Číslo 9
Květen 2012
Ročník VII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
připomínat vám, že školní rok 2011-2012 mele z posledního, to by asi bylo jako příslovečné nošení dříví do lesa. Stačí přece pohled do kalendáře! A zdůrazňovat, že právě poslední měsíc školního roku, tedy červen, je nejschizofrennější ze všech deseti, to by bylo zřejmě jako nosit sovy do Atén, což je totéž jako s tím dřívím a lesem. Ostatně Angličané v témž významu vozí uhlí do Newcastlu... Červnová schizofrenie, tedy rozpolcenost, spočívá hlavně v tom, že jeho závěr, prakticky celá třetí dekáda, je ve znamení školních výletů, vodáckého kursu septimy, různých hrátek v posledních dnech a dalších radovánek, ale to vše je těžce a draze vykoupeno obdobím, které tom,u předchází. Obdobím plným zkoušení a testů, šturmování a dohánění, občas i smlouvání o lepší známce. (Předpokládáme, že pro horší známku nikdo nehoruje...) Už v minulém čísle jsme psali o tom, že se naše redakce po odchodu maturantů na svaté týdny pořádně scvrkla. Všichni naši bývalí kolegové mezitím s úspěchem zvládli všechny didaktické testy a písemné práce spojené s maturitou a až na dvě výjimky, které potvrzují pravidlo, i ústní část zkoušky dospělosti. Někteří z nich nám dokonce před odchodem nechali pár příspěvků, abychom měli z čeho vařit v posledních dvou číslech Intelektu. Plné uznání si zaslouží především Lenka Dratvová a Vendula Kreplová, které se zavázaly, že své rubriky povedou až do konce školního roku! Na druhé straně však další tři příslušníci maturitního ročníku a našeho češtinářského semináře nám slíbili v součtu dva atraktivní rozhovory - jenže skutek jim (zatím) utek. Ještě štěstí, že máme v našem vzdělávacím ústavu nadmíru činorodého školníka pana Pukla, který to vše zachránil. Tedy ne že by nám dodal nějaký rozhovor pro zveřejnění v Intelektu, ale naopak se stal sám nevšedním objektem našeho dvoustránkového interview. Ostatně zkuste zabloudit svým pozorným čtenářským zrakem na strany 4 a 5! Přejeme vám hezké chvíle s Intelektem a hodně elánu do posledních školních týdnů! VAŠE REDAKCE VYBRÁNO Z INTERNETU -1-
Rébusy pro bystré hlavy Čelenky Tři běloši byli zajati nepřátelským kmenem indiánů. Náčelník tohoto kmene jim však chtěl dát šanci na přežití. Ukázal jim 5 čelenek - 3 bílé a 2 červené. Seřadil je do zástupu a každému z nich nasadil čelenku tak, aby si na ni neviděl. Každý z nich viděl čelenky těch, co stáli před ním v zástupu (první samozřejmě neviděl nic). Pokud kdokoliv z nich dokáže uhodnout barvu své čelenky, zachrání tím i ostatní. Po chvíli ticha jeden vyhlásil: „Moje čelenka je...“ Jakou barvu měla jeho čelenka a jak na to přišel? Dvě čísla Učitel si myslí dvě přirozená čísla větší než 1. Dva studenti mají za úkol uhodnout, která. Prvnímu studentovi poví součin těchto čísel a druhému součet. První: „Neznám součet.“ Druhý: „Neznám součin. Součet je menší než 14.“ První: „To jsem věděl. Ale teď už čísla znám.“ Druhý: „A já také.“ Řešení z minulého čísla Turista: „Když se tě zeptám, jestli tahle cesta (ukážu jedním směrem) vede do vesnice, odpovíš mi, že ANO?“ Sudoku Řešení z minulého čísla
Nové zadání
-2-
LENKA DRATVOVÁ (oktáva)
S měsíčkem tentokrát bez sluníčka
Ve středu 16. května se uskutečnila celostátní sbírka Český den proti rakovině neboli Květinový den, a tak si několik dobrovolníků ze septimy (mezi nimi i my) vyzkoušelo, jaké to je být květinářem. Za minimálně dvacet korun si od nás lidé mohli zakoupit květinu – měsíček lékařský, symbol této akce. Kvítek s oranžovou stužkou se tento rok stal symbolem boje proti rakovině ledvin. Výtěžek z akce jde každý rok na nádorovou prevenci, zlepšení kvality života onkologických pacientů, podporu onkologické výchovy, výzkumu a vybavení onkologických center. Zarážejícím a alarmujícím faktem je, že Česká republika vede žebříček ve výskytu nádorů. Co se týče rakoviny ledvin, stojíme dokonce na prvním místě v rámci celého světa. Z tohoto pomyslného vítězství se však nemůžeme ani trochu těšit. A protože dobře víme, že hrozba rakoviny se týká nás všech a v dnešní době už bohužel není výjimkou se s ní setkávat v okruhu našich blízkých či známých, rozhodli jsme se do této sbírky zapojit a přispět aspoň trochu. V úterý, den před akcí, jsme si u paní učitelky Markové vyzvedli všechno potřebné, což zahrnovalo květiny, letáky, zapečetěné tašky na peníze, trička apod. Pak už zbývalo jen čekat na den D. Podle prognózy paní učitelky a jejích předchozích zkušeností jsme očekávali teplý a slunečný den. Z omylu nás vyvedlo ranní vykouknutí z okna a pohled na teploměr. Prodej kytiček jsme však zahájili v teple naší školy. Soudě podle minulých ročníků sbírky jsme z řad našich studentů čekali větší zájem. Zato na obecním úřadě nás přivítali, jak se říká, s otevřenou náručí. Velkou radost nám udělal pohled na vystavené kytičky z předchozích ročníků sbírky, které byly snad skoro v každé kanceláři. Potom nás čekal přesun na náměstí a tvrdý střet s realitou. Tím máme na mysli studený vítr a mrholení. A představte si naše překvapení, když došlo ke konfrontaci s mužem zákona. Ptal se nás, zdali máme povolení od obecního úřadu k prodeji na náměstí. Ovšem z prekérní situace jsme vybruslily s grácií, když jsme poukázaly na fakt, že před několika okamžiky obecní rozhlas hlásil, že se sbírka koná. Logicky o ní tedy musel vědět. Pan policista už nemohl nic namítat a odešel s nepořízenou. I přes některé nezdary hodnotíme sbírku kladně. Tři skupinky dohromady prodaly 555 kytiček a vybralo se 17 346 Kč. Všem dárcům děkujeme a doufáme, že peníze pomohou, kde je toho potřeba. Na chvilku jsme si užili pocitu užitečnosti a tímto předáváme pomyslné žezlo budoucí septimě. Přejeme jí hodně zdaru, trpělivosti a štěstí na přívětivé dárce. LENKA BUREŠOVÁ, KLÁRA GALOVÁ (septima)
- 3-
Pan PUKL je o 80 let mladší než Sokol a chystá se do Prahy na slet: Pocit, co nemá srovnání Líná huba, holé neštěstí – tvrdí jedno přiléhavé lidové úsloví. A má nepochybně pravdu. Nebýt toho, že každé ráno po příchodu do školy prohodím – kromě pozdravu – pár slov s naším školníkem Jaroslavem Puklem (tu o počasí, jindy o sportu, sem tam i o škole), nedozvěděl bych se, že bude za pár týdnů cvičit na XV. všesokolském sletu v Praze. Tato tradiční událost je letos pro všechny sokoly a sokolky o to významnější, že Česká obec sokolská oslavuje 150. výročí založení. - Slovo tedy dalo slovo, v pátek zrána jsem si na chvíli sedl s panem Puklem na vrátnici a rozhovor pro květnový Intelekt byl zachráněn. (Proč „zachráněn“, o tom se můžete dočíst v našem úvodníku na titulní straně…) * Jak jste se ke sletovému nácviku dostal? Byla to náhoda, nebo spíš osud? „Asi obojí, a právě v tomto pořadí. Náhodou jsem se ke cvičení dostal už před třináctým sletem v roce 2000. Tehdy mě chlapi přesvědčili, abych se k nim přidal, protože měli málo lidí. A pak jsem vystupoval i v Praze. Nacvičoval jsem i před čtrnáctým sletem, ale týden před Prahou jsem si při jízdě na kole po cyklostezce v Blučině zlomil ruku a vystoupení už jsem sledoval jen v televizi. Takže teď trénuju na svůj třetí slet po sobě a to už se dá označit jako osud.“ * Jste členem Sokola? „Ovšem, už od svých patnácti let. Tehdy to ale byla tělovýchovná jednota v rámci jednotné celostátní organizace ČSTV a až po listopadu 1989 mohl Sokol zase navázat na staré tradice včetně hromadných vystoupení na sletech.“ * Co na vaše cvičení říkají doma? „Teď už nic, už si zvykli. Dokonce mi fandí, zejména moje sestra a moje matka, které je dvaadevadesát let. Bohužel ani jedno ze dvou dětí se nepotatilo a ani vnučka, která má dvacet let, se nepodědila. Zkrátka žádný z nich nejde v mých stopách a v žádné sletové skladbě neúčinkuje. Ale třeba se k tomu jednou dostanou až v pozdějším věku jako já.“ * Mohl byste charakterizovat skladbu, kterou nacvičujete? „Zdá se mi, že není fyzicky tak náročná jako byly ty na předcházejících dvou sletech. Ale i tak je to fofr! Skladba trvá kolem devíti minut, jmenuje se Chlapáci III a doprovází ji hudba, která pro ni byla zvlášť složená.“ * Kolik vás v Židlochovicích nacvičuje? „Je nás tady celkem čtrnáct a já jsem mezi nimi pochopitelně nejstarší. Vždyť mi před pár měsíci bylo sedmdesát. A nejsou to jen chlapi ze Židlochovic, ale i z Hustopečí, Vranovic, ze Sobotovic. Ostatně víte, kdo je mezi námi naopak nejmladší? Je to David Vávra, letošní maturant. I některé další členy naší party budete určitě znát. Cvičí s námi totiž i židlochovický starosta Vlastimil Helma, starosta Sokola Josef Kratochvíl, jeho syn Jakub, který také před lety maturoval na našem gymnáziu, nebo také manžel ředitelky základní školy Karel Král a jiní. Máme v sestavě dokonce i jednu ženu.“ * Čtrnáct cvičenců, to je ovšem dost neobvyklý počet pro základní skupinu v sestavě… „Máte pravdu. Základní celek čítá 36 lidí, a proto jsme museli spojit síly i s jinými jednotami v okrese Brno-venkov, abychom tento počet dali dohromady. A z toho důvodu také pravidelně dvakrát měsíčně vždy o víkendu máme secvičné srazy. Nacvičujeme už skoro rok, ale intenzivně samozřejmě až v posledních několika měsících.“ * Jaké máte úbory? „Bílá trička se šikmým červeným průnikem, modré kalhoty a bílé tenisky. Jak vidíte, -4-
cvičíme prakticky v barvách naší státní vlajky. Jsou to opravdu moc pěkné úbory.“ * Jaká jiná vystoupení připravují židlochovičtí sokoli? „Jsou to celkem čtyři skladby. Kromě té naší třetí chlapácké je to cvičení pro rodiče s dětmi a mladší žáky, pro ženy a konečně skladba pro dorostenky a mladší ženy nazvaná Nebe nad hlavou. I v té vystupuje několik bývalých či současných studentek z naší školy.“ * Kde všude budete mít příležitost se se svým cvičením pochlubit? „Premiéru už máme za sebou. Ta byla v neděli 3. června na župním sletu v Moravských Bránicích. Dále budeme vystupovat na krajském sletu v neděli 17. června v Brně na Stadionu na Kounicově ulici, no a pak už na XV. všesokolském sletu, který proběhne v Praze od 30. června do 6. července. Tam budu navíc účinkovat ještě v další skladbě, kterou jsme předvedli před rokem na světové gymnaestrádě v Lausanne ve Švýcarsku.“ * Co vám cvičení na sletu přináší? „Ten závěrečný pocit na stadionu, když člověk cítí, že se to opravdu povedlo, to je zkrátka pocit, který se nedá vůbec s ničím srovnat. Proto to také dělám. No a pak samozřejmě rovněž proto, že je to prospěšné pro zdraví.“ * Jakým dalším tělovýchovným a sportovním aktivitám jste se v životě věnoval? „Už od mládí jsem chodil do Sokola a cvičil prostná. Jako dorostenec jsem hrával za Židlochovice fotbal. A mým velkým koníčkem byla atletika. Bavily mě hlavně sprinty, kdežto dlouhé tratě jsem nenáviděl. Běhat tak maximálně do těch čtyř set metrů, to bylo moje.“ Děkuji za rozhovor. ANTONÍN TOVÁREK ------------------------------------------------------------------------------------------------ Fotografie na této straně sice zachycuje jen devět ze čtrnácti židlochovických „chlapáků“, ale nechybí na ní ani náš školník Jaroslav Pukl (druhý zleva), ani náš čerstvý absolvent David Vávra (třetí zleva). Snímek jsme si „vypůjčili“ z webových stránek Sokola Židlochovice.
-5-
Těšanská kovárna a kloboucké mlýny
Ve středu 2. května se vydala prima a tercie na exkurzi do kovárny v Těšanech a na větrné mlýny v Kloboukách u Brna. Doprovázely nás paní učitelky Stravová a Žampachová. Po příjezdu do Těšan jsme se rozdělili na dvě poloviny. První část se vydala do kovárny a druhá jela do Klobouk. V kovárně nás uvítal starší pár a hned se pustil do výkladu. Dozvěděli jsme se něco o životě kovářů a jejich rodin, prošli jsme si místnosti a prohlédli exponáty. Věděli jste například, že kováři pili mléko, aby se zbavili prachu z uhlí v plicích? Po prohlídce kovárny nás vyzvedl bus a pokračovali jsme do Klobouk. U mlýna nás uvítal starší pán, který nám nastínil historii mlynárenství v Kloboukách. Mimo jiné jsme dostali informaci, že z původních osmi větrných mlýnů nezůstal ani jeden, protože v roce 1945 byl poslední mlýn zničen spojeneckým bombardováním. Z tohoto důvodu se v 80. letech minulého století místní obyvatelé rozhodli, že odkoupí jeden chátrající mlýn a přesunou jej sem, což se jim nakonec skutečně podařilo. Mlýn je plně vybavený a funkční. Exkurze byla velmi pěkná. Doufám, že si z ní každý odnesl tak pěkné vzpomínky jako já a že brzy opět vyrazíme na další. ONDŘEJ HOBERLA (tercie)
Kvartáni v Brně
Ve středu 2. května se naše třída kvarta vydala na tematickou exkurzi do Brna v duchu dějepisu a výtvarného umění. Sraz byl v osm hodin před školou, avšak ve stejnou dobu měly před školou sraz ještě další dvě třídy prima a tercie , které odjížděly na tematickou exkurzi v rámci fyziky. Proto když přijel autobus, někdo nevěděl, pro kterou třídu přijel, a tak to jisté nejmenované paní učitelky trochu popletly. Cesta do Brna trvala asi půl hodiny a nic zásadního se při ní nestalo, po vystoupení z autobusu jsme se vydali na cestu ke Staré radnici, kde si paní učitelka Švarzbergerová myslela, že domluvila prohlídku města, avšak někde se stala chyba a byli jsme objednáni až na další týden. Paní učitelka podotkla, že si to tam špatně zaznamenali, ujala se tohoto úkolu sama a jednotlivé brněnské památky nám blíže představila. Po tomto svém výkonu nám dala patnáct minut rozchod, což nebylo zrovna moc (pro některé důležitá informace: ani vymočit jsem se nestihl). Poté jsme se odebrali směrem ke hradu Špilberk, kterého v tropickém horku nebylo lehké dosáhnout. Na nádvoří jsme počkali, než odbije jedenáctá hodina, a potom jsme se vydali na prohlídku obrazů z různých slohů, při prohlídce jsme dostali papíry a lepidlo a měli jsme udělat koláž nějakého spolužáka, přičemž se to všem velice vydařilo. Nato pokračovala ještě pár minut prohlídka. Po této prohlídce jsme dostali volnost a rozešli jsme se po Brně. Většina směřovala do KFC či McDonald´s a to byl také konec naší exkurze. JAKUB VESELÝ (kvarta)
Dvě přednášky Aby studenti septimy a sexty měli v maturitním týdnu co dělat, byly na naší škole zorganizovány dvě přednášky s učiteli z vysokých škol. První přednáška proběhla ve středu 16. května ve 13:00 v učebně matematiky. Přednášejícím byl docent Libor Žídek PhD, který vyučuje na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity. Tématem přednášky byla Globalizace hospodářství. Toto téma mě hodně zajímalo, protože o globalizaci se mluví pořád dokola, jenomže nikdo neví, co to vlastně je. Těšil jsem se proto, že se konečně dozvím, co ta globalizace vlastně je. Bohužel hned v prvních minutách přednášky jsem se dozvěděl, že říct, co to je globalizace, nějak ji definovat, je prakticky nemožné. Pan Žídek nám pak na slajdech ukázal -6-
definice globalizace z různých úhlů pohledu. Naneštěstí jsme jim podle mého soudu většinou moc neporozuměli. Tím však nechci říct, že přednáška byla špatná. Myslím, že nám (aspoň některým) pomohla trochu oprášit znalosti z ekonomie a rozhodně jsme se při ní dozvěděli hodně nových věcí (teda ti, které to zajímalo a nespali tam). Navíc musím říct, že projev pana Žídka byl velmi dobrý. Vždy měl na plátně jen nějaký bod, o kterém poté dokázal sám mluvit dlouhou dobu. Druhá přednáška proběhla den na to ve 12:00 taktéž v učebně matematiky. Tentokrát přednášel Mgr. Jaroslav Čuřík z Fakulty sociálních studií MU, který také pracoval v redakci MF Dnes. Téma přednášky znělo Novináři zblízka, ovšem nemluvilo se jen o novinářích samotných, ale i o jejich práci a o žurnalistice jako takové. Dozvěděli jsme se například, že do žurnalistiky patří i tzv. PR (public relations), a získali jsme povědomí o tom, jak novináři pracují, jak se chovat při styku s nimi nebo jak lze natáčet skrytou kamerou. Tato přednáška zaznamenala u studentů větší zájem, učebna byla plná a byli zde i žáci mladších ročníků. Jsem si jist, že si toho byl pan Čuřík vědom a tak sám udělal takové pěkné PR, aby nás nalákal na svou katedru, když nám povídal, jaké skvělé praxe můžeme u nich udělat a jak jsou jejich studenti pro noviny v okolí nepostradatelní. Z tohoto hlediska bylo možná mírně kontraproduktivní, když nám pak sdělil, že typický novinář je přepracovaný, vystresovaný rozvedený alkoholik se závislostí na cigaretách. Co se týče projevu pana Čuříka, mluvil zajímavě, poutavě a vtipně, ale nelíbilo se mi, že téměř vše četl z monitoru a neříkal to vlastními slovy. Nutno však podotknout, že to četl tak dobře, že když jste se dívali na něj a ne na plátno, tak jste na to ani nepřišli. MICHAL ODLOŽILÍK (septima)
Novináři zblízka a jeden ještě blíž Ve čtvrtek 17. května proběhla na naší škole přednáška s názvem Novináři zblízka. Do třídy vešel usměvavý postarší chlapík, který se představil jako Mgr. Jaroslav Čuřík. Když jsem se o něm vzápětí dozvěděla, že mimo jiné i vyučuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, raději jsem si už podobná přirovnání odpustila. Na úvod nám ukázal video, které nás mělo seznámit s procesem vzniku novin. Z toho, jak poté ukázku sám komentoval, jsem si potvrdila, že novinářům jde a vlastně i musí jít hlavně o čtivost článků. Což je také důvodem, proč se v novinách často objevují banality nebo převládají negativní články nad těmi pozitivními. Protože právě ty čtenáře nejspíš zaujmou. A když jsou čtenáři, jsou i peníze a v tom případě mohou být i noviny. Pan Čuřík nás taky seznámil s různými praktikami a fintami novinářů. Vybavení pisálků se dá opravdu občas srovnávat s vybavením agentů CIA - jak to tak totiž vypadá, kamera v propisce nebo v hodinkách není vůbec nic neobvyklého. Na přednášce se řešil i pracovní prostor novinářů, kde jsou všichni nasáčkovaní v jedné obrovské místnosti a který byl přirovnán ke kravínu. Pan Čuřík se nám taky rozhodl dát nějaké tipy, jak se chovat ve styku s novináři a jak se vyhnout tomu, abychom – cituji – měli máslo na hlavě. Byla také zmíněna nejen žurnalistická praxe při studiu na FSS, ale rovněž povolání novináře jako takové. Abych řekla pravdu, mírně jsem se zděsila, když jsem slyšela, jak musí člověk tohoto povolání úplně každý den zpracovat článek na nové téma. Když si představím, kolik přemáhání mě stálo napsání této krátké zprávy, asi jsem zcela přestala novináře chápat. Však i sám pan Čuřík prohlásil, že mnozí z novinářů jsou alkoholici, kuřáci a že představa nových témat je pronásleduje, kam vkročí. KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) -7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Jak ten čas rychle ubíhá! Ještě v minulém čísle jsem se zmiňovala o maturitě jako o události, kterou mám před sebou. A dnes, o měsíc později, se již jedná o uzavřenou, dokončenou kapitolu. Proč se o tom zmiňuji? Nevím, jestli jste si to již uvědomili, ale psaní (kromě mnoha jiných) má tu zvláštní vlastnost, že dokáže zachytit jisté okamžiky. Chvíle, které nás ovlivnily, posunuly nás dopředu, anebo nás naopak srazily na kolena. Podobně jako na fotografiích, i v případě vlastní literární tvorby najdeme okamžiky zmrazené v čase. Když se dnes podívám na básničku, kterou jsem napsala před čtyřmi roky, vzpomenu si na vše. Proč tenkrát vznikla, za jakých okolností, jak jsem se cítila, když jsem ji psala. Když pohlédnu na fotografii pořízenou před rokem, poslouží mi obdobným způsobem. Až na to, že v případě fotografií nemůžete číst mezi řádky. Čtení mezi řádky… Další ohromující činnost, které se ale věnuje čím dál tím méně lidí. Těžko říct, jestli je to dobře, nebo ne. Víte, ono je velmi jednoduché si něco vyložit úplně špatně. V tomto ohledu nás psaní může s lidmi sbližovat, ale také nás od nich oddělovat. Takto bych mohla pokračovat hodně dlouho a vsadím se, že také vy sami byste dokázali vymyslet spoustu kladů tvůrčího psaní jako takového. Pokud vás nějaké napadnou, pošlete mi je (anebo cokoliv jiného; ostatně výrazným rysem psaní je také svoboda a velké množství možností) na e-mail
[email protected], a to dejme tomu do 20. června. Příjemné čtení! VENDULA KREPLOVÁ (oktáva)
Utíkám ke snům TERKA SINGEROVÁ, MÍŠA ŠEDOVÁ (sekunda) Je to divné, že ve spánku bdím, když oči zavřu a konečně se probudím. Probudím se ve světě, kde cítím sílu temnou, všechny mé bájné fantazie se ve mně hnou. Cítím vůni sena a trávy čerstvě poseté, a z dálky slyším zpěv princezny zakleté. Na obloze létají bezzubí draci a po pláži běží raci.
Na jihu se zas dvě slunce kříží, pod nimi roste pole zlatých mříží, ve středu pole stříbrný most, ohraničený hodinami, připomínající mou přítomnost. Všechno se kolem mě rychle točí! A já zavírám oči. Ale hned je zas otevírám a z okna v pokoji se dívám.
Za stromem se schovává gumový medvídek. Jsem ve snu, který je škaredý! Nebojím se ho, jsem potichu, aby mi neutek. Všude je prach, a co je příroda, tu Čiší všemi chutěmi a barvami. nevědí. Přiletěla na něj beruška s fialovými krovkami. Voda je špinavá a lesy nešumí. Přeji si jen, ať už se probudím! Rozběhnu se tam, odkud slyším cinkání, a objevím žábu, co hraje na rosu ranní. Přeji si zase bdít v noci. Horko mě pálí do tváří, Neztrácet tu čas moci. na severu bílý úplněk září. Už nechci v tomhle škaredém snu bdít! Ale v noci se krásným ránem ve snu probudit. - 10 -
Vražedný pohled (9) „A kdo to volal, proboha?“ zeptala jsem se netrpělivě. Ne, tohle se mi opravdu nelíbilo. „Amanda,“ odpověděl Alex a schoval telefon do kapsy. Zdálo se, že se opravdu chystá odsud odejít. „Amanda? To je ta zrzka?“ vyzvídala jsem dál. Přikývl. Otevřel pusu, aby ještě něco řekl, ale přerušilo ho spláchnutí záchodu. Oba dva jsme ztuhli na místě. Ten zvuk vycházel z horního patra. Ozvalo se zaklapnutí dveří a brzy jsme nad sebou slyšeli kroky. Musela to být matka toho kluka, kterého unesli mimozemšťané. Zřejmě se probudila. Modlila jsem se, aby nešla zkontrolovat svého syna, jenže jak se zdálo, moje přání nebylo vyslyšeno. Brzy se totiž chodbou nad námi rozlehlo tiché úpění pantů, jak se někdo snažil potichu otevřít dveře. Potom jsem už jen slyšela, jak si pro sebe žena rozzlobeně říká: „Ach jo, že by byl zase u něj?“ A bylo to ještě horší. Zaslechla jsem totiž, jak se ženiny kroky neomylně blíží ke schodům. Ke schodům, u jejichž úpatí jsme stáli. Rychle a pokud možno tiše jsme se rozběhli schovat, protože bylo jasné, že ke dveřím to už nestihneme. Když se Alex rozhodl zajet za sedačku, prudce jsem ho strhla s sebou, protože jsem věděla, že by byla naprostá pitomost se schovávat tak blízko ženiny kabelky. Protože když jsem ji prohledávala, mimoděk jsem si všimla, že se v ní nachází i mobil. Pokud jsem odhadovala správně, matka se právě chystala volat. Za to, že jsme se museli mačkat za malým křeslem, mě Alex odměnil pořádně naštvaným pohledem. Avšak jakmile uslyšel rázné kroky, které se zastavily přímo u jeho bývalé skrýše, pochopil, že jsem měla pravdu. Brzy se ozval ženin rozzlobený hlas. Z hovoru jsem usoudila, že na druhé straně musí být její exmanžel. Nevypadalo to, že by měla dobrou náladu. A bylo jen otázkou času, kdy zjistí, že její syn není ani u jednoho z nich. Bylo na čase zmizet. Měli jsme štěstí, protože matka brzy odkráčela do kuchyně. Naznačila jsem Alexovi, ať mě následuje, a pak jsem po čtyřech začala lézt ke dveřím. Opatrně jsme vyklouzli ven a dveře co nejopatrněji zaklapli. Rychle jsme se odtamtud rozběhli pryč. Přestali jsme utíkat asi v polovině cesty. Cítila jsem neskonalou úlevu, že jsme to zvládli a nikdo nás nenachytal. A taky jsem věděla, že jsem se tak trochu předvedla. Tušila jsem, že jsem si tím u Alexe značně šplhla. Poznala jsem to podle jeho výrazu, který už nevypadal tak otráveně. Jakmile jsme dorazili do tajné skrýše naší organizace, zamířili jsme přímo za Amandou. „O co jde?“ zeptal se jí hned Alex. Zrzka na něj chvíli hleděla a pak prohlásila: „Potřebovala jsem, abyste byli všichni pohromadě.“ „Cože? Jak to myslíš?“ Ano, to znělo vážně hodně divně. Odpověděl nám už ale někdo jiný. Z chodby se ozval vyděšený hlas: „Poplach! Náš úkryt byl prozrazen!“ Vystrašeně jsem pohlédla na Amandu. A viděla, jak její teď už zelený obličej proťal ďábelský úšklebek. KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) - 11 -
Vzestup Komety - můj pád
Nedávno jsem byl v brněnské Kajot aréně, na zápase Komety proti Plzni. Byla to moje vůbec první návštěva Ronda při příležitosti hokejového utkání. A ještě než skončila první třetina a začala druhá, získal jsem zážitek, který je nejen komický, ale i s notnou dávkou pochopení zničující. Do smrti na něho nezapomenu. Jak to už bývá, před zápasem, ale i při něm a hlavně po něm se pije. A tak abych nebyl na „suchu“, koupil jsem si před začátkem utkání dvě pivka (dvě ne proto, že bych byl alkoholik, ale protože u stánku byla velká fronta). První pivo a půlku z druhého jsem zvládl ještě před úvodním bully. Fandilo se hned od startu, když puk padl na led, a pochopitelně ze skandování vám vyschne v krku. Tak jsem v prvních čtyřech minutách dopil i to druhé. Co se nestalo, když jsem se sehnul a pokládal prázdný kelímek od piva? Pocítil jsem zvláštní tlak v podbřišku. Kouknu na kostku (obrazovka uprostřed stadionu) a tam zbývalo do konce třetiny ještě 16 minut a 47 vteřin. Říkal jsem si, že to bude v pohodě, že to zvládnu. A popravdě?! Bylo to nejdelších šestnáct a tři čtvrtě minuty v mém životě. Ke konci už jsem nemohl ani mluvit, přešlapoval jsem z nohy na nohu, sledoval kostku a upřímně se modlil za hvizd píšťalky, která oznámí konec třetiny. Když už jsem se nemohl skoro ani postavit, rozvažoval jsem, jestli mám, anebo nemám jít na záchod. Ozval se toužený hvizd. Můj pohled střelil opět na obrazovku s nadšením, ale to co jsem viděl, mě naprosto zdrtilo. Protože na projekci byl čas do konce třetiny stále něco přes dvě a tři čtvrtě minuty. Zvedl jsem se a šel na toaletu. Už jsem musel! A aby toho nebylo málo (do Intelektu :D ), tak když jsem šel o přestávce na klobás, půlka párku mi spadla dolů na zem, protože foukal silný vítr. Pro jistotu, aby se mi nestal stejný trapas co v první třetině, šel jsem ještě na záchod. Jenže vtom zafoukal rozhodčí do píšťalky a já zjistil, že už asi nepřijdu včas. Jakmile jsem požádal o dovolení chlápka, co seděl na kraji řady, ozval se o kousek dál hlas, který říkal: „Z třetiny brzo a na další pozdě!“ Musím ještě nakonec dodat (pro fandy, kteří vědí, jak je to s místy na sezení), že jsem měl místo přesně uprostřed řady a každý divák, kterého jsem měl minout, se musel postavit, abych já mohl projít. DAVID SOUDEK (oktáva)
Play-off v Brně: srdcová záležitost, nebo móda?
Naposledy se v Brně hrálo play-off v roce 1987. Od těch dob Kometa padala tabulkou, několikrát sestoupila a finále 1. ligy jí neustále utíkalo jen o vlásek. Až v sezóně 2008/2009 modrobílí prolomili hradbu neúspěšných let a Brno se po dlouhé době zahalilo do závoje s hokejovým nádechem. Lístky na Kometu se vyvažovaly zlatem. Kdo chtěl do hokejového pekla,musel si vystát dlouhou frontu, ve které ti nejvěrnější čekali třeba i 15 hodin. Za elektrizující atmosféru, která v brněnském svatostánku panovala, to ale stálo. Lístků se většinou prodalo mnohem víc, než dovolovala samotná kapacita haly, a tak mnozí fanoušci stáli v Rondu na jedné noze a to ještě ne na své. Kometa bojovala, jak to jen šlo, ale to, co se nepodařilo v Brně Švédům, dokázali hokejisté z Ústí. Dobyli jihomoravskou pevnost a Kometa mohla na extraligovou baráž zapomenout. Právě ve chvíli, kdy už pohasínaly veškeré modrobílé naděje, oznámilo vedení znojemských Orlů, že bude jejich extraligová licence pro příští rok na prodej. Mezi žhavé zájemce patřilo i Brno. A právě díky tomu můžeme sledovat Kometu, jak září v extralize. Hlad po hokeji v nejvyšší soutěži byl znát. Věrní fandové se nenechali odradit ani tím, že Kometa v premiérovém ročníku extraligy prohrála prvních 11 zápasů v řadě. V další sezóně Kometa bojovala o předkolo play-off a fanoušci táhli šňůru neuvěřitelných 20 vyprodaných zápasů. Brno však do play-off nepostoupilo - 12 -
a boje o udržení přestaly být navštěvovány v tak hojném počtu, jak tomu bylo po celou sezónu. A letos? Ač se Kometě ze začátku docela dařilo, poté nějaký ten čas zase nedařilo a na konci základní části opět dařilo, bylo vyprodáno pouze 8 utkání v základní části. V tuto chvíli tedy narážíme na hlavní cíl mé myšlenky. Kometa hrála po 25 letech play-off a její úspěšnost předčila asi všechna naše očekávání. Všichni se na takové časy těšili. Je to jako kdybychom se vrátili zpět do sezóny 2008/2009, kdy se bojovalo o extraligovou baráž – na lístky se stálo v neskutečných frontách celou noc, hala byla nabitá k prasknutí a celé město žilo hokejem.To jsou klady, na které je každý komeťák hrdý. Jenže mezi některými se hokejová horečka šířila spíše jako nová módní vlna, nehledě na to, že se vyrojilo nepředstavitelné množství překupníků, kteří měli z hokeje druhé vánoce. Jak se ale zdá, nikdo proti tomu nic neudělá. Osobně mě „fascinují“ lidé, kteří vidí led, jen když je zima a zamrzají kaluže, ale mají známé, jejichž známí známých se znají s vedením klubu a seženou lístky. A tak jsou z nich hned „velcí komeťáci“. Nedivme se tedy, že by se na utkání play off naplnila hala o kapacitě 35 000 míst. Kde ale byli tzv. fanoušci na baterky, když Kometa na přelomu listopadu a prosince jela bez jednoho osm prohraných utkání v řadě a televizní redaktoři v „Buly hokej živě“ poukazovali na to, že se poněkud nedaří Rondo vyprodat? A tak díky fandům nefandům a týpkům podporujícím lichvářské kšefty se ti, co poctivě chodili celou sezónu, na play-off ani nedostali, museli sedět u televize a drásat si nervy u komentářů à la Milan Antoš či Ondřej Zamazal, kteří vyznávají chorál „Cajzlové do toho!“ Bohužel, je to k pláči. Škoda, že Rondo není nafukovací… VERONIKA FREYOVÁ ( kvarta)
Jako na horské dráze
Kdo netancuje, asi si jen těžko dokáže představit pocity, které tanečník na parketu zažívá. Upřímně lituji těch, kteří je nikdy nezažili. Proto se vám je pokusím přiblížit, i když je to něco nepopsatelného. Tak a jde se na to… Zbývají tři minuty do našeho vystoupení. Před námi je poslední skupina, jsou hodně dobří a to mě poněkud znervózňuje. Ostatně, nervozita je znát na každém z nás. Sama sebe se ptám, jestli na ně budeme stačit. Možná ne, ale co se dá dělat. Uklánějí se, odcházejí a jsme na řadě my. Hurá na plac! Adrenalin stoupá a já osobně mám v hlavě úplné „okno“. Tento pocit je nezaměnitelný. Vcházíte na parket a zapomínáte na všechny starosti a chcete si to jen maximálně užít. Rozsvěcují se reflektory, začíná hrát hudba a o tom, co tancujete, už nepřemýšlíte, jde to samo a přece je to dobře. Hlavně se usmívat a koukat nahoru na porotu. V hlavě slyšíte jen hudbu a nemáte čas se rozptylovat něčím jiným. Je to opravdu úžasné. Hudba končí, už se jen uklonit a pokusit se po vlastních nohách odejít z parketu. Všichni se naprosto vysílení naskládáme mezi kulisy a čekáme na trenérku. Přibíhá za námi s nadšeným výrazem a říká, že jsme to zatancovali skvěle. Všichni jsme rádi. Jdeme se vysvléct z těch obrovských tepláků a čekáme na vyhlášení semifinálových kol. Z jedenácti postupují čtyři skupiny. Už je to tady! Vyhlášení výsledků. Opět je na každém vidět, jak je nervózní a zároveň plný očekáváni. Moderátor mluví a mluví, když v tom slyšíme název naší skupiny. „Tak co? Kolikátí jsme skončili?“ ptají se všichni. Dozvídáme se, že pátí, čili těsně pod postupovou hranicí. Obrovské zklamání, všem je nám to strašně líto a objeví se i pár slz… Celá soutěž je vždy doprovázena spoustou emocí, ať je to radost, nebo smutek, bez nich to prostě nejde. Street dance je zkrátka jako celodenní jízda na horské dráze. ZUZANA BĚLEHRADOVÁ (kvarta) - 13 -
Praha plná kvartánů V Praze už každý nejméně jednou byl, ale vždy je dobré se tam podívat víckrát, a proto jsme tam jako třída kvarta vyrazili na exkurzi zaměřenou hlavně na téma 2. světové války. Samozřejmě jsme neopomíjeli ani ostatní památky, jako např. Staroměstské náměstí nebo Petřínskou rozhlednu. Pod dohled si nás vzaly Mgr. Švarzbergerová, Mgr. Nejezchlebová a paní Saňková. Sraz byl v 6:10 na hlavním nádraží v Brně, odkud nám za půl hodiny odjížděl vlak do Prahy. V šest třicet pět jsme počali nastupovat do vlaku, a že měla paní učitelka Švarzbergerová koupené místenky, tak jen otevírala kupéčka a vyhazovala z nich lidi jednoho po druhém… Když jsme viděli, jak ukázkově se s nimi vypořádala, tak nás napadlo, že bychom mohli být dnes hodní, ale za pět minut už na to nikdo ani nepomyslel. V 6:40 se s námi rozjel vlak ku Praze. Cesta probíhala vcelku hladce až na pár výjimek, proto se přesuneme do Prahy, kam jsme v devět hodin a dvacet minut dorazili. Na nádraží jsme přestoupili na metro a vydali se na zastávku Karlovo náměstí, kde jsme opustili podzemí a dali si krátkou přestávku s rozchodem. Když jsme se nasvačili, tak jsme vyrazili k první památce, a to k Národnímu památníku hrdinů heydrichiády, kde jsme se logicky dověděli více o atentátu na Heydricha. Po prohlídce a přednášce jsme vyrazili směrem k „lanovce“ na Petřín, což ovšem vůbec není lanovka, a když už ji tak budeme brát, tak je nehorázně dlouhá – celých 510 metrů! Po dosažení vršku kopečku jsme šli do zrcadlového bludiště, kde je pět zrcadel a kde se může ztratit jenom kretén. Kdo vybloudil z bludiště, mohl jít na Petřínskou rozhlednu, jenže když jsme si představili počet schodů, tak tam nakonec nešel skoro nikdo. Odpočatí jsme tedy po chvíli vstali a šli k Pražskému hradu, od kterého jsme se vydali na Staroměstské náměstí, kde byl půlhodinový rozchod, při kterém téměř všichni navštívili KFC. Odtud jsme se vydali na prohlídku a přednášku do Petschkova paláce, kde jsme s jistým plukovníkem besedovali o tom, že tam bylo sídlo gestapa a že tam nacisté mučili a vyslýchali naše lidi. Po této památce jsme se vydali zpět na hlavní nádraží, ze kterého nám v 18:40 odjížděl vlak zpátky do našeho milovaného Brna. Před zpáteční cestou nás opustila Mgr. Švarzbergerová. Ne, nebojte se, nic se jí nepřihodilo, jen zůstala v Praze. Když jsme dorazili do Brna, rozloučili jsme se se zbylým dozorem a vydali se na cestu do svých domovů. JAKUB VESELÝ (kvarta)
Za duchovnem do Trenčína Již dlouho je v naší škole známo, že v létě se plánuje uskutečnění pobytu (nebo spíše tábora) ve slovenském městě Trenčín. Moc jsme toho dopředu ovšem nevěděli. Jen tolik, že by zájemci během pobytu jednak poznávali Trenčín a zdejší lidi, jednak také pomáhali s pracemi pro obnovení trenčínského kláštera, který je významnou památkou a poutním místem. Akci pořádá sdružení Beňadik. Proto k nám přijela ve středu 16. května návštěva právě z Trenčína, která nám pověděla více. Slovenští přátelé nás blíže informovali o práci, která nás čeká a která se bude týkat hlavně výstavby křížové cesty a také naučné stezky. Dále jsme se dozvěděli, že mimo to jsou zde rozsáhlé možnosti sportovního a kulturního vyžití (například splavování řeky Váhu nebo pozorování hvězd), a hlavně duchovního rozvoje každého z nás. Pobyt proběhne od 10. do 16. července. Ubytování i strava budou zajištěny sdružením Beňadik. MICHAL ODLOŽILÍK (septima) - 14 -
ZA VOLANTEM (9): Jako Fantomas
Představte si mít vozidlo, ve kterém byste měli absolutní svobodu. Neomezenou rozsahem silniční sítě. Vozidlo, ve kterém byste nemuseli čekat v zácpě nebo dělat dlouhé objížďky. Vůz, v němž byste mohli cestovat přímočaře, vzdušnou čarou, kdykoli chcete. Největší porci této svobody asi zajistí letadlo. Ovšem s ním nemůžete jinam než na letiště, odtud se pak musíte dopravit jinak, třeba taxíkem. Stroj, který by tohle vyřešil, může být jen jeden. Kříženec auta s letadlem. Určitě vás napadne Fantomasův Citroën DS, který se kdykoliv mohl změnit v letadlo, a padouch tak mohl pohodlně frnknout. Bohužel kromě Fantomase nikdo nikdy takové vozidlo nevlastnil, to se ale možná brzy změní. Myšlenka udělat auto, co létá, konstruktéry napadla už dávno. Objevila se spousta ambiciózních projektů snažících se výrobu něčeho takového zvládnout. Bohužel se žádný z nich nedostal dál než ke konceptu a nakonec všechny skončily bez úspěchu. O vozidlo, co bude smět létat a zároveň jezdit po silnicích, se nyní pokouší Anna a Carl Dietrichovi z Německa. A vypadá to docela nadějně. Šli na to totiž fikaně. Nevyrobili auto, co létá, ale letadlo, co může jezdit po silnicích. Jejich „carplane“ se nazývá Transition (v překladu z angličtiny: Proměna). Co se týče vzhledu, vypadá Transition věru podivně. Teda, když zrovna jede po silnici. V silniční formě vypadá jako kabina malého letadla na kolech ze skútru (která opravdu ze skútru jsou), se složenými křídly na bocích a s dvojitým ocasem a vrtulí vzadu. Nutno podotknout, že stroj je docela dlouhý a jezdit s ním po městě musí být šílené. A co dělat, když chcete letět? Stačí najít půl kilometru dlouhý zpevněný úsek a stisknout kouzelné tlačítko. Za minutu se po vašich bocích rozvinou křídla a můžete směle vyrazit do oblak. O pohon se stará čtyřválcový boxer od Rotaxu. Má objem 1,4 litru a výkon 74 kW. Což nejsou zrovna kdovíjaké hodnoty. Strčil by to do kapsy kdejaký VW Golf. Výhodou Transitionu je však jeho nízká hmotnost. Váží jen 440 kg, to však s sebou nese tu nepříjemnost, že v interiéru můžete na nějaké pohodlí zapomenout. Vrcholem výbavy je airbag řidiče (který je beztak už povinný). Další zvláštností interiéru je, že i když původně zde měl být knikl, je tu volant. Kvůli americkým předpisům, které provoz silničního vozidla s kniplem nedovolují. Co se týče dynamiky, po zemi se vyšplháte až na 112 km/h, ve vzduchu to můžete rozvalit až na 180 km za hodinu. Spotřeba je docela nízká, na silnici 7 a ve vzduchu 13 litrů. A co tahle srandička stojí? V přepočtu 5,2 milionu korun. Což je sice dost, ale už se našli vážní zájemci, kterým se toto svobodomyslné vozítko moc zalíbilo. MICHAL ODLOŽILÍK (septima) - 15 -
Mozart! aneb Čurda von Trča
Poté, co jsem navštívila muzikálové představení „Mozart!“ (Městské divadlo Brno), jsem usoudila, že je velice těžké popisovat něco, co se prostě musí vidět. „Mozart!“ byl naprosto skvělý! Rockový muzikál Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye „Mozart!“ je jedním z nejnáročnějších a nejkošatějších muzikálů dneška. V MdB si s ním ale poradili, a to úžasným způsobem. Každý by očekával, že tento kus bude „kopírovat“ verzi Shafferovy hry Amadeus (zfilmována Milošem Formanem). Není tomu tak. „Mozart!“ líčí nejen život samotného Amadea, ale také jeho otce a sestry. Mozart je zde líčen jako člověk, který touží po svobodě, cítí se výjimečný, ze všeho má legraci a stará se jen o to, aby si užíval života. Naproti němu se ve hře pohybuje malý Amadeé – zázračný chlapec, který musel hrát. Ten neustále pronásleduje dospělého Mozarta a svým psaním ho pomalu ničí. Ve hře je patrná neustálá konfrontace Mozartovy touhy po vlastním životě na straně jedné a jeho talentu na straně druhé. Velice se mi líbila výstavba scény. Velké červené plochy se roztahují do stran i vertikálně, tvoří sérii „kukátek“, kterými vnikáme dovnitř jeviště. Velice zdařile atmosféru vykreslují kostýmy – rokoková móda, doplněná o vkusně zdobené paruky. Do kontrastu s nimi je postaven kostým Mozarta – rebela, který se skládá z potrhaných kalhot, nátělníku a kožené bundy. Celý zjev podtrhují dredy, tetování a spousta náramků. Podle mě je to skvělý nápad – poukazuje na Mozartovu jedinečnost. Mozarta řadím do skupiny takových postav, které člověk nechce vidět umřít – je příliš kouzelný a plný života. Je vtipný, chvíli neposedí, je pobuřující, někdy vulgární, lehkomyslný… Nenajdu ani dostatečné výrazy. Toto představení mě uchvátilo, rozhodně ho chci vidět znovu. Hudba, příběh, herecké výkony, efekty… To všechno je skvělé a rozhodně si „Mozart!“ zaslouží (jak se také často stává) ovace vstoje. MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (septima)
Přijďte se pobavit!
6 .6. Ignis Brunensis 2012 - Brněnská přehrada 8. 6. Ignis Brunensis 2012 finále – Brno, Špilberk 8. 6. Letní havajská noc – Blučina, koupaliště 8.-10. 6. Barnabášské hody - Těšany 10. 6. Koncert Billy Talent – Praha, Lucerna 15. 6. Paul Van Dyk – Brno, Boby centrum 15.-17. 6. Slavnosti města Pohořelice a okolí 16.-18. 6. Kobylské krojované hody - Kobylí 23.-24. 6. Intercanis (mezinárodní výstava psů) – Brno, Výstaviště VÁCLAV VRBAS (septima)
Na koho se usmálo štěstí
Ze tří správných řešení tajenek naší dubnové křížovky (1. DAPHNE DU MAURIER, 2. VLÁDNI, BRITÁNIE!) jsme jako výherkyni vylosovali MARKÉTU KOTLÁNOVOU ze sekundy. Dostane od nás malou pozornost v anglickém jazyce. Blahopřejeme! REDAKCE inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Klára Galová. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč. - 16 -
