atraktivita bydlení_bavilo by mě bydlet bariéry + nepříjemnosti_popuzuje mě atraktivita veřejné zeleně_ tam mě baví běhat

bariéry + nepříjemnosti_popuzuje mě

kvalita / atraktivita bydlení_bavilo by mě bydlet

+



-

atraktivita veřejné zeleně_ tam mě baví běhat

+ +



ZÁZNAM A INTERPRETACE REÁLNÉHO PROSTORU MĚSTA _ LETNÁ Z POHLEDU UŽIVATELE

nezaměnitelné pohledy z hrany Letenské pláně, kontinuita zeleného pásu Chotkovy sady - Bruselský pavilon

-

budovy MVČR - Gymnázium Nad Štolou - xxx neteční sólisté, aneb proč ne zrovna sem a takhle

příjemné prostředí blokové zástavby rámované ulicemi Korunovační, Veletržní a na severu Královskou oborou

-

podélně rozříznutá ulice Nad Štolou, kde na povrch vyhřezává had plechovek od Štefánikova mostu

-

+

URBANISMUS 3 I JAN SVOBODA I FA ČVUT I LS 2010/2011

Oceněný soutěžní návrh “5.letenské soutěže”. Návrh dělí území na dvě funkční zóny. Centrální části Letenských sadů autoři přiřazují reprezentační a ceremoniální funkci, kde do solitérních objektů umísťují např. Národní galerii či velký sjezdový a kongresový sál. Východní část pláně a především jižní okraj slouží rekreaci. Návrh také počítá s přeložením dopravní komunikace směřující z Letenského náměstí více na jih směrem k Písecké bráně do ulice Na Valech. Formálního propojení s Hradčany je dosaženo vytvořením koridoru z centra sadů směrem k severnímu předpolí Pražského hradu, fakticky potom návrhem tunelu stoupajícího z Klárova do ulice Badeniho.

VLASTNÍ ANALÝZA NAPĚTÍ, RADIKALIZACE VZTAHU _

NOVÉ x STARÉ

FORMA _ ryze abstraktní krychelné a kvádrovité objekty STRUKTURA _ plánovitá, bezvýhradně pravoúhlá, netečná vůči okolí PROPOJENÍ _ výhradně veřejné prostory, stávající traverzující chodníky doplněny o pěší tunel v ose Pařížské ulice, automobilová tangenciálné po okrajích, navrhovaný tunel z Klárova ustí na okraji Chotkových sadů VEŘEJNÉ STAVBY _ solitérní objekty, sjezdový a kongresový palác, národní galerie,..., dlážděné přehlídkové a shromažďovací plochy ZELEŇ _ pás zeleně Královská obora - Chotkovy sady - Letenské sady, atraktivní koridor na hraně Letenských sadů s výhledy na Staré město. VEŘEJNÉ PROSTORY _ dalekosáhlé, obrovského až kosmického měřítka nastaveného příležitostným ceremoniálním užitím územím, opět velmi abstrahované bez drobných detailů, kde hlavní kompoziční prostředek je rozhlehlost a naddimenzovanost, jedinec se ztrácí

ANALÝZA PLÁNU MĚSTA _ KAREL PRAGER, JIŘÍ ALBRECHT - URBANISTICKÁ STUDIE ŘEŠENÍ LETENSKÉ PLÁNĚ 1965

URBANISMUS 3 I JAN SVOBODA I FA ČVUT I LS 2010/2011

ČSR _ KONTEXT DOBY 1965 _ doba postupného rozvolňování režimu, doba ekonomického růstu, uběhly 3 roky od stržení památníku Stalina, na Letné se každoročně konají vojenské přehlídky 1966 _ začíná se stavbou sídliště Jižní město 1967 _ vyhlášení výsledků soutěže na stavbu Jihozápadního města

REALIZACE K. PRAGERA 1969 _ Je dokončena výstavba tří monobloků Projektového ústavu dle návrhu Karla Pragera. Vcelku nekompromisní vstup do prostředí kláštera na pražských Slovanech.

NÁVRH LETNÁ Zadání páté letenské soutěže, uvádělo jako hlavní úkol propojení Letenské pláně a Pražského hradu. Stěžejním motivem se tedy měla stást ALEJ SOCIALISMU. Dále měl být vytvořen kontinuelní zelený pás na hraně sadů s vyhlídkovými a odpočinkovými místy. Stavební program dále počítal s kongresovým palácem, národní galerií atd.

Je takovýto ve své podstatě značněn agresivní řez do historicky tvářené části města oprávněný. Přinesl by do stávajícího prostředí novou kvalitu nebo by Socialistická alej byla puštěním žilou Hradčan. Ideologická spojka, která by provázala prostředí vojenských přehlidek, sjezdů strany s místy, odkud vládly hlavy státu. Pevnost s jakou Prager vstupuje do prostoru Letenské pláně za sebou zanechává také méně pochopitelné momenty, jako například dlouhý blok táhnoucí se od Letenského náměstí, který zůstává podivně odsunutý od silnice, navíc odříznutý zahloubenou tramvajovou tratí. Vyústění tunelu do ulice Badeniho včetně mimoúrovňových podchodů také nedává velkou naději příjemné procházky. Odpověď však možná lze najít v názorech metabolistů, pro které je komunikace to nosné a neměnné z města

Návrh Karla Pragera a Jiřího Albrechta byl oceněn druhou cenou. Autoři nabízeli řešení, kde ceký koncept podrobil motivu Aleje socialismu. Důsledně pravoúhlý systém, tak generoval trochu rozporuplné přeložení stávající komunikace do ulice na Valech. Alej socialismu lze také chápat jako silné pojítko moderny a tradice či historie. Toto překlenutí vyvolává napětí a navozuje mnoho otázek. KAREL PRAGER

KAREL PRAGER

URBANISTICKÁ STUDIE LETENSKÉ PLÁNĚ 1964

OBYTNÉ SUPERSTRUKTURY PRAHA 1973

NÁRODNÍ KONGRES BRAZÍLIE 1958

WALKING CITY 1964

OSCAR NIEMEYER

ARCHIGRAM

INTERPRETACE PLÁNU MĚSTA _ KAREL PRAGER, JIŘÍ ALBRECHT - URBANISTICKÁ STUDIE ŘEŠENÍ LETENSKÉ PLÁNĚ 1965

YONA FRIEDMAN

URBANISMUS 3 I JAN SVOBODA I FA ČVUT I LS 2010/2011

TEXT _ JIŘÍ MUSIL _ URBANIZACE ČESKÝCH ZEMÍ A SOCIALISMUS I plakát - život na sídlišti očima venkovana

URBANISMUS 3 I JAN SVOBODA I FA ČVUT I LS 2010/2011

JIŘÍ MUSIL, PAVLA HORSKÁ, EDUARD MAUR; ZROD VELKOMĚSTA; 2002 Zrod velkoměsta: strana 237-297 URBANIZACE ČESKÝCH ZEMÍ A SOCIALISMUS 1. Jak rostla města za socialismu Klíčová slova: urbanizace, urbanizační vlna, tempo urbanizace, industrializace, aglomerace, industrializovaný a deagrarizovaný venkov, komparace, metropolizace, suburbanizace V této úvodní kapitole se autor zabývá historií vývoje měst v českých zemích a později Československu. Popisuje tři nejvýraznější urbanizační vlny, které vždy reagovali na společenské, politické a především ekonomické změny. Upozorňuje zde na nejprudší nárůst městkého obyvatelstva mezi lety 1843-1851 (posléze industrializace obecně), následovanou další vlnou v meziválečném období. Předmětem samotného zkoumání je potom poválečné období socialismu. Zdůrazňovaným úkazem je specifičnost každé z urbanizačních vln, pro rozdílný vývoj jednotlivých měst dle jejich velikosti. V období industrializace poukazuje na rozvoj malých měst s malými průmyslovými závody. Rozptýlenost drobných sídel má podle Musila kořeny ve feudální industrializaci a feudálním panství. Meziválečné období staví na této síti drobných měst, avšak výrazně posiluje rozvoj velkých měst, kdy jsou tyto tendence vyvolány především prudkým rozvojem služeb a terciárního sektoru obecně. V období socialismu, zvláště pak po roce1950, pak autor hovoří o přerušení přirozeného živelného vývoje a nástupu centrálního plánování i do rozvoje měst a následného negativního ovlivnění vývoje velkých center. Toto přibrźdění rozvoje velkých měst označuje za charakteristický urbanizační rys období socialismu a jako hlavní důvod vidí koncepci odstraňování sociálněekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony země. Poznamenává také, že socialismus vytvořil zvláštní typ osídlení, jež lze pojmenovat jako industrializovaný či deagrarizovaný venkov. Statistika též poukazuje na růst malých a středních měst. Pro zasazení do evropského kontextu srovnává autor situaci v Československu se ostatními státy východního bloku. Konstatuje, že tempo urbanizace v období socialismu bylo středně rychlé. Srovnává a zamýšlí se také nad změnou velikostní struktury sídel. Pojmenovává 3 kategorie: ČSR a NDR řadí do zemí s nízkým stupněm metropolizace. Naopak Polsko a SSSR zařazuje na opačnou stranu spektra. Citace: “..kdyby Československo zůstalo po 2. světové válce zemí s tržní ekonomikou, žilo by v současné době v jeho městech, a zejména velkoměstech, více lidí, než je tomu dnes.” “Obecně, řečeno, Česká republika a bývalá NDR patřily k nejvíce urbanizovaným socialistickým zemích, přestože měly slabou kategorii měst s více než 100 000 obyvatel.” “..si všimneme ještě jiných specifik urbanizace v socialistických podmínkách, například slabší suburbanizace, slabšího vývoje metropolitních forem urbanizace..” 2. Vliv polohy na růst měst za socialismu Klíčová slova: difuze urbanizace, odsun německého obyvatelstva, industriální osa, teorie rozvojových pólů/polarizace/pól, sídelní struktura, stimulátor urbanizace, centrální plánování, decizní sféra, modifikace procesu urbanizace, Ve druhé kapitole se autor textu zamýšlí nad geografickými zvláštnostmi a motivy každé ze tří již zmíněných urbanizačních vln. Zkoumá, která města rostla či ztrácela obyvatele v závislosti na čase, a kde tato města leží v sídelní síti. Interpretací analýz z dat z období mezi roky 1869-1970 poukazuje na města s trvalým růstem (Praha, Karlovy Vary, Ostrava, Severočeská hnědouhelná pánev..) a naopak na oblasti s městy, které se potýkali s úpadkem (Severočeský a Jihomoravský kraj, Kutná Hora, Litomyšl, Mikulov, Napajedla, Nový bydžov, Železný Brod, Telč...). Autor poukazuje na velké regionální posuny proběhnuvší v uplynulých 120letech, z nichž jsou jasně patrné specifické georafické rysy urbanizace v českých zemích v období socialismu. A tedy, že urbanizace v daném období sledovala procesy industrializace. Konstatování potvrzené statistickými daty tak uvádí, že do roku 1900 rostly zejména města v Čechách, od začátku 20.století je pak posílen růst měst na Moravě a následné umocnění procesu v období socialismu s ještě výraznějším přesunem urbanizace na východ do slovenských měst. ROZBOR TEXTU _ JIŘÍ MUSIL _ ZROD VELKOMĚSTA _ Urbanizace českých zemí a socialismus s.237-297

V následujících odstavcích si autor pokládá otázku, zda je vzájemná blízkost měst stimulujícím podnětem pro jejich růst a zda se menší města rozvíjejí rychleji pokud leží v blízkosti velkého města. V odpovědi poukazuje na studii Ryšavý, Linka zveřejněnou v roce 1976. Tato studie vypracovaná aplikací matematických metod na statistická data o růstu sídel poukázala na jednoznačný fakt, že v období první republiky bylo velké město významným podpůrným bodem pro další rozvoj měst v okolí. Autoři proklamují, že socialistické plánování nevycházelo ze znalosti hospodářských výhod vzájemné blízkosti městských sídel. Teprve později “decizní sféra”, jak Musil označuje politickou garnituru, pochopí ekonomický význam aglomerování sídel. Výsledkem je pak počátek formování koncepce tzv. sídelních regionálních aglomerací (socialistické verze tzv. rozvojových pólů). Citace: “Urbanizace z dlouhodobějšího historického pohledu se územím českých zemí šířila. Můžeme proto hovořit o procesu difuze urbanizace.” “Lze vyslovit hypotézu, kterou možná v budoucnosti potvrdí práce hospodářských historiků, že do západní části naší republiky se v období socialismu investovalo záměrně méně z politicko-strategických důvodů. Působením všech těchto faktorů se v poválečném období posunulo hospodářské a demografické těžisko na východ.” “Příčiny oslabení daného vztahu ...můžeme hledat i zcela jinde, v současné praxi plánování a rozmísťování investic. Oslabení vlivu polohy může být vyvoláno uměle, nedostatečným respektováním a nevyužitím výhod, které příznivá poloha města v sídelní síti skýtá. 3. Byla Česká republika za socialismu nedostatečně urbanizovaná Klíčová slova: nedostatečná urbanizace, under urbanization, sociálně-kritická analýza, “přímá” a “nepřímá” urbanizace, trojúhelník práce-byt-sociální skupina, “pružnost” lidských mas, relativní úroveň urbanizace, nadměrná urbanizace Třetí kapitola je zamyšlením nad mírou urbanizace, příčinami stavu a způsoby urbanizace a jejími důsledky. Musil poznamenává v návaznosti na připomenutí definice urbanizace, že samotný proces urbanizace je ve své podstatě procesem modernizace společnosti. Výstavba průmyslových závodů v období socialismu vyvolávala velké potřeby pracovních sil, které bylo třeba nějakým způsobem distribuovat do nových továren. V obecné rovině lze konstatovat, že státy východního bloku měly finanční prostředky na výstavbu závodů, ale kvalitní bytovou výstavbu se již nedostávalo. Přišla tedy na řadu sociální stránka problému, kdy plánovači využívaly, jak ji Musil pojmenovává, značné míry “pružnosti” lidských mas, čili vlastně manipulovatelnosti lidí. V tomto schématu se silně projevovala role státu jako jediného zaměstnavatele, silná státní kontrola technických, ekonomických i sociálních procesů a v první řadě došlo k rozlišení těchto důsledků pro různé sociální vrstvy obyvatelstva. Jiří Musil rozeznává několik způsobů, kterak se s palčivým problémem nedostatku pracovních sil v nově vzniklých průmyslových závodech socialistické vlády vyrovnávaly. V průmyslově málo rozvinutých zemích jako SSSr, Polsko či Rumunsko obvykle došlo k výstavbě nových čtvrtí bytových domů v těsné blízkosti závodu. zdánlivě přívětivé řešení bylo degradováno žalostným standardem bytových jednotek a silně poddimenzovanou občanskou vybaveností, na kterou jednoduše nezbyly peníze. V zemích s poměrně hustým osídlením a zejména v Maďarsku byla situace řešena rozvojem hromadné dopravy, umožňující velkému počtu lidí do zaměstnání dojíždět. Jednalo se tedy o fenomén nedostatečné urbanizace. Maďarský sociolog Ivan Szelenyi rovněž poukazoval na novou, socialisticko formu nerovnosti, způsobenou administrativními a plánovacími procesy, kdy se do nově vystavěných sídlišť stěhovaly především socialistické “střední” a “vyšší” vrstvy, kdežto dělníci byli nuceni dojíždět. Ve skutečnosti tedy socialistický stát přenášel náklady na bydlení právě na tu třídu, která měla být preferována. V Čechách Jiří Musil rozeznává jistou podobnost s maďarskými rysy, avšak přesto zdůrazňuje odlišnost situace. Hlavním důvodem je podle autora hustá síť osídlení spojená s velkým rozptylem průmyslu již z předchozího období. Nové průmyslové závody tak byly obvykle lokalizovány do těchto malých a středně velkých sídel, ve kterých se z velké části odehrávala nová vlna idustrializace. Přijetí konceptu rozvoje těžkého průmyslu pak vyvolalo průmyslový rozvoj hlavně na Ostravsku, kde také došlo ke značnému nárůstu doby dojížďky do zaměstnání. Obecně byla v Čechách a na Moravě kombinována výstavba nových sídlišť s dojížďkou z okolních obcí a venkova.

strana 1

U3 I FA ČVUT I LS 2010/2011 I JAN SVOBODA

Plánovači též zavedli nové pojmy “nepřímé” a “přímé” urbanizace. Autor ovšem upozorňuje, že ačkoliv by se dala pozorovat jistá paralela se západním trendem stěhování z měst na venkov, motivy tohoto stěhování na západě byly zcela odlišné. V Československu se totiž jednalo “nucenou nepřímou urbanizaci” a zcela jinou sociální vrstvu. Pro upřesnění stavu urbanizace autor zmiňuje hledisko tzv. relativní úrovně urbanizace, tedy vztah mezi podílem městkého obyvatelstva a dalšími ukazateli modernizace (např. podíl obyv. zaměstnaný v průmylu nebo ve službách. Podle analýz z sedmdesátých a osmdesátých let pak konstatuje, že v žádné ze socialistických zemí nenastala nadměrná urbanizace, kdy v rozvojových zemích přichází do měst více obyvatel než je nabídka pracovních míst. Pro socialistické státy byla naopak příznačná zcela opačná situace, kdy nově vzniklé pracovní příležitosti nebyly saturovány novým městským obyvatelstvem, ale dojížďkou zaměstnanců z okolí. Citace: “Urbanizace není jenom změna v rozmístění obyvatelstva a jeho aktivit v prostoru. Jde zároveň o změnu v organizaci celé společnosti, změnu ve vztazích mezi sociálními vrstvami, změnu v uspořádaní územní správy, rozmístění škol, nemocnic atd., ale i o změnu v životním prostředí ve způsobu života lidí, v jejich hodnotových orientacích, ve vztazích mezi lidmi a samozřejmě i v znacích a symbolech, kterých soudobé společnosti užívají.” “Není však pochyb o tom, že i česká strategie urbanizace, tak jak byla v praxi uplatňována, spořila na státních investičních zdrojích tím, že stále ve větší míře přenášela náklady na bydlení a infrastrukturu na bedra těch, kdo stavěli rodinné domky a dojížděli za prací mimi místo svého bydliště.” “Teprve na sklonku reálného socialismu začali chápat, že se snaží regulovat něco, čemu v nejhlubším slova smyslu dosud plně nerozumějí, a že ani politici, ani plánovači nemají dosti účinné nástroje k realizování svých cílů. A ti nejvnímavější si pak v plné míře uvědomili, že i nejracionálnější koncepce mohou vést k řadě zcela nepředvídaných důsledků.” 4. Urbanizační strategie - od utopie k urbanismu Klíčová slova: koncepce osídlení, koncepce urbanizace, optimální a efektivní sídelní struktura, chaotický trh, pásmový rozvoj osídlení, kolektivní domy, regionální disparita, decentralizační koncepce, socialistická industrializace, řízená urbanizace, novodobý kalvinismus, teorie centrálních míst, síť “střediskových sídlišť” tří stupňů / středisko místního významu / středisko obvodního významu / středisko oblastního významu, Koncepce vývoje osídlení a urbanizace ČSR Po potlačení trhu jako mechanismu, který rozhodujícím způsobem určoval rozmístění investic, musel být v socialistických republikách tento nástroj nahrazen jinými. Přišlo tedy na řadu centrálně plánované hospodářství. Tento typ plánování spolu nesl i rozhodování o umísťování nových výrobních i nevýrobních investic, s klíčovým nástrojem centrálně plánovaného územního rozvoje, které mělo “řešit směry vývoje sídelní struktury a stanovit výhledovou velikost sídelních útvarů”. Tato činnost byla nazývána jako “koncepce osídlení”, později jako “koncepce urbanizace”. Diskuze o koncepcích osídlení měla své kořeny již v první republice, kdy levicová avantgarda viděla plánování pozitivní protiklad “chaotickémutrhu” a chtěla vnést plánovitost i do vývoje měst a osídlení (evropský kontext - Ernst May, Le Corbusier). Objevovali se utopické vize pásmových měst rozvinutých po březích řeky Moravy. Vedle vizí, však bylo nutné vnímat i problémy vzniknuvší odsunem německého obyvatelstva z pohraničí, či velmi výrazné “regionální disparity”. Tyto disproporce byly reprezentovány především značným rozdílem mezi rozvinutou západní a zaostalou východní částí ČSR, kdy ještě v roce 1930 se Slovensko podílelo jen 10% na průmyslové produkci. Tento stav vyústil v přijetí decentralizační koncepce plánování, která měla odstranit sociální nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi země. Přesto však probíhali diskuse nad správností této strategie. První etapa poválečného vývoje přinesla rovnoměrnější rozmístění průmyslu na území země. Geogeraf Jaroslav Mareš hovoří o trvalém rozporu “řízené urbanizace”, když poukazuje na rozpory mezi rozmísťováním průmyslu a představami o vhodném rozvoji české sídelní sítě. Upozorňuje na neúměrný nárůst dojížďky do zaměstnání v důsledku nevhodných lokalizací průmyslových závodů mimo oblasti, kde se nachází pracovní síla. Zmiňuje také technokratické a nadměrně ekonomicky orientované rozhodování vedoucí k disproporcím, rozporům, sociální nerovnostem a napětím. ROZBOR TEXTU _ JIŘÍ MUSIL _ ZROD VELKOMĚSTA _ Urbanizace českých zemí a socialismus s.237-297

Již na konci padesátých let bylo jasné, že centrální plánování bylo třeba doplnit o jemnější mechanismy, avšak pro jejich vytvoření chyběly hlubší znalosti sociologie města a osídlení. Pod tíhou nutnosti pak docházelo k přejímání a modifikaci koncepcí vzniklých v západní Evropě. Vznikla koncepce vytvoření sítě “střediskových sídlišť tří stupňů dle míry vybavenosti. I tato koncepce však narážela na jistá úskalí, kdy se střediska nižšího řádu rozvíjela mnohem dynamičtěji než ty prioritně určená. Druhá generace koncepcí vznikala v první polovině sedmdesátých let pod názvem “Koncepce vývoje osídlení a urbanizace ČSR”. Hlavním faktorem při jejím formování bylo zvýšení efektivnosti výroby místo důrazu na spotřební a obslužnou stránku osídlení. Zakladním rysem koncepce měl být větší důraz na koncentraci obyvatelstva a společenských aktivit do měst - tedy větší ohled na vztah vývoj osídlení a tendence ve výrobě. Citace: “Územní plánování bylo dlouho chápáno jako prostorový “průmět” plánování ekonomického, či dokonce odvětvového. To, že se za pojmem “území” nebo “prostor” skrývá nesmírně složitá skutečnost sociálních struktur, vztahů, provozu domácností, preferencí lidí, jednoduše řečeno bohatost života lidí, nemohli ti, kdo se zabývali národohospodářským nebo oblastním plánováním brát v úvahu” “A také zjednodušovali. Plánování však nevedlo jen k nesmírnému zúžení výběru spotřebního zboží, forem bydlení, dopravy, cestování, vzdělání - Ernest Gellner proto označoval reálný socialismu s za novodobý kalvinismus..” “Lze vybrat administrativním způsobem, tj. rozhodováním od stolu, byť na základě četných informací? Není v některých případech vhodnější, když o tom , které sídlo se stane střediskem pro své okolí, rozhodne aktivita, úsilí a úspěch jednotlivých sídel? 5. Nepředvídaný důsledek urbanizace za socialismu: vznik vnitřních periferií Klíčová slova: upadající oblast, dopravní nedostupnost, doprvní izolace, důsledek rychlé deagrarizace, správní centra nižšího řádu, fenomén izolovanosti, specifická demografická situace, pocit pasti Osmdesátá léta již naplno odhalila, že socialistické plánování, regionální politika a koncepce urbanizace vyusťují v řadu nepředvídaných změn v jednotlivých městech i celém systému osídlení. S jistým zpožděním přišel i do socialistických zemí útlum stěžejních průmyslových odvětví. Tyto okolnosti přinesly ztrátu dynamiky rozvoje důležitých jádrových oblastí jako bylo Ostravsko nebo severní Čechy. Začal se také objevovat symptomy sociálních problémů v poválečných sídlištích. Dalším nyní již nesporně znatelným problémem se stal vznik vnitřních periférií. Vědělo se o potížích v pohraničních oblastech (okresy podél hranic SRN, s Rakouskem, zčásti Polskem), ale problémové oblasti uvnitř státu (vnitřní regiony Čech a Moravy) byly dosud opomíjeny. Města v těchto vnitřních perifériích se potýkala se značným úpadkem a úbytkem obyvatelstva. Jednalo se převážně o zemědělské oblasti, města s nižšími správními funkcemi, která v důsledku rychlé deagrarizace venkova pozbyla své původní funkce a již nenabyla nových. Pozoruhodností byla koncentrace těchto oblastí do prstence okolo Prahy ve Středočeském kraji. Periferní oblasti se potýkaly s mizernou dopravní dostupností a relativně chudší domácnosti tak byly paradoxně mnohem více nuceny investovat do koupě automobilu. Součet nepříznivě působících vlivů vyúsťoval ve změny demografické struktuře obyvatel, když často docházelo k migraci mladších obyvatel do jiných oblastí a obyvatelstvo v periferních oblastech demograficky stárlo. Jiří Musil popisuje emocionální působení těchto měst jako “pocit pasti”. Citace: “Periferní oblasti, upadající města, chátrající městské čtvrti navozují, jak ukázalo mnohho sociologických prací, rezignaci na nějaké vyšší pracovní, ale i životní cíle a vedou k setrvání v daných podmínkách.” “Bilancujeme-li tedy procesy urbanizace za socialismu, neměli bychom zapomínat ani najejí nepředvídané důsledky, vyvolané do značné míry poměrně rychlým soustřeďováním obyvatel v hospodářsky dynamických a urbanizujících se zónách tehdejsí socialistické republiky. Vnitřní periferiebyly, vedle chátrajících historických jaderměst, jedním z těchto důsledků.” 6. Sídliště - nový prvek městské tkáně Klíčová slova: hromadná bytová výstavba, bytová nouze, fordismus, stalinská architektura, družstevní byt, podnikový byt, industrializace stavebnictví, nejviditelnější hmotné dědictví, pořadník, sériovost/standardizace/typizace, strana 2

U3 I FA ČVUT I LS 2010/2011 I JAN SVOBODA

Socialismus zanechal na našich městech jasně čitelnou stopu hromadné bytové výstavby – sídlišť. Sídliště jako reakce na poválečnou bytovou nouzi se rodí jako aplikace předválečných koncepcí moderní architektury a urbanismu, v socialistických zemích s velmi přívětivým podhoubím v podobě totalitárního politického systém, jenž dovoluje tak velké a nekompromisní realizace. Zkušenost s tímto typem výstavby prodělaly prakticky všechny evropské státy a společnosti, v porovnání se socialistickými zeměmi ale v naprosto jiném měřítku a diametrálně kratším období. Hromadná bytová výstavba byla motivována nedostatkem bytů a touhou zpřístupnit kvalitní bydlení širokým společenským vrstvám. Jediné východisko, ke kterému se tehdy upnuli technici, architekti a urbanisté byla industrializace bytové výstavby. Zaklínadly doby se staly slova jako typizace, standardizace a sériovost. Těmto industrializačním tendencím se ještě stačila vyhnout sídliště vystavěná v padesátých letech, která byla naopak v zajetí stalinské architektury, u nás známé spíše jako socialistický realismus. Tato sídliště se často vyznačovala kvalitním urbanistickým řešením a lidským měřitkem. Nastupující bytová krize v šedesátých letech však s sebou přinesla inovace v přístupu k výstavbě bytů a byly jednoznačně otevřeny dveře k řešení prostřednicvím zprůmyslnění výstavby. Nastoupený vývoj pak gradoval v osmdesátých letech, kdy bylo dokončeno rekordní množství sídlišť. Charakteritickým rysem bylo administrativní přidělování bytů dle rozhodnutí bytových komisí, které nahradily trh a efektivní poptávku po bytech. Citace: “..diktátem monopolních socialistických stavebních firem a omezenými zdroji socialistické ekonomiky.Vznikl tak zvláštní typ městských ůtvarů, jakýsi kříženec industrialismu, zvulgarizovaného pojetí moderního urbanismu, socialistických představ o kultuře a nedostatečných finančních zdrojů.“ „O tom, že existovala korupce, není pochyb, neboť ta je téměř vždy součástí administrtivně přídělového systému.“ „Byla to zvláštní směs industrialismu, socialistické šetrnosti a principů moderní architektury.“ „V západních společnostech díky nezávislým médiím, svobodným univerzitám a svobodně uvažujícím odborníkům lépe a rychleji fungovaly zpětné vazby, které umožnily korigovat chyby obsažené i v nejgeniálněji vypadajících koncepcích a vizích.“ „Socialismus, tak jako v mnoha jiných věcech, pomalejší a těžkopádnější, regoval na problémy se sebezničujícím zpožděním.“ 7. Sídliště a jejich život Klíčová slova: dvougenerační skladba obyvatelstva, anomální demografická struktura obyvatelstva, demografická vlna, monofunkčnost, nedostatečná vybavenost, nedostatek urbanity, velké nároky na dopravu Přechodným problémem při uvádění sídlišť do užívaní byla specifická demografická struktura obyvatelstva, způsobená příchodem určitých věkových vrstev jako důsledek bytové a podnikové politiky. Tato věková jednorodost činila značné obtíže především při užívání veřejných staveb a služeb jako jsou školky a školky, kterými se valila tato demografická vlna a častokrát si vyžádala výuku až ve třech směnách. Druhotně se tato vlna promítla při dorůstání dětí do sňatkového věku, kdy byla opět nabíledni bytová nouze v místě stávajícího místě bydliště častokrát doprovázena o problémy s umístěním do zaměstnání. Mladé páry se tak stěhovaly do nových sídlišť, kde vytvářeli další demografickou vlnu. Zmiňována je také nadměrná monofunkčnost sídlišť umocňována nedostatečnou vybaveností a s tím souvisejícím nedostatkem pracovních míst v místě bydliště, vyvolával tento stav nadměrné nároky na dopravu ve srovnání s výstavbou drobných celků. Citace: „Celá řada omylů ve vlastní teorii Athénské charty se mohla navíc vyjevit až po hromadném použití tohoto konceptu a také až po uplynutí určité doby od uvedení nových celků do života.“ „Podstatou monotónnosti nových obytných souborů a jimi vyvolávaných pocitů nivelizace, neosobnosti, nehostinnosti není jen chudoba forem, ale především významová chudoba jejich architektury.“ 8. Role lokálního společenství v socialistických městech České republiky Klíčová slova: role sousedství, kolektivní dům, modifikovaná širší městská rodina, fenomén lokálního společenství, jádrová rodina, výpomocná funkce, sociální kontrola Socialistické koncepce města počítaly s radikální proměnou společnosti s tradičním modelem patriarchální rodiny. Žena měla měla dostat šanci k emancipaci, mělo skončit vykořisťování žen jejich zrovnoprávěním a zařazením do pracovního procesu. Chod domácnosti se měl odehrávat v nově navrhovaných kolektivních domech po vzorů domů-komun v SSSR. Například v Litvínově došlo k výstavbě tohoto experimentálního domu, ovšem posléze již tato typologie zůstala v pozadí. ROZBOR TEXTU _ JIŘÍ MUSIL _ ZROD VELKOMĚSTA _ Urbanizace českých zemí a socialismus s.237-297

V dalších odstavcích se autor textu zaobírá sociologií sídliště v porovnání se staršími, či tradičními sídelními strukturami. A konstatuje, že v sídlištním prostředí se rozvinula jistá forma sousedských vztahů, podporována především podobnou sociální situací (obvykle mladé rodiny s dětmi) a společnými problem. Poukazuje též na větší otevřenost nových obyvatel sídliště, a současně větší anonymitu, ve srovnání se staršími městskými částmi. Zabývá se take výzkumem na téma příbuzenských vztahů promítnutých do prostorových souvislostí. K tomuto bodu mimo jiné poznamenává tendence, které se v průběhu stárnutí sídlišť projevily, a tedy sestěhovávání rodin do menších vzdáleností. Tato skutečnost doložila možnost fungování tradiční širší rodiny i v sídlištních strukturách. Citace: „Realistický pohled ukazoval, že vznik lokálního společenství stimulovaly velmi praktické motivy – především společný zájem o fungování domů, o údržbu prostoru kolem domů, a zejména vystupování vůči vnějším vlivům. Nebylo tam příliš mnoho onoho kolektivismu „svobodných individuí“.“ INTERPRETACE TEXTU Text „Urbanizace českých zemí a socialismus“ je částí knihy „Zrod velkoměsta“, která je dílem trojice autorů. Dvou historiků a sociologa – Pavly Horské, Eduarda Maura a Jiřího Musila. Kniha byla vydána v roce 2002 a svým obsahem se pokouší postihnout vývoj měst a urbanizace v Čechách obecně. celá kniha je tedy jakousi sondou do historie a spousty statistických dat, ze kterých autoři odvoďují co, proč a jak se dělo na území Čech se sídelní strukturou a společností. Samotná část knihy „Urbanizace českých zemí a socialismus“, která je předmětem hlubšího rozboru, jak už samotný název naznačuje, popisuje procesy, které se odehrávaly v územním plánování po 2.světové válce. Autor, sociolog, však na celou problematiku hledí v mnohem širších společenských, ale i historických souvislostech. Rozeznává, tak mnoho příčin dění v poválečných letech v tradici roztroušenosti českých měst a průmyslu trvající již od dob industrializace 19.století. Poukazuje též na koncepty levicové avantgardy z dob první republiky, které po krátké mezihře stalinské architektury začaly, jak autor zdůrazňuje, ve „zvulgarizované“ podobě socialistických sídlišť proměňovat naše města a dodnes zůstavají jako nejviditelnější hmotné memento doby vzniku. Jako hlavní příčinu nezdaru výstavby socialistických sídlišť autor mnohokráte poukazuje na systém centrálního plánování, který se svou téměř neomezenou mocí nebyl schopen postihnout společenské procesy ve své hloubce. „Decizní sféru“ obviňuje s technokratičnosti, která nabývala zcela konkrétních výsledků v podobě sídlišť a především velkých sociálních rozporů, kterým se primárně poukoušela zabránit. Sociologická a statistická data autor přivádí do souvislostí a komparecemi s dalšími státy východního bloku proklamuje specifika té které země a komentuje vývoj měst a socialistických sídlišť v Československu. Pokládá si otázky, zda-li byla republika dostatečně urbanizována, a jakým způsobem probíhala její industrializace. Opakovaně naráží na nepřirozenost vývoje v poválečném období a to jak z hlediska pokusu řídit vývoj jednotlivého města, ale i hlediska směřování celých regionů. Jiří Musil vysvětluje, kterak se socialistické vlády vypořádaly s bytovou nouzí, a jak se pro nedostatek financí využívalo manipulovatelnosti s lidmi, když výstavba nových průmyslových závodů vyčerppávala investiční zdroje a na bytovou výstavbu a občanskou vybavenost již nezbyly prostředky v důsledku čehož byla nová sídliště (pokud vůbec vznikla) charakterizována dlouhou dobou dojížďky do zaměstnání. Kniha je jasnou kritikou socialistického pokusu nadměrně organizovat vývoj sídelních struktur a nepřirozenosti stranického uzemního plánování obecně. Svým způsobem se jedná i o kritiku Athenské charty, která byla v modifikované a pokleslé formě realizována v Čechách v mnohem větší míře než na západě, kde byla podrobena včasné kritice. Reflexe, které nabyla socialistická společnost schopna, takže všechny omyly Athenské charty zde nabývaly obludných rozměrů a nesčetného opakování. V posledních kapitolách se Jiří Musil zamýšlí nad rozdíli v sociologii sídliště a starších městských struktur. V počátečních letech nachází v nových sídlištích otevřenost, společný úděl mladých obyvatel, ale nerozeznává zde již sociální kontrolu známou ze starších čtvrtí. Popisuje také problematiku demografických vln, které se valily socialistickými sídlišti. SHRNUTÍ Text předního českého sociologa Jiřího Musila „Urbanizace českých zemí a socialismus“ je příspěvkem do diskuze o socialistické výstavbě s odstupem více než deseti let od změny politického systému a opuštění výstavby panelových sídlišť. Je tak pojmenováním omylů soicialistickou vládou uváděných v praxi, ale i hledáním vlastních kořenů neboť drtivá část naší urbanizované společnosti bydlí ve městech či přímo sídlištích. Znalost charakteristických neduhů sídlišť a především jejich příčin, tak umožňuje hlubší pochopení problematiky, která je dnes při revitalizaci socialistických sídlišť až děsivě intaktní. Text je také odpovědí na úpadek nesčetně dříve živých měst a historických center měst obecně. Text je kritikou stranického plánování, kritikou plánování, které překročilo své meze a možnosti.

strana 3

U3 I FA ČVUT I LS 2010/2011 I JAN SVOBODA

SOUČASNÁ LETNÁ

..OČÍMA STUDENTA, KTERÝ JE DOMA V JEDENÁCTITISÍCOVÉM VYSOKÉM MÝTĚ Jak vnímám Letnou? Kdy se vůbec zatoulám do této části Prahy? Co mě zde baví? Co mě zde naopak přivádí do rozpaků? Tak především bych chtěl podotknou, jak je patrné z nadpisu, nežiju v Praze. Do Prahy přijíždím jen na týdenní školní pobyty, abych se jako nepříliš urbánní člověk s pocitem uspokojení zase navracel do maloměsta. A nutno dodat, že umístění našeho řadového domku nahráva výstupu z “motoráčku” někde v polích sousední vesnice, abych si mohl znovu dosyta užít neskutečný pocit volnosti procházky silničkou vstříc Vysokému Mýtu. Tenhle krátký film mě nikdy nepřestane bavit. Vystoupit za kopečkem, dvěma zatáčkami dosáhnout horizontu silnice, a pak už jen vnímat věže chrámu Sv. Vavřince, věž Zvonice a tři brány střežící již odnepaměti vstupy do středověkého jádra Vysokého Mýta. Ano, s oblibou shlížím do nížin a dálav. Stejně tak mám rád vzdušnost a viditelný západ Slunce. Nic z toho mi jinak příjemné situování dočasného příbytku v Dejvicích nenabízí. Rád však vybíhám čistit hlavu a narovnat počítačový hrb někam ze sevření dejvických ulic. Do Stromovky nebo na Letnou. Obvykle běžím Stromovkou přes Trojskou lávku a nahoru směrem k Bohnicím. Tam si totiž můžu užít pohled na Prahu z mírrného odstupu a výšiny. Když si člověk odmyslí, že by stačilo jen pár kroků a bohnické sídliště jen mu vrazí kudlu do zad, člověk jako by měl Prahu v malíku. Letná to je jiný zážitek. Zase si tam můžu užívat terénní hrany, pobíhat sem a tam, od Chotkových sadů až k Bruselskému pavilonu, a kroutit hlavou nad tím, jak se ta Praha povedla. Všechno je ale mnohem bezprostřednější, neklidnější a dramatičtější než z Tróji. Opět je pro lepší zážitek zapomenout na sparťanský stadion, jenž pro mě asociuje fotbal se vším všudy, jak ho nesnáším. Dodržuji odstup. Blokovou zástavbou se pak často prosmýknu ulicemi Letné, abych vzápětí zahučel do nudné Stromovky, ta je pro mě o ničem. Je paradoxní, že ačkoliv je Letenská pláň značně rozlehlá, vnímám ji spíš jako cesty. Ať už běžmo nebo tramvají. Člověk si tam uvědomí jak málo podnětů nabízí volný prostor, pokud ztratím kontakt s hranou svahu. Všechny ulice, ačkoli třeba dopravou přetížené, se zdají býti mnohem zábavnější. Může tedy Letenská pláň někdy vůbec nabídnou kvalitní odpočinkový prostor v celém svém rozsahu? Není podobnou volnou plochou v myslích obyvatel a návštěvníků, tak jako se jeví na schwarzplanu? Má při severním okraji vůbec nějakou identitu? Neměla by se opravdu zastavět? Co na to Blanka? LETNÁ V PLÁNECH KARLA PRAGERA A JIŘÍHO ALBRECHTA ...l.P.1965 Soutěžní návrh vytvořila tato dvojice pro tzv. pátou letenskou soutěž. Šedásátá léta jsou dobou velkého optimismu, celosvětového ekonomického růstu, ale také epochou studené války naplno se projevující prostřednictvím kubánské krize. V tehdejší Československé socialistické republice střídá období opojného uvolnění vlivu SSSR náhlý příchod doby temna normalizační doby. Lidé touží po horké novince Škodě 1000MB a možná už brzy se nastěhují do již vznikajících nebo plánovaných panelových sídlišť. Každoročně se po Letenské pláni ulicí či silnicí Obránců míru (dnes Milady Horákové) promenují vojáci československé socialistické armády.

A právě tato porota uděluje Karlu Pragerovi a Jiřímu Albrechtovi II.cenu za jejich návrh urbanistického řešení Letenské pláně a bezprostředního okolí. Tato autorská dvojice předložila dle mého soudu průzračný možná až schématický plán. Položením striktně pravoúhlého rastru do již uzavřeného a prakticky ze všech stran zástavbou orámovaného území učinila velmi silné gesto. Nekompromisní, ne zrovna kontextualistické tváření městkých prostor je však pro Karla Pragera příznačné, jak ještě mnohokrát dokáže na v budoucnu realizovaných stavbách a neuskutečněných vizích. Z propojení Letenské pláně, kde mají být umístěny významné instituce, se severním předpolím Pražského hradu, činí Prager řídící motiv, nadřazený kontextu a osatním vztahům. Od Prašného mostu jakoby “vystřelil” projektil, jenž byl bezelstně namířen před zamýšlený kongresový palác, a kde je projektil zastaven nezměrným prostorem přehlídkové plochy. Řeklo by se jedna střela, jeden projektil, ale střelba obecně mění vnímání reality, času a prostoru. Každé vystřelení ze střelné zbraně je doprovázeno mohutným třeskem a rázovou vlnou. Rázová vlna, silný hluk vznikající při přechodu do nadzvukových rychlostí. Tak tato pomyslná rázová vlna od Pragerovy střely se roztříší a odrazí od okolních objektů s největší vehemencí při severním a východním okraji Letenské pláně. Proti síle vize, kterou zde Prager promítá do prostoru, neobstojí ani 250 metrů dlouhý objem tzv. Molochova. Tato jasná urbanistická stopa je Pragerovou ortogonalní sítí odsunuta až na druhou kolej, to když Prager celou pravoúhlou síť orientuje dle směru Aleje socialismu. Jakoby pro Karla Pragera zástavba východním směrem do Holešovic vůbec nic neznamenala. Opojení symbolismem mocenského významu Pražského hradu je v tuto chvíli mnohem silnější. Ať se na mapku dívám z různých pohledů, nemůžu si pomoci, ale cítím z celého návrhu dosti evidentní ideologický rozměr celého uvažování. Historické sídlo panovníků a v novodobých dějinách pak sídlo prezidentů, propojí Prager velkolepým gestem s novým lidovým stranickým kongresovým palácem. Alej socialismu propojuje dva městké prostory, avšak přechodem přes bastion barokního opevnění hradu, jakoby naznačovala vykročení společnosti ze zavadeného pořádku do nové doby ve které vládne lid, stále však zůstavá pojítkem s historií, kontinuelní dějinnou osou. A tento motiv je pak v menším měřítku, ale o to troufaleji zopakován ambivalentní dvojicí objektů, jež jsou rozděleny hradbou bastionu a současně však propojeny lávkou. SHRNUTÍ Při pohledu na perspektivy vypracované pro doložení soutěžního návrhu mi běhá až mráz po zádech, když si představím monumentalitu nově definovaných městských prostor. Kosmické měřítko volných zpevněných ploch, v dáli pak kvádrovité objekty NG a kongresového paláce, napadá mě tak, nevrátil se Prager zrovna z brazilské Brasilie? Pro mě osobně bylo zajímavé návrh prostudovat, neboť některé momenty přinášejí nové světlo do chápání pozdějších realizací Karla Pragera. Především soubor tří objektů Projektového ústavu v areálu Slovanského kláštera se zdají být čitelnou derivací letenského konceptu. V obou případech se jedná o velmi silné vstupy do stávajícího prostředí, kdy síla Pragerovy vize doslova drtí okolí.

A právě optimistické budovatelské naladění a společenské klima šedesátých let generuje zadání páté urbanistické soutěže. Hlavním impulzem pro její uspořádání je nevyřešená situace kolem odstřeleného Stalinova pomníku (v tomto světle se současný stav jeví snad až příliš ironický a jakoby bez skrupulí odhaluje absenci vize a pevného názoru na toto území). Zadáním je tedy vyřešit výše zmíněný problém, posílit odpočinkovou a vycházkovou funkci hrany svahu letenské pláně v synergii s navazujícími Chotkovými sady. Stavební program je vcelku jasně definovaný, tedy kongresový palác, Národní galerie a další celospolečensky a celostátně významné objekty. Logický je pak požadavek o propojení území se severním předpolím Pražského hradu, při nánosu tehdejší ideologie, cestou pojmenovanou jako Alej socialismu. Zapomenuta pochopitelně nezůstane ani promenádní a přehlídková funkce Letenské pláně. V soutěži je odevzdáno více než šedesát návrhů, nicméně žadný neuspokojí porotu bezvýhradně. Ve zprávě porota zmiňuje překvapení nad neznalostí návrhů a závěrů již proběhnuvších soutěží v případě mnohých autorů, kteří podle poroty nepřinesli do páté letenské soutěže žadné nové impulzy, nýbrž pouze zopakování již dříve předložených představ a plánů.

POPIS, SHRNUTÍ _ KAREL PRAGER, JIŘÍ ALBRECHT - URBANISTICKÁ STUDIE ŘEŠENÍ LETENSKÉ PLÁNĚ 1965

URBANISMUS 3 I JAN SVOBODA I FA ČVUT I LS 2010/2011