ČLOVĚK OPOZICE. Bořivoj Čelovský (1923)

ČLOVĚK OPOZICE Bořivoj Čelovský (1923)

Před dokončením studia práv odešel do exilu. V Kanadě a Heidelbergu vystudoval historii. Poprvé na sebe strhl pozornost, když vyšla jeho kniha o mnichovské dohodě. Kariéru vysokého úředníka státní správy přerušil na dva roky, kdy působil jako poradce kanadských sociálních demokratů. Stal se architektem jejich volební kampaně roku 1972. Pracoval na kanadském ministerstvu imigrace, ve statistickém úřadu a v důchodu se znovu zapojil do veřejného života. Zásadový odpůrce komunismu se vrátil do Ostravy po více jak čtyřiceti letech. Napsal přes tucet knih. Jako vášnivý hráč tenisu a squashe získal řadu ocenění. Má čtyři děti a sedm vnoučat. 9

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 a později uteklo velké množství Čechoslováků na Západ. Mnozí z těch, co zůstali, pak vystupovali proti komunismu v naději, že stalinský režim brzo padne. Proč jste nebojoval proti komunismu v Ostravě? Nemyslím, že bych doma dlouho zůstal naživu. Komunisté se s berany nemazlili. V roce 1939 – měl jsem patnáct let – jsem utekl do Polska, abych se přidal k československým letcům prchajícím na Západ před německou okupací. Bylo to sotva týden před začátkem světové války. Matka za mnou do Krakova přijela, dala mi pár facek a vzala mě domů. Celou válku jsem jí to vytýkal a přísahal jsem si, že jestli se bude podobná situace opakovat, nebudu váhat a odejdu dříve, než bude pozdě. Po válce mě začali ostravští komunisté přesvědčovat, že musím vstoupit do KSČ. Matčini staří známí z doby, kdy šenkovala na obecní hospodě v Heřmanicích, kde komunisté byli tradičně nejsilnější stranou, ji varovali, že pro mne není zdravé angažovat se v lidové straně. Prý to se mnou špatně skončí. Tento nátlak měl opačný účinek. Vždy jsem si liboval v oponování vládnoucí moci. Z Kanady, kde jste si vybudoval slušnou existenci, jste se rozhodl vrátit do postnormalizační země. Co Vás k tomu přimělo? Kanada, ač země emigrantů, neměla pro mne, historika, příznivé podnebí. V soutěži jsem musel být dvakrát tak dobrý jako rodilý Kanaďan. Dopracoval jsem se jistého postavení a přišel důchod. Šachy, squash, tenis, chytání ryb a sbírání hub… To mně nestačilo. Když mi dcera, která mě doprovázela na jedné z mých návštěv Československa, řekla, že mě nikdy neviděla tak šťastného, rozhodl jsem se. Pak jsem vydal první českou knížku, což mne přesvědčilo, že jsem nezapomněl mateřský jazyk, a dál už nebylo cesty zpět. Koupil jsem byt v Heřmanicích, ve vesnici, v níž jsem se narodil…

Nacismus a příchod komunismu Jak jste prožíval okupaci a válku? Byl jste ještě kluk. Jasně si vzpomínám na maturitu. Konala se 1. června 1942. Ráno hlásili seznam prvních popravených v odvetě za atentát na R. Heydricha, mezi nimi Vladislava Vančuru. Za hodinu poté jsem seděl před komisí, které předsedal Němec jako poleno s hákovým křížem na klopě. Dostal jsem pak německy psané potvrzení, že jsem zkoušku dospělosti udělal. Ten papír mi byl k ničemu, protože všechny české vysoké školy byly už skoro tři roky zavřené. 10

Ačkoliv stanné právo zakazovalo pod trestem smrti shromáždění více než tří osob, maturitu jsme pořádně oslavili. Skončili jsme nad ránem u nás doma, což nesla těžce hlavně moje matka. O několik dní později, když po Heydrichově smrti popravy pořád pokračovaly a německá okupační správa stále hledala původce atentátu, se nás dvacet sešlo znova. Šel jsem naše setkání z opatrnosti nahlásit na četnickou stanici, za což mi četníci strašně vynadali, nic o tom nechtěli vědět. V té době jsem se zabýval filosofií Ladislava Klímy a dokonce jsem nabídl několika nakladatelům překlad Schopenhauerovy biografie. Ale život se ubíral jiným směrem. Spolužákům, kteří válku nepřežili, jste věnoval knížku Zlaté děcka – kronika klasy 42 na přívozském gymnáziu, která vyšla v Ostravě padesát let po společné maturitě. Vzpomínáte na své spolužáky často? Cítím vinu za svou bezmocnost a za malé kompromisy, kterých jsem se dopustil, abych se uchránil před okupanty. Spolužák Jošt Bass, syn ostravského rabína, neměl šanci z pasti utéct, chodil po městě s Davidovou hvězdou na kabátě a žádný z pokusů, jak zachránit osmnáctiletého mládence před transportem, nevyšel. Jeho velký kamarád Jenda Borovec se nemohl vyhnout vstupu do německé armády, protože jeho otec byl Němec. Jeho dopisy z fronty jsou plné nenávisti ke všemu německému. Považuji spolužáky, kteří nemohli nebo nechtěli dělat kompromisy, za nejlepší z nás všech. Bezpráví začíná vždy likvidací ryzích lidí, neboť právě ti jsou nejméně náchylní ke kompromisům. K padesátému výročí maturity, v roce 1992, jsem zorganizoval schůzku spolužáků. K tomuto výročí jsem napsal svou první českou knížku Zlaté děcka. Jste zapřísáhlým nepřítelem aktivit sudetských Němců a cizího kapitálu v českých zemích. Máte pro to nějaký hlubší důvod – pronásledovali třeba Vás nebo Vaše blízké v protektorátní době? Nezakusil jsem německou botu více než mnozí jiní. Místo na univerzitu jsem musel jít do Říše, kde jsem zažíval ponížení, ale i momenty německé slušnosti. Když mě Němci na Radhošti chtěli pověsit, zachránil mne jeden feldvébl, v civilu profesor latiny. Po válce v Heidelbergu byli mezi mými spolužáky syn jednoho Hitlerova generála a syn jednoho generála SS, který zahynul v květnu 1945 v Praze. Oba se mně ostentativně vyhýbali. Vedle toho jsem měl mezi německými studenty přátele, kterým můj český původ ani v nejmenším nevadil. Je samozřejmé (Fran11

couzi by to nazvali vérité de La Palice), že se mezi Němci najde mnoho slušných lidí. Nepochybně tomu tak bylo i za doby Hitlerovy, ale musím se divit – spolu s Margaret Thatcher – kde se schovávali v letech 1933 až 1945. V roce 1958 vyšla v Německu má práce o mnichovské dohodě. Nikomu nebyla vhod, nejméně sudetským Němcům, kteří z Mnichova zahájili systematickou kampaň nejen proti knize, ale i osobně proti mně. Obvinili mne, že jsem se zúčastnil poválečných zvěrstev proti sudetským Němcům. Vlastním důvodem této nelibosti byla moje studie o politické činnosti odsunutých sudetských Němců, kterou jsem uveřejnil ve Spojených státech. Dodnes lze najít nenávist v činnosti Sudetoněmeckého domu v Mnichově, jehož práh jsem opětovně odmítl překročit, ač jsem byl několikráte zván. Znalost dějin Třetí říše mne vede k opatrnosti. Hledím s nedůvěrou na přátelská gesta sudetských Němců, podložená německými penězi, vůči českým intelektuálům. Je o Vás známo, že máte také averzi vůči hlavnímu městu našeho státu, nejen vůči sudetským Němcům. Kde se vzala? Jako student jsem zakusil na vlastní kůži, co je to pražské snobství. Když jsem poprvé vešel do Národního divadla, zapálil jsem si ve foyer cigaretu. V tu chvíli mi zaklepal na rameno strážník a hlasitě mě přede všemi plísnil, že mám hned přestat. Prý, až pojedu podruhé do Prahy, měl bych vědět, že v Národním divadle se nekouří. Nechápu, jak mohl přijít na to, že jsem z venkova a poprvé v Praze. Mám od té doby pocit nejistoty, kdykoliv se s Pražany setkám. Někdy se mi zdá, že Praha je stoka, ve které plave většina lidí všech charakterů po proudu nahoru. Mám před sebou vidinu 17. listopadu 1939 a 25. února 1948, kdy Pražané obdivovali české studenty z bezpečné vzdálenosti svých bytů, nebo když na protest proti atentátu na Heydricha zvedali ruce na Václavském náměstí. Na Prahu ale nesmíme sahat, živí v současnosti turistickým ruchem takřka celou republiku. Válka byla jistě krutá a nevybíravá pro všechny. Na druhou stranu obyvatelstvo zabraných českých zemí nemuselo rukovat do německé armády a válečný život země neneslo tak těžce, jako kdyby se na jejím území válčilo. To, co říkáte, tvrdil také Hitler, když nám vytýkal nevděčnost. Bylo to však otroctví, což je horší než smrt. Já měl to štěstí, že jsem po maturitě získal místo úředníka přímo na pracovním úřadě. Dlouho jsem tam nevydržel. Když lékař dr. Beránek prohlížel další a další kandidáty pro otrokárnu v Říši, zapisoval jsem jeho verdikt. Brzy jsem přišel na to, že udělat křížek vedle slova „fähig“ zabere 12

přesně tolik času jako vedle slova „nicht fähig“. A tak jsem zprostil povinnosti pracovat v Říši své spolužáky, mančaft SK Choryně, za který jsem hrál, a vůbec své přátele. Šéf pracáku, sudeťák Herr Komarek, však brzo zpozoroval, že počet nových otroků se stále zmenšuje, a přišel na příčinu. Po dlouhém rozhovoru jsem vděčně přijal nabídnutou alternativu předání gestapu – pracovat v Říši. A tak jsem sám sebe zapsal do listiny příštího transportu do Říše. Do jakého transportu jste se zařadil? Transport jel do Drážďan a dodal několik set lidí továrně na brusné kotouče. Když továrna nabídla kurzy na obráběče, hned jsem se přihlásil v domnění, že jde o obráběče kovu. Obráběli jsme však kamenné brusné kotouče, což vyžadovalo mít dvanáct hodin denně ruce ponořeny ve studené vodě. A tak jsem předal svůj malý kuplířský obchod s německými ženami a francouzskými zajatci, kteří s námi pracovali, a zařídil si dovolenou na fingované úmrtí své sestry. Po dvouměsíčním pobytu v ostravské nemocnici pod ochranou primáře Fabiana jsem však musel zpět do drážďanské otrokárny. Po krátké době jsem se dal přeložit do sesterského podniku v Düsseldorfu. Bylo to město, které bylo stálým cílem spojeneckých letadel, ale leželo blíž Francii, kam jsem chtěl utéct. Když můj pokus o útěk skončil na policejní stanici v Kolíně nad Rýnem, sjednal jsem si potvrzení o opětovném úmrtí své sestry. Tentokráte jsem se nemínil vrátit. Šéf personálního oddělení ostravského luftšucu, Herr Panek, přesvědčen dvěma tučnými kachnami, potvrdil, že moje přítomnost v Ostravě u luftšucu je „kriegswichtig“, a tak jsem se stal pozorovatelem na věži ostravské radnice, na plynojemu vítkovických železáren a na věži slezskoostravské vodárny. Brzy nás však Němci poslali hasit ohně v Německu. Celá četa ostravského luftšucu se ocitla v přístavu válečného loďstva – v Kielu. Tam jsem zažil křest ohněm. Spojenecké bomby zničily i naše baráky, ale my jsme jim unikli. Hasili jsme, pomáhali jsme tahat rozbitá těla školních dětí ze zničených krytů. Náš cynismus dosáhl vrcholu, když jsme místo hašení uvázali hadici k zábradlí a pochutnali si z prostřeného stolu, který někdo po vyhlášení poplachu rychle opustil. To jsou situace, ve kterých člověk poznává hloubku života a snad hledá jeho smysl. Co každodenní život, zvykl jste si na hrozné podmínky? Někdo si v tu chvíli dělal srandu, někdo měl srdce v kalhotách. Cítil jsem závan věčnosti, ale věděl jsem, že pánbůh nám nepomůže. Snažil jsem se v dopisech domů uklidňovat matku a sestru, že jsme v pořádku a že nálety nej13

sou tak hrozné, jak se o tom mluví nebo píše. Zkusil jsem znova své štěstí a přihlásil jsem se do kurzu pro řidiče těžkých hasicích vozů. Tak jsem z tohoto otroctví měl aspoň řidičák. Hned po příjezdu do Kielu nás příslušník SS informoval o nacistických nařízeních, která zakazovala styk s německými děvčaty. Jejich muži byli v armádě a město bylo plné vyzývavých ženských, kterým rasová nařízení vůbec potíže nedělala. První obětí se stal přítel Mirek Volný. Byl předvolán na velitelství, kde jej mladý esesák konfrontoval s neotevřeným dopisem adresovaným jemu, ale uvádějícím zpáteční adresu nepochybně čistokrevné Němky jménem Hannelore Gniewoda. Esesman jako gentleman dopis neotevřel, to ponechal Mirkovi s rozkazem, aby jej nahlas přečetl. Mirek nakonec poděkoval za modřinu pod okem – mohlo to dopadnout mnohem hůře. Já jsem byl po celou dobu pobytu v Kielu věrný jedné prodavačce z blízkého lahůdkářství. Když po čase přiznala, že obrázek esesáka na jejím nočním stolku nepředstavuje jejího bratra, nýbrž snoubence, dost mě to zneklidnilo. Dodnes si pamatuji jeho jméno – Seidenschnurr – ač její jsem dávno zapomněl. Později jste dělal řidiče veliteli ostravského luftšucu. Na samém konci války jste se zapletl s partyzány. Kde Vás Němci chytili? Uprostřed roku 1944 jsem se vrátil domů. Stal jsem se osobním šoférem sudetského Němce majora Spatchila. Začátkem března 1945 se Spatchil chtěl odsunout před postupující Rudou armádou na západ. Nařídil mi, abych připravil vůz. Radil jsem mu, abychom na tak dlouhou cestu vzali rezervního šoféra, mého přítele Mirka Volného. V Olomouci jsme majorovi utekli a jeli s jeho vozem i zavazadly zpět do Beskyd, kde jsme doufali nalézt partyzány. Těsně pod vrcholem Radhoště jsme potkali jednoho mládence, který nás zastavil s revolverem v ruce. Když se přesvědčil o naší důvěryhodnosti, požádal nás, abychom mu pomohli přinést granáty a britské samopaly z úkrytu v Trojanovicích. Po cestě zpět mě napadlo, že bychom je mohli vyzkoušet. Ostrá palba z anglických samopalů na nás upozornila četu německých vojáků. Hned nás odzbrojili a div, že nás nepověsili. Chtěli nás předat gestapu ve Frenštátě, ale to už bylo v té době evakuováno. Za Valašským Meziříčím se nám s pomocí kamaráda z fotbalového družstva z Kelče podařilo utéct. Pak jsme se do konce války skrývali u jednoho sedláka. Mladého partyzána – komunistu, kterému jsme pomáhali nést britské zbraně, jsem po válce už neviděl. Až v roce 1990 jsem našel jeho nejbližší, on sám byl po smrti. Nerad prý mluvil o posledních dnech války, zřejmě se za fiasko s přenosem zbraní styděl. 14

Co následovalo, když jste se po válce vrátil domů? Účastnil jste se odsunu Němců z osvobozeného území? Co říkáte jeho průběhu? Zacházení s občany německé národnosti bylo kruté, ale ani přibližně ne tak kruté, jako samotné vyřizování účtů mezi Čechoslováky. Z revoluční spravedlnosti jsem byl zhnusený. Podlehla jí i justice a političtí oportunisté slavili vítězství. Konec radosti z osvobození mi připravilo zatčení mé matky. Několik dní jsem přesvědčoval místní justici, že nařčení z kolaborace je nesmysl. Teprve po čase jsem se dozvěděl, že za udáním byl jeden z nájemníků v matčině domě. Tentýž člověk si lebedil bezplatně po léta v celém domě, který jako funkcionář místního národního výboru po únoru 1948 zkonfiskoval. Když jsem mu v roce 1990 odmítl podat na národním výboru ruku, vyčítavě mi říkal, že jsem nevděčný za to, že nám čtyřicet let dům opatroval. Domníváte se, že bylo hodně případů lidí, kteří za války kolaborovali a pak se stali o to horlivějšími komunisty, aby je nikdo nemohl napadnout? Bylo jich mnoho, to je nyní naprosto zřejmé. Tehdejší situace mi připomíná dobu po listopadu 1989, kdy účastníci privatizace a podnikání byli namnoze lidé s nějakou praxí v minulém režimu. Když jsem si po válce stěžoval na jednoho chlapíka, který mi vyhrožoval gestapem za poslouchání cizího rozhlasu, bylo mi řečeno, že přicházím pozdě, neboť onen člověk je již členem KSČ. Poválečná justice byla mnohdy slepá i vůči nepopiratelným faktům. Její obětí byli nejen sudetští Němci, ale i Češi. Proč jste ke komunistům nevstoupil? Máte sociální cítění, byl jste krátce partyzánem… Byl jsem několikrát lákán ke vstupu do KSČ. Došel jsem k přesvědčení, že se nemohu stát členem strany, která usiluje o moc všemi prostředky. Říkali mi, že každý partyzán patří do KSČ. Když jsem poukázal na to, že má epizoda na Radhošti mě neopravňuje nazývat se partyzánem, bylo mi řečeno, že KSČ na to má své vlastní definice. Zkrátka měli na každého jiný metr. Co nadšení pro komunismus znamenalo, jsem také viděl, když jsem se stal žákem důstojnické školy v Opavě. Nemohl jsem pochopit, proč při pochodu zpíváme jen ruské písničky. Ta otrocká podlézavost mi šla prostě na nervy. Nejvíc mi však vadilo, že nás nutili spolknout nesmysl o sovětské nadřazenosti. Po několika týdnech jsem pověsil vojenskou uniformu na hřebík a rozhodl se studovat v Praze práva. 15

Po únoru 1948 jste se rozhodl odejít z vlasti. Většina exulantů čekala, že se svobodně vrátí domů za pár měsíců, nejdéle za pár let po únoru 1948. Jak jste to prožíval Vy? Všichni jsme byli zpočátku optimisté. Byli jsme přesvědčeni, že se komunistická nadvláda nemůže po únorovém převratu dlouho udržet u moci. Neměl jsem stejně příliš času myslet na návrat, neboť v prvních dvou letech exilu jsem měl co dělat s prostým přežitím. Utekl jste do okupační zóny poválečného Německa, kterou spravovala americká armáda. Jaký měl Váš útěk průběh? Utíkal jsem v den narozenin prezidenta Klementa Gottwalda v domnění, že pohraniční stráž nebude kvůli oslavám tolik bdělá… V ruce jsem držel kus salámu pro psy pohraničníků, v druhé aktovku s kompasem a mapou. Hustě sněžilo, bloudil jsem noční Šumavou. Nemohl jsem najít cestu na německou stranu. Když jsem konečně k ránu došel k sloupu s písmenkem „D“, rozběhl jsem se na druhou stranu a radostně svou nejlepší němčinou zavolal na školačku: „Jak se dostanu do nejbližší vesnice?“ Jenže ona mluvila česky a tak jsem musel utíkat rychle zpátky. V noci jsem v zasněžených horách německou hranici překročil dvakrát. Následoval výslech? Američané mi nevěnovali velkou pozornost – nebyl jsem ministrem ani poslancem. Poslali mě do lágru v Řezně, odtud jsem putoval do městečka Murnau na úpatí Alp a skončil jsem ve studentském lágru v Ludwigsburgu. Dělali Američané v Ludwigsburgu rozdíly mezi uprchlíky? Jak jsem popsal ve své knize Emigranti, byl velký rozdíl mezi řadovými utečenci a prominenty. My jsme měli těžkosti přežít ze dne na den, kdežto páni ministři se škorpili o místa v hierarchii zahraničního exilu a o rozdělení amerických prebend. Nebylo se o co bít, neboť jak se ukázalo později, polistopadová křesla nebyla nabídnuta exulantům. Znám jen tři výjimky. Pavel Tigrid se stal poradcem Václava Havla a později ministrem, Eduard Outrata šéfem statistického úřadu a Jan Drábek vyslancem v Keni a později v Albánii.

Bezmoc tisíce kilometrů od vlasti Jaký je Váš na názor na politiky, kteří utekli po roce 1948 na Západ? Američané se stýkali jen se špičkami našeho exilu a to zejména v situacích, kdy museli zklidňovat šarvátky mezi našimi politiky, aby přispěli svou hřivnou k vítězství ve Studené válce. Jejich američtí partneři byli většinou pracovníky CIA. Výše se naše veličiny zřídkakdy dostaly. Zpočátku jsem jim věřil. Když jsem však měl příležitost pozorovat je zblízka a když byli zbaveni všech atrap moci, začali ztrácet svůj lesk. Své pochyby jsem nikdy neskrýval, což mně nevyneslo jejich lásku. A tak řadoví exulanti alespoň udržovali morálku hlučnými protesty před sídly sovětských a československých diplomatů. Pokud jde o mne, z osobní frustrace jsem začal podnikat své vlastní protikomunistické akce. Stal jsem se agentem kanadské tajné služby, ale ani to nevedlo k přílišným úspěchům, a tak jsem po dvou letech s touto činností přestal. Brzy nato, psal se rok 1961, jsem rozeslal dva tisíce pozvánek na recepci sovětského velvyslanectví v Ottawě, ve kterých jsem upravil text: mé pozvánky uváděly „mourning dress“ – „smuteční“ oblečení – místo „ranního“, a vyzval jsem příjemce pozvánky, aby se ptali svého svědomí, dříve než pozvání přijmou, tím, že jsem dodal slovo „conscience“ k obvyklému RSVP. Nakonec z očekávaných dvou tisícovek hostů přišly necelé dvě stovky. Proč jste nepokračoval dále jako právník, ale místo toho jste se rozhodl studovat historii? Můj poradce na kanadské univerzitě, profesor chemie, mi důrazně doporučoval, abych se dal na ekonomiku. Trval jsem však tvrdošíjně na moderní historii. Studovat něco jiného než historii znamenalo zradu toho, proč jsem utekl. Již tehdy jsem nosil v hlavě, že se pořádně podívám na kořeny naší národní tragédie – Mnichova. Měl jsem to neuvěřitelné štěstí, že jsem během roku dostal stipendium, které mi umožnilo realizovat tento sen. Na právo jsem se tehdy díval jako na černé umění, které se nesnaží nalézt pravdu. Byla to disciplína, která se snaží najít, jak nejlépe vyjít s pravidly, která mohou být sama o sobě dobrá, nebo špatná. Komunisté a nacisté mohou být výbornými právníky. Vlna československých exulantů po roce 1948 se těžko uplatňovala v poválečném období. Naproti tomu po roce 1968 západní země přijímaly emigranty víceméně bez potíží a podporovaly je. Byla mezi nimi řada komunistů, kteří měli často vyšší vzdělání. Naproti tomu ti, co

16

17

utíkali z Československa po převratu, měli mnohdy zničené zdraví z kriminálů a lágrů. Jak jste vnímal konflikty osmačtyřicátníků a osmašedesátníků? Lhal bych, kdybych řekl, že mezi oběma proudy uprchlíků panovala naprostá pohoda. Jednak byl mezi námi rozdíl věkový a pak nás jasně poznamenala zkušenost posledních dvaceti let. Dá se říci, že poúnorová vlna byla vcelku politická, kdežto hlavní charakteristikou uprchlíků posrpnových byla touha po hospodářském zlepšení jejich údělů. Byly zde ovšem výjimky: mezi první vlnou se našli šmelináři a druhá měla bývalé mukly z Jáchymova. Nejvýznamnější rozdíl byl však v tom, jak byli tito uprchlíci západní cizinou přijati. Západ se po válce nacházel v ekonomické depresi, takže nebyl připraven absorbovat tisíce uprchlíků z ČSR, lágry v Německu a Rakousku byly ještě plné utečenců z doby války. Většina těchto poúnorových uprchlíků byla odsouzena čekat po dlouhé měsíce, ne-li roky, na vystěhovalecká víza do Nového světa a Austrálie. Naproti tomu posrpnoví uprchlíci byli vítáni s otevřenou náručí. Vím o tom z vlastní zkušenosti, protože jsem v srpnu 1968 jako vysoký úředník kanadského ministerstva imigrace vypracoval plán k okamžitému přijetí 20 000 uprchlíků z Československa, se všemi vymoženostmi (jazykové kurzy angličtiny a francouzštiny s platem, placení nájemného atd.). Třenice mezi „starými“ a „novými“ uprchlíky byly nevyhnutelné, když se mezi druhou vlnou uprchlíků začali objevovat prominentní členové KSČ jako Jiří Pelikán nebo Zdeněk Mlynář. Že nakonec tito pozdě příchozí budou vítáni v Praze jako osvoboditelé, nemělo nikoho překvapit. Zločinci ze zakladatelského období komunistického režimu let 1948–1953 nebyli většinou ani stíháni. Přes čtyři sta nevinných občanů bylo z politických důvodů popraveno a přes tisíc vězňů zemřelo ve výkonu trestu. Vadí Vám, když někdo začínal kariéru s podporou komunistické strany v době stalinismu? Je zajímavé, že Vaše otázka zdůrazňuje dobu bezprostředně po únorovém puči – období stalinismu a vynechává následujících 35 let. Mám dojem, že mnozí komunisté pokládají dobu stalinismu za katarzi své vlastní viny, jako by J. V. Stalin a jeho režim byli deus ex machina. Podle mne každý průměrně inteligentní člověk musel v únoru 1948 vědět, oč jde. Bohudík, nebo spíše bohužel, mnoho z hlavních aktérů té doby už nežije. Dát do žaláře pár starců není příliš uspokojivé. Může to být dokonce škodlivé, tak jako když v Norimberku po válce odsouzení několika vůdců „očistilo“ celý národ. 18

Vzpomínám si na plány exulantů na reformu soudnictví a policie po návratu domů. Předpokládalo se, že všichni soudci a policisté budou propuštěni a nahrazeni neposkvrněnými občany. Nestalo se tak – a ani se to dost dobře stát nemohlo – a důsledky jsou všude patrné. Většina lidí, jichž se krutá perzekuce 50. let dotkla, již zemřela. Může se podařit sestavit historický obraz perzekuce bez jejich svědectví jen na základě často prolhaných komunistických archivů? K dokumentaci z komunistické éry se musí vždy přistupovat se zvláštní obezřetností. Dobrým příkladem jsou zápisy o svědectví příslušníků StB o jejich zločinech ze začátků let padesátých. Během deseti let byla tři taková vyšetřování a výpovědi se různily podle současné politické konstelace. Je příznakem doby, že i dnes se najdou historici, kteří toto základní pravidlo nerespektují. Zářnou výjimkou je historik Karel Kaplan, který přispěl více než svou hřivnou k odhalení zločinů komunismu. Vraťme se nyní k Vašim studiím. Kdy a na jak dlouho jste odešel z Kanady studovat do Heidelbergu? Měl jsem velké štěstí, že jsem kanadské stipendium v roce 1952 dostal. Riskoval jsem, když jsem udal, že chci studovat v Německu. To mne zařadilo do zvláštní kategorie – většina francouzských Kanaďanů chtěla studovat na pařížské Sorbonně, anglicky mluvící Kanaďané v Oxfordu nebo v Cambridgi. Do Německa jsem chtěl jen já. Když jsem obdržel doktorát v Heidelbergu, navštívil jsem v Kanadě generálního sekretáře instituce, která mi dala stipendium. Od něj jsem se dověděl, že jsem první stipendista, který se vrátil domů s doktorátem. Kanadští studenti pokládali stipendium za peníze na dovolenou v Evropě. Když jsem řekl, že z těchto peněz také dostala doktorát má žena, nabídl nám oběma místo v kanadské encyklopedii. Začal jsem pracovat jako redakor, což mně nechávalo dost času na další zaměstnání. Našel jsem si místo sběrače nádobí, aniž bych cokoliv o svém vzdělání řekl. Šéf nočního klubu mi pak nabídl místo barmana, které mi vynášelo více, než kdybych byl náměstkem ministra. Po dvou měsících jsem si koupil nové auto a zařídil si byt. Pak jsem dal výpověď a šel do služeb federální byrokracie.

19