Nově upravený text pro výuku - (2. srpna 2010) Autor: Pepíno Maraczi – mobil: 605 017 546
LIKVIDACE NEKOMUNISTICKÉ OPOZICE V PRACOVNÍCH LÁGRECH ČSSR V letech padesátých se šedesát tisíc lidí ocitlo v československých pracovních táborech. Byli mezi nimi převážně živnostníci, sedláci, duchovní, funkcionáři nekomunistických stran, mladí lidé, označeni písmenem E – jako „politicky nespolehlivý“. Šlo o levnou pracovní a mobilní sílu, která se měla nádenickou prací převychovat. Stalinský model nucených prací se tak uskutečnil v plné míře. Možná právě kvůli černým výložkám se jim začalo říkat „černí baroni“. Prostě petépáci… Počátkem padesátých let v Československu docházelo k masovým represím proti celým skupinám. Komunistická strana (KSČ) začala likvidovat skutečnou i vymyšlenou opozici, představitele poražených stran, lidi s demokratickým smýšlením, včetně bývalých spojenců vlastní strany. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo možné cokoliv. Plán 1. pětiletky byl rozjetý. A funkcionáři Místních národních výborů (MNV) a organizací KSČ si mohli vyřizovat účty s těmi, kteří jim byli nepohodlní, nesympatičtí a často docházelo i k vyřizování si osobních účtů. A z kázeňských důvodů se například vojáci zařazazovali daleko od místa bydliště. První represe počaly již v únorových letech 1948 umlčováním a likvidací vedoucích funkcionářů nekomunistických politických stran, důstojníků armády i Bezpečnosti, vyhazováním ze škol, z práce, zavíráním do věznic i Táborů nucených prací (TNP), zřízených na podzim 1948.
Vznik silničních praporů Přiznání viny bylo vynucováno mučením, obětí se stali bývalý kapitalisté, drobní živnostníci, bohatí sedláci i rolníci s malým políčkem, lteří nechtěli vstoupit do nově budovaných Jednotných zemědělských družstev (JZD). A také kněží, řeholníci nebo řada mladých lidí. Doplněni lidmi psychicky nevyrovnanými nebo nemocnými. Obranné zpravodajství (OBZ) pod řízením Bedřicha Reicina začalo uplatňovat tzv. kádrovou politiku za pomoci informátorů, pomahačů, výslechů v „domečku“ na Hradčanech. Koho považovat za „politicky, státně a národně nespolehlivé“ určovaly směrnice čj. 42017 / 1948 Sb. K 1. říjnu 1948 byly vytvořeny čtyři silniční prapory. Ty se staly přímými předchůdci Pomocně technických praporů (PTP) a na podzim 1950 vytvořily jejich základ. „Nespolehlivý“ lidé se tak rázem ocitli v provizorních dřevěných barácích, postavených ve vojenských výcvikových táborech. Chyběla tam kuchyň, k dispozici byly pouze suché záchody. Tak například u 53. PTP v Litoměřicích v březnu 1951 pétépáci bydleli ve sklepě a na osobu tam připadalo 1,5 metru plochy. Počty u jednoho silničního praporu se pohybovaly kolem 400 mužů. Šlo o mladé muže ve věku 20 – 21 let. Při odvodech na jaře roku 1949 už komise pro každého brance vyplňovaly zvláštní dotazník, který byl neprodleně zasílán na velitelství Státní bezpečnosti (StB).
1
Sovětský svaz – náš vzor Začínalo období tzv. studené války pod dohledem a vedením sovětských poradců. SSSR se snažil u upevnění „jednoty a semknutosti tábora míru“, ohrožené roztržkou s Jugoslávií. Podle sovětského vzoru se připravovaly nové základní vojenské předpisy, které vstoupily v platnost k 1. říjnu 1950. Měnil se jimi výcvik vojsk, příprava budoucích velitelů, vojenský školní systém. Dne 25. dubna 1950 nastoupil do funkce ministra národní obrany JUDr. Alexej Čepička. Věren idejím komunismu, zeť Klementa Gottwalda. Vznik jednotek PTP byl v příkrém rozporu s mezinárodními dohodami a nucené práci, zejména s Úmluvou o nucené nebo povinné práci, přijatou Valným shromážděním Mezinárodní organizace práce v Ženevě 10. června 1930 a platnou od 1. května 1932. Nutno poznamenat, že do PTP měli být také zařazeni občané německé a maďarské národnosti. Ti také nesměli projít výcvikem se zbraní, ale stát se levnou pracovní silou. Tak se v jednom lágru setkal člověk, který odmítl vstoupit do Českého svazu mládeže (ČSM), nebo vystoupit ze skautingu či měl bratrance v Kanadě.
Kněžské a kulacké roty PTP Dnem 1. září 1950 byly vytvořeny ze silničních praporů první čtyři PTP lehké, podřízené velitelství ženijního vojska MNO, prostřednictvím velitelství vojenských oblastí. A od 5. září 1950 začali k PTP přicházet také duchovní, řeholníci a seminaristé, „kteří nemají kladný postoj k republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a mají být politickými školeními a manuální prací převychováni.“ Pro ně byly zřízeny jako odloučené součásti zvláštní, tzv. kněžské či farářské roty. I nadále docházelo k porušování zákonů. Například v polovině září 1950 oznámil velitel 52. PTP, že k útvaru byli v doprovodu Sboru národní bezpečnosti (SNB) přivedeni kněží a řeholníci bez jakéhokoliv pověření nebo dokumentace. Velitel se nedozvěděl, odkud dotyční přicházejí a proč, kdo nařídil jejich dodání do PTP apod. Dne 15. dubna 1952 byly vydány Směrnice ministerstva vnitra (MV) pro povolávání nespolehlivých osob na výjimečná cvičení. Systém nefungoval dle představ MNO, které chtělo založit tři nová PTP. Proto většina byla povolána na cvičení a posílila 63. 64. a 65. PTP. Nové a současně i poslední tři lehké pomocné prapory (tzv. kulacké), byly vytvořeny až k 1. září 1952. Šlo o 66. PTP v Bílině, 67. PTP ve Zdechovicích u Přelouče a 68. PTP v Komárně.
Služné na Rudé právo a účet útvaru Pétépáci, poskytnutí vojenským a civilním podnikům, dostávali vedle služného mzdu odpovídající civilnímu platu, které bylo poskytováno útvaru. Z ní byla nejdříve stržena srážka na režii vojenské správy, což znamenalo, že vojáci si platili ze mzdy ubytování, stravování, i další náležitosti (kuřivo, oblečení), včetně služného. Další srážka byla ve prospěch vojenské správy nebo-li peníze, jimiž pétépáci de facto dotovali státní rozpočet. Šlo o třicet procent čisté mzdy, srážka se však vztahovala jen na vojáky klasifikace E.
2
Bylo paradoxní, že „politicky nespolehliví“ svou prací získávali prostředky, mj. na bezplatný odběr Rudého práva a dalších novin a časopisů, propagační materiály pro názornou agitaci, návštěvy představení sovětských filmů atakdále. Od prvního října 1950 začala v armádě také patrně největší prověřovací akce v její historii. Cílem byl vedle výběru vhodných branců pro poddůstojnické školy, školy důstojníků v záloze a vznikající Pohraniční stráž především vytipovat „politicky nespolehlivé“. Pétépáci pracovali na stavbách silnic, vojenských objektů ale třeba důlní PTP nahradilo vojenské báňské podniky, které byly zrušeny k 1. listopadu 1950.
Pracovní jednotky TP V polovině května 1951 byl vytvořen nový typ vojenských pracovních jednotek, dostal název technické prapory (TP). Hlavním důvodem bylo, že pétépáky ze státně bezpečnostních hledisek nešlo použít jako sílu pracovní na výstavbu utajených objektů a práce v příhraničním pásmu. Bylo třeba postavit velitelská pracoviště, kasárna apod. A interní směrnice zakazovala používat pétépáky na práce v podzemí vojenských objektů. Mohli stavět jen to, co bylo na povrchu. Tepáci pobírali slušnou mzdu. Ale podmínky v ubytování, stravování nebyly zcela ideální, i když po práci měli více volna. V polovině ledna 1952 MNO připravilo dalších 2 328 „politicky nespolehlivých pro povolání na cvičení“ a plánovalo celou akci ukončit k 10. prosinci 1952 s tím, že půjde asi o 7 000 osob.Tento počet vycházel z požadavku Hlavní správy vojenských staveb, které stále mělo nedostatek pracovních sil na stavbách pro armádu.
Tresty horší než u vězňů V té době již došlo k vážným nedostatkům systému povolávání na výjimečná cvičení: Často laxní přístup orgánů Bezpečnosti k vyhledávání „politicky nespolehlivých“, které se diametrálně lišily mezi posudky orgánů SNB a zjištění Okresních vojenských velitelských komisí, které výběr prováděly. Nedostatek pracovních sil na stavbách zapříčinil, že vojenská služba u PTP bude prodloužena nejméně do do konce roku 1953. Na konci září 1952 pétépákům bylo oznámeno, že domů nepůjdou, že budou dál pracovat ve prospěch lidově demokratické vlasti a „převychovávat se“. V praxi to znamenalo, že někteří byli k 1. září či 1. říjnu propuštěni do civilu, ale ihned také povoláni na výjimečné vojenské cvičení, takže ani objekt kasáren neopustili. Pétépáci v dané chvíli na tom byli hůře než obyčejní vězňové v kriminálech – ti alespoň věděli, kdy jim jejich trest končí. Mezi pétépáky byl legendární pro své výroky důstojník, npor. Řehořek z Hrdlovce u Duchcova, když nastoupené jednotce na přivítanou sdělil: „Bando reakcionářská, budeme vás bít, až budete chcát krev.“
Zisk roku 1952… Například za rok 1952 vykázala velitelství vojenských pracovních sil zisk 40 094 236 Kčs. Jen akcí tzv. zpevňování norem uspořili pétépáci přes milion a úspory z přijatých zlepšovacích návrhů „politicky nespolehlivých“ přinesly bezmála dva a půl milionu korun. Tyto výpočty je však třeba brát s rezervou, i v armádě bujel formalismus a byla vykazována práce a tím řada údajů nadhodnocena. Přes těžké pracovní a životní podmínky 3
měli pétépáci velmi dobré výsledky a u některých praporů přesahovali plán až o padesát procent. Rovněž v roce 1952 došlo k určitému uvolnění pracovních jednotek i v pomocně technických praporech. Důvodem byl důraz na ekonomický přínos těchto jednotek, který byl důležitější než jejich represivní poslání. Projevilo se to v počtu udělených „opušťáků“ i dovolených.
…a stížnosti za syny, manžely a otce Zimní kontrola velkých praporů z ledna 1952 Hlavní správou intendanční MNO např. u 64. PTP (Strašice) konstatovala, že ubytování a vystrojení je špatné. Nebyla tu možnost výměny prádla, byl nedostatek oděvů a obuvi, prádlo z lágru si posílali prát domů a byl tam nedostatek vody. V roce 1953 PTP začaly být nahrazovány technickými. Byl nedostatek branců klasifikace E, polevilo povolávání na tzv. výjimečné cvičení. Zřizování technických praporů se zavádělo z důvodů ekonomických potřeb. Existence pétépáků také prošla kritikou ze zahraničí. Zejména ze strany USA docházelo k protestům, které Československo obviňovaly ze zneužívání nucené práce proti odpůrcům komunistického režimu. Prezidentské kanceláři docházela spousta stížností rodinných příslušníků na zařazení synů, manželů a otců na otrocké práce. S reorganizací některých PTP na technické prapory mnohým z nich byla zrušena kvalifikace E. Docházelo k vyhlášení jednorázových akcí, jako „4 000 brigádníků pro Ostravsko“ či „Úředníci do výroby“.
Soumrak pracovních lágrů V únoru 1953 zemřel J. V. Stalin a v březnu prezident Klement Gottwald. A do toho dnem 1. červenec přišla měnová reforma a byl zrušen tzv. vázaný trh, což „vyvolalo neklid na některých šachtách a dolech (Jeremenko, Žofie.)“ K 1. červenci 1953 nově vznikly tři těžké technické prapory, na zajištění těžby uhlí se na ostravsku výrazně podílela armáda. Další změny a „soumrak pétépáků“ přinesla první velká reorganizace vojenských pracovních jednotek, k níž došlo 1. listopadu 1953. Došlo k odvolání dvou praporů z vojenského stavebnictví, neboť do vojenských stavebních podniků nastoupilo několik tisíc nových civilních pracovníků v rámci přesunů administrativních sil do výroby.
Konečné rušení lágrů PTP Již 1. ledna 1954 byly byly zrušeny 54. a 62. PTP a v polovině ledna byl připraven návrh na celkovou reorganizaci vojenských pracovních jednotek. Dále byly zrušeny nebo reorganizovány 52. PTP, 13. a 14. PTP a zrušen byl 63. PTP. Politický sekretariát ÚV KSČ v dubnu téhož roku rozhodl o zrušení posledních PTP, klasifikace E a také instituce výjimečných cvičení k 30. dubnu 1954. O osm dí později, dne 29. dubna podepsal ministr obrany rozkaz, kterým byly 1. květnem reorganizovány poslední čtyři pomocné technické prapory: 57. 65., 67. a 68. PTP se tak staly technickými. Komunistická strana se těmito kroky chtěla zalíbit – blížily se první volby po únoru 1948, květnové do národních výborů a listopadové do Národního shromáždění a Slovenské národní strany. A na měsíc červen byl připraven X. sjezd KSČ.
4
Určit přesný počet vojáků, kteří prošli PTP a vojenskými pracovními tábory, není dosud možné. Odhadem půjde asi o 60 000 osob. Je možné, že ještě dnes někdo bydlí v domě pétépáky postaveném nebo jede po okresní silničce právě jimi kdysi vybudované. (Citováno u knihy Jiřího Bílka: „PéTéPáci aneb Černí baroni úplně jinak, vyprávění o jednom z bílých míst naší nedávné historie“, vydala NAVA, ediceElipsa)
5
