AUGUSTINOVO POJETÍ SPOLEČNOSTI
Bakalářská práce
Studijní program: Studijní obor:
B6101 – Filozofie 6101R026 – Filozofie humanitních věd
Autor práce: Vedoucí práce:
Aneta Kaušková
Liberec 2014
IC.Lic. Mgr. Michal Podzimek, Th.D.
Poděkování
Chtěla bych velmi poděkovat panu PaedDr. IC.Lic. Mgr. Michalu Podzimkovi, Th.D. za odborné vedení při tvorbě této bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat své rodině za pomoc a podporu.
Anotace Tato práce pojednává o Augustinově pojetí společnosti. Cílem a smyslem této bakalářské práce je zmapování a interpretace Augustinova pojetí společnosti v díle De civitate Dei pomocí komparace, kompilace a interpretace daných zdrojů. Nalezneme zde základní informace o ţivotě Augustina Aurelia, informace o myšlenkových proudech, které ho ovlivnily. Vyzdvihneme si zde také hlavní důvody sepsání díla De civitate Dei. Nejdůleţitější součástí této práce je problematika společnosti v Augustinově díle De civitate Dei, provázená pojmy obec pozemská a obec Boţí, které budou náleţitě zkoumány a interpetovány. V závěru této práce můţe čtenář nalézt téma věnující se poslednímu soudu a uspořádání společnosti po ukončení věků.
Klíčová slova: Augustinus Aurelius, De civitate Dei, obec pozemská, obec Boţí, poslední soud
Annotation This bachelor paper is about Augustine´s conception of Community.
The aim and purpose of this thesis is to explore and interpret Augustine's conception of Community in the bachelor paper of De Civitate Dei means of comparison, compilation and interpretation of the sources. Here we find the basic informations about the life of Aurelius Augustine, information about intellectual currents that influenced him . Highlight here the main reason for writing the thesis De Civitate Dei.
The most important part of this work is the community in Augustine's conception De Civitate Dei , accompanied by worldly concepts of community and community of God , which will be duly investigated and interpreted . At the end of this paper the reader can find a topic dedicated to the final judgment and order of society after the end of the ages.
Key words: Augustinus Aurelius, De civitate dei, earthly community , community of God , the Last Judgement
Obsah Úvod…………..……………….……………….……………………………………………..…9
1.Augustinus Aurelius ……………………………..…………………………………….……………………..10 1.1.Augustinův život ............................................................................................... 11 1.2.Augustinovo myšlení......................................................................................... 13 2.O Boží obci - De civitate Dei…………………………………………………….………….....…...………20 2.1.Království Boží a jeho interpretace ................................................................... 20 Biblický slovník ................................................................................................. 20 Filosofický slovník ............................................................................................. 21 Království Boží v Ježíšově kázání ...................................................................... 21 Království Boží v dějinách................................................................................. 22 2.2.Augustinova interpretace Království božího ..................................................... 23 2.3.Člověk v dějinách ............................................................................................. 24 Periodizace světových dějin podle Augustina..................................................... 25 2.4.Důvody sepsání spisu O Boží obci ..................................................................... 26 Pád Římské říše ................................................................................................. 26 Spor s Donatisty ................................................................................................ 28 3.Koncepce pozemské a Boží obce ……………….…..……………………………………………………..31 Narození ............................................................................................................ 32 Adamův hřích.................................................................................................... 32 3.1.Prvotní hřích..................................................................................................... 33 Augustinův postoj k prvotnímu hříchu .............................................................. 34 Kain a Abel........................................................................................................ 34 3.2.Provázanost obcí............................................................................................... 36 3.3.Kristovo vtělení................................................................................................. 38 4.Poslední soud…………………………………………..........………………………….………………………40 První a druhé vzkříšení .......................................................................................... 41 4.1.Co se v den posledního soudu vyplní ................................................................. 42 Závěr ............................................................................................................................. 44 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY..................................................................... 46 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................ 50
8
Úvod Společnost je pro nás něčím, co vnímáme kaţdý den, celý náš ţivot. Obklopuje nás, utváříme si postupem ţivota podle ní určité cíle, hodnoty, způsoby a zásady. Ovlivňuje náš vývoj a utváří nás. Tato společnost nás můţe spojovat kulturou, ale i institucemi. I v legislativním světě má společnost své přesné označení a dané meze, stanovené právními předpisy, které ale zase sami určujeme na základě svých, po staletí utvářených, zkušeností. Jak kdysi řekl i Edmund Burke: „Společnost bez možnosti reformy, je společnost bez možnosti zachování.“1 Tato bakalářská práce se bude zaobírat zcela odlišným výkladem společnosti a to podle sv. Augustina v díle De civitate Dei, které je stěţejní pro tuto práci. Toto téma si autorka vybrala hlavně proto, ţe jí zaujal Augustinův pohled na společnost v tak rozporuplné době, která bezpochyby musela nechat následky na všech lidech, včetně takové církevní autority, jakou Augustinus Aurelius jistě byl. Hlavním cílem této práce bude vypracování pojetí společnosti podle Augustina Aurelia v jeho díle De civitate Dei. První dvě kapitoly budou zaměřeny na ţivot a myšlení Augustina Aurelia a interpretaci společnosti Boţí v průběhu dějin. Třetí kapitola se bude zabývat společností z hlediska Augustinova pojetí. Závěrečná kapitola bude věnována otázce posledního soudu, a co bude po něm následovat.
1
Ed mund Burke. In:Citaty-slavných.cz [online]. [cit 5.11.2013] Dostupné z http://citaty-
slavnych.cz/autor/Ed mund_Burke.
9
1.
Augustinus Aurelius Svatý Augustin, latinsky Augustinus Aurelius je nejvýraznější osobou vrcholu
latinské patristické filosofie. Jestliţe většina tzn. velkých osobností je spjata zpravidla s jedním hnutím, kulturním nebo dějinným vývojem, patří Augustin k malé hrstce osobností, při jejichţ zařazování a hodnocení dochází k rozporům. Na jedné straně ho totiţ katolická církev počítá mezi své největší světce, s nimiţ srovnáváme pouze apoštola Pavla, nebo později Tomáše Akvinského, ale na straně druhé budil zájem i mimo katolickou církev. Je výraznou osobou západního křesťanství, ale také uznávanou osobou křesťanství východního. Právě s Tomášem Akvinským soupeří o titul „největšího církevního učitele“, na straně druhé se v zasvěcených kruzích katolické hierarchie nejednou říkalo, ţe tento člověk stál u zrodu všeho kacířstva. Jeho vliv je patrný i v době novověku a v současnosti, kde se jeho hodnocení stále pozoruhodně liší. 2 Sv. Augustin bývá často vyobrazován jako učenec – s knihou, psacím brkem, nebo s hořícím srdcem po boku. V jeho přítomnosti je často anděl nebo novorozenecká podoba Jeţíše. 3
Autorka je toho názoru, ţe Augustin byl člověkem velmi citově zaloţeným a vzhledem k tomu, ţe proţíval svůj ţivot ve zvláště rozporuplné době pozdního římského císařství, se toto muselo nutně projevit i v jeho dílech. I on sám je autorem mnoha spisů pozoruhodných intelektuálních obsahů, např. v češtině vydané Křesťanská vzdělanost 4 , Vyznání5 a pro tuto práci zásadní O Boží obci 6 , které v době rozpadu impéria dává základy nové éry, křesťanského středověku.
2
MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2., opr. a dopl. vyd., Praha: Akropolis, 2011. ISBN 978-
80-87481-38-7. St r. 9 3
Svatý Augustin. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg ( Florida):
Wikipedia Foundation, 11.12.2006, last modified on 26.2.2014 [cit. 26. 2. 2014] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/ Svaty_Augustin 4
AURELIUS, A. Křesťanská vzdělanost. Vyd. 1. Praha: Vy šehrad, 2004. ISBN 80-7021-740-5.
5
AURELIUS, A. Vyznání. 4. vyd. Praha: Kalich, 1999. ISBN 80-7017-301-7.
6
AURELIUS, A. O Boží obci. Přet isk prvního vydání. Praha: Karo linum, 2007. ISBN 9 78-80-
246-1284-3.
10
1.1. Augustinův život Nenahraditelným pramenem mapujícím Augustinův ţivot je bezpochyby jeho Vyznání 7 , které je filosoficko-autobiografickým spisem, líčícím jeho hledání moudrosti a cestu ke křesťanské víře. Augustinus Aurelius se narodil 13. Listopadu 354 v Thagastě (Numidii), africké provincii římského impéria, dnešní Souk-Ahraz v Alţírsku. 8 Zde také později působil a zemřel. Jeho matka, svatá Monika pocházela z křesťanské rodiny. Tento fakt ovlivnil jeho lidský vývoj a myšlení. Augustin dosáhl základního vzdělání v Thagastě a blízké Madauře, poté přišel v šestnácti letech do Kartága, které bylo střediskem vyššího vzdělání a studia filosofie. Věnoval se zde gramatice, umění a rétorice, která je dnes povaţována za něco jako profesorství, a zde také své studium úspěšně zakončil. Zájem o filosofii jako takovou u Augustina vyvolaly uţ v mládí Ciceronovy spisy, konkrétně jeho Hortensius. Tento, dnes uţ ztracený spis, napsaný v roce 45 př. n. l. učí, ţe štěstí neplyne z fyzikálních potřeb, jako je jídlo a pití, ale z věnování se pravdě a jejímu hledání. Řada Ciceronových spisů je psána formou dialogu podle příkladů Platóna. Ciceronova latina i sloh se pokládaly za vrchol latinské prózy a jako takové se ve školách četly. Augustin, který uţ se setkal i s křesťanstvím skrze svoji matku, začíná číst Bibli, která se mu ale zdála oproti Ciceronovi nevhodná a nedostačující svým slohem. O křesťanství tak mluví v té době neuctivě a seznamuje se s manichejským učením. Před svým odjezdem do Říma v roce 383 došlo na setkání s manichejským biskupem Faustem, který Augustina nemile rozčaroval, kdyţ nebyl schopen odpovídat na jeho kritické dotazy ohledně manicheismu. Augustinus se tak začal pomalu vnitřně distancovat od tohoto hnutí. Ani v Římě nedostal Augustinus odpovědi na své otázky, ale po stránce myšlení dal římský pobyt Augustinovi mnoho, protoţe se seznámil s akademickou skepsí. Klíčový obrat pro Augustina nastal v době jeho působení v Miláně, kde byl profesorem, protoţe tam došlo k setkání s biskupem Ambroţem, jenţ
7 8
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5 Svatý Augustin. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg ( Florida):
Wikipedia Foundation, 11.12.2006, last mod ified on 26.2.2014 [cit. 26.2.2014] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/ Svaty_Augustin
11
ho uchvátil svým řečnickým uměním, a odstranil u něj odpor ke Starému zákonu, coţ mělo vliv na jeho dosavadní vztah ke křesťanství. Výsledkem byla v roce 387 Augustinova konverze ke křesťanství, s podporou jeho matky. Vnějším projevem tohoto přechodu byl křest biskupem Ambroţem v Miláně. Jeho konverze je provázena i určitým iracionálním jevem – hlasem, který mu opakoval: tolle lege, tolle lege! = zvedni, čti, zvedni, čti! 9 Augustin si ho vysvětloval jako znamení, podobné tomu, které dostal i svatý Antonín. Spočívalo v tom, aby na jakémkoliv místě otevřel knihu evangelia a dané místo vzal na sebe. Poté ţil od roku 388 v Thagastě s přáteli v klášterní odloučenosti, kde ţili mnišským ţivotem v motlitbách, studiu a sepisování. Po několika letech se po přemlouvání lidmi nechal vysvětit na kněze. Avšak s tímto aktem spojené funkce způsobily, ţe Augustinovy filosofické zájmy musely ustoupit do pozadí a o to více, kdyţ byl Augustin roku 397 vysvěcen na biskupa. Augustin zemřel 28. srpna 430 během obléhání jeho biskupského města Hippo Vandaly. 10 Nezemřel mučednickou smrtí, ale přesto se stal svatým za svůj činorodý ţivot a za rozvinutí křesťanského učení, neboť nejen ţe miloval pravdu, ale ţil pro Boha, ne- li v Bohu.
9
MACHOVEC, M. Augustinův život a zrání mezi dobovými proudy. In: Inteligence mezi antikou
a křesťanstvím, In: po zn. 3, s. 43-55.; MARKUS, R. A. In: 21 Augustin, životopisný úvod: Křesťanství a filosofie, In: Marius Victorinus a Augustin, In: Filosofie pozdní antiky, In: ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antiky: Od staré akademie po Jana Eriugenu . 1. vyd. Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X, s. 384-396. 10
HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. 1.vyd., Olo mouc: Nakladatelství Olo mouc,
2000. ISBN 80-7182-105-5. Str. 37-41
12
1.2. Augustinovo myšlení Augustinův způsob myšlení zasáhlo nejdramatičtější období Římské říše, neboť přihlíţel jejímu pádu a byl svědkem vlád Juliána Apostaty, poté Graciána a Theodosia I. V duchovní oblasti prodělal hluboký vývoj. Jeho jednotlivé fáze určovaly velmi rozdílné, často velmi protikladné, filosofické a náboţenské vlivy. Jako nejniternější podnět tohoto vývoje je nekompromisní hledání pravdy a stálé tázání po Bohu. Tak tedy pokud chceme hodnotit tak velkou osobnost, je to moţné pouze s přihlédnutím k době, okolnostem, společenské a dějinné situaci, ve které se nacházela. Není známo přesné datum konce starověku a počátku středověku, ale je nepochybné, ţe antika Řecka a Říma měla co do způsobu myšlení zásadní vliv na formování křesťanství. Zejména Platonovy a Aristotelovy způsoby myšlení, které si středověcí myslitelé, s Augustinem, přejímali a interpretovali.
i
11
Neţ však začal Augustin zkoumat vliv antického Řecka a Říma, na dlouhých devět let podlehl manicheistickému učení, které má svoje kořeny v jiném náboţenském hnutí, a to v gnózi. Právě i Augustin totiţ později patřil mezi odpůrce tohoto směru, mezi nimiţ byli především křesťanští teologové-apologeti a filosofové náboţenství, kteří z perspektivy tradice nauky křesťanské víry a myšlení odsuzovali odchylky a rozdílná pojetí a usilovali o jejich vyvrácení. Šlo jím především o obranu proti naukám, jeţ se neshodovaly s apoštolskou tradicí, jak se v delším procesu odrazila v Novém zákoně a v nejstarších vyznáních víry, proti naukám, jeţ narušovaly výstavbu co moţná nejpřísněji organizované a relativně jednotně vedené církve. 12
11
MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2.,opr. a dopl. vyd., Praha: A kropolis, 2011. ISBN 978-
80-87481-38-7. Str. 17-19 12
RUDOLPH, Ku rt. Gnoze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Vyd. 1.,
Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. Str. 15
13
Gnóze Gnóze představuje významný náboţensko- filosofický proud pozdní antiky s kořeny
v ţidovském
mudrosloví
a
apokalyptice,
íránsko-zoroastrovských
náboţenských představách a řeckém myšlení. Obsah vědění či poznání je především právě náboţenský, protoţe se týká základů člověka, světa a boha, ale také proto, ţe spočívá na nebeském zprostředkování. Gnóze a gnosticismus je tzn. náboţenstvím spásy, které se odvolává na tradici o zjeveném poznání (řecky gnósis). Na kongresu o „Počátcích gnosticismu“ roku 1966 v Messině předloţilo několik účastníků názor, ţe gnózí by se mělo rozumět „vědění o boţských tajemstvích, jeţ je vyhraněno elitě“. 13 Je to učení, jeţ je boţím poslem odhaleno nevelké skupině vyvolených a umoţňuje jim vysvobození ze zajetí ve světě hmoty a výstup k Bohu. Gnóze patří mezi západní dualistická hnutí. Pokud jde o definici dualismu, nepanuje mezi filosofy či vědci vţdy shoda, ale zontologického hlediska dualismus předpokládá existenci dvou protikladných principů. Základem gnóze je radikální dualistický obraz světa, představa o přítomnosti boţské „jiskry“ v člověku, která pochází z boţského světa a upadla do tohoto světa osudu a svým boţským protějškem musí být znovu obnovena. Tento dualismus je prostoupen představou „neznámého boha“. Pán všeho hmotného – Vládce světa, řecky Demiurgos, je zde veličinou, která vede nevědoucí svět k zániku, pokud se lidé procesem poznání sami neprobudí a neosvobodí se k pravému smyslu lidství. Staví na dualismu ducha a hmoty, Boha a světa, ovšem je třeba vědět, ţe dualita je neţádoucím stavem a má být překonána. 14 Kvůli mnohotvárnosti a bohatství systémů, ze kterých gnóze čerpala, není celistvý výklad tohoto učení moţný, víme, ţe se nejvíce projevila ve 2. století n. l. Poté se začala postupně vytrácet nebo transformovat ve spřízněná hnutí, ale do gnostického proudu jiţ nezařaditelná, jako je jiţ zmiňovaný manicheismus.
13
RUDOLPH, Ku rt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Vyd. 1.,
Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. Str 62 14
Tamt. Str. 63
14
Manicheis mus Manicheismus je také dualistické náboţenství, zaloţené prorokem Máním ve 3. století. Kromě gnóze byl manicheismus ovlivněn křesťanstvím a buddhismem, přičemţ se povaţoval za vyvrcholení všech těchto náboţenství. 15 Základní myšlenkou je zde, ţe na počátku tj. první fáze, zde byly dvě jasně vymezené oblasti, dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury ţivota: dobro (resp. světlo) a zlo (resp. tma), jak cituje Ioan P. Culianu: „Otec a svatý a jasuplný Stvořitel s nimi žije a v jeho znamenitých královstvích se nenajdou ani nuzáci, ani mrzáci. K jedné části či straně této zářivé a svaté země přiléhala hluboká a rozlehlá země stínů, kde se nacházela spálená těla, jako by byla stižena morem. Stejně tak sídlila uprostřed toho kraje rasa ponořená do mlh a dýmu, kde panoval její kníže a krutý vládce“16 V mnoha obsáhlých výkladech a spisech je popisován boj mezi tímto Světlem a Temnotou, ze kterého vznikl svět, tj. druhá fáze. Nakonec se ještě Dobrý Otec částečně rozptýlil do drobných částí světla, které se vzácně nacházejí ve hmotě a v duši člověka. Dobrými skutky se prý jejich počet násobí. Spása lidí se má uskutečnit poznáním, gnózí. Odtud tedy gnostikové, čili ti, kteří mají projít poznáním, které přijde z nebe. Tělo je tvořeno tou nejhorší špínou a nečistotou a mnoţení je hříšné, proto se spása nemůţe nikdy uskutečnit z jakékoli tělesné souvislosti a příčiny. Tento svět je tedy smíšený částicemi dobra a zla a Jeţíš Kristus přišel osvobodit části světla a ze zajetí tmy, ale jen zdánlivě, protoţe jednou prý zvítězí zlo nad dobrem. 17 Oba morální protipóly a jejich konfrontace jsou kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protoţe i ve chvíli, kdy je podle ní boj pro individuum dokonán smrtí a pro duši začíná kvalitativně nový, unipolární ţivot, v tomto případě princip bipolarity přetrvává. Stoupenci se sami povaţovali za křesťanskou církev, odmítali naplnění příchodu z nebe seslaného Jeţíše, ten byl pro ně pouhým apoštolem a pro své učení si přizpůsobovali a upravovali oba Zákony Bible. 15
CULIA NU, P. Ioan. Dualistické gnóze západu. Vyd. 1., Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-
7203-930-2. Str. 217-225 16
CULIANU, P. Ioan. Dualistické gnóze západu. Vyd. 1., Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-
7203-930-2 Str. 217 17
Manicheismus.
In:
Manicheismus.
http://skylined.org/adamm/old/ mani.htm
15
[online]
[cit.
26.2.14]
Dostupné
z:
Proč to byl právě manicheismus, který tak dominantně ovlivnil Augustinovo období hledání pravdy? Bylo to pro něj ztrátou, nebo naopak cennou zkušeností? Augustin byl člověk vzdělaný a inteligentní, a proto nikdy nezpochybňoval existenci Boha, ať se nacházel v jakékoliv fázi svého hledání. Zpočátku se mu pravděpodobně líbilo, ţe učení si můţe sám sobě rozumově nejen přizpůsobit, ale rozvíjet a obhajovat podle svých potřeb. Tou dobou byl sám vnitřně rozpolcen mezi „dvěma světy“ – světem poznání, moudrosti, filosofie a světem svého původního mladického zájmu – své druţky. Mravní zákony se netýkaly duše člověka, ale kosmického prostoru a jeho zákonitostí. Manichejec tedy nenesl ţádnou odpovědnost za to, co dělá ve svém soukromí. To se Augustinovi také velmi líbilo, protoţe sektě nemusel přizpůsobovat svůj soukromý ţivot. Dalším důvodem proč zde setrval tak dlouho bylo, ţe zde mohl dokonale vyuţívat svůj řečnický talent. Ale přesto ani jako manichejský „posluchač“ nedokázal sám sobě vysvětlit, jak můţe Zlo porazit Dobro, protoţe jeden Bůh by musel být porazitelný. Tato část manicheismu pro něj byla velmi problematická a pochybná. Bůh přeci nemohl být porazitelný, takţe bylo nesmyslné, aby sám se sebou bojoval. Právě v této době počíná v Augustinovi narůstat nejistota a zmatek ohledně manicheistického učení. Augustin se tedy pokoušel setkat s pravděpodobně nejvýznamnějším myslitelem afrických
manichejců,
Faustem.
Měl pro
něj připravené otázky,
na které
v manichejském učení nenalezl jasné odpovědi a touţil je poznat. Faust na ně ovšem odpovídal nejasně, zmateně nebo vůbec, a nakonec musel Augustinovi přiznat, jak velké je jeho nevědění, které skrývá za svou výřečností. Augustin byl jeho nevědomostí zklamán, coţ záhy vyústilo opuštěním manicheistické církve. 18
18
Svatý Augustin a manichejství. In: Svatý Augustin - život, dílo a víra.[online] [cit. 27.2.14]
Dostupné
z:
www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/ zivot-aurelia-augustina/svaty-augustin-a-
man ichejstvi.html
16
Novoplatonismus V době helénské je pro vzdělance nemoţné věřit v řecké bohy a objevuje se zájem o náboţenství, který vrcholí novoplatonismem, v němţ se filosofie stává teologií. Novoplatonismus chce být alternativou ke křesťanství, které se v té době postupně šíří touto kulturní oblastí. Novoplatonici vycházejí z Platona a jeho pojmů. Bůh sám aktivně nestvořil svět, vše vzniklo z nevyšší bytosti jakýmsi vyzařováním, emanací. Na nejvyšším místě jsou idea pravdy a krásna přizpůsobeny v jeden základ, v Jedno, pro křesťanství v Bohu. Nejvyšším cílem člověka je pak sjednocení s Jednem. Cesta ke sjednocení a k blaţenosti je cestou do vlastního nitra. Sokratovo Poznej sám sebe zde znamená Poznej svou duši – je to část boţského světa v tobě. 19 Největší
rozdíl
novoplatonismu
a
křesťanství
je
ovšem
v tom,
ţe
novoplatonismus vidí spásu ve vysvobození z těla, kdeţto křesťanství ve vzkříšení těl z mrtvých. Křesťanský Bůh není jen nedostupný duch, ale v Jeţíši Kristu se stává člověkem. Směřování k Bohu je cestou ke sjednocení se sebou samým a s pravdou, která je v našem nitru. 20 Platónský Erós jako touha po ideálním světě je u Augustina transformován ve slavný výrok: „Pro sebe stvořil jsi nás, Bože, a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“21
Základním názorem, pro který se Augustin nechal získat, byla svébytnost duchovního světa. Trvalá a neměnná a věčná pravda existuje. Tento duchovní svět, k němuţ náleţí i duše je ve vyšší míře skutečnější neţ svět naší smyslové zkušenosti, konkrétní jednotliviny jsou napodobující a proměnlivé obrazy vlastní skutečnosti ideje. Augustin si byl jistý, ţe cesta k poznání pravdy proto nemůţe vést přes smysly, ale pravé poznání je vyhrazeno čistému myšlení. Augustin sdílí s novoplatoniky obrat do
19
Novoplatonismus. In: Obrat do nitra, extáze a práce na sobě. [online] [cit. 6.3.14] Dostupné z:
www.t j.jcu.cz/getfile/ 7d61a6348ec2b94 20
Novoplatonismus. In: Obrat do nitra, extáze a práce na sobě. [online] [cit. 6.3.14] Dostupné z:
www.t j.jcu.cz/getfile/ 7d61a6348ec2b94 21
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5
17
nitra, atak vyzývá člověka, aby se stáhl do svého nitra a tam hledal pravdu. 22 Augustinův Bůh však je osobní, není lhostejný k našemu hledání, ale vede nás k blaţenosti. Novoplatonismus u Augustina přesahuje všechny další vlivy a Augustin byl přesvědčen, ţe ţádný jiný směr nemá ke křesťanství blíţe neţ platonikové.
Tak dlouhá a strastiplná tedy byla Augustinova cesta k e křesťanství, které mu konečně dokázalo se svými hlubokými náboţensky útěšnými mechanismy nabídnout moţnost širokého a hlubokého osobního rozvoje. Augustinovo myšlení se v dějinách křesťanství jeví stále něčím novým, dáno jeho jiţ rozebraným osobním vývojem od manicheismu ke křesťanství. Je dáno také specifickým dějinným vývojem a projevem nové historické situace čtvrtého století. Jak uvádí Milan Machovec: „Novost situace byla také dána nástupem konstantinské epochy církevních dějin, tj. legalizací církve a počátcích její přímé koalice se světskou mocí, za druhé pak, v počínajícím rozkladu západořímského státu.“23 Doba sama si ţádala oţivení některých základních otázek, například otázka poměru křesťana a církve ke světu a bylo nutné také nově poloţit otázku, v jakém smyslu platí Jeţíšovo zjevení. 24 Obrácení bylo v Augustinově ţivotě přelomem nejen vnitřním a mravním, ale bylo zlomem i v jeho vnějším způsobu ţivota. Poté co se v osobním ţivotě dostal aţ na pozici biskupa, je to právě neustálý boj s rozpracováním křesťanské látky a tak četné dobové polemiky. Jeho zájem se tedy zaměřuje na neustálou obhajobu své obce věřících. 25
Shrnutí Křesťanská víra je pro Augustina pravá moudrost, nejvyšší filosofie. Augustinova filosofie vychází z Boha jako osoby postavené proti světu a člověku, zatímco novoplatonismus pojímal Boha jako nemateriální absolutno. Na rozdíl od Platóna ruší názor o jednotě Boha a světa. Ovšem tento dualismus se liší od 22
HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. 1. vyd., Olo mouc: Nakladatelství Olo mouc,
2000. ISBN 80-7182-105-5. Str. 66 23
RUDOLPH, Ku rt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Vyd. 1.,
Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. Str 59 24
Tamt. str. 61
25
MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2.,opr. a dopl. vyd., Praha: A kropolis, 2011. ISBN 978-
80-87481-38-7Tamt . str. 51
18
manichejského tím, ţe Bůh je mimopřírodní, nadpřirozené bytí nezávislé na člověku a přírodě, naopak příroda a člověk zcela závisejí na Bohu. Křesťanská myšlenka „creatio ex nihilo“ stvoření z ničeho není slučitelná ani s věčnou látkou, ani s emanací. Bůh stvořil nebe a zemi z ničeho a stvořil i nezformovanou látku, jíţ pak zformoval. Věci jsou původně v Boţím duchu jako to, co Bůh myslí, jako ideje. Neexistuje moţnost, ţe by před věcmi existovalo něco, co by nebylo vytvořeno. Vše co existuje, existuje proto, ţe existuje Bůh. 26 Tímto názorem Augustin dosáhl toho, ţe křesťanství mohlo v zásadě akceptovat platónskou nauku o idejích.
Uznával jen jedno, které je dobrem a zlo
nepojímal jako něco protikladného dobru, ale jako nedostatek dobra.
27
Pravda je
neměnná, věčná a nutná a je skryta jen a pouze ve vnitru člověka.
26
AURELIUS, Augustinus. Vyznání. V Kalichu, 6. Vyd. Praha: Kalich, 2012. ISBN 978-80-
7017-165-3. Str. 382-383 27
Manicheismus.
In:
Manicheismus.
http://skylined.org/adamm/old/ mani.htm
19
[online]
[cit.
27.2.14]
Dostupné
z:
2.
O Boží obci – De civitate Dei Obec Boţí, společnost Světla, pravá láska nebo také Království Boţí, to jsou
Augustinovy různé pojmy pro jednu a tu samou věc. Neţ se tyto pojmy staly tématem spisu O Boží obci, který vznikal v letech 413-427 a tvoří jej dohromady 22 knih, prošly dlouhým vývojem v mnohem starších textech.
2.1. Království Boží a jeho interpretace Vzhledem k charakteru této kapitoly by autorka ráda zmínila, jak pojem společnost vykládají různé slovníky. Pro svoji práci si zvolila slovník biblický a filosofický. Dále by pak chtěla rozebrat pojem Obec Boţí, jak byla interpretována ještě před Augustinovým výkladem.
Biblický slovník28 Společnost. Většinou jde o překlad řeckého koinónia = pospolitost, podílnictví, spoluúčast, obecenství. Praví-li se ve Skutcích 2,42, ţe jerusalemští věřící zůstávali v Sci., znamená to, ţe se ustavičně scházeli, ţe se nemohli nasytit duchovní pospolitosti, ţe udrţovali bratrský a sesterský styk, který docházel výrazu ve sborovém ţivotě, aby se podíleli na duchovních darech, kterých se jim dostalo vírou v Jeţíše Krista a ve vylití Ducha sv. tento význam řeckého koinónia je patrný zvláště ve spisech apoštola Pavla, který je přesvědčen, ţe věřící nejen ţije v Kristu, nejen je údem těla Kristova, ale má podíl na všem Kristově bohatství, a to uţ v přítomnosti, avšak jednou i v budoucnosti. Především se projevuje toto spolupodílnictví v utrpeních Kristových [F 3; srov. Ko 1,24 ]jeţ je zárukou podílnictví je víra v Krista.
28
Společnost. In: Bib lický slovník. 3. vyd., Svazek: 2, R-Ţ. Praha: Kalich, 1992. ISBN: 80-
7017-528-1.
20
Filosofický slovník29 Společnost. Pojem běţně pouţívaný buď pro označení lidstva jako takového, nebo pro určitou skupinu lidí, vymezenou kombinací územních, kulturních a organizačních vazeb. V druhém označení se často překrývá se státem, obcí či národem. V některých souvislostech bývá spojována s realizací určitého politického systému.
Království Boží v Ježíšově kázání30 Neţ se zde autorka začne zabývat samotným tématem, uvede několik málo statistických údajů. Pojem basileia (království) se vyskytuje ve 162 případech v celém Novém zákoně, z toho 121 je v synoptických evangeliích. Spojení basileia tú theú (království Boţí/nebeské) se objevuje celkem stočtyřikrát. 31 Království Boţí je tedy moţné označit za teologické téma. Je také ústředním tématem Jeţíšova hlásání, které zmínil při svém prvním veřejném kázání: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,14-15) On sám nedává ţádnou definici, takţe v samotném pojmu zůstává pouze nejistota a tajemství, protoţe Jeţíš mluví o Království v podobenstvích, znameních a předzvěstech. Existuje mnoho výkladů, přesto se většina shoduje, ţe v pozadí této představy stojí ţidovské apokalyptické přesvědčení, ţe dějiny uţ nejsou jen nekonečným opakováním stejného cyklu, přic hází rozhodující obrat v dějinách spásy, které směřují pod Boţím vedením dopředu k určitému cíli v blízké budoucnosti. První část verše říká, ţe lid je připraven pro příchod nové fáze, která započala zadrţením Jana Křtitele a Jeţíšovým veřejným vystoupením, protoţe čas se naplnil a byly splněny nutné podmínky. Jeţíš se rozhodl představit tuto novou fázi jako čas, ve kterém se Bůh Izraele zcela ujme vlády na zemi, takţe lze tento věk nazvat Království Boţí. Jeho vůle se v této fázi uskuteční na zemi jako na nebi. Bůh působí v dějinách a 29
Společnost. In: Filosofický slovník. Vyd.1., V Praze: Kn iţní klub, 2009. Str. 308-309. ISBN
978-80-242-2582-1. 30
VIVIANO, T. Benedict. Království Boţí v dějinách. 1.vyd., Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN
978-80-7021-921-8. str. 18-33 31
Tamt. str. 17
21
otvírá novou éru dějin, která ústí ke Království Boţímu, a ţe toto Království je přítomno ve znameních a v osobě Jeţíše Krista. Poznávacím znamením, ţe se Království plně na zemi
v budoucnosti
realizuje,
bude
spravedlnost,
odstranění
nejzávaţnějšího
společenského zla. V tom spočívá uskutečnění Boţí vlády na zemi. Můţeme se tedy domnívat, ţe Království je boţská, transcendentní realita. Kdyţ přichází, znamená to, ţe sestupuje dolů na zemi a uskuteční se pomocí Syna člověka. Království je realita, která náleţí Bohu a člověk ji nemůţe sám o sobě vytvářet ani kontrolovat. To je důleţité, protoţe mnoho lidí v dějinách ztotoţňovalo království Boţí se svými politickými nebo církevními projekty, coţ nutně vedlo ke zklamání. Ţádný politický program nelze tedy jednoduše ztotoţnit s královstvím, za království se můţeme modlit, a připravovat se na ně, jako za nejvzácnější dar od Boha. 32
Království Boží v dějinách33 Království Boţí je bezpochyby výrazné biblické téma, které dodává sílu a proměňuje ţivoty národů a společenství. Abychom mohli pochopit skutečný vliv tohoto motivu, budu sledovat jeho působení v ţivotě církve. Vyskytují se čtyři základní směry interpretace
Boţího
království
v dějinách
křesťanství
od
uzavření
kánonu
novozákonních knih aţ do roku 1000 a tyto směry trvají svým způsobem dodnes. První pojetí je eschatologické, je to pokračování novozákonního učení, které jsme si popsali v předchozí kapitole. Významným představitelem tohoto proudu je sv. Irenej, biskup z Lyonu. Druhý proud je spirituálně- mystický. Ten zpravidla Království Boţí ztotoţňuje s nějakým momentálně přítomným duchovním dobrem v duši věřícího, jako je poznání, kontemplace, duchovní a intelektuální osvícení nebo s nějakým budoucím blaţeným stavem věřícího, jako je zmrtvýchvstání nebo nesmrtelnost. Za představitele tohoto proudu můţeme jmenovat Origena. Třetí proud je nazýván politický. Ten nejčastěji ztotoţňuje království Boţí s nějakým konkrétním politickým programem nebo strukturou. Příkladem je Svatá říše římská Karla Velikého. Čtvrtý 32
VIVIANO, T. Benedict. Království Boţí v dějinách. 1.vyd., Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN
978-80-7021-921-8 Str. 37 33
Tamt. Str. 40-58.
22
proud, do kterého zahrnujeme i Augustina, můţeme nazvat ekléziologické. Název církevní z důvodu, ţe uváděl církev jako analogii Království Boţího na zemi s církví, aby se odlišilo od království Boţího na nebesích. Augustin ho neoznačuje jako Království Boţí, ale jako Obec Boţí.
2.2. Augustinova interpretace Království božího34 Ve stejnojmenném spisu Augustin v principu odmítl identifikaci křesťanské církve s konkrétním státním, politickým, národním nebo společenským útvarem, protoţe obě obce jsou, jak píše: „..v tomto světovém věku navzájem propojeny a spolu promíchány a budou odděleny teprve při posledním soudu.“35 . Je nutné si uvědomit, ţe Obec Boţí není to samé jako církev a obec pozemská není to samé co státní útvar. Zdůraznil ale duchovní charakter církevního společenství, které shromaţďuje všechny lidi, jejţ se rozhodnou pro Dobro tj. civitas Dei – Obec Boţí, jejímiţ občany se lidé touţí stát, proti Zlu, tj. civitas terrena – obec pozemská, kde občané dávají přednost svým bohům, aniţ by věděli, ţe on jest Bohem bohů. 36 Augustinus dále v 19. knize 37 spisu vychází z Ciceronových názorů, které je moţné nalézt v knize A.H. Armstronga Filosofie pozdní antiky38 a tvrdí, ţe lid je shromáţdění osob, které sdílí společný souhrn práv a společné zájmy. Dále to rozvíjí, ţe říše nemůţe vládnout svým provinciím bez jisté nespravedlnosti. Tak tedy dochází k závěru, ţe tam kde schází spravedlnost, nemůţe ani existovat pravý stát a tak tedy křesťanské impérium nemůţe být Královstvím Boţím. Svoji definici poté upravil, ţe národ se nezakládá na shodě v otázce spravedlnosti, ale v objektu jejich lásky.
34
VIVIANO, T. Benedict. Království Boţí v dějinách. 1.vyd., Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-
80-7021-921-8 Str. 59-63 35
AURELIUS, Augustinus. O Boží obci. Přetisk 1.vyd. Praha Karolinum, 2007. . ISBN 978-80-
246-1284-3. Str. 69 36
DRŠKA, Václav. SUCHÁNEK, Draho mír. Církevní dějiny: antika a středověk. Vyd. 1.,
Praha: Grada, 2013. St r. 96. ISBN 978-80-247-3719-5. 37
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5. VIII, Str. 273
38
Pozn. 9
23
Takový pohled zastávala později většina římských katolíků, kdy ho jako první načrtl právě svatý Augustin. Křesťanství si tedy do budoucna mohlo vybrat mezi dvěma soupeřícími teoriemi o tom, kde hledat království Boţí na zemi, jestli v impériu nebo v církvi. Podle současného zkoumání pochází struktura díla ze staré apokalyptické představy věků světa, kterých se obvykle počítalo šest. „Dějiny spásy“ jak je Augustinus nazývá.
39
2.3. Člověk v dějinách Důleţitým zdrojem pro toto téma kromě jiţ zmiňované literatury je zajisté kapitola od A.H. Armstronga v knize Filosofie pozdní antiky. 40 Dříve neţ bude pojednáno o Augustinových názorech na lidské dějiny, je potřeba rozlišit „dějiny spásy“ a světské dějiny. Augustinus sám tyto obraty pouţívá minimálně, ale toto rozlišení stojí na pozadí všech jeho výroků. Tak jak to popisuje A. H. Armstrong ve své knize 41 , „dějiny spásy“( lat. historia salutis nebo historia sacra) jsou dějinami Boţího zjevení, které je patrné mezi lidmi a je obsaţeno hlavně v knihách Starého a Nového zákona. Především se zabývá vykoupením lidského pokolení, jak je přineslo dílo Jeţíše Krista a dále přípravami na ně v dějinách lidu Izraele neboli vyvoleného lidu. Skrze tyto činy Bůh zjevil cíl, který on sám v dějinách sleduje a v samotném Svatém Písmu jsou tyto činy zaznamenány jako závazné a spolehlivé prameny křesťanské víry. Křesťané tedy nemají nic, co by jim naznačilo, jaký význam mají různé události pro Boţí cíl. Tedy kromě dějin spásy, které jsou obsaţené v Písmu. 42
39
Teologie svatého Augustina. In. Svatý Augustin – život, dílo a víra [online] Aktualizováno 3.
2. 2013 Dostupné z: www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/uceni-aurelia-augustina/teologiesv_augustina---shrnuti.html 40
ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antiky: Od staré akademie po Jana Eriugenu . 1. vyd.
Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X. 41
Tamt. Str. 371-465
42
Tamt. Str. 466
24
Periodizace světových dějin podle Augustina Augustin navazuje na starobylou křesťanskou tradici a dělí dějiny do šesti období, které odpovídají šesti dnům stvoření, kdy následuje doba, kdy lidé ustanou v práci a spočinou v blaţenosti, tzn. věčný sabat. Sedmý den se podle Augustina nachází mimo tyto dějiny, a jeho počátek je koncem a eschatologickým uzavřením veškerých dějin. 43 Prvních pět dní má být dny před Kristovým vtělením a šestý d en je doba, ve které se právě nacházíme, a sahá od Kristova příchodu v těle po jeho návrat ke slávě. Je to analogie mezi šesti věkovými kategoriemi lidského ţivota a šesti epochami podle Starého zákona a dějin křesťanství. Podle antické tradice se lidský ţivot dělí na:
nejranější dětství (od dětí Adama a Evy po potopu světa)
dětství (od potopy po Abraháma)
jinošství
mládí
zralý věk
stáří (od Kristova příchodu a vzniku křesťanství do konce existence lidstva), v této části lidského ţivota se právě nacházíme.
V období následujícím po Kristu uţ ţádné dělení nenalezneme. Historie se stává homogenní bez jakékoliv významné náboţenské struktury. Tím Augustinus zavrhnul chiliastické nebo milenaristické pojetí dějin, podle nějţ mělo Kristovu příchodu předcházet tisíc let. Dějiny tedy probíhají lineárně, tj. mají svůj absolutní počátek a definitivní konec. Tímto náhledem na dějiny Augustin odmítá cyklické pojetí dějin, které mělo svůj původ v antice. Dějiny podle Augustina směřují ke svému konci a mají vzestupný charakter. Stát jako takový uţ nemá ţádné věčné poslání. Novými nositeli tohoto poslání jsou dvě společnosti, dvě obce. Neţ se tyto pojmy staly tématem spisu, prošly dlouhým vývojem v mnohem starších textech. Hovoří o nich jako o dvou lidských pokoleních 43
ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antiky: Od staré akademie po Jana Eriugenu . 1. vyd.
Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X. Str. 468
25
(genera hominum) 44 , při jiné příleţitosti vymezuje Augustin obě obce pomocí dvou lásek – jedné svaté, druhé nečisté, jedné pospolité, druhé sobecké (alter socialis, alter privatus).45 Ať uţ je ale líčí jakkoliv, vţdy dává najevo, ţe tyto obce jsou eschatologickými skutečnostmi. 46
2.4. Důvody sepsání spisu O Boží obci V roce 410 došlo k vyplenění Říma Vizigóty, coţ dalo Augustinovi podnět k zamyšlení se nad tím, jaký má Bůh vliv na lidské dějiny a nad tím, jaké místo zaujímá organizovaný stát v Boţím plánu prozřetelnosti. Tato událost vedla k vytvoření velmi rozsáhlého spisu O Boží obci, který vzniká v letech 413-427.
Pád Římské říše Augustin toto dílo vytváří především jako obranu křesťanství proti pohanům, ale i proti hnutím a sektám, které se odchylovaly a neshodovaly s tradicí církve. Augustin upozorňuje na to, ţe v době jeho výkladu se spíše setkával s lidmi nevzdělanými, kteří byli ovlivňováni učenými lidmi. Tito lidé poštvávali davy prostých lidí na křesťany a snaţili se je udrţet v přesvědčení, ţe za všechny katastrofy můţe právě křesťanství. Autorka upozorňuje, ţe v té době se křesťanství šířilo celou říší, a právě prostí lidé vnímali příchod křesťanství velmi nesouhlasně a domnívali se, ţe se tak děje na úkor jejich bohů, ţe kvůli
němu římští bohové trestají tuto říši za to, ţe se k nim obrátila zády. Jak Augustin píše ve druhé knize: „Ať se tedy rozpomenou s námi, jak četné a rozmanité rány osudu zdrtily Římskou říši, dokud se nezjevil Ježíš Kristus a dokud jeho jméno nezasvitlo národům ve slávě, na kterou marně sočí; mohou-li, ať v té při hájí svých bohů, když už jsou uctíváni
44
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 6.
45
ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antiky: Od staré akademie po Jana Eriugenu . 1. vyd.
Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X. Str. 461 46
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 6. Str. 35
26
proto, aby jejich ctitelé takových neštěstí zakoušeti nemusili! A když něčeho takového zakusí teď, tvrdí, že jsme toho vinni my.“47 Augustin dále obhajuje křesťanství proti římskému polyteismu. Obviňuje uctívané polyteistické římské bohy, proč uţ se dávno nevyslovili a lidé nedostali mravní příkazy, jak se mají chovat a jednat, aby je nepostihl trest. Augustin nechápe, proč nechránili lidi tak, jako je oni uctívali. Odsuzuje obřady a bezboţná představení, na kterých lidé předváděli matce bohů to, co by se styděli předvést před vlastní matkou. A kdyţ se tedy taková údajně nepravda vyprávěla o bozích, proč lid neztrestali? Augustin tvrdí, ţe pravděpodobně proto, ţe takoví ve skutečnosti doopravdy byli sami. Scipio moudře prohlásil ţe: „Takovéhle ohavnosti by se nikdy nedostaly na veřejnost, kdyby nezrcadlily obvyklý způsob života.“48 Řím se díky kultu nemravných bohů stal z nejkrásnějšího a nejlepšího státu, státem nejhorším. Obyvatelé propadli rozmařilosti a lakotě a konali na počest svých bohů nečestné a hanebné věci. Přesto svým bohům nic nevyčítali a všechny újmy, které je postihli, dávali za vinu nově příchozímu křesťanství. Kdyby však dbali jeho příkazů, které se týkaly spravedlivého a šlechetného jednání, dostoupali by do výšin věčného ţivota, ve kterém vládne blaţenost. Polyteističtí bohové se ţivili hříšnými obřady a orgiemi, zasáhli lidskou mysl a ţivili se na ní a nikde nešířili dobré mravy, na rozdíl od křesťanství, kterému bylo zasvěceno mnoho míst a kostelů, kde se předčítalo naučení o mravech. 49 Pohané se také oháněli filosofickými školami, Augustin jim ale opanuje, ţe ty v jádru nejsou římské, ale řecké a upozorňuje, ţe v nich nejde o přikázání bohů, ale o člověkem vynalezenou sílu poznávat rozumem, a pomoci mu proniknout zákony
47
AURELIUS, Augustinus. O Boží obci. Přetisk 1.vyd. Praha Karolinu m, 2007. ISBN 978-80-
246-1284-3. II Str 73 48
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 6. Str 74-
49
87Tamt. Str. 89
27
přírody, čeho se máme vyvarovat a co z nich plyne. A jestliţe uţ filosofové objevili něco, co nás dovede k blaţenému ţivotu, měli by být oni uctíváni a předčítáni, neţ veřejně předvádět ohavnosti. Uţ dávno před Kristem bylo jejích spisovateli napsáno, ţe Řím se stal nejhorším, a nikde není ţádné přikázání od jejich bohů, které nařizuje nehýřit a nebýt lakomý. Proto Augustinus vyzívá Římany, aby zanechali svého kultu bohů. Mají- li lidé nějakou dobrou vlastnost, mají jí podporovat, mají dosáhnout cti ne v cizích očích, ale v Obci Boţí, kde budou kralovat a nebudou omezováni ţádnými zlými duchy. 50 Lze říci, ţe Augustin v prvních knihách prvního svazku O Boží obci, kde se věnuje pohanství, jasně ukazuje, ţe pohanské kulty člověku v dějinách ještě nijak nepomohly, nepřinášejí člověku nic dobrého a pohanští bohové, které nazývá démony, svádějí své následovníky k nemravnému chování a ţivotu, na místo, aby je vedli k ctnostnému ţivotu a směřovali ke spáse.
Spor s Donatisty Donatisté, manichejci, sekty a bludaři. Zbytky pohanských zvyků. Ti všichni byli Augustinovi důvodem ke sporu a neustále proti nim bojoval. Některé spory s nimi vyhrál, církev rozdělenou donatisty se mu ale nikdy dohromady zpět stmelit nepodařilo. Donatisté byl Augustinův největší problém, který se marně snaţil vyřešit přes více neţ polovinu svého ţivota. Donatisté byli schizmatické a heretické hnutí, které vzniklo začátkem 4. století jako důsledek tehdejšího pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Ten vydal proti křesťanům čtyři edikty. V prvním je zbavil občanských práv a nařídil zbourání kostelů a spálení svatých knih. Ve druhém nechal všechny duchovní uvěznit. Třetím ustanovil mučení všech vězňů, dokud neodpadnou od křesťanské víry a čtvrtý se
50
AURELIUS, Augustinus. O Boží obci. Přetisk 1.vyd. Praha Karolinu m, 2007. ISBN 978-80-
246-1284-3. Str. 97-101
28
vztahoval na všechny křesťany, kterým nabídl volbu obětovat se bohům nebo smrt. 51 Mnoho křesťanů tomuto nátlaku pohanské státní moci a jejím represivním sloţkám podlehlo a splnilo tak formálně poţadavky císaře. Zřeknutí se Krista bylo v té době chápáno jako jeden ze tří neodpustitelných hříchů. 52 Jakmile ale pronásledování skončilo a císař Konstantin Veliký vydal Edikt milánský, který křesťanství povoloval, řada „padlých“ neboli lapsi se domáhala opětovného vstupu do křesťanského společenství, coţ v církvi vyvolalo značné pobouření a spory mezi umírněnými, kteří souhlasili s jejich reinkorporací a radikály tzn. donatisty, kteří s tímto krokem nesouhlasili. Hájili názor, ţe účinnost křtu a svěcení je závislá na důstojnosti toho, kdo je uděluje, a tito padlí ţádnou důstojnost nemají. 53 Donatisté popírali církev jakoţto objektivně působící ústav milosti a spásy a kladli důraz na náboţenský subjektivismus a rigorismus. Augustin jim vyčítal revoltu proti pozemské moci představované římskou správou, která byla podle Augustina dosazena z Boţí vůle a celkově je označoval za odpadlíky od Boha a církve. Augustinovo ţivotní přesvědčení můţeme vidět na sporu vedeném právě proti donatistům. Jeho veškeré počínání směřovalo k prosazení čistě křesťanského způsobu ţivota, i tak ale zůstával Římanem. Byl jím ve smyslu, ţe uznával státní moc milánské vlády a její rozhodnutí pro něj byla stejně závazná jako učení církve. Právě zde je patrné, ţe ve spolupráci církve a státní moci viděl jedinou moţnou cestu k blaţenosti, zatímco donatisté římské vládě nikdy neodpustili pronásledování křesťanů. Z tohoto důvodu mezi nimi nikdy nemohl nastat kompromis. Augustin dokonce dospěl k názoru, ţe láska k bliţnímu ho nutí prosazovat spasení jedince i proti jeho vlastní vůli a nebránil se ani pouţití násilí. Přibliţně od roku 405 ve svých spisech doslovně poţaduje tvrdé postihy proti bezvěrcům. 54
51
Donatisté. In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [citováno dne 17.3.14] Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/w/ index.php?title=Donatist%C3%A 9&old id=11104229 52
Donatismus.
In:
Listář.
[online]
[citováno
dne
17.3.14]
www.listar.cz/2006/ lapsi_padli_2006220.ht m 53 54
Tamt. Donatisté.
In:
AN TIKA-
Svatý
antika.avonet.cz/article.php?ID=1954
29
Augustin.
[online]
[12.2.2014]Dostupné
z:
Boj proti donatistům vyvrcholil roku 411 v Kartágu, na pohovorech s donatisty. Účastnilo se jich 286 katolických a 285 donatistických biskupů, kterým Augustin předsedal. Tam na ně zaútočil všemi svými řečnickými znalostmi a donatisté podlehli. Na příkaz císaře Honoria museli postoupit své kostely katolíkům a po krátké době přestalo jejich působení existovat. Zde se uţ projevuje Augustinův postoj v otázce vztahu církve a státu. Jeho pojetí vychází z odvěkého boje mezi obcí Boţí a obcí pozemskou.
30
3.
Koncepce pozemské a Boží obce Augustinovo dílo De civitate Dei především vyjadřuje chápání společnosti a
světa jako soupeření i spolupráce dvou obcí, jedné Boţí, druhé pozemské, vyjadřující vyvolené křesťany a zavrţené pohany. Toto pojetí odpovídá celkovému záměru díla, které směřuje k zavrţení jiného neţ křesťanského vidění světa. . Schéma střetávání dvou protikladných principů se objevuje jiţ u starších antických myslitelů jako je Hérakleitos 55 , ale v tomto ohledu byl Augustin ovlivněn svou zkušeností s učením manichejců. Učení o soupeřících protikladech Dobra a Zla v Augustinovi zanechalo značný vliv a právě boj obou principů stvoření světa a člověka se zdá být u Augustina elegantním řešením, které ve srovnání s manichejským modelem do budoucna zachovává moţnost svobodné volby, a tím i svobodné lidské vůle. 56
Počátky obou obcí sahají u Augustina do doby stvoření člověka, kdy v něm byly sice ještě nezřetelně, ale podle Boţího předvídání obsaţeny prvky obou z nich. Jeho potomstvo totiţ bylo předurčeno ke spojení buď v trestu se zlými anděly, nebo za odměnu s dobrými 57 . První Augustinova důleţitá myšlenka k tomuto tématu tj. obci pozemské a Boţí tedy je, ţe lidská společnost má svůj základ a vzor v Bohu, protoţe Bůh je Trojice osob. V Trojici se nachází zároveň původ, zpřítomnění a blaţenost svaté obce. 58 Dříve neţ bude pojednáno o lidské společnosti a jejím rozvoji, Augustin mluví jako první o společnosti andělů. Ti tvoří důleţitou část obce svatých, jeţ je stvořena Bohem oddělena od zlých andělů jejich zlou vůlí. 59 Ztráta dobra, tedy odklon od Boha, totiţ i u andělů znamená neodvratný pád do zatracení. 60 Na tuto andělskou společnost plynule 55
Hérakleitos. In: Antická
filosofie. [online][citováno
dne 24.3.2014] Dostupné
z:
https://moodle.fp.tul.cz/course/view.php?id=1082 56
MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2., opr. a dopl. vyd., Praha: Akropolis, 2011. ISBN
978-80-87481-38-7. Str. 97 57
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5. XII, Str 416
58
Tamt. XI, Str. 377
59
Tamt. XI, Str. 386
60
Tamt. XI, Str. 361
31
navazuje společnost lidí. Augustin několikrát zdůrazňuje, ţe původ lidského rodu spočívá ve stvoření jediného člověka.
Narození Tato myšlenka má za úkol podtrhnout jednotu celé lidské společnosti. 61 První člověk je totiţ rovněţ otcem lidského pokolení. Pojem narození je u Augustina nejdůleţitějším termínem v jeho pojednání o růstu a rozvoji obou obcí ve světě. Tento pojem totiţ znamená příslušnost k lidskému rodu a definuje člověka, který tak vstupuje do dějin a do času lidské společnosti. 62 Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, chtěl lidi na svět přivést z člověka jediného, aby lidské pokolení bylo sdruţeno nejen přirozeností ale poutem míru v jednotu. Tento rod by byl blaţený a neumíral, kdyby si to svou neposlušností vůči Bohu nevyslouţili dva první, kdy se hřích přenáší na jejich potomstvo dědičnou smrtí. 63
Adamův hřích Jak se napsáno v 1. knize Mojţíšově, Adam a Eva byli první lidé prvního, původního stvoření, kteří stáli na začátku jako vůbec stvoření obecně, tak i na začátku jeho pádu a bídy. Podle biblického vyprávění Bůh vytvořil člověka z prachu země (Gn 2,7) a také mu opatřil z jeho ţebra rovnocennou oporu, a tou byla ţena. (Gn 2,22) Usadil tedy Bůh Adama a Evu do zahrady v Edenu, kterou vytvořil a kde ţili spolu s ním. Avšak Adam s Evou se dopustili hříchu, porušili Boţí příkaz a byli ze zahrady vyhnáni. Jejich provinění spočívalo v tom, ţe jedli z plodů stromu poznání dobra a zla, ze kterého jako jediného jim bylo zakázáno jíst. Byl to však had, který přesvědčil Evu, aby jedla, a Eva přesvědčila Adama. 64 61
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5., XI, Str. 414
62
Tamt. XIX, str. 217
63
Tamt. XIII, Str. 430
64
Přispěvatelé Wikipedie, Adam a Eva [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 2. 03. 2014, 16:19 UTC, [citováno 17. 03. 2014] http://cs.wikipedia.org/w/ index.php?title=Adam_a_Eva&o ldid=11267512>
32
„Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. 7 Tehdy se jim oběma otevřely oči, a poznali, že jsou nazí.“ (Gn 3,6-7) Tak tedy byl touto neposlušností zhrzen rozkaz Boha, který je stvořil, který je učinil k obrazu svému, poskytl všech věcí i blaha. Následoval spravedlivý trest, a to trest takový, ţe člověk, který zachováním přikázání se měl stát i co do těla duchovním, stal se i co do mysli tělesným, a jelikoţ se ve své pýše sám sobě zalíbil, byl Boţí spravedlností sám sobě vydán.
3.1. Prvotní hřích Prvotní hřích, často označovaný také jako dědičný hřích tedy vychází z biblického vyprávění o pádu prarodičů lidstva Adama a Evy. Vyjadřuje zpravidla pevné přesvědčení, ţe celé lidské dějiny a rod jsou poznamenány původním proviněním, kterého se člověk dobrovolně dopustil, neboť člověk ponechal vyhasnout ve svém srdci důvěru vůči svému Bohu, Stvořiteli, vyeuţil svou vlastní svobodu, neposlechl Boţí příkaz a otevřel brány činnosti zla, především zla mravního. Podle Písma jsou všichni lidé Adamovým hříchem zasaţeni. 65 Tridentský koncil zdůraznil nauku o prvotním
hříchu a doloţil, ţe tento hřích se přenáší na kaţdého člověka, ţe člověk se zbaví tohoto hříchu pouze znovuzrozením v Kristu - křtem, a ţe křest odstraní vinu a trest. 66
65
Přispěvatelé Wikipedie, Prvotní hřích [online], W ikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013,
Datum
poslední
revize
12. 03. 2013,
12:44
UTC,
[citováno
17. 03. 2014]
http://cs.wikipedia.org/w/ index.php?title=Prvotn%C3%AD_h%C5%99%C3%ADch&o ldid=991 3916 66
Prvotní hřích. In: iEncyklopedie. [online] [citováno 18.3.2014] Dostupné z:
33
Augustinův postoj k prvotnímu hříchu Nauka o prvotním hříchu byla napadána ve 4. a 5. století pelagiánstvím, které popíralo Adamův hřích, ale hlavně to, ţe by se jeho následky přenesly na celé lidstvo. Augustin byl odpůrcem tohoto názoru. Byl první, kdo pouţil pojmu prvotní hřích. Augustin tvrdil, ţe člověk padl a potřeboval Boţí milost, aby se zachránil. Byl toho názoru, ţe kdokoliv kdo by pokládal takovouto pokutu za prvotní hřích za nespravedlivou, neumí ve skutečnosti změřit, jak veliká byla nepravost v hřešení tam, kde bylo tak snadné nehřešit. Augustin dále tvrdil, ţe tento hřích se uskutečnil vůlí. Je- li vůle zvrácená, budou i hnutí zvrácená. Bůh stvořil člověka spravedlivým, a tedy dobré vůle. Dobrá vůle je tedy dílem Boţím. 67 Zato první zlá vůle, která ve člověku předcházela zlé skutky, byla odpadnutím od díla Boţího k dílům vlastním, protoţe byly podle sebe a ne podle Boha. Člověk nakolik má zlou vůli, tak špatné jsou jeho plody práce. Vady existují proti přírodě, i kdyţ náleţí přirozenosti, kterou stvořil Bůh z ničeho, ne kterou sám ze sebe zplodil (jako zplodil Slovo, ze kterého vzešlo vše). Člověk byl stvořen z prachu, tedy z ničeho a do něj Bůh vloţil duši, taky stvořenou z ničeho. Anděl, který se svou vlastní pýchou odvrátil od Boha, byl svrţen, vybral si v ráji hada, který promluvil k ţeně, a ta navedla Adama. Přestupek to byl velký, protoţe jednali proti boţímu přikázání a poslušnosti. Neţ jedli ze stromu poznání, museli být zlými ve skrytu. Nedošlo by ke zlému skutku, kdyby ho nepředcházela zlá vůle. A počátkem zlé vůle je pýcha. Pýcha je touha po převráceném prvenství, kdy počátkem se vracíme sami k sobě a odpadneme od neměnného dobra. Nemohlo se tedy ovoce stát špatným jinak, neţ ţe byl špatný strom, a pokazit se můţe přirozenost, stvořená z ničeho. Horší neţ přestupek je ale samotná pýcha, ve které se hledá útočiště ve svedení viny na druhé místo prosby o odpuštění. 68
Kain a Abel Další vývoj v Augustinově pojetí společnosti navazuje na biblickou Genezi, na narození bratrů Kaina a Abela, kteří byli počati vyhnanými Adamem a Evou, symbolizující princip dobra a zla, který pak nadále provází celou pozemskou obec. Uţ 67
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5, XIV, Str. 23-43
68
Tamt. XIV, Str. 44
34
jejich pořadí při narození má podle Augustina hlubší smysl, neboť kaţdý jedinec se nejprve rodí v závislosti na Adamově hříchu zlý a tělesný, a teprve po znovuzrození v Kristu se můţe proměnit v člověka dobrého a duchovního. 69 Proto se jiţ od počátků lidstva vţdy nejprve rodí příslušník pozemské obce, a aţ poté se díky milosti Boţí můţe znovuzrodit jako příslušník obce druhé. (1. Kor. 15,46) Stejná podstata obou obcí je tedy aţ na přímý zásah nejvyšší síly změněna a tato změna není nutností, ale moţností a volbou. 70 Zatímco Kain buduje první město, přesněji řečeno obec, neboť lépe vystihuje podstatu Augustinovy argumentace, a tím i pozemskou obec, jeho bratr Abel zůstává cizincem. Jak Augustin zmiňuje ve své knize: „Abel však, jakožto cizinec žádné obce nezaložil. Obec svatých je totiž nahoře, ačkoliv tady rodí občany, ve kterých dlí v cizině, dokud nenadejde čas jejího kralování, až shromáždí všechny, kdo vstanou z mrtvých ve svých tělech, když jim dá zaslíbená království.“71 S ohledem na svůj původ tedy není Abel ani zakladatelem města, ale ani původcem obce Boţí. Boţí obec stojí mimo tento svět, a ačkoli se její občané rodí zde, jsou zde stejně jako Abel pouze dočasně a v postavení cizinců. Postavení Kainovy obce je ještě více sníţeno zločinem vraţdy bratra Abela, který následoval ze závisti po nepřijaté oběti. (Gn 4,1-13) Bratrovraţda podle Augustina symbolizuje počátky boje obou protikladných obcí a plně odpovídá snahám ďábla o vymýcení dobra zlem. Podnětem k vraţdě byla totiţ závist zlých vůči dobrým jen z toho důvodu, ţe sami jsou zlí a neúčastní se na dobru ve větší míře. 72 Pozemská obec tedy počínajíc Kainovým zločinem nese nejen znaky zavrţení, ale navíc je u jejích kořenů jeden z nejtěţších zločinů. 73 Zde se Augustinovi nabízí jistá analogie se zaloţením Říma, jehoţ počátky jsou rovněţ poznamenány bratrovraţdou, ovšem s jiným významem. Zatímco Kain a Abel 69
KOBLÍŢEK, Jan. Obec a náboženství. 1. vyd., Matice cyrilo metodějská s. r. o., Olo mouc
2010. ISBN 978-80-7266-330-9. Str. 45-89 70
AURELIUS, Augustinus, Pozn. 5, XV, St r. 59
71
Tamt. XV, Str. 60
72
Tamt. XV, Str. 62
73
Tamt. XV, Str. 63
35
byli představitelé protikladných obcí, jejichţ soupeření vyplývalo uţ z jejich podstaty, Romulus a Remus coby oba příslušníci pozemské obce bojovali mezi sebou o pouhou světskou moc a spáchaným zločinem se zlo proto nutně jen zvětšilo a prohloubilo, namísto toho, ţe by v případě bezúhonného jednání mohlo být menší. 74 Tento příklad Kaina a Abela, Romula a Rema jasně ukazuje rozdělení samotné obce pozemské i na mezi sebou soupeřící části, tedy boj zla se zlem. Naproti tomu podobný boj dobra s dobrem není moţný, jen v případě, ţe dosud nedokonalý dobrý zápasí s dalším podobného zaloţení o zlepšení sama sebe. Augustin vysvětluje charakter obou obcí ještě na příkladu Noema a jeho archy, kdy byla celá pozemská obec vyhlazena a ze synů Noemových zase obnovena. 75 Dále uţívá příkladu Abrahámových synů, Izmaela a Izáka. Oba dva mají svůj původ v Abrahámově semeni, ale první, občan pozemské obce, je zplozen z přirozenosti zkaţené hříchem, zatímco druhý, občan nebeské obce, je zrozený z přirozenosti, ve které byl hřích překonán milostí. První je narozen podle těla, druhý podle zaslíbení. 76
3.2. Provázanost obcí Jiţ na počátku této kapitoly bylo řečeno, ţe lidská společnost je rozdělena od začátku svého vzniku na dvě části: na ty, kteří se usadili v tomto světě, a na ty, kteří procházejí tímto světem jako cizinci směrem k nebeské obci. Hlavním účelem existence pozemské obce je totiţ příprava na konečnou spásu vyvolených v obci Boţí. Augustin je toho názoru, ţe ţádný jedinec nemá moţnost během svého ţivota poznat, ke které obci jeho existence ve světě vede, ţe jediným jejich posuzovatelem a soudcem je pouze Bůh. Obě obce jsou do doby posledního soudu promíchány, takţe nelze pozemskou obec a koexistenci v pozemském státu zcela odmítnout, a naopak je prospěšné usilovat o její zlepšení.
74
77
Aţ poslední soud teprve definitivně obě obce oddělí a určí jim trvalé
, AURELIUS, Augustinus, XV, Str. 64
75
Tamt. XVI, Str. 85
76
Tamt., XVI, Str. 12
77
Pozn. 40
36
místo. 78 Do té doby jsou jejich vztahy určeny mírem, který je přirozeným cílem pro celou lidskou společnost. Týká se to ovšem pouze doby trvání po zemského světa. 79 Je nutné připomenout, ţe Augustin přiřazuje pozemské obci mír a blaţenost pouze dočasnou a tvrdí, ţe zde není moţné doufat v nic víc neţ v té, co je moţné vidět ve světě, zatímco mír nebeské obce, vystihující smysl lidského dobra, odpovídá pojmu věčného ţivota. Věčný mír přesahuje mír časný a je jeho naplněním. 80 Augustin připomíná, ţe ani válka by nemohla existovat bez předpokladu jistého míru. 81 Dle Augustinova názoru ideální případ pro nápravu a vedení pozemské obce nastává tehdy, pakliţe v čele bude stát předem určený člen Boţí obce. Ten by totiţ v pozemské obci uplatňoval maximální moţnou spravedlnost.
Pozemská obec je v Augustinově konceptu symbolizována pozemským státem, římskou říší. Pro členy pozemské obce je charakteristická jednota občanů ve vládě i v poslušnosti k autoritám v rámci státu. Tato svornost je cestou k uspokojení potřeb smrtelného ţivota a způsobem dosaţení jiţ zmiňovaného pozemského míru. Boţí obec vědomě vyuţívá pro svůj vyšší cíl právě tento pozemský mír, dokud nenastane konec období smrtelnosti, pro nějţ jej nezbytně potřebuje. Smrtelný stav je tedy oběma dočasně společný, a proto se obec Boţí v této době řídí také zákony obce pozemské, aby byla mezi oběma obcemi zachována jednota. 82 Je tomu tak proto, ţe kdyby totiţ nastal případ, ţe by celé lidstvo vyznávalo křesťanství, byl by jiţ na zemi moţný věčný ţivot v blaţenosti. Všichni příslušníci, patřící k Boţí obci proto mají ţít poslušně i v tom nejhorším státě, jako je říše římská, protoţe touto svou trpělivostí si připravují místo v nebeské obci. 83 Pozemská obec a stát jsou tedy nositeli Boţího úmyslu a jeho působení by mělo směřovat k nápravě důsledků prvotního hříchu v pozemské obci. Není ale nezbytně nutný, jeho význam a účel 78 79
AURELIUS, Augustinus, pozn. 5, XVIII, Str. 240 Tamt. XIX, Str. 262-268
80
Tamt., XIX, Str. 282
81
Tamt. XIX, Str. 265
82
Tamt. XIX, Str. 270
83
Tamt. II, Str. 99
37
spočívá hlavně v tom, ţe svým příslušníkům zajišťuje lepší podmínky pro existenci a usilování. Nikomu se nebrání bez úhony zvolit jak ţivot v ústraní věnovaný hledání pravdy, stejně jako se veřejně angaţovat. 84
3.3.
Kristovo vtělení V této kapitole by autorka ráda rozebrala, jaký má význam Kristovo vtělení pro
Augustinovu teorii o společnosti. Skrze toto křesťanské „tajemství“ totiţ Augustin mění antické pojetí společnosti zakládající se na uspořádání tělesných částí mezi sebou za koncepci společnosti, která staví na principech ducha a lásky. Staví se do opozice vůči tomuto tělesnému schématu společnosti a uznává transcendenci jedině na straně pravého Boha, autentické zboţnosti, pravdy a morálky. Tato transcendence společnosti přichází aţ se vtělením Jeţíše Krista, který je jediným a pravým prostředníkem mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem. 85 Pro společnost jiţ není kritériem blaţenosti tělo, ale duch, jak praví Augustin: „Pakliže, jak se dovozuje mnohem pravděpodobněji a věrohodněji, všichni lidé, pokud jsou smrtelní, jsou nutně také nešťastní: musíme hledati někoho uprostřed, kdo by byl nejen člověkem, ale i Bohem, aby blažená smrtelnost tohoto prostředníka přivedla lidi ze smrtelné bídy do blažené nesmrtelnosti; ten se měl smrtelným státi, ale nesměl smrtelným zůstati. Stalť se smrtelným nikoliv oslabením božství Slova, nýbrž přijetím slabého těla.“86 Jak jiţ bylo řečeno, Adam a Eva byli prarodiči lidstva obojího rodu, jehoţ členové patří k obci pozemské i nebeské. V jejich dětech se počaly jasněji projevovat rozdílné vlastnosti těchto dvou obcí. Augustin ve svém rozsáhlém spise rozepisuje celý rod, od Adama, od kterého pokračuje rodokmen aţ ke Kristu, věčnému králi Boţí obce, kde končí. 87
84
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5, XIX, Str. 273
85
Tamt. X, Str. 22
86
Tamt. IX, Str. 304
87
Tamt. XI, Str. 316
38
Augustin se v rámci Boţí obce a Jeţíše Krista odvolává na Písmo svaté. Tam je totiţ psáno: „Slavné věci byly o tobě řečeny, obci Boží“ (86,3) a v jiném ţalmu zase Augustin cituje: “Veliký jest Hospodin a velmi hoden chvály v obci našeho Boha, na jeho svaté hoře, zvyšuje radosti veškeré země“88 Ve všech výkladech se dozvídáme, ţe existuje obec Boţí, jejíţ občany se lidé touţí stát dobrými v tom, co jim vdechl Zakladatel skrze Jeţíše Krista. 89 A všichni ti, kteří se sdruţují okolo něho v jedné víře, jsou vedeni do Boţí obce. 90 Augustin neopomíjí ve svém výkladu ani nevěřící, ateisty, u kterých tvrdí, ţe je naopak postihne věčná bída, které se také říká druhá smrt, protoţe tam nelze mluvit o ţivotě ani u duše, která bude vzdálena ţivota Boţího, ani u těla, které bude vystaveno neustálým bolestem. Ta druhá smrt bude také o to krutější, ţe nebude moci skončit smrtí. 91
88
AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5, XI, Str. 354
89
Tamt. XXI, Str. 355
90
Tamt., XXI, Str. 308-309
91
Tamt., XIX, Str. 296
39
4.
Poslední soud Poslední soud z religionistického hlediska znamená soud na konci času, kdy
způsobuje vyrovnání mezi mravně náboţenským ţivotem a pozemským osudem. Příklon k této představě víry je v mnoha náboţenstvích. V ţidovství je poslední soud reflektován, stejně jako v křesťanství a islámu. V křesťanství soudí Bůh, skrze Jeţíše Krista jako soudce světa na konci času. 92
Naplnění Boţí obce se uskuteční v eschatologii při posledním soudu. Je to konec věků, kde Jeţíš Kristus jako Soudce oddělí dobré od zlých na základě toho, zda k němu patří či nikoliv. Tématika posledního soudu klade u Augustina také otázku predestinace. Ten mluví o předurčení člověka v tom smyslu, ţe Boţí prozřetelností je jiţ předem určeno, kdo bude odsouzen a kdo bude spasen. Poslední soud naplno vyjeví blaţenost dobrých a neštěstí zlých.
93
Pozemská obec, jakmile bude odsouzena ke konečnému
trestu, nebude uţ obcí. 94 Důleţitým momentem pro celou teorii posledního soudu je očišťující plamen, v němţ se uskuteční samotné oddělení dobrých od zlých. 95 S touto koncepcí očišťujícího plamene a očistce byl Augustin první své doby, kdo ji zastával. Augustin na základě Písma uvádí, ţe není jisté, kolik dní tento soud zaujme, ale je jasné, ţe slovem „den“ se označuje čas. Přívlastkem „poslední“ se pak označuje den Boţího soudu proto, ţe Bůh soudí jiţ od počátku lidstva, kdyţ vyhnal první lidi z ráje. 96 Augustin čerpá z Písma svatého. Odvolává se na Apokalypsu97 , na svatého Pavla a na dvacátou pátou kapitolu Matoušova evangelia. 98
92
Poslední soud. In: iEncyklopedie. [online] [citováno dne 24.3.2014] Dostupné z:
http://www.iencyklopedie.cz/posledni-soud/ 93
AURELIUS, Augustinus, Pozn. 5, XX, St r. 312
94
Tamt., XX, Str. 305
95
Tamt., XX, Str. 327
96
Tamt., XX, Str. 287
97
Tamt.. XX, Str. 294
98
Tamt., XX, Str. 302
40
„Avšak pravím vám: Tyru a Sidonu bude lehčeji v den soudný nežli vám“ a o kus níže říká jiné obci: „ Amen, pravím vám, že zemi sodomské bude lehčeji v den soudný, nežli tobě“. (Mat 11,22,24)
První a druhé vzkříšení Vzkříšení tvoří základní prvek křesťanské víry – a to ve dvojím smyslu: zmrtvýchvstání Jeţíše Krista po jeho ukřiţování a vzkříšení člověka na konci časů.99 Vzkříšení bylo stěţejním článkem učení rané církve. Bez vzkříšení Boţího Syna by nebylo moţné ani naše duchovní, ani naše tělesné vzkříšení. 100 Augustin ve své XX. knize 101 rozlišuje první vzkříšení duše a poté vzkříšení těla při posledním soudu. Tvrdí, ţe i duše nalézají svoji smrt v bezboţnosti a v hříších. Takovou smrtí zemřeli ti, o nichţ praví Pán: “Nech mrtvé pochovat své mrtvé“ (Mat 8,22), aby totiţ mrtví na duši pochovali mrtvé na těle. Tedy pro tyto, kteří bezboţností a nepravostí zemřeli duševně, „přišla hodina a jest tady, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteří ho uslyší, živi budou“.( Jan 5,25) Duchovní vzkříšení, znovuzrození, regenerace dává člověku duchovní ţivot, člověk byl přetvořen, je nové stvoření. Augustin vysvětluje, ţe slova „kteří ho uslyší“ znamenají „kteří uposlechnou, uvěří a aţ do konce vytrvají“. Duchovně vzkříšený znovuzrozený člověk je nebeským občanem, vládne s Kristem, je účastníkem Boţího království, ţije a duchovní smrt nad ním jiţ nemá moc. První vzkříšení, které kolem nás probíhá dnes a denně, je duchovní a podíl na něm má
99
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Vzkříšení [online]. c2013 [citováno 24. 03. 2014]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/ index.php?title=Vzk%C5%99%C3%A D%C5%A 1en%C3%AD&old id =10990937 100
Vzkříšení.
In:
Zápas
o
duši.
[online][citováno
http://zod.reformace.cz/vzkriseni-cislo-68 101
AURELIUS, Augustinus, Pozn. 5, XX, St r. 294
41
dne
24.3.2014]
Dostupné
z:
jen Boţí lid. Všechna poţehnání, která započala prvním duchovním vzkříšením, dojdou naplnění aţ při druhém, tělesném vzkříšení. 102 Tělesné vzkříšení je druhé, budoucí, které čeká kaţdého, kdo se narodil, bez výjimky, protoţe Syn člověka bude soudcem nad všemi, a tak nemůţeme být překvapeni, ţe přichází budoucí hodina, která ještě není tu, kdy všichni zesnulí, ať v Kristu, nebo mimo Krista, uslyší Synův hlas a budou tělesně vzkříšeni. Tohoto vzkříšení se zúčastní všichni lidé do posledního. Je to všeobecné vzkříšení. 103 Tak se naplní Jeţíšova slova. „..a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení..“(Jan 5,29) Další důkazy, ţe spravedliví i nespravedliví budou tělesně vzkříšeni a souzeni v jeden poslední den, vězí ve skutečnosti, ţe spolu setrvávají aţ do druhého, tělesného příchodu Pána Jeţíše Krista: „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Matouš 13:30) Z tohoto verše vyplývá, ţe nejprve budou odděleni nespravedliví. Teprve potom budou spasení shromáţděni okolo Pána Jeţíše Krista. Pořadí není natolik důleţité. Důleţité je, ţe se jedná o jedno tělesné vzkříšení všech. 104
4.1.
Co se v den posledního soudu vyplní Tělesná smrt bude překonána jako poslední nepřítel: „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ (1. Korintským 15:26) Křesťané, Boţí lid, dojdou vykoupení svého těla ve chvíli pohlcení smrti. Vykoupené tělo jiţ tělesné smrti přece nepodléhá: „A kdyţ pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: 'Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil“ (1. Korintským 15:54)
102 103
AURELIUS, Augustinus, Pozn. 5, XX, St r. 296 Vzkříšení.
In:
Zápas
o
duši.
[online][citováno
http://zod.reformace.cz/vzkriseni-cislo-68 104
AURELIUS, Augustinus, Pozn. 5, XX, St r. 331
42
dne
24.3.2014]
Dostupné
z:
Nespasení dostanou v ten samý den také věčné tělo a budou posláni v těle do věčné vědomé existence daleko od Pána. A protoţe Bůh zvítězil, ďáblovy děti a jejich druhá věčná duchovní smrt budou odděleny od Boha v hořícím jezeře: „Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“ (Zjevení 20:14-15)
Jak jiţ tedy bylo pojednáno, při posledním soudu bude pozemská obec zničena, zatímco obec Boţí dojde svého naplnění. Toto naplnění Boţí obce zůstává u Augustina ukotveno v myšlence stvoření, protoţe se jedná o odpočinek sedmého dne. Tento odpočinek neznamená odpočinek Boha, který by přestal jednat, ale označuje odpočinek těch, kteří spočinuli v Bohu, tzn. šťastného ţivota občanů v obci Boţí. 105 Naplnění Boţí obce ale neznamená „konec světa“, ale je představeno Augustinem jako vstup do věčnosti. Tento konec časů a dějin je moţné chápat jako věčný začátek nebo věčnou přítomnost, protoţe jak říká Augustin: „tehdy to bude skutečně velký sedmý den bez večera.“106 Augustin končí myšlenkou o naplnění Boţí obce ve věčnosti těmito slovy: „Nyní prožíváme období šesté, které nelze měřit žádným počtem pokolení, protože stojí psáno: »Nepřísluší vám znáti časy, které ustanovil ve své moci Otec«(Sk 1,7). Po něm Bůh jako sedmého dne odpočine, jakmile tomu sedmému dni, totiž nám, dá odpočinout v sobě samém, v Bohu. Podrobné zkoumání těchto jednotlivých období by nyní bylo zdlouhavé; ale toto sedmé bude naší sobotou, jejímž koncem nebude večer, nýbrž věčný den Páně, jakoby den osmý, posvěcený Kristovým vzkříšením, předobrazující nejen věčný odpočinek těla, ale i ducha. Tam ustaneme a uzříme, uzříme a budeme milovati, budeme milovat a budeme velebiti. Hle, co bude nakonec bez konce! Neboť co jiného je naším konečným cílem, nežli dojíti království, které bude nekonečné?“107 105
AUGUSTINUS, Aurelius, Po zn. 5, XI, St r. 361
106
Tamt., XXII, St r. 434
107
Tamt. XXII, St r. 437
43
Závěr Tato bakalářská práce na téma Augustinovo pojetí společnosti se zaměřila na Augustina Aurelia a především jeho pojetí společnosti v díle De civitate Dei. Hlavním úkolem pro tuto práci bylo přinesení poznatků a přehledu Augustinových myšlenek týkajících se problematiky společnosti. Veškeré informace týkající se Augustina Aurelia a dané problematiky byly čerpány z odborné literatury. Práce byla autorkou rozdělena na 4 základní kapitoly, které tvoří celkovou osu její práce. První kapitola obsahuje Augustinův ţivotopisný úvod a náhled do jeho myšlení, rozbor filosofických směrů jako gnóze, manicheismus, novoplatonismus a křesťanství, které ovlivnily jeho pozdější vnímání společnosti. Křesťanská víra je pro Augustina pravá moudrost, nejvyšší filosofie. Augustinova filosofie vychází z Boha jako osoby postavené proti světu a člověku. Druhá kapitola se zabývá pojetím společnosti jako Boţí obce jak je interpretována ve slovnících,
v dějinách a samotným Augustinem. Následuje
Augustinova periodizace světových dějin. Augustin dělí dějiny do šesti dní, ve kterých Bůh stvořil svět. Sedmý den se nachází mimo oblast dějin. Tento den je koncem dějin a jejich eschatologickým uzavřením. Dějiny tedy mají určitý cíl a Augustin je pojímá lineárně. Kapitola je završena Augustinovými hlavními důvody k sepsání spisu O Boţí obci, jako byl pád Římské říše a spor s Donatisty, ve kterém je moţné sledovat jeho ţivotní přesvědčení a působení v křesťanském způsobu ţivota. Třetí kapitola přináší rozbor společnosti v konceptu Boţí a pozemské obce. Vyjadřuje především chápání společnosti a světa jako soupeření dvou obcí, vyjadřující křesťany a pohany. Toto pojetí odpovídá celkovému záměru díla, které směřuje k zavrţení jiného, neţ křesťanského vidění světa. Lidská společnost má základ v Bohu, znamená jednotu celé společnosti. Tato společnost byla potrestána za prvotní hřích, který je dědičný a od prvního hříchu se odvíjí koncept dvou obcí, které jsou spolu svázány aţ do soudného dne.
44
V závěru práce autorka rozebírá poslední soud, který bude uskutečněn Bohem skrze jeho prostředníka Jeţíše Krista. Je to soud na konci časů, znamená konec věků, kdy budou všichni lidé souzeni a odděleni dobří od zlých. Pozemská obec bude zničena a obec Boţí dojde svého naplnění.
45
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ARMSTRONG, A. H.: Filosofie pozdní antiky. Vyd.1. Praha: Oikoymenh, 2002. ISBN 80-7298-53-X.
AURELIUS, Augustinus: O Boží obci. Přetisk prvního vydání. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1284-3.
AURELIUS, Augustinus: Křesťanská vzdělanost. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-740-5.
AURELIUS, Augustinus: Vyznání. V Kalichu 6. Vyd. Praha: Kalich, 2012. ISBN 97880-7017-165-3.
CULIANU, P. Ioan: Dualistické gnóze západu. Vyd. 1., Praha: Argo, 2008. ISBN 97880-7203-930-2. DRŠKA, Václav. SUCHÁNEK, Drahomír: Církevní dějiny: antika a středověk. Vyd. 1., Praha: Grada, 2013. Str. 96. ISBN 978-80-247-3719-5. FLOSS, Karel: Čas, dějinnost a Augustinus Aurelius, 1. vyd., Nakl. údaje Olomouc: Univerzita Palackého, 1992. ISBN 80-7067-186-6. HEINZMANN, Richard: Středověká filosofie. 1.vyd., Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. ISBN 80-7182-105-5. HOŠEK, Radoslav: Aurelius Augustinus: Říman, člověk , světec. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-266-7.
MACHOVEC, Milan: Svatý Augustin. 2., opr. a dopl. vyd. Praha: Akropolis, 2011. ISBN 978-80-87481-38-7. 46
KARFÍK, Filip; VILÍM František; NĚMEC, Václav: Křesťanství a filosofie: Postavy latinské tradice : Augustinus, Boethius, Jan Eriugena, Anselm z Canterbury, Tomáš Akvinský, Jan Duns Scotus. 1. vyd. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994. ISBN 8085795-08-6. KOBLÍŢEK, Jan: Obec a náboženství. 1. vyd., Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2010. ISBN 978-80-7266-330-9. MACHOVEC, Milan: Augustinův život a zrání mezi dobovými proudy. In: Inteligence mezi antikou a křesťanstvím, In: pozn. 3, s. 43-55.; MARKUS, R. A. In: 21 Augustin, životopisný úvod: Křesťanství a filosofie, In: Marius Victorinus a Augustin, In: Filosofie pozdní antiky, In: ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antiky: Od staré akademie po Jana Eriugenu. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2002. ISBN 80-7298-53-X.
MARKUS, R. A.: Marius Victorinus a Augustin. In: ARMSTRONG, A. H., ed. Filosofie pozdní antiky. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 371-469. ISBN 807298-53-X. OLŠOVSKÝ, Jiří: Slovník filosofických pojmů současnosti. Vyd. 3. Praha: Grada, 2011. ISBN. 978-80-247-3613-6. PIEPER, Josef, OZARČUK, Ivan: Scholastika: Osobnosti a náměty středověké filosofie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-131-8. RÁDL, Emanuel: Dějiny filosofie 1. starověk a středověk. 1. vyd., Olomouc: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1. RUDOLPH, Kurt: Gnoze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Vyd. 1., Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8.
47
VIVIANO, T. Benedict: Království Boží v dějinách. 1.vyd., Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-921-8. Biblický slovník. 3. vyd., Svazek: 2, R-Ţ. Praha: Kalich, 1992. ISBN: 80-7017-528-1. Filosofický slovník. Vyd.1., V Praze: Kniţní klub, 2009. Str. 308-309. ISBN 978-80242-2582-1.
Donatisté. In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [citováno dne 17.3.14] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Donatist%C3%A9&oldid=11104229
Donatismus.
In:
Listář.
[online]
[citováno
dne
17.3.14]
www.listar.cz/2006/lapsi_padli_2006220.htm
Edmund Burke. In:Citaty-slavných.cz [online]. [cit 5.11.2013] Dostupné z http://citatyslavnych.cz/autor/Edmund_Burke.
Hérakleitos. In: Antická filosofie. [online][citováno dne 24.3.2014] Dostupné z: https://moodle.fp.tul.cz/course/view.php?id=1082
Manicheismus.
In:
Manicheismus.
[online]
[cit.
26.2.14]
Dostupné
z:
http://skylined.org/adamm/old/mani.htm Novoplatonismus. In: Obrat do nitra, extáze a práce na sobě. [online] [cit. 6.3.14] Dostupné z: www.tj.jcu.cz/getfile/7d61a6348ec2b94 Prvotní hřích. In: iEncyklopedie. [online] [citováno 18.3.2014] Přispěvatelé Wikipedie, Adam a Eva [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 2. 03. 2014, 16:19 UTC, [citováno 17. 03. 2014] http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adam_a_Eva&oldid=11267512
48
Přispěvatelé Wikipedie, Prvotní hřích [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013, Datum poslední revize 12. 03. 2013, 12:44 UTC, [citováno 17. 03. 2014] http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Prvotn%C3%AD_h%C5%99%C3%ADch&ol did=9913916 Přispěvatelé Wikipedie, Svatý Augustin [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 11. 03. 2014, 13:02 UTC, [citováno 17. 03. 2014] http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svat%C3%BD_Augustin&oldid=1128947
Svatý Augustin a manichejství. In: Svatý Augustin - život, dílo a víra.[online] [cit. 27.2.14]
Dostupné
z:
www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/zivot-aurelia-
augustina/svaty-augustin-a-manichejstvi.html Teologie svatého Augustina. In. Svatý Augustin – život, dílo a víra [online] Aktualizováno 3. 2. 2013 Dostupné z: www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/uceniaurelia-augustina/teologie-sv_augustina---shrnuti.html Vzkříšení. In: Zápas o duši. [online][citováno dne 24.3.2014] Dostupné z: http://zod.reformace.cz/vzkriseni-cislo-68
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Vzkříšení [online]. c2013 [citováno 24. 03. 2014]. http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vzk%C5%99%C3%AD%C5%A1en%C3%A D&oldid=10990937
49
SEZNAM PŘÍLOH Příloha A: CD
50
