Aspirované souhlásky v čínštině a v angličtině Hana Třísková, Orientální ústav AV ČR 5. výroční česko-slovenská sinologická konference, FF MU Brno, 4. – 5. listopadu 2011 (verze odevzdaná Táně Dluhošové 8. 9. 2011)
Úvod Cizinci studující čínštinu jsou rodilými mluvčími mnoha různých jazyků. Jejich mateřštiny si pro utvoření fonologického kontrastu u závěrových souhlásek vybírají z „nabídky“ tří hlavních možností (znělá, neznělá, aspirovaná) různé kategorie. Tyto kategorie se realizují jazyka od jazyka různými fonetickými způsoby: např. znělé fonémy /b/, /d/, // v iniciální pozici ve slově se v češtině vyslovují jako plně znělé (např. ve slovech bota, dudek, guma), kdežto v angličtině jako částečně znělé nebo zcela neznělé (např. ve slovech beat, dog, good). Tyto skutečnosti se promítají do problémů při studiu cizího jazyka: studenti s různým jazykovým pozadím často vnímají, vyhodnocují a napodobují hlásky cizího jazyka chybně. Lze se setkat s rozmanitými typy chyb – ať už v percepci, nebo v produkci řeči. Má-li tyto chyby pedagog napravit, je důležité znát jejich zdroje. Náš článek se pokusí srovnat situaci ve třech jazycích, jejichž souhláskový systém je odlišně postaven: ve studovaném jazyce – čínštině, v mateřském jazyce čtenářů tohoto článku – češtině (resp. slovenštině), a v běžně známém cizím jazyce – angličtině. Nejprve se budeme obecně zabývat fonetickou povahou aspirace (jakým způsobem vzniká efekt aspirace, jak se aspirované souhlásky fyzicky liší od neaspirovaných). K tomu budeme potřebovat parametr zvaný „nástup hlasivkového tónu“ (VOT). Poté budeme zkoumat fonologické využití aspirace, znělosti a neznělosti v různých jazycích. Budeme zjišťovat, zdali se dá aspirovanost, znělost a neznělost jednotně vymezit pro všechny jazyky. Nakonec probereme důsledky zjištěných faktů pro výuku čínštiny, resp. pro výuku cizích jazyků obecně. Vzhledem k tomu, že některé fonetické termíny užívané v textu („afrikáta“, „desonorizace“, „fonace“ apod.) nemusí být běžné známé, na konec článku je připojen malý terminologický slovníček.
1
Aspirované souhlásky Čínština oplývá bohatstvím aspirovaných (přídechových) souhlásek; kontrast aspirovanosti je páteří čínského souhláskového systému. Jednak zde nalézáme tři aspirované závěrové souhlásky: /p/, /t/, /k/ (výslovnost: [ph], [th], [kh]). Dále jsou tu tři aspirované polozávěrové souhlásky: /c/, /ch/, /q/ (výslovnost: [tsh], [t h], [t h]). Závěrové souhlásky se cizím slovem nazývají okluzivy. Polozávěrové se nazývají afrikáty. Níže budeme těchto termínů užívat. Čeština ani slovenština aspirované souhlásky nemají. Páteří souhláskového systému zde není kontrast aspirovanosti, nýbrž kontrast znělosti (/b/ – /p/, /d/ – /t/ atd.). Není proto divu, že našim studentům dělávají čínské aspiráty potíže. Jednak mohou mít problémy s jejich výslovností (např. intenzitu aspirace přehánějí a – v duchu české transkripce – vsouvají českou souhlásku „ch“). Jednak mívají problémy se zapamatováním párů čínských slabik lišících se v aspirovanosti iniciální souhlásky (např. si můžou plést bǎo a pǎo). Je to proto, že aspiraci nejsou naučeni „slyšet“ – v jejich rodném jazyce nevystupuje jako distinktivní rys, který rozlišuje významy slov. Nejsou na ni tedy citliví. Je pravda, že aspirované souhlásky by měli znát z angličtiny. Zde je ovšem situace jiná: aspirace – na rozdíl od čínštiny – v angličtině nevystupuje jako distinktivní rys (vysloví-li český mluvčí číslovku two, jako „tů“, aniž by u souhlásky „t“ uplatnil přídech, rodilý mluvčí angličtiny mu bude i tak rozumět). Nástup hlasivkového tónu (VOT) Pro fonetický popis závěrových (a případně i polozávěrových) souhlásek existuje užitečný parametr, který se nazývá nástup hlasivkového tónu. Vystihuje důležité artikulační a akustické vlastnosti souhlásek; s jeho pomocí se lze vyjádřit odlišné vlastnosti souhlásek znělých, neznělých a aspirovaných. Anglický termín je Voice Onset Time, zkráceně VOT (pro jednoduchost budeme tuto zkratku dále užívat). Čínský termín je sǎngyīn qǐshǐ shíjiān 嗓音起 始时间. Klasickým článkem k danému tématu je Lisker & Abramson 1964. Pokud jde o publikace týkající se čínštiny, shrnutí VOT nabízí Lin 2007:37 (kniha je v angličtině), nebo Lin & Wang 2003:86 (kniha je v čínštině). Co je to VOT je patrné z následujících tří diagramů. Znázorňují situaci pro znělou okluzivu [b], neznělou okluzivu [p] a aspirovanou okluzivu [ph].
2
(1)
znělé [b]
(2)
neznělé [p]
(3)
aspirované [ph]
negativní VOT (např. -130 ms)
nulový VOT (0 ms)
pozitivní VOT (např. 110 ms)
Horní část všech tří diagramů je stejná. Je zde vidět tři fáze artikulace: první fáze (uzavírající se „špička“) je utvoření závěru – průchod vzduchu mluvidly je kompletně zablokován kontaktem horního a dolního rtu. Druhá fáze (rovná čára) je trvání závěru. Konečně třetí fáze (otvíravá „špička“ a pokračování dvou paralelních čar) je uvolnění závěru – rty se oddálí a uvolní průchod vzuchovému proudu, který je potřebný pro artikulaci samohlásky. Dolní část diagramů se liší. Je zde vidět aktivita hlasivek: rovná čára znamená, že hlasivky jsou v klidu. Vlnitá čára naznačuje, že hlasivky vibrují. Bod, kdy se rovná čára mění na vlnitou, je začátkem fonace: hlasivky se začínají chvět. (1) První diagram ilustruje tvoření znělé okluzivy [b], která je následovaná samohláskou (jako např. slabika [ba] v českém slově balík). Hlasivky začínají vibrovat už před uvolněním závěru (buď hned po utvoření závěru, nebo velmi brzy potom). Taková situace je charakteristická pro znělé okluzivy. Můžeme si to snadno ověřit: položíme si ruku na hrtan a velmi pomalu vyslovíme balík. Jestliže artikulaci značně zpomalíme a protáhneme dobu trvání závěru (tj. rty zůstávají semknuty), pod prsty je cítit chvění vibrujících hlasivek. (2) Druhý diagram ilustruje tvoření neznělé okluzivy [p], která je následovaná samohláskou (jako např. slabika [pa] v českém slově pata, nebo v čínském slově bā 八 „osm“). Moment kdy začíná fonace (začátek vlnité čáry) koinciduje s uvolněním závěru (otvíravá špička). Taková situace je charakteristická pro neznělé okluzivy. Hlasivky začínají vibrovat přibližně ve chvíli uvolění závěru nebo velmi brzy po něm.
3
(3) Třetí diagram ilustruje tvoření aspirované okluzivy [ph], která je následovaná samohláskou (jako např. slabika [pha] v čínském slově pà 怕 „bát se“; souhláska [ph] se objevuje též např. v anglickém slově powder „prášek“). Hlasivky začínají vibrovat až nějakou dobu po uvolnění závěru. To je charakteristické pro neznělé aspirované okluzivy. Každý ze tří diagramů znázorňuje odlišnou koordinaci mezi souhláskovým artikulačním gestem (v popsaných třech případech labiálních souhlásek je gesto stejné; je to aktivita rtů tvořících závěr) a činností hlasivek. Tuto koordinaci lze vystihnout za pomocí určité číselné hodnoty parametru VOT. Hodnota VOT může být buď negativní (např. plně znělé [b] může mít VOT -130 ms), nulová (např. neznělé [p] mívá VOT okolo 0 ms), nebo pozitivní (např. aspirované [ph] může mít VOT 110 ms).
Definice VOT Ladegoged (2006:146) definuje VOT jako „interval mezi uvolněním překážky a začátkem fonace”. Při artikulaci závěrové souhlásky (okluzivy) je tedy VOT doba, která uplyne mezi uvolněním závěru a momentem, kdy začnou vibrovat hlasivky. Při artikulaci polozávěrové souhlásky (afrikáty) je VOT doba, která uplyne mezi uvolněním úžiny a momentem, kdy začnou vibrovat hlasivky (připomeňme, že u polozávěrových souhlásek má překážka dvě fáze: závěrovou a úžinovou). VOT se měří v milisekundách. Na výše uvedených diagramech je VOT vidět jako interval mezi otvíravou „špičkou“ v horní části diagramu (špička znázorňuje uvolnění závěru), a tím bodem v dolní části diagramu, kdy se rovná čára mění na vlnitou. Mezi diagramy předloženými výše chybí čtvrtá možnost – znělá aspirovaná souhláska. Důvod je následující: aspirace se nejčastěji objevuje u neznělých souhlásek. Aspirované znělé souhlásky jsou v jazycích světa vzácné; vyskytují se v některých jazycích Indie (např hindština má [b ], [d ], [ ]). Znělá aspiráta vypadá z hlediska artikulace takto: v intervalu mezi uvolněním závěru a nástupem modální (tj. „normální“) fonace pro samohlásku je slyšet kratičký interval tzv. dyšné fonace (angl. breathy voice). V námi zkoumaných jazycích (čínština, angličtina, čeština) se znělé aspiráty nevyskytují a navíc jsou ojedinělé i napříč jazyky, proto je opomíjíme.
4
VOT je kontinuum Výše jsme rozlišili tři základní hodnoty VOT: negativní (pro znělé), nulovou (pro neznělé) a pozitivní (pro aspiráty). Zavést takovéto základní rozlišení je užitečné. Avšak hodnota VOT je samozřejmě kontinuum. Rozpětí sahá od výrazně negativních hodnot přes mírně negativní, nulu, mírně pozitivní až po hodnoty výrazně pozitivní. Jinými slovy, může existovat mnoho rozličných situací v koordinaci mezi uvolněním závěru a aktivitou hlasivek. Škála souhlásek pak vypadá takto: plně znělé ⇒ částečně znělé ⇒ neznělé ⇒ slabě aspirované ⇒ silně aspirované – Na levé straně škály stojí plně znělé okluzivy. Mají výrazně negativní VOT (vibrace hlasivek začíná hned po utvoření závěru). Tato situace byla ilustrována na prvním diagramu. Příkladem je plně znělá okluziva [d] v sindhštině, která má VOT cca -130 ms (Ladefoged 2006:146). Také české okluzivy /b/, /d/, /g/ na začátku slova (např. ve slovech bazén, dole, guma) jsou plně znělé. České [b] může mít VOT cca -140 ms. – Dále existují částečně znělé okluzivy. Mají jenom mírně negativní VOT (vibrace hlasivek začíná až s určitým odstupem po utvoření závěru, ale pořád ještě před jeho uvolněním). Takto se mohou realizovat anglické /b/, /d/, // v iniciální pozici, např. ve slovech beat, dog, gate (jak zmiňuje např. Cruttenden 2001:162). Velmi často se však vyslovují jako zcela neznělé. K problému se vrátíme později. – Na dalším bodě škály jsou neznělé okluzivy. Mají VOT okolo nuly (vibrace hlasivek začíná bezprostředně či s velmi malým odstupem po uvolnění závěru). Tato situace byla ilustrována na druhém diagramu. Příkladem jsou české /p/, /t/, /k/ (např. v českých slovech pásek, tužka, koleno). Např. české [p] může mít VOT okolo 5 ms. Nebo [t] v sindhštině má VOT méně než 20 ms (Ladefoged 2006:146). – Dále na kontinuu najdeme mírně aspirované okluzivy. Mají mírně pozitivní VOT (vibrace hlasivek začíná s určitým odstupem po uvolnění závěru). Příkladem jsou anglické /p/, /t/, /k/ v iniciální pozici. Např. [kh] v anglickém slově keyboard má VOT asi 80 ms, nebo [th] v sindhštině, které má VOT asi jen 50 ms (Ladefoged 2006:146). – Na pravé straně škály stojí silně aspirované okluzivy. Mají výrazně pozitivní VOT (vibrace hlasivek začíná až s výrazným odstupem po uvolnění závěru). Tato situace byla ilustrována na třetím diagramu. Příkladem je [kh] z indiánského jazyka Navajo (Ladefoged 2006:146): jeho
5
VOT je cca 160 ms, což je dvakrát tolik než u anglického [kh]. O něco méně má čínské [kh]: ve slabice ka má 97 ms (Wu 204:47) V jazycích pozorujeme následující tendenci: znělost / neznělost mívá souvislost s mírou napjatosti souhlásky: neznělé souhlásky bývají napjaté (angl. tense, též fortis), kdežto neznělé bývají nenapjaté (angl. lax, též lenis). Aspirované (které jsou obvykle neznělé) bývají značně napjaté, neboť vyšší míra napjatosti je pro realizaci aspirace příhodná (Palková 1994:77). Níže se budeme detailněji věnovat aspirovaným souhláskám. Aspiráty existují v mnoha jazycích světa. Nejčastěji to jsou okluzivy (jako jsou čínské /p, t, k/). Příkladem je [ph] v čínských slovech pàng 胖 „tlustý“, piāo 票 „lístek“, nebo v anglických slovech pencil, peace, paper. Méně často se v jazycích objevují aspirované afrikáty. Těmi se může pochlubit čínština: /c, ch, q/. Příkladem je čínské /c/ [tsh] ve slově cù 醋 „ocet“.
Fonetická charakteristika aspirát Artikulace aspirát Tvoření aspirovaných souhlásek lze popsat následovně: artikulační orgány se k sobě přiblíží a vytvoří překážku. Poté se překážka uvolní. Avšak fonace pro následující samohlásku nezačíná okamžitě: nejdřív následuje kratičký interval bez jakékoli (modální) fonace. Během této fáze se vzduch vytlačovaný z plic rychle pohybuje vokálním traktem. Není zpomalován ani hlasivkami (protože ty jsou široce rozevřené), ani žádnou strikturou v oblasti nadhrtanových dutin (protože striktura utvořená pro artikulaci souhlásky již byla uvolněna). Rychlý proud vzduchu vytváří při svém průchodu vokálním traktem slabý třecí šum. Ten se nazývá aspirace. Po tomto kratičkém šumovém intervalu se hlasivkové vazy přiblíží k sobě a začnou vibrovat, aby vytvořily hlas nutný pro artikulaci samohlásky. V diagramu pro slabiku [pha] odpovídá aspiraci interval mezi druhou a třetí svislou čarou:
VOT má pozitivní hodnotu, která odpovídá délce „nehlasného“ intervalu. VOT musí překročit jistou minimální hodnotu; jestliže je hodnota VOT sice pozitivní, ale velmi malá (např. 10 ms), souhláska je vnímána jako „obyčejná“ neznělá neaspirovaná (viz např. Lin 2007:37).
6
Jinými slovy, neznělé neaspirované mohou mít (nulový až) nepatrně pozitivní VOT. Např. neznělé neaspirované [t] může mít VOT až 15-20 ms, neaspirované [k] může mít VOT dokonce až 20-30 ms. Hodnota VOT závisí mj. na místě striktury: je-li místo tvoření více vzadu, pozorujeme tendenci k delšímu VOT. Např. velára [kh] mívá delší VOT než alveolára [th] nebo než labiála [ph]. Z toho vyplývá, že minimální hodnota VOT, od které posluchač vnímá souhlásku jako aspirovanou, se pro různé souhlásky liší – a to podle místa jejich tvoření. Např. minimální hodnota VOT pro aspirované [th] je asi 20 ms, kdežto pro [kh] musí být aspoň cca 30 ms. Obecně platí, že čím vyšší hodnota VOT, tím silnější je aspirace (Ladefoged 2006:146). Slabě aspirované [kh] má hodnotu VOT asi 50-60 ms, např. v indické sindhštině, mírně aspirované [kh] má VOT okolo 80 ms, např. v angličtině. Hodnoty VOT okolo 100ms a více představují velmi silnou aspiraci. Příkladem je čínské [kh] – Wu (2004:47) pro něj ve slabice ka udává VOT 97ms. V jazyce Navajo může být hodnota VOTu pro [kh] ještě větší: 160 ms, což je dvakrát tolik než v angličtině.
Zdroj aspiračního šumu Diakritická značka pro aspiraci v Mezinárodní fonetické abecedě (IPA) je povýšené písmenko „h“ (např. u souhlásky [kh]). Symbol [h] značí v IPA neznělou glotální (laryngální) frikativu. IPA konvence pro zápis aspirace tedy naznačuje, že aspirace je tření laryngálního původu. Mnoho autorů v tomto duchu přijmá názor, že aspirace je třecí šum vznikající v hlasivkové štěrbině. Jinak řečeno, nahlížejí aspiraci jako určitý mechanismus fungování hlasivek. Např. Cruttenden (2001:151). Často je tomu skutečně tak: např. v čínském slově tā 他 [tha] je aspirace u iniciální souhlásky tvořena právě tímto způsobem. Situace je však komplikovanější. Aspirační šum je nezřídka jiného než laryngálního původu: může vznikat přímo v místě striktury, tj. v místě hlavní artikulace souhlásky, a to v průběhu uvolňování striktury. Tak např. u anglického iniciálního /t/ [th] má aspirace charakter frikativy [s]: too → [tsu], till → [tsl], time → [tsam]. Jestliže se uvolnění striktury zpomalí, může to dokonce způsobit zřetelnou afrikaci (frikativizaci) původně závěrové souhlásky. Cruttenden (2001:164) upozorňuje, že jeli slabika nepřízvučná, afrikace může skončit až nahrazením okluzivy afrikátou: time → [tsam], important → [m ptsnt]. Pro čínské t [th] však takovou afrikaci nepozorujeme –
7
zdroj aspiračního šumu totiž pro tuto čínskou souhlásku není v místě striktury, nýbrž v místě přípravy na následující samohlásku. Čínské aspirované [th] je tak jiné než anglické aspirované [th]: čínské slovo tù 吐 „zvracet“ zní jinak než anglická číslovka two. Podobně čínské tī 踢 „kopat“ zní jinak než anglické tea. Jako další příklad uveďme čínskou afrikátu q. Její výslovnost se standardně zapisuje jako [t h]. Aspirační šum však má ve skutečnosti charakter alveopalatální frikativy [ ] (připomeňme, že samotným symbolem [ ] se zapisuje výslovnost čínské iniciální souhlásky x, např. ve slově xī [ i] 西 „západ“). Správný zápis aspiráty q je tedy [t ] – výslovnost souhlásky se pouze o něco protáhne. Např. slovo qì 气 lze transkribovat jako [t i] (což by bylo možno rovnou napsat jako [t i]). Podobně qù 去 se přepíše jako [t y] (což by bylo možno rovnou napsat jako [t y]). Další možností je, že aspirační šum vzniká v místě přípravy artikulace na následující samohlásku (šum je homorgánní s následujícím vokálem). V tom případě se u téže souhlásky může charakter šumu lišit podle toho, jaká samohláska následuje. Příkladem je čínská souhláska p: ve slově pù 瀑 „vodopád“ vzniká šum v místě přípravy na zadní samohlásku [u]; zdroj šumu je v oblasti měkkého patra a připomíná zvuk velární frikativy [x]. Ve slově pà 怕 „bát se“ vzniká šum v místě přípravy na otevřenou samohlásku [a]; zdroj šumu je v hlasivkové štěrbině a připomíná zvuk glotální frikativy [h]. Ve slově pí 皮 „kůže“ vzniká šum v místě přípravy na přední samohlásku [i]; zdroj šum je v oblasti tvrdého patra a připomíná palatální frikativu []. V této souvislosti citujme Skaličkovou (1982:115-116): „V literatuře se často tradoval názor, že podstatou aspirace obecně, a aspirace v germánských jazycích zvláště, je určitá speciální hlasivková artikulace. Tento názor se však ukázal pochybeným. Při anglické aspiraci jde, obecně řečeno, o přechodovou frikci homorgánní okolí a danou volným způsobem navázání anglických fortisových okluzív [tj. neznělých /p/, /t/, /k/] k následujícím vokálům. Detenze [tj. uvolnění závěru] těchto okluzív musí totiž více nebo méně plně proběhnout, dříve než nastoupí vokál. Onen úsek navázání obou prvků je pak vyplněn třecím šumem, vznikajícím však nikoli v glottidě, ale v místě největšího zúžení výdechové cesty, tj. buď v místě původního závěru (což je nejčastější), nebo v místě přípravy pro následující samohlásku… o tom svědčí různý auditivní dojem aspirace, a to nejen u různých konsonantů před týmž vokálem (card – tart – part, cool – tool – pool), ale i u téhož konsonantu před různými vokály (keel – cool, tip – tap).“ 8
Je tedy dobré mít na paměti, že navzdory „jednotnému“ značení aspirace symbolem [h] může být zdroj aspiračního šumu u čínských aspirát na odlišných místech, a že může být rozmanitý i u jedné a téže souhlásky. Srovnejme např. odlišnou povahu aspirace u iniciálních souhlásek slov pà 怕, pí 皮, qù 去. Pokud pak jde o specifikaci místa šumu, v duchu Skaličkové se nabízí vůbec neuvažovat první možnost – tj. vznik aspiračního šumu v hlasivkové štěrbině. Jde totiž vlastně o speciální případ možnosti třetí: jestliže po aspirátě následuje otevřená samohláska [a], nejpohodlnějším místem pro vznik aspiračního šumu je glottis; např. pà 怕 se vysloví jako [pha], tā se vysloví jako [tha] (druhou „pohodlnou“ možností pro vznik šumu je místo tvoření souhlásky – viz angličtina: time [tsam]). Různé zdroje šumu (mócā shēngyuán 摩擦声源) u čínských aspirát podrobně probírá ve své instrumentální studii Wu (2004:59). V učebnicích se však na tyto jemnosti většinou neupozorňuje, přestože jejich ignorování může vést ke zřetelně nepřirozené výslovnosti. Např. Wu et al. (1992:63) uvádějí pro všechny aspiráty souhrnně: „Po detenzi zůstávají hlasivky rozevřené a prochází jimi slabý vzduchový proud; protože se nad hlasivkami mezi hrtanem a hltanem utvoří malá striktura, vzniká slabé tření...“ Povaze aspiračního šumu u konkrétních souhlásek se výjimečně věnuje Zhu (1997:63-70). Viz též Třísková (2010:146).
Trvání aspirát Hlavním rysem aspirovaných souhlásek je prodloužené trvání v porovnání s jejich neaspirovanými protějšky: aspiráty mají delší VOT (v intervalu mezi uvolněním závěru a nástupem fonace se realizuje aspirační šum). Rozdíl v trvání je přitom mnohem výraznější u okluziv než u afrikát. Např. rozdíl v trvání mezi čínským /t/ [th] a /d/ [t] je mnohem výraznější, než je rozdíl v trvání mezi /c/ [tsh] a /z/ [ts]. Proč je tomu tak? Důvody jsou tyto: Artikulace afrikát je v principu složitější než artikulace závěrových souhlásek: u okluziv se tvoří pouze závěr (např. [t] v českém slově také), kdežto u afrikát se nejprve utvoří závěr, ten pak přechází v úžinu (např. [ts] v českém slově cibule). Trvání afrikát je tedy z podstaty delší než trvání okluziv. Jestliže se k afrikátě, která má už tak jako tak značně dlouhé trvání, přidá aspirace, celkové trvání souhlásky už nemůže být příliš prodlouženo: v samotné afrikátě již je obsažen interval frikce; dodatečná frikce představující aspiraci má tedy své limity. Shrneme-li, tak rozdíl v trvání mezi aspirovanou a neaspirovanou afrikátou není tak zřetelný, jako rozdíl v trvání mezi aspirovanou a neaspirovanou okluzivou.
9
Míra napjatosti u aspirát Nejprve připomeňme, že neznělé souhlásky jsou obvykle napjatější než znělé – např. [p] je napjatější než [b] (viz výše). Jestliže se k neznělé souhlásce přidá aspirace, děje se tak obvykle ruku v ruce s dalším nárůstem napjatosti. Ta je totiž pro aspiraci příhodnější než nenapjatost. Je to ovšem pouze tendence – čínské aspiráty nejsou výrazně napjaté. Respektive, jak konstatuje např. Liang (1963:99), jsou jen o málo napjatější než neznělé neaspirované čínské souhlásky, které samy osobě příliš napjaté nejsou (např. výslovnost neznělého čínského b je vhodné zapsat spíše jako nenapjaté [b ], než jako napjaté [p] – viz též níže).
Definice aspirace Nyní, když známe rozličné fonetické vlastnosti aspirát, můžeme se podívat na definici aspirace u různých autorů. Podle Ladefogeda (2006:56) ji lze (pro okluzivy) charakterizovat takto: „Aspirace je neznělý interval, který následuje po artikulaci okluzivy a trvá do začátku fonace pro samohlásku“. Detailnější definici lze najít v publikaci Ladefoged & Maddieson (1996:70): „Aspirace je interval následující po uvolnění striktury a trvající do začátku normální [tj. modální] fonace, během nějž jsou hlasivkové vazy znatelně víc oddáleny, než je tomu u hlásek s modální fonací.“ Z obou těchto definic vyplývá, že hlavním znakem aspirát je významně dlouhý VOT. Existují ovšem i jiné charakteristiky aspirace. Např. Crystal (1997:30) uvádí, že je to „slyšitelný dech, který může doprovázet artikulaci některých hlásek; konkrétně se objevuje po uvolnění závěru u některých typů ploziv.“ (ploziva je zhruba totéž co okluziva) Crystal hovoří o audible breath, „slyšitelném dechu“. Jiní autoři užívají výrazů jako “puff of air“, “strong burst of air“ apod. V tomto pohledu je aspirace v zásadě šumem glotálního původu, který vzniká díky silnému výdechovému proudu vyrážejícímu z plic po uvolnění překážky. To je však zpochybnitelné (viz výše – Skaličková 1982). Jiný popis aspirované souhlásky najdeme u Cruttendena (2001:151): „Mezi uvolněním závěru plozivy a začátkem následující samohlásky je neznělý interval, během nějž dochází k silnému vypuzení dechu.“ Výčet rozličných názorů čínských autorů na aspiraci předkládá Wu Zongji 2004:32; původní článek je z r. 1988. (Fonetik Wu Zongji, který v r. 1957 navštívil Prahu, byl předním čínským badatelem v oblasti experimentální fonetiky; po řadu let stál v čele fonetické laboratoře Lingvistického ústavu CASS v Pekingu. Zemřel dne 30. 7. 2010 ve věku 101 let.) Jak uvádí 10
Wu, čínští lingvisté jsou tradičně toho názoru, že aspirované souhlásky se liší od neaspirovaných v „síle výdechového proudu“ – qìliú qiáng ruò 气流强弱. Wu konstatuje, že ani takováto, ani žádná jiná z existujících definic není uspokojivá a úplná. Wu nezmiňuje raný článek Liang Zhi´ana (1963), který instrumentálně zkoumal akustické vlastnosti čínských aspirát. Jeho závěr byl následující (str. 99): „Hlavní vlastností aspirovaných souhlásek je určitá délka vytvořeného šumu: aspirované souhlásky mají šum delší, neaspirované souhlásky kratší.“ Liang tedy v podstatě dospívá k obdobnému názoru jako západní lingvisté pracující s parametrem VOT (jím zmiňovaný šum se realizuje v intervalu do nástupu hlasivkového tónu; tento interval má pro aspiráty zvýšenou délku). Wu se pokouší vystihnout podstatu aspirace komplexním způsobem. Aspiraci je podle něj pravděpodobně dobré vymezit jako komplex několika artikulačních a akustických vlastností, nikoli jako jediný rys nebo parametr. To je názorem nejen Wu Zongjiho, ale např. i Zhu Chuana (1997:65), který píše: „Současné fonetické výzkumy prokazují, že rozdíl mezi aspirovanými a neaspirovanými souhláskami netkví v jediné vlastnosti. Rozdíl mezi oběma typy zahrnuje [následující chrakateristiky]: sílu výdechového proudu, velikost tlaku vzduchu, délku VOT, umístění zdroje zvuku aj.“ Můžeme tedy uzavřít: Jestliže ponecháme stranou poměrně neobvyklou skupinu znělých aspirát existujících v některých jazycích Indie, můžeme výslovnost aspirovaných souhlásek charakterizovat následovně: jsou to neznělé souhlásky, u kterých existuje po uvolnění striktury určitý odklad nástupu fonace pro následující samohlásku. Tento interval je vyjádřen vyšší hodnotou VOT. Během něj je slyšet slabý třecí šum, který může být různého původu: buďto vzniká v hlasivkové štěrbině (tj. je glotálního původu), anebo vzniká v místě striktury (tj. místě artikulace souhlásky), anebo v místě přípravy artikulace na následující samohlásku. Dosud jsme se zabývali fonetickými, artikulačními vlastnostmi souhlásek. Teď přeneseme naši pozornost od fonetiky k fonologii – neboli ke způsobu, jak ty či ony souhlásky fungují ve fonologických systémech konkrétních jazyků. Laryngální rysy Ve fonologii se aktivita / nezapojenost hlasivek a přítomnost / nepřítomnost aspirace vyjadřují distinktivními rysy [±znělá] a [±aspirovaná] (angl. [±voice] a [±aspirated]; někteří autoři užívají rysu [±spread glottis] ). Uveďme příklad: české /b/ v iniciální pozici je [+znělá], české
11
/p/ je [–znělá]. Rys aspirovanosti se v českém souhláskovém systému neuplatňuje. Pro čínštinu viz např. Lin (2007:140). Rysy [±znělá] a [±aspirovaná] spadají do skupiny tzv. laryngálních rysů. (Ostatní skupiny distinktivních rysů jsou major class features, place features aj.) Podívejme se, jak jsou laryngální rysy [±znělá] a [±aspirovaná] využívány pro utvoření fonologického kontrastu v různých jazycích. Teoreticky existují čtyři možné kategorie souhlásek, odlišené různými kombinacemi hodnot „+“ a „–“: – neznělá neaspirovaná
[–znělá] [–aspirovaná]
– neznělá aspirovaná
[–znělá] [+aspirovaná]
– znělá neaspirovaná
[+znělá] [–aspirovaná]
– (znělá aspirovaná)
[+znělá] [+aspirovaná]
První, podtržená kategorie je v jazycích světa pravděpodobně univerzální. Patricia Keating (1984:296) shledává, že všechny z 51 zkoumaných jazyků jejího vzorku jazyků mají neznělé neaspirované souhlásky. Podobně Maddieson (1984) zjišťuje, že v databázi UPSID (UCLA Phonological Segment Inventory Database), která obsahuje data o 451 jazycích, 92% jazyků má neznělé okluzivy (bez dalších modifikací). Naproti tomu čtvrtá kategorie (je uvedena v závorce) je v jazycích značně řídká. Necháme ji tedy stranou. Pro naše účely konstatujme, že pro vytvoření fonologického kontrastu si jazyky vybírají buď dvě, nebo tři z následujících tří kategorií (srov. též Ladefoged 2006:147-149): – neznělá neaspirovaná
dále jen „neznělá“
– neznělá aspirovaná
dále jen „aspirovaná“
– znělá neaspirovaná
dále jen „znělá“
Jazyky kontrastující dvě kategorie Většina jazyků si vybírá dvě (nikoli tři) kategorie. První ze jmenovaných – neznělá – je využita víceméně ve všech jazycích, jak bylo řečeno. Druhá kategorie, která se k ní přidává pro vytvoření kontrastu, je buďto aspirovaná, nebo znělá. To znamená, že jazyk uplatňuje buďto kontrast aspirovanosti, nebo kontrast znělosti. a) kontrast aspirovanosti:
neznělé x aspirované
(např. /p/ x /ph/)
b) kontrast znělosti:
neznělé x znělé
(např. /p/ x /b/)
12
V jazycích světa je běžněji využíván kontrast znělosti než kontrast aspirovanosti. Maddieson (1984) uvádí, že 67% jazyků v databázi UPSID má ve svém fonologickém inventáři neznělé okluzivy, zatímco pouhých 29% jazyků má aspirované okluzivy. Z mnoha jazyků, které kontrastují dvě kategorie, jmenujme následujcící: čeština, angličtina, němčina, francouzština, ruština, polština, pekingská čínština nebo kantonština. ● Čeština, francouzština, ruština, španělština a – s jistými výhradami – také angličtina mají kontrast znělosti. Nalézáme v nich kontrastující páry souhlásek jako např. neznělé /p/ x znělé /b/. Několik příkladů minimálních párů: české pije vs. bije, francouzské peau vs. beau, anglické pin vs. bin. ● Čínština má kontrast aspirovanosti. Nalézáme v ní kontrastující páry souhlásek jako např. neznělé /p/ x aspirované /p h/. Příkladem minimálního páru je bà [pa] 把 „držadlo“ a pà [pha] 怕 „bát se“. Jazyky kontrastující tři kategorie Méně často přijímají jazyky tříčlenný kontrast (to znamená, že využívají všech tří kategorií). Příkladem je arménština, thajština, barmština nebo šanghajština. Např. v šanghajštině je kontrast mezi /b/, /p/, /ph/: 抱 [b] obejmout“, 报 [p] “noviny“, 泡 [ph] “nasáknout“ (tóny neuvádíme). Jazyky kontrastující čtyři kategorie Pro úplnost připomeňme jazyky, které mají čtyřčlenný kontrast. Poslední kategorie, která přistupuje, jsou znělé aspirované. Např. hindština má /p/, /ph/, /b/, /bh/. To je ovšem v jazycích světa značně neobvyklé, jak jsme poznamenali. V tomto příspěvku se budeme zabývat čínštinou, angličtinou a češtinou. Všechny tyto jazyky užívají dvoučlenný kontrast. Budeme zjišťovat, jaká je situace s aspirací v těchto třech jazycích. Aspiráty v čínštině Čínština patří k jazykům, které využívají aspirovanosti jako distinktivního rysu (viz např. Wu 1992:62, nebo Lin 2007:140: [±aspirated]). Aspirace u iniciální souhlásky rozlišuje významy morfémů (bà [pa] 把 „držadlo“ –– pà [pha] 怕 „bát se“, nebo dú 毒 [tu] „jed“ –– tú [thu]
13
涂 „natřít“). Z toho vyplývá, že když mluvčí opomene přidat aspiraci, riskuje zmatení významů. Populárním příkladem je dùzi bǎo le 肚子饱了 „břicho je plné“ vs. tùzi pǎo le 兔 子跑了„zajíc utekl“. Opomenutí aspirovat tedy není jenom nějaká chyba, ale závažná chyba. Rys aspirovanosti je páteří systému čínských souhlásek. Z celkového počtu 21 (iniciálních) souhlásek jich 12 – jsou to všechny okluzivy a všechny afrikáty – vstupuje do páru rozlišeného přítomností či absencí aspirace. Je šest takových párů (fonémy jsou psány v pinyinu):
tři páry okluziv:
/b/ [p] – /p/ [p h]
/d/ [t] – /t/ [th]
/g/ [k] – /k/ [kh]
tři páry afrikát:
/z/ [ts] – /c/ [tsh]
/zh/ [t] – /ch/ [th]
/j/ [t] – /q/ [th]
Čínština má tedy celkem šest aspirovaných souhlásek: tři okluzivy:
/p/ [ph],
/t/ [th],
/k/ [kh]
tři afrikáty:
/c/ [tsh],
/ch/ [t h],
/q/ [t h]
Aspirované afrikáty jsou v jazycích světa řídké – čínština se svým ch [t h] a q [t h] je mezi jazyky světa výjimečná (jak poznamenávají Ladefoged & Maddieson 1996:90). Zdroj aspiračního šumu je u jednotlivých čínských aspirát nestejnorodý a také se mění se podle následující samohlásky. Můžeme rozlišit dvě situace: následující samohláska je buďto přední (i, ü), nebo ne-přední (a, e, o, u). Výše jsme uvedli příklady pí 皮 „kůže“ a pà 怕 „bát se“. Zbývajících souhlásek, které nevstupují do kontrastu aspirace, je devět: tři sonory
/m/ [m], /n/ [n], /l/ [l]
tři frikativy
/f/ [f], /s/ [s], /x/ [ ], /h/ [x]
K nim přistupují dva případy /sh/, /r/, které mají v systému zvláštní místo. Uvedli jsme, že znělost není v čínštině distinktivní. Avšak mnoho autorů má za to, že u jediného páru souhlásek /sh/ – /r/ znělost jako distinktivní vystupuje. Obě souhlásky pokládají za frikativy, kde /sh/ je neznělé a /r/ je znělé. Ovšem mnoho jiných autorů má proti takové analýze námitky. Argumentují tím, že dané fonologické řešení je v rámci celého fonologického systému souhlásek nekonzistentní: tj. je podle nich nekonzistentní, aby se kontrast znělosti objevoval u jediného páru. Preferují jiné řešení – /r/ pokládají za sonoru.
14
Neznělé čínské souhlásky se mohou za určitých okolností sonorizovat (zejména v nepřízvučných slabikách: např. /b/ ve větě Lái ba! 来吧!). Ovšem rozdíl ve znělosti není distinktivní. Aspiráty v angličtině V angličtině je situace jiná než v čínštině. Jako základní distinktivní rys v systému souhlásek je přijímána znělost (např. Cruttenden 2001:149). Nalézáme zde tři páry závěrových souhlásek, ve kterých je první člen neznělý a druhý člen znělý: /p/ – /b/, /t/ – /d/, /k/ – /g/. Přestože však aspirace není v angličtině distinktivním rysem, aspirované souhlásky se zde objevují. Když rodilý mluvčí vysloví následující slova: pin, pencil, too, time, key, keyboard, lze jasně zaslechnout, že okluzivy /p, t, k/ vyslovuje s určitou mírou aspirace: jako [ph], [th], [kh]. V češtině, která má také kontrast znělosti, ovšem žádný takový jev nepozorujeme. Jakou povahu vlastně v angličtině aspirace má? Aspirace v angličtině existuje jako pouhý doprovodný fonetický rys artikulace u neznělých souhlásek /p, t, k/, pokud se tyto nacházejí v určité pozici: to jest v iniciální pozici: pin, too, key, a/nebo na začátku přízvučné slabiky: potato (Cruttenden 2001:151, Roach 1996:32). Pouze když je iniciální /p, t, k/ následováno frikativou /s/ (spin, stuck, skies), aspirace není přítomna; výslovnost je [sp], [st], [sk]. V ostatních situacích se /p, t, k/ vyslovují taktéž bez aspirace jako [p], [t], [k], anebo je aspirace velmi slabá. Konkrétně: je-li první slabika slova nepřízvučná (např. v polite), aspirace souhlásky buďto chybí, anebo je velmi lehká. Podobně je tomu na konci slova (lip, bit, stick). Shrňme tedy: aspirované souhlásky [ph], [th], [kh] nemají v angličtině status fonémů – jsou pouhými pozičními variantami neaspirovaných fonémů /p, t, k/. Např. foném /p/ má dva alofony: [p], [ph]. Aspirace je v zásadě prediktabilní podle pozice, ve které se okluziva nachází. Není distinktivní (kontrastivní), nerozlišuje významy slov. Při opomenutí aspirovat proto obvykle nehrozí záměna významů. Např. slovo pencil má být správně vysloveno jako [phensl]. Jestliže jej cizinec vysloví jako [pensl], rodilý mluvčí angličtiny bude i tak vědět, o jaké slovo jde – okamžitě však rozpozná, že hovořící je cizinec. Zmiňme ještě jeden zajímavý moment. Jestliže po anglickém iniciálním /p, t, k/ následuje některá ze sonor /l, r, w, j/ (please, pray, twice, cure), aspirace se realizuje prostřednictvím
15
desonorizace této sonory (desonorizace se v IPA značí kroužkem): please [l] pray [! ], twice [w ], cure [j$] (Cruttenden 2001:151, srov. též Skaličková 1982:117). Popsaná desonorizace je jedním z nenápadných fonetických rysů, kterými se výslovnost těchto slov v podání rodilých mluvčích odlišuje od typicky českého „plís“ a „tvajs“. Lze hypoteticky předpokládat, že podobný jev může nastávat i u čínštině u mediál. Pokud /i, w, y/ vystupují ve funkci mediály (tj. prenukleární samohlásky), foneticky se realizují jako aproximanty [j], [w], [%]: např. duán [twan], biǎo [pja&], xuán [ %æn]. V duchu analogie s angličtinou se zdá, že pokud čínské mediály následují po aspirovaných souhláskách, mohly by se snadno desonorizovat. A to nejen po aspirovaných okluzivách (p, t, k), ale i po aspirovaných afrikátách (c, ch, q). Např. tuán 团 „sjednotit“ by se mohlo realizovat jako [thw an]; quàn 劝 „přesvědčit“ by se mohlo realizovat jako [t h%(æn]. Desonorizaci mediál lze možná uvažovat i po frikativách s, sh, x: např. shuāi 摔 „uklouznout“ [ w a] (srov. Skaličková 1982:117, která pro angličtinu připomíná možnou desonorizaci i po frikativách: fry, fly, slow, shrewed). Je na instrumentálních foneticích, aby tento jev pro čínštinu analyzovali. Aspiráty v češtině Zde je situace velmi jednoduchá: aspirované souhlásky v češtině neexistují – ani fonologicky (čeština využívá kontrastu znělosti, nikoli kontrastu aspirovanosti), ani foneticky (české neznělé okluzivy mají zhruba nulový, resp. velmi mírně pozitivní VOT, který zdaleka nedosahuje hodnot anglických okluziv /p, t, k/ v iniciální pozici; české znělé okluzivy pak mají výrazně negativní VOT, jak jsme zmiňovali výše). Je tu jediná výhrada: české /p, t, k/ se mohou realizovat s lehkou „aspirací“, pokud se objeví na konci slova (např. ve slovech chlap, plot, lak); volně probíhající detenze může mít za následek lehký šum vznikající v místě otevírajícího se závěru (Skaličková 1982:116). Čeští a slovenští mluvčí mají většinou velmi vágní nebo dokonce žádnou představu o tom, co je aspirace. Nejsou vůči ní citliví, neboť v jejich mateřštině není distiktivní. Pokud si jí vůbec při percepci všimnou, tak ve výslovnosti ji často zanedbávají – alespoň v angličtině je tomu často tak (např. two vysloví jako „tů“, pie jako „páj“ apod.). Není tedy náhodou, že čeští studenti mívají s čínskými aspirátami potíže.
16
Fonetické vlastnosti vs. fonologické kategorie Vraťme se opět k angličtině. Jak jsme zmínili výše, tradiční analýza jejího souhláskového systému přijímá kontrast znělosti. Okluzivy /p, t, k/ jsou [–voice], okluzivy /b, d, g/ jsou [+voice]. Avšak tím, co v percepci odlišuje anglické iniciální /p, t, k/ od iniciálního /b, d, g/, je ve skutečnosti aspirace, nikoli aktivita či neaktivita hlasivek. Jestliže vyslovíme okluzivy /b, d, g/ zcela nezněle, rodilý mluvčí je i přesto bude vnímat jako znělé fonémy /b, d, g/, nikoli jako /p, t, k/. Např. jestliže vyslovíme bye tak, že iniciální souhláska /b/ zazní jako zcela neznělé (resp. desonorizované) [b ], rodilý mluvčí ji i tak bude vnímat správně, tj. jako znělý foném /b/. Jako /p/ jej neidentifikuje proto, že neslyšel žádnou aspiraci. Neboli: aspirace je zásadním percepčním signálem pro neznělé /p/ v iniciální pozici. Jestliže např. vyslovíme ve slově pin „špendlík” iniciální souhlásku /p/ bez aspirace, tj. zazní [pn] místo správného [phn], rodilý mluvčí pravděpodobně uslyší dané slovo jako bin „popelnice” (pokud bude vysloveno izolovaně), neboť neslyšel žádnou aspiraci. Jestliže slovo bin „popelnice“ vyslovíme se zcela neznělým [p] (nikoli se znělým [b]), pro rodilého mluvčího nedojde k mýlce. Se slovem pin „špendlík“ si jej zřejmě nesplete Rodilý mluvčí angličtiny se tedy při rozlišování mezi /b, d, g/ a /p, t, k/ neorientuje podle znělosti: iniciální /b, d, g/ se velmi často realizují zcela bez účasti hlasivek (jejich VOT je nulový.). Zdálo by se, že v tom případě je pro výslovnost daných souhlásek vhodný přepis neznělými symboly [p], [t], [k]. Takový zápis však není zcela výstižný. Adekvátnější, tzv. „úzká“ transkripce, je následující: [b ], [d ], [(].Tj. pomocí znělých symbolů, opatřených desonorizačním kroužkem. Zápis [b ], [d ], [(] („odznělené znělé”) je adekvátnější proto, že vystihuje nenapjatou výslovnost: dané hlásky ztrácejí znělost, přitom si však podržují svoji nenapjatost, která bývá charakteristická pro znělé souhlásky. Iniciální souhláska v anglickém slově beat je tedy sice vyslovována nezněle, ale je jiná než v českém slově pít: v anglickém beat je nenapjaté [b ], v českém pít je napjaté [p]. Podobně správná výslovnost slova „popelnice“ není [pn], ale [b n]. Plně znělé okluzivy [b], [d], [g] s výrazně negativním VOTem (tedy jako v českých slovech bota, dudek, guma) se v angličtině v iniciální pozici nevyskytují. Lze je zaslechnout pouze v pozici mezi dvěma samohláskami (obey, audience, lagoon, resp. to beat). Jestliže rodilý mluvčí na začátku anglického slova plně znělé [b], [d], [g] uslyší, určí je bez problému správně jako znělé fonémy /b, d, g/. Budou mu však znít nepřirozeně, neboť rodilí mluvčí angličtiny je nevyslovují tímto způsobem. Výrazně
17
negativní VOT u anglického iniciálního /b, d, g/ (např. ve slovech beat, do, good) je velmi běžnou chybou českých mluvčích angličtiny. Ukázali jsme, že tím, co v angličtině (jak ve výslovnosti, tak při percepci) rozlišuje iniciální neznělé fonémy /p, t, k/ od znělých fonémů /b, d, g/, není znělost. Přitom však znělost bývá pro angličtinu tradičně přijímána jako distinktivní rys, tj. v systému souhlásek se zavádí fonologický kontrast znělosti. Někteří autoři navrhují jiné řešení: odmítají kontrast znělosti a místo něj přijímají kontrast napjatá – nenapjatá. Tedy namísto distinktivního rysu [±voice] přijímají [±tense]. Okluzivy /p, t, k/ jsou pak [+tense], okluzivy /b, d, g/ jsou [–tense]. Obě řešení mají své výhody i nevýhody, jak poukazuje Giegerich (1992:121). Fonologické síto Jak jsme ukázali výše, fonetické aspiráty [ph], [th], [kh] mají v čínštině a v angličtině odlišný fonologický status. V čínštině vystupují jako aspirované fonémy /ph/, /th/, /k h/ (pǎo, tā, kàn). Naproti tomu v angličtině jsou pouhými pozičními variantami neaspirovaných fonémů /p/, /t/, /k/ (pin vs. spit). Dále: čínština, angličtina i čeština mají neznělé fonémy /p, t, k/. Jestliže srovnáme jejich výslovnost, zjišťujeme odlišnosti: v angličtině, pokud jsou v iniciální pozici, se vyslovují s aspirací jako [ph], [th], [kh] (pin, two, key). Naproti tomu v čínštině ani v češtině nejsou nikdy aspirované; v čínštině se realizují jako nenapjaté desonorizované [b ], [d ], [(] (bái, dào, gān), v češtině se realizují jako napjaté neznělé [p], [t], [k] (pán, také, kolik). Dále: angličtina i čeština mají znělé fonémy /b, d, g/. Jestliže srovnáme jejich výslovnost, zjišťujeme odlišnosti: v angličtině, pokud jsou v iniciální pozici, se vyslovují jako nenapajté desonorizované [b ], [d ], [(] (beat, dog, good). Naproti tomu v češtině se vyslovují jako plně znělé [b], [d], [g] s výrazně negativním VOTem (bota, dudek, guma).
Zjišťujeme tedy, že fonémy /b, d, g/, /p, t, k/ a /ph, th, kh/ (v iniciální pozici) projevují ve zkoumaných třech jazycích odlišné fonetické vlastnosti. Neboli: tatáž fonologická kategorie (např. [+znělá]) se v různých jazycích může realizovat různými způsoby. Shrňme situaci v angličtině, češtině a čínštině prostřednictvím tabulky:
18
výslovnost v angličtině
výslovnost v češtině
znělé okluzivy /b, d, g/
[b ], [d ], [(] nulový VOT, neznělé nenapjaté
[b], [d], [] negativní VOT plně znělé nenapjaté
neznělé okluzivy /p, t, k/
[ph], [th], [kh] pozitivní VOT aspirované napjaté
[p], [t], [k] nulový VOT neznělé napjaté
aspirované okluzivy /ph, th, kh/
NEJSOU
NEJSOU
výslovnost v čínštině NEJSOU [b ], [d ], [(] nulový VOT neznělé nenapjaté [ph], [th], [kh] pozitivní VOT, poněkud více napjaté
Vidíme, že tatáž hláska se může vyskytnout ve více řádcích tabulky (např. [ph]). Jinými slovy – fyzicky (tj. artikulačně a akusticky) identická hláska může být mluvčími různých jazyků vyhodnocena různě: např. jedním jako aspirovaný foném, druhým jako neaspirovaný foném; jedním jako znělý foném, druhým jako neznělý foném. Situaci si lze představit následovně: rodilý mluvčí každého jazyka má v hlavě a v uších „fonologické síto”, skrz které filtruje vnímané fyzické hlásky, aby je fonologicky vyhodnotil:
[]
[ph] [b] [kh] [d] [th] [k] [(] [t]
/p/ /g/ /d/ /b/
/k/ /t/
19
Fonologické síto si mluvčí vypěstuje v raných fázích života v závislosti na svém jazykovém okolí, tj. podle fonologické stavby své mateřštiny. Tato síta jsou pro různé jazyky různá. Tak např. neznělé [p] s VOTem okolo nuly, pokud je v iniciální pozici (pít), bude český mluvčí identifikovat jako neznělý foném /p/. Avšak anglický mluvčí jej pravděpodobně vyhodnotí jako znělý foném /b/ (beat). V další tabulce opět shrneme situaci ohledně iniciálních okluziv v angličtině, češtině a čínštině; tentokrát nebudeme vycházet z fonémů. ale z fyzických hlásek:
fonologická interpretace v angličtině [b], [d], [] negativní VOT plně znělé nenapjaté
NEJSOU
[p], [t], [k] nulový VOT neznělé napjaté
NEJSOU
[b ], [d ], [(] nulový VOT neznělé nenapjaté [ph], [th], [kh] pozitivní VOT aspirované napjaté
(resp. “divná výslovnost”)
(resp. “divná výslovnost”)
fonologická interpretace v češtině
fonologická interpretace v čínštině
znělé fonémy /b, d, g/
neznělé fonémy /p, t, k/ (PY b, d, g) v nepřízvučné slabice
neznělé fonémy /p, t, k/ NEJSOU
znělé fonémy /b, d, g/ neznělé fonémy /p, t, k/
(“divná výslovnost”) NEJSOU (“divná výslovnost”)
NEJSOU (“divná výslovnost”) neznělé fonémy /p, t, k/ (PY b, d, g) v přízvučné slabice aspirované fonémy /ph, th, kh/ (PY p, t, k )
Můžeme uzavřít s tím, že není možné univerzálně pro všechny jazyky definovat, co je to „neznělá souhláska”, „znělá souhláska”, „aspirovaná souhláska”. Např. je nelze vymezit ve smyslu určitého rozpětí hodnot VOT, které by pro daný typ souhlásky platilo napříč jazyky. Fonetické signály, které při percepci souhlásky rozhodují o určení fonologického rysu [+znělá], [–znělá], [+aspirovaná], [–aspirovaná], mohou být v různých jazycích různé. Polarizační princip Jak jsme uvedli výše, pro účely vytvoření fonologického kontrastu jsou na výběr tři hlavní kategorie: 1. znělá, 2. neznělá, 3. (neznělá) aspirovaná. Dále jsme doložili, že ve fonetické
20
realizaci těchto kategorií v jednotlivých jazycích existuje zřetelná variabilita. Jedním z možných vysvětlení této variability je hypotéza, kterou nabízí Patricia Keating (1984) – nazývá ji polarization principle (Keating 1984:310,315; též zmiňují Ladefoged & Maddieson 1996:45). Keating si všímá, že pokud jazyk volí pro fonologický kontrast dvě možnosti (tj. dvě kategorie), je zde tendence kontrast mezi nimi foneticky posílit. Jak tento princip konkrétně funguje? Situace je shrnuta v další tabulce. Každému ze tří jazyků náleží jeden sloupec. V něm se objevují příslušné dvě kategorie, které si jazyk vybírá, resp. způsob jejich fonetické realizace (třetí políčko zůstává prázdné). Šipka naznačuje směr, kterým je posilován kontrast – tj. oddálení hodnot VOT. Škála možností přitom běží od výrazně negativního VOT doprovázeného nízkou napjatostí až k výrazně pozitivnímu VOT doprovázenému značnou napjatostí (škála je nastíněna v posledním sloupci; je pouze schematická, nekoresponduje nutně se řádky tabulky).
výslovnost v angličtině znělé okluzivy /b, d, g/
nulový VOT [b ], [d ], [(]
neznělé okluzivy /p, t, k/
mírně pozitivní VOT (slabá aspirace) [ph], [th], [kh]
aspirované okluzivy /ph, th, kh/
---
výslovnost v češtině výrazně negativní VOT [b], [d], [] nulový VOT [p], [t], [k]
---
výslovnost v čínštině -- nulový VOT, ale nenapjaté, příp. sonorizace [b ], [d ], [(] pozitivní VOT [ph], [th], [kh]
VOT, napjatost výrazně negativní, nenapj. mírně negativní nulový mírně pozitivní výrazně pozitivní, napj.
Tabulka naznačuje, že neznělé souhlásky (což je v jazycích světa prakticky univerzálně přítomná kategorie), např. námi studované okluzivy /p, t, k/ v prostředním řádku, mají tendenci se realizovat různými způsoby, a to podle toho, jakou kategorii k nim jazyk přibírá do kontrastu: a) buď mají mírnou tendenci k sonorizaci (tj. k negativnímu VOTu). Děje se to v případě, že jazyk k nim přibírá do kontrastu aspirované souhlásky – tj. že uplatňuje kontrast aspirovanosti. Toto je případ čínštiny. Neznělé souhlásky (jak okluzivy /b, d, g/, tak afrikáty /z, zh, j/) se za určitých okolností se mohou sonorizovat (zejména v nepřízvučných
21
slabikách); navíc jsou nenapjaté (což je normálně typické pro znělé souhlásky). Realizují se tedy jako desonorizované nenapjaté [b ], [d ], [(], nebo dokonce jako zcela znělé [b], [d], []. Tím se zvyšuje jejich percepční odlišnost od aspirát (pokud by se obě kategorie pravidelně realizovaly jako napjaté a neznělé, byly by si příliš podobné). b) nebo mají mírnou tendenci k aspirovanosti (tj. k pozitivnímu VOTu). Děje se to v případě, že jazyk k nim přibírá do kontrastu znělé souhlásky – tj. že uplatňuje kontrast znělosti. Toto je případ angličtiny. Neznělé souhlásky /p, t, k/ se zde za určitých okolností aspirují, vyslovují se jako [ph], [th], [kh]. Tím se zvyšuje jejich percepční odlišnost od znělých fonémů /b, d, g/, které se často realizují bez vibrace hlasivek (pokud by se obě kategorie pravidelně realizovaly jako neaspirované a neznělé, a byly odlišeny jen stupněm napjatosti, byly by si příliš podobné). Pozor, toto není případ češtiny – zde je kontrast posílen jinými prostředky: výrazně negativním VOTem u znělých souhlásek.
Shrnutí Pro aspiraci lze ustavit tyto situace (jak podotýká Wu 2004:31): buďto je distinktivní (jako je tomu v čínštině) – tj. mění významy morfémů / slov, anebo není distinktivní (jako je tomu v angličtině) – objevuje se pouze jako doprovodný fonetický rys při artikulaci určitých souhlásek v určitých pozicích. Třetí možnou situací smozřejmě je, že aspirace není v jazyce vůbec přítomna. Ve třech diskutovaných jazycích – čínštině, angličtině a češtině – je situace následovná: ● Za prvé, pro vytváření kontrastu si tyto jazyky vybírají různé kategorie: čínština využívá kontrastu aspirovanosti, zatímco angličtina a čeština využívají kontrastu znělosti. ● Za druhé, angličtina i čeština využívají kontrastu znělosti. Tj. mají kategorii znělých a kategorii neznělých. Avšak oba jazyky vykazují pro tytéž kategorie odlišné hodnoty VOT: anglické iniciální /p, t, k/ se realizují s pozitivním VOTem, zatímco české /p, t, k/ mají ve výslovnosti zhruba nulový VOT; anglické iniciální /b, d, g/ mají zhruba nulový VOT, zatímco české iniciální /b, d, g/ mají výrazně negativní VOT. Typické chyby Čínský, anglický a český mluvčí mají tedy při percepci řeči odlišná „fonologická síta“ pro vyhodnocování souhlásek. Při produkci řeči pak mají odlišné artikulační zvyklosti pro realizaci jedné a téže fonologické kategorie (např. „neznělé neaspirované“). To vše přispívá
22
k charakteristickým chybám ve výslovnosti; rodilý mluvčí čínštiny je vnímá jako „cizí přízvuk“ (yáng qiāng yáng diào 洋腔洋调). Zmiňme některé typické chyby: – Když rodilý mluvčí angličtiny mluví česky: někdy nepatřičně aspiruje české iniciální okluzivy /p, t, k/ (např. tak vyslovuje jako [thak]). Důsledky: protože aspirace nefunguje v češtině jako distinktivní rys, důsledkem je „pouze“ dojem nepřirozenosti pro českého posluchače. – Když rodilý mluvčí češtiny mluví anglicky: někdy zapomíná přidávat aspiraci k iniciálním okluzivám /p, t, k/: namísto správného [ph], [th], [kh] je chybně vyslovuje jako [p], [t], [k] (např. two vyslovuje jako [tu]). Důsledky: Tato chyba je poněkud vážnější než předchozí. Je sice pravda, že aspirace není v angličtině distinktivním rysem. Avšak přesto funguje jako významný percepční signál pro neznělé /p, t, k/ v iniciální pozici. Jestliže český mluvčí aspiraci zanedbá, anglický posluchač může v určitém kontextu neznělé [p] chybně identifikovat jako znělý foném /b/, neznělé [t] jako znělý foném /d/, neznělé [k] jako znělý foném /g/. A to právě proto, že neslyší aspiraci. Viz náš příklad výše: místo pie může slyšet bye, místo pin může slyšet bin. Jiná typicky „česká“ chyba je vyslovování anglického iniciálního /b, d, g/ s výrazně negativním VOTem (např. ve slovech bee, day, good). Taková výslovnost zní pro ucho anglického mluvčího nepřirozeně. – Když rodilý mluvčí angličtiny mluví čínsky: často mívá problém s čínskými neznělými neaspirovanými okluzivami /p, t, k/ (v pinyinu b, d, g), jak poznamenává Kratochvíl (1968:26). Buďto má sklony přidávat aspiraci, anebo tyto hlásky vyslovuje zněle. První typ chyby se objevuje proto, že v jeho výslovnostních zvyklostech musí iniciální /p, t, k/ být aspirované. Např. slovo bīng 兵 [pi)] „voják“ pak vysloví chybně jako [phi)]. Taková chyba snadno nastala při použití latinkové transkripce Wade-Gilesovy, kde se [p] psalo jako „p“. Protože však pinyin zapisuje [p] „znělým“ písmenem b, pravděpodobnější je druhá chyba: a to plně znělá výslovnost [b]. Anglický mluvčí tedy řekne [bi)] (znělost a nenapjatost [b] ho přitom zbaví „nebezpečí“, že použije aspiraci; technicky vzato, snížení VOTu, které je potřebné k likvidaci aspirace, přežene a učiní VOT negativním, místo aby byl okolo nuly). – Když rodilý mluvčí češtiny mluví čínsky: začátečník učící se nová slovíčka může mít problémy se zapamatováním rozdílu mezi čínskými aspirovanými /ph, th, k h/ (v pinyinu p, t, k ), a neaspirovanými /p, t, k/ (v pinyinu b, d, g). Když už si je zapamatuje, v jejich výslovnosti obvykle nemívá zásadní problémy – nanejvýš může aspiraci přehánět a realizuje
23
ji jako samostatnou, značně napjatou frikativní souhlásku “ch“ ([x]). Další chybou bývá, že u některých slabik (qi, qu, chi apod.) špatně umisťuje zdroj aspiračního šumu. – Když rodilý mluvčí čínštiny mluví česky: pravidelně mívá problém odlišit neznělé české /p, t, k/ od znělých /b, d, g/ – jak v percepci, tak v produkci řeči. Rozdíl neslyší, protože v jeho rodném jazyce není distinktivní. Závěr Z hlediska výuky výslovnosti čínského jazyka se aspirace nemusí jevit jako problém patřící pro českého či slovenského studenta mezi zásadní. Nicméně i tady se pedagog mnohdy setkává s nepřesnou výslovností (přehánění „ch-ového“ charakteru aspirace, chybné užívání „ch-ové“ aspirace ve slabikách jako qi, qu, ci, chi, kde zdroj aspiračního šumu leží na jiném místě) nebo se špatným pamatováním dvojic slabik jako piao – biao). Navíc naši studenti nemívají přesné povědomí o odlišnosti fonologické funkce aspirace v čínštině a v angličtině. Pokládali jsem proto za užitečné dané téma rozberat do větší hloubky.
TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍČEK afrikáta = polozávěrová souhláska; typ překážky: nejprve závěr, potom úžina (např. české c) aspirace = přídech desonorizace = „odznělení“, tj. artikulace původně znělé hlásky je zbavena vibrace hlasivek; značí se kroužkem, např. [b ] distinktivní rys = vlastnost hlásky, která rozlišuje významy slov (např. znělost: dál - tál) fonace = tvorba, vydávání hlasu (pomocí vibrace hlasivek) foném = nejmenší funkční jednotka zvukového systému určitého jazyka, schopná rozlišit v tom jazyce významy slov; je to jednotka abstraktní, nikoli konkrétní zvuk; klade se do šikmých závorek (např. /t/, /t h/) frikativa = třená souhláska; typ překážky: úžina (např. české s) glottis = hlasivková štěrbina; glotální = hlasivkový IPA = International Phonetic Alphabet – systém užívaný pro zápis reálné výslovnosti hlásek; klade se do hranatých závorek (např. čínské [t], [t h]) larynx = hrtan neznělá souhláska = taková, jejíž artikulace není provázena chvěním hlasivek (např. české p) okluziva = závěrová souhláska; typ překážky: závěr (např. české p) percepce řeči = vnímání řeči produkce řeči = vytváření řeči sonorizace = „přiznělení“, tj. artikulace původně neznělé hlásky je obohacena o vibraci hlasivek striktura = překážka utvořená při artikulaci souhlásky (buď závěr, např. okluziva [t], nebo úžina, např. frikativa [s], nebo aproximace, např. aproximanta [j]) 24
vokální trakt (též nadhrtanové dutiny) = část mluvidel nacházející se nad hlasivkami VOT (voice onset time) = nástup hlasivkového tónu, tj. začátek chvění hlasivek znělá souhláska = taková, jejíž artikulace je provázena chvěním hlasivek (např. české b) LITERATURA Cruttenden, Allan, ed. (2011). Gimson’s Pronunciation of English. London: Arnold. Crystal, David (1997). Dictionary of Linguistics and Phonetics. Oxford: Blackwell Publishers. Duběda, Tomáš (2005). Jazyky a jejich zvuky. Praha: Karolinum. Giegerich, Heinz (1992). English Phonology. An Introduction. Cambridge: Cambridge University Press. Gussenhoven, Carlos a Jacobs, Heike (2001). Understanding Phonology. Beijing: Waiyu jiaoxue yu yanjiu chubanshe (ve spolupráci s Blackwell Publishers). Keating, Patricia (1984). “Phonetic and Phonological Representation of Stop Consonant Voicing“. Language, 2: 286-319. Kratochvíl, Paul (1968). The Chinese Language Today. London: Hutchinson University Library. Ladefoged, Peter a Maddieson, Ian (1996). The Sounds of the World´s Languages. Oxford: Blackwell Publishers. Liang Zhi’an 梁之安 (1963). “Fuyin de songqi texing ji qi tingjue bianren“. 辅音的送气特性 及其听觉辨认 (Vlastnosti aspirovaných souhlásek a jejich rozlišení v percepci) Shengli xuebao / Acta Physiologica Sinica, 6: 93-99. Ladefoged, Peter (2006). A Course in Phonetics. Boston: Thomson Wadsworth. Lin, Tao 林焘 a Wang, Lijia 王理嘉 (2003). Yǔyīnxué jiàochéng 语音学教程 (Kurs fonetiky). Beijing: Beijing daxue. Lin, Yen-Hwei 林燕慧 (2007). The Sounds of Chinese. Cambridge: Cambridge University Press. Lisker, Leigh a Abramson, Arthur (1964). “A Cross-language Study of Voicing in Initial Stops: Acoustical Measurements.“ Word: 3, 384-422. Maddieson, Ian (1984). Patterns of Sounds. Cambridge: Cambridge University Press. Palková, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum: 1994. Roach, Peter (1996). English Phonetics and Phonology. Cambridge: Cambridge University Press. Skaličková, Alena (1982). Fonetika současné angličtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Třísková, Hana (2010). Segmentální stuktura čínské slabiky. Ph.D. disertace. Praha: FF UK. Wu, Zongji 吴宗济 (2004). “Putonghua fuyin bu songqi – songqi qubie de shiyan yanjiu.“ 普 通 话 辅 音 不 送 气 –– 送 气 区 别 的 试 验 研 究 (Experimentální výzkum rozdílů mezi aspirovanými a neaspirovanými souhláskami ve standardní čínštině). In Wu, Zongji. Wu Zongji yuyanxue lunwen ji 吴宗济语言学论文集 (Vybrané spisy Wu Zongjiho). Beijing: Shangwu yinshuguan, 31-65. Wu, Zongji 吴宗济 et al. (1992). Xiandai hanyu yuyin gaiyao 现代汉语语音概要 (Nástin fonetiky moderní čínštiny). Beijing: Huayu jiaoxue chubanshe. Zhu, Chuan 朱川 ed. (1997). Waiguo xuesheng hanyu yuyin xuexi duice 外国学生汉语语音 学习对策 (Strategie ve studiu pro zahraniční studenty učící se čínskou fonetiku). Beijing: Yuwen chubanshe.
25
