na eliminaci rezervoárových hostitelů a přenašečů (Safjanova 1971; Gafurov 1999). Byla prováděna deratizace a dezinsekce širokého okolí osad a zemědělských ploch. Pro kontrolu hlodavců se dlouhá léta používal chlorpikrin, který do určité míry působil i proti flebotomům v norách a fosfid zinku (Zn3 P2 ) ve formě zrní (Safjanova 1971; Gafurov 1999). Kontrola přenašečů byla založena na insekticidním opracování nor hlodavců, stájí a faremních zařízení a jiných potenciálních líhnišť flebotomů a také obydlených prostor a jejich okolí. Společně s těmito opatřeními byla prováděna i destrukce a rozorávání nor pískomilů pomocí těžké techniky (Safjanova 1971; Vioukov 1987; Gafurov 1999). Gafurov (1999) též uvádí, že mezi pracovníky v endemických oblastech Uzbekistánu se osvědčilo dodržování pracovního režimu, který během endemické sezóny končil 1 až 1,5 hodiny před západem slunce, takto bylo zamezeno kontaktu s přenašeči aktivními především za soumraku. V některých ohniscích v Turkmenistánu se prováděla aplikace směsi výfukových plynů a DDT do nor pískomilů pomocí motorových přístrojů. Tato metoda se však neujala pro svoji finanční náročnost a také krátkodobé účinky (Safjanova 1971; Děrgačeva et Žerichina 1984). Od 60. do 70. let 20. století byly v středoasijských státech bývalého SSSR prováděny organizované masové očkovací kampaně proti leishmanióze (Safjanova 1971; Vioukov 1987; Gafurov 1999). V tomto případě nešlo o očkování v pravém slova smyslu, jednalo se o inokulaci živé virulentní kultury leishmanií, tedy umělou nákazu, jejíž průběh byl sledován lékaři. V případech, kdy došlo k zdárnému uzdravení, získali pacienti celoživotní imunitu. Tato umělá nákaza byla výhodná i z kosmetického hlediska, inokulace byla prováděna na skrytých partiích těla, kde byla jizva po uzdravení skryta. Avšak velké nebezpečí spočívalo v možnosti abnormálního průběhu choroby a zhoršení průběhu mnoha dalších chronických nemocí (Vioukov 1987). Z práce Gafurova (1999) však vyplývá, že se tato imunizace prováděla běžně ještě na konci 90. let 20. století. Vylepšení živé vysoce virulentní kultury L. major spočívalo ve standardizaci počtu parazitů a obsahu proteinů a antigenů leishmanií. Autor dále uvádí, že tato imunizace skupin obyvatel, nacházejících se ve zvýšeném riziku nákazy, představovala v Uzbekistánu nejvíce racionální, ekonomicky výhodnou a epidemiologicky efektivní metodu.

8.2

Kontrola AKL

Kontrola AKL spočívala především ve včasné diagnostice a léčbě nemocných obyvatel společně s eradikací specifického přenašeče P. sergenti (Safjanova 1971). Po přijetí kombinace těchto opatření byl zaznamenán velmi znatelný pokles nákaz v městě Barda a Kirovobád v Ázerbájdžánu, či Ašchabád a Mary v Turkmenistánu (Safjanova 1971; Vioukov 1987).

24

8.3

Kontrola VL

Kontrola ohnisek VL byla též soustředěna na včasnou diagnostiku a léčbu obyvatel v kombinaci s použitím insekticidních opatření proti přenašečům a likvidací infikovaných psů. K vyhasnutí ohnisek VL ve městech přispěla jak zemědělská kultivace okolí, tak i úprava a čistota města, která vedla ke snížení počtu a druhového složení přenašečů a pravděpodobnosti kontaktu s rezervoárovým hostitelem (Darčenkova et Děrgačeva 1989; Tagi-zade et al. 1989).

Závěr Tato práce byla věnována problematice výskytu leishmanióz v oblastech Centrální Asie a zakavkazských republik. Soustředila jsem se na informace především z oblastí středoasijských a zakavkazských republik bývalého SSSR a v některých případech jsem se pokusila nastínit a srovnat situaci se sousedními oblastmi (Írán, Afghánistán, Turecko), ve kterých je tomuto tématu věnováno více recentních studií. Poznatky jsou v jednotlivých republikách studované oblasti značně různorodé a nejednotné. Informace o ZKL spočívají především ve studiu ekologie, výskytu rezervoárových hostitelů a interakce různých druhů leishmanií s jejich hostiteli. Informace o konkrétní epidemiologické situaci jsou v jednotlivých oblastech rozpracovány velmi málo, ačkoli z obecných studií je patrné, že výskyt této formy onemocnění je na daném území poměrně běžný. Nejvíce epidemiologických studií je z dob intenzivního přílivu neimunizovaného obyvatelstva, a to především z oblastí Turkmenistánu a Uzbekistánu. Nedostatek recentních informací by mohl souviset i s relativně malým zdravotním rizikem, které pro místní obyvatele ZKL představuje. Zmínky o možném výskytu ZKL v zakavkazských republikách chybí a navíc areál hlavního rezervoárového hostitele ZKLv Centrální Asii do zakavkazských oblastí nesahá. Avšak fauna flebotomů zakavkazských republik by se teoreticky mohla uplatnit i v přenosu původců ZKL. Případy AKL se na studovaném území objevovaly do 60. let 20. století. V literatuře z pozdějšího období jsou jen ojedinělé zmínky o sporadickém výskytu AKL ve starých ohniscích. Proto lze v současné době považovat výskyt AKL na území Centrální Asie a zakavkazí za ojedinělý a nepředstavující riziko pro místní obyvatelstvo. Viscerální leishmanióza se na celém území vyskytuje spíše lokálně, avšak údajů o jejím výskytu v jednotlivých oblastech lze v porovnání s ZKL najít více. Důvodem je pravděpodobně závažnost onemocnění a možná letalita této choroby, postihující především dětskou populaci. V rámci celé oblasti je situace VL nejpodrobněji prostudována v zakavkazských republikách. Studiu druhové skladby fauny přenašečů byla věnována poměrně velká pozornost, avšak k určení přenašeče došlo jen výjimečně. Také detailnější identifikace původců onemocnění a jejich podrobné studium pomocí moderních metod molekulární biologie je jen velmi ojedinělé. Ve své budoucí diplomové práci bych se chtěla zaměřit na molekulární taxonomii flebotomů podrodu Paraphlebotomus, případně i dalších podrodů. Na území Centrální Asie byla studiu fauny flebotomů věnována zvýšená pozornost především v 60. až 80. letech 20. století, práce z tohoto období se poměrně detailně věnují ekologii, biogeografii a fenologii flebotomů. Od 90. let je však patrný značný útlum ve studiu této problematiky na daném území a práce místních autorů věnované tomuto tématu v pozdějších letech často sestávají ze sumarizace a následných statistických analýz získaných dat z minulých let. V rámci mojí DP se budu snažit získat a analyzovat dalsí flebotomy z Centrální Asie a porovnat druhovou a vnitrodruhovou variabilitu z různých geografických oblastí.

25

Seznam literatury Akilov, O. E., Khachemoune, A. and Hasan, T. (2007). Clinical manifestations and classification of Old World cutaneous leishmaniasis. International Journal of Dermatology, 46: 132–142 Akkafa, F., Dilmec, F. and Alpua, Z. (2008). Identification of Leishmania parasites in clinical samples obtained from cutaneous leishmaniasis patients using PCR-RFLP technique in endemic region, Sanliurfa province, in Turkey. Parasitology Research, 103: 583–586 Alborzi, A., Rasouli, M. and Shamsizadeh, A. (2006). Leishmania tropica - isolated patient with visceral leishmaniasis in southern Iran. The American Journal of Tropical Medicine and Hygiene, 74: 306–307 Al-Jawabreh, A., Diezmann, S., Müller, M., Wirth, T., Schnur, L. F., Strelkova, M. V., Kovalenko, D. A., Razakov, S. A., Schwenkenbecher, J., Kuhls, K. and Schönian, G. (2008). Identification of geographically distributed sub-populations of Leishmania (Leishmania) major by microsatellite analysis. BMC Evolutionary Biology, 8: 183, doi:10.1186/1471-2148-8-183 Artěmiev, M. M. and Děrgačeva, T. I. (1978). Phlebotomus (Paraphlebotomus) jacusieli Theodor, 1947 - novyj dlja fauny SSSR vid moskitov. Parazitologija, 12: 84–87 Asato, Y., Oshiro, M., Myint, Ch. K., Yamamoto, Y., Kato, H., Marco, J. D., Mimori, T., Gomez, E. A. L., Hashiguchi, Y. and Uezato, H. (2009). Phylogenic analysis of the genus Leishmania by cytochrome b gene sequencing. Experimental Parasitology, 121: 352–361 Ashford, R. W. (1996). Leishmaniasis reservoirs and their significance in control. Clinics in Dermatology, 14: 523–532 Azizi, K., Rassi, Y., Javadian, E., Motazedian, M. H., Rafizadeh, S., Yaghoobi-Ershadi, M. R. and Mohebali, M. (2006). Phlebotomus (Paraphlebotomus) alexandri: a probable vector of Leishmania infantum in Iran. Annals of Tropical Medicine and Parasitology, 100: 63–68 Buffet, P. (2007). Leishniasis a Guide for Disease Management, Groupe Serge Laski, Paris, p. 1–67 Brooker, S., Mohammed, N., Adil, K., Agha, S., Reithinger, R., Rowland, M., Ali, I. and Kolaczinski, J. (2004). Leishmaniasis in refugee and local Pakistani populations. Emerging Infectious Diseases, 10: 1681–1683 Ciaramella, P., Oliva, G., De Luna, R., Ambrosio, R., Cortese, L., Persechino, A., Gradoni, L. and Scalone, A. (1997). A retrospective clinical study of canine leishmaniasis in 150 dogs naturally infected by Leishmania infantum, The Veterinary Record, 141: 539–543 Čubabrija, G. A. and Zenaišvili, O. P. (2002). Sovremennye osobennosti visceralnogo lejšmanioza v Gruzii. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 2: 27–30 Darčenkova, N. N. and Děrgačeva, T. I. (1989). Zakonomernosti rasprostraněnija visceralnogo lejšmanioza v Zakavkaze. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 28–33 Darčenkova, N. N., Děrgačeva, T. I. and Žerichina, I. I. (1992). Rasproctraněnie Phlebotomus papatasi Scop., 1786 po těritorii Sredněj Azii i južnogo Kazachstana. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 30–33

26

Depaquit, J., Ferté, H., Léger, N., Killick-Kendrick, R., Rioux, J. A., Killick-Kendrick, M., Hanafi, H. A. and Gobert, S. (2000). Molecular systematics of the Phlebotomine sandflies of the subgenus Paraphlebotomus (Diptera, Psychodidae, Phlebotomus) based on ITS2 rDNA sequences. Hypotheses of dispersion and speciation. Insect Molecular Biology, 9: 293–300 Depaquit, J., Ferté, H., Léger, N., Lefranc, F., Alves-Pires, C., Hanafi, H., Maroli, M., MorillasMarques, F., Rioux, J. A., Svobodova, M. and Volf, P. (2002). ITS2 sequences heterogeneity in Phlebotomus sergenti and Phlebotomus similis (Diptera, Psychodidae): Possible consequences in their ability to transmit Leishmania tropica. International Journal for Parasitology, 32: 1123–1131 Desjeux, P. (2002). The increase in risk factors for leishmaniasis worldwide. Information Circular - WHO Mediterranean Zoonoses Control Centre, 55: 4–7 Děrgačeva, T. I. (2001). Někotorye ekologičeskie osobennosti moskitov podrodov Larroussious i Adlerius (Diptera, Phlebotominae) - Perenosčikov vozbuditělja visceralnogo lejšmanioza. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 26–31 Děrgačeva, T. I. (2003). Moskity (Phlebotominae) na těritorii Rossijskoj feděracii. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 1: 44–47 Děrgačeva, T. I. and Darčenkova, N. N. (1990). Visceralnyj lejšmanioz v Sredněj Azii i Kazachstaně. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 10–3 Děrgačeva, T. I. and Oganěsjan, I. A. (1987). Sovremennoe sostojanie populjacij perenosčikov vozbuditělej lejšmaniozov v Armenii. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 31–34 Děrgačeva, T. I. and Žerichina, I. I. (1974). Zakonomernosti raspredělenija moskitov roda Phlebotomus v kolonijach bolšoj pesčanki na teritorii Karšinskoj stěpi. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 423–428 Děrgačeva, T. I. and Žerichina , I. I. (1977). Fenologija moskitov podroda Paraphlebotomus, obitajuščich v norach bolšoj pesčanki v Karšinskoj stěpi. Parazitologija, 11: 484–492 Děrgačeva, T. I. and Žerichina , I. I. (1978). Fenologija moskitov roda Sergentomyia v Karšinskoj stěpi (Phlebotominae). Parazitologija, 12: 244–251 Děrgačeva, T. I. and Žerichina, I. I. (1984). Borba s moskitami (Diptera, Phlebotominae) v SSSR (obzor litěratury). Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 1: 75–81 Děrgačeva, T. I., Radionova, G. N.,Turbaeva, L. I. and Zajončkovskaja, J. V. (1981). Osobennosti ekologii Phlebotomus longiductus, Parr., 1928 v Džambulskoj oblasti Kazachskoj SSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 6: 71–75 Děrgačeva, T. I., Eliseev, L. N., Žerichina, I. I., Lukina, L. C. and Paňkina, M. V. (1988a). Perenosčiki vozbuditělej lejšmaniozov v Čimkentskoj oblasti Kazachskoj SSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 31–35 Děrgačeva, T. I., Žerichina, I. I. and Šaškova, N. V. (1988b). Moskity (Diptera, Phlebotominae) perenosčiky vozbuditělej lejšmaniozov Taldy-Kurganskoj oblasti Kazachskoj SSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 31–35

27

Děrgačeva, T. I., Strelkova, M. V., Lapin, V. A., Karulik, B. E. and Čabovskij A. V. (1996). Ispolzovanie radioizotopnogo mečenija dlja izučenija prokormlenija moskitov (Phlebotominae) i ich peremeščenij v poselenijach bolšoj pesčanki (Rhombomys opimus Licht.). Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 11–14 Dobržanskaja, R. S., Chusejinova, Ch. Ch., Safjanova, V. M., Emeljanova, L. P., Suchanova, T. A. and Ponirovskij, E. N. (1989). Aktivizacija ašchabadskogo očaga antroponoznogo kožnogo lejšmanioza. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 5: 71–74 Dubrovsky, Y. (1982). The importance of leishmaniasis in the USSR. World Health Organization, Geneva, Leish/WP/82.32 Dvorak, V., Aytekin, A. M., Alten, B., Skarupova, S., Votypka, J. and Volf, P. (2006). A comparison of the intraspecific variability of Phlebotomus sergenti Parrot, 1917 (Diptera: Psychodidae). Journal of Vector Ecology, 31: 229–238 Elfari, M., Schnur, L. F., Strelkova, M. V., Eisenberger, C. L., Jacobson, L. R., Greenblatt, Ch. L., Presber, W. and Schönian, G. (2005). Genetic and biological diversity among populations of Leishmania major from Central Asia, the Middle East and Africa. Microbes and Infection, 7: 93–103 Eliseev, L. I., Strelkova, M.V. and Passova, O. M. (1980). Osobennosti vzaimootnošenij Leishmania major s mlekopitajuščimi paznych vidov. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 49: 42–49 Eliseev, L. I., Strelkova, M. V. and Žerichina, I. I. (1991). Osobennosti epiděmičeskoj aktivizacii prirodnogo očaga zoonoznogo kožnogo lejšmanioza v mestach simpatričnogo rasprastraněnija Leishmania major, L. turanica, L. gerbilli. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 24–29 Faulde, M. K., Heyl, G. and Amirih, M. L. (2006). Zoonotic cutaneous leishmaniasis, Afghanistan. Emerging Infectious Diseases, 12: 1623–1624 Faulde, M. K., Werner, A. and Heyl, G. (2007). Untreated zoonotic cutaneous leishmaniasis characterizing a highly aggressive strain type of Leishmania major in Uzbekistan. Journal of the European Academy of Dermatology and Venereology, 21: 1413–1450 Faulde, M., Schrader, J., Heyl, G., Amirih, M. and Hoerauf, A. (2008). Zoonotic cutaneous leishmaniasis outbreak in Mazar-e Sharif, northern Afghanistan: an epidemiological evaluation. Journal of Medical Microbiology, 298: 543–550 Gafurov, I. M. (1999). Opyt borby i profilaktiky zoonoznogo kožnogo lejšmanioza v Uzbekistaně. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 1: 58–59 Gasanzade, G. B., Safjanova, V. M., Tagi-zade, T. A., Agaev, A., Gadžibekova, E. A., Savina, M. A., Alieva, Ch. Ch., Emeljanova, L. P., Šalmiev, G. B. and Faramazov, A. Z. (1990). Vspyška kožnogo lejšmanioza, vyzyvannogo Leishmania infantum, v rajoně Azerbajdžanskoj SSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 2: 41–45 Gebre-Michael, T., Balkew, M., Alia, A., Ludovisi, A. and Gramiccia, M. (2004). The isolation of Leishmania tropica and L. aethiopica from Phlebotomus (Paraphlebotomus) species (Diptera: Psychodidae) in the Awash Valley, northeastern Ethiopia. Transactions of the Royal Society of Tropical Medicine and Hygiene, 98: 64–70

28

Giorgobiani, E., Babuadze, G., Dolidze, N., Chanturia, G., Sacks, D., Lawyer, P. and Kamhawi, S. (2008). Sand fly surveillance within active visceral leishmaniasis foci in Tbilisi, Georgia. Abstract book from 6th International Symposium on Phlebotomine sandflies, Lima, Peru, p. 51 Gramiccia, M. and Gradoni, L. (2005). The current status of zoonotic leishmaniases and approaches to disease control. International Journal for Parasitology, 35: 1169–1180 Guan, L. R., Jin, C. F., Xu, Y. X., Cao, H. X., Yu, J. G., Liu, P. Z., Chen, S. B., Geng, C. Y., Chen, X. (1982). Studies on Leishmania in gerbils and lizards and its sandfly vectors in Ejin Banner, Inner Mongolia autonomous region. Acta Academiae Medicinae Sinicae, 4: 261–265. In: abstracts of recent chinese publications on leishmaniases, WHO/LEIDH/84.19 Guan, L. R., Xu, Y. X., Li, B. S. and Dong, J. (1986). The role of Phlebotomus alexandri Sinton, 1928 in the transmission of kala-azar. Bulletin of the World Health Organization, 64: 107–112. Guan, L. R., Yang, Y. Q., Qu, J. Q. and Shen, W. X. (1995). Discovery and study of Leishmania turanica for the first time in China. Bulletin of the World Health Organization, 73: 667–672 Guerin, P. J., Olliaro, P., Sundar, S., Boelaert, M., Croft S. L., Desjeux, P., Wasunna, M. K. and Bryceson, A. D. M. (2002). Visceral leishmaniasis: current status of control, diagnosis, and treatment, and a proposed research and development agenda. The Lancet Infectious Diseases, 2: 494–501 Gunes, K., Ertabaklar, H., Ertug, S. and Ozbel, Y. (2007). The determination of species and genotypes of Leishmania spp. using pcr-rflp assays in clinical samples of patients and reservoirs in Turkey. Abstract book from 56th Annual Meeting of The American Journal of Tropical Medicine and Hygiene, 77: 43 Hajjaran, H., Mohebali, M., Zarei, Z. and Edrissian, G. H. (2007). Leishmania tropica: another etiological agent of canine visceral leishmaniasis in Iran. Iranian Journal of Public Health, 36: 85–88 Hamarsheh, O., Presber, W., Yaghoobi-Ershadi, M. R., Amro, A., Al-Jawabreh, A., Handman, E., Papenfuss, A. T., Speed, T. P. and Goding J. W. (2008). Leishmania surface protein. In: Leishmania After the Genome, ed: Myler, P. J. and Fasel, N., Caister Academic Press, Norfolk, p. 177–204 Hatam, G. R., Riyad, M., Bichichi, M., Hejazi, S. H., Guessous-Idrissi, N. and Ardehali, S. (2005). Isoenzyme characterization of iranian Leishmania isolates from cutaneous leishmaniasis. Iranian Journal of Science and Technology, Transaction A, 29: 65–70 Jacobson, R. L. (2003). Leishmania tropica (Kinetoplastida: Trypanosomatidae) - a perplexing parasite. Folia Parasitologica, 50: 241–250 Jhingran, A., Chatterjee, M. and Madhubala, R. (2008). Leishmaniasis: Epidemiological trends and diagnosis. In: Leishmania After the Genome, ed: Myler, P. J. and Fasel, N., Caister Academic Press, Norfolk, p. 1–14 Kamhawi, S. (2006). Phlebotominae sand flies and Leishmania parasites: friends or foes? Trends in Parasitology, 22: 439–445 Karapetjan, R. M. (1972). Istočnik invazii i prirodnaja očagovosť visceralnogo lejšmanioza v Armjanskoj SSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 41: 444–448 Kamhawi, S., Modi, G. B., Pimenta, P. F. P., Rowton, E. and Sacks, D. L. (2000). The vectorial competence of Phlebotomus sergenti is specific for Leishmania tropica and is controlled by species-specific, lipophosphoglycan-mediated midgut attachment. Parasitology, 121: 25–33

29

Karapetjan, R. M. and Bagdasarjan, A. B. (1972). K voprosu o rasprostraněnii lejšmaniozov v Zakavkaze. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 41: 291–297 Karapetjan, A. B., Mamigonova, R. I., Babajanc, G. A. and Borzych, P. N. (1975). K epizootologii kožnogo lejšmanioza v zoně oazisov Tašauzskoj oblasti Turkmenskoj SSR. Parazitologija, 9: 366–372 Kellina, O. I. (1981). Problem and current lines in investigations on the epidemiology of leishmaniasis and its control in the U.S.S.R. Bulletin de la Société de Pathologie Exotique et de ses Filiale, 74: 306–318 Kellina, O. I., Passova, O. M. and Alekseev, A. N. (1981). Eksperimentalnoe dokazatělstvo geterogennosti coctava prirodnych populjacij Leishmania major po priznaku virulentnosti. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 50: 4–11 Killick-Kendrick, R. (1990). Phlebotomine vectors of the leishmaniases: a review. Medical and Veterinary Entomology, 4: 1–24 Killick-Kendrick, R. (1999). The biology and control of Phlebotomine sand flies. Clinics in Dermatology, 17: 279–289 Kožanijazov, C., Děrgačeva, T. I. and Genis, D. E. (1977). Fauna i cezonnyj chod čislennosti moskitov (Diptera, Phlebotomidae) v očagach visceralnogo lejšmanioza Kzyl-Ordinskoj oblasti Kazachskoj SSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 46: 30–37 Lainson, R. and Shaw, J. J. (1987). Evolution, classification and geographical distribution. In: The Leishmaniases in Biology and Medicine, ed: Peters, W. and Killick-Kendrick, R., Academic Press, London, p. 1–120 Lawyer, P. G., Mebrahtu, Y. B., Ngumbi, P. M., Mwanyumba, P., Mbugua, J., Kiilu, G., Kipkoech, D., Nzovu, J. and Anjili, Ch. (1991). Phlebotomus guggisbergi (Diptera: Psychodidae), a vector of Leishmania tropica in Kenya. American Journal of Tropical Medicine and Hygiene, 44: 290–298 Lesnikova, E. V. and Sabitov, E. A. (1995). Dokazatělstva peredači vozbuditělja visceralnogo lejšmanioza moskitom Phlebotomus (Adlerius) turanicus Artemiev, 1974 v Turkmenistaně. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 24–28 Lesnikova, E. V., Sabitov, E. A., Strelkova, M. V., Šurchal, A. V. and Rakickaja, T. A. (1990). Identifikacija izoljatov lejšmanij, vydělennych ot bolnych visceralnym lejšmaniozom ljuděj i sobak v Turkmenskoj SSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 6: 6–9 Lu, H. G., Zhong, L., Guan, L. R., Qu, J. Q., Hu, X. S., Chai, J. J., Xu, Z. B., Wang, C. T. and Chang K. P. (1994). Separation of chinese Leishmania isolates into five genotypes by kinetoplast and chromosomal DNA heterogeneity. American Journal of Tropical Medicine and Hygiene, 50: 763–770 Markle, W. H. and Makhoul, K. (2004). Cutaneous leishmaniasis: recognition and treatment. American Family Physician, 69: 1456–1460 Maroli, M., Krasnonos, L. and Gafurov, I. (2001). Epidemiological and entomological survey in a focus of visceral leishmaniasis in Pap district (Fergana Valley) of Namangan region, Uzbekistan. Acta Tropica, 80: 223–228

30

Melkumjanc, A. N. and Ponirovskij, E. N. (1981). Nekotorye aspekty epidemiologii zoonoznogo kožnogo lejšmanioza v Tedženskom oazise. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 2: 62–67 Moškovskij, Š. D. and Duhanina, N. N. (1971). Epidemiology of the leishmaniases: general considerations. Bulletin of the World Health Organization, 44: 529–534 Musser, G. G. and Carleton, M. D. (2005). Mammal Species of the World, A Taxonomic and Geographic Reference, ed: Wilson, D. E. et Reeder, D. M., The Johns Hopkins University Press, Baltimore, p. 1241–1242 Myskova, J., Svobodova, M., Beverley, S. M. and Volf, P. (2007). A lipophosphoglycan-independent development of Leishmania in permissive sand flies. Microbes and Infection, 9: 317–324 Neronov, V. V. and Malchazova, S. M. (1999). Analiz svjazej zabolevaemosti zoonoznym kožnym lejšmaniozom v Murgabskom oazise s gidrometěorologičeskimi faktorami. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 22–26 Neronov, V. V. and Gunin, P. D. (1978). Prirodnye očagi zoonoznogo kožnogo lejšmanioza v Centralnoj Azii i nekotorye voprosy rajonirovanija areala Leishmania major. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 21–28 Neronov, V. V., Luščekina, A. A. and Gunin P. D. (1981). Novye dannye o prirodnych očagach zoonoznogo kožnogo lejšmanioza v MNR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 11–16 Neronov, V. V., Malchazova, S. M., Ponirovskij, E. N. and Čaryev, B. Č. (1996). Mnogoletnie izmeněnija epiděmiologičeskoj aktivnosti očagov zoonoznogo kožnogo lejšmanioza v Murgabskom oazise soobšenie I. analiz svjazej zabolevaemosti s geliogeografičeskimi faktorami. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 3–7 Ok, U. Z., Balcioglu, I. C., Taylan, O. A., Ozensoy, S. and Ozbel, Y. (2002). Leishmaniasis in Turkey. Acta Tropica, 84: 43–48 Parvizi, P. and Ready, P. D. (2008). Nested PCRs of nuclear ITS-rDNA fragments detect three Leishmania species of gerbils in sanflies from Iranian foci of zoonotic cutaneous leishmaniasis. Tropical Medicine and International Health, 13: 1159–1171 Parvizi, P., Moradi, G., Akbari, G., Farahmand, M., Ready, P. D., Piazak, N., Assmar, M. and Amirkhani, A. (2008a). PCR detection and sequencing of parasite ITS-rDNA gene from reservoirs host of zoonotic cutaneous leishmaniasis in central Iran. Parasitology Research, 103: 1273–1278 Parvizi, P., Mazloumi-Gavgani, A. S., Davies, C. R., Courtenay, O. and Ready, P. D. (2008b). Two Leishmania species circulating in the Kaleybar focus of infantile visceral leishmaniasis, northwest Iran: implications for deltamethrin dog collar intervention. Transactions of the Royal Society of Tropical Medicine and Hygiene, 102: 891–897 Perfiljev, P. P. (1966). Moskity. In: Fauna SSSR: Nasekomye Dvukrylye, ed: Bychovskij, B. E., Izdatělstvo Nauka, Leningrad, p: 274–278 Peršin, E. J., Kozlova, E. P., Bolšakova, E. B., Džabarov, L. N. and Kim, A. N. (1974). O vyjavlenii epizotii kožnogo lejšmanioza selskogo tipa v Ferganskoj dolině. Parazitologija, 8: 82

31

Petriščeva, P. A. (1971). The natural focality of leishmaniasis in the USSR. Bulletin of the World Health Organization, 44: 567–576 Ponirovskij, E. N. And Čaryev, B. Č. (1996). Osobennosti landšaftnogo raspredělenija lejšmaniozov v Turkmenistaně. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 1: 13-17 Ponirovskij, E. N., Muzgireva, M. F., Sabitov, E. A., Mamigonova, R. I. and Annageldyev, M. (1985). Izučenie očaga visceralnogo lejšmanioza v jugovostočnoj Turkmenii v period ego aktivizacii. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 2: 57–64 Ponirovskij, E. N., Strelkova, M. V., Gončarov, D. B., Žirenkina, E. N. and Černikova, J. A. (2006). Visceralnyj lejšmanioz v stranach sodružestva nězavisimych gosudarstv (SNG): itogi i osnovnye napravlenija dalnějšego izučenija. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 25–31 Reithinger, R., Mohsen, M., Aadil, K., Sidiqi, M., Erasmus, P. and Coleman, P. G. (2003). Anthroponotic cutaneous leishmaniasis, Kabul, Afghanistan. Emerging Infectious Diseases, 9: 727–729 Rogers, M. E., Chance, M. L. and Bates, P. A. (2002). The role of promastigote secretory gel in the origin and transmission of the infective stage of Leishmania mexicana by the sandfly Lutzomyia longipalpis. Parasitology, 124: 495–507 Rogers, M. E., Hajmová, M., Joshi, M. B., Sadlova, J. Dwyer, D. M., Volf, P. and Bates, P. A. (2008). Leishmania chitinase facilitates colonization of sand fly vectors and enhances transmission to mice. Cellular Microbiology, 10: 1363–1372 Rohoušová, I. and Volf, P. (2006). Sand fly saliva: effects on host immune response and Leishmania transmission. Folia Parasitologica, 53: 161–171 Rowland, M., Munir, A., Durrani, N., Noyes, H. and Reyburn, H. (1999). An outbreak of cutaneous leishmaniasis in an Afghan refugee settlement in north-west Pakistan. Transactions of the Royal Society of Tropical Medicine and Hygiene, 93: 133–136 Sacks, D., Lawyer, P. and Kamhawi, S. (2008). The biology of Leishmania - sandfly intetactions. In: Leishmania After the Genome, ed: Myler, P. J. and Fasel, N., Caister Academic Press, Norfolk, p. 205–238 Sádlová, J. (1999). The life history of Leishmania (Kinetoplastida: Trypanosomatidae). Acta Societas Zoologicae Bohemicae, 63: 331–366 Sádlová, J., Hajmová, M. and Volf, P. (2003). Phlebotomus (Adlerius) halepensis vector competence for Leishmania major and Le. tropica. Medical and Veterinary Entomology, 17: 244–250 Safjanova, V. M. (1971). Leishmaniasis control. Bulletin of the World Health Organization, 44: 561– 566 Safjanova, V. M. and Alekseev, A. N. (1967). Vospriimčivosť Phlebotomus papatasi Sc. i Sergentomyia arpaklensis Perf. k leptomonadam raznych serologičeskich grup v eksperimentě. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 36: 580–586 Safjanova, V. M., Alekseev, A. N. and Stecenko, M. M. (1980). Serologičeskoe izučenie klonov lejšmanij ot eksperimentalno i estěstvenno zaražennych moskitov. Parazitologija, 14: 229–236

32

Said, A., Ali, K., Shahrokh, I., Hosein, H. and Mahin, M. (2007). Effect of Leishmania gerbilli injection on mice immunization against cutaneous leishmaniasis (CL) caused by Leishmania major. Pakistan Journal of Biological Sciences, 10: 196–198 Sharma, U. and Singh, S. (2008). Insect vectors of Leishmania: distribution, physiology and their control. Journal of Vector Borne Diseases, 45: 255–272 Shaw, J. (1997). Ecological and evolutionary pressures on leishmanial parasites. Brazilian Journal of Genetics, 20: 123–128 Shaw, J. (2007). The leishmaniases - survival and expansion in a changing world: a mini-review. Memórias do Instituto Oswaldo Cruz, 102: 541–547 Schlein, Y. and Jacobson, R. L. (1996). Why is man an unsuitable reservoir for the transmission of Leishmania major. Experimental Parasitology, 82: 298–305 Simpson, A. G. B., Lukeš, J. and Roger, A. J. (2002). The evolutionary history of Kinetoplastids and their kinetoplasts. Molecular Biology and Evolution, 19: 2071–2083 Singh, S. (2006). New developments in diagnosis of leishmaniasis. The Indian Journal of Medical Research, 123: 311–330 Strelkova, M. V. (1974). Sravněnie moskitov raznych vidov (Diptera, Phlebotomidae) po ich sposobnosti k napaděniju na čeloveka. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 434–441 Strelkova, M. V. (1990). Izoenzimnaja identifikacija i patogennaja charakteristika klonov Leishmania major, L. sp. nov. i L. gerbilli. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 6: 9–13 Strelkova, M. V. (1991). Vospriimčivosť i osobennosti těčenija eksperimentalnogo lejšmanioza u raznych vidov mlekopitajuščich pri zaraženii Leishmania major, L. turanica i L. gerbilli. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 1: 35–39 Strelkova, M. V. (1996). Progress in studies on Central Asian foci of zoonotic cutaneous leishmaniasis: a review. Folia Parasitologica, 43: 1–6 Strelkova, M. V. and Děrgačeva, T. I. (1986). Eksperimentalnaja ocenka sposobnosti moskitov raznych vidov k peredače vozbuditělja visceralnogo lejšmanioza. Parazitologija, 20: 174–181 Strelkova, M. V., Šurchal, A. V., Eliseev, L. N., Kellina, O. I., Rakickaja, T. A., Zvjaginceva, T. V., Piters, U. and Evans, D. (1990a). Izoenzimnaja identifikacija i patogennaja charakteristika lejšmanij, vydělennych v prirodnych očagach kožnogo leišmanioza v SSSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 5: 43–48 Strelkova, M. V., Shurkhal, A. V., Kellina, O. I., Eliseev, L. N., Evans, V., Peters, W., Chapman, C. J., Le Blancq, S. M., and van Eys, G. J. J. M. (1990b). New species of Leishmania isolated from the great gerbil Rhombomys opimus. Parasitology, 101: 327–335 Strelkova, M. V., Eliseev, L. I., Ponirovskij, E. N., Erochin, P. I., Rakickaja, T. A., Valevič, T. A., Sysoev, V. V., Allenov, V. A., Adamišina, T. A. and Děrgačeva, T. I. (1993). Izoenzimnaja iděntifikacija izoljatov lejšmaniij, vydělennych ot bolšich pesčanok, moskitov i bolnych ljuděj v očagach zoonoznogo kožnogo lejšmanioza v Turkmenistaně. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 5: 34–37

33

Strelkova, M. V., Pacheco, R. S., Bulat, S. A. and Rakitskaya, T. A. (1997). Comparison of some molecular-genetic techniques for identification of Leishmania circulating in natural foci of zoonotic cutaneous leishmaniasis in the Central Asia region. Memórias do Instituto Oswaldo Cruz, 92: 109–114 Strelkova, M. V., Eliseev, L. N., Ponirovsky, E. N., Dergacheva, T. I., Annacharyeva, D. K., Erokhin, P. I. and Evans, D. A. (2001). Mixed leishmanial infections in Rhombomys opimus: a key to the persistence of Leishmania major from one transmission season to the next. Annals of Tropical Medicine and Parasitology, 95: 811–819 Strelkova, M. V., Šendrik, A. G., El-Fari, M. and Šonian, G. (2003). Ekologija i genetičeskaja struktura populjacij simpatričnych vidov lejšmanij, cirkulirujuščich vo vnutrikontiněntalnych pustyňjach južnoj palearktiki. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 12–18 Stuart, K., Brun, R., Croft, S., Fairlamb, A., Gürtler, R. E., McKerrow, J., Reed, S. and Tarleton, R. (2008). Kinetoplastids: related protozoan pathogens, different diseases. The Journal of Clinical Investigation, 118: 1301–1310 Svobodová, M., Votýpka, J., Nicolas, L., and Volf, P. (2003). Leishmania tropica in the black rat (Rattus rattus): persistence and transmission from asymptomatic host to sand fly vector Phlebotomus sergenti. Microbes and Infection, 5: 361–364 Svobodova, M., Votypka, J., Peckova, J., Dvorak, V., Nasereddin, A., Baneth, G., Sztern, J., Kravchenko, V., Orr, A., Meir, D., Schnur, L. F., Volf, P. and Warburg, A. (2006a). Distinct transmission cycles of Leishmania tropica in 2 adjacent foci, northern Israel. Emerging Infectious Diseases, 12: 1860–1868 Svobodova, M., Volf, P. and Votypka, J. (2006b). Experimental transmission of Leishmania tropica to hyraxes (Procavia capensis) by the bite of Phlebotomus arabicus. Microbes and infection, 8: 1691–1694 Svobodová, M., Alten, B., Zídková, L., Dvorák, V., Hlavacková, J., Myšková, J., Šeblová, V., Kasap, O. E., Belen, A., Votypka, J. and Volf, P. (2009). Cutaneous leishmaniasis caused by Leishmania infantum transmitted by Phlebotomus tobbi. International Journal for Parasitology, 39: 251–256 Šatova, S. M., Šulga, M. A., Safjanova, V. M. and Avakjan, A. A. (1984). Sravnitělnoe elektronnomikroskopičeskoe izučenie Leishmania major i L. tropica pri eksperimentalnom zaraženii moskita Phlebotomus papatasi. Parazitologija, 28: 154–159 Šurchal, A. V., Strelkova, M. V., Passova, O. M., Rakickaja, T. A. and Podogas, A. V. (1985). Genetičeskaja charakteristika izoljatov lejšmanij, vydělennych ot bolšich pesčanok na teritorii Mongolskoj Narodnoj Respubliki. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 4: 38–44 Tagi-zade, T. A., Gasanzade, G. B., Safjanova, V. M., Šalmiev, G. B., Gadžibekova, E. A., Savina, M. A., Alieva, Ch. Ch., Faramazov, A. Z. and Gamidov, A. A. (1989). Visceralnyj lejšmanioz v Ordubadskom rajoně Nachičevanskoj ASSR. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 22–27 Tesh, R. B. and Guzman, H. (1996). Sand flies and the agents they transmit. In: The Biology of Disease Vectors, ed: Beaty, J. B. and Marquardt, W. C., University Press of Colorado, Niwot, p. 117–127

34

Vioukov, V. N. (1987). Control of transmission. In: The Leishmaniases in Biology and Medicine, ed: Peters, W. and Killick-Kendrick, R., Academic Press, London, p. 909–928 Volf, P. and Myskova, J. (2007). Sand flies and Leishmania: specific versus permissive vectors. Trends in Parasitology, 23: 91–92 Waki, K., Dutta, S., Ray, D., Kolli, B. K., Akman, L., Kawazu, S. I. Lin, Ch. P. and Chang, K. P. (2007). Transmembrane molecules for phylogenetic analyses of pathogenic protists: Leishmania-specific informative sites in hydrophilic loops of trans- endoplasmic reticulum N-acetylglucosamine-1-phosphate transferase. Eukaryotic Cell, 6: 198–210 Walton, B. C. (1982). Taxonomy and identification of Leishmania. World Health Organization, Geneva, Leish/WP/82.2 WHO - Vsemirnaja organizacija zdravoochraněnija (2007). Borba s lejšmaniozom. Šestidesjataja sessija vsemirnoj assamblei zdravoochraněnija, A60/10 WHO/TDR - Special Programme for Research and Training in Tropical Diseases (TDR). World Health Organization, Geneva (2009). About Leishmaniasis. Dostupný z WWW: http://apps.who.int/tdr/svc/diseases/leishmaniasis Yaghoobi-Ershadi, M. R., Javadian, E. and Tahvildare-Bidruni, G. H. (1994). The isolation of Leishmania major from Phlebotomus (Paraphlebotomus) caucasicus, in Isfahan Province, Islamic Republic of Iran. Tropical Medicine and Hygiene, 88: 518–519 Yurchenko, V., Kolesnikov, A. A. and Lukeš, J. (2000). Phylogenetic analysis of Trypanosomatina (Protozoa: Kinetoplastida) based on minicircle conserved regions. Folia Parasitologica, 47: 1–5 Žerichina, I. I., Děrgačeva T. I. and Eliseev, L. N. (1989). Vlijanie irigacionno-meliorativnogo preobrazovanija Karšinskoj stěpi na norovych moskitov roda Phlebotomus - perenosčikov vozbuditělja zoonoznogo kožnogo lejšmanioza. Medicinskaja Parazitologija i Parazitarnye Bolezni, 3: 27–33

35

Přílohy

Příloha 1: Mapa rozšíření KL ve Starém světě. Převzato a upraveno z Buffet (2007) dle Magill (1995)

36

Příloha 2: Mapa rozšíření KL v Novém světě. Převzato a upraveno z Buffet (2007) dle Magill (1995) a Dedet (1993)

37

Příloha 3: Mapa rozšíření VL ve Starém světě. Převzato a upraveno z Buffet (2007) dle Magill (1995)

Příloha 4: Mapa rozšíření VL v Novém světě. Převzato a upraveno z Buffet (2007) dle Magill (1995)

38

Příloha 5: Mapa studované oblasti. Převzato z http://www.reliefweb.int/mapc/cis/reg/cau/caucia.html

Příloha 6: Mapa rozšíření L. major, L. turanica a L. gerbilli v populaci R. opimus. Převzato z Strelkova (1996)

39

Příloha 7: Areál výskytu VL v zakavkazských republikách. Převzato a upraveno z Karapetjan et Bagdasarjan (1972)

Příloha 8: Ohniska VL v středoasijských republikách. Převzato a upraveno z Děrgačeva et Darčenkova (1990) 1-areál P. smirnovi; 2-areál P. longiductus; 3- areál P. turanicus; 4- areál šakala; 5-vrstevnice 1000 m n. m.; 6-místa výskytu případů VL 40