Číslo 5
Leden 2013
Ročník VIII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
ještě v poslední den prvního pololetí školního roku 2012-2013 k vám spěcháme s čerstvým vydáním Intelektu. Co všechno v něm najdete? V sestavě tradičních rubrik, jakými jsou například rébusy a vtipy, křížovka, pozvánka na kulturu, motoristická hlídka a naše vlastní literární tvorba, bychom vás rádi upozornili na rozhovor, ke kterému jsme si tentokrát pozvali septimána Pavla Šubu, jenž strávil rok na studijním pobytu ve Spojených státech. Ohlížíme se také za mimořádným úspěchem našich florbalistek, za lyžařským kurzem sekundy (očima terciánky) a zčásti - formou statistiky - i za prezidentskými volbami. Nabízíme vám rovněž pár recenzí, několik hlubokomyslných úvah na různá témata (škola, internet aj.) a něco dalšího čtení. A samozřejmě přitom doufáme, že si každý z vás v našem časopise vybere, nebo dokonce že ho přečte celý, a nejlépe jedním dechem. Přejeme vám hezké prožití třídenního volna! VAŠE REDAKCE
-1-
Rébusy pro bystré hlavy Řešení z minulého čísla:
Od každého ze 4 prášků si vzal půlku.
Nové zadání:
Máte dva džbány, pětilitrový a třílitrový, a neomezený zdroj vody. Dokážete odměřit čtyři litry?
Vtipy pro dobrou náladu • Sedí dvě blondýnky v kavárně a ta jedna se ptá: „Tak co? Udělalas řidičák?“ Druhá blondýnka smutně odpoví: „Ne, vyhodili mě.“ „Vážně? Ale proč?“ „No, protože před kruhovým objezdem bylo na značce napsáno 30, tak jsem ho třicetkrát objela!“ První blondýnka na to: „A nepřepočítala ses?“ • Velmi podnapilý občan se vypotácí z hospody. Potká ho starosta a domlouvá mu: „Jsi na špatné cestě, Nováku! Nestydíš se?“ „A proč já? Za špatnou cestu ať se stydí obec!“ • „Mami, dnes jsem se v parku jedné paní moc líbil.“ „A co říkala?“ „Prý jestli jsou všechny děti jak já, hned začne brát antikoncepci.“ • Zloděj vyloupí banku, vezme dva muže jako rukojmí a ptá se prvního: „Viděl jsi mě, jak vykrádám banku?“ Muž odpoví: „Ano.“ Zloděj jej okamžitě zastřelí. Potom se ptá druhého muže: „Tys mě taky viděl, jak vykrádám banku?“ Muž odpoví: „Já ne, ale moje žena tě viděla. A řekla to tchýni!“ • „Mami, co dělají lidi s autem, které nejezdí?“ „Prodají ho tvému otci.“ VERONIKA BENEŠOVÁ (septima)
----------------------------------- VYBRÁNO Z INTERNETU
-2-
Koho jsme volili
Redakce Intelektu uspořádala těsně před druhým kolem prezidentských voleb bleskový průzkum mezi pedagogy a studenty oktávy a septimy. Bez komentáře vám předkládáme výsledky. ped. okt. sept. GŽ Nepůjdu volit 2 10 0 12 Půjdu volit 15 19 24 58 Pro K. Schwarzenberga 11 17 14 42 Pro Miloše Zemana 3 1 10 14 Nerozhodnut(a) - 1 - 1 Neprozradím 1 - - 1 Pozn.: Jedna studentka oktávy nemá občanství ČR. Čtyři septimáni jsou ještě nezletilí. REDAKCE
Okresní zlato, krajské stříbro
Letos se naše škola již tradičně zúčastnila okresního finále florbalu středních škol. Dne 11. ledna jsme se začaly brzo ráno scházet na vlakovém nádraží v Hrušovanech, abychom se mohly vlakem dopravit do Zastávky u Brna. Po příjezdu jsme zamířily ke zdejšímu gymnáziu T. G. Masaryka, kde se vše mělo odehrávat. Našimi soupeřkami byly dívky ze SOŠ a SOU Rajhrad, Gymnázia Šlapanice, Gymnázia J. Blahoslava Ivančice a samozřejmě i dívky z gymnázia v Zastávce. Hrály jsme tedy čtyři zápasy, všechny pro nás byly vítězné. Nejvyšším rozdílem jsme porazily ivančické gymnázium, a to 9:1. O týden později jsme se jako vítězky okresního kola vydaly do kola krajského, kam dorazilo sedm středních škol. Zápasy probíhaly v rámci dvou skupin, takže jsme nastoupily proti Gymnáziu TGM Hustopeče a proti OA Bučovice. Obě utkání jsme vyhrály bez inkasovaného gólu. V semifinále nás čekala střední škola z Blanska, obhájce prvenství z loňského roku, nad kterou jsme také zvítězily, a proto jsme postoupily do finále. Naším soupeřem bylo podle očekávání brněnské Sportovní gymnázium Ludvíka Daňka. Po prvním poločase jsme ještě vedli 1:0, ale vedení se nám nepodařilo udržet, prohrály jsme 1:2. Přesto si myslím, že je to velký úspěch. Na tomto výsledku má největší zásluhu Aneta Koláčková, která byla střelecky nejaktivnější. Poděkování patří učitelům tělocviku a paní Saňkové, která nám dělala doprovod. Příští rok už nám to snad vyjde... SABINA MALÁ (sexta)
- 3-
Ve jménu Intelektu zpovídáme svého spolužáka PAVLA ŠUBU ze septimy Rok v Americe * Kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl jet na studijní pobyt v zahraničí? „Přišlo to zcela nečekaně. Napouštěl jsem si ve škole vodu a viděl jsem ty letáčky, které visí na nástěnce za automatem na vodu. Řekl jsem si, proč to nezkusit?“ * Jak se k této myšlence postavili tvoji rodiče? „Rodiče mne podpořili a umožnili mi můj nápad realizovat a za to jsem jim velice vděčný. „ * Co musí student všechno udělat, aby ho vybrali a on mohl jet do zahraničí? „Musel jsem složit zkoušku z angličtiny, kde jsem musel prokázat svoji úroveň angličtiny, splnit určité požadavky, co se týče průměru známek ve škole, a také vybrat ty nejslušnější fotky, podle kterých by mě potenciální rodina vybírala.“ * Mohl sis vybrat, kam pojedeš? „Vybírat jsem si mohl z pěti oblastí USA. Posuzoval jsem to podle kriminality, životní úrovně, případně podle míst, které bych mohl v okolí navštívit.“ * Jak dlouho a kde přesně jsi v USA byl? „Strávil jsem tam jeden školní rok a konkrétně ve Virginii, což byl v minulosti jeden z nejdůležitějších států USA. Předtím, než se postavil Washington D. C., tak většina otázek státu se rozhodovala právě tam.“ * Jak probíhal tvůj první den v americké škole? „První den byl docela zvláštní. Nikoho jsem tam neznal. Snažil jsem se neztratit v bludišti chodeb, protože škola, kam jsem chodil, byla opravdu velká.“ * Jak jsi zapadl mezi ostatní lidi? „Zpočátku to bylo těžké. Pamatuji si, že jsem několik z nich oslovil, kteří mi připadali normální, a potom jsem se s nimi dal do řeči. Nejvíc kamarádů jsem si našel, když jsem tam začal sportovat. Američani sportem žijí. Škola je do 15.30 a pak jde většina dělat ten svůj sport. Mají tam tři sezony a v každé jsou jiné sporty na výběr. Začínal jsem s během na dlouhé vzdálenosti, který se běhá v krajině. Poznal jsem tam opravdu skvělé lidi, kteří mě seznámili s dalšími lidmi, a ti zase s jinými. Takhle jsem poznal za relativně krátkou dobu většinu lidí ve škole.“ * Když porovnáš život ve Státech a tady, co je ve které zemi lepší než v té druhé? „Nedá se říct, že by to bylo někde lepší. Rozhodně mě ta země okouzlila a chtěl bych se tam ještě někdy podívat, ale nechci říct, že je lepší. Je hodně jiná.“ * Jak to vypadá v americké škole? „Američtí studenti jsou na svoji školu velice pyšní. Nosí trička se jménem své školy, erby anebo školní barvy. Jsou velice hákliví na to, pokud někdo jiný řekne, že jeho škola je lepší. Nejvíc projevují svůj školní duch během sportovních událostí. Sejde se většina školy a přijdou podpořit svůj tým.“ * Tvůj první dojem z rodiny byl …? „Můj první dojem byl, že v americké rodině to funguje trochu jinak než u nás. -4-
Platí tam jednoduchá pravidla: 1) rodič má vždycky pravdu, 2) rodičům se neodmlouvá, 3) co rodič řekne, tak se musí udělat, i pokud je to blbost, protože platí pravidlo 1.“ * Stávalo se ti, že jsi chtěl rodině něco říct, nebo ji o něco požádat, ale nevěděls, jak to říct? „Občas se mi to stalo, ale pokud jsem nevěděl jak, tak jsem se to snažil vysvětlit trochu jinak, případně popsat, a pokud ani to nepomohlo, tak jsem to vzdal. Většinou všechno pochopili.“ * Jezdils s rodinou třeba i na běžné rodinné návštěvy? Dá se říct, že tě brali jako člena rodiny? „To ano. I zbytek rodiny mě velice pozitivně přijal. Strávili jsme s rodinou Díkuvzdání, Silvestra, případně jiné svátky, anebo nás navštívili. Se všemi jsem měl velice dobrý vztah. Posílali mi i dárky na Vánoce.“ * Bral sis s sebou do Ameriky hodně věcí, nebo sis něco koupil až ve Státech? „Do Ameriky jsem si bral jen to nejdůležitější, protože aerolinky mně omezovaly, kolik si toho s sebou můžu vzít, pokud bych nechtěl platit šílené poplatky.“ * Byls často v kontaktu se svou rodinou tady? „Oproti České republice tam byl šestihodinový rozdíl, takže když jsem se vrátil kolem 18. hodiny domů, tak moji rodiče už určitě spali. Psali jsme si emaily a občas jsme si zavolali, ale abych řekl, že bych byl s rodinou v kontaktu dennodenně, to ne. Většinou mojí rodině psala moje hostmum, která je informovala i o těch nejmenších detailech.“ * Jaké to bylo, když ses po takové době vrátil? „Velice zvláštní pocit, jako bych sem nepatřil. Stejný pocit, který jsem měl, když jsem přijel tam. Všechno bylo naprosto jiné a musel jsem si zase zvykat na jiné věci.“ * Čeho si nejvíc ceníš na Americe a Američanech? „Jejich povahy. Jsou to skvělí lidé, kteří vám rádi se vším pomohou. Jsou velice otevření, každý je svůj a nijak se nepřetvařují, aby například zapadli mezi ostatní lidi.“ * Máš nějaký zajímavý zážitek? Pokud ano, který byl ten nej? „Zážitek je samo o sobě, že jsem tam tak dlouhou dobu mohl strávit a poznat jejich kulturu a tolik nových lidí. Nejlepší zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat, je, když jsem poprvé ochutnal pravé domácí BBQ. Kdo neochutnal, nepochopí. Nechápal jsem, že něco tak dokonalého v Evropě nemáme.“ * Co pro tebe bylo vedle zdokonalení angličtiny největším přínosem z tohoto pobytu? „Určitě kontakty, které jsem si tam za tu dobu vytvořil. Kdybych se tam chtěl někdy vrátit, tak vím určitě, že mně ti lidé pomůžou.“ Děkujeme za rozhovor. VERONIKA BENEŠOVÁ, TEREZA PAVKOVÁ (septima) -5-
14. společenský ples – Přijďte se pobavit! Neodmyslitelnou součástí únorových společenských trachtací se stal také společenský ples Gymnázia Židlochovice. Letošní, v pořadí 14. ples, si „plesaři“ mohou přijít užít 22. února. Na tuto akci se každým rokem chystají především absolventi naší školy, kteří se zde mohou setkat s bývalými spolužáky a s učiteli, popovídat si a zavzpomínat. Společenský ples je velmi oblíben i širší veřejností, proto jsou každoročně zaplněny oba sály sokolovny, což je mezi akcemi, pořádanými v této budově, rekord! Oficiální zahájení proběhne, jako již tradičně, bílou polonézou našich sextánů, a to ve 20:00. Choreografii k polonéze a její nácvik si vzaly na starost paní učitelky Marková a Kutá, dá se tedy očekávat, že zahájení proběhne hladce, elegantně a s noblesou. K plesu nepopiratelně patří také hudba! Díky využití obou sálů, divadelního a sportovního, si účastníci budou moci vybrat své favority i mezi kapelami. V divadelním sále nám budou hrát dokonce dvě hudební tělesa, a to Fantasie a nově také cimbálová muzika Vonica z Krumvíře. Ve sportovním sále se o hudbu postarají Snails. V letošním roce se můžeme těšit také na netradiční taneční vystoupení, krásnou výzdobu a dobré občerstvení. Oblíbeným okamžikem plesu bývá nepopiratelně bohatá tombola, do níž přispívají jak rodiče a pedagogové, tak externí sponzoři. Výtěžek z tomboly jde především na podporu studentských akcí, na nákup učebnic či na zkvalitnění výukových prostředků. 14. společenský ples Gymnázia Židlochovice letos rozhodně bude stát za to! Všichni jste srdečně zváni! Na závěr ještě pár věcí: - Předprodej lístků začal 24. 1. v přízemí školy, cena lístku je 180 Kč. - Vstup na ples pouze ve společenském oděvu! - Zákaz konzumace alkoholických nápojů žákům mladším 18 let! - Pro snadnější výzdobu prosíme o zapůjčení dlouhých žebříků. - Prosíme o přispění do tomboly! - Prosíme všechny studenty o pomoc s přípravou, výzdobou a následným úklidem sálů! Přijít může kdokoli! Úklid po plese začíná 23. 2. v 10:00. - Na organizaci plesu se podílí takřka celý pedagogický sbor naší školy pod velením pí. Hany Stravové, která mimo jiné vybírá kapely nebo připravuje a prodává lístky na ples. Výzdobu zajišťuje, jako každý rok, paní učitelka Jarošová, o tombolu se starají pí. Dana Saňková a pí. Jitka Veithová, přichystání sálů mají na starost pí. Dana Švarzbergerová a p. Tomáš Dratva. Tiskoviny zařizuje pí. Debora Zemenová, kontakt s hosty organizuje pan Antonín Továrek. Nezanedbatelnou funkci, tedy styk s veřejností a vedení tombolteamu, má pan ředitel Jiří Kubeš. MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (oktáva)
Proč? No přece pro moje dobro! Často se po večerech zamýšlím nad tím, co dělám, jak to dělám, ale nejvíce asi kladu důraz na slovíčko PROČ. Proč to vůbec dělám? Právě na tuhle otázku se snažím již několik měsíců najít odpověď, avšak stále bez úspěchu. Mé okolí má ovšem jasno. Vše, co dělám, je jen pro moje dobro, a žádná jiná odpověď se nepřipouští. Proč by taky měla? Vždyť na studia jsem se dala dobrovolně, tak teď mám tak akorát právo držet hubu a krok, pilně se učit všemu důležitému a podávat co nejlepší výkony. A když se nedostaví? Tak toho prostě nedělám dost. Můj stereotypní koloběh života vypadá zhruba takto: Přicházím do školy s cel-6-
kem dobrou náladou. Po zhruba čtvrt hodině nastává stav vyučování a nálada opadá (v celé třídě). Učitelé tento neobvyklý a zcela výjimečný jev zpozorují a jako protiútok použijí svoji oblíbenou větu: „Tak a příští hodinu si napíšeme test“. V tomto okamžiku se dostávám do krizové fáze, neb v hlavě si začínám rozvrhovat plán, kdy se budu na danou ověřovací zkoušku učit. Ovšem hodin máme v průměru šest až sedm denně a učitelé jsou všichni stejní. Jejich předmět je prostě nejdůležitější na světě. Po pár hodinách od příchodu domů začnu svoje učební plány realizovat. Nakonec z toho mám i dobrý pocit, avšak stejně si říkám, že to nedopadne dobře, neboť ať dělám, co dělám, povětšinou je to málo. Během následujících dnů písemně odpovídám na dotazy kladené kantory a nabývám pocitu, že testy dopadly přece jen vskutku dobře. Stav euforie mi vydrží týden, někdy i dva. Podle toho, jak je kantorstvo rychlé. A pak? Opět zjišťuji, že jsem k ničemu, na nic se nehodím a co tu vůbec dělám… Vždyť přece každé malé dítě ví, že život je založen na znalosti rovnoměrného pohybu po kružnici a bez vyjadřování neznámé ze vzorce se ve společnosti neobejdeme. Kdo tyhle základy nezná, jako by nebyl. Vyvrcholením všeho zlého je listina, kterou obdržím dvakráte za sezónu. Onen cár papíru mě zařadí do škatulky, z níž se po dlouhá léta nevyhrabu. A tak procházím další fází výčitek svědomí a myšlenkami, které většinou končí: co by bylo, kdyby… Celý tenhle proces, plný stresu, zklamání a pocitu méněcennosti, je ovšem směšný a zbytečný, neb na dosažené známky se nás nikdo nikdy ptát nebude. Tak k čemu to vlastně všechno je? Neustále je na nás vyvíjen tlak, abychom podávali co nejlepší výkony, jinak v životě ničeho nedosáhneme. Ale je nám to prakticky k ničemu. A tak nevím, kudy kam, a hledám cestu ven z podivné prázdnoty, jež mě po delší dobu naplňuje… VERONIKA FREYOVÁ (kvinta)
Sněženky a machři v Čenkovicích Je to bílé, studené a křupe to. Pod nohama. A cestáři to každý rok v zimě nečekají… Už jste určitě uhádli, je to sníh. Pravidelně s příchodem nového roku prožívají studenti sekundy podobné mrazení, jsou plni očekávání. Bude na horách dost sněhu, až vyrazíme na lyžařský kurz? Jaké to bude? Na co se můžeme těšit? A těšit se bylo na co: sněhu dostatek, známý lyžařský areál, chrabré sportovní výkony i zkušení vedoucí výpravy. A hlavně zábava. Ta byla pořád. Přes den třeba na lyžích… každý, jak umí… A taky mimo sjezdovku. Co se nám obzvlášť líbilo? Když se i část pedagogického sboru zapojila do hrátek se sněhovou nadílkou! Válení se v čerstvém sněhu nelze odolat! Volné chvíle jsme si také krátili hraním společenských her – ostatně kdy mohou být společenské hry společenštější než v dobré společnosti? A když se k tomu navíc rozvíjí jazyková zásoba nebo všeobecný přehled… Oblíbené ve všech fázích kurzu byly pak výlety do hajan. Strava by náročné gurmány neoslovila. Naopak. Nicméně naši energetickou a výživovou potřebu tamější jídlo uspokojilo. A teď perla. Naprosto nás uchvátila nečekaná výzdoba pokojů. Fandové mykologie si zde přišli na své. Celých sedm dní jsme měli k dispozici takovou sbírku plísní, kterou se nemůže pyšnit ani Národní muzeum. Echt kvalita. Vodní mapy na stěnách už péči provozovatele tohoto ubytovacího zařízení jen dokreslovaly. Lyžování nemělo chybu, a pokud mohu porovnávat s minulým rokem, tak si čenkovické svahy zaslouží jedničku. Naopak v ubytování jasně vede loňský Ludvíkov. Jistě se v příštích letech podaří najít místo, které si vezme z každé této lokality to lepší… BARBORA VEČEŘOVÁ (tercie) -7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Sen a skutečnost
Strach
Večer zavřu oči A zdá se mi sen Odveze mě kočí Tajemným kočárem
Strach je mým pánem, myslím jen na něj, kdy už přijdu s plánem, jak zbavit se ho mám.
Odveze, pryč z reality Do pohádkové země Nevěříš? Zkus to i ty A polož se ke mně
Mám jen strach, strach, strach, jestli se ho nezbavím, zbyde ze mě jen prach, to už předem vím.
Lidé se tu mají rádi Válka neexistuje Možná proto jsou tak mládi Všude mír tu panuje
Ale já se nevzdávám, žádost strachu podávám, ať mě nechá být, já chci zase žít.
Je tu všude uklizeno Nikde žádné skládky Recyklování je ono Taky žádné hádky
Já jen chci existovat, beze strachu život mít, chci dokázat víc, víc nechci nic.
Hmyz, zvířata, rostliny Všeho je tu mnoho Žije tu vše bez viny Je tu i pták Dodo
Já chci znát klíč, abych byla pryč, abych strachu se zbavila a se všemi zas mluvila.
Uvědomím si tu strašnou chybu Ten poněkud velký úbytek Rozdíl mezi snem a realitou Lid se chová jako dobytek
Pořád nemám klíč, po kterém tak toužím, já chci už být pryč, se strachem se soužím.
Ten hrozný strach opustit mne stále nechce, už je ze mě jen prach, strach mě zničí lehce.
--------------------------------------VYBRÁNO Z INTERNETU
KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (tercie)
- 10 -
VERONIKA HOCHMANOVÁ (prima)
Dva páni a… jeden sluha? O komedii dell´ arte od dramatika Carla Goldoniho už kdekdo slyšel v souvislosti s inscenací Národního divadla s Miroslavem Donutilem. Pražské nastudování ale v poslední době není jediné, ve kterém ožívá Truffaldino, hlavní postava komedie Sluha dvou pánů. Na prknech Městského divadla Brno září v roli drzého sluhy Martin Havelka. A musím říct, že je mnohem lepší než Donutil. Havelkův Truffaldino kolem sebe hází gagy, žongluje s talíři na hůlce i s kufrem na prstu, hojně komunikuje s diváky, jezdí na skateboardu a všeobecně pobíhá, skáče, je ho všude plno. Ve vysokém tempu ostatně běží celá inscenace. Vše je posunuto do dnešní doby, scéna se skládá z posprejovaných budov, Truffaldino běhá v roztrhaných kalhotách a nátělníku s nápisem I love Venice (hra se odehrává v Benátkách), romantické scény nabraly na erotičnosti. Celý příběh je vystavěn na poměrně složité zápletce: Do Benátek přijíždí Beatrice, převlečená za svého bratra. Chce tam najít svého milence Florinda. Ubytuje se v hostinci, který patří Brighelle, a najme si sluhu Truffaldina. Ten je ale zaměstnán i u Florinda, slouží tedy dvěma pánům. Z toho vyplývá hodně komických situací, třeba když je obsluhuje při obědě, je z toho pěkný zmatek. Dostane se tak daleko, že řekne svým pánům o smrti toho druhého. Sluha Truffaldino sehraje mnoho ztřeštěných kousků a dokonce se i zamiluje do Klaričiny služky Smeraldiny. Nakonec Beatrice odhalí svou totožnost, shledá se s Florindem. Truffaldino se přizná, že sloužil dvěma pánům, a může si konečně vzít svoji milovanou Smeraldinu. Sluha dvou pánů rozhodně stojí za to zhlédnout! MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (oktáva)
Irena Konvalinová a Martin Havelka v Goldoniho komedii Sluha dvou pánů - 11 -
Z pohádky do pohádky
Vánoce – nejkrásnější období v roce! Nevím jak vy, ale já je mám spojeny – když pominu předvánoční stres – s pohodou, cukrovím a hlavně s pohádkami. Letos jsem navíc byla chřipkou připoutána na dva metry čtvereční, tedy na pohovku, a měla jsem tudíž spoustu času pohádky sledovat. Přišla jsem na jednu věc: nové vánoční pohádky nestojí za nic! Samozřejmě, láska a dobro vždy zvítězí a zlo je potrestáno, to souhlasí, ale zbytek – nic moc… Letos nám filmaři nabídli hned čtyři nové pohádky: Dvanáct měsíčků, O pokladech, Šťastný smolař a pohádkový muzikál V Peřině. Třeba Dvanáct měsíčků… tuhle pohádku můžeme zařadit mezi naše další „zimní“ pohádky; odehrává se totiž na sněhu. Nemohla jsem si pomoct, ale sem tam mi, nevím proč, silně připomínala Mrazíka. Také mi dost vadila „uřvanost“ a hlučnost, kterou snesu jen v některých Troškových pohádkách. Dále mě zklamaly až přehnaně groteskní nehody a nešikovnosti Květy, sestry hlavní hrdinky Marušky. A vůbec celou pohádku podkopala snaha o vtip prostřednictvím Noska, který vdechne vůni očarovaných fialek a horlivě se zamiluje do Květy. Být vtipný za každou cenu – to bylo asi heslo většiny tvůrců. V pohádce O pokladech se jím řídili tolik, že tři strážce pokladu nechali přeměnit v ženy, a to tak, že jim prostě navlékly ženské šaty. Šťastný smolař se mi celkem líbil, což se nedá říct o muzikálu V Peřině. Na ten jsem se dívat nevydržela, všechno mi přišlo divné, zamotané, kýčovité a tuctové. Ne že by se mi nové pohádky nelíbily, některé kousky byly opravdu hezké, milé a podařené, ale mé celkové dojmy z nových pohádek jsou rok od roku horší. Nejvíc jsem si opravdu užila ty klasické české pohádky, ve kterých nejsou našroubované vtipy a obejdou se bez animací a triků v každé třetí minutě… Nevím, třeba jsou právě tohle aspekty pro dnešní populární pohádku… ale myslím, že Popelka, S čerty nejsou žerty nebo třeba Šípková Růženka jsou nepřekonatelné! MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (oktáva)
Wikipedie – nejlepší přítel studenta
Schválně si vzpomeňte, kdy jste dělali naposledy nějaký referát do školy. Udělali jste ho pomocí svých znalostí a učebnic, nebo za pomoci internetu? Vzhledem k tomu, že drtivá většina referátů je psaná na počítači, spíše jste použili jako pomocníka internet. A vsadil bych pětikilo, že jste šli na stránku wikipedia.cz. Což o to, ono to není zas tak špatné. Wiki znají všichni a je na ní snad všechno. A když napíšete hledaný dotaz do googlu, první, co vám vyplivne, je právě odkaz z wikipedie. Tato takzvaně otevřená encyklopedie je skvělá věc. Místo pídění se po informacích v kdejaké bichli či sešitě je najdete za několik minut a bez sebemenší námahy. Má to však i své mouchy. Wikipedie je založena na tom, že články do ní může napsat kdokoliv. Mně už se stalo, že mi nabídla, abych sám napsal článek, a to když jsem hledal něco, co ještě nikoho nenapadlo zpracovat. Jak potom tedy můžeme informacím důvěřovat? Údajně jsou kontrolovány a opravovány, ale už se našlo nespočet případů, kdy byly informace napsány chybně. Z tohoto důvodu nelze wiki považovat za úplně důvěryhodný zdroj, na což nás upozorňují kantoři při tvorbě ročníkovek. Ovšem v základu je většina z nich správná. Nebo alespoň dostatečně správná na to, aby se daly použít na referát do biologie či fyziky. To nám studentům poměrně dost ulehčuje život, ale je to tak dobře? Napadá mě totiž, že kdyby někdo nám, dnešní mladé generaci, dal do ruky normální encyklopedii nebo naučný slovník, dalo by nám to pořádně zabrat. Jsme už - 12 -
tak zvyklí na vyhledávací řádek, že bychom se snad ani nedokázali zorientovat. Natož pak najít dostatek informací pro referát. Někteří se navíc ani rychle vyhledané informace z wikipedie neobtěžují parafrázovat. Zato mají dokonale zvládnutý úkon Ctrl+C a Ctrl+V. A potom to dopadne tak, že mají v textu referátu tak syntakticky náročné souvětí, že ho ani u tabule nedokážou přečíst. Wikipedie je určitě fajn věc. Je to zdroj informací k nezaplacení. Navíc bez autorských práv, takže si s copyrightem nemusíte lámat hlavu. Nejsem si však úplně jist, jestli prospívá naší gramotnosti, zvláště pokud si všechno z ní bereme slovo od slova. MICHAL ODLOŽILÍK (oktáva)
Lužánky stále v našich srdcích!
Zbrojovka, Kometa. Brněnské sportovní kluby, které mají mnoho společného. Především už několik desetiletí je spojuje jedno velmi silné pouto. Jak fotbalová Zbrojovka, tak hokejová Kometa našly za Lužánkami slávu, neuvěřitelný počet fanoušků, jenž je podporoval v dobrém i zlém, a také konec. Konec stadionů, ve kterých se skrýval duch brněnského sportu. Stadionů, v nichž se zračila historie a vzpomínky těch, kteří slavnou éru za Lužánkami zažili. A tak i když zimák před pěti lety padl a fotbalový stadion víc než dvanáct let chátrá, věrným příznivcům není osud Lužánek lhostejný. Zimní stadion za Lužánkami byl slavnostně otevřen v roce 1947. Kometa v něm prožila své nejslavnější chvíle, ke kterým neodmyslitelně patří jedenáct mistrovských titulů. Ovšem doba šla vpřed a po letech se stal stadion nevyhovujícím. V roce 1998 se brněnský hokej přestěhoval do Ronda a osud zimáku tak byl pomalu zpečetěn. Po dvou letech se stadion definitivně uzavřel a neskutečných osm let byl ponechán ladem. Ortel smrti byl nad ním vyřknut 25. listopadu roku 2008, kdy vzal primátor Onderka do ruky kladivo a bouchnutím do jedné ze zdí symbolicky zahájil samotnou demolici stadionu. Za tohle gesto mu jsou jistě všichni „vděční“. Jako projev smutku a zklamání zapalovali lidé svíčky u tribun C a D, jež padly jako poslední. Brněnský zimák tak byl smazán z mapy města, avšak v srdcích mnohých fanoušků nadále žije. 24. listopadu 2012 (tedy před Vánocemi) byla fanoušky Komety uspořádána vzpomínková akce. Ve večerních hodinách se sešli na onom posvátném místě a zapálili svíčky za svoji hokejovou lásku, která jim byla nedobrovolně odepřena. Z hořících svíček pak vytvořili nápis: *1947 – †2008. Nejen Kometa měla za Lužánkami svůj sportovní chrám. Jen o pár metrů dál stál a nutno podotknout, že stojí doposud, fotbalový stadion Zbrojovky Brno. Jeho brány se otevřely roku 1953, avšak nejslavnější byl rok 1978, kdy Zbrojovka získala mistrovský titul. Tak jako zimák, i fotbalový svatostánek po čase přestal vyhovovat všemožným kritériím. Co naplat, čekal ho podobný osud. Poslední zápas odehrála Zbrojovka za Lužánkami 30. září 2001 s Hradcem Králové a rozloučila se výhrou 2:1. Od té chvíle stadion chátrá dodnes. Klub jako takový ovšem letos slaví jubilejních 100 let od založení, a tak občanské sdružení Zbrojováci zorganizovalo pochod, aby poukázali na to, že nejsou doma na Srbské, ale za Lužánkami. Pochod se konal v sobotu 12. ledna a odstartoval v 16 hodin z Moravského náměstí. Vcelku početná skupina zbrojováků došla přes město na svůj bývalý stadion, kde bouchla šampaňské, a už noční oblohu rozzářila barvami ohňostrojů. A tak dala veřejnost již po několikáté najevo, že nezapomněla na místo spjaté s historií slávou brněnského sportu. Na místo s geniem loci. Ať už jsme zbrojováci, nebo komeťáci, všichni společně věříme, že se problematikou Lužánek začne už konečně někdo pořádně zabývat a že se jednou sejdeme zase tam, kde to všechno začalo. VERONIKA FREYOVÁ (kvinta) - 13-
Vzdělání jest branou do života
Ač se to možná na první pohled nezdá, těší se naše školství veliké oblibě. Školy bývají často naplněny po okraj a pracovní úřady jsou plné vystudovaných. Pravděpodobně je to dáno historií. Už Marie Terezie si uvědomovala, že i ten nejposlednější nádeník má právo vědět, zda ho rychtář při výplatě o krejcar neochudil. I statkáři v předválečných letech posílali syny do učení, aby díky jejich vědomostem zlepšili výnosy z polností a hospodářství, jež poválečný režim zanedlouho prozíravě znárodnil pro dobro všech. I já zapadl jsem do tohoto dokonalého koloběhu jen s několika kolečky navíc. Jsa přesvědčen o důležitosti studia, vykročil jsem 1. září léta Páně 1997 ke světlejším zítřkům. Zprvu šlo vše hladce. Čtení i psaní jsem zvládal poměrně s přehledem, ba ani počty mi nečinily zvláštní obtíže. S hrdostí mohu prohlásit, že oněch dovedností i dnes příležitostně využiji. Prvním stupněm základní školy jsem proplul jak nůž z teleshoppingu kostkou zmrzlé brokolice a přišel stupeň druhý, gymnázium. Psal se rok 2002 a já poprvé vstoupil do budovy Gymnázia Židlochovice jako jeho právoplatný student. I usedl jsem ve třídě plné jiných malých ošklivých dětí a vyčkával příchodu paní učitelky třídní. Pravděpodobně se nakonec objevila a užitečnými informacemi nás zahrnula. Bohužel z primy mám vzpomínek jen velmi málo. Až na jeden nechtěně pronesený velmi vulgární výraz přímo před panem ředitelem, který čirou náhodou vyčkával ve stínech za mými zády. Každopádně čas plynul, postupoval jsem do dalších ročníků, výsledky stabilně klesaly, až jsem si náhle uvědomil, že klepe na dveře maturita. Tehdy jsem se zachoval neslušně a nechal ji klepat o něco déle, než by bylo zdrávo, a ona mi to pak taky dala sežrat. Zastrašit jsem se však nedal a 20. května jsem u ní nasbíral tucet bodů. Tou dobou jsme už nebyli třídou malých a ošklivých, ale vyrostli z nás mladí, místy krásní a výjimečně i úspěšní mládenci a slečny. Většině z nás však tyto úspěchy nestačily, a tak jsme se rozhodli školství vysoké na vlastní kůži okusit. Absolvent univerzity totiž patří mezi smetánku a i leckterý důchodce mu dobrovolně místo v MHD podstoupí. Pokračuji tedy v tomto kolotoči práce, píle, odříkání, výmluv a předstíraných ranních nevolností a střevních chřipek. A vězte, že za nějaký čas, dá-li Pán Bůh a těch několik přisluhovačů ďábla v kabinetech naší fakulty, budete mne oslovovat Bc.! PETR NAJMAN (absolvent 2010)
Špatný výběr plemene
Napsat tento článek jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem se dívala na pořad o nezvladatelných psech. Lidé v tomto pořadu měli psy, kteří podle nich byli nezvladatelní, a proto museli volat odborníka, aby jim se psy pomohl. Samozřejmě příběhy těchto nešťastných lidí díky odborníkovi končily happyendem. Ale je potřeba si uvědomit, že počet těch, u kterých problém s jejich mazlíčkem přetrvává, je mnohem více. Jakmile jim pes přeroste přes hlavu, dají ho do útulku, nebo ho nechají utratit, popřípadě vyženou a pes se pak stane obyvatelem ulice. Ale je to opravdu problém psů?! Podle mě tento problém nespočívá v psovi, ale v jeho pánovi. Chová-li se pes špatně, znamená to, že jeho vztah s majitelem není založen na vzájemném porozumění. Lidé podceňují psychické vlastnosti psů a při výběru u nich nejčastěji rozhoduje vzhled. Budoucí majitel by měl pořádně zvážit, co od svého mazlíčka čeká. Musí si například promyslet, jestli chce parťáka ke sportu, nebo domů k televizi. Důležitá je i zkušenost. Například lidé, kteří si berou psa poprvé, by si rozhodně měli vzít rasu, která je dobře zvladatelná a málo náročná na výcvik. Každý, kdo si čtyřnohého společníka pořizuje, by na něj také měl mít dostatek času. DENISA CACHOVÁ (absolventka 2012) - 14 -
ZA VOLANTEM (15): Staronový bestseller
Většinou se moje články zakládají na teoretických znalostech popisovaných automobilů. (Vypadám snad jako někdo, kdo by mohl jen tak řídit Aventador?) Dnes však budu psát o něčem, s čím jsem opravdu jel. A není to žádný supersport, nýbrž úplně normální auto. Jeden z nejlegendárnějších vozů vůbec – Volkswagen Golf. Golf v listopadu vyjel v nejnovější VII. generaci. Oproti předchůdci se zas tak moc nezměnil. Aspoň teda po stránce designu. Zachoval si typické linie golfu VI, ale navíc si půjčil trošku sportovnosti od Scirocca a nějakou eleganci od Passatu. Je navíc o něco širší a delší. Výška zůstala stejná. Tím pádem je golf větší a působí stabilním rozkročeným dojmem. Za volant golfu VII jsem se dostal tou nejjednodušší cestou. Vypravil jsem se do dealerství VW. Chvíli jsem tam očumoval auto, pak navázal konverzaci s prodejcem a optal se ho na testovací jízdu. Prodejce byl pro, tak jsme hned jeli. Kus, který jsem řídil, byl na vysoké úrovni. Pod kapotou měl 1,6 TDI s výkonem 105 koní a točákem 250 Nm. Síla šla na přední kola přes pětistupňový manuál. Auto mělo výbavu Comfortline. Tedy prostřední ze tří nabízených. Samozřejmě se spoustou příplatkových prvků. Nejlepší z nich byl multifunkční digitální systém s pětipalcovou obrazovkou. Displej je kapacitní dotykový a ze všeho nejvíc mi systém svým uspořádáním, vzhledem i logikou připomíná iPad. Grafika je nádherná, barevnost i podsvícení na jedničku. Na displeji můžete sledovat navigaci, písničky a stanice z rádia, nastavovat ekvalizér a podobně. Když parkujete, ukáže se vám včetně překážek zóna kolem auta, snímaná parkovacími čidly. Podle natočení kol vám dokonce znázorní, kudy se auto bude pohybovat a také zda v dráze něco neleží. K samotné jízdě. Auto mělo 1,6 TDI s common railem. Bylo velice tiché, takže jsem o něm skoro ani nevěděl. Až po překročení takových 2200 ot/min se začal motor projevovat temným duněním někde vpředu. S jeho dynamikou jsem byl velmi spokojen. A to i přesto, že motor potřeboval poměrně dost otáček k překonání turbodíry. Dokud jsme neměli aspoň 1500/min, nechtělo to vůbec jet. Jenže pak se do práce zapojilo turbo a začaly se dít věci. Motor začal razantně táhnout, až mě to zatlačilo do sedaček (ve starém polu naší rodiny věc nevídaná). V číslech je dynamika vyjádřena zrychlením za 10,5 s a maximálkou 195 km/h. Testovaný vůz byl také vybaven řadou asistenčních systémů. Hodně se mi líbil takzvaný Hill Hold – systém, který pozná, zda je auto z kopce a sám ho zabrzdí a při rozjíždění ho sám uvolní. V interiéru se tento systém projeví absencí ruční brzdy. Další takový systém byl tzv. Stop – start. Čili systém, který, když zastavíte na světlech a vyřadíte, sám zhasne motor, aby zbytečně nežral. Následně pak při sešlápnutí spojky motor sám bleskově naskočí. K tomuto systému jsem byl skeptický. A to hlavně kvůli možné prodlevě při rozjezdu a taky kvůli tomu, že každé auto se při nastartování zatřese, což je poměrně nekomfortní. V praxi se mi však Start – stop velmi zamlouval. Prodleva vlastně neexistuje. Když šlápnete na spojku, nastartuje se motor dřív, než vůbec zařadíte. Navíc se nekoná žádné dlouhé chrčení startéru. Jen chvilička s minimálním neznatelným zachvěním auta a hned můžete vyrazit. Nový golf je skvělý. I když je fakt, že se oproti starému až tolik neliší. Na co, když už minulá generace byla super? A cena? Testovaný kus 448 900 Kč, základní 1,2 TSI 339 tisíc. MICHAL ODLOŽILÍK (oktáva) - 15-
Přijďte se pobavit! 2. 2. – Sportovní věneček, rajhradská sokolovna, hraje skupina STONE 2. 2. – Hasičský ples Přísnotice, Kulturní dům, hraje DH Pálavanka, vstupné 80 Kč 2. 2. – Sportovní ples Žabčice, Lidový dům skupina SONET, vstupné 90 Kč 9. 2. – Rajhradský masopust, sokolovna, od 9:00 10. 2. – Beseda se zajímavostmi z historie Židlochovic, Masarykův kulturní dům Židlochovice, od 16:00 15. 2. – Ples města Židlochovice, Masarykův kulturní dům, hraje taneční orchestr Stom Time Band, vstupné 190 Kč 18. 2. – Koncert skupiny Fleret, sál radnice Pohořelice 22. 2. – Společenský ples Gymnázia Židlochovice, sokolovna, vstupné pro studenty školy 70 Kč bez místenky, vstupné s místenkou 180 Kč, hrají: hudební skupina Snails, taneční kapela Fantazie a cimbálová muzika Vonica 23. 2. - Výstava vín, Lidový dům Žabčice, od 9:30 25. 2. – Hasičský ples Židlochovice, sokolovna ANETA KUČEROVÁ (oktáva)
Kde není řešení, není výherce
Už podruhé za sebou nám na náš redakční e-mail nepřišla žádná reakce na křížovku, a tak jsme opět ušetřili jednu z cen, na které každý měsíc lákáme řešitele. Tak snad příště. Myslíme si totiž, že naše lednová křížovka je mimořádně snadná. REDAKCE
Tento špičkový počítač mě porazil v šachu!
VYBRÁNO Z INTERNETU
inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Jiří Musil. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč. - 16 -
