Časopis československé socialistické opozice HEJDANEK CHRAMOSTOVÁ JANSKÝ JIROUSOVÁ GRUSA KAUTMAN KLIMA KLIMENT KUNDERA CHVATIK NOVÁK PAVLIČEK

Ročník XII.

X T V J . ^ JL X

Červenec 1982, č. 3-4

Časopis československé socialistické opozice

CTĚNI HEJDANEK GRUSA GROSMAN CHRAMOSTOVÁ JANSKÝ HLINOMAZ HYNEK KAUTMAN KLIMA JIROUSOVÁ KUNDERA KRISEOVÁ KOHOUT KLIMENT NOVÁK LUSTIG LISTOPAD CHVATIK PIŠTORA PECKA PAVLIČEK ROTREKL PROCHÁZKOVÁ RICHTEROVA ŠAFAŘÍK SVITAK SKÁCEL ROZNER ŠKVORECKÝ VACULÍK VLADISLAV

ÚVODEM V tradici CTĚNI NA LBTO tedy pokračujeme. Už proto, že loňské dvojčíslo bylo, jak se ukázalo, vděčně přijato. A samozřejmě proto, že nám nadále leží na srdci, aby čtenáři poznali něco z práce autorů domaj v exilu, k jejichž tvorbě je přístup uměle ztížen. Loňské ČTENÍ tvořilo jen část, třebaže většinovou, letního dvojčísla. Letos jsme chtěli ČTENÍ poskytnout čtenářům v rozsahu ještě větším. Proto výjimečně přesunujeme pravidelné obecně politické materiály do pátého, podzimního, čísla, jen abychom mohli o to více věnovat ČTENÍ. Doufáme, že čtenáři jeho Četbu, ať na dovolené nebo kdekoli jinde, užijí v pohodě — i když pochopitelně ne všechny příspěvky vyznívají úsměvně. Nikoli pro pravidelné čtenáře Listů, ale pro nové opakujeme: Pořadí autorů je opět zhruba abecední, abychom dotvrdili, že výběr ani tentokrát není úplný, ani hodnotící. Redakce Listů

2

OBSAH f Ladislav Grosman: Z pekla štěstí Jiří Gruša: Salamandra Ladislav Hejdánek odpovídá na otázky Jiřího Rumla Josef Hlinomaz: O opilcích v tramvaji Julián Slatina: Generál se lvem gruzínsky Jiří Hynek, Pavel Janský: Básně Vlasta Chramostová: Může se stát Pavel Janský, Věra Jirousová: Básně František Kautman: Píseň o Viktorce Ivan Klíma: Lenka Ivan Klíma: Variace na věcné téma . . . . . Nový časopis 150.000 SLOV Alexandr Kliment: Panna Maria Sněžná Jan Vladislav: Citová výchova Pavel Kohout: Požár v suterénu (ohnivá fraška) Eda Kriseová: Babičky Milan Kundera: Kdo odpoví? Hlupáci Květoslav Chvatík: Kniha evropského osudu Arnošt Lustig: Auschwitz-Birkenau Nové knihy nakladatelství INDEX Jan Novák: Pomíjivý rozkoše t Jiří Pištora: Z pozůstalosti František Pavlíček: Dávno, dávno již tomu Karel Pecka: Sašovy oči Lenka Procházková: Slepice v klubu Sylva Richterová: První okružní cesta František Listopad: Verše Zdeněk Rotrekl: Verše Ján Rozner: Zena strojníka Československé Dunajplavby Jan Skácel: Básně Ivan Sviták: Desatero pro okupovaného intelektuála Josef Šafařík: Mefistův monolog Josef Škvorecký: Pavouk, moucha, Mistr, ptáče, motýl, Bůh a kočka Milan Uhde: Pán plamínků (televizní hra) . Ludvík Vaculík: Moštování .

. , .

. . . . . . . .

4 5 10 16 17 17 18 19 20 25 30 31 32 41 42 61 66 71 73 77 78 88 91 100 109 116 122 123 124 131 133 134 138 141 155

»

1

3

f LADISLAV GROSMAN

Z pekla štěstí Seděli jsme v měkkém jeteli a byl krásný letní den, plný bělásků a ptačího zpěvu, který mám tak šíleně rád, až mne to rdousí, jak to mám rád. Najez se, na! Dala mi krajíc chleba s margarínem a kyselou okurku, doma kvašenou, ajpak ještě jednu okurku a dvě vajíčka na tvrdo. Židé z našeho města byli odvlečeni všichni, řekla. I táta a máma jsou židé, řekl jsem. Měli štěstí, řekla, z pekla štěstí. Nejdřív se o ne vzal kapitán Kamil Kalina, četnický velitel, co se kamarádil kdysi s tvým otcem, a pak také Lintsch, ať se pod zem propadne. On každý ten bandita, co si smočil prsty v gardistickém či nyilašském hnoji, si nyní honem hledá svého žida, aby pak po válce, až bude všem svinstvům konec, mohl říct, že má svědka, že byl čestný člověk. Sedm set rodin odtransportovali, sedmset židovských rodin jen z našeho města a okolí, sedm židů ponechali milosrdní vrahové. Sedm, na prstech dvou rukou je spočítáš. A strýce Edmunda, co se pokřtil? Pokřtil — nepokřtil, všechny vzali. A Kálmána? Vzali. A Májkuho? Také. — A co se stalo s mými kamarády? — Dojez, pospěš si, na povídání není čas. Dala mi napít z termosky, kterou mela v koši. Vytáhla lněné, doma tkané kalhoty, abych si je oblékl, abych vypadal jako vesnický pacholek. A také mi dala lněnou košili. Pak mi ještě učísla vlasy do čela a sundala mi brýle z očí. Sama také oblečená jako selka s košem, co se vrací z návštěvy u příbuzenstva v městě. Blonďaté vlasy měla učísnuté do dvou copů. Teď najednou jsem si vzpomněl, jak tenkrát dávno hrála s ochotníky jednu ze dvou dcer staré čarodějnice, Ty seš Agi Mašlejová, řekl jsem. No vida! — řekla, věděla jsem, že si vzpomeneš. A teď mne už ve všem poslechneš, řekla. A bez odmlouvání. Bez otázek. Teď mám odpovědnost za sebe i za tebe. Před tvým otcem i před Bohem. A přidej do kroku ! Cestou, abys věděl, budeme mluvit jen to nejnutnějši, a jenom šeptem. Rozuměno? Šli jsme z pole rovnou na nádraží. Patrolovaly tu vojenské a nyilašské hlídky, a byli tady různí civilisté. Nikdo se po nás ani neohlédl. Pak jsme seděli ve vlaku, a vagón byl poloprázdný, a Mašlejová dělala, že spí a já také dělal, že spím a na nikoho jsme nepromluvili, a nikdo nepromluvil na nás, a když přišel průvodčí, Mašlejová zívla a podala jakoby v polospánku jízdenky. Štípnul a povídá, máme dnes líné počasí, je tam dusno, už by věru mohlo sprchnout. A šel dál. A my jsme zas dělali, že spíme, a to až do hraniční vesnice »Nagy K a p o s . Tady jsme počkali, až všichni vystoupí před námi, ať si jdou svou cestou. Bylo tu jen několik málo cestujících. Někteří měli na nádraží kola, jiní šli pěšky. My jsme dělali, že také jdeme do vesnice, avšak nešli jsme tam, nýbrž jsme přešlapovali chvíli na místě, až se všichni vzdálí, a když se všichni vzdálili, šli jsme zas do pole. To už byla tma, a když jsme urazili polní

4

cestičkou tak asi dva kilometry, a snad ani ne, uslyšeli jsme šepot. Vše je v pořádku, řekla Mašlejová také šeptem^ Byla noc. Už jsem stěží rozpoznal její obrysy. Štěstí nám přeje, řekla. Je tmavá noc, akorát jak má být. Tihle tady, co je slyšíš Šeptat, jsou šikovní hoši, řekla. Vše je smluveno. Stojí to peníze, avšak to není tvoje starost. Ty se teď už nemusíš starat o nic. Můžeš si lehnout a spát, bude dobrý, když se trochu prospíš. Nechala mne, odběhla někam, zůstal jsem sám. Vlasy se mi zježily. Co když mne tu zas na hranici nechají. Už to všechno trvalo moc dlouho. Náhle jsem zas zaslechl šepot. Pak se ozvala Mašlejová. Byla jako sůva; viděla i ve tmě. Oni jsou pašeráci, řekla. Převážejí zboží ze Slovenska do Maďarska a opačně; všecko, co lidi kupují. Znají všechny cestičky. Můžeš být bez starostí. Nějakou chvíli tu musíme ještě čučet. Nevím proč. Já na ně spoléhám. Můžeš si pospat, řekla, a sama si přisedla ke mně. Byla teplá noc. Ani hvězda. Až ti řeknu t e ď ! — nečekej, a vem nohy na ramena. Utíkej, jak nejrychleji můžeš, i kdyby se střílelo. Ale střílet se nebude, nemusíš se bát. Budeš utíkat na druhou stranu, až ke stohu, k vysokému stohu slámy, a až budeš u stohu, u slaměného stohu, budeš v bezpečí a já s tebou. Spal jsem všeho všudy, nevím — snad pět minut, možná, že to byly i tři hodiny. Nevím. A když jsem uslyšel její povel t e ď ! vyrazil jsem jako srnka. Přeběhli jsme hraniční pásmo a už jsme tu byli. Zcela lehce. Všechno šlo zcela lehce. To už se začalo rozednívat a viděl jsem obrysy slaměného stohu. Bylo to mlhavé ráno. Země se vypařovala. Byli jsme doma. Mašlejová to řekla také: jsme doma. Půjdem o krok dál, avšak ne hned... Pak jsme se ještě víc než půl dne schovávali v polích; to se nedá nic dělat, řekla. Když jsi to vydržel dva a půl roku, tak teď to už vydržíš. To víš, vzít načerno hranice, to není žádná legrace. To budeš jednou mít o Čem vypravovat svým dětem. A svým kamarádům, řekl jsem: Čikovi, Čačikovi a PiritoČovi. To mi ale budou závidět, řekl jsem. To právě nevím, řekla Mašlejová. Co? zeptal jsem se. Jsou to židovští kluci, co jsi je jmenoval? Jo, řekl jsem, a nic jsem nechápal. A pak už jsme seděli v jedoucím vlaku, a Mašlejová mi šeptla, že jsem měl z pekla štěstí, že jsem se zachránil. To už bylo na cestě do Humenného,

kde jsem se narodil, a už jsem se nemohl dočkat,

až se budu dívat z vlaku a na pravé straně trati uvidím řeku Laborec a nad ní vysoké, lesnaté hory a po levé straně trati vysoký kopec se zříceninou Brekovského hradu. A tak to bylo. Osobním vlakem trvala cesta několik hodin. Přijdeš se mnou, řekla paní Mašlejová, K vám domů ještě nemůžeš. Ješte je moc světlý den. Mohlo by to být nápadné, když se tu najednou objevíš a když tě tu taková léta nikdo neviděl. Chápeš ?

Paní Mašlejová mne políbila na čelo, byla celá šťastná a řekla: jen když to máme za sebou. Byla to fuška. Dala mi krajíc chleba s marmeládou a řekla, že nejdřív odskočí k našim, aby jim zvěstovala, že jsme šťastně dorazili a přitáhne sem nejdřív jenom tatínka a teprve pak maminku a teprve pak mého bratra Mikiho, aby nevyvolala u sousedů podezření. Šla a byla hned zpátky, neboť to bylo v sousedství. Vrátila se se srdcervoucím pláčem. Slova jsem nevyřkl. Slzu neuronil. Všemu jsem najednou porozuměl... Paní Mašlejová ničemu nerozuměla . . . zadrhávala se v řeči, moc pla-

kala, moc se omlouvala, jako kdyby to udělala ona, jako kdyby to byla ona, kdo před několika málo hodinami naložila našeho tatínka, naši maminku a Mikiho do dobytčího vagónu a odvedla do tábora s m r t i . . . do Osvětimi nebo do Treblinek, nebo do Majdanku, nebo víbůh k a m . . . Nemohl jsem ji utišit... (Závěr stejnojmenného románu) Kiron u Tel-Avivu, Izrael, 7-9-1979 Ilford u Londýna, Anglie, 4-7-1980

SALAMANDRA JIŘÍ GRUŠA Tiše se usmál Josef V. Ryba, učitel nejvyšší platové třídy a zástupce ředitele, přisel mu dopis s kulatým razítkem, kde se mu konečně psalo o spisek s názvem «Je bůh?», práci v rozsahu 3,63 autorských archů, tématická skupině 02/6, s předpokládaným nákladem 8.230 výtisků. Bylo to jeho téma, přednášel o něm čtyřiadvacetkát v posledních dvou letech. Stačilo tedy srovnat jen výpisky, přepsat je, vlastně je přediktovat, protože J.V.R. byl elokventní typ. Měl zenu a němého synka, který právě proskočil skleněnými dveřmi do verandy, když mu na dvorku A. Rybová točila švihadlem. Ted stírala dlaždičky velikým hadrem, který špatně sákl, i když ho kromě té krve vydatně mokřila í svýma slzama. — Neplač, pravil J. V. a zvedl za bradu její obličej k sobě, kde jí prostřel ten dopis, — není to vážné, mluvil jsem s primářem. Chlapec se jenom pořádně pořezal, za týden bude zas doma. A já, až dostanu svých 3.806 Kčs, koupím mu morče jménem Pinta, které ho rozveselí. A vskutku tam stála ta suma stvrzená velikým podpisem zdejšího tajemníka. — Budu to diktovat, řekl a stoupl si proti secesnímu oknu obývacího pokoje, takže měl za zády girlandy dekorativních vlČimáků vlisovaných do struktury skla. Za oknem byla zahrada a žlutě říjnový den 11-10-19.týden do J.V.R. čtyřicátin. Rozepl si košili a uvolnil svůj ohryzek-podbradek, prostě všechno, co vyhřezlo a co se řinulo níí, aby to přecházelo plynule v prsa, kde mocné ochlupení jen nepatrně zmužnovalo jakýsi vlastně ženský tvar. J. V. měl Škartky, kartotéční lístky 140 x 105, žluté a linkované, na kterých bylo psáno, co vyčetl v knihách o bohu a sestavil pro svá turné. Anna Rybová nesla tou místností psací stroj ZETA, s kterým se vzdalovala, dokud se mezi mužem a strojem neotevřel prostor pro myšlenku, která vzniká v chůzi. A on, ten J. V.R., začal svůj pohyb pomalým výsunem těžkého těla, které se vydalo po ose okno a stůl aniž však ještě mluvilo hlasem, neboť ten se v něm teprve shromažďoval.

Pán toho hlasu se musel usebrat, A tedy pendloval trasou, až opět u okna stanul a pohlédl do zahrady. Těkal v ní očima, hledaje pevný bod patrně inspirace. Bylo tam dožluta. UŽ skoro bez listí. Jenom ta vybledlá tráva a chvojí na záhonech klikatíctch se podle plánu mrtvého špeditéra, který tu stavěl a sázel, kdyi konečně zakoupil dům s věží a cimbuřím, plný divoce rostoucích květů na oknech, na zdech a na potazích, dům z Času bujení, které ho přimělo zplodit dceru a zaloiit chov plemenných slepic v obrovském kurníku, na němí se nyní otáčel větrník v říjnovém větru a děsil poslední wyartdotku skrčenou pod můstkem k jednomu z Šetnácti průlezů. — Rozvrhl jsem to na sedm dní, řekl, abych byl hotov do těch narozenin. Avšak A. Rybová vyndala z igelitové tašky vlnu a pletací drát a tuto nekonečnou Čepici pro svého syna, co Špičatým koncem sahala až k zemi. Ne, ještě tu nebyla tónina táhlého skandování, které se neslo vidy pokojem, rytmické a zároveň jakoby bicí, a po kterém následovala dávka z psacího stroje vyrobeného ostatně ve zbrojovce, neboť J.V.R. ještě nespatřil ptáky, třebaže se už snášeli ke kordonům a sedali po větvích, na tyčkách plotu a podezdívce, nezvykle početní a nezvykle tiší, a třebaže po nich už pátral. Hrabal se v kartičkách a byl tak sehnutý, že mu jen po zátylku přelétl Černý stín jejich hejna. Pak to však nahmát. Exemplum padesát dva, Zákony přírody. Řekl své ženě: — Nežli si postavíme základní otázku po příčinách, začněme nejprostší zkušeností. A ona roztáhla prsty nad klávesnici, dotkla se palcem mezer niku, který pak pětkrát odtarasil vakát prvního odstavce. — Klesne-li teplota pod bod mrazu, zamrzne voda v řece a s příchodem zimy odlétnous ptáci do teplých krajin. Toto jsou zákony přírody. Konečně vzhlédl, uviděl černě obsypané kordony a spokojeně se usmál. — Co myslíš, zeptal se, sedí tam vlaŠťovky? Anna se vyklonila, ale z jejího místa nebylo vidět až k plotu, nýbrž jen na větrník roztočený nad stře-

5

chou otcova obřího kurníku. Zet šipky korouhve mířilo za sluncem, které už zapadalo. Pravila: — Bude pět hodin. Měla bych nakrmit matku. To oni museli každý den. Anna rozpekla rohlíky a on je nalámal do bílého meltového kafe, protože jinak už matka nic nepřijímala. Bydlela ve věži a bylo jí sto osm let. Také tvrdila, že Annu Rybovou měla až v jedenasedmdesáti a že je o tom veliký článek v Acta gerontologica. — Tam za mnou, ukazovala na tlusté album špeditérových známek, — čti. Takže Anna se zvedla pro knihu a zas ji rozložila před stařenou na libovolném místě, protože Špeditér sbíral výhradně faunu; ať se odklopilo kdekoli, pokaždé na zvířecí motiv. Např. dnes na stranu ptáků. — Opravdu, vykřikla Anna, — toto jsou vlaŠťovky! Řekla to s jistotou, vyhlédly na ni zpod celofánu největší Šestibarevné známky, — hm. .avšak v Senegalu. Matka se zlobila: — Neuhejbej, přikázala jsem ti, abys mi četla Pozoruhodný případ v Chlumci o tom, jak jsem tě porodila osm měsíců po smrti muže, o jehož plodnosti byly důvodné pochyby. Čili ta Anna řekla: — To bylo tak, že Sabina Mihalescu, která se do Cli, přivdala ze Sed tni hrad a zcela nepochybně byla už mimo fertilní vek, jednoho rána ucítila bo— Svíravou bolest, pravile stará, neboť se nesmělo vynechávat nebo přehazovat pořadí slov. — Svitavou, řekla A.R. a nabrala první lžíci určenou ochutnávačce, neboli jí, protože Sabina se cítila ohrožována t tavičem a nenáviděla J.V. Rybu urputným mlčením, které podle ní trvalo už devětatřičet let, kdežto podle něho pouhých sedm, neboť před sedmi lety vstoupil poprvé do zdejšího domu a ona ho oslovila «vrahu». Stála za svým speditérem, který se rozzářil v domovních dveřích, pleš plnou chrámových barev, jak se tam leskla duhová sklíčka nad zárubní, úsměv rozklenutý jako kdyby už také ústil do nějakého chrámu, kda se dcera konečně vdá, tj. natáhl přátelskou ruku ke svému zeti a, najednou mrtvý, se skutálel po schodech až jeho nohám. Bylo to říjnu, rovněž čtrnáctého, ve třináct třicet dva, alespoň podle časových souřadnic Josefa Ryby, který si urážky pamatuje přesně. Pak stará jedla a když jí Anna mezi antilopami v albu vyhledala konec Podivuhodného příběhu, hrnek se vrátil do kuchyně, kde z něho J.V.R. vylovil zubní protézu. Zuby se z té stařeny na noc vyndávaly a máčely v čisticím roztoku. J.V.R. na to osobně dohlížel, naschvál se dotýkal Sabinina jídla a vůbec všeho, čeho se dotkla, aby i jeho nenávist byla >nlcenlivá a urputná. O hodinu později, ale stále ještě v noci prvého dne, nadiktoval pasus, který byl úplně nový, dosud nezachycený na žádné z karet. Řekl: — Vidíme tedy, Že je to prosté, neboť i staré národy se domnívaly, že podobně, jako se rodíme z matky, musí mít matku i bohové. Ale jsou to jen zkreslené obrazy pozemské rodiny.

6

Anna to naklepala a on, když si vytočil válec, aby přelétl hotovou stránku, uviděl, že je to dobré. Druhý den J.V.R. rozmlouval s primářem na chodbě nemocnice. Dveřmi bylo vidět na syna s ofáčovanu hlavou a zápěstím, který spal schoulený na bok, se zaťatými pěstmi a rty, až se zdál ještě mlčenlivější než v čase své bdělosti, kdy jeho podezřívavé mžourání a ty zvuky, co vydával, zaplňovaly dům, aniž však byly určeny otci. To Rybu mrzelo, protože jako elokventní typ snášel synovu němotu obzvlášť těžce a navíc v ní rozlišoval i jakousi zášť, neboť chlapec se k němu neobracel žádným svým znamením, ba ani tou mečivou morseovkou, která se např. linula k matce, anebo dokonce k wyandotce, zatímco jeho se netýkaly ani jen náhodné šelesty. Skoro šest let (v J.V.R. souřadnicích), kdy ten syn procházel vilkou a zahradou a dotýkal se majetnicky odborně všech předmětů, na které dosáh. S podivuhodnou zručností ovládal vypínače a zástrčky, spouštěcí knoflíky přístrojů a vůbec všechno, co se dalo rozebrat, rozložit na svoje součástky, nejvíc však uchvácen kurníkem, kde vydržel po celé hodiny a zapínal automatické ovládání průlezů, sklápěcích líhní a hnízdišť s propadly, aby se dala sledovat nosnost, zabydlený v tom paláci, který za sebou zavíral, takže se můstky zdvíhaly k otvorům a přiklápěly je, podobné padacím mostům mohutného hradu, kde on byl knížetem a kde to Čpělo jakýmsi nátěrem proti hmyzu a havěti, co ani za třicet sedm let (v souřadnicích stařeny) nestačil vyprchat. Čichal to rád, přimhuřoval se a mísil to s utkvělým pachem slepičinců za léta proměněným ui jenom v sušenou drť k nerozeznání od písku velkého popeliŠte na jižní straně, kde ten syn lehával, když přišlo léto a polední slunce tetelivě hřálo a poslední wyandotka se Čepejřila, důvěřivá k tomu dětskému tělu, na kterém oklovávala knoflíky anebo tkaničky bot, zatímco syn chytal čmelíky sypající se z jejího peří, aby je zamačkával svými šikovnými prsty, až na jeho tváři zvláčněla slast a kurníkem zněla nyní velice rychlá morseovka bezeslovného jazyka. Je dobrý pacient, pravil dr. Krsek, — ještě nezaplakal. A když je vzhůru, drží ovázanou pravici před očima a počítá. Neuvěřitelné, počítá do tisíce a potom zas nazpět. Myslelo by se, Že je to nahodilé, protože bez muknutí. Je to však počítání. Pozoruhodný případ! Kdybyste dovolil, napsal bych o tom pro Acta pediatrica. Ryba však řekl: — Ne, to by nebylo možné. Chlapec je němý. — Je pouze krátkozraký. Ale tak silně, že se pohybuje v prostoru, který mu uhýbá, taže se musí zabývat jeho lapáním a nemá dost času se k tomu vyjadřovat. Vžijte se prosím do jeho situace a zkuste pojmenovat věci, které se odsouvají, anebo jsou jinde než máte za to. J.V.R. zavřel oči, avšak jeho svět zůstal pevný. Zkusil to také tváň tvář ptákům za oknem velkého pokoje, a ovšem i oni se nepohnuli. Bylo odpoledne a Anna Rybová zase už seděla za psacím strojem. Měli psát o bohyních Pridchivi, SuŠnu a Vňtru, ale J.V.R. supěl od stolku k vlcimákům a v místech svých otáček oddychoval, jakoby překonal nějakou nesmírnou odlehlost. Nemyslel na bohyně nýbrž na špeditéra.

— Proč nemél brejle tenkrát na těch schodech, vyhrkl a Anna to vyťukala. Musela to hned vyiksovat, on však byl najednou skleslý, zoufalý nad jejím masem, které nic nechápe, které nerozumí a pouze sálá jakési, ano krupicové teplo, protože vanoucí z kůže věčně poseté drobnými pupínky. Nevýhřevný a krátkodechý van s pachutí ode um, jehož konsistenci se marně pokoušel určit. — Tys mi to zatajila, obviní ji. A studeně: — Zatížení, chápeš. Dědičné. Neměl je ani v rakvi. Ona chce vědět, zda míní jejího otce. UŽ nemá silu, aby to vysvětlil. — Jsem velmi tmavěn, řekne, — běž krmit. Třetího dne vyšel J.V.R. z domu a všiml si opět stěhovavých ptáků. Ti, co už seděli, byli sošní. Ti, co přilétali, snášeli se nehluční, takže se neozýval ani třepot křídel, ač se ho J.V.R. pokoušel zaslechnout. Velmi se upínal, až cítil jehlice v uších, bodavé, ale také tak tiché. Když zavřel oči dle návodu primáře Krška, přestalo to. Svět uvnitř byl pevný. Vyšel před branku a po několika krocích dolehla k němu aspoň jeho chůze a říjnové listí v Chlumci; a potom pozdravy žáků na chodbě Školy. Dal si zavolat biologa, kterému řekl: — Mám problém, tj. zahradu ptáků, ale nehýbají se z místa. — Co je to za druh, zeptal se biolog. Ryba mu odpověděl, že vlašťovky v Senegalu. — Je toto možné! Ale zdálo se, že Rybův podřízený míní své zvolání dokonce obecně. — Ostatně trasa je Tunis, namítl tišeji. A potom tvrdil, že Chlumec je od září bez ptáků. J.V. se v místnosti nevěřícně usmál. Bylo tam horko, sehnul se pod stůl, aby ztlumil přenosná kamínka, která tam před chvilkou postavil a s údivem nahmátl, že je zapomněl zapnout. Zavolal primář a řekl: — Uvedl bych jen iniciály. Nebyl byste tam jménem. On ale: — Nepřeji si žádný Pozoruhodný případ v Chlumci ani kdekoliv jinde, třebaže můj syn sedí na posteli a počítá. Nato zavěsil a kráčel odpoledním sluncem & znamením Vah & znamením Ryby, viděl tlusté obyvatele města, jejich ženy, matky svých žáků, a viděl koně a jezdce, jak cválali k závodišti, kde se v neděli poběží dostihy jako už každý rok v údobí Vah a Ryby, jako už každý rok za touto vilovou ětvrtí a za domem Špeditéra a za touto zahradou s ptáky, — ks a, řekl, — pryč odtud, kliďte se mi; koně se leskli a byli silní, jezdci se natřásali, nesli se houpavě na štíhlých klisnách, J.V. to viděl a zase v tom slunci a větru, v tomto příznivém období města i Ryby, ve kterém vykonal všechny své podstatné skutky, silný a lesklý. Nadechl vzduch a s nozdrami, které se blyštěly vlhkem, šel kolem mezery v okně, kudy proskočil chlapec a kudy mrazivě táhlo, viklací úlomky drnčely v říjnovém větru a J.V.R. cítil, že ho to smilá, že je tam vír, děravá díra, — měl bych to ucpat, anebo zplodit jiného syna; a jde tedy kuchyní, kde leží rohlíky k rozpecení a chodbou plnou malinkých dětských bot a taky tím pokojem s vlčími máky, matnými na velké skleněné tabuli, blízko k té ženě,

která tam sedí s čepici vyhřezlou z klina a podobnou permonickě čapce, íieštihlá, s mastnotou, která se shromažďuje v okruží jejího nosu a s těmi chlupy na ušních boltcích, které si už ani nevytrhává, takže jí trčí a nejspíš se nastrázují, když na ni mluví a když jí říká, — připrav se; avšak tak přidušeně, že jí to znamená zas jen tu poslušnost, zas jen ten stroj. — Třeba to půjde, až na ni zhasnu a třeba,. říká si, ale raději drží kartičku o zápalce (č. 40). — Nikoli, bez příčiny se neděje nic. A protože vinte, že stačí škrtnout o boční stěnu a zápalka vzplane, nikdo se nemodlí za oheň sirky, ani za to, aby po noci nastalo ráno a po zimě jaro. Přikývla, že to má hotové, byla tam naditá a pracovitá, velice svolná. On se však neodhodlal, nýbrž ji neslyšně — znovu s tím vypnutým zvukem — nechával odplouvat. A tak ta ochutnávačka zas vzala hrnek a stoupala vzhůru do věže k matce zapadlé do pér velkého sofa, do hřibů na jeho potazích, do těch chapadlovitých hub, co se kroutily světle a temně modré, roztřepené za staletí svého bujení a plné modře hedvábných nitek. — Naber si první, pravila Anně, — naber si, abych se přesvědčila, co kdo do toho kape. Dnes je mi sto osm let a chci tu být ještě jednou tak dlouho. To už tu nebudeš, a tak si narodím vděčnější děd. Podej mi knihu života, v které si Čítám a kde je psáno, kdo bude povýšen a kdo ponížen.,jakož i všecko, co se má stát v životě každého člověka v Království Českém, v Cislajtánii. Anna jí podala album, vlašťovky byly v Senegalu, kdežto v Tunisu hroch s očima J. V. Ryby< Stařena pravila zvířeti: — Ha, Šelmo, nepul se na mě, nýbrž vyplivni žáby, které jsi zhltla, jsou to mé dětičky, mají hlad. A měla poprsí vycpané šátky na znamení mléka. — Maminko, však jsem už pila, zívla A, Rybová a tvářila se sytá. Dělala potom, že spí, až i ta stará se uložila a spala: určitě vyčerpaná dlouhým kojením. Anna jí jemně vysoukala vycpávky a s hrnkem, zuby a těmi Šátky na tácu se vykradla ven. Rozsvítila. Byla už tma v domě i v zahradě a J.V.R. stál dole v ložnici, svlečený do černých trenýrek, které se slily s tou nocí, kdyŽsi je přece jen simdal. Nahý, jen sirky v roce, krabičku Čtyřiceti bezpečnostních zápalek Scissors, stál tam a třel jejich hlavičky o boční stěnu, aby vzplanuly podle přírodních zákonů a ozářily jeho tělo a padaly na podlahu. Ohanbí občas svitlo, ale také ono jakoby radši bydlelo ve tmě. Slyšel, jak žena otáčí vypínači a přibližuje se, slyšel, jak odkládá tác a rozsvěcí v pokoji s vlčími máky, slyšel, jak ho volá jménem a jak se posouvá na trase k němu, až konečně Šmátrá polopřivřenými dveřmi, ruku sune do ložnice, aby si udělala světlo i tam, kde J.V.R. stojí. Řekne jí: — Nesviť mi tady. A potom: — Cekám tě, pojď ke mně, těsně..až sem. Stoupla si do oharků a slyšitelně je drtila trepkami. A třebaže téměř nerozlišitelná od ostatních předmětů, přecejen její veliký nos se leskl svou mastnotou a Čelo se ještě víc ztenčilo. A taky její pach byl nepřehlušitelný, úporný jako kaviár. Nadechl to a ucítil svoji prastarou nechuť. Ten zvláštní stav úplné bezmoci, které ho děsila, ale o které pokaždé zjišťoval, když se už rozlila do všech okončetin, že si ji vlastně přál. Odvrátil se a pak se díval

7

na svou poslední sirku, jak se kroutí, az /e z m o/zořelina, co padá k těm ostatním devět atňcíti, polykána tmou třetího dne. Čtvrtý den ulehl; navzdory Váhám a Rybě cítil se sláb. Anna Rybová mu rozhrnula srst na prsou a přiložila na ni horký olejový obklad, jako to dělávala synkovi, když se pokaždé v prvním dubnovém týdnu roznemohl a ležel s průduškami. JAf.R. čelo tálo v potu. Řekla: — Představ si, náš chlapec počítá už do tisíce. Mluvila jsem s primářem. On se však zeptal: — Ještě tam jsou? Myslel ty ptáky a když mu přitakala, prosil ji o kartičky, rozložil si je po břiše a hledal tu, kterou 15.10. sejmul první. — Zde je ta chyba (v ptačím exemplu), měl jsem je zmínit až zítra, tj. v den jejich stvoření. Proto se nehýbají. Anna hned pochopila, že se J.V.R. upírá do zahrady a že ho ten pohled rozčiluje. Vstala a zatáhla roletu. On zavřel oci dle návodu primáře Krška, ale octl se nyní na hladině nepřehledných vod, které se nerozestupovaly, nýbrž olejovitě horké a těžké mu dovolily, aby rta nich spočíval a nechal se nést. Rozprostřel se na hladině a bez jediného hnutí plul takto na zádech, dokud se nevynořil zase v té místnosti. Byla nesličná a pustá, jenom nad postelí se vznášel paprsek pátého dne, třepený škvírami v roletě. Posadil se a viděl, že k němí* v trepkách a pyžamu přichází Anna Rybová s tácem, na kterém stojí hrnek máčených rohlíků, Řekl jí: — Kdes byla v noci, když jsem se topil. A ona že v hlavách postele, jemu nablízku, ale v myšlenkách na syna, který už zítra přijde domů, — na, něco jíst musíš, a není to těžké do žaludku. Krmila ho a on se nebránil. Pak chtěl své kartičky a když si je urovnal, diktoval souvislý text korektury ptáků. Mluvil k roletě, překřikoval ji. — Ptáci, vyháním vás. V den vašeho stvoření vás vyzývám, abyste se hnuli pryč od mého domu. Neškoďte mi a jestliže zpíváte, ustaňte ve zpěvu, jestli jste hltavci, nejezte žádné tělo, které se tu hýbá, žádnou bylinu, která tu roste. Nerozmnožujte se a neploďte, leda mezi Písonem a Hiddekelem. Kša, kliďte sel K tomu vás mám, k tomu vás odsuzuji, tak se staň/ Kartičky na jeho bňše se vzdouvaly, jak usilovně dýchal a začly se pomalu sesouvats trkat o sebe jako kry na roztržené řece, až potom mizely ve velikém krajkovaném srdci na povlaku prošívané deky z Výbavy Anny Berkové, v tom zlatém damašku, který byl jemný a hladký a po kterém se tak zlehka smekaly dolů do noh, aby se tam v cípu a ve zcela nahodilém pořadí ohýbaly a mačkaly. Napjal se. Chtěl zachránit exemplum o ostatcích, neboť se ještě drželo na hladině a on velmi potřeboval sestavit vzkaz. Chňapl ten papír a držel ho před očima, protože písmenka rejdila a nebylo jasné, jestli se nepřelejí i na ten volný kus dole, kam on chtěl psát. Pak se to zastavilo a jen se už na místě třáslo jak rosol. Stálo tam: «Jak se však dalo očekávat, pň otevřeni hrobu nebylo ani památky po jeho nezetlelém těle. A tak byly tyto před očima shromážděného lidu

8

odkryty a každý mohl vidět, že uvnitř jsou pouhé kosti a jakási figurína naplněná smetím j>. Nahmátl tužku a připojil pod to své tiskací litery přes čtyři řádky: ZAKAZUJU TJ MLUVIT S PRJMAREM NEBUDEŠ DĚLAT NIC ZA MÝMI ZADY Ta, jíž to poroučel, však už v kuchyni lámala rohlíky a slyšela jenom stařenin zpěv, který se rozléhal domem, aniž mu bylo rozumět. Zvedla svůj tác a šla za tím zpíváním, ale čím blíž byla mansardě, tím víc se vzdalovalo, až nahoře přede dveřmi Jimiklo úplně. Zůstala stát najednou nejistá, co to tu znělo. Když si otevřela, sofa byla prázdná, postel vysoko vystlaná a židle u stolu pokryté bílými ochrannými povlaky. — Matko, kde jsi, shrnula peřinu, jestli tam pěvkyně neleží mrtvá. Potom zahlédla skříň, odkud čouhal kus fialového brokátu přivřený mezi zásuvku a dveře, na kterých jako na okně dole bujel stylizovaný vlčí mák, jehož tyčinky ve velkých kališích připomínaly vyceněné zuby, tedy otevřela, ale na bosou, kostlivou nohu s dožluta přerostlými nehty. — Vylez, poručila, protože stará tam dřepěla na dně v kloboucích plných ovoce a peří ptáků pátého dne, uprostřed krajkových spodniček a za sukněmi prastarých Šatů, které visely z ramínek. Musela je rozhrnovat a čichat naftalín a taky ten pach sto osmi let a fialkovou vůni matky, na jejíž klíční kosti se ještě míhalo mokro té vlezavé vůně, neboť flakón byl prázdný a stará ho držela mezi koleny skoro nahá. — Hledám svou róbu, řekla, — lanziertes Atlasgewebe in Seide, Muster Mohnkópfe, kams mi ji schovala, mám se dnes vdávat. Dcera však řekla: — Vystup, nepojedeš nikam, vypřáhla jsem ti a zde je tvé jídlo. Nato ta stařena vystrčila nohy, které byly tenké, jen letmo potažené kůží, položila je na koberec, stoupla si na ně a stála tam jako pták některé z jejich známek, tělo ploché a hranaté, zvlášť na místech, kde se krabatilo kombiné, sámku též navlhlou od fialek, kolem krku lila stuhu velkého klobouku, který se smekl a trčel jí za zády jako černá korána, ježto byl pštrosí a peň se třáslo. Rozkřídlila se svýma rukama k tácu a hrnku, oŠklíbla spodní ret, tu jedinou masitost svého těla, a řekla: — Driižičko, nebudu jíst, jsem příliš rozrušená. Setmělo se podle přírodních zákonů a byl pak den návratu syna. Před špeditérův dům předjela sanitka okresní nemocnice, bílý vůz s hadem na dvířkách, s nejchytřejším ze všech živočichů polních, kterýž se však neplazil» jak mu bylo přikázáno, nýbrž se vlnil kolmo kolem tyče vzhůru, zamčený do kruhu světle modré barvy. A vyšli dva zřízenci, jeden v plášti, druhý jen v saku, otevřeli malému chlapci se zafačovanou hlavou + pravým zápěstím a ten chlapec, obřadný, skoro přísný stoupal do schodů, na kterých umřel jeden z jeho předků, Šel chodbou plnou jeho dětských bot, míjel proskočené okno, kterým

vál říjnový vítr, míjel ten hrnec a tác v kuchyni, který tam na stole stál svrchu oschlý, ale po dně zbytky máčených rohlíků pro J. V. Rybu a stařenu, chlapec to změřil svými žabími brýlemi, které mu ráno nasadili v okresní nemocnici a které byly po stranách potažené kůži. aby přiléhala k spánkům a nevpouštěla nic, co by nebylo bezchybné světlo, prstem omočil v kaši a nebral ji k ústům, válel ji po patře, avšak nedal jí klouzat dál dolů, nýbrž s úšklebkem, jaký nevěštil nic dobrého, vyplivl sousto, prst otřel o kafáč a pravil: — Tohles mi navařila? Stáli tam oba zřízenci a stála tam Anna Rybová, také ona slyšela poprvé promluvit svého němého syna, vztáhla k němu ruce, popošla k němu, objala ho, líbala ho a omlouvala se: — Ach, jak byeh jen mohla připravit takovou stravu tobě, můj sladký. /I vzala sekeru v kůlně, vyšla na zahradu s jediným ptákem, tou wyandotkou, které usekla hlavu. Syn se díval zaujatý, konečně neodkázán pouze na svoje šikovné prsty, nýbrž pozorovatel upřený na matčiny hbité ruce vytrhávající pírko po pírku do tisíce a zpět. Sečetl také kordony na konci zahrady a bylo jich čtyřicet dva, obešel záhony pokryté na zimu chvojím a bylo jich sedm, vešel i do paláce a spustil padací mosty, všech šestnáct se zavřelo a on to přepočítal. Byl spokojený, jeho nová čepice, kterou mu maminka natáhla přes fáče, se dmula, když stanul ve dveřích kurníku: — Slíbil mi..., on..a ukázal svým nejpřísnějšim prstem do Špeditérova domu, — slíbil mi morce, a teď si leží a nemá se k tomu. Vzhlédla k němu. Vítr ztopořil špičatý konec čapky, že trčela jako roh. — Ano, slíbil ti morče jménem Pinta. A on řekl: — Ty mi ho oškubáš. Přikývla cela zasněžená rozfoukaným peřím, věděla, že mu nic neodepře. Pak jedl u dlouhého stolu prostřeného v jídelně jen pro něj, pod sebou veliký polštář, nožičky v Černých polobotkách, ale tak naleštěných, že se třpytily bíle. I košile byla bílá... a také obvazy. Jen jeho kravata se ostře Černala a brýle dál chránil ten kožený plášť. A stříbrná lžíce, jeden z těch devadesáti Šesti kusů stňbrné soupravv Zasílatelství Evropa, které už také zkontroloval, lovila pórek a slepičí maso. Zvedal ji vysoko, až se z ni kouřilo pod nos a pravil: — Toto je zvláštní, na co se podívám, hned taky existuje! Znamená to však, matko, že nebylo nic, dokud jsem to já nespatřil? Hm, ještě si o tom promluvíme. A že se zeŠeňlo, zapálila A. Rybová modrou slavnostní svíci ukrytou do tlusté koňakovky, na jejímž dně byly dva temně rudé květy bramboříku. Plamen se odrážel v synových sklech tak znásobený, že se zdál sám odtud vyzařovat, jako kdyby ta svíčka byla jen jeho odleskem. To se i J.V.R. vynořil na souš kolem své postele. Kartičku primářovi pořád tam na prsou, nasáklou odspoda olejem obkladu, který už nehřál, nýbrž studil Promáčel ručník i košili na žebrech, ale vzkaz nikdo nečetl. Proto se J.V.R. odhodlal posadit, mu-

sel se vyznat v tom zmatku. Musel zijstit důvod své nepochopitelné opuštěnosti, Nejspíš ze se světlo ješte málo oddělilo od tmy, jelikož trvalo smíšené v jakémsi mezistavu, z kterého mozek» ta zvláštním Způsobem organizovaná hmota, mél trvalou barvu. Kurová Šeď, podle exetnpla 57. Ale karty se smekly a byly tak daleko, že se to nedalo ověřit. třebaže vesmír existoval nezávisle na J.V.R. vůli, nebylo možné bezpečně zjistit, jestli má počátek v čase, anebo existoval vždycky. Veškerá energie stačila jen k tomu vztyčení se, k tomuto zvednutí, při kterém studený olej odtékal do slabin a při němž se i toto poselství o primáři začalo potápět v krajkovém srdci. Srdce se otevřelo a byl tam otvor až do té figuríny nacpané smetím a pilinami. — Vysyp se, vrať se mi, zavolal dolů, srost i zas ke mně, vzýval své tělo. To se však zvedlo, vzalo svou díru a kráčelo k oknu s vyceněnými vlčími máky, kde jediným trhnutím poslalo roletu vzhůru, aby se za zuby v kališích objevily zobáky ptáků a tisíce zorniček, že J.V.R. jektal. To se ta figurína, toto cosi-tam, které se posouvalo a trousilo všecku svou výplň, zde totoono, se rozmáchlo proti sklu a proskočilo ho zápěstím napřed. Řinčelo to, až J. V.R. plakal. Ale nakonec byl už jen svolný, neboť v tom domě byly otvory dva a vanulo jimi říjnovou nocí, větrem, jenž proudil a strhával mrtvé i Živé a mísil je do veliké vody počátečního nerozlišení, kde jako pěna se držely troušené piliny. Nyní už nevadilo, Že v jídelně synáček tancuje s matkou při svíčce v bramboříku, Že se tam natřásá a vyhazuje nohy jednu za druhou, už nevadilo, že se zamkli a že jsou sebejistí a rozjaření, protože ostatní mrtví vanutí slyšeli. A byla tu nevěsta, bylo jí sto osm let, ona se vztyčila na svém vysoko vystlaném loži, měla na sobě svatební Šaty Atlasgewebe in Seide, ve vlasech závoj z peří dnešního odpoledne, v záňadří laktaČní kapesníky výmluvně nadité, odspoda vlhčené fialkovou vůní, a ptala se: — Jsi silný a lesklý? Volals mě? A on pravil:— Matko, jsem. Ano, jsem, Pridchivi, Aditi, Šušnu a V ritu. Očekávám tě, 6, Salamandro. A také ptáci se konečně zvedli strženi proudem nočního vzduchu, prolétávali rozbitým sklem, aŽ byli oblační, až byli mrákota. A jestliže svítalo k sedmému dni J.V.R. narozenin, byl to jen holý předpoklad. Ještě se zeptal: — Co se mnou zplodíš? A ona mu řekla: — Ó, cosi mrtvého. (Kolin nad Rýnem)

Ladislav Hejdánek odpovídá na otázky Jiřího Rumla Ve svých Dopisech příteli často cituješ Marxe. Sám nejsi marxista? Marx náleží k několika základním myslitelům, kteří obrovskou silou ovlivnili naše století. Nemůžeme porozumět době, v níž žijeme, a dokonce ani sobě samotným, neosvojíme-li si vše, co je v takových myslitelích pravdivé, a nepoznáme-li důkladně to, co je v nich chybné nebo nebezpečné. Proto svým mladým přátelům nepřestávám zdůraznňovat, že musí Marxe znát z jeho vlastních textů. Žijeme ostatně ve společnosti, která se ústy nereprezentativních představitelů k Marxovi hlásí. Lidé, a zase zvláště mladí lidé, jsou v pokušení všechny vady a zrůdnosti tzv. reálného socialismu přičítat samotnému marxismu a přímo Marxovi. Zase se tu musím dovolat Marxe, který byl přesvědčen, že žádnou filosofii nelze zrušit, aniž ji uskutečníme, Tzv. reálný socialismus však není autentickým uskutečněním Marxovy filosofie, ale naopak její nejhorší vulgarizací a jejím zneužitím jako ideologické zástěrky stavu, který nemá s Marxovými představami o socialistické společnosti mnoho společného a v leckterém ohledu je s nimi v naprostém rozporu. Protože vsak sama Marxova filosofie je také, i když jinak, chybná, jak jsem nezvratně přesvědčen, obávám se, že by po rozpadu systému tzv. reálného socialismu mohlo dojít k pokusům o rehabilitaci Marxe, které by měly za následek nové poruchy a nové odložení práce na naléhavých skutečných problémech naší a vůbec lidské společnosti na celém světě. A tak jsem pro to, rehabilitovat Marxe ve všech jeho pozitivech už nyní, abychom s ním byli hotovi, až nás praktické potřeby budou volat k jiným úkolům. Marxe je nutno kriticky zhodnotit, v něčem jeho myšlenky přijmout, to chybné a zastaralé vykázat do dějin myšlení a postavit se tak říkajíc na vlastní nohy. Kdo ovlivnil tvoje filosofické myšlení? Měl jsem tu smůlu, že jsem vlastně neměl skutečného učitele v podstatném smyslu slova. Hlavní vliv na mne měli lidé, které jsem poznal jenom z knih a s nimiž jsem se osobně nikdy nesetkal; a ještě ten vliv byl takový, že mohu jen stěží být

považován za jejich žáka. Nejvíc mne ovlivnila čet-

ba knih a studií Emanuela Rádla a skrze něho jsem našel cestu i k Masarykovi a vůbec k té zvláštní a jedinečné linii českého myšlení, spojené ještě se jmény Palacký a Havlíček. Na druhém místě snad mohu uvést A. N. Whiteheada, jehož filosofický pokus z druhého období mne celoživotně inspiroval a motivoval, i když jsem jeho systematickému provedení stále více vzdálen. Naproti

10

tomu jsem si k žádnému ze svých živých učitelů nedovedl vytvořit vskutku žákovský vztah. Filosoficky nejbližší mi byl J. B. Kozák, jemuž jsem také předložil svou disertační práci, ale nemyslím, že by mne byl nějak významně ovlivnil. J. L. Hromádka mi byl blízký spíš osobně, myšlenkově mne jeho prostřednictvím oslovoval zase jen Rádi. Patočka mi dal nahlédnout, co to znamená dostát filosofickým nárokům, a zprostředkoval mohutný vliv jiných filosofů, ale nikdy jsem se nedokázal spolehnout na jeho učitelské vedení. Mám dojem, že je v mé povaze něco vzpurného nebo alespoň neskladného, k jinak orientovaným myslitelům nedůvěřivého až naježeného. Díky tomu jsem si zachoval značnou myšlenkovou svébytnost, ale má neochota pracovat s přijatými schématy a s použitím cizích metod mne nejednou tlačí k jakémusi diletování. I v tom je mi bohužel poněkud neblahým vzorem Rádi. Proč se tolik zabýváš politikou? Tahle otázka mě dost překvapuje; nejsem politik a politikou v technickém smyslu se zabývat nehodlám. Mám dokonce dojem, že se politikou v širším smyslu zabývám málo a že v tom směru mám značný dluh. Lidé žijí ve společnosti, žijí v obci — a to je «poliš». Proto vše, co děláme, má také politický charakter a politické důsledky, a na druhé straně to má vždycky také určité politické předpoklady, protože to je podmíněno konkrétní situací, která má nepřehlédnutelnou politickou složku. Takzvaná nepolitičnost (odvrácenost od politiky) je vždycky svého druhu politickým chováním a jednáním. A tuto skutečnost musí každý Člověk, ale zejména každý filosof reflektovat. Filosofie je v jádře systematická reflexe, usilující proniknout k '« posledním principům Filosofická aktivita má své společenské a přímo politické předpoklady, které jsou kupříkladu v naší společnosti umele redukovány a mocensky kontrolovány a omezovány. Už to musí být podrobeno filosofické reflexi. Zejména si však filosof musí uvědomovat, že jeho práce má vždycky také politický charakter a že vede k politickým důsledkům. Ne každá společnost si může dovolit poskytovat svobodu filosofické reflexi; protože se však opravdová filosofie nemůže takové svobodné reflexe vzdát, musí jak přímo svým filosofováním, tak i praktickou angažovaností filosofů usilovat o takovou společnost a o takové politické klima, v němž se filosofii dobře dýchá. A tím se filosofie nejen solidarizuje s jinými kulturními aktivitami, ale dostává se dokonce do blízkosti profesionální politiky (Rádi o tom

napsal, že velká filosofie byla vždycky blízká politice). Profesionální politika však obvykle nemá pro potřeby skutečné filosofie porozumění; nanejvýš se ohlíží po filosofii, která by politice mohla posloužit v podobě ideologie. Proti tomu se ovšem filosofie zase nutně brání. A tak zůstává každá opravdová filosofie vždycky zároveň v distanci a dostává se dokonce do sporu s profesionální politikou (zejména tam, kde chce politika mít poslední slovo). Přesto — Či snad naopak právě proto — si filosofie musí vytvořit svou vlastní představu a svůj vlastní program filosofické političnosti, která jde nejednou napříč a také proti politice profesionální, technické. V Q3S! české tradici se do jisté míry ujal Masarykem ražený název «nepolitická politika» jako pokus o vystižení Havlíčkovy politické orientace. Myslím, že v tomto smyslu musí být každá pořádná filosofie politická, totiž «nepoliticky politická». Jako kritická principiální reflexe si filosofie nemůže dovolit žádnou naivitu, tedy ani politickou. Filosofie, «nepoliticky» orientovaná, se nemůže zastavit před otázkou technicky vhodných politických prostředků, vedoucích k dosažení zvolených politických cílů, nýbrž musí mít citlivé senzorium pro jiné, individuální i společenské cíle, jejichž povaha není technicky politická; filosofie musí vědět, že směřování k těmto cílům a jejich dosahování má politickou váhu, již by mela respektovat i každá slušná technická politika. Filosofie pro to musí udělat, co je v jejích možnostech; probouzet v nejširších vrstvách společnosti porozumění pro to životně nejdůležitější lidské zakotvení. jež přesahuje kompetenci i možnosti jakékoli profesionální politiky, ale má své docela určité důsledky pro všechen společenský a tím i politický život. Když hovoříš o nutných změnách v naší společnosti, máš přitom pořád na mysli společnost socialistickou ? Myslím na společnost, v níž žijeme a v níž budeme žít v budoucnu. Tím se nechci vyhnout odpovědi, nýbrž poukázat na nezbytnost předchozího vyjasnění, co je vlastně socialistické a co je socialismus. Vždyť my tu žijeme ve veliké dějinné anomálii, v jakémsi zpětném víru světového politického vývoje — a to nám zkresluje perspektivu. Především jsem přesvědčen, že socialismus není žádnou novou společenskou formací, nýbrž jen rozvinutím a dotažením demokratických principů měšťanské společnosti do všech hospodářských důsledků. Socializace, která oslabuje nebo dokonce likviduje ostatní demokratické principy, je scestím a slepou uličkou světových dějin. Socialismus chápaný jako diktatura je nepravý, falešný socialismus, tj. není to žádný skutečný socialismus. Opravdový socialismus zajišťuje souhru politických svobod se sociálními jistotami, a to na základě ničím nepodmiňovaného a neoslabovaného respektu k nezadatelným lidským právům. A právě k tomu má naše společnost přinejmenším stejně daleko jako moderní společnosti kapitalistické; je ovsem od onoho idálu vzdálena jaksi opačným směrem. Proto naše cesta k lepšímu uspořádám společnosti nepovede přes žádné návraty ke starým pořádkům. Mělo by to tak málo smyslu, jako když jsme poměrně vyspělé formy politické demo-

kracie, které byly v naší zemi již zakořeněny, vyměnili za politické formy, pochopitelné v docela jiných podmínkách na pozadí přežitků carského samoděržaví. Mám za to, že vývoj kapitalistických společností na jedné straně a společností tzw reálného socialismu na straně druhé bude konvergovat, ale v důsledku velikých rozdílů povede nutně odlišnými cestami. Na konci těchto různých cest by měla být opravdová socialistická společnost. To znamená, že společnosti tzv. reálného socialismu musí projít nezbytnými podstatnými proměnami, aby se vskutku socialistickými teprve staly. Morálně oslabeni a politicky oslepeni jsme bloudili v posledních 35 letech, vedeni slepci, kteří zase spoléhali na jiné zaslepence. A teď jsme v jámě. Polský vývoj ukázal na světle, v jaké propasti se ocitly i ostatní naše společnosti. A to jsme nebloudili pouští, ale krásnou zemí, z níž jsme udělali napůl poušť. Poničená je nejen naše příroda, ale celá společnost — občanská odpovědnost, celý politický život, právní cítění, všeho druhu profesionální etika, v mnoha oborech odborná úroveň, všechen kulturní život, atd. Máme to teď o to těžší, že z té poloviční pouště nemůžeme a nesmíme utéci (alespoň ne všichni), protože tím bychom katastrofu jen přiblížili. Musíme svou společnost rekultivovat, musíme své pouště a měsíční krajiny proměnit znovu v kvetoucí zahrady. Dá to obrovskou práci a bude k tomu zapotřebí dlouhého Času. A k tomu všemu jsou naprosto nezbytné nejenom personální, ale také a především podstatné strukturální změny. Je vůbec socialismus schopen splnit požadavky na uspořádání společnosti podle tvých představ ? Nemyslím, že jde jen o nějaké moje soukromé představy nebo ideály. Buržoasní revoluce formulovaly a vyhlásily program, který v úplnosti nesplnily a vlastně ani nemohly hned splnit. Ale ten program tu je a bude inspirovat lidi tak dlouho, dokud nebude uskutečněn. Proti lidem, kteří už unavují opakováním, že úplná rovnost není možná, že absolutní svoboda vede k anarchii, že bratrství všech se všemi je sice krásné, ale nerealizovatelné, protože lidé jsou zlí, atd. atd., budou vždycky stát jiní, let oři se budou ze všech sil snažit o překonání nerovností mezi lidmi, kteří budou prorážet nové cesty svobodnému životu, a v jejich vztahu k druhým lidem bude převládat sympatie, pocit bratrství, solidarita a dokonce zpochybňovaná láska k bližnímu. Bude-li takových lidí stále víc a rozhodnou-li se svobodně pro to, žít opravdu smysluplně a nikoli jen konzumentsky či dokonce jako paraziti, pak nevidím důvodu, proč by se principy demokratického uspořádání společnosti nemohly prosadit v plné šíři a až do posledních společenských důsledků. Teprve tím bude završena jedna epocha; co přijde po ní, o tom zatím mnoho nevíme. Ale možnost zlepšovat podmínky lidského života a pozvedat jeho kvalitu nikdy nekončí; konec hrozí jen z opačné strany, totiž v podobě katastrofy, kterou na sebe přivoláme, setrváme-li ve své slepotě a hluchotě. Dobrá vůle sama o sobě ovšeme nestačí; musí být osvícena a provázena rozumem, tj. opravdovým porozuměním do hloubky věcí. Socialismus není a nemůže být jen hospodářským systémem (a už vůbec ne systémem

11

ekonomicky inferiorním, jak toho jsme zatím svědky); je to takový typ společnosti, v němž člověk může být a je druhému člověku «socius», tj. přítel, druh, soudruh, Z Dopisu je patrné, ze máš vyhraněný názor na revoluci — v podstatě negativní. Věříš v možnosti reformy ? To musím upřesnit. Revoluce má své možnosti, reforma zase svoje. Nemohu se nadchnout pro dogmatické revolucionářství, ale odmítám také reformní dogma. Jsou situace, kdy nezbývá než revolučně rozbít existující pořádky, když nedovolují provést ani nejnezbytnější nápravu poměrů. Revoluce však sama o sobě neznamená žádné řešení naléhavých úkolů, jenom takovému eventuálnímu řešení uvolňuje cestu. Jsem proto spolu s Havlíčkem přesvědčen, že revoluce je ospravedlnitelná a má smysl jen tehdy, je-li naděje na zlepšení založena především na správném odhadu situace (zejména poměru sil), a pak zejména je-li pro dobu, kdy revoluce zvítězí, připraven pozitivní program. Kromě toho po žádné revoluci nelze začínat ab ovo, ale je nutno nějak navázat na daný stav. Revoluce tedy jen uvolňuje cestu k obnově, k reformě. Ale ani to ještě není všechno. Společnost a všechny její složky a struktury jsou podrobeny stálé proměně; pokud nejsou udržovány a vylepšovány, zastarávají a dokonce se rozpadají. V nových situacích je třeba čelit novým problémům, a to novým způsobem. Historie nás sice učí, ale většinou jen negativně, tj. ukazuje nám, Čemu se máme vyhnout. A to nové se jen zcela výjimečně ohlašuje s halasem, většinou se objevuje nenápadně, nějaký čas nepozorovaně narůstá a pomalu se prosazuje a nabývá vrchu. K správně fungující společnosti náleží jakási opatrná otevřenost vůči takovým jevům; společnost se jich neleká a neubíjí je preventivně, ale také se jimi nenechává opít a nepřijímá je předčasně. Nové se musí ukázat a osvědčit již v situaci, v jejímž rámci vzniklo. Musí zkrátka obstát bez podpory nějaké institucionalizované kurately. A také proto nové, chce-li obstát, musí nutně navazovat, musí se adaptovat v dané situaci, musí odpovídat na skutečné, aktuální problémy. Prosadit se může jen postupně. Rychle lze jenom bořit, ale stavět je možno pomalu a krok za krokem. Jsem si velice dobře vědom, že někdy je opravdu zapotřebí bořit. Ale předstírat, že bořením něco postavíme — to je podvod. Někteří tě však řadí mezi radikály. Jak se to srovnává? To se prostě nesrovnává. Nejsem radikál v běžném smyslu, ale nejsem ani tzv. umírněný. Myslím si, že je třeba jednat i myslet přiměřeně situaci — a v některých případech je nutno jednat opatrně a umírněně, v jiných zase rezolutně a radikálně. Jinak se to stává pouze záležitostí naturelu či letory a přestává to být otázkou programu. — V jednom smyslu se ovšem přece jenom k radikálnosti přiznávám. a to ve smyslu původním. Radikálnost znamená, jak nám napovídá etymologický kontext, úsilí jít ke kořenům, tedy nezůstávat na povrchu. A to vyplývá ze samotné povahy filosofie: filosofie svým bytostným určením míří do hloubky, k základům, k principům, na kořeny věci. Proti tomu

pak ona «radikálnost» v běžném smyslu, stejně jako naopak «umírněnost», zůstávají jen na povrchu, jsou pouhou formou. Forma však může a má být přiměřená okolnostem. Mám za to, že rozumný člověk si ani z radikálnosti, ani z umírněnosti nemůže dělat zásadu. Mohl bych to tedy vyjádřit asi tak, že v žádném případě nejsem radikál, ale že všude tam, kde je třeba a možno pronikat do hloubky, k podstatě věcí, jsem pro radikálnost. Musíme zkrátka rozlišovat. Když jde o bytostnou životní orientaci, jakákoli polovičatost je zhoubná, protože narušuje naši osobní integritu. Ale jsme přece také zasazeni v dějinách, v určité dějinné chvíli, do určitých, většinou komplikovaných, podmínek. A nic, co ve svém životě a ve společnosti konkrétně uskutečníme, se neobejde bez « kompromisu se skutečností», jak říkal Rádi. Jsou tu ovšem dvě úskalí: Nesmíme danou skutečnost povýšit na poslední kritérium své orientace, tj. nesmíme se přizpůsobit situaci až do ztráty identity. Ale na druhé straně se nesmíme stát ani dogmatiky či fanatiky, kteří chtějí svůj program uskutečňovat bez ohledu na skutečnost. Naše společenská skutečnost v přítomnosti je reliktem více než dvacetiletého úsilí dogmatiků až fanatiků, kteří postupně vystřízlivěli, protože byli objektivně tlačeni a také subjektivně schopni respektovat realitu. Když prošli jistou velmi omezenou «revolucí hlav a s r d c í b y l i vnějším zásahem smeteni s politické scény a vystřídáni podstatně horší garniturou těch, kteří z předchozího vývoje vypadli pro svou subjektivní neschopnost respektu k realitě a nyní se pokoušejí udržet status quo, včetně svých privilegií, Vylíčení by bylo neúplné, kdybych nepřipomněl mlčící většinu, která se v praxi adaptovala nebo alespoň svou adaptovanost předstírá (ale protože jde o životní praxi, vyjde to nastejno). Teprve budoucnost ukáže, zda tato adaptace jde až do ztráty národní identity, Připomeneme-li si tuto skutečnost, pochopíme, jak i zcela minimální dávka kritičnosti stačí, aby i ten nejrozvážnější vypadal jako radikál. Bohužel však tato situace také plodí a zejména bude plodit opravdové radikály, kteří se budou ke skutečnosti obracet zády, protože je bude příliš disgustovat. Byla by tragédie, kdyby se to stalo něčím masovějším; naštěstí se to dost příčí naší národní povaze. Tvůj vztah ke státu jako instituci je kritický. Z čeho to vyplývá? Vyplývá to z povahy moderního státu a z vývoje, který takovou nesmyslnou hypertrofii státního aparátu zavinil. Stát je produktem lidské společnosti, je výtvorem lidí. Je to vsak produkt, který se lidem a lidskému životu odcizil, vymknul se lidem z rukou a nadělal si z nich poddané a otroky. Státní aparát v sobě soustředil obrovskou moc, která nabyla své vlastní dynamiky a setrvačnosti a která se znovu a znovu dostává do rozporu s posláním každé lidské bytosti. Se zvyšující se silou pronikají státní intervence do všech sfér společenského i soukromého života. Stát soustřeďuje stále více prostředků, jimiž dosahuje suverenity a nadvlády nad samotnou společností, která jej vytvořila. Donucuje lidi, aby dělali, co nechtějí, nebo aby nedělali to, co by chtěli. Tak se stává vlastně nejvetsím nebezpečím pro člověka a lidskou společnost. Lidé

to už dávno rozpoznali; odtud představy, že stát musí být zrušen, naprosto odbourán, likvidován. To je však falešný radikalismus. Stát vznikl a udržel se proto, že byl a je také užitečný, že měl a má v lidské společnosti určitý smysl, určitou funkci. Tuto funkci je však třeba přesně vymezit a odkázat tak stát do role, která mu náleží: má lidské společnosti sloužit, nemá nad ní panovat. Jedním z nejnaléhavějších současných politických úkolů je právně i prakticky stát odkázat do mezí, které by stanovila a kontrolovala společnost. Vyřešit tento problém je nutné zejména proto, že v budoucnosti asi dojde k politické integraci stále větších částí a posléze i celku zeměkoule. Světový stát, který by zůstal ve své odcizenosti na cestě k nelidské a protilidské totalitě, by znamenal možná nenapravitelnou zrůdnost. Proto je nezbytné tomuto vývoji všemi prostředky a spojenými silami všech národů a všeho lidstva zabránit. Napsal jsi, že k nápravě může vést pouze emancipace občanské společnosti z nadvlády státu a jeho aparátu. Pokud můžeme pozorovat, vede moderní hypertrofovaný stát k jakési zvláštní refeudalizaci společnosti. Lze proto nahlédnout, že podmínky a prostředky občanské rezistence a emancipace budou zčásti podobné jako při vzniku buržoasních společností. Navenek to může někomu připomínat jakýsi návrat k liberalismu, ale to by byl hrubý omyl. K podstatě liberalismu náležela víra, že zdravý život společnosti se přirozeně dostaví tam, kde budou odstraněny škodlivé, protože umělé, nepřirozené zásahy různých autorit (církevní, mocnářské, stavovské atd.). Chápat emancipaci občana jako uvolnění cesty k tomu, aby si mohl dělat, co se mu zlíbí, by však byl nesmysl. Ve všech oblastech lidské činnosti se dosahuje nejlepších výkonů tam, kde nižší úrovně aktivity byly ekonomizovány v podobě rutiny. Státní správa má pečovat o rutinu společenského života, ale nemá a nesmí se vměšovat tam, kde jde o nejpodstatnější stránky celkového životního zaměření. Stát je naprosto nekompetentní v otázkách hodnotové orientace občanů, ve vědeckých sporech, v posuzování uměleckých děl, ve vnitřních záležitostech univerzitního života (a vůbec vysokých škol), v nakladatelské politice, ale také v rozhodování o otázkách technických, ekonomických a jakýchkoli dalších, které mohou řešit pouze odborníci; stát se nemůže vměšovat do vnitřních záležitostí spolků, církví, zájmových nebo politických organizací atd. atd. Dokonce ani v právních a soudních otázkách nemůže být než jednou ze stran a nikdy arbitrem. Ale skutečnost na celém světě směřuje k opaku. Co proti tomu může občan sám podniknout? Při každé vhodné okolnosti je nutno tlakem občanských aktivit zdola krok za krokem omezovat kompetence státních intervencí a státního řízení právně i fakticky vyčleňováním oblastí, které se budou spravovat samy. Jenom tak můžeme dospět ke společnosti, v níž budou respektováný základní svobody a nezadatelná lidská práva. Velice bude záležet na úrovni občanského sebeuvědomění a na cílevědomém postupu v intencích dobře promyšleného programu. Zkrátka: věc musí být co nejdů-

kladněji myšlenkově a přímo duchovně připravena. Žádné vnější události a změny nemohou zastat úlohu garantů. Skutečnými garanty svobodné, státního guvernantství zbavené občanské společnosti mohou být jen uvědomělí občané sami. Jsem si jist, že přesvědčováním nejširsích vrstev můžeme dospět ke společnému postupu, jemuž se spolu s individuální odvahou zdaří uložit státnímu aparátu meze a pak účinně kontrolovat, aby nebyly překračovány. To si vyžádá nejenom zvýšení občanského sebevědomí, ale také preciznější formulaci všech zákonů a vypěstování nového, velmi citlivého respektu vůči zákonům samotným, nejenom tedy vůči jejich překračování, narušování a přehlížení. Myslím, že to půjde bez větších obtíží všude tam, kde ony občanské iniciativy budou muset čelit jen byrokratickému stroji. Horší to bude v těch společnostech, které se dostaly do tuhých pout autoritativních či dokonce totalitních státních aparátů. Ale ani tam není situace zdaleka beznadějná. Prvním předpokladem je nespolupracovat na vlastním zotročování. Jakou roli může v obrodě společnosti sehrát církev, náboženství? Pokud jde o samo náboženství, tak se obávám, že spíš negativní. Náboženství je pro mne jakousi kompromisní rehabilitací a restaurací mýtu; také lze říci, že náboženství je závěrečná etapa ve vývoji mýtu, který se tak dostává do stadia likvidace. Podstatou mýtu je totiž orientace lidského života na hotové, dané archetypy. Mýtický člověk se děsí budoucnosti jako nenasytné propasti, pohlcující vše skutečné, obraci se k ní zády a hledí se zachránit napodobením a přímo ztotožněním s nějakými božskými pravzory, tj. s Činy, které již jednou provedl nějaký bůh, heroj nebo zbožněný prapředek. Každá odchylka od pravzoru znamená pád do propasti tmy a nicoty. Ale zatímco mýtus představoval pro archaického člověka svět, do něhož byl ponořen celým svým životem, náboženství už zná a určitým způsobem akceptuje profanitu, aby proti ní a tím ovšem i vedle ní zdůraznilo posvátné prostory a posvátné chvíle, tedy sakrálno. K podstatě křesťanské orientace naopak náleží zrušení tohoto rozdílu a pokus o novou integraci lidského života na profánní, sekundární rovině, Celý moderní sekularizovaný svět je výsledkem předlouhého zápasu židovské a křesťanské tradice s pozůstatky mýtu. V průběhu tohoto zápasu docházelo a bohužel dosud dochází k zmatečným situacím, v nichž se křesťanství přes vnější úspěchy (kterých donedávna spíše ubývalo) vnitřně mýtem nakazilo. Dodnes někteří nezorientovaní příslušníci křesťanských církví mají za to, že věc náboženství je jejich věcí a opírají se o zbytky religiozity; obvykle s tím je spojena tuhá konzervativnost teologická i politická. Připouštím, že se takové o religiózní hůl opírající křesťanství může uprostřed společenských krizí jevit jako konsolidujtcí element, ale jsem hluboce přesvědčen, že to je jenom krátkode-

chá iluze. Takovým způsobem podpíraná «obro-

daj> či «obnova» je pak ve skutečnosti krokem zpět. Společnost, v níž by církve plnily politickou roli (ať vůdčí nebo pomocnou), by se nutně opírala o něco, co nemá s vlastním křesťanstvím nic společného. Církve tuto úlohu v minulosti plnily, a

13

samy na to doplatily tím, že spojily svůj osud s určitými společenskými a politickými pořádky a potom nutně byly spoluzasaženy všemi společenskými a politickými otřesy. Aby mohly církve sehrát pozitivní roli ve společenské obrodě, musely by nejprve projít vlastní obrodou. Nejsem si vůbec jist, že k něčemu takovému jsou v současné době připraveny a že k tomu mají dost sil. Koneckonců jsou církve součástí společnosti a nejsou proti žádným společenským chorobám imunní. Přesto se mi zdá, že vnitřní obnova života i myšlení jednotlivých křesťanských církví je hlavní nadějí v příštích dnech lidstva. Není tomu tak proto, že by na tom křesťané byli nějak lépe než ostatní lidé (velmi často jsou na tom ještě hůře), ale proto, že mají předpoklady této společné situaci všech lidí lépe rozumět. Snad bych mohl použít příkladu Sokrata, který chápal výrok věštírny (označivší ho za nejmoudřejšího z lidí) tak, že na rozdíl od jiných on sám ví, že nic pořádného neví. Také křesťan o sobě ví, že na tom není lépe než druzí (což ti druzí naopak o sobě^ často nevědí), ale proti Sokratovi «ví» ještě o něčem navíc, totiž o tom, co vyzvědá člověka z této ztracenosti, co ho osvobozuje z této zotroČenosti. Zkrátka křesťanství navazuje na starou tradici izraelských proroků v základním spolehnutí na to nové, co přichází z budoucnosti; v tom se radikálně odvrací od mýtu,, který viděl záchranu v minulosti (praminulosti). Svět však nepotřebuje návraty zpět a restaurace starých pořádků. Smysl pro to, co tu ještě není a co má teprve přijít, tj. smysl pro otevřenost do budoucnosti je asi tím nejcennějŠím, co může opravdová, ryzí křesťanská víra přinést současnému Člověku a současné společnosti. Jestliže se křesťané (a církve) rozpomenou na toto své odvěké poslání, mohli by mít šanci stát se znovu «světlem » tohoto temného světa. Ale to se musí nejprve obrátit zády jak ke starým pořádkům, s nimiž kolaborovali, tak ke zbytkům výsad, jichž kdysi požívali a někde dosud požívají. A především se musí obrátit zády k té veliké lži, jíž bylo resortní rozdělení života jednotlivce i společnosti na to, co náleží císaři, a na to, co náleží «Bohu» (rozuměj církvi). Ne podíl na moci, ale cesta k vnitřnímu osvobození z pout jakékoli odcizené moci, to je asi to jediné specifické, čím mohou křesťané přispět ke každé nové obrodě společnosti. Ve všem ostatním na tom jsou stejně jako všichni ostatní, tj. potřebují víc občanské kuráže. Jak se díváš na křesťanský socialismus? Musím se přiznat, že s jistými rozpaky. Na jedné straně nemá smysl mluvit o křesťanském socialismu prostě proto, že socialismus je myslitelný jen na duchovním a myšlenkovém základě křesťanství; socialismus je kusem sekularizovaného křesťanství. Na druhé straně je ovšem pravda, že se historicky natolik vzdálil od tohoto základu, že není vůbec beze smyslu hledat jeho hlubší kořeny. Ale proti přízvisku «křesťanský» se ve mně všecko vzpírá. Vidím v tom jakýsi laciný pokus «pokřtít» něco, co jinak ničím nevyniká. Tzv. křesťanskost literatury nebo jiného umění nepřidá vůbec nic na umělecké hodnotě příslušných děl; tzv. křesťanská filosofie — to je můj speciální problém nemůže své filosofické nedostatky nebo svou průměrnost

14

dohánět pravověrností nebo zbožností. A tak ani socialismus nezakryje svou nedomyšlenost, polovičatost nebo menší přesvědčivost a organizační sílu tím, že se přihlásí ke křesťanství či rovnou íCri" stu. Socialismus obstojí jen jako fungující, prosperující a spravedlivý společenský systém. Je-li takový, je nadbytečné jej nazývat křesťanským — už proto, že také ten nejlepší socialismus, jako ostatně každý lidský pořádek, je a zůstane čímsi nedokonalým a omezeným, tudíž i dočasným a přechodným. Křesťanství nesmí spojovat svou věc se žádným etablovaným systémem, ale na každém může a musí pracovat k jeho prohloubení a vylepšení ve směru k větší lidskosti. A tak i socialismus, který učí v druhém člověku vidět potenciálního nebo skutečného druha, soudruha, může a musí být v tomto smyslu prohlubován tak, aby byl v druhém člověku spatřen bližní. Rozdíl je v tom, že pohled na druhého člověka jako na možného nebo skutečného spojence není ještě zdaleka pohledem nejhlubším, neboť toho druhého hodnotí podle toho, jakou má cenu pro mne a pro můj zápas. Daleko podstatnější a pro společnost elementárnější je vidět v druhém toho, kdo mne potřebuje, kdo čeká na mou pomoc, komu mohu a mám pomoci nést jeho břemeno, koho mohu a mám podepřít v jeho tísni a těžkostech. O křesťanském socialismu lze snad v krajním případě mluvit v tom smyslu jako o úkolu, ale nikdy ne jako o tom, co je tu, co se zformovalo a etablovalo a co teď hledá v přívlastku «křesťanský» svou větší důstojnost. Církvi se vyčítalo jezuitské
ligiozita) nebývalou měrou ožívá, a to právě ve svých nejproblematičtějších a nejodpudivějších podobách. Proč? Vzhledem k všeobecné, zejména však intelektuální inferioritě ateistické propagandy a vzhledem k tomu, že křesťanské církve jsou vnitřně i vnějšně tak oslabeny, že nemohou regenerující mýtus a náboženskost úspěšně kanalizovat a neutralizovat, vymkla se lidová náboženskost a zejména také pověrecnost jakékoli skutečné kontrole. Zdá se mi proto, že skutečnost je ještě absurdnější, než jak naznačuje otázka: oficiální ateismus přece oněch účelů, které by měly posvětit používané prostředky, vůbec nedosahuje, ale napomáhá spíše pravému opaku. Ostatně mám pocit, že se opravdových ateistů, mezi nimiž mám ještě z doby dialogu, vedeného v šedesátých letech, řadu přátel, musím také zastat, neboť jsou neméně předmětem manipulace a represe ^ než samotní křesťané. Ba jsou na tom o to hůř, že je jich tak málo. Byl jsi po dlouhou dobu jedním z mluvčích Charty 77. Jaké perspektivy má dnes toto hnutí? Bylo už dost diskusí o tom, čím vlastně Charta 77 je a čím se ještě může stát. Mně se zdá, že nelze doopravdy mluvit ani o hnutí, protože je to jen «stanovisko», které se «nehýbe» — a navíc které se pohnout nesmí (alespoň jak to já vidím). Lidé, kteří podepsali základní prohlášení, se vlastně jen přihlásili k dvěma zásadám: že je třeba vždy a všude dodržovat zákonnost, a za druhé, že všecek život společnosti i všechny její instituce a dokonce i samy zákony musí být uvedeny do souladu s nezadatelnými lidskými a občanskými právy a svobodami. Přihlásit se k těmto dvěma principům či zásadám ještě nestačí na žádný kulturní ani politický ani žádný jiný program, ale představuje to přijetí významné společenské báze pro nejrůznější takové programy. Na této bázi mohou vzniknout rozmanitá hnutí, společenství, ba dokonce třeba i strany (nebo se k této bázi mohou přihlásit strany existující); z této báze mohou vycházet individuální i skupinové občanské iniciativy. Zejména však může být na tuto bázi postaven po jistém čase a v důsledku nemalého úsilí celý život společnosti. Proto bych řekl, že ten nejzávažnější význam Charty 77 se teprve v budoucnosti ukáže, totiž v té budoucnosti, která přivede na svět ony různé programy a která konečně uvolní kulturní, politickou a každou další konkrétní iniciativu, jež s takovými programy přichází a uskutečňuje je. Charta 77 zůstane, jak doufám, závazkem pro ty, kteří byli na desítky let zatlačeni do situace občanů druhého řádu, aby v nějakém pokusu o revanš nediskriminovali stejně neomluvitelným způsobem komunisty ani bývalé komunisty; a zůstane závazkem i pro komunisty, kteří se k ní přihlásili, aby se už nikdy nevraceli ke svým antidemokratickým metodám. Nesmíme svou národní budoucnost postavit na nových represích, ale na spravedlnosti a na nových vzájemných vztazích. Různost názorová nesmí už nikdy přerůst tak, aby vyhloubila mezi lidmi příkopy a propasti a aby jim znemožnila vůbec rozhovor. Jsem hluboce přesvědčen, že

k takovému celonárodnímu, celospolečenskému dialogu dojde; Charta 77 představuje důstojnou a nosnou základnu pro takový dialog. Nikdo z něho nebude vylučován, pokud se nevyloučí sám popíráním této základny. V základním Prohlášení Charty 77 je vymezena báze příštího rozhovoru tak, že nejsou vylučováni ani představitelé současného režimu, neboť ti se k plnění všech v Chartě 77 formulovaných závazků již před jejím vznikem veřejně zavázali,« a to jak vnitrospolečensky, tak mezinárodně. Vzdají-li se konečně i prakticky všech nezákonností, jichž se oni (a státní orgány vůbec) dopouštěli a dopouštějí, a vezmou-li konečně závazky, jež dobrovolně a veřejně přijali, vážně, pak nestojí nic v cestě rozhovorům. Nejsem komunista, ale cítím se být s komunisty (a nejen ovšem s nimi) na jedné lodi. Považuji dokonce za spravedlivé, aby právě komunisté měli lví podíl na reformách a na obrodě společnosti, neboť mají také lví podíl na krizi, do níž jsme se dostali. V kritické chvíli musí každý na lodi přiložit ruku k dílu. Ale ve společnosti nelze natrvalo posílat někoho výhradně k veslům. Koncem šedesátých let bylo mnoho našich komunistů pro dialog s ostatními občany, ale představovali si jej tak říkajíc hegemonisticky. Je třeba se učit rozhovoru, v němž platí rovnoprávnost účastníků, v němž platí argumenty. Zatím je vidět, že se jim právě do tohoto sousta nechce, ale budou je muset pozřít. Čím dříve si na tuto novou krmi budou zvykat představitelé našich stranických orgánů, tím víc se naučí vyhýbat se zbytečným a někdy i tragickým chybám v budoucnu. Praha, Prosinec 1980

•POZNÁMKA IJSTÚ: Uveřejněno bez vědomí a souhlasu autorů. Totéž se vztahuje v tomto Čísle Listů na všechny ostatní domácí autory, jejichž jména jsou opatřena stejnou * hvězdičkou.

L15

JOSEF HLINOMAZ (Praha) *

O opilcích v tramvaji Už se na to nemůžu koukat! — pravil opilý muž v tramvaji k naproti sedícímu důstojníkovi, vedle něhož seděl jiný, rovněž opilý muž. Pak rozhlédl se po přítomných a vmetl jim do tváře výzvu k diskusi slovy — do prdele práce! — A hle, průvodčí zareagoval. Pravil — Buďte zticha, pane, anebo vystupte! Já sem nic neřek — povídá opilec a upřev zrak na poručíka naproti pravil — Tady pan oficír mi to dosvědčí. A dodal — Ledaže by stál za hovno jako většina oficírů. — A dívaje se kolísavým pohledem na poručíka, pokračoval — divím se, jak někdo může bejt tak nevopatrnej a dávat bezvostyŠně najevo, že je důstojníkem! Dyž už je někdo na tom tak zle, že mu nic jinýho nezbejvá než bejt důstojníkem, má si tu existenci pěstovat tajně a ne se s tím chlubit. To se divím, že se na to eště nepřišlo. Muže například ject kolem diplomat v auťáku a poslat hned druhéj den domu depeši tohoto znění: včera vo půl šestý jel v jedenáctce důstojník. A v jistéj cizí mocnosti, kterou nebudu menovat, hned si řeknou: hele, v jedenáctkách jezději ráno důstojnici! A člověk aby se pak bál podržet. Sedne do jedenáctky a diversanti vy hodě ji jedenáctku do povětří včetně nevinejch lidí. A obrátiv se ke staré paní jedoucí do práce pravil — nic nekoukají, pani, voni zrovna mužou bejt převlečené'] Špión! Paní neodpověděla a poručík soustředěně Četl Vojenské rozhledy. Dělal jakoby neslyšel. Byl to poměrně sympaticky vyhlížející mladík. Co se mě tejče — pokraČova opilý muž — nikdy bych důstojníkem nebyl. Kdyby nikdo nikdy nikda nebyl důstojníkem, zavládnul by všude na světě kýženej mír. Namouduši, že bych nikdy nebyl důstojníkem! A i když u nás nikdy neměli důstojníci vejznam, nemá cenu bejt důstojníkem. U nás, kdykoliv se. něco semlelo, důstojnictvo bylo rozpuštěno. Důstojníci stali se pak adjunkty, agronomy, vedoucíma mlíkáren, hřebČáren a bejkáren a zaujali různý postaveni na okresech, okresních ouřadech, okresních okresech em en vé, ó en em vé, vé en óéaáéióú í em en vé cé y zet žet. A i když si v takovéjch případech utrhali z ramen hvězdičky a cingrlátka, chodili dál ve s vejch zelenejch uniformách zbavenejch bižuterie. Jelikož kolem rozhostilo se ticho a poručík dále velmi soustředěně četl ve Vojenských rozhledech, opilý muž pfavil — má někdo nějakou připomínku? A tu druhý opilý muž, sedící vedle poručíka, pravil — co svět světem stojí, nikdy nebylo, aby důstojníků nebylo. Kdyby nebylo důstojníků, nebyl by ani Napoleon ani Koněv nebyl by. Všechno v dějinách co bylo by vlastně nebylo. Nebylo by nic. Ani dějiny nebyly by a my rovněž nebyli bychom. Ze je to pravda? — a poklepal poručíkovi na rameno. Já tedy bych byl — odpověděl první opilec. — Ale znám jednoho důstojníka, kerej, nebejt důstojníků,

16

by nebyl, a to nejen důstojníkem, ale vůbec. Jeho pani matka byla sice chotí svýho muže, ale jeho otec nebyl jeho tatínkem. Navopak, jeho tatínkem byl taky důstojník. Jabko nepadne nikdy daleko a ten kluk je taky takovýmhle zeleným poručíkem, protože byl už vodmalička blbej na učení. Nemenujete se, pane poručíku, Smatlach? Ne, to byl blonďák. Sundejte čepici. Ukaž, co máš na hlavě, když už nemáš nic v hlavě! Vo statně nic neříkám, vod generála vejŠ to snáším. Nejhorší sou poručící, podporučící a nadporučicí. Všude je jich plno, kam se podíváš, samej poručík. Jako tuhleten, čte si, jakoby se ho to netejkalo. Máme kliku, že je tady jen jeden. Kvůli nim neni obyčejně v tramvaji vůbec místo. Generálove aspoň jezději v autech. Proč nejseš generálem ? Buď generálem a nemusíš tady zabírat pořádnejm pracujícím místo! A tu obecenstvo poněkud zneklidnělo, tu a tam ozvalo se uchichtnutí. Někteří tvářili se přísně, ale většina dělala jakoby nic. Neposlouchali. A druhý opilec povídá: Pane oficíre, nenechte si to líbit. To seš důstojníkem ? Že se nestydíš! Sekni ho šavlí! To máme ale teď oficíry! Fuj! A vzav poručíkovi Čepici, nasadil si ji na hlavu a zařval — zor! — Tu poručík vstal a zapajtlovav řemenem, zastavil tramvaj. — Oba pánové, půjdete se mnou! — pravil. A tu všiml si, že kolem tramvaje je tma a nikde nic. Stanul na chvíli v rozpacích a pak povídá — Vystupte, pánové, jinak zavolám policii! Tramvaják kouká a opakuje — Vystupte, pánové, rušíte spoluobčany. Vystupte okamžitě, jinak zavolám policii. Vožralý nevozíme a vy, soudruhu, vraťte Čepici! Tady máš Čepici — praví druhý opilec — to mám za to, že sem se tě zastal! — A k prvnímu opilci praví — volovina, teďpudetne pěšky, nemá to cenu. Buď klidnéj, povídá ten první — nech je, ať teď volaji policii, nedovolají se. Volej na policii — povídá k průvodčímu. Když teďko tady najdeš chlupatýho, dám ti pětku. Kdo chce se se mnou vsadit? V těchle končinách policie neexistuje. Poručík tváří se nešťastně a přísně. Lidé jej litují a tu ta stará paní povídá — To je s voŽralejma, co? Nic si z toho nedělejte, pane plukovník. A první opilec povídá — vlastně bejt tady chlupatý, nabili by nám držky. Deme! — A vylézají z tramvaje. Než ale vylezli, pravil první opilec k poručíkovi — Ty ty ty! a zahrozil prstem. A druhý již venku zavelel — Odjezd! A jak se tramvaj rozjížděla, opilí salutovali a bylo slyšet jak řvou a skandují — Ať žije armáda! Potácejí se oba po kolejích a druhý opilec praví — seš vůl! Za Rakouska sek by nás šávlí. Tenhle moh nás klidně zastřelit. — To nejde, zastřelit nás pro takovou volovinu. A neurážej nebo tě nakopnu!

— Ty urážíš — pravil druhý. — Mě si urazil už při jízdě, já sem záložní ditsíojnik. A když to chceš vědět, sem na to hrdej! Kdyby vlast zavolala, du! — Ale do prdele — odpověděl ten první a zař\>al — seru na vlast! Dmhý zařval — Policiééé... A ten první zasalutovav, dal se opačným směrem.

.4 močiv o několik metni dál na kolej, slyšel druhého jak řve — Ať žije vlast! I zařval taky — Ať žtjéé! — Ale co má žít, to už neřekl. Nic jej nenapadlo. Pak zamumlal — A to chtěji mít ! Po chvíli se však opatrně rozhlédl a zášť ptal — co je to všechno platný.

GENERÁL SE LVEM GRUZÍNSKY Julián Slatina Spatřiv noticku s tímto nadpisem v literární příloze Tvorby č. 13 ze 31. března 1982, začetl jsem se dychtivě do textu, abych zvěděl, jak se dva tak nesourodí partneři domlouvali jazykem Josifa Stalina a Lavrentije Beriji. To jsem se, žel, nedozvěděl, zato má zvídavost byla odškodněna neočekávaným citátem. Generál se lvem je totiž — budiž prozrazeno několika z nás neznalých vrcholů reportážní literatury — název knihy vybraných spisů Bohuslava Chňoupka. A zde je citát:
Jiří Hynek (Praha)*

Pavel Janský (Praha) *

SPANILOST SRDCE

PRÁVO JATEČNÍ (úryvek)

Jako by kolem prošla píseň nikým nespatřená jako by déšť listoval hájem bříz kráčela tudy mladá kněžna

Jsme odesíláni, I řeknete: K čemu? A k jaké hvězdě nesoucí na svých křídlech výheň menší než je tato? Do jaké kosmické tmy, v níž S e nenalezneme znova? v níž světelné roky jsou od sebe vzdálena dosud srdce? a co vzdálenosti v nás, delší světelných let, jež rovněž neurazí hlas jako volání o pomoc? a co gesto volnosti pouze vztyčením hlavy s rukama popravištně svázanýma vzadu, v krajině páteřní (a co mlčení do tváří soudců, ortelu vynášení a čtení, co bubnů víření a krokdosud pozemsky pevný středem oštěpů stráží?), a co krve chlístání a pití, co popíjení krve, co úzkost spatřit kámen hraniční kterak propadá se nahrubo jen otesán...

Spanilost srdce zakalená Líbeznost ducha zkormoucená Hledí v šero a vidí nevidí osud vlastní krve na rozsápaných růžích Z nejhlubší tůně dlouho nevypluje kolébka Libušina Nevzešlo ještě svítání nad vyšehradskou skálou . Spanilost srdce ví to Ani nehlesne

(Ze sbírky SVĚCENÍ HLÍNY)

(Z připravované knihy básní ÚZEMÍ TEKU TÝCH PÍSKŮ)

17

Může se stát, že na pravdě má rovněž někdo zájem «Odehrává se něco neodčinitelného: mrtví jsou naživu, vidíme je před sebou, nemůžeme odvrátit a zamhouřit oci. Zrak se dá odvracet, ale patřící zrak nemůže nevidět». Tento text profesora Jana Patočky je neodložitelný. Nepsal ta slova o sobě. Nemohl také vědět, do jakého vztahu k osobnosti samého autora záhy vstoupí titul úvahy «Hrdinové naší doby». Kdo z živých by nás mohl pobídnout, zavázat nás s takovou naléhavostí? «Může se stát, že na pravdě má rovněž někdo zájem. Zájem na pravdě je tenkrát čistý, když je zájmem potlačených, uražených, ponížených, mrtvých, když na něm lpí krev, která zavazuje. To předpokládá několik skoro <mystických> poloh. Právě to například, co všichni cítíme, ale jakoby temně a neskutečně: že mrtví, ponížení, poražení mají pravdu, že mocní, vládci, páni, ne snad budou, nýbrž jsou odsouzeni. A že nám mrtví nejen nesmějí být, nýbrž nejsou lhostejní. Že jsme zde, abychom převzali to, čím oni jsou. Že tímto způsobem oni jsou my». Profesor Jan Patočka odhaluje svým osudem povrchnost, slabost našich povah. V sedmdesáti letech se rozhodl vystoupit z vědeckého ústraní, prokázat svůj náhled zkouškou života.
18 4 'i.

obtěžováni, za nej menší starůstku, za jistou malou nepříjemnost. A jeho očí se obrátí k lidem, kteří po let a vytrvali věrni sobě a tomu, co považovali za pravdivé a velké. A obětovali tomu své životni možnosti, skvělou dráhu, která se jim otvírala, lépe: kterou si sami poctivým úsilím a těžením ze schopností, které zavazují, otevřeli — možná i mnoho jiných věci, které pojmenovat by bylo bolestné, což kdo víme o všech důsledcích dalekosáhlých životních rozhodnutí! Člověk ve srovnáni toho druhého s prvním takřka nevěří, že patři oboji do téže společnosti! A přece. Vy a Vám podobní (je to zajisté hrstka, ale duch se vyznačuje tím, že nepočítá!) dokazujete Činem, Že duch existuje, že je to věrnost a Štědrost. A dokazujete, že marné je zatím úsilí prokázat} že násilí a lstivá machinace, je-li dokonale proorganizována, všecko zmůže. Oni, ne lidé jako Vy, vali Sisyfův balvan. Veliký myslitel řekl, že je dvojí způsob péče o druhé: zaskočit za ně a předcházet je. Ten první je neúčinný a falešný, druhý, aniž výslovně bližním uulehčoval", apeluje na jejich nitro, na možnost, že se v nich probudí otazník. Tak věrný a štědrý pracuje i pro ty, kdo se mu diví, kdo ho odsuzují (aby nemuseli odsoudit sebe), kdo se mu (křivým úsměvem) posmívají. ... krásný umělecký výkon. Dovolte však, abych řekl, že v naší době takový výkon, sám o sobě vysoký statek, má ještě druhý význam, který v domnělém bezpečí liberálních civilizací přichází trochu zkrátka, ačkoli patří k povaze uměni. Umění je svoboda a osvobozování: nechává věci a díla přijít k sobě, neznásilřtuje, nýbrž nechává je být tím, čím jsou, a také nás, kdo jsme uměním obdařeni, nechává přijít k sobě — k naší povaze svobodných bytosti. Když umělecké dílo a umělecká práce se nesetká ve společnosti s odporem, tím lépe, může rozvinout své osvobozovací působeni: ale naráží-li, pak samotnou svou existencí osvobozuje. Díky za Vaši odvahu, diky za Vaši iniciativu! Uctivě Vám oddaný Jan Patočka» Vážený pane profesore! Po tom, co nastalo kolem vyhlášení Charty 77, jsem Vám už ani nestačila poděkovat. Až dnes — pozdě!? Vždyť ani přes tu zdánlivě nepřekročitelnou bariéru nepřestáváte klást otázky našemu sobectví, slabosti a strachu. A pořád slyším Vaši odpověď: <(Kde se však mění svět a dějiny? V "nitru lépe v životě jednotlivce». Snad se přece jen může stát, že na pravdě budeme mít rovněž zájem. Vlasta Chramostová (Praha) *

Památce Jana Patočky

VYHOŘELO. DŽUNGLE

zvuků a ryk, třesk a chropot, guturály, jednolitá změt se řine a řítí se kolem.

se znova vplazila do těch míst, jež jí dřív náležela právem moci.

Zasáhnout lze jen toho, kdo pevně stojí.

Jedovaté zeleně, úponky všežravých virů, hnilobné šťávy prosakující spečenou zemí se sykotem skládají se v prastarý obraz.

A padaje ústy a čelem k živoucí krvi předků, ještě napřáhneš paži, aby vzepřela trám,

Primáti obcházejí. Ale popřeš spáleniště. A to, co vyneseš z trosek, je trám, snad budoucí krov. Vteřina ticha, to úžasem: že přece jen někdo, někdo živý mezi mrtvými, vyznavač dechu. Potom najednou, potom náhle jakoby ze dna kráteru, z hlubinných děsů a propastných studů, jakoby z úst: řev, veletoky jeho, orgie 2

Kyj letí vzduchem.

snad budoucí krov. Radeč, 1-5-1977

Pavel Janský (Praha) *

• . . JE TU mezi bděním a snem celistvě (jak za zrcadlem) celý svět prolomen fragmentem je celý (nevývratně v zjevu) kde? (bydlí) místo má - mezi nebem a zemí bytuje

19

nesmiřitelná krása tělem je počatým v slovu jím roste zjevu — je na ostří — na švu noci a dne dána světu jemuž se rouhá Bohu — ne

světlo usíná —• svět se budí před úsvitem nízké mraky v zrcadlení mužů a žen se ženou *

rt

*

tu pod těmi příliš tuhými sklady vět z látky hustě srostlé do níž je oděna živa rec tělo pod zemí přikryté kamenem poslušné nocí i dnem hledající toho jenž Slovo jen toho poslušen slyší hlas z ticha zem podzemí živé tělo ještě dýchá?

AA A

lámaná duha jako zpěv nad zemí rozlomenou pro živé není k mrtvým zpět odnikud nikam nenávratně mosty se klenou - bloudí svět za jeho zády stvoření v spánku vyhledá tě za onou stěnou tma skryla světlo na tvé hrudi ne tam — ani tady temnoty ho neobsáhnou

v«

/

v

v

Věra Jirousová (Praha)

Píseň o Viktorce FRANTIŠEK KAUTMAN (Praha) * i. V r. 1950 vyšla básnická skladba Jaroslava Seiferta «Píseň o Viktorce», Není snadné tuto skladbu zařadit a přesně charakterizovat. Protože jejím jádrem i stavební hmotou je známý příběh Viktorky z «Babičky, Boženy Němcové, měli bychom ji považovat za báseň epickou. Celé její ladění je však lyrické, lyricko-reflexívní — podstatou není děj Viktorčina příběhu, ale dvojrovinné zachycení lidského osudu Boženy Němcové i její románové postavy (a osoby skutečné, známé z autorčina dětství), přičemž obě roviny splývají ve vyšší zobecněné poloze sladkosti i tragiky lidského žití, v němž láska a smrt tvoří nerozlučitelné složky podstaty života. Navíc do děje na několika místech, tu skrytě, tu zřetelněji, vstupuje sám autor, reflektující všelidský problém lásky a smrti sub specie Boženy Němcové i Viktorky. Ale ani označení skladby jako báseň lyricko-epická by nebylo přesné, alespoň ve smyslu básní takto v literární vědě zpravidla označovaných. Nejde o epiku s lyrickými vložkami, kde by bylo možné vést poměrně zřetelné hranice epického toku a lyrických pasáží. Nejlépe nám patrně poslouží analogie z hudby: Seifertova skladba skutečně připomíná jak v celku, tak v struktuře jednotlivých zpěvů, a v nich dále ve výstavbě jednotlivých částí a strof osobitou hudební kompozici, rozčleněnou do 7 částí (zpěvů) se zvláštním postavením 4., středního zpěvu, který je samostatnou kantilénou k oslavě lásky. Tuto střední část (která je ovšem neodlučitelně spojena s příběhem volným přechodem^ — v tomto smysly celé dílo připomíná mnohem více komponování na základě Wagnerovy nekonečné melodie než starší opery s áriemi a recitativy) rámuje vlastní Viktorcin příběh, který je vsak ještě zarámován expozicí i epilogem, přímo věnovaným Boženě Němcové. I. zpěv je básníkovou evokací Boženy Němcové i její hrdinky, které tu jaksi splývají. II. zpěv podává Viktorcin život, než do něho vstoupil osudový milenec. III. zpěv je vlastním příběhem Viktorčiny lásky, který přechází do IV. zpěvu, kulminačního (je i graficky odlišen od ostatní skladby), kde je apostrofována láska vůbec, byť

20 4

v pomyslném dialogu Viktorky a jejího milence. V. zpěv zachycuje Viktorčin návrat poté, kdy její láska, kvůli níž opustila domov, ztroskotala, její šílené bloudění krajem. VI, zpěv podává Viktorčinu smrt. VII. zpěv její pohřeb, rozloučení Barunky s ní, a konečně epilog v záběru životem zkrušené, k smrti se blížící, rezignující Boženy Němcové. S výjimkou IV. středního zpěvu je každý zpěv přísně konstruován ze čtyř dílů, z nichž každý obsahuje 5 čtyřveršových strof, psaných čtyřstopým jambem a rýmovaných v schématu abba. IV. zpěv obsahuje čtrnáct strof šestiveršových, rýmovaných ababab. Každá strofa je budována tak, že sémanticky (také základním lexikálním materiálem a shodnou kadencí, někdy jde o pouhou inverzi větnou) se opakují strofy 1. a 2. a 5. a 6., ovšem v zrcadlovém pořádku. Schéma výstavby strofy je tedy ABCDBA. S výjimkou prvního zpěvu jsou všem ostatním zpěvům předeslána jakási motta; kraťoučké ouvertury, chceme-li užít hudební terminologie. Vyjadřují v gnómické formě citovou atmosféru celé strofy — ne ovšem aforisticky, ale básnickým obrazem. U těchto ouvertur bych se chtěl zvlášť zastavit. Zatímco celá skladba jasně navazuje na dosavadní vývojovou linii Seifertovy poezie, zejména jak se utvářela v skladbě «Vějíř Boženy Němcové» (vydáno r. 1940, deset let před písní o Viktorce») a pokračovala s různými obměnami v knihách «Světlem oděná» (1940), «Kamenný most» (1944), «Mozart v Praze» (1946), «Sel malíř chudě do světa» (1949), a později přeznívala v knize «Maminka» (1954) a «Chlapec a hvězdy» (1956) — kde lze Seiferta charakterizovat jako čistého melodika, kultivujícího klasická metra, typická pro českou klasickou poezii 19.století od Hrbena po Sládka, pro něhož je příznačná široká, volně tekoucí kantiléna (ale tato linie přesahuje i do doby pozdější, zejména v lyrice Viktora Dýka), verš je nerudovsky přirozený, přísně obepínající kadenci věty, v níž se nesetkáme s jediným kazem či struskou, příznačnou třeba pro verš Vrchlického — a také rýmy jsou Čisté, neotřelé, jen zřídkakdy slovesné, s výjimkou záměru ve IV. zpěvu se nesetkáme s rýmem tklivým nebo s rýmovým klišé; básník si také nikde nevypomáhá asonancí — ouvertury v «Písni o Viktorce» naznačují onu linii Seifertovy tvorby, která se sice projevila už dříve, ale plně rozvinula teprve v Seifertově tvorbě sedmdesátých let, např. v « Morovém sloupu ». Uveďme dva příklady: II. zpěv: «Osleplé zrcátko a trochu pavučin, hřeben a několik ubohých vlásenek, to bylo vše co jsem nalezl v opuštěném domku na stráni VŠak ticho kolem věcí těch bylo tou nejsmutnější básní na zemi, která kdy byla pro mne zpívána», (s.13) V. zpěv: «Jestliže luna, ta chladná poutnice, má ještě tolik sil, že může vyvábit své náměsíČné spáče do oken, kde potácejí se jen bez vůle, proč by tu sílu míti nemohla i lidská láska, která vychází jak menší slunce našich životů?» (s.37) Seifertova skladba není předimenzována složitými básnickými obrazy, ale její přirovnání a metafory, někdy rozvinuté v celé sloce i ve dvou slokách mají úžasnou pregnantnost, strhující sílu a podmaňující krásu. »

Příklady: II. zpěv: « Jako když havran rozepne křídla, má srostlé, černé obočí y>. (s.19) Nejvíce takových přirovnání a metafor je ovšem ve IV. zpěvu: « Chci býti s tebou jako květ, jenž úzce přimyká se k větvím

(s.32)

« Vrost las mi dávno do tepen, můj úžas vchází do úžasu. Když s tebou jdu, jsem oslepen, musím se opřít o tvou krásu*, (s.33) «A/a něžnou křivku ňader tvých je těžko hledět bez závrati. Hráč vroucně housle k tváři zdvih a pobožně chce na ně hráti» (s.34)

21

V. zpěv: «Kdo tě to odral do cárů, kdo naházel prach do tvé krásy, po kterých cestách ztrácela jsi krvavá zrnka korálů?» (s.39) Závěrečný díl VI. zpěvu: «Zpívejte ptáci nebeští té zemi k zulíbání krásné. Nás děsí smrt, však, ptáci, vás ne, vy jste tu jenom pro štěstí. A vaše flétny, hoboje jsou připraveny k písním v listí, my pozorujem se závistí váš zpěv i křídla. Oboje. Jakým to hustým závojem Viktorka si dnes obestřela tvář i svá ústa oněmělá, ležíc tu tiše pod chvojem ? Tak jako ona vlastní krev, svou krásu, Štěstí z toho mála bez váhání kdys odevzdala své vlastní lásce na rakev, s ranami blesku na kmeni, krvácejíce pryskyřicí tu jedle poházely spící vonící, svěží zelení», (s.51-52) Ale Seifert dovede vytvořit básnický obraz neobyčejné síly i bez použití básnických ozdob. « Ach, vědět jen, když nad čely rozhodily kdys kolem skrání své vlasy ráno při česání, jak jim ty vlasy voněly», (s.12) Zde není jediné básnické ozdoby, a přece je obraz tak sugestivní, že po nich instinktivně pátráme. Nebo: «A běží. — Sbohem jeteli! Neohlíží se po minulu, aby jí včely z jejich úlů po ránu nedoletěly», (s.27) A konečně závěrečné dvě sloky: «A její Šat už nesustí, už dotančila. A ret pálí slzami, které líbávali dříve jí muži nad ústy. Vždyť přichází již z daleka a jenom málo dní je před ní. Vlastně už Čeká na poslední, vlastně už na nic nečeká», (s.60) Seifert neužívá programově zvukomalby, ale dokonalý jazykový cit spojený s vysokou jazykovou kulturou u něho vytváří skutečnou hudbu slov: «Raději skočit ze skály jenom ty oči neviděti, ;ež se ji její bílou pletí hluboko propalovaly». (s.25) «s/my, bůhví čím ozbrojené vysílá vstňc i podél cest» (s.28) «Ty jedle poházely spícť vonici, svěží želem» (s.52) «a jenom málo dní je před m'».

(s.60)

(Všimněme si četných vnitřních rýmů uvnitř verše!).

22

Ve skladbě nenajdeme přímých citací, ale celkové ladění do koloritu doby Boženy Němcové, «Babicky», obrození, i přirozená baladičnost Viktorčina příběhu si přímo vyžadují evokaci Hrbena: «Maria Panno, srdci braň, vždyť, pro Kristovy drahé rány, bylo by škoda bilé panny! Prchá mu, prchá jako laň», (s.19) Nebo: «Hromnička náhle zhasla mi a dveře v stejném okamžiku se rozlétly. Kdo stiskl kliku ? Smiluj se, Pane, nad námi!»,

(s.49)

Po stránce lexikální je třeba upozornit na to, že ač básník zachovává dokonalou představu dobového koloritu, používá výhradně jazyk moderní (s jedinou výjimkou archaismu oruží, který ovšem dnes zní spíše jako rusismus). Pozoruhodné je, že jazyk « Písně o Viktorce » za třicet let od jejího vzniku v nejmenším nezastaral (v závěru knihy je poznámka — zřejmě datování vzniku skladby — «Květen 1949»). Také větná stavba je moderní, a při dodržování tak složité struktury verše, slok i rýmu podivuhodně přirozená. Proto i evokace nezní nepřirozeně pateticky, mají v sobě spis vroucnost modlitby: « Ty, lásko, pozdravena buď, buď věčná, skutečností jsi-li. A jsi-li snem, jen neprobuď mé oči, i když den je bílý. Člověk je šťasten, třeba šílí, ty, lásko, pozdravena buď!».

(s.35) í.

Přesahy veršové nebo dokonce strofické nenarušují v ničem plynulost básně, ani při četbě, ani při přednesu. Pochopitelně, že současně s touto linií básnické tvorby se už nejméně půlstoletí vyvíjely jiné básnické techniky, u nichž jako přednost by mnohdy bylo možné vytknout právě to, co by v Seifertově skladbě působilo rušivě. Zde je soudcem vkus, generační zařazení, předběžná výchova a konečně míra tolerance Čtenářovy. Ale ať je tomu jakkoli, nebylo těžké už v době vydání poznat z pouhé laické četby, že česká poezie byla « Písní o Viktorce » obohacena vynikajícím dílem vzácné, podmanivé, trvalé krásy.

Vydání «Písně o Viktorce» nebylo jednoduchou záležitostí. Ředitelem tehdy nedávno utvořeného nakladatelství Svazu československých spisovatelů «Československý spisovatel» (vzniklo sloucenímvbývalých firem F. Borový, Elk, nakladatelského družstva Máj a Topičovy edice) byl spisovatel Václav Řezáč, který se však o běžný provoz nakladatelství příliš nestaral (psal právě román «Nástup»). A tak běžnou agendu řídil velmi mladý, zcela nezkušený a nevzdělaný šéfredaktor František Kautman. Jeho jedinou kvalifikací pro tuto funkci bylo upřímné komunistické nadšení. O Seifertovi zazněly zlověstné tóny už v referátu Ladislava Štolla na pracovní konferenci Svazu spisovatelů 22. dubna 1950. Za páteř vývoje moderní české socialistické poezie tam byl označen St. K. Neumann, a spolu s ním v první polovině dvacátých let Jiří Wolker, za zloducha české poezie byl označen jako kritik Karel Teige a jako básník František Halas. Seifert byl pochválen za první svou básnickou knihu «Město v slzách», ale ostře kritizován už za svou knihu druhou, «Samá láska», za níž prý stál Karel Teige jako zloduch, který strhl naivního proletářského básníka do vln svého kosmopolitního a v jádře reakčního programu. «Zastavuji-li se takto u zjevu Seifertova, dělám to proto, že Jaroslav Seifert je přímo příkladem toho, jak poezie, jak i veliký básnický talent — a Seifert je nesporně z našich nejnadanějŠích básníků — není-li myslitelsky kultivován, živen velikou ideovostí, neroste-li v něm subjektivita výrazného charakteru — celý pravdymilovný člověk — jak takový talent nutně rozbředá. A pravdymilovnost znamená bojovnost! Jaroslav Seifert nebyl a není bojovníkem. Byl jím, dokud stál po boku Neumannově a Wolkerově, dokud se ztotožňoval osobně se zájmy^dělníků, dokud jeho poezie dovedla stranit, tak jako je třeba stranit pravdě». (Podtrhl L. Š.) (Cit. L. Stolí: «Třicet let bojů za českou socialistickou poezii», Praha 1950, s.46). «Neumann (kritizující v Proletkultu sbírku <Samá láska> — pozn. F. K.) tehdy ovšem jasně viděl nebezpečí v Seifertově nedostatku charakterové vyhraněnosti, intelektuální síly, v mezi třídní citovosti, rozkolísanosti, a v tom, že spoléhá jen na své , že se nesnaží růst ideově». (Tamtéž, s.48). Později se Seifertovi ještě také vytýkalo, že podobně jako Hora a Halas nenašel už slova verše pro Stalina. Výtky byly pro tehdejší pravověraé straníky závažné, byť ne ve všem zcela srozumitelné. Rukopis «Písně o Viktorce» přinesl do redakce dobrý duch nakladatelství, vynikající básník a krásný člověk Ladislav Fikar, tehdy zástupce šéfredaktora. *

23

Sám šéfredaktor, ač literárně málo vzdělán, byl krásou veršů upřímně nadšen, dokonce z kopie rukopisu četl úryvky na schůzce jedné slečně, která mu nebyla lhostejná. Stollův referát sice tehdy knižně ještě nevyšel (stalo se tak až v dubnu 1950), nicméně se už počítalo s tím, že jej nutno pokládat za jakési stanovisko strany v oblasti poezie c asi tak, jako jím v Sovětském svazu byl Zdanovův referát o případu Zoščenko-Achmatovová (ostatně v Stollově referátu také připomenutý). V podobných delikátních případech se zpravidla věc konzultovala s vedoucím nakladatelského odboru ÚV KSČ Pavlem Reimannem. Ale v případě «Písně o Viktorce» ani on nerozhodl a sám se konzultoval ještě výš. Kde, to už dnes těžko kdo bude vědět, mluvilo se o J. Hendrychovi. K velikému uspokojení šéfredaktora i jeho zástupce konečný verdikt byl příznivý: kniha může vyjít, ovšem v omezeném nákladu. To sice byla újma pro autora, jehož čtenáři měli v oblibě, a také pro nakladatelství, protože zde šlo zjevně o lukrativní titul, který mohl přispět k hojení ztrát na titulech méně lukrativních, a těch už se tehdy vydávalo dost (jako ležáky, pokud je nezakoupilo ministerstvo informací pro lidové knihovny, se pak zpravidla rozdávaly delegátům mírových kongresů a různých sjezdů a konferencí). Protože současně bylo výročí Boženy Němcové, a tu tehdy spolu s Jiráskem velmi vyzdvihoval autoritativní Zdeněk Nejedlý, rozhodlo se nakladatelství knihu vydat u příležitosti tohoto výročí. A tak je v tiráži tato poznámka: «Vydal roku 1950 k 130. výročí narození Boženy Němcové jako 94. svazek edice České básně, kterou řídí Ladislav Fikar, v počtu 3.300 výtisků Československý spisovatel v Praze». Ale stalo se něco, co v nakladatelství nikdo neočekával. V 19. čísle Tvorby vyšel náhle článek Ivana Skály se zlověstným titulkem «Cizí hlas», který «Píseň o Viktorce» napadl tím nejostřejším způsobem. Citujeme úryvky: «Je to kniha, jejíž obsah prudce a spravedlivě pobouří čtenáře, který ji otevřel, kniha, která je výsměchem našemu pracujícímu člověku ». « Do prázdné slupky formální dovednosti vtěluje Seifert svou lhostejnost k životu pracujícího člověka, svůj nihilismus měšťáka, svou nevraživost k současnosti». Když ocitoval 2 sloky ze závěrečného dílu VI. zpěvu («Zpívejte ptáci nebeští...» — mimochodem z nejkrásnejších míst skladby), Skála píše: «Seifert závidí ptákům zpěv i křídla. Nevidí však a nechce vidět křídla, která narůstají našemu pracujícímu člověku v rozletu za socialistickou budoucností. Neslyší zpěv, kterým vítá svou budoucnost naše mládež». « . . .jeho (Seifertovy) verše o Němcové v písni o Viktorce jsou jenom jejím znevážením. Neboť Božena Němcová, slunečná básnířka našeho lidu, byla "básnířkou, která vplétala si krvavé trní do jména", která "svou vlastní krásou zahyne" právě jen v nízkém, vulgárním podání maloměšťáka. Co má tato Božena Němcová společného s Boženou Němcovou Zdeňka Nejedlého, s Boženou Němcovou Julia Fučíka, s Boženou Němcovou našeho lidu? Nic, naprosto nic. Proto i poznámka v tiráži, že Píseň o Viktorce byla vydána na počest jubilea B. Němcové, je nejhrubší urážkou její památky. Nejen pro verše, v nichž píše přímo o ní, ale i proto, že ze slunečného díla básnířky, milující lid a milované lidem, vytrhl chmurný příběh a zfalšoval jej, proměňuje jasné písmo Boženy Němcové v můří nohy svých veršů o Viktorce, které jsou písní nicoty a zmaru, v níž Jde každému smrt mlčky vstříc, nemilosrdná, pilná žnecka. Neodpočine, neposečká a jde zas dál jakoby nic ». t

«Seifert chce mezi řádky své Viktorky vsugerovat čtenáři, že v našem světě nové lidské družnosti není lásky, štěstí. Říká na jednom místě: . A nevidí onen obrovský společenský proces, ve kterém se mění i morální tvář prácujícího člověka, ve kterém se noví lidé už začínají zbavovat starého sobectví». «Před tím vším Seifert zavírá oči: Ty lásko...» (následuje apostrofa lásky z IV. zpěvu). A Skála pokračuje: « Co zde říká Seifert ? Pro své sobecké štěstí je připraven hodit celý svět za sebe, zapomenout na vše, zradit cokoli». «Seifertova vykolejená, šílená Viktorka není obrazem našeho života; nihilismus, čišící z jeho veršů, je cizí našemu lidu. Seifertova Viktorka je obrazem úpadkových nálad a obav, které se objevily v části naší maloměšťácké inteligence po vítězství našeho pracujícího lidu». «Seifert, který v dnešní době, kdy lid vítězně uskutečňuje své revoluční ideály, nevidí tyto obrovské změny, ale vidí jen bláznivou Viktorku, nemá práva zneužívat jmen Němcové a Nerudy a nemá právo zneužívat poezie proti lidu, k výsměchu proti všemu, co je našemu pracujícímu lidu velké a drahé». V nakladatelství bylo pozdvižení. Co se vlastně stalo? Kdyby byla kniha vyšla bez předběžné konzultace na nejpovolanejších místech, byl by šéfredaktor patrně provedl sebekritiku a podal demisi ze své funkce (i když se mu ty verše k oslavě lásky tolik líbily!). Ale takto? Proč tedy na vyšších místech vydání » knihy nezakázali? Nebo snad vyšel bez konzultace článek Skálův? To se však zdálo zcela nepravděpodobné, šlo o věc příliš závažnou a s dalekosáhlými následky. A psal Skála článek ze své vlastní iniciativy? A co ten útok proti nakladatelství? Cožpak «vyšší místa» povolila vydání knihy proto, aby si autora «nahrála na smeč?» To ovšem bylo něco, co šéfredaktor vzdor svému mládí, nezkušenosti a nadšení nemohl pochopit. Hlavu měl všelijak popletenou, ale zdravý lidský cit v něm zůstal. A ten se nyní bouřiL

Pobouřených však bylo víc. Především sami spisovatelé — pochopitelně ti, co byli ve svazu, a dokonce i v jeho vedení. (Ti ostatní se mohli pohoršovat jedině doma). Na jedné své schůzi dali svému rozhořčení průchod. Jeden po druhém si brali slovo a článek odsuzovali — zvlášť rozhořčeně Vítězslav Nezval a Marie Pujmanová. Kritizovaný autor Článku — byl na oné schůzi přítomný — se krčil pod návalem kleteb. Ale mezitím se do schůze dostavil předseda svazu, jehož role v českém literárním živote byla hodně složitá, nicméně Jaroslav Seifert nad jeho rakví řekl či napsal: «Jene Drdo, v našich srdcích byl jsi prověřen kladně». Drda oznámil, že právě přichází z ÚV a že Skálův článek je správný. A že by se vedení Svazu za něj mělo postavit. A tak se za něj postavilo, snad byla o tom dokonce odhlasována nějaká rezoluce. Ale kupodivu protiseifertovská kampaň na stránkách Tvorby se proti očekání nerozpoutala — dokonce ani ve formě^«dopisů čtenářů». Místo toho vyšla v příštím čísle Tvorby jen příslušná pasáž, věnovaná Seifertovi v Štollově referátu na lednové konferenci. A podle té Seifert přace jen zůstával «jedním z nejnadanějších našich básníků», byť myslitelsky slabě kultivovaný, málo ideový, subjektivistický, nebojovný, charakterově nevyhraněný, mezitřídní citovosti, rozkolísaný a příliš spoléhající na své ingenium. Sama «Píseň o Viktorce» ovšem všechny tyto kritické výtky dostatečně vyvracela, pokud nebyly zcela nepostižitelné, jako třeba «mezitřídní citovost». O šest let později na II. sjezdu spisovatelů prováděl Ivan Skála za svůj článek sebekritiku. Naopak Jaroslav Seifert zde prokázal dost jasně, že je bojovníkem, tak jako jím byl vždy, i když zůstává jemným, citlivým lyrickým básníkem. A že nenašel slova verše o Stalinovi, to mu, zdá se, od té doby už nikdo nevytýká.

IVAN KLÍMA (Praha) *

LENKA Byl mrňavý, podsaditý, černý, pod nosem knírek jako nedávno vševládný vůdce a byl to vyhlášený pes. Vstoupil do naší třídy, která byla přemnožena půl stem nevzdělanců, z nichž někteří (jako já) neprošli vůbec žádným školením, a jiní prošli Školením protektorát ním, a upozornil nás, ze latina je jazyk vznešený, důležitý a libý. Mluvili jím i psali básníci božského nadání: Vergilius, Ovidius či Horatius, zakladatelé věd historických jako Livius a Tacitus i věd právních jako Cicero. Také náš velký Mistr Jan Hus napsal nakteré ze svých děl v jazyku latinském. Zná snad někdo aspoň jejich názvy? Nikdo z nás neměl ani tušení. «Proto damy a panové», mluvil po ostravsku a vyslovoval tedy krátce, «bez latiny neni a nebude opravdového vzděláni. Kdo to nepochopí, nema místa na teto Škole. Mnozi nebrali tohle moje upozorněni vazně a pak litovali, když už bylo pozdě. Ale: Suae quisque fortunae faber, jak praví, vi snad někdo, kdo to pravi? Nikdo, samozřejmětedy Sallustius, opakujeme po něm: každý svého štěstí strůjcem!». Vzal křídu a začal na tabuli skloňovat vzor femina. Od příští hodiny začala jatka. Primusové, vykutálení flákači, Šplhouni i zcyničtelí repetenti předstupovali před tabuli a tam, někteří beze slova a jiní po několika koktavých vzdeších, padli obětí. Syn bělogvardějského plukovníka Nikita Jvanov, který se už tehdy v tercii honosil úzkým a šviháckým knírkem a který jednou v parku vedle školy vytáhl pravý vojenský revolver, před našimi zraky jej nabil a vyděšenou Pavlu Vokounovou poíádal o polibek, jinak že se namístě zastřelí a také si ihned pňložil hlaveň nabité pistole ke spánku, teď stál bledý a chvějící se u tabule a mumlal: servus pulchrus cla-

mat... Jak snadné je stisknout spoušť, jak jednoduché získat polibek od spanilé Pavly. Servus pulchrus. .. fcívanov.. .1». «Servus pulchra...?». «Toz si sedněte, Jvanov. Ja se za vas učit nebudu. Suae quisque fortunae faber!». NejvětŠi rváč ze třídy Libor Kalina se sotva dopotácel na stupínek. «Kalina, čtěte větu patou!». My v předních lavicích jsme viděli, Že ten nebožák drží knihu vzhůru nohama, ale on to nepostřehl. Jeho oči přestaly vnímat. Otočil se k nám do třídy s ústy pootevřenými jako lekající ryba a čekal pomoc. Ale kdo z nás by svedl napovědět mu? «Vy neumíte Čist, Kalina?». «Prosím...». «Co prosíte?». <x Včera...Hlas se mu zlomil a i on padl. Byli jsme ztracení. Přestali jsme věřit, že kdokoliv z nás svede překonat iniurium potentiorum1; fascinováni naším mocným nepřítelem mohli jsme jako všichni zoufalci, jako všichni odsouzenci věřit leda ve znamení hvězd, anebo čekat na příchod vysvoboditele. Ten se postaví zpříma našemu katanovi a zodpoví mu jako Oidipus sfinze jeho nezodpovědítelné otázky a netvorovi pak nezbude, než aby se vrhl ze skály. Pak teprve nám ubohým nastanou lepší časy. Forsan miseros meliora sequentur. Tak se i stalo. Pokud se může vysvoboditelem stát panna. Ještě k tomu kulhající.

1 Nespravedlnost

mocných.

25

Objevila se někdy začátkem jara v kvartě. Pocházela až z Uhříněvsi, která v té době byla ještě dalekým venkovem. Dobelhala se na místo, které jí přikázali. Byla to náhodou lavice sousedící s mou. Před hodinou hrůzy si vytáhla latinskou cvičebnici, zabalenou ji však měla nikoliv v předepsaném modrém papíře, ale v jakémsi kytičkovaném plátně. Mučitel vstoupil, my povstali, a v tichu, které bylo tak husté, ze jím neproniklo ani tichounké úpění zoufajících si duší, požádal o pero. Jeho ani stářím neotupělý zrak přelétl třídu. Věděli jsme, že si vybírá oběť. Pak zahlédl ji. «Vy jste tu nova?». Vstala a řekla,, že se jmenuje Eva Sobotková. «Asi nebudete na hodinu připravena», hovořil k ní sladce. «Je možno omluvit se z řádných důvodů vždy na začátku hodiny». Sestoupil se stupínku, zvedl její kytičkovanou cvičebnici a chvíli v ní listoval. «Kam až jste dospěli v látce?» položil záludnou otázku. Odpověděla, že k participiům. Ruce za zády došel až k poslední lavici. «Jakoupak jste měla známku z našeho předmětu?» přepadl ji zezadu. Řekla, že měla výbornou. Slyšel jsem, jak v duchu výsměšně zaržál. Jedničku, samozřejmě, neměl v naší třídě nikdo. Výbornou, upozornil nás, napsal za svůj život na vysvědčení pouze třikrát. Se dvěma z těch premiantů si dodnes píše. Třetí bohužel zemřel v mladém věku. Jistě má na náhrobku vytesaný nápis v tom záludném jazyce: Stat sua cuique dies. Anebo: Nihil est toto, quod perset in orbě2. «Troufala byste si trochu zapřekládat? ». Odpověděla, netušíc nic zlého, že překládali každou hodinu. Pohlédl vzhůru, kde nad stropem, kde nad střechou naší prastaré budovy se klenulo neviditelné svobodné nebe, a jako by ji tam ve výšinách nalezl zapsánu, navrhl větu: «Když vratný otevřel dveře, vstoupili, jako by hodlali vzbudit spiciho». Ó hrůzo! Ticho nabobtnalo tak, že zdusilo půl sta vylekaných nadechnutí. J škodolibost, zbyla-li v nás jaká, zmrtvěla nad tou zvrhlostí. Pak jsme slyšeli, a já si prvně uvědomil libozvuČnost jejího hlasu, jak zvolna odříkává: «Cum ostiarius fores aperuisset, intraverunt, quasi dormientem excitaturi erant». Ticho. Nikdo z nás netušil, zda to, co právě slyšel bylo bezchybně to, co bylo požadováno. Já si však všiml zvláštního uvolnění ve tváři našeho mucitele. Dokonce i jeho hlas se proměnil, jako by v něm zaznělo potěšení či dokonce přátelství. «Když se nepřátele přibližovali, vojini opevňovali tábor». Zdálo se, že okamžik váhá, pak vzhlédla bezelstné k našemu trýzniteli. «Mám to přeložit s ablativem anebo s cum?». tcA co by se vam Ubilo vice ?». Ještě chvíli váhala. «Hostibus appropinquantibus milites castra muniebant». O terque, quaterque beati! Copak tohle bylo ještá v lidských silách? O quae mutatio rerum!3.

2 Každého

očekává jeho (poslední) den. Nic na světě netrvá věcně. 3 Ó třikrát, čtyřikrát blaíení. Ó jaká změna věci!

Na katanově tváři se rozhostil úsměv. Přistoupil k její lavici a vrátil jí cvičebnici. «Knížky u nas balime do modrého papíru», oznámil, «ale ve vašem připadě učiníme výjimku. Můžete se posadit». Příští hodinu, nevím už, co jsme měli za předmět, místo abych sledoval výklad, pozoroval jsem svoji sousedku v dívčí řadě. Hlavu měla obyčejnou, aspoň co do rozměru (Turgeněv, upozornila nás nedávno naše češtinářka, měl jeden z největších mozků, jaké se kdy vyskytly v lidském rodu, tedy jistě i přiměřenou schránku na něj. Jak asi prospíval na studiích tenhle velkohlavý Turgeněv, zdalipak by bez váhání vysypal «hostibus appropinquantibus?»), vlasy skoro tak tmavé jako já, oči šedomodré a tváře ruměné. Trochu krátký krk byl zdola ověnčen krajkovým límečkem, pod nim modré šaty a pod šaty dívčí tělo, jenže tak daleko Či hluboko jsem se neodvážil ani pomyslet. O přestávce jsem na chodbě ukusoval z krajíce a ploužil se několik kroků za ní. Jednu chvíli se ohlédla a spočinula na mně pohledem. Zrudl jsem a snažil se co nejusilovněji svačit. Pak se její pohled svezl poněkud stranou a ona se usmála. Hned nato se k ní přidal oktaván a proslulý sukničkář Viktorin, ošklivec s uhrovi tou tváří a zarudlou nosní bambuli, a cosi jí vykládal. Když jsem přišel domů, sklíčilo mě vědomí vlastní bezvýznamnosti. Čím jsem mohl přivábit pozornost bytosti, která tak zjevně duchem převyšovala své okolí? Nic významného jsem dosud nevykonal a student jsem byl spíše průměrný. Jedině snad mé slohy docházely jistého uznání. A to naše dobrotivá češtinářka netušila, že v černém osmerkovém sešitě skrývám ještě pozoruhodnější literární výplody. Vzklíčila ve mně naděje, vytáhl jsem ten sešit a chvíli v něm listoval. Moucha ti na nos usedla, což necítíš, pije ti krev, ke slonu pravila gazela, dřív než ji pohltil lev. Nebyl jsem si přitažlivostí veršování příliš jist, ale přitažlivost básnického osudu mi připadala nepochybná. Připomněl jsem si kolegu Viktorina a nestoudnou vlezlost, s níž se pokoušel získat si její pozornost a ještě toho odpoledne jsem napsal báseň : Ubohá dívenko, dnes jsem tě spatřil kveceru uprostřed mladíků pijících každičkou vteřinou záňvý amulet očí tvých. Bože, tak strašlivě věřících. Vlastní verše mě dojaly. Nadepsal je: Neznámé! A dolů jsem připsal: Ze sbírky ZALY. A iniciály svého jména. Pak jsem všechno ještě jednou krasopisně provedl na arch bělostného papíru a vložil do sbírky příkladů z matematiky. Druhý den pň hodině grometrie jsem dal svůj

výtvor do oběhu. Snažil jsem se počínat si nenápadně\ i když jsem napjatě sledoval putováni svého milostného poselství směrem k Ni. Skutečně je dostala a přečetla. Pokud se v její tváři vůbec něco zazračilo, byl to spíše úžas. Lísteček složila, pokrčila rameny a poslala jej dále. Asi za půl hodiny se mi můj výplod vrátil, Na papír kdosi podvrhl (a signora! mými iniciálami) další báseň. A m álii Amálie blechy bije pod stolem sochorem pod lavicí rukavicí za ňadry pěstí

o její život, se nepodařilo zabránit tomu, že nadosmrti zůstane chromá. Druhý den ve Škole jsem se jen stěží soustředil na výklad. Občas jsem vrhl pohleď směrem k ní. Kdyby jen tušila! Odpoledne, sotva jsem zhltl oběd, vrhl jsem se ke svému sešitu. Chvíli jsem prodlel nad první stránkou, pak jsem obtáhl všechna písmena titulu. Opět do mě vstupovalo nadšeni. Přečetl jsem těch dvanáct stránek z včerejšího večera a připadalo mi až neuvěřitelně, že to množství vět, kdyby jen vět, těch složitých souvětí, které skládaly skutečný děj, jsem sepsal já. Když dneska napíšu zase dvanáct stránek, budu mít už za osm dní sto dvacet stran. Zítra je sobota, nesmím zapomenout koupit si nové sešity.

«0 Lenko, ubohá! Tak mladá, tak nevinná a již nelítostné Parky ti určily tak krutý los. Lee nezoufej, (Ze sbírky Štěstí) neb i tobě může ještě zasvitnout slunko naděje. Vždyť lidé jsou dobří a najde se třeba Čisté srdce, Věděl jsem, že k zasílání veršů už nenaleznu od- které bude bít pro tebe, Velké srdce, jež láska navahu. Ale když jsem večer doma smolil latinský pře- plní». klad, rozechvěl mě náhlý, ohromující nápad. OdSrdce patřilo studentovi medicíny Jiřímu. Na strčil jsem nenáviděný překlad, otevřel zásuvku, vy- první pohled poznal, že Lenku miluje. Tušil jsem, že táhl z ní čistý linkovaný sešit a nejdříve ze všeho jejich láska bude vžájemná, povznášející a šťastně jsem nadepsal svoje jméno. Pod ně jsem umístil zakončená, ale bude také klopýtat o překážky, těžce titul: vykupována v boji s osudem. Tak jsem pokračoval: den po dni, večer po veče\/rjy T V " Ó c D n r n VilL,liVIÍ oKUtil ru. Týral jsem se zoufalstvím zbytečných nedorozumění a rozchodů, pohoršoval se nad intrikami a román nemravností bezbožného světa, lkal nad bídou poPak jsem ještě na další stránku napsal: Díl první. měrů a ze všeho nejvíc jsem se opájel slastí každého Chvíli jsem váhal, ale démon, který byl právě do mě nového setkání. Za okny zatím šílelo jaro, milenci se za městského vstoupil, mě hnal dál. Otočil jsem list a napsal: Část šírání vodili nestoudně k sobě přitlskuti, a také já, první. Tušil jsem, že napíšu rozsáhlé dílo. Neměl jsem když jsem při hodině češtiny (právě nám naše propředstavu, kolik dá práce napsat román, který se fesorka zadávala čtvrtletní domácí práci: Kniha, bude skládat z mnoha dílů a ještě většího počtu čá- kterou mám rád, znělo jedno z témat) s obzvláštní stí, ale zdálo se mi, že to svedu. Otočil jsem další list vytrvalostí hleděl ke své lásce, se dočkal odpovědi. a nadespal: Kapitola první. Magika jedniček mě Otočila hlavu a usmála se na mě. Ten pohled mi vzrušovala. Přidal jsem jsem ještě arabskou jednič- rozbušil srdce a já kvapně sklopil oči. O přestávce se přibelhala za mnou (ó, má nejku a pod ní hned začal první větu. dražší, má zbožňovaná) a zanaříkala, že tenhle sloh «Byl slunný horký den, paprsky se prodíraly vět- bude určité nad její síly. Napadlo jí, že by mě mohla vovím věkovitých smrků i jedlí a kreslily v rozpále- poprosit o pomoc, ale teď si to neodvažuje ani vyném prachu silnice roztodivné obrazce — velebné slovit. O, qui res hominumque deumque aeternis regis ticho vládlo v tom velechrámu přírody». imperiis et fulmine terres!4. Jaké pocty se mi to První věta mě opojila. Vnímal jsem teplou vůni dostává. Jaké důvěry. Tuší snad ona něco o tom, jak lesa a slunce mě hřálo do zad. A přitom to bylo tak trávím všechen svůj volný Čas? Tuší něco o mých snadné. Žádné rýmy ani počítání slabik a přízvuků, citech? Anebo si mě vybrala jenom proto, Že požíaby z toho vyšel trochej anebo daktyl. Pokračoval vám pověst obratného pisatele slohových cvičení? jsem v psaní a během večera toho vyšlo na dvanáct Ale ať to učinila z jakýchkoliv pohnutek, nebude stránek. Jmenovala se Lenka. Byla studentka a šla oslyšena. I kdybych měl pro ni obětovat celou noc! navštívit svoji babičku, která stonala. (Začátek po- Amanti nihil difficile!s. Jen jsem se tedy otázal, jakou knihu má ráda, ale někud připomínal pohádku o Červené Karkulce, ale rozhodl jsem se nedbat na to). Ustátá horkem letní- nechala mi to zcela na vůli. Ještě dřív, než jsem si ho dne, zamávala na auto, které ji v lese míjelo. stačil uvědomit, že si to právě sjednávám svoji Teprve, když seděla uvnitř, ucítila odporný pach první schůzku, jsme se domluvilli, že na mě bude alkoholu a s hrůzou si uvědomila, že řidič je opilý. zítra — v neděli — o páté čekat u uhňněvského
27

Sotva jsem přisel domů, začal jsem se probírat svou nepříliš bohatou četou, abych z ní vybral právě to dílo, jez by se mohlo stát výmluvným poslem mých citů. Autora jsem určil brzy — byl jím ten nebožák s obrovským mozkem, Ivan Sergějevič Turgeněv; přečetl jsem od něho několik knih a obdivoval jsem ho, navíc psal mnoho o nešťastných láskách. Kdybych nemusel pň své práci vystupovat pod cizím jménem, vybral bych si, už pro ten nádherně výmluvný titul, povídku První láska (Jak krásně bych citoval: Ó něžné city, lahodné zvuky, dobroto a tichnuií dojaté duše, rozplývající se radosti prvních pohnutí lásky, — kde jste, kde jste?). Líčila vsak tak zaujatě pocity dospívajícího chlapce, ze jsem ji, neraduznal za nevhodnou. Rozhodl jsem se nakonec pro Asju. Ta dívka byla také poznamenaná, ne sice tělesno*4 vadou, ale původem. Byla něžná, krásná, vášnivá, plachá a přitom vzplanula stravující láskou k vypravěči příběhu, a co se mí líbilo nejvíc, vášeň ji dohnala k tomu, ze mu ona sama učinila vyznání> Povídka navíc oplývala duchaplnými postřehy a aforismy. zKdyhychon byli oba ptáci, jak bychom se vznesli, jak bychom letěli... Tak bychom ustrnuli v tomto modru.,, Ale nejsme ptáci... Ó pohlede zeny, která se zamilovala, kdo tě popíše?». Psal jsem skoro až do půlnoci. ď Včera jsem před vámi plakala, kdybyste mi řekl jedno slovo, jen jedno slovo, byla bych zůstala. Neřekl jste je. Tak je zřejmě lépe... Sbohem navždy!». Taková je tragédie nerozhodnosti, pád pýchy, jež se děsí odmítnutí. Tam, kde rozevírala teplou náruč láskat zavírá se chladné objetí osamocenosti. Skvěle.1 Překonal jsem sám sebe. Má milovaná určitě pochopí.

Pak jsme spolu osaměli. Za okny hučel vlak a potom ticho. Usilovně jsem žvýkat Tolikrát jsem už popsal právě tuto scénu. Sotva Jiň s Lenkou osaměl, hned hýřil vtipem, vyprávěl zajímávé přiběky, ohromovat íu plachou, milovanou posluchačku svými znalostmi z dějin, ze života amerických Indiánů i citáty z latinských klasiků. Jindy jí hrával na klavírt anebo s ní rozmlouval o práci, o kráse; o věrnosti, o filosofii, o pravdě, o Bohu či o lásce a ona mu dojatě naslouchala odměňujíc ho něžnými pohledy. .4 také, ano už tak daleko jsem ve svém příběhu dospěl, se k němu na kratičký okamžik přimkla a nechala své rty splynout s jeho* Jenže o Čem jsem mě! teď hovořit já? Mel jsem zničehonic začít o putiské válce? Kdybych si aspoň dokázal vzpomenout na nějaký zajímavý film. Ale od tě doby, co jsem začal sepisovat své dílo, nebyl jsem v kině ani jednou. Proč jsem si tohle nerozmyslet dřív ? Cosi se mi neočekávaně vrhlo do Mína. «Kolik vlastně máte těch koček?.» vyhrkl jsem. Odpověděla, že šest — nechtějí topit koťata. Potom mi vyprávěla o kočkách, od koček přešla k psům, od psů k papouškům a od těch jsem se konečně dostal k indiánům. Ó něžné city, o lahodné zvuky bezbřehého tlacháníJ Napadlo mě, že v rozhovorech, které jsem až dosud vrhal na papír, bylo cosi nepřirozeného a neradostně vznosného, až přijedu domů, musím to napravit. Už se stmívalo, když jsme se vraceli k silnici. Doprovázela mě. Co kdybych využil tmy a řekl, že ji miluju? Ale svedu to říct tak, jako jsem to už napsal? Mám vůbec naději, že by mě mohla vyslyšet, když o mně neví to nejpodstatnějŠÍ, když nemá zdání o tom, že v mém stole leží skoro už dokončeno moje dílo, pět hustě popsaných sešitů, tři sta dvacet stránek mých vyznání, svědectví o mé lásce a touze, Příštího odpoledne jsem pečlivě opsanou a zaba- když netuší, že jednou budu slavný a uznávaný spilenou úlohu, v nit byli oslaveni Turgeněv i ne- sovatel? šťastná láska, uložil pod košili na nahou hrud a Zatímco jsme se u silnice loučili, její ztemnělé oči vyrazil na bicyklu směrem k Uhříněvsi. jako by ke mně vzhlížely s očekáváním. Jednou se Cekala na smluveném místě a mávala mi už zdál- dočkají, nezklamu je, ty drahé oči. A vyhoupl jsem ky. Srdce mi divoce bilo, ačkoliv cesta byla napro- se plavně na svůj bicykl a rychle se vzdaloval směsto rovná. Je možné, že za okamžik stanu vedle ni! rem ku Praze; v zatáčce jsem se ještě ohlédl, ale má milovaná už tam nestála. V uších mi však stále zněl A co jí řeknu, jak ji oslovím ? Už jsem seskakoval s-kola.
Stmul jsem, vlasy se mi zježily a hlas uvízl v hrdle.

28

7

Ha, jaké vášně mě ženou.

vše tratím? Si tacuisses, philosophus mansissess. Ó nezaplašitelná úzkosti, věčná a chvějivá nejistoto . o o i tvurcu* Už přicházela, blížila se od parčíku, poznal jsem ji zdálky, jenže po jejím boku, horribile visu, horribile dietu9, kráčel vytáhlý mladík, v němž jsem podle bambuloví té ho nosu poznal bývalého ok ta vána Viktoriím. Když došli až místu, kde parčík končil a začínala zahrada našeho ústavu, o fallacem hominum spem! Animus meminisse horretw, ten ničema se k ni naklonil a rychle ji políbil. A ona, má nejdražši, má láska, má bývalá láska se nejen nebránila, ale dokonce se za nim otočila, když on sám, zřejmě ohromen vlastní hnusnou nestoudností, se vzdaloval zase podél parčíku, a zamávala mu. Chvíli jsem uvažoval o tom, že ji, zrádnou poběhlici, dovleču k řece a před jejími zraky sešit po sešitu naházím své dílo do vody. Ale nemělo by to FJNJS smysl, pokud by nevěděla, co právě ničím, čím a tedy i kým to tak bezostyšně, tak marnotratně poExegi monumentum aere perennius! A v té chvíli hrdla. O pr\mí hodině latiny náš mučitel, sotva vstoupil mě sklíčil žal člověka, jenž má už všechny šťastné chvíle za sebou. Pak jsem si uvědomil, že přece vše- do třídy, nám rozjásaně oznámil, že nás Čekají pochnu tu námahu jsem podstoupil pro jediný, teď vznášející chvíle, kdy se před námi otevřou pokladtéměř zapomenutý cíl. Má drahá vystoupila náhle nice plné nejpozoruhodnějŠích skvostů ducha. Buz mlh a já se oddal milostným představám. Viděl deme nyní. když jsme zvládli Scylli4 i Charybdu grajsem ji, jak obklopena svými kočkami sedí za matiky, už pouze překládat díla klasiků. Potom vyČisťounkým oknem a čte moje dílo. Je večer, stmívá volat ji. Vsunul do její dlaně ohmatanou knížečku a se, zvenku padá do místností chlad, ale ona nic vybídl ji, aby četla. Stoupla si a svým sytým, libozvučným hlasem nevnímá. Čte právě místo, kde Jiří prvně doprovází Lenku až k jejímu domu. Dočte až po slova: crJak je recitovala: Gallia est omnis divisa in partes třes, to nádherné naslouchat tvému hlasu, LeniČko! quarum unam incolunt Belgae, aliam Aquitani, tertiam qui ipsorum lingua Celtae, nos tra Galii apelChtěl bych ho slyšet pořád, pořád, pořádh. Tu se teprve zachvěje, vezme sešity, položí si je lan tur. Teprve nyní jsem dokázal postřehnout v jejím k posteli, odejde do koupelny, svlékne se a pak, když už bude ležet pod bělostnou těžkou venkov- hlase, jemuž jsem se ještě nedávno tak obdivoval, skou duchnou, sáhne vedle sebe, nahmátne sešit, který jsem snad dokonce ve své prostomyslnosti otevře jej a bude pokračovat ve své četbě. A do její- zbožňoval, stopy hnusné a licoměrné falše. Tušil ho srdce vstoupí něha, stále více ji bude prochvívat jsemý že o tom všem, čeho je schopno proradné ženláska. Také ovšem nastanou chvíle, kdy ji přemůže ské srdce, napíšu jednou, možná už brzy, nový velký obdiv — vzhlédne od rozečteného přiběhli a v du- román. chu se užasle otáže: Je vůbec možné, že tohle napsal on ? A její rty zašeptají do tmy moje jméno. Během srpna, během celého krásného, milostného měsíce srpna jsem znovu a znovu Četl svoje dílo. n Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem. Upravoval jsem věty, vytrhával a vlepoval stránky, 9 Hrozné pohledět, hrozné povědět. přepsal celý sešit pátý a půl sešitu sedmého. Den 10 Ó klamné lidské naděje. Mysl se hrozí vzpomínky. před zahájením školního roku jsem se po dlouhém váhání rozhodl k důležitému, ne-li k rozhodujícímu kroku^ Na titulní stránku jsem připsal veliké: TOBĚ. A do závorky jsem doplnil:

Lence psát, že dělá pouze uklizeče v newyorské nernocnici? Vždyť té nešťastnici by snad žalem puklo srdce. Teprve, když Jiň ošetřil milionáře, jenž se před nim náhodou skácel na noční vylidněné Avenue, se situace změnila. Zachráněný se mu odvděčil místem chirurga v předním soukromém sanatoriu. Už příští týden dostala tesknici Lenka dvanáctistránkový dopis, v němž se dočetla, že Jiň už bez ni nechce nikdy žit, je připraven, bude-li s tím ona svolná, hned si ji odvést k oltáři.
Milé E. S. Autpr. Potom jsem ze všech sešitů připravil úhledný balíček, převázal jej motouzem a uložil do aktovky. Ačkoliv jsem to měl do školy sotva tři minuty, příštího rána jsem spolu s vyděšenými primány přešlapoval před školou už v půl osmé. Teprve teď mě začaly přepadat úzkosti. Co když nepřijde? Když opustí naši Školu stejně náhle, jako se v ní objevila ? Co když onemocněla? Co když sice přijde, ale odmítne přijmout můj dárek? Anebo nejstrašnější možnost: Přijde, přijme můj dárek, ale to, co si přečte, ji nejen nepotěší, nejen neobloudí, ale zraní či dokonce urazí? Co když místo abych vše získal,

na věčné téma Člověk může být svobodný (nebo taky ne) nave- na dosah ruky. Může se však stát, že člověk začne nek nebo vnitřně. Může být svobodný pokud jde o přemýšlet o tom, co pro něho znamená svoboda, vnější okolnosti jeho života, a přitom nesvobodný teprve když ji ztratí, právě tak jako se může stát, ve svém nitru, a naopak. Mluvíme obyčejně spíš o že zcela nečekaně získá svobodu vnitřní. Pak přiv n ě j š í svobodě (či nesvobodě), ačkoli ji obvykle jde na to, že vnější svoboda je jenom šance, která můžeme jen málo ovlivnit. Je však snazší, a méně mu možná nakonec ukáže jeho vlastní prázdnotu bolestné, soudit život koleme sebe, než soudit sebe a nepřipravenost na život ve svobodě, jak si ho sama. Je snazší tvrdit, že mi vnější okolnosti za- vysnil. bránily vyjádřit se tak, jak bych chtěl, rozvinout Všeobecně se soudí, že autor nemůže psát svůj talent, vyslovit myšlenky, jež by byly tolik při- v podmínkách vnější nesvobody. Za posledních nesly lidstvu, než připustit, že já sám to prostě deset let se mne mnozí hosté ze zahraničí ptali, jak nedokázal, protože jsem nebyl schopen osvobodit dokážu snášet svůj osud, jak můžu existovat jako svého ducha od jeho vlastních omezení. A je samo- spisovatel, když nesmím publikovat. Tihle lidé si zřejmě snadnější pyšnit se svobodou, kterou jsem pravděpodobně nikdy nepoložili otázku, jak exizískal bez valného vlastního úsilí, než se na chvíli stuje spisovatel, který má sice svobodu publikovat zastavit a zamyslet nad tím, jak jsem jí dokázal co a jak se mu zlíbí, ale nemá vlastně co říci, nebo využít, co jsem s ní vlastně udělal. to z toho či onoho důvodu prostě neříká. Narodil jsem se v Praze za velké hospodářské A tak si myslím, že u umělce jde vlastně vždycky krize. V té době bylo mé rodiště považováno za o vnitřní svobodu. Může žít a pracovat obklopen město, ve kterém lidé mohou žít jako svobodní násilím, a může žít a pracovat dokonce i když byl mužové a ženy, myslet i mluvit, aniž jim v tom kdo zbaven svých práv. Velká ruská literatura devatekladl překážky. A přece se už tehdy rozlézala po náctého století vznikla koneckonců v jednom celém kontinentě skrytá choroba, která ty svobody z nejnesvobodnějších impérií, jaká poznal svět. podrývala. Bylo mi osm, když do Prahy vstoupila Dostojevskij byl odsouzen k smrti a žil ve vězení i okupační vojska a na pouhé poslouchání zahranič- ve vyhnanství. Solženicyn stvořil svá díla — aleního rozhlasu byl trest smrti. Od té doby jsem spoň v duchu — když si odpykával trest v tábozažil, jak se z knihoven vyhazovaly tisíce knih, jak rech na Sibiři. Nejedno velké dílo bylo uveřejněno spisovatelé i novináři byli odsuzováni v bezpočtu teprve po smrti svého autora. Ale ten, komu chybí procesů, protože se provinili tím, že měli trochu vnitřní svoboda, nikdy žádné dílo nevytvoří. jiný názor na svět a na svobodu, než jejich soudci. Co míním vnitřní svobodou? Ve věku, kdy moje současníky v jiných částech Karel Čapek vypráví v jednom ze svých velkých světa fascinovalo především druhé pohlaví nebo románů o železničáři, ohlížejícím se před smrtí na prostě láska a sex, fascinovala mě představa vnější svůj « Obyčejný život», který mu najednou připadá svobody, bez níž, jak se mi zdálo, nemohu plně, plný promarněných příležitostí a jiných životů, čestně a uspokojivě prožít svůj život. někdy lepších, ušlechtilejších, užitečnějších, nebo Ve svém projevu na sjezdu spisovatelů v roce zas horších, nicotnějších, nesmyslnějších. Neprožil 1967 jsem hovořil o podmínkách svobodné spiso- žádný z nich, minul ty příležitosti, prostě je tehdy vatelské činnosti a o zhoubnosti cenzury. To mě přehlédl, nebo si je sice uvědomil, ale uhnul před pochopitelně přivedlo do přímého konflitku s teh- nimi z nedostatku odvahy. « Bál se hlasu, který by dejší politickou mocí. A tehdy vlastně začal můj tu k němu promluvil». Čapek nehodnotí tu či onu dnešní osud spisovatele, který nesmí publikovat ve volbu svého hrdiny. SpíŠ ho zajímá, že každý z nás vlastní zemi, jehož knihy se tu nesmějí prodávat a žije jenom jeden ze spousty možných životů, a že jehož rukopisy zabavuje policie při domovních právě tohle je nám všem společné — kdokoli prohlídkách. může uchopit příležitost, jež byla také moje. Není na světě takové místo, kde by člověk mohl Řekl bych, že vnitřně svobodný je ten, kdo ví, být úplně svobodný. Právě tak si nedovedu před- jak volit, jak na každém rozhodujícím přelomu ve stavit sílu, jež by byla s to natrvalo připravit lidi o svém životě rozpoznat svou šanci: stane-li se, že veškerou svobodu. Současné společnosti nemohou k němu hlas promluví, nezalekne se. existovat ani v naprosté svobodě, ani v naprosté Vycházím z předpokladu, že člověk není pouhý nesvobodě. «nahý op», prostě jenom živočich řídící se svými Krajní vnější svoboda, s níž se rodíme, aniž jsme instinkty, ale bytost, která pochopila skutečnost se o ni jakkoli zasloužili, má zřejmě tytéž důsedky, vlastní smrti a touží ji překonat, přetrvat konec jako každá jiná krajnost: oslabuje nás a vede k no- vlastní existence, přežít své pozemské bytí (ať už vým extrémům. máme na mysli posmrtný život duše či díla). ZpůNedostatek vnější svobody, do něhož jsme se na- sob, jak žijeme, nás může přiblížit základnímu rodili a který nemůžeme nikterak změnit, má stej- smyslu lidské existence, nebo nám ho odcizit. né důsledky, jako každý jiný nedostatek. Nutí nás, Vnitřní svoboda jednoho každého z nás se bezabychom se obrátili do sebe. Jako hladový sní o pochyby projeví v tom, jak budeme schopní objesvobodě a v sytém žaludku spatřuje nejvyšší po- vit či uchovat tenhle základní smysl života, jak žehnání, sní nesvobodný člověk o svobodě a myslí budeme vždycky znovu posilovat svou víru v něj, si, že kdyby jí mohl dosáhnout a získat práva, na jak nedovolíme žádnému vnitřnímu tlaku či vlivu, která má nárok, bylo by všechno ostatní obratem aby nás od něho odvrátil —• ať už ten tlak na sebe

30

vezme podobu módy, trendu, konvence, ideologie, úspěchu, policejního teroru či korumpujícího vlivu slávy a bohatství. Jsem přesvědčen, že jsem se v posledních pěti letech naučil obejít se bez spousty věcí, jež moji současníci považují za přirozenou a dokonce nezbytnou součást své existence. Tím nemyslím pas, telefon či možnost vybrat si povolání, jež by nejlépe odpovídalo schopnostem a vzdělání, ba nemyslím ani na možnost vypůjčit si v knihovně nebo koupit knihu, kterou právě chci Číst. Mám na mysli celý způsob života, jak hó žijí spisovatelé a umělci v kulturním světě. Život spočívající v různých drobných radostech a starostech, jako třeba schůze redakčních a uměleckých rad, přednášková turné, potlesk či jiná reakce obecenstva, studijní cesty, dopisy od čtenářů, diskuse s nakladateli, zkušenost z úspěchu Či neúpěchu díla, ceny, odměny a jiné projevy veřejného uznání. Zprvu se mi zdálo, že můj život byl takto ochuzen, ale Časem jsem si začal uvědomovat, že jsem tak byl aspoň osvobozen od toho, co bych nazval vnějším balastem. Čím víc jsem byl připravován o věci, které jsem míval rád, tím jsem se cítil svobodnější. Postupně jsem se stával méně zranitelným, a více nezávislým. Tím nechci říci, že cesta ke svobodě vede nezbytně přes nějaký druh askese. A právě tak bych nerad tvrdil, že k získání vnitřní svobody je nezbytné dostat se do konfliktu s mocí. Chci prostě říci jenom tolik, že ty dvě kategorie — vnější svoboda, jež nám umožňuje podílet se na radostech a výsadách (ale i nevýhodách) moderního života, a skutečná vnitřní svoboda — mají velice málo společného.

Člověk zbavený svobody projevu může snadno upadnout v zoufalství, smířit se se svou nesvobodou jako s nevyhnutelným osudem, zmlknout a odevzdat svou duši temnotě — anebo to všechno naopak přijmout jako výzvu. Pak možná objeví, že jeho dřívější, veřejnější život byl formou úniku před sebou samým, že byl sice neustále hotov nastavovat zrcadlo celému světu, ale sám se do něho radši nepodíval, nebo si našel nějaké méně nelítostné a kritické. A tak si dnes myslím, že pro spisovatele je důležitější starost o to, co chce vyslovit, než o vlastní svobodu projevu. Jinak řečeno, že by měl vždycky a za všech okolností usilovat o to, aby hovořil jako neúplatný člověk, který má vlastní svobodu a důstojnost. Ivan KLÍMA (Praha)* PS. Milý Ivane, tenhle Tvítj text vyšel v prosinci 198J v jubilejním čísle, jítnž za velké mezinárodni účasti oslavil londýnský časopis INDEX ON CENSORSHIP svoje desáté výročí, Jirka T., který ho moc pěkně přeložil do angličtiny, někde nenávratně pohřbil Český originál, takže nezbylo, než bez Tvého vědomí či souhlasu překládat zpátky do češtiny. Snad se nad výsledkem spíš pobavíš, než rozzlobíš, a třeba ti dá i příležitost k malé hře na jedno odpoledne. Při té příležitosti, všecko dobré k padesátinám, za sebe i za ty z nás, kteří by byli chtěli dřív a jinak, ale bud to nestihli, nebo nevěděli jak. Tvůj

AJL

Nový časopis 150.000 SLOV vychází od léta 1982 Časopis bude vycházet třikrát do roka v rozsahu přibližně 140 stran formátu A5, tedy asi 150.000 slov. Bude obsahovat nekomentované překlady textů publikovaných po celém světě a vztahujících se k otázkám politickým, ekonomickým, filosofickým, k problematice společenských věd, technologie, literatury, umění atd. Kromě jiných literárních textů bude v každém čísle román na pokračování. Časopis 150.000 SLOV je pokusem odpovědět na volání čtenářů doma i v zahraničí po zpřístupnění materiálů, jež by jim umožnily sledovat vývoj v různých oblastech myšlení, politického dění, kultury a umění. 150.000 SLOV rediguje A.J. Liehm s redakčním kruhem. Předplatné najeden ročník činí 10 US dolarů (DM 25). Objednávky, předplatné a korespondenci zasílejte na adresu 150.000 SLOV, c/o INDEX, Postfach 410511, 5 Köln 41, NSR.

PANNA MARIA SNĚŽNÁ ALEXANDR KLIMENT (Praha) *

Na samém konci druhé světové války, pátého května roku devatenáct set čtyřicet pět je z chrámu Panny Marie Sněžné vyveden muž. Vysoký, štíhlý muž v uniformě vojáka německé branné moci je veden pod zbraní čtyř bojovníků české revoluční gardy, jimž velí vlasatý mladík. Shodou, která je docela nenadálá, jdou všichni stejným krokem kromě velmi jasně modrookého Němce. Němec zdlouhavě, jakoby váhavě kráčí uprostřed. Eskortu převyšuje o celou plavou hlavu. Je nordicky krásný, ale je to zvláštní Němec. Není to Němec říšský, ačkoli nese distinkce říšské moci, která se právě zhroutila. Nemá rodnou zemi, má jen jedno rodné město a jeden mateřský jazyk, a protože ten jazyk je německý, má také říšské svědomí. Jeho svědomí je volné, svobodné, nejde v žádném zajetí a v žádné eskortě, velmi jasně a velmi modře stojí vysoko nad nim jako obraz ostře blankytného květnového nebe; jeho svědomí je ještě živé. Chtělo by vydat svědectví, chtělo by promluvit, ale kdo by mu teď v této chvíli dělené ostře jen na vítězství a porážku byl ochoten naslouchat a kdo by mu byl ochoten uvěřit? Řádem dlouhé války byl hromový zvuk a zvukový chaos řeči. Řádem posledních jejích poprav je ticho. Je tedy v řádu situace, že i teď je tady ticho a že už nikdo nepromluví. Ještě se tu bude krátce velet — a pak nic. pak už bude mír. Průvod přejde dvůr kláštera a člověk v uniformě německého vojáka je postaven Čelem ke zdi. Dvůr tu uzavírají ze tří stran budovy konventu, ze Čtvrté strany Štít nejvyššího chrámu v Praze, jenž je zasvěcen Panně Marii Sněžné. Proto je tady dokonalé ticho, ticho padajícího sněhu v předčasném letním žáru a křik a hluk města sem nedoléhá. Město právě povstalo proti okupantům, ale zvuková kulisa povstání sem nedoléhá. Tady je takové ticho, že je slyšet i pípnutí ptáků, a rozkaz, ačkoli je vysloven rozpačitě a bez důrazu, zazni tu do ticha jakoby mocně: K líci zbraň! V tom okamžiku se Člověk odsouzený k smrti otočí od zdi a dívá se do ústí pušek. Pušky před jeho tváří náhle zaváhají a sklesnou; už nemíří na hlavu, ale na ramena, už nemíří na hruď, už míň na kolena.
32

«Kdyby aspoň zavřel oči,» pomyslí si mladík a sám zavře oči, když řekne:
Potom zas jednou na město Prahu prší. Lidstvo se deště bojí, před deštěm se schovává pod deštníky. Já mám déšť moc rád. Chodím bez deštníku nebo doma čítám, zatímco kapky deště, nebo jako ted, zatímco otec na varhany. V předsíni kostela sedím na kole, jednou rukou se držím skříně plné kancionálů, druhou rukou se držím řidítek a poslouchám kloktavé preludováni varhan i preludii jící kloktání deště a šlápnu si statečně a bezbožně do pedálů, a co bych nevyjel. Jedu přece. Jedu a vrata kostela se otevírají od sebe sama a otec na tu příležitost hraje pléno, jasný a slavnostní akord C dur. Tedy se už řitím na kole soběstačně a pyšně rovnou do Pařížské a na Staroměstské náměstí. Objíždím pomník Husův, ale Mistru Husovi Janovi nevzdávám žádnou čest, kázal sice v našem, protestantském duchu, ale mně se jeho pomník nelíbí. Tady měl radši zůstat barokní morový sloup, který čeští vlastenci v náhlém nadšení strhli na konec první světové války. A už je konec světové války druhé. Říkávala maminka: Útiká čas jako tání, co vidíš je jen zdání. Potom zatočím kolem Staroměstské radnice, projedu kolem orloje a apoŠtolové mi zrovna defilují. Smrtka tahá za provázek a umíráček cinká; nevadí; kohoutek už kokrhá vesele. Klikatými uličkami pak fičím vůkol krámků soukenických jakož i zlatnických. Tu se hodně mluví mým jazykem mateřským, a není to žádné zdání, guten Tag! Grůss Gott! Pak projedu dvory Klementina, kde jsem rigorózně vystudoval evropskou historii, a vyjedu na Karlův most. Sochy svatých stoji v pozoru. Je obdiv k mé jízdě. Pláštík mi vlaje a není snad podŠit purpurem? Z Hradčan mě pozdravuje pan president republiky československé Tomáš Garrigue Masaryk sám. President Masaryk, to si pamatuj, Martine, umí německy jako česky. A ty musíš umět Česky jako německy. To mě naučila Anna, jak se Česky řekne panna a jak se řekne — do nebíčka, do peklíčka, jakož i elce, pelce, do pekelce, trausik ven! Pane presidente Masaryku, luterán Martin Reinhardt přijel za vámi na německém kole. Sedlejte si českého koně a pojedeme spolu do Jeleního příkopu! Budeme si povídat, jakže to říkáte, že na mou jízdu třeba hledět sub specie aeternitatis — z hlediska věčnosti ? Už se jinak nedívám, ušlechtilý pane, a můj čas je velmi krátký, kratší než co let popravčích střel, jeden pohled ještě vzhůru v okamžiku smrti. A nepřichází ke mně ve vidění, docela ve skutečnu ke mně přistupuje taky takový vysoký a štíhlý, jako vždycky i teď v černém a klade mi jednu ruku na rameno a druhou, také tak pevnou a silnou, podrží mě zespoda za sedlo a jistě mě vede, jen musím dávat pozor, abych vybral zatáčku kolem sloupu, který podpírá kostelní předsíň. Preludium stále ještě kloktavě Šumí, ale je to jen déšť. Tatínek sestoupil z kruchty, už nehraje, jen prší, a protože prší, otevírá tatínek nohou dveře do modlitebny a já konečně a poprvé jedu na kole velkým prostorem kostela mezi hnědými řadami lavic a otec mě stále ještě pevně drží a vede mě až pod kazatelnu a zpátky a znovu dlouhou ulicí mezi lavicemi, do nichž usedají užaslí farníci. Hleďte! Martin, jak si vede. A zpívají: Hospodin jest můj pastýř, nebudu mít nedostatku.

Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. A už mě i pustí z ruky své, ale já si ještě myslím, že mě ještě pevně drží pod sedlem a pevně, že mě ještě vede v rovnováze jednostopé jízdy. « Tak vidíš! Ani nevis a už jedeš sám!» «Tatínku, dej mi ještě kousek chlebíčka!» <~Co jsem se těch krajíců nalámal». «A jak byly dobrý». Otec si sedne na lavici a povzbuzuje mě: «Jen se neboj! Jen se neboj! Ale ne, abys čelem do zdi! ZatoČ, zatočit musíš kolem křtitelnice!» Kamenné desky erbů šlechtických rodů a jejich hrobů na podlaze, po kterých jsem se nikdy ani neodvážil přejít, teď přejíždím na kole sem a tam, a jak to jde snadno, jak to jde zlehka, Martine! Jenom ne Čelem do zdi! Bílá, holá zeď se přibližuje. Nedovedu se ještě zastavit a bezpečně sestoupit s kola, ale nějaká tajemná a neviditelná síla mě už zastavuje sama, a ačkoli už nejdu, dtžím rovnováhu a jsem v bezpečí. Otáčím se. To mě podržel pod sedlem můj otec a můj otec se usmívá: «Tak tě i Hospodin jednou vypustí ze svý ruky do světa, ani nepoznáš, a do svý ruky tě zase tak jistě přijme zpátky jako semínko». Vedeme kolo svorně do předsíně. Do smrtí, až do této poslední chvíle si vyčítám. Místo abych tatínkovi poděkoval, řekl jsem: «Máme ale chudý kostel». «Pán Ježíš Kristus byl také chudý», řekne otec a zazvoní na zvonek na řídítkách kola. Zvony a zvonky. Záviděl jsem svatému Mikuláši a svatému Týnu a svatému Jakubu a svatému Havlovi a svatému Klimentu a svatému Tomáši a nejvíc Panně Marii Sněžné, ta je tak vysoká jako nebe a v černém tam chodí jen kostelníci, kněŽÍ před zlatým oltářem dělají krásné skutky v barevném. U sousedů katolíků cinkají a svíce planou, mají tam purpur a zelenofialový šlář, kadidlo voní a v oknech se jako v krasohledu převracejí obrázky. Tu zbožné obrázky se také rozdávají, žehná se haluzím a křídla andělů mají můj obdiv a závist. Odpusť, milý otče, jaké pak je to naše náboženství, když je bez andělů. A svíčky u nás taky neplanou, neplápolají, nehoří, nesvítí, nekanou. V luteránském kostele máme jen kytky. «Tak pojď, už máš na to nožičky dost dlouhý», řekne otec. «Šlápnešsi ještě do jiných pedálů». Sedím na lavici varhan a vyšlapuju táhlé basy. Tatínek na klávesách k tomu tiše preluduje. Passacaglia, variace nad stálým basem. Nechtěl jsem být varhaníkem ? Tolik hudby, a život je tak krátký, je co let popravčích siřel, pouhý sen v okamžiku smrti. ObsazovaliJsme Zmerinku nebo Sepetovku, ne, byl to snad Žitomír nebo možná KremenČug někde na Dněpru. UŽ přesně nevím, jen stále ve mně zní ten dlouhý, táhlý bas, jeden hluboký, temný hlas. Nekonečná, úděsná, vražedně melancholická rovina. Podvečer. Úderné jednotky prošly městem zrána. My teď čistili nádražní sklady, zahrady a sklepy.

33

Zatím jsem mel štěstí. Dosud jsem se nestřeli s žádným Rusem v boji muže proti muži. Z železničního depa nás začal ostřelovat kulomet. Zalehli jsme za hromady štěrku a uhlí a šli jsme na pomalý a opatrný obchvat. Nevyhýbal jsem se nikdy žádné akci, jen jsem si vždycky přál, aby bylo vždycky co možná nejméně mrtvých na obou stranách, když už to muselo být. Sám jsem za celou válku nevystřelil na živý, lidský cíl. Teď jsem pozoroval situaci a brzy jsem přesně určil místo odporu. Kulomet střílel z jedné lokomotivy uvnitř výtopny. Pomalu a sám jsem se propracovával mezi vagóny, obešel jsem výtopnu a dostal se dovnitř z druhé strany. Ve výtopně stála ještě jedna lokomotiva na vedlejší koleji. Vylezl jsem na tendr a dostal jsem se osamělému střelci do zad. Krátkými dávkami ostřeloval rojnice našeho oddílu v kolejišti. Naši rychlými přískoky přebíhali náspy, kryli se za kola vagónů a pak se zastavili na široké kruhové linii před volným prostorem k výtopně. Chystali se k zteči. Někdo hodil granát, ale vzdálenost byla příliš velká. Nikdy jsem příliš neriskoval zbytečně, ale nikdy za celou válku jsem také nezůstával vzadu na úkor svých kamarádů. Příliš jsem věřil ve své poslání a doufal jsem, že má-li toto mé poslání nějaký smysl, že nepadnu, že mě nikdo nezabije, ani bludná střela, protože já byl rozhodnut také na nikoho ani jednou nevystřelit. To bylo celkem snadné, pokud dotyk s nepřítelem nebyl příliš těsný. Říkali o mně, že jsem statečný, ale já se jen snažil v každé bojové situaci odzbrojit toho naproti; nikdy jsem si ani nepomyslel, že je to můj nepřítel; byl to člověk jako já a já se snažil ho odzbrojit dřív, než ho naši zabijou, nebo než on zabije někoho z nás. Pokoušel jsem se zaskočit nelidskou situaci. Teď jedna docela lidská situace zaskočila mne. Jestliže já nezastřelím tady toho jednoho Rusa, který stále ještě krátkými dávkami ostřeloval prostor před výtopnou, on pak při zteči zabije nejednoho z nás. Jakýkoli pokus o humanistické řešení v situaci kdo s koho je pouhý a pustý idealismus. Kolikrát jsem si v blátě ruských pustin a na teskných perónech ukrajinských nádražíček říkal, jestli jsem se v této válce nedopustil toho nejhoršího omylu, jestli jsem nepodlehl iluzi, že účast ve válce je možná bez zločinu, a já tu účast zvolil svobodně. ŮČast a svědectví, to byl ten můj nesnadný úkol. V tendru byl přeschlý uhelný mour. Nabral jsem plnou lopatu a černý uhelný prach jsem vší silou vrhl na sousední lokomotivit. Kulomet ještě krátce, lehce zakašlal a pak už jen těžce, dusivě kašlal překvapený střelec. Z kolejiště vyrazil k zteči náš oddíl. Ještě jsem naproti na postavu, která se potácela v temném mraku a kašli a už se zas chápala zbraně, hodil znovu několik lopat mouru a pak jsem se vyhoupl na lokomotivu a kulomet jsem srazil dolů. napřáhl jsem pistoli a střelec zvedl ruce. V prachu, ktetý pomalu usedal, jsme se oba rychle přikrčili za železné pažení kabiny. Střely pleskaly do stroje a hvízdaly nad našimi hlavami a my seděli proti sobě, on s rukama nad hlavou a já s pistolí v ruce. Nechtěl jsem vystřelit a bál jsem se, že Rus se začne prát, byl to mohutný a silný muž, ale on se zase rozkašlal a ruce si složil na ústa a kašlal, skoro se dávil. Byli jsme oba plní prachu a mouru, uhlí se nám lepilo ve vlasech a štípalo v očích; málem nás

34

oba zastřelili; naši mě nemohli v první chvíli poznat. Byli jsme oba černí. Zaplať Pán Bůh, povzdechl jsem si, nepadl nikdo, ani tady, ani tam. Drobná akce ve výtopnách nás zdržela, po křídlech nás už předešla postupující vojska. Silnici se valila na východ kolona motorizované pěchoty. Náš velitel nařídil krátký oddech. Stáhli jsme se k rampě. Chlapci si odpočívali, kouřili a někteří se bavili tím, že prohlíželi nádražní magazín. Objevili tam plechovky rezavé barvy a dva horlivci kreslili na vagóny hákové kříže a symboly — V, Victoria. Tou dobou jsme byli ještě na postupu, vítězili jsme na všech frontách a byli jsme mladí, zdraví, sytí a silní. Umyl jsem se pod pumpou a seděl a odpočíval na rampě. Nad kolejnicemi se tetelil horký vzduch. To jsem vždycky rád pozoroval. Skrz rozechvělý vzduch jako skrz živé zrcadlo díval jsem se do krajiny, která se také chvěla. A rostl tu kolem pražců jako doma heřmánek, ale možná, že to byl rmen. «Tak ho zastřelíme», řekl poddůstojník veliteli. «Proč?» ozval jsem se. «Je to můj zajatec». «Tak ho vyřídíš sám?» řekl poddůstojník. «Střílel už za frontou. Jen ať se fakticky udržuje rozdíl mezi banditismem a válkou». «Fronta je v těchto dnech neurčitá a hluboká», řekl jsem. «Je to válečný zajatec». ffBolševici neuznávají žádné mezinárodní právo. A jsou to fanatici. Dal bych ho zastřelit», trval na svém poddůstojník. «Chcete velet tady u té zdi popravčí četě a čekat, až si sám vykope hrob?» zeptal se velitel poddůstojníka. «Ne, to nechci», řekl poddůstojník. Zajatý Rus stál nedaleko, poslouchal a pozoroval nás. Ruce měl zavěšeny na opasku, na kterém byla ještě zavěšena pistole v pouzdru. Byl špinavý, z tváře mu svítila jen bělma a úžasně Čisté zuby. Ne jako mouřenín, jako zuhelnatělý Člověk, pomyslel jsem si. Chtěl by se také umýt, ale netroufal se ani pohnout. Cítil jsem, jak mi závidí. Já už se omyl a napil, já už měl ten velký dojem z malého štěstí, jaké prožívají vojáci na frontě, když se jim v každodenním nebezpečí smrti podaří realizovat drobný, prostý lidský akt: oholit se, omýt se, napit se, obléknout si čistou ponožku, ano i posedět si v klidu na latríně. V dálce duní děla a tady mi v rozpáleném kolejišti Šplíchá do dlani čistá voda. Je chladná a je ruská. Kašny a fontánky mého rodného města! Před letohrádkem hrabat Kinských, ve Vrtbovské zahradě pod zrakem barokních hříšnic, na dvoře Valdštejnského paláce. Nekonečná, věčná Rus! Jenom člověk, který projde pěšky od Karpat až pod Moskvu tam a zase zpátky, pochopí, proč Rusové říkají své zemi — matko. U naší jednotky sloužilo několik velmi čilých a všímavých chlapců, jejichž ctižádostí bylo pozorovat a posuzovat chováni druhých, dokonce i velitelů. Musel jsem se před nimi mit neustále na pozoru a právě kvůli nim jsem si nemohl vůči svému zajatci dovolit žádné další velkomyslné gesto. Byl bych mu rád pokynul, aby se napil, aby se umyl. Bylo to tak prosté. Z pumpy se ještě valila voda do velikého sudu, který přetékal. Jenže teď už tahle ruská pumpa a ruská voda byla námi dobytá, námi okupova-

fiá a vůbec nemohlo být prosté, aby člověk v unifor- mezí smrti a dodnes cítím vinu za svoje nekrvavé, mě německého vojáka pokynul člověku zajatému emocionální zločiny. Zmocňovalo se mě zvláštní v uniformě vojáka ruského, aby Šel a umyl se a zaujetí pro ty nejhorši situace, Proto jsem se nikdy napil. Pořád tu ještě byli jiní, kteří by ho radši nebál. Smrt jsem si pro sebe zakalkuloval od pivnízastřelili. ho okamžiku, kdy jsem se okšíroval. Byl jsem svoProstoupil jsem k Rusovi a ukázal na opasek s pi- boden v nejhoršim a rozlehlé obrazy bitev roztažené stoli. Naši ztichli. Někteří, kteří dosud seděli, vstali po nekonečném horizontu mě uchvacovaly. Bylo to a sáhli na zbraně. Poddiistojník, který mluvil o po- krásné ve zlém. Ospravedlňoval jsem se jen tím, že pravě, pokročil k nám a odjistil pistoli. jsem byl ohrožen jako ti druzí. Tak jsem i sám sebe «Tak už ho odpráskněte !» vykřikl někdo. vložil do této války jako neznámou. A myslím, že Zajatec si odepnul opasek a podal mi ho i s pisto- jsem ji rozpoznal. Ale mám velmi živou, dokonalou, lí. Kdo to byl? Sedlák nebo profesor dějepisu jako přímo hudební paměť na události a nezapomenu. já ?[ Díval se mi do očí a já se mu díval do očí a za Právě proto musím být právě teď popravován. Přejeho zády pumpa chrlila vodu do obrovského sudu, kážím sobě a překážím dějinám. Jsem příliš pořád který přetékal. současný. Nedovedu se odosobnit od minulosti, Překážím dějinám, které na svoje zločiny zapomínají, Byl jsem už svědkem tolika zbytečných vražd. Opasek s pistolí jsem hodil poddůstojníkovi a ve nebo je aspoň přikrývají výkladem o nezbytnosti chvíli, kdy ho zachytil, vzal jsem zajatce za límec a osudu, jsem na překážku dějinám, které věcem a prudce jsem ho postrčil ke kádi. Zapotácel se, za- událostem, které se neměly a nesměly stát, udělují chytil se za okraj sudu a já ho srazil do vody. Voda přirozenou amnestii prostě jen tím, že jsou už v mivyŠplouchla, Rus na chvíli zmizel pod malou hladi- nulosti, že je to perfektum. Minulost a čas všechno nou, pak se ve vodě vztyčil a zůstal tam stát a omý- pohltí, rány se zacelí, zločiny promlčí. Ale já jsem účastník; jsem svědek, a to znamená, že jsem paval se a pil z proudu, který na něho dopadal. Naši se smáli, ale on to pochopil. Vděčně si roz- měť. mýval Špínu po tvářích a na krku, pil a usmál se do Kamarádi, vrazi, co mi to namlouváte?! dlaní, z nichž se ještě napil, a ještě pil svoji dobrou Neobtěžuj! Chyba není v tom, že se to stalo, chyba vodu, když vystoupil z kádě, ještě trochu vody vypil je, že ty na to pořád myslíš. z hrsti, která mu tam utkvěla na okamžik kratší, než Odněkud zněl dlouhý, basový tón. co na mě pohlédl a se pousmál ve zlomkovém, vteMoje první tóny na varhanách. Moje první mořinovém porozumění, na okamžik tak krátký, co let dlitby. Náš Bůh mě nevyšlyŠel. Seděl jsem v posledpopravčích střel, pouhý sen v okamžiku smrti. ní lavici a díval jsem se na přísný, chladný prostor Když ho pak zařadili do zástupu zajatců, muži luteránského chrámu. Bylo jen ticho. Marně jsem si zchvácení vedrem si opírali horká čela o jeho vyprošoval hlas. Nikdo neřekl. Nikdo nevyzval. Nikdo neporadil. Musel jsem se rozhodnout sám. Do vlhkou uniformu, o jeho mokrá ramena. A už jsme zase táhli nekonečnou rovinou a po- kostela přišel otec a sedl si vedle mne. Byl podzim chovávali padlé, naše s poctami, ty druhé bez poct. roku osmatřicet. Nad jejich anonymními hroby jsem se tajně pomo«Rozhodl ses? Pojedeš?» ptal se otec. dlil. Nezabil jsem jediného muže, jedinou ženu «Ne. Někdo tu zůstat musí». nebo dítě; za každou svoji střelu vyslanou na vý«Ze brzy začne dlouhá válka, je naprosto jisté. chod ručím. Ale někdy jsem propadal šílenství války V Paříži a Londýně nezachraňují mír, zachraňují a mé oko na mušce hledalo cíl. V takových chvílích sebe — jen na chvíli, na velmi trapnou historickou jsem střílel do stromů. Kdy a jaký zub pily se vylo- chvíli. A ty tady nezůstaneš. Budeš muset jít na mí o moje kulky, co si nad nimi kdo pomyslí, na frontu. A v uniformě Wehrmachtu. Nezapomeň, že koho vzpomene? jsme Němci!» Leželi jsme v malém městě. Bylo pozdní léto. «Jsme občané Československa». Ještě jsme byli na postupu. Byl večer, ale už velmi «Poslední iluze evropské demokracie». krátký. Rychle se stmívalo. Psal jsem si poznámky «Reálnější než iluze Boha», řekl jsem, do sešitu, na první pohled banální a nedůležité zá«To je věc rozhodnutí», řekl otec za chvíli. znamy o krajině, o kamarádech, o průběhu bojů. «Já jsem se rozhodl, že tady zůstanu». Měl jsem přesně a důmyslně vypracovaný systém «Němci v Čechách 'jsou menšina a demokraté symbolů. Nemohl jsem svěřit psaným slovům, co mezi Němci jsou opět v menšině. Jsme menšina jsem si myslel, co jsem skutečně viděl, Čeho jsem v menšině a to je beznadějné postavení. Myslím, že byl svědkem. Teprve uprostřed války jsem si uvědo- nám zbývá jedině emigrace». mil, že jsem si vyvolil úděl, který takřka nemohu «Narodil jsem se v Praze 'a cítím se tady doma. unést: být při tom, být svědkem událostí. Cítím se tady doma i německy. Nemohu za události, Události bylo příliš mnoho. Události byly přílišné. které se mi valí přes hlavu a s nimiž jsem nikdy A ve mně se vynoňlo nové nebezpečí, o kterém jsem nesouhlasil. Zůstanu tady, a když dojde ke konflikzpočátku neměl vůbec tušení. Válka mě začala zají- tu, budu bojovat na této straně jako občan Českomat jako předmět pozorování, jako drama, kterému slovenska ». přihlížím a které mi poskytuje dnes a denně nová «CeŠi bojovat nebudou. Přijali diktát. Nic jiného poznání o lidské situaci, o lidských charakterech, jim nezbývá, jestliže si chtějí uchovat aspoň holou ale i o přírodě, která se té války také zúčastňovala a existenci. To je smutné. Myslím, že z morálního hleprožívala svá pokoření, svá vítězství, svou agónii i diska a pro budoucnost státu je kapitulace zhoubsmrt. Dokonce i zvířata, zvláště koně, psi a ptáci nější než agrese. A i kdyby Češi bojovali, budeš mít byli ve válečném stavu, pociťovali ohrožení a někdy jejich důvěru? Svěří ti ještě někdo tady vůbec zbraň šíleli. A já jsem pociťoval hříšnou pýchu nad inten- po tom po všem, co se stalo? Jsme Němci, jsme zitou těch zážitků, tesknou slávu poznávání na po- nepřátelé a doba je příliš velká, spíš příliš hrubá, 2

35

než aby se někdo ptal na odstíny. My musíme ti by mě vyobcovali, ale sám raněný Ježíš, jestliže pryč». doopravdy a vskutku dal své tělo do hostie, sám on Ale já jsem odejít nemohl. Miloval jsem toto mě- mě neodsuzuje. Už jsem byl mimo jakékoli nábosto českých králů a císařů římských a tedy také říš- ženství a mimo jakákoli dogmata. Potřeboval jsem ských. Nikdy jsem necítil žádnou vlasteneckou po- dotyk s duchovním světem mimo pravidla a konvinnost; cítil jsem vždycky jen povinnost k jazyku a venci a především ještě v jiném než myšleném a k událostem. Proto jsem se stal historikem a o ději- myšlenkovém smyslu. Potřeboval jsem zážitek, který by mě v mé osamělosti posílil jako láska a jako nách jsem chtěl psát. Cestovní pas se švýcarským vízem jsem nepoužil. láska v mém smutku povzbudil. Sursum corda — V ulicích se srocovaly davy, táhly na Václavské ná- nemohla mi poskytnout žádná protestantská bohoměstí a křičely: Dejte nám zbraně, půjdeme na ně! služba. Jsem liturgický člověk, jen ještě absolutní hudba měla pro mě vždycky silu obřadu, ale ta je My chceme republiku celou! Stál jsem na chodníku a díval se na rozvášněný, příliš abstraktní a pro kritické chvíle života neúrozhněvaný lid. Neměl vůdce, který by byl ochoten nosná: Je příliš dokonalá a tím usvědčující, příliš postavit se do čela ozbrojeného odporu. V Mnichově zdrcující v nevyčerpatelné schopnosti obnovovat se ze svých vlastních zdrojů. Já v sobě už neměl nic a ( už byla podepsána dohoda o odstoupení Sudet. Cítil jsem, že ztrácím víc než tento lid; ztrácím svého tu jsem klečel u zdroje milosdrenství. Bílý kruh hootce, svého Boha a polekal jsem se, když mě napa- stie přede mnou zazářil jako živé, milující a milovadlo: ztratím dějiny a budu bez jazyka. Jsem určen né tělo. Tu se mi koncentrovalo všechno, co jsem sám k sobě a nevím, jestli jsem to cítil jako svobodu měl rád, v co jsem věřil, po čem jsem toužil, čistota a jasné vědomí lidského symbolu po staletí vzdorunebo osamělost. Někdo mě poznal a vykřikl:
je taky země. Nevím, jestli člověk, ale země snad z mrtvých vstane vždycky». «Neumřela, to je horší. Kapitulovala ». «Síly jsou příliš mocné», řekl jsem. «Mezi vesmírem a železem, ty moje křehká hlavo», řekla mi. «Pampeliško!» řekl jsem jí česky. «Tohle slovo neznám, ale jako bych je znala», řekla a usmála se. «Je to milé slovo». Sedával jsem pak často u Panny Marie pod řetězem, ale už nikdy při mši. Některé věci nejsou 'k opakování. Když jsem se loučil s Prahou, utrhl jsem si na Kampě pampelišku. S pampeliškou v ruce jsem zašel do kostela u Panny Marie pod řetězem. Už jsem byl v uniformě německého vojáka. Zanedlouho jsem měl odejít na východní frontu. Kněz sedí v lavici vedle mne. Jeho tvář si budu pamatovat navždycky, ale už jen tak nakrátko, co je let popravčích střel, pouhý sen v okamžiku smrti. «Můžete mluvit česky», řekl jsem mu, když mě oslovil a ptal se, jestli se nemýlí, jestli jsem to já, který tu byl kdysi u přijímání. Dobře se na mě pamatoval. Všechno jsem mu vylíčil a pak jsme spolu dlouho rozmlouvali. Nezavrhl mě. Ani mi nenavrhl, abych se stal katolíkem, a změnou vyznání a potom u zpovědi a na modlitbách abych odčinil svůj hřích, svatokrádež církevní milosti. Příliš dobře mi rozuměl. «J zavržení musí mít svoje duchovní», řekl mi, když jsme se loučili. «J tohle Šílené století má své absurdní kněze, pyšné samozvance svědomí a paměti ». «Není to pýcha, je to nouze», řekl jsem a položil jsem pampelišku na lavici. Kněz vzal pampelišku do ruky a řekl: «Ani nevím teď zrovna, jak se řekne pampeliška německy ». «Der Löwenzahn». «Lví zub». «A mně připadne jako malá monstrance», řekl jsem. Kněz zůstal stát ve vratech. Sel jsem přes dvůr plný vzrostlých kytek, zvláště hortenzií, a od brány jsem se ohlédl. Kněz mi pokynul, pampelišku v ruce, pražská monstrance. NejsilnějŠím objevem války byly pro mne její hlasy a zvuky, disharmonie kovu, praskání vzduchu raženého ostrým tažením střel, mlaskání bláta, táhlé sténání raněných a věčné urá, ruský chorál smrti, protkávaný tvrdými povely. Nechápal jsem, jak ústa, která přece tolikrát řekla — miluji, mohla tolikrát ňci — pal! A vytí psů za noci, až se ježilo sukno uniforem. Tak jsme táhli. Odkud a kam? Jakmile jsme začali prohrávat, nikdo už ničemu nevěřil, nikdo už nevěděl, za co bojuje. Zbyla jen kázeň, strach a obrana. Nebylo už nic, co by nás jako vojáky spojovalo, nebo aspoň vnitřně, duchovně rozdělovalo jako dňv, když jsme vítězili; už jsme byli jen organizovaní a působnost té ukázněné organizace byla impozantní i v těch nejhorších chvílích porážek a ústupů. Snad bych to byl jednou všechno dokázal vylíčit slovy, ale ještě spíš, kdybych byl hudebníkem, snad bych to dokázal vylíčit hudbou, skladbou komponovanou jako variace nad stálým basem. Evropa se

svou totální válkou vstoupila do mě zároveň se svou duchovnosti v jediném, totálním hudebním proudu a v symbolu barokního města, které se tni stalo kolébkou, domovem i hrobem. To mě utěšuje. Zůstanu doma a ještě chvíli živ, jen na tu krátkou chvíli, co let popravčích střel, co přejde sen v okamžiku smrti. Na Prahu jsem vzpomínal všude. Také tam v tom malém městě víc než tisíc kilometrů na východ a zrovna v zahradě rozstříleného ruského domu, který ještě nesl znaky empíru. Seděl jsem na schodech mezi sloupy. Na zpustlém jezírku stála socha. Kolem jezírka byly vzrostlé stromy a dalo se rozpoznat, že tu kdysi dávno býval aristokraticky promyšlený sad. Už jsem nemohl psát. Sešeřilo se. Z druhé strany nad stepí vycházel měsíc, obrovský zlatý obraz, pro mě tady ikona. Slyšel jsem dlouhý basový tón. Nejdřív se mi zdálo, že dlouhý basový tón zní jen ve mně, že vstupuje do mne s dlouhým proužkem mlhy, která stála nad frontou jív a stáčela se do dálky až k horizontu; myslel jsem si, že to jsou vzpomínky, a Čekal jsem, kdy se začnou proměňovat v konkrétní obrysy, ale pak jsem je pozorněji zaposlouchal do atmosféry večera. Šel jsem po hlase. Bylo to blízko. Zabočil jsem kolem plotu a potkal jsem naši hlídku, s kterou jsem se pozdravil. Potom jsem se zastavil u dlouhého jednopatrového domu s podsklepením. Asi ve výši mého pasu se táhla dlouhá řada zamřížovaných oken. V rámech zbyly jen střepy. Na hranách střepů se zaleskly jiskry. Měsíc vystoupil nad obzor. Sklonil jsem se a nahlédl dovnitř. V obrovské, klenuté místosti, namačkáni na sebe, Že by mezi nimi nepropadlo ani jablko, stáli zajatci a rozmlouvali tichým kolektivním basem. Ve světle petrolejové lampy, která visela u stropu, jsem nemohl rozeznat, jestli vůbec otvírají ústa, ale zřetelně jsem slyšel hluboký, temný, mohutný bas, jakýsi zvučný Šepot plný vzrušení; sléval se z mnoha hrudí v těžký, chvějivý chropot; jako když jsem šlápl na nejhlubŠÍ pedál a z rejstříků u varhan vytáhl dřevěný kryt, ale zvuk jsem skoro uzavřel do žaluzií. Vysoko, křehce nad tím kontinuem, jehož význam jsem mohl chápat jen hudebně, v dálce tiše preludovalo skoro zvonivé dávkování kulometu. Modlili se, sténali nebo reptali — nevím. Možná si jen něco vyprávěli, sdělovali nebo se ujišťovali o nějaké naději, o které se domnívali, že jim ještě zbývá. Byl jsem zaujat jejich společným hlasem, tichým zněním, které se valilo pod klenbou. Pak jsem si všiml, že v lidské mase, která byla kompaktní, se vlní sotva postřehnutelná ulička. Podávali si někam dozadu zbraň a podle tvaru jsem si uvědomil, že je to náš automat. U zdi, oklopen zajatci, stál náš člověk a Rusové mu tiskli ruce na ústa. Odzbrojili a teď likvidovali strážného, pak jsem viděl, jak mu kladou ruce na krk a jak ho škrtíd jak ho dusí. V zahradách začali výt psí. Řeklo by se, že na měsíc, ale já vím, že vyli hrůzou. Komu a jak jsem mohl pomoci? Mohl jsem být jen při tom. Pak jsem viděl, jak se tělo strážného hroutí pod nohy Rusů a oni si na to tělo v stísněném prostoru museli stoupnout. Protáhlý ostrůvek lidí podobný vlasatému rovu znatelně a výrazně převyšoval ostatní 6 hlavu. Brzy ráno mě probudily salvy popravčích čet, ale jak už jsem byl zvyklý spát i při hřmění děl, probudil jsem se jen na velmi krátký okamžik, na oka-

37

mžik sotva tak krátký, co je let popravčích střel, pouhý sen v okamžiku smrti. Vystoupil jsem na Masarykově nádraží, které jsme přejmenovali na nádraží Hybernské, a hned jsem měl nepříjemnost s hlídkou polního četnictva. Drobné nedorozumění se brzy vysvětlilo, přijel jsem na krátkou dovolenou z fronty, ale už jsem neměl radost ze svého rodného města. Všude bylo příliš znát, že Praha je už dlouho okupovaná. Z očí zamlklých a unavených lidí jsem cítil nenávist. Byl jsem v uniformě Wehrmachtu. Ale s tím jsem musel počítat, že mě budou nenávidět a že se mě budou bát; komu pak a jak složitě bych musel vysvětlovat, že jsem sice v uniformě německého vojáka, ale že je to jen a jen uniforma, kterou nosím z docela jiných důvodů než válečných a ve zcela jiném, nikoli říšském, nýbrž osobním poslání; ale moje osobní poslání mělo také význam říšský pro Prahu a pro české dějiny. Tomu nemohl rozumět žádný normální člověk v celé Evropě zamořené uniformovanými Němci. Tomu nerozuměl ani můj otec, který kázal: vaše řec budiž ano, ano a ne, ne, co je nad to, pochází od zlého. Jenže tatínek byl teolog; já byl historik a historie je právě to, co se odehrává mezi ano a ne. Šel jsem domů. V bytě bylo uklizeno, utřený prach, dokonce i pelargónie zalité. Sousedka, stará paní, Němka a luteránka, která chodívala na kázání mého otce, vítala mě se slzami v očích. Posadil jsem se do křesla, v němž sedávala moje matka, a pozoroval stůl, u něhož můj otec psával kázání. Těch několik kusů nábytku jsem si vzal z fary, když rodiče emigrovali do Švýcar. Poslední rok jsem už od rodičů neměl žádné zprávy. Třetí rok jsem byl na východní frontě. Krutě a věcně se mi v paměti odvíjely události a boje, pochody, hořící města, udivená zvědavost dětí, jabloně, které navzdory mrtvolám vykvétaly, dlouhé pochody, rozkazy. Vzpomínal jsem na beznadějné hrdinství svých kamarádů, svých lidí, kteří už nevěřili v žádnou věc, ale museli ještě věňt v kázeň, protože ještě věřili v ústup. Po porážce u Moskvy dostali strach z Ruska. Poznali, že některé dimenze překračují jejich vůli, ideologii a statečnost. To bylo Rusko, příliš velký a příliš nekonečný prostor, neevropská zima a lidská masa. Masa lidi, kteří se valí a valí v nedohledných zástupech a postupují kupředu, kupředu i přes hromady a valy padlých. Stále kupředu s hromovým — urá, v nové a nové vlně; zástupy důsledně pohrdající smrtí: nebo životem ? Nevím. Palebná postavení a kulometná hnízda pod Moskvou byla při ruském protiútoku brzy obležena vysokými presypy padlých RIÍSŮ. Smrtt kterou naši rozsévali s nejvyšší možnou palebnou silou umlčela naše vlastní zbraně, smrt nás zalehla, zahltila, donutila k ťistupu. Naše zhroucení na východě nezpůsobilo to, že jsme byli slabší ve zbrani nebo méně schopní v boji; naše zhroucení na východě bylo způsobeno tím, Že jsme se nedokázali vyrovnat s tím, co jsme sami způsobili, že jsme se nedokázali vyrovnat s jejich smrtí. Jejich smrt, jejich oběť jsme překonat nedokázali. Kdo prožil smrt a přežil bitvu pod Moskvou, pochopil, že Rusko je neporazitelné prostě jen proto, Že je přílišné, přílišné ve všem, především ve velikosti utrpení, které je odhodláno kdykoli velkoryse

38

podstoupit. Ale kdo z maršálů, císařů a náčelníků generálních Štábů pochopil, že s Ruskem se bojovat nedá, že s Ruskem se dá jen zacházet. Těžký kulomet, nedaleko jehož postavení jsem ležel, pustošil řady nastupujících Rusů tak dlouho, dokud jeho obsluhu neumlčel granát. Střelec byl těžce raněn. Umíral a ještě na mě zavolal: a Copak je jich miliarda?!» Vrhl jsem se ke kulometu, a teprve když jsem měl na mušce novou rojnici Rusů, jsem si uvědomil, že skutečně chci střílet, že chci střílet poprvé — do lidi. Tady jsem pochopil, že atmosféra boje pohlcuje všechny a že pohltí i mne, který si uložil pro ta zlá léta povinnost: být při tom a být třeba zabit, ale nezabít nikoho, neublížit nikomu. Rukojeti kulometu byly ještě ojíněné dechem kamaráda, který už zemřel. Kolem dokola až na obzor a od obzoru až k zenitu stála clona války, kouř, rachot a křik. Zemí se neslo chvění od pohybu železa a živých organismů. Cítil jsem, jak srůstám se zbraní na tom nejcitlivějším místě, na spoušti, jak mě to láká překonat ten maličký odpor a konečně splynout se světem, který zešílel. Konečně se stát také součástí války, nejen součástí její abstrakce, konečně se stát konkrétní součásti konkrétní události, ale ne z nenávisti nebo ze strachu či ze sebeobrany, pro žádnou ideologii, ale ze solidarity k mrtvým i ze solidarity k živým, jejichž svědomí je obtíženo vražděním; stát se konečně mužem, který bojuje, stát se jedním z nich. Jestliže chci solidárně a do důsledků prožít všechno, co prožívá můj válčící lid, nesmím především odmítnout osud jeho vojáka. I já musím bojovat. S vlnou bojového křiku, v praskotu střelby a s dráždivou vůni střelného prachu a v parách, jež se tu vznášely a čpěly z chladnoucích, ještě před chvílí zpocených těl, už už mě pohlcoval zvláštní, jaksi důvěrně známý, snad vrozený cit: nadšení a slavnostní závrať z okamžiku, který se mi jevil osobně historickým, neboť jsem měl prst na spoušti. Jsou to okamžiky tak krátké jako let popravčích střel, coby pouhý sen v okamžiku smrti, v nichž jsem si v jakýchsi komprimovaných, jiskrových myšlenkách uvědomoval, že osobně historické není to, že můžeme kdykoli umřít, ani že jsme se narodili. Svoji vlastní osobní historii začínáme vykonávat ve chvíli, kdy rozhodujeme o cizím osudu, domyšleno, kdy rozhodujeme o cizím životě a smrti. A jak chceš psát historii, když nebojuješ? Můj prst ležel na spoušti. Ale byl to jen krátký okamžik pokušení, sotva tak krátký co let popravčích střel, co je sen v okamžiku smrti. Rozum a svědomí byly silnější a překonaly ten zvláštní kritický bod, chvíli, na kterou jsem celou válku vzpomínal a kterou bych byl rád dopodrobna jednou analyzoval a popsal. Chtěl jsem zachytit aspoň několik bodů, několik myšlenek. Sedl jsem si k otcovu stolu a vzal jsem do ruky pero. Věděl jsem, že budu psát dlouhou knihu, že vylíčím všechno, Čeho jsem byl svědkem, i svoje vlastní zážitky a pocity, že se vyzpovídám za nás za všechny. Někdo to přece udělat musí a měl by to udělat někdo, kdo nepodlehl, a já navíc jako Němec na okraji nebyl zatížen žádnými historickými komplexy. Ale sotva jsem se podíval na bílý papír, na barvu nevinnosti a sněhu, udělalo se mi špatně. Nebyl jsem schopen napsat ani slovo, to jest — formulovat. Od událostí, myšlenek a zážitků jsem se

nedokázal oddělit. Jak to mínil svatý Jan, když řekl: .. .a Bůh byl to slovo. Kreslil jsem dlouhé cáry z kraje do kraje, linky nebo notovou osnovu. Mezi prázdými řádky a v osnově bez not jsem smutně Četl, co už bylo napsáno životem a jeho válkou. Nebyl jsem bezradný, byl jsem příliš vážný, vlastně poprvé moudrý a tedy odpovědný: každé slovo je přece soud, a já nechtěl soudit, já chtěl zaznamenávat. Za několik dní jsem se měl vrátit ke své jednotce na východ. Ještě to bylo na východ, ale uz ne moc daleko. Bylo mi jasné, že bych dokázal napsat nejvýš několik stránek, spíš popsat svoje rozpaky. Nechal jsem toho. Jestli to přežiju, budu mít dost Času, abych našel odvahu k úsudku. Napsal jsem jen jednu větu. Toto je svědectví jednoho z vás. Věta možná první, možná poslední. Trochu jsem se nad tou větou zamyslil a pak jsem ji opravil: Toto je svědectví jednoho z nás. Večer jsem se sešel s Alžbětou. Studovali jsme spolu v Praze na německé universitě historii. Alžběta teď pracovala jako sestra v lazaretu. Procházeli jsme se po Hradčanech, a protože byl teplý večer, zůstali jsme sedět^ na schodech u Lorety. Naproti v akátech před Černínským palácem pokřikovali večerní ptáci. Mlčeli jsme. Byl takový mír. Jaký uprostřed války, vlastně už skoro na jejím konci nebo na počátku jejího konce? Mír okamžitý a nesouvislý. Byl pro tu chvíli i v nás. Držela moji ruku a řekla: «Ruka hrdiny». To mě zarazilo. Znělo to trapně, banálně, znělo to jako propagandistická fráze v biografu. Připomněl jsem si ty scény: Vlak plný vojska odjíždí na frontu a ženy házejí květiny, Hraje hudba. Některé ženy pláčou, ale honem ukrývají slzy. I ženy chtějí, mají být statečné. Vlají prapory. Perónu se zmocňuje nadšení; odjezd vlaku v historické chvíli. Mýtus tušeného hrdinství přemáhá obavy, úzkost a strach, fantazie přemáhá život; prostinké věty loučení deformuje kmenová emocionalita. Ale copak jsem sám už nestál tolikrát v takovém vlaku a dokonce nechytal i to kvítí? Bylo natrháno s lidskými pocity, protože bylo natrháno o samotě, aspoň jsem v to věřil, aspoň jsem v to doufal. Lidé byli takoví, jaká byla doba. Pohltila je a oni se projevovali v jejím stylu. Chápal jsem to a pomyslel jsem si, jak se budou projevovat, až se to zhroutí, jak budou snášet porážku. Věděl jsem, že říše vstane z mrtvých, o tom jsem nepochyboval, tak jako jsem nepochyboval o schopnosti svého jazyka obnovit se. Německo je porazitelné, ale je nesmrtelné, to na rozdíl od Ruska; Rusko je ^neporazitelné, ale smrtelné. Ale co bude s Němci v Čechách? Co se stane s tím malým výhonkem velkého národa? V dějinách nejsou jen vítězové a poražení; jsou také zavržení. Dějiny nikdy nezatracují celé národy. Polsko bylo možné na určité údobí vymazat z mapy, ale nebylo možné Polsko zatratit. Dějiny však národy amputují; a běda těm, kteří jsou na okraji velkého národa, ale uprostřed velkých událostí. Měl jsem obavy. «Vůdce ví», řekla Alžběta. «Já jsem jistá». Tedy to pohltilo i Alžbětu. S tím jsem se nechtěl smířit. Jestliže doba pohltila i takového člověka, jako je Alžběta, pomyslel jsem si, co nás z toho vylé-

čí; a opravil jsem se: co je z toho vyléčí? Jedině úplná a důsledná porážka, /bia, však jsem také s porážkou od začátku počítal a s vědomím, Že porážku budu muset prožít i já sám a s představou konce, který se tni zjevil náhle a s obludnou fantazii, vzal jsem Alžbětiny ruce do svých, a zatímco ona spojovala svůj cit s hrdinstvím, já ho spojoval s katastrofou. Ale patřili jsme k sobě. «Vypadáš tak smutné, tak unaveně», řekla. «Proč? Možná, žes prožil na frontě něco moc ošklivého, možná, že máš raněnou duši. I někteří vysocí důstojníci v horečkách proklínají válku, ale jen v horečkách. Tomu já dovedu porozumět. Ráda bych ti pomohla. Proto jsem tady. Já chci taky bojovat a mám tě ráda». «Já taky», řekl jsem, ale v té chvíli jsem už nevěděl, co ta slova vlastně znamenají. Políbila mě na ústa a řekla: «Eucharistia vitae. Pamatuješ?» «Ano». «Ty se mi teď taky proměňuješ. Jsi pro mě víc než ty sám, jsi pro mě německý voják, ten každý, který padl, i ten živý». «1 ten ještě živý», řekl jsem a podíval jsem se na « . #^ /e/í tvar. Ztratila lidskou řeč. Neztratila i svou lidskou tvář? Ale její tvář je moc krásná, nevím, jestli proto je i lidská, ale nemůže zůstat neobdivována. Na malé náměstí před klášterem kapucínů padá soumrak, soumrak padá na malý hlouček košatých lip, v jejichž středu stojí Železná boží muka; soumrak padá i do mne. Ještě si pomyslím: co jí budu vyčítat? Ona se mi proměňovala v Krista a já se jí proměňuju v ďábla. Jen jsme se rozešli v cílech, naše polibky jsou stejné. Rád bych věděl, jestli jsou skutečné. Co znamená cítit ústa v okamžiku zavržení? Soumrak vláčně stírá obrysy balustrády a v šeru, které mihotá, zdá se mi, že barokní sloupky i s andílky zticha podupávají. V nekonečné výšce, to jest v nedostupnu našich flaků letí aeroplán a jeho motory nebem znějí jako bas varhan i jako bas lidský. Tam nahoře? Možná, že nejsi nepřítel, možná, že jsi přítel. Možná, že nad mraky vezeš poštu, z níž část je, doufejme, milostná. Ale kdo je můj přítel a kdo je můj nepřítel a co jsou milostná slova? Jak se má historik vyznat v době, která se svou vlastní povahou stává ahistorická? Přítel, nepřítel, slovo. Z tohoto trojúhelníku jsem chtěl sestavit historii. Z Čeho ji teď sestavím, když kolem mne jsou jen lidé, živí, mrtví a ranění, když kolem mne jsou jen zvuky, krátké jak povely, dlou. hé jako nářek, nutné jako pohlaví. Z jejích Šatů prudce, milosrdně zavoněl kafr. To mě omamuje a zbavuje myšlenek. Opřu se Čelem do jejího klína a moje hlava, kterou jsem si vysvětil pro jasnou paměť všeho, na cokoli zapomíná. Je tma. To je také počít války: V oknech se nesvítí. Zvenku padá do místnosti matný přísvit světlejších mraků. Alžběta má opálené tělo a to tělo je taky tak krásné jako její tvář. Postava takřka splývá s nocí, s nocí splývá i její hlava, a co z cudnosti skrývala před sluncem, dělá ji teď necudnou. Jako by byla bez bytosti. Noc nese volně na své podmanivé ruce jen pouhopouhá znamení velké ženy, dva světlé kruhy a jeden trojúhelník, který je temnější

39

než ta noc; přítel, nepřítel a slovo. Chce být vždycky učiněno tělem. Když se jí pak dotknu na tom nejcitlivějším místě a přemáhám jen ten nejjemnější odpor, který vsak rozhoduje o životě a smrti, jako bych se dotýkal spouště. A ačkoli miluji, mám ten pocit, mám to vědomí, že ze vší síly a ve vlnách konečně vraždím. Poddávám se tomu. «Jde z tebe strach», šeptá mi. «Jde z tebe nadšeni. Voníš válkou», říká nahlas beze studu. «Jsem s tebou, jsem ve všem a navždycky s tebou», říkám a ještě si pomyslím: Moje Čest je slabost. Bůh s námi. Od té chvíle až do rána po celou jednu nekonečně dlouhou noc nám velí moc lásky v obšírném tažení rozkoše, rozkoše nezávislé na všech slovech, slovech, která postrádají smyslu, smyslu nezávislého na zločinech, utrpení a smrti; moc lákající nás k jedinému: jak je na všech vratech světa zbožně zesměšněno: plodit. Plodit v zapomenutí a tmě. Slavná, velkolepá netečnost přírody. V trávě bojišť rostly pampelišky a opylovaly se i mezi prsty mrtvol. Dnes a denně nad tím vycházelo slunce. Vycházelo i nad Německem, které už leželo v troskách, i nad troskami naší armády, která ukázněně ustoupila do Čech. Tak jsem přitáhl domů i já a věřil jsem, že jsem zůstal na živu, abych mohl vydat svědectví a jako Němec a za Němce a s Němci se přiznat k zločinu války. Byl to kolektivní zločin, ale právě proto, že se ho zúčastnili všichni, bylo to abstraktum. Odpovědnost ponesou jednotlivci, tak jako jednotlivci nesli svoje utrpení. Chtěl jsem zůstat po válce tady v Cechách a zkoumat tyto otázky a psát především pro Čechy, hledat cestu k usmíření a na té cestě k usmířeni udělat aspoň jeden krok. Ale je to vůbec možné — mít v živé paměti válku a usmířit se? Není to nad moje síly — vyjádřit myšlenku generace? A není to nad jejich síly — přijmout? Nemá tu schopnost jen odstup času a trpělivá moudrost dějin? Obával jsem se, že válečná generace je uz na doživotí odsouzena k nenávisti nebo k lhostejnosti. Někteří moji kamarádi už dezertovali a protloukali se na západ. Já jsem se nepřevlékl do civilních Šatů ani v Praze. Byl jsem rozhodnut zůstat a tedy zůstat až do konce dramatu na jevišti v takovém kostýmu, pro jaký jsem se rozhodl Teprve pátého května brzy ráno se mi podařilo najít Alžbětu. Evakuovali lazaret a odjížděli na západ. Kolona sanitnich vozů opouštěla západní pražskou periférii. Stál jsem na stupátku a hovoňl s Alžbětou. Kolem silnice rostla celá pole pampelišek. Z velké dálky nás někdo ostřeloval z velmi lehké zbraně; podle praskotu jsem věděl, že projektily k nám nedoletí. «Pojeďs sebou», řekla mi. «Je to poslední příležitost, jak se odtud dostat. Před polednem se dostaneme do Plzně a tam už někde budou Američané. V Cechách už pro nás není místo. Nejdůležitější je, aby tě zajali v Říši a aby tě nedostali Rusové nebo Češi». «Když ne tady, tak proč jinde?» řekl jsem. «Já bych nemohl zapomenout». «Proč? Protože život jde dál. Naše chyba není, že jsme válku vedli, naše chyba je v tom, Že jsme ji vedli nerozumně a že jsme ji prohráli». «Co říkáš, je zlé a já na to nikdy nezapomenu. Je

40

to horši než to, cos mi řekla tenkrát ráno, to se týkalo jenom nás, tohle se týká všech». «Co jsem ti řekla tenkrát ráno?» «Vom Helden befruchtet! A řeklas to naprosto upřímně». «A vidíš, těhotná jsem nebyla. Škoda». «Kdybys tu zůstala se mnou, myslím, že bych tě měl pořád rád», řekl jsem. «Vystup!» «Tady ti ranění mě potřebuji. A ty zapomeneš. A je konec všeho». «Co všechno se stalo, a ty řekneš — je konec všeho!» «A ty řekneš jakoby nic — vystup!)) «Já tě chci mít rád, já tě nechci nenávidět. Chci s tebou žít. Ve vzpomínkách tě budu nenávidět». «Nerozumím. Tak nevzpomínej! Nebo jeď s sebou. Už se mnou jedeš!» «Sbohem!» řekl jsem a seskočil jsem ze stupátka. «Sbohem!» vykřikla a zamávala mi. V polích zas začali střílet. To už byly ručnice. Brzy po poledni jsem se vracel od západu ke středu města. Všude se srocovali lidé, pálili německé vlajky, knihy, vyváděli Němce z domů a bili je. Já byl ozbrojen pistolí, na mne se ještě neodvážili. Ale na PerŠtýně se kolem mne shlukl dav. Útočili na mne, plivali, odněkud přiletělo kameni. Chtěli se na mě vrhnout. Vytáhl jsem pistoli a mířil kolem sebe. Vystřelil jsem do lampy. Sklo lampy se rozprsklo, střepy padaly na hlavy lidí. Rozprchli se po chodníku. Běžel jsem Národní třídou k Václavskému náměstí a uviděl jsem vysoký štít Panny Marie Sněžné. Z Jungmannovy ulice vyjel obrněný transportér a střílel. Někdo z davu hodil proti obrněnci granát. Teď si mě už nikdo nevšímal. Udýchán a s bušícím srdcem jsem se zastavil před vchodem do chrámu. Nádvoří uzavřené ze všech stran budovami kláštera mi připadalo jako tichý, milý azyl. V ruce jsem ještě držel pistoli. Nevstoupím do chrámu s pistoli ani s opaskem. To už není dezerce, to je pokora. A je konec všeho, je konec války. Světlo se přesouvalo k podvečeru. Z úkrytu za oltářem jsem pozoroval slunce, které šlo klenbou, a čekal jsem. Na co ještě Čekám, když je konec? To je to nejobtížnějŠi, když končí epochy, lidsky se přesunout z jedné do druhé. Do chrámu pronikla ozvěna střelby. Podíval jsem se do sakristie. U okna na lavicích stáli dva naši vojáci v uniformách SS a z lehkého kulometu ostřelovali zmatený dav Pražanů, kteří se s prapory hrnuli z Václavského náměstí. Přes ramena střelců jsem zase musel vidět tu známou, absurdní pantomimu smrti. Sáhl jsem po pistoli. Zapomněl jsem, že jsem ji odložil před kostelem do záhonu kytek Na zemi stál velký cínový svícen, Na svícnu stála ohořelá svíce. A to si ještě pomyslí historik: ornament svícnu ukazuje na počátek sedmnáctého století a svíce, kdyby chtěla dohořet, hořela by ještě tři, možná tři a půl hodiny. Zabil jsem je oba, každého jednou ranou do hlavy. In Nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti tiše jsem řekl nad mrtvými těly, jako bych se omlouval: Není účasti bez boje. Lehký ktdomet ještě visel v okně. Stáhl jsem zbraň dolů a potěžjkával ji v rukou. V té chvíli pň-

šli. Byli čtyři a velel jim vlasatý mladík s pistoli Tak válka pořád trvá, řekl jsem si a vzpomněl jsem si na Alžbětu a vzpomněl jsem na ni s láskou. v ruce. Zbraň jsem položil na stůl, na kterém se chystaly Umím dobře česky. Mohl bych jim všechno dobře vysvětlit. Ale i kdyby mi chtěli, kdyby mi mohli, a zase budou chystat mešní roucha a mešní víno do kdyby mi měli porozumět a uvěřit, nebyl jsem scho- kalichů, a byl jsem vyveden tta dvůr. Postavili mě pen říci jediné slovo. Ani česky ani německy. Jen Čelem ke zdi. Ale proč bych se tomu nepodíval do jsem tam tak stál se zbraní v ruce, prst na spoušti, a očí? A okamžik, zlomek vteřiny před tím, než třeskne ne já, ale moje situace mířila tou zbraní proti nim. A to jsou ty okamžiky, v nichž rozhodují právě jen .salva, člověk v uniformě německého vojáka ještě okamžiky, a jsou tak krátké jako let popravčích přehlédne nádvoří, ambity a sloupy, štít chrámu, o střel, pouhý sen smrti. Chtěl jsem ke všem lidsky a který se opírá podvečerní slunce, pohlédne vzhůru, vysoko až k střeše vynesené opěrným gotickým syvidiš, není to možné. Mám tedy ke všem nelidsky? Překonat odpor spouště je tak snadné, je to ten stémem k blankytné záři nebes. A to je poslední, co nejmenši, nejkřehčí odpor, jaký člověku klade vál- vidí v okamžiku smrti: Na střeše roste strom. Je to ka, jaký člověku klade zena, která se chce milovat. zelená bříza velká jako jedenáctileté dítě.

JAN VLADISLAV (Paříž) Jako vždycky, Pavla si nechtěla nechat vy kapat v nose. Žena mě přišla vzbudit, abych jí to udělal sám. Byla neděle, byl jsem mrzutý, ze mě vzbudila tak brzy, žena byla zrovna tak mrzutá, ale nejmrzutější byla Pavla. Chtěla jít ven, na odpoledne měla něco domluveno a nechtěla ležet. Nechtěla mít rýmu a rýma začíná vykapáváním nosu. Šel jsem ještě nemytý a v pyžamu do dětského pokoje, vzal jsem se stolku olej a kapátko, ale Pavla se schovávala pod peřinu. Domlouval jsem ji, zdálo se, že si dá říci. Vystrčila hlavu zpod peřiny, ale rukama předsunula její okraj, aby ji mohla kdykoli přetáhnout přes hlavu. Naplnil jsem kapátko, oleje už bylo na dně, a pokoušel jsem se zastrčit je jednou do nosní dírky. Sotva jsem se dotkl konečkem kapátka chřipí, Pavla uškubla. Vystříkl jsem jí olej na tvář a do oka. Začala křičet. Domlouval jsem jí, pořád ještě po dobrém, aby nedělala hlouposti, a naplnil jsem kapátko podruhé. Ale s ní nebyla řeč. Schovala se pod peřinou a nemohl jsem ji odtud dostat. Musil jsem kapátko a lahvičku položit na stůl a peřinu s ní stáhnout oběma rukama. Přikryla si tvář lokty. Ztrácel jsme trpělivost. «Nedělej hlouposti, prosím tě», říkal jsem ji asi po desáté a šel jsem znovu pro kapátko a lahvičku. Ale jen jsem se nad ní s těmi nástroji sklonil, znovu uškubla. Znovu ty lokty, div mi nevyrazila i lahvičku. Oleje už bylo sotva na dně. Nedělej hlouposti, vykřikl jsem, protože to už na mne bylo po ránu, po takovém nedělním ránu moc. Hodil jsem lahvičku na stůl, kapátko k ní, zbytek oleje se vylil, a popadl jsem ji za ty zatracené lokty, abych je odtáhl od tváře. Bránila se zuby nehty. Začal jsem ji vyhrožovat, že dostane pár přes hubu, když bude dělat takové ceráty, ale bylo to ještě horší. Musil jsem s ní doslova zápasit. Ležela v posteli, opírala se zády, musil jsem si kleknout na žíněnku a napnou všecky síly, abych ty ruce dostal od tváře pryč. Zmítala se celým tělem, jako by ji bral na nože. «Nedělej hlouposti», křičel jsem a uhodil jsem ji do tváře levačkou. Pravou jsem jí tiskl obě ruce k tělu. Neuhodil jsem silně, ale jí najednou v očích cosi zasvítilo, takový plamen, jaký asi mají lidé, když se pominou. Nevím, jestli bych tu tvář popsal,

Citová výchova tu náhle uvolněnou pleť, ty panenky daleko od sebe, ten nával nepříčetného citu, ktetý jí otevřel ústa k nesmyslnému, rouhavému křiku. Ne, nevím, jestli bych tu tvář popsal, zato jsem ji poznal. Byla to moje tvář. Moje tvář\ a tvář mého otce nade mnou, když mne pravděpodobně stejným způsobem bil, jednou rukou držel a druhou bil. Já měl asi stejně rozšířené panenky a stejně otevřené, nepříčetně blábolící ústa, křičící z plna hrdla nesouhlas s Čímsi nepojmenovaným, co se asi jmenuje život. A nade mnou byl jeho obličej, obličej s očima stejně nepříčetnýma, s rysy stejně znetvořenými krutostí, to jest neschopností, nemožností sdělit tomu druhému, tomu dole svoji myšlenku, svojí vůli, svou dobrou vůli. Poznal jsem tu tvář, škaredou svoji tvář, škaredou tvář svého otce, která i v této Škaredosti zůstává něčím, co bych nazval nesmazatelný poklad, kdybych se nestyděl sám před sebou pro takový žvást, a která je ve skutečnosti Špatně srostlou, hrbolatou jizvou. A snad abych po sobě zanechal v tom člověku pod sebou aspoň tu jizvu, když nemohu, když nedovedu nic jiného, uhodil jsem znovu, znovu a ještě jednou.

L41

m

.

PAVEL KOHOUT (Vídeň)

POZAR V Ohnivá fraška

Osoby:

Engl * V• Jarci Požární velitel Vodička Požární taxátor Tvrzník Požárník Hurník Požárník Janík Kachna

Tma. Ozve se skřek, který dlouho doznívá. Ticho. Světlo vykrojí ze tmy vysokou pelest široké postele: přes pelest vísí pár nahých nohou, podle všeho dívčích. V dálce slabě zazni hasičský signál. Jeho hlas Její hlas Jeho hlas Její hlas Jeho hlas Její hlas

Chrup...! Miau... Chrup chrup...! Miamiaú... Chrup chrup chrup...! (vřískne) Miamiamiaúúú!

Nohy se vymrští do výše, zlomí, pomalu klesají a mizí za pelestí. Hasičský signál se ozve blíž. Za pelestí se objeví mladík; vyčerpaně se opře hrudí o pelest a natáhne ruku. Světlo odhalí celý prostor; sklepní místnost, vlevo a vpravo dveře, vzadu světlík na ulici nebo na dvůr, kterým slabě dopadá denni světlo. Místnost je velmi prostě zařízena: stěny ozdobeny plakáty, krom postele je tu už jen stůl, na něm jedna sklenice, pár prázdných lahví od sodovky a od piva a hromada slupek z banánů a pomerančů. Za postelí je ještě věšák, na němž visi párek svatebních šatů. Mladík se přehrabuje ve slupkách, až objeví banán. Začne jej loupat. Její hlas

Krrá!

Mladíkovy oči ustrnou v jednom bodu; celá jeho pozornost je upřena kamsi za pelest. Nepřestane však loupat banán, Ertgl Její hlas Engl Její hlas Ertgl

Kvakvakva... Krrá krrrá! Kvakvakva kvakvakva... Krrrrrrááá! Jaujaujaujaúúú!

Zařval a zmizel za pelestí. Hasičský signál se ozve velmi blízko. Postel se zdá tančit, ozývají se z ní nejnesmyslnější zvuky. Na okamžik se objeví nad pelestí dva páry nohou, pozoruhodně propletených. Pak ostře zazní zvonek. Nohy ztrnou. Další zazvoněni. Nohy rázem mizí, objeví se jeho a její hlava za pelesti. Oběma je kolem dvaceti; na rozdíl od něbo, který je trochu tintítko, ona je pořádný kus ženské: v ústech má banán. Přerušované zvonění. Engl Jarči Engl Jarci Engl Jarči

42

Kdo to j e . . . ? (hodí zbytek banánu na stůl) To jsou jistě tví kamarádil Prosím tě, proč by to měli být. Říkal jsi, že nám to osladí. Říkal jsem jenom, že jsme je měli pozvat... Hlavně ty komediantky, vid'?

Rány na dveře. Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarci

No! To sis vybral kamarády! Prosím tě, jak víš, že to jsou oni?? Ty nevíš? No tak otevři! Můžeš si je přizvat do postele. Proč bych si je zval do postele? Říkal jsi, že jsme je měli pozvat. Ale neříkal jsem, že do postele. A proč ne? Jistě ji dobře znají. Prosím, tak já otevřu a oni ti potvrdí, že jsem nikdy s žádnou holkou ze souboru nechodil. Tak vidíš, že jsou to oni. To si tě rychle našli! Ale já nevím, jestli to jsou oni! Říkal jsi, že jim otevřeš! To jsem říkal, protože ty jsi říkala... Jarci! Přece bys nežárlila! J á ? No to ví bůh, že ne! (Zmizí za pelestí). (poslouchá) Jsou p r y č . . . Jarci! Jak by se mi mohla líbit jiná holka, když mám tebe! Slyšíš...? Vrrr. . .! N o . . . ? V r r r r r r . . . ! No tak! Vrrraúúú!

Strhla ho za pelest. Objeví se její hlava a ramene, tentokrát zezadu. OpČt nesrozumitelně zvuky a postel se začne otřásat. V té chvíli sjela do světlíku kovová tyč a po ní muž v hasičské uniformě s bohatě zdobenými výlozkami. V přílbě má reflektor. Jarči

(zděšeně vykřikne) Pomoc!!

Současně vytrhne pod Englem přikrývku tak prudce, že vypadl z postele: přehodila si ji i přes hlavu a zmizela za pelestí. Engl si právě stačí zakrýt rukou klín a ukrýt se znovu za pelest. Hasič proběhne kolem něho k pravým dveřím a lomcuje klikou. Vodička

Klid! Žádnou paniku! (Skloní se k zámku a volá ke světlíku) Hurník!

Kdykoli hasič v místnosti mluví s hasičem venku, zapne laryngofon, upevněný na řemínku přílby; hlasy pak zní z reproduktorů, které jsou rovněž v každé přilbě. Hurník Vodička Hurník Vodička Engl Vodička Engl Vodička Engl

(zhora) Slyším. Futrovku! Rozumím. Provedu. (obrací se k Engloví) Máte tam dítě? (neschopen slova, vrtí pouze hlavou) Sourozence? (vrtí hlavou) Staré rodiče? (vrtí hlavou)

Do místnosti sjede po tyči obrovitý hasič; nese velikou, výrazně profilovanou sekeru. Vodička Hurník Vodička Engl Vodička Engl

Během, Hurník! Provedu. (Běží ke dveřím). Příbuzné nebo známé? (vrtí hlavou) Podnájemníky ? Jiné osoby ? Člověče, rychle! (konečně ze sebe vyrazí) N e . . .

Zatímco Hurník zkoumá zámek, sjede do místnosti po tyči další hasič; má výložky jen o něco méně zdobené než Vodička a jediný je bez rukavic. Zato si v zubech přinese velké desky, zavázané tkanicí. Vodička na něho okamžitě volá. Vodička Tvrzník Janík Tvrzník Janík

Ohrožené osoby — dva. Rozumím. Předám. Janík! (zhora) Slyším. Předejte UPOŘi: ohrožené osoby — dva. Rozumím. Předám.

43

Hurník zaťal sekyru do futra dveří. Engl Vodička Tvrzník Engl Tvrzník

Co to děláte?? Nebojte se! Došli jsme včas! (odhrnul hromadu slupek na stole, rozloží své desky, rozvaze tkanice; objeví se lepenková podložka s připevněným formulářem) Máte tam psa? Co...? Ne... Kočku ?

Hurník začne rytmicky bušit do dveří. Engl Tvrzník Engl Vodička Tvrzník Engl Tvrzník Engl Vodička Engl Vodička Janík Tvrzník Engl Tvrzník • »I r;

Počkejte!! (Málem vstane, ale včas se opět přikrčí za pelest) Kočku? Je tam klíč!! Proč to neřeknete hned? (Odemkne, objeví se schodiště vedoucí od sklepa nahoru). Tady přece nehoří! (Zamkne a běží, sledován Hurníkem, ke druhým dveřím). Kočku ? Cože...? Máte tam kočku? Ale ne! (prozkoumal zámek) Janík! (zhora) Slyším. Slosnici! Provedu. Kanára ? Ne... Rybičky? N e . . , prosím vás, co se vlastně...

Ve světlíku se objevil žebřík. Zatímco Hurník po něm leze nahoru, spouští se dolů po ty Či mladý hasié s jinou výrazně profilovanou sekyrou. On i Hurník mají jednoduché výložky s různým počtem prýrnků c přílby s reflektory. Vodička Janík Tvtzník

Švihem, Janík! Provedu. Jiné zvířectvo?

Janík zatne sekyru do levých dveří. Engl Vodička Tvtzník Vodička Hurník Vodička Hurník Engl Tvrzník Engl Vodička Hurník Vodička Hurník Tvrzník Engl Tvrzník Engl Tvrzník Engl

Tam je otevřeno!! Tak proč to nehlásíte? (Pootevře dveře, ale hned je zas pňrazí a fouká si na prsty, přestože má rukavice) No nazdar! Jiné zvířectvo? Hurník! (Žhora) Slyším. Asbesťáky! Provedu. (přišel konečně k sobě) Ježíšmarjá, Jarči! U nás hoří! (Za pelestí cloumá dívkou). Prosím vás, pomožte mi s ní! Jedno po druhém. Jiné zvířectvo? Ne, my jsme s a m i . . . ! Jarči! (přiložil na dveře teploměr, volá ke světUiku) A Hurník! Slyším. Vemte si Fárnhajtky! Se škorněmi! Provedu. (vyměnil formulář na podložce za nový) Máte tam originály? Jaké...? Za a) obrazů, za b) soch, za c) jiné? Ne, to n e . . . Umělecké předměty? N e . . . Jarci, prosím t ě . . . !

Janík vyšplhal po žebříku nahoru, po tyči sjíždí dolů Hurník: má přes hlavu a prsa asbestový krunýřs průhledem, na nohou asbestové škorně; na krunýři je přivěšeno různé nářadí, asbestové váčky a podobně. Tvrzník Engl

Starožitnosti ? Taky n e . , .

Tvrzník Engl Vodička Engl Tvrzník Engl Vodička Engl Tvrzník Engl Vodička Engl Vodička Engl Vodička Janík Vodička Janík Tvrzník Engl Tvrzník Engl Vodička Hurník Tvrzník Engl Vodička Engl Vodička Engl Vodička Janík Vodička Janík Tvrzník Engl Tvrzník Engl Vodička Hurník

Perské koberce nebo gobelíny? Kde bychom je vzali?? Slyšíš mě, Jarči?? Máte tam plyn? Ano... totiž ne, plyn ne, máme t a m . . , Rukopisy nebo vynálezy? To n e . . . Naftová kamna? Ne, a l e . . . Rodinné skvosty? Ne... Propan butan? N e . . . totiž ano! Propan butan máme! (hvízdne) Vařič? A troubu. . . Janík! (zhora) Slyším. Suspenzor! Provedu. Zlato nebo stříbro? N e . . . vlastně — příbory! Kde? V kredenci...! (dosel ke světlíku, chytí suspensor a připíná Hurtníkovi na pod bříšek) Křičte, Hurník! (kýve hlavou) Cena? Jarči je zdědila... Jarči! S bombou? S bombou...? Ten propan butan! Ano...! Vlastně se dvěma! Ježíšmarjá... (zařve) Janík! (zhora) Slyším. A pancr! (hvízdne) Provedu! Vkladní knížky? Ty bomby by mohly bouchnout, viďte...! Vkladní knížky? (třese pokrývkou) Jarci, neblázni!! Musíme pryč! — Ona omdlela...! Buďte rád! Užije si ještě dost. Neškrtí, Hurník? (potřásá hlavou)

Sjíždí Janík a podává Hurníkovi předmět, připomínající středověký štít. Vodička Hurník Tvrzník Engl Vodička Janík Engl Tvrzník Vodička Janík Vodička Hurník Tvrzník Engl Vodička Jarči Vodička Tvrzník Jarči Tvrzník Jarči Vodička

Připraven, Hurník? (zvedá palec) Máte tam vkladní knížky? Ale nemáme! Janík, časovku! (odpíná od pasu a věší na skobu vedle dveří veliký budík s klaksonem) Casovka v hotovosti. Tak mi ji aspoň pomozte odnést! Jedno po druhém. Jiné cennosti? Dejte mu třicet. (nařizuje budík) Třicet dáno. Hurník! Kdyby ten butan šel, tak zpět! (kývne) Jiné cennosti? Ne, n e . . . Pozor! Tři — dva (se za pelestí vymrští a vyprostí z deky hlavu) Jakto, že ne? Máme tam všechny peníze 1 (přestal počítat) Kolik? Přes pět tisíc! (Englovi) Já ani omdlít nemůžu, ty nemyslíš vůbec na nic! Kde? V šatníku! Je tam taková kabelka s řetízkem! Prosím vás, přineste mi ji! Slyšíte, Hurník? Zkuste se k ní dostat!

45

Hurník Vodička

(kýve a zvedá palec) Pozor! Tři — dva —jedna

teď!

Janík zmačkl budík, ozve se klakson. Vodička pootevře dveře: spolu s Janíkem vstrčí Hurníka dovnitř a dveře za nim přirazí. Janík šplhá opět nahoru. Jarči Engl Jarči Tvrzník Engl Tvrzník Engl Tvrzník Engl Tvrzník Engl Jarči Engl V

y•

Jarci Janík Vodička Janík Vodička Janák Vodička Janík Vodička Janík Vodička Janík Jarči Tvrzník Jarči Tvrzník Engl Tvrzník

Já ti říkala, dej ty peníze na knížku! Říkala jsem ti to nebo ne? Prosím tě, copak jsem mohl tušit... Od toho jsi snad mužskej! Co když nám tam shoří?? (připevnil si na podložku nový formulář) Jméno? C o . . . a h a . . . Engl! Celé. Engl Jaroslav. Občanský průkaz! Občanský průkaz...? (Šacuje se po nahém těle). Máte občanský průkaz? Jistě... moment... (zakryje si klín polštářem, sleze z postele a couvá k věšáku; volnou rukou prohledává kapsy svátečního saka). On nechá shořet pět tisíc! áIC • * * Ty radši mlč! — Co to tam vlastně chytlo? (zhora) Pane veliteli, hlásí se Janík. Slyším. Volá ÚPOŘ, jestli potřebujem střešák. Můžou si ho vzít. Rozumím. Můžou si taky vzít všecky patráky i parterák. Rozumím. Stačí nám suteréňák, ale jestli je supr. Je to supr, pane veliteli. Bon. Za chvíli dám orientačku. Rozumím. Předám. Ze já ho nechal na kredenci... No ty jsi nemožnej! To bude horší. On nechá shořet občanaský průkaz! Kdo vám potvrdí totožnost? No přece ona! J a r č i . . . ! Stop! Budu se ptát sám.

Ozve se klakson. Vodička pootevře dveře. Vyvrávorá Hurník v cáru Černého dýmu. Vodička za ním ihned přirazí dveře. Vodička Hurník Vodička Jarči Tvrzník Engl Tvrzník Vodička Hurník Engl Tvrzník Engl Tvrzník Engl Tvrzník Engl Vodička Tvrzník Engl Jarči Vodička Janík Vodička

Jak to vypadá? (ukazuje palcem doň a začíná huhlat). (přiloží ucho až k plexisklu a napjatě poslouchá) Rozumím. Má tu kabelku? Jedno po druhém. (Englovi). Počítejte si. Cože...? Počítejte nahlas, abyste ji neslyšel. Chci si vás ověřit. (Hurriíkovi) Rozumím. (huhlá dál). Stojí to přece na vizitce! Pokud je vaše. Proč by nebyla moje...? Chováte se, jako by hořelo jinde. Počítejte! Bože m ů j . . . ! (Začne počítat). f tl

», V »* •

Hlasitěji! (počítá hlasitěji). Rozumím. Předám. Ticho tedy! Ticho!! (přestane počítat) Našel tu kabelku?? Janík! (zhora) Slyším. Předejte UPOŘi: orient jedna. Epicentrum kuchyň, stupeň šest až sedm, tendence pro

Janík Engl Vodička Janík Vodička Janík

gresivní, viditelnost nula nula, zdroj dosud nezjištěn, přistupuji k provedení lokalizace, velitel Vodička. Rozumím. Předám. Co to znamená...? Ze přihořívá. A Janík! Slyším. Hydranty a hadice. Aspoň tři řády! Provedu.

Světlíkem se rozvinou do místnosti tri klubka hadic. Vodička je rozplétá a podává trysky H umí kov i. Jarci Engl « v• Jarci Vodička Janík Vodička m

V*

Jarci Vodička *

v»

Jarci Tvrzník Engl Tvrzník Jarči Tvrzník Engl Tvrzník Engl Jarci Engl Jarči Engl Tvrzník Engl Vodička Janík Vodička Hurník Vodička Janík Jarči Vodička Hurník Vodička

(rozčileně vstane, pokrývka na ni visí jak tóga) Snad nám tu nechcete stříkat!! Musí to přece uhasit, J a r č i . . . ! (nevšímá si ho) Pane veliteli, je tu houba, to už pak nevysušíme nikdy! Nedá se to hasit jinak? Bon. (Volá nahoru). Janík, zpět! Vemte Valkýru! Provedu. (Sjíždí dolůf na zádech předmět, který připomíná plamenomet). Švýrská věcička. Koukáme s ní šetřit, náplně jsou za devizy. Váže na sebe saze, takže se požár nakonec prostě zamete. Vy jste báječnej! My se vám budem revanšovat! To má čas. Co by pro vás člověk neudělal! (Englovi) Slyšíš? Ty bys nás nechal klidně vytopit! (Englovi) Počítejte! (začne raději počítat) (Jarče) Jak se jmenujete ? Jaroslava Englová... (Englovi) Stačí. (přestane počítat). (ukáže na Jarči) Jak se jmenuje? Jaroslava Šoberová. Ty jsi zapomněl, že jsme se vzali?? Englová! Promiň, já jsem z toho všeho... No ty jsi nemožnej! My jsme novomanželé...! Máte oddací list? Ano, ovšem... (Prohledává znovu kapsy saka). (spolu s Janíkem upevnil Hurníkovi přístroj na záda a dá mu do ruky trysku) Janík, adjustujte ! (otočí kohoutkem náplní) Adjustováno! Připraven, Hurník? (zvedá palec) Casovka sto dvacet! (nařizuje budík) Sto dvacet dáno. Prosím vás, tu kabelku! Má takovej řetízek! Slyšíte, Hurník? Zkuste k ní proniknout! (kýve a zvedá palec) Tři — dva — jedna — teď!

Janík zmačkne budík: klakson. Vodička pootevře dveře, vyvalí se dým. Oba tam Hurníka nacpou a zavřou za ním. Janík Šplhá vzhůru. Engl Tvrzník Jarči Engl Tvrzník Vodička Tvrzník Jarči Vodička Jarči Tvrzník Engl Tvrzník Engl Vodička Jarči

(náhle osvícen) Mělas ho v kabelce...! To bude horší. A já mu říkala, nos ho u sebe! Říkala jsem ti to nebo ne? Copak jsem mohl vědět... Pane veliteli! Slyším. Osoby nemohou prokázat svou totožnost. On nechá shořet oddací list! To bude horší. Já mohu dosvědčit, že je opravdu můj manžel. Pokud jste vy jeho manželka. Ale ona je moje manželka! Pokud jste vy její manžel. Prosím vás, proč bychom vám lhali! Nic ve zlém, p a n e . . . no tak třebas Engl — vy jste nikdy neslyšel o žhářích? Pane veliteli! Přece si nezapálíme vlastní byt!!

47

Tvrzník Engl Tvrznik Engl Jarči Engl y v» Jarci Engl w v• Jarci Tvrzn ík Oba Tvrznik Engl Tvrznik Engl Tvrzn ík Engl Jarči Vodička Janík Vodička Janík Engl Tvrznik v w• Jarci Engl Vodička Engl Vodička Jarči Tvrznik Jarči Tvrzník Engl Tvrzník Vodička Engl Jarči Tvrznik Jarči Vodička Engl Jarči Engl » v• Jarci Janík Vodička Janík Vodička Janík Vodička Janík Vodička Janík

Pokud je to váš byt. Je to náš byt! Máte aspoň dekret? No samozřejmě... Jarči, kde máme dekret...? Tys ho měl! Já jsem ti ho d a l . . . Mně?? Do t é . . . kabelky... Proboha, cos tam vlastně nedal?? On nechá shořet... Jedno po druhém. Kdo je tu domovník? (jeden druhému) Kdo je tu domovník...? Zná vás některý soused? My tu bydlíme třetí d e n . . . Za tři dny jste muselil někoho potkat. My jsme nebyli venku... Vy jste stonali? Ne, my . . . (Vodičkovi) Vy snad musíte poznat, jak to chytlo! (naslouchal u dveří, volá nahoru) Janík? (zhora) Slyším. Volejte ÚPOŘ. Ať pošlou sanitku, kdyby šel ten butan! Rozumím, Předám. Nemáme jít radši v e n . . . ? Proč jste nebyli tři dny venku? (už se zcela znormalizovala) Musíte to vědět zrovna teď? Co kdybyste radši hasil? Jarči...! Kolega Tvrzník je požární taxátor. Jeho se požár netýká, jen příčiny a následky. Prosím vás, nezlobte se, je toho na nás trochu... Ale co, nehoříte každý den, my máme pochopení. Já bych ráda věděla, od čeho to mohlo chytit! (Svezla se jí přikrývka a obnažila rameno). Co kdybyste se radši oblékla! N o . . . dovolte?? J a r d o . . , ! Vy jste její manžel? No j s e m . . . ! Že vám to nevadí, když máte návštěvu. Kolega Tvrzník je taky novomanžel, mějte zas pochopení vy. Prosím tě, tak se oblíkni...! Do čeho?? Všechno mám vedle! (ukáže na věšák) Čije tohle? Ale to jsou svatební šaty! Já bych si je vzal. Kdyby ten butan šel, zbyde vám něco do začátku. Prosím tě, pospěš si!! (Jde příkladem vstňc). (zviklána, sune se v přikrývce k věšáku) To byl taky kozí nápad, nechat šatník v kuchy ni! Ale to ty jsi říkala... Proboha, aspoň mlč! Radši mi řekni, kde tam co mohlo chytit!? (zhora) Pane veliteli, hlásí se Janík. Slyším. Volá ÚPOŘ, jestli potřebujem skočplachty. Můžou si je vzít. Rozumím. Můžou si vzít i průpady. Rozumím. Ale ať nám tu nechají všecky stokáče a jednu kanálovku! Rozumím. Předám.

Engl i Jarči, se zatím na bobku za posteli převlékli do své svatební garderóby, která za daných podmínek působ(tristně. Jarci Engl Tvrznik Jarči Tvrznik Jarct Tvrznik

48

Tak mi snad aspoň zapni zip! (zapíná zip) Prosím vás, neměli bychom jít ven? ProČ jste nebyli tři dny venku? To byste zas měl chápat vy, když jsme se převcírem vzali! Pokud jste se vzali. To se snad pozná už podle těch šatů! Pokud jsou vaše.

Oba Tvrzník Engl Vodička

Jakto...? Pokud skutečný ženich a skutečná nevěsta nejsou t a k é . . . (Ukáte ke kuchyni). No t o . . . to snad... pane veliteli! Pane... no tak třebas Engl, oheň je nejlepší detektiv, protože chodí bez pozvání. Měli jsme případ, že nám chlápek utloukl tetu, a když na ni lil benzin, visel za oknem Hurník, aby mu řekl, že pod ním hoří dům.

Zatímco oni nejsou mocni slova, ozve se dvakrát klakson. Vodička pootevře dveře. V oblaku dýmu vyvrávorá Hurník. Vodička dveře opět přirazí a podpírá Hurníka. Vodička Hurník Vodička Jarci Tvrzník Jarči Vodička Hurník Tvrzník Jarci Vodička Hurník Tvrzník * v* Jarci Tvrzník Jarci Vodička m

V

*

Jak to vypadá? (ukazuje palcem dolů a huhlá) (přilozi ucho k plexisku a poslouchá) Rozumím. Našel tu kabelku? Jedno po druhém. Slečno... no tak dejme tomů paní Englová, jestli jste pani Englová, jistě víte, co je za těmi dveřmi. Přece kuchyň! Souhlasí, Hurník? (kývá) Co je v té kuchyni ? Šatník, kredenc, lednice... a trouba. Hurník ? (kývá) Co je v té troubě ? Nic. A v lednici? Vodka, pivo a pečená kachna. Tahle ?

Hurník zvedne ruku. Drží v ní zuhelnatělou věc, která kdysi mohla být ptákem. Jarči Vodička Hurník Vodička Janíc Vodička Janík Jarči Vodička Janík Jarči

Kristepane... Říkal jste, že se to jenom zamete...! Kde byla ta kachna, Hurník? (huhlá) Rozumím. Předám. Janík! (zhora) Slyším. Předejte UPOŘi: orient dvě. Příčinou požáru nevypnutá trouba s kachnou. Rozumím. Předám. (vykřikne) Ne! Ne, to není... Janík, zpět.JPočkejte s předáním. Rozumím. Cekám. Já vím bezpečně, že jsem tu troubu... že jsem tu kachnu...

Hurník opět zvedne ruku s ohořelou kostřičkou a Jarči se mění v hromádku neštěstí. Zato z Engla se stane pán domu. Engl Jarci Engl Vodička Jarči Tvrzník Engl Vodička Engl Vodička Tvrzník Engl Vodička Engl Vodička | Tvrzník | Vodička

Já jsem ti říkal, abys tu kachnu vyndala. Říkal jsem ti to nebo ne? (se dá do pláce) A ona se ptá, od čeho to chytlo!! Nezlobte se na paninku, pane Engl, to se stane i zkušenější. Měli jsme případ, že nám ženská nevypla vysokou pec. Chybila, přiznala, víckrát se to nestane, viďte, mladá paní? (pláče ještě víc) (mezitím vyplnil formulář a podává ho na tvrdé podložce Englovi) Vlevo dole. Ano... (Bere si od něho pero a chce podepsat). Nepřečtete si to ? Ne... proč... Přečtěte jim to, kolego, vidíte, že jsou rozrušeni. Provedu. (Čte). Požár vznikl vinou nedbalostního nevypnutí kachny v pečící troubě užívatelkou bytu. — Souhlasí? To je ale hodně... nešlo by to nějak. Nějak co? Nějak zmírnit... kvůli J a r č e . . . To se mi líbí, pane Engl, já mám rád, když rodina drží při sobě. Kolego Tvrzníku, škrtněte «v gečící t r o u b ě t o přece není podstatné. Rozumím. (Škrtá). Jak to zní?

49

Tvrzník Vodička Engl Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Vodička Engl Vodička Engl Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Vodička Engl Tvrzník Engl Tvrzník Jarči Tvrzník

(Čte). Požár vznikl vinou nedbalostního nevypnutí kachny uživatelkou bytu. Bon. Spokojen, pane Bngl? Ano, jistě, a l e . . . musí tam být Jarči t a k . . . tak přímo... Vy se mi opravdu líbíte, pane Engl. Já bych v tom manželku taky nenechal. Kolego, škrtněte « uživatelkou bytu » — to přece nemusíme vědět. Rozumím. (Škrtá). Jak to zní teď? (Čte). Požár vznikl vinou nedbalostního nevypnuti kachny. No vidíte, Teď je to v pořádku, viďte? Ano, ovšem... jenom... No ven s tím! Jenom co? Kdyby se tam tak nezdůrazňovalo, ž e . . . se na to nedávalo... Rozumím. Koukněte, pane Engl, naše heslo — žít a nechat žít. Přece nebudem bezcitnější než oheň. Jestli vám to udělá radost — kolego, škrtněte «nedbalostního nevypnutí». Provedu. (Škrtá). Jakpak to zní takhle? (Čte). Požár vznikl vinou kachny. Bon. Ať si lámou hlavu oni! To je od v á s . . . strašně laskavé... (podává mu znovu formulář na podložce) Vlevo dole, pane... jste skutečne Engl? (horlivě) Přísahám! Přece bych vás nepodvedl, když se k nám chováte tak slušně! (Podepíše). Já vám věřím. (Předkládá podložku jí). Vlevo dole, paní... jste paní Englová, viďte? (v pláči kýve). Já vám věřím.

Jarči podepíše. Vodička zkusil vypínač na stěně: rezsvítí se lampa a odhalí celý ten zmatek. Vodička

Ale vy tu máte světlo! Proč jste to neřekli hned?

Po tyči sjel Janík, Hurnik sejme s jeho pomocí svůj krunýř a oba začnou stáčet hadice. Engl Vodička Hurník Vodička Hurník Engl Hurník Jarči

Prosím vás, jak vypadá Šatník. Hurník! Slyším. Co Šatník? Na troud. A kredenc? Nadranc. (přes slzy), A ta kabelka?

Hurník podá Vodičkovi a Vodička podává Jarče zčernalý kus řetízku. Ona se znovu rozpláče. Vodička Jarči Vodička

Neplačte, mladá paní, těch pár korun a krámů je pro pojišťovnu, jako když plivne! (v slzách Englovi). Já ti říkala... abys to d a l . . . (hvízdne). C o . . . ? Vy nejste... ajajajaj!

Hurník a Janík střídavě vystupují po žebříku nahoru a po tyči sjíždějí dolů: postupně vynášejí nahoru hro madu věcí, které sem předtím nanosili. Engl Jarči Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Engl Jarči Vodička Engl

50

(se opět zmenšuje). Skoro nic jsme tu neměli...! Na to nic jsme šetřili dva roky! (Znovu se rozpláče). Kolego Tvrzníku! Slyším. Co kdybyste... Jak si přejete, pane veliteli. Já si přeju, kolego. Jsou to mladí, sympatičtí lidé, měli bychom jim pomoct. (ukloní se, vyjme z desek další formulář, připne na podložku a podá Englovi) Vpravo dole. (nevěří svým očim) Ale to j e . . . Jarči, to je pojistka...! (přestane plakat, zmocní se listiny). Ukaž! Kolega Tvrzník pracuje po práci jako taxátor i pro pojišťovnu. To víte: ohně se nenajíme. Ale to přece nejde — dodatečně...!

Vodička Jarči Vodička Engl Vodička Jarci Vodička

A proč dodatečně? Uvádí se jen datum, ne hodina. Mohli jste ji přece uzavřít těsně před požárem! Měli jsme případ, že blesk zapálil při podpisu. A uznali to? No jistě! Kolega Tvrzník má plnou důvěru a my to dosvědčili. Jenže tohle není před požárem... No jak myslíte, pane Engl. (Jarče). On je vážně vás muž? Jardo! Jestli tuhle nabídku nepřijmeš...! Ale no tak — buďte ráda, paninko, že má pan Engl zásady. On by si toho sice nikdo nevšiml, ale právě: čím taková zásada přijde dráž, tím z ní má Člověk větší radost!

Tvrzník chce formulář založit, ale ona mu zadrží ruku: vezme jej a podává Englovi. Jarci Tvrzník Engl v Jarci Vodička t

*

Tvrzník Engl Jarči Vodička Engl Vodička Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Vodička Engl Vodička Tvrzník Engl Tvrzník Vodička Hurník Vodička Hurník Vodička Tvrzník Vodička Hurník Vodička Tvrzník Hurník Vodička Hurník Tvrzník Jarči Vodička Engl Vodička Engl Vodička

Tvrzník

Já jsem ti řekla, že si tě vezmu jenom, když se přestaneš chovat jako blázen. A tys mi to slíbil! Slíbil nebo ne? Vpravo dole. (podepíše) Já taky? Stačí hlava rodiny — a to je přece pan Engl. Hlavně nezapomeňte ještě dnes poukázat splátku, to dělá...? Třista dvanáct korun. A kde je vezmem? Já ti říkala, abys ty peníze uložil, říkala j s e m . . . Ale děti! Už jste vyhořeli, tak nač se ještě hádat? Těch pár korun vám vždycky někdo O »v« pujci. Kdybys mi nezakázala kamarády... No tak, no tak! Nemusí být hned oheň na střeše! Neboje se! Já ty peníze seženu, kdybych měla jít na ulici. Jen lituju, že nehořelo i tady, aspoň jsme si mohli koupit postel, kterou nikdo nezná! Mladá paní, víte, že se mi líbíte? A proto vám řeknu tohle: jste tu tři dny a nikdo u vás nebyl. Co vám shořelo, víme přece jen my. Jak to myslíte...? Kolego Tvrzníku... Slyším. Co kdybychom... Jak si přejete, pane veliteli. Přeju jim všecko nejlepŠí. kolego, že jsou tak milí a opravdoví. Však by se vám divili, že jste tu měli jen lednici, kredenc, šatník a troubu s kachnou. My jsme tu viděli spoustu jiných věcí. Jakých v ě c í . . . ? Třebas... kolego Tvrzníku...! (upevnil na podložku jiný formulář a předčítá) Empirové trumeau. Co to j e . . . ? (Čte). Stolek se zrcadlem starožitný, cena cca Kčs 8.000. To je ten, co stál u dveří, viďte ? Hurník! Slyším. (Otevírá vak). Co z toho zbylo? Tady to kování. (Vytáhne kus ohořelého kovu), (prohlíží jej). To je tedy škoda! Dál ? (Čte). Podobizna ženy od akademického malíře Čily, cena odhadem Kčs 10.000. Babička, co? Hurník! (podává mu ohořelý kus dřeva). Tady je kus rámu. (prohlíží jej). To by člověk brečel! Nebo? (Cte). Tříčtvrteční kožich, činčila, pořizovací cena Kčs 6.201. Tady jsou knoflíky. A tak dále a tak dál, to si přečtete potom, ne? (vysype na stul hromádku ohořelých předmětu). Tady je zbytek. (Cte). Celková škoda Činí Kčs 57.344,20. (Podává Englovi seznam a pero). Vlevo nahoře. (jako ve snu). Padesát sedm tisíc... Tak co: berete? Ale to j e . . . Co? To je p ř e c e . . . No copak, pane Engl? Chtěl jste říct — podvod? Chtěl, viďte. A budete se divit: je! Ale stokrát větší podvod je přece pojištění. Kolega Tvrzník by vám mohl vykládat, kolik lidí sype celý život do pojištovny jako do prasátka a přitom ani jednou nevyhoří. Jeden penzista si vypočítal, že za ty peníze mohl c o . . . ? Podniknout cestu kolem světa.

51

Vodička Tvrzník Vodička

A...? Zbláznil ze. Ono totiž požárů je díky nám tak málo, že jsou to vyhozené peníze. My se dřeme a pojišťováci berou prémie. Tak se nedivte, že jim občas pustíme drobet žilou. Ovšem: přemlouvat vás nebudem.

Tvrzník chce formulář založit a Hurník shrne věci zpět do vaku. Jarci položí na papír svou ruku. Jarci Vodička Jarči Vodička Tvrzník Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Vodička Hurník Vodička Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Jarči Engl Tvrzník Jarči Engl Vodička Jarči Engl Vodička Hurník dole a Janík zhora Vodička

Počkejte...! (Englovi). Ty si zatím počítej! (Vodičkovi). Abych tomu rozuměla, pane veliteli: můžem se vám nějak revanšovat? Ale můžete, mladá paní, proč byste nemohli ? Až ten koláč bude, dáme si s vámi. A jak by se měl krájet? To se pozná hospodyňka! Vy jste se uměl oženit, pane Engl. Jako doma, ne ? Rovným dílem: my jsme čtyři, vy jste dva, tak třetinu pro vás, to dělá...? 19.114,73. To by se mi nelíbilo. Ne? A proč? Vy jste dali těsto, ale my ho tu pekli. To se mi líbí! Tak to byste měli dostat půlku. 28.672,10. (zavrtí hlavou). Pořád málo? Pročpak? Vy můžete mít posvícení denně; my ho máme jednou za život. No jak ta se mi líbí! Máte štěstí, pane Engl, že se mi nezapalujou lejtka. Dobře: nechte si dvě třetiny, to j e . . . ? 38.229,46. Ne ne ne, to už se vám bude muset líbít, jsou s tím výdaje a tady chlapci by mi utekli na lepší, třeba zrovna k pojišťovně, viďte, Hurník? Provedu. Tak jak? Plácnem si? A těch pět tisíc? Jakých pět tisíc? Co nám shořelo. Ty přece nemůžeme krájet! Vzdávám se. Kolego, připočtěte to. 43.219,46. Slyšíš to, Jardo? Uvažuj normálně: na to bychom šetřili osm let! (umíněně). Čtyři...! (obřadně předává Vodičkovi formulář). Pane veliteli, protokol o škodách. Ale to bychom jedli čtyři roky buřty s cibulí! (umíněně). Já je rád. Ukažte? (Prochází seznam). Trymó... Čila... činčila... (Čte nesrozumitelně dál). Jardo, neblázni! Dělá to skaro každej! Nezlob se, j á . . . třeba nejsem každej... Souhlasí. (Podepíše). Hurník! Janík! Slyším! Podepište to! •4

Janík sjede dolu, oba současně přistoupí ke stolu. Oba Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Vodička Jarči

Provedu. (Podepisují). Tak ty nejsi každej! A kdopak jsi podle tebe ? Onassis ? Vzala sis mě, tak snad víš... Mně nevadí, že jsi jen šofér, ale že nedržíš slovo. Sliboval jsi, že pro mě uděláš všechno na světě. Slíbil jsi mi to nebo ne? Ale ne podvod. Tak tos měl ale říct! Měl jsi říct — Miláčku, udělám pro tebe všechno na světě, kromě podvodu. Jenomže to jsi neřekl, ty jsi byl dokonce ochoten vraždit! Já ? ? Neříkal jsi, že zabiješ Kubra, jestli mi nepřestane volat ? (bezmocně rozhodí rukama). To se tak říká... Ty říkáš všecko jen tak ! Ale děti, děti, co se děje ? Tak na to zapomeňte. Těch pár korun přece nestojí za to, abyste si kazili líbánky. Nejde o pár korun, ale o zásadu!

Vy byste je mohli vyvážet. Pozor na ně! My měli případ, že nám vyhořela škola, protože ředitel zásadně odmítl pustit nás bez přezutí. Jarči Bude platit, když to podepíšu sama? Engl Jarči...! Vodička Ale ovšem, z vaší strany je to formalita. Pohořelí se neberou vážně, mohou si navym>ršlet hodinky s vodotryskem. Rozhoduje podpis orgánů — a to jsme my. Jarči Dovolíte? (Vezme od Tvrznika papír i pero). Tvrzník Vlevo nahoře. Engl Jestli to uděláš... Jarči (rádoby bojovně a přece nejistě). Tak co?? Engl Tak o tom nechci nic vědět... Jarči (s pohrdáním se odvrátí a podepíše). Tvrzník (od ní bere formulář a podává Vodičkovi). Prosím, pane veliteli. Vodička (odtrhne kopii a s úklonou podává Jarče, zatímco originál mu Tvrzník vymění za jiný formulář). Prosím, paninko... (Ale když už měla kopii téměř v prstech, prohodil si mce a podává jí ten druhý papir). Pardon, ještě tohle. Jarči Cojeto...? Vodička To je potvrzení, že od nás čtyř přijímáte soukromou půjčku ve výši KČs 14.114,74 — splatnou hned, jakmile vám pojišťovna vyplatí těch 57.344,20. Zbytek — Kč 43.229,46 — je váš. V pořádku, mladá paní? Jarči (studuje papír). Ano, myslím, ž e . . . Tvrzník (podává jí pero). Uprostřed. Jarči (podepíše, odevzdá a dostane svůj papír, který prohlíží jako drahocennou kořist). To by se mělo zapít, že? Kdyby nehořelo, nabídla bych v á m . . . (Rozhlédne se a teprve ted si všimne, že halda hasicího náčiní téměř žmizela). Ono už nehoří..,? Vodička Ale paninko, máte tu snad hasiče! Víte, co se u nás říká? — Chceš mít požár jako ovci? Janík & Hurník Zavolej si Vodičkovci! Vodička To složil kolega Tvrzník. Tvrzník (se uklání). Jarči Já jsem tak šťastná! (Políbí Vodičku na tvář). Vodička Vy ale máte oheň, paninko! Měla jste si vzít hasiče. Jarci Jardo, tak snad aspoň poděkuj! Engl (zarytě). Já jsem nezapálil. Jarči Co tím chceš říct? Měl bys děkovat i mně, jinak bys osm let neviděl cigaretu a pivo. (Všimne si, že Hurník s Janíkem okousávají slupky z banánů a Vodička saje kapky ze sklenice). Proboha, vy musíte mít žízeň a hlad.,. třeba se něco zachránilo v lednici.. .1 Vodička

Rozběhne se ke kuchyni. Do cesty se jí plete Hurník. Zprvu to vypadá jako nešikovnost, ale pak stojí v cestě i Janík. Vodička Janík Vodička Jarči Janík Vodička Janík Vodička Janík

Nechte to chlapcům, mladá paní, mají na to mundur. Teď se to bude po Valkýře hodinu drolit, měla byste šatičky jak od molů. Janík! Slyším. Přineste... říkala jste vodku? Ať vezme všechno, co tam najde! (odemyká dveře kuchyně a bere za kliku). Janík! Slyším. (káravě). Vemte si aspoň pancr, ne?! Rozumím. Provedu.

Hurník ho vpustí s pancrem dovnitř; z kuchyně se ještě slabě kouří. Engl se mezitím posadil na postel. Jarči před ním ze samé radosti poklekne a pokusí se o smiř. Jarči Engl Jarči Vodička Jarci Vodička

Jardo! (Políbí ho). Ty se vážně zlobíš ? Ale n e . . . Nezlob se! Mě|radost! Za třiačtyřicet tisíc tu z toho uděláme rezidencí a víš co? Ještě si pořídíme... (Šeptá mu do ucha). Chceš? Vidíte? Oheň je zlý pán, ale dobrý sluha. Doufám, že nás pak taky svezete! Já nemyslela auto. Ne?A co?

Janík vyšel z kuchyně, lahve nese na pancru jako na podnose. Hurník za ním zamyká dveře. Vodička

Tak jak, Janík!

53

Janíc

Pane veliteli, obsah lednice bez poškody. Vodka, víno... (jak klade pancr na stůl, otoci jej: za lahvemi je pekáč a kachna).

Engl a Jarči na ni zírají jako na zjeveni. Vodička Hurník Vodička Hurník Vodička

No tak sláva! — Koukám, židlí tu taky nemáte nazbyt, neivyšší čas, že jste vyhořeli. Hurník! Slyším. Šoupněte tu postel naštorc! Provedu. Pan Engl promine.

Engl mátozně vstává, Hurník se opře do postele a sune ji napříč, až je za stolem jako dlouhá lavice. Vodička

Tak nasedat, mládenci...!

Všichni hasiči usednou na postel vedle sebe: Hurník a Janík u pelesti, Tvrzník a Vodička uprostřed. Vodička vezme kachnu, trhá a rozděluje. Vodička Tvrzník Vodička Engl Vodička

o v

Čas k dílu, Čas k jídlu, ještěže lednice je defakto trezor, my měli případ — mužem to vzít do ruky, viďte mladá paní... jako doma! — že se nám do ní v jednom uzenářství schoval personál i zákazníci, celkem...? Tři muži a osmnáct žen. A nikdo neutrpěl ani spáleninku. Měli jen pech, že je našli až za měsíc. Kdo by je tam taky hledal, ne? Báječná kachýnka! (Englovi). Nedáte si s námi? (stísněně). Ano. Tak pojďte mezi nás, ať si nevynesete spaní!

Engl uŽ už poslechne, ale Jarči ho zadrží a konečně promluví. Jarči Vodička Jarči

Počkej! A vy si taky vemte, mladá paní, nate, ráda biskupa? Já bych se tam chtěla podívat...!

Hasiči jedí i pijí dál v dobré míře. Zato Engl je velmí nervózni. Engl Vodička Jarči Vodička Jarči Engl Jarči Engl Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Vodička Engl Vodička Engl Vodička Jarči Engl Vod ička Engl Vodička Janík Vodička Hurník Vodička Janík &

Prosím tě, co bys tam viděla...? Teď si, paninko, nekažte chuť. Stejně to musí nejdřív dožhnout. Já si vezmu t y . . . asbesťáky...! To byste byla dorichtovaná stejně, ne ne, mladá paní, od toho jsou chlapi. (Englovi). Tak se podívej ty! Já? P r o č . . . ? Od toho jsi chlap! Já chci, aby ses tam podíval! Ale j á . . . Kolego Tvrzníku! Slyším. A co kdyby s e . . . Jak rozhodnete, pane veliteli. Rozhodně pro. Pan Engl je dospělý muž, je rozumný, má zásady, má svou ženu rád — proč by se tam nemohl podívat ? Myslím, že pro jednou zamhouříme oko. Ale já se nemusím dívat... Ať má paninka klid, pane E n g l . . . je to přece vaše paní? Je, nic»«* No prosím. Tak proč byste se nepodíval, když jí to udělá radost? Ze vám to udělá radost, mladá paní? (znejistěle). Ano. Já nechci! Ale ale, copak to vidím, pane Engl, paninku musíme zrovna držet a vy byste se bál? S takovou reklamou nám chcete do manželství? Já se nebojím..,! No tak sláva! Janík! Slyším. Dejte mu asbesťáky i škorně — a Hurník! Slyším. Jděte s ním a dejte nám na něho pozor. Hurník Provedu.

54 2

Vodička Hurník Vodička Hurník Engl Vodička

(zatímco Engla uz oblékají). Nebuďte tam dlouho, Hurník, jen co se pan Engl poroz hiídne. Rozumím. A vy, pane Engl, neklesejte na duchu; dík tady panince budete na tuhle kalamitu vzpo mínat jak na vánoce. Připraven, pane Engl? (ukazuje Englovi, Ze má zvednout palec) (uz i v přílbě, váhavě zvedá palec). Tak odjezd!

Otevře dveře a spolu s Janíkem postrčí Engla dovnitř. Hurník ho následuje s futrovkou. Vodička dveře opět zavřel a rozhání rukou čárek dýmu. Jarči se pohne ke kuchyni. Jarci Vodička Jarči Vodička

Jardo ! (zastoupí jí cestu) Nebojte se, paninko, Hurník už dohlídne, aby se nám někde nepřipekl. Pusťte mě ! (vyčítavě). Tak takhle ne, mladá paní, takhle byste se mi nelíbila. Jdeme vám na ruku, jak můžem, a vy jste na nás jak na cizí?

Otevřou se dveře, Engl vychází, provázen Hurníkem, Janík za nimi zamyká. Vodička Oba Engl Jarci Vodička Jarči Vodička Jarči Engl Jarči Engl Vodička Engl Jarči Engl Vodička Engl m

^ »

No prosím: nezmokli jsme, už jsme tu. Janík, Hurník, sundejte mu to honem, ať se nám nedoláme! Provedu. (Svlékají mu kuklu, krunýř\ škorně), (upravuje si vlasy, je velmi pohnut). Tak co! To je nadělení, viďte, pane Engl? Jak to tam vypadá?? Není to hezký pohled, co? Mluv, Jardo H Je t o . . . je to tak, J a r c i . . . Jak?? Šatník j e . . . Na troud... (kýve). A kredenc? Nadranc... všecko j e . . . Řekněte sám, pane Engl, měli jste štěstí nebone? Měli... (Těžce dosedne na postel).

Všichni hasiči okamžitě usedají na svá místa: Engl zůstane tedy uprostřed mezi Vodičkou a Tvrzníkem, Stězi se tam všichni vešli. Hasiči vyloví z pekáče své porce a pokračují. Vodička

No vidíte. Tak už na to nemyslete a zakousněte si radši, schoval jsem vám (podává mu porci) křídlo, abyste moh ulítnout, kdyby vás paninka bila.

Všichni hasiči se smějí, Engl začne mechanicky kousat, jen Jarči stále stojí a přemýšlí. Vodička Jarči Vodička Jarči

Pojďte taky k nám, mladá paní, aspoň se zahřejeme, chlapci, smrskněte se. Moment...! No copak? Když ta kachna shořela, tak co je tohle?

Vodička a s ním všichni hasiči přestanou kousat. Vodička Engl Vodička Jarči Vodička Engl Jarci Vodička Engl Jarči Vodička

(přísně). No, pane Engl? Nechcete nám to už vysvětlit? «p Ju* • • Mezi námi děvčaty: nebyly náhodou ty kachny dvě? Dvě...? Neupekl jste náhodou tu druhou sám, abyste paninku překvapil ? No ? Ano... Kdy, prosím tě?? To bych snad musela vědět! Nebylo to náhodou v noci ? Bylo... Ale proč jsi mi to neřekl ? ? No ? Pročpak jste to panince neřekl, pane Engl ? *

55 IL_

Engl Vodička

Já j s e m . . . zapomněl... Ale ale! Ve vašem věku? Dávejte si pozor, mladá paní, měli jsme případ, že takovýhle fešák zapomněl v požářišti tchýni, ženu a dvě děti!

Všichni hasiči se bouřlivě smějí a koušou dál. Jarči Vodička Jarči Vodička Engl Jarči Vodička Tvrzník Vodička Jarci Engl Vodička Jarci

A já si byla jistá, že jsem tu troubu vypnula a kachnu dala do lednice. — Ale to potom znamená...! (s plnými ústy). Přihořívá, mladá paní. To znamená, žes tu troubu nevypnul ty!! Hoří, co, pane Engl! Asi... A tys mě v tom klidně nechal?? Tak to zas ne, to se musím pana Engla zastat, jen si vzpomeňte, jak vás bránil, když se psal protokol, to zas on si na svědomí nevzal. A pak: když chcete být spravedlivá, vydělal t ě c h . . . 43.289,46. .. .vlastně on! Co? To je taky tvoje štěstí! — Ale vysvětli mi, proč pečeš v noci kachnu, když je už jedna v lednici ? Já... Nepozval jste třebas tajně hosty, pane Engl ? (osvícena). Jardo! Že ty jsi. . . (Jako uhranuta přelétne zrakem všechny hasiče). Moment!

Vykročí a oni pozdě pochopí, ze jde ke kuchyni. Až na Engla rychle vstávají s plnýma rukama a plnou pusou kachny, ale ona je skokem u dveří, otočí klíčem a otevře. V místnosti živý obraz. Pak Jarča vkročí do kuchyně. Engl zavře oči. Pauza. Jarča vychází a nese na dlani plechovku, z níž se dosud slabě kouří: dýmovnici. Dá se do smíchu. Směje se tak, že se musí opřít o dveře. Vodička se k ní přidá. Po něm i ostatní hasiči. Místnost hlaholí smíchem. Jarča Vodička Jarči Vodička Jarči Vodička Jarči Vodička Jarči

(konečněpopadne dech). Vy jste mi dali! Víte, že už jsem začínala mít strach? Ale n e . . . ! Já i v kině brečím a vím, že je to hra, tak jak mě má doma napadnout, (ukazuje na jejich uniformy) že to máte z divadla! No jistě...! Jarda mi pořád říkal, když mě s nima nenecháš dál hrát, oni ti to vrátí. Jenže jak se zavolá Hoří, člověk dočista zfamfrní! No jasně...! A víte, že já ho u vás asi nechám? On je lepší herec, než jsem si myslela! No tak vidíte...! Seďte, tak něstůjte, prosím vás, a dejte si u nás chutnat.

Hasiči usedají a pouštějí se opět do jídla. Zapíjejí nenuceně z lahví. i

Jarči

*

Ale jedno vám tedy nezapomenu: já už viděla ty peníze jako na talíři. Tak tak, Jaroušku, ty si taky řekneš Zlatej požár, až budeš baštit buřty třetí rok!

Hasiči se bouřlivě smějí. Jarči Engl

•v

Třiačtyřicet tisíc...! To jste tedy přehnali...! (Englovi). Tak nechtěl bys mě už kamarády představit? (tiše). Já je neznám...

Hasiči opět přestanou kousat. Nový živý obraz. Jarči Engl.

Tak už nedělej hlouposti, já se vážně začnu b á t . . . ! Oni nejsou ze souboru...

Hurník a Janík vstanou. Jarči poděšeně couvne, ale Hurník jde jen ke dveřím na schodiště a Janík ke světlíku. Tam zůstanou stát jako stráži. Vodička i Tvrzník si utírají ruce. Y

ta»«

Jarci Vodička y v« Jarci Vodička Jarči

56

(úzkostně). Kdo j s t e . . . ? Nebojte se, paninko. Přece hasiči. A c o . . . tu chcete...? Co by? Konali jsme svou povinnost. Jenomže u nás nehořelo!

Vodička Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Jarči Engl Jarči Vodička Tvrzník Jarči Vodička Jarči Engl Jarči Vodička Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Jarči Tvrzník Jarči Tvrzník Jarci Vodička Tvrzník Jarči Vodička Jarči Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Vodička

Ze ne? Ale ale, mladá paní! Zeny mají krátkou paměť, co, pane Engl? Nechte ho na pokoji, Jarda je stejně normální jako já! To vám nikdo nebere, paninko. Komu chcete namluvit, že tu hořelo?? Komupak bychom co namlouvali. Právě, že jste oba normální, stačí přece váš protokol. (otevře své desky a Čte). Požár vznikl naší vinou. Jaroslav Engl, Jaroslava Englová. To je lež! (stísněn o to víc, ze stále sedí mezi nimi). J a r č i . . . Tam stálo «požár vznikl vinou kachny!». Ale mladá paní, jakpak by mohla stát v protokolu taková hloupost? Podívejte se, pane Engl. (mu ukazuje protokol) To tam nebylo! Nehádejme se o slovíčka, paninko, faktem je, že se tu mluví o požáru. A to jste podepsali, ne? To neplatí! Podvedli jste nás! Počkej, J a r č i . . . pánové, můžete nám laskavě sdělit, oč vám vlastně... Ty radši mlč, už ses nechal zastrašit jednou! Copak nechápeš? Přišli nás vydírat! My vás? Ale ale, mladá paní! Jenomže to vám nevyjde! Ten úpis taky neplatí! Kterýpak? Ze vám dlužíme čtrnáct tisíc! Čtrnáct tisíc? A — vy myslíte t ě c h . . . 14.114,74 Ty právě myslím! A pročpak by neplatil? Protože tu neshořelo ani na troud ani nadranc vůbec nic, ani ťa kachna! v Ze ne? A c o . . . (vytahuje jiný list a Čte). Empírové trumeau. Já ani nevím, co to je! Podobizna ženy od akademického malíře Cíly. V životě tu nevisela! Kožich tříčtvrteční, činčila. Kde bych na něj vzala? Tak ? A pročpak jste nám podepsala, že to tu všecko ještě ráno bylo? Snad ne proto, abyste vylákala z pojištovny K č s . . , 57.344,20 To byl váš nápad! Pozor, paninko, tak to prr! To je moc vážné obvinění. Jakpak je dokážete? Jardo...! Tohle je vámi podepsaný doklad, že tu ty věci údajně byly. Jestli nebyly, pak by to podvod byl, jenomže z vaší strany. Podvod, který se podle... § 132 odstavec 1, písmeno a) až b). .. .trestá... Odnětím svobody na dobu dvou až pěti let. Čemuž já osobně nechci věřit, mladá paní. (Vesele). No — a jestli tu tedy byly, pak je to důkaz, že tady skutečně hořelo, není to pravda?

Ticho. Tvrzník pečlivě zavázal tkaničky svých desek. Jarči Engl Jarči Engl Vodička Jarci Engl

*

Jardo! Proč nic neříkáš?! A co mám ř í c t . . . ? Kristepane, co jsi to za mužskýho?? Tak někoho zavolej nebo je prostě vyhoď! Když řeknem, jak to bylo, nikdo nám nemůže nic vyčítat ! Měli bychom... se spíš dohodnout, Jarči. Vy se mi líbíte, pane Engl. Nic nerií tak horké, aby se nakonec nedalo spolknout, viďte? Víš, co u mě jsi? (Obchází postel zezadu). Baba! A víš, co udělám já? (přiskočí k posteli, vytrhne Tvrzníkovi z rukou jeho desky, běží pod světlík, kterým před chvílí Janík vyšplhal vzhůru a začne ječet). Pomóóc! Pomóóc! (vyskočí). Jarči, ježíšmarjá...!

Vodička i Tvrtník zůstanou klidně sedět. Tu se ozve přes reproduktory hlas Janíka. Janík Jarči

Pane veliteli, volá ÚPOŘ. (přestane křičet).

57

Vodička Janík Vodička Janík Jarči Vodička Janík Jarči Vodička Hurník Vodička Hurník

Slyším. Volá ÚPOŘ, jestli ještě potřebujem sanitku. Můžou si ji vzít. Rozumím. Pomóóóc! Ale ať pošlou pohřebák. K těm lidem se asi nedostanem včas. Slyším je křičet. Rozumím. Předám. (přestala křičet a dívá se na Vodičku s hruzou v očích). Hurník! Slyším. Valkýru. Provedu.

Po tyči sjede opět Janík a pomábá mu připevnit na záda známý přístroj. Vodička Engl Vodička Engl Vodička Engl Vodička Engl Vodička Hurník

Byl jste na vojně, pane Engl? Byl... Hodnost? Svobodník... Tak to jistě teď, kdy první rozčilení přešlo, musíte poznat, že Valkýra je defakto...? Plamenomet... Výtečně, svobodní ku. (Tvrznikovi). Poznamenejte si ho, kolego. Postarám se, abyste byl brzo desátníkem. A víte, k čemu je hasičům plamenomet? (vrtí hlavou). Máme případy, že se nám lidi pomalu dusí a my k nim nemůžem... nebo vyvolají paniky a ohrožujou ostatní. Požár je válečný stav, svobodníku, a humánní je to, co zachraňuje většinu. A když paninka tvrdí, že tu nehořelo... Hurník! Provedu.

Vykročí doprostřed místnosti a namíří na Jarču trysku. Vodička s Tvrzníkem konečně vstali a ustoupí spolu s Janíkem co nejdál za postel. Vodička Engl Vodička Engl Vodička Engl Vodička Tvrzník Vodička Tvrzník Vodička Engl Vodička

Měl byste jít sem, svobodníku. Pro požár v suterému je norma obětí dvě, ale každý život dobrý. (se vzchopí, vs/mie a vyrazí ze sebe). Počkejte...! Ano? — Já čekám, svobodníku. (jde k ní, ztuhlé hruzou, vezme jí desky). Necháte nás, když vám je vrátim...? Ale pročpak ne?! Jakou máme záruku...? No tu nejlepší, jakou si můžete přát: dlužíte nám přece K č s . . . 14.114,73. Ovšem za předpokladu, že nejdřív dostanete svých K č s . . . 57.344,20. My jsme féroví, svobodníku a potom: nebudeme Škodit sami sobě. Proč to děláte...? (natáhne ruku). Ty desky!

Engl jde a dá mu je. Vodička je odevzdá Tvrznikovi. Hurník nechá klesnout trysku. Janík mu sejme přistroj. Já vám to povím, desátníku. Každý musí žít, ne? My hasiči žijeme z požárů. Čím víc požárů, tím víc hasičů, lepší postavení, větší platy, účinnější prostředky. Jenomže: čím víc hasičů a účinnějších prostředků, tím míň požárů. A čím míň požárů... rozumíte? (chabě kývne). Engl Vodička Co nám zbývá, když umíme jen hasit? Kdo chce hasit, musí někdy zapalovat, viďte, chlapci? Hurník <& Janík Provedu. (Začnou opět střídavě odnášet věci nahoru). My přitom ještě myslíme na druhé... pokud nám to nekazí. Paninka to správně pochoVodička Vodička

pila, i když se pak nechala trochu zmást, ale to už je za námi, viďte, mladá paní? My

Jarči Vodička

58

máme čárku a vy věno. (dojde k posteli, vyčerpaně na ni usedne a opře hlavu o pelest). Bon. Hlavní, že jste ji včas podchytil, ale kvůli tomu se vlastně lidi berou. Takže nám zbývá jedno: při požárech, kdy je příčina drobet nejasná a hlavně — pohořelí jeví neklid, máme ve zvyku nechat na místě požární hlídku. Ne snad napořád, jenom na dobu, než se dá všecko pěkně do pořádku. Vám, desátníku, můžu prozradit, že i touhle cestou zvyšujeme stavy. V úvahu přichází Hurník a Janík, řekněte sami, koho z těch chlapců tu budete mít radši.

Hurník a Janík sjeli dolů se skládacím polním lůžkem a dalším vybavením. Stojí vedle sebe jako na přehlídce. Jarčina ramena se začnou tiše otřásat. Vodička Engl Vodička Engl Vodička Tvrznik Vodička Engl Vodička Engl Vodička

Paninko, nemusíte se bát, zůstane v kuchyni a bude tu jak myška. Výhoda je, že až zas budete péct kachnu... no, nechrne toho. Pane veliteli... Slyším, desátníku. Třeba pro nás máte ještě jiný návrh... (obraci se k hasičům). Slyšíte? Bravo, desátníku, myslím, že vás dám povýšit rovnou na četaře! (rozvazuje desky a poznamenává si to). Jako četař byste tu totiž mohl zůstat sám. Já v á m . . . Četař požárního sboru smí zastávat funkci detašované hlídky bez asistence. Ale j á . . . nejsem... Četóó, vzor!

Janík i Hurník se postaví do pozoru, Tvrznik otevře desky a podá je Vodičkovi. Mimoděk se napřímí i Engl. Vodička Tvrznik Vodička Jarči Vodička Engl Vodička

Desátníku Engle Jaroslav, jmenuji vás četařem požárního sboru. Pohov. (Vrátí desky Tvrzníkovi). (podává Englovi desky spolu s perem). Kdekoli. Děláme to výjimečně, chci tím hlavně uklidnit mladou paní. Musí tu ostatně sloužit za vás, když budete v práci. Ty dva tisíce měsíčně jsou od tedka váš druhý plat. (přestane plakat a zvedne užasle hlavu). Tak jak, pane Engl? (beze slova podepíše). Gratuluju, četaři. (Tiskne mu ruku, obejme ho a polib i).

Po něm tnu tisknou ruce i Tvrzník, Hurník a Janík, který pak odnáší nahoru polní lůžko. Vodička Tvrznik Vodička Janík Vodička Janík Vodička Janík Vodička Janík Vodička Janík

Své povinnosti jste právě stvrdil podpisem. A pokud jde o práva.., (dává mu z desek kupony). Poukázka na přílbu... na výstroj... na výzbroj... a záloha na relutum... (vyplácí mu bankovky i mince). Kčs 312. No vidíte! Náhodou máte přesně na pojistné. (zhora). Pane veliteli, volá ŮPOŘ. Slyším. ÚPOŘ se ptá, proč jsme tu tak dlouho. Copak hoří? Nehoří. Hlaste ÚPORI: akce úspěšně skončena, vyrážíme, jsme na příjmu. Rozumím. Předám. Pokračujem podle seznamu. Rozumím. Nepředám.

Venku se ozve startér auta; naskočí motor. Vodička Hasiči Tvrznik Vodička Engl Vodička Engl Vodička Engl

Četo, odjezd! Slyším. Rozumím. Provedu. (sváže desky, vezme je do zubů a šplhá nahoru). Četař Engl! (v pozoru). Slyším. Přebíráte požární hlídku! Rozumím. Hodně štěstí ve funkci i v manželství. Provedu.

Vodička Šplhá nahoru. Hurník, který má opět plamenomet na zádech, namíří na Engla a Jarču jeho trysku. Pak vydá ústy syčivý zvuk a přetáhne nístnost jen posunkem, jako když si kluci hrají na válku. Pak rovněí vyšplhá nahoru. Vzápětí je vytažen žebřík i tyč. Auto se rozjíždí. Ozve se hasičský signál, který se rychle vzdaluje. Engl stál až do této chvíle v pozoru. Ted se však zběsile vrhne ke dveřím na chodbu. Jsou zamčeny, klíč zmizel. Doběhne ke světlíku, snaží se vyskočit a zachytit se. Marně. Engl

(vykřikne). Jarči! Tak mi pomož!

59

Horečně se snaží prostrčit do světlíku věšák na šaty, aby snad vylezl po něm. Ani to se mu nepodaří. Jarci se nepohnula. Nechal toho a přiběhne k ní. Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči Engl Jarči

Slyšíš?? Musíme hned na policii!! (jen potřásá zamyšleně hlavou). Máš pravdu, pochopí, že jsme museli. Oni byli schopni všeho! Tak honem...! (beze slova svléká svatební šaty). Co děláš...? (zůstane v kalhotkách a podprsence, bere z kouta kbelík, smeták, hadry). Co to děláš...?? Uklízím... Co, proboha?? C o . . . ! Šatník je na troud, kredenc nadranc... Jarči! Přišla jsi o rozum?? (začíná uklízet). Naopak... Co naopak?? Nech toho!! (Tahá se s ní o smeták). Říkám ti, pojď na policii!! (brání se). Pusť...! Jarči... (vytrhne se mu; ostře). Dostal jsi od nich tři sta dvanáct korun? No dostal, a l e . . . Tak co chceš na policii? Leť zaplatit tu pojistku, ať má dnešní datum! Přece ty peníze nevezmem! Třiačtyřicet tisíc? A proč ne, můžeš mi říct? Aby nás měli v ruce úplně?? » «• Ty blázne! Ty blázne!! Měl bys mi děkovat na kolenou! Měli nás tak v ruce, že nečekat na svých čtrnáct tisíc, klidně to zápálili i s námi, aby měli Čárku! Jdi! Za ten strach je to m á l o . . . ! Nakonec budeš chtít, abych u nich zůstal?? A proč ne? Svým lidem dají snad pokoj! Jarči, vzpamatuj se! Co to po mně chceš? Pojď... Ty se vzpamatuj!! Už nejsi malý dítě! Vzal sis ženu, chceš mít rodinu, tak pro to něho dělej! Co ti pomůže policie, až přijdou znova??

Z dálky se ozve hasičský signál. Ona okamžitě v hrůze skočí do postele a zabalí se do deky. Signál doznívá. Engl nerozhodně stojí u postele. Pak k ní přiklekne. Engl Jarči

J a r č i . . , já tě mám r á d . . . nechci, abys měla strach... slyšíš? Udělám to, jak myslíš... slyšíš mě? Zaplatím tu pojistku,.. a uložím naše peníze... a bude všecko jako dřív...! (zpod pokrývky). Tak už jdi!! Jdi už!!

Engl vstává, spěšně vejde do kuchyně. Pauza. Pak se ozve jeho smích. Objeví se na prahu a řehtá se jak Šílenec: v jedné ruce drží prázdnou kazetu, v druhé otevřenoi4 kabelku s řetízkem. Jarči Engl

(nevydrží a vyhlédne zpod pokrývky). Co ti je? Peníze... příbory... všechno je fuč! Byli t o . . . jenom zloději!!

Ona vyjeveně vstane na posteli a tu ji Engl popadne a křepčí s ní po místnosti, až se Jarči nakazí pocitem úlevy a spolu s ním vyráží nadšené skřeky. Pak dopadnou na postel a smích je vystřídán návalem vášně. Jarči Engl Jarči Engl Jarči Oba

(zařve jako tygřice). (zařve jako lev). (zařve silněji a strhne z něho sako). (zařve ještě silněji a strhne z ní podprsenku; vtom se zarazí). A co když to nejsou zloději. . . (v nové iízkosti) .. .a jenom navíc. (unisono) .. .kradou...? konec

60

Praha 1-12-73 17-54

EDA KRISEOVÁ (Praha) *

"R A T3TPTšfV 4

Andělé Venku je smířlivé zářijové odpoledne. Zraji v něm tiše jablka, zapalují se Švestky a letní květiny odevzdaně dokvítají. Letos se všechno opozdilo a tak v zahrádkách dosud sladce až k zamření voní floxy a zároveň už páchnou velkokvěté afrikány a svítí oranžové a Žluté měsíčky, které jsou léčivé, ale skoro nikdo o tom neví. Rovnodennost už vesluje ve stříbřitě modrých vodách kosmu a plíží se a blížiZakrátko už bude rdousit dny jako holoubátka a nadívat je nocemi. Snop žlutých slunečních paprsku dopadá Šikmo do denní ložnice. Sedí tu paní všelijak zkroucené a čekají, až noc vystřídá den. Na rozhraní dne a noci dostávají vždycky hodně jídla, aby vydržely přes dlouhou noc, v níž svítí zelená světla nade dveřmi. Noc, kdy nikdy není tma. Jen když pacient zavře oči, vytane mu tma v celé své majestátnosti, ve své honosné hloubce, jako příslib krásné smrti. Pořád ještě nevíme, je-li smrt vstupem do světla, anebo do tmy. A přitom s počasím to vypadá^ tak mizerně, že se zdá, jako by ho už řídil Člověk. Že ho nějací vědci, placení kterousi velmocí ukradli a teď si s ním hrají, až ho rozbijí a ono nepůjde. Na denní ložnici je ticho. Sestřička, která má službu, sedí v ses terně a pije kávu. Plete přitom lososově růžový svetr a jak ujímá u krku, tak ji úsilím leze z úst růžový jazyk, prsty se jí hbitě přesmykují jeden přes druhý. Paní Pospíšilová, čisťounká, malá stařenka, sedí v koutě u okna a dvě židle po obou stranách její židle jsou prázdné. Vždycky tak sedává sama uprostřed dvou židli, celé hodiny s rukama v klíně, dlaň položenou v dlani. Sedí a čeká. Bílý drdůlek má svinutý na temeni hlavy a v něm zapíchané hornodle. Erámi župan nemá nikdy pokecaný polívkou ani šťávou. Je celá bílá a ušní boltce má na horních okrajích natažené a průsvitné, nemá je zatočené dovnitř jako většina lidi, ale jakoby vyžehlené žehličkou doplocha. Její oci jsou modromodré se žlutými tečkami a jejich pohled je klidný a vyrovnaný. Ceká dlouho a trpělivě, pak náhle zpozorní, chytne se dlaněmi opěradel, drží je a předkloněná poslouchá. Doufá. Někdy přitom zaslechne šelestění křídel a táhlý, něžný zpěv, ale jindy se splete a je to jen vítr v korunách starých stromů. A pak konečně se v pokoji rozsvítí a v růžové a bleděmodré záři, která opalizuje do zlatová jako opálová náušnice, přicházejí. Bílé, veliké křídlo na okamžik zastíní proud paprsků a anděl projde světelným kuželem jako když světlo reflektoru nahmatá a zkříží jiné světlo a v krátkém záblesku se protnou. Vzápětí padne do ložnice stín dalšího páru křídel. Přilétají. Přistávají lehounce na hladkém, naleštěném linoleu, brzdí bosou nohou a už se bílá, zářící postava blíži a babička honem vstává a odtahuje židle od zdi, aby si její

hosté mohli sednout co nejpohodlněji. A už se ruka s dlouhými prsty dotýká stařencina čela a žehná její hlavě, která pořád ještě slouží, ještě se nepomátla, diky návštěvám, které jí poskytuji andělé. Měkká ruka pohladí stařenku po bílých, tenkých vlasech, druhý anděl ji ovane lehounkou řízou, babička ucítí na tváři rajský vánek a lehounké políbení na čelo. Po přivítáni se andělé tiše snesou na sedadla, která pro ně připravila. A ona se usmívá, tiše a blaženě skládá opět dlaň do dlaně, ale ruce se jí trochu chvějí a tak musí přidržet jednu v druhé. Je navštívena. Paní Hlaváčková a paní Janů ji pozorují nevraživými pohledy, protože ony nikdy nemají žádné návštěvy. Sestřička jim občas vyřizuje, že příbuzní telefonovali a ptali se po jejich zdraví, ale ony jí nevěří. Dobře vědí, že kdyby si na ně příbuzní vzpomněli, mohli by lehce nasednout do aut, která mají ve stodolách a přijet. Nepotřebují ani tak příbuzné jako svědky své minulosti. Nikdo jim tady nevěří svatosvatou pravdu, že mívaly manžely, milence a děti, že s nimi žily a staraly se o ně, dokud neupadly do propasti, kterou jim nachystalo šílenství. Když nikdo nepřijde, jak je rok dlouhý, nejsou tu žádné důkazy o tom, Že byla jaká minidost, a že snad možná existuje i budoucnost. Nikomu se po nich nestýská, nikdo za nimi nejde. Jenom babička Pospíšilová každý den tiše vypráví hostům, co celý den dělala. Povídá jim, že k snídani byla káva a že mléko bylo trochu připálené, ale nevadilo to. Řekne, co měli k obědu a přes odpolední svačinu se blíží k přítomnosti. A také jim poví, že sestřinka Váňová má už hodný kus lososově růžového svetru. Vypráví jim den po dni a vždycky v tom stále stejném pořádku nachází něco nového, Čím hosty překvapí a sama sebe potěší. Když se závistivá paní Janů dozvěděla, kdo to babičku navštěvuje, pokusila se jednou anděly vyplašit. Sotva se usadili každý na svou židli a začali hovořit, vyskočila, mávala rukama nad hlavou a křičela huš, huš, jako by se pokoušela vyhnat slepice ze zahrádky. Jenže andělé nic. Paní Janů nemohla vidět pohled toho starého, holohlavého, s nosem jako zahnutá skoba, pohled plný vlídnosti, lásky a porozumění. Neviděla ani účast v očích mladého, kučeravého cheruba, neviděla nic a tak běhala po denní ložnici a mávala rukama ve vzduchu. Pak odběhla do noční ložnice, stáhla se své postele prostěradlo a plácala jím jako když vyháníme z místnosti smraď. Paní Pospíšilová zatím užasle pozorovala, jak prostěradlo prochází jejími anděly a andělé tkaninou. Nakonec paní Janů ze vzteku stočila prostěradlo jako by ho chtěla ždímat a utočila si z něho kyj, kterým tloukla do vzduchu v marné touze zasáhnout některého z andělů. Zasáhla lustr a

61

ten se divoce rozkýval a ona začala mlátit do lustru, až ho rozmlátila. Třesk skla slyšela vrchní sestra a rovněž výbuchy žárovek, když se celý odpoutal a spadl na zem. Zavolala na pomoc čtyři ošetřovatele Z protialkoholniho a ti pani Janů lapili a vstrčili do kazajky. Dalo jim to chvilku běhání, protože paní Janů, ačkoliv je už stará, je pořád hubená a mrštná, a tak jim unikala. Napíchali jí, co se do ní vešlo. A andělé se tentokrát zdrželi déle než jindy, protože babička byla rozčílená, nepřejícnost a nenávist paní Janů ji rozrušila. Paní Janů pak za trest přeložili na těžké oddělení a musela tam být tak dlouho, dokud se nepolepšila. Vrátili ji zpátky, ale stejně nebyla hodná. Stěžovala si při velké vizitě panu primáři, že návštěvy paní Pospíšilové nedodržuji návštěvní hodiny a také, že lítají do ložnice nečekaně oknem. Paní Hlaváčková napsala dopis na ředitelství, v němž si stěžovala, že andělé jsou mužští a že by jim měl být přístup na ženské oddělení zakázána. Sama chodila za trest bez kalhot, poněvadž se pomočovala. U doktora Pávka, který měl jako sekundář na starosti lehcí ženské oddělení, však ty dvě ercrnrchy nepochodily. Zvýšil jim dávky prášků a návštěvy z nebes chodily dál. Avšak závist, která jednou zapustí kořeny, je jako kerblík nebo kopřiva. Maličký kousek kořínku někde v půdě vždycky zůstane a z něho vyroste nová rostlina, silná a odolná. Závist pak posedla pani Kadlecovou, která sedala v koutě na zemi jako skrČenec, Špičatá, věčně odřená kolena měla vysunutá k bradě a přes ně sepjaté hubené žilnaté ruce. Na malé hlavičce měla chundel Šedivých vlasů, které se nedaly učesat. Když byla vzhůru, zdálo se jí, že jí z hlavy roste strom a na něm sedají krkavčí, a to byly její potracené děti. Většinou byla tichá. Jenom někdy, když se jí podařilo vyplivnout prášky, anebo když ji pevněji chytla její bláznivka, běhala dlouhými kroky po místnosti, pronásledovaná příšerami, o nichž nedovedla nic vyprávět. Z ničeho nic napadla v jednom takovém záchvatu paní Pospíšilovou a chtěla jí vyškrábat oči. Babička se nebránila, věděla že andělé jí nedají ublížit. Byli zrovna tady, blízko, cítila duchovní spojení s nimi a to jí dodávalo sílu. Paní Kadlecová se na ni vrhala jako rozvzteklený dravec a paní Pospíšilová se jen jemně usmívala. Po bledém obličeji jí stékala krev v jasně červených kapkách, když vešla sestřička a za pomoci ještě dvou dalších sester, které vážily dohromady jistě dvěstě kilo, se jim podařilo odtrhnout paní Kadlecovou a zahnat ji do jejího kouta. Měla roztrhanou košili a tak ji musely ještě převléci a píchnout jí injekci, po které, ve svém koutě, schoidená, zkameněla. — Tak co návštěvy? ptal se doktor Pávek, chodí, chodí? Pani Pospíšilová šťastně zakývala hlavou. Mladý a světlovlasý doktor Pávek se obličejem podobal malému andělovi a paní Pospíšilová ho k nim pňřazovala, protože byl na ni hodný. Byla na něm závislá od té doby, co přišli a rozhodli, že nemůže být doma sama. Vysvětlili jí, že nemůže Žít na samotě, že se tam nemůže o sebe postarat, a také se řádně nestará, jak dosvědčili jacísi anonymní sousedi ze vsi. Stát prý zabezpečí každého opuštěného člověka, když jeho samota budí veřejné pohorŠeni. Měli pravdu, byla sama. Měla ráda kocoura, pět hus a šest slepic. Rozuměla jejich řeči a také řeči

ptáků. V květnu vstávala každý den ještě za tmy a chodila do březového háječka za chalupou a poslouchala tam ptačí zpěv. Navečer pak mluvila s husami nebo s kočkou. Léta nepotřebovala lidi a oni nepotřebovali ji. A pak si najednou na ni vzpomněli, vystěhovali ji z chalupy a odvezli do psychiatrické léčebny. Neprotestovala, protože věděla, že by se jí stejně nikdo nezastal. — Dobře se mi daří, pane doktore, odpovídala. A když přijdete vy, je to jako by vyšlo slunce. Moc ráda vás vidím, pane doktore. — Ale vy málo jíte, zahrozil doktor. Měla byste, paní Pospíšilová, víc jíst. — Když já už nic nepotřebuju, pane doktor. Celý den sedím, nepracuju, k ničemu nejsem. — Jíst se musí, napomenul ji doktor Pávek a už od ní odcházel k další pacientce a zase se jí tak laskavě ptal, jak se jí daří a jestli něco nepotřebuje. — Ještě že je mám, Šeptala mu často paní Pospíšilová, co bych si tady mezi těmahle, a bezmocně ukázala kolem sebe, počala. Když je mám, dodala a usmála se, necítím se tu tak sama. — Hm, hm, pokýval hlavou doktor Pávek a hryzl si chvilku dolní ret, a pak si něco zapsal do svého zápisníčku. Zdálo se, že mu ta hodná pabička dělá přece jen starosti. V pondělí si ho zavolal primář a sdělil mu, že považuje jeho způsob terapie u pacientky Pospíšilové za naprosto nedostatečný. — 5 tou Pospíšilovou musíme něco udělat, řekl. Dyť vy jí, člověče, nedáváte vůbec ataraktika, koukal jsem do jejich dekurzů a ženská je celou dobu bez prášků. — Ona je úplně normální, řekl sekundář. — A proč tady teda je? otázal se přísně primář, proč si, člověče, myslíte, že tu je, když je úplně normální? — Protože, řekl doktor Pávek, se tomu Pražákovi zalíbila její chaloupka. Je hezká, roubená a stojí na kopci. Je od ní vidět daleko do kraje. Na svatého Jána je z ní vidět sedm svatojánských ohňů na všech kopcích kolem. Střechu té chalupy stíní veliký ořech a ve dne v noci je v něm slyšet vítr. Jenom v létě, na pár dní, se ořech utiší. — Co mi to tu povídáte? zeptal se primář. Já se vás ptám, proč tu ženskou neléČite, když je nemocná. — Ten Pražák měl dlouhý prsty, vyprávěl dál doktor Pávek. Nechtěl čekat, až babička umře a tak ji dal prohlásit za nesvéprávnou a poslali ji sem. On tu chalupu koupil a peníze jí dal na vkladní knížku. — Ta ženská má halucinace, řekl primář a kučeravý doktor Pávek pokrčil rameny. — Kdyby nebláznila, tak by ji dali do domova důchodců. Dali ji sem, protože blázní. A my jsme tu od toho, abysme ji léčili, rozumíte? — Do domova důchodců by byla musela podepsat souhlas, řekl doktor Pávek. To ona by nikdy neudělala. Sem ji odvezli a nebavili se s ní. Však to znáte, pane primáři. — Má halucinace nebo ne? — Vidí anděly, připustil doktor Pávek. — No tak. A jsme u toho. Zlikvidujte halucinace a pak budeme vidět co dál. — Když ona je tak šťastná, řekl doktor Pávek nešťastně.

— Šťastná, nešťastná, řekl primář. My jsme tu od toho, aby byla zdravá. — To jsme, přisvědčil sekundář. Jenže ona stejně, pane primáři, nemá kam jit. / kdyby se uzdravila, tak se nemá už kam vrátit. — Půjde do domova důchodců, rozhodl pan primář a zadupal pod stolem na znamení, ie už má diskuse dost. Pohled jeho malých, hnědoŽlutých očí byl až zlověstný. — Bude tam strašně nešťastná, řekl sekundář a nehotovil se k odchodu. Tam ji to neprojde, pošlou nám ji zpátky. Tady je, pane primáři, s těmi anděly docela šťastná. — Už jsem řek, napícháte jí plegomazín. Doktor Pávek zavrtěl jemně, ale důrazně hlavou na znamení nesouhlasu. — Tak vy ji nenapícháte, rozčílil se primář. A proč chcete, Člověče dělat medicínu, když nechcete lidi léčit? To potom stavíme svou práci hezky na hlavu. Když bude mít někdo prasklý slepý střevo a bude celkově šťastný, tak ho necháme umřít, co? Doktor Pávek se zavrtěl na židli, byl sám se sebou nespokojený, protože nechtěl svého představeného rozzlobit. Dlouhými andělskými prsty si mnul modré oci a konečky prstů si unaveně zmáčkl spánky a zase pustil. Byl po dvou nočních a necítil se dost v svézt. — Já myslím, řekl, že přece jde o to, aby byl člověk šťastný. Ona je Šťastná tak, jak je, tak proč bych s ní měl něco dělat. — Já se z vás zblázním, vykřikl vyspalý primář. Vy přece nedokážete posoudit, jestli je Šťastná nebo ne. Nemocný Člověk nemůže být Šťastný. My ho musíme uzdravit. Až bude zdravá, pak budeme vědět, jestli je šťastná. Pak teprve můžeme s ní mluvit jako s člověkem. — Ale ona přece nemá na světě nic, odporoval doktor Pávek. Akorát anděly, a ty byste jí chtěl vzít. — UŽ to sem nepleťte, vykřikl primář a praštil pěstí do stolu, až nadskočilo těžítko. Kdybysme takhle uvažovali o všech, tak bysme to mohli rovnou zabalit. Léčíme všechny, tak budeme léčit tuhle taky. — Ale ona přece nikomu nic nedělá, zaprosil ještě doktor Pávek. — Ze ne ? A kolik malérů už jsme měli na oddělení kvůli návštěvám. Ostatní nemaj návštěvy, tak je Pospíšilová nebude mít taky. Jsme doktoři, nebo kašpaři ? — Ona je úplně normální, opakoval znovu doktor Pávek a cítil, že si už řeže větev pod zadkem, ale nemohl jinak. — Vidí anděly, zařval primář, věří, ze jsou. je to normální, nebo ne? Pohlédl divoce na sekundáře a setkal se s jeho modrýma očima. Uviděl světlé kučery kolem hlavy a zdálo se, jako by z nich vycházela záře. — Já nevím, řekl a pokrčil rameny v bílém plástt. — Cože, vykřikl primář a už běžel od okna ke dveňm. Jeho bílé lakové botky se sotva dotýkaly linolea, v němž se zrcadlila celá jeho postava. Bílý plášť vál ve vzduchu a jako bílý závoj se zrcadlil i v linoleu. — Kde to jsem, Volal primář a rozhlížel se po stěnách své pracovny i po stropě. Člověče, snad nevěříte, že jsou andělé? Zůstal stát na jednom místě a »

vytahoval z kapsy pláště krabičku Spart. Nedařilo se mu tlustými prsty nahmatat něžné tělíčko cigarety a najednou se na ni naštval a počal krabičku drtit v obou rukou, ždímal ji a když se mu ji nepodařilo přetrhnout, hodil ji na linoleum a zadupal po ní botám a. Doktor Pávek svěsil hlavu a neříkal nic. — Tak jsou andělé, nebo ne? — Já nevím, řekl doktor Pávek. — Jak jste se dostal na Školu, člověče? Jak jste moh proklouznout. A co mám teďs váma dělat já? Věříte v Boha? — Ano, přiznal se doktor Pávek. — Panebože, zvolal primář. Dyť vy to nemáte vůbec zapsaný v materiálech. Jak se to mohlo stát? — Já nevím, řekl doktor Pávek a zvedl hlavu. Z očí mu vycházela podivná záře, vyzařovala z celé jeho hlavy a opalizovala jako opálová náušnice. Opály ptý přinášejí slzy— Já se z vás zblázním, člověče, naříkal primář. To je moc na moji hlavu. Doprostřed pracovny teď dopadal ze západního okna proud zářijových slunečních paprsků. Bylo slyšet jak venku Šustí stromy, jak jimi proletuje ranně podzimní vítr a vytváří zvuk křídel. Primář se zhroutil do křesla vedle svého primářského stolu. — Jak já to obhájím, zalamentoval. Co řeknu na okrese? Co na kraji? Vy si to tady hodíte jako hovno na stůl a hotovo. Dělej si s tím, co chceš. Tvář doktora Pávka polil lehký ruměnec. Zblízka bylo vidět, jak mu na bradě vyráží světlé strnisko. Měl nepřetržitou službu od pátku večer a teď bylo už pondělí ráno. Primář našel ve stole cigarety a konečně se mu podařilo jednu si zapálit. To ho trochu uklidnilo. — Člověče, řekl. Vy tu bábu napícháte. Vy ji budete léčit. Já vám to nařizuju. Doktor Pávek zavrtěl zase tak jemně ale důrazně hlavou. — Buďto ji napícháte, nebo půjdete. ^ — No dobře, přisvědčil sekundář, tak půjdu. Řekl to tak klidně, že se tomu sám podivil. Připadalo mu, že jsou v něm dvě bytosti. Jedna z nich hovoří s primářem, setrvává ještě v léčebně a druhá už je ve velikém jasně modrém prostoru. S tou už nemohlo nic pohnout. A zakrátko překročí snad i ta druhá bytost tenkou stružku, která se vine mezi oběma a vyváže se i ona z pout. Potom jim bude dopřáno milosti splynout v jedno. — Tak napícháte ji ? ptal se znovu primář. Dal si tu práci, že ovládl svůj hlas a už ani neřval. — Ne, řekl sekundář. Svlékl si bílý plášť a pomalu ho položil na opěradlo Židle. Vyndal ještě z kapsy svůj kapesník, pomalu se vysmrkal, stočil kapesník a vsunul ho do kapsy u kalhot. Byl připraven k odchodu. V denní ložnici sedí babička Pospíšilová mezi dvěma prázdnými židlemi. Ceká a čeká. Náhle se jí ve staré tváři, rozryté tisíci vráskami, rozlije Šťastný, dětský úsměv. A už velké bílé křídlo na okamžik zastíní proud opalizujících paprsků a anděl projde světelným kuželem jako když světlo reflektoru nahmatá a zkříží jiné světlo a v krátkém záblesku se protnou. Primář pochodoval po místnosti, ruce složené za zády. Jeho postava hopkala v odrazu na naleštěném linoleu a skutečný, tuhý krok s tím divně kontrastoval.

63

— Tak vy byste mě tu nechal ve štychu, co? Klidně byste si Šel. A víte, ze je to podlost? Já vás sem vzal, když jste hledal místo. Nebylo to lehký, to mi můžete věřit. A vy mě tu teď necháte. A to si myslíte, že budu brát všechny služby za vás? Kde já teď koho seženu? Kdo by sem taky chodil? Co si myslíte, člověče, co si vůbec o sobě myslíte? Doktor Pávek si asi nemyslel nic. Stál u vysokých, bílých dveří a měl ruce spuštěné podle těla. Stačilo zvednout ruku, zatížit dlaní kliku, otevřít dveře a jít. Cítil, že ho zaplavuje veliká, tichá radost a to bylo jediné a nejdůležitější, co vnímal. Ze něco se v něm navždy spojuje. Stačilo jen otevřít dveře a jít. Mohl to udělat kdykoli, nepospíchal. Byl volný jako pták, který neseje a přece sklízí. — Kam chcete jít? vykřikl primář. — Já nevím, hlesl doktor. — Musíte přece vědět, kam jdete. Musíte být zaměstnán. Musíte se živit. Copak tomu nerozumíte? Tady máte krásné místo a vy chcete odejít. V životě jsem neviděl takového blázna. Primář se zastavil. Jeho zrcadlová postava v linoleu zakolísala, jako by se chtěla pohnout směrem k podřízenému. — Mějte rozum, člověče, řekl smířlivě. Napíchejte babku a můžete tu být dál. Doktor Pávek zářil jako čerstvě zapálený paškál o vzkříšení, když všude kolem je ještě temno. Primář postoupil několik kroků k němu a zamával mu před obličejem rukama, jako by se pokoušel odehnat nějaké mino. Nepomohlo to. Doktor Pávek zůstal jak byl a mino se mínilo dál. Primář pohlédl na svůj mohutný psací stůl, na němž stál černý němý telefon. Něco si s ním snad potichu vyřizoval. — Už o tom nebudeme mluvit, rozhodl. Budeme dělat jako když nic, rozumíte? Já vám to nikam nenapíšu. Já o tom přece nemusím vědět. Pohlédl na doktora Pávka a pokusil se s ním spojit pohledem. Zamrkal na něho prohnanýma žlutohnědýma očima, ale doktor nic, jen se tak nepří-

tomně usmíval. Primáře napadlo, že asi fetuje. Moc ho to nepřekvapilo, dělali to všichni. On nefetoval, protože pil a to nejde dohromady. Znovu vrhl kradmý pohled k černému telefonu. Bylo ticho. Snop slunečních paprsků se pomalinku sunul od podlahy ke zdi. Slunce zakrátko začne zapadat. Doktor Pávek pořád stál u dveří a měl ruku na klice. Cítil, jak neznámá velká síla zevnitř napřimuje celé jeho tělo, jak se v něm uvnitř rozlévá příjemná opalizujicí záře. — Tak zůstanete? zeptal se primář. Koukejte, já tu nikoho nemám. Ještě by mi sem někoho strčili. Někoho, kdo je třeba taky v partaji a bude se cpát na moje místo. Doktor Pávek přikývl a primář se rozesmál. Mohutnou tlapou plácl sekundáře po zádech, ale ten to ani necítil. — Tak a teď se jděte vyspat, řekl primář. Já mám nějakou práci a vy se musíte vyspat. Sestra plete v sesterně lososově růžový svetr. Pacientky jsou hodné, neperou se ani nehádají. A oni přilétají. Přistávají lehounce na naleštěném linoleu, brzdí bosou nohou a už se bílá, zářící postava blíží a babička honem vstává a odtahuje židli od zdi, aby její hosté měli místo na křídla a mohli si pohodlně sednout. A už se ruka s dlouhými prsty dotýká stařenčina čela a žehná její hlavě, která pořád ještě slouží, ještě se nepomátla díky návštěvám, které jí poskytují andělé. Doktor Pávek vyšel z pracovny pana primáře, prošel dlouhou chodbou, do níž slunce vrhá kužele paprsků, Střídá se tu v pravidelném sledu světlo a stín. Jeho bílá postava procházela světelnými kužely a stíny. Na konci chodby otevřel dveře a vyšel do zahrady. Pod stromy, ve stínu, byla stále ještě rosa, i když slunce už skoro zapadalo. Ranně podzimní vítr proletoval stromy a jejich listy šustily jako peroutky velikých křídel, která Šuměla vzduchem a letěla kamsi do neznáma. Zahradou se Šířila matná, modrá a růžová opalizujicí záře.

Kolikeré zmrtvýchvstání Paní Koubková nikdy o sexu nemluvila. V noci tvrdě spala, nic pod peřinou nevyváděla, a ve dne sedala na Židli vedle své ustlané postele. Mívala tlusté prstíky zaklesnuté do sebe a točila jimi mlýnek. Nemocné nohy se jí bimbaly nad zemí a velké bačkory s nich chvilkama spadly. Dokud nebyla tak Špatná na nohy, musela chodit plít do zahradnictví, a to nedělala ráda. Lehala si vždycky mezi záhony, aby to měla pohodlnější. —< Kdo by do té babky řekl, že nám dělala takový trýle, divila se sestřička sociální, když ji někdy letmo zahlédla, jak tiše přede mlýnek. Od té doby, co nemůže na nohy, vypadá chuděra bídně, povídala si. Pytlíky jí visi pod očima, tváře má svislé a prověšené jako stará psice. Je taková bezmocná a hodná, s nikým se nešťouchá, nepere a nikomu nenadává. — Koubková by mohla domů, řekl pan primář, — nebere už nic, o sex zájem nejeví.

64

— Ale pane primáň, řekla sestňčka sociální, — copak si nepamatujete, že ji nikdo nechce? — Tak ji dejte do Domova důchodců. — Pane primáři, namítala paní sociální, Koubkovou mi nikde nevezmou, však víte. Kdysi ji museli hlídat i přes to, že mužské oddělení je od ženského odděleno řadou dveří bez klik a mřížemi. Paní Koubková vždycky nějak utekla a vykonala své. Ani s narkomany neměli takovou potíž jako s ní. Když ji chytli, nechala se poslušně zajmout, jedla prášky, byla hodná a čekala, až zas dostane příležitost. Teď nechali schválně dveře k mužům otevřené, ba řekli jí, Že je otevňno, předváděli ji mužské, vodili je kolem ní jako dostihové koně, a paní Koubková nic. Na nikoho se nesápala, nikoho neobtěžovala. Dávné vášně jako by z ní vyšuměly, jako by v ní nikdy ani nebyly. — Dáme ji do Domova důchodců, rozhodl pan

primář. — neblázni, tak co ji tady budem sušit do smrti. — Ale pane primáři, namítala pani sociální, — když oni mi ji opravdu nikde nevezmou. — To už záleží na vás, odvětil pan primář, — zabírá tu místo, tak s ni něco udělejte. Tohle já znám, řekl ještě, — to zklidněni udělala u ni skleróza, která oddělila lebecní laloky mozkit, četla jste přece, Olinko, Paula de Kruifa? — Pane primáři, zaúpěla sestřička sociální. — Poslouchejte, co vám teď řeknu, o tom maléru s Koubkovou vědí v celém kraji a oni mi ji nikde, ale nikde nevezmou. — Já za ni ručím, řekl pan primář, — sotva chodí, je prakticky na umřeni, ta už si vyskakovat nikdy nebude. — Pane primáři, řekla zas sestřička sociální, — poslouchejte, co vám teď povím. — Já vezla tuhle pacienta Mazance do Domova důchodců v L. a jen jsme tam přijeli, už vyběhly ven sestřičky a strkaly do sebe a povídaly si: — To je ta, co nám přivezla Koubkovou, co nám voŠukala všecky dědky. Povídám vám, pane primáři, já tam s ní nemůže ani přiject, oni by se nám vysmáli. A víte, pane primáři, co by dělali dědkové, kdyby ji uviděli? — Umístila jste jiné, umístíte i Koubkovou. — Tak snad v jiném kraji, vzdychla sestřička sociální, — já se ještě, pane primáři, pokusím v jiném kraji. — Co se týče mužských, je úplně bez zájmu, dodal pan primář, — Četla jste, Olinko, Paul de Kruifa? To by Člověk ani nevěřil, jak se z bestie stane hodná babka. Sestřička sociální psala a telefonovala až kamsi na Moravu a odtud jí odpověděli, že by místo měli. Zabalila tedy babce bačkory, punčochy a župan do papírového kufříku. Do sanitky ji musela pomáhat. Stařenka nemohla zvednout nohu dost vysoko, a tak ji nakonec řidič popadl za stehno a nohu jí tam na stupátko postavil. Pani Koubková seděla vzadu v sanitce a její uplakaná očka budila dojem bezmocnosti a trvalého neštěstí. Tak, to je naposledy, co tu starou kurvu vidím, říkala si sestřička sociální, co jsem se jí nahledala po sklepích a po půdách, co jsem se jí nahonila a vždycky jsem ji našla s mužským. Kdo by do té chudinky řekl, že jich za první světové války měla dvaatřicet za sebou a to všechno zadarmo. Paní Koubková měla z toho jen pocit, že takový pěkný kluci musej zvítězit. Teď ji dali do prvního patra, mezi ty, s kterými to půjde už jenom k horšímu. První patro, to je čekárna na smrt, předpekli, kterého se všichni důchodci bojí. Aby tam nemuseli, drželi se hezky dlouho, běhali a na nic si nestěžovali. Všichni už viděli, jak vlají bílé záclony kolem lůžek umírajících, slyšeli chroptění těch, které už lapla pod krkem. Povídalo se, že se tam pacienti nadouvají shnilou vodou, kterou z nich potom vytahují injekčnimi stříkačkami. Paní Koubková tam ležela týden a její stav se počal zlepšovat. Za tři týdny se stalo něco, co tu ještě nikdo neviděl. Babka se šourala s papírovým kufnkem nahoru, kde se ještě čilí dědečkově a babičky kývají steskem ze strany na stranu a každou chvilku se o něco seperou. Moc toho nenamluvila, složila si věci do nočního

stolku, těžce dosedla na židli vedle ustlané postele a počala si točit mlýnek. Avšak záhy se děly věci podivné, přepodivně. Dědouškové, kteří se ještě před týdnem kývali ze stratiy na stranu jako uvězněná zvířata či opuštěné děti, pobíhali čiperně jako křepelky i> brambořišti, někam se schovávali, šeptali si a dokonce se i smáli. Nahlas vedli chlapské řeči a ani se už tolik nepoŠťuchovali a neŠkorpili. Zavládlo mezi nimi cosi jako nové, svěží bratrství. Zázračně uzdravená, podávala výkony jako mladice, žádného nevynechala, každému dala, kdo chtěl. Když byla hotová, posadila se na židli vedle své postele a točila si mlýnek. Zarostlá očka ji smilně pomrkávala, jako by říkala: já vám dám, však já vám ukážu. Všichni jste už dávno mrtvi, jen já jsem živá, jen se podívejte, jakpak jsou hned všichni spokojeni a jak se jim na světě líbí. Pročpak nenecháte lidi, aby byli na světě spokojený, co? Sotva ji dopadli in flagranti, zavřeli ji na izolačku a hned dopsali do H., aby si pro svou pacientku přijeli. Paní Koubková si točila mlýnek a nohama bimbala nízko nad zemí. Měla shrnuté punčochy, protože pod gumou ji nohy modraly, a na hlavě měla bílý Šátek, jako když se vdává. Neříkala nic, když se jí ptali, nekála se, když ji kárali. Jedla prášky, mlčela a čekala. Její zavilost sahala až kamsi do hloubky jejího masitého těla a její smilnost byla ještě ponornějŠi. Vypadala jako socha neodbytného ženstvi, které je tak samozřejmé, že je s ním třeba nějak naložit i v pozdním věku. Smilnila jako dýchala. Povídalo se, že paní Koubková dělala neslušné návrhy i řediteli Domova důchodců, a aby věděl, že je ještě k světu, rozepla si blůzu, aby viděl, co tam i e

'

-

Ředitel prý hrůzou vykřikl, vyběhl z izolačky ven a rychle za sebou zamkl. Připomněla se mu prý jakási dávná strašná událost z vojny, která ho poznamenala na celý život takovým odporem k ženám, že se ani neoženil. Zatímco se ředitel vzpamatovával z šoku, Šourala se paní Koubková jen tak v jupce a v bačkorách k okresnímu městu. Měla svou zkušenost a ta jí radila, aby nelitovala nohou na čtyřicet kilometrů. Šla a pořád šla, přespávala ve stozích a po stodolách, rozhodla se, že svou znovu nabytou svobodu nedá za žádnou cenu. Když došla do města, našla si Domov důchoců, tam jí dali boty a kabát a nechali ji vyspat a ona se hned druhý den vypravila k tetičce. Ale kdepak k tetičce. Vybrala si temnou pasáž vedle grandhotelu U bílého beránka, stoupla si tam do tmy a chytla se každého vojáka, který šel z hospody do kasáren. Od každého vybrala, deset korun, každého potěšila. Byla laciná, vzala jen to, co potřebovala. Najala si pokoj v malém hotýlku Čtvrté cenové skupiny, ale tam zákazníky nevodila. Pracovala v pasáží, věděla, že je jí už před sedumdesát, i když teď na to nevypadala. Kdo chce jist, musí pracovat, říkala si, protože v pasáži táhlo. Ale víc než deset korun nevzala, protože si víc své práce necenila a byla poctivá. Prožila několik Šťastných svobodných dní v městečku, kde ji nikdo neznal, jenom vojáci věděli, Že je na svém místě. Bránila se jako lvice, když ji sebrali, bylo to tak nespravedlivé. Zavřeli ji zase do psychiatrické léčebny, kde vidíš jenom ženské nadité do vínových nebo tmavě modrých teplákových

65

souprav. Seděla zase na své židli, s nikým nepromluvila, jen si točila mlýnek a jedla prásky. Nechtěla vstávat, nechtěla plít, a nohy už zase tahala za sebou. — Paní sociální, řekl pan primář jednoho dne, — Koubková je už zase hodná. — Je už moc Špatná, souhlasila sestřička sociální. — Co abysme ji, řekl pan primář, — co kdybysme to zkusili s Domovem v nějakém jiném kraji ? — Pane primáři, řekla sestřička sociální, — se mnou nepočítejte. Nestojí to zato, táhne jí osumdesátka a je na umření. To jí radši vypravím pohřeb tady, ale nikam ji vozit nebudu. Sestřička sociální měla tentokrát pravdu. Zakrátko vypravila paní Koubkové pohřeb ze skromných ústavních prostředků. Dodnes na hrob několikrát

do roka položí kytičku a zapálí tam svíčku v kelímku za osumdesát halířů. A čím je starší, tím silněji na ni doléhá taková myšlenka, že si tam dole babka Koubková točí mlýnek a její zarostlá očička se sestřičce paní sociální posmívají. A tu si paní sociální připomene, že vstává každý den v půl Šesté, že vypravuje děti do školy a do práce, že umyje nádobí od večeře a pak běží do práce, kde si nejdřív uvaří kafe, protože tam už přijde k smrti unavená, že potom pracuje a pije kafe až do čtyř hodin a potom nakupuje a dělá s dětmi úkoly a přitom vaří a uklízí a že v deset hodin usne před televizorem a na tamto že už dávno nemá ani pomyšlení. A zdá se jí, že jeden den je jako druhý s tím rozdílem, že je čím dál tím unavenější. Babka Koubková točí mlýnek, zarostlýma očičkama smilně pomrkává, jako by říkala: jste dávno mrtvi, akorát já jsem byla živá.

MILAN KUNDERA (Paříž)

Kdo odpoví? Hlupáci Jste, pokud vím, jediný východoevropský spisovatel, který emigroval na Západ a odmítá označení disident. Jsem alergický vůči dnešní politické terminologii a nepoužívám jí. A přece je úspěch disídentství spjatý s jménem, které si dalo. Lidé maji to slovo rádi, tak jako se kdysi zamilovali do slova partyzán nebo guerillero. Máte pravdu, slova působí spíš svou magií než svým racionálním obsahem. Před volbami jsem sledoval diskuse ve francouzské televizi. Levice vychvalovala socialismus a zapřísahala se, že nezavede kolektivismus. Pravice varovala kdekoho před kolektivismem a měla se na pozoru, aby se nedotkla tabuizovaného slova socialismus. Přitom obě slova vyjadřují totéž, a politikové se tu chovali jako mágové : ukryli se za posvátné slovo a druhému se snažili přilepit slovo prokleté. Souhlasím, že slova jsou důležitá: každá historická událost začíná bojem o název. Vietnamci z Jihu, kteří bojovali proti Američanům, se nazývali vlastenci. Afgánský lid, který se postavil proti ruské invazi, byl pokřtěn na vzbouřence. A v samotných názvech už čteme, na čem se svět shodl pokud jde o budoucnost celé události. Afgánci byli předem ponecháni na pospas okupantům. Je totiž skoro osudově nutné, aby vlastenci jednou opět získali svou vlast, zatímco vzbouřenci obvykle svou vzpouru prohrávají. Politické myšlení může postihnout jenom nepatrnou část skutečnosti. Jenže se slovníkem, jehož dnes užívá, nedokáže pochopit ani politické události samotné. Rusko a Maďarsko jsou dvě komunistické země. Jenomže jedna z nich, usiluje o ovládnutí světa, kdežto druhá je ovládaná. Režim jedné z obou zemí má podporu obyvatelstva, zatím co ve druhé je odmítán. Politické myšlení, zatemněné pojmem politického systému, přisuzuje tomuto základnímu rozdílu toliko význam poznámky v závorce. Nevidí nic z toho, co se děje za fasádou politických systémů: ani konkrétní život jednotlivců, ani osud národů, ani kulturní změny, ani velké konflikty civilizací, jako je moslimská, ruská, čínská, americká či západoevropská, s jejich rozdílným viděním světa, času i smrti. Máte na mysli Jrán ? Jistě, Ale proč nezůstat v Evropě. Mohu uvést jako důkaz pocit, který se zmocnil českého lidu v první den sovětského vpádu v roce 1968: ten pocit nelíčené hrůzy nepramenil z toho, že Dubčekovy reformy jsou v háji, ale z nekonečnosti prostoru, kterou cítili za tvářemi ruských vojáků, z cizosti civilizace, která myslí jinak, cítí jinak, má jiný osud, žije v jiném historickém čase, a která přišla, aby nás pohltila svou věčností. Politické režimy přicházejí a odcházejí, ale civilizace jsou vytvářeny na staletí... Nebo vezměte příklad české kultury a úlohy, kterou hrála v šedesátých letech. Západ, který dovede chápat kulturu jenom jako přívěsek politiky, nikdy nepochopil, co se odehrálo v Československu před rokem 1 9 6 8 . . .

66

Moje země není kapitalistická, a nemyslím si, že touží po tom, aby se kapitalistickou stala. Nicméně je to stará západní země, a tou chce zůstat. Západ, to je společná historie, jedna kultura. Jenže kulturní dimenze se ztratila ze současného vidění světa. V tom legračním alegorickém divadle, jímž je současné politické myšlení, vystupuje Západ jako Kolonizátor. Proto také pojem Západu kolonizovaného není součástí běžného systému symbolů, a proto také nebyl dosud přijat ani pochopen. Jenže, má země je právě ten kolonizovaný Západ, který nikdy nikoho nekolonizoval. Kolonizovaný Západ, namouduši, v životě jsem neslyšel ta dvě slova v tomhle spojeni. Byli jsme vycvičení, abychom ztotožňovali Západ a Moc, Západ a Imperialismus, takže pojem kolonizovaného Západu se zdá skoro nemyslitelný. Velké západní země se víc než snadno ztotožňují s veškerjrm Západem, a víc než snadno také ztotožňují Západ jako celek se svými vlastními hříchy. Jenže Západ, to jsou i malé národy, které nemají nejmenší důvod, aby se cítily vinny zločiny velkých, a přitom mají právo bez komplexů bránit svou příslušnost k západní kultuře. Ředitel maďarské tiskové agentury vyslal v roce 1956, několik minut předtím než byla jeho kancelář rozmetána sovětskou artilerií, do celého světa zoufalé dálnopisné poselství, končící slovy: «Zemřeme za Maďarsko a za Evropu ». Nikdo nepochopil toto poselství méně, než Evropa sama. Neokupovaný Západ prostě nechápe, že Evropa může pořád ještě znamenat hodnoty, pro které stojí za to zemřít. Jednou jste kdesi napsal že Pražské jaro bylo ((lidovou revoltou umírněných Evropská levice se s jistým odstupem času nakonec postavila za Pražské jaro a zařadila je mezi pozitivní symboly. Za tím účelem je okrášlila poetickou svatozáří, vypůjčenou z pařížského máje 1968. Ta půjčka byla nezištná a dobře míněná, jenže zakrývala původnost celé události. V Paříži jsme mohli být svědky fascinujícího výbuchu revolučního lyrismu, dosud napájeného ze surrealistický hesel a krásných obrazů. Pražské jaro bylo explozí porevoluční skepse. V průběhu hnutí, které trvalo celá šedesátá leta, a ne jenom osm měsíců v osmašedesátém, jsme rozkládali zkostnatělá schémata moci, zesměšňovali poetickou demagogii ideologů, změkčovali všechno, co bylo ztvrdlé, zlehčovali, co vážilo příliš mnoho. Lidové ovzduší bylo proto v Praze šedesátých let nesrovnatelně snášenlivější, antidogmatičtějŠí, veselejší a provokativněji svobodné než to, s nímž se dnes setkávám na Západě, který je bez humoru, vážný, přístupný každému doktrinářskému pokušení a každé lyrické demagogii. Každý se vás tu zeptá, zda české hnutí bylo pravicové nebo levicové. Takové dělení na pravici a levici nemá valný smysl, když stojíte tváří v tvář totalitarismu, který je negací pluralismu, to jest jak levice, tak pravice. Proto se českoslovenští marxisté i antimarxisté, křesťané i ateisté, tak snadno shodli na společném odporu. Někdy mi připadá, že tahle československá situace je jenom zvětšeným obrazem všeobecné situace Západu: levice zápasí s pravicí, ale ve světě, který jim chystá zítřek, bude smrtelně ohrožená jejich společná civilizace, založená na snášenlivosti a na diskusi. To, co jsem prožil v Praze, bylo pro mě obrovskou demystifikací symbolů, které vévodí našemu století, a odmítnutím slovníku, pod jehož hypnotickým vlivem jsme žili. A co pro nás? Pro vás také, jistě. Jenže vy se toho tak snadno nezbavíte. Já mám za sebou zkušenost stalinismu, která mě prudkým šokem poučila o tom, že jazyk ideologie je mystifikace. Odtud ta vzpoura proti jazyku, ta nedůvěra ke slovům. Já nikdy neřeknu «afgánští povstalci», protože příliš dobře znám nástrahy slovníku. Nerad také řikám «Sověti». Kdo jsou «Sověti?». Národ? Náboženství? Rasa? A co maji společného se sověty, které neexistují ani v jejich zemi? To slovo je zástěna, které má umožnit, abychom zapomněli dokonce i jména všech těch rusifikováných národů. Přijetím falešného slova začíná všechno zlo. Kompromisy se dají dělat s lidmi, ale nikdy se slovy! Demystifikace, o které mluvíte, se týkala především Marxe? Spíš ducha, který je důsledkem každodenního jazyka marxismu: redukce světa na jediný politický význam. Na tomhle marxistickém dědictví se takzvaná pravice kupodivu podílí se stejným nadšením, jako takzvaná levice. Měsíc po ruské invazi v roce 1968 jsem přijel do Paříže, kde zrovna vyšel «Žert». Obědval jsem I s jedním slavným intelektuálem, kterém jsem se upřímně obdivoval pro jeho vášnivé a brilantní články 1 o okupaci mé země. Trochu ho udivilo, že se vracím domů. Považoval to z mé strany za projev odvahy a | po krátkém zamyšlení mi položil podivnou otázku: «Jsou v Československu lesy?» — «Ano», řekl jsem, j «jsou». A on: «Takže můžete nakonec žít v lesích. Naši partyzáni za okupace také žili v lesích». | Nejsem si jist, zda můžete vychutnat veškerou absurdnost té myšlenky. Dubček byl v té době ještě u j moci, i když jen tak tak, a my chtěli být na svých místech, protože jsme ho chtěli podporovat, a ne utíkat | do lesů. Ale především ten nápad, že v maličkém, přelidněném Československu, okupovaném sovětskou {armádou a policií, by se mohlo v lesích zorganizovat hnutí odporu, svědčil o takové míře nevědomosti, | která mi připadala neuvěřitelná u člověka, který mi poskytl řadu politických poučení o tom, co se u nás j děje a jaký to má smysl. Jednou z lyrických iluzí naší doby je, že politická diskuse vede přímo k jádru j skutečnosti. Není to pravda. Dnešní politické myšlení je jen věž ze slonoviny. 9

67

Jenže la věz ze slonoviny je zároveň baštou moci. A to je ten malér. Skutečné problémy naší planety (jak uživit její obyvatelstvo, jak Čelit přelidnění, jak chránit přírodu, co s nezkrotnou technikou, co s kulturami a dialogem mezi nimi) zůstávají nedotčeny, zatímco pseudoprobémy (doktrinární a ideologické), které se v té věži vyrábějí, se zmocňují vlády nad světem. Tak vzniká dojem, že jsme vydáni na pospas falešným dějinám, založeným na falešných problémech, zatímco skutečné dějiny zůstávají stranou, zapomenuté a nerealizované. Skoro to vypadá, jako by mobilizujícím tématem dneška už nebylo Marxovo «změnit svět», ale spíš daleko přesnější a prozaičtější «právo na»: právo na potrat, právo odmítnout výstavbu atomové elektrárny, právo na zlepšení pracovních podmínek, právo zahraničních studentu studovat ve Francii... Ve Francii možná. Ale i ve Francii se za «právo na» něco manifestuje se stejným pathosem jako za právo na velkou změnu. Z marxismu zůstalo a nadlouho zůstane nikoli Marxovo racionální myšlení, ale systém symbolů, které podvědomě působí jako archetypy a jichž se proto není snadné zbavit. Vezměte tak proslulý termín, jako je třídní boj. Jde o konstatování společenského faktu a zároveň o posvěcení slovesa bojovat. Je snadnější zapomenout na třídní boj než na zbožnění boje jako takového. Ten se stal hodnotou, takže kdekdo chce nalézt naplnění svého života v boji: ženy bojují, gymnasisté bojují, bojuje se o seberealizaci, bojuje se s puchýři na zadku od nekonečných nudných schůzí, diskuse byla nahrazena ideologickým bojem atd. Lyrická aura kolem slova « boj » vybavuje víceméně racionální postoje iracionální a nepřiměřenou agresivitou. V Praze se tvrdě pronásledovaní podpisovatelé Charty 77 marně snažili přesvědčit vládu, aby s nimi diskutovala. Západní intelektuál odmítá diskutovat se svou demokraticky zvolenou vládou, protože on bojuje. To mi připomíná, co řekl jeden mladík na Sartrově pohřbu, jak to nadšeně tlumočil jistý novinář:
Eluardovo vražedné prohlášení je spjato s veškerou poezii, kterou tehdy psal, s poezií opěvující mír, budoucnost, andělskost skleněného domu vysněné společnosti. Totalitarismus padesátých let nebyl)

68

jenom útlak. Nepřitahoval masy, mládež a inteligenci šibenicemi, nýbrž úsměvem. Na to se dnes zapomíná, lidé se za to stydí. Stydí se říci: krvavý totalitarismus padesátých let měl svou poezii, jíž jsme propadli. Obviníme-li Gulag, připadá nám, že jsme byli zproštěni viny. Mluvime-li vsak o poezii totalitarismu, zůstáváme součástí skandálu. Vědělo se v Československu o Eluardové odsouzení Kalandry? Záviš Kalandra byl oběšen v roce 1950. Eluard vyjádřil svůj souhlas s jeho usmrcením několik dní před popravou. V té době jsem se poprvé setkal s Konstantinem Bieblem, velkým Českým básníkem surrealistické inspirace. To on mi s hrůzou v očích řekl o Eluardově prohlášení. O rok později, když už nemohl vydržet tlak stalinismu, Biebl skočil z okna. V roce 1952 jsem uveřejnil svou první báseň, «Památce Konstantina Biebla», jíž začíná moje dlouhá pře s anděly a lidmi čistými a neposkvrněnými. V roce 1978 jsem se ke Kalandrovu a Eluardovu příběhu vrátil ve svém románu «Kniha smíchu a zapomnění». Za tu knihu jsem zbaven československého občanství. Kruh se uzavřel. Byl Biebl pro vás jiný ideál básníka, jakýsi aut i-Eluard? Biebl, který byl také komunista, psal v té době verše orientované podobně jako verše Eluardovy. Jenomže jeho hrůzné a bezprostřední zkušenosti z Prahy (zkušenosti, jež Eluard prostě mít nemohl) ho probudily a rozdrtily. Pochopte mě dobře: nezmiňuji se o té epizodě proto, abych očernil Eluarda, ale ve snaze umožnit lepší pochopení té neznámé, jíž je lyrická dimenze člověka. Romanopisce nezajímá historie, ale lidský úděl demaskovaný historickou situací. Ve . To je známý komplex, který mají kulturní osobnosti vůči politice.

69 *

Vy ho nemáte? Jak bych ho mohl mít? Mé knihy jsou zakázané od Labe k Pacifiku. Nic vás nezbaví takového komplexu spolehlivěji než pronásledování. Rád bych proto Gidea parafrázoval: Jestli se skutečně připravují tak významné události, neznám nic naléhavějšího než prodloužit život literatury a její naprosté nezávislosti. Jinak nás rozdrtí mašina politického a ideologického zjednodušování, která se v obdobích «velkých událostí» točí hrůznou rychlostí. Ale nerozdrtí la mašina zjednodušenou interpretací i vaše knihy / Nepochybně. Můj první román, «Žert», byl na Západě interpretován jako odhalení stalinismu. Já mám však o románu příliš vysoké mínění, než abych ho používal k ilustraci čehosi tak banálního. Jenže za našich dnů literární kritika už téměř neexistuje a romány jsou vydány na pospas novinářům, všem těm malým každodenním ideologům, dělníkům zjednodušování a redukce. Jenom politické? Člověk byl redukován na svou společenskou funkci; umělecké dílo bylo redukováno na svůj smysl ; . dějiny národa byly redukovány na svou předem danou interpretaci. Tato institucionální redukce, před níž není úniku ani na Západě, má svůj «pandán» v redukci, jež patří k lidském údělu. I ta největší láska končí redukcí na kostru pěkných vzpomínek, nádhera konkrétnosti se ztratí za abstraktní reminiscencí. Život je neustále požírán «silami redukce» a práce spisovatele je donkichotské úsilí o obranu člověka před redukcí, snaha o vytvoření malého imaginárního světa, který by měl svěžest nečekané otázky. Román je pro vás otázka položená světu. Vy sám na ni nechcete odpovědět. Ale kdo odpoví za vás? Hlupáci. Ti jsou vždycky připravení odpovědět. Blbost a naprostá neschopnost formulovat otázku znamenají absolutní schopnost odpovědět na všechno. Jenže texty, které píšete, jsou zároveň romány i eseje. A esej, jakkoli subtilní, se stěží může vyhnout dogmatismu, tvrzení. Není to v rozporu se základním požadavkem románu, s vyjádřením základní relativity světa? Proč chcete mít pod jednou střechou oba Žánry, když jsou tak trochu jako voda a olej, a jak chcete smířit nesmiřitelné ? Ambice začlenit do románu reflexivní pasáže velkého intelektuálního dosahu je stará jako sám román. Najdeme ji u Cervantese, a znovu u Roberta Musila či Thomase Manna: úvahy jejich postav jsou znamenité eseje par excellence. Jenže to předpokládá vysokou intelektuální úroveň románových postav. Hermann Broch, kterého zajímaly spíš iracionální síly, které na dálku řídí chování lidí, nemohl jít stejnou cestou. Jeho intelektuální ambice se projevila jinak: do třetí části svých «Náměsíčníků» (jednoho z těch románů, jimž se nejvíc obdivuji) vložil obtížným neteoretickým jazykem psanou esej o úpadku hodnot. Esej je to vynikající, ale nejsem si jistý, že tvoří jednotu s ostatním textem. Je, jak jste řekl, jakousi dogmatickou částí románu, autorovou pravdou. Mně osobně se zdá, že intelektuální reflexe (esej) může být organickou součástí románu, pokud respektuje jeho základní relativitu, jinými slovy, pokud není dogmatická, ale ironická; nemluví-li tu učenec, ale šašek; není-li si čtenář docela jistý, co je míněno vážně a co ne; je-li reflexe svou povahou spíš hypotéza než téže, podobá-li se spíš Lichtenbergovým aforismům než třeba Jaspersovým meditacím. To se zdá být případ vaší poslední knihy. Ale třeba muzikologická úvaha v «Žertu», není to spíš téže? Jenže ta úvaha není autorovou pravdou, shrnutím knihy, nýbrž vypráví paradoxní historii lidové hudby uvnitř socialistické utopie. Myšlenky, ideologie, koncepce i utopie mají Často historii, jež není o nic méně groteskní, směšná, zvláštní či románová než historie lidí. Proto si prostě nedovedu představit román bez vědeckého Či filozofického komponentu. V průběhu našeho rozhovoru jste uvedl Roberta Musila a Hermanna Brocha. Vím, jak milujete Bartáka, Gombrowicze, Itala Sveva. Ještě bych mohl jmenovat Jaroslava Haška či Miloše Formana, který byl v Praze vašim žákem. Všichni máte cosi společného, především jste alergičtí na hrdiny. Všichni pocházíte ze stejně Části Evropy. Existuje tu, podle vás, zvláštní tradice? Gustav Mahler zkomponoval píseň na rozloučenou s mizejícím světem. Musil v «Muži bez vlastností » hovoří o společnosti, která nemá zítřek, a neví o tom. Hermann Broch interpretoval současné dějiny jako úpadek hodnot. Kafka chágal svět jako nekonečný byrokratický labyrint, v němž se navždycky ztratil Člověk. Haškův Dobrý voják Švejk imituje ceremoniál světa, který ho obklopuje, s takovým zápalem, že ho proměňuje ve frašku. V této činnosti, jež je tak málo hrdinská, jak si jen lze představit, nachází Hašek poslední stopy svobody. V našem století plném iluzi vytryskla ze střední Evropy jasnozřivá skepse. Skepse, jež byla důsledkem nesmírného nahuštění dějin... Před našima očima tu umíral Západ. Proto mě vždycky pobouří perfidnost slovníku, který změnil střední Evropu v Evropu východní. Střední Evropa je zhuštěný osud Západu. Dnes už Střední Evropa neexistuje. V Jaltě ji prostě škrtli a odsoudili k smrti. Ani je nenapadlo uvažovat o tom, zda náhodou nejde o velkou kulturu. Otázky kladl Alain Finkielkraut. Rozhovor, jehož podstatnou část jste četli, vyšel v milánském Corriere della Sera v červnu 1980, a současně i v pařížském Expressu).

70

Kniha evropského osudu KVĚTOSLAV CHVATÍK (Konstanz) (Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění, 68 Publishers, Toronto 1981)

téma paměti, vědomí souvislosti života osobního i společenského, paměti záměrně ničené totalitními režimy i zbavované autentičnosti v záplavě neosobMilan Kundera je pro mou generaci nejen úspě- ních «informaci» technické civilizace? Milan Kunšný autor «Směšných lásek», «Žertu» a tří dalších dera měl odvahu pozvednout toto téma přímo na významných románů, vydaných již jen za hranice- titul své knihy, která by se v duchu tradic 18. stoleti mi vlasti, ale současně reprezentantem evropské — k jehož racionalismu má autor ostatně velmi orientace české literatury. Od jeho eseje «Spory dě- blízko — mohla jmenovat i «Tamina aneb kniha dické» z roku 1955, tedy ještě z doby před otřesem smíchu a zapomnění». XX. sjezdu, přes úvodní projev na sjezdu Svazu čeTamina, česká emigrantka ve Francii, půvabná skoslovenských spísovaletů v létě 1967, v době žena, již v emigraci zemřel manžel, marně zápasí se vrcholící společenské krize, po dnešní projevy a in- zapomněním i s hluchotou okolí, mamě chce obnoterviewy vede stále prohlubovaná linie analýzy ne- vit původní intenzitu své lásky k muži pomocí naodlučitelné sounáležitosti české kultu ty s kulturou vrácených dopisů a deníků z počátku jejího manželevropskou, zejména rakouskou, francouzskou a ně- ství. Motiv «Ztracených dopisů» se ohlašuje již meckou. Kundera však tuto historickou situovanost v první části knihy, v příběhu Mirka, ale má zde české literary na křižovatce evropských tradic pouze opačný smysl: jde zde o snahu postavy zahladit stoneproklamuje, ale realizuje ji svrchovaným způso- py nepříjemné epizody z minulosti, zničit doklad bem ve vlastní románové tvorbě. trapného vztahu ke Zdeně, který nezapadá do logiky Jeho zatím čtvrtý román, «Kniha smíchu a za- heroického obrazu jeho života. Oba pokusy mají jen pomnění », je především fascinující Čtenářský záži- to společné, že končí neúspěšně: minulost nelze ani tek. Je uměleckým činem, přesvědčivě vyvracejícím přivolat na pomoc životu, ani ji nelze změnit, dát jí stereotypní úvahy o krizi románu. Od první stránky jiný smysl. — Takto rozvíjí autor v příběhu Taminy zaujme Čtenáře dokonalým prolnutím individuál- a v příbězích dalších postav téma, které ho fascinuních osudů postav s krutou ironií moderních evrop- je: metodou zrcadlení a konfrontace osudů postav, které se nikdy nesetkaly, ale Žijí analogickými proských dějin. Text Kunderovy knihy je záměrně oproštěn od blémy v mezních existenciálních situacích. Jejich vnějších stylistických a literárních efektů; je zcela osudy se vzájmně «oslovují» a zrcadlí se v sobě přes soustředěn na věcné podání drobných episod, život- hranice zemí a velmocenských bloků; jsou to příběních příběhů postav. Tyto příběhy skládají jako va- hy lidí, do jejichž života tragicky zasáhla noc na 21. riace na základní téma knihy významově bohatě srpna 1968. zvrsivěnou architekturu celku. Jako v symfonii doSpojnicí mezi osudy Taminy a dalších postav i sahuje Kundera opakováním určitých «leitmotivů» mezi tématy smíchu a zapomnění je téma, které osvětlení otázek z různých stran a umělecky neoby- autor označuje obtížně přeložitelným českým sločejně účinného kontrastování hlavních témat kni- vem «lítost». — Přiznám se, že mne toto téma zauhy. Organické místo ve struktuře jeho knihy mají jalo již v nové poesii Jana Skácela, básníka z nejpřitom i esejistické a filosoficko-historické reflexe. opravdovějŠích, u něhož Čteme: Jednotlivé kapitoly, postavy a osudy jsou novými a NejČistŠí ze všeho je lítost stále konkrétnějšími variacemi na základní téma je drahocenná je to křehká věc knihy, na téma smíchu a zapomnění. Autor sám o v dobách kdy zlost se otelila tom říká: jak za polárním kruhem ledovec «Celá tato kniha je román ve formě variaci. JedDen hněvu onen den kdy lítost notlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseja nad míru a člověk není ky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlennež penízek zac nekoupíte ky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se a cizí hanbou zmizerněný mi ztrácí v nedohlednu. / voda v řece Léthé zamrzne Je to román o Tamině, a ve chvíli, kdy Tamina (kdo zemře dvakrát věčně bude živý) odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je až vydají se pěšky přes zálivy hlavní postavou i hlavním posluchačem a všechny básníci zakázaní za živa ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomněMlilan Kundera interpretuje lítost takto: nia o Praze, o Praze a o andělích. Ostatně není «Lítost je české slovo nepřeložitelně do jiných javůbec náhoda, že mladík, jenž sedí u volantu, se jmenuje Rafael». (Str. 175) zyků. Označuje pocit nesmírný jako roztažená harmonika, pocit, který je syntézou mnoha jiných pociCo znamená toto překvapivé spojení dvou tak tů: smutku, soucitu, sebevýcitek i stesku. První slaodlišných témat? Témat smíchu, který je zde viděn bika tohoto slova, pronesená s přízvukem a dlouze, ve svých dvou pólech, andělsky osvobozujícím a zní jako nářek opuštěného psa. ďábelsky výsměšném, a zapomnění, které implikuje Za jistých okolností má však lítost význam nao-

71

Kunderova kniha demystifikuje věcně a nemilosrdně praktiky Husákova režimu, který v současném Československu vygumovává soustavně «paTehdy není lítost jen smutek, soucit, výčitka svě- měť veřejného mínění» a podrobuje národ giganticdomí, ale především stesk nad vším, co mohlo být kému «mytí mozků», aby z jeho vědomí vyhladil štěstí, co bylo učiněno s nejlepšími úmysly, ale před beze zbytku vzpomínky na to, jak se nynější mocizděšeným zrakem člověka se proměnilo ve svůj páni dostali k moci a co byl ve skutečnosti rok opak. Kundera píše o generaci, která s mladistvým 1968. Jména předních politiků, vědců a umělců šenadšením usilovala o socialismus — volí zde meta- desátých let musí zmizet z dějin, z knihoven a z doforu kolektivního tance — a dosáhla stalinismu kumentů podobně jako Clementis z fotografie Gotts jeho politickými procesy, s «Gulagem » a «nomen- walda na balkóně staroměstského paláce z února klaturou» jako dvěma komplementárními póly per- 1948. Stejně nemilosrdně však Kundera demystifivertovaného režimu. O generaci, která v šedesátých kuje i klamy a perspektivní zkrácení, jimž podrobuletech celou svou intelekttdální energii věnovala úsi- je čas lidské vztahy v soukromé sféře. Právě zde lí o nápravu tohoto režimu — mluví tu metaforicky ukazuje Kundera iluzívnost snah o «nalezení ztrao mužích, pronásledujících svůj čin — a dosáhla ceného času», o obnoveni intenzity původně žitého sovětské okupace a nastolení nezakrytě totalitního dojmu a citu. Sila Kunderova racionalismu a ironie, navazujících na osvícenský racionalismus franrežimu zapomnění a vyhlazení národní kultury. Lítost však sahá dál, je lítostí nad ztrátou nevin- couzský, spočívá v tom, že historické ukazuje v innosti, spontaneity lidských činů a vztahů. Je hořko- dividuálním. Přesněji řečeno, demonstruje umělecsti nad mechanismy moderní technické civilizace, ky, jak historické kódy a diskursy deformuji a prepodrobující člověka preformujícímu tlaku nadosob- formuji základní vztahy a vzory individuálního ních kódů, které nemá možnost volit ani měnit. chování člověka až po erotiku a sex — ba předevSnad právě proto usilují všechny hlavní postavy ším právě je. Kunderova románu, často podvědomě, o zachycení To, o čem vypráví Kunderova «Kniha smíchu a aspoň kousku autentického životního pocitu, bojuji beznadějně proti zapomnění, uchovávají jako po- zapomnění», není jen hořká zkušenost českého Čloklad vzpomínku na záblesk původní intenzity a či- věka po roce 1968 doma i v zahraničí, zkušenost stoty svých dojmů konkrétní vzpomínku z dětství, marnosti snah udržet smysl někdejších koncepcí a Činů, obhájit jejich integritu proti gigantickému tlaz počátků lásky, z chvíle intenzivního prozření. ku brutální byzantinské velmoci a jejích domácích Kdybychom chtěli charakterizovat styl Kunderokolaborantů i proti přirozené síle zapomnění. Není va posledního románu, museli bychom použít terto jen smích jako jediné vykoupení ze statisíců mínu «die semantische Dichte», jen obtížně přeložizmarněných individuálních osudů těch, kteří dali telného jako «sémantická hustota», komprimovapřednost cti a lidské důstojnosti před podvodem a nost,
72

Lidský život nabývá svůj jedinečný smysl jen na pozadí nějakého smyslu univerzálnějšího. Po krizi křesťanství, osvícenství a evolucionistického optimismu 19. století byl člověk 20. století konfrontován s faktem, ze musí dějinám propůjčovat smysl sám. Sovětská invaze Československa a Solženicynův Gulag demonstrovaly krach ideologie orientující se na budoucí harmonii, vykupovanou současnými zvěrstvy. Ukázalo se, že základní lidská práva a svobody nelze dát v zástavu za vidinu sebe riižovější budoucnosti. Je stále obtížnější uvěřit v nějakou samospasitelnou ideologii, a( se zaklíná třetím světem, ochranou životního prostředí nebo feminismem. Ještě kuriózněji působí hledání smyslu existence v orientální mystice, v sexuální nevázanosti nebo v kultu exhibicionistické nahoty. — Kunderova Jana na př. uchvátila četba románu Dafnis a Chloe, antického příběhu o lásce dvou dětí, které nevědí nic o sexualitě, příběh čistoty a nevinnosti prvotního citu, rozvíjející se pod věčně modrým nebem nedotčené řecké ostrovní přírody. Ale ve vývoji antické literatury představuje právě tento román plod velmi pozdní, rafinované a přesycené erotiky, která dráždí unavenou představivost vidinou nevinnosti. / Kunderův román je knihou lítosti nad ztrátou

nevinnosti a spontaneity lásky, lítosti nad ztrátou jednoty slov a věci, myšlenky a činu, jedince a společnosti, knihou úzkosti z rozkladu hodnot civilizace, k níž autor patří celou svou bytosti. Smích a zapomnění jsou v jeho knize dva póly v zápase o uchování smysluplnosti lidského bytí na zemi. Jeho kniha je současně knihou lítosti nad neochotou evropské kultury radikálně reflektovat hrozící nebezpečí, neochoty pochopit nutnost obhajoby integrity evropské kultury, zahrnující i nenahraditelné hodnoty kultury středoevropské, to jest i kultury české, stejně jako rakouské nebo polské. Především však je «Kniha smíchu a zapomnění $ v řadě Kunderových románů vrcholným výkonem uměleckým, dílem jednoty sugestivního vyprávěni individuálních osudů s hlubším filosoficko-kritickým smyslem, který vystupuje z variaci jeho příběhů stejně přirozeně a naléhavě jako vůně z květů růže. Toto umění umožnilo Mi latiu Kundetovi stát se jedním z největších moralistů evropské literatury druhé půle 20. století. Řada jeho Čtyř velkých románů tvoří již dnes jednotností své umělecké koncepce a pronikavostí myšlenky významnou kapitolu ve vývoji evropského románu našeho století.

ARNOŠT LUSTIG (Washington) A T T

X XT 1 T T n n r 7

T \ T " n

X7*

X T A X T

AUSCHWITZ-BIRKENAU Nikdy už nikdo nepopíše, co to bylo AuschwitzBirkenau. Dva spisovatelé, kteří je přežili a napsali, co viděli, Tadeusz Borowski, největsí talent polské literatury v našem století, a Jean Améry, rakouský humanista a esejista z rodu Goethova a proroka Jeremiáše, spáchali sebevraždu. Jeden skoro hned potom, co popsal hrůzy pekla, které vytvořil člověk pro člověka v podmínkách vyspělé technické civilizace, a druhý, když shledal, že zkušenosti z Auschwitz-Birkenau zůstanou zdrojem vysvětlení pro mnoho událostí, které teprve přijdou. Mnoho lidí, kteří Auschwitz-Birkenau přežili, zešílelo už po válce. Některým, co přežili, se narodily šílené děti. Devět lidí z desíti, co přežili Auschwitz-Birkenau, se od něho každý den bezpečně vzdalují, ale každá noc je beznadějně vrací. Americký velitel jednoho z poválečných táborů pro lidi bez domova nemůže zapomenout na paniku, jaká se zmocnila lidí, co přišli z Auschwitz-Birkenau a neměli kam jít. Mysleli že se nacisté vracejí, že Auschwitz-Birkenau není za nimi, ale s nimi. V nich. Byl jsem v Auschwitz-Birkenau v roce 1944. Vrátil jsem tam teď a pojala mě dvojí hrůza. Auschwitz-Birkenau jako muzeum, jako obrovská rezervace lidské surovosti, nevyvolává v představě ani stín strachu,, úzkosti a rezignace, jaké v dobách plného provozu této továrny na smrt vyvolávala sebemenší realita. Bez mužů SS, kteří tábor pyšně spravovali a kteří na základě svých zkuše-

ností stavěli podobné lágry po celém Německu a v okupovaných územích Evropy, působí ztichlý tábor, největsí, jaký kdy člověk pro člověka postavil, jako tiché pohřebiště. Mrtví nemluví. Země je skoro krásná, porostlá trávou, pokrytá sněhem, paměť, která slouží živým, zrazuje mrtvé. Není v moci živých dát slovo mrtvým. Čas pracuje proti nevinným. Čas si pohrává s tím, co se stalo včera. Čas uvolňuje prostor paměti pro to, co se stane teprve zítra. Představa mrtvých, kterou má člověk, který se prochází po hřbitově, nejsou mrtví, jen jejich povadlý obraz. Celou dobu, co píšu, je mi špatně od žaludku. Není v silách člověka, kdyby od chvíle, kdy opustil Auschwitz-Bírkenau, nemyslel na nic jiného, přivolat nazpět víc než zlomek toho, co bylo, co se stalo, jak tu zemřelo Čtyři milióny nevinných. Původnímu městečku Ošwi^cimi, spojenému s vesnicí Brzezinkou, kousek od Katovic a na skok od Krakova, je už osm set let. Má svoje dějiny, hostilo v rakousko-uherských jezdeckých kasárnách kavalerii; období plynu a plamenů a popela z mrtvých, období krematorií patří včerejšku. Lidé se snaží žít. Je mi pořád špatně z bezmoci vyjádřit ve slovech slabost paměti. Balzac měl kdysi prohlásit, že

zlo, které je příliš velké, nemůže být nikdy pořre-

stáno. Jak si to srovnat s těmi Čtyřmi milióny mrtvých, kteří tu naposled viděli slunce, hvězdy a měsíc, s matkami, které naposled viděly své děti? Jak jim alespoň vdechnout posmrtný život, proto-

73

že každý z nich někdo byl, moje matka, můj otec, můj bratr, má sestra? Kdysi jsem tu byl vězněm. Proč jsem na tom najednou stejně jako někdo, kdo tu nikdy nebyl, kdo nikdy neviděl Auschwitz-Birkenau? Jak přivolat nazpět k životu to, co cítil každý z těch mrtvých ? Byl jsem opravdu na rampě, když tu orchestr složený z nejlepších hudebníků okupované Evropy hrál francouzský šlágr J'attendrai těm, co šli do plynu i těm, kdo obsluhovali krematoria, dělníkům v Buna Werke nebo v Auto Union, v odvšivovací stanici? Jednou zpívalo trio německou verzi šlágru těm, co se pokusili o útěk: Komm zurück, ich warte auf dich, denn du bist für mich all mein Glück... Měl jsem v orchestru přítele, který hrál předtím v hotelu Esplanade v Praze v Est baru, Otu S., jehož žena šla do krematoria s jejich třemi chlapečky před jeho očima, zatímco on hrál. Hrál, jako v Praze, Dinah, Bei mir bist du schön, Stetele Beiz. Ten den, kdy ztratil rodinu, hrál Měl žid ženušku, a písničku o svatbě pod nebesy, kde se říká, jak jsou svatebčané veselí, a rodiče nevěsty i rodiče ženicha tančí, a taky písničku o neopětované lásce milované dívky k zamilovanému mládenci. Stál jsem tu opravdu ve větru, když dva moji kamarádi, starší T. a mladší T. nastoupili v Auschwitz-Birkenau k fotbalovému zápasu s jedenáctkou mužů SS a bylo jim řečeno, že musí hrát co nejlíp, ale nesmějí vyhrát, a za každé zranění, které by způsobili někomu z mužstva soupeře, půjdou do komína, stejně jako vyletí komínem, když budou zraněni sami? Když to přežili, dostali každý po vece německého vojenského komisárku a čtvrtkilovou plechovku krvavé vepřové paštiky. Držel jsem staršímu T. boty a šaty, než dohráli. Bylo to skoro jako doma, dvě jedenáctky, šatny, lajny, hřiště, branky, kulatý míč. Jen, jak napsal potom Tadeusz Borowski, mezi zahajovacím a posledním hvizdem píšťalky rozhodčího, co by kamenem dohodil od hřiště, šlo tři tisíce lidí do plynu. Byl jsem skutečně v cikánském táboře, který vyčistili muži SS noc a den předtim, než jsme přijeli z Terezína, «města, které daroval Adolf Hitler židům», a kde se zachránilo jen pár cikánských dětí, které se zahrabaly do země jako červi a začaly nás kamenovat, jako bychom my byli zavinili smrt jejich rodičů? Mluvil jsem tehdy opravdu s dvojčaty, Pavlem a Petrem, na kterých dělal doktor Mengele pokusy a kasíroval je? Ještě v Terezíně, na pokoji číslo 16, v domově mládeže na L 218, si se mnou vyměnili deset deka cukru za sbírku veršů katolického básníka Otakara Březiny. Když jsem se teď ptal, kde jsou jejich rodiče, odpověděli mi, že vylítli komínem v krematoriu čislo 2, jako by řekli, že odjeli orientexpresem do Istanbulu. Pamatuju se na malého René G. z Prahy, který si připadal jako prominent, protože jeho sestra směla sloužit v nevěstinci SS v Auschwitz-Birkenau a mohla mu nosit mléko, chleba a cukr. Věděl, že bude žít tak dlouho, dokud tam jeho sestra bude. A pak plyn a komín a popel. On, i jeho sestra, až se opotřebuje.

Ale to byly jen průvodní výstřelky, hlavní smysl tábora byl zabít milióny lidí. Nikdo by se neměl divit, že se zdá skoro neuvěřitelné připustit existenci světa, v němž svědomí znamená slabost nebo zločin; ale co říci tváří v tvář Auschwitz-Birkenau o lidech, kteří označují toto mistrovské dílo nejodhodlanějších mužů SS, vrcholu jejich kariéry, za židovskou lež, podobně jako «Siónské protokoly» chtěly přimět svět, aby uvěřil, že čtvrt procenta jeho obyvatel chce ovládnout všechny země, národy, kontinenty? Pamatuju se, jak jsem v září 1944 projel branou na rampu v Auschwitz-Birkenau. Cítili jsme, co asi pociťuje zvíře při zatmění slunce nebo když hoří les anebo přichází zemětřesení. Během několika minut byly už děti pod patnáct, ženy a muži nad čtyřicet, nemocní, lidé s brýlemi a šedovlasí, v koupelnách, kde místo vody padal z kropiček Cyklon B. Za půl hodiny šlehal z komínů krematoria číslo 2 a číslo 3 mastný oheň, pak kouř, z něhož čpěl pach lidských kostí, jako když se vaří klíh nebo mýdlo. Matky, které čekaly, se musely dívat, jak házejí jejich nemluvňata do pece jako slepice. Na koupelně stálo: Lázně věčného zapomenutí. Jak to, že se tak velká země, která porazila Francii za několik dnů, bála židovských nebo cikánských dětí? Svět odvahy, soucitu, přátelství zmizel, aby udělal místo novému světu mužů SS, zbabělosti, která musela zmenšit ostatní rasy, aby ve vlastních ocích povyrostla. Všichni, kdo nemohli nebo vypadali, jako že nebudou moci dlouho pracovat, šli do plynu. Na bráně stálo Arbeit macht frei. Chápu, jak je těžké psát o tom 36 let po válce, do čítanek a do učebnic pro děti, které se narodily už dlouho po dnech, kdy nad komandaturou v Auschwitz-Birkenau vlála vlajka s hákovým křížem, znamení slunce a dovršení. Někdy bych si přál, aby každý člověk, kdekoli na zeměkouli, jako zkoušku dospělosti, než se ožení, dostane vůdčí list, bude smět volit, musel navštívit na hodinu, na den, na jedinou vteřinu Auschwitz-Birkenau v dobách, kdy se Hitler, Himmler, Eichmann nebo Baldur von Schirach nadýmali pýchou, co tu stvořili díky německým architektům, plánovačům, stavitelům. Navštívit se zárukou, že se mu nic nestane, že jde jen o nahlédnutí do pekla. Věřím, že by obraz světa v každém člověku, který by to směl vidět, dozrál. Jen ten, kdo by spatřil, jak málo stačí odloupnout z člověka, aby byl zase zvíře, může porozumět světu, do jakého jsme se narodili. Auschwitz-Birkenau je na začátku všech otázek, které nás trápí, a místo odpovědí rodí jen další otázky. Pamatuju se na odpoledne v září 1944, kdy jsem stál v cikánském táboře B 2e, u drátů s vysokým napětím. Kolem se táhly holé polské pláně, lesy. Řídká, průsvitná mlha padala na zemi, na lidi, vnikala do duše. Bylo vidět na krematoria číslo 2 a 3, kde hořeli naši příbuzní. Druhý kouř pocházel z velkých jam, kde hořeli na vlastním tuku mrtví z Maďarska, jež nestačily pálit pece. Z komínů šlehal nachový oheň. Chvílemi plameny zbrunátněly, než přešly v černý čmoud. Všechno páchlo. Z kouře se stával mrak, z něhož jako pomalý černý déšť

pršel popel. Přál jsem si jako všichni, aby se zvedl vítr, nebo aby se země začala otáčet opačným směrem. Popel měl hořkou chuť. Také plyn měl hořkou vůni mandlí. Byl to jiný popel, než z uhlí nebo páleného dříví, hadrů anebo papíru. Sypal se na nás, němý, hluchý a neúprosný popel, v němž se dal tušit lidský dech, křik nebo pláč. Stál jsem u betonového sloupku s bílými porcelánovými izolátory a vnímal jsem to jako když má člověk halucinaci, zdá se to skutečné, ale je to jenom sen. Ale nebyl to sen. Bylo to skutečné. Hlavou mi šel nápěv ze Straussova Netopýra. Pár dní předtím jsme to viděli s tatínkem v kabaretu na půdě hasičského domu v Terezíně. Teď bylo z tatínka mýdlo. Popel. Dým s příchutí kostí. Mlha, jako labutí křídla, černala, a píseň a nebe a popel mi splývaly. Křivka melodie a pletenec slov, jež náhle nabyla nového smyslu: Glücklich ist, wer vergisst, was schon nicht zu ändern ist. Zpíval jsem. Před sčítáním vězňů mě kamarádi odtáhli zpátky na barák, abych se dožil alespoň příštího dne. To bylo přesně to, co chtěli muži SS od těch, co ještě v Auschwitz-Birkenau žili. Aby se cítili Šílení a osamělí, ztraceni a bezmocní, jako v hrůzném snu. Aby absurdní viděli jako normální a normální jako absurdní. Ale osamělost s mrtvými je ještě lepší, než osamělost živých. Někdy jsem chodil k betonovému sloupku a drátům jako když člověk chodí na hřbitov. Až na to, že naši mrtví nemají hroby. Mohl jsem jen chytat do dlaně popel nebo se dívat na komín, který ve dne v noci kouřil. Tak jsem jednou zase stál u drátů a viděl stádečko žen, docela nahých. Byl říjen, foukal studený vítr. Ženy si nesly pod paží boty a uzlík svršků. Byly dohola ostříhané. Posledních dvacet žen mělo na sobě průhledné košile. Všechny Šly bosé. byl to Frauenkonzentrazionslager (FKL), na dohled z našeho tábora. Tenkrát jsem se nemohl zbavit myšlenky, že když se z tatínka stalo mýdlo, popel a ozvěna z Netopýra od Johanna Strausse, bylo by snad lepší, kdyby se to stalo i z matky. Abych se nemusel dívat, jak jde bosa po bahnité říjnové zemi, po rozplihlém vodnatém sněhu. Díval jsem se na zkřehlé ženy, jednu po druhé, zda mezi nimi není moje matka. Měl jsem radost, když jsem probral oohledem ty nahé a nebyla tam, a pak ženy v koŠiích a nešla ani mezi nimi; zbývaly už jen dvě poslední — a předposlední byla matka. Byl jsem rád, že mě neviděla. Nedívala se nikam, ani na cestu. Bylo mi smutno, že nešla do koupelen věčného zapomenutí, protože byla zdravá a silná a mohla pracovat v německé letecké továrně a nosit kameny v lomech, třebaže to byla výjimka, protože byla Šedovlasá a než jí ukradli šaty a boty a prádlo a ostříhali vlasy, byla krásná. Nedokázal jsem ji zavolat. Zase mě začaly přitahovat dráty. Stačil dotek. Nechtěl jsem si představit, co matku čeká, nakonec zase mučení, plyn, oheň. Cekal jsem, než zmizela, zakutána do mlhy. Nazítří jsem se probudil s uklidňující myšlenkou, že zmrzla dřív, než došla na konec pláně mezi dráty. Než procitl můj nový den. Padal sníh s deštěm. Chuchvalce chladu se otíraly o zemi. Pohřbil jsem v duchu také matku v té písni, v níž je šťasten člověk, který zapomene na to, co nelze změnit. Ne-

chtěl jsem, aby byla se mnou, až budu zase tak strašně sám. Myslel jsem na ni, když věšeli v Auschwitz-Birkenau ženy, které propašovaly z Buna Werke zápalné šňůry a pomohly židovským mužům ze Sonderkommanda vyhodit do povětří krematorium číslo 4. Rabín, který mi vzal kousek chleba, když myslel, že už nežiju, mi potom řekl, že v AuschwitzBirkenau každý žije a umírá sám. Jako by svět byl jen potápějící se loď, kde každý slyší ozvěnu: Zachraň se kdo můžeš. Každý na vlastní pěst. Po nás potopa. Leželi jsme na betonu v baráku číslo 21 a můj kamarád Jiří Fischl, který zemřel pár týdnů po válce už v pražské nemocnici, mě utěšoval, že můj tatínek třeba žije. Nejsou to krematoria, jsou to tunely, tisíce lidí jimi denně vcházejí a vycházejí někde na odvrácené straně; z komínů šlehá oheň, protože pálí staré hadry, které Zimní pomoc nemůže použít. Nazítří šel do komína jeho desetiletý bratr Milan. Byl žid jen po otci, maminka byla křesťanka. Ptal se mě, co si myslím. Odpověděl jsem mu jako on mně včera. Mám věřit, že Němci zabíjejí děti, jako by to byli vojáci ? Mohou to být továrny. Němci pálí haraburdí, aby nám nahnali strach. Nacisté srovnávali židovské muže a ženy a děti s hvězdným prachem, který nemá co dělat na planetě Zemi, ale skladovali do posledního gramu tuny zlata ze zubních můstků a tuny vlasů, z nichž se vyráběly pokrývky, sítě a kombinézy pro posádky v německých ponorkách. Vyráběli z našich kostí mýdlo a parfémy, jimiž se krášlily německé ženy v zázemí. Zlato, peníze a drahé kamení, ukradené čtyřem miliónům vězňů v Auschwitz-Birkenau za pár let jeho existence, mluví spíš o zločinu loupeže než o výsadností čisté rasy. Za každého člověka, kterého přepravily vlaky, dostala říšská dráha zaplaceno, právě tak jako za protézy, zlaté zuby, kožichy, rukavice, střevíce, spodní prádlo, které odvážely nákladní vlaky ve dne v noci nazpět do Německa, kde je vykupovaly německé instituce. Každou tunu, každý metrický cent, každé kilo. Nic nepřišlo v Auschwitz-Birkenau nazmar, kromě života lidí. Muži SS byli odměňováni a vyznamenáváni za tvrdost, káráni za nejmenší projev soucitu. Sadismus povýšilo Německo v AuschwitzBirkenau na státní filosofii. Loupež na článek státní ekonomie. Všechno se pečlivě zanášelo, propočítávalo, kontrolovalo, platilo a účtovalo. V Auschwitz-Birkenau a v kontrolních střediscích Třetí říše byly celé legie počtářů, písařů, účetních, revizorů. Nacisté vytvořili systém, v němž museli židovští muži nahánět své matky, otce a bratry a sestry do podzemních koupelen a pálit jejich mrtvá těla, i když výsadu vhazovat Cyklon B firmy Degesch do Lázní věčného zapomenutí měli jen muži SS. Znám dva z těch židovských mužů osobně, přežili nějakým zázrakem nebo nedopatřením. Nikdo by neměl sílu vypovědět, co viděli. Mluvil jsem s Meilechem Bukim, který pracoval v Sonderkommandu. Slyšel denně v podzemních koupelnách, jak muži SS vyzývali příchozí, aby se

75

svlékli, nebáli se, a že se budou koupat. Šipky ukazovaly K desinfekci. Říkali jim, že budou pracovat. Německo potřebuje práci. Arbeit macht frei. Pak si brali do čepic SS snubní prstýnky ^od chudších, šperky od majetnějších obětí a hodinky od všech, co je měli. Jednoho dne zaslechl Buki v koupelně svoje jméno. Viděl svého mladšího bratra Josefa. Prosil o vodu. Ptal se co bude. Meilech mu to nemohl říct. Běžel k muži SS, který měl v koupelnách službu. Řekl, že přišel jeho malý bratr. Bude zaplynován a spálen za pět minut. Smí mu dát předtím trochu vody? Dostal povolení a vzal si od židovského kuchaře v kuchyni SS hrníček vody. Doběhl nazpět a viděl že bratr je už v plynové komoře. Podal vodu prvnímu člověku u vchodu a požádal ho, aby ji dal bratrovi. Měli všichni žizeň. Každý upil trochu. K bratrovi se voda nedostala. Křičel za Josefem, že stejný osud očekává i jeho, všechny. Kdoví, jestli ho bratr slyšel? Za deset minut byli všichni mrtví. Za pár hodin odvezli popel jeho bratra spolu s popelem ostatních deset kilometrů od Auschwitz-Birkenau, kde jiné židovské komando lovilo pro ženy SS kapry a vybíralo vajíčka z hnízd racků, kteří tu sídlili v rákosí. Ničeho se muži SS v koupelnách nebáli tolik, jako paniky. Ukázalo by se — jako se to ukázalo několikrát — že nejsou ani na vrcholu své slávy tak silní, jak se navzájem přesvědčovali a jak chtěli, aby je viděl svět. Ve chvíli, kdy beznaděje byla jasnější, než naděje, se z obětních beránků stávali divocí tygři — židovští muži, a zdivočelé tygřice — židovské matky. V Auschwitz-Birkenau zabíjeli nacisti s lidmi i myšlenku člověka, jak ji znali lidé po tisíce let až do této chvíle. Odstraňovali svět, kde dobro je odměněno a zlo potrestáno. V Mein Kampf odmítl Hitler myšlenku svědomí jako židovský vynález, který mrzačí mysl právě tak, jako obřízka mrzačí tělo. Když dokázal obětovat nejlepší německou krev, jak řekl, proč by se ostýchal prolévat krev nepřátel? Příroda je krutá, říkal Hitler, proto může být taky krutý. Snil o německé mládeži, z jejíchž zraků se bude dívat dravec. Líheň německých dravců byla v Auschwitz-Birkenau. Tady vyváděli starší dravci mladé, učili je rvát a zvykat si na krev, na syrové maso. Pamatuju se na den, který mi připadal jako zázrak. Odjížděl jsem jako otrok za jedno jídlo denně pracovat do německé muničky Hassag, dříve Hugo Schneider Aktiengesellschaft, hrnce a kuchyňské nádobí, teď panzerfaust 1 a 2. Aussenkommando Meuselwitz bei Leipzig, mateřský tábor Buchenwald. Bylo to 28. října 1944. Byl slunný den. Mladý muž SS, který měl hlídku v mém vagóně a jel s námi až do vnitrozemí, měl modré, ocelově tvrdé oči, plavé vlasy a v koutcích úst výraz nevole. Měl jsem za to, že nevole platí nám. Byl vychovaný dívat se na nás jako se dívá čistotný člověk na nechutný hmyz. Ale nevole mladého vojáka SS platila AuschwitzBirkenau, které opouštěl stejně rád jako my. Řekl mi, abych si sedl vedle něho, pak se mě zeptal, jak dlouho jsem tu byl. Aniž čekal na mou odpověď, řekl mi, že ve srovnání s ním vím jen zlomek toho,

co je Auschwitz-Birkenau. V jeho tváři bylo mnoho druhů únavy. Únava člověka, který hodně pracuje, což v Auschwitz-Birkenau znamenalo hodně zabíjet. Únava člověka, který mnoho nocí už dobře nespal, nebo i když ležel v posteli, nemohl usnout. A konečně únava člověka, pro něhož se stal život přítěží, něco, co se mu zhnusilo, protože se z něho ztratily smysl i krása, hodnota i rovnováha, a mezi zbabělostí a odvahou zmizela hranice. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ho litoval. Většinou byli muži SS chladnokrevní vrazi. Vyznali se ve svém řemesle. Slovo soucit patřilo do jejich slovníku stejně zřídka, jako slepé patrony do jejich palných zbraní. Neměl, ke komu by mluvil. Nebyl to trik. Nebyl to rozmar. Nebyla to chvilková záležitost. Řekl, že odjíždíme z pekla — oba, já i on. Prohlásil, že jakmile dorazí transport na místo určení, požádá velení SS o přeložení. To znamenalo východní frontu. Pro muže SS v ustupující německé armádě skoro jistou smrt, které dával přednost před zajetím, v němž trest za to, co SS udělala v Rusku a Polsku, byl hrozivě blízko smrti. Kdyby velení SS jeho žádosti o přeložení nevyhovělo, měl poslední alternativu, zabít se sám. Za žádnou cenu, jak řekl, nepůjde sloužit do Auschwitz-Birkenau. Věděli jsme oba, že v Auschwitz-Birkenau se dějí věci, které nelze vyslovit; i kdyby je Člověk líčil roky, staletí, ani pak je nepřiblíží těm, co tam nebyli; i ti, co tam byli, jim nikdy neporozuměli. Mám jeho tvář dodnes před sebou. Jedeme ve vagóně, projíždíme branou, kde stojí Arbeit macht frei a víme, že vyjíždíme^z pekla, kde posledním slovem je oheň a popel. Říká mi němčinou, které jsem se naučil rozumět, že kdyby řekl svému otci, co jako SS dělal v Auschwitz-Birkenau, nepromluvil by s ním jako Němec do smrti slovo. Kdyby to řekl matce, zabila by se, jako se chce zabít sám. Kdyby to řekl babičce nebo dědečkovi, kteři s nimi žijí v jedné domácnosti, zemřeli by hanbou. Nebyl o moc starší než já, Bylo mi sedmnáct, šlo mi na osmnáctý a viděl jsem, co by mohl vidět jen Člověk, který by žil tisíc let. Radil jsem mu, jak spáchat sebevraždu. Nalít vodu do hlavně, vložit si ústí laufu do úst a stisknout spoušť. Myslím na mladého německého muže v čisté uniformě SS na cestě z Auschwitz-Birkenau, jako by to bylo svědomí Německa. Nechtěl bych nikoho urazit. Vím, že v Německu byli za války lidé, s nimiž bych chtěl být bratr. Potkal jsem v muniČce mistra, který ke mně přišel, když nás nikdo neviděl, pohladil me po hlavě a řekl, že budu jeho syn. Jednoho syna ztratil při náletu štuk na Londýn, druhého v Rusku u Volhy a třetí byl na ústupu z Ruska smrtelně raněn, a zemřel až v mateřské zemi. Každý člověk, který mi v Německu důvěřoval, mi připadal buď šílený nebo jsem ho podezíral; nebo jsem si kladl otázku, co všechno se mu muselo stát, než změkl a zlidštěl. Musil to cítit; rea goval jsem jako zvíře, které chce pohladit neznámá lidská ruka. Hluché k lidským motivům. Byla to nedůvěra, kterou ve mně vypěstovalo Německo. Žily ve mně nápisy na koupelnách, ujištění mužů SS, že se jdeme koupat, jen abychom se rychle svlékli a zavázali si boty tkaničkami k sobě, abychom své věci snadněji našli. Mistr mi nosil chleba. Někdy, když viděl, že se dělím se svými druhy,

ho nosil víc. Ale na mladého muže SS myslim jinak, skoro tak, jako někdy uvažuju o sobě, o tom, co mělo, má a bude mít v mém životě smysl. Byl bych rád, kdyby žil. Přál bych si slyšet, co říká své ženě, svým rodičům, svým dětem. Rád bych věděl, jak zemřel, jestli bylo jeho osudem zemřít. Za dva tisíce let existence Německa v Evropě, než se z divochů stali lidi, vtiskli Němci nesmazatelně svoje stopy do mapy a dějin Evropy. Vdechli duši své nádherné kultury do prostoru, v němž všichni žijeme, jako když včela opyluje květ, z něhož teprve vyroste květina, jablko, strom. Za dvanáct let nacismu zastínili svou minulost natolik, že bude trvat dva tisíce let, než se rovnováha vrátí, kde byla, než si Němci pustili k tělu Hitlera, a z Hitlera se stalo Německo a z Německa Auschwitz-Birkenau. Někdy zavřu oči uprostřed jasného dne a vidím stíny. Nejsou to stíny. Jsou to shrbené postavy mužů a žen, dětí a starců. Je to rampa v Auschwitz-Birkenau. Koupelny, kde stojí německy: Desinfekce. Jdou do plynu. To je Německo ve mně. I když bych si přál mít Německo tak rád, jako je měla moje matka, která mluvila jeho jazykem, než se jí Německo vtělilo do Auschwitz-Birkenau. To je Německo ve mně, které může obohatit rodinu národů stejně tak, jako ji mohlo ochudit. Přál bych si, aby slova Němec, Německo, neznamenala už jen zesurovění člověka, bezohlednost, aroganci. Aby slovo Němec nebo Německo nevyvolávalo jen nechuť a odpor, opatrnost. Aby se slovo Němec nerovnalo slovu zbabělost, jako v Auschwitz-Birkenau. Přál bych si, aby se už malé děti nikde na světě nebály, když se vysloví slovo Němec. Věřím, že je v možnostech člověka, jenom člověka, zvrátit přestupky a chyby minulosti v příští veliké činy, ztracenou minulost ve vyhranou budoucnost, minulá neštěstí v nastávající život. Není možné vrátit život zabitým. Ale je možné odstranit zabíjení nevinných; nedopustit nová AuschwitzBirkenau, nejenom na půdě Německa, jeho dobytých územích, ale nikde na zemi.

INDEX — NOVÉ KNIHY Z programu 1981 vyšly dodatečně Ledererovo «Mé Polsko» a Lotaruv «...domov můj». Z knih programu 1982-83 už vyšly: Beletrie

P. Hajný: Kde teče Tennessee B. Hrabal: Poupata L. Procházková: Růžová dáma

Politická literatura R. Battěk: Eseje z ostrova P. lihl: Program společenské samosprávy K vydání se připravuje tato beletrie: L. Vaculík: Sólo pro psací stroj L. Procházková: Přijeď ochutnat M. Vacík: Zahrada na dva zámky (verše) J. Trefulka: Veliká stavba E. Valenta: Zít ještě jednou S. Richterová: Místopis V. Třešňák: Babylon Připravovaná literatura faktu a politická: 0 . Hromádko: Jak se kalila voda J. Lederer: . . . a když se řekne Voskovec Z. Mlynář: Krize v sovětském systému Z. Strmiska: Systém a rozpory společností sovětského tvpu 1. Sviták: Dialektika pravdy P. Tigrid: Dělnické bouře v sovětském bloku (pracovní název) Čína našima očima (sborník) Umění Jiří Kolář: Odpovědi (s 30 reprodukcemi) Cizí autoři jsou v období 1982-83 zastoupeni knihami: L. Kolakowski: Nebeklíč A. Zinovjev: Zářné zítřky Adresa nakladatelství je: INDEX, Postfach 410511, 5 Köln 41, NSR.

T

JLr / /

JAN NOVÁK (Chicago)

Pomíjivý rozkoše If I could only get my hands on what I've got my eyes on ... Lefty Dizz Milan Mládek nebyl žádný ero toman, nýbrž dělník v sodovkárně Hydrox, jenže ve čtyřiadvaceti a v plném zdraví si tělo vydobyde svoje samo. Probouzet se však téměř každý týden v noci upadaný, obracet pokrývku, aby se zbavil studivého fleku, a usínat rozjitřený znepokojivými sny, tak si Američku před pěti lety nepředstavoval. V noci se nepoznával. Copak to je on, ten násilník, který mermomocní Mrs. Lowry, strhanou padesátnici vedle níž přes den dělal na produkční lince, v tunelu metra, kudy prošel za celých pět let v Chicagu všeho všudy jednou, zatímco slepý černošský žebrák trne na své rybářské stoličce pár metru od nich, vší silou tlačí na bílou hůl, zapíchnutou do bedničky se žvýkačkami a hrstí drobných před sebou, a nervózně větří jako pes? Milan rve kabát přes hlavu staré paní, která s ním zarputile zápasí, takže jí nezbývá dech na křik o pomoc, je však slabá a jenom ho svým odporem rajcuje a on jí vyhrnuje sukni a vybuchuje v okamžiku, kdy do ní vstupuje a cítí, že je vzrušená. V hlavě mu ještě Šumí, když ve snu otevírá oči; slepec již nevětři, v pravé ruce svírá osmatřicítku a míří jejich směrem, hlavu drží na stranu jako holub ve snaze dešifrovat ztichnuti, zlověstnější než tlumené ozvuky rvačky, strachem se mu klepe ruka, Milan se vrhá na zem, vyproštěná Mrs. Lowry si strhává z hlavy kabát a vzlyká, help, help me somebody, help me, žebrák se leká jejího hlasu a mačká spoušť, kulka se se zvukem přetržené struny odráží od betonové stěny nad hlavou Mrs. Lowry a Milan se probouzí zpocený a obrací deku. Ráno si ji v práci, než se před nimi pustí do oběhu cinkající orloj prázdných flašek, kradí prohlíží. Šedivá, neupravená a tmavěná srká kouřící kávu Z červené plechovky od Cherry Coly, na masitých stehnech balancuje krabičku s donaty, úzkostlivě pozoruje improvizované držadlo z papírového ručníku, aby jim horká plechovka neproklouzla a neudělala ji další flek na šedivém plášti, a na půlměsících brýlí se ji kondenzuje pára. Jak se ze mě mohlo stát takový šílený prase, stydí se na ni promluvit Milan a umiňuje si, že je mnohem lepši se masturbovat, protože to alespoň člověk ovládá semafor na křižovatce svých mimovolných představ. Klidně si může vysnít, že se mu vzdává nádherná holka z Penthousu, že se ho chytí sametovou a lososí kundickou (se ženskejma je koneckonců všechno možný), ačkoliv mnohem dráždivější je si představovat při onanii něco víc pravděpodobného, a to i za cenu, že potom vysněná žena není zrovna bohyni pornografie (lásky). Například ho neskonale vice vzrušuje si představovat, že přichází na návštěvu k Lupínkoví, Že Kateřina, která sice není Žádná kráska, ale zato je sama doma, asi je nemocná, teda ne že by umírala, má jenom takovou jemnou chřipku, tím pádem nemůže nebejt HOT (ba

78

ne, to je blbý, eště to vod ní chytneš), dobře, řekněme něco tienakažlivýho, něco jako zánět spojivek (jéžíšmarjá, neblázni zase s takovéjma idiotskejma detailama, dyk je to všechno stejně jenom jako) takže řekněme, že je prostě nemocná, tudíž na sobě logicky musí mít župan, a nabízí mu pivo a jak otevírá ledničku, nastavuje se tak, aby nedopnutým župánkem mohl obdivovat krásnéj půlměsíc jejího pravý ho prsu (nebo vlastně levý ho, Lupínci přeci mají lednici v rohu kuchyně nalevo od stolu) TAK DELEJ, DONCHUÁNE, UZ TO CO NEVIDĚT BUDE A TY SE UTÁPÍŠ V KRAVINÁCH, ano, levýho ňadra, toho pod nimž bije srdce, který bude co nevidět jeho (je to možný, že seš fakt tak pitoměj, aby ses do ni zabouchával? Copak si chceš pověsit na krk fakana ? Tady ses ocit kvůli pomíjivejm rozkoším) takže mu podává to pivo, plzeň (jo, plzeň, vod kdy má Lupínek doma plzeň, koupil ten barák, spíš tak leda Old Style) ólrajt, Old Style! Podává mu plechovku Old Style a skleničku, vlastně mu ten Old Style nalévá do skleničky, aby měl volný ruce (kurva, jenomže ten Old Style sou vopravdu děsivý chcanky) DĚLEJ, PROBOHA, NEBO SE UDĚLÁŠ NAD PLECHOVKOU OLD STYLE, TA KOVEJ PIVAŘ v ZASE NEJSES, a proč by prostě nemohla mít plzeňský jenom pro něj, pro Milana? Ano, Katka koupila to plzeňský jenom pro něj, přeci mu zavolala, aby přišel, chtěla si s nim jako promluvit o Josefovi, samozřejmě, že jenom jako, ona je to myška chytrá, i když by na sebe měla víc dbát, moc krásná teda není, taková je spíš normální, ale zase je inteligentní, ta věděla od začátku, jak to nakonec dopadne, to otta se vlastně rozhodla ho svést, ani netušila, že v

^

*

přišel ze stejných důvodů, DELEJ, BLBCE, tak proto koupila plzeňský extra pro něj, ona totiž dobře ví, jak upříst pavučinku lásky a nalákat do ni chlapa, ktejýho pak sežere, PROPASEŠ TO.', jak mu podává pivo a usmívá se a nastavuje se jeho pohledu, za výstřihem se ji vlní ňadra, BACHA KURVA, krásný kozy (nekojila vona náhodou toho jejich kluka, do prdele? taky že jo!) UŽ UŽ TEĎ! má ji rozbalenou na stole v kuchyni, její roztažený nohy, drží ji za stehna a přiráží a ona fňuká a křičí, rychlejc, Milane, a fest, a on vystřikuje a je po všem. Později, aby ulehčil svědomí, se ve špinavé šatně nad skladištěm svěřuje spolupracovníkovi Lupínkoví, který dělá v Hydroxu o rok déle, ale už tu má fajn džáb, jezdi s ještěrkou: «Tak sem se ti včera sprchoval a najednou koukám, že tam stojíme dva, tak sem mu dal za uši». «Nekecej! No tys teda káp na Američku, to ti řeknu», chechtá se Lupínek. V šatně spolu klidně mohou mluvit česky. Sem nahoru do těžkého puchu potu, zapařených nohou a nemytých uniforem chodi jenom černí spoluzaměstnancí, neboť někteří z nich se převlékají do šatů a vyrážejí za zábavou, a oni dva, aby tady měli pokoj od jednoho otravného českého starousedlíka. Starý Bohemian důsledně zůstává dole v tovární hale s bílými. Postávají posledních deset minut Šichty vedle píchaček (produk-

ční linka se většinou vypíná čtvrt hodiny před skončením pracovní doby) a čekají, až konečně padne. Domů chodi v pracovních, Špinavé zelených, uniformách, protože bez vysprchováni se jim nechce převlékat a večer stejně nikam nejdou, budou vesměs sedět doma před televizí a popíjet Old Style přímo z plechovek; Hydrox vězí hluboko v Old Style country. «No aspoň už to máš za pár», utěšuje Mládka dobře pobavený Lupínek. « V pátek tady bude Jaruna. Ukázala ti stará ty poslední fotky, co poslala ?» «Jo, ukázala. Je to kus». «Hele, a co sem ti řikal?» «Ze je kus». «Dyby to nebyla moje vlastní neteř, tak tě pro ni na to letiště jet teda nenechám a do tejdna ji přeříznu. Užs řek Bábovi, že tady ve štvrtek nebudeš?» «Jasan, musím přece na ten imigraČák, né?» «Imigračák, imigraČák, jo? Ty vlčáku jeden! Né abys ji tam hnedka klátil. Musíš pomalu. Vona je to echt Pražanda, Její rodina si dycky myslela, že hovno nesmrdí. Jaruna to má vod mojí ségry». «Hele, já už sem píchal jednu Pražandu, eště v Česku, a když sem ji slik, tak bys na ní vůbec nepoznal, že je z Prahy. Zlatou ji jako tu Prahu neměla. Tady bude enyvej v Chicagu». «Správně. Ale jedno ti řeknu, klofni ji a hned si ji radši vem. Fofrem, než se rozkouká». «Já nikam nespěchám». «No já ti radím dobře. Víš jaký sou tady montéři, ty ti ji vodmontujou raz dva». «Eště ji ani nemám». «Ale, to je tutovka. Hele, mladá holka, pěkná a nikoho tady nemá. Ty máš novou káru, prachy, a vocas ti stojí furt jako v Česku fronta před masnou. Hned bych s tebou, ty vole, měnil. Todle je rovnice bez neznámejch».

WELCOME TO AMERIKA JARMILA P. YOUR NE IV HOME

Písmena na pravé straně mírně ujížděla do úbězniku a 5 nimi se vezla ta zkurvená stopařka naděje, protože před domem stál poslední model malého Červeného MG. Před Kateřininou prorezavělou Ca talinou se MG vyjímalo jako vypláznutý jazyk. Za Catalinou bylo zaparkováno neznámé bílé LTD a starší Mustang s českou vlaječkou. Mládek vložil do stisknutí zvonku všechen svůj vztek. (Tak proto chtěli, aby se u nich určitě ještě stavil, než pojede na letiště). Dveře mu otevřela Kateřina v nestydatém, stříbrnomodrém župánku; z postele ovšem, soudě podle pečlivého make-upu, zrovna nevstala. Koketně se na něj usmála: «Jé, ty ses na to vy módil». «Ahoj». «Hladce oholen dobře naladěn, nebezpečně krásnéj, có?» «Ale to víš, snažím se». Zavedla ho do kuchyně, prostoupené vůní kávy. U stolu se svátečním ubrusem upjatě dřepěla návštěva. Kateřina mu je nedbale a hromadně představila jako Svojškovic. Mladý kluk (Milan ho otipoval tak na devatenáct) na Milana flusl úsměv, vytažený až Z paty. Byl vyslazený do tmavého obleku s neomylnou patinou novosti a šňůrkové kravaty stejného odstínu okysličené krve jako MG před domem. Vedle něj seděla matka se světle zrzavým přelivem na diblickém účesu a arogantní pusou a studovala Mládka chladnýma, všímavýma očkama. Byla tak drobná, že vedle ni její impozantní maníci vypadal jako obr. Posadili ho zády ke dveřím, takte se musel těžkopádně obrátit (hluboce si přitom odfrkl), aby mohl Milanovi přátelsky pokynout. Přestože před ním stálo pivo, žvýkal žvýkačku. ZpracoV půl páté odpoledne se zamiluje. vával ji předníma zubama jako by nevěřil vlastním Bude to láska na první pohled. Bude to láska jako plombám. trám. Kateřina se na Mládka rozŠvitořila od ledničky a Byl ready. jeho oci si na okamžik odpočinuly na bílém půlměČtyři dny nejedl nic než jablka. (Shodil sice deset síci jejího levého prsu. Byla celá čokoládově opáleliber, ale na rašícím pivním vředu to naneštěstí ná a plné ňadro jí ze županu svítilo jako lampa. nebyla moc vidět). Otvírala ledničku, aby z ní vy čarovala láhev plzeňDopoledne dvě hodiny leštil a luxoval auto. (Na- ského a Mládek v duchu konstatoval: Tak toho fablýskaný stříbrný Cougar, kterého koupil na jaře a kana přeci jenom kojila. zaplatil za něj cash, to vůbec nepotřeboval). «DáŠsi pifko, Milane?» Hlavu měl umytou a vyfénovanou. «Ólrajt, umluvilas mě, Káťo. Ty bys klidně mohla Pečlivě si vyžehlil bílou sametovou košili a prodávat vši holičům». uzounkou černou kravatu a ráno si vyzvedl z čistír« Vši asi né, ale plzeň možná jo. Ty sis na to kouny tmavé, zvonové kalhoty. (Předtím je měl na sobě pil nový sako, né? Pěkný!» všeho všudy dvakrát). «Ale dyk jsem zjistil, že na sebe vlastně nic neVčera večer si na cestu na letiště koupil nové, mám ». hnědomodrobíle kostkované sako. (Od rána se na «Z toho si nic nedělej, to sme dva». ně chodil dívat do ložnice, kde schlíple viselo na «Jak to? Vy na sebe aspoň máte ten barák-» opěradle židle, protože se mu najedno zdálo příliš «Já už sem z toho zatracenýho baráku a furt věckřiklavé, avšak uklidňovalo ho, že původně bylo vy- ný ho šetření sick. Že ty bysjía svou ženu nebyl staveno ve výkladní skříni Lord & Taylor, že stálo takovej zlej jako můj muž? Ze aspoň na ten midpřes osmdesát dolarů, a kromě toho on byl přece night madness sale do Zeyru bys mě pustil, že jo?» sportovní typ, což bylo nejlíp vidět pomocí kapesní«Katko, já bysem k takový ženský jako seŠ ty choho zrcátka na svalnatých zádech, na nichž se mno- dil každéj pátek po rukách», řekl Mládek a znervózdy těžká práce na lince projevovala velice blahodár- něl. Znělo to přiliŠ jako pravda. ně). Kateřina se na něj znovu rozzářila: «Já sem to Nad dveřmi Lupínková jednopatrového domu vi- věděla. No aspoň budu moudřejší až si budu příště sel kostrbatý nápis: zase vybírat».

79

Svojšková vlepila svému choti vzteklým pohybem «Ty věříš na reinkarnaci?» «Ně, já věřím akorát na absolutní nejistotu vše- pravé ruky vzdušnou facku, načež jistým pohybem ho», prohlásila Kateřina a usmála se spiklenecky téže paže upravila synovi vázanku a řekla: «Přiď, kdy chceš. Já jenom chci vědět, kde seš. Číslo na Svojškovou, jez na ni stejně tajuplně mrkla. «Tydlety přílety z Česka sou vopravdu dobrý pro znáš». americkou ekonomii, já ti řeknu», ozval se dobro«Takže dovidenia», prohlásil Milan a zamířil ke srdečně Svojška senior. «Náš kluk si taky kvůli dveřím. Petr se chvatně zvedal od stolu. tomu koupil navý hadry, a tedka eště dokonce i «Ahoj Milane. Gud lak», přála Mládkovi provininovej auťák». le Kateřina. «Momentíček, momentíček, prosím vás eště», vy«To bysem si koupil enyvej», odsekl pohrdavě křikla Svojšková a chytila Petra za ruku. «Když už junior. Ani se na otce nepodíval. «Co by si nekupoval, když je to za tvoje peníze», jedete na to letište voba, nebylo by lepší vzít Péťovo auto? Je fungl nový. Neska sme ho vyzvedli vod zpražila manžela Svojšková. «Ach zó», špitl Svojška. «To vono se to teda po- dýlera. Vosům tisíc dolarů!» tom nakupuje». Tohle však již bylo moc i na Kateřinu: «Von «Svojškovi přivezli Jarmile toho Mustanga. Ne- Milan má taky novou káru, Kugara, paní SvojškovŠim sis ho? Stojí před barákem», začala Petrovi vá. A to je vopravdu krásnej bourák». rychle vysvětlovat Kateřina. Milan se na babu podíval přes rameno a řekl: «To sem si vŠim. Copak vona umí jezdit s ká- «Dvousedadlový emdží? To jako chcete, aby si mi rou ? » Jarka sedla na klín, matko, nebo co? Nemyslíte, že «Pěťa ji to rád naučí, viď Péťo, ten mastenk je bude po tom letu na takovej rajc chudinka trošku totiž automatyka», odpověděla za Kateřinu Svojško- unavená?» vá. «NአPetřík je výborný řidič. Jezdí teprva dva Svojšková vydala zvuk nafukovacího lehátka, roky, ale už mu to jde lip jak tátovi». proseknutého sekerou. Její reakci však překryl ško«0 jo? Podívej se na všechny ty jeho tykety», dolibý chechot manžela. ohradil se senior. Venku, když procházeli kolem lesknoucího se «Tykety, tykety! Ale jaký má reakce! Ty za tím MG, padla jediná slova, která spolu vyměnili před volantem proti němu vyloženě spíš», rozhodla Svoj- příjezdem na letiště: «Na kře no vání sis teda, mlašková tónem, který uzavíral diskusi. dé j, ten střep nevybral nejlíp». «No a až se pak Jar tma postaví na vlastní nohy, tak já si potom toho Mustanga od SvojŠků koupím Horké slunce se vpichlo pod neprůsvitnou střeza 300 baků, víš», omlouvala se Milanovi Kateřina. chu letištní haly jako tříska pod nehet a přeexpono(Ach tak, něco za něco. Trup za kas tli. Údy za pneu- valo dobový záběr ze života hmyzu. matiky. Za ojetý motor český mozek). U přepážky společnosti KLM, kde jim znuděná Vřelo to v něm: «Takže já teda jedu. Mአtu fot- úřednice lhostejně sdělila, že let 112 Amsterodamku, jak ste chtěli, abych si vzal sebou ? I když já ti Chicago bude mít nejméně dvě hodiny zpožděni, teda říkám znova, že ji absolutně nepotřebuju». k nim přistoupila dívka v pytlovém sárí s vyhole«Počkej, Milane. V on by totiž Petr s tebou na to nou hlavou, udělala na Petra oči a zapíchla mu do letiště hrozně rád jel», řekla Kateřina. Bylo na ní klopy zvadlý bílý karafiát. vidět, jak jí je celá věc trapná. Bylo to fakticky nefér. Ten hajzl se o sebe nemusí Paní Svojškové však situace vůbec trapná nebyla: starat, má tady rodiče, chodi si do školy a anglicky «Jestli by vás to moc nevobtěžovalo. Péťa bude pilo- určitě vaří bez přízvuku, takže by klidně mohl kloftem, i když zatím tedy teď studuje érijl inžinýrink nout nějakou Američanku, kdyby znal aspoň nejelena ajajtý, takže von Oháro zná jako svý boty». mentárňejŠi zákony klofologie (na kálidžích prej «Vo to nejde, matko», zabodoval Milan, na to musej kluci vyhánět buchty z postelí, aby se aspoň nemusí člověk bejt ani pilot ani inžinýr, aby se vy- před zkouškama vyspali), jenže na to je tenhle hejznal na letišti, to má půdorys pro blbý, jenomže my sek moc levej, i když přitom má nový MG, na který potom deme s Jarkou na večeři». taky nemusel ani hrábnout prstem, a ráno si určitě «No to snad přeci nevadí, ne? Péťa může jít vyspává do devíti a teď ještě dostane bílej karafiát s vámi, že jo», obrátila se Svojšková na Kateřinu, od cizí holky, která je sice dohola, ale pořád je to která se ošívala, ale Milan jí nic ulehčovat nemínil, buchta. i kdyby se na něj tisíckrát tismála tímhle úsměvem, Mládek si samozřejmě dovedl dobře spočítat, proč Žadonícím o pochopeni. nedostal ten karafiát on, ačkoliv na něj měl jasné «Byl bys tak moc hodnej, Milane, a vzal bys Petra morální právo. Vypadal vedle toho hejska tlustý, jenže to byl klamný dojem: Jednak chlap má mít sebou?» «No jak chceš, Kateřino. Nakonec je to vaše neteř, cejchu, jinak není žádnéj chlap, a potom je ten maminčin mazánek nejméně o palec menší než on, že jo». «Tak, Péťo, nezapomeň mi zavolat, kde ste, když a přitom stejně není než smradlavá hromádka madete na tu večeři», chytila se bez meškáni Svojšková síčka bez žil a bez síly, i když to jeho kvádro šikovně zakrývalo. (Milanovo nemožně křiklavý sako bohuMládkova ústupku. «A v deset doma», chrabrým hlasem rozhodl se- žel naopak zdůrazňovalo zaoblenost jeho břicha. Jak ho vůbec mohlo napadnout si koupit něco tak nior. «Prosím tě, seš na hlavu padlej, nebo có?» vyjela uřvanýho a nevhodnýho?) na něj žena. «Klukovi je devatenáct a ty mu budeš Svlékl si jakoby mimoděk sako, ale nepomáhalo říkat, aby byl v deset doma, V koliks chodil domu to. Cítil se jako by si rozvázal utaženou šnerovačku ty, když ti bylo jako jemu?» a bňcho se mu okamžitě roztáhlo jako ohromná «Jó, to je něco jinýho. To bylo za války». měchuňna. Připadalo mU jako doskočiště výškařů,

80

vystlané pěnovou gumou, a tak se zase vsoukal do saka a rezignoval na všechno. Ziistane trčet v tom příšerným saku, protože si nic jinýho nezaslouží, když už byl takovej světák a dokázal si ho koupit, a to dokonce ještě od uštěpačnýho prodavače. Dívka Čechrala zemdlený květ palcem a ukazovákem pravé ruky a líbezně cukrovala o příspěvcích na velice dobrou věc. Teď se samozřejmě obracela i na Mládka, který ji v duchu pojmenoval Háre Kristýnka. Její fráze neposlouchal. Vnímal slaboučkou a slaďoučkou holciči vůni a obdivoval ztepilou křivku jejího nádherného krku a zároveň její odvahu. V sárí z hrubé pytloviny tu stála prakticky nahá, hlavu měla oholenou, kolemjdoucí ji kamenovali nepřátelskými pohledy a ona měla nerv a žebrat. Melodický dívčí hlas mu vplouval a zase vyplouval z vědomí a naplňovala ho surová melancholie, takže už sahal do náprsní kapsy pro peněženku, že se připojí k Petrovu příspěvku, když Kristýnku Svojsk a junior příkře odbyl a jal se vyšťourávat karafiát ze své klopy. Byl však tak nervózní, že z něj pouze Česal okvětní lístky. Snášely se na podlahu mezi vajgly a rozmáznuté hleny jako miniaturní andílci. Mládek se za něj zastyděl, i když s ním neměl nic společného, a zamířil k baru za nedalekým novinovým stánkem. Zvolna blednoucí Petr se k němu mlčky připojil a on ho beze slova vzal na vědomí. Ačkoli spolu nemluvili, byli k sobě připoutáni pevnými vlákny symbiózy vzájemného podezírání a touhy přechytračit jeden druhého. Zakouřený bar hučel jako splav. Jediné dvě volné židle našli u stolečku proti záchodkům, kde už seděly dvě jeptišky. Starší (muselo jí být přes Šedesát) kouřila Camelku a roztáčela melancholii drobných kostiček ledu na dně prázdné skleničky. Živým zátarasem hostů se k nim prodral malinký, havraní Číšník s pupkem v devátém měsíci. Mluvil s řeckým přízvukem, utěrkou si otíral Čelo a spěchal. Mladší jeptiška si u něho objednala «two more screwdrivers» a kysele vyjádřila naději, že v nich tentokrát bude víc vodky než v předchozí generaci drinků. Milan si dal dvojitou skotskou. Petr se pokusil objednat si pivo, ale číšník si ho ironicky změřil a zapochyboval, že mu je jedenadvacet. Svojška se začal nasupeně Šacovat podle pravidel hry na objednání nedosažitelného, ale Mládek zatahal netrpělivého číšníka za rukáv ještě než stačil Petra odbýt a řekl: «He knows you got a job to do, so he's changing the order to a coke. Put it on my bill». Vděčný Číšník se mu hluboce uklonil, jako by kontroloval čistotu vyblýskaných lakýrek, na které vzpřímený přes ohromný břich nemohl vidět, ale Petr vybuchl: «I'm paying for my drinks! And make it a seven-up, sice I don't have my i.d. on me. A ty se starej vo sebe!» Mládek pokrčil rameny: «Hloupej kdo dává ...» Za chvíli před ně Rek stavěl orosené drinky ve vysokých, štíhlých pohárech a když odcházel, otočila se starší jeptiška ke své kolegyni a zašeptala jí sice do ucha, jenomže tak nahlas, že si byl Milan jistý, že její poznámka byla určena i jim: «At the stroke of midnight, all that fat will turn into cock ». Šokovaný Mládek do sebe zvrátil svou whisky a koukal, jak se jeptišky zajíkají smíchy. To přece ne-

můžou bejt vopravdový řádový sestry! Ale jestli sou, ať žijou katolíci. Whisky ho hřála v žaludku a s alkoholem do něho proudila ztracená sebedůvěra a inspirace; ta stará jeptiška mu totiž vnuknula nápad. Mládek vyklouzl z baru (Petra nechal napospas bublinkám a jeptiškám, třeba hošu ještě klofrtou) a u stánku s ovocem si vybral největši banán, který tam našel. V soukromí boxu s lítačkami na pánských záchodcích si stáhl kalhoty, prostrčil banán dírou v bavlněných spodkách a zahákl skosený konec slupky za gumu. Váha banánu mu pozvolna stahovala spodky, a tak si rychle opět natáhl kalhoty. Banán ho sice trochu tlačil, ale boule v přiklopci vypadala velice objemně. Jal se v prostůrki4 záchodu zkušebně pochodovat na místě krokem nadsamce; zprvu to nebylo příliš pohodlné, protože ho banán studil, ale jak se plod pomalu ohříval, tak se Mládkovi zdálo, že s ním srůstá. Naroubovaný úd svou velikostí zasadil jeho břicho do úplně nového kontextu, takže ho přešlo nutkání je zatahovat, byl rozjařený skotskou na lačný žaludek a měl už jenom vztek, že kromě stopu dlouhého superpříra značky Chiquita nemá taky ohromný břich fajnšmekra života, že kromě hadice mezi nohama nemá pupek, který by mohl vyvalit V Čtyřech stehen na Čermáku a za hlaholu a pískání opilců si na něj postavit půllitr piva jako na přenosnej pultík. Rozepnul si sako a uvolnil se, jenomíe i vystrčené se mu nyní vlastni břicho zdálo nechutně malé v poměru k prvnímu patru tak majestátní Životni stavby, jež se mu rýsovalo v kalhotách. «Na takovýmle ptáku by se už dalo někam doletět, žeáno, sličná slečno Jarmilko, ale v zájmu veřejný morálky bysme ho radši měli šoupnout do klícky ve křoví, nemyslíte?» řekl si nahlas a šplouchal se ve svý fajnový náladě. «Fuckin' a, buddy», odpověděl mu někdo z vedlejšího boxu a urval smrťáka. Byl sám se sebou tak spokojený, že se ani nenamáhal spláchnout čistou vodu v míse než vyšel ven z boxu, jako by to byl udělal jindy: S takovýmle ptákem mu mohly být názory druhých ukradený. Rozhodl se, že si Čaromoc transplantovaného sex appealu ověří přímo na pláce. Přešel tedy halu a opřel se rameny o neprůhlednou skleněnou stěnu restaurace naproti novinovému stánku v místech, kudy halou těkaly nezacílené davy lidí. Nalehl na sklo v ostrém úhlu, čímž vysunul boky, a Čuměl na Petra, kterého náhodou zahlédl u telefóní mušle v rohu haly. Určitě žaloval mamince. Potom vytáhl z kapsy zrcadlovky a pod jejich rouškou zahájil inventůru dámských pohledů. Ihned ho oblažily dvě mladé Černošky. Ta první, brýlatá huběnka, která za sebou na dlouhatánské pásce táhla jako psíka malinký kufřík, skřípající na sešmajdaných kolečkách, spočinula dlouhým pohledem pod Mládkovým pasem, načež Šťouchla loktem do své společnice, jež byla sice obézní, ale v nádherně ženských proporcích, všechno se na ní natřásalo a houpalo a ona se nesla jako klekání, něco jí pošeptala. To už prošly kolem něj, takže se ta robustní kráska musela otočit, aby si ho mohla zkoumavě změřit a vyprsknout šťastným smíchem nad vlastní troufalostí. Její Šumivý smích se stal pro Milana

81

proroctvím netušené velikosti, velikosti sice umělé a falešné, nicméně velikosti hmatatelné, do niž se jeho ego nadmulo tak, ze překonalo rozměry banánu v kalhotách. To, ze mnohé z kolemjdoucích žen si ho řádně neprohlédly, anebo ho vůbec nezaregistrovaly, připadalo Mládkovi samozřejmé. Přes zkušenost s jeptiškami v baru ho naopak překvapilo, kolik si jich banánu všimlo, Jeho soukromá statistika musela postihnout škálu v rozpětí od kradmých pohledů, okamžitě sestřelených k zemi cudností, až po nezastírané zvědavé civění malých holčiček. Čas od času si ho nějaká femme fatale, většinou středních let, dokonce změřila od hlavy až k patě, přestože musel v zrcadlovkách vypadat jako nesmirnej kozák. Něco nadšení z něj vyprchalo, když na něj mlaskl plešatící mladík v bílých sametových kalhotách (jeho hranatý trup, napasovaný do těsného rudého trička s helvétským křížem připomínal krabici první pomoci) právě ve chvíli, kdy se k němu od telefonu loudal okysličený Petr. Mládek okázale nebral teplouše na vědomí, ale Svojškovi neuniklo, že se odcházející plešoun obrací a gestikuluje na Milana a roztíná tím dav na pobavené a pohoršené. Nasadil posměšný úšklebek, ale vtom si všiml banánu a rychle splasknul. K Mládkovi se došoural. Matka mu nepochybně nakázala, aby se prozatím snažil se svým sokem vyjít, protože na Mládka opět na půl huby promluvil: «Tak už jenom tři Čtvrtě hodiny Mládek ho proroentgenovál táhlým pohledem a beze slova se vydal zpátky k mezinárodní části letiště, Jeho přezíravá sebedůvěra se však bleskurychle proměnila v paniku, neboť ucítil, že mu banán klouže po levém stehně dolů. vrazil ruku do kapsy a taktak banán zachytil za koneček slupky. Rozbušilo se mu srdce, ačkoliv rozzuřený Petr cupital dva kroky za ním a byl tak pohroužen do sebe, že nehrozilo nebezpečí, že by si čehokoli všiml. Hřeben banánu nadouval levou nohavici Milanových kalhot, táhl se mu téměř až ke kolenu a on se ho jal opatrně povytahovat nahoru. Riskoval tím však, Že mu vyklouzne z prstů. Brzy ztratil trpělivost a prostě chytil transplantovaný úd zvnějšku kalhot a posunul ho vzhůru, aby ho mohl v levé kapse pořádně sevřít do prstů. Když vzhlédl, usmívala se na něj ze dvou metni zářivě protijdoucí letuška Air France, perfektní jako oživlý reklamní panel na ženství. Stáli v prvním patře a skleněnou stěnou shlíželi dolů do jámy celního prostorti na právě vysazené pasažéty linky Amsterodam-Chicago. Krvavé slunce se zašprajcovalo mezi dva Boingy 747 a nad betonem rozjezdových ploch se stále ještě tetelil vzduch. Mládkovi stékaly páteřovým žlábkem šimravé kapičky potu. Pod nimi, v nepřehledném shluku lidí, mačkajících se jeden na druhého na obvodu kruhového běžícího pási4 se zavazadly, seděla na papírové bedně dívka s tvářemi v dlaních a tupě zírala na kolotoč s hifry před sebou. Skrze dav, který se nad ní periodicky uzavíral, prosvitaly její růžové šaty. Musela to být Jarmila. Mládek zajásal: Brečí: Rve jak tůr. Je to citlivá holka. Dokázal se dokonale vžit do jejich pocitů. První večer v Chicagu skončil ve Špinavém hotelovém po-

82

koji s netknutou biblí a ohmataným T.V. guidem, přišpendlený na opraný, bleděmodrý přehoz postele tíhou gigantického města, které se rozlézalo po krajině jako placka těsta, zpracovávaná válečkem, a miliónů lidí, kteří si všichni navzájem rozuměli a kolektivně ho odsuzovali do role hluchoněmého. Postel se štítil rozesílat, a tak na ni ležel oblečený a obutý, okukoval se se švábem, vévodícím tm ústředním topení, lokal Seagram whisky z plácačky (liquor store vedle blešárny dole měl přes výkladní skříň bytelnou drátěnou síť) a nemohl se dočkat až usne a říkal si, jak by mu teď bodla transfúze cikánský krve, jíž se doma vytahoval, když jezdil na čundr bez ničeho, protože ještě nikdy nebyl tak male j a nahej a bezbranej a střízlivěj a zapomenutej. Zatímco Mládkova budoucí žena takto jezdila pilkou na železo po zámku na odřeném futrálu jeho srdce, vyskočila dívka v růžových šatech a tmavých brýlích nečekaně a zcela čiperně z papírové krabice (kdepak, ta nebulila), bafla velký kožený kufr za držadlo a rvala ho z běžícího pásu, na kterém ji míjel, jenže kufr se nějak zaklínil mezi okraj pásu a ostatní zavazadla, a tak se jí nedařilo ho nadzvednout. Ani ji ovšem nenapadlo kufr pustit, ačkoliv ji tah kolotoče nesl po obvodu běžícího pásu; raději kosila první řadu netrpělivých pasažérů. Dav se za ní rozčepýřil, ona, tažená kufrem, levým loktem zasazovala rány do pajšlu prošedivělým mužům v krátkých kalhotách s bílými opasky a dámám v kloboucích, a jehličkama jim dupala na palce, v sandálech obnažené, ladies and gentlemen ve zmatku ustupovali a šlapali na děti (so sorry) těch, kteří se tlačili na jejich záda, hnáni vpřed vidinou mizejícího vlastního zavazadla; nikdo jí však nehodil vzteklou stoličku, takže ji kufr nakonec dotáhl až k ohromnému chlápkovi v livreji KLM, který její pouť velice pobaveně sledoval přes hlavy ostatních a teď se zapřel, položil svou levou dlaň velikosti pánve na její ručku a ona cítila, jak se její kufr, náhle lehounký jako kabelka, vznáší vzhůru a ona sama přistává hlavou na chlupatých, zrzavých prsou, stírá svou trvalou z toho kartáče lesklý pot, silák ji pravou rukou chytá za hýždě, ona se ocitá nohama ve vzduchu, až chtěla začít křičet, smrděl totiž potem a prací a pižmem a taky trochu benzinem a mačkal ji šaty, teď aby se ještě ke všemu česala, a přitom ji navíc nestydatě oŠahával, ale on se s ní tanečním pohybem otočil a něžně ji postavil na zem i s kufrem. Špitla tedy «thank you» a silák se na ni usmál. Za nimi mručel dav turistů, že projeli celým proklatým světem, ale na to, aby jim někdo takhle drze hamtnul na palec, a ani se neomluvil, na to se museli vrátit do starého, dobrého Chicaga. Celník odbavoval řadu netrpělivých pasažérů s le~ žérností Člověka, který je nucen ubíjet minuty, protože jeho práce je nokonečná a vysvobodit ho z ní může jedině padla. Jarmila se fatalisticky uvelebila ve frontě a rozhlížela se po věnečku mávajících lidí za zasklenou stěnou v patře nad ní. Přímo naproti ní, osvícení zezadu záplavou narůŽovělého světla, stáli dva frajeři, nemávali na nikoho. Neviděla jim sice proti světlu do tváří, ale zdálo se jí, že na ni čumí. Po chvíli ten robustnější dokonce zvedl váhavě ruku a zatřepal s ní; ruka vykousla ze stěny světla pruh stínu, na okamžik vypadala jako komín a Jarmila měla zase dojem, že mává na ni, byla si tím téměř jistá, jenomže si ňkala, proč by

ona měla mávat na každého, komu vleze do palice na ni kývnout, podle hvizdu poznáš pizdu, a ona samozřejmě znala svou cenu, ostatně kdoví, jestli len impozantní muž s ohromným stínem, jehož šišatá hlava padala až do otevřeného kufru na celníkově stole jako by v něm čmuchala, vůbec mával na ni Odvrátila se od nich. Jestli to mávání patřilo jí, však oni na ni počkají.
vou krabici (nohy taky nemela nejhorší), dokochal se a prodral se na okraj netrpělivého davu právě ve chvíli, kdy Jarmila vycházela s krabicí v náručí a bezradně se kolem sebe rozhlížela. Levou rukou zvedl její kufr, usmál se na ni a řekl: «Ahoj, Jarmilko, vítej nám v Americe». s%Jé, ahoj! No to sem šťastná, že pro mě někdo přijel. Už sem si myslela, že si budit muset itvázat mašli». Měla upřímnou radost, že ho vidí. Podával jí ruku a ona ho nádavkem libla na tvář Petr stál za ním a ani nepípl. «Já sem tě poznal hned i bez mašle. To víš, mám tě prostudovanou z fotek ...» «Ale né, ty mi nerozumíš. Tak se teďka v Praze rika obesení». «Jo tak, tak tendle slang já už dneska nechytám. Přeci jenom už je to pět let ». «Kde je Josef?» «Vono se jim to momentálně nehodilo, tak mě posílají jako svýho velvyslance. Snad ti to nebude moc vadit». «Ale né, vůbec», zaznamenala konečně banán, «naopak... Je to příjemná překvápka. Já myslím, že mí vo tobě Josef psal». «Máme k nim přijet až za hodinu, tak sem myslel, Že tě zatím vezmu někam na večeři a trošku ti předvedu rodnou Američku». «No to já nevím. RaČi bych se po tý cestě vysprchovala a šla bych si dát Franze Lehára, víš. Můžem to nechat na jindy». «Depak, západ je tvrdej. Musíš si zvykat». Usmála se. Brala to. Každou chvíli zatěkala očima na jeho poklopec. Milana banán svědil, tak si ho ledabyle podrbal. Mezitím se probojovali na pohyblivé schodiště nahoru. Petr se za nimi vláčel a červenal. Jarmilu na sebe poprvé upozornil teprve tím, že se beze slova vysvětlení ujal krabice, kterou odložila na schod za sebou. «Ty tady sebou máš ňákýho Američana?» «Jó, to je takovéj Arnik. Toho mám sebou na tahání kufrů». «Co kecáš, ty frajere. Já sem se s tebou, Jarmilo, chtěl taky poznat, tak ... Tak já vemu tu krabici». «To víš, matinka mu shání nevěstu». «To vůbec není pravda! A co tady sháníš ty?» «Já sem hříšník, tak já tady konám dobrej skutek, abych tam nahoře jednou trochu zabodoval». «Jo, my víme dobře jakej dobrej skutek tady chceš konat!» «Jé, že ty už nevěříš ani na Jéžíška?» «Shut upl» «Ty drž hubu než tě zmasím. Tady se nemůžeš schovat do mamincinejch sukní!» «To je přesně tvoje úroveň, lopato». «Ja ti řikám, drž hubu, než li jedna přistane, pilote!» Jarmila na ně zírala v oněmělém úžasu. Sršeli nenávistí. Raději zasáhla, než se na sebe před jejíma očima mohli vrhnout: «Proboha, pánové, takle tvrdej snad ani ten západ nemůže bejt». Mládek, zadýchaný zlostí, se ke SvojŠkovi prudce obrátil zády. Měl na sebe vztek. Choval se opravdu jako buran. Jarmila z něj musela bejt celá přepadlá. Takže jedna věc tomu zkurvenýmu floutkovi přeci jenom vyšla; akorát díky jemu si Milan sám nasral na čaromoc prvního dojmu, nasral a rozmazal. 1

V

V

f

83

Jarmila se vznášela mezi oběma mlčícími soky, měla volné ruce a bylo jí do tleskání. Ještě se v Chicagu ani neučesala, a již se o ni perou dva mladí muži. Kdy se jí něco takového stalo v Praze? Té syrové zášti, a všechno jenom kvůli ní. Amerika skutečně musela být zemi neomezených možností: A to byl přitom teprve začátek, protože ani jeden z nich nebyl pro ni, to už věděla. Ona si stanoví svoji vlastní cenu, tak vysokou, že si ani jeden z nich neťukne, i když jim zatím samosebou nic takového nedá najevo. Kdoví na co je oba ještě může potřebovat. Musí s nimi opatrně. Hlavně s Milanem. Stačí se na něj podívat, a není možný nevidět, jakej je to kus chlapa. Má svůj nespornej šarm. Je to vůbec možný? Vypadá to dobře, ale bude to spíš o strach. Taková velikost musí být pěkně nebezpečná. To by si klidně taky nemusela týden sednout. Od toho radši dál. Ovšem zajímavým ho to tedy dělá, to zase jo. Jinak by to byl přece úplně všední kluk. Kdyby byl zůstal doma, tak už určitě měl dva sviště a pivní blahobyt a pořád by byl unavenej, ale tady se ještě docela drží. Jeho sportovní sako se jí sice zdálo poněkud křiklavé, jenomže nevěděla, jestli se to tady třeba tak nenosí. Na takový soud se bude muset v Chicagu nejdřív porozhlédnout. Ale chlap to byl. Stačilo se podívat, jak si pohazoval s tím šíleně těžkým loďákem, jako kdyby byl prázdný a ne narvatiý slovníky a učebnicemi a bot a i na. Vztekloun Petr vedle něj vypadal úplně jako kluk. Každých deset kroků si přehazoval krabici z jedné ruky do druhé; provázky, za které ji táhl, se mu jistě zařezávaly do dlaní jako formičky do těsta, protože prázdnou ruku před jejím pohledem schovával. Jarmila cítila, že se k ní celým vnímáním upírá, jenže neměl ani dost smělosti na to, aby se jí podíval do očí a usmál se. Ve výtahu terasovitého parkoviště před letištěm se Jarmila, ve snaze uvolnit napětí, rozštěbetala. Breptavě srovnala O'Hare s Orly, protože už čtyři roky létala každé jaro na dovolenou do Paříže. Milan předstíral zájem, ale současně si ji podezíravě prohlížel, Jak to, že ji pustili a že si to mohla dovolit? Může to vůbec bejt pravda? To už tomu Česku teda vůbec nerozumím. A co furt cintá o Paříži? Dyk už všichni víme, že tam byla aspoň jednou, a Že umí francouzsky, a sme z toho patřičně na větvi. Snad eŠtě, nakonec, buchto, nebudeš chtít, abych se kvůli tobe vrhal z Eiffelovky, když ji máš na kabelce? Pod tou už se bělá dost volich koster. Pod nízkým betonovým stropem nacpaného parkoviště se jako pod pokličkou válel štiplavý puch benzinu a výfukových zplodin. V hutných, modročerných stínech večera se ve třetí řadě zaprášených vozů leskl Mládkův Cougar jako třpytka v kalné vodě. Jarmila se roztáhla na předním sedadle skvostné ameriky (nebyla na tak ohromná auta zvyklá ani z Paříže), zabořila se do měkké kůže sedadla a uvolnila se po napětí a nejistotě cesty jako ospalá kočka. Auto sjíždělo betonovým šroubkem věžového výjezdu z parkoviště, Mládek nastavil volant do správného úhlu a už jím nemusel hýbat, klimatizační zařízení začínalo chladit a Jarmile bylo dobře. «A kam mě vlastně unášíte, pánové?» « To je suprajs. Zavři voči, vodevři pusu — něco na ten způsob».

84

«Jó, tůdle! Takový vtípky sme si dělali ve Škole, až se za ně dneska stydím ». «My taky. Někdo tam dotyčnýmu naivkovi poslal ér mejl koňara, že jo?» Jarmila si Mládka užasle změřila: Co je to za prase? Neměl by se mi zvedat žaludek? «No tak to zase ne», řekla. «Já mluvím vo vejšce v Mariánkách, né vo ňáký základní škole». «Já mluvil vo učilišti. No jo, na vysoký to určitě byla komornější záležitost», pohrdavě uznal Mládek. Jarmila neměla pro takovou neopodstatněnou nadřazenost ani špetku pochopení. Co si ten barbar americkej myslí? Ze když má, vesničan, ptáka až ke kolenům, tak může vohrnovat nos nad vysokoškolským diplomem ? «A tak. co jim teda dáli u vás na vejšce?» «Mně už se vo tom nechce mluvit», nafoukla se Jarmila. Á jéje, myslel si Mládek, afektovaná kráva. Nicméně ji ale požádal: «Řekni pumpa». «Proč?» «No jenom řekni pumpa». Jarmila si. nasadila exklusivní francouzské brýle a pátravě se na něj podívala. Nakonec zatřepala trvalou a pravila neohroženě: «No tak pumpa, nó». « To je fajn ». «A co to jako mělo bejt?» «Nic. Já akorát, že ses tak nafoukla, víš, tak sem toho chtěl trochu vodčerpat, než praskneš». Jarmila se otočila dozadu na Petra, vyměnila si s ním deset deka mnohosmyslných pohledů, načež se uštěpačně rozchichotala. Svojška ji zdatně přizvukoval. Nemusel se nutit. Milan dostal chuť dupnout na plyn a nabořit červený Volkswagen před sebou. Jarmila se vynasmála, vylovila zrcátko a hedvábný kapesníček z černé kabelky se zlatou dekoraci na boku ležící Eiffelovky a věnovala se svému mokvajícímu oparu. Proti nim se tlačily další čtyři proudy aut, jako by je Chicago, které se v dálce rýsovalo několika mrakodrapy jako laťkový plůtek, vymačkávalo z gigantické tuby duhové barvy a Mládek tiše zuřil nad marností hodin, které ztrávil plánováním a promýšlením detailů dnešního uvítacího programu, investovaných do takové božské krávy. Je poprvé v Chicagu, kde prožije zbytek svýho bezcenýho života, a vůbec nic ji nezajímá. Místo aby se rozhlížela kolem sebe a snažila se rozkoukat v novém prostředí, Šťourá se v oparu. Posledni červánky bezhlesně krvácely, když Mládek zaparkoval Cougara před restauraci, jejíž průčelí krášlil fialový neonový nápis SWEDISH SMORGASBOARD. O stopu niž blikal ostře červený tahák, podtržený žlutou vlnovkou: ALL YOU CAN EAT FOR $2.99, Milan si nebyl jistý, zda sem vůbec ještě čhce Jarmilu vzít. Mezi nim a touhle namyšlenou krávou Žádná láska nevykvete, to mu bylo jasný; sice by ji samozřejně pořád ještě přeříz, to zas jo, jenže to vona se zase nenechá, o tom nebylo pochyb, pňjela sem přece s lékárnickými vážkami, odměřovat laskavosti jako kokain a důsledně je vracet jako zálohu na další, koukat, kde jí může z něčeho kápnout nějaká výhoda a kde nula od nuly pojde, hrála na

l \ j ) \ | | | | I j j S

betla a sex si určitě nechávala v záloze jako posledního trumfa, takže Mládek teď měl sto chuti ji vyklopit u Lupin ku na schody a Šmytec. Že ji nyní vedl do spoře osvětlené restaurace nebylo vůbec kvůli ní, nýbrž kvůli němu samotnému. Její kecy o sladké Francii ho popudily tak, že si řekl, že ji názorně předvede, co všechno se skrývá pod pojmem Amerika. Ode dne, kdy ho náhodou objevil, považoval totiž Mládek smorgasboard za nejdokonalejší výtažek Ameriky. Restaurace, kde se u dveří zaplatí polovina hodinové mzdy a kde potom může člověk sedět třeba až do noci a cpát se k prasknutí čímkoliv ho napadne, mu připadala stejně pohádková jako kdyby v parku mezi dětmi na skateboardech pobíhala prasata s nožem zapíchnutým v nakrojené kýtě a důchodci na lavičkách krmili pečené holuby nádivkou. Vstoupili do místnosti a Jarmila ihned ohrnula pysky nad světlezelenými, plastikovými stolky bez ubrusu, dále nad zašedle olivovými záclonami a odchlipujícími se fotografiemi Grand Canyonu na stěnácht i nad tím, že si hosté přehazovali kabáty přes opěradla židlí. Mládek si přečetl telegram znechucení na povýšeném ksichtíku a naštval se. Naštval se tím spíš, že najednou spatňl tuhle perfektní restauraci tak trochu jejíma očima. Těch vedlejších blbostí si nikdy předtím nevšímal a teď ho zbytečně znervózňovaly. Zaplatil u pokladny za tři, neurvale odstrčil Svojšku, ktetý se mu snažil vnutit tři zmuchlané dolary, vyfasoval tři talíře, rozdal je a hnal se k dlouhé tabuli s jídlem. «Jo ahá, tak tohle je samoobsluha», zařazovala si Jarmila restauraci do svých vysokoškolských hotelových kategorii. «Něco na způsob kantýny, že jo?» «Né, todle je pohostinství v pravým slova smyslu», ozval se dotčený Milan. «Užs někdy viděla kantýnu, kde můžeš sníst jídla kolik chceš? A kde můžeš sedět třeba celej večír a ládovat se jak je ti libo? A to všechno za pakatel? To ve Francii nemáte!» Jarmila ledově přešla Milanovy řeči a pokračovala v hodnocení jídelny: «Moc velkej výběr tady teda nemaj. Pár salátů, tydlety levný pasty, kuře a jinak akorát támle mletý maso a polívky». «A co bys chtěla za tři baky? Dvoulibrovýho stejka? » Jarmila se na něj ani nepodívala. Špičkou jazyka ochutnala bramborový salát a prohlásila: «Dyk je to úplně bez chuti, jak v nemocnici. To i v tom letadle neska podávali chuťově lepši jídlo». « VÍŠ co, tak nejez, jestli ti to nevoní, oukej? Jestli chceš tak na mě můžeš klidně počkat v autě, taj dle sou klíčky». «A jak dlouho tady budete? Já už sem fakticky vyřízená». «Než se najím, pardon, vlastně nažeru. Pak tě hodím domů». «No to budeš moc laskavěj. Tak já to tady eště vydržím». Jistěže to eště vydržíš, ty píčo jedna nevydojená, myslel si Mládek a vztekle zíral na horu jídla, kterou si v rozčileni naložil. Jednotlivé chody se mu na talíři začínaly stékat dohromady. Jarmila si pouze naaranžovala doprostřed talíře dvě kuří stehýnka, dotvoňla erb snítkou petržele a pomalu se v něm jala nimrat. Její dokonaté spole-

čenské způsoby měly zjevně zahanbit ledabylost Mládkova stolováni. Tak ty mě máš za burana, jó? Tak víš co, já ti teda ukážu definici burana, ty kundo jedna, řekl si Mládek. Do pravé ruky uchopil nůž, do levé lžíci a smíchal jimi makarónový salát s červcfiou řepou. Salát zrůžověl, Milan soustředěně olízl střenku nože, vrazil ho pod jahodový koláč na druhém kotící talíře, vzhlédl na znechucenou Jarmilu a vykuleného Petra, mrkl na ně a jedním švihem nože přehodil jahodový koláč přes pohoří ostatních chodů. Koláč pleskl do makarónového salátu, ale jedna z jahod na povrchu se uvolnila a zahučela za talíř. Mládka to neuvedlo do rozpaků. Klidně ji cvrnkl pod převis porcelánu a zapíchl do koláče lžíci. Rozšlehal jí koláč a zamíchal ho do galimatyáše z makarónů a červené řepy. Potom nabodl něco načen>enalé směsice na nůž, ochutnal to, labužnicky vydechl, usmál se na Jarmilu (s potěšením konstatoval, že bledne) a pochvaloval si: «Konečně to dostalo trošku bar\fu. Já nevím, já sem vám na červenou ňák vysaze nej. To mi snad zůstalo ze všech těch kanast v lágru». «Něco takovýho sem v životě neviděla». «Copak? Frantíci takle nebaštěj? Fakt né? Ale v žaludku se jim to, doufám, potom taky všechno smíchá jako nám. Nebo taky né? No já nevím, třeba v Paříži maj lidi v pupkách kompartmenty jako kráva: Jedna Část žaludku Čistě jenom na polívku, druhá na hlavní chod, třetí zase extra jenom na zákusek, a ten štvrtej kompartment by asi musela bejt knihovna, když sou takovéj kulturní národ, né?» vylepšoval Milan červenou kaši na svém talíři fazolemi a koulí mletého masa. «Kde jsou tady, prosím tě, toalety?» zeptala se Jarmila Petra a odběhla. Milan přemáhal vlastní hnus a dloubal se v beztvarné, naČervenalé směsi. SvojŠka prudce odstrčil talíř a zhlížel se ve vlastním odrazu v okně; jeho obličej na skle cudně zakrýval slušivý závoj šedozelené záclony bez vzorku a on se radoval: A je moje! Mám ji! Pravda se ukázala. Jarmila se objevila ve vzdáleném rohu místnosti a pustila se loudavým slalomem mezi na sebe nalepenými stolky zpátky k nim. Celá bledá a roztřesená, už se nenesla jako z hovna rovnou Přemyslovna. Nejspíš se vyzvracela. Milan si naplácal lžící kaši na celou délku nože a Čekal až dorazí. Potom se nebude vůbec muset při polykání toho hnusu přemáhat. Jenže se nedočkal. Od stolečku přímo u tabule s jídlem, kde bylo vždycky nejobtižnějŠí sehnat místo, vyskočil vlasatý elegán v třídílném tvídovém obleku s Černožlutým výkřikem kravaty a zařval na celou restauraci: «Jarmilo! SeŠ to ty? Je to vůbec možný? Kde se tady bereš?» Jarmila ztuhla, zpytavě si ho změřila a zavřískla: «Bóďo!» Ocucali jeden druhého jako obratle z husího krku. Mládek ironicky mrkl na zaraženého Petra: «To je Američka, có?» Viditelně zklamaný Svojška se zmohl jenom na povýšené odfrknutí. Jarmila pňvlekla Bóďu, balancujícího v levé ruce přeplněný talíř, k jejich stolu za ruku a představila mu Milana jako starého dobrého přítele. Nemusela.

Znali se od viděni z plesů jako všichni Čížci v Chicagu. Mládek slízl rozpačitě kaši z nože, zvedl se mu žaludek, překonal to, a otázal se zaraženého Bódi: «Tak vy ste fakticky s Jarmilou chodili do Mariánek na vejšku?» «bio nekecám ». «Já se ptám akorát proto, že nechápu, jak může absolvent vysoký hotelový školy takovýho světovýho kalibru chodit žrát sem do kuchyně, která by ku příkladu ve Francii absolutně nemohla existovat?» Bóda nebyl špatnej kluk. Velkoryse přešel jedy v Mládkově otázce a odvětil naprosto nelíčené: «Protože kde jinde se dneska za tři baky nažeru až prasknu?» «A co Helena? To už ste takový Američani, že vona už doma nevaří?» vyzvídala Jarmila. «Jó, to já nevím. Asi jo». «No počkej, Bóďo; já sem myslela, že seš šťastně ženatej». «To nejsem. Ale za to sem už přes rok šťastně rozvedenej». «Tak takovýhle setkání se musí zapít», rozplývala se Jarmila. «Já myslel, Že ty seŠ úplně vyřízená, Jarmilko, a že musíš bezpodmínečně domů, nebo zase ne?» upřesňoval si situaci Mládek. «Jó, to bych bej vala musela. Ale teď, když sem potkala Bóďu, se nti dobila baterie», Švitořila Jarmila a lísala se k Bóďovi, který navrhl, aby se přesunuli do Corne-back-innu, neboť, ad jedna, to je hned za rohem a, ad dvě, tam mají zadarmo buráky. Při přesunu do Come-back-innu dala Jarmila přednost Bóďovu Datsunu (starému, ojetému, pomačkanému a chrchlajícímu naprašklým výfukem) před Mládkovým Cougarem a Mládek už měl před sebou dvojitou skotskou a dva velké džbány Heinekenu, když do prostorné pivnice, kde pod podrážkama chřupaly nezameíené slupky burských oříšků jako znuzlý sníh, konečně dorazili oba spolužáci. Petr naznačil, Že jde na záchod, ale bylo jasné, že míří k telefónu, aby se dnes již potřetí ohlásil malince. Bóďa a Jarmila sdíleli tolik vzpomínek, dojmů a informací, že si navzájem nedočkavě skákali do řeči. Milan se do jejich vysokooktanového rozhovoru pokusil vmísit jenom jednou: «VÍŠ, Jarmilo, že tady v Americe se chodí na borůvky se žebříkem?» Jarmila se ho však dotčeně zeptala, jestli si opravdu mysli, že mu někdo na tak nestydatý Špeky skočí, Milan uznal, že když je ten někdo čerstvě přijetej, tak pravděpodobně asi ne, a ona se pak již zase cele věnovala Bóďovi. Bóďa totiž před dvěma lety ztrávil dovolenou v Paříži (musela to být nákaza, řádící mezi absolventy hotelových škol), takže mohl dát s Jarmilou zasvěcenou řeč o vlacích metra s první a druhou třídou, o vlacích na gumových kolech, které jsou tak tichounké, že nevzbudí ani vandráky, spící na ornát nich lavičkách starých stanic jako Pláce St. Michel a St. Germain-des-Prés, neboť nové zastávky jsou vybavené hrůzostrašnými moderními, plastikovými lavičkami, které jsou prolamované na individuelni prdele, tentokrát bez rozdílu třidy, takže se na nich nedá spát, o vlacích... Jejich dialog vyvrcholil téměř orgasmicky, když

86

Jarmila z Bódi vytáhla, že dělá zástupce vedoucího hotelu Drake v downtownu, kde mu to sype pětadvacet táců ročně a kde může Jarmila se svými jazykovými znalostmi klidně od zítřka nastoupit jako recepční, což Bóďa milerád zprostředkuje. Brzy potom se bývalí spolužáci pod stolem chytili za ruce. Nikomu to neušlo. Petr, na němž nikdo nechtěl, aby prokázal svůj věk, mnoho nevydržel, a záhy se odebral na samostatný vandr do jiných sfér. Na Mládka padl po dvou dvojitých skotských splín. Amerika je nádherná země. Restauracemi se občas mihnou pečení vepři a přesolené buráky tu maji zadarmo. Gratis jsou tu taky sny a poluce a smutnej déšť, kterej ťuká na okno proti Mládkovi, na okno bez stěračů, ačkoliv se odbrzděná hospoda už hodnou chvíli řítí dolů ulici na křižovatku, kde je furt jenom červená. Svět je kurva a nosí na svejch zádech, kromě nevkusnýho tetování všelijakejch pitomejch hranic, který nejsou zajímavý ani jako obscénní obrázky, i spoustu ženskejch, kterejm asi neměl Milan co nabídnout, to uznal, jenomže kolik je v něm na druhé straně paniček, ležících úhorem, kolikrát fajnovejch ženskejch jako Kateřina, ta přeci taky docela jasně ležela ladem. V kalhotách ho tlačil banán. Vyžádal si od číšníka osobní džbán piva, protože s dvojicí na druhé straně stolu už nechtěl vůbec nic mít, a popíjel svůj galon Heinekenu rovnou ze džbánu, ačkoliv si ho k nahořklému úsměu musel zvedat oběma rukama. Z melancholickýho rozjímání ho vytrhla božská holka. ítalskej typ: Smavá, Štíhlá, okatá, vysoká, se srdcovitě oválnou tváří. Skrz pletené šaty jí prosvítaly kozy jako vozy. Zastavila se za prahem a radila se se svými dvěma společnicemi, kam si mají sednout. Hovory po celé pivnici skomíraly; bylo tu přepytlováno. Jarmila se otočila, aby zjistila, na co Mládek s Petrem ziraji za její záda jako u vytrženi. Dokonce i Bóďa byl omámený natolik, že se zapomněl uprostřed věty a neornaleně jí čuměl přes rameno. «To je ale perfektní kočka», hlesl Mládek. SvojŠka s Bóďou mu přikývli. «S tou se tak vyspat a umv*.

rit». « Ve Francii se podprsenky nenosej už léta. Tam by z toho nikdo takle vyvalenej nebyl», prohlásila Jarmila pohrdavě. «Tady přeci vůbec neběží vo liftčiky», odsekl jí Milan a myslel si: Na tuhle parádu mi, holčičko, nenapršiš. « Todle je prvně co vidím vopravdickýho anděla ». Jarmila se uraženě zvedla a na chvíli se omluvila. Mládek její odchod uvítal, v neposlední řadě také proto, že se mu tím pádem otevřel lepši výhled na senzační holku, pro niž byl dramatický účinek vlastni krásy všednodenním zážitkem. Jarmila se však vzápětí vrátila. Bez podprsenky. V utažených růžových Šatech se ji půlměsíce ňader tyčily o něco níž než před chvíli; nebyl na ně špatný pohled, ale Milan se rozškytal zlým, cynickým smíchem. Jarmila zdrudla a nenávistně vyprskla: «Cemu se tak blbě tlemíš? » «Co to, že na nás tak najednou vystrkuješ růžky, Jarmilko?» «UŽ ti někdy někdo řek, že sešsprostej vůl?» «Snad se nechceš porovnávat s támletou krásnou

holkou, ty slepice? Ani dybys přitancila celá hambaiá, v životě nevzbudil takový haló jako támleten anděl v kožichu!»
Jedna z dvořanek božský buchty poslala Mládkovi vzdušnou pusu: «love you!» Určitě byly nakouřený. ^ Milana však půl galonu Heinekenu schladilo. Šaty se mu lepily na tělo. Čvachtal v kaluži. Jartnila vedle něj stála polonahá, neboť se ji mokré šaty přimknuly k obnaženým ňadrům. Milan zůstával ve střehu. Cekal, kdy se na něj vrhne a vyškrábe mu oči. Místo ní mu však po pravém předloktí hrábl Číšník. Milan s ním jedním pohybem praštil o zeď a chlápek u ní ztuhnul. Přestal vyvíjet soukromou iniciativu, neboť manažér se zabral do ždímání nápršenky tak hluboce, že bylo jasné, že se mu od něj pomoci nedostane. Na ulici se Milan vypotácel téměř důstojně. Cítil smraď piva, lízal si je ze rtů a pak přešel na klopu prosáklého, saka a olizal ji též; nový sportovní sako bylo konečně v prdeli a Milan vychutnával, jakej je dneska barbar. Jarmila s Bóďou bez rozloučení prchali k Dat sunu a Petr pádil za nimi. Milan zvrátil hlavu a zůstal stát na dešti, kterej vůbec nebyl smutnéj (to byl jenom mylnej dojem zevnitř, ulice taky nikam neujížděla) nýbrž ohromně příjemnej. Vůbec se mu nechtělo domů. Nezaosiřená sprcha studeného deště ho osvěžila a očistila tak, Že se rozhodl, že dojede podat zprávu o dnešním fiasku a o tom, že láska je namátková jako kontrola občanských průkazů a že jemu se pořád vyhýbá, té tiejdůležitějši ze všech ladem ležících žen. Před domem v North Riverside stále ještě parkovalo červené MG, ale na druhé straně nestál Lupínkův béžový station wagon. V obýváku držela puštěná televize v rubáŠi umrlčího světla tryznu sama nad sebou. Mládek zazvonil. Kateřina přiběhla ke dveřím ve stejném stříbrnomodrém župánku a stejně pečlivé nalíčená jako ráno. Nesmírně se mu líbila. Byla o tolik hezčí než Jarmila. Milan měl dojem, že ji příjemně překvapil. «Proboha kde ste? Franta vás jel hledat do toho smorgasbordu. Poď dál». «To bych radši neměl. Já sem polítej vod piva, víš, nadělám ti tam zbytečnej svinčík». «Poďdál, to máš fuk. Co se děje?» «Ale nic. Zase sem si to jednou všechno prosral. Mአhrozně nafoukanou neteř, to zas jo, ale zazdil sem si to sám ». «Prosím tě, co se stalo? Kde je?» «Ale potkala ňákýho starý ho spolužáka a von ji prej přiveze. Von má vysokou. Podle toho, jak se drželi za ruce to tipuju, že přijedou až zejtra». «Pane jo, je to možný, že je ta Jarmila taková nána?» «Takže to vyzerá, že my s Ankou Pětiprstovou se hned tak rozvádět nebudeme». «Prosím tě, Milane, to neříkej. To je škoda ...» «No ták to vidíš. Já doufal, že mi řekneš něco povzbudivýho, něco jako levačkou to máš jako vod cizího». «Milane! Nemluv tak. Já to nechápu. Takovej fajn kluk jako ty... Ty bys přeci moh mít ženskejch ». Stála proti němu a dívala se na něj tak, že ji bez rozmýšleni sevřel do náručí. Přivinula se k němu celým tělem, přestože byl lepkavej od piva, a navzá-

87

jem se dusili osudovými polibky v záplavě štěstí. Kateřina byla jasně ženou, ležící ladem, která již nikdy ladem ležet nebude. Byl ještě natolik opilý, že mu nic nebránilo v brutální upřímnosti: «Víš, že kolikrát, když sme se s Ankou veselili, sem zavřel voěi a myslel na tebe ? » «Ach, Milane, Mílo-» Pod županem na sobě neměla kalhotky; byla vzrušená a vášnivě se vzdávala jeho ruce. Uvědomil si náhle, že stojí uprostřed osvětleného obýváku a že oknem je na ně vidět z ulice jako do výkladní skříně. Zvedl ji ze země a v náručí ji odnesl do zhasnuté kuchyně. «A co Josef?» «No jo, musíme si dát bacha. Každou chvíli tady má bejt». «Né, já myslím vůbec. Nebude to blbý?» «Blbý? My to děláme tak jednou za uherskej měsíc». «To přeci není možný. Jak to vydržíte?» «A kolikrát z toho já ani nic nemám». «To teda já mám častějšpoluce». «Ach ty můj divokej, nadrženej kluku», šeptala Kateřina a kousla ho lačně do ouška, «proto sem s tebou posílala toho mazánka. Já sem nechtěla, abys tam šel sám». Tak vona s tím opravdu počítala, jásal v duchu, Katka je chytrá myška, ta ví přesně jak upříst pavučirtku lásky a polapit do ní, koho si zamane. Teda udělala to vědecky, ale já tady nejsem kvůli pomíjivéjm rozkoším, já tě miluju a klidné si pověsím na krk tvý dítě a ještě ti do tří let udělám další tři! «Nechoď zej tra do práce, Mílo. Já k tobě chci ráno přijet až hodím Davida do školky». «Přijeď, já si vetnu leave of absence z práce na půl roku». «Ty můj divochu, ale teď už mě musíš pustit. Josef se může každou chvilku vrátit». «Ne, Katko, to bude tak ty>chle hotový», naléhal horečně a n>al ze sebe kalhoty a za roztažená stehna ji zvedal na kuchyňský stůl, «já se znám ...».

t J I Ř Í PIŠTORA

Z POZŮSTALOSTI POST SCRIPTUM Dříve než jinde padala jablka v zahradách u trati. Létu se přítížilo a kamarád, jemuž jsem nalil do kytary rum, někdy tou dobou dostal leukemii... Poslouchali jsme vlaky. Byly zlé, zapomenutý racek splýval s alejemi, a on mi řekl: Umřu a nebudeme o tom hovořit. A potom přece: Představuju si tam velikou bílou rozsvícenou loď... Dříve než jinde padala jablka v zahradách u trati.

POTOM Ješte se přihodí, že louky kvetou. V trávě se pohne hádek větru a prosmýkne se netřeskem. To všechno znám. A děsí mě to. Maličký déšť chycený mezi keře tam cuká křidélkem, a už i zahřmělo: Bůh jako poslední za sebou zkouší dveře a opouštěje, neodpouští.

MEZERY V PAMĚTI 1

Když nás přivedou je znát jak se jim pletem jak jsem Zulukafři naomak žasnou že jsem nedřevený a dotýká se jich že se dost nesnažím

T L o

2

o

Kdo tedy za hrdlo a kteří jenom za strach Kdo nahajkami a kdo kamením

A při kbelíku samohonky krejčovské panny u zdi s ranou v týle Mají v nás mezery Nechápou nač se ptáš Potom si jeden přece vzpomíná jak byla besídka a kaprálovi upad obličej A nádherně se rozřehtají jatečným smíchem 3 Ze tmy vysypaní za umovým hájem (hrobníkovy wyandotky se v nich popelí) ze dna rozfoukaní do nečasu jak se teď podobají jeden druhému tvarem popela i tvarem vrahů 4 Soudě z počtu božstev která vlekou noc bude dlouhá Hnije nad městem k ničemu slunce Nemají pro ne jméno Nevšimli si ho doposud Všem věcem jasnějším než jejich obličeje říkají HR A vidí-li jít pannu tisknou si silně palce u nohou Zbývá-li ještě co aby snad opak člověka byl doslovný pak už jen kůže Kuze kuzouci Yr

o

v

i

o v

/

5 Dobré ráno poušti A sbohem počasí Doposud potkávám napolo živé stromy Sázavu v samotě a nachýlený déšť Ale už vyklizené dějinami Ten okamžik při stehování duší kdy nejsou v ničem Ten se zastavil Jak obejdu ten čas Cas jako pouhé naleziště zločinů 6 V ležení mrtvých arrmád teče líh v ležení mrtvých armád plesniví sníh a k jaru vzchází bzukot z jejich těl Svléci je z masařek teprv bys uviděl Uviděl zakřičel

" V

Bez hlasu Cíin Vším zbylým člověčím 7 (Laskavosti mastodontů nezištné k zalknutí Co objetí to ruka po loket A pak mě kolébati mi prozpěvovat! v zahradě na sadě Božena a nad ní Stalinští sokoli) 8

A tak to táhlo Vymřelé Civělo to na mne důlky zadky pavouků nohatých jak v hrůze Kručelo to do krypt králů prázdným obřím teřichem třetihorních vyhynulých Hryzalo to dláždění Vražda řvala hlady A co se týče svědectví Jedinou živou bytost jsem potkal toho dne Huňatý obří smrad po čemsi asyrském 9 Jak jsem jim všecek výpad z hlavy (na tvrdé kamení) a jak mě překračují a jak mě osívají trávou a jak se teprv mám když vypalují své stepní dějiny na novou pastvu PRVNÍ SNÍH V povětří sníh jednotlivý jak duše a to je čas abych ti vyprávěl bez obavy že porozumíš Je velmi navečer A vším tu prosvítá kraj kde jsme byli malí jako zázrakem Vlak jede pamětí a vlají onuce s prádelní šňůry na plošinách děl transporty k východu a zpátky samý déšť z vojáků déšť ten hrubý naomak Jen zůstaň Je to dál a jediná má hanba doposud se tě nedotýká

89

Jak lilo bez konce na šedé uniformy Jak lilo na uhlí a na plechovou řeku Bylo mi deset let a v keřích u trati jsem našel stribrny lekly nuz lehký jak po andělích ale zůstaň Někdy si zbývám jako dobytče Nazítří po popravě jsme nesli otci prádlo Večer mi kamarád dal vyřezanou loď Chodili jsme s ní na rezavou vodu v kráterech po pumách a když tam vyschlo přibývaly důlky po pádech naznak Důlky samý vlas A tatínkova smrt ztrácela na váze a chřadla až byla z pampelišky až byla šedivý z vojáků déšť z popravčí čety déšť .v/f

' 1 1 1 '

O v

A to je čas abych ti vypravoval A to ti říkám zůstaň mi čímkoli mi chceš být Zbývám si bez tebe vadím si v chůzi dohlížltelko na má příkoří V povětří sníh jednotlivý jak duše Tichounké bílé malé hrůzy celá pohoří

Z DOPISU JIŘÍHO PIŠTORY NA ROZLOUČENOU

Jiří Gruša ZA JIŘÍM PIŠTOROU (řec nad rakví) Měl jsem příležitost vidět se s Jiřim Piš tor ou těsně před tou zprávou. Mluvil o tom, že všechno veliké, k čemu se člověk vztahuje, mlčí. Nablízku jeho mrtvého těla, slyšme to mlčeni. Vím dnes, že věřil v sílu křehkých věcí. I tato smrt je z křehkosti, proto nás tak silně oslovuje. Ptá se nás, ačkoli odpověď, totiž ta naše, je jí už lhostejná. Sami jsme otázkou, my, kterých je bez něho míň. Věřil, že být zde doma, zůstat v téhle zemi, je vlastně jistý druh zbožnosti, proto se vrátil před půldruhým rokem, proto se do té země vrací i teď. o Zůstáváme-li tu také, je to jen silněji o jeho smrt. Snad je v tom jeden z jejích významů, jeden ze způsobů, jimiž k nám promlouvá. Jiří Pištora je teď už navždy mladší než my, kdo tu stojíme a kdo ještě na svou smrt musíme stárnout a mluvit. On smí již mlčet spolu s tím mlčením, které se jmenuje Bůh, Pravda, Počátek. Být znamená vědět o tom. Být šťastný znamená vědět, že mlčení souhlasí, neboli, že je i hlasem v nás. On chtél být takto šťasten a tedy se zeptal vší silou. Měl jsem příležitost vidět se s Jiřím Pištorou těsně před tou zprávou. Chtěl ode mne Rilkovu První Elegii. Vzal si ode mne rukopis jejího překladu a ten pak ležel v mém pokoji vedle postele, kde Jiří spal poslední zdejší noc: To jen milence zesláblá příroda béře do sebe zpět, jakoby nebylo nadvakrát sil vydat je znova... Což konečně nemají právě ta nejstarŠí hoře vydat své plody? Zda není čas ještě v lásce zprostit se toho, co milujeme a chvět se tím, že podstupujem totéž co šíp, když za tětivou rázem je víc než jen šíp? Však spočinout nelze.

. ..Není to útěk ani věc okamžitého afektu, čekal jsem celou noc, aby mi nenašli alkohol v krvi a nemohli z toho udělat odstrašující příklad opilce. To, co dělám, dělám po zralé a pokud jsem schopen věcné úvaze. Neochocil jsem si svou růži, neochočil jsem si tu nic. Stojím u zdi, a dál už ani krok.

Pavel Šrůt *

Neuvažujme o míře viny, jsme jací jsme. Debakl mého života je jen součást děsivého mravního debaklu této společnosti..zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti. Neumím se tu pohybovat. Děsím se samoty: protože je to samota nevykoupená, samota přikázaná, nikoli samota — dar: samota smrt.

Sám se sebou v divoké tiché hádce Jsi pochopil že nikdy nikomu s ničím Skutečně svým se nesvěříš Nýbrž sám sebe pozorovat budeš jak za tebou Poušť a nádherné duny přivátého písku Před tebou případně naopak Sám se sebou v divokém tichém smíření Napůl ryba a napůl pták Vzlétl jsi k nejhlubšímu prameni.

(26. září 1970, Praha)

90

CAUSA MORTALIS (Jiřímu PiŠtorovi)

(ze sbírky Dedikace)

FRANTIŠEK PAVLÍČEK (Praha) *

DÁVNO, DÁVNO JIŽ TOMU Zpráva o pohřbívání v Cechách Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší. Z listu Boženy Němcové 17. prosince 1851 Prší... Třetí týden už bez přestání šumí déšť; cár formanské plachty nad hlavou je napitý jak houba, trhlinami voda stéká do vlasů, do týla, škvírou zdola Šplíchá bláto, bezedná břečka bez břehů, povoz v ní se smýká jako truchlivá archa. Po nekonečných hodinách chraptivého křiku na vyzáblé herky pacholek sedí tupě bez života, ještě že děti podřimují, milosrdný spánek jim zastřel bezůtějnou podívanou na ponurou uherskou krajinu... Kdy se už konečně objeví v dohledu kostelní v ě ž ! . . . Říjnová mlha rozmazává kontury obzoru, začíná se stmívat, než se ztrhané klisny dovlečou k cikánským brlohům na předměstí Vácova, bude noc. v

Ten dopis, proboha! Takovou dobu — z Prahy do Darmot! Víc než měsíc. Lambl jej odesílal začátkem září a včera bylo 14. října! Já vím, hlídací aparát je neuvěřitelné těžkopádný. Kontrolovat korespondenci politicky nespolehlivého finance a jeho ženy známé nepřátelským postojem k vládě, zadržovat dopisy, otvírat, kdejaké psaní posílat do Pešti policejnímu cenzorovi a tam v každém slově hledat nálož třaskaviny, předzvěst spiknutí, šifru, jinotaj — to všechno trvá nekonečně dlouho jejich mašinérii, která je spíše svérázně horlivá než pracovitá. Ale přece jenom — nebylo tentokrát v pozadí ještě něco navíc? Zdržet víc než měsíc ve jménu policajtské ostražitosti lékařovo sdělení matce, ať okamžitě jede do Prahy, že nemoc jejího syna se den ode dne povážlivě zhoršuje... vejde se takové počínání do rámce služební horlivosti anebo se za nim ušklebuje grimasa svérázně msty ? Konečně Vácov! D9 půlnoci zbývají dvě hodiny a vlak na Prešpurk odjíždí až ráno. Děti tlumeně naříkají v polospánku. Únava. Neklid. Horkost v útrobách, Malátná dřímota, která se podobá mdlobám. Vácovské nádraží. Už zase, proboha! A nikde kapka vody. Aspoň nějaká komora na zavazadla kdyby... trochu se upravit. .. pléd spustit niž... Jen aby na sukni nezůstala skvrna... Přichází to čím dál častěji, pokaždé, když dolehne rozrušeni a strach... A ten hrozný furverk, tam by se ztrhal i zdravý člověk... Teprve Vácov!... Už jedu, Hynku, už jedeme za tebou, odpusť mi, že jsem tě nechala tak dlouho Čekat. Odkládali jsme cestu, že se koncem října vrátíme do Prahy všichni společně, už nadobro, vím, měla jsem se okamžitě vydat sama, nemysli si, že neznám, co to je soužit se čekáním — a ještě i včera promarnila jsem celé hodiny, dopis přišel už navečer, ale než jsme se vzpamatovali a všechno přichystali, teď shánět povoz, v celém domě jsme shledali sotva tři zlatky, a choď žebrat o půlnoci, klepat na dveře, dělat, že nevidíš nevlídné obličeje, vysvětlovat, na co potřebuješ, slibovat, že včas vrátíš... Ale už jedu, synečku, brzy budeme spolu. Ostřihom. Cizí svět. Komárno. Prešpurk. Slibovaná plavba po Dunaji, slibované putování pod horami, sami sobě toho vždycky naslibujeme... Břeclav. Skoro na dohled střechy lednického zámku uprostřed zlátnoucích stromů. Uskuteční se ještě někdy výlet s brněnskými přáteli!... Mlha a mžení. Ponurá noc. Čpavý kouř parostroje. Pustý perón. To že je Brno? Ani jediný z přátel. A co ta ostražitá postava tam v přítmí za pilířem? Ach, Brno. Tenkrát byl jasný večer. Na Mniší hoře. Slavíci. Přípitky. Blouznivý, nesmělý Matouš. Palčivé oči Ivanovy. Poprvé podržel mou ruku ve své. A ve mně po letech se vzbudila zas naděje... Už zvoní po třetí? Musíme nastoupit! Odpusť mi, Hynku, že ani v těchto hodinách úzkosti nedokážu nevzpomínat. Na Mniší hoře jsem jim tenkrát vyprávěla o tobě. Nejvíc mých myšlenek patřilo vždycky tobě, víc než ostatním dětem, v tobě se mi poštěstilo zahlédnout cosi z mého zašlého dětství. Ptali se na tvou podobu — to ti ještě nebylo třináct.

Třináct let, bože můj! Mé chvalkovické mládí... Kolik blažené úzkosti. Tajemství odkrývané krůček po krůčku se zatajeným dechem. Pokušitelská radost z rozechvělých prstů obročního. Nemotorný písař Leopold! Nesl svou zamilovenost jako trapnou chorobu. Pobláznění páni oficíři, letmé hubičky, zapíraných třináct roků, přidávala jsem si dva navíc... Ty už si nepřidáváš, minulo ti patnáct a snad se mně zakrátko přiznáš k první velké lásce. Když mně bylo tolik... patnáctiletá Betty Panklovic, ach je... Proč mládí pranic neví o svém štěstí? A ze ho v té čiré, nezkalené podobě zbývá tak málo. Sotva na dvě na tři léta. Az tobě bude sedmnáct, můj nejmilejší, vypravíme se spolu v tu stranu. Ratibořice. Chvalkovice. Skalice. Sami se vydáme. Protože my dva si nejlíp rozumíme. Půjdeme hledat čarovný pramen. Co nám v hloubi srdce chrání neporušené dětství. Budeš zdravý, na souchotiny se vždycky neumírá, musíš se uzdravit, Hynku, ještě jsi nezačal žít, to mladičké, nevyslovitelné toužení je polosen, není v něm místo pro bídu a lež a sprostotu, láska tam ještě neví, co je zklamání, a možná proto je jí sotva půl — ta lehčí půlka bez krutosti a soužení. Třebová! Kdy se konečně začne rozednívat? V kterou stranu jsou asi lázně Na Horách? Proč náhle v kalné pustině noci myšlenka na tu prastarou dřevěnou barabiznu vyvolává představu ztroskotané lodi? Proto, že její miniaturní komůrky připomínaly lodní kajuty? Tenkrát... Pamatuješ, Hynku? Předloni Na Horách. Nejkrásnější babí léto, jaké jsem — jaké jsme zažili. My nezapomněli, vid. a je nám lip než těm, kteří si nedokázali uchovat vzpomínku... Snad ani nezapomněl — jenom už nevzpomíná. Zapomenout — nevzpomínat... jaký je v tom rozdíl? Jako ztratit nebo bez rozpaků sám hodit za hlavu... Ne, není možná, abys nevzpomněl, Ivane, na tu malou komůrku, byla tak těsná pro tvé silné tělo... Taď na to nesmím myslet, je to hrozné.' V takové chvíli. Choceň. Pardubice. Oči poloslepé únavou, slzami, kouřem. Za okny v ranním šeru hrozivá, nepřátelská krajina. Tratí se z dohledu Kolín, Brod, Úvaly. V dálce na popelavém obzoru silueta známých věží... Ne! Ještř ne. Radši ještě Čekat než vědět, úzkost nedá člověku pobýt chvilku v klidu, hlasy kolem znějí jako cizí řeč. Tolik nedočkavosti, toho spěchu a najednou, před cílem, by se člověk radši viděl o stovky míl zpátky. Praha! Rušná ulice před nádražím. Fiakr s poloslepým grošákem. Všeobecná nemocnice. Rychleji. Ať jede rychleji! Pane doktore! Sestřičko! Dušane, prosím tě, co je s Hynkem? Kde je? Dovolte mi podívat se aspoň ode dveří. Nebojte se, budu zticha... Tak hrozně zesláblý. Proč pořád usíná? Ale vyléčí se! Tak proboha, mluvte! Copak jenom proto, že je mladý, že rostl příliš rychle — to přece není smrtelná choroba! Pusťte mne k němu, slibuju vám, nebudu ho budit, jen mi dovolte, aby dřímal vedle mne, snad mu to přinese úlevu. .. To jsem já, Hynečku. Nehýbej se. Nemluv, mohl by ses rozkašlat, povíš mi všechno potom, až ti bude lip. Slyšíš mě? Pozdravuje tě táta. Děti jsou dole, čekají, až pan doktor dovolí. Chce se ti spát? Zavři oči, už ti neodejdu, můj malý... Nikoho jsem neměla tak ráda jako své děti a tento můj chlapec je mi z nich nejdražŠí. Toužila jsem po citlivém, ušlechtilém drtdtovi, snila jsem o manželství v souladu a lásce, všechno dopadlo jinak... Byla jsem o málo starší než ty, když mě dali^muži, který se tak málo podobal mým představám! Možná právě proto jsem se tak upnula k tobě. Musels to cítit, my dva si vždycky rozuměli bez jediného slova. S tebou se mi spojovala naděje, že co se nepoŠtěstilo mně, naplní se jednou ve tvém životě, budeš vzdělaný, slavný, překročíš bludný kruh naší věčné bídy a hranice máminy neznalosti. Nikdo tě nebude nutit, abys dělal, co se protiví tvému srdci. Budeš milovat svobodně, bez přetvářky... Hynku... Slyšíš mě?... To jsem já. Hynku! Sestřičko! Doktore! Teď by byla na místě hudba. Smyčce, mnoho smyčců, jimž tak dojemně dávají zaznít naši soudobí mistři filmového plátna a vynucují si tak hojné slzy dojetí pod našimi víčky. Podobně by nebylo od věci dát průchod řeči vázané, vycizelovat vroucí monolog, v němž bolestiplná matka vypoví svůj žal a vzepne se až k rouhavé invektivě, proč Všemohoucí dopustil smrt nevinného, nadaného chlapce. Nezaznějí smyčce — ať sebevíc tím tragická událost utrpí na sugestivní atmosféře. Nebude ani monolog. V úhrnu slovní zásoby by se stěží našlo výrazivo úměrné citu třiatřicetileté matky, která nesmírně dlouhé a nevýslovně krátké dva dny drží v náručí umírajícího syna; jeho ztráta je o to jitřivější, že právě s ním tvrdohlavě spojovala představu lepší budoucnosti svého rodu. Zvykla si ztrácet, za šestnáct roků, které minuly od její svatby, pozbyla nemálo nadějí, dala sbohem nejedné lásce, přišla o zdraví, ale z této ztráty se už nikdy nevzpamatuje docela. Nejmilejšího syna jí do smrti nikdo a nic nenahradí. Hynek skonal 19. října 1853. Mlád 15 let. Spolužáci a profesoři z jeho školy se postarali o důstojný pohřeb. Na rozdíl od nedůvtipné civilní veřejnosti v něm policie rozeznala podvratný akt. namířený proti základům monarchie. Dala se s vervou do práce. Bůhsuď, co v minulých epochách vede policii ke strategii tak zevrubné. Nestačí, že z veřejného života odstranila politika Palackého a pracuje na likvidaci novináře Havlíčka. Nemá dost na tom, jak zatočila s komediantem Tylem, že má na mušce finančního úředníka a jeho ženu, která shání obživu spisováním pohádek. Upřela svůj bdělý pohled i přes hřbitovní zeď. A tak v době, kdy impérium povážlivě praská ve švech a volá po troše zdravého rozumu namísto bachovského politického daltonismu, v té době

92

písaři a úředníci, špiclové a důvěrnici, referenti a komisaři, přednostově odborů i šéfové fundamentální instituce ve dvou metropolích říše vyzvídají a slídí, vyšetřují a vyslýchají, protokolují, korespondují a na všech úrovních neúnavně jednají o každé podrobnosti a okolnosti pohřbu patnáctiletého studenta, o tom, co kdo řekl nahlas jenom na půl úst, jak se kdo tvářil a co je možno dedukovat z odpozorované grimasy, o povážlivých tendencích a varovných jevech, o průběhu a ohlasu, který byl vyvolán aktem pohřbívání, o chování, konání a jednání osob, které jmenovaného aktu využily pro své nekalé záměry a cíle. Strážní andělé pořádku oněch padesátých let se už dávno vytratili z paměti neodborníků. Zvláštní, že národy zapomínají na ně rychleji než na jejich oběti. Připomenem-li teď z mohutných policejních sborů, srovnatelných co do počtu se sbory armádními, jako pars pro toto pouhý půltucet jmen, vděčí jejich nositelé za tuto tryznu nikoli svým ctnostem policajtským, ale náhodě, která je přistrčila na okraj hrobu nijak význačného pražského studenta. Byl to Johann, svobodný pán Kempen von Fichtenstamm, skutečný tajný rada, polní podmaršálek, šéf nejvyššího policejního úřadu ve Vídni — pražský policejní ředitel Leopold Sacher Masoch — dále Karel, svobodný pán Mecséry de Tsóor, c.k. místodržitel v Cechách — a Franz Hell, prezidiální sekretář — jakož i Herrmann Schwerdtmann, policejní komisař — a mimo jiné další jistý Karl Oberleitner coby provizorní přednosta. Podle názoru těchto a dalších kompetentních pracovníků resortu se zdá být zřejmé, že — citujme z příslušného podání — «okázalost pohřbu byla politickou demonstrací, podobnou oněm demonstrativním komediím, jaké bývaly v roce 1848 při pohřbech radikálních studentů nebo tovaryšů». Doporučuje se přihlédnout k politické nespolehlivosti rodičů pohřbívaného, ke skutečnosti, že v době jejich pobytu v Uhrách bydlel v Praze u českého spisovatele Josefa Franty, známého svým radikalismem. Bez zajímavosti není ani okolnost, že ve všeobecné nemocnici byl ošetřován bezplatně a že náklady jeho pohřbu byly uhrazeny z výtěžku sbírky, uspořádné spolužáky. Svrchovaně podezřelým se jeví fakt, že akt pohřbívání byl dva dny předem ohlášen ředitelem reálky Wenzigem. Jako by ředitelství tušilo rizika i možné komplikace a obstaralo si takto jisté alibi. Dva měsíce zaměstnává tato agenda vysoké i nižší instance policejních a správních míst, než je s opatrnými výhradami přijato vyjádření učitelů české vyšší reálky, které rozhodně odmítá všechna nařčení, podezření a domněnky. A tu jako by se v tom dokonalém soukolí náhle cosi porouchalo. Jako by přijetí jediného reálného argumentu zvenčí paralyzovalo celý organismus instituce nedostatečně odolné vůči implantaci zdravého rozumu. Konec akce prostě neuspokojuje. Chybí suspendování, zatýkání, žalářování, procesy, prostě finále. Kde hledat vysvětlení takové polovičatosti? Anebo to byla jenom zkouška na jiné pohřbíbání, na funus, který se bude konat za tři roky, až dolifrují příslušný objekt z Brixenu? Ať je to jak chce, tuto akci prostě nedotáhli. Josef Wenzig zůstává dál ředitelem reálky a žádný člen profesorského sboru není suspendován. Ani jediný žák není ze školy vyloučen, dokonce ani ti, kteří organizovali sbírku. Není vyšetřován radikál Franta Šumavský, ačkoli jeho vliv na mladého svěřence byl nepochybný. Nikdo se nepostará, aby neloajální spisovatelka nemohla napříště vydávat své literární práce tiskem. Nikdo nedbá o to, aby aspoň kritika její literární tvorbu nekompromisně pranýřovala. A dokonce i suspendovaný, sledovaný a vyšetřovaný Josef Němec si v té době dál publikuje Články v pražských novinách. Přestože on i jeho žena jsou důvodně podezřelí z nepřátelských politických rejdů, kují pikle proti státu a vůbec jsou nechvalně známí radikálové a zuřiví ultračeši v nepřátelském žoldu. Ale proč tu připomínat prastarý žargon, který zní tak anachronicky, že je dnes bezmála nesrozumitelný? Jde přece o něco jiného: jak si vysvětlit, že demaskovaní rodiče Hynka Němce nebyli aspoň z důvodů výchovných vykázáni do patřičných mezí? Těžko se dohadovat. Možná, že příslušná úřední místa si vsadila na jinou karta. Sebeheroičtější postava se začne zajídat, je-li nucena ustavičně žebrat o kousek božího dárku. Sebemilovanější přítelka začne být nepohodlná, když si vede s mužskou přímočarostí, neumí se přizpůsobit a nedbá na domluvy. Pakjiž stačí jen málo, třeba postavit před dům nenápadného mužíka s buřinkou. Ono to nakonec vyjde. V Čechách. — Johanko! Dlouho ses neukázala... Johanko... Ty tvoje velké, rozumné oči — a nevědí kam dřív. Co registrovat, co minout bez povšimnutí. Stěny poznamenané plísni?... děravé Čalounění?... známky rostoucího nedostatku?... Pořád se vracejí k oknu. Tvé krásné moudré oci, Johanko. Co je zneklidňuje? Ten Člověk před domem ? Čeho se lekáš? Hlídá mne a ne moje řídké hosty. Čím si lámeš hlavu ? Vlastně máš pravdu. Mne má hlídat a vám nahánět strach. Nezdá se ti možné, ze by jen tak obtěžovali bezúhonného člověka — jenom za neopatrné slovo, za odlišný názor, kvůli podezřelým stykům s mladými radikály ? Promiň. Zavadila jsem o bolavé místo, viď. Ty moje schůzky s mladými nadšenci Studenti, bouřliváci, neprozíraví, nerozumní, špatně zapsaní u policie — jak nevhodná společnost pro známou spisovatelku! Co je přivádí právě k ní? Jak to, že si u ní počínají jako doma?... Protože tu opravdu jsou doma. A mně je s nimi dobře. Jsou upřímní a bez přetvářky, maji vzlet, nadšení — a že jsou podezřelí? Možná si právě proto s nimi tak dobře rozumím. Vrána k vráně... Nikdy mi nebylo moc volně mezi moudrými a rozšafnými, kteří své zbabělosti říkají odpovědnost. A může být stokrát pravda, že mladí jsou neopatrní bouřliváci, já si s nimi notuju lip než se všemi moudrými vlastenci, kterým se veškeré vlastenectví scvrklo na tťochu tichého deklamování za zavřenými dveřmi... Vždyť mě znáš, tobě to přece nemusím vysvětlovat. Nebo se dokonce ospravedlňovat, jak to ode mne čekají dobroditelé, kterým se nelíbí, že občas podám skývu hlado-

93

vým studentům. Představ si tu troufalost! Rozdávat jakýmsi podezřelým živlům z toho, co bylo z křesťanské lásky posbíráno pro chudou spisovatelku a její děti! Vždyť to je netaktní! Ba urážlivé! Koláčky a Čaj za vy žebrané zlatky pro stolní společnost, zbubnovanou ze začínajících literátů, seminářistů, rebelantů propuštěných z kriminálů — a to ještě u jejího stolu skládají epigramy, vedou štvavé řeci, a ona jim látá děravé lokty. Dokonce i prádlo! Někdy rovnou na nich, někdy si je možná dokonce svléká, ach, podívat se tak jednou oknem... — Už dost, Boženo! Už dost! Nepřišla jsem s výčitkami. — Johanko... Pětadvacet zlatých! Od Wenziga? Psala jsem mu. Osmělila jsem se ještě jednou. Neměli jsme ani na chléb, natož na papír... Co zamžilo tvé čiré moudré oči? Lítost? Nebo se ti zdám nevděčná? Já vím, kdo přijímá dobrodiní od cizích lidi, měl by asi víc dbát na jejich mínění. Ustoupit se svou bídou do ústraní. Neprovokovat. Slušnou společnost ani policii. Podrobit se mínění, které má převahu. NevyboČit z řady. I když ve skutečnosti ti slušní lidé se nade mnou nepohoršují, že nesdílím jejich názor, ale proto, že svůj vlastní říkám nahlas. — I za cenu, že mezi tebou a tvými přáteli se pomalu rozevírá propast.. .Ze se vrší barikáda výhrad, hořkosti, odcizení... i strachu. Ano, strachu, že tě hlídají, ale ty se tomu nemáš co usmívat! Co se tvé nezkrotné troufalosti zdá zbabělé, to je pro normálního člověka naopak známka obyčejné zdrženlivosti, každý slušný člověk se policii zdaleka vyhne! A jestli tobě je jedno, že tě hlídají, že vás takhle znemožňují před očima vážených lidí, vašich opravdu dobrých přátel — já nechápu, jak se můžeš usmívat! Nebo snad považuješ tajného u dveří za jediný opravdový důkaz vlastenectví1A my ostatní jsme horší než ty a tvůj muž? My nejsme tak dobří Češi, my snad zrazujeme svůj národ jen proto, že nás věčně nehoní policajti? Má drahá, jsou tisíce způsobů, jak dokázat opravdový patriotismus, a není přitom třeba dráždit Vídeň a být s policií na válečné noze! Je možné zůstat příkladným Čechem a přitom žit s monarchii v tichém přiměří. Stačí jen trochu zdrženlivosti. Nevystavoval v pravé poledne svůj temperament na ulici — prostě zbytečně neprovokovat! Ani Vídeň, ani tu společnost, která ti možná nepřirostla k srdci, ale která tě kdysi přijala s otevřenou náručí! A přijme tě tak znovu, jen když si budeš počínat trochu uvážlivěji. Neusmívej se, já tě o to prosím pro naše přátelství! — Ach, Johanko, to je marnost nad marnost — usmiřovat oheň s vodou! I kdybych vyhnala od svých dveří ty mladé, hladové nadšence, i kdybych navždycky potlačila v hlavě každou nespoutanou myšlenku, i kdybych zapověděla srdci každé zachvění. I kdybych se bezvýhradně podrobila mužovi, ke kterému mě poutá jenom konvence, všecko kdybych podstoupila, nezmění se vůbec nic. Ty mluvíš o návratu do ctihodné společnosti, ale ona mě přece nikdy nepřijala za svou. Můžeš namítat, jak přátelsky mě Praha přivítala před jedenácti lety, ale to byla docela jiná doba, miláčku. Místo desiluze plály ve vás nejsmělejší naděje, nadšení místo dnešního strachu. Tenkrát policajti honili zloděje a ne vzpurné literáty. A do toho přišla mladá venkovanka, nikomu nepřakážela, nikoho nedráždila, pro všechno měla naivní obdiv, chválu, deklamovala s vámi básničky a dokonce se na váš popud sama pokoušela veršovat. Byla ve vašich rukou poddajným voskem, ve svatém zápalu jste modelovali reliéf české spisovatelky, byla koneckonců pohledná a vy jste za to taktně přehlédli, že je ženou pouhého celního zřízence a že má jen obecnou školu a kurs ručních prací. Neuměla pravda ještě docela dobře Česky — ale zato už básnila! Jenomže potom se ukázalo, Že ta paní si v ničem nedá poroučet, že chce myslet vlastní hlavou, psát podle vlastní záliby a dokonce milovat podle vlastní volby jako by manželství nebylo posvátné. Jenomže já o tom vím své, nesu tu svátost na hřbetě šestnáct roků, od chvíle, kdy jiní ustanovili, kdy se vdám a kdo bude mým mužem. Ten potom zase rozhodoval, kdy ulehnu, vstanu, kdy se mám usmát, kdy ukázat vážnou tvář a vy všichni ve mně vidíte taky jen vlastnictví muže a pána a jste bez sebe pohoršením, že se odvažuju hájit právo na kus vlastního života. Mluví se rozhorleně o závaznosti manželského svazku, ale ještě jsem neslyšela jediné slovo o tom nejpodstatnějŠím. Já vím, povinnost a láska se málokdy uhnízdí pod jedním krovem, ale mám se jí vzdát jen proto, že o mně kdysi rozhodli jiní? Pro mne je láska víc než celé vaše desatero, které začíná tím, Že Žena musí dbát především na své povinnosti. A na co má dbát muž? Byl tu onehdy náš společný přítel, Člověk všeobecně vážený, počestný, šlechetný, vlastenecky zanícený. Seděl tam, co ty, v rozpacích obíral pečené holoubě, které přinesl dětem a po chvíli okolkování povídá: «Já vás ctím a rád vás budu podporovat, když se shodném. Podívejte se na mne, jsem zdravý chlap, umím držet jazyk za zuby — a vy byste to taky neprozradila..Kdybych byla tak emancipovaná, jak se o mně vykládá, měla bych míň starostí, vzala bych tu lehcí práci na noc, přes den by nám ubylo hladu — a možná, že by takový konkubinát mezi vámi ani nebudil moc pohoršeni... — Podle jednoho takového člověka nemůžeš soudit celou společnost. A sotva by si to dovolil, kdybys tu nebyla sama... — Místo vdané ženy je neodvolatelně po boku jejího muže!. Konečně je to vysloveno! Co na tom, že jste ho nemohli vystát, že jste mě zrazovali od té divoké cizí země, kde je všechno jako před pěti sty lety! — Všude se dá žít. — Mám odjet, abyste se zbavili nepříjemného břemene, hlídaného policií? Ale že já se tam nadobro budu muset vzdát své práce. — Jako bys tady bůhvíjak pilně pracovala. Zatím jsi celé týdny nenapsala ani řádku. — Protože musím shánět a žebrat, když z Ďarmot celé měsíce nepřijde krejcar! Přes den opisuju adresy, v noci zašívám a látám, bojím se na ulici, abych nepotkala známě, kterým jsem dlužna. «Je mi jako by se nade mnou vznášel mrak, černý a těžký jako noc, padá niž a niž až mě rozdrtí a nikde jediná přívětivá hvězda... Říkám si, že jsem beztoho zrozena k neštěstí, žádné přání, žádná radost se mi nevyplní nezkaleně.,, i>, — Lidem je někdy těžké vysvětlovat...

94

— Až se tě zas budou ptát, Johanko, proč nepíšu, vyřiď — ale ne, to jsou mamá slova.
ní?

Já ho milovala bezohledně a mocně, jak ho už nebude nikdy žádná jiná žena. VrŠí se pokoření, iluze a trpké probuzení se střídají jako noc a den, bez proměny trvá jenom každodenní starost o trochu jídla, obnošené, darované šaty a roztrhané botky, žebrácká cesta střídou na obědy u známých, klevety o bohatém Rusovi, kterého prý vlákala do svých sítí a tak vysála, že přišel na mizinu. Čím dál víc nevraživosti, bolestivá nemoc, která se milovanému člověku stala podnětem k cynické přezdívce. Krok za krokem níž a níž na společenském žebříčku a nikde ani zásvit neděje. Jenom vzpomínka ve vzácné chvilce, louky kolem Úpy, hučí jez, dětské nohy se brouzdají ve spadalém listí, podél strouhy ubíhá pěšina k mlýnu... Jak jsme tehdy bývali šťastní. Osamělý domek ve ztraceném údolí. Ozvěna dětských říkánek, šlápoty na mělčině odnáší voda, nepohnutě zírají z hlubiny tůně kouzelné rybičky-družičky... a ve vrásčité tváři se usmívají dobrotivé oči. Láskyplná matka matky nelaskavé. Babičko... Dávno, dávno už tomu... Jak jsme tehdy byli Šťastí... Vrátit se tam, co oko mžikne. A třeba jenom ve snu. Do nevýslovně krásného dětství u nohou moudré, dobré stařenky. Nyní by znovu měla zaznít hudba — cituplná a vznešená, jak si to žádá velká chvíle českého písemnictví. Neboť se rodí «obrazy venkovského života». Babička. Psaná pro úlevu vlastní zkormoucené duše. Taky toho autorce o mnoho víc nedala. Honorář byl 158 zlatých, 93 a půl krejcaru. Desetinu z něho dostal opisovač. Kdyby byla Babička psána jen čtyři měsíce, znamenalo by to pro autorku denní příjem 1 zlatý a jednadvacet krejcarů. Opisovač jejího rukopisu dostával zlatý a padesát krejcarů. Konfidentka, která autorku sledovala a za několik měsíců svého pověření odevzdala sotva deset stránek neslaných nemastných relací, dostala v průběhu čtyř měsíců o zlatku víc než byl celý honorář za Babičku. Dokonce i čtyřměsíční plat Josefa Němce, degradovaného v té době «pro politické rejdy» a vyloučeného z finanční stráže, byl i po drastickém snížení pořád ještě o polovinu vyšší. A teď by opravdu byla na místě hudba. Z českých luhů a hájů. mv

*

Třeba. Knížka je věnována Vysokorodé paní Eleonoře hraběnce z Kounic. V naději, že tato pocta bude kvitována aspoň padesátkou. Místo ní přichází dar v podobě půltuctu kávových lžiček... Pánbůh vám to zaplať, veledůstojný pane. Každému, což jeho jest. Jistě, vy nejste dárcem, ale pouhým rádcem, jaká ironická hříčka. A budeme-li přísně objektivní — velebný pán Štulc zná nejednu choulostivou historku o jinak nesporně nadané, ba výjimečné paní — řečeno jeho slovy. Není tedy proč se pozastavovat nad prozíravou radou; z hlediska zpovědníka vysokourozené paní hraběnky je bezesporu oprávněná. Dát lehkomyslné spisovatelce peníze, nebyla by to pobídka, aby je promarnila se svými pochybnými kamarády? Darujte jí něco cennějšího a ona to obratem ruky zastaví. Nejvhodnejší by byl nepatrný, spíš jen symbolický dárek. Tak tedy šest drobounkých stříbrných lžiček. Nebízet je ke koupi by bylo směšné. Pánbůh vám to zaplať, velebný pane, váš záměr byl nepochybně bohulibý, jako duchovní pastýř jste povinen všemožně pečovat především o pobloudilé ovečky a jestliže není jiné volby, nezbývá než sáhnout po nejúčinnější zbrani v boji o záchranu duše proti křehkosti dosud žel tak žádoucího těla. V tom zřejmě neplatí žádná úleva a žádný ohled — ani pro paní nesporně nadanou, ba výjimečnou. — Ta ironie není na místě. Protože talent není jenom dar od Boha, ale i cejch zlého a rozhodující je, Čemu spisovatel slouží. Zda obecnému prospěchu nebo jen vlastní pýše, maskované řečmi o umění, o talentu. Nevím, jestli by si někdo troufal tvrdit, že historky o vojandách, potácejících se od chtíče k šílenství, přispívají k posílení opravdového vlastenectví. Spisovatel si stokrát může namlouvat, že jeho dílo je oslavou lásky; jestliže ve skutečnosti vede k nevázanosti, je neužitečné, ba škodí. Láska nesmí společnost zavádět do bludiště vypínavostí a nezodpovědnosti, pravá láska musí být především strhující příklad skromnosti a pokory, neokázalé, tiché služby společně věci... Nikdo by nebyl blaženější než já, kdybych vedle jejího nadání a ryzosti mohl pochválit i její zřetelnější úsilí právě v tomto směru.

95

— Předbíháme, důstojnosti. — Abych zbrocen slzami vděčnosti mohl zvolat nad rakví mně tak drahé, milé sestry Boženy. — Předbíháme, ona ještě žije. V té rakvi leží Borovský. — Co to klade na jeho rakev? Vavřín propletený trním? Proč? Je to moudré? Před tolika lidmi vložil do sepjatých rukou mrtvého květ mučenky! Vždyť to je přímo provokativní symbolika ! Je nutné takto zdůrazňovat notoricky známé skutečnosti? Nikdo přece nepopirá, že Havlíček si vytrpěl svoje. Ale v srdci lidu si dobyl místo svou prací, ne svým martyriem. Nyní si jej povolal Bůh. Přejme mu lehké odpočinuti, ale proč přitom popichoval a dráždit? Jeho tím nevzbudíme. Nač tedy ta demonstrace? Bude za ni draze platil! A ke komu se vlastně obrací? Vidim v pohřebním průvodu většinou ty, kteří se poslední dobou neodvážili k němu znát na veřejnosti. — Někdy teprv skonání Štvance zbavuje pozůstalé strachu přihlásit se k němu. A teprv pohřbívání žene do houfu stádečko beznadějně rozptýlené. Praví se v Písmu, důstojnosti. — Ale proč zase ona? Proč právě ona musí pokaždé stát na nejnebezpečnější křižovatce! Copak neví o tom telegramu z Vídně? Ale ano. Kdekdo z přítomných ví, že pan ministr Bach zapověděl rozeslat úmrtní oznámení. Přesto však někdejší finanční komisař, vyhozený ze služby, už rozdává zástupu lidí památeční parte. Bude za to zatčen a uvězněn — možná právě na udání muže, který v této chvíli stojí vedle něho a pomáhá mu rozdávat smuteční kartičky. Jmenuje se Paul, konfidentské krycí jméno Věrný. Akt pohřbívání se koná prvního dne v měsíci srpnu. Nad hlavami davu se nese vavřín s trním na rakvi muže, který léta vedl svůj dialog s lidmi a s mocí. Věnec na rakvi stejně jako obnažené hlavy kolem vyjadřují souhlas lidí s ukonaným. Moc naopak předpokládala, že jeho smrt se stane tečkou za tím dlouhým dialogem — nedialogem. Ze snad tělesné pozůstatky budou úkradkem odklizeny za zeď města, oněmělého strachem. Jak teď bude reagovat na svůj omyl? Je nesnadné stíhat tisíce bezejmenných, sáhne tedy po té, která našla odvahu k neodvolatelnému gestu. Mnozí jsou přesvědčeni, že za všechno šikanování si ta žena může sama. Stejně jako její nenapravitelný manžel — nemanžel. Proč neustoupí do ústraní? Proč se staví na místo, odkud je na ni tolik vidět? Proč dává svůj nesouhlas najevo tak okatě? Něco na tom je. Hlas lidu — hlas boží. Až na drobný optický klam. Když davy začnou couvat, ten, kdo pouze vytrval na svém včerejším místě, vypadá jako pomník neprozřetelné odvahy. Kdyby si tedy aspoň odbyli tu demonstraci každý na svůj vrub! Kdekdo ví, že dávno nežijí jako muž a žena, a teď najednou bez výhrady bok po boku — začíná se už zajídat dvojjedinost jejich vykřičeného vlastenectví. Proč ta paní dělá víc než by si troufl kterýkoli muž? Něco na tom je. Hlas lidu a tak dále. Až na drobný optický klam. Někteří z těch, co se vřadili do průvodu, se toho odvážili teprve v jejím stínu. To, že jeden se odváží stát na ráně, zmenšuje aspoň trochu riziko těch za ním. Nesuďme. Ani ty dva — ani jejich soudce. Každý sám si rozhodne, co bylo gestem a co nezbytností. Mine šest roků od této ledové doby a nad hrobem jí pateticky budou lkát ti, kterým vavřín s trním byl pohoršlivou výstředností. V hlubokém ustrnutí nad nepopsatelnou bídou sepnou ruce, kdo pro ni neobětovali krejcar. Ale po vsích anonymní kaplánkové potají, s těžkým srdcem, budou zatím pálit její prosby i děkovné řádky, aby sprovodili ze světa svědky palčivé hanby. Ne svojí. — Nepředbíhejme. Vždyť ještě žije. I když — připusťme — způsob této existence vystihuje spíš slovo Žtvořettí, pravda, důstojnosti? — Nejednou jsem jí nabízel možnost přiměřeného živobytí. — Nebyla cena příliš vysoká? — Obětovat svůj nespoutaný talent výchově Člověka, především mladého Člověka k hluboké mravnosti, k pozitivnímu vlastenectví v duchu křesťanské pokory a snášenlivosti? Komu se to zdá nepřiměřené — za zajištěnou existenci? — Nic víc se nežádalo ? — Nejde samozřejmě jen o holou existenci, ale taky o její pověst. O její duši. Pohoršení nad jejími poklesky zasáhlo celou obec. Jediným přijatelným východiskem je tedy veřejné pokání. Jinak se společnost od ní odvrátí. — Není to u nás zvykem — vyznávat se na veřejnosti. — Jsoit-li hříchy obecným tajemstvímt proč potom ta hrůza z veřejné zpovědi? Jsem ochoten celý ten čas stát po jejím boku. Doprovodit ji i> otevřeném kočáru až ke dveřím chrámu, uvést ke zpovědnici — Skoda, že páter Stulc si místo teologie nezvolil probuzené divadelnictví. Jaký režijní talent! Vidíte tu scénu jako vystřiženou z Verdiho? V chrámovém přítmí rozjitřený dav, vysoký, štíhlý kněz nádherně plnozvučným bary tonem hlásá výměru pokání, kající hříšnice si trhá roucho na prsou — to ještě zuří zápas v pobloudilé hrudi, mocněji hřímá sbor, žestě jej pohánějí k vrcholu, zářící ženské tělo překonává svět i ďábla — a pak se nad všehomírem uchváceného maloměsta jako nebeský blankyt rozlévá povznášející katarze. Nezapomenutelná inscenace! Jaká škoda, že se nekonala. — Kdyby poslední vaše slovo mělo znít odmítavě, byl bych nucen použit jiný způsob, jak vás přesvědčit. Bůh ví, že nechci hrozit ani nutit. Ale vím o jistém prostředku. . .

96

bým.

— Vzpomínám na vaše kázáni o potřebě slitovnosti. O podání pomocné ruky bezbranným a sla-

— Vy nejste ani bezbranná, ani slabá! Jste naplněna vzdorem a chcete se řídit jen vlastni vidi! Místo pokory je vaše srdce plné pýchy a urážející povýšenosti! Jste osoba nebezpečná, vaše jednání, vaše činy ruší soulad a pokojné soužití celého národa! Jestli odmítnete míij návrh, budu — ač nerad — nucen postarat se, aby byl doslova a do písmene zveřejněn tento dopis, který jste nedávno poslala svému důvěrnému příteli J uren kov i.., Hrozíte se? Mně není o nic lip. Neptejte se, jak jsem váš dopis získal. Někdy jstne bona fide nuceni sáhnout i po zbrani domněle zákeřné. .. Konečně jste pochopila! Ted už jen sebrat silu k prvnímu kroku — k osvobodivému confiteor! — Nevím, jak začít, důstojnosti. Co chcete? Vzněcuje vás představa Magdaleny, klečící před vámi s rozpuštěnými vlasy a smáčející vaše bílé ruce slzami? Zajímají vás všechny moje hříchy? Mám se zpovídat, že v neskonalé bídě začíná skomírat má vita v dobrotivost boží? Že mu potichu kinu, že se nehrozím myšlenky vzít si z cizího, když nevím, jak ukonejšit hlad? Chcete slyšet o mě závisti a pýše? Ne? Tedy jenom některé z mých slabosti chcete popřát sluchu? Tě, která rozpaluje pražské Hausfrauen, nedá spát fantazii neukojených paniček, zahání do jednoho hejna klepny a karatele? Chcete, aby se před vámi rozestřely vybrané kapitoly ze života vdané ženy, pro kterou je svátost manželství holá formalita? Jde vám o věci nedovolené lásky, která ve vašem slovníku má libé jméno smilstvo? Jak začít? Autobiografií napůl děcka, napůl dívky, kterou v sedmnácti položili do postele zralého muže, vyčeného způsobům milováni v italských garnizónách, aby s ní naložil se samozřejmostí vlastníka a nelámal si hlavu spouští, která zůstává za jeho počínáním? Chcete vyprávěni o povinných souložích, o obtěžkání a porodech, o údělu ženy, která je nádobou pro vykonání jisté potřeby, kojnou, chůvou, kuchařkou a pradlenou? Ani toto vás nezaujalo?. . . Přeskočme tedy léta harcování po venkovských Štacích a vstupme do Prahy — ano, tady začíná kapitola, která snad se dočká vaši pozornosti... Můj bohabojný zpovědníku, když se po letech manželství ke mně — už čtyřnásobné matce — přiblíží jiný muž\ už pouhá jeho ohleduplnost mě rozechvívá. Jeho jméno znáte, byl básník a mně i láska k němu splymda s divem poezie... Vy se kaboníte? Proč? Je moje zpověď neúplná? Chcete vědět, kde mě Václav líbal poprvé? Kde jsme se objímali? Jak si počínal? Mám mluvit o prvně poznané rozkoši? Jaké podoby na sebe bere vášeň? Nedají vám pokoj dohady o mém přátelství s doktorem Čejkou? Nebo chcete vědět, proč pan profesor Hani4Š tolik žárlil na Helceleta, a co bylo příčinou všech klepů tenkrát? Určete bez ostychu, co je třeba vyznat především. Mám se zpovídat z upřímné lásky — anebo dáte přednost detailnímu vylíčení, jak a kterak bylo obětováno Ve ti uši? Lituju, důstojnosti, neprožívala jsem ty vzácné chvíle jako novinářský zpravodaj. Nejsem svůdkyně ani svedená. Celý Život jsem jen hledala velký, bezvýhradný, vzájemný cit. Dlouho a marně. Ale Žádné zklamáni mi nevzalo víru v jakýsi ideál. Ani teď, když jsem pochopila, že také pro adresáta lístku, kterým jste si vynutil mou konfesi, Že i pro Jurenku to bylo jen pomíjivé okouzlení... Co si počneme, veledůstojný pane?... Tolik poklesků a tak málo pikantních detailů! Chtěl jste vidět pohyby, usvědčuící z necudnosti, měla jsem nahlas opakovat zakázaná slova a sténání a výkřiky? Ukázat vám, do jaké podoby promění Člověka zakázaná láska? Taková konfese vyrazí dech, nedostává se slov po takové blasfémii, na okamžik z paměti vypluje — kdo to vlastně o ní řekl, že je mizerná ženská bez kouska studu? Dokonce snad její vlastní muž? — To jsou příliš příkrá slova. Ona byla spíš křehká, pobloudilá... a co zakusila strastí, příkoří a bolesti. Její srdce bylo nezkrotné, ale i plné lásky. Ať soudí Bůh, my pláčeme, ukrutně zasaženi tou předčasnou ztrátou. Vždyť jí bylo jen málo přes čtyřicet let. — Předbíháme, díistojnosti. — Mám dosud před očima ten světlý zjev — a zbrocen slzami lítosti nad rakví mně tak drahé, milé sestry Boženy. Ještě ne, ještě žije. A je jí teprv čtyřicet. Člověk v duchu listuje mudroslovím mučedníků, otroků, bláznů — vybavuje si floskule o božím záměru, uloženém do každého utrpení, o bolesti, kterou se duše zušlechťuje podobně jako zlato ohněm, o chudobě cti netratící, o trnité cestě, která jediná vede k naplnění smyslu života. Ale nějak ty hluboké pravdy nepasují do řady pohrom a dopuštění, které se bez přestání valí na tento lidský úděl. Nemyslím už na odcizené přátele, na zklamanou lásku, na smrt nejmilejšího syna. V té bolesti je koneckonců i cosi vznešeného. Ale nedovedu se zbavit představy každolenních šarvátek, hádek a rvaček na několika čtverečních metrech nuzáckého bytu — před očima dětí a s početným diváctvem na okolních pavlačích. Mám na očích nekonečné a nesmiřitelné neshody o budoucnosti dětí, nadávky, rány, výčitky, stokrát opakované hrozby o rozvodu, vymáhání úplaty za pokoj, kam se zamyká před jeho prchlivými útoky, za každý kbelík uhlí, za hrst brambor. Slídění ve staré korespondenci, ničení jejích rukopisů, hysterické scény kvůli milenci, od kterého se zítra necháme klidně pozvat na pivo. Výtržnosti a inzultace, před kterými se skáče z okna. Jaký je v tom všem vyšší záměr a smysl a řád ? Ať jednotlivé kostky této stavebnice přeskupuju jakkoli, nikde není ani náznak smysluplnosti. Je jí čtyřicet let. A chce se nad nimi mluvit o nelidském, zoufale nevydařeném, beznadějně zpackaném životě. —
97

a snad můj nezkažený cit.. . Nakonec jsme trpěli oba. Pochop, mám v sobě od mladosti touhu po něčem vyšším, lepším a odpor k sprostotě a hrubosti. Bylo to mé štěstí, ale bylo to i naše neštěstí, byla to příčina našeho odcizení. Mám už takové své divné názory a ty nepřemohu. Snad bych i přemohla, já se umím přemoci, ale potom člověk dělá všechno bez potěšení jenom jako chladnou povinnost. — Goethe povídá: Co je povinnost! — Povinnost je, co si člověk sám přikáže! — Všechno si však člověk poručit nemůže: já bych li byla také někdy ráda v jedné povinnosti vyhověla, ale právě v tom případě neplatí žádný zákon, žádný mus, hrozba ani prosba, jestli není vzplanutí citu vzájemně. Měla jsem v úctě manželství, ale viru v ně jsem pozbyla záhy. Viděla jsem samou lež, klam, privilegovaná otroctví, nucenou povinnost — zkrátka sprosťáctvi. Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jako květině rosy — ale darmo jsem hledala takovou, jako já cítila. Já chtěla muže mít, že bych se před ním kořit mohla, který by vysoko nade mnou stál, já bych život pron byla obětovala, ale viděla jsem jen hrubé despoty — jen pána... Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šli do dáli, kam, tomu jsem já sama nerozuměla. Toužila jsem, chtěla jsem to prázdné místo v srdci něčím vyplnit a nevěděla Čím. Myslela jsem tenkrát, že to může být jen láska k muži, teď vím, že to není pravda... Chtivost srdce zklamala mě mnohokrát; považovala jsem za ryzí zlato, co bylo jenom pozlátko... Děti byly jediná moje rozkoš, a přece mne jejich nevědomá láska nemohla uspokojit. Já chtěla být lepší, chtěla jsem jít po pravdě a svět mě nutil lhát. Myšlenky národní jsem se chopila celou duší, myslela jsem, to že je to, co moji touhu ukojí. Ani to; ta myšlenka ovšem se časem stala pevným přesvědčením a cílem mých snah, kdežto předtím to byla jen romantická fantazie, neuvědomělá... Já poznala svět, pochopila jsem, že není na světě ideál úplné dokonalosti... A přece ta touha dodnes je v mé duši jako kapka, která nevysychá a věčně se třpytí jako diamant. Je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, touha, která člověka z prachu povznáší... A tato touha, spojená s láskou ne k jedné osobnosti, ale ke každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplatu, nalézajíc všechno sama v sobě, snaha stát se lepší a přiblížit se Pravdě, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky, co bych byla?». — A co jsi dnes? Co myslíš, že jsi dnes? Potřeštěnec, který patří do blázince, kterému se každý vyhne! Nedbalá hospodyně, nezodpovědná ženská! Nesvědomitá matka, která z dětí chce mít bůhvíco! Karel mohl k financům, ale tys prosadila svou, panský zahradník a peleší se s tvou vlastní sestrou ! Jaroslava mně na zlost jsi poslala na akademii a teď ho ženou postrkem zpátky, ale Doru si zkrotím, ta udělá po mém a ne podle tvé pitomé hlavy, někdo mi posloužit musí! Necukej ramenem, nedělej dotčený ksicht, že tě urážím, já ti to rebelantství vytluču z tvé pitomé hlavy!... Kdekdo jí nalejval rozumy proti mně, ale napadlo za celé ty roky někoho, co jsem vedle ní zkusil já? Co vedle ní — věčně bez ní! Prožil jsem ten mizerný život napůl vdovec, napůl starý mládenec — a panička si zatím psala, blouznila, pletla hlavy mužským. Kvůli ní se na mě navalila hora příkoří a křivdy!... Kde já dnes mohl být, mít po boku takovou, která by mi ve všem vyhověla, starostlivou hospodyni, přísnou matku mých děti a věrnou manželku! To by můj Život vypadal jináČ!... Jenomže byla s tebou někdy řeč? Poslouchej mě, kdyžs tebou mluvím! Co myslíš, že jsi? Ksindl! Knáva bláznivá! — Bělina, — Běhna! Ty chcípneš někde za plotem a nikdo na tebe ani nepliv ne! Kdybys Šla radši prodávat na ulici sirky! Neřáde... — První ránu jsem od tebe utržila, když jsem ti neuměla rychle vyhovět. Je to čtyřiadvacet roků. Tahle byla poslední... Odemkni. Jestli neotevřeš, vyskočím oknem a poprosím o pomoc prvního policajta! Odemkni! Pusť mě ven! Červencová noc je krátká, Jaroslave, prochodíme ji v idicich spolu, povídej mi, jak bylo v Mnichově, jednou se na akademii vrátíš, naše bída skončí, přijde Augusta z Litomyšle, slíbil, že vydá všechny mé knížky i nové, co ještě napíšu. Najmeme si pokoj někde jinde, budu psát celé dny, nastavím noci, jen co naberu síly, vyléčím se, zhojí mě klid, pohoda... Tátovi nic nevyčítej, je taky nešťastný Člověk, zlomený, Život se mu nevydařil, měl vždycky jiné zájmy než já, teď ho zlobí stáří, to bývá sobecké, ale my po něm nic nechceme, z prvního honoráře odložím polovic pro tebe, Hynku, vždycky jsem si představovala... Co říkáš? Já vím, Jaroušku, že jsi to ty... Kdo jiný... Opřu se chvilku o vrata. Zatočila se mi hlava — nedělej si starosti, churavím víc na duchu než na těle... Domů ne! Teď ne. Počkám, až ráno odejde, vezmu si pár věcí na cestu, oblečte děti, povoz už čeká, do Vácova bude hrozná cesta v tom dešti — nech mě, musím pryč, tady v těch temných ulicích je mi jako bych ležela na dně černé tůně a na krku těžký kámen... Laskavé léto... Po měsících hrdlení, napětí, po zlém náporu nemoci se ještě jednou rozklene laskavé léto. Slunce si hledá cestu větvemi buků na návrší chlumeckého zámku. Ůtěšlivá pohoda smírných odpolední na sádku mlíkosrbské fary. Pár povzbudivých týdnů v podkroví nad novobydžovským rynkem. Hold studentů, průvod s pochodněmi k poctě vážené spisovatelky, ovace, hudba, slzy. Není to dlouho čekaný obrat k lepšímu? Krátký sen o nezávislém, tvůrčím životě... Třináctého záři Litomyšl. Po dvaadvaceti letech. Tenkrát jí bylo devatenáct. Byla miláčkem malého města. Teď stoupá s vypětím všech sil do sychravého pokojíku v hotelu U modré hvězdy. Poznala by Magdalena Dobromila krásnou paní komisařku v té sešlé, chorobné, zestárlé ženě? Ale duch se zdá být plný ohně. Ze všeho nejdřív připravit pro tiskárnu opravenou verzi Babičky. Potom novou povídku. Cestu z pouti? Nebo Neveselou svatbu? Sedm osm hodin denně si vyžádá psaní, další dvě tři hodiny práce na korekturách, vydatně jíst je třeba, hodně spát, ale každé sousto je obtížné a jak se zbavit zimnice? K tomu každodenní skličující procedura před spaním. Stáhnout hotelové prostěradlo, povléct vlastni, na ně položit voskované plátno...

98

Co jsem (o vlastně.. . Ano, psát... psát... překonat slabost, Augusta je netrpělivý... kam jsem to plátno. .. ze všeho nejhorší je slabost... Chvílemi blouzním... Že prožijme několik blažených dnu — a je to marné voláni... Ale když není skutečnost, ať blaží sen! Jste to vy? Přece jste se rozpomněl a vrátil! Všechny smutné roky jsou náhle pryč a já... pamatuješ? Tvá ruka na mém rameni — ještě dnes mě obchází závrať. Tvé oči, tvé ruce, tvá slova. Jedinýs mi zůstal. Nikdo o tobě neví, nezná jíněno, netuší, nedopátrá se. . . Proto se vracíš stejný jako tenkrát. A všechno je zas jako dřív.. . První a poslední záchvěv blaženosti a mezi nimi tolik hořkých roků — řiká-li se tomuto lidské štěstí... Celý věk žit z toho, co jiný promarní za jedinou noc... Moje srdce bažilo být velmi milováno.. . Dalo se do deště? Nebo mi šumí v spáncích ? Spát. Nechte mě spát, neotvírejte nikomu — jen kdyby přišlo psaní... Je to hanba, Doro, že nenapíšeš ani řádku. .. Tátovi pošlu zbytek dluhu, jen co mi vyplatí — zítra přinesu, pane Augusto, zítra, pozítří, ztratila se mi kritika Babicky, měla jsem na ní svě návrhy co napsat jinak, náčrtek nové kapitoly, buďte, prosím tws, trpělivý, práce mi nejde tak lehce, jak jsem si myslela... Ne, já si nestěžuju, pani Tobolámvá je vlídná, milá, předčítala mi z rukopisu své knížky... promiňte zmýlila jsem se, to paní Rettigová. Co Jarouš, smířili se s tátou? Ze mi psal? Otec? Ale proč vám, pane Augusto?... Já sama vám ho dala? Včera — as pláčem? To bude mýlka, kvůli němu dávno už nepláču. Ukažte! Poskvrněná čest rodiny... On mě snad podezírá i s vámi, nerozčilujte se, nevyhrožuje přece vám, ale mně. Kdysi mi hrozil, že když se nevyznám veřejně ze svých hříchů... Ne, to byl páter Stidc. .. Ty mi nic nevyčítej, byla bych šla třeba za domovnici, Josefe, ošetřovat blázny, ale děti mě potřebovaly. Za moře bych se byla s nimi vydala, ale nebylo nikdy dost peněz na cestu. Co tu chceš? Proč mi ani tady nedáš pokoj! Kdo to pořád klepe na dveře? Proboha, nepouštějte ho dál... Budu zas psát, nic nepotřebuju, jen trochu polévky... Vyrovnám všecko, paní Tobolářová, zítra — pozítří... Tak prodejte můj granátový náramek... Nosila jsem ho od dívčích let. Kam se to všechno podělo? Barunka. Mládí. Betty. Život... Už zas tam někdo buši na vrata! Já vím. Přijel si pro mne. Otevřte. Co dodat k osudu, který prorůstá stoletím jako rakovina? Migruje z věku do věku bez ohledu na hranice místa i času, stodvacet roků poté, co zanikla bolest a rozklad se zmocnil krásného, milovaného těla. Co dodat mezi dvojí dřímotou, než se mdlé oči zahledí do ohně a ruce uloží do vatry v kamnech nejvzácnější dopisy dávných přátel? Už sejí zmocňuje sen bez konce... Ta strašná cesta deštěm a blátem z Darmot do Vácova... vzpomínáš, Hynku?... jeli? Čeho jsme se to báli? Před čím jsme utíkali? Co to jen bylo?

Kam jsme to spolu

Dlouhé usínání... a náhle se nad hlubokým spánkem rozprskne ohňostroj nekrologů. Pochodně planou v lednové noci na vyšehradských bastionách. Za černým furgonem kráčí výkvět národa, příslušníci vyšší šlechty i nižší šarže policejní, jak je při takové příležitosti v říši zvykem. A zem je promrzlá až do kostí. Královské pohřbívání. Kanovník Stulc velebí mrtvou, oplakává nenahraditelnou sestru Boženu. Tady by opět měla mohutným dechem zaznít hudba. Velebný Vyšehrad. Ale za hřbitovní zdí je hluboké ticho. Spalovací motor bude patentován až za třiadvacet let. Závěrem Osoby, jmenované v této «zprávě», opravdu žily a předivo jejich vzájemných vztahů není výmyslem. Podobně ani zmíněné události a všechna důležitější fakta politická, literární a společenská nejsou v rozporu se společenskou realitou. Některé obšírnější citace z autentických materiálů jsou dokonce v textu označeny. Navzdory tomu nejde ani o práci literárně historickou, ani o žánr životopisný. «Zpráva» je divadelní text. Obdoba hudební partitury pro jednoho muzikanta — ale ten příměr není docela výstižný. Dramatický text, vzniklý v okolnostech, které mnoha dramatikům nedovolují publikovat a hercům znemožňují vstup na jeviště. Možná že právě tyto okolnosti dávají výpovědi o perzekvované, velké umělkyni české minulosti zvláštní ráz. «Zpráva» byla napsána pro Vlastu Chramostovou — s myšlenkou na její úděl, zkušenost, charakter i uměleckou osobitost. Co je logičtější než aby dramatik, patřící k «zakázaným», svěřil svůj text herečce, stejně tak vykázané za obvod divadelních budov? Odevzdávám jí jej místo poděkování za to, jak se jí v těchto Časech podařilo dokázat, že divadelní budova a dějiště divadelní kultury nemusí být vždycky jedno a totéž a že oboji může existovat bez vzájemné závislosti.

7

KAREL PECKA (Praha) *

SAŠOVY OČI Likvidovali jsme čerpák. Hlavní vrt měl přetok více než deset litrů za sekundu a unikající voda přes noc změnila louku až ke Kamenici v močál. Ráno jsme vrt zadeklovali, ale než jsme dotáhli prstenec šroubů, utěsňující těžký poklop, uvězňovaný pramen nás osprchoval jako skotský střik. Na čtvercový betonový sokl, ohraničující vyčnělou pažnici vrtu, jsme nasadili oteplovací boudu, podobnou venkovskému reterátu a pak, mokří až za ušima, jsme tahali rychlospojky rozebraného odpadového potrubí a skládali je na hromadu k jediné přístupové cestě. V jedenáct hodin jsme zbourali šoupačku nad měřícím kesonem, jako poslední už nám zbýval jenom ten keson, usazený na naplavené plošině těsně nad hladinou Kamenice. Břeh spadal srázně k hladině říčky, stáli jsme nahoře a uvažovali, jak tu rezavou krychli, svařenou ze železných plátů, dostat aspoň na to místo, kde teď naše gumáky čvachtaly v bahně. «Myslím, že se budeme muset zeptat šéfa», řekl Macek. «Na co?» «Jestli bysme tam ten keson nemohli nechat. Na to by měl přijet jeřáb». Vráťa, náš parťák, odjel včera na dovolenou. Dohodli jsme se, že tu likvidačku zvládneme ve dvou, ale na keson jsme zapomněli. Byl jsem služebně starší než Macek, odpovědnost padala na mne. Ve třech bychom tu potvoru jakž takž vyvalili, ale Vráťa chyběl. A jeřáb by tady zapadl až po nápravy, i kdyby nějaký byl k dispozici. «Radši se zeptej šéfa, jestli by nám nešel píchnout», řekl jsem. Macek se pootočil, udělal pukrle a pak pozdvihl tvář k zamračené prosincové obloze. Čekal jsem, dokud neskončí audienci. «Tak co říkal?» zeptal jsem se potom. «Šéf nemá bohužel dostatek času», tlumočil s vážným výrazem Macek. «Je zaneprázdněn vážnými úkoly». «A žádals ho aspoň o morální podporu ?» «To není třeba. VÍŠ dobře, že je nám příznivě nakloněn». Šéfa si vymyslel Macek teprve včera, kdy končil Čerpací pokus. Hned zrána přijely tři nákladáky pro materiál a houf geologů v taxíkách. V devět hodin jsme zastavili čerpadlo a zahájili stoupací zkoušku, geologové hlídali okolní pozorovačky a měřili nástup hladin v předepsaných intervalech. Nám v hlavním vrtu nastoupala hladina během několika minut, mohli jsme začít hned s demontáží výtlakového potrubí. Do oběda jsme měli vytažené Čerpadlo a materiál naložený, odpoledne jsme stáčeli kabely od transformátoru, vzdáleného skoro kilometr. Se šoféry a závozníky nás bylo osm, kabel přes ramena jsme zapadali do bahna a kleli jak zjednaní. Podobni burlakům jsme konečně dorvali první smyčku dlouhého černého hada kolem močálu k místu, kde to vypadalo na pevněj-

100

ší podklad, ale Tatra, k níž jsme kabel přivázali, se začala zahrabávat. Taktak potom vyvázla bez zátěže kabelu a nás čekalo dopravit jeho konec o sto metrů výše do svahu, to znamenalo táhnout znovu druhou smyčku. Šoféři řvali. Pak si sedli, ať si tu rasovinu jde dělat soudruh ředitel s revírníky, vykopat ten soubor mistrů světa na řeči z jejich teplých kanceláří a vůbec, kdo vlastně má takovouhle práci v úvazku, oni jsou řidiči a ne trestanci na nucených pracech, Popadával sníh smíšený s deštěm, nálada klesala k bodu mrazu. V kritickém okamžiku, když se většina začala přiklánět k návrhu, aby nasedli do vozů a jeli domů, vstal najednou Macek, zvedl konec káblu a začal jím třepat. «Šéfe, třesu, třesu, šéfe», volal do rozpletených pramenů kabelu. «Slyšíš mě, šéfe?» Dívali jsme se na něho jako na cvoka. Pak mi došla souvislost, vzpomněl jsem si na film Frajer Luke s Paul Newmanem. Po pravdě byla ta souvislost poněkud vágní, ale Šéf byl tady. «Co říkáš, šéfe, špatně slyším», hulákal Macek a přichýlil ucho ke konci káblu. «Co blbne ten mladej?» obrátil se ke mně Jarda Korbela, vazák s bicepsy jako Pepek Námořník. «Ale, volá šéfovi, máme novýho šéfa». «Jak to? Tady už není řešitelem úkolu Navrátil?» «Tenhle je řešitelem vyšších úkolů. Jmenuje se W V v V J doktor Cao-Cu-Ba a je to nějakej Číňan», řekl jsem. « Ano, slyším, šéfe, ano, kabel je zapotřebí k dalšímu spojení», telefonoval Macek. «Ano, slyším, šéfe, všechno vyřídím». Jardův pohled přeskakoval z Macka na mne a zase zpátky. «Jste volové, voba», mávnul rukou a pak zařval: «Do prdeléé, chlapi, pojďte vzít za tu tkaničku, přece tu nebudeme smrdět do tmy!» Teď, když jsme čučeli na tu kubíkovou železnou krychli, pohodlně zabořenou do země o dva metry doleji, bychom pomocí nejenom šéfa, ale kohokoliv jiného rozhodně nepohrdli. «Když je šéf na naší straně, tak to zkusíme», rozhodl jsem a sklouzl ze svahu. Za hodinu dřiny jsme tu hnusnou bednu přece jen dostali nahoru. Páčili jsme ji pajcry, podkládali hranoly, bušili do ní a kopali, až jsme ji s vypětím všech sil vykulili z té propasti. Teď zbývalo už jen překoulet ji k haldě rychlospojek přes bahniště, umýt se, najíst a jít na pivo, Sedm dalších dní jsme měli jen kontrolovat hladiny v pozorovacích vrtech, dvakrát denně obejít okruh lokality, hotová lehárna, a potom už byly Vánoce. Se zapálenými cigaretami jsme nabírali síly na ten poslední úsek, když Macek najednou zvedl hlavu a řekl: «Hele, pes». V

Podíval jsem se íím směrem. Pes seděl na břehu Kamenice asi dvacet metrů od nás proti proudu. Když poznal, že jsme si ho všimli, vyskočil a pozdravně vrtě ocasem oběhl nás půlkruhem. Pak si zase sedl na zadek a plazil na nás jazyk. Byl to mladý kříženec vlčáka, vychrtlý tak, že se mu chlupy na žebrech ježily jako štětky. «Je to nějaká prašivina», vyjádřil jsem svůj dojem z toho tvora. «Pes, pocem, pes», nedbal Macek, «no pocem přece, pocem, malej». Macek svým úlisným hlasem za krátkou dobu, co tady působil, obloudil polovinu ženských ve vsi. Cítil můj vnitřní nesouhlas, ale taky zvědavost, a tak se činil, vrněl a plácal se po stehnech. Pes běhal jako pominutý kolem, pomalu se blížil, až nakonec po břiše přilezl k Mackovi a nechal se pohladit. Zblízka vypadal ten tulák ještě zbědovaněji, holá kost a kůže. «Chudák malej, má určitě hlad», řekl Macek. «Co bysme mu dali?» «Ráno jsme vyhodili ten guláš, co tady nechal Vráťa», vzpomněl jsem si. «Zaveď ho tam a potom ať pokračuje v jízdě». « Kam by šel ? Když se tady bude potloukat, starý Henke ho odpráskne», mínil Macek. «Dobrá, ale co s ním? Chceš si ho snad nechat?» Macek pokrčil rameny a vydal se ke smetišti. Pes ho následoval, viděl jsem, jak se vrhl na vyhozené zbytky, hltá je a přitom se co chvíli otáčí po Mackovi, který nad ním postával. «Pojď na ten keson, ať to máme s krku houkl jsem na Macka. Když se vrátil, opřeli jsme se do nádoby a odvalili jsme ji asi padesát metrů rozbahněnou loukou. Ještě nám zbývala polovina trasy, zastavili jsme se, abychom si oddechli. Psisko rejdilo po smetišti, rachotilo prázdnými konzervami a vylizovalo je do dna^ «Šéfe, vidíš tu naši bídu?» žaloval Macek k obzoru. «Podívej, jak jsme mokrý a zapráskaný od bláta, jaký jsme chudáci malí, vykořisťovaný, ubohý jako ten pes ». Pes zaslechl, že je o něm řeč, vmžiku se přiřítil, sedl si na zadek, lízal si popel z vousisek a nakláněl hlavu ze strany na stranu. «Koukni, Mílo», řekl najednou Macek. «Vždyť on se dívá jako Alexandr Dubček. Fakt, úplně stejně. Pohlédl jsem na toho bastarda, jak tam seděl s napůl vděčným, napůl rozpačitým výrazem v očích. Macek měl rošťáckou obrazotvornost, často mě překvapoval svými nápady. Pozoroval jsem chvíli toho psa, on to vycítil a zdvihl ke mně na okamžik oči, nejisté a provinilé, jako kdyby něco nekalého provedl, jako kdyby se omlouval, že je vůbec na světě. «Chybí mu sice brejle, ale něco na tom je», uznal jsem. «Sašo, pocem Sašo», oslovil Macek psa, ten vyskočil na všechny Čtyři a začal se kněmu lísat, jako kdyby na to jméno slyšel odjakživa. «Saša, rozumíš, od tedka jsi Saša», dotvrzoval křest Macek. «Neblbni, Macku, nech už tu bestii a opři se do toho prokletýho kesonu, ať už jsme v maringotce »,

reagoval jsem omrzele. Takové sbližování s tím vandrákem mi nevonělo. Kulili jsme keson, po celý zbývající kus cesty Saša poskakoval kolem, jako kdyby nám chtěl pomáhat. Konečně jsme měli měřící nádobu na místě. Oklepali jsme z montérek kusy bahna a šli si umýt holiny do potoka. Saša všude za námi, nebylo nic platné předstírat, že tady není, když jsme dorazili k maringotce, zůstal stát na dřeveném platu před schůdky a radostně vrtěl ocasem. «Tak, a Šlusovka», napřáhl jsem prst k lesu. «Už toho skotačení bylo dost, dostals nažrat, a teď běž! Běž dom nebo kam chceš, ale tady tě nechci vidět!» Saša se zatvářil ukřivděně, ale pak svěsil ohon a šoural se pryč. Nechtěl jsem sledovat, jak se ohlíží, jak spěje vstříc kulce z flinty hajného Henka, otočil jsem se a rychle vystoupal ke dveřím. V maringotce bylo příjemné teplo, nafťáky sálaly. Umyl jsem se, převlékl a otevřel konzervu hovězího na divoko. Pohvizdoval jsem si, měli jsme padla, teď už před námi ležely jen dobré dny, klid a pohoda. Vyklopil jsem obsah plechovky na pánvičku a zapnul vařič. Celou dobu Macek mlčel. «Hele, Macku, zůstat u nás nemoh», řekl jsem nakonec. «Kdo by se o něj staral, krmil ho? Zima na krku, kde by spal, s tebou v posteli? A po Vánocích se stěhujeme, to bysme ho měli táhnout až do jižních Čech? A jak? Znáš šoféry, a co teprve revírníci? Starý čerpači dřív pěstovali ovce a králíky, dorazili na lokalitu, otevřeli kufry pod maringotkou a odtud se vysypaly slepice, jenže to všechno bylo kdysi, dneska to nejde». «Já vím, že by v maringotce bydlet nemoh», přikývl Macek. «Ale nějak by to snad Šlo zařídit». «Ale jak? Kdo by se o něj staral, když jsi na volnu? Já ne, to ti říkám otevřeně a Vráťa jak by smet, natolik ho znám. Nemám zájem přidělávat si zbytečně starosti, vázat si na krk další trable, už je jich takhle dost. A jak koukám, ty taky ne, máš nad hlavu patálií s těma tvýma babama, to je ovsem tvoje věc, koneckonců maj mít rozum ty ženský, jenže s tímhle podvraťákem by to bylo nezodpovědný», nedokončil jsem, nějak jsem se zapletl, a tak jsem toho radši nechal, protože Macek stejně neodpovídal. Přenesl jsem pánvičku s jídlem na stůl a Macek se Šel umýt do předsíňky. Ukrojil jsem si štramfalec chleba, nabral lžíci a foukám do ní. «Ty, Mílo, on se zase vrátil», řekl najednou Macek, vyhlížející z okýnka. Spolkl jsem první sousto a začal zurive míchat lžící v pánvi. Potlačil jsem chuť vstát a jít tu bestii definitivně vykopat, stejně bych to nedokázal, poněvadž zvířatům neubližuju. «Vrátil, tak vrátil», zavrčel jsem potom. «Mě to nezajímá. Ten pes je pro mě od tedlca nula, vzduch, nechci s ním mít nic společnýho. Pro mě prostě neexistuje, a hotovo». «Ale sám jsi přece připustil, že má pohled jako Dubček», rýpl Macek. «Možná právě proto», odsekl jsem. Dojedl jsem oběd, když jsem vyléval vodu z vymyté pánve, Saša vyskočil na nohy a začal vrtět ocasem. Očima odprošoval, že sice chtěl poslechnout, ale že to bez nás nemohl vydržet. Přehlížel jsem ho, zabouchnul dveře, uklidil nádobí a sedl si

101

ke knížce. Zarytě jsem civěl do stránek tlustospisu Jih proti severu, obracel je, ale osudy rozverné Scarlet mi tentokrát nepřinášely obvyklou potěchu. Macek se mezitím taky najedl. «Skočím do konzumu, nepotřebuješ něco koupit?» obouval si gumáky. «Děkuju, nic». Macek vypadl. Sotva jsem zaslechl, že předusal podél maringotky, běžel jsem ke dveřím a vyhlédl okénkem. Saša nebyl v dohledu. Otevřel jsem, slezl se schůdků a opatrně jukal zpoza rohu. Macek dlouhým krokem štrádoval k mostku a kolem něj poskakoval rozradostnělý Saša. Snad se mu někde ztratí, doufal jsem. Když totiž Macek vyrazil z maringotky, nebylo jisté, kdy se vrátí, kdy ho která pozve na kafe. Zalezl jsem do tepla s nadějí, že ho lapí učitelka, a než jí přerecituje Rimbauda, Saša podlehne volání dálek a zmizí kdesi v širém kraji. Jenže tentokrát přiklusal Macek obratem a pod paží nesl balík. Ucítil jsem vůni uzeného masa, když balík rozbalil, objevila se uzená žebírka. Skoro dvě kila. Kus odřízl a hodil ven Sašovi, zbytek vstrčil do velkého hrnce. «Bude prima polívka», poznamenal. Neřekl jsem na to nic. Sel jsem si lehnout, vyšplhal se na svůj kavalec a zavřel oči. Není nad odpoledního lehára v maringotce, když hučí naftová kamna a venku řádí vítr. Když jsem za hodinku vstal, lehce se šeřilo. Podíval jsem se z okna, teploměr klesl pod nulu a louka byla pocukrovaná popraškem nového sněhu. Uvařil jsem si kávu a vykouřil cigaretu. Macek četl, nikdo z nás nepromluvil pak jsem si natáhl vatovaný kabát, kulicha a holinky, vzal pásmo a zápisník. «Půjdu to oběhnout », oznámil jsem, «Až se vrátíš, bude ta polívka už hotová», řekl Macek. Vylezl jsem z maringotky a Saša, stočený do klubíčka vedle schodů, byl hned na nohou. Změřil jsem dvojku a trojku, Saša si vždycky dřepl opodál a se zájmem pozoroval, jak spouštím píšťalu do trubky pozorovačky a vyťukávám hladinu. Nevšímal jsem si ho, Pé-čtyřka byla u hospody, musel jsem k ní přes můstek na druhou stranu Kamenice, kde se po obou stranách silnice táhly domky obce. Potom jsem změřil dvanáctku za konzumem. Saša mě sledoval s odstupem dvou metrů. Čtrnáctka stála za chalupou pana Kujala, když jsme tam dorazili, vyřítil se ze zahrádky Kujalův Blesk. Byl to ztepilý vlčák, mohutné zvíře, srazil Sašu na zem a už lítaly chlupy. Se zájmem jsem pozoroval tu rvačku, Saša byl většinou dole, ale bii se udatně. Neutekl, nakonec mě jeho odvaha přiměla k zákroku. Začal jsem hulákat a kopat do nich, a už taky nastoupil pan Kujal s plaňkou v ruce a společným úsilím jsme je od sebe oddělili. Za Bleskem zapadla branka zahrady a pan Kujal křičel přes plot: «Co je to za chcípáka, kde jste sebral takovýho čokla ? » «Chodí za mnou, dopoledne odněkud přiběhl», řekl jsem po pravdě. «Nevíte komu patří?» «Možná, že je z Jánský», řekl pan Kujal. «Radši ho zažeňte, co kdyby měl vzteklinu?» «On zase uteče», řekl jsem, ale trochu se mě to dotklo, jakým opovržením Sašu častoval.

102

Nečekal jsem, že by se tomu Kujalovu kolosovi, vyžranému a jednou tak velikému, postavil na odpor. Pokradmu jsem si Sašu prohlédl, měl krvavý šrám na líci a lízal si pochroumaný bok, kde mu trčely chlupy, ale jinak se zdál v pořádku. Jak ucítil, že na něj hledím, hned popoběhl, jako kdyby se chtěl přátelit. Smál se očima, v nichž mu blýskala uliČnická světýlka. Jen se nenafukuj, dostals napráskáno, kamaráde, a měls kliku, Blesk by tě zakous jak krysu, pomyslel jsem si a Saša hned schlípnul, začal si ulizovat rozježené chlupy a do očí mu naskočil ten jeho známý provinilý výraz. Přešel jsem zpátky na náš břeh po druhém můstku. Maringotku jsem viděl daleko vlevo, vzdáleností zmenšenou jako ztracený vagónek dětského vláčku, po celé ploše louky, svažující se od okraje lesa nahoře, trčely z trávy roztroušené trubky pozorovaček, žlutě natřené a s modrými kloboučky. Popadával sníh, jak jsem rázoval od jedné ke druhé, stopy ve sněhu vytvářely chodníčky, šněrující louku v ostrých úhlech. Saša pořád dva metry za mnou, a když jsem skončil okruh u maringotky, úplně samozřejmě se uvelebil na svém místě vedle schůdků. Nevšímal jsem si ho. Jestli bude mrznout, zima už se postará, aby utekl. Když jsme šli večer do hospody, Saša nás provázel. Sloupec teploměru slezl na minus pět, sníh lehce tuhl. Na Mackův pokyn zůstal Saša venku před hospodou. Uvnitř bylo jako obyčejně poloprázdno. Blízko kamen hrál pan Vejrych se třemi traktoristy ze Státního statku prší, povykoval a bušil peští do stolu. U dveří seděl Venca Supa, který bydlel v barabizně na stráni pod kostelem. Měl na sobě čtrnáct dní nepřevléknutou flanelovou košili, barvy kostek splývaly do jedné špinavé Šedi s odrbaným kabátem, na bradě neholené strnisko vousů a uhýbavý pohled. Párkrát jsem ho potkal při obchůzce, kdy Šel do práce až za úplného světla, jednou jsem se ho zeptal, proč tak pozdě a on zamumlal, že má nemocnou ženu a nedokázal se podívat přímo do očí. Někde jsem zaslechl, že vydělává pár ubohých stovek, ale žádný div, když chodil do fachy skoro na poledne. Chlap smrděl bídou, byl to paria, s nímž nikdo nesedal u stolu. Babi nám natočila piva, vychlazená sice, ale tak mizerné kvality, že se bez traileru víc jak tři nedala vypít. Popíjeli jse s Mackem nechutné severské pivo, prokládali půllitry panáky rumu, a při hovoru se pečlivě vyhýbali choulostivému bodu, který představoval Saša. Počítal jsem, že v té zimě venku nebude moci dlouho vydržet a v té naději jsem objednával, dokud babi nezavírala. Vyšli jsme ven a vypadalo to, že můj promyšlený tah se zdařil, pes nikde. Macek se několikrát rozhlédl, ale o Sašovi se nezmínil. « Ty, Mílo, já bych si ještě někam zaskočil», řekl po chvilce. «To je tvoje věc», ušklíbl jsem se. «Kdy se vrátíš?» «Brzy. Klíč jsem si vzal, abych tě nebudil. Tak ahoj», řekl Macek a zmizel směrem ke vsi. Obvykle jsem nad takovou zprávou nejásal, Macek dorazil po půlnoci umrouskaný, ráno vychrupával, a já za něj obíhal okruh, já, zástupce Vrátí, starší věkem i služebně, za toho frajera, krasavce libovýho, manekýna lehkomyslnýho, který neměl za nehet smyslu pro pořádek a zodpovědnost. Ale

dneska mě to tak nepálilo, jestli Saša není u maringotky, což se mi zdálo nepravděpodobné, zdrhnul někam, je fuč a bude pokoj, žádné další starosti. Nebyl u maringotky. Urazil jsem necelých sto metrů a měl jsem ho za patama. Vynořil se odněkud ze tmy a ťapal za mnou, jako by se nemetlo. Roztrpčeně jsem mlčel až za lávku na náš břeh. Tam jsem zabrzdil a otočil se k němu. «Podívej, ty dube javorovej, už tě mám plný sanice», řekl jsem mu vztekle. «Co za mnou lezeš? ProČ nejdeš za Mackem, ten tě krmí a ochraňuje, já ne, tak proč se na mě lepíš? Co nečekáš před konzumem, než tam Lidušce odšvitoří svýho Apollinaira, co pořád pajdአza mnou, když tě nemám rád? Proč někam neodtáhneš k čertu, přivožeru se kvůli tobě a s tebou to nehne». Saša seděl na zadku a nakláněl hlavu ze strany na stranu, snad aby mě lip sledoval, jak se tam mírně kymácím. To mě popudilo ještě víc. « Hele, neválej na mě city, potvoro», kázal jsem rozhodným hlasem. «Na mě ty tvoje dubcekovský cukrbliky neplatí». Jenomže na Sašu zase naplatily moje domluvy. Zvedl se, poskočil a radostně štěkl. Dělá si ze mě kašpara a na řeči nic nedá. Zatvrdil jsem se. «Tak dobrá, kamaráde, když ty takhle», řekl jsem studeně. «Moh bych tě vypráskat, ale to neudělám, neublížils mi zatím vědomě a slabší nebiju. Rozdáme si to jinak, uvidíme, kdo z nás je tvrdší. Já umím bejt jako skála, když na to přijde, a ty to poznáš, nechám tě klidně zmrznout a nehnu prstem. Buď zmizíš, nebo pudeš kukat, kamaráde». Otočil jsem se prudce, vyrovnal balanc a klopýtal k maringotce. Se zadostiučiněním jsem pošlouchal, jak moje nejisté kroky chrustají po sněhu na zmrzlé trávě. Od severu foukal vítr o omítal kraj drobnou sněhovou krupicí. V maringotce jsem mrknul z okénka na teploměr. Pět pod nulou drželo, spokojeně jsem šel spát. Probudil mě Macek, když se vrátil. Bylo půl druhé. «Saša spí venku», oznámil. «Je tam mráz». « Proč jsi ho nevzal sebou do konzumu ? » odrazil jsem ho. «Aspoň se tam mohl ohřát, ne?» «Byl jsem tentokrát ve škole», řekl Macek. «Tam to protahuje». Počkal jsem až usne, pak jsem se přikradl ke dveřím a vyhlédl ven. Saša tam ležel na podestu stočený do klubíčka, naježenou srst pocukrovanou sněhem, hotový uzlíček neštěstí a utrpení. Když jsem ráno za tmy vstával, Macek spokojeně vyspával. Kdybych ho vzbudil a vyhnal měřit, zaběhl by do lesa a za dvacet minut se vrátil s údaji, vycucanými z prstu. Natáhl jsem si vaťák, holinky a kulicha a vyrazil s pásmem do terénu. Jak jsem otevřel dveře, rozletěla se kopička sněhu vedle schůdků a na třeslavých nohách stál Saša, pohotový k akci. Nevšímal jsem si ho, toho zuboženého psiska, odmítal jsem vidět, že se nejistě potácí, skoro stejně jako já včera večer, a rázoval po svých pozorovačkách. U pé-čtyřky už byl z nejhoršího venku, když jsme míjeli plot pana Kujala dokonce bojovně zavrčel. Jenže Blesk chrápal, sytý a blahobytný psí buržoust, ve své teplé boudě. Podobně jako Macek v maringotce.

Když jsem přešel druh\f můstek, Saša mě předběhl, zamířil k pé-třináctce a tam se posadil, aby počkal, až změřím. Sotva jsem vyroloval pásma a zapsal hodnotu, rozběhl se po pláni, zaváté dekou prašanu, k devítce. A zase si sedl a vyčkával. Začalo mě to zajímat, ten dareba si pamatoval trasu, jak jsme ji šli čera. Devítka, sedmička a šestka ležely v polokruhu blízko sebe, ale pak následovala jedenáctka, daleko a stranou uprostřed močálu pod lesem, našel ji suverénně, pak to vzal buzarem zpátky, poněvadž močálem se nedalo přímo projít, tedy člověk nemohl projít, pes ano, a namířil neomylně k pětce, přesně po našich včerejších stopách. Když jsem tam došel, lízal si tlapky a potutelně na mě mrkal. «Na mě ty tvoje frajkumšty neplatí, milej brachu», cítil jsem se povinen uvést věci na pravou míru. «Jednou jsme vykopali válečnou sekyru, a hotovo. Máš to marný, i kdyby ses naučil měřit a psát hlášení, rozumíš?» Porozuměl, svěsil ocas a k maringotce docapal dva kroky za mnou. Nechal jsem ho venku. Uvnitř právě lezl Macek z postele. «Hlásím, že je všechno v pořádku, ranní měření skončeno, závady žádné», oznámil jsem. Macek se nejistě zasmál. «A až se najíme, půjdeme provést zateplení vrtu», pokračoval jsem dál týmž komisním hlasem. «Dneska? Je přece sobota», vzdychl Macek. «Jo, sobota. A taky mráz». Nasnídali jsme se, navlekli do špinavých montérek a vyrukovali. Na zateplení jsem si vyhlédl starou potrhanou plachtu z přístřešku, který zůstal po vrtací partě poblíž lávky přes Kamenici. Strhli jsme dřevěné podpěry a z plachty odřezávali půlmetrové pruhy. Ty jsme tahali do zelené budky a omotávali vyčnívající kus pažnice, obalený předtím skelnou vatou. Saša pochopitelně asistoval, poskakoval a motal se kolem, nadšený, že se něco děje. Přehlížel jsem ho, s Mackem jsem toho taky moc nenamluvil, oba mi padali na nervy, sice každý jinak, ale oba dva. Během rajzování v maringotce po vlastech jsem brzy shledal, že v každém kraji, kam jsme se vrtli, existuje místní figurka, podivín nebo blbec, určitá rarita, sloužící okolí, o něco nevýraznějším figurám a menším debilům, jako terč povyražení a často posměchu. Většinou to byli chudáci, neškodní, nevýbojní a i dobromyslní. Ten zdejší se však lišil, nenáviděl nás. Netroufal si zaútočit nebo třeba poškodit něco na materiálu, ale kdykoliv šel kolem, zastavil se, hrozil nám holí a vykřikoval: «Berete nám vodu! Trest vás nemine, berete nám vodu!» Pojmenovali jsme ho Fantom. A Fantom se teď zjevil na louce s pozorovackami, přerušili jsme práci a sledovali, jak se pomalu a rozvážně blíží. Na hlavě měl papachu z králičí strakaté kůže, plášť až po paty na něm povlával^ve větru. Při chůzi se odpichoval holí, ale ta hůl dosahovala délky mikulášské berly. Když se přiblížil na dvacet metrů, zarazil, zdvihl hůl, jejíž konec namířil na nás, avšak své zaklinadlo nestačil vyřknout, Saša tlumeně zavrčel a vrhl se k němu. Fantom po něm sekl holí, ale Saša ji zachytil do zubů a trhl, až se dědek zapotácel. Nečekanou silou cloumal holí a

103

Fantom se stěží držel na nohou. Kdyby upadl, nemuselo zůstat jen při legraci. «Sašo, zpátky!» křičel Macek, ale pes ještě zuřivěji rval Fantómovu hůl. «Sašo, nech ho!» Viděl jsem, že dědek už podléhá. Macek vykročil dopředu. «Sašo!» zařval jsem a pas poslechl, pustil konečně hůl a začal pomalu couvat. «Sašo, k noze!» zavelel jsem, Saša se otočil,přiklusal a sedl si na zadek. Naježený, s vyceněnými tesáky a zlobným vrčením zahlížel na Fantóma, který schlíple mizel z dohledu s beranicí nakřivo. «To mě podrž!» vrtěl hlavou Macek. «Já ho vykrmuju a hejčkám, a on poslouchá tebe». «Radši tam namotej ještě tenhle kus, a jestli nám to šéf schválí, tak jdeme od toho», řekl jsem. Doktor Ču-Ba se zdál spokojen. Zbylo nám pár kusů plachty, Macek je naházel přes obalenou pažnici, zavřeli a zamkli jsme budku. Odpoledne jsem se vypravil na procházku. Saša hned vyletěl, že mě doprovodí, ale ukázal jsem mu na jeho místo a on poslechl. Potřeboval jsem být sám. Pustil jsem se po silnici a na konci vesnice odbočil polní cestou ke břehu Kamenice, která táhlým obloukem vybíhala do luk. Cesta mě dovedla ke skládce odpadu, označené cedulí, že zde je skládka zakázána. Zastavil jsem se o zkoumal ten žalostný vzorek působení termita, který sám sebe pasoval na pána tvrstva a země, na trosky věcí, které už doníčil k nepotřebě, a pak je pohodil do klína přírodě hned za humny. A napadlo mi, co kdyby se ty trosky tady jednoho dne vzbouřily. Co kdyby zvolily revoluční výbor, třeba pod předsednictvím támhleté zrezivělé, zprohýbané televizní antény, a vyhlásily válku jak palácům, tak chaloupkám. Ze Širokého okolí by přihrkaly všechny plechovky, demolované zemědělské stroje a porouchané armatury, z vod potoků, řek a rybníků vystoupily pluky ojetých pneumatik, naplnily by své dutiny železným šrotem, igelitovými cáry, benzínem, naftou a jedovatými zplodinami, celý ten hrůzný voj zborcené techniky by se po vlastní ose vyvalil na Růžovou horu, a odtud šusem, v podobě ničivého bombového útoku se zřítil dolů a smetl obec s povrchu zemského. Který barák by odolal? A proč by měl? Zaslouží si vůbec naše zdi, aby zůstaly stát? Za smetištěm, hraničním kamenem lidského společenství, už to bylo pěkné. Odrazy slunečních paprsků jiskřily na neporušené sněhové ploše, koryto říčky se kroutilo lučinami a v tišinách u břehů měla voda křehce napaličkovanou krajku ledového lemování. Později se vodní proud úzce zařízl do pískovcových hradeb, taktak zbývalo místo pro stezku po břehu. Rád jsem se toulal po kraji, vždycky mě to uklidňovalo, vyrovnávalo a smiřovalo s tou velikou záhadou, které se říká svět. Tentokrát vsak terapie selhala. Vracel jsem se za soumraku a mráz sprejoval krajinu cínem. Teploměr ukazoval Šest stupňů pod nulou. «Mám k tobě pár připomínek», řekl jsem večer Mackovi v hospodě. «Tak? A čeho se týkaj?» zpozorněl Macek. Čistím si zuby dvakrát denně a nohy mi nepáchnou». «Do tvých osobních záležitostí mi nic není». « Takže jde o práci

104

«Jo. Neděláš to, co bys měl». «Ty máš asi na mysli, že neměřím, jak je předepsáno, a tak. Že neobcházím lokalitu pořádně». «To mám na mysli», opakoval jsem po něm. «Vsadím se, že dodnes nevíš, jak jdou pozorovačky za sebou a kde která je ». «Tohle bych snad dohromady dal», namítl Macek. «Jenže když jdeš měřit okruh, skončíš u čtyřky. Potom zajdeš sem do hospody a zbytek dopíšeš při pivě». «Zjistils po mně nějakou podstatnou chybu?» «Dva tři centimetry maximálně, to je v rámci tolerance plus minus pět procent», přiznal jsem po pravdě. «Ale o to neběží». « Tak o co ? » « Že neděláš pořádně. Nic nesouhlasí přesně a ve všem za sebou necháváš bordel». « Mluvil jsem se šéfem a ten říkal, že je se mnou celkem spokojenej». «Nech těch srandiček. Nemám náladu». Macek zvážněl. Do ticha znělo jen pleskání karet a pak mocné zaržání pana Vejrycha, který vyhrál labetu, «Dobrá, tak budeme hovořit vážně», naklonil se Macek nad stůl. «Tahle akce má stát přes dvacet milionů, a teď se ukázalo, že v tom vodním zdroji je nafta, tamhle od vojáků z Jánský. Co myslíš, že akci zarazí, že tu posádku zruší? Ba ne, Mílo, sejdou se ředitelé a nechaj od svých poslušných podřízených udělat nový rozbory, ty budou pochopitelně v normě, a lidi budou nakonec chlastat kontaminovanou vodu, ona už totiž žádná jiná dneska stejně nikde není. A ty mi tady předhazuješ nějaký centimetry. Vždyť je to směšný, celá tahle práce nemá vůbec smysl, my jsme jen malinkatí kašpárci v té celé obrovské šaškárně. Životní prostředí, cha, to znamená, že přibijou na stromy cedule Pstruhové pásmo a v Kamenici se neudrží na živu ani vírník, je to mrtvá voda, bez života, a nikdy už nebude lepší. Jen'ty cedule přemalují každý rok znova ». «To mě nezajímá», řekl jsem. «To není moje věc. Ale já za svý měření musím ručit. To je skutečnost ». « Skutečnost neplatí, rozhodující je teprve výkaz o ní», prohlásil Macek. «Tenhle systém nepracuje

se skutečností, ale s tím. jak je vyobrazena, s jejím

obrazem. A i když všichni vědí, jaká je, řídí se tou její transformovanou podobou. Kdyby se totiž většina začala chovat podle toho, jaká je skutečnost, celý ten systém nedožije večera. Tady nejde o realitu, ale o surrealitu, a jejím prvním veleknězem byl ministr Potěmkin, který už dávno objevil, že tam, kde potřebujeme vidět vesnice, jsou kulisy lepší než holý úhor. Tak to vypadá s naší skutečností, a těch pár jedinců, co tuhle zákonitost odmítá respektovat, dřív či později narazí. Nabijou si

tlamu, jsou totiž nepříjemní všem, protože kazí

všeobecně přijatou hru. Těch pár fantastů a remcalů usvědčuje ostatní z nepravosti, ačkoliv většina ostatních jsou docela slušní lidé, kteří jen vespolek hrají tu hru. A co mají dělat? Vždyť to je všechno jenom hra, veliká, univerzální hra. A v rámci tý gigantický hry hraje každý svou malou osobní hru na práci, na rodinu, se ženskýma». « A co s tím psem ? » řekl jsem po chvilce.

«S kterým? Jó, se Sašou?» «Podívej, Macku, filozofování mě nudí», vysvětloval jsem. «Já už zažil filozofii, tu chytřejších, tu blbých, že jich mám plný sáně. Ale co bude s tím psem? Přilákals ho k nám, navnadil. a co tedy teď s ním?» Macek se poodtáhl a opřel ruce o stůl, dlaněmi dolů. « Ale Mílo », řekl, a v jeho hlase jsem postihl stín výsměchu. «To je přece taky hra. Naše malá hra, moje i tvoje, tvoje taky, Mílo, Ale i toho psa, vždyť on se může sebrat a táhnout o Číslo dál, když se mu nebude líbit». «Dobrá, Macku», řekl jsem zase po krátké pauze. « Od zítřka tedy začneme jinak, každý po svým. Budeme se střídat, každý z nás bude držet službu celý jeden den, příští den zas ten druhý. Komplet službu, s hlášením, výkazy, a tak. Jak si to kdo zařídí — jeho věc». «Když myslíš», protáhl Macek a pak pohlédl na hodinky. « Budu muset běžet, možná, že se vrátím trošku pozdějc». «Vrať se kdy chceš, ale zítra začínáš», řekl jsem. Když jsem vyšel z hospody, Saša čekal venku. Zimou natupírované chlupy na něm stály jako hřebíky. U maringotky jsem zkontroloval teploměr, ukazoval minus devět. Napřed jsem viděl na stupnici jakoby osm, ale bylo to devět. Otevřel jsem ledničku a nalil si dečku rumu. Vypil jsem ji při necelé jedné cigaretě, pak jsem se připlížil po špičkách ke dveřím, k vyhlídce. Saša pod schody přešlapoval, točil se dokolečka na svém místě, lehl si, ale za chvilku zase vstal. Zatáhl jsem záclonku, nalil si druhou dávku a vpálil ji do sebe na dvakrát, mezi svlékáním. Polovinu noci jsem toho moc nenaspal, zakázal jsem si vsak vstát a vyhlížet ven. V neklidných dřímotách jsem jsem si představoval, jak tam leží, třaslavý uzlík chlupů, nebo jak tančí svůj Šlapson utrpení. A taky jsem se utěšoval, že už tam není. Ze utekl, našel si nějaký kout v závětří a chruní tam, blaženě zavrtaný v seně. Macek přišel po třetí hodině, předstíral jsem spánek, ale pak jsem doopravdy tvrdě usnul. Vzbudil jsem se jako obyčejně v šest, ještě za hluboké tmy. Saša ležel na podestu, nevstal však. Jen chabě zvedl hlavu a hleděl na mne zmučenýma očima. Sledoval mě pohledem, jak jdu k čurališti opodál o potom, když jsem stoupal po schůdkách zpátky, ale nevstal. Macek chrápal, já měl po spánku. Kdybych ho vyhnal měřit, zůstal bych tady sám a civěl na teploměr. Oblékl jsem se, natáhl vaťák, kulicha a filcáky, sebral pásmo a zápisník. Když jsem vycházel, pes mne znovu zasáhl pohledem. Poznal, že se chystám na okruh, ale nezvedl se ani tentokrát. « Co na mě čumíš ? » vyjel jsem zuřivě. « Máš, cos chtěl. Já tě varoval, mohl jsi odprejsknout včas. Život je boj, kamaráde». Vykročil jsem k pé-dvojce, vzdálené patnáct metrů, potom ke trojce. Odtud jsem se ohlédl. Saša za mnou nesel. Ve světle venkovní žárovky nad vchodem jsem vsak viděl, že teď leží na kraji plata. Doplazil se tam a díval se za mnou. Zapsal jsem hodnotu a vydal se přes mostek ke čtyřce u hospody. Zvířata mají přece vyvinutý pud sebezáchovy,

kdyby cítil, že má zmrznout, zachránil by se, uvažoval jsem. Proč by tady jinak zůstával? Trocha žrádla by ho tu nepřikovala natolik, aby zaplatil životem. Možná, že to na mě jenom hraje, zkouší mě, možná, že měl Macek včera pravdu. Odbavil jsem čtyřku, cestou ke čtrnáctce mě provázel po druhé straně plotu Kujalovic Blesk. Dneska už vyspalý, vyběhl si protáhnout kostru. Na svěžích nohách klusal jak baletka, když jsem vyhmatával hladinu v pozorovačce, z čiré bujnosti se začal válet ve sněhu. Až se dosyta vyvzteká, zalehne do své teplé boudy. Přešel jsem po druhém můstku a zamířil do svahu po okruhu. Čerstvý sníh smazal naše chodníčky, prošlapával jsem novou osamělou stopu, bílou plochu pláně neřadovala tečkovaná čára psích ťápot přede mnou. Vracel jsem se k maringotce za prvního přísvitu rozbřesku. Za oteplovací boudou jsem se zastavil. Saša ležel zase na svém místě tupě, bez hnutí, zauzlovaný do sebe, že by se vešel do kapesníku. Pak jsem vzadu zahlédl pohyb nějakého temnějšího stínu, od můstku někdo přicházel, na břehu Kamenice v úrovni maringotky postava znebybněla. Po chvilce otálení zabočila k maringotce, plíživě a opatrně. V polovici vzdálenosti jsem poznal, že je to Fantom. Došel až k pé-dvojce, pak Saša zdvihl čenich, nastražil uši a tiše zavrčel. «Pejsku neštěkej, hodnej pejsek, hodnej», chlácholil ho Fantom, «Podívej, něco jsem ti přines, něco dobrýho na zub ».

Jeho ruka opsala oblouk jako při hodu kuželni-

kovou koulí, blízko podestu dopadl do sněhu papírový pytlík. Saša nepřestával vrčet, ale vztyčil se na přední tlapy. Zadek nezdvihl, jako přeražený v páteři vlekl se po platu. Vyřítil jsem se z úkrytu a skočil po pytlíku. Otevřel jsem ho jen pro pořádek, to, co obsahoval, jsem už věděl. Byl to kus

točeného salámu, asi tak patnáct deka. Vykročil

jsem k Fantómovi, který proti mě na obranu napřáhl svou dlouhou hůl. «Chtěls nám otrávit Sašu, mizero», zasyčel jsem. «Tudy kolem už nikdy nechoď». «Otrávit vás všechny, vrahové», mumlal nepříčetně Fantom. «Pro toho psa by to bylo vysvobození, podívej, jak vypadá, jak s ním zacházíš. Jsi vrah ». Stál jsem a Fantom začal couvat. Počkal jsem, dokud jeho vlající plášť nepohltila tma, a ještě chvíli. Pak jsem zpod maringotky vytáhl kolečko. «Pojď!» zavolal jsem na Sašu. Musel jsem to opakovat, než se zvedl. Zadní běhy se pod ním podlamovaly. Jel jsem k lávce a pes vrávoral polomrtvý za mnou. Než jsme dorazí-

li ke smetišti, stokrát jsem se otočil, jestli mě ná-

sleduje a nezašel někde v pangejtu. Na skládce jsem naložil na kolečko rozbitou bednu, kterou jsem tady včera zahlédl/a z roztrhaných matrací tu nejzachovalejší. Za plného světla jsme přistáli s nákladem u maringotky. Matrací jsem dal vysušit na polici nad nafťáky. Z trosek bedny jsem zkompletoval tři postranice, zevnitř jsem je pobil zbytky z plachty, kterou jsme zateplovali vrt. Střechu jsem vyrobil ze šalovaček a pokryl lepenkou. Saša kroužil kolem, pokulhával na zadní, ale byl už čilejší a rozjařený tím, co se dělo. Strana s dírou, která mu

měla sloužit za vlez, mi dala nejvíc práce, ale před polednem jsem skončil Prohlížel jsem svůj výtvor, nebyla to žádná sláva, bouda však působila bytelným dojmem. Zasunul jsem ji pod maringotku tak, aby měl Saša výhled. Když jsem šel dovnitř pro matraci, Macek právě vstával, ranní okruh pochopitelně vypustil Matrace byla širší než bouda, ohnul jsem okraje tak, že tvořila kolíbku, bude mu tam jak v pokojíčku. Poodstoupil jsem a zapálil si cigaretu. «Tak si to zkus, kamaráde», ukázal jsem Sašovi. «No, jen tam vlítni». Saša nedůvěřivě očmuchal vlez do boudy a pak se otočil Díval se na mne a nakláněl hlavu ze strany na stranu. Pochopil jsem, že tenhle pes nikdy svou boudu neměl. Dveře nad schůdky se otevřely, Macek slezl dolů a obhlédl situaci. «Takovej bejvák», uchechtl se. « V tom bych neváhal chrápat sám ». Sel jsem do maringotky, zul filcáky, pověsil vaťák a umyl si ruce. Vytáhl jsem fazolovou a vepřovou konzervu a pustil se do přípravy oběda. Vařil jsem metodou parťáka Vráti, který po nástupu na turnus udělal do velkého kastrolu eintopf ze všeho, co sebou přivezl, vzniklou směs vstrčil do lednice, a potom jen, když měl hlad, kus udloubnul a ohřál Moje varianta Vratného guláše mi obvykle vydržela na tři velká jídla, ze zbytku, zalitého vodou, byla ještě polévka. Tentokrát jsem po promíchání a mírném zahřátí větší díl odebral do zvláštní misky. Když jsem vyšel ven, Saša si už lebedil v boudě, jen čumák měl vystrčený ven, aby mu nic neuteklo. Postavil jsem mu jeho příděl stranou, Saša vylétl z boudy a vrhnul se na misku. Otočil jsem se k odchodu, ale on nechal žrádla a hupnul do boudy. «Co je? Nechutná ti?» zastavil jsem se. Saša vyskočil ven, zatočil se dokolečka, krátce štěkl a vlezl do boudy. A už zase měl čumák ve vyhlídce a smál se očima. Předváděl mi, jak se naučil bydlet. Po jídle jsem zalehl Padla na mne únava po probdělé noci, spojen se Sašou tajnou linkou bezdrátového spojení věděl jsem, že slastně podřimuje v teple na hřející matraci. Asi neměl moc lehký život. Hlad, zima, rány a kopance, musel se prát, bojovat a zase kličkovat před přesilou, zřídkakdy zakusil chvíli sytosti a pohody, Uvědomil jsem si, že před chvílí jsem ho slyšel podruhé štěknout z radosti, předtím jen vrčel Když jsem se vzbudil, umyl jsem se do půl těla a oblekl čistou košili. Popíjel jsem kávu a hleděl z okna, venku zářilo slunce a nad studenou krajinou se tyčil do výše kužel Růžové hory, většinou ofaČovaný mlhami a mraky. Odněkud zvenčí přišel Macek, jak otevřel dveře, dolehl do maringotky jasný hlas zvonu, naplňující celé údolí podél Kamenice. «Adventu již nakrátku a blízko, blizoučko Štědrý den», zarecitoval Macek. «Ve dvě začíná pobožnost, už dávno jsem se chtěl do toho kostelíka podívat Nepůjdeš se mnou?» V mírumilovné náladě, kterou jsem pociťoval, mi to nebylo proti mysli. «Jenže ty más službu», řekl jsem. «Maličkost», odfrkl Macek. «Ostatně všechnu

106

práci mám hotovou, podívej», předložil mi hlášení. Zběžně jsem nahlédl do formuláře, rubrika v šest ráno vyplněna, to ještě spal jak kojenec, ve dvanáct rovněž, to jsem sice zase spal já, ale byl bych vsadil hlavu, že stejně okruh ošvindloval «Dobrá, proč ne?» kývnul jsem. Oblékl jsem se a počkal venku, Macek ještě něco kutil uvnitř. Když zamykal zpozoroval jsem ceduli, kterou mezitím vyrobil a vyvěsil za dveřní vyhlídku: Jsme na mši — schváleno šéfem. To byla novinka, dosud jsme používali vývěsek: Obchůzka vrtů. Nebo: nákup. Nad touhle by jistě soudruh ředitel zajásal, kdyby přijel na kontrolu. Ale patrne by se ani nepropracoval do dostatečné blízkosti, aby ji mohl přečíst, nechali jsme Sašu hlídat, a náš velký boss by se mu asi nelíbil o nic víc než Fantom. Do kostela jsme dorazili pozdě, mše už začala. Zůstali jsme stát vzadu za dvojí řadou lavic. Interiér byl zachovalejší, než se dalo čekat. Zdání bohatosti mu dodávaly barokní sochy v exaltovaných pozicích a řada temných obrazů, avšak v uměřeném počtu, čišelo zde chladem a vlhkostí. A také prázdnotou, kromě nás dvou se k bohoslužbě sešlo celých osm lidí. Kněz s ministrantem a dvě jeptišky s malou holčičkou, ti všichni zřejmě přijeli starou Felicií, která stála venku. Z místních obyvatel přišly pouze tři ženy, dvě stařenky v šátkách a jedna mladší, prostovlasá, ale s neupravenými rozcuchanými vlasy. Jedna z jeptišek hrála na harmonium, všechny další ženy obsazovaly první lavice, jinak byly obě kolony lavic prázdné. Chvíli jsme pozorovali tu sirobu a naslouchali průběhu mše, nevýraznému hlasu kněze a roztřeseným odpovědem věncích. Už už jsem šťouchal do Macka, abychom vypadli, když řádová sestra, která zaznamenala náš příchod, povstala z lavice a vydala se k nám. Vtiskla nám každému do ruky jakousi brožurku a s odzbrojující samozřejmostí ukázala k lavicím vpředu. Za tlustými skly brýlí měla veliké, rozpité oči a na bílých tvářích bezelstný úsměv. «Děkujeme, sestro», šeptl Macek a vydal se za ní. Byl bych odmítl a opustil kostel, ale on mě takhle zaskočil Zasluhoval nakopnout, teď tady budeme trčet v zimě kdoví jak dlouho. Ale utéct sám jsem neměl odvahu, a tak jsem capal za ním a zalezl do druhé lavice, kde se usadil. «Co děláš, blboune?» sykl jsem. «Měli jsme padat». «Je advent», odpověděl Macek důstojně, zalistoval v brožurce a zvučným barytonem posílil rozdrkotaný sbor ženských hlasů. Řádová sestra se po něm ohlédla a pochvalně přikývla. A Macek jel. Deklamoval litanie, dokonce zpíval, a musel jsem přiznat, že čistě, komediant jeden. Předváděl zase jeden ze svých kousků. Nebo to snad nebyla mystifikace? Nedokázal jsem to rozhodnout, z jeho vážné tváře se nedalo nic vyčíst. Po chvíli jsem začal brumlat ty texty taky s sebou, abych tady neokouněl naprázdno. A jich bylo tak maličko v tomhle nadměrném kostele, zbudovaném v jiných časech a pro jiný druh lidí. Ke konci bohoslužby spustila jeptiška za harmoniem koledu. Koledy jsem měl rád z mládí, a teď

už se skoro třicet let nezpívaly, ani ve velkých chrámech ne, a tak jsem přidal naplno svůj druhý hlas k Mackovu, Narodil se Kristuspán, z růže kvítek vykvet nám, radujme se. Nastalo přijímání, babičky se zvedly a Šouraly pro svátost. Za nimi následovala ta třetí žena, teprve teď jsem poznal, že je to imbecil. V obličeji škleb strnulého úsměvu, vypoulené, a co chvíli nekontrolovatelně rotující oční bulvy, poskakovala drobnými krůčky, kterými jako by stále doháněla vpřed nakloněný trup. Její chůze připomínala promítání starého filmu, podélně rozstřiženého a špatně slepeného, takže nohy byly pořád o okénko pozadu. Vypadalo to, že každým okamžikem upadne, bylo v tom cosi perverzního, že vůbec dokázala udržet rovnováhu, stěží se od toho jejího tackání dal odtrhnout zrak, avšak pohled na ni budil současně spíš odpor a ošklivost než útrpnost. Na závěr jsme si podali s Mackem ruce, on odevzdal zapůjčené scénáře, a šli jsme. Byl jsem rád, když jsme se ocitli venku, stihli jsem ještě poslední paprsky slunce. «Skočím to odměřit», prohlásil Macek, když jsme se vrátili do maringotky. «Ještě to stihneš za světla», řekl jsem. «Ale zařiď se podle svýho, službu máš dneska ty». «Np, ještě se domluvím se šéfem», zasmál se Macek, vzal pásmo a zápisník. Pak za ním zapadly dveře. Za hodinku přiharcoval zpátky. «Kde je Saša? Není tady?» «Vždyťjsi ho vzal na okruh sebou». «Změřil jsem čtyřku a zašel na jedno točený. Saša zůstal venku, a když jsem vylez, nebyl k sehnání», vysvětloval Macek. «Běžím sem, jestli se nevrátil domů». «Ne», řekl jsem. sTady není». «No nic», řekl Macek. «Půjdu doměřit a přitom se po něm poohlídnu». Z okruhu přišel bez psa, nikde ho nenašel. Večer zamířil do hospody, já zůstal doma. Pustil jsem televizi, sledoval přičinlivé hlasatele a zubaté, šumlující hlasatelky, náměstky, koktající o miliónových úsporách, a potom inscenaci hry amerického pokrokového autora, kde se v rolích guvernérů a milionářů vyžívali slovenští regionální herci v oblecích z konfekce. To všechno na půl ucha, polovinu pozornosti upřenu ven, za dveře do tmy, kde jsem toužil zaslechnout šramot tiše našlapujících pacek, Škrábnutí drápů, zaštěknutí. Saša však nepřišel. Prožil jsem neklidnou noc, každou chvíli jsem vstával a vyhlížel z dveřního okénka, zbytečně vycházel ven na moč a nakukoval do prázdné boudy. Saša se nevrátil ani do rána. Za tmy jsem vyrazil na okruh, ještě dříve než obvykle. Postával jsem u hájovny skoro dvacet minut, dokud se nevynořil starý Henke, Němec, který ani za desetiletí neuměl pořádně Česky. Drobně mžilo. «Dobré jitro, pane Henke. Do lesa?» « Na ja», přikývl. «Svinská počasí, voda mi zase padala celá den za krka. Boty durch. Počkat, vy nechtěla stromeček na ta Vánoce ?» «Jeden bych vzal, ale menší», řekl jsem. «Poslyšte, pane Henke, nestřelil jste včera toulavýho

psa? Hubenýho, asi takhle vysokýho, vypadal trochu jako vlčák». «Ne, psa já netršeiila», zavrtěl hlavou Henke. «Tak kdy pršišla pro stromeček? Dneska večer?» «Dobře, stavím se večer. Ani jste nějakýho takovýho psa neviděl?» «Ne, neviděl», zašklebil se hajný. «Kdybych viděla takový lauzr, tak bych odbachla, sichr. Ale neviděla. Tak večer, ja?» Dopoledne jsem se vypravil do Jánské. V prodejně jsem nakoupil nepotřebné potraviny, vyptával se dospělých i dětí, ale nikdo o psu, podobném Sašovi, nic nevěděl. Když jsem se vracel k maringotce, vyšel mi Macek vstříc. Zůstal stát na posledním schůdku dole. «Víš, kde je? Sežrali ho lidi z tý pastoušky u kostela», oznámil stručně, «Tam bydjí Venca Supa». «Jo, ten. Říkala mi to babi z hospody. Byl jsem to omrknout, Sašova stažená kůže leží na hnoji». Podíval jsem se na Macka, jak tam přešlapuje a svírá zábradlí v pěsti. Poznal jsem, že mluví pravdu. «Nezajdeme tam odpoledne?» zeptal se. «Ne. Přijde večer na pivo», řekl jsem. K obědu jsem si otevřel konzervu, ani jsem nevnímal jakou. Vyplnil jsem rubriky hlášení vymyšlenými ciframi a šel si lehnout. Usnul jsem klidně. Bylo rozhodnuto, zbývalo jenom udělat tečku za tímhle příběhem. Když jsme večer vpadli do hospody, málem jsme o něj zakopli. Seděl na své židli hned za dveřmi, shrbený, neoholený, klouzavé oči na sklenici piva se spadlou pěnou, občas zatěkal pohledem po místnosti a hned je zase sklopil ke Špinavým, neklidným rukám. U stolu blízko kamen hrál pan Vejrych se svou partou prší, ale výjimečně byl obsazený i dlouhý stůl před výčepem. Zamířili jsme k poslednímu volnému stolku a mlčky čekali, až nám babi natočí. Od karet se neslo bujaré řičení pana Vejrycha. V čele dlouhého stolu trůnil předseda místního Svazu mládeže, obtloustlý vlasatý vařbuchta, po jeho pravici zapisoval průběh schůze velitel hasičů, zbývajících pět zúčastněných byly ženy z různých organizací a MNV. Muži pili pivo s rumem, před ženskými stála štamprlata s peprmintkou, zefenou jako šťáva z vylisovaného baziliška. «Tak chlapi, silvestrovskou zábavu máme odsouhlasenou, teď zbývá vyřešit problém výšky vstupného», říkal předseda. «Já navrhuju dvanáct korun ». « To je moc, Rudo», reagovala kostnatá blondýna po předsedově levici. «Abysme to nepřepískli a kvůli dvoum korunám navíc jsme neměli prázdno». «Správně», připojila se boubelatá účetní ze Státního statku vedle ní. «Já bych byla taky pro deset korun vstupnýho jako obyčejně. Lidi už jsou na to zvyklí». «Mně je jasný, že je to problém, chlapi», kýval ustaraně hlavou předseda. «Ale uvažte chlapi, tu režii, co máme, hudbu až z Novýho Boru, abysme nakonec neprodělali. A já si osobně myslím, chlapi, že ty dvě koruny nikoho nezabíjou, protože životní úroveň neustále stoupá, a právě ten bigbít

107

z Boru nám přitáhne všechny mladý z okolí. Já myslím, chlapi, že to můžeme risknout». «Kdy na něj vyrukuješ?» zeptal se mě tiše Macek. «Až se dohodnou o vstupným», řekl jsem. «Nemůžu po něm šlapat před celou Národní frontou ». «Dobrá. A neměj strach, kdyby něco, tak dosvědčím, že on začal», ujistil mě Macek. Schůze brzy skončila. Předseda prosadil svých dvanáct korun, věc byla v ažuritě, chlapi-ženský dopily zelený utrejch a rozprchly se k plotnám, chlapi-muži si dali ještě dva myslivce a šli taky. Sotva za nimi zaklaply dveře, vstal jsem, přešel

POZOR — ZMĚNA ADRESY LISTŮ! Ctěte o tom sdělení na poslední straně.

L108

k Supovu stolu a sedl si naproti němu. Stále ještě jsem neměl promyšleno, jak ho zlikviduju, obával jsem se zásahu od stolu pana Vejrycha, který by mohl zhatit uspokojivé vyřízení záležitosti. Nejlepší by bylo, kdybych ho mohl vylákat ven, před hospodu. «Tak jak, Venco, číms ho zabil ?» naklonil jsem se dopředu. Supovy oči zatékaly a ruce mu začly šmejdit po stole. «Já, zabil? koho?» zamumlal třaslavým hlasem». « Našeho psa, včera. Sekyrou mezi oči ? » Natočil jsem se na židli, abych měl rozmach pravaČkou. Zuřil jsem vztekem, kdepak manévrovat s ním ven, na to nemám trpělivost, začnu hned a naplno, bez sentimentu. Bleskla mi hlavou představa dopadajícího ostří sekyry, vzápětí Sašovy kůže na hnoji, ubohý chumáč chlupů. Než jsem se však rozmáchl, zavrzaly otevírané dveře. Dovnitř vhopkala ta ženská z kostela, zastavila se nakloněná dopředu, vypouleně obhlédla místnost a s blbým úsměvem poskočila k Vencovi. «Mám žízeň už od oběda, Václave», blekotala. «Tak jsem přišla za tebou». «To je dobře», zachraptěl Supa a poodstrčil židli vedle sebe. «Sedni si, dostaneš pivo». Pozoroval jsem, jak nemohoucně si sedala, napřed se téměř položila na stolní desku, a teprve když jí podsunul židli, svalila se na ni zpátky a on ji ještě musel přidržet za rameno, aby nespadla. «Ty jsi hodnej, Václave», šišlala, pak zaznamenala, že sedím naproti. «Václav je hodnej, stará se o mě», opakovala a její škleb zvýrazněl, když na mne ukázala zkřiveným prstem. «Ten pán je taky hodnej,včera byl v kostele, musí bejt hodnej». Podíval jsem se na Supu. Ten zvedl hlavu a na okamžik se naše pohledy setkaly. To střetnutí bylo kratičké, pouhé křísnutí, ale postřehl jsem v jeho očích výraz studu, omluvy, provinilosti, zoufalství. Byl to pohled očí, které jsem měl zadřeny v paměti. I jejich barva mi připadala stejná. Vstal jsem a vrátil se na své místo. Dřepl jsem si na židli a zvrhl do sebe panáka rumu. Macek dlouho mlčel, potom jsem zaslechl jeho hlas: «Mluvil jsem se šéfem, buď si máme opatřit jinýho psa, anebo rozsekat tu boudu», řekl lehkým tónem. Zvolna jsem se k němu obrátil, zaostřil jeho usměvavou, hezounskou tvář, a už mě to začalo nezadržitelně zvedat ze židle a naklánět dopředu. «Zejtra ji rozsekám, polejů naftou a zapálím. Shoří vysokým plamenem», říkal jsem a opíral se o desku těžknoucími pěstmi. Macek se vylekal. Hodil sebou dozadu do opěradla, odstrčil se nohama a vsedě couvnul i se židlí, která zaskřípala po podlaze. «Co blázníš, Mílo?» vykřikl. «Co já, proč mě?» Díval jsem se na něho a cítil, jak ochabuju, jak splaskává nevybitý záchvat zuřivosti, jak se zase napřimuju a pomalu si sedám. Proč jeho, proč Vencu Supu, proč koho vůbec, myslel jsem si. To bych musel dát do držky celýmu světu. Sklopil jsem zase hlavu nad stůl s deskou okroužkovanou otisky půllitrů. « Babi, dejte nám dva velký», slyšel jsem Macka. «Dva velký trailery, ať s tím hnem z místa».

LENKA PROCHÁZKOVÁ (Praha)

V KLUBU ALKOHOL J E P Ř Í T E L

(nejen proto, že říká pravdu do očí) Moji moravští předkové nebyli flákači, ale sedláci. Dobře věděli, kolik dřiny a kumštu je obsaženo v láhvi slivovice. Recept na pálení švestkového truňku se dědil z otce na syna. Posledním, z dlouhé řady palivců, byl děda. Když umřel, přestaly mezi Moravou a Prahou putovat zapečetěné balíčky s nálepkou POZOR SKLO. Babička prodala dům, i s nádobíčkem ve sklepě, a odstěhovala se k provdané dceři do městečka. Ale tam začala trpět steskem po půdě, a tak jí mladí koupili vinohrad. Zahodila pletací jehlice a chopila se motyky. Ještě zažila první úrodu a ochutnala první burčák. Po její smrti převzal motyku strýc. Mezi Moravou a Prahou začaly putovat oplétané demižony. A putovaly dál, i když strýc z naší rodiny odešel. Vinohrad připadl tetě. Její učitelské povolání ji vychovalo k trpělivosti. Držela se hesla, že člověk umírá, práce je živá. Po dvou letech zušlechťování už její víno nemělo v městečku konkurenci. A nemá ji dodnes. Můj tatínek nechtěl být sedlákem. Místo pluhu a mlátičky si koupil psací stroj a přestěhoval se s ním do Prahy. Tam zjistil, že žádná slivovice, kterou prodávají v obchodech, se nemůže rovnat té, na kterou byl zvyklý. A tak si raději oblíbil koňak. Vysvětlil mamince, že v koňaku je poezie, a ona mu uvěřila, protože ho měla ráda a básničky taky. V mých vzpomínkách se vůně koňaku pojí s představou narozenin, s oslavami šťastných událostí, nebo s vánočně načančaným stolem. Když tatínek umřel, poezie se od nás odstěhovala. Později jsem objevila prózu v rumu. Následující stránky jsou však věnovány lidem, kteří mají za kamaráda pivo. MOJE SEZNÁMENÍ S PIVEM Pivo pro naši rodinu představovalo vhodný doplněk k obědu. Ne jeho náhradu. Tatínek míval rád plzeňské, ale pil ho spíš, když pak chtěl spát, než psát. A protože psal každý den, basy piva jsme ve spížce nemívali. Můj první osobní konflikt s pivem vypukl před čtyřmi lety. Tehdy jsem potřebovala peníze a prodávala lahvové smíchovské na plovárně. Zaměstnavatele bohužel nenapadlo, že pivu vůbec nerozumím, takže jsem nepoučena objednala plný sklep. Vzhledem k tomu, že ten sklep byl pro skladování čehokoliv zcela nevhodný, pivo se postup-

ně kazilo, zákazníci si postupně stěžovali a já pak naráz zaplatila manko dva tisíce korun. Navíc jsem musela všechno to zkažené pivo pracně vylévat do kanálu s vědomím, že vylévám vlastní blbostí prodělané peníze. Pach kyselého piva mi ulpěl na sliznici, ale protože patřím k lidem, kteří se dají ovlivnit literaturou a Švejk je jednou z pěti knih, které si vezmu na ostrov, až to tady vzdám, rozhodla jsem se, že manko pivu odpustím. Druhý konflikt opět skončil mou prohrou. Tentokrát to však nebyla jen prodělečná prázdninová záležitost. Celé utkání trvalo skoro rok, než jsem pochopila, že pivo, na rozdíl ode mne, kope za první ligu. Nicméně vám nabízím stručný záznam z průběhu hry. A vyhrazuju si právo uhýbat před hozenými kameny i láhvemi. KAM PŮJDEME VEČER? Když se člověk zamiluje, je tak Šťastný, že chce být i hodný. Cítí touhu převádět slepé stařečky přes křižovatku, aby mohl vyjádřit svůj kladný vztah k životu. Všechno je strašně jednoduché a nic není tak důležité, jako chvíle, které zamilovaní tráví spolu. Když má člověk navíc to štěstí a zamiluje se až v dospělém věku, nemusí nikomu skládat účty z toho, jakým způsobem prožívá svůj volný čas. Já tohle mimořádné Štěstí měla, a proto mi bylo jasné, že naše láska skončí až smrtí jednoho z nás. Ostatně nebylo pochyb o tom, že zemřeme najednou, případně krátce po sobě, protože co by si ten pozůstalý sám počal. Naše seznamování trvalo dost krátce. Přesněji řečeno jeden den, v jehož průběhu jsme přešli od vykání k tykání, od kávy k alkoholu, od vyprávění historek z dětství k plánům o společné budoucnosti, od držení se za ruku k usínání v pevném objetí. Začínal podzim a my tíhli k teplu. Symbolické malůvky dvojic, které odhodlané kráčejí proti větru, půvabně, ale v praxi to tak pohodlné není, a proto jsme pro své rozhovory vyhledávali příjemně zakouřené hospůdky s útulným osazenstvem. A DOBRÝM PIVEM. Nikdy jsem se nezajímala o záludností pivních trubek, princip tohoto vynálezu mi dodnes není úplně jasný, ale už vím, že kromě vináren existují taky pivnice. Pamatuji si přesně, kdy v které o tví-

109

rají, kdy zavírají, kdy je kde zavírací den a kdy kde koho zavřeli. Kvalitu piva nerozeznám dodneška, což nevadí, protože v pivnicích zásadně piju rum. Ze začátku jsme dávali přednost hospůdkám, kde sice J E dobré pivo, ale NEJSOU dobří kamarádi, neboť láska je sobecká a téma k hovoru nevyčerpatelné. Dopoledne jsme chodili na kafe. Aspoň tak jsme tomu říkali. Pokaždé jsme dorazili až před kavárnu, ale pak jsme si prohlédli ty lidi, co u malých stolečků popíjejí kávu, usoudili jsme, že vypadají smutně a zmrzle a raději jsme rychle přešli ulici a šli na kávu do hospůdky, kde nikdo zmrzle nevypadal. Ještě při objednávce jsme se zamyšleně dohadovali a potom on si dal pivo a já rum. Naše telefonické rozhovory probíhaly asi takto: Crrr. Ano? On: Ahoj, ahoj. Tak co, podniknem něco večer? Já : No, podniknem. On: Máš nějakej nápad? Já : Co biograf? Dávají tam a tam to a to. V i děls to? On: Tam a tam? Tam nejdu. Tam mají nejstarší promítačku v Praze. Bolela by tě hlava. Já : Jo? On: Co takhle jít třeba na pivo? Ve večerních hodinách byl dochvilný. Nervózně postával před mile ozářeným oknem pivnice, podezíravě sledoval všechny přicházející zájemce o židli a uvažoval, jestli se ještě někam do rohu vmáčknem, nebo budem zase stát u pultu a čekat, až se někdo zvedne. Když jsem se opozdila o pět minut, měla jsem nesmírné výčitky svědomí, provinilý úsměv a kajícnou omluvu na rtech. Když on přišel na dopolední schůzku o půl hodiny později, bylo mi jesné, že s ním musím zacházet ohleduplně, protože zaspal a dosud není plně při vědomí. NÁŠ REŽIM DNE Šest hodin ráno. Probouzím se. Je tma, na okně visí černá roleta, Světlo je nepřítel, hluk je nepřítel. Potmě se obléknu a tichoučce se plížím ke dveřím. Poslední pohled na milovaného muže, který si okamžitě instinktivně zabere celou šířku postele a pokračuje v hlubokém zaslouženém spánku. Jdu do koupelny. Musím si rozsvítit, i tady je na okně černá roleta. Má ranní toaleta spočívá v tom, že si vyčistím zuby, setřu zbytek včerejšího líčidla a učešu vlasy. V kuchyni si ukradnu kostku cukru a pak opatrně odemknu dveře bytu. První denní světlo zaznamenám až na ulici. Utíkám do divadla, projdu vrátnicí, zapíšu příchod a můžu se chvíli věnovat sama sobě. Pod sprchou smyju pach pivnice, pak se v šatně převléknu a své šaty nasáklé cigaretovým smradem nechávám větrat u otevřeného okna. Tři hodiny uklízím. Sbírám papírky od bonbónů a doufám, že pod nějakým sedadlem najdu stovku. V deset kouřím první cigaretu a koukám, jak kulisáci bourají včerejší jeviště. V půl jedenácté jdu telefonovat.

110

Crrrr. Crrrr. No? (chraplavé, dosud spící) Já : Ahoj, miláčku. On: Ahoj, ahoj. Já : Je půl jedenácté. On: Jo? (s nedůvěrou) Já : No. (lítostivě a omluvně) On: Zavolej mi, až tam budeš hotová, ju? Já : Ale ... já už jsem hotová. On: (šlechetně) Aha. Na tak fajn. Přijď pro mě. Pomalu se vracím do jeho bytu. Tiše vařím Čaj a přináším ho do temného pokoje. Když patřičně vystydne, obejmu milovaného a budím ho polibkem. On: Hmm. Kolik je hodin? Já : Jedenáct. On: (prudce si sedne, pak s polekaným a vyčítavým pohledem) Jedenáct!? Ty jsi zaspala do práce! Já : Ne. Já už jsem se vrátila. Přece jsem ti telefonovala ! On: Bože. (Všimne si čaje. Napije se) Ten čaj je teplý! Já : No. Vařil se. On: (pokaždé dojatě) Tys mi uvařila čaj? Ty seštak hodná holka. Já : Já vím. On: (opět si lehá. Zkouši smlouvat) Co kdybychom si ještě na minutku? Musíš být hrozně unavená ! Já : (rychle) Nechceš cigaretu? On: My máme cigaretu? Já : (lákavě) Máme. (Otevřu baliček. Vím, že když si zapálí, mám vyhráno). On: (zapálí si) Byl včera nějakej průšvih? Já : Ne. On: (nejistě) Víš to určitě? Nejsme někde dlužní? Já : Ne. Opravdu, nic se nestalo, všechno bylo moc fajn, cestou domů jsme tančili na mostě. On: (udiveně) My jsme byli na Malé Straně? Já myslel... Podrobně mu vysvětluji, kde všude jsme byli, s kým jsme mluvili, s kým už příště mluvit nebudem a kdo nemluví s náma. Pak odnáším hrnky do kuchyně, on mezitím vstane, třemi pohyby se oblékne a když se vracím, stojí v předsíni u dveří a netrpělivě přešlapuje. Tak dělej, když jsme se tak zdrželi. Beru si kabát a vycházíme na kafe. Mezi prvním a třetím (dopoledním) pivem jsem mluvila já. Kulisově poslouchal a snažil se vyrovnat s faktem, že byl tak strašně brzy vytažen z teplé postele a nucen jít se svou láskou na kafe. Věděla jsem, že mě moc nevnímá, ale kdybych mlčela, měl by pocit, že se s ním nudím. Po třetím pivu ožil. Pak jsme vyrazili do ulic, potkávali známé, kteří se ptali, kam půjdeme večer a když slyšeli, že asi na pivo, zaradovali se, že se třeba zase potkáme. Zkontrolovali jsme, jak vypadá Karlův most, a pokaždé vypadal jinak než v noci, kdy jsme se po něm vraceli, a ve dne nám nikdy nepřipadal tak mile a důvěrně, ani jsme neměli pocit, že je vlastně dlouhou předsíní v našem bytě. V ovarárně jsme si snědli horkou sekanou a pak

usoudili, že je hrozná zima, a že bychom mohli zajít na jenom jedno pivo a jeden grog. A tak jsme šli a dali jsme si jich víc a bylo nám hezky a věděli jsme, že se máme strašně rádi, náš hovor dostal intimní ráz a my toužili po tom, aby už byla noc a mohlo se jít domů. Jenže bylo teprve odpoledne. Někdy jsme se dokázali zvednout a jít zkusit nějakou výstavu, která nás většinou zklamala a na dlouho odradila od dalších výstav. Nejkrásnější byly ty večery, do kterých jsme vstupovali úplně střízliví. Sešli jsme se před pivnicí a při troše štěstí sehnali dvě židle v rohu. Než nám přinesli první pivo a první rum, mluvili jsme o bezvýznamných maličkostech, větší zážitky a historky jsme si šetřili na chvíli, kdy se napijem. Pokaždé jsme si objednávali společně, takže na jeho sedm piv jsem vypila sedm rumů, což mi dnes připadá nemožné, ale vím, že tenkrát to bylo normální a vůbec jsme o tom nepřemýšleli. Časem jsem vysledovala, že ideální okamžik přichází po druhém pivu. V těch minutách, kdy popíjel třetí a měl před sebou ještě několik hodin příjemného posezení, v těch minutách dokázal reagovat i na problémy, s kterými jsem bojácně vyrukovala. Po čtvrtém pivu získal sebejistotu, začal si všímat okolních lidí, pomáhal jim v hovoru a sděloval jim, že mě miluje. Po šestám pivu důrazně požádal vrchního, aby ho včas varoval, než začne točit poslední várku. To si pak objednával dvě tři piva do zásoby, aby nezůstal na suchu. V okamžiku, kdy bylo dopito poslední pivo, stala se z hospůdky špinavá putyka a my rychle odcházeli. Pohled na číšníka, který sbírá tácky, umývá stoly a dává židle nohama nahoru, byl nesnesitelně deprimující. Nevadí ti, že tak chlastám? zeptal se jednou, při návratu domů. Ne. Proč? Až ti to začne vadit, tak mi to okamžitě řekneš. Nařizuju ti to! No dobře. A co uděláš? Přestanu.

Vozíček nám půjčili sousedi. Lahve jsme pak vyrovnali na chodbu, aby nemusel pořád chodit do sklepa. On: Zamykám domovní dveře, jo? Pak bychom třeba zapomněli. Já : Ty už dneska nechceš jít ven ? On: (s údivem) Ven? Celý dopoledne jsme se trmáceli na silnici.f Zítra, jedenáct hodin. Přináším své lásce snídani. Mile překvapen se opírá o polštář, ochutnává opravdovou bílou kávu. Za oknem dýchá venkov. Já : On: Já : On: Já : On: Já : On : Já : On: Já : On: Já : On: Já : On: Já : On:

Líbí se ti tady? Je to fantastický. Venku je krásně. Svítí slunce. (nedůvěřivě se dívá na oblohu) No, myslím, že se brzo zatáhne. Tak si musíme pospíšit. Kam pospíšit? Abychom šli ven dřív, než se zatáhne. To už nestihnem. Proč? Zatím je obloha modrá. (přitahuje si peřinu k bradě) Venku je zima. Ve skříni jsou svetry. A kam chceš jít? Třeba do lesa. Do lesa!? Tam je přece vlhko. Já myslela jen se projít. Jo a zabloudíme. Ty nejseš zvědavéj, jak to tady vypadá ? (přemýšlí. Pak se zájmem) Je tu někde blízko hospoda ?

Hospoda tam byla. Dokonce s biliárem a karetní partou. Během soboty jsem pronikla do tajů ferbla. Při nedělní snídani začal vážně přemýšlet o tom, jestli by se pro MNE na venkově nesehnala nějaká práce, abychom se nemuseli vracet domů. Odpoledne ho ale přepadlo tušení, že se v Praze během víkendu něco stalo a my to blbě prošvihli. Vrátili jsme se. A od té doby jsme každý druhý pátek jezdili stopem sto kilometrů, abychom si mohli vypít pivo, rum a zahrát karty.

NAŠE VÍKENDY V PŘÍRODĚ

CEJTÍŠ SE NA TO ?

V první fázi lásky jsem si uvědomila, že mám k dispozici chalupu na venkově. A tak jsme se tam jeden pátek vypravili. Jeli jsme stopem, protože se vyvrbilo krásné babí léto a já se těšila, že ho seznámím s krajem svého dětství, s místy, kde měl každý šutr zajímavou historii. Těch sto kilometrů jsme urazili v zázračném tempu a kolem druhé hodiny jsem odemykala dveře domu, kde jsem chtěla prožít nejkrásnější chvíle života. Vyvětrali jsme, rozhodli, která místnost se nám nejvíc líbí a pak se chystali na nákup.

A pak přišel památný Večer, který měl být pro náš vztah maturitou. Můj milý usoudil, že už jsem dostatečně přizpůsobena k obrazu jeho, a že mě může předhodit kamarádům k posouzení. Měla jsem trému. Bylo mi jasné, že kritika bude nelítostná. V den «D» jsem celé odpoledne strávila péčí o svůj zevnějšek. Odlakovala jsem si nehty, ostříhala je až ke kůžičce, pomocí kartáče a tužidla hodinu rovnala vlasy do odporných ale nezbytných provázků, navlékla jsem se do nejstarších džin a nejvolnějšího svetru ve snaze naznačit kamarádům, že nemám prsa, nemám boky, že vlastně vůbec nejsem ženská, jenom nenápadná neškodná chudinka, která toho o vás tolik slyšela! Když jsem vystoupila z tramvaje, skoro mě nepoznal. Cestou k prověrce jsem uvažovala, jestli si budu muset dát taky pivo, nebo mi ten rum projde. Před

Já : Vezmu tuhle tašku, těch pár věci se tam vejde, co myslíš? On: (zamyšleně) Jo. Ale nebyl by taky nějakej vozejček? Já : Vozejček? On: Přece to pivo neponesem v rukách.

111

vchodem do hospody se na okamžik zastavil. Jeho pohled jednoznačně vyjadřoval otázku: cejtíš se na to? Necejtila jsem se. Vůbec. Bylo mi hrozně špatně, potily se mi dlaně a zaznamenala jsem začínající křížové bolesti, které jak známo bývají prvním příznakem mimořádně těžkého porodu. Chtěla jsem utéct. I za cenu toho, že budu do smrti smrťoucí žít sama. Třeba by to nebylo tak strašné, mohla bych si pořídit milého pokojového psíčka nebo čistotnou kočičku, všechno lepši, než se nechat vtáhnout do té jámy, kde čekají vyhládlí lvi — jeho drazí kamarádi. Ale pak jsem si řekla, že se štítem nebo na štítu. A on zmáčkl kliku. Od dětství trpím zvláštní vadou zraku. Kdykoliv vstoupím do neznámé místnosti zaplněné neznámými lidmi, nevidím zpočátku nic, jen rozmazané barevné šmouhy. Vím, že tam vedly nějaké schody. Bylo jich dost, ale já toužila, aby jich bylo mnohem víc, aby pokud možno nikdy nekončily. Představa, že zbytek večera a celou noc scházím z nějakých schodů, mi byla nesmírně sympatická. Bohužel schody skončily u výčepu. Zmáčknutí další kliky a pak zamlžený prostor plný šmouh. On: Támhle sedí. U toho zadního stolu. Tak co, představovala sis je takhle? Usmívám se a kývám. Nevidím ani ten stůl. Jde. Jdu za ním. Zastaví se. Zastavím se. Obejme mě kolem ramen a do naprostého ticha říká mé jméno. Vyčkávavé mlčení. Zřejmě se čeká na mou vstupní repliku. Já : Venku je děsná zima. Ticho. Na konvenční blbosti kamarádi nereagují. Snažím se to vylepšit. Já : Tady je ale teplo. Někdo otráveně vzdychne. Zoufale zachraňuji zpackaný úvod. Já : Mají tady rum ? On: (omluvně) Ona totiž nepije pivo. Já : (vytrvale se držím známého tématu) Když je venku zima, tak piju raději rum. Šmouha: (benevolentně) Rum ti tady nalejou. Sedni si. Předstírám, že se rozhlížím, šmouhy se vlní a z jejich hovoru usuzuji, že nikde není volno. Pomalu se mi vrací zrak. Nakonec mě usazují na půl židle vedle někoho. Je ze všech největší, má nejhlubší hlas a tak je jasné, že to bude nejdůležitější kamarád. Můj milý si sedá na své rezervované místo, objednává pivo a rum A NECHÁVÁ MĚ BEZ POMOCI. Předehra končí. Vytahuji cigaretu, překotně beru ze stolu sirky, aby mě nikdo nemohl podezírat, že snad Čekám,

až mi někdo zapálí.

Soused začíná nenápadně. Říká mi vtip. Při pointě se rozesměju a snažím se, aby to znělo uvolněně a skutečně pobaveně. Pozoruje mě. Pak říká druhý vtip. Směju se ještě hlasitěji a pobaveněji. Když dozním, «náhodou» si vzpomenu na zábavnou historku, která se mi onehdy stala. Vyprávím mu ji. Zdá se, že ho to nenudí. Dokonce mi klade doplňující otázky.

112

Mezi zkušebním hovorem se napiju a zjišťuju, že už se mi neklepe ruka. Vytahuji další cigaretu. ARBITER MI SAM ZAPALUJE! Otáčím se na svou lásku, jestli tohle vítězství registruje. V jeho pohledu je neskrývaný úžas. V duchu jásám. Objednávám si druhý rum. Někdo naproti prohodí, že mám dobrý splávek. Povzbuzena oceněním pokračuji v historkách, vyprávím je jakoby všem, ale v důležitých bodech se vždycky podívám na souseda, abych dala najevo, že respektuji jeho privilegia. Po čtvrtém rumu jdu na záchod. Když se vracím s připravenou další historkou, soused u stolu není. Já: On už odešel ? Někdo: Jo. Odešel. Někdo jiný: Musel, bohužel, odejít. Já: Škoda. Můj milý: (podezíravě) Odkud ho znáš? Já: JÁ? Já ho neznám. Kdo je to? Někdo: Ňákej buran. Vysvětlili jsme mu to. Já: Co? Můj milý: Ze seš moje holka. Někdo: To je děsný, jaká verbež dneska leze do hospody. Vím, že tím nemyslí mě, ale souseda, v jehož identitě jsem se tak tragicky spletla. Ale snad nic není ztraceno, protože má láska si sedá vedle mě. On: (šeptem) Chtěl tě klofnout, co? Já : (pobouřeně) No dovol! On : (výhružně) Víš, do týhle hospody většinou ženský nechoděj! Já : (se slzami v hlase) To je škoda. Je to tady tak hezký! On: (smířlivě) Tobě se u nás libí? NA PINGLA NÁM NEŠAHEJTE Pivnice, kde se svědomitě pečuje o pivní trubky, kde se pivo roznáší rychle a až do zavírací hodiny, kde se při placení nekrade a za kradení neplatí, neboť všechno je v ceně, taková pivnice může být při troše štěstí pasována na KLUB. Do KLUBU se pak chodí denně a účast je povinná. Kamarád, který dorazí první, vybere stůl a rezervuje židle. Mezi sedmou a osmou se většinou sejdou všichni. Jestliže někdo přijde až po půl deváté, musí mít připravenou řádnou omluvu. (Rozpačité bláboly o tom, že nejely tramvaje, jsou trapné, neboť KLUB je vždy umístěn na strategicky výhodném bodě, kam se dá z každého známého bydliště dojít pohodlně pěšky). Když někdo někdy nedorazí do KLUBU vůbec, pak se nabízejí tyto varianty: 1. sedí jinde!! 2. sedí 3. potkal Felliniho trafikantku . . . Nejdůležitějši a nejváženější osobou v KLUBU je pingl. Ideální věk pro klubovního pingla je věk střední. Dosud mu slouží nohy, ruce i paměť, ale už své povolání bere jako poslání. Jeho mírně nadřazený tón nikoho neuráží, všichni chápou, že dobrý pingl musí mít v KLUBU naprostou autoritu. Dlouholetá praxe mu umožňuje rozeznat vzrušený dialog od hádky a prudkou hádku od začínající rvačky.

Rvačky v KLUBU jsou výjimečnou a nevítanou událostí. Vyvolávačem a prvním bijcem je pokaždé nahodilý host, který nezná klubovní řád. Povinností pingla je poučit buřiče a £okud ten je nepoučitelný, vyhodit ho z KLUBU. Členové KLUBU mají svaté právo na nerušené pití. Jestliže se záležitost vymkne pinglovi z rukou, má naopak právo požádat o pomoc členy. Pomáhají rádi, ale vždy čekají na vyzvání. Pouze v případě, že je pingl napaden fyzicky, mohou členové přispět svou pomocí i bez předchozí slovní dohody. Pro osobu, která udeří pingla, je KLUB od té chvíle tabu. Dobrý pingl má pod nálevním pultem obušek, a proto většinou nemusí sahat po telefonu. Jestliže, v nouzi nejvyšší, po něm sáhne, činí tak až po organizovaném odchodu všech členů KLUBU. Mezi pinglem a členy panuje vzájemná ohleduplnost a respektování momentálních nálad. Klubovní pingl je ochotným vyřizovatelem vzkazů a spolehlivým trezorem pro ztráty, nálezy a zástavy. Dobrý pingl může během služby pít, ale ani v opilosti nesmí být směšný. Dobrý klubovní pingl je světec, který přijde rovnýma nohama do nebe. MEZIČLENSKÉ VZTAHY A PRAVIDLA KLUBU § 1. Kandidátem na členství v KLUBU se může stát každý, koho osobně představí a doporučí řádný člen. Kandidátství není trvalý stav, pouze přechodná fáze, která končí buď přijetím kandidáta za člena, nebo definitivním zavržením kandidáta. Nikdo nesmí kandidovat dvakrát. Clen, který si do KLUBU přivede hosta, za něho ručí. Host, který respektuje pravidla KLUBU, je po čas, který zde tráví, pod ochranou KLUBU. Pokud host pravidla vědomě porušuje, je s ním zacházeno jako s nahodilým náštěvníkem a členovi, který si hosta pozval, je naznačeno, že to byla chyba. § 2. Každý člen KLUBU má právo na svou židli, své pivo a své soukromí. Odpovídat na otázky ostatních členů je zdvořilost, nikoliv povinnost. § 3. Člen, který je při odchodu z KLUBU prokazatelně neschopen delší chůze bez podpírání, má právo na spolehlivý doprovod až k místu bydliště, případně jinému místu, kde hodlá přespat. Jestliže doprovod odmítá, může mu být vnucen. § 4. Finanční a citové záležitosti mezi jednotlivými členy KLUBU (případně kandidáty téhož) se řeší soukromě a nikoli kolektivně. KLUB naprosto není podpůrnou organizací. Pouze v případě, že se některý člen při placení útraty prokáže jako insolventní, pokládají ostatní členové za svou povinnost (pozor: k pinglovi) složit se a společně uhradit chybějící částku. Opakovaná insolvence je nepopulární. DO KLUBU SE CHODI KVŮLI PIVU Což není zahrnuto v pravidlech, protože se jedná o samotný princip. Bohužel, já jsem do KLUBU chodila, protože jsem chodila s jeho členem. Který se po určité době naší lásky rozhodl, že už dál nebudem shánět místa v jiných pivnicích, když jeho židle v KLUBU nebyla zrušena. Ostatní členové — ka-

marádi přijali jeho návrat s pochopením a bez komentáře. Jejich trpělivost sahala tak daleko, že tolerovali i mou přítomnost. Brzy jsem pochopila, že se nikdy nemůžu stát kandidátem (nepiju pivo), ale maximálně jakýmsi stálým hostem, který úzkostlivě dodržuje pravidla. Vědoma si vlastní nepatrnosti, snažila jsem se působit nenápadně, v tichosti popíjet své rumy a nemít na nic vlastní názor. Soustředila jsem se pouze na to, aby z každého mého gesta, pohledu a zabarveni hlasu sálala neskonalá vděčnost, že mi poskytli židli, i když nepiju pivo. Jejich laskavost a benevolence vyvrcholily tím, že mi bylo dovoleno, abych do KLUBU přicházela i sama. Určitě nikdo z nich netušil, že tohle právo je pro mě ve skutečnosti nesmírným utrpením. Já : Dobře, po osmé přijdu. Nemohl bys na mě čekat venku? On: Venku? Už budu určitě vevnitř. Neboj. Já : Fajn. Ale nomohl bys přesně v osm vyjit ven a... On: Říkám ti, že už tam budu sedět. Nikdy nechodím později než v osm. Já : Ano, já vím. Ale mně prostě připadá nemožné vejít sama do hospody. On : Já ti asi nerozumím. Já : Sám jsi říkal, že tam ženský moc nechoděj. On: (už trochu otráveně) Hele, každej ví, že seč moje holka a že jdeš za mnou. Já : Každej ne. Například ti chlapi, co popíjej na těch schodech ... On: (pobaveně) Ti fot říci? Prosím tě, tebe si ani nevšimnou! (Z jeho pohledu je patrné, že on sám mě sice miluje, ale spíš pro mou duši. Fakt je, že k Felliniho trafikantce mám daleko). Nakonec ho udyndám aspoň ke slibu, že se od osmi hodin bude nepřetržitě dívat na dveře a hned, jak vstoupím, zvedne ruku, abych ho rozeznala mezi ostatníma šmouhama. Cestou k metru jsem ještě schopna logicky uvažovat. Snažím se celou nadcházející akci (pracovní název: Samostatný příchod do KLUBU) rozfázovat na krátké úseky. Promýšlení detailů mi pomáhá zapomínat na hrůzný celek. Rozhoduji se, že cesta ze schodů mi nesmí zabrat víc než tři vteřiny. Proběhnu uličkou popíjejících «neškodných» fotříků, nebudu se dívat nikam jinam než pod nohy, abych nezakopla. U výčepu si dovolím vteřinový přepych na vydechnutí, déle ne, to bych ztratila odvahu, pak zmáčknu kliku a vejdu do lokálu. Otočím se čelem ke šmouhám a budu velice pomalu zavírat dveře, abych nenápadně získala čas. Během zavírání snad rozeznám vztyčenou ruku. Pokud ne, (ale snad ano proboha, nicméně člověk v mé situaci musí myslet na všechny možnosti), tedy pokud jeho ruku hned nerozeznám, udělám dva tři malé kroky, pak se zastavím, jako bych si nejdřív chtěla sundat kabát. Budu ho rozepínat opět pomalu a než zvládnu poslední knoflík, musím HO uvidět. Pak už je to jednoduché, Vystupuji z metra a kráčím po setmělé ulici. MILUJI TMU. Zezačátku jdu poměrně rychle. Čím víc se blížím ke KLUBU, tím víc se přesvědčuji, že není proč spěchat. Pod poslední lampou před cí-

lem se dívám na hodinky. Osm a dvě minuty. Napadá mě, že on hodinky nemá a v hospodě nejsou. Pochopitelně se může zeptat kamarádů (dala jsem si pozor a vím, že dva z nich hodinky mají), jenže se nemůže ptát pořád a taky je možné, že oběma majitelům se hodinky opožďují. Rozhoduji se, že pro jistotu ještě jednou obejdu blok. Asi v polovině mě napadne, že jestli se někomu koukl na hodinky přesně v osm a od té doby upřeně sleduje dveře, přestalo ho to už třeba bavit. Rozběhnu se ke KLUBU. Klika. Je odporně studená. A já se prostě nemůžu donutit, abych ji zmáčkla. Stojím před KLUBEM a chce se mi hlasitě plakat. Pak si naštěstí vzpomenu na starý dobrý trik. Vsugeruju si, že jsem herečka, která má zahrát jednoduchou curdičku: vejít důstojně do pivnice. Režisér volá: «Kamera, klapka, jedem!» Zmáčknu kliku. MUŽ ZA KAMEROU J E KAMARÁD, CELÝ ŠTÁB JSOU KAMARÁDI, NEMÁM TRÉMU, KDYBYCH TO ZVORALA, NIC SE NEDĚJE, SJEDEME TO ZNOVU. Kráčím ze schodů, popíjejících komparsistů si nevšímám, tvářím se suverénně, protože to předepisuje scénář. Stojím u výčepu a režisér šeptá: «Dobrý, teď vejdi do lokálu. Děláš to skvěle!» Stojím v lokále a pomalu zavírám dveře. Přátelsky se dívám na barevné šmouhy. Jedna z nich by podle scénáře měla zvednout ruku. NIC! Jen kamera vrčí dál. Tři krůčky a rozepínám první knoflík. U rohového stolu někdo vstává. Je to on. JSEM ZACHRÁNĚNA!

tu. U stolu pak neposlouchal, neodpovídal, upřeně sledoval vrchního. On: Já : On: Já : On: Já : On: Já : On:

Ten blbec se sem vůbec nekouká. Bere to postupně, za chvíli přijde. Už má skoro prázdný tác. Nevyjde na mě. Natočí jiný. Kolik je přesně hodin ? (V životě neměl hodinky, ale pořád sledoval čas.) PůJ a pět. UŽ!? Tady koncej taky v jedenáct. Tohle je seriózní podnik. Casu dost. Co když je to poslední várka ?

Nakonec vstal a šel se zeptat. Vrátil se s tragickým výrazem. On: Prej donese ještě jeden tác. Ale všechno už je objednaný. Nevyjde na mě! Já : Třeba jo. Uklidni se. On: Já toho hajzla zabiju! Já : Pingla?! On: Ticho! Už jde. Sledujeme napínavé poslední dějství. Pivo dochází a mně taky něco dochází. Můj milovaný vstává a jde k pinglovi. On: Pingl: On: Pingl: On: Pingl: On: Pingl: On: Pingl:

Dej mi jedno, jo? Bohužel. Končíme. Jenom jedno. Končíme mladej. Tohle je zamluvený. Hele, neblbni, tak mi jedno natoč. Už není. Vypiju si ho u výčepu. Mluvím snad jasně, ne? Došlo. Tak nedělej fóry! Uhni!

Já : (po prvním zaslouženém šluku) Vypadala jsem hodně zmateně, když jsem přišla? On: To nevím. Všim jsem si tě, a z když jsem vstai Chtěl jsem jít akorát na záchod. Já : (zděšeně) CO? Ty bys klidně odešel na záchod ve chvíli, kdy mám přijít? A kdo by mi, proboha, dal znamení? On: Kočičko, to seŠ fakt taková stydlivka? Já : Přece jsem ti už vysvětlila, že mám zrakovou vadu. Nemůžu za to. On: Blbost. Vsaď se, že zejtra ti to půjde líp. Jde jenom o zvyk.

Já : On: Já : On:

Nezvykla jsem si nikdy. Pokaždé to bylo stejně hrozné jako poprvé. A kdybych neměla za zády kameru a štáb SVÝCH kamarádů . . .

Pak jdeme mlčky domů. Mlčky si leháme a on si bere knížku. Čte.

NEVYJDE NA ME! Pít v pivnici rum je daleko výhodnější, než pít pivo, protože rum v pivnici nedojde. Když jsem byla poprvé svědkem toho, jak v KLUBU, který má zavírat v jedenáct, došlo pivo v deset a už se nenaráželo, pochopila jsem, kde začne revoluce, až začne. Tenkrát nezačala jen díky tomu, že v deset ještě byla šance přesunout se do jiné hospody. Než jsme tam dorazili, bylo půl jedenácté. Chtěla jsem si pietně odložit kabát do šatny, kde kdysi dělala Šatnářku maminka, ale můj milý nervózně sykl, ať proboha nezdržuju, že jde o každou minu-

114

Vstávám a jdu udělat první chybu v našem vztahu. Vykašli se na to. Pojď. Chci jenom svý pivo. Říká, že už není. Tak pojď. (dívá se na mě jako na protivnou slepici) Já věděl, že brát ženskou do hospody je hovadína!

Já : Jednou jsi řekl, že... až mi začne vadit, že tolik piješ... tak... On: Tak co? Já : Že ti to mám říct. On: No a ? Já : Tak ti to říkám. Vadí mi to. On: Jo ? A co budeš dělat ? Já : JÁ? On: Ty. Mně to nevadí. TO J E POVOLÁNÍ? «A jak vypadá, popiš mi ho», prosila mě kamarádka. Na závěr popisu jsem dodala: «Furt nosí

takovou tu zelenou bundičku». «Zelenou bundičku? Tak to je dobrý, to bude určitě fajn kluk». Zelená bundička je totiž spolehlivá záruka toho, že dotyčný nepatří k nafoukaným frakmanům, kteří se češou. Nosil ji v létě v zimě a svlékal ji, jen když se svlékal. Já : On: Já : On: Já : On : Já : On : Já : On: Já : On: Já : On:

Hele, já ti tu bundičku vyperu, jo? ProČ? Protože je špinavá. To se nedá prát. Proč by se nedalo ? Ještě nikdy jsem ji nepral. To je vidět. Mám ji teprv asi rok. Nerad bych, kdyby se s ní něco stalo. Co by se s ní mohlo stát? Třeba by ztratila tvar. Ona má tvar? (předvádí) No jasně. Vidíš, jak hezky tady odstává? To je tím, že máš narvaný kapsy. Když se bojíš praní, tak ji dám do čistírny. Za tři dny bude. To nejde. Co bych ty tři dny nosil ?

Ale přemluvila jsem ho a odnesla ten «svatý grál» do čistírny. Tam mě s tím «špinavým hadrem» vyhodili a tak jsem bundičku na vlastní riziko přece jen vyprala. Ručně. Po vyžehlení jsem zjistila, že látka markantně zhadrovatěla. Rozběhla jsem se do drogerie pro impregnační sprej. Pověsila jsem bundičku na verandu a přesně podle návodu ji nastříkala. Když jsem své dílo přišla za hodinu zkontrolovat, pochopila jsem, co bude příčinou našeho rozchodu. Bundička. Na jejím nenápadně zeleném podkladě se objevili nápadně bili hadi. Vlnili se, proplétali a změnili bundičku na vrchní část maskovacího stejnokroje. Slabě jsem se utěšovala nadějí, že pod horkou žehličkou hadi zmizí. Nezmizeli. A tak jsem bundičku znovu vyprala a pak ji v náhlé inspiraci naškrobila. Když jsem to mistrovské dílo předávala, milovaný zářil štěstím. On: Tak nádherná nebyla, ani když jsem ji dostal! (K jeho životním zásadám patřilo i heslo: nikdy si nekupovat nic na sebe, lidi rádi dávaj dary potřebným). Já : Vid? On: (zkouší si bundičku) To je senzace, jak se ti to povedlo ? Já : (skromně) Naškrobila jsem ji. On: (strhává bundičku z ramen a hází ji na zem, jako by škrob patřil k nebezpečným žíravinám) Naškrobila! Mou BUNDIČKU? Copak jsem nějaká barokní kráva, abych šustil v naškrobených hadrech? Já : Vždyť to neŠustí. Miláčku. On: (ověřuje si mé tvrzeni. pak mírněji) Řeklas to někomu ? Já : Komu bych to říkala? Nemela jsem to říkat ani tobě. On: Tos neměla. A nečekej, že ti ji ještě někdy půjčím. UŽ SE NIKDY PRÁT NEBUDE! !0

Někdy v té době mi zdražili rum. A tím poskytli hledané alibi. Svět se velice rozšířil. Pro mne. On: Je to marný, mě nepředěláŠ, voňavko. Potkali jsme se pozdě. Já : Dřív jsi byl jinej? On: Už mě nemiluješ. Já : Proč tolik piješ? On: Ještě nedávno jsi pila taky. A dost. V rumu je víc alkoholu než v pivu. Já : Ano. Člověk asi může dělat i to, co vlastně nechce. Když to souvisí s něčím, co chce. On: Cos chtěla? Já : Tebe. On: Už nechceš? Já : Chci, ale ... On: Ale bez piva, žejo? Já : Snad bys nemusel pít denně. On: Alkoholik pije denně. To nevíš? Já : Takže to je povoláni? On: Co furt mášs tou prací? Já : Když nic pořádnýho neděláš a moh bys, nemůžeš bejt Šťastnej. On: Ty seŠ pořád ohromně šťastná, viď, včeličko ? Já : Ne. Ale když se mi něco povede a před spaním si na to vzpomenu, mám hezkej pocit. On: Jo ? Já ho zas mám po třetím pivu.

NAD ROZLITÝM PIVEM SE NEBREČÍ Historky z dětství byly vyčerpány. Plány do společného budoucna se už nedělaly. Jen do velmi blízkého budoucna. On: Tu kabelku ti ponesu sám (při odchodu z KLUBU). Já : Zbláznil ses? Víš jak jsou odporní chlapi, co nosej přes rameno dámské kabelky ? On: (drží tašku v náručí jako mimino) Nepindej a pojď rychle, než to někdo zmerčí. Chtěli by taky. Na ulici vyndal z mé božíhodové kabelky plný půllitr. Vítězně se napil. Pak mu mokťá sklenice vyklouzla z dlaní a rozcákla se o kočičí hlavy. Stojíme v kaluži piva. Je to asi legrace. On: Já : On: Já : On: Já : On: Já : On: Já :

Co je zas ? Proč brečíš? Bylo to tvoje pivo ? PIVO! Nic jinýho tě nezajímá. Tak ty řveš nade mnou ? Nebo nad sebou ? To taky. A taky... nad touhle ubohou zemí. Pomoc! Kde jste kdo ? Naše mladá začíná bejt sentimentální. Promiň. Já zapomněla, že se to nesmí! (uklidňuje mě) No tak, holčičko. Nad touhle zemí nemusíš brečet. Pro tu se furt ještě dá něco udělat. Ale vy už na to nemáte čas! Dopoledne spíte, odpoledne se probíráte, abyste pak večer mohli chlastat. Nepřeháněj. Já nepřeháním. ProČ jste to vzdali?

115

On: Sakra, nech toho ! Nebavíš mě. Co jsme, hergot, vzdali ? Já : Všechno! I svitj život. To přece dávno není zklamání. Ani vztek. On: A co teda, vědmo? Já : Sebevražda. On: Bože. Ty sis to snad nacvičovala. (Po chvíli) A i kdyby. Takovou sebevraždu docela beru. Víš, co seš? Seš hloupá naivka. Urážíš lidi, který vlastně vůbec neznáš, který nechápeš a bohužel nikdy nepochopíšTo je tvoje smida. Ze si neuvědomuješ, S JAKÝMA LIDMA DENNĚ SEDÁVÁŠ USTOLU! Já : Ale jo. Uvědomuju. S Jánošíkama. Celej ten váš lokál je narvanej Jánošíkama! Z boční ulice vypluje modrý majáček. Jede krokem. Rychle překračujeme skleněné střepiny a schováváme se do výklenku. A pak jdu ještě kousek s ním. Po té cestě, která vede odněkud nikam. Jenže teď už to vím.

POSLEDNÍ RUM PRO ODSOUZENCE Piju ho půl hodiny. A to prý jsem mívala dobrý splávek. Pak vstávám. V zádech mi zpomaleně bzučí kamera. Závěrečné metry. Ke dveřím je jich šest. W » Jak se ten film vlastně jmenoval? RISE ZA ZRCADLEM? MELODIE PODZEMÍ? nebo NĚŽNÁ? To je fuk. Titul není podstatný. Důležitý je děj a pocit, který z něho máme, když se v sále rozsvítí. Jsou filmy, které končí pohledem na hodinky. A jiné, na které stojíme frontu znovu. Ale taky jsou filmy, na které už podruhé nejdeme. Prostě proto, že nás stály příliš mnoho, Že nám řekly něco, co jsme třeba ani nechtěli vědět. Zmáčknu kliku. Ještě bych se chtěla ohlédnout. Na něho. I na tu hospodu. Neohlédnu se. Stejně bych viděla jen rozmazané šmouhy. Procházím kolem výčepu.Pivo se točí dál. A Zem nejspíš taky. A po ní si dál vykračují zástupy zelených bundiček. Ale jenom jedna je naškrobená. >

SYLVA RICHTEROVÁ (Řím)

První okružní cesta (aneb Něco za něco) Hlavním programem narozenin bylo maminčino vyprávění o těžkém porodu. Brala si dcery za tím účelem na vycházky do přírody, nejraději do hlubokého lesa. Vyprávění začínalo tím, jak matce bylo od samého dne početí špatně od žaludku, takže zvracela i desetkrát denně. Poslední dva měsíce potom nemohla spát, neboť jednak musela neustále vstávat a chodit na záchod, jednak už nevěděla, jak si lehnout, aby jí bylo pohodlně. Potom ji jednoho dne za svítání odvezli do porodnice, kde trpěla a trpěla a myslela, že umře a také křičela, křičela tak silně, že celý les potemněl a děsivé úpění se ozývalo z vrcholků stromů, na kterých seděli sýčci. Když dcery pohlavně dospěly a nabyly i druhotných znaků pohlavních, doplnila maminka vyprávění podrobným popisem prvního měsíce těhotenství, který se vyznačoval cvičením se švihadlem, pitím svařeného Červeného vína, skoky z pěti schodků a ze zdi dvorku, protože byla mladá a mela život před sebou jako dnes její dcery a koupala se také v horké vodě. Vyprávěla to v koupelně a nebyly toho dne zrovna žádné narozeniny a dcery se zmenšovaly a zmenšovaly až byly jako rybí oko a odplouvaly špatně odtékající vanou do vodovodního potrubí, odtud do kanálu, odtud do městské stoky obývané tisíci ne-li miliony potkanů až k městské čistírně vod. Všechny splašky procházejí touto moderní čistírnou; nejprve protékají mřížemi, na kterých se

116

zachytí nejhrubší nečistota. Potom jsou hnány přes písek, stále jemnější a jemnější, až je proud napohled průzračný. Dále je voda čištěna chemicky v řadě obrovských nádrží a nakonec vytéká čistá, zdravotně nezávadná. Inženýr, který prováděl exkurzi městskou Čistírnou, nabral na závěr svého výkladu tu vyčištěnou a nezávadnou vodu do sklenice a napil se jí na důkaz, že v našem městě není řeka otravována splašky. Nabídl také návštěvníkům a maminka si dodala odvahy, neboť celý proces byl opravdu pozoruhodný až neuvěřitelný, i když v počátečních fázích nechutný a smrdutý. Ochutnala, a až na poněkud silnou příchuť chlóru nebylo té vodě co vyčíst. Maminka nevěřila, že se rodina jednoho dne může opravdu vypravit k moři. U moře si spálila ramínka, když byla malá, tenkrát se jaksi neužívalo opalovacích olejů a srbská služka jí je natírala jogurtem. Rozbila si tenkrát také kolena, zrovna když na ni její maminka volala, však tě pánbíček potrestá. Musela potom s odřeninami do slané vody, která dezinfikuje a pálí. Za co byl ten trest si už nepamatuje, ale smířila se s tím, že k moři teď už jezdil jenom tatínek, když ho služební cesty zavedly do nějaké země mořskou vodou omývané, Smířila se také s tím, že uplynulo mládí, kdy mohla chodit po pláži v bílých plavkách, ale nechodila,. a v bílém klobouku a v žíhaných opalovacích šatech sedat na terasách nad mořem při západu

slunce, jíst pistáciovou zmrzlinu a dívat se zelen}'ma očima na snědého muže, který by se díval na její opálená stehna a za výstřih, přestože to, co je za tím výstřihem už také viděl, na pláži a nejenom na pláži, protože tehdy by bývala svobodná bez dětí a svobodná s radosti, s pružným zlatohnědým tělem v proutěném křesílku nebo na písečné pláži, kde jsou jistě i malé růžové mušličky. Prohlížela si klesající koutky úst v zrcadle a dlaněmi přejížděla obě tváře od úst k uším, podržela napjatou kůži prsty přiloženými ke spánkům nad ušima a hleděla na vrásky r>řsující se také na krku. Potom si povytáhla šedivou sukni ke kolenům a pomalu ji vyhrnovala až ke kalhotkám, aby pohlédla na zkázu, kterou zub času a mateřství uštědřil jejímu tělu. Okamžitě zase sukni spustila a zůstala chvíli stát se zavřenýma očima. Když je otevřela, utkvěl jí zrak na zásuvce, třetí odshora v prádelníku pod zrcadlem. Otevřela ji a zamyšleně vyňala černý masážní strojek. Byl to jeden z nejranějŠích masážních strojků, jaké moderní civilizace vyprodukovala, a kromě Štěnic, které babička zahubila, to byla jediná hmotná památka na tatínkovu cestu do Reichu, do Berlína v roce 1941. Páchl starou umělou hmotou, totiž bakelitem, měl černé tělo a černou elektrickou šňůru a další Šňůru, na níž viselo kulaté sluchátko, které nebylo sluchátko nýbrž vlastní vibrovací těleso. Vibrovalo a zvyšovalo pach přístroje a když se přiložilo k tváři nebo ke krku, vyvolávalo žaludeční nevolnost. První, co tatínek, který ještě nebyl tatínek, po návratu z Reichu udělal bylo, že řekl své mamince maminko vezu štěnice. Babička roztáhla v koupelně na zemi prostěradlo a tatínek se na něm svlékl donaha a tělo měl celé rudé, krvavé, jenom Čáru kolem pasu, kde byl řemen, měl bílou. Ve vlaku se nemohl celou cestu ani podrbat, jak byl přeplněný, nebylo místo ani aby ohnul paži v lokti, vyprávěl babičce a potom mamince a potom dceři a synovi, občas se pokusil zmírnit pálení tím, že se otřel o záda člověka, který byl vzpříčený za ním, ale to nepomáhalo. Masážní strojek uvedla do chodu babička a potom maminka a potom dcera a pokaždé se ukázalo, že jeho vibrování, vrčení a zápach vyvolávají nevolnost takřka vzápětí. Strojek však nikdy nikdo nevyhodil, protože byl jedinou upomínkou na dědečka, který byl odsouzený k smrti v roce 1941 a bylo mu povoleno setkat se před popravou s jedním členem rodiny zastupujícím veškeré příbuzenstvo. Tatínek tenkrát ještě nebyl členem rodiny, ale nabídl se, že pojede, protože dědeček měl churavého syna a žena tu obtížnou cestu podniknout nemohla, tedy ani babička, ani maminka, která tehdy ještě nebyla maminkou, ale už jí brzy měla být. Tatínek si vzal od svého churavého švagra pas a brýle, které měly před správou věznice zastřít evidentní nepodobnost mezi fotografií v pase a tatínkovou tváří a dědečka naopak upozornit na to, že neznámý něco společného s jeho rodinou má, spoléhalo se také na to, že stráže nebudou umět česky i na pánaboha, ve kterého pro tu chvíli všichni uvěřili, nakonec i dědeček, který byl nejen k smrti odsouzený, ale i důvtipný a žádné překvapení na

sobě nedal znát. Měl radost, protože v žádnou návštěvu nedoufal, měl radost, víc tatínek nedokázal říct. Když po hodinovém hovoru a mlčení s dědečkem tatínek vyšel z věznice, ocitl se na prostorném náměstí, kterým se vinuly dvě fronty, dvě velmi dlouhé frontv. V té delší lidé čekali na kornouty s bílou hmotou ze šlehaného celuloidu, kterou pak lízali jako zmrzlinu. V té kratší čekali na stejnou šlehanou hmotu z celuloidu, ale oslazenou sacharínem. Tatínek vystál tu delší frontu, lízl si ze svého kornoutu a pak ho zahodil. Uprostřed náměstí se lidé tlačili kolem muže, který předváděl záhadný přístroj a záhadné přístroje tatínka nade vše fascinovaly. Co to je a kolik to stojí, zeptal se svou protektorátní němčinou, protože chtěl domů přivézt nějakou památku. Pouliční prodavač odpověděl, na to ty böhmisch smradě vůbec nemáš, to si ty dovolit nemůžeš. A také nemohl. Vytáhl však z kapsy všechny svoje peníze mínus ty, co utratil za šlehaný celuloid a věcně prohodil zabal mi to a dej sem. Pak nastoupil do vlaku, ve kterém bylo tolik lidí a tolik štěnic a jeden masážní strojek, který je nyní v třetí zásuvce odshora. Maminka uložila strojek zpátky, zásuvku zase zavřela a šla do kuchyně umývat nádobí, chystat večeři, vybalit nákup, vytřít ledničku, zkontrolovat třešňové zavařeniny, opláchnout okurky na salát, zamést a vytřít podlahu. Za války jsme ovšem bylí všichni Štíhlí, řekla, ta jalová strava, té sc nikdo dobrovolně nepřejed a tak byli všichni šlank. Rovnala nazlobeně na mísu buchty nebo chleba se salámem nebo se Šunkou nebo se sádlem, uždíbla si kousek kůrky a nalepila na čelo plátky okurkových slupek proti bolení hlavy. Když zjistila, že nejen staré khaki áčko, ale i nové nafukovací matrace, nezbytné náhradní díly k autu, bikiny, plátěné čepice jejích dcer jakož i zásoba konzerv jsou opravdu připraveny k naložení do auta, třískla vší silou dvířky od ledničky. Rána se žádná nerozlehla, neboť dvířka od ledničky jsou lemovaná gumovým těsněním a proto třískla ještě kastrolkem se zbytky guláše do výlevky a ozvalo se mnoho ran, protože kastrólek porazil láhev od mléka, která rozbila sklenicí od piva a maminka volala, v takovém horku na jihu se ve stanu žít nedá, v takovém šíleném horku člověk potřebuje stín a kdo nemá na hotel, nemá stín a až dostaneme všichni úžeh nebo také úplavici, nebudeme mít ani na doktora, je to naprostá blbost jezdit na jih se stanem a matracemi a konzervami, které tatínek beze slova odnášel do auta. Byl to první a jediný rodinný výlet k moři, do ciziny, do Jugoslávie. Trasa vedla přes Maďarsko na Záhřeb, odkud se místo k pobřeží stáčela dál do vnitrozemí. Neboť aby se rodina mohla dostat k moři, musela nejprve dojet do města Daruvaru. Daruvar je daleko od moře a cestou přes Záhřeb také na opačné straně než moře. První den se tam jede po dálnici a přenocovat lze na břehu řeky Sávy. Nebo Drávy. V každém případě byla na tom břehu řeky mračna komárů čekajících na turisty, kteří jistě rozbijí stan na louce blízko lesa, asi tak

117

200 metrů od břehu Sávy nebo Drávy a nemusí ti turisté jet ani do Daruvaru. Do Daruvaru museli jet jenom čeští turisté, kteří v tom vzdáleném městečku mělijsříbuzné, kterým zaplatili prázdninový pobyt v Cesoslovensku a kteří jim teď na oplátku zaplatí prázdninový pobyt v Jugoslávii, takže si vlastně nakonec každý zaplatí svůj vlastní prázdninový pobyt, ale čeští turisté za tím účelem museli do Daruvaru. Zatímco čtyři veselí, vousatí a dobře naložení Francouzi v žehličkovitém citroenu jeli do Turecka a obstarožní pár Němců^v limuzíně zapřažené do kempingového vozu do Řecka. Francouzi si hověli ve dvou blankytných áčcích, Němci poseděli v květovaných křesílkách a pak vpluli do kempingového vozu se záclonkami v osvětlených oknech. Česká rodina rozbila své khaki áčko rychlými nacvičenými a přesnými pohyby. Byla to první noc v cizině a tatínek vydržel až do jedenácti kouřit jednu cigaretu za druhou sedě před áčkem se zkříženýma nohama, aby zaháněl komáry. Prolézali však okroužkovanýma dírkama do zašněrovaného stanu, protahoval] se i celtovinou a prostupovali gumovou podlážkou. Ráno se zdálo, že komáři činí rozdíly ne-li rasové, tedy aspoň národnostní či třídní, protože čeští cestovatelé byli poštípaní, napuchlí, zarudlí a nevyspalí, nešťastně se drbali a natírali olejem, který měl být na opalování u moře. Francouzi se natírali specielní vodičkou na splaskávání komářích štípanců, které ostatně měli jen v místech, kde se špatně natřeli vodičkou proti štípání komárů. Na Němcích nebylo znát ani stopy komárů, ani stopy vodiček, byli růžoví, úpravně posnídali u hráškově zeleného stolku z bílých papírových talířů růžové kapitalistické pečivo a zapíjeli je kávou, která voněla. Z mapy i krajiny, kterou rodina dopoledne projížděla, vyplývalo zcela jasně a nesmlouvavě, že se dále od moře vzdalují, což bylo sice předem známo, ale dospívající dcery to naplňovalo rostoucí nelibostí. Nejprve se vzdalovali kýženému cíli rychle, po dálnici, potom odbočili na Štěrkovanou silničku a vlekli se pomaleji a pomaleji, nakonec téměř krokem. A čím namáhavěji, obtížněji a pomaleji se svému cíli vzdalovali, tím se mu vzdalovali víc. Ačkoliv rodiče tvrdili, že jinou cestou k moři nelze jet. Silnice se po dvaceti kilometrech od dálnice změnila v polní cestu vymletou koly potahů tak, že auto muselo jet jedním kolem po mezi a druhým po prostředku cesty, kdyby sjelo do kolejí, uvízlo by podvozkem a zůstalo trčet koly ještě dobrých deset centimetrů nad vyjetými brázdami. Požehnaná krajina sytě zelených hájů, malebných políček a bujných křovisk nebyla nikdy předtím a nikdy potom předmětem tak zavilé nelibosti. Tatínek se potil, maminka poukazovala na krásy přírody a vsunovala tatínkovi do úst v pravidelných intervalech malá sousta chleba se salámem, který dcery podrážděně odmítly. Cikády rozechvívaly vzduch rámusem sice exotickým, ale přece jen dost málo významným ve srovnání s mořem, které bylo třeba poprvé spatřit. Dříve však bylo nutné poprvé spatřit daruvarské příbuzné, kteří jsou vlastně spíš příbuznými vzdálených příbuzných z Olomouce, takže je ještě nikdo z rodiny nikdy neviděl a ani vidět nechtěl, ale

118

po příbuzných z Olomouce vzkázali, že v Daruvaru lze dobře prodat různé šatstvo, i mírně obnošené, leč zánovní, hlavně silonové, například halenky nebo košile, zejména dralonové bílé pánské z Německé demokratické republiky. Kromě dralonových košil se v Německé demokratické republice dobře nakupují elektrospotřebiče, zejména mixéry, elektrické kráječe, fény, opékače topinek a náhradní součástky k automobilům východoněmecké výroby. Československá silnice vedoucí k hranicím NDR je v délce dvaceti kilometrů poseta krabicemi, obaly, cenovkami a papíry, kterých se zbavují Němci, kteří nakupují v Československu šunku, pivo, maďarské salámy a dětské botičky. Češi zase nakupují dětské botičky v Bulharsku, kde se dostane také ovocné želé, chalva, vinjak a oříškové oplatky. Bulhaři proto v letní sezóně schovávajíj?od pulty dětské střevíčky před Čechy, zatímco Ceši schovávají dámské prádlo před Rusy po celý rok. Z Polska si vozí vlněné svetry, šály, čepice a také ovčí kožichy, které však většinou zabaví čeští celníci, zatímco polští celníci zabavují Polákům v Československu nakoupené elektrospotřebiče, mixéry, elektrické kráječe, fény, opékače, fény, opékače topinek a náhradní součástky k autům československé výroby. Do Daruvaru vezli kufr silonových a dralonových svršků, mezi nimi i šaty z tanečních, průsvitné, bílé s drobnými exotickými zvířaty, slony, žirafami a pštrosy v reliéfu z česaného silonu. Maminka nad nimi před odjezdem dlouho váhala, neboť se jí v nich dcera v tanečních líbila a snad by se tedy měly schovat na památku. Rodinná rada však odhlasovala odvoz nejen těchto bílých šatů, ale i bleděmodrých šatů s výstřihem a nabíranou sukni a dvou tatínkových košilí, ještě skoro nových, na které babička vystála velmi dlouhou frontu a kromě toho je zaplatila ze své hubené penze, takže se 0 směně, k níž byly určeny, nesměla dozvědět. K šesté hodině večerní měli za sebou necelých sedmdesát kilometrů od dálnice směrem na Daruvar a na sobě tlustou vrstvu prachu zbrázděného praménky potu. Auto se zastavilo na křižovatce polních cest na mapě nevyznačené. Tatínek odvážně strhl volant doprava a vůz přeskočil dvojitý příkop uprostřed cesty a přistál na čerstvém strništi. Tak brzo tady sečou obilí, pokývala hlavou maminka, tatínek si mnul rozpačitě bradu a tázavě opakoval «put za Daruvar», «put za Daruvar». Poslední silniční ukazatel s tímto nápisem byl asi dvacet kilometrů za dálnicí, od té chvíle, co ho nechali za zády, marně vyhlíželi další ukazatel a každý člen rodiny ta tři slova od rána mnohokrát opakoval jako zaklínadlo, střídaje při tom v hlase všechny odstíny zlosti i naděje. Maminka navrhovala, aby výraz «put za Daruvar» byl přijat do rodinného slovníku jako varování, kdyby ještě někdy někdo měl ten nápad jet k moři. Městečko se objevilo ještě před západem slunce. Příbuzní, které neznali, poznat nechtěli a také nepoznali, zprostředkovali ochotně prodej silonového nákladu a upozornili na to, že z Daruvaru vede 1 jiná cesta než polní. Byla to dobrá asfaltka a před půlnocí se rodina opět mohla vydat na pospas komárům, které s ní na břehu řeky Sávy či Drávy nikdo té noci nesdílel.

Blízká řeka smývala a rovnala upocené a zaprášené okliky cesty k moři, plynula k němu volně a jistě jako tatínek, když před pětatřiceti lety jel do Jugoslávie na kole a v noci si je přivazoval provázkern k zápěstí. Maminka krájela na tlustá kolečka trvanlivý salám a k němu podávala bílý chléb koupený v Daruvaru. Dcery zjišťovaly, že svěží voňavá stébla jugoslávské trávy patří ke všem ostatním svěžím voňavým stéblům rodné trávy, do kterých kdy vložily ruce, tvář, tělo, pohled, a zjišťovaly to nyní potmě bez podráždění. Otázka, jestli hledáme to, co není anebo jestli hledáme tam, kde to není, se ve tmě rozpustila. Noc smazala i silonové košile a šaty zůstavené v zakouřené kuchyni plné lidí, jejichž tváře skloněné nad jakoby právě svlečeným šatstvem by měly být příbuzné. Smazala i celníky, kteří si vyžádali, aby Čtyři pečlivě srolované spací pytle byly vyňaty zpod pečlivě srolované těžké celtoviny khaki áčka a rozbaleny na prašné plošině u hraničního přechodu. Noc zrušila také barvu, cenu, siluetu, existenci ba i smrad středně velkého osobního auta, které před dvěma léty tatínek koupil díky torny, že maminka prodala venkovský domek, který zdědila po své mamince. Na návrh prodat rodinný domek maminka přistoupila teprve když všechny ostatní cesty k moři, totiž k autu, k moři autem, k autu u moře byly vyčerpány, včetně tatínkovy cesty do Francie. Tatínek se tam měl zúčastnit konference o použití elektronkových strojů v meteorologii. V kufru s sebou kromě připraveného referátu, bílých kosil, kravat, ponožek a pyžama vezl štangli trvanlivého salámu, aby nemusel nakupovat drahé jídlo za drahé franky, a našeho Dürera. Náš Dürer byl dřevoryt v prostém dřevěném rámečku a zpodoboval tvář starého muže. Býval doma vystavený za vitrínou mezi andílkem z míšeňského porcelánu a dvěma Čínskými miskami, z jejichž dna koukaly tmavočervené tváře Číňanů s copánky. Jak andílek, tak Číňané byli nad vší pochybnost praví a nefalšovaní a ostatně nebyli nijak zvlášť cenní. O Dürerovi se vyprávělo v rodině mnoho legend, nikdo si však už nemohl vzpomenout, přes kterou větev chudých tkalců z Vysočiny se do rodiny mohl dostat. Dürer byl nejspíš poklad objevený v zahradě při obrývání jabloní. Všem členům rodiny se dech tajil vzrušením i úzkostí, když tatínek balil Dürera do pyžama a ukládal do kufru tak důmyslně, aby si ho žádný celník ani při zevrubné prohlídce nevšiml. Když Dürer zmizel v nohavici od pyžama, tloukla čtyři srdce ve společném rytmu rozechvěním, že by náš Dürer mohl být falešný a ještě větším rozechvěním, že by mohl být pravý. Jen babička se dívala upřeně do okna a říkala, no jak myslíte, děti, však vy tomu lip rozumíte. Tatínek měl promyšlený plán, jak Dürera směnit za Simcu nebo Renaulta. Nemusel se ve svém plánu zpovídat ani celníkům francouzským, ani celníkům německým, dokonce ani českým úřadům nemusel vysvětlovat, jak z cista jasna přišel k automobilu. Požádal totiž jednoho svého kolegu a přítele v Německu, aby mu vůz jakoby daroval. Ani maminka, ani babička si nedovedly představit, kolik by takový drobný Dürer na rodinu vydělal,

tatínek vsak tvrdil, že auto bude nové a kdyby nastaly nějaké kombinace, bude docela zánovní, jenom trošičku ojeté. V jednom z nejlevnějších a nejšpinavějších hotýlků dvacátého okrsku, kde se tatínek ubytoval se svým pražským kolegou, byly Štěnice téměř jako v berlínském válečném vlaku, drbat se sice mohli svobodně a pohodlně, spát však museli oba vědci při světle. A jelikož světla bylo málo, postavili ještě nohy postelí do krabic od konzerv naplněných vodou. A jelikož krabice od konzerv naplněné vodou byly málo, spali v sedě u stolu, který však byl na jednu nohu chromý. Když usnul hluboce tatínek a spočinul celými svými devadesáti kilogramy na svém kraji stolní desky, stůl se s třísknutím překlopil. Když usnul tvrdě tatínkův kolega a přenesl devadesát kilogramů na tu stranu, o niž se opíral, stůl se s třísknutím překlopil. A tak až do rána, kdy posnídali u téhož stolu na rozevřeném Rudém právu první den, na rozevřeném Le Mondu druhý den, ačkoliv francouzsky mluvili dosti chabě. Snídali, obědvali a večeřeli trvanlivý salám, pařížský bílý chléb a chlórovou vodu z vodovodu na chodbě. Tatínek koupil bílý prášek, který ve vodě dělal bublinky třetí den a čtvrtý den a pak dělal bublinky ještě týden po návratu domů. Durera si tatínek přebalil z pyžama do několika neumaštených listů Le Mondu a uložil do aktovky. Druhý den konference se vytratil před koncem odpoledních přednášek a pospíšil k velmi solidně a spolehlivě vyhlížejícímu starožitnictví v rue Bonaparte v Latinské čtvrti. Chvíli postál před výkladní skříní se starým nábytkem, který se po úvaze nad solidností krámu rozhodl považovat za nefalšovaného Ludvíka čtrnáctého. Poté nesměle leč důstojně vešel do starobylého příšeří. Elegantní expert starožitnický úslužně k cizímu zákazníkovi přistoupil a splnil k tatínkově radosti první tatínkovo vroucné přání, na anglický dotaz odpověděl lámanou angličtinou. Dotaz zněl: mohl byste mi říci, jakou cenu má tento obrázek? Dotaz byl doprovázen opatrnými pohyby v nitru aktovky. Starožitník zdvořile čekal, než se tatínkoví podařilo vybalit Dúrera z novin uvnitř aktovky. Na pult po chvíli položil rodinný poklad jak ho mistr stvořil a jiný mistr skromně leč vkusně zarámoval. Francouz vzal do rukou dílo, které se mělo proměnit v osobní auto a zasloužit o krásné neděle, prázdniny a hlavně cestu k moři pro potomky neznámého majitele Dúrera na příštích deset — patnáct let. Obchodník si přidržel Dúrera před očima, potom řekl pardon a anglicky dodal just a moment a ještě k tomu please a zmizel s obrázkem v zadní místnosti. Tatínek popošel do rohu starožitnictví, odkud bylo do zadní místnosti vidět a přísně dohlížel na expertízu, aby mu starožitník třeba dřevoryt za sklem nenápadně nevyměnil za padělek nebo aby s Dúrerem nezmizel navždy nebo možná jenom aby viděl obdivný výraz v jeho tváři. Výkřik překvapení, obdivu, téměř nábožného vytržení, horečné svolávání kolegů starožitníků, rozčilené telefonování majiteli obchodu, napjaté dohadování o výši ceny, již tatínek nemínil nijak přemršťovat, leda snad hodlal naznačit, že nějaký soukromík mu už nabízel o něco vyšší Částku a že by tedy. Ostatně auto nemělo být moc velké, protože velká auta mají velkou spotřebu benzinu, žádná luxusní

119

limuzína, něco středního, rodinného, ale kvalitního. Tatínek však neuviděl ani obdivný výraz, ani pokus o zcizení vzácného díla. Zběžný pohled pod stolní lampu a už tu byl distinguovaný pán zpátky a vracel tatínkovi obrázek. Nemá žádnou cenu, řekl, je mi líto. Tatínek zastrčil našeho Dürera zpátky do aktovky a nedbalým krokem vyšel do šeřící se rue Bonaparte. Po několika desítkách kroků se zastavil a předstíraje zájem o knihkupectví, díval se po očku, zda ho elegantní muž ze starožitnictví nevolá zpět, zda za ním ve spěchu neběží, zda nevyslal nějaké pronásledovatele s pověřením tatínka přepadnout a Dtirera se zmocnit. Dürer se však bez úhony vrátil do vitríny mezi míšeňského andílka a červené Číňany a maminka prodala rodinný domek na venkově. Od údolí řeky se auto šplhalo přes vysoké kopce k západu. Stoupaly a zase klesaly, zvovu se zvedaly a opět ustupovaly a tatínek za volantem žvýkal na kostky nakrájený chleba se salámem, který dcery netečně odmítly, protože upřeně pozorovaly obzor, kde se kopce šplhaly do výšky. Nebetyčná výška to nebyla, jen taková, co stačí, aby se při pohledu zespodu zaplnil obzor kopci a při pohledu svrchu aby se odhalily další kopce v místě, kde mělo být moře, po kterém toužilo dítě a po kterém toužila dívka a které bylo nedosažitelné šestnáct let plus věčnost mezi Sávou, Drávou, Daruvarem a kopci, které se zvedaly a klesaly a to proto, že někdo ty vrchy, které přejeli, stavěl zase dopředu do cesty. Dělal to proto, že přání spatřit moře bylo větší než moře. A tak když se po dlouhé jízdě na obzoru objevily nákladní lodi, zámořské parníky, nějaká jachta a rybářské bárky, nebyly na moři, nýbrž na obloze zahalené v mírném oparu, a nehybně tam tkvěly. Maminka po chvíli rozvážně pronesla, to musí být moře, když jsou tam lodi, ale nikdo jí neodpověděl. Za hrobového mlčení sjelo auto k přístavu v Rjece a bylo jasné, že moře to skutečně není, spíš jakýsi Šedivý záliv a že je vidět na druhou stranu. To byla jedna z hlavních podmínek moře, že na druhou stranu nesmí být vidět. Za stále stejného hlubokého ticha, které nerušil ani provoz v přístavu, ani provoz na ulicích, ani houkání aut na křižovatkách, tatínek stočil směr jízdy k jihu a přestal přijímat kostky chleba se sýrem i dílky oloupaného jablka. •

*

*

Pojednou se snesla s nebe zlatá zář a zmizela silnice, zmizelo auto, zmizeli rodiče, jen černá skála nastavila několik nerovných stupínků, na kterých se cestou dolů dívky uklonily. A potom je objalo, objalo a sevřelo se kolem nich a nad nimi i uvnitř a oblilo těla, která se prodloužila a zezlátla. Dívky si nabíraly vodu do úst a nabízely jí vlasy a prsty u nohou a ňadra a stehna a ruce zvednuté nad hlavu. Hlavu nořily do hlubiny a dlaněmi si hrnuly vodu na břicho a řasami nabíraly tu zář, která byla zlatá a modrá zároveň, teplá anebo možná chladná, světelná, vodní a vzdušná. A nebylo v ní druhého břehu a vlévala se do úst a hladila mezi prsty na nohou i na rukou, všechna nikdy nepo-

120

hlazená místa hladila a duši objímala a zalévala, do tkání v těle pronikala a proměňovala tělo v zlatou a modrou zář. Tam, kde nebe vstoupilo do vody, průsvitné bytosti se vznášely samým světlem a přestávaly být. Otevřené oči upřené před sebe jako zrak novorozeněte se setkaly s utkvělým pohledem kulatého oka. Černočervené bodliny mořských ježků se lehounce pohybovaly v rytmu vln a červené hvězdice se pevně tiskly ke skále porostlé rudými a fialovými sasankami. Rozšklebené pysky živočichů, o jejichž existenci jsem do té chvíle neměla ponětí, bezhlesně artikulovaly nějaké zaříkávadlo a ne jedno, nýbrž už desítky kulatých očí pozorně civěly a naháněly hrůzu. Skály sestupovaly do propastí, odkud se vynořovaly další děsivé bytosti vláčející za sebou dlouhé černé stíny, ktere se o nic neopíraly a nikam nekladly. Prudce jsem zvedla hlavu z vln a vykřikla. Nebe a vody se opět oddělily. V neutrální Jugoslávii, v roce Ji 961, bylo zřetelně patrné, že svět je rozdělený. Česká rodina byla chudá a německá rodina byla bohatá, český tatínek byl inženýr a německý tatínek byl poštovní úředník. Slunce rozpalovala českou celtovinu tak, že v šest hodin ráno bylo nutné vyběhnout ze stanu a vrhnout se do chladivých mořských vln. Po ranní koupeli tatínek sedával před stanem na obráceném kotlíku, který k vaření nepotřebovali, protože konzervy s fazolemi se samy ohřívaly na slunci na vysokou teplotu. Tatínek pozoroval pestrobarevný život v kempingu, který se rozkládal přesně v těch místech, kde před čtyřiceti lety s kamarádem stanovali, když sem dojeli na kolech až z Moravy. Nyní s napětím sledoval, jak se nafukují gumové motorové Čluny a jak se zase sfukují zatímco dámy vycházejí ze stanů v květovaných, třásňovitých, síťovaných, průsvitných, hrubých, lehkých i jinak rafinovaných úborech. Sledoval také sražené perličky rosy na lahvích vytažených z kempingových ledniček a přemýšlel, jak by se daly vyrobit skládací kempingové stolky, které se v Československu tou dobou nevyráběly, z neskládacích zahradních stolků, které se tou dobou vyráběly. Přemýšlel o tom jako když se luští křížovka, neboť nic nikomu nezáviděl, ostatně dcery měly štíhlé, dlouhé, opálené nohy. Maminka bohužel neměla troje plážové šaty, ani dvoje, měla jenom nevzhledný a neforemný kabátek, který jí za drahé peníze ušila nejlepŠí krejčovská firma národní podnik v Hradci Králové. Svalnatý a osmahlý americký spisovatel tloukl do psacího stroje na střeše oboj živelného džípu, zastíněné blankytnou celtou a zdobené plavovlasou múzou, která cinkáním ledových krychliček ve sklenici s whisky podtrhovala důležitost rodícího se literárního díla. Když z blízké restaurace obzvláště lahodně vanula vůně smažených ryb, chlácholil tatínek neprotestující, spíš pokorně mlčící rodinu hrdým poukazem na to, že my nejsme kapitalisté. Zato jsme sportovního ducha, říkal a propukal v tichý leč pohrdavý jásot, když švýcarská rodina vedle třípokojového stanu s verandou vztyčila apartní boudu pro miniaturního psa. Maminka naložila do essálků vařené nudle s kečupem a tatínek se jal rozvádět technické de-

taily vznášedla, které si chtěl zkonstruovat, a to by kapitalisté koukali, jenom aby bylo bezpečné a řiditelné. Dostatečně velké, takže se do něj vešli všichni čtyři členové rodiny a lehce odpluli vzduchem na druhou stranu zálivu na kraj olivového háje, poblíž strmé skály spadající do moře. Tam mohli v klidu a pokoji lovit ryby do sítě a smažit si je na otevřeném ohništi vonícím olivovým dřevem. V noci se přihnala bóra a zuřivé nápory větru se zarývaly hluboko do stěn stanů. Kolíky v písku se začaly uvolňovat a tyčky se povážlivě prohýbaly. Maminka, tatínek a dcery, naskládaní v áčku napříč na gumových matracích, se položili pěkně na záda. Tatínek Šestým smyslem uhadoval, kdy přijde poryv větru a vydával povely. Na každý povel všichni čtyři vztyčili nohy a zapřeli chodidly celtovou stěnu. Stan i oni vydrželi až do úsvitu, kdy bóra ustala. Druhý den ráno všichni čtyři vylezli ze stanu a zjistili s údivem, že z celého kempu přežilo bóru jenom jejich áčko. Kapitalisté museli svoje rozložité stany strhnout a zajistit koly aut, která ovšem měla sklápěcí sedadla, kde se také dalo pohodlně spát. Tatínek se však nadmul pýchou, kterou ženská většina rodiny sdílela do té doby, nežli spatřila uprchlé a poražené kapitalisty, jak v plné pohodě sedí na terase restaurace a pochutnávají si na teplé kávě a voňavých loupáčcích. Tatínek navrhl hlasovat o tom, nepůjde-li se dnes výjimečně také na snídani do restaurace. Maminka podala zprávu o stavu financí a pak bylo třemi hlasy proti jednomu rozhodnuto, že si po vítězném boji s přírodním živlem rodina teplou snídani zaslouží. Tatínek, maminka i dcery se odebrali slavnostně na terasu vonící kávou, jelikož však tam byly všechny stolky už obsazené, usadili se v zasklené jídelně, kterou již slunce nepříjemně rozpálilo. Číšník přehlíživě přecházel kolem jejich stolu tak dlouho, až tatínek, zahloubaný do jídelního lístku, ztratil odvahu vyklopit dvoudenní plat za tři až šest loupáčků a objednal tedy jen bílý chléb, který byl okoralý a obnášel jedenapůldenní plat nebo také čtvrtinu babiččiny měsíční penze proměněnou nejprve v dralonovou košili z NDR a posléze v Daruvaru v obnos_ odpovídající dvěma bílým kávám a třem krajíčkům bílého chleba s marmeládou plus obsluha a zpropitné, které po delším váhání tatínek rozhodným pohybem shrábl se stolu zpět do kapsy. Dralonová košile proměněná v zaslouženou i když nakonec ne zas kdovíjakou snídani (tatínek si pro sebe myslel, že chleba s trvanlivým salámem zasytí víc), nebyly už úplně nové. Tatínek ji měl v rezervě pro případ služebnich cest, protože se dala přeprat v hotelu a pověsit na ramínko, do rána byla suchá a nemusela se žehlit. Jednou byl tatínek hostem nějaké švýcarské firmy, která ho na závěr pracovního pobytu vyslala i s jeho kolegou do luxusního alpského hotelu jménem Acapulco. Auta tam parkovala na střeše a do hotelu se sjíždělo výtahem, jehož šachta byla vytesaná ve skále. Z hotelového pokoje se otevíral nádherný a ničím nerušený výhled na jezero s bílými plachetnicemi a v lehátku u bazénu s ohřívanou vodou tatínek zdvořile naslouchal švýcarské paní,

která mu hrdě vyprávěla, jak ušetřila po mnoha letech na týdenní pobyt v hotelu Acapulco pro sebe a pro svého manžela k manželovým padesátým narozeninám. Tatínek se v duchu bavil tím, že veškeré jeho ušetřené peníze by nestačily ani na jeden oběd v hotelu Acapulco, ale že kdyby měl ty peníze, co hodná švýcarská paní ušetřila, udělal by si zajímavější prázdniny anebo ještě spíš by si udělal vznášedlo, které mělo být blankytné, podobat se možná vzducholodi, ale být také snadno kormidlovateiné a možná i skládací, aby se dalo vozit v autě s sebou. S odstupem, nadhledem i rozhledem užíval zatím kapitalistického přepychu a byl rád, že mu život nadělil i tuto zkušenot. V duchu si připravoval vyprávění protkávané ironickými postřehy, aby jím doma pobavil ženu i děti. Pro ilustraci svého vyprávění si ukládal do kufříku reklamní prospekty hotelu, jídelní lístek, voňavá mydýlka a zubní pasty na jedno použití i maličké kartáčky na zuby se siluetou Acapulca nad jezerem. Podnikal také s kolegou pěší výlety do krásného okolí a na dotazy srdečných hotelových hostí, proč se s nimi nevydá na okružní cestu po jezeře s plachetnicí, již bylo možno za výhodnou cenu najmout i s obsluhou, vysvětloval, že dává přednost rychlé chůzi volnou přírodou. Na jednom z výletů objevil tatínek s kolegou veliký les jedlých kaštanů, které se hříšně povalovaly pod stromy a hnily, protože je nikdo nesbíral, ačkoliv před patnáct kilometrů vzdáleným nádražím stály tolik, že bylo hříšné si je koupit. Propočetli okamžitě, jaké obrovské peníze by se na prodeji kaštanů mohly vydělat a zejména přemýšleli, jak vozit jedlé kaštany do Československa, kde nebyly k dostání. Nasbírali jich do kapesníku a potom ještě do uzlíčku ze svetrů a do sáčku od svačiny a těšili se, že jejich ženy a děti ochutnají jedlé kaštany. Sbírali pak kaštany na výletě každý den, až jim kufry povážlivě ztežkly. Nelekali se toho však, neboť peníze na taxík — jiné dopravní prostředky k hotelu Acapulco nejezdily — už předtím pečlivě uložili stranou. Tak se kochali příjemnou dovolenou a mylnou představou, že si v hotelu nikdo jejich závratné a s ničím tu nezměřitelné chudoby nevšiml. Jejich tituly i společenské postavení ostatně bezmála předčily vysoký standart Acapulca, jakož i vybrané společenské chování a znalost jazyků. Aby byla iluze dokonalá, rozhodl se tatínek, že tentokrát nebude sám prát ani dralonové košile z NDR. Ale to neměl, neboť správa hotelu usoudila, že položka za praní prádla se do účtu hostující firmy nehodí a vyúčtovala ji tedy tatínkovi zvlášť. Na taxík nezbylo a když oba vědci vyjeli jednoho rána výtahem ze skály, museli ignorovat i liftboye čekajícího na zpropitné. Vlekouce těžké kufry, yydali se pěšky serpentinami horské silnice, po níž nebezpečně svištěla auta, směrem k autobusové zastávce vzdálené deset kilometrů. Kaštany vysypali z kufrů za třetí zatáčkou a domů dovezli voňavá mydýlka, zubní kartáčky a prospekty s barevnými fotografiemi apartmá, koupelen, teras, bazénů a vyhlídek z hotelu Acapulco. m'

f

Maminka roztržitě naslouchala tatínkovu zábavnému vyprávění, které stejně už znala, a pozorovala mladé ženy v kavárně a na pobřežní pro-

menádě. Byly sličné, elegantní, roztomilé, okouzlující a bezstarostné, měly dokonalá stehna, pasy, ňadra i šaty. Opálené stehno přehozené přes druhé opálené stehno a to jen tak navíc k nalakovaným nehtům, dobré náladě, a zlatým sandálům pod stolem, kde se rozvaloval čínský pudl. Snědýma pěstěnýma rukama zvedaly pohárky s nápoji. Whisky, nealkoholický aperitiv, alkoholický aperitiv, hořký likér na trávení, hnědé, modré, žluté, bílé, zelené a jistě také fialové nápoje. Pozorovala je koutkem oka a zmocnilo se jí přesvědčení, že v daleké ale dohledné budoucnosti bude také krásná a mladá, bude mít štíhlé opálené tělo, bude půvabná a elegantní. Jednou bude také krásná a mladá, na přímořské promenádě. Poslední den u moře se celá rodina pustila do sbírání oblázků a barevných mušliček. Brouzdali se celé dopoledne po lýtka ve vodě a s nosem těsně nad hladinou radostně vytahovali z písku kamínky černé s bílými žilkami, narůžovělé s tmavými žilkami, bílé jako mramorové, červené světle kropenaté jako velikonoční vajíčka. Ve dvě hodiny odpoledne měli kůži na zádech tak napjatou a sežehnutou, že když se narovnali, posunovala se v celku jako krunýř. Ulovené kamínky ve stínu palmy porovnali, vybírali stále ty krásnější a krásnější a nakonec uspořádali soutěž krásy podle rasy, totiž podle druhu a velikosti kamínků. Vítězné oblázky narovnali pod sedadlo auta. Mušličky uložili všechny, protože nerozbité našli jenom tři. Po návratu úlovek láskyplně rozložili na jídelním stole, byl jimi celý pokrytý. Všechny kamínky byly však šedivé, jeden od druhého k nerozeznání. Brali je jeden po druhém do ruky a zblízka si je prohlíže i. Té poznané krásy se nechtěli vzdát. Nejmladší dcera začala kamínky olizovat, pěkně ze všech stran. Pod vlhkými slinami barvy znovu ožívaly. Dáme je do mísy s vodou, navrhla maminka. Ale tatínek nebyl spokojený a přemýšlel, A také nakonec vymyslel. Natřeli všechny kamínky bezbarvým lakem. Znovu se zaskvěly Černě, růžově, bíle i červeně, žilky znovu protkaly jejich hladký povrch. Průzračnou vodou nebo bezbarvým lakem. Kamínky, lesklé jako vzpomínky, ocitly se za vitrínou u nepravého Dtirera. (Úvodní část rozsáhlejší prózy Místopis)

FRANTIŠEK LISTOPAD (Lisabon)

PRÁVĚ V TÉTO CHVÍLI V této chvíli je tomu tisíc let vory se plaví Vltavu pění právě v této chvíli pusť to z hlavy Dívat se hodiny je tomu tisíc let u Krále železnic vláčky jezdí za padesát haléřů právě v této chvíli kvetou trávy přichází slečna chřipka musím do postele

L122

pusť to z hlavy Z připrav, sbírky NÁSTROJE PAMĚTI. (Vydá nakl. Poezie mimo domov v Mnichově)

domy se řítí a každým dnem cosi v tobě pohřbívají.

ZDENĚK ROTREKL*

2-6-1962

VERŠE XXX PROSTÁ ŘEČ Jak srst země línalo v chomáčích březové listí. Prašivina za nehty se zadřela. I osika jektala čistými zoubky vypranými plískanicí. Stébla trav ohýbala sžehnuté hřbítky zelené tenkrát. Tak po lukách žal výhružnou kosou ostřenou lampovou černí brousku noci. Tirády vítězství drmolil křís, jehož mastné larvy se opíjely vlastní pěnou vyměšování. Píseň děr vrzala krtonožka a brambor měla za slunce.

NÁVRAT

I.

Tolik básní zvučelo v této chýži jara a sladkost kanula. Čilimník potápěl své větve jak žlutý koráb žalu do tebe, vzpomínání. Tak tedy jsi přišel, tváří ses dotýkal svého dětství z kapradin, svých let z břečťanu v modřínovém šeru. Jabloň opadávala a magnólie zhášela plameny. A ve všech koutech matčino čekání vztahovalo růžovou dlaň, jak růžový keřík opadávající. Čilimník potápěl své větve jak žlutý koráb žalu do tebe, vzpomínání. Takový vítr když jdeš ulicí úzkosti, ulicí chvění a bez ustání se s nebe snáší ruzovy keřík opadávající. Chceš říci — a neřekneš — i slzy se kamsi ztratily v ošlehlých troskách. Tu náhle z hlin a šeření rakev vyplouvá, černá čerň s tvým posledním dopisem mrtvé. Tak nějak chutná svoboda, rikas si, V/t

> v

«

Čím jsi — smutná vodo s řasami krutých krystalů? Čí oko se tebou dívá, v půli léta zimomřivá, zánětem víček mlčení? Cím jsi, tmo na plameni, v strážném ohni. Kde jsi? Byl jsi? Nikde nic, jež prohořívá patry hrůzy bolest sivá v posledním smrtném tažení. Čím jsi — teskný roube se spícím očkem nevíry? Pamlsku smrti pro nic za nic v tmě, jež tě jak chrchel dávíc... v půli slova neříci. V listoví temném k nepřečtení roso odkud — roso kam — odnikud nikam pronikám teskný roube, smutná vodo, v krajině, kde se umírá. 28-12-1966

PAPOUŠČÍ NEMOC Bidlo se pozachvělo — řekl bys, možná že horečkou dřeva, z něhož vrstva ale mrtví neustále ťukají zobákem na sklo. (Venku se řine úsvit přes kameny a odnáší srstnaté ryby. Z oka do oka jim hledím). Papoušci vajíčka zamřížovaná, maličké klečičky v skořápkách v nůších vynášejí.

vzlíná,

Až do této chvíle jsem stál na hlavě na počest předříkávačům a v předklonu povrzával. Dej, ať objevím, k čemu jsou nohy a pak nech mne ještě zaskřípat. Bojím se zimy, chodících nůžek a šelestů, nech mne zaskřípat takovou útlou modlitbičku tu mezi rumělkou a amazonskou žlutí: «Před ptakopravným ptakožroutem rač ochránit nás, Pane». (Ze sbírky MALACHIT)

123

JÁN ROZNER (Stuttgart)

Zena stroj nika Ceskoslovenskej Dunaj plavby . . .Nakoniec k nám přestala celkom chodiť, ani sme sa tomu velmi nečudovali, lebo nám ktosi rozprával, že je teraz akoby premenená, velmi agilná, priamo znovuzrodená, a to teda naozaj nemohla za nami prísť, bola by sa len kompromitovala stykom s nami, a potom sme sa ešte od kohosi dozvěděli, bolo to niekedy na jar 1938, že v nasej štvrti založila odbočku Karpathendeutsche Partei, to už bolo celkom samozřejmé, že sa u nás neukázala — zo zvědavosti som po tej správě raz zašiel tých pár krokov až pred ich byt, očakával som, že tam uvidím nejakú tabulku, ale nič tam nebolo, možno mali kanceláriu niekde inde, ďalej v Ružinove, alebo Karpathendeutsche Partei vtedy ešte nevyvesovala na domy tabulky, stačilo, keď zainteresovaní vedeli adresu — a odvtedy sme sa, aj keď sme vychádzali z bytu, najprv poobzerali, či sa nevyskytuje niekde na okolí, bolo by aj nám bývalo trápne sa s ňou stretnúť, ale napodiv sa ona jedného dňa u nás zjavila, celkom nečakane — zrejme nám chcela predsalen takrečeno oficiálně oznámit' změnu situácie a urobiť úradne bodku za doterajšou, naďalej už nemožnou známosťnou, hovořili sme teda o tom a onom, s odmlkami čoraz dlhšími, ale keď ona o tom stále nezačínala, spýtali sme sa my, vraj to a to sme počuli, a vtedy už spustila, samozrejme je to pravda, a veď by sa musela hanbit', keby teraz ostala bokom a starala sa len o rodinu ako doteraz celý život, a veď má právo chcieť, aby jej muž a jej pomaly dospělé deti žili už raz konečne lepšie a nie ako doteraz v starej mizérii... a mne to nedalo, bol som příliš zaťatý, precítal som příliš mnoho novin a brošúriek, začal som jej oponovat', asi v tom zmysle, že to všetko je len propaganda, nič iného ten režim nie je ako zostřená forma monopolistického kapitalizmu — prirodzene som sa nevyjádřil tak hlúpo, vóbec nijaké cudzie slovo som nepoužil, celkom běžnými slovami som jej chcel vyložiť, že sa na podstatě společenského zriadenia nič nezmenilo, a vtedy ona vybuchla — a čo koniec nezamestanosti, a Kraft durch Freude, kde inde chodia robotnící na nových lodiach na dovolenu na nějaké ostrovy na juhu ako páni, a konjunktura, no povedz, kde sa to všetko tak obrátilo, so všetkým si Hitler vedel poradiť — a ja som sice na všetko mal odpověď, aj keď som predtým niekedy dumal nad tým, či je to naozaj celkom tak, ako som čítal v tých svojich novinách, ktorými som sa dennc napchával, v Nemecku to vraj vrie, robotníctvo je stále nespokojnejšie, ilegálne sa vŠacle organizuje, režim len predlžuje chvílu svojho krachu — možno si to aj oni trocha prispósobujú s tým robotníctvom, ktoré vždy musí bojovat', legálne alebo ilegálne, predsa sa to nijako neprejavuje, ale na podstatě veci sa tým nič nemenilo — to všetko robí zbrojenie, poučoval som ju, bez zbrojenia by nebola konjunktura — a ona sa mi len vysmiala — prosím ťa, tak prečo nie je inde konjunktura, však sa všade zbrojí — ale ja som ju statočne obsypával svojimi argumentmi, ktoré z nej odpadávali ako hrách zo steny, bolo to zbytocné aj hlúpe, ale ja som bol vtedy ešte velmi mladý, presvedčený, že každý musí byť přístupný rozumovým argumentom, teda mojim argumentom... a keď sme sa takto už hodnú chvílu hádali, přešla ona do protiofenzívy a spustila s odpornou iróniou — a čo moskovské procesy, to predsa neexistuje nikde na svete, všetci tí komisári, všetci tí najváčší hlaváči a generáli sú tam naraz zradcovia a špióni, samé procesy a popravy, to je režim podia tvojej chuti, čo, keď nikto nevie, či ho zajtra nezavru. kde sa aj tí najvyšší každý deň boja o svoj život, v takom režime by si možno ty chcel žiť, ale nie, to ti móžem povedať, ja nie — a ja som, prirodzene, vedel, ako to s tými procesmi v skutočnosti je, však sa všetci tam aj přiznali, a v tých novinách, ktorými som sa napchával, mi vyvrátili každú pochybnosť, pravdaže zase inde písali o nějakých nezrovnalostiach a nepravdepodobnostiach, krútilo a motalo sa mi to v hlavě, keď som chodil ulicami města, ale to bola moja vec, teraz som sa zoŠiroka rozreČnil a vyvrátil jej všetky ohováračské lži goebbelsovskej propagandy, ktorými sa napchávala, darmo ma obsypávala svojimi obludnými argumentami, odpadávali zo mňa ako hrách zo steny, nakoniec sme si už nemali čo povedať, aj sme zachrípli a přešli na běžné veci, ale teraz sme zase viac mlČali ako hovořili — a pretože sa medzitým zvečerilo, zo záhrad bolo počuť šuchotavé rozstrekovanie sa vody z hadic, ktorými polievali záhrady — aj my sme mali kedysi vysadenú časť záhradky pri ulici, ale hadicu sme dávno odniesli do pivnice, to ešte otec chcel, aby sme to aj my mali trocha tak ako inde, ale matka bola člověk městský, po otcovej smrti nechala záhradku spustnúť, aj tak mala iné starosti, hlavně jednu stále v nových obměnách, ako nás udržať nad vodou z penzie po otcovi, a okrem toho sme v tej nevysadenej časti záhrady už nehráli volejbal s rovesníkmi ako za otcových čias, ani sme tam už večer nesedávali, este by na nás boli nejakí okolidúci výrastkovia niečo pokřikovali, žili sme tu ako stroskotanci na ostrove, ako v obliehaní, ale žena strojníka Ceskoslovenskej Dunaj plavby sa o záhradku starala tak ako predošlých pátnásť rokov, vstala teda a povedala, že už musí ísť, polievať záhradu a pripraviť večeru, aj tak sa tu zdržala příliš dlho — povedali sme si potom, však si to tentoraz mohla dovolit', určíte už nepride, a ani nepřišla, stala sa pre nás stredobodom vsadeprítomnej hrozby, ktorá tu na nás striehla — nebolo to ešte tak dávno, čo som naposledy nasadal bicykel, prešiel som našou ulicou a potom ďalej popři barakovej kolonii a keď som sa dostal za trať, hněď tam za ňou, kde bol ten mlkvy malý cintorín ešte z prusko-rakuskej vojny, so zválanými hrobmi, nepřístupný a obohnaný drótom, tam, kde dnes stojí

124

Zimný štadión, zastavili ma dvaja mladici, jeden sa druhého spj^tal, či som to ja, ten prik.ývol, mal som zostúpiť z bicykla, už som myslel, že mi ho idú ukradnúť, ale vtedy sa jeden z nich rozohnal a pásťou ma tak udřel do nosa, že som hněď odpadol a bicvkel spadol na mňa a z nosa sa mi liala krv a tí dvaja sa spokojné odštrachali ďalej — a inokedy nám cez noc namalovali vápnom niečo na dveře a matka to potom ráno umývala — vedeli sme, že musíme odtial' přec, len sme tu bývali už tak dlho, že nás muselo niečo gosotiť, a to sa konečne stalo v pomníchovských mesiacoch, na jar 1939 sa z města vysťahovalo už tolko Čechov a aj poměrně mnoho židov, že na každom piatom dome na každej ulici bola tabula, že sa tam prenajme byt, prezrel som vtedy desiatky a desiatky bytov, než som nasiel vhodný pre nás, uprostřed města, dosť vel'ký, izby so zvláštnym vchodom, takže sa dali výhodné pre nají mať a my sme už neboli odkázaní len na penziu, a tak sme sa v lete onoho roku odsťahovali z kolónie, kde som žil odvtedy, ako som začal vnímať svet a kde sa mój o niečo mladší brat narodil, beztoho, aby sme sa s kýnv kolvek tam rozlúčili — pravda, tá všadestriehnúca hrozba ostala, ale neboli to už určití známi 1'udia, bola to teraz abstraktno-všeobecná hrozba, bola to Doba, aká právě bola, ale preplávali sme ju ešte poměrně šťastné, aj keď nás Němci zaviezli do tábora polroka pred koncom vojny, ale matku pustili po týždni a mňa s bratom po dvoch mesiacoch, a z toho výhodného bytu nás tri mesiace pred koncom vojny ešte deložovali, lebo celý dom zabralo Ministerstvo obrany — slovenská armáda sa po povstání rozutekala, vypařila, na východnom fronte přešla k Rusom, a tak bolo teraz strašné mnoho dóstojníkov, ktori nemali komu veliť, preto Ministerstvo obrany potřebovalo pre nich aspoň kancelárie a budovy, dostali sme sa zase na perifériu — ale daleko od kolónie — do maličkého domceka, tam štyri týždne pred koncom vojny zacengal nemecký voják a oznámil, že musíme do pondělka von, lebo celé okolie zaberá wehrmacht pre garáže a opravovne, vtedy nám na bytovom úřade přidělili velikánsky byt zase v centre, lebo město sa s nebývalým elánom vyprázdňovalo a na bytovom úřade, pokial' tam nieícto prišiel, přidělili každému, čo chcel — a tak sme sa aj napriek sťahovaniu už nikdy nedostali do blízkostí kolónie, a za celé tie roky sme nikdy nevideli ženu strojníka Československej Dunajplavby, našťastie, možno by si bola pomyslela, keby niekoho z nás bola uviděla, čo sa tí tu ešte mocú, to je predsa škandál, a ako predsedníčka miestnej organizácie Deutsche Partei by si bola povedala, s tým sa predsa musí niečo urobiť, ale mali sme šťastie, a mali sme Šťastie aj v tom, že sme sa s ňou nikdy až do konca vojny nestretli. *

Bratislavská Mestskú tržnicu postavili v roku 1911 v kolosálnom a vtedy módnom parížskom Štýle — celú zo železa. Bazilike podobná vonkajšia konštrukcia bola zo železa, aréna na přízemí bola menšími železnými klietkami rozdelená na uličky, v každej klietke bolo másiarstvo alebo predajňa iných potravin, železné schody viedli zo štyroch rohov do hornej časti, kde na vibrujúcej dlážke zo železných plátov sedeli ženičky z okolitých dedín a předávali kurence a husi, kačice a sliepky, vajcia a tekvice a inu zele* ninu, korenie a ešte všeličo iné. Po víťazstve pracujúceho ludu, resp. jeho avantgardy, tohto stelasnenia Rozumu Dejín, prišiel rad aj na Mestskú tržnicu: másiarov, pekárov, cukrárov a iných výrobcov alebo predavačov potravin znárodnili, ženičky s kačicami alebo zeleninou chytali policajti vo vlaku a na bratislavskej stanici, keď niečo chceli prepašovať do města, znárodněný másiarsky, pekársky či zeleninársky podnik expedoval teraz do všetkých obchodov v meste ten istý tovar a pretože bolo zároveň potravin Čoraz menej a v čoraz menšom výbere, zavřeli aj mnohé obchody v meste, ale ešte predtým Mestskú tržnicu, ktorá stratila svoj raison d etre. Roky ostala zavretá, potom tabula na jej vchode hlásala, že sú tam ateliéry televízie — musela to byť obrovská investícia, vybrať z nej všetky železné klietky a obložiť všetko železo inými hmotami, ale niečo s tržnícou museli urobiť a či to urobili velmi racionálně, tým sa ďalej nebudem zaoberať, lebo ani to predošlé sem vlastně nepatří a Městská tržnica má s touto históriou spoločné len toto: Pred jednou takou železnou klietkou tržnice matka druhý či třetí mesiac po fronte temer vrazila do našej starej známej, ešte ju včas zbadala a začala nenápadne cúvať nabok — sice už nepředstavovala hrozbu, len mrtvu minulosť: — bola teraz cosi ako predmet kedysi dávno zabudnutý, ktorý už nepotřebujeme a preto sa za ním ani neobzrieme — ale náhodou sa právě vtedy ona obzrela, zbadala matku a urobila niečo celkom neočakávané — vrhla sa k nej, rozplakala sa, vzlykala, rapotala cosi o tom, ako sa hanbí za to, aká bola, a vóbec také řeči, aké sa vtedy hovořili, a matku ani nepustila k slovu, lebo sa vlastně chcela pochválit', ako na to všetko doplatila, ako sa ona stala obeťou tej zlej Doby, a tak matke v stisku ludí pred železnou klietkou másiarstva zreferovala asi toto: Helmut, najmladši syn, ten čo ostal doma, zahynul — asi vtedy, keď ja som zmaturoval, sa vyučil za automechanika (tie podrobnosti samozrejme rozprávala až neskór, postupné) a na nešťastie si našiel miesto v malej dielni, ktorá mala židovského majtela, ale o dielnu sa nenašiel záujemca-arizátor, a tak ju majitel' zavřel — áut vtedy ešte bolo málo a autodielňa neslubovala tol'ko ako obchod konfekciou alebo galanterným tovarom — a keď Helmut ostal bez zamestnania, vybral sa nakoniec do Nemecka a tam sa přihlásil k námořnictvu, možno zato, že jeho otec přežil celý život na lodiach, a o pár rokov dostala oznámenie, že zahynul v potopenej ponorke — a jej muž umřel len pred pár týždňami, v tom tábore pre Nemcov na druhom břehu Dunaja, kam ich odviezli (aj tie podrobnosti nám rozprávala neskoršie), Podal si žiadosť o prepustenie, ved* sa narodil v dedine na strednom Slovensku, kde nikdy nijakí Nemcí nežili, obaja jeho rodičia boli Slováci — trocha ma to překvapilo, lebo som od neho nikdy jediné slovenské slovo nepočul, ale zrazu som si uvědomil, že mal meno také slovenské, že Nemec neznalý rozličných slovenských háčikov by ho mohol vysloviť len celkom skomolene — a žiadosť mu sice vybavili kladné, ale neskoro, lebo medzitým aj on ochorel na týfus a o pár dní ho pochovali v masovom hrobe, lenže keď teraz nemohli prepustiť jeho, odteraz Slováka, museli prepustiť jeho rodinných príslušníkov, jeho ženu a

125

dcéru, přidělili im byt po vysídlených Nemcoch vo veťkom prastarom dome s pavlačmi uprostred města, dcera robí zase u tej istej stavebnej firmy ako za vojny, zavčas ráno odíde a poobede príde domov ustátá, ečte si niekedy donesie aj prácu so sebou a čo má ona robiť celý čas, s nákupom a upratovamím je raz-dva hotová, známých v meste nemá, a len doma sedieť jej je otupno, a tak jej přišlo na um, keď teraz uviděla matku, že by to chcela všetko odčiniť — vyjadrila sa takto pateticky, ale bolo to v duchu doby, chcela jedndoducho len povedať, že by sme sa na ňu už nemalí hnevať a byť zase tak zadobre ako kedysi — představovala si to tak, že by matke mohla chodit' pomáhať do domácnosti, na pár hodín, například štyri razy do týždňa, nie kvóli peniazom, pravdaže — a matka, ešte celá ohúrená, už ju aj 1'utovala, aj jej to bol o trocha smiešne, sice prekvapene, ale viac-menej ochotné súhlasila, a s tým sa s ňou rozišla v stisku 1'udí pred železnými klietkami tržnice. Odvtedy k nám chodila poobede štyri razy týždenne celých dalších dvadsať rokov, postupné sa kooptovala do našej domácnosti, o všetkom vedela, všetko komentovala, nad všeličím sa pohoršovala, ale svoju robotu si robila a matka sa mala s kým pozhovárať... vždy, keď poobede přišla, hněď bolo z kuchyně počuť hlasný hovor, lebo keď přišla, nezačala niečo robiť, ale najprv jej matka musela vyložit' všetko, čo mala na srdci a ona jej vyložila, čo počula a čo sa jej pritrafilo a potom dosť dlho diškurovali o tom všeobecne — trocha ma to aj iritovalo, lebo dveře z kuchyně na balkón boli otvorené a ja som mal okno na balkón a tak som všetko počul a vo svojej izbe som písal nějaký článok alebo niečo prekladal alebo ležal na gauči a začal driemať, a pretože matka časom čoraz horšie počula, hovořila čoraz hlasnejšie a aj s ňou sa druhý musel zhovárať dosť hlasno, tak som nakoniec zavřel okno, ale aj tak som stále počul hlasy z kuchyně. Bolo mi na nej spočiatku trocha smiešne — lebo spočiatku sa tá minulosť predsa len občas dostala do reci — že nikdy nevzala isté šlová do úst, například nikdy nepovedala «nacisti», ale vždy len «Hitleri», ako by hovořila len o nejakom širšom okruhu rodiny istého Hitlera, pre ktorého nemala dobrého slova, veď kol'ko zla ten spósobil, aj ten Franz Karmasin, Volksgruppenfuhrer slovenských Nemcov — například pred koncom vojny prešporským Nemcom nakázal evakuovať na lodiach, ktoré pre nich Deutsche Partei takrečeno přistavila, ale on sám zdúchol iste autom, jemu sa nič nestalo, ale tie lode na Dunaji bombardovali Rusi a vŠetky sa potopili, a predovšetkým Karmasinovi nevedela odpustit', že na jeho příkaz Ncmci, aspoň teda tí v Deutsche Partei, si mali ukladať peniaze len v dvoch nemeckých bankách, ktoré boli v meste, v Deutsche Bank a v Dresdner Bank, a po fronte pravdaže právě tieto dve banky neotvorili a všetky vklady v nich přepadli, aj jej vklady, majetok to nebol, dodala hněď, ale predsa, člověk si za tofké roky už niečo našetři, a teraz je všetko fuč, a na vine je ten sviniar Karmasin — nemal som záujem, urobiť v jej očiach Franza Karmasina lepším, než bol, a tak som nikdy nespomenul, že aj v tých ostatných bankách, ktoré po fronte otvorilil, všetky vklady boli vinkulované a z našetřených peňazí na viazaných vkladoch si ani tam nikto nemohol nič vybrať, a koncom roka pri prvej menovej reforme sa našetřené peniaze na viazaných vkladoch definitíivne znehodnotili, ale ona aj tým chcela dať najavo, že je aj hmotné postihnutá minulosťou a nemá prečo spomínať na ňu po dobrom, inak s matkou vo všetkom súhlasila, ked matka hovořila o politike, a nechala ju politizovat', o inom sa s ňou často hádala, aj nám postupom času dosť šla na nervy, ako to už býva, keď sa niekto prikmotrí do rodiny, ostala v nej stará závistlivosť a úzkoprsosť, ktorej sa priečilo mnohé, čo u nás viděla, ohovárala nás aspoň tam, kde mohla (raz som priŠiel domov, keď bola v byte sama s domovnikom a vypočul som si jej dlhú tirádu o tom, akí sme my nemožní ludia), ale inak aspoň pravidelne umývala riad a zametala a utierala prach, a neskór, keď sa u nás v byte objavil televizor, ostala aj po tej hodině, keď normálně odchádzala, aby uviděla aspoň začiatok viedenského programu, niektoré programy sme dokonca zapínali len kvóli nej, lebo jej sa najviac páčilo to, co sa nám zdálo celkom hlúpe, ale keď z toho mala takú radosť, dívali sme sa na ne aj my. Ale začiatkom šesťdesiatich rokov mali renovovať ťú barabizňu s pavlačmi na každom poschodí, kde jej hněď po vojně přidělili byt po vysídlených Nemcoch, historické pamětihodnosti sa teraz dostali ku cti, a právě tie pavlače boli zvláštnosťou tejto budovy, lebo to kedysi bol, neskorobarokový Zichyho palác, ktorý teraz mali renovovať a spojiť so susednou Univerzitnou knižnicou, ktorú už renovovali (niekdajší poměrně monumentálny Wittmannov palác, kde sa niekedy zdržiavali aj uhorskí králi za pobytu v Prešporku), a v dósledku tejto renovačnej vlny jej přidělili byt v novom sídlisku na okraji města, odtial' mala k nám dosť daleko, takú polhodinu električkou, sice sme jej na električenku připlácali, ale pretože chodila ráno nakupovať do města alebo na trh, bolo jej už privela, vybrať sa odtial' ešte raz k nám, a tak nám jedného dňa oznámila, že k nám bude chodit' už len do svojich sedemdesiatych narodenín — stanovila si to dátum tak presne, ako keby odchádzala z riadneho zamestnania do penzie. Občas nás potom přišla pozrieť a vždy sa potěšila, keď zistila, že so ženami, ktoré sme si po nej našli (matka bola už vtedy taká chorá, že váčšinu dňa preležala v posteli), sme neboli spokojní, a aj som jej tú škodoradosť uznal, lebo to zvyšovalo jej sebavedomie. A chodí ma občas navštěvovat' aj teraz, do bytu na vršku nad mestom, do ktorého sme sa nasťahovali v roku 1970, ja a moja žena, hoci teraz v ňom bývám už celkom sám a sedím v ňom od rána do večera a preto som vlastně začal písať aj tento rukopis, sem musí od električky ísť ešte riadny kus hore brehom a dosť ju to zakaždým namáha, objaví sa vždy tak raz šesť týždňov, vždy vtedy, keď dostane od syna tuzexové bony, od toho syna, čo mi kedysi stružlikal z dřeva panákov a koníkov a chalúpky a uŠiel z domu ešte keď som bol chlapec, lebo ho otec strašné mlátil, najprv sa túlal po Francúzsku, ale keď už bol raz z domu preč a užil slobodu, přešlo mu aj vagabundovanie, usadil sa v Nemecku a dal sa k železnici a už pri nej ostal, teraz je už na penzii, ale si přilepšil — kúpil si parcelu a postavil si na nej malý letný bufet, stal sa z neho vážený občan, raz jej poslal malý predvolebný plagátik, na ktorom boli vyo-

126

brazení všetci kandidáti za CSU do obecnej rady malého bavorského mestečka, medzi nimi bol aj on, keby mi ho nebola ukázala, nebol by som ho už poznal, veď nemal ani dvadsať keď sa mi stratil, a jeho syn teraz študuje na vvsokej grafiku — a zakaždým, keď ma s tými tuzexovými bonmi — a ani by som nepovedal, že kvóli nim — príde pozrieť, porozprávame sa o všetkom možnom, priebeh nášho rozhovoru sa zakažd>rm odvija podia určitého rituálu, ona sa přitom usmieva tichým, starecky krotkým úsmevom, na všeličo sa ma až trocha placho vypytuje a so všelicím sa mi zveruje (len odvtedy, ako k nám přišla prvý raz po vojně, mi už vždy len vykala), a nedávno medzi rečou spomenula — — Viete, vy ste jediný člověk z kolonie, s ktorým sa ešte vídám, s ktorým móžem spominať na staré časy — a je tomu rada a ja som tomu teraz tiež rád, keď som začal vyhrabávat' z památi všeličo aj zo starých čias — nedávno, keď mi přišla blahoželať na narodeniny, poznamenala skoro potmehúdsky, s úsmevom skoro až dověrným: — A viete, že vás teraz poznám právě páťdesiat rokov? — a vysvětlila mi, že sa nasťahovala do kolonie asi v tom čase ako moji rodičia a vtedy som mal dva roky, a ja som po chvíli v duchu až zhíkol, páťdesiat rokov, preboha, veď páťdesiat rokov ma nepoznala ani matka, lebo umřela štyri roky pred mojou páťdesiatkou, a brat je sice len o tri roky mladší, ale než sa na mňa mohol začať památať, uplynuli ďalšie tri roky, ona je vlastně najdávnejším památnikom mojej existencie, jediným, ktorý ma sledoval od druhého roku života do mojich 52. narodenín — pravda, s výnimkou tých piatich rokov vojny, keď sme sa našťastie nevideli a o sebe nevedeli — spomenula to, ako by sa ma chcela opatrné dotknúť, chytiť moju ruku, a tak sa cosi hřejivé postupné dostalo do našich rozhovorov, ktoré vedieme (či dnes, keď toto po rokoch eŠte raz prepisujem, už nie v tom byte nad mestom, ale v byte za siedmimi horami, za siedmimi dolami, musím povedať, ktoré sme viedli) v šesťtýždňových intervaloch, za tých rozhovorov vždy Dokladala za potřebné venovať úvodnú časť medzinárodným udalostiam, ale prirodzene o nich už nepořizujeme tak ako kedysi, jej vidina sa rozprskla na tisíce črepín, keď posledné nemecké kanóny přestali páliť na město z hradného vršku a od reštaurácie Albrecht, to je z vrcholu toho vršku, na ktorého zvahu teraz bývám — či som vtedy býval, keď som si to prvý raz písal — a ešte sa na ňu zaškerila tá jej vidina, keď týfová epidémia schvátila jej muža do masového hrobu, takže na Všechsvátých už nemá komu by chodila na hrob v tomto meste, kde přežila páťdesiat a čosi rokov, lebo jej staršia dcéra (tá, čo pred vojnou odišla do Prahy a žila tam podia všetkého nanajvýš lahkovážne, ale zato samostatné na vlastnej nohe), si ulovila nějakého bohatého cudzinca, krátko pred vojnou sa vzali v Londýne a odtial' odplávali do Kalifornie, kde sa však čoskoro skončila táta filmová rozprávka, lebo v slunečnej Kalifornii ochorela na tuberkulózu a umřela přibližné v tom čase, keď jej brat Helmut, mój rovesník, sa utopil v nemeckej ponorke na neznámom mies.e na dne mora, a pokiaťide o mňa, ktorý sice mám komu chodiť na hrob v tomto meste a ešte aj v jednom inom meste, bunker mojej vízie sa tiež rozpadol, najprv, ako u stavby z nie příliš kvalitného materiálu začala opadávat' fasáda a všelijaké jej quasi-moderné cifřičky, potom začala praskat' jej teleologická klenba, ktorá mala obracať zraky k výš a vám a diaťavám budúcnosti, k vel kým žiarivým perspektivám, až sa celkom zrútila, a keď do toho mójho hradu přepevného rok Čo rok neúnavne šibali plušte nečasov, postupné prevlhali steny, ktoré ešte trčali do neba, dierami s škárami prefukovali poryvy kontradikcií a apórií, mrazili polutovania hodné historické okluky a omyly, kvílivo v nich zavýjala meluzína absurdit, kedysi som sa ešte pokusil zachrániť pre seba aspoň nějaké nosné stlpy, nazdával som sa, že nějakými renovačnorevizionistickými injekciami by sa dali spevniť — predsa len mi bolo ťažko stratiť úctu pred stavbou, ktorú som obdivoval od puberty — ale naostatok ma Dějiny vyviedli z omylu a nakoniec ma po roku 1968 rázné vykázali, vysídlili, deložovali z tej už celkom ošarpanej zrúcaniny, vykročil som z nej bez tragických alebo nostalgických pocitov, zbalil som si svoj pinklík a rozložil stan pod prázdným nebom bez ideologických hviezd, už som si aj tak dávno nemyslel, že všetko Zlé pochádza od meštiakov, chamtivost' a vyvyšovanie, lahostajnosť a privilégia, nuda a pocit prázdnoty a úzkosť z opustenosti, ani som si už dávno nelámal hlavu nad tým, kde nájsť tých robotníkov, čo sú lepší a iní 1'udia ako ostatní, začal som len tak dínom-dánom zízať pred seba ako jeden z tých penzistov, ktorých som kedysi — na úsvite svojho života — vídal v mestskej knižnici, kde nevidomými očami klipkali na rozplývajúce sa litery akýchsi novin, ktoré právě v drevenom ráme sňali z vešiaka a do ktorých driemotne hladeli, aby tu směli sedieť a takto si vyplňať čas — ja klipkám na tento svoj nekonČiaci sa rukopis, ktorý neprinesie nijaké posolstvo, snujem svoje táravé bíabotanie, ktorým dávám nějaký zmysel len svojmu prázdnému času, ktorý si musím nějako zaplniť, a tak aj s vdovou po strojníkovi z Ceskoslovenskej Dunajplavby politizujem ako vyslúžilec Dejín, ktorý mrzútsky sliepňa na nezastavitelné, ďalej sa valiace Vefké Pechorenie, z ktorého sme my dvaja vypadli — každý v inej chvíli a pre iné — a tuto otváraciu časť nášho rozhovoru ona udržuje v běhu už nie zabřdavými alebo provokujúcimi otázkami ako vtedy, keď sme sa spolu hádali v kuchyni v kolonii o Tretej říši a o moskovských procesoch, ja jej už nic nevyvraciam, odpovedám chlácholivou zmierlivosťou, ako že veď nič také strašné Čí nebývalé sa aj tak nedeje, a táto časť rozhovoru prebiehala koncom roku 1975, keď som túto partiu mójho rukopisu prvý raz naklepal do stroja, asi takto: A počuli ste o tom lietadle, čo zase uniesli? No pravdaže. Prosím vás, stodvadsať ludi a už třetí deň stojí niekde na púšti, v štyrídsaťstupňovej horúčave. Teda musí to byť strašné, ale uvidíte, že ich nakoniec prepustia, zatiať sa všetky únosy lietadíel ešte dobré skončili.

Ale je to skandál. Mne len nejde do hlavy, že si s tým nevedia poradiť, aby s tým už raz bol nějaký pokoj. AÍo v tom Irsku. No, je to tam absurdně, každý deň vybuchne nějaká bomba a každý deň sú tam nejakí mrtvi.

127

No vidíte, a takto to tam ide už roky, každý deň, móžem Vám úprimne povedať, že ja si vóbec neviem predstaviť, ako tí 1'udia tam vóbec móžu takto žiť, a prečo sa radšej nedohodnú. A teraz zase vraj Číňania vyskúšali ďalšiu atómovú bombu. Ale? Áno, včera to hlásili z Viedne. Nepočuli ste to? Nie, včera som nepočúval správy. Teda to vám bude mela, keď tí raz začnú vojnu. Majů tam neviem kolko stomilionónov 1'udí a jedného dňa im nič iné neostane, keď sa tam už nepomestia. Len dobré, Že my sa toho už nedožijeme — teda vy možno áno, a]e ja chválabohu určité nie. Viete, ja sa Číňanov nebojím, oni tie bomby potrebujú len na to, aby ich pokladali za velmoc. No, len aby ste malí pravdu. Ale veď je dnes celý svet taký. Arabi sa vraj zase pripravujú na vojnu — no ale povedzte, čo má robiť ten Izrael, taký štátik, však by ho tí Arabi najradšej zožrali. Teraz zase hlásili, že Sýria vraj oznámila, že keď Izrael do troch mesiacov nevyprázdni neviem čo, tak bude vojna. Tam teda vojna vždy ežte raz móže byť, ale zatial' každý len straší druhů stranu a nafukuje sa, aký je mocný. No vidíte, a tak je to stále a stále na tom svete, ja vám teda poviem, že nechápem, akí sú dnes 1'udia, že si nevedia dať pokoj... A tak si teda vymieňame názory a novinky, nevinne si ich pohadzujeme ako ping-pongové loptičky, už sa navzájom neobhadzujeme hrachom svojich právd a vierovyznaní, už nimi nechceme toho druhého zasiahnúť, zviklať, vyvrátiť ho, už nie je druhá polovica tridsiatich rokov, ani jeden z nás nebráni svoju pravdu, každý o ňu prišiel, sú sedemdesiate roky, ona je rada, že má penziu a chcela by čo najdlhšie dožívať svoj život v pokoji, a mňa Doba odviezla na ono pověstné smetisko Dejín, a na tom smetisku je strašná nuda, ako v trvalej karanténě všetko začína byť čoraz lahostajnejšie, ospanlivo klipkám bez vel'kého záujmu na svet a do budúcnosti, presto naša výměna názorov o medzinárodnej situácii je ako také ceremoniálne ukláňanie sa Japoncov na začiatku konverzácie, k veci ona přejde až vtedy, keď sa jej spýtam, ako sa má dcéra, až vtedy sa ona dostane do švungu, teraz sa móže rozrečníť o tom, Čím naozaj žije, aj keď je to skoro vždy to isté, čo mi rozpráva, preto som to raz zapamátal a zapísal. «S mojou dcérou?» usmeje sa útrpné a zhlboka sa nadýchne a potom začne: «Ach, Čo vám mám povedať, však vy to velmi dobré viete, stále je s ňou trápenie, raz ju bolí to a raz ono, aj nedávno sa musela vypýtať z roboty a išla k závodnému lekárovi, povedala mu — ja sa cítím taká slabá a unavená, že už nemóžem ďalej robiť — tak ju vypísal na tri dni. Trocha si doma oddýchla, ja som právě vtedy mala zápal nervu na nohe, ledva som sa hýbala, ale predsa som jej každý deň navařila kura, ona iné ani neje, kvóli žalúdku, a keď ide do roboty, tak si cestou kúpi mlieko a nějaké žemle a syr a to zje namiesto oběda, lebo viete, oni tam v závodnej jedálni majů aj diétnu stravu, ale to si viete predstaviť, aká je to tam diéta, od tej diéty by jej bolo zase len zle, a až keď príde domov, tak sa naje, čo jej navařím. A keď jej poviem, necheš sa ísť trocha prejsť?, tak mi odvrkne — daj mi pokoj, mama, ja som taká ustátá — a Táhne si a vezme si detektivku a čita a potom ide spať. A už roky nečita nič iné len detektivky, aj tie, čo ste jej minule po mne poslali, už všetky čítala, ale mala ich aspoň na výměnu, ona pozná ešte takých dvoch, ti majů celé štósy detektíviek a tak si ich stále medzi sebou vymieňajú. A ja jej móžem darmo dovrávať, mala by si sa ísť prejsť, kdeže ona, keď príde domov, chytí detektivku a gáni na litery a so mnou za celý ten čas ani dve vety neprehovorí, kdeže by ona dala na moje šlová a šla sa so mnou raz prejsť» — a po tomto úvode přejde k jádru veci: « A pozrite na mňa, kde by som ja bola v mojom veku, ja, keď sa len trocha dá, sa vyveziem autobusom až po Štátne sanatorium a odtial' idem ešte takú pol hodinu ďalej do lesa a potom sa vrátim až na Železnú studničku, to je viac ako hodina cesty nazad. A niekto sa vždy aj pritrafí, aby som nemusela chodiť sama, viete^ my sme tam už taká stála partia penzistov, čo chodia přibližné v tú istú hodinu autobusom až po Státně sanatorium, však autobus máme zadarmo, váčšinou sú to staří Prešporáci... mnohí z nich sú Maďaři, a viete si predstaviť, akí sú Maďaři nafúkaní a arogantní — nedávno sa ma jedna Maďarka spýtala: Ako to, že vy neviete maďarsky, keď tu žijete už nějakých páťdesiat rokov? A viete, čo som jej na to odsekla, ja som jej teda povedala: Milá pani, ja som sa nikdy nesnažila naučiť sa maďarsky, lebo maďarčina je jedna lokálna reč a s tou sa člověk nikde na svete nedohovori len v Maďarsku, ja keď som bola ešte pred prvou světovou vojnou v Terste a v Puli a tam žili samí Taliani, tak som naučila taliansky perfektne, aj dnes by som sa ešte možno dorozuměla, lebo taliančina je jedna světová reč, ale na to, aby som sa naučila jednu lokálnu reč, na to mi vždy bolo škoda času. No to ste mali vidieť, ako na mňa vyvalila okále, aj sa urazila, taká arogantná osoba, typická Maďarka, móžete mi veriť, že jej nekřivdím, ak poviem, že iste už má tiež svojich sedemdesiat, ale špacíruje sa tainvždy s nějakým svojím šamstrom, nějaký Maďarom a to je tiež taký arogantný chlap — nedáváno na Železnej studničke sme čakali na autobus, už sa nás nazbierala kopa 1'udí, a keď sme mali nasadať, on sa celkom bezočivo — takto, takto — začal lakťami pretískať a v autobuse obsadil miesto aj pre ňu a keď som si ja chcela sadnúť vedla neho, tak mi povedal, to je obsadené — a ja som potom skoro celú cestu musela stáť. Ale keď to urobil druhý raz, už ma to dožralo, povedala som to Dore — Dora sa volá tá Maďarka — a ona mi na to vraj — tak mu to povedz ty — tak mu nikdo nic nepovedal. Ale potom to urobil třetí raz a vtedy som si na neho už počkala pri vysadaní v meste na konečnej a tam som mu to povedala rovno do očí: To majů byť prosím vás nějaké spósoby, pretískať sa lakťami do autobusu, keď tam nejakí ludia čakajú v rade, a potom ešte niekomu držať miesto? To chcete byť nějaký gentleman, povedala som mu nakoniec, a on len čušal ani nepípol, len celý očervenel, ale odvtedy to už neurobil. Potom mi povedali aj

128

iní, že mu to patřilo, povedať mu to raz rovno do očí a pred všetkými, lebo sú 1'udia, čo sú taki bezočiví, že sa to s nimi mak nedá. Tak preto som sa potom aj přestala prechádzať s Maďarmi, aj tak boli vždy ohromné hluční, teraz ma vždy odprevádza jeden velmi slušný pán, Cech alebo Slovák, to už neviem, tiež už má svojich sedemdesiat na krku, bývalý učitel', vraj si aj teraz ešte pár hodin nechal, němčinu, hovoří celkom dobré nemecky, to áno, len trocha tak rozvážné a pomály — (To bolo jediné slovenské slovo v jej monologu, nie celkom správné vyslovené, ale slovenčina bola tiež taká lokálna reč, tak sa ju nikdy nenaučila) — Vždy sa hněď sp>rta, keď niečo povie, je to dobré tak, a nemá tam byť iná koncovka a ja ho niekedy opravujem, ale dosť zriedka urobí chybu... No a tak je to každý boží deň na jar a v Jete a na jeseň, dokedy sa len dá, vždy sme my penzisti v určitú hodinu pri tom autobuse, čo ide až za Železnú studničku k Státnemu sanatoriu, a móžem vám povedať, kde by som ja už inak bola so svojím srdcom? Predtým som vždy chodila s jednou Češkou a s jedným židom, ale bol to velmi slušný člověk, aj inteligentný a vždy taký špasovný. nedávno vravel — ja som sice žid, ale pozrite na mňa, nikto by to o mne nepovedal — tak sme ma to sa vŠetci začali ohromné smiať, aj on sám, lebo má taký nos, že to na ňom na kilometer vidno, ten vedel zabávať celú spoločnosť... vždy si niečo vymyslel... len teraz je vraj chorý... už som ho pár týždňov nevidela... no hej (hlboký vzdych)... raz to príde na každého... ale poviem vám, to je moja záchrana, nebyť toho.,. Vy tu hore máte ticho a dobrý vzduch, vy si to ani neviete predstaviť tam u nás pri dome, výpadovka, a ustavičné tie autá — bzzz a bzzz a bzzz — a ten smrad a hluk v lete, cez deň nemóžem ani obloky otvoriť a dolu tie decká — to vám je niečo strašné, ten ich vresk. A přitom tam majů ihrisko, ale tam just nejdu, vyvreskujú akurát pod našimi oknami a my k tomu ešte býváme na prvom poschodí — tak to už niekedy ani počúvať nemóžem, radšej si idem sadnúť do kuchyně, lebo povedať im niečo člověk tiež nemóže. Keď sme sa tam nasťahovali, raz sme na nich aj s dcérou začali kričať, aby nevrieskali ako blázni — no a čo bolo na druhý deň ? — mali sme rozbité okno. Odvtedy by sme si to už netrúfali. Keď teraz tak vrieskajú, že sa to už nedá vydržať, dcéra zájde dolu a postaví sa za roh a keď niekto z nich tam odbehne, prihovorí sa mu a dovráva mu a ochvílu sa naozaj poberu preč, ale zhora z bytu na nich zavolat', božechráň... Ale vlastně najhoršia pliaga je učitelka klavíru hore nad nami, každý večer o desiatej sa to začne — buch buch buch — hřmotí niekde pri upratovaní a vysává a niekedy si aj o jedenástej zmyslí napúšťať vodu do vane a na tom klavíri si brnká celé hodiny — celé hodiny — niekedy do jednej, do druhej v noci. Už som jej pár ráz aj povedala, pani moja, veď toto nie je nějaký murovaný dom, to je panelák, tu všetko počuť, my tu pod vami nemóžeme spať — a viete, Čo mi na to ona povedala? Nehnevajte sa, ale ja už som taká, ja som si navykla urobiť si doma všetko v noci — No dobré, je to taký nočný vták, ale ako k tomu my prídeme, keď v noci nemóžeme spať, ja aj tak beriem každý večer beladonal, to je dobré na spanie aj na srdce, len teraz, ako som mala ten zápal nervu, išla som na pohotovost', a tam bol samozrejme taký mladý lekár, však vám nemusím rozprávať, čo už taký mladý lekár vie — predpísal mi nějaké lieky, také nějaké svinstvo, celý deň som z toho bola napoly v mrákotách, ešte šťastie, že s dcérou bolo právě vtedy všetko v poriadku. Len včera přišla zase z roboty predčasne domov celá zelená — hněď som vedela, že s ňou niečo je, hovořím jej — preboha, Čo sa ti stalo — a ona aj hlas mala taký slabý, len mi krátko povedala — nechaj ma teraz, mama, musela som sa vypýtať, tak mi bolo zle — no a vidíte, tak to ide stále dokola — stále dokola — včera som jej musela urobiť kura, lebo to je ešte najlahŠie na žalúdok, ale zrátajte si, čo stojí taká strava, ale o to ani nejde, len keby som ja vládala, ale čo s ňou bude raz, keď mňa už nebude, právě včera som jej povedala.. A keď dorozpráva, na chvílu zamlkne, vzdychne si a povie — «No ale už pójdem, iste som vás riadne zdržala», a vtedy vyberie z veťkej ošúchanej starej kabely obálku s tuzexovými bonmi, na obálke má vyrátané, koťko za ne dostane — rátala mi ich vždy za ten istý běžný kurz, nedávala ich lacnejšie, ale ani nezvyšovala ich cenu — a ja idem pro peniaze do susednej izby, vyplatím bony a nato ona z nákupnej tašky vyberie plechovku, podá mi ju a ja ju otvorím a zhíknem — sú v nej obyčajne vanilkové rožky — památá sa, že to bolo kedysi moje obíúbené pečivo, idem ich vyložiť do kuchyně a cestou nazad otvorím skriňu v predizbe a vyberiem z nej niečo, čo som pre ňu nachystal, nějaký sveter či teplú vestu po jnojej žene, lebo aj ja som jej vŠeličo daroval a ona s tým iste rátala, že jej niečo zase darujem. Nakoniec ju odveziem dolu liftom — sama by sa bála ísť výťahom, mohol by sa predsa zastaviť niekde medzi poschodiami — a keď som jej pri bráně ešte raz podal ruku, podržala ju a vravela mi: «Vždy som taká rada, keď sa móžem s vami pozhovárať, prídu mi na um staré časy, mój muž a Helmut, však to bol vás kamarát, hádám len o rok starší od vás, a ja už nikoho iného nepoznám z tých časov, tak ak sa nenahneváte, prídem zase o takých šesť týždňov, keď mi syn z Nemecka pošle nějaké bony...». A niekedy sa jej pri tých posledných větách zaligocú aj slzy v očiach, ale keď dohovoří, už má zase na tváři nesmelý starecký úsměv, a ja hladím ešte chvílu za ňou, ako kráča po ulici brehom dolu, až mi zmizne v zákrute. *. Aj by som zaskočil za ňou autom kvóli tým bonom, aby sa nemusela peši teperiť sem hore, ale to by iste nechcela, ešte za matkiných čias, keď u nás přestala robiť, dosť zretelne dala najavo, že si návštěvy neželá — matka ju preto prirodzene hněď upodozrievala, že si všeličo od nás poodnášala a teraz nechce, aby sme to viděli, ale hlavně si asi zvykla, že do jej bytu za ňou nikto nepríde, ani za ňou ani za dcérou, a keď príde mňa navštívíť, je to pre ňu změna, je to asi vóbec jediný byt v tomto meste, do ktorého sa niekedy dostane, nemá za kým chodiť zo starých známých a jej noví známi z prechádzok medzi Štátnym sanatóriom a Železnou studničkou sa navzájom doma nenavštevujú, a okrem toho keby sme sedeli u nej,

129

nemala by taký pokoj, vlastný byt okolo by ju znervózňoval, či je v ňom všetko v poriadku, nevedela by sa tak prepadať do minulosti, čo občas potřebuje, a ja som si na to už tiež zvykol, tiež by mi to chýbalo, keď teraz máme aj niečo spoločné... Lebo ona rozpráva mne a štyrom stenám izby mójho bytu zatúlané omrvinky svojich rozpomienok, a ja si svoje vlastně klepem do stroja, štyrom stenám izby mójho bytu — a ešte jedněm člověku, ktorý je mi najbližši, a všetko po mne prečíta, aj to, čo znova preklepávam, ten jeden člověk je teraz symbolický súhrn mójho čitatelstva... aj to vlastně už bolo tak pár ráz v mojom živote... za detstva, keď som nakreslil na hrbu papierov panákov na nerozoznanie podobných a tým sfilmoval Dobrodružstvá Toma Sawyera, potom som toto graficky-filmárske dielo hore zviazal, upevnil na veFkú, kolmo postavenú dřevenu došku, učupil sa za ňu, list za listom obracal do obecenstva a hovořil k tomu sprievodný, skrátený text románu a celým mojím obecenstvom boli moji rodičia, z ktorých moja matka slovenském textu nerozumela a z obrázkov mojich panákov si asi sotva mohla urobiť představu o dobrodružstvách Toma Sawyera; a tak to bolo, keď som hral bábkové divadlo, a obecenstvom boli tiež len rodičia a zase len otec rozuměl tomu, čo hovořili bábky, ktorými som hýbal ja a brat: a dokonca ani jedného čitatela nemal mój objavne koncipovaný, nikdy nedokončený oeuvre o štruktúre filmu ako umění vizuálně — znakovo (slovné) — akustickom, v ktorom som okrem iného rozviedol, ako zastarala a přestala platiť koncepcia filmu v starých prácach Ejzenštejna, Pudovkina a Bélu Balázsa o filme ako umění výlučné vizuálnom — (ten rukopis neprecítal ani pražský režisér a šéf novozaloženého filmového nakladatelstva, ktorému som krátko po vojně poslal níekol'ko vybraných základných kapitol z tohto rukopisu, zapotrošil ho pri stahovaní a predtým sa naň ani nepozrel, staral sa o veci dóležitejšie pre svoju budúcnosť, o lepší byt a sťahovanie, o svoje nové funkcie, o ďalšie připravované filmy, len mój rukopis pre jeho budúcnosť nic neznamenal, tak ho stratil) — a ja, keď som z času na čas nemilosrdne vytrieďoval starinu, ktorú som nechcel ďalej odkladať, vždy som niečo z tohto dávného rukopisu vyhodil, najprv poznámky, jednotlivé úryvky, potom nedokončené kapitoly, až sa z neho nič nezachovalo, takže dnes ten rukopis možno pokladať za nenávratne stratený, hoci svojho času mohol byť naozaj niečím novým a objavným, ale na to som prišiel až ovela neskór, keď som s istým sklamaním skonštatoval, že vtedy, keď som sa ja mořil nad štrukturálnou analýzou filmu, nikto sa do toho ešte nepustil, dostalo sa to do módy až značné neskór... a tak by som teraz o sebe mohol povedať, že som vždy bol originálny génius, aj keď tým či iným spósobom nevydařený, pokial' som robil niečo, čo nemálo obecenstvo. Lebo potom som jedno štvrťstoročie mal obecenstvo a za ten čas vyšlo pod mojím menom neuveritelnč množstvo makulatúry — no a pravdaže, aj pár celkom obstojných vecí, ale nech už to bolo čokolvek, vždy som tým reagoval na Dobu, dokonca aj keď som občas vyvolal istú senzáciu, čo sa tiež stávalo, nebolo to pre niečo objavné ani originálně, len som v takom případe napísal, čo si 1'udia aj tak mysleli, a čitatelia boli ohromení len preto, že niečo také vóbec mohlo vyjsť — samozrejme, ako sa hovoří, artikuloval som logicky a teoreticky a dialekticky zdóvodnene, čo oni len cítili a tak akosi vedeli, lenže aj keď som takto občas plával proti prúdu, tiež som sa len napájal Duchom doby, ba pokladal sa za jeho výkonný orgán, vždy som sa dal len unášať prúdom času, v mojom vědomí malo miesto len to, čo mi ten prúd priplavoval, kým moje niekdajšie výtvory vznikli endogénne (staromódnou terminológiau by sa povedalo, že z vnútornej inšpirácie), ten mój slabomyselný antifilm na prieklepových papieroch, na ktorých boli načarbaní na nerozoznanie si podobní panáci v rozličných postojoch, tie moje dětinské inscenácie bábkového divadla, ktoré som bral strašné vážné, ten mój objavne koncipovaný opus o význame slova ako znaku, ktorým som rozbil starú představu o filme ako výrazovom prostriedku predovšetkým vizuálnom... a teraz zase píŠem niečo, čo vzniklo endogénne, síce nie doslova z vnútornej inšpirácie, jednoducho som sa potřeboval niečím zamestnať a tak som začal klepať do stroja tento oeuvre pitoreskný, nekončiaci sa a nedokončitelný, aj nevydařený aj nesporne geniálny, aj keď bez veíkej budúcnosti, že sa raz dostane na světlo světa vo svojej terajšej celkovej podobě, ale stal sa pre mňa aspoň životnou úlohou, hoci vlastně si zase len čarbem nezřetelných panákov v rozličných podobách a uprostred nich seba ako hlavného panáka, a to všetko vďaka tomu, že som musel rátať s tým, že nebudem mať nijaké obecenstvo, tak som kreatívne zaplňal čas vyvoláváním obrazov, keď som život ešte přežíval, vnímal, keď všetko bolo nové, niekam zmerovalo a malo zmysel, a zase iných obrazov, keď postupné všetko strácalo farby, svíežosť, intenzitu, zmerovanie, zmysel, lebo taký už je život, také bola doba, aj ja som bol taká dosť nemožné figúra, ale predsa som takto vyvolal k životu tieňový, rozplývajúci sa, nespojitý mumraj, ktorým^som vniesol trocha ruchu do bezobsažnosti svojich dní — a tak je to asi aj s vdovou po strojníkovi Československej Dunajplavby, keď sedí oproti mne a v hlavě sa jej rozŠumí šampaňské rozpomienok. . . už nie je na svete len jej dcéra, ktorá večne maroduje a doma s ňou prehovorí ledva dve vety, lebo furt hlce tie svoje detektivky, a ešte parta jej penzistov, nafúkaná Dora a jej ctitel' s bezohfadnými lakťami, slovenský či český učitel' na penzii, ešte stála si overujúci svoju němčinu, špásovný starý žid, ktorý teraz leží niekde doma alebo v nemocnici a asi umiera... zase žije vo svojom dávnom a ovela rušnejšom živote, právě sa vo Viedni, kam přišla na návštěvu z malého štajerského mestečka, zoznámila v divadle cez přestávku so svojím budúcim mužom, ktorého potom v Pule a Terste často túžobne vyzerala na mori ako Madame Butterfly alebo Senta z Bludného Holanďana, lebo on, podporučík c.-k. námořnictva, bol často na úradných cestách po Jadrane a raz dokonca oboplával pol světa, až po dvoch rokoch sa vtedy vrátil, lebo keď jeho loď zakotvila v ktoromsi čínskom přístave, musela tam ostať dovtedy, kým ju neprišiel vystriedať iný koráb z jadranskej vojnovej flotily c.-k. námořnictva... Ale veď to muselo byť v Tiencine, přišlo mi na um, keď som túto partiu roku 1981 preklepával a prirodzene přitom roztahoval, tam si predsa Němci začiatkom storočia vymohli svoj exteritoriálny prí-

130

stav, keď všetky ostatné si velmoci už medzi sebou rozdělili, a zrejme tam symbolicky po boku nemeckých krížnikov vždy symbolicky kotvilo aj jedno plavidlo z monarchie Franza Josefa ako fanál nerozborného bratstva v zbrani... tak to bol Tiencin, to město nezabudnutel'né, kam ma osud na pár hodin zavial roku 1956, bol som vtedy dramaturgom, nie v Cíne, ale Cíňania vtedy usporiadali svoju prvú veVkú monstre-show toho, čo predtým nepoznali a s čím sa oboznámili len prostredníctvom sovietskych vzorov, zorganizovali za obrovskej účasti delegátov zo socialistických krajin monštruóznu prehliadku svojej súčasnej drámy, a pretože sme sa po tých strašných večeroch v pekinských divadlách museli nějako osviežiť, chceli sme vidieť more, tak nás zaviezli tam, kde bolo najbližšie, do Tiencinu, z autobusu som sa díval ako vyvalený na jeho ulice, neboli to kulisy, nebola to odpudzujúco škaredá fata-morgana, boli to pompézné a kedysi blahobytné, mohutné kamenné a bohato vyzdobené, po polstorocí strašné ošarpané vily a paláce obchodných firiem z čias wilhelmovského Nemecka, skanzen grúnderského štýlu ojedinělý na celom svete, lebo v zbombardovaných nemeckých mestách by sa nikde nenašiel taký zachovaný komplex novogoticko-novozbohatlíckeho stavitelského hororu, na to člověk musel prísť do Tiencinu, aby sa mohol pokochat' v jeho ohyzdnosti... a tu som sa rozpomenul, prečo v ich byte v kolonii visela v kuchyni zarámovaná fotografia podporučíka c.-k. vojnového námořnictva s fúzami takými širokými, aké mali ruskí delostrelci na starých rytinách (rozpad monarchie však zrejme urobil koniec aj týmto fúzom, lebo za môjho detstva strojník Československej Dunajplavby bol vždy velmi pedantne oholený), za podporuČíkom sa v pozadí majestátne týčila Fudžijama, iste namalovaná v ateliéri fotografa, muž pravdaže sa nedal vyfotografovat' v Tiencine, tam sa nad mestom nič netýči, tam mohol mať ako pozadie také isté grunderské vily ako v Lipsku alebo Hannoveri alebo inom škaredom nemeckom meste, preto sa dal zvečniť v Tokiu, kde sa jeho vojnová loď asi zastavila na spiatočnej ceste... a nad tou fotografiou, rozpomenul som sa ešte, mali zavesenú malú vyšívanú japonskú zástavku. . . Viem, že som toto rozprávanie ničím neobohatil, keď som sa rozpomenul aj na Tiencin a na exotické rekvizity z bytu strojníka Československej Dunajplavby tam v kolonii na kraji města, ani som tým nepřidal ďalŠiu črtu k portrétu jeho vdovy, mohol som si to všetko nechať pre seba, tento rukopis by sa bol obišiel aj bez týchto detailov, v ktorých nie je skrytý nijaký hlbší zmysel... lenže ani v inom, čo som naklepal, nie je skrytý nijaký hlbší zmysel a ja vlastně ani neviem, kde a v čom je nějaký zmysel, asi sa mi preto tak 1'ahko klepe vŠeličo do stroja — nespojité fragmenty do mozaiky nesplývajucej do zřetelných tvarov — jedoducho nemóžem vkladať do niečoho zmysel, keď som ho sám stratil alebo sa mi postupné rozsýpal medzi prstami alebo mi ho možno iní ukradli na opitom fláme životom.

JAN SKÁCEL (Brno)

MODLITBA ZA VODU Ubývá míst kam chodívala pro vodu starodávná^ milá kde laně tišily žízeň kde žila rosnička a poutníci skláněli se nad hladinou aby se napili z dlaní Voda si na to vzpomíná voda je krásná voda má voda má rozpuštěné vlasy chraňte tu vodu nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd A přiveďte k té vodě koníčka přiveďte koně vraného jak tma voda je smutná voda má voda má rozcuchané vlasy a kdo se na samé dno potopí 9

kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek? Voda je zarmoucená vdova voda má voda má popelem posypané vlasy voda si na nás stýská

BALADA O JEČMÍNKOVI Protože jsem z té Moravy vím že byl Ječmínek král který se v obilí schovával říkal si s křepelkami Kam se však schová Ječmínek vousatý jako to jméno až přijde podzim s úhory a bude posečeno Ze jsme tak strašně sami

131

STOPADESÁTÝ SONET O JARU Jaro tak křehké až se světlo láme pomalu slimáčími růžky

SKRYTÁ SUMA BÁSNICKÉHO UMÉNÍ Někdo tu sype plachým hrdličkám zrníčka na okenní římsu té menší říká zobej neboj se napít ti nedám napít vám dá rosa

se odhodlává tráva listí má prsty k zemi svěšené a ráno nepřestává

A básník zatím prosí o slovo aby nebylo jak olovo o slůvko kulaté jak malé zrnko prosa

po celý den a trvá přes půlnoc a do poslední chvíle

II Na zlatých sítech mateřštiny hluchotu vlastní přesívá a do úmoru hledá slova

na větvi hlohu v dešti zpívá kos a šílený je

Ta ale s hejny odletěla do neznámých a cizích míst

STOPADESÁTÁ BÁSEŇ O PODZIMU

A marná duše básníkova Žízní a pije z prázdných hnízd III

Tolik pádů a tolik ticha bez konce A tolik nevídané lsti

Až příliš podobá se malým sýkorkám které zanechaly ráno ve sněhu sdělení dlouhé noci

Jitra jsou jako něstěstí a málokdo si toho všímá

Co jiného jsou verše o lásce a prosba o pomoc a zaklení

Bylo nám jaro léto podzim brzy nám bude krutá zima

U černé tůně čistý chladný sníh za mlhou druhá oranžová mlha les oslepl a vše je obaleno blankou mlčení

A vítr v listí šelestí

Pod klenbou skořápky však nesměle to pípá PÍSEŇ O JIŽNÍ MORAVĚ

Celé v rubáši

Šťovíky u cest jaký věk a vůně vůně kamilek

A poslouchej co voda říká o bolesti když nenaříká

Na nebi slunce tlapa lva a dálka plavá odraná

Třeslice u cest dávný věk a černá křídla vlaštovek Slova té písně znáš ta slova a místo kde je pochovaná?

Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil.

Je zakopaná na rovině pod křížem řek a k naší vině

A držel, ale neudržel tu vodu v prstech, Bože můj, a v mrtvém lomu kámen lámal a navždy prosil: Kamenuj!

A jak je dávná paměť zdiva když ve stodolách vítr zpívá V listnatém háji koncem léta Zežulky počítají léta Divokých husí táhnou klíny křik hejna padá do krajiny v

132

PÍSEŇ O NEJBLIZSÍ VINE

A potom mu to bylo líto a do dlaní tu vodu bral a prohlížel ji proti světlu a moc se bál a neubál.

A prosil, ale neuprosil a bál se, ale neubál a studánka je plná krve a každý u ní jednou stál.

IVAN SVITÁK (Chico, Kalifornie)

DESATERO PRO OKUPOVANÉHO INTELEKTUÁLA «Neplač, nezesměšňuj, chápej». Baruch Spinoza 1) Výhry se rodí teprve, když po prohraných hrách pochopíme logiku prohry. Vracej se k prohrané hře, abys chápal; připravuješ tím výhru. Hra byla prohrána omyly, ale bez rizika omylu nelze hrát. 2) Krachy jsou nejproduktivnější zkušeností lidi a národů. Krach tě ověří, nebo zlomí. V obou případech budeš víc sebou. Chápat svůj krach je výhra v krachu. 3) Všechny krutosti se dějí jménem ideálů. NejkrutějŠí jsou nevinní, protože nevědí, co dělají. Odporuj násilí bez ohledu na motivy nevinných a na ideály. 4) Přijmi odpovědnost za porážku, přijmi novou realitu — abys ji odmítl. Pohrdej národní sentimentalitou a předstíráním nezaviněného muěedníctví. Nespoléhej na to, ze ti někdo pomůže, pomoz si sám a nelituj se. 5) Udržet bojovného ducha můžeš jen bojem. Když jde o základní lidská práva, musíme bojovat, i když nemůžeme zvítězit. Neboj se překážek, jsou v cestě proto, abychom je překonali. »

6) Národní krach vytvořil hodnoty, jež se zrodily ccv slunci nenávisti Tvá nejvyšši hodnota je hodnota sebe jako Člověka, vědomí člověka jako hodnoty. Osobní hodnoty jsou nenahraditelné a nezastupitelné institucemi. 7) Svobodný člověk usiluje o své lidství, neusiluje o vládu a nechce být ovládán. Svoboda je podstatou člověka a tkví v lidské praxi. Cesta k svobodě není v hledání moci, v násilí, ale v chápání nesvobody. 8) Nevěř tomu, čemu chceš věřit, věř skutečnosti a své síle ji překonat. Dívej se na nové záchvaty ideologů s klidnou převahou pohrdajícího. Nedej si institucionalisovat, postátnit nebo znárodnit myšlení. 9) Být radikální znamená věřit v rozum, angažovat se pro pravdu a jednat. Uvědom si, že nad gangstery světa vládne největší gangster — čas. Nedej se zahnat do bezpečí stáda, do jistot iluzí, do ochrany «realistů». 10) Souvislosti chápeme jen náhle — okupace zjevila pravdu bleskem. Ted stačí důsledně myslet a pochopíš logiku doby, elit, států a systémů. Buď otevřen pravdě reality a odmítej ji; neplač, nezesměšňuj, chápej, jednej. Studentům Karlovy university, New York, 24. prosince 1968.

JOSEF ŠAFAŘÍK (Praha) *

MEFISTŮV MONOLOG Úvaha Mé rodiště je ráj. Kdo myslí, že jsem doma v pekle, klame se ke své škodě. Těžko ovšem věřit, že projekt ráje počítal s ďáblem. Nicméně započítán je v každém plánu započít svět rájem, aktem dovršení. Jaký to nápad vynést a posadit člověka rovnou na vrchol, kde, má-li se pohnout a nezkamenět v pomník, může jen padat! Stvořit život v neporušeném a nepomíjivém stavu, v němž, nemá-li zcepenět, může se jen narušovat, chátrat a mřít! Stvořit oduševnělou bytost, která, nemá-li zešílet z věčného zírání na dokonalost, musí se vzepřít a ze svého opitomujícího nepřetržitého ano, ano! se jednou osvobodit vášnivým ne, ne! Ráj jako v zakletí uspaný zámek Šípkové Růženky! Bylo třeba prince, aby svým polibkem probudil celé to sádrově utuhlé panoptikum k životu. Za to mě nazvali ďáblem, satanem, belzebubem, duchem lži a zla! Nu, nad tím jsem se víc smával než čertil; lží a zlem ses mě nauctíval dost a dost... až tam ti nahoře žárlili a láteřili. K zlobení měli věru popudů až až, když ti měli pořád odpouštět to, čím mě jsi častoval, a povytahovat tě znova a znova zpátky, oč jsi se spustil se mnou. Nepogírám, žes mě trochu dopálil, jak sis na me zachytračil, když jsme sjednávali ten svůj faustovký kontrakt. Slo ti to podezřele lehce. Ta smlouva není přece maličkost; říká: Patři smrti a svět bude patřit tobel — Ale ty sis myslel; Proč by se i něco takového nemohlo dohandlovat s duchem lži? Lže-li, co riskujn ? Buď mi svět patřit nebude a pak me smlouva nezavazuje; anebo já smrti patřit nebudu a pak mi nádavkem padne svět do klína. Chytráčky vymyšleno, což! Jako všechny ty bajky o hloupém Honzovi, který přelstí chytrého čerta: všechny shodně vypovídají, že pakty s duchem lži nechávají vždy ještě zadní vrátka, která umožňují nakoupit a vytratit se bez zaplacení. — Takhle ďábel utře nos ještě na tyátru Goethovč, když z pouhé licence básnické a proti vší logice a spravedlnosti objeví se zčista jasna deus ex machina a vyveze zasloužilého pana inženýra Fausta sedačkovým výtahem za chvalozpěvů andělských až do nebe. Snadnost, s jakou hloupý Honza přechytračí smrt, není než snadnost, s jakou člověk přechytračí sebe. Chápu tvůj Šok, když sis uvědomil, že garantem naší smlouvy není žádné bájesioví, ale věda; tím paktem jsi totiž přísahal na vědu, a ta je expert smrti na slovo vzatý, který žádná zadní vrátka, žádnou Himmelfahrt, žádné honzovské chytristiky nepřipouští. Svět se uskutečňuje v pádu a všechna existence v něm je práce smrti. Věda ví, že stačí ponechat všechno na práci smrti, abychom zvěděli, co čím vpravdě je; ví, že stačí nechat věci padat a rozpadat — dávno před Galileem a moderní analýzou to učili atomisté v Řecku —, aby zjistila, co lze vědět a co lze moci. A mluví-li dnes filozof o životě jako «pracujícím k smrti», papouškuje jen, co je od počátku poznatkem — Či axiomem, jak chceš — vědy, které je evidentní, že jinak než k smrti ani pracovat nelze. Smrtelnost je index energetického potenciálu. Jak víš, neplatí to jen o živém: každá věc živá i neživá —- až do buňky a atomu — představuje latentní třaskavinu schopnou vyprchat v čirou energii sebezničením. Všechno smrtelné a zaniknutelné — a jen smrtelné a zaniknutelné — lze zapřáhnout do práce. Tím více produkuješ, čím více se stravuješ; tím více máš, čím méně jsi; tím více je svět tvůj, čím více ty jsi smrti. Zajisté, také náboženství mluvilo o pádu a rozkladu v prach, a nebyla to jen hra se slovy. Je to pád existenciální, pád vědomé bytosti do smrti, jako pád fyzikální je pád nevědomých těles do smrti, fyzik mluví o «smrti tepelné», o entropii, ale ta zahrnuje to i ono. Pro Genesi pád do smrti byl následek hříchu, který se odpykával prací, ale věda odreagovala hřích a ví, že pád do smrti není stav hříšnosti, ale sama pracovní síla. Člověk je zvláštní kreatura. Napřed mě nazve ďáblem, duchem zla a lži za to, že prý skrze poznání jsem ho připravil o ráj; dnes mě překřtívá na Prométhea jako dobrodince lidstva a čeká, že ho tím poznáním přivedu do ráje zpět. Z toho ten bizarní paradox vedecko-technické revoluce: Vzestup pádem! Entropií k Utopii! K životu pitvou! Destrukcí stvoření k rekonstrukci ráje! Fabrika jako rekonstrukce destrukce přírody; posedlost fabrikou ve vesmíru, fabrikou ve společnosti, fabrikou v člověku. Bizarní paradox, který znalo a pěstovalo již náboženství a na který zašlo: prací k smrti život po smrti, Umrskáním smrtelného k nesmrtelnosti, nebytím k bytí, sebepgpřením k Bohu. Pěkný vděk Stvořiteli ! Dals mi život, tu ho máš obratem zpátky, poraď si s ním sám! Že flagelant spekuloval se smrtí, to samozřejmě chyba nebyla; s ničím jiným se totiž reálně spekulovat nedá. Chyba byla v absurdním kalkulu zužitkování smrti výnosem po smrti. Hotové perpetuum mobile! Sám sebe tahat za vlasy z vody! Nietzsche se jednou zastavil v úžase před krávou a fascinován jejíma moudrýma očima a olympanským klidem uprostřed hysterického světa, měl pocit, že je na stopě mysteriózní hádance života. Nábo-

134

ženský vizionář ji řešil tak, že prohlásil krávu za posvátnou a nedotknutelnou. Ale kterémusi neobyčejnému obyčejnému chlapíkovi při pohledu na dobytče blesklo hlavou: síla! Intuitivně pochopil život jako agregát na zužitkování smrti. Pod symbolem HP stal se anonymním svatým industrializovaného světa. V den, kdy sis uvědomil, že pád do smrti není hřích, ale pracovní síla, strhl jsi staré posvátné signum IHS (Jesus Hominum Salvator nebo in hoc signo vinces) a nahradil je novým: HP (Horše Power) — dnes všemi bez rozdílu uctívaným a zbožňovan>rm. Že síla koňská nabyla tak rychle vrchu nad silou božskou, to nutno přičíst prostému faktu, že prvá znamená produktivní zužitkování smrti, kdežto druhá naprosté promrhání smrti. Jako bys vodu, stavidly nadrženou, pustil v prvém případě na turbiny, kdežto v případě druhém rovnou a zbůhdarma do odpadu. A čekal, že jestliže prvá koná ordinární práci, druhá vyvolá divy. Credo, quia absurdum. Flagelant byl mlynář, který pouštěl vodu do odpadu místo na lopatky kola. Prý « nedbal na ovoce svých činů ale to je tlach, jeho nároky na ovoce byly naopak enormně přemrštěné a co hůř! — zhola nereálné: očekával zázrak. Mělo se mu dostat světa rajského jen za to, že se zříkal tohoto. Koňská síla zvítězila nad božskou, protože boží mlýny mlely naprázdno. Věda vznikla, protože není činu s efektem záhrobním. Vědecko-technická éra počala, když si člověk — tvor s mentalitou odsouzence k smrti — uvědomil, že není moci, která disponuje nesmrtelností. Jest jen moc, která disponuje smrtí, či vlastně jen ten, kdo disponuje smrtí, má moc. Moc k čemu? K odkladu exekuce, k «Ještě n e . . . ! » jako jediné útěše a úspěchu odsouzence k smrti. Od počátku byla moc disponující smrtí spojována s ďáblem, ale ďábel nemohl, než co dopustil Bůh; platil za jakéhosi exekutora pod pravomocí boží. Nedivím se tedy, že konec Boha neznamená ti ještě konec ďábla; naopak rozumělo se ti samo sebou, že neexistuje-li Bůh, není možné, aby ďábel neexistoval. Tím náboženství nekončí. Ještě Thomas Mann mi dává řici ve své faustiádě, že jsem jediný, kdo náboženskost zaručuje. Vskutku, Bůh není k nalezení, Deus absconditus, ale s ďáblem se beseduje a plká jako na táckách. A na obrátku už ne zloduch, ale dobrotisko, Prométheus či co. Jak by ne! Jak jinak s tím, kdo nás má v hrsti! Za vlády boží byly chudoba, umrskávání života, odvrat od světa ctnosti, které tě kvalifikovaly pro nesmrtelnost. Dnes chudoba jako memento mori nese jméno bída a s ní cejch méněcennosti, diskvalifikace a zatracení. Dějiny spásy světa skončily, počínají dějiny spásáni světa jako prodlužování «Ještě ne!», jako odklad exekuce odsouzence k smrti. Chudoba předurčovala k spáse; bída eskortuje k šibenici. Absurdní devisu světce: nebýt, proto být věčně, vystřídává devisa Faustova: nebýt, proto dobýt a mít, totiž mít kulisu zastírající výhled k popraviŠti. Bohatství a moc — atrapa ztracené nesmrtelnosti. A hromadění je bez mezí, jako nesmrtelnost — třebas atrapa — je bez mezí, je bezmezné spásání. Růst potřeb, konsumu — náboženství mentálního odsouzence k smrti; nemít potřeb rovná se herezi, nestoudnosti... Nemít potřeb, toť téměř nemít charakter. A tohle náboženství jsem ti já měl garantovat? Za IHS nad vraty kláštera lepit HP nad vrata fabriky? Proto Prométheus. . . ? Nefixlujme se slovíčky! Byl jsem nazván duchem lži, třebaže jsem vždycky nazýval věci pravým jménem. Pravda vítězí, protože poražený je vždycky lhář. Pravda platí za trofej vítěze a já jsem tu byl jen na to, aby někdo mohl pořád vítězit, ať už mocnost nahoře nebo Hloupý Honza dole. Cožpak někdo poslouchá, co říkáš? Každý jen dává pozor, z jaké mocenské pozice to říkáš; ta je jedinou a celou vahou pravdy. Kdybych neviděl, jak můj prestiž náhle stoupl, nenamáhal bych se mluvit. Snad i slovo ducha lži bude mít na chvíli váhu pravdy. Povím ti něco nad slunce jasného a přece utápěného do tmy nevědomí: Co pro odsouzence k smrti je uhrančivým středem života a světa, je přece kat. Jsi nasáklý katovou přítomností až do nejmenší tkáně své smrtelnosti. Tvůj existenciální problém je kata neznát a přece do něho na potkání nevrazit. Praktikovalo se to tak, že na veřejnosti vystupoval vždy jen v kukle barvy krve, která převtělovala smrtelníka v pekelníka. Jako zakuklenec lokalizuje všudypřítomnou smrt. Kdysi vykázán za městské zdi jako smrt na řetězu, dával obci klidně spát a nekalé živly držel v uctivém odstupu. Popravčí vrch určoval přesně místo, které umožňovalo člověku obcházet smrt a dávalo pocit bezpečnosti, nevybočil-li z řádných cest. Popraviště — toť modus vivendi mezi odsouzencem a smrtí: dokud nejsi eskortován sem, exekuce nehrozí. Z toho plyne zlaté pravidlo: mít na své straně kata — v tom je vše! Kat činí z moci pravomoc, ze zvůle řád, z násilí spravedlnost, z telecího mozku poslední instanci pravdy, dobra, krásy. K této legalizaci je kvalifikován právě jen kat — zabíječ z profese, nikoli z přesvědčení. Všechen boj o moc spočívá v úsilí odsouzence k smrti zíekat kata na svou stranu. Není jiného zdroje energie, síly, moci než v zužitkování smrti, to platí o přírodě, o fabrice, o monarchovi. Příroda se k smrti vyžívá, fabrika upracovává, a monarcha disponuje smrtí prostě tím, že zaměstnává kata, opatřuje si sílu, energii, moc tak, že smrt zcizuje a vykořisťuje. Anatole France si zavtipkoval, že soudce bez četnika je jen ubohý snílek; tu ti připomenu, že i všemocnému soudci na nebi se stalo osudným ne to, že posílal na popraviště nevinné, ale jen to, že si k tomu vypůjčoval kata od moci světské. Neobešel se bez toho ani při exekuci vlastního syna. Moc, třebas i nebeská, která nezaměstnává kata, nedisponuje smrtí a nemá tedy ani moc před smrtí ochránit. Mít kata na své straně, v tom — pro odsouzence k smrti — je vše. Ano, vím, že můj prestiž se vysoko vyhoupl následkem klamné představy, že po mrtvém Bohu já podědím kata. Ale z toho tě musím vyvést; není zavilejších antagonistů nad ďábla a kata. Kontraktem s tebou chtěl jsem ti vštípit, že patřit smrti je být ničí, nepatřit nikomu než sobě, osvobodit se z moci bohů, monarchů a katů, a sám svou svobodnou mocí být, k smrti se cele vyžít, ne se dát mocí zcizit a zneužít. Nejenže katem nejsem, ale mým nejvlastnějším posláním bylo od kata i galejí tě osvobodit. To a nic jiného chtěl jsem ti říci vědou — jsem přece Lucifer, Světlonoš, ne Smrtihlav — a proto a pro nic jiného byla ti zjevena smrt, dáno vědomí smrti. Ale ty jsi smrt pro sebe nezužitkoval, nevyžil ji, neosvo-

135

bodíl se, tys prostě na smrt onemocněl a jako člověk — tvor chorý smrtí — hledáš, kdo by tě uzdravil, z lidství vyléčil, zbavil člověka jako choroby — koho? Anděla? Zvířete? Když tě bozi nedokázali uzdravit od člověka jako anděla chorého smrtí, čekáš teď od ďábla, že tě uzdraví od člověka jako zvířete chorého smrtí. Ale ty jsi zpanchartělé zvíře; chceš být osvobozen od člověka, ale ve jménu člověka; chceš být odlidštěn, ale lidsky, humánně. Jsi zvíře, které se děsí zvířete v druhých: Odtud všecka morálka jako předpisy pro druhé. Ve své bezmoci prahneš po moci jako bezmoci druhých: Odtud všechno právo jako zavazující ty druhé. Traumatizován smrtí pendluješ mezi dvěma excesy: džunglí v sobě a koncentrákem zevně; mezi carpe diem a galejemi; mezi bordelem a kasárnami. A já mám být garantem bordelu, jako je kat garantem koncentráku. V Sigmundu Freudovi máš specialistu na člověka jako chorobu zvířete; že zdroj vší rozkoše je v sebezničení; v destrukci, v sadismu, v perverzi, a že ty démony uvnitř vyvolává koncentrák zvenku. Ale to je jako dokazovat, že líc mince je příčinou jejího rubu. S tím ani oním nemám nic společného. Chtěl jsem tě vědomím smrti probudit k síle a svobodě, umocnit v tobě potenci kosmotvornou jakou je příroda, která přece není smrtí chorá, naopak zdravá, silná, tvořivá, ale ty — nemocný smrtí — jsi na útěku před smrtí a nejlepší úkryt ti nabízí katův stín. Zemře-li Bůh, říkali bohobijci, podědí člověk; zemře-li Bůh, oponovali bohomilci,^podědí ďábel. Nepodědil jeden ani druhý. Zemře-li Bůh, podědí césar, ten, kdo se uvolí zaměstnat kata. Člověkj e ochoten hájit jen tolik svobody, kolik jí sám v sobě má. Zasluhuje právě tolik násilí, kolik ho snese. Šetřit ho pod tuto míru znamená korumpovat ho. Zbav ho despocie, kterou sám nad sebou dopouští, a vzápětí dopustí jinou. Je třeba brát s rezernou jeho nářky nad útlakem: dá vždy přednost diktátu před odpovědností rozhodovat sám. Být manipulován — atrapa spásy v éře vědecko-technického mesianismu. Kdyby moc musela spoléhat jen na násilí, byla by bezmocná; spoléhá na něco zrovna opačného, mentálnímu odsouzenci k smrti fundamentálního: na konformismus — na svůdnost komfortu pro mrtvé zaživa. Přizpůsobivost realitě je adaptabilnost existenci pod šibenicí. Věšíš, adaptuješ se; věšen, jsi adaptován. Mocenská hierarchie je prajednoduchá od prvopočátku: směrem vzhůru rab, směrem dolů dráb. Kdo absolutně poslouchá, bere svou odměnu v tom, že absolutně rozkazuje: odjakživa deviza zupákova. Ruku v ruce Prométheus a kat civilizují přírodu: Prométheus tím, že zužitkování smrti ustavuje v princip ekonomický, kat zase v princip právní. Prométheus smrt zhospodárňuje; kat smrt umravňuje, donucuje ji «konat spravedlnost». Člověk je zvíře domestikované katem. Kat nevděčí za svou existenci žádným takzvaným «poměrům», nějakému «milieu» a vnějším podmínkám, proto také žádnou změnou poměrů nelze ho existence zbavit. Kat se líhne a je živen v lidském nitru jako chorobná obranná reakce člověka — zvířete traumatizovaného vědomím smrti. Kat sugeruje faktičnost všemoci, která disponuje smrtí, s kterou však na rozdíl od slepého zabíječství přírody se lze dohodnout, kolaborovat s ní, podílet se na ní, a opatřit si tak iluzi vlastního vlivu na «Ještě ne!», na odklad exekuce. To dává pochopit, proč člověk je schopen a ochoten zaručit existenci a uctívat jako všemoc cokoli na nebi, na zemi, pod zemí, co se nezdráhá adoptovat kata. Než se rozejdeme — a jak vidíš, my se opravdu rozcházíme — chtěl bych se zbavit ještě jednoho falešného nařčení, na které i Goethe naletěl, když mi připsal na vrub vynález potištěného papíru zvaného peníze. Garantem peněz nejsem přece já, ale kat. Peníze jsou prostředek jak zcizit tvou sílu a pak tě té síle podrobit. Penězi dáváš souhlas, abys byl znevolničen sám sebou. V penězích se zříkáš moci, kterou jsi, za moc, která se ti propůjčuje z benevolence toho, kdo zaměstnává kata. Platnost peněz platíš neplátnosil sebe; za peníze postupuješ césaru své přirozené právo disponovat svou smrtí, svým životem. Lačnost peněz je touha bezmocných moc mít, a protekcí kata se na ní podílet. Peníze se stávají mocí neviditelnou přítomností kata; bez něho uzamykáš v trezoru jen hromádku smetí. Peníze — ať v Číkoli kapse — jsou permanentním hlasováním pro všemoc césarovu; neznají opozici, jen kolaboraci. Nakolik existuješ penězi, natolik existuje césar, lhostejno v jaký kostým přestrojený. Peníze jsou poukázka na protekci moci disponující smrtí, odtud imunita peněz vůči svědomí, či — jak se říká — peníze, ať smočené v čemkoli smrdutém, nesmrdí. S penězi v kapse okouší i otrok iluzi svobody a lidské důstojnosti. Harpagon je nejsolidnější pilíř césarovy moci, a odpovídá jeho logice, že když je okraden, křičí, že ho zabili, a volá po katu, nevolá po ďáblu. Chytrý vládce ví, že lépe lze ovládat člověka strachem o peníze, které má, než lačností peněz, které nemá. Peníze jsou mírou téže protekce na zemi, jakou byly svátosti na nebi. Peníze jsou sekularizovaná svátost a výdělkářství je novodobý rituál, profánní náboženství, permanentní referendum, aby po mrtvém Bohu dědil césar. Co se ve výdělkářské společnosti tváří jako náboženství práce, není než magie peněz, mystika moci. Peníze jsou sebeúctou a sebevědomím odsouzence k smrti, nejkvalitnějsím papírem pro kulisu zastírající výhled na popraviště. Ve. výdělkářské spoplečnosti memento mori trhá díry do kulis a devalvuje peníze v makulaturu. Snad jsi už uhodl, že k tobě promlouvám na rozloučenou, neboť vskutku na rozdíl od všech vybásněných faustiád my se nakonec rozcházíme. Neskončí to tedy tím, že si tě odnesu do pekel, to je ostatně nesmysl, na peklo si lidé vždycky stačili sami; ani to neskončí nějakou goethovskou Himmelfahrt, nebe vymřelo a je tam — ne jako, ale doslova — po vymření. Není také třeba, aby tě někdo vysvobozoval ze spárů ďáblových — jak se to navyklo říkat, protože vězíš-li v nějakých, jeho to nejsou. Vědomím smrti dostalo se ti svobody volby a tys přede mnou dal přednost katovi. Skončí-li to peklem, nespílej Luciferovi ; neboť od pekla — proti vší fámě — se ďábel distancuje. Pochop dobře, co ti teď povím: S Luciferem ses účastnil hry; s katem inscenuješ krvavé jatky. Naše tak řečená smlouva tě nezavazovala k ničemu jinému, než k čemu tě zavazuje čistá věda: vzdát se absur-

136

dní představy, že zužitkování smrti skýtá rentu po smrti. Ale tebe to poznání traumatizovalo místo osvítilo. Zakazuješ si vidět, že všechny úspěchy a pokroky v tomto světě dějí se na pozadí základního neúspěchu, v úběžníku propadliště v nic, že touže silou, kterou ty dobýváš a vlastníš svět, smrt vlastní tebe, že konečná suma všech tvých zisků je nula, že nejsi než vycpanina z pilin — atomů, loutka hry, v níž o nic a o nikoho nejde, a kde nic není skutečnější než nic, a kde všecko, co víš, víš o ničem, a kde poslední moudrost všeho-vědění je, že dvě a dvě jsou čtyři. Chováš se prapodivně: nadýmáš se pýchou nad svou vědou, ale zároveň povyšuješ slepotu a hluchotu na podmínku své existence, čili nepochopils z mého daru nic. Nepochopils, že parametry vědy jsou přesně parametry hry a že veda ti nabízí svět jako theatrum mundi, kde se máš vyžít bezbolestnou hrou, jako postava divadla, která se děje aniž je, tj. která svou rolí se beze zbytku vyžije a stráví, jako třaskavá prskavka, která se realizuje vybuchujíc a vyzařujíc v nic. To byl celý obsah a smysl toho tvého pověstného «úpisu ďáblu», kterým svět patří tobě a ty smrti. S Luciferem inscenuješ svět jako bezbolestné divadlo; s katem jako krvavé popravčí lešení. Jen tvor smrtí chorý místo osvícený mohl dát přednost katovi přede mnou a obětovat tak reálné vyžití za vidinu přežití, za darwinovsko-prométheovské fantasmagorum vzestupu pádem, entropií k utopii, pitvou k životu^ destrukcí stvoření k rekonstrukci ráje etc. Čistá věda, jak ji znáš ode mne, neříká ti než toto: Jediná pravá, tj. realizovatelná utopie na této zemi, jediná spása pro člověka osvíceného vědomím smrti, je Božské divadlo, Umění, náboženství Krásy jako božské hry: jediné zužitkování smrti, kterým se vrchovatě k smrti vyžiješ, takže už nečekáš nic, a nikoli k smrti zruinuješ, takže potřebuješ věčnost, aby ses z toho sebral. Život jako hra, osud jako umělecké dílo, svět jako božské theatrum mundi — to usmiřuje smrt, vyráží jí kosu z kostlivých rukou. Faustiáda Thomase Manna mi nekřivdí, když mě kupluje s uměním. Ale tento hansovní patricij, a proto umělec se špatným svědomím, mystifikuje druhé i sebe, protože když v umělci zatracuje ďábla, zamlčuje nebo neví, že v měšťákovi adoruje kata. Kdo nic nečeká od umění, čeká všecko od kata, Křivé huby a hlupáci rozšířili o mně fámu, že prchám před křížem. Blbost! Prchám před krví. Jsem poslední ručitel, že kříž je křížem a ne Šibenicí, že Kalvarie je božím divadlem a ne jatkami, že smrt je moment božské hry jako každý jiný, a ne hrůza katovské exekuce. Vstupem kata divadlo končí, i divadlo božské. Divadlo kata provokuje; hra neprolévá krev: když na jevišti padá hlava, sypou se piliny, či atomy — v hantýrce vědy. Kříž jako rekvizita božské hry dokazuje bezzubost smrti; adorovat Krista, toť tropit si šaška z kata. Žes vpustil kata na theatrum mundi, dopustils, aby hra se zvrátila v exekuci, božská postava na kříži ve zohavenou mrtvolu na šibenici, Kat je přímý opak hry, ruší ji a ničí tím, že ji bere doopravdy. V této souvislosti mluví Elie Faure o bezmoci četníkove a vskutku, uniforma je imunita proti humoru a božské ironii. Řekové tomu dobře rozuměli, když každou trilogii tragédie zakončovali ještě hrou satyrskou: teprve tím bylo jejich divadlo náboženstvím, božskou hrou. Bertrand Russell v jednom z mála krom obyčejných stavů své mysli řekl o Řecku, že mělo tolik geniálních lidí, protože mělo neschopnou policii. Když aténští pleticháři odsoudilil Sokrata k smrti, nebylo ani kata k exekuci, proto Sokrates, mělo-li být spravedlnosti učiněno zadost, musel si to obstarat sám. Jaká to anarchie!, volají advokáti římanského práva, které bez četníka je jen ubohé snění. Ale nad takovou svobodou i v samé smrti ještě měl by se ti roztřást mozek: taje totiž výsadou účastníka božské hry. K Řecku bych dodal, že mělo neschopnou i teologii, nedovedla dokonce ani vymyslet ďábla, takže mi nezbylo, než tam žít jako jeden z bohů. V kterém koutu vesmíru dojde kdy ještě ďábel tak spravedlivého ocenění? Všude jinde mě cejchují a volají na boží soud jako Zloducha, Satana, Pokušitele, Svůdce... a ty — Faust — máš být při tom korunním svědkem a exemplárním příkladem. Jenže právě ty jsi můj exemplární nezvedenec, nikoli svedenec. Křesťanství mě vydává za vtělení nejtěžšího smrtelného hříchu: pýchy! Ale tys mi naopak předvedl příkladnou ukázku a konečný efekt toho, co v křesťanství platí za nejvyšší ctnost a co se nepřesně nazývá pokora, přesně však pýcha pokory: míním mentalitu pomíjivé plevy, která se má za hodnou, aby pro ni umírali bozi, aby přežívala nesmrtelné. Hádám, že to je tvá poslední honzovská chytristika jak přelstít čerta, jak najít zadní vrátka ve faustovském kontraktu s ním. Avšak ani prométheovsko-darwinovský úspěch tak závratný, jakým je přežít nesmrtelné, nemění pranic na platnosti naší smlouvy, kterou ses předurčil smrti, smrti — jak teď vidím — vskutku pekelné: Boha jsi přežil, ďábla přežiješ — kata nepřežiješ. A tak tedy adieu, a — na neshledanou!

JOSEF ŠKVORECKÝ (Toronto)

PAVOUK, MOUCHA, MISTR, PTÁČE, MOTÝL, BŮH A KOČKA Na talíř ji usedla tlustá zelená moucha. Odehnala ji vidličkou, a protože stařec proti ní už mlčel, zcela soustředěn na křupavý párek, dívala se, jak moucha bloudí nad starcovými šedinami, naráží na sklo okna, po němž stékají kapky hustého deště pozdního srpna, a nakonec se chytá do Čerstvě upředené pavučiny a začíná zoufale bojovat o život. Boj dlouho netrval. Ze skrýše v rohu vyběhl veliký křižák a jal se bez milosti a velice odborně balit dosud živou mouchu do rubáše. Za chvilku už spočívala nehybně, maličká spoutaná mrtvolka v bílém rubáši uprostřed sítě. Pavouk přiložil hlavu s kusadly k ranečku a znehybněl. 7, mouchy uvnitř ranečku, patrně dosud živé, vysával krev. Starci vystřiklá z párku rudožlutá Šťáva na zelený plastron, ale nevěnoval tomu pozornost. Kráso, pomyslela si, odkud se bereš? Před dvěma lety seděl uprostřed svých a holubů pod kvetoucí jabloni, vypadal starší, než když ho v New Yorku viděla naposled, ale stařec to ještě nebyl. Vedle něho jeho nejstarŠí dcera, hubená, pohledná. hleděla jí úpěnlivě do oči, zřejmě se chtěla na něco zeptat, ne však v přítomosti otcově. Věděla na co. Věděla to od Jeanetty a měla svoje instrukce. «Smůla, že se jim to nepovedlo. Kam Čert nemůže, nastrčí starou Boraxovou », říkala Jeanetta, ne vztekle — Jeanetta nebyla nikdy vzteklá — ale zamyšleně, jako obchodník, jemuž zatím kšeft nevyšel, ale ještě se nevzdal. «Ale JJ. to nepustilo. Proč mysliš, že sem pořád chodi?» «Kvůli tvým krásným očím?» «Ten mezi ctitele mých krásných očí nepatří. Tomu učarovaly jiné oči. Daleko od sebe — po tatínkovi. Takže — kdoví? Všechno je možné — není třeba ještě všem dnům konec». Teoreticky to byl možný plán. Praktické provedeni patřilo však asi do oblasti utopií. Ale když spatřila, jak na Otylce jako na věšáku visi šaty koupené před půl rokem u Macyho, napadlo ji, že některé utopie snad někdy vyjít mohou. «Paní Thurberová je Američanka. Má moc velkou kuráž», říkal tehdy starý Borax. «Co ta si všechno nevymyslí, aby Školu udtžela, A já bych byl moc rád, kdyby se jí to povedlo. Mám před ni reŠpekt — a před její školou taky. Učitelský sbor, ten je jeden Z nejlepŠích na světě. Jenže stojí moc peněz. Nevím, nevím, slečno Marguliesová, jestli nedostane tu podporu od senátu — a teď, když její manžel přišel o tolik peněz «Jeanetta už si nějak poradí», řekla a pohlédla do oči Boraxově přepadlé dceři. «Jeanetta si poradí se vším ».

138

«Inu, já doufám», důvěrně se k ní naklonil. «To víte, já bych jel hned. Ale dluží mi ještě ty tři tisíce. Já bych ji i posečkal, jenže» zarazil se. «Musíte nás chápat. Máme šest dětí». Když se potom Borax vzdálil, řekla Otylce: «Kovařík tě moc pozdravuje. A moc na tebe myslí». Dívenka se jí vyhnula pohledem, zadívala se k zámku. Jeho francouzská okna hořela západem slunce. U balustrády seděla nehybná, temná postava. Věděla, že to je žena s krásnými vlasy, které rámovaly portrét duše. Hraběnka. «Já — pípla dívenka, — na něho taky myslím — někdy «Často?». Dívenka sklopila oči. «Dost Často». «Chtěl by za tebou přijet». A jejich oči se zas setkaly. «Prosím vás — radši ne». «Nechceš ho vidět?». Zavrtěla hlavou. «Ne kvůli tomu». «Hm», pravila. «Ten — opisovač not — tu není, jak vidím». «Je na zájezdě». «Ach tak», řekla zklamně. «Kdy se vrátí?». «Já nevím», dívenka se ohlédla k bílému domu, Z něhož vyšel Borax. «On tu ještě letos nebyl». «Ach tak!» pravila s ulehčením. «Vždyť víte!» řekla dívenka rychle. «Co kdybysme šli dovnitř», pravil Borax. «Něco bych vám rád zahrál — nebo ne. Anebo snad jo». Stařec dojedl párek, na plastrónu zasychala Šťáva. Pavouk pořád nehybně sál. Kapky deště se klikatily po velké tabuli okna, za ním bylo vidět oprýskanou ceduli ČESKÉ BUDĚJOVICE — HLAVNÍ NÁDRAŽÍ. Na kolejích stál vlak, v dešti temný. Přecházely postavy. Výpravčí zahvízdal. «A co ti moji kluci americký? Maj se k světu?» otázal se stařec. «Co ten černej, co byl tenkrát s vámi? Na Vysoký na něj pořád vzpomínají. To víte, od tý doby u Vošmiků žádnej mouřenín nehrál». Chytila se toho. Teď, když Jeanettin plán definitivně ztroskotal, bylo nutné chytit se každého stébla. «Ten vám, myslím, udělá čest, Mistře». «Nepovídejte! To rád slyším!». Krásné temné oči pokrývala už tenká vodnatá blána konce. Na chvilku v nich však zaplál život. «Budou mu na Broadwayi hrát takovou — no,

operetu», řekla. «Clorindy, aneb původ cakewalku. Muzika je od začátku do konce inspirovaná starými Černošskými tanci». «Aha!» řekl stařec. «Právě», řekla. «Ze vvšech vašich žáků má Cook nejevropŠtějŠi školení. Sest let v Berlině u Joachima. A stačily dva semestry s vámi». Stařec se smál, pak zesmutněl. «Aspoň něco tam po mně zbylo. Víte, slečno Marguliesová», upřel na ni oči, jejichž zář utopila opět voda konce. «Já bych jel rád. Ale» naklonil se k ní přes stůl. Vlak za oknem se s lomozem hnul, do oken udeřila pára. «já mám strach. Už Šest měsíců jsem nic nenapsal». «Je léto. Zasloužíte si odpočinek». «Já vždycky napsal nejvíc v létě. Na Vysoký. Bane. Bojím se». «Čeho, pane doktore? Složil jste toho už tolik». Oči pod blánou soumraku se otočily k oknu. Po hladině jely stíny vagonů. «Složil!» pravil trpce. «Myslíte, že jsem to byl ja ? ». Zasmála se. «Nechcete přece tvrdit, že jste pod svým jménem vydával věci někoho jiného?». «Bylo to z milosti boží», řekl. «Vždyť se podívejte: do školy jsem pořádně nechodil, žádnou konservatoř nemám, a přece jsem — tolik —». Tolik krásy, pomyslela si. Vždycky mě takové věci udivovaly, ale co víme o těch záhadných zdrojích? Než odjela na Vysokou, byla ve společnosti, kde Freud hovořil nad kávou na téma uměni. Starce by takové věci asi rozčilily. Tolik krásy — a odkud? Odešli tehdy do pokoje s pianem, usedl ke klávesám, váhal. Nakonec ale spustil. Byly to jeho nenapodobitelné, žalující modidace, neočekávané zvraty tónin, dál a dál, a když se příliš vzdálil — jak to říkal Mason ? — vrací se přes ploty a proti přikázanému směru. Jenomže jako by z toho, co hrál, něco vyprchalo. V půli motivu přestal, prudce zaklapl piano. «Začal jsem to komponovat před Čtrnácti dny. Čtrnáct dní se s tím mořím od božího rána a — je to všechno Špatně, slečno Marguliesová, vždyť to sama slyšíte». «Je to — zajímavé», řekla, a vyznělo to podle pravdy. «Prosím vás! Čtrnáct dni ztracených pro takovou hloupost! Musím to zahodit a začít znova. Kdyby se mi to bylo stalo před pětadvaceti lety — no co. Nedivil bych se. Ale že se mi to může přihodit i dneska!». Rozhlédl se. «To mě děsí, slečno Marguliesová, to mě děsí». «Vždyť se to může stát každému», řekla chlácholívě. «Víte, kolikrát přepisoval Brahms?». Neposlouchal ji. Hleděl z okna na jabloňový sad, ruku sevřenou na víku klávesnice. «Hudba je velký dar», ňkal tiše. «Já ho měl ve vrchovaté míře. Ale dárce může shledat, že Člověk není takového daru už hoden. Může dar vzít zpátky». Večer šla na procházku s Otylkou. První den září, lesy se měnily v paletu rezavé a rudé, strniště temně linkovala kraj svažující se k západu, k slunci, také rezavému, v koroně dešťových mraků. Okna zámku opět hořela, a nehybná tmavá postava hraběnky, jakoby zasazená do obrazu zlatých a rezavých dávných Časů. !0

« Tetička je nemocná», řekla dívenka. «Slyšela jsem». «Říkají, ze brzo umře». «Snad to nebude tak zlé». «Bude», řekla dívenka. «Já taky umřu». Musela se usmát. Otylka hleděla k zámku, zlatou rez v tmavoplavých vlasech, zachumlaná do pereliny, jenom líbezná tvář s očima široko od sebe, v nich odlesk požáru, jenž zaléval hraběnku. «Na tohle se neumírá», řekla. «Já vím, že na tohle ne». Ach, Jeanetto! Tvoje nesmyslné plány! Přesto se donutila říct: ď Džej Džej přijede ». «Ach Bože», vzdychla dívenka. «Utratí spoustu peněz». «Bude jich litovat?». «Bude», šeptla dívenka. Na terasu vyšel hrabě. Sklonil se ke své ženě. Hraběnka k němu zdvihla tvář a ve vlasech ji něco prudce zazářilo. Diamant. Jako duše. Vstala, hrabě ji odváděl k požáru, který se rozestoupil, jak sluha otevřel francouzské okno. Diamant zazářil z temnoty nitra zámku. « Vidím, že už ses rozhodla », přerušila mlčení. «A co když se ti tvůj opisovac not nevrátí?». «Neříkejte to!». Vzdychla, Jeanetka bude otrávená. «lnu, rozhodla ses». «Nerozhodla». « Ne ? a «Je to osud». «Prosím tě! Jaký osud! Člověk si prostě jednoho dne vybere». «Já si nevybrala». m f v ys V * r% * » # v ^ » « ^ Y • « Takže Dzej Dzej ma porad tešte šanci/». Dívenka zavrtěla hlavou. «No tak sis vybrala!» pravila skoro rozhněvaně nad tou divčí pitomostí. «Ne», pravila dívenka, pohlédla k zámku a oči jí chytly požárem. «Já jsem si hodila zlatkou». Pavouk dohodoval. RubáŠek v síti vypadal scvrklý, zbyla z něho nepěkná malá sraženina. Pavouk se počal spouštět po vlákně k zemi. «Rozumějte tomu, slečno Marguliesová», říkal stařec naléhavě. «Už jet nemůžu. Nemám času nazbyt. Konečně se mi otevřely oči. Teď vím, co bych měl dělat. Ale co ztracených let, co zbytečné práce! Já bych si zoufal». «Jak můžete tak mluvit, Mistře?» pravila s větším rozhořčením, než zamýšlela. «Tak hloupě». «Kdyby hloupě», pravil a pohlédl na perón, kde se právě rozjížděl další vlak. Zešeřilo se, ve vlaku měli rozsvícená okna. V restauraci dosud nesvítili. Něco se jí otřelo o nohu. Lesklá kočka, dobře živená kočka z hospody. «Já měl — ale na to je už pozdě». «Tak pitomě!» zvolala. «Devět symfonií, Mistře. Ten Čarokrásný cellový koncert». «Ten snad», přerušil ji. «Ten byl z lásky». «Všechno bylo z lásky. Na co jste sáhl, to vám pod rukama —». «Psal jsem moc», řekl. «Zbytečně moc. Nejdřív jsem musel živit rodinu». «Ale to není vůbec slyšet! Slovanské jste napsal, když jste musel živit rodinu! A kdo to dneska ví? Z muziky se to nepozná! Je to krása! Je v tom váš

139

svět. Vy jediný jste to uměl tak, jak jste to radil našim študentům ». «Při pivu si to dá člověk líbit, že?». «Přestaňte už s tím Brahmsem», pravila s pohrdáním. «No dobře, objevil vás, byl na vás hodný. Byl vždycky hodný na ty, kterých se bál. Věděl, že kam se na ně hrabe!». Zarazila se. Zrudne? Rozčílí se? Jenom smutně zavrtěl hlavou. «Křivdíte mu, slečno Marguliesová. Víte, já jsem vždycky byl jenom — já dělal všecko rád. V tom to asi je. Já psal kdejakou hloupou polku, kdejakou bagatelu se stejnu chutí jako oratorium. Měl jsem, jako Brahms — ». «Ano! V tom to je!» pravila zlostně. «Vy jste muzikant od Pána Boha! Jako Mozart. Ten psal taky kdejakou bagatelu se stejnou chutí jako Jupitera. A ve všem, ve všem to je, to, co v Brahmsovi není nikde!». «Vy mu moc křivdíte, moc! On na Pána Boha nevěřil, ale to neznamená — cesty Páně jsou podivné». To jsou, pomyslela si, přemáhala vztek. Všimla si, že kočka poodešla ke stěně a se zájmem něco pozoruje. Podívala se tam. Nad Černým čumákem visel na niti nehybný pavouk, v ohnisku žlutozelených očí. «Ale přijet nemůžu», zavrtěl hlavou stařec. «Chci se ještě pokusit — mám takovou myšlenku — napadlo mě» tragický výraz v tváři ustoupil pousmání», to byste neřekla kde!».
so...

Nebo z čeho. Vystrčila hlavu z okénka, studené kapky jí šlehaly do obličeje. Ta krajina je krásná i v bouřce. I v tomhle podzimním tanci duchů. Vjeli do topolové aleje. Stromy, ohnuté jako obrovské luky, se kymácely nad kočárem, zahlédla, jak na větvi, pňtisknut ke

140

kmeni topolu, sedí havran. Déšť zesílil. V korunách topolů hučela nějaká harmonie, nějaké neslýchané modulace. Záhada. Tajemství. Krásná záhada zvuků. Odkud? Proč? Tajemství muziky. Na nádraží měla ještě čas. Ale do restaurace se jí nechtělo. Vídeňský rychlík stál připravený na kolejích, poručila portýrovi, aby jí uložil zavazadla do kupé, začala se procházet. Déšť rachotil o vysokou skleněnou klenbu, zažloutlou špínou, v nose Čpěl kouř. Jeho lokomotivy. To staré, hloupé, geniální dítě. Ale už na to nechtěla myslet. Zvali ji, aby zůstala do zítřka, má narozeniny a v kostele budou světit nové varhany, varhany z Ameriky. Ten jeho Pán Bůh. Ale musela do Vídně, slíbila Freudovi, že zahraje na jeho nedělním soirée. Všimla jste si, že má v celé řadě skladeb stejný motiv? A přitom nijak výrazný. On, takový mistr melodie! S tak bohatou invencí! Transponujete-li to do C dur a odmyslíte-li si rozdílné rytmy, je to cé-dé-é-dé-cé. Nuda, není-liž pravda ? Najdete to ve Slovanských tancích, ve slavném Scherzu, v symfonii D mol, v Novosvětskě a ještě leckde. Tady v cellovém koncertu. A znamená to, pane profesore ? Nelze říct, co to znamená. Ale poukazuje to k nějaké podvědomé obsesi. Ten váš venkovan není tak šťastný člověk, jak mi ho líčíte. Záhada muziky. Došla až na konec perónu a obrátila se. Kráčela podél vlaku na druhé koleji, u něhož stál připravený výpravčí. Lidé nastupovali. Proti ní spěchal vysoký mladík, odněkud ho znám. Knírek, oči u kořene nosu blízko u sebe. «Pane Suk!». Zarazil se. «Pamatujete se na mě? Marguliesová». «Ach ovšem!» odhalil zdravé zuby. «Co vás přivádí do Prahy, slečno?». «Právě mě z ní povinnost odvádí do Vidně. Kampak vy tak spěcháte?». Zasmál se. «Na Vysokou. Mistr má zítra narozeniny!». Výpravčí zapískal, zvedl signální znamení. «Nezlobte se — ale ujel by mi vlak!». Vyskočil na plošinu, vlak se rozjel. Zamávala mu. Mával jí, dokud nezmizel v dýmu. Mávala ještě chvíli. Zlobím se, opisovači not! Because there goes Jeanettes last chance! Stála u otevřených dveří vídeňského rychlíku. Pořád pršelo. Stařec k ní vzhlížel, řekl: «Ale jo, moje jméno může paní Thurberová použít. Když mysli, že to reklamně pomůže. Ale jestli přijedu, to vám opravdu nemůžu slíbit. Rád bych, ale nemůžu». «Přijeďte!» pravila vroucně. «V Americe vám přece bylo dobře!». «To bylo» kývl hlavou. «Jenže Čovek míní —». Vlak se hnul. Zamávala. Stařec sňal buňnku, zasvítila bílá svatozář kolem zarudlé hlavy, vítr zamával divokým vousem. Slyšela ho, jak volá: «S Pánem Bohem!». A mával buňnkou, dokud nezmizel v kouři a v dálce. Deo gratias! Září 1980 — červenec 1981 Závěrečná kapitola z románu CAPRICCIOSO (Dvořák v Americe).

MILAN UHDE (Brno) *

PÁN PLAMÍNKŮ Televizní hra Všechny osoby a události tohoto příběhu jsou výsledkem literární stylizace, a pokud by se někdo domníval, že našel jejich skutečnou předlohu, mohlo by jít jen o podobnost čistě náhodnou. Osoby Jan Pavla Tise her Tischerová Čtyřicetiletý Pětadvacetiletý Lékařka Muž z plynárny Vašek Soused

První o b r a z

*

Vstup do velkého Činžovního domu. Jan si odemyká zasklené dveře, vstupuje do chodby, odemkne poštovní schránku, na jejíchž dvířkách je nápis LUCÁK, a vytáhne z ní jakýsi úřední tiskopis. Pečlivě jej prohlíží a pak jde pěšky do prvního poschodí. Zastaví se u dveří, na kterých je stejný Štítek jako na schránce, rozhlédne se, a když se ujistí, že je na schodišti sám, začne zkoumat práh dveří, dveřní rám a výplň. Potom opatrné odemkne, zuje si zablácené polobotky a v ponožkách vstoupí do předsíně bytu, zavře za sebou, poklekne a prohlédne podlahu. Otevřenými dveřmi z pokoje padá do předsíně světlo, linoleum na podlaze se leskne a zdá se, že Jan našel, co hledal. Zblízka jako krátkozraký obhlíží na linoleu několik míst. Pak odloží plášť a jde do pokoje. Klekne, divá se ze strany, jak je na koberci sešlapán vlas, a ohledá skleněnou desku na konferenčním stolku a malou nástěnnou skříňku se zasunutým klíčem. Nakonec se postaví proti stěně a polohlasem promluví. Jan Hlas Vaška Jan Hlas Vaška Hlas Pavly Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla

Vašku. Vašku. (zni nejasně zpoza stěny) Pozor. Je něco nového? Akce. Akce. Konec. (V předsíni se ozve šramot, někdo odemyká dveře bytu) (z předsíně) Ahoj. (dívá se do stěny, mlčí) (vejde v domácích střevících a bez pláště) Co to přišlo? (Bere se stolu úřední tiskopis) Z plynárny. Stalo se něco? Pojď se projít. Prší. A jsem strašně utahaná. (pokrčí rameny) Jak chceš. (rychle) Tak dobře. Pujdem.

Druhý obraz Odpolední předměstská krajina v dešti. Jan a Pavla kráčejí po okraji vozovky pod společným pánským deštníkem. Blíží se auto. Pavla Jan Pavla

Jan

Pavla

Jan

Pavla

Jan

Co je ? (pozoruje auto) Počkej. (podívá se na taxi, které je pomalu míjí) To nejsou oni.

- Myslíš, že si nemůžou napsat na auto Taxi? Můžou. Můžou všecko. Co se stalo ? Byli u nás. Jak to víš? Našel jsem stopy. Chodili v ponožkách, ale ráno jsem všecko naleštil, a tak jsem to poznal. Taky na stole byly otisky. A někdo otevřel skříň. •:j

141

Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan

Pavla Jan

Nemůžeš se mýlit? Ráno byl klíč vodorovně. Teď je svisle. Proč by to dělali ? Na to se snažím přijít. Například co ten lístek z plynárny? Myslíš, že není z plynárny? Možná je. Ale mají lidi i tam. Nezlob se, je to obyčejný lístek. Něco za ním je. Musíš mně prostě věřit. Věřím, Jendo. Jenomže co ti mám věřit? v Ze po mně jdou. Ale proč ? To mně ten člověk neřekl. Oni s tebou mluvili ? Jeden z nich. Byl vůbec od nich? Naznačil to. Jak jste se sešli? Nesešli jsme se. Telefonoval ti? Telefonují jen služebně. On mě varoval soukromě. Jakým způsobem? To nesmím říct. Ale je to spolehlivý způsob. Dobře. Co z toho vyplývá pro me? Opatrnost. Dvojnásobná než doposud. Zbytečně se n e v y p t á v a t . Zvlášť ne doma. Co budu smět, řeknu sám. (Uvidí vracející se taxík, nakloní se k Pavle, obejme ji a hraje milenecký výjev, dokud je taxík nemine) Jestli to byli oni, stejně nás natočili. Slovo od slova. Prosím tě, jak? Mají speciální mikrofony. Snímají na dálku.

Třetí obraz Byt fischerových. Manželé končí večeři. Tischet' Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer

Pavla Tischer Pavla Tischer Pavla Tischerová Pavla Tischer Pavla Tischerová Pavla

142

Pěkná historie. Věděla jsem, že se ti^bude líbit. Expozice je jasná: Řidič tramvaje z ničeho nic odbočí z trasy a jede úplně jinam. Na konečné ho chytí. Ale co dál? Ze prý ho pořád ještě nemají. Psali to ve Večerníku. Tady přece není kam zmizet. Co kdyby třeba začal lítat? Narostou mu křídla, chvíli bude tam, chvíli tady. Věděli by o něm, ale nikdy by ho nedostali. A pak by to semtam někoho začalo lákat. Vykolejení jako nákaza. To všecko už tu bylo. (Ozve se zvonek, Tischer vstane a jde otevřít) Napřed se podívej. (projde do předsíně a dívá se špehýrkou) To je v pořádku. (Otevírá, na prahu stojí zablácená a promoklá Pavla) Dobrý večer, Pavlo, pojďte dál. Ne, prosím vás. Čeká dole. Chce s vámi mluvit. Jenda? Ale někde venku. Teď hned ? Mohl byste? (přišla za Tischerem a mezi dveřmi sleduje rozmluvu) Samozřejmě. (ukáže na svůj promoklý plášť a zablácené boty) Ale je tam hrozně. Nechtěl jsem se do telefonu ptát, ale nemáte tušení, oč jde ? Prý všecko řekne jenom vám. Je před tou kavárnou na rohu. (bere Pavlu za loket) Počkáte u nás, pojďte. Odpusťte, prosím vás. (Rozpláče se) Odpusťte.

Čtvrtý obraz Večerní město po dešti. Jan s Tischerem jdou vedle sebe. Jan Tise her Jan Tise her Jan Tise her Jan Tischer Jan Tischer Jan Tischer Jan Tischer Jan Tischer Jan Tischer Jan

Ten člověk se mně představil jenom jako Vašek, Prý chodí na návštěvu k našemu sousedovi a občas mně může něco říct přes zeď. Nikdy jste ho neviděl? To byla podmínka. Jinak by se už neozval. Vy mu věříte? Na mém místě byste taky věřil. No, já jsem dost nedůvěřivý. Protože nemáte ten cit. Já ho mám. Na první pohled, po prvním slově poznám, kdo to se mnou myslí dobře, a kdo ne. Tím člověkem jsem si jist. V pořádku. Co vám řekl? Necháte si to pro sebe? Pochopitelně. Mám být jako vzorek. Vzorek k čemu? Chtějí... chtějí zničit část národa. Psychicky zničit, rozumíte? Rozumím. Pavla ne. Pořád říká: Prosím tě, proč by vybírali právě tebe? Takových jsou tu milióny. A já říkám: Právě proto. Potřebují si to vyzkoušet. Na dvou třech stovkách lidí. A náhodou to padlo taky na mě. Prostě smůla. Jak na vás jdou ? Sledují mě, odposlouchávají, vyhrožují. Štvou proti mně v zaměstnání. Šéf mě přeřadil na horší práci. Čekají, jestli se položím. S 2 » pořád ještě je.

T„ M k

* v

případě „ h o

„,CaJ, »

„„d 6 ) c

Pátý o b r a z Byt manželů Tischerových. Tischer v plášti odemyká dveře a vstupuje do předsíně, svlékne plášť a vejde do pokoje, jeho žena s Pavlou sedí u stolu. Tischer Pavla Tischer Pavla Tischer Tischerová Tischer Pavla Tischer Pavla Tischer Pavla Tischer Pavla Tischer Tischerová Tischer Pavla Tischer Pavla Tischer Pavla Tischer Tischerová Pavla

Je zas před tou kavárnou. Nahoru nepůjde. Nechce nás kompromitovat. Co tomu říkáte? Stonal někdo z rodiny? Myslím duševně. Matka. Od roku pětačtyřicet je v ústavu. Jeho sestra tam taky byla, ale pak ji pustili domů. Hm. Je nemocný ? Podle mě dost vážně. Já jsem si to myslela. I když to, co říká, zní někdy úplně logicky. Musí na kliniku. Čím dřív, tím lip. On už u doktorů byl. Nejdřív se žaludkem. Potom se srdcem. Nikde mu nic nenašli a nakonec ho poslali k psychiatrovi. Ale Jendovi se nelíbil, a tak ty prášky ani nebral. Znáte někoho ve Fakultní nemocnici ? Neznáme nikoho a nikde. Jendova sestra čekala tenkrát na přijetí pět neděl. Pojedete tam zítra. Zařídím to. On říká, že doktoři jsou taky proti němu. Musíte ho přemluvit. Naznačil jsem mu, že znám mladou lékařku, která se k žádné Špinavosti nepropůjčí. A on, že prý o tom bude uvažovat. Myslíš Marcelu? Jiná možnost není. Lůžko na devětadevadesát procent obstará. (Pavle) Po ránu vám zavolám. (vstane, jde do předsíně) Číslo máte? Počkejte. (Dívá se do zápisníku u telefonu) Cihelny Prvního máje. Mám. Moc vám děkuju. (Vklouzne do střevíců) (pomáhá jí do pláště) A ještě něco: Nenechávejte ho o samotě. Mohl by s i . . . něco udélat ? Zatím to nevypadá. Ale jistota je jistota. (podává Pavle ruku) Kdysi jste nám volávala od sousedů. To už je dávno. (Odchází) Nashledanou.

143

Tischerová

Tischer Tischerová Tischer

Já jenom, že jsme doma a telefony berem. I v noci. (Pavla zmizí na schodišti, Tischerová vstoupí zpátky do předsíně) Co jestli po něm skutečně jdou ? (Jde za mužem do pokoje) Bere všecko tak poctivě. Třeba něco řekl — a oni mají lidi všude. Mohli mu pohrozit, a je z toho docela slušná psychóza. <w Žádná slušná psychóza. Paranoidní schizofrénie. Tak dobře se v tom zas nevyznáš. Je to jako podle učebnice. Šestý o b r a z

Prostorná podniková kancelář: registratury, otevřené police s fascikly, velký psací stůl s telefonem, po straně stolek a na něm psací stroj. Pavla

(sedí za stolem a vytáčí čslo) Byt doktora Tischera? Tady Pavla. Dobrý den. Ano, byli. Přijali ho. Uzavřené oddělení. Ano. Nejdřív nechtěl, ale paní doktorka Chudobová byla moc hodná, a tak to nakonec podepsal. Vedoucí odděleni? Doktorka Šnáblová. Starší paní, ano. Zatím ne. Zítra jsou návštěvní hodiny, a to se prý taky dávají informace. Jestli smím, samozřejně vám zavolám. Vlastně jsem vám ani nepoděkovala. Předevčírem ani teď. Ne, to neříkejte, je za co. Bez vás by s náma vůbec nemluvili. Já ? No, dobře ne. To víte, my jsme s Jendou zvyklí být pořád spolu. Ale když ho chudáčka vedli na pokoj, namouduši jsem si oddychla. U vás? Moc ráda. Jenže já teď budu špatná návštěva. Pořád brečím. Ale přijdu. Určité. Předem zavolám. A děkuju. (Zavěsí, přesedne si za psací stroj, přichystá si papíry a začne opisovat z rukopisu. Za okamžik zazvoní telefon. Pavla jej zvedne). Cihelny. Ano, Lucáková. Se mnou? Hned? Zeptám se ředitele. Jenom tak? Ne, to nejde. Bez propustky nesmím z podniku. Prosím? Končím o půl čtvrté. Kam to mám přijít? Ve Čtyři? Ano, stačím. Dobře. Nadporučík Schránil. Nezapomenu. Nashledanou. (Zavěsí, chvíli přemýšlí a pak začne zase psát).

Sedmý obraz Menší kancelář. V malého konferenčního stolku sedí Pavla, naproti ní asi čtyřicetiletý dobře oblečený muž, vzadu u psacího stolu za psacím strojem mladík jako z rubriky pánského odpoledního odívání v dobrém módním žurnálu. Paní Lucáková, proč jsme vás pozvali, asi vite. Nevím. Opravdu? Podívejte, paní Lucáková, zákon nám dává právo hovořit s lidmi o tom, co se týká trestné činnosti, a taky o tom, co by k trestné činnosti mohlo případně vést. Občané mají povinnost říct nám všecko, co s tím souvisí. Chcete nám být nápomocná? Pavla O žádné trestné činnosti nevím. Čtyřicetiletý Počkejte, nespěchejte. Kdybychom měli jistotu, že víte, mluvili bychom s vámi jinak. Toto je informativní rozhovor, možná ani nebudem nic zapisovat. Na něco se vás zeptáme, vy nám po pravdě odpovíte, za čtvrt hodinky jsme hotovi a jdem domů, ju ? Pavla Dobře. Čtyřicetiletý Podívejte, paní Lucáková, vy si docela slušně vyděláte, viďte. Ne, nechci vědět, kolik. Mě zajímá tohle: Máte nějaký vedlejší zdroj příjmů? Pavla Ne. Čtyřicetiletý V pořádku. A dřív jste měla? Pavla Opisovala jsem pro Horizont. Čtyřicetiletý Kdy to bylo? Pavla Od roku osmašedesát. Pak ten časopis zanikl. Pětadvacetiletý Víte, proč zanikl? Pavla Ne. Čtyřicetiletý N o . . . nechrne to. Jak jste se dověděla, že by vás Horizont mohl zaměstnat? Pavla Dali si inzerát. Čtyňcetiletý Kdo vám zadával práci ? Pavla Bylo tam víc redaktorů. V pátek odpoledne jsem si chodila pro texty a v pondělí je vracela přepsané. Když měli něco narychlo, tak zatelefonovali k nám do podniku a přivezli mně to večer do bytu. Čtyřicetiletý Přepisovala jste pro někoho z nich soukromě? Pavla Už si nepamatuju. Čtyřicetiletý Pavla Čtyřicetiletý

144 .

Podívejte, paní Lueáková, o nic nejde. Plat od Horizontu jste jistě přihlásila, zaplatila daně, a jestli jste si přivydělala nějakou korunu navíc, kvůli tomu vám nikdo hlavu neutrhne, že? Pavla Když já opravdu nevzpomínám. Čtyřicetiletý Vy jste nikdy nic nepřepisovala pro pana Tischera? Pavla Možná... nějakou maličkost. Jakou? Čtyřicetiletý To už je dávno. Pavla Báseň ? Čtyřicetiletý Myslím, že hru. Pavla O Čem? Čtyřicetiletý Nevím. Nepíšu myšlenky, píšu písmena. Pavla tas Co píšete pro pana Tischera teď? Čtyřicetiletý Nic. Pavla Kdy jste pro něho pracovala naposledy? Čtyřicetiletý Jsou to tři nebo čtyři roky. Pavla Pak už ne? Proč? Čtyřicetiletý Nic už mně nezadal. Pavla Nebyl s vámi spokojen? Čtyřicetiletý Spíš myslím, že neměl peníze. Ale nikdy se o tom nezmínil. Prostě jme toho nechali. Pavla Stýkali jste se dál ? Čtyřicetiletý Nebyl důvod. Pavla w Takže jste se naposled viděli... před třemi čtyřmi lety. Čtyřicetiletý Ano. Pavla A víte — jen tak mimochodem — co je to za člověka? Nebýt jeho a jemu podobných, Pětadvacetiletý mohl ten Horizont vycházet dodneška. Počkej. (Pavle) Paní Lueáková, všichni říkají, že jste čestná a poctivá. Věřím vám. I kdybyste se s panem Tischerem sešla ještě včera, nic by nám po tom nebylo. Chci vás jenom Čtyřicetiletý soukromě a přátelsky upozornit, že pan Tischer není společnost pro vás. Pavla Já jsem pro něho opravdu jen pracovala. Čtyřicetiletý Podívejte, paní Lueáková, vycházím z toho, že skutečně nevíte, jak pan Tischer žije. Vy například když máte být o půl sedmé u píchaček, musíte z domu před šestou. Pan Tischer v sedm zaveze manželku do práce a pak si jde do desíti lehnout. Pětadvacetiletý Autem ji vozí. Kde na to bere? Máte vy auto? Čtyřicetiletý Kolega má na mysli, že působí dost divně, když pan Tischer nikde nepracuje. Pavla Píše doma, ne? Pětadvacetiletý Co píše? Pavla Nevím. Pětadvacetiletý Tak jak víte, že píše? Je snad spisovatel. Pavla Čtyřicetiletý Paní Lueáková, četla jste od něho něco? Pavla Četla. Čtyřicetiletý A líbilo se vám to? Pavla Celkem ano. To jste teda výjimka. S kým jsem mluvil, všichni ho odsuzovali. A odborníci říkají: ForČtyřicetiletý mu to má, ale myšlenkově je to hnus. Já jsem se učila... Pavla To je názor odborníků, paní Lueáková, ne můj nebo tady kolegův. Čtyřicetiletý Učila jsem se, že literatury si máme vážit. Pavla Než takovou literaturu, radši žádnou. Pětadvacetiletý Přesněji řečeno, paní Lueáková: Že se panu Tischerovi kdysi cosi vydávalo, byla chyba. Čtyřicetiletý V naší zemi spisovatelem není a nikdy nebude. Měl by si to uvědomit a vyvodit z toho důsledky. Pětadvacetiletý Především jít dělat jako ostatní. Čtyřicetiletý No, pani Lueáková, dostali jsme se hodně daleko, ale snad to nebylo na škodu. Jednali jsme s vámi otevřeně, vy s námi taky, všecko v pořádku. Kolega vás doprovodí k vrátnici. A prosím vás: O tom, o čem tu byla řeč, s nikým nemluvte. S manželem, s kamarádkou, s nikým. Máme právo vás k tomu zavázat, ale já vás o to jenom přátelsky žádám. Ju ? Čtyřicetiletý

i *

Osmý o b r a z i

Pozdní jarní odpoledne před kavárnou Rubín. Pavla v plášti a klobouku vejde do kavárny, zmizí v telefonní hovorně naproti šatně a sklem dveří je vidět, jak telefonuje. Pak vyjde z hovorny, odloží si v Šatně, usedne v lokálu a objedná si kávu. Za okamžik se objeví Tischer, jde v plášti do lokálu, posadí se naproti Pavle, chvíli spolu mluví, Pavla dopije kávu, platí, odchází s Tischerem k šatně, Tischer jí pomůže do pláště a

145

provází jí ven. Přes ulici se dostanou do parku, kráčejí vedle sebe, Pavla mluví, Tischer přikyvuje, a když se nakonec loučí, mávne několikrát rukou, jako by ji uklidňoval. Devátý obraz Kancelář ze sedmého obrazu. Také aktéři jsou stejní. v

Paní Lueáková, před čtrnácti dny, přesně řečeno před patnácti, že, jsme spoiu mluvili o některých skutečnostech a vyměnili si některé informace. Řekněte upřímně: Měla jste z toho špatný pocit? Chovali jsme se nesprávně? Nutili jsme vás k něčemu? Vyhrožovali jsme vám ? Pavla Jistě ne. Já si to taky myslím. Podívejte, chceme to uzavřít, a to se u nás dělá písemně. Odpovíte Čtyřicetiletý nám na dvě tři otázky, ano? Podle toho, na jaké. Pavla Někdo vás strašil? Buďte klidná, nic to nebude. (Pětadvacetiletému) Tak si napiš: LueáČtyřicetiletý ková Pavla, narozená... Pětadvacetiletý (píše na stroji) Třetího osmý čtyřicet dva. Pavla Zaměstnání: Úřednice. Zaměstnavatel: Generální ředitelství cihelen Prvního máje. Bydliv v Čtyřicetiletý ste... Krásova 15, Fučíkova čtvrť. Pavla První otázka: Znáte pana Ivana Tischera? Odpověď: Ano, znám. Druhá otázka: Jaké Čtyřicetiletý povahy byly vaše styky? Odpověď: Pracovala jsem ve vedlejším úvazku pro redakci, kde byl pan Tischer zaměstnán. Je to tak? (Pavla přikývne) Třetí otázka: Stýkáte se ještě? Odpověď: Naše styky skončily před třemi nebo čtyřmi roky, přesně si nepamatují. Ano? Čtvrtá otázka: Vyhledal vás v posledním období pan Tischer, nebo vy jeho? Odpověď? Ne. Pavla Výborně. Hotovo. (Vezme od Pětadvacetiletého papíry a podává je Pavle k podpisu) Tak Čtyřicetiletý co? Bolelo to? (mlčky podpisuje) Pa via A co pan manžel? Už je mu lip? Čtyřicetiletý Čtyřicetiletý

Desátý obraz Ordinace na psychiatrické klinice, Pavla v plášti vstupuje. Vedoucí lékařka je víc než padesátiletá paní, která působí účastným dojmem, jaký umějí vzbuzovat profesionálové. Lékařka

(podává Pavle ruku) Posaďte se. (Pavla usedne na okraj židle) Paní Lueáková (listuje ve sloze, kterou si podala se stolu, vytáhne tenký fascikl a čte si v něm při řeči), mám pro vás vcelku (začte se) .. .dobrou zprávu. (Dočte) Dokonce velmi dobrou. Není to, Čeho jsme se báli. Anamnéza byla alarmující. U matky a sestry vašeho manžela jde skutečně o shodný případ paranoidní schizofrénie. Obě ovšem onemocněly v poměrně mladém věku. Do třiceti let. Kdežto váš manžel má pětatřicet a schizofrénie se zpravidla s prvními příznaky přihlašuje dřív. Váš muž, jak se nám to dnes jeví, trpí psychózou, která má výrazně situační motivaci. Je to dobrý pacient, inteligentní, ochotně spolupracuje s terapeuty a začíná si budovat kritický vztah k některým projevům své choroby, což bývá náznakem zlepšení. I když by bylo nezodpovědné mluvit o přesném termínu, věřím, že propuštění není daleko. (Vstane na znamení, že rozhovor skončil, a směje se na Pavlu).

J e d e n á c t ý obraz Hovorna na klinice. Několik stolků s deskami z umělé hmoty a na kovových nožkách, typová křesla, v koutě televizor. Jan v nemocničním pyžamu a plášti. Pavla má plášť přehozen přes opěradlo volného křesla. Sedí s hlavami blízko u sebe. Téměř u každého stolku je skupina návštěvníků shromážděná kolem pacienta. Jan

146

Musím se ti omluvit. Napovídal jsem plno nesmyslů a sprostot.

í

i

|

J

Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan

To nic. To byla ta nemoc. Jistě. Protože jestli jsem začal podezírat tebe, že v tom jedeš taky... Nemluv už o tom. Jsi hodná. Chlapi tady vykládali, že kdo chce, tomu dají doktoři potvrzení k rozvodu. Protože žit s bláznem se nemusí. Mě taky štvali, že se mnou nebudeš. Ale já jsem se jim vysmál. Protože oni tě neznají. Kromě toho nejsi blázen. Doktorka to taky říká. A víš, co ještě? Že prý ta moje záležitost není dědičná. Takže proti dětem by nebyly námitky. Jestli není pozdě. Je ti dvaatřicet. Nechápu, proč jsem se vlastně bál mít děti. Doktorka povídala: Pracujete, žijete slušně, jste zdraví, máte se rádi — není z čeho mít strach. A já povídám: Vždyt já už nemám. Proč by mě pronásledovali? No řekni: Proč? Dvanáctý obraz

Kancelář ze sedmého obrazu. Rovněž aktéři jsou stejní jako v sedmém obraze. Čtyřicetiletý

Pavla Čtyřicetiletý Pavla Čtyřicetiletý Pavla Pětadvacetiletý Čtyřicetiletý

Pětadvacetiletý Čtyňcetiletý Pavla Čtyřicetiletý Pětadvacetiletý Čtyřicetiletý Pavla Čtyřicetiletý Pětadvacetiletý Čtyřicetiletý

Podívejte, paní Lucáková, to nám nepovídejte. Nějak se to pan Tischer dovědět musel. A že to ví, na to jsou důkazy. Přece jsem mu to neřekl já. Nabo tady kolega. Zkrátka, paní Lucáková, soustřeďte se a vzpomínejte: Mluvila jste v poslední době s panem Tischerem? Psala jste mu nebo telefonovala? Nebo jste mu po někom něco vzkázala? Jak to bylo? Nebylo nic. Paní Lucáková, vy nás podceňujete. Myslíte, že připustíme, že smíme připustit, aby se odtud vynášely informace? Nic jsem nevynesla. Jeden Člověk vás viděl a slyšel. Ať mně to řekne do očí. Neporoučejte, víme, co máme délat Podívejte, paní Lucáková, já vám rozumím. Pan Tischer je podle vás spisovatel, jeho knihy nevycházejí a vám se ty knihy líbí, semtam jste si u něho přivydělala, přejete mu jen dobré. My po vás taky nechceme, abyste mluvila proti němu. Vůbec o něm nemusíte mluvit. I když by bylo o Čem. No. Potřebujeme pravdivou odpověď, pravdivou: Prozradila jste panu Tischerovi, o čem jsme spolu hovořili? Prosím vás, skončete to. Paní Lucáková, neděláte dobře. My si vás můžem zvát každý den. Půl roku si vás můžem zvát. Můžem vás na osmačtyřicet hodin zadržet. V krajním případě. Jenom si nepředstavujte, že budete mít pokoj, dokud nám to neřeknete. (dívá se na hodinky) Já už opravdu musím jít. Paní Lucáková, rozhovory u nás končí, až k tomu dáme souhlas. Podívejte, já vám poradím: Vy o tom budete přemýšlet. Proberete to s manželem. Je už doma, viďťe. Uvážíte, jestli vám pan Tischer stojí za to. Možná by vás zajímalo, jak o vás mluví za vašimi zády. On s vaší pověstí tolik nenadělá. Bohužel jeho výpověď je služební tajemství. Až si to promyslíte, zase vás zavoláme, ju? Třináctý obraz

Jan přechází po chodníku před úřední budovou. Je jarní odpoledne. Ze dveří budovy vyjde Pavla a zarazí se, jakmile ho uvidí. Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan

(Jde k ní) Překvapení, viď? Co tady děláš? Stavil jsem se u tebe v podniku. Řekli, že jsi šla sem. Nikdo to nevěděl. Co ti chtěli? Naši šoféři měli nějakou černotu. Jakou ? Už se to vysvětlilo. Pavli, přéce poznám, když nemluvíš pravdu. Volali tě kvůli mně. Moje slovo, že ne. Uvědom si: Jestli si začnem lhát, je konec. Tak co to bylo?

147

Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan

Pavla Jan

Tebe se to vůbec netýká. Povídali, že týká. Oni s tebou mluvili? Vzkázal mně to Vašek. Ze jsem tady? To taky. A že tě do toho zatáhli. To je lež. O tobě nebyla řeč. Ale o šoférech taky ne. Jdou na tebe oklikou. Mám pro to cit. (Za Janem a Pavlou se objeví osobní auto, řidič i spolujezdec jsou mladí muži) Vidíš je? Ještě nevěříš? Vzal sis ráno prášky? (vezme ji pod paží) Doma ti to vyložím. Č t r n á c t ý obraz

Večer v pokoji Pavlina a Janova bytu. Jan sedí u stolu a píše, Pavla ho pozoruje.

„^

_

(položí před Pavlu papír. Je na něm napsáno) PRÁSKY BRÁT NEBUDU. (píše pod Janův text) ZASE ONEMOCNÍŠ. (vezme ji papír, napíše) NIKDY JSEM NEMOCNÝ NEBYL. (čte mu přes rameno, řekne nahlas) Chceš mě trápit? (položí si prst na ústa, pak napíše na papír) VŠECKO NATÁČEJÍ. VŠECKO SE JIM HODÍ. Pavla (začnepsát na spodní okraj papíru, ješté když Jan dopisuje svůj řádek) POJĎME SE PROJÍT. TŘEBA UŽ TAM NEBUDOU. Jan (kývne, vezme papír a jde s ním do kuchyně, zapálí zápalku a hořící papír hodí do výlevky. Popel a zčernalé zbytky spláchne proudem vody z kohoutku) (Zazní zvonek. Jan se zabývá zbytky papíru a slyší Pavlín hlas) Pavla Kdo je? Mužský hlas (zvenku) Plynárna. Jan (jde za Pavlou do předsíně, kývá na ni, aby počkala, a zaklesne řetízek, takže dveře se otevřou jen asi na šíři dvaceti centimetrů. Je vidět Šedivou hlavu muže v krátkém koženém kabátě) Mni z plynárny Nezlobte se. Byl jsem tu odpoledne, nikdo nebyl doma. (Nabere nacvičený ton) Příští měsíc se bude u vás ve čtvrti dělat záměna plynu. Místo svítiplynu budete dostávat zemní plyn. Je výhřevnější, cenově výhodnější a není jedovatej. (Prostrkuje mezerou mezi dveřmi a rámem jakýsi papír) Tady máte podrobný pokyny, jak to proběhne. A tady (podává Pavle arch papíru a tužku) podepište, že jste to převzala. (Pavla podepíše a papír i tužku mu vrátí) Děkuju krásně. Dobrou noc. Pavla (za vře d ve ře, přeh od i s i plášť, uváže Šátek) Jendo. (Když se Jan neozve, jde Pavla do pokoje) Jan (stojí proti stěně a Šeptá) Vašku. Vašku. Jan Pavla Jan Pavla Jan

P a t n á c t ý obraz Noční krajina na předměstí. Pavla a Jan jdou úplně sami. Jan

Pochopil jsem to už dávno. Ta doktorka je jejích člověk. Mladá i ta stará. Všichni v nemocnici jsou jejich lidi. Proto mě tam vzali. Dostat mě do blázince byl jejich plán. Mysleli, že mě zlomí. Víš, jak jsem to poznal? Když začali, že bych mohl mít děti. Taky doufám, že bych mohl. Ale k čemu? Oni by si z těch dětí upletli na mě provaz. A až by vyrostly, dělali by s nimi to, co se mnou. Chlapi na pokoji říkali: Kamaráde,^opovaž se děti. Oni totiž pacienti drží spolu. Hned mně poradili, abych ty prášky nebral. Že po nich člověk otupí a nakonec úplně zblbne. Maji tam samozřejmě kontroly. Jednou za pět šest dní ti odeberou moč a poznají, jestli ty prášky v sobě máš, nebo ne. Jenže aby ta kontrola byla v pořádku, stačí vzít ty tablety den předtím. Na služebním pokoji mívají sestřičky viset seznam, kdo má jít příští ráno ke kontrole. Nakouknout večer do toho seznamu byla pro naše chlapy maličkost, a tak jsem se udržel v kondici. Taky mně jeden z oddělení napověděl, co ode mne chce doktorka slyšet. Na to bych konečně přišel sám. Že už vidím, jaká to byla hloupost, a že mě nikdo nepronásleduje, a jestli pronásledoval, nic to neznamenalo a nemá smysl si toho všímat, a tak dále a tak dále. Proto mě tak brzy pustili, a jestli neudělám chybu, už mě nedostanou.

Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan

Pavla Jan Pavla Jan

Doktor Tischer říkal, že ty prášky musíš brát. A jemu přece věříš. O tom jsem taky přemýšlel. Uvaž: Nikde nepracuje. Mluví, jak se už dneska nikdo neodváži, a nic si z toho nedělá, že by ho mohli slyšet. Je to normální? Co když na to má požehnání od nich? Ty prášky jsou dobrá věc. Pavli, já jsem je první dny jedl. Vím, co dělají, a nesnesu to. -Radši ať mě rovnou zabijou. Co dělají? Já ti to povím: Impotenci. Chlapi mně to potvrdili, A já mám jenom tebe a nedám si tě vzít. Ať tě stokrát tahají na svou stranu. Přísahám, že vyšetřujou naše šoféry. Chtěli něco vysvětlit na jízdních příkazech. Taky už mě to napadlo. Prosím tě, co zas? Ze jste se na mě domluvili. Oni, Tischer a ty. Jendo. Počkej, je tom logika. Tischerovi ses vždycky líbila. Mohl by mě chtít oddělat. Jenom u tebe nevím. Obětovalas pro mě trochu moc na to, abys mě pomáhala zničit. Mohlas mít děti. Vaši by ti dali nevímco, kdybys mě byla nechala. A tys raději po nocích opisovala, abychom se mohli zařídit. To přece byla samozřejmá véc. Ale teď máš mít kvůli mně na krku policii. Nebylo by divu, kdybys jim ustoupila. Jendo, ty jsi nemocný. Když můžeš takhle mluvit, jsi opravdu nemocný. Jen jestli si to skutečně myslíš. Ale ať je to jak chce, máš příležitost: Běž za tou doktorkou a práskni mě. Poděkujou ti, že mě dostali tak lehko. Ale já jsem to tak chtěl. Chtěl jsem se dovědět, jestli proti nim stojím úplně sám. A předem říkám: Všechno chápu, nic nevyčítám. Běž. Stejně to z tebe vytáhnou. Nečekej na to a běž.

Šestnáctý obraz Ordinace na psychiatrické klinice. Všecko jako v desátém obraze. Pavla v plášti sedí naproti vedoucí lékařce. Lékařka

Pavla Lékařka

Pavla Lékařka Pavla Lékařka

Jestli nebere prášky, paní Lucáková, obešleme ho ke kontrole. Ale že by se vyhýbal léčení už tady u nás, a dokonce kolektivně organizovaným způsobem, to zní — nezlobte se — jako pohádka, Kdybych to řekla sestrám, vysmějí se mně. A co se týče disimulace, ta samozřejmě existuje. Jenže my ji poznáme. Paní doktorko, neberte to prosím vás jako nedůvěru. Jeden náš známý to studoval a velice mě postrašil. Ať prý jdu okamžitě za vámi. No, já náhodou vím, o koho jde. Nic proti doktoru Tischerovi, ovšem je to spisovatel, ne psychiatr. Chodil na psychologii, ale praxi nikdy neprovozoval. Psychózy spíš v určité době rozdmýchával, než diagnostikoval a léčil. Mimochodem, paní Lucáková, váš manžel uvedl, že s vámi žije šťastně a v souladu. Je to tak? Je. Tím lip. Nemoc vašeho muže stejně není důvod k rozvodu, i kdyby se opakovala. Já se nechci rozvést. To říká většina. Jenže máme zkušenosti. Manželé se nám pokoušejí vnutit proti svým partnerům podezření z duševní poruchy právě takto. V devadesáti procentech případů bývá to podezření falešné. Záměrně falešné. (Vstane) Já obvykle, paní Lucáková, říkám ženám v podobné situaci: Podepsala jste svatební slib, tak se ho držte. A jestli nechcete, jděte k soudu. Ale psychiatrii do toho netahejte.

Sedmnáctý obraz Kancelář ze sedmého obrazu. Rovněž aktéři jsou stejní. Tak, paní Lucáková, už jste si to promyslela? Jak to bylo? Mluvila jste s panem Tischerem? Pavla Ne. Pětadvacetiletý Lžete. Čtyňcetiletý Podívejte, paní Lucáková, máme tady takové fotografie. (Sáhne do slohy, kterou si podá s psacího stolu, a rozkládá fotografie před Pavlou. Fotografie zachycují Pavlu v kavárně, v šatně, v telefonní hovorně, v lokálu s Tischerem a potom na společné procházce v parku) Co na ně říkáte? Čtyřicetiletý

149

Pětadvacetiletý Jste to vy? Je to pan Tischer? Čtyřicetiletý Vidíte, paní Lucáková, lež má krátké nohy. Teď už doufám nebudete tvrdit, že jste se nesešli. Pavla (mlčky zavrtí skloněnou hlavou) Čtyřicetiletý Vy jste se sešli dokonce několikrát. O čem jste mluvili? Pavla Manžel byl nemocný. Doktor Tischer mně radil, co a jak. Čtyřicetiletý Zařizoval vám protekci. Ale to je vedlejší. O čem jste mluvili kromě toho? Pavla O ničem. Čtyřicetiletý Paní Lucáková, existují taky zvukové záznamy. Mám je přehrát? Pětadvacetiletý Jenže pak začnem jinou kapitolu. Čtyřicetiletý Tak co? Pavla (rozvzlyká se) Čtyřicetiletý No tak, paní Lucáková, jsme dospělí, a když uděláme chybu, tak to přiznáme. Mluvila jste s panem Tischerem o našem rozhovoru? Pavla (kývne hlavou) Čtyřicetiletý A co jste pro něho psala? Myslím v posledních měsících. Pavla Nic. Opravdu nic. Pětadvacetiletý' Lžete. Čtyřicetiletý Už jednou jste nám zalhala. Zásadně. Anebo taková věc: Vy jste nepřišla do Horizontu na inzerát. Vy jste pana Tischera znala už předtím. Váš manžel mu u podniku zařizoval adaptaci bytu a pan Tischer za to prosadil, aby si Horizont vybral právě vás. Je to tak? Vidíte, další lež. Jak vám máme věřit, že už pro něho nepíšete ? Pětadvacetiletý Vy totiž pro něho píšete. Čtyřicetiletý A nejsou to možná jenom hry a povídky, paní Lucáková. Možná to byly články, co spadají pod trestní zákon. A jejich opisování taky. Pavla (znovu se rozvzlyká) Pětadvacetiletý On vám asi neřekl, kam ty články posílá, co za ně dostává a od koho. Předpokládal, že by se vám to nelíbilo. Ale nelíbilo by se vám to skutečně? To potřebujem vědět. Pavla Prosím vás, ja jsem za ním opravdu tři nebo čtyři roky nebyla. Až když Jenda onemocněl a sám si na něho vzpomněl. A potom znovu, když jste mě pozvali. Pětadvacetiletý Proč jste za ním Šla ? Pavla Myslela j s e m . . . (pláče) Čtyřicetiletý . . .že je to slušný člověk a my že jsme špatní, viďte. Podívejte, paní Lucáková, my se na mou duši těšíme, až budou všichni tak dobří, že to tady skončíme a vrátíme se do fabriky. Ale zatím to nejde. V lidech je pořád plno zla a společnost se musí bránit. Třeba lhaní. Vy nám, paní Lucáková, slíbíte, že určité věci nikomu neřeknete. Slib nesplníte, a když se zeptáme, písemně všecko zapřete. Řekněte sama, jak vás potom máme posuzovat. Pětadvacetiletý Pracujete jako osobní sekretářka ředitele. Ví, že zaměstnává lhářku? Čtyřicetiletý Asi ne. Mužem si vzít na zodpovědnost, že to před ním zatajíme? To bychom společnost pěkně chránili. Pětadvacetiletý Máte ovšem pořád ještě příležitost ukázat, že nejste tak špatná. Čtyřicetiletý Podívejte, paní Lucájcová. Pan Tischer pořád něco píše a přitom mu nikde nic nevychází. Proč to teda píše? Čeká, že se změní poměry? Tak naivní snad není. Nebo je duševně nenormální? Anebo je to ještě jinak? On totiž má příbuzné v jednom státě. V nepřátelském státě. Pětadvacetiletý Je s nimi ve styku. Čtyřicetiletý Přesně řečeno: Máme podezření. Musíme to vyšetřit. Pavla Ale já o něm Čtyři roky nic nevím. Čtyřicetiletý Paní Lucáková, vy mi nerozumíte. Netvrdím, že dnes víte. Třeba se dovíte zítra. Pětadvacetiletý Nad nikým nelámeme hůl, ani nad vámi. Čtyřicetiletý Můžete si svou pověst napravit, anebo navždy pokazit. Dáme vám na to pár dní. Řekněme týden. A pak si znova pohovoříme. Ju?

Osmnáctý o b r a z Jarní odpoledne na ulici před úřední budovou. Pavla vyjde ze dveří, kráčí po chodníku. Za ní se objeví velký vůz a v něm tři mladí muži. Pozorují Pavlu, vesele se baví mezi sebou a jedou krokem vedle ní. Zdá se, ze každou chvíli spustí sklo ve dveřích auta a zahájí rozhovor. Ale nestalo se to. Pavla uvidí pouliční telefonní budku, vstoupí do ní a telefonuje. Auto zastaví vedle budky a mladí muži se dívají na Pavlu. Pavla

150

(do telefonu) Haló, tady Lucáková. Prosím Jendu. (Poslouchá) Vzal si volno? (Poslouchá) Aha. Ano. Ano. Tak vám děkuji. Nashledanou. (Zavěsí a v tom okamžiku si všimne mužů v autě, opustí budku a jde dál Auto je stále vedle ní. Pavla se přiblíží ke stanici autobusu a zůstane stát. Auto rovněž zastaví, dva

mladici vystoupí, a když přijede autobus, nastoupí do něho zároveň s Pavlou. Autobus se rozjede a Pavla zadním okénkem vidi, jak auto předjíždí. Oba mladici stoji vedle ní) Devatenáctý obraz Předměstská krajina poblíž domu, kde bydli Pavla. Přijíždí autobus, vystoupí několik lidi, ntezi nimi Pavla a oba mladí muži. Mladíci se loudají za Pavlou až k jejímu domu. Když je Pavla pět šest kroku od domovních dveří, předjede auto z předchozího obrazu, prudce zabrzdi, oba mladici nasednou a auto odjede. Pavla zmizí v domovních dveřch. Dvacátý o b r a z Vstup do činžovního domu. Pavla vchází do chodby, kde jsou poštovní schránky nájemníků. Odemkne schránku se štítkem LUCÁK a vytáhne jakýsi úřední tiskopis. Prohlédne si jej a pak jde do prvního poschodí. Naproti jejím dveřím se v tu chvíli otevřou dveře sousedního bytu a Soused vpouští mladého muže podobného mladíkům v autě. Soused

Pavla Tischer Pavla Tischer Pavla Tischerová Pavla Tischer Pavla Tischer Pavla Tischerová Pavla Tischer Pavla Tischer

Vašku. Ahoj. Pojď dál. (Volá) Růženo, je tu Vašek, (Dveře se zavřou. Pavla zírá na dveře Sousedova bytu, pak postoupí před své dveře, prohlédne jejich práh, rám a výplň, ale všecko to dělá dost zběžně, jako by se styděla před někým, kdo by ji při tom mohl vidět. Pak odemkne, zuje si střevíce, v punčochách a plášti poklekne a zkoumá podlahu předsíně. Potom odloží plášť a vstoupí do pokoje, rozhlíží se po koberci a po stole, položí na stůl tiskopis vyzvednutý ze schránky a nakonec utkví očima na stěně, která odděluje jejich byt od sousedova. Je to táž stěna, skrze niž Jan rozmlouval s Vaškem. Teď jsou za ní slyšet skutečné hlasy. Pavla jde blíž a přiloží na stěnu ucho, ale dřív než stačí zaslechnout konkrétní slovo, zazni zvonek) (jde do předsíně) Kdo je? (zvenku) Tischerovi. (otvírá dveře) Dobrý den. (Postaví se mezi dveře a dovnitř je nepustí) Tak jak jste pořídila? Děkuju. Paní doktorka byla moc hodná. Jak je Jendovi? ^ Lip. Hodně lip. Šel klidně do práce. Prášky prý už bude brát. Paní doktorka říkala, že to byl jenom výkyv. Aha. A vy? Už vám dali pokoj? Úplné ne. Ale teď se to netýká vás. Jenom mě a Jendy. Vytáhli něco nového? Když já o tom nemůžu mluvit. Ještě vás hlídají ? Ne. Nezlobte se. My si už poradíme. Sami. A děkuju za všecko. Pavlo, to není rozumné. Odpusťte, mám tam návštěvu. Ale nebojte se. Žádnou špatnost neudělám. Nikdy. Sbohem. Sbohem, Pavlo. (Pavla zavře dveře a vrátí se do pokoje. Za stěnou pořád znějí hlasy a Pavla se marně snaží zachytit jednotlivá slova)

Jedenadvacátý obraz Tischerovi vyjdou z Pavlína a Janova domu a kráčejí po ulici. Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer

Vyděsili ji. Co se ti na tom nezdá? Že lže. Minulý týden plakala, prý se Jenda neléčí a že je to pořád horší. A teď je najednou v pořádku. Třeba to opravdu není schizofrénie. Ta doktorka má třicet let praxe. Slepec nezačne vidět, i kdyby koukal sto let. Ani ji neznáš. A Jenda byl vždycky citlivější než druzí. Pamatuju, jak mluvil při invazi. « Člověku se ani nechce žít To tenkrát říkali skoro všichni. Pár dní. A dnes? Na půlce světa jsou cizí vojáci. Jenže jinak to prožívá psychotik a jinak zdravý čověk. A jestli do toho strhl i Pavlu — pozdravbůh.

151

Tischerová Tise her Tischerová Tise her

Tischerová Tise her Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer

Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer Tischerová Tischer

Co se muze stát? Indukovaná psychóza. Dost běžně. Ti dva na sobě strašně závisí. Kromě toho jsou bezdětní. Dobrá půda pro psychózy. My jsme taky bezdětní. A víš jistě, že nejsem psychotik? (Objeví se auto, které chvíli jede pomalu za Tischerovými, pak je předjede a zastaví, nechá Tischerovy projit, pak je zase předjede, a to se opakuje po celý zbytek obrazu) Zlobí, tě, že neuznávám tvou diagnózu, viď? Vůbec ne. Jenom mě napadlo, ne poprvé: Co jestli mají pravdu oni? Kdo? Policie? Policie, noviny, vláda, kamarádi, co se nás odřekli. Co když je lidem takhle lip? Co když je přirozené, aby věci byly tak, jak jsou? Aby pravdu měl silnější. Co když skutečně stonáme na reformátorský blud? To si nemyslíš. Jenom chceš, abych ti to vyvracela. Ale já teď nemám chuť. Nemělo by to smysl. Vím, co ty nevíš. Ta nová komedie je k ničemu. O tom vraždění v Mexiku? Zase ji nedopíšeš? Je hotová. Už týden. Ale není k ničemu. Takže ji nikomu nenabídneš. Když se nelíbí mně, nemůže se líbit jiným. Nakladatelům ani divadlům. A ty ostatní nápady, z těch taky nebude nic? Nevím. Už jsem ti to říkal. Mám prostě pocit, že se nevejdu. Nikdy jsem nesnášel tlačenici. Teď jsem v ní úplně nemožný. Ať jedu autem, nebo jdu pěšky. Všichni kolem vědí lip než já, kam chtějí, a chtějí to silněji. Vrazili by do mě, kdežto já se bojím do někoho vrazit. Nejradši bych se otočil — a pryč. Od určité doby mám ten pocit i tehdy, když sednu za psací stroj. Fóbie má k psychóze daleko. Neutěšuj se. Dál ode mě, dokud je čas. Ty. Když se chce někdo zbavit ženy, jde na to jinak. Ale ty říkáš: Odejdi, a znamená to: Slib mi, že me nenecháš. Je to tak? (vezme ji za ruku) Tak mě nepokoušej. Jestli budu chtít, odejdu, i kdybys prosil bůhvíjak. Ale zatím odejít nechci, a ty to víš. Odpusť. Doufal jsem, že to řekneš, a chtěl jsem to slyšet. (Auto je předjede a zase zastaví, Tischer se po něm dívá) To jsou oni? Kdoví. Spíš ne. Má tam děvče. Policie nezaměstnává děvčata? Ať' Poslyě, a co linka naděje? Já bych tam nevolal. Buď řeknou, abychom ji ráno poslali na ambulanci, Pavla tam nepůjde a já bych ji ani moc nepřemlouval. Nebo k ní zajede pohotovost — a pohotovostní doktor není odborník. Odkáže ji tam, odkud ji už jednou vyhnali. Marcela by nepomohla? Proti vedoucí oddělení ne. Ivane, já bych se tam nejradši vrátila. Mám strach. Stane se moc věcí, kterým nezabráníme. Tak pojď. (Vezme zenu pod paži, otočí se a vracejí směrem k Pavlínu domu. Auto, které je předjelo, se taky otočí a jede za nimi)

Dvaadvacátý obraz Večer v Pavlíně a Janově bytě. Pavla v šatech leží na pohovce. Dveře bytu sotva slyšitelně klapnou. Pavla vstane a rozsvítí. Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla

152

(vejde do pokoje, kývne na pozdrav) (vstane, bere připravený papír a tužku a začne psát) Klidně mluv. Teď už můžem. Kdes byl tak dlouho? Venku. Volala jsem ti do podniku. Co ti řekli? Že tam nechodíš a vůbec ses neomluvil.

A co mne provedli, to nepřiznali, viď? Vis co? Dávali mně do jidla jed. Kuchařka se podřekla. Působí to pomalu, nikdy jim nic nedokážeš. A pak: Když člověk ví, co se děje a co se chystá, nemůže stavět domy. Pavla Co se chystá? Jan Bylas u té doktorky? Pavla To by tu už na tebe čekali. Jan Třeba ne. Všecko se změnilo. Pavla K lepšímu? Jan Udalas mě? To je teď nejdůležitější. Pavla Neudala. Jan Řekni pravdu. Rozhodne to o mně i o tobě. Pavla Bože, Jendo, netrap mě. Copak jsem ti někdy lhala? Jan Já vím. Mám na to cit. Tak poslouchej. Ta zkouška jim vyšla. Všichni se zlomili. Zhroutili se a podepsali, že jsou ochotni ke všemu. Jenom já ne. Ale jeden pro ně neznamená nic. To, co si na nás vyzkoušeli, teď udělají. Se všemi. Konec, rozumíš? Konec. Pavla Co budem dělat? Jan Každou chvíli se musí ozvat Vašek. (Zazní zvonek, Pavla chce jít otevřít, Jan ji zadrží a položí si prst na ústa, pak zašeptá) To není on. On sem nesmí. (Znovu zazni zvonek) Už tak hodně riskuje. Hlas Tischera (zvenku) Pavlo. (Klepání na dveře) Jan (ukáže hlavou ke dveřím, šeptá) Toho taky dostali. Dělá pro ně. (Najde na stole tiskopis, který Pavla vyzvedla ze schránky, a čte ho. Kroky za dveřmi slábnou, je slyšet domovní dveře z přízemí. Jan dtži tiskopis, vážně) Už tomu začínám rozumět. V pondělí přijdou montéři. (Postaví se proti stěně, před níž - hovořil s Vaškem) Vašku, ten lístek z plynárny je od tebe? (Je ticho, Jan se obrací k Pavle) Říká, že ano. (Opět mluví ke stěně) A mám to udělat? Vašku. Mám? (Zase ticho, Jan promluví k Pavle) SlyŠelas? Řekl: Pán plamínků. Víš, kdo to je? Já. Oni jsou páni všeho, ale pán plamínků jsem já. Jestli je nezapálím, víš, co se stane? Pavla Vím. Jan Je to jediná možnost. Pavla Uděláš to hned? Jan Do pondělka je čas. Pavla Udělej to hned. Je to jediná možnost i pro mě. Jan Myslím si to taky. Ale jsem rád, žes to řekla. (Jde do předsíně) Vypnu proud. (Přejde do kuchyně, kde otoci všemi čtyřmi kohoutky plynového sporáku, aniž zapálí hořáky, a totéž udělá s kohoutkem plynové trouby. Chvíli postojí nad syčícím plynem a pak se vrátí do pokoje k Pavle) Pavla (ulehla zatím na pohovku, drží v ruce tubu a pokyne Janovi, aby si lehl k ní) Jan (jde k Pavle, líbá ji) Pavla Ne, to ne. Pěkně si lehni. Jan (poslechne ji a chvíli oba leží nehnutě vedle sebe) Je ti dobře? Pavla (otevře tubu a vysype několik tablet) Vezmi si. Jan Pro spaní? (Polkne tři tablety) Pavla Pro jistotu. (Vsype si jakoby do úst tři tablety, ale nepolkne je) (Oba leží se zavřenýma očima)

Jan

Třiadvacátý obraz Večer v Pavlíně a Janově bytě o něco později. Pavla a Jan leží vedle sebe na pohovce. Pavla se zvedne, ujistí se, že Jan spi, a vyplíží se do předsíně, oblékne si plášť a obuje střevíce a vyběhne na chodbu, zavře za sebou a klepá u Sousedova bytu. Soused Pavla

(pootevře dveře) Pane Prásek, prosím vás, můžu si zatelefonovat? (Vpadne do Sousedova bytu, aniž Čeká na svolení. Soused za ní zavře. Za chvíli se dveře otevřou, vyběhne Pavla a za ní Soused, Pavla odemkne dveře svého bytu a vrazi dovnitř. Teprve teď běží do kuchyně ke sporáku a vypíná plyn, zatímco Soused otvírá v bytě okna. Potom zastaví pod oknem vůz pohotovostní lékařské služby a lékař prosázen dvěma muži s nosítky vstupují do domu).

153

Čtyřiadvacátý obraz Kancelář ze sedmého obrazu. Čtyřicetiletý, Pětadvacetiletý a Pavla v obvyklém aranžmá. Čtyřicetiletý Podívejte, paní Lucáková, dostali jsme do ruky strojopisy pana Tischera. Pětadvacetiletý Vydal nám je. I s kopiemi. Dobrovolně. Má trochu lepší přístup než vy. Čtyřicetiletý No. Ukázalo se, že jste pro něho v posledních letech opravdu nepracovala. Takže tu věc bychom zakončili, ju? Pětadvacetiletý Vemte si z toho ponaučení a lip si vybírejte přátele. Pavla A práci mně vrátí? Čtyřicetiletý Někdo vám vzal práci? Pavla Přeřadili mě. Zničeho nic. Mám teď o tři stovky míň. Pětadvacetiletý S tím na nás, paní Lucáková, nechoďte. To je věc zaměstnavatele. Pavla Šla jsem jinam. Napřed, že mě přijmou, a potom najednou, že to nejde. Čtyřikrát se to opakovalo. Pětadvacetiletý Co tím chcete říct? Že vám škodíme? Paní Lucáková, co si o nás myslíte? Radím vám, tohle už nikdy nenaznačujte. Čtyřicetiletý Ale upřímně: Kdyby se mě někdo ptal, moc dobře byste nedopadla. Protože: Lhala jste nám? Lhala. Pětadvacetiletý Na jednu pravdu u vás připadly tři lži. Jestli to děláte i v zaměstnání, pak se nedivím, že o vás nemají zájem. Čtyřicetiletý (Pětadvacetiletému) Doprovodíš paní Lucákovou, ju? A příště, paní Lucáková, pamatujte: Pravdu, jen pravdu, nic než pravdu.

P ě t a d v a c á t ý obraz Ordinace z desátého obrazu. Pavla v letních šatech sedí naproti lékařce. Lékařka Pavla Lékařka

Pavla Lékařka

Pavla Lékařka

Pavla Lékařka Pavla Lékařka

Bohužel, paní Lucáková, potvrdila se horši varianta. U vašeho manžela jde nesporně o paranoidní schizofrenii. Léčení potrvá dlouho. A vyléčí se? Podívejte, vysoké procento nemocných se nakonec vrací do rodinného i společenského života, ovšem s určitým omezením: Prakticky trvale musí užívat předepsaná farmaka, musí být pod pravidelnou lékařskou kontrolou a nejsou vyloučeny recidivy. Kromě toho pod vlivem dlouhodobého užívání léků dochází zpravidla k určitému psychickému zploštění. Nerozumím. Jak bych vám to vyložila? Co bylo na pacientově osobnosti zvláštní a jedinečné, se likviduje. Zbude to, co je většině lidí společné. Rekonvalescent je citově, intelektuálně i temperamentove inertní, otupuje se, a to vede k nejrůznějším konfliktům: v manželství, v zaměstnání, všude. Jste ochotná to podstoupit? Nebo máte v úmyslu rozvod? Nemám. To vás ctí. Ale říkám otevřeně: Lékařské vyjádření k rozvodu bychom vám vydali. A ještě něco. Prý jste žádala o povolení každodenních návštěv. Nic proti tomu. Ovšem upozorňuju: bude na vás působit depresivně. Je zatím úplně v zajetí svého bludu, téměř zcela uzavřený a každý nový zážitek rychle zapomíná. V takovém období návštěvy obvykle vůbec nedoporučujeme, a když, tak dvakrát týdně v normálním termínu. Já bych přesto prosila. Jak chcete. A kdybysta něco potřebovala — třeba vy sama, něco pro uklidnění nebo tak... Děkuju. Zatím to nebylo nutné. Chci říct, že za mnou můžete přijít bez ohledu na ordinační hodiny. Kdykoli.

Sestadvacátý obraz Hovorna z jedenáctého obrazu. Stolky jsou opuštěny, u jednoho sedí Pavla a naproti ní Jan s odvráceným obličejem. Má nemocniční pyžamo a plášť. Pavla Jan Pavla

154

Jendo. Ani se na mě nepodíváš? Zítra sem nechoď. Dají mě na elektro. Víš, co to je? Svlíknou tě, zabalí do plachty, na spánky přiloží elektrody, a až se probereš, poděláš se jak děcko, protože v tobě nic nefunguje. Nevíš, kde jsi a jak se jmenuješ. To říkáš pořád. Ale ještě to neudělali. Ty jenom nechceš, abych za tebou chodila.

Jan Pavla Jan Pavla Jan

Pavla Jan Pavla Jan Pavla Jan Pavla

Zradilas mě. Chtěla jsem umřít. Věř mi. Nedokázala jsem to. Lžeš. Potřebovalas mě dostat sem. Za každou cenu. Ale to je poslední, co se ti povedlo. (vytáhne z tašky jablka v sitce a položí je na stul) Vezmi si. Umyla jsem je. Ty prášky prý člověka úplně vysuší. (vezme si jablko a jí) Chceš se přesvědčit, že je beru? Cpou je do mě. Ale já se držím pohromadě. Jak dlouho to může trvat? Že prý z toho nakonec zůstane něco jako nejasná vzpomínka. Vzpomínka na všecko, co se mnou dělali a co jsem věděl. Prý se s tim dá žít. Ale je to život? (na jablka na stole) Vezmi si ještě. (bere si a ukáže na jablka) Budou hned pryč. Přinesu další. Myslíš, že si mě koupíš? Mám taky pomerančovou šťávu, chceš? (Vytáhne z tašky plechovku a pohárek) (pořád jí) Všichni se zklamete. Vydržím. Já si to taky myslím. (Na plechovku) Otevřu ji, ano?. (Otvírá plechovku malým otvíráčkem, nalévá do pohárku. Jan vypije jediným douškem) KONEC

LUDVÍK VACULÍK (Praha)

MOŠTOVÁNÍ Do Evropy vtáhl podzim. Leží v údolí Dunaje i Rýna. Také nad Berounkou vane podzimní vítr, tříští vodu na hraně jezu a kymácí lesem i zahradami. Také Blenheimská reneta se celá mocně kolébá, a také já. Nábožně ukládám do košíku jablka tak pěkná, že když mi nějaké vyklouzne z prstu a propadne na zem, zakleju tak, že se to sem nehodí *. Houpáni stromové koruny, záře slunka a plnodechý van větru mě omamuji: jsem už zas odvážný, šikovný i bystrý. Když jsem totiž zjara viděl na sousedních postelích ty případy — pád se žebře s protržením močového měchýře, pád se schodů se zlomeninou lební báze, pád na rovné zemi se zlomením kyčelního kloubu — myslil jsem si, jaký zatracený blázen bych musel být, abych lezl bez ůuČníku na strom. — Zvláštní, jak člověk jinác myslí, když vyleze na strom! Jablek mé Blenheimská letos tolik, že je můžu třídit přísně. Do sklepa přijdou jenom prvotřídní, vše ostatní půjde na mošt: malá, hrbatá, nevybarvená, nečisté pleti, ale také veliká a krásná s dírkami a zahojenými jizvami, nebo která mi vypadla z prstů*. Dřevěná bouda v travnaté ohradě na kraji obce má ducha pouťové střelnice. Řada čekajících je klikatá a rozptýlená, ptám se, kdo je poslední, ukazují mi čísi opuštěný koš s vy krájenými půlkami, do-

* Do prdele!

konce Čtvrtkami jablíček, takové zboží já letos dávám rovnou na kompost. Většinou jsou tu penzisté, ale také děti, které drží místo. Přicházející lidé se zdraví a baví s odcházejícími, hodně taky o jablkách. Z šera boudy zní rachot a bouchání řezačky, betonová zem se tam leskne Šťávou. Jakýsi muž rovná na dvoukolák průhledné kanystry plné moštu, v ruce mu však zbyl ještě demiŽón s trošičkou té žluté tekutiny na dně. «Jdete k doktorovi?» pravím, on se směje sice, ale ne že by mi rozuměl, čistě proti mně nic nemá. Svítí slunko, pořád, nad střechou moštárny mladé břízy ve větru vlají. Žluté lístky poletují prostranstvím, padají nám do vlasů a do jablek. Počasí, atmosféra, ten milý lomoz dřevěné jablečné industrie, a nakonec i vlastní úspěch v tomto oboru, mě omamuji: vždyť je to slavnosti Za mnou přistál chlapec na kole a ptá se, kdo je poslední. Nechává kolo v trávě, běží pryč a za chvíli táhne s babičkou ruční žebřiňáČek naložený vaničkou jablek. Jablka jsou to, když povoz přijede blíž, neobyčejně veliká, zelená, hladké pleti, neuvěřitelně pravidelného kulovitého tvaru, jak z továrny. Beru s dovolením jedno do ruky, pak druhé... defekt se skrývá v jamce u stopky: vykrojený otvor sahající hluboko dovnitř. «No vidíte», praví žena, «taková pěkná jablka, a všecka od stopky hnijí, už na stromě!». Ptám se, co je to za jablko. Odpovídá: «Mazánkův zázrak!». Pokyvuju lítostivě, v duchu však se raduju, jak to sem napíšu. Jsem nařadě. Statně přivlékám své tři měchy a

155

v

stavím je na váhu: sto deset kilo. Starý maz bledé (Viz Český snář, 29-11-1979). Jaký úpadek poměrů i tváře se ptá na jméno, zapisuje mě do sešitu, vypo- mého podpisu! čítává poplatek — padesát pět korun, nechávám Nevím,^ jaký smysl by mělo plkat tu ještě o jamu šedesát — přistrkuje mi sešit a podává tužku. blkách. Čtenáři v dáli, ty na druhém konci téhož Podpisuju se... a přepadá mě odsunutý pocit skoro podzimu, tráva, kterou se ještě před pár lety dalo neštěstí. kráčet vzpřímeně, stala se zatraceně nízkou. A je nás Někdo přišel s dopisem, v němž se žádá propuště- pořád míň. Musíme šetřit. Přijde možná doba, kdy ní jistých lidí, kteří Čekají ve vězení na soud. Čekal dokonce každé kletby budeme muset využít pro více jsem, ze za mnou přijdou, mel jsem odpověď pro- účelů *. myšlenu, vždyť jde o mé přátele, jako je Milan Ši(Moštu bylu 70 litrů). mečka, a kolegy, jako Eva Kanturková: nepodepsal jsem. Není tak dávno, co jsem sám podpisy sbíral Říjen 1981

LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) jsou dvouměsíčník určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné DM 20. - (nebo ekvivalent v jiné valutě) pro Evropu; DM 25. - pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské země (letecky); DM 27. - pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). PŘEDPLATNÉ a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky) posílejte pouze na: LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou, nebo: LISTY, Konto No. 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. OBJEDNÁVKY časopisu i knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Vicolo della Guardiola 22, 00186 Roma.

156