l aos
T h ajsko Odar Mea nchey Ba nt ey Mea nchey
Siem Reap
Ra Prea h Vi hear
St ung Treng
tta
na
ki
ri
A ng kor To
Bat ta mba ng
nl e Sa
Pa ili n
p
Kompong T hom
K ratie Mondol k ir i
P ur sat
Komp ong Sp eu
Kompong Cha m Ph nom Pen h K a nd a l
V iet nam
ay Ri en g
Ta keo
K a mpot
Pr ey Veng
Sv
Koh Kong
Komp ong C h h na ng
Si ha nouk v ille
Si am ský záliv Jihocˇ ín ské morˇ e
S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Kambodža Jiří Zelenda
N a kladatel ství
Libri,
Praha
2 0 0 9
© Jiří Zelenda, 2009 © Libri, 2009 ISBN 978-80-7277-427-2
Obsah V přítmí pravěku – prehistorická Kambodža 9 Paleolit 9 Neolit 9 Doba bronzová (2000–500 let před n. l.) 10 Doba železná (500 před n. l.–500 n. l.) 10 Pod vlivem bohů Indie 11 Raná království (1.–8. století) 11 Šíření indického vlivu 11 Fu‑nan 12 Čen‑la 14 Na vrcholu moci a slávy 16 Angkorská říše (802–1433) 16 Džajavarman II. a sjednocení Khmerů 16 Králové Angkoru 17 Súrjavarman II. a stavba Angkor Vatu 21 Čamská invaze do Angkorské říše roku 1177 22 Poslední z velkých angkorských králů Džajavarman VII. 23 Mocenský úpadek Angkorské říše ve 13. a 14. století 25 Opuštění Angkoru 27 Společnost v angkorském období 28 Na novém začátku 31 Kambodža v éře obchodu (1433–1623) 31 Založení Phnom Penhu 31 Boje se Siamem 32 Pád Loveku roku 1594 33 Španělská vojenská výprava do Kambodže 34 Nad propastí dějin 37 Kambodža v časech ohrožení své existence (1623–1863) 37 Pochod na Jih 37 Islámská epizoda v Kambodžských dějinách 38 Krize kambodžského státu v 17. a 18. století 38 Vietnamizace Kambodže 41 Obnova kambodžské nezávislosti 42 Společnost v postangkorském období 43 Kultura v postangkorském období 44
Ve stínu trikolory 45 Koloniální období (1863–1953) 45 Ustanovení francouzského protektorátu 45 nad Kambodžou 45 Výprava k pramenu řeky Mekong 48 První léta francouzského protektorátu 49 Vynucený podpis smlouvy z roku 1884 50 Velké povstání 52 Upevnění francouzské moci 54 Navrácení provincií Battambang a Siem Reap 55 Vláda králů Sisovatha a Monivonga 56 Petiční hnutí z roku 1916 57 Vražda rezidenta Bardeze 58 Počátky nacionalismu 59 Pod správou Japonska a Francie 60 Nezávislost pod japonskou patronací 62 Obnovení francouzské nadvlády 63 Počátky kambodžského komunismu 64 Sihanukův boj za nezávislost 65 Francouzské dědictví 67 Pod dohledem otce nezávislosti 69 Vláda prince Sihanuka (1953–1970) 69 Kambodža po získání nezávislosti 69 Ženevská konference roku 1954 70 Volby roku 1955 71 Buddhistický socialismus 72 Sihanukova osobnost 73 Kambodžská neutralita 74 Smrt krále Suramarita 75 Roztržka s USA 76 Opozice 77 Radikalizace Rudých Khmerů 79 První občanská válka 80 Sihanukovo dědictví 82 Pod maršálskou holí 84 Khmerská republika (1970–1975) 84 Sihanukův pád 84 Protivietnamské nepokoje 86 Lon Nol 87
Invaze do Kambodže 88 Spojenectví Sihanuka a Rudých Khmerů 89 Druhá občanská válka 90 Zesílení amerických náletů v roce 1973 91 Agonie a pád republiky 92 Lon Nolovo dědictví 94 V moci revoluce 95 Demokratická Kampučie (1975–1979) 95 Rudí Khmerové 95 Pol Pot 97 Evakuace Phnom Penhu 99 Čistky v řadách Rudých Khmerů 100 Smrt v Demokratické Kampučii 101 Konflikt s Vietnamem 103 Vietnamská invaze 104 Ve víru studené války 106 Kampučská lidová republika (1979–1989) 106 Vznik Kampučské lidové republiky 106 Dědictví vlády Rudých Khmerů 107 Opozice proti Vietnamu a Kampučské lidové republice 108 Mírová jednání 110 Pod tíhou Hun Senova machiavellismu 112 Kambodža po roce 1989 112 Mise UNTAC 112 Poslední boje Rudých Khmerů 114 Smrt Pol Pota 115 Hun Senův puč roku 1997 116 Kambodža dnešních dnů 117 Soud s Rudými Khmery 119 Česko‑kambodžské vztahy 120 Encyklopedické heslo 125 Králové Kambodže 131 Předangkorské období do roku 802 131 Angkorské období 802–1433 131 Postangkorské období 1433–1863 132 Koloniální období 133 Nezávislost 133 Důležité informace pro cesty do Kambodže 134 Zastupitelské úřady 134
Důležitá telefonní čísla 135 Podmínky pro vstup do Kambodže 135 Rady pro turisty 135 Internetové stránky 136 Jazyková první pomoc 137 Doporučená literatura 138 Slovníček méně známých výrazů 139 Seznam zkratek 141
V přítmí pravěku – prehistorická Kambodža Na území Kambodže do dnešních dnů proběhlo jen velmi málo archeologických výzkumů, a tak jsou současné informace o prehistorickém období země značně útržkovité a badatelé jsou nuceni vyvozovat své poznatky především na základě objevů z četných nalezišť v sousedním Vietnamu a Thajsku.
Paleolit Předchůdce současného člověka, Homo erectus, obýval pevninskou část jihovýchodní Asie již před více než 1 milionem let. Toto území oplývalo dostatkem zvěře i divoce rostoucími odrůdami obilí a ovoce, a poskytovalo tak ideální domov pro tyto lovce a sběrače. Asi před 60 000 lety byl Homo erectus v jihovýchodní Asii vytlačen člověkem moderního typu, tzv. Homo sapiens. Způsob jejich života se však pravděpodobně zejména zpočátku příliš nelišil.
Neolit Ve 3. tisíciletí před n. l. dochází v jihovýchodní Asii k zásadnímu zlomu ve vývoji života tamních populací – přichází zemědělství a s ním spojený chov hospodářských zvířat. Vlastní produkce potravin umožnila člověku žít usedlejším způsobem života, zakládat osady a podnítila též rozvoj umění a řemesel. K domestikaci rýže došlo zřejmě nejdříve v Číně v povodí řeky Jang‑c’‑ťiang, patrně již kolem roku 8000 před n. l. Do jihovýchodní Asie pronikla znalost jejího pěstování o několik tisíciletí později, a to zřejmě díky migraci populací právě z této oblasti. První zemědělci zakládali svá sídliště na březích řek, kde mohli zavlažovat rýžové sazenice bez většího úsilí. Ze zvířat byl už domestikován dříve pes, nyní také prase, skot a drůbež. Jídelníček však tehdejším lidem nadále zpestřoval sběr lesních plodin, lov a rybolov.
n V p řítmí pravěku – prehistorická Kamb o dža
10
Doba bronzová (2000–500 let před n. l.) Technologie výroby bronzu se do regionu jihovýchodní Asie dostala rovněž z Číny. Měď potřebná ke slévání bronzu se těžila zřejmě přímo v Kambodži, ovšem nejbližší zdroj cínu, další nutné příměsi k jeho výrobě, se nacházel více než 500 km odtud směrem na západ a jeho dovoz byl tedy poměrně náročný. Jedním z důležitých nalezišť z doby bronzové, dokumentujících toto období na území Kambodže, je Samrong Sen na řece Chinit, která je přítokem Tonle Sapu. Velké množství nalezených lastur dokládá, že se místní lidé hojně živili také mořskými plody. Archeologové však nalezli i pozůstatky kostí divoké zvěře, např. slonů, hadů, tygrů, nosorožců atd. Mnoho nalezených šperků a nástrojů bylo stále kamenných a kostěných. Přítomnost bronzu však dokládají tavící kotlík a bronzové náramky, hroty šípů i rybářské háčky.
Doba železná (500 před n. l.–500 n. l.) Znalost výroby železa se do jihovýchodní Asie rozšířila z Malé Asie přes Indii a přinesla s sebou také hluboké společenské a ekonomické proměny. Železná ruda se v Kambodži nacházela v mnohem větší míře než suroviny potřebné k výrobě bronzu. Železo se používalo k výrobě všech typů nástrojů, hlavně však k výrobě zbraní. Nárůst počtu obyvatel v tomto období přispěl ke konfliktům o přístup ke zdrojům obživy, což nevyhnutelně vedlo k rozpadu starších společenství a vzniku nových, mnohem více sociálně stratifikovaných komunit. Osady ekonomicky prosperovaly a jejich obyvatelé je začali opevňovat. Předpokládá se, že osady už měly centrální řízení. Lidé zde žijící pěstovali zejména rýži, přičemž k orbě využívali vodní buvoly, dovedli zpracovávat kovy a nalezneme mezi nimi i výrobce luxusních předmětů. Opevněné osady se časem měnily v opevněná města. Tak Khmerové zabušili na vrata dějin.
Pod vlivem bohů Indie Raná království (1.–8. století) Následující období patří k velmi důležitým úsekům khmerských dějin. Právě v této době se totiž formovaly základní aspekty způsobu života Khmerů, z nichž mnohé přetrvaly až do dnešních dnů. Protourbanizace, která na území obývaném Khmery proběhla ještě před počátkem našeho letopočtu, se stala důležitým předpokladem pro vznik státu. Další mocný impuls představoval šířící se kulturní vliv z Indie, který Khmerům poskytl nejen praktické informace o tom, jak stát spravovat a řídit, ale ovlivnil i veškeré společenské a duchovní dění. Toto prolnutí původní khmerské kultury a indického vlivu vytvořilo národní identitu Khmerů.
Šíření indického vlivu Proces této „indianizace“, kdy Khmerové vstřebávali rozličné elementy indické kultury, byl poměrně dlouhý – trval více než tisíc let. Nevíme však, kdy přesně začal, ani jak sílil či slábl v různých časových obdobích. Spory existují i v otázce, zda tento fenomén probíhal hlavně díky indické iniciativě a Khmerové pouze pasivně přijímali indickou kulturu, nebo zda naopak impulsy pro její přijetí vycházeli hlavně ze strany khmerských mocenských elit. Zdá se však, že skutečný průběh ovlivnění Khmerů vlivy z Indie bychom nejspíše měli hledat právě mezi těmito dvěma krajními názory. Vždy je také třeba mít na paměti, že se indický vliv neprosazoval silou ani násilnou kolonizací. Vojenské oddíly z Indie nikdy nevstoupily na území Kambodže. A nutno také zdůraznit, že se indický vliv nikdy v kambodž ské historii nestal národním traumatem. Ještě v 19. století se mnoho kambodžských vesničanů chovalo jako Indové v mnohem větší míře než jejich vietnamští sousedé. K jídlu používali lžíci a ruce spíše než hůlky, raději si oblékali sukně a turbany než kalhoty a slaměné klobouky a také jejich hudební nástroje
n Po d vlivem b ohů Indie
12
a šperky byly indického původu či přinejmenším touto civilizací ovlivněné. A tak je tomu – především na venkově – nezřídka i dnes. Obchodní styky mezi Indií a jihovýchodní Asií mají počátek ještě v době před sanskrtizací Indie. Tyto styky ovšem získaly během prvních pěti století našeho letopočtu novou kvalitu. Indie v této době poskytla Khmerům své písmo, sanskrt jako jazyk obřadů a úředních záznamů, buddhismus, mytologii a svá hinduistická božstva, z nichž největší popularitě se těšili Višnu, a především Šiva, dále četné poznatky z astronomie, stavitelství, ikonografie, estetiky i politiky. Náčelníci raných khmerských měst využívali těchto poznatků, aby své rody povýšili do nového nadřazeného postavení, a mohli tak snáze a účelněji kontrolovat podřízené obyvatelstvo a soustřeďovat materiální i lidské zdroje. Tento proces vedl ke značnému posílení jejich moci a zároveň i k možnosti vytvoření opravdového státu. Ve stejné době, kdy byla jihovýchodní Asie vystavena vlivu Indie, působil na tomto území rovněž vliv Číny. Ten však mezi Khmery nikdy nenabyl dominantního postavení. A to hlavně proto, že přijetí čínské kultury s sebou neslo i nutnost podřízenosti Říši středu tak, jak se to stalo v případě území severního Vietnamu. Indický vliv naproti tomu nenabyl takto totální podobu. Nezakládal se ani na masivní migraci Indů, šlo tu spíše o prorůstání kulturního vlivu osad založených indickými obchodníky nejprve u ústí řek a pak i dále směrem do vnitrozemí. Dělo se tak hlavně díky poptávce obchodních osad po lesních produktech a zlatě, které Kambodža mohla poskytnout. Khmerové si mohli z indické kultury selektivně vybírat, a tak se např. jejich společnost nikdy neorganizovala na základě kastovního systému, pro Indii tak typického. Rovněž khmerská kuchyně zůstala indickým vlivem téměř nepoznamenána.
Fu‑nan Prvním státem, se kterým se v dějinách Kambodže setkáváme, je Fu‑nan. Jméno tohoto státu snad vzniklo z dnes již nepoužívaného khmerského slova bnam (hora), přepsaného do čínštiny. Fu‑nanští králové pak používali podle indického vzoru ti-
13
Fu ‑n a n n
tul: král hory. Centrum Fu‑nanu se nacházelo v oblasti delty Mekongu, osídlené khmerským obyvatelstvem. Podle čínských pramenů platil Fu‑nan v letech 250–519 n. l. pravidelný tribut Říši středu. Ovšem dosud nemáme dost archeologických nálezů, které by prokázaly, že se jednalo o skutečně silný, a hlavně centralizovaný stát. Předpokládá se tedy, že šlo spíše o volný svazek těch sídel na pobřeží, která projevovala zájem o obchod a snažila se pro něj vytvořit bezpečné podmínky. Díky zápiskům čínských úředníků, cestovatelů a buddhistických mnichů se nám zachovaly četné popisy obyvatel Fu ‑nanu, genealogie jejich králů a také několik variant mýtu o původu fu‑nanských králů. Základem tohoto mýtu je, že prvním králem Fu‑nanu se stal indický bráhman Kaundinja. Tomu jeho osobní duch nařídil, aby se nalodil na loď, která ho pak odvezla k pobřeží Fu‑nanu. Zde pojal za manželku princeznu Sómu, dceru hadího krále Nágy. Společně pak založili dynastii, která vládla království Fu‑nan. Tato legenda má své kořeny bezesporu v Indii, ovšem důležitější pro nás je, že svůj původ odvozovali od tohoto legendárního manželského páru i panovníci v následujících staletích. Potvrzují nám to zprávy z angkorského období a koneckonců i pozdější kambodžské anály. Pro kambodžského panovníka se tak stalo povinností odvozovat svůj původ jak z Kambodže, tak i z Indie. Nejvýznamnějším přístavem tohoto období bylo dnešní Oc Eo v deltě Mekongu. Město mělo obdélníkový půdorys a chránily jej valy a palisády. Dosud nalezené předměty dokládají čilý obchodní ruch. Nejzajímavější jsou z tohoto hlediska nálezy římských mincí, datované od 2. do 3. století n. l., které svědčí o rozvinutém mezinárodním obchodu od římské říše po Čínu. Obyvatelé Fu‑nanu byli zdatnými obchodníky a jejich stát se stal prosperujícím trhem, kam lodě z Indie, Číny, ale i dalších zemí přivážely šperky, buddhistické a hinduistické náboženské předměty, acháty a různé skleněné výrobky. Zpět odvážely hlavně zlato, pryskyřici a vonná či vzácná dřeva. Obchodovalo se také s cínem, slonovinou, perlami a vyřezávaným korálem. Obchodní kontakty kambodžského pobřeží s Indií a Čínou přinesly dominový efekt směrem do vnitrozemí, které se začalo přizpůsobovat komerčním potřebám mořských přístavů. Místní náčelníci podílem na obchodu
n Po d vlivem b ohů Indie
14
rychle bohatli a díky převzaté indické kultuře začali vytvářet malá knížectví indického typu, která postupně obsáhla celé území obývané Khmery.
Čen‑la Na konci 6. století mizí Fu‑nan z čínských záznamů a je nahrazen vnitrozemskými státečky dále na severu, kde místní vládci, kteří přijímali indický titul rádža, vzájemně soupeřili o hegemonii. Ovšem vztahy mezi jednotlivými knížectvími či královstvími jsou díky kusým zprávám značně nejasné. Z čínských pramenů z tohoto období víme o existenci státu Čen ‑la. V 8. století pak již čínské záznamy rozlišují mezi dvěma státy se jménem Čen‑la: a to Čen‑lou vod na jihu a Čen‑lou hor na severu. Význam slova Čen‑la není znám a velmi dlouho se vedly spory i o to, zda se jednalo o skutečně jednotný stát, nebo pouze o jakýsi rámec pro arénu soupeřících kmenových svazů. Současní badatelé se přiklání k druhému názoru a existenci dvou unitárních a soupeřících států Čen‑ly vod a Čen‑ly hor téměř vylučují. Ani vzájemná souvztažnost mezi Fu‑nanem a Čen‑lou není zcela jasná. Ovšem je velmi pravděpodobné, že ačkoliv mezi nimi neexistovala přímá spojitost zeměpisná, tak se můžeme oprávněně domnívat, že tu byla jistá kontinuita mezi aristokratickou elitou, velmi pravděpodobně propojenou vzájemnými sňatky. Dochované nápisy na kamenných stélách nám přinášejí svědectví o činech mnoha rozličných králů, avšak stanovit jejich přesnou genealogii je dosud nemožné. Důležité zjištění ovšem je, že objevené nápisy ze 7. století jsou již nejen v san skrtu, ale rovněž v archaické khmerštině. Přestože neznáme přesný počet králů, ani jejich království (včetně hypotetického rozsahu), je z dochovaných nálezů zřejmé, že se jednalo o kultivované a velmi kosmopolitní státy, jejichž vládcové se obklopovali přepychem. Oproti Fu ‑nanu, kdy mezi tehdejšími Khmery převládal buddhismus, se v tomto období značně rozšířil vliv hlavních hinduistických sekt, respektive směrů. Zejména kult boha Šivy, uctívaného hlavně ve formě lingamu, se těšil zejména mezi králi velké popularitě a šivaismus se stal téměř státním náboženstvím.
15
Č e n ‑l a n
Je jisté, že ať již tehdy byla míra jednoty území obývaného Khmery jakákoliv, tak zde zcela jistě existoval ideál této jednoty, ke které by měla společnost postupovat. Právě tato myšlenka umožnila jen o málo později, už na samém počátku 9. století, vznik jednotné Angkorské říše.
Na vrcholu moci a slávy Angkorská říše (802–1433) Angkorské období představuje výjimečnou periodu v kambodžských dějinách. O Kambodži této doby můžeme směle hovořit nejen jako o sjednoceném království, ale navíc i o jako mocné, imperiální a univerzální říši. Panovníci angkorského období dali vzniknout monumentálním architektonickým památkám, jimž se obdivujeme dodnes. Civilizace, kterou Khmerové v této době vytvořili, patří totiž bezesporu k jedněm z nejskvělejších v celých lidských dějinách.
Džajavarman II. a sjednocení Khmerů Již v průběhu 8. století docházelo mezi jednotlivými mocenskými středisky k zápasu o vytvoření jediného centra a sjednocení území obývaného Khmery. Definitivně se to však podařilo až na počátku 9. století králi Džajavarmanovi II. (vládl 802 až asi 853), který položil základy politické jednoty Khmerů, která pak už nebyla prakticky nikdy zpochybněna. Kupodivu nám tento nesporně výjimečný panovník po sobě nezanechal žádný nápis na kamenné stéle či chrámu, jak se s tím setkáváme u jiných angkorských králů. Vše, co o něm dnes víme, pochází až z pozdějších záznamů jeho následovníků, kteří se dovoláváním na tohoto panovníka snažili potvrdit svoji legitimitu a jednotu státu. Džajavarman II. strávil část mládí na Jávě nebo na Malajském poloostrově. Jeho rodina sem uprchla pravděpodobně během sporů o nástupnictví. Na konci 8. století se Džajavarman vrátil zpět do vlasti a začal uplatňovat své nároky na trůn v Indrapuře, centru menšího království, které leželo na severovýchod od dnešního Phnom Penhu. Odtud po dosažení trůnu pak také zahájil dobyvačné tažení, které mu přineslo zisk dalších území. Po třech desetiletích bojů, kdy se mu podařilo zformovat mohutný státní útvar, se rozhodl tomuto celku vtisknout také nový ideový základ. Na hoře Phnom Kulen u je-
17
Králové A ng k o ru n
zera Tonle Sap, kterou staří Khmerové ztotožňovali s horou Mahéndraparvata (Hora Velkého Indry = Hora krále bohů), vykonal bráhmanský kněz rituál, díky němuž se Džajavarman II. stal čakravartinem, tj. univerzálním panovníkem. Souběžně byl vykonán obřad, kterým se v Angkorské říši započal kult dévarádži. Pojem dévarádža lze přeložit jako bůh‑král nebo také král bohů. Tento kult spojoval panovníka přímo s bohem Šivou, od něhož byl získán zázračný lingam tvořící osu království i celého světa. Tento lingam se pak stal předmětem všeobecného uctívání. Obřad dévarádža symbolizoval nezávislost a integritu khmerského státu, v jehož čele stanul panovník, jehož vláda byla posvěcena samotnými bohy. Džajavarman II. však těžko sám sebe považoval za zakladatele unitárního státu, a to i přesto, že si podrobil rozsáhlá území. Jeho pravidelné stěhování hlavního města nám napovídá, že se ještě neustále musel potýkat s vládci drobných království, respektive s odstředivými tendencemi připojených území. Sjednocování říše nebylo nějakou samozřejmostí, ale nepravidelným a často i přerušovaným procesem. Rituál nastolení Džajavarmana II. tedy neznamenal dosažení ideálů tohoto obřadu, ale naznačoval cestu, kam by se Khmerové a jejich stát měli v budoucnu ubírat. Džajavarmanovi nástupci však tohoto ideálu bezezbytku dosáhli a postupně vytvořili jednotný stát Khmerů, který v pozměněné podobě přežil až do dnešních dob.
Králové Angkoru Hariharaláj, poslední z hlavních měst založených Džajavarmanem II., zůstalo centrem Angkorské říše po celý zbytek 9. století, což by mohlo signalizovat jistou konsolidaci moci ang korských králů. Stejně tak tomu nasvědčuje počínání krále Indravarmana I. (877–889/890). Stavby, které dal tento panovník postavit, se staly vzorem pro všechny následující angkorské krále. A to jak po stránce architektonické, tak po stránce typu a významu staveb. Mezi nejvýznamnější stavební počiny Indravarmana I. patří chrámový komplex Preah Koh, zasvěcený Indravarmanovým předkům. Druhou takovou stavbou je pak na pyramidě umístěný státní chrám Bakong, ale do vý-
n N a vrcholu mo ci a slávy
18
čtu musíme zařadit i stavbu velkého rezervoáru na dešťovou vodu (baráj) v Hariharaláji nazvanou Indratatáka (tj. Indrovo moře), která se rozkládala na ploše 3 800 × 800 m. Tyto stavby představovaly zároveň to, co by měl dobrý král činit. Tedy ctít své rodiče a předky, budovat jejich sochy a chrámy jim zasvěcené. Rovněž měl budovat chrámy na pyramidách a kopcích, které by symbolizovaly posvátnou horu hinduistické mytologie Méru – střed světa, kde sídlí bohové a významné osobnosti přijaté posmrtně na nebesa. V těchto chrámech, často zasvěcených Šivovi, se pak nacházely královské hroby s jejich popelem. A konečně vodní rezervoáry pak odrážely královskou péči jak o vlastní poddané, tak také o božskou zemi. Sloužily sice i k zavlažování polí, ale zejména demonstrovaly královu moc, protože horu Méru obklopovala jezera, a panovník tak vlastně těmito stavbami upravoval, respektive vylepšoval geografické podmínky, aby odpovídaly „správné“ představě harmonického světa. Velmi významným panovníkem byl i Indravarmanův syn Jašóvarman I. (890–910), který nastoupil na trůn až poté, co v boji o následnictví porazil svého bratra. K nejvýznamnějším činům Jašóvarmana I. patřilo přestěhování hlavního města říše z Hariharaláje do oblasti vlastního Angkoru, kde – s jedinou přestávkou – setrvalo po dalších dlouhých 500 let. Jašó varman I. přemístil hlavní město do velmi úrodného kraje poblíž jezera Tonle Sap, bohatého svou vodnatostí a rovněž významného zdroje ryb. Nové místo mu také poskytovalo dostatek prostoru pro jeho rozsáhlé stavební plány. A stavby, které nechal tento panovník vybudovat, předčily vše, co bylo dosud v Angkorské říši postaveno. Centrem říše i „světa“ se stal chrám Bakheng, vystavěný na stejnojmenné hoře, z jehož teras mohl král přehlédnout celé nové hlavní město Jašódharapuru. Panovníkovu pohledu jistě nemohla uniknout ani obrovská nově vybudovaná vodní nádrž Jašódharatatáka, dlouhá 7,5 km a široká 1,8 km. Tyto rozsáhlé stavby by zdánlivě mohly nasvědčovat tomu, že král již říši pevně vnitřně sjednotil a konsolidoval. Ale nebylo tomu tak docela. Spíše se zdá, že rozsáhlými aktivitami říši značně vyčerpal. Po jeho smrti se totiž opět objevila hrozba rozdrobení státu na malá knížectví. Pokud tomu ještě
19
Králové A ng k o ru n
dokázal čelit jeho bezprostřední nástupce Haršavarman I., tak už ne jeho nástupce Išánavarman II. (asi 923–928). Tehdy totiž Džajavarman IV. (928–941) uzurpoval roku 928 vládu a přesunul hlavní město do Koh Keru 90 km severovýchodně od Jašódharapury, kde si již před nástupem na trůn vytvářel mocenské zázemí a choval se zde jako suverén. Území, kterému nový král Khmerů panoval, se však významně zmenšilo. Navíc kult dévarádži zůstal nadále uctíván v Jašódharapuře. Tuto podvojnost vyřešil až Rádžéndravarman II. (944–968), který se vrátil zpět do bývalého hlavního města. Jeho vláda započíná dlouhé období sta let, kdy Angkorská říše, po překonání nebezpečí propadnutí se do chaosu a roztříštěnosti, obnovila svou prosperitu a moc. Rádžéndravarman II. expanzivní politikou získal zpět nejen dříve ztracené oblasti, ale rozšířil moc Angkorské říše na nová území. Ovládal pak rozsáhlou říši, která sahala až hluboko na území dnešních okolních států: Thajska, Barmy i Laosu. Také na východě jeho moc sahala na území dnešního jižního Vietnamu. Zde se také střetl s nepřítelem, s nímž bojovali již jeho předchůdci a budou bojovat i jeho nástupci. A sice s Čamy, po dlouhá staletí dědičnými protivníky a nepřáteli Khmerů. Říše Čamů se nazývala Čampa a rozkládala se na území dnešního středního a jižního Vietnamu, kam nejen moc, ale ani etnická přítomnost Vietů tehdy ještě nedosahovala. Čamové byli zdatní obchodníci, námořníci, ale i bojovníci. Po mnoho staletí představovali jediné vážné vnější nebezpečí pro Angkorskou říši. Za Rádžéndravarmanovy vlády došlo k výraznému posílení množství i úlohy státních úředníků – byrokracie. Králi se naopak úspěšně dařilo omezovat moc příslušníků starých rodů, žárlivě si střežících privilegia a neustále se snažících posilovat autonomii svých knížectví. Po 150 letech od aktu založení Angkorské říše, který v sobě nesl ideál jednoty a nezávislosti státu, došlo konečně k naplnění této představy. Centrálně řízený státní aparát do sebe vstřebal stará knížectví a nahradil je novým správním členěním na provincie. Místní úředníci pak byli podřízeni přímo králi, který je do funkcí jmenoval. Moc státu se tak upevnila, a hlavně zefektivnila. Království přestávalo být konglomerátem jednotlivých knížectví s vlastními zájmy a měnilo se na konsolidovaný výkonný stát s jednot-
n N a vrcholu mo ci a slávy
20
nou správou. To vše vytvořilo potřebný základ k tomu, aby se země Khmerů stala skutečnou regionální mocností, aby se stala impériem. Za vlády Rádžéndravarmanova syna Džajavarmana V. (968 až 1001) říše nadále hospodářsky prosperovala a posilovala i vnitřní jednotu. Ovšem po jeho smrti následovalo 9 let, kdy proti sobě stáli princové Džajavíravarman a Súrjavarman, z nichž každý ovládal část území a svůj spor o převzetí vlády nad celou říší vedli s pomocí zbraní. Z krvavých bojů vyšel nakonec vítězně Súrjavarman, který pak vládl Angkorské říši téměř půl století až do roku 1050. Súrjavarman I. je považován za jednoho z nejvýznamnějších králů Angkoru. Za jeho vlády totiž došlo i k rozsáhlé vnitřní kolonizaci, která povznesla zemi ekonomicky. Král také inicioval řadu veřejných prací, díky nimž vznikly četné významné stavby Angkoru. Nový královský palác v Jašódharapuře se stal skutečným správním centrem státu. Vodní nádrž Západní baráj, kterou dal postavit, je největším vodním dílem celého Angkorského období a pojala až 48 milionů m3 vody (pro srovnání: naše největší vodní dílo minulosti, rybník Rožmberk ze 16. století, zadržuje jen necelých 6 milionů m3 vody). Ovšem nejvýznamnějším stavebním počinem krále byl chrám Preah Vihear, stojící na úpatí pohoří Dangrek na severu dnešní Kambodže. Stavba chrámu sice započala již za jeho předchůdců na konci 9. století, ale až Súrjavarmanovy zásahy z ní učinily jeden z nejvýznamnějších monumentů celé jihovýchodní Asie. Súrjavarmanův nový královský palác se stal na počátku jeho vlády svědkem velice významného aktu. Král nechal svolat na 4 000 nejdůležitějších úředníků, kteří mu veřejně přísahali věrnost. Přísaha obsahovala poměrně podrobný výčet událostí, v nichž úředníci slibovali naprostou poslušnost králi. V případě porušení přísahy je pak mohl stihnout libovolný trest. Ovšem obsahovala také výzvu králi, aby všemožně podporoval rodiny úředníků. Zvyk přísahy věrnosti úředníků králi se pak v Kambodže udržel až do 20. století. Súrjavarmanovi I. se sice za dlouhé vlády podařilo říši stabilizovat, ale po jeho smrti země upadla na stejnou dobu, tedy na půl století, do chaosu a vnitřních válek. Už jeho nástupce
21
Súrj avarman II. a stavba A ngkor Va t u n
Udajáditjavarman II. (1050–66) musel čelit jak čamským nájezdům, tak vnitřním revoltám. Královi se sice dařilo vojensky obě tyto hrozby odvracet, ovšem po jeho smrti se země rozpadla na různé celky, jejichž páni mezi sebou soupeřili a usilovali o vládu nad celou zemí. Období oslabení říše a dlouhé vnitřní nestability však nakonec vystřídal nový rozkvět.
Súrjavarman II. a stavba Angkor Vatu Doby, kdy si nárok na trůn činili dva nebo i tři uchazeči, rázně ukončil až roku 1113 Súrjavarman II. (1113–50). Ve velké bitvě osobně zabil svého rivala a v poměrně velmi mladém věku se chopil vlády nad celou zemí. Stejně tak jako jeho jmenovec s pořadovým číslem jedna započal tedy vládu po období zmatků a rozbrojů a stejně jako on dovedl zemi k prosperitě a stabilitě. Doba jeho vlády představuje nesporně jeden z vrcholů Angkorské říše. Vnitřně znovu sjednocená země se vydala na cestu expanze. Súrjavarman II. přitom vedl svá vojska ještě dál než jeho předchůdci. Většina výbojů směřovala do Čampy, několikrát však zaútočil i na stát Dai Viet, nacházející se v severní části dnešního Vietnamu. Na západě sahala Ang korská říše k dnešní thajsko‑barmské hranici, na jihu pak až do severních oblastí Malajského poloostrova. Díky tomu, že Súrjavarman II. jako první angkorský král navázal diplomatické vztahy s Čínou, kde v té době panovala dynastie Sung, se opět v soudobých čínských kronikách objevují zprávy o území dnešní Kambodže. Ovšem královým největším počinem nebyla diplomatická aktivita, válečné výboje, a dokonce ani ekonomický a mocenský rozmach říše. Stala se jím stavba chrámu Angkor Vat, zasvěceného bohu Šivovi a určeného k poslednímu odpočinku samotného Súrjavarmana II. Jedná se o bezesporu nejvýznamnější stavbu angkorského období. Přestože se Angkor Vat považuje za vůbec největší náboženskou stavbu na světě, nevyzařuje z něj nabubřelost či pýcha, ale jen velkolepost a harmonie. Vše je zde uspořádáno podle mystických čísel hinduistické mytologie. Střed svatyně tvoří pyramida, která má pět věží. Nejvyšší je uprostřed, měří 42 metrů a tyčí se 65 metrů nad zemí. Několik soustředných nádvoří okolo svatyně je vystavěno tak, aby vynikla mo-
n N a vrcholu mo ci a slávy
22
hutnost právě těchto středových věží. Svědectví portugalských a španělských návštěvníků ze 16. století dokládají, že ještě v té době měl Angkor Vat věže pozlaceny. Stěny obklopující pyramidu jsou pokryty dva metry vysokými reliéfy, které se táhnou v celkové délce 1 600 metrů. Najdeme zde výjevy ze života panovníka, bojové scény, ale i epické příběhy z indických eposů Mahábháraty a Rámájany. Zatímco z vnějšku působí stavba doslova monumentálním dojmem, vnitřní prostory jsou koncipovány naopak velmi intimně. Jako i u mnoha jiných angkorských staveb měla vodní soustava obklopující chrámový komplex značný přínos i pro hospodářství říše. Angkor Vat je bezesporu jednou z nejskvělejších staveb, jaké kdy byly v dějinách celého světa postaveny, a patří dnes stejně jako celá oblast Angkoru právem mezi památky světového dědictví UNESCO.
Čamská invaze do Angkorské říše roku 1177 Nástupcem velkého krále Súrjavarmana II. se stal jeho synovec Dharaníndravarman II. (1150–60), který na rozdíl od řady svých hinduistických předchůdců vyznával mahájánový buddhismus. Nový král pokračoval ve válce s Čampou, kterou hodlal přenést na území nepřítele, a do čela invazních vojsk postavil syna Džajavarmana, pozdějšího slavného krále Džajavarmana VII. Tomu se podařilo obsadit čamské hlavní město Vidžájapuru. Když Dharaníndravarman II. zemřel, byl již Džajavarman dospělý a úspěšný muž, přesto však vládu po otci nenastoupil. Místo něj dosáhl trůnu Jašóvarman II. (1160–65), zřejmě Džajavarmanův blízký příbuzný, možná dokonce bratr. Džajavarman tehdy pobýval v Čampě, nebo tam možná poté, co ustoupil nárokům Jašóvarmana, sám dobrovolně odešel. Džajavarman, který zachoval vůči příbuznému nevídanou loajalitu, buď po královské koruně netoužil, nebo byl tak rozvážný a moudrý, že se nechtěl vlády ujmout za cenu krutých bojů, které provázely podobné četné spory v kambodžských dějinách. Jašóvarman II. přenesl své sídlo z Jašódharapury na severozápad k pohoří Dangrek, do pevnosti Banteay Chmar. Tam však později musel čelit rozsáhlému domácímu povstání. Od porážky jej zachránila statečnost a odvaha Džajavarmanova
23
Džajavarma n VII n
syna Indrakumára. Jašóvarman přesto záhy přišel o trůn, když proti němu vystoupil jeho úředník Tribhuvanáditjavarman. Džajavarman chtěl tentokrát do bojů o následnictví zasáhnout ve svůj prospěch, ale pobýval v Čampě, z níž přispěchal domů příliš pozdě. Úředník byl již korunován a Džajavarman raději opět ustoupil do pozadí. Roku 1167 znovu vzplála válka s Čampou. Zdlouhavé boje byly velmi vyrovnané a žádné ze stran se nedařilo dosáhnout rozhodující převahy. Zvrat v neprospěch Angkorské říše, přinesla až originální čamská strategie překvapivého námořního útoku. Útok, který nařídil čamský král Džaja Indravarman IV., proběhl v nejpřísnějším utajení. Čamové vypluli ze svého pobřežního království a jejich lodě, naváděné čínskými průvodci, následně vpluly do delty Mekongu, aby se na území dnešního Phnom Penhu dostaly do řeky Tonle Sap, jejíž vody je zavedly až do středu Angkorské říše – jezera Tonle Sap (Velkého jezera). Odtud mohly snadno proniknout městskými kanály až do panovníkova sídla a centra říše – Jašódharapury. Nenadálý útok Khmery překvapil natolik, že se jim nepodařilo čelit útoku organizovanou obranou. Vítězství Čamů bylo doslova zdrcující a v boji padl khmerský král Tribhuvanáditjavarman. Vítězové Jašódharapuru vypálili, vyloupili pokladnice a obyvatele pobili nebo odvlekli s sebou do otroctví. Vracející se čamské lodě se doslova prohýbaly pod nevídanou kořistí. Angkorská říše byla zasažena ve svém srdci, v místě největší koncentrace lidí i bohatství, a ocitla se na kolenou. Jen málokdo si asi tehdy dokázal představit, že ještě za svého života bude svědkem jejího nového a největšího rozkvětu.
Poslední z velkých angkorských králů Džajavarman VII. V čase největší zkázy vstoupil na scénu s definitivní platností několikrát opomenutý pretendent trůnu Džajavarman; v této době byl již zralým padesátiletým mužem. S pomocí syna Indrakumára shromáždil pod své velení khmerské vojsko a po několikaletém úporném boji se mu podařilo vyhnat čamské invazní síly ze země. Říše se stala opět svobodnou a na její trůn usedl Džajavarman VII. (1181–1218).
n N a vrcholu mo ci a slávy
24
Nebezpečí z Čamského království však přetrvávalo, a tak se snaha o jeho porážku a ovládnutí stala úhelným kamenem Džajavarmanovy zahraniční politiky. Po dlouhých bojích se mu to skutečně podařilo. Roku 1203 se poražená a obsazená Čampa dokonce stala provincií Angkorské říše. Ani Khmerové však neměli dostatek sil na dlouhodobé ovládnutí protivníka. A tak se po 17 letech okupace Čamům podařilo znovu obnovit nezávislost jejich království. Džajavarmanova expanze ovšem nesměřovala pouze na východ. Hranice se posouvaly na severu až do oblasti dnešního Vientiane v Laosu, na západě až na území dnešní Barmy a na jihu Khmerové získali několik drobných knížectví na Malajském poloostrově. Říše tak dosáhla největší rozlohy v celých svých dějinách. Největší energii však Džajavarman VII. nevložil do expanze, ale do vnitřní přestavby země. Říše v jeho době byla bohatá a mocná a rázný panovník tohoto faktu beze zbytku využil k bouřlivému rozvoji, který i po staletích bere dech. Stavěly se nemocnice, silnice, při nichž byly tzv. ohňové domy, které sloužily zřejmě především jako noclehárny, budovaly se zavlažovací kanály a další vodní nádrže, a hlavně nové chrámy. Všechny tyto stavby měly vedle hospodářského významu bezesporu utužit správu a kontrolu země. Kambodžské území tehdy protkalo na 800 km silnic, stavěných na 5–6 metrových náspech, které je chránily před záplavami. Sloužily k rychlejšímu přesunu vojsk, ale umožňovaly též rychlejší a snadnější správu jednotlivých oblastí a jejich větší připoutání k centru říše. Samozřejmě podporovaly i obchodní činnost a vůbec zvyšovaly mobilitu Khmerů. Tu jistě podporovaly i již zmíněné noclehárny stavěné při silnicích, jejichž počet dosáhl čísla 121. Též výstavba nemocnic dosáhla téměř shodného počtu budov. Tehdejší nápisy hovoří o 102 nemocnicích, jejichž personál povětšinou tvořili dva lékaři a tři pomocníci, dva obětní kněží, astrolog, 14 ošetřovatelek, dva skladníci, dva kuchaři, osm žen na výpomoc v kuchyni a dalších 66 osob činných v nemocnici bydlelo v jejím bezprostředním okolí. Léky se obyvatelstvu vydávaly z královských skladišť, zřízených k tomu účelu. Největší úsilí ovšem Džajavarman VII. směřoval do přestavby svého sídelního města Angkor Thomu (staronové Jašódha
25
Mo censký úpadek A ngkorské ř í š e n
rapury). Zřejmě ještě pod dojmem nenadálého vpádu Čamů obehnali stavitelé město sedmimetrovou hradbou a sto metrů širokým vodním příkopem. Hradební zdi tvořily prostor o obvodu 13,2 km. Průchod do města zajišťovalo pět mohutných bran, jejichž věže korunovaly gigantické tváře zahleděné do čtyř světových stran. Tyto tváře patří pravděpodobně oblíbené náboženské postavě bóddhisattvy Lókéšvary, tedy „Pánovi těch, kteří zasluhují soucit“. Jeho vypodobnění jako čtyři tváře hledící do čtyř světových stran tak symbolizuje jeho pátrání po trpících, kteří potřebují pomoc. V samotném středu města nechal král postavit bizarní, tajuplný a velkolepý Bayon, jemuž se přezdívá chrám tváří. Tento chrám se tentokrát zcela liší od všech předchozích staveb Angkorské říše. Už zmíněná symbolika bóddhisattvy milosrdenství Lókéšvary je v něm dohnána do krajností: 16 propojených věží je soustředěno kolem věže centrální a každá z nich nese obrovské tváře, které s výrazem nekonečného klidu a moudrosti hledí do dáli. Protože se Džajavarman VII. s Lókéšvarou osobně ztotožňoval, je možné, že vytesané podoby tváří ve skutečnosti patří přímo tomuto osvícenému králi‑budovateli. Také basreliéfy vytesané v chrámu Bayon jsou opravdu velmi pozoruhodné a zcela netypické. Nevidíme na nich oslavné a strnulé výjevy, ale velice realisticky, a navíc někdy i humorně zachycený každodenní život. Lidé z ulic na trhu i při práci; děti, starci, asketi a kejklíři, zvířata domácí i divoká, stromy i květiny; vše v pohybu a ruchu zmatené a propletené jako sám život. Lidé gestikulují a jejich tváře jsou skutečně živé, plné různých grimas. Ba co více, také válečné scény jsou velice realistické a nikterak nezakrývají utrpení prostých vojáků. Džajavarman VII. rozhodně nebyl slepý k utrpení svých poddaných. Naopak ze soucitu k nim udělal hlavní bod svého pojetí královské moci. Odráželo se to i v tom, že se za hlavní náboženství říše snažil prosadit mahájánový buddhismus.
Mocenský úpadek Angkorské říše ve 13. a 14. století Džajavarmanovi následovníci Indravarman II. (1218–43) a Dža javarman VIII. (1243–95) museli čelit zcela novým výzvám, způsobeným tentokrát výboji Mongolů. Těm se podařilo ovlád-
n N a vrcholu mo ci a slávy
26
nout značnou část Asie, východní Evropy, podrobili si i Čínu (nastolili zde dynastii Jüan) a jejich následný postup na jih uvedl do pohybu masy thajského, laoského a vietnamského obyvatelstva, které zcela rozvrátily dosavadní mocenské poměry v pevninské části jihovýchodní Asie. Dokonce došlo načas k útlumu khmersko‑čamské rivality, neboť Khmerům najednou vyvstal nový protivník na západě v podobě Siamu, zatímco Čamové museli na severní hranici čelit stále silnějšímu tlaku Vietů (tedy dnešních Vietnamců). Nevíme, zda následující události měly s novou situací přímou souvislost, ale je jisté, že někdy v polovině 13. století dochází v Kambodži k události, která nemá v jihovýchodní Asii obdoby. Zemí se doslova přehnala hinduistická obrazoborecká bouře namířená proti buddhismu, kdy docházelo k systematickému ničení vyobrazení Buddhy. Jen v chrámových komplexech Preah Khan, Ta Prohm a Banteay Kdei bylo zničeno na 45 000 zobrazení Buddhy. Další sochy a reliéfy Buddhy přetesali kameníci do podoby hinduistických asketů, nebo dokonce lingamů, symbolizujících boha Šivu. V jihovýchodní Asii, kde vedle sebe odedávna v míru koexistovala četná učení, jde skutečně o velmi neobvyklý jev. Mnoho angkorských panovníků uctívalo zároveň jak Buddhu, tak hinduistické bohy. Patrně tak za nepokoji stály spíše sociální než čistě náboženské aspekty. Útoky na buddhistické symboly se dost dobře mohly soudobým aktérům jevit jako útoky na symboly moci zemřelého krále Džajavarmana VII., jenž sice království povznesl do nepoznaných výšin, ale zároveň mnohé uvrhl do tvrdého područí státní moci, která pak zasahovala mnohem více do života lidí než kdykoliv předtím. Teprve roku 1283 se i na území Angkorské říše objevilo mongolské vojsko pod vedením Sulajmána. Khmerům se však podařilo invazní síly porazit a Mongolové se již nikdy do Ang koru nevrátili. Pravděpodobně k tomu přispěl i fakt, že se země zavázala platit velkému chánovi Mongolů a zároveň čínskému císaři Kublajovi pravidelný tribut. Ve 13. století se stále ještě zdálo, že Angkorská říše zůstává bohatou a mocnou. A z velké části tomu tak skutečně i bylo. Ztratila však dosavadní vnitřní dynamiku a také četné provincie, zejména ty na západě, se začaly stále více osamostatňo-
27
Opuštění A ng k o ru n
vat. Angkorská říše přestávala být impériem, které udává směr dalšího historického vývoje, naopak se dostávala do vleku událostí, jež nebyla schopna sama ovlivnit. Definitivní zlom přišel v polovině 14. století, kdy vzniklo nové siamské království Ayutthaya. Výbojní Siamci oblehli roku 1351 Angkor a po ročním obléhání jej obsadili. Následujících 80 let pak vládl v zemi chaos. Ještě několikrát Siamci dobyli hlavní město a nastolili své chráněnce jako angkorské krále. Fakticky tak docházelo k dvojvládí, protože proti králům nastoleným ze Siamu vždy vznikal odboj vedený proti králi. Toto období zmatků skončilo až roku 1431, kdy před branami Angkoru stanul s povstaleckým vojskem král Soryopor. Tehdy povstali i obyvatelé města, svrhli Siamci nastoleného krále Dharmasoka a otevřeli brány Soryoporovi, který pak jako jediný legitimní král vládl až do roku 1467. Jedním z prvních kroků krále Soryopora bylo opuštění Angkoru.
Opuštění Angkoru Není přesně známo, co vlastně krále k odchodu z Angkoru vedlo. Zřejmě se tak stalo hned z několika důvodů, z nichž žádný nelze označit za jediný či hlavní. Jde tedy o komplex různých příčin. Jednou z nich byla bezesporu bezpečnost. Angkor se nacházel příliš blízko hranicím siamského království Ayutthaya, a stával se tak častým cílem útoků svého souseda. Je také pravděpodobné, že se zdejší půda, dlouho intenzivně obdělávaná, vyčerpala. Další příčinou mohlo být také zkolabování údržby složitého zavlažovacího systému. Je možné, že svým uspořádáním vyžadoval stále více práce při odstraňování naplavenin, aby vůbec fungoval. S tím, jak voda přestávala proudit a stávala se stojatou, mohlo dojít i k epidemii malárie. Význam Angkoru ale poklesl i z náboženského hlediska. Hinduismus i mahájánový buddhismus vedle sebe existovaly po celé angkorské období, nyní však začal mezi Khmery převládat théravádový buddhismus, který již nepotřeboval ke své manifestaci monumentální stavby. Opuštění Angkoru tak jen v symbolické rovině dokončilo vývoj posledních dvou století, kdy Kambodža přestávala být impériem, které dominuje pevninské části jihovýchodní
n N a vrcholu mo ci a slávy
28
Asie, a měnila se v podstatně v méně mocný, ale stále životaschopný stát omezující své hranice a vliv pouze na území obydlené etnickými Khmery. Angkor však nebyl zcela zapomenut. Zůstal okrajovou, ale nadále důležitou součástí země. V 16. století se tam dokonce královský dvůr na nějaký čas vrátil. V té době proběhly dílčí opravy Angkor Thomu a khmerská elita opět oživovala ang korské tradice, pořádaly se zde mj. velké náboženské obřady. Po definitivním opuštění Angkoru samotný komplex Ang kor Vat sloužil místním mnichům. Prvními Evropany, kteří spatřili jeho krásy, byli patrně Portugalci a Španělé v 16. století, ovšem jejich zápisky zůstaly ve své době takřka bez povšimnutí, a tak pro západní svět objevili Angkor až Francouzi v 19. století.
Společnost v angkorském období Hlavním náboženstvím angkorského období byl hinduismus. Velmi populární byli bohové Šiva a Višnu. Hinduismus měl nezastupitelnou úlohu zejména během státních rituálů a obřadů a tyto rituály ctili i králové, i když osobně dávali přednost buddhismu. Jak už jsme říkali, buddhismus se v zemi šířil nejdříve ve své mahájánové podobě. Od 13. století pak sílil vliv théravádového buddhismu, který později zcela převládl. V ang korském období však mezi hinduismem a buddhismem docházelo ke značnému prolnutí. Oba náboženské směry navíc ovlivnily i původní khmerské náboženské představy. Zejména lidová víra v celou řadu duchů, kteří měli podle Khmerů různá poslání. Nejdůležitější duchové zvaní nék ta – strážní duchové předků – sídlili v horách či stromech. Všichni duchové měli přitom velkou moc, představovali nebezpečí a doslova prostupovali každodenním životem všech Khmerů. Důležitou úlohu hrály v Angkorské říši náboženské fundace. Takřka všichni králové zakládali chrámy a svatyně. Dávali tak najevo zbožnost, zvyšovali si tím vlastní prestiž, ale zároveň i materiálně zabezpečovali příbuzné a blízké. Největší chrámy často nabývaly velikosti skutečných měst a tvořily podivuhodný svět, jakýsi mikrokosmos. Například z nápisů v chrámu Ta Prohm se dovídáme, že v chrámu bylo celkem za-
29
Sp olečnost v angkorském ob d o b í n
potřebí 12 640 osob, a to včetně 18 vysokých kněží, 2 740 ostatních kněží a 615 tanečnic. K zajištění všech služeb, které chrám potřeboval, a také potravin, šatů a podobně bylo ovšem zapotřebí dalších 79 000 osob. Toto vysoké číslo by nás nemělo zaskočit, protože některé odhady uvádějí, že jen samotná oblast Angkoru měla v době rozkvětu až 1,9 milionu obyvatel. Společenská hierarchie Angkorské říše měla poměrně pevnou strukturu. Na vrcholu pomyslné společenské pyramidy stál král. Byl všemocný, měl však také četné povinnosti. Během případných válek stál osobně v čele armád, soudil své poddané, řídil státní byrokracii, inicioval velké stavby a veřejné práce. Protože neexistoval kodifikovaný a všeobecně uznávaný způsob dědictví vlády, docházelo k četným střetům mezi potencionálními nástupci. Rozhodnutí tak většinou přinesla až násilná smrt jednoho z nich. Král byl také největším příjemcem daní. V Angkorské říši neexistoval peněžní systém, a proto se daně platily v naturáliích. Od daní byli osvobozeni pouze kněží a otroci. Poté, co se králi podařilo odstranit moc jednotlivých králů, knížat a prosadit byrokracii, prosazoval svou moc hlavně prostřednictvím jím jmenovaných úředníků. Mezi nejvyšší patřili ministři a správci králova pokladu a dále představitelé jednotlivých provincií, kteří dohlíželi na výběr daní, státní stavby i bezpečnost. Velice důležité úředníky představovali také královští inspektoři. Měli za úkol sledovat dění v jednotlivých oblastech, dohlížet na fungování byrokracie a včas varovat krále před případnými těžkostmi a problémy včetně přehmatů. Největší masu obyvatelstva tvořili řemeslníci, ale především zemědělci. Místo na úplném konci společenského žebříčku pak zaujímali otroci. Neměli bychom mezi ně počítat chrámové otroky, tzv. dásy, kteří zastávali spíše čestné postavení a jimiž se mnohdy lidé stávali dobrovolně – často tito chrámoví otroci měli své vlastní otroky. Skutečnými otroky byli bezprávní lidé sloužící a pracující u dvora, v domácnostech a také na veřejných stavbách. Jednalo se často o válečné zajatce a také o tzv. horské Khmery, což byli a dodnes jsou příslušníci různých kmenů obývající odlehlé a hornaté části Kambodže. Obyvatelé nížin považovali tato etnika za méněcenná a pořádali na ně doslova lovecké výpravy. Skutečný počet otroků a jejich
