Číslo 4
Prosinec 2011
Ročník VII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
neuvěřitelné se opět stalo skutkem - a my k vám přicházíme s prosincovým vydáním Intelektu zase včas, i když - a to už je taky tradice - doslova na poslední chvíli, tedy za pět minut dvanáct. Všímáte si, kolik frází (ustálených slovních obratů) se dá vložit do jediného úvodního souvětí? A co vám v tomto čísle nabízíme k přečtení? Na stranu třetí, kterou z hlediska struktury časopisu považujeme za nejdůležitější a nejaktuálnější, jsme zařadili osobní vzpomínky tří pedagogů na zesnulého prvního prezidenta České republiky Václava Havla, kterého celá země zítra (buď přímo, nebo prostřednictvím televizního přenosu) doprovodí na jeho poslední cestě. Docela netradičně přinášíme dva rozhovory. Ten první je k mání na obvyklé dvoustraně 4 a 5 a jeho protagonistou je kapitán hokejové Komety Radim Bičánek, kterého ulovili oktaváni Míša Šnajnarová a David Soudek. Mluvili s ním o minulém víkendu, kdy měli brněnští hokejisté za sebou sérii proher, nebo maximálně jednobodových zisků. A světe div se - v době mezi rozhovorem a jeho zveřejněním už zase po dlouhé době vyhráli! Druhý rozhovor je přímo hromadný, neboť na tytéž otázky odpovídají účastníci Mezinárodní olympiády mladých vědců v Jihoafrické republice. A protože naši afričtí studenti - jak je jednou ve školním rozhlase nazval pan ředitel - jsou čtyři, vyhradili jsme jim mimořádně celé čtyři strany Intelektu. Kromě toho vám nabízíme takřka všechny stálé rubriky, a navíc několik článků, jejichž ústředním tématem jsou Vánoce. A když už jsme ve svém výčtu dospěli až k nejkrásnějším svátkům roku, tak vám přejeme jejich klidné a spokojené prožití, užívejte si pak i dalších prázdninových dní a s oslavou příchodu nového kalendářního roku to moc nepřežeňte. Nezapomeňte na to, že škola začíná opět v úterý 3. ledna 2012. VAŠE REDAKCE VYBRÁNO Z INTERNETU -1-
Rébusy pro bystré hlavy Letadlo Představte si ranvej, která má podobu masivního běžícího pásu. Na ní stojí letadlo, které chce, jak jinak, vzlétnout. Letadlo míří dopředu, běžící pás pod ním ubíhá dozadu, proti směru plánovaného vzletu. Pás je schopen dosáhnout jakékoliv rychlosti, kterou se letadlo vůči zemi pohybuje. Podaří se letadlu vzlétnout? Nebo zůstane na zemi? Posloupnost Podle jakého klíče (pravidla) je uspořádána následující posloupnost čísel: 4, 9, 2, 1, 0, 8, 5, 7, 6, 3 Řešení z minulého čísla Údolí opic: Lovec se v jeskyni setkal se dvěma opicemi. Jednu ulovil a jednu nechal naživu. Na slovo „nějaké“ odpovídal záporně, protože se všechny činnosti vztahují jen na jednu opici. (př. Ulovil jsi nějaké opice? Ne. - Ulovil jen jednu, tzn. jednotné číslo, nějakou opici.) Logická hádanka: 144, protože 2 + 3 = 10 (2+3=5, 5x2=10; 7+2=9, 9x7=63; výsledek součtu dvou čísel je vynásoben tím prvním a výsledek je uveden za rovnítkem.) Sudoku
Řešení z minulého čísla
Nové zadání
-2-
LENKA DRATVOVÁ (oktáva)
Jak jsem potkala Havla Ota Pavel doufám promine, že jsem si dovolila převzít jeho myšlenku pro nadpis. Nepokrytě se k té výpůjčce hlásím, neboť mi ten název připadl výstižný. Nemíním tím ani v nejmenším krást duševní vlastnictví. S panem prezidentem Havlem jsem měla tu čest celkem dvakrát, poprvé o tom ovšem on nevěděl. Bylo to krátce po jeho zvolení do funkce. Jedu takhle v Brně tramvají po České, v zimě, kvečeru, už byla tma, koukám z okýnka, tramvaj zastaví na zastávce, vedle vozu stojí nápadná limuzína, a co nevidím, sedí v ní sám prezident, tedy ne že by tam neměl řidiče, ale víte, jak to myslím. V tu chvíli jsem se nacházela tak tři metry od slavné osobnosti a byla jsem na to patřičně pyšná. O druhém setkání už pan prezident věděl. Pádila jsem ze svého bývalého pracoviště v centru Brna, opět po České, opět skoro večer, ale bylo tepleji, a jako vždy jsem si cestu zkracovala po bývalém nájezdu pro kočáry u paláce, ve kterém dnes sídlí Ústavní soud; je to totiž rychlejší, než se proplétat mezi davy na tramvajové zastávce. Kráčela jsem opravdu hodně svižně, nekoukala moc nalevo napravo, až jsem málem vrazila do někoho, kdo bočním vchodem do soudní budovy vstupoval. Přibrzdila jsem a zarazila se. Muž, kterého jsem málem přišlápla, patřil zřejmě k ochrance, protože právě přede mnou stál prezident. Strnula jsem asi metr před ním, slovo pardon mi překvapením nepřešlo přes rty. Můj zkoprnělý výraz odměnil docela obyčejným, naprosto chápavým a snad i omluvným úsměvem. Vzájemný pohled nemohl trvat vteřinu, ale můj pocit trapnosti byl v mžiku tentam. Kam se ovšem hrabu na našeho Erika, který prezidentský pár uviděl v příletové hale ruzyňského letiště, nezaváhal ani na chvíli, sáhl po kusu papíru a šel bezostyšně požádat, jak pravil, „Vaška“ o autogram. Dostal jej i s obligátním srdíčkem. Jen v tu dobu už Václav Havel neprezidentoval... DEBORA ZEMENOVÁ
Havel a Žižka v Přibyslavi Václava Havla jsem měla příležitost vidět v září 1994 v Přibyslavi, kam pan prezident zavítal u příležitosti 570. výročí smrti Jana Žižky z Trocnova. Pro malé městečko na Vysočině to byla obrovská událost, které se zúčastnily tisíce lidí z širokého okolí. Samozřejmě většina, nebo spíše všichni přišli ze zvědavosti podívat se na Havla. Pamatuji si, jak pan prezident procházel burácejícím davem a svým typickým gestem (prsty do tvaru V) zdravil. Přednesl projev, ve kterém zmínil osobnost husitského hejtmana a za velkých ovací odjel. Tenkrát bylo ještě cítit to nadšení ze svobody a nových pořádků a pan Havel jako jeden z jejich tvůrců byl všude přijímán s nadšením. MIROSLAVA NECHVÍLOVÁ
Havel a První Brno Psal se leden 1990, Václav Havel byl tehdy pár dní v úřadu prezidenta a jedna z jeho prvních cest mimo Prahu vedla do Brna. Já jsem v té době pracoval v redakci Rovnosti a dostalo se mi té cti, že jsem měl spolu s jednou kolegyní a redakční fotografkou zpravodajsky pokrýt Havlovu návštěvu v moravské metropoli. Vzpomínám si, že ze všech velkých podniků si vybral První brněnskou strojírnu. Fabrika byla na nohou, každý ze sedmi tisíc zaměstnanců si chtěl potřást rukou s nejpopulárnější osobností té doby. Václav lítal po halách a dílnách jako natažený na gumičku a rozdával své nenapodobitelné úsměvy – a my novináři (ale i jeho ochranka) jsme měli co dělat, aby se nám ve velkém průmyslovém areálu neztratil. Jednou se mu to dokonce na několik minut i podařilo… ANTONÍN TOVÁREK -3-
Kapitán hokejové Komety Brno Radim Bičánek exkluzivně pro Intelekt: Užívat se dá i později
Minulý týden jsme měli tu čest osobně se setkat s hráčem a čerstvým kapitánem hokejového klubu HC Kometa Brno Radimem Bičánkem. Víme, že všem toto jméno není známé, a proto se pokusíme vám ho trošku osvětlit. Radim Bičánek, narozen 18. 1. 1975, se může pochlubit pestrou kariérou. Jeho hokejové začátky jsou spjaty s rodným Uherským Hradištěm. Už v sedmnácti letech si zahrál v mužské extralize v Dukle Jihlava. Jako mladý startoval i na dvou mezinárodních akcích, nejprve na mistrovství světa hráčů do 20 let a později na evropském šampionátu hráčů do 18 let. Jeho skvělé výkony upoutaly zájem zámořských skautů; dva roky strávil v juniorské lize OHL v týmu Belleville Bulls, na konci druhé sezóny si jej vytáhla Ottawa Senators do NHL. V nejprestižnější ligové soutěži si dále zahrál v týmech, jako jsou Chicago Blafl Haška a Columbus Blue Jackets. V NHL sehrál celkem 122 zápasů. V roce 2003-04 přišel útlum, sezónu vynechal a nikde nehrál. Posléze se rozhodl pro přestup do Znojma. Za ně odehrál celkem pět sezon. Když klub skončil, přesunul se jako většina jeho opor do Brna. A i v Kometě odevzdává tento poctivý hráč velký kus práce. • Jaká je právě atmosféra v týmu? Teď je to zrovna doba, kdy si všichni uvědomují důležitost každého zápasu, ale teď výsledky právě nepřichází. Všechno jsou to remízy, prohry v prodloužení nebo na nájezdy, takže to prostě musíme otočit. Ale v kabině je určitě pozitivní nálada a chceme bojovat a chceme to urvat. • Jak přijímáte novou kapitánskou funkci? Jsou to starosti navíc? Ani nejsou. Už předtím jsem byl asistent kapitána a teď tedy po odchodu Petra Hubáčka na mě připadla funkce kapitána. Nicméně určitě člověk cítí odpovědnost. Kapitán by měl být taková spojka mezi trenérem a kabinou. • Jak na váš nový post reagovali ostatní hráči? V pohodě, už jsem tady třetím rokem a s kluky se známe. Jsem jeden z těch starších hráčů, takže si myslím, že u nás v kabině si může každý říct to, co chce, a je to tam otevřené. • Co si myslíte o časté obměně hráčů ve vašem týmu, jak se sehráváte, není to problém? Každý tým prochází obměnou a tady je to celkem nový tým, takže hráči se obměňují možná častěji než jinde, ale prostě všichni kluci už něčím prošli a byli v různých týmech a musí si to sednout. Trenéři hledají různé kombinace pětek, ale pokud už je někdo na extraligové úrovni, tak už by měl do týmu zapadnout a sednout si. • Jak hodnotíte brněnské fanoušky, kteří jsou proslulí svou věrností? Je to velká podpora? Určitě je to super, že lidi jezdí, jak to vidíme, že byli třeba i v Litvínově a v dalších vzdálených městech. Vážíme si toho a určitě jim chceme dělat radost, teď momentálně se nám to výsledkově nedaří, ale určitě to bereme jako pozitivní věc, a nesmírně si ceníme toho, že chodí v hojném počtu, povzbuzují nás a stojí za námi. • Jaký klub, ve kterém jste doposud působil, byl pro vás největším přínosem? Těžko říct. Zahrál jsem si NHL, takže to bylo dalo herně nejvíc. Když jsem byl třeba v Chicagu a viděl jsem třeba Chrise Cheliho a hráče okolo. Tak to mi asi dalo nejvíc. • V čem se liší divácká atmosféra v NHL oproti naší? Tam chodí více lidí, ale třeba tady v Brně se nejvíc fandí z toho, co jsem zažil, tady jsou lidi nejhlučnější. Tam sice chodí víc lidí počtem, ale jsou zase potichu a fandí, jen když padne gól. • Berete hokej spíš už jen jako práci, nebo vás to stále naplňuje? -4-
Dá se říct, že obojí. Člověk na hokej nemůže chodit jen jako do práce, která ho nebaví. Samozřejmě jsou těžké dny, kdy se prohrává, protože jsme placeni od toho, aby byly výsledky, a nemůžeme sem chodit jen si zahrát a mít z toho srandu. Takže je to práce i zábava a někdy převažuje jedno a někdy zase druhé. • Dovoluje vám hokej mít nějaké další koníčky? Já osobně mám psa, věnuju se jemu. Chodíme na procházky do lesa. Každý má něco, toho času není zas tolik, abych jezdil na hory, to asi ne, ale tak to odpoledne je třeba volné, tak si ho člověk může nějak užít. Ale musí to směřovat k tomu, aby druhý den byl člověk připravený na trénink nebo zápas, nemůže někde do noci flámovat. Prostě ty koníčky si musí přizpůsobit práci. • Jak vidíte celkově mládežnický hokej u nás? Je to teďka těžké, protože doba je, jaká je. Všechno něco stojí a hokej je drahý sport. Pořídit dětem hokejovou výstroj je pro rodiče finančně náročné. Takže je jednoduší dát děcko na fotbal a třeba v Uherském Hradišti, odkud pocházím, tak tam se čím dál tím míň dětí hlásí na hokej. Třeba v tom ročníku jsou jenom tři nebo čtyři, což je hrůza… za nás bylo pětadvacet. Takže je to těžké, určitě je dětí míň a musí se asi s nimi o to víc pracovat, aby něčeho dosáhly. • Jak byste motivoval mladé sportovce, aby při sportu vydrželi a odolali nástrahám v pubertě? Ano, jsou tady lákadla jako nějaká parta, holky a tak. Člověk si musí říct, že když bude makat v mládí, tak potom může něčeho dosáhnout a pak možná si těch lákadel užije později. Kritický je právě ten věk, kdy člověk dosahuje puberty. Je hodně talentů, ale talent sám o sobě nestačí. Takže by měli na sobě makat a potom, když dosáhnou nějakého úspěchu, tak si můžou ty věci, o které přišli, užívat později. A hlavně dělat to z radosti a ne kvůli rodičům, chtít sám. • Jelikož jsme školní časopis, zkusil byste zavzpomínat na školní léta? Jaký jste byl žák? Nojo. To už je hodně dlouho. Byl jsem průměr, nemusel jsem se učit, pamatoval jsem si hodně ze školy, ale vím, že jsem byl v Jihlavě na střední, na průmyslovce, a jak jsem potom začal hrát nejvyšší mužskou soutěž v sedmnácti, tak jsem už nezvládal školu, tak jsem jakoby přešel na učiliště, ale myslím, že už jsem to pak začal flákat, no, potom už dostal hokej přednost. • Jak jste se vůbec dostal k hokeji? Táta mě přivedl v pěti letech na stadion. Jsem z Uherského Hradiště a tam je buď fotbal, nebo hokej, takže jsem šel na hokej a nějak jsem u toho zůstal. • Proč zrovna post obránce? O tomhle rozhoduje spíš trenér.Dozadu jde ten, kdo je větší nebo kdo neumí bruslit. Tak nevím, které to bylo z těch dvou. • Jak uvažujete o své budoucí kariéře? Chtěl byste zůstat při hokeji třeba jako trenér, nebo se chcete věnovat jinému odvětví, třeba jako podnikatel? Nevím, jestli zrovna trenéřina je pro mě, to asi ne. Možná trénovat děti, ale dospělé, to asi ne. Jinak nevím, asi do čeho jít přesně teď, to vám neřeknu. • Plánujete do budoucna mít vlastní děti? Tak asi až skončím a budu na jednom místě. Mám mladou přítelkyni, takže my nikam nespěcháme tady v tom, uvidím. • Budete děti chtít za každou cenu vést k hokeji? Asi se uvidí, jak bude dítě nadané, nebo pro co se rozhodne. • Aby vás pak nemrzelo, že vaše dítě se dá na balet místo hokeje? Balet zrovna nevím, jestli bych chtěl, ale kdybych měl kluka, tak bych ho netlačil do hokeje, samozřejmě je to něco, co bych mu mohl předat, nějaké zkušenosti, ale těžko nějak dítě tvořit podle sebe. MICHAELA ŠNAJNAROVÁ, DAVID SOUDEK (oktáva) -5-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe Deset dní naplněných zážitky Téměř celou první třetinu prosince strávila čtveřice našich spolužáků na Mezinárodní olympiádě mladých vědců (International Junior Scientists´ Olympiad) v Jihoafrické republice. O tom, že se k účasti na této špičkové světové akci dostali skoro jako onen příslovečný slepý k houslím, jsme psali již v minulém Intelektu. I vzhledem k tomuto faktu můžeme směle tvrdit, že v soutěži rozhodně nezklamali a reprezentovali dobře nejen naši školu, ale i Českou republiku. Po jejich návratu jsme jim všem položili půl druhé desítky otázek. Odpovídají na ně v pořadí: ANNA BIELÁKOVÁ (kvinta), MICHAELA KURKOVÁ, MAREK OTÝPKA (oba z kvarty) a VERONIKA ŠVECOVÁ (kvinta). * Jak jste se na soutěž připravovali? Anna: Připravovala jsem se asi měsíc ze slovenských skript a materiálů, takže jsem se vedle fyziky, chemie a biologie naučila i slovensky. S přípravou nám také pomáhali naši učitelé. Michaela: Necelý měsíc snahy se něco doučit, moc nám pomohli učitelé na škole. Děkuju hlavně jim. Marek: O soutěži jsme se dozvěděli necelý měsíc před odletem, podle toho také vypadala naše příprava. Byly nám zaslány dvě série úloh z fyziky, chemie a biologie, které jsme měli v poměrně krátkém časovém termínu vyřešit. Obě série jsme řešili společně s učiteli z našeho gymnázia, poté jsme dvakrát zajeli na Přírodovědeckou fakultu MU a tam jsme své řešení konzultovali. Veronika: Profesoři z univerzity nám posílali úlohy, které jsme měli vyřešit, a materiály, co jsme se měli naučit. Jinak jsme se učili sami a s našimi učiteli. Hodně nám pomohly paní učitelky Stravová, Lacinová, Nejezchlebová a Válová. * Co na vaši cestu a účast na soutěži říkala rodina? Anna: Byli hodně překvapení. Michaela: Velké překvapení. Marek: Rodiče a příbuzní byli určitě moc rádi, všichni mi to přáli a samozřejmě chtěli, abych co nejvíc fotil. Veronika: Ses zbláznila, ne? * Co jste si s sebou zabalili? Měli jste i nějaké talismany pro štěstí? Anna: 3P (pas, peníze a plavky) a kromě toho dalších asi 20 kg věcí. A talismany mi při testech vypadávaly z kapes. Michaela: Hlavně foťák, zbytek už byl druhořadý. Talismany zůstaly doma na stole, tak jako většinou. Marek: Plavky, věci na deset dní, pouzdro a materiály na procvičování. Žádné talismany ani nemám, spoléhám hlavně na to, co umím. Veronika: Měla jsem talisman od kamarádky a hodinky po babičce. Taťka mi však doporučil nůž a dal mi školení pro boj zblízka muže proti muži. * Jaký byl let? Setkali jste se na cestě s nějakými komplikacemi? Anna: Let byl dlouhý a měli jsme problémy s přestupy. Letadlo z Kapského Města do Durbanu nám dokonce uletělo. Michaela: Dlouhý a únavný. Největší komplikace byla, když nám uletělo letadlo z Kapského Města. Marek: Let byl klidný, ale sedadla v Boeingu 767 byla nepohodlná. Cesta tam se ale bez komplikací neobešla. V Kapském Městě jsme měli jen 1,5 hodiny na přestup, ale než -6-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe jsme na jezdících schodech našli přepážku check-in a doběhli k ní, bylo už pozdě. Do Durbanu jsme se dostat museli, takže Jirka (jeden ze členů našeho doprovodu) šel ihned k přepážce na prodej letenek v obavách, že budeme muset kupovat náhradní letenky. Asi za deset minut ale přišel s úsměvem. Dostali jsme totiž letenky náhradní. Veronika: To nevím, spala jsem už na ranveji. Zmeškali jsme letadlo v Kapském Městě. * Už jste byli letecky tak daleko? Které země jste předtím už navštívili? Přáli jste si někdy navštívit právě JAR? Anna: Nikdy jsem tak daleko letecky nebyla. Letěla jsem jen na Maltu (Malta, JAR... kam pojedu příště?!). Chtěla jsem se podívat do Afriky, nad státem jsem ale nepřemýšlela. Michaela: Tak daleko jsem se podívala poprvé a snad ne naposled. Navštívila jsem Turecko, Německo a Rakousko. O Jihoafrické republice jsem nikdy neuvažovala, možná trochu při fotbalovém mistrovství světa v roce 2010. Marek: Ano, ale jak se to vezme. Můj nejdelší předchozí let trval asi jenom 4 až 5 hodin, tento i s přestupy 26 hodin. Letecky jsem předtím navštívil Egypt a Tunis. Bohužel, takové neznámé lokality, kam se na dovolené za sluníčkem tolik nejezdí, mi moc nepřicházely na mysl, až do té doby, než jsem se dověděl, že se soutěž koná právě tam. O JAR jsem měl pouze nějaké povědomí z mistrovství světa ve fotbalu, takže jsem si nikdy vyloženě nepřál se tam podívat. Veronika: Ne, letecky jsem byla nejdál. Navštívila jsem hodně zemí, ale konkrétně o JAR jsem nikdy nepřemýšlela. * JAR je známá jako jeden z nejnebezpečnějších států světa. Neměli jste strach ji navštívit? Setkali jste se během pobytu s nějakým problémem, nebezpečím? Anna: Strach jsem trochu měla, ale myslím, že to pak nebylo tak hrozné. Hlavně nás samotné ani nikam nepouštěli. Byli jsme pořád pod dohledem. Michaela: Nové věci jsou fajn, tak mě nějaký strach nepřepadl. Nebezpečné byly ulice, protože Afričanům v Durbanu byly semafory úplně jedno. Marek: My byli v opravdu civilizované a kultivované čtvrti města, kromě toho jsme byli při každém přesunu, ať už autobusem nebo pěšky, přiděleni průvodci, který žije právě v JAR, takže byla opravdu malá pravděpodobnost, že by se mohlo něco stát. Já osobně se téměř nebál. Lidé tam byli opravdu fajn, většina vás mile pozdravila, občas na vás ale někdo začal mluvit, zvát vás neznámo kam a tak podobně. Žádné větší problémy ale nebyly. Veronika: Strach jsem neměla, zvlášť ne po již zmíněném „školení“. Během pobytu žádný problém nebyl. Bylo jen nepříjemné, že si nás černoši párkrát fotili a pořád se na nás dívali. * Dovedli byste v této zemi zůstat, nebo jste se rádi vraceli domů? Anna: Klidně bych tam ještě nějakou dobu zůstala, ale nechtěla bych tam bydlet natrvalo. Michaela: Žít tam bych asi nedokázala, evropská mentalita je mi bližší. Marek: I když je tahle země opravdu moc krásná, poslední tři dny jsem se moc těšil domů na všechny, kteří mě tu čekali. Zůstat bych tam asi nedokázal. Veronika: Tuto otázku asi nejlépe vystihne rčení „Všude dobře, doma nejlíp“. * Jak se vám líbil a jak vypadal zahajovací ceremoniál? Zaujal vás něčím? Anna: Ceremoniál byl hodně dlouhý s dlouhými proslovy. Zaujaly mě ukázky tamní kultury. Michaela: Ceremoniál byl dlouhý, ale zajímavý, doprovodný program skvěle pobavil. -7-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe Marek: Ceremoniál byl úžasný. Na začátku vybraní zástupci týmů chodili postupně umístit na podium vlajky. Za náš tým jsem byl vybrán já. Poté měli proslovy významní lidé, např. prezident IJSA nebo ministr vědy a výzkumu. Na ceremoniálu mě zaujalo úžasné provedení a nesení vlajky byl také opravdu skvělý zážitek. Veronika: Ceremoniál byl opravdu v pěkném stylu, jen projevy byly trochu víc zdlouhavé. * Vaše účast na olympiádě byla prací samostatnou, nebo týmovou? Přibližte nám stručně průběh soutěže. Anna: Každý soutěžící tam byl sám za sebe. Soutěž se skládala ze tří částí a jednu z nich jsme dělali v týmech po třech, body pak ale načetli každému soutěžícímu zvlášť. K mému překvapení jsem si domů dovezla bronzovou medaili. Michaela: Každý byl sám za sebe, sice jedna část byla týmová, ale body se počítaly samostatně. Co jsme se doslechli, tak body nebyly úplně katastrofické, skončili jsme v průměru. Marek: Naše účast spočívala na každém z nás, museli jsme psát individuální testy. Soutěž se skládala z dvou tříhodinových individuálních zkoušek, třetí, třiapůlhodinová, byla týmová. U první zkoušky jsme vybírali mezi čtyřmi možnostmi, druhá zkouška byla teoretická formou ze všech tří předmětů (fyzika, chemie, biologie). Poslední zkouška byla experimentální. Na to, jak nedostatečnou přípravu jsme měli, dopadl náš tým docela dobře. Jako země jsme skončili něco málo pod polovinou (asi 30. z 52). Veronika: Pracovali jsme samostatně, každý sám za sebe. Jen pokusy jsme dělali společně. Získané body z pokusu se nám pak každému přičetli. Neumístila jsem se. * Našli jste při svém pobytu v JAR nové přátele? Například na stránkách slovenských soutěžících jsme se dočetli o vašem naplánovaném společném koupání… Anna: Spoustu. Soutěžící byli hodně přátelští, ale s tím slovenským týmem to zas tak horké nebylo. Michaela: Všichni tam byli strašně milí, naštěstí existuje Facebook, tak angličtinu procvičím i tam. Marek: Nevím, jak ostatní členky z mého týmu, já osobně jsem si zde našel spoustu nových přátel nejen ze Slovenska. Obden jsme pořádali na pokojích kroužkové hry a posezení se studenty ze všemožných zemí. Bylo to opravdu skvělé. Společné koupání byla jen jedna z mnoha věcí. Veronika: Daleko víc jsem si rozuměla s cizími národnostmi. Se Slováky jsem nemluvila, moc komunikativní nebyli. * Jak vypadal váš volný čas? Podnikali jste s ostatními účastníky nějaké výlety? Anna: Volného času moc nebylo, většinou jsme měli study time, ve kterém jsme se snažili ještě něco naučit, většinou to ale dopadlo tak, že jsme si povídali. Výletů bylo několik, mezi nejlepší patřila návštěva v U-Shaka Marine (akvárium, tobogány, bazény). Celý náš tým se tam ale spálil. Michaela: Volný čas jsme v podstatě neměli. Podívali jsme se na stadion Moses Mabhida, do přírodní rezervace, parádního aquaparku. Program byl nabitý. Marek: Náš volný čas měl mnoho podob, od odpočívání po menší kroužkové večírky na pokojích. Bohužel do města jsme mohli jít pouze s doprovodem. Veronika: Měli jsme naplánované výlety, kterých jsme se zúčastnili všichni. * Zažili jste i noční život? Jaká byla večerní party? Anna: Noční život jsme zažili jen za okny hotelu. Ale musím říct, že obyvatelé Durbanu -8-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe jsou hodně hluční a veselí lidé, kteří nikdy nespí a hlavně neustále troubí. Michaela: Párty byla skvělá, možná moc krátká. Jen škoda, že na párty den před tím nevyšlo počasí. Marek: Noční život byl i přes občasnou únavu na denním pořádku. Po testech byly večírky pro všechny studenty, jeden z nich i kulturní, každá národnost zde měla možnost předvést něco typického ze své země. Některá představení byla opravdu zajímavá. Takových večírků ale bylo víc. Všechny byly skvělé. Veronika: Večer jsme nikdy sami venku nebyli, pouze organizované akce. Večerní párty byla pěkná. * Čtenáře by jistě zajímalo, zda jste spolu zažili nějaké veselé historky nebo trapasy? Anna: Jo, tak veselých historek a trapasů je hodně. Tak třeba, když jsem se byli podruhé a zároveň naposledy koupat v oceánu, byla celkem zima, ale zato pořádné vlny. Stáli jsme na mělčině v plavkách a říkali, že se koupat nepůjdeme (jen Míša se tam čvachtala). Jenže pak přišla obrovská vlna, která nás všechny spláchla. Michaela: No zažili… Marek: Tak každá zkouška byla taková veselá událost, po které jsme vždycky drbali, jak komu co šlo. No, a já byl občas s naším týmem mimo běžnou realitu (vlivem stresu a spousty dalších starostí), myšlenkami úplně jinde. Na některé moje hlášky budou jistě všichni rádi vzpomínat. Veronika: Určitě jich je celá řada, jako při každé akci. * Jaký byl návrat do podstatně chladnějšího Česka? Čekala na vás rodina? Anna: Návrat do Česka byl zklamáním, těšila jsem se na sníh. Rodina samozřejmě čekala s řízky a štrúdlem. Michaela: Člověk by čekal vánoční atmosféru, ale ta tu bohužel moc není. Rodina čekala a bráchové konečně uznali, že sami dva by být nemohli. Marek: Návrat a změna teploty mě téměř nepřekvapila a neovlivnila. Asi jsem zvyklý na zimu, nijak mi nevadilo, když jsem ve tříčtvrťácích a větrovce byl asi minutu venku, kde už na mě čekali rodiče. Veronika: Čekala jsem, že tady bude chladněji, takže návrat nebyl až takový šok. Rodiče mě přijeli vyzvednout do Brna. * Jak vás první den ve škole přivítali spolužáci? Anna: Vrhli se na mě jako divá zvěř. Michaela: Otázka: „Máš fotky?“ je asi nejvýstižnější. Marek: Spolužáci a učitelé mě moc pěkně přivítali. Učitelům, kteří nás připravovali, jsem už stačil dát malý dárek a moc rád jsem se se všemi zase viděl. Veronika: Řekla bych, že úplně normálně, jen trochu víc vyptávání. * Na tuto zkušenost budete jistě vzpomínat celý život. Který zážitek vám nejvíce utkvěl v paměti? Anna: Je těžké říct, na co budu vzpomínat nejvíc. Užila jsem si všechny dny a budu na všechno a všechny ráda vzpomínat. Michaela: Nejvíc si budu pamatovat ty skvělý lidi a atmosféru. Marek: Nejvíce mi utkvěl v paměti svýlet na Moses Mabhida stadion v Durbanu. Měli jsme dokonce možnost vyjet na vrchol jeho 106 metrů vysokého oblouku, odkud byl nádherný výhled. Také jsem si přivezl pravou jihoafrickou vuvuzelu. Veronika: Celých těch deset dní byl jeden velký zážitek, na který nikdy nezapomenu. Připravili: MARTINA PICHOVÁ, MARTIN KERN (oktáva) -9-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Tak už jsme znovu tady, a ačkoliv na to počasí příliš nevypadá, blíží se Vánoce. Období trávené relaxací, pojídáním cukroví, popíjením horkých nápojů… A pak jsou tu samozřejmě tací, kteří si klidu ani o vánočních prázdninách moc neužijí, protože se na ně z blízkosti vesele zubí maturitní práce (maturanti) / spousta učení na zkoušku (vysoškoláci) / paličky (kapři) atd. V tomto vydání naší literární hlídky se dočkáte příspěvků v obvyklé sestavě: pokračování čím dál tím napínavější povídky od Katky Ševčíkové, básně od Jirky Pírka a mé vlastní. Naneštěstí ani jeden z výtvorů není vánoční. Co se dá dělat. A protože je mi jasné, že tento úvod stejně nejspíš nikdo nečte (hm, to by stálo za to vyzkoušet – ZNIČIT! ZNIČIT! ZNIČIT! → tak co, upoutalo to vaši pozornost?), přejdu k té podle vaší nulové odezvy očividně nejnudnější části. Do příštího čísla mi můžete posílat příspěvky na e-mailovou adresu
[email protected], a to do 25. ledna. A jelikož jsem vás minule nechala být, nyní na vás znovu vychrlím nějaké ty poznámky týkající se literární teorie! Tentokrát se budou týkat vázaného a volného verše. Ukázku básně psané veršem vázaným jste si mohli přečíst v minulém čísle a dnes tu tudíž máme volný verš. Velmi stručně a (doufejme) srozumitelně řečeno – volný verš je verš, se kterým si můžete dělat prakticky, co chcete; například naprosto ignorovat existenci něčeho tak nesmírně odpudivého a zapáchajícího, jako jsou čárky. Volný verš se může (ale nemusí!) rýmovat. Může se rýmovat dvanáctý a desátý verš, dva poslední nebo třeba také žádný. Kdežto vázaný verš se oproti tomu drží mnohem striktnějších pravidel. Pokud se zamyslíte, určitě přijdete na to, která to jsou (a jestli náhodou ne, internet, popřípadě učebnice, to vždy jistí). VENDULA KREPLOVÁ (oktáva) Průnik JIŘÍ PÍREK (oktáva)
Zbloudilí VENDULA KREPLOVÁ (oktáva)
píšu, ptám se, říkám.. zapíchni se, nebuď hloupá.. ostrý hrot pronikne hlouběji myšlenka do hlavy stoupá já jsem ale jehla tupá…… každý vlastní naději vlastní, mají někteří ji nechtějí soustředění na jediný bod na jedinou cestu, dolů o jediný schod chci hloub, chci níž bláznům nebo géniům být blíž…
Paprsky vyhaslého slunce Utápí se v měsíčním svitu Jako pozůstatek duchů Diamant rozsetý po obloze Energicky se vznášející v prostoru Snící s mrtvýma očima. Stokrát ti může přísahat Echo jeho hlasu zní ve vzduchu. Marioneta s potměšilým zrakem Navždy se usídlí v tobě – i mně Odhodí všechny staré přísahy Utluče do prázdna, co stojí jí v cestě. Nemá potuchy, že sám sobě škodí A potom během jediné chvíle prozření…
Pokolikáté už? Však víš – poprvé… Labyrintem proběhne až k východu Epitaf svůj napíše křídou na chodník S úsměvem na rtech začne si říkat jinak… Možná mučedník? - 12 -
Vražedný pohled (4) Nehnutě jsem stála a pozorně naslouchala. To vražedné ticho mě děsilo. Nic se nehýbalo, jen pouliční lampa zlověstně poblikávala. To ji nemůže někdo opravit? nadávala jsem v duchu, nejspíš proto, abych se uklidnila. Přemýšlela jsem, kudy se dostanu domů nejrychleji. Pak mě ale napadlo, že rychlost je sice důležitá, ale bezpečí musí být na prvním místě. Nakonec jsem se vykašlala na nesmyslné vymýšlení plánu a rozhlédla se. Nezaslechla jsem snad něco? Napínala jsem zrak a přitom jsem nevědomky ustupovala dozadu. Určitě jsem něco slyšela. A bylo to někde na hlavní ulici. Stoprocentně. První chyba. U policie by ze mě určitě nadšení nebyli. Hledala jsem cosi před sebou a přitom udělala svůj poslední krok dozadu. Kdyby mě tak napadlo podívat se i tam. Aniž bych něco zmohla, někdo mě zezadu chytil a rukou mi zacpal pusu, abych nemohla křičet. A to si pište, že bych křičela. Teď však byly slyšet jen nesrozumitelné, tlumené zvuky. Kopala jsem okolo sebe a máchala rukama, ale nebylo mi to nic platné. Dotyčný mě začal někam táhnout. Kroutila jsem se a snažila se vymanit z jeho sevření. Netušila jsem, o koho se jedná, a dotyčný mi ani jednou nedal příležitost, abych ho spatřila. Cítila jsem však malou naději, že bych se od něj mohla odpoutat. Skoro se zdálo, že se mnou pomalu začíná zápasit, místo aby mě dál táhl. Vyzkoušela jsem tedy pár chvatů, ale brzy jsem zjistila, že jsem svého nepřítele trochu podcenila. Opět mě pořádně chytil a podruhé se už nedal vyvést z míry. Moje další snaha byla marná. Zřejmě jsem dělala nepříteli potíže, a tak se rozhodl moji obranu rychle ukončit. Ucítila jsem ránu a hlavou se mi rozlila ukrutná bolest. Ještě nikdy v životě jsem neomdlela a tohle byla moje premiéra. Hlava mi poklesla a oči se pomalu zavřely. Jako poslední jsem viděla, že ruce, které svíraly mé paže, byly lidské. Když jsem opět přišla k vědomí, nesmírně mě bolela hlava. Opatrně jsem otevřela oči a nenápadně se rozhlédla. To však ani nebylo potřeba, protože v místnosti, ve které jsem se ocitla, se nikdo nenacházel. Z obyčejné žárovky, která visela ze stropu, se linulo opravdu nepatrné množství světla, které ani náhodou nedokázalo pořádně osvětlit celou místnost. V rohu napravo od sebe jsem si všimla obrysů pravděpodobně nějakých krabic nebo beden. Vypadalo to tu dost děsivě. A to tomu nepřidával ani fakt, že jsem seděla na židli s rukama svázanýma za zády. „Na prvním místě je opatrnost. OPATRNOST, kolikrát ti to mám říkat?! A připadá ti na tomhle něco opatrnýho? Nikdo na nás nesmí přijít, ty idiote!“ uslyšela jsem najednou nějaký hlas. Zněl tlumeně, ale rychle se přibližoval. Nebezpečně rychle. Zaslechla jsem, jak se otevřely dveře. Podle onoho proslovu jsem si uvědomila jednu strašlivou věc. Polkla jsem. Spatřila jsem, jak do místnosti vkročily dvě mužské postavy. Zděšeně jsem si to urovnávala v hlavě. Ano, bylo to víc než jasné. Tihle lidé pomáhají mimozemšťanům, které jsem omylem viděla v polích. Věděla jsem, že tohle je můj konec. Druhá chyba. Místo abych stále dělala, že jsem v bezvědomí, vyjeveně jsem na muže zírala. „Ale, ale, někdo se nám tady probudil,“ promluvil jeden z mužů a kráčel ke mně. Nasucho jsem polkla. Snažila jsem se tvářit odvážně, avšak za mou nebojácnou maskou se skrývalo nekonečné zoufalství. Dnes v noci jsem vůbec neměla chodit běhat. Kvůli tomu jsem skončila v doupěti nějakých mimozemských bytostí. Pochybovala jsem, že se odsud nějak dostanu. Celý dnešní den byla ta vůbec největší chyba. Smrtelná chyba. KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) - 13 -
Jekyll & Hyde Od roku 1886, kdy Robert Louis Stevenson publikoval svou novelu Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, vzrušuje tento příběh mysl autorů, čtenářů i diváků po celém světě. Postihuje totiž v geniální metafoře odvěké tíhnutí lidstva k dobru i zlu a zápas, který mezi těmito dvěma póly v každém z nás probíhá. Doktor Jekyll se rozhodne oddělit dobro od zla, přičemž má v úmyslu zlo zatlačit do nejskrytějšího nitra své duše. Avšak vzápětí zjišťuje, že místo aby zlo zmírnil, doslova ho vypustil na povrch… Muzikál skladatele Franka Wildhorna a libretisty Leslie Bricusseho na toto téma slavil velké úspěchy již na newyorské Broadwayi i v řadě evropských států. V Městském divadle Brno se zhostili tohoto příběhu velmi úspěšně. Jejich Jekyll a Hyde poskytuje skvělý zážitek, plný strhujících hereckých a pěveckých výkonů, zajímavých melodií, světelných efektů a triků. Velmi realisticky je zde ztvárněna doba staré Anglie a jejího podsvětí. Při návštěvě tohoto představení mě velice zaujal výkon Dušana Vitázka, představitele Henryho Jekylla (Edwarda Hyda). Jeho změny chování Hyda a Jekylla byly až děsivé. Skvěle mu sekundovaly také Viktória Matušovová v roli prostitutky Lucy a Johana Gazdíková v roli Emmy. Zajímavé je i scénické provedení. Výtvarníci kulis a kostýmů odvedli výjimečnou práci. Myslím, že tento kus je jedním z nejpovedenějších inscenací MDB, a rozhodně stojí za to ho vidět. Hodnocení: 95% MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (septima)
Takové jsou všechny Na začátku prosince uvedla Komorní opera Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně operu Cosi fan tutte (v překladu Takové jsou všechny). Operu zkomponoval roku 1789 Wolfgang Amadeus Mozart a libreta se ujal Lorenzo da Ponte. Tato dvouaktová komická opera měla premiéru ve Vídni roku 1790 a v Praze rok poté. V originále se příběh odehrává v Neapoli na konci 18. století. Jde o příběh dvou párů. Snoubenci, mladí důstojníci, se vsadí s donem Alfonzem o věrnost svých snoubenek. Oba musí plnit všechny rozkazy dona Alfonza a usvědčit tak snoubenky z nevěry. Prvním rozkazem je, aby se s dívkami rozloučili, v přestrojení se pak vrátili a svedli si navzájem své snoubenky. Dívky odolávají, i když chlapci fingují sebevraždu z nešťastné lásky a jsou na poslední chvíli vzkříšeni služebnou Despinou, podplacenou donem Alfonzem a převlečenou za doktora. Dívky nakonec podlehnou svým ctitelům a souhlasí se svatbou, která se koná ve společném domě sester snoubenek, ale během svatby se náhle vrací podvedení snoubenci a ctitelé prchají. Snoubenci nejdříve předstírají, že o svatbě nevědí, potom ale objeví Despinu převlečenou nyní za notáře. Snoubenky se hájí tím, že jde jen o převlek na ples, Despina je však usvědčena manželskou smlouvou v kapse. Oba snoubenci svým slečnám vynadají, smíří se s tím, že věrnou ženu nenajdou, a opera končí větou Cosi fan tutte. Studenti JAMU přenesli operu na svoji hudební fakultu. Snoubenci byli mladí hudebníci, jejich snoubenky studovaly zpěv. Don Alfonso byl nahrazen postavou učitele. I přesto, že opera byla zasazena do dnešní doby, na kvalitě jí to vůbec neubralo. Scéna byla světlá a občas i vtipně řešená. V porovnání například s Figarovou svatbou, kterou přenesli do dnešní doby členové souboru Janáčkova divadla Brno, tohle představení vítězí na plné čáře. PETRA FIALOVÁ (septima) - 14 -
Vánoční stromeček
Snad každá domácnost v naší republice si na Vánoce nazdobí svůj vánoční stromek. Stromky to jsou roztodivné od klasických smrčků přes borovice, jedle až po například stříbrné smrky, jejichž jehličí vydrží značně déle. Někdo se však spokojí i s umělou napodobeninou, z níž pravidelně každý rok setřepe trochu toho prachu, který se na ní za uplynulý rok usadil. Pravda, nutno poznamenat, že zdobení vánočního stromku je v našich zemích tradice relativně mladá. Vždyť první vánoční strom byl u nás vztyčen v roce 1812 ředitelem Stavovského divadla, a to pro potěšení hostů. Oproti tomu v Německu, odkud tento zvyk pochází, máme doklady dokazující jeho existenci už z 16. století. Někdy se i uvádí, že navazuje na starogermánské zvyky uctívání pohanských božstev. Ať tak či tak, z německých měst (na venkově se tento zvyk ujímal jen pozvolna) se v průběhu 19. století stromečky rozšířily do celé Evropy. Pro zajímavost, v té době se již začaly na vánoční trhy v Čechách a na Moravě dovážet první německé umělé stromečky, vyřezávané z kartonu nebo sbité z latěk, naštěstí se však neujaly. Kromě malých ,,domácích“ stromečků je dnes velkou módou rozsvěcovat i velké stromy obecní na návsích či ve městech na náměstích. K tomu je třeba uvést, že historicky prvním místem na území Čech a Moravy, na kterém stál velký vánoční strom, bylo brněnské náměstí Svobody. Stalo se tak v roce 1924, kdy jej tam umístil spisovatel Rudolf Těsnohlídek se záměrem uspořádat pod ním charitativní sbírku na opuštěné děti. Zase jedno prvenství, které jistě příznivce moravské metropole potěší… LUKÁŠ NOVOTNÝ (oktáva)
Vánoce jsou svátky všech!
Tak a je to tady. Přicházejí Vánoce, čas míru, klidu a pohody. Lidé si užívají vánoční atmosféru na trzích, se svými rodinami a vymýšlejí, jakými dárky by mohli potěšit své nejbližší. Je to doba, kdy bychom měli konat dobré skutky více než ve zbytku roku a zamýšlet se nad svým životem. Někdo dostává dárky na Štědrý den, ale příznivci švédského deathmetalu dostali dárek již nedávno. Švédská kapela Amon Amarth vydala album Surtur Rising a navštívila Českou republiku na festivalu Zimní Masters of Rock, který se pořádal ve Zlíně. Někomu možná přijde způsob prožití Vánoc za poslechu písní s tematikou severské mytologie trošku zvláštní. Vánoce však již nejsou svátkem jen pro křesťany, ale mohou si je užít i pohané. Skvělou vánoční atmosféru můžete dokreslit například písní Destroyer of the Universe (Ničitel světa), která pojednává o bohu Surturovi, jenž povstal a chystá se vše zničit! Veselé Vánoce! MARTIN KOSINA (oktáva)
- 15 -
Ježíšek, nebo Santa Claus? Vánoce jsou pro mě nejkrásnější svátky v roce. Stavění sněhuláků, zdobení vánočního stromku, pečení cukroví, dávání a dostávání dárků, Ježíšek. Bohužel v posledních letech začíná našeho malého Ježíška vytlačovat starý, tlustý, bělovlasý pán ve směšných červených šatech, sedící v saních, které táhnou sobi. Ano, řeč je o Santa Clausovi. Tento stařík je populární především ve Spojených státech amerických. Bydlí na severním pólu, má létající soby, skřítky, kteří vyrábějí dárky, a obrovský pytel s dárky. Za jedinou noc obletí svět, aby každému dítku věnoval vysněný dárek. Do domů se obratně spouští komínem, položí dárky pod stromeček, spořádá pár sušenek, zapije je mlékem a se svým „hohohó“ odletí na jiný kontinent. Nedávno jsem poslouchala rádio. A protože Vánoce jsou za dveřmi, vyprávělo se o těchto svátcích. České děti psaly dopis Ježíškovi. Při té příležitosti se jich nějaká paní, zřejmě učitelka, zeptala, jak podle nich Ježíšek vypadá. Popsaly ho jako pána s bílými vlasy a plnovousem, červeným oblečením, čepicí a soby. Zarazila jsem se. Takže Ježíšek je teď Santa Claus? Byla jsem naštvaná a uražená. Nadávala jsem těm „pitomým děckám“ za takovou neznalost. Potom jsem si ale uvědomila, že ony za nic nemohou. Je to vina rodičů. Je to vina komerční televize, která v tuto roční dobu přetéká americkými filmy o červeném pánovi ze severního pólu. Je to vina všech ostatních, jen ne dětí. To my je mystifikujeme. Ony jsou jen oběťmi našeho flegmatismu. Proč jim nemůžeme vysvětlit, že to jsou dvě různé osoby? Ano, je pravda, že obě roznáší dárky dětem a plní přání, ale jsou to odlišné postavy dvou odlišných kultur. Zřejmě to prožívám víc, protože jsem vyrostla právě na Ježíškovi. A když mi kamarádka ve školce řekla, že neexistuje, byla jsem hrozně nešťastná. Pak jsem si ale uvědomila, že nezáleží, kdo co říká. Nejdůležitější je věřit. Jsem hrdá a jsem ráda, že mám štědrý večer spojený právě s tím malým miminkem. Proč by měl ustupovat komerčním postavám? Neměli bychom o něm vyprávět i našim synovcům, vnučkám, dcerám? Neměli bychom v této naší vlastní tradici pokračovat? LENKA BUREŠOVÁ (septima)
Ježíšek, Santa Claus, Joulu Pukki, Befana nebo Julinissen U nás v Česku jsme zvyklí na štědrovečerní večeři – kapra (popřípadě řízek) s bramborovým salátem, ozdobený vánoční stromek a pod ním šťastné děti rozbalující dárky, o které si napsaly Ježíškovi. Výzdoby v oknech, napečené cukroví, a pokud počasí dopřeje, tak i bílé Vánoce. Vypadají Vánoce ve světě stejně jako u nás, nebo mají různé národy různé zvyky? Nejvíce známé jsou nám zajisté americké vánoční zvyky. Ať už někdo chce, nebo nechce, určitě někdy viděl reklamu na Coca Colu s dlouhým červeným kamionem, světýlky a Santa Clausem. Santa Claus je obdobou našeho Ježíška, také nosí dárky. Nejdůležitějším dnem pro Američany je 25. prosinec – den rozbalování dárků. V ten den tisíce zářivek a blikajících světýlek obepínají domy, stromy, téměř každé nároží v centru měst… Na sváteční tabuli nesmí chybět nadívaná krůta, brambory, nádivka nebo brusinkový kompot. Žhavé léto s teplotami kolem třicítky, sváteční tabule na pláži, místo kapra chlazené ovoce, obložené mísy či surfaři, kteří se prohánějí po mořských vlnách přestrojení za Santa Clause? Ano, řeč je tu o Austrálii. Samozřejmě, kdo chce dodržovat tradiční zvyky, dá si na večeři krocana nadívaného kaštany a jablky. Australská výzdoba také není zrovna tradiční. Australané si totiž místo různých svícnů za okna - 16 -
vystavují pohlednice, které jim došly od jejich blízkých. Poněkud chladnější Vánoce prožívají obyvatelé Finska. V této severské zemi dětem dárky nenaděluje Ježíšek, ani Santa Claus, ale Joulu Pukki se svými pomocníky pidimužíky. Ještě předtím ale lidé chodí na podvečerní rodinné bohoslužby a navštěvují hřbitovy, kde zapalují svíčky zemřelým příbuzným. Zajímavé je jistě to, že kromě zpívání koled nebo hraní her rodinní příslušníci také společně navštěvují saunu. O kousek vedle, v Norsku, sice lidé nechodí do sauny, ale zato děti pokládají za okno misku s ovesnou kaší. Ta je určena norskému Ježíškovi (Julenissen), aby se posilnil na své dlouhé cestě po noční obloze. Toto jídlo nechybí ani na štědrovečerní tabuli a traduje se, že ten, kdo v kaši najde mandli, má velké šance, že se následující rok vdá, nebo ožení. V Itálii začínají vánoční svátky už 8. prosince a končí na Tři krále, tedy 6. ledna. Čtyřiadvacátý prosinec je znamením návštěv přátel a děti po večeři dostávají pouze malé dárky. Jejich oči se rozzáří až na Tři krále, kdy čarodějnice Befana sestupuje komínem a do ponožek naděluje hodným dětem dárky. Ať už jsou vánoční zvyky stejné, nebo různé, ať už dárky naděluje Santa Claus, nebo čarodějnice, vánoční svátky by měly být hlavně ve znamení klidu, pohody, odpočinku, a určitě ne kvapu a stresu. MARTINA PICHOVÁ (oktáva)
Vánoce, Vánoce přicházejí…
Blíží se Vánoce a s nimi i radost, štědrost, veselí, ale i vánoční stres a nervozita, abyste náhodou nespálili kapra. Pečou se vanilkové rohlíčky, perníčky a linecké a z vlastní zkušenosti vám radím, pozor na mixéry! Když jsme totiž s mamkou mixovaly těsto na perníčky, nedávala jsem pozor a proradný mixér napadl moje vlasy. Naštěstí to všechno dobře dopadlo, mixér však nepřežil. Také se shánějí vánoční stromečky, jako jsou jedličky, smrčky a další podobné dřeviny již prožrané kůrovcem (jak by řekl jeden můj spolužák). Kupují se vánoční ozdoby, například baňky, které když spadnou na zem, tak se rozbijí, udělají velký nepořádek a nikdy je po vánocích nemáte všechny. Píší se dopisy pro Ježíška, kde si přejeme dárky, které možná přinese (ale ze 70 procent určitě ne). Mé sestře Ježíšek odepsal. V dopise jí poděkoval, trošku ji i pokáral a jako dárek přiložil fixy. Součástí dopisu byla i soutěž, ve které děti měly namalovat kuchyň, obývací pokoj a jiné místnosti příbytku „českého Ježíška“. Moje sestra začala malovat obývací pokoj. Uprostřed něj se vyjímala obrovská plazmová obrazovka, a když se zeptala otce, jak se píše slovo cool, dostal hysterický záchvat. Shání se vánoční dárky – velké i malé. Zde je množství trpělivosti shánění přímo úměrné tomu, jak máte určitého člověka rádi. Hledají se stánky s již zmíněnými vánočními kapry. U těch pohořelických se pokaždé vidím jako čtyřletá. Máma mě totiž použila jako modelku na reklamu. S kapry bychom se neměli moc kamarádit, protože asi všichni víte, co je čeká… Mňam. Ale abych vás jen od Vánoc neodrazovala, tak vám řeknu i něco z té lepší stránky. Zpívají se vánoční koledy, zdobí se vánoční stromeček, zabalují se a schovávají vánoční dárky (před mou mladší sestrou je to ale těžké) a to nejlepší: celá rodina se sejde a tím si ukáží, že se nemusí scházet jen na svatbách či pohřbech, a dokážou si, že i když jsou někteří členové rodiny občas tak trochu „na zabití“, máme se všichni moc, moc a ještě jednou moc rádi. Přeji všem veselé Vánoce a šťastný nový rok. KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (sekunda) - 17-
Výlet do Vídně
V sobotu 10. prosince uspořádala Mgr. Hana Stravová výlet na Vánoční trhy do Vídně. Součástí akce byla i návštěva muzea Kunsthaus Wien, kde byly k vidění obrazy známého rakouského malíře, grafika a architekta Friedricha Hundertwassera a fotografie francouzského fotografa Henriho Cartiera Bressona. Poté byla kratičká zastávka u Hundertwasser Haus a potom hurá na trhy. Odjezd od školy byl v 8:00. Autobus přijel perfektně na čas, a tak jsme mohli vesele vyjet. Cestou jsme probírali, proč že to vlastně do Vídně jedeme a co máme od muzea očekávat. Kvůli dopravním omezením ve Vídni jsme museli autobus odstavit na parkovišti blízko stanice Stadion. Dále jsme museli jet metrem a MHD. Dorazili jsme do přeplněné haly na stanici a k našemu nemilému překvapení rakouským sousedům nefungoval automat na jízdenky. Následovalo asi 15minutové prodírání se davem k pánům v zelených vestách, kteří prodávali lístky. Když jsme se k nim konečně dostali a chtěli si koupit lístek, zjistili jsme, že je paní Stravová už koupila. Dojeli jsme tedy k muzeu a dostali hodinový rozchod na prohlídku. V prvních dvou patrech byly obrazy Friedricha Hundertwassera a v dalších dvou poschodích fotky Bressonovy. Musím se přiznat, že první dvě patra mě ani trochu nezaujaly, možná také proto, že Hundertwasserovým obrazům tak úplně nerozumím, ale nejvíce mě překvapila tužkou nakreslená cibule. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a raději jsem se šel podívat na fotky. Výstava byla plná zajímavých snímků z období druhé světové války a z doby po ní. I když fotografování nerozumím, poznal jsem, že Bresson byl mistr ve svém oboru. Dokázal zachytit lidi v ten pravý moment a to jak významné státníky tehdejší doby, tak prosté lidi v ulicích. Po projití horních dvou poschodí jsem si mohl říct, že pět eur za vstup nebyly vyhozené peníze. Naše cesta se dále ubírala k Hundertwasserovu domu, kde jsme strávili vzhledem k časové tísni jen asi dvacetminut. Asi v půl druhé jsme dorazili na místo určení – na Vánoční trhy. Dostali jsme rozchod do půl páté. Tak jsme tedy vyrazili ochutnat punč. Absolutní propadák. Chutnalo to jako svařák smíchaný se sirupem a za čtyři eura, nebo kolik to stálo, jsem měl chuť jim to vylít na hlavu. Nakonec jsme skončili ve Starbucks kavárně asi čtvrthodinku cesty od hlavního trhu. Ve čtyři hodiny jsme dorazili na místo a šli si dát něco k jídlu. Co následovalo, vystihne jediné slovo - chaos. Minimálně půl hodiny nám trvalo, než jsme se dostali na řadu u stánku s jídlem, a dalších patnáct minut, než jsme se procpali davem zpátky na sraz. Po této zkušenosti jsem se zařekl, že minimálně rok na podobnou akci nepůjdu. Dorazili jsme na místi srazu a tam jsme dostali vynadáno, že jdeme pozdě. Se sklopenou hlavou jsme vyrazili na metro, potom do autobusu a hurá domů. Cesta probíhala asi tak, že polovina lidí v autobuse spala a druhá polovina poslouchala hudbu a u toho také podřimovala. Do Židlochovic jsme dojeli kolem půl sedmé večer a rozjeli se k domovům. Suma sumárum podařený výlet, až na to nehorázné množství lidí nahuštěné na jednom místě. JOSEF HRUŠAT (oktáva)
Na koho se usmálo štěstí Tak nevíme, zda naše listopadová křížovka byla tak těžká, anebo nám luštitelé docela zlenivěli. Skutečnost je taková, že správné řešení tajenek z minulého Intelektu (GÉRARD DEPARDIEU, TÁTA NEBO MILENEC) nám ve stanoveném termínu poslal jen VERONIKA SRNCOVÁ ze sekundy. A dostane od nás po zásluze anglickou knížečku. REDAKCE - 18 -
ZA VOLANTEM (4): Ze života hmyzu Je to malý a kulatý. Co je to? Napadne vás asi spousta věcí, ale když se bavíme o autech, nemůže být jasnější odpověď. Je to brouk. Asi nejlegendárnější auto na celém světě. Lidový automobil, který se vyráběl dlouhých šedesát pět let! Tedy jeho první typ. Žádný jiný automobil se nevyráběl déle a také nebyl žádný jiný automobil, kterého by vzniklo tolik kusů jako brouka. Počátek vozu VW Brouk hledejme v nacistickém Německu. Ferdinand Porsche, který brouka stvořil, začal o tomto autě uvažovat už v roce 1931. O dva roky později jej pak představil Adolfu Hitlerovi jako malý, levný a úsporný vůz pro dva dospělé a tři děti, který bude schopný jet rychlostí až 100 km/h . Hitler plány schválil. Výroba se však rozběhla až roku 1938, protože byla zpomalena válečnými přípravami. Prvního brouka známe všichni. Byl malý, kulatý, měl dvoje dveře a kulaté světlomety. Pod zadní kapotou byl čtyřválcový boxer (plochý motor s protiběžnými písty) o objemu 1,1 litru a výkonu 24 koní. Auto zrychlilo na maximální rychlost sto kilometrů za 50 sekund. Interiér byl malý, ale na svou dobu poměrně pohodlný. Vévodil mu dřevěný volant s průměrem jak kormidlo, dlouhá řadicí páka, která řadila čtyři nesynchronizované rychlosti, a strohá palubka s hodinami a tachometrem (otáčkoměry se v té době nedělaly). Charakteristická pak byla ještě malá vázička na palubce. Takto se brouk vyráběl až do padesátých let. Pak přišla malá modernizace, přibylo decentní chromování, zadek auta dostal tvar, který připomínal krovky, a původní přezdívka brouk se stala oficiálním názvem auta. Předtím se používalo označení Volkswagen Typ 1. Dále přišlo ještě pár malých faceliftů, jinak ale brouk zůstal stále stejný. Takto brouk pokračoval až do roku 2003, kdy se jeho výroba ukončila definitivně. Mezitím se z něj však stalo kultovní auto. Lidé brouka milovali a tak se Volkswagen rozhodl udělat novou generaci. New Beetle I však svému předchůdci kazil jméno. VW ho totiž ošulil. Technika byla z golfu a seděla na ní prostě jen jiná karoserie. Ta navíc vypadala směšně. Hodila se tak pro barbíny nebo kadeřníky. A cena navíc vylétla až nad cenovou hranici golfu. Punc legendy se ztratil. I přes mizerný odbyt a neoblíbenost vydržel první „nový brouk“ na trhu do roku 2010. A pak přišel ještě novější brouk. Současný nejnovější brouk není svému dědovi pro ostudu, ba naopak. Je sice drahý, ale zato má skvělou techniku, živý motor, skvělý interiér, vypiplanou převodovku a hlavně vypadá skvěle. Je nižší, delší a širší. Působí rozkročenějším dojmem. Čelní maska má sympatický výraz, střecha není tak zaoblená a blatníky jsou svalnaté. Na zádi je dokonce malé křidélko. V nejsilnější verzi můžete mít pod přední kapotou dvoulitrový turbený čtyřválec s 200 koníkya sedmistupňovou dvouspojkovou převodovku. S maximem 235 kilometrů za hodinu se můžete na dálnici honit s bavoráky. Ti ať si pak říkají, že je New Beetle jen nákupní taška. Nejnovější nový brouk je skvělé auto. Avšak na dokonalé charisma prvního brouka nemá. Ten je sice stará a pomalá herka, ale stejně má do sebe tolik, že by jej leckdo bral i teď. MICHAL ODLOŽILÍK (septima) - 19-
My kvartáni v elektrárnách D a D
V pátek 16. prosince se vydala kvarta na exkurzi do Jaderné elektrárny Dukovany a přečerpávací vodní elektrárny Dalešice. Odjezd od školy byl v 7:45 h a cesta k JEDU trvala asi 45minut, a jelikož se cestou nikdo nepozvracel tak tuto část přeskočím. Po příjezdu k dukovanské elektrárně jsme pozřeli první část svých pokrmů a vyprázdnili ze sebe včerejší pokrmy. Poté nás uvítala paní průvodkyně a odvedla nás do sálu, kde nám promítla dva patnáctiminutové dokumenty. První informoval všeobecně o energii a o všech druzích elektráren, což jsme s nadšením sledovali, a druhý seznamoval přímo s elektrárnou Dukovany; u toho nás už z nepohodlných sedadel bolela záda i horní zakončení nohou, a proto už mu nebylo věnováno tolik pozornosti jako prvnímu. Po skončení obou ,,strašně“ zajímavých filmů jsme se rozdělili na dvě skupiny a rozešli se do různých informačních sálů, kde byly zmenšené modely elektrárny s jejím okolím a různé její součásti. Každé skupině byla přidělena jedna průvodkyně, která nás 45 minut vodila sem a tam, takže jsem se docela těšil, až se posadím. Ke konci prohlídky nám pustila třetí dokument, u kterého jsme se posadili opět na ta nepohodlná sedadla a sledovali patnáctiminutový kreslený film z roku 1990, ve kterém se pořád opakovala smyčka hudby, která po čtyřech minutách dováděla k šílenství. Po této prohlídce jsme se přesunuli zpět do autobusu a přejeli k dalešické elektrárně, která je vzdálena jen deset minut jízdy. Po dosažení cíle nás čekala milá postarší paní, která nám řekla několik vět, a pak se s námi odebrala do budovy, ve které nám opět pustila 25minutový film, který už téměř nikdo nesledoval. Jakmile film skončil, pokračovali jsme prohlídkou elektrárny, přičemž mě už hrozně bolely nohy, a před námi bylo ještě 160 schodů dolů a poté zase nahoru. Viděli jsme například strojovnu se čtyřmi Francisovými turbínami i plně funkční velín. Když jsme se dozvěděli, co jsme potřebovali, následoval nástup do autobusu a 50minutová cesta zpět ke škole. Během zpáteční jízdy začalo nechutně pršet… JAKUB VESELÝ (kvarta)
Přijďte se pobavit!
1. 1.–20. 1. Výstava BEATLEMÁNIE – Brno, Moravské zemské muzeum, Zelný trh číslo 8 7. 1. VI. reprezentační ples města Pohořelice 8. 1. Novoroční koncert Jaroslava Svěceného – Hustopeče 14. 1. Pyžamový ples – sokolovna Židlochovice 14. 1. Obecní ples s Mistříňankou – Vranovice, sportovní hala 15. 1. Koncert The Australian Pink Floyd – Brno, Kajot arena 21. 1. Festival LEPRY – Hrušovany, Sokec 21. 1. Hasičský ples – sokolovna Židlochovice 27. 1. Hustopečské skákání MOSS logistics 2012 – mezinárodní halové závody ve skoku vysokém 28. 1. Ples města - sokolovna Židlochovice VÁCLAV VRBAS (septima) inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Klára Galová. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 5 Kč. - 20 -
