v Časopis československé socialistické opozice Gorbačov - a co dál?

Ročník

LISTY

X V .

Říjen 1985, č. 5

v

Časopis československé

socialistické

opozice

Gorbačov - a co dál ? Zdá se, že pro značnou Část sovětské společnosti, zejména tu intelektuální, se stal Michail Gorbačov jakýmsi novodobým králem Ječmínkem. Ještě se ani nestačil zabydlet na nejvyšším místé sovětského státu a už se kolem jeho postavy vytvořila řada legend. Prý nedlouho po svém nástupu volal Šéfredaktorovi moskevské Pravdy a dotazoval se: «Vy nemáte v redakci Leninovy spisy?» «Ovšemže máme,» ujišťoval Afanasjev. «Tak citujte z Lenina a ne z mých projevů,» odvětil nový generální tajemník. Zdá se, že v zemi, kde privilegia vládnoucích dávno odnaučila víre v beztřídní společnost, kde dosud hrabivost a korupce zasahovala až do rodinných kruhů nejvyšších představitelů a k trestu smrti museli být pro ni odsuzováni i ministři a ředitelé velkých podniků, v takové zemi se zřejmě skromnost považuje za vytouženou vlastnost ideálního panovníka,

Že by charisma? Jiná legenda vypráví o návštěvě M. Gorbačova v bytě jedné dělnické rodiny při pobytu v moskevské automobilce. Byt byl tak vzorný, že to až generálního ^tajemníka udivilo. I přistoupil k příborníku, zvedl jeden čajový Šálek, obrátil podšálek a - uviděl značku ÚV KSSS. Příslušné orgány zřejmě včas pamatovaly na dobrou informovanost svého nadřízeného, který však prý ihned odešel a jistě ztropil pěkný šrumec. V zemi, která jako jednu z hlavních tradic své politické kultury předala světu přirovnání o PotČmkinových vesnicích, není jistě divu, že «člověk z ulice» zařazuje mezi ideální vlastnosti panovníka vůli vidět věci takové, jaké skutečně jsou a nikoli jaké by měly být, tedy louhu po pravdě. Naděje na změnu, kterou na krátkou dobu povzbudila tvrdá ruka Jurije Andropova dopadající na všelijaké korupčníky, s příchodem M. Gorbačova znovu ožila, a to s ještě mnohem větší silou. Nikoli bezdůvodně. Gorbačovův nástup neznamená jen záměnu osob, ale signalizuje i střídání generací, a to nejen na vrcholu mocenské pyramidy, ale i na vedoucích místech vůbec. Gorbačovovi je 54 let. Když skončila válka, bylo mu čtrnáct. Poprvé stojí v čele sovětské společnosti člověk, který nebyl formován ani zážitky staré revoluční gardy, ani zážitky frontového bojovníka, ať již skutečnými či dodatečně zveličovanými nebo dokonce vymyšlenými. Gorbačov nemůže svou autoritu budovat na zásluhách minulosti. Jeho autorita může vyrůstat pouze z jeho činnosti současné. Gorbačov není žádná dodatečně vypěstovaná aparátnická «rychlokvaška». Vystudoval řádně ještě jako mladík (podle pamětníků nadaný studijní typ) práva na moskevské univerzitě, a i když si nelze činit iluze o úrovni společenských věd v SSSR v 50. letech, nemůže být pochyb, že vysokoškolské studium i v lakových podmínkách přivádí talentované hlavy k samostatnému myšlení, dodává schopnost třídit a klasifikovat fakta dodávaná životem, případně ši je i obstarávat přes všelijaká tabu a pro vlastní jednání si vytvářet jakousi

i

koncepci. Doplňující studium zemědělského institutu jistě poskytlo konkrétností své materie dobrou protiváhu tendencím k abstraktnímu fantazírování, k němuž někdy společenskovědní vzdělání zavádí. Vzdělanost tedy patří k dalším atributům Michaila Gorbačova, kterou zejména intelektuální Část sovětské společnosti nepochybně předpokládá jako nepostradatelnou vlastnost ideálního panovníka. Gorbačovovi však zřejmě nechybí ani jisté kouzlo osobnosti, jehož nedostatek sice ve společnosti sovětského typu vůbec nebrání úspěšné politické kariéře i na nejvyšší úrovni, jehož přítomnost však ve veřejnosti nepochybně podstatně zvyšuje důvěru v legitimitu této kariéry. Za svědky tu můžeme brát takové osobnosti, jako Margaret Thatcherovou, kterou Gorbačov okouzlil při své návštěvě Velké Británie ještě drive, než se stal generálním tajemníkem, takže si ho přála za budoucího partnera v jednání na nejvyšší úrovni, nebo předsedu americké sněmovny 0'Neilla, který ve svém chvalozpěvu po setkání s Gorbačovem tvrdil, že ten by se i v USA stal velmi rychle úspěšným advokátem a tedy i kandidátem na politickou kariéru. Americký Newsweek uveřejnil ve svém prvním dubnovém čísla sérii fotografií z Gorbačovovy návštěvy v Kanadě v roce 1983, tu s kovbojským sombrerem, tu s pracovní helmou či sportovní čepičkou na hlavě nebo prostovlasého stojícího u výdeje jídla v kantýně kterési zemědělské farmy, ale vždy s milým úsměvem na tváři. A komentář k tomu dodával, že Reagan ztratil svůj monopol na «showmanship», protože Gorbačov se dovede před kamerou chovat stejně dobře jako on, bývalý herec profesionál. Zdá se tedy, že v osobě Michaila Gorbačova se skutečně šťastně spojila hned celá řada vlastností, které vzbuzují naděje pro příznivé uplatnění toho, co historici nazývají subjektivním faktorem či úlohou osobnosti v dějinách. Jenomže, jak je dobře známo z historie, má-li se tato role osobnosti uplatnit tak, aby po ní zůstala trvalá stopa, kterou by budoucí historici mohli označovat za mezník historie, potřebuje k tomu nejen šťastnou souhru potřebných vlastností osobnosti, ale i šťastnou shodu subjektivního Činitele s faktorem objektivním, s tím, co historici obvykle nazývají «poměry». Jsou období v dějinách, kdy sebegeniálnější osobnost není s to změnit «poměry» své doby, ale bývají období, kdy tuto historickou roli sehraje i personáž skromných rozměrů.

Vladař a poměry Do jakých «poměrů» tedy vstupuje osobnost M, Gorbačova? Jaká je šance, že příznivá souhra osobních vlastností se uplatní při změně těchto poměrů, o kterou zřejmě stojí nejen značná část společnosti sovětské, ale i podstatná část ostatního světa, především pak ta, ve které žijeme my sami a kde stále naléhavěji pociťovaná potřeba změn je blokována nehybností metropole? Slušelo by se začít poměry mezinárodními, ale necítíme se tu dost kvalifikováni, a tak náš hlavní zájem směřuje k možnostem změn vnitřních, které - z dlouhodobého hlediska - jsou stejně nakonec klíčem k jakýmkoli změnám vůbec a k případným možným změnám u nás doma zvláště. Snaha po změně, a to rychlé změně, je tu také mnohem zřetelnější než ve vztazích zahraničních, ba dokonce taková, že některé její rysy netrpělivost a spěch - mohou vzbuzovat i obavy. Od 17. století trpí Rusko komplexem zaostalosti, od Petra Velikého zaznamenáváme titánské snahy dohnat a předehnat svět, který však zatím stále někam utíká. Sám Petr neváhal se inkognito učit v Evropě řemeslům a doma pak takřka ze země vydupávat loděnice a jinou výrobu. Stalin se ve 30. letech domníval, že tohoto cíle dosáhne, když SSSR bude vyrábět tolik uhlí a oceli, co tehdejší USA. Dávno už vyrábí mnohem více, ale kde je Amerika? Chruščov chtěl už v osmdesátých letech přivést svou zemi do komunismu, kdyby však ještě žil, našel by jen velmi reálný socialismus. Zdá se, že ani Gorbačov se tomuto komplexu «velkého skoku» nevyhnul. Mnohým čtenářům jeho projevu ke svolání XXVII. sjezdu KSSS na dubnovém plénu ÚV uniklo, jakým způsobem, odpovídajícím současné atmosféře poznamenané fenoménem vědeckotechnického pokroku, zde formuloval starou myšlenku «dohnat a předehnat»: oproti dosavadnímu pomalému vědeckotechnickému pokroku, který označil za «evoluční», nyní «potřebujeme revoluční změny, přechod k zásadně novým technologickým systémům, k technice posledních generaci, které jsou nejefektivnější. Jde v podstatě o přestavbu všech odvětvi národního hospodářství na základě nejnovějších výsledků vědy a techniky» (podtrženo námi). Takováto strategie ekonomického vývoje je přitom vytyčována ve chvíli, kdy roční přírůstky národního důchodu SSSR dlouhodobě klesají ze 7,5% v osmé pětiletce na 5,8 v deváté, na 3,8 v desáté a na 0,8% v prvních letech nynější jedenácté pětiletky; kdy se současně vytyčuje program podstatného zvýšení životní úrovně s rozsáhlým rozvojem výroby spotřebního zboží a služeb tak, aby byla zajištěna nasycenost trhu, a program dalšího rozšiřování sociální péče a zdravotnictví; kdy dále pokračuje investičně náročný potravinový program; a kdy ke všemu se ještě velmi reálnou stává brzká perspektiva nového kola kosmického zbrojení, jehož ekonomická náročnost překročí vše, co dosavadní historie poznala. Takováto strategie ekonomického vývoje je dále vytyčována v době, kdy nadále v sovětské ekonomice funguje centrálně přídělový systém, ekonomický mechanismus, o jehož tendencích lze nalézt přesvědčivé svědectví i v samotném Gorbačovově projevu: «Vedoucí pracovníci mnoha ministerstev a podniků se snaží «vytlouci» od státu více investic, strojů, surovin a paliv. Na druhé straně se často stavějí neodpovědně k jejich racionálnímu využívání. Instalované zařízení někdy stojí nečinně nebo se nevyužívá plně. A co se děje v investiční výstavbě? Mnohé objekty se stavějí nepřiměřeně dlouho, což umrtvuje značné materiální hodnoty. Rozvoj kapacit se zdržuje a země nedostává potřebné výrobky včas. Neuspokojivě se plní pián uvádění základních výrobních fondů do provozu. Ve skladech podniků a novostaveb se nahromadilo značné množství neinstalovaného zařízení. Dochází ke značným přímým ztrátám materiálních hodnot pro nedbá-

2

lost při dopravě, skladování a spoiřebě cementu, uhlí, průmyslových hnojiv a dřeva i zemědělské produkce a potravin.»

Změna - ale jaká ? Kde se má za této situace náhle zrodit taková síla, která by dokázala přeměnit dosavadní evoluci, za které se vědeckotechnický pokrok dostává do ekonomiky jen tlakem plánovacího centra shora proti vůli a zájmům podniků, na žádanou revoluci? Gorbačov dává takovouto odpověď: «Ať posuzujeme jakoukoli otázku, ať přistupujeme k ekonomice z kterékoli strany, nakonec všechno vyústí v nutnost podstatně zlepšit řízení a hospodářský mechanismus jako celek.» Opravdu, nelze než souhlasit, zde je «jádro pudla». My se však s tak obecnou odpovědí nemůžeme spokojit, a proto musíme otázku dále konkretizovat: Jak chápe Gorbačov «změnu ekonomického mechanismu»? Slova jsou ošidná a jejich obsah lze chápat všelijak. Pojem «hospodářský mechanismus» ve slovníku sovětského představitele zní velmi moderně, donedávna se v takovýchto projevech nevyskytoval a náš Čtenář, který si na něj zvykal už před dvaceti lety v souvislosti s ekonomickou reformou, má sklon chápal jej po našem a v duchu našich přání. To je však omyl. Dešifrujeme-li blíže předpokládanou změnu ekonomického mechanismu, jak je naznačena v GorbaČovově projevu, zjišťujeme, že k takové interpretaci nejsou žádné důvody. Podstatou této změny je, aby se dosavadní experimenty aplikované v omezeném počtu podniků a odvětví rozšířily do celého hospodářství jako «ucelená soustava hospodaření a řízení».

Co se skrývá za «experimentem» Co se ověřovalo ve zmíněných experimentech? Stručně řečeno, jde o obdobu první československé ekonomické reformy z konce padesátých let (čs. ekonomové o ní někdy mluví jako o reformě Ro/sypalově, podle náměstka předsedy tehdejší státní plánovací komise, který práce na této reformě řídil). Byla to reforma založená na tzv. dlouhodobých normativech hmotné zainteresovanosti podniků. To znamená, že důchody podniků (příděl mezd a podílu na zisku) byly místo na ukazatele ročního plánu vázány na ukazatele plánu pětiletého. Reforma skončila mnohem dřív než uplynulo první pětiletí. Plánovací centrum pochopitelně nedokázalo a nikdy nedokáže vypracovat stabilní pětiletý plán, který by nebylo třeba v průběhu plnění měnit. A s jeho změnami se začaly měnit i dlouhodobé normativy, jejichž platnost byla původně zaručena na celé pětiletí. Zejména podniky, které rozvinuly iniciativu a podnikavost, se cítily podvedeny, neboť změna normativů znamenala konfiskaci přírůstků vytvořených důchodů. Centru ovšem nic jiného nezbývalo, chtělo-li zabránit všeobecné inflaci, neboť vazba přídělu mezd a podílu na zisku na ukazatele plánu, třebas jemnější než dřívější ukazatele hrubé výroby, ponechala podnikům dostatečný (a při pětiletém horizontu plánu vlastně ještě mnohem rozsáhlejší) prostor pro «naplňování» ukazatelových globálů takovým konkrétním obsahem (výrobky a služby různého sortimentu, různé cenové struktury atp.), který byl výhodný pro podnik (výrobce) pro snadnou tvorbu jeho důchodů, ale nevýhodný, ba dokonce i bezcenný (neprodejné výrobky) pro společnost (spotřebitele, odběratele). Hlavní poučení z této reformy znělo: Problémy socialistické ekonomiky není s to vyřešit ani změna plánovacích ukazatelů, ani prodlouženi horizontu ukazatelového plánu z jednoho roku na pět let. Jediným východiskem je úplný rozchod s ukazatelovým plánem, přechod k peněžně tržnímu systému a vytvoření adekvátního systému centrální regidace ekonomiky s tomu odpovídajícím (konsistentním) souborem regulativních institucí a nástrojů. Tímto směrem se pak také ubírala druhá čs. ekonomická reforma, po roce 1968 násilně přerušená drive, než se mohla rozvinout, a dodnes touto cestou pokračuje reforma maďarská.

Zatím nepřekročená hranice Sovětská reforma, tak jak ji naznačil ve svém referáte Michail Gorbačov, je teprve na cestě k těmto zkušenostem a závěrům. Na rozchod s ukazatelovým plánem se zatím nepomýšlí. Gorbačov jen požaduje zmenšit počet ukazatelů, přičemž hlavní důraz klade na ekonomické normativy, na jejichž základě chce rozšiřovat samostatnost podniků. Nezdá se, že by přitom bral v úvahu rizika, jež pro ekonomiku ze zvýšení pravomoci podniků při zachování centrálního ukazatelového plánu vyplývají. Požaduje «podstatně omezit počet instrukcí, výnosů a metodických pokynů», ale nadále počítá s centrálním řízením (ba požaduje «další rozvoj zásad centralismu») založeném hlavně na soustavě desítek resortních a oborových ministerstev na federální a státní úrovni, při jejichž přetrvávání je válka s byrokracií dílem Sisyfovým. Můžeme shrnout, že to, co lze zatím z projevů M. Gorbačova vyčíst ve snaze dešifrovat konkrétní podobu očekávaných změn ekonomického mechanismu, nikterak nepřekračuje hranice systému nazývaného někdy administrativně direktivním, jindy centrálně prikazním či centrálně přídělovým. Bylo by také naivní očekávat, že změna osobnosti v čele státu, byť nadané sebenadějnějším souborem vlastností, dokáže za několik měsíců postavit tak podstatnou stránku organizace společnosti z hlavy na nohy. A to nejenom proto,

3

že sami «jeho» ekonomové si mnohé z rozhodujících otázek ještě vůbec neuvědomují a někteří ani dokonce uvědomit nechtějí; nemluvě o tom, že i při jejich plném uvědomění a ujasnění je hlubší reforma sovětské ekonomiky lopotné dílo na leta, ba desetiletí. Nezapomeňme, že «sibiřský dokument», tento zatím nejradikálnější pokus o analýzu příčin zaostávání sovětské ekonomiky za světem, vypracovaný Ústavem ekonomiky a organizace průmyslové výroby sibiřského oddělení AV SSSR v čele s akademikem Aganbegjanem, je sice silný v kritice minulosti a v odhalení systémové povahy neefektivního fungování ekonomického mechanismu i sociálních příčin odporu k jeho radikální reformě, je však zcela bezradný pokud jde o konkrétní vytyčení cest k pozitivnímu překonání současného marasmu, o formulaci souboru systémových prvků, jejichž realizace je předpokladem k tomu, aby se jeden mechanismus změnil v jiný. To ovšem nijak nesnižuje jeho cenu, tím spíše, že vlastně nejde o dokument ekonomů, ale sociologů. Jeho podněty, hlavně pak nadějný způsob jeho myšleni, mohou nabýt na významu právě v souvislosti s nástupem M. Gorbačova, zvláště jsou-li pravdivé zprávy o sympatiích, které chová k akademiku Aganbegjanovi a z řad ekonomů k akademiku Fedorenkovi, tedy k těm sovětským vědcům z oblasti společenských věd, kteří i v ideologicky omezeném prostoru prokázali schopnost nedogmatického tvořivého myšlení. O tom však už možná více napoví XXVII. sjezd a formulace slibovaného nového programu strany.

Daleká cesta k reformě Krátkodobě tak může sovětská ekonomika počítat s tím, že něco výraznějšího získá vlastně jen z upevnění kázně a pořádku, se kterým začal již Andropov. Po jeho smrti pozornost této otázce opěť opadla, avšak Gorbačov ji znovu pozvedl na svůj štít. I u nás je slyšet hodně nářku v tomto směru, zdá se však, že rozsah rezerv, které jsou na daném poli k dispozici v sovětské ekonomice, je ve srovnání s námi nepředstavitelně větší. Problém je ovšem v tom, že dobývání kázně a pořádku vnějším nátlakem, bez fungujících vnitřních stimulů založených na zájmech jednotlivců a podniků, dokáže mobilizovat jen zlomek možných rezerv a dosažené výsledky jsou vždy natolik vratké, že se kdykoli snadno rozplynou. A to je jistě trochu málo, aby se «evoluce» změnila v «revoluci». Má-li k tomu dojít ve vědeckotechnickém rozvoji, musí předcházet stejná změna od evoluce k revoluci v ekonomickém mechanismu. Nic lepšího si jistě nelze přát. Neboť taková změna, nutně si vynucující pohyb v dalších oblastech společenského života, by byla jakousi druhou socialistickou revolucí, schopnou přeměnit socialismus spíše kasárenského typu v socialismus lidských rozměrů, ve kterých by byly vytvořeny «příznivé podmínky pro harmonický rozvoj osobnosti», což je tentokrát rovněž citát ze zmíněného projevu Michaila Gorbačova. Jenomže možná právě tato revoluční povaha potřebných změn bude důvodem, proč i nadále zůstane jen u staré, známé evoluce. Alespoň pro ty, kdo jsou dnes u kormidel, je to přece jen větší jistota. Květen 1985

4 7 A/j

Dokument Charty 77 č. 20/1985

PROHLÁŠENÍ K 17. VÝROČÍ 21. srpna 1968 Před sedmnácti lety, v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupily na území Československa armády pěti zemí Varšavské smlouvy, aby zastavily rozvoj demokratického obrodného procesu v naší zemi. Stalo se to, i podle usnesení předsednictva ÚY KSČ z téže noci, proti vůli a bez vědomí tohoto orgánu, prezidenta republiky, vlády a Národního shromáždění a s porušením zásad mezinárodního práva, včetně ustanovení Varšavské smlouvy. Od té doby nepřestává být 21. srpen v Československu traumatizujícím faktorem. Ve dvou letech po něm byla zcela rozrušena struktura společnosti a zlikvidovány předpoklady jakéhokoli tvůrčího rozvoje. Statisíce jeho možných nositelů byly propuštěny ze všech vedoucích míst až po mistry v továrnách a kvalifikované dělníky. Většině umělců, spisovatelů a novinářů byla znemožněna činnost a z distribuce a knihoven vyloučeny stovky děl domácí i zahraniční literatury. Do trezorů zmizely četné filmy a ročníky novin. Nezbytné reformy hospodářství a politického systému byly zastaveny a společnost násilně vržena zpět, do klimatu první poloviny padesátých let, kdy jakákoli diskuse byla nemožná. Na rozhodlyící místa v mocenské infrastruktuře nastoupili lidé, jejichž hlavní a často jedinou kvalitou byla bezvýhradná přizpůsobivost a poslušnost moci a kteří mnohdy již předtím prokázali nedostatek schopností ve svých oborech. Doplnili je mnozí rezignovavší, kterým bylo povoleno zahrnout se mezi « pomýlené », a kteří si tím uchovali místa a platy, i když bez možnosti jakkoli pozitivně ovlivnit poměry na vlastním pracovišti. Většině zbyla jen bezmocnost a trochu naděje v tom, že

4

moc se neuchýlila k politickým justičním vraždám a koncentračním táborům pro desetitisíce jako na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Byly však nahrazeny soudními postihy jednotlivců, znemožněním výkonu povolání pro mnohé a všude viditelnou zastrašující přítomností policie. Společnost, jejíž živé síly v šedesátých letech usilovaly o demokratickou podobu socialismu, odpovídající potřebám moderního vývoje a historickým zkušenostem našich národů, dostala «normalizací» některé až feudální rysy. Panuje zde znovu nedotknutelnost funkcionářů. Byrokratické výstřelky zacházejí až tak daleko, že například z některých ekologicky ohrožených území je obyvatelstvu bráněno volně odcházet, měnit zaměstnání a pobyt. Plně byla obnovena perzekuce dětí za minulé i současné postoje rodičů. Bez vnitřních kontrolních vazeb roste nová kasta panstva. Mnozí talentovaní lidé za těchto okolností raději opustili a opouštějí republiku. Důsledkem je stagnace a rostoucí zaostávání nejen v technice a hospodářství, ale ve všech sférách společenského života, úpadek kultury a morálky, včetně pracovní, rozmach korupce a prakticky otevřené rozkrádání společenského majetku na všech úrovních, při faktické nevšímavosti k životnímu prostředí. Jedinou sociální oporou moci je, že umožnila masový únik do konzumentského soukromí, v němž si občan vlastními silami a mnohdy nelegálně opatřuje materiální hodnoty, které nekompetentní řízení není schopno zajistit. Část vládního aparátu se pod tlakem těžkostí v zásobování a zahraničním obchodě a vzrůstajícího technického zaostávání za světem sice snaží nejhorší nedostatky řešit, avšak tyto pokusy se jen těžko dostávají do praxe. Byrokraticko-mocenský systém nemá sílu prorazit bariéru společenské zaostalosti, kterou se sám - zejména proti vlastnímu lidu - obklopil. Všichni, kterým ještě o něco jde, i nově dorůstající ročníky, se tak neustále znovu přesvědčují, že základním zákonem je nehybnost a předpokladem jakékoli účasti na veřejném životě, dovolené držiteli moci, je nevměšování do vnitřních věcí vlastní společnosti. Ve sporu, zda 21. srpen byl internacionální pomocí proti antisocialistické kontrarevoluci nebo potlačením demokratického vývoje socialismu konzervativními mocenskými silami, průkazně svědčí samy výsledky. Mocenské struktury se však v duchu «Poučení z krizového vývoje», od něhož odvozují svoji legitimitu, i nadále drží nejkonzervativnějších předsudků. Z obavy, že sebemenší pohyb by mohl znamenat i změny v osobách, je proto každé opravné hnutí blokováno, a to tím spíše, že jakýkoli vážný problém, se kterým se společnost potýká, se v řešení může odvolat i na jeho formulaci vyslovenou před 21. srpnem. Samotný termín «reforma» je na indexu, přestože politika a veřejná iniciativa šedesátých let začínala řešit - a mnohdy úspěšně - právě ty problémy, před nimiž stojíme znovu, v situaci složitější o dvacetileté zpoždění. Připomínáme-li neblahé výročí a jeho důsledky, nečiníme tak proto, abychom dnes žádali přehodnocení minulých událostí. Co se stalo, nemůže se odestát a soud přenechme dějinám. Myslíme-li na přítomnost a budoucnost, zdá se nám však sedmnáct let trvající nehybnost v rychle se měnícím světě až příliš dlouhá, než abychom si mohli dovolit ji prodlužovat. Že je jiná politika možná, ukazují reformní snahy v sousedních zemích s podobným politickým zřízením. Některé z těchto kroků připomínají i československé zkušenosti z šedesátých let. I znejvyšších míst v zemích, které potlačily obrodný proces roku 1968, se otevřeně vyhlašují opatření, která mají zpružnit hospodářské a politické řízení a umožnit tvůrčí a aktivní účast občanů na rozvoji společnosti. Nemůžeme například pominout, s jakým oživením sledují lidé nový vývoj v Sovětském svazu, jak poslouchají a čtou projevy Michaila Gorbačova a porovnávají jeho formulace s mrtvolnou nehnutostí v Československu. Nejzasvěcenější postihují, že se sovětské projevy v našem tisku cenzurují. Nelze zatím posoudit, jakým směrem se nová politika vyvine. Lze však říci, že lidé v Československu nejsou zdaleka tak neteční a bez zájmu o veřejné věci, jak se na první pohled zdá. Citlivě rozpoznávají, kdy v politických heslech vládnoucích garnitur převládá ideologická kamufláž a kdy se věci pojmenovávají pravými jmény. 21. srpen zůstává ovšem neuralgickým bodem československo-sovětských vztahů. Aniž bychom podléhali překotným iluzím, chceme vyjádřit i určitou naději, že by se současný společenský pohyb v Sovětském svazu mohl stát i širším a demokratickou veřejností sdíleným podnětem. Soudíme, že bolestné evropské problémy, jak to bylo vyjádřeno v Pražské výzvě, lze řešit jen postupným dlouhodobým a trpělivým překonáváním blokových bariér. Sám 21. srpen byl výrazem blokového myšlení, jež převážilo nad zásadami demokratického uvolňování napětí, ztížilo cestu k dohodě v Helsinkách, tyto zásady potvrzující, aby vzápětí znovu Vyvstalo jako překážka jejich uskutečňování. I když argument o západoněmecké hrozbě, jímž i smlouva z října 1968 zdůvodnila dočasný pobyt sovětských vojsk, pozbyl smlouvami Spolkové republiky s jejími východními sousedy věcně i právně svou platnost, je dnes přítomnost sovětských vojsk v Československu faktickou součástí rozložení vojensko-moeenských sil, s nímž počítají oba bloky. Stažení těchto vojsk je řešitelné pouze v rámci překonávání blokového rozdělení Evropy. Dáváme proto v úvahu, zda by omezování jejich počtu či jejich stažení nebylo příkladným jednostranným krokem k vojenskému odpoutání. Jeho původcům by získalo sympatie nejen v Československu, protože by vedlo k nahrazování strnulých blokových postojů konkrétními kroky k dynamickému pojetí mírového soužití jako předpokladu míru a spolupráce. Naši vnitřní krizi lze ovšem řešit jen nově vytvářeným a ustavičně posilovaným demokratismem, hluboko zakořeněným v politické kultuře našich národů jako organická součást jejich identity. Nejde tedy o odvetu za bezpráví a obrovské škody způsobené minulým násilím, nýbrž o pochopení dnešních a zítřejších potřeb československé společnosti. V tom se nikdo nevyhne odpovědnosti a každý bude vážen nikoli podle svých minulých, ale podle současných postojů a Činů. Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, PetruŠka Šustrová Mluvčí Charty 77 Rudolf Battěk je stále vězněn.

mluVČ1 C h a r t y >ř

V Praze, dne 20. srpna 1985

77

ZDENEK HEJZLAR

Po sedmnácti letech «Deutsche Welle» vysílala kl7. výročí vojenské intervence v Československu 1968 mj. rozhovor se Zdeňkem Hejzlarem. Uveřejňujeme české zněni rozhovoru. S jakými pocity prožíváte 17. výročí vojenské intervence a potlačení «Pražského jara»? S pocity smutku a hořkosti, jak jinak? Vojenskou intervencí «spojenců» byla tehdy v Československu zmařena veliká historická příležitost hledat - a snad i nalézt - demokratické východisko ze slepých uliček poválečného vývoje. Intervencí vynucená «normalizace» způsobila léta stagnace. Vystavila umlčení nebo pronásledování nejlepší lidi mé generace, a i když nevedla ke krvavému teroru jako za Časů Stalina ani k drastickému zbídačení obyvatelstva, uvrhla Československo, v šedesátých letech relativně nejvolnější zemi sovětského bloku, do nejhlubšího ponížení. Potřeba ospravedlnit vojenský zásah v jedné z «bratrských zemí» vedla v celém sovětském bloku - s jistou výjimkou Maďarska - k zákazu a potlačení každé reformní myšlenky. Těžké problémy takzvaného reálného socialismu zůstaly neřešeny, a budoucí nevyhnutelná řešení nebudou lehčí, nýbrž těžší. Žádná z ran, které intervence zasadila, není vyléčena, a i když život v Československu jde dál, zůstává každé výročí 21. srpna 1968 výročím velké a nepřekonané tragédie. «Pražské jaro» a československé reformní hnuti byly před sedmnácti léty poraženy. Situace v zemi se stala horší než před lednem 1968. Bylo vůbec potřebné a moudré reformní vývoj zahajovat a rozvíjet? *

Takové pochyby jistě u mnoha Čechů a Slováků po srpnu 1968 vznikly. Mnoho lidí si kladlo otázku, zda se vyplatilo doufat a angažovat se. Zda to neusnadnilo «normalizaci» a uvržení velké části společnosti do politické lhostejností a pasivity. Pochyby byly a jsou lidsky pochopitelné, avšak sotva oprávněné. Společenský pohyb v Československu šedesátých let nebyl přece vyvolán uměle. Vyrostl z problémů, rozporů a možností té doby, a nemohl se neudát. V žádné jiné zemi sovětského bloku neexistovaly tehdy tak příznivé podmínky pro demokratické reformy jako v Československu. Taková příležitost nemohla zůstat nevyužita, a ani porážka a její těžké následky na tom nic nemění. Nepříznivý výsledek nevyhnutelného emancipačního procesu nebyl bohužel ani prvním ani posledním případem v dějinách. Jiná věc samozřejmě je, zda všechno, co se do srpna 1968 dálo, bylo vdaném mocensko-politickém a mezinárodním prostoru nesporně funkční, a co bylo eventuelním «přehřátím» usnadňujícím násilný zásah zvenčí. Ani dnes si nemyslím, že takových «přehřátí» bylo v tehdejším našem vývoji mnoho. V Moskvě byli ovšem jiného mínění. Nemělo a nemohlo tehdejší Dubčekovo politické vedení přece jen reformní proces pevněji řídit ? Dodatečně se samozřejmě ví, že v té či oné otázce mělo a mohlo. Ale Alexander DubČek a my všichni jsme tehdy jednali v dobré víře, že limity dané místem země v rozdělené Evropě i existujícím sociálněpolitickým systémem nepřekračujeme. V takové situaci, jaká byla v Československu roku 1968 - a pak znovu a daleko zřetelněji o 12 let později v Polsku - snadno vzniká v zemích sovětského bloku nebezpečné dilema. Po dlouhých létech potlačování veřejného mínění, ve společnosti, kde se ani vládci ani ovládaní nemohli naučit politice jako «umění možného», dojde vždy k explozi oprávněných i iluzorních požadavků a větší či menší lidové netrpělivosti. To staví nositele reformních snah před vážný problém: postupovat proti radikalizovanému veřejnému mínění hrozí ztrátou lidové důvěry, a dávat průchod radikalismu ohrožuje dodržení limitu v omezeném prostoru země bez plné suverenity. Základní potíž spočívá přece v tom, že limit určuje Moskva. Je snad možné doufat, že jak porážka čs. reformního hnutí šedesátých let tak současná polská krize budou i v tomto ohledu zdrojem nepříjemného, ale nevyhnutelného poučení pro budoucnost. Mluvíte o poučeních a limitech. V čem je vidíte? Lidé na Východě i na Západě byli před 17 lety zbaveni mnohých iluzí a nesprávných představ o povaze sovětské společnosti i sovětské velmocenské hegemonie. To byla cenná poučení, která ovšem Československý lid draze zaplatil a platí. Uvolnění společenské dynamiky v zemích takzvaného reálného socialismu se i dnes ukazuje možné jen v tom směru, kterým se ubíraly reformy šedesátých let; jen možné formy pohybu se mění podle místa a Času. Program reformní transformace systému je dědictvím «Pražského jara», které neztrácí význam - jakkoliv se to leckomu zdá «zastaralé» a málo radikální. A limity? Jakkoliv brutálně to zní, přece jen je třeba konstatovat, že sovětská hegemonie ve střední a východní Evropě je sice nikoliv věčnou, ale přesto pevnou a dlouhodobou realitou současného mezinárodního systé-

6

mu. Letos, čtyřicet let po válce, se sice mnoho mluví a píše o nutnosti «překonat Jaltu», ale každý ví, že neexistuje žádná lehká a rychlá cesta k tomuto cíli. Češi a Slováci - tak jako ostatní národy sovětského bloku - budou pravděpodobně ještě dlouho nuceni řešit svůj národní osud pod sovětskou kontrolou. Za těchto okolností nemá naději na úspěch žádný vnitropolitický pohyb, který se vyvine v otevřenou konfrontaci se skutečnými nebo domnělými sovětskými zájmy. Z dosavadních zkušeností se dá vyvodit, že minimálním předpokladem pro vyhnutí se konfrontaci je ještě zřetelněji než v Československu 1968 respektovat sovětské bezpečnostní a zahraničně politické zájmy, hledat postupné modernizační a demokratizační reformy bez problematizování «vedoucí role komunistické strany», protože ta se v Moskvě pokládá za jedinou záruku kontrolovaného vývoje, a motivovat reformy nikoliv ideologicky nýbrž pragmaticky. Tím je určeno, že i opoziční a kritické síly působící mimo systém mohou se stát něčím víc než hlasem protestu jen v tom případě, když volí svou taktiku a artikulaci tak, aby neztěžovaly nýbrž podněcovaly vznik tendence ke změnám v oficiálních mocenských strukturách. Z nich totiž - tak jako v Šedesátých létech v Československu anebo ještě zdrženlivěji v sedmdesátých létech v Maďarsku - může být nejsnadněji zahájen pozitivní vývoj bez překračování limitů. To vše je samozřejmě velice obtížné, a rád bych se mýlil, ale pro dohlednou doby nevidím předpoklady pro vývoj mimo tento rámec. Domníváte se, ze po všem, co se stalo, si lidé v Československu uvědomuji velice omezený prostor pro pozitivní změny, a že tam jsou sily, které by chtěly a mohly i tento omezený prostor využit ? Moc je stále ještě v rukou lidí, kteří vybudovali své kariéry na potlačení reforem «Pražského jara»; pro ně zůstává každý - i velmi opatrný - politický obrat a každý krok k určitému národnímu smíření nebezpečným a proto nežádoucím. I v mocenské struktuře však musí už dnes být i lidé, kteří vědí, že současný stav nejde prodlužovat do nekonečna, a ti by možnosti opatrných změn přivítali. Mlčící většina společnosti se vyznačuje nejen skepsí pokud jde o perspektivu radikálních změn, ale i nedůvěrou ke všemu, co přichází a bude přicházet «shora». Kdyby však lidé poznali, že se politické klima začíná měnit a že k jistým pozitivním změnám přece jen dochází, přijali by to, i když bez nadšení, a snad by se postupně probudila i jejich nová angažovanost. V některých kruzích domácí opozice - a také v exilu - existuje ovšem z lidsky pochopitelných důvodů nemálo radikalismu, který by se dal zjednodušeně charakterizovat heslem «daleko od Moskvy a daleko od reálného socialismu», a který se přirozeně vyznačuje malým pochopením pro eventuelni perspektivu bolestně pomalého pohybu. Existuje také tendence proměňovat všechny společenské problémy v problémy morální a kulturní, a to není - jak už Antonio Gramsci upozorňoval - produktivní. Také se tu a tam málo myslí na poučení, které odkázal nedávno zesnulý filosof Michel Foucault: «Nelze najít řešení určitých problémů v řešeních problémů jiných a v jiné epoše». Tato mentalita však není všeobecná. Především hlasy, které přicházejí z kruhu «Charty 77», se vyznačují značným realismem, jak např. prohlášení Charty k 17. výročí intervence (publikované i v tomto čísle Listů) přesvědčivě dokazuje. Nebylo náhodou, že na toto prohlášení reagovala politická moc v Praze nervózněji než na prohlášení jiná. Jsou v něm tóny, které ji musí znepokojovat právě svou zdrženlivostí a realismem. V tomto prohlášení se vyslovují určité naděje na eventuelní změny sovětské politiky za Michaila Gorbačova. Domníváte se, že jsou tyto naděje oprávněné? Nemůže byt pochyb, že Michail GorbaČov a jeho stoupenci chtějí zefektivnit - a snad i měnit - strnulé sovětské struktury. Nikdo z nás zatím ovšem neví, jak daleko chtějí jít, a kolik možnosti jim statické a konzervativní sovětské poměry poskytnou. Není jisté, ale je možné, že Gorbačov objeví i zastaralé a pro sovětské zájmy nebezpečné rysy ve struktuře sovětského velmocenského bloku. Národy, které se cítí utlačeny, nejsou příliš spolehlivými spojenci, a nízká efektivita hospodářství činí z některých zemí bloku už dnes přítěž pro celé tzv. socialistické společenství. Poskytnout výměnou za bezpečnostní a zahraničně politickou loajalitu - od toho požadavku sovětské vedení v historicky dohledné době sotva ustoupí - více možností pro vnitropolitickou svébytnost by odpovídalo i skutečným sovětským zájmům. Tendence existuje, především v maďarsko-sovětských vztazích. I pak by ovšem zůstalo nejistým, zda by se v jednotlivých blokových zemích dokázala šance využít. Československý režim, posedlý strachem z každé změny, se k tomu zdá málo připraven, ale ani v Praze by impulsy z Moskvy nezůstaly bez následků. Mohlo by se opakovat «Pražské jaro», anebo se domníváte, že pozitivní vývoj by byl možný jen v podobě jakéhosi «ícádárismu»? Už starověký Herakleitos upozorňoval, že «nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky». Podmínky, z nichž vyrostlo v šedesátých létech «Pražské jaro», už neexistují - existují jen problémy, které se tehdy chtěly řešit, a směr, jímž mohly a mohou být řešeny. V dnešním Československu ani neexistuje taková situace, z níž vyrostl maďarský «kádárismus ».

7

Jestliže se však myslí na to, že se pozoruhodné maďarské reformy vyvíjely velice opatrně a při respektování limitů daných sovětskou hegemonií, pak se samozřejmě domnívám, že v dohledné době mohou v Československu v nejlepším případě vzniknout podmínky jen pro kvalitativně podobný vývoj. Cíle «Pražského jara» byly by i vlakovém procesu obsaženy, ale potrvá patrně ještě dlouho, než se na ně bude možné přímo odvolat. Taková perspektiva sotva vzbuzuje nadšení, ale přesto není pesimistická. Pozitivní systémové změny v zemích sovětského komunismu se ukázaly být jedním z nejobtížnějších politických problémů naší doby, a nezbývá než se smířit s jejich velice komplikovaným, rozporuplným a zdlouhavým průběhem.

VÁCLAV HAVEL generálnímu prokurátorovi ČSSR Pane generální prokurátore,

25. srpna 1985

považuji za svou povinnost Vás informovat o akcích, které proti mně nedávno podnikly některé složky SNB, protože jsem přesvědčen, že šlo o akce bezdůvodné a svévolné, ne-li přímo protizákonné, které poškodily doma i v zahraničí pověst československého státního aparátu. Už od jara jsem plánoval, že podniknu - po mnoha letech - týdenní prázdninovou cestu autem po ČSSR, navštívím při ní různá místa, která neznám, a navštívím různé své přátele na jejich rekreačních chalupách či v místech jejich trvalého bydliště, pokud žijí mimo Prahu. Domluvil jsem se svou přítelkyni, Dr. Jitkou Vodňanskou, že tuto cestu podnikne se mnou, a s ohledem na její časové možnosti jsem termín cesty určil na dobu od 9. do 17. srpna J 985. O této cestě jsem dlouho napřed otevřeně mluvil a s přáteli, které jsem hodlal navštívit, ji vykorespondovával. Předpokládal jsem, že orgánům SNB je tedy můj plán dávno předem znám a nijak mi to nevadilo, protože jsem neměl důvod ho před nimi skrývat. (Možná tento předpoklad může být chápán jako výraz neopodstatněného podezření, že policie porušuje listovní tajemství; toto podezřeni však po mnoha mých předchozích zkušenostech neopodstatněné nebylo, což se ostatně i vdaném případě potvrdilo například tím, že místa letního pobytu některých mých přátel byla přesně v den, kdy jsem je měl navštívit, obklíčena policií, anebo ještě průkazněji tím, že místní orgány SNB v některých místech byly předem upozorněny na mou plánovanou návštěvu a pověřeny hlásit okamžitě příjezd mého auta. Tato opatřeni nemohla být založena na ničem jiném než na informacích pocházejících z mě korespondence.) Čtyři hodiny před mým plánovaným odjezdem z Prahy předjela před náš pražský dům Tatra 613 s třemi příslušníky SNB v civiluf kteří mi sdělili, že mají za úkol mne sledovat na území Prahy, což také Činili. Když jsme pak s Dr. Vodňanskou opouštěli Prahu a zahajovali tím náš výlet, opravdu nás opustili i oni, ale až v okamžiku, kdy nás začala sledovat jiná Tatra 613 s jinými třemi muži, kteří rovněž své poslání neskrývali a běžně se o něm se mnou bavili. První zastávkou naši cesty byla usedlost přítele Dr. Ladislava Lise v Pekle u České Lípy. Když jsme tam dorazili, čekali nás tam už (další důkaz, že policie byla obeznámena přesně s naší trasou) příslušníci SNB z České Lípy, kteří převzali naše další sledováni. Šli za námi při naši procházce lesem a pak hlídali před Lisovým domem. Asi kolem 20. hodiny zaplnilo tento dům náhle velké množství dalších příslušníků SNB, kteří přišli prý provést domovní prohlídku, jejímž údajným cílem bylo nalézt dokument Charty 77 k sedmnáctému výročí invaze z roku 1968. Jak zákon vyžaduje, nejprve vyzvali Dr. Ladislava Lise, aby jim zmíněný dokument dobrovolně vydal. Lis jim sdělil, že tento dokument nemá. Oni odpověděli, že tedy počkají na další instrukce. Jak se později ukázalo, přibližně v téže době přišli jiní příslušníci SNB do nedaleké chalupy Jiřího Dienstbiera, mluvčího Charty 77, s týmž požadavkem. Dienstbier jim žádaný dokument dobrovolně vydalf čímž domovní prohlídka u něho pozbyla svého údajného důvodu. Přesto byla provedena. My jsme zatím ti Lisů večeřeli a bavili se, přičemž příslušníci SNB stále čekali na své instrukce. Po delším dohadováni se podařilo dosáhnout aspoň toho, že většina jich Čekala před domem a pouze čtyři seděli s námi v místnosti a tři hodiny mlčky přihlíželi naší zábavě. Asi ve 23 hodin přišli další a u Lisů byla zahájena domovní prohlídka (zjevně zbytečná, protože hledaný text v tě době policie už měla). Já byl v téže chvíli zadržen a odvezen do Prahy do kanceláři SNB v Bartolomějské ulici. Byl jsem podroben krátkému výslechu, při němž mi byly položeny pouze dvě otázky: co vím o chystaném dokumentu Charty 77 a jaký je cíl mé prázdninové cesty. Vypověděl jsem po pravdě, že o dokumentu Charty 77 nevím nic a že má cesta má rekreační charakter a nijak nesouvisí s mou občanskou angažovanosti a tím méně s Chartou 77 a jejím srpnovým dokumentem. Tento dokument nebyl u Lise ani u mne nalezen a nebylo tedy jakéhokoli důvodu naše setkání s nim nadále spojovat a tím měně - pakliže bychom vůbec přistoupili na to, že vlastněni takového dokumentu je něčím podezřelým nás déle zadržovat. Přesto jsem se stal «podezřelým z přípravy trestného činu výtržnictví» (!) a byl na základě toho uvržen na 48 hodin do cely předběžného zadrženi. Jak jsem později zjistil, zadrženi byli po tutéž dobu i Dr. Ladislav Lis a Jiří Dienstbier. Toto mé první zadrženi nejen že tedy nemělo žádný věcný důvod, ale navíc nevedlo a ani nemohlo vést k odhaleni nějakých nových skutečnosti, které by vznesené podezření potvrzovaly a otevíraly tím možnost případného obviněni Proto jsem byl také po osmačtyřiceti hodinách propuštěn, čímž podezřeni proti mne vznesené formálně zaniklo.

8

Dne 12.8. jsem se vrátil do Lisova domu v Pekle, kde mne čekala Dr. Vodňanská a kde bylo rovněž mé auto. Po dvoudenním nesmyslném zdrženi jsme pak - už nesledováni - pokračovali v načaté cestč. Měl jsem za to, poněkud předčasně, že policie se s mou turistickou cestou smířila a nepovazuje ji uč nadále za «podezřelou». Týž den odpoledne jsme dorazili do rekreační chalupy Vlasty Chramostově a Stanislava Miloty v Prysku. Večer jsme zjistili, že dům je hlídán policejním autem s osádkou. Přespali jsme tam a já se ráno příslušníků SNB v civilu, kteří nás hlídali, dotázal, zda mne maji pouze sledovat nebo zda maji nastat nově komplikace. Jasně jsem jim řekl, že pakliže policie moji cestu považuje stále za podezřelou a hodlá ji i dále různě mařit, vyslýchat přátele, které navštívíme, zadržovat je nebo dělat u nich domovní prohlídky, jsem připraven svou cestu předčasně ukončit a vrátit se na svou chalupu v Krkonoších. Byl jsem ujištěn, že mohu normálně pokračovat v cestě, že komplikace už nebudou, pouze budu sledován. Což se také stalo. Navštívili jsme pak v dalších dnech několik přátel (původní plán jsme ovšem museli vzhledem ke ztrátě dvou dnů poněkud zredukovat, v kteréžto souvislosti stoji za pozornost, že policie - jak jsem se později dozvěděl - hlídala v příslušný den i ty, které jsme ze své trasy vypustili, nevědouc pochopitelně, koho vypustíme a koho nikoliv, a chtějic mít svou akci zřejmě zajištěnu ještě důkladněji, než jí to umožňovalo naše pouhé sledováni), prohlíželi si různá měně nám známá města a památky, koupali se na různých koupalištích. Po celou tu dobu jsme byli nepřetržitě sledováni příslušníky SNB v civilu, disponujícími trvale několika auty. V místech, kde jsme hodlali přenocovat, nás vždy ti, kteří nás sledovali z předchozího místa, předali novým, místním. Všichni naši sledovací se mnou běžně komunikovali, chovali se vcelku korektně, občas, když jsme v nějakém městě zabloudili, nás sami navigovali k místu, kam jsme mířili, někdy na naši žádost, v jednom případě dokonce sami od sebe (opět důkaz přesné obeznámenosti s naši plánovanou trasou). Koupali se s námi nebo nás pozorovali dalekohledem z protilehlé strany rybníka, legitimovali stopaře, které jsme vezli. Jednou nám byla provedena prohlídka auta, jeho technického stavu, všech dokladů, byl prohlédnut obsah našich zavazadel a pak vše pokračovalo obvyklým způsobem. Dne 15.8. v Olomouci, kde bylo do našeho sledování zapojeno obzvlášť velké množství osob, jsem se rozhodl k pokusu předejit dalším eventuálním komplikacím (zvlášť s ohledem na to, že se blížíme k ožehavé Česko-slovenské hranici) a napsal jsem dopis, adresovaný «podplukovniku Říhovi nebo jinému vyšším důstojníkovi StB z Prahy, který rozhoduje o akcích souvisejících s mou osobou». V tomto dopise jsem se odvolal na to, že mne adresáti nejednou ujišťovali o tom, že jsou jistě sféry, v nichž je mezi nimi a mnou možná korektní dohoda, a že mne nejednou vybízeli, abych - octnu-li se v nějaké nevyjasněné situaci - se neváhal na ně obrátit (dali mi i svou přímou telejbnni linku). Vycházeje z tohoto jejich ujišťováni, pokusil jsem se o jakousi takovouto «dohodu», dá-li se to tak nazvat. Napsal jsem jim, že pakliže nesou moji cestu po ČSSR s nelibostí (totiž považuj i-li ji za nevhodnou Či podezřelou nebo nežádoucí) a hodlají ji provázet dalšími akcemi, resp, tyto akce stupňovat (například podrobovat mne či další osoby novým výslechům, domovním prohlídkám atd.), jsem připraven dobrovolně a ihned svou cestu ukončit a vrátit se domů, Hodlaji-li se i nadále omezit na mé pouhé sledování, budu v cestě pokračovat (na sledování jsem totiž zvyklý a kdyby mi mělo bránit v pohybu, nemohl bych se velmi často pohybovat vůbec). Tento dopis jsem předal svým sledovatelům, kteří ho slíbili postoupit dál. Napsal jsem v něm, že eventuální odpověď mi lze předat rovněž prostřednictvím mých sledovatelů. Mnohokrát jsem byl různými vyšetřovateli přesvědčován o tom, že povinnosti SNB (v mém případě konkrétně StB) je preventivně Čelit trestné činnosti (že na to, co je a co není v mém případě trestná Činnost, mají tyto orgány jiný názor než já, je ovšem jiná věc), předcházet konfrontacím, varovat atd. atd. Svůj dopis jsem tedy chápal tak, že dávám orgánům SNB - nazíráno z jejich hlediska - příležitost mne varovat, a zároveň jako signál, že jsem vdaném případě připraven se jejich výzvou řídit. Zdůraznil jsem rovněž, že eventuální nová vážnější konfrontace, které bych rád tímto předešel, by měla nevyhnutelně širokou publicitu (jako ji ostatně měl už zásah u Lisů), na niž nemá pravděpodobně zájem ani Československý stát a o niž nestojím ani já (mou ctižádosti vskutku není vstupovat do obecného povědomí především jako Člověk, který je jednou týdně zatčen). Pokračovali jsme v cestě; žádný vzkaz či výzva nebo varováni, jež by reagovaly na můj dopis, mi tlumočeny nebyly, což jsem chápal jako tichý souhlas policie s tím, že budu ve své cestě pokračovat, a jako známku, že už nenastanou žádné vážnější komplikace. Zle jsem se však přepočítal. Dne 16.8. kolem 20. hodiny jsme dorazili do Bratislavy k příteli Miroslavu Kusému, kde jsme mínili přespat. Další den jsme měli v plánu naši cestu ukončit na mé chalupě ve Vlčicích u Trutnova. Asi 10 minut potě, co jsme dorazili ke Kusým a uvítali se s nimi zazněl zvonek a nastala známá situace; dům se naplnil mnoha příslušníky SNB, vykazujícími se příkazem k domovní prohlídce. Já byl opět zadržen a odvezen do budovy bratislavského Ministerstva vnitra, kde jsem byl podroben přesně témuž výslechu jako před týdnem v Praze; týkal se srpnového dokumentu Charty 77 a důvodu mé cesty po ČSSR. Opět jsem se stal «podezřelým», tentokrát pro změnu «z přípravy trestného Činu pobuřováni». Ačkoli mé předchozí zadržení jasně ukázalo, že jsem byl - i z hlediska představ StB o «podezřelosti» - podezírán bezdůvodně a ačkoli mezitím policie (nepřetržitě mne sledující) neobjevila žádný nový fakt, který by mohl mou «podezřelost» obnovit, stal jsem se už podruhé podezřelý z toho, z čeho jsem už jednou podezřelý byl; toliž z toho, že má cesta nějak souvisí s Chartou 77 a jejím srpnovým dokumentem. Tentokrát šlo tedy o podezřelost dvojnásob bezdůvodnou a nesmyslnou. Ani v tomto případě nebyl nikde a u nikoho inkriminovaný dokument nalezen, přičemž tentokrát bylo ještě zřejmější než před týdnem, že má cesta s ním nemá a nemůže mít nic společného. Nehledě k tomu, že pokud se policie navzdory všem faktům nezbavila svého obsedantního pocitu, že má cesta je celkově jaksi podezřelá, měla mezitím bezpočet nových příležitostí mé údajné «přípravě trestného Činu» zabránit, varovat mne před ním, resp. čelit mu preventivně, jak je její (tak často zdůrazňovanou) zákonnou povinností; oficiálně varován jsem přece mohl být už při svém prvním zadržení a prakticky kdykoliv během své cesty

9

(provázené, jak jsem už popsal, trvalou fyzickou přítomnosti příslušníků SNB); výzva, abych v cestě nepokračoval a nějakého předpokládaného «trestného činu» se tím nedopustil, mi mohla být konečně vzkázána i jako odpověď na můj dopis (který byl, mimo jiné, z mé strany velkým kompromisem: věda dobře, že se svou cestou ničeho trestného nedopouštím a nedopustím, de facto jsem se tázal policie, zda mne nechce před pokračováním v této cestě varovat, a zároveň jí dával najevo, že jsem ochoten se jejím eventuálním doporučením řídit). Navzdory tomu všemu a navzdory tomu, že jsem to vše znovu trpělivě v úvodním výslechu vysvětlil a do protokolu nadiktoval, byl jsem opět - jakožto «podezřelý» - uvržen do cely předběžného zadrženi, kam byli postupně uvrženi i Miroslav Kusý, Tomáš Petřivý (který byl u Kusých v době příchodu policie) a tentokrát dokonce i Dr. Vodňanská, která není signatářkou Charty 77 a evidentně se ji různá ta «podezřeni» nemohou týkat. U Kusého a Petřivého byly opět domovní prohlídky. Mimo různých dokumentů o evropském mírovém hnutí, exilových a krajanských časopisů a knih (včetně mé knihy zdejšími instancemi nejpřísněji prověřené, totiž knihy mých dopisů z vězeni), což jsem si všechno převážel z Prahy na svou chalupu a což policie už tradičně zabavuje, bylo nám při důkladné prohlídce auta odebráno i mnoho dalších věci, které obvykle odebírány nebývají: od pětadvaceti kazet s nahrávkami různých (veřejně působících) kapel a zpěváků (včetně skupiny Pink Floyd, Johna Lennona apod.),přes automobilní schránku na tyto kazety a adresář Dr. Vodňanské až po nepopsané dopisní papíry a mapu CSSR s vyznačením trasy naší právě se dovršující cesty. Proti svému novému zadrženi jsem pochopitelně protestoval a abych svůj protest zesílil, držel jsem protestní hladovku. Když mě zadržení dne 18.8. odpoledne skončilo a já byl převezen před budovu Ministerstva vnitra ke svému autu, vyšel z této budovy starší muž (mohl to být náměstek ministra i vrátný, nepředstavil se mi) a autoritativně mi oznámil, že musím Bratislavu okamžitě opustit (ani zatelefonovat mi nedovolil), že se tam nemám prý dalších dvacet let objevovat a že totéž mám vzkázat všem svým přátelům. Zatímco Dr. Vodňanská byla týž den ráno (proti své vůli: chtěla pochopitelně odjet se mnou a navíc mela v mém autě všechny své věci, včetně klíčů od bytu) vsazena do rychlíku a v doprovodu příslušníka SNB donucena odjet do Prahy, já byl v odpoledních hodinách menším konvojem policejních aut (jedno přede mnou a nevím kolik za mnou) vyvezen z Bratislavy (údajně na dvacet let) a pak sledován na cestě do Prahy, v Praze i na závěrečné cestě z Pjahy na svou chalupu, kam jsem dorazil 19.8. Charta 77 od svého vzniku zdůrazňuje (a i já to mnohokrát řekl a napsal), že je občanskou iniciativou, založenou nar ústavně zaručeném petičním právu, a že všechno pronásledováni či kriminalizováni její práce je v rozporu s Ústavou ČSSR, mezinárodními pakty o lidských právech, četnými dalšími zákony, jakož i se samotným zdravým rozumem. I kdyby tedy má prázdninová cesta byla s mým angažmá v Chartě 77 nějak souvisela, nebyl by to podle mého názoru důvod k jakýmkoliv bezpečnostním opatřením Či zásahům. Má cesta ovšem, jak je zřejmé a jak ostatně ze všeho toho vyslýchání, hledáni a sledováni jasně vyplynulo, vůbec s Chartou 77 nesouvisela, takže ani z hlediska těch, kteří by rádi Chartu 77 za trestnou věc považovali, nebyly k jakýmkoliv zásahům důvody, natož k zásahům tak početným, rozsáhlým a bezduše se opakujícím. Celková bilance mé prázdninové cesty je tedy tato: 1) Má cesta přímo Či nepřímo a na různě dlouhou dobu zaměstnala - podle mého hrubého odhadu - na tři stovky příslušníků SNB a jen dík tomu (nepočítám-li výlohy na benzín apod.) stála Československý stát nejméně stokrát víc než mne. 2) Tato cesta mi byla trochu zkažena, ale nikoli úplně: rozhodně na ni budu vzpomínat déle, než bych na ni vzpomínal, kdyby byla proběhla normálně. 3) Všechny bezdůvodné a nesmyslné zákroky, s mou cestou související a k 21. srpnu policií výslovně vztahované, a mezi nimi především to, že jsem byl v jejím průběhu dvakrát ve vězení a že v něm mimo mne bylo ještě dalších pět občanů, znovu upozornily domácí i zahraniční veřejnost na pozapomínané výročí, na to, jaké praktiky režim, intervencí Varšavské smlouvy u nás instalovaný, používá, a samozřejmě také mnohonásobně zvýšily publicitu srpnového dokumentu Charty 77, na který vlastně teprve náležitě upozornily a který barvitou dokumentací doplnily (a s nímž jsem se já sám, mimochodem řečeno, seznámil až po návratu domů ze zahraničního rozhlasu). Oči mezinárodní veřejnosti byly zásluhou některých složek Ministerstva vnitra opět upnuty k naší zemi, a to způsobem, který jí věru žádnou slávu neudělal. 4) Okolnost, že policie měla tolik snadných příležitostí mne od mé cesty odvrátit a že jich nevyužila, vyvolává ve mně nevyhnutelně dojem, že někomu - z důvodů, o nichž bych mohl pouze spekulovat - velmi záleželo na tom, aby k těmto pozornost vyvolávajícím konfrontacím došlo. Vaším posláním je střežit dodržování zákonů v naší zemi. Žádám Vás proto, abyste i události, které jsem Vám tu vylíčil, posoudil z hlediska zákonnosti, tj. z hlediska zákonných úkolů a pravomocí SNB, a posléze i z hlediska širších politických zájmů československého státu.

Václav Havel, U dejvického rybníčku 4, Praha 6

10

ZA HEINRICHEM BOLLEM Naše generace ho mela skoro za povinné Čtení, ne ve škole, až později, v postgraduálním životě. Dnes se to tu těžko vysvětluje, ale skutečností je, že živá kultura vytvářela koncem padesátých let na Člověka jakoby nátlak. Příkazy nevydávala, ale člověk měl i tak pocit, že když si nepřečte určitou knížku, hrozí mu nenapravitelné zaostání. Nemohu posoudit, jestli dnes ještě něco takového jinde existuje. Tehdy to u nás dělaly asi kulturní časopisy a občasné příležitosti k volným diskusím. Když vyšel překlad Bóllovy knihy, slušelo se zajít ve čtvrtek do knihkupectví. Chudší vzdělanci obešli později známé a knihu si vypůjčili. Heinrich Bolí byl v šedesátých letech vedle Giintera Grasse náš hlavní Němec. Nikdo mu nemohl nic vyčítat, ani stát ne. Dalo se o něm zajímavě psát a debatovat. Mohlo se o něm napsat, zeje katolík, a Široce a poutavě toto téma rozvíjet. Já jsem se sám pro sebe vždycky divil, proč ho nevyloučili z církve. Kdyby byl komunistou, dlouho by se ve straně se svou povahou neohřál. Počítalo se mu též k dobru, že projevoval vůči Východu vždy jistou zdvořilost a že bral na svá bedra velký kus mravní zodpovědnosti za německé zločiny. To bylo výhodné, při Čtení německého pokání se snadno a hrdě zapomíná na vlastní viny. Dnes však vím, že při vší tehdejší benevolenci k Bollovi procházelo jeho dílo i tak filtrem, aby příliš neznepokojovalo. Nevím, jestli bylo pro Bolla dobré, že byl u nás kdysi takto přijímán. Hranice benevolence však rázem překročil, když se mravně nezpochybnitelným způsobem postavil proti ničení naší kultury po roce 1968. A také později, když po celá sedmdesátá léta a pak až do své smrti ukazoval na hodnoty, které vznikají u nás i v jiných zemích východní Evropy v literatuře zbavené svých institucí, když protestoval, když se zastával, když pomáhal a když znovu a znovu probouzel unavené veřejné mínění, setkal se s nevůlí našeho státu, a odrazilo se to i ve vydavatelské politice. Kdoví, co považuje dnešní mladá generace za své čtení, ale Bóll se jí možná dostane do ruky, protože bude zase vycházet, teď když umřel; počká se jen jako obvykle, až se zapomene, kde tak jasně a neúplatně stál. Absolvoval jsem Bolla kdysi v té dobou podmíněné podobě a je mi dost líto, že jsem se vlastně až v posledních letech dostal kjeho esejistice, kjeho článkům, rozhovorům a k celé jeho aktivitě při mravním sebeuvědomování evropské kultury. Neuměl jsem si představit, jak lépe by měl muž jeho významu užít své proslulosti, své váhy a své mravní autority. Mluvil a psal tak, jak to spisovateli nejvíce sluší. Vídával jsem ho pak i v televizi při mírových pochodech; v jakémsi hubertusu a s baretem na hlavě stál mezi mladými lidmi, kteří snad ani nevnímali, jak je veliké, že je s nimi. Nedal se strhnout, aby počítal atomové rakety, jako děti počítají kuličky, a aby požadoval pro svůj stát spravedlivý podíl. Neumím si představit, že bych se odvážil dát veřejně najevo tak špatné míněni o lidech, kteří vedou zdejší stát, jak to dával najevo on, i když bych asi našel snadno pádnější argumenty, ale Heinrich Boll neúprosně zametal před vlastním prahem. Někdy, zdálo se mi, až příliš neúprosně vzhledem kjiným, dosti zašlapaným prahům. Kéž by tak však Činili všichni! Z toho, co jsem četl, jsem pochopil, že třeba bídu třetího světa nevnímal jako zajímavý a důležitý «globální problém», jak se dnes říká, ale téměř jako svou vlastní hanbu, jako vlastní bolestný prožitek, jako ránu na vlastním těle. Nikdo jiný mi nevyložil tak srozumitelně neduhy západního světa. Bál se hysterie v politickém životě, protože věděl, jak snadno se v ni kormidluje adeptům vůdcovství. Nebyl to v žádném případě pokojný laureát, Němci však sotva mohli mít lepšího. Jen nedávno jsem přečetl jeho knížku vzpomínek na školní léta. Je to nesmírně půvabná a zároveň poučná kniha. Měl by ji u nás přeložit, protože se v ní ukazuje, jak soudržná rodina může ve víře přežít důstojně i ty nejhorší časy. A tento vynikající muž přál víc než kdo jiný naší kultuře. V Bóllových «čítankách» - sbornících z jeho oblíbené četby - jsme byli vždy zastoupeni, v jedné z nich jsem četl ten nejkrásnější kousek z Babičky. Povzbuzoval laskavě naše nebezpečné psaní, klopýtající mezi únavou, emigraci a vězněním. Uvaloval na nás závazky, jaké snad ani nemůžeme splnit. Třeba jen v onom článku o Havlových dopisech z vězení, kde vkládal do nesvobodné literatury větší naděje než do svobodné. V podobném duchu napsal do Sternu recenzi o výběru z našich textů, který sestavil Jiří Gruša. Našel si čas nás číst a našel si čas o nás napsat, a ještě k tomu tak pochvalně, že se tomu ani nechtělo věřit. Před šesti Či sedmi lety jsem si ráno koupil noviny a zkazil jsem si náladu. Jakýsi anonym tam o mně velmi ošklivě psal a předpovídal mi kriminál, který mě pak i potkal. Napsal však také, že se mě zaslal Heinrich Boll a že by to jistě nedělal, kdyby věděl, že jsem na tom tak dobře, že si zvu Ludvíka Vaculíka k Dunaji na ryby až z Prahy. Nad touhle pasáží se mi nálada prudce zlepšila a vydržela po celý den. Bylo totiž jasné, jak je Boll zasáhl. Koho lepšího jsem si mohl přát jako zastánce? Od těch našich osobností, na které jsem se obracel, se to přece Čekat nedalo. Asi před rokem jsem napsal Bollovi dopis, jediný dopis, který jsem kdy napsal laureátovi Nobelovy ceny. Kdoví jestli ho dostal a jestli měl ještě kdy mít radost z vděčnosti, úcty a obdivu z této končiny Evropy. Snad ano. Teď když umřel, svět se zhorší, bude v něm méně svobody, méně ducha a méně zastání. (Otištěno bez vědomí autora.) Zdenek Hejzlar, Zdeněk Mlynář, Adolf Miiller a Jiří Pelikán zaslali jménem Skupiny Listy paní Annemarie Bollové telegram tohoto znění: m

«V Heinrichu Bdllovi jsme našli po temnu naci-

MILAN ŠIMEČKA stické vlády onoho Němce, jemuž bylo opět možné věnovat důvěru i víru. Jeho úsilí vynaložené na obranu utiskovaných a pronásledovaných posílilo jnnoho našich krajanů v těžké době. I my jsme v něm ztratili nenahraditelného přítele.»

LUDVÍK VACULÍK

SRPNO VÝ DEN Aulo zas rozdává domům prapory, také «Plzeňský dvůr» dostává svůj díL Totéž slunko, jenom nebezpečnější, svití dolů Belkredkou, rok je pryč, a byl to mžik. Jednou si to budu muset říct o celém životě, nejsem se sebou spokojen, vůbec! Poměry mě znehybňuji, kladu asi malý odpor. To není veliká ctnost, mít k věcem pořád týž postoj a nepást už ani po změnách. Mám opravdu jen tolik sily, kolik ji cítím? Ale teď si někam vyjedu, pobudu tam, vrátím se, a uvidíme, co lepšího tu uvidím. Mám cestovní pas! Je Šedozelený, mám ho pět minut, jdu pomalu a dívám se do něho, je v něm pěkná moje podobizen, měl bych si ho vyfotit. Smím jet do tzv. socialistických států: po šestnácti letech nehybu mohl bych teď, jsou tři hodiny, zamířit na sever či na jih k hranici a zaraženě stráži říct: «No, to mi zařídil náš poslanec, jmenuje se Obzina!» Styděl jsem se, snad obstarožně, když jsem za nim loni v listopadu šel «Já jsem vás nevolil, ale něco od vás potřebuju,» chtělo se mi poctivě říct. Ale to on ví, ví o mně víc než já, byl ještě přede dvěma roky ministrem vnitra. Tak jsem jen řekl, co potřebuju a proč. «Škoda, že jste nepřišel před dvěma lety, to bych vám to zařídil sám,» řekl, «ale slibuju, že se za vás přimluvím, protože si myslím, že máte cestovat,» řekl a udivil mě. Přes půl roku jsem se pak přece jen rozmýšlel, mám tu vlídnost vzít ? Když mi ten pas dají, v jakém budu světle? Teď, s pasem v ruce, a ty prapory okolo, připadám si doběhnuté: to abych ho příště volil! Jak to vysvětlím Chartě a tobě, milý čtenáři? Jenže kdyby každý z nás plnoletýcht ale inteligentních a poctivých, dal svému «poslanci» jeden praktický požadavek a on ho takto splnil - stanou se z nich opravdu poslancil Je snad krom katastrofy jiná cesta ke zlepšeni věcí? Ano, udělali mi potíž: zmenšili mou křivdu, čím omezili mou svobodu. Neboť moje svobodné slovo, jak Čtenář zná, to bylo hlavně významně mručení, opatrné nedávání a jasné narážky. Překračuju ostrou hranici slunce a jdu stinnou stranou ulice na poštu, kde mi leží dopis z Norska. Ukazuje se, že je od paní MBT, otvírám ho: obsahuje šek na pět set norských korun a vysvětlení, že je to honorář. Není to zvláštní den dneska, pěkný? Jdu zas ulicí dolů, pomalu a Široce, velkoryse dávám přednost automobilům a myslím si své: ten honorář asi je za loňské «Léto v Trondheimu». Jak jsem nad tím městem spálil pas, sedl do člunu, jenž mě vynesl na moře, a dodnes po mně není stopy. Když jsem to tenkrát pod jabloni dopsal, hned mi napadlo, že by si to Norové mohli ob tisknout, protože je to pěkné a politicky exotické. Ale to by jim musel někdo předložit! Vstupuju do telefonní budky: «Ahoj Zdeňku, jsi doma? Já přijdu, musím ti něco říct.» V trafice kupuju «Naši rodinu» a pohlednici s obydleným Karlovým mostem, chci malou třikorunovou známku s domečkem, ale musím vzít tři politické plakáty po koruně. Vcházím do «Plzeňského dvora». Je to tu nějaké horší, jakoby. Už jak procházím chodbou do dvora, tkne se mě, že akvárium s rájovci je vybouráno ze zdi. Ubrusy jsou jakoby halabala nahozené, většina stolů je holá. Kaštany také jako by nebyly pořádně zelené. Neměli tu loni nádoby s květinami? A kde je náš černoušek, šikovný? Lajdáckou chůzi bliži se mladá Číšnice, ještě se však otáčí, aby komusi za sebou křiklavě cosi dořekla, další zhoršeni. «Prosím zmrzlinu a kávu.» - «Zmrzlinu nemáme.» - «Jak to, ještě loni jste ji měli!» Pokrčí rameny beze stopy humoru, má mě za hlupáka. «Tak tu kávu a tonik, prosím.» Nahlížím zatím do svého časopisu, na stránku, kde se katolíci pořád spikávají k založeni katolické rodiny. Při kávě vyndávám pohlednici. Nejdřív nalepím tři ošklivé známky, abych věděl, zbude-li mi místo na adresu. «Milá pani M...» Píšu, že sedím pěkně v «Plzeňském dvoře», protože jsem právě dostal pas (otvírám ho a prohlížím), a že mi v pořádku došel Šek (vyndávám ho a čtu si ho celý), a pak uvazujut co ještě připsat. Cítím, že bych to vše měl víc okomentovatt ale dráždi mě starší manželská dvojice, která se moc hlasitě baví o své banální domácnosti, rád bych si odsedí, ale další stoly jsou už nepokryté. Končím s díky a pozdravem, a platím. Stíny na ulici se natáhly souběžně s kolejemi tramvaje, když je překračuju, pomalu a klidně. Přijdu domů, umývám si ruce, při Čemž si vzpomenu zalét rostliny. Beru si čistou košili, pohlédnu do pasu, odložím jej do šuplíku, sedám do křesla a otvírám novou Šimečkovu knížku «Kruhová obrana» na stránce, kde uvažuje, jak nás jedině malé osobní dějiny mohou trochu krýt před velkými veřejnými. Napadá mi zavolat mu a říct, k čemu u mě došlo. Ale to by asi nebylo moudré, oni by mohli myslet, že si okamžitě něco smlouvám, a tu zazvoní ostře a dlouze zvonek. Samozřejmě, teď vím: měl jsem vzít pas, odchýlit dveře a vhodit ho na chodbu. To by byl trumf a důkaz, že vím: žádný ani poslanec ani ministr, ani prezident či čert v žádné náladě nepřemůže materiál, z něhož naše poměry jsou. Bohužel však jsem šel napřed otevřít, a teprv když mi ti dva muži řekli, ať jim to zas vrátím, donesl jsem jim to. Pak jsem si umyl ruce. Podíval jsem se po stole a okolí, zda tu nenechávám něco, co by ke mně přilákalo domovní prohlídku, a vypravil jsem se ke Zdeňkovi. V tramvaji, sedě pohodlně, s vyhlídkou na špalír praporů svobody a revoluce, jsem pocítil, že jsem zas ve staré formě. «Ahoj, Zdeňku! Mám zajímavou příhodu, člověče,» říkám ve dveřích. «To já - ne, nezouvej se - mám možná zajímavější,» usměje se, «dali mi dneska pas.» Srpen 1985

12

(Otištěno bez vědomí autora.)

4. mezinárodní konvent ZA JADERNÉ ODZBROJENÍ V EVROPĚ se tento rok konal 3.-6. července v Amsterodamu, opět za účasti víc než tisíce osob z nejrůznějších organizací a hnutí za mír, proti jadernému zbrojení v Evropě na obou stranách blokové hranice, za západovýchodní dialog «zdola», za překonání logiky bioků. Po své loňské blamáži na třetím konventu v italské Perugie se letos odmítly účastnit delegace oficiálních, vládních «mírových» výborů ze zemí sovětského bloku, zejména z SSSR, Československa, Polska a NDR. To jen dotvrdilo pokračující vývoj v západoevropských mírových hnutích - jakkoli názorově různých - k uznání jen na východoevropských režimech nezávislých seskupení a jednotlivců jako plnoprávných partnerů v dialogu. Československá stanoviska byla dobře obhajována: účastníci konventu mohli zhlédnout a vyslechnout rozhovory na téma míru a jaderného odzbrojení s Václavem Havlem, Jiřím Hájkem, Jiřím Dienstbierem a Radimem Paloušem z nového videofilmu (které byly také vysílány 5. července v holandské televizi); dostali brožuru «The Anatomy Of a Reticence» («Anatomie jedné zdrženlivosti») vydanou Nadací Charty 77 ve Stockholmu a obsahující «Pražskou výzvu» (viz Listy č. 2/1985) a Havlovo poselství amsterodamskému konventu (příloha Listů č. 1/1985). Oba texty byly mimo to obsaženy v anglickém materiálu o vztazích Západ-Východ, který vydali pořadatelé konventu, a v 6. Čísle pravidelného bulletinu «Dokumenty nezávislých mírových hnutí Východ-Západ », který ve třech jazycích vydávají Listy. Toto Číslo bulletinu obsahovalo mj. příspěvek Jaroslava Šabaty proslovený (ze zvukového záznamu) na letošní únorové konferenci v západním Berlíně. «Pražská výzva» byla předmětem četných a souhlasných diskusí.

Odpovědi nezávislých organizací a hnutí za mír, odzbrojení a lidská práva na Pražskou výzvu se začaly scházet již před amsterodamským konventem a přibývalo jich v jeho průběhu a po jeho skončení. Mezi prvními byly např. britské END (za nukleární odzbrojení v Evropě), britská labouristická strana, francouzské CODENE, dánská organizace «NE atomovým zbraním», západoberlínský «Ost-West Dialog», nezávislé mírové hnutí v Německé demokratické republice, dále Humanitas International ve Spojených státech, nizozemská mezicírkevní mírová rada IKV, bělehradská skupina Praxis, řada organizací italských, rakouských a dalších. Všechny odpovědi vítají Pražskou výzvu, zavazigí se k další resp. rozšířené spolupráci s československými a východoevropskými nezávislými hnutími a iniciativami a zdůrazňují důležitost obhajoby lidských a občanských práv i její souvislost s úsilím o udržení míru. Různá pojetí jednotlivých otázek se projevují zejména u pasáže Pražské výzvy o německé otázce. Zároveň většina reakcí souhlasí mj. s upozorněním Pražské výzvy, že nezávislá mírová hnutí dosud jen málo využívají možností Závěrečného aktu helsinské konference z r. 1975 a konferencí následných a mají daleko více trvat na tom, aby jejich vlády plnily závazky z nich vyplývající, pokud jde jak o překonávání blokového rozdčlení Evropy (které je hlavní příčinou nynější nebezpečné situace kontinentu), tak o dodržování tzv. «třetího koše» o lidských a občanských právech. Amsterodamského konventu se mj. zúčastnili Jiří Pelikán, Jan Kavan, Zdena Tominová, Vladimír Tosek, Ruth Tosková, Zdenek Ilejzlar, Milan Horáček a spolupracovníci Skupiny Listy žijící v Holandsku.

MEZINÁRODNI DISKUSE o krizích v systémech sovětského typu Uveřejňujeme mírně zkrácený překlad článku, který vyšel 19. června tr. v týdeníku italské komunistické strany Rinascita. Jeho autor, vědecký spolupracovník listu BRUNO SCHACHERL, se zúčastnil kolokvia o krizi společností sovětského typu, konaného v západoněmeckén Freudenbergu 13.-16. června. Západoevropská levice je v pohybu, tváří v tvář naléhavým otázkám dneška jako jsou válka a mír, zostřená konfrontace mezi supervelmocemi, konzervativní ofenzíva, krize rozvojového světa, technologická revoluce, přestavba průmyslu. Uzrávají nová seskupení sil, navazují se nové svazky solidarity a rozbíhají se dialogy ještě včera obtížné nebo dvojznačné. Jistě, jde o situaci zárodečnou: hledají se terény výzkumu, horizonty myšlenek schopných vý-

voje, ve kterém si každý potřebuje ověřit svoje orientace. Ale do tohoto rámce nyní spadají i otázky týkající se vztahu mezi západními demokraciemi i uvnitř socialistického a komunistického hnulí na jedné straně, a realitou východní Evropy, sovětským systémem a systémy sovětského typu na straně druhé. Jde o to důkladně prostudovat vnitřní dynamiku těchto systémů, možný vývoj historické krize, kterou tyto systémy přes zdání stability procházejí, a učinit to bez (neopodstatněných) iluzí o možnosti jejich přerodu, ať reformistického, ať katastrofického - avšak také bez zaslepenosti ryze propagandistické «konfrontace». Toto učinit poctivě, zřetelně a pokud možno kolektivně, stává se pro evropskou levici již určitou politickou akcí, jak pro síly, které uvnitř oněch společností mohou - shora i zdola vykročit do boje za nezbytné reformy, tak i pro nová seskupení sil pokroku u nás na Západě.

13

V tomto smyslu jsem vždycky považoval za velmi zajímavou tu práci, kterou podniká v exilu skupina zvláště povolaných Činitelů pražského jara, ve spolupráci s dalšími východoevropskými vědeckými pracovníky v exilu na Západě, aby poskytla zasvěcené a postupně aktualizované rozbory východoevropských systémů: což je práce velmi užitečná vědecky, ale také práce politická orientovaná na levici, na veškerou levici v západní Evropě. Čtyři roky po obdobném kolokviu pařížském dovedli zorganizovat nový seminář pro studium i politickou výměnu názorů, kterému poskytla západoněmecká sociální demokracie SPD půdu od 13. do 16. června v poklidném sídle svého výzkumného ústavu v městečku Freudenbergu, uprostřed lesů porýnského Sauerlandu. Zasedání bylo obsahově připraveno vedením výzkumného projektu, který řídí někdejší tajemník ústředního výboru KSČ Zdeněk Mlynář (dnes ve Vídni), a uvedeno řadou studii zaměřených na různé stránky hospodářské, ideologické, politické i občanské reality východoevropských zemí a Sovětského svazu. Studie vyšly v průběhu posledních několika let a jejich autory jsou např. Čechoslováci Jiří Kosta (Frankfurt), Lubomír Sochor (Paříž), Karel Kaplan, Dušan Havlíček, Bedřich Levčík, Radoslav Selucký, polský ekonom Wlodzimierz Brus (Oxford), nebo Mad'ari Pierre Kende (Paříž), Agňes Hellerová a Ferenc Fchér (dnes v Austrálii). Západoněmeckou sociální demokracii zastupovali bývalý kandidát na úřad spolkového kancléře Karsten D. Voigt, dnes člen skupiny ve vedení SPD; jež vypracovává zásady nové východní politiky, a dále znalci evropských otázek v sociální demokracii Timmcrmann, Trautmann, StrubcI, Hôhmann, Boldt, Royen a Jahn. Mezi známými hosty byli německý sovětolog Wolfgang Lconhard, který přednáší na americké univerzitě Harvardově a v NSR, i maďarský publicista François Fejto z Paříže. Byli tu i odborníci francouzské socialistické strany jako K. S. Karol a Thibaud, ze Španělska Manuel Azcárate a Fernando Claudín, z Itálie pak pracovníci výzkumných ústavů komunistické strany jako Guerra a Bettanin, vědečtí pracovníci a politikové rakouští, holandští, finští, jugoslávští, polští aj. Ve srovnání s předešlým pařížským kolokviem se mi zde ve Freudenbergu zdála i konfrontace mezi velmi výraznými samostatnými stanovisky bohatší, skoro bych ji označil za loajálnější; rozbory v některých (přirozeně ne ve všech) případech méně ideologické a zato konkrétnější. To vyplynulo z různých okolností : na jedné straně z diferenciace stanovisek i uvnitř skupiny emigrantů, zároveň ovšem z jejich stále pevnějšího místa reálné politické síly evropské levice ; a na druhé straně z důkladnosti a soustavnosti západoněmecké sociální demokracie ve vypracovávání nové východní politiky, které je provázeno hypotézou «eurolevice», jež ne náhodou spatřuje partnera pro dialog i v italské komunistické straně; a nakonec to vyplynulo z postupné změny jednotlivých rysů reality za fasádou stagnace a nehybnosti ve společnostech východní Evropy. Ale ani sebezasvěcenější rozbor zesilujících se společenských rozporů a zaostávání, jež se v těchto společnostech rozhošťují, nedovoluje předvídat možný vývoj, body zvratu či fáze evoluce. Presto jsme svědky sociální a v jistých směrech i struktu-

rální diferenciace mezi jednotlivými zeměmi, třebaže v rámci programatické jednolitosti ; a v samotném Sovětském svazu za Gorbačova přestává být naprostá nutnost reforem požadavkem neorganizovaných a potlačovaných menšin a'vchází do oficiální terminologie. Správně proto zdůraznil Mlynář hned v úvodním referátu tuto skutečnost jako danost, potenciálně dynamickou jak v SSSR tak v ostatních zemích evropského Východu - bez iluzí, ale bez apriorních výhrad. I když se obrat chruščovovského typu nejeví pravděpodobný, i když naopak síly odporu ke změnám nadále převládají, je faktem, že Času zbývá vzhledem k požadavkům technologické revoluce i k dramatičnosti západovýchodní konfrontace málo. Ekonomická data potvrzují, že se rozvojová dynamika sovětského systému celkově zastavila, že nesmírné problémy uspořádání společnosti, způsobu života, civilizace v celém jejím rozsahu bijí na dveře moci příliš dlouho nehybné, a poněvadž se nesmějí nahlas projevit, ještě prohlubují stagnaci a slábnutí, jež samo přispívá k zostřování mezinárodní krize a k ohrožení míru. Tam, kde se daří nacházet spojení mezi tlakem zespoda, rozstrištěným a nevyhraněným, ale objektivně existujícím, a popudem shora, tam se leccos hýbe (například v opatrném a podmíněném modelu maďarském, jak doložil Kende). Avšak reforma shora, omezená na racionalizaci mocenských mechanismů, chruščovismus bez Chruščova a bez tehdy ještě čerstvého prožitku stalinského masového teroru, není dnes již myslitelná. Reforma je tudíž příznakem probíhajího boje o rozpoutání procesu, který nemůže být krátký, a přesto potřebuje dosáhnout rychlých výsledků, aby se prosadil a upevnil. Co může podniknout Západ, a jmenovitě jak mohou demokratické a pokrokové síly západní Evropy působit na tuto realitu? Odpověď Pelikánova, v souhlasu s celou skupinou emigrantů, směřuje k věcem zdánlivě skromným, ale konkrétním: solidarita s hnutími, která vznikají uvnitř této společnosti a míří k cílům nikoli mocenského rázu; svobody odborové, kulturní a jiné; vztah otevřené diskuse ke všem mírovým hnutím; podpora pronásledovaných nebo vyhnaných intelektuálů, což se už do jisté míry děje. Pelikánova odpověď chce zároveň představit tuto emigraci jako politickou sílu plně integrovanou do evropské levice. Šťastná kombinace studia a politické iniciativy již umožnila dojít k novému internacionalismu, jenž se může na výsost osvědčit při překonávání starých a přežitých přehrad. Otevřenost, která poznamenala diskusi ve Freudenbergu, se projevila i v další fázi jednání. Hellerová a Fehér přednesli tezi pro přítomné německé uši tvrdou a nelítostnou : zdalipak tu není nebezpečí, že německá pravice, v zájmu jinak neuskutečnitelného národního znovusjednocení, přistoupí jako ve dvacátých letech na nové Rapallo, na stabilizaci pod sovětským dešníkem, za cenu odchodu ze Severoatlantického paktu a faktické neutralizace? Jak vidět, nejsme tu daleko od oné amerikanoíilské propagandy, která už nějakou dobu mluví o německém nacionálpacifismu. Klidná, ale rozhodná odpověď na tuto tezi přišla jednak se samotné skupiny emigrantů, jednak z různých sektorů západoevropské levice, především od západoněmeckých sociálních demokratů, a z úst představitelů mírových hnutí přitom-

14 s

nych na kolokviu: nikdo v NSR - přes Reaganův a Kohlův chybný krok na hřbitově v Bitburgu a přes rostoucí tíhu americké hegemonie - neuvažuje o rozbití západní aliance; mírová hnutí se nenechají využít Sovětským svazem, jelikož se inspirují přednostními mravními požadavky všesvětového rázu, dokonce ve značné míře náboženskými (jde tu např. o luteránské církve, ale též o síly katolické). Pokud jde o SPD, ta vyvíjí zároveň dvojí iniciativu - jak řekl Karsten Voigt. Jednak politicko-diplomatickou vůči východním režimům a především Německé demokratické republice v zájmu vývoje nové východní politiky, inicativu k německému a západoevropskému příspěvku k míru a západovýchodnímu uvolnění; a jednak iniciativu k obraně občanských svobod a práv, k podpoře reformních sil a východoevropských disidentů. Zdalipak ale tu není rozpor - bylo mu namítnuto - nebo alespoň «asymetrie» mezi diplomatickou akcí a snahou o reformy v týchž východních společnostech, jež by mohla v diplomatické akci spatřovat podporu jejich

K

,

r , r

r

\/ r

stabilizace? Odpověď: nikoli, jestliže se uzná, že jakkoli vzdálené - řešení německé otázky není možné bez uvolnění mezi Východem a Západem; nikoli, jestliže se pochopí, že mír i bezpečnost pro obě Německa, ale i pro celý kontinent zakládají společnou odpovědnost. «Sicherheitspartnerschaft» (partnerství v bezpečnosti) - to je klíčová formule zahraniční politiky dnešní SPD. Ale společná odpovědnost při vzájemné bezpečnosti také znamená podporu reforem, vytváření příznivějšího klimatu pro nutné změny. To je však «dělba práce», «obojakost» příliš nebezpečná samotné svobodě i míru, poznamenal někdo. Mám dojem, že na to poskytl Mlynář odpověď nejpřesvědčivější, a zároveň otvírající cestu k úvahám: Bylo by tragické, řekl, kdyby nějaká nové východní politika «překážela» reformním procesům na Východě; avšak bylo by stejně tragické, kdyby někdo měl pociťovat přítomnost sil, jež doma či v západním exilu usilují o reformu strnulých systémů sovětského typu, jako překážku na cestě procesů uvolnění.

r

v

v

r \

t i

desatemu vyroci Zaverecneho aktu


Před deseti lety, 1.srpna 1975, podepsali v Helsinkách nej vyšší představitelé třiceti tří evropských států, USA a Kanady Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Shodli se přitom v názoru, vysloveném i prezidentem naší republiky, že jde o jedinečnou historickou příležitost, jíž se Evropa chopila poprvé ve svých dějinách, příležitost vytvářet reálné podmínky pro mír, bezpečnost a pokojnou spolupráci. Helsinky nabídly národům Evropy, od konce 2. světové války rozděleným na nepřátelské bloky, jež nesmyslnými závody ve zbrojení ochuzují jejich život, vyčerpávají jejich zdroje a síly, jinou cestu i perspektivu, cestu společné bezpečnosti a mírové spolupráce. Jednání helsinské konference nebyla jednání mezi dvěma bloky, nýbrž mezi třiceti pěti svrchovanými a rovnoprávnými partnery, z nichž každý má vůči svému lidu i Evropě odpovědnost za rozhodnutí, které stvrdil svým podpisem. Principy i povinnosti Závěrečného aktu z Helsink vycházejí ze zásad a myšlenek obsažených již v Chartě Spojených národů, jsou však po zkušenostech, jimiž prošly země a národy evropského kontinentu zpřesněny. Jsou to vzájemné respektování svrchovanosti, rovnoprávnosti i územní celistvosti všech států, neužívání síly ani hrozby silou v jejich vzájemných vztazích, nevměšování, řešení sporů mírovými prostředky, zachovávání smluvních závazků i všeobecných norem mezinárodního práva. K nim pak, jako rovnocenné, stejně platné a pro mír, bezpečnost a spolupráci stejně významné, připojil helsinský dokument zásady respektování lidských práv a základních svobod, a sebeurčení a rovnoprávnost národů, vyrůstající z evropské tradice a odpovídající nejcennějším hodnotám politické kultury evropských národů. Tak v sobě helsinský Závěrečný akt zahrnul obě podmínky nedělitelnosti míru a bezpečnosti, vnější, kdy skutečný mír a bezpečnost nemohou být založeny na «rovnováze strachu» z hrozeb ničení chystaného zobou stran, a vnitřní, kdy státy při vyloučení válečného násilí budou současně respektovat lidskou důstojnost a práva každého jednotlivce i uvnitř svých zemí. Tuto vzájemnou závislost vnitřního i mezinárodního míru a bezpečnosti v Evropě Závěrečný ala dotvrdil ještě tím, že k jejich střežení a upevňování vedle vlád oprávnil i každého jednotlivce, jemuž uznal «právo znát svá práva a povinnosti a postupovat podle nich» v duchu Charty OSN, Všeobecné deklarace lidských práv, paktů o lidských právech a podobných dohod, které se staly pro zúčastněné státy závaznými. Závaznost dohod o lidských právech zvýraznil ještě Výsledný dokument madridského zasedání KBSE, jednomyslně přijatý všemi účastníky jako výklad a domyšlení zásad z Helsink, který výslovně vyhlásil povinnné uplatnění těchto práv v právním řádu i praxi zúčastněných států. Závěrečný akt z Helsink byl podepsán jako začátek nové etapy v životě národů Evropy a Severní Ameriky; jím měl být zahájen proces, jejž podle slov preambule dokumentu mělo uplatnění zásad i závazků aktu «rozšířit a prohloubit, učinit jej trvalým... nepřetržitým, stále životaschopnějším, vše zahrnujícím a univerzálním. ..». Kromě zásad obsahuje Závěrečný akt i celý program opatření, dohodnutých Či jen v zásadních rysech naznačených, pro budoucí dohody a společné propracování. V následných jednáních konference v Bělehradě 1977-78 a v Madridu 1980-83 byly dohodnuty i další kroky a program společných projednání jednotlivých problémů, vytvářející určitou organizační i instituční diplomatickou strukturu tohoto procesu. Dnes, po deseti letech, se evropské národy oprávněně ptají, do jaké míry jejich vlády vybily toho, co jejich nej vyšší představitelé označili při podpisu v Helsinkách za jedinečnou historickou příležitost, a mohou

15

spíše pozorovat, jak se v kontrastu s četnými organizačními a institučními prvky a proti duchu a programu Helsink prosazuje duch i metody odporující procesu uvolňování napětí. Mezinárodní dění je spíš vtahováno do ovzduší studené války, jak vyvrcholilo v padesátých letech a jež je dnes o to nebezpečnější, oč od té doby pokročila technika, násobící možnosti ničení života v Evropě a na celé planetě. V ovzduší ovlivňovaném válkami vedenými či připravovanými mimo Evropu a stupňovanými závody supervelmocí ve zbrojení se «helsinský» proces zpomalil, zastavil a dokonce dostal jakýsi zpětný pohyb. I jednání vjeho rámci, především pro neplnění a porušování principů a závazků z Helsink, stagnují. Mělo by proto desáté výročí podpisu Závěrečného aktu být příležitostí nikoli k oslavám, nýbrž k vážnému zkoumání příčin, proč je velká dějinná šance promešká vána, a k hledání cest, jak uvést proces zahájený v Helsinkách znovu do pohybu. Jistě je to přední úkol pro státníky, je to však i věcí evropských národů samých, jejich příslušníků a všech, koho helsinský dokument uznáním práva «znát a jednat» zve k účasti a spoluodpovědnosti. Na tuto výzvu v Československu odpověděla a odpovídá v občanské iniciativě Charta 77. Ve snaze přispět k tomu, aby byly u nás plně a po všech stránkách uskutečňovány zásady a závazky Závěrečného aktu z Helsink, se Charta od svého vzniku obracela k nejvyšším orgánům republiky s konkrétními upozorněními, stížnostmi a konstruktivními návrhy. Její pozitivní úloha byla mnohokrát oceněna zástupci druhých států, účastníků jednání KBSE v Bělehradě i v Madridu, zahraniční veřejností i mnohými československými občany. Na její činnost se v plném rozsahu vztahují slova Výsledného dokumentu z Madridu (kapitola «Principy», odstavec 14) o «institucích, organizacích i jednotlivcích», jimž v plnění zásad Závěrečného aktu v oblasti lidských práv náleží vedle hlav zúčastněných států «význačná a kladná úloha». Není vinou Charty 77, že příslušné orgány ignorovaly její podněty a že v Bělehradě, Madridu a nedávno i v Ottawě byla naše republika za stav plnění závazků z Helsink kritizována. Charta 77 se nedá odradit ani ignorováním svých návrhů, ani policejními šikanami a perzekucí, která je ostatně z hlediska československých mezinárodních závazků nezákonná. Považuje za svou občanskou povinnost připomenout k desátému výročí Helsink vládě, poslancům i ostatní veřejnosti závažnou odpovědnost za plnění zásad a závazků převzatých podpisem Závěrečného aktu a přijetím dalších dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Je to odpovědnost za poctivou a důslednou účast při všech krocích k oživení procesu přeměny Evropy ve společenství svobodných, svrchovaných a rovnoprávných národů, žijících v míru, bezpečnosti a spolupráci při respektování práv a povinností a lidské důstojnosti každého člověka. Charta 77 se hlásí k svému podílu na této odpovědnosti, o jehož plnění usiluje společně s přáteli z občanských iniciativ i nezávislých hnutí z ostatních evropských zemí. V Praze 23. července 1985 i

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová mluvčí Charty 77 Zasláno: prezidentu ČSSR, Federálnímu shromáždění ČSSR, vládě ČSSR, Československému výboru pro evropskou bezpečnost

/

O čem Rudé právo nepíše Sovětské skutečnosti a náznaky *

Letošní hospodářská situace není záměrům Michaila Gorbačova příznivá. Tuhá a dlouhá zima poškodila osevy, a sklizeň obilí sotva dosáhne toužených 200 miliónů tun. Nemůže se také počítat se zvýšenou živočišnou produkcí, protože stavy dobytka jsou nižší než v roce 1984. Zlepšení v zásobování potravinami bude sotva možné; spotřeba masa na obyvatele přitom zůstává i letos jen na úrovni z poloviny sedmdesátých let. V srpnu sdělil SSSR západoevropským odběratelům ropy, že dodávky budou sníženy o třetinu. Jde patrně o obtíže v těžbě na Sibiři, která podle sovětských údajů poklesla v prvním pololetí 1985 o 5 procent. V roce 1984 se sovětský vývoz ropy do zemí OECD poněkud zvýšil, ale země RVHP muse-

ly se spokojit s nezvýšeným dovozem, a na zasedání RVHP v květnu 1985 byly vyzvány, aby ropu nahrazovaly zemním plynem, protože její dodávky jsou nejisté. Klesající hodnota dolaru snižuje mimo to letos sovětské devizové příjmy: příjmy z vývozu ropy tvoří 42 procent celkových exportních příjmů. Velkou pozornost vzbudilo, když v polovině srpna přinesly jak Izvestija tak Litěraturnaja gazeta celkem objektivní a kladné články o Čínských hospodářských reformách a o kulturní výměně s Čínou. Tak sovětský tisk dosud nepsal. Smlouvou uzavřenou v červenci v Moskvě zvýšil se také podstatně objem výměny zboží mezi SSSR a Čínou. Číňané usilují zejména o to, aby z SSSR a zemí sovětského bloku dostali zařízeni potřebná k modernizaci těch podniků, které byly s pomocí těchto zemí v padesátých létech v Číně vybudovány, V listě Izvestija se také v srpnu objevil Článek chválicí zkušenosti experimentu se soukromou ini-

cialivou opravářů v Estonsku. Opravy televizorů, které dříve trvaly nejméně dva týdny, jsou nyní prováděny za tři dny. V té souvislosti se čtenáři dověděli, že nejméně 17 až 20 miliónů sovětských zaměstnanců si přivydělává službami «na černo», a že hodnota těchto služeb je patrně stejně velká jako hodnota služeb ve státním a komunálním sektoru.

Polsko před volbami Generál Jaruzelski zdůrazňoval před zářijovými volbami do Sejmu, že polské hospodářství je «na cestě k vzestupu, a to dík probíhající ekonomické reformě». Reforma byla sice před třemi léty uzákoněna, ale její realizace je nepatrná. Také důvěra k ní je nevelká. Svědčí o tom výsledky průzkumu veřejného mínění z února 1985, které byly později uveřejněny v časopise «Žycie gospodarcze». Celých 60 až 70 procent dotázaných dělníků nevědělo o reformě nic, a nezajímalo se o informace o ní. Dokonce více než čtvrtina dotázaných žurnalistů, kteří píší o hospodářství, nebyla s to si vzpomenout na jediný konkrétní bod zákona o reformě. Třicet procent dotázaných vyjádřilo mínění, že hospodářská politika vlády neposkytuje naději na zlepšení; 41 procent dotázaných státních a stranických funkcionářů ovšem vyslovilo mínění, že politika je přece jen pozitivní. Přes protesty studentů a učitelů i námitky některých poslanců Sejmu byla v červenci uzákoněna novelizace zákona o vysokých školách, kterou se opět ruší autonomie vysokých Škol a ty se podřizují kontrole vlády. Mimo jiné může nyní policie opět zasahovat i na území univerzit. Jen ustanovení o zaměstnanecké samosprávě v podnicích zůstávají zatím formálně nezměněna, avšak obnovovaný centralismus v řízení hospodářstí v praxi likviduje i možnosti samosprávy. 30. srpna - v předvečer výročí gdaňských dohod mezi vládou a stávkujícími v roce 1980 - odevzdal Lech Wal^sa polskému i zahraničnímu tisku rozsáhlý dokument, který se skládá ze statí spolupracovníků Solidarity a na více než 500 stránkách analyzuje současnou situaci Polska a navrhuje východiska. Ve zprávě se především konstatuje prudké zhoršení životních podmínek od počátku osmdesátých let: ceny potravin stouply o 42 procent, reálné příjmy zaměstanců se snížily o 16 procent, penzistů dokonce o 54 procent. Bytová nouze ve městech je větší než kdykoliv předtím. Ekologická situace je v Polsku horší než v kterékoliv jiné evropské zemi: v 27 nejvíce postižených oblastech žije třetina obyvatelstva, a důsledky se již projevily mj. v růstu dětské úmrtnosti a ve všeobecném zhoršení zdravotního stavu. Děti a mládež jsou také postiženy pod výživou způsobenou nedostatečným zásobováním. Opilství, krorupce a brutalizace mezilidských vztahů se staly vážným sociálním nebezpečím. Jen účast občanů na rozhodování o lokálních i celostátních záležitostech by mohla vést k zastavení katastrofálního vývoje. Lech Wal?sa vyjádřil v souvislosti s pátým výročím vzniku svobodných odborů mínění, že minul Čas stávek a demonstrací, a sdělil, že Solidarita připravuje brzké uveřejnění akčního programu v nových podmínkách. Označil jako slabost vlády, že stále dochází k zatýkání aktivistů Solidarity. Podle

oficiálních údajů bylo v srpnu 1985 v Polsku 231 politických vězňů.

Ze západoevropské levice Také levicově socialistické, ekologické a pacifistické západoevropské strany hledají nyní možnosti své mezinárodní spolupráce. Konference v Oslo v srpnu se zúčastnili zástupci norské Levicově socialistické strany, dánské strany Lidových socialistů, západoněmecké strany «Zelených» a holandské pacifistické Socialistické strany. Přijali společný akční program proti výrobě a rozmisťování jaderných a chemických zbraní, proti zkouškám jaderných zbraní a proti znečišťování Severního moře všeobecně a jaderným odpadem zvlášť. Požadují také opatření proti znečišťování ovzduší. Vleklý spor eurokomunistické většiny se stalinistickou menšinou v Komunistické straně Velké Británie, kterým byl poznamenán i květnový sjezd strany, vyústil v červenci 1985 ve vyloučení dvanácti stalinistických funkcionářů - mezi nimi i odborového předáka Kena Gilla a vydavatelů Časopisu Morning Star. Tím přestal být Moraing Star definitivně orgánem strany; za ten se nyní pokládá měsíčník Marxism Today, redigovaný Martinem Jacquesem.

András Hegediis o minulosti i přítomnosti András Hegediis má ze všech žijících maďarských politiků patrně nejpestřejší minulost. Sotva třicetiletý stal se 1951 členem politbyra MSDS, a v létech 1955-56 byl předsedou maďarské vlády. Patřil tehdy ke stalinistickým politikům, a byl po potlačení maďarského lidového povstání «vzat do ochrany» v SSSR. Roku 1958 se mohl vrátit do Maďarska a stal se profesorem sociologie, se silně kritickým vztahem ke společenským poměrům «reálného socialismu». Za nesouhlas s intervencí v Československu roku 1968 byl znovu vyloučen ze strany, ale mohl až do svého penzionování přece jen v omezené míře vědecky pracovat. Dnes patří k těm maďarským kritikům režimu, kteří sice nemohou veřejně vystupovat a publikovat v Maďarsku, ale přece jen mají možnost podílet se na diskusích v zahraničí. Hegediis vyprávěl na podzim 1984 o minulosti i přítomnosti Zoltánu Zsilleovi, který letos vydal rozhovory maďarsky jako knihu. Hegediis líčí mj. zfalšování voleb v roce 1947, Stalinovu zvůli vůči Maďarsku v létech 1949-53, okolnosti svého dosazení na místo Imre Nagye v roce 1953, okolnosti vzniku Varšavského paktu 1955 a mnohé jiné zajímavé a temné stránky «východoevropské» a maďarské historie. Vyjadřuje se kladně o reformách Jánoše Kádára, avšak konstatuje, že reformy musí zákonitě znovu a znovu narážet na nepřekonaný stalinismus v ideologii a politice.

Nespokojenost s Bulharskem ? »

Bulharsko se vždy vyznačovalo nejloajálnějším vztahem kSSSR mezi všemi zeměmi sovětského boku. Obrat hospodářské výměny s SSSR a zeměmi

RVHP činí i dnes pres 80 procent celkového bulharského obratu. Od roku 1982 probíhá však v této zemi opatrná ekonomická reforma, orientovaná na zvýšení podnikatelské samostatnosti podniků a zavádění jistých prvků tržního hospodářství do hospodářství plánovaného. A letos v únoru bylo usneseno investovat přes 50 miliard leva do modernizace průmyslu, také dovozem techniky a technologie ze Západu. Orientace na tržní mechanismus zvýšila produktivitu, avšak vedla ke značnému rozrůznění příjmů obyvatelstva a k růstu spotřebitelských cen. S ohledem na náznaky nové hospodářské politiky Michaila Gorbačova bylo překvapením, když v srpnu 1985 vyslovil sovětský velvyslanec v Bulharsku Leonid Grekov v rozhovoru pro časopis Pogled značně neomalenou kritiku bulharského hospodářství. Napadl nízkou produktivitu dělníků a nízkou kvalitu výrobků, a vyjádřil pochyby, zda investiční program - zejména pokud jde o rozvoj energetiky - je realistický. Zdůraznil sice, že sovětsko-bulharské vztahy jsou «dobré», avšak dodal, že by pro jejich upevnění bylo třeba, aby «v lecčems nastal obrat».

Andrej Sacharov v Gorkém Po dlouhých měsících nejistoty o osudu akademika Andreje Sacharova objevil se v západoevropských a amerických televizích v červenci údajně zcela Čerstvý a z Moskvy tajně vyvezený filmový snímek Sacharova i jeho ženy Jeleny Bonnerové. Sacharov byl filmován na klinice v Gorkém, kde je držen od dubna, a zdálo že, že je při dobrém zdraví. Protože však byl původ filmových záběrů nejistý, panovaly určité pochyby o jejich autentičnosti.

VOLÁ LONDÝN a sděluje, že BBC teď vysílá česky a slovensky takto:

DOBA (čs. času)

ŘEČ

VLNOVÁ DÉLKA resp. PÁSMO KV (metrů)

615-630 (pond.-pátek)

česky

31, 41, 48, 75, 231

715-730

česky

25, 41, 49, 75, 231

1630-1700

slovensky

25, 31, 41, 49

1730-1800

Česky

31, 41, 49, 75

2000-2100

česky

41, 49, 75

231

2100-2130

slovensky

41, 49, 75

231

-

18

Afghánská tragédie Boje mezi afghánskými vlastenci a sovětskými interventy probíhaly v létě 1985 s nezmenšenou intenzitou. I Kábul byl vystaven opakovaným raketovým útokům vlastenců, a ani modernější výzbroj asi 115 000 sovětských vojáků nemohla přispět k rozhodnutí v bojích v Pandšinském údolí. Z afghánských pramenů vyšlo najevo, že v létech 1980 až 1984 bylo odesláno na «školení» v SSSR, NDR, Bulharsku a na Kubě nejméně 50 000 Afghánců, z nich asi 10 000 dětí; mnohé z těchto dětí neodjely dobrovolně. Vojenská intervence v Afghánistánu se stala proti vůli pořadatelů častým předmětem diskusí při Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě. Zahraniční účastníci vyprávěli o velkém zájmu sovětských občanů o objektivní informaci. Sovětské sdělovací prostředky zahájily ovšem kampaň svých «informací», kterou mnozí vykládají jako přípravu veřejnosti na dlouhou a nákladnou válku v Afghánistánu. Britský viceministr zahraničních věcí Malcolm Rifkind, někteří politikové v Pákistánu i někteří pracovníci OSN vyjádřili naopak mínění, že se nyní v Moskvě přece jen nějaké politické východisko z afghánského dobrodružství hledá, že se však nic nového nedá očekávat drive než v roce 1-986.

Stojanovič o Jugoslávii Drastická zvýšení cen potravin a energie, která byla v červenci provedena v Jugoslávii, signalizovala pokračující hospodářskou krizi. Inflace činila 70 procent, a životní náklady obyvatelstva stouply od počátku roku o více než 35 procent. Svetozar Stojanovič, přední marxistický kritik režimu z kruhu Praxis, prohlásil v srpnu 1985 v rozhovoru s korespondentem švédského deníku Svenska Dagbladet, že «bylo ztraceno nejméně 15 let, v nichž se jugoslávská společnost pohybovala nesprávným směrem». Zdůraznil však: «Nevěřím na možnost radikálních změn přes noc. Nevěřím na revoltu a konfrontaci. Máme přece všichni v paměti, co se stalo v Maďarsku 1956, a nevidíme žádná podstatná zlepšeni v dnešním Polsku, i když jistě 90 procent Poláků bylo zajedno, že musí nastat. Jugoslávie se mimo to liší od Polska: komunistická strana tu neprožívá krizi identity a je většinou lidí uznávána jako garant nezávislosti státu. Silný antikomunismus, který je pochopitelný v Polsku, neexistuje v Jugoslávii... Vidíme denně, že u nás zdaleka ne všichni členové strany jsou oportunisté, že ve straně jsou i Čestní lidé, kteří usilují o změnu reformami. Ani nejrozhořčenější kritičtí intelektuálové nechtějí hodit vše přes palubu a hlásat povstání. Proto myslím - uzavírá Svetozar Stojadinovič že se situace pořád ještě podobá více Československu roku 1968 než Polsku v roce 1980. Zdůrazňuji však «pořád ještě». Lhůta není dlouhá. Reformy jsou jediná karta, kterou má strana v ruce, a musí ji vynést rychle. Neudělá-li to, nechci raději ani myslet na důsledky.» 1. září 1985

Z.H.

EVA KANTŮRKOVA

Dějina, dějiny, dějinnost *

Už kolik týdnů vedu úpornou vnitřní při nad novou knihou Milana Šimečky. Jmenuje se Kruhová obrana1 a obsahuje dvaapadesát zamyšlení, na každý týden v roce jedno; je to soubor odpudivých znaků naší skutečnosti, promítnutých na pozadí velkých a malých dějin. A právě toto schéma dějin provokovalo mou úvahu. Velikými dějinami Milan Šimečka myslí uplatnění mocenských tahů, nadvládu zcizené moci, svévolnou politiku mocenských elit a tyranů, odervanou od «mlčících mas» a její ideologizaci; malými dějinami pak jsou mu prosté životy lidí od narození do smrti, jakýsi azyl, kam se člověk schovává před tlakem moci, tedy před devastujícími zásahy velkých dějin; je to místo, kde si uchovává a v případě potřeby nalézá kus lidského tepla. «V politických akcích,» píše Šimečka v kapitole O mlčících většinách, «které měnily dějiny národů, zůstávala zdrcující většina lidu doma». Tyto většiny se na evropských dějinách «účastnily převážně jen svým mlčením» 2 . «Většiny mlčí proto,» vysvětluje Milan Šimečka, «že je jim zatěžko zabývat se souvislostmi svých životů s velkými dějinami, kterými jsou tak fascinovány elitářské menšiny». Není to od mlčících většin zlá vůle, ale «vyjádření obrovské vzdálenosti, která se rozložila mezi velkými a malými dějinami Člověka». Tuto vzdálenost vytváří «prostá nesouměřitelnost dvou světů, světa malých člověčích příběhů a světa dějin, který svou odcizeností, hrůzostrašností a nepochopitelností většinu lidí hypnotizuje jako pohled hada». Životu lidí dávají naproti tomu «smysl malé dějiny, radosti a trápení každodenního života, svátky a události tohoto života atd. Nikdo nemůže na (lidech) chtít, aby tvorba dějin dávala jejich životu hlubší nadindividuální smysl. K dějinotvornému procesu je z jejich místa k dějinám tak daleko, jako k první stálici ve vesmíru,» píše Šimečka v kapitole O přesunech skutečnosti. Velké a malé dějiny mu vyjadřují moderní rozpadlost světa. Vnímám smutek, snímž Šimečka tento rozpad popisuje («Tři tisíce let se filosofové pokoušejí zachránit objektivitu bytí a znovu a znovu jim uniká z rukou,» píše v kapitole O nejisté skutečnosti, «já už jsem to vzdal.»), ale nemohu se stím výkladem 1

Milan Šimečka, Kruhová obrana, Záznamy z roku 1984, rukopis. (Vyšlo tiskem r. 1985 v nakladatelství INDEX v Kolíně n. R, str. 224, cena DM 19. - Pozn. Listů). 2 Hledala jsem, zda už před naším časem se vyskytla v Evropě situace, kdy masy, podplacené nějakou sociální jistotou, mlčí; a kupodivu jsem našla tuto myšlenku v Dějinách světa H. G. Wellse: «Misionářský duch zmizel z evropského vychování. Tomu, právě tak jako zlepšení majetkových poměrů, dlužno přičísli tato období klidu mezi nižšími třídami. Ztratily mozek a řeč a byly krmeny. Společnost byla jak ochromené zvíře v rukou vládnoucí třídy.» Wells takto popisuje konec sedmnáctého a začátek osmnáctého století. (H. G. Wells, Dějiny světa, str. 499, Aventinum 1926).

smířit. Zdánlivě to tak vypadá: moc v rukách vládnoucích elit jim umožňuje konat velké skutky v dějinách, mocní si dělají, co se jim uzdá, kčcmu je pohnou jejich vlastní «malé dějiny», a aby odervanost své moci zakryli, užívají pro své skutky zamlžující ideologická pojmenování, a «malí» zas nechtějí mít nic společného se «špinavou politikou», v jejímž zneužití se mohou stát nanejvýš šašky, a tak se my obyčejní lidé, nemající ani šanci ani chuti na jakýkoli mocenský vliv, uchylujeme do azylu soukromí. Ale je vždycky pravda o světě, co se navenek zdá být zřejmé? Úloha dějin, dějinnost je dneska téma velice aktuální, proto nejspíš, že jsme se ocitli v Čase směn generací a hledání nové orientace filosofické, historické, ekonomické, etické i politické. V myšlenkové při, v níž bych si vyřešila Šimečkovu antinomii, jsem přečetla snad všechno, co bylo teď napsáno v diskusi na téma dějin, a taky ve sborníku Střední Evropa stať Josefa Hradce, který jemně polemizuje s esejem Milana Kundery o uneseném 2^ápadu, a esej Václava Bělohradského Útěk k uniformě a pád pořádku, který se též zabývá historičnem v Kunderově díle a názoru. Milan Kundera rozjitřuje svět svou nostalgií za střední Evropou z konce minulého a prvních desetiletí našeho století, onou, jež dodala řadu impulsů evropskému kulturnímu povědomí, vyjadřujíc v předstihu svého kadlubu malých národů, co západní Evropa teprve má prožít, nostalgií, kterou my tady ve střední Evropě můžeme pochopit, ale kterou už sKunderou, domnívám se, jako svůj výsledný životní pocit nesdílíme. Náš život je už zas trochu někde jinde, než jak jej Kundera pamatuje. Napsat, jak to napsal v eseji o uneseném Západu, že je mrtvý ten, o němž už nic neví ten, koho miluje, že je tedy mrtvá střední Evropa, milující Západ, který už o ní neví, protože sám ztratil vlivnost kultury3, může jen člověk, který stojí už hodně daleko od původního kadlubu a který nejspíš do pesimismu promítá vlastní žal a neuspokojenost. Milan Kundera, který svými díly dobývá západní svět ne-kultury, jak ho on sám nazval, od své rodné střední Evropy, kterou ve jménech Brod, Musil, Kafka nebo Hašek tolik miluje, odepsal všechnu dějinnost. Tato pozice se na první pohled může zdát spíše povýšená než nostalgická, a skutečně, když hledám, z jakého názoru či rozčarování plyne tak hluboká skepse, jako nejbližší se nabídne myšlenka, že Milan Kundera vynáší knížecí soud. Může si to dovolit, 3

Když Milan Kundera v eseji vylíčí; jak hiedalí a nenalezli s přítelem filosofem v západní Evropě kulturní osobnost tak vlivnou, že by si ií jako společenské autoritě mohl filosof postěžovat na křivdu spáchanou na něm policií, ie mi lito, ale nemohu si nepomyslet, že v té současné chvíli, o níž Kundera píše, právě v této střední Evropě vyrůstaly osobnosti, jejichž vliv uznává a vnímá i západní svět, ze spisovatelů uvedu Gyorgye Konráda a našeho Václava Havla.

19

pomyslím si, je jedním z knížat české kultury a má nárok na pocit, že tam, odkud on odešel, se zastavily dějiny. Avšak na studii Václava Bělohradského i Josefa Hradce jsem si uvědomila, že Kundera, podobně jako Milan Šimečka ve svém pojmu velkých dějin, prezentuje dějiny, onu «Dějinu», jak vtipně přizpůsobuje slovo pojmu Josef Hradec, jen jako doménu moci a ideologických konstrukcí. Matka Historie, jíž se dovolává moc, je mu směšným ideologickým podvodem, umělou pozicí, sniž když se srazí konkrétní živá skutečnost, může se vytvořit jen průmět paradoxu, v němž se velkohubé okamžitě vyjeví jako směšné. Na tomto podkladu pak taky spočívá Kunderův černý humor.

V tom si je Kunderovo nihilistické s Šimečkovým smutně kritickým vysvětlením (ne-)dějinnosti našeho středoevropského prostoru (píšu prostoru, neboť odkud zmizely živé dějiny, tam národy mrtví a zůstává po nich jen prostor) dost blízké a já si mohu domyslet, že jsou sukusem zkušenosti jedné generace se společenskou praxi, která ji postihla, vyjádřením poznatku filosoficko-etické vyprázdněnosti «světového názoru», snímž historický čas spojil kus jejich životního osudu. Tu vyprázdněnost vnímáme všichni, smějeme se jí spolu s Kunderou a všechny nás pohoršuje její neomalená vládychtivost - avšak: je tato vyprázdněnost, ovládající náš prostor, dostatečným důkazem a důvodem, abychom se

Milan Šimečka OQ k

1.» '

.ťw v w * A « *

%?

, * J*-»

m

-jr.

_ ^

ř i

,4

< 4

i1

KRUHOVÁ OBRANA INDEX

20

my, kteří zůstáváme Středoevropany a nemáme tu a ani nechceme mít mocenský vliv, čili kteří nemáme Šanci dostat se do oněch «velkých» ideologických dějin, cítili být ukotveni jen v oněch Šimečkových «malých dějinách», zachraňujíce si tam svá spíše živobytí nežli bylí? Nemáme, my bez moci, v tomto prostoru jinou budoucnost, než jen kunderovské znicotnění pod patou «Dějiny»? Mám obyčejně Štěstí, že když velice chci nějakou myšlenku vyjádřit, přiskočí mi na pomoc čísi úvaha, nějaký prožitek, událost. Tak i nyní. Událost je to prašpatná: jak v laciném krimiseriálu vtrhli do soukromého obydlí naši státní policisté, posadili na padesát lidí, kteří si přišli prohlédnout sbírku plakátů známého grafika a zhlédnout střihový dokumentární film o zajímavostech Šedesátého osmého roku, do dvou autobusů a odvezli nás do Bartolomějské ulice. Stalo se to v den, kdy byla oznámena smrt nejvyššího sovětského představitele. Z autobusů nás vyvedli do vstupní haly krajské správy SNB, kde byl umístěn ve smutečním rámu a s rudými růžemi velký portrét K. Černěnka a nechali nás tam čekat mnoho hodin na výslech, takže i mně, která není politikem, se zdálo být politicky neúnosné takto viditelně propojit portrét zemřelého s naším zatčením. To ale byla starost onoho majora StB v hnědých Šatech s jemným proužkem, který akci řídil. Vodili nás vzhůru po širokém schodišti jednoho za druhým k výslechům, které se odbývaly v malých kancelářičkách za bludištěm mezi novou a starou budovou, a třináct nás po těch schodech před zraky přátel i čtyř manželských druhů svedli s růžovým papírem, jímž se na podezřelého z trestného činu (který nám nespecifikovali žádným platným paragrafem) uvaluje dvoudenní vězení. «Osmačtyřicítka» je běžným rozsudkem státní policie nad každým, kdo se jí nelíbí. Ale dost o tom. Násilnická tvář této události je fakt banální, chci naopak popsat, čeho jsem si na té události povšimla dějinného. Ve vile, když se čekalo na druhý autobus, protože jeden už přistavený by nás nepobral, hostitelka nepřestala graciézně nabízet víno, kávu, chlebíčky a vynikající Šátečky z listového těsta. Do jejího dosud klidného a vlídného světa vpadla surovost dojmů, byla vyděšená, ještě ničemu nerozuměla, ale nepřestala cítit hostitelskou povinnost; její manžel potom, když ho v noci pro cosi vezli zpátky do vily, se vrátil do vestibulu v Bartolomějské ulici s taškou plnou obložených chlebů. Nebyl to protest, ten muž byl naopak pln ochoty ten večírek policii vysvětlit, jenom prostě nezapomněl vtom maléru, který ho postihl, že tam stojíme už dlouho, můžeme mít hlad a jemu v domě zbylo pohoštění. V autobuse, těsně před odjezdem, když zavládlo tíživé ticho, protože jsme nikdo ještě nedokázal rozpoznat, kdo a kam, se ke mně ze sedadla naproti, kde seděla vedle svého muže, naklonila Helenka Klímová a řekla se svým neskonale milým úsměvem: «Pojďte, Evo, budeme si tykat». V podobných situacích, zdůvodnila, je dobře udělat něco pozitivního. Ivan se k Heleně neslyšně přidal. Do Bartolomějské přivolávali posily, všechno trvalo dlouho, výslechy, postávání, nejistota, taky tam byla zima, a postupně jsme se všichni nemohli neodebrat na ten jediný záchod, který pro nás určili. Vodil nás mladý příslušník, jak zní ten strašný úřední titul, znamenalo to projít lítačkami, vystou-

pit po schodech, projít dlouhou chodbou a zabočit do druhé dlouhé chodby, směšné procesí ve dvou. (A kunderovsky vděčné téma: hle, kde končí historická velikost, na cestě na záchod). Zkusila jsem se na toho mladíka usmát, je to přece jen pro ženu trapné, mít tam, kam chodí císař pán pěšky, mužský doprovod, a on s úlevou úsměv opětoval a přede dveřmi mi podržel kožich, který mi pak zas galantně pomohl obléci. Odhlédnuto od situace, chovají se takto k sobě dobří známí dejme tomu na nádraží. Abych ale neupadla do kunderovských směŠnůstek; když už bylo jisté, že každý setrvá u výslechu víc jak hodinu a po schodech sešlo do podzemí už několik výstražných růžových papírů, my ve vnitřní hale uslyšeli, jak si za skleněnými dveřmi na vstupních schodech někdo čistí jemný soprán. A pak dívka jak z vlámského obrázku sličná začala zpívat melodii, která mi zněla velice starobyle a kterou jsem neznala, Kyrie eleison. A stále znovu: Kyrie eleison, Kyrie eleison. Stáli jsme jak přibití a nepohl se ani žádný z uniformovaných strážců, bylo jich tam aspoň deset. A dost. Nic víc se nestalo. Dívka zazpívala a zmlkla. A stalo se mnoho. Je síla, která zmáhá, která překlene krutost a neomalenost i absurditu poměrů: činná lidskost. Ta síla dokáže překrýt její znelidŠťující dosah. Člověk si instinktivně hledá zdroj své záchrany a ochrany. Tíhne k hlubokému myšlení, tíhne ke kultuře, která tu zůstává pod povrchem ideologizace stále živá (k lepším tónu dokonce i Části našich mocenských kruhů patří znát a mít, co my tu nemůžeme vydat, co je tu z kultury zakázáno a co se sem neoficiálně dostává ze zahraničí), vyhledává ji. A nemusí se vypínat ke světoborným skutkům, aby konal společensky, aby konal vlivně. Aby konal dějinně, řekla bych, neboť dějiny nejsou vyhrazeny jen moci a činům nekontrolovatelných elit, ale zahrnují i vliv osobností, které mocenský vliv nemají, a jim blízká společenství. Člověk si vždycky znova tvoří společnost, když ho o ni někdo připraví, když mu ji z mocenské pozice uzme. A stát, ten, který u nás zpupně tvrdí, že přetvoří člověka i celý jeho život, by si měl dát pozor, aby se neopatrným zacházením s mocí neoctl na okraji nebo zcela mimo toto společenské žití. Alespoň mně, když teď přede mnou někdo vysloví pojem dějinnost, se už provždycky vynoří obraz dívky zpívající na schodišti vstupní haly policejní budovy před svým nočním výslechem Kyrie eleison. Obraz rozpadu světa na dějiny malé a na dějiny velké tu byl před mými zraky překonán. Pojem malých dějin, jenž by byl oné dívce Milanem ŠimeČkou určen, tu zcela pozbyl obsahu. Ta dívka - a my všichni s ni, dokonce bych si troufla říci, že i ti uniformovaní policisté, kteří neměli srdce ji okřiknout - nalezla svou dějinnost. Dějinnost natolik výmluvnou, že jí jako kulisa posloužilo prostředí policejní budovy i samo naše zatčení, přetřásané pak zahraničními rozhlasovými stanicemi i naším veřejným míněním na chodbách úřadoven, dvorech závodů a v oficínách. Paradox zcela převrácený, než jak jej užívá pro své černěhumorné situace Milan Kundera: ne z falešně myšlené velikosti faktická směšnost, ale znepodvolení se znelidšťujícímu násilí vnitřní osvobození. Ta dívka i sám kunderovský paradox odkryla jako umělý. Možná by byl Milanu Kunderovi můj důkaz sla-

21

bý. Chápu to. Spisovatel, jemuž se v Knize smíchu a zapomnění obraz světa promítá do vidiny ostrova dětí, které nejprve nevědomou sexuální hrou znásilní jím vymyšlenou a jemu drahou Taminu, aby ji v závěru knihy se stejně netečnou zvědavostí pozorovaly, jak se v moři topí, asi nemůže slyšet dívku zpívající Kyrie. Dost možná by se mu její zpěv překryl s ideologickým smíchem přiblblých andělů z téže knihy, neboť Milanu Kunderovi zkušenost přikazuje předem podezírat z blbosti každou opravdovost. O to ale neběží, ostatně spisovatel je vzácný osobitostí a ne tím, že sním každý souhlasí; problém je jinde. Je-li dějinností to, co hledáme pro svou lidskou záchranu, pro svou vzpřímenost, pro svou svobodu, řekla bych, abych byla spravedlivá i neideologická, že dějiny jsou souhrnem příběhů. Příběhů nikoli promítaných na pozadí dějin a tam přišpendleným paradoxem jak mrtví motýli, ale příběhů zde a teď a napořád probíhajících v dějinách. Člověk nejedná pro dějiny, on se nějak chová v dějinách. A dějiny jsou mi pak vlnivou energií lidských životů, jež píší své vlnovky různě vysoko a hluboko na dějinný záznamník, své vzestupy a propady, svůj vliv a nevlivnost, svou účast i neúčast na dějinném. Člověk jako společenský tvor, domáhající se své společenskosti, neboť to je obraz, v němž se sám nalézá. I největší tyrani konají v dějinách svůj příběh, my všichni žijeme nějaké příběhy, s nimiž více nebo méně vcházíme nebo nevcházíme do dějin. Příběh například Milana Kundery je pronikavý, zdaleka viditelný, významný, a dá se jím též dešifrovat jeho postoj a úsudky. Jsou muži, myslím si pro sebe, kteří si nemohou odpustit, že kdysi taky naletěli a doplatili na zideologizovanou blbost, a traumatizováni něčím, co by si nikdy nepřiznali, povedou s blbostí nesmiřitelný boj. Tak nesmiřitelný, že svůj domov, kde se jim to stalo, radši vůbec vyškrtnou z dějin. To je vskutku příběh knížecí. Svůj příběh má i Milan Šimečka, smutný kritik hanebností našich poměrů, ale protože zůstává tu, jeho příběh i jeho pojetí dějin se od Kunderových přece liší. Pro záchranu toho, co má rád, konstruuje schéma dvojích dějin, aby pro bezbrannost též uchoval před tváří světa dějinnost, a mně rozum usedá, když ho nad textem knihy vidím střílet Šíp za Šípem z oné kruhové obrany malých dějin, nad něž jako jejich jediný obzor vystupuje ustavičně jen vše to, co je člověku cizí a nepřátelské, čeho touží, ale Čeho se nemůže zbýt, uzavřen přesilou mocenského prstence. Znicotnění otvírá východisko ke zcyničtení, obranný kruh uzavírá člověka do malosti soukromničení. Milan Šimečka kritizuje statečně, otevřeně a poctivě, mnohé z těch dvaapadesáti zamyšlení ústí do skvělé analýzy vybraných problémů, ale přece se mi v tom kruhu jakoby nedostávalo vzduchu, cosi tu zůstává nedořečené, něco podstatného ochromuje dokonce i samotnou Šimečkovu kritiku. Svět je bezmocně rozpadlý, složitá skutečnost rozčísnutá schématem na dvě poloviny a těžko říct, zda uvažování zavádí do obranného kruhu schéma dvojích dějin, anebo zdaje tomu naopak a vědomí bezmoci kritiky vyúsťuje do rozpadlosti. Sám za sebe Milan Šimečka tento kruh 4 na několika místech rozráží, hned v prvním zamyšlení napíše, že vypovídá o době, «protože se nevzdává

22

dějin,» má k uvědomění si naší možné dějinností jistě blíž, než Kundera, protože tu možnost žije. Na jiném místě knihy ho tlak skutečnosti přiměje «probudit k nesouhlasu i ty, kteří žijí ponořeni do svých vlastních malých dějin,» avšak tam, kde by mohl vyslovit už přímo téma tohoto nesouhlasu, dokáže, že formuluje to, co se mu vymyká z převládajícího schématu, spíš bezděčně než vědomě. Když v kapitole O spřízněnosti píše o svých přátelích i z Charty 77 jako o «lidském chumlu plném přívětivosti a zajímavých myšlenek», přičte tomuto chumlu jen význam společenství, zajišťujícího «sprízněncům přepychové tolerantní hřiště na hraní». Jsem daleka toho, přeceňovat vliv těchto chumlů, ale přece si myslím, že ktomu «dělat dějiny» nemusí mít člověk mocenské postavení, stačí, aby měl vliv. A nemohu při tom neuvést Šimečku samotného, jeho Obnovení pořádku mělo vliv na politické myšlení jako málokterá kniha z Čech, a nemohu nepojmenovat Václava Havla, který když zůstal ve vězení a neodjel ke svým newyorským premiérám, protože jeho přátelé by zůstali dál v Ruzyni, jednal sice též ve svých soukromých dějinách a možná ani nijak zvlášť nezasáhl do mocenských rozhodování, ale přesto se jeho skutek dostane do národních učebnic. Člověk zakouší dějinnost na svém osudu a dějiny se vyjevují v lidských příbězích. Lidská dějetvornost, ono vlnění energie příběhů, má zdroj své neznicitelnosti i v tom, že vedle násilně ovládavého názoru, který zpravidla zmrtví do vyprázdněnosti pojmů, vzniká na potlačené straně nová plnost. Mně se spíš než obranný kruh líbí cesta, duchovní objev a výzbroj křesťanství, u nás teď hlavního oponenta odduchovnění. Člověk jde, zpomaluje, chvátá, ztrácí směr a zas ho nalézá, lopotí se v mrazu a vedrinách, obzoru nikdy nedosáhne, jen jej vlastní cestou hledá a ohmatává. Cesta je živá. Kruh je peklo, do něhož nás chtějí dostat. A už vůbec bych zavrhla onu zlopověstnou spirálu, chladně vykalkulovanou a poniklovanou předurčenost. Hledat si příběhem obzor podél činných cest je dobré přemožení knihu, příběhem předem neuhodnutelným, osobitým, tvořivým, samostatným, odpovědným. Svět se pak sice stane rozložitelným na prvočinitele příběhů, ale tato rozložitelnost nám umožní vnímat i jeho celistvost i jeho složitost a jeho plnost, a nadto je každý jako osobnost odpovědný za svůj život sám a může svému příběhu v osmyslení dát společenské a tudíž i dějinné zařazení. V tomto vidění světa je člověk i objektem dějin i jejich subjektem a dějiny se mu přirozeně stanou jeho společenskou objektivitou. A nám v Čechách pak se i v kunderovsko-šimečkovské paradoxnosti onoho momentu poznání může v průmětu historického a obyčejně lidského zakmitnout - dějinnost Březen 1985 (Otištěno bez vědomí autorky.) 4

Že spřízněné myšlenky chodí světem, dokázala jsem si na dopisu Jiřího Gruši Rio Preisnerovi. «Proto mě tak překvapil», píše Gruša Preisnerovi k článku O tzv. paralelní kultuřey «Váš článek svou jakousi gestikulací v kruhové obraně, neboť se mi v Čechách zdálo, že se kruh již otevřel.» (Rozmluvy, č. 3, str. 187, Londýn, 1984).

BESTIA TRIUMPHANS 16. března 1985 likvidovalo 400 kilogramů dynamitu a gelamonu novorenesanční budovu bývalého nádraží na Těšnově, postavenou v roce 1875 vídeňským architektem K. Schlimpem. Po zrušení nádraží tu mělo být umístěno Městské muzeum nebo pražský archív. O architektonicky krásný objekt jevily zájem ovšem i další instituce. Všem těmto úvahám udělal náhle konec městský výbor KSČ v čele s tajemníkem Kapkem, který rozhodl, že se budova vyhodí do povětří, a to do čtrnácti dnů! A jsme u dalšího zločinu posledních let, kterého se na Praze dopustili. Dálnice směřující republikou od západu k východu má zřejmě sloužit sovětským vojenským plánům. Proto také vede přes Prahu. Projektanti první části dálnice Praha-Brno-Bratislava ji vedou přes historické centrum města, u Národního muzea dokonce obklíčili tuto budovu zespodu i shora. Před nedávnem byl zadní areál muzea uzavřen, protože se základy musely zpevňovat betonovými injektážemi, ale přesto popraskaly na mnohých místech zdi i stropy zatím podepřené pouze lešením. Ještě div, že při výstavbě metra a dálnice nezlikvidovali i tuto budovu, nyní denně otřásanou tisíci, i těžkými nákladními, automobily. To však «budovatelům» nové Prahy nestačilo. V přímém sousedství Smetanova divadla nedaleko muzea postavili ohavnou budovu připomínající sklady nebo lodní hangáry. Jsou to garáže pro vozy veličenstev, která se tu sjíždějí zdvihat jednomyslně ruce a popíjet v restauraci parlamentu. Hned naproti zůstaly zbytky devastovaných Vrchlického sadů, kdysi chlouba Prahy se vzácnými stromy, keři a jezírkem. To všechno muselo vzít za své při výstavbě stanice metra u Hlavního, kdysi Wilsonova nádraží. Stejný osud čeká nyní značnou Část Stromovky, vybudované kdysi našimi předky s velkou obětavostí, láskou a vkusem. Bude tu jejím středem procházet nová komunikace a dopravní tunel. A navíc, Sověti zde zabrali již desítky hektarů pro své stavby, a to jak oficiální při vyslanectví, tak i pro své školy a Činžáky. Zůstaňme ještě u pražské zeleně. Někdejší «zelený pás» Prahy zvolna ustupuje bezohledným a nabubřelým koncepcím sídlišť. Tam, kde byla dřív hřiště, drobná koupaliště, polní a lesní promenády, jsou nyní rumiště vzniklá při stavbě metra nebo sídlištní výstavbě. A na místech bývalé zeleně přímo vedle krčského lesa se po «odborné» konzultaci s moskevskými odborníky stavějí sklady a patrové garáže. Z Václavského náměstí byl nedávno odstraněn provoz tramvají, a proto byl jeho střed osazen «zelení». V nějaké hlavě «zahradního architekta» se zrodila necitlivá myšlenka umístit tam nevzhledné keře. Již dvakrát se tato úprava měnila, protože ta hrůza bila příliš do očí. Nicméně ty ohavné špinavé keře hyzdí Václavské náměstí dodnes. Navíc se právě zde projevili noví budovatelé jako praví barbaři a «mistři mrtvých prostorů». Odřízli dálnicí muzeum od náměstí, uprostřed něho i na Můstku vytvořili myší díry, jimiž nelze pohodlně projít. Tak odlidštili střed města a znetvořili jeho živý organismus.

O strašlivém stavu sídlišť obklopujících Prahu ze všech stran se toho již namluvilo dost. Budují se tu grandiózní králíkárny na množení, konzumaci a přespání. Nedávno opěvatel pražských krás Miroslav Florian otiskl ve Večerní Praze ódu na pražská sídliště. Co slovo, to lež ohebně zrýmovaná. Jak proti těmto prolhaným veršům zcela jinak zní Seifertova báseň Praha ve snu z jeho poslední sbírky Býti básníkem: . . . město, smutné a ponuré, obklíčené Čelistmi sídlišť. Jsou plná zubů a mezi nimi trčí výhružné tesáky výškových staveb, v.

Té noci se mi zdálo, že sevřely Prahu ze všech stran a přibližují se k jejímu středu. Chtějí pohltit... i

Uveďme ještě případ ostudné dostavby kolem Národního divadla. V Šedesátých letech byla uspořádána veřejná soutěž, jejíž výsledky veřejnost ostře odmítla. Vítězné návrhy zastiňovaly Zítkovu historickou budovu a novou přístavbou ji bezostyšně převyšovaly. Soutěž byla anulována, ale po Čase, koncem sedmdesátých let, bylo u Štrougala a Kapka dohodnuto, že tentokrát bude nová soutěž tajná, aby do toho lidé nemohli mluvit. V soutěži uspěl architekt Saal, jeden z hlavních normalizátorů po roce 1969, a výsledek známe: strašná neforemná stodola vykládaná kubánským mramorem a skleněnými deskami ve tvaru velkých televizních obrazovek. Pražané a celý národ jsou zděšeni, diví se, smějí, zlobí a trpí, protože Saal svou stavbou uzavřel pohled na Zítkovo Národní divadlo, zejména když se díváme Národní třídou k Vltavě, a tak se dopustil Činu, který se nikdy neodpustí: navždy znetvořil okolí Národního divadla a znemožnil využít příležitosti po zbourání Chourových domů k citlivé dostavbě, jež by respektovala historickou budovu stísněnou svým umístěním a dala by volněji vydýchnout a výrazně uplatnit Zítkově architektuře. Když ke konci minulého století chtěli na pražském magistrátě šmahem bourat některé historické budovy, vyvstali na obranu Prahy četní umělci, spisovatelé, architekti, značná část veřejnosti. Vilém Mrštík bojoval v Časopise Rozhledy proti tomuto barbarismu a v roce 1897 vydal knížku «Bestia triumphans», ostře kritizující takové nckulturní počínání. Mnohé se tehdy podařilo zachránit. Po devadesáti letech od těchto bojů a událostí jsou zastánci pražských památek bezbranní. Nejde jim o konzervativní lpění na každém starém kusu kamene nebo budovy bez výtvarného významu. Jde tu dnes již o něco víc: aby si Praha vůbec zachovala svůj národní a český charakter, aby se z jejího historického jádra nestal jen trpěný muzeální skanzen obklopený «čelistmi sídllišť». Jde v pravém slova smyslu o budoucnost Prahy, o udržení města jako zdravě pulzujícího organismu, citlivě spojujícího historickou minulost se současností. Jde o Prahu, jíž triumfující bestie usiluje o život!

Severus

MILAN ŠIMEČKA

Dny, měsíce a roky věci plačtivé. Je vzrušené, zoufalé z poznáni, že se děje něco nenapravitelného, většinou udivené, nepatetické, civilně statečné, ale také humorně, kořeněné Spád události, kterým se Ruml věnuje, je zřejmý srandičkami a vysvlěkánim některých příhod a liduž z obsahu. Napřed to byly dny nabité k prasknuti, ských Činů z historického majestátu. Ale ne vždy, ne úterý, středa... atd„ pak měsíce skomírajících vždyl «Zaslechneme podivnou zprávu: u sochy svaténadějí, září, říjen... atd. a pak už jen skeptické a ho Václava pod Muzeem se dneska po poledni upálil utahané roky, které nestálo autorovi za to počítat. jakýsi mladík. Zachvěl jsem se, jako by na mě sáhla Vděčné dny a měsíce, pro novináře, který si snad smrt.» všechno zapisoval, anebo má skvělou paměť. Bude asi něco na tom, že smysl pro grotesknost Rumlův pohled na události ze srpna 1968 je pohle- některých historických situaci je už zabudován dem z druhého sledu. Není to pohled z opuštěných v českých národních genech. Ani Ruml si nemůže povelitelských stanovišť, tajných schůzek a kabinetů pomoci, hlavně při sledování divadla v nejvrchnějším litické bezradnosti, je to pohled ze stanoviště novi- politickém poschodí se mu zdá, že to snad ani ti herci náře, který jako mnozí jiní tehdy přijal ze svobodné- nemohou brát vážně. Všichni už známe tu směšnou ho rozhodnutí zodpovědnost za svůj malý podíl na scénu, kdy Šlingovi při hrdelním procesu spadly kalkrátkodobém volném výdechu národního společen- hoty. Tato scéna se v našich dějinách opakuje ství. Právě toto vědomí zodpovědnosti činí z Rumlova v nesčíslných podobách. Je nám snad už souzeno, že vzpomínáni vážnou a místy i dojemnou knihu. Tím v našich dějinách můžeme hledět na každou kataje Rumlova výpověď velmi blízká tomu, co si uchova- strofu i z té srandovnější stránky, protože my ty své la paměť většiny Československé inteligence. Dobrou dějiny vlastně ani neznáme, ale až je poznáme z tě nám třeba leccos dojde, až se vlastnosti této výpovědi je pak to, že je psána z pohle- horši stránky..pak du novináře, který padal do všech události a svého bude vystavovat účet za všechny promarněné možnopodílu na nich přímo po hlavě, protože to považoval sti. Snad je ale tato geneticky daná reakce jedině za součást svého povolání. Proto asi to první, co cítím možná, po padesátileté bezmocnosti v milé střední při čtení Rumlových vzpomínek na novinářský fana- Evropě. Pomáhá to aspoň trochu od smutku, kterého tismus oněch let, je nevěřícný údiv nad úpadkem jed- je v Rumlové vyprávěni také dost. noho povolání v letech následujících. Ale ano, mladý Čtenáři se slabší pamětí, jakou mám třeba já, čtenáři, byla u nás taková doba, kdy novináři lítali strnou úžasem, jako jsem i já strnul, na kolik lidi jak s keserem, nejedli, nespali, nemyli se, sháněli in- jsme už zapomněli. Jména, jména! Kolik jmen nebyformace, diskutovali jak o živott psali na těch nejne- lo za těch patnáct let připomenuto1. Najednou se možnějších místech, upadali z naděje do beznaděje, někam propadli lidé, kteří se vehementně podíleli na většinou jim bylo úplně jedno, kdo jim zaplatí veřejném životě. VRumlově knize se znovu vynořuji. přesčasové hodiny, milovali všechny ty svoje noviny a A také zapomenuté podoby života, všechny ty schůze, Časopisy hořkou láskou a ještě to vše považovali za mitingy, diskuse tahané přes půlnoc, vymýšleni rezonormální. Však také tehdy stály u novinových stánků luci, jejichž slova, jak se tehdy zdálo, by mohla fronty jak na mandarinky. změnit běh dějin. Federace lokomotiv nich čet, tato Díra v hlavě je, jak čtenář brzy zjistí, součásti výro- slova dnes zní jako nějaké kuriózní zaklinadlo. Mlaku jednoho psychiatra, který lidem dobrosrdečně dá generace si možná mysli, že to byla nějaká anoradí, aby si nepřipouštěli život tolik k tělu, protože málie v dělnickém hnutí devatenáctého století. Mihne z toho jsou pak infarkty - dobrá rada nad zlato / se tu postava rozhlasáka Weinera, nehybně už ležícíPodle tohoto psychiatra maji díru v hlavě komunisté, ho na nemocničním lůžku. Vzpomínám si, jak jsem «přerušenej kontakt», docela malilinkou dírečku, ho poslouchávai Měl jsem k malinkému rádiu takoprotože jinak by už dávno museli přijít na spoustu vou mušličku, šel jsem jakoby spát a mušličku jsem věci. Ruml u příležitosti srpna o této díře v hlavě hod- zastrčil do ucha, nespal jsem a poslouchal, jak si ně uvažuje, často se vrací a přemítá, jak to tehdy Weiner povídá s lidmi. Poslouchal jsem i jiné rozhlav mládí bylo, když se pro díru v hlavě rozhodl. (O tom sáky. Co by se asi muselo stát, aby někdo zase takto je však hlavně Rumlova předcházející kniha.) Tím poslouchal náš rozhlas? Mimo jiné je Rumlova kninechci říci, že Díra v hlavě je ideovým sebezpytová- ha i připomínkou toho, jakého ojedinělého intelekním, to ne, toto vzpomínání jde dravě hlavně za udá- tuálního výkonu byli lidé schopni, když na krátký čas lostmi, evokuje jejich prožitek, u pamětníků vyvolá dostali příležitost mluvit, psát a jednat svobodně. Kdykoliv se pak Rumlova kniha přiblíží k místům na mnoha místech zapomenutá chvění, děsivá prohlédnuti a zmatený údiv had tím, že se skutečně sta- politického děni, je schopna sledovat pouze rozpad lo, co se stalo. Přemýšleni se týká smyslu události, mocenské struktury, bezradnost, takřka všeobecnou vyrovnává se s jinými dírami do hlavy, s těmi, které neschopnost stát třeba i beznadějně na svém (čestným výjimkám Ruml umožňuje vrátit se do navrtaly srpnové události. Líbí se mi, že přemýšleni je úporné, ale věcné, ply- paměti), snahu uhrát nějaké menší zlo za každou ne bez sebelítosti a bez nářků. Přestože běh dní před- cenu a být pořád nahoře, jedno v jaké zemL Jak znamenává tragédii, jestliže ne přímo pro celý národ, běžel čas, vytrácel se z politického volného stylu i tak jistě pro celou řadu lidských osudů, které už v té poslední náznak mravního závazku k nedávným chvíli byly určeny k rozmetáni, není Rumlovo líčeni ujištěním a vyznáním, která nám, hloupým, zněla

(Jiří Ruml: Díra v hlavě, samizdat, 282 str., A4)

24

opravdově. Politické struktury se rozpadly, protože nebyly odvozeny z legitimních postupů a samostatnost v jednáni vždy jen předstíraly. Čteni o této smutné historii poskytuje však i útěchu, neboť si znovu připomeneme, ze tak jako už Často v našich dějinách, nezhroutily se struktury obyčejného života, jako by chtěly dokázat, kdo je vlastně komu co povinen, yert// vedetu lidu, nebo lid vedeni. Týdny a měsíce všechno V Lidové demokracii z 6. května tr. v rubrice fungovalo, i když se přestala usnášet strana a vláda, Osobni zprávy vyšlo stručné oznámení o tom, že 30. jezdily vlaky, pekl se chléb, vařilo se pivo a česal se dubna zemřel ve věku 80 let Vašek Káňa. Datum a chmel, vynalézavě se okamžitě našla náhrada za hodina pohřbu v oznámení nebyly. Nicméně se kovyřazené kulturní a informační instituce. Lze se nal, a to v úterý 7.V. v 11 hodin dopoledne ve velvlastně divit, že tolik lidi táhlo dále káru s pozůstatky ké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. starých slibů, dělali to z trucu, protože jen málokdo Na pohřbu bylo přítomno deset pozůstalých věřil, že by třebas i jediný ze slibů byl splněn. příbuzných, tj. manželka Gizela, dcera Xenie a syV druhé a třetí Části Rum lovy práce už není slyšet nové Stána a Pavel s rodinami. Kromě nich 18, slostřelbu a přejíždění tanků, na ulicích je všechno jak vy osmnáct smutečních hostů, z toho všehovšudy dříve, důsledky dějinného hluku se přestěhovaly do dva tč. nepublikující spisovatelé. Stranou stál muž politických kuloárů, kádrových změn, prověrkových nevýrazného vzezření v pletené polokošili, s rukakomisí, do domácnosti atd. Cist o tomto tichém sesu- ma za páskem kalhot. vu nadějí je však neméně zajímavé. Zápasí se vlastně Kolem desky se jménem zemřelého hrst květin od už jenom o čest, vpředu je už vidět dlouhou dobu bez- jeho zbylých přátel. Poslední opadávající tulipány naděje. Ruml zaznamenává přesně měniči se atmo- pokládal již za zvuků smuteční hudby patrně jediný sféru, upadlé tiskové konference, nejistotu, zda vyslo- z ještě žijících Káňových vrstevníků a druhů jeho vení pravdy neškodí skutečně nějaké tajemné snaze mládí. O berli sotva došel z pozadí krematoria zachránit, co se dá zachránit. Pozoruje nevěřícně ge- k oponě. nerála, který se upevňuje v sebeklamu, že vykonal Obřad se uskutečnil bez projevů, beze slova rozhrdinský čin. Bere tiše na vědomi, jak se někteří lidé loučení od kohokoliv. Ve studeném, odcizeném prozařizují na vypoČitatelnou budoucnost, jak pomalu a storu poloprázdného krematoria zaznělo nakonec až opatrně vyhrabují důlky, aby z nich vystartovali neuvěřitelně a nečekaně vřele závěrečné prcludování k dlouhé kariéře. Podezíravě sleduje, jak orgány jed- varhan. Bylo v něm možno rozeznat i cosi ze stanají jakoby splným pochopením pro oběti prověrek a rých, předválečných i trampských «hitů». Moře, poČistek, jak se zdvořile loučí s vyjevenými propuštěnci hádko m á . . . z práce, jak mnozí včerejší obrodáři obratně a včas Opona se zavřela. Vdova se v hořkém pláči objapřecházejí k zásadovým a internacionalistickým po- la s každým, kdo přišel kondolovat: «Ty j s i . . . » stojům, za které se bude odměňovat. Projedeme tedy Kdo se i tak přišel rozloučit s Vaškem Káňou, s pamětníkem i dobou, kdy nás ujišťovalit že všechno dělnickým spisovatelem, laureátem státní ceny a nose nakonec v dobré obrátí, když zachováme klid a sitelem Řádu práce. Nebo spíš s kamarádem a pořádek. Zatím se však už pomalu otevíraly dveře do otevřeným člověkem, kteiý přestal existovat, když Ruzyně, pro autorovy kamarády a nakonec i pro po srpnu 1968 vrátil stranickou legitimaci, dokonce něho samotného. V knize je všechno i s touto tečkou. s předválečným datem vstupu do KSČ. Rumlova kniha je snad již pátá nebo šestá v pořadí Moře, pohádko m á . . . těch, které se vracejí k událostem šedesátého osmého roku z pohledu poražených. Je vlastně podivné, že (Ok) nemáme zatím ani jedinou, která by vzpomínala na chvíle radosti a vděčnosti za železný příchod. Všechno, co jsem Četl, má povahu jakýchsi stydlivých PS a nejasných narážek. Skoro bych připustil, že existuje nějaká nadčasová historická mravnost, která nedoTeď mě napadá, že Káňova Parta brusiče Karhavoluje veřejně se radovat z cizí pomoci, poskytnuté za na byla v 50. letech patrně jediným dílem z dělnictak nejasných okolností. Musí přece existovat i kého prostředí, které bylo cítit člověčinou . . . Patrně radostně zabarvený prožitek těchto chvil, vždyť je více i o tom povědí Vzpomínky, na kterých tento zřejmé, že právě v něm byl počátek vzestupu kfun- autor usilovně pracoval. Stejně jako spolupracoval kcím, zasloužilým titulům a kpříjemnému a veselé- s druhým na pohřbu přítomným spisovatelem na mu životu. Je mi opravdu líto, že si nemohu přečíst Slovníku dělnických úsloví a rčení. takovou opačnou knihu, která by tak jako Rumlova V záhlaví parte dala rodina otisknout tyto verše: vycházela z autentického prožitku, z pozorování lidského chováni, ale z jiné mravnosti a z jiné pravdy. Jako ty, jestřábe, Kdyby taková kniha byla, určitě bych si ji koupil a držím se větve rodné přečetl, položil bych její krásný tisk vedle chudých a a té se nepustím, těžko čitelných stránek Rumlova díla a nepředpojatě ač jsem si přichystal vážil opravdovost dvou národních prožitků. Co však, svá křídla, dokavad kdyby se ukázalo, že existuje jen jedna opravdovost a šíp srdce neprobodne. že proti ní je možné postavit jen uměle vykonstruovanou vymyšlenost ?

ZPRÁVA o pohřbu

(Otištěno bez vědomí autora.)

Jsou ze sbírky Jaroslava Seiferta «Jaro sbohem».

25

KAREL OSWALD

DISKUSE

«Augiášův chlév» jako nesmazatelná pečeť socialismu? POZN. REDAKCE: Dopis K. Oswalda je již třetí příspěvek na totéž téma. Prvním byl rozsáhlý výňatek ze studie Miroslava Kusého «Augiášov chliev reálneho socializmu», který vyšel v 1. čísle Listů roku 1984. Na něj reagoval Vladimír GaŠpar v Listech č. 6/84 článkem «Poměr kpomerom vAugiášovom chlieve»; na tento text odpovídá Oswald. Nevracel bych se k této dílčí otázce jenom proto, že se mi nelíbil ani tón, který byl použit, ani argumenty vznesené v příspěvku V. GaŠpara «Poměr k pomerom v Augiášovom chlieve». Vracím se k n í však proto, že «špinavé poměry» reálného socialismu souvisejí s daleko důležitější otázkou, otázkou přímo kardinální: «Nepatří snad mezi utopie hovořit o změnách společensko-ekonomické základny v zemích reálného socialismu pro období několika nejbližsích generací přinejmenším?» Odpovím hned bez váhání a okamžitě - samozřejmě, že patří. Kdo by si nechtěl tuto skutečnost uvědomit, nezabývá se reálnou politikou, ale fantazií. V. GaŠpar kritizuje Miroslava Kusého (mimochodem velice sžíravě), že nepochopil základní příčinu Augiášova chléva reálného socialismu a v důsledku toho ani zásadní možnost nápravy, která pro něj v dané společensko-ekonomické formaci neexistuje. Jestli tedy dobře rozumím, pak odstranění Augiášova chléva v reálném socialismu lze dosíci jenom změnou základny - jak říká V. Gašpar změnou «gruntovní». Nepochybně tim myslel revoluční změnu kvality stávajícího-společenského řádu. Pak ovšem nezbývá, nežli se ptát, jaká revoluční změna by to měla být? Ta, která by znamenala návrat k formaci kapitalistické, přirozeně ve formě vyspělé západní demokracie? Nebo ta, která by znamenala bezpochyby také revoluční změnu kvality, a sice směrem ke společnosti demokratické, efektivně hospodařící a všestranně se rozvíjející, avšak socialistické (nikoliv «kremelské»*)? Který z těchto případů měl V. GaŠpar na mysli? Pochybuji, že ten druhý. Z jeho příspěvku je totiž zřejmé, že on socialismu již takové šance nedává. Ať tak či onak. Mohu V. Gašpara zcela ujistit, že ani jedna z těchto možností nepřichází pro nejbližší dobu v úvahu jako reálná, a obávám se, že ani pro dobu mnohem vzdálenější. A musím říci, že je mi to velice líto, hlavně pokud se jedná o ten druhý případ. Miroslav Kusý ovšem dobře ví, stejně jako drtivá většina duševně zdravé populace v Československu, že se taková revoluce konat nebude. V žádném případě nehodlá být fantastou. Žije v této zemi, na rozdíl od V. Gašpara. Ten se, samozřejmě, dívá z kanadského Kitcheneru na věci úplně jinak. Nedivím se mu, ale lakový pohled vzbuzuje u našince jen trpký úsměšek, zejména u toho, který bydlí v sousedství sovětských kasáren, cvičišť nebo důstojnických sídlišť. Je zřejmo, že tu jde o dva rozdílné pohledy. Ten zvnitřku láhve nemusí být nutně zkreslený. Jako racionálně uvažující člověk se však Miroslav Kusý snaží řešit dílčí nedostatky hned, aniž by Čekal na revoluční změny. A z toho pohledu také problém rozebírá. Jistě mu neuniklo, že taková revoluční změna by řešila situaci (nejenom chlévské poměry) asi jednoznačně. Ale v Československu nejsou taková řešení tak jednoduše a hned po ruce, jak se zdá. A nyní tedy zbývá položit si ještě dvě otázky. Dříve, nežli začal psát Augiášův chlév, si je nutně M. Kusý položil (jinak by celá ta práce neměla jiný význam než faktologický) - a nyní společně s ním i já: - Má reálný socialismus vůbec ještě šanci vypořádat se jednou provždy se svinstvy Augiášova chléva a jinými podobnými jevy? - A je pouhá změna poměrů opravdu tak žalostně málo, jak se nás snaží V. Gašpar přesvědčit? Kdo žije v dnešním Československu, pozná dobře, jak se poměry od r. 1968 postupně zkonsolidovaly do naprostého klidu a nehybnosti. Tento klid však nepředstavuje hospodářskou a společenskou stabilitu, která je odrazem dobrého a fungujícího, byť složitého, mechanismu. Je to klid a nehybnost v marasmu, nepořádku, duševní lenosti a neplodnosti, nechuť ke změnám, které vyžadují úsilí a námahu, a také dost možná i ztrátu tučných prebend pro mnohé. Ostatně, kolik let usiluje občanská iniciativa Charta 77, marně, o dialog s politickou mocí? Jakáko*) Výraz, který tuším poprvé použil Jan Tesař - dovolil jsem si ho vypůjčit pro názornější rozlišení dvou systémů různých, avšak z nedostatku potřebné terminologie nazývaných stejně.

26

liv sebenepatrnější změna ve společenském klimatu v podobě pouhé občanské slušnosti, pravdivosti, přímosti a solidní informovanosti je léta marně očekávána. Kdyby i takové nepatrné změny nastaly, podobaly by se prudké jarní bouři, po níž se vbrzku vše zazelená. Kdo si toto vše uvědomuje, pak pochopí, že pouhá «změna poměrů» v situaci dnešního Československa není vůbec málo. Jestliže ovšem existuje nějaká příčina, která může přivodit stav vedoucí ke změnám v podobě nepříliš razantních reforem, pak amorální poměry Augiášova chléva sehrají na vahách jen nepatrnou roli. Tu rozhodující sehrají především katastrofální poměry v ekonomice a naprosto neúnosný stav ve výrobě. Už teď je řada ukazatelů přímo alarmující. Přijde doba, že i autority, nomenklaturní kádry nejvyššího stupně pochopí, že další setrváni ve stavu klidu je i pro ne otázkou existenční. Ať budou chtít či nikoliv, musí k reformám přistoupit. Mnohé nasvědčuje tomu, že se ta doba již velmi přiblížila. Jestliže tedy dojde ke změnám ve výrobě a ozdravění v ekonomice vdané socialistické společenskoekonomické formaci, nebude to možné bez ozdravění ve sféře společenské směrem k liberalizaci, demokratizaci. A tehdy se najde, nepochybuji o tom, i spousta těch, kteří se ujmou čištění Augiášova chléva a vykonají tím práci hodnou onoho mýtického Herákla. V těchto souvislostech se mi naprosto nezdá, že by bylo neadekvátní věnovat tolik prostoru tomuto všeobecně známému a rozšířenému jevu, jak si myslí V. Gašpar. Naopak, každá zmínka směřující k pravdivému a přímému pohledu na věc je vítána. Není možno na vše pohlížet pouze očima dobře informovaného a vše bedlivě sledujícího disidenta nebo emigranta, který neztratil zájem o svoji starou vlast. Takových ostatně není příliš mnoho. Nezapomínejme, že většina lidí dnešního Československa je denně zpracovávána všemi možnými komunikacemi. A propaganda je strašná věc, odolat jí Často není ani v silách vzdělaného jedince bez potřebných informací a mnohdy i bez alespoň minimální dávky prosté občanské statečnosti. Jak málo pak stačí, aby podlehl umnému, ve vhodný čas a situaci uplatněnému klamu. A co mohutné masy mladých lidí zpracovávaných ve školách a na jiných pracovištích bez jediné informace z druhé strany? Anebo s takovými informacemi, jaké jim poskytuje např. už zmíněný prof. Laco! Spousta lidí také nemá vůbec chuť chápat naprostou nutnost politických postojů a považovat je za primární při posuzování všech důležitých otázek, když už se jednou přesvědčila, že politika je špinavá záležitost. Takových lidí je většina. Zatím to příliš nevypadá, že by se některým z nich chtělo hnout jenom prstem proto, aby pootevřeli dvéře tohoto Augiášova chléva. Není možno se jim divit. Všichni velmi dobře vědí, že kritizovat a poukazovat na nedostatky se může a dokonce je to žádoucí, ale jenom dole. Zkuste však poukázat na chybu v práci třeba už na úrovni okresního tajemníka strany! Proto lidé navštěvují s tak velkou chutí divadelní kusy, kde je ve hrách starých klasiků a jejich doby kritizován nebo vzpomenut neblahý jev současnosti. Vždy znovu a znovu se podivuji, s jakým povděkem přijímá obecenstvo nepatrné náznaky a šlehy dotýkající se konkrétních osob i jevů a odměňují je potleskem na otevřené scéně. Ach, jak Člověk pookřeje při tom vědomí, že i jiní jsou stejného mínění, ač to nikde veřejně neprohlašují. Ano, člověk v reálném socialismu je vděčný i za všeobecně známou pravdu malou, leč veřejně proslovenou. Nic nového pod sluncem. V dcspociích i dávno minulých tak tomu bývalo vždy. Domnívám se, že jsem zásadní otázky týkající se špinavých poměrů reálného socialismu položil. Odpověděl jsem na ně podle svého přesvědčení i na základě trpkých zkušeností prožitých na vlastní kůži. Není pochyb o tom, že i V. GaŠpar má právo vyslovit svůj názor, a to způsobem, který mu připadá vhodný. Avšak není také pochyb o tom, kam závěry, které nastínil, vyúsťují. Končí zatím ve vzduchoprázdnu, a tam by se už dýchat nedalo vůbec. Květen 1985

NERAČTE REKOMANDO VAT! Již před časem jsme pod titulkem NEDOPORUČUJEME DOPORUČOVAT! vyzvali abonenty a vůbec čtenáře Listů, aby korespondenci určenou redakci včetně dopisů, textů, objednávek, hlášení změn adresy atd.

neposílali doporučené. V částečně středověkých podmínkách italské pošty rekomando nezaručuje, že zásilku dostaneme; zato však místo každé doporučené zásilky dostáváme vyrozumění, s kterým se musíme vypravit až na římskou hlavní poštu. Obyčejnou zásilku doručovatel spíš donese na místo a nechá tam. Děkujeme za pochopení!

REDAKCE

27

Slovenský fenomén MIROSLAV KUSÝ Rádi uveřejňujeme, přes jeho poměrnou rozsáhlost, pojednáni Dr. Miroslava Kusého o otázce základního významu pro každou úvahu o Československu. Jde o text Kusého přednášky proslovené v českém městě N. letos v květnu, upravený a doplněný autorem, a uveřejněný zde v Listech bez autorova vědomí. Uvítáme ohlas na tento příspěvek ze slovenské i české strany. O čo ide v probléme «slovenského fenoménu», ako a prečo tento problém vznikol? Je to problém, ktorý vzniká so vznikom spoločného Štátu Čechov a Slovákov. Nie je to teda problém nový a v dějinách formoval, vždy s dorazom na rózne aspekty tejto otázky (za I. republiky, za Mnichova, za SNP, za Novotného, v auguste 1968, teraz). Nejde v ňom o «slovensku otázku» vóbec, ale o Specifické vymedzenie «slovenského postoja» voči «českému postojů», o charakter «slovenského sebauvedomenia» na rozdicl od «českého sebauvedomenia». Jeho modcrná verzia sa začína formulovať od roku 1968 a vo svojej radikálnej podobě znie: prečo Slováci vtedy «zradili» obrodný proces a «zneužili» ho pře svoje nacionálne ciele, prečo sa slovenská inteiektuálna elita ako celok nepřidala, prečo sa nepřidal slovenský národ ako celok? Prečo slovenská politická reprezentácia (nielen mocenská, ale z veFkej Časti aj opozičná) previedla obrodný proces na Slovensku na ricšenic národnej otázky, vyčkávala a potom šla s «víťazmi»? Prečo sa teda Slováci upriamili právě týmto smerom, proti «spoločným záujmom»? Odobne sa tieto otázky dajú formulovať aj pre tzv. paralelnú kulturu v našom poaugustovom vývoji a pre postoj k Chartě 77: prečo si Slováci nevytvořili obdobné zázemie v paralelnej kultúre ako Česi, prečo na Chartu reagovali Slováci tak chladne, prečo sa vtedy nenašlo ani len tých «desať spravodlivých», ktorí by ju boli podpísali? To všetko sú otázky, ktoré sa nám od Šesťdesiateho osmého zvyknú klásť z Českej strany i zo zahraničia od Pudí zaober^júcich sa československou problematikou. Nie som historik ani sociolog a fundovaná odpověď na takto sformulovaný problém «slovenského fenoménu» si vyžaduje veFmi solidné vybudované historické a sociologické zázemie. Pokúsim sa iba naznačiť niektoré - podFa mňa základné - momenty tejto odpovede, a aj to s vědomým rizikom, že nakoFko toto zázemie nemám spracované, nie som si vždy i stý s plnou opodstatnenosťou všetkých s vojích tvrdení. Považujem ich preto skór za podněty do diskusie než za nějaké apodiktické súdy. Česi sa v dějinách vymedzovali, národně uvědomovali voči Nemcom, podstatou «českej otázky» je

28

problém česko-nemeckých vzťahov. Vo svojej modernej podobě je to problém vzťahu dvoch rovnocenných kultúr, ktoré sa navzájom ovplyvňovali a prenikali, problém vzťahu dvoch rovnocenných, rovnako vyvinutých národov, z ktorých žiaden nie je z hFadiska svojej civilizačnej, kultúrnej a ekonomickej úrovně nějakým spósobom nadradený druhému. Iste, v poČiatkoch českého národného obrodenia to bolo zložitejšie, ale súhlasím s Křenom, že « . . . Češi jsou takříkajíc standardním národem této části kontinentu, jehož zvláštnosti spočívají jen v časnosti jeho obrození a v tom, že se Němcům nejdříve sociálně a kulturně vyrovnal» (J. Křen, Češi a Němci: kritické poznámky, in: K dějinám česko-německých vztahů, Praha 1980, s. 32, samizdat). Mocensko-politická nadradenosť Nemcov ako národa sa tu výslovné proklamuje a presadzuje iba v krátkom období VeFkonemeckej říše, v dlhodobo trvajúcich podmienkach Mocnářstva sa však v takej to vyhranenej podobě nikdy nevyskytovala. Slováci sa v dějinách vymedzovali a národně uvědomovali voči Maďarom a voči Čechom. V oboch prípadoch však ide o kvalitativně iný vzťah než je v česko-nemeckom vzťahu, v českej otázke.

Slovensko-maďarský vzťah V tisícroČnom súžití Slovákov s Maďarmi ide o mocensko-politickú převahu Maďarov ako vládnuceho národa. Tato nadvláda však nie je sprevádzaná nějakou «kultúrnou nadradenosťou», nijakou civilizačně vyššou úrovňou Maďarov. V istom zmysle platí skór opak: Maďaři přišli do tohto priestoru ako civilizačně zaostalejší kočovníci, usadili sa tu a preberali od nás prvky vyššej, roFníckej kultúry a civilizácie (čo sa napr. prejavili aj jazykovo, preberaním slovenskej roj níckej, remeselníckej a i. terminologie do maďarčiny). Ani za celé, stáročia trvajúce obdobie svojho panstva nevytvořili Maďaři nejakú «vyššiu» kulturu oproti slovenskej: ešte aj v 19. storočí je to stále len kultura hospodářsky zaostávajúceho roPníckeho národa bez vlastnej buržoázie : jej funkciu supluje reakčná šFachta. To všetko je zrejme tiež příčina toho, že napriek tvrdým maďarizačným snahám v 19. storočí zanechala táto kultúra také mizivé stopy v slovenskom národnom povědomí: možno povedať, že po tisícročnom spoločnom súžití v ňom nezostalo prakticky nič z toho, Čo je příznačné pre maďarsku národnú kultúru, že sme ňou zostali skoro «nedotknutí». VeFmi dóležitú úlohu zohrala pri tvorbě tejto imunity Slovákov aj jazyková bariéra. Slováci sa teda národně vymedzovali a uvědomovali ani nie tak voči, ako skór proti Maďarom, proti ich mocensko-politickému útlaku, proti ich panmaďarizačným snahám.

Slovensko-český vzťah Od svojich počiatkov je to vzťah k vyššej, rozvinutejšej kultúre, v tomto vzťahu sme boli od dob národného obrodenia vždy tými «slabšími» partnermi, ktorí viac brali ako dávali. Celé generácie slovenských vzdelancov sa chodili učiť do Prahy, vsetky základné oblasti slovenskej kultúry sú v mnohých ohFadoch ovplyvnené kulturou českou a z róznych vonkajších vplyvov má tu nepochybne Český vplyv dominujúce postavenie. Svojou zemepisnou polohou patříme už viac Východu, avšak právě zásluhou českej kultúry, Čechov a samotnej existencie Československa vóbec sme napriek tejto polohe boli vtiahnutí do stredoeurópskeho priestoru. Oproti jazykovej bariéře s Maďarmi tu veFmi výhodné pre nás pósobí jazyková príbuznosť - a to taká, akú inde nenájdeme medzi dvoma samostatnými národmi. Aj preto mohla čeština po dlhé obdobie veFmi úspěšně fungovať ako spisovný jazyk Slovákov a plne nahradzovať ešte nejestvujúci vlastný spisovný jazyk. Cela história náŠho žitia vedFa seba je v podstatě históriou príkladnej mierovej koexistencie a spolupráce, ktorá z tohto hradiska akosi logicky vyústila aj v spoločný stát. Až na riedke výnimky oknyoyého významu sme v dějinách nemalí vzájomné mocensko-politické třenice; výboje odohrávajúce sa v tomto priestore šli obvykle iným smerom, takže nás nestavali proti sebe. Základný rozdiel medzi slovenským a českým nórodom spočívá teda v tom, že Česi majů značný historický předstih v rozvoji a homogenizácii moderného národného spoločenstva. Základné procesy índustrializácie a s ňou spojenej mestskej urbanizácie tu v podstatě prebehli ešte pred vznikom ČSR. Vstupujú teda do spoločnej republiky ako už relativné hotový moderný národ. So Slovákmi, so slovenským národom je to však v tomto ohTade podstatné iné. Slovenské etnikum prechádza procesom, v ktorom sa přetavuje na moderný európsky národ, v podstatě až po II. světověj vojně. Industrializácia Slovenska sa završuje až v šesťdesiatych rokoch, národná homogenizácia (v sociologickom zmysle slova), ktorá z nej vyplývá, ešte stále prebieha. Uzemné spoločenstvo ako priestorová základňa tejto homogenizácie sa vytvára právě v poslednom období v procese urbanizácie Slovenska, ktorá mu dáva kvalitativně nový charakter. Predpokladom a súcasťou sociálnej homogenizácie je napr. aj jazyková homogenizácia, ktorá u nás tiež ešte stále nie je dokončená: spisovná slovenčina bola sice kodifikovaná už pred skoro 150 rokmi, ale ešte stále nie je strávená celým národom (bojím sa povedať, že ani nie jeho váčšinou) ako prirodzený základ jeho verbálnej komunikácie: «Záhorák», «Vyhodňar» a ďalŠí ešte stále prirodzene myslia a rozprávajú (ba často aj píšu!) vo svojej «záhoráčtine» a «vyhodňarČine» a iba z nej si svoj verbálný přejav prekladajú (často ešte veFmi pracné a nedokonale) do spisovného jazyka ako do jazyka pre nich v podstatě umělého. A rozdiely sú tu také, že Stredoslovák neporovnateFne lepšie rozumie češtine než ostatným slovenským dialektom. Túto jazykovú

homogenizáciu móže teda dovřšiť iba dovršená sociálna homogenizácia, spoČívajúca na dokončenom procese Índustrializácie a urbanizácie (k Čomu sa ešte vrátíme).

Paradoxy a tragické momenty formovania slovenského fenoménu (Teda v širšom zmysle aj národného sebauvedomenia a konštituovania Slovákov ako moderného slovenského národa) Tu musíme vójsť hlbšie do dejín a hFadať východisko v slovenskom národnom obrodeneckom hnutí, zvlášť v rokoch meruósmych.

1848 Obe národné hnutia - maďarské a slovenské - sa tu vyvíjali súčasne a nielen že vedFa seba, ale do značnej miery aj v jednom priestore, bez nějakých striktnejšie vymedzených územných hraníc medzi sebou. Od štyridsiatych rokov sa dostávali do vzájomných konfliktov. Pravda, maďarské hnutie má za sebou zázemie vládnucich vrstiev, zatiaF čo slovenské je hnutím porobeného národa. HFadá preto oporu mimo: morálnu v Slovanstve, mocensko-politickú vo Viedni. Obe hnutia sú výrazné nacionalistické až šovinistické, preto nemóžu nájsť medzi sebou styčné body, o spoločných postupoch ani nehovoriac. Vyhranili sa proti sebe: pre maďarské revolučně národné hnutie sú Slováci ako národ Fahostajní a ich sebaurčovacie snahy považuj ú za překážku pre realizáciu vlastných cieFov; pre slovenské hnutie jeho maďarský pendant javí byť hlavným nepriateFom: v jeho možnom viťazstve tušia nebezpečenstvo víťazstva idey totálnej maďarizácie celého spoloČného priestoru. Proti ideológii panmaďarizmu kladů ideológiu panslavizmu, proti politiko panmaďarizácie sa zabezpečujú prohabsburgskou politikou, V pozoruhodnej, aj keď v mnohých ohFadoch možno spornej monografii «Legenda rokov meruósmych» (samizdat, Bratislava 1975-80) píše o tom autor skrývajúci sa pod pseudonymem Gabriel Viktor: «Toto nadraďovanie nacionálneho (a nacionalistického) kritéria nad sociálně je trvalým krédom celej vedúcej skupiny rokov meruósmych. DneŠná história toto krédo obhajuje, napriek logike vývoja a logike faktov. Vodcovia slovenského pohybu sa doslova na každom kroku presviedčali o nesprávnosti tejto tézy, no napriek tomu statočne a odhodlané vytrvali na svojom omyle a priviedli tak celé hnutie k jeho logickému konců. Navzdory ich idealistickému názoru a presvedčeniu o druhotnosti sociálneho momentu tento sociálny moment zvíťazil: triedne súručenstvo cisárskeho dvora s uhorskou aristokraciou našlo spoločnú reč (bez ohFadu na národnost*), tak ako ju nenašlo (s ohTadom na národnost*) neuskutočnené triedne súručenstvo Štúra a Kossútha. A to je výčitka nielen na adesu Eudovíta Kossútha.» (s. 90). Áno, maďarská revolučná vláda vydává zatýkače na slovenských predstaviteFov a čelného z nich Janka KráFa - aj uvaznila. Ale tito predstavitelia sa predsa postavili na stranu kontrarevolučnej Viedne

29

proti maďarskej revolúcii: štúrovské zástavy viali vo všetkých troch vojenských výpravách po boku cisárskych vojsk! Ti, Čo chcú tento postup ešte i dnes obhájit', tvrdia, že chudák Štúr nemal inej možnosti. Dějiny však, žiaP, veFmi rýchle dokázali, že to bola «možnosť» naprosto scestná, pretože jej uchopenie a využitie vóbec neviedlo k cieFu hnutia (a ani principiálně nemohlo viesť), ale naopak, k jeho potlačeniu. Od Viedne Štúr nezískal nič, a to napriek tomu, že sa nou tak hlboko kompromitoval. Dokonca aj uzákonenie slovenčiny ako úradného jazyka mu Viedeň urobila iba v podobě tzv. staroslovienčiny, čo bola vyslovené facka celému hnutiu: veď to prakticky znamenalo obnovenie češtiny iba s malými úpravami (žiaF, na tomto akte mal veFkú zásluhu Ján Kollár ako oíiciálny poradca Viedne v tejto veci). Slovenské národné hnutie rokov meruósmych sa teda zviezlo po vine najtvrdšej, najneústupnejšej viedenskej reakcie. Pravda, třeba si uvedomiť, že to bolo hnutie úzkej slovenskej intelektuálnej špičky, že vo svojej podstatě nijak nezasiahlo národ ako celok. Aj základ «dobrovol'níckych vojsk» vo všetkých troch výpravách robili len naverbovaní viedenskí povaFači a so získáváním autentických «slovenskýPmládencov» boli při týchto výpravách najvačšie ťažkosti (viď G. Viktor, tamtiež; Bokes v Dějinách Slovenska a Slovákov z r. 1946 uvádza, že v I. výpravě bolo z 300 dobrovoFníkov lei) 50 Slovákov (s 176). Štúr si sám v tomto ohradě často trpko sťažuje na Fahostajnosť slovenského Fudu k jeho «svatej» slovenskej veci. «Vzdělaného člověka pár slovami presvedčíš a máš,» píše v tomto kontexte a z tejto premisy vyvodzuje takýto závěr: «Keď teda chceme napraviť, zodvihnúť, povýšiť náš národ, musíme uderiť cestou vymáhania ho na každý možný a slušný spósob zo služobnosti!» (Kde leží naša bieda, in «Řeči a statě», Bratislava 1953, s. 137). A čo mládež, na ktorej malo celé toto hnutie spočívať? Čujme Štúra: «Ale koFko sa dosiaF ešte len z mládeže našej zobudilo!! NajvačŠia jej čiastka sem tam roztratená, rozhodená, ešte ani len nevie, k akému národu sa priznávať, komu sa do služby hotoviť má, a v neznámosti svojej právě sa ešte i o ten prirodzený cit lásky k svojim, k národu svojmu připravuje a pripraviť dáva, dáva si ho v srdci udusiť a potom takto spotvorená, neznáma ešte právě oproti svojmu sa sta via, na svojich hanu mece a kydá» (Neopúšťajme sa, tamtiež, s. 69). Štúrovské hnutie teda nemálo ešte nijaké širšie a hlbSie zázemie v národe, v 1'ude - a tak sa ani z tohto hFadiska nijako nemohlo spoliehať na vlastné sily. Jeho tragickým momentom je právě skutoČnosť, že tie cudzie sily, na ktoré sa spolieha a pomocou ktorých chce presadiť svoje ušFachtilé národné ciele sú nanajvýŠ neušFachtilé a krajné reakčné. Zapamátajme si tento moment, ešte sa s ním při viacerých príležitostiach střetneme.

1918 a prvá republika Možno povedať, že prvá republika bola poměrně dobré připravená v Čechách, jej vznik sa aspoň čia-

30

stočné anticipoval v českom národnom povědomí. Masaryk odchádza do emigrácie ako už (napr. zásluhou hilsneriády, bojov o rukopisy) poměrně-dobré známy a aj uznávaný národný politik, na svoje medzinárodné vyjednávania má takrečeno národné placet. Slovenský národ však vcelku nebol nijako zvlášť připravovaný pre vstup do republiky, on bol jednoducho do nej pridelený na základe Versailleskej mierovej zmluvy (či «mierového diktátu», ako tvrdia poniektorí). Ano, bola tam sice aj nějaká Pittsburgská dohoda, ale kto o nej doma vedel? To vŠetko sa připravovalo v úzkom kruhu zasvátencov, v kabinetných diplomatických jednaniach. Masarykovým slovenským partnerom v týchto jednaniach bol sice M. R. Štefánik a urobil tu nepochybne veFa, ale ten nemal ani zďaleka takú autoritu v širšom slovenskom národnom povědomí ako Masaryk v Českom: dostalo sa mu jej vlastně až ex post, posmrtné. Aby sa mi dobré rozumělo: netvrdím, že toto pridelenie Slovenska a Slovákov do republiky by pre nás v danej situácii bolo nějakou křivdou. Naopak, bolo to vtedy zrejme najšťastnějším riešením a asi sme ním veFa získali za daných okolností. Ide mi tu iba o to, že to nebolo rozhodnutie národa, ktoré k tomu viedlo, že národ tu bol postavený pred hotovú vec. A preto sa zrejme ani prvá republika nestala pre Slovákov tak silné citovou záiežitosťou, akou bola pre Čechov, Slováci si- k nej svoj vzťah museli budovať ešte len dodatočne. Aj to malo svoje zádrhely. ČSR bola sice v mnohých ohl-adoch vzorovou medzivojnovou európskou demokraciou, avšak, ako vieme, bola od zaciatku zaťažená silnými národnými menšinami, pričom pre riešenie tejto problematiky nebola právě najlepŠie Státoprávně a administrativně usporiadaná. Z toho vyplynuli mnohé konfliktové situácie a najmenej dve silné nacionálne hnutia na západe i na východe krajiny: nemecké hnutie tiahne nakoniec k Říši, slovenské k autonomii. V našom případe tomu veFmi napomáhalo aj to, že Slovensko vstúpilo do spoločného zvázku ako jeho zaostalý a vykořisťovaný agrárny prívesok a v podstatě zostaio v tejto funkcii až do rozpadu republiky. Nemožno zrejme tvrdiť, že by táto slovenská nacionalistická vlna mala celonárodnú povahu, že by zachvátila a niesla so sebou celý národ. Bolo to hnutie politicky a hospodářsky nesaturovanej národnej buržoázie a národnej inteligencie (či aspoň jej významnej časti) o vačšie politické práva, o svoj podiel na moci a na národnom hospodárstve krajiny. Separatistické tendencie v tomto hnutí spočiatku nedo minovali: tie vznikli a rozšířili sa až v dósledku konkrétné sa utvárajúcej politickej situácie pod tlakom územných ambícií Říše. Zástancovia týchto tendencií dostali svoju příležitost* Mníchovom 1938 a plne ju využili. Osemnásty rok je pre Slovákov prelomom v tom, že sa oslobodzujú (či skór: sú oslobodení) od maďarskej hegemonie. Táto hegemónia je vsak vystriedaná hegemóniou českou, ktorá sice nie je zďaleka taká tvrdá, zlá, špecificky protinárodná ako prvá (Mináčov odsudok I. republiky ako genocidy Slovákov je pustá demagógia), ale tak či tak vedie k novej kvalitě slovensko-českých vzťahov: dostávajú mocenská základňu a odteraz sa teda už aj budú musieť riešiť na tejto úrovni. Tútorské postavenie Čechov

ako vládnuceho národa v tomto vzťahu znamená, že naň (z hradiska Slovákov) prechádza hlavná váha zodpovědnosti za riešenie «slovenskej otázky» a že příčiny jej nedostatočného či chybného riešenia sa zo slovenskej strany začínajú hFadať odteraz predovšetkým v Prahe.

1938 a Slovenský štát Čo z tohto hradiska «dáva» Slovákom Mnichov? Jeho dósledkom je vznik prvého samostatného Slovenského státu (od Pribinových Čias): avšak Slováci ho dostávajú ako dar od najhoršej, najreakčnejŠej európskej diktatury a dostávajú ho na troskách rozbitej ČSR. Jeho otcom nie je teda ani tak Hlinka či Tiso, ako skór Hitler: to ho od poČiatku tragicky poznamenáva. A to bez ohradu na to, že tým pádom tu vznikla akási «oáza» v Strednej Európe, obkTúčená z troch stráň Ríšou (s pohíteným Rakúskom, Protektorátom a nemeckou časťou PoFska) a zo štvrtej horthyovským Maďarskom ako jej vazalom - rovnakým ako Slovenský štát. Na rozdiel od horthyovského Maďarska a iných vazalských štátov (Chorvati) tu však bolí o niečo slušnejšie poměry. Diktatúra tu nebola ani zďaleka taká tvrdá a politické represálie tu prebiehali v podstatné slabšej podobě. Tzv. «klérofašisti» nerealizovali ani jeden rozsudok smrti nad komunistami ako svojimi hlavnými protivníkmi (a vyniesli tuším len jeden), o inej opozícii už vóbec nehovoriac; perzekúcie tu boli na úrovni, ktorá sa dnes v mnohých ohFadoch zdá byť až nepravděpodobná (V krajině, ktorá bola vo vojnovom stave, bol napr. mój otec komunista odsúdený na rok vázenia za vylepovanie komunistických letákov k l. máju, vyzývajúcich Slovákov k odporu voči režimu: koFko by za obdobná «protištátnu činnosť» dostal vtedy v Protektoráte, alebo dnes u nás? A ani ho to nenechali celé odsedieť.). Jestvovalo tu slušné a benevolentné zaobchádzanie s odporcami režimu vo vázeniach (poměry na bratislavskej «Sédrii», Širokého skupina v Nitře a pod.). Napriek vojnovému stavu tu nedošlo k núteným prácam, ani k všeobecnej mobilizácii a slovenské jednotky na východnom fronte majů v podstatě len symbolickú povahu (tie dve divízie představuj ú iba časť od vodných ročnikov). V dobe vojny sa tu zachovala - v porovnaní s okolitými krajinami i s Ríšou samotnou - poměrně slušná životná úroveň, a to prakticky až do čias vojnových operácií na našom území. Tieto skutočnosti neuvádzam preto, aby som Slovenský štát prikrášFoval a oživoval naň nostalgické spomienky jeho prívržencom. Mal svoje hlboké, podstatné vady, bol od základov poznamenaný vazalstvom k Hitlerovi. Avšak netřeba ho ani vykresFovať čiernejšim než v skutočnosti bol. Navýše, aj uvádzané «slušnejšie poměry» sú len relatívne pomenovanie pre poměry vazalského štátu v nacistickom obkFúčení. A tak nemožno zabúdať ani na hlboké a hanebné prieluky v nich: napr. na aplikáciu norimberských zákonov a následné deportácie slovenských židov do nacistických koncentrákov, na poaugustový teror POHG na povstaleckom území a pod. A tak sa stalo, že Slovenský štát v konečnom dó-

sledku zohral skór negativnu úlohu pri formovaní národného povedomia Slovákov. Pre svoju dvojznačnú povahu (nacionalizmus a vazalstvo) sa zrejme ani nemohol stať srdcovou záležitosťou celého národa, pretože plnenie jednej funkcie potláčalo a vylučovalo plnenie druhej z nich a akási «služba národu» v tejto dvojznačnosti nikdy nemohla dominovat*. SkutoČnú, plnohodnotnú službu národu preto nahradil v mnohých ohFadoch len nacionalistickou demagógiou a aj v tej ho obmedzovalo jeho vazalské postavenie (z ktorého vyplývalo koniec koncov aj uznanie menejcennosti vlastného národa voči Nemcom). Cena za slovenská alternativu voči Protektorátu bola zrejme aj v našom národnom povědomí příliš vysoká. Z tohto hFadiska je SNP predovšetkým výrazom odmietnutia Slovenského štátu a opátovného prihlásenia sa k východiskovým ideám spoločného Štátu Čechov a Slovákov. Na rozdiel od r. 1918 tu už Slováci verejne a spontánně vyjadrujú svoju vóFu a vedome volia ČSR. Teda aj v tomto zmysle je SNP prioritně zamerané proti Slovenskému štátu a iba jeho prostredníctvom aj proti fašistickému Ncmccku. Veď z vojenského hFadiska vzniklo povstanie v «zemi nikoho» - na rozdiel od Juhoslávie alebo Varšavy. Na slovenskom územi sa nenachádzali nijaké nemecké vojská - okrem prechádzajúcich transportov: tieto vojská tam přišli iba dodatočne likvidovať povstanie, teda konsolidovat' a normalizovat' svoje zázemie. Iba vtedy na Slovensku začínajú skutočné represálie, a to nielen zo strany nemcckej brannej moci, ale aj zo strany slovenskej vlády. Z vojenského hFadiska bolo povstanie poměrně rýchle zlikvidované (na rozdiel od Juhoslávie), rozprášené a iba čiastočne aj zatlačené do hór, kde doznievalo už len vo veFmi podradnej úlohe. Svoje proklamované ciele nesplnilo. Zostala iba jeho mravná hodnota, politická hodnota (prihláscnie sa k ČSR) a národná hodnota (zjednotenie v podstatě celého národa na spoločnom postoji). Avšak mocensky tu bol národ porazený a potlačený - aj kcď silami už dokonávajúcimi. Oficiálna dvorná históriografia sa sice snaží prezentovať túto porážku ako «viťazstvo», avšak trauma porážky v národnom povědomí napriek tomu zostáva stále živé. Druhou stránkou tej istej mince je rok 1945, v ktorom je Slovensko - tentoraz ako Slovenský štát - opáť porazenou krajinou: je to teda v krátkom časovom slede už jeho druhá porážka. Veď Slovenský štát vyhlásil vojnu všetkým trom spojeneckým mocnostiam a vojnový stav voči ním nikdy nezrušil. Bol teda porazený ako bojujúca krajina - napriek tomu sa však táto krajina dostala medzi víťazné krajiny druhej světověj vojny a na rozdiel od iných nikdy nezakúsíla status porazenej krajiny s okupáciou, reparáciami a pod. Nebolo to ani tak vlastnou zásluhou, ako skór vďaka obnoveniu ČSR diplomatickou cestou. ČSR bola v tomto smysle formálně spojencami uznaná už pred SNP, teda SNP netvořilo předpoklad takéhoto povojnového usporiadania: bolo nanajvýš iba vyjádřením súhlasu s ním. Z týchto dóvodov ani nebolo vhodné otázku právneho stavu a právneho dedičstva Slovenského štátu nějak zvlášť rozmazávať: pre československá reprezentáciu bolo výhodnejšie nechať ho jednoducho zaniknúť, stratiť sa via fa cti. Tento Štát však vznikol a jestvoval plnef legálne, bol uznaný

31

ostatnými štátmi vráíane Sovietskeho zvázu, udržiaval s nimi riadne diplomatické styky. Avšak s jeho dedičstvom sa po vojně nejedná ako s pozostatkami formálně suverénneho štátu, ale ako so zradou akéhosi kontinuilne jestvujúceho Československa (ktorého formálny zánik sa pre tento případ spatné přestal brať do úvahy). V takejto právnej interpretácii vlastně Slovenský štát ani nejestvoval, preto nemohol byť ani porazený, preto nemohol ani kapitulovat', nemohli sa mu diktovat' podmienky kapitulácie: lebo tým by sa vlastně vzal na vedomie a jedna Časť obnovenej ČSR by sa ocitla v postavení porazenej a okupovanej krajiny. Ako SNP sú teda Slováci porazení Nemcami. Ako Slovenský štát sú porazení Rusmi a právě z oboch týchto negácií vzniká kuriózně «pozitivum» ich vstupu do obnovenej ČSR v radoch víťazných krajin II. světověj vojny. Tomu sa hovoří dialektika!

1948 Ak do I. republiky Šli Slováci bez prejavu svojej vole a pre obnovenú republiku ju pozitivně vyjádřili v SNP, potom komunistický pre vrat 1948 sa na Slovensku odohráva proti ich národnej voli. Slovensko bolo do tohto prevratu vmanipulované. Na rozdiel od Čiech tu boh komunisti menšinovou stranou a nemali za sebou to silné (mnichovskými a protektorátnymi udalosťami pro komunisticky zradikalizované) zázemie, aké bolo v Čechách. Týmto zázemím bol nakonicc silné ovplyvnený aj celý Český národ: nech už napr. K Gottwald akokoťvek vyprovokoval, zmanipuloval a zneužil vládnu krízu vo februári 1948, mohol naisto počítať s podporou vačšiny českého národa. To sa výrazné prejavilo už vo voFbách roku 1946. Slovenskí komunisti konajú bez tohto vačšinového národného zázemia: aj vofby jednoznačné přehřáli. Aplikuj ú pražský komunistický prevrat do kvalitativně iných politických pomerov a aplikujú ho nie ako výraz vole národa, ale ako výsledok intrik, fiškálskych chytristík, taktických manévrov (napr, Husákov ťah s výsledkami volieb na Slovensku). Neopierajú sa v tom o národ, o jeho podporu Či aspoň benevolentný súhlas, ale predovšetkým o Prahu, o nadobudnutú moc českých komunistov. Komunistický prevrat na Slovensku je teda pre slovenský národ omnoho vačŠím Šokom ako pre Čechov. Jeho váčšina ho priamo považovala za zradu programu spoločného súžitia, za svojvofné póru Šenie princípov z vážku Čechov a Slovákov. Keby Slovensko nebolo súčasťou ČSR, nemohlo k nemu v takejto podobě dójsť. Nazerané zo slovenského hradiska sa však v tomto prevrate koniec koncov prejavila vóFa českého národa: za vmanipulovanie Slovenska do komunistických vod sú podTa tohto spósobu uvažovania zodpovědní predovšetkým Česi (a iba v druhom slede aj vlastní, slovenskí komunisti ako vykonávatelia pražských pokynov). Preto pofebruárový vývoj je pre Čechov logickým dósledkom toho, čo od vlastných komunistov viac menej dobrovoFne přijali, pre Slovákov však predovšetkým dósledkom toho, čo im vnútili Česi (prostredníctvom komunistov). A tak za tento pofebruárový vývoj republiky ta-

32

kýmto spósobom Slováci cítia omnoho menší podiel vlastnej zodpovědnosti než ho prísudzujú Čechom, českému národu ako celku, lebo ten dal k februáru svoj súhlas. Ak je pre Čechov sklamaním a podvodom až pofebruárový vývoj (pretože nesplnil ich očakávania, vkladané do februárového prevratu), pre Slovákov to začalo už samotným februárom.

1968 Prečo nedostatky asymetrického modelu štátoprávneho usporiadania začínajú Slováci tak naliehavo pociťovať právě v druhej polovici šesťdesiatych rokov? Teda v obdobi, keď mocensko-politický útlak novotnovského režimu už nenarastá, ale naopak - zmierňuje sa? Najdóležitejšiu úlohu v tom zrejme zohráva skutočnosť, že v tomto období sa završuje industrializácia Slovenska a na tomto základe dochádza k nástupu urbanizácie krajiny ako celku. Právě toto sú předpoklady pre rozvinutie procesu sociálnej homogenizácie moderného národa: industrializácia vytvára v celej krajině přibližné rovnaké životné podmienky, umožňuje premenu pornohospodárstva do podoby modernej mechanizovanej velicovýroby (čo sa u nás dialo aj cestou kolektivizácie), uvoFnené pracovně sily sa dostávajú do pohybu a prebieha mohutná migrácia obyvatelstva (pohlcovaného novým priemyslom) s následnou urbanizáciou městského typu, ktorá spatnou vlnou zasahuje aj celý vidiek: tak sa postupné začína vyrovnávat' spósob života v meste a na dedine, slovenská dědina sa radikálně «pomeŠtuje», modernizuje, typické slovenské vidiecke maloměsto sa povačšine stává priemyselným mestom. Kvantitativný rast robotníckej triedy vóbec a městského obyvatelstva zvlášť (z 25% v roku 1959 na 50% z celého obyvatďstva v súČasnosti) spolu s predchádzajúcimi faktormi vedie k tomu, že Slovensko sa zařadilo medzi krajiny so středným stupňom koncentrácie obyvatelstva v mestách a tak městský spósob života tu začína už výrazné převládat'. Tak ako na týchto základoch prebieha proces homogenizácie Slovákov do moderného národa, narastá aj ich národné sebauvedomenie: právě v tomto obdobi šesťdesiatych rokov sa Slováci skutočne maso vo, v celonárodnom meradle uvědomujú ako moderny národ. Intenzívnosť tohto procesu závisí od vonkajšieho tlaku: čím viac sa ho novotnovský režim snaží udržať pod pokrievkou, tým viac kypí. Spoločné postavenie sa za špecifické národné hodnoty (a to nielen dějinné a kultúrne, ale aj ekonomické, prirodné, civilizačně v najširšom zmysle slova), ich vyhradávanie a utvrdzovanie vo vědomí dostává povahu masového národného hnutia. Dósledkom je teda zvýšená vnímavost' až přeci tlivel osť k týmto «národným hodnotám». Asymetrický model je zvlášť uspósobený na nešetrné zaobchádzanie s týmito hodnotami: táto zvýšená «národná vnímavost'» to teraz, ako bleskom osvietená, začína ostro registrovat'. Hnutie sa orientuje proti mocenskej garnitúre tohto modelu: táto garnitúra však nesedí v Bratislavě, ale v Prahe. Všestranné dósledky vadnej prevádzky tohto modelu už nečiti ako stále váčšiu ťarchu len politická a manažérska špička národa, ale národ ako celok

Nacionalisticky laděný prúd takto dostává celonárodnú podporu: vyhovoval slovenskej politickej reprezentácii (lebo jeho prostredníctvom prenášala zodpovědnost' za chyby a nedostatky režimu na iných a rástla jej Šanca na širšie uplatnenie sa v mocensko-politickej štruktúre), manažérskej sféře v oblasti národného hospodárstva (žiadala váčsie pravomoci), kultúrnym představítefom (rozvoj národnej kultury), širokým masám i mládeži (pretože národ sa tu zjednocoval na spoloČných cieroch, bolo možné a povznášajúce sa pre tieto ciele angažovat', vystupovat' za ne ako celok: od puti na Bradlo až po Allweg, od federácie až po najvyššiu slovensku reprezentáciu v Prahe, od obrany Matice slovenskej proti Novotnému až po presadzovanie vlastnej slovenskej automobilky. (Pravda, okrem tohto nacionalistického prúdu je tu aj skupina širšie orientovaných, rozhFadenejších Fudí, ktorí boli užšie spojení s českým demokratizačným hnutím a šlo im o zFadenie oboch tendencií. V danej súvislosti sa však tu zaoberáme iba hlavným, rozhodujúcim, teda nacionalistickým prúdom.) V republike sa takto střetli a dočasné aj spolupracovali oba prúdy: český demokratizacný a slovenský nacionálny (národoprávny). To bolo možné potial', pokial' mali spoločného protivníka: tým je právě Novotného administrativa. V roku 1968, po páde Novotného, sa však oba tieto prúdy začali diferencovat', pretože ich ciele sa začali rozniť: prvým šlo prioritně o demokratický socializmus, druhým o federáciu rovnoprávných národov. Tieto ciele bolo možné spojiť a dokonca toto ich spojenie bolo aj nevyhnutné, pretože prvý z nich v našich československých podmienkach nebol dosiahnuteFný bez druhého. V prekotnom tlaku Pražskej jari však nevyšiel čas na zladenie záujmov oboch hnutí, čo by bolo znamenalo aj postupné vylučovanie nacionalistických excesov a premrštených požiadaviek zo slovenskej strany a váčšie porozumenie pre ich oprávněné požiadavky zo strany Českej, ako ai praktickú dohodu v otázke postupnosti krokov. Ziar, k tomuto spojeniu cieFov už nedošlo, pretože august 1968 prvý cieF - demokratický socializmus - definitívne a bezo zvyšku odpísaL České hnutie teda svoj cieF nedosiahlo, zatial' Čo slovenské zdanlivo áno: federácia bola Slovákom okamžité po auguste potvrdená a urýchlene realizovaná. Federácia móže totiž jestvovať a fungovat1 aj bez demokratického socializmu, zatiaF čo naopak to nebolo možné: národy móžu byť «zrovnoprávněné» na róznych úrovniach mocensko-politického útlaku, na róznych úrovniach připuštěných možností pre svoju sebarealizáciu. Nemyslím si, že by váčšina slovenského národa bola bývala vtedy tak nacionalisticky zaslepená, aby to nevidela. Čisto pragmatická úvaha jeho nacionálnej reprezentácie však zněla: zo situácie sa viac vyťažiť nedá. Navýše, Špecifické slovenské požiadavky boli týmto aktom vlastně vo svojej podstatě saturované. Paradox a tragický moment augusta 1968 spočívá teda v tom, že federácia je Slovákom přivezená na sovietskych tankoch, ža im bola «darovaná» na účet demokratického socializmu s Fudskou tvárou. Dějiny sa nám pekne opakujú: ak prvý raz prebehli ako tragédia (roky meruósme), po druhý raz sa dostávajú

do polohy tragikomickej («samostatný» Slovenský štát) a po třetí raz sú už čistou fraškou. Vidíme teda, že v Šesťdesiatom ósmom sa začína objavovať a vystupovat' do popredia problém «slovenského fenoménu» v novej podobě. Prebudenie národného povedomia v šesťdesiatych rokoch znamená, že Slováci cítia útlak novotnovského režimu predovšetkým ako národnostný útlak - a to aj tam, kde ide o běžné agresívne prejavy totalitného režimu, o ono běžné potláčanie občianskych a Fudských práv, ktoré je pre tento režim typické a ktoré iba osciluje okolo istej zaužívanej roviny útlaku. Nepochybne, asymetria viedla k mnohým momentom objektivneho národného znevýhodněn i a Šlová kov a Novotného režim mnohé faktory tohto ich znevýhodnenia akcentoval aj vlastnou blbosťou: ide tu však o optiku videnia celej záležitosti. Obdobu tejto našej vtedajšej situácie móžeme dnes vidieť na problematike práv rnaďarskej menšiny na Slovensku a Durayovej interpretácie celej záležitosti predovšetkým cez nacionálnu (až nacionalistická) prizmu. Slovákom by to malo výrazné a poučné připomínat' ich nedávne starosti a přístupy. Běžný útlak občana sa v tejto interpretácii chápe ako Specifický útlak Maďara žijúceho na Slovensku. -Je to dósledok nedostatočnej diferenciácie medzi Fudskými, obČianskymi a národnými právami a povyšovania posledných nad všetky ostatné. Zaiste, národnostně problémy aj v tomto případe tu nepochybne sú, prejavy národnostného útlaku sa tu zřejmé tiež nepochybne nájdu, třeba ich však striktně vyčlenit', zaradiť a určiť, kde prioritně hFadať kFúč k ich riešeniu. Typické pre túto optiku je teda aj převažujúce nacionalistické slovenské stanovisko v roku 68: najprv federalizáciu! Preto boli Slováci, a to aj značná časť ich kultúrnej a politickej reprezentácie, takí «hluchí» k ostatným problémom, považovali ich za podradnejšie, za věci, ktoré sa s fcderalizáciou už nějako tiež «vyriešia» a český akcent na ne ich dráždil, považovali ho za úhybný manéver pred riešením toho «najdóležitejšieho», teda svoj ho problému: kto sa na Slovensku vtedy odvážil ísť proti prúdu, mohol byť 1'ahko označený prinajmenej za «národně vlažného» člověka, za «odrodilca». Zo všetkých uvedených dóvodov nebol ani poaugustový vývoj republiky pre Slovákov takým šokom ako pre Čechov. Samotný august iste áno, pretože ten sa dotýkal aj ich národnej a občianskej hrdosti, hrubo zasiahol do záležitostí, ktorých riešcnie bolo vyhradené iba nám. Poaugustový vývoj sa však Slovákov ako celku v tomto ohFade až tak veFmi nedotýkal, pretože tam Šlo o vyrovnávanie účtov Sovietmi predovšetkým s Prahou, s Pražskou jarou. Z tohto hFadiska pre nich neznamenal až tak prílišnú změnu kurzu, im sa až tak veFa nebralo: to, čo si stanovili, dosiahli v podobě federácie; Čistky boli omnoho miernejšie a podstatné redšie ako v Čechách, pretože aj angažovanost* v smere demokratického socializmu bola na Slovensku miernejšia a menej početná; kádrová štruktúra tu vo všetkých sférách zostala v podstatě zachovaná, lebo ftou ešte nestačila otríasť ani samotná Pražská jar; v súvislosti s federáciou sa objavil, navýše, celý rad nových možností pre saturovanie politických a manažérských ašpirácií Slovákov v mocenskej a hospodář-

skej štruktúre, v národných a federálnych orgán och (jeden z najvýnosnejších a najžiadanejších džobov začiatku 70-tych rokov je «dělat v Praze Slováka»); na rozdiel od Čiech tu možno dokonca hovoriť aj o zachovaní jestvujúcej úrovně a istom rozvoji niektorých oblastí národnej kultúry, pretože táto nepřešla takým búrlivým kypěním šestďesiateho osmého roku ako česká a nebola teda ani tak kádrovo zdecimovaná ako v Čechách. Pravda, táto úroveň aj tento rozvoj sú výrazné poznamenané limitmi a tabuizáciami totalitného režimu - ale tie tu (až na ono krátké intermezzo) boli predsa aj predtým a my sme si na ne už zvykli! Z tohto hťadiska teda možno povedat, že rozdiel medzi poaugustovým vývojom v Čechách a na Slovensku je v istom zmysle obdobný rozdielu medzi pomníchovským vývojom v Protektoráte a v Slovenskom štáte. A z tohto přístupu k poagustovému vývojů do značnej miery zrejme vyplývá aj postoj Slovákov k Českej tzv. paralelnej kultúre vóbec a k Chartě 77 zvlášť. Chápu to celé predovšetkým ako specificky českú záležitost', ako odozvu na specificky české poměry, ktoré nám nie sú vlastné. Navýše, a to si v tejto súvislosti třeba tiež uvědomit', sedemdesiate roky boli ešte stále rokmi dosť intenzívneho ekonomického rozvoja Slovenska, proces urbanizácie tu nastupuje do svojej najintenzívnejšej fázy právě v tomto období (projekt urbanizácie Slovenska je z roku 19761) a sprevádza ho rozvinutá bytová výstavba v celej krajině (v sedemdesiatych rokoch je to skoro 10 bytov na 1000 Slovákov ročně). Životná úroveň na Slovensku v tomto období ešte stále rástla, prosperita vrcholí. Pravda, iná otázka je, nakoPko celý tento nový cyklus slovenského rozvoja prebiehal na úkor Ciech, nakoPko sa v ňom odrazil aj prospěch celej republiky, nakoPko tu šlo o najefektívnejšie in věstí cie atď. - ako sa touto problematikou dnes zaoberajú niektorí českí ekonómovia. Slováci ako národ sú v tomto období ešte stále intenzívne zahPadení do seba, aj ich kultúrne aŠpirácic sa ešte stále sústreďujú na taký rozvoj národnej kultúry, pri ktorom sa hlavný doraz kladie na prísudok a nie na podmet tohto výrazu. Tento proces sa totiž svojou podstatou móze vójsť do totalitných pomerov slovenského poaugustového vývoja: národný akcent týmto pomerom neprekáža, ba právě naopak - nakoPko ony sa z neho tiež zrodili - tak ich ešte utužuje. Například, keďže slovenská literatúra nepřešla žiadnym poaugustovým zlomom a radikálnou Čistkou, možno predpokladať, že základná zostava jej predstavitePov by sa asi nijako podstatné neměnila ani s iným poaugustovým kurzom socialistického vývoja v Československu. Nijako podstatné by sa však zrejme nemenil ani základný obsah ich literárnych výpovědí: neviem si představit', že by napr. taký Ballek, Ťažký, Šikula a mnohí iní (Mináč, Mihálik, Válek) písali o niečom inom než právě píšu. Takýto druh tvorby nie je až natoPko zvázovaný totalitnými pomermi a on ich zo svojej strany tiež nijako zvlášť neohrožuje: preto móže s nimi koexistovat'. Do značnej miery to isté platí aj pře mladú slovenskú literatúru ako celok: v podstatě v nej nejestvujú ineditné diela (postih nepublikovaných autorov je skór za «kádrové závady» než za «závadný

34

obsah» ich diel). Ak je teda pravdou, že literatúra reflektuje a vyjadřuje daný stav národného povedomia, jeho zamerania a tendencií, potom tu ide iba o logický výraz tejto skutočnosti: národ je saturovaný dosiahnutou slobodou národnou a zatiaP sa ešte až natoPko netrápí problematikou svojich Pudských a občianskych slobod, pretože sa mu zatial' až natoPko neviažu s vlastným národným obsahom jeho slobody - a tak k tomuto problému nedospieva ani jeho národná literatúra. AJe národ nečiti potřebu napr. ineditnej literatúry, ak sa táto preň nestává životnou potřebou, nikto zvonku ani zvnútra mu ju nemóže vnútiť. Skutočnosť tejto potřeby či nepotreby móže svedČiť o občiansky dobré rozvinutých pomeroch (v ktorých sa tieto potřeby národa saturuj ú legálnymi cestami), alebo o ešte nedostatočne, jednostranné rozvinutom národe (keď jeho obzor nepřesahuje hranice legality, aj keď je táto v skutočnosti priúzka, totalitná). Na Slovensku platí zrejme trochu z obojeho: poměry sú o niečo lepšie ako v Čechách, národ je o niečno menej rozvinutý, jednostrannejŠie zahPadený do seba. A to, čo sme uviedli na příklade literatúry, platí zrejme s istými obměnami ,aj pre celú oblast' sloven skej kultúry vóbec, ako aj jej možného pendantu v podobě paralelnej kultúry zvlášť (k čomu sa ešte vrátíme). Všetky tieto faktory teda zrejme viedli k tomu, že Slováci ako celok zostávali omnoho chladnější aj k celému hnutiu Charty 77: a to nielen pokiaP ide o poměrný počet signatárov, ale aj pokiaP ide o jej široké zázemie v množstve «tajných» chartistov, sympatizujúcich s ňou a zaujímajúcich sa o jej činnost' a vyvíjajúcich aj určitú vlastnú aktivitu v tejto činnosti. Keď člověk nějaký problém intenzívne nepocituje ako svoj vlastný, životné dóležitý problém, nemožno mu vyčítat', že sa ním nijak zvlášť nezaoberá: a to sa rovnako vzťahuje aj na celý národ.

Náboženská otázka Dóležitým sprievodným znakom všetkých uvedených historických a sociálnych momentov formovania «slovenského fenoménu» je nepochybne náboženská otázka. Na rozdiel od Čechov sú Slováci vo svojej podstatě ešte stále katolickým národom, sú ním v dlhodobej historickej kontinuitě a nepřešli teda v tomto ohPade takými kvalitatívnymi dějinnými zvratmi ako Česi (husitské revolučně hnutie, Biela hora, násilná rekatolizácia), ktoré by ich boli pri viedli k obdobnej převažuj úcej náboženskej vlažnosti národa ako celku. V tomto (snáď jedinom) ohPade sú Slovákom dokonca bližší Poliaci než Česi (zaujímavé iba je, že tento faktor nikdy nehrál nejakú dóležitejšiu úlohu v ich vonkajšej orientácii). V procese homogenizácie moderaého národa sa sice do značnej miery transformuje aj táto náboženská otázka, čiastočne snáď i ustupuje do pozadia (ako to napr. ukazuj ú sociologické výskumy), avšak za istých okolností sa z nej vždy znovu móže vePmi Pahko stávat' páPčivý problém: zvlášť v podmienkach totalitného režimu s programovým násilným šířením ateizmu. Pri formovaní «slovenského fenoménu» móžeme vidieť zhruba tri fázy podielania sa náboženskej otázky na tomto procese:

1) Pred rokom 1948, t.j. před uchopením moci komunistami, náboženská otázka sice vstupuje do «slovenského fenoménu» ako isté jeho Specifikum, nestává sa však predmetom sporu a jeho nějakého zvláštneho rieŠenia: národnostný útlak nie je ani za Uhorska, ani za prvej republiky sprevádzaný náboženským útlakom. Nacionalistické hnutie, vedúce k vzniku Slovenského štátu, sice vo svojej argumentácii operuje aj «bezbožnosťou Čechov», avšak ani ono nemóže tento argument využiť k dokázaniu nějakého Specificky náboženského útlaku z českej strany; na druhej straně, následný Slovenský Stát sa sice priamo viaže na svoje proklamované katolické zásady, avšak táto proklamácia je u národa zasa spatné veFmi citePne oslabovaná a dehonestovaná jeho vazalstvom k Hitlerovi. 2) Po roku 1948 začínajú na Slovensku tvrdé náboženské perzekúcie, akých obdobu v Čechách v takom rozsahu sotva možno nájsť. Tieto perzekúcie sú zamerané predovšetkým proti katolíkom: jednak preto, že ich úlohou má byť «vysporiadať sa» s ideológiou a predstaviteFmi Slovenského Štátu, čo najviac ho aj touto cestou kompromitovať v očiach národa; a jednak jednoducho preto, že tu ide o dominantně náboženstvo, teda o najdóiežitejšieho ideologického protivníka. Vďaka asymetrickému modelu sa však v národnom povědomí tento náboženský útlak veFmi úzko viaže na národný útlak, stává sa jeho súčasťou, ba často aj jeho hlavným znakom, symbolom: tým viac, že tu ide o boj so Specifickým slovenským katolicizmom a jeho prejavmi. 3) Po vzniku federácie je sice převážná vačšina vlastných národných požiadaviek Slovákov saturovaná, neuralgickým bodom tu však naďalej zostáva právě náboženská otázka: boj totalitného režimu proti náboženstvu, zvlášť katolickému, sa totiž federáciou nijako neobmedzuje. Naopak, v poslednom období sa naďalej stupňuje (v súvislosti s PoFskom, poFským pápežom, aktivizáciou veriacich u nás) a náboženský útlak nadobúda nové formy. Rozdiel je iba v tom, že už nie je - ani v slovenskom povědomí - priamo spojený s národným útlakom a tak začína vystupovat' vo svojej vydelenej, čistej podobě. Ani v tejto podobě ho vsak nemožno zaradiť niekam mimo problém «slovenského fenoménu»: náboženská otázka naďalej tvorí jeho neoddeliteFnú súčasť, jeho Specifický přejav. Ako vieme, režim sa od počiatku snaží terorizovat' veriacich všetkými možnými spósobmi: plným podrobením si legáínej cirke, likvidáciou řeholí, obmedzovaním a sťažovaním náboženskej výuky a výchovy detí, kontrolou a obmedzovaním náboženských obradov, bráněním v publikovaní a šíření náboženskej literatúry, obmedzovaním a kontrolou výchovy nového kňažského dorastu, hrozbou odňatia «štátneho* súhlasu», nevyhnutného pre legálny výkon kňažského povolania, perzekvovaním veriacich, ktorí sa verejne hlásia k svojej viere atď. Ak teda boli na Slovensku od samých počiatkov «diktatúry proletariátu» nějaké objektívne předpoklady pre vznik «paralelnej poliš», boli to právě v tejto náboženskej sfěre. Takáto tajná «božia obec» tu preto aj vermi čoskoro vznikla a začala suplovat' a dopíňať legálnu cirkev všade tam, kde táto nestačila

alebo nemohla či nechcela pósobiť. Vznik federácie na fungovaní tejto tajnej cirkve nič nezměnil, protože ani touto skutočnosťou sa nič nezměnilo na samotnom náboženskom útlaku. Ak je teda v Čechách tajná cirkev iba jednou zo súčastí Českej paralelnej kultúry, ktorá má vo svojom celku podstatné širSie (než čisto náboženské) horizonty, na Slovensku táto tvorí nepochybne eŠte stále dominantu slovenskej paralelnej kultúry - pokiar ju posudzujeme z celonárodného hFadiska. K tejto tradičnej dominantě sa až v poslednom období pridávajú v slovenskej paralelnej kultúre aj drobné ostrovčeky iných aktivit, hlavně mládežnických (ineditné literárne časopisy, výtvarníci a pod.). •

*

*

To sú faktory, ktoré považujem za rozhodujúce pre vymedzenie súčasnej, aktuálnej podoby «slovenského fenoménu». Sú tu možno eŠte ďalŠie, ktoré by bolo třeba vziať do úvahy a aj tie, ktoré som uviedol, by bolo třeba doplniť napr, aj solidným sociologickým rozborom, vychádzajúcim zo širšie založeného sociologického prieskumu. Zároveň sa však domnievam, že přelomové - a v mnohých ohFadoch priamo krizové - obdobie, ktorým dnes prechádzame, výrazné poznačí aj tento «slovenský fenomén». Analýza týchto výhrado v je však už mimo rámec tejto mojej úvahy, uvediem však aspoň tézovitý výpočet nicktorých základných momentov, ktoré by pri tomto zvrate orientácie «slovenského fenoménu» mohli zohrať dóležitú úlohu. 1. Vlna zhoršujúcich sa hospodářských pomerov zasiahla už i Slovensko, životná úroveň začína stagnovat' až klesať už i tu a celková ekonomická stagnácia má i tu dlhodobejšiu perspektivu. V asymetrickom modeli mohla takáto situácia viesť u Slovákov k nacionalisticky ladenej kritike hospodářských pomerov, dnes tu však už pre to nic je dóvod a táto kritika musí teda prekročiť obmcdzujúci ju nacionálny rámec: pri hFadaní příčin už nevystačia so zvaFovaním viny na Prahu. Zároveň sa však ukazuje, že federácia sama o sebe nevyriešila naše základné problémy a aj v jej rámci vznikajú nové, rovnako závažné ako boli predchádzajúce národné (či aj závažnejšie). 2. S federáciou sa nielen ekonomické, ale ani mo~ censko-politické poměry na Slovensku vlastně natrvalo nezlepšili, ale v konečnom dósledku zhoršili. Ide iba o to, že nacionálna optika dlho bránila správné to vidieť. Vlastný, úzko chápaný národný útlak federáciou sice pre nás skončil, ale federácia v tej podobě, ako bola za daných nepriaznivých okolností konstituovaná - nevyriešila nič pokiaF ide o byrokratickú mašinériu, svojvóFu mocen skej garnitúry, jej privilégiá, jej nekompetentnost' a pod. Naopak, s federáciou sa toto všetko ešte vystupňovalo: právě po jej vzniku enormne vzrástla korupcia, veFkopanskosť mocenskej elity, rozkrádačstvo a pod. S federáciou, po jej strávení národom, sa však kvalitativně mení optika národného videnia: čo národ predtým považoval za Specifický národný útlak, vidí dnes ako mocensko-politický útlak, pretože ten už preň vystupuje vo svojej čistej, nazahalenej podobě.

35

3. S oboma predchádzajúcimi bodmi, so skončením «čara» nacionálnej optiky, úzko súvisí aj intenzívně narastajúci pocit národa, že jeho národná politická reprezentácia tak v Prahe, ako aj v Bratislavě - ho koniec koncov sklamala. Nesplnila svoje sPuby, zaviedla ho do hospodárskej, ekologickej, morálnepolitickej krízy, realizácia federácie neviedla dlhodobo k takému vývojů, aký mu táto reprezentácia sFubovala. Tu už sa to nedá zvaliť na «Čechov». 4. Náboženská stránka «slovenského fenoménu» vystupuje po federalizácii v novej podobě a začína nadobúdať radikalizujúce sa formy: nie je už podriadená riešeniu národnej otázky, ale vystupuje do popredia ako samostatný problém. To by za istých okolností mohlo viesť aj k tomu, že sa tento problém stane obdobnou dominantou «slovenského fenoménu», akým je napr. u našich severaých susedov pre poFskú otázku. Slovenskí veriaci budú aj takto logicky tlačení k tomu, aby od obhajoby svojich náboženských slobod v rámci riešenia národnej otázky přešli k ich obrané v rámci s voj ho uplatňovania všeobecnejších občianskych a Fudských práv. 5. Ako vieme z dejín, saturácia Specifických národných požiadaviek vedie postupné k tomu, že národ, ktorý je sprvu intenzivne zahPadený do seba, začína překračovat' tento svoj vnútorný horizont, začína stále intenzívnejšie pociťovat' aj občianske a Pudské dimenzic svojej národnej exístencie: zisťuje, že s národnými mu nesaturovali aj tieto ostatné životné doležité potřeby nějak automaticky. Dnes by tu už málo všetko byť priaznivejšie nakloněné pre tento bod obratu - a to nielen u veriacich príslušníkov národa. 6. Charakter slovensko-českých vzťahov nadobudol sice s federáciou novů Štátoprávnu základňu, avšak fakticky sa naozaj plné změní až po všestrannom (ekonomickom, sociálnom, kultúrnom) vyrovnaní sa Slovenska českým zemiam, ktoré sa v tomto období právě završuje. Z povodně tútorského vzťahu tu vzniká vzťah dvoch rovnocenných partnerov, v ktorom by už nemálo byť miesta pre pocity nadradenosti na jednej a komplex menejcennosti na druhej straně. Slovensko-Český vzťah by mal teda v tomto zmysle prekroČiť svoj úzko nacionálny horizont a dostat' sa na širšiu platformu. 7. DovrŠujúca sa ekonomická, sociálna, kultúrna a jazyková homogenizácia národa znamená, že sa z neho aj v tomto zmysle stává rovnocenný a rovnoprávný partner aj všetkým ostatným vyspělým európskym národom: přestává tak trpieť pocitom inferiority aj voči ním. Ani z tohto hradiska teda preň už nie je vlastná národná otázka zďaleka taká prioritná a taká chůlostivá ako bola predtým při jeho styku s nimi, Slovák sa aj svojim povědomím takto stává stále viac Európanom a svetoobčanom, t.j. myslí, koná a žije predovšetkým v tejto druhej, širšej dimenzii. A tak sa teda až tu aj preňho začína skutočne napíňať zmysel parafráze onej známej kollárovskej vízie: «A zvoláš-li Slovák, ať se Ti ozve Člověk!». Čo by bol nanajvýš pozitivny obrat v náplni celého toho «slovenského fenoménu» pre nasledujúce tisícročie.

36

VINA A TREST V polovině března vysílala Čs. televize z košiekého studia v pořadu Maják tento příběh: V jednom podniku pracoval na zodpovědném místě mladý muž. Funkce byl tak důležitá, že ji mohl zastávat pouze vysokoškolák. Náš muž při nástupu předložil kopii potvrzeni o absolvováni podnikového institutu a byl přijat. Ponechme stranou skutečnost, že podnikový institut či různé večerní «univerzity» se mohou rovnat vysokým školám - to je věc celkové úrovně našeho školství, nejen vysokého, a s případem má jen nepřímou souvislost. Muž pracoval po dobu Šesti let ke spokojenosti všech, na jejichž spokojenosti záleželo. To bylo ostatně v televizním pořadu patřičně zdůrazněno. Jenže pak se přišlo na to, že před lety podnikový institut nedokončil a kopie o zakončeni studia byla falšovaná. Nemá to být, je to podvod a klamstvo, úřední listina je úřední listina, delikvent si zaslouží pokáráni a potrestání, sesazení z funkce aspoň do doby, než si potřebné vzděláni doplní, sníženi platu a nevím co ještě - samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že byl na svém pracovišti dobrý. Jenže soud měl jiná měřítkav Vzal to jako rozkrádání socialistického majetku, vypočítal, že náš muž se na základě falešného dokladu a jemu odpovídající mzdy protiprávně obohatil asi o 52 tisíce korun, a napařil mu čtyři roky. Nepodmíněně! S přihlédnutím k tomu, že byl zachovalý a dobře pracoval, mu přidělil první nápravnou skupinu. Když tvrdost zákona, tak tvrdost zákona. Jenže by měl ten zákon platit pro všechny! Náš muž se dopustil podvodu - ale svou práci dělal dobře, rozuměl jí, odevzdával výkon, odpovídající mzdě. Ale,kolik jiných lidi vykonává i mnohem odpovědnější funkce - ať už s předepsanou kvalifikací nebo bez ní - očividně špatněnekvalifikovaně nebo je nevykonává vůbec? Kolik různých vedoucích, ředitelů, tajemníků, předsedů aj. se denně dopouští mnohem větších podvodů tím, že za své platy dávají společnosti jen zlomek protihodnoty nebo vůbec žádnou, nebo společnost dokonce svou neschopností poškozují? Kolik falešných «všeumělů», kteří se různými cestami a z různých důvodů dostali do rozličných nomenklaturních skupin, bloudi dnes po vlastech českých a zřejmě i slovenských z funkce do funkce jednou jako odbornici «přes průmysl», jindy opět «dělají» do zemědělství a za čas třeba zase «do kultury»? Kolik? Každý podle svých schopností, každému podle vykonané práce. Náš muž byl schopný a bral plat odpovídající vykonané práci. Jenže na své místo se dostal podvodem - a to se nemá. Ti z neschopných, kteří se na své funckce dostávají za pomoci společenského podvodu, shora tolerovaného a často přímo organizovaného, jsou na tom mnohem lip: pokud budou poslušní a nebudou kritizovat směrem nahoru, žádný trest jim nehrozí... - k -

KAREL KYNCL

Podivné tradice jednoho «socialistického» zákona Před dvanácti lety, na jaře 1973, schválilo československé federální shromáždění zákon č. 44 Sb. o ochranném dohledu. Tehdy se jak v pražském parlamentu, tak ve sdělovacích prostředcích tvrdilo, že jde o opatření namířené výhradně proti zločincům z povolání. Stojí to ostatně černé na bílém hned v prvním paragrafu zmíněného zákona: «Ochranný dohled je ochranným opatřením, jehoš účelem je přispět k dalšímu posílení ochrany společnosti před protispolečenskou Činnosti osob zvlášť narušených, jakož i k dovršeni nápravy odsouzeného.» Jenže jak se dalo téměř s matematickou přesností očekávat, začaly příslušné Československé úřady v posledních letech tento zákon stále Častěji aplikovat také na lidi, kteří zdaleka nejsou «zvlášť narušení», nýbrž pouze se netají svým kritickým postojem k současnému režimu. Ustanovení zákona jsou drakonická. Člověk, který je jim podroben, je doslova vydán na milost a nemilost policii - a v případě kritiků režimu pak státní bezpečnosti, která je evidentně pokládá za větší zločince než jsou třeba notoričtí zloději a násilníci. Dává-Ii tedy zákon policii právo stanovit, jak často se postižený musí chodit hlásit na stanici, pak se samozřejmě například Ladislavu Lisovi, bývalému mluvčímu Charty 77, nařídí, aby se chodil hlásit každý den, sedm dní v týdnu. A v případě, že je mu na zvláštní žádost povoleno přijet do Prahy, dokonce několikrát denně. A může-li podle tohoto zákona policie kdykoli vstoupit do jeho bytu, pak k Lisovům vstupuje s oblibou pozdě v noci nebo Časně ráno, A tak dále, a tak podobně. Donedávna jsem si myslel, že u kolébky vrcholně nehumánního zákona o ochranném dohledu stálo nějaké podobné ustanovení sovětské, a dosud se mi zdá, že jsem se nemýlil. Rozhodně tam však nestálo osamocené: mám před sebou dokument, z něhož jednoznačně vyplývá, že reálně socialističtí zákonodárci se v roce 1973 poučili u zákonodárců nacionálně socialistických. Vypadá to, že přeložili do marxistické hantýrky vládní nařízení o «plánovitém policejním dohledu», které 9. března 1942 vydala vláda protektorátu Čechy a Morava s odvoláním na nařízení říšského protektora ze dne 12. prosince 1940. Poslání tohoto protektorátního výnosu se zcela kryje s údajným posláním dnešního zákona o ochranném dohledu: «Plánovitý policejní dohled na osoby, které svým dřívějším životem, zvláště pak pácháním trestných činů, projevily, že ze zločinného prošpěchářstvi nebo ze zločinných sklonů a zvyků jsou Škůdci společnosti, má za účel donutili je k určitému konání nebo opominutí, a působiti na ně zároveň výchovně.» Na rozdíl od dnešního ochranného dohledu byl však onen protektorátní plánovitý policejní dohled skutečně namířen jenom proti zločincům z povolání. Proti politickým provinilcům mělo tehdy gestapo jiné a účinnější nástroje. Dnes je má ovšem státní bezpečnost také, ale ta - jak vidět - nepohrdne ani ochranným dohledem. Srovnávám jednotlivá ustanovení obou dokumentů a nevycházím z údivu. Protektorátní policejní dohled byl ve své totalitní nelidskosti v mnoha směrech lidštější než dnešní socialistický. Posuďte sami: v protektorátu mohl být dohledu podroben pouze člověk, který byl předtím nejméně třikrát právoplatně odsouzen, kdežto socialistický zákon takovéto omezení nezná. Příkazy a zákazy jsou v obou dokumentech téměř identické, ale protektorátní obsahuje také tuto včtu: «Příkazy a zákazy plánovitého policejního dohledu nemají překračovali míru nutnou k dosaženi sledovaného účelu; musí být voleny tak, aby neuzavíraly cestu k poctivě práci a aby neměly nepříznivý vliv na trvající pracovní poměr.» V socialistickém zákoně o ochranném dohledu tento pokus o částečné omezení policejní zvůle chybí; jenom v jeho Šestém paragrafu se prostě konstatuje, že « orgány Veřejné bezpečnosti dbají, aby do práv odsouzeného bylo zasahováno jen v míře nutné». Každý československý policajt tedy může hrdě prohlásit: «Co je nezbytně nutné - o tom rozhoduji já.» A dále: v protektorátu směl být policejní dohled uložen nejdéle na dvanáct měsíců, a prodloužen mohl být jenom po novém přezkoumání případu. Byla to jisté výhrada značně pochybná a formální, ale socialistický zákon z roku 1973 neobsahuje ani takovou. Jeho třetí paragraf rovnou stanoví, že ochranný dohled se ukládá na jeden rok až tři léta. Samozřejmě také s možností dalšího prodloužení. Po podrobném prostudování obou právních dokumentů mohu odpovědně prohlásit, že protektorátní zločinci z povolání to měli ve srovnání s dnešními kritiky československého režimu horší v podstatě jenom ve třech bodech: mohl jim být vysloven zákaz «zřizovali korespondenční a sňatkové kroužky», «vyráběli a přechovávali necudné spisy, vyobrazení a vypodobnění» a «chovali zvířata, zvláště psy a kočky». Ve všech ostatních ohledech na tom byli protektorátní zločinci lip. Citované nařízení protektorátní vlády se po válce stalo přílohou k československé úřední zprávě pro norimberský mezinárodní tribunál a bylo použito jako součást obžaloby proti bývalému protektorovi von Neuraťhovi. Dnešní československý zákon o ochranném dohledu, který je ve svém znění, interpretaci a způsobech používání daleko drastičtější, je dosud pouze součástí takzvaného socialistického právního řádu.

37

VONS sděluj e: Sdělení č. 455 (Bilance případů po amnestii)

sledovaných

Podle rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 8. května 1985 byly prominuty tresty odnětí svobody, jejich části nebo jejich zbytky některým osobám, jejichž případy sledujeme. V souhrnném sdělení Č. 400 o případech sledovaných výborem k 6.11.84 se uvádějí 22 osoby, které byly tehdy ve vězení. Z nich bylo mezitím osm propuštěno, a to: Petr Kozánek z vazby, dále z výkonu trestu po jeho odpykání Antonín Dobner 27.4.85, Jiří Gruntorád 17.12.84, František Hanzlíček, Ivan Jirous 9.5.85, Antonín Kunrt, který měl být propuštěn po deseti letech 21.5.85 (neověřeno), René Matoušek (propuštěn na jaře 85) a Pavel Wonka v květnu 1985. Na nikoho z nich se nevztahovala amnestie. Dalších osm osob je nadále vězněno, a to Rudolf Battěk, Petr Hauptmann, Kamil Hönisch, Stanislav Kolář, Ladislav Ševec, Stanislav Urbánek, Milan Vyhnálek (pravděpodobně stále ve výkonu trestu) a Jiří Wolf. Trest jim amnestií nebyl zkrácen. Amnestie se však dotkla šesti osob, z nichž čtyři byly propuštěny (Oldřich Bašta, Zdeněk Šíbr, Petr Vojáček, Jan Wünsch); jednomu odsouzenému, a to Miroslavu Novému, byl trest zkrácen z 15 na 3 měsíce odnětí svobody, a konečně Miklos Duray byl amnestován po překvalifikování trestného jednání (viz naše Sdělení č. 445). Osob, které jsou podrobeny ochrannému dohledu, uvedených v souhrnném sdělení, se amnestie nijak netýkala. Ve sdělení č. 400 se dále uvádí 28 jmen těch, kteří jsou trestně stíháni na svobodě, přičemž trestní řízení tehdy skutečně probíhalo. V těchto případech se amnestie vztahovala na 21 osob. Šlo především o 11 mladých lidi z Olomouce (T. David, L. Dlouhá, J . Janošík, J . Jemelka, P. Kvapil, M. Kvapilová, J . Opletal, I. ŠimáČek, T. Vážan, J . Vážanová, S. Viktor ín), kteří byli pravomocně odsouzeni k podmíněným trestům. Podmíněně odložené tresty nebo podmíněně odložený výkon zbytku trestu byly amnestii prominuty také deseti dalším: D. Fajtlové, J . Justovi, V. Soukupovi, J . Mazancovi, F. Pometlovi a R. Šmahelovi a pravděpodobně (pokud totiž rozsudky byly 8.5.85 pravomocné) i J . Kajnekovi a L.Polákové, odsouzeným v Ústí nad Orlicí, a J . Mokrému a J . Šnajdrovi, odsouzeným v Šumperku. Dále bylo trestní stíhání proti Janu Pukalíkovi již dříve zastaveno a o osudu Vladimíra Procházky není nic známo. Pěti z této skupiny 28 osob se amnestie nedotkla, protože nebyli pravomocně odsouzeni ; jsou to tři bratislavští katolíci B. Borovský, A. Gabaj a T. Konc, dále J . Jablonický a J . Keller. V souhrnném sděleni se uvádí dále 25 jmen těch, kdo jsou trestně stiháni, přičemž za rok před vydáním souhrnného sdělení se v jejich věci nestala žádná změna. Nikdo z nich nebyl amnestován. Amnestie se naopak týkala Václava Havla a Otty Bednářové, kteří měli ze zdravotních důvodů přerušený trest.

38

Celkem se z 60 osob, uváděných souhrnným sdělením, amnestie vztahovala na 29. Méně příznivá bilance amnestie je u případů, které jsme začali sledovat po 6. listopadu 1984. Od té doby se v našich sděleních objevilo 31 nových jmen sledovaných osob. Jen dva z nich, a to D. Kuch a J . Vanda, kteří byli mezitím pravomocně odsouzeni a odpykali si část trestu, byli amnestováni. Amnestie se netýkala Jaroslava Švestky, Matěje Németha, Jána JuhaŠčíka a Rudolfa Sobanoše, Jaroslava Novosada a sedmi františkánů z Liberce (jsou to Jan Záň, Jan Burián, Jitka Daňhelová, Ladislav Trojan, Antonín Dabrowski, Ctirad Pospíšil a Alena Jánošíková), dále Gabriela Gossla, Lenky Marečkové, Adama Ruckého, Petra Cibulky, šesti katolíků z případu náboženského samizdatu (jsou to Michal Holeček, Vladimír Fučík, Adolf Rázek, Květoslava Kuželová, Václav Dvořák a Radim Hložánka), dále Jiřího Devátého, a čtyř obviněných z České Skalice (Stanislav Pitaš, Jaroslav Janeček, Květoslav Doubek, Josef Vilhelm), neboť nikdo z nich nebyl v den vyhlášení amnestie pravomocně odsouzen a všichni byli zároveň trestně stíháni pro trestné činy, za něž zákon ukládá trest, jehož horní hranice je více než 1 rok. Z uvedených osob jsou vězněni jen Petr Cibulka a Stanislav PitaŠ, kteří jsou ve vazbě; nemáme však informace o Jánu JuhaŠčíkovi a Rudolfu SobanoŠovi. Ani Josefu Babicovi, který je vězněn v 2. nápravně výchovné skupině, a Waltru Kaniovi, vězněnému ve 3. nápravně výchovné skupině, nebylo amnestií nic prominuto. I když amnestie z 8. května 85 je nejrozsáhlejší od roku 68, je třeba zdůraznit, že se dotkla jen odsouzených do 1. nápravně výchovné skupiny, kteří podle kvalifikovaného odhadu představují okolo 20% z přibližně 60 tisíc Československých vězňů. I v 2. a 3. nápravně výchovné skupině jsou vězněni lidé pro své přesvědčení nebo jednání z něho plynoucí, nebo na základě trestního řízení, které vzbuzuje právní, politické či morální pochybnosti. Na okraj poznamenáváme, že ve 3. nápravně výchovné skupině jsou dále vězněni vedle Waltra Kanii a Jiřího Wolfa, sledovaných naším výborem, i Jiří Gans, Jaroslav Javorský, Jiří Weiss a Josef Rommel, o jejichž případech jsme dosud pro nedostatek informací nereferovali. Považujeme za nutné vyjádřit politováni, že z amnestie byli výslovně vyňati všichni, kdo se dopustili trestného Činu opuštěni republiky a obdobných trestných činů podle zákonů dříve platných, neboť ke 40. výročí konce 2. světové války jsme očekávali, že alespoň touto cestou budou částečně napraveny křivdy způsobené zákonným ustanovením, které je ve zjevném rozporu se závazky, které na sebe vzal československý stát. V této souvislosti připomínáme, že nebyl amnestován trestný čin podle § 109, jehož se dopustil Ernest Kolcún z Bratislavy, který byl v lednu t.r. násilím odsunut ze Švýcarska do Československa. Pokud nebylo nebo nebude trestní stíhání zastaveno cestou milosti nebo trest prominut touže cestou, čeká Ernesta Kolcúna trest odnětí svobody do pěti let.

Formulace 2. odstavce článku IV Rozhodnutí o amnestii připouští dvojí výklad. Slova, že ustanovení «užije se i ohledně trestů tam uvedených» je nutno vykládat jako «užije se i ohledně trestů za trestné Činy tam uvedené». Znamená to, že u nepravomocně uložených trestů jsou amnestovány jen ty, které jsou ukládány za přečiny a trestné činy s horní hranicí trestu do 1 roku. Tento výklad byl experimentálně ověřen na případu Lenky Marečkové; původně se soudilo, že se jí amnestie bude týkat. Pro úplnost dodáváme, že při zveřejnění v novinách došlo k omylu v sazbě: Věta «které byly pravomocně uloženy přede dnem tohoto rozhodnutí» se netýká jen písm. e článku I, ale všech trestů uváděných v článku I ad a) až ad d).

Sdělení č. 454 (Literatura opět předmětem obžaloby) Okresní prokurátor v Hodoníně dr. Jaroslav Obdržálek podal dne 4. března 85 obžalobu v trestní věci proti inž. Petru Kozánkovi a Zdeňku Kotrlému, v níž je oba viní z pokusu trestného činu poškozování zájmů republiky v cizině (§ 8, odst. 1 k § 112 tr.z.). Jak jsme již informovali (viz sdělení č. 329 a 345), byl Petr Kozánek, nar. 8. května 49, technický pracovník podniku KOVO Bzenec, bytem Kyjov, Palackého 196, několik měsíců držen ve vazbě. Z. Kotrlý, nar. 21. června 1945, invalidní důchodce (v důsledku těžkého zdravotního poškození při práci v chemickém podniku), bytem Brno, Elišky Máchové 35, byl stíhán na svobodě. Oběma hrozí trest odnětí svobody až do tri let.

Trestného činu se mčli dopustit tím, že Zdeněk Kotrlý předal Petru Kozánkovi několik rukopisů a požádal ho, aby je při své legální cestČ do Rakouska odeslal Alexandru Tomskému, který podle obžaloby «rediguje v Anglii novou filozofickou a literární revui křesťansko-demokratického zaměření». Petr Kozánek se pokusil přání svého přítele vyhovět, byl však na československých hranicích zadržen. Jednalo se o čtyři básnické sbírky Ivy Kotrlé, manželky Zdeňka Kotrlého, a o jednu sbírku brněnského katolického básníka Zdeňka Rotrekla. Obžaloba se opírá především o «odborné vyjádření» Ústavu pro výzkum společenského vědomí a vědeckého ateismu ČSAV v Brně, podle něhož «vyvážené dokumenty zkreslují historické souvislosti, svět, ve kterém žijeme, je zobrazen jako nejistota, bezútěšný totalitní systém, a jsou tedy schopny svým obsahem poškodit zájmy republiky v cizině». Pokládáme za zásadně nepřípustně, aby o literatuře namísto kritiky a Čtenářského zájmu rozhodovaly policejní a justiční orgány. Navíc se musíme tázat, jakou záruku nepodjatosti skýtá postiženým, podle znění obžaloby «silně nábožensky založeným», znalecký posudek ústavu, který má ateismus již ve svém názvu. Podle opakovaného ujišťování Československých představitelů není u nás nikdo trestán za své názory, pokud nejsou doprovázeny kriminálními činy. Vyhoví-li vdaném případě soud návrhu obžaloby, bude to dalším důkazem, že netoliko politické názory, ale i pouhé básnické vyjádření životních pocitů může komukoli v Československu vynést několik let žalářování.

39

Sdělení č. 452 (Kněz Matěj Németh odsouzen) Okresní soud v Rožňavě odsoudil v hlavním líčení, konaném ve dnech 13. a 14. května 1985, katolického kněze M. Németha pro přípravu k trestnému činu pobuřování (§ 100, odst. 1 tr.z.) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky a k vedlejšímu trestu zákazu výkonu povolání na jeden rok. Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Údajného trestného činu se měl dopustit tím, že jako farář v Lipovniku shromažďoval větší množství samizdatové náboženské literatury a měl prý v úmyslu ji rozšiřoval.

Sdělení č. 459 (Luděk Pokrupa a Petr Kricner odsouzeni pro uplatňování práva na svobodu pohybu) Senát okresního soudu v Ústí nad Labem odsoudil za předsednictví Jaroslava Vondráčka dne 18. října 1983 Luďka Pokrupu, nar. 26.10.1954, řidiče Severočeské Konstruktivy, bytem Ústí nad Labem, Alšova 4, k úhrnnému trestu 22 měsíců odnětí svobody nepodmíněně v í . NVS, a jeho spoluzaměstnance, řidiče Petra Kricnera, nar. 3.4.1955, bytem Ústí nad Labem, Na Vlnovce 1, k 18 měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na tři roky. Oba se měli dopustit pokusu o trestný čin opuštění republiky podle § 198 odst. 1 tr. zák. a Luděk Pokrupa navíc tr. Činu opilství podle § 201 tr. zákona, Oba jmenovaní 29.7.1983 odcestovali legálně do Bulharska a tam se pokusili v Sofii nastoupit do letadla směřujícího do Jugoslávie, aniž měli platné cestovní doklady. Přitom však byli zadrženi bulharskými pasovými orgány a vydáni zpět do Českoslovanska, kde byli vzati do vazby. Oba se již předtím ucházeli o možnost rekreačního pobytu v Jugoslávii, Petru Kricnerovi však nebyla vydána cestovní doložka a Luďkovi Pokrupovi byla krátce po vydání odebrána, ač měli oba předplacen turistický zájezd s cestovní kanceláří Čedok. Pokrupovi byla doložka odebrána, protože prý ve formuláři žádosti uvedl, že má sestřenici v USA; přitom je její pobyt tam čs. úřady legalizován a nedávno byla v Československu navštívit příbuzné, mj. Luďka Pokrupu. Právě za jejího pobytu se měl Pokrupa dopustit druhého z trestných činů, za něž byl souzen, když 3.6.83 údajně opilý řídil automobil v nočních hodinách. V záznamu o krevní zkoušce však byly značné nesrovnalosti: jeho počínání bylo kvalifikováno jako trestný čin nikoli na základě měření, nýbrž podle odhadu znalce. Luděk Pokrupa byl již drive, 26. května 1982, odsouzen ke 14 měsícům odnětí svobody podmíněně na dva a půl roku pro údajně neoprávněné užívání motorového vozidla, jímž prý svému zaměstnavateli způsobil škodu 188 Kčs 16 haléřů (několikrát parkoval se služebním autem u svého bydliště namísto v podniku). Je příznačné, že zaměstnavatel nárok na náhradu škody neuplatňoval a k obžalobě se nepřipojil Tento trest byl Pokrupovi rozsudkem okresního soudu v Ústí nad Labem ze 4.10.84 změněn na ne-

40

podmíněný, takže celkem strávil ve vězení tri roky. To vše pro naivitu, s níž se snažil uplatnit - nadto ještě v rámci východoevropských 2emí - jedno ze základních lidských práv: svobodně cestovat.

Sdělení č. 461 (Rozsudek nad mladými lidmi z České Skalice) Dne 3.7.1985 proběhlo u okresního soudu v Náchodě hlavní líčení v trestní věci proti Stanislavu Pitašovi a spol. Senát tohoto soudu za předsednictví soudce Ví zla na návrh prokurátora Me varta uznal signatáře Charty 77, 281etého stavebního dělníka Stanislava Pitaše a 311etého technika Jaroslava Janečka, vinnými spácháním trestného činu hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 tr. zákona, a to ve smyslu snižování vážnosti prezidenta republiky. Jak jsme již oznámili (viz naše Sdělení č. 411) měli oba jmenovaní tuto vážnost snížit tím, že zhotovili fotomontážní koláž, zobrazující husu s falickým motivem. Stanislav Pitaš nebyl však souzen pro trestný čin nedovolené výroby lihu, z něhož byl původně obviněn. Ani Jaroslav Janeček nebyl souzen podle původního obvinění pro další trestný čin, a to výtržnictví; zato byl uznán vinným spácháním trestného činu nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit domácím pěstováním marihuany. Stejným trestným Činem byl uznán vinným i 25 letý dělník elektrikář z České Skalice Stanislav Maršík. Další obvinění, Květoslav Doubek a Josef Vilhelm, nebyli žalováni a souzeni. Jak jsme již oznámili, bylo trestní stíhání proti Květoslavu Doubkovi již dříve zastaveno, neboť vyšetřováním bylo zjištěno, že v době, kdy S. Pitaš a J. Janeček vyráběli koláž, K. Doubek spal. Také trestní stíhání proti Josefu Vilhelmovi, původně obviněnému z výtržnictví proto, že v době úmrtí K. Černěnka hrál a zpíval písně Karla Kryla, bylo již vyšetřovatelem zastaveno. Hlavní líčení proběhlo klidně a v souladu s právními předpisy. Přístup veřejnosti nebyl omezován, sešlo se zhruba 25 přátel obžalovaných. Pracovníci okresního oddělení StB Adámek a Rouše zjišťovali z občanských průkazů totožnost přítomných a fotografovali je. Trestní sazba u všech tří obžalovaných byla do dvou let odnětí svobody. Soud odsoudil Stanislava Pitaše kosmi měsícům odnětí svobody do I. NVS nepodmíněně. Stanislav Pitaš je stále ve vazbě, a to od 22.4. t.r., takže při normálním průběhu trestu by měl být propuštěn 22.12. t.r. Jaroslav Janeček byl pro oba trestné činy odsouzen k úhrnnému trestu devíti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky a Stanislav Maršík k sedmi měsícům podmíněně na jeden rok. Proces s mladými lidmi z České Skalice je dalším příkladem represí, jimiž je stíhán tzv. underground pro nezávislou kulturní činnost či nekonformní způsob života. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva


Otevřený dopis Wladyslawu Frasyniukovi Adamu Michnikovi a Bogdanu Lisovi Vážení přátelé, zpráva o vašem odsouzení (k 2 xh až 3 Vi letům vězení. - Pozn. Listů) nás naplnila smutkem a rozhořčením. Není to už nic objevného, že se vlády jako k prvnímu a poslednímu argumentu uchyliyí k perzekucím a věznění - a přece každý nový případ takového rozsudku, jaký zazněl v Gdaňsku, jen stupňuje naše odhodlání nevzdat se obrany lidských práv a společenské spravedlnosti. Není hanba být poražen přesilou, byla by hanba přesile se vzdát. I proto si vážíme vašeho postoje. Sledujeme a spoluprožíváme dramatické osudy polského národa a jeho Solidarity. Solidarita prokázala zatím nejnázorněji, že jednota státu a lidí, které zaměstnává, je ideologická fikce a že mocenská manipulace vede do slepé uličky. Kdyby se jí nepodařilo víc, udělala dost a za tuto zkušenost polským dělníkům vděčí lidé i v ostatních zemích bloku. Současně oceňujeme zdrženlivost, kterou Solidarita projevuje ve snaze o národní jednotu. Solidarita také znovuobjevila zbraň ponižovaných a ovládaných a účinně ji přenesla do společenských vztahů, které lidi znesvobodňují novým způsobem. Tou zbraní je právě solidarita, hodnota a nový etický vztah, který je dějinným přínosem dělnického hnutí už z minulého století a který polská Solidarita vzácným způsobem spojila s křesťanskou láskou. Žijeme v jiných poměrech než polský národ, ale způsob, jakým se Solidarita opřela o národní tradice se stal i naší zkušeností. Jsme s vámi svými srdci i myšlenkami. V Praze dne 29. června 1985 Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška ŠustTová mluvčí Charty 77


Dopis do Jihoafrické republiky Biskup Desmond Tutu nositel Nobelovy ceny míru Jihoafrická republika Vážený pane biskupe, jako představitelé občanské iniciativy Charty 77, usilující o respektování lidských práv v Československu, odmítáme jakoukoliv formu diskriminace. Jejím nejviditelnějším projevem v dnešní politice států je jihoafrická politika apartheidu, která už přinesla Vaší zemi tolik neštěstí a zahubila mnoho Vašich občanů. Vyhlášení a uplatňování výjimečného stavu ve snaze uchovat privilegia vládnoucí bílé menšiny vede jen k další krizi a katastrofám. Neochota vzdát se nadvlády zabíjí a mrzačí lidské životy, ničí hodnoty a ztěžuje ještě více hledání společného jazyka pro řešení odpovídající soudobým potřebám země a zásadám lidskosti. Spolu s Vámi odsuzujeme politiku jihoafrické vlády jako nemorální, zhoubnou a bezperspektivní a požadujeme propuštění vězňů pronásledovaných za odmítání apartheidu. Oceňujeme odpor většiny jihoafrického lidu proti tomuto násilí i Vaši snahu o dialog a nenásilný přechod Vaší země k přirozenému uspořádání, v němž má každý občan stejná práva a povinnosti vůči společenství, v němž žije. Dovolte, abychom Vám a všem, kdo spolu s Vámi usilují o spravedlivé řešení, vyjádřili svoji solidaritu. *

V Praze 3. září 1985 Jiri Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, bývalý mluvčí Charty 77 místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva

41

SMRT ARMÉNSKÉHO STUDENTA V SOVĚTSKÉ VĚZNICI 24. dubna tr. zahynul v pracovním táboře přísného režimu Perm 36 IŠAN MKRTČJAN ve věku 28 let a ve čtvrtém roce trestu. Ohlásil to britský časopis Index on Censorship, který čerpá z pramenů organizace Amnesty International. Zpráva podotýká, že podle jednoho z dohadů o příčině smrti spáchal Mkrtčjan sebevraždu jako gesto sebeobětování ve dnech 70. výročí tureckého masakru Arménů; že však možná zemřel vysílením, podobně jako v roce 1984 političtí vězňové OLEKSA TYCHY, JURY LITVÍN, VALERIJ MARCENKO a EDUARD ARUŤUŇAN. íšan Mkrtčjan byl v roce 1981 odsouzen NejvyŠŠím soudem Arménské SSR ke 12 letům žaláře za «protisovětskou agitaci a propagandu a organizování protisovětské skupiny» - tou byl míněn Svaz mladých Arménů, zastávající myšlenku nezávislé Arménie. Jeho trest byl vzápětí prodloužen o čtyři roky za pokus o útěk z rostovské věznice, po kterém byl brutálně ztýrán. Přestože Ústava SSSR dává všem svazovým republikám právo se od federace oddělit, sovětské soudy nositele nacionáiních snah krutě stíhají; předák arménské Národní sjednocené strany PARUIR AJRIKJAN byl jako dvacetiletý roku 1969 zatčen a je dosud ve vězeni.

STALINISTE NEVYMRELI Dalo by se předpokládat, že člověk, který samostatně myslí a seznámil se s publikovanými dokumenty, má již zcela jasno o stalinských metodách diktatury, věznění a o sovětských koncentračních táborech. Co dříve zůstávalo někdy «tabu» zejména pro levicově intelektuály a co mnozí přecházeli mávnutím ruky jako téměř nezbytný produkt formující se společnosti a jejího «růstu», bylo nezvratně prokázáno v četných svědectvích nejen historikůf ale především těch, kteří martyriem stalinské diktatury sami prošli - sovětských občanů. Proto každý nový pokus utajovat nebo i obhajovat tyto pogromy proti lidskosti, tento apartheid, z jehož zkušeností se poučil i Hitler, je buď směšný nebo záměrný. Nicméně, jak vidíme zejména v některých «dokumentárních» pořadech československé televize, projevuje se tato snaha rehabilitovat Stalina již téměř soustavně. Do řady obhájců stalinismu patří nejen starší a zkostnatěli «profesionální revolucionáři», ale někdy i nové kádry. Nedávno v literární příloze «Kmen» pražského týdeníku Tvorba, vydávaného ústředním výborem KSČ, otiskla Zdeňka Bastlová stať o díle Karla Čapka, připominajici v některých pasážích protičapkovské kampaně padesátých let. Na jejím výtvoru je však nejzajimavějši, jak zcela bez zábran háji «humanistickou» podstatu stalinské diktatury a ve stylu propagandy vedené komunisty ve třicátých letech odsuzuje ty, kteří tehdy našli odvahu veřejně poukázat - ovšem značně mírně - na nedostatky a přečiny sovětské vládnoucí moci. Bastlová píše: «V roce 1936 se rozvinula na základě pomlouvačné knihy A. Gida Návrat ze Sovětského svazu zejména v Evropě neslýchaná protisovětská kampaň představující Sovětský svaz jako totalitní režim. Její intenzitu u nás dodnes připomíná statečná kniha S. K. Neumanna Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzi (1937) vyvracející pomluvy Sovětského svazu a vysvětlující humanistickou podstatu diktatury proletariátu. J. Fučík s rozhořčením odmítá román Jiřího Weila Moskva - hranice, pro bezostyŠnost, s niž je falšována sovětská skutečnost.» Diskuse o Sovětském svazu a totalitním systému, koncentrácích, potlačení svobody a dalších atributech stalinského režimu rozdělila ve třicátých letech také

42

kulturní pracovníky. Dějiny daly za pravdu těm, kteří kritizovali nelidskost tohoto režimu, jeho chyby i neschopnost řešit některé základní ekonomické problémy. «Návrat ze Sovětského svazu» André Gida byl věru jen zdrženlivou a téměř nesmělou kritikou. A přece se právě kolem toho rozvinula kampaň svou zběsilosti nevídaná a osočující každého, kdo se odvážil vyřknout kritické slovo směrem na Východ. A to bylo již po prvních velkých procesech, a další na sebe nedaly dlouho čekat ! Jestliže nyní Bastlová v orgánu ústředního výboru KSČ, ovládaném mladší vrstvou kolaborujících literátů - Čejka, Sýs, Peterka - zaštítěných Rybákem, Skálou, Florianem a dalšími v redakční radě Kmene, bez ostychu hájí stalinismus, a používá přitom i formulací, které kdysi pronášel L. Stolí, například «statečná kniha Anti-Gide» není to zřejmě jen její osobní názor. Už tím, kde svůj Článek uveřejnila, dostala stranické posvěceni. Stalini sté tedy opět zvedají hlavu. ÇPVPRTTÇ OLi V LlxUO

Podivná aktivita LISTY a jejich spolupracovníci jsou už dlouhou dobu vystavováni podivným pozornostem. Jsou pomlouváni všelijakými nepodepsanými pamflety a letáky, jejichž pisatelé a rozšiřovatelé se obvykle tváří jako ochránci «demokratické Čistoty» exilu. Od počátku roku 1985 byla např. z Paříže rozeslána dvě čísla pamfletu «Svědomí», jehož obálka je věrným napodobením obálky tamního časopisu «Svědectví». Byly v nich uveřejněny kopie článků některých odpůrců Husákova režimu a nynějších spolupracovníků LISTŮ - J. Hájka, Z. Hejzlara, K. Kaplana, A. J. Liehma, Z. Mlynáře, J. Pelikána, V. Prečana, F. Vaněčka - z doby před 30-40 léty, a tehdejší názory autorů byly konfrontovány s názory publikovanými v pozdějších obdobích. Autoři měli být zřejmě kompromitováni rozdíly ve svých tehdejších a nynějších stanoviscích - t.j. rozdíly, které nikdo z nich nikdy nezatajoval ani nepopíral. Protože podobná tendence ke «kompromitováni» se objevuje i v pražském tisku - nedávno např.

v «Tvorbě» proti Karlu Bartoškovi, je pravděpodobné, že pamflety tohoto druhu přicházejí ze stejného, t.j. pražského, zdroje. Jiná taková «pozornost» se projevuje výrobou a rozšiřováním falsifikátů našich bulletinů pro informaci spolupracovníků LISTŮ. Zpravidla se nám v nich podsouvají názory a záměry, které nemáme, a tím má být buď vzbuzována nevraživost proti nám, anebo to má být proti nám využito v režimové propagandě. Jde o typickou dezinformační Činnost, s níž mají příslušné orgány v Praze velikou - i když málo pozitivní - zkušenost. Na počátku července 1985 však byl naším jménem ze Švédska rozeslán falešný dopis s obsahem, jehož účel se zdá i z hlediska našich režimových protivníků zcela nesmyslný. Dopis totiž vyzývá tentokrát bez pomluv nebo překrucování - adresáty, aby se přihlásili jako spolupracovníci Skupiny LISTY. Výsledkem bylo, že se několik dobrých přátel i formálně k LISTŮM přihlásilo, ale jak nám tohle mělo uškodit, to je opravdu u boha. Snad někdo, kdo je za to placen, zhloupl natolik, že se mu i eventuelní dezinformační smysl akcí stal lhostejným.

DALŠÍ PODPISY CHARTY 77 K 20. květnu 1985 se k prohlášení Charty 77 ze dne 1.1.1977 připojilo dalších 28 občanů, kteří souhlasí se zveřejněním svých jmen. Irena Bednářová, invalidní důchodkyně Jaroslav Benešová, dělnice Václav Blábolil, dělník Stanislav Devátý, technik Miroslav Fasura, dělník inž. Vladimír Hajný, zemědělský technik Pavel Hlavoněk, automechanik Heřman Chromý, úředník Pavel Jaroš, dělník Pavel Jeřábek, dělník Pavel Kačírek Vladislav Kolínek, fotograf Miloš Kraus Dalibor Kuch, dělník Zdeněk Kulík, dělník Pavel Kvíčala Vladimír Man, elektromontér Lenka Marečková, dozorčí stanice Josef Mlejnek, strojník Ondřej Pospíchal, dělník Libor Pospíšil, dělník Zdeněk Pumpr, divadelní zaměstnanec Karel Rýpl, dělník Bohumil Sláma Zdeněk Šmerda, dělník Josef Veselý, ekonom Stanislav Vlček, hlídač Jiřina Zemanová, dělnice Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová mluvčí Charty 77

ZESTATNENI JANA WERICHA 6. února 1985 bv se bvl Jan Werich dožil osmdesáti let. Zemřel však bohužel již před pěti lety. Poslední roky jeho života sužované vážnou chorobou mu po roce 1969 ztrpčil konsolidační režim a všechny ty urážky a šikany, které proti němu osnovali, přispěly i k jeho odchodu. Kdo znal Jana Wericha, jeho rabelaisovsky renesanční pocit života, moudrost a optimismus, a viděl ho pak v posledních letech, musel být zdrcen. Máme v živé paměti i pohled na uštvaného a nešťastného umělce, když vcházel do budovy Národního divadla v roce 1977, aby tu vyslechl útoky proti Chartě 77, a posléze byl i svědkem podvodu, když jeho podpis na prezenční listině byl vydáván za souhlas se závěrečným provoláním. Ti, kteří proti Werichovi dlouhá léta štvali, se ?iyní po jeho smrti najednou vydávají div ne za obdivovatele a ochránce. Tyto pokrytce reprezentuje dokonale Jan Kliment v Rudém právu. Před pěti lety otiskl Článek, ve kterém kritizoval Werichův postoj i projevy v roce 1968 «v složité sobě, kdy někteří lidé projevili snahu využit Werichovy bezprostřednosti a popularity... Ne všechno, co kdy prohlásil, unese soud historie, protože nikdo není neomylný.» 6. února 1985 napsal Jan Kliment opět článek k Werichovým narozeninám. Zcela v rozporu s pravdou tvrdí, že prý se Werich «postavil tváří v tvář domácím odpadlíkům, těmto vnitřním emigrantům, proti jejich provokaci a samozřejmě na správné místo, na stranu lidu a socialistické republiky». V podobném duchu jako Kliment napsal Článek «Osmdesát opon» i František Novotný v Práci. Jeho příspěvek dokazuje, že dostali pokyn, jak Wericha hodnotit. Opakuje totiž téměř doslova s Klimentem: «V krizových letech někteří lidé projevili snahu zneužit jeho popularity a bezprostřednosti. A jak se říká, nikdo není neomylný... Ne všechno, co kdy prohlásil, lze přijmout... K umělcům, kteří v roce 1977 v Národním divadle manifestovali svůj postoj ... patřil i on. Dal tak jasně najevo, kde je jeho místo.» Charakteristické pro tyto psavce je i to, že nikdy nejmenují Jiřího Voskovce, bez jehož spolupráce si nelze celoživotní Werichovo dílo herecké i spisovatelské ani představit. Novotný jmenuje Voskovce jen jako «partnera», kdežto Kliment se ani nesníží, aby vzpomněl jeho existence. Bude patřit vždy k hanbě režimu, že se Voskovec a Werich, vynikající čeští umělci a přední bojovníci proti fašismu, ale i za svobodu a pravdu, mohli scházet po únoru 1948 jen v cizině. Je teď zvykem pokrytecky se hlásit najednou k některým významným umělcům, které předtím režim likvidoval a potlačoval. Náhle je prohlašují za «své» (Seifert, Holan). Jenže i tato lež má krátké nohy. Každý přece ví, jak se k nim ještě nedávno chovali a jak zacházeli s jejich dílem. Ne, Jana Wericha se jim nepodaří si přivlastnit. Jeho tvorba, život i příkoří jsou příliš hluboko v živé paměti lidí, než aby se na to mohlo kdy zapomenout. <•

v

IGNOTUS

SLAWOMIR MROŽEK

JA WORZNO Poprvé jsem se ocitl v jedoucím autě jako dítě a řidičem byl kněz. Snad farář, u kterého posluhovala moje teta, možná nějaký jiný duchovní, jenž právě onoho faráře navštívil. Přesně si to nepamatuji, je to už půl století. Pamatuji si pouze, že kněz byl mladý, takže jistě mladý byl, nezdál-li se dítěti starý, a automobil byl stejně černý jako kněz - tehdy kněži nosili vždy sutany - a hranatý, taková tehdy auta byla. Jel z Uzewské Por$bkv do Dqbna, možná dokonce až za Dqbno k železniční trati Krakov-Tarnov. Protože si pamatuji les vysokých borovic, a za Dubnem takový les byl, možná ještě je. Poprvé jsem viděl pohybující se borovice. Když se šlo pěšky nebo když se sedělo ve formanském voze, stály borovice na mistě. Novinka pohybující se borovice - byla omamná. Podruhé jsem usedl do auta mnohem, mnohem později, teprve po válce a po zahájení výstavby socialismu. Šlo o automobil značky Skoda a řidičem byl pan Mozer. Jednou jsme jeli zpět ze Slezska do Krakova. Měl jsem velice rád návraty, cesty tam však byly mukou. Ne že bych nechtěl vyjíždět «do terénu», bral jsem ještě své zaměstnání a roli novináře vážně, velmi vážně. Ale Čím víc jsme se blížili cíli cesty, k nějaké továrně, k nějakému okresnímu národnímu výboru, k nějakému státnímu statku, měnila se má nesmělost ve zděšení. Budu připadat Předsedům, Tajemníkům a Ředitelům, se kterými se setkám, dost dospělý a sebejistý, nenucený, ale zároveň rozhodný> soudružsky příjemný, ale také jako Představitel Nejvvššího Vědomí, jež mám jako pracovník Tisku reprezentovat ? Budu jim připadat dostatečně znalý a světový, ale současně náš, dělnicko-rolnický? Co si počnu s rukama, tváří, hlasem? Bylo mi jedenadvacet let a právě se stal zázrak: z ubohého maturanta, z neúspěšného studenta - sbohem, vysokoškolské vzdělání, z buřiče bez domova - sbohem, neotesaná rodino, já byl spíš lord Byron, vyšvihl jsem se na Pana Redaktora s autem, ano, s autem, se zelenou Škodovkou - jestliže jsem byl poslán do terénu k dispozici. A komu teď ubíhají borovice? Mně. Ten automobil byl velice důležitý, kromě toho výstřely z Aurory a Lenin ve Smolném, rovněž stavba Dněprostroje, intelektuálně i morálně zcela přesvědčující, geniální Marx - «sladký», jak by řekla jedna moje pozdější známá, ale ani automobil se nevlekl na ocase historie. Té mé tehdejší Tím spiŠ, že v Polsku tehdy auta nebyla. To znamená - lidé neměli auta, dokonce ani literáti ne, ještě ne, to jest krakovští ne, neboť se proslýchalo, že ve Varšavě již někteří... Na prázdných vozovkách se objevovaly jen černé citroeny, pro lidi neklamné znameníže jede Bezpečnost, země Sovětů právě zahajovala výrobu limuzíny značky Poběda Čili Vítězství, jeli tak možno nazvat pracnou kopii zastaralého amerického modelu, ze kterého později vznikla rovněž žeraňská varŠava. Maršál Polska Konstantin Rokossovskij také jistě něčím jezdil, ale lidé - ne. A zde prosím - já do terénu autem značky Škoda.

44

Vracíme se tedy, já a pan Mozer, z tohoto terénu. Nikdy jsem nevěděl, jaké místo si vybrat: vedle pana Mozera nebo vzadu. Zpředu jsou vidět ubíhající borovice, je to však i nešikovné, protože je přece nutné prohodit s panem Mozerem pár slov, přinejmenším čas od času, o čem a jak se tady dá s lidmi mluvit. Naproti tomu na zadním sedadle nemusím už vůbec nic. Zprávy o dalších vítězstvích na frontě boje s kulakem, boje opírajícího se o venkovskou chudinu ve svazku se středním rolníkem, odpočívají v bloku. Nebo o úspěších válcováni za studena. Nebo o rekordní těžbě na předku metodou Petrovského. Poslouží to k napsání Článku, ale teprve zítra, dnes se pouze zapíši do knihy pracovní disciplíny, že jsem se vrátil z terénu, ta a ta hodina, a jsem volný. Pivko v «Zywci» nebo u «Hawelky», možná do kina... Za okny okolí Jaworzna, každý, kdo je zná, ví, že je nechutné. Krajina - řečeno pyšně - průmyslová, a řečeno lidsky - prašivá. Prokleté dědictví kapitalismu. Ale na druhé straně - to přece kouři komíny našich továren. Zde přichází na pomoc dialektické myšlení a snadno určujeme: ty domky, ty ohyzdnosti, ta bída - to je kapitalismus (dědictví), ale továrny už jsou naše, a je tedy správně, že kouří, neboť se v nich vyrábějí armatury. Postaví se nové domy a co je křivé, to se vyrovná. Zbaviv se tímto způsobem rozporu mezi svou vnímavosti a svým světonázorem, oddávám se již bez dalších morálně politických překážek pozorováni: autobus státní automobilové dopravy, tak nacpaný a ověšený lidmi, že břichem drhne po vozovce, vypouští z výfuku Černá oblaka dýmu. Snadno ho předjíždíme. Nedej Bože (jaký Bože, Bůh přece není), abych cestoval autobusem v takovém listopadovém mženi Oč jinačí je sedět v limuzíně, jen já a pan Mozer. Ach, kdyby tu ani pan Mozer nebyl... Je ovšem pravda, že jsem zvolil zadní sedadlo, takže jeho přítomnost je zredukována na nezbytné minimum. Sedí-li se uvnitř, je mrholení na sklech auta dokonce příjemně, zvyšuje pocit soukromí, bezpečí, pohody. Je tu ticho, sucho, teplo, téměř samota, a především úplně jinak než za oknem, než v každodennosti. Svět je, ale vně, jediné, co ode mne vymáhá, je to, abych se na něj díval, dokonce ani to vůbec nevymáhá, pouze nabízí. Přemisťuje se, ale nevnucuje, což dovoluje přemýšlet. A tak se tedy objevují sny o budoucí proslulosti a slávě, a snad si koupím ten americký plášť v komisi na Grodzké. Nějaké daleké exotické cesty, kdo ví, možná dokonce příští léto do Sopot? Sice vlakem, ale určitě první třídou. Tajemný, neznámý - já, budu hledět na horizont, jenomže v jakém saku, nejlépe manšestrovém, koupit manŠestr a ušit u pana Dyczka, jenže manšestr teď nikde není možné dostat - a vedle se objeví krásná neznámá. Když se mnou naváže rozhovor, zeptá se: «Čím se zabýváte?» - «Novinářstvim,» prohodím nedbale. A tehdy ona, herečka ... Pan Mozer zpomalil Předjížděli jsme oddíl lidi, pochodující ve čtyřstupech, esteticky velice zajímavý. Byl totiž barevnou škálou šedi, bělavosti, plísně a

žitné mouky. Šedé Čepice bez kšiltů, šedě plátěně uni- tvářim, co se pomalu sunou podél okénka vpravo, formy, šedé dřeváky, tváře rovněž ve stejném odstínu. jedeme na jedničku. Až konečně řekl: Normálně jsou tváře zarudlé nebo hnědé, jsou-li opá- Různi. leně, eventuálně bílé Či bledě, ale tyhle byly všechny Co to je, nechat věc otevřenou? A dokonce ji šedo-bělavě, jako žitná mouka. Mezi čepici a límcem rozšířit, ačkoliv já jsem se snažil ji upřesnit. «Různebyla vidět tvář, pouze ta stálá šeď. Normálně jsou ni», to mohlo znamenat leccos. Ale v takovém přípatváře hubené nebo tlustě, ale tyhle byly všechny stejně dě je o to víc třeba, abych to vyjasnil jediným správoblé, to znamená tlusté nikoli z jídla, nýbrž opuchloným Čili jednoznačným způsobem - i proti jeho už sti. Takže jako by tu šli ne lidé, ale pytle nedbale vyslovenému, nepřímo sice, ale přesto vyslovenému něčím vycpané, bez jakéhokoli lidského výrazu, pohynesouhlasu s uvedenou skutečnosti. Je třeba, mám, bující se stejnoměrně a mechanicky. V živém konmusím, ano, ano, něco je přece třeba říci, jenomže trastu s manekýny Šlo po stranách oddílu několik co, jenomže jak, panicky přemýšlím, co bych řekl, lidských postav. Uniformy zelené, tváře Červené, a když slyším: v rukou pušky připravené k výstřelu. - Dávají jim na prdel. - To jsou ti z Jaworzna, - řekl pan Mozer. Kdo dává? Ti «různi»? Ne, kdyby měl na mysli je, No věděl jsem, nějak jsem přece věděl, že řekl by: «Dostávají na prdel.» To bych mohl přiv Jaworzně je pracovní tábor, jeden z pracovních tá- jmout dokonce jako projev jeho občanské státotvorné borů, třebaže jsem nevěděl, odkud to vlastně vím, satisfakce, že se těmto «nepřátelům zřízení, vyvrhemísto, v němž jsou užitečnou prací převychováváni lům a parazitům» dostává zaslouženého trestu. Ale nepřátelé zřízení, vyvrhelové a parazité. Ale o tom, on řekl zcela jasně: «Dávají». Kdo tedy? Kdo dává? ačkoli věc byla správná, se nepsalo, a proto nemluviŽe by měl na mysli... Ne, to není možně, tomu lo. V zásadě nebylo zakázáno vědět, vzhledem k výnemohu uvěřit, to je prostě nemožné, aby... a to chovnému charakteru takové znalosti, ale měla to být v mé přítomnosti, vedle mne, ba dokonce přímo ke znalost všeobecná, tedy bez jakýchkoli podrobnosti. A mně... A přesto řekl, naprosto jasně jsem slyšel: také - ne-li především - znalost nepřiznávaná, o niž «Dávají jim na prdel.» A ta jeho ruka sevřená na se s nikým nedělíme, přísně pro soukromé použití páce až zbělela. Ano, pan Mozer se ukázal jako občana, nikoli pro rozhovory mezi občany. Obyčejně, třídní nepřítel. když jsem seděl na zadním sedadle, se pan Mozer Oddíl už zůstal za námi, a já jsem stále ještě nic vůbec neozýval, za což jsem mu byl vděčný. Nyní neřekl. Ach, kdyby byl na mém místě Pavka nejen že tento zvyk porušil, ale porušil jej Šokujícím KorČagin nebo někdo z Fadějevovy «Mladé gardy», způsobem. To, co řekl, řekl zdánlivě lhostejně, ale ten by si poradil. Ti uměli zdolat ohavnou leb konsám fakt, že to řekl, nemohl být lhostejný. Proč to trarevoluční hydry. To byli ale opravdoví muži, ze řekl? Co se mu stalo? železa, ze žuly, z magnitogorské oceli. Charaktery. Pan Mozer byl o hodně starší než já, to znamená Ale já, měkkýš v brýlích. Ale proč si to přede mnou mezi třicítkou a Čtyřicítkou maximálně. Vždy pečlivý dovoluje, ten Mozer, ten dosud pod pláštíkem poctia zdrženlivý, auto řídil dokonale a opatrně, bez špetvého pracujícího člověka se skrývající pohrobek ky fantazie, což jsem mu měl občas za zlé, když jsem buržoazního, velkostatkářsko-kapitalistického Polzatoužil, aby mi borovice ubíhaly rychleji. Jako reska ? Že by se mu zdálo, že přede mnou může? Že by dakční řidič se choval bezchybně, to jest nijak, Věděl, si myslel, že jsem tak slabý? A zrodila se ve mně velkdo je kdo a co je co a vůbec jak to chodí, a vyvozo- ká, opravdová, neboť nejen třídně motivovaná, ale val z toho jedině správný závěr, aby sám byl co nejteď úplně osobní nenávist k panu Mozerovi, menši. To, co řekl, to, že řekl právě tohle, se nehodilo Ten však jako by šiji neuvědomil, anebo taky nao*k jeho charakteru, k tomu, jak jsem ho dosud znal. pak, Šel ve své proradnosti ještě dál, neboť mne teď No ale řekl to a já jsem nemohl neodpovědět. Za vezl - je to náhoda nebo úmysl - podél vysoké, velice jiných okolnosti bych mohl odpovědět cokoliv, nějak vysoké zdi, na níž byly pásy ostnatého drátu, nad dát najevo, že jsem slyšel, že se člověk obrátil na drukterým stály strážní věže na tenkých nožkách, a na hého, aby mu ten druhý potvrdil jeho přítomnost na těch věžích, už docela vysoko, zelené figurky. Pan světě. V tom přece spočívá většina rozhovorů a besed. Mozer řekl: Teď to však nemohlo být cokoliv, to nebylo téma na NovouČké, kurrrva. cokoliv. Abych to nepřehnal s ideologickou horlivostí Pokud jsem měl ještě pochybnosti co se týče ideo- «Nepřátelé zřízení, vyvrhelové a paraziti» by bylo logického postoje pana Mozer a, tohle mi stačilo. Kdo příliš silné - řekl jsem tedy krátce a dost ostře: zná polštinu, ne psanou, ale mluvenou, ten ví, že slo- Kriminální. vo «kurva» může znamenat všechno, záleží na intoŘada byla na něm. To on s tím začal, já jsem mu naci. Často s jeho pomoci vyjadřujeme nadšení a proto dal příslušný směr, teď musí on doplnit nějaký údiv. Ale to «rrr» přes stisknuté zuby žádné pochybzávěr. Čekám, ale neříká nic. Moje čekání, jeho nosti nepřipouštělo, to nebylo nadšení ani údiv, nýbrž mlčení se prodlužuji. Souhlasí se mnou? Začínám nenávist, větší než ta moje ke třídnímu nepříteli, probýt nervózníkaždé mlčeni může znamenat nesou- tože byla bezmocná. Po návratu do Krakova jsem místo na pivko nebo hlas. I když je těžké připustit, ba dokonce si představit, že by pan Mozer mohl se mnou v tomhle nesou- do kina Šel domů. Příliš mnoho zážitků. Konvoj na hlasit. Snad je tedy pouze moje představivost příliš cestě, zdi vězeni na mne udělaly takový dojem, že jen horlivá. Nevidím jeho tvář, krk nevyjadřuje nic, ale vhodné uspořádání tohoto dojmu mne mohlo uklidvím, že on moji tvář vidi v zrcátku. Krk nic, ale nit. Jaké uspořádání bylo vhodně? Samozřejmě diaruka... Ruka spočívá na rychlostní páce, ne ne- lektické. My netvrdíme, že lidské utrpení je příjemné. spočívá, je sevřená na kouli páky tak silně, že zbělela Naopak, jsme pro lidstvo bez utrpěni, Dobré a v kloubech bělostí podobnou tamtěm skvrnám- Šťastné. Za to přece bojujeme. A víme, jak to lidstvu

45

zařídit jednou provždy. Proto musíme přinášet utrpe- li se jedno s druhým. Nemnozí milovali Lidovou ní, byť neradi, nepřátelům lidstva, toho příštího, Moc, jen o něco početnější byli ti, kdo ji milovat Šťastného, čili nepřátelům našim. Pro ně nemáme chtěli, o hodně početnější ti, kteří se ji milovat chtě slitováni. Ano, tvrdí, bezohlední, neústupní - rozpalo- nechtě rozhodli, avšak báli se ji všichni. A tak ti nemnozí, co milovali a zároveň se báli, měli dvojnásobval jsem se v zátiší svého pokojíku. - Neexistuje revoluce bez obětí, revoluce není májový výlet, jak řekl ně ochrnutý rozum a stali se největšimi hlupáky, díky Lenin. A Lenin, to je větší autorita než pan Mozer, Čemuž udělali největší kariéry. Patřil jsem mezi ně. který je konecknonců nepřítel. Nikdy se nebudu vysmívat Němcům, kteří se po Lenin je však na portrétech, kdežto pan Mozer válce ospravedlňovali: «Já jsem přece nic nevěděl.» v životě. Ne, pan Mozer mi nebude kálet na mou Samozřejmě, že věděl, lže však? Jenom v jistém lásku. Byl jsem jako zamilovaný muž, kterému smyslu, neboť věděl, ale nechtěl vědět, že ví. Paraněkdo pošeptal ošklivé věci o ženě. Muž takové věci dox? Ano, já vš vím, jak se to dělá, protože jsem to nechce slyšet a veškerý jeho hněv se obrací proti po- sám dělal také. Ale před soudem se nelze obhajovat mlouvači. Já Othello, Idea jako Desdemona, a pan paradoxy. Soudí se vůle, a my oba, Němec i já, jsme Mozer vystoupil v roli Jaga. S tím zásadním rozdí- měli poctivou vůli nevědět, že jsme věděli. On měl lem, že já se našeptáváním svést nedám a neuškrtím k milováni boj rasový a já boj třídní a oba jsme se svou Desdemonu, to spíš pana Možera. Přesněji, ne- báli. miloval jsem ani tak Ideu, jako sebe zamilovaného Dialektické zpracování mých dojmů mi úlevu do Ideje. Jak jen jsem se diky jí, díky Ideji, sám sobě nepřineslo. Bylo nutno udělat ještě něco, aby byla Ubil! Konečně se mi podařilo zamilovat se do sebe zachráněna ani ne tak Lidová Moc - neboť ta by si, sama, svou první a velikou láskou, byl jsem sebou silná a vítězná, poradila i v budoucnu bez mé pomonadšen, já, který jsem se dosud tak nenáviděl. A teď ci - jako moje vlastní tvář v mém vlastním zrcadle, bych měl dovolit, aby mi tuhle lásku vzali? Nikdy. v ideologickém stejně jako v psychologickém. NejBěda panu Mozerovi. lepšim způsobem bylo udat pana Mozera. O vězeních, táborech, ba dokonce o jistých sklepech To mě však vůbec nenapadlo. Pravděpodobně nijistých státních úřadů jsem samozřejmě věděl i před- koli z morálního hlediska - neručím za morálku, tím. Všichni věděli, nebylo možno nevědět. Ale bylo jde-li o lásku k Lidové Moci - ale prostě proto, že možné nevědět, že se ví. Kdyby to bylo veřejně zná- jsem nikdy nebyl mužem Činu, neboli - řečeno tehmo, bylo by nesnadně nevědět, že se ví. Veřejně, to dejším a nejen tehdejší jazykem - Činitelem. Vyžíval znamená tak, že se o tom píše, mluví, diskutuje. Ale jsem se výhradně ve své fantazii a tam pak v psaní tato znalost, byť všeobecná, nebyla veřejná, pouze článků o dalších vítězstvích na frontě boje s kulapřísně soukromá. Každý věděl, ale nechával si to kem, opřené o vesnickou chudinu ve svazku se středvědění pro sebe, anebo taky si je pro sebe nechat ním rolníkem, o úspěších válcováni za studena či o musel - v souladu s nikdy nevyřčeným, ale přesto rekordní těžbě na předku Petrovského metodou. A jako samozřejmost známým přáním Moci, a s jejím tak jsem se rozhodl napsat literární dílo, v němž přáním nebyly žerty. A když si člověk nechává pro bych nadobro porazil pana Mozera, ukázal na jeho sebe to, co má v hlavě, může s tím dělat libovolné a ničemnost projevenou poukazem na domnělé represe, divné věci, mít z toho rozmanitý užitek, ten jichž údajně užívá Lidová Moc (ti z Jaworzna, to především, anebo taky nedělat nic, je-li to pro něj nebyly represe, pouze třídní spravedlnost), abych proti výhodnější. O vězeních, mučení, zabíjeni střelou do té reakČni kreatuře postavil chrabrost a heroismus týla se nesmělo psát, mluvit a diskutovat, ale každý Strany, která ač vítězná, statečně zápasí se stále znosi o tom mohl myslet to, co pokládal za vhodné, vu se obrozujíci kontrarevoluci (např. pan Mozer), každý si mohl vybrat, bude-li o tom přemýšlet nebo tím nebezpečnější, čím více poraženou. Za model této ne. Nepřemýšlet, pokud to někdo dokázal, bylo sa- logiky mi posloužila Stalinova teze o třídním boji mozřejmě mnohem výhodnější. Zvlášť, chtěl-li někdo zostřujícím se úměrně tomu, jak se utužuje a milovat Lidovou Moc. upevňuje Diktatura Proletariátu. Zdůrazňuji - neměl Normálně pracující rozum neustále zpracovává to být Článek publicistický, ale literární dílo. Pan zkušenosti, informace, fakta, navzájem je v nejroz- Mozer neměl být jmenován, nýbrž vystoupil by jako manitějších kombinacích konfrontuje, pořádá do hie- postava zobecněná z autentické, okolnosti měly být rarchických systémů, vyvozuje závěry. Žádný mate- změněny, ale události takové, jakých jsem byl riál nezůstane mrtvý a nevyužitý a nic není statické svědkem. Chtěl jsem vyjádřit skutečnost prostřednicani konečné. V rozumu ochrnutém je to jinak. Celé tvím uměni, shodně s doporučeními, jaká jsem pilně oblasti vědomi zůstávají bez pohybu a bez spojeni čítal v Nové kultuře, orgánu Svazu polských spisovas jinými, nic se v nich neděje. Jsou neprodyšně telů. Byl jsem již členem tohoto svazu, byv tam odděleny od jiných oblasti takovou zdi, jako byla ta, vpuštěn ne proto, že bych vydal jakoukoli knížku, kterou mi ukázal pan Mozer, ještě neprodyšněji, pro- nýbrž jako svěží a oživující krev Nového v boji se tože jsou odděleny zdi bez brány, tady se dokonce ani Starým. propustky nevydávají. Člověk ví, ale tak, jako by Psal jsem, psal a psal, ale nějak divně mi to nešlo. nevěděl; plášť, který se nikdy nenosí, je uschován ve Obracel jsem to tak i tak, rozestavoval jsem pana skříni a skříň na půdě, zdánlivě jej člověk má, ale Mozera, sebe a ty z Jaworzna do rozmanitých konfipouze má, takže má jej opravdu, jestliže ho nikdy guraci, byť vždy do těže ideologické situace - ale nic nepoužívá a dokonce na něj zapomněl? V ochrnu- z toho nebylo. Charakterizoval jsem postavy, to jest tém rozumu je plno «opouzdřených» informaci, tak pana Mozera a sebe, různými způsoby, avšak vždy jako bývají «opouzdřené», nečinné, od zbytku orga- v témž smyslu - výsledek mne ale neuspokojoval. nismu izolované bakterie v plicích. Rozum však bývá Vymýšlel jsem si nové a přidával je - nepomáhaly. ochrnutý i láskou a strachem, stačí pouze jedno nebo Škrtal jsem - měl jsem jich nedostatek Zkoušel jsem jenom druhé, aby rozum ochrmd. A co teprve, sejdě- popis, dialog, vnitřní monolog - všechno bylo jaksi

46

divně, nijaké. Obviňoval jsem se z nedostatku talentu, propadal jsme depresím. Pravda byla, č//7o naá mé možnosti. Dosud jsem byl pouze autorem rezavé satiry na pomalé číšníky, na Churchilla a Trumana, teď jsem chtěl napsat opravdovou, hlubokou povídku jako Thomas Mann, jehož dílo jsem už trochu znal. Možná, že kdybych byl tehdy starší a zkušenější literát, podařilo by se mi napsat tu novelu tak, aby mne uspokojila, otisknout ji v 'Nově kultuře a jedním skokem se ocitnout v kruhu slavných kolegů, kterým jsem se obdivoval, kterým jsem záviděl a

které jsem se teď snažil následovat. Nesmírně mi na tom záleželo. Chtěl jsem, ale neuměl, a to stačí, aby člověk propadl neurosteni i. Zejména v zimě. Protože zima už začala a já jsem to stále neuměl napsat. Zima v Krakově je zvlášť ponurá. Topil jsem ve svých kachlových kamnech dalšími verzemi své povídky. Naštěstí přišlo jaro, a jaro v Krakově je zvlášť zajímavé, zejména když je vám dvaadvacet let, už dvaadvacet... No, a vše, co nebylo na jaře, jsem zapomněl. Ačkoliv, jak se ukazuje, ne navždy.

JÁN MLYNÁŘÍK

Husákové kádre a fušovanie do encyklopédie Režimová propaganda v Československu denne presvedčuje občana, aké úspěchy sa pod vedením strany na všetkých úsekoch dosiahli. Avšak očividné sa nedán dosahovat' úspěchy v tvorbě encyklopedií, teda diel základného informačného systému, diel, syntetizujúcich poznatky o svete a spoločnosti, ktorých tvorba je nevyhnutnou súčasťou vedeckého poláoku. VzhFadom k nepriaznivému národnému historickému vývinu prvé encyklopedické dielo, šesťzvázková Encyklopédia Slovenska, vyšlo v rokoch 1977 až 1982, Encyklopédia slovenských spisovatelův do konca roku 1984. Avšak aj tu, nebyť násilných, neorganických zásahov režimu do vedy a jej vývoja, tieto diela mohli vzniknúť najneskór do začiatku 60. rokov. V tvorbě encyklopédií však česká veda mala bohaté skúsenosti a vydala o tom počet. Riegrov Slovník naučný začal vychádzať roku 1860, trinást rokov pred prvou ruskou encyklopédiou. Nasledoval Ottův slovník naučný, ktorý od roku 1888 vychádzal po 21 rokov a dóstojne představuje vysokú úroveň vtedajšej českej vedy. Po prvej světověj vojně, za Československej republiky sa v tvorbě encyklopédií pokračovalo. Ottův slovník naučný od roku 1930 vychádzal po 13 rokov, v rokoch 1925-1933 vyšiel Masarykův slovnik naučný a na sklonku prvej republiky vyšiel Komenského slovník naučný. Teda v jedinom dvadsaťročí vyšli 3 encyklopédie, ku ktorým třeba prirátať prvý pokus o slovenskú encyklopédiu z roku 1932 - Slovenský naučný slovník. Avšak za takmer 40 rokov komunistická veda nedokázala vytvoriť sporahlivé encyklopedické dielo. Štvorzvázkový Příruční slovník naučný, ktorý začal roku 1962 vydávať Encyklopedický institut ČSAV v Prahe, bol iba slabým odvarom niekdajších českých encyklopédií - nemohol sa im rovnať ani rozsahom, no ani obsahom. Namiesto objektívnych informácií Příruční slovník podFa vzoru sovietskej encyklopédie začal kádrovat', pridávať hodnotiace znamienka, z ktorých negatívne sa spojovali s pejoratívnymi hodnoteniami a nadávkami, převzatými z bežnej žurnalistiky. Ale kádrované bolí aj události. Stačilo, aby som si otvoril heslo k výročiam 28. októbra, teda vzniku ČSR, v prvom diele, aby som stratil chuť obstarávať si ďalšie diely. Niet div, že moderné dějiny a osobnosti v nich v tomto slovní-

ku tak dopadli, keď tuto časť mal na starosti taký «vedec», akým bol Gustav Bareš. Trvalo plných dvadsať rokov, kým Encyklopedický inštitút v Prahe vydal roku 1982 trojzvazkový ilustrovaný Encyklopedický slovník. Ťažko si vo svete představit* vedecký ústav, ktorý potřebuje dvadsaťroČie na trojzvázkové dielo! Hoci slovník vyšiel v náklade 170 000, iba sa po ňom zaprášilo spoločnosť, vyhladnutá komunistickým postom v tvorbě encyklopédií vytvořila na dielo dlhŠíe fronty než na nedostatkové južné ovocie. Keď vznikol problém, Či sa má urobiť dotlač zmieneného ilustrovaného slovníka, vznikol návrh, aby do polovice roku 4 988 vyšla Šesťzviizková Malá československá encyklopédia, so 110 000 heslami, teda dvojnásobkom hesiel ilustrovaného slovníka. Teda opáť nie sústavná, základná encyklopédia na úrovni súčasnej světověj, ni aj československej, vedy, ale záplata na jej absenci u. RíaditeP Encyklopedického inštitútu povedal, že na výbere a príprave jednotlivých hesiel encyklopédie sa podiefa viacej než 1000 fudí. Je však obccnc známe, že sám sa přičinil za to, aby Československá encyklopédia presne kopírovala heslář, no aj hodnotiace meradlo BoFŠoj sovetskoj encyklopedii, takže uvedený počet pracovníkov sa nám javí ako gigantománia, snažiaca sa teatrálne zakiyť skutočnosť. RiaditeF nás radŠej informoval o tom, ako sa tvorba encyklopedie neziobíde bez početných chýb. SIovenská encyklopédia o tom podala parádny dokaž: chýb je v nej ako maku, ale nielen věcných, za ktoré zodpovedá Husákov káder Plevza Viliam, ale najma tlačových, pričom mnohé věcné chyby sa ani nepřiznali. Vcelku - chaos a lajdácky amatérízmus. Čitatelia článku «Jak se dělá encyklopedie» z Rudého práva z konca mája 1985 sa už nedozvedia, aké zásahy sa urobili proti personálnemu obsad en i u Encyklopedického inštitútu po roku 1968. Jeho práca bol a prerušená, schopní pracovníci povylučovaní a na miesto riaditeťa bol dosadený historický archeolog Štěpánek, bez prípravy a dostatoČného školenia. Bol jedným z tých «nových kádrov» režimu povedFa Jaroslava Césara, Sávu Šabouka, Zalabáka a iných, ktorí odbornú problematiku sice nezvládali, ale politicky schopné kolaborovali a tak nahradili takých vedcov, ako boli akademici Průšek, Neu-

47

mann a Málek; ekonom Zalabák viedol Mikrobiologický ústav akademie a historik moderných českých dějin César sa stal zrazu odbornikom na sinológiu v Orientálnom ústave. Školením osvětový dóstojník Šabouk zas viedol Umenovedný ústav. Podobné aj Miroslav Štěpánek. Jeho vývoj by sa dal naznačiť stručné: keď my sme obdivovali Nejedlého, on obdivoval Pekařa. To bolo na zaČiatku 50. rokov. Keď my sme v 60. rokoch prichádzali k Pekařovi, on začal od roku 1968 obdivovať Nejedlého a slúžiť Husákovi.

HOLD CENZORA Letos v květnu otevřeli v Hroznatíně u Třebíče památník Ludvíka Svobody v jeho rodném domku. Delegaci, v které byl také Svobodův zeť ministr kultury Klusák, vedl tajemník ústředního výboru KSČ Fojtík. « Vzdáváme hold jedné z nejpozoruhodnějších osobností našich novodobých dějin,» řekl tu Fojtík. «Uctiváme nehynoucí památku tohoto velkého člověka, který se zapsal do našich srdcí jako horoucí vlastenec a internacionalista, skvělý voják a moudrý stát nik.»

Ještě v době, kdy byl Svoboda prezidentem republiky, dal právě tento Fojtík zabavit připravovaný druhý díl paměti L. Svobody, kde autor vzpomínal na svůj pobyt v SSSR za druhé války. Přičinliví dohlížitelé a informátoři tehdy zanesli vytištěné stránky Svobodových paměti na sovětské velvyslanectví, odtud putovaly do Moskvy, a pak zpátky - na stůl Jana Fojtíka. Tento funkcionář nelenil, začetl se a napsal obsáhlý posudek, na jehož podkladě «bylo doporučeno» druhý díl paměti nevydat a přepracovet jej. Fojtíkův návrh byl schválen Husákovým předsednictvem strany a Ludvík Svoboda postaven před hotovou věc. Tak prezident republiky ve vlastním státě nesměl vydat své paměti! Nakladatelství Naše vojsko, kde měla kniha vyjit, muselo část již natištěného vydání zlikvidovat ve stoupě. Jestliže nyní cenzor a likvidátor pamětí L. Svobody mluví o něm jako o jedné z nejpozoruhodnějŠích osobnosti našich novodobých dějin, je to licoměrnost a bezcharakternost. Nejen Fojtíkova, ale všech, kdo schválili likvidaci Svobodových pamětí a necitelným postupem mu ztrpčovali poslední chvíle života. Tím se ovšem v Hroznatíně nikdo z delegace nechlubil.

NA ROZLOUČENOU S VILÉMEM KAHANEM Vilém Kahan, dobrý přítel mnoha spolupracovníků LISTŮ, už není mezi námi. Ve věku 66 let zemřel náhle 15. července 1985 v Amsterodamu, kde posledních 16 roků žil a pracoval. Je pochován na hřbitově Gan Hashalom v holandském Hoofddorpu. Byl dlouhá léta nemocen, avšak smrt přišla přesto neočekávaně: když jsem ho s Jiřím Pelikánem na počátku Července naposled navštívil, byl jsem přesvědčen, že se jeho zdravotní stav velice zlepšil. Oslabený organismus však infarktu neodolal. S Vilémem odešla z našeho kruhu svérázná osobnost s bohatou a dramatickou minulostí. Před pronásledováním židů a komunistů uprchl na konci třicátých let z Podkarpatské Rusi do SSSR, kde později vstoupil do čs. armádního sboru generála Svobody. S nim se roku 1945 vrátil do Československa. Jako důstojník čs. armády byl v létech 1948-1949, t.j. v době, kdy jak Moskva tak Praha podporovaly vznik izraelského státu, pověřen péčí o výcvik některých oddílů jeho armády v Československu a jistý čas působil jako vojenský poradce v Izraeli. Když se pak sovětská i československá politika vůči Izraeli diametrálně změnila, stalo se toto Ka ha novo působení záminkou k obvinění ze «sionismu» a ze všemožné «nepřátelské činnosti»: na počátku padesátých let byl zatčen, vyslýchán a mučen v pověstném «hradčanském domečku» a bez soudu držen ve vězení. V polovině padesátých let byl propuštěn a později rehabilitován, avšak do armády se už nesměl ani nechtěl vrátit. Až do roku 1968 se živil jako pracovník podniku Sportovní potřeby. Už v padesátých létech se Vilém Kahan sblížil s Josefem Smrkovským, Josefem Pavlem a jinými z vězeni propuštěnými politiky, a významně se podílel na postupném formování reformě komunistické tendence. V roce 1968 byl jedním z poradců a pomocníků Josefa Smrkovského. Po invazi vojsk států Varšavského paktu v srpnu 1968 se důvodně obával sovětské msty - ze svého pobytu v SSSR znal příliš dobře praxi KGB. Nechal se proto poslat jako pracovník čs. vyslanectví do Bělehradu, avšak už v roce 1969jej začínající «normalizace» přiměla k odchodu do exilu v Holandsku. Vilém Kahan se už v Československu vyznačoval velkým a kritickým zájmem o dějiny mezinárodního komunismu a dějiny protifašistického odboje. Spolupracoval s Ústavem dějin socialismu, a svými rozsáhlými znalostmi lidi i události pomohl v Šedesátých létech nejednomu čs. historikovi při hledáni východiska z bludů zatemňované a falšované minulosti. Svůj zájem mohl pak plně rozvinout v Amsterodamu jako spolupracovník známého Mezinárodního institutu sociálních dějin. Tam také publikoval několik menších prací o Kominterně, a v rukopise zanechal jak cenné životopisné poznámky, tak svůj podii na rozsáhlejší práci o dějinách protinacistického odboje v Československu. Přes velké zdravotní obtíže pracoval pilně do posledních chvil života. Vilém Kahan miloval vášnivé spory o minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a nerad v nich - tak jako většina z nás - ustupoval od své pravdy. V jádru však byl především dobrý a laskavý člověk: jak v Československu tak i v exilu pomohl každému, kdo jeho pomoci potřeboval. Přes všechny rány, které mu život zasazoval - i jeho žena a oddaná ochránkymě, lékařka Irma, mu v Amsterodamu předčasně zemřela - zachovával si vždy svou svéráznou integritu. My všichni, kteří jsme ho znali, budeme na něho v dobrém vzpomínat.

ZDENEK HEJZLAR

Kostova kniha o hospodářských problémech reálného socialismu Uveřejňujeme překlad jedné z recenzí Kostovy nejnovějŠí knihy «Wirtschafisproblemc des reálen Sozialismus» («Hospodářské problémy reálného socialismu»), kterou roku 1984 vydalo nakladatelství Bund Verlag v Kolíně n.R. Recenze, jejímž autorem je JOHNNY ERLrNG, vyšla 28. března tr. v deníku Die Welt. Když převzal Jiří Kosta, jeden z reformních ekonomů dubčekovského období a spolupracovník Oty Šika, před patnácti lety novou katedru socialistických hospodářských systémů na frankfurtské univerzitě, hrnuli se levicoví studenti na jeho přednášky. Socialistické alternativy se hodně žádaly, avšak jen málo zkoumaly. Nějakou dobu stálo profesora, který odešel z reálného socialismu po moskevské intervenci, značnou námahu, aby «sdělil negativní zkušenosti z reálného socialismu sovětského typu, které jsou v rozporu s osvobozeneckými cíly socialistického hnutí». Kostův tehdy úspěšný metodický pokus osvětlit propast mezi myšlenkou a uskutečněním nejen teoreticky, ale zároveň rozborem hospodářských výsledků, pokračuje v nové knize, v níž sleduje cestu reálného socialismu dál a proklepává jej jako lékař, aby zjistil jeho sklony k reformě. Po kritickém shrnutí toho, oč Marxovi, Engelsovi a jejich pokračovatelům opravdu šlo, následují kapitoly o historii vzniku obou gigantů, Sovětského svazu a Číny - té ovšem jen v její maoistické podobě. Vzorný popis ekonomiky bez tržních prvků, vyzdvihující funkční poruchy nepružného plánování a centralismu, přitom Kostovi umožňuje určit míru odchylek ve východoevropských státech, a především o to více vyzdvihnout pražský reformní model šedesátých let. Stručné, ale zároveň srozumitelné poznatky z nadhledu mohou dnešním studentům naznačit cestu k diskusi, která se na univerzitách dnes bohužel zanedbává. Kostovy srovnávací údaje o situaci ve východní Evropě, s charakteristikami pokusů o reformu i hospodářských výsledků, navíc poskytují pohled na nejnovější více či méně silné snahy o samostatnost v sovětském bloku a na možnosti Gorbačovovy doby.

Nevyjasněná zůstává otázka, proč se v socialistických zemích reformy vlnovitč vzmáhají a zase upadají. Na to neposkytuje Kosta ucelenou odpověď. Vychází z poznání, že funkční slabiny plánovači soustavy dlouhodobě posilují tlak směrem k reformám a mohou proto uvádět reformy do pohybu; zároveň však dochází k závěru, že nakonec převládá politický faktor, ať již strach stranických kádrů o mocenské pozice anebo - jako v Praze roku 1968 to, že se «vnější politika, hegemonie Sovětského svazu, stala rozhodujícím podnětem k odvolání reformy». Kostovy studie o jednotlivých zemích ho vedou k předpokladu, že «ochota k reformám nebo odpor k nim jsou podmíněny souhrou hospodářských a politických faktorů». Z toho vyplývající re formo vatelnost plánovaných hospodářství (ukázkové příklady tvoří Maďarsko a Jugoslávie) je omezena zjištěním, že rozhodující význam pro vývoj celého východního bloku má vytváření reformního klimatu v Sovětském svazu. Předpověď, že hospodářské zotavení, jehož znaky se ve státech RVHP a v Sovětském svazu od roku 1983 objevují, bude následováno «nejpozději ke konci tohoto desetiletí opětovným poklesem», ho vede k očekávání, že se problémy možná «teprve tehdy vyostri natolik, že si vynutí radikální reformu systému». Změny v Maďarsku, ale podstatně více změny v Cíně, znovu oživily víru v reformovatclnost ústředně plánovaných hospodářských systému. Kosta, znalec této reformní cesty, již víckrát Pekingem přibraný ke konzultaci, ve své leníce toto téma obešel, snad proto, že považoval celkové zhodnocení lesie předčasné. (POZN. LISTU: O čínském hospodářství dnes píše I Kosta ve stati otištěné v Listech č. 2/1985, str. 27-32.) Závěrečná kapitola o možnostech nabízejících se Německé spolkové republice a tedy tvořící jakýsi přehled hospodářsky demokratických představ, jež arciť zůstávají velmi teoretické, uvádí «dosud nevídaný posun technologie» jako argument proti přemíře plánování. Při čemž je nesporné, že technologická revoluce, do které se evropské státy s tržním hospodářstvím jen s obtížemi pokoušejí zapojit, hrozí východní Evropě debaklem.

DOVĚTEK O NĚKTERÝCH DALŠÍCH ČS. AUTORECH V NSR A RAKOUSKU: V nakladatelství Bund Verlag v Kolíně n.R. vyšla již v roce 1984 také kniha Bedřicha Utitzc «Zeugen der Revolution - Mitkämpfer Lenins und Stalins berichten» («Pamětníci revoluce, spolubojovníci Leninovi a Stalinovi vyprávějí»). Vídeňské nakladatelství Braumüller vydalo, též v roce 1984, práci Zdeňka Mlynáře «Möglichkeiten einer Stabilisierung des sozialpolitischen Systems in Polen» («Možnosti stabilizace sociálnč-politického systému v Polsku»). Vc sborníku «Ein dritter Weg zwischen den Blöcken?» («Třetí cesta mezi bloky?») z nakladatelství Verlag für Gesellschaftskritik, Vídeň 1985 byly uveřejněny příspěvky Zdeňka Mlynáře «Die Verselbständigungstendenzen im Sowjetblock» («Tendence k osamostatnění v sovětském bloku») a Zdenka Hejzlara «Austromarxismus-Sowjetkommunismus-Eurokommunismus» («Austromarxismus, sovětsky komunismus, eurokomunismus»). Antonín Měšťan vydal v nakladatelství Bühlau v Kolíně/Vídni letos svou práci «Geschichte der tschechischen Literatur im 19. und 20. Jahrhundert» («Dějiny české literatury v 19. a 20. století»). V roce 1984 vyšla v Marburgu práce Josefa Pokstefia «Der soziale Wandel in der ČSSR und sein Reflex auf das politische und Verfassungssystem» («Sociální změny v ČSSR a jejich odraz v politickém a ústavním systému»). Karel Kaplan vydal roku 1984 v nakladatelství POL Verlag ve Wuppertalu knihu «Das verhängnisvolle Bündnis» («Osudné spojenectví»); ve sborníku «Berichte des Bundesinstituts für ostwissenschafilichc und internationale Studien» č. 9/1985 vyšla Kaplanova práce «Anatomie einer regierenden kommunistischen Partei - Apparate und Apparatschiks» («Anatomie vládnoucí komunistické strany - aparáty a aparátníci»).

49

MICHAL REIMAN

Lenin-Stalin, historiografický problém a jeho politické významy V poslední době opět oživla diskuse o vztahu mezi Leninem a Stalinem a mezi leninskou a stalinskou dobou. Má jinou povahu než diskuse předchozích let. Tehdy nejenom v levicové, nýbrž i v podstatné části liberální literatury převládala snaha oddělit Lenina od Stalina, postavit tyto osobnosti proti sobě. V dnešní diskusi převládá tendence opačná: leninská doba se svými metodami a obsahem je přirovnávána k době stalinské, Leninovi je dávána přímá odpovědnost za vyzdvižení Stalina do vedoucí funkce, jejich rozpory líčeny jako nepodstatné, za vlastní východisko ke stalinismu je označována říjnová revoluce a převzetí moci bolševiky. Tato změna má své kořeny ve změněné politické situaci. Padesátá a šedesátá léta byla ovlivněna silnými nadějemi na možnost výrazných reforem a změn v SSSR. Z tohoto hlediska se mohl i stalinismus jevit jako přechodná fáze. Sedmdesátá léta však odhalila klamnost těchto nadějí. Protistalinské pojetí se v SSSR a v zemích sovětského bloku neprosadilo. Sovětský systém se stále více ukazoval jako nezpůsobilý k zásadním hospodářským a sociálním změnám, o změnách politických nemluvě. K tomu se přidružily nové negativní poznatky o sovětské zahraniční politice (Československo, čínsko-sovětský konflikt, Afghánistán, Polsko 1970, 1976, 1980-81, atd.). Nové zaměření diskuse o Leninovi a Stalinovi má takto výrazně politické pozadí. Jako každá politická diskuse obsahuje i diskuse o Leninovi a Stalinovi nevyhnutelně množství tendenčních zkomolení, přehánění, nepřesností i záměrných zkreslení fakt. Nicméně její základní zaměření zasluhuje bedlivé pozornosti. «

RUSKA REVOLUCE, BOLŠEVISMUS, SOCIALISMUS Diskuse o Leninovi a Stalinovi, o leninské a stalinské politice a době jako celku, je nezbytně spjata s diskusí o ruské revoluci, její povaze, významu, výsledcích. První otázkou, která nás musí zajímat, je hodnocení říjnové revoluce bolševiky. Je to důležité již proto, že do značné míry podmiňovalo politiku a postup jak Leninův tak Stalinův i soustavu argumentů, kterými je oba zdůvodňovali. Říjen 1917 byl bolševiky od počátku pojímán jako revoluce socialistická. Platilo to za článek víry, pochybnosti se nepřipouštěly. Toto pojetí posléze vtisklo hlubokou pečeť celému politickému myšlení, pojmům a kategoriím, v nichž se o této revoluci uvažuje. Není ovšem nevýznamné, jak se k němu došlo. V původním marxismu byla socialistická revoluce podmiňována vysokým stupněm výrobních sil, vyčerpáním možností, které pro ně poskytoval kapitalismus. Rusko však bylo zemí kapitalisticky značně zaostalou. Sovětská historiografie hovoří sice o středním stupni kapitalismu a o relativní vyspělosti kapitalistického imperialismu, avšak tyto závěry nemění povahu základního zjištění: Rusko ve společenské produktivitě práce hluboce zaostávalo za předními kapitalistickými státy; kapitalismus v těchto zemích však od dob ruské revoluce prošel dalším převratným vývojem, aniž plně vyčerpal své možnosti. Průkazná je z našeho hlediska zejména metoda, jakou bolševici k závěrům o socialistickém rázu své revoluce došli. Dějiny ruské sociální demokracie, a tím i bolševismu, začínají zhruba tam, kde se v polovině devadesátých let minulého století rozhořel spor mezi národníky a marxisty o to, zda Rusko nastoupilo, či vůbec nastoupí, cestu kapitalismu. Podílel se na něm velmi aktivně i Lenin. Meritoraě měli pravdu marxisté, kteří hovořili o rozvoji kapitalismu, avšak pouhých 20-25 let před revolucí roku 1917 nebyly důsledky kapitalistického rozvoje v denním životě tak zřejmé, aby bylo možné obejít se bez složité soustavy důkazů. Je ovšem pravda, že kapitalistické vztahy zaznamenaly v následujícím dvacetiletí mimořádný pokrok. Tvářnost Ruska se viditelně změnila. Přesto nový vývoj netrval ještě dostatečně dlouho, aby plně směnil celou výrobní, sociální, kulturní i civilizační strukturu. Zaostalost země nebyla tudíž pro politiky všech rozhodujících směrů nikterak sporná. Sociální demokraté, bolševici i menševici - výjimku tvořil Trockij, jehož «permanentní revoluce» spřechodem ksocialismu počítala - byli zajedno vtom, že nadcházející revoluce v Rusku bude revolucí buržoazně demokratickou; lišili se hlavně v hodnocení jejích hybných sil: menševici se orientovali na vládu liberální buržoazie, bolševici na revolučně demokratickou vládu dělníků a rolníků. Změna stanoviska u bolševiků nastala teprve v průběhu revoluce roku 1917. Její příčiny byly dostatečně zjevné; formuloval je ostatně na VI. sjezdu RSDDS/b v srpnu 1917 v zastoupení Lenina právě Stalin: Je sice pravda, že kapitalismus je málo vyvinut, základy kapitalistické organizace výroby byly však rozviklány natolik, že bude zapotřebí státních zásahů do hospodářské sféry. Vydobytý stupeň politické svobody umožňuje akci, dělnictvo je široce organizováno. Převzetí moci bude znamenat socialistickou revoluci, nevyužít této možnosti by bylo pedantstvím a neodpustitelnou chybou. Původně si ovšem bolševici uvědomovali, že v takto zdůvodněném převratu zůstává nezodpověděna otázka dosažitelnosti jeho ekonomicko-sociálních cflů. O věci se nicméně důkladněji nediskutovalo, mělo se za to, že tento problém vyřeší revoluce ve vyspělých zemích, s níž tehdy bolševici počítali jako se záležitostí nejbližŠí doby. Teprve když se po roce 1923 stalo zjevné, že perspektiva brzké světové revoluce není reálná, začalo hlubší tříbení.

50

Přiznat nemožnost vybudovat v izolovaném Rusku socialismus se rovnalo prohlášení chybnosti bolševické politiky v revoluci, zbytečnosti obětí krvavé občanské války. Zvítězil Stalinem a Bucharinem obhajovaný koncept budování socialismu vjedné zemi. Jeho nezbytným důsledkem byla potřeba dokázat, že Rusko disponuje vším potřebným pro vybudováni socialismu, a vystoupit proti představám o ruské zaostalosti. To tvořilo podstatný obsah rozhořčeného zápasu mezi stranickým vedením a levou oposicí (Trockij, Zinověv, Kameněv), uzavřeného teprve deset let po říjnovém převratu, v roce 1927. Tento vývoj bolševického myšlení byl dovršen v roce 1936. Uprostřed vlny politického teroru a politických soudních procesů proti dřívějším vedoucím stranickým politikům Stalin prohlásil, že základy socialismu v SSSR byly již vybudovány; SSSR vstoupil do období dovršování výstavby socialistické společnosti a postupného přechodu ke společnosti komunistické. Cesta, kterou prošlo bolševické myšlení, nabízí ovšem závěr, že rozhodujícím momentem pro určení charakteru revoluce a následujícího vývoje společnosti - a tento moment je rovnou měrou vlastní jak Leninovi, tak i Stalinovi - byly zájmy vydobytí, udržení a upevnění moci. Hodnocení ekonomicko-sociálních realit a jejich respektování v politice bylo podřízeno těmto zájmům. Proto se vztah k těmto realitám, jeho povaha, stávaly ústředním problémem bolševické politiky. Měl jsem již možnost vyslovit názor, že ruská revoluce 1917 byla svéráznou kombinací nevyzrálé buržoazní revoluce moderní doby s revolucí plebejskou. V říjnu 1917 byla tato kombinace rozuzlena ve prospěch revoluce plebejské. Zvláštností této revoluce se stalo, i v tom se promítl vliv moderní doby, že se jí do Čela dostala strana s výrazně socialistickým programem - bolševici. Říjnový převrat 1917 nebyl socialistickou revolucí - máme-li tento pojem používat v jeho původním smyslu - proto, že v Rusku chyběly nezbytné předpoklady pro její naplnění. Rusko a posléze SSSR stály na prahu dlouhého období ekonomického, sociálního a obecného civilizačního zrání, které není zcela dovršeno ani dnes. A říjnový převrat 1917 nebyl socialistickou revolucí i proto, že se porevoluční Rusko a SSSR nemohly ubránit sociálním důsledkům své nevyzrálosti, nové polarizaci bídy a bohatství, růstu a institucionalizaci nové sociální diferenciace, nemohly se ubránit obnově brutálních forem sociálního a politického útisku. Nesouhlasím ovšem s občas se v dnešní diskusi vyskytujícím názorem na Říjen 1917 jako na tragické dějinné vykolejení, způsobené bolševickou politikou. Je výrazem neochoty přijmout dějiny jako svéráznou a nevyhnutelnou kombinaci pokroku a regresu, pozitivních a negativních společenských jevů a dějů, střídání epoch vzestupu a epoch úpadku. Říjnový převrat se odehrával v podmínkách hluboké národní katastrofy, způsobené kolapsem starého řádu za světové války. Jeho nosnou silou byla Část dělnictva a nižších vrstev měst, byli vojáci a námořníci, trvale vytržení válkou ze svého dříve obvyklého životního prostředí, vrstvy chudiny na vesnici. Jejich představy a zájmy byly nezřídka na hony vzdáleny moderní společnosti, ba stály k ní namnoze v přímém protikladu. V Říjnu 1917 byly proto pohřbeny nejenom pozůstatky přcdrevolučního zřízení, ale taktéž zcela rozbořena ještě neupevněná a nedobudovaná stavba moderní průmyslové civilizace. V této souvislosti vyvstává otázka skutečné role socialistických představ v Rusku. Zaujímá v současných diskusích mimořádné místo. V uplatnění těchto představ spatřují někteří autoři jednu z rozhodujících, ne-li rozhodující příčinu vývoje ke stalinismu, vidí v něm spojující Článek mezi Leninem a Stalinem, mezi leninskou a stalinskou dobou. Zmíněný názor má ovšem zásadní vadu: zmocňuje se problému po výtce negativně, zůstává dlužen přesvědčivou odpověď, jak a proč mohly socialistické představy vytvořit rámec a trvalé formy existence společnosti, když byly v příkrém rozporu s realitami země. Role socialistických představ v porevoluční společnosti byla zřejmě původně určována zejména dvěma faktory. Za prvé: Revoluce měla neobyčejně ničivý průběh. Byly v ní rozbořeny nejenom dřívější instituce a mechanismy státně politického a veřejného života, nýbrž i mechanismy, vazby a formy organizace ekonomiky a výrobních procesů odshora dolů, mechanismy a formy organizace sociálních vztahů, organizace vědy a kultury, vztahy a spoje mezi národy a národnostmi bývalé říše. Dílo zkázy bylo dovršeno pustošivou občanskou válkou, Itterá zachvátila téměř celé území někdejší říše. Společnost se plebejizovala. Majetné a vzdělané vrstvy byly rozprášeny, namnoze fyzicky zničeny či vyhnány za hranice. Dřívější formy vlastnických vztahů ve velkovýrobě byly zlikvidovány, byla zlikvidována i sociální báze pro jejich eventuelní obnovu. Společnost musela od základu a nanovo vybudovat formy a mechanismy své existence, vybudovat svou makro strukturu i četné články mikrostruktury. Iniciativa takovéto obnovy mohla ovšem s ohledem na mocenské poměry - a v tom spočíval druhý faktor zmíněné situace - náležet pouze bolševikům. Na bolševiky se přitom nemůžeme dívat jako na vyzrálou a kvalifikovanou sílu, vědomou si zvláštností a složitosti dějinné situace a úkolů. Nedisponovali žádnými praktickými zkušenostmi, vědomostmi a návyky organizace a řízení společnosti, kulturou řídící práce, dostatečnou kulturou společenského chování a vystupování, chybělo jim namnoze elementární vzdělání. Potřebnými vědomostmi a zkušenostmi neoplývala ani bolševická špička: Lenin, Trockij, Bucharin, Kamcněv, Zinovjev, Rykov, či Stalin. Její poznatky a vědomosti byly převážně teoretické. Bolševici byli plebejskou stranou. Plebejské vidění světa, nastřádaná nenávist a odpor vůči horním vrstvám společnosti, prohloubené o krutost občanské války a nepřátelství okolního «kapitalistického» světa - to vše vyúsťovalo v extrémní odmítání všeho, co charakterizovalo starou společnost. Chyběl však dostatek uskutečnitelných pozitivních představ. Za této situace začaly socialistické doktrinální poučky hrát zcela jedinečnou a historicky těžko opakovatelnou roli: sloužily jako náhrada za chybějící vědomosti o reálném průběhu výrobních a sociálních procesů, jakož i za chybějící zkušenosti a návyky z organizace a řízení těchto procesů. Tím mohlo vlétech 1918-1921 dojít kproslulému pokusu o bezprostřední zavedení komunistické výroby a rozdělování ve zpustošeném, vyhladovělém a zcela rozvráceném Rusku, k pokusu o zavedení tzv. válečného komunismu. V praxi to znamenalo, že vláda rekvirovala u rolnictva potraviny a zemědělské suroviny a rozdělovala je na závody, mezi dělníky a pracující vrstvy městského obyvatelstva. Stejným způsobem

51

se měly rozdělovat i průmyslové výrobky, které po znárodnění průmyslu byly vlastnictvím státu. Obchod byl policejně potírán, počítalo se s brzkým zrušením peněz a peněžního hospodářství. Tento utopický a čistě diletantský přístup k problémům organizace a řízení společností nemohl mít dlouhé trvání. Vyvolal ve společnosti masový odpor, který vyústil ve velká rolnická povstání a v proslulé povstání námořníků vKronštadtu v březnu 1921. Mimořádně těžké byly i následky hospodářské. Soustava válečného komunismu se zhroutila, hospodářská a sociální politika se přizpůsobovala realitě porevolučních vztahů. Dřívější role teorie byla podstatně zredukována, nicméně teorie již ovlivnila podobu základních struktur a mechanismů nově budované společnosti, formy, v nichž si tato společnost, resp. její vládnoucí strana uvědomovala a snažila se řešit nazrálé problémy.

LENINSKÉ A STALINSKÉ OBDOBÍ, LENIN A STALIN Pokusil jsem se nastínit základní vztah mezi povahou revoluce a povahou jejího myšlení. Byl v něm založen hluboký rozpor: politika byla zbavena možnosti vyjadřovat své cíle, záměry, charakter společenské reality v adekvátních pojmech. Ještě podstatnější byl ovšem rozpor založený v povaze revoluce samé. Revoluce realizovala egalitární, plebejský model společenského uspořádání, založený na destrukci předrevolučních forem průmyslové civilizace; její vlastní cíle, které si vědomě stavěla, spočívaly v zajištění rychlého růstu a rozvoje. Tyto cíle se nedaly uskutečnit v rámci těch sociálních vztahů, které původně nastolila. Oba zmíněné rozpory, i když v rozdílném rozsahu, procházejí jak dobou Leninovou tak Stalinovou, tvoří základnu pro narůstání negativních společenských jevů, vyúsťují posléze ve vznik stalinského režimu. Problém vztahu leninského a stalinského období, podobně jako problém politických a osobních vztahů mezi Leninem a Stalinem, není ovšem jednoduchý ani jednoznačný. Je třeba začít již tím, že z hlediska prováděné politiky není ani leninské období jednotné; je rozděleno na dvě půle rokem 1921. Jeho první půle, v níž se prováděla již uvedená politika «válečného komunismu», se vyznačovala neobyčejnou krutostí, enormním rozsahem násilí všeho druhu a uplatňováním administrai ivně-mocenských a vojenských metod, masového sociálně motivovaného teroru. V druhé půli došlo k obratu. Začala se uskutečňovat Nová ekonomická politika - NEP: byly opět legalizovány obchod a trh, obnovovala se výroba, zlepšila se sociální situace obyvatelstva. Objem sociálně motivovaného násilí se prudce zmenšil, společnost se vracela do podmínek mírové doby. Neméně důležitá je však i okolnost jiná: ani stalinská doba není vnitřně jednotná. Za leninskou dobou nenásledovalo bezprostředně narůstání toho, co dnes vyjadřujeme pojmem stalinismus, alespoň ne lineárně. Nejdřív naopak docházelo k dalšímu výraznému rozšiřování NEPu, ke zklidňování společenské situace, zlepšování sociálního postavení obyvatelstva, k větší míře sociální a právní jistoty. NEP dosáhl vrcholu v roce 1925; teprve potom se věci začaly komplikovat. Ke zlomu však došlo až v období 1928/1929, které uvedlo vlastní období stalinismu. Hovoří-li se proto dnes o pozitivním vyznění činnosti Lenina, sluší se dodat, že k němu paradoxním způsobem přispěla též doba stalinská. Bez zmíněných pěti-šesti let NEPu po Leninově odchodu z politiky by Leninův obrat z roku 1921 zůstal krátkodobou epizodou, které by se sotva dostalo větší pozornosti. Tato složitost skutečného vztahu leninské a stalinské doby se stane ještě zřejmější, prozkoumáme-li nepředpojatě obsah politických rozporů mezi Leninem a Stalinem v roce 1922. Je to důležité již proto, že v literatuře se těchto rozporů nezřídka používá jako důkazu o tom, že přechod od Lenina ke Stalinovi byl přechodem od pojetí správného, leninského, k pojetí nesprávnému, stalinskému. Rozpory se týkaly tří skupin otázek : povahy a cílů národnostní politiky, koncepce výstavby hospodářsko-sociálních vztahů, a způsobu zajištění vnitřní stability strany a jejího vedení. Knim přistupoval i nezveřejněný návrh Lenina zprostit Stalina funkce generálního tajemníka UV KSR/b. Nejostřejší střetnutí vyvolala národnostní otázka; bylo tomu zřejmě již proto, že poskytovala nejlepší možnost k útoku na Stalinovo mocenské postavení. V září 1922 vypracovala komise UV vedená Stalinem návrh na sloučení dotud formálně nezávislých sovětských republik, Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska a Zakavkazské federace, do jednoho státu. Neruské republiky měly vstoupit do Ruské federace jako autonomní. Lenin, který se původně na těchto projektech pro záchvat mrtvice nepodílel, namítal. Návrh porušoval podle jeho soudu zásadu rovnosti. Doporučoval proto vytvořit nový federativní stát : Svaz sovětských socialistických republik. ÚV KSR/b přes jisté Stalinovy námitky Leninovo doporučení přijal. Problém nebyl přesto vyčerpán : Leninovo doporučení zpochybňovalo totiž další prvky dosud uplatňovaných národnostních řešení. V březnu 1922, v době, kdy se Lenin pro nemoc již nemohl plně účastnit politického života, byla vytvořena federace zakavkazských republik: Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu. Její založení se zdůvodňovalo potřebou spojit skrovné zdroje a síly těchto republik ; reálná moc ve federaci se však ocitla v rukou Zakavkazského krajského výboru KSR/b a federální vlády; jednotlivé republiky byly zbaveny možnosti efektivně obhajovat vlastní zájmy a řešit vlastní problémy. To plodilo nespokojenost, siínou zejména v Gruzii. Když bylo rozhodnuto o vytvoření SSSR, domáhal se ÚV KS Gruzie, aby Zakavkazská federace byla rozpuštěna a zakavkazské republiky přímo vstoupily do SSSR: nebylo žádného důvodu, proč by se Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu, které byly samostatnými republikami, neměla přiznat stejná práva jako Rusku, Ukrajině či Bělorusku. V moskevském ÚV a v zakavkazském výboru strany panoval ovšem jiný názor, zde trvali na

52

zachování Zakavkazské federace. Požadavky UV KS Gruzie byly odmítnuty a tento výbor na protest složil funkce. Lenin byl vývojem na Zakavkazsku zneklidněn. Znepokojovala ho hrubost, s jakou se postupovalo proti představitelům ÚV KS Gruzie; obával se, že se vtom uplatňuje vliv ruského velmocenského Šovinismu. Žádal prošetření a nápravu. Komise vysílané z Moskvy ovšem málo dbaly na Leninovy připomínky. To vyvolávalo jeho rozhořčení. Za vzniklou situaci činil odpovědným Stalina a některé další Členy vedení. Chtěl na sjezdu strany na jaře 1923 veřejně obvinit své oponenty z šovinismu ; tomu zabránil nový záchvat mrtvice, který ho definitivně vyřadil z politického života. Nedovršené střetnutí Lenina a Stalina o národnostní otázce získalo značnou pozornost v literatuře; jeho konsekvencí se mohl stát odchod Stalina z funkce. Leninovy návrhy byly hodn9ccny převážně pozitivně, nepostihovaly však kořen problému: koncentraci moci a rozhodování v rukou ÚV a politbyra v Moskvě, která nejvíce a nejradikálněji oklešťovala práva sovětských republik a byla základnou pro vliv velmocenského šovinismu. Leninovy výhrady vůči Stalinovi se takto, přes veškerou svou závažnost, týkaly pouze jednotlivostí. Z hlediska dalšího vývoje sociální a politické situace měly ovšem podstatně závažnější význam otázky realizace NEPu. Rozpory o nich nebyly tehdy z různých důvodů zřetelně a v plném rozsahu formulovány, unikly proto většímu zájmu badatelů. Hovořilo se hlavně o rozporech o zachování monopolu zahraničního obchodu. Intensivnější přestavba hospodářství na základně NEPu začala na podzim 1921, narážela však na mimořádné obtíže. Průmyslová výroba zůstávala nepatrná, zemědělství prožívalo následky ncúrody 1921, velké oblasti státu byly postiženy hladem, který stál zemi více než 5 miliónů životů. Průmyslové podniky jen se značnou námahou a ztrátami zvládaly požadavky trhu. Přitom byl trh krajně omezen, naturální směna výrobků si zachovávala velké místo. Chyběla právní jistota. Vládě se nedařilo získat k investicím zahraniční podnikatele, zatímco uvnitř země se velmi omezený podnikatelský zájem koncentroval hlavně do sféry obchodu. Názory na to, jak postupovat, se různily. Ekonomické pozice vlády nebyly prozatím vážněji ohroženy kapitalismem; daleko větší nebezpečí hrozilo z dezolátního stavu hospodářství a z krajního nedostatku. Část bolševických politiků viděla proto východisko v dalším uvolnění prostoru pro tržní vztahy. Měly se tím vytvořit stimuly pro rychlejší vzestup výroby a předpoklady pro ozdravění financí a měny. Do tohoto rámce zapadaly i návrhy na oslabení monopolu zahraničního obchodu, které byly diskutovány již na jaře 1922. Proti těmto návrhům vystupovala jiná, původně slabší skupina funkcionářů. Obávali se ekonomických důsledků přizpůsobení průmyslu trhu, trvali na zásadě tuhého plánu, t.j. prvků naturální směny; jejich odpor budily též sociální důsledky tržního hospodářství, sociální diferenciace a růst kapitalistického podnikání, ^které značně přeceňovali. ÚV schválil v říjnu 1922 návrh na oslabení monopolu zahraničního obchodu, za něž se stavěl také Stalin. Měl se tím usnadnit rozvoj hospodářských styků se zahraničím. Lenin, podporovaný Trockým, dosáhl zrušení tohoto usnesení, neboť se obával, že slabá sovětská ekonomika bude vydána na pospas cizímu kapitálu. Leninův postoj kNEPu ve vnitrostranickém spektru nebyl ůzkoprsý, vystupoval proti «levým» obavám. Nelákaly ho ovšem čistě hospodářské přednosti tržního hospodářství, nýbrž sociálně politická stránka věci, odstranění napětí ve vztazích s rolnictvem. Obával se, že v podmínkách trhu se drobná zaostalá rolnická výroba může vymknout kontrole a regulujícímu vlivu vlády. Zde je nutné se dotknout podstatné okolnosti Leninova politického vývoje, která často uniká bádání. Když se Lenin na jaře 1922 po zdravotní dovolené vrátil k aktivní činnosti v Moskvě, úvahy o rozšíření NEPu, které získaly ve straně půdu, vyvolaly jeho obavy a odpor. Reagoval na ně požadavkem: «Konec ústupu». Mohlo to být chápáno pouze v tom smyslu, že Lenin volá proti dalšímu rozšiřování sféry tržních vztahů. Chtěl přeorientovat stranu na úsilí o podstatné zkvalitnění aparátu správy a hospodářství, potírání byrokratismu. Jeho záměr spočíval v tom, aby vláda co nejdříve podřídila své kontrole oblast obchodu a zmenšila tak sféru nekontrolovatelných procesů trhu. Leninův obrat nezůstal pouze u ekonomiky. Obával se též, že NEP může podkopat politickou stabilitu režimu. Projevilo se to zejména ve chvíli, kdy zájmy rozvoje ekonomiky si vyžádaly podvázání násilných metod v hospodářství a v oblasti sociálních vztahů. Ceka byla počátkem 1922 reorganizována v Hlavní politickou správu (GPU), a měla být napříště zaměřena pouze na politické trestné činy. Ztrácela rovněž soudní pravomoc, která přecházela na soudy, byl připravován nový trestní zákon. Leninova starost patřila tomu, aby větší rníra zákonnosti nebyla vyložena jako politická liberalizace, která by povzbudila politické odpůrce. Trval na co nej širší definici politických trestných činů a na právním zakotvení teroru. Jeho tlak sehrál značnou roli při rozpoutání policejního a soudního tažení proti ruské pravoslavné církvi na jaře 1922, jakož i zostřeného postoje vůči představitelům ruské nebolševické inteligence. Je třeba se zmínit o Leninově podílu na přípravě a uskutečnění vykonstruovaného politického soudního procesu proti členům ÚV strany socialistů-revolucionářů (eserů), který více než půl roku zaměstnával evropské veřejné mínění. Lenin trval na nekompromisním postoji a tvrdých rozsudcích. Obětoval tomu i tehdejší jednání o dohodu tří Internacionál (komunistické, socialistické a «dvouapůlté»), což zanechalo dlouhodobé stopy na možnostech dohody komunistických a socialistických stran. Leninův tlak silně ovlivnil vztah bolševiků k politickým oponentům. Na konferenci KSR/b v srpnu 1922 byla zakotvena orientace na «definitivní likvidaci» nebolševických organizovaných politických sil. V ekonomické politice, kde bolševici byli více vystaveni požadavkům deního života, však tento tlak nepůso-

53

bil tak intensivné. To vedlo k názorové diferenciaci. Srážka o monopol zahraničního obchodu odrážela tento vývoj. Nebyl dokončen proto, že Lenina stihl záchvat mrtvice. Přesto nastínil ve své Závěti řadu otázek, které ozřejmily jeho korektivy kNEPu. Lenin podpořil Trockého návrhy na zesílení role plánování. Ve stati O družstevnictví načrtl model státem zcela kontrolovaného hospodářství, které označil za hospodářství socialistické. Leninovo pojetí NEPu se takto vychylovalo doleva. Vznikala základna pro další nesoulad a rozpory s většinovým seskupením v ÚV, jehož čelným představitelem byl Stalin. Značný ohlas tehdy získal Leninův útok proti byrokratismu, který řada vedoucích bolševiků vítala se špatně skrytou nevolí. Nicméně je třeba uvážit, že Lenin zůstal vzdálen chápání byrokratismu jako jevu nové sociální soustavy. Jeho návrhy na zesílení role a zkvalitnění činnosti kontrolních orgánů - dělnicko-rolnické inspekce a stranické kontroly nepřekročily rámec administrativ ně-mocenského potírání byrokratismu, a nemohly být dostatečně účinné, Potenciálně nejbrizantnější ovšem byly Leninovy návrhy na změny ve straně. Jejich motorem byla obava ze stranického rozkolu. Pramenila z vyhrocených vztahů uvnitř vedení, zejména vztahů Stalina a Trockého. Jistý dualismus v ÚV nebyl teprve důsledkem jejich vztahů; existoval již od roku 1917 jako produkt vztahů mezi Leninem a Trockým a mezi jejich stoupenci. Za Lenina vítězila ovšem většinou ochota ke spolupráci; bylo to dáno již tím, že Lenin požíval u Trockého a jeho stoupenců velkou osobní a politickou autoritu. Za Stalina se vztahy musely nevyhnutelně přiostrit: Stalin neměl u Trockého kredit důvěry, nemel ani ochotu k trvalé loajální spolupráci. Situace by se však byla přílišně nezměnila ani tehdy, kdyby na místo Stalina nastoupil některý jiný příslušník leninské frakce (Zinovjev, Kameněv). Leninova úvaha, která zužovala vnitrostranickou krizi na poměr mezi Trockým a Stalinem, zkreslovala situaci i v jiném ohledu: sugerovala představu o rovnosti sil mezi Stalinem a Trockým, ač tato rovnost ve skutečnosti neexistovala. V urputném frakčním boji Lenin prosadil už v roce 1921 takové změny v bolševickém ÚV, které zbavily Trockého a jeho stoupence dřívější moci. V době, kdy se Lenin loučil s politickým životem, měla jeho frakce a tím i Stalin naprostou převahu v ÚV; bylo pouze otázkou času a příležitosti, kdy a v jaké míře ji realizují. Problém, před nímž Lenin uhýbal, spočíval v tom, že jeho odchodem mizely podmínky pro existenci bolševického vedení v jeho dosavadním složení. V tomto vedení nebylo žádné integrující osobnosti, která by ho byla mohla nahradit. Přestavba vedení a tím i mocenský boj se stávaly nevyhnutelné, mohlo jít pouze o to, aby proběhly pokud možno bezbolestně a rychle. Leninovo uhýbání, jeho nepřesné líčení situace ve straně nebylo přirozeně důsledkem pouhé nedomyšlenosti. Rozpory v ÚV izolovaly Lenina v jeho vlastní frakci (Stalin, Zinovjev, Kameněv), jeho spojencem se stále více stával Trockij, zainteresovaný na změnách ve vedení. Trockij však nemohl, již vzhledem k předchozímu vývoji, být Leninovi skutečnou alternativou. Lenin alternativy neměl a to rozhodujícím způsobem poznamenávalo jeho úvahy. Leninovy návrhy prozrazují bezradnost Aby se předešlo eventualitě rozkolu, doporučuje podstatně rozšířit Ú V a přeměnit ho v jakousi stálou stranickou konferenci. Tím se ovšem otevíraly dvéře pro uplatnění zastupitelského principu, zvýhodňujíícího vysoké byrokraty vůči politikům. Kromě toho přestával ÚV být orgánem pracovním, v každém případě operativním. Moc se ještě více koncentrovala do úzkých orgánů, především do politbyra. Rozpory ve vedení nabývaly na váze. Byl to pravý opak toho, co Lenin mínil dosáhnout. Nejinak tomu bylo s Leninovými personálními úvahami. Jeho Závěť, zápisky z doby nemoci, obsahují zhodnocení Šesti předních stranických politiků (Stalina, Trockého, Zinovjeva, Kameněva, Bucharina, Pjatakova), nejsou však doprovozeny žádným konkrétním doporučením, kromě návrhu na odvolání Stalina z funkce. Slo o návrh dostatečně aktuální; byl motivován Stalinovou nezpůsobilostí k vedoucí roli (hrubost, neloajálnost, kapricióznost) a zřejmě i čerstvým konfliktem na Zakavkazsku. Lenin přesto svůj návrh vnitrostranicky nepublikoval, neseznámil s ním nejbližší spolupracovníky ve vedení, nenavrhl alternativní kandidaturu. Jeho návrh opustil trezor až po jeho smrti, v době, kdy již nemohl ovlivnit vnitrostranickou situaci. Podrobnější pohled na problematiku rozporů mezi Leninem a Stalinem nepotvrzuje běžné představy o významu tehdejších Leninových návrhů. Lenin nastoloval klíčové problémy stranické politiky, aniž byl schopen navrhnout, či prosadit, jejich přiměřené řešení. Nechci těmito řádky vztah leninské a stalinské doby zcela relativizovat, či stavět Stalina do příznivějšího světla než zasluhuje. Jde o něco jiného. Dějiny SSSR nelze sledovat pouze prizmatem stalinismu. Zdá se nesporné, že mezi Leninem a Stalinem existoval vztah návazností. Je patrný tam, kde se jedná o leninskou praxi válečného komunismu, Či o Leninovy omezující výklady NEPu z roku 1922. Dá se rovněž těžko popírat, že Rusko jak Leninovo tak Stalinovo bylo tuhou diktaturou totalitárního typu a že již v době Leninově, a zvláště pak v době Stalinově docházelo k růstu, upevňování a stabilizaci aparátů všeho druhu, zakotvování nové vertikální sociální diferenciace, které bylo od poloviny dvacátých let navíc nepříznivě ovlivňováno stalinskou politickou metodou. Nicméně je stejnou pravdou, že dvacátá léta jako celek tvořila samostatné svérázné období, s vlastními vývojovými tendencemi a ponechávající prostor pro různé vývojové alternativy. NEP přiblížil bolševickou politiku realitě hospodářských a sociálních vztahů. Projevilo se to i v tom, že zahraniční pozorovatelé hodnotili tehdejší sovětskou politiku vcelku jako «umírněnou». Na tom nic neměnila ani stupňující se urputnost vnitrostranického zápasu. Ten upravoval sice Stalinovi cestu k neomezené moci, neměnil však prozatím záklední povahu hospodářského a sociálního života. Nabízí se proto zřejmě závěr, že stavění vztahu Lenina a Stalina, leninské a stalinské doby do souvislosti s problematikou stalinismu bylo v literatuře předimenzováno.

54

ZROD STALINISMU Uvedeným závěrem o vztahu Lenina a Stalina a jejich politiky ve dvacátých létech není přirozeně zodpověděna otázka vztahu revoluce a stalinismu, položená vpředu. Není proto zbytečné zaznamenat, že období NEPu neodstranilo, nýbrž pouze zmírnilo rozpory porevoluční společnosti: rozpor mezi povahou revoluce a povahou bolševického vědomí, a rozpor mezi bezprostředním sociálním dopadem revoluce a dlouhodobými vývojovými potřebami společnosti. Zejména tento druhý rozpor měl mimořádnou důležitost. Vyslovil jsem ve své knize Zrození stalinismu názor, že vývoj ke stalinismu byl podmíněn strukturní krizí sovětského systému koncem dvacátých let. Válka a revoluce na 10 až 15 let přerušily urychlený vzestup Ruska, který započal před revolucí. To, co se odehrálo, bylo hromadné ničení materiálních a kulturních hodnot, výrobních aparátů a intelektuálního potenciálu země, a posléze, kolem roku 1927, obnova sovětské ekonomiky na předválečné úrovni. Tímto vývojem se pro porevoluční společnost stal typickým enormní rozsah neuspokojených potřeb. Vyvolával velký tlak na zrychlení tempa ekonomického růstu. Ktomu se družily důsledky hospodářského vzestupu vyspělých zemí v druhé polovině dvacátých let; hrozily zvětšit zaostávání SSSR. Na tuto situaci sovětské vedení reagovalo zvyšováním objemu investic, zesílenou industrializaČní politikou. Naráželo v tom však na ona strukturní omezení, která vznikla jako produkt revoluce. Nedařilo se obnovit širší hospodářské styky se zahraničím, které dříve umožňovaly přítok investic, import nové techniky, technologie, výrobních zkušeností. Tím se značně zvyšovaly nároky na vnitřní hospodářský život. Uvnitř země ovšem revoluce narušila dřívější vazby průmyslu a zemědělství, vytvořila podstatný nesoulad ve formách a tempech jejich vývoje, v motivaci jejich výrobní činnosti, ve schopnosti uspokojovat navzájem jejich potřeby. K tomu se družila nekvalifikovanost a improvizováno st četných hospodářských a politických řešení. Zemědělství tak nebylo schopno zajistit zvýšené nároky industrializaČní politiky. Akutní krize propukla koncem roku 1927, selhal výkup zemědělských surovin a potravin, bylo tím ohroženo zásobování měst a průmyslu. Situace byla značně ovlivněna zahraničně politickými obtížemi SSSR a nedovršeným bojem proti levé oposici. Stalin sáhl k násilným metodám ve velkém rozsahu. Chtěl tak získat chybějící obilí u rolnictva a současně potlačit odpor. Tím byl ovšem torpédován NEP. Došlo k rozkolu ve stranickém vedení, jeho umírněná část - Rykov, Bucharin, Tomskij - vystoupila proti Stalinovu kursu. Krize tak získala politickou dimenzi. Těmito událostmi bylo období NEPu prakticky uzavřeno. Pokračování v dosavadním kursu hospodářské a sociální politiky se stalo nemožným. Konsekvencí byl nejenom přechod k nové politické orientací, nýbrž i k výstavbě nové struktury společnosti. Znamenalo to útok proti podstatným výsledkům říjnového převratu 1917. Kolektivizace rušila na vesnici stav vytvořený pozemkovou reformou, industrializace byla doprovázena drastickým utužováním nové sociální a pracovní disciplíny; dříve získaná práva dělnielva byla odbourávána, jeho postavení v práci a v denním životě se citelně zhoršovalo. Nástrojem tohoto útoku, překo-

nání krize, vytváření a zakotvování nové tváře SSSR, se stal masový preventivní teror. Stalinismus byl bezesporu popřením podstatných rysů leninské doby. Na druhé straně zde byly i rysy návaznosti. Stalin se nemohl vyprostit ze zajetí myšlenkové tradice a pojmového arsenálu bolševismu. Socialistická ideologie mu zůstávala hlavním prostředkem, jak v očích vlastních, v očích strany a v očích širší veřejnosti legitimovat své jednání, ospravedlnit drastickou společenskou změnu: brutální sociální a politický útisk, enormní nasazení prostředků moci a teroru. V literatuře byl vysloven názor, že stalinismus byl pouhým přechodem ke konsekventnímu uskutečňování leninských záměrů. Hovořil jsem již o tom, že dějiny nelze dodatečně racionalizovat; stejně málo lze přílišně racionalizovat i jednání historických osobností. Popřít souvislost mezi Leninem a Stalinem je sotva možné, neznamená to však, že by Lenin mohl být činěn bezprostředně odpovědným za události, politická a sociální rozhodnutí, k nimž došlo mnoho let po jeho smrti. Stalinovi patří sice lví podíl na rozhodnutích, která vedla k vytvoření systému společnosti označovaného jeho jménem, neznamená to však, že jeho vytvoření bylo Stalinovým záměrem již v polovině dvacátých let Přechod od Lenina ke Stalinovi, od leninské ke stalinské době nelze vysvětlit mimo rámec rozporů ruské revoluce a rozporů porevoluční společnosti. Neznamená to zbavovat historické osobnosti jejich odpovědnosti za historické dění, znamená to však zbavovat jejich konání zdání historické nezařazenosti, naprosté libovůle. Výklad vztahů mezi Leninem a Stalinem, vztahu mezi leninskou a stalinskou dobou je třeba oprostit od pozůstatků idealizace Lenina a jeho činnosti. Vtom spočívá význam nové literatury o těchto otázkách; bylo by však neospraveditelné, kdyby tento pokrok vyústil v nová politicky účelová schémata.

Cena Egona Hostovského za nejlepŠí beletristické dílo českého nebo slovenského autora, který nemůže publikovat v Československu, byla za rok 1984 udělena Janu Křesadlovi za román MRCHOPĚVCI. Román vydalo nakladatelství 68 Publishers v ka-

nadském Torontě. Cenu, pojmenovanou na počest zesnulého českého spisovatele exulanta, udílí středisko ruských a východoevropských studií torontské univerzity; porotu tvořili Dr. Jiří Kovtun a profesoři A. J. Liehm, Josef Škvorecký a Gleb Žekulin.

55

Nezávislí čs. historikové ve Stuttgartu Ve dnech 25. srpna až 1. září se konal v západoněmeckém Stuttgartu 16. mezinárodní kongres historických věd, jehož se účastnilo přes 2000 vědců z celého světa. Tak jako na kongresu minulém, roku 1980 v Bukurešti, a předminulém (1975 v San Francisku) pokusili se českoslovenští historikové žijící na Západě upozornit účastníky na situaci umlčených kolegů a na stav soudobé oficiální historiografie v ČSSR. Zároveň jim chtěli přiblížit aktivitu nezávislých historiků, jak ji dokumentuje dvoudílný sborník «Independent Historiography In Czechoslovakia» («Nezávislá historiografie v Československu»), který dali k dispozici účastníkům kongresu. Z iniciativy slovenského historika Dr. Jána Mlynáříka vydala skupina 26 exilových historiků protestní apel, vyložený účastníkům kongresu k podpisu na znamení solidarity. Zde je mírně zkrácené znění apelu: «My podepsáni českoslovenští historikové, žijící po roce 1968 v západních zemích, se obracíme na všechny účastníky 16. mezinárodního kongresu historických věd s tímto apelem: V Československu trvá již od let 1969-1970 soustavná tvrdá represe vůči převážné Části historiků, kteři se v Šedesátých letech podíleli na pokusu o vědeckou revizi stalinistického obrazu dějin. Téměř 500 historiků bylo propuštěno ze svých pracovišť a postiženo zákazem vykonávat své povolání. Jsou nuceni živořit v převážně manuálních zaměstnáních; jejich hlas byl umlčen, takže nesmějí publikovat; jejich díla byla vyřazena z knihoven a oni nemají přístup do knihoven ani archivů. Už šestnáct let trvá perzekuce několika set angažovaných, kvalifikovaných historiků, kterým režim odmítá umožnit vědeckou práci. Řada diskriminovaných historiků je soustavně vyšetřována Státní bezpečnosti, která jim zabavuje osobní archivy, plody dlouholeté práce; několik historiků bylo uvězněno, někteří z nich odsouzeni k dlouholetým trestům uvěznění... S touto situací byly seznámeny všechny mezinárodni historické kongresy posledních patnácti let - od Moskvy 1970 přes San Francisco 1975 (předložením dokumentace «Acta persecutionis») po Bukurešť 1980 (kde byl předložen sborník «Acta creationis»). Nynějšímu kongresu je k dispozici sborník «Independent Historiography In Czechoslovakia»... Ačkoli v posledních letech vyšly v Československu některé práce vykazující nespornou kvalitu, nemění to nic na skutečnosti, že byla historická věda v ČSSR jako celek znovu postavena do služeb vládnoucí ideologie a politického systému, který potlačuje základní občanská práva a svobody, včetně svobody bádání a projevu, bez nichž je seriózní historická práce nemyslitelná ... Mnozí Českoslovenští historikové postiženi existenční nebo policejní represí se nedali umlčet... Své nové práce rozšiřuji v okrtdiu kolegů a přátel jako strojopiné rukopisy ve formě sborníků, článků a kritických příspěvků. Do dneška tak vzniklo 20 sborníků, každý o několika stech strojopisných stranách. I tato svépomocná vydavatelská aktivita československých historiků, kteři jsou odhodláni pokračovat

56

v tvůrčí práci nezávisle na diktátu státu a dogmatech oficiální ideologie, se stala letos předmětem policejního zásahu. V lednu 1985 zabavila policie u dvou pražských historiků po deseti exemplářích posledních dvou historických sborníků. Policejní výslechy, jež následovaly, sledovaly zastrašení a ústily ve výhrůžky sankcemi, kdyby došlo k publikaci prací nezávislých historiků u příležitosti mezinárodního kongresu historických věd ve Stuttgartu. Podepsaní českoslovenští historikové protestuji proti trvalému porušování svobody vědeckého bádání v ČSSR a existenční perzekuci téměř třetiny Československých historiků, která trvá již přes patnáct let. Zároveň žádají, aby diskriminovaným historikům v Československu byl umožněn přístup ke všem vědeckým zařízením, především do knihoven a archivů, aby jim bylo umožněno podílet se na vědeckých diskusích a účastnit se domácích i mezinárodních vědeckých setkáni, a aby jim byla vrácena možnost profesionální vědecké práce a jejich dřívější vědecké postaveni.» S tímto apelem se na kongresu mezi několika sty účastníků z 21 západních zemi solidarizovali svými podpisy mj. tito význační vědci: Wolfgang Eichwede, Brémy; K. D. Erdmann, Kiel; M. R. D. Foot, Manchester; Dietrich Geyer, Tübingen; Eberhard Jäckel, Stuttgart; Eric J. Hobsbawm, Londýn; J.B. van der Leeuw, ředitel Mezinárodního ústavu sociální historie, Amsterodam; Wolfgang Leonhard, Yale; Thomas Nipperdey, Mnichov; Gotthold Rode, Mohuč; Peter Stadler, Curych; F. M. C. Thompson, Londýn; Rudolf Vierhaus, ředitel Dějepisného ústavu Maxe Plancka, Göttingen; HeinrichAugust Winkler, Freiburg. Za zmínku stojí, že apel podepsali např. všichni členové norské delegace. Předložení apelu se neobešlo - jak se dalo očekávat - bez provokací a incidentů. Členové oficiální československé delegace (nebo jejich průvodci z StB?) na několikrát ukradli 300 kopií apelu vyložených k podpisu - přičemž jim asi nenapadlo, že náš exilový historik, který u nich seděl, půjde na druhý roh dát si zhotovit kopie náhradní. Závažnější, jelikož pro Československo ostudnější, byl incident, který se odehrál 28. srpna před zahájením zasedání - příznačně na téma «Odpor proti fašismu, nacismu a japonskému militarismu». Jistý člen československé delegace (říkejme mu třeba Kropilák) nejdříve na podpisové listině bez ostychu přeškrtal podpis západního delegáta, pak podpisovou listinu exilovému historikovi sedícímu u stolu s apelem vytrhl, a když se mu nepodařilo se jí zmocnit, chtěl se na svého bývalého kolegu vrhnout se zaťatou pěstí. Inzultaci v poslední chvíli zabránili kolegové onoho oficiálního delegáta a strhli ho zpět. Trapný dojem z chování oficiální československé delegace se obrazil ve zprávách o stuttgartském kongrese v západním tisku. «Ze států východního bloku, - napsal 4. září zpravodaj Frankfurter Allgemeine Zeitung, - zapůsobili nejlépe Maďaři a Poláci... Zřetelně se lišili od vystoupení delegátů pražských, kteří v sevřeném útvaru ráno nastupovali a večer

odpochodovali, úzkostlivě se vyhýbajíce otevřenému rozhovoru a svobodné myšlence. Kopírovali tak Rusy, kterým je stále ještě zatěžko dbát pravidel vědecké výměny názorů . . . » . Zmínka o Rusech naráží mj. na pokračování incidentu výše líčeného: sovětský delegát, který předsedal jednomu ze zasedání, odmítl je zahájit, dokud nebudou podpisové listiny k apelu nezávislých čs.

O TROJÍM LHANÍ ŘEČ Ještě si dobře pamatujeme stanovisko Charty 77 věnované dnešní České historiografii, také proto, že vyvolalo menší domácí bouřku. Vlastní dokument i oponující názor jsme četli současně, jako dvě poněkud odlišná mínění, která existují a mohou existovat vedle sebe. Nemám v úmyslu chválit demokratičnost tehdejších mluvčích Charty 77, ochotných obětovat kousek vlastní prestiže, tím, že odlišné mínění nepotlačí, ale nechají je rovnoprávně zaznít. Osobně mám za to, že svou nelibost k současnému českému dějepisectví opravdu poněkud přehnali a vydali svědectví zaujaté, nebo řekněme necitlivé. Navíc se domnívám, že by mluvčím n a š í Charty korunka z hlavy nespadla, kdyby pod vlivem kritiky poněkud opravili své hledisko, nebo alespoň připustili lepší informovanost a hlubší zasvěcenost svých kritiků. Autorům kritických výhrad patří můj souhlas, avšak tvůrcům toho «oficiálního» dokumentu rozumím. Chápu, jak je těžké (i když nutné) najít objektivní pohled na celek, poznat a přiznat, že kromě šarlatánů plahočí se i na té úředně trpěné historické líše také poctivci. K takovému poznání nemůže dojít čtenář veřejně publikovaných prací z oboru nejnovějších dějin, o kterých všichni celkem hodně víme a kde není těžké nachytat dějepisce při podvodu a lži, fabrikované na zakázku politické moci. A naopak, je tu nesmírně obtížné, skoro nemožné, najít záblesk nového poznání či vlastního názoru. Každá stranická zakázka adresovaná historikům, každé halasné výročí využívané k posvěcení mocenského statusu quo mimo jiné zvětšuje propast mezi národem a jeho dějepisci. Stav, který minulé generace pokládaly za své učitele a měly ho v úctě, spadl a neustále se v obecném povědomí propadá na úroveň prodejných pisálků, najatých mluvků. Zřetelným svědectvím o úpadku dnešní historické publicistiky bylo uplynulé čtyřicáté výročí konce druhé světové války. Nebudeme se zde zabývat rozborem politických směrnic, které stranická historie a ostatní propaganda k tomuto výročí dostala, ani věcnou kritikou knižních titulů a odborných statí. Omezíme se na tři ilustrované poznámky k metodám, jimiž je zkreslený popis a účelový výklad minulých událostí vytvářen. Ve snaze zúžit výběr jsou příklady voleny jen z českých publikací a z prací určených mládeži, tedy nejméně informovaným čtenářům.

historiků odstraněny. To se dočasně stalo, a když byl sběr podpisů přesto obnoven, byli opět na místě sovětští účastníci (historici nebo jiní «odborníci»?) a pilně si poznamenávali j m é n a . . . To vše asi v duchu helsinských dohod, které i s Husákovým a Brežněvovým podpisem zaručují svobodnou mezinárodní výměnu informací, vědeckých prací a myšlenek.

Metoda soudruha pstrosa První postup, jak pozměnit minulost v hlavách lidí a podat ji jako expresní vlak neomylně směřující k dnešním mocenským poměrům, předvádí historik Vladimír Nálevka v populárně zaměřené monografii První týdny míru. Když jste zjistili, že tu mnoho nových a zajímavých informací nepochytíte, začnete zvědavě listovat a zkoumat, jak se autor vyrovnal s tou či onou ožehavější otázkou. Zjistíte, že se jí vyhnul. Občas ji registruje - sebeláska mu zřejmě nedovolí předvádět se jako ignorant - ale pak ji odbude frázi nebo tvrzením vzdáleným od věci. Že nejde o jednorázové uklouznuti, ale o «historickou Školu», dokazuje předchozí Nálevková publikace «Poslední týden míru». Když pendant, tak symetrický, chtělo by se říct, k «prvním týdnům» patřily «poslední týdny» - jenže Nálevka to má dobře promyšlené. Právě jednotné číslo, týden začínající 25. srpna a končící 1. září 1939, umožnil mu zatlačit sovětsko-německý pakt (23.8.1939) do minulosti, za hranice vymezeného námětu. Psát o druhé světové válce na spadnutí a opomenout přitom záruku danou Hitlerovi, to už je výkon / Odstavce obsahující sovětský náhled na neúspěch moskevských jednání s britskou a francouzskou misí, po němž prý SSSR neměl jiné východislo, než uzavřít pakt s Německen, nic na věci nezmění. Tím spíš, že obsah sovětsko-německé dohody o neútočeni a následné smlouvy o přátelství a hranicích tu není uveden ani charakterizován. Erbovní heslo historika Nálevky zřejmě hlásá: «Nenarazit! Obejít!» Není to žádný nedouk Či osoba soukromá, ale učitel příštích historiků na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následník profesorů schopných a ochotných vynaložit mnoho práce na záchranu sebedrobnějších historických událostí před zapomenutím předvádí žákům obdivuhodné příklady velkorysosti. Kdyby noví historikové před vstupem do praktické činnosti skládali něco podobného hippokratovské přísaze, v pojetí Nálevku by je tento slib zavazoval: «Zamlčím všechny skutečnosti schopné ohrozit nebo rozzlobit politickou moc.»

Granátník Asi je to můj nedostatek, ale PhDr. Ivana Brože, CSc., neznám. Mám tedy jen zcela osobní představu o jeho vzdělání a schopnostech, založenou na publikaci z rodu agitačních brožur, nezvané Jak bojovali západní spojenci? Záludně a Špatně, což vyplývá

57

z faktu, že jde o spis určený k uplynulému 40. výročí. Pan Brož nemá Nálevkovu erudici ani jeho zbytkové zábrany. Do tématu vchází rázně, v okovaných botách. Od první kapitoly «Západní spojenci začínají zradou» až po poslední «Spojenci končí jaderným vydíráním» se s imperialisty nemazlí Co nemůže odsoudit, to zlehčí, a jako chlapec za bukem má škodolibou radost z každého západního neúspěchu, od pádu Paříže až po Arnhem a Ardeny. Stejně jako sovětští autoři neschopní oslavit Rudou armádu bez současného ponižování západních spojenců (i Jugoslávie) také Brož podává válku jako monopolní vítězství na východě. Ostatně, za záchranu před zkázou ze vzduchu a před invazí v roce 1940 vděčí Anglie Sovětskému svazu. Kdo by hledal v této brožuře hloupě nehoráznosti a nehorázné hlouposti, přišel by si na své. Není to však čteni zajímavé ani veselé. Logika tu rovněž nemá místo. Neschopná a váhavá vojenská síla Západu vyrůstá jen ve chvílích, kdy se medituje o druhé frontě. Mohli se vylodit už o dva roky dřív. Historik Brož (jeho je i pravopis a gramatika): «Do historie určitě nepatři ono zaklinači slůvko, „ kdyby ". Nicméně připusťme jej pro úvahu, co by se asi všechno stalo v Evropě a ve světě, KD YB Y spojenci svůj útok přes Kanál provedli v původně slíbeném terminu ve dvaačtyňcátém? Válka mohla skončit velmi rychle. Když ne třeba do vánoc, jak se objevily takové spekulace, tak určitě by skončila - vítězně pro protifašistickou koalici - v roce 1943. Milióny lidí by nemusely zahynout, mezi nimi Fučík, Thálman a další představitelé ...». Jak jsem pochopil Brože> ruče by postavil Churchilla před státní soud a dal ho (spolu s Reicinem) popravit jako Fučíkova vraha. Kdyby ovšem někdo takovému Brožovi řekl, že napomáhá třetí světové válce, jistě by vyvolal jeho nelíčený údiv.

Jenom podvodník Ze tří zde uváděných klasiků zaujímá Miroslav Hladký nejvyšši místo na společenském žebříčku. Nemá sice žádnou vědeckou práci ani maturitu, zato má řádný, od pana prezidenta podepsaný dekret univerzitního profesora. Miroslav Hladký, tehdy ještě štíhlý, sportovně založený a už poněkud zkažený mládenec, patřil ke skupině svých vrstevníků, kteří v květnu 1945 založili deník Mladá fronta, Protože komunisté záhy poznali, že půjde o jejich filiálku, ponechali tu neplánovanou vymoženost naživu a věnovali ji svou, celkem nezklamanou, důvěru. Hladký byl ve čtyřicátých letech držitelem českého plaveckého rekordu, tato sláva (vyložitelná jako nevhodná kolaborace a vykoupená spoluprací novou) nemohla ovšem vydržet nadlouho. Druhým vrcholem života byla Hladkému právě ona účast na vzniku

L58

mládežnického deníku, a té se už hodlá přidržet. Když se blížilo letošní výročí, rozhodl se vtesat ji do kamene. Jenže - tu byly jisté, zdánlivě neodstranitelné nesnáze. Po pravdě se události rozhodně vylíčit nedaly. Hladký nebyl u té revoluční akce sám, dokonce v ni - a to bylo osobně nepřijatelné - jako adept sportovního redaktora nehrál první housle. Tehdejší kamarádi jsou nepřijatelní také pro stranu - jak už to bývá, mladická hloupost a věrnost nemusí vydržet, a v daném případě opravdu nevydržely. S počátky Mladé fronty je proto spojena řada jmen patřících osobnostem na indexu, lidí, které nelze vynechat, ale z hlediska dnešních mocenských praktik ani uvést na veřejnosti. Jak z toho kola ven? Napsat «román fikci». Každý bude vědět, že jde o Mladou frontu. Hladký v doslovu: «Takhle nějak se rodil deník mládeže v Československu.» A kdyby někdo začal poukazovat na (shovívavě řečeno) nesrovnalosti s historickou skutečnosti, jsem přece beletrista. V krásné literatuře se opravdu dá volně nakládat s historickou předlohou, Hanibal může třeba vyhrát všechny punské války a Hitler skončit jako penzista v Libyi. Když je všechno popsané a známé, hrajme si, a skutečný talent vykřeše nejednu pozoruhodnou myšlenku. Zakázané dějiny může však nahrazovat románovou fikcí jen podvodník A jen v době, která je podvodům nakloněna. Tak vznikla knížka Praskání ve Švech, jeden z oslavných příspěvků letošního výročí. Hladký se dal do práce a změnil všechno. Své jméno, sociální původ, svou tehdejší politickou účast, svůj význam při té akci, všechno změnil k lepšimiL Stejně jako vlastní jméno vyměnil za Přemka Drobného, nepodlehl rozpakům při vytvářeni historické fikce. Ani při takto literárně pojaté, volně zpovědi nemuselo být všechno ztraceno, v daném případě je však výsledek bezcenný: O své době nevypovídá pranic, ten Člověk snad ani tenkrát nežil, ale jen si přečetl pozdější schematické brožury, slovesně a myšlenkově je to spodní úroveň současné tvorby, což opravdu není mnoho. Lže a vymýšlí si v oblasti periferních i významnějších události, je trapně anachronický, nemá jiskru ani vkus, ale protože nakonec nechá Prahu osvobodit Rudou armádou, dobabrá se až ke konci, ke knižnímu vydání a stejně hloupé televizní inscenaci «Panská 8» navíc. Ne, tuhle slátaninu není třeba brát vážně. Namítnout se dá, ze Hladký není historik a jeho dílo není historická práce. A je snad dějepisným Činem Brožova knížka o západních spojencích ? Nebo práce Nálevkový? Jsou, nejsou?Není v jistém smyslu historiografii všechno, co se veřejnosti k poznáni minulosti (monopolně) předkládá? Skončeme v místech, ze kterých jsme vyšli. Lepší a šťastnější kolegové historiků k pronajmuti a historických podvodníků (šťastnější tím, že ke zneužití jejich časově a politicky odlehlejších specializaci nemají tajemníci dost fantazie) nemohou si nad tím vším umývat ruce. Koho se stanovisko oponující dokumentu Charty zastává, měl by asi chápat, že je ve skutečnosti i on stahován ke dnu společenské vážnosti a věrohodnosti. Přezíráním a chabou slovní obranou se takové devastaci ovšem neubráníš. m

OLGA ŠULCOVA

Vzpomínka na nekamarádku Kromě toho, že jsem do první třídy nosila šaty s «žabkami», což je, pokud to někdo neví, určitý druh ozdobného nabíráni, pamatuju si, že nejdůležitějši zábavou v tě době bylo pro mě hledět skrz plot jedné zahrady. Byla to zahrada u vily stojící naproti zárubeckě škole ve Slezské Ostravě a hrávalo si v ni děvčátko mladší, než jsem byla já. S dětskou bezostyšností jsem pozorovala dívenku, ukládající panenku do kočárku nebo hospodařící v panenčině pokojíčku. Holčička si mě příliš nevšímala, zaujata svou hrou, ale občas po mně přece jen Šlehla očkem. Zdálo se, že jí můj zájem nejenom nevadí, nýbrž že ji dokonce i těší. Asi byla se svými hračkami přece jen příliš sama. Nejvíce se mi líbilo, jak děvčátko i jeho panenka měly skoro stejné zlaté lokny, spadající jim na ramena, lokny ještě krásnější než jaké měla Barunka ve filmové Babičce. Ty zářivé kučery na obou panenkách - živé i loutkové - mě okouzlily natolik, že když jsme se na konci první třídy měli fotografovat, zašla jsem to ráno před vyučováním - o své vůli a bez vědomí svých rodičů - do místního kadeřnictví, kam jsem někdy chodívala s maminkou, a tam jsem si na svých, jako drátky> rovných vlasech dala udělat to, Čemu se dnes říká «afro». Taky tam na té fotografii z první třídy sedím vedle pani učitelky: hlavu plnou kudrlinek a na hrudi samé «žabky». - Má mlčenlivá známost s blond děvčátkem netrvala dlouho. Když jsem začala chodit do druhé třidy, ve vile jako by se chystali ke stěhováni: dívenka s panenkou v náručí se procházela po zahradě mezi bednami a vyneseným nábytkem, pak všechno zmizelo a do vily přišli jiní lidé. Na svou nekamarádku z dětských let jsem nikdy docela nezapomněla. A čím jsem byla starší, tím byla ta vzpomínka silnější. Umínila jsem si, že vypátrám, kam tehdy má kamarádka-nekamarádka zmizela a zorganizuju naše «setkáni po letech». Představovala jsem si, jak se na sebe budeme usmívat a povzpomináme na dětství, prožité ve společné krajině. Kadeřnice, která mě tenkrát před fotografováním v první třídě nakudrnatila, mi odepsala: « V té vile naproti zárubeckě Škole bydlel dr. Laufer. Jeíio dcera se jmenovala Lenka a všichni zůstali v Osvětimi. Doktorova sestra Fuchsová měla obchod ve Slezské Ostravě na Zámosti a měla též krásné děvčátko - Francinku. Ti se rovněž z koncentráku nevrátili. Jen bratr dr. Laufra utekl do Anglie a tak se zachránil...». Místo toho, abych vysledovala, kde a jak má nekamarádka z dětství žije, začala jsem pátrat po tom, za jakých okolnosti žít přestala. Registrace občanů židovského původu začala v Čechách a na Moravě na podzim 1941. Zaregistrovaní byli postupně povoláváni do transportů, každý transport byl soustředěn do budovy Veletržního paláce v Praze, Už pobyt v paláci byl úvodem ke všemu trápení, které tyto lidi Čekalo. Zpočátku se tam spalo na žíněnkách, později na dřevěných hoblovačkách. Ženy, muži, děti, stáři lidé - všichni tu strádali při velmi hubené stravě a nedostatku vody, stáli ve věčných frontách ke klosetům, měli jen omezenou možnost udržovat osobni čistotu. Stále procházeli novými a novými registracemi. Když byl transport vyvolán, každý sebral své zavazadlo, které smělo vážit nejvýše 50 kilogramů, a odcházel za asistence protektorátní policie, ozbrojené puškami a pendreky, na nádraží v Praze-Bubnech. - Prvních pět transportů po tisíci lidech odjelo z Prahy v říjnu 1941 do polské Lodže. Z prvního zůstalo naživu jen několik osob, druhý byl po příjezdu hned na místě postřílen. V té době se už jednalo o zřízeni ghetta na protektorát ním území. Nejdříve - 24. listopadu 1941 - přijelo do Terezína 342 mladých mužů - dělníků a řemeslníků. Týden nato následovaly další dvě tisícovky osob z Prahy a Brna a 4. prosince opět řemeslníci. Ve velkém mrazu dorazil z Plzně v lednu 1942 transport dětí. Od tě doby přijížděly transporty o tisíci lidech týden co týden: z Prahy, Brna, Plzně, Kladna, Českých Budějovic, Kolína, Olomouce, Třebíče, Moravské Ostravy, Uherského Brodu, České Lípy atd. Tak to pokračovalo do počátku března 1943. Pak byly odsuny z Čech a Moravy pořád menší, až koncem října 1943 takřka ustaly. * *

*

Dostala se mi před časem do rukou pozoruhodná knížka, vyšlá v roce 1983 v edici Archiv nakladatelství Mladá fronta. Jmenuje se «Tajemství a legendy třetí říše» a napsal ji Miroslav Kárný. V kapitole «Tábor zvaný rodinný» autor na základě prostudovaných archivních dokumentů a především výpovědi očitých svědků líčí zrod, existenci a zánik tzv. familienlageru v Osvětimi-Birkenau, jehož osazenstvo tvořili vězňově terezínského ghetta. Rodinný tábor měl posloužit propagačně desorientačnim účelům. Proto se v něm po osvětímském způsobu nestříhalo dohola, mužské bloky nebyly od ženských odděleny ostnatými dráty a děti v něm měly Školu, školku a své hračky. Ti nejmladší se v mateřské škole učily písně a říkanky, děti od šesti let, rozdělené na tři stupně, se učily běžným Školním předmětům. Tělesná Čistota, prospěch a pořádek se bodovaly. Starší chlapci vydávali rukou psaný časopis na balicím papíře. V baráku bylo prosté jeviště, na němž děti dvakrát týdně hrály. Jedno z jejich představeni bylo sestaveno z Ježkových písniček a nazváno «Chechtavý optimista» podle chechtavého racka z písničky o Noemovi, který se dočkal konce potopy. Esesáci dětem tleskali a přišel je též navštívit dr. Mengele, který se k nim choval laskavě a bral je na klín. A tak to vypadalo v rodinném táboře v noci 8.března 1944, kdy - jak píše Kárný - se v plynových komorách Birkenau odehrála největší hromadná poprava Československých občanů v dějinách: «Skulinami, které jsme vyvrtali do dřevěných stěn, pozorujeme v němém úděsu a zděšení, co se děje ve vedlejším táboře» - vypovídá očitý svědek «S hrůzou se díváme, jak spomocí klacku a pod dozorem esesmanů hordy zjednaých pochopů nakládají muže, ženy a nakonec i ty krásné malé děti na auta. Vše se děje za ohlušujícího řevu, spílání, štěkotu psů, lomozu aut, pláče a nářku, vše pod září mohutných reflektorů, které osvětlují celé to hrozné diva-

59

dlo. Trvalo to od osmi do desíti hodin večer. Pak se nad celým táborem rozhostilo zlověstně ticho. Té noci byly v plynových komorách Osvětimi zavražděny skoro Čtyři tisíce lidí.» A likvidace rodinného tábora pokračovala. Z17 517 vězňů familienlageru se konce války dočkalo tisíc sto šedesát sedm. Autor knihy «Tajemství a legendy třetí říše» mi poradil, abych se ve Státním židovském muzeu podívala do transportních listin, z nich že přesně zjistím, kdy a kam «moje» Lenka Laufrová ze Slezské Ostravy odešla. Zároveň vyslovil domněnku, že ostravské rodiny součásti familienlageru v Osvětimi-Birkenau nebyly. Ale to koneckonců není rozhodujici; osud všech židovských děti i dospělých, kteří se dostali do mlýna ideologické nenávisti, byl stejně strašlivý a žádné upřesněné údaje na tom nic nezmění. * *

*

Kdykoli jdu nebo jedu okolo Veletržního paláce v Praze-Holešovicích, pokaždé si vzpomenu na to apokalyptické vyháněni lidí z jejich domovů. Jak to vlastně na té strastiplné pouti dělaly židovské matky* malých děti s plenami? Kde je praly a jak je sušily? A jak se chovali ti maličcí, ti, jimž ještě nelze poručit, když byli zcela jistě trvale nespokojeni - to pořád plakali, nebo snad jen apaticky hleděli a spali? Z archivních dokumentů se Člověk takovéto důležité detaily lidského existování většinou nedozví... Veletržní palác těchto dnů je konečně po dlouhé době bez lešení. Mnoho let zakrývalo rány, které utrpěl po požáru ve čtyřiasedmdesátém roce. Tenkrát v tu krásnou letni noc šlehaly plameny vysoko k obloze a kovové trezory z hořejších pater paláce s duněním propadávaly prohořelými stropy. Oheň plápolal a hučel až do rána, žil vlastním nespoutaným životem, hasičské stříkačky u jeho pat vyhlížely titěrně a bezmocně. Vypadalo to, jako by si pánbůh vzpomněl, co se tady kdysi s lidmi dělo, a dodatečně to místo postihl svým hněvem... Veletržní palác spěje k cíli svého nového určeni. Za několik let vstoupí první návštěvnici do jeho sálů s uměleckými sbírkami Národní galerie, ve dvou pasážích si tu budou moci koupit knihy, gramodesky a umělecké předměty, odpočinout si a posilnit se ve zdejší restauraci Či kavárně. Zatím je Veletržní palác stále ještě staveništěm, i když navenek má už upravený zevnějšek - šedivý a modrý. Veletržní ulici dolů k bubenskému nádraží jede auto za autem. Tudy před více než čtyřiceti lety šli po stovkách a po tisících špalírem ozbrojených policistů naši spoluobčané se svými dětmi, tudy šli Prahou, hlavním městem své- vlasti, naposledy. Ulice je dnes stejná jako tehdy, jen rušnější a zestárlejší. Nádraží Bubny mezi dvěma stanicemi metra, na pohled skoro venkovské, dosluhuje. * *

*

V polovině svažité Trojské ulice v Praze stoji nový bílý památník uprostřed Čerstvě upraveného okolí. Je na něm vytesáno, že tady býval hostinec U Křižků, v němž v těch a těch letech hovořivali ti a ti soudruzi. Je věc názoru, stojí-li za to připomínat do budoucna každou hospodu, v níž ke shromážděným u piva mluvívali ti nebo oni mužové, zvlášť když životopisy některých z nich vykazuji již dokázané povážlivě skutky. Je ovšem skoro neuvěřitelné - víme-li, jak mnoho již u nás vyrostlo pomníků nové historie - že dosud nic nepřipomíná dnešním ani budoucím, Čemu sloužil Veletržní palác za druhé světové války, jakou roli hrál ten elegantní objekt v plánu nejhlubŠiho pokořování a vyhlazování Udí. Zvlášť dobře by se pro tento záměr hodilo místo hned vedle Veletržního paláce, před Parkhotelem, kde teď už delší dobu trůni jakási pseudo-ideologická konstrukce, pozůstatek výzdoby k dávno uplynulému svátku. Kromě věcných údajů by na tom významném památníku mělo být vytesáno též pár slov v tom smyslu, že fašismus vyrostl a nadále vyrůstá z podhoubí, které není vlastní jen určitému národu. (Otištěno bez vědomí autorky.)

KONEC EMANUELA MORAVCE (Poznámka k tomu, co se stalo před 40 lety) «Emanuel Moravec se jistě v hrobě obrátí nad tímto rozsudkem,» napsal 1. srpna 1946 malíř a karikaturista Antonín Pele při komentování nízkého rozsudku Národního soudu nad Členy bývalé protektora tni vlády. Když byl Emanuel Moravec v lednu 1942 jmenován protektorátním ministrem školství a lidové osvěty, byla tím jeho kolaborantská kariéra oficiálně kodifikována. Ale již předtím osvědčil své služby okupantům měrou vrchovatou a nelze se proto divit, že ho nacisté dosadili na vládní funkci i proti vůli Emila Háchy. Ovšem lidem, kteří Moravce zna-

60

li z předmnichovaké republiky, bylo jeho zrádcovství nepochopitelné. Jak je možné, že plukovník generálního štábu čs. armády, který se kdysi zasazoval o samostatnost republiky, který podporoval ve svých vojen sko-politických úvahách Hrad a který se dokonce v době Mnichova pokusil s hrstkou stejně smýšlejících přimět prezidenta Beneše k ozbrojenému odporu, jak je možné, že tento muž dovedl tak rychle obrátit o 180 stupňů? Je čirou náhodou, že se v poválečné Evropě nestalo symbolem zrady jméno Moravce, ale Vidkuna Quislinga, rovněž bývalého důstojníka. «Mocný

proud Quislingů se žene dějinami,» napsal v srpnu 1943 Moravcův obdivovatel J. F. Vondráček v Národní politice. «Na vrcholu pak stojí ti, kteří zápasí 0 nové formy života, o nové naplnění přírodních zákonů a biologických funkcí, jež v sobě obsahuje národ, rasa, lidská společnost. Nepomůže odmítání Quislingů, jejich zrádcováni, oni jsou smyslem« dějin, smyslem lidského pokroku.» Věřil snad Moravec v takové poslání? Když zahajoval 13. března 1943 ve Slaném Činnost svého Kuratoria pro výchovu mládeže a předčítal tam «českým jinochům a českým dívkám» poselství K. H. Franka, věřil skutečně tomu, že se Česká mládež « staví do jednoho šiku » s mládeží Hitlerovou ? Všechny Moravcovy veřejné projevy a vystoupení 1 z posledního pololetí jeho pětileté quislingovské kariéry působí dojmem, že jejich autor je přesvědčen o pravdivosti a správnosti toho, co píše a říká. Ale při bedlivějším pohledu v nich objevíme i strach a hysterii člověka, který si je vědom blížícího se zániku ideologie, jíž svěřil svůj osud. Uvědomoval si zřejmě (neboť to nebyl člověk hloupý a negramotný), že síla argumentů nestojí na jeho straně. A tak se Často utíkal k demagogickému a patetickému působení na city «malého českého Člověka», do jehož čeledi sám patřil. V pátek 1. prosince 1944 mluvil v protektorátním rozhlase k 6. výročí Háchova zvolení prezidentem: « . . . Český člověk má svůj domov, své úspory, svou rodinu a své malé Štěstí, jež mu pražská vláda hájí a chrání... Osud s námi může naložit jak za dobré uzná. Může nás podrobit těžkým zkouškám, ale nemůže nás přinutit k tomu, abychom spáchali sebevraždu. Proč tak jistě hovořím? Vím totiž, lide český, že Říše nepodlehne.» Je to obava z vlastního konce, která nutí Moravce dodávat si kuráž? 30. prosince ubezpečuje sám sebe opět u rozhlasového mikrofonu: «U nás je klid a národní svornost.» V téže době vychází ve 12. čísle «českého lidovýchovného měsíčníku» Osvěta Moravcova «obsáhlá a pečlivá studie» (J. Scheinost v úvodníku Národní politiky 13. ledna 1945) nazvaná «Kvádry a tmel». Je to snad reakce na autorovo poznání, že se mu jeho svět rozpadá pod nohama? 21. ledna 1945 hovoří na výroční schůzi vedení České ligy proti bolševismu: «Český národ je odkázán sám na sebe. Zde v Praze se řeší osud Českého národa, a to v dohodě státního prezidenta a české vlády se zástupci Říše.» Víra ve vlastní sílu je však vystřídána nevírou. A tak se ve své pravidelné nedělní úvaze v Lidových novinách 4. února pro změnu utěšuje slabostí protivníka: «...Sovětský svaz vsadil vše na jednu kartu. Anglie je unavena. Spojené státy začínají prožívat těžkou kocovinu z válečného f l á m u . . . Kdyby Říše podlehla, je konec se všemi evropskými národy. Dej, Bože, Němcům sílu a s námi hříšnými měj slitování.». Jeho vystupování nemá pevný řád, jeho myšlenky těkají podle okamžité potřeby nebo nálady. 8. března 1945 na slavnostní instalaci nového ústředního vedoucího Národního souručenství gen. Rychtrmoce: «Čím víc se fronty blíží naší vlasti, tím hlouběji náš lid chápe nebezpečí, které mu hrozí. Víme, že můžeme spoléhat jen na ochranu německé armády a poctivou práci svých vlastních rukou. Spolu s nej vyšším představitelem našeho národa znovu prohlašujeme, že věříme ve vítězství Říše

jako v naši spásu.» A den nato na zasedání tzv. Veřejné osvětové služby: «Silný český národ v silné Velkoněmecké říši, to je náš program.» «Válka není žádný žert,» tvrdí v rozhlase 16. března 1945 u příležitosti Šestého výročí vzniku protektorátu. « . . . Říše žádného Čecha nestíhala za to, co proti ni podnikal před 15. březnem (!). Proti Židům byla opatření důsledná, proti legionářům se však týkala jenom osob politicky pochybných... Lide Český, podívej se dobře na svou vládu! Tři ministři dnešní pražské vlády byli ministry už za první i druhé republiky a další tři byli v první světové válce příslušníky domácího i zahraničního odboje...». Moravec má tentokrát pravdu: mocenské politické praxi nikdy příliš nezáleží na tom, co kdo dělal, ale na tom, co kdo je ochoten dělat. Svoji v tomto smyslu reálnou úvahu však končí vizionářsky: «Příští měsíce budou perné. Věřme však v dobrou hvězdu českého národa...». Zatímco v nedělní úvaze 8. dubna ve «svých» Lidových novinách, do nichž psával už před válkou pod pseudonymem Yester, vyslovuje znovu jen «pevnou víru ve vítězství Velkoněmecké řiše», je jeho úvaha o týden později plná optimismu: náhlé úmrtí prezidenta Roosevelta označuje za «atentát z oblaků» a přisuzuje mu nadpozemský význam pro zásadní obrat ve válečném zápolení. A opět za týden se snaží čtenáře postrašit, že vlastně všichni po dobu šesti let kolaborovali s Němci a vyráběli pro ně, takže nikoho teď nezachrání «Šest dní partyzánstvi» před odplatou vítězných spojeneckých armád. Dva dny předtím však v rozhlasovém projevu k 56. narozeninám Hitlera «dělal ramena»: «Pražská česká vláda za žádných okolností nedá souhlas (!) k okupaci českých zemí bolševismem . . . Zde zůstaneme. Naše účty budou v pořádku, až šije vyžádá vysoká kontrola, které se říká historie. Na to spoléhej, český člověče. Jsme tu, abychom sloužili tobě, jedině tobě, dětem české líchy.» Strach z účtování ho patrně nutí 27. dubna k nabádání v Národní práci: « . . . Je-li válka už rozhodnuta v neprospěch Říše, bylo by Božím hříchem tu u nás tropit nějaké hlouposti a vnášet do nitra naší domoviny a do našich měst boj, který bude bořit a pálit zcela zbytečně... Hlavně nesuďte o dnu, než slunce zapadlo. Právě nyní se hodinu za hodinou mění obecná situace. Vláda musí stát přímo na Číhané. K tomu potřebuje klid. Nevěřte povídačkám, že pražská vláda se chystá opustit Protektorát... Kdybych udržel českého člověka při rozumu více kotrmelci a stojkami než řečmi a články, nezastavím se ani před takovými prostocviky.» A konečně v Národní politice z 2, května 1945, vedle zprávy o Hitlerově «hrdinské smrti» a o příjezdu delegace Mezinárodního Červeného kříže do Prahy, vychází Moravcův článek «Doznávám a znovu tvrdím», v němž se pokouší o vyúčtování před veřejností i vlastním svědomím: «V Košících soptí (má na mysli dr. Beneše a Fierlingerovu vládu - pozn. aut.). Hrozí soudem. Na to je jedna odpověď: dostavím se na obsílku řádného národního soudu, tak jak se na ni dostavil stařičký Pétain. Soud dneška nás nezajímá. Důležité je, co řekne soud vyšší zítra, historický soud, pátrající po pravdě. Nevím ostatně, proč bych právě já měl zůstat na živu, když moji tri synové zemřeli a z toho dva za věc

61

Evropy, k níž se upřímně a otevřeně znám. Sedět na lavici obžalovaných vedle maršála Pétaina neznamená, že by člověk byl ve špatné společnosti...» (Moravec v této quasizávěti předčasně pochoval svého syna Jurije, který dobrovolně vstoupil do wehrmachtu, bojoval na podzim 1944 ve Francii a byl tam 17. listopadu zajat partyzány. Po válce byl vrácen do Československa a 18. února 1947 odsouzen Lidovým soudem v Praze pro zločin vojenské zrady k sedmi letům těžkého žaláře.) Závěr posledního článku svědčí o duševní labilitě pisatele, který ještě před měsícem, 1. dubna, se vysmíval «všem slabochům a neurastenikům»: «Nový evropský socialismus (rozuměj nacismus pozn. aut.) se bude rodit v bolestech, ale prosadí se. Proto je povinností každého Evropana dohodnout se s každým jiným Evropanem a zapomenout na staré spory. Buďte ujištěni, že německý národ nám nikdy nezapomene, že jsme mu v jeho nejtěžší hodině nepadli do z a d . . . Práce máme mnoho, a proto, kdo má svůj národ rád, nám ji neztěžuje. Vše jde podle plánu a s jediným cílem - do nové české šťastné budoucnosti!» Jaký byl ten «plán», podle něhož «vše šlo»? Zůstat v Praze? Sotva. Avšak Moravec čeká na zázrak («dej Bože Němcům sílu a s námi hříšnými měj slitování» - 4. února 1945), který by mu pomohl přežít, nebo na okamžik, kdy pozná, že je definitivní konec. Ten okamžik přišel 5. května 1945. Brzo po začátku pražského povstání - po zajištění předsedy protektorátní vlády Bienerta povstaleckou skupinou při jeho pokusu o přednesení rozhlasového projevu schváleného před polednem Frankem - přesně ve 14.30 hodin převzal prezidiální šéf Moravcova ministerstva dr. Kraus telefonický příkaz z Černínského paláce, aby se Moravec okamžitě dostavil k Frankovi. Podle výsledku pátrání, svěřeného plk. Partákovi a zveřejněného 10. Června 1945, měly události tento průběh: « Moravec měl býti podle všech známek dopraven do studia mělnické vysílačky, odkud měl rozhlasovým projevem odsoudit pražské povstání a manifestovat před světem věrnou loyalitu vůči německým okupantům. Moravec, doprovázen dr. Krausem a vedoucím propagace Leitgebem, vsedl do kamionu Schupo (Schutzpolizei, německá ochranná policie pozn. aut.), střeženého dalšími dvěma silně ozbrojenými kamiony. Poněvadž nebylo lze bez nebezpečí dostati se přes Malou Stranu na Hradčany, byl změněn plán cesty a rozhodnuto, že bude Moravec dopraven do Bubenče, kde byla kasárna Schupo. Cesta vedla přes Klárov (vyjeli z Valdštejnského paláce, kde bylo Moravcovo ministerstvo - pozn. aut.). V horním ohybu Chotkovy silnice došel řidiči benzín. Zatím co doplňoval nádrž, vytáhl Moravec z kapsy kabátu revolver a prohnal si kuli hlavou. Střela pronikla pravým spánkem a opustila hlavu na

L62

protilehlém místě levého spánku. Vozy pokračovaly směrem k arcibiskupskému gymnáziu ve Wintrově ulici, které Němci brzy po svém příchodu obsadili a proměnili v kasárna pořádkové policie (dnes součást areálu ministerstva vnitra - pozn. aut.). Vedoucí transportu hlásil gen. Geibelovi, veliteli Schupo, jenž čekal před budovou, že Moravce přivezli, ovšem - mrtvého. Geibel propustil Moravcovy kumpány a nařídil zahrabat pana ministra u plotu do Bubenečské třídy. Tam byla páně Moravcova mrtvola 7. června vykopána a identifikována. V hrobě byla nalezena legitimace člena protektorátní vlády, podepsaná Bienertem, svazek klíčů, nůž v pouzdře a snubní prsten s vyrytým datem 30.11.1942 a iniciálami J. E. O peníze obrali pravděpodobně svého věrného sluhu a náhončího jeho hrobníci. Moravcovo tělo leželo v hloubce 50 cm naznak, ruce měl zkřížené na prsou. Mrtvola byla dopravena do ústavu pro soudní lékařství. Soudní znalec dr. Knobloch potvrdil, že se jedná nade všechny pochyby o sebevraždu. Pravý palec Moravcův, stejně jako okolí rány na spánku, jsou začazeny. Jako zajímavá podrobnost zbývá podotknouti, že vedle Moravce byli u plotu arcibiskupského gymnázia pohřbeni dva esesáci... Podle našich zpráv budou posmrtné zbytky Moravcovy zakopány na místě, které nebude oznámeno.» Nebudeme a ani nechceme pátrat po tom, kde byly pozůstatky Emanuela Moravce pohřbeny. Mnohem důležitější a aktuálnější je odpověď na otázku, co ho přimělo k onomu obratu o 180 stupňů, k němuž zřejmě došlo v období tzv. druhé republiky, které tak mistrně charakterizoval Petr Křička: « . . . Vlastenců jalových jen řinčí fráze hlučná, / jež Vraha neraní. / Víc úni nechtějí těch trubců srdce tučná / a mozky beraní. / Šik lidu rozbivše, teď trosky jeho lepí / Lupiček u nohou. / Kam pošetilci zlí, kam slepců vůdci slepí - zem vlekou ubohou?» Pomohla náhoda. Při listování starými ročníky Národního osvobození jsem našel úvodník «Duše zrádcova». Redaktor Václav Cháb v něm 12. června 1945 napsal: «Když Moravcova propagační činnost začala, navštívil ho - starého známého z vojny na východě první republiky - bývalý československý důstojník, pak dlouholetý redaktor Národního osvobození zesnulý bratr Jeroným Holeček, a optal se ho přímo: „Proč to děláš?" Odpověď zněla takto: „Bude mi brzy padesát let (stalo se to na počátku roku 1940), zvykl jsem si na určitou životní míru a nebudu z ní slevovat proto, že někdo prohrál svou politiku a svůj stát. Když Němci přišli, svázal jsem své knížky do ranečku, Šel jsem do jejich tiskového vojenského úřadu, položil jsem knížky na stůl a řekl jsem: Tohle jsem napsal proti vám! Jestli vám to nebude vadit, budu teď psát pro vás. Řekli mi, že to znají dávno a že jim to vadit nebude. A ujednali se mnou hned novou smlouvu a já podle ní jedu! Mám se dobře - nikdy jsem se tak neměl! Protože oni dovedou dobrou práci dobře platit. Udělej to také tak!" Staří kamarádi se pak rozešli v nedobrém - a navždycky.»

K. Kulich

LUBOMÍR SOCHOR

Otcové a děti Třebaže jsem si vypůjčil titul pro svůj článek od Turgeněva, nemám v úmyslu psát úvahu o Bazarovovi, hlavni postavě jeho slavného románu. Tento nihilista, nazirající na všechno kriticky, neuznávající žádnou autoritu a analyzující «posvátné» společenské hodnoty s nezaujatostí anatoma, který pitvá právě tak chladnokrevně lidské tělo jako žáby, zůstal věren svým zásadám až do předčasné smrti. Vzbouřil se proti otcům, t.j. proti existující společnosti, kterou chtěl radikálně zre formo vat podle vědeckých principů, a nikdy se s ní nesmířil. Považoval průměrného chemika za dvacetkrát užitečnějšího než sebevětšího básníka, a byl ochoten vyměnit celé Puškinovo dílo za pár pořádných juchtových bot. Jeho světový názor byl jednoduchý, byl založen na přírodovědeckém materialismu druhé poloviny XIX. století, ale Bazarov jej uplatňoval s úctyhodnou důsledností nejen na svět a své bližní, ale i na sebe, a to s naprostou bezohledností. Především je třeba konstatovat, že pevný světový názor měl, byť sebespornější. Proto se jeho poměr k«otcům», na rozdíl od «dětí», o nichž budu mluvit, neměnil podle přísloví «kam vítr, tam plášť». Jeho vzpoura byla radikální a trvalá, založená na filosofických zásadách, a rozchod s tradiční společností tedy vylučoval jakoukoli možnost návratu «marnotratného syna» do otcovského domu. Život ovšem, na rozdíl od Turgeněvova románu, takovéto návraty ke všeobecně uznávaným hodnotám a smír s odmítanou společností zná. Velká část francouzských «osmašedesátníků», kteří jako studenti za květnových dnů onoho památného roku psali na pařížské zdi ultrarevoluční hesla («Buďte realisty, požadujte nemožné!», «Umění je na hovno» atd.), stavěli v Latinské čtvrti barikády a Pražské jaro s pohrdáním znevažovali jako reformistickou a kontrarevoluční pletichu zrádných revizionistů, se mezitím stala státními rady, prefekty a jinými vysokými úředníky. A někteří z těch, kdo tehdy psali traktáty o revoluční městské gerile a o revoluci v revoluci, se vrátili k myšlence pevného řádu a tvrdí, že od Marxe vede nutně jediná možná cesta, ústící v koncentračním táboře. Hlavně se v tom vyznamenali takzvaní «noví filosofové», kteří svého Času nadělali hodně hluku, než od nich nová vrtkavá pařížská intelektuální móda odvrátila zraky publika.

Světlana Stalinova dcera Světlana Allilujevová vyvolala před osmnácti lety velké furore, když na jaře 1967 požádala o asyl na Západě. Připravoval jsem v té době v římském Gramsciho ústavu české vydání spisů tohoto politického myslitele a pracoval jsem na komentáři knim. Sovětští profesoři, s nimiž jsem přišel do styku v koleji pro stipendisty italské vlády, v níž jsem byl ubytován, odpovídali na mé otázky týkající se této aféry buď mlčením, nebo suše poznamenávali, že Stalinova dcera byla vždy psychicky

nestabilní (což byla narážka na sebevraždu její matky), a potom rychle převedli řeč buď na počasí, anebo na italské ženy a dívky. Nelíbily se jim, protože podle ruského vkusu byly příliš hubené a tmavovlasé. Světlana Allilujevová vydala na Západě dvě knihy. První za mnoho nestála, ale druhá obsahuje cenné svědectví o Stalinovi, jeho způsobu života, znalostech a neznalostech, podrobnosti o matčině sebevraždě, jejíž pohnutky byly politické. Dozvěděla se je od svých tet, které četly dopis, jejž matka zanechala před osudným krokem. «Zhrzený» manžel prohlásil, že báby příliš žvaní a aby jim zavřel ústa, poslal je pro jistotu do sibiřského tábora. Jako zázrakem kremelského despotu přežily a vše po návratu na svobodu podrobně neteři vysvětlily. Světlana Allilujevová se dokonce dala pokřtít, aby demonstrovala naprostý rozchod s ateistickým otcem. Charakterizovala ho jako «mravní zrůdu» a jeho spolubojovníky Suslova a Kosygina jako bezduché a cynické byrokraty. Mluvila s nadšením o západních svobodách a tvrdila, že si v prvních měsících pobytu na Západě připadala jako vesničan, který poprvé přijede z odlehlého Zapadákova do moderního velkoměsta. Nevím, zda změnila názor na svého přísného otce, který ji ve dvanácti letech nutil číst «Stručný výklad dějin VKS(b)» a zkoušel ji ze znalostí usnesení jednotlivých sjezdů, ale rozhodne se jí zastesklo po «otcovském domě», t.j. po společenském zřízení, jehož základy Stalin položil a na nichž ruská státní budova pevně spočívá beze změny dodnes. Sovětské úřady velkomyslně vrátily zbloudilé dceři státní občanství, jehož ji svého času zbavily, a tak se Světlana Allilujevová vrátila loňského listopadu do Moskvy. Podle neměnného rituálu musela ovšem učinil veřejné pokání. Na tiskové konferenci sebekriticky řclda, že idealizovala takzvaný svobodný svět, který znala jen z doslechu. Trochu mě to překvapilo, protože v něm žila třikrát déle než já. O svém životě v Americe prohlásila: «Nebyla jsem tam svobodná ani jediný den, byla jsem v rukou byznysmenů, advokátů, politikářů a zrádců, kteří udělali ze jména mého otce a z mého života senzační zboží. Byla jsem v těchto létech cvičeným psíkem CIA, říkali mi, co musím psát a co nesmím.» Musím dodat, že mám zkušenost zcela opačnou. O mou osobu se nezajímali ani podnikatelé, ani politikáři, natož pak proslulá CIA. Nejsem ovšem synem slavného otce, a tak se musím v potu tváře živit jako průměrný, ba přímo tuctový universitní profesor a vystačit s platem, který stačí jakžtakž k obživě rodiny a k nákupu velice drahých odborných knih. Je ovšem samozřejmé, že mi nikdo nesmí a nemůže předpisovat, co mám říkat v universitní posluchárně a že nikdo necenzuruje to, co píši a uveřejňuji. Poněvadž jsem se ničeho špatného nedopustil, netrpím žádným pocitem viny. Zato Světlanu Allilujevovou-Stalinovou tento pocit za celého pobytu na Západě neopustil, máme-li věřit jejím vlastním slovům. O návratu do «socialistické vlasti»

63

začala prý poprvé přemýšlet po zhlédnutí filmu Oblomov. Neviděl jsem sice tento sovětský film, ale četl jsem GonČarovův román a mám jej v živé paměti. Překvapuje mě však, že příklad této zcela pasivní a smutné románové postavy, třebaže mi je velmi sympatická, může někoho inspirovat k rozhodnému činu. Oblomov se nedokáže ani oženit s dívkou, kterou obdivuje a miluje a která, uvědomujíc si, že její obdivovatel není schopen jednat, mu nakonec, vedena vroucím citem, sama vyzná lásku. Nedočká se ovšem činu, zažije jen hořké zklamání. Je však možné, že sovětský filmový režisér dal Gončarovovu románu zcela opačnou interpretaci a že vylíčil Oblomova jako činorodého Člověka. Podruhé se Světlany Allilujevové zmocnila touha po vlasti, když zjistila, že Američané mluví jen o invazi na evropskou pevninu a zapomínají na úsilí a oběti Sovětského svazu v druhé světové válce a na dvacet miliónů sovětských občanů, kteří v ní ztratili životy. Jak už to bývá, národy jsou etnocentrické; vzpomínají na své vlastní utrpení a zapomínají na slzy a krev národů ostatních. Světlana Allilujevová však zapomněla ve svém sebekritickém projevu na to, co dobře ví a o čem sama na Západě psala: že nepoměrně velký počet sovětských válečných ztrát připadá na vrub «největšího vojevůdce všech dob a národů», jejího vlastního otce, který věřil Hitlerovi jako Písmu svatému a důvěřoval mu více než svým generálům, vojenské zpravodajské službě a Winstonovi Churchillovi, který ho o chystaném německém vpádu zavčas loajálně informoval. A zde se dostáváme ke smyslu operace s návratem zbloudilé dcery. Bylo téměř nemožné oslavovat 40. vítězství nad Hitlerem a zamlčet jméno vítězného vojevůdce. Když se o něm generální tajemník Michail GorbaČov pochvalně zmínil v projevu na slavnostním shromáždění ke 40. výročí vítězství SSSR v druhé světové válce, zazněl bouřlivý potlesk. Netleskali jen váleční veteráni, které generalissimus, později ChruŠčovem tak zneuctěný, vedl do prohraných i vítězných bitev, ale jistě i stranické kádry Gorbačovovy generace a mladí komsomolci, kteří Stalinovu vládu vůbec nezažili. Nebylo by na tom nic překvapujícího, kdyby šlo jen o objektivní konstatování dějinných faktů. Avšak k tomu je v SSSR jako vždy velmi daleko. I vGorbačovově projevu jde jen o obvyklou manipulaci historických faktů podle pragmatických potřeb dne, nikoli o nestranné hledání pravdy. Kdyby tomu tak bylo, musel by se

nový generální tajemník zmínit nejen o předsedovi Státního výboru obrany J. V. Stalinovi, nýbrž i o jeho členech, např. o Lavrentiji Berijovi, který byl jako Šéf NKVD pověřen evakuací průmyslových podniků za Ural a vůbec organizací týlu. Je ovšem jasné, že to zatím není možné. Berija byl po Stalinovi smrti zastřelen jako špión a zločinec. Připomenout Berijovy zásluhy ve válce by znamenalo oživit vzpomínky na Stalinovy zločiny, zatímco zdůraznění Stalinových zásluh umožňuje přejít mlčením i zločiny Berijovy. Stalin je postupně rehabilitován: objevuje se stále Častěji na filmovém plátně a v sovětské televizi, a to nejen v dokumentárních filmech, ale také v historických románech sepisovaných podle kánonů socialistického realismu. V novém sovětském filmu o Říjnové revoluci natočeném podle reportáže Johna Reeda «Deset dnů, které otřásly světem» figuruje

64

Stalin opět jako Leninova pravá ruka, ačkoli v Reedově knize o něm téměř není zmínka. Právě z tohoto důvodu byla Reedova kniha, třebaže kní předmluvu napsal sám Lenin, dána v třicátých letech na index a mohla být znovu vydána až po XX. sjezdu KSSS. Nikoho by patrně nepřekvapilo, kdyby do Rommova filmu «Lenin v Říjnu» byly znovu vsunuty pasáže, v nichž figuruje Stalin jako Leninovo druhé já, vystříhané po XX. sjezdu. Součástí této postupné a opatrné rehabilitace je i operace s kajícným návratem Stalinovy zbloudilé dcery. V sovětské společnosti existují tendence ve prospěch Stalinovy rehabilitace. V období, kdy vládnoucí vrstva usiluje o upevnění ochablé disciplíny a bezpodmínečné podřízení pracujícího člověka státní vůli, je užitečné připomenout archetyp autority ztělesněný ve Stalinovi a jeho charisma, jež chybí všem jeho následovníkům v úřadě generálního tajemníka. To je první faktor, jenž je příznivý rehabilitaci. Jednoduše řečeno, je to zájem vládnoucí mocenské elity, jež chce být více respektována. Druhá příčina tkví pravděpodobně v tradiční ruské mentalitě. Čím krutější a bezohlednější byl car, tím významnější místo zaujímá v lidové paměti a tím častěji je jeho jmého obdařeno přívlastkem «veliký». Kult Stalina nebyl jen jeho osobním dílem nebo výmyslem hrstky patolízalských dvořenínů. Má také své lidové kořeny. Stalin se zasloužil o ruský stát. Obnovil ruskou říši v jejích původních předrevolučních hranicích, připoutal k ní velkou Část střední a východní Evropy a přeměnil Sovětský svaz ve světovou velmoc, jež se může svou vojenskou silou měřit se Spojenými státy. Už to samo lichotí velkoruskému šovinistickému narcisismu. a mohli bychom jít mnohem dále, kdybychom se pokusili o psychoanalytické vysvětlení vazeb mezi ovládanou masou a zbožňovaným vůdcem. Pojem autoritární osobnosti vypracovaný Erichem Frommem a frankfurtskou školou k tomu svádí. Není divu, že za příznivých společenských okolností dochází k «návratu potlačeného». GorbaČovova příležitostná zmínka o Stalinovi zaznívá příjemně nejednomu prostému ruskému uchu. O pořádku, kázni a poslušnosti začal mluvit Jurij Andropov. Pokračoval v tom Konstantin Černěnko a pokračuje v tom i Gorbačov. Fakt, že policie kontroluje v kinech, hospodách a nákupních frontách, zda lidé, kteří se v nich zdržují, nemají být v té době na pracovištích, říká o sovětské společnosti více než pojednání kremlologů. Lidé tu nepracují nebo pracují málo bez mimoekonomického donucení. Jinde tomu tak bylo jen za předkapitalistických pořádků, kdy vedle robotujících poddaných musel stát panský dráb. Avšak zdaleka nej důležitějším faktorem působícím ve prospěch Stalinovy rehabilitace (byť byla kritická) je sama oficiální sovětská ideologie, marxismus-leninismus, a sovětské společenské a státní instituce. Hlubší kritika Stalina a stalinismu není možná bez zásadních institucionálních a ideologických změn. A ty nejsou na pořadu dne. Je tedy zcela přirozené, že se znovu mluví pozitivně o muži, který tyto instituce vybudoval či dobudoval a jenž usoustavnil a kodifikoval marxismus-leninismus. Stalin je dávno mrtev, ale stalinismus (tj. marxismus-leninismus) ho přežil a pravděpodobně ještě dlouho přežije. v

v»

*

Paul Syn «nejlepsiho» Stalinova francouzského «žáka a spolubojovníka» Maurice Thoreze se nedávno také chopil pera, aby zúčtoval s minulostí nebo spíše se svým vlastním dětstvím. Vzešla z toho knížka «Vzorné děti», která se pro svůj komerční úspěch dočkala reedice v kapesním formátu (Paul Thorez: Les Enfants modèles. Collection Folio, Gallimard 1984,222 s.). Ačkoli se průměrný lidský život prodlužuje, věk, v němž lidé začínají psát paměti, obdivuhodně klesá. Kdysi byl tento literární žánr vyhrazen ctihodným starcům. Chápali se pera, aby podali svědectví o své době a provedli bilanci života, jenž se chýlil ke konci. Nyní se vsak začíná Šířit podivný zvyk, že vzpomínky píše každý, kdo nalezne ochotného nebo podnikavého nakladatele. Muži středního věku nebo dokonce mladíci začínají líčit svou životní dráhu drive, než došli kjejímu cíli, sdělují životní zkušenosti, jichž ve skutečnosti nenabyli, vypravují o historických událostech, na nichž se nepodíleli anebo přeměňují v události ony bezvýznamnosti, jichž se opravdu zúčastnili, vyslovují myšlenky, které neuzrály a líčí své životy dříve, než je prožili. A to je případ Paula Thoreze. Knížce, v níž popisuje prázdninový život v pionýrském táboře Artěk na Krymu, by více slušel název «Zlaté děti» anebo «Zhýčkané děti». Popisuje přepychový život v kolonii vyhrazené dětem vysokých sovětských aparátníků a jejich zahraničních přátel s podrobnostmi o bohatých snídaních, obědech a večeřích, líci pečlivé lékařské prohlídky nadějných ratolestí privilegované kasty a jejich organizované ideologické kratochvíle. Mluví také o prázdninách strávených v luxusních vilách a bývalých Šlechtických zámcích s rodiči, Mauricem Thorezem a Jeannette Vermeerschovou, Členkou politbyra FKS. To vše proplétá kritickými poznámkami o křiklavých sociálních rozdílech v Sovětském svazu, o rusifikaci a výstřelcích velkoruského šovinisniu za stalinské epochy (kampaň proti kosmopolitismu, za ruské prvenství ve vědě a technice a proti poklonkování před dekadentním Západem), o neustálém přepisování dějin - poznámkami, jež nejdou hlouběji než běžná západní sovětologická příručka. Jeho kritičnost má ovšem své meze. Stává se až příliš Často zajatcem mýtů, které obíhají v prostředí sovětské elity a západních obdivovatelů Sovětského svazu. Zmiňuje se např. o «zlatém srdci» Felixe Dzeržinského, «rytíře revoluce»: «Dzeržinskij, zakladatel Čeky, bezmezné miloval děti. Ježov, smutně proslulý Ježov velkých čistek roku 1937, prý přijal do své domácnosti potomky některých svých obětí» (s. 38). Tyto mýty jsou výtvorem prosovětské obrazotvornosti a zbožných přání. Avšak fakty jsou zcela prozaické a naprosto ne rytířské. Dzeržinskij se zabýval dětskou otázkou (právě tak jako jeho podřízený Makarenko, svého času nejvyšší autorita sovětské pedagogiky) jednoduše z úřední povinnosti. Jako šéf GPU (po skončení občanské války dostala Čeka, politická policie, nový, méně revoluční název; zkratka znamená Státní politická správa) organizoval a spravoval tábory pro «bezprizorné» děti. Malí tuláci, kteří ztratili rodiče za občanské války, byli do nich soustřeďováni manu militari a bezpečnostní orgány jim tam nahradily rodičovskou péči, dozor a

výchovu a staraly se o jejich základní vzdělání* A pokud jde o Ježova, vzpomínám si, že ChruŠčov uváděl ve svém referátu na XXII. sjezdu KSSS, že za jeho teroristické krutovlády byly děti «nepřátel lidu» bez okolů «likvidovány» i s rodiči. Paul Thorez není sice ani sociolog, ani marxistický teoretik, ale rozum zůstává člověku stát, když Čte (s. 107), že stalinismus byl «úchylkou». Sotva lze překročit horizont stalinistického myšlení, použije-li se pro vymezení tohoto historického jevu termínu ze stalinistického slovníku. Od čeho se Stalin vlastně uchýlil? Od leninismu, svého vlastního výtvoru, nebo od proslulé «generální linie», kterou sám určoval se svými posluhovači? Buďme však v této věci k Paulu Thorezovi shovívaví. Není sám, kdo vyslovil domněnku, že se Stalin «uchýlil» od stalinismu. Pařížské publikum kdysi přijalo tvrzení strukturalislického marxistického filosofa Louise AIthussera, že Stalin představoval «humanistickou» a zároveň «ekonomistickou» úchylku od marxismuleninismu, s porozuměním a bez námitek, ba dokonce sjistým obdivem. Třebaže je Paul Thorez velmi kritický k sovětské společnosti a nesdílí politické názory svých rodičů, jeho postoj ke ztracenému rodinnému ráji je dvojznačný. Navzdory všemu se snaží udržet alespoň rodinnou mytologii. Jeho rodiče se zdají být na pozadí stalinistické epochy běloskvoucími andělskými bytostmi. Vyslovuje přesvědčení, že «dějinný kontext osvětluje, ne-li ospravedlňuje vše, z čeho se jejich život skládá» (s. 42-43). Snad osvětluje, rozhodně však neospravedlňuje. V tom se Paul Thorez zcela mýlí. Obdiv k rodičům a obhajoba rodinné tradice ho vede až k velikášství: «Můj otec byl v mých očích tím, co o něm říkala dobová píseň, „ francouzským mužem, jehož nejvíce milujeme", a tajemství, jež ho obklopovalo, mi připadalo jako samozřejmost. Byl to znak majestátu, právě tak jako jeho gigantické portréty na stranických sjezdech nebo slavnostech «L*Humanité» a jako básně oslavující jeho ctnosti. Jsem nepochybně poplaten těmto mýtům, které silně ovlivnily mé dětství, a proto se považuji za «legitimního», ba za legitimistu, když se objeví v televizi Georges Marchais, jehož nesnáším z tisíce jiných důvodů, mnohem promyšlenějších. Avšak můj první pocit nemá nic společného spolitikou. Je instinktivní: jsem vévodou z Chátellerault, kdežto on je Ludvík Filip!» (s. 48.) Jako nestranný pozorovatel, který není zatažen do bojů klik ve Francouzské komunistické straně, musím poznamenat, že srovnání mezi Mauricem Thorezem a Georgesem Marchaisem dopadá zcela jednoznačně ve prospěch právě úřadujícího generálního tajemníka. Thorez byl francouzským Stalinem, který do podrobností napodoboval svůj vzor. Chtěl mít všechny téměř nadlidské vlastnosti Stalinovy. Mluvil o Descartesovi, pletl se do filosofie, dával rady spisovatelům a básníkům a snažil se vnutit levicovým malířům styl socialistického realismu. Pabla Picassa sice nepřeorientoval, ale zato nalezl několik mazalů, kteří přijali «sociální» objednávku. Vrcholem je obraz «J, V. Stalin u lůžka nemocného Maurice Thoreze». Vím, že byl svého času namalován a vystaven, třebaže už není k zhlédnutí. Dovedu si jej však živě představit, protože mám ve své dokumentaci reprodukci obrazu «J. V. Stalin, V. Molotov a K. Vorošilov u lůžka nemocného M. Gorkého».

65

Od té doby v Seině uplynulo mnoho vody a běh věcí zbavil funkci generálního tajemníka někdejší svatozáře. Současný generální sekretář FKS již nemůže být pařížskou Lunou odrážející paprsky moskevského Slunce, neboť i to po XX. sjezdu KSSS pohaslo. Nemůže již ukládat služebným perům, aby sepisovala hagiografické «autobiografie» á la «Syn lidu». Generální tajemník FKS je obyčejným smrtelníkem. Není ničím více a ničím méně než politickou osobností, třebaže ve stranickém aparátě velmi důležitou. Jeho činnost je mnohem průhlednější a jeho způsob života je nesrovnatelně skromnější. Netráví své víkendy na zámcích spočetným služebnictvem, ale v bývalé zemědělské usedlosti. A kromě toho bývá svými kolegy ve vedení strany občas kritizován, třebaže kritika není příliš radikální a jen málokdy pronikne na veřejnost. Jednoduše řečeno, Paul Thorez pochopil málo věcí. O sovětské společnosti neřekl nic nového, a přestože nám dovolil nahlédnout do rodičovského domu, není s to vyvodit závěry z faktů, které uvádí. Hledá vinu všude jinde než u vlastních rodičů, a dokonce se snaží udržet otřesený mýtus o výjimečných vlastnostech svého otce a matky. Vzpomíná si, že neměl právo vodit domů své spolužáky ze střední Školy. Kdo to zakázal? Neví to sice přesně, ale prohlašuje s jistotou, že to nemohli být jeho rodiče: «Byla to nepochybně pořádková služba strany(!), které se nikdo nemohl vzepřít v bezpečnostních otázkách» (s. 66). Maurice Thorez a jeho rodina tedy vlastně byli zajatci jakéhosi tajemného francouzského Beriji a jeho bandy. Nepochybuji vůbec o lom, že «pořádková» (t.j. bezpečnostní) stranická služba existovala a existuje, ale je jisté, že dělala jen to, co jí všemohoucí generální tajemník nařídil. Nešlo jen o bezpečnostní opatření, nýbrž také o dobře promyšlenou ideologickou operaci. Soukromý život Thorezovy rodiny museí zůstat obklopen tajemstvím, za prvé proto, aby se řadoví komunisté nedozvěděli podrobnosti o přepychu, v němž žila, a za druhé, aby politické božstvo vice oslňovalo prosté duše, když se občas zjevilo veřejnosti. Tajemství obklopující Maurice Thoreze dodávalo větší věrohodnost mýtům o jeho neobyčejných lidských a intelektuálních vlastnostech. I v tom Thorez věrně napodoboval Stalina. Věřící komunista musel být přesvědčen o tom, že generální tajemník se uskromňuje, že žije téměř jako mnich, že si odpírá spánek a že dnem i nocí pracuje pro dělnickou třídu. Nesměl se tedy dovědět, že ve skutečnosti nepohrdne vybranými víny, a že má rád nejen přepych a dobrou stravu, ale i odpočinek a nákladné kratochvíle. Paul Thorez uvádí, že o dovolených na Krymu byla jeho rodina dobře zásobována francouzskými víny a sýry. Dováželo je pravidelně letadlo a objednávala je FKS v předním pařížském lahůdkářství. Proč by tomu mělo být jinak i za života ve Francii ? Paul Thorez píše s hrdostí, že jeho matka Jeannette Vermeerschová byla vášnivou čtenářkou Spinozy a že z jeho děl s oblibou citovala rozsáhlé pasáže. Je to zcela možné. Ale rozhodně z této četby mnoho nezískala, alespoň to není vidět na její intelektuální úrovni a primitivních stalinistických článcích, která čas od Času uveřejňuje. Hlavním zdrojem jejích filozofických znalostí jsou stále ještě Stalinovy «Otázky leninismu».

66

*

*

Mohl bych pokračovat v dalších citacích. Není to však nutné. To, co jsem uvedl, stačí ke smutnému zjištění, že v obou případech - u Světlany Allilujevové i u Paula Thoreze - je k Bazarovovi velmi daleko. Děti se sice vzbouřily proti otcům, ale znovu se snimi víceméně smířily. Použiji-li psychoanalytické terminologie, imago otce, nevědomý prototyp autority ovlivňující jedincův postoj ke světu, je mohutná a determinující síla. Reprodukuje až příliš často v dětech postoje a hodnoty otců. Opak je spíše výjimkou než pravidlem. A proto nesdílím naděje vkládané do střídání generací, ať je to v Moskvě nebo v Praze, jimž se oddávají kremlologové. V autoritárních společnostech si dorůstající generace snadno a rychle osvojuje psychické struktury otců, i když se proti nim, než se smíří se skutečností, dočasně bouří. (Mírně zkráceno.)

posvátné maliny O Miroslavu Florianovi se ví, že přímo náruživě vyměňuje své verše za honoráře, které mu vzrostly zejména od doby, co jako «národní umělec» je zařazen do nejvyšší kategorie, kde je dovolena «volná tvorba odměn». Proto kromě efemérních sbírek, kterých se některý rok sejde i několik najednou, tiskne Florian všude, kde se mu jen zamane. Je pravidelným veršovcem Rudého práva, přispívá do Večerní Prahy, Tvorby i dalších časopisů. V květnu 1985 vychrlil proudy revolučních limonád, ve kterých prokázal opět svou «myslitelskou» úroveň. Ne poprvé. V Hlasu revoluce otiskl verše nazvané «Maliny». Stojí za to je ocitovat: «Druhá světová válka / skončila na evropském kontinentě / u vsi Slivice, / kousek za Příbramí./ Generálu Schornerovi / zde ještě jedenáctého máje / zahrály do ouška / varhany kaťuší. / Tady padly / poslední krátké dávky, / poslední výstřely. / Dověděl se to vůbec / takový Montgomery Či Donitz? / U jejího lesnatého hrobu / má-li válka hrob / hajdalácky střídají se stráže / mlh, pých a vek a ne třesků. / Ale tam v seči, / kde padl poslední rudoarmějec, / rok co rok / šarlatově hoří maliny, / posvátné maliny Malinovského.» Tedy fráze za frází, rozsekané do řádků, a hodně krátkých, aby se tím natáhl honorář... Doufejme, že si Floriana přečetli i ti, kdo poznali i ty méně posvátné «maliny Malinovského». Pokud se jim tyhle Florianovy řádky dostaly do rukou, pomysleli si o národním umělci své. Perfidnost nejhoršího řádu je však vyjádřena uprostřed tohoto slovopádu, kde Florian píše o posledních výstřelech války a říká: «Dověděl se to vůbec / takový Montgomery či Dónitz ?» Postavit britského hrdinu světové války na roveň nacistického generála a ještě mu uštědřit přívlastek «takový», to je už víc než dost.

Daniel Strož s Františkem Janouchem o Nadaci Charty 77 Profesora jaderné fyziky Dr. Františka Janoucha znají čtenáři Obrysu a Listů (kterým je tento rozhovor současně určen), především jako publicistu. Lze připomenout jeho Neretušované pohlednice z Číny, jeho účast na sborníku Čína našima očima - anebo upozornit na knihu vzpomínek Ne, nestěžuji si, kterou v nejbližši době vydá nakladatelství Index v Kolíně n. Rýnem. Profesor František Janouch je však zároveň také předsedou správního výboru Nadace Charty 77 ve Stockholmu a k této jehojhnkci se budou vztahovat hlavni otázky našeho rozhovoru. Ale nejprve si přece jen neodpustím dvě otázky literární. - Zde první z nich: vaše kniha Ne, nestěžuji si, je knihou vzpomínkovou. Byla vydána už před několika lety švédsky... Ano, a reakce na švédské vydání me příjemné překvapila. Vyšlo snad čtyřicet recenzí, všechny velice pozitivní. Korektury českého vydání mám zrovna před sebou, takže se nakonec dočkám. Literární otázka druhá : v pražskem týdeníku Kmen (příloha Tvorby č. 11/85) jsem se dočetl: «... V roce 1978 obdržel Jean-Pierre Fay od emigranta Františka Janoucha, žijícího ve Stockholmu, soubor básni Jaroslava Seiferta nazvaný Věnec sonetů. Janouch prohlásil, že jde o dosud nepublikované, v Československu nevydané verše, které provezl tak, že se je naučil nazpaměť. Těžko uvěřit, ale je to tak: dva francouzští literární znalci, Fay a Deluy, pod vlivem téhle sugesce uviděli ve verších, psaných v 50. letech v radosti nad osvobozením Prahy z nacistického jha, básně s disidentským a protisovětským obsahem. Jaká literární událost ! Ještě téhož roku vyšly ve Francii v jejich překladu pod názvem Sonety o Praze a staly se i součástí většího výboru ze Seifertova díla, nedávno vydaného v nakladatelství Seghers.» Profesore Janouchu, protože stovky Čísel Obrysu a Listů putují pravidelně do Československa, nabízí se vám možnost vyjádřit se k celé záležitosti i před čtenáři doma, kteří citovanou zprávu v Kmeni Četli... Ani nevím, jak bych měl svou odpověď začít. - Že bych to zkusil starou anekdotou? Profesor Sidorov sedí u psacího stroje a opisuje tlustou knihu. Asistent mu nahlédne přes rameno a říká: «Proč opisujete Válku a mír, Ivane Ivanoviči?» - «Jak jinak mám donutit studenty, aby si Tolstého přečetli? Zvykli si Číst věci jenom v rukopisech!» S Věncem sonetů to takhle nebylo. Já jsem se s ním seznámil skutečně v samizdatové verzi někdy v roce 1973 a skutečně jsem se to celé naučil nazpaměť. V Kodani jsem vše přepsal z paměti, napsal krátký úvod a rozeslal pětatřiceti přátelům jako novoroční pozdrav. V úvodu jsem netvrdil, že jde o verše psané k srpnu 1968 - ale pocity, které Seifert v básních vyjádřil, odpovídaly mým pocitům zdoby normalizace. Vtom přece není nic nového. Velká literatura je nadčasová. Vzpomínám například, že v roce 1971 vyšlo v Praze Zweigovo Svědomí proti násilí, kde je barvitě líčena situace v Kalvínově Ženevě před Čtyřmi sty lety. Měli jsme všichni dojem, že Zweig psal o Praze vletech 1968-72. A nebyli jsme sami. StB zabavila několik výtisků této knihy při domovních prohlídkách v lednu 1972! V zemích reálného socialismu se rozdíl mezi vydanou a samizdatovou literaturou někdy stírá. Třeba Mandelštam byl uveřejněn v letech dvacátých a třicátých. Ve čtyřicátých a padesátých letech koloval v SSSR pouze jako samizdat. Kdybych psal svůj úvod k Věnci sonetů dnes, nechal bych ho přesně tak jak byl. Přidal bych k němu pouze dvakrát slabiku «va» nebo «vû». Nic jiného. Slovo vydání bych nahradil slovem vydávání a slovo nevydaných slovem nevydávaných. Čeština je jazyk bohatý. Článek v pařížské L'Humanité, který potom přetiskl vámi citovaný Kmen, mě donutil zamyslet se nad celou věcí a podívat se trochu do literatury. Těžko se mi asi podaří zjistit, kdo a z jakých pohnutek přepsal Seifertovy verše a nechal je kolovat v rukopise. Vypůjčil jsem si však Šestý díl Seifertových sebraných spisů (knihu nevlastním, protože se mi ji nepodařilo v roce 1964 koupit), a tam jsem skutečně Věnec sonetů našel. Kdyby L'Humanité byla trochu důkladnější, objevila by v tomto dílu Seifertových sebraných spisů pozoruhodné informace, které v podstatě vyvracejí to, co píše. V ediční poznámce A. M. Píši se praví (str. 255), že «sbírka básní Praha... vychází tentokrát podruhé, a to podle knihomilského vydání z roku 1956... podle tehdejšího podtitulu pocházejí její básně z let 1945 až 1949, podobá se však pravdě, že některá je zdoby o něco pozdější». Natolik mlhavě formulovaná ediční poznámka Seifertova přítele A. M. Píši (kterému navíc Seifert šestý díl spisů věnuje) zní v sebraných spisech více než pozoruhodně. Kdo jiný než A. M. Píša mohl u Jaroslava Seiferta zjistit přesně, jak se věci měly? Není-li v mlhavé formulaci vydavatelův i autorův úmysl ? Proč Věnec sonetů, napsaný v «letech 1945 až 49», musel čekat na své knihomilské vydání až do roku 1956? A na své knižní vydání v miniaturním nákladu 7 500 exemplářů (připomínám, že v šedesátých letech Seifertovy básnické sbírky vyšly v Čs. spisovateli v celkovém nákladu téměř tří set tisíc exemplářů !) patnáct až devatenáct let? Vždyť Věnec sonetů patří k vrcholům mistrovy tvorby! Navíc mě mate jedna věc. Poslal jsem svůj kodaňský samizdat i se svou předmluvou Jaroslavu Seifertovi počátkem roku 1975. Odpověděl mi, že ho má předmluva dojala a poděkoval mi. Ani slovem se nezmínil o tom, že Věnec sonetů již byl vydán. Proč mě neupozornil na můj omyl? Třeba i on považoval Věnec

67

sonetů za nevydávané dílo a byl rád, že jsem jej pustil do světa. Ale tohle není zdaleka všechno. Vezměte si sonet č. XIII. Tenhle sonet nemohl být přece napsán v roce 1945! Vyjadřuje mnohem spíše náladu a pocity básníka po roce 1948, když v nakladatelstvích zasedaly akční výbory, když byli jeden po druhém umlčováni jeho druhové, kdy se zaváděla cenzura, kdy Seifert byl Kopeckým a Skálou obviňován, že není básníkem lidovým. Jeho zděšení a odpor proti odsouzení přítele Laca Novomeského na doživotí a vydání dalšího přítele Záviše Kalandry do rukou kata. Neodpovídají-li jeho slova «když hanba, zvyklá na veteš, strojila se jak krásná lež a chtěla mluvit o svědomí» duchu poloviny let padesátých, projevu básníka na. II. sjezdu čs. spisovatelů? «Já pro vás přece zpívat chtěl... v té tmavé noci bez světel». Tohle není atmosféra radosti nad osvobozením Prahy. V tom cítím léta padesátá. A proč mě na mou chybu neupozornila Tvorba vletech 1976-77, kdy Věnec sonetů vyšel rusky, francouzsky a anglicky? Nebylo to snad proto, že se tenkrát o Seifertovi psát nesmělo? Když se dívám zpět, vůbec si nemusím sypat popel na hlavu. Má nevědomá chyba, spočívající v tom, že jsem nazval nevydávaně básně nevydanými, přispěla k jejich uveřejnění v řadě cizích jazyků, a to zcela jistě přispělo maličko i kté Nobelově ceně.

Jaroslav Seifert

S O N E T TŘINÁCTÝ To, co na srdci leželo mi, když hanba, zvyklá na veteš, strojila se jak krásná lež a chtěla mluvit o svědomí. Když sesouval se svět a závrať vedla nás téměř nad propast, když bylo pro smích slovo vlast a kořist dělila si chamraď.

Když dobře utažený řemen svazoval davy lidských těl, by snesly větší tíhu břemen, - i když jsem mluvil k okenicím zavřeným, slepým, neslyšícím, já pro vás přece zpívat chtěl.

.

(z Věnce sonetů)

Nyní tedy k Nadaci Charty 77. Začněme, jak se vždy začíná: Kdy Nadace vznikla, kdo ji založil a jaké úkoly si předsevzala plnit? V roce 1978 byla Chartě 77 udělena švédská kulturní cena Monismanien. Byl jsem tehdy pověřen mluvčími Charty 77, abych cenu převzal. Napadlo mě, že by se publicita spojená s udělením ceny mohla využít k nějaké větší sbírce ve prospěch chartistů a nezávislé čs. kultury. Uveřejnil jsem pár článků a výzev ve Švédském tisku - a najednou bylo na kontě několikrát víc, než obnášela samotná cena. Pozval jsem potom pár přátel ze Švédska na schůzku a po diskusi jsme se dohodli, že toto sbírání peněz budeme muset nějak, hlavně z hlediska daňového, zinstitucionalizovat. Dohodli jsme se na stanovách, projednali je s notářem, utvořili správní výbor - a Nadace Charty 77 byla na světě. Podle stanov pomáhá osobám pronásledovaným pro politická, náboženská, filozofická přesvědčení či kulturně-uměleckou činnost. Nadace může udílet tvůrčí stipendia a poskytovat kulturní subvence na vydávání děl Čs. autorů v zahraničí, hlavně v češtině a slovenštině. Neočekávaně příznivý ohlas u skandinávské veřejnosti se jistě projevil i ve vaší další pomoci nezávislé české a slovenské kultuře... Reakce Švédské a potom vůbec skandinávské veřejnosti byla natolik pozitivní a dojemná, že jsem Často nevěřil svým očím. Třeba když za mnou přišlo několik přátel z levicového kulturního čtrnáctideníku Folket i Bild a navrhli, že nasbírají pro Nadaci nejméně 50 000 švédských korun. Za pár měsíců to bylo skoro 100 000 korun. Peněžní poukazy přicházely z nejzapadlejších koutů Švédska, od pětikoruny až po mnohatisícové částky. V Uppsale je například jedna starší paní, která nám každý rok posílá několik tisíc korun. Před rokem jsme dostali anonymní dar 5 000 korun. Kjednotlivcům se později přidaly organizace. Skandinávské PEN kluby, spisovatelské, církevní, studentské organizace a umělecké svazy. V roce 1981 se vytvořila pobočka Nadace v Norsku. Potom nám začaly pomáhat některé větší mezinárodní nadace a dobročinné organizace. Co vám mám povídat: za šest let zabírají složenky darovaných částek půl druhého metru police. Jenom za minulý rok jsme poskytli pomoc, včetně stipendií, ve výši přes Čtvrt miliónu švédských korun. Kromě toho subvence zahraničním nakladatelstvím ve výši přes 50 000 korun. Je činnost Nadace někým kontrolována? Činnost Nadace řídí správní výbor, její účetnictví podléhá důkladné kontrole úředního revizora a výroční zprávu schvaluje stockholmský daňový úřad.

68

Řízeni Nadace je tedy spojeno i s nemalou administrativní činnosti Což znamená jisté finanční výdaje. .. Během prvních pěti let byly směšně nízké - kolem pěti procent z celkové částky nasbíraných prostředků. Bylo to ovšem způsobeno tím, že Nadace «sídlila» v mé pracovně, že jsem dělal prakticky veškerou administrativu a korespondenci sám. To však bylo nadále neúnosné a proto jsem byl velice rád, když se jedna velká americká nadace nabídla, že bude přispívat na zřízení malé úřadovny ve Stockholmu. Máme teď tedy skromnou úřadovničku, jedna penzistka nám za spíše symbolickou odměnu pomáhá s administrativou - a dostali jsme i prostředky na nákup moderního počítače, elektrického psacího stroje a printeru. To naši práci značně usnadňuje a dělá ji efektivnější. V minulém roce jsme finančně oddělili naši, jak tomu zkráceně říkáme, humanitární činnost (pomoc domů, kulturní subvence atd.) a naši činnost administrativně-organizační. Na administrativu a organizační činnost jsme v roce 1984 použili méně než dvě a půl procenta z nasbíraných prostředku. Navíc jsme ji financovali separátně, bud' s pomocí zvláštních dotací, nebo naší vlastní činností: honoráři, prodejem vlastních publikací apod. Musím ovšem otevřeně říct - podle mnohaleté zkušenosti - že se vyplácí investovat do sbírání prostředků, vytváření aktivu příznivců a přátel, že se vyplácí informovat je o situaci, o činnosti i o našich cílech. Zpočátku jsem považoval skoro za otázku osobní prestiže udržet administrativní výdaje na zanedbatelné úrovni. Dnes jsem přesvědčen, že se vyplácí rozumně investovat určité prostředky k cílevědomému vytváření širokého okruhu přátel a příznivců. Uvedu příklad: před třemi lety jsme rozeslali sedm tisíc dopisů s žádostí o podporu. Stálo nás to asi 15 000 šv. korun. Naše administrativní výdaje se zdvojnásobily. Ale během tri měsíců se sešlo na našem kontě téměř 70 000 korun. A mnozí z těch, jimž jsem tenkrát poslal osobní dopis, se stali našimi stálými přispěvateli a každoročně, někdy i několikrát, nám posílají dar. Uspořádali jste některé mezinárodni kulturní podniky, při nichž šlo hlavně o to, upozornit zahraniční veřejnost na současnou československou kulturně-politickou situaci. Vydali jste několik cizojazyčných publikaci, přispíváte na vydávání značného množství knižních titulů exilových nakladatelství. Jelikož vedu jedno z nich, musím poznamenat, že se jedná o dotace v poměru k nákladům na výrobu knih sice nevysoké, pokaždé však podstatně snižující ekonomické riziko vydavatele... Ano, uspořádali jsme řadu kulturních akcí, vydali jsme řadu publikací. V roce 1981 jsme vydali u příležitosti Seifertových osmdesátin drobný, číslovaný slavnostní tisk, v němž byly vždy dvě Seifertovy básně Česky, švédsky a anglicky a řada uměleckých fotografií Ivana Kyncla. Dostalo jej - s osobním dopisem - všech osmnáct členů Švédské akademie, která o čtyři roky později udělila Seifertovi Nobelovu cenu. Na nobelovském banketu jsem seděl vedle jednoho z oněch osmnácti «nesmrtelných». Pozdravili jsme se se a švédský básník mi řekl: «Já vás dobře znám. Vy jste mi před čtyřmi lety poslal Seifertovu knížku - opatruji ji ve své knihovně jako malý poklad. Byl to první autentický Seifert, kterého jsem dostal do rukou.» V jednom z divadel jsme uspořádali večer nezávislé čs. kultury, který byl přímo přenášen švédským rozhlasem. Uspořádali jsme velké gala představení, pro které Václav Havel napsal svou Chybu, a Samuel Beckett nám dovolil zahrát svou Katastrofu, hru, věnovanou Havlovi. Na večeru účinkoval zdarma výkvět švédských umělců. Byly toho plné noviny, rozhlas, televize... Tištěný program večera byl sestaven jako malá umělecká knížka s texty Vaculíka, Šimečky, Koláře a mnoha ilustracemi. Připravili jsme spolu se Svazem spisovatelů a Dělnickou osvětovou ústřednou ABF putovní výstavu o Čs. paralelní kultuře, která už čtvrtým rokem cestuje po Švédsku. Nadace Charty 77 byla i spoluvydavatelem švédského vydání knihy Karla a Ivana Kynclů Po jaru přichází zima. (Mimochodem - nyní vychází tato knížka s více než sto unikátními fotografiemi anglicky - vydává ji Nadace Charty ve spolupráci s řadou mezinárodních organizací). Před Časem jsme začali vydávat sérii brožur pod názvem Hlasy z Československa. Vyšly zatím - v pěkné grafické úpravě - čtyři: Havlova Politika a svědomí, Dva dopisy Charty 77 o míru, Klímova Řeč nad zdí a nakonec Dokument Charty 77 č. 2, shrnující činnost Charty 77 za osm let jejího trvání. K vydání připravujeme i esej Václava Havla Anatomie jedné zdrženlivosti. Skoro všechny tyto akce byly provedeny se ziskem pro Nadaci - vrátilo se nám více peněz, než jsme do nich investovali. Nemluvě o politickomorálním efektu. K otázce kulturních subvencí: Musím říci, že jsme původně s touto činností v nějakém větším rozsahu nepočítali. Ale ukázalo se, že se jedná o velice smysluplnou činnost, a tak na ni věnujeme stále více prostředků. Myslím, že se letos celková výše kulturních subvencí přiblíží 100000 šv. korun. A to je již významná pomoc pro naše exilová nakladatelství. Jak jsem se již zmínil, subvencujeme vydávání rukopisů napsaných v Československu. Subvence v žádném případě nemá uhradit výrobní náklady. Spíše odstranit či zmenšit ekonomické riziko, které je spojeno s vydáním knihy, a tím ulehčit rozhodování nakladatele o vydání kvalitního, avšak méně komerčně přitažlivého rukopisu. Zavádíme teď také novou formu pomoci: jakousi bezúročnou půjčku, vázanou na vydání jistého titulu, která se splácí podle prodeje knihy. Když se kniha neprodává, finanční riziko nese Nadace. Kdo vlastně rozhoduje o udílení subvencí - vy sám? To bych si nikdy nedovolil. Již před několika lety jsme museli také této činnosti dát nějaký řád. Kvalitu rukopisů, jejich důležitost a význam posuzujeme spolu s Jiřím Grušou, Antonínem Liehmem a Janem Vladislavem. To oni tvoří jakýsi panel expertů - a také přátelé z Československa nám pomáhají radou i názorem.

69

Činíte nějaké rozdíly mezi jednotlivými vydavateli v zahraničí? Kulturní subvence od nás dostávají prakticky všechna nakladatelství, která vydávají seriózní literaturu a přijdou s dobrým projektem. Subvence dostaly 68 Publishers i Index, Konfrontace, Opus bonům, edice Rozmluvy i edice Arkýř a také Poezie mimo domov... Přispěli jsme na vydání řady gramofonových desek, pomohli do začátku některým kulturním Časopisům - Obrys patřil mezi ně. Dnes je to např, Paternoster. Myslím, že můžeme být spokojeni s výběrem titulů, které dostaly naši subvenci: jejich už hodně přes třicet a jsou mezi nimi i Seifertovy Všecky krásy světa. Nobelovský titul, jak říkají nakladatelé. V Čem spatřujete další možnosti působení Nadace Charty 77 - a jaké jsou vaše plány do nejbližši budoucnosti ? Plánů by bylo hodně, ale času je málo, milý pane Stroži. Bohužel převážná část padá na mne a já to všechno mohu dělat jen ve volném čase, kterého mám stále míň. Ale nestěžuji si, pociťuji vnitřní uspokojení, že děláme něco smysluplného, z čeho mají prospěch ostatní a hlavně naše kultura. Chtěli bychom pokračovat ve vydávání brožurek Hlasy z Československa ve švédštině. Chtěli bychom vybudovat pobočku Nadace v USA, připravujeme vydání umělecké mapy s grafickými listy čs. umělců. Chtěli bychom nabízet exilovým nakladatelům se subvencí i kvalitní rukopisy. A chtěli bychom získat prostředky na překládání významných - ale skutečně významných - děl čs. literatury do angličtiny, aby mohla být nabízena západním nakladatelům, a tím odstranit handicap naší literatury způsobený tím, že tak málo lidí po světě umí česky nebo slovensky.

Z nakladatelství INDEX (Postfach 410511, 5 Köln 41, NSR): Ivan Sviták, KÁMEN MUDRCŮ. «Jsem jen souborem vtipů, napsaných pro středostavovské americké studenty...» - začíná Monolog této knihy> obklopený mnoha dalšími «monology» osob, věcí, institucí i pojmů, to vše věnováno «Michailu GorbaČovovi a Ronaldu Reaganovi, s neochvějnou nedůvěrou». Str. 15, cena DM 15.

Opravy ve Čtení na léto: V básních Petra Krále v Listech č. 3/1985 nebylo nedopatřením dodrženo původní rozdělení do veršů, čímž byla narušena jejich struktura i smysl: na konci textu Přes zeď (str. 155) je navíc třeba číst nikoli svatou zemí, ale svátou zemí (od slovesa sváti). Podobně byla báseň Tse-tse od Zbyňka Havlíčka (str. 231 -232) otištěna jako jednolitý text, ačkoli každá její sloka představuje původně zvláštní oddíl. Autorům se omlouváme. Totéž platí o básních Petra Šrámka, do kterých se vkradly vynechávky; na str. 278, ve druhé sloce první básně, chybí na 1. řádku slovo jsem - tedy: «Hleděl jsem na n i . . . » . Na str. 280 v posledním odstavci levého sloupce má za 4. veršem, čili za slovem «tatínka», následovat dvojverší «ach, jak Vy dobře víte, že je máte, maminku a tatínka» - a pak pokračuje text: «máte milýho . . . » . A ještě: ve Šrámkově básni «Setkání s orlem» na str. 281 má předposlední verš znít «ač šlapky kloužou už», nikoli « a ž . . . » .

70

Martin M. Šimečka, ŽABÍ ROK. Autorem slovenské prvotiny je syn Milana Šimečky, dobře známého z Listů i z knihy o «Obnoveni pořádku». Příběhy Šimečky juniora jsou typické zážitky nekonformního mladého člověka v dnešním Československu, psané netypicky čtivým vypravěčským stylem. Str. 250, cena DM 20. Bohemicus, HLEDÁNÍ SMYSLU A JINÉ ÚVAHY Z LET 1978 AŽ 1984. Články pseudonymniho pražského publicisty vybrané z Listů těchto let a jdoucí po základních otázkách národního života, např. Poznámky k Chartě, Rozluštěné tajemství systému, Nereformovatelný?, a Meditace o domově. Str. 60.

Z Edice Arkýř (Postfach 340208, 8 München 34, NSR): Jiří Kovtun, SLOVO MÁ POSLANEC MASARYK. Výbor projevů profesora Tomáše Masaryka proslovených ve vídeňské Říšské radě v letech 1891 až 1913, s úvodní statí o historickém pozadí parlamentní činnosti pozdějšího prvního prezidenta ČSR. Str. 210. Dominik Tatarka, SÁM PROTI NOCI. «Život a sny pronásledovaného slovenského spisovatele.» Sestavil a doslov o Dominiku Tatarkovi, který nedávno slavil sedmdesátiny, napsal Ján Mlynárik. Knížka je český překlad neúprosně upřímné výpovědi o autorových prožitcích, dojmech, snech i pocitech, a hluboká reflexe o dnešní době. Str. 110.

EVA KANTŮRKOVA

DROBNÝ OPUS 0 VELKÉM SKLADATELI «Neměl se jmenovat potok, ale moře!» zvolal prý entuziastický Beethoven, a to znal z rozsáhlého Bachova díla jen «Dobře temperovaný klavír»; znal preludia a fugy nazpaměť, jejich témata přepracovával i Mozart, s «Temperovaným klavírem» se prý po celý život nerozloučil Chopin, Liszt hloubku Bacilových hudebních myšlenek objevil Wagnerovi. Vliv Bachův působil tedy nepřetržitě, a přece většina jeho tvorby, uložená v rukopisech různých archivů, čekala na vzkříšeni. Cestu k oněmělému dědictví otevřel Felix Mendelssohn-Bart holdy, když v roce 1829 provedl zapomenuté «Matoušovy pašije», které lipský kantor komponoval pro SvatotomáŠský chrám, kde měly premiéru o Velikém pátku roku 1729, tedy sto let před provedením Mendelssoh novým. Letos v březnu tomu je tři sta let, co se Johann Sebastian Bach narodil (a jako by cosi ještě silnějšího, než náhoda, zatoužilo mit v jednom stylotvorněm období dva různé jeho typy, ve stejném roce se kousek od Bachova rodného Eisenachu narodil Georg Friedrich Händel) a letošek je tak rokem velkých reprodukčních příležitosti. Seděli jsme po dvě nedělní dopoledne v Rudolfinu a Milan Munclinger, náš objevovatel Bacha, uváděl a dirigoval Bachovy pašije podle Matouše; předtím jsem je prvně slyšela v mnichovské nahrávce, když vyšla v roce 1968 na deskách Supraphonu. Byl to tehdá úder, pamatuji si jeho nečekanost, a naznačil mi, že by mohlo být nebezpečné poslouchat Bachovy pašije stejně často, jako kteroukoli jinou oblíbenou hudbu. Jako narodit se můžeme jen jednou a jako můžeme jen jednou umřít, ani nejsilnějŠí zážitky se nedají často opakovat; opakováním se ničí, zážitek se vytrácí zpět do onoho tajemna, které nám přišel sdělit. V Rudolfinu to bylo po sedmnácti letech, přeplněná síň se vystavila tomu úderu. Posluchači ztratili kritický odstup, přestali vnímat, jak kdo zpívá a hraje a Milan Munclinger se obecenstvu svěřil, že i umělci během koncertu přestali sledovat úroveň svého výkonu; všichni jsme se ocitli uprostřed hudby. Toho moře» jak řekl Beethoven. Nemůžeme, pomyslela jsem si potom, žít v něčem jenom záporném, když nejsme odříznuti od osudotvomých prožitků. Ten úder není jednolitý, jak by napovídalo slovo, je to trváni tak dlouhé, jak dlouhý je koncert, a je proměnlivé, jak Bach mění hudební řeč ve skladebných rovinách. Je to skutečně jak mořské omýváni, ale nikoli vnější; duše se tím přelěvavým vlněním, překvapivým, drsně naléhavým, neskonale libozvukým / disonančnim, otevírá. Seděl vedle mě člověk z nejbližšich a já musela pomyslet na to, že do jeho duše se dobývá stejně vzrušivý a stejně formující proud, a co že asi dalšího do naši blízkosti tento společný prožitek ještě přidá. Po koncertě vedle mě stála u šatny velice hezká cizí paní středních let a řekla: «Já se taky nikdy neubráním a musím plakat.» Nápor hudebního prouděni, myšlenek spjatých skladatelovou vůlí a představivostí do nepojmenovat elného krásna, Člověku napoví, že i on obsahuje cosi víc, než jen ten každodenní svět, který na něj čeká za koncertní síní. Navenek je to ten starý příběh o mužně oběti, slabosti zapřeni, podlosti zrady, věrolomnosti a zbabělé mstě, příběh, na němž je naše civilizace též založena a k jehož etice se v dobách krizí vždycky znovu vrací; ve vnitřním těle díla je to ustavičný dialog skladatele s oním božím v nás, s tím, co v sobě nosíme jako vypěstovanou a děděnou hodnotu, co si ani vždycky neuvědomujeme, ale co nás neopouští, ona tajemnost lidského původu a smyslu, jež na nás občas zazírá ať naší opuštěností, strachem či Štěstím, anebo naší vůlí po spravedlivosti a touhou po jedinečném. Ono tajemství, jež Udě jmenují Bůh, Absolutno, bytí, vnitřní hlas, taky Logos. Johann Sebastian, neboť dobře rozumí tomu starému příběhu, se na této půdě filosofů a kněží, kteří nám nakonec neřeknou beztak víc, než co tušíme, totiž to, že se zde Člověk dotýká vlastního nepostižitelna, pohybuje s jistotou, již mu uštědřuje umění. A zase: z vnějška můžeme obdivovat uměleckou všestrannost a dokonalost, rozmanitost všech jeho době dostupných a v jeho díle do absolutní podoby dovedených hudebních postupů, a uvnitř se naše duše koupe v tajemství vod, ze kterých vzchází život. Meer. Bachova osobnost je polem, kudy knám proudí tajemno. Zázrak Bachova díla je vysvětlován skladatelovou hlubokou náboženskou vírou; ta hudba se ale dotýká citlivých míst i lidí nenáboženských a já si pro sebe říkám, že v onom poli bude asi vodičem opravdovost, cosi pojmově širšího a základnějšího, lidská vlastnost, kultivovaná nejen věřením. Ona a genialita talentu činí z hudby jazyk, vyslovující nevyslovitelné a otevírající lidské duše. Johann Sebastian Bach pocházel z rozvětvené rodiny plebejských muzikantů, dá se to říci tak, že co Bach, to muzikant. I čtyři Bachovi synové se proslavili hudbou a jejich sláva dokonce na Čas překryla jméno otcovo. Nás může zajímat, že prapraděd Veit neboli Vitus Bach, pekař, který měl neustále po ruce citeru a hrál na ni, i než mu mlynář sem lei obilí, zemřelý v roce 1619, přišel do Durynska z Bratislavy, odkud ho vyhnalo pronásledováni luteránů. Praděd Hans zemřel za třicetileté války na mor a válečné útrapy, tak jako mnoho dalších Bachů a vůbec Evropanů, jeho tři synové udrželi Bachův rod. Johann Christian, Sebastianův děd, měl mimo jiných děti dvojčata, z nichž Ambrosius byl Sebastianovým otcem. Dvojčata si prý byla neuvěřitelně podobná a obě měla hudební nadání. Druhá větev durynských Bachů se táhla od Heinricha Bacha, Sebastianova prastrýče, o jehož synovi Johan nu Christophovi literatura praví, že nezastinit ho Sebastian, byl by vrcholným představitelem rodu on. Bachovské muzikanstvi je spjato s luterstvim, a to jak prakticky, neboť Bachové jsou častými varhaníky a skladateli luteránských městských obci, tak duchovně; protestantský chorál, jehož tvůrcem byl sám Luther, je pevnou součástí Bachova hudebního výrazu a protestantská bohoslužba prorůstá Bachův život i tvorbu. Bachové byli městskými pištci, varhaníky, houslisty, cembalisty na dvorech feudálů, profesionály i amatéry; Bach sám si zapsal víc než padesát předků i rodových vrstevníků, o nichž věděl, že jsou profesionálními hudebníky. Hudební výchova synů se dála v rodinách a muzikantství se dědilo jako proslavená profese. I

71

ßachova první žena, jež mu byla sestřenicí z druhého kolena, měla příjemný soprán a Bach si pohoršil u představených konzistoře, když jím chtěl při bohoslužbě nahradit chlapecký diskant. Sebastianovi rodiče brzy umírají a chlapce vychovává starší bratr, je mu i učitelem hudby; je v pojetí hudby úzkoprsý a díla tradicí neprověřená před chlapcem zamyká, Sebastian šije potají opisuje. Chtivost znát je rys, který ho provází celý život. Diky svému pěknému diskantu se stal stipendistou na gymnasiu v Liineburgu, učil se latině, četl originály římských spisovatelů a rětorů, vychovávala ho škola založená na nauce Komenského. Hlavně se učil hudbě. Ve školní knihovně poznává hudební literaturu své doby, ovlivňuje ho místní skladatel Georg Böhm, a zejména student Bach znovu a znovu absolvuje pěšky cestu do dalekého «velikého města», do Hamburku, aby si tam poslechl vynikajícího varhaníka a vůdce severoněmecké hudební školy J. A. Reinkena. Když po dvaceti letech, stařec už téměř stoletý, vyslechne Reinken Bachovu varhanní fantazii na starý chorál «Při řekách babylónských», chorál, jimž chce Bach vyjádřit Reinkenovi své učednictví', starý mistr řekne: «Myslel jsem, že tohle uměni už vymřelo, vidím však, že ve vás ještě žije.» Je to pochvala nad poch valy, a přece místo varhaníka, o které se Bach v Hamburku uchází, nedostane on, ale jakýsi místní řemeslnický synek, který mohl za své zvoleni přispět čtyřmi tisíci marek do chrámově pokladny. Bach ty peníze neměl, řemeslnický synek si za ně v Bachově životopise koupil nesmrtelnost. Je ale víc osob, které se takto proslavily. Například výmarský vévoda Wilhelm Ernst, který dal svého varhaníka a dvorního skladatele posadit za «nepřípustnou zpupnost» na měsíc do vězeni, «neboťsi tvrdošíjně vynucoval propuštěni ze služeb». Paní Bachová posílala muži do arestu obědy, Bach za mříži komponoval. Na vévodských dvorech i v městských luteránských obcích byli hudebníci lepšími panskými sluhy nebo horšími školními učiteli, Bach okusil z toho všeho. Začínal ve Výmaru jako věvodský houslista a lokaj; když zemřel, radni lipského magistrátu, muž zajisté ctihodný, si dal zapsat do jednací knihy text svého hodnoceni: «Pan Bach byl sice nepochybně velkými hudebníkem, ale nikoli učitelem.» Nejdéle, téměř dvacet sedm let, sloužil Bach za nízký plat, který mu nespokojený magistrát ještě snížil, jako kantor Svatotomášské školy v Lipsku, ústavu slavného, poskytujícího chlapcům bohoslovecké a hudební vzdělání. Bach tu vychoval dvě generace hudebníků, s nimiž, svými žáčky, neděli co neděli při bohoslužbě ve dvou kostelích po sobě prováděl své skladby. Během týdne, mimo svých učebních povinností, skladbu napsal, za pomoci rodiny rozepsal, v sobotu odpoledne ji se žákovským sborem a orchestrem hazkoušel. Jeden týden v měsíci měl kantor povinnou službu v internátu, kde střežil chováni alumnů i jejich zdravotní stav; svrab tu nebyl vzácností, píše se v literatuře. Kantorova rodina obývala levé dvoupatrové křídlo Školní budovy, rektor školy bydlel v křídle pravém, Bacil měl výhled z pracovny na nádherné lipské zahrady. Rektor byl přímým kantorovým představeným, posledním Bachovým rektorem byl J. A. Ernesti, muž, který se proslavil v německém osvícenství a jehož přednášky navštěvoval i mladý Goethe, a který Bacha krutě pronásledoval a nenáviděl, protože toužil na škole zvrátit převahu hudební výuky> ve prospěch věd humanitních. Kantor Bach si s vokalisty přivydělával na svatbách a na pohřbech, na slavnostech bohatých měšťanů, hrál také v Zimmermannové lipské kavárně, to hlavně o velkých trzích. O honorář se dělil se svými žáky podle přesných pravidel, jeho příjem byl odvislý i od jejich aktivity. Pro světskou veřejnost koncertoval se studentským hudebním kroužkem založeným Telemannem a nazvaným «collegium musicum». Bach byl široko daleko vyhlášeným znalcem varhan, zvávali ho k jejich vyzkoušení před uvedením do provozu. Jeho varhanické uměni bylo ctěno daleko výš než jelio uměni skladatelské. Gottingenský filolog J. M. Gesner takto chválí Bacha vkomentáři kvydání díla Marka Fabia Quintiliana: «Všechno by se ti, Fabie, zdálo nepatrné, kdybys mohl vstát z mrtvých a spatřit Bacha... kterak oběma rukama a všemi prsty hraje na... nástroj nástrojů, do jehož nespočetných pišťal ženou vzduch měchy, jak tu oběma rukama a tam zas hbitýma nohama spěchá po klávesách a pedálech...». Říkalo se, že si Bach k nohám a rukám vypomáhá při hře i hůlkou, kterou drží v ústech. Bach sám na lichotky, určené jeho hře, řekl: «Není na tom nic pozoruhodného. Je třeba jen v pravý čas uhodit příslušné klávesy a nástroj pak už hraje sám.» Bach byl u zrodu předchůdce dnešního klavíru a když ho přijal v Postupimi pruský král Bedřich II., u něhož byl Bachův syn cembalistou, s královskou chlubivosti ho provedl komnatami, v nichž stál ten nový vynález. Kladívkový klavír, neboť to byla novinka, byl ještě velice drahý, a král jich měl celkem patnáct; a žasl, když lipský kapelník šel od jednoho nástroje ke druhému a zkušoval je rozvíjením fugového tématu. Požádal i krále o téma a zahrál fugu bez přípravy. Když král chtěl ztížit zkoušku a dal téma na fugu Šestihlasou, kapelník mu vysvětlil, že téma se nehodí a předvedl vlastní. «Bach je jen jeden,» pronesl Bedřich II. větu, jež se přenáší z jedné bachovské studie do druhé, ale mínil tím pouze, že Johann Sebastian umí virtuóz ně hrát; to Bach se zachoval královštěji: na Bedřichovo těma složil «Hudební obětinu» a králi skladbu poslal. Johann Sebastian Bach zemřel patrně předčasně po nezdařené operaci očního zákalu, bylo mu šedesát pět let. Odešel ze světa usmířen. Na smrtelném loži téměř dokončil « Uměni fugy», dílo, už slepý, diktoval zet i. Jemu též nadiktoval svůj poslední chorál «Před Tvůj trůn předstupuji». Na skladbách není patrno fyzické utrpení, je to stále táž velkolepá a harmonická hudba, jakou skládal celý život. Že je Bach na smrt nemocen, se Lipskem rychle rozneslo a městská rada jednala ještě před jeho skonem o možném nástupci; nemocný muž se o tom spěchu dozvěděl. Na den Bachova pohřbu bylo ohlášeno procesí, smuteční obřad kantorův se proto konal v časných hodinách, aby školní vokalisté stihli splnit oboji povinnost. Skladatelova vdova, ona legendární Anna Magdalena, která se jako mladá dívka ujala Bachových sirotků, vzdala se kariéry dvorní zpěvačky a porodila Bachovi šest synů a sedm dcer, zemřela deset let po mužově smrti ve svých devětapadesáti letech v lipském chudobinci. Synové se většinou proslavili, dcery ale šťastné životy neměly: až na jednu, která brzy ovdověla, se nevdaly a Regina Susanna se jediná dožila 19. století; v roce 1800 byla pro ni uspořádána peněžní sbírka, do níž přispěl i mladý Beethoven. Smutných a trapných životních okolností lze z bachovské literatury vybrat dost a dost. *

72

•

*

Bachovští badatelé s oblibou traduji problém «bachovského fenoménu»: jak mohl nectižádostivý, světské slávy nijak lačný, učitelstvím a malichernými spory s představenými udřený kantor, člověk života velice obyčejného, utopený v provincii, otec dvaceti děti, z nichž devět ho přežilo, manžel dvou žen a hlava biblické rodiny (jen toho křiku, co se muselo rozléhat levým křídlem tomášskě školy!), být současně skladatelem, obsáhnuvším v sobě celý jeden styl a pozvednuvším jej k absolutní dokonalosti? Byl nejdál v Hamburku, v Drážďanech a v Berlíně, a jeho hudba v sobě shrnuje a dovršuje všechny impulsy tehdejšího hudebního myšleni a výrazu, hudebního baroka italského, francouzského a německého. A Bach ji tvoří jaksi na životním pochodu, jako součást svých kantorských nebo lidsky obyčejných povinností, Či jako dar a pozornost, již si doufá naklonit přízeň mocných. Hudba mu byla náboženstvím, napsal Albert Schweitzer, ale nepřiblížil se pravdě tak, jak je to obvykle chápáno, že totiž duchovním zdrojem Bachovy hudby je náboženskost. Bach mysli a cití v křesťanských hodnotách, k nim, to jest k onomu starému příběhu a jeho smyslu se neustále obraci a s nimi se porovnává, avšak Činí to s volnosti tvůrce, svobodného ducha. Bachovy konflikty s představenými luteránské obce vznikají převážně o to, že skládá a hraje při bohoslužbě, jak chce, a nikoli jaký je úzus, že hrát má; jeho luteránstvi je jistě upřímně - Lutherův překlad bible píše v pašijích pod notové řádky Červeným inkoustem - a přece nezaváhá a použije pro své nej větší dílo, «Hohe Messe in H-Moll», katolický chorál, neboť ho to zřejmě jako muzikanta láká; a celou mši napíše tak rozlehle, že se jako doprovod bohoslužby nedá použit a provádí se jenom koncertně; a v pašijích, tedy v čemsi církevně posvátném, bez rozpaků užije vedle protestantského chorálu, oněch velebných bloků, členících dílo, vynálezu světské opery, árie; a zaujat možnostmi hudebního projevu, zařadí do kantáty duet Krista s Duší, tedy něco v církevním duchu neslýchaného. Je pracovitý, hloubavý, chtivý poznáni, je spořádaný a talentovaný, ale především; je to tvůrce. Tvoři, jako jiní dýchají, vášeň tvorby se u něho projevuje jako prostá pracovitost a důslednost hudebního myšlení; tak jsou pak i jeho učebnice hudebními hodnotami nevídaných kvalit, ze všeho. Čeho se jeho muzikantský duch dotkne, vytváří nevidanosL Ten muž měl v sobě takovou velikost, že jej nedeprimovalo, ale ani se tomu nepřizpůsoboval, že musí svoje skladby provádět jen se svými žáky, s jejich omezenými možnostmi hlasovými a jistě i hráčskými; i «Matoušovy pašije», pro něž se dneska shánějí nejlepší sólisté a virtuózni hráči, realizoval se svou školou, a několikrát! V zaujetí pro dokonalost si vystačil stim, co sám ze své hudby v duchu slyšel; navenek pak bral zavděk podobou, jakou jeho hudbě dokázali dát svatotomáššti alumnové. Literatura uvádí spoustu příkladů, jak Bachovo okolí nemělo tušeni, s jak velikou hudbou se to stýká, Ještě Mozartův současník, renomovaný znalec hudby, napíše o Zelenkovi, že «Händelo vy sily a velikosti sice nedosahuje, ale je stejně učený jako Sebastian Bach. Ten všude operuje jen svou učeností, zatímco Zelenka má na rozdíl od něho navíc vkus, jas a něžný cit. Kromě toho se jeho skladby hrají snáze než bachovské.» A jakási starší dáma, v obci vlivná, protože měla své místo v boční síni chrámu, zvyklá na prosté recitativní pašije s doprovodem varhan a pobouřená při Bacilových pašijích účastí orchestru a «světským» stylem díla, žádala, aby napříště nebyla taková «operní hudba» do chrámu připuštěna. Známá je taky historka s drážďanským kurfiřtem a králem polským Bedřichem Augustem 11., jemuž Bach, v naději na jmenování dvorním skladatelem, věnuje první věty «Hohe Messe» - a není jmenován, třebaže by to kurfiřta stálo jen ten dekret. Mě dojal příběh menší: rok co rok byl k 20. říjnu kantor Bach povinen složit a se žáky provést zádušní moteto na památku Sabiny Nathanově, bohaté vdovy. Ta dáma zemřela před více než sto třiceti lety a kantor Bach zdědil povinnost plynoucí z její poslední vůle, za úrok z jejího kapitálu provést moteto v jednom z hlavních lipských chrámů. Bach za to dostával honorář dvou zlatých, o tři zlatky se dělili jeho žáci. Tak to však vnímáme my, tak to nevnímal Bach. Budoval krok za krokem svůj vlastní hudební vesmír, a přitom se staral, aby rodina měla kde bydlet a zač žítf synové a žáci aby dostali dobrá místa, děti aby měly domov a kvalitní vzděláni. Tento řádný muž jistě oplakal smrt každého ze svých maličkých, bolelo ho, že jeden syn je chabého rozumu a druhý že zemřel uprostřed nespořádaného života. Smrt první ženy byla hlubokou ranou, láska druhé nevysychajícím štěstím. Pro Annu Magdalenu napíše kantátu «O pokojné mysli», jejíž slova uvádím, přestože překlad je hanebný: Mám v sobě mír a jas; ať jiný má své roupy, mou mysl pokojnou si sotva někde koupí. Já nejsem velký pán, ba chudý jsem až dost, a přesto nalézám dost lásky pro radost. Čím bych se vychloubal? Jen blázen zvonkem zvučí. Jsem raděj stranou, sám . . . Pro české prostředí má Bachova hudba i jistou specifickou zajímavost. V širším povědomí je u nás baroková duchovnost spojována vlastně výhradně s katolicismem (barokní katolické chrámy a sochy svatých, kult barokního Jana Nepomuckého, zdobícího českou krajinu), a i na obranu katolicismu se dnes uvádí, že vnesl do Čech s náboženskou nesnášenlivosti taky barokovou vzepjatost cítění. A jaksi tiše, mezi řádky se předpokládá sděleni, že uchováním vlivu protestantismu by česká duše utrpěla rozumářskou vypráhlostí, zatímco takto mohla kvést barokově košatě. To je ale důkaz když ne rovnou pod vržený, tedy rozhodně druhotný. Jestli něco vedlo v Čechách k rozumářské nechuti k víře, tak to byl právě onen násilný zvrat od jedné víry k druhé. Víra je hluboká, když je poctivá; násilím převrácená víra být poctivá nemůže. Cesty ducha ale nejsou podvázány konfesemi, barokní styl a cítění prorůstají celou Evropou, protestantskou jako katolickou, a luteránský způsob bohoslužby posloužil jako přirozeně prostředí pro rozkvět německé barokní hudby. Není náhodou, že i Händel i Bach pocházejí z jednoho duchovního kořene; v každém případě Bachova hudba vyvrací onen tichý předpoklad o vypráhlém protestantství.

73

Bachova hudba se vymyká jakékoli jednostrannosti, je to univerzalita sama, v nástrojích i hudební řeči, v myšlence i jejím projevu. Je mi teď až hanba napsat onu už otřepanou větu, že moderní člověk svůj svět ztratil, napsat ji ale musím, protože mě nad Bachem napadá, proč asi jeho hudba dochází v naší rozpadlosti takové obliby. Pro co si chodíme na bachovské koncerty? Pro krásu? To jistě. Ale proč nás vzrušuje právě krása Bachova? Ta «těžko hratelná», «učenecká», příliš složitá? O Bachově hudbě se ustálil obrat »plynoucí architektura» a má vyjádřit rozumovou výstavbu jeho děl I Alberta Einsteina prý Bachova hudba přitahovala svou architektonikou, a jak prozradil jeden z učencových spolupracovníků, spojoval Einstein povznášející účin Bachovy hudby i s jasnou logikou matematických konstrukci. Vztah mezi hudbou a matematikou vyjádřil i Bachův současník Gottfried Leibniz, který napsal, že »hudba je nevědomým počítáním duše», což mi připadá velice krásné, a taky napsal, že hudba je «univerzální harmonie, kterou Bůh vložil do světa»; čímž je současně řečeno, že pánbůh nadělil Bachovi v jeho genialitě jeden z klíčů k síni harmonie. Moderní člověk patrně nachází rozumovou oporu v Bachově polyfonii a v přesně budované architektonice, ale troufám si napsat, že právě rozbitost našeho světa náš zájem o Bachovu hudbu intuitivně tlačí tam, kde cítíme zdroj, nikoli jen podobu bachovské harmonie, tedy někam mimo stavbu rozumu. Rozum (architektura) a představivost umělecká (tajemství světa a člověka) jsou v Bachově hudbě v rovnováze. Učený Bach nepřestává hudbou zkoumat sebe, Krista, lidskou duši, Petra, Jidáše, Kaifáše, Člověka. Bach je obojí: architekt myšlenky, dosahující v rozumovém záměru nejzazších dobových možnosti, i prostředkovatel doteku s neznámým, sonou velikostí za obzorem rozumu. Bach se mi podobá dnešním fenomenologům: vrací nás důmyslnosti myšlenky do původu etického bytí. A moderní člověk k němu lne, protože rozumu má až dost a chtěl by se najit i v touze po tušeném tajemství. A ona rovnováha asi tkví v tom, že rozumnost stavby vypovídá o tajemství, nesdělitelném než právě jen oním způsobem rozumu. A je to možná přesně ona rovnováha, kterou by moderní člověk chtěl najít i pro sebe. Před Časem jsem četla filosoficky velice moderně vedenou úvahu, kterou pod titulem « Variace a reflexe na téma vězeňských dopisů Václava Havla» napsal Ladislav Hejdánek Jestli jsem dobře rozuměla, filosofická vize Hejdánkova mířila do dalekého budoucna, kde předmětné a nepředmětné splyne v jednom promlouvání, Člověk si vypracuje kontrolu nad nepředmětnostmi, tak jako už ji má ve svém rozumu vypracovánu nad intencemi předmětnými, a jednota lidského ducha překoná současnou nedostatečnost, tak jak se to daří ve velkých chvílích nejlepším básníkům. Když jsem to přečetla prvně, až jsem polekaně vztáhla 'před tajemnost světa ruce v obranném gestu: každé pitvání logickým slovem tu tajemnost může zabiti A teď, jak se nechávám unést dozadu po těch tři sta bachovských let, mě najednou s úlevou napadá, že filosofova vize pojmenovala právě to, čeho docílil lipský> kantor. Velice jsem přemýšlela, co Bachovi dalo onu výjimečnou zdatnost uměleckou, onu schopnost dotknout se způsobem rozumu věci za rozumem. Zdá se mi to být skoro jednoduché, tak jednoduché, že se to až stydím napsat : byl to dobrý, čistý Člověk. A když hudbou vypráví a zkoumá onen starý příběh, nahlédá ji do duší jeho aktérů. 1 Kristus tu má duši lidskou, je stejně jako Petr, Jidáš, Kaifáš, Pilát nebo dav vybaven jen lidským hlasem, V zahradě Getsemanské přijímá úděl, kterého se ryze lidsky boji, neboť jeho mimořádnost si dovede představit předem jeho následky; ale i ta mimořádnost je lidská, neboť poslední Kristova slova před smrti jsou «Bože, proč jsi mě opustil?». A lidská je i slabost Petrova, když Krista zapře, lidská je hanba Jidášovy zrady a jeho sebevražda, jsou to lidé, onen zběsilý dav, volající «ukřižuji», lidská je i velekněžská pomstychtivost. Jsou to vylíčené různě lidské možnosti tváři v tvář životni zkoušce; a zachraňují se slabí a i nepočestni, zatímco na křiž vystupuje záhada lidské velikosti, tajemnost toho, že Člověk dokáže sáhnout na obzor vyšší, než je ten náš každodenní pozemský. A vedle Kristova jasu, jako temný obraz téhož bytí, je Jidášova nemožnost záchrany a jeho sebevražda. Bach je možná taky proto tolik moderní, že je nejen barokově produchovněn a citově vřelý, ale že je jeho myšlenka i silně individualizovaná. Hudební hlasy jsou si rovny a Člověk se zkoumá v obrazu boha. A že byl Bach člověk dobrý, jeho zkoumáni vždy ústilo v naději. Psáno v únoru 1985 jako blahopřáni Ladislavu Hejdánkovi. (Otištěno bez vědomí autorky.)

nr^

r

\/ r

t t

i

•

i

Take k vyroci Helsmk Počátkem června 1985 jsem přednášel v Ústavu Maxe Plancka pro jadernou fyziky v Heidelbergu. Tam se mi dostala do rukou výroční zpráva Nadace Alexandra von Humboldta o mezinárodních vědeckých stycích, jež jsou v Německé spolkové republice financovány převážně touto organizací. Cituji ze zprávy: «Statistika styků mezi Nadaci Alexandra von Humboldta a Československem obráží kapitolu současné historie, kterou zde nemůžeme podrobně komentovat. Avšak prakticky všichni tito stipendisté, přesněji 85%, přišli do západního Německa během krátkého údobí let 1965-1970. V prvním desetiletí (1950-1960% - pozn. FJ.) nebylo Československo vůbec zastoupeno a první stipendisté přišli až v roce 1964. V druhém desetiletí postoupilo Československo na druhé místo, po Japonsku a před USA, a v letech 1968-1969 vyslalo celou čtvrtinu všech stipendistů přicházejících na vědecké stáže do NSR. V letech 1972-1978 bylo československým vědcům umožněno přijet na stipendia Nadace Alexandra von Humboldta pouze sporadicky.» (Podtrhl F.J.)

74

V ročence je potom uvedena výmluvná tabulka: Stipendisté z ČSSR (počet a procento) 1964 1965 1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974

tm

22

23 64 75 63 23 5

2.3 10.2

10.1 25.9 24.1 25.7 7.9 1.4 0.3 0.3

1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1953-1983

0» 2 0.3 8

2.0 0.2

2 5 5 305

0.4 1.4

1.2

3.6

Nechávám na čtenáři, aby si zodpověděl otázku, kdo bráni rozvoji vědeckých a jiných styků v Evropě.

FRANTIŠEK JANOUCH

Před časem prohlásil jeden z předních pracovníků firmy Ford toto: « . . . během několika let (rozuměj: do konce tohoto desetiletí) zůstane ve světě 6-7 velkých automobilek. Před několika lety se předpokládalo, že ve světovém žebříčku se udrží automobilka s roční výrobou asi 2 miliónů aut. Nové prognózy však ukazují, že za několik let to bude muset být výroba nikoli 2 miliónů, ale 5-6 miliónů kusů automobilů ročně...». Je samozřejmé, že oněch 5-6 miliónů vozů musí být technicky špičkové výrobky. Automobilový průmysl je odvětvím, v němž Špičkový finální výrobek je výsledkem nejen již zminěné vysoce efektivní koncentrace finančních, výzkumně-vývojových a výrobních kapacit, ale i vysoké úrovně celé řady souvisejících odvětví (např. hutnictví, průmyslu plastických hmot, elektrotechnického průmyslu atd.). Zhodnotit předpoklady československého automobilového průmyslu pro udržení kontaktu se světovou špičkou ze všech uvedených hledisek by vyžadovalo rozsáhlou studii. Orientujeme se proto na jedinou, avšak v mnoha ohledech rozhodující oblast, a to na oblast výzkum ně-vývojové základny (dále VVZ), která je klíčem k budoucnosti každého odvětví.

Co je cílem automobilek a jaké jsou nezbytné předpoklady k jeho dosažení Na začátku je nutné specifikovat pojem «špičkového výrobku», jak je chápán právě v tomto desetiletí. Vedle tak samozřejmých ukazatelů kvality vozu, jako je přijatelná cena, vysoká provozní spolehlivost a bezpečnost, je dnes základním ukazatelem jeho spotřeba na osobo-kilometr nebo «lidovější» ukazatel spotřeba na 100 km. Zde je nutno konstatovat,* že světový vývoj směřuje k vozům velikostí současného Renaultu 5 se spotřebou okolo 3 litrů na 100 km. Této hodnoty má být dosaženo intenzívním základním i aplikovaným výzkumem zaměřeným na prohloubení aerodynamického návrhu automobilu, vysokým stupněm elektronizace, rozsáhlým uplatněním plastických hmot a samozřejmě i uplatněním nejnovějších poznatků v oblasti spalovacích motorů. Podle dostupných údajů např. Francie vydá na dosažení tohoto cíle do konce tohoto desetiletí asi 2 miliardy devizových korun. W Z francouzského automobilového průmyslu přitom zaměstnává asi 15 000 pracovníků (viz Světové hospodářství 23/82). Na každého pracovníka výzkumného nebo koncepčního zaměření připadají v průměru 3 technici, téměř dva dělníci a méně než jedna administrativní síla. Průměrný roční nárůst kapacit francouzské W Z dosahuje asi 10%. Pro prvotní srovnání uveďme, že W Z čs. automobilového průmyslu disponuje přibližně 5-6 tisíci pracovníky, což je třetina kapacit francouzských. Výše částek věnovaných v ČSSR na realizaci projektů budoucnosti je - jak je tomu koneckonců v socialistických ekonomikách zvykem - přísně utajována. Nicméně lze vážně pochybovat o tom, že je v silách Čs. ekonomiky zabezpečit přiměřené ekonomické krytí výzkumu a vývoje v budoucích 5 letech. Uvedená Čísla ukazují, kolik prostředků se musí soustředit v průmyslovém odvětví, aby byl dosažen vytyčený cíl. K objektivnímu posouzení je navíc třeba, aby se porovnaly použitelné prostředky špičkových firem a prostředky typického představitele čs. automobilového průmyslu.

75

Kolik se vkládá do výzkumu v AZNP Mladá Boleslav a kolik jinde Uveďme některé údaje o realizačních kapacitách a hmotných prostředcích vybraných západních firem, které byly publikovány v časopisech Auto, Motor, Sport a Moto-Auto-Journal. U fy Daimler-Benz se výzkumu věnuje cca 10 000 odborníků. Výdaje na výzkum a vývoj Činily vr. 1981 přibližně 1,1 miliardy devizových korun. Na inovaci zkušebnictví bylo jen vr. 1982 vydáno 0,9 mld. devizových korun. U fy Volkswagen se výzkumem a vývojem zabývá přibližně 6 000 pracovníků, z toho 900-1000 vysloveně špičkových odborníků. Po r. 1966 bylo vybudováno nové technické centrum za cca 0,5 mld. devizových korun. Toto centrum je systematicky inovováno. Citroën zaměstnává ve výzkumu a vývoji na 6000 lidí a na tyto účely věnuje 2,5% svého ročního obratu. Pro Renault a FIAT platí přibližně tytéž údaje jako pro Citroen. Obecně lze říci, že ve špičkových firmách se výzkumu a vývoji věnuje 5-10% celkového počtu zaměstnanců a roční náklady na výzkum reprezentují 2,5-3,2% obratu. A dále, že čím menší firma, tím větší procento pracovníků je ve výzkumu a vývoji (a opačně), a že čím je výrobní proces více automatizován, tím větší je podíl pracovníků VVZ. (To platí především pro automobilky japonské). Věnujme nyní pozornost plochám a vybavení západních výzkumně-vývojových center. (Údaje pocházejí z již uvedených pramenů). Např. Volkswagen má k dispozici 30 000 m2 laboratoří, 10 000 m2 vývojových dílen a 10 000 m2 ploch pro konstrukci. Výzkumně-vývojové středisko fy OPEL disponuje cca 60 000 m2 ploch, přičemž podíl ploch konstrukčních kanceláří, vývojových dílen a laboratoří je obdobný jako u VW. A podobně je tomu jak co do struktury, tak i velikosti ploch v dalších firmách, např. u Renaulta, FIATu a VOLVO. Je tedy možné říci, že W Z Špičkových firem disponují plochami od 50 000 do 100 000 m2. Většina těchto center byla vybudována ve druhé polovině 60. let a technicky inovována v sedmdesátých letech. Typická je u špičkových firem i struktura použitelných ploch: rozhodující podíl - a to 40-60% - tvoří laboratoře a zkušebny, neboť v nich je základ k dosažení vysoké bezpečnosti a spolehlivosti výrobků. Pro W Z západních firem je rovněž typická vysoká intenzita zavádění prostředků CAD (Computer Aided Design - konstrukce za pomoci počítačů), což pozitivně ovlivňuje složení pracovních týmů, a to ve prospěch vysoce kvalifikovaných odborníků, zvyšuje efektivnost tvůrčí práce, a ve spojení se systémy CAM (Computer Aided Management - řízení s pomocí počítačů) zdokonaluje metody technické přípravy výroby. Obraťme nyní pozornost na typického reprezentanta čs. automobilového průmyslu - na AZNP Mladá Boleslav. Zdůrazňujeme přitom, že co do kapacit VVZ je tento podnik v čs. automobilovém průmyslu vybaven vysoce nadprůměrně. V AZNP se výzkumem a vývojem zabývá (včetně administrativy) asi 600 pracovníků, což jsou 3% z celkového počtu zaměstnanců. Co do počtu je to tedy 3-15 krát méně než u špičkových výrobců. Pro srovnání připomeňme, že menši ze Špičkových světových firem zaměstnávají ve své VVZ až 10% z celkového počtu zaměstnanců. A k tomu v AZNP, jako ostatně ve většině čs. podniků, je značná část konstruktérů za zenitem své výkonnosti, neboť je starší padesátí let. VVZ AZNP disponuje plochami o rozloze asi 20 000 m2. Většina těchto ploch byla vybudována a technicky vybavena před r. 1965. Technické vybavení je tedy zastaralé. Zajímavé je i srovnání struktury pracovních ploch. I když přesný údaj za AZNP není znám, včs. automobilovém průmyslu tvoří plochy laboratoří zkušeben v průměru méně než 15% celkových ploch VVZ, což se zpětně projevuje ve spolehlivosti výrobků. Ještě více zaostává AZNP v užití prostředků CAD, neboť vhodné tuzemské výrobky prakticky neexistují. Lze očekávat, že v příštích deseti letech se situace v této oblasti příliš nezlepší, což je dáno jak pomalým tempem rozvoje elektronického průmyslu, tak i věkovou strukturou pracovníků VVZ v AZNP. Konečně, provedeme-li optimistický odhad nákladů na výzkum a vývoj, dospějeme k částce 0,08-0,09 mld, Kčs, což je asi 10 x méně, než u špičkových západních výrobců. Jestliže zrekapitulujeme uvedené informace, musíme konstatovat, že finanční, technické a lidské prostředky VVZ Čs. automobilového průmyslu jsou hluboko pod úrovní zaručující udržení kontaktu se světovou špičkou. Jinými slovy - Československý automobilový průmysl je odsouzen ke stagnaci Na tomto místě se nabízí otázka, zda je možné potřebnou dynamiku rozvoje zabezpečit cestou integrace v rámci RVHP. Ale i v tomto ohledu dospíváme k pesimistickému závěru. Podívejme se např. na efektivnost největší organizace svého druhu v RVHP, a to Všesvazového vědeckovýzkumného ústavu automobilů v SSSR, který zaměstnává několik tisíc odborníků. Je známo, že nej významnějším přínosem této instituce pro sovětský automobilový průmysl bylo doporučení, aby byla zakoupena licence HAT pro vůz LADA a další licence pro automobilku KAMAZ. Zapojit se do integrace za řízení takovou institucí neznamená nic jiného, než se stát členy stagnující společnosti. Společnosti, která očekává podněty zvenčí a tyto podněty realizuje neefektivně a ve značně omezeném rozsahu. Taková integrace by naše zaostávání jen prohloubila. Formulujme závěr našeho uvažování do velice prosté otázky:

Koupí si čs. občan po r. 1990 skutečně moderní automobil? Odpověď je jednoznačná: «Bezpochyby koupí, ovšem jenom vTUZEXu».

TECHNICUS

76

FIGURÍNY Jsem blázen. To, jak lidé žiji, jak se oblékají, jak se chovají, jak mluví, o Čem mluví, jak čekají na tramvaje a jak do nich nastupuji, jak nakupuji, přecházejíce z obchodu do obchodu, jak se plahočí pro svoje děti - zdá se mi nesmyslně. A mohlo to také být setkáním s Janou, bývalou spolužačkou, kterou jsem roky neviděl. A kterou jsem potkal po letech ve svém podniku. Ta energická, pohledná žena, výrazná osobnost s neutuchající touhou po opravdovosti a upřímnosti mě zlákala, abych mluvil o svých názorech, nejprve o literatuře, potom jsme se dostali k politice, k společenské situaci dnes a zde. Jistěže jsem mluvil rád, studuji ty věci, zabývám se jimi a Jana se mi vždy Ubila a po letech libí s novou silou. A protože jsme měli možnost mluvit spolu několik dnů po sobě a protože jsem ji nakonec pozval do restaurace, seznámili jsme se názorově blíže a ona začala kritizovat některé moje postoje. Otřáslo to se mnou, připadal jsem si jako zkamenělý, jako figurína, se které pod několika tvrdými údery začala padat vrchní, křehká slupka snad ze sádry, snad z uschlého bláta. Pod těmi údery, které mne rozkymácely, protože jsem nebyl schopen pružně uhnout, neustále polosníci a dívající se na realitu jako na sen, jsem si - a to je důležité - uvědomil svoji ztuhlost, neživot nost. Už zase nežiju, zhrozil jsem se; vždyť to není ani rok, co jsem vzýval život a zapřísahal se sobě i jiným, že život je vždy první a teprve potom duch. Ale chtěl jsem psát o něčem jiném, úplně jiném. Popsat svoji cestu do města. Jel jsem do centra, abych koupil dcerušce koloběžku, takovou tu dřevěnou nejjednodušší maličkou koloběžkut v které je něco z dětské prostoty, co už odchází spolu s kovovými a plastickými hračkami, co zaplavily svět. Šel jsem do obchodního domu nedaleko od místa, kde žijeme, chodím tam nerad. Chodím nerad do obchodů, protože nemám rád, nesnáším pohledy prodavaček, které mě pozorují jako hmyz a pohrdají, bůhví proč. A do toho obchodního domu chodím obzvláště nerad, protože je tam mnoho dveří, z kterých některé jsou nadepsány VCHOD a jiné VÝCHOD, a lidé to napsané nedodržují, vycházejí vchodem a vcházejí východem a dochází k trapným střetnutím. Vešel jsem tedy do obchodu a dělal jsem, že si prohlížím zboží vystaveně naproti pultům, kde stála hrstka lidi, aby mě neoslovil někdo hned po příchodu a nezmátl mě tak Rozhodoval jsem se, že se zeptám po koloběžce, a vtom slyším, jak jeden z mladíků, prodavačů, říká mladé prodavačce za pultem: - Tak ty mi pořád vykládáš, že jsi těhotná, že nemůžeš nic dělat, a teď najednou pudeš tahat výlohu... Tak si neser do huby! Celá ta věc se odehrála za mými zády, ani jsem tu prodavačku přitom neviděl. Jen chabě dodala cosi na svou obranu. Ale prosím vás, copak tohle je možné? Ta dívka byla opravdu těhotná a ten Člověk s ni takhle jednal. Před lidmi! Jaké pohrdání Člověkem, ženou, matkou. Odešel jsem rozrušen. (Přestal jsem na chvíli psát, rozbily se mi myšlenky cestou na záchod, kam jsem si šel vymýt šálek od

kávy, mluvil jsem přitom se svými spolupracovnicemi, viděly včera moji rodinu a hovořily ze zdvořilosti o tom, že mám roztomilé děti, i ženu mám příjemnou. - Až na mě jsou všichni příjemní, - dodal jsem s úsměvem poněkud nuceným. A rozebíraje ta slova, která byla pronesena, a také obličeje, které je provázely, včetně mě neradostné sevřenosti, musel jsem se hned po příchodu do kanceláře podívat na sebe do zrcadla a byl jsem velice překvapen - jako většinou svou tváří, tou tváři, která jako nějaký mně neznámý živočich žije téměř nezávisle na mém vnitřku, na mé rezonující dutině, kterou především vnímám jako život.) Tedy přestal jsem Číst, nazval jsem to duchovni pauzou, a rozhodl se i s mírnou radostí k tolstojovštině, že se pustím zase po dlouhé době do věci praktických, což moje žena kvitovala s nedůvěrou a povděkem, protože se mě už dlouho snaží donutit, abych udělal z rozřezané skříně, které jedna polovina stoji v kuchyni, regál na knihy. Jistě, nemohu knihovnu dodělat, protože nejsou prkna. Abych měl pět prken na police, musel bych koupit další skříň v bazaru a dopravit ji domů; v tom je právě ten problém, že nechci žádat o odvoz známé ani příbuzné, brát nákladní taxi se kvůli malé skříňce nevyplatí, odvoz z bazaru jiný než soukromý není. Soukromý truhlář, na kterého jsem si vzpomněl, měl na zavřeném sklepním krámku vedle své neumělou rukou napsané adresy cedulif že je na dovoleně. Praktický bratr mi poradil, abych si zajel na pilu, když dám flašku někomu z pily, budu mít prken, kolik budu chtít. Ale já mám strach z lidí, kteří dávají za flašku cokoliv. Mám strach z pil. A nemám čím prkna odvézt. Jistě, cítím pocity čtenářů o mě neschopnosti existovat. / můj otec je takový, rodová návaznost je jasná. Celý život byl řemeslník, ale vždy v podstatě nepraktický, věci, které mu vycházely z rukou, sice fungovaly, sloužily> ale byly nějak nešikovné, neohrabané, neumělé jako jeho těžké ruce, omlácené a zmrzačené celoživotní prací v továrně. Podobně otec žije. Komu dávat vinu? Jemu anebo lidem, kteří ho obklopovali, na které narážel a s kterými žil? Nevím. Jel jsem dál do centra tramvají a stál jsem u dveří, kde jsme do sebe strkali s několika lidmi. Dotýkali jsme se nevrle, jaksi náhodně, ale nakonec přece jen úmyslně z té nevrlosti, že není svoboda k stání, že venku prší, ač je červenec, že je zima v době dovolených, že podivínští starci se choulí do Šál. Přitom jsem hodný Člověk Vystoupil jsem tedy u známého obchodního domu. Udivilo mě, jak obtížné je přecházet ulice! Je to o život! Lidé jsou všude kolem obchodů v obrovském množství. Prodávali višně, za dvanáct korun kilo. Taková drahota! Višně! Za ty by dříve nedal nikdo víc než dvě tři koruny. A jdu kolem výkladů s radiopřijímači a podobným zbožím, na které nemám peníze. Kolik zchátralých, zanedbaných starců je kolem! Dříve jsem si toho nevšiml. Jeden takový shrbený dědek máchal rukama na přechodu, protože na opačné straně ulice přejíždělo mohutné oranžové nákladní auto a on se bál přejít, nakonec přece jen vyrazil, šel toporně, asi byl nemocný, bez ponožek, rozezleně stále klátil rukama jako by sil obilí a bezzubá ústa se mu vztekle zasekávala do sebe. Čišela z něho slaboduchá živočišná nenávist ke světu.

77

Zastavil jsem se v obchodním domě hned dole ve sklenutém podloubí a díval se jakoby do výkladu, protože nerad vcházím do těch hlučných lidských mravenišť bez soustředěni a naráz, a vedle mne stály dvě tak nastrojeně a nafintěné, ostříhané holky, o dost mladší než já, až mě překvapilo, jak ošuntěle jsem sám oblečen, do zmuchlané zelené bundy, starý svetr a triko, staré dyftýnové kalhoty, které se začínají na různých místech párat. Ty dívky si prohlížely výlohu s turistickými potřebami, které byly sestaveny v celou životní epizodu RODINA STANUJE, a celá standardní rodina, otec, matka, dvě děti, všechny dokonale vybaveně oblečené figuríny, idiotsky topomé, byly obloženy rafinovaně naaranžovanými turistický'mi potřebami. Vyděsilo mě, kolik práce to muselo dát - jenom vyrobit ty desítky, snad stovky všemožných předmětů, celé to naaranžováni výlohy, a šel jsem pryč. I krásné dívky odešly a smály se. Kde jsem to skončil? I to, že se vyhýbám spolupracovnicím, je příznak. Především je obviňuji z prázdnoty jejich životů. Za kterou nechtějí zodpovídat. Proto s nimi nemohu mluvit. Mstí se mi a nemluví se mnou. Vyjma několika zdvořilosti mluvím jen s vedoucí, když něco chce, a s uklizečkou, milou ženou. Ano, Jana mi vytkla, že se distancuji od lidí. Snažil jsem se ji to vysvětlit. Proč se já mám pořád někomu přizpůsobovat? Ať se přizpůsobují také ti druzí. Co je mi do jejich pitomých vzorců chováni? Volal jsem. Ona mi vyprávěla o sobě, jak se musí zapírat, když má jednat s lidmi. Sedím tedy celý den zavřený ve své komůrce téměř bez denního světla na konci labyrintu kanceláří a obávám se někoho potkat. Obávám se a stydím, protože mám strach, že je na mně vidět, jak ta moje samota tvoři moje šílenství a jak mě Šílenství postupně zachvacuje, Bojím se už i zdravit lidi, protože i z pozdravu, z každého hlasu, který ze mne vyjde, to mohou poznat. V prodejně s hračkami jsem obešel vystavené zboží a odhodlal se na cosi zeptat pěkně upravené slečny za pultem. Poděkoval jsem za informaci, že se mám ptát jinde, Šel jsem dál a pro jistotu se zeptal i dalších dívek podobně upravených jako ta první, které podobně stály za pultem. Ne, koloběžky nejsou. Vyšel jsem po schodech, protože eskalátorům nedůvěřuju, a šel jsem tam, kam mě poslaly prodavačky. Byla tam slušná fronta. Zmenšovala se rychle, protože prodavačka rafinovaně posílala všechny jinam a odpovídala, že zboží, které chtějí, není. Mně řekla, že to, co chci, vůbec nenakupuji, abych se zeptal v hračkářství. Odpověděl jsem, že odtud mě poslali k nim. Ona mi lhostejně odpověděla, aniž se na mě podívala, že v hračkářství musí vědět, která továrna vyrábí náhradní díly. Poděkoval jsem a odešel U pultu ve sportu, kam jsem zamířil potom, stály dvě mladičké, dobře upravené figuríny. Nějaký starší člověk se jich zeptal, jestli maji trička s dlouhým rukávem. Nevšímal jsem si pozorně jejich rozhovoru. - Nějaká tam jsou, podívejte se tam. - Podívejte se tam, podívejte se tam... - mručel pro sebe člověk, potřásal rukama, jako by chtěl vzlétnout, a potom nadurděně řekl: - Takové jednáni, takové jednáni... - a odešel. Bylo to hloupé. - SlyŠelas to, jsme samoobsluha. Von si mysli, že mi to vadí, že tu nebude nakupovat, - řekla prodavačka, která s nim mluvila. Odjížděl jsem eskalátorem a říkal si: KDE TO ŽIJU? Až jsem se přistihl, že mluvím nahlas. KDE TO ŽIJU?, vykřikoval můj

78

stísněný, chorobný hlas z ampliónů po celém tom mraveništi, ale nikdo jako by neslyšel. Proplétal jsem se mezi lidmi, mezi zbožím a moji cestu, která mi připomínala cestu zrcadlovým bludištěm, mi lemovaly upravené, pěkné, ale sádrové prodavačky. A já se stále ptal a můj reproduktory zmohutnělý hlas, gigantický hlas dunící prostorami od sklepeni, skladů až po střechu opakoval: NIC ZVLÁŠTNÍHO SE NEDĚJE. VŠICHNI JSOU NORMÁLNÍ. TVÁŘÍME SE, CHOVÁME SE, MLUVÍME KLIDNĚ, NIC ZVLÁŠTNÍHO SE NEDĚJE. Ale nikdo neslyšel. Šel jsem na tramvaj. Jistě, je to prosté, všichni to chápete. Mluv s nimi, řeknete, neuzavírej se do sebe, neizoluj se. Mluv s nimi. Ale problém je v tom, že vidím jejich nesmyslnost, nesmyslnost smíchu, žertů, zapálenosti do práce, která je přece viditelně nesmyslná, hádek, pomluv, nesvárů, zášti, intrik, bojů a já se nechci účastnit téhle radostně nesmyslnosti, tě hry na život ! Ano. Žijeme v době NESMYSLNOSTI. Pořád víc a víc lidí v mém okolí mluví o tom, že potřebují psychiatra. I Jana byla na vyšetření, můj bratranec mluví o tomtéž. Říkám lidem pravdu, tohle je doba NESMYSLNOSTI, ta nesmyslnost nahlodává naši psychiku, náš rozum, naše smysly, naši morálku. Kdo mysli, trpí. Ale jim to nestačí. Jistě. Chtěli by něco konkrétního, realistického, k čemu to filozofické zobecňováni, ty bláboly? Cestou domů jsem vystoupil na náměstí u kostela, abych zašel do železářství. Byl jsem unavený a roztrpčený, zmatený. Ani nevím, proč jsem tam šel, vždyť v železářství prkna stejně nejsou, s výjimkou latěk a palubek nebo menších trámků. Znám ten krámek, vpravo se prodává nádobí, tam bývá starší prodavač, asi vedoucí. Vlevo za pyramidou většího železářského zboží stoji žena neurčitého věku, neurčitě bezvýrazné tváře, ani ochotná ani neochotná, prodává šroubky. Právě když jsem mířil k jejímu pultu, abych zatočil dozadu do zákoutí s dřevem, vycházeli nějací lidé a jeden říkal: - Jako u snědeného krámu. - Prodavačka dělala, že neslyší, a někomu něco ukazovala na pultu. - A k čemu mi to je?l - vykřikla Jana. - K čemu mi je to vědomi, to přemýšlení? To je lepši nic nevědět 11 - Dlouho jsem přemýšlel, než jsem odpověděl, vždyť to pro mne bylo zásadní, jestli dokážu na takové a podobné výkřiky něco pozitivního odpovědět. A řekl jsem, že si člověk musí vytvářet nejprve ve svém soukromí, blízkém okolí svět dobra a z té studánky to dobro brát a nalévat ho dál ostatním lidem. Šel jsem rychle do toho zákoutí. Bylo mi trapně. Po tom všem. V zákoutí mezi nářadím, rourami, dřevem jsem byl sám, nebyl tam nikdo. Zalapal jsem po dechu. Prudce jsem dýchal. Zatmělo se mi před očima. Hledal jsem rovnováhu. Potom jsem se otočil a viděl prodavačku a zákazníka, nevýrazného muže, jak spolu něco prohlížejí na pultě. Tehdy mi blesklo hlavou: vezmu jednu násadu k lopatám, kterých je tu hromada, pevně ji sevřu, půjdu k nim a bez slitováni začnu rozbíjet jejich hlavy a těla, a oni bez odporu jako figuríny padnou na podlahu obchodu. Nikdo nic neudělá a já mezi udivenými, nečinnými lidmi projdu a vyjdu ven ...

SAM MY

ZDATNÝ

PIPANO VCI MAJI PO TIZ

LUDVIK VACULÍK

fejeton

Myslím, že dneska by nikoho z «Pipanovců» nenapadlo nechat zápisní knihu u vrch niho. Myslim, že slidný vrchní by stim dnes raději ani nechtěl nic mít: «Byli tu takoví dva chlapi, chtěli vidět vás cancbuch. Řekl jsem, že ho nemůžu najit. Vyptávali se na vás. Raději si to někdo berte vždycky domů.» Čímž by kniha ztratila svou organizační funkci, epocha svůj slušný charakter, a malebná společnost v Hlavovce by se v intrikách rozpadla. Ovšem ustrašený a lstivý vrchní by vám neřekl nic, protože když těm chlapům vydal vaši knihu a oni si z ní opisovali, zeptal se jich pilně: «Mám ty lidi příště obsloužit, nebo je mám odsud nějak dostat?» - «Ale to ne, naopak!» odpověděl vyšší z intrikánů. «Sledujte, zda se pokaždé všichni zapisuji. Kdyby se mezi nimi objevil neznámý Člověk, zvláště cizinec, poznamenejte si to. NepovŠim jste si, když se pánové rozcházejí, kdo s kým zpravidla jde domů?» - «To je různé, těžko bych vám moh odpovědně... ale já si všini nu.» - «No, my vám to zjednodušíme. Pan Deyl, například, nás tak nezajímá. Ani pan Štursa, Nejedlý a pan Slavíček. Nás zajímá pan Dyk, pan Křička, pan Bass... rozumíte?» - «Rozumím a pokusím se,» praví páchnoucí vrchní. «Nezaslechl jste náhodou, jaké názory vykládá pan Dyk? Jak třeba mluví o panu prezidentovi?» - «To je těžké, pánové, tu je lidu plno, hluk, a já se nemůžu u některého stolu zvlášť zdržet...» - «Chápeme, tohle je živý podnik, což je pro vrchního jistě výhoda. Pracujete tu rád?» Zřejmě nevědí, že Viktor Dyk své názory na prezidentovu politiku vydal brožurou «Ad usum pana presidenta» (Neubert, 1929) a že prezident Masaryk mu přátelsky ale rázně odpověděl soukromým dopisem, a to bylo všecko: Dyk mohl dál psát, co chtěl, ani ho nevyslýchali, jit kam chtěl, ani ho nesledovali. Protože pan prezident to, ze své i ze státní povahy, neměl rád. Jeho povozu nevyklizela křižovatku siréna. On nejezdil povinně na dovolenou do Francie. Je deset hodin a nějaká minuta, zrovna otevřeli, slunko sem svítí z náměstí, v deset večer by se mi sem ani nechtělo, já vůbec bych se k nějakým «Pipanovcům» ani nehodil: kouř, hluk, řeči dokola a nucená útrata. Po tomto mně se nestýská. Mně se stýská po ztracených možnostech Člověka: po výběru časopisů a myšlenek, po samosprávě spolků a svazů, po osobních dílnách řemeslníků, po riziku a úspěchu osobního činu. Sedím u okna, které je zdviženo, takže jediným výstupem dostal bych se na svážný chodník, umytý nočním deštěm. Existuje kresba Otakara Nejedlého z roku 1933, jmenuje se «Illavovka», ale obsahuje jen tři stolky na chodníku, rozžaté lucerny a temný obrys sv. Ludmily. Bohužel se nevyznám v odrůdách Afričanůt a tak nevím, co jsou zač ti dva mladí drobni kluci, kteří usedli ke stolu za mnou a mluví tiše neznámou řečí. Stýská se mi taky po svátcích a slavnostech, třeba i státních, kdy máme bez obav radost z vlajícího praporu; může-li skeptik vůbec mít podobné radosti. Tak se aspoň těším z okrových ubrusů, Čerstvých, se záhyby po složení. Dostávám turka, dívám se na hodinky, při Čemž mi napadá, že nikde, kde jsem dosud kavárensky pracoval, neměli hodiny! Tady aspoň maji uprostřed sálu bedničku spalmou: to musí černouškům připadat hodně exotické! Vidím na obedněný vchod s telefonním boxem a za mnou je bar, bary jsou taková hloupá móda dneska, na stěně vedle baru visi beze smyslu reprodukce Muchových plakátů, další móda, a do třetice jakýsi plačtivý Angličan třaslavě z magnetofonu zpívá:... 1 am weak, 1 have no words left to speak - Ale nikde, dívám se důkladně, není tu stopa, natož památka osobností, jež tu stolovaly. A když tak podivuhodně snadno vyvanou těla generace ze zdi města, což teprve její myšlenky, její cítění života a její vůle! Ve vchodu se objevuji zas dva Černoušci. S dobrým postřehem a lehkým krokem jdou přímo ke mně, usmívají se, a když jsou u mne, praví jeden z nich někomu za mnou přesně a Čistě: «Ahoj, tak co? Vzal jsi tu skupinu?» Na ta slova vyndávám z tašky svůj světový tisk: «150.000 slov - texty odjinud». Musím ještě dočíst diskusi o zániku Střední, a tím možná Celé Evropy. Najednou skoro všichni, Čech, Maďar, Polák i Rumun, objevují, že císařské Rakousko bylo zvenčí užitečné a uvnitř docela krásné! Najednou! Dozadu však se s tím už nic nedá dělat, ale já nechci jednou litovat, že jsem snad přispěl k zániku tohoto našeho celkem ještě nějakého státu, to musím říct Zdeňkovi! Už přichází a krokem pardála trošku unaveného jde taky rovnou ke mně, usmívá se. Posměšně kývne palcem ke zpěvákovi a praví: «Teďka nám hrajou! Teďka!» - «Jak se máš,» zdravím, «jak se máš,» odpovídá mi. «Jsem sláb a nemám ani slov: nebyl ten Masaryk taky hloupej?» říkám, protože vždycky když za něčím nestojím jistě, mluvím pražsky. Zdeněk usedá proti mně a praví: «Kdy tě přestali sledovat?» « V neděli dopoledne. Když se jim stalo jasným, že už tam nedojedem. A tebe?» - «No mě pak už nesledovali. Když jsem vás vyložil z auta, konec!» - «Prosímtě! A já myslel, že tys je musel přivléci za sebou!» - «Máš nějakou teorii?» ptá se Zdeněk «Maji svátky a bojí se, že jim je zkazíme,» říkám. «Myslíš? Mně napadlo, že nechtějí, abychom se sešli s novináři, kteří přijedou na spartakiádu.» - «Na první spartakiádě roku 1955 jsem ještě cvičil, Zdeňku, to je, co ?» - «A myslíš, žes měl tenkrát pravdu ?» směje se tiše a za chvíli praví: «Když, taky v těch padesátých nějak, měl vyjit u nás Stařec a moře, napsal jsem Hemingwayovi, aby to překazil, protože se to nesluší.» - «A myslíš, žes měl tenkrát pravdu ?» ptám se. «No...» směje se. «Tys býval, ZdeněČku, takovej vzteklej a trucovitej, žejo!» A vyložil jsem mu svou politickou teorii vzteklého strýce. Maminka mě vždycky posílala s kytkou vinšovat strýčkům a tetičkám, jenom strýce KrejČiřiká jsme vynechávali... «Proč,» zeptal se Zdeněk s obavou. «Ten by byl zas n asraný, pravila vždycky maminka,» řekl jsem. Zdeněk se zaraženě odtáhl. «Jak stát,» řekl jsem a on se uklidnil, pokud se někdo zrovna tímto dá uklidnit, jestli víte, co tím chci říci. (Červen 1985)

(Otištěno bez vědomi autora.)

OBSAH č. 5/1985 Gorbačov - a co dál? AZ Prohlášení k 17. výročí 21. srpna 1968 Charta 77 Po sedmnácti letech Zdenek Iiejzlar Generálnímu prokurátorovi ČSSR Václav Havel Za Heinrichem Bóllem Milan Šimečka Telegram Annemarie Bóllové Skupina Listy Srpnový den Ludvík Vaculík 4. mezin. konvent za jaderné odzbrojení v Evropě Mezinárodní diskuse o krizích v systémech sov. typu Bruno Sčhacherl K desátému výročí Závěrečného aktu Charta 77 O čem Rudé právo nepíše Z.H. Dějina, dějiny, dějinnost Eva Kantůrková Bestia triumphans Severus Dny, měsíce a roky Milan Šimečka Zpráva o pohřbu Vaška Káni (OK) «Augiášův chlév»: nesmazatelná pečeť socialismu? Karel Oswald Slovenský fenomén Miroslav Kusý Vina a trest -k~ Podivné tradice jednoho «socialistického» zákona Karel Kyncl VONS sděluje Otevřený dopis W. Frasyniukovi, A. Michnikovi a B. Lisovi Dopis do Jihoafrické republiky Charta 77 Smrt arménského studenta v sovětské věznici Stalinisté nevymřeli Severus Podivná aktivita zh Další podpisy Charty 77 Zestátněni Jana Wericha Ignotus Jaworzno Slawomir Mrožek Husákové kádre a fuŠovanie do encyklopedie Ján Mlynářík Hold cenzora Na rozloučenou s Vilémem Kahanem Zdenek Hejzlar Kostova kniha o hospodářských problémech reálného socialismu Dovětek o dalších Čs. autorech v NSR a Rakousku Lenin-Stalin, historiografický problém Milan Reiman Cena Egona Hostovského za 1984 Janu Křesadlovi Nezávislí Čs. historikové ve Stuttgartu O trojím lhaní řeč Vzpomínka na nekamarádku Olga Sulcová Konec Emanuela Moravce K Kulich Otcové a děti Lubomír Sochor Florianovy posvátné maliny O Nadaci Charty 77 Daniel Strož, František Janouch Sonet třináctý Jaroslav Seifert Knihy z nakladatelství INDEX a Arkýř Drobný opus o velkém skladateli Eva Kantůrková Také k výročí Helsink František Janouch Bude mít ČSSR moderní osobní automobil? Technicus Figuríny Sammy Zdatný Pipanovci mají potíž Ludvík Vaculík

*

1 4 6 8 11 11 12 13 13 15 16 19 23 24 25 26 28 36 37 38 41 41 42 42 42 43 43 44 47 48 48 49 49 50 55 56 57 59 60 63 66 67 68 70 71 74 75 77 79

LISTY řídí Jiří Pelikán s redakčním kruhem (Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Lubomír Sochor, Ota Šik, Vladimír Tosek, Ruth Tosková). LISTY jsou dvouměsíčník určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné DM 25. - (nebo ekvivalent v jiné valutě) pro Evropu; DM 30. - pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské země (letecky); DM 35. - pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). PŘEDPLATNÉ a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte pouze na: LISTY, Postscheckamt München 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Vicolo della Guardiola 22, 00186 Roma.

80

v Časopis československé socialistické opozice Gorbačov - a co dál?

Recommend Documents