Číslo 4
Prosinec 2012
Ročník VIII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
jak ten čas letí! Další kalendářní rok už má skoro na kahánku. Ale ještě než ten dvoutisící dvanáctý odejde do historie, máme před sebou nejkrásnější svátky roku. A právě Vánoce a předvánoční, adventní období nás inspirovaly k tomu, že jsme si pro svůj prosincový rozhovor vybrali nového vyučující náboženství na naší škole - otce Reného Strouhala. Vánoční tematiku má také článek skautů z primy o jejich cestě pro betlémské světlo. Kromě toho vám předkládáme ke čtení, jak je naším zvykem, od všeho něco. Nechybí tu Mikuláš, školní exkurze, sport, kultura, vlastní literární tvorba, křížovka, rébusy a vtipy. Netradiční je snad jen naše anketa o předvídaném konci světa. Kdyby tak staří Mayové věděli, co jejich kalendář po dlouhých staletích způsobí! V každém případě přejeme všem čtenářům Intelektu hezké, klidné, spokojené Vánoce, smysluplné prožití zimních prázdnin a optimistický návrat do školy po Novém roce. VAŠE REDAKCE
Už už se zdálo, že si čert kvartána Hoberlu odnese, ale na přímluvu redakce Intelektu si to rozmyslel. Ondra je totiž naším stálým externím spolupracovníkem a jeho služeb si ceníme. - Ohlédnutí za letošní mikulášskou expedicí po naší škole si můžete přečíst na straně 3. Foto: ANETA KOLÁČKOVÁ (septima) -1-
Zlato - symbol moci a bohatství
V pátek 16. listopadu navštívila část tercie (dějepisný seminář) výstavu Zlato, symbol moci a bohatství. Výstava v Brně probíhala pouhých 16 dní a Moravské zemské muzeum na ní představilo své nejvzácnější zlaté exponáty. Řada z nich byla vystavena v originále vůbec poprvé. Exponáty byly k vidění v Dietrichsteinském paláci. Prohlídka nám trvala asi tři čtvrtě hodiny. Zhlédli jsme mnoho krásných mincí, pamětních medailí, šperků, zlatých nuggetů, ale i bohatou pohřební výbavu blučinského germánského velmože z doby stěhování národů. Exponáty byly nádherné, ale popisky u jednotlivých předmětů byly nedotažené. U některých předmětů jste mohli zjistit jen název a z jaké doby pochází. Snad právě proto nebyla výstava v novinách hodnocena příliš kladně. Nám se ale vcelku líbila a odcházeli jsme z ní spokojení. JAN HROUDNÝ (tercie)
Rébusy pro bystré hlavy Řešení z minulého čísla: ticho, můj syn Nové zadání:
Těžce nemocný starý pán byl u doktora a ten mu předepsal dva červené a dva modré prášky. Přesně o půlnoci si musí vzít právě jeden prášek modrý a právě jeden červený. Pokud si je nevezme, jeho srdce to nevydrží. Pokud si jich vezme víc, zemře na předávkování. Protože byl z cesty k doktorovi unavený, šel si hned po příchodu lehnout (takže si prášky nenachystal). Spal až do půlnoci, kdy ho probudil budík. Ke svému zděšení zjistil, že došlo k výpadku elektřiny a všude je naprostá tma. Zašmátral v krabičce na léky a zjistil, že ty čtyři prášky od sebe hmatem nerozezná a žádná možnost k posvícení také neexistuje. Zachoval chladnou hlavu, zamyslel se a celou situaci v mžiku bravurně vyřešil. Jak?
Vtipy pro dobrou náladu
• Manželé Novákovi spolu zase nemluví! A proč? Paní Nováková chtěla od manžela 300 Kč, že jde do salonu krásy, a on jí dal hned celou tisícovku. • „Jenom žádnou paniku,“ uklidňuje lékař pacienta, „tuto operaci už jsme prováděli nejméně třicetkrát. Jednou se musí povést.“ • „Pane, nezasáhl vás někdy blesk?“ „Ani nevím, pane doktore. Když je člověk deset let ženatý, tak si takové maličkosti ani nepamatuje.“ • Přinese si policajt do práce termosku. Ostatní kolegové ji okukují a ptají se, co to je. „No, v obchodě říkali, že když si do ní dám něco teplého, tak to dlouho vydrží teplé, a když něco studeného, tak to bude pořád studené.“ „No, to je fakt dobrý vynález. A co v ní máš?“ ptají se ostatní policajti. „Kafe a dva nanuky.“ • Žena se ptá manžela: „Viděl jsi někdy zmuchlanou stovku?“ „Ne,“ říká muž znuděným hlasem. Manželka před ním zmuchlá stovku. „A viděl jsi někdy zmuchlanou tisícovku?“ „Ne.“ - „Tak se podívej...“ a muchlá před ním tisícovku. Pak se ho ptá: „A viděls někdy zmuchlaných osm set tisíc?“ Muž na to nechápavým hlasem: „Ne...“ „Tak to se jdi podívat, stojí v garáži.“ VERONIKA BENEŠOVÁ (septima) -2-
Mikuláš na našem gymnáziu
Když jsem byla „malá“, trávila jsem poměrně dost času se svým o dva roky starším bratránkem. On, jakožto zkušenější, mi mnohdy říkával, že existují klekánice, čerti a jiné nestvůry, které si mě jednoho dne odnesou. Nevěřila jsem mu to, ale přece jen jsem byla vystrašená při pohledu na čerty, které jsem vidívala pravidelně pátého prosince z okna. To, že to jsou pouze převlečení lidé, jsem ale už jako malá věděla. Tento rok se ale role obrátily… Vždy jsem si to toužila vyzkoušet, být členem mikulášské družiny, avšak až letos mi to bylo umožněno. Naši „výpravu“ tvořili Mikuláš Vítek Funk, čerti Honza Strava a Martin Betáš, já coby anděl a Aneta Koláčková (fotografka). Byla jsem mezi nimi nejmladší, jediná kvintánka, ostatní jsou všichni ze septimy. Těsně před osmou hodinou ranní toho osudného dne se nás všech pět shromáždilo v pánské šatně. Připadalo mi, že to celé snad ani nemůžeme zvládnout, podle toho, jak chaoticky tam vypadalo… Ale zvládli! Prvními oběťmi našeho mikulášského řádění byli naši benjamínci, primáni. Dalo by se i říci, že to byli takoví naši pokusní králíci. Čerti se ukázali poprvé v plné síle a Mikuláš se poprvé snažil přemluvit hříšníky, aby mu zazpívali, a že jich nebylo málo! Avšak marně. Tudíž si čerti museli vzít všechny s sebou do pekla a ostatní je měli jít hledat. Sice se jim nejdříve nechtělo a prohlašovali, že si je tam mohou nechat, ale nakonec s úsměvy a plní elánu všichni vyběhli ze třídy. Hledání jim šlo vskutku rychle, takže ihned po příchodu dostali malou cukrovou odměnu a my jsme mohli jít do kvarty. Tam to probíhalo obdobně. Avšak při rozdávání tyčinky Kinder maxi zazněly již první nesouhlasné hlasy. Požadovali po mně čokoládovou tyčinku Snickers, která byla v minulých letech. V kvintě, v mé třídě, jsem si myslela, že to bude lepší a že žáci, kteří ve vyučování neustále baví své okolí vtipnými průpovídkami, se opět předvedou. Ale spletla jsem se. Všichni jen zarytě mlčeli. Mikuláš z nich nevydoloval téměř ani slovo. V sextě to naštěstí dopadlo daleko líp. Třídu zachránil jeden z hříšníků, který zazpíval. Jelikož jsme mezi jednotlivými třídami neměli moc času, zapomněla jsem si zkontrolovat stav cukrovinek ve svém košíku. Tudíž jsem s hrůzou v očích až v momentě, kdy jsem ho ve třídě otevřela, abych rozdala sladkosti, zjistila, že je jich tam nedostatek. Musela jsem je jít proto do ředitelny opět rychle doplnit a pro příště jsem se poučila. První polovina je za námi a my si jdeme dát zasloužený oddech. Čerti si sundávají masky z hlavy, rozepínají si teplé kožichy, berou si svou čokoládovou odměnu a sesouvají se na lavičku. Síly trochu docházejí, ale jak to tak vypadá, humor zatím nikoho v žádném případě nepřešel! Po dobití sil se opět vydáváme do terénu. Tentokrát je první na řadě sekunda. Hříšníci byli však vzorní. Zazpívali písničku a my jsme mohli jít s klidem v duši dál, aniž bychom si vyčítali, že jsme je málo postrašili. U terciánů se sice nezpívalo, ale Mikuláš si aspoň ověřil jejich znalosti z biologie. Hříšníci zase uspěli, bohužel... Naši dospěláci, žáci septimy a oktávy, se k tomu postavili takříkajíc čelem. Bez jakéhokoliv přemlouvání se v obou třídách začalo zpívat. V septimě to byla všem známá písnička Skákal pes přes oves, avšak název písničky, kterou zpívali dva hříšníci v oktávě, si nepamatuji. Jediné, co mi utkvělo v paměti, je, že tam místo sprostých slov vždy zaznělo „tút“… A čím bych to celé ukončila? Asi snad jen tím, že doufám, že jsme vám přinejmenším zpestřili výuku. Já jsem si to rozhodně užila. Jménem letošní mikulášské družiny: KATEŘINA FURCHOVÁ (kvinta) - 3-
Intelektu se zpovídá nový vyučující náboženství padre René Strouhal Od konstrukčního prkna na kazatelnu Vánoce jsou jedním ze dvou největších křesťanských svátků; věřící (ale s nimi i mnozí ateisté) si při nich připomínají a oslavují narození Ježíše Krista před více než dvěma tisíci lety. K prosincovému rozhovoru jsme si proto docela symbolicky pozvali MGR. RENÉHO STROUHALA, který se letos na jaře stal novým vyučujícím náboženství na naší škole. * Chtěl jste být odmalička farářem? Měl jsem v plánu být popelářem, učitelem, technologem a konstruktérem nějakého podniku – a nakonec zvítězilo kněžství… * Kdo vás přivedl na myšlenku studovat teologii? Těšil jsem se na realizaci prostých, ale krásných plánů, jakými jsou založení rodiny, poklidný venkovský život a práce pro druhé. Oblíbil jsem si práci s dětmi a mládeží, velmi jsem se zajímal o literaturu, dějiny a filosofii, a proto jsem si podal přihlášky na pedagogickou a filosofickou fakultu. Na poslední chvíli jsem se rozhodl pro duchovní poslání. Ona volba se stala vyjádřením jistého dlouholetého tajemného volání v mém nitru, jež ke mně proráželo skrze ticho a kontemplaci „pravdivého“. Měl jsem tedy jiné plány, avšak cítím a vím, že jsem tam, kde mám být, a to mně dává neobyčejný pokoj v srdci. * Na jakou školu jste chodil a jak jste dále pokračoval ve studiu? Odmaturoval jsem jako konstruktér a technolog dřevozpracujícího průmyslu a tento obor mě velmi bavil. Měl jsem rád statiku, počítání nosníků, deskriptivu a možnosti různých výkresových zobrazení… Avšak moje záliba v humanitních vědách byla také nemalá. Všechno, co jsem si osvojil, se nakonec zúročilo v kněžské činnosti, protože ta představuje kromě péče o duchovní potřeby lidí také opravy památkových objektů, budování zázemí pro volnočasové aktivity a v neposlední řadě spoustu legislativních úkonů. * Byl jste ve škole pilným žákem? Na základní škole jsem to nikdy neprožíval a učení mi nic neříkalo. Na střední škole a univerzitě se to již bez učení neobešlo, i když jsem se snažil o správnou míru… Nic se nemá přehánět: ani učení, ani odpočinek. Už stará řecká filosofie mluví o tom, že ctnost je uprostřed. * Jaké předměty se vyučují na teologické fakultě? Můžete nám nějak přiblížit tamní studium? Někteří si myslí, že se kandidáti kněžství učí sloužit liturgii a studují životopisy svatých. Ale je tomu naprosto jinak. Po prvních semestrech důkladného studia filosofie, psychologie, pedagogiky, několika jazyků, religionistiky a samozřejmě úvodních teologických oborů následují rozsáhlé disciplíny teologie od biblika, dogmatiky, morálky přes kanonické právo, spiritualitu a podobně až po sociální nauku církve. Diplomová magisterská práce je psána za obvyklých univerzitních podmínek. Státnice se skládají na jaře posledního ročníku z pedagogiky a na závěr studia z nejdůležitějších oborů teologie. Intelektuální formace je však jen jednou z několika částí přípravy na kněžství. Samotnému pobytu v kněžském semináři předchází roční příprava v takzvaném teologickém konviktu. Poté kandidáti kněžství žijí v semináři, kde se kromě studijních záležitostí dbá na lidskou a duchovní formaci. * Kde jste se narodil a kde nyní bydlíte? Než jsem odešel k mnohaleté přípravě na kněžství, bydlel jsem v Přísnoticích. Proto mám k židlochovickému mikroregionu citový vztah. Nyní bydlím v místě svého půso-4-
biště na faře v Moutnicích. Patří to ke kněžskému životu, že se čas od času stěhujeme na jiné působiště. Je to moudré opatření pro kněze i pro farnost. Také je to vyjádřením přesvědčení, že na tomto světě jsme jen poutníci… * Kolikrát jste navštívil Řím a Vatikán? S farníky cestuji na různá místa jako jejich duchovní doprovod – místa se střídají. Řím a Vatikán jsem navštívil pouze jednou. * Viděl jste někdy papeže? Na vlastní oči jsem viděl jednou papeže Jana Pavla II. a současného papeže Benedikta XVI. třikrát. * Kdo Vás přivedl na naši školu? Když zemřel můj předchůdce pan Ing. Vitula, kvůli nedostatku katechetů v tomto kraji nastala situace, kdy nebylo jasné, kdo bude za něj učit . Protože mám z pověření Brněnského biskupství na starost duchovní péči o mládež v okolních třiadvaceti farnostech, ujal jsem se tohoto úkolu já, byť působím ve farnostech, kde je spousta práce. Jenom žáků a studentů mám ve svých farnostech na sto dvacet. * Jak se Vám zde učí? Všeobecně se rád setkávám s lidmi. Beru to jako příležitost k pomoci lidem a k šíření dobra. Rád se setkávám se studenty a zaměstnanci zdejšího gymnázia. Na studenty se těšívám. Také se však musím přiznat, že jsem čekal větší zájem o vzdělávání se v náboženských skutečnostech a fenoménech světa nejen jako pochopení etiky či rozšíření všeobecného rozhledu, ale jako hledání odpovědí na často nevyřčené existencionální otázky člověka. Život jako takový je krásný, ale i složitý. Správně kritická nepovrchní mysl je doslova puzena si odpovědět a odůvodnit, proč žít. * Znal jste Ivana Vitulu, který byl také učitelem náboženství na našem gymnáziu? Znal jsem jej aspoň vzdáleně. Na základní škole mě chvíli učil chemii a potom jsme se potkávali čas od času na bohoslužbách v Hrušovanech u Brna. * Můžete nám přiblížit, jak probíhá kroužek náboženství? Kdysi jsem nabízel a nabízím pro věřící i nevěřící náboženství jako propedeutikum na univerzitní studium (základy latiny, řečtiny, dialog vědy a náboženství, seznámení se se světovými náboženstvími, dějiny křesťanského umění atd.), kterému odpovídá ráz klasického vyučování. Pro víru praktikující studenty je schéma vyučovací hodiny poněkud jiné: Po úvodní modlitbě a meditaci Bible následuje sdílení se v tom, jak se nám daří. Poté následuje výuka nové látky. * Působíte v nějakém kostele? Působím ve farnosti u památkově velmi cenného kostela svatého Jiljí v Moutnicích a ve farnosti u kostela svatého Barnabáše v Těšanech, které jsou známé díky dramatu bratří Mrštíků Maryša. Také vás k jejich návštěvě srdečně zvu! * Jaký je Váš vztah k Vánocům? Vánoce pro mě znamenají radost z pěkných chvil v kruhu blízkých a vnitřní pokoj z osobního setkání s Kristem. * Co byste popřál našim čtenářům k vánočním svátkům? Tajemství Svaté noci vánoční, tajemství, jež nás transcendentálně přesahuje a současně niterně dává neobyčejný pokoj srdce, spočívá podle křesťanského přesvědčení a zcela osobní zkušenosti v tom, že se nebesa prolomila a Bůh se v Ježíši Kristu stal blízkým na dotek. Onen “pokoj“ se rozlévá i do ostatních vánočních dnů a působí nám radost. Chtěl bych vám však popřát nejen pro letošní svátky vánoční, ale i do “šedi“ všedních dnů příštího roku 2013, abyste poselství Vánoc a pěknější vztahy zakoušeli nejen o Vánocích… Děkujeme za rozhovor. VERONIKA BENEŠOVÁ, TEREZA PAVKOVÁ (septima) -5-
Vstříc konci světa…
Doba, kdy na nás ze všech možných i nemožných médií vykukovalo datum 21. 12. 2012, jež představuje hrozbu v podobě konce světa, uplynula. Přátelé, je to tady! Naše dny jsou sečteny a nám zbývá posledních pár hodin života. Všichni bychom tedy měli pečlivě zvážit, jak je strávíme. Tohle krásné a všemi skloňované téma nám posloužilo k anketě, v níž jsme kladly dotazy, zdali v konec světa věříte, zda byste chtěli přežít a co budete v „soudný den“ dělat. V poslední otázce měli všichni zúčastnění možnost vlastní odpovědi. Je jasné, že by se nám sem všechny příspěvky nevlezly, musely jsme je proto shrnout a použít ty nejlepší. Tak tedy, příjemnou zábavu! Učitelé : Dotazovaných Ano Ne Je mi to jedno Bude podle vás 21.12.2012 konec světa? 18 2 16 0 Kdyby byl – chtěli byste přežít? 18 14 4 Co budete dělat v „soudný den“? – Tři naši učitelé hodlají pařit, jiní se budou kochat na vánoční besídce, jedna paní učitelka má v plánu koncert, druhá stráví den balením dárků a třetí bude nekompromisně zapíjet konec světa (samozřejmě nealkem) v klubu Živo u Palečka V Brně na Kolišti. Mimochodem, všichni jsme prý zváni… Studenti : Dotazovaných Ano Ne Je mi to jedno Bude podle vás 21.12.2012 konec světa? 197 22 146 29 Kdyby byl – chtěli byste přežít? 197 143 54 Co budete dělat v „soudný“ den? Prima – Primáni v tom mají jasno. Větší část z nich bude doma s rodinou, menší část neví. Avšak jedna z našich nejmladších oveček chce vzít věci pevně do vlastních rukou a zachránit všechny ostatní. To je vskutku hrdinské odhodlání, držme jí palce! Sekunda – V sekundě se bude často umírat a spát. Najdou se ale i tací, kteří se pomstí všem svým nepřátelům, i tací, již celou noc propláčou. Trošku pesimistická třída, ta sekunda… Tercie – Někdo by si mohl myslet, že i terciáni budou chtít své poslední okamžiky strávit v kruhu rodinném. Ovšem opak je pravdou. Valná většina žáků třetího ročníku si hodlá užívat života, a to hlavně s kamarády a pěkně po svém. No uvidíme… Kvarta – V kvartě konec světa rezolutně odmítají, a tak se nesmíme divit, že nejčastější odpověď na námi kladený dotaz byla: „Budu dělat to, co každý pátek.“ Šťastní to žáci… Kvinta - První ročník vyššího stupně je maličko rozmanitější. Kromě odpovědí typu „Budu pařit“ si jedna studentka zapne televizní noviny a bude se smát všem hysterickým lidem. (Něco na tom bude…) Nesmíme zapomínat ani na blížící se Vánoce a brigáda v podobě prodeje vánočních kaprů je na místě. Někdo ale bude dělat co největší blbosti, někdo si naposledy přehraje diskografii Queenů. Avšak nejlíp prožijí večer skalní fandové Komety Brno, kteří si nenechají ujít poslední domácí špíl. Sexta – I v sextě se zrodily pěkné odpovědi. Nejmenovaná studentka najde a rozbalí všechny dárky, aby věděla, co by pod stromeček dostala. Někteří budou doma se svými nejbližšími, jiní půjdou do kina, ale budou se jíst i rohlíky s máslem. Ovšem jsou mezi námi i studenti, kteří se budou dívat kolem sebe a pozorovat, zda vstoupíme do jiné dimenze. Septima – Septimáni se budou cpát cukrovím a chodit s cedulí THE END IS NEAR! Někteří budou jen sledovat hodiny, jiní filozofovat o tom, co by se mohlo stát. Avšak také se budou na poslední chvíli shánět dárky. Oktáva – Maturanti budou čekat na Ježíška a těšit se na vánoce. Někteří se opijí s ka-6-
marády, jiní se oddají matematice, další se vydají na cestu do kostela. Nejvíc nás však nadchla odpověď: „Budu jezdit po benzínkách a tankovat zadarmo.“ Tak to vidíte sami. Někteří v apokalypsu věří, jiní ji odmítají. Různé internetové stránky či blogy se jednoznačně shodují na čase zániku světa, který by měl nastat v deset hodin večer. Avšak názory, jak by měl konec světa vypadat, se liší. Armagedon? Globální teroristické útoky? Digitální tma? Smrtící virus? UFO? Ať už jedno z toho, či vůbec nic, jak to všechno dopadne, to se dozvíme již za pár hodin. Teď už nám nezbývá nic víc, než vám všem popřát po zbytek života jen to nejlepší a po desáté na shledanou v pekle! VERONIKA FREYOVÁ, LENKA KRÁLÍKOVÁ, MICHAELA KURKOVÁ (kvinta)
Přemýšlím o konci... Když se zamyslíte nad koncem světa, napadne vás hodně otázek. Tedy alespoň mne. K zamyšlení mě přivedla naše vedoucí skautu v Rajhradě Barbora Ustohalová (absolventka naší školy v roce 2007 - pozn. red.). Na schůzce jsme probírali výpravu, když jsem prohodila: „Ale před Vánoci má být konec světa!“ Barča pozdvihla obočí. „Vy tomu věříte?“ otázala se mě a holek, se kterými chodím do skautu. Obě dvě odpověděly ne, jenom já řekla ano. Také jsem hned svoji odpověď zdůvodnila: „Říkali, že než bude konec světa, bude válka a válka je!“ Barča jenom pokrčila rameny a odpověděla: „Tak proč tedy chodíte do školy a my do práce?“ Teď jsem rameny pokrčila já. Pořád nad těmito otázkami přemýšlím. Je jich hodně, co mě napadly. Určitě i vás nějaké napadnou, když se zamyslíte nad dvěma slovíčky, a to jsou slůvka konec světa. Kdyby byl opravdu konec světa, myslím, že by se do školy, do práce atd. nechodilo. Ale to je jenom pouhé zamyšlení dvanáctileté dívky. PAVLÍNA BLAHOVÁ (sekunda)
Překvapení pod stromeček Jistě si většina z vás vzpomene na říjen, kdy se zájemci z kvinty, sexty, septimy a oktávy zúčastnili poznávacího zájezdu do Německa. V říjnovém čísle jste si tak o něm mohli přečíst článek Sabiny Malé ze sexty, v němž padla zmínka i o naší průvodkyni Marcelce. Právě Marcelka pro mne byla motivací, když cestovka, která pro nás zájezd zorganizovala, vyhlásila literární soutěž pro rok 2012. Úkolem soutěžících bylo napsat a popsat, co jsme za dny a noci strávené mimo domov prožili a jaký máme celkově ze zájezdu pocit. Jelikož jsme toho prožili hodně a ještě víc, nebyl pro mne žádný problém se rozepsat. Navíc v tu chvíli ještě čerstvé vzpomínky na Marcelku, jež nám způsobila doživotní trauma, a fakt, že (alespoň já) jsem prožila nejskvělejší tři dny života, mně dodávaly neskutečnou inspiraci. Po dokončení svého veledíla jsem oslovila našeho třídního učitele a ten se zasadil o to, aby v mém článku nebyla jediná chybička. Pak už stačilo poslat „slohovku“ mailem do cestovní kanceláře a čekat. Vidina první ceny (tabletu) byla lákavá, ale moc šancí jsem si nedávala. Ostatně nikdy jsem v žádné soutěži úspěch neměla, tak proč by se to mělo zrovna teď měnit… Dvouměsíční prodleva ve vyhodnocování soutěže způsobila, že jsem na ni začátkem prosince ani nepomyslela. O to větším překvapením pro mne bylo, když mi na mail poslali výsledky. Na první příčku jsem nedosáhla. Ale když jsem uviděla své jméno na pátém místě (2. až 10. místo ocenili fleškou), bylo to k neuvěření. Vím, že to není bůhvíjaký úspěch, ale konečně se na mne usmálo štěstí. A doufám, že se od nynějška bude usmívat častěji... VERONIKA FREYOVÁ (kvinta) -7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Nikotin – nejlepší přítel (Ale i nejlepší přítel někdy zradí...) Do nosních dírek mě uhodil ostrý kouř. Prostupoval mou hlavou a ustálil se mi v mozku. Je to tu zase. Vize, otravná a nežádoucí. Všude okolo je mlha, smíšená s pouličním odpadem. Nic nejde vidět, jen naproti mně sedí... Muž? Žena? Těžko říct. Říkejme tomu Osoba. Osoba roztřesenýma rukama zašátrá v kapse kabátu. Vyhrne se jí rukáv a odhalí se jí kostnaté ruce. Plna zvědavosti se prudce zvednu z lavičky, která zasténá pod tímhle náporem, a snažím se nechat oči otevřené. Štípe mě do nich prach a špína, přenášející se okolo mě už tak dost řídkým vzduchem. Zabořím hlavu hlouběji do šály omotané kolem krku a zalapám po dechu. Pomalu přistoupím k dotyčnému, rukou stále lovícímu v hluboké kabátové kapse. „Pane?“ konečně odhadnu původ osoby klepající se na lavičce. Neodpoví. Jistě, ve vizi mě přece nikdo nevidí... Konečně se mu rozzáří oči a štíhlými prsty vytáhne z kabátu krabičku cigaret. S notnou dávkou zmatku a touhy roztřeseně otevře krabičku a lačně položí navlhlý papírek na rty. Odkudsi vyloví oprýskaný tmavý zapalovač a skomírajícím ohněm zažehne už dvacátou dávku nikotinu za tento den. Zhluboka potáhne a lehce se rozkašle. Potahuje stále rychleji a se strachem neznámého původu v očích vdechuje poslední várku své drogy. Z ledových prstů, ze kterých na povrch křečovitě vystupují namodralé žíly, mu na zem padá ohořelý nedopalek. Nezašlápne ho. S hrůzou v očích a s pootevřenými ústy zůstává tak, jak je. Mrtev, sedě na lavičce. Zhluboka otevřu pusu a z plných plic se nadechnu. Pátrám očima kolem sebe a s obrovskou úlevou zjišťuji, že vize nebyla pravdivá. Aspoň jednou. S překříženými prsty a zavřenýma očima se otočím. Vydechnu a oči otevřu. A přede mnou, v husté mlze, sedí na lavičce pán, ruce rozvalené, kabát povlávající a pod ním... cigaretový nedopalek. Jeho zápal pro denní drogu zmizel. A s ním i jeho život. Jeho srdce dotlouklo. ANITA HOFMANNOVÁ (tercie) VYBRÁNO Z INTERNETU - 10 -
Cyrano z Bergeracu
Ve středu 28. listopadu se někteří žáci kvinty, sexty a septimy zúčastnili divadelního představení Cyrano z Bergeracu v Divadle Bolka Polívky v Brně. Doprovázely nás paní učitelky Marková a Stravová a paní Saňková. Drama Cyrano z Bergeracu (francouzsky: Cyrano de Bergerac) je nejvýznamnější divadelní hra francouzského dramatika Edmonda Rostanda. Cyrano je zamilován do své sestřenice Roxany, ale protože má velký nos, nikdy jí své city nevyzná. Úvodní scéna, v níž se Cyrano utká s Valvertem, protože si utahoval z jeho nosu, je asi obrazem z celého díla, stejně jako Cyranova okřídlená věta: „Svůj širák odhazuju v dál.“ V průběhu představení se dozvídáme, že Roxana je zamilovaná do kadeta Kristiána, a jelikož Cyrano chce, aby byla šťastná, pomáhá Kristiánovi ji získat (píše za něj milostné dopisy, jednou mu našeptává slova), a dokonce jim dopomůže k sňatku. Ovšem hrabě de Guiche, jenž také usiluje o Roxaninu lásku, pošle Kristiána společně se Cyranem do války. V bitvě je Kristián smrtelně zraněn a chce, aby Cyrano prozradil Roxaně, že dopisy jí psal on, avšak Cyrano se nepřizná. Po smrti Kristiána odchází Roxana do kláštera, kde ji Cyrano pravidelně navštěvuje, protože ji nikdy nepřestal milovat. Při jeho poslední návštěvě ho Roxana požádá, aby přečetl poslední Kristiánův dopis. Přestože se stmívá, Cyrano ví přesně, co v dopise je a tehdy jí dojde, že Cyranův hlas slyšela i na balkoně, když radil Kristiánovi, a pochopí, že Cyrano psal všechny ty dopisy. Roxana zjistí, že celou dobu vlastně milovala Cyrana, a v té chvíli Cyrano umírá. Představení bylo pojato v modernějším duchu, takže mi svým zpracováním připomínalo spíš komedii, ale i tak mi přišlo moc dlouhé a místy nudné, jako třeba úvodní scéna, nebo naopak závěr, kdy Cyrano předtím, než umře, až moc dlouho mluví. Co se mi naopak líbilo, byla scéna, při které Cyrano radil Kristiánovi, co má říkat, anebo když se snažil zadržet hraběte de Guiche, aby měli Roxana s Kristiánem dostatek času na uzavření sňatku. Celkový dojem je ale docela dobrý, i přes tu délku představení a ty nepohodlné sedačky v divadle. ADÉLA SKLENÁŘOVÁ (kvinta)
Jezinky bezinky aneb Arsenik a staré tety
Bláznivá retro komedie Jezinky bezinky dramatika Josepha Kesslringa byla do češtiny přeložena na popud Jana Wericha, který zhlédl americký originál a prohlásil, že se na divadle ještě tolik nenasmál. Příběh se točí kolem jedné velmi podivné rodinky, Brewsterových. Dvě rozkošné staré tetičky pečují ve svém domě v Brooklynu o své synovce, Mortimera, divadelního kritika, a Teddyho, který žije v domnění, že je Theodore Roosevelt. Tyto dámy mají ovšem zvláštní koníček. Pod záminkou nabídky pronájmu přijímají staré osamocené pány a od jejich samoty jim pomáhají domácím bezinkovým vínem se špetkou arseniku. Spasené gentlemany posléze odnesou do sklepa, kde Teddy kope Panamský průplav, a pohřbívají je do základů této stavby. Mortimera jednoho dne tedy potká nemilé zjištění. Vše se zkomplikuje ještě více, když dorazí domů třetí synovec, děsivý Jonathan, který právě utekl z věznice pro sadistické zločince. Brewsterovi zkrátka nejsou normální rodina… Tato inscenace se mi líbila, i když by jí místy prospěl větší spád. Na pár místech působí scéna celkem děsivě, zejména díky skvělé práci se světly. Nicméně, herecké výkony byly skvělé, provedení scény podařené. Myslím, že až se hra „zaběhá“, bude mít velký úspěch. Premiéra hry se uskutečnila 15. prosince 2012. Jestliže máte rádi vtip a napětí s troškou hororových prvků, neměli byste si ji nechat ujít. Hodnocení: 75 % MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (oktáva) - 11 -
Ktož sú modří bojovníci Před sebou máme Vánoce, za sebou velmi úspěšný start a dosavadní průběh extraligové hokejové sezóny. Nebylo by tedy na škodu shrnout posledních pět zápasů, neboť stály opravdu za to! Tak tedy začněme duelem, v němž jsme se hrdě postavili mužům, kteří si říkají „sparťané“. Troufám si tvrdit, že jsem nebyla jediná, kdo se na zápas těšil a zároveň se tak trochu i bál. Důvody obav byly dva. Jako první příčina strachu se mohla jevit skutečnost, že se pražští kucí stěhovali ze dna tabulky do poněkud vyšších částí. A to jistě není zcela příjemné, neb jsme všichni doufali v setrvání Sparty na dně tabulky co nejdéle. Druhým a podstatně vážnějším faktorem, jenž vedl k jistým obavám, byl fakt, že marodka na straně našich borců byla obrovská. Kometa nastoupila do utkání bez osmi klíčových hráčů! V první třetině oblékli hráči Komety dresy někdejší Rudé hvězdy Brno, které poukazovaly na oslavu 60. sezóny. Na ledě jsme ale mohli vidět jen takové oťukávání. Mezi fanoušky však byla atmosféra, jako bychom vedli přinejmenším 3:0, což bylo velmi předčasné. Jak známo, hráči v modrobílých dresech si libují v dramatických situacích a v tomhle špílu nastalo drama už ve druhém dějství, kdy jsme obdrželi dva góly ve vlastní přesilovce. Mnohým fandům se začala podlamovat kolena, ale to bychom nebyli komeťáci, aby to Sparta dostala jen tak zadarmo. Pražáci si mysleli, že je po nás, a tak pozvolna ubrali na tempu. Jejich povrchní přístup však nabudil naše borce, kteří ještě v téže třetině dokázali srovnat. V tom okamžiku se nejspíš naše drahá Sparta zlomila, neboť v poslední části jsme přidali další dva fíky a bylo vymalováno. O dva dny později zavítal autobus s modrobílým pokladem do vzdáleného Chomutova. Marodka byla opět velmi rozsáhlá, avšak uzdravil se nám nejproduktivnější borec Kuba Svoboda. Ten se ovšem v tomto utkání gólově nezapojil. Jinak ale byla na ledě pirátů k vidění solidní přestřelka. Domácím se podařilo pětkrát překonat Martina Faltera, borcům z řad brněnských prošly za Kostúrova záda jen čtyři střely. Jak by to ale vypadalo, kdyby manšaft hájící druhou příčku v tabulce porazil kluky ze samého dna. Ostatně, jak se říká, bohatým ber a chudým dávej. V den před Mikulášem měli brněnští fandové další hokejový svátek. Již potřetí se měla Kometa střetnout se všemi nenáviděným Kladnem, kterému po většinu sezóny vévodí Jarda Jágr. Po dvakráte jsme se mohli těšit z výhry, ač jedna se konala bez Jardy. Třetí špíl byl otazníkem. Po posledním prohraném zápase, který se začátkem října konal v O2 Aréně, Jarda prohlásil na všechny možné kamery, že není všem dnům konec. A tak je jasné, že byli všichni zvědaví, zda se jeho výhrůžky naplní, či nikoliv. Ačkoliv rytíři před zápasem rozhlašovali, že zápas dotáhnou do vítězného konce, i kdyby měli vypustit duši, na ledě se jejich slova moc neodrazila. Jarda byl maximálně vytěžován a je fakt, že kdyby Falter nepředvedl svá kouzla, zápas by asi dopadl jinak. Jenže Martin je kouzelník, a Kladno tak nedalo ani jediný gól. Naopak z naší strany to byl balzám na duši. Za zády chrabrého rytíře Chábery skončily čtyři fíky a brněnský trenér Venera si tak mohl z čela umazat jednu vrásku. Kladnu jsme to zase natřeli! Dalším z pěti mačů bylo utkání v Třinci. Po Kladnu byli borci nadupaní sebevědomím a na sever Moravy přijeli zvítězit. První třetina to jen potvrdila, neboť ji Kometa vyhrála 1:0. Nutno podotknout, že kdo sledoval utkání na TV Tipsport, měl opět o zábavu postaráno. Ve Werk Aréně se k mikrofonu postavil muž, jenž byl kovaný chachar. Na tom samozřejmě není nic špatného. Avšak tenhle speaker tak NEUVĚŘITELNĚ fandil třineckým hokejistům, že se mě v polovině druhé třetiny - 12 -
začala zmocňovat agrese. Právě v polovině druhé třetiny, kdy se vývoj zápasu začal poněkud obracet a ten chlap z toho měl prostě druhé Vánoce. V následné poslední dvacetiminutovce se ukázalo, že hvězda Třince Růžička je opravdu hvězda. Hattrickem zajistil ocelářům výhru 5:2, když se ještě pokusil utišit modrobílou bolest Tomáš Divíšek. Avšak tolik nás to přece jen nebolelo, neboť Třinec je taky „náš“ a to, že body zůstaly trošku v jiné části Moravy, není tak zlé. Posledním zmíněným je zápas hraný na Slavii, neboli v O2 Aréně, kam opět vyjela vlna komeťáckých fandů. A jak už to tak bývá, byl to důvod k radosti, neboť se stává tradicí, že když se vyjede ven ve velkém počtu, vždy nás kluci ušatí odmění výhrou. A tak se také stalo. Přes všechno úsilí, které sešívaní vynaložili, aby dokázali, že oni jsou borci z hlavního města a porazí Brno, se jim to nezdařilo. Růžičkovy děti (jak je častuje Rondo, když zavítají do HLAVNÍHO města Moravy) dokázali vstřelit jedinou branku a Kometa se tak radovala z výhry 3:1. Ačkoliv byl náš milovaný klub sužován rozsáhlými zdravotními problémy, vyrovnal se s tím velmi dobře. Z pěti těžkých špílů dokázal třikrát naplno bodovat, a odměnil tím své věrné fanoušky, kteří dokázali jako jediní v republice vyprodat prozatím všechny domácí zápasy. Věřme, že se přes reprezentační pauzu většina borců uzdraví a Kometa tak bude moci v plné síle sbírat další cenné bodíky. VERONIKA FREYOVÁ (kvinta)
Dům světla
V pondělí ráno se na vlakovém nádraží v Brně sešla skupinka lidí. Kolemjdoucí si podle jejich šál mohli myslet, že jedou na hokejový zápas Komety. Však také paní učitelky Kutá i Válová vyjádřily obavu, že v Praze, kam jsme měli namířeno, dostaneme na budku. „Žádný strach, vždyť s sebou máme Verču, výbornou judistku,“ uklidňovali jsme je. Naším skutečným cílem byl Dům světla. Co se pod tímto názvem skrývá, to jsme věděli už od septimánů, kteří tam byli loni, a také od naší paní učitelky. Dům světla je nenápadná budova kousek od autobusového nádraží Florenc. Hned při vstupu do tohoto zařízení nás přivítal pan Libor Matula. Je to dlouholetý zaměstnanec Domu světla. Uvedl nás do místnosti v podkroví, která již na první pohled sloužila k výukovým účelům. Beseda o HIV trvala asi dvě hodiny. Mnohé věci jsme již věděli, ale některé informace pro nás byly zcela nové. Celý výklad byl prokládán konkrétními příběhy. Nejpřekvapivější byl však příběh našeho průvodce, se kterým se nám také svěřil a ze kterého je jasné, že HIV se týká každého z nás. Libor Matula je homosexuál. Nakazil se v době, kdy již několik let pracoval s HIV pozitivními lidmi. Po hádce s přítelem přistoupil na návrh známého a své ego léčil tím nejhorším možným způsobem. Droga a nechráněný sex. Kdo by čekal takovou nezodpovědnost od „profesionála“? Draze za ni zaplatil. Nakazil se. A jeho sexuální partner? I když je jeho povinností informovat protějšek o své nemoci, řekl jen: „Mě se taky nikdo neptal…“ Tento příběh a přímý kontakt s panem Matulou nás všechny docela zaskočil. Měli jsme toho plnou hlavu i pří následné prohlídce budovy. Navíc nám bylo hloupé narušovat soukromí zdejších obyvatelů. Takže jsme byli rádi, že jsme během prohlídky potkali pouze jednoho. Protože se beseda protáhla, nezbyl už čas na Vánoční trhy na Staroměstském náměstí. Měli jsme jen krátký rozchod na pozdní oběd a jelo se domů. Ostatním studentům můžu návštěvu Domu světla jen doporučit. Pod střechou tohoto zařízení si alespoň na chvíli uvědomí, že HIV není jen věc, o které můžeme slyšet pouze v médiích, ale že se týká nás všech. ANNA BIELÁKOVÁ (sexta) - 13-
Kdo neskáče, není Čech – hop, hop, hop! Jednou, když jsem byla nemocná, přišel taťka z fotbalového tréninku a přinesl mi úžasnou zprávu, že náš fotbalový klub pořádá zájezd na utkání české reprezentace proti Slovensku ve fotbale. Byla jsem velmi šťastná a čekala na ten úžasný den, kdy konečně na vlastní oči uvidím svého nejoblíbenějšího fotbalistu Theodora Gebreselassieho. Po měsíci čekání jsem se konečně dočkala vytouženého dne. Největší problém byl, že to byla středa a obávala jsem se, že se vrátíme hrozně pozdě a další den se mi nebude chtít vstávat do školy. Naštěstí začínal zápas o půl šesté, ale i tak jsme přijeli pozdě večer, protože zápas se hrál v Olomouci. Ale k začátku téhle události. Jako každý všední den jsem byla ve škole. Ze školy jsem strašně rychle spěchala na oběd, abych stihla autobus. Na autobusové zastávce jsem byla s obrovskou časovou rezervou, ale byla jsem tak netrpělivá, že když jsem viděla, že už jede autobus, protlačila jsem se co nejvíc dopředu, abych si sedla blízko dveří. Hned jak jsem z autobusu vyskočila, pospíchala jsem domů udělat si domácí úkoly a připravit se. Bylo kolem půl třetí a mamka mi dělala poslední tahy na obličeji. Konečně byla česká vlajka hotová! Vzali jsme si vše potřebné, jako např. české dresy, podsedáky na lavičky, trubku atd. Když jsme konečně všechno pobrali, utíkali jsme na hřiště, kde už na nás čekal tým. Nakonec jsme nebyli poslední a ještě pár minut čekali, než si jeden z trenér donese mobil. Konečně se mohlo vyrazit! Teda skoro. Ještě důležitá společná fotka, nastoupit a hurá směr Olomouc! Cesta tam, to bylo jediné, na co jsem se netěšila. Ale nakonec to byla legrace. Všichni v autobuse zpívali parodii na písničku Gangnam Style, Český styl. Všichni, až na dospělé, jsme si to strašně užívali. Pár desítek kilometrů před cílem naší cesty se začaly malovat vlajky. Samozřejmě že starší puberťáci si hned pomalovali úplně celý obličej... Hurá! Už jsme na místě! Ještě najít vchod a potom jen sedět a užívat si. Všichni hromadně vystoupili a rozdělili jsme se na starší a mladší, podle zakoupených lístků, a každá skupina šla hledat svůj vchod. Naše skupinka jeden vchod našla, ale nebyl to ten správný. Poradili nám, kde je, jenže jsme trošku nestíhali a tak jsme lezli i dírami v plotě. Konečně! Náš vchod! Po velkém bloudění nás nakonec pustili na tribunu. Než jsme zase našli, kde jsou naše místa, uběhlo pěkných pár minut a to už byli hráči na hřišti a hrála se slovenská hymna. Ani na svá místa jsme se během hymny nedostali. Po chvíli dalšího hledání jsme si všichni unaveně sedli na svá sedadla. Bylo to právě v čas, rozhodčí zapískal a zápas začal. Rozhlížela jsem se, kde je můj fotbalový idol, a pak jsme si všimla, že běhá pár metrů ode mě! Celý zápas byl nezapomenutelný! Pořád jsem troubila do trubky, křičela Kdo neskáče, není Čech!, dělala spolu s ostatními mexické vlny (které byli na tom to nejlepší)! Jednou byla fakt dlouhá a celým stadionem proběhla třikrát dokola. No, zkrátka jsem si užíval, jak jsem mohla! Na tenhle den nikdy nezapomenu a ráda bych ještě viděla, jak naši borci stejným způsobem někomu nakopou! A abych nezapomněla: zápas skončil 3:0, samozřejmě že pro nás! VERONIKA KONEČNÁ (sekunda) - 14 -
ZA VOLANTEM (14): Kůň vs býk
V minulém čísle jsem psal o Lamborghini Aventador, dnes si představíme jeho hlavního konkurenta a není jím nikdo menší než Ferrari F12 Berlinetta. Belinetta je o pár měsíců mladší než Aventador a představuje odpověď na rozzuřeného býka. F12 je nástupcem typu 599 GTB, který už byl vyráběn od roku 2006 a hlavně nedržel krok s Lamborghini. A to už ani se starým Murciélagem, o novém Aventadoru ani nemluvě. Lamborghini nastavilo výkonnostní laťku hodně vysoko (700 koní) a konstruktéři ve Ferrari ji logicky museli překonat. A to se jim povedlo. Atmosférický V12 uložený vepředu (lambo má motor vzadu) produkuje mohutných 740 koňských sil. Točivý moment je 690 Nm, stejný jako u Aventadoru. Síla 6,3litrového motoru ferrari jde na zadní kola přes sedmistupňový dvojspojkový automat. Je sice o 10 ms pomalejší než E-gear u lamborghini, ale na druhé straně je mnohem plynulejší, ekonomičtější a komfortnější. Což je skvělé, neboť s ním auto dokáže být surové a rychlé, ale stejně tak komfortní a pohodlné. Kdybychom postavili býka a koně vedle sebe na start sprintu na 400 m, zvítězilo by lamborghini. Mohutná trakce pohonu 4x4 mu dává neskutečnou akceleraci, na kterou nestačí ani ferrari (to udělá 100 km/h za 3,1 s). I v maximální rychlosti by zvítězilo lambo, a to o celých 10 km/h (ferrari 340, lambo 350). V případě, že by se jelo na okruhu, by ale Ferrari zvítězilo. Jeho koncepce a sofistikovaný podvozek mu dávají mnohem větší chuť zatáčet. Spolu s neobyčejnou lehkostí a obratností tak působí dojmem požírače zatáček. Navíc je Berlinetta tak vyvážená, že je jen na řidiči, jestli zvolí při průjezdu čistou stopu, nebo efektní power slide. Zato lambo se v některých zatáčkách nepříjemně nedotáčí a je na něm až moc znát, jak obrovské je to auto. V utažených ostrých zatáčkách se Aventador pere sám se sebou, zatímco F12 zatáčku projede lehce jako po másle. Co se týče designu, jasně vyhrává Lamborghini. Ferrari s šikmými světlomety, prořízlou „tlamou“ a prapodivným zadkem vypadá divně. Tak nějak čínsky. Jako by to byl prostě červený ťaman. Zato Lamborghini se svým pohledem zabijáka, ostrými hranami a svalnatou karoserii vypadá jako terminátor. Je takovým vandamovským způsobem sexy. Jako by říkalo: pojď sem, rozbiju ti držku! S cenou se to má tak, že ferrari stojí 7,25 milionu a lamborghini 6,5 milionu korun. Rozdíl 750 000 je sice docela markantní, ale myslím, že člověka, jenž se rozhoduje, zdali si koupí lambo, nebo ferrari, zrovna taková částka netrápí. Vítězem srovnání je nakonec Ferrari. Je rychlejší na trati, pohodlnější, uživatelsky příjemnější a má lepší řízení a podvozek. Já bych si však raději koupil Lamborghini, a to hlavně proto, že má větší charisma a nevypadá jako Jackie Chan. MICHAL ODLOŽILÍK (oktáva) - 15-
Cesta za betlémským světlem V pátek 15. prosince 2012 se skauti a skautky z celé České republiky vypravili pro betlémské světlo do hlavního města Rakouska Vídně. My skauti z Pohořelic a okolí jsme cestu Vídní zahájili u Prátru na Praterstrasse, kde jsme se rozhodovali, jestli pojedeme metrem, či půjdeme pěšky. Nakonec jsme se rozhodli, že někteří půjdou pěšky jako my a někteří pojedou metrem. Během cesty jsme navštívili vídeňské vánoční trhy, kde bylo i místo k odpočinku. Nabrali jsme zde sílu na další cestu ke katolické farnosti Altlerchenfeld, kde se betlémské světlo předávalo. Nakonec jsme do Altlerchenfeldu dorazili sice na poslední chvíli, ale přece. Na bohoslužbě zastupovali každou zemi dva skauti, kteří vždy něco řekli. Například naši skauti popřáli všem veselé vánoce, bohatého ježíška a krásný nový rok. Nakonec jsme jeli, jak bylo předem smluveno, nazpět metrem. U stanice Stadion na nás čekal autobus a ten nás odvezl zpět domů. K přání skautů České republiky se připojujeme i my, zástupci primy a skautů. Pro betlémské světlo si můžete přijít v neděli od 18 do 20 hodin do sklepení židlochovické radnice nebo v neděli od 15 do 16 hodin do židlochovického kostela. VERONIKA HOCHMANOVÁ, JAN KŘÍŽ (prima, skauti z Pohořelic a okolí)
Přijďte se pobavit! 21. 12. v 9:00 Vánoční besídka Gymnázia Židlochovice, Masarykův kulturní dům 22. 12. Adventní koncert Ladislava Kerndla s orchestrem a sborem Skřivánek, Židlochovice – Masarykův kulturní dům 22. 12. Vánoční turnaj v sálové kopané, Hrušovany u Brna 23. 12. Štěpánský turnaj ve stolním tenise, Nosislav - TJ Sokol 25. 12. Štěpánská zábava - k tanci a poslechu hraje skupina Modul, Žabčice – Lidový dům 25. 12. Živý betlém Rajhradští farníci, Rajhrad - Benediktinský klášter 26. 12. Štěpánská výstava vín, Židlochovice 29. 12. Svěcení vína, Přísnotice 30. 12. Vánoční koncert Českého filharmonického sboru Brno, Rajhrad - Benediktinský klášter 31. 12 Silvestr, k tanci a poslechu hraje skupina DUO CARMEN, Masarykův kulturní dům Židlochovice 5. 1. ve 20:00 Třetí žatčanský krojovaný ples, k tanci a poslechu zahraje DH Zlaťanka, Žatčany – Orlovna ANETA KUČEROVÁ (oktáva)
Nula od nuly pošla... Žádný řešitel - žádný výherce. Taková je bilance naší listopadové křížovky. Vskutku. Ačkoli jsme prodali či rozdali více než šedesát výtisků Intelektu, mezi čtenáři se nenašel ani jediný, kdo by usiloval o výhru za křížovku. Zachytili jsme ovšem hlasy, že se některým luštitelům zdá být naše křížovka těžká. K tomu jen tolik: křížovku přece není nutno vyřešit hned v nejbližší vyučovací hodině, ale občas je zapotřebí pro některé výrazy zabrousit do slovníku či na internet. A lhůta k zaslání je obvykle aspoň třítýdenní... REDAKCE inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Jiří Musil. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč. - 16 -
