E–LOGOS ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2008 ISSN 1211-0442
Časové preference z pohledu kognitivní neurovědy * Time Preferences in the Perspective of Cognitive Neurosciences Petr Houdek Abstrakt/Abstract: Užití poznatků kognitivních a neuro-věd odkrývajících vnitřní fungování mozku již může přinést analytické nástroje k předvídání chování lidí v reálném prostředí. V článku jsou posouzeny výzkumy hledající neuronální koreláty mezičasového rozhodování. Získané výsledky ukazují, že mezičasové rozhodování není jednotným fenoménem jak implikuje exponenciální model, ale probíhá v mozku v několika odlišných neurálních systémech – data mj. podporují strukturální relevanci teorie hyperbolického diskontování užitku – a činí tak mezičasové rozhodování zaměřené na dlouhodobé cíle kvalitativně odlišné, jak ukazují fenomény impulsivního obratu preferencí a nedostatečné síly vůle. Neuroekonomické studie zároveň ukazují na užitečnost analýzy subjektivního toku času (časových zpoždění) nad prostým diskontováním budoucího potěšení a poukazují na správnost modelů integrujících do očekávaného užitku apriorní pocity očekávání (těšení, obavy), které velikost užitku z budoucích statků významně ovlivňují. Je však připuštěno, že užitečnost neuroekonomie je dosud především potenciální, jelikož není schopna zodpovědět otázky vně ekonomie lépe, než dosavadní analýzy. An application of findings of cognitive science and neuroscience revealing function of brain processes can already introduce analytical tools for estimating human behavior in real environment. This paper reviews research of neural correlates of intertemporal decision making. The results show that intertemporal decision-making is not an integral phenomena as implied by the exponential discounting model, however it employs several distinct neural systems in the brain (e.g. the data shows the structural relevance of hyperbolic utility discounting) and causes that intertemporal decision-making focused on long term objectives is quantitatively different, as was also observed on impulsive preference reversals and lack of will-power phenomena. At the same time research in neuroeconomics shows the importance of subjective time-delays analysis in comparison with simple discounting of expected utility and points out that models integrating feelings of expectation i.e. anticipation (enjoyment, fear), which significantly impact the present utility magnitude, are correct. Nevertheless author admits that utilization of neuroeconomics is only potential for, to date, the research has not been able to answer economic questions in a better way than current purely economic research. Klíčová slova/Keywords: mezičasové rozhodování, neuroekonomie, tvorba očekávání, exponenciální diskontování, hyperbolické diskontování, heuristiky, ekologická racionalita, fMRI; intertemporal decision-making, neuroeconomics, expectation, anticipation, exponential discounting model, hyperbolical discounting model, heuristics, ecological rationality, fMRI; Klasifikace JEL/JEL Classification: B41, D01, D84, D87, D91 *
Předkládaný diskusní text vychází z části kapitoly „Mezičasové rozhodování“ z autorovi připravované diplomové práce „Neuroekonomie“. Autor děkuje Janu Pavlíkovi (KFIL NF VŠE), Petru Koblovskému (KIE NF VŠE, Yale Law School) a IGA VŠE 21/06 za podporu, Michalu Skořepovi (IES FHS UK) za cenné poznámky.
1.
Úvod „Neuroekonomie ovlivní ekonomii proto, že ekonomie je uměním a ne vědou. A „uměním“ myslím soubor přijímaných představ a konvencí, které jsou užívány v našem myšlení.“ Ariel Rubinstein
Přijmeme-li praktičnost definice ekonomie coby deskriptivně relevantní vědy o důsledcích rozhodování lidí, stane se nevyhnutelné, aby předpoklady o procesech vnímání, hodnocení, očekávání a rozhodování jednotlivce odpovídaly mechanismům mysli, jenž tyto procesy formuje, tj. je nutné porozumět jejich reálnému, biologickému mechanismu. Ačkoliv rozšířená metodologie pozitivní ekonomie (dle Friedman 1997) stanovuje, že i když vede nereálný předpoklad P k přesné předpovědi Y , lze takovou teorii pokládat za užitečnou (P → Y ) , musíme pokládat takové pojetí za matoucí, jelikož je nezbytné předpokládat i existenci skrytého předpokladu S , který tuto implikaci umožní ( ¬P ∩ S → Y ) . Abstrahování od S znesnadňuje objevit vztah, na jehož základě by bylo možné formulovat přesnější predikce (Camerer 2007). Z tohoto důvodu je nutné připustit, že chování lidí má vedle kulturně-ekonomických determinant svůj biologický základ, jenž vznikl v průběhu biologické evoluce (viz sumarizační studie Hirshleifer 1977; Robson 2001; 2002) a veškeré chování je ovlivňováno funkcí nervového systému. S objevem nových technologických metod, které umožnily se značnou přesností sledovat funkce mozku, se proto objevila i neurověda rozhodování populárně známá coby neuroekonomie. V současnosti nejfrekventovanějšími jsou výzkumy využívající zobrazovací techniky, zejména funkční magnetickou rezonanci (fMRI), která detekuje pomocí silného magnetického pole změny úrovně průtoku okysličené krve (s 2 sekundovým rozlišením). Při odůvodněném předpokladu, že vyšší aktivita určité oblasti mozku vyžaduje vyšší přísun energie a neurony získávají energii především z kyslíku přiváděného krví, lze očekávat, že nárůst průtoku krve v určité oblasti je spjat s nárůstem aktivity právě této oblasti (lokalizace má přesnost zhruba 3 mm3). Lze tak stanovit významné korelace mezi aktivací jednotlivých oblastí a řešením specifického úkolu (pro diskuzi výhod a omezení fMRI viz Heeger & Ress 2002; Donaldson 2004) 1 . Vedle nákladných zobrazovacích technik se v neuroekonomických experimentech 1
Jelikož jde o nepřímou metodu určování aktivity neuronů průtokem krve, je ovlivněna i neneuronálními aktivitami v mozku, mnohé oblasti mozku mají na zásobení kyslíkem odlišnou reakci, změna průtoku krve někdy nastává až 3-5 vteřin po zvýšení aktivity neuronů v dané oblasti, stejnou dobu trvá než dosáhne relativního maxima, fMRI relativně přesně určuje lokalizaci, téměř není schopna určit vzájemnou interakci nervových sítí, atd.
-2-
stále častěji užívají nepřímé metody určující aktivaci neuronálních okruhů pomocí sekundárních znaků, kupř. pohybů očí – bylo zjištěno, že dilatace zorničky narůstá při řešení komplikovaných úloh a při podvádění (Wang et al. v tisku); kožní vodivosti, srdeční či dechové frekvence, např. Lo a Repin (2002) zjistili, že zkušení devizoví dealeři vykazují nižší emoční reakce na tržní výkyvy než jejich méně zkušení kolegové a jejich chování se stává více automatické. 2 V experimentech se dále využívá podávání hormonů, kupř. po vdechnutí oxytocinu, jemuž byla přisuzována funkce zesilování vztahu mezi matkou a dítětem či svazku partnerů, se u účastníků Investiční hry (jeden hráč posílá druhému částku peněz, která je multiplikována a druhý hráč poté volí, jakou část pošle zpět prvnímu hráči) významně zvýšila vzájemná důvěra (Kosfeld et al. 2005). Obecně řečeno, neuroekonomie se zabývá neuronálními procesy, jež vytvářejí specifické chování, aby mohla na základě takto získaných systematických pravidelností modelovat vzorce chování, jež nastanou, čelí-li lidé specifickým podnětům a jejich změnám. Respektive, je-li ekonomie od dob Lionela Robbinse rozšířeně považována za „vědu, která studuje lidské chování jako vztah mezi cíly a prostředky, jež mají alternativní užití“ (1932, str. 15), na neuroekonomii lze nahlížet coby na vědecký „program umožňující porozumět neurálním základům jednání odpovídajícího na vzácnost“ (Ross 2005, str. 330). 3 (Camerer et al. 2005) Cílem článku je ukázat, jak mohou neurovědní a kognitivně-psychologická fakta a teorie obohatit ekonomickou diskuzi v některých aspektech rozsáhlé oblasti mezičasových voleb. V následující části jsou stručně představeny 2 základní přístupy k časovým preferencím vně ekonomické vědy, exponenciální a hyperbolický diskontní model, v 3. části je ukázáno na 2
Naproti tomu (Coval & Shumway 2001) objevili, že úroveň hluku na burzovním parketu v Chicago Board of Trade koreluje s volatilitou cen a dalších ukazatelů. 3 Významné přehledové studie poskytují analogické definice, „… neuroekonomie usiluje o integraci myšlenek z oborů psychologie, neurověd a ekonomie ve snaze stanovit přesnější modely rozhodování a volby … Ekonomie přispívá ke společné snaze tím, že poskytuje své porozumění odlišným výsledkům, jež mohou povstat ze strategických a tržních interakcí různých agentů a sadou přesných formálních matematických modelů k popsání těchto interakcí a výsledků.“ (Sanfey et al. 2006, str. 108); „V krátkém období inkrementální přístup, v němž psychologické důkazy ukazují na praktické zákonitosti, pomůže pozvednout realističnost existujících [ekonomických] modelů. … v dlouhém období však bude nutný ‘radikální’ rozchod se současnými teoriemi, míněno, že základní stavební kameny [ekonomie] se nebudou skládat pouze z preferencí, optimalizace za omezení a rovnováhy (tržní či z teorie her).“ (Camerer, et al. 2005, str. 55); „Neuroekonomie poskytuje ucelený přístup k měření neurofyziologické aktivity během rozhodování, čímž umožňuje nahlédnout do lidské přirozenosti.“ (Zak 2004, str. 1746). Lze však uvažovat i o přístupu „ekonomie mozku“, tj. zkoumání procesů, s nimiž mozek alokuje své vzácné zdroje mezi jednotlivými svými složkami a jaké mají tyto mechanismy dopady na chování. Tato distinkce reflektuje diskuzi uvnitř neurověd, zda-li zobrazovacími technikami sledujeme jen funkční odpovědi mozku na specifické podněty nebo nalézáme zákonitosti vzniku a průběhu těchto procesů (Friston 1998).
-3-
jejich možné neurální koreláty – tedy procesy v mozku, které jsou doprovázeny/vyvolávají konkrétní časové rozhodování, je konstatována vyšší prediktivní síla a deskriptivní relevance kvazi-hyperbolického modelu. V části 4. jsou nastíněny další možné kognitivní, resp. neurální mechanismy, které spoluvytváří fenomén časových preferencí, konkrétně pocity doprovázející čekání (obavy, strach, těšení, napětí) a povaha rozhodovacího prostředí. V části 5. je nastíněna kognitivní teorie vnímání toku času. Závěrečná část shrnuje, jak představená zjištění mohou změnit pohled ekonomie na problém sebekontroly jednotlivců a zda-li časové preference existují coby samostatný jev, či jde o projev jiných procesů. Krátce jsou naznačeny metodologické obtíže spojené s využíváním neurovědních fakt v ekonomii.
2.
Mezičasové rozhodování v exponenciálním a hyperbolickém diskontním modelu
Volba, v níž se musíme rozhodnout mezi různými hodnotami, které nelze získat v témže čase, je nazývána mezičasovým rozhodováním. Abychom byli schopni rozhodovat se o alternativách, jejichž očekávané náklady a výnosy nastanou v různých časových obdobích, musíme být schopni je smysluplně vztáhnout k současnosti. Ekonomie proces rozhodování týkající se alternativ, jež nastávají v různém bodě v čase, popisuje v pojmech časové preference, které vyplývají z existence procesu systematicky upravujícího užitek ze statků získatelných v průběhu času k jednomu časovému okamžiku – tj. časového diskontování užitku. Protože je čas vzácný, při nutnosti odsunout uspokojení je zdržení vnímáno coby náklad a nezbytně dochází k poklesu intenzity uspokojení, proto hodnota získatelného potěšení nebo strasti během toku času klesá. Mechanismus klesání významnosti užitku je v převládajícím exponenciálním diskontním modelu (ED), jak jej navrhl Paul Samuelson, modelován coby funkce okamžitého užitku závislá na čase: T −t
U E ,t ≡ ∑ δ τ u ( x)t +τ ,
(1)
τ =0
kde u ( x)t +τ reprezentuje očekávaný užitek získaný z výsledků jednání x v období t + τ , jenž je součástí souboru mezičasových preferencí U E ,t [u ( x)t , u ( x)t +1 ,..., u ( x)T ] z perspektivy t, kde
δ τ , s obvyklým předpokladem 0 < δ τ ≤ 1 , je relativní váha, která je v čase t přisouzena hodnotám v čase t + τ – založená na diskontním faktoru mezi dvěma obdobími δ = 1/ (1 + r ) a r značí diskontní míru; τ ∈ [ 0,T − t ] je časové zpoždění. Takto definované diskontování vždy (tj. δ τ < 1 ) značí menší význam budoucích důsledků jednání před současnými. -4-
Z formálního zápisu je patrné, že exponenciální diskontování snižující užitek je nezávislé na posuzovaném horizontu a je časově konzistentní (reformulujeme-li jakoukoliv diskontní τ −1
funkci na Δτ = ∏1/ (1 − rn ) , kde rn je konkrétní diskontní míra v n, pak v případě n =0
exponenciálního diskontního faktoru získáváme δ τ = (1/ (1 + r ) ) → ∀n(r = rn ) ), tzn. že τ
relativní upřednostňování dřívější odměny vůči pozdější je identické bez ohledu na čas, kdy se ptáme (užitek se v každém časovém úseku zmenšuje ve stejném poměru). Tato jeho charakteristika se shoduje s požadavky teorie racionální volby, model je díky své jednoduchosti snadno generalizovatelný, jelikož je možno důsledky veškerého rozhodování v běhu času postavit na roveň jejich úpravou jednoduchým indexem, který agreguje všechny motivy pro upřednostňování současnosti (v notorických příkladech bychom při 3% diskontní míře p.a. za dnes půjčenou stokorunu vyžadovali za rok 103 korun, jedno jablko dnes by za 23 let mělo pro nás stejnou hodnotu jako 2 jablka a mohli-li bychom zabránit smrti Mistra Jana Husa výměnou osob, zapálili bychom hranici dnes pod zhruba 40 miliony lidmi). Přes uvedené výhody model frekventovaně nepostihuje empirii vnímání zpoždění zisku statků u lidí a všechny jeho předpoklady se ukázaly jako fiktivní (Frederick et al. 2002, 3. část). Především požadavek časové konzistence rozhodování se ukázal coby umělý, 4 přičemž již první ekonomická díla poukazovala na existenci fenoménu nadproporcionálního přeceňování okamžité odměny vůči té budoucí (Ashraf et al. 2005). 5 I intuitivně je patrné, že odložit uspokojení, jenž by měl rozhodující obdržet za 365 dní na 366. den (zvažme dovolenou), je 4
Existuje však celá řada dalších anomálií: malé zisky jsou diskontovány více než velké; k většímu diskontování dochází, má-li subjekt uspokojení oddálit, než urychlit jeho obdržení; odsunutí spotřeby různých statků (peníze, jídlo, hraní počítačových her) je diskontováno odlišně; intenzita diskontování závisí na předešlé, současné i budoucí spotřebě (je porušen princip nezávislosti preferencí); je-li rozhodováno mezi sekvencemi, v nichž dochází k nárůstu hodnoty (kupř. 100 Kč za měsíc, 200 Kč za 2 měsíce, 300 Kč za 3 měsíce) a v nichž hodnoty klesají (300, 200, 100 Kč), je preferována ta, v níž hodnoty rostou, což je v příkrém rozporu s diskontováním budoucnosti; pro typologii viz (Frederick et al. 2002; Loewenstein et al. 2003b; Green & Myerson 2004), některé budou zmíněny dále v textu. 5 „Potěšení, které si budeme užívat za 10 let, je pro nás zcela nezajímavé oproti tomu, které si můžeme dopřát dnes; touha, kterou vzbuzuje ono první, je natolik slabá vůči těm silným vybuditelným emocím toho druhého, že první potěšení nemůže být nikdy porovnáváno k tomu druhému.“ (Smith 1759/1853, str. 273); „Událost, která se stane za rok, nás dnes bude ovlivňovat zhruba stejně tak jako zítra, ale důležitá událost, která nastane za tři dny, na nás pravděpodobně bude s každým blížícím se dnem působit intenzivněji." (Jevons 1871/1911, str. 34-35); „Zejména – do té míry, do které je diskontování způsobeno poruchami sebekontroly – může existovat značný rozdíl mezi potěšením, které se nabízí právě nyní a potěšením získatelným někdy později. Na druhé straně může existovat opravdu malý rozdíl nebo dokonce vůbec žádný mezi potěšením, které je od současnosti dost daleko a potěšením, které je ještě vzdálenější." (Böhm-Bawerk 1888/2006, str. 257-258).
-5-
významně snazší než posunout uspokojení z dneška na zítřek, tzn. že r s rostoucím n klesá. Od 80. let minulého století byl tento fakt ekonomy šířeji připuštěn a bylo hledáno vyjádření, jenž bude klesající velikost diskontního faktoru v čase respektovat. Existující – a značně se lišící – studie však lze shrnout do teze o prokázání, že diskontní faktor reflektující tendenci lidí pociťovat zpoždění v uspokojení proporčně více, čím je bližší současnosti, tj. čím je užitek časově vzdálenější, tím se zmenšuje ve stále nižším poměru, je empiricky popisnější a lze jej vytvořit za pomoci hyperbolické funkce, tj. diskontováním parametrem 1 / τ , resp. obecně (1 + ατ ) −γ α , kde α , γ > 0 (Loewenstein & Prelec 1992). Pro kritické zhodnocení viz Read (2001), který zdůrazňuje kognitivní mechanismus založený na předpokladu, že blízká budoucnost je lidmi subjektivně dělena na více období než vzdálená, což vyvolává klesající diskontní faktor jinak založený na stejné délce období, či Rubinstein (2003) preferující heuristické rozhodování, kupř. při volbě (100 Kč, dnes) proti (110 Kč, za rok) jsou subjekty k částce indiferentní a rozhodují se dle významněji odlišného času a preferují 100 Kč, zatímco při volbě (100, za rok) proti (110, za dva roky) jsou indiferentní k času a volí dle částky, preferují 110 Kč; rozhodování proto není nezbytně vysvětleno (hyperbolickým) diskontováním, ale lišící se významností kritérií, dle nichž je rozhodnutí činěno, ad. Díky větší šikmosti hyperboly byla univerzální nedočkavost 6 lidí teorií vysvětlena a bylo možno se vyhnout závěrům ED o iracionalitě lidí, kteří často volili „horší“ z radostných alternativ jen proto, že byly časnější a nebo upřednostnili „horší“ strast jen proto, že nastávala později. Příkladů existuje nespočet, většina lidí se v dlouhém období zavazuje, že bude cvičit, jíst zdravě, více spořit a daňové přiznání odevzdá počátkem roku, v krátkém období jsou však netrpěliví a odklad požitku ve prospěch dlouhodobých uspokojujících cílů je pro ně natolik bolestný (diskontní míra tak velká), že zvítězí okamžité uspokojení ve formě pohodlí v sedačce 7 , tučná a chutná jídla 8 a poplatníci vyplňují přiznání k dani z příjmu koncem
6
Přesto, mezera mezi lidskou schopností odložit uspokojení a ostatními savci je obrovská, většina savců není schopna odložit uspokojení déle než několik vteřin; kupř. opice (tamaríni) nejsou ochotny čekat na ztrojnásobené množství potravy ani 8 vteřin, u lidoopů (šimpanzi) však podobný kontrast není jednoznačný. V jedné ze studií (Rosati et al. 2007) byli šimpanzi ochotni na jídlo čekat dále než lidé. 7 DellaVigna a Malmendier (2006) ukázali, že návštěvníci fitness-centra platí za měsíční permanentní vstup 70 USD, aby centrum poté během měsíce navštívili průměrně pouze 4,8krát, což znamenalo cenu 14,6 USD za návštěvu. Cena běžného vstupu však byla pouze 10 USD, lidé proto průměrně za členství nadměrně vydali 700 USD. 8 Hladoví lidé se chovají, jakoby i v budoucnu měli mít stejnou potřebu jídla; bylo potvrzeno, že hladoví lidé nakupují více zboží v supermarketech než sytí (jak v absolutní míře, tak relativně k tomu, co se chystali koupit). Má-li se člověk rozhodnout, zda-li za týden sní zdravou či nezdravou svačinu,
-6-
března. Přičemž schopnost odložit okamžité uspokojení pro dosažení perspektivně výhodnějších podmínek v budoucnosti je významným faktorem určujícím úspěšnost jednotlivce v profesionálním i osobním životě. V současnosti patrně nejrozšířenější model, který zmíněné chování se sníženou sebekontrolou (čili konfliktem mezi současným a budoucím „já“, kdy současné „já“ upřednostňuje dlouhodobé cíle – zdraví, vyšší spoření – zatímco budoucí „já“ závazky nerespektuje a volí okamžité potěšení – sladkou tyčinku a novou televizi) dokáže pojmout, je tzv. kvazihyperbolický model (Laibson 1997; O'Donoghue & Rabin 1999), při diskrétním času t > 0 T −t
U E ,t ≡ u ( x)t + β ∑ δ τ [u ( x) ]t +τ
(2)
τ =1
kde 0 < β ≤ 1 je tzv. koeficient předpojatosti k současnosti. Při β = 1 se jedná o standardní exponenciální diskontování budoucí hodnoty, je-li β <1, lidé v čase τ přisuzují větší váhu hodnotě v čase τ , než jí přisuzovali v jakémkoliv čase předcházející τ , aniž by formálně muselo dojít ke změnám v jejich diskontní míře. Odhady faktoru β empirické studie nacházely mezi 0,55 až 0,8. 9 Hodnocení času je proto jako ve všech neexponenciálních modelech dynamicky nekonzistentní a dochází k impulsivnímu obratu preferencí, jelikož mezní míra časové substituce (MRS) mezi časem t+1 a t+2 je v čase t u( x )t +1 δ u ( x )t + 2 , zatímco nachází-li se subjekt v okamžiku t+1 je MRS mezi t+1 a t+2 již větší u( x )t +1 βδ u( x )t +2 a subjekt již není ochoten eventuální potěšení odložit. Proto jsme večer
naivně přesvědčeni, že ráno vstaneme brzy, abychom – až ráno nastane – budík zamáčkli a oddali se ještě trochu potěšení ze spánku. Vedle zmíněných problémů s nedodržením životosprávy či neschopností spořit existuje široká třída analogického chování. 10 Ukázalo se, volí pro zdravou, po týdnu v okamžiku rozhodnutí, však upřednostní nezdravou (Loewenstein et al. 2003a). 9 Zde naznačený diskrétní kvazi-hyperbolický model je kritizován pro několik závažných nedostatků – spočívá na kardinalitě užitku, jeho aplikace vede k mnohonásobným rovnováhám a činí ho problematicky testovatelným; z něj vytvořené funkce spotřeby nejsou v závislosti na bohatství globálně monotónní (funkce má neempiricky oscilační průběh); vyplývají z něho protichůdná doporučení, jelikož umožňuje, aby měl subjekt více konfliktních preferencí navíc i v závislosti na své naivitě či sofistikovanosti (viz následující poznámka) atd., (Harris & Laibson 2006). Nedostatky řeší mj. zavedení spojitého času a paretovská kritéria efektivnosti pro různá „já“ v běhu času, avšak z důvodu jasnosti výkladu neuronálních korelátů parametrů modelu je v tomto článku ponecháno původní vymezení. 10 Je nutné rozlišit, zda-li si je ekonomický subjekt tohoto faktu vědom, je-li, považujeme ho za sofistikovaného, není-li, je označen za naivního a stále znovu optimalizuje své chování, které v krátkém období selhává uskutečnit dlouhodobé plány (O'Donoghue & Rabin 1999). Díky extrémnímu vymezení je chování obou skupin značně odlišné (Laibson 1997; O'Donoghue & Rabin
-7-
že se potvrdila běžná zkušenost a lidé nejen vyjadřují své problémy se sebekontrolou, ale skutečně ji vykazují. 11 Drží minimum likvidních aktiv (rychle je vydávají na uspokojení svých potřeb nebo je investovali do méně likvidních aktiv, aby se vyvarovali riziku jejich předčasného užití na spotřebu), zadlužují se ve zjevně nevýhodných úvěrech na kreditních kartách, jejich spotřební výdaje nejsou plynulé, ale pohybují se spolu s příjmy (Angeletos et al. 2001), spoří málo na neproduktivní věk (Choi et al. 2006) či investují do známých, ale zjevně neefektivních aktiv (tj. zvýšení výnosu by bylo možno dosáhnout s nulovými dodatečnými náklady či rizikem) (O'Donoghue & Rabin 2001; Choi et al. 2004), mnozí nezaměstnaní jsou netrpěliví, novou práci hledají málo intenzivně a akceptují nižší nástupní mzdu (DellaVigna & Paserman 2005).
3.
Neurologické koreláty diskontních modelů
Mozek se považuje za modulární systém, tj. s konkrétním chováním bude s vyšší pravděpodobností korelovat zvýšená aktivita specifické oblasti mozku více než jiná, zároveň je produktem biologické evoluce – jde o savčí mozek, takže kupř. všechny substance, které u lidí způsobují fyzickou závislost, vyvolávají závislost i u myší, což implikuje shodnou strukturu mozkových systémů zpracovávajících odměnu u savců. Evolučně starší oblasti mozku (zadní a střední) obvykle zpracovávají elementární životní funkce (činnost srdce, dýchání, spánek), přední mozek a především jeho prefrontální část pak odpovídají za funkce, jež jsou především lidské, tzv. vyšší kognitivní funkce (plánování, řešení konfliktních reakcí, dlouhodobá pozornost, abstraktní myšlení, viz obrázek 1. a 2.). Nelze však hovořit o „centrech“ pro určité schopnosti ve frenologické tradici, síť neuronů umožňující určitou funkci je založena na paralelním přenosu informací, zároveň se její struktura neustále mění jak do počtu napojených neuronů tak do intenzity jejich vzájemného propojení. Tato
2001). Předpokládá se pravidlo, že čím je řešená situace častější, tím sofistikovanějším se jedinec stává. Zůstává však nevysvětlené, jakým mechanismem vyšší frekvence chování ovlivní vlastnosti (naivitu) jedince. Sofistikovaní jedinci užívají různé strategie, které je přimějí nesklouznou do krátkodobě lákavějšího jednání, např. uzavírají smlouvy (penzijní, stavební spoření) se značným penále při předčasném vypovězení, zavazují se neodvolatelnými termíny, atp. 11 Abstrahujeme-li od empirických dat, většina experimentů je prováděna v designu „ochoty zaplatit“ (willingness-to-pay) nebo „vynucených voleb“ (forced-choice) či dotazníkových metod, objevuje se proto metodologická kritika zdůrazňující, že zjištěné výsledky omezeně vypovídají o reálném chování, v němž lidé musí činit rozhodnutí mezi alternativními hodnotami, o které opravdu stojí; Steven Levitt a John List (2007) podávají obsáhlé shrnutí diskuze.
-8-
schopnost – „plasticita“ – mozku umožňuje, aby i při poškození relativně velké oblasti byly jiné části mozku schopné převzít ztracenou funkci (do jisté míry a za určitý čas).
Obrázek 1. Mozková kůra se dělí na laloky (čelní, temenní, týlní a spánkový), které se nacházejí nad podkorovými oblasti, ukrytými v hlouby mozku. Nejvýznamnější pro mezičasové rozhodování je okruh počínající limbickým systémem – arbitrární označení korových i podkorových oblastí jako amygdala, thalamus, ad. – jenž je klíčově zapojen ve tvorbě emocí. Neurony podkorových oblastí jsou napojeny přes nucleus accumbens (součást „systému odměny“, viz obrázek 2.) na čelní a temenní laloky odpovědné za vyšší kognitivní a exekutivní funkce. (A) Laterální pohled na dorso-laterální prefrontální kůru (DLPFC). (B) Sagitální pohled na přední cingulární kůru (ACC), mediální prefrontalní kůru (MPFC), orbito-frontální kůru (OFC) a zadní cingulární kůru (PCC). (C) Koronální pohled na insulu (INS) a amygdalu (AMY). Obrázky jsou získány ze (Sanfey 2007). Obrázek 2. (A) Sagitální pohled a (B) frontální pohled na caudate nucleus (CAU), putamen (PUT) a nucleus accumbens (NA). Obrázky jsou získány ze (Sanfey 2007).
Terminologie neurověd a kognitivní psychologie využívá místo očekávaného užitku „očekávanou odměnu“ coby predikci prožité odměny (O'Doherty 2004; Knutson & Cooper 2005). Obdobnou aktivaci mozkových oblastí zodpovědných za libé pocity vyvolávají rozdílné podněty jako získání jídla, peněz či sexu, což ukazuje na existenci univerzálního systému zpracovávajícího odměnu v mozku, lze proto pojem užitku do jisté míry nahradit pojmem odměna (Elliott et al. 2003; Knutson et al. 2003). Odměna je v mozku zpracovávána „systémem odměny“, tj. striatem převážně svou ventrální částí dále amygdalou, thalamem, orbito-frontální kůrou (OFC), dorso-laterální (DLPFC) a mediální prefrontální kůrou (MPFC), do většiny zmíněných oblastí je transportován dopamin, který je produkován v neuronech nacházejících se v oblastech ve středním mozku, hovoříme tak o mesolimbickém -9-
dopaminovém systému (o funkci dopaminu při predikci odměny v prostředí rizika
je
pojednáno jinde, Houdek 2008b). Je známo, že některé části se zapojují jen při prožívání odměny (např. MPFC), některé při jejím očekávání (např. ventrální striatum, rostrální nucleus caudatus). V případě mezičasových voleb bylo psychologií a neurovědou dlouho spekulováno o existenci separátních procesů (či jejich překrývajícího se spektra) hodnotících získání odměny okamžitě a později v čase, jelikož pacienti, kteří utrpěli poškození prefrontální kůry (oblast mozku, která je u lidí relativně zvětšená a strukturně komplikovanější v komparaci s ostatními savci) začali vykazovat problémy se sebekontrolou (objevil se u nich „syndrom závislosti na odměně“, uspokojení svých potřeb vyžadovali okamžitě), rovněž notorická netrpělivost dětí je přisuzována dosavadní nevyvinutosti těchto oblastí, které se plně konsolidují až po dvacátém roku života a obdobně i u psychopatů, kteří nejsou schopni kontroly svých tužeb, mívají tyto oblasti anomální funkčnost (Berns et al. 2007). Z aditivního charakteru rovnice kvazihyperbolického modelu 12 lze rovněž usuzovat na existenci dvou neuronálních procesů probíhajících při mezičasové volbě; „ β proces“ reprezentující kognitivní mechanismus posuzující velikost okamžitého uspokojení bez vztahu k budoucím alternativám (mimořádnost užitku okamžité odměny) a „ δ proces“ odpovídající za předvídání a diskontování budoucích odměn v běhu času. Na druhé straně je možné předpovídat, že bude existovat obecný široce distribuovaný neuronální mechanismus, který bude přisuzovat objektivním hodnotám odlišnou intenzitu dle určitého algoritmu, který vyústí v subjektivní hodnocení (analogie metodologie teorie projevených preferencí). Při experimentu (McClure et al. 2004), v němž jeho účastníci měli za úkol činit sérii mezičasových voleb mezi menšími okamžitými peněžními odměnami a většími vzdálenějšími odměnami (šlo o 5 USD až 40 USD dárkové poukázky na nákup v obchodě Amazon.com,
12
Pakliže výraz (2) reformulujeme do U E ,t ≡ u ( x)t + β
T
∑ δ u ( x) t
t =1
t +τ
a poté transformujeme při
změně měřítka, získáváme T
(U )´≡ ( β1 − 1)u( x ) + ∑ δ E ,t
t
14243 β − proces
(
)
kde U E ,t ´ =
(U ) − E ,t
β
τ
u( x )t +τ , 14243
(3)
τ =0
∑δ u ( x ) t =1
τ
δ − proces
t
t +τ
− u( x )t (1 − δ τ ) .
(4)
- 10 -
zpoždění se pohybovala mezi předáním poukazu ke dni testování a až za 6 týdnů), bylo zjištěno, že při volbách ovlivňujících bezprostřední přítomnost (různě hodnotný poukaz dnes) se aktivoval (tj. došlo k relativnímu zvýšení průtoku okysličené krve) především limbický systém a paralimbické korové oblasti – ventrální striatum, MPFC, OFC – součásti dopaminergnního systému. Naopak při všech dlouhodobých mezičasových volbách došlo k aktivaci laterální prefrontální kůry a dalších oblastí čelního a temenního laloku odpovědných za vyšší kognitivní funkce. Rozhodovaly-li se subjekty mezi alternativami, z nichž jedna nastávala ihned a druhá později, aktivovaly se oba druhy oblastí, přičemž z míry relativní aktivace bylo možno určit, pro kterou alternativu se subjekt rozhodl (aktivace čelních a temenních laloků značila preferenci vzdálenější a větší odměny). Avšak jelikož odměna účastníků
experimentu
byla
ve
formě
dárkových
poukazů,
objevila
se
kritika
experimentálního designu, jenž neumožnil, aby subjekty fakticky dosáhly sledovaného okamžitého uspokojení (Cubitt & Read 2007). Následné studie s modifikovanou strukturou však došly ke stejným výsledkům, Hariri et al. (2006) použili hypotetické částky peněz (0,10 USD až 105 USD) získatelných s různým zpožděním (okamžitě až 5 let), McClure et al. (2007) zkoumali volby žíznivých subjektů mezi získáním množství džusu či vody v menším objemu okamžitě či ve větším později (rozmezí až do 20 minut). McClure et al. (2007) dále akcentují i významnost aktivace dorsální části přední cingulární kůry (ACC), jenž je spolu-aktivována, řeší-li subjekt situaci, v níž existuje možnost vzájemně konfliktních reakcí na podnět. Průběh aktivace všech uvedených mozkových oblastí při mezičasových volbách podporuje hypotézu o existenci střetu dvou mozkových systémů podílejících se na hodnocení odměn za situace okamžité a odložené odměny. V úlohách, v nichž se účastníci experimentu rozhodovali mezi okamžitou a vzdálenou odměnou, bylo možné predikovat jejich finální volbu z intenzity aktivace jednotlivých oblastí, jak bylo řečeno, vyšší aktivita čelních a temenních oblastí než limbického systému („ δ proces“) značila, že se subjekt rozhodne pro vzdálenější a vyšší odměnu a vice versa vyšší aktivita limbických částí („ β proces“) značila preferenci okamžité odměny. Avšak z metodické povahy zobrazovacích technik nutně vyplývají jen vzájemné korelace sledovaných jevů a nelze hovořit o příčinných vztazích. Z poznatků přesto vyplývá, že mezičasové rozhodování je v mozku doprovázeno zapojením různých neuronálních oblastí, které se podílejí na regulaci emocí a pocitů. Okamžité uspokojení aktivuje především limbický systém, rozhodnutí odkládající okamžité potěšení ve prospěch intenzivnějšího v delším období pak zprostředkuje laterální prefrontální kůra a oblasti v temenním laloku odpovědné za vyšší kognitivní a - 11 -
exekutivní funkce. Zjištěná fakta potvrzují významnost prefrontálních laloků při adekvátním dlouhodobém uvažování. Není proto jen koincidencí, že všechny druhy patologických závislostí (tj. chování spojené s abnormálně vysokým diskontováním specifického statku) jsou spjaty s odlišnou funkcí těchto oblastí mozku. Byla provedena řada laboratorních i klinických studií patologického hráčství, závislosti na nikotinu, alkoholu, heroinu, kokainu či úroveň diskontování u lidí s psychiatrickými poruchami a většina výsledků doložila u závislých lidí vyšší diskontní míry, které se navíc netýkaly pouze látky způsobující závislost, ale bylo nalezeno obecně vyšší diskontování – tj. snížení dávky heroinu či nikotinu u závislých a kuřáků je následně spojeno s vyšším diskontováním i u peněžních odměn; pro přehled viz (Chabris & Laibson 2007). Avšak podmínky, které zprostředkovávají převážení vlivu dlouhodobého uvažování nad impulzivním či naopak, jsou stále nejasné. Další studie naznačují, že systém mezičasového hodnocení je daleko komplexnější – na krátkodobém hodnocení se podílejí ventro-anteriorní části insuly a striata; dorso-posteriorní oblasti se podílejí na dlouhodobém hodnocení (Tanaka et al. 2004). Výzvou hypotéze neuronální homologie βδ modelů jsou zjištění Paula Glimchera, Josepha Kablea a Kenwaya Louie (2007) kteří nalezli, že oblasti přisouzené hodnocení okamžité odměny (MPFC, ventrální striatum, zadní cingulární kůra (PCC) se aktivují při hodnocení alternativ bez ohledu na jejich zpoždění a překvapivě shodně s diskontovaným užitkem (stanoveným individuální diskontní funkcí pro daný subjekt z dřívějšího behaviorálního experimentu). Výsledky však mj. vycházejí z anomálního chování, kdy subjekty (10 lidí) v experimentu zvolily strategii „odměnu-co-nejdříve“ a volily dřívější odměnu jak v situaci, kdy byla nabízena okamžitě (vůči hodnotnější alternativě za kupř. 60 dní), tak dříve (za 60 dní vůči hodnotnější alternativě vzdálené ještě dále, 61 až 180 dní) – u subjektů nedošlo k obratu preferencí. Jelikož se však jedná o jedinou studii s podobnými výsledky (do té míry, co je autorovi známo), nelze z ní vyvodit falzifikaci hypotézy o střetu dvou neurálních systémů při hodnocení okamžité a vzdálené odměny. Nabízí však inspirující spekulaci, že subjektivní diskontní funkci vytvořenou dle teorie projevených preferencí lze nalézt v neurálním mechanismu, aniž by bylo nezbytné, aby struktura (algoritmus) funkce byla analogická struktuře neurálního mechanismu na úrovni anatomicky makroskopických oblastí.
4.
Další neuronální mechanismy skryté za časovými preferencemi – pocity očekávání
- 12 -
Ačkoliv časové diskontování je na vrcholu zájmu ekonomie, poměrně málo je známo o detailních mechanismech, které jej v realitě lidského rozhodování tvoří. Diskontní modely implikují, že subjektu je diskontovaná hodnota užitku bezprostředně známa a rozhodne-li se pro danou alternativu, dosáhne na užitek jen v okamžiku spotřeby. Při nezměněných podmínkách v mezidobí neexistuje žádná volba a žádné jiné zvažování, modely naznají užitek plynoucí při očekáváním samotném. Většina rozhodování je však doprovázena pocity očekávání či obav, které lidé zažívají před vlastní spotřebou (čehož si byl vědom W. S. Jevons, jenž předpokládal, že lidé jsou schopni odložit okamžité uspokojení jen, nabízí-li se jim vzdálenější, které s sebou přinese dostatečné pocity těšení se). Mnoho rozhodnutí je dokonce činěno z důvodu potěšení z vlastního čekání, objednání dovolené či rezervace hostiny v restauraci doprovází potěšení ač k žádné spotřebě nedochází. George Loewenstein (1987) ukázal, že měly-li by subjekty obdržet polibek od milované filmové hvězdy, chtěly by na něj čekat ideálně 3 dny. Na druhé straně jsou lidé ochotni podstoupit bolestivý zákrok dříve, ačkoliv mají možnost jej odložit, jen aby se vyhnuli nepříjemnému čekání, dokonce jsou pro uspíšení ochotni podstoupit i více bolestivý zákrok (Caplin & Leahy 2001) – totéž se týká volby u statků poskytujících potěšení/strast ve sekvencích. Mají-li si lidé například zvolit mezi bolestí, jenž ustupuje, a bolestí, která narůstá, zvolí první alternativu – ačkoliv z diskontování budoucnosti zjevně vyplývá optimálnost druhé alternativy, jelikož budoucí bolest by měla být v současnosti hodnocena coby méně významná (Chapman 2000). Takové chování je v příkrém rozporu se základy konceptu diskontování budoucnosti, v němž by konstantní potěšení mělo být vyžadováno co nejdříve a konstantní nepříjemnost oddalována co nejdále. Ukazuje se, že je nezbytné do analýzy očekávaného užitku zapojit i interní stavy očekávání jako kupř. obavu, strach či napětí 13 , aby byla schopna poskytovat deskriptivně relevantní předpovědi. Tím se časové preference stanou dále méně konzistentními, jelikož jakmile se událost vyvolávající pocity očekávání přiblíží (či jinak stane relevantnější), pocity očekávání se vytrácejí a nastupují pocity doprovázející spotřebu, což bude vyvolávat změny preferencí. 14 13
Pocitem napětí (coby uspokojením zažívaným bezprostředně před očekávaným vyjasněním nejistoty) lze vysvětlit, proč sportovní sázkaři sázejí na vítězství svých oblíbených fotbalových klubů, ačkoliv jim známá statistická data o úspěšnosti týmu pro takové chování nesvědčí. Zvyšováním „hodnoty ve hře“ (výsledek souboje preferovaného klubu a peněžní sázka) do určité míry zvyšují i intenzitu příjemných pocitů z napětí (Babad & Katz 1991). 14 Poznatky o pocitech doprovázejících možnost volby mají značný dopad do ekonomické teorie informace, jelikož oproti původním předpokladům se informace nepodílí pouze na efektivitě následného je využívajícího rozhodování, ale nesou svoji vlastní hodnotu. V konkrétním případě
- 13 -
Pro získání neuronálních korelátů pocitů očekávání Berns et al. (2006) využili experimentální design kožních elektrických šoků (elektrody byly na levé noze), který již v dřívějších studiích ukázal, že subjekty jsou ochotny podstoupit silnější šok, než aby čekaly 8 vteřin nebo až 24 hodin na šok slabší, dále bylo známo, že ačkoliv subjekty mají možnost zvolit prostředí, v němž budou mít možnost šoku se vyhnout (po zaznění signálu musí okamžitě stisknout tlačítko), 23% z nich raději poslouchalo hudbu a chtělo se vyvarovat čehokoliv signalizujícího budoucí bolest, čímž však zároveň odmítly jediný způsob, jak se bolesti potenciálně vyhnout. Bolest je zpracovávána mnoha provázanými oblastmi mozku, tzv. „korovou maticí bolesti“, somatosenzorická (tj. „tělesná“) bolest v primární a sekundární somatosenzorické kůře a v zadní části insuly, emocionální bolest (křivda, zklamání důvěry, smutek) pak v přední insule, přední cingulární kůře (ACC) a amygdale (Koyama et al. 2005). Při kalibračním experimentu subjekty znaly intenzitu elektrického šoku a prodlení, po němž nastane, ve 2 alternativách, z nichž jednu volili (kupř. „90% šok za 3 vteřiny“ nebo „60% šok za 27 vteřin“). Zjištěné údaje mezních měr substituce mezi snížením napětí a délkou čekání (o kolik V musí být sníženo pro zvýšení čekání o 1 vteřinu) ukázaly, že lidé obecně chtějí minimalizovat čekání. Objevily se i 2 skupiny s odlišným chováním, členové první skupiny („krajně bázliví“, 28%) byli pro vyhnutí se čekání ochotni zvolit i větší napětí, druzí upřednostňovali jen snížení čekání, nikoliv však za hranici volby vyššího napětí. Pro lepší porozumění výsledkům fMRI užijeme model exponenciálního diskontování očekávaného užitku ze šoku U E (V ),t , tj. funkce elektrického napětí V a zpoždění (1), a následně doplníme o užitek z očekávání/obav U A(V ),t (6), z důvodu jednoduchosti modelu je předpokládáno (oproti schématu originálně navrženém v Loewenstein 1987), že okamžité uspokojení z pocitů očekávání je konstanta ψ , tj. faktor pocitů očekávání je v současnosti roven této konstantě násobené časem zbývajícím do šoku (tj. na počátku období je nejvyšší).
potenciálně negativních informací jsou subjekty strachem či úzkostí neoptimálně motivovány informace nezískat, ačkoliv pro ně mohly mít kritickou důležitost (Caplin 2003). Například koncem minulého desetiletí, kdy začalo být možné genetickým screeningem odhalit zvýšené riziko rakoviny prsu, v jednom z šetření chtělo z 396 osob, které byly testovány, znát výsledek pouze 57,3%, ačkoliv informace měla značný význam pro plánování prevence a jejich dalších životních kroků (Lerman et al. 1998). Blaženost z nevědomí může být využita i pro vysvětlení nízkého zájmu o vývoj vlastního portfolia a nepřímé závislosti mezi frekvencí zjišťování informací o jeho stavu a rizikovostí aktiv, jenž obsahuje (Gneezy & Potters 1997). Nebezpečí užívání postupu „zmizí z očí, zmizí z mysli“ je zjevné. Zároveň přisouzení hodnot informacím samotným může způsobit, že lidé vyhledávají informace, které podporují jejich existující přesvědčení a nikoliv ty, které mohou zlepšit jejich rozhodování.
- 14 -
T −t
U A(V ),t ≡ ∑ u (V )t +τ ψ [T − (t + τ )] ,
(6)
τ =0
T −t
T −t
U E (V )+ A(V ),t ≡ ∑ δ τ u (V )t +τ + ∑ u (V )t +τ ψ [T − (t + τ )] , τ =0 τ =0 1444424444 3
(7)
ψ − proces
kde u (V ) je užitek z konkrétního šoku, t je současnost, T okamžik šoku, U E (V )+ A(V ),t je pak celkový užitek ze šoku diskontovaný k současnosti (7). 15 Bude-li platit předpoklad ψ > 0 (čekání přináší pro rozhodování relevantní pocity očekávání), pak aktivita oblastí spjatých s bolestí již při očekávání šoku bude vyšší a bude vyvolána pocity obav (označme za „ψ proces“) imputující vyšší negativní hodnotu časově vzdálené nepříjemné volbě, na druhé straně platil-li by prostý exponenciální model, pak by s blížícím se termínem nepříjemné události aktivita stejných oblastí postupně rostla z minimální úrovně. Při skenování byl design experimentu upraven na pasivní zážitek (subjekt se dozvěděl jak velký šok a v jakém zpoždění obdrží), aby bylo možné spojit údaje získané volbami z kalibrační fáze (očekávaný užitek) s prožitým užitkem a bylo možno se vyhnout jakýmkoliv jiným rušivým jevům spjatým s aktivním rozhodnutím. Hypotéza existence „ψ procesu“ byla potvrzena, po ukázání velikosti šoku a zpoždění došlo ke zvýšené aktivaci zadních částí matice bolesti – somatosenzorické kůry, pravé zadní insuly a pravé amygdaly (u krajně bojácných i ACC) s přímou závislostí k velikosti šoku, ukázalo se, že budoucí nepříjemná volba způsobuje značné pocity obav. Při očekávání šoku se spoluaktivovaly nejen oblasti odpovědné za zpracování emocí, ale i za očekávání/pozornost (především ACC), což implikuje i běžná zkušenost, je-li naše pozornost zaměřena na bolest, její pociťovaná intenzita je vyšší. Zmíněnými poznatky bylo potvrzeno, že stejné mozkové oblasti, které zpracovávají fyzicky zažívanou bolest, jsou aktivovány i při očekávání budoucí bolesti (Wager et al. 2004), přičemž existuje přímá korelace mezi stupněm očekávání bolesti (intenzitou obav) a ochotou zažití bolesti urychlit. Subjekty se nerozhodují dle očekávaného užitku z alternativních statků, Vyjádřením se lze formálně vyhnout „zápornému diskontování“ ( r < 0 ) v čistě diskontním modelu, v němž by diskontní faktor rozhodnutí přesahoval hodnotu 1. Zvažme situaci, kdy byl subjekt indiferentní mezi záporným užitkem (disutility) z 20 voltů nyní a 15 voltů později u (20V )t0 = u (15V )T δ τ → δ τ > 1 ,
15
v modelu s pocity očekávání je fenomén „záporného diskontování“ rozložen na složku diskontu užitku alternativy a užitku obav za platnosti kladného diskontování (axiomaticky za platnosti dalších podmínek (Loewenstein 1987)), u (20V )t0 = u (15V )T δ τ + u (15V )T ψ [T − (t + τ )] → δ τ < 1 .
- 15 -
ale i na základě pocitů očekávání, které tyto statky vyvolávají. Experimentální potvrzení příjemného očekávání odměny poskytuje obdobné výsledky (Breiter et al. 2001). V dosud vykonaných neurovědních studiích (pokud je autorovi známo) 16 však očekávaná odměna následovala po krátké době čekání následující po informaci oznamující odměnu (podnětu), není proto patrné, zda-li byly odměňující pocity doprovázející čekání či odměňoval samotný podnět. Výsledky dosavadních studií ukazují, že diskontování budoucnosti čili rozhodnutí o pozdržení či urychlení získání uspokojení závisí i na charakteru pocitů během čekání. Je-li v důsledku hédonicky pozitivních pocitů čekání před získáním statku příjemné, lidé uspokojení ze spotřeby statku mohou odsouvat, je-li čekání v důsledků pocitů obav před získáním statku přinášejícího újmu nepříjemné, lidé spotřebu statku uspíší i za cenu nárůstu jeho nepříjemnosti. Teorie očekávaných pocitů ukazuje, proč mohou různé statky vyvolávat odlišné diskontování – záleží na schopnosti vyvolávat pocity očekávání. Avšak z důvodu základu hypotézy v obecně nesplnitelném předpokladu trvalého zaměření pozornosti na konkrétní uspokojení, má závažné limity v aplikovatelnosti na reálná data, jelikož je zároveň předpokládáno, že čekání má minimální náklady příležitosti (subjekt v době odložení spotřeby může uspokojovat jiné potřeby) 17 a rovněž, že čekání na konkrétní uspokojení je emocionálně významné (málokdy však zažíváme situace, v nichž se intenzivně těšíme několik měsíců či dokonce let na konkrétní spotřebu), z čehož pramení relevance hypotézy především v krátkém období. Dále není patrné proč odložení statku někdy vyvolává pozitivní pocity očekávání, zatímco v jiném případě negativní pocity neuspokojení či jak probíhá hodnocení statků přinášejících ambivalentní pocity (jak se projevují kombinace pozitivních a negativních pocitů). Proto teorie spojující diskontování budoucnosti a vysvětlující, proč odklad spotřeby statku snižuje velikost získatelného potěšení, zatímco v jiných případech kumulativní potěšení zvyšuje, jak implikuje hypotéza pocitů očekávání, prozatím neexistuje. V případě nepříjemné 16
Musíme zvažovat jen ty ze studií, které využívaly nehypotetické, nepeněžní odměny. U hypotetických odměn nelze očekávat, že jejich budoucí získání vyvolá u subjektu pocity očekávání a výsledky u očekávání peněžních odměn jsou nejednoznačné, převažuje názor, že peníze nevyvolávají pocity očekávání, které jsou spjaté jen s budoucí spotřebou vlastních za ně pořízených statků. Na druhé straně získání peněz vyvolává tutéž aktivaci systému odměny jako jiné statky. 17 Abstrahování od nákladů příležitosti (tj. subjekty jsou si byť implicitně vědomy, že při volbě odložení uspokojení mají možnost uspokojovat jiné potřeby) je však univerzálním předpokladem většiny experimentálních studií. Axiomatické či formální modely se této nesrovnalosti vyhýbají přístupem, v němž je jakákoliv nová alternativa integrována do existujících plánů; takový předpoklad je však nereálný. Existují ale studie uzavírající, že různé mezičasové volby jsou hodnoceny separátně, a proto je oprávněné náklady příležitosti zanedbat (Frederick et al. 2002).
- 16 -
spotřeby je problematika o něco jednodušší, jelikož čekání na nepříjemnost je vždy doprovázeno nelibými pocity obav či strachu. Averzi ke ztrátě (Tversky & Kahneman 1992) lze proto chápat coby empirický fenomén, jenž je založen na obecnějším zákonu prevalence pocitů obav nad jinak kladnou očekávanou hodnotou statku, jak spekuloval Amos Tversky „Snad ta nejdůležitější a všudypřítomná vlastnost honby za potěšením je, že lidé jsou daleko citlivější k negativním než k pozitivním podnětům … přemýšlej, jak skvěle se dnes cítíš a poté si pokus představit, jak ještě lépe by jsi se mohl cítit … bude jen málo věcí, které tě budou moci více potěšit, na druhé straně množství věcí, které ti radost mohou vzít, je neomezené.“ (1990, str. 75). Zde nastíněný fenomén odlišnosti hodnocení pozitivních a negativních budoucích výsledků voleb – jeden z přínosů prospektové teorie – je potvrzen i na neuronální úrovni, zpracování zisků a ztrát probíhá v mozku do jisté míry odlišně (Knutson et al. 2005; detailně viz Houdek 2008b).
Tverskyho a Kahnemanova prospektová teorie je dále, vedle odchylnosti mechanismů hodnocení ztrát a zisků, schopna určit další pravidelnost, která může stát za fenoménem odlišného diskontování – obecně nižší diskontování ztrát než zisků, tj. platí-li, že elasticita hodnotové funkce je pro zisky nižší než pro ztráty, pak diskontování zisků je za jinak stejných podmínek vyšší. Avšak tvar užitkové funkce – tj. na příkladě kladných hodnot její konkávnost – je obecně v experimentálních studiích zanedbáván a ve většině studií je předpokládána její linearita, ačkoliv ta nadhodnocuje eventuální diskontní míry. Je-li subjekt indiferentní v mezičasové volbě, kupř. 100 Kčt0 = 103Kčt1 δ , pak peněžní diskontní míra je stanovena coby 3%, avšak za předpokladu konkávnosti užitku je u (100 Kč )t0 (δ ) −1 > u (103Kč )t1 , z čehož vyplývá, že skutečná (užitková) diskontní míra je nižší.
5.
Charakter rozhodovacího prostředí a vnímání narůstajícího času místo vnímání klesajícího užitku
Bylo uvedeno, že teoretické ukotvení diskontování budoucnosti spočívá na předpokladu, že v době mezi rozhodnutím a nastáním alternativ je subjekt zcela inertní. Avšak v důsledku existence pocitů a způsobů chování, které předcházejí konečnému uspokojení spotřebou statku, pak rozhodovací prostředí, v němž je očekáván zisk dalšího uspokojení, snižuje diskontní faktor (potenciálně δ τ ≥ 1) a subjekt je proto ochoten v něm setrvávat i za cenu
- 17 -
odkladu okamžitého uspokojení, které není ničím kompenzováno (obětované náklady času jsou nízké) a obdobně prostředí, v němž jednotlivec podstupuje nepříjemnost, může implikovat další újmu, opět dochází k snižování diskontního faktoru a subjekt volí co nejrychlejší opuštění prostředí i za cenu podstoupení vyšší nepříjemnosti (na druhé straně nejisté prostředí vyvolává obavy a zároveň i vyšší diskontování, resp. strach a obavy vyvolávají impulzivní jednání, které je synonymem vysokého diskontování). Přeneseno do popisu vnímání času, každý mohl jev sledovat i subjektivně, v příjemném prostředí dochází k podhodnocení času (zdá se, že „čas plyne rychleji“), na rozdíl od prostředí strachu či obav, při nichž je čas nadhodnocován (zdá se, že „čas se zastavil“).18 I tyto jevy podporují představu, že nelze zkoumání kognitivních mechanizmů mezičasového rozhodování oddělit o širší analýzy rozhodování v nejistém prostředí, jelikož relevance očekávaných pocitů bude funkcí jistoty prostředí, v němž se vyskytují (blíže viz Houdek 2008b). 19 Stabilní prostředí bude doprovázeno nižším diskontování, u nejistého se diskontování zvýší (Doya 2008; Rushworth & Behrens 2008). Důležitý vliv v mezičasovém rozhodování proto získává situace a obecný kontext, za něhož k rozhodování dochází. Například diskontní modely nedokáží vysvětlit případy, kdy kuřák (člověk značně diskontující své budoucí zdraví) zároveň značně spoří (peníze jsou diskontovány málo), resp. zarámování rozhodovacího problému (viz Schweighofer et al. 2006 kteří zjistili, že ve vhodně nastaveném prostředí subjekty diskontují systematicky exponenciálně; Gigerenzer 2008 shrnuje výhodnost odlišného heuristického jednání v různých prostředích a nevýhodnost univerzálních strategií) a jak poznamenává Shane Frederick, George Loewenstein a Ted O’Donoghue (2002) „Myšlenka, že mezičasové volby odráží souhru různorodých a často protichůdných psychologických motivů, byla v dílech psaných ekonomy na počátku 20. století samozřejmostí. Věříme, že tento přístup by měl být obnoven. Znovuzavedení přístupu založeného na mnoha motivech k mezičasovému rozhodování nám pomůže lépe porozumět a lépe vysvětlit mezičasové volby, které pozorujeme v reálném světě“ (str. 393). 18
Přeceňováním času se rozumí vytváření subjektivně kratších intervalů než je objektivní interval, kupř. se nám zdá, že již uplynula minuta, ve skutečnosti uplynulo pár vteřin (metodika je různá, subjektům je prezentován interval a mají odhadnout jeho trvání; nebo mají určit předem stanovený interval tím, že po objektivním počátku určují jeho konec; či jsou prezentovány různé intervaly a subjekty stanovují, který z nich byl delší, atd.). 19 Zdůrazněme však, že článek se formálně zaměřuje na mezičasové rozhodování a pokládá hodnocení pravděpodobnosti za exogenní proces, obecně však nelze oba druhy rozhodování oddělit, jelikož čím časově vzdálenější horizont rozhodování obsahuje, tím jeho výstupy více ovlivní stochastické procesy, čímž je nezbytně ovlivňována forma samotného diskontování, zároveň je z důvodu jasnosti argumentace respektován axiom neměnných preferencí a bohatství.
- 18 -
Existuje však další schématický pohled, který je v ekonomii téměř opomíjen (až na práci Daniela Reada zmíněnou v 2. kapitole). Bylo zmíněno, že užití schématu, v němž budoucí užitek klesá pomocí specifické diskontní funkce, je možné nahradit pohledem zaměřeným na různě pociťovanou intenzitu trvání času do spotřeby (v závislosti na psychickém stavu i v závislosti na charakteru spotřeby). Je-li čas do získání potěšení vnímán coby náklad, pak lidé v situacích, kdy vykazují rychlejší vnímání času, budou silněji diskontovat budoucnost než v situacích, kdy jim čas plyne pomaleji. Zaměření pozornosti na vnímání samotného toku času při mezičasových volbách podporují zjištění ukazující, že při vnímání času, jeho trvání a chápání intervalů se aktivují tytéž oblasti mozku, které jsou zapojeny do mezičasových voleb (prefrontální oblasti a striatum, především pravé hemisféry). Rovněž lidé kteří mají poškození v čelních oblastech, špatně odhadují délku časových intervalů (Zakay & Block 1997), přičemž bylo již zmíněno, že stejné poškození vede i k více impulzivnímu a na současnost zaměřenému jednání. Kognitivní model časového vnímání ukazuje, že jakmile je zvýšena pozornost k toku času, subjektivně je čas přeceňován, jak podotýkají Wittmann a Paulus „Pocit, že čas plyne pomalu se zdá být dobrým ukazatelem psychologického strádání, které pramení z neschopnosti se soustředit na smysluplnější myšlenky či začít se zajímavou činností.“ (2008, str. 11). Stejný vliv mají stavy emocionálního vzrušení, přirozené i umělé (zvýšení teploty, podání psychostimulujících drog). Například kuřákům, kterým není dovoleno kouřit, touha po cigaretě vyvolává nárůst vzrušení a současně pocit, že čas plyne pomaleji (Sayette et al. 2005). Jeden z teoretických pohledů na úlohu emocí v rozhodování je pokládá za mechanismus přitáhnutí vědomé pozornosti k důležitým jevům. Čelíme-li akutní hrozbě, není užitečné se zastavit a detailně přemýšlet o vlastní situaci a možných směrech jednání, emoce strachu a obav nás ovlivní jednat okamžitě, abychom se vyvarovali fatálních následků. Emoční vzrušení tak vede ke vnímanému přecenění času, což zprostředkovaně způsobí nadměrné zaměření na současnost a preferování okamžitého jednání (uspokojení relevantních potřeb). Přeceňování času směřuje k preferencím okamžitého uspokojení a zatemňuje dlouhodobé důsledky, což v pojetí časových preferencí značí vysoké diskontování. Naopak jeli naše pozornost směřována mimo vnímání toku času, čas podceňujeme. V předchozí části však bylo ukázáno, že zatemnění dlouhodobých důsledků nutně neznamená, že jsou hodnoceny za méně významné. Jelikož mohou vyvolávat pocity očekávání, mohou být hodnoceny naopak coby nadměrně důležité. Ukazuje se nezbytné rozpustit jednotný koncept - 19 -
časových preferencí a zaměřit se na provázání „různorodých a často protichůdných psychologických motivů“, které se v závislosti na povaze rozhodovací úlohy, psychologickém stavu jedince a povaze prostředí objevují. Jelikož experimentální design většiny studií využívá oddálení uspokojení jen v rámci krátkých časových okamžiků, vysvětlení diskontování budoucnosti využívající odlišné vnímání toku času lze v současnosti využít pouze v krátkém období; v rámci β - procesu, čemuž odpovídá i obdobná aktivace mozkových oblastí. Provázání hypotéz zaměřených na „vnímání času“ a na „diskontování užitku“ bude problematické, jelikož není zřejmé, jaká kauzalita platí v neuronálních systémech (zda-li odlišné vnímání času vyvolává/doprovází/je důsledkem změny emočních stavů, Droit-Volet & Meck 2007). Rovněž se ukazuje, že lidé diskontují užitek statku kvalitativně odlišně než vnímají čas, resp. jeho zpoždění. Frederick et. al (2002) uvádějí, že je-li pozornost hodnotícího subjektu zaměřena na čas/zpoždění, diskontuje rychleji, než když se zaměří na hodnotu statku citujíce disertační práci Petera Roelofsma (1994), který zjistil, že měly-li se subjekty rozhodnout, kolik nizozemských floritnů vyžadují za 9 měsíční odložení doručení koupeného jízdního kola, byl medián odpovědí 250 nizozemských florintů, avšak měly-li se subjekty v jiné skupině rozhodnout, jak daleko jsou ochotny odložit doručení kola, bude-li jim nabídnuto 250 florintů, byla mediánová odpověď 3 týdny, což značí diskontní faktor dvanáctkrát vyšší. Kvalitativně vyšší diskontování času nad očekávaným užitkem při identickém rozhodovacím úkolu znovu potvrzuje, že časové volby jsou značně komplexním jevem, jenž nelze vysvětlit univerzálním diskontním modelem, jak dosud předpokládá ekonomická teorie převážně využívající jednorozměrný exponenciální diskontní faktor. Bude nezbytné využít kombinované modely, které budou inspirovány poznatky mnoha oborů, přičemž předpověď Davida Colandera "Bez předpokladů a metod odlišujících ekonomii od ostatních sociálních věd se studium společenských otázek stane více a více transdisciplinární. Nakonec již nebudou psychologové, sociologové a ekonomové, ale pouze vědci zabývající se společností.“ (2005, str. 938), můžeme považovat za minimalistickou.
6.
Závěr
Odložit uspokojení je vždy těžké, kuřáci vědí, že je prozřetelné nekouřit a jsou připraveni se zlozvykem přestat, okamžitě vnucují se potřeba a značné potěšení z jejího uspokojení většině - 20 -
z nich zabrání svůj závazek dodržet. Bylo ukázáno, že v modelu ED je možné vysvětlit, jak se kuřák rozhodne, že se svou závislost skončí – očekávání budoucích nákladů je v daném momentě vyšší než výhod (Becker & Murphy 1988), z ED rovněž vyplývá, že jakmile by takové rozhodnutí bylo učiněno, bylo by respektováno, jelikož preference se v čase nezmění, jak podotkl sám Samuelson (ačkoliv se od použitelnosti modelu ED v realitě distancoval) „[Člověk] bude činit v každém budoucím čase stejná rozhodnutí o výdajích tak, jako by na začátku daného období rozhodl o svých výdajích na celé období.“ (1937, str. 160). Z empirie je naproti řečenému patrné, že v běhu času – ačkoliv se žádný jiný faktor nezmění – u lidí dochází k impulsivnímu obratu preferencí a okamžitý požitek z cigarety převáží nad dlouhodobým závazkem. Tento jev úspěšně zachycují hypotézy modelující lidské chování v duální interakci mezi na-okamžité-uspokojení hledícím systémem, který má za cíl pokud možno okamžitě uspokojit biologicky významné potřeby jako hlad, žízeň, bolest či bezpečí, a systémem hledícím na dlouhodobé cíle (Fudenberg & Levine 2006). Člověk je schopen učinit optimální dlouhodobá rozhodnutí, činí-li je v předstihu a náklady a výnosy nastávají ve zvažované budoucnosti, jsou-li však náklady či výnosy bezprostřední, lidé často impulzivně volí krátkodobé cíle. Uvedené systémy mají své koreláty i v nervové soustavě, v níž evolučně starší oblasti limbického systému (mesolimbické oblasti) odpovídají za okamžité uspokojení potřeb a evolučně novější za komparaci dlouhodobých nákladů a výhod takového chování.20 Uvedené fenomény je dostatečně schopen vysvětlit model hyperbolického diskontování. Zároveň se ukazuje (odlišné diskontování různých statků; ztrát a zisků, ad.) že mezičasové rozhodování je významně závislé na celé řadě dalších faktorů (konkávnost užitku, nejistota a riziko budoucnosti, měnící se preference, inflace) a objevuje se pochybnost, zda-li modelová „čistá“ časová preference (δ τ ≠ 1) existuje v reálném světě a zda-li nejde jen o projev jiných procesů. Odpověď v této chvíli nelze hledat za soudobé metodologie neurovědy rozhodování, která hledá neuronální korály procesů, jež jsou definovány exogenně. Z odlišné aktivace mnoha distinktních oblastí mozku v odlišných úlohách zaměřených na „mezičasové rozhodování“ lze však spekulovat, že univerzální systém „diskontování budoucnosti“ v mozku neexistuje a časové preference jsou pouze epifenoménem jiných procesů; je však nezbytný další výzkum 20
Je však kriticky důležité zmínit, že rozdělení na „emoční“ (evolučně staré, limbické) a „kognitivní“ (nové) oblasti je umělé a arbitrární a slouží především pro přiblížení fyziologie mozku k přirozeně psychologickému postoji. „Emoční systémy“ jsou důležité pro kognitivní schopnosti, bez „kognitivních oblastí“ bychom patrně žádné emoce necítili, mozek je nezbytné vždy vnímat coby plně integrovaný systém (pro přehled viz Pessoa 2008).
- 21 -
precizněji stanovující jejich povahu (rozdíl mezi impulsivitou a schopností regulovat své pocity, různá subjektivní intenzita pocitů očekávání, spontánnost versus dodržování plánů/zvyků, atd.). Výsledky, které dosavadní neuroekonomické práce přinesly, lze stěží považovat za poslední slovo, obvykle se jedná o první. A jelikož je jisté, že interakce nervových sítí je daleko složitější než předpokládají naznačené duální modely, objevuje se pochybnost o užitečnosti či verifikační schopnosti neurovědních fakt při podpoře ekonomických teorií a o užitečnosti poznatků neurovědy pro ekonomii vůbec; zmiňme jen tři z nich (Gul & Pesendorfer 2005; Rubinstein 2006; Harrison 2008; detailněji viz Houdek 2008a). Glenn Harrison vyjadřuje obavu, že neurověda do ekonomie vnesla jen nové „nálepky“ ve formě neurovědní terminologie či „obrázků“, které jsou přilepeny k existujícím ekonomickým modelům a prezentované jako zcela nová fakta. Nádavkem jsou založeny na empiricismu, v němž je pravdivost zaměňována se statistickou významností (pochybně stanovovanou), a ekonomii, v níž existuje standard matematického důkazu či logická struktura odvislá od „principů jednání člověka“, nemohou přinést nic, co by jí pomohlo zodpovědět existující problémy či zlepšit analytické nástroje, které využívá. Bezpochyby je možné, že mnohé neuroekonomické studie nepřinesou k pochopení jednání člověka nic, než specifické místo v mozku, v němž při rozhodování proteče více okysličené krve. Úlohu neuroekonomie je však nutno spatřovat i, jak podotýká citovaný Vernon Smith, ve „… schopnosti přinést novou perspektivu a nový způsob chápání metod zkoumání důležitých ekonomických otázek, které byly dosud nezvladatelné nebo mimo rozsah tradiční ekonomie. Zprvu bývají nové nástroje aplikovány na staré otázky, ale [jak bylo uvedeno dříve] jejich rozhodující důležitost se ukáže, když tyto nástroje změní, jak lidé myslí o daném problému, vyvolají nové otázky a hledání jejich odpovědí, což by vše nebylo možné, kdyby nové nástroje neexistovaly. Neuroekonomie má tento enormní potenciál a je dosud velmi brzo na to soudit, jak efektivní bude ve vytváření nových myšlenek.“ (2008, str. 313). Ariel Rubinstein pochybuje, zda-li jsou zobrazovací techniky schopny rozlišit aktivaci konkrétních oblastí před a po rozhodnutí (kupř. odlišit pocity, které předcházejí rozhodnutí a pocity, které ho následují), resp. určit kauzalitu. Tato pochybnost se týká obecnějšího problému, zda-li existuje metoda přisuzující nervové procesy k „myšlence“, tedy vysvětlující subjektivitu objektivními fakty, tento problém však přesahuje téma této práce a je náplní - 22 -
rozsáhlé literatury týkající se „mind-body problem“, kam lze zájemce odkázat (LeDoux 2003; Kandel 2006). Z praktického hlediska je možné konstatovat, že časové rozlišení u fMRI je zhruba 2 vteřiny, existuje však celá řada dalších technik, které mají značnou šíři v časových a prostorových rozlišovacích možnostech (magnetoencafalografie rozlišuje v desítkách milisekund, sledování vzruchů jednoho neuronu je možné dokonce v milisekundách) 21 a lze očekávat, že přisouzení aktivity nervových sítí k rozhodovacím procesům bude nabývat stále rostoucí přesnosti. Určení kauzality je univerzálním problémem většiny statistických metod a ani standardní ekonomie není schopna jednoznačných závěrů (Granger 2001; Freedman 2005), navíc nelze nezmínit, že elementární ekonomický pohled na chování jednotlivce, model očekávaného užitku, je de facto tautologií (subjekt v něm volí tak, aby dosáhl na nejvyšší užitek, přičemž nejvyššího užitku dosahuje tak, jak se chová; předpoklady tranzitivity, úplnosti, nezávislosti, ad. sice umožní axiomatické vymezení, model je však empiricky zcela irelevantní). Faruk Gul a Wolfgang Pesendorfer začínají svou polemiku definicí „Ústřední otázkou neuroekonomů je, jak jednotlivci činí svá rozhodnutí a jak efektivní v tom jsou s ohledem na svou vlastní [dlouhodobou] prosperitu. Na druhé straně, ekonomové analyzují, jak chování jednotlivců – dáno jejich odlišnými cíli – se vzájemně ovlivňuje uvnitř specifických institucionálních podmínek“ (str. 8). Neuroekonomové (ani nikdo jiný) však nejsou v přisuzované pozici, aby mohli měřit subjektivní pociťované štěstí a dokonce stanovit, jaké úrovně vůči optimu dosahuje. Bylo konstatováno, že v současnosti převažuje minimalistická 22 metodologie neuroekonomie – ve specifických úlohách jsou hledány neuronální koreláty parametrů ekonomických modelů a potenciálně nalézány analogie mezi nervovým systém, který se při řešení rozhodovacích úloh aktivuje a vlastnostmi ekonomické modelu. Ukazuje se, že modely splňující strukturní analogii mají rovněž silnější prediktivní sílu, a proto jsou schopny lépe předpovědět „chování jednotlivců v různých podmínkách“, což je dle Gula a Pesendorfera cílem ekonomie. Je však patrné, že je-li ekonomický model založen na
21
Avšak přes uvedenou multimetodičnost většina zobrazovacích studií vychází z testování malého vzorku subjektů (obvykle dvou či tří desítek) a povaha statistických metod, pomocí nichž jsou odvozovány významnosti aktivace různých oblastí, není obvykle vůbec diskutována. 22 Dle Colina Camerera (2007) na neuroekonomii můžeme nahlížet coby na vyvíjející se metodu umožňující nalézt i) podklady ve prospěch normativní teorie racionální volby (v evolučně významných situacích), ii) důkazy ve prospěch parametrů a proměnných zavedených behaviorální ekonomií zaměřenou na detaily mechanismu rozhodování a prostředí, v němž probíhá a potenciálně iii) nové proměnné, které byly implicitní, podceňované či zcela chybějící v dosavadní ekonomické teorii.
- 23 -
empiricky sledovaném jednání, nemůže být falzifikován zjištěním, že jeho struktura neodpovídá struktuře nervových systémů, které takové rozhodování tvoří.
7.
Reference
Angeletos, G.M., Laibson, D., Repetto, A., Tobacman, J., Weinberg, S., 2001. The hyperbolic consumption model: Calibration, simulation, and empirical evaluation. Journal of Economic Perspectives 15, 47-68 Ashraf, N., Camerer, C.F., Loewenstein, G., 2005. Adam Smith, behavioral economist. Journal of Economic Perspectives 19, 131-145 Babad, E., Katz, Y., 1991. Wishful Thinking - against All Odds. Journal of Applied Social Psychology 21, 1921-1938 Becker, G.S., Murphy, K.M., 1988. A Theory of Rational Addiction. The Journal of Political Economy 96, 675-700 Berns, G.S., Chappelow, J., Cekic, M., Zink, C.F., Pagnoni, G., Martin-Skurski, M.E., 2006. Neurobiological substrates of dread. Science 312, 754-758 Berns, G.S., Laibson, D., Loewenstein, G., 2007. Intertemporal choice - toward an integrative framework. Trends in Cognitive Sciences 11, 482-488 Böhm-Bawerk, E.V., 1888/2006. The Positive Theory of Capital. Cosimo, New York. Breiter, H.C., Aharon, I., Kahneman, D., Dale, A., Shizgal, P., 2001. Functional Imaging of Neural Responses to Expectancy and Experience of Monetary Gains and Losses. Neuron 30, 619-639 Camerer, C.F., 2007. Neuroeconomics: Using neuroscience to make economic predictions. Economic Journal 117, C26-C42 Camerer, C.F., Loewenstein, G., Prelec, D., 2005. Neuroeconomics: How neuroscience can inform economics. Journal of Economic Literature 43, 9-64 Caplin, A., 2003. Fear as a Policy Instrument. In: Loewenstein G, Read D & Baumeister R (eds.) Time and Decision. Russell Sage Foundation, New York, pp. 441–458. Caplin, A., Leahy, J., 2001. Psychological expected utility theory and anticipatory feelings. Quarterly Journal of Economics 116, 55-79 Colander, D., 2005. The future of economics: the appropriately educated in pursuit of the knowable. Cambridge Journal of Economics 29, 927-941 Coval, J.D., Shumway, T., 2001. Is Sound Just Noise? The Journal of Finance 56, 1887-1910 Cubitt, R., Read, D., 2007. Can intertemporal choice experiments elicit time preferences for consumption? Experimental Economics DellaVigna, S., Malmendier, U., 2006. Paying not to go to the gym. American Economic Review 96, 694-719 DellaVigna, S., Paserman, M.D., 2005. Job search and impatience. Journal of Labor Economics 23, 527-588 Donaldson, D.I., 2004. Parsing brain activity with fMRI and mixed designs: What kind of a state is neuroimaging in? Trends in Neurosciences 27, 442-444 Doya, K., 2008. Modulators of decision making. Nature Neuroscience 11, 410-416 Droit-Volet, S., Meck, W.H., 2007. How emotions colour our perception of time. Trends in Cognitive Sciences 11, 504-513 Elliott, R., Newman, J.L., Longe, O.A., Deakin, J.F.W., 2003. Differential response patterns in the striatum and orbitofrontal cortex to financial reward in humans: A parametric functional magnetic resonance imaging study. Journal of Neuroscience 23, 303-307
- 24 -
Frederick, S., Loewenstein, G., O'Donoghue, T., 2002. Time discounting and time preference: A critical review. Journal of Economic Literature 40, 351-401 Freedman, D.A., 2005. Linear Statistical Models for Causation: A Critical Review. In: Everitt BS & Howell DC (eds.) Encyclopedia of Statistics in Behavioral Science. John Wiley & Sons, Ltd., Chichester, pp. 1061–1073. Friedman, M., 1997. Metodologie pozitivní ekonomie. Grada Publishing, Praha. Friston, K.J., 1998. Imaging neuroscience: Principles or maps? Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 95, 796-802 Fudenberg, D., Levine, D.K., 2006. A dual-self model of impulse control. American Economic Review 96, 1449-1476 Gigerenzer, G., 2008. Why Heuristics Work. Perspectives on Psychological Science 3, 20-29 Glimcher, P.W., Kable, J., Louie, K., 2007. Neuroeconomic studies of impulsivity: Now or just as soon as possible? American Economic Review 97, 142-147 Gneezy, U., Potters, J., 1997. An experiment on risk taking and evaluation periods. Quarterly Journal of Economics 112, 631-645 Granger, C.W.J., 2001. Some recent developments in a concept of causality. In: Essays in econometrics: collected papers of Clive W. J. Granger. Harvard University Press, pp. 71-83. Green, L., Myerson, J., 2004. A discounting framework for choice with delayed and probabilistic rewards. Psychological Bulletin 130, 769-792 Gul, F., Pesendorfer, W., 2005. The Case for Mindless Economics. http://www.princeton.edu/~pesendor/mindless.pdf [k 1. červnu 2007] Hariri, A.R., Brown, S.M., Williamson, D.E., Flory, J.D., de Wit, H., Manuck, S.B., 2006. Preference for immediate over delayed rewards is associated with magnitude of ventral striatal activity. Journal of Neuroscience 26, 13213-13217 Harris, C., Laibson, D., 2006. Instantaneous Gratification. UCLA Department of Economics [k 1. http://www.econ.cam.ac.uk/faculty/harris/Instantaneous%20Gratification.pdf červnu 2007] Harrison, G.W., 2008. Neuroeconomics: A Critical Reconsideration. Working Paper, College of Business Administration, University of Central Florida 1 Heeger, D.J., Ress, D., 2002. What does fMRI tell us about neuronal activity? Nature Reviews Neuroscience 3, 142-151 Hirshleifer, J., 1977. Economics from a Biological Viewpoint. Journal of Law and Economics 20, 1-53 Houdek, P., 2008a. Metodologie neuroekonomie. (nepublikovaný rukopis) Houdek, P., 2008b. Úvod do neurofinancí - kognitivní neurověda chovaní za rizika a nejistoty. (nepublikovaný rukopis) Chabris, C.F., Laibson, D.I., 2007. Intertemporal Choice. In: Durlauf S & Blume L (eds.) The New Palgrave Dictionary of Economics (2nd ed.). Palgrave Macmillan, London. Chapman, G., B. , 2000. Preferences for improving and declining sequences of health outcomes. Journal of Behavioral Decision Making 13, 203-218 Choi, J.J., Laibson, D., Madrian, B.C., 2004. Employer Stock Holdings in 401(k) Plans: Have Employees Learned the Lessons of Enron? Choi, J.J., Laibson, D., Madrian, B.C., Metrick, A., 2006. Saving for Retirement on the Path of Least Resistance. In: McCaffrey E & Slemrod J (eds.) Behavioral Public Finance: Toward a New Agenda. Russell Sage Foundation, New York, pp. 304-351. Jevons, W.S., 1871/1911. The Theory of Political Economy. Macmillan and Co., London. Kandel, E.R., 2006. In Search of Memory: The Emergence of a New Science of Mind. W. W. Norton, New York.
- 25 -
Knutson, B., Cooper, J.C., 2005. Functional magnetic resonance imaging of reward prediction. Current Opinion in Neurology 18, 411-417 Knutson, B., Fong, G.W., Bennett, S.M., Adams, C.M., Homme, D., 2003. A region of mesial prefrontal cortex tracks monetarily rewarding outcomes: characterization with rapid event-related fMRI. Neuroimage 18, 263-272 Knutson, B., Taylor, J., Kaufman, M., Peterson, R., Glover, G., 2005. Distributed Neural Representation of Expected Value. J. Neurosci. 25, 4806-4812 Kosfeld, M., Heinrichs, M., Zak, P.J., Fischbacher, U., Fehr, E., 2005. Oxytocin increases trust in humans. Nature 435, 673-676 Koyama, T., McHaffie, J.G., Laurienti, P.J., Coghill, R.C., 2005. The subjective experience of pain: Where expectations become reality. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 102, 12950-12955 Laibson, D., 1997. Golden eggs and hyperbolic discounting. Quarterly Journal of Economics 112, 443-477 LeDoux, J., 2003. The Synaptic Self: How Our Brains Become Who We Are. Viking Penguin, New York. Lerman, C., Hughes, C., Lemon, S., Main, D., Snyder, C., Durham, C., Narod, S., Lynch, H., 1998. What You Don’t Know Can Hurt You: Adverse Psychological Effects in Members of BRCA1-Linked and BRCA2-Linked Families Who Decline Genetic Testing. Journal of Clinical Oncology 16, 1650-1654 Levitt, S.D., List, J.A., 2007. What Do Laboratory Experiments Measuring Social Preferences Reveal About the Real World? Journal of Economic Perspectives 21, 153-174 Lo, A.W., Repin, D.V., 2002. The psychophysiology of real-time financial risk processing. Journal of Cognitive Neuroscience 14, 323-339 Loewenstein, G., 1987. Anticipation and the Valuation of Delayed Consumption. Economic Journal 97, 666-684 Loewenstein, G., O'Donoghue, T., Rabin, M., 2003a. Projection bias in predicting future utility. Quarterly Journal of Economics 118, 1209-1248 Loewenstein, G., Prelec, D., 1992. Anomalies in Intertemporal Choice - Evidence and an Interpretation. Quarterly Journal of Economics 107, 573-597 Loewenstein, G., Read, D., Baumeister, R.F., 2003b. Time and Decision. Russell Sage Foundation, New York. McClure, S.M., Ericson, K.M., Laibson, D.I., Loewenstein, G., Cohen, J.D., 2007. Time discounting for primary rewards. Journal of Neuroscience 27, 5796-5804 McClure, S.M., Laibson, D.I., Loewenstein, G., Cohen, J.D., 2004. Separate neural systems value immediate and delayed monetary rewards. Science 306, 503-507 O'Doherty, J.P., 2004. Reward representations and reward-related learning in the human brain: insights from neuroimaging. Current Opinion in Neurobiology 14, 769-776 O'Donoghue, T., Rabin, M., 1999. Doing it now or later. American Economic Review 89, 103-124 O'Donoghue, T., Rabin, M., 2001. Choice and procrastination. Quarterly Journal of Economics 116, 121-160 Pessoa, L., 2008. On the relationship between emotion and cognition. Nature Reviews Neuroscience 9, 148-158 Read, D., 2001. Is Time-Discounting Hyperbolic or Subadditive? Journal of Risk and Uncertainty 23, 5-32 Robbins, L., 1932. An Essay on the Nature and Signifiance of Economic Science. Macmillan, London. Robson, A.J., 2001. The Biological Basis of Economic Behavior. Journal of Economic Literature 39, 11–33
- 26 -
Robson, A.J., 2002. Evolution and human nature. Journal of Economic Perspectives 16, 89106 Roelofsma, P.H.M.P., 1994. Intertemporal Choice. Free University. Rosati, A.G., Stevens, J.R., Hare, B., Hauser, M.D., 2007. The evolutionary origins of human patience: Temporal preferences in chimpanzees, bonobos, and human adults. Current Biology 17, 1663-1668 Ross, D., 2005. Economic Theory and Cognitive Science: Microexplanation. MIT Press, Cambridge. Rubinstein, A., 2003. "Economics and psychology"? The case of hyperbolic discounting. International Economic Review 44, 1207-1216 Rubinstein, A., 2006. Comments on Behavioral Economics. In: Blundell R, Newey WK & Persson T (eds.) Advances in Economic Theory (2005 World Congress of the Econometric Society). Cambridge Univeristy Press, pp. 246-254. Rushworth, M.F.S., Behrens, T.E.J., 2008. Choice, uncertainty and value in prefrontal and cingulate cortex. Nature Neuroscience 11, 389-397 Samuelson, P.A., 1937. A Note on Measurement of Utility. The Review of Economic Studies 4, 155-161 Sanfey, A.G., 2007. Social Decision-Making: Insights from Game Theory and Neuroscience. Science 318, 598-602 Sanfey, A.G., Loewenstein, G., McClure, S.M., Cohen, J.D., 2006. Neuroeconomics: crosscurrents in research on decision-making. Trends in Cognitive Sciences 10, 108-116 Sayette, M.A., Loewenstein, G., Kirchner, T.R., Travis, T., 2005. Effects of smoking urge on temporal cognition. Psychology of Addictive Behaviors 19, 88-93 Schweighofer, N., Shishida, K., Han, C.E., Okamoto, Y., Tanaka, S.C., Yamawaki, S., Doya, K., 2006. Humans can adopt optimal discounting strategy under real-time constraints. Plos Computational Biology 2, 1349-1356 Smith, A., 1759/1853. The Theory of Moral Sentiments. Henry G. Bohn, London. Smith, V.L., 2008. Rationality in Economics: Constructivist and Ecological Forms. Cambridge University Press, New York. Tanaka, S.C., Doya, K., Okada, G., Ueda, K., Okamoto, Y., Yamawaki, S., 2004. Prediction of immediate and future rewards differentially recruits cortico-basal ganglia loops. Nature Neuroscience 7, 887-893 Tversky, A., 1990. The Psychology of Risk. In: Sharpe WF, Ambachtsheer KP & Sherrerd KF (eds.) Quantifying the Market Risk Premium Phenomenon for Investment Decision Making. The Institute of Chartered Financial Analysts (CFA Institute), Charlottesville, pp. 73-78. Tversky, A., Kahneman, D., 1992. Advances in Prospect-Theory - Cumulative Representation of Uncertainty. Journal of Risk and Uncertainty 5, 297-323 Wager, T.D., Rilling, J.K., Smith, E.E., Sokolik, A., Casey, K.L., Davidson, R.J., Kosslyn, S.M., Rose, R.M., Cohen, J.D., 2004. Placebo-induced changes in fMRI in the anticipation and experience of pain. Science 303, 1162-1167 Wang, J.T.-y., Spezio, M., Camerer, C., F. , v tisku. Pinocchio's Pupil: Using Eyetracking and Pupil Dilation to Understand Truth-telling and Deception in Games. American Economic Review Wittmann, M., Paulus, M.P., 2008. Decision making, impulsivity and time perception. Trends in Cognitive Sciences 12, 7-12 Zak, P.J., 2004. Neuroeconomics. Philosophical Transactions of the Royal Society of London Series B-Biological Sciences 359, 1737-1748 Zakay, D., Block, R.A., 1997. Temporal Cognition. Current Directions in Psychological Science 6, 12-16
- 27 -
