Číslo 6
Únor 2012
Ročník VII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE
Milí čtenáři, máme to ale pech! Už už se zdálo, že stihneme přijít s novým číslem Intelektu v poslední únorový den - a najednou buch! - a stejně vychází až prvního března. Trochu nás to mrzí, neboť včerejší datum bylo výjimečné a vyskytuje se jen jednou za čtyři roky. Navíc jsme devětadvacátému únoru a osobnostem a událostem s ním spojeným věnovali jednu celou dvoustranu tohoto čísla. Nezbývá nám než spoléhat na vaši nekonečnou fantazii a věřit, že se dokážete ve svých myšlenkách přenést o den zpátky a všechny články si vychutnat tak, jak jsme si to původně představovali. Za to vám nabízíme spoustu dalšího tradičního, tradičně netradičního i doslova netradičního počtení. K tomu tradičnímu patří stránka pro chytré hlavy z dílny Lenky Dratvové, křížovka o cenu, dvoustránka naší vlastní literární tvorby, redigovaná Vendulou Kreplovou, motoristická hlídka Michala Odložilíka a kulturní pozvánka z hledáčku Václava Vrbase. Za tradičně netradiční si dovolujeme prohlásit především rozhovor. Za jeho cíl jsme si tentokrát vybrali Mgr. Terezu Hamplovou, a vyrovnali jsme se tak i s třetí ze tří novicek v pedagogické řeholi na naší škole. Do stejné kategorie článků se dá zařadit i příspěvek Veroniky Freyové o hokejové Kometě. Je tak trochu neaktuálně pochmurný. Zatímco brněnští fandové včera slavili první (a vítězný!) zápas v playoff hokejové extraligy po celém čtvrtstoletí, Verča ve svém dílku vzpomíná na zašlou slávu dnes už neexistujícího zimního stadionu za Lužánkami. Přinášíme také další (a hned tři) úvahy o tom, jaký by měl být ideální spisovatel. První zamyšlení tohoto druhu v tomto ročníku Intelektu jsme vám předložili již v říjnovém vydání. Z ostatních, netradičních perel únorového čísla bychom vás rádi upozornili zejména na dvě ohlédnutí za nedávným plesem gymnázia, konkrétně za polonézou a tombolou. Zároveň však chováme naději, že se vám bude líbit i to, co jsme v tomto úvodníku přímo nejmenovali... VAŠE REDAKCE
-1-
VYBRÁNO Z INTERNETU
Rébusy pro bystré hlavy Velbloud V poušti leží 3000 banánů a potřebujete je dostat do 1000 kilometrů vzdálené oázy. Na dopravu banánů máte pouze jednoho velblouda, který unese maximálně 1000 banánů a bez ohledu na velikost nákladu (tj. i prázdný!) spotřebuje banán na kilometr - předpokládáme, že chodí vždy po celých kilometrech. Kolik banánů můžete dostat do oázy? Jablka V košíku máte pět jablek. Jak je rozdat pěti dětem, aby každé dostalo jedno celé jablko a jedno jablko zůstalo v košíku? Řešení z minulého čísla Tři dcery: První krok (součin věků 36) nám dává několik kombinací jejich věků (např. 1, 1, 36; 1, 2, 18;…). Jelikož to ale nestačí, je potřeba znát další faktor, tím je součet oken v domě. Zde nejde o číslo samotné, ale o fakt, že je možností víc. Sečtemeli jejich věk, dostaneme pokaždé jiné číslo, až na kombinaci 1, 6, 6 a 2, 2, 9. Zde je u obou výsledek 13. Třetí nápověda nám určuje nejstarší dceru, ta je pouze ve druhém případě, správná odpověď je tedy 2, 2, 9. Apači: Velký Apač je matka. Sudoku
-2-
LENKA DRATVOVÁ (oktáva)
Levá dva tři, pravá dva tři,… 17. února po osmé hodině večerní nastal den D, hodina H a minuta M pro celou sextu, čtyři septimány a jednoho oktavána. Nyní je to za námi. Úspěšně jsme zakončili svoje čtvrtroční snažení. Odtančili jsme polonézu a zahájili tak ples. Co ale předcházelo? Každý čtvrtek jsme, pokud to bylo možné, v plném počtu nastoupili v sokolovně do dvou zástupů a učili se kroky, počítali doby a pak všechno zkoušeli dát dohromady s hudbou. Chtělo to velkou míru trpělivosti, zvlášť když někteří zapomínáme dost rychle a nevíme již při další zkoušce, co jsme dělali během té předchozí. Musím přiznat, že mě ještě v lednu trochu děsilo, že s touhle polonézou máme někdy zahájit ples. Byli jsme však trpěliví, znásobili tréninky a především díky přísnému dozoru paní učitelky Markové, která nás celý tanec učila, jsme nakonec vypilovali, co jen šlo. Najednou ale bylo 17. února, osm hodin večer a my netrpělivě čekali na projev paní učitelky Stravové a pana ředitele a toužili jsme mít všechno za sebou. Tak jsme byli nervózní. Začala hrát hudba a my začali počítat. Raz dva tři, dva dva tři… Najednou jsme dotančili, ani to nebolelo. Troufám si říct, že z většiny nervozita po první polonéze úplně spadla a tu druhou jsme si šli do sportovního sálu prostě užít. Letošní polonéza pro mě, stejně jako pro mé spolužáky a Davida Susnu z oktávy, nebyla premiérou a už se těším, jak si příští rok užiju ten pohled na další třídu, která převezme pomyslnou štafetu v zahajování plesu. Proto přeji již teď letošní kvintě pevné nervy při nácviku a na parketu zlomte vaz! PETRA FIALOVÁ (septima)
- 3-
Vyučující matematiky a deskriptivní geometrie Mgr. TEREZA HAMPLOVÁ:
Když běsním, dělám palačinky
Po dvou nových tvářích učitelského sboru (Mgr. Petře Válové a Bc. Haně Kuté), které jsme vám v našem tradičním rozhovoru představili již v předchozích číslech Intelektu, přichází na řadu třetí. Je jí Mgr. Tereza Hamplová, která vyučuje matematiku v primě a tercii a deskriptivní geometrii v oktávě. * Odkud pocházíte? Kde aktuálně bydlíte? „Jsem z Brna a tam i bydlím. Konkrétně v Černovicích.“ * Jak jste se dostala k učitelskému povolání? „V září jsem se rozhodovala, jestli chci pracovat spíše jako učitelka, nebo finanční analytik v bance. Hledala jsem práci v obou odvětvích, ale spíš bych brala banku. No a jedno říjnové pondělí se mě spolužačka zeptala, jestli nechci učit v Židlochovicích. V úterý jsem se zde byla podívat a od listopadu nastoupila. Vzhledem k tomu, že už deset let doučuji matematiku a vedla jsem čtyři roky skautský oddíl, tak je mi učitelství blízké.“ * Chtěla jste odmalička učit? „Ve své podstatě ano, jako malá jsem si panenky usazovala po dvou do improvizovaných lavic a hrála si na školu.“ * Proč zrovna matematika? „Má své kouzlo. Systémy, řád, souvislosti, mnoho cest zpravidla k jednomu cíli.“ * Učila jste před námi na jiné škole? „Chvíli na Biskupském gymnáziu v Brně.“ * Jak se vám líbí na naší škole? „Moc. Líbí se mi, že je škola malá a tím je tu taková „komorní atmosféra“.“ * Můžete porovnat naše gymnázium se svým předchozím působištěm? „Na BiGy jsou dlouhé chodby, učitelé se nepřezouvají a studenti (ty které jsem učila) měli neuvěřitelné sebevědomí.“ * Učíte raději mladší, nebo starší třídy? „To se úplně tak říct nedá. Mám sice víc zkušeností se staršími, ale každý věk má své kouzlo.“ * Jak vycházíte s kolegy? „Myslím, že dobře. V kabinetě je veselo.“ * Navštěvujete místní školní jídelnu? Co na ni říkáte? „Už jsem v ní třikrát byla. Je to jídelna a příjemné zpestření dne.“ * Vaříte ráda? „Ano.“
-4-
* Co nejraději? „Záleží na náladě. Když běsním, tak třeba palačinky.“ * Co nejraději děláte ve volném čase? „Jdu na výlet, šiji, poslouchám hudbu, piji kafe, cestuji.“ * Sledujete filmy? Chodíte do kina? „Ano. Ano. Nedávno jsem se koukala doma na film л. Moc zajímavý černobílý film o tom, kde všude je matematika a kolik je člověku dovoleno pochopit. Doporučuji.“ * Čtete ráda? „Moc ráda.“ * Můžete nám nějakou knížku doporučit? „Pro toho, kdo má rád knížky ze zajímavých zemí, doporučuji Lovce draků (příběh afghánského chlapce, kterému lov papírových draků změnil život, v knize je spousta zvratů, autor se nerozepisuje o zbytečnostech, kniha rozhodně nekončí happyendem), a pro toho, kdo má rád knihy, kde se před koncem dozví, že bylo všechno jinak, Program pro přeživší od Ch. Palahniuka (autora Klubu rváčů).“ * Sportujete? Aktivně, nebo pasivně? „Když sportuji, tak aktivně. Baví mě aerobik, power yoga, kolo, lyže, běhání, plavání, sáňkování.“ * Jakou hudbu posloucháte? „Mám ráda například Radiohead, Mobyho, Radůzu, Mňágu a Žďorp, D. Byrne, Hradišťan, Tleskače, Skaprašupinu, ale také třeba Mozarta.“ * Co jste dělala o prázdninách? „O vánočních prázdninách jsem byla s přáteli na sněžnicích v Nízkých Tatrách. Byl to dvoudenní přechod z Telgártu do Helpy. Paráda, neustále jsme byli nad mraky. Následující dva dny jsme byli na běžkách v chatě (bez proudu a vody) nad Murání a tam i přivítali Nový rok.“ * Před necelými dvěma týdny se usktečnil tradiční ples gymnázia. Proběhl už potřinácté, ovšem vy jste se ho zúčastnila poprvé. Jak a co se vám na plese líbilo? „Vzhledem k tomu, že jsem na plese byla naposledy na střední škole, tak jsem z něj měla docela obavy. Ale ty poměrně rychle zmizely. U stolu jsem seděla s výbornými kolegyněmi a výborným vínem. Navíc vidět všechny studenty nastrojené v šatech a kvádrech je také zážitek. Za sebe hodnotím ples velice úspěšně.“ * Jaké plány máte do budoucna? Chtěla byste i nadále učit zde? „Obecně moc neplánuji, možná proto, že to stejně nakonec dopadne všechno jinak. Ráda bych ovšem i nadále učila zde.“ Děkuji za rozhovor.
-5-
LUKÁŠ NOVOTNÝ (oktáva)
Národní srovnávací zkoušky V pátek 3. února jsem absolvoval NSZ z matematiky. Jsou to testy od společnosti Scio a je to jedna z možností, jak se dostat na vysokou školu. Abych pravdu řekl, docela mě překvapilo, jakým způsobem se testy provádějí. V některých budovách je potřeba se i přezout, u nás naštěstí ne. Dále je na programu kontrola totožnosti; museli jsme administrátorům ukázat občanský průkaz, a navíc nás ještě před zahájením zkoušky vyfotili, aby v případě podezření, že zkoušku vykonával někdo jiný, mohli ověřit, jestli jsme to byli opravdu my. Když člověk přijde na zkoušku třeba i o pět minut později, má prostě smůlu. Jestliže potřebuje během testu na záchod, tak s ním administrátor musí jít, což docela nechápu, vzhledem k tomu, že tam v mém případě byl jen jeden. Za špatné odpovědi se strhávají body, výsledky jsou ve formě percentilu. Na jednu zkoušku se hlásí přes 1000 lidí. U mě proběhla zkouška docela v klidu, získal jsem potřebný percentil, jak jinak. Chvílemi jsem byl nervózní, avšak i před testem jsem si pochopitelně věřil. Koupil jsem si na procvičení knížku od Scia, bohužel v ní byly jen testy. Musím říct, že mě udivuje jejich ceník; za tři cvičné testy chtěli skoro 500 Kč. Za jeden test na internetu, který jsem si koupil na přípravu na zkoušku z angličtiny, kterou budu absolvovat 3. března, požadovali skoro 200 Kč. Docela lituji, že jsem si místo toho nekoupil dvě flašky vodky, protože mi ten test nic moc nedal. Dále jeden termín za jeden předmět stojí asi 500 Kč. Testy jsou podle mého názoru těžší než běžné přijímačky, což jsem i u matematiky pocítil, avšak větší strach mám z angličtiny. Snad i to dobře dopadne. JAROMÍR KRATOCHVÍL (oktáva)
Mrazy a jejich klady a zápory Jak všichni víme, letošní únor byl ve znaku extrémních mrazů. Takto tuhá zima u nás už dlouho nebyla, chvílemi jsme se mohli cítit, jako kdybychom žili v Rusku. A není divu: teploty k minus třiceti bývají v České republice naměřeny jednou za deset let a ty, co jsme zažili letos, byly ještě nižší; důkazem je přes 80 nových teplotních rekordů po celé republice. Extrémně nízké teploty nám komplikovaly každodenní život a nejen tím, že jsme se museli oblékat až do čtyř vrstev oblečení, ale velké komplikace přinesly zejména řidičům. Obzvláště naftové motory mohly mít problémy se startováním, ale i starší baterie mohly řidiče zklamat. Naštěstí tyto dva problémy se mě jako řidiče netýkaly, protože jezdím na benzín a baterii jsem už měnil před zimou. Bohužel těmito problémy to samozřejmě nekončí a naopak je to jen zlomek toho, co na řidiče při takovém počasí čeká. Na silnicích to někdy bylo spíše jak na kluzišti a aby toho nebylo málo, komplikovala dopravu ještě prasklá vodovodní potrubí, která trápila hlavně Prahu. Málem bych zapomněl, že výsledkem takových mrazů jsou i zamrzlá okna na autech, takže z jejich oškrabávání se stal v únoru každodenní ranní rituál snad všech řidičů, co nemají auto na noc v garáži. Na druhou stranu nemůžeme na mrazy pouze nadávat. Já sám jsem si byl užívat krásného ledu na rybnících, který byl, dokud nenapadl sníh, jako sklo. A musíte uznat, že na led jsme se asi těšili všichni, protože loni jsme si ho moc neužili. Ladovskou zimu přivítali hlavně majitelé horských středisek, kteří na začátku sezony měli strach, že kvůli letošnímu roku zkrachují. Místo toho si teď určitě mnou ruce nad výdělkem, s kterým ani nepočítali. Je pravda, že zrovna u nás jsme si užili spíše ty mrazy, ale jinak byla téměř celá republika pod sněhovou přikrývkou. -6-
Ale i přes to pozitivní jsme určitě všichni rádi, že už mrazy odchází a pomalu se blíží jaro a po jaře mé oblíbené roční období léto. Jen doufám, že to léto bude ve znamení pohody a oslav úspěšného složení maturitní zkoušky, která některé z nás již brzy čeká. LUKÁŠ HYTYCH (oktáva)
Sportem ku zdraví, a to i v zimě Nenadálá vlna arktických mrazů, která do našich končin dospěla na konci ledna a začátku února, byla pro většinu obyvatel ČR nepříliš vítaným překvapením. Výjimku však tvoří členové České otužilecké unie, kteří se dne 4. února 2012 ponořili do ledových vod Vltavy v Praze a o týden později okusili plavání mezi krami na řece Svratce v Brně. I při minus 12 stupních Celsia venkovní teploty se účastníků obou závodů sešlo opravdu hodně a jistě je hřál sportovní duch a touha po vítězství. Otužování je, jak se shodují lékaři, pro lidské zdraví prospěšné a podporuje naši imunitu. To se ovšem týká zdravých lidí. Pakliže člověk trpí dlouhodobě nějakou nemocí, měl by se nejdřív poradit se svým lékařem. Jinak se jedná o sport finančně nenáročný (pokud vás tedy nemusí z vody lovit hasiči). Stačí vám pouze plavky a někdy sekera na prosekání ledu. K další výbavě lze pak připojit koupací čepici, boty do vody či rukavice chránící proti omrzlinám. Pamatujte však, že nikdy se nechoďte otužovat sami, aby vás v případě křeče měl kdo vytáhnout na břeh. Otužilce u nás sdružuje již zmíněná Česká otužilecká unie. Problémem je však členství v ní. Protože se její sídlo nalézá v Praze a neexistuje žádná jiná pobočka, musí se otužilci ze vzdálenějších koutů ČR toužící po registraci smířit se značnými cestovními výdaji, kvůli účasti na členských schůzích. To je možná také důvod, proč se zimní plavání u nás zatím netěší masové oblibě. Pakliže jsem u některého ze čtenářů probudil žhavou touhu po nevšedním a zdravém sportovním zážitku mezi kusy ledu, vězte, že další otužilecké závody se uskuteční v průběhu března na různých místech ČR. Více informací naleznete na stránkách otužilecké unie. Já osobně se hluboce klaním před těmito ,,ledovými lidmi“ a přeji jim pevné zdraví a hodně sportovních úspěchů, poněvadž mě by v zimě do řeky nikdo nedostal ani párem volů. LUKÁŠ NOVOTNÝ (oktáva)
-7-
Caesar, papež Řehoř a my Výjimečný den 29. února byl zaveden starořímským státníkem a vojevůdcem Gaiem Iuliem Caesarem v roce 45 př. n. l.. Alexandrijští astronomové mu totiž vypočítali, že rok má 365 a čtvrt dne; přitom jejich předchozí kalendář měl 355 dní. Bohužel problémem tzv. juliánského kalendáře bylo, že tropický rok netrvá přesně 365,25 dne, ale 365,2422 dne, což způsobilo nepřesnost, která znamenala, že se kalendář oproti realitě opozdil o jeden den za 133-134 let. Tento nedostatek byl odstraněn tzv. gregoriánským kalendářem, který byl schválen v roce 1582 papežem Řehořem (Gregorem) XIII. V té době byla diference juliánského kalendáře již 9,809 dne. Protože mělo být vynecháno deset dní najednou, bylo k provedení tohoto kroku vybráno období, kdy bude zásah do liturgického roku pro malý počet přeskočených významných svátků nejmenší. Reforma měla proto být provedena bezprostředně po svátku sv. Františka, připadajícím na čtvrtek 4. října. Následující den měl být považován za pátek 15. října. Gregoriánský kalendář též stanovil, že z přestupných roků označujících celá staletí budou nadále přestupnými jen ty roky, jež jsou beze zbytku dělitelné čtyřmi sty (tedy 1600, 2000, 2400, a nikoli např. 1700, 1800 atd.). Znamená to, že ze 100 přestupných roků za každých 400 let se „ušetří“ tři dny, a to jsou právě ty, které za takové období v juliánském kalendáři přebývají. Také gregoriánský kalendář se poněkud předbíhá - o jeden den za 3323 roky. Tato chyba se ovšem snadno napraví (pokud se kalendář bude ještě používat) vypuštěním jednoho dne nejbližšího přestupného roku. JAROMÍR KRATOCHVÍL (oktáva)
V rodném listě: 29. únor Jak jistě všichni víte, letošní rok je podle gregoriánského kalendáře přestupný. S tím souvisí i délka měsíce února, který má letos o jeden den víc než obvykle, totiž 29. Samotný dvacátý devátý únor se tedy od ostatních dní v roce odlišuje právě tím, že se s ním v kalendáři setkáme pouze jednou za čtyři roky. S tímto datem je samozřejmě spojeno mnoho událostí. Například narození významných osobností, které bych zde chtěl připomenout. Z tuzemských „zdrojů“ bych nejdříve zmínil významného básníka, prozaika, satirika, publicisty a politika Josefa Svatopluka Machara. Byl spoluautorem Manifestu České moderny a představitelem kritického realismu. Vystudoval gymnázium v Praze a žil dlouhou dobu ve Vídni, kde působil jako bankovní úředník. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří třídílná sbírka politické lyriky Confiteor nebo Čtyři knihy sonetů. Byl přítelem T.G. Masaryka, na jehož přání se po první světové válce vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora Československé armády. Úřadu se však v roce 1924 vzdal kvůli rozporům s Masarykem a nakonec se přiklonil ke krajní pravici. Dalším známým Čechem, dokonce i se stejným rokem narození jako Machar, tedy 1864, byl český hudební skladatel, překladatel a pedagog Vilém Doubrava. Vykonal státní zkoušky ze zpěvu a hry na klavír a stal se majitelem hudební školy v Praze na Žižkově. Se svými žáky pořádal výchovné koncerty. Vedle toho byl zaměstnán jako úředník pražské plynárny. Kromě pedagogické a skladatelské práce byl činný i v literatuře. Překládal beletrii a byl redaktorem dvou literárních edic. Vydal učebnici Nástin hudební nauky, psal i články o přírodě. Ze světových dějin stojí za zmínku určitě papež Pavel III. (*1468), který svůj úřad vykonával mezi lety 1534 a 1549. Nejvíce je asi známý uvalením církevní klatby -8-
na anglického krále Jindřicha VIII. (kvůli jeho nepovolenému sňatku s Annou Boleynovou) a dosazováním svých příbuzných do vysokých funkcí (tzv. nepotismus). Kromě toho také započal výstavbu renesanční podoby baziliky sv. Petra, jejíž stavbou pověřil Michelangela Buonarrotiho. Významnou osobností byl také italský hudební skladatel Gioacchino Rossini, narozený 1792 v Pesaru. Proslul jako autor téměř čtyřiceti oper, z nichž nejznámější jsou Lazebník sevillský a Vilém Tell. Byl velmi talentovaný a svojí hudbou a stylem oblékání dokonce odstartoval novou módní vlnu. Od roku 1824 působil v Paříži jako divadelní hudební ředitel. Na závěr bych připomněl bývalého amerického astronauta Jacka Roberta Lousmu (nar. 1936). V kosmické lodi Skylab 3 byl v červenci 1973 Jack Lousma ve funkci palubního inženýra a pilota společně s astronauty Alanem Beanem a Owenem Garriottem. V roce 1982 se dočkal druhého startu. Byl zařazen do posádky mise STS 3 s raketoplánem Columbia v rámci programu Space Shuttle. Posádku tvořili jen dva lidé, Lousma jako velitel a pilot Charles Fullerton. Lousma se tedy zúčastnil dvou letů do vesmíru, kde strávil celkem 67 dní. ADAM NOSEK (oktáva)
Co se stalo 29. února Jak určitě všichni víte, rok 2012 je přestupný, tudíž má o jeden den navíc. Je jím 29. únor. V tento den se narodili známí i neznámí lidé a také se staly některé významné historické události. Například: • Ve Švýcarsku byl v roce 1880 prokopán Gotthardský tunel mezi městy Göschenen a Airolo. Jeho nejvyšší bod leží ve výšce 1151 metrů nad mořem a během jeho desetileté stavby zemřelo okolo 200 dělníků. • V roce 1920 přijalo československé Revoluční národní shromáždění po mnohahodinovém jednání Ústavní listinu Československé republiky. Československo se mělo na jejím základě stát demokratickou republikou, kde zdrojem veškeré moci ve státě byl lid. • V roce 1988 byl jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu spolu s další stovkou duchovních zatčen během demonstrace proti politice rasové segregace v Kapském Městě. • Obléhání Sarajeva vojsky Republiky srbské bylo součástí války v Bosně a Hercegovině, která následovala po rozpadu Jugoslávie. Začalo v dubnu 1992 a skončilo 29. 2. 1996. Délkou trvání se jedná o nejdelší obléhání v dějinách novodobého válečnictví. MARTINA PICHOVÁ (oktáva)
Mám to ale štěstí! Matematikové vám potvrdí, že pravděpodobnost, že se někdo narodí 29. února, je jedna ku 1460. Jinými slovy: v průměru jen jeden z 1461 lidí má ve svém rodném listě zapsáno toto datum. Považuji tedy za obrovské štěstí a zároveň dílo náhody, že mezi třemi desítkami studentů a studentek z mé první třídy na našem gymnáziu, totiž mezi maturanty z roku 2007, je jedna, která toto datum narození ve svých osobních dokladech má. Je jí Barbora Ustohalová z Rajhradic (pardon, z Loučky, tak jako náš pan ředitel), kdysi sluníčko naší třídy a také jedna z matek-zakladatelek našeho školního časopisu Intelekt. Takže Baruško, všechno nejlepší k Tvým šestým narozeninám! ANTONÍN TOVÁREK -9-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Největším problémem, který u psaní tohoto úvodníku s železnou pravidelností zažívám, je to, že ho vždy píši za pět minut dvanáct (občas i minutu po dvanácté). Druhým největším je to, že nikdy nevím, co bych v něm měla napsat… dokud to opravdu nenapíši. A ani pak si nejsem jistá, jestli se to přece jen nedalo napsat lépe… anebo prostě jinak. Kdyby se mě někdo zeptal, proč čas od času tvořím něco, co by se dalo se značnou dávkou shovívavosti označit za poezii, musela bych se na chvíli zamyslet. Nejspíš bych upřela pohled do dálky a v mysli by se mi proháněly důvody jeden za druhým: Baví mě to? Ráda vkládám své pocity a zážitky do veršů? Mám to v krvi? atd. atd. Nakonec bych ale stejně všechny složitější odpovědi zavrhla jako zbytečné a hloupé a odpověděla pouhými dvěma slovy: P R O T O Ž E M Ů Ž U. Ano, to je ten nejdůležitější důvod. V psaní poezie (i prózy) se skrývá netušená svoboda, která může tomu, kdo jí propadne, v mnoha ohledech pomoci. Proto by mi můj život připadal podivně ochuzený, kdybych nikdy nezkusila něco napsat. Svět kolem by možná byl o něco šedivější, prázdnější… jiný. Pokud na psaní nahlížíte podobně, můžete (ale nemusíte!) mi do 22. března 2012 poslat své příspěvky na e-mailovou adresu
[email protected] . Budu se těšit. VENDULA KREPLOVÁ (oktáva) Návštěva lesa Fantazie TEREZA SINGEROVÁ, ANITA HOFMANNOVÁ (sekunda) Sedím v lese hlubokém, víly beru útokem. Potkat je je jako sen, vidět je možné je jen v temný den. Když napnu své nebezpečné šípy, probodnu i ten nejmenší list lípy. Jako Legolas uprostřed své poutě, jako v nejhlubším lesa koutě. Sním o tom v jeden ten list se proměnit, na lesního hejkala se zaměnit. S Fénixem a Pegasem po obloze létat a s vrbami ruce si proplétat. Když najednou slunce zajde, obyvatelstvo z lesa vyjde. Těším se na příští návštěvu jejich, sním o dalších pohádkových dějích. Doufám, že přijdu zítra zas, až nastane ten pravý lesa čas.
Post scriptum VENDULA KREPLOVÁ (oktáva) Papírové květy Rozsypu po obloze S úsměvem se otočím A jeden z nich rozdrtím Ten největší Zatímco ten nejmenší Se zoufalstvím schoulí se Do své opuštěné náruče Pláče snad? (ne, nepláče) Či snad jen vzývá bez víry Všechna ta prázdná století Co stále ho tíží v paměti (vzpomínáš?) Má zapomenuté oběti… - 12 -
Vražedný pohled (6) Seděla jsem v naprostém tiše a sledovala špičky svých bot. Místnost vyvolávala tak úzkostný pocit, že bych byla vděčná za jakoukoliv společnost. V ruce jsem ještě stále cítila jemný nádech bolesti, jak mi odebírali krev. Opravdu směšné, co musejí udělat, aby zjistili, že nejsem žádná zpropadená mimozemšťanka. Ani už nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale připadalo mi, že to trvá celou věčnost. Byla jsem celá ztuhlá. Provaz, kterým jsem měla svázané ruce, se mi zařezával do zápěstí, že se to už nedalo vydržet. Moje veškeré pokusy o útěk skončily žalostně. Už mi tohle všechno opravdu začínalo lézt na nervy. Najednou jsem zaslechla vzdálené kroky a v další chvíli se otevřely dveře. Ostražitě jsem sledovala, jak dovnitř vkráčel můj únosce. Byl to ten, ke kterému se hodil věk dvacet a něco. Uvolnil si jednu z beden, které se nacházely ve stínu v rohu místnosti, a sedl si na ni. Sice jsem na něj moc neviděla, ale ještě jsem dokázala určit, že mě nepozoruje. Prostě jen tak seděl a čučel do blba. Ten je fakt divnej, proběhlo mi hlavou. Pak mě však napadlo, že bych mohla využít jeho přítomnosti ve svůj prospěch. Vytáhnout z něj pár informací by se mi hodilo. A podle toho, co říkal jeho nadřízený, nebyl zrovna nejzodpovědnější. To mi dávalo naději, že by se mohl prořeknout, i když mu určitě mluvit se mnou zakázali. No co, za zkoušku přece nic nedám, ne? Horší to už stejně nebude. „Nemusel jsi mě tak praštit,“ ozvala jsem se do ticha. Málem jsem sama nadskočila, jak můj hlas proťal zlověstný klid. Muž dál seděl, ani se na mě nepodíval. A už vůbec mi neodpověděl. Sakra, asi jsem ho trochu podcenila. „Já moc dobře vím, o co tady jde,“ nedala jsem se. Pravda byla taková, že za tu nekonečnou dobu jsem si už leccos dala dohromady. Podíval se na mě a já v duchu zajásala nad svým malým vítězstvím. „Vážně?“ zeptal se s nezájmem. „No jasně. Tak zaprvý. Naši planetu navštěvují mimozemšťané. Ještě včera bych se tomu smála, ale teď vím, že je to tak. Zadruhý. Tady tohle má být nějaká organizace určená nevím k čemu, ale rozhodně se s těmi potvorami z jiné galaxie nepřátelíte. Stojíte proti nim. A tys mě zachránil, protože by mě zabili. Což vlastně znamená, že nechtějí, aby o nich lidé věděli.“ „Páni,“ zareagoval. „Skoro na všechno jsi přišla.“ Pevně jsem doufala, že mírný náznak pobavení v jeho hlase se mi jen zdál. „Takže bych řekla, že teď jsem v bezpečí. Nemám pravdu?“ snažila jsem se dál. „Tak napůl. Pokud opravdu nejsi mimozemšťan, ještě stále tě můžou vystopovat.“ Ha! Tak přece jen z něj něco vytáhnu! „A jak třeba?“ „Přes tvé známé. Kdyby například získali tvůj mobil -“ „A sakra,“ zaklela jsem. Projel mnou úlek. Můj mobil. Totiž - po dlouhé době snažení jsem zjistila, že moje kapsa, ve které jsem ho měla, je prázdná. Musel mi vypadnout, když jsem utíkala před těmi mimozemskými potvorami. To znamenalo, že ty teď mají všechny informace nejen o mě, ale taky o mé rodině, přátelích a známých. A jak se zdálo, ti se teď kvůli mně ocitli na smrtelné listině. KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) - 13 -
Ideální spisovatel (Úvaha)
„Ladislav Klíma se neustále opíjel a žral myši. Konstantin Biebl napsal básnickou sbírku Bez obav a spáchal sebevraždu. Jan Zahradníček a Václav Havel strávili řadu let v komunistických žalářích. Ladislav Stroupežnický si při pokusu o sebevraždu ustřelil nos. O Máchovi ani nevíme, jak vypadal, protože zemřel v 26 letech. Pavel Kohout se proslavil stupidními budovatelskými říkankami, byl spolupracovníkem StB, ale v 70. letech se stal vůdčí postavou disidentského hnutí, byl zbaven československého občanství a do vlasti se mohl vrátit až po roce 1989. Balzac psal ve stoje, oděn do mnišského hávu. Hemingway miloval koridu. Hašek poslední kapitoly Švejka nepsal, ale diktoval. Homér byl prý slepý. Schiller psal pod různými pseudonymy pochvalné recenze na svá vlastní díla. George Orwell udával lidi, které podezříval z kontaktů s komunisty. Marinetti podporoval fašisty. Nezval psal ódy na Stalina… Zamyslete se na tím, jaký by měl být ideální spisovatel (třeba vy). Měla by vám k tomu stačit jedna stránka!“ Tento úkol před nás postavila elektronická učebnice tvůrčího psaní, kterou také využíváme v semináři z českého jazyka a literatury v septimě a oktávě. A zde si můžete přečíst pár výsledků našeho snažení.
Ideální spisovatel
Ideální spisovatel? Kdo to je? Kde ho můžu potkat? Žije ještě? Vůbec netuším, jak by mohl vypadat. Napadá mě představa upraveného člověka, který jde lidem příkladem a je velice moudrý. Co když je to ale úplný opak? Někdo špinavý, stále opilý. Prostě osoba, která ostatní spíše odpuzuje a pobuřuje. Mám dojem, že takových spisovatelů je a bylo v minulosti mnohem víc než těch milých, ke kterým bych si šla pro radu. Navrhuju postavit proti sobě klady a zápory takových spisovatelů. Upravený a moudrý spisovatel. No, popravdě, moc jich asi nebylo, protože mě žádný nenapadá. Možná nějaká žena. Napadá mě Agatha Christie, ale její detektivky moji generaci čtenářů moc nenadchnou. Zato J. K. Rowling je u mladých lidí se svým čarodějnickým učněm Harrym velice oblíbená. Autoři pohádek a příběhů pro děti jsou asi také velice moudří, protože musí pomocí své tvorby rozvíjet osobnost těch nejmenších. Vyvrhel společnosti. Takových bylo opravdu hodně. Francouzští prokletí básníci v čele s Jeanem-Arthurem Rembaudem nebo ruský A. S. Puškin. Tihle lidé napsali díla, která zaujmou, nebo nás aspoň donutí k zamyšlení. Psali tak, aby zaujali, a nehleděli při tom na komerční úspěchy. V úvodním dělení jsem zapomněla na spisovatele píšící jednu knihu za druhou. Jaký je tento člověk? Potřebuje si pravděpodobně vydělat peníze, a proto píše to, co se lidem líbí teď. Takové dílo nemá ale žádnou hodnotu pro nastávající generace a pravděpodobně si je jednou přečtete a zahodíte a nebudete se nad ním zamýšlet. Tvůrci těchto děl jsou však pro společnost důležití. Co by jinak četly naše babičky v chladných zimních večerech? Myslím si, že pro společnost jsou důležité všechny typy autorů. Proč? Protože (a omlouvám se, pokud se vám to teď nebude líbit) každý pes, jiná ves. Co člověk, to jiný názor na dílo. Babičkám se líbí a budou líbit romány na pokračování, dědečkům zase detektivky. Maminky budou stále číst červenou knihovnu a tatínci návody, jak opravit automobil. Mladistvým zůstane povinná četba a dětem pohádky. Prosím vás, neodsuzujte ani žádného spisovatele a nepředstavujte si žádný ideál. Takový NEEXISTUJE. Každý je originál a nikdo není dokonalý. Po světě nechodí ani ideální člověk, ani ideální spisovatel. Na nás je se s touhle pravdou smířit, ať se nám to líbí, nebo ne. PETRA FIALOVÁ (septima) - 14 -
Ideální spisovatel: Realita, nebo fikce?
Ideální spisovatel. Kdo je ideální spisovatel? Můžeme někoho takto pojmenovat? Co si pod těmito dvěma slovy máme vybavit? Co to znamená? Ideální spisovatel píše tak, aby čtenář jeho článek přečetl jedním dechem od začátku do konce. Píše se záměrem zalíbení se velkému počtu čtenářů, masového prodeje. Zkrátka představitel komerce. Ideální spisovatel opěvuje svět a jeho krásu, pěje chválu na stát, na jeho skvělé fungování, na pracovitost lidí. Tak trochu bláznivý naivní člověk, mohl by si někdo říct, ale pro jiného je to spisovatel, kterého chce číst a který ho uspokojuje. Ideální spisovatel se nebojí vyjádřit svůj názor, je kontroverzní, umí být velmi kritický ke společnosti, píše s cílem čtenáře vybouřit k nějaké aktivitě. Bývá před soudobou společností napřed. Řeší otázky, které jsou tabu, nebojí se provokovat svou syrovostí a krutou realitou. Tito jedinci ovšem bývají často společností zavrženi i trestáni. Jedinečnost pisatele je v nebojácnosti, možná někdy v bláznovství, citlivá témata a problémy rozebírat. Postavit se jim hrdě čelem a popřemýšlet o nich, pokusit se najít nějaké východisko ze situace, nebo si prostě jen postěžovat. Bohužel většinou narazí na odpor, nevoli a zavržení. Až o několik let, dokonce až desítky let později bývá autor pochopen a uznáván. Mně to přijde jako pohádka. Za sedmero horami a sedmero řekami žil ideální spisovatel. Psal krásné knihy, byl milý a hodný a všichni ho měli rádi. A pokud neumřel, žije a píše dodnes. Ideální spisovatel je nesmysl, pošetilost lidí. Něco, co existuje jen v lidské fantazii. LENKA BUREŠOVÁ (septima)
Ideální spisovatel
Když se řekne „ideální spisovatel“, člověku je hned jasné, že nic takového nemůže existovat. Už jenom proto, že u slova „ideál“ záleží na individuálním názoru. Každý si pod tím pojmem představí něco jiného. A co si vlastně představím já? Na vzhledu určitě nezáleží. Kolikrát mě překvapilo, když jsem viděla fotku autora díla a řekla si, že není možné, aby někdo, kdo vypadá takhle, napsal něco takového. Jak může nějaký dědek vymyslet romantický příběh? Jak se může holka vyznávající emo tak dobře vyznat v politickém systému? On totiž není hlavní vzhled, ale duchovní stránka člověka. Aby někdo mohl psát opravdu dobře, musí se do svého díla naprosto ponořit. Musí se vžívat do postav, aby dialogy, myšlenkové pochody nebo chování vyzněly reálně. Určitě by měl mít notnou dávku empatie, protože pochopit někoho jiného je někdy celkem umění. Aby správně popsal prostředí, musí být vnímavý a vidět i to, co je na první pohled neviditelné. Když tohle všechno člověk splní, dá se říct, že najednou žije i v jiném světě. V tom svém vymyšleném. Nebudeme si nic namlouvat, někdy je celkem těžké se vypořádat s problémy v reálném světě. A když má spisovatel pobývat ještě v tom smyšleném, je tu problémů dvojnásob. Pak si připadá tak zaměstnaný, že se skoro zblázní. Nemusíme se tedy divit, že se spousta někdejších spisovatelů pomátla, nebo se chovali výstředně. Pobývání v jiných světech si musí vybrat svou daň. Teď to vypadá, jako bych spisovatelství odsuzovala. Kdo by taky chtěl být blázen, že? Pravda je však taková, že „žít“ v jiném světě není vůbec špatné. Otázkou je, zda to za to stojí. A na to má každý taky jiný názor. KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) - 15 -
Úspěch Apple? Proč?
Jistě všichni znáte firmu Apple, která v posledních letech zaznamenala velké úspěchy.Já osobně nejsem zrovna příznivcem této společnosti, ale i tak se zde pokusím vypsat příčiny toho, že se „nakouslému jablíčku“ tak daří. Je to několik vzájemně propojených důvodů. Hlavní roli zde hraje fakt, že se o vše starají sami, jak o hardware (to, do čeho se dá kopnout, když to nejede), tak o software (to, co se dá např. stahovat z internetu). Proto jsou všechny komponenty jejich produktů sladěny a je tak zajištěná stoprocentní kompatibilita a nehrozí tak, že by uživatel mohl mít výrobek, jehož komponenty spolu nespolupracují na maximum. Dalším faktem je uzavřenost a jednoduchost jejich operačních systémů. Tyto dvě věci zaručují, že pokud není uživatel prokletý, nemůže se mu výrobek porouchat jeho vinou. Pokud se výrobek porouchá, je to čistě na straně zařízení. Další, už trochu méně důležitou příčinou, je jednotný design všech výrobků a komponentů. Tomuto důvodu napomáhají i ty předchozí. Jelikož máte myš, klávesnici, monitor, mobilní telefon, prostě vše od jednoho výrobce, má to jednotný design, naopak když si koupíte například klasické PC, těžko seženete úplně všechny komponenty od stejné firmy a ve stejném designu. A když přidáte operační systém, těžko najdete kombinaci, která by k sobě takto ladila, co se týče designu a kompatibility. Cenou za tyto věci je nekompatibilita se zařízeními ostatních společností, například poslat písničku z/do jablečného mobilního telefonu je bez použití PC či internetu téměř nemožné. Další věcí je cena. Výrobky jsou zajímavé i svou předražeností, což na některé lidi působí tak, až si ten výrobek prostě koupí. DAVID VÁVRA (oktáva)
Psychologický průzkum v oktávě
Abych vás uvedl do obrazu, jednoho dne jsem seděl v jednom blíže nespecifikovaném podniku a popíjel jsem zrzavou vodu. Najednou můj mozek atakovala myšlenka na anketu v mojí třídě. Myšlenku jsem posunul hlouběji do paměti a čekal jsem, až přijde její čas. Najednou 15. února před hodinou biologie to přišlo, nechal jsem se nápadem naplnit a rozjel jsem akci. Nejdříve kluci. Přijdu za prvním a poprosím ho: „Za každou čárku udělej čárku.“ Pak za dalšími. Některým to trvalo trochu déle, než to pochopili, ale nakonec jsem obešel jednoho po druhém s kladným výsledkem. Na papíru se postupně objevilo | ||||| ||||| ||||| ||||| ||||| |||||. Potom přišly na řadu moje drahé spolužačky. „Za každou tyčku, udělej prosím tyčku“, zněla moje uctivá žádost. U holek to bylo horší, zdráhaly se a žádná nechtěla začít. Naštěstí se však včas našla jedna odvážná hrdinka, která to začala se vší krásou. Trochu se to pak rozjelo, ale některé dívky odmítly na mou zajímavou otázku odpovědět. Ale i přesto jsem nasbíral na papíře || ||||| ||||| ||||| |||||. Z toho vyplývá, že kluci jsou s čárkami aktivnější, ale nemusí to být pravda, protože musíme vzít v potaz, že některé dívky neodpověděly. Během této zajímavé akce pronesl můj spolužák strašidelnou větu. Pozor, ať nějaký kluk místo čárky neudělá tečku, to by podle mého názoru bylo dosti... jak to říct... nemilé. Samozřejmě já osobně nemám nic proti jakýmkoli menšinám a vyčnívajícím jedincům. Dokonce bych řekl, že je mám rád, sám si připadám taky trochu jinde. Ale zase ne ve směru teček. V průměru tedy vychází 1,875 čárky na jednoho chlapce a po odečtení nezúčastněných dívek vychází 2,444444444 tyčky na jednu dívku. Takže, přeberte si to ve svých hlavičkách, jak chcete. Na každý pád doufám, že vám tento psychologický průzkum přijde zajímavý. MICHAL MIČKAL (oktáva) - 16 -
Kometa patří za Lužánky: *1947 - †2008 Psal se rok 1946 a v brněnské části zvané Ponava se začal rodit nekrytý zimní stadion s kapacitou 12 000 míst a jako druhý v republice s umělou ledovou plochou. Dokončen byl roku 1947 a za Lužánkami tak odstartovala éra jedinečných hokejových zážitků. Od roku 1953 se zde zabydlela na krásných 45 let Rudá hvězda Brno (později ZKL, Zetor; dnešní Kometa) a získala tu jedenáct titulů mistra republiky. Vrcholem slávy se stal rok 1959, kdy se zdejší „zimák“ mohl pochlubit odehráním základních skupin mistrovství světa. V šedesátých letech prošel modernizací a byl zastřešen. Hokejové výkony však začínaly pomalu, ale jistě slábnout. Roku 1982 byla slavnostně otevřena víceúčelová hala Rondo, která byla považována za nejmodernější halu v republice. A tak se Kometa začala stěhovat a na starý dobrý „zimák“ padal stín. Kometa se ale za Lužánky vrátila, a to ve velkém stylu. Ač spadla v Rondu do druhé ligy, na starém „zimáku“ vlétla zpět mezi elitu. Začátek konce hokejových snů na stadionu za Lužánkami byl dokonán roku 1989. Stadion přešel do vlastnictví soukromých organizací a vystřídalo se zde několik majitelů. V sezóně 1997/98 Kometa na „zimáku“ nedobrovolně končí. A podle aktuálních okolností se za Lužánky již nikdy nevrátí. Stadion, do kterého se vrylo nespočet našich vzpomínek, těch dobrých i těch špatných, stadion, který byl srdcem brněnského hokeje, je v roce 2000 nadobro uzavřen a začíná neodvratně chátrat. Přibližně čtyři roky byl veřejnosti snadno přístupný. Stačilo prolézt rozbitým oknem do opuštěných a zdevastovaných prostor někdejšího hokejového skvostu, procházet všechna místa, tehdy i třeba veřejnosti nepřístupná a nořit se do vzpomínek na nezapomenutelné krásy na ledě i na tribunách. Následkem nehlídaných objektů byly časté požáry spojené s výjezdy hasičů. Město proto pozemky oplotilo a začalo jednat o případné likvidaci. Jako podpora návratu hokeje za Lužánky vznikl projekt „Kometa patří za Lužánky“, jehož členové využili posledních dnů volně přístupných prostor a naposledy stadion prohledali. Našli mnoho různých věcí, například krabici plakátů Zetoru Brno, nepoužité vstupenky na utkání, výplatní pásky hráčů a trenérů a dres někdejší Rudé hvězdy. Všechny tyto věci předali majiteli dnešní Komety Liboru Zábranskému. Dne 25.listopadu 2008 se buldozery opřely do stěn tribun a začala samotnádemolice stadionu. Pouhých 91 dní stačilo k tomu, aby byl brněnský zimní stadion za Lužánkami nadobro smazán z mapy města. Jako poslední měly padnout tribuny C a D. Zbourání zimního stadionu za Lužánkami zasáhlo u srdce spousty fanoušků brněnského hokeje, kteří u vchodu na své oblíbené „déčko“ zapalovali svíčky a dívali se, jak jejich hokejový miláček postupně umírá. Už s tím ale nešlo nic udělat. A vlastně nejde dodnes. Na místě stadionu zbyla jen díra v zemi a na části je postaveno kluziště. Vybudování nového stadionu za Lužánkami je podle vedení města Brna nemožné. Prý kvůli nedostatku parkovacích míst a případnému zadlužení města. Dva studenti architektury navrhli prostřednictvím diplomové práce nový stadion, který by vyhovoval požadavkům města. Bohužel i tohle bylo málo. A tak „zimák“ za Lužánkami nejspíš zůstane jen pouhou vzpomínkou. Zázraky se ale dějí… rozbuší se srdce Komety ještě někdy za Lužánkami? VERONIKA FREYOVÁ (kvarta) - 17-
Zahrada Evropy
Kde jinde byste hledali největší zahradu v Evropě než samozřejmě v Holandsku. Holandsko je známé jako země květin, takže právě zde leží největší květinový park Keukenhof. Každý rok park rozkvete snad všemi barvami a láká tak návštěvníky z celého světa. Keukenhof leží poblíž městečka Lisse na území původního hrabství Keukenhof. V patnáctém století byl tento park součástí hradu Keukenhof a sloužil jako zahrada hraběnce Wittelsbachové, která bydlela na blízkém zámku Teylingen. Hraběnka zde pěstovala zeleninu pro svou kuchyň – tak získal i své jméno „Keukenhof “. V roce 1840 byl tento park změněn zahradními architekty Zocher & Zonen, kteří navrhli také známý amsterdamský Vondelpark. V roce 1949 byla severní část tohoto území poprvé použita k výstavě cibulovitých květin, a to na návrh tehdejšího starosty městečka Lisse W. J. H. Lambooye. Pro veřejnost byla poprvé otevřena už v roce 1950. Dnes má Keukenhof neuvěřitelných 32 hektarů a každý rok v něm vykvete 6 až 7 milionů květin, a protože jsme v Holandsku, tak samozřejmě především tulipánů a dalších cibulovitých květin, jako jsou krokusy, narcisy, lilie atdí. Celý park je ošetřován jen 24 zahradníky. Pro veřejnost je otevřen od dubna do září, ale nejvhodnější doba k návštěvě je květen, kdy rozkvétá nejvíce rostlin. Když už si po delší době v parku myslíte, že vás již nic nemůže překvapit, hned u dalšího záhonku zjistíte, kolik možných kombinací barev, tvarů, počtu květů a listů ještě může existovat. Keukenhof není jen „velký záhon květin“, ale po celém parku jsou rozestavěny altány, ve kterých se konají různé výstavy a ke můžete najít vše, co se květin aspoň trochu týká. Z vlastní zkušenosti musím říct, že návštěva Keukenhofu opravdu stojí za to. IVONA DRAGONOVÁ (oktáva)
- 18 -
ZA VOLANTEM (6): Legenda
Na světě je pár aut, ze kterých se během času staly ikony. Fanoušci rychlých kol je milují a při vyslovení jména těchto vozů se jim zrychlí tep. Tato auta se většinou vyznačují něčím výjimečným. Krásnými tvary, skvělým motorem, brilantními jízdními vlastnostmi, ale hlavně mají duši. A všechno toto splňuje jedno auto. Slavný stuttgartský sporťák s motorem vzadu – Porsche 911. Vyrábí se už 48 let. A za tu dobu se z něj stal etalon sportovních vozů. Na světě má miliony obdivovatelů, kteří nedají na 911 dopustit. Od začátku si 911 zachovala charakteristické rysy, které z ní právě legendu udělaly. Je to především karoserie se splývavou zádí a širokými ženskými boky, dále kulaté přední světlomety a klenuté blatníky a hlavně šestiválcový boxer (plochý motor s protilehlými válci), uložený za zadní nápravou, a neskutečná ryzí radost z jízdy. 911 se vyrábí a vyráběla v několika verzích. Základem je verze Carrera, dalšími jsou pak Targa (kupé s odnímatelnou částí střechy), Cabrio, ostré GT3 a polozávodní GT3 RS. A dále přeplňované Turbo a GT2 a vrcholem je monstrum GT2 RS. Většina verzí se dá taky pořídit ve vylepšené verzi S nebo s pohonem 4x4. Pochopitelně se 911 nevyrábí stále v nezměněné podobě. Základní rysy si zachovává, ale za ta léta prošla už spoustou modernizací. První verze měla dvoulitrový motor s chlazením vzduchem o výkonu 130 koní, který pracoval s pětistupňovým manuálem. Nejnovější verze „devět set jedenáctky“, typ 991, je na tom už úplně jinak. Objem se zvětšil na 3,4 l, výkon vyletěl na 350 koní a už základní Carrera s ním atakuje rychlost 290 km/h. Co se týče převodovky, můžete novou 911 mít buď s dvouspojkovým ústrojím PDK, které řadí bleskově a přitom šetří palivo, anebo s úplnou novinkou. Nová 911 Carrera se jako první auto vůbec nabízí i se sedmistupňovým manuálem. K tomu ji dohnaly stupidní emisní normy EU, jinak by totiž i základní Carrera musela přijít s turbem, což by bylo ohavné (atmosférický motor v carreře je totiž už tradicí). Podle mě je lepší alternativa s manuálem, jednak je to novinka a za druhé je všeobecně známo, že jízdu s porsche si s ním užijete nejvíc. Poslední 911 si dokázala zachovat vše, co z ní dělá legendu. Je rychlá, krásná a je radost ji řídit. Jediné, co se jí vytýká, je, že změkčila. Je hodně komfortní a příliš kompromisní a uživatelsky vstřícná. Už to není ten puristický sporťák, který by z vás na D1 vytřásl duši. Místo toho interiér hýčká posádku snad všemi možnými komfortnostmi a navíc vypadá jak vystřižený z panamery (té bachraté potvory pro lidi, kteří si radši vozí zadek na zadním sedadle, než řídí), ale ještě by mohlo být hůř. Je to pořád lepší, než kdyby vnitřek převzali z cayennu (velká zaoblená opulentní krabice, co se nestydatě nazývá porsche). Ovšem prachatí zákazníci to tak chtějí, a když zrovna nehoní po okreskách sekundy, tak chtějí být v pohodlí, proto jim Porsche vyhovělo. I když je 911 měkčí než dříve, stále si zachovala svou tvář a stále zůstává legendou. Její řízení, motor a tvary nás totiž dostanou úplně stejně jako před lety. MICHAL ODLOŽILÍK (septima) - 19-
Tombola Tak jako každý rok, i tentokrát byla součástí našeho plesu tombola. Letos jsem byl aktivním prodejcem malých nevýherních a výherních lístků i já, tak vám můžu popsat, jak to probíhalo z mého pohledu. V týdnu před plesem k nám do třídy přišel pan ředitel s dotazem, zda není někdo ochotný prodávat lístky. Žádná odezva nenastala, tak byl konkrétní a oslovil mě s Jakubem. My v domnění, že budeme jediná chlapecká dvojice, jsme to přijali. Ovšem den před plesem jsme se dozvěděli, že mezi prodávajícími jsou další dvě chlapecké dvojice, ale to už naše rozhodnutí prodávat nezviklalo. Dostali jsme i detailní popis toho, kdy a kde se máme hlásit o lístky a jak samotný prodej bude probíhat. Před převzetím lístků a samotným prodejem jsme se posilnili a vyrazili. Pan ředitel pro nás měl poslední instrukce, přidělil nám místa prodeje a vyslal nás do světa. Ještě než jsme přišli na místo, které nám bylo přiděleno, tak nás zastavovali návštěvníci plesu s touhou po lístcích a my, jako správní prodejci, jsme je neodmítli. Lístky šly rychle na odbyt a nás prodej bavil. Sice si pár lidí s úsměvem na rtech postěžovalo, že nic nevyhráli, ale tak to už někdy při sázení chodí. Po prodání posledního lístku jsme se odebrali za panem ředitelem. Při pohledu na prázdnou místnost, kde se shromažďovalo vše kolem tomboly, nás naplnila ohromná radost. Mysleli jsme si, že jsme prodali lístky nejrychleji. Ovšem pan ředitel nás zchladil tím, že jsme druzí a že první byly Blanča s Nelli, čímž bych jim chtěl dodatečně poblahopřát. To nám ale náladu nezkazilo, protože jsme přinesli tolik peněz, kolik jsme měli, a pan ředitel nám na oplátku zrušil zákaz na chození do obchodu, za což mu děkujeme. Po zbytek večera jsme oslavovali svoje krásné druhé místo v prodeji lístků do tomboly. MARTIN KERN (oktáva)
Přijďte se pobavit! 3. 3. Tradiční košt vín – Nosislav, kulturní centrum 3. 3. Karneval - SVČ Pohořelice 7. 3.-11. 3. Motosalon – BVV Brno 13. 3. Koncert Desmod – Brno, KC Semilasso 15. 3. Koncert Mandrage – Brno, KC Semilasso 17. 3. Tradiční výstava vín – Židlochovice, sokolovna 24. 3. Velikonoční trhy – Hustopeče, Dukelské náměstí 28. 3. Pan Polštář (divadelní představení) – Brno, Buran teatr 30. 3. Pálení čarodějnic (ČOKOVOKO, Propaganja,...) – Hrušovany u Brna, Sokec 30. 3. Animal Rescue Fest 3 (koncert) – Hrušovany u Brna, Sokec VÁCLAV VRBAS (septima)
Na koho se usmálo štěstí Za správné řešení tajenek naší lednové křížovky (GEORGE SANTAYANA, POSLEDNÍ PURITÁN) od nás dostane knižní dárek JAN SRNEC ze sexty. Blahopřejeme! REDAKCE inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Klára Galová. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 5 Kč. - 20 -
