Číslo 2
Říjen 2011
Ročník VII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE
Milí čtenáři,
jak jsme už v minulém čísle předpověděli, má i toto, tj. „říjnové“, vydání našeho časopisu mírné zpoždění a ujelo nám do prvních dnů nového měsíce. Ale jak jsme zároveň svatosvatě slíbili, nejpozději do Vánoc tento skluz doženeme. Pojďme však raději pryč od záležitostí časových či termínových a věnujme se raději obsahu tohoto čísla. Vezmeme-li to pěkně po pořádku, pak vás musíme upozornit na to, že po delší době (a je to možná i rok či více) si můžete na druhé straně lámat svou bystrou hlavu nejen nad rébusy, nýbrž i nad sudoku. Třetí stranu pokrývají dva dopisy plné díků za to, že jsme se v říjnu aktivně zapojili do dvou charitativních akcí. Na dvoustraně 4 plus 5 vám představujeme první z nových tváří v našem profesorském sboru – vyučující zeměpisu Bc. Hanu Kutou. A protože rozhovor s ní je kratší než je u nás zvykem, zbylo místo i na malou předmaturitní úvahu a na stručné internetové školení. Šestku a sedmičku jsme vyhradili příspěvkům, které jsme zaslali do prvního podzimního kola projektu MF DNES Studenti čtou a píší noviny. Osmá strana je věnována první ze série úvah na téma Jaký by měl být ideální spisovatel, devátá je veskrze v duchu kultury a vnitřní dvoustrana 10 a 11 ve znamení tradiční křížovky. Následují dvě strany naší vlastní literární tvorby, a to v řeči vázané i prozaické. Na stránkách 14 a 15 si přijdou na své fanoušci muziky a zpěvu, ať už jim jména Noel Gallagher či Záviš něco říkají, anebo jim neříkají vůbec nic. Šestnáctá strana nabízí vzpomínku na tragédii podobnou té, která postihla před dvěma měsíci hokejový tým Jaroslavli, a vedle toho investigativní článek o stavech, v nichž je naopak vyvolání vzpomínek takřka neřešitelnou záležitostí. Vy neznáte Superváclava? Až si přečtete stranu 17, už ho určitě znát budete, stejně dobře jako psí plemeno španělského mastina po seznámení se se stranou 18. Devatenáctka je rezervována motoristické rubrice a dvacítka obsahuje pořádný štulec do žeber vegetariánů a pozvánku na kulturu. Tímto vyčerpávajícím soupisem se vám zároveň chceme pochlubit, že náš časopis má po jedenáctiměsíční pauze opět plný počet dvaceti stran. A pokud vám ve výčtu chyběla strana první (úvodní, titulní), pak vězte, že tu jsme si nechali na konec – a vůbec ne náhodou. I kresba z dílny Vladimíra Renčína má zde svou logiku. Mistr totiž dostal před týdnem od prezidenta medaili Za zásluhy a na svaté-ho Mikuláše oslaví sedmdesát let! VAŠE REDAKCE Kresba: VLADIMÍR RENČÍN (Vybráno z internetu) -1-
Rébusy pro bystré hlavy Důchodce cestovatelem Byl jednou jeden důchodce a ten, jelikož neměl co na práci, každý den jezdil na výlet. Přímo naproti jeho domečku byla vlaková zastávka a u ní dvě koleje. Po jedné jezdil vlak do Železného Brodu a po té druhé do Turnova. Vlaky jezdily v půlhodinových intervalech. Důchodce každý den vstal v libovolnou dobu a nehledě na jízdní řád šel na zastávku. Tam pak počkal na první vlak a tím jel (bylo mu jedno, zda do Brodu, nebo do Turnova – stejně už znal obojí jako své boty). Takto jezdil každý den po celý rok. Pak si prohlédl svůj deník a zjistil, že v Turnově byl dvakrát častěji než v Železném Brodě, přestože na zastávku chodil naprosto nahodile a že oba vlaky měly stejné intervaly. Dokážete vysvětlit, jak je to možné? Řešení z minulého čísla Moucha mezi vlaky nalétá 75 km. Stačí vypočítat, za jak dlouho se vlaky srazí. Pro zjednodušení se na to můžeme podívat jako na jeden vlak s rychlostí 120 km/h a ten z A do B dojede za 45 minut. No a teď stačí vypočítat, kolik toho nalítá moucha za oněch 45 minut. Matematická řada - Pyramida 1 3 1 1 2 2 2 1 - a proč? Zkuste si přeříkat řádek nad otazníky jako: jedna trojka, jedna jednička, dvě dvojky, dvě jedničky
Sudoku
LENKA DRATVOVÁ (oktáva)
Na koho se usmálo štěstí Anglickou knížečku za správné řešení naší zářijové křížovky získává JAN SRNEC ze sexty. Nemuseli jsme tentokrát ani losovat, protože jako jediný z řešitelů uvedl bezchybně znění tajenek soutěžní křížovky: 1. BOŽSKÝ KAREL GOTT; 2. OČI SNĚHEM ZAVÁTÉ. REDAKCE -2-
I Židlochovice stavějí školy v Africe V týdnu od 9. do 14. října se v desítkách měst České republiky shromažďovaly peníze v osmém ročníku již tradiční sbírky Postavme školu v Africe, která je zaměřena na podporu vzdělávání v Etiopii. Sbírku pořádá Junák – svaz skautů a skautek ČR a samotnou realizaci v Etiopii zajišťuje společnost Člověk v tísni, která tam má stálou misi. V Židlochovicích se sbírka uskutečnila již pošesté. V sobotu 8. října proběhl ve vestibulu městské knihovny pořad nazvaný Etiopský večer. Začal poutavým vyprávěním a fotografiemi z prázdninových cest po Etiopii, pokračoval krátkým filmem ke sbírce, prezentací postavených škol, veselou africkou tombolou a po oficiálním skončení akce ti, kteří zůstali, zhlédli snímek s tematikou obchodu s dětmi, který je i v Etiopii závažným problémem. V průběhu celého večera fungovala díky občanskému sdružení INSPIRO čajovna a návštěvníci přispěli podstatným penízem k letošní celkové částce, vybrané v Židlochovicích. Během středy 12. října jste mohli potkat místní skauty a skautky s kasičkami v ulicích, ve čtvrtek potom sbírka proběhla na gymnáziu a po celý týden na základní škole. Mimoto nám významně pomohla skupinka rajhradských skautek, které se k nám letos přidružily a vybíraly na sbírku ve svém městě. Dohromady se nám tak podařilo společnými silami vybrat celkovou částku 16 203 korun. A v Etiopii je naše sbírka rozhodně vidět. Z peněz vybraných v České republice v uplynulých sedmi ročnících se postavilo dvanáct škol pro více než tři tisíce dětí, které dříve neměly možnost do školy chodit. Třináctá škola se staví a za peníze z letošní sbírky přibudou další. Postupně se tak díky naší podpoře dostane vzdělání více a více mladým lidem, kteří se tak stanou schopnějšími, aktivnějšími, způsobilejšími, budou oporou místní společnosti a snad nasměrují tuto krásnou zemi ze spárů chudoby a nepříznivých podmínek ke světlejším zítřkům. Uvědomujeme si, že je to cesta dlouhá a trnitá, ale má smysl. Podpora vzdělanosti obyvatel je jediným dlouhodobým řešením problémů těchto rozvojových zemí a je cestou k jejich samostatnosti a prosperitě. Chtěl bych vyslovit obrovské díky všem, kteří se na pořádání sbírky ve městě podíleli, základní škole a gymnáziu za příjemnou spolupráci a v neposlední řadě Vám všem, kteří jste byť i sebemenší částkou přispěli. Díky. Příští rok budeme pokračovat a společně budovat naději a budoucnost pro ty, kteří neměli to štěstí narodit se ve vyspělé, fungující zemi… Fotografie z etiopských škol a spoustu informací o projektu můžete nalézt na www.skolavafrice.cz. ONDŘEJ NOVÁK, skautské středisko Hrozen Židlochovice (absolvent GŽ 2009)
Koláč pro hospic 2011 Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě Vám děkuje za podporu benefiční akce Koláč pro hospic, která se uskutečnila dne 6. října 2011 u příležitosti Světového dne hospicové a paliativní péče. Dobrovolným příspěvkem, za který odměnou a poděkováním byl sladký koláč, jste přispěli částkou 2900 Kč. Celkový výtěžek sbírky činí 153 604 Kč a bude použit výhradně na nákup léků pro těžce a nevyléčitelně nemocné pacienty hospice. Tyto léky umožní poskytnutí špičkové paliativní léčby bolesti a pomohou pacientům prožít poslední chvíle života co nejdůstojněji a snesitelněji. Mgr. JIŘÍ PROKOP, PhD., ředitel Domu léčby bolesti s hospicem sv. Josefa (Vybráno z dopisu, který v říjnu obdrželo vedení gymnázia.) Zkrácení a úprava: REDAKCE - 3-
Intelekt zpovídá první z nových tváří v profesorském sboru Potěší ji zájem studentů Obětí našeho dalšího rozhovoru se stala osoba, která na našem gymnáziu působí poměrně krátce. Post vyučující zeměpisu zaujala po odchodu pana učitele Dvorníka. Ani vlastního studia se však ještě úplně nevzdala, stále navštěvuje Masarykovu univerzitu. Bydlí v Brně. Už víte, o koho se jedná? Přinášíme vám rozhovor s Bc. Hanou Kutou. Mimo jiné o tom, jaká je, co ji baví a z čeho má radost. *Jaké bylo vaše vysněné povolání v dětství a proč jste se nakonec rozhodla pro to, stát se učitelkou? „Moje vysněné povolání v dětství bylo být učitelkou. (smích) Splnila jsem si tak svůj sen.“ *Jak vnímáte přechod ze školní lavice za katedru? „Je to docela náročné. Někdy si připadám, že bych měla spoustu věcí vysvětlovat a za spoustu věcí se omlouvat, a pak si uvědomím, že vlastně nemusím, protože už jsem v jiné roli.“ *Kde se vidíte za deset let? Jaké jsou vaše plány do budoucna? „Za deset let bych chtěla být tady. (ukazuje na přírodovědný kabinet) Já jsem původně uvažovala o práci v Brně, ale zjistila jsem, že učit tady je lepší. Nějakou dobu jsem učila v Řečkovicích a došla jsem k závěru, že studenti ve městě jsou odlišní, hůře se s nimi spolupracuje. Líbí se mi tady, je sympatické, že se tu všichni znají a nemusí se řešit problémy větších rozměrů.“ *Ve svých hodinách zeměpisu jste několikrát zmínila svou cestu do Etiopie. Tato země je od ČR diametrálně odlišná. Jaký byl váš nejsilnější zážitek? „To vím naprosto přesně. Pohled na záchod v jedné pekárně.“ (smích) *Jak nejraději trávíte svůj volný čas, při čem nejlépe relaxujete? „Moc volného času nemám. Ale když se naskytne příležitost, ráda cestuji (nedávno jsem se vrátila z Paříže), ráda se podívám na dobrý film. Knížky kvůli nedostatku času nestíhám číst. Moc ráda si také zajdu na koncert.“ *Plánujete nějaké další cesty? Kam byste se ráda podívala? „Na jaro plánuji víkend v Soluni. V létě se mi doufám podaří navštívit Vietnam, Laos a Kambodžu. Je možné, že to bude ještě jižní Čína nebo Barma, podle toho, jaké letenky budou k mání.“ *Co vám zaručeně udělá radost a zvedne náladu? „Když v hodině nic nepokazím a nemusím to následující hodinu opravovat. (smích) A taky když studenty zajímá probíraná látka.“ *Jak byste se popsala ve třech slovech? „Zmatená, ukecaná a zbrklá. (smích)“ *Prozradíte nám svou nejlepší a nejhorší vlastnost? „Nejlepší asi cílevědomost – co se týče povolání. A nejhorší? To bude asi ta zbrklost.“ *Jaké osobnosti si vážíte? Vzhlížíte k někomu? „Žádný vzor nemám. Ale vzhlížím ke své mamince.“ -4-
Mám ráda … koprovku. Nesnáším … játra na cibulce. Přeju si … udělat státnice. Nechtěla bych zažít … vyhazov z práce. Za špatný rozhovor. (smích) Cením si … otevřenosti a přístupu svých kolegů. Auto, nebo kolo? Kolo. Koncert, nebo kino? Koncert. Steak, nebo salát? Steak. Pivo, nebo víno? Pivo. Londýn, nebo Paříž? Paříž. Rock, nebo pop? Rock. Komedie, nebo drama? Drama. Město, nebo vesnice? Město. Hory, nebo moře? Hory. Léto, nebo zima? Léto. Připravily: LENKA BUREŠOVÁ, KLÁRA GALOVÁ (septima)
Maturita Když je člověk v oktávě, dalo by se od něj právem očekávat, že se začne alespoň trochu snažit. Bohužel, jak pozoruji svoji třídu, tak mi přijde, že to každý bere na lehkou váhu. A proč taky ne? Státní maturita z matematiky je primitivní, v angličtině něco řekneme, stačí si jen před maturitou něco připravit. Nevím, co mají ostatní, ale já bych dále chtěl maturovat z informatiky, a k tomu bych řekl, že s počítačem umí pracovat každý a naučit se historii snad nebude tak těžké. Je toho sice dost, ale pořád lepší než muset přečíst dvacet knížek. Největší problém bych proto viděl v ústní části maturity z češtiny, ale snad se to nějak zvládne. V ostatních předmětech snad taky v pololetí nepropadnu, přijímačky na vysokou se taky poddají – a nic jiného se od nás nečeká. Někteří hrdinové určitě budou chtít odmaturovat s co nejlepšími výsledky, ale mně stačí projít… JAROMÍR KRATOCHVÍL (oktáva)
Dlouhá cesta s trpaslíkem Internet používá snad každý z nás, a to téměř denně, ale víte, jak dlouhá je cesta k informacím, které zde hledáte? Že ne? Tak já se vám to pokusím přiblížit. Pro snadnější porozumění vám to budu vyprávět jako “trpaslíkův příběh”. Nejdříve se rozhodnete, že se chcete podívat třeba na stránky Seznamu, a zadáte do adresního řádku www.seznam.cz. To si náš trpaslík zapamatuje a vydá se na dlouhou cestu, vedoucí přes nejrůznější křižovatky (routery a servery) až do hlavního trpasličího domu (jednoho z hlavních DNS serverů). Tam jim trpaslík ukáže to, co nese (v našem případě www. seznam.cz), další trpaslíci mu řeknou, kde se nachází doupě (server) oné konkrétní stránky. Trpaslík se tam musí vydat, a až tam dojde, musí opět ukázat, co nese, jelikož ve většině doupat se nachází více stránek. Až se na to osazenstvo doupěte podívá (čeká zde už spousta dalších trpaslíků), vezmou stránku, kterou uživatel žádá (úvodní stránku Seznamu), poslíček si ji vezme a vydá se zpátky k uživateli. Tam předá stránku prohlížeči (Internet Exploreru, Firefoxu, Opeře či dalším), ovšem ještě v podobě textu psaného v jazyce HTML. Na prohlížeč ještě čeká jeden úkol, a to převést tento HTML text do podoby stránky, na kterou jste zvyklí, a zobrazit vám ji. Tím končí jedna trpaslíkova cesta, a to jde pouze o načtení jedné jediné stránky. (Pozn.: Je to trochu zjednodušené a jsou zde i malé nepřesnosti, ale lze to takhle lépe pochopit.) DAVID VÁVRA (oktáva) -5-
Nenaříkejme, máme se dobře
Celý dnešní svět se během posledního století propojil. Levnější doprava umožnila cestovat i těm, kteří nepatří mezi pověstných horních deset tisíc. V podstatné části světa není problém se domluvit (alespoň lámanou) angličtinou, díky vynálezu jménem Internet se naše myšlenky během krátkého okamžiku ocitnou na druhém konci světa. V Asii se začaly v prosinci domy ztrácet pod obludnými ozdobami obézního staříka v červeném, jména nejrůznějších značek jsou známější než jakýkoli politik či umělec. Nástup multikulturalismu se výrazně dotkl i Evropy a bohužel s sebou nepřinesl jen samé pozitivní následky. Poznávání rozličných kultur je nepochybně zajímavé a poučné. Ale ve chvíli, kdy se člověk rozhodne žít v cizí zemi s naprosto jinými zvyky a obyčeji, je přece jen situace dost odlišná od vzdělávací dovolené. Evropa je kolébkou spousty národů, některých menších, některých větších. Na svoji situaci si stěžují všechny, to je člověku přece vlastní. Přes veškeré nářky se má naše populace na světové poměry vážně dobře – hladem tu trpí málokdo, za chudého se považuje v podstatě každý, kdo si nemůže pořídit vlastní auto. Tudíž se nemůžeme divit vysokému procentu přistěhovalců z Afriky a Asie. Potíž spočívá v tom, že ne všichni imigranti jsou schopni – nebo ochotni - se přizpůsobit místním poměrům. Například ve Francii platí od února zákon o zákazu nošení náboženských symbolů, včetně muslimských šátků, ve veřejných školách a státních institucích. Jeho schválení se samozřejmě neobešlo bez protestů. Konkrétně muslimská menšina je nejspíše tou nejproblematičtější a nejuzavřenější. Nejvíce pozornosti se nikdy nesoustředí na poklidně žijící a tolerantní, nýbrž na ty radikální a problémové. To s sebou nese protimuslimské naladění společnosti, které dokazuje teroristický útok v Norsku i různé skupiny na facebooku. Závěrem snad už jen toto: touha zachovat si vlastní tradice je pochopitelná, ale je zároveň nutné akceptovat tradice a zákony země, která člověka přijala. SIMONA HLADKÁ (oktáva)
Z obou stran vstříc
Multikulturalismus je ve většině vyspělých evropských zemí už zcela běžná věc a v poslední době se mnohem více rozrůstá. Je to dáno především většími možnostmi cestování a stěhování za lepším životem až za hranice svého státu. Nejvíce přistěhovalců pochází právě z nevyspělých a chudých zemí nebo států, kde se lidé cítí být v ohrožení života. Takoví lidé se ale musí umět také přizpůsobit stylu života lidí v nové zemi. Neznamená to, že by se měli vzdát svých tradic a kultur, ale snažit se začlenit mezi ostatní obyvatele a ctít jejich pravidla. Spousta přistěhovalců se shlukuje k sobě, protože si tak pomáhají a je pro ně jednodušší příchod do nové země, když mají kolem sebe lidi se stejnými hodnotami a kulturou. Takto vytváří celé městské čtvrtě. Je to skoro jako malý stát ve státě, ale tím méně se potom dokážou přizpůsobit novým podmínkám a to vytváří problémy a zvyšuje napětí. Na druhé straně jsou tu i místní lidé, kteří, aby takovéto společenství lidí, pocházejících z různých kultur, mohlo fungovat, musí být velice tolerantní a chápaví. Mladí lidé oproti starším dokážou být takto tolerantní snáz, protože se s cizinci častěji setkávají. Napětí mezi cizinci a místními obyvateli většinou pramení buď z neznalosti, či ze strachu místních lidí z odlišných kultur nebo z nepřizpůsobivé povahy přistěhovalců, kteří si za každou cenu snaží zachovat vlastní řád. To je ale také různé člověk od člověka. Myslím si, že multikulturalismu se do budoucna nevyhneme, a pokud chceme, aby mezi námi a cizinci nevznikalo zbytečné napětí a mohli jsme žít klidně vedle sebe, je nutné, abychom se snažili pochopit se navzájem. IVONA DRAGONOVÁ (oktáva) -6-
Moje tolerance má limity V posledních dnech, respektive měsících, jako by se roztrhl pytel s národnostními či menšinovými problémy. Stojí proti sobě dvě odlišné kultury. Na jedné straně se Romům nelíbí chování „bílých“ a cítí se utlačováni, zatímco na straně druhé „bílí“ protestují proti některým nepřizpůsobivým obyvatelům České republiky, jak se Romům v poslední době začalo říkat. Kriminalita, nepořádek, až příliš vysoká nezaměstnanost, sociální dávky, spousta dětí pobíhajících a pokřikujících po ulicích. Přesně to se mi ve většině případů vybaví ve spojitosti s Romy. Samozřejmě bych se nechtěla dotknout těch, kteří žijí spořádaným životem, pracují a vedou své děti ke vzdělání. Bohužel jsou ale často zastíněni právě svými nepřizpůsobivými spoluobčany. Ti místo hledání zaměstnání raději pobírají sociální dávky, páchají trestné činy, bydlí v obecních bytech, kde neplatí nájem, ničí své domovy a ještě se cítí dotčeni, když se nám, vesměs slušným lidem, toto jejich chování nelíbí. Toleruji chování druhých lidí, nikoho hned neodsuzuji snad jenom proto, že by patřil k romské národnosti, ale jak se říká, co je moc, to je moc. Nechápu chování naší vlády, zastupitelů měst a ostatních, kteří se snaží vyjít Romům co nejvíce vstříc. Měli by se chovat ke všem občanům České republiky stejně a nepomáhat jen jedné cílové skupině, když druzí, „bílí“ občané, jsou mnohdy taktéž v tíživých životních situacích. Například návrh na rekonstrukci sídliště Chánov, které si romští občané sami zdevastovali, mi přijde naprosto absurdní. Peníze, jež státní orgány vybraly na daních, mají jít na opravu domovů těchto lidí? Otázkou zůstává, zda si této pomoci vůbec váží… MARTINA PICHOVÁ (oktáva)
Příčiny napětí a jeho řešení
Příčiny napětí v naší společnosti, a nejen v naší, patří i v dnešní vyspělé době k prozatím ne moc dobře vyjasněným. Určitě toto napětí má své kořeny prorostlé hodně do minulosti, proto se bohužel nedá změnit ze dne na den. Je to jakási zachovalá tradice, že skupiny Romů se s námi nenávidí a naopak. Proč je tomu tak? Napadá mě spousta myšlenek, ale myslím si, že hlavní příčinou je jiná mentalita a vnímání společnosti . Dle mého názoru tato komunita neumí moc spolupracovat. My to samozřejmě nechápeme a obviňujeme je za jejich lenost, za okrádání druhých, a to nejen jednotlivých osob, ale i státu jako celku. Svým způsobem s tím souhlasím a myslím, že by se našlo málo lidí, kteří ne. Avšak na druhou stranu je nespočet Romů, kteří se snaží vzdělávat a pak poctivě žít. My jsme ale národ, který hází všechny do jednoho pytle, a nezajímá nás, že jsou opravdu i poctiví a pracovití. Jak tohle napětí vyřešit? Jedině snad si uvědomit, že i my s nezbarvenou kůží nejsme bez chyb a že v naší komunitě se najdou úplně stejní lidé jako u Romů. V každém národě je část dobrých a část ne moc poctivých lidí, ať už je to běloch, černoch nebo člověk z východu. A tak si myslím, že bychom to měli tak i brát. Vím sama z vlastní zkušenosti, že je to těžké, zvlášť když s tímhle etnikem přijdete do nepříjemného styku. A proto netvrdím, že je všechny do jednoho musíme milovat, to bych si hodně protiřečila. Ale tímto přístupem se to určitě do budoucna nezmění. Řešením by bylo jim dát pár škol se zaměřením na jejich kulturu a jazyk. Škola by je tak více bavila a třeba by pokračovali se studiem dál, a ne aby hned v 15 letech dívky otěhotněly s cílem, aby měla rodina peníze, protože by neměla z čeho vyžít. Řešení téhle situace je v nedohlednu, dokud je nezačneme brát jako lidi a oni se nezačnou víc snažit zapadnout do naší společnosti. Bohužel je to běh na dlouhou trať… MICHAELA ŠNAJNAROVÁ (oktáva) (Články na této dvoustraně byly zuaslány do prvního podzimního kola projektu MF DNES „Studenti čtou a píší noviny“, téma: Střet kultur, tolerance.) -7-
Ideální spisovatel (Úvaha) „Ladislav Klíma se neustále opíjel a žral myši. Konstantin Biebl napsal básnickou sbírku Bez obav a spáchal sebevraždu. Jan Zahradníček a Václav Havel strávili řadu let v komunistických žalářích. Ladislav Stroupežnický si při pokusu o sebevraždu ustřelil nos. O Máchovi ani nevíme, jak vypadal, protože zemřel v 26 letech. Pavel Kohout se proslavil stupidními budovatelskými říkankami, byl spolupracovníkem StB, ale v 70. letech se stal vůdčí postavou disidentského hnutí, byl zbaven československého občanství a do vlasti se mohl vrátit až po roce 1989. Balzac psal ve stoje, oděn do mnišského hávu. Hemingway miloval koridu. Hašek poslední kapitoly Švejka nepsal, ale diktoval. Homér byl prý slepý. Schiller psal pod různými pseudonymy pochvalné recenze na svá vlastní díla. George Orwell udával lidi, které podezříval z kontaktů s komunisty. Marinetti podporoval fašisty. Nezval psal ódy na Stalina… Zamyslete se nad tím, jaký by měl být ideální spisovatel (třeba vy). Měla by vám k tomu stačit jedna stránka!“ Tento úkol před nás postavila elektronická učebnice tvůrčího psaní, kterou také využíváme v semináři z českého jazyka a literatury v septimě a oktávě. A zde si můžete přečíst jeden z výsledků našeho snažení.
Jak být ideálním spisovatelem? Jak má vlastně vypadat ideální spisovatel? Je to oblíbený dandy, zavrhovaný bohém, romantický tulák a vyděděnec, zakřiknutý génius, žijící v ústraní? Každý spisovatel je jiný, většina z nich jsou však lidé, kteří prostě dokážou své myšlenky vložit na papír tím způsobem, že se dají číst a působí hezky, chytře, vtipně nebo poučně. Každý člověk může být spisovatelem? Ano. Stačí mu k tomu pouze znalost pravopisu a základů stylistiky, schopnost uvažovat a téma, o kterém chce psát. Potom záleží už jen na čtenářích, jak jeho dílo přijmou. Mohou ho pochválit i zavrhnout, uznat jeho kvalitu až po letech, může je inspirovat, nebo pobouřit. Co dělá ze spisovatele ideálního spisovatele? Nic. Protože ideální spisovatel neexistuje. Vždycky se najde někdo, komu se něco nelíbí. Žádný člověk není ideální, všichni máme nějaké „mouchy“. Spisovatelé mají tu nevýhodu, že u nich jsou tyto mouchy vidět o něco víc. Každý má právo sdělit okolí svůj názor? Samozřejmě. Jen musí myslet na to, že nemusí být jeho názor přijat. Také je možnost, že svým názorem ovlivní a strhne společnost. Spisovatel má také úžasnou svobodu. Vytváří příběhy, nové země, inspiruje lidi a probouzí jejich fantazii, útočí na jejich city a nutí je přemýšlet. Ideálně by měl člověk dbát o svoji individualitu, neohlížet se na požadavky doby a kultury a lidí. Také by člověk neměl chtít psát jen pro peníze. V tomto případě chrlí sice obdivuhodné množství knih, ale otázkou je, jakých knih. Rozhodně by se měl každý spisovatel řídit heslem manifestu České moderny „Buď svým a budeš to ty!“ Když ho bude mít na paměti, nemusí se bát, že by neuspěl. Vždy se najde někdo, kdo ocení jeho originalitu. Autor totiž do svých děl vkládá kus sebe, píše své vlastní myšlenky. Je jen na něm, jestli je bude psát naplno, jestli je zabalí do veršů nebo je vloží do úst vymyšlených postav. Je zcela jedno, jaký zvolí literární druh a žánr. Každopádně takto vyšle do světa svoje názory, čímž vždy riskuje zavržení, či popularitu. MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (septima) -8-
Pochod Brnem
Měla bych napsat článek, ale nenapadá mě žádné téma. Moje hlava je naprosto přeplněná informacemi o tom, kdy se píše jaký test, kolikátého mám vrátit knížky do knihovny, a teď se k tomu ještě přidaly ročníkovky. Ale co s tím článkem? Beru do ruky noviny a procházím je znovu a znovu. Je tu spousta článků o politice, když se dívám na zprávy v televizi, narazím zase na politiku nebo na problémy mezi menšinami a ve sportu nám znovu zopakují problém s trenérem Strakou. O čem tedy psát? Jedna zpráva mě přece jen zaujala. Zastánci opery vyrazili do brněnských ulic. Sešlo se přibližně šest set lidí, kteří se účastnili protestního pochodu, zpívali v ulicích známé operní sbory a hráli fanfáry ze známých operních děl. A proč to všechno? Ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák se kvůli škrtům v dotacích rozhodl rozpustit operní soubor Janáčkova divadla. Možná si řeknete, že je to jedno, protože na operu stejně nechodíte a vážná hudba vás nezajímá. Zkuste si však představit, že vám někdo bere něco, co máte hodně moc rádi. Stále si kladu otázku, proč je Janáčkovo divadlo vždy napůl prázdné, když se hraje opera. Moje paní profesorka tvrdí, že vážnou hudbu je lepší slyšet naživo, a proto je dobré chodit na koncerty, ale mnoho lidí nemá peníze na to, aby si mohli dovolit tento ne příliš laciný koníček. V dnešní době si také průměrný divák zajde raději na muzikál, protože je „méně náročný“. „Brněnská kultura by se měla rozvíjet a ne likvidovat“ zní jeden komentář u internetové petice proti rozpuštění operního souboru. Ano, sice nám zůstane muzikálová scéna, ale milovníci vážné hudby, vy máte smůlu. Brno se stále snaží být výjimečné, a to se mu i daří díky festivalům. Jenže tohle je vážný přešlap a krok zpět. Další zpráva, na kterou jsem v novinách narazila, oznamovala, že se bude vysílat další pěvecká soutěž. To bude zase lidí s nosem nalepeným na televizních obrazovkách sledovat, kdo vyhraje! Když se jich však zeptáte za rok či dva, kdo že to vyhrál, nebudou schopni odpovědět. Zkuste se jich ale zeptat, kdo je to Magdalena Kožená, a pak mi dejte vědět. PETRA FIALOVÁ (septima)
Vůdce Třetí říše v chlupatých papučích
V šesti obrazech hry Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně nahlédneme především do rodinného života Vůdce. Uvidíme jeho dlouholetou družku Evu Braunovou, jak se snaží vařit s límcem z lišky kolem krku. Jak žadoní u Adolfa, aby ji vzal na výlet. „Třeba do Paříže, když je teď naše.“ Uvidíme Hitlera v bílých plyšových bačkorách, jak si pochutnává na bábovce od pekařů z SS. Eva totiž nepeče. A přitom, jak jí připomíná Hitler, je teď všude tolik pecí… Hra není k Hitlerovi a k podobných lidem ani trochu laskavá. A je to ironická groteska. Ale jak říká autor Arnošt Goldflam: „ Když oni mohli být krutí, tak já můžu jako autor být také krutý a ironický v pohledu na jejich život. I když ty druhy krutosti jsou diametrálně odlišné!“ V kusu plném narážek a dvojsmyslů exceluje v brněnském HaDivadle především Petr Jeništa v hlavní roli Adolfa Hitlera. Velmi zdařile mu sekunduje Jana Plodková jako Eva. U ní je třeba kromě hereckého výkonu ocenit také velice povedenou vizuální stylizaci. A samozřejmě i všichni ostatní si zaslouží pochvalu za bravurní zvládnutí tohoto nepříliš veselého tématu, které se jim společně podařilo převést v zábavný večer. Hodnocení: 75 % MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (septima) -9-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Měsíc uplynul velmi rychle a je čas na další číslo Intelektu. Pokud právě čtete tyto řádky, vypadá to, že jste si ho koupili, a proto si pravděpodobně myslíte totéž. Zatímco píši, přemýšlím, jestli vůbec má cenu vytýkat vám nečinnost. Za celý měsíc mi na e-mail
[email protected] nepřišla jediná báseň či povídka. Nedá se ovšem říct, že by mě to překvapovalo, poněvadž už když jsem tuto rubriku přebírala, věděla jsem, do čeho jdu. Proto se dnes můžete dočkat příspěvků od podobné sestavy jako minule – jedné básně od Jiřího Pírka a samozřejmě i jednoho mého maličkého (tentokrát doslova) výtvoru. Je tu listopad a možná vám neuniklo, že ve dnech 17. až 18. tohoto měsíce bude možné pozorovat meteorický roj Leonidy. Proto se na ně běžte podívat, jestli se vám bude chtít… a samozřejmě si nezapomeňte něco přát! Kdo ví, třeba se vám vaše přání splní (a ne jen jedno). Nejen kvůli Leonidám přidávám akrostich s trochu nadpozemskou tematikou. Pokud byste to náhodou nevěděli (a chtěli se dozvědět), tak akrostich je báseň, jejíž počáteční písmena každého verše tvoří nějaké slovo, nejčastěji jméno osoby, jíž je báseň věnována. Při psaní akrostichu je mimochodem také přípustné zaměnit obtížnější písmena I za J a U za V. Z francouzského básníka Villona, který je také psal, se tak rázem stává Vjllon. Pokud byste se nechali inspirovat a také nějaký akrostich napsali (nebo cokoliv jiného), klidně mi ho do příštího čísla zašlete. Dejme tomu do… 20. listopadu. A když už vám za to nestojí jedno číslo Intelektu zdarma, slavnostně vám slibuji, že pokud tentokrát dostanu alespoň jeden příspěvek, dočkáte se příště menšího (doufejme příjemného) překvapení. Jsem moc zlá? VENDULA KREPLOVÁ (oktáva)
Máme se rádi?
JIŘÍ PÍREK (oktáva) Vyšší moc, naše matka Dala nám prostor, ale my se dusíme každý z ní pocházíme dokud se neudusíme. dala nám dar, dala nám zbraň Jen my lidé tohle umíme naivně ji používáme a jsme jen prasata na chov koukněte na zvířata máme pocit vítězství, zamyslete se a řekněte pocit pohodlí, pocit slastí jak tady svůj čas strávíme. ale kde? Kde je opravdové štěstí? Vyšší moc, naše matka dala nám možnost dala nám prostor. Myslíme, stavíme, vyvíjíme ale nevíme, jednu věc nevíme. Samotnou podstatu vše zahodíme a sami se zničíme.
Vesmírně nesmírná
VENDULA KREPLOVÁ (oktáva)
Válečnické hordy explodujících hvězd se smíchem utíkají vpřed. Malují snad na oblohu iluze v barvě ztracených snů rozbitých odrazy dávných dnů? - 12 -
Vražedný pohled (2)
Zkoprněle jsem stála na místě a s výrazem vyplašené srny civěla na zelená mimozemská individua. A oni se zrovna tak dívali na mě. Až na tu výjimku, že vůbec nevypadali vystrašeně. Panovalo naprosté ticho, které neslušně kazili jen cvrkající cvrčci. Srdce mi hlasitě bušilo, jako by se chtělo protlouct z hrudi. Celé to připomínalo zpomalenou scénu z nějakého filmu. Nepatrnou chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsme všichni nehnutě stáli, hodnotili situaci a čekali, až někdo něco udělá. Mou nehybnou postavu obkroužil teplý závan a foukl mi do obličeje pramínek vlasů. Nakonec jsem byla já první, kdo zareagoval. Těžkopádně jsem se otočila a vrhla se do keřů. Připadala jsem si ztuhlá, podle čehož jsem poznala, jak se na mně podepsal strach. Ta představa se mi nelíbila, protože já se nikdy nebála. Za jiných okolností bych se za sebe styděla, jenže teď na to nebyl čas. Moje ztuhlé údy mi neskutečně překážely. Zatraceně! Musím se odsud dostat co nejrychleji pryč! Bezmyšlenkovitě jsem se prodírala keři a snažila si nevšímat trnů na jejich větvích. Zachytávaly se mi o tričko a trhaly je, klouzaly a zabodávaly se mi do paží, zamotávaly se do vlasů a škubaly za ně. Skousla jsem si ret a pokoušela se nevnímat bolest. Poslední trn mi sjel po tváři a já konečně vyklopýtala z nebezpečného porostu. Co nejrychleji jsem se rozběhla, protože keře byly oproti mimozemšťanům, co se týče nebezpečí, celkem zanedbatelné. Proděravělé tričko připomínalo nějaký bláznivý módní výstřelek a jinak i celkově jsem vypadala, jako kdybych skočila pod kombajn. Byla jsem zadýchaná a to jsem ještě ani pořádně neběžela. Povyk, který jsem za sebou slyšela, na mě však osvědčeně zabíral. Když jsem se podívala dozadu a viděla, že mě zelenáči opravdu pronásledují, nasadila jsem nejrychlejší tempo, jaké jsem ze sebe dokázala dostat. V duchu jsem se musela smát té ironii. Vyrazila jsem si zaběhat do polí, no a… běžím. I když takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Připadala jsem si pomalu jako nějaký špion. Při svém zběsilém úprku jsem ze sebe vydala takovou rychlost, o jaké jsem u sebe neměla ani potuchy. Ale když někdo tuší, že mu jde o život, dokáže ze sebe dostat i nadlidské výkony. V hlavě se mi udělalo naprosté prázdno. Jenom jsem automaticky utíkala, jako bych v životě nic jiného nedělala. Snažila jsem se pravidelně dýchat a sluch jsem soustředila na dění za sebou. Nic konkrétního jsem neslyšela, ale podivným způsobem jsem cítila, že mě pronásledují. Kam mám vlastně jít? Možná bych se měla schovat, napadlo mě. Pak jsem si ale vzpomněla na pár sci-fi filmů, které jsem viděla, a ten nápad okamžitě zavrhla. Co když mají tihle mimozemšťané dobře vyvinutý čich a najdou mě po něm? Alespoň tak jsem to někde viděla. Jenže to byl přece vymyšlený film. Prakticky jsem neměla nejmenší ponětí, co bych od nich mohla čekat. Chtějí mě zabít? Vymazat mi paměť? Ozářila mě spásná myšlenka. Měla bych jít mezi lidi. Mezi lidmi se člověk ztratí a nikdo si na něj tolik nedovolí. Existoval tu však jeden háček – a to, že byla noc. A vesnice, vstříc které jsem utíkala, byla stoprocentně jako po vymření. Všichni lidé zalezli domů a spali nebo se dívali na televizi. Jak bych si jen přála být na jejich místě! I když jsem se snažila správně dýchat, začalo mě píchat v boku. Jsem totálně vyřízená, uvědomila jsem si. Jakmile jsem si to přiznala, ucítila jsem vyčerpání, které jsem předtím potlačovala. Jako bych se probudila z nějaké podivné otupělosti. Vběhla jsem do vesnice a pokračovala schovaná ve stínech. Dostala jsem se do jedné menší ulice a tam se konečně zastavila. Nakoukla jsem k hlavní silnici, ale nikoho jsem neviděla. Setřásla jsem je, pomyslela jsem si úlevně. Urputně jsem dýchala. Skoro jako pes, napadlo mě a začala jsem se tiše smát. Byla jsem vážně úplně mimo. Měla bych raději jít domů, zauvažovala jsem a chtěla se otočit. Mé plány však někdo překazil. Na rameni jsem ucítila stisk. KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) - 13 -
Music news: Co dělá Noel Gallagher
Jistěže se na naší škole najde mnoho příznivců rokenrolu, a proto jsem se rozhodl napsat článek o jedné nedávné významné události. Noel Gallagher vydal svoje s napětím očekávané sólové album s názvem Noel Gallagher´s High Flying Birds. Kdo neví, o koho se jedná, tomu ho přiblížím. Jestliže znáte Oasis, nejúspěšnější britskou kapelu 90. let, tak víte, že Noel Gallagher byl jejich kytaristou, druhým zpěvákem a autorem většiny hudby. Můžete od nich znát hity jako Wonderwall, Lyla nebo Don´t Look Back in Anger. Oasis prodali po celém světě přes 70 milionů alb, což bylo nejvíc ze všech rockových kapel té doby. Dokonce se mohou pyšnit nejúspěšnějším debutovým albem ve Velké Británii, které bylo v prodejnosti překonáno teprve nedávno všem známou Lady Gaga. Přiletěli na hudební scénu jako čerstvý vítr, byli dokonce přirovnáváni k Beatles. Bylo to díky inovativnímu stylu, Gallagher se vracel ke kytarové hudbě prvotního rocku, což bylo po éře přeefektovaného metalu 80. let velmi osvěžující. Přišel s kvalitní hudbou a vrátil rocku jeho originální podobu, když lidem došlo, že metaláci v elasťákách se rtěnkami a parukami jsou hloupí. Bohužel éra Oasis je již minulostí, neboť se po letitých sporech rozpadli a jejich členové se vydali vlastními cestami. Zpěvák a frontman Liam Gallagher (bratr Noela) s kytaristou Gemem, bubeníkem a basákem pokračují v uskupení Beady Eye. Jejich hudba není špatná, píšou jednoduché rockové skladby v klubovém duchu. Bohužel mně na nich vadí jejich až příliš okatá inspirace Johnem Lennonem, kterého v některých skladbách hodně přehnaně napodobují. Styl bych přirovnal k období Beatles roku 1965. Každopádně ale Liam nepřecenil svoje autorské síly, neexperimentuje příliš a dělá hudbu, kterou může v dalším albu skvěle rozvinout a za kterou se nemusí stydět. Beady Eye mají tedy relativní potenciál do budoucna. Hlavní pozornost po rozpadu se ale určitě obrací k Noelovi, od jehož sólového projektu se očekávalo mnoho. Noelovi Vysoko letící ptáci však působí spíše jako sbírka singlů napsaných ještě za Oasis. Což samo o sobě sice dává světu najevo, že jde o velmi kvalitní počin ve srovnání s hudebním okolím, ale pro Noela je to relativní průměr. Kytary jsou skvělé jako vždy, zpěv překvapuje a je až nečekaně barvitý a zajímavý, vadí pouze občasný přebytek smyčců. Moje nejoblíbenější skladba z alba je If I Had a Gun, což je song obdobný třeba jako Talk Tonight nebo Wonderwall. Koho zajímá britská kytarová scéna, měl by si povinně album poslechnout. Lze ho najít i na Youtube, kde jsou písně zvlášť po jednom videu. Noel ale chystá na rok 2012 album, na kterém bude spolupracovat s psychedelickou kapelou Amorphous Androgynous. Od tohoto projektu konečně očekávám, že se Noel pořádně odváže a vytvoří zase něco nového a převratného. Závěrem tedy shrnu: albu Noel Gallagher´s High Flying Birds dávám 90 procent, ale na jeho opravdu nové album, které přinese důležitý převrat, si musíme počkat až do příštího roku! MARTIN KOSINA (oktáva) - 14 -
Král drsných balad Znáte Záviše? Pokud ne a jste člověk, kterému vadí poněkud sprostější humor, zvažte, zda budete číst dál. Jste-li feminista nebo feministka, raději vůbec nečtěte. Když jste, a přece se rozhodnete číst, tak si raději nepouštějte žádnou z písniček, o kterých se zmíním. O kom je vlastně řeč? Záviš je zpěvák. Prostý zpěvák, který zpívá a k tomu hraje na kytaru. Nicméně je to zpěvák poněkud jinačího ražení než třeba Gott. Nicméně oba sem tam mají stejné náměty. Třeba zpívají o ženách. Pravda, každý trochu jinak. A myslím, že ženskému publiku se bude víc zamlouvat Gottova verze. Záviš je totiž zpěvák zpívající v žánru, který jeho posluchači nazývají pornofolk. Těžko říct, jestli tento název skutečně vystihuje obsah Závišových písní, nicméně se k jeho charakteru poměrně hodí. Jak z názvu vyplývá, budou písně nejspíš o milování všeho druhu. Zčásti je to pravda, ale dále se také objevuje pití alkoholu, zesměšňování lidí i sebe sama, a dokonce i deziluze ze života a vztahů (čímž se zabývají i básnící, kteří nám jsou neustále vtloukáni do hlavy). Nicméně Závišovo podání těchto témat je poměrně jadrné. Především svou až naturalisticky vulgární slovní zásobou. V písních se objevují všemožná označení různých částí těla, souložením, pitím a nadávkami se to jen hemží. Takto to vyznívá, že Záviš je jen samá sprosťárna. Jenže jde spíš o to, že je to neskutečná legrace. Způsob, jakým zpěvák popisuje všecky možné (i nemožné) věci, je prostě unikátní. Prostě ten text je úplně úžasný. Říkám si, jak ho to jen napadne, takový vály?! Ono to ani nejde popsat. A ještě s jakou grácií každý text pronáší. S jakou procítěností říká slova, při nichž se jiní červenají studem. A navíc ta hra na kytaru, to je něco neuvěřitelného. Může vám vadit, že Záviš zpívá o sprosťárnách, ale když uvidíte, jak válí na svůj nástroj, musíte uznat – je to sice sprosťák, ale zároveň virtuóz. A básník k tomu. Sice opět poněkud svéráznější, ale stejně dobrý jako zpěvák. Mezi nejznámější Závišovy songy patří třeba Anděla – píseň o ženě, se kterou Záviš nejspíš něco měl, ale následně zjistil, že jaksi nebyl sám. Na což v refrénu reaguje tak, jak by na to reagoval asi každý chlap. Dále Nenázvuhodná prasečina (název mluví za vše), Špeditér (vypráví o znamenitě prožitém večeru jednoho stěhováka) a Nákup (o tom, jak Záviš nakupoval jistou nestandardní věc a jak to nakonec dopadlo). A nakonec koncerty. Skvělý zážitek. Kde jinde se vám stane, že zpěváka můžete na baru pozvat na panáka, ťuknout si s ním pivem? Navíc jste-li muž, je dost možné, že vedle Záviše budete močit do mušle. To se vám například na koncertu Karla Gotta asi nepoštěstí. Záva je zkrátka unikát. A určitě stojí za pozornost. Je to prostě mazák, ať už se vám zamlouvá, nebo ne. Zpívá sice sprostě, ale o věcech, u kterých bychom všichni podobně zanadávali. Prostě Král drsných balad. MICHAL ODLOŽILÍK (septima)
Nedá se svítit
(ZÁVIŠ) Na dětském hřišti děti si hrají Copak z nich bude? mámy se ptají Z holčiček děvky z chlapečků pasáci není to lehké dnes zakopnout o práci
V pondělí mě přijali v úterý školili ve středu nasrali ve čtvrtek zdrbali v pátek pak vylili v sobotu praštili v neděli vzkřísili aby mě v pondělí zas někde přijali - 15 -
Busbyho děti
Letecká katastrofa týmu KHL z Jaroslavle nebyla první ve světě sportu. Jednou z nejznámějších tragédií tohoto druhu je pád letounu s fotbalisty Manchesteru United na palubě. Dne 6. února roku 1958 letadlo s hráči, novináři i celým realizačním týmem ces tovalo z pohárového utkání v Bělehradě zpět do Anglie. Osudným se mu však stalo mezipřistání v Mnichově. Pro letadlo tragický byl třetí pokus o vzlétnutí, kdy narazilo do plotu letiště a rozlomilo se na dvě půlky. Na palubě zemřelo 23 lidí, z toho osm fotbalistů, mezi nimi i Duncan Edwards, který byl považován za největší talent v historii britské kopané. Další hráči utrpěli zranění různého rozsahu a nebyli schopni nastoupit k dalším utkáním sezony. Přesto Manchester odehrál zbývající zápasy s hráči většinou z rezervního týmu. V každém střetnutí byli United hnáni kupředu vyprodanými stadiony. V dalších letech se pod vedením trenéra Mata Busbyho dostal Manchester zpátky na vrchol a dnes je s dvaceti mistrovskými tituly v domácí soutěži nejúspěšnějším týmem v Anglii. Tento příběh by měl být jednou z největších motivací pro všechny, které postihne podobná tragédie… (Na snímku: Bobby Charlton, jeden z těch, kteří mnichovskou nehodu přežili.) MARTIN KERN (oktáva)
Co je příčinou okénka?
Jelikož i mně se již stalo, že jsem měl takzvané okénko, rozhodl jsem se zjistit, jak se to vlastně stane, že si nepamatujeme, co se s námi dělo. Není to tak, že bych nevěděl, co je toho příčinou, každý ví, že je to nadměrná konzumace alkoholu, ale proč zrovna po alkoholu? Nebo jak je možné, že jsme se „normálně pohybovali“, a přitom si to nepamatujeme? Jednou jsme se k tomuto tématu dostali v hovoru s kamarádem, který celkem rozumí chemii. On mi to laicky vysvětlil tak, že je vlastně zablokován přepis krátkodobé paměti na dlouhodobou. To mi dalo odpověď na otázku, jak je možné, že si nepamatujeme, co jsme dělali, i když jsme třeba běžely maraton. Krátkodobá paměť totiž během okénka funguje, jak má, a ano, pokud vás zajímá nebo jste přemýšleli, jestli si to v noci pamatujete, nebo ne, tak ano: v tu chvíli vidíte, slyšíte a dokážete reagovat na dotazy, i když vaše odpovědi nejspíše už nedávají smysl. Ale jak je možné, že se krátkodobá paměť přestane přepisovat na dlouhodobou? Abychom to zjistili, musíme zabrousit do biochemie. Nebudu vám to tu popisovat přesnými názvy, protože by vám stejně nic neřekly. V zásadě jde o to, že receptory v mozku se kvůli nadměrnému množství alkoholu v krvi „zalepí“ a jsou neschopny posílat nervové vzruchy dále. Jde totiž o to, že v mozku probíhá na nervových zakončeních chemická reakce, kterou ale alkohol od určitého množství v podstatě blokuje. Takže pokud si chcete na zábavách pamatovat celý večer, musíte si hlídat hladinku a teď už i víte, proč se říká hladinka. Hladinka je míra alkoholu, kdy je mozek ještě schopný zpracovat všechny informace. LUKÁŠ HYTYCH (oktáva) - 16 -
Vy neznáte Superváclava?
Není to dlouho, co jsem náhodou na internetu narazil na člověka, který si říká Superváclav. Tvrdí o sobě, že je superhrdina a rozhodl se bojovat proti nešvarům společnosti. Většina lidí ho však považuje za duševně nemocného a já s nimi plně souhlasím. Poněkud kontroverzním způsobem se rozhodl Superváclav, jehož pravá identita je zatím neznámá, trestat různé přestupky. Ve většině případů se jedná o drobnosti typu kouření na zastávkách nebo v prostorách, kde je to zakázáno. Posvíceno má však i na pejskaře, kterým je zatěžko uklízet z chodníků výkaly svých mazlíčků, a má v plánu zasáhnout i do politiky a bojovat proti korupci. Superváclav podnikl doposud všechny svoje akce v Praze, přičemž pokaždé je oděn do červeného kostýmu superhrdiny, který si sám ušil. Svoji tvář skrývá pod červenou maskou a slunečními brýlemi a hlavu si chrání bílou leteckou přilbou, pro případ, že by někdo nesouhlasil s jeho metodami a chtěl mu ji rozbít. Na přilbě má také umístěnou kameru, kterou celou událost natáčí a následně dává natočená videa na internet. Superváclavovy metody jsou vskutku drastické, šokující a někdy i nechutné a málokomu by se líbilo stát se jeho další obětí. Pro příklad si – vy starší – představte, že jedete ráno do školy nebo do práce, stojíte na zastávce a spokojeně si pokuřujete ranní cigaretu, vtom přiběhne nějaký chlap v červeném plášti, vylije vám na hlavu kýbl vody, řekne „Na zastávce se nekouří, ty vole, tak si to zapamatuj!“ – a poté uteče. Pro takto politého člověka s kýblem na hlavě je to takový šok a překvapení, že ani nestačí zareagovat, rozběhnout se za ním a ukázat mu, zač je toho loket, jak jsem se na jednom ze Superváclavových videí přesvědčil. Paradoxem je, že jeho obětí se stal i kuřák, který si zapálil na ulici snad padesát metrů od zastávky, a přesto to schytal. A to ani nemluvím o tom, že zákon, který zakazuje kouření na zastávkách, už neplatí. Dobrá, pokud přimhouříme obě oči, dal by se takový čin chápat ještě jako legrace. Názor jsem však změnil po zhlédnutí dalšího videa, na kterém si náš lidový hrdina počíhal na pejskaře, jehož pes právě vykonal potřebu na trávníku. Co následovalo, to mě notně šokovalo. Superváclav vzal výkal do gumové rukavice, rozmazal ho pejskaři po zádech se slovy „Tak si to vem domů, když seš tak chytrej, vole!“ – a utekl. Samozřejmě, občas se stane, že člověk do něčeho šlápne, když jde po trávníku nebo po chodníku, a na pejskaře je potom právem naštvaný, ale trestat je takto nechutným způsobem? To už je podle mě poněkudpřehnané. Superváclav poskytl už i rozhovor, ve kterém uvádí důvody svých činů na pravou míru. Svěřil se také s tím, že nejvíc ho štve, že nikdo nic nedělá, všichni jsou laxní, ve státě panuje totální bezmoc něco udělat a něco změnit, takže prostě nezbývá, než si obléct superhrdinské kostýmy. Podle jeho slov je takových hrdinů víc, ale on jediný se skutečně odvážil vyrazit do ulic a začít bojovat. Počítá i s trestními oznámeními, i když mu to nedělá moc radost a doufá, že je jeho snaha brána jako mírová akce, a vzkazuje, že už nebude utíkat. Do budoucna však nehodlá polevit a připravuje nové, promyšlenější akce. ADAM NOSEK (oktáva)
- 17-
Španělský mastin
Asi před sedmi měsíci mi umřel pes, kterého jsem měla od svých tří let. Byla jsem donucena ho nechat utratit a po tomhle hrozném zážitku jsem se zařekla, že už žádného psa nechci. Nebýt taky mé mamky, tak opravdu žádného nemám, jenže ona si postavila hlavu, že čím dřív si nějakého pořídíme, tím se prázdné místo po našem Ronečkovi rychleji zaplní. A jelikož už nechtěla kokršpaněla, začalo hledání nové rasy. Asi po týdnu přišla s nápadem, proč si nepořídit velkého psa, a seznámila nás se španělským mastinem. Nevěřili jsme s taťkou svým očím, když jsme viděli to obrovské plemeno, ale nijak jsme neprotestovali. Jeden víkend jsme si zamluvili štěňátko a hned ten další jsme si jeli pro ně. Samozřejmě jsem ale pořád zastávala názor, že žádný pes nemůže mého předešlého nahradit. Opak byl ale pravdou. Po velice krátké době jsem poznala, jak je toto plemeno úžasné a jak rychle se náš nový zvířecí společník stal členem rodiny. Proto bych vám toto plemeno ráda představila blíž. Španělský mastin je obrovský pes, vzbuzující respekt už svou velikostí. Typický mastin má být mohutný, s velkou hlavou, silnou kostrou a širokým hrudníkem.Už jeho pojmenování napovídá, že pochází ze Španělska, kde odpradávna plní úlohu hlídače ovcí před vlky a jinými šelmami. Při přesunech stád mastini procházeli vesnicemi, kde se setkávali s lidmi, takže za žádných okolností nesměli být agresivní. Nikdy také nebyl zaznamenán případ útoku mastina na člověka. Standardem povolené jsou tyto barvy: žlutá-plavá, lví, červená, černá, vlčí šeď, jelení červeň, ale i kombinované – žíhaná, skvrnitá nebo s bílým límcem. Pro hlídání ovcí se však preferuje barva plavá, aby si ovce nespletly mastina se šelmou. Španělský mastin je pes velmi inteligentní a samostatný. Ochraně se nemusí učit, hlídací instinkt se v něm probudí naprosto přirozeně v době dospívání. Jako všechna obří plemena i mastinové dozrávají psychicky a fyzicky poněkud později, mezi druhým a třetím rokem. Jsou to klidní psi, kteří si velmi dobře uvědomují svou sílu a velikost, ale nezneužívají ji, nejsou agresivní. Vetřelce odrazují mohutným a hlasitým štěkotem. Velmi rádi pozorují svěřené území z vyvýšeného místa. Španělský mastin je typický hlídací pes, vhodný zároveň jako pes rodinný. Má velmi dobrý vztah k lidem. Nejraději pobývá v blízkosti své rodiny, kterou zpovzdálí pozoruje a hlídá. Pokud se rozhodnete pro mastina, získáte skvělého hlídače i rodinného kamaráda! Ačkoli jsou to psi obrovští, umí být velmi něžní. DENISA CACHOVÁ (oktáva)
__________________________________________________________________ Upozorňujeme všechny čtenáře inTELEktu, že rozluštění soutěžní křížovky, veškeré příspěvky do časopisu, připomínky k jeho obsahu a náměty k jeho zlepšení nám mohou posílat na e-mailovou adresu
[email protected]. REDAKCE - 18 -
ZA VOLANTEM (2): Co je malé, to je milé?
Zatímco minule jsem se tady rozplýval nad nedostižným BMW 1M, dnes se zase snesu zpátky na zem. Mou dnešní obětí se stane něco dostupného, levného, normálního a malého. Ale kdo ví, jestli taky milého? To auto je Fiat Panda. Malé autíčko, určené k masivnímu prodeji. Je poměrně levné a úsporné, nabízí pětici dveří a pět míst pro cestující. Mělo by se tedy prodávat raz dva. Na rozdíl od BMW jsem v něm jel, takže vám můžu zprostředkovat opravdové jízdní dojmy. Z venku panda působí poměrně mdle. Od italské značky bych čekal poměrně víc krásy či elegance. Panda je místo toho hranatý hatchback s hranatými světlomety a nevábnými plastovými lištami. Nejvýraznější prvek karoserie je asi prosklený sloupek C, který sice nepůsobí nijak extra esteticky, ale zato vylepšuje výhled vzad, což se u tohoto vozítka, určeného hlavně do města, dost hodí. Jinak nic, co by stálo za zmínku. Karoserie je sice nudná, ale neurazí, zároveň však ani nezapůsobí. To interiér, to je něco jiného! Ergonom by se z něj snad zbláznil radostí. Vše je zde na pravém místě. Pracoviště řidiče je prostě udělané snad bezkonkurenčně. Vše je po ruce v dobrém umístění, rozložení a velikosti. A navíc to docela dobře vypadá. Ba dokonce velmi dobře. Teda až na odporný odstín šedé barvy, který mají vnitřní plasty u starších kousků. Nejlepší je na vnitřku snad řadicí páka. Je totiž položená poměrně atypicky vysoko, kousek od volantu. Tím pádem můžete řadit rychleji a pohodlněji. Teda mohli byste. Kladné body, které panda nahnala povedeným interiérem, rázem ztratí kvůli řazení. Řadicí páka je sice perfektně umístěná, ale její chod v kulise je něco strašného. Řazení je nepřesné, působí podivným gumovým dojmem, odpor pružin je přehnaný a poměrně moc často se stane, že tam kvalt nepadne tak, jak má, nebo tam taky šupnete nějaké cosi, co mělo být dvojka, ale nějak je to něco mezi čtyřkou a dvojkou. Vypadá to skoro jako dvojka, až na to, že to nejede. A pak spojka. Moment, kdy auto při rozjezdu zabírá, by snad nemohl být menší. Navíc se kvůli moc velkému odporu pedálu špatně trefuje, a když už se trefíte, musíte to poměrně dost dlouhou dobu držet v prokluzu. To štve snad ještě víc než zmíněné řazení. Především ve městě, kde se neustále rozjíždíte na světlech, je to opravdu k zbláznění. Když to srovnám s řazením u VW a Škody, tak by se ve Fiatuměli nad sebou zamyslet. Dalším problémem je pak přehnaný posilovač řízení. Ten způsobuje, že auto nějak moc zatáčí. A navíc máte tak jaksi pocit, že nezatáčí úplně přesně podle vás. Toto přeposilované řízení totiž více méně postrádá zpětnou vazbu. Nevítetak, co se děje pod koly a jak se přesně chovají. Což je opět u Škody a VW mnohonásobně lepší. Ovšem abych jen nehanil, i na technice pandy je něco skvostného. Je to motor. Zážehová čtrnáctistovka má výkon 70 koní. A na tuto poměrně malou hodnotu táhne jako zběsilá. Vytáčí se s chutí a přitom je kultivovaná. Auto je s ní příjemně mrštné a na rozdíl od VW a Škodovek s ní nemáte v prudkém kopci pocit, že se nahoru ani nevyškrábete. Čili panda je malá a docela i milá, teda až na řazení, které opravdu pije krev. Nicméně já bych si ji nekoupil. Ale zase vzhledem k tomu, že přijde brzy nová generace, by nemuselo být nejdražší koupit nějaký ten bazarový kus. A upřímně: studentíci nemají peněz nikdy dost. MICHAL ODLOŽILÍK (septima) - 19-
Vegetariánství Mám pár známých, kteří jsou vegetariány, ale moc jim nerozumím. Je to čistě jejich věc, proč maso nejedí, ale mě, rozeného všežravce, by už asi těžko někdo nutil do čistě rostlinné stravy. Někdy se ohánějí argumenty, že to zvíře zahynulo kvůli jejich obědu. Krčím rameny a říkám smůla, zákon džungle, silnější přežije. A vůbec: co asi říkal ten salát, který krájeli do svého oběda. Ale vždyť to zvíře mělo možná jméno a rodinu. Má odpověď tentokrát zní – jo, ale salát se jmenoval Karel, měl patnáct dětí a manželku, kterou jste snědli předevčírem a ještě dodávám svůj oblíbený citát : „Co je zelený, to je zkažený.“ Ale i pro mě je poněkud zvláštní představa, že někdo pojídá mého psa a přitom si labužnicky oblizuje prsty a ještě se dožaduje přídavku (zadní nožky na brusinkách), nebo snad že by si někdo chtěl dát sousedových Betynu. Pravda, někdy bych jí nejradši pověsila za ocas do průvanu a na fousy pověsila zvonečky. Přestože často dokáže vyburcovat celý barák, není to dost pádný důvod k tomu, aby někdo toho vřeštícího psa snědl s knedlíkem a rajskou omáčkou. Ale teď už dost pojídání domácích mazlíčků. Ostatně většina vegetariánů si jídlo znechutí ještě dřív, než jej vůbec ochutnají. V některých případech se můžete setkat s neúplným vegetariánem, například u hinduistů, do těch byste hovězí nedostali ani za zlatou cihlu. Dobří jsou také vegetariáni, kteří v pohodě konzumují tzv. bílé maso, jako ryby a drůbež. Jejich jídelníček je o něco pestřejší, ale upřímně řečeno bývá také podstatně dražší. A co na to všechno říkají odborníci? Většinou se shodují v tom, že maso je pro správný vývoj nezbytné. Obsahuje potřebné proteiny a hlavně správně upravené maso i chutná. Neznám větší požitek z dětských výletů, než byla pauza na oběd, kdy jsme vytáhli velký kus chleba s ještě větším řízkem. V dnešní době je spousta firem, které se živí prodejem připálených a předražených kousků masa s trochou starší zeleniny a sýrem úhledně zabalených do housky, kterou když zmuchláte, dostanete těstovou kuličku, jíž byste sotva nakrmili holuba.Tyto firmy jsou často napadány za nehezké zacházení se zvířaty, z kterých je výsledný produkt zpracováván.Víme to, ale přesto si někdy dobře rozmyslíme, jestli si dáme kus „prasete v obilí“ nebo housku se salátem, která za výlohou strávila nejednu noc. Nutno dodat ještě pohled z druhé strany. Kytičky jsou jistě fajn a možná i zdravější, asi se i lépe připravují, pokud se tomu dá říkat příprava, ale to nic nemění na tom, že nikdy nehodlám přejít na květinovou stravu. Já mám ráda zvířata tam, kde jsou, psa doma u postele a řízek na talíři. MICHAELA ŠNAJNAROVÁ (oktáva)
Přijďte se pobavit! 2. 11.-8. 11. Mezipatra queer filmový festlival – Brno, kina Art a Bakala 5. 11.-7. 11. Karelské hody – Opatovice 7. 11. NO NAME AKNECOLOR TOUR 2011 – Brno, hala Vodova 10. 11.-13. 11. Veletrh SPORT Life – Brno, BVV 12. 11. Svatomartinské otevřené sklepy – Bořetice 12. 11.-13. 11. Kácení máje – Rajhrad 15. 11. Michal David MEGATOUR - Brno Kajot Arena (hala Rondo) 19. 11. Martinské hody – Šitbořice VÁCLAV VRBAS (septima) inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Klára Galová. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 5 Kč. - 20 -
