Číslo 7
Březen 2013
Ročník VIII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
tak máme za sebou první jarní den, a dokonce i svátky jara, ale venku to při nich vypadalo tak, jak bychom si to - často marně - přáli o Vánocích. I proto jsme se zaradovali, když se v redakční poště objevily předjarní verše Ondry Hoberly z kvarty, a rozhodli jsme se přidělit jim netradiční, a přitom nejprestižnější místo, totiž titulní stranu. Jinak by se asi dostaly do naší stálé literární rubriky (vždy hned za křížovkou), ale tu jsme měli v době doručení Ondrovy básně již hotovou. A uznejte sami: přivolávat jaro až v příštím čísle Intelektu, to byste si nejspíš mnozí ťukali na čelo. À propos, rubriky! Jsou solí každých novin a každého časopisu, ba i rozhlasu a televize, a tudíž jich i v našem studentském médiu máme několik. Rubriky jsou tím, co na jedné straně pravidelnému čtenáři upevňuje životní jistoty, ale co je zároveň na straně druhé nepředstavitelnou řeholí pro každou redakci. Rubriky se přece musí ONDŘEJ HOBERLA: naplnit, kdyby na chleba nebylo! OstatPRVNÍ JARNÍ NOC ně už jsme si to v historii Intelektu asi Zbytky zimy se ještě drží jara, dvakrát či třikrát zakusili, jaký z toho byl oheň na střeše, když jsme nepřinessnaží se zeleň ze světa smést. li tradiční rozhovor. Někteří stálí přízPříroda ještě se neprobrala, nivci našeho časopisu dokonce tvrdí, já však chci vidět růže kvést. že právě rozhovor je jeho nejsledovaZima, ta krutá žena, nější částí. A nejednou se nám na rešlehá svým ledovým bičem. dakčním stole i scházejí tipy na osoby Však jarem již brzy poražena, a osobnosti, které bychom pro tuto příležitost měli vyzpovídat. všechen led bude zničen. Do konce našeho úvodníku už Já kráčím po jedné ze starých cest, nám mnoho prostoru nezbývá, a tak jichž známe tisíce. musíme ještě poděkovat všem externím A nade mnou prchají mračna hvězd, spolupracovníkům, kteří přispěli k nájako by bály se Měsíce. plni tohoto čísla. Vedle Ondry Hoberly jsou to ještě Vojta Procházka z oktávy, Procházím kolem temného lesa, Jan Strava ze septimy (foto), kvintánky kde zůstaly zbytky kouzel. Verča Freyová a Lenka Králíková, priTeplota k večeru zlovolně klesá, mán Pavel Hodovský - a také tajuplná okolí vzdychne si dlouze. básnířka Saja S. Přejeme všem čtenářům úspěV dáli už vidím ten svůj cíl, šný poprázdninový a povelikonoční světlo, které nehasne. útok na blížící se dílčí, čtvrtletní klasiTolikrát už jsem o něm snil. fikaci! VAŠE REDAKCE Krok za krokem jdu v to místo překrásné. -1-
Rébusy a vtipy Rébusy
Řešení z minulého čísla: Ven: hasič a korba (2 min) Dovnitř: hasič (1 min) Ven: důchodce a opilec a důchodce (5 min) Dovnitř: korba (2 min) Ven: hasič a korba (2 min) Celkem: 12 minut. Nové zadání: Dosaďte za otazníky: 1 11 21 1 21 1 11 12 21 31 22 11 ? ? ? ? ? ? ? ?
Kresba: VLADIMÍR RENČÍN (Z INTERNETU)
Vtipy - Přijde zákazník k holiči, sedne na křeslo a povídá: „Chtěl bych to takhle: Jednu kotletu nechat do půli tváře, druhou celou vyholit. Nahoře to ostříhejte, aby to trčelo přímo nahoru a nedalo se to česat, a vzadu mi vyholte pár míst až na kůži.” „Pane,” zděsí se holič, „takhle vás ostříhat nemůžu!” „Jak to, že ne?” zlobí se chlápek. „Minule jste mě takhle ostříhal!” - Jsou Vánoce a soudce je v dobré náladě. Ptá se předvedeného: „Za co jste tady?” „Za předčasné vánoční nákupy.” „To přece není žádný přestupek. Jak brzy jste nakupoval?” „Dvě hodiny před začátkem otvírací doby.” - Manžel přijde domů až ráno a žena se ho ptá: „Kdes byl? Vždyť jsi šel jenom vyzvednout peníze ze spořitel- ny?“ „No právě, celou noc mě vyslý- chali policajti. Jak tě napadlo dát na vkladní knížku heslo Peníze, nebo život!?“ - Chlápek v baru povídá blon- dýnce: „Chtěl bych ti zavolat.“ „Fajn, moje číslo je v telefonním seznamu.“ „Ale nevím, jak se jmenuješ.“ „Jméno je tam taky.“ Kresba: VLADIMÍR RENČÍN (Z INTERNETU) VERONIKA BENEŠOVÁ (septima) -2-
Pec nám spadla aneb Školní řád Na předposledním zasedání školské rady mi bylo panem ředitelem nabídnuto, abych se pustil do navrhování nového školního řádu. Byl jsem tím příjemně překvapen, ale zároveň postaven před velmi obtížný úkol. Jak s ním teď naložit? Na úvod bych rád vysvětlil, že školním řádem jsem se zabýval prakticky celý minulý školní rok v rámci ročníkové práce. Snažil jsem se posoudit, nakolik je náš řád v souladu s řádem právním, tedy se zákony a vyhláškami. Na problémy jsem vskutku narazil, některé zásadnějšího rázu, jiné spíše formálního, ovšem právní otázky bych teď nerad rozváděl. Věřím totiž, že existuje mnohem závažnější důvod, proč současný školní řád změnit. Kritici mé práce mi často vyčítali, že jsem školní řád pouze napadal a jeho kladům nevěnoval téměř žádnou pozornost. To je do značné míry pravda; na svou obhajobu bych ale rád dodal, že to bylo způsobené povahou práce, a nikoliv mojí zaslepeností. Alespoň doufám. Školní řád má samozřejmě své kladné rysy. Jak se to ale s nimi má v každodenní praxi? Vezměme si jako příklad jedno ustanovení školního řádu, které považuji za rozumné. Říká, že žáci mohou psát jen jeden velký test (tj. test nad třicet minut nebo z látky nad dva měsíce) denně a že je třeba takové testy psát na nástěnku u hlavního vchodu, aby o nich ostatní učitelé věděli a nic dalšího neplánovali. Ponechme stranou, zda školní řád vhodně definuje velký test. V obecné rovině má toto pravidlo zajistit, že žáci nebudou přetěžováni, a to je jistě sympatické. Zamysleme se však nad tím, jak často se tímto pravidlem někdo řídí. V době psaní tohoto článku je na nástěnce u vchodu zapsáno přesně padesát velkých testů (z toho mimochodem dvacet sedm z angličtiny), a to od začátku školního roku. Průměrně tedy každá třída psala jeden velký test za měsíc. To je přece číslo proklatě nízké! Na otázku, zda se opravdu vždy píše jen jedna velká písemka denně, je odpověď víceméně jasná. Ne že bych to snad podrobil výzkumu, ale za téměř osm let studia má člověk dost zkušeností. Třeba septimáni a oktaváni by mohli vyprávět, jak často berou učitelé ohled na to, že část třídy mohla mít v některém semináři velký test. Důležitější než obcházení školního řádu však je skutečnost, že toto pravidlo přehlíží jak většina učitelů, tak žáci, které má chránit. Společně jsme zrušili toto ustanovení školního řádu, protože už roky jeho dodržování nikdo z nás nevymáhá. Tento případ navíc jistě není ojedinělý. Obecně mě tato zkušenost vede k názoru, že ať je psaná podoba řádu sebelepší (či sebehorší), nakonec záleží především na aplikační praxi, tedy na tom, jak je řád chápán a používán. A v tomto ohledu má podle mne ten současný řadu vad. Ač může obsahovat práva i povinnosti, žáci k němu mají spíše odpor jako k výčtu nepříjemností a učitelé se ho chápou jako zbraně ve chvílích ohrožení. Je zkrátka používán převážně v extrémních situacích, jako by pro ty všední neměl co nabídnout. Jak už jsem napsal ve své ročníkové práci, vidím jen jedinou cestu, jak z toho ven. Řešením není, aby kdokoliv sám usedl ke stolu a sepsal „dokonalý“ školní řád, protože ten by pak byl jen souborem idejí na hony vzdálených realitě. Je naopak zapotřebí, aby se na jeho tvorbě podílelo co největší množství lidí, protože jedině pak budou mít zájem na jeho dodržování. Snadněji se přece dodržují povinnosti, jež člověk sám přijal, než ty, které mu někdo vnutil, a snadněji se dbá na práva druhých, když jim je člověk sám přiznal, než když byla někým rozdána. Nemohu proto náš řád vytvořit sám, nebyl by o nic lepší, než ten současný. Nepřeji si však nic víc, než aby se našel dostatek lidí, kteří se v jeho tvorbě ke mně připojí. VOJTĚCH PROCHÁZKA (oktáva) - 3-
VERONIKA TRANOVÁ (septima), která nedávno navštívila Vietnam: Připadala jsem si jako obr! * Co tě vedlo k tomu, že jsi do Vietnamu cestovala právě v tuto dobu? „Do Vietnamu jsem se rozhodla jet, protože se tam slavil Nový rok (10. února 2013) a zároveň jsem chtěla navštívit svou blízkou rodinu.“ * Jela jsi sama, nebo tě někdo doprovázel? „Odlétala jsem sama z Prahy přes Koreu a v Hanoji na letišti mě vyzvedl strejda s tetou.“ * Jak probíhal let a jak ses srovnala s časovým posunem po příletu do Vietnamu? „Let byl v pohodě, akorát v Soulu jsem dlouho čekala na let do Hanoje. Večer jsem chodívala spát pozdě, kvůli šestihodinovému časovému rozdílu. Ale se vstáváním jsem neměla problém.“ * Kde jsi byla ubytovaná a na jak dlouho? „První čtyři dny jsem bydlela v Hanoji u babičky a dědečka z mamčiny strany. Potom jsem letěla vnitrostátním spojem do 500 km vzdáleného Dong Hoi. Tam jsem zůstala až do konce pobytu u taťkových příbuzných.“ * Jaký nejlepší zážitek sis odtud přivezla? „Na silnicích platilo minimum pravidel a řidičák nikdo nekontroloval, a proto se mi nejvíce líbilo ježdění autem a na motorce.“ * Jaká zajímavá místa jsi navštívila? „Kvůli neočekávané nešťastné rodinné události jsem nestihla navštívit žádné památky. Líbilo se mi už samotné řešení domů.“ * Když srovnáš život ve Vietnamu a v Česku, kde se ti líp žije a proč? „Vietnamský život je pohodlnější, nikdo nikam nepospíchá, všechno probíhá v klidu a bez stresu. Například v obchodním centru se vám občas stane, že si prodavačku při nákupu musíte vzbudit. Mají totiž vedle pokladny postel, na které odpočívají.“ * Jak často navštěvuješ Vietnam? „Celkem jsem tam byla třikrát, jednou, když mi byly tři roky, pak před pěti lety a naposledy teď.“ * Bylo pro tebe náročné mluvit vietnamsky a pak zase po příletu česky? „S vietnamštinou jsem neměla problém, protože ji od malička používám každý den. Naopak po návratu do Česka jsem věty komolila a nemohla si vzpomenout na nějaká slovíčka. Naštěstí jsem při letu zpět do ČR seděla vedle jednoho Slováka, proto jsem si češtinu trochu oživila.“ * Jak ses cítila, když ses vrátila do ČR, kde panovaly mrazy a padal sníh? Bylo těžké se aklimatizovat? „Ano, byla mi zima.“ * Musíš mít do Vietnamu vízum? Pokud ano, jak těžké je ho sehnat? „Ano, ale nevyřizovala jsem si ho sama, proto nevím.“ * Kdy plánuješ další návštěvu Vietnamu? „Asi příští rok, chtěla bych to stihnout ještě do maturity.“ * Můžeš nám nějak popsat nebo přiblížit atmosféru Vietnamu? „Všichni jsou tam malí, připadala jsem si jako obr. Z davu jsem vyčnívala také kvůli svým až příliš evropským rysům. Dále všichni jedí co nejblíže zemi, a proto i v pouličních kavárnách sedí na plastových židlích, které se v Evropě používají pro děti. Podotknu ale, že dělají výbornou kávu. Když se rozhodnete cestovat autobusem, -4-
nemusíte hledat zastávku, ty totiž nejsou pevně dané. Stačí zamávat na řidiče, který zpomalí, ale nezastaví. Po naskočení do autobusu vás osloví prodavač jízdenek, kterému sdělíte, kam jedete, a on vám podle toho naúčtuje cenu a vydá lístek. Při výstupu musíte zařvat na řidiče, a pokud vás neslyší, máte smůlu. Vtipný mně taky přišel pohled na hospodáře, kteří jsou schopni na motorce vézt i celý kurník. Problémem dopravy jsou také zácpy, při kterých se řidiči cpou dopředu a jezdí dokonce i po chodníku. Mně se také moc líbila představa, nosit u sebe miliony. Jeden jejich milion hodnotou odpovídá české tisícikoruně, takže ani přepočítávání nebylo složité.“ Děkujeme za rozhovor. VERONIKA BENEŠOVÁ, TEREZA PAVKOVÁ (septima) -------------------------------------------------------------------------------------------- VIETNAM (vietnamsky Việt Nam), celým názvem Socialistická republika Vietnam (vietnamsky Cộng hòa xã hội chủ nghĩa Việt Nam, česky též Vietnamská socialistická republika, VSR), je stát v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Jihočínského moře. Jeho sousedé jsou Kambodža, Čína, Laos. Počet obyvatel přesahuje 90 milionů. Hlavním městem je Hanoj. V zemi vládne komunistická strana, která však dovoluje soukromé podnikání. Oficiálním jazykem je vietnamština. VÁLKA VE VIETNAMU byl ozbrojený konflikt, který mezi lety 1955 a 1975 probíhal na území Vietnamu (dnes jediného státu) a v příhraničí sousedících zemí (Kambodža a Laos). Na jihu Vietnamu se jednalo o pozemní válku, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. Spojené státy americké a některé další země (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny) pomáhaly jižnímu Vietnamu, který bojoval proti svému severnímu komunistickému sousedovi. Toho podporovaly zase státy východního bloku, významnou roli měla i partyzánská komunistická organizace Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (známá pod názvem Vietkong), materiální podporu zajišťovala i Čína a Sovětský svaz. Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako „americká válka“. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v letech 1945 a 1946 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády. Proto se často udává i dřívější začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957. Válku poznamenala hlavně internacionalizace konfliktu a rostoucí odpor v řadách americké veřejnosti. Pro zastánce války to byla jen zástupná válka, jeden z projevů napětí mezi Východem a Západem; odpůrci poukazovali na neřešitelnost celé situace, vysoký počet obětí a extrémní míru násilí, postihujícího jak bojující strany, tak civilisty. Během války vzrostla v USA popularita různých mírových hnutí, konaly se demonstrace a nakonec převážil odpor k válce. Vláda USA nakonec své vojáky stáhla, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden socialistický stát. Válka byla vedena se značnou krutostí; trpěli civilisté (americký masakr v My Lai, ale i povraždění 3000 osob Vietkongem během dočasné okupace města Hue v únoru 1968) a bylo ničeno životní prostředí. USA použily proti rostlinným porostům defoliant Agent Orange, aby po odlistění prales přestal partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Použity byly i další chemické látky, např. kyselina dimethylarsinová (Agent Blue) na zničení úrod rýže. (VYBRÁNO Z WIKIPEDIE) -5-
Vidět Osvětim - a nezapomnět! Ve středu 27. března se žáci kvarty s polovinou kvinty a několika sextány vydali na exkurzi do Osvětimi. Bylo to náročné jak po fyzické, tak po psychické stránce. Sraz před školou byl stanoven na 4:15 ráno. To je pro některé spáče, jako jsem například já, ještě půlnoc. Všichni, až na jednu žačku kvinty, to naštěstí zvládli. Počasí nám moc nevyšlo. Při odjezdu sněžilo a bylo velká chladno. Většina se proto vybavila teplým oblečením, ale i přesto jim byla zima. Cesta zabrala čtyři a půl hodiny a většina se snažila aspoň na chvíli spát. Při příjezdu nás v Polsku uvítal mráz -4 °C a do toho ještě foukal ledový vítr. Při vstupu do bývalého vyhlazovacího tábora si vzal každý z nás sluchátka a vzorně jsme v řadě postupovali dál. Rozdělili nás do dvou skupinek a přidělili průvodkyně. Obě byly Polky, ale mluvily česky, a proto jsme neměli problém jim porozumět. Exkurze po Auschwitzu trvala zhruba dvě hodiny. Průvodkyně nás provázela domy, ve kterých byly fotky vězněných lidí a předměty, které jim byly zabaveny. Při prohlídce místnosti, ve které byly ostříhané vlasy vězňů, mi nebylo moc dobře. Někteří tvrdí, že přes sklo cítili pach spálených vlasů. Když jsme procházeli okolo vitríny s botičkami dětí, které v táboře zahynuly, bylo mi do breku. To vše doprovázel barvitý výklad naší průvodkyně. Bylo vidět, že se o celou záležitost velice zajímá, protože nám doporučila spoustu knih a filmů, které vyprávějí o této strašlivé události. Velice mnou otřáslo, když jsem se dozvěděla, jaké sadistické a morbidní experimenty prováděl doktor Josef Mengele na dětech. Potom nás průvodkyně zavedla do cel, ve kterých našlo smrt strašné množství lidí. Některé nechali vyhladovět, jiné zabili injekcí a používali i jiné strašné způsoby zabíjení. Ke konci nás dovedla ke „zdi smrti“. Potom jsme se vydali do nedaleké Březinky. Tam jsme ovšem měli prohlídku zhruba hodinu, protože foukal ledový vítr a všem byla zima. Celá exkurze ve mně zanechala velmi silné dojmy. Napadají mě otázky. Jak v takových podmínkách mohli někteří přežít? Dokázali se poté vrátit zpět do svého života? Kolik lidí tu vlastně zemřelo? Jedno víme jistě. Musíme doufat, že tohle už se nikdy nebude opakovat. LENKA KRÁLÍKOVÁ (kvinta)
Hasiči mezi primány Ve dnech 18. března 2013 a 27. března 2013 se prima zúčastnila besedy s hasiči v budově gymnázia. Byly to zábavné a velmi poučné instrukce o tom, jak se zachovat v nebezpečí života a jak zavolat pomoc. To ale zdaleka není vše, co nového jsme se dozvěděli. Naučili jsme se rozpoznat druhy hasicích přístrojů, typy požárů a další velmi užitečné věci, jako například co říct a co dělat, když se stane dopravní nehoda. Beseda se potom dále ubírala k názorným ukázkám. Nejděsivější část byla asi o tom, co dělat při požáru v bytě. Pokud se v noci probudíte a budete cítit kouř a bude se vám špatně dýchat, lehněte si ihned na zem a chraňte si kusem látky pusu. Nerozvěcujte, neboť zplodiny ve vzduchu by mohly samovolně explodovat. Přikulte se ke dveřím a zkuste k nim čuchnout a zkusit teplotu. Pokud bude klika horká, zacpěte otvory a snažte se vzbudit rodinu. Pokud nebude klika horká, opatrně otevřete dveře, ale ještě chvíli počkejte, než půjdete dál. Celý postup se pak opakuje znovu. Nakonec se probírala prevence a užitečné pomůcky, jako je např. hlásič kouře. Pokud máte rodinu, domluvte se, kam v případě požáru utéct (třeba před dům nebo na zahradu), abyste se nemuseli hledat. PAVEL HODOVSKÝ (prima) -6-
Jeden svět Brno Jednoho krásného čtvrtečního dopoledne nasedla kvarta do autobusu a vydala se s paní učitelkou Kutou na promítání Jeden svět, což je projekce filmů s různou tematikou, zabývající se povětšinou podmínkami pro život lidí nebo lidskými právy. Letošní téma „Bojíte se snášet?“ v prezentované ukázce „Zakázané hlasy“ se zabývalo svobodou projevu v diktátorských režimech, konkrétně to byla Čína, Kuba a Írán. V každé z těchto zemí byla žena- blogerka a členové její rodiny perzekuováni nebo trestáni za to, že otevřeně psala svůj názor, neshodující se s názorem diktatury, na internet. Ve mně vyvolal tento film poněkud protichůdné pocity. Na jedné straně mi připadaly některé výpovědi těchto žen ne zcela pravdivé, na straně druhé je velmi smutné, že v dnešní době, kdy mocnosti propagují demokracii a svobodu projevu, se neděje nic, co by lidem v těchto zemích pomohlo. Mnohé demokratické státy s těmito diktaturami dokonce obchodují. Někteří z nás pokračovali v debatě i v autobuse, což bylo velice zajímavé a poučné: názor druhých nám ukazuje i jiné pohledy na stejnou věc a rozšiřuje naše obzory. Celý tento festival se samozřejmě skládal z více filmů, které byly zajisté také velmi zajímavé. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, navštivte stránky www.jedensvet.cz nebo zajděte za paní učitelkou Kutou, která vám jistě ráda vysvětlí, oč jde. ONDŘEJ HOBERLA (kvarta)
Proč číst?
V posledních měsících jsem měla možnost pozorovat zajímavý úkaz: většina mých spolužáků sedí v lavici a místo učení se sklání nad ohmatanou knihou a plně zabráni do četby téměř nereagují na letící klíče rozhněvaného učitele. Při takovéto scenérii jsem ráda za to, kvůli čemu bývají učitelé češtiny nenáviděni a nepochopeni, a to za povinnou četbu. Znám totiž spoustu lidí, kteří za celý svůj život přečetli slabikář, čítanku a dejme tomu Harryho Pottera. A takovýchto lidí, bohužel, přibývá. Přijde mi, že se dnes mladší lidé spokojí se dvěma nejlepšími kamarády, tedy s počítačem a s televizí, kteří jim jsou neomylnými a nejmoudřejšími rádci. Pro mě osobně je pořád na prvním místě kniha. Dvě desky a tiskařskou černí pokrytý papír. Proč by měli lidé číst, a ne jen přijímat to, co se k nim donese prostřednictvím médií? Za prvé je vědecky prokázáno, že čtení knih nám už odmalička pomáhá v rozvoji kritického myšlení, jež je potřebné při hodnocení situací a informací. Člověk, který je schopen kriticky myslet, navíc není snadným terčem médií, není tak lehce ovlivnitelný (myslím, že skvělým příkladem jsou letošní prezidentské volby, jež média doslova řídily a jejichž vliv na ně byl přímo hmatatelný). Kniha je skvělý zdroj informací, čtení zvyšuje inteligenci (lidé, kteří denně tráví alespoň chvíli nad stránkami, dosahují při IQ testech lepších výsledků), napomáhá naučení se správné gramatice a pravopisu, zvětšuje náš rozhled, rozvíjí naši osobnost a cvičí paměť. Tak dobře… a teď lidsky: čtení je skvělý způsob, jak relaxovat a trávit volný čas (samozřejmě poté, co se vrátíme z toulek po venku a nechce se nám ještě spát). Kniha navíc pomáhá kreativitě a představivosti, díky nimž můžeme prožít spoustu skvělých příběhů. Navíc pro každého existují knihy, známe totiž tolik žánrů, že si každý musí vybrat. Navíc je třeba podpořit knižní průmysl (určitě něco takového existuje)… Podle mě je čtení především zábavná, ale také důležitá aktivita. Je jedno, jestli čteme Kafku, Viewegha, nebo něco zcela jiného, hlavní je, že čteme… Co si myslíte vy? MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (oktáva) -7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Saja SAJA S (?) Saja si hledá zlobivýho kluka, Saja ho chce, Saja po něm touží, kterej by byl hodnej jenom s ní. v mysli se tiskne na jeho hruď mužnou Saja hledá svýho rebela, a nejvíc Saju souží, o takovym Saja sní. kde nějakýho takovýho uzmout. Saja chce kluka, kterýho by zaujaly Chce, aby k ní přišel jednoho dne, její modrý oči a její útlej pas. poklepal ji na rameno, Všichni lidi takovýho by dlouho hledali, ona by se otočila ve vteřině Sajin vysněnej není kluk mas. a uviděla by JEHO. Saja by chtěla s ním rozkopávat koše, zlobit a ničit lavičky. Dělali by dohromady spoustu věcí, hlavně nic takovýho, co dělaj hodný holčičky.
Pomozte vypátrat záhadnou Saju S! (Níže zkopírovaná e-mailová korespondence je uspořádána od nejnovější části po nejstarší. Doporučujeme tedy, abyste ji četli takříkajíc odzadu.) Ahoj, Sajo! No dobře, respektuju Tvou volbu, ale stejně budu všemi dostupnými prostředky pátrat dál... Každopádně se těším na další „anonymní“ příspěvky. Zdraví T. ______________________________________________________________ > Od: „Saja S“ <
[email protected]> > Komu: „Antonín Továrek“
> Datum: 12.03.2013 22:59 > Předmět: Re: Intelekt báseň > Dobrý den, radši bych zůstala v anonymitě, dává mi to větší svobodu ve psaní. (O jedničku za příspěvek do Intelektu mi nejde, píšu kvůli vyjádření pocitů, ne abych si vylepšila známku z Čj.) Dne 12. března 2013 7:00 Antonín Továrek napsal(a): Ahoj, Sajo! Je to dobré, jen bych potřeboval, abys odkryla svou identitu. Díky, T. ______________________________________________________________ > Od: „Saja S“ <[email protected]> > Komu: > Datum: 11.03.2013 23:37 > Předmět: Intelekt báseň > Dobrý den, tady posílám pokus o něco, co by snad šlo po bližším ohledání označit jako báseň hodně špatného básníka. REDAKCE - 10 -
Ještě jednou na skok k plesu V minulém čísle Intelektu jste se mohli o plese našeho gymnázia dočíst mnoho. Avšak neodpustím si ještě jeden článek, neb onen ples byl pro mne nezapomenutelným zážitkem. A tak se o něj s vámi „chca nechca“ podělím… Asi půl roku před termínem plesu započali mí drazí přátelé na moji osobu vyvíjet tlak a násilí, ba dopustili se i vydírání. Ovšem vzdor z mé strany byl velký. Jak by také ne? Vždyť já, křehká dívenka sportovního typu, zrozená pro rifle a tenisky, přece nepůjdu na ples… A ještě k tomu v šatech?! Po pár měsících jsem však nátlaku podlehla (a mezi námi – ještě, že tak). Od oné chvíle mě provázely zlé časy plné nejistoty, protože sehnat večerní šaty dětské velikosti, ovšem bez růžových kytiček a motýlků, není nic snadného… Nastal zmiňovaný večer pravdy a já byla minutu od minuty nervóznější. Nesmíte se mi proto divit, že jsem sáhla (podotýkám pod dohledem dospělé osoby) po malém panáčkovi na kuráž. Ale moc mi nepomohl… V osm hodin už nebylo cesty zpět. Do sokolovny jsem vstoupila pravou nohou a naštěstí našla po pár minutách i své drahocenné spolužáky, kteří na tom byli psychicky podobně jako já. Za nějaký čas z nás však nervozita opadla, a tak jsme se jali vysmívat vyklepaným sextánům, kteří měli zahájit ples polonézou. Nutno podotknout, že to od nás bylo hnusné, ba odporné – vždyť příští rok se role obrátí. Ale to bychom prostě nebyli my, kdybychom si nerýpli. Sextáni to ovšem zvládli bravurně a po skončení polonézy v obou sálech se přidali k nám. A zábava mohla začít. Ač se mé rty smočily „pouze“ v džusu, byla jsem čím dál veselejší. Opravdu netuším, čím to mohlo být… Vrcholem večera se pro mne stala tombola. Z dvaceti zakoupených losů byl vyhrávající pouze jeden, avšak ten stál za to. Moje nemrznoucí směs do ostřikovačů se během jednoho večera stala legendou. A jen tak mezi řečí, posloužila nám až do dna… Zbytek plesu se dále nesl ve velmi příjemném duchu a já jsem se nutně potřebovala vyfotit pomalu s každým, koho jsem potkala. Kolem jedné hodiny ranní však nastal čas jít spát. Ples byl tedy jedním slovem skvělý. Opravdu nelituji rozhodnutí, že jsem přece jen šla. Poznala jsem pár nových lidí, ač druhého dne ráno mě chvíli provázely pochybnosti, co jsou vlastně zač… No a obvyklým závěrem – už teď se těším na příští rok! VERONIKA FREYOVÁ (kvinta) -------------------------------------Jednou z obětí mé plesové fotománie se stal i náš třídní Foto: JAN STRAVA (septima) - 11 -
Potlučení a spokojení Čerstvý vzduch, sníh a úžasný pohled na bíle zasypané kopce. Hory. Každému se při tomto slově vybaví jiné myšlenky. Někdo je má negativní a vidinu strašlivé zimy zachraňuje pouze fakt, že si může někde v teple v hospůdce dát čaj s rumem. Ovšem sportovní a přírodní nadšenci si přijdou na své. Účastníci našeho březnového lyžařského kurzu už věděli, do čeho jdou. Přesto si myslím, že u některých panovala určitá nervozita. Jestli nezapomněli lyžovat, jestli bude dostatek sněhu a hlavně jak bude vypadat naše ubytovací zařízení. První výprava na svah byla náročná. Cesta byla delší, ale stála za to. Předešlý večer jsme se rozdělili do skupinek a teď už byli všichni natěšení na první jízdu. Ti zkušení si to svištěli jedna radost. Ti méně zkušení měli menší obavy, ale všichni to zvládli na jedničku. Počasí se nám celkem vydařilo. Jeden den sice hodně foukalo a byla velká mlha, ale po většinu kurzu bylo pěkně. Ke konci až moc teplo; to už nám sníh začal tát. Většina by se asi shodla na tom, že chata by stála za vylepšení. A to hlavně co se týče sprch. Když jste se totiž rozhodli, že se půjdete vysprchovat, nebylo to jen tak. Voda byla studená jako led. Později jsme přišli na to, že si musíme říct velmi „příjemnému“ panu majiteli, aby nám konečně tekla teplá voda. Jelikož jsme byli ze svahu hladoví jak vlci, tak nám ani místní kulinářské výtvory moc nevadily. Volné chvíle si všichni užívali. Ať už hraním fotbálku, klábosením na pokojích a ti ze závislejších připojováním na wifi, aby mohli své zážitky konzultovat s nezúčastněnými přáteli. Byla zde i možnost jít se po dlouhém dni ohřát do sauny nebo relaxovat ve vířivce. Z hor jsme se sice vrátili celí potlučení, plní modřin a někteří s roztrženými kalhotami, ale všichni naplněni dobrou náladou a novými zážitky. LENKA KRÁLÍKOVÁ (kvinta)
Krátký oddech na svahu pod zkušeným dohledem. V popředí s lyžemi Mgr. Petra Válová, napravo se snowboardem Mgr. Hana Žampachová. - 12 -
Modrobílý smutek: Kometa definitivně pohasla! 26. únor 2013 – 20 hodin 20minut. V tomto čase na území Brna a v širokém okolí přestala bít všechna modrobílá srdce. V tomto čase již bylo všem brněnským fanouškům jasné, že věřili naprosto zbytečně. Zápas, ve kterém šlo o bytí a nebytí, odehráli hráči v modrobílých dresech na 120 procent. Bohužel jim musíme vytknout malou chybičku. Na Spartě prohráli debaklem 0:6. Za dob začátku sezóny, kdy byla většina týmů nabitá hráči z NHL, se chudičká Kometa nemohla pyšnit jediným krajánkem. Přesto si proklestila trnitou cestu až na samý vrchol tabulky, na němž delší dobu úřadovala. Ač bylo plno hráčů poházených na marodce, trenér si s tím vždy poradil a Kometa nabývala na suverénnosti. Třešinkou na dortu byla chvíle, kdy nás samotný Jarda Jágr označil za nejlepší tým extraligy. Na Kometu to bylo asi příliš mnoho slávy, neb jak se zdá, borcům ono kvitování stouplo velmi rychle do hlavy. Každý klub potká nějaká ta krize, a tak se ani nešířila panika, když Kometa ubrala na tempu a sem tam si dovolila prohrát. Ovšem takových zápasů začalo rychle přibývat a začátkem prosince jako by se v hráčích něco zlomilo. Prohrané špíly se kupily víc a víc, a Brnem se dokoncezačaly šířit spekulace, proč že to borci najednou přestali hrát, neboť okolo klubu se děla spousta podivných věcí. Zda byla pravým důvodem neúspěchu nekázeň hráčů, alkohol, sázení na vlastní prohrané zápasy, nevyplacené prémie, či něco úplně jiného, se asi nikdy nedozvíme. S jistotou můžeme říci, že jsme byli několikrát vedením klubu ubezpečeni, jak je vše v naprostém pořádku a že máme věřit v obrat. Tak jsme tedy slepě věřili, drželi ústa a ještě víc přidali na plynu. Nejdražší permanentky a vstupenky v celé republice, období krize. Přesto bylo Rondo neustále vyprodané. Takovou návštěvností se nemůže pyšnit nikdo jiný. Věrně jsme stáli na značkách, fandili a byli pro svůj klub šestým hráčem. Odměnou nám však bylo jediné. Prohra střídala prohru a naší vidinou byl boj o předkolo play-off. Uvádím zde slovíčko boj, protože většina z nás myslela, že hráči oddaní našemu klubu opravdu zabojují. Jak jsme se ale mýlili! Na Spartu vyjely stovky fanoušků, kteří se těšili na parádní bitvu. Od začátku špílu jsme však mohli vidět jen nedisciplinovanost a nechuť hrát. A ač je nám to sebevíc nepříjemné, Sparta naši laxnost velmi rychle potrestala. Nutno podotknout, po očku jsme také sledovali utkání Zlína s Pardubicemi a bylo pro nás velkým překvapením, když Pardubice, které ještě v půli druhé dvacetiminutovky prohrávaly 0:3, skóre dokázaly srovnat. Jak je to možné? Jak je možné, že Pardubice za stavu 0:3 zápas dotáhnou do prodloužení, avšak hráči nesoucí jméno našeho klubu na prsou utkání (z vyjádření pana Venery) zabalili už v polovině první třetiny, kdy prohrávali o dva góly? Tomuhle ti pánové v bruslích říkají bojovnost a stoprocentní odhodlání? Co k tomu dodat… snad jen jediné: „Hoši, děkujem!“ VERONIKA FREYOVÁ (kvinta)
Epilog Stejně jako v minulém čísle Intelektu, dovolíme si i tentokrát komentář Verči Freyové rozšířit o aktuální doslov. Kometa pokračovala v neslaných nemastných výkonech i v šestikolovém turnaji o udržení, a až díky bodu získanému dvě kola před koncem v Chomutově se definitivně zachránila. Za poslední zápas sezony jí však mohli zatleskat nejen fandové v Brně, ale i hokejoví diváci u televizorů po celé republice. Přestože se všeobecně soudilo, že Brňáci zápas odchodí a Liberci „pustí“, podali nakonec velmi dobrý, bojovný výkon a poslali svého soupeře do baráže! REDAKCE - 13-
Za volantem (17): Král
V minulých číslech jsem psal o autech, která patří k nejrychlejším na světě. Dost však chození kolem horké kaše. Je čas se zabývat i tím úplně nejrychlejším – Veyronem. Bugatti Veyron se poprvé objevilo na autosalonu v Ženevě roku 2007. Způsobilo senzaci. Bylo totiž prvním produkčním automobilem, kterému se podařilo překročit rychlost 400 km/h. Konkrétně to bylo 407. Veyron tak překonal už poměrně starý rekord McLarenu F1, který činil 385 km/h. Bugatti je značka, která patří koncernu Volkswagen. Ten ji reinkarnoval právě za účelem postavit nejrychlejší auto na světě. V minulosti totiž byly právě bugatky ty nejrychlejší vozy. Bohužel pak díky ekonomickým krizím zbankrotovaly. Značku koupil VW a pracoval na jejím znovuzrození. Bugatti desetiletí nevyrábělo a prakticky vymizelo ze silnic. O to triumfálnější byl jeho návrat. Veyron přišel jako blesk z čistého nebe. VW si dalo záležet, aby příchod superstroje ututlalo. Proto měl Veyron hned po své premiéře navlečen plášť výjimečné aury. Nikdo ho neznal. Už je to šest let, co je Veyron na světě, a už je o něm známo všecko. Kupředu ho tlačí brutální osmilitrový šestnáctiválec s válci do W. Přeplňován je čtveřicí turbodmychadel a vydá ze sebe monstrózních 1000 koní a 1250 Nm. Síla jde přes šestistupňovou dvojspojkovou převodovku na všechna čtyři kola, což Veyronu poskytuje dostatek trakce, aby dokázal z 0 na 100 vystřelit za neuvěřitelných 2,5 sekundy. Jestli čekáte, že Veyron vypadá podobně ostře a svalnatě jako nějaké Lambo, mýlíte se. Zapomeňte na ostré hrany a monstrózní spoilery. Veyron tvoří pouze krásně zaoblené křivky. Blatníky i kapota jsou spíše buclatých tvarů, stále však svalnaté. Auto celkově působí poměrně zavalitým dojmem. Přesto však nadmíru sportovním. Ačkoli jsou tvary na supersport poněkud nezvyklé, z auta sálá touha po rychlosti a krystalická síla. Nejostřejším prvkem karoserie je výsuvné křídlo a tři koncovky výfuku. Veyron je pořádný kus auta. Váží téměř dvě tuny. Za to může jednak použitá technika, ale především to, že je velmi pohodlný. Posádku hýčká palubním počítačem, klimatizací, minibarem, koženým čalouněním, špičkovým audiosystémem a podobně. Motor s tím však nemá moc práce. Díky síle lokomotivy a velmi ploché momentové křivce má sílu prakticky v jakýchkoli otáčkách. Hmotnost mu navíc propůjčuje i notnou dávku trakce, která mu pomáhá v přenosu brutální síly na vozovku. Veyron je prošpikovaný nejmodernějšími elektronickými systémy. Má několikastupňové ESP, ABS a kontrolu trakce. Je také zcela monitorován, má přístup k síti a je ve stálém spojení se satelitem. To je klíčové pro dosažení maximální rychlosti. Když totiž chcete jet oněch magických 400+, musíte zapnout speciální Top Speed mód. Pokud tak neučiníte, nepustí vás počítač dál než na 375 km/h. Když zapínáte Top Speed mód, musíte stát s vypnutým motorem. V počítači najedete na daný mód a pak musíte čekat. Systém nejprve zkontroluje celé auto. Motor, převodovku, ale zejména pneumatiky (musí být v naprosto perfektním stavu) a také množství paliva v nádrži (musí být vysokooktanové a nádrž musí být plná až po hrdlo). Vyhodnocené informace pošle Veyron do satelitu. Ten si taky vezme data z GPS. Na dosažení maximální rychlosti je totiž třeba minimálně 10 km rovné silnice s nejkvalitnějším asfaltem. Satelit informace dále zpracuje a pak je pošle do Francie k Bugatti. - 14 -
Ti se na to mrknou a pak vám pošlou zpět buď povolení k Top Speed módu, nebo vám to zakážou (s odůvodněním samozřejmě) a s rychlostními orgiemi je konec (pokud vám tedy nestačí oněch 375). Veyron je nehorázný žrout. Spotřebuje neskutečně mnoho paliva. V základním módu v kombinovaném provozu je řeč o 24 litrech (spíš ale o deset více), ve městě pak rovných 40 (opět raději přidejte deset). Veyron však žere jako tank právě v Top Speed módu. Nad 350 km/h se jeho spotřeba pohybuje na hranici 500 litrů na hodinu! A navíc dále stoupá. Je to však jasné, auto váží hodně a odpory při takových rychlostech jsou neskutečné. Pro ilustraci, jet čtyřstovkou vzduchem je asi něco jako jet padesátkou pudinkem. Když atakujete 407 km/h, vyprázdní se stolitrová nádrž Veyronu za 12 minut. Což zní sice hrozně, ale v podstatě je to geniální! Na auto jsou totiž při dosahování takových rychlostí kladeny extrémní požadavky. Musí toho hodně vydržet. Pneumatiky Veyronu, ačkoli jsou speciálně vyvinuté a jedna guma stojí 250 tisíc korun, totiž při maximálním zatížení vydrží pouze 15 minut. Jejich prasknutí by bylo pro posádku auta fatální. Podobně je na tom olej v převodovce. Při tak vysokém tempu totiž začne vařit a následně by mohl záhy způsobit požár. Motor se také extrémně hřeje, což je zároveň důvodem, proč postrádá jakýkoli kryt (Veyronu skutečně chybí zadní kapota). Nádrž tak funguje jako jakýsi samoregulační bezpečnostní prvek. Benzín totiž dojde dřív, než by se stihlo něco pokazit. Takže dojde benzín a auto jede k benzínce. Zde je nasnadě další chytré řešení. Nádrž je vybavena velmi úzkou a navíc dlouhou plnicí trubicí. To má za následek, že natankovat do Veyronu plnou zabere celých sedm minut. Za tu dobu stihnou všechny náplně a komponenty auta vychladnout na zcela bezpečnou teplotu a superstroj je připraven pro další jízdu. Svou maximálkou 407 km/h se Veyron dostal na pomyslný trůn aut. Jak to tak ale bývá, krále chce vždycky někdo sesadit. Po příchodu Veyronu se strhla doslova honba za rychlostním rekordem. První vlaštovkou byl americký SSC Ultimate Aero TT, který údajně dosáhl rychlosti 411 km/h, při jízdě však nedodržel přesně stanovená pravidla Guinessovy knihy rekordů, a následně se pak již výsledek nepodařilo zopakovat. V roce 2009 však německý tuner 9ff upravil Porsche 911 Turbo a zajel s ním řádně a opakovaně 409 km/h, čímž Veyron sesadil. Následoval Koeniggsegg CCXR se 410 a pak ještě jednou promluvilo SSC Ultimate Aero TT, když konečně platně zajelo svůj rekord, a to rovnou 414 km/h. U Bugatti si to však nenechali líbit a udělali ostrou verzi Veyronu – Grand sport. K motoru přidali výkon jednoho Golfu GTI. Výkon poposkočil na 1200 koní a točák na 1500 Nm. Zrychlení se posunulo na 2,4 s. A rychlost? Cílem bylo 415, ale Veyron překonal i to. Dokázal se dostat až na famózních 434 km/h, čímž nějaké SSC zadupal do země. Letos však přišel nový rebel. Opět 9ff, ale tentokrát s modelem Vmax. Překonali veyron o 3 km/h na výsledných 437 km/h. Jak na to Bugatti zareaguje, to je zatím záhadou. Hádal bych ale, že odpověď na sebe nenechá dlouho čekat... MICHAL ODLOŽILÍK (oktáva) - 15-
Židlochovice očima mladých fotografů Gymnázium Židlochovice vyhlašuje fotografickou soutěž u příležitosti 140. výročí povýšení Židlochovic na město „Židlochovice očima mladých“. Soutěž bude probíhat ve třech kategoriích (10-15 let, 16-20 let, nad 21 let) a její uzávěrka je 10. května 2013. Bližší informace a podmínky je možno zjistit na webové adrese www. gymnzidlo.cz . REDAKCE
Na koho se usmálo štěstí V tajenkách naší únorové křížovky se skrývala dvě rakouská města: 1. RAABS AN DER THAYA, 2. TULLN AN DER DONAU. S těmito nástrahami se vypořádali jen dva čtenáři Intelektu a tím šťastným, kterého jsme vylosovali a jenž od nás obdrží anglickou drobnost, se stala LUCIE PRYCLOVÁ z primy. Blahopřejeme! REDAKCE
Přijďte se pobavit! 3. 4. - Výstava 140 let povýšení Židlochovic na město, vestibul městské knihovny Židlochovice 4. 4. - Cesta za houbami, přednáška RNDr. Vladimíra Antonína, CSc., učebna CCV, začátek v 16:00 hodin, knihovna Hustopeče 5. 4. – Beseda o misi v Afghánistánu s vojenským kaplanem Pavlem Matouškem, 18:00, fara Přísnotice 7. 4. - Koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů, vstupné 140,- Kč, zámek koncertní sál Židlochovice 7. 4. – Velikonoční koncert v Benediktinském klášteře v Rajhradě, 17:00 hodin 13. 4. – Ukliďme svět, 21. ročník mezinárodní kampaně, 9:00 hod., sraz na parkovišti u budovy MěÚ - Židlochovice 14. 4. – Inspiro čajování – 1.díl: černý čaj, povídání o čaji a degustace vzorků, 17:00 hodin, sklepení pod radnicí Židlochovice 18. 4. – Premiéra: Scary Movie 5, horor/komedie, Cinema City Brno 19. 4. – Premiéra: Osudové lásky, 19:00, Janáčkovo divadlo Brno 21. 4.- 19. ročník Běhu zdraví, 9:30 hodin, stará radnice na náměstí Míru Židlochovice 21. 4. - Etiopie a Borneo aneb Na skok přes půl světa, cestopisné povídání s čajovnou, zážitky z cest Martina Rejžka; čajovna začíná již v 17:00 hodin, sklepení pod radnicí Židlochovice 25.-27. 4. - Nepokojné hody svaté Kateřiny, bláznivá komedie Jaroslava Dietla, 18:30, Masarykův kulturní dům Židlochovice 27. 4. - Žerotínské farmářské trhy, 8:00-13:00, náměstí Míru Židlochovice 28. 4. - Sněhurka: Jiný příběh, 18:30 hodin, Kinosál Hustopeče 30. 4. - Pálení čarodějnic, Sokec – Hrušovany u Brna ANETA KUČEROVÁ (oktáva) inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Jiří Musil. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč. - 16 -
