Číslo 2
Říjen 2013
Ročník IX
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
tak se nám pěkně a rychle přehoupl víkend spojený se státním svátkem a podzimními prázdninami, a vzhledem k tomu, že příští významný den (17. listopad) připadá na neděli, počkáme si na další mimovíkendové volno až do Vánoc. Ale zato bude stát za to! Dá to v součtu celých šestnáct dní... Jsme tedy na začátku téměř dvouměsíčního čekání a my vám k jeho zpestření přinášíme nové číslo Intelektu. Je opět dvacetistránkové - a to je především zásluha našich externích spolupracovníků (u některých už si můžeme dovolit použít i přívlastek „stálých“). My tři oktaváni i s vedoucím v semináři z češtiny bychom to sami asi těžko zvládli. Mnohem důležitější a cennější ovšem pro nás je, že v tomto vydání jsou - až na jednu výjimku - zastoupeny všechny třídy našeho domovského ústavu. Některé více, některé méně. Nevyhlášené prvenství v tomto směru patří bezpochyby kvartě, ale máme radost i z toho, že si cestičku do Intelektu začínají prošlapávat už také naši nejmladší spolužáci, tedy primáni. Snažíme se, aby ruku v ruce s pestrostí autorskou šla i pestrost obsahová. Ale to už musíte posoudit vy sami, totiž naši čtenáři. Tak do toho! VAŠE REDAKCE
Devět sekundánů se svou třídní učitelkou Mgr. Vendulou Provazníkovou na snímku z pátku 11. října v Brně. O jejich návštěvě v Moravském zemském muzeu si můžete přečíst na straně 20. -1-
Rébusy a vtipy Vtipy Lidová moudra - Když jsem byl malý, byl jsem namyšlený... Ale teď už nemám chybu. - Na pracovišti jsem bohem. Každý ví, že existuji, ale ještě mě nikdo neviděl. - Nikdy neříkejte, že se něco nedá, protože se vždy najde iniciativní blbec, který neví, že se to nedá, a udělá to! Z INTERNETU Autor: VLADIMÍR RENČÍN - Nejlepší na plešaté hlavě je, že cítíš sněhové vločky. - Dlouho jsme se té anekdotě pana šéfa smáli, než jsme pochopili, že jde o pracovní úkol. - Co uděláš, když zákonem chráněné zvíře žere zákonem chráněnou rostlinu? - Vykouřená cigareta zkracuje život o 2 minuty, vypitá láhev rumu o 4 minuty a pracovní den o 8 hodin. - Co z toho, že zítra bude lépe, jestliže vždy, když se ráno probudím, je dnes.
Rébusy Řešení z minulého čísla: - Nejbezpečnější pro vraha je místnost třetí. Lvi tři roky nejedli, a proto jsou dávno po smrti. - Starý vesničan nejprve naloží a převeze kozu, pak se vrátí pro vlka a při vysazování na druhém břehu si vezme kozu zase do člunu a vrátí ji na původní břeh. Tam ji vysadí, naloží zelí, aby ho koza nesnědla, a odveze ho k vlkovi na druhý břeh. Pak už se jen vrátí pro kozu. A hurá domů za babkou! Nové zadání: Dosaďte za otazníky. 1 1 1 2 1 1 2 1 1 1 1 1 2 2 1 3 1 2 2 1 1 ? ? ? ? ? ? ? ? VERONIKA BENEŠOVÁ (oktáva) -2-
Poděkování, jež na adresu naší školy poslala Liga proti rakovině, patří všem, kdož letos na jaře jakoukoli částkou přispěli k celkovému výnosu sbírky, a zvlášť paní učitelce Mgr. Heleně Markové a žákyním a žákům septimy, kteří se na organizaci dne proti rakovině v květnu podíleli.
Exkurze do vesmíru V pondělí 30. září 2013 jsme se nemohli dočkat konce tělocviku. A proč? Protože jsme hned po těláku vyráželi do vesmíru. Přesněji řečeno do hvězdárny a planetária v Brně. V suterénu hvězdárny probíhá výstava „Sluneční soustava“ a právě tam mířily naše kroky. Po odborné a zajímavé přednášce o sluneční soustavě jsme si mohli vyzkoušet několik experimentů, a to: - vodní tornádo, to bylo nejzajímavější, na tento pokus si každý z nás rád vystál dlouhou frontu; - váhu, na které jsme si přečetli, kolik bychom vážili na různých vesmírných tělesech; - Foucaultovo kyvadlo, které máme i ve škole a další... Hodně nás také zaujala prohlídka meteoritů a vesmírných zkamenělin. Na jeden meteorit jsme si mohli dokonce i sáhnout! Protože máme v primě mnoho nadšenců pro vesmír, cítili jsme se mezi hvězdami jako doma. BOHDAN CHRASTIL (prima) - 3-
Nová učitelka Aj a Ov/Zsv Mgr. Zuzana Mezulianíková pro Intelekt: O prázdninách už s aktovkou nechodím
* Dobrý den, paní učitelko, jste na naší škole nová, takže bychom se pro začátek chtěly zeptat, jak se vám na naší škole líbí? „Dobrý den, děkuji za váš zájem se mnou udělat rozhovor do školního časopisu. Ano, na Gymnáziu Židlochovice se mi prozatím moc líbí. Dovolila bych si říci, že jde o kvalitní školu s příjemným učitelským sborem a prima žáky. Po třech letech mateřské dovolené jsem vklouzla opět do víru školních příprav a mimoškolních aktivit.“ * Ve které z našich tříd se vám učí nejlépe? „Učí se mi dobře ve všech třídách. Nicméně, rozdíl mezi výukou angličtiny a občanské výchovy, popřípadě ZSV, je obrovský. Doposud jsem převážně učila cizí jazyk, tudíž samotná výuka občanské výchovy ve třídách s plným počtem žáků je jiná, náročnější. Mrzí mě, že pro nedostatek času nemohu učit v hodinách OV/ZSV více interaktivně, zařadit do hodin více her apod.“ * Kdy a za jakých okolností jste se rozhodla dát se na kariéru učitelky? „V roce1998 jsem poprvé vycestovala do zahraničí. Mou první volbou byla Velká Británie. Tam jsem pracovala jako au-pair a zároveň studovala jazyk. Následoval pobyt v Belgii, kde jsem se rozhodla, že zúročím své jazykové a společenskovědní znalosti, a po návratu jsem se pustila do studia angličtiny, francouzštiny a občanské výchovy na Pedagogické fakultě MU v Brně.“ * Co vás přivedlo k občanské výchově? „Občanská výchova i Základy společenských věd jsou velice obsáhlým oborem, psychologií počínaje, přes ekonomiku, sociologii, religionistiku a filozofií konče. Možná právě zájem o jednotlivé vědy mě přivedl na myšlenku studovat je všechny. Dnes jsem tomu ráda.“ * Jaké bylo Vaše vysněné povolání? „Asi učitelka.“ * Patřila jste mezi pilné studenty, nebo jste se nerada učila ve škole? „Do školy jsem chodila vždy ráda. Pamatuji se, že již během letních prázdnin jsem nosila aktovku a hrála si na školu. To se samozřejmě s přibývajícím věkem změnilo, ale můj vztah k učení zůstal vždy kladný.“ * Co říkáte na současnou politickou situaci? „Musím přiznat, že jsem ze současné politické situace docela rozmrzelá a chápu, že toto rozladění převládá i u většiny našeho obyvatelstva. Ráda bych použila slova T. G. Masaryka, který už ve 30. létech 20. století mluvil o demokracii bez demokratů. Aby demokracie fungovala, je třeba ji postavit na morálních základech, a pokud ty ve společnosti chybí, tak žijeme v demokracii bez demokratů.“ * Co ráda děláte ve volném čase? „Miluji jízdu na kole a jsem také členem NSM klubu. Jedná se o klub historických kol. Zároveň holduji vycházkám do přírody, lyžování a plavání. Bohužel, s přibývajícími povinnostmi mi nezbývá tolik času na čtení knih a hru na kytaru.“ * Odkud pocházíte? Co se vám na tom místě nejvíc líbí? „Pocházím z Břeclavi, která je vstupní branou do Lednicko-valtického areálu, a protože jsem, jak jsem již zmínila, velkým fandou cyklistiky, tak nejvíce oceňuji snadný přístup na cyklostezky. Jinak mi imponuje i krásné okolí a historie, která na vás dýchá z každého koutu LVA.“ * Máte nějaké zvíře? „Ano i ne. Mám korelu, Kryštofa, který již ale pátým rokem bydlí u babičky v Uher-4-
ském Hradišti, kde se mu, myslím, moc líbí.“ * Chodíte ráda s rodinou na vycházky do přírody nebo na výlety? „Ano, od svých deseti let jsem skautkou tělem i duší. Bez výletů do přírody si neumím představit svůj volný čas.“ * Vaříte ráda? „I když to tak nevypadá, jsem velkým fandou vaření. Ráda experimentuji a zkouším nové recepty. Ráda také peču vánoční cukroví, vařím domácí marmelády a zavařuji.“ * Kam ráda jezdíte na dovolenou? „Mým velkým koníčkem je také cestování, takže pokud to jde a čas i peníze dovolí, vyrážíme s rodinou na různá místa. V posledních třech letech to byla převážně místa v České republice, protože dcera byla a je stále malá. Nicméně v budoucnosti bych se ráda vydala do vzdálenějších a v jistém smyslu i exotičtějších zemí.“ * Čemu dáváte přednost? Autu, nebo kolu? - „Kolu, ale do práce dojíždím bohužel autem.“ * Dům, nebo byt? - „Dům s velkou zahradou.“ * Léto, nebo zima? - „Obojí, v létě mám ráda vůni teplých večerů a jízdu na kole. V zimě zase ráda lyžuji a běžkuji, stavím sněhuláka s dcerou a taky sáňkuji.“ * Hory, nebo moře? - „Opět obojí, je těžké si vybrat. Neumím si představit zimu ani léto bez hor a moře je úžasná věc, když chce člověk jen tak vypnout a relaxovat.“ Děkujeme za rozhovor. VERONIKA BENEŠOVÁ, TEREZA PAVKOVÁ (oktáva)
Eurochestries 2013
O prázdninách v první polovině srpna jsem se jako člen smyčcové sekce orchestru Mladí brněnští symfonikové (MBS) zúčastnil 12denního mezinárodního festivalu Eurochestries 2013, který se konal v departementu Charente-Maritime na jihozápadě Francie. Mimo nás, jakožto instrumentálního orchestru z ČR, zde byli například Španělé a quebečtí Kanaďané s podobným uskupením, vokální orchestr z Ukrajiny nebo balalajkový orchestr z Ruska (dohromady osm souborů z různých zemí světa). Během těch dvanácti dní jsme absolvovali celkem osm koncertů v okolí místa našeho pobytu (město Pons). Měli jsme pět koncertů s předem připraveným vlastním programem, zatímco náplň tří dalších vystoupení se secvičovala na místě. Hned druhý den po našem příjezdu byla všechny uskupení až na balalajky rozdělena do dvou skupin, z nichž každá musela během týdne nazkoušet skladby na poslední tři koncerty. Já jsem ve skupině B nacvičoval např. úvodní melodii Star Wars, úryvek z Fantoma opery nebo filmovou hudbu od Ennia Morriconeho (byly to Gabrielův hoboj a Maria). I kvůli tomu byl program našeho pobytu velmi náročný. Z míst, kde jsme koncertovali, jsme se vraceli většinou hodinu po půlnoci, nácviky společných orchestrů začínaly běžně po snídani v 8:30 a po obědě už se odjíždělo na místo koncertu, kde bylo třeba absolvovat akustické zkoušky. Kromě toho jsme měli uprostřed pobytu jednodenní výlet, při němž jsme navštívili místní výrobnu koňaku, a zhlédli tradiční výrobní postupy tohoto nápoje. Součástí výletu bylo také relaxační odpoledne v akvaparku. Na zpáteční cestě domů do ČR jsme měli celodenní zastávku v centru Paříže. Celkově to byl příjemně strávený kus prázdnin, ač byl místy velmi náročný. MAREK OTÝPKA (sexta) -5-
Za hrdiny včerejška a dneška
Po pár hodinách v autobuse, kdy jsme museli objíždět kolony na D1, jsme dojeli do Prahy. Následovalo několik instrukcí a pak se všichni začali drát z autobusu směr památník heydrichiády. Tam nás posadili do jedné z místností a spustili promítání doprovodného filmu. Až na některé jedince jsme film viděli celý a dokázali jsme si představit, jak to tady před druhou světovou válkou vypadalo. Do místnosti za námi přišla průvodkyně a začala nám k tomu ještě něco povídat. Poté jsme se šli podívat přímo do krypty, kde se naši parašutisté bránili do posledního muže. Pro nezasvěcené: byla to malá ponurá místnost pod kostelem, kde se ukládaly rakve s mrtvými těly. Když jsme tam sestoupili, tak dole žádné rakve nebyly, ale zato několik bust hrdinů atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942. Po sklíčené prohlídce krypty se vydáváme do kostela samotného, kde naši vojáci měli svůj úkryt. Průvodkyně nám konkrétně ukazuje určitá místa, významná pro tehdejší přežití atentátníků. Před kostelem jsme si ještě prohlédli památník obětem heydrichiády a exkurze v tomto objektu byla ukončena. Jako by se spolužákům vlila do žil nová energie, když zaslechnou slovo „jídlo“... Všichni netrpělivě přešlapují, když dostávají rady před rozchodem, a jakmile zaznamenáváme odevzdaný tón hlasu „tak už běžte“, rozutečeme se do všech stran. Nedočkavě vyhlížíme příjezd našeho autobusu. Někteří po jídle, jiní se ještě snaží narychlo do sebe nasoukat posledních pár soust svého oběda. Chystáme se na rychlou akci, jak nám zdůrazňují paní učitelky. A když autobus přijede, opravdu nástup zvládáme spořádaně a v rekordním čase. Před letištěm si ještě pár minut počkáme, a tak se naskytne možnost pořídit skupinové foto, všichni jsme z toho opravdu odvázaní! Uvnitř na nás čeká naše paní průvodkyně, která si nás hned po příchodu okroužkuje náramky. Hromadně se na poslední chvíli snažíme dostat na záchod, ale kapacita je bohužel příliš omezená… Prohlídku letiště započneme nasáčkovaní u zmenšeného modelu a předem připraveného videa, kde se nám dostane přednášky z historie, zeměpisu, ale i architektury. A následně se vydáváme ke kontrole. Paní průvodkyně nás všechny ujišťuje, že za pár okamžiků budeme na druhé straně a přidává několik instrukcí ohledně našich osobních věcí. Pánskou menšinu naší skupiny necháme čekat a samy vyrážíme vstříc letištní kontrole. Rychle se tady zbavíme těch několika zbytečností, které vkládáme do bedýnky a posíláme k přezkoumání. Procházíme rámem, naštěstí na první pokus. Přebereme zpět své věci a s pobaveným úšklebkem se díváme na ty, kteří nemají takové štěstí jako my. S každým dalším zapípáním se křeníme víc a víc. Když je nás křenících se až příliš, posílají nás do čekací místnosti.
-6-
Zanecháme tedy nešťastníky bez bot opětovně procházet rámem a samy se uvelebíme v malé čekárně pro vyšší třídu. Okamžitě nás okouzlí pohodlná sedadla. No a samozřejmě i výhled na letiště. Po ne zas tak dlouhé době se vydáváme k autobusu, který se stane naším spolehlivým dopravním prostředkem pro jízdu mezi letadly. Projíždíme okolo hangárů a starého terminálu. Paní průvodkyně nás detailně seznámí s obsahem každého hangáru, tedy letadly (a jejich majiteli). Také se nám dostává upozornění, že žádný z těchto monstrózních hangárů nestojí na podpěrných sloupech. Popojíždíme o kousek dál a po levoboku vidíme vzlétat malé soukromé letadýlko a po pravoboku míjíme několik dočasně odstavených letadel. Objedeme velký hangár a za ním zastavujeme a vystupujeme. V hangáru se nám naskýtá možnost vidět skořápku letadla bez vnitřností, jak se rozhodujeme souhrnně nazývat vybavení letadel, a vnitřnosti bez letadel. Po projití celého hangáru se vracíme zpět do autobusu, ze kterého se až do konce prohlídky nedostaneme. Projíždíme kolem nástupních nohavic a letadel. Pozorujeme tahače, až groteskně malé oproti letadlům, která přetahují po letišti. Vydáváme se na lov přistání a vzletů letadel. Každou chvíli pronásledujeme jinou zajímavost, kterou nám naše paní průvodkyně chce ukázat. Ke konci ještě uděláme okružní jízdu a zastavíme před parkujícím letadlem. A pak už se nás paní průvodkyně nadobro zbavuje. Cesta zpět je určitě mnohem tišší a klidnější. Skoro usínáme. Vracíme se zpět s vědomím, že i Česko má své vlastní hrdiny. Ať už hrdiny heydrichiády, anebo ty, kteří se den co den proplétají mezi letadly a kteří se s maximálním vypětím sil starají o bezpečí cestujících. Jednoznačně můžeme za všechny zúčastněné poděkovat paním učitelkám Stravové, Švarzbergerové a Žampachové a poblahopřát jim k tomu, že si i po naší pražské exkurzi udržely zdravý rozum. TEREZA SINGEROVÁ, MICHAELA ŠEDOVÁ (kvarta)
Nezapomenutelné zážitky z letiště
Dne 10. října 2013 se uskutečnil výlet kvarty a zájemců ze septimy a oktávy do Prahy. Jako každý rok, i letos navštívila kvarta Národní památník hrdinů heydrichiády. Ostatní mezitím měli rozchod a mohli si užít dopoledne v centru Prahy. Hodinu po poledni jsme se zase všichni sešli u autobusu a jeli na největší letiště naší republiky – na Letiště Václava Havla v Ruzyni. Navštívili jsme terminál 3, kde jsme mohli proniknout do tajů původního letiště, uvedeného do provozu 5. 4. 1937. Zjistili jsme, že tento terminál obsluhuje osobní a charterové lety. Po bezpečnostní kontrole, která zjišťovala, zda nemáme s sebou nic ostrého, jsme nasedli do exkurzního autobusu, který s námi jezdil po letišti. Nejvíce asi všechny pobavilo auto Follow me, které navádělo letadla k místu, kde měla parkovala. Bylo celkem komické vidět malé blikající auto jedoucí před obrovským letadlem. Nejzajímavějším okamžikem byla možnost vidět přílet a odlet letadla zblízka, když nám autobus zastavil kousek před ranvejí, abychom na letadla dobře viděli. Bylo to ohromující. Všichni se namáčkli na skla autobusu a sledovali, jak se obrovské kolosy postupně přibližovaly nebo vzdalovaly od letiště. Při každém příletu nebo odletu se jen v autobuse ozývaly nadšené výkřiky a bylo vidět blýskající se foťáky. Myslím, že pro všechny to byla určitě zajímavá zkušenost. Jsem ráda, že jsem tuto exkurzi absolvovala a mohla tak nahlédnout do perfektně organizovaného chodu letiště. VERONIKA ŠVECOVÁ (septima) -7-
Romeo a Julie „Už s chmurným mírem vzchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinen, a ztrestat provinilé ještě zbývá. Však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova.“ (William Shakespeare) Dne 8. září jsme s třídou tercií, třídní paní učitelkou Zemenovou a paní učitelkou Pazderskou navštívili v Brně večerní představení Romeo a Julie od Williama Shakespeara. Když náš autobus kolem půl šesté dorazil k Mahenovu divadlu, byli jsme všichni včetně mě plni očekávání, zdali se nám představení, které nám navrhla naše třídní, bude líbit a nebudeme-li se při něm nudit. Poté, co si všichni odložili kabáty, saka a mikiny do šatny, vydali jsme se s naší chlapeckou partou na dobrodružnou výpravu po divadle. Samozřejmě se neobešla bez obvyklé výměny názorů. „Musíme jít sem!“ „Ne! Já jdu teda tudy!“ „Jděte si, kudy chcete! Já půjdu sem.“ Nakonec jsme se všichni sešli u stejných dveří, které vedly do II. pořadí. Jelikož bylo ten den představení úplně vyprodáno, začala „rvačka“ o sedadla. Nakonec každý seděl, jak chtěl, a dlouho očekávané vystoupení, na které jsme měli výhled z nejvyšší řady v divadle, mohlo začít. Na úplném začátku se sešli zástupci rodu Monteků, což byl rod Romeův, a příslušníci rodu Kapuletů, Juliina rodu. Montekové ohlásili velké představení, které se za malou chvíli mělo odehrát, a požádali obecenstvo, aby vypnulo mobilní telefony. Po nich nastoupili Kapuletové, kteří s povýšeným tónem v hlase přesně zopakovali slova Monteků, a divadelní hra tedy mohla začít. Scéna byla naprosto jednoduchá, ale zato velice působivá. Její vzhled se měnil do různých podob, například do jednoduchého Juliina pokoje, lustry ozářeného maškarního plesu, poklidné italské ulice nebo hrobky, kde celé představení vrcholí. Zkráceně děj popisuje lásku dvou mladých milenců, kterým však nepřeje jejich původ a jméno, se kterým se narodili. Jelikož rodiny těchto dvou zamilovaných spolu soupeřily mnoho let, byl nucen Romeo v jedné z pouličních bitek ochránit život svůj a svých přátel a zabít svého soka Tybalta, jenž byl synovcem paní Kapuletové. Julie poznala, že Romeo byl k tomuto činu donucen, avšak to nic nezměnilo na tom, že za trest byl vyhoštěn ze svého města. Romeo a Julie byli natolik spoutáni láskou, že si řekli své ano a uzavřeli spolu tajný sňatek. Na konci příběh tragicky vyvrcholí smrtí obou novomanželů, která ovšem dopomohla k ukončení rozporů mezi oběma rodinami. Představení doprovázelo mnoho moderních prvků, např. moderní hudba, ale zároveň byli herci po většinu svých rolí oblečeni v nažehlených, tradičních šatech. Toto divadelní představení doporučuji všem, kteří již příběh o vzájemné lásce a velké tragédii četli, či se k tomu teprve chystají, nebo si jen chtějí obohatit život kulturním zážitkem. FRANTIŠEK SOUDEK (tercie) -8-
Město (a gympl) městu V neděli 20. října v podvečer se v divadelním sále židlochovické sokolovny uskutečnil závěrečný koncert v rámci oslav 140. výročí povýšení Židlochovic na město. Akce nesla symbolický název Město městu a program mu dal plně za pravdu. Každý z vystupujících jednotlivců či souborů měl nějakou vazbu na Židlochovice. Já sám jsem šel do sokolovny s jednoznačným cílem. Chtěl jsem zmapovat, jak výrazná je naše gymnaziální stopa v koncertních číslech. A byl jsem mile překvapen, neboť naši bývalí či současní studenti se podíleli na více než polovině vystoupení. Bylo jich tolik, že je nad moje síly je všechny vyjmenovat. Bezpochyby nejzaměstnanější osobou během celého dvouapůlhodinového maratonu byla Kristýna Čermáková (abs. 2010), která zajišťovala ozvučení (a navíc si stihla i zazpívat s Pasqilem). Maně jsem si připomněl její zvukařské začátky. Bylo to před několika lety o prázdninách, když jsem navštívil jeden prázdninový open-air koncert brněnské filharmonie na Špilberku. Byla to tenkrát Kristýnina premiéra - a k tomu dost nečekaná, protože za kohosi operativně zaskakovala - a byla při ní patřičně nervózní. Ale vyšlo jí to tehdy na kopci i nyní v nížině! Samostatný odstavec si zaslouží také Tatiana Lvovská z kvarty. Táňa by snad za svůj přínos k letošním oslavám svého města měla dostat metál! Co si jen pamatuji, tak recitovala v dubnu na zámku básně Ivana Remundy, o měsíc později v kostele žalmy Jiřího Strejce, v září působila jako průvodkyně při „otevřených dveřích“ na zámku a teď patřila k nejsvětlejším zjevům celého koncertu. Její show měla dvě rozdílné části: nejprve sama zapěla s vlastním pianovým doprovodem, pak vzala do ruky kytaru a zpívala s širším doprovodem, v němž zazněl i klarinet mé kolegyně Karolíny Otýpkové. Díky Táně jsem se letos na oslavách městského jubilea tak trochu přiživil i já, neboť jsem s ní první dvě recitační vystoupení nacvičoval. O dalších současných žácích už jen ve zkratce. Úplně prvním účinkujícím celého koncertu byl kvintán Marek Zmrzlý se svým akordeonem, zatímco Michael Böhm z oktávy vystoupil ve druhé půlce programu jako člen dechového kvarteta, a to člen s hlasem nejhlubším, protože jeho nástrojem je tuba. V sestavě koncertního sboru Skřivánku jsem zahlédl několik děvčat z tercie, kvarty a kvinty, ale ještě více mě udivilo, když se úlohy sbormistra při jejich vystoupení ujal Štěpán Policer z Brna, ještě před pár lety můj kolega na gymnáziu. Bože, jaký ten chlap má akční rádius! Kromě toho, že učí hudebku na střední škole, má totiž v Brně „pod palcem“ ještě dva další sbory... A co naši bývalí? Ve vokální skupině Pasqil tvoří absolventky gymnázia (hlavně z let 2004 a 2005) tři čtvrtiny kádru. Na cajon (zvláštní bubínek) jim v sokolovně sekundoval David Kopeček, jenž prošel naší školou nejen jako žák (abs. 2002), ale dokonce v ní i nějaký čas učil tělocvik. Osobně jsem Pasqil slyšel už několikrát a tvrdím, že jeho Chattanooga Choo Choo je vždycky vrcholnou pastvou pro uši i pro oči. A kdo nám zbývá? Last but not least - Vítek Kornhäuser (abs. 2006). O tom, že je stálým členem ochotnického souboru židlochovického Sokola, vím moc dobře z plakátů k představením (a je jen moje vina, že jsem ho na prknech, která znamenají svět, ještě neviděl), ale jak suverénně si počíná s mikrofonem v ruce coby zpěvák, to bylo pro mne jedno z největších překvapení celého programu. Slavnostní pořad byl zakončen hromadným zpěvem (připojil jsem se i já a náš školník Jaroslav Pukl, který seděl celou dobu vedle mne) české lidovky Ach, synku, synku, oblíbené to písně T. G. Masaryka, který v našem městě tak rád pobýval... Mgr. ANTONÍN TOVÁREK -9-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Deník blázna TEREZA SINGEROVÁ (kvarta) Uchopím pero a začnu psát.. Úvod Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl napsat deník. Stejně nemám co na práci. Ty neustálé připomínky andělů mě už vážně nudí. Jediné světlé stránky života na téhle louce byli pocestní. Jednou si vám takhle projde okolo hobití rodinka a ptá se, kde je nejlepší místo pro piknik. Podruhé si vás všimne malá lidská holčička a zasype vás svými nekončícími otázkami. Ptá se: „Kde jste se tu vzal? Máte děti? To jste celý svůj život proseděl tady na lavičce? A... nejste to náhodou vy, ten hodný stařík, co plní za buchtu či koláč nějaké to přání?“ Popravdě si už nevzpomínám, jak jsem jí tenkrát odpověděl, ale ještě dnes vidím ten zástup tvorů, který den poté přišel s ranci nacpanými k prasknutí. Zázračně jsem plnil přání a oni, zanechavše dobroty u mě, odcházeli s úsměvem. Občas přiletěl anděl a pár koláčů mi sebral. To mi pilo krev! Jsem snad tlustý? Mám snad nárok na pár preclíků! Nakonec pocestní zapomněli na staříka. Jediná moje činnost byla pozorování brouků. Krok. Hledání. Zvuk. Množení. Starost. Záškub. Smrt. Jak jednoduchý život! - Tím končím úvod a dostáváme se k první kapitole.. ... „Pane Ewrdstone, je čas na vaši pravidelnou vycházku.“
Noční návštěva
ANITA HOFMANNOVÁ (kvarta) Přes hlavu jsem si přetáhl tlustou mikinu a zachvěl se zimou. Neubránil jsem se táhlému zívnutí a za zvuku šoupání papučí po podlaze jsem se pomalým tempem došoural až ke kuchyňské lince. Pohladil jsem svůj milovaný kávovar, a nemít sám sebe za psychopata, možná bych ho i políbil. Bezmyšlenkovitě jsem navolil více kávy než obvykle. A pořádně horkou. S cukrem. A našlehaným mlékem. Mňam. Ozvalo se tiché pípnutí a přístroj se rozvrčel. Opřel jsem se o pracovní desku a na chvíli zavřel oči. Nebudu spát, slibuji, vážně ne. Jen si ještě odpočnout. Když ta postel byla tak měkká… Další pípnutí. Otevřu oči. Vyjeknu. S drzým úšklebkem a suverénním výrazem na mě kouká klučina, naprosto lhostejně opřený o zeď, pozoruje mě. „Co tady chceš?“ osočím ho hned, co se vzpamatuji z prvotního šoku. Vytáhnu fialový hrnek a vypnu kávovar. „Přišel jsem za tebou,“ odlepí se od zdi, vezme mi kávu a usrkne si. Zle se na něj podívám a vytrhnu mu můj ranní nápoj z dlaní. Skoro se poliju. „Vidím. A co tady chceš?“ zopakuji otázku a vracím se do pracovny. „Přinesl jsem ti noviny.“ Podívám se na stůl. Žádné tam nejsou. „Lháři.“ Pokrčí rameny a jde za mnou. - 12 -
„Myslel jsem, že už tě neuvidím,“ připomenu mu událost minulých měsíců. Sprostě Limerick ode mě utekl, když jsem ho potřeboval nejvíc. ONDŘEJ VACULÍK (kvarta) Bez nějakého bližšího vyjádření. „Nemohl jsem přijít a ty to víš,“ do jeByla jedna holka v Paříži, ho hlasu se vkradla nervozita a ucukl pohledem. ta se mohla utlouct po rýži. Ono se to i umí stydět. Když jí jednou rýže došla, „Tak?“ pronesl jsem k němu, zatímco chudák holka hladem pošla, jsem zapínal notebook. Přišel až ke mně, položil tahle závislačka na rýži. ruce na má ramena a začal mě masírovat. Potěšeně jsem zavřel oči a uvolnil se. Chvíli se nedělo nic. „Chyběl jsi mi,“ zamumlal potom. Otevřel jsem oči a povzdychl si. „Ty mně taky.“ Otočil jsem kolečkovou židli, postavil se a nechal ho, ať se mi schoulí do náruče. Nepřítomně jsem ho hladil po vlasech a koukal z okna. Natáhl se za mě, aby vyťukal heslo k počítači. Usmál jsem se. „Pořád si ho pamatuješ?“ „Víš… Není těžký si pamatovat název knihy, ve které vystupuju,“ ušklíbl se. Usmál jsem se na něj a políbil ho. Měl bych se přestat bavit s hlavními hrdiny svých románů.
Soustředění s vysoce přesně vyměřeným časem
Dne 5. října jsem stejně jako hrstka dalších fyzikálních nadšenců odjel daleko od svého domova, až do Ludvíkova v Jeseníkách, kde pro nás korespondenční seminář Fykos uspořádal osmidenní soustředění. Tento rok byla tematika podzimního pobytu převzata z filmu In Time (Vyměřený čas), a to téměř ve všech principech a motivech tohoto filmu. Každý účastník po příchodu dostal svůj časový náramek a úderem půlnoci se mu začal odpočítávat přidělený čas; tento první příděl činil 24 hodin. Všichni účastníci byli co do frakce odbojáři a mezi úkoly prvního dne patřil mj. i obsáhlý vstupní slib, který musel každý účastník s co nejméně chybami a vážnou tváří splnit. Pokud neuspěl, dostal ještě složitější verzi tohoto slibu. Večer následovaly seznamovací hry a úvodní instruktáž, jak tomu bývá na každé akci tohoto typu. Nejrůznější příděly času mohl účastník získat dobrým umístěním v odpoledních hrách a dopolední mezihře, v tzv. časové loterii nebo v ranní fyzické a psychické rozcvičce. Ztratit ho naopak mohl vsazením losu do loterie, koupí nějaké drobné sladkosti a během pobytu mu stále neúprosně ubýval. Ráno vždy začínalo krátkou fyzickou a psychickou rozcvičkou, po snídani pak následovaly přednášky. Vybrat se dalo zpravidla ze tří na sobě nezávislých přednášek, z nichž každou vedl jeden organizátor. Pro mě osobně to byla důležitá náplň soustředění – naučil jsem se spoustu pokročilých věcí z infinitesimálního počtu, z operací s maticemi nebo např. o fyzice plazmatu nebo Fourierově transformaci. Během soustředění jsme absolvovali i celodenní výlet do Přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a jeden den byl experimentální. Celkově se mi soustředění velmi líbilo a už se moc těším na další. Řešení Fykosu nebo jakékoli jeho akce můžu doporučit všem, kdo mají upřímný zájem o fyziku či matematiku. MAREK OTÝPKA (sexta) - 13 -
Cesta na Ukrajinu aneb Vezmeme to zkratkou
V pondělí 2. září po dvou hodinách ve škole nastala konečná fáze příprav na náš dvoutýdenní „road trip“. Naše pětičlenná posádka se vydala autem značky Opel Vectra směr Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Jakmile jsme přejeli rumunské hranice, bylo to okamžitě znát. Vedle silnice se začalo vynořovat mnoho divokých psů, kteří se bezhlavě vrhali za autem. Byla to scéna jak z hororu a pocity strachu v nás přetrvávaly i během stavby stanu na zarostlé louce. Jak jsme později zjistili, nebyli psi zase tak hrozní, dokonce jsme se s nimi občas rozdělili o nějakou tu konzervu, která nám nechutnala, ale jim přišla vhod. Rumunskem jsme projížděli několik dní. Navštívili jsme zde krasové jeskyně a „ledovou Macochu“, rodiště Drákuly i moře. Pak nastal onen neplánovaný okamžik. Rozhodli jsme se, že to vezmeme „zkratkou.“ Přes Istanbul. Pokračovali jsme tedy přes Bulharsko podél pobřeží do Turecka, kam jsme po zdržení na hranicích dorazili asi ve tři ráno. Stany jsme si postavili na snad nejchladnějším místě, jaké jsme mohli najít. I když jsme tehdy spali nejjižněji za celé dva týdny, byla nám tu noc největší zima. Druhý den jsme dojeli do patnáctimilionového Istanbulu. Jediné pravidlo v dopravě je tu takové, že všichni musí za jakýchkoliv okolností troubit. Pořád! Cestou zpět jsme se ve městě zamotali a přejeli most přes průliv Bospor a omylem jsme se na chvíli ocitli v Asii. Naštěstí nás naše superspolehlivá ajfounová navigace vymotala a konečně jsme se nasměrovali na Ukrajinu. Po cestě jsme zahlédli odbočku na Zlaté písky, tak jsme se jeli podívat na pověstné místo dovolených našich babiček. Nebyla to návštěva zrovna povedená, asi půl hodiny jsme se prošli po krásné pláži, ale po návratu k autu na nás čekalo nepříjemné překvapení. Žádné auto tam totiž nebylo. Naštěstí nám ho jen odtáhli a po zaplacení pokuty jsme mohli odjet. Naše další cesta vedla do Moldávie, přes kterou jsme museli asi pět set metrů projet, abychom se dostali na problematičtější hranice. Ty ukrajinské. Kontrola trvala velmi dlouho. Prohlíželi celé auto a věci. Nejvíce zaujalo jednoho celníka ukulele, které jsme vezli s sebou. Na území Ukrajiny jsme vjeli až za tmy. Prvních dvacet kilometrů nás velmi vyděsilo. Hlavní silnice byla v tak příšerném stavu, že jsme jeli příšerně pomalu a zvažovali jsme možnost, že to radši otočíme a pojedeme domů, než abychom zůstali na Ukrajině bez kola. Naštěstí se hlavní silnice po chvíli zlepšily, důležité ale bylo neodbočovat na ty vedlejší. Za dobu, co jsem řídila, naučila jsem se výborně vyhýbat dírám. Podívali jsme se do Oděsy, do nejromantičtějšího parku na světě v Umani, ze kterého jsme bohužel nic moc neviděli, protože jsme dorazili až v noci. Také jsme viděli raketovou základnu, kde mě dost vyděsil výklad průvodce, když říkal, jaké rakety měl Sovětský svaz k dispozici během studené války. Pak už nás čekalo hlavní město Kyjev. Kvůli provozu jsme se do metropole dostali opět až za tmy. Projeli jsme se kyjevským metrem a překvapilo nás, jak je levné. Moc jsme se chtěli podívat na kyjevskou Lávru. Když jsme bloudili po kopci, kde údajně měla být, potkali jsme moc milého pána, který byl shodou okolností profesorem kultury na univerzitě, která v Lávře sídlí. Provedl nás areálem a nakonec jsme s ním šli do jedné moc hezké hospůdky na „medicínu.“ Bylo to nějaké bylinkové pití, jehož název nám napsal na papírek, bohužel azbukou a ještě k tomu psací, takže jsme samozřejmě nepřečetli nic. Zajímavé bylo také to, že servírce zaplatil tím, že jí dal kamínek. Nevím, co to bylo za fialový kámen, ale zavedla bych to i u nás. Další den jsme se vydali do Černobylu. Bylo opravdu zajímavé, že čím více jsme se k němu přibližovali, tím více jsme viděli lidí, co sbírají houby, jako by se nechumelilo, přitom právě v nich se nejvíce hromadí radiace. Do černobylské zóny nás - 14 -
bohužel nepustili, ale aspoň jsme objeli okolní vesničky hned vedle plotu, kde si spokojeně žili lidé. Prolezli jsme si taky starou polorozpadlou továrnu. Pak už jsme se vydali na cestu domů přes Lvov s jeho úžasnými kavárnami a Užhorod, kde jsme nakoupili věci na doma. Kluci si kupovali hlavně levný alkohol, já osobně jsem dala přednost levným a dobrým ukrajinským čokoládovým bonbonům. Když jsme jeli přes slovensko-ukrajinské hranice, takticky jsem přes ně řídila já, protože podle teorie kluků na nás budou hodnější, když bude řídit holka. Docela jim to i vyšlo, neboť jsme očividně velmi pobavili ukrajinského celníka, který se smál, když viděl, že se čtyři kluci nechají vést jedinou ženou. Na slovenské části celnice jsme se zdrželi opět déle. Museli jsme zase vyskládat všechny věci a pán colník nám vytkl, že jsme dva týdny cestovali a Slovenskem jen projíždíme. Tak jsme se nakonec v pondělí 16. září brzo ráno šťastně vrátili. HLAVNÍ POZNATKY Z CESTY: 1. Ujeli jsme asi 6500 kilometrů a spotřebovali jsme 473 litrů benzínu. 2. Měli jsme obrovské štěstí, že auto vydrželo celou cestu. 3. Za celou dobu jsme potkali asi jen tři lidi, kteří uměli anglicky. 4. Když jsme řekli, že jsme z České republiky, v Turecku se lidem vybavil fotbal, na Ukrajině Československo a všude jinde pivo. 5. Největší zážitky jsme měli vždy, když jsme hledali místo ke spánku. Spali jsme například vedle silnice, kde nás ráno probudily povozy, vedle medvědí rezervace, na naprosté planině za naším autem, hned vedle silnice, skoro na skládce, blízko ukrajinské tepelné elektrárny, kde padá popílek, anebo třeba vedle pole s konopím. 6. Cizince na Ukrajině poznáte podle toho, že se vyhýbá dírám v silnici a jede pomalu, což místní nedělají. 7. To, co se říká o úplatcích a ukrajinské policii, je pravda. 8. Když jede pět lidí v jednom autě, objeví se brzy ponorková nemoc. ELIŠKA KLEINOVÁ (oktáva) - 15 -
Get your heart racing! V pátek dorazím ze školy a doma nemám ani čas si pořádně oddychnout. Rychle balím posledních pár věcí (což se protáhne na víc než půl hodinky). V našem vodáckém tranzitu se naštěstí sejde celá moje posádka. Vyrážíme. Pomalu se s vozidlem proplétáme Brnem a cestou se ještě stavujeme pro neopreny. To, díky naší dívčí části, zabere nejméně další půlhodinku. Místo trmácení se v koloně na dálnici si vybíráme trmácení se v zatáčkách. Cesta je i proto zdlouhavá, venku prší, a tak se mi nikdo nesmí divit, že ji skoro celou proklimbám. Ale už v Českých Budějovicích se pořádně probouzím a poznávám místo, kde se o prázdninách konalo mistrovství ČR v raftingu. Ještě pár desítek kilometrů a projíždíme nočním Českým Krumlovem. Jako vždy je to krásná podívaná. Urychleně nahlásíme pořadatelům, že naše loď dorazila, zaplatíme startovné a vydáváme se na místo svého noclehu se startovním číslem v ruce. Ještě v noci se projdeme s holkami Krumlovem. Tedy spíš bloudíme ve snaze najít nějakou hezkou hospůdku. Ráno se líně vlečeme ze spacáků, všichni! Strašlivě se těším, ale při pomyšlení na venkovní teplotu a teplotu vody už to není tak slavné. Do tranzitu však nasedám v čas. Za cesty ještě dosnídám, jako většina ostatních v autě. Před startem máme ještě nějaký ten čas poupravit loď na závod. Na několik minut se stáváme terčem fotografa. V tuhle chvíli mě však on nemůže znervóznit víc než blížící se start! Dáváme si s holkami načas a loď dáváme na vodu až mezi posledními. Není nijak neobvyklé zaslechnout v ruchu okolo některý z mnoha cizích jazyků. Závodů se totiž účastní například Maďaři, Chorvati, Italové, Slováci, Dánové a také třeba Němci. Kousek přede mnou klečí nejnovější členka našeho týmu. Maratón je jejím prvním závodem, a tak jí všichni držíme palce a taky doufáme, že ji obtížnost závodu neodradí. Vidíme před sebou dvě vlny. První vlna je pro dračí loď a hned v té druhé se řadí paddleboardy. Třetí je ta naše. Tísní se v ní 122 lodí a já si už teď dovedu
- 16 -
představit tu melu, která započne se startem. A nemýlím se! Sotva po několika stech metrech doháníme poslední paddleboardisty, kterým to vůbec nevadí, jak je vidět, a chytají se na vlnu rychlejším lodím. I my si svého paddleboardistu vezeme s sebou pěkný kus cesty. V první části skoro 27kilometrové trasy si cestu příliš neužíváme. Já osobně se většinu času z těch čtrnácti kilometrů proklínám, že jsem do lodi vůbec lezla. Voda se vleče a nenabízí skoro žádné zpestření v podobě jezu. Na Pískárnu, to je několik stovek metrů z trasy, kde se loď přenáší po souši a kde se láme první a druhá část závodu, dorážíme dosti vyčerpané. Ale bojujeme! Cestou se nám dostává do rukou něco na pití a my pokračujeme dál. Za Pískárnou nás čeká několik kilometrů oleje (skoro stojící vody) před jezy. Přemáháme se a já za každou zatáčku hledám jez, pod kterým by se konečně, alespoň na chvíli, zvětšil proud řeky. Situace se zlepšuje až tehdy, kdy se dostáváme ke Krumlovu a do cíle to nemůže být víc než šest kilometrů. Vidět město je velice povzbudivé a navíc před sebou máme hned několik jezů. U toho, který pro nás v minulém ročníku skončil potápkou, jsem trochu nervózní, naštěstí se minulost neopakuje, my nekončíme v ledové vodě, ale nabereme jen pár litrů Vltavy. Za jezem se už objevují na obou březích malebné uličky Krumlova. Ne že bych měla zrovna čas a sílu kochat se okolím. Kolemjdoucí se zastavují a hlasitě nám fandí. Sjíždíme hrozivě vypadající Jelení lávku, poslední jez před cílovou rovinkou. Náporem proudu se loď nebezpečně cuká a my jen o několik milimetrů míjíme masivní kamenný sloup. Těsně před námi se objevují zrádně skryté kameny, kterým unikáme také jen o fous. Potom už se jen řítíme cílovou rovinkou, sbíráme poslední síly. A konečně projíždíme časomírou! U břehu vysíleně padáme do lodi, dojely jsme! Dokázaly jsme to! Opojeny sílou okamžiku se nezmůžeme ještě nějakou chvíli ani na slovo, teda spíš to bude zrovna najetými kilometry, ale takhle to zní určitě mnohem lépe! A to ještě ani nevíme, že jsme z naší vlny dojely devětadvacáté... MICHAELA ŠEDOVÁ (kvarta) - 17-
Okrskové kolo v minifotbalu v Želešicích Je čtvrtek 3. října 7:50 a „Kubešova“ jedenáctka s paní učitelkou Lichkovou vyráží na okrskové kolo v minifotbalu do Želešic. Pro neznalé: minifotbal se liší od fotbalu pouze tím, že se hraje na šířku poloviny fotbalového hřiště na brány o rozměrech 2x5 m a v poli může nastoupit maximálně 6 hráčů a brankář. Autobus jedoucí z Modřic do Želešic občas působí dojmem, že každou chvíli praskne. V Želešicích vystupujeme a vydáváme se směrem k zelenému pažitu. Asi po pěti minutách cesty jsme na místě. Pořadatelé nám předávají kabinu, v níž se převlékáme do našich modrých kostkovaných dresů, udávám první taktické pokyny, mezitím nám paní učitelka Lichková nalosovala do skupiny ZŠ Želešice, ZŠ Vranovice a ZŠ a MŠ Želešice. Ručička se blíží k deváté hodině a s ní i náš první zápas s prvním jmenovaným týmem. ZŠ Želešice porážíme hladce 3:1 a chystáme se zřejmě na nejtěžšího soupeře z naší skupiny, jímž byla ZŠ Vranovice. S Vranovicemi hrajeme vyrovnaný zápas, ale nakonec je porážíme 2:1. Poslední zápas je pouze formalitou, vítězíme 4:0. Postupujeme ze skupiny z prvního místa přímo do finále, v němž se setkáváme v městském derby s židlochovickou základkou, s níž smolně prohráváme 0:2. V šatně ticho, nikdo ani nedutá, s hlavou sklopenou v zemi odcházíme na vyhlášení výsledků. Po cestě zpátky si ale uvědomujeme, že chybělo opravdu málo a byli bychom tím šťastnějším mužstvem my. Druhé místo hodnotím jako obrovský úspěch. MARTIN KLEMENT (kvarta)
Dva góly - to je to, co chybělo! V úterý 8. října 2013 se náš tým zúčastnil okresního kola přeboru středních škol ve fotbalu O pohár Josefa Masopusta. Toto okresní finále se konalo na hřišti v Hrušovanech u Brna. Turnaje se zúčastnily čtyři školy: SOŠ a SOU Kuřim, ISŠ Sokolnice, SZaŠ Rajhrad a naše Gymnázium Židlochovice. Turnaj se hrál systémem každý s každým, jedno utkání na dvakrát 15 minut. Po loňské zkušenosti jsem se tohoto turnaje trošku obával; tehdejší poslední místo a žádný bod mluvily samy za sebe. Tentokrát jsem byl mile překvapen výkony celého týmu v prvním a druhém utkání: bojovali jsme a dokonce jsme mohli oba zápasy vyhrát. Měli jsme v každém jednu obrovskou šanci, ale k naší smůle jsme je nevyužili. I když nás soupeři přehrávali, byli jsme schopni se s tím vyrovnat a potrápit je. Dvě bezgólové remízy 0:0 s Rajhradem a Sokolnicemi nás všechny překvapily. I když jsme hráli tyto zápasy hned po sobě, s přestávkou pouze 10 minut, poprali jsme se s tím statečně a vybojovali dva (remízové) body. V posledním kole jsme se střetli s Kuřimí. Zápas vypadal vyrovnaně, ale potom jsme dostali jediný gól v turnaji a s tím naše šance dost klesly. I přes tuhle nepříjemnost jsme si vytvořili velký tlak v druhé polovině, ale nebyli jsme ho schopni přeměnit na gól a nakonec jsme prohráli, i když podle mě důstojně. Konečné pořadí bylo následující: 1. ISŠ Sokolnice, 2. SOŠ a SOU Kuřim, 3. Gymnázium Židlochovice, 4. SZaŠ Rajhrad. Myslím si, že třetí místo s jedním inkasovaným gólem (ale bohužel s žádným vstřeleným) je skvělé umístění, třebaže jsme měli na víc. JAROSLAV HEJNA (septima) - 18 -
Odvážnému štěstí přeje Už před měsícem jsem v Intelektu psal o tom, že jednou z mých milých manželských povinností je doprovázet svou choť na různé společenské a kulturní akce v naší městské části Brno-Starý Lískovec. Poslední takovou událostí bylo tradiční Starolískovecké vinobraní, které se uskutečnilo v první říjnovou sobotu dík obětavým pořadatelům z místní jednoty Orel. Píšu-li tradiční, pak to mimo jiné znamená, že přes devadesát procent všech návštěvníků tvoří ti, kterým my sídlišťáci říkáme stará zástavba. A protože nám před vinobraním všechny spřízněné duše, které jsme chtěli stáhnout s sebou, daly z všemožných příčin košem, měli jsme pochmurnou vyhlídku, že sice budeme usrkávat dobré vínko, ale budeme si u toho muset vystačit sami dva. A k tomu všemu - ovšem jak taky jinak? - jsme ani nevěděli, s kým budeme sedět u stolu, protože jsme si v předprodeji celkem logicky nijak nevybírali a dostali jsme lístky tam, kde byla právě dvě volná místa. Manželka mi dokonce ještě předtím cestou pro vstupenky volala, zdali jsem si to nerozmyslel a stále trvám na účasti... Jenže ti, co mě znají, dobře vědí, že nejsem škarohlíd ani pesimista a že nikdy nemaluju čerta na zeď! Však ono to nějak dopadne! A věřte, nebo nevěřte, přes všechny původní neveselé předpoklady jsme se ve starolískovecké sokolovně cítili jako doma a odnesli jsme si zážitky jako z málokteré akce předtím. Tož pěkně popořádku. Velice brzy po příchodu jsme zjistili, že jsme se dostali takřka do epicentra: kolem nás, u našeho i u vedlejšího stolu, byli samí lidovci (pardon, členové KDU-ČSL) a jejich rodiny. Kuriózně nám to přineslo první zviditelnění: krátce po zahájení si k nim totiž přisedl náš místní, starolískovecký farář, lokálně velmi populární otec Pavel, a stejně jako se všemi ostatními, i s námi se nesmírně srdečně pozdravil a potřásl nám rukou. Netrvalo to dlouho a na parketu se objevil král Přemysl Otakar (s královnou a družinou), aby ochutnal vína a udělil mu svůj milostivý souhlas. K našemu milému překvapení se za krále a jeho choť vydávali spolužák naší dcery z gymnázia Tomáš Tóth se svou manželkou Dominikou, a když jim skončily vladařské úkoly, také oni se u nás zastavili na kus řeči. Takže už 2:0 pro optimisty... Pomyslný třetí gól jsme si připsali k dobru zásluhou krumvířské cimbálové muziky Vonica (té, která hrála a bude hrát i na našem školním plese), jmenovitě pana Libora Otýpky z Židlochovic (ale rodáka z Krumvíře), tedy jednoho z tatínků mé třídy. (Mimochodem: jeho syn Marek ze sexty hraje na housle v symfonickém orchestru a na jiném místě tohoto čísla Intelektu se svěřuje se svými zážitky z hudebního festivalu ve Francii. Inu, jablko nepadá daleko od stromu...) Pan Otýpka je nejen výborným houslistou, nýbrž i skvělým pěstitelem a výrobcem vína. O tom prvním jsme se přesvědčili na vlastní uši při poslechu bezkonkurenčních moravských lidovek (řadu z nich jsem si s kapelou od srdce zazpíval), o tom druhém v pauze mezi hrou, když nám až k našemu stolu přinesl na košt svoje lahodné krumvířské. Když k tomu všemu připočítám velkolepou podívanou v podobě moravské besedy, zatančené a zazpívané orlovským mládím, minimální čekání při koupi vína a drobností k zobání, pár vlastnonožně zatancovaných valčíčků a polčiček, výhru jedné sedmičky bílého v tombole a navíc skutečnost, že dvakrát zaznělo jméno mé choti jako jednoho ze štědrých dárců do tomboly (coby radní se přece musí ukázat!), pak ten sobotní večer opravdu neměl chybu. A co večer! Domů jsme přece - mezi posledními - odcházeli až po druhé hodině ranní... Mgr. ANTONÍN TOVÁREK - 19-
Sekundáni v MZM
V pátek 11. října 2013 se devět zájemců ze sekundy zúčastnilo s paní učitelkou Provazníkovou exkurze do Moravského zemského muzea. V 13:47 jsme nasedli na autobus a odjeli do Hrušovan u Brna, pak vlakem do Brna na hlavní nádraží. Odtud celá skupinka došla pěšky až do Moravského zemského muzea na Zelném trhu, kde se konala výstava „Fauna Moravy“. Z celé expozice u nás měly největší úspěch ryby, protože na rozdíl od ostatních byly i živými exempláři. Ale k vidění zde byli také vycpaní ptáci a savci. Dozvěděli jsme se plno informací s pěkným výkladem paní učitelky Provazníkové. Celkově se nám akce moc líbila a doufáme v další podobné tohoto typu. LUCIE PRYCLOVÁ, PETRA KLOUDOVÁ, JAN HRSTKA (sekunda)
Přijďte se pobavit!
2. 11. v 18:00 SNOW FILM FEST, filmový festival zimních sportů, sklepení pod židlochovickou radnicí 7. 11. THOR: TEMNÝ SVĚT, premiéra filmu 12. 11. v 18:00 VÝSTAVA MORAVA TOLERANTNÍ, Zápas o svobodu vyznání v 15. a 16. stol., orlovna Židlochovice, Galerie Za Komínem 15. 11. PRVNÍ NAROZENINY KLUBU MILLENIUM Velké Pavlovice, host Ben Cristovao 16. 11. KOŠT MLADÝCH VÍN, Nosislav 16. 11. od 20:00 HASIČSKÁ ZÁBAVA, Masarykův kulturní dům v Židlochovicích, hraje TEAM ROCK, vstupné 70 Kč 21. 11. HUNGER GAMES: VRAŽEDNÁ POMSTA, premiéra filmu 22. 11. v 18:00 MUZIKÁL ZORRO, Městské divadlo Brno 23. 11. ČTVRTÝ SVĚTOVÝ DUEL VÍN, Hustopeče 28. 11. LEDOVÉ KRÁLOVSTVÍ, premiéra filmu 28.-29. 11. v 18:00, 30. 11. v 16:00 DOBRODRUŽSTVÍ V PAŘÍŽI, rozverná komedie o jednom pánském dobrodružství se zpěvy, Masarykův kulturní dům v Židlochovicích, vstupné 50 Kč 30. 11. MIKULÁŠSKÝ JARMARK, Hustopeče 30. 11. v 17:00 VERNISÁŽ VÝSTAVY FOTOGRAFIÍ MAGDY HÁJKOVÉ, Malá galerie RTIC v Židlochovicích, výstava potrvá do 30. 12. 2013 TEREZA PAVKOVÁ (oktáva) inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Jiří Musil. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 5 Kč. - 20 -
