Číslo 1
Září 2011
Ročník VII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
právě jste se stali dobrovolně majiteli výtisku prvního čísla našeho školního časopisu ve školním roce 2011-2012. A jak je naším nedobrým zvykem na začátku školního roku, dostává se k vám zářijové vydání až v prvních dnech měsíce října. Je vysoce pravděpodobné, že k obdobnému zpoždění dojde i v příštích dvou měsících, ale je nad slunce jasnější, že pak tento skluz doženeme, protože prosincový inTELEkt musí vyjít nejpozději v den školní vánoční besídky. Ještě nikdy se nestalo, že bychom s ním sklouzli až do nového kalendářního roku. A věřte, že nás k tomuto tvrzení opravňují bohaté zkušenosti. Ostatně číslem, které zrovna máte v rukou, jsme odstartovali už sedmý ročník našeho časopisu. Co všechno můžete od tohoto vydání očekávat? Jako hlavní článek přinášíme na třetí straně rozhovor s předsedou žákovské rady Vojtou Procházkou ze septimy, který se velmi intenzivně zapojil do úsilí za záchranu našeho gymnázia v období od června do září tohoto roku. A jak vyplývá z jeho slov, je připraven pomoci i v budoucnu, kdykoliv to škola bude potřebovat. Možná namítnete, že když se koncem ledna poprvé jednalo o osudu školy, věnovali jsme tomu více místa. Bylo to nejspíš tím, že události tehdy měly rychlejší spád a že náš inTELEkt vyšel těsně po 31 lednu, kdy hejtman Hašek jako příslovečný deus ex maschina zrušil rozhodnutí krajských radních... Povídání s Vojtou však není jediným rozhovorem tohoto čísla. Tradiční dvoustránkový rozhovor na stránkách 4 a 5 pořídila septimánka Petra Fialová s brněnskou zpěvačkou a herečkou Hanou Horkou. Zajímavé otázky i odpovědi dokazují, že Petra se na lodi komediantů pohybuje skutečně jako v domácím prostředí... V tomto čísle nechybí většina stálých rubrik, jako je křížovka o ceny, literární příloha a pozvánka na kulturu. Po delší odmlce jsme obnovili rubriku rébusů Pro bystré hlavy a spustili dva nové seriály. Jeden si všímá novinek z motoristického světa, druhý se naopak obrací do historie a všímá si významných předků v rodokmenech našich gymnazistů. Věříme, že nejen všechno to, co jsme uvedli v předchozích řádcích a odstavcích, ale i další články tohoto čísla se vám budou líbit! VAŠE REDAKCE VYBRÁNO Z INTERNETU -1-
Rébusy pro bystré hlavy
Moucha s vlaky Dvě města A a B jsou od sebe vzdálena 90 km. Z města A do města B vyjede vlak rychlostí 60 km/h. V téže chvíli vyjede z města B vlak do města A po stejné koleji a stejnou rychlostí, tj. 60 km/h. V okamžiku, kdy se vlaky rozjedou proti sobě, z předního okna (lokomotivy) vlaku jedoucího z A do B vystartuje moucha rychlostí 100 km/h a letí vstříc druhému vlaku. Jakmile k němu doletí, dotkne se nožkou jeho předního skla a letí ihned zpátky. Takto moucha lítá mezi vlaky, než ji rozmáčknou na placku. Vaším úkolem je zjistit, kolik kilometrů celkem nalétala. Nějaké zrychlení a zpomalení zanedbáme, vždyť je to supermoucha. Matematická řada - pyramida 1 Dosaďte za otazníky: 1 1 2 1 1 2 1 1 1 1 1 2 2 1 LENKA 3 1 2 2 1 1 DRATVOVÁ ? ? ? ? ? ? ? ? (oktáva)
A opět čteme a píšeme…
Určitě jste už mnozí zaznamenali, že od pondělí k nám do školy zase po téměř půlroční pauze začal docházet deník MF DNES. Děje se tak díky našemu zapojení do redakčního projektu „Studenti čtou a píší noviny“. Do prvního podzimního kola na téma „Střet kultur, tolerance“ jsme zaslali osm příspěvků. Jeden z nich vám nabízíme na následujících řádcích… REDAKCE
Moje tolerance má limity
V posledních dnech, respektive měsících, jako by se roztrhl pytel s národnostními či menšinovými problémy. Stojí proti sobě dvě odlišné kultury. Na jedné straně se Romům nelíbí chování „bílých“ a cítí se utlačováni, zatímco na straně druhé „bílí“ protestují proti některým nepřizpůsobivým obyvatelům České republiky, jak se Romům v poslední době začalo říkat. Kriminalita, nepořádek, až příliš vysoká nezaměstnanost, sociální dávky, spousta dětí pobíhajících a pokřikujících po ulicích. Přesně to se mi ve většině případů vybaví ve spojitosti s Romy. Samozřejmě bych se nechtěla dotknout těch, kteří žijí spořádaným životem, pracují a vedou své děti ke vzdělání. Bohužel jsou ale často zastíněni právě svými nepřizpůsobivými spoluobčany. Ti místo hledání zaměstnání raději pobírají sociální dávky, páchají trestné činy, bydlí v obecních bytech, kde neplatí nájem, ničí své domovy a ještě se cítí dotčeni, když se nám, vesměs slušným lidem, toto jejich chování nelíbí. Toleruji chování druhých lidí, nikoho hned neodsuzuji snad jenom proto, že by patřil k romské národnosti, ale jak se říká, co je moc, to je moc. Nechápu chování naší vlády, zastupitelů měst a ostatních, kteří se snaží vyjít Romům co nejvíce vstříc. Měli by se chovat ke všem občanům České republiky stejně a nepomáhat jen jedné cílové skupině, když druzí, „bílí“ občané, jsou mnohdy taktéž v tíživých životních situacích. Například návrh na rekonstrukci sídliště Chánov, které si romští občané sami zdevastovali, mi přijde naprosto absurdní. Peníze, jež státní orgány vybraly na daních, mají jít na opravu domovů těchto lidí? Otázkou zůstává, zda si této pomoci vůbec váží… MARTINA PICHOVÁ (oktáva) -2-
Zpovídáme předsedu žákovské rady VOJTU PROCHÁZKU ze septimy K novým bojům připraven! * Ahoj Vojto! Většina studentů ví, že ses přes léto velmi výrazně zapojil do dění ohledně záchrany naší školy. Co tě k tomu vedlo? Bylo to jen kvůli škole samotné, nebo sis chtěl vyzkoušet, kam až se dá na krajském politickém poli zajít? „Obojí. Nechtěl jsem, aby krajským orgánům prošla optimalizace tak, jak se ji chystaly udělat. Zároveň jsem byl ale samozřejmě hodně zvědavý, kam mě celý boj zanese. Kdybych měl přidat ještě jeden nesobecký důvod, snažil jsem se ukázat, jak moc můžou škole pomoct její žáci.“ * Popiš nám prosím ve zkratce celé své snažení během „optimalizace“. „Nejdříve jsme se s Hankou Vitulovou snažili všechny třídy informovat o tom, co se na nás chystá, a pokusili jsme se i přimět je ke spolupráci. To ale bylo ještě před prázdninami a nemyslím, že se to povedlo. Každopádně jsem se tehdy přimlouval za vznik druhé petice pomáhal i s jejím vytvářením. Stejně tak jsem byl u výroby většiny dalších dopisů na kraj. Nejzajímavější ale byla setkání s politiky. O prázdninách jsme s paní Zemenovou měli možnost se setkat s hejtmanovými náměstky Božkem a Juránkem a také s vedoucí odboru školství Polákovou.“ * Jaké bylo setkání s prvním náměstkem hejtmana Stanislavem Juránkem? Zajímalo by nás, vzhledem k tvému věku, jestli s tebou jednal jako s rovnocenným diskusním partnerem. „Setkání to byla velmi poučná. Zestručnit, proč tomu tak bylo, není úplně snadné, tak jen řeknu, že jsem se povětšinou v diskusi necítil méněcenně. Rozhodně ne při druhém setkání v září.“ * Bitva byla vyhrána, ale válka pokračuje. Jaké jsou podle tebe vyhlídky naši školy? Myslíš, že dokážeš skloubit své školní povinnosti s úsilím o zachování gymnázia? „Pokud se na kraji poučili a hodlají dělat optimalizaci na základě veřejných kritérií a diskuse, jak slíbili, nemáme se čeho obávat. Pokud to tak nebude, čeká nás další bitva. Tentokrát bychom ovšem ještě lépe věděli, jak ji vést. Věřím, že bych případné bojové operace skloubil i se školou. Té jsem totiž nikdy nevěnoval zbytečně mnoho času. Koneckonců, všechno podstatné by si člověk měl odnést z hodin.“ * Jako student septimy už určitě přemýšlíš o maturitě a následném studiu na vysoké škole. Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Co bys chtěl vlastně dělat? „Ohledně vysoké školy jsem se ještě nerozhodl. Rád bych si ji ovšem vybral v průběhu tohoto školního roku. Jinak se moje plány týkají spíše naší školy.“ * Můžeš být v tomto ohledu konkrétnější? „Řekl bych, že optimalizace ukázala, jak důležití jsou pro školu žáci. Každý z nich by teď měl dostat možnost školu změnit k lepšímu. Nápady, jak to udělat, určitě máme. Já se vynasnažím proměnit žákovskou radu tak, aby mohla každý dobrý nápad prosadit.“ * Vskutku smělý plán. Naše povídání končí a redakce Intelektu ti přeje hodně štěstí a pevné nervy v další práci pro naši školu. Děkujeme za rozhovor. „Já děkuji a všem přeji hodně sil do dalších bojů, ať už za školu, nebo v ní.“ Připravili: DENISA CACHOVÁ, JOSEF HRUŠAT (oktáva) - 3-
Brněnská zpěvačka a herečka HANA HORKÁ exkluzivně pro inTELEkt: Poslouchám raději ticho V zářijovém interwiev jsme vyzpovídali brněnskou zpěvačku a herečku Hanu Horkou. Můžete ji znát například z muzikálů Mary Poppins, Muchova epopej, Cikáni jdou do nebe… * Kde jste vyrůstala? „Vyrůstala jsem v Brně a jeho okolí.“ * Vzpomínáte ráda na školní léta? „Ano, se spolužáky ze základní školy se pravidelně scházíme každých pět let. Dříve to bývalo i častěji, to nám bylo po sobě smutno. Byli jsme opravdu dobrý kolektiv.“ * Co vás přivedlo ke zpěvu a herectví? „Spíš kdo. Maminka hrozně ráda zpívala a hrála ochotnické divadlo. Máme dokonce i nějakého slavného předka. Po mamince mám i barvu hlasu. Také na mě zapůsobili učitelé na základní škole. Hlavně třídní učitelka, se kterou jsme zpívali a díky které znám téměř všechny možné moravské i české lidové písně. Později mě také hodně ovlivnil pan profesor Joukl.“ * Chtěla jste se vždy vydat tímto směrem? „Asi od deseti let jsem se chtěla stát umělkyní. Tehdy jsem nastoupila do Lýskova pěveckého sboru, také jsem samozřejmě chodila do klavíru a do houslí.“ * Studovala jste brněnskou konzervatoř a později JAMU. Byli profesoři hodně přísní? „To nespočívá v přísnosti, jde spíš o přístup a o metodu, kterou vám vyučující nabízí. Na konzervatoři to bylo horší, takže jsem po maturitě odešla. Naštěstí jsem složila přijímací zkoušky na JAMU, kde jsem studovala operní zpěv a moje paní profesorka z hlavního oboru mě po všech stránkách velmi ovlivnila.“ * Co jste dělala po ukončení studia? „Mimo to, že jsem samozřejmě dál zpívala, tak než jsem nastoupila do svého prvního angažmá, dělala jsem tři roky profesionální manekýnu.“ * Jaké bylo období během angažmá v Národním divadle Brno? Máte na ně krásné vzpomínky? Na kterou roli z mnoha vzpomínáte nejraději? „Na angažmá v Národním divadle Brno vzpomínám teď s odstupem velmi ráda, bylo to krásné i náročné. Ta role nemůže být jedna, protože jich bylo téměř sto. Ale když bych měla jmenovat, tak určitě Sylva Varescu v Čardášové princezně, hraběnka Marica ve stejnojmenné inscenaci, Helena v operetě Polská krev. Je toho strašně moc, ale nemůžu zapomenout ani na muzikálové role, kde nejvýznamnější byla v My Fair Lady Eliza Doolittlová, za kterou jsem dostala ocenění ministerstva kultury.“ * Byla jste někdy takříkajíc na volné noze? „Ne. Vlastně pouze rok po škole, protože jsem čekala na konkurz na aspirantské studium, to je dnešní doktorandské studium. Takže jsem se věnovala hostování v divadlech a koncertně vystupovala. No, a k tomu to předvádění modelů.“ * Nyní působíte v Městském divadle Brno. Jaké to je vyměnit zpěvohru za muzikál? „No, nebylo to jednoduché období, ale myslím si, že jsme se už srovnali a že jsem si tam získala celou řadu přátel a mladých lidí kolem sebe a vycházím s nimi dobře. A pracuji s nimi ráda jako pedagog zpěvu.“ * Zmínila jste se o koncertní činnosti, které jste se věnovala po škole. Zůstala jste později pouze u divadla, nebo jste v ní pokračovala? „Pouze u divadla jsem nezůstala. Koncertně jsem zpívala s Velkým dechovým orchestrem Zlín.“ -4-
„Navštívila jste v rámci své umělecké činnosti i nějaké zahraniční země? „Se zlínským VDO jsem zpívala ve Švédsku, Holandsku, Belgii a Švýcarsku, sjezdili jsme taky celé Německo a s divadlem jsem navštívila Francii a Španělsko.“ * Kromě divadelních prken mají někteří šanci vás poznat také v roli profesorky na Divadelní fakultě JAMU. Jaké bylo vrátit se po letech na školu, kterou jste dřív sama studovala? „Tak já jsem studovala jiný obor než muzikál. Já studovala operní zpěv. Muzikálovou katedru jsem pomáhala v 90. letech zakládat a nějakou dobu jsem tam i učila, ale protože jsem měla dvě v té době malé děti, tak jsem tuto činnost ukončila a věnovala se pouze jim a divadlu. Nyní už se učení věnuji opět, i když zatím pouze externě.“ * Jste přísná na své studenty? „Myslím si, že jsem hodná, ale vyžaduji práci.“ * Máte dvě dcery, Hanu Holišovou a Michaelu Horkou. Vychovávala jste je během zkoušek v divadle, nebo jste byla mámou na plný úvazek? „Když jsem si pořídila dcery, tak jsem si řekla to, že děti nesmí poznat, že maminka je u divadla. Proto jsem se taky snažila být mámou na plný úvazek, což se mi vymstilo v podobě teplých obědů a večeří, pečení bábovek a jiných moučníků. A to mi zůstalo až dodnes, i když už jsou děti z domu.“ * Jak jste nesla, že se obě vydaly na uměleckou dráhu? Podpořila jste je hned, nebo jste byla zpočátku proti? „Odmalička jsem je vedla k rozvíjení hudebnosti a muzicírování. Protože jsme hudebně založená rodina, tak se u nás hodně hudebně žilo. Proto jsem je vodila do mnoha kroužků: zpěvu, baletu, krasobruslení…Ale nechtěla jsem, aby to dělaly profesionálně. Ta starší, Hanka, to měla těžší, té jsem to přímo zakazovala. Ale pak si to prosadila, udělala úspěšně přijímačky na JAMU a teď už je mojí kolegyní. A ta mladší, Míša, to měla jednodušší, protože odmalička vyhrávala celorepublikové soutěže ve zpěvu. Takže té jsem uměleckou kariéru nezakazovala.“ * Pomáhala jste jim někdy s nastudováním nějaké písně? „Pomáhala. Ještě když chodili na lidušky. Ale byly to boje.“ * Je rozdíl učit vlastní dítě a učit někoho cizího? „Ano, to je právě ten boj. Ale časem situace povolila, neboť dcera pochopila, že jinudy cesta nevede.“ * Pokud nejste zrovna v divadle nebo ve škole a máte chvilku volného času, čemu se ráda věnujete? „Moc ráda se věnuji naší chaloupce a úžasné Lady von Boxerce.“ * Posloucháte nějakou hudbu, nebo upřednostňujete ticho? „V poslední době upřednostňuji ticho, neboť hudby je od rána do večera v našem bytě dost a dost. Ale občas je poslech něčeho potřeba, protože přece jen se musím stále vzdělávat v muzikálové literatuře.“ * Zajdete si někdy mimo práci do divadla? „Ano. Tak například povinně navštěvuji premiéry představení svých dcer, svých žáků i kolegů a kolegyň.“ * Sledovala jste Ošklivku Katku nebo Velmi křehké vztahy, kde vaše dcery hrály? „No, normálně se na televizní seriály z časových důvodů nedívám, ale musím se přiznat, že tentokrát jsem je sledovala, protože jsem chtěla vidět, jak se dcerám daří na obrazovce, neboť do té doby to byla nepoznaná půda.“ * Na co se nyní těšíte? „Nyní se těším na novou inscenaci Městského divadla Brno Jekyll a Hyde.“ Děkuji za rozhovor. -5-
PETRA FIALOVÁ (septima)
Výstava No. 2 Je tomu sotva půl roku, co odezněla první volná umělecká výstava studentů, a už se chystá další. Jelikož teď máme na přípravu a propagaci více času, čekejte vše lepší. Jako každá výstava, i ta naše bude mít vernisáž, a to ve středu 2. listopadu 2011. Vstup bude zadarmo, takže může přijít každý, kdo bude chtít. Tematika této výstavy bude zaměřená na budoucnost. A to, jak daleká to bude budoucnost, záleží jen na vás. Doufám, že jsem ve vás aspoň trochu probudil zvědavost a na vernisáži se uvidíme. Předběžně vám můžu oznámit tři jména, jejichž práce budete moci vidět. Sabina Jůzková z kvinty s fotografiemi, Jirka Pírek z oktávy s poezií a moje maličkost s obrazy. Budeme vystavovat společné věci na téma budoucnost, ale zároveň každý i svou samostatnou tvorbu. Pomocnou ruku také určitě neodmítneme. Doufám, že v listopadu spolu pohneme aspoň tím lokálním uměleckým děním a třeba to dotáhneme i dál, však se to naší škole bude hodit. MICHAL MIČKAL (oktáva)
Vinobraní Měsíc září se na celé jižní Moravě nese ve znamení sběru plodů vinné révy. Tato činnost je v posledních desetiletích navíc spojována s kulturními akcemi, které jsou hojně navštěvovány turisty. K nejznámějším a nejnavštěvovanějším slavnostem spojeným s oslavou sběru hroznů patří akce jako: Pálavské vinobraní v Mikulově, Velkopavlovické vinobraní nebo Znojemské historické vinobraní. Návštěvníci se v hojné míře na vlastní kůži přesvědčují o blahodárných účincích burčáku i vína na lidský organismus a k tomu přikusují tradiční hodové, pouťové či jiné krajové kulinářské speciality. Kromě gastronomických pochoutek jižní Moravy mohou být ohromeni i doprovodnými programy. Těch je s vinobraním spojená celá řada, od velkolepých historických průvodů, divadelních představení, otevírání sklepů, kejklířských a šermířských představení až po hudební vystoupení nejrůznějších žánrů. Na své si přijdou jak příznivci historie, folklóru, dobrého vína, tak i fanoušci populární hudby, jejíž interpreti na takovýchto akcích koncertují. Sám osobně jsem se tento rok zúčastnil Vinobraní pod hradbami, které tak jako v minulých letech pořádal městys Nosislav, a to druhý víkend v září. Charakter této slavnosti nelze srovnávat s monstrózními akcemi města Znojma nebo Mikulova, kde se v průvodech prochází desítky krojovaných postav a jezdí několik vozů tažených koňmi v čele s hercem představujícím nějakou významnou historickou osobnost. Nosislavský sobotní průvod se nese ve znamení otevřených sklepů místních malovinařů a zpěvu lidových písní za doprovodu harmoniky. Jestliže přijedete na Nosislavské vinobraní, nečekejte ani velkolepé koncerty, ale pouze typicky vesnickou taneční zábavu v místní sokolovně. Nedělní odpolední program je svým obsahem již srovnatelný s obsahem větších slavností, liší se však kvantitou. Místo dvaceti stánků s burčákem naleznete na jarmarku pod hradbami pouze dva, stánek s občerstvením je zde dokonce jenom jeden, šermířská skupina zde vystupuje také pouze jedna, divadelní představení pod širým nebem je ztvárněno místními ochotníky a cimbálová muzika zde vystupuje rovněž jedna jediná, a to kapela Ponava pod vedením Ivoše Farkaše. Mužácké soubory se tu však oproti jiným rokům předvedly dva, a to sbor Šatavan z Žabčic a nově vzniklý sbor Švarcavan z Nosislavi. Věřím, že těmito slovy vyčaruji na tvářích obyvatel velkých vinařských obcí potměšilý úsměv a znovu je utvrdím v tom, že jejich vinobraní je to nejlepší a největší. Ostatně nějaká Nosislav se nikdy nemůže s nimi v tomto ohledu rovnat, už jenom kvůli rozpočtu, který se pohybuje v úplně jiných cifrách. Je zde však jeden fakt, na který by -6-
se nemělo zapomínat. Zkuste najít v ulicích Mikulova zaplněných tisícihlavým davem nebo ve frontě před některým z mázhauzů stejně přátelskou atmosféru, jako když vás některý z nosislavských vinařů zavede do nitra sklepa nebo když si s přáteli zazpíváte se skleničkou za doprovodu cimbálové muziky. Věřím, že i tyto malé akce, na které se nehrne dva tisíce turistů z celé republiky, mají své určité kouzlo, které musí velká města draze kompenzovat kvalitou a množstvím nabízených možností k pobavení. LUKÁŠ NOVOTNÝ (oktáva)
Proč hrajeme počítačové hry? Je několik hlavních důvodů, proč si zapneme počítačovou hru. Některé z nich jsou dobré, ale jiné zase ne. Začněme tedy těmi, které považuji za dobré. Znáte to. Přijdete ze školy, kde jste museli celý den poslouchat z většiny to, co vás vůbec nezajímá, a navíc máte za sebou sérii testů, o kterých víte, že jste je nezvládli tak, jak byste měli. Je pochopitelné, že máte vztek, někdy i sami na sebe. Potřebujete nějak upustit páru a podle mě je zvolení virtuální reality velmi dobré řešení. Počítačové hry jsou skvělým ventilem agrese. Můžeme si zde totiž beztrestně vybít svou zlost, ať už sekáním všeho, co se hýbe, na malé kousky, nebo střílením ze smyšlených zbraní budoucnosti do všech stran. A rozhodně vám můžu doporučit za tímto účelem hrát on-linovky, ne však takové, v kterých neustále zlepšujete svou postavu a musíte levlovat. Spíše ty, kde se připojíte a jdete na věc, žádný velký příběh, jen čistý boj. Důvodem, proč si zapínáme počítačové hry, je i nuda, a to je celkem smutné. Tenhle čas by se dal investovat i lépe než do sezení u počítače. Tím nechci říct, že se máte radši učit, ale zkuste třeba vytáhnout lidi, s kterými se nudíte u počítače, ven a něco podnikněte. Samozřejmě, že když je zima nebo když venku prší, je počítač velmi šikovný způsob, jak zabít čas. Proto to ještě zahrnuji mezi kladně hodnocené důvody. Bohužel najdou se i lidé, kteří hrají proto, že se jim v reálném životě nedaří tak, jak by chtěli, a tak utíkají do virtuálního světa. Tito lidé pak místo toho, aby se snažili nějakým způsobem docílit toho, co chtějí mít, vkládají všechen volný čas do zlepšování svého avatára. V podstatě se z nich stanou závisláci, protože je mnohem jednodušší žít ve virtuálním světě než v tom reálném. Jsou skoro jako alkoholici, kteří řeší své problémy opíjením se. Tak tito lidé je řeší tím, že utíkají od reality do světa fantasy. Často jde v tomto případě o hry jako World of Warcraft. A jestli jsou tito lidé mezi těmi, kdo toto čtou, uvědomte si, kolik času promrháte tím, že místo abyste řešili to, co vás trápí, jen sedíte před monitorem a opíjíte se falešným štěstím a nestaráte se o to pravé. LUKÁŠ HYTYCH (oktáva)
Teď už mám jasno! Modelová situace. Stojíte na zastávce tramvaje nebo autobusu, vedle vás si dva úplně neznámí lidé povídají a vy je musíte vyslechnout, ať chcete, či nechcete. Tak jsem byl minulý týden ve čtvrtek ráno svědkem zajímavého dialogu, když jsem čekal u brněnské centrálky (překlad z hantecu do češtiny: u Ústředního hřbitova) na autobus číslo 505 do Židlochovic. Dramatické postavy byly dvě: mladší Brňák a starší Ukrajinec, působící u nás zcela nepochybně v roli, již Němci označují jadrným výrazem Gastarbeiter. Bavili se chvíli o práci, a když se východní Slovan začal trochu víc rozohňovat, usadil ho brněnský synek závěrečnými slovy: „Ty vole, ty musíš makat, ty seš Ukrajinec! Já nemusím, já su Čech!“ Tak – a je to! Teď už mám jasno! Konečně mi došlo, proč se při každém sčítání lidu tolik Moravanů hlásí k české národnosti… ANTONÍN TOVÁREK -7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Tak jsme tu zase. Prázdniny už definitivně skončily, proto nám nezbývá, než jim naposledy zamávat a vydat se, ideálně s úsměvem na tváři, dopředu. Neohlížet se za tím, co bylo. Jenže… máloco je ideální. A proto si musím i proti své vůli lehce povzdechnout, když myslím na všechny ty prosluněné dny, které se již nevrátí. Jistě, někdo by namítl, že se jich za necelých deset měsíců dočkáme znovu. Ten by však netušil, že nic se stejně neděje dvakrát. Vše má svůj začátek a konec. Tak či tak doufám, že jste si prázdniny všichni co nejvíce užili a máte nyní dostatek sil, abyste ve zdraví přežili celý školní rok. To platí především pro studenty nejstaršího ročníku, oktávy, které na jaře čeká maturitní zkouška. À propos, když už padla řeč o oktávě, nedá mi to, abych se krátce nevrátila k minulosti této rubriky. Pravidelní čtenáři Intelektu (luštitelé křížovky/výrobci papírových vlaštovek) si možná pamatují, že v předchozí letech vedl tuto rubriku Jakub Strouhal, jeden z nejlepších básníků, které tato škola kdy poznala. Jakub však letos v květnu odmaturoval, a proto nyní jeho „práci“ přebírám na rok já. Kdo přijde po mně? Toť otázka. Ale on se určitě nějaký blázen najde, nemám pravdu? Oproti minulosti tu nastanou drobné změny. Předně bych vás chtěla povzbudit, abyste mi kdykoliv poslali svou báseň na zbrusu nový e-mail intelekt.lit@seznam. cz . Pokud ale raději píšete prózu a poezie vám nic neříká, klidně můžete zaslat i povídku. Dobře, dost řečí. V dnešním čísle si můžete přečíst mou kolekci haiku a nesmím zapomenout na příspěvek, který mi zaslal můj laskavý spolužák Jiří Pírek. Ukázky z vlastní tvorby doplňuje první díl povídky od Katky Ševčíkové ze septimy. Pro zájemce: haiku je oblíbená forma japonské poezie. Má formu 5-7-5 slabik a většinou se tématicky dotýká přírody. Pokud jste ještě nikdy žádné nenapsali, doporučuji vám, abyste to zkusili. Člověk by měl přijímat nové zážitky (a to nejen v literatuře), jinak zakrní (a ne, tím opravdu nemyslím, že se z něj stane trpaslík). Vaše haiku nemusí být úplně podle pravidel (slabika sem, slabika tam), ale měli byste mu alespoň dát šanci, zvlášť pokud máte rádi Japonsko. Zkuste třeba umocnit svůj zážitek tím, že si zajdete do čajovny, objednáte lahodný japonský čaj, který vás příjemně zahřeje a uvolní, vytáhnete tužku a papír a dáte se do psaní. Anebo stejně tak dobře můžete psát v teple svého pokoje. Záleží na vás, po čem v tomto případě více zatoužíte. Ale hlavně pište! Protože víte, co se říká. Píši – tedy jsem!
Jarní
Podzimní
První jarní květ umírá v objetí chladu a je sám.
Purpurový list možná v barvě krve padá z nebe.
Letní
Zimní
Rudé jahody Prasklé ledy ker hladí mě po jazyku bez přestání pějí jako květ růže. mrazivou píseň. VENDULA KREPLOVÁ (oktáva) - 10 -
Vývoj Nechte toho! Už jsem otrávený…
Pořád do mě něco cpou, to že mě to nezajímá nechápou.
jako cvičená opice, co vaří ji v hrnci.
Lidem nestačí, co mají. Trápí mozky sobě, dětem.
Voilà! Povedlo se, už jsem uvařený. Chcou vynalézt tunel světem! JIŘÍ PÍREK oktáva)
Vražedný pohled (1)
Chladné měsíční paprsky dopadaly na okolní krajinu a halily ji do mléčného světla. Sám velký kotouč nepozorovatelně plul oblohou a sledoval každý můj pohyb. I když skončil večer a nastala noc, panovalo světlo skoro jako ve dne. Teplý letní vzduch už osvěžila rosa, která teď pokrývala stébla trávy pod mýma nohama. Nepotřebovala jsem ani mikinu, protože poslední dny července byly neuvěřitelně horké. Nic z toho všeho se mi však nezdálo zvláštní nebo neobyčejné. Pro mě to byl každodenní, či spíš každovečerní výjev. Den co den jsem chodila běhat, abych měla dobrou fyzičku pro svou vysněnou policejní kariéru. Ignorovala jsem průpovídky a protivné názory ostatních, když tvrdili, že se na policejní školu nedostanu. Je pravda, že nepatřím zrovna k nejchytřejším, ale odhodlání je polovina úspěchu, nebo ne? A tak protože ve dne by mě slunce usmažilo svým žárem, vydala jsem se každý večer do polí na kratší běh. Obyčejně jsem si s sebou brávala ipod, ale ten mi dnes stačila rozšlápnout sestřenice. Proto jsem si musela vzít mobil. Zrovna když jsem přemýšlela, jak to sestřence pořádně vytmavím, zpozorovala jsem mezi keři podivné světlo. Zastavila jsem se a mhouřila oči do míst, kde jsem něco zahlédla. A opravdu – něco tam bylo! Tiše jsem se začala prodírat keři. Dařilo se mi to bez větších obtíží. Když jsem však byla asi v polovině, někdo mě zničehonic chytil za vlasy. Škubla jsem sebou a to mělo za následek ukrutnou bolest. Stisk nepovolil. Rychle jsem se otočila na svého nepřítele. A zjistila jsem, že se mi vlasy jen zamotaly do větve. Otráveně jsem protočila oči v sloup a během chvilky se vymotala. Nakonec jsem se prodrala z keřů ven. Ocitla jsem se na poli, kde se mi naskytl nevšední pohled. Na volném prostranství seděl veliký talíř, který jsem si představila hned, jakmile někdo vyslovil slovo UFO. Okolo něj se pohybovali zelení mužíčci malého vzrůstu. Na hlavě se jim houpala tykadla a pod nimi byly usazeny obrovské tmavé hmyzí oči. Vypadalo to, jako bych se ocitla ve scéně nějakého sci-fi filmu. Ano, tak to nejspíš bude. Nebo je tu někde skrytá kamera? Někdo si ze mě střílí, to mi bylo jasné. Haló, já váš vtípek prokoukla! chtěla jsem vykřiknout. Ze mě nebude nikdo dělat hlupáka. Vtom jsem však zaregistrovala neobvyklé hemžení. Ti údajní mimozemšťané vedli nějakého zajatce. Když jsem to tak všechno pozorovala, pobavený úsměv z mé tváře pomalu mizel. Tohle nevypadalo moc jako divadlo. Do mé hlavy se zahryzly pochyby. Možná je to všechno pravda… Každopádně s sebou vlekli jednoho kluka z naší ulice. Venku jsem ho moc nevidívala, protože byl neustále doma u svého počítače. A teď ho chtějí nějací mimozemští obyvatelé dovléct do jakési vesmírné lodě. Rychle jsem se skrčila k zemi. Najednou se mi to všechno zdálo uvěřitelné. Začala jsem zmatkovat. Rychle jsem začala z uší vytahovat sluchátka a snažila se vypnout hudbu. A pak se to stalo. Sluchátka se vypojila z mobilu, který ještě stále hrál. Ticho najednou prořízl zpěvákův hlas: „Come break me down, bury me, bury me!“ Polil mě pot a po zádech mi ve vlnách projížděl mráz. Rozklepanými prsty jsem konečně hudbu vypnula. Tiše jsem si oddechla a zvedla pohled. A spatřila, že na mě hledí desítky tmavých očí. KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) - 11 -
Fretčí svět Možná již díky působení mé sestry v Intelektu víte, že máme doma fretku, tedy spíše freťáka. A ještě lépe měli. Bohužel, o letošních prázdninách náš milovaný a milující Frodo odešel do zvířecího nebe. Byla to pro nás velká ztráta, proto jsme nechtěli pořízení nového domácího mazlíčka uspěchat. Původní plán byl pořídit si dvě fretčí samičky, jelikož se neperou a vydrží si spolu dlouho hrát. Naše plány ovšem překazila jedna návštěva zverimexu, kde se mamka na první pohled zamilovala do fretčího samečka čokoládového zbarvení. A tak jsme na nový zvířecí přírůstek nemuseli čekat dlouho. Přesně si pamatuji okamžik, když jsme jej viděli poprvé. Celá rodina se nahrnula k přepravce a všichni si chtěli malého tchořího krasavce pohladit. To ovšem nebylo tak jednoduché; nebyl zvyklý na větší kontakt s lidmi a choval se velice nedůvěřivě, místy i agresivně. Stačilo strčit přes mříže prst a za chvilku mu byl uštědřen pořádný kousanec. I přes tyto drobné počáteční neshody jsme freťáčkovi neodolali a za několik okamžiků s námi putoval domů. Nemusím se určitě rozepisovat o radosti a nadšení, které v nás vyvolával polointeligentní freťák s příznačným jménem Sokrates. Mnohem zajímavější bude nahlédnout do celé situace očima samotného chlupatého klubíčka. Pojďme si tedy udělat malý výlet do zvířecího vědomí a pokusit se nově vzniklou situaci pochopit z jeho pohledu od chvíle, kdy jsme jej poprvé vypustili na zahradě. „Já jsem malý freťáček, mám chlupatý čumáček. Vůbec nevím, kde to jsem, půjdu rovnou za nosem. Pěkná, velká zahrada, tady by se mi mohlo líbit. První den s novými majiteli proběhl vcelku hladce, všichni ze mě byli doslova unesení, neustále se u mě míhala jedna nová tvář za druhou, ještě teď mám problém je všechny pořádně rozeznat. Střídali se u mě jako sestřičky u pacientů na ARU (i když vlastně nevím, co to je), obdivně se se mnou laskali a mazlili a pošišláváním se snažili získat si moji přízeň. No, chvilku je v tom nechám, když je to baví; až to bude otravné, kousnu je. Anebo ne, kousnu je hned, když mi nastavují ten krásný prst. Hej, moment! Co to je, tady to velké dřevěné? V tom mám spát? Ale proč ne, je to měkké, teplé, čisté, snad mi sem nikdo nepoleze. A i kdyby, před mými zuby není žádný vetřelec v bezpečí! Začíná se stmívat, tak se uložím ke spánku a uvidíme, co přinesou další dny. Hmmm, to je vůně. No ne, snídaně do postele, to je panečku luxus. Panička mě má zřejmě ráda, co já bych jí jen za odměnu... No jasně, prst! Já ji kousnu, snad si to nevyloží špatně, je to jen projev mé náklonnosti a dobré vůle. Možná by to bylo pěkné ráno, kdybych nezjistil, že moji zahradu obývá i někdo jiný. Velký chlupatý kocour se přišel seznámit tím nejlepším možným způsobem. Nezvaný host se přidal a snažil se se mnou posnídat. Asi chápete, že se mi to nelíbilo, ale kočky a jiná zvířata celkově nemají tak krásné prsty a hrozně špatně se koušou, tak jsem na něj zaprskal. Měli jste ho vidět, jak se lekl! To mu patří, nemá mi ujídat granulky. ‚Krutone, papání,‘ ozvalo se kdesi zdáli a kočičák nadšeně odběhl pryč. Kdybych nebyl na vodítku, tak jsem se k němu přidal, ale nakonec jsem mu to postupem času vrátil. Několikrát denně si za mnou přijde popovídat, ale já se jen tak lehce nedám, skočím na něj za doprovodu hrozivého skřeku, vytasím drápy... Panečku, ten utíká! Dokonce jsem se během těch několika týdnů seznámil i se psem našich sousedů, Bonou. Dámy a pánové, já se zamiloval! Ta nádherná, hebká srst, studený čumák, protáhlé uši, nic hezčího jsem jaktěživ neviděl. Boně se očividně také líbím, neustále se pokouší prohrabat se ke mně, holt láska na první pohled, jako z pohádky. Jé, panička se blíží, třeba nás chce s Bonou přestěhovat do společné boudy, to by byla krása. Jenže celou cestu k mému domečku mluví o nějaké kastraci... Cože???“ LENKA DRATVOVÁ (oktáva) - 12 -
Všichni dobří předkové (1)
Pod tímto titulkem začínáme zveřejňovat seriál článků (zatím ještě nevíme, kolik bude mít dílů) o zajímavých osobnostech z rodin a rodů našich gymnazistů. Tento nápad vznikl na podkladě projektu „Zajímavé osobnosti z mé rodiny“, který vloni zpracovávali letošní kvartáni pro prezentaci v hodinách dějepisu. Redakce Intelektu tímto zároveň děkuje paní profesorce Švarzbergerové za spolupráci při výběru vhodných prací a za předredakční úpravu příspěvků. Naši sérii odstartuje svým vyprávěním o životě a činech svých neobyčejných předků Daniel Chlup z kvarty. Marie Krchňavá, rozená Černá, byla moje prababička. Bydlela s rodiči ve Džbánicích na Znojemsku v domě, kde měli obchod se smíšeným zbožím. V tomto domě za druhé světové války ukrývali před gestapem manželku a dceru armádního generála Ludvíka Svobody, velitele naší tehdejší zahraniční armády a pozdějšího prezidenta. S částí jejího příběhu se mohli seznámit čtenáři Rovnosti 14. dubna 1970. Cituji z článku: „V Horních Heřmanicích poblíže Telečkova žili bratranci generála Svobody, Jan a Bohuslav Doleželovi. Bohuslav byl tehdy zasnouben s Františkou Černou (sestra Marie Černé) ze Džbanic, vesnice vzdálené přes 80 km; svolal poradu, na které se rodina Černých zásluhou syna Bohuslava rozhodla postarat se o rodinu generála Svobody. Svobodovi příbuzní se ukryli v domě Tomáše a Kateřiny Černých (rodiče Marie a Františky), kde měla jejich dcera Marie smíšený obchod. A tam žili dva roky až do osvobození. Chalupa Černých a „seknice” jejich dcery Marie Krchňavé bylo místo pod svícnem. Do obchodu totiž chodily stálé kontroly, gestapo se chodilo přesvědčovat, zda nikdo neposlouchá cizí rozhlas apod. Proto se pod pohovkou vyřízla prkna a vykopala jáma, která sloužila Svobodovým jako úkryt, když byla v domě nezvaná návštěva.“ Rodina Černých svým skutkem tehdy ohrozila nejen životy svých blízkých, ale i celé obce. Jejich hrdinský čin byla oceněn vyznamenáním za věrnost a statečnost. Vzhledem k tomu, že v 60. a 70. letech minulého století komunistický režim nepřál těmto lidem, upadly tyto informace v zapomnění a znovu se vrátily až po sametové revoluci v roce 1989. Poručík František Běhal byl můj praprastrýc. František byl ve druhé světové válce pilotem u britského stíhacího letectva RAF. Narodil se 18. března 1892 v Želatovicích na Přerovsku a zemřel 11. května 1941. Po nočním duelu s nepřítelem se jeho letoun Hurrican Z2921 zřítil nedaleko Selsdon Parku u města Croydonu jižně od Londýna a pilot v něm zahynul. Přestím v nočním souboji sestřelil německé letadlo He 111. Je pohřben na hřbitově St. Luke ve Whyteleafe v anglickém hrabství Surrey. Tam se nachází rovněž velký pomník a pod ním kniha, jejíž každá stránka je věnována jednomu padlému letci. Když přijde den jeho smrti, nalistují právě jeho stránku. O tomto pomníku mi vyprávěla babička. Strýcova pamětní deska je umístěna také před jeho rodným domkem č. 31 v Želatovicích. Jeho jméno je uvedeno i na pomníku padlých letců-členů Hanáckého aeroklubu na olomouckém hřbitově. DANIEL CHLUP (kvarta) -------------------------------------------------Pamětní deska Fr. Běhala v Želatovicích →→ - 13 -
Nebezpečné potraviny Stále častěji se můžeme v novinách i na internetu dočíst o škodlivosti různých potravin. Téměř každý, kdo se alespoň trochu zajímá o zdravou životosprávu, o tomto problému slyšel. Většina lidí si pod pojmem „zdraví nebezpečné potraviny“ vybaví jedovaté emulgátory, tzv.“éčka“. Kdekdo ví, že tyto látky mohou poškodit zdraví nejen dospělých, ale především dětí, neboť jsou na některé látky obsažené v potravinách mnohem citlivější. Ne každému se však vybaví konkrétní riziko, jež konzumace těchto látek přináší. Nedávno jsem četl článek, ve kterém se píše, že škodlivé potraviny se vyskytují jen na českém trhu a v jiných státech Evropy, např. v Německu, se s nimi prakticky nesetkáme, nebo jsou alespoň v dětské stravě zakázané. Přitom právě v potravinách určených dětem se u nás „éčka“ nejvíce vyskytují. Sortiment výrobků je široký a výrobcům je zkrátka fuk, zda jsou potraviny pro děti zdravé. Někteří špatnou kvalitu svých produktů vysvětlují tím, že v Česku jsou požadavky na nižší ceny potravin mnohem větší než jinde v zahraničí, čemuž musí přizpůsobit i recepturu výrobku. Hlavním cílem výrobců je nalákat malé zákazníky přidáváním emulgátorů chuti do mléčných výrobků, nealkoholických nápojů,do sušenek, buchet, rybích prstů, pudinků, krekrů, žvýkaček nebo limonád, aby tím zvýraznili chuť, vylepšili barvu nebo zajistili křupavost. Z uvedeného výčtu je vidět, že se jedná prakticky o vše, co většina rodičů dává svým dětem na svačinu. U dětí tyto látky mohou mít na svědomí vyrážky, ekzémy, poruchy chování či problémy s dýcháním a různé alergické reakce. Některé látky, zejména obsažené v levných limonádách, mohou odstartovat i rakovinu močového měchýře nebo poškodit mozek. Otázkou tedy je, jaké potraviny kupovat, když je tolik z nich zdraví škodlivých. Zdá se, že jediným možným řešením je pořídit si pořádné brýle a důkladně si přečíst složení výrobku, které producenti na obalu záměrně uvádějí miniaturním písmem, dětem kupovat dražší biopotraviny anebo připravovat pokrmy z vlastních zdrojů. ADAM NOSEK (oktáva)
Odešli nám tři mistři světa Ve středu 7. září 2011 obletěla svět zpráva, ze které mrazilo. Hráči ruského hokejového klubu Lokomotiv Jaroslavl zemřeli při tragické havárii letadla Jak-42. Byli mezi nimi i tři čeští reprezentanti, tři mistři světa – Jan Marek, Karel Rachůnek a Josef Vašíček. Mezi oběťmi jsou vedle našich i další dva zahraniční hokejisté - Slovák Pavol Demitra a švédský brankář Stefan Liv. Ruský tým se přemisťoval na zápas do Minsku, kde měl odehrát svůj první zápas nové sezony. Do Minsku se však hráči nedostali. Letadlo s hokejisty startovalo ve čtyři hodiny místního času z letiště v Jaroslavli. O minutu později se zřítilo. Víme, že letoun nedosáhl požadované rychlosti, a tak se nemohl odlepit ze vzletové dráhy. Do vzduchu se dostal až několik desítek metrů za ní, naklonil se na levou stranu, narazil do antény majáku a rozpadl se vedví. Jedna část spadla do řeky Volhy, druhá skončila na jejím břehu. Z 45 cestujících se podařilo z trosek vyprostit pouze dva přeživší – ruského útočníka Alexandera Galimova a letového inženýra Alexandera Sizova. Šestadvacetiletý hráč byl popálen na osmdesáti procentech těla a svým zraněním podlehl v nemocnici v Jaroslavli. Sizov je popálený na patnácti procentech těla a utrpěl zlomeninu stehenní kosti. Proč se neštěstí stalo, to je stále předmětem vyšetřování. Černá skříňka z letadla neodhalila příčinu havárie. V tisku se objevily informace obviňující pilota, který údajně zapomněl odbrzdit letadlo při startu. Tato zpráva byla označena za nepravdivou. - 14 -
Josef Vašíček (30) hrál v Jaroslavli od roku 2008. Tři roky předtím za Česko vybojoval zlatou medaili na MS. Působil také v klubu NHL Carolina Hurricanes, kterému v roce 2006 pomohl k získání Stanley Cupu. - Karel Rachůnek (32) působil v NHL, v ruské lize, ale také ve Znojmě. Proslavil ho gól sedm sekund před koncem zápasu proti Švédsku. Na loňském MS v Německu se stal mistrem světa, letos na MS na Slovensku získal bronz. - Jan Marek (31) započal svou kariéru v klubu Oceláři Třinec, hrál za Spartu, na MS v Německu získal zlato, na Slovensku bronz. V červenci se mu narodil syn. Naši fanouškové projevili soustrast při spontánním setkání na Staroměstském náměstí v Praze, kde pokládali květiny a zapalovali svíčky. Ostatky tří tragicky zahynulých hokejistů byly do vlasti převezeny armádním letounem. V Praze také proběhla pietní akce, na níž pronesl slova útěchy a smutku i pražský arcibiskup Dominik Duka. Karel Rachůnek byl pohřben 14. září, Josef Vašíček 15. září a Jan Marek 16. září 2011. Hoši, děkujem! LENKA BUREŠOVÁ (septima)
ZA VOLANTEM (1): Ďábel z Mnichova Chcete BMW? Rychlé BMW? Sporťák s modrobílým znakem na kapotě? Při této otázce vás asi napadne kupé M3, které je už dlouho považováno za nejlepší sporťák mnichovské značky. V létě však BMW pustilo na trh něco ještě lepšího. Jmenuje se to 1 M Coupé. Základní jedničková řada ve vrcholné sportovní verzi. Rychlost a adrenalin z 1 M teče už od pohledu. Stačí se podívat na mohutný přední nárazník, široké blatníky a obrovská kola, která se jen tak tak vejdou do podběhů. Pod dlouhou kapotou se skrývá pravé bavorské zlato. Řadový třílitrový šestiválec dopovaný dvěma turby, jenž ze sebe vydá 340 koní výkonu a točák neskutečných 500Nm (což je větší hodnota než u Ferrari California). Tato síla se dere přes šestistupňový manuál na zadní kola. Záď auta však generuje poměrně malý přítlak, což znamená, že zadek má v zatáčce choutky předběhnout předek. Jestli tedy máte dost peněz na pneumatiky, můžete se při driftování vyblbnout až do aleluja. K jízdním výkonům lze ještě říct, že auto zrychlí z nuly na sto za 4,4 vteřiny a maximálně se rozjede na 250 km/h. Maximálka je omezena elektrickým omezovačem na základě dohody mezi Audi, Mercedesem a BMW, kvůli které se většina aut těchto tří značek nerozjede na víc než 250. Je to škoda, BMW 1 M by se totiž v pohodě rozjelo na takových 280. Bavorákům se povedl skvělý kousek. 1 M Coupé je krásné, hravé a rychlé auto, na druhé straně však degraduje topmodel M3 (je totiž rychlejší, zábavnější a levnější). Cena za 1 M je 1,4 milionu korun, což za auto většina z nás jen tak neutratí. Za tyto peníze ale dostanete skvělý sporťák, který má pneumatiky ze žhavé lávy, generátor blesků pod kapotou a který místo benzínu žere malé děti.
MICHAL ODLOŽILÍK (septima)
- 15 -
Ptákoviny Aristofanova politickosatirická hra Ptáci opět ožila, a to 24. června 2010 v Městském divadle Brno. Ovšem v MdB ji můžete zhlédnout v muzikálové podobě pod názvem PTÁKOVINY PODLE ARISTOFANA. Text přebásnil (již v 20. století) Jiří Žáček, hudbu složil Zdeněk Merta. Pod vedením Stanislava Moši vzniklo jedinečné muzikálové představení, na které diváci hned tak nezapomenou. Děj příběhu se odehrává v Ptačí říši, kde vedle sebe žijí ptáci v naprosté spokojenosti, klidu a míru. Vše se ale změní po příchodu člověka Primabracha. Ten má v úmyslu se tu nejen usadit, ale také šťastné říši ptáků vládnout. Kouzlem osobnosti a šikovným řečem se mu zanedlouho podaří získat důvěřivé ptáky. Postupně pod heslem “Pro dobro všech“ změní demokracii v diktaturu, a míří ještě výš – chce ovládnout říši lidí, a dokonce i bohy. Hra je plná narážek na (nejen) dnešní politickou situaci, které jsou velmi dobře čitelné v lehkých verších. Postavičky působí mile a směšně, jsou krásně vykreslené. Herci mají na sobě kostýmy, inspirované podobou ptáků, které představují; jejich pohyby a zvukové projevy jsou také ptačí. Celé jeviště představuje koruny stromů s hnízdy. Všem, kteří se rádi zasmějí hlouposti některých politických proslovů, názorů či idejí, se tato inscenace musí líbit. Přispěje k tomu i výrazné připodobnění některých postav slavným politikům nebo diktátorům. Každý má možnost se přesvědčit, že i přes dva a půl tisíce let stará hra může být vtipná a současná. MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (septima)
Přijďte se pobavit! 30. 9.-7.10. Slavnosti vína – Brno, náměstí Svobody 8. 10. Kácení máje – Hrušovany u Brna, vstupné 60 Kč 10.-16.10. Slavnosti regionů – Brno, náměstí Svobody 14. 10. Koncert skupin Frog in Fog, Bezestopy, Propaganja – Brno, Klub 100watt (Vinohrady, Pálavské náměstí 5 (po schodech/nájezdu nahoru do patra), vstupné 50 Kč 15. 10. Královský košt – Hustopeče, v hotelu Centro, Husova 8, od 14:00 do 19:00, vstupné 300 Kč 21.10. Koncert Gipsy Kings – Brno, hala Rondo Dále mohu upozornit na novou restauraci/bowling Za Komínem v Židlochovicích, která je již v plném provozu a najdete ji v areálu bývalého cukrovaru. VÁCLAV VRBAS (septima)
inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Klára Galová. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč. - 16 -
