Ročník XIV.
i S^T^Y^
Květen 1984, č. 3
Časopis československé
socialistické
opozice
CTĚNÍ NA LÉTO
1984 v
Adam Aškeriázy Blatný Červenka Diviš Dvořák Filip Gruša Havel Janouch Kabeš Kantůrkova Klíma
Kopta
Kundera
Límanová
I.Procházková Sidon Sviták Topol
Kohout
Trefulka
Vejdělek
Kotrlá
Machonin
L.Procházková Šimečka Třešňák
Vladislav
Kriseová
Kautman Křivák
Mann Mráz Pecka Richterová
Rotrekl
Škvorecký
Tatarka
Uhde Urbánek
Vaculík
Simko
Vokolek
Volková
Wernisch
Po páté už vychází Čtení na léto, dnes už každoroční almanach české a slovenské literatury. Je stále objemnější, za což nás chválí doma a kárají ti, kteří mají platit účty a dopravovat Čtení k vašim dveřím. Jak to dilema budeme řešit se ukáže (lehčí papír je jedna odpověď), zatím je to tak a zkuste sami vyhazovat autory, texty, rozhodovat, odtud, se vší tvrdostí materiálních kritérií, co je nutné a co není. Také se nás někdy ptají po kritériích literárních. Samozřejmě, všechna kritéria výběru jsou vždycky subjektivní. V zásadě si však myslíme, že se ve Čtení má projevit co nejširší kontext literatury, jak existuje mimo oficiální československá nakladatelství. Je na čtenářích, aby si to přebrali a aby si každýnašel svoje. Tak totiž má podle nás literatura existovat za normálních podmínek a my si myslíme, že nemáme právo ji o tuto dimenzi připravovat, spíš naopak. Závěrem jako obvykle: Řadíme v podstatě podle abecedy, texty z domova tiskneme bez vědomí a souhlasu autorů, a jak už řečeno mnohokrát, často ani nevíme, jak se k nám dostaly.
L
Kresby letních motivu: Karel Trinkewitz
OBSAH Popáté 2 Jiří Kolář. Odpovědi 3 Jindřich Chalupecký: Cesta Jiřího Koláře . . . 9 Ludvík Aškenazy: Stromy 19 Mirek Adam: Bude hej 20 Ivan Blatný: Pomocná škola v Bixley 22 Miroslav Červenka: Zahájení Pražského j a r a . . . 24 Ivan Diviš: Jitření jestřába 25 Ladislav Dvořák; Chronos a kairos 26 Oto Filip: Ožralé družstevní krávy. 29 Jiří Gruša: Pochopit nutnost 33 Vratislav Křivák: Verše 33 Eduard Goldstůcker: Oklahomské divadlo... 34 Petr Kabeš: Franz Kafka Lp. 1982 - 83 35 Jiří GruŠa: Vábení na vsi 36 Petr KabeŠ: Listopadky 42 František Janouch: Nestěžuj si 43 Václav Havel: Odpovědnost jako osud 45 Eva Kantůrková: Andy Rumová pralinka 49 František Kautmam Dialog se s v. Františkem... 56 Ivan Klíma* Provazochodci 74 Pavel Kohout Válka ve třetím poschodí 84 Iva Kotrlá: Návštěva v ETC 96 Karel Pecka: Tucet říkanek 101 JEda Kriseová: Nemohu mu to slíbit 102 Milan Kundera: Duše a tělo 112 EvaLímanová: Opojná vůně franc. chlebů 117
Stanislav Mráz: Vzpomínka 119 Sergej Machonin: Rok na vsi 120 Jindřich Mann: Můj přítel Véna 124 Jindřich Mann: Z mého života 125 Iva Procházková: Pátek je můj šťastný den 126 Lenka Procházková: Fešákova žena 137 Sylvie Richterová: Jasnozřivý genius 145 Petr Kopta: Z Verlainovy „Moudrosti" 151 Zdeněk Rotrekl Mor dýmějový 152 Karol Sidon: Starý příběh 153 Ivan Sviták: Z monologů 167 Milan Širnečkai Rovnováha. — 170 Dušan Simko: Štvoro zastavení 173 Zdeněk Urbánek: Známá otázka 186 Dominik Tatarka: Písačky 188 Josef Topol Sbohem, Sokrate! 193 Jan Trefulka: Pomsta provincie 218 Vlastimil Třešňák: U jídla se nemluví 220 Zdeněk Urbánek: Stromy 225 Milan Uhde: Zubařovo pokušení 229 Ludvík Vaculík: Milí spolužáci. 236 Čestmír Vejdělek: Tryzna za pět hlupáků . . . . 245 Čestmír Vejdělek: Květinový dar 246 Jan Vladislav: Otevřený deník 247 Vladimír Vokolek: Verše 254 Bronislava Volková: Verše 257 Ivan Wernisch: Verše 258
JIŘÍ KOLÁŘ SEDMDESÁTILETÝ *
Odpovědi Památce Jiřího Padrty SLO MI OD POČÁTKU 0 NALEZENI TRECI PLOCHY mezi výtvamictvím a literaturou. Všechny dosavadní pokusy v tomto směru se mi nezdály být dostatečně nosné a hlavně důsledné. Přestože pokročily, například Marinettim, velmi daleko, přece jenom vespod zůstala jakási stará estetika. Totéž uApollinaira. Je zajímavé, ze toho, co v této oblasti začal Mallarmé, si všimli spíš jiní básníci, jako Eliot, který svou Pustou zemí — kterou jsem proto označil za jednu z největších moderních básní — udělal vlastně koláž* V próze to bylJoyce, který měl najedno mé určité básnické údobí jistý vliv právě tím, jak dokázal zacházet s různými reáliemi ve svém Odysseovi, kde neváhal do literárního jazyka mísit argot a jazyk románů pro služky. ZDÁ SE, ŽE EXPERIMENT A ODVAHA V UMĚNÍ je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoli jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co lze vyrobit Všechna moc umění a literatury především spočívá opravdu jen v posunutí něčeho do nového pole vnímání. Jestliže většina literatury skutečně dosud slouží k zotročení člověka, je to proto, že je v tomto stádiu její vývoj pravděpodobně na stejném stupni doby jako člověk, kdy se ještě neumí zbavit válek a hladu. Kdy kasárna jsou přednější než nemocnice. Bohužel k těm kasárnám musím přifařit i školy, k nemocnicím nemohu přidat nic kromě jídelen. ZÁJEM O SVĚT JE PRO SPISOVATELE tak velký, protože je pro něho všechno tajemstvím. A poněvadž je jeho povinností přicházet tomuto tajemství na kloub, tak si vybírá určité autory, kteří odpovídají jeho osudu a rozšiřují pole jeho vnímání. Aby básník sám mohl rozšířit vnímání druhého, musí se poučit u těch, kteří ho sami rozšiřují směrem kjiné disciplíně, ať už v umění, ve vědě, ve filozofii či jinde. NE NADARMO CHODIL EINSTEIN na Picassovy výstavy. A nadarmo se nemluví u některých velkých, živě myslících vědeckých autorit také o umění. Nadarmo se u nich nemluví o náboženství a o mytologiích. Bývá to dokonce jeden z jejich hlavních zájmů — luštit tajemství Člověka. Mně se u těchto autorů líbí, jak se nespokojují pouze s historií zkoumané věci, ale že se jdou přesvědčit přímo na místo, tak jako LéviStrauss do terénu, aby zjistili, jaké to tam skutečně je.
Když jsem začal rozbíjet verš, tak jsem si musel opatřit materiál o vzniku písma uťlbec. Proto mohly u mě vzniknout například petroglyfy a uzlové básně. To byla inspirace právě z oblasti takových prvotních pátrání Tyto věci byly sice zahrnuty do historie, ale nebylo s nimi počítáno z hlediska vývoje poetična, Protože tohle všechno patří zároveň i do dějin poetična. A jako takové to zůstává živým, stejně jako Altamira zústáud živá pro moderního umělce. PROČ SE BÁSNÍCI STÁLE VRACEJÍ K DĚTSTVI jako k nejblaženějŠímu věku? U mne to nejblaženější věk nebyl Já mám vzpomínky na mládí velmi trapné a raději bych o nich vůbec nemluvil Pro mne byl nejšťastnější věk mezi 35-40 lety a možná až v padesátce, kdy jsem začal mít rozum a kdy se mi svět spolu se zkušeností začal ne snad otvírat, ale ujasňovat. Kdy jsem začal vědětt o co jde. To ostatní byly jen podněty, které jsem měl už v sobě — jen aparát, s kterým jsem pracoval Byl to jen základ pro metafóru, pro stylizaci něčeho. Nedělal jsem to jen prostřednictvím básní. Šlo o to pochopit a vyjádřit Člověka a jeho osud v jejich proměnlivosti. Protože člověk se každým okamžikem mění. Když jsem začal psát slepecké básně a cvokogramy, tak vážní básníci, o kterých jsem se domníval, že něčemu rozumějí, mě vůbec nechtěli chápat' dělat poezii pro slepce a blázny? Udělat ale slepeckou báseň, tak, aby slepec nejenom z vyprávění, ale sám poznal, co je to abstraktní obraz, co je to abstraktní báseň podlé hmatu, to bylo pro mě důležitější, než nějaký popis nebo vyprávění o tom, jak abstraktní obraz vypadá. é
MYSLÍM SI, ŽE KAŽDÝ TVŮRCE se jednoho dne musí chtě nechtě pokusit o to, Čemu se říká převrat: o přebudování a znovuvystavění celého básnictví — jako v mém případě — ať už mělo jakoukoli dosavadní platnost, velkou Či malou. Je to naprosto osobní věc básníka, jako to bylo i mou osobní věcí. Nikdo mě o to nežádal a nikdo se o nic podobného v mé práci ani nezajímal Ale cítil jsem, že takový převrat musím uskutečnit, že na něj musím vsadit. Že za to, co dělám, musím vzít tu největší odpovědnost Takový krok se ale musí udělat s největší rozvahou a prozřetelností a s velkou dávkou — což je podivné — pokrytectví k sobě samému. Jinak se ztroskotá. Proč užívám slova pokrytectví? Je to Baudelairův termín: „Pokrytecký čtenáři, můj bratře.li Baudelaire totiž věděl, že když píše, musí být k
3
sobě pokrytecký. Že jakmile selže do té míry, že mu někdo může vytknout nějakou chybu, tak je v koncích. Básník musí mít jistotu a musí zbavit svůj čin všeho napadnutelného. Pochopitelně, že všechno nakonec napadnutelné je, ale je třeba zabránit snadné napadnutelnosti. Když jsem začínal svůj pokus s psanou poezií, nevěděl jsem takřka vůbec, co se děje jinde ve světě. Když jsem potom později poprvé viděl velké soubory Kupky a Kandinského, bylo pro mne zdrcující vědomí, že tyto tvůrčí činy byly už hotové v roce, kdy já jsem se narodil Co tedy jsem měl vlastně ještě dělat? A přesto jsem už tehdy měl za sebou kus práce. A byla tu mimo jiné i vnitřní nutnost tuto svou vlastní práci ještě někam dále dotáhnout NEJVĚTŠÍA NEJSILNĚJŠÍPOCITpamasismu a artificialismu ve většině dostupné evropské poezii jsem měl v letech nástupu nacismu na začátku války. V té době jsem se vrátil k Vaněčkovým překladům americké poezie — a byl jsem ztracen! Většinu let, kdy člověk nejintenzivněji a nejčistěji chápe svět, jsem prožil v Kladně. V bytě s pohledem přímo na hutě, na vysoké pece, kde celé noci byly ozařovány přísvitem žhavé lávy, kterou vylévali hutníci. Když jsem pod zorným úhlem této scenérie a pocitu z ní četl poprvé Sandburga, jako by se najednou stal mým rodným básníkem. Proměny tehdejšího člověka v psance mi nejenom přiblížily Musterse, ale nazýval jsem ho tenkrát dokonce novým Ovidiem, autorem nových Metamorfóz. Naučil mě všímat si lidských osudů a osudu každého, s kým jsem se setkal Naučil mě jinak vidět, slyšet, jinak cítit, jako by proměnil všechny mé smysly. A protože jsem od raného mládí obdivoval Whitmana, zabořil jsem se do polyfoniČnosti, div jsem se v ní neutopil NEBYL JSEM TAKOVÝ BÁSNÍK, abxjch nepropadal svým náladám, svému pohledu na svět. Musel jsem se tím zabývat. Dante by se nerozpakoval nacpat všechny své nepřátele do pekla a všechny své alespoň trochu milované lidi a věci dal do očistce, kde ještě měli trpět — a to, co skutečně miloval, dal do ráje. On se sice dotazuje, ale zodpovídá si to sám, proč jsou v pekle. Není nestranný. Stranit může člověk jen vlastnímu svědomí. A to ho může dohnat při nedostatku rozhledu, inteligence, spojení se světem (které jsem tehdy neměl) do vlastního osobního žaláře. Člověk si může udělat svůj vlastní žalář, své vlastní temno — a musí se z něho zase sám dostat. Jednoho dne se dostaví přesvědčení, že je toho třeba nechat, že ve vězení své vlastní samoty je možné se zahrabat až do smrti, aniž se člověk někam dostane. Posléze jsem si uvědomil, že svět přece jen není koncentrák. „Co zvednu, zaviní čísi pád — co upustím, bude mu vzlétnutím" — napsal kdysi Halas — a tento rozpor přichází vždycky s léty na básníka. Musí si uvědomit, že tady žije a že i když lidé byli v koncentrácích, mohli se jinde třeba krásně milovat a být šťastni. Pro básníka je to hrozná věc: milovat a vědět, že jsou lidé kolem nešťastní. Ale protože si to uvědomuje, je prostě v
4
jen milující, nebo trpící bytostí. Mezi člověkem a bytostí je rozdíl Ten, kdo si uvědomuje rozpornost světa a ten, kdo chápe, že ve štěstí i v neštěstí je na světě také dobro a láska, ten je člověkem. Bytost je jednostranná. Bytostí je ten, kdo má zájem jen o fotbal nebo automobil a mimo to už nevidí nic. STÁLE MĚ NAPADÁ, že se z umění vytratil prvek meditace, že dílo vůbec přestalo být důvodem k meditaci a stalo se převážně hrou. Zdá se mi totiž, že ti básníci, pro něž meditativní prvek byl základem vší práce, se sami postarali o jeho rozmělnění. Jako by zvítězil prvek rozpravy, avšak rozpravy střetávací. Střetání, to znamená, že buď zvítězí protivník, nebo já. Myslím si, že dílo, básert, může být výsledkem kontemplace, stejně jako může být kontemplace prací na díle nebo vyzněním celého díla. Je však nemyslitelná jakákoli tvorba bez přítomnosti kontemplace ve způsobu práce vůbec. Závisí na ní všecko. Myslím, že sama práce je kontemplací a že není důležité — jak to říkají vědci — cosi udělat, n a cosi přijít, ale to, jak pracuješ. Otázka výsledku, který vznikne z tohoto jak, to je jiná věc. Tento způsob rozjímání v druhu práce a vytváření je a byl v každé době evidentně jiný. Podstatné je, že k výsledkům můžeme dojít různými druhy kontemplace, avšak vždycky prací. Kontemplace může být tedy různého druhu i řádu a uplatňovat se na různých tvůrčích polích. Když dva básníci budou psát báseň na totéž téma, uplatní se ve výsledcích rozmanité druhy přístupů a kontemplace. Kontemplace však musí být přítomna. Je však ještě něco jiného: vlastní dílo jako předmět rozjímání. Vím, co udělám, ale nevím, nebo se toho musím dopátrat, co jsem vlastně udělal Člověk si myslí, že něco udělá, ale teprve, když je hotov, musí přemýšlet o tom, co to vlastně udělal MYSLÍM SI, ŽE JOYCE A ELIOT byli chytřejší než všichni dadaisté a snad i Marinetti i Apollinaire dohromady. I když by se mohlo zdát na první pohled, že neudělali takovou radikální revoluci, takpo intelektuální stránce, které tehdy dosud vládli velmi tradičně Poe, Baudelaire, Mallarmé, byli právě oni dva jejich největšími duchovními pokračovateli. Je pravda, že se navenek neodvažovali velkých revolučních a radikálních experimentů. Já sám proti takovým gestům a experimentům nemluvím, neboť už Valéry říkal, že laboratoř je nezbytná — snad jenom nepatří vždycky nezbytně na veřejnost (Například atomový výbuch se sice děje před očima veřejnosti, protože ho lze těžko zamlčet, ale jeho začátek a podstata jsou propočítány v laboratoři. Je podivné, že za tím vším stojí vlastně jen několik řádek matematických definic Alberta Einsteina.) Eliot, vezmeme-U ho z této stránky — a zde mám na mysli Pustou zemi — vytvořil v literatuře první koláž, čehož se před ním nikdo neodvážil Nikdo nepomyslel na to spojit minulé s přítomným a budoucím. Nikdo před ním si
neuvědomil, že minulost komunikuje v nitru člověka do té míry s přítomností, že je schopna zcela nově ukázat lidský život Joyceovi Šlo vlastně o totéž. Ne nadarmo v jednom ze svých interview řekl, že byl fascinován Odysseem a chtěl vyjádřit, že moderní Člověk může žít za den to, co Homérův hrdina žije za několik let To je nesmírně důležitá věc, kterou dříve literatura musela složitě opisovat' že je každý člověk Odysseem sám pro sebe, že může svou velkou cestu prožívat každý den. S tím, co denně potká i nepotká, i v onom klidu, kdy_ jenom sní, spí nebo Čte, slyší, vidí a pozoruje. Že se tady odehrává něco velikého, co se může udát za pouhých dvacet Čtyři hodin. KAŽDÝ UMĚLEC SI VYTVÁŘÍ SVOU TAJNOU y __ REC asi tak, jako dítě. Dítě tak činí nevědomě, umělec s vypětím celého svého bytí. Když přeložíme stránku, když ji roztrhneme či překryjeme, vznikají náhodně vytržená nesmyslná slova. Tato operace sama o sobě není úkolem pro básníka. Ale to druhé, porušování organických sil:*Zde bych se znovu vrátil k Chlebnikovovi, který si jako jeden z prvních uvědomil, že slovo je nabito mocnou energií. Že určitá seskupení slov představují silová pole, přičemž jeden pól je v člověku. Když narazí na druhý, vnější pól slova, vznikne elektrický výboj. Stejně tak Chlebnikov věděl, že lze vy slov it jakoukoli větu, jakékoli souvětí, rčení, pozdrav, desítky způsoby. Patřil proto k těm několika velkým předchůdcům, kteří nehledali jen nové způsoby psaní, ale mysleli víc na myšlení—jak psát a jak se vyjádřit. V prvním případě, kdy jde především o psaní, vznikala typografická poezie. Měla většinou jen ten dosah, že se vkládalo cosi intuitivního nebo myšlenkového do rozmanité velikosti písmene, kterou nám dávala k dispozici typografova kasa. PŘIKLÁNĚL JSEM SE OD SAMÝCH SVÝCH ZAČÁTKŮ k těm básníkům, kteří nebyli spokojeni s dosavadním stavem poezie. Všechno bylo vlastně začato už Mallarméem. Schwitters a po něm jiní pokračovali, takže jsem přijímal zásady estetiky svědomím člověka, který chce jít dále po určité linii, v určitém směru, v určitém druhu a způsobu práce i vyjádření. Bez uvažující kritičnosti, skeptičnosti a umělecké jasnozřivosti, bez zatížení zkušeností — zde myslím právě na ty přede mnou — nelze udělat vůbec nic. Básník se musí za každou cenu zmocnit všeho, co posílí a utvrdí jeho osobnost — byť šlo o něco daného a vysloveného, nebo naopak dosud neuskutečněného. Člověk musí být především pozorný a mít vůli. Objevit, co věta skrývá, a neuvěřit jen prvním slovům. To byl asi ten cíl. Po učiněném objevu pracuje Člověk nezávisle na své vůli, poněvadž je v moci síly díla, které má stvořit Já jsem, stejně jako všichni básníci mé generace, měl všechny důvody nedůvěřovat jsoucí poezii, starému způsobu psaní, byť i sebekrásnějšímu. Nechci tady mluvit proti Valérymu...
MÁ SBÍRKA MĚSTSKÉHO FOLKLÓRU VZNIKALA V NÁRAZECH a v neustálém střetání s ně Č lni, co jsem nazýval inspiračními zdroji. Co se přede mnou považovalo za živý folklór, jsem dávno sa živé neuznával. Hledal jsem tedy kolem sebe. Věděl jsem přitom o nevyčerpatelnosti starého folklóru vů bec. Avšak současně jsem si nemohl dovolit zavřít oči a neslyšet a nevidět, co vzniká přímo před mýma očima a co musím slyšet v přítomném okamžiku. Tak mimovolně a prudce, že mi to pitsobilo radost To platilo o hledání právě těchto inspiračních zdrojů. Když se nálezy nahromadily, když jich bylo víc, tak jsem zjistil, že je to vlastně práce neznámých lidí a že se takto v modenxí době a se začátkem moderního umění vytváří něco stejně svébytného, jako byl starý folklór. Tento nový byl podivný tím, že vzniká opravdu jenom ve velkých městech. Bylo možno nalézat ho v Časopisech, jeho původci byli lidé, kteří pracují v továrnách a nikoli tak jako venkované se svým tradičním způsobem života. Výsledky hledání inspiračních zdrojů jsem si střádal. Vědomě jsem však s nimi začal pracovat až po válce. Možnosti reportáže objevil například přítel Zdeněk Urbánek. Oba jsme se do nich společně ponořili a věděli jsme, koláž že musí dále pokračovat, přes veletok, který způsobila Ernstova práce a styl Neměli jsme strach z napodobování, nechtěli jsme tvořit nové umělecké symboly ani mýty, jakoukoli složitou nebo fantastickou ilustraci Či sen. Skutečnost nám byla bližší. Šlo především o zhmotnění „krátkého spojení'1. Měli jsme výhodu: nebyli jsme výtvarníci, nechtěli jsme napodobovat, ale udělat něco bez zásahu nůžek a skalpelu. ZJISTIL JSEM, že mýtizovaná surrealistická místa pro setkání s náhodou nejsou ničím nepřirozeným, ale že existují pro každý lidský osud někde jinde. Jde jen o poznání sil, které náhodu pro ten či onen osud vytvářejí. Člověk, naladěný věřit síle své myšlenky, což se týkalo surrealistů par excellence, je schopen udělat mnoho obdivuhodného a vzácného. Mnozí surrealisté to nepochybně dokázali. Dali ve svém raném údobí, Ernst ve svých frotážích, kolážích i v mnohých obrazech, Breton ve svých objevech.,. UŽ DŘÍVE JSEM ŘEKL, že trhání, muchlání, řezání reprodukcí a textů jsem necítil jako destrukci. Měl jsem spíše pocit jakéhosi výslechu. Neustále jako bych se na něco dotazoval, nebo se něco dotazovalo mě. Byl jsem na něco zvědav: co je tam, jakoby za stránkou, za písmem, za obrazem, uvnitř všeho. Věděl jsem, že tam něco je. Připadal jsem si jako podivný anatom nebo jako biolog. Také slovo, věta, báseň, stránka nejen může žít samostatným životem, ale jako člověk může existovat velmi hluboce a možná hlouběji bez některého ze svých údů, tak to také mohla báseň. A tak to také může obraz. Dokazují nám to torza starých soch. Stačí nám kus, abychom věděli, jaký to by l umělec. To však je jen skoro didaktické vysvětlení, neboť na básni nebo na stránce
5
se především musí pracovat A pracuje se nesmírně nemilosrdně. Možná, že to bylo bláznovství, ale Balzacovy korektury nebo Dostojevského rukopisy mě vzrušovaly vždycky víc než vytištěné knihy. Všechno to na mě působilo silněji, než když jsem si příslušná díla skutečně přečetl Šlo mi především o vniknutí do autora. Vždycky mě víc zajímala jeho práce než výsledek — definitivní verze. Připadal jsem si asi jako učedník, který se dívá, jak to mistr dělá. DŮLEŽITOU ROLI HRÁLA U MĚ spíš práce anatomická než destrukční. To však je pojmenování jen teoretické. Leonardo musel rozřezat první mrtvolu, aby viděl, jak jsou v ní uloženy svaly. Já jsem musel rozřezat slovo, abych viděl, z čeho se skládá. Biolog nevěděl, z čeho vzniká a jak funguje živý organismus, dokud neměl k dispozici drobnohled, dokud nedokázal rozlišit krvinky na červené a bílé, já jsem prostě také potřeboval vědět, jaké je složení krvinek ve slovu. Tato cesta zdá se mi být cestou ke zrodu a nikoli k rozbití — cestou ke vzklíčení. Toto vzklíčení může na sobě pozorovat každý při jakémkoli vzrušení. Tento „jiný stav", toto vzrušení, pociťuje umělec neustále. Proto to, co píše, může být a je v každé básni jiné. Je to jen intonace myšlenky. Mohou být básně skoro stejné, ale vypovídají každá o něčem absolutně jiném. Mohou být obrazy — jako například Braqueovy — jen málo posunuté, ale vypovídají už každý o něčem jiném. Připomínám, že na začátku mého úsilí stála otázka, jak by napsal báseú člověk neznalý písma. Jak by ji udělal někdo, kdo znal jen uzlové písmo, petroglyf atd. Toto jak mě pronásledovalo a dávalo odvahu jít dál Pochopitelně jsem mohl později tomuhle všemu dát sbohem. Měl jsem to všechno už v sobě a nepotřeboval jsem pátrat po tom, jak být pokorný, co přichází během práce — což znamenalo obrazně řečeno ono „carne-vale!" — sbohem tělesnosti! Nyní mě už ovládalo jiné já, jiný duch. Duch já, vyvolaný vším, co mi v příštím okamžiku dovolí mozek udělat...
písmem nemohoucnosti, snad zlosti. Ale co víc, bylo to písmo krásné. A tak to začalo. Nejdřív bílá stránka, pak Černá, písmo, noty, rytinajeprodukce. Muchláž nelze dobře udělat za sucha. Papír musí být správně navlhčen a nesnese dlouhé zpracování. Zmuchlání musí být rychlé, citlivé a lze jen obtížně určit výsledek tohoto postupu, neboť ten je vždy bratrem náhody. Upravit se dá jen velmi málo, poněvadž se vlhký papír muchlá a práci je třeba rychle ukončit. Jaký to má smysl, lze demonstrovat na sobě. Protože si myslím, že každý z nás má v sobě dost okamžiků, kdy se cosi zhroutilo, s čím musí dále chtě nechtě žít — ostatně, nežije vůbec každý z nás něčím zříceným sám v sobě? Třeba to, co v nás nebo v komkoli jiném znovu zpívá, zpívá potom lip — copak můžeme jednoznačně určit, zda destrukce neznamená začátek něčeho nového? MÉ HLOUBKOVÉ BÁSNĚ VZNIKLY až po stratifiích, ale jaksi s prvními pokusy o hloubkové koláže. Vůbec první byla hloubková časopisecká báseň. Elementárním impulsem však byla protržená stránka v Holdu MaleviČovi. Byl jsem tehdy posedlý jakousi „anatomickou vášníu a všechno se mi chtělo pitvat. Tak jako ve stratifii odkrýváme nové a nové vrstvy, tak i při opakovaném čtení obrazu odhalujeme pokaždé něco jiného. To znamená, že pronikáme stále víc a víc do jeho hloubky. Stejně tak je tomu s hudbou nebo s básní. Tohle jsem chtěl vyjádřit konkrétně. Proto jsem překládal přes sebe a vrstvil na sebe vždy nové stránky, popsané či polepené pokaždé jiným písmem nebo obrazem a perforované tak, aby bylo vidět do hloubek.
ZDÁ SE MI S ODSTUPEM ČASU, že černý humor surrealistil z většiny někdejších děl, nevyjímaje Ernstovy koláže, jaksi u?iiká. Ta díla se stala pravděpodobně více poezií, než tomu bylo piivodně. Zrovna včera jsem prohlížel v jednom výstavním katalogu jeden Ernstův soubor. Nepřišlo mi na mysl vůbec nic z Černého humoru. Ten se najednou ztratil Je to jen krásné a je to poezie.
JAKO JSEM NAPSAL BÁSEŇ, OKAMŽIK PŘED ZROZENÍM BÁSNĚ, chtěl jsem udělat něco jako okamžik před zrozením skladby. Ze své spisovátelské praxe jsem věděl, co věcí se nahrne člověku do hlavy, když zvedne pero nebo uhodí do stroje. O zachycení tohoto stavu mi asi tehdy Šlo — to za prvé. Musím podotknout, že jsem znal dílo Strzeminského a jeho unismus, který na mne velmi působil Vždycky mne vzrušovalo pohlazení ryby nebo ptáka, složení peří, uspořádání rybích šupin. Chůze po spadaném listí a jeho složení na zemi. Fakt, že se nikdo v umění neodvážil udělat něco podobného z jednoho materiálu, mne přivedl k první chiasmáži. Zkusil jsem to a byl jsem ohromen výsledkem — udělal jsem první monochřomní koláž!
KAŽDÝ SPISOVATEL ZNÁ, co je to napsat tři, čtyři verše textu a všechny hodit zmačkané do koše. Jednou se mi stalo totéž. Když jsem dalnotrý papír do stroje, napadlo mě, jestli první verze toho, co chci napsat — ta pohozená verze — byla přece jen k zahození. Když jsem ji vybral z koše a trochu urovnal, blesklo mi hlavou, co textu chybělo — totiž ono zmačkání. Jako očarovaný jsem vytrhl čistý papír ze stroje, zmuchlal ho a po uhlazení zůstaly vrásky: měl jsem před sebou čistý papír, popsaný neznámým písmem. Snad
PSAL JSEM BÁSNĚ, v nichž jsem určoval Čtenáři, aby je konfrontoval sám se sebou. Anebo jsem mu nechával volnost a místo pro jeho zásahy. V doličných objektech jsem nutil prohlížet určité partie z různých stran, které mohl vidět divák jen tehdy, když určitou část objektu obrátil nebo se v ní sám jako v zrcadle spatřil, kterou buď zvedl, nebo s ní jinak manipuloval Nebylo to jen hra, ale chtěl jsem diváka přinutit cosi dělat. Angažovat ho v činnosti, i když objekt sám musel být i bez tohoto počínání soběstačný.
6 «
VŽDYCKY MĚ ZAJÍMALY ČASOPISY a noviny, nejen svou formou, ale vším. Zvláště v době po válce, kdy bylo pro mne po všech stránkách všechno vzrušující! Už sám fakt, že noviny nelze dělat takřka ani den předtím! Tato nepředvídáteřnost byla hlavní pohnutkou, abych začal dělat deník. Musel jsem sledovat nejen co se děje ve světě, ale vůbec kolem mě. A co se děje nejen kolem mě, ale i ve mně a jak se s tím budu umět vyrovnat. Nejprve jsem to zkusil veršem a prózou. Pozdější impuls ke koláži byl podobného druhu. Oddálil mne ještě víc od principu staré koláže, poněvadž v ní nešlo v tomto smyslu pracovat Ono co zde určoval čas a ono jak vycházelo právě často z tohoto co. Například Japonsko na mne působilo naprosto jinak než Amerika, pařížské události jinak než pražské události. A to všechno vyvolávalo potřebu jiného formálního zvládnutí plochy. Byla to pro mne krásná a napínavá práce. Při vzniku deníku je podstatná především působivost událostí na člověka. Dostáváš různé vstupenky, jízdenky, různé leccos kupuješ, přijde ti do i^ukou denní korespondence, spolu s ní nějaké úmrtní oznámení. Nikdy nemůžeš vědět, co takový jeden den přinese. Když tohle všechno shromáždíš, rozčleníš to nějakým způsobem na ploše své kompoziční intuicet vedené zkušeností. A tomuto rozložení jsem říkal doličná poezie. Právě ono nepředvídatelné, co den přinesl, mělo charakter svědectví o mém dnu. K TAKZVANÝM MEC-ARTŮM mě přivedla práce na několika výstavních projektech, ke kterým mě přizval přítel architekt. Jeho důvěře v mou práci vděčím za určitou jistotu ruky a zvláště on mi pomohl, abych si mnoho věcí vyzkoušel v rozměrech mně jinak naprosto nedostupných. Na jedné výstavě jsem mohl zvětšit roláž na 30 metrů! Jeho přispěním mohu snad také snadno určit, co je na velikých realizacích velikášského a co skutečně monumentálního. PRACUJI RÁD S PÍSMEM A PAPÍREM, na kterém zanechal stopy čas, zvlášť když jsou to živé doteky lidských rukou a lidské účasti. Nejlepší mé muchláže vznikly z těch reprodukcí, které si čtenáři sami kolorovali. Víme všichni, kolik stop zůstává na knihách, které měli lidé v rukou. LZE SI PŘEDSTAVIT ŘEMESLNÍKA bez vztahu ke svému nářadí? Kdo má jen trochu osobní zkušenosti, snadno uvěří, že lidé opravdu neradi dělají s jiným nástrojem než s tím, na který si zvykla jejich ruka. Ono totiž do těchto nástrojů proniklo něco z jejich krve a z jejich života. Jako vůbec vniká mnoho z našeho života do věcí, takže je dovedeme poznat mezi desítkami stejných i po hodně dlouhé době. Kdybych nebyl přesvědčen o tom, že věci mají svůj vlastní osud, nezávislý na lidském, nemohl bych napsat ani jedinou autentickou báseii Cožpak některé válečné reportážní snímky nevrhají všechny básně o Vietnamu až někam daleko za práci nejhorších lokálkářských novinářů? Věc jako dokument nemůže ovšem nikdy úplně na-
hradit výpověď básníka. Je jen jednou možnosti pátrání po smyslu života. Je jen jednou fází druhu vnímání, jímž označuji jakýkoli umělecký proces vůbec. VZRUŠOVALY MĚ VŠAK NEJENOM VĚCI, ale také pohledy na staveniště, na tovární halit, nádraží Stejně jako pohled do okna obytné mistnosti, do nitra přístroje, do nekonečna. Tohle všechno mě uchvacuje stále ještě víc než devadesát devět procent všeho moderního umění. Stej?ié mě vzrušuje, když přijdu do nového, neznámého prostředí: když jsem viděl poprvé velké počítací stroje s odstraněnými kryty, s obnaženými vnitřnostmi. Tak tomu bylo vlastně už v době, kdy jsem začal dělat první konfrontáže, Tohle všechno mě vzi*ušovalo vždycky víc než sama malba a obraz. DOJMEM OBKLOPENÍ NA MĚ PŮSOBILA například přírodopisná muzea. Později muzea vůbec. Ať už technická, národopisná nebo jakákoli. Představte si, že jsem tam přišel jako kluk, a najednou tam byli shromážděni všichni ptáci, všechny ryby, zvířata, u kterých jsem nikdy tak blízko nebyl Tam někde byly asi začátky mých dnešních lásek a zájmů. Kdo jednou vstoupil do velkého muzea kdekoli na světě, nemohl ujít omráčení dějinami přírody nebo dějinami lidského ducha nebo prostě lidským duchem vůbec, To nemluvím ani o knihách a knihovnách. Nikdy jsem nechápal lidi, kterým napadlo mluvit proti těmto institucím, že jich není třeba, že je třeba je zničit — a měl jsem je prostě za pitomce. Byl to jen flanc, tak jako u futuristů. Vím, že je vše, co souviselo s tradicí a dosavadní starou kulturou, zlobilo, ale umělec musí mít především jasni/ rozum. Z nerozumnosti sice také leccos může vzniknout, avšak většinou teprve po podstatné úpravě. NEZRAŇOVALA MĚ V ŽIVOTĚ ani tak agresivita věcí jako lidská nepoučitelnost, vyvěrající z přemíry tuposti, ovládající dodnes většinu světa a manipulující většinou lidstva. Člověk je manipulován určitými vrstvami lidí, ať už jsou to vrstvy boháčů nebo politiků. A právě proti této skutečnosti, s níž svobodný člověk nikdy neměl nic společného, byly namířeny obě mé hry, Chléb náš vezdejší a Mor v Athénách. Tato dramata jsem nepsal pod tlakem nějakého hesla odcizení. Myslím, že na smyslu tohoto módního slova nenesou ani tak vinu obyčejní lidé, jako spíš ti, kdo jim vládnou a kdo je zotročují. Samuel Beckettje pro mne největším duchem našich dnů. A Ionesco svými prvními aktovkami se dotkl něčeho, co dokázal Chaplin a vůbec zlatý věk americké grotesky. Poznal totiž, že slovo se umí radovat i za naší doby, a co víc — porozuměl anatomii smíchu. To, co jsem řekl, je podmíněno znalostí jejich díla, které jsem překládal do češtiny. A bylo ještě něco jiného, na co zapomněli oba: totiž fakt, že od dob Shakespearových ani jejich hry nepostoupily o mnoho kupředu. Beckett přes veškerou svou hlubokou vnitřní polyfóničnost jako bysespoko•
7
jil se stavbou dramatu, vybudovanou Shakespearem, A lonesco upadl posléze do didaktičnosti Molierovy. Co se tehdy v literatuře rodilo — vzpomeňme jen na objev prvních Heisenbíittelových permutací, na první pokusy Franze Moona, nepočítaje to, co se odehrávalo v Paříži, ve Vídni nebo v Americe atd. — nemělo jen literární podhoubí, ale vyvěralo ze vření ve všech uměleckých disciplínách. Mně nešlo o to, zda svedu něco lépe napsat, ale zda dokážu to, co napíšu, vybudovat jinak — na základě nového principu. Již tehdy jsem obě své divadelní hry nazval divadelní koláží. Prosím, aby sem nebyla pletena montáž. S montáží pracovalo mnoho divadelníků. Říkám koláž proto, že jedině ona mohla vytlačit z jeviště bajku, jedině ona mohla poskytnout polyfóničnost nejúplnějšího rozsahu, jako nosný kámen nové divadelní hry. KAŽDOU VĚC, KTEROU ZÍSKÁME, poznamenáváme svým osudem. Poznáváme ji tím hlouběji, Čím víc zasáhla do našeho života. Věci také žijí a stárnou s námi, jsou vždy závislé na tom, jak žijeme, co žijeme, jakými proměnami prochází náš osud. Jsem spisovatel a umím z věcí vyčíst jejich osud. Pokoušel jsem se kdysi dokonce z yiových věcí vyčíst jejich příští osud. S kým splynou, jaký budou mít život — a jedno ho dne se mi zachtělo učinit toto písmo Šrámů a lidského dotýkání viditelným. Tak vzniklo polepování věcí, moje básně — objekty. Picasso byl první moderní umělec, který cítil lidskou podstatu věcí Jako by věřil v jejich vědomí. Proto dokázal říci krásná a moudrá slova o své lásce k věcem a o soužití věcí na svých obrazech. První pochopil, že věci mohou mluvit mezi sebou. Najednou vidíš, že určité věci se snášejí a určité ne. Á musíš ty, co se nesnášejí, nechat dlouho u sebe, aby sis zvykl ty na ně, ony na tebe a na sebe samy. Je to zvláštní mystika, ale je tomu tak. K věcem musíš mít nějaký poměr a ony jako by prostřednictvím toho přicházely samy k sobě. ZAČÁTKEM PADESÁTÝCH LET jsme pracovali s fotografkou Evou Fukovou na myšlence o konci věcí. Každým okamžikem umírá nejenom tisíce lidí, ale končí i milióny věcí. Některé umírají dlouho, jiné bleskurychle. Jiné přežívají svůj osud jako trosky a myslím, že by se o tom dala napsat dost dobrá studie neb o dokonce kniha. To, že jsem se po své nemoci v roce 1970 musel od začátku všechno učit znova, mě přinutilo naučit se také myslet znovu. To, čeho jsem se často úporně domáhal, na co jsem dosud tak těžko přicházel, najednou přicházelo samo. Minulost splývala se současností, fikce se skutečností, fantazie s vědomím. To všechno se zvláštní intenzitou. Znovu jsem se vracel do dob, kdy jsem nebral něco jako cosi výjimečného, pozoruhodného, a strom, dům, květina, kámen, slunce, židle, myšlenka atd. se najednou staly známými. Mohl jsem s nimi promlouvat, tykal jsem jim, mohl jsem jim nadávat, milovat je, nebo se jich bát. Čas byl je-
8
den, prostor neměl pro mne rozměr, viděl jsem takřka bez perspektivy, vzhůru nohama. Jako něco zmnoženého a chaotického. Pravé tak jsem v této době myslel a cítil Jako mě kdysi uchvacovaly všechny země, které jsem navštívil, s jejich hrůznou krásou, nadějí, svobodou, nyní jsem pociťoval takovou zjitřenost vůči všemu. To, o co jsem se vždycky snažil, už nikdy neztratím. Je to přesvědčení o nesmírné jednotě skutečnosti. Neboť skutečnost byl i můj neskutečný stav. Začal jsem se učit pracovat. To znamenalo udržet pero, utrhnout kousek papíru, promluvit. Cítil jsem vlastní zmnožení i rozpad. Mohl jsem se totiž pozorovat Má hlava najednou vyplňovala celou místnost. Do nedohledna mi narůstaly údy. Všechno na mne padalo v mamutích rozměrech. A ten, jemuž se říká možná Bůh a jemuž já Bůh také říkám, mě snad vyslyšel Jinak to nedovedu nazvat Co následovalo? Nikdy jsem nepracoval tak osvobozen od všeho, co by mou práci mohlo brzdit, nikdy jsem se necítil tak svoboden. Jestli jsem se kdy bál, že nebudu moci něco dokončit, už se nebojím. To, co jsem cítil, mohu teď říci s určitostí — a jsem volnější. Vím, že jsem Šílený. Ale není Šílený celý tento nebezpečný svět? A má nějaký smysl? Myslím, že je to jedno: nejsem k ničemu lhostejný. Tady snad má to, že ještě žiji, néjaícý smysl Právě proto, že nejsem k ničemu lhostejný. JIŘÍ KOLÁŘ Praha — Paříž, 1973
Celá kniha s mnoha barevnými muchlážemi Prahy vyjde v nakladatetlství INDEX.
\\
>r: at an m ca
3888 *ancm
PPI tmi
ra »rancua . imm.
MRSiK:
Jiří Kolán Brancusi
Jindřich
Chalupecký
Cesta Jiřího Koláře i Potkal jsem se s Jiřím Kolářem v druhém roce poslední války. Přijel do Prahy s útlým rukopisem souboru veršů za básníkem Františkem Halasem, který tehdy redigoval v nakladatelství Václava Petra knihovničku debutů, První knížky. František se Kolářových veršů hned ujal a nadto se pokusil Koláre, který žil v provincii a v Praze nikoho neznal, uvést do literární společnosti. Ale mladí pražští básníci nechtěli s novým příchozím nic mít. Byl docela jiný než oni; zdál se jim primitivem. Halase to velmi mrzelo. Přišel tedy za mnou: nechtěl bych se s Kolářem seznámit aspoň já? Brzy jsme se u Halase sešli a dali se rovnou všichni tři do sestavování Kolářovy první sbírky. Název jí dal Halas: Křestní list. Kolář byl tehdy plachý a nevýmluvný hoch a plachá a nevýmluvná byla i jeho poezie — na pohled jen útržky vět, tříšť slov: Zpropadeně Meluzíno Ty ještě nemáš večeři a já mám schůzku s kukuřičným polem Dalo mi klíček od komůrky Uvař rychle nějakou hvězdu Poklidím lipám Ale co hned překvapilo, byl zvláštní charakter Kolářovy řeči. Nebyla to ani řeč literatury, ale řeč hovorová. Využívala obyčejné řeči obyčejných lidí, která ještě není ustálena a vymezena normami řeči literární; zatímco se však obvykle této řeči používá uvnitř řeči literární jako kontrastu, v Kolářově debutu tato řeč byla východiskem básně. Lidová řeč zaujala Koláře tím, že se stále vymyká funkci pouhého sdělovacího prostředku: je zároveň a nadto předmětem neustávající jazykové hry, která rozrušujíc vnější podobu řeči, oživuje její struktury a uchovává ji plastickou, aby ji mohla vracet do souvislosti se skutečností a životem. Proč se ukázala Kolářovi lidová řeč tak cenná, nebyla tedy pouhá její neliterárnost. Jeho poezie není udělána z lidové řeči, jaká je. Kolář vyvozuje zní metodu, jíž používá k novému cíli. Neboť je-li tato řeč stále a zúmyslu nepřesná a neustálená, je to proto, že za ní zůstává stejně neustálená společnost, velký prostor života věčně proměnlivého, nevypočitalného a nevyčerpatelného. A na tomto velikém prostoru Kolářovi záleželo; řeč, jíž používal, byla k tomu, aby mohl do něho vstoupit a vynést z něho báseň. Je to velmi zvláštní poezie, k níž takto Kolář ve své první knížce došel. Básně s k r ý v a j í důmyslnou konstrukci; například úryvek, citovaný svrchu, je vlastně sestaven způsobem jakéhosi cut-up, že levou částí verše jsou (neúplné) hovorové věty a pravou tvoří kusy přírodní scenérie. Výsledkem takového spojování nespojitelného jsou významové posuny, které ničí původní smysl slov. Někde ještě tento smysl lze rekonstruovat, ale jinde sémantická manipulace jde tak daleko, že se už báseň do běžné sdělovací řeči přeložit nedá: V kolébkách jež kuckaly by ještě chvojí A ptáci brousili si dláta hrdýlek Na mramor nebes když Červánky se bojí Honem honem hvězdy učí květomluvě Tady už i syntax je nenapravitelně rozlámán a čtenáři nezůstává žádná možnost, jak se vymknout z uzavřeného a svéstojného mikrokosmu básně. Je to velmi nebezpečné počínání a moderní poezie tímto způsobem mnohokrát došla k nesrozumitelnosti a nesdělitelnosti. Co zachraňuje tyto Kolářovy básně, je asi právě pevnost jejich vnitřní konstrukce sémantické i fonetické. Významů i zvuku slov je tu použito jako hodnot absolutní hudby; nebo jinak řečeno, je to znovuzrození řeči z onoho velikého prostoru, který je za ní. Užívalo se v oněch letech jako technického termínu výrazu „básnická evidence" a k těmto básním by se hodil plně; a když pak po letech nazval Kolář své abstraktní skladby „evidentní poezií", vracel se jiným způsobem k těmto básním svého debutu. 2
Není ani mnoho divu na tom, že nebylo ochoty knížku tak nezvyklou přijmout do České literatury — tím spíš, že s ní najednou přicházel kdosi zcela neznámý, a dokonce vůbec ne literát, nýbrž dělník. Své místo však Kolář rychle našel mezi stejně mladými výtvarníky, kteří v oněch válečných letech, pár málo měsíců po vydání Kolářova debutu, se začali pravidelně scházet a nakonec se stali známí jako Skupina 42. Bylo to pět malířů, sochař, fotograf, dva teoretici — jedním z nich dnešní autor této studie — a Kolář,
LISTY, Vicolo della Guardiola 22, 00186 Roma *
»
který dost dlouho zůstal mezi námi jediným básníkem. Jádro této skupiny prošlo v počátku třicátých let surrealismem a estetika Skupiny 42 byla tím poznamenána. Zůstávala nám cizí bizarnost, které surrealismus v pozdních svých údobích propadal; ale důležitý byl pro nás básnický vztah surrealismu k modernímu světu, jak jsme jej nalézali v mnohých textech Bretonových, v mechanických inspiracích Duchampových nebo v Aragonově Pařížském venkovanu. Dalo by se říci, že Skupina 42 chtěla tímto způsobem nalézt souvislost mezi osudy moderního umění a osudy moderního světa; učinit moderní civilizaci součástí moderní poezie a tedy i tuto poezii součástí moderní civilizace. Především pak chtěli toto své úsilí postavit proti akademismu, kterému moderní umění již tehdy propadalo. K vytvoření této estetiky Skupiny 42 přispěl tehdy Kolář podstatným dílem. Jeho lidská i básnická zkušenost měla své základy právě v nejkonkrétnější realitě moderního světa. Týden co týden přijížděl Kolář na schůzky Skupiny z pochmurného hornického města nedaleko Prahy, Kladna; a bylo to v tomto proletářském městě, kde, sám proletář, prožil své dětství a mládí. Syn pekaře a švadleny, od dětství pomáhal svému otci za ranní tmy v pekárně; písmenka ho sice už tehdy lákala, chtěl se vyučit sazečem, ale byla hospodářská krize, v tiskárně nepřijímali, vzal si ho tedy do učení truhlář, který bydlel naproti přes chodbu; po vyučení místo ztratil a od té doby žil většinou z podpor v nezaměstnanosti — flink na rozích ulic a po hospodách Kladna, který se k práci dostal jen příležitostně. I celá rodina zůstala věrna svému proletářskému údělu: jedna sestra je dělnice, druhá si vzala truhláře, bratr je Číšník. V jednom zápisu svého deníkového Roku ve dnech 1947 Kolář sám vypočítává s údivem, kudy ho život vedl: Kolik jsem měl zaměstnání? V sedmi letech jsem začal jako pekařský pomocník, potom jsem za-výdělek česal ovoce, šlapal zelí, sbíral tenisové míčky, učil se truhlářem, psal indiánky a detektivky, byl nezaměstnaným, přidavačem na stavbách, redaktorem, sluhou, flákačem, kanalizačním dělníkem, poskokem, pomáhal jsem na polích a v lese, tahalkáru, truhlařil, závozničil, nádeničilu bagru, betonařil, tesařil, byl jsem hlídačem, číšníkem, spisovatelem, ošetřovatelem, mládežníkem, přicmrdával jsem v řeznictví, v holímě, v redakcích, byl jsem kolportérem, řečníkem, vedl jsem týdeník, redakci nakladatelství a píši básně. Ale aby psal básně, musel si Jiří Kolář objevit v tom docela jiném světě, v kterém žil, existenci umění a poezie. Matčina sestra si kdysi opisovala do sešitů básně; mladý truhlářský učeň si v nich Čítal a nad nimi jej napadlo, že asi musí existovat i nějací básníci současní; šel do knihkupectví a tam mu prodali novou knížku veršů Jaroslava Seiferta. Brzo potom, vypráví, došel rozhodující zkušenosti — bylo mu šestnáct, když se mu v městské knihovně na Kladně dostal do ruky český překlad Marinettiho Osvobozených slov. Marinetti uvedl Koláře na cestu moderní poezie a dal první základ jeho tvůrčí metodě. Proletářské mládí mu dalo míru, jíž mohl vždy bezpečně měřit hodnotu života, řeči, literatury, umění. Chránilo jej proti jedům moderního umění— proti snobismu, lehkomyslnosti, snadnosti. Chudí lidé znají cenu věcí; nedostávají nic zadarmo, a co mají, to má pro ně přesnou hodnotu — získali to za tolik a tolik hodin Či dnů námahy a života. Také pro Jiřího Koláře zůstalo umění především poctivou prací — prací se slovy, prací s věcmi. Bere poezii stejně vážně jako život; a život stejně vážně jako poezii. Futurismus a potom surrealismus mu otevřely cestu ke všem svobodám a dobrodružstvím. Ale při nich si zachoval Kolář vždy přesný a pevný řád chudoby: znalost ceny, kterou má skutečnost a kterou má lidské dílo v ní. Od oněch kladenských počátků vede k dnešnímu Kolářovi cesta dlouhá a složitá. Je na ní především setkání se surrealismem; surrealistická introverze zůstala Kolářovi cizí, ale rád vzal ze surrealismu podnět ke kolážím. Dvanáct jich vystavil roku 1937 na chodbách pražského avantgardního divadla E. F. Buriana. Zachovala se z nich jediná, kterou mi v počátcích našeho přátelství věnoval. Ani tato koláž, jako to bude platit o těch, které bude dělat později, není surrealistického typu. Nejde v ní o snovou fantastiku, spíše by se dalo říci, že tu Kolář aplikoval metodu plošného rozvíjení osvobozených slov. Ale mezi těmito kolážemi a dnešními Kolářovými kolážemi mělo uplynout dvacet l e t 3 Snad právě prostředí Skupiny 42, kde se Kolář ocitl mezi školenými výtvarníky, mu vzalo odvahu pokračovat ve výtvarné činnosti. Ve Skupině byl Kolář jen básníkem a obě jeho knihy, které v té době vznikly, Ódy a variace (datovány léto 1941 — léto 1944) a Limb a jiné básně (srpen 1944—únor 1945), jsou knihami — manifesty skupinové estetiky. První z nich je také věnována „Přátelům ze Skupiny 42" a její literární půdorys je nadto dosti dobře vystižen motty jejích čtyř oddílů, jejichž autory jsou Henry Miller, James Joyce, T. S. Eliot a Franz Kafka. Scenérií je výlučně město a aktéry městští lidé; slyšíme úryvky jejich hovorů, dovídáme se příběhy jejich lásek, manželství, nevěr, v dělnických bytech o pokoji a kuchyni ženy umývají nádobí, za okny kaváren čekají dívky, opilci se vracejí pozdě večer domů: tisíce hlasů lidských osudů se zdvíhá nad městem, mísí se a slévají v novém ústrojenství básně. Novým materiálům odpovídá nová manipulace s nimi. Text není už budován z jednotlivých slov a zlomků vět, nýbrž z velkých slovesných mas, názorná metafóra nastupuje namísto metonymických významových posunů, promyšlené slovní konstrukce vystři dává volný verš, básně, stěsnávané dříve na minimální plochy, narůstají do rozměrných pásem, kompozice se řídí principy, převzatými z hudby, a vede k rozlehlým a složitým textům kantátového charakteru. V Ódách a variacích báseň ústí do romantické deklamace. Závěrečná podvojná báseň Ód a variací, „Noc dne" a „Den noci", rozepsaná na 27 stran, vrcholí v antifónách mezi Hlasy Zen a Hlasy Mužů a Nocí, volajících na sebe přes vesmírné propasti; kniha Limb a jiné básně se uzavírá Čtyřvětou „symfonietou" „Krev ve vodu" s finálem opět v tragické Noci:
10
Mračna bijí černými křídly (loupeží Černými?) do rozzuřených stromů, větve Padají n a hřmící řeku, vláčející Paže usekané Noci (kdesi v horách Usekané), 6 tisíciruká Noc, Noc, Aby Den byl bezruký! Běda, tisíckrát/ Ale nejdál Kolář dospívá v básních, kde místo onoho barokního schématu polárních protikladů se scéna shrnuje do polydimenzionálního prostoru a romantickou deklamaci vystřídává složitá hra významů. V básni „Večer" (vLimbu), stěsněné do úsečného oktosylabického blankversu, se obrazy mihotají v mnohonásobném zrcadlení: do obrazu muže se ženou, připravujících v řeznické dílně jelítka, se prolíná obraz dětí, které na dvorku našly chcíplou kočku, a dál obraz růžové večerní oblohy: Děti šťouchají klacíčky Do kočky, plničké červů Růžových a živých, živých Nesmírně, večer se sklání, Růžový a živý; snubní Prsten občas zableskne tou Růžovou, žena si zpívá V druhé variantě přesouvá autor materiál do sdružené rýmovaných Čtyřverší a posunuje zároveň smysl básně, takže scéna v dílně plné masa a páry, dostává erotický akcent: Pojď budeme si hrát na rty na ňadra pojď budeme... Kolář zároveň obnovuje v těchto básních sylabický verš, obvyklý v české poezii středověké, ale od té doby dávno zapomenutý; jeho báseň tím dospěla strohé a monumentální pevnosti. 4 TextLimbn a jiných básní končí s koncem války. Pro Koláře tím skončila i nesnadná léta: brzy po vydání Křestního listu, kdy pracoval opět jako truhlář, ztratil v dílně na hoblovce jeden Článek palce na pravé ruce, pak ho okupační úřady poslaly na těžkou práci při stavbě železniční vlečky a nedostal se z ní, dokud se nepodařilo podplatit německého vedoucího na pracovním úřadě souborem obrazů, které k tomu účelu sebrali mezi sebou malíři ve Skupině 42; zbytek války točil Kolář pivo u jednoho známého v kladenské hospodě. Na válku Kolář nikdy nezapomněl. Ale teď se jako všichni vrhá do nového života pln naděje. Jeho první reakcí byla tenká knížka Sedm kantát, napsaná v prvních dvou měsících míru. Básník Noci a Bolesti se obrací na „čisté a prosté" Mládí: dlouho nebude třeba vynalézati novou Smrt, nebude dlouho třeba vynalézati novou Bolest, ale zato lásku. Chvíli vede na Kladně organizaci mládeže, pak se stěhuje do Prahy, aby se věnoval už jen literatuře. Rychle za sebou vydává Sedm kantát, Limb i Ódy a variace, stává se redaktorem v novém nakladatelství a brzy začíná tam také řídit týdeník Lidovou kulturu. Z neznámého kladenského proletáře je v jedenatřiceti letech jeden z předních představitelů své literární generace. Počátkem roku 1946 se Kolář znovu soustřeďuje ke psaní. Dává si úkol: napsat každý den jednu báseň a jeden prozaický text. Výsledkem jsou dvě knihy, básnické Dny v roce a prozaický Rok ve dnech. Je to výbor; básní bylo 72. Nepokračují ve velkolepých inscenacích válečných knížek. Vracejí se k prosté řeči, malým uzavřeným formám, přízvučnému verši a všednímu životu vlastnímu i okolnímu. Zachytit alespoň několik okamžiků, nezkreslených, nevymýšlených a všedních, několik okamžiků věčné řeči každodenního života, zaznamenává v Roku ve dnech. Kolář ví, že život je dál těžký a temný, ale klade proti němu jemnost řeči, jako by doufal, že báseň by mohla vyhojit svět, věří, nebo chce věřit, že lidské násilnictví pomine a člověk tyranství této krůpěje z dechu vesmíru změní v nekonečný zpěv. Ale brzy padají na Kolářovy stránky stíny. V Ódách a variacích i v Limbu a jiných básních se lidské příhody ještě měřily velikostí vesmíru a obyčejné životy neznámých lidí se dopínaly tragické velikosti. Ale „sny dobojovaly a odtáhly" a dnešní člověk nestojí ani o to, aby žil svůj život. Brání se, aby jeho povinností nebyla ani jeho svoboda a když se básník ptá lidí, jak se jim žije, uětiina se smála a mluvila o ztraceném životě jako o ztracené peněžence, jež byla prázdná. Poslední báseň je datována 15. února. Slunce svobody, přiznává si Kolář,
11
zašlo pravděpodobně do konce tohoto století a všechna naděje mizí do nedohledné dálky. 5 Udělat si přehled o další Kolářově literární práci není snadné. Dny v roce, vydané roku 1947, zůstaly na léta poslední jeho známou knížkou. Rok ve dnech byl sice dvakrát vysázen, ale nikdy vytištěn. Další, Očitý svědek z roku 1949 a Prométheova játra z roku 1950, byly s dvacetiletým zpožděním vytištěny, ale nedostaly se do prodeje. (Podobný osud měla i monografie Miroslava Lamače, věnovaná výtvarnému dílu Jiřího Koláře. Vyšla jen německy.) Z knih, vzniklých v letech 1954-1957, Černé lyry, Návodu k upotřebení, Marsy as e, Z pozůstalosti pana A., Vršovického Ezopa a České suity, vyšel pod názvem Vršovický Ezop teprve roku 1966 tenký výběr. S podobným zpožděním vyšla roku 1968 knížka Nový Epiktét Ve svůj čas se dostal do knihkupectví jenom básnický esej Mistr Sun o básnickém umění (1957). Připravené vydání Básní ticha (1959-1961) se neuskutečnilo, části z nich vy šly jako malé soukromé tisky; přehled si o nich lze učinit z německé Kolářovy antologie Das sprechende Bild (1971). Soubor Návod k upotřebení (původní název: Nedokončená) z roku 1965 vyšel roku 1969. První z těchto knih, Očitý svědek, je opět deníkem, tentokrát psaným od února do prosince 1959 a střídajícím prózu i verše. Verše zůstávají ve skicách a prozaické záznamy jsou chmurnými záznamy beznaděje. Disciplína deníku přestává pomáhat; ani když píše, nemůže už básník najít pod nohama pevnou půdu. Zapisuje si základní pocit v noci mne cosi probudilo: vzdát se všeho, co dělám, co žiji, celého osudu — cosi nevypověditelného, jako by nová vrstva země se vedrala na místo té, na které jsem dosud stál, chtěl žít a nést tu Špetku zloby. Je najednou jako ztracen mezi lidmi, s kterými se nemůže dohovořit, a událostmi, které jej jen děsí. Podobám se rozpůlenému Červu, jemuž nastrčili bláto, aby se měl kde svíjet, kde neskončit píše; a deník se uzavírá: je Čas, kdy většina kořistí, kde se dá a co se dá, kdy jsi k smíchu nebo mrva, nečiníš-li tak, kdy stačí slepě kývat hlavou a papouškovat poučení (...). Každá oběť, jak říkali staří, na oltář spravedlnosti, poctivosti a svobody je marná, bláznovsky marná. Problém není mravní, ale v podstatě básnický. Ztratilo se to, co Kolář nazývá ve svých záznamech „svobodou" a „vědomím osudovosti11, jež jsou za každým životem a z kterých všechno konání čerpá svůj důvod a sílu; ztratila se ona vnitřní dimenze skutečnosti, onen prostor, který nalézal Kolář ve své první knížce za proudem řeči a potom ve velikých prostorách mezi lidskou zemí a hvězdným nebem a ještě více v nekonečných zrcadleních polydimenzionálních básnických mikrokosmů. Kolářovi zbývají jen holá fakta. Dívá se okolo sebe: Vycházejí knihy, vystavují se obrazy, ale co je to komu platné? K poezii Koláře nepřivedla ctižádost, aby se uplatnil v literárním světě — tam, odkud přicházel, tento svět neměl význam. Věnoval-li se literatuře, bylo to proto, aby lépe obsáhl onu „osudovost", onu „svobodu", která činí Člověka „ukřižovaným a vzkHšeným" najednou. Teď se mu však život mění v amorfní bídu: pasivní záznam a rétorické formy nahrazují básnický čin; není náhodou, že deník vrcholí popisy strašidelných snů. Zápisy od ledna do prosince 1950 jsou v příští knize, Prométheových játrech. Je to zase dokument hluboké sklíčenosti. Nemám už opravdu žádnou naději Nevím kde bych ji vzal A také mi ji nemá kdo dát A přeci bych chtěl pracovat Psát Jeden z nejzajímavějších záznamů patří schůzi Svazu spisovatelů, kde Kolář poslouchá, jak ho jeden mocný tehdy kritik charakterizuje: „literární zrůda, kosmopolitická hyena, duševně vyšinutý, parazit literatury" atd. atd. Ostatně už před půldruhým rokem si mohl přečíst článek jednoho mladého kritika ve vlivném týdeníku: jeho poezie je prý podivínstvím, tmářstvím, sadismem, hysterií, Kolář „stal se tlumočníkem nálad odstavené reakce". Ale Prométheova játra jsou už pokusem vzepřít se. Deník je tentokrát rámován rozsáhlými básnickými skladbami, které mají společný podtitul „Rod Genorův". Navazují na metodu obou válečných Kolářových knížek, hlavně aplikací principů hudební kompozice. První z těchto skladeb je lineární vyprávění, formálně vlastně veršovaná povídka, ale v dalších se struktura textu komplikuje. Slovesný materiál se dostává do pohybu, vyprávění se přerušuje a rostou i osoby, monolog ženy se vrací jako monolog muže, útržek cizího hovoru se převrací v příběh vypravěčův; osoby ztrácejí identitu, neznámé bytosti beze jmen a tváří recitují, mumlají, drmolí a křičí jedna přes druhou svá vyznání. Texty připomínají útrapný sen, zmatený, přeházený, nesmyslný, dusivý, v kterém člověk ztrácí lidskou podobu: Napřed sumec, slizký, jak strom květy ověnčený parazity, potom pelikán s uraženým zobákem,
12
pak mříž a hořící ker, nakonec červ, zuřivě se snažící vtěsnat do škvír mezi prkny podlahy; mamě, Smrti, marně; červ s psí hlavou, slzící krev proudící potůčkem pod ratličí nohy almary ... Literární typ Jiřího Koláře se nedá snadno zařadit; jeho lyrická reflexe je spojena s mimořádnou schopností evokace cizích osudů a jeho texty se stále pohybují na hranici mezi lyrikou, epikou a dramatem. Tak je tomu i zde: báseň svou strukturou je vnitřním lyrickým monologem, ale v tomto monologu se ozývají cizí hlasy, jako by se básník stával médiem, skrze něž promlouvají životy ostatních lidí, jeho společnost, jeho doba. Ale tentokrát se tato Kolářova schopnost znát, chápat, spoluprožívat a evokovat cizí osudy stává spíše útlakem, pod nímž básník klesá, než silou, s níž by měl tvořit. Všecky příběhy jsou stlačeny do jedné roviny nesmyslnosti a ubohosti; veliký prostor svobody, který byl tak příznačný pro dřívější Kolářovu poezii, je ztracen. 6
Roku 1953 se průklepy Rodu Genorova našly při domovní prohlídce v bytě literárního historika, který se rád angažoval politicky. Byla to doba, kdy vrcholila stalinská perzekuční mánie; průklepy byly interpretovány jako ilegální protistátní letáky a Kolář byl zatčen. Nerad o tom mluví. „1953 byl jsem zavřen, ale brzy zase propuštěn," napsal lakonicky v několikařádkové autobiografii (1968). Devět měsíců byl ve vyšetřovací vazbě, nakonec právě na devět měsíců ho odsoudili, vyšetřovací vazbu mu započítali do trestu a pustili ho domů. „Byl to pro mne rozhodující kus života," dodává Kolář. Proč? Kolář si tehdy, zdá se, uvědomil nerovnost boje mezi poezií a dějinami. Přijal podmínky, které naše dějiny chtějí poezii ukládat, usiloval učinit ji co možná výmluvnou, přesvědčivou, účinnou. Ale poezie se mu zato měnila v deklamaci, rétoriku, literaturu; už nebyla velkou jistotou, jíž mu byla kdysi, přestávala být poezií. Neboť poezie nemůže nic na tomto světě dobýt. Naopak, poezie, umění, mají samy dobýt něco pro tento svět: ukázat jeho hotovost znovu jako nehotovost, uvolnit jej ze sevření faktů, otevřít mu prostor do svodody, vybídnout znova k životu. Teď však právě tento prostor svobody Kolář ztrácel. Slova sama mu zatarasovala cestu k poezii, a tím víc, v čím mohutnějších masách jich užíval. Vězela příliš hluboko v tomto hotovém světě a jej sama s touto hotovostí svazovala. Jakou cestou se však měl brát, básník, odkázaný osudně na řeč? Jako by se chtěl alespoň zčásti zbavit přítěže rétoriky, snaží se Kolář v nejbližších letech svou poezii odlehčit. Většina z veršů let 1954 až 1957, jež shrnul do knihy Vršovický ezop, jsou daleko od těžkomyslnosti a konstruovanosti Prométheových jater ozývají se tu intonace dětských říkadel a lidové poezie, mnohé verše jsou psány z čiré radosti fabulační, jiné jsou variacemi na staré Kolářovo téma lidové frazeologie. Ale pod veselým říkáním Návodů k upotřebení se skrývá znepokojivé zamýšlení nad smyslem poezie a Česká suita, vnějšně jen formální manipulace s hotovými literárními materiály, je suitou dokumentů z literární martyrologie a nepochybně příměrem Kolářova osudu vlastního. V Kolářově poezii opět narůstá neklid. Výsledkem je trojice knih, vzniklá na konci tohoto údobí: Mistr Sun o básnickém umění, Nový Epiktet a Černá lyra. Všechny tyto knihy byly napsány vletech 1956 a 1957. Mistr Sun vyšel roku 1957 s autorovým připomenutím, že je první částí trilogie; Nový Epiktet však následoval teprve po jedenácti letech; dva roky dříve vyšel výbor z Černé lyry, ale jen jako část knihy Vršovický Ezop. Tím čtenáři souvislost těchto tří knih zcela unikla a s ní i klíč k nim. Výlučným tématem Mistra Suna aNovéhoEpiktetaje estetika poezie, sdělovaná formou rapsodického volného verše. Poezie — panství života a smrti — je největší statek života začíná Mistr Sun a obě knihy opět a opět deklarují vznešenost básníkova údělu a jeho povinnost obětovat se mu. Svým maximalismem apostrofuje Kolář Nietzscheho nebo ještě přesněji českého filozofa, praktického mystika a básníka divokých vizí Ladislava Klímu: Toto je zákon básnického umění: Stát pevně na vlastních nohách Zatímco se všichni navzájem podpírají Jít cestou kterou se nikdo neodvážil dál Být neomylně jiný než druzí Vnukat závist a strach Být nezranitelný Jan Grossman ve své monografické studii (1964) už upozornil, že v Mistru Sunovi vystupuje „Kolář jako sebevědomý klasicista " V Novém Epiktetu je to ještě zřejmější; Kolář tu přísně kárá básníka — anarchistu: Nikdy nepřistoupíš k ničemu s rozvahou a rozhledem Nýbrž s hravou nevázaností a nazdařbůh
13
Posledním důsledkem tohoto nového Kolářova postoje je aristokratismus. Dav je mu nyní „výrazem všednosti a násilí"; básník nechť přijme za svůj osud poezii a plní její zákony, ale pokud je o „obyčejného člověka", tomu Kolář přikazuje: „nepleť se do čeho ti nic není." Jak mohl Kolář, ^ n t o romantik a plebejec (opět Grossmanova charakteristika), dospět k takovému aristokratickému klasicismu? Smysl obou jeho estetických traktátů pochopíme teprve, čteme-li je dohromady s Černou lyrou, s níž původně tvořil jeden celek. V doslovu k Vršovickému Ezopovi, kde je otištěn také výbor z České lyry, upozorňuje Kolář, že motem této knihy byl původně citát z Whitmana: „Největší zázrak je v tom, jak může být člověk podlý", a že „celá sbírka měla být dějinami lidské podlosti". Nejdůležitější doklady této lidské podlosti nalézal Kolář v současnoti: v koncentračních táborech a hromadném vraždění druhé světové války. Černá lyra se tedy vůbec nepokouší naplňovat estetické požadavky Mistra Suna a Nového Epikteta, Poezie podle estetiky těchto knih je „volnost a blaženost", ale za podmínky, že se básník nebude snažit o „cokoli jiného mimo poezii", neboť poezie „nechodí stejnou cestou s ničím"; proto také, tvrdí zde Kolář, Básníka neznepokojují lidé nebo věci Nýbrž verše Ale Černá lyra je věnována právě osudům lidí a celého našeho současného světa a vůbec ne dělání veršů: Kolář tady bere jen autentické dokumenty a zdůrazňuje jejich monumentální reálnost jen tím, že je převádí do reliéfní plastičnosti volných veršů. Estetika Suna a Epikteta je estetikou po výtce neuskutečnitelnou. Je to estetika nedostupného absolutna poezie, vzývání „volnosti a blaženosti", která je sice podstatnou daností vnitřní básnické zkušenosti, ale pro kterou jako by ve vnějším světě nikde nebylo místa. Propast mezi světem a poezií se zdá už nezaplnitelná. Mistr Sun, Nový Epiktet a Černá lyra jsou ve svém souhrnu poslední etapou procesu deziluze, který začal ve Dnech v roce: definitivním výrazem básníkova zoufalství. \ 7 Kolář byl dávno přitahován k neslovesným druhům umění, k výtvarnictví a k hudbě. Zajímalo ho, že v těchto uměních, na rozdíl od literatury, rozhoduje forma: táž kytara se objevuje v mnoha různých kubistických zátiších a je to proměna klasických hudebních struktur, co tvoří dodekafonickou hudbu, a nikoli nové city nebo myšlenky. Závěrečná Část Limbu a jiných básni, zmíněná už „symfonieta" „Krev ve vodu", je vskutku vytvořena podle hudební osnovy; není-li jisto, zda Poe vskutku svého Havrana napsal podle napřed uváženého plánu Či zda jeho líčení je jen fikcí, tedy pokud jde o Koláře, nalézám ve své korespondenci jeho dopis, datovaný 2. února 1945, kde napřed vypisuje formální zásady, podle nichž se právě rozhodl tuto báseň sestrojit — počet částí, jejich rozsah, jejich vnitřní Členění, druh a délku veršů jednotlivých Částí a tématické souvislosti mezi těmito Částmi. Obsah básně je pak těmto formálním rozhodnutím podřízen. Barokní téměř manipulace s masami slovesného materiálu v Rodu Genorově byla posledním důsledkem tohoto poučení z hudební kompozice. Když se však Kolář vrátil více než po deseti letech znova o pomoc k hudbě, načerpal z ní poučení docela jiného druhu. Bylo to v polovici padesátých let, kdy se Kolář seznamuje díky přátelství s jedním z nejvýznamnějších hudebníků té doby v Praze, Janem Rychlíkem — s hudbou konkrétní a s Webernem. Cítí už, že principy, jichž se dosud držel, ho vedou do slepé uličky a tuší východisko v nových možnostech, jež mu ukazuje tato hudba. Dostává se znovu blízko k „osvobozeným slovům", která ho kdysi uvedla do moderní poezie, ale jejich hlučná výbušnost je pro něho nepřijatelná. Autor Mistra Suna a Nového Epikteta usiluje i tada o řád; obnovující se zájem o výtvarnictví jej přivádí do blízkosti Apollinairových kaligramů; ale rozhodující se nakonec ukáže pokus o aplikaci principů hudby Webernovy. „Dám se do poezie jako Webem do hudby," říká si rovnou; znamená to rozbití gramatické formy, minimalizaci prostředků, využití prázdna. Tím se dostává Kolář do orbitu Mallarméova a jeho Vrhu kostek. K poezii, zcela zbavené obsahu, zbývá Kolářovi už jen krok. Učiní jej v posledních dnech roku 1961. V Roku ve dnech zaznamenává Kolář větu jednoho mého dávného dopisu: „Poezie zůstala daleko za malířstvím, o hudbě nemluvě." Kolářovým úsilím celých čtyřicátých a padesátých let proniká potřeba s tímto zaostáváním se vypořádat. Moderní umění chce rozhodně překonat formy naší civilizace, ale kontinuita této civilizace je právě daleko více v jejích teoriích než v její praxi: čili v jejích slovech. Tak nejvlastnější materiál poezie svazuje současného básníka s tím, co má opustit Moderní poezie se má zbavit slov; „volnost a blaženost" poezie je až za nimi. Jako kdysi Rimbaud, Mallarmé, italští futuristé,, ruští budětljané a naposled dadaisté, také Kolář musel rozvrátit bariéru slov. „Dostal jsem se k tomu, oč jsem usiloval od dávných let — osvobodil se od jazyka," říká sám Kolář (rozhovor s Vladimírem Burdou 1968). První byly abstraktní básně, psané psacím strojem — kompozice složené jen z písmenek, číslic či interpunkčních znamének a z prázdného místa kolem nich a mezi nimi. Kolář je nazýval „básněmi ticha", „bezobsažnými básněmi", „evidentní poezií" a připsal je památce Malevičově. Potom přišly bezeslovné rukopisy, „analfabetogramy" a „cvokogramy" podle Kolářovy terminologie, tedy texty psané primitivem, který ještě neumí psát, nebo bláznem, který už nesmí p s á t Poslední variantou této abstraktní poezie byly koláže typografických prvků: „destruované básně" a „punktuelní básně". Bezpředmětné skladby na psacím stroji jsou z nich asi nejbásničtější. Zdá se, že nás činí přítomny onomu okamžiku bezobsažného ještě napětí, z kterého má právě vzniknout báseň. Kolář zdůrazňuje rozdíl mezi vizuální poezií futuristů a jejich následovníků a svou poezií „evidentní".
14
Vizuální poezie pořád se opírá o slovo, a kdo ji čte, musí rozumět psanému jazyku. Apollinairovy kaligramy jsou klasickou poezii, srovnanou do obrazců; Bretonovy „poemes-objets u ilustrují opět slova. Ale „evidentní poezie", říká Kolář, už slov nepotřebuje; obrací se na Čtenářovo vnímání bez jejich prostřednictví. Kolář se tu vymkl úplně z tradiční poezie. Inspirován hudbou, ocitl se na pomezí výtvarnic tví. V"
8 Do oblasti výtvarnictví se dostal Kolář již v předválečných letech; nevznikly tehdy jenom zmíněné koláže, ale Kolář vzpomíná, že zkoušel i kreslit a malovat Současně s prvními známkami krize slovního vyjadřování po roce 1948, jak se zračí v Očitém svědku a v Prométheových játrech, vrací se Kolářovy pokusy o výtvarnou činnost Zprvu jde o obrazové analogie básně; v roce 1949 hledá obrazový materiál, do kterého by mohl převést verš po versi jednu svou báseň, takže by ji čtenář již nečetl, nýbrž vnímal by ji ze sledu těchto obrazových situací. O něco později zkouší použit obrazového materiálu přímo jako materiálu básnického. Nejprve jsou to jakési obrazové rýmy, kdy klade vedle sebe dvě nebo více různých fotografií a reprodukcí, které však ve svém tématu nebo vizuálním uspořádání mají něco společného; potom, jakési obrazové vyprávění, kde skládá k sobě různorodý obrazový materiál tak, že vzniká dějové pásmo. „Herci byli vytrženi ze svého vlastního příběhu, na chvíli vystupují v určité roli, ale pak je nahradí jiní," charakterizuje je Lamač v Kolářově monografii (1968). Těmito slovy by se mohla popsat i metoda některých pasáží Rodu Genorova> které vznikaly současně. Poslední pokusy nazval Kolář „konfrontážemi" a „raportážemi", Názvy samy napovídají, že vzpomínal na metodu koláže; ale jak bylo zřejmé už na kolážích z roku 1938, nemohl navázat na nic z toho, co se zatím v koláži udělalo. Problém nebyl ve výtvarné dovednosti, nýbrž ve způsobu myšlení. Kolář není výtvarník v tom smyslu, že by myslel v plochách, barvách a tvarech. Cítil to velmi jasně a přes všechnu svou potřebu neslovesného vyjádření nepokusil se tedy ani o klasickou koláž, třeba by se to mohlo zdát tak snadné. Raději zůstával dál v mezích literatury. Nemohl zatím nic, než svůj starý zájem o lidovou řeč a její zvláštní charakter rozšiřovat o „městský folklór", ikonický materiál z ilustrovaných Časopisů jeho dětství. Teprve neverbální psaní, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, mu ukázalo cestu, jíž se mohl definitivně dostat mimo slovesné vyjádření. Prvním výsledkem jsou práce, jež vznikaly v letech 1962 a 1963, a které by se daly souhrnně nazvat skříňkami; možno je situovat kamsi mezi Bretonovy „poemes-objets" a asambláže Cornellovy. Jsou to zase analogie textů, ale nikoli v tom smyslu, že by používaly svých materiálů tím symbolickým způsobem, jaký je vlastní jazyku; Kolář tady už mohl těžit ze svého objevu neverbálního psaní a používat předmětů, z nichž své skříňky sestavoval, způsobem daleko svobodnějším. Přitom tyto skříňky nejsou organizovány způsobem výtvarného díla. Bývají to zauzlované provazy buď samy nebo s vevázanými předměty jako žiletkami nebo klíči; jindy tu visí vedle sebe množství nejrůznějších drobných předmětů; jindy jsou tu útržky tkanin, nesoucí na sobě místy abstraktní znaky. Ale jeden za druhým na kusu provázku, tedy lineárním způsobem, jako by šlo o nějaký šifrovaný text V některých skříňkách rozmisťuje Kolář drobné předměty rovnou na ploše, ale tehdy je dokonce uspořádává do podoby básně s nadpisem, několika různě dlouhými verši a s podpisem na konec. Kolář také tyto způsoby nazývá „básněmi" a mluví pak o „uzlových básních", „žiletkových", „předmětových" atd. Konotace významové jsou tu samozřejmě dále přítomny, ale nikoli tak, že by dané materiály měly pevnou zástupnou hodnotu, fungující uvnitř hotového systému; uplatňují se bezprostředně a mimo jakýkoli systém svou hodnotou a smyslovou přítomností. Jejich význam se přitom ukazuje tím intenzivněji, čím je oproti slovním významům rozptýlenější, neurčitější, méně ohraničený. Výměnou za slova získává tu tedy Kolář materiál daleko plastičtější a výmluvnější a není divu, že od té chvíle už literaturu definitivně opouští. Z literatury zůstává to, že při chápání těchto „básní" nevycházíme, jako je tomu u děl výtvarných, z celku, nýbrž musíme je prohlížet postupně, zeje „čteme". Jenom okrajově se dostával Kolář tehdy až do vlastní oblasti výtvarného umění: jako některé „ c v o k o g r a m y " byly už abstraktními kresbami a některé kompozice vytvářené na psacím stroji malými abstraktními obrazy, tak „stratifié", vzniklé šikmým prořezáváním vrstev různobarevných papírů, nalepených na sebe, jsou abstraktními barevnými skladbami; udělal tehdy dokonce několik koláží klasického dadaisticko-surrealistického typu. Ale to byla jen krátká vybočení. Koláře přitahovaly jiné možnosti.
9 Skříňky z let 1962-63 zůstaly v Kolářově díle epizodou; ať jsou to práce jakkoli pozoruhodné, na další Kolářou tvorbu neměly vliv. Jeho další dílo se téměř výlučně udává v technice koláže. Začal s ní roku 1958, kdy se jeho přítel vrátil z bruselské světové výstavy, odkud se dostaly do Prahy první souvislé autentické zprávy o tehdejším vývoji světového umění a také Kolář se dověděl, co se vlastně děje. To byl podnět, aby se zaujal možnostmi koláže. Přišel s novým námětem mezi výtvarníky, s kterými se tehdy stýkal, ale ti se mu vysmáli. Vypráví, jak si tehdy řekl — „co já můžu ztratit, dám se do toho," a začal dělat koláže sám: a hned od počátku způsobem, který byl podstatně odlišný od všech způsobů dosavadních. Razil také pro různé varianty této své koláže nové názvy: „roláž" (sestavovaná z varianty pruhů a připomínající staženou pomalovanou krámskou roletu), „chiasmáž" (z množství natrhaných či nařezaných fragmentů, jejichž směry se kříží a vytvářejí chiasmata), „proláž" (od slova ,prolínatť), „ventiláž"
15
(koláž s volně zavěšenými detaily) a pro stejně původní obdobu koláže, vzniklou deformací obrazu mačkáním, „muchláž" (od slova ,muchlati'). Kolář se pokusil několikrát vyložit své teoretické principy (1965: esej Snad nic, snad néco; 1967: odpověď na anketu o situaci moderního umění; 1968: rozhovor s Vladimírem Burdou). O původu a smyslu svých koláží se přitom vyslovil vždy znovu způsobem dosti překvapujícím: Roláž mi poskytla možnost vidět svět vždy nejméně ve dvou rozměrech a dotáhla mne k možnosti multiplicity reality. Chiasmáž mne naučila hledět na sebe a na svět z tisíce a jednoho úhlu. (...) K asambláži mne přivedla návštěva osvětimského muzea. Byl to pro mne jeden z největších otřesů, jaké jsem zažil zasklené obrovité místnosti plné vlasů, bot.kufrů, oděvů (...), na co umění nestačilo a snad nikdy nebude stačit. Tady se dovršila moje skepse ke všemu, co pracovalo a pracuje s umělým šokem, ke všemu, co kdy chtělo epatovat, dráždit, provokovat (...). , . 0 y y F * ' „Snad nic, snad něco" Báseň, obraz, partitura, socha, koláž, musely prožít, snést a vyzkoušet všechno, co stále snášel a snáší, co vždy zažíval a zažívá Člověk: bičování, bití, dření z kůže, trhání údů (...). Odpověď na anketu o moderním umění Svět vás zasahuje přímo, roztrhává vás a znovu sestavuje. Proto k vyjádření tohoto stavumi nejlepší připadala koláž. Rozhovor s Vladimírem Burdou Ale jak to srovnat s prostou skutečností Kolářových koláží? Vznikly nejčastěji rozřezáním či roztrháním a novým složením barevných reprodukcí starých a nových obrazů, nebo také z reportážních a módních fotografií, „chiasmáže" z tištěných a psaných textů nejrůznější provenience, muchláže obvykle ze starých rytin. Po Kolářově výkladu bychom čekali expresionistické koláže, odrážející krutost a hrůzu moderního světa; ale materiály těchto koláží jsou obvykle odlehlé a zacházení s nimi chladné až k mechaničnosti. Kde je tedy jaká souvislost mezi těmito pracemi a osudy současného člověka? Odpověď je skryta v protimluvu, který je obsažen v prvním z citovaných Kolářových vysvětlení. Umění, říká tu Kolář, se nemůže měřit se skutečností moderního s v ě t á ^ l e přesto ji reflektuje; a to nikoli v jejích obsazích, nýbrž v jejích strukturách — zde v struktuře „asambláže", jejímž krajním příkladem je osvětimské muzeum (ale kterou běžně nalezneme i na pultech obchodních domů nebo na hřbitovech automobilů). Tak toto umění zároveň s moderní skutečností vychází a zároveň ji odpírá; jako „evidentní poezie" zachovala strukturu básně a popřela všechen její obsah, tak tyto koláže odrážejí struktury světa a odmítají jejich obsah. Jsou abstrahovaným obrazem tohoto světa: moderní svět je v Kolářových pracích redukován na formu vědomí. 10
Už v Kolářově poezii vystupovaly do popředí metody, které měly postihovat multidimenzionalitu a simultaneitu, příznačnou pro strukturu našeho nového světa i našeho nového vědomí. Teď jsou tyto metody osamotněny; jako simultaneita Kolářových „roláží", kde se prostupují dva obrazy, odpovídá simultánnímu prolínání několika slovesných pásem v Rodu Generové, tak rozrušení obrazu v „chiasmážích" odpovídá mnohonásobným dimenzím bez .pevného úběžníku v básních typu citovaného Večera. Skříňky s uzlovými, žiletkovými a jinými „básněmi" byly ještě koncipovány lineárně; proto také nejspíše Kolář tyto techniky opustil. Ale Kolářovy „chiasmáže" (i muchláže) ničí lineární prostor; nejnázorněji, j sou-li vytvořeny z tištěných i psaných textů, skladba se rozpíná všemi směry po velkých plochách; a i když celek má jednoduchou kompoziční osnovu, rozpíná se materiál „chiasmáže" po ploše bez středu a konce. Text se nedá už čístt lineárně; Kolářovy koláže by mohly sloužit za ilustrace k McLuhanovým polemikám s „guttenbergovským vesmírem" jednorozměrné knižní kultury moderního světa. V Kolářových vyznáních mluví ještě starý romantik; všechno, co v nich připomíná, „bičování, bití, dření z kůže", zážitek všeho zla moderního světa, zůstává vskutku vespod jeho díla jako nejprvnějŠÍ zdroj. Ale zároveň, jak postupuje od bezprostřednosti slyšeného a mluveného k distancovanosti viděného a vyráběného, postupuje také od romantické koncepce ke klasicistické: také Kolářův klasicismus je překonaným romantismem. Romantické umění chce ve svém krajním důsledku splynout se životem, učinit sám život uměleckým dílem, klasicistické umění chce postavit svůj autonomní řád mimo existující svět a učinit sám život zbytečným. To byla i pozice Kolářova, když se v Mistru Sunovi a v Novém Epiktetovi s hrůzou a ošklivostí odvracel od hmotného světa našeho života. Ale umění musí vždy z jedné strany svou zkušenost brát ze světa a nějakým způsobem ji formovat a z druhé strany musí i řád, který jí ukládá, brát nějakým způsobem z této zkušenosti nebo alespoň musí volit takový řád, aby byl se zkušeností světa nějakým způsobem souměřitelný. Umění je prostředkem rozumění: jeho smyslem je nalézání nebo vynalézání struktur, pomocí nichž by člověk mohl chaos zkušenosti objasnit, vysvětlit, pochopit. Ve svém romantismu chtěl Kolář především pojmout do svého básnického díla všechnu zkušenost moderního světa — obludnou, nesmyslnou, nepochopitelnou. V klasicismu svých koláží usiluje formulovat systémy, v kterých se tato zkušenost moderního světa udává nebo pomocí kterých by se dala pochopit. Umění nemůže zůstat při tom, že by jen reflektovalo rozvrat moderní civilizace. Dělá-li člověk umění, dělá je proto, aby proti rozvratu postavil řád, mohl zůstat člověkem, mohl žít Lautréamont chtěl slovy opravit všechno zoufalství moderní poezie v naději (dopis Verbroeckhovenovi). A Kolář (v „možná nic..."): „co může dokázat umění v tomto světě běd" než „vyvolat v člověku alespoň záchvěv napětí a
16
čisté radosti nebo nezkaleného úsměvu?"
11 První výstavu své nové neslovesné práce měl Jiří Kolář v Praze v klubovních místnostech jednoho pražského výtvarnického spolku, roku 1962. Jeho skříňky tehdy ještě neexistovaly; na výstavě byly příklady „evidentní poezie", „cvokogramy", Rimbaudův slavík, kde místo barevných samohlásek byly barvy samy, „roláže", první „chiasmáže" a první „uzlové básně" z nití a provázků (ještě plošné), prořezávané „stratifie", bylo tam také rozbité zrcadlo, kde člověk viděl svou tvář zpřetínanou tmavými prázdnými plochami, a čistý bílý papír, provázený výzvou návštěvníkům, aby si jej zaplnili, jak chtějí. To už tedy nebyla literatura, ale nebylo to ani to, co rozumíme výtvarnictvím. Podivoval jsem se Kolářově vynalézavosti a dovednosti, ale smysl jeho usilování mi unikal. Zatím si Kolář rychle dobýval vážnosti mezi mladými pražskými umělci; už v padesátých letech udržoval v mnoha myslích umlčenou jinak tradici moderního umění v Praze a nyní využil svého Členství v starém pražském uměleckém spolku, Umělecké besedě, aby se na jeho výstavě na počátku roku 1964 mohli uplatnit tehdy ještě téměř neznámí Čeští postsurrealisté a neokonstruktivisté. Ještě téhož roku se stal jedním z hlavních iniciátorů neokonstruktivistické skupiny Křižovatka. Zároveň se jeho umění začalo dostávat do souvislostí mezinárodních. Kolář byl pozván 1965 na výstavu Between Poetry and Painting londýnského Institutu of Contemporary Art a na řadu jiných podobných, roku 1968 také na Čtvrtá kasselská Documenta, kde se dostal do konfrontace s celým současným světovým uměním. Bylo velmi poučné vidět tady Kolářřův soubor. Téměř všichni se pouštěli svými velkými formáty, oslnivými barvami, šokujícími efekty v zápas o uplatnění v tomto našem velikém, oslnivém a šokujícím moderním světě: Kolář stál stranou, téměř osamocen, a tím výrazněji vynikal. V jeho věcech vládlo ticho. Nemohl se měřit s velkými osobnostmi, které vytvářejí dnešní podobu moderního umění, ale ani o to neusiloval. Byl jiný. Tato Kolářova jinakost zarazila už prvního Kolářova monografistu, Miroslava Lamače (1968). Jeho metody jsou metodami poezie, nikoli výtvarnictví, soudí. „Teoreticky vzato bylo by možné odlepit všecky fragmenty, z nichž jsou sestaveny Kolářovy koláže a vrátit je do původní souvislosti, stejně jako je možné vzít slova z básně a vrátit je do slovníku v " Ale především básníkovo slovo — a dokonce už Kolářovo — není slovem slovníkovým se svým fixovaným významem, nýbrž mnohoznačnou a proměnlivou součástí proudící řeči; proto také báseň či to v ní, co ji činí básní, se nedá slovníkově přeložit A nadto přechod od slovesného materiálu k neslovesnému znamenal pro Koláře víc než změnu materiálu. Od počátku ho zajímala manipulace se slovesným materiálem: cítím vždy hmatatelnou potřebu pracovat se slovy, neváhám tento pocit přirovnat k tak hrubé práci jako je práce s kladivem nebo s lopatou a stejně k tak jemné práci jako je ošetřování dítěte nebo umírajícího, jehož milujeme, zapsal si v Roku ve dnech. Nyní však, když se zbavil přítěže jazykové symboliky, mohl obnažit tuto materiálovou manipulaci samu a učinit ji vlastním obsahem své práce. Kolář ve svých kolážích především vynalézá nové formální systémy a zkouší jejich možné varianty. Co tady dělá, nespadá už do poezie; ale stejně to nespadá přesně ani do oblasti výtvarného umění. Je to něco třetího; něco „na způsob umění", jak říká Kolář sám, používaje citátu z Mallarméa. Kolářova estetika je estetikou hry. V době, kdy umění ztrácí své místo ve společnosti, stává se estetika hry aktuální. Neboť hra je především autonomní; nezáleží při ní na materiálu, nýbrž teprve na zacházení s ním; nezobrazuje nic ve vesmíru, nýbrž ukazuje řády, způsoby, v nichž by mohl existovat Umění může být dnes už asi jen ozdobou; ale hra může být iniciací, může být uvedením do skutečnosti. Nietzsche, když chtěl překonat „posledního člověka", který zabydlil moderní svět, hledal východisko ve hře. „Je to nevinnost: dítě a zapomenutí, nový začátek, kolo, které samo ze sebe se otáčí, počátek pochybování, svaté přitakání." (Tak pravil Zarathustra „O třech proměnách"). Nietzsche nalézá ve hře „ein heiliges Ja-sagen", Cage „an affirmation of life". Estetika hry není estetikou libovůle. Podmínkou umění-hry je, pokračuje Cage, „ochota přijmout omezení struktury. Je to kázeň, která, je-li přijata, na oplátku přijímá cokoli, dokonce i ony vzácné okamžiky vytržení, které, tak jako kousky cukru pomáhají cvičit koně, nás cvičí k tomu, abychom dělali, co děláme." (Ticho, „Přednáška o ničem") Jinak řečeno, hra předpokládá řád a není možná než uvnitř napřed daného řádu, stejně jako princip tohoto řádu nemůže být než zase z náhody, ze hry nějaké prvnější a hlubší. Tak náhoda a řád, řád a náhoda se na sebe vrství. Francouzští simplisté mluvili koncem dvacátých let o „vysoké hře" a český básník, který jim stál blízko, Richard Weiner, nazval svou poslední knihu Hra doopravdy. Kolářova hra je také hra doopravdy. Kolář zná vážnost hry stejně, jako zná vážnost života. Proto je od sebe vždy přísně odděluje. Jeho hra zůstává přísně uzavřena do své umělosti. Kolář se nepokouší ji extrapolovat mimo její mikrokosmos a agresivní estetika happeningu je mu docela cizí. Nechce rušit hranice mezi uměním a životem. Pokud se v šedesátých letech ještě na chvíli vracel k literatuře, psal texty, které nazýval „destatickou poezií" a které jsou návody k malým poetickým akcím, spíše však myšleným než prováděným. Mají být „čisté jako hry dětí": (Možná nic...). Sestavil z nich a vydal také knížku s názvem Návod k upotřebení (1969). Tato se nazývá Amnestie: Z prázdné -otáčí klece vyvěs bílou vlajku
17
Kolář nechce zasahovat do světa. Nechce se o nic přít, nechce přesvědčovat Nechce stavět věci doprostřed moderního světa a jeho zmítání. Staví je mimo něj jako jeho mlčenlivě zrcadlo. 12
Kolář je nesmírně pilný člověk. Nestačíme žasnout, když začne otevírat své příhrady: nikdy jim není konce. Některé práce jsou vskutku nepochopitelné: na chiasmáž Pocta Laroussovi o velikosti 200 cm x 100 cm spotřeboval celý jeden svazek Larousse, a takové dílo není u něho nikterak výjimkou. Kolář se nevyhýbá žádným technickým obtížím a je vždy fantasticky precizní. Nikdo mu nikdy nepomáhá, od prvního do posledního si dělá všecko sám. Někdy se zdá, že smyslem této Kolářovy práce je práce sama; jeho dílo připadá samou oslavou dělnosti — skoro jako by jeho pracovitost měla být omluvou za výjimečnost existence umělcovy, jako by jej měla vracet mezi ostatní pracující lidi, prosté řemeslníky a dělníky. Lepení koláže se stává vlastním obsahem díla: je to vlastně obdoba techniky gestické malby, kde proces malování sám se stal obsahem obrazu. V této technice koláže se však přitom nutně dostává do popředí mechanická stránka procesu. Hra se mění v hříčku, dílo v příjemný bibelot, a je to možná tento druh Kolářových prací, který nejsnadněji získává oblibu.. Ale tato extrémní formalizace Kolářových materiálů je teprve na konci jeho pracovního postupu. Ve svém původu tyto materiály vůbec nej sou pouhou formální pomůckou hry, která by jen demonstrovala a abych tak řekl procvičovala formy aktuálního vědomí světa. Materiály, které Kolář volí, mají vlastní symbolickou hodnotu, a tím nabývá symbolické hodnoty také hra, ke které jsou použity. Symbolické je především Kolářovo užívání psaných a tištěných textů. Na písmu a tisku závisí celá moderní civilizace: její organizovanost, její teoretické úsilí, její argumentování a ideologizování. Ale Kolář činí vše, aby textům, jež volí, vzal všechen smysl. Dává rád přednost textům v cizích řečech a exotických písmech a zachází s nimi tak, aby z nich zůstala jen mihotavá šeď: vše, čím byly, se rozpustilo v pouhý jednotvárný šum. Kolářova destrukce písmových materiálů je symbolickou destrukcí principů moderního evropslého myšlení: uvádí nás do světa, kde slovo a řeč už nikomu nepomohou. Náhodně nejsou voleny ani materiály, kterých Kolář používá ke svým „rolážím" a obdobným technikám. Jsou to téměř vždy reprodukce evropského umění renesančního nebo porenesancního; pokud se tu obj eví reprodukce nerenesančního umění moderního, tedy vždy ve funkci elementu, rozruŠujícího jiný obraz opět renesančního typu. NeboťKolář nechce rozrušit jakoukoli souvislost, ale právě ten druh souvislosti, který je vlastní zobrazování podmíněnému evropským racionalistickým chápáním. V některých těchto kolážích a muchlážích manipuluje Kolář s reprodukcí tak, že se zobrazené věci hroutí jakoby zbaveny vší pevné hmotnosti, roztahují se jako z gumy, rozsýpají se jako dětská stavebnice: tato destrukce statického prostoru je vskutku obdobou první kritiky renesančního racionalismu, jíž byl manýrismus 16. a 17. století. To je jedna stránka Kolářovy symboliky. Druhá je skryta v jeho kolážích trojrozměrných. Od poloviny šedesátých let se začínají objevovat u Koláře koláže, jejichž podkladem jsou různé předměty. Obvykle jsou to kusy prostého domácího nářadí, sběračky, kolíky na prádlo, mlýnek na maso, vařečka, valcha, laciná soška. Tyto obyčejné věci tady nejsou vůbec lhostejné: jsou inventářem onoho chudého světa, který byl světem Kolářova mládí. Obdobou těchto koláží-objektů jsou textilní koláže: skládány z pruhovaných povlaků na peřiny, deček a výšivek, které zdobívaly ony chudé příbytky, nesou stejné symbolické významy. Jiné předměty — pomačkané, polámané, rozbité — se objevily v Kolářových kolážích, když se po těžkém onemocnění, jež ho postihlo v listopadu 1970, vrátil k práci. I plošné koláže se tehdy mění: místo dvou prokládaných obrazů kontrastuje jeden obraz chaotickými fragmenty z různých obrazů, ba dokonce sestavuje „roláž" jen z pruhů mnoha různých reprodukcí. Zvláštní místo mezi poslednějšími pracemi Kolářovými mají kompozice, kde koláž je zastřena vlasovým příčeskem; zahaluje erotický obraz jako cosi, co chrání tabu. Význam kolážovaných předmětů může snadno zůstat pozorovateli skryt. Dietrich Mahlow zaznamenává v německé Kolářově monografii (1968) překvapující Kolářovo vysvětlení o vzniku tolikrát opakovaných kolážovaných jablek: „Moji rodiče zasadili při mém narození jabloňku," Jablko je Kolářův totemický předmět K p o k r ý v á n í těchto předmětů používá Kolář nejčastěji typu koláže, který nazývá „chiasmáží" a jež je sestavena z roztrhaných textů. Výsledek je zvláštní. Předmět je zároveň exponován i potlačen; nemluvná koláž jej odhmotňuje, odtělesňuje, a jako slova zanikají v její stejnoměrné šedi, tak zde tato šeď dál utišuje, umlčuje, zahlazuje tvar a smysl věcí. Jsme uprostřed ticha; někde jinde, mimo věci i lidská konání. Jsi těžká jako hrom Poezie Čteme v první básni Křestního listu. Poezie je pro Koláře silou, která tříští věci i děje a odhaluje za nimi něco, co věcmi a ději už není. To je asi poslední smysl Kolářova umění. Ve svých poznámkách, které otiskuje ve zmíněné monografii, říká Kolář pozoruhodné věty o svých „stratifiích" a „hloubkových kolážích": nezáleželo mu na hotovém díle, ale na tom, aby se dostal pod ně, pod jeho povrch, do hloubky, k něčemu, co je skryto vespod a co není viditelné. Snad to platí o celé Kolářově tvorbě. Jako potřeboval rozvrátit řeč, aby pronikl za ni, stejně rozvrací text i obraz, roztrhává jej, rozřezává, zbavuje zjevného smyslu, aby nalezl, co jej dělá, ale co nikdy žádným viditelným obrazem nebo textem být nemůže. Proces této destrukce, tohoto „pitvání", jak to Kolář nazývá, je důležitější než to, co viditelného z ní
18
nakonec zas vzniká, a my se ne náhodou vždy znova obdivujeme zvláštní trpělivé zuřivosti Kolářovy pracovní metody. Nad mým pracovním stolem visí jeden z Kolářových obrazů-objektů: na desce, polepené roztrhaným slepeckým textem, je přilepena obyčejná zazátkovaná lahvička a v ní uloženy svinuté útržky ze všech Kolářových pokusů o neslovesnou poezii — z básně ze žiletek, z básně z hadříků, z básně ze slepených textů, z básně z rukopisných čar a ještě několik jiných, které nemohu rozeznat. „Několik okamžiků před zrozením básně" se nazývala jedna z oněch bezeslovných kompozic, které kdysi vyklepával Kolář na psacím stroji; co mlčením před básní začalo, tady mlčením za básní se uzavírá. Forma se stala bezvýznamnou a obsah nesrozumitelným; hmotné dílo umění se ztrácí, zbývá jen nehmotné poselství, mlčenlivá výzva. Za celým tak rozsáhlým a rozmanitým dílem Jiřího Koláře někde pořád zůstává velké ticho. Je výzvou k něčemu, co zde nikde není; k „životodárnému nic", jak říká Cage; k jinému začátku. Praha 1972-1977
Ludvík
Aškenazy
Stromy (malé vánoční
rozjímáni
které je také možno
zpívat)
P. Zaffranimu
I
i |
t tí
Všichni si myslíme, že stromy jsou tady pro nás Všechno je pro nás Slunce je tu proto, abychom se mohli smažit do hnědá S měsícem je to také tak Neví se, je-li tu proto, aby J.F. trefil domů z taroků - anebo snad . . . říkám jen: Měsíčku, na nebi hlubokém Někdy je však třeba zjednat vědecké jasno Tohle léto jsem ležel pod stromem osikou a připravoval toto malé pojednání o stromech pod názvem Stromy ve službách lidstva V podstatě jde o to: Stromy jsou tu proto, aby obstarávaly výrobu kyslíku, nábytku, lodních stožárů,záchodových prkýnek A co střelný prach, ty ňoumo, říká právě můj přítel důstojník Šavle, ano, máš pravdu stará vojno řekněm tedy celulózu, můj drahý Šavle A za milión let se ze stromů stane uhlí, takže ať si žádný les nemyslí, že ujde kombustaci Topit se bude vždycky, milé stromy Ty plameny krbů, ten tichý praskot staletí Létavice jisker, růžové krbové náčiní A v létě zase je pod stromem chládek s pivem hle, prozřetelnost Dále lze do stromů vyřezávat srdce s písmeny J. F. A z čeho, myslíte, byla udělána první lavička pro naši lásku a postel pro náš chtíč
Truhla na naše peníze a rakev pro J. F. No tak vidíte Ovšem nejhodnějším stromům je uchystaná odměna, jsou vyvoleny pro vánoční čas Zasadí se do stojanu, který připomíná kříž Mimochodem, kříž je také ze stromů, pánové i když ne každý, dámy, toť se ví Ta osika se vám tak podivně chvěla tak přecitlivělý strom, tak plachý tak divně zdivený Stromy se zatím ještě stále diví je jich ještě pořád víc než lidí Vypadají trochu jak armáda, které je dovoleno kouřit po dešti Dosud tiše čekají zelené divize lesů samostatné prapory hájů a trény alejí a stráže podél cest a hlídky na útesech Proto je ještě stále trochu kyslíku do kterého z vlastní píle přidává člověk radioizotop stroncia, odpady Štěpních procesů špalky tryskových motorů, nakyslé větry státníků popílek, zápachy malosti a vlezlý smrad rozvědek Ale kyslíku je pořád ještě dost Hoši, říkají velitelé na nejvyšších stráních skončí to zase pralesem a bude chvíli ticho Tiše čekají zelené armády lesa na povel který přinese boží vítr v jednom jediném na pohled zcela nenápadném semínku které se bude jmenovat Da capo Bolzano
i \
19
Mirek
Adam
„Bude pravil pan Čmelík, z něhož se, po původní likvidaci háčku, stal už Zmellig, „jen co postavěj ty nový rakety, zavřou hubu těm parchantům zelenejm, a .. Pokračování se zatím společnost v restauraci „Bóhmerwald" nedozvěděla, neboť se naskytla možnost objednat si další dortmundskě, a než pan Zmellig upil a otřel pěnu z brady, skočil mu už do výkladu, celý nadržený, panKrutina, čerstvě se vrátivší z americké dovolené. Začal už poněkolikáté, ale vždy toho chtěl říci naráz více než mu pusa stačila a tak se těžko prosazoval. „Hovno rasismus" vynesl tentokráte hned pointu. „Černý huby si tamjezděj v bourácích, že se to jednomu ani nezdá, nosej barevný klobouky spéramajak teplouši, člověk by je hnal řemenem, sotva se na ně podívá. To se tu Jurto vo tom rasismu kecá, už pomalu jako v Česku, ale kdo to u neviděl, ten holt nemá páru. Náš kluk, dodal, „má v podniku čemouše za šéfa. Je moje náturaf tak bych se ani nedivil, kdyby inu jednou dal přes drž ku." Paní lékarníková K loučková zamrkala na sousedku, jakoby chtěla říci, on je ten Krutina trochu moc lidový, není-liž pravda, ale jinak je to hodiiý člověk. „A s tou demokracií, nevim, nevim, eště to de, ale musej to utáhnout, to sem tai7i klukovi pořád říkal Před Bílým domem, barák jak ze škatulky jinak, samý vobejdové s plakátama, taky proti raketám, jako tady. Moskva holt má prsty všude.. „A co Texas," pravila zasněně paní Náprstková, „taky jste byli v Texasu? To musí byt ?iadhera, viďte." „To víte, že jó. Byli sme hlavně v Daííasu se podívat na ten Jújingovic barák. Je to jak živý, jak na televizi „Nu, je to náš vzor" pravil pan Náprstek, redaktor místního Českého vysílání, „a je třeba jej hájit, bohužel i proti lidem z jejich vlastních řad. Čtu denně americký tisk" - v odmlce se podíval po přítomných, zda nebylo přeslechnuto - „a co tam najdete za hlouposti, to je moc podobné místním poměrům. Nejde to sice tak daleko, jako v dobách našeho sociálně-liberálního ternna, to ne, ale to se taky nedá srovnávat. Tehdy tu bývalo hůř, než kdysi ve Večerní Praze. Tam, když se strčil do čísla někam Kapkiiv obrázek, tak se daly psát docela lidový věci. Bože, co já se nadělal reportáží třeba u Fleků. A povedených! To tu do nedávná nešlo. Intelektuálové jsou hrob poctivý ho novinářství! Náznaky toho sleduji i v listech amerických „Dyťvoni tam taky ti jejich fousatý prd vědi vo komunismu, a ták" chytil se zas Krutina. „Jeden takovej, soused našeho kluka, furt hledal na mapě, kde sou Čechy, pak to našel v úáký vojen-
20
l i CJ • • • ský příručce a povídal, že po prvním úderu, nebo co, tam maj být mezi úákou Prahou, vůl, ňákou Prahou! a Rakovníkem, a Plzní a Rokycanama, jen samý krátery a nějak chladnějc, to že prej by bylo moc strašný. Řek sem mu, přes kluka, že vo strašným toho eště moc neví, tak ať nekecá. Když kopce a chladno, tak bude aspoň terén na lyže, až se vrátíme „Ná, války byly a budou, že? To se nedá nic dělat, stačí znát trochu dějepisuváděl Krutinovu vuIgární vizi na pravou míru pan Náprstek, „vždyťdnes zbrojíme právě, aby války nebyly, na ty lyže už si někam dojedem, však? Já nemám ostatně v úmyslu se vracet, po válce ani před ní. Jisté oběti člověk v životě přinášet musí. Radši mrtvý než rudý, to tvrdím stále." Paní Náprstkové to ani v nejmenším nevadilo, aby právě v tuto, ne zrovna ?iejuhodnéjší chvíli, nevyprávěla paní Kloučkové, že syna do bundeswehru přece jen nedají, je sice zdravotně uznán, ale ona ví, jako matka, své. „Mděli jsme částečné neárijskou babičku, a tak jsem sama, můj na to není, vysvětlila na úřadě, že syn ještě zcela duševně nezpracoval minulost své nové vlasti, a oni to, věřte, velice hluboce pochopili. Však ani tak se v případě nouze jistě ničemu nevyhne. Bude studovat farmacii, tak může mít práce až nad hlavu. Však je krásné strádajícím pomáhat Pamatuji, jak tatínek před poslední válkou prozíravě nakoupil lecčehos, co lékárna pot?*eboi>aža, a kolik radosti nadělal pak lidem, hlavně venkovští k nám jezdili." Debatu, která už dostávala patřičné hloubky, trochu narušil Lelek. Platil, a řekl hostinskému, že by měl u vchodu připevnit ceduli: mozek odložte v šatně. Měl vždycky divné vtipy, jak už byl sám podivín. Koupil nedávno barák - i s koněm nedaleko odtud a kreslí tam prý nějaké výkresy. „To je ale divný Člověk," pravila po jeho odchodu paní KlouČková, „byli jsme se u něj jednou s tátou na skok podívat Kdybyste viděli, jaké čmáraniny má po stěnách. Ne, z toho bych se zbláznila „To nemáte ani doma jiný, paní!" vložila se poprvé do debaty Krutinová. „Jezdím teďkonc občas domu. Však víte, že nejsem žádnej posera, na mě si nepřídou. Vozím holkám do baráku, kde jsme dřív jako bydleli, katalogy a burdu. Plnej kufr, dycky. Taky tam bydlí jeden takovejhle Lelek. Jako by mu z voka výpad. A myslíte si, že si někdy všimne, v čem zrovna du, nevysvětlujte si to špatně, pani, nemám zapotřebí žádný pletky.. „To bych ti taky neradil," vsunul, aby moc nerušil, Krutina... myslím jen, že se nezeptá na to či vono a nechce taky nic přivézt, i když mě někdy voslovujou i úplně cizí lidi. Ane nepozdraví!" „Kdepak, nedělejme si, dámy, o našem minu-
lém domově žádné iluze," zobecnila paní Kloučková. „Nejde zdaleka jen o ty nahoře. s těmi se drí s některými vyjít, člověk potřebuje trpělivost - a hlavně peníze. Když jim necháte jejich, abych tak řekla ideologii, že ano, nechají vás na pokoji. Jde o ty, co stoji jaksi na naši straně. Ti různi spisovatelé a umělci, co se o nich tady na Západě všude mluví. Přála bych vám je někdy vidět. Znám jednoho, taky podepsal tu Chartu, ten se snad. pánbůh ví, a ne nemeje.Já osobně bych si ho do bytu nepozvala, s tím se prosím netajím. Zpíval tuhle, když ho vystěhovali, ve Frankfurtu. Abych se nesmála: zpěv to nebyl, nějaký skřeky, a vyrozuměla jsem z toho, že se mu ?ielíbéj ti, co nosí kravatu, a tak podobně. Ne, ne, ten se s těmi zdejšími může vzít za ruku." „Nu, neodvážil bych se tak zobecňovat, milostivá paní," usměrnil opět Náprstek, „nicméně pravdou je, že i onen Havel, víte jistě kterého myslím, se vyslovil, že kdyby byl zde, asi by volil „Zelené" a protestoval proti raketám; to je ovšem na pováženou." „A čekal ste snad něco jinýho? To je přece ten, jak tuhle hráli v televizi jeho hru, jak mu chce ten jeho šéf v pivováre pomoct, ne? A voiv, jestli ste si dobře všim, nepije ani pivo! V tu ránu mě bylo mnohý jasný," - to zase Krutina. „Nesmí nás lítost," řeklaKloučková, „lítost nad někým, strhnout nesprávným směrem. Já jsem si moc vážila toho Vaculíka, nikdo jim to tak tehdy od plic neřek jako on v osmašedesátém, ale nedávno se mě dostaly do ruky ty jeho Sny či jak se to jmenuje. Hrůza. Ale moc poučné. Vlastně se jim všem ohromně vede. Za každou popsanou stránku dostanou odtud hromady peněz - a to rozmazluje! On například je jen samá ženská. Vůbec se s tím netají! Představte si to. Ta jeho poslední to je taky nějaká podobná a taky ji tu tisknou! A tak si tam žijí a až na nějaký ten výslech, ale vždyť by se o nich bez těch výslechů ani nevědělo, jako na penzi. Moje sestra z Domažlic, když to u nds četla, tak se se mnou v názoru ani v nejmenším nelišila, Vím, mladí to vidí jinak, naše Helenka se mnou o tom radši nechce ani mluvit Ale to víte, mládí." „Správně. Kdo chce kam, pomočme mu tam,u prosadil se opět bez valné souvislosti Zmellig. A aby nebylo rnýlky, dodal* „Kdo chtěl, už tu moh dávno beji „Snad si nemyslíte, milý pane, že by jim tu někdo stál o sny. Tady se musejí i knížky poctivě vypracovat. Konšalík, například, četla jsem to v ilustríerte u holiče " vyprávěla paní Náprstková a všichni se podívali n a její nadělanou ondulaci, „pracuje i šestnáct hodin denně a co dá jednou do pera je jak ulité, už na to nemusí ani sáhnout. Tomu na holky moc času nezbyde." A jako by si vzpomněla, dodala směrem k sousedce: „Kdepak je dnes pan Klouček?" „A ty nestydatosti tý dámy, růžový, nebo jak si říká, ty by tu taky nešly moc na odbyt: pornoknížek, však to vidím, ne že bych je četla, máte v každý trafice stohy " zamluvila otázku paní Náprstkové Krutinka. „Ne, ne, řeknu vám, prosté, je to celé nějak, čert
ví, i ta kulturatrochu breptala Kloučková. „My doma s tátou nejradši čteme Káju Ma říká a íiebo toho, co píše jak mu říkali, že má na hlavě zahrádku ... Kde je táta, ptala jste se, má milá? Má dnes zasedání lékárnického spolku, však víte, co se děje. Na ty brakové léky z Asie, údajné beč chemie, letí lidé jak mouchy na med. Je třeba zamezit ohrožení národního zdraví." „A udržet obrat, ne?" zeptala se jak milius Náprstková. „Za tím sou zas ty samý," uhodil s půllitrem do stolu pan Zmellig. „Zelený a fialový. Jezděj teď i do Moskvy už docela otevřeně, v delegacích, dokonce na poslanecký pasy, ani je nesměj naši při návratu prohlížet. Teď pašujou třeba jen cizí léky, ale počkejte, až začnou roznášet bacili/. Čekám na to každej den. Je třeba je pořádně zmáčknout, ale Němci to holt už neuměj. Američani by se s nima nepárali, dali by jim na prdel jak tý Grenadýně. Počkejte, jen co postavěj ty rakety .. Přerušil ho pan Franz, vrchní: „Můžete se, prosím snažně, panstvo, bavit poněkud méně hlučně? Musel jsem vedle u stolu, na dotaz, proč už i sem pouštíme Turky, vysvětlovat, kdo prosím ráčíte být, chachacha, nicméně, kdy by bylo možno .. „Ale samozřejmě, pane Franz," ujistil Náprstek a s úsměvem rozeného diplomata a se slovy „Prosit, meine Herrschaften" pozvedl půllitr směrem k vedlejšímu stolit. „Však bude zase hej . . . " bručel Zmellig. Bonn, 1983
Z nejnovější produkce INDEXU V exilovém nakladateltsví INDEX v Kolíně nad Rýnem vyšly na sklonku minulého a v prvém pololetí tohoto roku tyto nové knižní tituly: Georg Orwell: 1984, román s doslovem Milana Šimečky a v obálce Zbyňka Benýška, 324 stran, cena 22,- DM. Edvard Valenta: Zít ještě jednou, poslední román známého českého spisovatele, 342 str., cena 21,- DM Vlastimil Třešňák: Babylon, novely z českého prostředí, 200 stran, cena 20,- DM Jan Trefulka: Velká stavba, „budovatelský 4 science fiction s ilustracemi Oldřicha Jelínka, 120 str., cena 18.- DM. Alexander Zinověv: Zářné zítřky, příběh z prostředí moskevských intelektuálů, 290 stran, cena 20,- DM. Ivan Sviták: Dialektika pravdy, další kniha známého čs. filozofa, 220 stran, cena 19,- DM. Ludvík Vaculík a dal.: Sólo pro psací stroj, fejetony z Československa (doslov Pavel Kohout), 200 stran, cena 18,- DM. Sylvie Richterová: Místopis, moderní česká próza, 180 stran, cena 18,- DM. Helena Koželuhová: Josef a Karel Čapkové očima rodiny, 260 stran, cena 20,- DM. t
INDEX, Postfach 410511, D-5000 Köln 41
21
Ivan
Blatný
Pomocná škola Bixley Poručenství Bůh dává krátké dny abych netrpěl někdy jsem v pokušení žádat o delší každé ráno mě čeká nový myt snídaně sní daně Když jsem odjel z Československa měl jsem zaplaceny všechny na náměstí Maršála Malinovského.
Píseň znaveného Musím to vydržet až do nočních tabletek přečkat den zítra snad přijde to krásné stáří na něž se těší všichni hospodáři Vidle do hnoje a opasek za půl vyplňte mi aspoň jedno p ř á n í . . . Dostal jsem dopis ale nebudu jej číst
všude na zemi je rovnodennost there is no clash of the singles with the married ones Valkýra zmizela ve Valhale.
Znak Zastihla nás doma radostná novina byla zrušena práce odumřely továrny a dílny a obchody je konec strasti konec počítání předseda Hua přibližuje Čínu západu všichni čteme ideogram melancholie.
Letopočty Stoupaje po Tivoli na Veveří ulici zastavil jsem se u domu kde bydlí Mačáková mám prsten v zastavárně nemohl jsem se nikdy oženit mám v srdci soumrak Queen Victoria died 1901.
Drink Nepřijal bych návštěvu do Československa nesouhlasím s okupací Rudé armády Ale v Rudé armádě jsou ženy nothing at all Dissipate the fears of veneral diseases with a goblet of rum.
Phoenix Čarodějnice z Macbetha kráčejí údolími předpovídají válku konec světa smrt Mendelssohn was arrested svatba se nekoná roucho je navždy , AJř , , uloženo v truhle nevěsta zůstává bez roucha ruměnec na tváři nově narozené víly.
Bez konce širé moře je Láska Uvaděčka smrt usazuje návštěvníky Velkého divadla říkali jsme někdy ve Velkým zde v Brně bývaly hradby stál jsem před nimi s Vítězslavem Vejražkou navěky Sukův Radúz navěky Mahulena.
Pohádka Potok začíná pramínky a zraje na cestě k ústí dávno už nemíří hlaveň revolveru dávno už není na Ovaltině škraloup Mezi dalekými poli není mez není cár šatů Šípkové Růženky. X""*
_1
v t »1
Fred přijde Naar se převléká do ženských toalet a navštěvuje v dílnách midinetky všude na zemi je poledne
22
Zásoba mýdla se tenčí pěna je odvanuta ráno je nové mýdlo nová noc mrtvé tělo padá přes zábradlí paluby je v moři doma zná všechny korálové útesy ale nemůže je spočítat
Ženám Chtěl bych být dobrý dát pocit lásky i nepatrným květinkám které zaostřily moje zorničky Prodávali jsme skleněné oči vyberte si iris duhovku duha se klene nad zemí přátelství Tarzán skoro úplně nahý se stará o mrtvé bez jediného chlupu na tele»
Jazyky Zpívající stolaři hromadí hobliny hoblinu za hoblinou mladý Kristus pozoruje svého pěstouna mladý Kristus zná už celý Nazaret všechny sousedy i za hranicemi Galileje v teplé židovské Palestině se básní hebrejsky.
Štěpánek: Čech a Němec Také v Palestině hráli Prodanou nevěstu hebrejsky v Opéra comique francouzsky v Saddlers Wells anglicky Die verkaufte Braut na německých scénách je jako doma s Němci si rozumíme Rakousko a Říše je naše vlast Vilém Druhý tělecvičí v Dornu Dnes budou na televizi ruské gymnastky prodám všechno prodám obchod prodám vilu prodám zásoby snad si lze koupit ruskou gymnastku.
Undertones „Voni ho zabili," řekla Marta, byl špatný komunista oddával se jednoženství chtěl přijmout Marshallův plán Také já jsem hrával blechy skáčí lépe na měkkém tlustém ubrusu na měkkém tlustém ubrusu v jídelně mých otců Jeden z nich Vítězslav Nezval mě tam jednou na procházce navštívil trošku jsem se divil jak se tak mohl o mne zajímat.
Svět Die Musik ist fein und fern they sing a song of Jerome Kern Don't you cry little Jeremy smí se teď někdy říci „my" A naše loď je jediná: Zahrada, město, dědina.
Šarllh Třpyt třpytu paprsku se vážil na vážkách už jsem se opovážil mít prach Ať se to jednou všechno stane pak ať jsme proměněni v dým přisedni Povážane uvěřím
Když páter Slovák požehná naší Zdence není dovoleno pouštět volně psů trakaře staré diligence trofeje z řecko-římských zápasů Bez jediného pádla záchranná loď se blíží k zřícenině Hermína kradla i z uzamčené skříně Jak se piják presta těší na andante jak pomohla mi báseň Hra co měl Dante z Kassnera Chci dělat koláže, chci stále vypůjčovat je zase éra citátů když jedno z opuštěných hovad chlév nemá tu Jak se to může stát? To, prosím, nikdy ne. Neděle večer. Kráčím z kopané. A celý dav jde se mnou po Údolní. Já nejsem ztracen, vždycky nalezen, vstát, vyčistit si zuby, zapsat sen a býti školní. Have the liver dinner in my tummy my sex is manifest v ložnici pro Spitzerovou vyjet z mámy. Gare de V E s t Leč přerušená soulož není Krásko, Kraska však číst byl jistě dobrý básník jsem si jist, u pytle sejdem se, má lásko. Jak Krišna stvořil svět je v Rubyiatě. Když bude dovoleno, sundáme si katě, takové touhy má i vůl, listím se plní strouhy, louky, lesy Josefe Friči, rybář zasteskne si, dech léta odvanul. Proč vůl snad penis ještě vstane, neděle večer byl jsem na kopané a kouřím dobrý druh mám hadrák, pučku, nemám na kopací do krajin za Brnem a rustikón se vrací na rodný luh. Dělejte verše, aby byla luna v podjezdu. Desnose v Terezíně našel Struna. Dívám se na hvězdu.
Hradečný ke mně blíže kde drsný jazyk vánice krupičnou kaši líže
Ke Stalinovi navrátil se Horký, chci také zpět jak hledá ústí řeky kapr mořský, přísudek, ústí v ě t
Dnes zcela pischingrová nejlepší z dort začněme všechno znova od kohort
Dnes klidně je jak pokosené pole přijde zas prosinec a stromy budou holé holé jak hokejové pole
23
holé jak opuštěný hrad jak zámek Kreml někde v starém Rusku, když vládl car.
Na čaj už nepůjdu, chci býti zcela klidný jako bůh počasí nad zasněženou Vídní, kde máme laissez faire, kde může pršeti, kde může svítit slunce, kde není vos a včel a broučků na korunce kde není Ahasveer.
Rád, kdyby dali dobrou vůli, dosavad, věty se rozvinuly, nesmím stát
Když Bratislava spí v posledním slitém litru
Má zátočiny, víže jako kníže řeka Pád z divoké ranní zbývají jen trosky, přijď, otoč se a připluj ke mně bosky. Had a hrad.
někdy ať Avignon má na biskupskou rnitru
Nezval je živ a zdráv řekne mi, Ivánku, oni nás nezabili, přečti mi, co jsi psal, zůstanu tady chvíli, děkuji za pozdrav.
Čím se však začíná v té naší gramatice? To hrudí, znamení tělo jak město ani, dejte více jsme na smrt znaveni
Psal jsem mu. Vzpomínám na pohlednici srdce o prvním setkání, o Růžku, o hospůdce, where he was sometimes full of explosives.
Souhlásky známe už se potýkáme s měkkým a tvrdým i nejsou to trosky. Vír a zdání klame, nezklamou květiny.
A když usmířen, dával mi Marianu a starou žebračku u dveří kaple k ránu
Posuvné e, když skloňujeme báseň když skloňujeme jméno Zdeňka Šla, jsem Copélie, ráda bych si kopla chlapeček narozen jak vrhla svině, hopla, a Bunty nepřišla. Předměstím Moskvy, kde se zločin konal, Raskolnikov je vyslýchán, snad někdo, pomozte, snad někdo v dálce
Lilinku, Fářinku and many other Eves.
stoná
rýmy se sypou ze všech stran.
Ze stejnojmenné rukopisné sbírky, Anglie 1979
v
Miroslav
Červenka
Zahájení Pražského jara Cize, jak tetřeví tok před kotelnou, chrčí Má vlast do prázdna 1983. Cize, hluše šumluje z rádia, není důvod pro slovesné akumulace, gradace, klimaktéria, při takových příležitostech obligátní. Vánek hraje prý osením, víly vystrkují ramínko z orlické přehrady stříbřené měsícem, Přemyslovec před taktovkou vypíná prsa, na tu chvilku snímá chtivou krutost z tváře, sťatý Ctirad duje do rohu jak řidič do pytlíku, obec polem pracující harcuje renovovat další klášter, iluminovat sazemi ještě jeden rukopis z časů Karla IV. V čele prý cválá sv. Václav, na saku plíseň z pastorál Blaníka, toho kopce za fabrikou Selier a Bellot, Mýte, ošoupaný vyšehradský jezdče v železné košili z peří a kolomazi, když ne já do tebe,
24
ty do mne se skryj! Do těch síní zoufalství, je tam dost místa, skryj se, jen co zpozdilá slzička z hudby se na lícka vtlač! Nikoho nemáš než takové blbce jak já, s holubičím hovínkem dojetí, na chvíli na čelo přilíplým, s rodinným podáním, jak dědeček Václav Choc, studentík v nedopnuté čamáře, 1881 srpnovou nocí utíkal od Berouna až k tomu spáleništi proti Lažanskému paláci a celou cestu plakal. Skryj se, mýte, do těch síní, schoulí se, hluchý tetřívku, skrč se, ještě vlahý v tom studeném prázdnu venku i tam uvnitř. Rád bych ti nabíd něco jiného, ale nevím co. Umřeme spolu.
Ivan Diviš
Jitření jestřába i. Musí to cákat užuž tvrdkavějícím vápnem na zeď mlčby a strašné lhostejnosti, navíc musí dělat rychle, což je krutá fuška: facka, pomsta, zeď — samé představy, ale není představou, že ona má římský profil, urputně srostlé obočí, krásné oko, malá prsa z lízané soli, brněný břich . . . A není představou, ale buď kokon zlého sna anebo ocel procitu, že tyhle klenoty někdo zpřeházel a on je chce nazpět, jenže neví kudy, a není představou že bloudí v představách a není představou že je tak na vraždu, i kdyby to měla být napřed vražda a pak sebevražda — ale nechrne toho, jiní nemají co ž r á t . . . Odvedle tleskají nějakému koncertu. Do háje s klasikou! teď je na řadě právo, jeho právo! a musí ho dojít rychle . . . 30. dubna 1982 Starý jestřáb, kterému říkají Člověk — stále ještě toužící po něze jestřábice v tomhle počítaném vesmíru, ve který zamlada věřil, ale jehož rozkotaná podoba ho vehnala do kotců z pletacích drátů takříkajíc na sirku — nemá co by dodal; anebo ještě má? Vykrákat? vysoptit? vám všem, jak on tomu rozumí, prastarý jestřáb? Smilovala se kdy nebesa nad opuštěným? Nesmilovala, protože žádných není! Nesmilovala, není to známo, tak se jen nalicho domnívají napohled lidé — ve skutečnosti j e s t ř á b i . . . 28. dubna 1982 Nikdo nikomu nic nevyčítal; nejmíň slabost těla. Chtěli ho vyprovokovat, pluk vilníků, on však do písku kreslil, pak řekl co řekl, pak se k ní obrátil s pohlazením a důminkou, aby si dala pozor. Jaké řešení! Jaké zdraví! A onen matematik podminovaný pitím? Kreslil do písku a řekl co řekl: život je soustava pekel, kde ráj je jedním z nich. Jaký labyrint! Jaká to nemoc! 3. května 1982 Barák prolezů: pod ním ožralý Ir s bušem Austrálie, už na čtvrtý rok do házení párem bruslí tluče televizor — naproti šperkařská důra se dvěma koliemi zazděná do náušnic bere se plátnem mumie — Pod ním smutek běli co se nesnese, vždyť je to on sám se svými fázemi a ve sklepě, který nabíhá do zahrady, trpasličí světice, mladinká kurvička, plus rnutr dobrá na vraždu z vilnosti — 30. dubna 1982
Zřetězení idiotských překážek, sta pohybů do tisíců much, spřeženské spiknutí ničeho do ničeho, zatímco ty chceš nejen něco ale všechno! a aby to dávalo smysl, aby to vydalo svědectví jak na slávu Bohu tak nízkost ďáblu, aby to svědectví bylo nepochybné, i kdyby to měl být holý nesmysl. Jenomže k tomu abys to moh' a dokázal, musel bys vyhodit do povětří když ne tuto prašivou zemi, pak určitě veškeren ostatní, jak se zdá, prázdný vesmír a stvořit zemi novou, blaženou jen ze sebe, zem zaslíbenou, osazenou jen jedním jediným člověkem, jejž miluješ — a sebou, co pokorným jeho s l u h o u . . . I. května 1982 Když Václav Rodomil Kramerius dopsal Hraběte Beňovského čili Spiknutí na Kamčatce — neměl český národ co do huby, leda v pár palácích, kde si hráli na poupata stříbrnou lžičkou kroucenou v mouce řitě. A když Doris — ovšemže Lessingová, narozená v Persii, rostlá v Rhodesii a pak co posedlá tajtrlíkující lesbička tlukoucí nudu v Anglii — dopsala svůj nekonečně mrzký Deník — byla už tak dopřežraná tou svou emancipací, že ji nepřivedly k orgasmu ani pouště set rozvrácených rodin národa vlastního, natožpak toho našeho. Měli jste zámky, my na kasách tiskáren ani abecedu! drželi jste impéria — my upustili i ten znak. A vždy jste to byli vy — zasraná buržoazie plus emancipovaní — kdo tak dlouho přiráželi bolševismu až nás dorazil, a jste to stále ještě vy — kdo tomu zpozabuka pustě přihlížíte . . . L května 1982 V zlatošedém zášeří chrámu Církve triumfující, triumfující ovšem na troskách statků českých a rajtující po zádech i poslední babky s náloží klestí modlil se růženec, pokorně, denodenně, aby mu nebesa seslala hudbu, a stále další, včelí roj kázně, jíž soujem hlaholí triumf, tančící v Zmrtvýchvstání jeho národa a tančící i za posledním jeho umučeným . . . Takto pokorou vyslyšená hudba není jen pravda ale právě triumf, ano a Bůh. V píseckých kasárnách zaslechl čepobití, zmačkanou trubku drcenou zhrzenou láskou — dorázoval domů, vrh' se na papír a v poletavém raptu — on který věřil jen na Rusko a praslovanský lep — nazuřil hudbu, kterou když posloucháš jsi opilý a zůstaneš-li střízliv, zliješ se záhy do vodky svého ztraceného pronároda,
25
který kdys pri přeřezaných žílách zhnusení opustil podlého Boha, aby pak toho nového vojansky vyznával v své písni nejkrásnější... Krátce nato však skončil v popravách . . . Hůř! v lesostepi, kde místo růžence a trubky vlk vyje nad troskami věcí českých . . . 3. května 1982 Kozloupni slovo, vnitřní mandli jeho, mandli božskou, okrouhlou, pohlavní, rozloupni v dobré vůli, poránu odpočat, večer unaven, zjitřeně nadržen, rozsvícen mlád, pohaslý kstáru, však v službě — čiň tak po čtyřicet let, i shledáš že to lupné louskání bylo jen k ničemu, protožes tak činil v rozčíhané pýše, zbytku dobré vůle? ale stále pýše na jistou schopnost? výsadu? co bylo tvého? Odstup ode slova jako ode zmije, syčného uštknutí jež číhá v křoví, odstup v dobré vůli an jsi vyčerpán v přesném předsevzetí nevydat ni hlásky . . . Pokoušej se o to po čtyřicet let, shledáš plášť že slouží kryté nahotě, protože jej vláčíš stále ještě v světě, ještě v životě, což nejsou podmínky... Jsou to danosti, však teprv bez daností rozloupneš mandli, onu vnitřní mandli, která v sobě chová d a l š í . . . Ze stejnojmenného cyklu Mnichov
Co nového v
nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. V březnu rozesílalo nakladatelství třetí sérii knih ročníku 1983 - 84. Jsou to: Effenbergen Surovost áiuota a c ynismus fantasie Hanč: Sešity Moc: Údolí nočních papoušků Peroutka: Budeme pokračovat Seifert: Ruce Venušiny Nejpozději v červnu tr. rozešle nakladatelství poslední sérii ročníku 1983 - 84, spolu s katalogem ročníku 1984 - 85: Poláček: Poslední dopisy Doře (prémie) Gruša: Dr. Kokeš — Mistr Panny Křesadlo: Mrchopěvci Princová: Polepená oblaka Škvorecký: Schei^zo capriccioso Lederen Touhy a iluze Znovu upozorňujeme čtenáře, že nakladatelství z důvodů ryze ekonomických vydává knihy v sériích nejméně po pěti. Ušetří se tím peníze na výrobu šesté knihy. Znamená to ovšem, že mezi vydáváním jednotlivých sérií jsou několikaměsíční pauzy. Z těch se opět rodí panikářská fáma: „Už dlouho jsem od nich nic nedostal. Asi jsou bankrot!" Ta způsobuje, že někteří zájemci si neobjednají knihy, které si chtěli objednat, protože člověk (zejména Český, po všech zkušenostech) je nakloněn věřit spíše špatným než dobrým zprávám. Prosíme proto naše věrné čtenáře, aby podobným novinkám nevěřili, a také je nešířili. Zdena a Josef Škvorecký
26
Ladislav
Dvořák
CHRONOS A KAIROS Od té doby, co jsem koupil starou mercedesku, se často vyskytuji dole na ulici. Před domem, v němž bydlím, ústí naštěstí tři celkem tiché ulice do malého náměstíčka, které má tvar protáhlého trojúhelníku. První z nich přichází zcela jistě ze strany Guermantů, druhá od Swana a třetí ze strany Déséglise, protože základnu náměstí a jednu jeho odvěsnu lemují zasmušilé, zamyšlené hlohy, ale stejně zářivé, stejně tesklivé jako hlohy roustovy, zatímco zbývající odvěsnu stíní melancholické kaštany. Pod jedním z nich, pod tím, jehož koruna dosahuje málem k oknům našeho bytu ve druhém patře (počítáme-li mezanin, ve třetím) parkuji, vlastně garážuji. Koupi mercedesky mi zprostředkoval pan farář Kutchan ze Starého Plzence. S jeho bratrem jsem byl v té době zaměstnán v Potrubí, v jednom z těch podniků těžkého strojírenství, který vyrostl po pětačtyřicátém roce z někdejšího Manesmannova krcálku v mamutí montážní firmu. Vypravili jsme se tenkrát do Plzně vlastně na posvícení. Karlův brati- byl ve Starém Plzenci farářem a můj bratr pracoval ve Škodovce jako jeřábník. Pamatuji si, že pan farář měl tu neděli hodně napilno. Sloužil totiž dopolední j n š i asi na třech místech; ve Starém Plzenci, ve Šťáhlavech a pak ještě v nějaké odlehlejší obci, jejíž jméno mi už vypadlo z paměti. Byl to na první pohled činorodý chlapík, člověk z toho typu lidí, kteří dokáží být klidně na několika místech současně. A přitom nevypadají ani uspěchaně, ani netrpělivě a tam. kde by jiní ztráceli hlavu, mají vždycky ještě kdy pozeptat se staré shrbené babičky na zdraví, zamračeného dědy s nehoráznou sukovicí v ruce na včelín, výrostka v džínsech, jak mu šlape nová třistapadesátka. Zázrak svého trojího, téměř současného zjevení se před třemi oltáři v kostelích vzdálených od sebe desítky kilometrů, pan farář nevysvětlil. Jak taky vysvětlovat zázrak? Utrousil pouze poznámku, že být to v Itálii, byl by vzhledem k rozlehlosti svého působiště nejméně biskupem. A stejně samozřejmě jak vymyl a vytřel ciborium a uložil je zpět do tabernacula, stejně samozřejmě jak požehnal věřícím, když se s nimi slovy „íte, misa oat" loučil, stejně samozřejmě jak si přetáhl přes hlavu rochetku, stejně tak, navlas tak si sedl za volant šedé octavie a rozjel se k dalšímu oltáři. A právě v ní, v té šedé octavii za jízdy ztichlým podzimním krajem, kdy nám stromy sypaly na cestu své žloutnoucí a rudnoucí listy, kdy pan farář po mně jen tak letmo po straně pomrkával a pokoušel se mi vyložit, co je to vlastně chronos, čas, který ukazují ručičky hodin, čas, v němž je nám přikázáno přičiňovat se, seč síly stačí - a co to je kairos, čas, který na nás nechce nic víc a nic méně,
než padnout na kolena, věc pro moderního člověka naprosto nesmyslnou, nepochopitelnou, ba směšnou - v té chvíli myslím přišla řeč taky na mercedesku. Zatímco povídal, drcal palcem do páček blinkrů, protože jsme cestou míjeli průvody starých tatrovek, pragovek, hadimršek a fordek. Těžce, ale statečně zdolávaly všechny ty „žehličky", všechny ty „cihličky" stoupání do vršků a brázdily vozovku jako koráby dávných mořeplavců. Majestátně nesly vpřed své hranaté karoserie a nebylo jim konce. Celé to připomínalo jakési ralley, dostaveníčko muzeálních vozidel nebo slavnostní ceremoniál k uctění památky průkopníků automobilismu. Pan farář s palcem na blinkrovce řekl, že si je všechny budeme moci za chvíli zevrubně prohlédnout v postranní uličce za kostelem. Řekl to asi proto, abych si neukroutil hlavu. Se zvláštním potěšením mě upozorňoval na poznávací značky. Jeden jako druhý samí Pražáci. A jací že v nich sedí lidé? Prý zrovna takoví jako já. Čas (chronos) je zlý, jít na bohoslužby ve svém bydlišti si nemohou z pochopitelných důvodů dovolit. Proč se taky měli vydávat všanc domovním a uličním slídilům? Vyjedou si proto v neděli jako na výlet, na chatu, do přírody. Rozumíme? „A co tihle? Kampak ti jedou?" ukázal jsem panu faráři jako oplátkou na kolony zánovních a nablýskaných spartaků a oktávek, jedoucích v protisměru. V každém z těch aut byly napěchované nejméně tri generace, od pravnuků po pradědečky. Všichni v černých, neomylně kostelových šatech, muži v tuhých kloboucích, ženy v Salinových šátcích s dětmi na klínech. „Nu ano," řekl klidně pan farář, „to jsou zase mé ovečky. Míří ku Praze, ze stejných důvodů k ní, jako tady ti z ní. Tihle, rozumíte, jedou jako na nedělní nákup, na nákup do břevnovského opatství, ke Křížovníkům, k Dominikánům, podle toho jak kdo kam". Pan farář žehnal oběma kolonám, jak té od Prahy, tak té do Prahy, a přehlížel je s čím dál větším zalíbením, které přecházelo až v nadšení, až v jakési pro mne nepochopitelné vytržení. Modroučké oči se mu blouznivě rozšířily a v baculaté, ruměné tváři se mu usadil jakýsi nebeský jas. Jaké znamení na obloze, propánakrále, jaký úkaz na nebi spatřuje v těch vykopávkách na jedné straně a v tom nablýskaném šuntu na druhé? Jak jsem vyrozuměl z dalšího, obě kolony byly pro pana faráře důkazem a potvrzením toho, co on už dávno věděl a říkal o technické civilizaci. Kolik lidí na světě připravila o víru, kolik a ještě mnohem víc jich musí za trest k víře přivést, neboť každé zlo je předem odsouzené jen k tomu, aby sloužilo dobru. „A nejen auta", hlaholil pan farář, „k témuž jsou už napřed odsouzena nadzvuková letadla, rakety, kosmické lodi, všecky ty zázraky..." V těchto místech se zarazil, řekl bych, ztrnul. Pak se požehnal velkým římským křížem a buď bezděčně nebo záměrně sešlápl plyn. Auto vyrazilo vpřed skokem, podobným skokem, jaký udělal pan farář ve svých myšlenkách. „Zázraky, ano, slyšíte dobře", zahřímal, „tady máte tu slavnou vědu, sama naše
řeč ji načapala na švestkách. Proč se všem jejím objevům říká zázraky?" Co se mne týče, krve by se ve mně nedořezal. Až do té chvíle jsem byl očitým svědkem nejméně půl tuctu zázraků. Jen zázrakem jsme se nenavezli do žebriňáku, jen zázrakem jsme se nerozpleskli o sajtnu jakéhosi náklaďáku s vlečňákem a vzápětí se jen zázrakem podařilo nějakému traktoristovi vyváznout životem, ale jen tak, že v poslední chvíli strhl své vozidlo do příkopu. Jak to dokázal, nevím. Vysvětloval jsem si to tím, že lidé tady už pana faráře asi znají a že zejména v době, kdy se řítí od oltáře k oltáři, musí být ostražití. A skutečně, všechno mu šlo z cesty, a nepotřeboval ani houkačku. Jedině v tom byla určitá naděje, že vyváznu se zdravou kůží. A vyděšený zázraky už zažitými a v napjatém očekávání příštích, nutil jsem se věřit z celého srdce a doufat ze vší mysli, že i ti zbývající šoféři, které máme ještě na téhle cestě k dalšímu oltáři potkat, budou stejně vycepovaní jako ti před chvílí a že sem náhodou nezavítá nějaký automobilista odjinud, který není obeznámen se zdejšími zvyklostmi. A zatímco jsem se tak vedle pana faráře v úzkostech svíjel jako pozemský červ, který ještě zpozdile věří v náhody, v činy nikoho, on sám vedle mne rostl, mohutněl. Levou nohou přidupl plynový pedál až k podlaze a pokoušel se snad za volantem vstát a řídit vůz ve stoje nebo co. Možná to měla být názorná ukázka času, kterému se říká kairos. Bůh to suď. Ostatně nebyl jsem s to zaznamenat všechny počiny pana faráře za volantem, a to je nejspíš důvod, proč se nemohu dobrat jejich smyslu, jejich pravého významu. Byl jsem plně zaujat až jejich následky, až tím, co způsobovaly na vozovce a kolem ní. Bylo se nač koukat. Hned na autobusáka, znamenajícího se křížem, který skončil hluboko v polích mezi hejny krav, protože mu pan farář odmítl dát na křižovatce přednost v jízdě, hned na pokulhávajícího motocyklistu, sbírajícího se se strniště, kterého pan farář asi hodlal vyzkoušet z terénní překážkové jízdy svým originálním předjížděním těsně před zatáčkou, hned na řidiče jakési dodávky, kterého pan farář vykázal z vozovky na polní cestu bůhvíjakým fíglem, buď manévrováním s blinkry, anebo to šofér prostě při spatření šedé oktávky rovnou vzdal a řekl si, že bude jistější přečkat hodinu H v bezpečí. Mezitím se pan farář vysoukal na sedadle tak vysoko, že se tonsurou dotýkal střechy vozu. Připomínalo to jeho oblíbený, hluboko dozadu zakloněný postoj na kazatelně, když se chystal zasadit pochybovačům poslední úder. „Tady máte tu naši slavnou vědu", začal překřičovat řev motoru a jekot zkoušených pneumatik, „pročpak o každém jejím objevu říkáme, že je to zázrak? Proč? Protože jenom Církev Svatá a její světci dávali lidem po staletí zázrak tak říkajíc ad occulos, ti, ti to byli, kdo lidem formou zázraků ukazovali, co všecko je v moci člověka. Kdopak lidem předváděl, že se mohou, když na to přijde, i vznést a létat v povětří, chodit po vodě, kdopak první uzdravoval slepé a chromé a všelijak jinak postižené a tedy tím založil lékařství? Kdo, kdo to říkal »A všichni nasyceni budou!«, kdo první na světě vyslovil tuhle
27
názornou ukázku počtu pravděpodobnosti a navíc užil v px*axi?" Ale při pohledu na ty dvě kolony starých vykopávek zjihl a bojovný výraz z jeho tváře zmizel. Ano, ano, ty dvě kolony, jedna od Prahy, druhá do Prahy, znamenaly pro pana faráře, že nastává čas, kdy technika, ta zbloudilá dcera Církve, začíná lidem víry vracet vše, co jim zůstala dlužna. „Ale vraťme se k těm auťákům," řekl smířlivě, „vím tady o jedné starší mercedesce. Dvěstětřicítka. Tahoun. Typovaná pro pět osob. V té byste tu byl z Prahy s celou rodinou za slabou půlhodinku". A tak díky Činorodosti pana faráře jsem se ještě téhož dne hned po posvícenském obědě ocitl v řeznictví pana Baumruka. Společnými silami jsme z mercedesky, kterou její majitel garážoval v kolně, odhrabali seno a slámu a nalili do ní vodu, olej a benzín. Vodu dodal pan Baumruk z vlastních zdrojů, z pumpy na dvorku. Olej a benzín pan farář ze dvou kanystrů, které vozil pro každý případ ustavičně s sebou. Na druhé nebo^třetí trhnutí klikou, mercedeska naskočila a šla. Šla, jak pan Baumruk předpověděl, jako hodiny. „A chce to, než jezdit," dodal. Pan farář Kutchan si spokojeně zamnul ruce a vyslovil naději, vlastně spíš přesvědčení, že mne už příští neděli spatří v té koloně starých vykopávek jedoucích od Prahy. Za necelé dvě hodiny jsem s mercedeskou zastavil pod naším kaštanem v Praze, proti těm Proustovým hlohům. Veronika se vyklonila z okna ve druhém patře (počítáme-li mezanin, ve třetím) a za ní se objevily hlavy našich tří dětí. Tázavě jsem k ní vzhlédl. „Je toho plná ulice", vykřikla na mne dolů. A nastal krásný, nezapomenutelný, i když dost krátký podzimek. Zařadil jsem se do té nedělní kolony starých vykopávek šinoucích se ve štrůdlu plzeňskou silnicí do Prahy. Brzy jsme se všichni navzájem dobře znali. Věděli jsme, kdo může vypomoci s rezervou, kdo s sebou vozí jaké náčiní, \áo je vybaven vlečným lanem. Jak říkám, v naší koloně jsme byli hned jako jedna rodina. Ale i u kolony jedoucí v protisměru, i u té směřující do Prahy, jsme si získali sympatie. I na nás hned od samého počátku volali: „Vítáme vás na slovo Boží!", sešroubovali skla a mávali nám. Co se nás týče, my jsme skla sešroubovávat nemuseli, protože naše mercedeska byla kabriolet Jezdili jsme se spuštěnou střechou, mohli jsme proto po libosti mávat i volat: „Vítáme vás na slovo Boží!" Jenže čas chronos hlodal a hlodal. Dost možná, že se k němu připojil i čas kairos. Hned druhý týden po koupi jsem zjistil, že mi z chladiče do rána zmizela zátka s firemním znakem, třícípou hvězdou v kruhu. Byla to na celém voze snad jediná součástka, která si doposud podržela obstojný lesk. Asi právě proto přivábila straku. Pak zmizelo zpětné zrcátko a po něm rezerva. To už jsem si začínal myslet, že jsem se stal obětí nějakého klanu, který mě pomocí celé sítě náhončích přiměl ke koupi mercedesky, aby si ji teď mohli zpřísahanci do posledního šroubku rozebrat. Stejně jak straky a pobertové dávaly chudince
28
mercedesce zabrat podzimní deště a podzimní mrazíky. Dřevěné sloupky, asi už dávno zpuchřelé, ale doposud jakž takž držící karoserii pohromadě, vzaly v podzimním marastu za své. Pod vozem jsem teď každé ráno vídal hromádky červené moučky, drti a kousíčky zpuchřelého dřeva. A když jsem jednoho rána našel mercedesku s otevřenými a schlíple visícími dveřmi po stranách, představa, že bych se s ní ještě někdy mohl objevit tam v kopcích pana faráře Kutchana, se rozplývala. Od té doby bývám často na ulici a dlouhé hodiny lezu po břiše, klečím. Ovšem řádově je to klečení asi jiného druhu, než měl na mysli pan farář Kutchan, řádově je to pořád asi jen čas chronos. Ačkoli často, když utahuji šroub, prosím, žadoním, aby ještě vydržel, žádám o to tak upřímně, až se mi zdá, že už se to přibližuje k modlitbě a že mi ohnivě a mrazivě dýchá do tváře čas kairos. Čas chronos byl zlý, byl čím dál horší. Za erární peníze a s pomocí nových erárních auťáků vyslídil cíl našich cest, našich víkendů. Copak s těmi mohla má staruška, ta chudinka z doby cvaj závodit? Zvlášť když ji noc co noc tak šatili? Jednou do rána zmizely všechny čtyry pneumatiky včetně disků a poloos, další noci z ní vykuchali motor, pak z ní vichřice odervala a do nenávratna odnesla plátěnou stahovací střechu, atakdál, atakdál, až z mé mercedesky nezbyl na ulici před domem ani šroubek. Čas chronos byl zlý, pan farář měl pravdu. Řekl bych, že si v mé, v té naší době obzvlášť zalezl na Čas kairos. Pan farář mi to sice letos o posvícení, když jsem k němu zase už per pedes apostolorum zavítal, všemožně vymlouval a když já jsem mlel pořád svou, že tak, jak do sebe řežou chronos a kairos teď, tak že do sebe ty dva časy ještě v dějinách neřezaly, a když jsem na něho pořád dorážel, aby mi řekl, proč to je a čím to je a jak to, že se nic nepodniká k jejich usmíření, požehnal se velkým římským křížem a řekl: „Apage satanas, takový blud! Ti dva jsou v křížku, co je svět světem a lidé lidmi a jejich nepřátelství potrvá, pokud bude svět světem a lidé lidmi".
Podle dosud neověřené zprávy dostal i letos literám i cenu Egona Hostovského autor exilového nakladatelství INDEX. Po Lence Procházkové (Ridová dáma)Je nositelem cen y:
J a n Trefulka za knihu Velká stavba
Ota Filip
Ožralé družstevní krávy V Bmmově u Valašských Klobúk se jak známo narodilLudvík Vaculík, který však s následujícím příběhem ožralých družsteviiích dojnic ani se strýcem Fojtíkem, zvaným ŠabrŠulou, nemá nic společného. Do příběhu jsem se však mohl zamotat já, protože jsem za a) nikoli z Ostravy, ale z Hošťálkové u Vsetína, a za b) Alois Fojtík, v Bmmově známý jako Šabršula, bývalý kapitalista, kulak a později di*užstevník, je můj strýc. Alois Fojtík, říkejme však stiýci raději ŠabrŠula, měl v životě ohromné štěstí, zároveň však nepředstavitelnou smůlu. Obojí vždycky současně, což považuji nejen za nespravedlivé, nýbrž kvalifikuj i jako krutoumstu osudu, který se vyřádil na člověku celkem nevinném. Kádrový profil strýce Šabršuly je zmatený, nepřehledný. Z ideologického hlediska je komplexní hodnocení jeho osobnosti téměřnemožné, takže se v krátkém přehledu jeho životopisu omezím jen na výčet holých skutečností: strýc Šabršula zbohatl na stavbě Vlárské dráhy, namastil si kapsy, když Baťa stavěl Zlín. Tomášovi, s nímž si tykal, vyráběl ve fabrice, která se neustále rozrůstala, okna, dveře, parkety a vlastně všechno ze dřeva. Když se vyměřovala Vlárská dráha, zaonačil to strýc Sabršula tak, aby bi*umovským údolím až k slovenské hranici za Bylnicí vedla výlučně přes jeho pozemky, vesměs mokřiny a neplodné pastviny. Část peněz, o které strýc Šabršula obral československý stát za pozemky na stavbu dráhy, vrazil do akcií vsetínské a slavičínské Zbrojovky, za zbytek koupil další lesy pod Kyčerou. V roce 1935 byl strýc Šabršula milionářem, pořídil si diamantový prsten, tetičce Františce koupil perziánový kožich a náhrdelník s rubíny. Takto vy móděni se strýc a tetička objevili u nás a strýc Šavršula řekl mému tatínkovi: „Bohušu, $eš žabař!" Bohuš, tedy můj otec, sklonil hlavu a mlčel. Do naší rodiny přiženěný Alois Fojtík, zvaný Šabršula, sedlačisko z Brumova, chlap jako hora, zapáchající Čerstvým hnojem a slivovicí, se před několika lety ohlásil u dědy Antonína a u babičky Anny žádat o ruku spanilé Františky. Naši, jak mi tatínek později zahanben vyprávěl, se k návštěvě a k námluvám budoucího ženicha vyparádili jak se sluší a patří: děda navlékl smokink, ověsil se medajlemi, které dostal od císaře pána za bitvy na Col di Lana a u Roveretta, babička se vtísnila do velké róby, tatínek, tehdy už ženatý s maminkou Olgou, rozenou Potockou, cožvPolsku nebylo špatné jméno, dali přednost slušivé (leč elegantní) konfekci z Paříže. Františka, tehdy devatenáctiletá, se nemohla dostat do růžo-
vých šatiček, objednaných k oficiálním námluvám přímo z Vídně, protože s uvedeným Fojtíkem-Šabršulou z Brumova byla nikoli v prvním, nýbrž už v pátém měsíci. Šabršula se na námluvy dostavil i?e valašských houněných gaťách, ve vyšívané haleně. Kytici samozřejmě zapomněl, ale pro každý případ třímal v každé ruce flašku slivovice „na zahřátí a aby huba lepši jela". Jak námluvy skončily, tedy jaký měly průběh, mi tatínek neřekl ani na smrtelné posteli ve vsetínské nemocnici, kde v roce 1952 zemřel 14 dní poté, kdy ho po třech letech v Jáchymově předčasně pustili domil. Jako příčinu smrti doktoři tehdy uvedli zápal mozkových blan, ale pan primář, už ani nevím, jak se jmenoval., mi zašeptal: „Dostal smrtelnou dávku radio1 aktivního záření, nedalo se nic dělat.' O radioaktivním záření jsem tehdy nevěděl nic. Vzpomínám si jen, že jsem v týdnu, kdy pan profesor fyziky probíral radioaktivitu, chyběl, takže jsem si tento přírodní jev ještě dlouhá léta spojoval s mihotáním svatojánských mušek. Ještě dnes si myslím, že tátovy kosti na hřbitově v Hošťálkové u Vsetína vyzařují do vlhké hlíny mdle nazelenalé světlo. Nevím mám se této představy děsit, anebo mohu doufat, že před Posledním soudem stane táta obklopen fosforeskující září? Ale zpět k příběhu: v únoru 1952, když Vsetín právě slavil čtvrté výročí vítězství pracujícího lidu Valašska nad vykořisťovateli, umíral jeden z nich na zvláštním oddělení, jimž se prochází na věčnost. Dmhý vykořisťovatel, strýc Šabršula, stál se mnou u tátovy postele. Zvenčí doléhal do pokoje zpěv „Poslední bitva vzplála, dajme sa na pochod!u Táta se naposledy napřímil, uchopil mě za pravou, strýce Šabršulu za levou ruku a řekl: „Do podzima budou bolševici s dechem v prdeli" Jeho ruce rázem zchladly, vydechl a zemřel „Bohušu, seš žabař/' řekl tehdy v roce 1935 strýc Šabršula, blýskl diamantem a dodal: „Tož včil, když mám peněz jako želez, sem sa přišel rozlúčiť. Jedem s Františků do Monte Carla trošku sa rozptýliť, pobaviť, aby dcérka zapomněla, že sme ztratili prvorozená Adélku." Tož strýc Šabršula odjel do Monte Carla a rok a půl nebo dva jsme o něm neslyšeli. Až v roce 1937, myslím, že to bylo brzy zjara, dostal tatínek od francouzské policie z Biarritzu dopis, v němž stálo, že tam zavřeli Aloise Fojtíka a jeho ženu Františku, oba československé státní příslušníky s domovským právem v Brumově na Vláře, protože v hotelu Majestic nezaplatili účet ve výši 12.000 franců, a že navíc dluží různým lidem (následoval seznam asi 12 exotických jmen) celkem dalších třiadvacet tisíc. Jestli rodina dluhy do 14 dnů nezaplatí, psali z Francie dále, postaví manželskou dvojici před soud.
Kupodivu: tatínek se ani nerozčílil, jen se pousmál, poukázal peníze telegraficky bance „Bayonne", která podle úředního dopisu držela Šabršulovy směnky, a čekal, co se bude dít Nedělo se moc. Za týden byli strýc Šabršula i teta Františka zpět na Vsetíně u nás. Z vlaku vystoupili oškubaní, hladoví, samozřejmě bez prstenu, bez náhrdelníku, teta dokonce v letních šatech. Strýc Šabršula padl tatínkovi do náruče a zahřešil: „Krucinál, Bohušu, v Monte Carlu mi nepadala kulička, v Biarritzu mna obrali ve hře, kterú sem omylem považoval za poctivého brumovského ferbla." Zbývá dodat, že předtím, než stiýc Šabršula znovu zapřáhl voly a počal orat a sít, postoupil tatínkovi všecko, co ještě měl, jen grunt a lesy mu zůstaly. Před vánocemi porodila teta Františka dceru Janu, zdravou holčičku plnou života. „Sak sme ju začali zadělávat ve zlaté posteli hotelu Majestic," nadýmal se strýc Šabršula hrdostí. A jak to už na Valašsku bývá zvykem, zakopal strýc Šabršula v den, kdy jsme Janičku křtili, tedy 20. prosince 1937, nad stodolou dvě dvěstělitrové hliněné nádoby s pravou nedašovskou slivovicí Strýcovi se při té večeimí práci už motaly nohy, jazyk měl zaplantaný, ale poučil mé: „Tož abys věděl, ogare: když se narodí dcérka, musí tata zakopať do země slivovicu najeji svatbu. A při tej robotě musí být enem dva chlapi Tata a jeden mladší. Je ti, ogare, sedm, takže až se Janička bude vdávať, tak tu slivovicu, kdyby mě P á n b ů h povolal k raportu, musíš vykopať sám. To je, ogare, tvoja povinnost Svěřil sem ti velké tajemství, takže právě vstupuješ mezi chlapy." Před půlnocí jsme byli hotovi. Slivovice ležela v zemi. Zbytek hlíny jsme rozházeli a místo s pokladem zahrnuli sněhem. Strýc Šabršula otevřel další flašu slivovice, přihnul si až to v něm zagrgalo, a řekl: „Včil ale nesmíme zapomenúť, kde taslivovica leží. Pamatuj si ogare: šest krokil za Polárku od levého rohu stodoly ." Potom mi podal flašu, hlas se strýcovi roztřásl jako když brumovský panáček kázal o věčném hříchu, a řekl ještě: „Napij sa, ogare! SeŠ ešče utřinos, ale aj ten druhý sa po takovej práci mosínapiť, ochutnaťČerstvil halúzkovicu, aby potem, za dvacet nebo za kolik roků věděl, jak sa ta svatební slivovica v zemi změnila, jak dozrála, nabrala chuť i barvu brumovský ch hrud. Ja, synku, čerstvá slivovica se enem chlašče, ale svatební sa s modlitbú k P a nence Marii Svatohostýnské převaluje po jazyku. Až sa tedy Janička..Strýcovi se zlomil hlas. Přemožen slavnostním okamžikem, o němž jsem si myslel, že mé uvádí do života chlapů obtížených tajemstvími, jsem se napil. Bylo mi blaze. Polárka mi blikotala nad roz-
30
páleným a zpoceným čelem, slivovice chutnala na jazyku jako voda ze studánky na strýcově pasinku pod Holým vrchem. Pravda, v hrdle se trošičku zavrtěla, šlehla mě ohnivým ocáskem, ale když dopadla do žaludku, tak mi tam s břinknutím prorazila žhavé díry, propálila se až do palců u noh, odrazila se od nich, prolítla mi jako nespočetné množství kulových blesků těsně kolem srdce až do hlavy. Polárka se v tu chvíli rozpadla, ba rozprskla se. Stál jsem s hlavou ponořenou zespodu do ohnivého ocasu srš atice, vyjící v brumovském údolí. „Strýců, ja asi umřu!" zasténal jsem. „Tož přihýbat už umíš," chechtal se strýc, dorazil zbytek, vzal mě do náiixče a odnášel do chalupy. „Dá-li mi Pánbůh zdraví," šeptal mi do ucha, „naučím ta pit slivovicu a ešče jiným věcam, bez kerých sa chlap v životě neobejde. Třebas pojedeme spolu do Monte Carlai do teho Biarritzu. To ti, ogare, přísahám: naučím ta žit! I když tvůj tata a maměnka majů, haúbaplut\ peněz jako kamení na mezi, život sa jim neligoce, enem vznešeně Škeří. A včil spi!" A spal jsem. Když jsem se vzbudil, byl svět jaksi jiný. Bylo mi dvacetsedm, a to jsem už přežil jednu tisíciletou říši, zažil velké vítězství pracujícího lidu nad buržoazií, táta byl už pět let v zemi, přežil jsem Stalina i Gottwalda, před týdnem i Zápotockého, i trpké, ale dobře utajené zklamání z podzimu 1956, že jsme do toho sMaďary nešli. Po dědovi Antonínovi mi zůstaly medajle za statečnost na italské frontě a pramizerný kádrový profil, který jsem v četných životopisech, Všemocný mi ty lži odpustí, pro potřeby soudruhů trošku poopravoval, ale nedá se nic dělat, buržoazní a podezřelý národnostně rasový původ mě z hlubin staletí hrdlil, ničil mi ostrými drápy mimikry, odhaloval před soudruhy mou pravou tvář. Měl jsem s tím starosti. Dne 20. prosince 1957jsem jel do Brumovana svatbu strýcovy dcery Jany s Jožkou Surým, zvaným „okresní býk", povoláním technikem inseminační stanice ve ValašskýchKlobúkách Na valašskou veselku jsem přijel vyparáděný v šedém obleku a v černém zimníku od italského strýčka Raimunda. Oblečení mi z kapitalistické ciziny do Československa propašoval jakýsi podezřelý Bolivijec, zřejmě evropského ptlvodu, který se vydával za exportéra jižního ovoce a barevných kovů, jinak ale byl bratrancem mé polské maminky. Jmenoval se Santiago Mario Potocky, což samo o sobě bylo tehdy podezřelé. Však ho taky v Praze zavřeli, ale za týdenposadili do letadla do Paříže. Proto prý na vánoce 195 7 nebyly pomeranče. Přijel jsem tedy na veselku do Brumova a zastihl strýce Šabršulu v nejlepšínáladě. Vdruž-
stevním prasečníku udržoval při životě asi 150 vyhladovělých a hubených zvířat Strýc se pyšnil titulem „Budovatel socialistické vesnice" a příslušným diplomem ručně vyvedeným místním umělcem a podepsaným předsedou ONV Josefem Cicvárkem, kterému ale neřekli jinak než Křivák. Na svatbu své jediné dcery pozval strýc Sabršula asi třista lidí. Skoda, že Ludvík Vaculík tehdy už v Brumově nebyl Možná, že by strýc Sabršula pozval Vaculíka taky, ale dost o tom pochybuji, protože Ludvík byl tehdy, jestli se nemýlím, členem KSČ, tedy pro Šabršulu napůl neznaboh a napůl „element štítící se práce". Ale jak se ten svět divně zamotáváL- v roce 1968, když Ludvík Vaculík napsal 2000 slov, zabil strýc Sabršula záhumenkové prasátko, kýty vy udil a prodal, aby měl na mši „za našeho nejslavnějšího rodáka, co včil dělá Brumovu v celém světě enem čest". Celé odpoledne, dne 20. prosince 1957, pět dní před svatbou dcery Jany s inseminátorem Jožkou Surým, zvaným „okresní býk", jsme pili slivovici a posilovali se k práci, která na nás po setmění čekala. Vzpomínali jsme přitom, jak strýc Sabršula přišel k dědovi Antonínovi žádat o ruku Františky vě valašských gaťách, v haleně a s dvěma flašami slivovice, a j a k se prý se sta-rým pánem dohodli. Po první flaši prý babička předstírala migrénu a stáhla se do pozadí. „A tirnj tata, dej mu Páyibilh lehké odpočinutí " hlaholil strýc, „blekotal cosi o tem, že sa do rodiny jaksi nehodím, ale tvoja maměnka, ja, to byla skutečná dáma, řekla; Bohušu, buď zticha/ Františka tady s pánem Fojtíkem čeká dítě, tak co? A potem tvůj tata odešel zůstal sem se starým pánem sám, mezi námi flaša slivovice. A když byla prázdná, tvůj dědeček povstal a zavelel: Pane Fojtíku, dávám vám tím pádem befel udělat Františku šťastnou, na celý život, rozumíte! Ja, ogare povzdechl strýc Sabršula, „tož snažil sem sa, ale myslím, že mi to moc nevyšlo." Venku se setmělo, tak jsme šli vykopat slivovici. Strýc Sabršula se držel zdi, já to bral do kohiy pro nářadí radši po Čtyřech. Venku mrzlo jen praštělo, sněhu leželo na loket. Hvězdy na valašském nebi se skrz drobné mráčky plné stříbra ščúřily na tu krásu. Když jsme se se strýcem vyplazili před kolnu, hledal jsem stodolu, ale připadalo mi, že vidimjen ohromný kravín. „Tož strýců " vykoktal jsem, „šak sa dobře pamatuju... sest kroků od levého rohu stodoly k Polárce. Polárka je jaksapatří na svém místě, ale strýců, kde máte stodolu?" „Sak mijujezedáci zbúrali a na místo stodoly postavili kravín," odpověděl strýc nakvašeně, trochu sa zakymácel, vzápětí však padl jako podťatý do sněhu a zařval do tiché zasněžené noci: „Panenko Mario Svatohostýnská, jak učil najdeme tu zakopanú svatební slivovicu! Proč mna, Bože, tak tresceš! Kuličku si mi v
Monte Carlu házel do špatných ďurek, S a t a n mi kdysi v Biarritzu podstrkoval nanicovaté karty, první dcera mi zemřela, všecko jsem ztratil, jen Františka, druhá dcerka a ta slivovica mi zbyly! Daj mi, Panenko Mario Svatohostýnská znamení, kde ta zatracená slivovica leží, včil je ta chvíVa, Matko Boží, abys udělala zázrak!" K zázraku nedošlo. „Strýců, musíte si přece aspoň přibližně pamatovat, kde stál roh vaší stodoly " domlouval jsem ŠabrŠulovi, kteiý tloukl hlavou do sněhu. „Janinka sa mi v d á v á a slivovica nikde!" bědoval strýc a nebyl k utišení. „Nevřéskejte, strýců!" okřikl jsem ho. „Radši sa porozhlédněme kolem. To by v tom byl sám čert, abysme ju nenašli." Strýc se plazil kolem severní zdi kravína, odhrnoval rukama sníh, občas nekřesťayisky klel Ale to nic, myslel jsem si, jen ať si uleví. Však až se brumovskému panáčkovi vyzpovídá, Vševědoucí pochopí, že takové neštěstí člověka rozdrobí na střepiny z hříšné nádoby. Hodinu jsme se pak přehadovali, kde za zatrápená slivovice může ležet, a až kolem půlnoci, to jsme už vystřízlivěli, jsme usoudili, že dvě hliněné nádoby se 400 litry slivovice by rnohly na den a n a rok už dvacet let spočívat asi tři metry nad šestým oknem kravína. Zapálili jsme druhou lucernu, odhrnuli sníh — a narazili na betonový přiklop studny. „Tož tady to nebude," zamyslel se strýc a dodal: „A když, tak buď kúsek výše nad studúú, možná vlevo nebo i vpravo. Dajme sa kopať najprv vlevo". Strýc plivl do dlaníf zvedl krumpáč a bác! Železo zazvonilo o zmrzlé hroudy. „Tož, tak to nepůjde,u povzdechl si. „Přineseme z kolny sochory a budeme je vrážať do země. Až to břinkne, tak sme u slivovice „Co když nádoby provalíme?" „Ále! Budeme pchaťsochory opatrnět kúsek po kúsku!" Vráželi jsme tedy těžké železné sochory do zmrzlé půdy. Pravda, posilňovali jsme se letošní slivovicí, ale ta byla, jak strýc několikráte povzdechl „slabá, enem pětapadesátka, trošku nakyslá, protože trnky nedozrály" Ale pořád nic, žádný břink. O jedné po půlnoci strýc usoudil, že nám asi už chybí síla, a že bude třeba donést flašu „tej loňskej, osmapadesátky, z trnek přešlých mrazem" Kolem páté zrána mráz přituhl Kolem šesté byla flaša „osmapadesátky" prázdná; strýc zanotoval „A ja su synek z Polanky" a v rytmu valašské polky, či co to je, jsme do zmrzlé půdy razili sochory jednu díru vedle druhé. A potom to břinklo. Vzápětí už doopravdy. A hned dvakrát Strýc odhodil sochor, svalil se do sněhu avy-
31
křikl do mrazu a do tmy: „Máme ju, mrchu!" Zaházeli jsme stopy noční práce sněhem, označili větývkou místo, kde to nejprve jednou a potichounku a potom dvakrát už ale hlasitě v zemi břinklo — a šli jsme na kutě. Nespali jsme dlouho, tak asi do jedenácti Strýce vytáhl z postele místní esenbák soudi*uh Vávra, zvaný Krchňák, a zařval: „Tak, kulaku, včil tě mám! Otrávils družstevní krávy, tvrdá pěst pracující třídy ti teď za to rozbije paštěku!" Spal jsem vedle v komoře, rámus mě vzbudil. Rychle jsem se oblékl a vyběhl před chalupu. Naproti v kravíně bylo Boží dopuštění. Krávy bučely, řinčely řetězy, sedm nebo osm se už utrhlo a pobíhalo na nejistých nohách a s ocasy hore jako zjančené jalůvky kolem kravína. Zootechnik, jakýsi Malinák, zvaný Sušil, ležel před kravínem na otépce slámy a řval jako pominutý: „Dobří ludé, stal sa zázrak, pravím vám, stal sa zázrak!" Šedesátiletá dojička Krčmářová, zvaná Gazdina, oblizovala úplně ožralého učitele ve výslužbě, který si přivydělával jako předseda místní organizace KSČ a noční hlídač JZD, a šeptala. mu do levého ucha: „Šak sa neboj, súdruhulŠak poďna seno, šak já to ešče umím!" Pět nebo šest dojiček leželo v korytech pod kravskými napaječkami a chlastalo vodu. To už místní esenbák Vávra, zvaný Krchňák, přitáhl stnjce Šabršulu jen tak ve spodním prádle do kravína a zařval: „Podívaj sa, zloduchu, cos napáchal! Kerý imperialistický agent ti dal jed! Pňznej sa radši hned nebo ti dám po papuli, že sa ti očiska třikrát protočí7" „Na mú dušu, na mú dušu .. " koktal strýc. „Panenko Mario Svatohostýnská, pomož mi!" „Drž hubu, agente Vatikánu," procedil soudruh Vávra skrz zuby. „Však já si ešče posvítím aj na brumovského panáčka!" Teleta ležala hore nohama, hlídací pes Brok, prý vlčák, se plazil hnojem jako slepé Štěně, vyl a skučel. Poíotti se j a k s i vydrápal do kádě s čerstvě nadojeným mlékem a býval by se tam utopil, kdybych ho nevytáhl Naštěstí se v kravíně objevil i Janek Suli) ch, Janin ženich, přehlídl situaci a zjistil, že krávy mají jiné povyražení než to, co jim přivezl v brašně. Janek se naklonil nad jednu dojičku v korytě, přičuchl k ní a zařval: „Roby, že ste zase pily slivovicu!" Janíková, zvaná Korytářová, se opřela o dno betonového koryta, vystrčila bojovně bradu a zavřískla: „Janíčku, stal sa zázrak! Do žlabů nám místo vody teče slivovica. Krávy sa nám ožraly a my také.. Janek nabral do dlaně trochu vody, nejprve přičuchl a potom se napil „Sakra," zahřešil, ale to nic, protože na Boží hod zrána stejně musel před svatbou k zpovědi „Opravdu, slivovic a, ale kap et slabá." Napil se ještě jednou a pořádně, otřel rukávem ústa a
32
otočil se k esenbákovi Vávrovi „Tož, súdruhu, ochutnajte sam!" Soudruh Vávra znejistěl, podržel však výraz nekompromisní bdělosti a ostražitosti Cosi mu však nedalo, přistoupil k napaječkám, nabral do dlaně trochu vody a napil se. Napil se pak ještě dvakrát. Po třetím doušku otřel zpocené čelo a zašeptal „Pravda, slivovica! Trošičku slabá, ale jinak dobrá." Hned poté soudruh nabral dech a zařval na celý kravírv „Objekt sa úřadně uzavírá!" Ale cosi se v soudruhovi už nalomilo, cosi už otřáslo jeho sebejistotou, protože se naklonil k Jankovi Surému, kterému ale neřekli jinak než „okresní býk", a zašeptal „Řekni pantátovi Šabršulovi, že sem to tak nemyslel... ale jinak nikomu ani muk! Pohlídej mi to tady, jdu včil dom a přivezu na t r a k a ř u aspoň pět kýblů." Jenže utajte v Brumově tu zázračnou zvěst, že ze studny nad kravínem teče slivovica, pravda, trošku zředěná, ale na pití tak akorát/ Než se soudruh Vávra přihnal s trakařem a s pěti kýbly, byla studna nad kravínem už prázdná a polovina Brumova napitá. Ještě večer stál strýc Šabršula v jámě, kterou celé odpoledne kopal, nad prasklými nádobami s jasnými stopami po nárazu železných sochorů. „Tož mám to ale život!" bědoval „Čert vem železnicu i fabriku, akcie Zbrojo vky, diamantový prsten, perziánový kožich a náhrdelník, ale že mi Pánbůh včil vzal i dvacetiletú slivovicu na svatbu dcery, ne, ogare, to není spravedlivé! A já ti to dnes řeknu: za všecko možú enem ti bolševici Ani tvůj tata neměl na smrtelné posteli pravdu... Už sa mi nechce ani žiť!" „Ale byl jste, strýců, v Monte Caru, v Biarritzu a já..." „Abych ti řekl, ogare, pravdu: já na to Monte Carlo i na Biarritz včil tak akorát... však víš co." „Kdysi jste mě chtěl naučit žít," povzdechl jsem si „No právě! Ale vidíš, jak to dopadlo! Dvacet roků sem se na tu slivovicu těšil, huba se mi křivila, když sem si na nu vzpomněl Vojnu v zemi přežila, Hitlera, Beneša, Stalina, Gottwalda, aj teho Zápotockého... a včil, když se mi vdává dcérka, tak abysme pili obyčejnú. Je to, ogare, spravedlivé nebo není?" Mlčel jsem. Ze syrové země, z jámy vonící slivovicí, stoupaly k valašskému nebi nářky strýce Fojtíka, zvaného Šabršuly, člověka, s nímž to osud myslel do 20. prosince 1957zčásti dobře, zčásti zase jinak. „Strýců" řekl jsem po chvilce tiše, „život je sviňa." Hvězdy tentokráte nevyšly. Začalo drobně sněžit Mnichov
Jiří Gruša
Pochopit nutnost Slyším, že chcete mluvit o svobodě. Povím vám tedy, co j s e m se o ní dozvěděl. Existuje dvojí svoboda. Ta skutečná — a ta podmíněná, často jen osobně vnímanou nahodilostí výskytu volby. Pravá svoboda tkví v poznání nutnosti, zákonitosti jevů a dějů. Ostatně všude je nutno rozlišovat mezi p ř e c h o d n ě jsoucím a tím, co se zákonitě teprve rodí. Skutečnost prostě j e n jsoucí je nedokonalá, nehotová. Skutečnost, která se uskutečňuje, s m ě ř u j e k vyššímu stupni dokonalosti. Objevit v nižší skutečnosti vyšší znamená stát se vědoucím, znamená nahlédnout do zákonitosti dějin, znamená osvobodit se a získat schopnost osvobozovat jiné. Nevědoucí musí být k vědění vedeni. Konečné řešení odvěké otázky, jak f u n g u j e svět, obsáhl vědecký světový názoi*. Proto jsou b u d o u c n o s t světa a světový názor neodmyslitelně spjaty. Ve vědění vědoucích j e budoucnost lidstva. Dosáhnout takového vědění je totéž, co dospět k lidskosti. Osvojitelé pravdivého poznání jsou povoláni svět n e j e n o m vykládat, víc — oni v n ě m musí vyšší skutečnost účinně uskutečňovat. Jediná skutečná skutečnost, jediná skutečná lidskost a jediná skutečná svoboda nejsou něčím daným, co by bylo možno vymezit bez hlubšího tázání po cíli a účelu, nýbrž něčím, co se neustále mění, vyvíjí, vzniká a rozšiřuje skrze dějinný zápas a v něm. Tolik o svobodě. O písemnictví vím zase toto: Spisovateli připadá úkol obzvlášť významný. J e vyzván, aby v souladu s věděním vědoucích konkretizoval vyšší skutečnost umělecky. Co vědoucí činí společensky, koná spisovatel specifickými prostředky tvorby. J e vlastně vychovatelem, ba technologem vznikání budoucnosti v lůně nehotového současna. Stěží kdy připadl literatuře významnější úkol. Zajisté, že literatura takového konkrétního poslání j e také jedinou skutečnou literaturou. Dala se do služeb uskutečňované skutečnosti, proto se osvobodila, ba čím těsněji se ke své službě přimyká, tím j e svobodnější. Zdá se to být protimluv, ale j e n tomu, kdo n e u m í myslet dialekticky, kdo nedovede překonat své lpění na historicky p ř e k o n a n é m . Někdy však j e síla přežilého značná. V zemi, odkud přicházím, se mezi literáty, kteří se za více než čtvrt století vůbec kdy odhodlali psát, tři ze čtyř nedovedli bezprostředně, spontánně rozhodnout pro bu-
doucnosst, takže bylo nezbytné j e poučovat, převychovávat, ano — i trestat. Sebekriticky přiznávám, že j s e m k nim také patřil. Také já j s e m se nedokázal oddělit od konfúznajiekonkrétní skutečnosti, nenašel j s e m v sobě schopnost ř á d n ě historicky utřiďovat jevy a pod vlivem sil, odsouzených k zániku, j s e m se nezastavil ani před pomlouváním, pobuřováním a urážkami. V tvořivé práci po boku lidu, v boji za mír, nebylo pro m n e zákonitě místo. J s e m tedy běženec, odsouzený doživořit na smetišti dějin. Tady, mezi vámi. Naštěstí však zjišťuji, že i vy už chápete, kde j s t e se to octli a že ve vás roste odhodlání takovýto prostor opustit. O to snáz ho b u d e možné vydělit, oplotit a dezinfikovat. Pro mě pak, na základě doznání, které tu pozdě, ale přece činím, vznikne třeba příležitost zařadit se do nápravně výchovného procesu a dát tak najevo svou lítost Bohu
Vratislav
Křivák
Verše *• É
jen klid, mami svět se o mě vzorně stará zapomněl vlastní deprese denně mě dětským mýdlem kartáčkem vlásky učeše
myje
jen klid, mami našinec najde všude lidi jež na něj dlouho Čekali i tučné svině před porážkou na moji počest zpívaly jen klid, mami jak cumel chutná zdejší volnost cítím se jak kojenec řeku plnou spásných trámů z prsu světa cítím téct jen klid, mami jednou se ti třeba vrátím jednou jednou to mi věř všechno se pak rázem změní jednou až tu nebudeš
33
TŘIKRÁT FRANZ KAFKA
ními pokusy, které zde (u Kafky z r. 1912) shleNapříklad: Oklahomské divadlo dávají důmyslnou nábožensky mystickou symboliku. Bude snad přece jen lepší zůstat na pevné zemi a sdílet Karlův podiv, když vidí, „že všech„Na závodišti v Claytonu se dnes od šesti no je ještě větší, než si vůbec dovedl představit" a hodin ráno do půlnoci přijímá personál pro též jeho nechápání toho, „jak nějaký podnik divadlo v Oklahomě! Velké divadlo v Oklamůže tolik vynaložit jenom na to, aby získal perhorně vás volá! sonál". Ten bystrý hoch má pravdu. Výše náklaVolá jen dnes, jenom jednou! Kdo teď propase dů není v žádném poměwi k udávanému cíli. příležitost, propase ji navždy! Kdo myslí na Možná, že náklady jsou právě proto tak velkosvou budoucnost, patfí k nám! Každý je vítán! rysé, aby zamezily anebo v zárodku potlačily poKdo se chce stát wnělcem, ať se hlásí! Jsme chyby o věrohodnosti vyhlašovaného účelu. divadlo, které může každého potřebovat, kažJestliže se však pochybnosti přece prosadí, otedý se uplatní! Kdo se rozhodl pro nás, tomu blahopřejeme hned zde! vírají dvířka různým dohadům, například že diAle pospěšte si, abyste byly vpuštěni do půlvadlo, které potřebuje takové množství zaměstnoci! Ve dvanáct hodin se všechno zavře a už nanců, snad vůbec není divadlo, nýbrž nějaké se neotevře! Buď zlořečen, kdo nám nevěří! rozsáhlé zdraví škodlivé pracoviště (fantazie zde Vzhůru do Claytonu!" (1) má bohatý výběr; mně - ačkoli se ihned přistihuji při anachronismu - se samovolně vybavuje předTak zněl nápis na plakátě, který Karl Ross- stava uranových dolů), které potřebuje stálý mann viděl „na rohu ulice". Oklahomské divadlo přísun nových pracovních sil, protože staré se (promiňme Ka.fkovi, že sveden tiskovou chybou velmi rychle opotřebovávají. Je-li tomu tak, pak v americkém cestopisu Arthura Holitschera psal úspěch náborové akce závisí na dvou podmínOklahama) budí dojem utopie, A ta představa kách: předně se noví zaměstnanci musí verbovat provází čtenáře a zůstává s ním, i když text upro- daleko od Oklahomy a zadruhé musí být pracostřed věty náhle ustane, právě proto, že ten pří- viště a tudíž i hranice Oklahomy přísně střeženy, běh je bez konce. Má cosi společného s velikými aby se uchovalo tajemství takzvaného divadla. náboženskými či politickými (což se navzájem Čtenář je připravován na to, že jízda vlakem, může značně podobat) výzvami a sliby na způsob nastoupená v euforickém rozpoložení mysli, „Pojďte, vy obtížení..a?tebo„Jií vshxíru psanci bude dlouhá. Ve fragmentu trvá již dva dny a dvě této země..Pokaždé, když Čtu ten oklahomský noci. Chladný závan divoce tekoucí vody na fragment, myslím na to, jak zajímavé by bylo vy- tváři cestujících je poslední, co Kafka zaznamezvat lidi z různých zemí, životních postavení a nává. Pak nás propouští do říše nesčetných názoru, abt; te?ipfóbéh dokončili Kdybych se o to pokračování, z nichž si každý čtenář může utkat pokusil já, pokračování by pod rukama mých sobě přiměřenou variantu. zkušeností vedlo přes krutá zklamání k tragicPředstavme si, že Karlův vlak přijede na území kému konci. imaginární Oklahomy kolem půl třetí v noci, že Pozastavuji se již nad samotným jazykem a se hned za hranicí zastaví a že do vagónu narázem plakátu. Slibuje příliS mnoho, než aby stoupí nikoli přátelští verbíři z claytonského mohl vše splnit. Jako by se lidé, kteří se dají závodiště, nýbrž uniformovaní činovníci. Každý najmout do Oklahorriy, ji£ nikdy nemuseli starat má v jedné nice list papíru a v dnihé lampu, vy0 svou budoucnost. Také předem vyslovené bla- dávající jen slabé světlo. Ukáže se, že listy jsou hopřání těm, kdož „se ros ho dli pro nástl, jakož krátké seznamy jmen, předem sestavené k pří1 prokletí na adresu nevěřících je poněkud pode- jezdu transportu. Po přečtení všech jmen jsou cezřelé. Ostatně i okolnost, že plakát otevírá ucha- stující vyzváni, aby následovali Činovníka, který zečům vyhlídku na uměleckou dráhu, mi připo- jim přikáže vystoupit. Noc je velmi tmavá, kolem míná výrok myslitele, podle něhož bude v příš- obvodu skoupeného světla se jako obrovská zeď tím společenském řádu jedinec, zbavený odcize- tyčí tem7iota, v níž není vidět nic a slyšet je pouze ní, dopoledne vyrábět životně diiležité hmotné hučení motorů. Po krátkém pochodu odhalí svístatky a odpoledne může být básníkem. tilna krytý nákladní vůz, k jehož otevřeným zadKdyž se pak blíže podívám na průběh náboru ním dveřím jsou přistaveny schůdky. Rozkáže se na claytonském závodišti, zjišťuji v něm metody jim nastoupit a chovat se za jízdy tiše. Něktepropagandistů z povolání, kteří se kdesi v mé pa- rému z cestujících se zazdá, než vstoupí do vozu, měti nazývají agitprop, asociativně vyvolává že z nejvyššího stupně schůdků, vidí na obzoru jméno Goebbels jakož i pojem „public relations proti obloze jen o nepatrný odstín světlejší, agencies". Použití stovek troubících a bubnují- jakoby siluetu sedícího slona se šikmo zvednucích andělů a čertů je rovněž důkladně promyš- tým chobotem. Okamžitě to však zavrhne jako lená a přesně provedená akce profesionálních optický klam způsobený přílišným vnitřním napropagandistů. Nemohu souhlasit s interpretač- pětím. - Další anachronismus? Ano, ale jde o čte-
34
Kafky v epoše tanků. U schůdků stál ozbrojenec; ten teď zavře dveře, zastrčí závoru a sedne si k řidiči, načež se vůz ihned dá do pohybu. Projede zbývající hodiny tmy a někdy na druhý den - záleží na vzdálenosti od noční rampy - dorazí do určeného pracovního tábora. Zde již zřejmě není každý vítaný, neboť občas se do tábora dostavují uniformovaní muži, kteří toho či onoho odvedou. O takových se pak již nikdy nic neslyší. Jelikož instance, z jejíhož příkazu se odvozy provádějí, je neznámá, a také kritéria, podle nichž se určuje, kdo má kdy být odstraněn, zůstávají nevyzpytatelná, rodí se mezi pozůstalými po každém takovém zásahu přirozeně bezpočet dohadů, které sice postrádají skutečný podklad, přece však, jelikož vycházejí vstříc stálé lidské touze po vysvětleních, přijatelných rozumu či víře, přinášejí chvilkovou úlevu. Když byl odvezen Karl Rossmann, říkali jedni, že evropští středoškoláci upadli v nemilost, zatímco druzí zastávali názor, že Karlovo neštěstí souvisí se jménem Negro, jehož volba se mohla nahoře vykládat jako demonstrativní projev solidarity s pochybnou menšinou. My také patřím 2 k pozůstalým a jsme rovněž odkázáni pouze na dohady. Jisté je jen to, že Karl Rossmann (jemuž Kafka dal toto jméno se vší pravděpodobností jako hold sto let mrtvému Heinrichu Kleistovi a jeho „koňařiu Michaelu Kohlhaasovi) (2), Negro claytonského závodiště, jehož rodištěm byla Praha a jehož rodinná příslušnost - a zároveň pokrevní příbuzenství s autorem - je jasně naznačena v původním jménu jeho amerického strýce, Bendelmayer, (3) a že Karl Rossmann, mladík bez viny, je jemně odsunut stranou a zůstává nezvěstný. (4) Jeho nedokončený, konce nemající příběh, žije však v našich kostech, jak by řekl jeho autor. Tiáře
novy matky, Bendel mayer. 4. V „Deníku44 (30. 9. 1915) klade Kafka vedle sebe hlavní postavy svých dvou nedokončených románů, „Zmizelého" a „Procesu": „Rossmann a K., nevinný i vinný, oba bez rozdílu nakonec z trestu zahubeni, nevinný lehčí rukou, spíš odsunut stranou než sražen". Brighton
F. K., l.p. 1982 — 1983 Pendlování mezi obecným a jednotlivým jako by se odehrávalo na skutečném jevišti, přičemž život jako by byl jen obecně naznačen na zadní kulise. (F. K„ Z osmerkových sešiiků)
15. prosince jsem se nedopustil ničeho zlého, ?ieboťjsem se dostavil přesně; ačkoli teď už nevím přesně, jestli v deset nebo v jedenáct. To bylo uvedeno napředvolání k úřednímu jednání v budově ministerstva vnitra. V čekárně té kachlíkámy vyzvedl si mě mladý blonďáček, zaměstnanec vnitra. Jak taky jinak, třebaže to nebyl ten, který před necelým měsícem volal v neprofesionálně nelíčeném úděsu: ale bdsetl přece mít název musí! To když jsem na otázkti po svém Činění v poslední době zahanbeně přiznal, že pro pěkné léto napsal jsem sotva dvě básničky, a oni jevili zájem alespoi\ o jejich názvy, když jsem stydlivě odmítl zapůjčení. Já je totiž napsal sotva, Pěkné léto bylo teď, v tom předvánočním Čase, pryč. A já stoupal s jiným blonďákem opět tam. Tam seděl obligátní pan Dvorský, kterého zajímá Slovník českých spisovatelů poslední dva roky možná právě tak, jak zajímal jeho sestavovatele před roky. Odložte si a posaďte se, řekl ten muž, nápadně podobný Jaroslavu Haškovi (když už jsme u těch výročí). Uposlechl jsem, a pak bylo dlouho ticho jako v té tiché, v té přesvaté noci. A pak padla bez výEduard GOLDSTÚCKER strahy ťafka. On řekl Franz Kafka. A já ztuhnul. Slyšel jsem sice od přítele, že se mu vyšetřovatel 1. Franz Kafka, Amerika. Přel. Dagmar Eisnerová, představilpo Čase jiným jménem, ale já se musel Praha 1962, 306. začít bát. Dvorský coby Kafka může mě i klovI další citáty jsou převzaty z tohoto vydání, - Titul nout. „Amerika" pochází od Maxe Broda; Kafka pomýšlel Blonďáčkovi to dech nevyrazilo, a tak jsme sena název „Zmizelý". Pod tímto názvem vyšlo nyní trvali všichni tři ještě několik vteřin v mlčení. první kritické vydání: Der Verschollene. Vyd. Jost Schillemeit, 2 sv., Frankfurt n.M., 1983 Třeskot skla přerušil to ticho, ale mlčení pro2. Na 21. listopadu 1911 připadlo sté výročí Kleistovy dloužil. Blonďáček po dlouhé chvíli vstal, posmrti a soustředilo na něho mimořádnou pozornost hlédl z okna do nádvoří, a řekl: to uklízečka jezejména literární mladé generace. Lze téměř s jisnom rozbila okno. Smetákem. Ulevilo se nám totou mít za to, že když Kafka (který se jako „vyvšem zřejmě stejnou měrou, pan Dvorský ožil a děděný syn" cítil s Kleistem do jisté míry spřízněn a řekl to se tedy půjdu podívat Šel a podíval se. obdivoval hlavně „Michaela Kohlhaase") o několik Když se vrátil k věci, ke mně, řekl ke mně: Říká týdnů nato začal psát román, mínil se volbou jména Karl Rossmann diskrétně poklonit památce velikého vám to něco? Jelikož řadu let píšu básničky bez názvu, nezmínil jsem se o třeskotu skla. Řekl mrtvého. jsem: jestli máte na mysli toho pražského židov3. Ústřední postavu své povídky „Ortel" (1912) ského německého spisovatele, pak snad něco ano. pojmenoval Kafka Georg Bendemann. V „Deníku" A on řekl: on totiž bude mít výročí, jak máme zjiš(11. 2. 1913) dodatečně konstatuje míru ztotožnění těno. Nenavštívili vás kvůli tomu nějací západautora s protagonistou: „Georg má tolik písmen jako ní novináři? Nenavštívili. Pan Dvorský tedy Franz. V Bendemann je „mann" pouze zesílení „Bende" ... Bende má však právě tolik písmen jako mohl pokračovat, že mají zjištěno, že toto výročí Kafka a samohláska e se opakuje na-stejných místech chtějí zneužít, a že mě třeba ještě navštíví. Oni (ne jako samohláska a v Kafka". Ve „Zmizelém" je tento ti novináři) že nejsou proti tomu, abych se s nimi vztah příbuzenství naznačen rodným jménem hrdi(s těmi novináři) bavil o Kafkovi, ale že by nebylo
35
pro mě dobré, abych. A já teď vyslechnul od znalce Slovníku českých spisovatelů souvětí dlouhé a řečené dvěma dechy, které vyjadřovalo všechno to vyjádřitelné, co mě potkává dvanáct let Abych říkal tedy o Kafkovi, že si mě takhle zvou, že dělám ta zaměstnání která dělám, že nesmím publikovat protože jsem podepsal Chartu 77... Ten první dech jsem tady musel přerušit s tím, že to bych lhal, poněvadž publikovat nemohu již od roku 1970. Druhý dech pak dořekl, že vím dobře, co všechno myslí. Po čtrnácti dnech byl jsem na Ruzyni. V letištní hale bylo přívětivo, a přítel, který se vrátil z pobytu ve Spojených státech severoamerických, přivezl mi dárek. Baseballová čepička
Jiří Gruša
«r
t
„Produced for you in Taiwan fí.O.C." a prodávaná na West Pie o Boulevard v Los Angeles (California 900 64) je černé barvy. Na štítku v barvě žluté stojí písmeny opět Černými: kafka. To mocnářské soubarví je jistě náhodné. Kořán přivezl pro jiného přítele takovou čepičku v barvě rudé, kde na štítku vyvedeno: kerouac. Čepičky mají vzadu šikovné upínání na způsob opasku, takže padnou na libovolnou hlavu. Asi po třech týdnech nového roku L.P. 1983 hovořil se mnou pan Dvorský, nikoli o Kafkovi, nikoli monotematicky, nikoli krátce. Mezi řečí položil mi otázku, jestli mi pan Kořán přivezl něco z Ameriky. Neodmítl jsem vypovídat Praha Petr KABEŠ
'
Vábeni na vsi aneb Panna a Netvor
Moudří si mysleli, že údělem té země je symbióza a zapřísáhávali to česky i německy. Ti nehloupí, leč bez moudrosti, tvrdili česky i německy, že plnost jedněch vylučuje ostatní. Země se jmenovala Čechy a na počátku tohoto století vydala Rilka, Werfela, Kafku, Haška, Weinera a Demla. Češi, Němci a Židé tvořili její trojí duši (Werfel) ba přesněji: trojjedinou. S čtvercem č a s u j e to stále zřetelnější. Dostalo se jí výrazu v literatuře. V té velké, která bez ohledu na jazyk artikulovala jedinost, ba jedinečnost společné k u l t u r y . . . a parado>cně . . . i v malých literaturách zdůrazňujících právě své vydělovačství, svůj komunitní ba komunální rámec. Už Kafka jim přisoudil omezenost témat, ztrátu principů, snadnost symbolizací a politickou služebnost jako určující znaky. Charakteristika platná pro velkou část tehdejší české produkce, byť její snahou bylo zbýt se humen a honzovské pece. Měli však Češi zvláštní nadání své nepočetné velké přikračovat. A platilo to i pro literátům německou, domorodě zemskou, pokud se právě svou zemskostí chtěla zaklínat, omezujíc se takto na jakýsi „geo-politický" ráz a propadajíc - provincializaci. Dnes z těch textů vane humor nechtěného: „Jest možno vůbec," ptal se jeden Český (a ne nevýznamný) kritik, „aby německý spisovatel pochopil tragického ducha Prahy?" (1) Ten dobrý muž mohl cestou do redakce potkat aspoň jednou týdně jistého F. Kafku. Mocný deník kritikův jménem „Venkov" (německy „Das Dorf 1 ), sídlil na Poříčí a pilně připomínal Českým Židům slovy venkovanky k zeměměřiči Kafkova „Zámku", „ .. .vy jste nic, nejste (přece) ze vsi." Tři sta metrů od Dělnické úrazové pojišťovny, kde se Kafka doživotně mořil, měl „Venkov41 své sídlo, pevně přesvědčen, že ,jen České srdce, jenom ono" se k ní, k Praze, může „promilovat, protrpět". Ironie? Ovšem. Ale nejen odtud, také z druhé strany, pro kterou „Das Prag" (2) (tak se jmenuje román, odkud budeme citovat) byl místem vypínavé nevycválanosti jakéhosi „Landesbevólkerung s jeho alkoholismem, prostitucí, hrubostí, potměšilostí a podivnou servilitou, která se nakonec vždycky ukáže být jenom vyčkáváním, jak zasadit účinnější ránu." Německý hrdina téhle kolportáže se spolu se svým židovským přítelem náhle octne na dvoře jakési z českých špeluněk, aby se nachomýtl ke klíčové scéně: právě pošla fena, matka šesti Štěňat. Česká děvka jde tím dvorem a zmocní sejí soucit k čerstvým psům. Nadrobí jim chleba. Nežerou, jsou slepí. Zaplaťpánbu, autor neopomněl dívku vybavit i mlékem. I dá se do kojení, takže vzniká prostor pro komentář: „Pohlédli na sebe (ti dva) vydechujíce prudce . . . nebyla to holka, jež se nehrozila sajícího zvířete u svého prsu snad přece jen víc než matka překypující něžností? Neodkazoval ten pud, kterým se tu uplatňovaly mateřské city, k neprobádaným oblastem, kde je třeba hledat otázku po vzniku národa...? I bylo jim (těm dvěma), jako kdyby se jim nabízelo řešení toho, o čem hovořili a co probírali celé týdny". Punktum. A přece, nepřehlédněme ten motiv: česká „anima" se k animálnímu vztahuje takříkajíc lidsky. Na rozdíl od českých maloliterátů, kteří se ve svých portrétech německého protějšku buď přidržovali stejných klišé a nebo vůbec dělali, že druhé strany není, ba na rozdíl od větších a velkých Čechů, kteří prostě žádnou umělecky významnou postavu německého spolusvěta nevytvořili, německá literatura - a to jak ta provincializující, tak i ta velká - se českým světem zabývala, a ne-li českýmuž, tedy česká žena ji
36
strhla. (3). A její otázka směřovala právě k tomuto „mystériu" jinak založené a zakládané. Od autorů typu Julia Krause či Karla Hanse Strobla, tedy ot těch kolportážně polemických, přes ty hlubší jako např. Watzlick, Mauthner, až k těm tvořivým jako Kisch, Brod, Werfel či Weiss - a jmenovali jsme opravdu jen výběrově - všichni procházejí touto školou erotické fascinace, ať už ji dávají podobu zasvětitelky, démonické ničitelky, opatrovatelky, běhny, kojné, chůvy, nebo jen vypravěčsky jiných smírných pohádek. A čím větší talent, tím - to se rozumí - neslužebnější, nemilitatnější uchopení a pochopení, přesahující onen dobře známý bod, o němž po pražských putykách zpívali: Hin nach Pragien, wo mit Deutschlands Musensöhnen sich des Slawenstammes Schönen nur in einem Punkt verstehen. Navzdory Montekům a Kapuletům, navzdory třenicím a zábranám německá a česká kultura se prolínaly spolutvoříce koneckonců živý, mnohotvárný, ale zároveň jednotný útvar kultury středoevropské, jak se rozrůstal na území někdejší monarchie. Aspekt erotické přitažlivosti byl jenom jedním - i když nejnepřehlédnutelnějším - z aspektů tohoto spolubytí. „Každému, kdo má oči, aby viděl", praví jeden z významných svědků a posuzovatelů, (4) „potvrzuje pražská denní zkušenost přitažlivost vzájemnou. Pražské kavárny, zábavní místnosti, koupaliště jsou zabydleny mileneckými dvojicemi; mladý žid - velice často Němec mluvící česky - mladá česká dívka. Jde téměř pravidlem . . . o vztahy spontánní..." Týká se to i největšího spisovatele Čech, Němce, žida česky mluvícího Franze Kafky: „ . . . jen jak jste obcházela mezi kavárenskými stolky, Vaši postavu, Vaše šaty, to ještě vidím ...", napíše v prvním ze svých dopisů české dívce, líče své náhodné setkání s ní (snad r. 1919) - v té běžné pražsko-kavárenské situaci. Do ledna 1921 bude z těch dopisů kniha. Vyjde osmadvacet let po Kafkově a osm let po adresátčině smrti. Stane se nejenom dokumentem o „nejhlubším a nejotřesnějším zážitku" Kafkově, nýbrž i v pravém slova smyslu dílem s výraznými znaky stylizace a kompozice, dílem, v němž ono mystérium jinorodé vitality dojde svého nejvyššího výrazu. Milena pak věhlasem předčí jiné literarizované i historické Češky, počítaje v to „světice i královny" (5). Kým byla?
„Efébskou krasavicí s účesem „a' la prerafaelistky", která se přebrodila až na Příkopy? Zjevem, za nímž se, u oka nezbytný monokl, otáčel hrabě Thum, zemský místodržící a „nejelegantnější muž své doby"? (6) Řekli jsme „přebrodila", neboť jsme mínili podtrhnout význam skutku i lokality. Praha byla vedví, přejít z Ferdinandky, z českého korza, na třídu německé „creme", bylo totéž, co přebrodit řeku. Nové tu nebylo ani tak setkání českého živlu s německým, nový byl způsob, jímž se to nyní dálo. Milena a její vrstevnice přicházely totiž ně jako objekty přízně, nýbrž jako její uštědřovatelky. A ona k tomu byla zvláště uzpůsobena. Jmenovala se Jesenská, a to v Čechách něco znamenalo. Jejímu předkovi usekl Anno Domini 1621 hlavu kat. Doktor Jessenius, rektor Učení Karlova, diplomat a lékař, který provedl první veřejnou pitvu, hle, hle jak ohavně a veřejně je nyní secírován. Nejdřív jazyk (to za výmluvnost), potom ruku (přísahal) a hlavu nakonec. A tato obřadná jatečnost nemá ještě dost, císař, který se tak mstí protestantským stavům, poručil, aby rozčtvrtili tělo a rozvěsili ho na pražských rozcestích. Otrlá Evropa vydechla hrůzou a České Čechy se staly venkovem, služebnou vší. Jesenského hlava se na to dívá z železného koše na mostecké věži, dokud (spolu s těmi ostatními) se nestane lebkou. Rod znicotněl, aniž to císaři kdy zapomenul. Jan Druhý Jesenský přichází koncem devaténáctého věku do tohoto města odhodlán vrátit věci na původní místo. Je bez prostředků, zato však vybaven inteligencí, mužností a sklonem ke grandezze. Snad by se dalo říci: výhodně se „provdá", ožení se s dcerou školdohližitele Čech a z věna si pořídí ordinaci. Neboť i on bude lékař. A ovšem na stejné universitě profesorem. Její delší jméno - od oné velkopopravy se totiž nazývá Karlo-Ferdinadova - je v jeho očích jen dočasný a nejapný přídomek. Jesenský bude českým nacionálem, vlastně ani nemůže jinak. Avšak jeho sebeidentifikační historizující aristoiu-atismus, jeho smysl pro mythos, toto:, j á jsem příběh!" se s jeho gruenderstvím smísí v podivuhodnou směs. Neobvyklou u ostatních Čechů, kteří se spíš chlubí plebejstvím. On je patricij, ba aristokrat, - postoj, který jeho dcera do detailu přejme. A je také dandy, s vášní k ženám od svých žaček po manželky přátel a pacientky. Poslední pražský souboj má v Jesenském svého posledního duelanta. Prý v tom dobře obstál. Ne už jako otec. Mileně je hlavně protihráčem. A po matčině smrti (neotřásla jím) někým, od koho se vynucuje dodatečný důkaz soucitu a lásky, o to vlastně důrazněji s oč větší samozřejmostí a příchylností sdílí dcera Jesenského axiologii... a obdivuje ji. Na rozdíl od Kafkova poměru k otci, zde je osvojení, zde je přitakání, nikoli ta vlastně vynucená poloúcta k zásluhám pracovitého Heřmana skrovných začátků, který to „někam dotáhl", až se změnil v tyrana a bosse. Franz Kafka se nikdy nesmířil s Heřmanovou galanterií - a přece všechny jeho postavy jsou lidé nějakého druhu podřízenosti, služby, zaměstnání, nikoli poslání. Milena bude revoltovat aniž o přirozenosti svého rodového já vážně zapochybuje. Jako děvče viděla otce opřít se moci, viděla ho „zůstat stáť' (7) když se rozutekl dav a zůstali jen mrtví. Vyvodí si z toho, že je nutno zůstat stát i vůči
37
Jesenskému. A ovšemže se nikdy nedá zaměstnat žádným úřadem. Srovnání otců, které se tak často uvádí jako psycho-pouto mezi M. a K. nutno tedy brát s touto opravou. To možná víc působil zážitek onoho chladu emocí, griinderského nesentimentu, s nímž oba otcové přivedli na svět své d ě t i . . .jako důsledek věna, neboť Heřman si z Juliných peněz pořídil svůj krám, stejně jako Jan z inspektorských peněz zubní ordinaci. (8) Děti si pak mohly připadat jako podpoložka obsáhlého účtu za dodané zboží. Jinak se však podobala Milena daleko víc oněm pyšným dívkám, které míjejí a odmítají kafkovského pražského chodce v prvních ještě do Prahy lokalizovatelných povídkách, dávajíce mu dost nepokiytě na vědomí, že věru není žádný „vévoda vzletného jména". Věru málo připomínala takovou Friedu, či Amálii ze „Zámku", za jejichž možný inspirační zdroj - vcelku právem - bývá považována. Její povaha nás nutí myslet na figury romantiků, ba tento sebeídentifikační rámec je u žačky Minervy, onoho prvního a velmi prestižního dívčího gymnázia - líhně emancipantek a preciózek českého veřejného života - prostě nutno předpokládat. Ve spojení s rodinným mýtem jde o směs výbušnou. A sotva si lze představit něco protikladnějšího oněm bez-rizikovým ženám, s nimiž být spolu (a to ještě na odstup nezatěžovaný žádnou přílišnou intimitou) by neohrožovalo psaní. Ty si vypřával Franz Kafka, aby i ony mu byly nakonec příliš živé. Vedle nich je Milena prostě riziko samo. Usměřenost, šetrnost,.skromnost, píle, řádnost a „Tüchtigkeit" (obdivovaná Kafkou třeba na Felici Bauerové) to všechno jsou vlastnosti, sice výtečné ba dokonce Jesenským (ano jím) úředně chválené, leč ne dost doma, na té dobré pražské adrese, kde Milena bydlí. A těžko k nim otec může dceru vést, sám jsa hazardním hráčem karet, mužem eskapád a manželem bez věrnosti. Toto na něm bude dcera téměř milenecky - oč skrytěji tím náruživěji - obdivovat, vyžadujíc si stejné míry vášněplné pozornosti, jaké se dostává jiným ženám. Milena vyvine celou kulturu lásky ze vzdoru, jíž má být otcovský adresát přiveden k uznání láskyhodnosti osoby sobě nejbližší. A je to celý systém trestů, který otce stíhá, trestů postihujících jeho „svátostiny", neboť jenom tak lze zraňovat, jenom tak lze burcovat a dovolávat se. Bude tedy druhý Jessenius zaskočen kleptomanskými výstupy své dcery v nejlepších pražských obchodech, dožije se falešných směnek vystavených na jeho - na rodové - jméno, dožije se rozprodání milované sbírky zlatých mincí, útoku na svou stavovskou-lékařskou Čest (v jeho ordinaci se začnou ztrácet drogy) a ovšem bude vystaven promiskuitním aférám koncipovaným jako msta za matčina příkoří, za matčinu smrt, již Milena zažila (a opečovala), smrt, která byla provázena téměř manifestovanou nezainteresovaností otce. Po letech ještě bude vyprávět, jak Jesenský vešel do pokoje umírající, aby odtamtud vzal kytičku beztak zcela výjimečně d a r o v a n ý c h f i a l e k . . v e d l e v ordinaci byla totiž zrovna sličná pacientka. Mileniny tresty nabudou zvolna skandalózních rozměrů. Mladí muži, otcovi žáci, jeho asistenti, se budou objevovat v dandyovských oblecích páně doktorových, obdarováváni páně doktorovou dcerou, která si vybírá právě takové, o nichž bezpečně ví, že jsou - co otec nejmíň i*ád. A Milena se „nebude mít na pozoru", před tzv. „následky", neboť ty přece představují nejvyšší možnou formu „společenské ostudy", jakou lze otci způsobit. A ovšem: také prazvláštní pouto mezi oběma, nejvyšší možné intimní přiblížení - na negativní způsob. To on, Jesenský, lékaž a muž s konexemi, se musí „přiznat", že mu na dceři záleží přinejmenším tak jako na vlastní pověsti. Poprvé je k takovému přiznání-vyznání přinucen těsně před Mileninou maturitou, po druhé před její zákonnou dospělostí. (9) A přirozeně, že Milena rozhazuje peníze; jedině před penězi má otec - alespoň jí se tak zdá - respekt Dokonce i často zmiňované přátelství ke krásné spoluminervistce . . . -, j e to neuvěřitelné spojení mezi ní a Tebou", všimne si Kafka, připíše však této liaison ráz duchovně mediální - . . . tedy i toto sapfické přátelství lze jenom částečně odvozovat z obdivu pro Oscara Wildea a jeho tehdejší skandál; (10) daleko spíš než autostylizační vášeň tu jistě působila - jak tomu v takových případech ostatně bývá nejčastěji - silná otcovská fixace. A Jesenský zasahuje, dává dceru internovat v luxusní - leč psychiatrické léčebně. Nová láska Milenina k Ernstu Polákovi v tomto světle je spíš závěrečným mezidůvodem. Nebyl Ernst než dalším, i když nejangažovanějším exemplářem prastarého rodinného trucu? Jesenského zákrok nutno považovat za poslední a dost předzjednaný akt Mileniny hry s otcem - o otce, jehož patriarchální pravomoc zbývalo ještě vyzkoušet. Neboli zbývalo vystavit ho situaci „Ortelu", abychom parafrázovali povídku, v níž je zhuštěno Kafkovo rodinné trauma. Tara ovšem Georg Bendemann poslušně skočí do řeky poté, co ho domácí a tajuplný tyran místo souhlasu se zasnoubením odsoudí utopit se. Milenin otec není oním všezastiňujícím „obrem", jakým se Heřman Kafka jevil Franzi Kafkovi, je sice soupeřem, ale je také partner. Ostatně, zničující rozsudek nad Milenou by v reálu vypadal jinak, znamenal by vystavit ji následkům jejích vlastních ofenzív, znamenal by prostě neudělat n i c . . . jako také Bendemann, napsaný á la Milena, by prostě musel skákat z mostu pravidelně, aby si ověřil, zda se tentokrát skutečně nestane nic na jeho záchranu. V Jesenského „Ortelu" se tedy koná nejen zasnoubení, ale i sňatek. Polák je krásný muž, kvintesence Jesenského nechutí, - německý žid, který se česky ani mluvit nenamáhá. Ne vlastně literát, spíš člověk od literatury. Ví o ní všecko, nemusí ji psát, nesní dost silně. Jako šarmér uvykl, že se sní o něm. Je však Arconaut, tj. vysedává v Areu, v kavárně německo-židovských literátů na rohu Hybernské a Dlážděné, kde „to kafká, brodí a kiší", aniž to ovšem „polákuje". Ne že by nebyl skvělý intelekt, ale je víc elokvent a glosátor. Pro Milenu tím přitažlivější, že ve svém chování k ženskému světu se podobá - inu, opět Jesenskému. Který „orteluje", avšak velmi velkoryse. Má-li se už vzdát, učiní tak s grandezzou. Dá dceři výbavu i jmění (11), tj. rozsudek zní: z Prahy do Vídně. Tam se žije těžce, Milena peníze utratí a věno prodá. Pak se začne vytrácet po Ernstově boku. Doma byla
38
Jesenská, zde je Poláková, v nepřehledném, „prokletém" (12) městě (Vídeň s e j i stane, čím byla Praha Kafkovi, drápatou macechou). Místo Area -Herrenhof-, literární kavárna, kde se Ernst situuje uprostřed svých-hlavně přítelkyň, i zde jistě stále kýmsi volán - k telefonu. Rituál, který utkvěl Kafkovi už z pražského Area (zmiňuje ho v jednom z dopisů M.). Ocitá se tedy Milena ve vztahu ke svému muži v dilematu známém z domova. Protože však odpadl rivalizační moment otec-dcera, odpadá také příslušné excitans a Milena se cítí zaskočena. Proslulá svými pražskými dobrodružstvími, nedovede se v Ernestově velkodomácnosti najít Pokusí se o sebevraždu, týden leží v prázdném bytě, „neznajíc živé duše, polo v bezvědomí" a ne Polák, nýbrž domovnice ji probouzí „mocným třepáním a volá k životu". Ta, již současníci znali jako mladou krasavici s láskyplnýma očima a plavými, vlnitými vlasy, na níž obdivovali její úsměv, grácii a zejména noblesní držení těla, leží tu vyčerpaná a vystavená důsledkům toho, co záhy sama nazve „hloupým nápadem" (13). Plánovaný výbuch svobody má nepříjemnou pachuť pádu. Přijme vyhnanství i osamělost, ba svůj sociální mat - tahá po nádražích kufry - avšak nepoddá se drobtování kavárenského života. Není na to dost marginální zjev. Ne literární perifernost, ten druhý odvar - „lógr" kaváren, nýbrž pravé vření, duchovní atmosféru „kulturně životního podnebí vídeňského (ba ještě lépe středoevropského)" (14) Milena nasaje a zpracuje. Její osobitost a osobnost manifestovaná v Praze konkurenčně a negativisticky, se přihlásí o svá práva. Vysmívaná Polákem za každou řádku, začne psát a zaháji svou cestu kjed noduchosti.
Ví už, že je „nutno postavit se před veliké zrcadlo a zaznamenávat s naprostou věcnosti taková jsem a taková ne. To mám a to mi chybí. Tohle dovedu a tohle nedovedu, tedy nikdy nebudu dělat..
Slova z roku 1926 z její první knihy, která shrnuje formování a zrání a která se také „Cesta k jednoduchosti" nazývá. Zde zní i síla, jakou na Milenu zapůsobilo setkání s Franzem Kafkou, bude to kniha v mnoha ohledech rozporná, ba kniha mezi známými a zasvěcenci ironizovaná, neboť si bylo lze stěží představit něco rafinovanějšího než Milena (J. Herben) - avšak bude to i kniha klíčová, neboť rámec sebeukotvení je tu dán. Kalokagaticky, řekli bychom, podle onoho prastarého řeckého ideálu o jednotě vznešeného původem a bohatého vnitřně, o jednotě mezi hojností duchovní a schopnostmi či mohovitostmi jednotlivé fysis. Nebyl to vlastně povýšený a zkultivovaný aristokratismus starého Jesenského? Ne náhodou je spisek otci věnován - jako jakýsi druh smíru, uzavíraný na sotva zatvrdlé a nikdy ne zcela vychladlé lávě společného vulkánu. Teď však ještě dopisuje pražským novinám, avšak co se na jejích pražských příhodách jevilo jako autostylizace a hra, ukazuje se Školou vkusu. Milenin styl, dynamický, osobnostní, je výrazem jejího životního slohu, k němuž se dopracovává a jímž později zasáhne do českého kulturního povědomí (na její články bude čekat s napětím nejenom Kafka ale i široké čtenářstvo). Pod průhledným pseudonymem A. X. Nessey píše do liberálně židovské Tribuny a má v její fejetonové rubrice silnou konkurenci (Kisch, Hašek), v níž obstojí. Dá se do překládání a vybere si (spíše instinktem než na radu) povídky jistého „cizince, o němž nikdo mnoho neví a nepovažuje ho za nijak neobyčejného člověka, který ale Milenu trhne: už proto, že mezi prózami které ji zaujmou, je také „Ortel". Cizinec je souchotinář, léčí se v Meranu a třebaže uzavřený, ba plachý, list, který dostane, žádost o souhlas k překladu, ho přiměje k odpovědi. Dívku, která mu píše si ovšem nedovede vybavit, je „bezobličejová", je však první v jeho životě, která se na něj obrací takříkajíc „pro krásu duše". Neboť v českých Cechách si spíš ženy vybírají muže. I ona je - cizí. Dcera toho chtonického, zakořeněného „Bauernvolku", s nímž nyní nutno vejít v ještě bezprostřednější styk. Je po roce 1918 a češství se domohlo svých práv, Jesenský je profesorem na Jesseniově universitě, z názvu odpadl ferdinandovský přídatek, následek někdejší velkopopravy. Item: židům a Němcům potřeba je vyrovnávat se s výskytem „ve vsi". I Kafka to musí. Jeho pokus je datován dvěma mezníky, Milenou a „Zámkem". Bystří pozorovatelé již dávno vysoudili, že Kafkův styl je do značné míry založen na doslovném chápání jazykových obratů, na jejich analýze a logické konsekvenci, v níž a s níž je takto pojatá všední metafora vyzdvižena k původnímu jasu a naléhavosti. Je-li toto zjištění pravdivé, bylo by v určitém smyslu možné chápat „Zámek" jako doslovné převzetí idiomu „das böhmische D o r f , jímž němčina označuje nesrozumitelné, nevysvětlitelně zvláštní, nepoznanost a ovšem tajemství. „Böhmische Dorf' se v Čechách jeví jen dvojnásob „seltsam und unerklärlich" (15). Ba teď se začíná chovat ještě agresivněji. Ostatně i sociálně viděno je české společenství nejvýznamněji formováno právě agrárním elementem. Už jsme zmiňovali jeho militantní partajní orgán, tak na tělo lokalizovaný JUDr. Kafkovi téměř pod okny. Můžeme posloužit i přímými ozvuky „Venkova", jak jsou obsaženy právě v Dopisech. Nežádnoucnost, nepříslušnost, cizorodost a jinobytí mají židé Čech denně na talíři. Slovně i fyzicky. „Das Dorf 4 (přeložme znovu to české slovo Venkov) hat sehr recht, auswandern .. auswandern", praví Kafka Mileně a my zjišťujeme, že s tímto malým tlumočnickým posunem by věta bez dalšího mohla stát i v „Zámku". Ves však (v jednom ze svých průmětů) je nejenom vsí profánnosti, plebejství, egalitářství a adorace tzv. obyčejného člověka, neboli prostředím, v němž smysl pro určitost a vyhraněnost lidských mezivztahů je velmi utlumen, nýbrž je - a to zároveň - i místem jakéhosi matriarchálního residua, neboli místem onoho „mystéria vitality" kde ještě vládne ženská „anima", otevřená, všepřijímající, avšak přitom jině-svá. Kolotoč studu a viny, tenhle patriarchální koncept, se tu prostě nebere tak vážně, neboť
39
otec se tu - tiše sice, ale pořád - považuje prostě jenom za syna některé dozajista mnohem zapamatovatelnější matky. Selhání, ba omylnost jsou zde vlastnosti jako každá jiná - bez přídechu všeho osudového. Ba ochota pomoci, a to i „bezprincipiálně", se tu cení výš. Nežije se v tom však koneckonců „přirozeněji"? Není nakonec Milena, ta „nádherná, potlačená příroda, kterou nelze potlačit", jenom nejumocněnějším vydáním právě takového postoje? A to navzdory své velkoměstské zařazenosti - ba vlastně pro ni, neboť i to ne-agrární, neplebejské češství jen 0 jednu, dvě generace hloub, stěží zapře svůj zrod z neprivilegovaných tříd, a byť odložilo každou profánnost, odnáší si toto své mateřské znamení. Pro Kafku, jehož rodinný sociální vzestup se odehraje v rámci židovského patriarchalismu, jinakost přitažlivá, nedostupnost lákající. Vzorec k rozvinutí distanční lásky, onoho oboru, v němž má F.K. celoživotní praxi, je tu tedy ideálně dán. „Mohu zřejmě milovat jen t o . . . co je mi nedostupné" sumarizuje svou liaison s Milenou (ovšem také všechny své předchozí zápasy), aby tak klinicky definoval základní předpoklad každé lásky na distanc. Ó, mučil se tím, bojoval s tím dlouho, ale zabudovával také do všech svých vztahů pojistku jménem vzdálenost a nedotek jako výraz stokrát zahalovaného strachu z heterosexuální blízkosti. A také jako výraz neschopnosti vykročit z onoho sebezaujetí, pro tvorbu tak nezbytného, kterému se však nakonec dostává až jakési autoerotické dimenze. Nesl to těžce; a těsně před Milenou podniká vlastně nejdůsažnější analýzu svých sebepastí. „Dopis otci" (16) je čerstvý, o jeho nedoručení však není ještě rozhodnuto s konečnou platností. Mít Milenu by znamenalo vykročit tím nejneočekávanějším směrem, neboť i ona - v rodinném hodnotovém modelu Kafkových představuje totální protiklad axiologie nejen Heřmanovy, ale v jisté, ne nepatrné míře, 1 pravý protiklad všeho, co si o ženách, manželství ba ženství vůbec myslí přísný etik K. A pro Milenu je to rovněž lákavé, její dispozice k vzdorolásce se tu neodmítnutelně oslovuje. Zesměšňovaná sice za své psaní, není ještě vůbec prosta citového zaujetí pro Ernsta, třebaže ten si domů přivedl už další spoluženu (17). Ironický komentátor literárních veličin, jejich bystrý tříditel a umenšovatel (neboť třídit znamená činit je skladnějšími - vůči sobě) bude zranitelný právě literární genialitou, kterou navzdory vší snaze nelze zneuznat. Milena ví, co dělá. Netuší však, že její vlastní škola vzdorolásky s onou F.K. distanční tvoří pouze jednu a touž osnovu lásky stínové, tedy fenomén, který tak či onak tkví v malé mohoucnosti k lásce vyzrálé, jsa však zároveň výrazem prahnutí po ní. Nematerializovaná Milena - a přece Milena reagující, kontrující, schopná intelektuálně držet krok, umožňuje Kafkovi rozvíjet distanční rituál s neobvyklou intenzitou a krásou. Vzdálená a přece v dialogu, jehož naléhavost vnímáme navzdor tomu, že Milenin part chybí (ostatně i dopisy jejích předchůdkyň měly stejný osud), zkonkrétňuje se a přeorientovává; z Poláková substituta, z „neobyčejného cizince" vyrůstá jí intimus nejen lásky-hodný, nýbrž žádoucí. Stopy tohoto Milenina „procesu" jsou v listech Kafkových čím dále zřetelnější. Už proto, že Milenina škola ve vzdoru, tato emocionální infantilizace, je jen stadiem, které bude brzy překonáno... tj. adresátka rozpoznává bystře jistou literarizovanost Kafkova projevu a jí tváří v tvář postaví své: , j á jsem živá". Odváží se připomenout vlastní pach a vůni, činíc přesně to, co je pravým postrachem každé lásky na vzdálenost. A tak je Kafka, dosud rovněž „bez obličeje", oč víc milován, tím víc vyvoláván. A také on se odhodlává, v jeho dopisech se záhy objeví obraz zvláštní symboliky: „Na krok ode mne spadl na záda brou/c, . . . nemohl se obrátit, ale zapomněl jsem na něho nad Vaším dopisem ... teprve nějaká ještěrka upozornila na život kolem, cesta ji vedla přes brouka, který už ležel docela tiše, nebyla to tedy náhoda, ale smrtelný zápas, vzácné divadlo přirozeného, živočišného umírání, ale pak se přes něj převalila, postavila ho tím na nohy, setrval sice ještě chvilku bez hnutí, ale pak se rozběhl s naprostou samozřejmostí nahoru, po domovní zdi. Nějak mi to také doda lo trochu odvahy, vstal jsem... a napsal Vám". Od autora „Proměny" věru významné. A rozhodně ne neúmyslné, neboť v tom, co píše „dívce", není, jak ona hned uhaduje, „ani jedno slovo, které by nebylo uváženo". Ovšem dívce, ba „čisté dívce", neboť tak je míněn pokus o korekturu její ženskosti. Znovu bude zapřísahána její „panenskost" ve smyslu netělesnosti. Bude „nejvíc dívčí", tak dívčí, že „něco víc dívčího, nikdy neviděl". Už zapomenul, že ji vlastně neviděl vůbec, je pro něho Panna, Kráska, aby literární protipól - ab téma - byl ustanoven. A když ho pak ona opraví a na zmínku o své (nespatřené) Kráse namítne - snad „pouze hezká", role jsou už rozděleny. Ona, manifestující svoji životnost („dvě hodiny života jsou víc než dvě stránky psaní") zůstane už Dívkou, kterou žitý život nemá poskvrnit On, jemuž „písmo třebas chudé" bude jasnější, zůstane už Zvířetem, které se odvažuje vysunout a podat svou „ruku špinavou a s drápy". Neboť jasnost, ba čistota literatury, slast z psaní, se tu dociluje rezignací na všechna jiná Ty, tedy na vitální předpoklad každého plození a odtud - vyřazením (dobrovolným, chtěným) z účasti na zázraku života (zas to „mystérium vitality") vzniká pocit pohybu jaksi mimo vlastní živočišný druh, někde linéovsky o třídu a čeleď níž - v živočišstvu jako takovém. Neboť nemylme se, Dopisy Mileně jsou koncipovaným literárním dílem nejvyšší možné autenticity, jsou vlastně psaním na druhou, v němž figur jsou současně z masa a krve - a přece persónami, kde nakonec a posléze i ztráta protipartu (ztráta těch druhých listů) a svěření své verze někomu, kdo přece jenom může neuchovat text, to je prostě jenom krajní způsob tvorby, vítězství „písma" nad čistým biočasem. Slast z takového psaní je však slastí strachu. Tím silnějšího (o to slastnějšího), že je v sázce ne-li
40
výsledek, ne-li proměna (neboť mýtus přece jedná o proměně Zvířete zpátky v Člověka), tedy aspoň život toho, kdo snad ještě proměněn být smí! 44 K. to zkusí. Sebevsázkou předem zpochybňovanou (je mu jako Napoleonovi , který by však při chystání vpádu do Ruska už „dopředu znal jeho výsledek"). Ale právě ona bude tvořit dynamický, katarzní element „vzácného, přirozeného divadla44, dramatu těchto dopisů. Neboť koneckonců KráskaPanna, má-li i zde být Dokonáno, musí vztáhnout ruku k Netvoru. Oddalování a přivolávání té chvíle je ten „boj", o něhož „popis44 se tu jedná. Boj o život - svůj - i ten „kolem", který na sebe náhle tak upozorňuje. I schyluje se k doteku, který by měl být vlastně mateřským pohlazením; bude nárazem. Ta dívčí dívka se totiž při vší opatrnosti, ba při všem smyslu pro nároky na mateřskost vztahu nedokáže (a nesmí ani) vydělit z proudu života, neboť jeho Zákon jí přikazuje - má-li ona kde milovat - proměnu. Tu jednojedinou a trojí, tu navždy vepsanou, která znamená zbýt se všeho dívčího, má-li se (a musí-li se) stát ženstvím, jež pak zase tvoří každou mateřskost. Nebo postaru, z „Kóré" v „Afrodité" a pak v „Deméter". Mužská neproměnnost je jí uzavřena, mužská jednopodstatnost ať ji kdochce jakchce tříbí, ať třeba si sama, nejvíc právě „písmem41, zjednává svou jasnost, svoji trancendenci, je jí prostě málo. Vůbec, má-li „Koré" získat schopnost odčarování, musí nejdřív sama projít vlastní triádou, teprve potom může vykupovat, rušit osamělost, lámat krunýř, dopomáhat k celosti, rozprostírat život, rušit čas a dávat vonět k nesmrtelnosti. A naopak, nepřijmout ji v tomto přesahu, odepřít si její „katarický" obnovující účinek, neprozradit, neposkvrnit chcete-li, její Čistotu, znamená pak učinit z ní Kirké, tento postrach všeho patriarchálna, tj. tu jež začarovává, animalizuje, mění ve vepře, v symbol nečistého - a ovšem v obětinu, kterou staří uctívali právě - Deméter. Proto první setkání je i prvním rozloučením. M. a K. se sejdou ve Vídni. Dívka získá tvář, její ne-pozemskost, neznámost a podivuhodnost (právě to, co charakterizuje každou Kóré) prostě vyvane. Nebo lépe - začne povadávat Potrvá to ještě jistý čas. Prudkost ještěrčina nárazu, abychom se vrátili ke Kafkově metafoře, brouka rozkutálela. Rotuje, takže nohy se zas, vždycky na chvíli, dotýkají země. A dokud tento pohyb trvá, je tu cosi z titánského načerpávání sil. Je tu naděje a je strach - teď spíš ze ztráty než z nezískání. Ale to jen než se sejdou ještě jednou, na odpůldne v Gmiindu, kde už Milena položí svou otázku. Je to ptaní „ve vsi44, jíž je odchována, velmi nevinné. A trochu rituální, vlastně excitační vzorec. Zeptá se ho, jestli jí byl „věrný41. V řeči Vsi a Země to jen znamená, zdali jí byl také, jako ona, n e v ě r n ý . Je to žádost o zproštění viny, žádost sama nejdřív viny zprošťující. Maže minulost a otevírá bezčas. Zenskost, ta demétrovská, se už ale nedá usmlouvat Proto toho, kdo „ves" přijímá jen v jejím „böhmisch" přívlastku, je to holý nejazyk. „Jak se může stát, že se takto mluví?'4 reaguje K. a touto větou je dopsána Kráska versus Zvíře, kus od Judra Kafky. Brouk už dorotoval, znova leží, tichne - na zádech. Pokus o ves se dál nekoná. Víme přece, že pan zeměměřič (zase Země) umře vyčerpáním mezi vsí a zámkem. Vše, co pokračuje, je už pouze onen zápas . . . „přirozeného, živočišného umírání". Milena to instinktivně pozná, nadechne to, a teprve teď, když je takto jasné, že tu pracováno k smrti, pochopí a mobilizuje svoji schopnost lásky, právě takové, pro níž byla vzývána... a kterou K. takto vyvolal, aniž ji však může nyní přijmout. Nechce už, ba nesmí už být rušen. 44 „Životadárné Matce M. je dovolen jen nekrolog. Co jí zbývá, je ona těžce jednoduchá cesta, po níž dojde až do Ravensbrücku umřít ve stoje. Bonn
1) . . . tragického ducha Prahy?" Přední tehdejší český literární kritik Anie Novák v recenzi Meyrinkova Golema uveřejněné v deníku agrární strany Venkov dne 12. 5. 1917 2) Julius Kraus, Prag, Ein Roman von Volkerzwist u. Menschenhader, Praha 1908 3) ... „tedy česká žena ji strhla". Bližší viz v dodnes nepřekonané studii o německo-české erotické fascinaci (literárně ztvárněné) od Pavla Eisnera, Milenky, Helios, Praha, 1930 4) . . . „to ještě v i d í m . . B r i e f e an Milena, S. Fischer 1952, str. 10 o) .. .„světice a královny", Jaroslav Dresler ve studii Kafkova Milena. Studief která je dosud nejúplnějšún shrnutím svědectví Mileniných současníků, provází reprint Mileniny prvotiny: Milena, Cesta k jednoduchosti, náš citát je na str. 93 cit díla (dále jen JD) vydaného v Edici Archa 1982, Freie Presseagentur, Eggenfelden, 1982 6) ... „nejelegantnější muž své doby", Často citované svědectví čs. literárního kritika Josefa Kodíčka, příslušníka Mileniny generace, který po r. 1948 emigroval; In theMood 535, Rádio Free Europe, Cs. Broadcasting, Mnichov, 11. 6. 1953 7) ... zůstat stát", Milenin článek „O umění zůstat stát11, Přítomnost Praha, 1939, str. 205. Jde o článek, kterým M. Jesenská reagovala na německou okupaci Československa, „zůstat stáť1 je tedy výzva národu. 8) ... „zubní ordinaci", podle Jany Černé, Adresát Milena Jesenská, Klub mladé poezie, Praha 1969. Vzpomínky Mileniny dcery Jany Cemé, které stačily v Praze ještě vyjít - v omezeném počtu výtisků, posléze staženy a zničeny. Jana Černá (1928-1981), česká spisovatelka tragického osudu, je autentickým svědkem především „rodových" tradic a ovzduší rodiny Jesenských. 9) ... „před její zákonnou dospělostí", srovnej JČ, str. 22 a 23, JD, str. 95, psychologicky významná se zdá zejména scéna, kdy Jesenský - náhle se dostavivší kjiž probíhajícímu potratu - uklidňuje dceru vyprávěním
41
nekonečné, „počítací" pohádky o ovcích kráčejících donekonečna pres úzkou lávku. 10) Otázka po „lesbické" dispozici u MJ. je kladně zodpovězena v JD, str. 95 svědectvím švagra Mileniny předpokládané partnerky. Jako pověst se toto tvrzení (polemicky zaznamenané uz M. Buber-Neumannovou v její Kafkas Freundin, G. Mueller Verlag, München, 1963) udržovalo v pražských kruzích, které Milenu znaly, ještě dlouho po 2. světové válce. Pozoruhodná je v tomto směru i JČ, str. 15, zachycující vzpomínku na významnou českou herečku a její pokus Milenu eroticky iniciovat. Potřeba tuto historku (Černá tvrdí, že ji jako malé dítě slyšela od Mileny samé) podat nebo vůbec udržovat v povědomí, mluví pro jistotu „naléhavost" tématu. 11) dceři výbavu i jmění", JČ, str. 25 a rukopisné vzpomínky Slávky Vondráčkové, Deset adres Mileny Jesenské fMilena v stínech i v slunci), neoficiální samovydavatelské aktivity Praha. 1983 {vydáno Marii Jiráskovou, též uvedeno předmluvou) str. 16: „Brod se tedy mýlil nebo nebyl úplně informován, uvádí-li, že Milena byla ve Vídni bez prostředků 12) .. ,„v nepřehledném, »prokletém« městě", Milena Jesenská, fejeton „Moje přítelkyně", Tribuna, 27.1.1921, vyšlo pod pseudonymem A.X.Nessey. 13) ... „nazve hloupým nápadem", viz pozn. 23, tamtéž. Nebyl to první Milenin pokus o sebevraždu, JČ, str. 13, líčí první příhodu tohoto druhu, při níž se Milena zmocnila morfia v otcově ordinaci, bylo to v r. 1917za „bojů" o Ernsta Polaka. 14) ... .ještě lépe středoevropského", hodnocení R. Grebeníčkové v předmluvě k jiné knize Slávky (Slávy, Jaroslavy) Vondráčkové, Kolem Mileny Jesenské, samovy davatelské aktivity, Praha, 1978 15) ... „seltsam und unerklärlich", charakteristika tohoto idiomu v současném Dudenu, Mannheim, 1970 (Stilwörtebuch der deutschen Sprache); v r. 1910 píše Kafkův současník Christian Morgenstern svou známou báseň „Das böhmische Dorf s verši: unverständlich blieb ihm alles dort, von dem ersten bis zum letzten Wort... (Palmström) 16) ... „Dopis otci je čerstvý", vzniká téměř současné s korespondencí Mileně (říjen 1919), náhlá otevřenost vůči vlastně stále ještě neznámé dívce, ochota (opakovaná) svěřit jí nejintimější hoře, připomíná svou razancí úvodní scénu Dostojevského Idiota, v níž se hrdina svěří neznámému spolucestujícímu - ve vlaku. 17) ... „už další spoluženu",JČ, str. 37: „Ernst tedy nastěhoval do společného bytu ještě svou milenku, nepříliš chytrou, ale zato velmi krásnou... a tak tedy žili ve třech pohromadě." Tato benevolence by svědčila pro jistou bisexuální dispozici (ať už realizovanou či nikoliv); také excesivní vazba na otce jako zdroj je tu víc než dána. Pro atmosféru kolem Polaka je zajímavá i Else Kornis, Kindheit und Jugend im alten Prag, Kriterion, Bukurešť/Sibiu, 1972
Petr Kabeš
Vzácní ptáci velkoměsta,
Pěšiny vyšlapané v jakási odevždy suchá řečiště: v koryta.
Listopadky
Cíle pak obrostlé
„To že už jsem říkala? A jak to, že jsem teď na to přišla?" <M.)
Ob?iažená slova patří na pláž nahá slova do
jeptišky.
Jako by mu ze žebra vypadla. Dovedl by stát před svými slovy? Také slepé náboje mají ozvěnu. Výčitky
postele
mechem.
svědomí?
Výčitky
z
nevědomí.
Ptá-li se někdo pozdě, jako by časně odpovídal.
Pravda hodin není kulatá, h ů ř je uzavřená v kruhu.
Švec drží se kopyta bota s ním šije
Dýka zaražená
Vykostěná samota.
Srdce zvonu musí být hluché: zaposlouchané sebe sama i necitelné. A: od krajnosti do krajnosti.
věty.
Zjevení je nutně torzem. útočišť.
Hořko v
přesnost
Předměty, symboly slov.
Piha na kráse - klobouk hřibu. než
Pomrkávaje břevnem v oku s v é m . . . džungle je
lianovitý.
Pokus přemístit šťastnou chvíli. Nikoli rozmařilost Vystřílet
rozmařenost.
všechen prach své
obuvi.
Podobizna okenního skla. Zítřek,
clona mezi včerejškem
Utracené dny,
pád, ale jen zpomalit
Zkomolená
pádu.
Ohořelá můra dopadla neomylně na podlahu tak, jak dopadá namazaný krajíc: pylem dolů.
a
dneškem.
Vidiny na pozadí budoucnosti. Bůh je
42
-
Teprve svírající náruč je náručí otevřenou. Pro koho.
V dopisech a denících čteme nejpozorněji to, co v nich chybí. Zbavuje^-H se přitéie, svedeš nikoli zpomalit zrychlování
patách.
Lůna/park.
Aranžérky jsou na pohled výtvarnější výtvarnice.
do
Střed je místo nejvýstřednější.
Verše, ty krátké řádky, jsou překládány básníky za jazykové spolupráce filoložek častěji než próza. Labutí próza* pudřenka. Zlomené srdce patří do sádry. Pravdivost nepředchází, nýbrž následuje
Zákon
hodiny.
Slunce v úplňku.
Dějiny jedné (jakékoli) byvatelé vlastních
do snu: sluneční
štěňata.
Svět o jednom dějství, s přestávkou. exulant
Bod živý jako dvojtečka. hůl
Rubáš: opravdu naruby obrácená plenka? Bublina stoupla vzdušnou čarou.
František
Janouch
Nestěžuji si 1.
ÚTĚK
Setkal jsem se s nim kdesi v Rakousku. Byl deprimován. Strávil část svého mládí v terezínském ghettu, jeho matka zahynula v jednom z nacistických vyhlazovacích táborů. Bezmocnost a beznaděj minulých dnů byly ještě příliš živé v jeho paměti, nejistota a neurčitost budoucnosti na něj těžce doléhaly. „Můj děda utíkal před ruskými pogromy z Berdičeva do Kišiněva. Můj táta utekl před ruskými pogromy z Kišiněva do Prahy. Teď já, pro změnu zase ze strachu před ruskými pogromy, jsem utekl z Prahy do Rakouska. Rád bych věděl kdy, před kým a kam budou jednou utíkat mé děti.. 2.
ÚTĚCHA
Potkal jsem ho v recepci jednoho pražského interhotelu. Ptal se, jak se mi vede. Když uslyšel, že jsem nezaměstnaný, zvážněl. Také se mi to stalo. Před dvaceti lety. Ale to přežijete. V nejhorším vám najdeme nějaké místo tady v hotelu. Jenom neztrácejte dobrou náladu, pane doktor: „Když vůl chčije, jenom mravenec si myslí, že je potopa!" 3. Ada chtěla vyměnit plynový sporák. Byl starý, ošklivý a navíc z něho byl cítit plyn. Bytová správa vyžadovala dobrozdání plynaře. Přišel, prohlédl sporák, zavrtěl hlavou a potom řekl: „Když čekáte to dítě, tak vám to napíšu. Jinak byste si ho snad mohli koupit sami.. „Nemohli," řekla Ada. „Manžel je nezaměstnaný." „Nezaměstnaný? Z politických důvodů? S tím jste paní měla začít. Napsal bych vám rovnou sporáky tři." 4. Vyprávěl mi známý advokát: Přišel jsem do Ruzyňské věznice k výslechu. Mladý příslušník StB mě odvedl dovnitř. Můj klient ještě nebyl na místě - začali jsme se bavit Zeptal se mě, proč kulhám. „Měl jsem flegmónu v noze, museli mi to řezat." Řekl, že měl před nedávnem podobnou příhodu, a že to byla strašná bolest. „Copak vám nedali narkózu?" „Myslíte, že si nechám dát narkózu někde v okresní nemocnici, kde se o mně ví, že jsem u StB?" Říká se tomu Kainovo znamení. Nebo vnitřní strach. 5.
Dobře odposlechnutý telefon Má mnoho nevýhod. Ty jsou však každému známy. Nebo šije alespoň může každý domyslet Když telefonujete, musíte myslet. Některé telefony vyřizovat z telefonní budky. Nebo od sousedů. Můžete se dostat do maléru, když vám někdo, sdostatek nepoučený, začne povídat do
telefonu
něco
delikátního.
Odposlechnutý telefon má ale také radu výhod. Ty si člověk obvykle hned neuvědomí: Disciplinuje. Jeho majitel se učí formulovat své myšlenky tak, aby nekolidovaly se zákonem. To je dobrá škola pro budoucí výslechy. Majitel odposlouchá vaného telefonu musí některé hovory vést z telefonních budek. Protože budek je málo a většina je rozbitáje každý rozhovor spojen s procházkou. Berte ji jako zdravotní. Sedavý způsob života je nezdravý. Odposlouchávaný telefon vám pomáhá s ním bojovat. A udržovat své zdra v í ve stavu, ú m ěrném situaci. Také: jakou šanci má normální (neodposlechnutý) občan dostat se svým názorem k vyšším politickým místům? Třeba k ministru vnitra? Pramalou! Majitel odposlouchávaného telefonu má na ministra vnitra skoro přímou linku. Může si být jist, že řekne-li něco dost závažného či zajímavého, bude to mít ministr vnitra nebo některý z jeho náměstkil příští den na stole. Dával jsem tak na vědomí své názory. Předčítal své protesty. Komentoval. A chtěl-li jsem si být absolutně jist, že se můj názor dostane na patřičné místo, zatelefonoval jsem ho některému ze svých přátel, kteří byli odposloucháváni ještě lépe. Miiiistr vnitra to dostal na stiil asi dvakrát. 6.
ÚTĚCHA
Nějak dlouho jsem se nevracel od výslechu. Manželka a děti byly nervózní. I malý David, kteiý u nás na pár dnů byl: jeho otec byl v kriminále, matka v nemocJiici. Rozhodl se uklidnit manželku: „Teto, neměj strach. On se třeba vůbec nemusí vrátit Oni si ho tam můžou taky nechat jako mýho tátu." Nevím, zda manželku uklidnil. Ale vystihl to přesně. Šlo o to překonat strach z neznámého. Z prvního zatčení. V Davidově rodině si to již odbyli. Pro malého Davida to již nic tak neobvyklého nebylo. Žena měla na uklidnění vlastní metodu. Vracel jsem se z výslechu do perfektně uklizeného bytu. Prý se na nic jiného nemohla soustředit Jen na mytí podlah, praní, čištění oken. 7.
ČTYŘI ŠÁLKY
KÁVY
Výslech trval řadu hodin. Nejdříve jsem nabízenou kávu a minerálku odmítal („Pane doktore, snad nevěříte těm povídačkám o těch hrůzách padesátých let" kroutil hlavou plukovník Vojtěch). V osm večer jsem byl unaven. „Dobře, přineste mi tedy kávu", souhlasil jsem nakonec. Jeden ze tri vyšetřovatelů se za chvíli vrátil s podnosem a čtyřmi šálky kávy. Postavil podnos přede mne a vyzval mé: „Vyberte si, pane doktore!" „Tak vidím, že těm báchorkám o padesátých letech přece jen sami trochu věříte" odpověděl jsem a vzal si jeden šálek.
43
Kávu v Ruzyni vařit dovedou. Byla silná a dobrá. 8.
ŽERT K našemu odjezdu do zahraničí bylo všechno připraveno: bedny odeslány, zavazadla spakována. Loučili jsme se s přáteli a známými. I méně známí přicházeli popřát Štěstí a stisknout ruce. Bylo to smutné loučení - nikdo nemohl říct, kdy a zda vůbec se vrátíme a znovu se uvidíme. Na smutek zbývalo naštěstí málo Času. Příliš věcí bylo ještě zapotřebí zařídit a udělat. A také stanovit datum odjezdu a místo přejezdu hranic. Rozhodli jsme se pro Rozvadov, 28. prosince. Oznamovali jsme to všem do telefonu. A s několika nejblizšími přáteli jsme si dali ještě poslední rozloučení: 27. prosince večer u nás doma (ústně jsme jim řekli, oč jde). Šlo o to přesvědčit se naposled, jak dobře máme odposlechnutý telefon. Druhý den vánočních svátků, 26. prosince, když i referenti z federálního ministerstva lásky měli klid, odpočívali po namáhavé práci (a zažívali vánoční přejedení), jsme časně ráno nasedli do auta a odjeli do Železné Rudy. Města a vesnice byly poloprázdné, jako vymřelé. I pohraniční přechod, kam jsme dorazili kolem jedenácté, byl prázdný. Nečekali nás. S napakovaným autem, ženou a dvěma dětmi jsme vzbudili pozornost. Zavolali náčelníka pohraničního přechodu. Ten začal se zkoumáním pasů a diíklad?iou prohlídkou všeho, zvláště papírů. Potom jsme Čekali. Hodinu, dvě. Na mé opakované dotazy proč, náčelník nedával odpověď. Čelcal na telefon. Asi zdaleka, musel moc křičet, takže jsem únjvky z rozhovoru slyšel i za dveřmi Vrátil se, že prohlídku udělá znovu. O jejím výsledku chodil průběžně referovat k telefonu. A dostával instrukce. Nebylo těžké se dovtípit, kdo byl na druhé straně drátu. Jeden z mých referentů ministerstva lásky. Buď podplukovník Vojtěch, nebo Pavlovský (Vlastně za šarže neodpovídám. Ani za jjyiéna ne. Všechno je jinak, i jejich auta jezdí s falešnými čísly). Potom začala třetí prohlídka. Náčelník pohraničního přechodu se dokonce trochu omlouval: má své instrukce. A celník, který vypomáhal, dával ke konci najevo svou nelibost. Komedie trvala skoro do pěti hodin. Žena a děti byly bez oběda a teplého nápoje. Kapitán mi zabavil pár dokumentů - výpověď z práce, fotokopii dokumentu o věznění mého otce v Osvětimi a Mau thausenu a několik pracovních charakteristik. Že mi na ně dá potvrzení. Potom se Šel poradit s telefonem: abych prominul, žádné potvrzení mi dát nesmí. „Takže je to loupež" - konstatoval jsem s poukazem na příslušné paragrafy našich zákonů. Pokrčil rameny: má příkazy nadřízeného. „Jsou-li ty příkazy nezákonné" zeptal jsem se. Pokrčil ra?neny: „Rozkaz!" Zeptal jsem se ho, zda někdy slyšel o Norimberském procesu? Nebo o padesátých letech? A neměl-li by si pro jistotu nechat ten příkaz dát písemně? Potom jsem mávl rukou a pomyslel si' stejně mám
44
všechny dokumenty, co mě hodlal zabavit, v kopiích již v bezpečí. Proč mě nezastavili? Neposlali od hranic zpátky? Zřejmě proto, že rozhodnutí dovolit mi odjezd do zahraničí bylo učiněno na nejvyšší úrovni. Kdybych byl vrácen z hranice, psal by o tom zahraniční tisk. V monitorech by se to dostalo na stůl panu generálnímu tajemníkovi a panu ministru vnitra. A můj pan referent by musel vysvětlovat, proč nebyl na hranicích, aby osobně provedl prohlídku a poslední pohovor. Či varování. Můj referent by musel přiznat, že naletěl. Ze se stal obětí žertu. Že telefon, který mu léta pomáhal mě hlídat, kontrolovat a sloužil jako spolehlivý zdroj informací, ho najednou zklamal. Příliš mu věřil Stmívalo se již, když jsme usedali do auta... Stockholm Z „malé normalizační mozaiky"
PmD — POEZIE MIMO DOMOV Max Wörner Str. 31 D-8000 München 50 West Germany Po vydání šedesáti titulů básnických knížek v edičních řadách Edice bibliofilii, Réva a Meritum v letech 1977 až 1983, zahájilo nakladatelství Poezie mimo domov v Mnichové na podzim 1983 tzv. NOVOU ŘADU P O E Z I E . Postupně vycházejí tyto tituly: Marie Valachova: Nebe peklo ráj, 15,— DM Karel Šiktanc: Jak se trhá srdce, 15,— DM Vlastimil Třešňák: Plonková sedmička, 16,— DM Jaromír Šavrda: Cestovní deník, 16,— DM Vladimír Vokolek:Xe komu mluvím dnes, 16,— D M Bronislava Volkova: Motáky do uši pěny, 16,— D M Jaromír Hořec: Špatně rozdané karty, 17,— D M Lumír Čivrný: Na dech, 14,— DM Antonín Konečný: Skleněná louka, 16,— DM Oldřich Kryštofek: Malá fikáni roku 1976, 18 — D M V dvojjazyčné řade (česky a německy) v překladech F. P. Künzela bylo vydáno: Anastáz Opasek: Zwei mal zwölf Gedichte, 14,— D M Daniel Strož: Traumland, 19,— DM.
Václav
Havel
Odpovědnost jako osud v
(Předmluva snáře)
k zahraničním
vydáním
Českého
„My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám ..
Vaculíkův román Český snář je souborem deníkových záznamů, které autor psal od 22. ledna 1979 do 2. února 1980. Tyto záznamy byly ovšem psány s vědomím, že mají vytvořit knihu, a tento úmysl je integrálně prostupuje - lze ho tušit v jejich obratné vnitřní kompozici, rozvrhování motivů, nenápadném pointování, v jejich stylu a stylizaci, a posléze se začíná přímo vyjevovat, když autor průběžně své psaní sám - jakožto vznikání svého spisu - komentuje. Nejde tu rozhodně o deník fingovaný; spíš se zdá, že autor pouze tu a tam poněkud „inspiroval" dění samo (například vyvoláváním určitých situací) ve snaze umožnit skutečnosti, aby se náležitě projevila a poskytla mu tak příhodný materiál. Jde tedy o skutečný deník, zabydlený žijícími lidmi a mezi nimi na prvním místě autorem samým. Ludvík Vaculík je jedním z nejznámějších českých neoficiálních spisovatelů, už čtrnáct let zakázaným, je signatářem Charty 77 a veřejnosti je znám jako vynikající novinář, který dokáže vždy sugestivně, neotřele a svým zcela osobitým způsobem vyjádřit to, co je ve vzduchu, co společnost cítí nebo co je prostě v danou chvíli třeba veřejně říct. V prvním plánu jsou jeho deníkové záznamy proto nevyhnutelně a ze samé podstaty věci obsáhlým dokumentem o Československém „disidentském ghettu", o jeho každodennosti, struktuře života a starostí v něm, o jeho atmosféře i základních otázkách. Kdyby tato kniha nebyla ničím víc než tímto, je velkým činem: nevím, že by o fenoménu soudobého „disidentského ghetta" v komunistické zemi byla napsána kniha tak důkladná a pronikavá (jednu rovinu takového tématu analyzuje skvěle Solženicynovo Tele a dub). Český snář ovšem není zdaleka jen tímto. Jako zpráva vskutku důkladná a pronikavá musí nutně -jako vše v literatuře, co je v nějakém směru hluboké a pronikavé - své téma přesahovat Vaculík je přesahuje především tak, že vypovídaje o „disidentském ghettu" vypovídá tím zároveň velmi přesně i o společnosti, která tomuto ghettu dala vzniknout, čili o tom, co sám nazývá prostě „poměry": o tom zvláštním orwellovském světě, v němž všechno pravdivé, smysluplné, osobité a na vládní ideologii jakkoli nezávislé je předmětem trvalé a všestranné pozornosti policie a ti, kteří s tím mají něco společného, nebo ti, kteří mají něco společného s těmi, kteří s tím mají něco společného, jsou objektem pestré palety represivních aktů moci; o světě, v němž drtivá většina populace je zahnána do svého privátního prost-
ředí (tj. ghetta v jistém ohledu ještě dusnějšího, než je to „disidentské"), umlčena a donucena chovat se jinak, než jak by se chovat chtěla. Toto svědectví je přirozeně nesmírně důležité - nejen jako nástroj společenského sebeuvědomění toho světa, o němž svědčí, ale i jako memento všem, kteří si před realitou tohoto světa zakrývají oči a nechápou, že tyto „poměry" neohrožují pouze lidi ocitající se v jejich bezprostředním dosahu, ale všechny. Nicméně ani tímto není podle mého mínění smysl Českého snáře vyčerpán. Svou hlubokou analýzou toho, jak se „poměry" zmocňují privátního života, jak ho spolutvoří a zároveň ničí, i svou zvláštní zvěstí o velikosti i zoufalství Člověka, který se snaží tomu všemu nějak vzdorovat nebo se s tím vyrovnávat a který se vždy znovu dostává v této situaci do vpravdě existenciálních dilemat, tím vším a mnoha dalšími věcmi je tato kniha zároveň - a to chápu jako vůbec nejdůležitější velkým románem o moderním životě vůbec, o krizi soudobého lidství i o heroismu a tragice člověka, pokoušejícího se této obecné krizi vzepřít a hledat znovu svou ztrácející se integritu. O této knize - mimochodem jednom z nejdiskutovanějších textů v československém duchovním prostředí posledních let (ačkoli publikovaném pochopitelně jen samizdatově!) - bylo už řečeno mnoho, například že to je román o naději a beznaději, o vŠudypřítomnosti ohrožení, o zvláštní snovosti života v totalitním systému, o absurditě dnešního „civilizovaného" života, o ztrátě domova a rozkladu času a lidské identity, o lásce, o přírodě, o statečnosti, o strachu i o smrti. O tom všem zajisté tato složitá, mnohovrstevnatá, mnohovýznamná, strhující i zneklidňující kniha je: všechny základní dimenze globální krize soudobého lidství i všechny základní roviny, na nichž se člověk pokouší být vždy znovu sám sebou, tu lze v té či oné podobě najít a o každé z nich jako o určité významové vrstvě Či motivu této knihy - by bylo možné napsat samostatnou esej. Povšimnu si zde proto pouze jednoho aspektu, významného dle mého názoru tím, že není jen pouhým aspektem mezi jinými aspekty, ale že umožňuje nazřít cosi z nejvlastnější konsistence této pozoruhodné knihy. V úvodní části Českého snáře věnuje autor hodně místa rozboru jedné „vnitrodisidentské" diskuse o „disidentství", kterou (shodou okolností? nebo už s myšlenkou na zamýšlenou knihu?) sám krátce před tím, než začal svůj román psát, vyvolal. Obsáhle vysvětluje své osobní stanovisko: odmítá být manipulován svým „disidentstvím" a natrvalo hrát roli jakéhosi profesionálního hrdiny a nepřetržitého bojovníka, kterou mu - jak aspoň on to cítí - jiní předepisují; chce být svobodný a tedy i svobodný od jakékoli role a jakéhokoli obecného očekávání; rozhodl se pro jiný (méně efemérní) druh smysluplné činnosti, než je to věčné psaní petic, protestů a sbírání podpisů. Štve ho výlučnost jeho postavení, bariéra, která ho dělí od „normálních lidí", pro něž je jeho postoj nenapodobitelný; štve ho, že se ocitl v jakémsi
45
exkluzivním houfu, svázaném tím, co se od něho očekává, a že tím ztratil jakoby kus své individuality; rozčiluje ho předvídatelnost a spočitatelnost všeho, co by měl uelat, aby své roli dostál. Obává se, zq čím bude statečnější, tím víc se bude odcizovat obyčejným lidem, a čím víc se bude obětovat, tím spíš je bude odrazovat od slušného chování, které se jim bude zdát - skrze něj - už napořád svázáno se zvláštností jeho postavení a zároveň s takovým druhem oběti, jaký prostě nemohou oni sami přinést. Motiv, rozborem zmíněné „disidentské" diskuse navozený, se pak táhne celou knihou jako touha jejího autora (a zároveň hlavního hrdiny) vystoupit ze své role, zbavit se její tíže i pout a být nadále už zase jen sám sebou a jen sám za sebe. Po celou knihu se ovšem její hrdina zároveň jakoby bezděky, mimochodem, jaksi „na okraj" a bez vysvětlení - svému odhodlání zpronevěřuje: dál píše petice a dál sbírá podpisy, dál organizuje samizdatovou edici, s kterou chtěl skončit, aby měl víc času na svou vlastní práci. Je to bez vysvětlení, protože to je jasné: nelze přece, aby se nevyjádřil s kolegy-spisovateli k tomu, že jednomu z nich vzali občanství! Když se sepsání a zorganizování příslušné petice nepodjal jiný, musí se toho přece ujmout on! Nelze přece, aby mlčel k tomu, že jiné jeho přátele zavřeli za to, že se zastávali nespravedlivě stíhaných (navíc těch neznámých, „normálních", obyčejných) lidí! Proč ale vlastně nelze? Z pochopitelného důvodu: jeho odpovědnost, jeho slušnost, jeho cit pro solidaritu a pro spravedlnost mu to nedovolí. Jinými slovy: přesně ta jeho vlastní lidská integrita, která se cítí být trvale ohrožována rolí „disidenta", ho nutí zase a znovu provozovat „disidentství", být „disidentem". Svým způsobem je to začarovaný kruh. Hrdina románu je vlastně hrdinou proti své vůli, vzpírajícím se tvrdé pravdě, že to, s čím si začal (a musel začít!), není hra, kterou lze chvíli hrát a chvíli jen pozorovat; že od své role si nelze jen tak z ničeho nic vzít dovolenou (vždyť to skutečně není jen nějaké zaměstnání!); že svou roli si sice volí, že ale zároveň si i ona volí jeho; že ji nejen volí, ale že do ní i padá. Jeho role je součástí jeho života a jeho život není - jako ostatně ničí život - jen jeho. Dalo by se to říct tak: aniž se cítí být sám za to odpovědný, je prostě propadlý do své odpovědnosti. Jistě: se svou rolí lze vyjednávat, smlouvat, modifikovat ji. Ale jen po jistou „slušnou mez", abych užil Vaculíkova termínu. Celým Českým snářem ostatně vane dech hořkosti a smutku z těch, kteří tuto mez překročili. Český snář je tedy (mimo jiné) románem neúspěšné vzpoury člověka proti své roli, románem zápasu s touto rolí, zápasu vedeného snahou vyvzdorovat si na ní kus nezávislosti a soukromí. Jenže znovu a znovu se ukazuje, že hrdina už nemá žádné soukromí. Je veřejným majetkem a svou lidskou identitu, která se proti tomu bouří (ačkoli sama tuto situaci jakousi svou specifickou tíží vyvolala), může posléze dotvrdit a dosvědčit nikoli tím, že tento tíživý a nepříjemný osud v jisté chvíli odmítne, ale naopak jen tím, že ho bez vel-
46
kých řečí (tj. „bez vysvětlení"), s nadhledem i sebeironickou odevzdaností přijme a naplní. Český snář se z tohoto hlediska jeví jako román o odpovědnosti, vůli a osudu; o odpovědnosti, která je - lze-li to tak říct - silnější, než vůle; o tragice osudu, vyrůstajícího z odpovědnosti; o marnosti všech pokusů člověka vysvobodit se z role, do níž ho jeho odpovědnost uvrhla; o odpovědnosti jako osudu. Vaculík v Českém snáři trvale medituje sám o sobě. Zároveň referuje o tom, co dělá. Jeho sebereflexe i jeho konání je on sám. A jakkoli se snaží vše, co dělá, reflektovat, je tu opět-tak jako v jeho „disidentství" - cosi silnějšího, než on, cosi, co přesahuje všechny jeho meditace, sebereflexe a reference. Touto tajemnou silou je pravda - v tomto případě pravda o odpovědnosti jako osudu. Myslím, že každého dobrého spisovatele neomylně poznáme podle toho, že svým dílem říká něco víc, než co chtěl říct. Že není jen režisérem bytí, ale i jeho médiem, tím, skrze něhož a skrze jehož talent se bytí vyjevuje. Anebo není snad právě tohle podstatou zázraku, kterému se říká umění? Vaculík napsal (opakuji: mimo jiné!) knihu o tíži a bídě „disidentství". Tím tu bídu ovšem v jistém smyslu přemohl. Stal se totiž médiem pravdy a pravda je vždycky už určitým „řešením". Když pro nic jiného, tak proto, že nikdy není uvězněna do jednotlivého, ale - svítíc z jednotlivého - ozařuje celek. Český snář je skutečně - jak autor toužil - „o celku dneška". O celku dneška a celku člověka v něm. Člověka, který (opět mimo jiné) valí svůj sisyfovský balvan; valí ho přesto, že ho to nebaví, a přesto, že ví, že ho stěží někam dovalí; který ho valí prostě proto, že nemá jinou možnost jak být sám sebou a aspoň tak dát životu smysl. A odkrýt tím obzor naděje. O Českém snáři se těžko píše. Nikoli jen proto, že o něm bylo už tolik napsáno, ale hlavně proto, že téměř vše, co o něm lze říct, sám o sobě už řekl. Je to totiž - také - román o sobě samém; román svého vlastního vznikání; román, který trvale sám sebe a své vznikání pozoruje a komentuje; který se sám sobě diví, sám se ze sebe raduje, věří si i o sobě pochybuje, sám sebe plánuje a sám referuje o tom, jak se svému plánu vymyká; je to román trvale sám o sobě přemítající. Je to román autoreferenční; je to román vznikání autoreferenčního románu; je to autoreferenční román vznikání autoreferenčního románu. Autoreference v literatuře vždycky otevírá problém upřímnosti. Může být totiž vůbec upřímné dílo, které se rozhodlo být upřímné? Vždyť v okamžiku, kdy začnu sám sebe pozorovat, referovat o sobě a tím sám sebe nutně i nějak interpretovat, jsem přece už někým trochu jiným, než kým jsem byl, než jsem s tím začal. Koho však pozoruji a o kom vypovídám? O tom prvním - pozorovaném - nebo o tom druhém - pozorujícím se? Aby mé pozorování bylo vskutku právo svému objektu - totiž upřímné - musím se pozorovat přece už jako ten, kdo se pozoruje! Koho však při tom pozoruji? Toho, kdo se pozoruje, nebo toho, kdo pozo-
ruje, jak se pozoruje? Chtěl-li bych být upřímný, musel bych pozorovat sebe jako toho, kdo pozoruje, jak se pozoruje. Koho bych tím však pozoroval? Toho, kdo pozoruje, jak se pozoruje, nebo toho, kdo pozoruje, jak pozoruje, jak se pozoruje? A tak dál. Jak patrno, ocitáme se tu tváří v tvář začarovanému kruhu autoreference. Zdá se, že úmysl být upřímný se téměř osudově vylučuje s možností skutečně upřímný být. A opravdu: čím sveřepější je naše úsilí upřímně sami sebe popsat, tím beznadějněji se zaplétáme a tím naléhavěji před námi vyrůstá podezření, že vše, co se za naši upřímnost vydává, je jen nějakou více či 'méně skrytou a více či méně rafinovanou formou autostylizace. A že bez nějakého kompromisu, úhybu, triku či lsti se z tohoto začarovaného kruhu objekto-subjektové gnoseologie nevymaníme. Vaculík se rozhodl pro maximální upřímnost, se svým rozhodnutím nás seznámil a pak svou vědomě, záměrně a programově upřímnou knihu napsal. Jak ta kniha ale může být upřímná, když - jak jsme viděli - upřímný v rozhodnutí být prostě nelze? Myslím, že není vůbec důležité, zda jeho kniha je opravdu upřímná. Je to koneckonců literární dílo, které nám buď něco říká nebo nikoliv, a jeho účinek a vnitřní pravdivost věru nejsou závislé na věrnosti vnější fakticitě. Důležité je něco jiného: zda máme nad touto knihou pocit svrchované autenticity anebo naopak pocit podvodu, hry, klamu a sebeklamu. Já osobně tu mám jednoznačně pocit svrchované autenticity. Otázka, kterou si kladu, tudíž zní: jak mohl autor dosáhnout tohoto účinku v situaci, kdy vše bylo zdánlivě proti němu, totiž v situaci, kdy se rozhodl pro autoreferenční román, své rozhodnutí vyjevil a začal vědomě a cílevědomě psát o sobě upřímně, jako o tom, kdo toto rozhodnutí učinil? Jakto, že účinek jeho textu není rozbourán pocitem, že se tu zase někdo nechal chytit do začarovaného kruhu autoreference? Myslím, že Vaculík svého úspěchu dosáhl zvláštní kombinací dvou dost protichůdných věcí: zaprvé neobyčejnou obratností, s níž balancuje na oné riskantní hraně tak, aby vždy ve chvíli, kdy už v nás zraje otázka po poměru upřímnosti a autostylizace, pravdivosti a mystifikace, svedl naši pozornost jinam a prostě nám znemožnil si tuto otázku položit. A zadruhé - což je ovšem nepoměrně důležitější - tím, že tento začarovaný kruh zvláštní oklikou skutečně podtrhl: touto „oklikou" není nic jiného, než vnitřní ethos, opravdovost, spontaneita, zápal a vášeň, tedy vlastně nereflektovaná a proto jedině pravá upřímnost, s níž se vrhá do svého beznadějného úkolu. Pod všemi těmi rafinovanými vrstvami autoreference a autoreference jeho autoreference se skrývá totiž nebývale silná, paličatá, přímo umanutá a ve své umanutosti zcela autentická vůle říci své. Vůle zvláštním způsobem cudná - a snad právě proto se vytrvale skrývající za svým rafinovaným literárním zámyslem. Tento zámysl je však posléze, jak se ukazuje, sám jakousi velkou a zcela bezděčnou mystifikací: předstíraje upřímnost o sobě vědoucí, programovou, sebe pozorující a kontrolující, ve skutečnosti je autor hnán tou jedinou
upřímností opravdu možnou a upřímnou, totiž upřímností svého spontánního zápalu pro věc. Navzdory vší obratnosti svého literárního provedení je tedy tato kniha - ve své nejhlubší („předliterární") podstatě - vlastně velmi direktním a necenzurovaným sebe vyjevením, které neví, že své sebe-vědomí pouze předstírá, a jehož autenticita je - paradoxně - v samotné prapůvodní energii, vynakládané na to, aby se jevilo jako to, čím si umanulo být (Sebevyjevením autentickým mimo jiné i přirozeným kouzlem Vaculíkova nenapodobitelného jazyka, jehož dikce prozrazuje zřetelně autorův moravský původ, jazyka, který nepochybně byl pro překladatele velkým oříškem.) Čili: lidská pravdivost Českého snáře není ani tak výsledkem jeho programu, jako spíš vášně, s níž se tento program snaží uskutečnit. Svůj neuskutečnitelný projekt ovšem právě touto vášní transcenduje, čímž ho vlastně nakonec teprve v jakémsi smyslu uskutečňuje. Dalo by se říct, že ho uskutečňuje a může uskutečňovat jen proto, že ho zrazuje. Mám dojem, že napětí mezi tím, co autor jakožto hlavní hrdina svého románu chce, a tím, co nakonec musí dělat, o němž jsem psal před chvílí, se tu podivně promítá i do samotného žánru knihy. Anebo snad i zde není cosi silnějšího, než autor sám a všechny jeho záměry, cosi, co ho přesahuje a co nakonec dává i žánru knihy, za jiných okolností tak ošidnému, plné absolutorium? Odlesk tohoto napětí v žánru knihy byl důvodem, proč jsem právě o tomto aspektu psal. Myslím si totiž opravdu, že zápas vůle (autoreflexe) s osudem (pravdou) podstatně spolutvoří samo nej vnitřnější bytí této knihy. Český snář je, jak jsem už řekl, knihou o krizi soudobého lidství. Lidství, kterému se svět vymkl z rukou a které se vymyká z rukou i samo sobě; lidství, pod nímž se propadá pevná půda; lidství vykořeněného, zmítaného vřavou světa, jemuž nerozumí a kterého se děsí. (Vaculík je svým původem venkovan; pasáže o přírodě prozrazují jeho základní existenciální jistotu; Vaculík ve velkoměstě a navíc jako příslušník intelektuálního ghetta je člověkem bytostně nesvým.) Románů o této destrukci lidství je ovšem v moderní literatuře mnoho. Každý lepší román je vlastně - více či méně, tím či oním způsobem o tomhle. Zvláštní, originální a důležité na Českém snáři je podle mého názoru to, jak toto téma - dík oné autorově posedlé potřebě „říci své" - otevírá: důsledně „zevnitř11. Totiž nikoli konstruktem, příběhem, podobenstvím, metaforou, schématem, ozvláštňujícím skrytý mechanismus této destrukce - ale úplně jinak: vykřičením vlastní nej osobnější zkušenosti. Působí to na mne téměř tak, jako by v okamžiku, kdy všechno selhává - každá story je už a priori lživá (jakápak story v době, jejímž hlavním problémem je konec individuálního lidského osudu); každé podobenství už předem kulhá za drtivou komplexností skutečnosti; už skoro nic nelze, protože vše už bylo vyzkoušeno; všechny klasické jistoty od konkrétnosti lidské tváře přes neza-
47
měnitelnost prostoru až po kontinuitu času jsou v rozkladu; nic už vlastně není pravda, protože se rozplývá lidská identita jako jediný zdroj a jediné měřítko pravdy - jako by tedy v tomto „posledním okamžiku literatury" vyhlásil Vaculík cosi jako „výjimečný stav" a nasadil to poslední a jediné, co mu zbývá - totiž sám sebe. Své dny a měsíce, svůj rok, své lásky, svá zoufalství i své pošetilosti, svůj život, svou kůži. Je to svého druhu „body-art". Svým vlastním tělem a na něm předvádí Vaculík - nejistý si, zda to někdo pochopí (a mnozí to taky nepochopili) marasmus světa a bídu i poslední šance člověka, do tohoto světa vrženého. A tu se stává zvláštní a skoro zázračná věc: v této situaci, kdy už neplatí příběhy; kdy neexistují velcí hrdinové a jejich bezcharákterní protihráči jako integrální a se sebou samými identické bytosti; kdy mizí spolu s transcendentem všechny velké city, vášně a bolesti a kdy se místo toho všude rozpíná jen nějaké neurčité mino stá dní ho života a sídlištních stereotypů; v této situaci, kdy literatura jako by stanula nad propastí či před svým vlastním hmotným kolapsem; v této situaci se najednou spisovateli, jenž se v zoufalství rozhodl nasadit sám sebe, objevuje pod rukama znovu Člověkl Nikoli ovšem člověk minulosti, ale Člověk této éry, tj. éry krize lidské identity, který vzal na sebe všechnu myslitelnou tíhu této krize a který je - přesto? znovu? právě proto? - opět celistvým, konkrétním, živým, se sebou samým identickým člověkem! Je to paradoxní: hrdina se vrací tak, že se kdosi rozhodl napsat o tom, jak nechce být hrdinou; velká láska se vrací tak, že se kdosi rozhodl dopodrobna vylíčit, jak mu zcela nesmyslně unikla láska; román se vrátil tak, že se kdosi rozhodl napsat deník o tom, jak nemůže napsat román. V době, kdy se zdálo, že už snad jedinou skutečně podstatnou pravdou o Člověku je obecné schéma jeho odlidštění, obecné tak, jak on sám se stává pouhou obecninou, objevuje se tu před námi konkrétní Člověk - sice utrápený, trochu posedlý, trochu podivínský, trochu staromilský, trochu navztekaný a dost nešťastný - ale přesto člověk hluboce opravdový, odpovědný, citlivý a statečný - a hlavně ovšem živý - živý asi hlavně proto a tím, že celou tuto nesmyslnou dobu táhne na svých zádech. Českým snářem vrátil Vaculík do moderní literatury integrální lidskou osobnost Nestvořil ji však popřením marasmu doby, ale naopak z jeho materie. Kdo jsou to vlastně „disidenti"? Nic víc a nic míň, než lidé, které osud, náhoda, logika věcí i logika jejich práce a povah přivedla k tomu, že říkají nahlas to, co všichni ostatní sice vědí, ale co se nahlas říct neodváží. V jakémsi smyslu tedy „disidenti" - jakkoli je jim nepříjemné, ba přímo nesnesitelné pomyšlení, že by měli být nějakými mluvčími či svědomím národa - přeci jen mluví za ty, co mlčí. A nastavují tedy kůži tam, kde ti ostatní se ji nastavit neodváží nebo prostě nemohou; nastavují ji, nic naplat, za ně. I „disidentství" je
48
v určitém smyslu „body-art". Nesetkává se v tomto bodě najednou - paradoxně -Vaculíkův autorský čin s prapůvodním mravním obsahem právě onoho „disidentství", které ho tak tíží a z jehož zajetí by se tolik chtěl vymanit? Není jeho román - tím, že vněm jako „disidenti" nasadil to poslední, co nasadit mohl, totiž sám sebe - vlastně románem vpravdě „disidentským", „disidentským" v duchu mravního obsahu tohoto postoje? Nepochybně ano. Ale s jedním důležitým dodatkem: že v tomto smyslu „disidentské" je vlastně každé skutečné umění. Anebo není snad každý umělec vposledku právě tím, kdo sám sebe nastavuje, sám sebe tím sice lidsky integruje, ale zároveň tím sám sebe beznadějně ničí? Není vlastně právě v téhle věci bytostná tragika každého skutečného umění? Moto v záhlaví této předmluvy je z básně pražského básníka Egona Bondyho „Magické noci", kterou kdysi zhudebnila a zpívala pražská underv
Jk
JL
groundová rocková skupina The Plastic People. Myslím, že ten text má dvě dimenze: na jedné straně je ironickým výsměchem občasným záchvatům pražského intelektuálního prostředí považovat Cechy za pupek světa (zažili jsme to například v roce 1968, kdy mnozí reformně komunističtí intelektuálové byli upřímně okouzleni představou, že právě u nás bude - jak se domnívali - poprvé v dějinách světa zkombinován socialismus se svobodou); na druhé straně se dotýká jakési zvláštní pravdy: různé tajemné a neviditelné silokřivky evropského (západního i východního) duchovního a společenského života se skutečně dost často protínají právě v Praze, aby z jejich setkání občas vylétla jiskra, přesahující svým světlem hranice Prahy i Cech. Světlo, které vydává, jako by přitom na okamžik jasnozřivě ukazovalo i cosi z budoucnosti jiných konců Evropy i světa, přičemž to lidem - nejen ve světě, ale i v Praze samé - dochází obvykle až dlouho poté, co tato jiskra dohasla. Příklad za všechny: Franz Kafka. Mám intenzívní pocit, že takovou zvláštní pražskou jiskrou je i Český snář a že touto knihou, která by opravdu stěží mohla vzniknout jinde, vysílá Praha do světa dost důležitou zprávu, netýkající se jen jí a Čech a přesahující svým sdělením přítomnou chvíli. Pochopí i lidé za hranicemi tuto zprávu a její význam? Pochopí ji hned? Pochopí ji zavčas? Anebo ji pochopí, až bude pozdě? Hrádeček, 15.10.1983
Eva
Kantůrkova
Andy Rumová pralinka Paní Vlastička, Andy a já jsme asi týden tvořily výstavní trojici. Vypadaly jsme tak uboze, že jsme strážné stály za hlasitý výsměch. Šly jsme z vycházky ze dvora, strážná zvaná Koloběžka stála na odpočívadle schodů, pohlížela na nás shůry, usmívala se křivě a řekla: „No vy jste se hledaly." Posměch mířil proti mně, ale namísto dotčenosti — která by byla na místě, protože kdo mě uvrhl do vysmívaného stavu? — jsem se nám, když jsem si nás nezaujatě představila, taky musela zasmát. Prožívala jsem kritické dny, mé tělo se potýkalo s psychickým přetížením. Po mnohahodinových výsleších, na něž mě vodili jako do zaměstnání, jsem se vracela do neklidu cely a léky, které mi lékař předepsal po prvním záchvatu, jsem vyplivovala do záchodu. Léky mi ráno vysypala referentka rozdrcené z pytlíčku na dlaň a počkala, až prášek vsypu do úst, aniž se kdokoli obtěžoval říci mi, co to polykám; a tak než jsem bezpečně zjistila, o jaký lék jde, než abych riskovala, že budu při výsleších zblblá a povolná, raději jsem zůstávala neléčená. Tak jsem se ploužila na pokraji mdlob a vedle mě se potácela paní Vlastička, oblbená diazepanem a podpírající si předloktím ruky zdravé ruku zasádrovanou; starost o miminko byla ale natolik náročná, že zase nestačilo sledovat ostatní tělo, hlavně nohy, a neustále ztrácela balanc; a do třetice s námi kráčela Andy. Ach Andy! Otevřely se dveře cely a stála v nich malá mladá Cikánka s tak obrovskou modřinou na pravé tváři a s okem zalitým ssedlou krví, až z ní Šel strach. Vypadala hrozně, tak zlotřile. K takové modřině těžko Člověk přijde bez vlastního přičinění a já si pomyslela, no ty tu budeš naše potěšení, ale Andy se zbytkem obličeje usmívala a svoje vězeňské vybavení, špinavou přikrývku, dvě prostěradla, povlak na polštář a dva modré ručníky, položila plaše na volnou postel a počkala, až na kterou židličku jí dovolíme si sednout. Špatný první dojem pak ještě smazala, když referentka řekla suše: „Prohlédněte si hlavy," což znamenalo, dejte si pozor, abyste od Cikánky nechytly vši — a Andy se neurazila a když referentka zavřela dveře, nenadávala na ni, naopak ochotně položila hlavu na stůl, abychom ji prohlédly: to ona nestojí o to chytit v tomto prašivém vězení, kde ji na „díře" nechali přespat v pěkné špíně, do svých krásných vlasů vši! Málokterý strážný usnadní vězni přijetí do věznice, ten, co přijímal Andy, ji ani pod sprchu nezavedl; na cele ale patří k bontónu slušné přivítání. Není ztracenějšího pocitu, než když se cela od nového vězně lhostejně odvrátí. Zatčení je smršť pocitů, je to pád do obludného neznáma, klíče chřestí, mříže zapadají a chodby jsou ponuré, řady zavřených dveří strašidelné, vězni jsou zas první lidé, s nimiž se zatčený člověk na cele setká, a proto platí: buď vítán, kdo přicházíš, až pak se ukáže, co jsi zač. Už jsem nebyla nováček, který váhá o cokoli si říci, a požádala jsem referentku, když je tak akurátní, pro Andy o teplou vodu. Andy si vděčně myla kudrnaté vlasy a stydlavě se zakrývala v koutě tureckého zařízení, které se poléváním z kbelíku dalo změnit na sprchový kout. A i pak byla sympaticky váhavá, zdrženlivá a vyčkávavá, řekla bych až noblesní, kdyby nebyla tak nechutně zřízená. Rozhodně nebyla vlezlá, drzá; promluvila, až když jsme ji oslovily my — totiž já; paní Vlastičku přítomnost Cikánky na cele zdrtila, bála se Cikánek, měla s nimi špatné zkušenosti, pohrdala jimi a žárlivě sledovala, jak Andy nabízím cigaretu. Tu první na přivítanou si Andy vzala, ale pak řekla, že má cigarety svoje, měla asi pět startek a i z nich nabízela. Sama pozornosti přijímala dvorně, skoro tak, jako by vám přijetím dárku chtěla udělat radost A když si ověřila, že to není omyl, že se nepřeslechla, že jí opravdu vykám, podmaněná tou rovností zaujala ke mně ochranný postoj. A tak jsme se my tři hrabaly z vycházky do schodů, na dvoře se mi udělalo zle a Andy, která mi sahala k rameni, mě táhla, mou ruku přehozenu kolem svých zad, ona v tváři tu příšernou napuchlou modřinu a oko, ztracené v ssedlé černé krvi, já v tváři bílá a dva kroky za námi potácivá paní Vlastička s přiblblým výrazem jako náš dozor, naše čestná stráž. Naše směšnost byla tak podmanivá a podnětná, že i nejhloupější strážná, zvaná Brambora, se zmohla na vtip. Řekla Koloběžce: „Jako po bitvě, co?" Ale které boje jsou prohrané, a které vyhrané . . . Cítila jsem Andinu vzdorovitou sílu, jak mě vleče a podpírá, sílu, jež mě nenechala padnout A podobně jako předtím Majka, uložila mě Andy do postele a na čelo mi přikládala ručníky se studenou vodou. V té době mi změnili vyšetřovatele, tento byl samolibý mladý panák s rychlokvašným doktorátem práv, na který byl pyšný, a i s jistou literární sčetlostí, jíž se přede mnou neustále pyšnil, a když se podivoval mým potížím, optala jsem se ho, zda někdy viděl vězení, když mě v něm drží, zevnitř. Není mu prý nic po poměrech ve věznici, když ji nespravuje ministerstvo vnitra, ale ministerstvo spravedlnosti. Potěšen se však dovídal, že jsem na cele s psychopatkou a Cikánkou. V té době už jsem směla ležet i přes den a Andy sedala v mých chvílích volna na tvrdé židličce naproti mně a tím svým strašlivým okem a s úsměvem na zdravé půlce tváře hlídala můj spánek. Kdykoli jsem pootevřela oči, byla Andy někde nablízku, usmívala se mateřsky a černomodrá podlitina dodávala úsměvu přízračnou důraznost Jednou mi řekla: „Vás lágr zničí, Evičko, vy se tam nehodíte. Ale nebojte se, já vás budu chránit" A řekla: „Nikomu tu nevěřte. Tady nemůžete věřit ale opravdu nikomu." Pak dodala tišeji: „Ani mně." A to bylo co, Bramboro? Prohra? Prohrála jsem pak dost, když jsem o Andy přišla. V sedm večer, když si taky směla vlézt do postele, kterou rozkládala na střed cely těsně vedle mé a odsunula paní Vlastičku do úplného znicotnění, usedla Andy na zkřížené nohy a začala mluvit Byla jsem ospalá, unavená, stěží jsem někdy vnímala, co mi povídá, potřebovala jsem si promyslet, co na mě
49
za lest uchystal vyšetřovatel při výslechu, ale Andy neoblomně seděla jak Turek, sedmá večer, to byla její hodina, Andy si splétala vlasy do copánků a mluvila a mluvila. A ať byla pravda nebo výmysl, co mi vyprávěla, ať to byly příběhy vypůjčené nebo její, Andy byla ve vyprávěních duše vzácná a bohatá, měla obrovskou představivost a vzácný dar líčení. Postupovala útržkovitě, co neřekla včera, řekne dneska, nenamáhala se s ujasňováním toho, které osoby se událost zrovna týká, byla jak moderní spisovatel: je na inteligenci čtenáře, aby si líčené srovnal v hlavě. Byla jsem vrba, byla jsem hrob, do něhož ukládá tajemství; nikdo jiný by ji tak ochotně neposlouchal; a byla jsem taky naděje na slávu: všechny Cikánky byly oslněny filmem Cikánijdou do nebe, píseň z toho filmu jim byla hymnou, uměly ji všechny, i Andy, a ta si na vyprávěních dala ještě víc záležet, když se dověděla, jakou mám profesi. Cit nějaký snad ale ke mně chovala, protože se u mě mohla odreagovat. Měla měkký, jímavý hlas, hlubší, než ženy mívají, kapá* nek drnčivý, jak zvládala češtinu namísto hrdelní cikánštiny (učila mě i cikánsky, v jejím podání to byla řeč se zoufale malou zásobou slov), hlas něžný jako hříva koně, právě tak na omak drsný a při mávnutí přilnavý, zpívala jím krásně i mluvila, zurčela celou. A toto mi odvypravovala jako svůj život, jako svůj případ: Dokud žil tatínek, bylo dobře. Žili na východním Slovensku, měli vlastní dům, chlívek, zahrádku i blízko do lesa a k řece, měli prase, kozu, slepice a matka dala pokoj; pak ale závistivá teta zaklela tatínka do komína. To se dělá tak, že se vybere komín, vezme se čistý hadr, naplní se jílem a přilípne se v komíně. Začarovaná osoba pak tloustne a tloustne, dokud není, jak ten komín. Čím tlustší se vybere komín, tím větší tloušťka hrozí člověku. To se stalo i tatínkovi a teta vybrala komín hodně tlustý. Oni doma věděli, že je tatínek zakletý, ale nevěděli, do kterého komína, aby hadr odtrhli a kouzlo zlomili. Nenapadlo je, že ta závistivá je teta a komín že je u ní doma. Tatínka jako komín odvezli nakonec do nemocnice, kde tatínek umřel. Zůstaly samy děti s matkou, která se bez tatínka zkurvila; tak přišli o všechno a ani teta neměla nic z domku, chlívku, kozy, prasete a slepic. Odstěhovali se ze Slovenska do Čech, kde jejich životům začala vládnout nehodná matka. — V tatínkovi měla Andy obraz spořádanosti, lásky a ochrany. Vyprávěla, jak tatínek zabil hada, pěkné sousto pro psychoanalytiky. Had to byl obrovský, dlouhý a silný jak mužská paže, u nich v kraji jsou takoví. U nich v kraji je spousta hadů, jsou skryti v jahodení a malení, někdy se vyhřívali na kamenech u řeky, právě když šly s matkou prát prádlo. Tento tlustý a dlouhý had zalezl do chlívku s kozou, obtočil chlívek dlouhým tělem kolem dokola, aby nikdo nemohl dovnitř, a sál koze mléko. Koza křičela strachem a bolestí a tatínek viděl, že bude muset hada zabít; bylo ale těžké dostat hada z chlívku. Tatínek otevřel dvířka jen opatrně, aby had neutekl, měl vidle a jimi hada připíchl a zabil. Pak ještě musel hada spálit na ohni, protože velkého hada nestačí zabít, to by škodil. Had hořel na hranici z dříví, kapalo z něj sádlo nebo krev nebo co to bylo, tatínek chytal tekutinu do hrníčku a natíral jí dětem vlasy; po hadím sádle vlasy sílí. Když had shořel na prach, našel tatínek u stěny stavení v díře pod kamenem celé hnízdo háďat, která asi patřila velkému hadovi. Ty tatínek taky zabil, ale pálit už je nemusel, zabitá háďata škodit nemohou. — Tatínek měl Andy nejraději ze všech dětí, ukázalo se to po jeho smrti. Mrtvého tatínka přivezli z nemocnice, položili ho na vysazené dveře, pod které postavili opěradla židlí. Tatínka oblékli do svátečních šatů, dali mu i klobouk a boty, pod něj rozprostřeli prostěradlo. Vystavili ho v domku a příbuzní a známí se přicházeli s mrtvým rozloučit. Kdo měl, přidal peníze na pohřeb a na dar. Všichni kladli své penízky vedle mitvého těla, i matka, i bratři, i sestra, jen Andy napadlo dát tatínkovi peníz rovnou do dlaně. Položila mu penízek na dlaň a tatínek za penízkem dlaň zavřel. Přitom se na Andy po očku zpod klobouku usmál. Už nikdo mu nedokázal dlaň otevřít, odnesl si Andin peníz do hrobu, tak velice ji miloval. *
S matkou se Andy život zkazil. Matka se zkurvila, Andy nijak nevysvětlila blíž, co tím myslí. Dva bratři odešli na Šumavu pracovat na statek, mladší tam zahynul v řece. Musela to být Vltava s hladinou zvednutou lipenskou přehradou. „Byl opilý", říkala Andy trpce, „a neuměl plavat, Evičko. Vyhecovali ho a nechali ho skočit z mostu a pak měli legraci z toho, že se Cikán topí. Vytáhli ho až kdovíkde z řeky." Andy žila s matkou v Praze, to jí mohlo být, podle mého odhadu, patnáct, šestnáct. Matka Andy brzy vdala za nehodného Cikána, byl to Cikán líný, hubený a hrubý, vychrtlina, Andy ho od začátku neměla moc ráda. Ale otěhotněla s ním a byl to její muž a své si Andy vždycky podržela: s mužem jí koketovala jiná mladá Cikánka, chodila za ním na stavbu. Andy se tam vypravila, byla ve vysokém stupni těhotenství. Slovo dalo slovo a Cikánka Andy povalila na zem a tloukla ji cihlou do břicha. „To tak bolelo," řekla Andy. Břicho bylo veliké, překáželo jí, Andy ani neměla cihlu, jíž by se bránila, a tak použila, co jediné měla: chtěla sokyni vjet do vlasů, vyrvat jí jich hrst, sjela ale nehty hloub, hlouběji, než původně mířila, a těmi strašlivými nehty, ohnutými, ostrými a špičatými jak orlí spár, tvrdými a dlouhými, nelámanými, pěstovanými i jako okrasa i jako zbraň (spíš si dá Cikánka ve vězení ostříhat vlasy, než by si dala sáhnout na nehty), vypíchla Andy té dívce oči. Tak začala svou trestaneckou anabázi. Odvezli ji v šoku do Bohnic, kde se na zavřeném oddělení psychiatrie probrala v kleci. Protože byla mladistvá a protože slepá prohlásila u soudu, že to Andy neudělala schválně, ale nešťastnou náhodou, odsoudili ji na čtyři roky. Z vězení pustili Andy domů porodit a po uplynutí šesti neděl se vrátila dosluhovat trest. Holčička se narodila pokažená od ran cihlou, Andy ji nechala v ústavu. Na lágr Andy vzpomínala docela hezky. Byla v Pardubicích a z okolností líčení se mi zazdálo, že ne pouze jedinkrát Prvně mohla být v oddělení pro mladistvé, ale líčila i poměry typické pro oddělení ženské: například nedostupnost sociálních zařízení pro lesbické styky žen, fronty v jídelně, povinnost
50
opatřovat snídani a vynášet po noci kbelík z lágrového baráku, rozkrádání věcí z nezamčených kufříků, které má každá u postele, samé příjemnosti. Andy i o nejhorších věcech vyprávěla s odstupem úsměvu a smířlivosti, avšak co bylo nejhorší pro ni a co by z toho bylo nejhorší pro mě! U Andy si musel člověk dávat stále pozor, aby jejím zážitkům nepřipisoval svůj výklad. Byla kdykoli odhodlaná vystrčit své šelmí drápy, ale byla v ní současně jakási prastará, prapůvodní odevzdanost osudu: nemáme nad osudem jiné moci, než svou lidskou pohotovost nedat se, bránit se, anebo aspoň život obelstít Ale nebyla dravá, byla v ní lítostivost Práce, nejhorší metla vězeňkyň, Andv nevadila. Věřila jsem jí to, protože i celu uklízela s chutí. Měla dar sžít se a ten se zřejmě v lágru proměnil v ochotu plnit pracovní normu. (Vedle na cele byla právě dívka, která ve stejném lágru v hrůze z práce spolykala špendlíky; Čekal ji soud za poškození vlastního těla, aby nemohla vykonat uložený trest.) Andy nějaký čas vyráběla pojistky do elektrických hodin, pak zasazovala broušená sklíčka do broží, obojí příšerné piplačky, jež by asi nikdo jiný než vězeň nedělal. Andy líčila, jak obtížné bylo pronést brož z dílnv na lágr, kde se dala směnit za kus jídla; a přece vězeňkyně obdarovávaly brožemi své příbuzné, když přijeli na návštěvu, a vozily si brože jako suvenýr z lágru domů. Snažila jsem se pochopit systém odměňování za práci v lágru, ale stále vycházelo — a nejen z Andina vyprávění — něco nesmyslného. Norma byla pevná, ale měla kolektivní ručení: to znamená, že za ty, které nepracovaly, musely plnit normu ostatní. Mnohdy byla četa v práci dlouho přes Čas, tak dlouho, že přišla o oběd nebo o večeři, někdy dodělávaly úkol i v sobotu. Odměnu za práci vypisovala brigadýrka, také vězeňkyně. Činila to dost svévolně. Nejsvévolněji ale působilo vyúčtování mzdy: část šla na alimentační povinnost, část byla splátkou na pobyt v lágru, část se vězni ukládala na povinných snad nejméně osm set korun, s nimiž musel vyjít z lágru, a co zbylo, dostal jako kapesné. Při plnění normy bylo vysokým kapesným osmdesát korun měsíčně! Při pohledu na drahou bižutérii za výlohou jsem si mockrát pomyslela, že vězení je zlatý důl. V Andině líčení tábora byla i jistá moudrost. Jednou byla na slavnostní schůzi tábora vyhlášena vzornou pracovnicí. Velitel lágru po slavnostním projevu přečetl na seznamu i její jméno, krčila se štěstím na židli a dostala vlajčičku. Andy ale vůbec nepracovala pro tu čest, chtěla získat kapesné, za něž by si koupila čaj, kus salámu, masovou konzervu nebo cigarety, a odměna za vzornou práci činila celých padesát korun! Krčila se na židli a přepočítávala si, co dobrého si v kantýně navíc koupí, a když vycházely ze sálu, ty, co jí záviděly, vyvolaly rvačku a zatáhly do ní Andy tak šikovně, aby ji přistihl velitel tábora. Odměněná se pere a hned vzápětí po slavnostní schůzi? Andy nedostala žádných padesát korun a místo odměny šla do díry. „Jo, život není peříčko," řekla Andy. Bylo to její nejmilejší úsloví. Ale tábor nebyly jen zloba a závist O nedělních odpoledních, jediném volnu, kdy nemusely pochodovat v útvaru na táborovém pláce (říkaly mu Václavák) v plném oblečení, a to ať mrzne, prší nebo pálí slunce a slabší nátury, navlečené do dlouhých bavlněných punčoch a upjatých kostýmů umdlévají, právě jako obranu proti oblbujícím raportům a pochoďákům na místě, pořádaly dívky slavnosti. Jednou si vymyslely uspořádat cikánskou svatbu, Andy to vymyslela, a svatba se konala se všemi zvyky a písničkami. Andy mi svatební písně přezpěvovala ve východniarském nářečí, byly její památkou na domov, na ten tatínkův. Andy byla na svatbě nevěstou, byla to její nejkrásnější svatba. Byla oblečena do bílých prostěradel a záclon, na hlavě měla věneček. „Mně to tak slušelo," řekla Andy. K obřadu se chystaly v umývárně, kde bylo velké zrcadlo. Pro ženicha obtížně sháněly civilní mužské kalhoty. Ženich a nevěsta šli za zpěvu písní špalírem svatebních hostí, dvě dívky představovaly otce, dvě matky, Andy nesly družičky vlečku. Andy se ráda ve svých vyprávěních ocitala uprostřed dějů. „Bylo to tak krásný," řekla Andy, „že se na nás přišly podívat i velitelky." Bylo v ní něco ryzího, svébytného. Ostatní dívky taky vyprávěly o pardubickém lágru, vyptávaly jsme se, my co byly zavřené prvně, abychom věděly, co nás čeká, a všechny ze všeho nejdřív mluvily o televizi a rádiopřijímači. Rádio bylo zavedeno do každého lágrového baráku a pouštělo se naplno při budíčku a zavíralo při večerce, příšerná představa; na televizi chodily ve volném čase do kulturního sálu, kde nebylo než pár židlí, stolků a ta televize. Andy se ani o televizoru ani o rozhlase nezmínila. Všechno zvláštní a zajímavé vycházelo z ní, z jejího nitra. Co jí však na lágru učarovalo — garsoniéry se společnými kuchyňkami. Byly určeny trestankyním, které žily v lágru mnoho let, měly se vrátit do normálního života a musely se mu znova učit: učily se samy si vařit, prát, uklízet si byt, užívat příbory, sporáky. „Měly tam pravý elektrický sporák," řekla Andy. „Á záclony. A tak čisto." Andy se do garsoniér dostala jako uklízečka těsně po jejich zbudování. — Snad ještě raději, než vyprávěla, Andy zpívala. Sedla si do koutku na zem a pobzukovala celý den, nic jí nechybělo. Zpívala mně úplně neznámé slovenské písničky, taky písně cikánské, znala jich bezpočet Musela mít šťastné dětství, když se naučila tak pěkně zpívat Všechny písničky přelaďovala do jímavosti a tesknoty, hlas měla příjemně jithvý. Byla na dlouhá léta dozadu i dopředu jediný člcvěk, který mě přiměl — bez skrytosti ve větším celku — zpívat Jak se sražená krev vstřebávala, Andy se vracela její krása, hověla si v tom svém úsměvu, mírná a vlídná; pokojně si na cele odpočívala od dobrodružného života. A naučila mě, že psaná kultura není kultura celá. Ve vyprávěních byla sice velice nesoustavná, když teď sestavuji střípek ke střípku, veliký kus mozaiky chybí a Andy mi zůstává ztajená, tajemná, ale měla smysl pro atmosféru a co líčila, to plasticky vystupovalo i jako děje i jako pocity, a ve mně po ní zůstalo mnoho živých obrazů. A přece Andy, když jsem jí jednou psala dopis řediteli domova, kde mívala děti a kde za ně zůstala dlužná, a dala jí jej podepsat, nejdřív smlouvala, abych ji i podepsala, a teprve když poznala, že to opravdu neudělám, vzala nešikovně.propisovačku do prstů a zahanbená, odvrácená ode mne, napsala neobratnými tiskacími písmeny své jméno. Dopis s nepovedeným podpisem mi už neukázala. Pochopila jsem, že víc napsat neumí. V lágru jistě byly kurzy pro negramotné, ale Andy se učila jen
51
málo, tak málo. Honem jsme od toho podpisu odešly. S nepořádnou matkou v nepořádném prostředí, smýkaná po vězeních, Andy snad opravdu vděčila šťastnému dětství s tatínkem, že v sobě měla vztyčeny a poměrně jemně propracovány některé kulturní zábrany. Například se ráda myla, mytí těla jí bylo přímo manifestací — často mě napadalo, čeho vlastně? Spořádanosti? Překonáním něčeho, čím pohrdala, čemu se bránila? Andy si drhla kůži v ledové vodě, až byla celá rudá. Čisté tělo jí bylo hluboce významným programem. Na noc si zaplétala vlasy do copánků, aby byla — i bez zrcadla pro sebe pěkná. Neopovrhovala prací, nebo jen výjimečně. Neloudila ani slovy, ani očima. Nikdy si sama o nic neřekla. Dokázala čekat několik hodin, až se vrátím z výslechu a nabídnu jí cigaretu, přestože cigarety ležely volně na stolku a paní Vlastička z nich celou dobu kouřila. Mohla jsem si myslet, že ji z nějakého důvodu těší se mi přizpůsobovat — Cikánky jsou citlivé na urážky pro svůj původ, ale svým původem se samy nepyšní — ale ať už to bylo tak či onak, Andy byla ve své noblese podivuhodně, tedy i v maličkostech, důsledná. Byla vyloženě příjemná jako dobře vychovaná mladá dáma. Mnohé jí — oproti mně — usnadňovalo, že poměry ve vězení znala, mohla předem uhadovat možnosti a omezení; nezištně se se mnou o svou zkušenost dělila. Její dobré způsoby se odrážely od nezpůsobů Vlastiččiných. Například jsme se nevešly všechny tři ke stolu, já jedla na malé stoličce u postele a Andy stolovala s paní Vlastičkou a prožívala třikrát denně dvojnásobné drama: že se musí dívat na nečistý způsob jídla — když byla omáčka, měla ji paní Vlastička i na zadku — ale to že přece nemůže té staré ženě udělat, aby se sebrala a šla jíst na stoličku ke mně. Kadila se se mnou: má odejít a nechat ji samotnou u velikého stolu, zatímco my se budeme tísnit na stoličce? Já říkala: udělejte to; Andy to neudělala. „Když jak by to vypadalo," řekla. A nebyla chtivá, nikdy neprojevila lačnost, uměla nemít, což je už vyzrálá kultivovanost, lhostejno, zda vypěstovaná výchovou anebo vyrostlá jako zkušenost v obtížném živobytí. To paní Vlastička koukala do úst, Andy nikdy. A neměla nic, dokonce ani naději, že jí někdo pošle do vězení balíček, vlastnila, jen co jí dal erár: kartáček na zuby a hřeben a papírový kelímek a pěnové mýdlo. Když ji zatýkali, byla oblečená do džínsů a do košile a do vlněného svetru; celou, v níž ji drželi, procházela dívka domů, byla ale jen v šatičkách bez rukávů a venku se ochladilo; Andy jí darovala svůj krásný svetr, „A když vám bude zima? Soudit vás budou až někdy na podzim, půjdete jenom v košili?" Jen se usmála: takový je život. Žádné peříčko. Andy nenáviděla olašské cikánky. Olaši jsou, jak mi vysvětlila, neusazený cikánský kmen pocházející z Rumunska, jeho ženy se dosud oblékají do krojů, dlouhých barevných sukní a černých zástěr, a pyšní se zlatem v ústech. V tom se všechny shodovaly, že Olaši jsou bohatí, a skutečně všechny Olašky, které jsem v Ruzyni zahlédla, měly zlaté zuby, bohatství nosily uloženo na těžko vyloupitelném, ale snadno dostupném místě. Když Olaška promluví nebo se — nedej bože — zasměje, z jejích úst zablýskne na celý svět. Olašky měly ječivou řeč, ani Andy jejich cikánštině nerozuměla, a když se večer začaly domlouvat „přes dveře", ušní bubínky nám jen drnčely. Připomínaly trochu slepice: strážný už otevřel dveře, už stojí nad OlaŠkou, už ji drží za bundu, a Olaška pořád ještě při zemi řve „přes chodbu" pokyny dceři v cele obdál. Když potom zjistí přistižení, bez přeryvu přejde v jekotu do nadávek strážnému. Olašky proměňují bohatství na zlato, „ale jíst příbory neumějí," řekla Andy. Vyprávěla, jak Olašky v Pardubicích vykázali z baráku bílých žen, ale ostatní Cikánky tam nechali. „Ani na záchod neuměly chodit," řekla pohrdavě, „chodily k plotu.". Jak je ale tato civilizační slupka tenká, prokázala Andy hned vzápětí. Na otázku, kde Olaši svoje bohatství získávají, vylíčila jejich typický způsob loupežného přepadení: krásná Olaška upoutá zájem osamělého muže — nejoblíbenějším rajónem je noční Václavské náměstí — a když se muž s Olaškou zabaví, olaští muži, kteří je sledovali, ho „ztrestají" zbitím a okradením. Tak se primitivnost Olašek — líčila Andy — projevuje i v tom, že „pracují" na ulici, na volném prostranství; Olaška, která vedle nás ječela na dceru, ukradla slepici; kdežto civilizované Cikánky by se už k slepici nesnížily a k s vé technologii okradení potřebují vinárnu nebo aspoň hospodu. Andy taky s partou přepadávala noční osamělce, líčila, jak jednou měli před Hlavním nádražím už „rozdělaného" opilce a uslyšeli policejní sirénu; utíkali daleko, daleko, až na Ohradu, dech už popadnout nemohli a sirénu stále slyšeli za sebou: třásli se hrůzou, že policie zaslechla křik přepadeného — a ona to zatím byla sanitka, vezoucí směrem jejich útěku raněného z bouračky. Andy nepohoršoval původ olašského bohatství, opovrhovala jimi, že v něm neumějí žít. To Andy by věděla, co s penězi, Andy by si neuložila zlato do úst! Možná by si koupila ten krásný elektrický sporák! Anebo záclony a koberce, přehoz na postel. A vykoupala by se v rumu. A pak by tak voněla! Pro případ, že bych taky chtěla někoho přepadnout, dala mi Andy dobrou radu: „Chytit za vlasy a tlouct hlavou o chodník, Evičko, to je nejspolehlivější, tlouct hlavou o chodník." Andy vyprávěla dramatický případ, jak si společně s kamarádkou namluvily ve vinárně kořena s taškou plnou peněz, když ale muže vyvedly ven, nebyl tak opilý, jak si myslely. Kamarádka se polekala a v rozhodující chvíli Andy opustila, Andy zůstala s mužem sama za domem u jakési hranice dříví. Kdyby byly dvě, bylo by to snadné: jedna by muže mámila, druhá by mu vzala peníze a pak by obě utekly. Byla tma, Andy věděla, v které kapse saka má kořen peněženku, ale nemohla se k ní dostat, kořen ji k sobě tiskl, svíral ji přisátý jako klíště. To byla těžká věc, dostát dvojjedinému úkolu, okrást kořena, ale sama nic neposkytnout. Nakonec ho Andy musela vzít polenem po hlavě. Vyprávěla to, jako by byla v právu. „Ale Andy," řekla jsem, „to nebylo moc fér, nejdřív se nabídnout a pak jenom okrást" — „Kdyby to byl slušný člověk," řekla Andy s převahou, „copak by se mnou šel? Chtěl šukat, a má to." K profesionalitě bílých dívek patřilo zákazníka nejdřív obsloužit a teprve pak vyinkasovatvydělané peníze; v tom je prostituce počestné řemeslo. Andy se však necítila prostitutkou, jen lákadlem. Byla vůbec žensky sebe-
52
vědomá. „My umíme věci," řekla Andy, „o jakých bílé nemají ponětí." Ale hloupý, kdo by si myslel, zeje Andino milostné umění pro něj jak zboží na krámě. Andy nechodila na holandu, Andy chodila na čóro. A její logika pak byla nevývratná: slušnému Člověku by se přepadení nedostalo. Chtěl, nezasluhoval si, a má to. V tom vysvětlení je možná obsažené to podstatné ze způsobu cikánského myšlení: jdeme za svým cílem, a využijeme vaši hloupost Andy se však nedostávala k penězům jen takto hrubě, měla i jemnější, rafinovanější způsob; jen hlupák nasazuje pořád vlastní kůži. Pozvala do vinárny mladičkou přítelkyni a ve vinárně už čekali zájemci, obyčejně dva. Bavili se ve čtyřech, popíjeli, všechno vypadalo přirozeně, mladinká kamarádka se cítila být zasvěcována bohu zábavy, až Andy řekla, jestli by je pozvali i někam jinam. Muži před vinárnou zastavili taxík, ale dávali pozor, aby vybrali vůz jen pro čtyři osoby; chvíli se dohadovali, který z nich pojede s Andy dalším vozem, až se vše tak zašmodrchalo, že Andy zůstala sama čekat na vlastní taxík a dívala se za oklamanou dívkou, jak ji uvážejí. Nikdy se nestalo, že by se dívka drala z taxíku ven; jednak ji hned nenapadlo, že už té noci Andy neuvidí, a jednak byla dost opilá. A ani pak žádná nedělala potíže, Andy věděla, koho vybrat Kolik za tu službu brala, nevím. — Pro případ skutečné nouze měla pak záložnu. „Každá má aspoň jednoho starého," řekla Andy. Starý tady skutečně znamenal starý. „Nikdy jsem za ním nešla, když jsem měla peníze. Jen když jsem si už jinak nemohla pomoct" Starý ji jen osahával a díval se, Andy měla tělo holčičky. Přišla k němu tak, že ho šla pomoci kamarádce okrást Ale zželelo sejí ho, měl byt jen chudě vybavený, rozmluvila přítelkyni loupež, poslala ji z bytu pryč a nechala si starého nastálo. Byl to člověk v invalidním důchodu, měl nemocné srdce a skutečně nebyl zámožný; pokud však nechodila příliš často, svých pět stovek měla Andy v nouzi jistých. „On je tak hodný," řekla. Povrchem zkultivovaná, měla Andy i jistá vymezující pravidla toho, co se sluší a co se nesluší. A za přízračných nocí, kdy na stropě visí nezhasnutelná žárovka, kukátko na dveřích se co hodinu pohne a oko zazírá, paní Vlastička sténá ze sna, v cele není co dýchat a oknem odkudsi doletí ptačí zapípnutí, otevírala přede mnou jeden strašlivý lidský vesmír, temný a jako bez hranic. Co do pravidel, když se od schopnosti zabít ke kázni umýt se Andy pohybovala stejně lehce jako gazela? Kdybych jí řekla „nezabiješ", uvedla by mi tři důvody odvozené z pravidel, proč zabít musí. Napadalo mě, kdy a jak je člověk zrozen pro svobodu. Nejdřív by se měl naučit bát se, a teprve pak zatoužit být svobodný. Nikoli ale bát se druhých lidí. Strach z lidí nebo dokonce ze státu, jak o to stát u Andy a jí podobných usiluje, jen rozmnožuje lidskou primitivnost. Nechci nad jedním případem a vybavená jen kusými znalostmi vést zobecňující úvahu. Jestli však laskavý tatínek naučil Andy cítit a vštípil jí obraz Štěstí, kde Andy a jí podobné, když už musejí žít s námi a ne vyděleny ve svém prostředí, získají naše ponětí o mravnosti? A získat by je asi měly; nebo budou rukou vlastně dětskou sahat stále jen po tom, co je na našem světě špatné, nehodnotné. A proto mluvím o strachu, neboť ze strachu se stvořilo naše svědomí. Asi jenom strach z boha se proměňuje v mravnost, z boha nebo z jiného druhu zduchovnění, existuje-li. A naše kultura, ať se k němu chceme hlásit nebo ne, strach boží obsahuje. Anebo respekt před dobrem, chcete-li to vyjádřit jinak. Ale co vštěpuje naše skutečnost Cikánům, vytrženým z patriarchality, onoho nejpočestnějŠího cikánského zákona? Stát chce cikánským dětem nahradit ztracenou autoritu otce tlakem civilizačního poslání. Ale jak vlivem jedné státní ruky cikánské děti lámou češtinu a budou si jednou umět čistit zuby, tak druhou rukou je stát táhne za ucho nikoli ke zkulturnění, ale nejdřív do dětských domovů, kde se nenaučí milovat, a pak — v logice téže snahy — do vězení. Jak by asi Andy, nadaná citem a představivostí, prospívala v prostředí cílevědomého zduchovnění? Těžko říci. Mě, nevěřící, nad ní napadaly úvahy zrovna kacířské o oprávněnosti náboženství. *
Abychom se ale vrátili k Andinu životopisu. Když ji propustili z lágru, uměla se podepsat tiskacími písmeny a neošklivila si práci; pro představu lidosprávného nebo jakéhokoli byrokrata to nebyl nejhorší základ pro život. „Ta práce, matka p o k r o k u . . . " Andy byla zaměstnaná ve velkém automatu na Václavském náměstí, myla tam nádobí a sama líčila tu dobu jako své společenské povznesení. Tehdy porodila i své druhé dítě, chlapečka. „Všichni mě měli rádi," řekla Andy. Stolky pocintané od hostí měla včas utřeny, nádobí se lesklo čistotou, najedla se, vydělala si, občas přinesla jídlo i domů a mohla si do automatu vzít i chlapečka a nakrmit ho, ostatní personál ji neponižoval, byla spokojená. Všechno však Andy kazil její manžel. Vymlouval se, že ve vězení dostal tuberkulózu (proč byl ve vězení, nevím), je slabý a nemůže pracovat; žádný lékař ho ale neuznal pro nemocenskou pokladnu a on, sotva se ráno vyspal, chodil za Andy do automatu. Postával tam celé hodiny a kazil jí pověst, loudil jídlo i pití, obíral ji o peníze, chlap, který si mohl vydělat, Andy se za něj styděla před personálem i před hosty. Nakonec, aby neživila darmošlapa, Andy z automatu odešla. Od té doby už nikdy nebyla zaměstnaná. Chvílemi mi připadalo, že zášť k muži zkresluje Andy pohled na svět i na sebe samu, avšak ona jednu dobu manželství přece jen nevylíčila tak nenávistně: onu, kdy ještě žila mužova matka. Byla na Andy hodná, Andy ji měla ráda, milovala ji místo matky vlastní. Tchyni potkala zlá věc, měla Búrgerovu nemoc, uřízli jí nohu, dostala protézu, ale byla stará a tlustá, nenaučila se na ní chodit Sedala celé dny ve svém bytě. Andy jí nakupovala a tchyně vsedě vařila, šťastná, že není sama. „Měla dlouhé vlasy," řekla Andy, „dlouho nemyté. Krásně jsem jí je umyla v šampónu a usušila a rozčesala." Andy ráda vyprávěla, jak byla k někomu dobrá. Někdy taky ohřála vodu a tchyni vykoupala. Dobrá víla Andina manželství však zemřela a vliv zcela převzala Andina matka, která mužovi nadržovala a Andy křivdila.
53
Mimo pokažené holčičky, jestli jsem vyprávění dobře rozuměla, porodila Andy ještě jednu, měla tedy celkem tři děti; milovala jedině chlapečka, stále o něm mluvila. Ale buď že byla zavřená, anebo se o děti nestarala, měla je dlouho v dětském domově. Z duše ráda vyprávěla, jak svoje děti z domova unesla. Navštívila je v neděli dopoledne, doprovázená švagrovou, která též měla v tom domově syna nebo dcerku, a vzaly děti do hospody. Bylo to na malém městě, byla zima a nebylo kam jít, leda na nádraží. Děti se radovaly, že vidí maminku, hlavně starší chlapeček. „Byly tak šťastné," řekla Andy s tím svým krásným úsměvem. Koupila dětem po tatrance a po kalíšku rumu, seděly způsobně u stolu, bylo jim čtyři a šest let, jestli dobře počítám, a nevěděly dosud, jaká dobrota je rum. Andy by se obešla i bez cigaret, ale za rumem tesknila nevýslovně. Vymýšlely jsme, jak dostat kapku toho nektaru na celu: nejschůdnější cesta byla přepravit rum v tubě od šampónu. Byla to však cesta dlouhá a Andy odvedli dřív, než jsme stačily cokoli zařídit. Andy snila, jak zas přijde do hospody a vypije litr rumu na posezení. Odtud přezdívka Rumová pralinka. Dětem ale taky chutnalo, konečně s maminkou poznaly, jaká slast je život, zahřály se, tulily se k mamince, nechaly se líbat a hladit — až se Andy rozjitřila probuzenou mateřskou láskou — odvedla děti na vlak a odvezla š i j e do Prahy. Švagrová na ni volala, „nedělej to Andy," ale nedala si říci. Jsou to její děti, chce je mít, hlavně chlapečka. „On je tak krásný," řekla Andy. Děti jí vůbec byly osudem. Pro první, tlučené cihlou, se musela vdát a dostala se do vězení, pro tohoto chlapce bude též od muže trpět a taky se pro něj dostane, a ne jednou, za mříž. Po únosu začaly Andy velké nepříjemnosti s úřady, děti byly asi do domova určeny soudně. Sociální referentka na národním výborují znovu chtěla děti odejmout a Andy ji inzultovala; napadení úřední osoby při výkonu povolání, ale ta scéna je výmluvná. „Vy máte děti?" optala se Andy referentky. „Nemám," řekla úřednice, nechápajíc, jak může drzá Cikánka spojovat její neplodnost se svým případem, a Andy řekla: „Tak nemáte co rozhodovat." Jenomže úřednice trvala na svém, děti budou Andy odňaty do péče státního Z3llZ6nif Si Andy přeskočila stůl, za nímž úřednice seděla a rozhodovala, a zbila ji. Asi ji za to odsoudili, ale její děti, ta láska veliká, se přece dostaly z ústavu domů. Což bylo pro Andy jen zas dalším neštěstím, protože chtěla-li mít děti, musela by zůstat u muže; a to nemohla. Děti byly zdrojem radosti i utrpení. Chlapeček už chodil do školy a dobře se učil; byl Andinou pastí i při posledním zatčení. Andy prchala ještě před jiným svým štěstím-neštěstím, které ještě vylíčím, a na útěku zašla za chlapečkem. Dlouho ho neviděla, možná rok, možná víc, tak dlouho, jak trvá veliká láska. A možná se Andy běžela pokusit o smír s mužem, možná jen neměla kde jinde se skrýt, kdo to ví, Andy svoje jednání nepitvala. V úzkosti běžela prostě na známou adresu a chlapec ji uprosil, aby s ním zůstala celou noc. „Tak plakal, když mě uviděl," řekla Andy. Lehla si k synkovi do postele, on jí předváděl, jak umí psát a číst, ona ho laskala a usmívala se na něj tím zázračným úsměvem, který umí konejšit, až dítě, šťastné, že má zas maminku, usnulo. Andy ale naneštěstí usnula s ním a vlastní matka ji zatím udala a policie si pro ni přišla do mužova bytu a odvedla ji rovnou z té postele, kde spala s chlapečkem. Andy brzy k ránu probudily podezřelé zvuky, ale utéci nebylo kudy, pokoj, kde spala, byl vzadu za kuchyní, a z kuchyně Andy uslyšela říci svého manžela: „Je tam!" Policie asistovala Andy při oblékání, chlapeček plakal, když ji odváděli, chtěl svou maminku. Andy si nahlas probírala možné důvody zatčení, mohlo jich být několik. Když naposledy opustila svého muže, vysoudil si pro děti alimenty. A před soud ji patrně pohnal znova, když alimenty neplatila. Andy nebyla na prvním ani na druhém soudu, ani obsílku jí nedoručili, nevěděli kam, nenechala doma novou adresu. Ale rozsudky soudů platné byly a Andy možná hledali pro nedobytnost v plnění alimentačních povinností. Aspoň policisté, kteří ji vezli, něco říkali o tom, že na ni byl vydán zatykač. Ale taky mohla být zatčena pro nějaké provalené přepadení, Andy stále vzpomínala jakéhosi taxikáře, který dosvědčil, že ji odněkud někam vezl. Nejlehčí by bylo obvinění, že nikde nepracuje a příživničí, Andin denní chleba. Ale taky ji mohli držet ve vězení, protože skoro zmarnila svou lásku. O tom mi vyprávěla jednou hodně pozdě v noci, paní Vlastička už chrčela ze sna a Andy zurčela hlasem ztichle, byla rozlítostněná a bez kontroly, aspoň mně se zdálo, že mi svěřuje nejdražší a nejhlubší tajemství, že už je neunese, musí je vyslovit. O muži, pro kterého opustila děti, vyprávěla v jednom kuse; paní Vlastička byla vyděšená láskou tak divokou. K vyprávění o tom, jak ho skoro zabila, bylo však zapotřebí mrtvého vězeňského ticha, v němž nelze usnout, pří krovu bezmoci, který člověka obestírá jak živý hrob. Ach, jak Andy milovala! Podlitina ve tváři, zakrvavené oko a natržený nerv, jak se ukázalo později, když přestala cítit horní ret a půlku zubů, byly následky lásky, ať jí je způsobil milenec v záchvatu žárlivosti nebo manžel, který ji zbil pro nevěru a pak udal policii. „Skuteční chlapi jsou jenom z Valdic, Evičko," řekla Andy. Jednoho takového skutečného muže potkala ve Vysočanech, vyštvala dívku, které patřil a hned u něho zůstala. Jmenoval se — dejme tomu — Kamil, pracoval jako zedník nebo dlaždič, chodil v umazaných kalhotech, visících pod břichem za jediný knoflík, a v zapocené košili, v zimě v létě v jediné bundě. Nemyl se ani po práci, vlasy měl spečené prachem a potem. „A měl tak krásné vlasy, Evičko, světlé, vlnité." Kamil byl muž mužů, ale protože přicházel z Valdic, některé věci mu nepřišly. „Smrděl a lepil se," řekla Andy. „On byl tak krásný, ale smrděl." Občas se Andy podařilo ohřát vodu v kuchyni a miláčka si opláchnout Jednou zas připravila teplou vodu do umyvadla, aby si miláčka připravila do lože, které Čerstvě povlékla, a Kamil šel a za trest se jí vyčůral do skříně. Visely v ní jenom její Šaty, Kamil si svou bundu odkládal na opěradlo židle. Andy musela většinou nasadit všechnu sílu lásky, aby muž nepoznal, že zatajuje dech před pachem jeho špíny. Ale byla to láska jak hluboký vír, jak široká tišina stranou proudu, jak čirá tůňka, jak zaneřáděný rybník. Kamil dal Andy přednost před bílou dívkou, bílé tak milovat neumějí. „My umíme," usmívala se Andy a paní Vlastička honem přetahovala přikrývku přes hlavu, proboha,
54
snad tu nebude ta černá holka líčit svoje kejkle, a Andy lehce komíhala tělem, tajemná kobra. Andy byla dráždivost i odevzdání, byla něha i jemně vzdorovitá odtažitost, byla splynutí. Ne liána, ne brečťan, ale rozpustná sůl na těle muže. Kamil ovšem taky chlastal, byla-li Andy Rumová pralinka, byl on pivní sud. Z práce šel rovnou do hospody, tam propil všechno, co vydělal, z hospody se dopotáeel do postele, kde se propadl do spánku a ráno začal koloběh nanovo. Andy si s ním ani milováni neužila, jak jí jednou od úst ulétlo; miláček přicházel opilý a byl zvadlý květ. A někdy sebral v hospodě náhodné hosty a přivalil se s nimi ožralý domů, všechno sežrali, vypili a zas odtáhli a on ležel, někdy poblitý, jindy počůraný, prase hotové. A když taky jednou tak ležel sežraný na stole, nohy a ruce rozhozené do stran, zůstal vedle něj nůž. Krájeli salám nebo chleba a nůž tam ležel, čůro, dlouhý, ostrý, Andy už ho držela v ruce, jen bodnout, a bude pokoj. A tu Kamil otevřel oči, svoje krásné modré oči, a chvilka byla propasena. „Vy byste ho bodla? Když jste ho milovala?41 — „Vy nevíte nic o lásce, Evičko," řekla Andy. Neboť láska, to jsou rány, krev, modřiny, bitva. Žárlil na ni zuřivě, ačkoli býval květ zvadlý a ačkoli všechny peníze propil. A přitom nedovolil, aby Andy pracovala, měla být doma, Čekat na něho, starat se o něj, on ji uživí; ale kde brát peníze na jídlo, na šaty, na činži, když všechny zůstanou v hospodě, to jí neporadil. Tak se starala, aby nevěděl, a Kamil žárlil ve zničujících výbuších. Zač jsi koupila tu husu? Kde jsi vzala na novou sukni? Odkud máš tyhle nové střevíce? Taková to byla láska, že ji jednou udeřil polenem, zrovna když nesla po zledovatělém zápraží vodu ze studny, upadla, narazila hlavou na kámen a napůl omráčená a s krví řinoucí se z hlavy se vlekla domů.,Ale jak mě pak odprošoval," řekla Andy, „jak se o mě bál!" To jí dal všechno! Výplatu přinesl domů a dal ji Andy celou, jen ať si koupí něco krásnýho! Andy ale měla ve Vysočanech dost nepřátel, tu bílou dívku například, které Kamila přebrala a která do hospody chodit nepřestala. Někdy Andy vešla do šenku, miláček tam seděl, obklopen jí nepřátelskou kamarilou, Andy se posílila kapkou rumu, ale v hospodě nikdy miláčkovi kravály nedělala; a mnohokrát zachránila lásku jen tím, že na miláčka počkala v hospodě u záchodu. Taky na ni nasazoval vedoucí hospody, nějaký Karel, chtěl Andy pro sebe, ale pro ni nebyl dost dobrý, byl černý a hubený; mstil se tím, že z Kamila vytahal všechny peníze. A Andy Kamilovi vařila a chutnalo mu, uklízela tak čistě, že si i on někdy všiml pořádku v kuchyni, byla by mu i kalhoty vyprala; a milovala to tělo, které, nebýt tetování, by bylo odporné, tlusté a bachraté z piva, v a l d i c k ý m tetováním ale zůstávalo krásné. I Andy měla na tváři vytetováno znamínko krásy, podle tvaru znamínek se prý může poznat, z kterého lágru pocházejí. A Andy taky musela být pro Kamila tou nejkrásnější na světě, když ji ve strašném hněvu žárlivosti přivázal ke stolu, onomu, na němž ho nebodla, a oholil ji. Sedřel z ní všechny chloupky, Andy se myla tak, abychom tu pohanu nezahlédly. A té noci rozjitřené mi svěřila, že ho bodla. Konečně došlo na čůro, nůž z břicha vytáhla, ani moc krve neteklo. Smířili se tím obapolným hněvem, divokou pulzací citu, a Kamil odešel ráno do práce. Rána mu ale zežloutla, zezelenala, moc dělat nemohl, břicho ho bolelo, teklo z něho. Zapřísahala ho, aby šel do nemocnice. Nechtěl. Až když začal mít veliké bolesti a rána zčernala, zavolala k němu doktora a utekla. Tak to vyprávěla: běžela nocí a nevěděla, kam se vrtnout, když Vysočany teď budou proti ní; a vzpomněla na svou druhou lásku, na chlapečka. Ve vězení pak nevěděla: je Kamil v nemocnici? je doma? byl u něho lékař? a jestli je v nemocnici, řekl, že nůž do něj vrazila ona? „Aničko, ale to by vám přece neudělal." Andy seděla, usmívala se, hlas zurčel. Život není peříčko. A rozesnila se nahlas: vchází zas do hospody u Černého mostu, neví, sedí u Kamila ta bílá holka nebo nesedí, ale ať si sedí, Andy má nové střevíce a chloupky už zas dorostlé, a Kamil, sotva ji spatří, vstává, střásá bílou holku, potáhne si kalhoty pod už zahojeným břichem, košile kdovíjak dlouho nepraná rozvíří kolem těla pach potu, ale Andy to nevadí, nic jí nevadí, dokonce mu ani nevynadá, že najde kuchyň od bílé holky zaneřáděnou, usmívá se, Kamil kráčí zeširoka k výčepu, kde poručí Andy velký rum. Rum omamně chutná, je první po té dlouhé době, první lok si Andy šetřila na tuto šťastnou chvíli. „Jestli budete už taky venku," řekla Andy, „musíte tam přijít za mnou." Slíbila jsem Andy, že jestli ji najdu, vypijeme spolu flašku rumu, ať u toho bude Kamil nebo někdo jiný. Pak naráz Andy odvedli. Ve vězení se všechno děje bez předchozího varování; najednou přišla referentka a řekla: „Sbalte si věci." Andy rychle poslechla a ani nevím, zda v úleku z toho, co se s ní bude dít, se stačila ještě usmát. Přemístili ji, ale jen ob pár cel, a kdykoli pak šla kolem, zaklepala na dveře nebo zavolala. Už jsem se nedozvěděla, zač ji odsoudili. A musím se divit, jak nepravidelně funguje čas; někoho známe léta a nenapadne nás na něj pomyslet; Andy jsem znala tři týdny. Z rukopisu: „Mé přítelkyně
v domě smutku",
Praha
Vyjde knižně v nakladatelství INDEX, Köln
55
Dialog Františka Kautmana se sv, Františkem z Assisi, vedený v čase adventním
l.p. 1969
Zabouchl j s e m dveře svého bytu, otočil dvakrát klíčem v zámku, trhl klikou, je-li dobře zavřeno, spustil se po čtyřech schodištích, v přízemí j s e m chvíli váhal, mám-li vyjít levým nebo pravým východem, zvolil j s e m nakonec pravý a vyšel na ulici. Byla hustá mlha, pod nohama chřupal špinavý sníh, který lehce umrznul. Málem j s e m vrazil do těžkého nákladního auta, zaparkovaného t ě s n ě u chodníku. Obešel j s e m je, přečetl si vzadu na tabulce písmena TIR, přešel špatně očištěnou a slabě posypanou vozovku, n e p ř í j e m n ě kluzkou, a zahnul prudce doprava. Teprve když j s e m se zastavil u stanice autobusu a m a r n ě se pokoušel něco vyluštit na zažloutlém, napolo utrženém jízdním řádu, uvědomil j s e m si, že v tuto dobu zřejmě už žádné autobusy nejezdí. Neměl j s e m sice hodinky, ale do půlnoci mnoho nescházelo, nejezdily n e j e n autobusy, ale zatím tu j e š t ě neprojelo j e d i n é auto a také se neobjevil jediný chodec. V této době v takovém počasí n e p ů j d e ven nikdo, kdo právě nemusí, řekl j s e m si a tak j s e m sama s e b e povýšil na jediného člověka, který se vydal na ulici, i když nemusel. Ale nebylo to docela jisté: doma j s e m nemohl zůstat, těžko se mi dýchalo, svíraly mě Čtyři úzké stěny a nízký strop. Nechodím rád ven, zvlášť n e v noci, a když u ž j s e m vyšel, měl j s e m k tomu jistě hluboký vnitřní důvod. Mohl bych se sice vrátit, ale nešlo to. Vlastně, ne že by to nešlo, ale nechtěl jsem. Chtěl j s e m dokázat sám sobě, že se vrátit nemusím, i kdyby snad bylo lépe, kdybych se vrátil. Ze dvora nedalekého domku vyštěkl a potom dlouze zavyl pes, jehož něco vyrušilo a n e b o mě ucítil, podezřelou osobu, potulující se v blízkosti m a j e t k u j e h o pána. Nebylo právě p ř í j e m n é poslouchat psí vytí. Pustil j s e m se napříč zasněženým polem, abych se od p s a vzdálil. Třeba, když ztratí m ů j pach, p ř e s t a n e výt. A opravdu přestal. Bořil j s e m se do sněhu, těžko zdvíhal nohy, bylo by lépe, kdybych se vrátil na silnici. Ale spletl j s e m si směr, chodil j s e m zřejmě do kruhu, jak j s e m zjistil podle stop, a místo k silnici j s e m se přiblížil k potoku. Tolik let tu bydlím a takhle hloupě bloudím, pokáral j s e m sám sebe a vzpomněl j s e m si, jak před mnoha lety, když j s m e se sem právě přistěhovali, j s e m se j e d n o u v noci vracel domů, napadal čerstvý sníh a já také nemohl najít náš dům, i když je to solidní třípatrák. Potok byl po okrajích zamrzlý, ale zprostředka se kouřilo, asi z nějaké fabriky vypustili smrdutý odpad. Neměl j s e m tenhle potokrád. Byl bažinatý, ošklivý, nedal se přebrodit a přetínaly j e j jen dvě lávky, velmi od s e b e vzdálené, takže člověk si m u s e l zajít daleký kus cesty, aby se dostal na druhou stranu. P ř e d léty j s e m četl v novinách, že se v n ě m utopil nějaký opilec. A nedávno bruslící holčička. J e děsivé, když se lidé topí v moři nebo hlubokých jezerech a divokých řekách. A l e j e něco nízkého a ošklivého, když se topí v mělčinatém bahně, v páchnoucí stoce, kde j e největší hloubka dva metry. Chtěl j s e m se vrátit a zamířil j s e m k silnici. Ale náhle se mi zdálo, že od k m e n e staré vrby, naklon ě n é nad potokem, vychází slabá záře. Mlha tu byla poněkud řidší, proto j s e m dobře rozeznával obrysy bližších stromů. Tlející dřevo světélkuje, a odtud vznikla lidová pověra o bludičkách, vzpomněl j s e m si na školní moudrost, ale to snad bývá v létě, nejvýš na jaře nebo na podzim, ale teď v zimě? Pověrčivý nejsem, do vánoc je j e š t ě daleko, vydal jsem se tedy namáhavými kroky k světélkující vrbě. Náhle j s e m u jejího k m e n e zpozoroval sedící postavu. Ztrnul jsem. N e j s e m sice bázlivý, ale najít člověka v této době sedícího u potoka, není právě samozřejmé. Buď se s e m zatoulal opilec, když zavřeli nedalekou hospodu a usnul tady, n e b o . . . co nebo, vražda, sebevražda, uprchlík, šílenec, co všechno může vyhnat člověka do mrazivé, mlhavé noci! Stál j s e m a u p ř e n ě hleděl na sedícího člověka. Přitom m ě nenapadlo, že pokud j e živ, při smyslech a nespí, může právě tak dobře pozorovat on mě. A n e j e n dobře, ale j e š t ě lépe — protože on sám přece j e n do jisté míry splýval se stromem, kdežto já stál, rozkročený, na bílém pozadí zasněženého pole, jistě docela dobře p a t m ý a zřetelný. Měl bych se schovat za strom, n e b o si lehnout na zem, prostě nějak se krýt, abych nebyl pozorován, p ř í p a d n ě ohrožen, vždyť ten sedící člověk mohl mít u s e b e zbraň. Ale než j s e m se pro něco rozhodl, uslyšel j s e m docela zřetelně hlas: „Františku." Ne, nemýlil j s e m se, oslovil mě j m é n e m . Kdyby byl řekl cokoli jiného, byl bych se dal asi na útěk. Tohle m ě zastavilo. Neuklidnilo, to ne, hlas j s e m vůbec neznal, ani nepoznal, může to být náhoda, shoda jmen, s někým si m ě plete, n e j d e přece o neobvyklé jméno. „Tak pojď, Františku," řekl j e š t ě j e d n o u sytý mužský hlas, měkký, shovívavý, t é m ě ř vemlouvavý, n e m ě l j s e m už nad sebou vládu, nejistými kroky j s e m se k n ě m u přibližoval. Byl to muž asi tak m é h o věku, vysokého čela, ostrého nosu, jiskrných, tmavých očí, s h u s t ý m černým plnovousem. Nebyla to hezká tvář, ale byla dobrá, budila důvěru. Protože muž seděl, nemohl j s e m odhadnout, jak j e vysoký. Ale byl zřejmě střední postavy, m í r n ě přihrblý, oblečený v tmavohnědou k u t n u z h r u b é látky, p ř e p á s a n o u provazem, na hlavě měl kulatou čepičku. Zdálo s e
56
mi, že čepička fosforeskovala, proto j s e m také tak dobře rozeznával rysy j e h o tváře. „Vy mě znáte?" zakoktal jsem, nic lepšího mě nenapadlo, měl bych se přirozeně představit, ale když už j s e m byl dvakrát osloven svým j m é n e m , mohu snad položit tuto otázku. „Jak bych neznal," řekl a šibalsky se usmál, usmál j s e m se taky, nejprve ze zdvořilosti, potom upřímněji, „vždyť ty m ě taky znáš," a mrkl po mně, začervenal j s e m se, jako bych se kál za svou zapomnětlivost, a také proto, jak mě n a j e d n o u napadlo, že mě asi moc dobře zná — i já ho znám, měl bych se přiznat, — to víš, že tě znám, Františku — myslel j s e m si, nebo j s e m to opravdu vyslovil, řekl j s e m to sám sobě, nebo j s e m se obrátil k němu, podal j s e m mu ruku, měl dlouhé, útlé, kostnaté, ale kupodivu teplé prsty, vstal, setřásl sníh z kutny a řekl: „Tak půjdeme." A šli jsme. Nechali j s m e za sebou autobusové stanice, šli j s m e pomalu, rozvážně, drželi j s m e se za ruce jako poutníci do daleké země. Lidi j s m e nepotkávali, psi hluboce mlčeli, choulili se ve svých boudách. Míjeli j s m e poslední domky se zahradami a brankami s nápisy „dobrá jablka na uskladnění různé d r u h y zimní kilo p ě t korun", potok lehce šuměl, spíše oddychoval, než tekl. Teprve za dlouhou dobu, to už j s m e šli asi půl hodiny, j s e m se konečně odhodlal a zeptal se: „Čekal jsi na mě dlouho, Františku?" „Pětsetčtyřiačtyřicet let, nebo dva a půl měsíce, nebo p ů l d r u h é hodiny. Co je dlouho a co je krátce? Můj život byl dlouhý, a jak by se ti tvůj zdál krátký, kdybys věděl, že ti zbývá už jen rok. A zkus na někoho Čekat celý rok. Ostatně nepřišel j s e m já za tebou, ale ty za mnou," dodal jakoby na vysvětlenou. „Ano — vlastně ne, nehledal j s e m tě, nevěděl jsem, že tu na m ě tak blízko čekáš a že ti zbývá už jen rok života. Zdá se, že j s m e se setkali tak právě včas." Pod námi se rozestupovala široká tmavá hladina, voda stála nehnuté, připravovala se ke krystalizaci. Ozvalo se šplíchnutí vlny, jako když udeří veslo o hladinu. Třicet metrů od b ř e h u plaval člověk, rozpřahoval se širokými tempy, pravidelně oddychoval, vlny, které vířil, se rozšiřovaly v soustředných- kruzích po hladině. František se poznamenal křížem. „Pojď, napijeme se z praménku." Mluvil vlastně za mě a ze mne. Měl j s e m žízeň, n a j e d n o u j s e m pocítil hroznou potřebu pít, když j s e m uviděl toho plovoucího muže. Nastavili j s m e dlaně pod tenounký, prýštící p r a m é n e k ledové vody. Řekl — n a p i j e m e se, ale sám nepil. Smočil si prsty ve vodě — zato já vypil plné tři dlaně, dusil j s e m se ledovou vodou, kuckal j s e m a kašlal. Můj kašel v s e v ř e n é m údolí vydával příšernou ozvěnu. „Moc spěcháš," řekl spíš vyčítavě než káravě. „Nediv se, také j s e m hodně zameškal," odpověděl j s e m t é m ě ř nezdvořile. Nereagoval na to. Sedl si na břeh, asi se unavil, nešli j s m e sice rychle, pro m ě až příliš pomalu, potřeboval bych se rychlou chůzí zahřát, teď z té ledové vody mi byla j e š t ě větší zima. J e otužilý, myslel j s e m si, mohl by soutěžit s tím nočním plavcem — přízrakem, ne, to není přízrak, to j e některý z členů klubu místních otužilců. Přešlapoval j s e m alespoň na místě, třel j s e m si ruce. „Tak vidíš. Chvátáš, j e ti zima. A zatím jsi všechno teplo propustil mimo sebe." Ovšem, teplo, to je nějaké podobenství, asi teplo života, žil j s e m málo, jak si zpravidla opakují všichni umírající, bez ohledu na to, jakým způsobem a jak dlouho žili. Chvíli se díval p ř e d sebe. Nemohl toho mnoho vidět, i když mlha nad hladinou se t é m ě ř rozptýlila. Pláž, nějaké boudy, les, holý horizont. „Máte krásnou, ale smutnou zemi," řekl a pohladil mě po hlavě. Má pravdu, myslel j s e m si, požehnání jí chybí a stále se n á m vyhýbá. Nám, nebo mně, nebo všem, pijeme ledovou vodu a sklízíme obklady z octanu hlinitého. Všechno je rozbité, nedokončené, nefungující, j e n tak pro nic za nic bychom se pořád nevytráceli do s t u d e n é noci. Teď ne, teď n e b u d u mluvit, i kdybych chtěl. J s e m unaven a chtěl bych spát. Schoulit se u Františkových nohou, n e c h a t spočinout j e h o laskající dlaň na své ztýrané hlavě. Pochopil to. Mlčel. Mlčela hladina p ř e d námi i n e b e s k á klenba nad našimi hlavami. Za okamžik mi bylo dobře. Teplo se mi rozlévalo všemi cévami, mlčící les pravidelně oddychoval, František tiše pohyboval rty, asi se modlil. Měl bych se také modlit. Ale ke komu a k čemu. Z a s e j s e m nedůsledný. V Boha nevěřím a dávám se pod ochranu světců. J e to mimo m ě a n a d e mnou. Všichni byli křtěni, čtyři generace pod j e h o ochranou, i já j s e m ležel na třesoucích se rukou děda, svraštělý, neforemný, klubko chvějícího se masa, kněz n a d e mnou cosi odříkával a tím to skončilo. Drmolil j s e m statečně f ů r u modlitbiček, ale andělíček m ů j strážníček mou dušičku opatroval pramizerně. N e j s e m ani odpadlík, opravdu j s e m nikdy nevěřil, ani nevím, co j e to víra. A když se tu tak choulím (a zdá se mi, že mrznu, tuhnou mi údy a odtud ta líbezná představa tepla, šířícího se cévami), není to ani tak výraz pokání, jako . . . Na obzoru zahučelo reaktivní letadlo, ty už d n e s n e m o h o u chybět ani v adventních nocích. Vyplašený pták zamával křídly, zachrastilo s u c h é listí, ale j e d i n é Františkovo gesto, jímž žehnal spícímu lesu, obnovilo hluboký k|id. „Vyprávěj mi něco o svých cestách," zaprosil jsem, jako dítě prosí babičku, aby m u vyprávěla pohádky. „Nevím, jestli by tě to zajímalo. Nebyl j s e m cestovatel ve v a š e m pojetí. Radoval j s e m se
57
z boží přírody a z božích lidí, dobrých i zlých, žehnal j s e m ptákům a d ě t e m a květinám. Svět byl tehdy m n o h e m větší a čistší, než dnes." Opravdu mi vypráví pohádku. Už dávno j s e m žádnou nečetl. Kdoví, zdali bych ji snesl. Mým vyznáním je vlastně antipohádka. Všechno musí skončit špatně, nic nemůže skončit dobře. Milující se nedostanou, chudý a pokorný bude ponížen a ochuzen j e š t ě víc, bohatý a zpupný zvítězí a celý svět pokoří surovostí své zvůle. Jaký by to byl příšerný a pravdivý svět, kdyby se všechny pohádky obrátily naruby. Nemohu se radovat ani z výfukových plynů, ani z výstřelů, ani z raketových letů, ani z umělých mozků. „Bylo tenkrát hodně šťastných lidí?", zeptal j s e m se a h n e d mě zamrzela banální otázka. „Kdo uměl, byl šťastný," odpověděl a usmál se. Dnes to nikdo neumí. Alespoň to lidé nechtějí umět. Nechtějí být šťastní. Podezírají štěstí z uskoků a úkladů . . . Už se ani neví, co to má být. Bohatství, spokojenost, klid, zdraví, úcta, sláva, přátelství, láska, s m r t . . . J e jediné štěstí opravdu j e n o m smrt? N e b o j e s m í t jediné, ale zato neodvolatelné a nepřemožitelné neštěstí? „Zlobíš se na mě," řekl j s e m provinile, jako kdyby mohl číst m é myšlenky. „Nezlobím se na nikoho. Nikdo si nezaslouží naší zloby. Všichni jsou hodni soucitu. A ty nejvíc. A ty zvlášť," Proč jen se tak n e š e t r n ě dotýká mého slabého místa. N e j s e m hoden soucitu, ne, ne, chtěl bych to řvát přes mrznoucí vodní hladinu, n e c h c e m e váš a ničí soucit, j s m e rouhači, nevěřící, odpadlíci, kacíři, vždycky j s m e jimi byli a b u d e m e a j s m e hrdí na to, že si zasloužíme hranici. Já vím, že j e to svatokrádež nosit jeho j m é n o a odpadnout od jeho víry. Ale to není n a š e vina, to není má vina, já bych třeba rád věřil, ale kde j e to vaše tolik let slibované království boží na zemi, kde jsou ty bratrské vztahy a city, jimiž se lidé navzájem zahrnují, kde je ta apoteóza všeobecné chudoby lidí sobě rovných? Všecko j s t e to nalhali, snad poctivě, v dobré vůli a ve svaté víře jste lhali a fantazírovali, počínaje vaším Kristem Pánem, jehož prý s á m váš Bůh seslal hlásat evangelium, a posledními dnešními zdegenerovanými biskupy a faráři konče. Napřičiňovali j s m e se dost, a Bůh nám nepomohl. Tak tedy buď to učení bylo naprosto správné, ale lidé ho zbabrali, jako zbabrají nakonec všechno, ale pak se to učení také pro lidi nehodí, anebo bylo v zásadě špatné, a lidi si mohou umlít sanice od modlení, utlouct kolena od klekání a vydat se z posledních sil při vybíjení nebo obracení nevěřících na víru, stejně z toho nic n e b u d e . A právě proto, že mi zbývá už j e n rok — teď už nevím, jestli si to myslím, nebo mluvím nahlas — rok, který jsi prodělával v smrtelné křeči a v extázi, pěl hymnu slunci a toužil po příchodu království božího na nebi (jedině tam nakonec můžete ukojit věčnou, nenasytnou žízeň věřících, tam za vámi nikdo nemůže, tam j s t e bez kontroly, podvodníci), musím se vyzpovídat sám sobě a hodně nahlas. I když nosím tvé jméno, stydím se, hluboce se stydím za to, že j s e m se nechal tak dlouho podvádět. Hladina jezera se rozvlnila, zadul ostrý, mrazivý vítr, pronikl mi do bolavých, nastydlých, neuro tických kostí, těžce j s e m polykal, bolelo m ě v krku, byla mi docela obyčejná, zvířecí zima, žádný mystický žár mě nehřál a harmonie sfér mě nekolébala na svých vlnách. Byl j s e m outsajdr této doby, který nemohl vydržet v p ř e t o p e n é m bytě se zkaženým vzduchem vysušeným ú s t ř e d n í m topením, bezdomovec v p e r m a n e n t n í m hledáčku, na nějž jsou zamířeny radarové aparatury, každá skomírající buňka na mé pokožce nabývá příšerných rozměrů a protože nade mnou byl vynesen rozsudek zákazu samoty, poslali mi do cesty světce, kterého si vážím a kterého m á m rád. Ach jó, na tyhle boží prosťáčky blasfémie neplatí, to není inkvizitor, který by se ďábelsky zaradoval, doznání je bez mučení hotové, j e n to sepsat, tady nám to laskavě p o d e p í š e t e a m ů ž e m e objednat pár m e t r ů vyschlého dříví pro hranici. Nemůže se na m ě zlobit, protože dobře ví, že trpím. Dobře ví, že j s e m krev jeho krve, že m á m taky rád ptáčky a srnce a stromy a rostliny a tekoucí i stojaté vody, a že jim nežehnám j e n proto, že k nim nesmím. Jakož j s e m byl po většinu života odloučen od toho, co j s e m miloval. Možná, že na j e h o pokyn, protože pokud vím, půlnoční m š e se slouží jen na Štědrý den, zazněly zvony z blízkého kostela. J e to starý kostel 1« vedle stojí j e š t ě starší dřevěná zvonice. Tam už zvony nejsou, zpuchřelých schodů j e zakázáno používat a celý objekt j e chráněný památkovým úřadem. Útržky hlasů zvonu se nesou přes páchnoucí silážní j á m y ke hřbitovu, kde v rodinné hrobce odpočívá j e d e n náš velký jmenovec, ale s jiným predikátem. A pak se nesou přes hladinu k nám. František se obrátil s m ě r e m ke kostelu, poklekl na kolena a vzepjal sepjaté ruce vzhůru k nebi. Vstal j s e m také, n e z nábožnosti, ale protože mi byla zima. Promáčel j s e m si kalhoty, zábly m ě nohy, přešlapoval j s e m netrpělivě na místě, rád bych se byl ohřřál ve světcově svatozáři, ale byla studená. Díval j s e m se na něj trochu závistivě a trochu vyčítavě. J e to fanatik nebo podvodník, ale všechno j e m u j a s n é . J á střízlivě uvažuji a zakládám si n a své cti, ale nevím kudy kam. Proputoval Itálii, Francii, Španělsko, Řecko, Egypt a bůhví kde v š u d e j e š t ě byl a odevšad si přivezl j e š t ě p e v n ě j š í
58
víru. Já už nikam nechci; byl j s e m se podívat na své rodiště a měl j s e m pocit, že j e vidím naposled. Kamkoli j s e m se vydal, všude j s e m ztratil kousek víry, pokud j s e m vůbec nějakou měl. Chtěl bych žít na zapadlé samotě, kde by o m n ě nikdo nevěděl. A kde bych sám nic nevěděl o světě. Aby nikdo neměl podezření, že jsem. A že j s e m vůbec kdy byl. Zvony dozněly a František j e š t ě klečel s rukama sepjatýma a já bych byl už rád pokračoval v cestě. Neměli j s m e cíl, alespoň já o n ě m nic nevěděl. Ale n e j s e m přece j e n tak dokonale vyškolený v askezi. Mohu žíznit a hladovět, dojídat nechutné pokrmy, snáším poměrně dobře bolest, ale zimu snáším s obtížemi, j s e m vyzáblý a n e m á m na sobě tuk, aby mě hřál. Ale netroufal j s e m si vyzvat ho, aby už šel. Asi vytušil mé myšlenky, jako už předtím, požehnal vodní hladinu křížem (to asi patřilo rybám pod hladinou), zvedl se, nabídl mi rámě, a vykročili j s m e . Šlo se nám špatně. Vyšlapaná cesta umrzla (přes den trochu tálo), byla kluzká, hrbolatá, co chvíli j e d e n z nás uklouzl a byl v posledním okamžiku p o d e p ř e n svým druhem. Nakonec nám to nějak nevyšlo oběma, nejdřív ztratil rovnováhu on, potom já, chvíli j s m e balancovali v objetí, jako když křepčíme divoký tanec na kluzkých parketách — a najednou j s m e byli oba na zemi. František se rozesmál, upřímným, hlučným, venkovským smíchem, až mu vytryskly slzy. Ani já se neudržel smíchy. Taková groteska. Modlíme se, kážeme, zpovídáme, pořád j e d n o u nohou na onom světě, a nakonec se tu válíme po umrzlé matičce zemi, a veškerá n a š e důstojnost je ta tam. A musel to být pohled k popukám: válící se mnich v p ř e p á s a n é kutně, provaz z pasu se mu sesmekl až na kolena, j e d e n opánek ztratil, čepička mu odletěla daleko stranou a v měsíčním světle zasvítila vyholená hlava. Mně se opět beránci čepice zabořila hluboko do čela, takže j s e m vůbec neviděl, navíc mi spadly brýle a při pádu se mi utrhl knoflík u svrchní ku. Buď proto, že j s m e se hystericky smáli, nebo j s m e měli tak zmrzlé údy, trvalo nám hezky dlouho, než j s m e se postavili na nohy. Potom j s m e pracně shledávali své svršky. František čepičku a opánek, který sklouzl po p r u d k é m svahu až t é m ě ř k vodě, já hlavně brýle, ty j s e m sice našel brzy, leskly se jako k r ů p ě j e rosy, ale j e d n o sklo bylo prasklé, i když se nevysypalo. Aspoň že tak. Pak si František upravil provazový pás, já si narazil beranici na temeno hlavy a vydali j s m e se na cestu. Ale docela jinak než dříve. Snad se nám p á d e m a smíchem rozbouřila krev, zahřáli j s m e se, dali j s m e se na pochod a pustili se do zpěvu. František zpíval nějakou francouzskou píseň, asi z těch, které slýchal v dětství od své matky. Já si nahvizdoval „Svatí pochodují", pěkně synkopicky a do kroku; nevím, proč mě napadla právě ta stará dixielandová melodie, ale zdálo se mi, že se to docela hodí. Opravdu se mnou pochoduje svatý. Začal padat sníh. Drobné umrzlé vločky mi ojínily obočí a řasy, František měl záhy jíním obalený plnovous. Přešli j s m e silnici a most při okraji vesnice, pohroužené do hlubokého spánku. S n ě h u přibývalo; za Františkem zůstávaly neforemné, veliké šlápoty, za mnou úhledné vzorky mých těžkých pohorek. „V Itálii asi takovou zimu nemíváte," říkám, j e n tak, aby řeč nestála. Když tudy chodívám se synem, také patří do n a š e h o rodokmene, pořád mluvíme: nejvíc o j e h o škole a o mincích. „Ale někdy taky n a p a d n e s n ě h u habaděj," u t ě š u j e mě, „i když obvykle dlouho nevydrží. Zato jej lidé h ů ř snášejí, nejsou na n ě j zvyklí a n e m a j í vhodné oblečení a obuv." „Ale vždyť ty jsi také v letním," namítám zahanbeně, a teprve teď si uvědomuji, že mám na sobě tričko, košili, svetr, kabát a svrchník, trenýrky, podkolenky, kalhoty, boty a beranici a j e š t ě j e mi zima, zatímco on j e v h r u b é kutně a v opáncích. „Zimní jako letní, u nás je to jedno," dodal na vysvětlenou a vzbudil m ů j údiv téměř víc, než přízrak plovoucího otužilce. Stanuli j s m e na pokraji lesa. „Tak p ů j d e m e dál?", ptám se, jako kdybych měl určovat cestu. František neodpovídal. „Tady totiž rostou rudočechratky, dají se najít i v zimě pod sněhem," dodávám na vysvětlenou a zdá se mi n a j e d n o u hloupé, že se n a š e výprava má pokládat za houbařskou vycházku. A konečně, proč ne. J e to tak n e s m í r n ě prosté: doma mi nebylo dobře, vyšel j s e m ven, potkal náhodou světce, který asi taky n e m ě l m o m e n t á l n ě co dělat a tak j s m e se vydali na houby. Letos rostly málo, n e m á m e doma žádné naložené, a j a k é j s o u to vánoce bez naložených h u b — ospravedlňuji svůj nápad. František mezitím žehnal srnce, která k n á m přišla na dosah ruky. Myslila si zřejmě, že jí hajný n e s e do jeslí seno a do krmítkasůl. Začal j s e m zkřehlými prsty odhrabovat sníh, byl však zmrzlý a h o d n ě vysoký, snad ve dne, když mráz trochu povolí, na sluneční straně by se něco dalo najít, jenže takhle. Ale čert vem houby, j e n když j s m e vlese, na čerstvém vzduchu, j e tu ticho, útulno, nikdo n á m nic nevyčítá a my sami si nic nevyčítáme, ten pád přišel v pravý okamžik, opravdu osvobozující pád, j e n kdyby n á m to, bože, vydrželo j e š t ě a s p o ň chvilku . . . Nevydrželo. Ačkoli padal sníh, zdálo se mi, že mráz přituhl. Zase bolesti v hlavě, v kostech,
59
tuhnutí údů, mžitky před očima. „Je mi zima," prohodil jsem, snad j e to tím, že n e j s e m otužilý, nebo j s e m moc hubený, nebo j s e m nastydlý, nebo už n e j s e m nejmladší; vždycky se mi zdálo, že daleko lépe snáším zimu než horko. Teď nesnáším ani léto, ani zimu. Pomalu už n e b u d e roční doba, kterou bych snášel. Což kdybychom si rozdělali ohníček. Oheň j e živel, František j e j má rád, také j e j opěvá ve svých hymnách. Ale n e m á m e zápalky a dříví j e vlhké. Jak rád j s e m míval les ve vysokém sněhu. Teď mrznu a hledám koutek, v němž bych se zahřál. František by řekl, že ho hřeje víra. Víra, n a d ě j e a láska. Vzpomněl j s e m si na své aforismy: víra je projevem slabosti ducha; n a d ě j e j e útěcha slabých. A láska není záležitostí boží. Rád bys, aby tě někdo litoval. A on nikdo. František tě laská očima a mlčí. V ů b e c se mě nezastane, když se mi děje křivda. Když jsi s á m křivdil, tak ti to nevadilo, pomyslil j s e m sám o sobě. .. .jako i my odpouštíme našim viníkům. Ale já nechci odpouštět a neodpustím. „Přáteli našimi jsou tudíž všichni, kdož n á m nespravedlivě působí nátisk a soužení, zahanbení a křivdy, bolesti a muka, mučednictví a smrt; ty m á m e velice milovati, poněvadž tím, že nám to působí, m á m e život věčný." To jsou Františkova slova, nevím, jestli j e říkal právě teď. Ale jak jsou si ti svědci bohorovně jistí, že věčný život není věčným utrpením. J a k by se na m ě krotce díval, kdybych teď vzal zmrzlou větev a začal ho bičovat. Masochisté plodí sadisty a naopak. A já bych rád bil, s takovou chutí bil, ale ne nevinného. Viníků j e dost, ale jsou zákonem chráněni. Božím zákonem v čase adventním. Když už tu m á m e zůstat v noci v lese, uděláme si vánoce. Stromečků tu m á m e plno, jesličky také, když František pokyne, přijdou srnky, zajíci, bažanti, vrány a vrabci, b u d e m e zpívat koledy, italské a české, j e š t ě dnes znám spoustu koled, z a h ř e j e m e se zpěvem a třeba se nám náhle nad obzorem ukáže kometa. Udělali j s m e si pelíšek ze sena pro srnky, které nás zvědavě očichávají. František zažehná vá mé omrzlé prsty a mrazem opuchlé tváře, ozařuje okolí matným leskem své svatozáře a j e to opravdu málem Wenigův Betlém. J e š t ě tak si vypůjčit nějakého Ježíška z SOS vesničky, Marii P a n n u s božskou tváří a přihrblého Josefa — a nechybělo by nám vůbec nic. Za humna venkovského domku vyběhnou rozpálená děvčata, budou házet střevícem a dívat se do studny. Proč jen jste si vymysleli tu perverzní surovost s ukřižováním? Jinak by to byla docela hezká pohádka. Ale takhle máte záminku odkazovat všechny k jeho příkladu. On za vás trpěl, on se za vás obětoval, tak se jděte smažit na hranici, j d ě t e tuhnout do kasemat, j d ě t e se houpat na oprátku a j d ě t e polykat olovo. Když už to musí být, taky polezu na Kalvarii, jenže n e b u d u zpívat Hosana, ale procedím štítivě mezi zuby: „Vyližte si prdel, svině." Vím, že m á m horečku, a že na m é rozpálené hlavě spočívá konejšivá dlaň světce. Leccos bych snad byl ochoten odpustit, ale nesmíte mi pořád strkat ke rtům kříž, jímž m ě mlátíte po hlavě. Nedivte se, že ho nepolíbím, a plivnu po něm. Ať se m é sliny smísí s nevinně prolitou krví ukřižovaného. Mám s ukřižovanými hlubokou soustrast, ale nikdo jim nedal právo, aby se sami stali křižáky. Já vím, že to takhle nejde, že m ě to stravuje jako vnitřní požár, jako žlučovitý oheň, který mě otravuje a ochrnuje, válel bych se vzteky ve sněhu, abych zchladil rozpálené tváře a čelo, a čím víc jitřím své rány, tím palčivěji žhnou. Ano, Františku, je to tak, n e m á m důvod, abych p ř e d tebou hrál divadlo, a jestli se ti zpovídám právě takhle, nediv se tomu, j e to jediná forma zpovědi, k níž se propůjčím. A na rozhřešení nečekám, boží milost na mě stejně nesestoupí a j e mi docela jedno, jestli u m ř u usmířen či n e u s m í ř e n s tímto světem. Zatím nade m n o u František odříkával latinskou modlitbu, jeím slovům j s e m nerozuměl, ale zapadala do mého žhnoucího mozku jako kuličky olova, odlévajícího se do fantastických tvarů. Neměl j s e m vylézat z bytu. I když se v n ě m n ě k d y dusím, dívají se na m ě známé obrazy, knihy, stěny, když se zapotácím, m o h u se zachytit pera opřeného o papír, a když m ě zachvátí nepřekonatelná únava, mohu si lehnout a dát protékat tříšť minulosti a přítomnosti zduřelými mozkovými závity, Všechno, co j e za čtyřmi stěnami, j e cizí, vrčící, nepřátelské. Úklady, nebezpečí, další otřes. Samozřejmě, že j e to falešné doupě, všechna doupata jsou falešná, zasažený organismus se promítá do svého okolí, křeč zachvacuje všechno, co bylo a co j e a budoucnost j e jediný, úděsný, černý škleb. Ale o tom se n e s m í nikde mluvit, aby se lidé nevystrašili. Všichni dělají jakoby nic. Shánějí vánoční dárky, tlačí se ve frontách, připravují sváteční obědy a večeře a se zájmem naslouchají informacím Rovesu. V horských chatách b u d e útulno, j e n abychom nezapomněli na vhodný sjezdový vosk. Kříž j e kdesi vysoko nad skomírajícím oltářovým světlem, kdopak by pozvedal tížící olověná víčka tak vysoko, svatý J a n Křtitel shořel čistým plamenem, zapálíme mu tedy svíčku a druhou zapálíme ďáblu, neboť na tomto světě m á m e spíše co činit s tímto p á n e m a není dobré si ho příliš r o z h n ě v a t Království boží na nebi m á m e tak jako tak
60
kolektivně zaručeno. Já chci domů, Františku. Nelákají m ě dálky moří, vozy zahraničních značek a hospodářské zázraky. V š u d e je mi smutno a v š u d e j s e m sám. Doma se zahřejeme, m ů ž e š si z dlouhé chvíle číst v Bibli a já si b u d u číst třeba Leonida Andrejeva, to m á š jedno, n e b u d e m e mluvit, j e n se trochu najíme, pro zahřátí, n a s y p e m e si do špatné konzervy popel a přilijeme teplé vody z vodovodu, aby to bylo podle n a š e h o asketického vkusu a . . . Měl j s e m tě h n e d pozvat Kam se hrabat teď v noci a v takové zimě. Cesta k Bohu j e pochopitelně trnitá, ale já se na ni vykašlu, a ty k n ě m u dojdeš, ať bys chodil kudy chtěl, protože jsi už dávno kanonizovaný svatý a n e m u s í š Čekat teprve na rehabilitaci, jako J a n Hus. Doby jsou nejisté, p ř e d p i s y složité a kde m á m e záruku, že nás j e š t ě hajný n e s e b e r e pro polní nebo lesní pych. Rád bych umřel co nejrychleji a ne abych ochrnutý tři roky pěl hymny ke slávě boží. Eh, Františku, tvá hřejivá dlaň na chladnoucím čele j e jistě veliká útěcha, ale já bych se raději zahřál v posteli s milenkou chladících ň a d e r a hýždí. Pak bych si v teplé vaně otevřel tepny a stoicky umíral jako Petronius ze Sienkiewiczova „Quo vadis". N e m á m rád barbary. S n ě h u stále přibývalo. Už ho bylo po kolena a místy až po pás. Lidé spali, sníh neuklízeli, neprohazovali cestičky a nesypali chodníky. Nechtělo se jim nic dělat. Seno s e promíchalo se sněhem, který vlivem n a š e h o tělesného tepla tál. Měl j s e m pocit, že j s m e zabořeni v chladnoucím hnoji. „Takhle tady, Františku, n e m ů ž e m e zůstat," řekl jsem. „Požehnej ten svůj nábožný zvěřinec a půjdeme." „Neurážej boží tvory, protože j s o u zdrojem také tvé radosti," pokáral m ě stydlivě a já se mrzel sám na s e b e pro svou provokující prostořekost. J e n tak j s e m to kecnul, nechtěl j s e m urazit ani Františka, ani ta zvířátka. František j e požehnal a ona se vydala s námi. Dvě srnky, zajíc a bažant. Bažant si sedl Františkovi na rameno, zajíc hopsal p ř e d námi, bořil se do vysokého sněhu, srnky šly za námi. Ten lesík mi vždy připadal velmi malý, za dvacet minut by se dal pohodlně přejít. Ale my v n ě m bloudíme už dobré dvě hodiny a zdá se nám pořád tmavší a hustší. Měsíc zapadl, hvězdy nesvítily, sníh se h u s t ě sypal, lidská obydlí byla b u ď vzdálená nebo neosvětlená, auta ani vlaky nemohly vyjet, dokonce ani vojenská letadla nelétala, a to u nás bývá málokdy. J e n modrý sníh se nám třpytil před očima, chvěl se a tančil v drobných hvězdičkách, províval holé koruny listnatých stromů a usedal na jehličnaté větvičky. Zdálo se nám, že neslyšíme svůj vlastní hlas. František n e h l a s n ě pohyboval rty, ale nerozeznával jsem, zda mluví ke mně, nebo se tiše modlí. Ani já si nebyl jist, zda vedu tichý vnitřní monolog nebo mluvím nahlas. A bylo mi to celkem lhostejné. Stejně na tom, co mluvím, málo záleží. Kdybych mluvil jak chtěl, sníh se n e p ř e s t a n e sypat a mráz n e p ř e s t a n e Štípat do nosu. Mluvím vlastně sám k sobě j e d i n ě proto, abych přehlušil ticho a prázdno, které je kolem nás. Plíživé, lezavé, chraptivé, dotírající, přilnavé, trýznivé. J e tak málo zbraní, jimiž se mu člověk může bránit. I zvířata mlčí, les mlčí, celá země mlčí a těžce o d d e c h u j e pod těžkým, smrtícím příkrovem. Jako kdyby n á s i Františkův Bůh opustil. Teď už j e pozdě myslet na doupě. Vydali j s m e se na cestu, o níž j s m e mohli předpokládat, že b u d e dlouhá a zlá a že možná nepovede k cíli, pokud vůbec nějaký cíl je. Být tak řadovým pěšáčkem, schoulit se do svého zákopu a n ě j a k přezimovat. Františku, prosťáčku boží, poutníčku, který jsi rozdal všechno své bohatství chudým, neštítil se malomocných, nevstupoval do sporů s církevními hodnostáři, hlásal pokoru, smíření a neprotivení zlu a založil mnišský řád pokory a chudoby, i kdybych ti tvůj osud záviděl jak chtěl, n e m o h u nikomu nic rozdávat, sám j s e m nakažený malomocenstvím, nevyhnu se církevnímu soudu a z výše své pýchy musím hlásat vzpouru, nenávist a mstu. N e h o d n ý člen tvého bratrstva, n e h o d n ý tvého j m é n a . Můžeš mě politovat, můžeš mi dlouhými posty vymodlit kousek očistce, ale to všechno n e p o m ů ž e zachránit mou pozemskou existenci. Neznal j s e m vás a vy j s t e m e neznali, rozdali j s m e karty a vyložili na stůl a t e ď . . . teď už tedy nezbývá nic jiného, než hrát. A j e to nečistá hra s falešnými hráči, s pistolemi po boku a dýkami v zubech. V tom prostoru mezi nic a všechno j e mi trochu těsno. S n ě h u je už po p á s a b u d e ho až' po bradu. A stále bude padat, nový a nový, až p r o m ě n í tuto zemi v jedinou, vyrovnanou bílou hladinu. Všichni syslové b u d o u spát hlubokým spánkem. Františku, pochopíš to vůbec někdy? Chtěl jsi být n e s t r a n n ý m soudcem, objektivním rozhodčím v procesu, který byl nad síly n á s všech. Tolik j s e m se vždycky těšil, že na Štědrý den b u d e sníh a b u d u po celý den sáňkovat n e b o lyžovat, aby čas rychleji ubíhal. A pozorovat ojíněnou dívčí kadeř, deroucí se zpod zimní vlněné čepičky. Čeká n á s stromeček, který j s m e si vyzdobili, čekají n á s dárky, ty, na které čekáme, i ty, které nás překvapí. N ě k t e r é p o z n á m e už podle tvaru, byť d ů m y s l n ě zamaskovaného balíčku, n a d j i n ý mi si m a r n ě l á m e m e hlavu: co to může být? SvěŮa, vůně, šířící se vlny radosti, klidu a štěstí. Čisté, čerstvé, věřící smysly, všechno bylo p ř e d námi, ať už to, co bylo kolem nás, bylo jakkoli těžké. Kdybychom byli v ě d ě l i . . .že i to nejprostší lidské štěstí n á m b u d e odepřeno a rozplyne s e jako nepravdivý sen. Tak vidíš, Františku, proč n e m á m víru a n e m o h u ji mít. N e m o h u podvádět své
61
blízké i sám sebe, stydím se za sebe a za nás všechny, za naši bezstarostnost, za všechny ty levne útěchy, které j s m e ve j m é n u božských ideálů troubili do světa, za všechny plány království božích, které j s m e namalovali hrubými křídami na oprýskaných tabulích. Já se n e m o h u modlit, protože slova modlitby by lhala. J e n ten sníh skryje všechnu naši ubohost a špínu, rozkopané chodníky, nejezdící tramvaje, nemyslící mozky a necitelná srdce. Zvířata nás opustila, zprotivil se jim asi náš lidský pach, nebo si našla dobře ukryté lesní pelíšky, kam nedosáhne lidská zloba. A my se s Františkem nazdařbůh potácíme zasněženým lesem, boříme se do závějí, těžce vytahujeme nohy a znovu se boříme. Vypadá to jako medvědí tanec na místě. František už nic neříká. Nemyslím, že mě pochopil, ale já ho také nepochopil. Takže si t e ď rozumíme docela dobře. Ono bylo asi něco jiného žít ve třináctém století než teď. I když od té doby lidé zmoudřeli daleko méně, než se předpokládá. Ať si tedy shánějí paraořechy a prskavky. Možná, že je to důležitější než Nanebevstoupení P a n n y Marie. Třeba se nám v tom s n ě h u zjeví sněhová královna nebo Sněhurka. Když už vstávají svatí z hrobu, tak by mohly vklouznout do života také pohádkové bytosti. Postavíme si sněhuláka, František ho požehná a on nám třeba oživne. J e n ž e to nejde, sníh j e příliš sypký, dal by se j e d i n ě přehazovat lopatou z j e d n é hromady na druhou. Tak tedy b u d e m e počítat kroky: jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, sedm, ne, to už je asi osm, nebo není, devět nebo osm, deset nebo . . . devět, nebo deset n e b o . . . začneme znova: jeden, dva, t ř i . . . A jak tak počítám a dívám se pod nohy, František se mi ztratil. Ale vůbec mi to nevadí: pět, nebo čtyři, šest, ne pět, čtyři, pět, š e s t . . . „Františkúúú!" řvu jako uplakané dítě, které ztratilo maminku. „Františku!!!" a vlastně vůbec neřvu, jen nabírám dech jako ve snu, kdy se nám také zdá, že křičíme, a zatím teprve ke konci vyloudíme neurčitý skřek a probudíme spoluspáče, který s námi prudce zacloumá. Přece bys mě tu nenechal. Nesmíš to tak brát, já za to nemůžu, třeba j s e m se tě nějak dotkl, j s e m už taková nešťastná povaha, taky j s e m si myslel, že ve své křesťanské pokoře všechno s n e s e š a všechno odpustíš, tak j s e m to někde schválně přeháněl a přehrával. Četl j s e m o tobě, že ses jevil v každém kritickém okamžiku života jako duch e m i n e n t n ě křesťanský, který1' dovedl překonat pojem zla na zemi pojmem milosti n e b e s k é a který dovedl přehodnotit každou bolest lidskou tím, že rozprostřel a promítl ji až k nebi věčně smavému, laskavému a vděčnému, a ty mi najednou v kritickém okamžiku života zdrhneš. Možná, že mě zkoušíš a říkáš si, tak tedy hrdý rouhači na ledové poušti, dokaž, co umíš. Ale já se nerouhám j e n tak pro zábavu, ani z dlouhé chvíle a z rozpustilosti, možná, že bych se radši modlil, kdybych se nebál, že každá má modlitba je další hřebík do rakve mé víry. Dovedl bych být klidně sám, vždyť j s e m vylezl z teplého hnízda do s t u d e n é noci právě proto, abych byl sám, nepředpokládal jsem, že někoho potkám, nikoho taky nepotřebuji, klidně si můžu povídat sám se sebou. Ale když už jsi m ů j patron, vstoupils mi do cesty a předstíral jsi tak trochu mého zpovědníka, pak n e m á š právo, kdykoli se ti zachce, se na mě vykašlat a odkázat mě zase k mým nekonečným, trýznivým, bezperspektivnírn a bezvýchodným monologům. Rozuměj mi dobře, ne, že bych čekal na nějaké tvé rozhřešení, ani že bych doufal, že se snad přece jen obrátím na tvou vím, o to vůbec nejde, spíše j s e m si na tvé pokoře brousil svou vzdorovitost a jihočeskou tvrdohlavost, s níž j s e m se asi narodil. A teď bys mi tu jako p a r t n e r chyběl. Jsi přece jen ze vzdálenějšího příbuzenstva, a když sis dovedl klidně lehnout do postele k malomocnému, proč bys nemohl sdílet společnost j e d n o h o středoevropského apostaty. Možná, že tě před nepohodou ukrývají ve svých doupatech zajíci n e b o veverky, nepochybně u nich máš větší autoritu než já, já také po žádném doupěti už netoužím, poněkud j s e m se aklimatizoval, a když to jinak nepůjde, budu se tu brodit s n ě h e m až do rána. Ale tím spíš budu potřebovat tvou společnost, protože neumím sice správně odhadovat čas, ale může být tak něco kolem d r u h é hodiny, a teď v zimě se rozednívá pozdě, takže n e j m é n ě pět hodin, ne-li víc, tu takhle b u d u tvrdn o u t Tak už nech té legrace a ukaž se mi. A František se mi opravdu ukázal. Seděl v koruně stromu v posedu, k němuž vedl strmý žebřík, a kynutím prstu m ě vyzýval, abych vylezl za ním. Žebřík byl j e n tak narychlo zrobený z neohoblovaných k m e n ů útlých stromků, lezlo se mi po něm těžce, nejisté j s e m hledal těžkými botami každou příčku. Ale nakonec j s e m se šťastně dostal k Františkovi. P o s e d byl útulný, skrytý v mohutné koruně borovice, bylo v n ě m j e n málo sněhu, který s e m navál vítr, improvizovaný plůtek byl vypleten jedlovými větvemi, páchnoucími jako vánoční stromeček čerstvou smolou, bylo tu dost místa pro dva až tri lovce, mohli tu pohodlně sedět, mohli se i natáhnout a l e ž e t František už zaujal pohodlnou pozici, opřel se zády o k m e n stromu, natáhl nohy p ř e d s e b e a zadýchával si zkřehlé prsty. Sedl j s e m si vedle něho, teprve t e ď j s e m si uvědomil nesmírnou únavu a bolest v nohou, tak dlouho se bezúčelně brodily ve vysokém sněhu. Les mlčel pod těžkým sněhovým příkrovem, ale za závojem sněhových vloček s e zdálo, že tiše
62
šumí. Sníh nepřestával padat. Snažil j s e m se proniknout do prostoru před sebou, ale nic j s e m nerozeznával, skla brýlí mi připadala t é m ě ř neprůhledná, a navíc bylo j e d n o prasklé. Bolely mě oči, proto j s e m si brýle sundal a pokoušel se je vytřít kapesníkem. Také František si protíral oči, zlobila ho nemoc, kterou si přivezl z Egypta a která se stále zhoršovala. Věčná touha fanatiků obracet pořád někoho na svou víru, ať už po dobrém nebo po zlém. Ať už přitom trýzní s e b e nebo ty druhé. „Hodně jsi trpěl, Františku?", ptám se, i když to není právě chytrá otázka a neodpovídá ani sledu mých myšlenek, j e n tak mě napadla. „Velmi málo k tomu, abych si zasloužil království nebeské." A j e to, sám si vymýšlel utrpení, velebil své mucitele jako své přátele, vždyť to všechno byly akvizice na konto života věčného. A když v ten věčný život nevěřím, tak k čemu bude utrpení — mé vlastní i těch druhých. Prázdná, nesmyslná a škodlivá hra. Formy násilí mohou být různé. Ty ani nevíš, Františku, kolik duší jsi znásilnil svým strhujícím příkladem, svou dobrotou, pokorou, askezí a dobrovolnou chudobou. Násilí těch, kteří hořeli na hranicích jako symboly pravdivé víry. Možná, že se divíš, jak se pořád motám dokolečka kolem j e d i n é myšlenky. Jako když se zločinec pořád vrací na místo svého činu. Ale pochop: sedíme tu v p o s e d u jako myslivci na čekané, téměř nic nevidíme a nic neslyšíme, kolem nás vyrůstá hradba sněhu, která nás odřízne nebo možná už odřízla od života. Ty se chystáš na svou věčnost, jako ses tam chystal tři čtvrtiny života a posledních p ě t let zvlášť intenzívně. A já tam s tebou n e p ů j d u . Zase mi zmizíš, jenže tentokrát už nevylezeš na strom, ale vstoupíš na nebesa. A potom můžu já křičet jak chci a ty se můžeš na mě prstem ukývat, n e b u d e to nic platné. B u d e m e rozloučeni právě tak, jako j s m e byli do té doby, než j s e m dostal tvé jméno. Jaká to byla krásná doba, dokud j s e m byl j e š t ě bezejmenný. J e d i n ě tenkrát j s e m měl možnost volby. Bohužel, m ů j nezbrázděný mozek byl tehdy j e š t ě tak temný, že j s e m vůbec nic volit nemohl. A pak mě pokřtili a bylo to: stal jsem se trochu asketickým, trochu mesianistickým, trochu patetickým a hodně neurotickým Františkem, který vlastně pořád j e n o m napravoval to, co pokazil. J s e m vlastně tvým nepovedeným pohrobkem, Františku, i když na sebe beru m n o h e m víc hříchů, než j s e m jich vůbec mohl spáchat — ale také v tom j s e m dědic tvého odkazu. A tohle ti neprominu. Ani tu tvou svatozář, kterou sis tak d ů s l e d n ě vybojoval j e š t ě před smrtí. Všichni tě chtěli mít svatého a ty jsi jím chtěl být, tak to by v tom byl býval čert, aby se to nepovedlo. Pochopitelně cítíš závazky, které vůči m n ě máš, a tak se mě z toho snažíš vysekat. Chceš mě za každou cenu dohnat ke spasení i proti mé vůli. J e n ž e to není tak lehké. Bůh je silný, ale také Ďábel je silný, a především zřejmě chytřejší. Chápu sice, že ti b u d e kazit kádrový profil, když b u d e š mít dalšího příbuzného v pekle. Ale já n e p ř i j d u ani do pekla. Taky jaképak peklo, větší peklo než tenhle život už asi může sotva být. Já nepřijdu nikam: budu tady s e d ě t na p o s e d u a číhat na tetřevy. Tak dlouho, až zmrznu. A to mě nejvíc dopaluje, protože si myslím, že je to nedůstojná smrt. A pak m ě dopaluje i to, že když jsi světec, m á š dělat zázraky. Ale ty nic: ani nějaký ubohoučký, šarlatánský, propagační, kondiční zázraček jsi mi dosud nepředvedl. Možná, že ani nejsi František. J s i n ě j a k ý pobuda, který se dal se mnou do holportu. Já ti tedy otevírám duši dokořán a ty m ě zítra p r á s k n e š . Byli přece takoví zpovědníci a nebylo jich málo. „Mluv vždycky pravdu," řekl n a j e d n o u František a přerušil tak m ů j vnitřní monolog, pokud j s e m z něj něco nevyslovil nahlas. „Také jsi vždycky mluvil pravdu, i na konciliích, i před papežem?", ptám se naléhavě a rád bych ho usvědčil z nedůslednosti. „Mluvil. Nemohl j s e m přece nic ztratit ve světě, k d e j s e m nic neměl." To chápu: žádné existenční starosti, blahoslavená chudoba, přísně evangelické následování Krista. S tím se člověk asi musí narodit. Není nic trapnějšího než hrát světce napůl. To je pokrytectví, jezuitismus, j e n ž e jezuitismus je řád a organizace, kdežto františkánství j e anarchie. Církev měla co dělat, aby z toho udělala nějakou organizaci v systému své světovlády. Chudák František by svůj řád asi nepoznal. Měl bych ho zavést do n ě k t e r é h o z j e h o kostelů. V tomhle j s e m tě tedy, Františku, nezradil a nikdy nezradím. Kdyby to stačilo ke vstupu do království nebeského, svezli bychom se spolu. Ale asi to nestačí. František si zatím rozvázal opánky a třel si rozbolavělé nohy. Měl namodralé nehty u palců, zřejmě omrzliny. J a k j e n s tím mohl chodit! Asi už vůbec necítí bolest. A s n ě h u stále přibývalo. Občas zapraskala větev stromu pod j e h o tíhou (to zas b u d e polomů). Teď už by n á m byl n e j m é n ě po pás i v lese, což teprve v poli n e b o na louce! Ve s n ě h u se n e d á plavat (jestlipak se otužilec pořád koupe?). Smrt zadušením v lavině j e sotva p ř í j e m n á (pořád j e n uvažuji o p ř í j e m n é a n e p ř í j e m n é smrti, byl by ze m ě opravdu bídný křesťan). „Tolik sněhu u vás asi nikdy n e n a p a d n e , " říkám Františkovi, abych ho nějak rozptýlil, ačkoli
j s e m o tom, tuším, už mluvil. „Ani u nás ho tolik nebývá, to j e n letos se odněkud vzala taková dlouhá a tuhá zima. Podle tebe by to mohl být trest boží, a jelikož koho p á m b u miluje, toho křížkem navštěvuje, musí nás p á m b u asi hodně milovat, když ty ,křížkové' návštěvy neberou konce. J s m e zkoušeni jako Job. Odřeknem-li se. A my nic. Děláme, jako když se nás to netýká. J s m e hodni obdivu nebo přezírání?" A František usnul. Na jeho tváři se rozhostil spokojený úsměv, schoulil se do klubíčka, pod hlavou zmrzlé poleno, spokojeně oddechoval a lehce chrápal. To j s e m ho teda pobavil. Našel j s e m v rohu p o s e d u několik volných jedlových větví a přikryl j s e m mu jimi omrzlé nohy. Sám j s e m se také pokusil usnout, ale kdepak. Myšlenky se mi honily hlavou, tlačil m ě pravý bok, na nějž j s e m se pokoušel uložit, potom levý, když j s e m se obrátil, a naznak j s e m už vůbec usnout nemohl. Kolik asi může být hodin? Snažil j s e m se proniknout sněžící tmu, snad p o s t ř e h n u nějaké stopy svítání. Ale nikde nic, i když tady nahoře by byl rozbřesk asi patrnější. Do rána už n e m ů ž e být daleko. Anebo si naopak počkáme j e š t ě velmi dlouho. Čas nám plyne jistě pomalu, i prostydlá krev nám jen pomalu proudí v žilách, možná, že j s m e teprve na p r a h u noci. Kéž by mi Bůh také seslal spánek, jako Františkovi. Usnout z toho všeho, ze zimy, zlých myšlenek, monotónních, skřehotavých, bezvýchodných. Třeba by ve snu mráz povolil, sníh roztál, les by byl vlídný a upovídaný, přece j e n by se objevily rudočechratky n e b o aspoň holubinky. Otřásl j s e m se při myšlence, že už nikdy neuvidím jarní, letní n e b o podzimní les. Zkamením uprostřed ledových stěn, zamrznu v nich jako mamuti na Sibiři, kteří byli tak k r á s n ě konzervováni, že se jejich maso po tisíciletích j e š t ě dalo j í s t V j e d n é filmové komedii takhle zmrazovali dědečka, takže se uchovával stále živý. Vždycky o vánocích ho rozmrazili a posadili do rodinného kruhu. Takhle se probudit po třech, pěti, deseti letech. Nebo aspoň přezimovat jako sysel v hlubokém doupěti a probudit se až s paprsky jarního slunce. Pak se mi n a j e d n o u zdálo, že se žebřík, vedoucí k posedu, zachvěl. Snad zadul vítr (bylo ale bezvětří), snad na něj nalehla s n ě h e m přetížená větev, snad o n ě j zavadil srnec, který lehkými kroky proběhl lesem. Vztyčil j s e m se, protáhl promrzlé údy a pokusil se nahmátnout nohama nej vyšší příčku žebříku. Spustím se kousek dolů a uvidím. Přesvědčím se aspoň, jak vysoko už napadl sníh. Asi na třetí příčce odshora j s e m šlápl na cosi měkkého. Sestoupil j s e m j e š t ě trochu níže a snažil se to nahmátnout rukou. Bylo to měkké a lepkavé. Uchopil j s e m to, co nejrychleji vyšplhal opět nahoru a hodil to štítivě před sebe. Bylo tu špatně vidět, j e n svatozář spícího Františka slabě osvětlovala prostor. Ale viděl j s e m docela zřetelně. Byla to krvácející ruka, probitá hřebem. Zachvátila mě hrůza. Tak už je to tady, zázrak, ale hrůzný zázrak, drmolil j s e m mezi zuby a střežil se obrátit pohled s m ě r e m k žebříku. Na mé botě také ulpěla lepkavá, nesrážlivá, mrznoucí krev. A na mé ruce také. Vyschlý, ztýraný pahýl, Znamení. Samozřejmě stigmatické boží znamení pro světce. A ten si zatím klidně spí. Připadal j s e m si jako špatně informovaný příručí, který zaskočil za Šéfa v obchodě a neví si rady s náročným zákazníkem. Měl bych Františka v z b u d i t Ale na to je přece vůle boží, boží hlas, který by ho měl zburcovat jako trouby z Jericha, kdyby tomu Bůh chtěl. Nebo se to týká j e n mě. Nejde o žádný zázrak, ale o nějakou trapnou noční záležitost, náhodu, nehodu, snad zločin, co já vím, n e j s m e přece jediní lidé na světě, jsou tu j e š t ě jiní, také mají své starosti a problémy a tenhle les vůbec nebýval vždycky tak tichý, naopak, bývalo tu živo, dosud jsou tu metrové, špatně u s e k n u t é pařezy mladých stromků, plechovky od konzerv, hadry a jediná zima sotva smyje všechny stopy, ale ta ruka, když tam byla ruka, muselo tam být také tělo, a živé tělo, když ruka dosud krvácí, ale nebylo slyšet ani dech, ani sten, i když sten mohl zapadnout v sněhové závěji, a proč tedy probitá hřebem, ale proč právě hřebem, třeba j e n škrábnutá, zlomená, odkud mohu tak p ř e s n ě vědět, že to byl právě hřeb, matou se mi smysly a čekám na zázraky a zázraky se dějí v e j m é n u Krista, a proto měl bych ho přece j e n vzbudit, aspoň abych nebyl tak s á m v této neočekávané konfrontaci, co když mě ta ruka uchopí za hrdlo a sevře a po mých prsou b u d e stékat cizí teplá krev. Musel j s e m sebrat všechny síly své vůle a svého rozumu, abych nepadl na kolena a nezačal se modlit, bože, j e n to n e j e n to ne, j e n n e víru ze strachu, tu n e j ubožejší, nejnedůstojnější, nejprimitivnější, nejsilněji lidskou hrdost ponižující víru. Ne, už nemohu. P r u d c e Františkem zacloumám. Probudil se, široce otevřel oči. „Podívej, tamhle," zakoktal j s e m a ukázal p ř e d sebe. Chvíli si mnul slabé, n e m o c n é oči. „Čeho ses polekal?", zeptal se konejšivě a stiskl mi ruku. „No přece, tam, vidíš?" a František se shýbl a zvedl starou, roztřepenou vojenskou rukavici. Tak obyčejná halucinace. Znejistěl j s e m . Mám se Františkovi přiznat? B u d u ho z k o u š e t „Ba ne, to není rukavice," říkám tajemně. František na to nic neodpovídá a j e n zvedá rukavici až k očím, aby se opravdu přesvědčil. Ale nic nezjistil — opravu jen obyčejná stará vojenská rukavice. Začínám zdaleka, abych se neprozradil. „Mohou být nevěřící navštíveni božím zjevením?", ptám se jako na scholastické disputaci. Ale
64
František n e m ě l rád učenou teologii. „Komu se chce zjevit, tomu se Bůh zjeví. Všichni j s o u lidé boží. Mnozí nevěřící byli zjevením obráceni na víru. I já." A František mi vyprávěl o svých věšteckých snech. „A jaký j e tedy rozdíl mezi zjevením a obyčejnou halucinací?" Aha, t e ď j s e m tě dostal. Mám předrážděné nervy, možná, že j s e m upadl do polosnu, rukavici j s e m přijal za krvácející ruku. „Boží cesty jsou nevyzpytatelné," odbyl mě František triviálně. Krvácející ruka. B l b o s t A já se málem modlil. Zastyděl j s e m se. „A nemyslíš, že těmi zázraky a stigmaty Bůh lidi vlastně ponižuje," spustil j s e m repliku, abych přehlušil svůj vlastní stud. „Obracet lidi na víru pouštěním hrůzy. A to prý má být křesťanství." „Křesťanství není j e n to." „A co tedy j e vlastně křesťanství?" „Zapomínáš na Krista." Kristus! Ale vždyť historie Kristova života j e právě zázrak na zázrak — od n e p o s k v r n ě n é h o početí do zmrtvýchvstání. Až na tu smrt na kříži. To není legenda, ale pohanská surovost. Nabývám odvahy. „Dejme tomu," začínám oklikou, „že bych měl opravdu zjevení. A přesto bych neuvěřil. To j s e m tedy hodně nenapravitelný hříšník, ne?" František pokrčil rameny. Postupoval j s e m dál. „Chtěl j s e m slézt po žebříku. Totiž, zdálo se mi, že se pohnul. Tak tedy slézám dolů. A náhle na něco šlápnu." Roztahuji vyprávění jako detektivku. František pozorně naslouchá, ale neříká nic. „Tak j s e m se pro to sehnul — a víš, co to bylo? Haha, stará rukavice!" Neupřímný smích mi ztuhl na rtech. „Ne, to nebyla rukavice," ř e k n e n a j e d n o u František. „Byla to ruka, probodená hřebem." Bác ho! Tak on ji taky viděl. Znovu j s e m znejistěl. „Jak to víš, vždyť jsi spal," vyhrknu. „Viděl j s e m ji ve snu." „Takže zjevení jsi měl ty a ne já," namítám. Pocítil j s e m zahanbení. Nějak j s e m se tu nevhodně zapletl mezi Františka a jeho Boha, možná jako prostředník, ale velmi neobratný. Co však j s e m si měl počít, když mi nikdo neřekl, co mám dělat „A k d e se tedy vzala ta rukavice?" dotírám stále neodbytněji. „Jaká rukavice?", zeptá se František s nelíčenou zvědavostí. „No, cos ji před chvílí držel v ruce." Pokrčí rameny. „No přece tahle," říkám a shýbnu se, š m á t r á m kolem sebe, h l e d á m všude a rukavice nikde. Asi j s m e ji shodili dolů do sněhu. Chci to Františkovi říci a pak m ě napadlo, že by to vypadalo jako hloupá výmluva. Vždyť j s e m přece docela zřetelně viděl rukavici. Ale předtím j s e m zase docela zřetelně držel krvácející ruku. A teď docela zřetelně nevidím nic. Ale bych j e š t ě zachránil aspoň zbytky své pošramocené reputace, dodám bravurně: „Ten tvůj p á m b u s n á m i h r a j e pěknýho betla." František se zasmušil, jako asi vždycky, když slyšel rouhání. Byla to ode m n e zbytečná provokace a vzápětí m ě mrzela. Ale slovo zpátky nevezmeš. František mlčel a ani já se už neodvažoval promluvit. Z a s e kecnu nějakou b l b o s t Čím to je, že vnitřní monology mi tak k r á s n ě vycházejí, argumenty j sou p ř e s n é , přesvědčivé, vždycky naprosto sedí a j s e m s nimi spokojen, zatímco v dialogu j s e m tak neobratný, netaktický, rozplizlý, zbrklý. Vždyť právě t e ď byla nejlepší příležitost, abychom si porozprávěli o zvlášť závažných a důležitých otázkách, a to na podkladě konkrétního zážitku, n e j e n tak abstrakně, teoreticky, což j e d n a k k ničemu nevede, j e d n a k j e to docela cizí Františkovi jako člověku praktické, zjevené víry. František n e m ě l rád učené „menší bratry", zdálo se mu, že vnášejí zmatek do j e h o j e d n o d u c h é komunistické obce. V původní řeholi jim dokonce zakazoval vlastnit knihy, později povoloval jen brevíř a další knihy, n e z b y t n é při liturgii. A já m á m knihy tak rád a m á m jich kolem s e b e pořád h a l d y — j s e m to ale mizerný františkán. A j e š t ě k tomu sbírám mince. František peníze vůbec zavrhoval a zakazoval bratřím, aby j e přijímali. Mohli b r á t j e n naturální almužnu, pokud žebrali, a naturální mzdu, p o k u d pracovali. Ostatně, nebyl to právě nejhorší způsob života v duchu hesla „blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová". A místo toho mlčíme, s n ě h u přibývá, i n á š žebřík už jistě zapadl aspoň do poloviny. A n ě k d e pod námi v sněhové závěji t u h n e stará rukavice — corpus delicti n a š e h o zjevení, n e b o krvácející ruka,
65
probitá hřebem, a možná, že ta ruka byla v té rukavici a že obě zj evení byla pravá. Ale i kdyby tomu tak bylo, nevěřím, nevěřím, nevěřím. Protože nesmím a nechci. Protože si žárlivě střežím svou svobodu. A tu mi nesmí brát ani m ů j František. A tehdy na západě vzplanula hvězda. Bylo to zcela neočekávané, protože j e d n a k do Štědrého večera chybělo j e š t ě několik dní, j e d n a k betlémská hvězda má vyjít na východě a n e na západě. Nádherná kometa stála nad obzorem, zalila celou krajinu oslnivým požárem. Hořel les kolem nás, s n ě h e m přetížené větve vybuchovaly a měnily se v krystalický tvar, daleko na obzoru vyšlehovaly žlutobílé plameny. Z n a š e h o p o s e d u nebyl právě dobrý rozhled, jen z j e d n é strany bylo volněji, ale světlo pronikalo mezerami mezi hustými stromy, které náhle vrhaly bizarní stíny na stříbřitě se lesknoucí sněhové laviny, světlo sestupovalo z oblohy a současně vystupovalo ze země. František si v obranném gestu přitiskl dlaň na oči, muselo to být, jako kdyby j e h o rozbolavělý zrak přejeli rozžhaveným železem. Já sám viděl kontury n á d h e r n é h o divadla rozteklé v slzách, které mi vyhrkly z očí, pod náporem neočekávané světelné erupce. Slyšel jsem, jak František šeptá slova modlitby. Ale nepadl na tvář, ani na kolena před novým zjevením. Cožpak to není zázrak, když nám Bůh p ř e s n ě oznamuje narození Krista? Mé sebevědomí vzrostlo. Možná, že se mi podařilo poněkud zviklat Františkovu víru. Ne, že bych se o to pokoušel, nebo že by to byl m ů j záměr, přeji každému cokoli, ale nikomu bych nepřál svou nevíru, nijak si ji necením a už vůbec se nehodí k rozumnému uspořádání života, ale musí mít zřejmě své přitažlivé rysy, když zapůsobila i na člověka tak pevné víry, kanonizovaného světce, který trpěl nem é n ě než Bohem zkoušený Job, a přece nikdy nezakolísal. František má přirozeně pro mě slabost: j e mým kmotrem, nachází v nás společné rysy s t e j n ě jako já, j e ochoten leccos odpustit a někde v koutku d u š e sní, jako každý opravdový křesťan, o j e n o m jeho zásluhou p o l e p š e n é m hříšníkovi, který je lepší než tisíc spravedlivých. Ale zvláštní věc: Bůh neskrblí zázraky, vysílá zjevení za zjevením a František v prvém případě způsobí metamorfózu ruky probodené h ř e b e m v rukavici a tak zázrak n e p ř í j e m n ě travestuje, a v d r u h é m případě zřejmě vůbec projevuje pochybnosti o božském původu zjevení. Ano, pochybuje, to j e mi docela jasné. Celé naše okolí tone v j e d i n é m plameni — klasická scenérie, v níž nastávají božská zjevení už od dob Starého zákona. Teď k nám sestoupí anděl, ozve se božský hlas, bude nám zvěstováno slovo boží. Ale František neklečí, po jeho tváři se nerozlévá božská blaženost, která by ji musela zalít při setkání syna se svým duchovním otcem, ale modlitbou zažehnává ďábla. A vida! Ostatně od středověku se doby změnily. Lidstvo stále více odpadá od Boha a j e h o antipód jistě nelení, aby zaujal uvolnění pozice. Zjevení nám neposílá Bůh, ale D'ábel. Jak j e n mě to mohlo nenapadnout! Ruka probitá hřebem, no uvažujte dobře, co by to mělo být za božskou symboliku!? Ruka ukřižovaného Krista, na niž šlápla nevěřící noha. A pak ty typicky ďábelské proměny — místo krásné dívky chrochtající svině, místo bělostné lilie jedovatý Černobýl, místo zlatého pokladu hromada kamení. Vždycky nějaký mefistofelský podvod. Všecko se zkazí, sepsuje, pokálí, poplivá, všechny ideály byly vyvráceny naznak, všechny krásné víry se převrátily v škrtící dogmata. Hotové peklo. Ne náhodou tak často užíváme tohoto výrazu. Chudák František, kam j e n se to s e m s námi zapletl! „Nevěděl jsem, že peklo má takovou moc," přerušil j s e m mlčení. „Lidé mu otevřeli cestu dokořán," řekl František p ř i d u š e n ý m hlasem. „Ovšemže lidé, j e n jimi se projevuje dobro i zlo na zemi. A také všechna zjevení," pokračuji. „Myslíš, že j s o u lidé zlí?" ptám se. „Jsou zbloudilí." „Ale to jim přijde hodně draho." „Mnoho krve poteče, mnoho b u d e kvílení a nářků." „Ale jak to může Bůh dopustit, když bez j e h o vůle ani vlas z hlavy nespadne?" „Přichází Apokalypsa." Tak už i z Františka se stal adventista. To j s m e to tedy p ě k n ě dopracovali. Nezbývá nám nic jiného, než na tom posedu čekat na konec světa. Zahřálo mě pomyšlení, že budu tento nepříliš povznášející okamžik v dějinách vesmíru sdílet s opravdovým světcem. Když j e člověk v úzkých a nevidí žádné reálné východisko, uvěří i na proroctví astrologa Hřebačky. „Snad to lidi nějak rozumem zvládnou," promluvil ze m n e vyčpělý voltairiánec. „Naopak. Rozum je ničí. Nemají dost citu. Nemilují svého bližního. N e m a j í rádi ani sebe, ani jiné. Svět umírá na nedostatek lásky." Kdybys, Františku, věděl, jak já se nenávidím. A jak umím nenávidět druhé. A láska. Tak to ne, Františku, tady tě nepustím. B u d e to pro tebe jistě delikátní záležitost (mohou se svatí také červenat?), ale na toto téma si rozhodně popovídáme. A ani j s m e to postřehli, hvězda zmizela, plameny vybledly, pohasly a kolem nás j e opět hluboká
66
tma, hlubší než předtím. A j e n á m v ní dobře. J e to reálná tma, žádné úskoky, nástrahy a léčky. Když už se nám nechce zjevit hvězda betlémská, která by n á m spolehlivě ukázala cestu ke spasení, ať se nezjevuje raději nic. J e to sice p o n ě k u d kapitulantská výmluva — ale co dělat, nějak j s m e zestárli, Františku. Ty svými poustevnickými experimenty, já svým pozemským blouděním a nakladli j s m e kolem s e b e tolik otázek, až j s m e se v nich utopili. Ale v tom bych měl mluvit asi j e n s á m za sebe, ty m á š přece všechno vysvětleno. Nebo ne? Ostatně na to se tě ptát n e b u d u , slíbil j s e m si přece, že se už n e b u d u dotýkat tvé víry. Sníh padal a padal. Asi nikdy n e p ř e s t a n e padat. Z ř e j m ě se uskuteční ona varianta Flamarionova „Konce světa", kdy celá Z e m ě zmrzne n á s l e d k e m chladnutí Slunce. P a k už by nezbývalo nic jiného, než se zavrtávat stále hlouběji do Z e m ě k jejímu žhavému jádru. Ale i to by jistě záhy vystydlo. Že j e n si připouštím tyhle zbytečné kosmické starosti. Zatím m á m e j e š t ě d o s t t ě c h obyčejných, lidských. Tak tedy láska. Ve tmě se o ní b u d e dobře povídat. Dokonce i Františkova svatozář jakoby vybledla, chvílemi se mi zdálo, že zmizela úplně. To už František ztrácí i podstatu světce? pomyslil j s e m si znepokojeně, ale když j s e m s e podíval pronikavěji, postřehl j s e m ji, slabou sice, jako druhotný odraz duhy na j a r n í m nebi, ale přece. K d e ťa 1'udia berú, jsi rozvěšena na všech nárožích, v kioscích, na chodnících jako vlající transparenty, rotačky nestačí chrlit nové a nové varianty a odstíny. To není to, tvrdíš umíněně, samozřejmě, že n e to, mohli bychom si spolu listovat n ě j a k é to miniporno, ty by ses zaklínal křížem „Apage, Satanas" a já bych snil s otevřenýma očima. Co ses j e n naumrtvoval hříšného těla, byl jsi asi zdravý, vitální kořínek. Ach, Františku, m ě ženské tělo přitahovalo od okamžiku, kdy j s e m se od n ě h o oddělil. Pociťoval j s e m to oddělení jako nepřirozený řez a věčnou touhu po opětovném srůstu. V tom asi n e j s e m jablkem, které padlo tak daleko od tvého stromu. Až na to, že víc než na pouštích a v skalních slujích j s e m pobýval v krčmách a ateliérech. Někdy to také byla svého druhu askeze, Františku, j e d e n nevěděl kudy kam, kolem bylo d u s n o jak v p ř e t o p e n é parní lázni, na čerstvý vzduch j s m e se j e š t ě báli vystrčit hlavu, tak nejvýš kousek nosu a ten j s m e zase rychle stáhli, když zafoukal s t u d e n ý vítr. „Poslouchej, Františku, miloval jsi Kláru?" „Ano," zašeptal František a sklopil oči. Bylo mi ho líto, zareagoval trochu jako vzorný žák, přistižený při nedovoleném činu. Samozřejmě, že to byla duchovní, platonická láska. Rozumím ti, Františku, i v tomhle ti rozumím, ale přiznej se, no, když tak klečíme u nohou milované ženy a š e p t á m e modlitby, které jsou určeny spíš jejímu Stvořiteli než jí samé, zdalipak se ubráníme, abychom místo povznesení očí k nebi, povznesli zrak k jejímu klínu? „Gloria, in excelsis Deo." A Klára musela být líbezná dívka. Když už tedy miluješ a jsi ochoten udělat cokoli pro milovanou bytost, a také to děláš, a jsi n ě k d y na hranici nejtvrdší askeze, protože jak dlouhá, tvrdá, namáhavá pouť j e p ř e d tebou, a kolik silné vůle potřebuješ, a nakonec se ti všechno slévá v bezb ř e h é rozkoši a v splynutí, věčné, pulzující, oblé, vlhké, lepkavé, ať už v extázi před obrazem Bohorodičky, ať už v podobě Aljoši Karamazova, líbajícího, objímajícího a slzami vděčnosti skrápějícího matku zemi, ať už v symbolu propletených, pronikajících a pronikaných těl, milujících jako podobenství téhož a j e d i n é h o života ve vteřinovém záblesku, vítězícího nad smrtí a osamělostí. Možná, že kdybys nepoznal Kláru, nestal s e s světcem. J s o u v životě určitá setkání, která teprve vytvoří j e h o smysl. Krystalizační bod, osu, páteř, k n í ž se paprskovitě slije a z níž novými, znásobenými blesky vyšlehne tvá skutečná, nejhlubší podstata. Podívej se, Františku, jaký j e ze m n e důmyslný teolog. M á t e docela pravdu, vy křesťané: žádné mechanismy, žádné historické události a epochální objevy n e d a j í individuálnímu lidskému životu smysl. T e n mu dá j e n láska — třeba na troskách v apokalypse zanikajícího, hroutícího s e světa." To j s e m si myslil a v j e d n o m okamžiku j s e m začal myslet nahlas, nevím ani k d e a nevím tedy, kam bych měl postavit počáteční uvozovky. A František m ě n a j e d n o u obejmul a vroucně políbil na obě tváře. Uvědomil j s e m si, jak podstata j e h o víry byla vlastně prostá. Nebyla ničím jiným než hřejivou lidskou láskou k Bohu, Kristově oběti, v š e m lidem, rostlinám, k a m e n ů m , zvířatům, ptákům, prostotě, chudobě a — Kláře. A František-básník začal výrazným, i když p o n ě k u d zastřeným hlasem, prozpěvovat Canticum fratris Solis — P í s e ň bratra Slunce: Altissimo, omnipotente bonsignore, Tue so le laude, la gloria, el honoře et onne benedictione Ad te solo, Altissimo, se konfano Et nullu homo ene dignu te mentonare. Laudato sief Misignore, cum tucte le sue creature,
67
Spetialmente messor lo fratre sole Lo quále iomo et allumini nox per loi Et ellu e bellu o radiante cum grande splendore, De te, Altissimo, porta significatione. Laudato si, Misignore, per sora luna e le Stelle In celu lai formáte cla rite et pretiose et belle. Et per aere et nubilo et sereno et onne tempo, Per to qualle a le tue creature dai sustentamento. Laudato si, Misignore, per sor aqua La quale e molto utile et humile et pretiosa et casta. Laudato si, Misignore, per frate focu, P e r loquale enallumini la nocte. E d ello e bello et iocundo et robusto et forte. Laudato si, Misignore, per sora nostra matre terra, La quale ne sustenta et governa Et produce diversi fructi con coloriti flori et herba. Opakuji tiše, nejisté, ale s e stále větší vroucností po Františkovi: Nejvyšší, Všemohoucí, Dobrý Pane, Tobě buď chvála, sláva, čest a všechno blahořečení, Tobě jedině, Nejvyšší, přísluší A žádný člověk není hoden Tebe milovati. Pochválen buď, Pane můj, se všemi Svými tvory Zvláště s pánem bratrem sluncem, Kterýž jest den a jím nás osvětluješ A on je pěkný a zářící velkým leskem, Tebe, nejvyšší, nosí znamení. Pochválen buď, Pane můj, za sestru lunu a hvězdy, Stvořil jsi je na nebi jasné a vzácné a pěkné. Pochválen buď, Pane můj, za bratra větra A za vzduch a mlhy a jasné i každé počasí, Jímž tvorům svým dáváš se udržeti Pochválen buď, Pane náš, za sestru vodu, Která jest velmi užitečná a pokorná a Čistá. Pochválen buď, Pane můj, za bratra oheň, Kterým osvětluješ noc, A on jest pěkrlý a příjemný a mohutný a silný. Pochválen buď, Pane náš, za naši sestru — matku zemi, Která nás udržuje a spravuje A rodí i^ůzné plody s pestrými květy a trávou. Do neproniknutelné tmy, která n á s obklopovala, zaznívala P í s e ň Slunce. Ó, jak jsi mi blízký, Františku, vždyť i já j s e m se stal z lásky b á s n í k e m a ani já n e p ř e s t á v á m opěvat Slunce. „Jen když budeš, m é Sluníčko, a všechno ostatní se poddá samo sebou." Budou nás vláčet po nárožích, vystavovat na pranýř, vyslýchat, mučit, vyhrožovat, slibovat, poplivá vat, denuncovat, křivě obviňovat, vloží na n a š e ramena kříž, pod jehož tíhou b u d e m e klesat k zemi. A my se, Františku, b u d e m e držet za ruce a b u d e m e zpívat P í s e ň ke chvále Slunce. Nad našimi hlavami se ozvalo známé vrčení helikoptéry. Ani v tom h u s t é m sněžení si n e d a j í pokoj. Asi dvakrát přelétla nad našimi hlavami, vrátila se po třetí a začala se k n á m přibližovat. P ř e c e není možné, aby nás v té t m ě zpozorovali. A l e j e , docela dobře možné to je. Františkova svatozář nás prozradila! Zapálená zápalka j e prý v hluboké noci viditelná z letadla z výše několika kilometrů. Natož světcova svatozář! N e p ř í j e m n á situace: ničeho nezákonného j s m e se sice nedopustili, ale těžko b u d e m e vysvětlovat svou přítomnost na tomto m í s t ě právě v této chvíli S n ě h u bylo už tolik, že nebyla naděje, abychom se spustili dolů a pokusili s e p ě š k y pokračovat v další pouti. Neočekávaná helikoptéra by n á s tedy mohla vlastně osvobodit. František byl kupodivu klidný. Pro n ě h o přece helikoptéra m u s e l a být dalším božským či ďábelským zjevením. Zvědavě sice okukoval řvoucí n e f o r e m n o u obludu, která svítila blikajícími zelenými a červenými světly a pomalu se spouštěla k n a š e m u posedu. Ale nezdálo se, že by byl polekán n e b o n ě j a k zvlášť vzrušen; ani si nezakrýval oči a n e š e p t a l zaklinači modlitbu, jako při objevení n e č e k a n é záře. A možná, že stroj pro n ě h o nebyl žádnou zvláštní novinkou. Vím snad, jak dlouho s e už světec toulá po světě? T e ď už byl řev nesnesitelný, zdálo se, že se helikoptéra dotýká podvozkem našich hlav. Potom
68
nám někdo hodil provazový žebřík. Pokynul j s e m Františkovi, který na chvíli zaváhal, aby lezl první. Pokřižoval se a pustil se po žebříku. Když se mi zdálo, že už je uvnitř, pustil j s e m se za ním. Těžko j s e m zasunoval své těžké boty do provazových obdélníků, které mi stále uhýbaly a sklouzávaly. Trvalo hezkou chvíli, než j s e m konečně dosáhl kabiny stroje. Nebyla velká; byla sice oddělena od řidičovy kabiny, ale nijak zvukově izolovaná, hluk byl tak silný, že nebylo slyšet vlastního slova. Muž, který nám v y s u n u l žebřík, už seděl na lavici vedle Františka, j e m u ž něco vykládal latinsky nebo italsky, to j s e m nemohl r o z e z n a t Byl středních let, v jakési zvláštní uniformě maskovací hnědozelené barvy, připadal mi jako nějaká šarže od svatopetrské vatikánské gardy. Ostatně, proč ne, třeba helikoptéru poslali právě z Vatikánu pro Františka. Byl to sice dost podezřelý svatý, dle historiografů nenáviděl představených čili převorů, vůbec netoužil po uniformním, plochém životě klášterním, „nýbrž miloval rovnost a bratrství všech bratří a žárlivě střežil individuální svobodu a vnitřní posvěcení každého jednotlivce". Ale koneckonců ho církev kanonizovala, františkánský řád byl náležitě přizpůsoben církevním p o m ě r ů m a připodobněn ve svých zásadách ostatním řádům, mnozí františkáni se nevyznacovali nikterak příkladným životem a docela dobře vpluli do vod všeobecné korupce vládnoucí církve — a tak se stal mrtvý světec, jak už to tak bývá, p a t r o n e m instituce, k níž by se asi sotva hlásil, kdyby byl živ. Ale když už se přece j e n dostal znovu do pozemského života, což jistě církev okamžitě zaregistrovala, nezbývalo, než se k n ě m u hlásit, dát mu určitou podporu a současně ho vzít jaksi pod kontrolu, aby nikde nepáchal nějaké z hlediska církve nežádoucí skutky, i když j d e o tak neagresivního světce, jakým j e František. A František tuto péči církve, proti níž nikdy nechtěl povstat a jejímž hodnostářům se vždycky podřizoval, jistě neodmítal. Takže pravděpodobně teď poletíme k papeži do Vatikánu k audienci. N e j s m e k tomu právě vhodně ustrojeni: František má alespoň uniformu svého řádu, ale já b u d u vypadat jako potulný vandrák. Možná, že mi to nějak projde, budou mě mít za žebráka, který se k Františkovi připojil, což se mu jistě za života stávalo často, mezi italskými lazzaroni bych vypadal jako lepší vrstva, zchudlý šlechtic nebo kupec, a nakonec mi třeba j e š t ě papež slavnostně u m y j e nohy (ale to dělá, jak si teď vzpomínám, jen o velikonocích). Vánoce ve Vatikánu budou třeba docela zábavné a hlavně dokonalé podle všech křesťanských pravidel, takové j s e m dosud nikdy nezažil. Očistil j s e m zamžené okénko helikoptéry, v níž patrně nebylo příliš teplo, ale nám tu po mrazivé noci připadalo teplo jako v ráji, a snažil j s e m se vypátrat něco venku. Sněžení však bylo tak husté, že i když j s m e asi neletěli příliš vysoko a příliš rychle, nerozeznával j s e m skoro nic. J e n občas nějakou osvětlenou budovu, pouliční lampu, červená varovná světla, jimiž jsou označeny vysoké komíny, sloupy a věže. Pokusil j s e m se tedy oslovit n a š e h o průvodce nebo strážce, Či co, ale ten jen pokrčil rameny, jako by mi nerozuměl, i když j s e m hodně zesílil hlas, abych přehlušil řev motoru. Možná, že opravdu nerozuměl. František se teď proměnil ve z p ů s o b n é h o mnicha, který nábožně sedí, nehlučně p o h y b u j e rty a v sepjatých rukou pomalu přebírá růženec. Proto j s e m ho raději neoslovil, abych ho nějak nekompromitoval před vatikánským úředníkem. Když j s m e byli sami, to bylo něco jiného, otvírali j s m e si navzájem svá srdce, já byl někdy až jízlivý, bravurní, ironický, František to trpělivě snášel a nijak se svatouškovsky nepohoršoval nad mou bezbožností. Ale teď by to mohlo silně ohrozit j e h o autoritu jako světce, člověk, a zejména věřící, organizovaný křesťan, nemá mít podezřelé a pochybné známosti, protože takový známý vrhá nepříznivé světlo i na toho, kdo se s ním stýká. Mohl bych sice zavést s Františkem nějakou neutrální b e s e d u n e b o disputaci v mezích pravidel, kde bych se opatrně vyhnul místům, v nichž bych se mohl n e š e t r n ě dotknout zásadních prvků církevní dogmatiky. Ale má n e p ř í j e m n o u povahu, když se j e d n o u rozpovídám, nerozeznávám dost dobře hranice dovoleného a nedovoleného, způsobného a nezpůsobného, a proti své vůli se n a j e d n o u dostanu do svízelné situace. Volím tedy cestu zlatého mlčení, i když mi to zpočátku připadá zatěžko: příliš j s e m uvykl rozpravě s Františkem. Mohl bych pokračovat v dialogu alespoň dalšími vnitřními monology, ale dokážu se udržet, abych n a j e d n o u nepromluvil nahlas? Není dobré tahat čerta za ocas, jak pravil j e d e n státník, který to sice asi nevymyslel, ale od něhož j s e m to slyšel poprvé, řekl j s e m si, a pohroužil j s e m se do hlubokého mlčení navenek i uvnitř. Přistáli j s m e neočekávaně brzy na j a k é m s i vojenském letišti, kde několik traktorů soustatně čistilo startovací dráhy. J e š t ě dřív, než j s m e se dotkli přistávací plošiny, přijel n á m naproti džíp s několika vojáky. Jakmile j s m e vystoupili, obklopili nás a náš průvodce nás vyzval, abychom j e následovali. Brodili j s m e se hlubokým s n ě h e m , i když se mi zdálo, že j e ho tu m n o h e m m é n ě než v n a š e m lese. Přibližovali j s m e se k přízemnímu domku, jehož ostře osvětlená okna zářila do noci a ukazovala s m ě r naší cesty. P a k n á m otevřeli dveře, před nimiž stál strážný, který n á š příchod zřej-
69
mě očekával, protože se postavil do pozoru a zasalutoval (což patřilo nějaké vyšší šarži z n a š e h o doprovodu), a vpustili nás do přetopené, zakouřené kanceláře. Rázem se mi zamžily brýle a neviděl j s e m vůbec nic, takže j s e m se po několika krocích nerozhodně zastavil. O málo lépe se asi vedlo Františkovi, j e m u ž p r u d k é světlo a kouř jistě také podráždily nemocné oči. P l a š e si j e zakrýval h ř b e t e m ruky. Vojáci nás uchopili v podpaží a dost šetrně dovedli k jakýmsi křeslům, do nichž j s m e se na jejich výzvu posadili. Zatím se pára, sražená na sklech mých brýlí, poněkud rozptýlila. Několik kroků naproti nám stál masívní kancelářský stůl, na němž se válel svazek listin, polštářek na razítkování, plnicí pera a tužky; dva popelníky byly vysoko napěchovány cigaretovými nedopalky, popelem a ohořelými zápalkami. Za stolem seděl vyšší důstojník v brýlích, měl na sobě j e n rozhalenou košili khaki barvy s vykasanými rukávy, vojenské kalhoty a h n ě d é polobotky. Zdvihl hlavu od stolu, podíval se na nás a stěží potlačil úsměv. Vypadali j s m e asi h o d n ě směšně: František v ucourané kutně p ř e p á s a n é provazem, s kulatou čepičkou na hlavě, s černým špičatým vousem, a jak se mi teď zdálo, t é m ě ř b e z svatozáře, n e b o bylo světlo, které vydávala, tak slabé, že se nedala vůbec rozeznat. Já v zasněžené beranici, s j e d n í m prasklým sklem v brýlích, s dvěma utrženými knoflíky u kabátu, v urousaných, roztřepených kalhotách a v těžkých botách, pod nimiž se pomalu tvořila veliká, špinavá louže. Teprve teď j s e m si uvědomil trapnost naší situace. Připravoval j s e m se na vatikánskou recepci a stále spoléhal na Františka a jeho světeckou reputaci. Ta m u ovšem při vojenském výslechu bude málo platná, pokud n e b u d e přitěžující okolností. A j á . . . „Vaše jméno," zeptal se důstojník a podíval se na Františka. „Francesco Bernardone." „Narozen..." „Tisícstoosmdesátdva." „Co???" František sklopil oči. „Pište . . h o u k l důstojník na vojenského písaře, který seděl u okna za psacím strojem a začal pomalu vyťukávat Františkovy údaje. „ . . . pište, tisícosmsetosmdesátdva, počkejte, sakra, přece vám není o s m a o s m d e s á t . . . Kdy že jste se narodil?" „Tisícstoosmdesátdva," řekl František j e š t ě tišeji. Důstojník mávl rukou. „No a den, měsíc . . . " „Nevím," řekl František pokorně. „Copak si to nepamatujete?" František zdvořile mlčel. „Místo narození." „Assisi." „Kde to je?" „V Itálii." „Tak tedy cizí státní příslušník." František se na důstojníka nechápavě díval. „Jste náš státní občan?", zeptal se důstojník znovu, tentokrát pozitivně. J s e m občan boží obce," řekl František í důstojník opět mávl rukou. ^Zaměstnání." František mlčel. „Tak co děláte?" „Snažím se žít životem pravého křesťana." „A co to je?" „Žít v prostotě a chudobě, v lásce k bližnímu a ke v š e m božím tvorům." Důstojník si mnul čelo. „Tak ř e k n ě t e rovnou: bez zaměstnání. A čím se živíte?" „Bůh a dobří lidé nedopustí, abych umřel hladem." „Tak tedy: osoba, práce se štítící. Příživník." František pokorně mlčel a svěsil hlavu. „A teď vy! J m é n o ...", křikl důstojník na mě, už m n o h e m hruběji. „František Kautman." Abych ho předešel, opakuji nacionálie. „Osmého ledna devatenáctsetdvacetsedm. V Českých Budějovicích." „ P o č k a t . . . " , zarazil mě důstojník, protože nepříliš zdatný písař nestačil p s á t Důstojník m u opakoval m é údaje. „Zaměstnání."
70
„Vědecký pracovník." Důstojník se ušklíbl. „To j s t e jako teď, n e b o jste jím byl dříve?" „Ještě jím jsem," říkám opatrně, ale n e j s e m si tím tak docela jist. „A stav, hergot, zapomněli j s m e stav." „Stav!" houkl znovu na Františka. František nerozumí. Odpovídám tedy rychle za něj: „Tady pán j e svobodný a já j s e m ženatý, prosím." P í s a ř pomalu doklepal n a š e nacionálie. Důstojník si znovu zamnul čelo, potom si zapálil cigaretu, pohodlněji se uvelebil v křesle a začal s výslechem. „Táák, pánové. A teď mi hezky vysvětlete, co j s t e dělali v tom lese." František na mě plaše pohlédl; začervenal j s e m se. Ať j s e m přemýšlel sebeúporněji, nemohl j s e m přijít na žádnou kloudnou odpověď. Opravdu, co j s m e mohli dělat v mrazu a ve vánici o půlnoci v lese na posedu. „Tak vy nevíte," zavrčel důstojník. „A odkudpak se znáte?" Zase mlčíme. Ale aby to nebylo tak trapné, pokouším se o vysvětlení. „Jsme . . . t a d y . . . my, s p a n e m (proboha, kdybych si mohl vzpomenout na Františkovo příjmení!) . . . s panem, no, s p a n e m Františkem tak trochu příbuzní." „Ále, a jak tedy j s t e příbuzní?" chytil mě důstojník h n e d za slovo. „No, j s m e v jistém smyslu . . . " „Podívejte se, mluvte jasně. Když j e tady pan, hm, pan . . . " „Bernardone," napověděl písař, když se podíval do protokolu. „ . . . no, tak pan B e r n a r d o n e vaším příbuzným, tak kým j e vám tedy: otec, bratr, bratranec, strýc, švagr, zeť, synovec . . . " „Ne, to ne," p ř e r u š u j i honem j e h o výčet mužských příbuzenských svazků. „Tak tedy není příbuzný," řekl důstojník ostře. „Ale zdá dobře znáte." „Ano, totiž ...", zase koktám. „Jistě, pán j e cizinec, nějak j s t e se seznámili, to je ta soukromá turistika, pán vás pozval, pak jste pozval vy jeho .. „Vaše dokumenty!" zařval náhle důstojník. „Nemáme," vypovídám nesměle, h n e d si ovšem uvědomuji, že není právě taktické, když mluvím za oba. „Totiž máme," opravuji se, „ale j e n tak j s m e si vyšli ven, tak j s m e m y s l e l i . . a n i nás nenapadlo . . . " „Kde bydlíte!" „Zahradní město, Jabloňová p a d e s á t pět." „To jste si jen t a k " - p a r o d u j e důstojník m ů j hlas - „vyšli tedy o půlnoci v tomhle počasí dost daleko." Mlčíme. „Jó, a pan B e r n a r d ý n . . . , ehm, ne, pan B e r n a r . . . " „Bernardone," napověděl znovu písař, tentokrát už zpaměti. „Pan B e r n a r d o n e bydlí u vás?" >> Ne..." „Tak jste si dali schůzku?" „Také ne. J e n j s m e se tak náhodou sešli." „No né. Pánové asi trpěli nespavostí, tak se vydali o půlnoci na procházku a náhodou se sešli. A kde j s t e se tedy sesli?" „Venku," povídám, a nevím proč, ale n á h l e se mi chce utajit p ř e s n é místo n a š e h o setkání. „Výborně," protáhl důstojník. „Tak j s t e s e tedy venku sešli a šli jste na houby," dodal rozverně. „Ano," odpověděl František. Důstojník na n ě j vyvalil oči. Ach ty svatá prostoto! František nikdy nelže a teď si vzpomněl, že j s m e opravdu chtěli hledat rudočechratky. A důstojník si b u d e myslet, že j s m e n e j e n podvodníci, o tom j e už zcela jistě přesvědčen, ale j e š t ě k tomu j s m e b u ď idioti, n e b o si z n ě h o děláme legraci. Důstojník dál ironizuje naši hru. „Ano. Jistě. A protože žádné nerostly, tak j s m e vylezli na p o s e d a číhali j s m e na tetřívka. Že?" A ušklíbl se. „To ne," řekl František, „vždyť j s m e neměli zbraň." Důstojník zbystřil.
71
„Ale, neměli j s t e zbraň? To vám docela rád věřím. J e n ž e jste ji, jak se zdá, potřebovali. A tak jste se v y d a l i . . Proboha, začíná mi svítat. Že my j s m e vlezli do nějakého vojenského objektu! Ale co si pamatuji, a bývám tam často, nikdy tam nic podobného nebylo. Totiž, n e tak docela a ne vždycky. Vždyť přece v tomto lese . . . ale to už je dávno, nikde přece nic . . . Pletou se mi myšlenky, začínám být nejistý. „Tak dost těch komedií. A hezky rychle: pro koho pracujete, s kým jste ve spojení, která agentura..." Důstojníkova slova se rozplynula v dýmu, všechno se rozpustilo v mlze, nevidím už ani Františka, srdce se mi silně rozbušilo, začínám lapat po dechu. Že neotevřou dveře, nebo aspoň okno, sedí si tu v košili a nám nedovolí ani svléknout kabát. „Františku, pastevce k o n í . . z a z n ě l mi v uších známý mužský hlas. A pak zase jiný, ženský, také známý, „Francois j e černé zvíře . . . " „Františku," otvírám ústa, abych mohl volat o pomoc. „Františku," volám svého otce. „Frantííšku," volám j e h o otce, svého děda, který však umřel dřív, než j s e m se narodil. „Frantíííšku," volám otce tohoto děda, který u m ě l hrát na všechny h u d e b n í nástroje a na výminku s ním špatně zacházeli. „Frantííííšku," volám svého syna, a vidím ho maličkého, nemocného, „co naříkáte, vždyť je to jen kousek masa," povídá j e d n a bodrá venkovanka , j a k se j m e n u j e ? " ptá se sestra, nejmenoval se dosud nijak, ale já říkám bez váhání, „František," a to j m é n o m u pak zůstalo. „Syslíku, kde jsi, syslíku, p ů j d e m e na prochorondu na p ř e h r a d u nebo na Iontalec" „Frantíííííšku!!!!!" silněji se už křičet nedá. Jenže j s e m nevydal ani hlásku a několikavteřinové ticho přerušil jen pád mého těla, který j s e m ještě zaregistroval, nevnímal j s e m j e j však jako pád svého těla, ale nějakého cizího p ř e d m ě t u . Když se mi vrátilo vědomí, ležel j s e m v nevelké místnosti provizorního baráku na slamníku, položeném na podlaze z hrubých neohoblovaných prken. V místnosti byla hluboká tma, ale po chvilce j s e m přece jen rozeznal slabě se rýsující obdélník okna, u m í s t ě n é h o t é m ě ř u stropu. Zápasily ve mně tři trýznivé pocity: bolela mě hlava, buď z nachlazení, nebo j s e m š i j i při pádu narazil, měl j s e m mučivou žízeň a třásl j s e m se zimou. Chvílemi se mi zdálo, že všechna ta muka cítím najednou. Ale pak převládl ten či onen pocit, jako by se střídaly v určitých intervalech. Nejsilněji však na mě přece j e n doléhala zima. Způsobil to asi p r u d k ý přechod z p ř e t o p e n é kanceláře do nevytopeného baráku. Pokud j s e m byl v bezvědomí n e b o j s e m spal, určitě se p r u d c e zpomalil m ů j krevní oběh. A měl j s e m možná také teplotu, proto mnou teď občas lomcovala zimnice. Obrátil j s e m se s velikou námahou na slamníku a přetáhl si přes hlavu starou vojenskou deku, jíž j s e m byl p ř i k r y t Páchla p r a c h e m a myšinou. V
72
chodím po žhavém žeieze. Ach, bože, unavily mě všechny ty výslechy, procesy, obžaloby, obhajoby, viny a tresty. Vrší se to jako ten nekonečně padající sníh, nové vrstvy uléhají na staré, uložené ad acta a vyřešeno není vůbec nic. Františku, Františku, moc ses tu u nás asi nepotěšil. Boží pře není právě v nejlepších rukou. Potkal jsi tu j e d n o h o schlíplého hříšníka, který se půl života zmítal mezi vzpourou a smířením a nakonec uvízl v pnijezdu, odkud nelze ani dopředu, ani zpět. Vzpříčil se. Víš, co bych teď chtěl? Aby mi tu n ě k d o zatopil, aby mě p o ř á d n ě přikryl, uvařil mi horký čaj a položil chladivou dlaň na Čelo. Myslíš, že j e v lidských silách vrhat všechnu tu inerci deformujícího světa vybičovanou vůlí? Velmi dobře vnímám všechny barvy, vůně a melodie, které mě obklopují. Ale zakazuji š i j e vidět. J s e m dobrovolný slepec. Asketa jak bič, kam se na mě hrabeš, kmotříčku. Mohu jíst pokrmy, z nichž bys zvracel a s n á š e t takovou bolest, při níž by tě opouštěla víra. A to všechno pro nic a za nic, nic za to n e č e k á m a v nic také nedoufám. Ech, vy světci, hodně jste toho natropili pro svou pozemskou reklamu, ale zato vaše d u š e letěly přímo k Bohu, možná j e š t ě dřív, než nastala klinická smrt. My však shoříme čistým p l a m e n e m jako svatí, kacíři, vdovy a studenti všech dob, i když n e b u d e m e zpívat, ale budou zpívat nám. A byli j s m e tu k něčemu? Slyšíš, Františku, byli j s m e tu vůbec k něčemu? Až p ř e d s t o u p í m e před soud svých dětí, b u d e m e zoufale škemrat, aby nás aspoň m é n ě nenáviděly, aby k n á m byly aspoň trošku shovívavé. P ř e c e j s m e to mysleli dobře. To je jediný soud, Františku, kterého se bojím. Vy jste to dobře vyřešili: cti otce svého i matku svou — a bašta. Ale ctít otce a matku za jejich neopatrnost, nezodpovědnost a n e r o z v á ž n o s t . . . Začínal j s e m se dusit pod přikrývkou, strhl j s e m ji na chvíli z obličeje, ovanul m ě proud mrazivého vzduchu. Tma byla j e š t ě hustší. Teď už j s e m max^ně pátral po světlejším obdélníku okna. Úplně zmizel. B u ď okno n ě k d o zakryl, n e b o zapadalo s n ě h e m . Připadal j s e m si jako v temné, mrazivé hrobce. Takový pocit asi mají domněle mrtví, když v hrobce nabudou vědomí. Začínám pociťovat bolest na prsou, v kloubech, v uších, v kostech. Horečka zřejmě stoupá. Za chvíli mohou nastat halucinace. A já nechci. Nadlidskou vůlí si udižuji schopnost racionálního uvažování. To tak, aby mě horečnatá fantazie přenesla opět na nějakou rajskou pouť s Františkem, třeba po oranžových hájích Itálie. Nová útěcha, nová lež, a zase bychom se objímali, usmívali a všechno by zaplavovala láska. Ba ne, Františku, bojím se, že láska nezachrání svět. Snad může zachránit nás v nás samých, vytvoří ostrov klidu pro dva lidi. Ale svět přes ně p ř e j e d e nemilosrdným buldozerem a dál b u d e planýrovat zemi pro potřebu šílených mozků. Tvůj archanděl lásky by se měl přece jen ozbrojit m e č e m — ale pak b u d e m e zase tam, k d e j s m e byli. Bludný kruh a věčný návrat. Františku, Františku. Ale ty m ě neslyšíš, jsi daleko, n e b o blízko, modlíš se k svému Bohu, Kristu a Bohorodičce, není ti zima, protože tě h ř e j e víra a na bolest očí už sis zvykl natolik, že ji ani necítíš. A možná, že si zpíváš P í s e ň bratra Slunce. Také si ji budu zpívat. Ale b u d e to P í s e ň sestry Slunce. Ty přitom také b u d e š myslit na Kláru, i kdybys to ani n e j d ů v ě r n ě j š í m u zpovědníkovi nepřiznal. A i kdyby tma, která nás obklopuje, byla nekonečná a bezedná, n ě k d e musí být slunce. A život, který tenkým p r a m í n k e m p r o s a k u j e z jeho klína.
František
Kautman
Praha, prosmec 1969
Právě vyšlo již osmé číslo časopisu
150 000 SLOV TEXTY ODJINUD Časopis vychází třikrát do roka v rozsahu 150 - 200 stran a přináší nekomentované překlady textů z celého světa z oblasti politiky, hospodářství, sociologie, filozofie, umění, literatury atd. V každém čísle najde čtenář i román na pokračování — v prvních dvou číslech slavnou Tmu o polednách od Arthura Koestlera, ve třetím a čtvrtém čísle maďarský román Erzsebét Galgószyové o období po roce 1956 V mezích zákona, který vzbudil senzaci v Maďarsku i ve světě. V dalších číslech Polský komplex Tadeusze Konvického a Orwellův 1984. Časopis řídí A. J. Liehm s redakční radou. Můžete si ho předplatit na adrese: INDEX (150 OOOSLOV), Postfach 410511, D - 5000 Koln 41, za roční předplatné $ 10,- nebo DM 25,-. Pokud zásoba stačí, můžete si za sníženou cenu doobjednat i všechna dosavadní čísla.
73
Ivan
Klíma
Provazochodci Byl poněkud pošmourný, větrný červencový podvečer, když jsem na svém starodávném bicyklu značky Eska dorazil k dřevěné chatičce na břehu Otavy. Chata stála v ohybu řeky, která se v těchto místech podobala spíše poklidnému potoku. V tmavé hladině se něžně zrcadlily koruny olší a vrb. Místo bylo tak plné míru a pohody, až jsem ustrnul, a hned jsem si uvědomil, že nikdo z mých přátel, z mých nedávných kamarádů nepřežil válku. Nemůžu nikoho z nich očekávat, nikdo z nich se tady neobjeví, aby se mnou naslouchal, jak šumí listí osik a voda se tiše tře o kamenité břehy. Těch zvuků tady, zatímco oni už jsou navždy obklíčeni tichem. Tichem, z něhož na mě padal děs. Snad to byl výsledek mé neblahé životní zkušenosti, anebo jen bolestínství obvyklého pro můj věk, anebo snad intuice: nikdy jsem se zcela nedokázal oddat potěšení, radosti anebo pocitu úlevy. Jako bych nepřetržitě vnímal spojitost štěstí a zoufalství, svobody a úzkosti, života a zmaru. Měl jsem pocity, jaké mívá asi provazochodec, když kráčí po laně. Ať jsem sebeúporněji hleděl vzhůru, vnímal jsem propast pod sebou. Provazochodce jsem spatřil jen jedinkrát v životě. Bylo to sotva rok po válce. Přijeli ve Čtyřech maringotkách, na volném prostranství v naší ulici, kde tehdy vlastně končilo město, protože dál se už rozkládaly jenom hřbitovy a vojenská cvičiště, si postavili tři stožáry. Jeden z nich byl tak vysoký, že mě jímala závrať i při pohledu zezdola nahoru. Mezi dva nižší napjali lano, pod ně zavěsili síť. Na horních plošinách stožárů byla ještě umístěna spousta rekvizit* různé druhy kol, dvounohý stolek a jednonohé židle, deštníky, obruče a dlouhá provazochodecká bidla. Nemohl jsem se dočkat vystoupení a tak jsem přišel jako jeden z prvních. Vybral jsem si místo na udusané hromadě hlíny, odkud, jak jsem předpokládal, bude nejlépe vidět a civěl jsem do výšky. Vnímal jsem chvění lana, vysoký stožár se viditelně kýval ze strany na stranu. Pak se rozžehly obrovské reflektory a amplióny začaly chraptivě vyhrávat Hned na to ke mně přistoupila dívka v třpytivě modrých Šatech, s vlasy černými jako uhel a s tváří tak krásnou, že jsem tou krásou byl okamžitě zasažen a nastavila mi pokladničku. Podal jsem jí desetikorunu a ona sé na mě líbezně usmála: ústy, tváří i očima, pak pohodila hlavou, takže čelenka, kterou měla upevněnu ve vlasech, na okamžik zaplála jakoby zalitá ohněm, a utrhla mi vstupenku. Sledoval jsem ji pak, jak se ladně proplétá mezi diváky, docela jsem se zapomněl těšit na představení. Začalo za chvíli. Dva urostlí chlapíci jezdili, skákali a míjeli jeden druhého na laně, otáčeli se, žonglovali a dokonce metali salta, ale já pořád nebyl natolik zaujat, abych čas od času nezabloudil pohledem dolů mezi nás diváky, jestli nezahlédnu tu zářivou bytost Ale už se mi ztratila, viděl jsem jen spousty tváří, které směšně civěly k nebi. Pak náhle oba chlapíci opustili lano, zezdola se ozvalo bubnování. Vtom jsem ji konečně uviděl, tu krásnou komediantku, teď v krátké stříbrné sukénce a v stříbřitém tílku, jak šplhá na ten třetí, nejvyšší stožár, pod nímž už nebyla napjatá síť, na stožár, jenž čněl jako obrovitý hrot zabodnutý do černého nebe. A všichni kolem zvolna zvedali hlavy, jak zároveň se mnou sledovali tu stříbrnou provazochodkyni zakletou v kotoučku světla stoupat vzhůru. Když stanula na vrcholu, uklonila se, cosi připevnila, k něčemu neviditelnému vztáhla ruce, odrazila se a opustila jediný pevný bod pod sebou a ocitla se ve vzduchu. Já jen spolu s ostatními hlasitě vydechl v hrůze, že bude následovat příšerný pád, ale držela se zřejmě nějakého lana anebo snad hrazdy, které byly tak tenké, že jsem je zezdola nerozeznal, zdálo se mi, že akrobatka se drží v té výšce zázrakem, snad silou vůle, anebo že její lehounké tělo nadnášejí poryvy větru. V přízračném tichu, které teďzavládlo, se nikdo neodvážil pohnout, snad ani nahlas vydechnout, a v tom tichu se akrobatka ve výšce stále divočeji přemetala, pak stála na rukou i na hlavě a provlékala tělo smyčkami z vlastních údů, vznášela se jako anděl, jako plápolající fénix, byla nádherná a obdivuhodná ve své obratnosti a ve své síle, ale já kromě obdivu cítil i úzkost, hrůzu z pádu, a připadalo mi, že to není jen moje úzkost, pochopitelná závrať z cizího pádu, že to vnímám její úzkost, že mě prostupuje její závrať, a ponoukalo mě to zařvat Musel jsem zavřít oči. Otevřel jsem je, až když opět halasně zavířily bubny. Zahlédl jsem ji ještě, jak prolétá naprostým a černým prázdnem a zachytává se jakéhosi neviditelného lana. Pak se spustila dolů. Čtyři dny po sobě vystupovali v naší ulici ti kejklíři, po celou tu dobu jsem přihlížel všem představením. Moje úspory na to padly beze zbytku, ale nelitoval jsem jich. Chvíle, kdy jsem stanul tváří v tvář té altistce, kdy na mně ulpěl přilnavý pohled jejích temných očí, kdy jsem jí nabídl bankovku a z jejích dlouhých, silných prstů přijal titěrný útržek papíru, mě naplňovala blahem, které mi vystačilo po zbytek dne. Snil jsem o tom, že ji oslovím, povím jí, jak ji obdivuji, jak s ní prožívám závrať z jejího vystoupení. Samozřejmě jsem se k tomu neodhodlal. Pátého dne jsem viděl, jak chlapi vtěsnali stožáry i rekvizity do nitra maringotek, pak zapřáhli koně. Věděl jsem, že bych se měl zeptat, kam vlastně míří, ale zároveň jsem chápal, že by mi jejich odpověď k ničemu nebyla. Neměl jsem už ani peníze, abych zaplatil vstupné na další představení, a k tomu, abych se nabídl, že poputuju s nimi, mi chyběly schopnosti i odvaha. Neměl jsem v sobě ani kapku komediantské krve a byl jsem přesvědčen, že také ani špetku provazochodeckého nadání. A tak jsem jenom vyhledal svoje místo na hromadě hlíny a čekal, jestli ona snad nevyhlédne okénkem. Byl jsem odhodlán zamávat jí. Anebo jí dokonce poslat vzdušný polibek. Vozy však odjely a ji jsem ani nezahlédl.
74
O čem asi sní provazochodkyně, uvažoval jsem, když vyšplhá ke svému vrcholnému číslu na stožáru? 0 pevné síti pod sebou? O stožáru tak nízkém, že by se z něho dalo bez nebezpečí seskočit v okamžiku smrtelné závrati? Anebo o tom, že má křídla? Ale koho by vzrušovala akrobacie na zakrnělém stožárku? Koho by zajímala provazochodkyně s křídly? Kdyby začala snít o křídlech, snila by pouze o svém zániku. Tak jsem tedy vnímal spojitost výšek a závrati, slasti a šílenství, vzepětí a pádu. O čem jsem snil já? Nejvíc ze všeho o lásce. Ta jediná mi připadala nespojená s ničím jiným nežli s blahem. Snil jsem o dívce, kterou budu milovat. Někdy na sebe brala podobu té líbezné artistky, zničeho nic se mi zjevila vždycky nedostupná. V koši vzduchoplaveckého balónu, v sedle cválajícího koně, také jsem ji zahlédal, jak tančí uprostřed davu tak hustého, že jsem se k ní nemohl prodrat. S Otou jsme chodili do třídy od tercie. Po maturitě on šel studovat na inženýra, já na filosofa, jeden druhému jsme se vzdálili. Na gymnáziu jsme však kamarádili, poslední roky před maturitou jsme spolu seděli vedle sebe v lavici. Naše povahy i vlohy se vhodně doplňovaly; já byl spíše těžkomyslný a lámal jsem si hlavu problémem posmrtného života a boží existence, také tím, jak lépe uspořádat tento svět, on se ničím nadměrně neznepokojoval. Byl si jist, že člověk jednou všechno spočítá, tedy i to, jak vznikl svět a jak by měl vypadat, aby se na něm žilo co nejlépe už teď. On si ode mě dával opravovat slohová cvičení a opisoval latinské kompozice, já od něho úlohy z fyziky a přírodopisné testy. Na tuhle chatu mě zval mnohokrát, ale já se nikdy neodhodlal pozvání využít Letos mi odtud poslal lístek, v němž mě opět žádal, abych za ním přijel. Pod jeho podpisem bylo ještě připsáno cizím písmem: Přijeďte určitě, moc se na Vás těším, Dana. Jak se na mě mohl těšit někdo, kdo mě v životě neviděl? Opřel jsem kolo o roubení studny. Připadalo mi podivné, že jsem se ocitl tady: před cizím domem, v neznámé krajině. Byl jsem spíše plachý a vždycky jsem se obával, abych někomu nebyl na obtíž. A on tady ještě ke všemu měl svoji dívku. Proč mě tedy zvali? Zatahal jsem za šňůru, na jejímž druhém konci bylo připevněno cosi plechového a řinčivého. V duchu jsem si přál, aby nebyli doma a já mohl co nejrychleji odtud ujet. Přišla mi otevřít hubená, černovlasá dívka s tmavýma očima v neletně bledé tváři. Z té tváře výrazně čněl velký čarodějnický nos. Chvíli na mě hleděla úžasle, pak se usmála: už ví, zná mě přece z fotografie, 1 z Otova vyprávění. Kromě toho měla od rána pocit, že přijedu právě dneska. Jak mohla mít pocit, že přijede někdo, koho v životě neviděla? S Otou jsme se šli projít podél řeky, zatímco jeho dívka slíbila, že připraví něco k jídlu. Celou cestu mi vyprávěl o ní. Je mladší než my, letos teprve maturovala, ale jemu někdy připadá, že tomu je naopak, cítí se vedle ní nevzdělaný, nezajímavý a nezralý - možná i proto, že v životě prožila tolik strašného anebo proto, že v ní je něco, co sám nedovede pojmenovat. Něco jasného, jasnovidného. Třeba mě bude zajímat, že píše také verše. Velice zvláštní! Jistě si pamatuju, zač on považoval všechno básnění, ale ty její verše, to musí uznat, mu připadají zajímavé. Zeptal jsem se, co prožila strašného. Za války jí popravili oba rodiče a ona sama byla na smrt nemocná. Ne, to už ne za války, teď nedávno. Dostala zánět mozkových blan, proto je tak bledá, nesmí na slunce. Kdybych ji požádal o ty básně, možná by mi je ukázala. Jeho by zajímalo, co bych jim řekl. Když jsme se vrátili, stála u vařiče a smažila bramborové placky. Na stolku bylo vzorně prostřeno: příbory, talíře, sklenice a ubrousky. Posadili jsme se a ona začala nosit jídlo. Tvářejí teď zčervenaly a kdykoli přešla kolem mě, zdálo se mi, že vnímám žár, který z ní vychází. Chválili jsme jídlo a ona se usmívala na mě i na Otu, ale když pohlédla na něho, byl to jiný úsměv: prosvětlenější, úsměv plný polibků. Sousta mi ztěžkla. Zapíjel jsem je pivem, ale bylo to marné, trčel jsem tady jako kůl v poli, jako balvan, nikdo mě tu nepotřeboval, natož aby mě chtěl, aby mě miloval. Proč? Proč jsem pořád sám? Nejsem snad hoden ani tolika pozornosti a lásky, kolik sejí dostalo mému příteli? Byly přece chvíle, kdy jsem cítil, vnímal svoji výjimečnost, svoji předurčenost k nějakému slavnému, neopakovatelnému údělu: v mé hlavě kolotalo bezpočet myšlenek, příběhů a osudů, někdy se před mými zraky rozprostřely barevné obrazy: moje krajiny, má zjevení a přeludy, které nikdy nikdo nespatřil. Jenže kdo to o mně mohl tušit? Nedokázal jsem překonat svojí plachost, dokonce ani ve svém spisování ne. V těch několika povídkách, které jsem až dosud otiskl, se ze všeho velkolepého, co se odehrávalo v mé mysli, nedalo najít nic. Snad si všimla mé zamlklosti, navrhla, že bychom mohli jít ven a rozdělat si oheň. Venku se vítr už skoro utišil, nebe bylo plné hvězd, jen nad řekou povlávaly úzké poloprůhledné mlžné pruhy. Nanosili jsme dřevo a oheň rychle zaplál. Plamen odspoda ozářil větve stromů, také ty dva, kteří si sedli k sobě: blažení ze své blízkosti. Kolik takových ohňů právě planulo na nejrůznějších místech světa, neškodných, laskavých ohňů? Jednou se prý slejou v jediný, bělostný sžíravý plamen, který v jediném záblesku přeběhne zemi, rozpustí skály a rozžhaví vzduch. Co pak zůstane? Jenom stesk, mrtvá spáleniště. Vdechoval jsem čpavou vůni, ani cvrčkové se už neozvou, a co vody, co mlhy? Cítil jsem lítost nad světem, také nad sebou, že se rozplynu v tom žáru, že se mi nepodaří uniknout, tentokrát se mi to už nepodař! Vnímal jsem, jak vzdor sálavému horku ohně mi do týla už zase chladně dýchá smrt. Kdybych se teď otočil, možná bych ji zahlédl. Tušil jsem, že se nepodobá kostlivé nestvůře s
75
prázdnými očními důlky a nenosí přes rameno kosu: má tvář hvězdnou a její křídla i při nepatrném zachvění zakrývají slunce jako neprodyšný mrak. Jejími ústy protéká řeka, která nemá začátek ani konec, je to řeka, po které bych chtěl plout a dívat se na její břehy, ale je to řeka, po které popluji po zbytek věků a její břehy už neuvidím. Uvědomil jsem si, že mě pozoruje. Měl bych něco říct, něco povědět, ale nedokázal jsem to. „Co kdybychom zpívali?" navrhla. Ota se zvedl, aby přinesl kytaru a my dva osaměli. Zeptala se, jestli se mi něco nestalo. Ne, vůbec nic. Na co jsem myslel? To nemůžu říct. Opravdu nemůžu. Myslel jsem na někoho, na někoho blízkého? Ne, na nikoho jsem nemyslel. Na nikoho určitého. Myslel jsem na smrt? Jak na to přišla? Přála by si, abych nemyslel na nic takového. Aspoň dneska večer. Byla skutečně jasnovidná? Nevěděl jsem, co bych řekl. Vstal jsem a přihodil do ohně několik polen. K nebi se vznesl sloup jisker, které rychle zkomíraly jako padající hvězdy. Chtěla by, abych se tu cítil dobře. Přál bych si něco, co by pro mě mohla udělat? Ne, jsem úplně spokojený. To se jí snažím jen tak namluvit. Ať řeknu, co bych si v téhle chvíli ze všeho nejvíc přál. Mlčel jsem. Ale to musím říct bez rozmýšlení. Ne, to nemůžu! Proč? Nedokážu to říct nahlas. Ale proč? Ona by si třeba přála, aby dokázala v životě mít ráda. Úplně a beze zbytku mít ráda. A nepřála by si víc, aby někdo takhle měl rád ji? Zavrtěla hlavou. Pokud má člověka někdo rád, je to stav, jako když se veze v noci na loďce po obrovském jezeře. Kam se podívá, tam se rozlévá jen Černá klidná voda. Je pravda, že voda se může vzedmout a člověka zaplavit. Ale mít rád, to znamená letět, sám se vznášet vysoko nad zemí. Tak vysoko, že se odtud dá všechno uvidět. I když svět se zdá z té výšky jiný, změněný, a to, co se dole zdá významné se třeba zmenší do titěrnosti. Také by řekla, že z loďky se dá vždycky vystoupit na břeh, ale z té výšky se člověk může leda zřítit. Ta představa byla blízká, dokonce jsem byl v pokušení jí to povědět, ale vtom už se objevil Ota a začali jsme zpívat Když jsme se vrátili do chaty, požádal jsem ji o její verše a ona mi půjčila malý sešit v černých měkkých deskách. Uložili mě v místnůstce, v níž byly jenom věšák, postel, stolek a svícen se svíčkou. Svíčku jsem si zapálil a chvíli si četl v černém sešitě. Verše přeplňovaly těžko srozumitelné obrazy: bázlivé fialky, kobaltové hlubiny, pohledy úpěnlivých duší, zemřelé hvězdy a hojivost laskavých jezer. Mezi stránkami jsem občas našel vylisovaný květ, který kořenně voněl. Druhý den ráno hned po snídani jsem poděkoval za pohostinství a rozloučil se. Tiskla mi ruku. Je ráda, že mě poznala, až se budu vracet, mám se zase zastavit Nasedl jsem na kolo. Stáli před vchodem své chatičky, drželi se za ruce a hleděli za mnou jako dva dobří, milující se manželé. Otočil jsem se a zamával jim. Věděl jsem, že se určitě nezastavím, nepřeju si je vidět, myslet na ně, setkat se s nimi. Asi o dva měsíce později cinkl u dveří zvonek. Tak kratičce, že jsem jej sotva zaslechl. Měla na sobě kostým, vlasy pečlivě učesané a rty namalované. Když mě spatřila, zrudla. Její temně hnědé oči přitom ke mně úpěnlivě hleděly. Byl to pohled úpěnlivé duše. Šla náhodou kolem, když se vracela od Oty, a napadlo jí, že by mohla zazvonit To je od ní hezké, že si na mě vzpomněla. Nedovedl jsem si její příchod vysvětlit. Nestalo se něco s Otou? Ne, nic. Vůbec nic! Sla kolem a napadlo jí podívat se, jestli tu opravdu bydlím. Pak zmáčkla zvonek. Ani neví, proč to udělala. A teď zase půjde. Zval jsem ji dovnitř, ale odmítala vkročit do bytu. Tváře jí plály jako v horečce. „Opravdu se nic nepřihodilo?" Zavrtěla hlavou. Ota je v ý b o r n ý . Je to nejlepší člověk, jakého si dovede představit. Ale teď už musí j í t Řekl jsem, že ji aspoň doprovodím k tramvaji. Tramvají nepojede, bydlí kousek odtud, hned u parku za vodárnou. Vedl jsem ji uličkou mezi vilami. Šeřilo se, bezmračný zářijový podvečer, zahrady voněly listím a dokvétajícími růžemi. Dozvěděl jsem se, že tady v Praze bydlí u vzdálené tety. Ale vychovala ji babička. Ta se o ni starala, když její rodiče odvezli, starala se o ni tak, že by to nikdo nesvedl lépe. Loni v létě však umřela. Ona se brzy na to nakazila klíštěcím zánětem mozku, už to vypadalo, že se vydá za svými rodnými, ale zatím jí to nebylo souzeno. Ota se v té době choval skvěle. Když jí už bylo trochu lip, sedal s ní v zahradě a předčítal jí, protože jí Číst zakázali. Kdyby mohli, zakázali by jí i myslet, protože myšlenky ji někdy bolí, pořád
se jí táhnou tam na druhou stranu, do tmy, kde jsou všichni její. Anebo tam na přelom, na hranu, k okamžiku, kdy se všechno zřítilo. Představuje si tu chvíli, kdy je zavolali jménem, kdy je vedli úplně zdravé nějakou chodbou do té místnosti, kde prý nebylo nic jenom kachlíky, a pak ještě ten stroj na . . . Hlas sejí roztřásl. Už o tom nebude mluvit Ví od Oty, že já tam byl taky. Že jsem zažil něco podobného. Chtěla by se mě na to zeptat, ale neví, jestli by se mě tím nedotkla, asi musí být hrozné vzpomínat na ty časy, asi bych radši chtěl na všechno zapomenout a od ní je hloupé, že se k tomu vrací. Řekl jsem, že se nijak nepokouším vzpomínat ani zapomínat, myslím si, že i ty nejstrašnější zážitky, pokud je člověk překoná, pokud je mu dopřáno přežít je, se mohou ve vzpomínkách zvrátit ve svůj opak. A pokud mu není dopřáno přežít je? Nechápal jsem její otázku. Nejsou duše těch tam už navždy nějak poznamenány tím strašným zážitkem? Užasl jsem. Taková otázka mi nikdy ani nepřipadla. Zvláštní, vždyť jsem tak Často uvažoval o existenci lidské duše, přitom tolik mých příbuzných i přátel skončilo podobně, i oni stanuli, jak to říkala? Na přelomu, na hraně, z níž se zřítili, kam se vlastně zřítili? Kam se Člověk zřítí? Kam se všichni jednou Řekl jsem, že smrt je přece vždycky pád a vždycky se dopouští násilí na těle toho, kdo umírá. Pokud věříme v nesmrtelnost duše, věříme tím i v její schopnost odloučit se od utrpení, od pádu vlastního těla. A věřím v nesmrtelnost já? Po tom všem, co jsem zažil, to by chtěla vědět, jestli po tom všem se dá ještě věřit. Pokrčil jsem rameny. Neodvážil jsem se nahlas říct, že ne. A lidé tam, pak už o tom neřekne ani slovo, věřili, dokázali věřit? Odpověděl jsem, že někteří ano - pokud člověk o někom druhém může něco takového vědět. Ale vzpomínám si, jak o svátcích sukkot si sehnali chvojí a postavili si na nádvoří kasáren stánek. Taky si pamatuju polotemnou půdní prostoru, sešli se tam muži k modlitbám, tolik se jich sešlo, až jsem měl pocit, že se zalknu v tom davu. A měl jsem přítele, byl stejně starý jako já, už nežije, zabili ho v plynu, myslím, že věřil, mluvili jsme o tom spolu, tvrdil, že člověk je v moci nejvyššího, že všechno se děje z jeho vůle a-rozhodnutí a má svůj smysl, jen člověk ho často nechápe a proto se vyčítavě táže anebo se dokonce bouří, určitě v to věřil i v tu chvíli, kdy stanul, jak ona říká, na hraně, a to mu jistě tu chvíli ulehčilo. Řekla, že mi děkuje. Doprovodil jsem ji až k parčíku, u něhož bydlela (bylo to jen několik bloků od Otova bytu). Už se rozžíhaly lucerny a snášela se večerní mlha. Jindy mě tenhle denní čas rozteskňoval, ale nyní jsem se cítil téměř šťastný. Proč? Když jsme mluvili o tak skličujících záležitostech! Nezlobím se na ni, že mě tak zdržela? Chtěla se mě vlastně zeptat, co dělám, co píšu, píšu přece, taky mi chtěla povědět o jedné knize od Dos Passose, zrovna ji dočetla, líbila se jí, připadala jí zajímavě napsaná, ale už mě opravdu nebude zdržovat, nesmím se na ni zlobit Tu knížku mi třeba někdy přinese, anebo ji pošle po Otovi. Když jsem usínal, když jsem si opakovaně připomínal to stydlivé, ostýchavé cinknutí zvonku, to nečekané navštívení, uvědomil jsem si, že dům, kde bydlím, rozhodně neleží na cestě mezi jejím a Otovým bytem. Asi o týden později jsem ji zahlédl z okna, jak přechází sem a tam po protějším chodníku. Vyběhl jsem za ní. Když mě uviděla, usmála se na mě a zrudla. Její vlasy se stáčely do lesklých černých prstenců zřejmě si s nimi ještě před chvílí hrál kadeřník. Přinesla mi tu knížku od Dos Passose, ale bála se, že by mě mohla rušit. Třeba jsem něco zrovna psal? Podala mi knížku. v Sli jsme opět touž vilovou uličkou. Zeptal jsem se na její zdraví. Cítí se výborně. Ještě v létě, třeba tehdy, kdy jsem za nimi přijel, bývala k večeru unavená, už se jí nedařilo zvládat myšlenky, táhly jí hlavou jako mraky a v noci jí vstupovaly do snů, do hrozných snů, ale teď už je zvládá a sny s e j í skoro nezdají, aspoň ne ty strašné. V létě, když ji propouštěli z nemocnice, radili jí, aby si o rok odložila studia, teď si myslí, že to nebude třeba. Zkusí chodit na přednášky. Babička s tím souhlasí. Myslí si, že člověk se nemá předem vzdávat ani si nic ulehčovat Ota naopak chce, aby se šetřila a nestudovala. Někdy jí připadá, že na ni žárlí, že žárlí na všechno, co nějak nesouvisí s ním, ale to neříká proto, že by si na něj stěžovala - nikdy by si na něj nestěžovala, i kdyby k tomu měla důvod, ale nemá, on je nejlepší člověk, jakého zná, i v tomhle se jistě změní, až úplně dospěje. Jak to myslí, vždyť je přece starší než ona. To snad není podstatné. Záleží na tom, jak je člověk schopen úplně přijímat to, co život přináší. A přestat s výmluvami. Před sebou i před ostatními. Ale kdo vlastně může říct, že to dokáže? A Ota je laskavý, vnímavý a pozorný. Když byla nemocná, posílal jí denně květiny a pokaždé jiné. Jaké květiny mám rád já? Květinám jsem bohužel nikdy nerozuměl. Asi v kvintě anebo v sextě jsme si s Otou koupili Klíč k určování rostlin a vydali jsme se do Prokopského údolí. Podařilo se nám odhalit pryšec chvojku a pryskyřník prudký, který však také mohl býtpryskyřník zlatožlutý, záleželo na tom, jestli zhodnotíme lodyhu jako lysou anebo pokrytou chlupy. Nedohodli jsme se, nakonec jsme rostlinu utrhli a donesli našemu přírodopise!, ten nám řekl, že to je devaterní. Od té doby jsem už žádné květiny neluštil. Ota na mě taky vzpomíná, řekla, ale tohle jí nevyprávěl.
77
Jak na mě vzpomíná? Dobře, vždycky dobře. Nemluví o nikom špatně, jenom ji varoval, že si na mě musí dát pozor, protože si s každou hned chci něco začít, ale ani to určitě nemyslel zle, spíš tím chtěl říct, že to umím s děvčaty. Zarazila se a zruu^. Výrok mého přítele mě ohromil. Doufám, řekl jsem, že ona si nic podobného nemyslí. Ne, i když mě vlastně nezná. Zastavili jsme se na kraji parčíku, u něhož bydlela. Hleděla na mě temnýma zvířecíma očima a já pozoroval, jak se jí z obličeje vytrácí barva. Stalo se jí něco? Ne, nic! Není jí dobře? Je jí úplně dobře. Je jí tak dobře, jako už jí dlouho nebylo. Navrhl jsem, že bychom spolu někdy mohli jít na větší procházku a popovídat si opravdu o knížkách. Takhle nám vlastně nezbude čas. Pokud souhlasí, počkám tady na tomhle místě v neděli hned po obědě. Nebylo by v jednu hodinu moc brzy? Stál jsem na rohu parčíku a díval se za ní dokud nezašla do domu. Proč jsem si vymyslel ten výlet? Vždyť vím, že miluje jiného. Přeju si snad, aby milovala i mě? Nelíbila se mi ani. Snad její hlas. Byl měkký a plný zaujetí. Přál jsem si jej slyšet. Jak se mě táže: jestli jsem četl, jestli jsem viděl, jestli se nezlobím, jestli mám rád. Taky jsem si přál, abych mohl čekat, že zničehonic cinkne zvonek. Pak mě napadlo, že máme společnou známou, oba jsme ji už zahlédli, její hvězdnou tvář, její křídlo, které dokáže zakrýt slunce. Kdo z nás dlel víc v jejím stínu? A je to dobrá společná známá? Zdálo se mi, že vnímám její chladný dech v zátylku. Co mám udělat? V neděli přišla přesně. Zeptal jsem se, jestli někdy byla v Šárce. Ne, s Otou se málokdy dostanou na procházku, spíš jdou spolu do kina anebo na koncert. Dneska večer se chystají na Umberta D. Viděl jsem ten film? Neviděl. Prý je dobrý. Ale neměl jsem s kým na něj j í t Jeli jsme tramvají číslo jedenáct až na konečnou a pak se vydali směrem ke skalám. Ačkoliv se už září chýlilo ke onci, den byl vlahý a teplá žluť březových listů se rozlévala proti modrému nebi. Když jsem říkal, že bych do kina neměl s kým jít, co jsem tím myslel? Kamarádi mají svá děvčata a bratr má jiný vkus i zájmy. Nechce být zvědavá, ale přece kdybych měl zájem, jistě . . j i s t ě bych nemusel být sám. Ještě jsem ani nepotkal děvče, o němž bych aspoň věřil, že to je ta bytost, se kterou bych si přál strávit Čas, natož třeba celý život Ano, rozumí mně. Také to tak cítila, než potkala Otu. Když ho prvně uviděla, poznala, že on je ten člověk, ten pravý člověk, pro ni. Náhle zrudla a dodala, že tedy si to aspoň myslela. Teď už si to nemyslí? Polkla, pohlédla na mě a do očí jí vstoupily slzy. Pokrčila rameny. Porozuměl jsem tomu gestu. To pokrčení jsem způsobil já. V téhle chvíli jsem se měl obrátit, vracet se domů, anebo aspoň mlčet, nemluvit o ničem, co se dotýká citů. Ale byl jsem zároveň šťasten anebo aspoň spokojen, že jsem ji zaujal, že se kvůli mně chvěje a má slzy v očích. Panebože, ať jen krčí rameny, ať říká, že je jí se mnou dobře, ať pro mě pláče, ať se můžu domnívat, že mě miluje, že jsem konečně milován. Pokračovali jsme tedy v cestě a já mluvil - bylo to jediné, čím jsem snad poněkud vládl. Slovy, jejich skrytou mocí. Vyprávěl jsem o své osamocenosti a věděl jsem, že pochopí, jak toužím po lásce, vzpomínal jsem na své válečné dětství, kdy jsem byl vydán na pospas surovým vykonavatelům nelidských rozkazů, a ona rozuměla, že toužím po něze. Byla vnímavá posluchačka. Pozoroval jsem, jak má slova do ní zapadají podobna okamžitě klíčící setbě. Několikrát se dotkla jakoby náhodou mé ruky. Spatřili jsme také opožděného motýla a kruhy ocúnů a jakýsi keř, jehož listy plály ohnivou červení. Pak naši cestu přetínal potok. Přeskočil jsem na druhý břeh a nabídl jí přes vodu ruku. Stiskla moje prsty a odrazila se. Stanula tak těsně proti mně, že stačilo jen rozevřít náruč a já to učinil. Přitiskla se ke mně a její rty obepjaly má ústa, to ona, uvědomil jsem si, mě políbila, ne já ji. Jediný vášnivý polibek, pak mě odstrčila. Ať odpustím, ať odpustím, neví, co se to stalo, jak se to mohlo stát Co si teď počne? Jak jí tohle vysvětlí? Komu bude co vysvětlovat? Přece babičce. Říkala, rozuměl jsem jí, že už zůstala úplně sama, že loni v létě snad babička umřela. Ano, ale to přece neznamená, že by se už k ní nemohla obracet Když si někdy s něčím neví v životě rady, babička se objeví. Ve snu a někdy i uprostřed dne, když je sama a nikdo a nic ji neruší. Objeví se v takové zvláštní podobě. Vypadá mladší a krásnější - jako nějaká kněžna, snad k ní už mluví ve svém novém vtělení. „Ty věříš v nová vtělení?" Trhla sebou, jako by se probudila ze sna, a zavrtěla hlavou. Drželi jsme se za ruce a mlčky se vraceli k tramvaji. Když jsme se na kraji parčíku loučili, šeptla, abych se na ni nezlobil. Nic nechápe, netušila, že by se
78
něco podobného mohlo přihodit. Vždyť přece má ráda Otu. Stejně teď neví, co má dělat, jak s ním večer půjde do kina; jen to ví, že mu nesmí ublížit. A co bude se mnou, chtěl jsem se zeptat, ale zeptal jsem se jen, jestli se ještě někdy uvidíme. Neodpověděla. Navrhl jsem, že na ní budu čekat tady v parku za tři dny v Šest hodin večer. Děkuje za pozvání, ale neví, jestli přijde. Snad ji chápu, musím ji přece pochopit. Udělala pohyb hlavou, jako by mě chtěla políbit, ale zarazila se, otočila se a rychle odešla. Díval jsem se za ní. Co jsem vlastně cítil? Štěstí? Úzkost? Sebeuspokojení? Mám se rozběhnout za ní anebo se obrátit a utíkat pryč? Ráno byla ve schránce obálka pro mne. Ihned jsem poznal její drobné, úhledné písmo. Na lístku papíru bylo osm veršů: Do skal už stín se přikrádá srdce se svírá jako v snách ve spáncích bijí na poplach andělé, smrtka úzkosti, zimnice zebe do kostí. Tělem dlím dosud na zemi, jak bříza vrostlá v kameni duše však v hloub se propadá. Sám už jsem napsal několik básní, některé z nich jsem věnoval dívkám, jež jsem obdivoval. Nikdy jsem však nedostal verše, které by někdo věnoval mně. Teď, když ke mně nedosáhl úpěnlivý pohled jejích očí, jenom její slova - znamení přízně - poddal jsem se úplně pocitu štěstí. Jsem milován! Měl jsem chuť lístek papíru políbit. Skutečně jsem jej přiblížil k obličeji, vycházela z něho fialková vůně. Po zbytek dne jsem nedokázal odpoutat mysl od ní. Pohyboval jsem se s ještě větší horečností, než bylo mým zvykem. Přijde na schůzku v dobu, kterou jsem navrhl? Co udělám, když nepřijde? Mám vůbec právo přát si její přízeň, ucházet se o ni, když tím odstrkuji svého přítele, okrádám ho tím o její blízkost? Toužil jsem ji však uvidět. Došel jsem do parku pod vodárnou - stmívalo se už, ale protože bylo krásně, po cestičkách ještě popojížděly maminky s kočárky. Hledal jsem její okno, ale nevěděl jsem, které z těch několika ve třetím patře je to správné. O patro výš stála na římse mladá žena s vykasanými rukávy a omývala okenní rámy. Zmocnila se mě závrať a raději jsem se odvrátil. Posadil jsem se na lavičku a čekal. Zavíral jsem oči, abych jí poskytl příležitost nečekaně se objevit Neobjevila se, jenom žena v okně zmizela a do mě vstoupil stesk. Takhle opuštěný zůstanu po celý život Budu čekat na ženu, která netuší, že je očekávána, poněvadž se neodhodlám ji oslovit, sdělit jí, že chci, aby přišla. Vracel jsem se uličkou mezi vilami a viděl jsem sám sebe, jak opuštěně ležím na posteli v nějaké chladné špelunce a umírám. Nikdo mě nezná, nikdo nemiluje, jsem jako zaběhlý pes, jenže jsem člověk, který aspoň v téhle chvíli touží po přítomnosti živé bytosti; a tu jsem jej spatřil, spatřil jsem anděla, jak se vynořil z hloubi nebes a snášel se k mému lůžku: křehký, útlý, nosatý anděl s motýlími křídly. Doma jsem pak psal skoro až do půlnoci. Nepoložil jsem na postel sebe, ale ji-vlastně cizí studentku. Byla nevyléčitelně chorá, už několik měsíců nemohla vstát z lůžka. To lůžko jí rodiče postavili pod okno tak, že jím mohla pozorovat větve mohutné lípy. Mezi větvemi prosvítalo nebe, za nímž za jasných dnů se v červenavém oparu západu ztrácelo slunce. Dívka měla chlapce, který byl také student, ale v posledních týdnech téměř nestudoval, jen vysedával u nemocné a mluvil, celé hodiny hovořil, aby prosvětlil stále houstnoucí soumrak její mysli. Vyprávěl jí o tom, co prožil toho dne i s kým se setkal, vyprávěl jí obsahy knih a přehrával děje filmů, předváděl rozhovory, které náhodou vyslechl, ale pak, když už všechno vypověděl, začal si vymýšlet prožitky a setkání a příběhy, a protože se během té doby stal dobrým vypravěčem, vyprávěl tak poutavě a vymýšlel si takové podrobnosti, že nejen ona ale i on sám přestal rozeznávat to, co se opravdu stalo a co si jen vysnil. A tak jí také jednoho dne řekl, že spatřil anděla, že se to stalo, když se večer vracel domů a míjel tomášský kostel. Ten anděl se vznášel před ním a vycházela z něho záře. Ona ani na okamžik nepochybovala o tom setkání, jen řekla, že ho anděl navštívil proto, že je tak laskavý k ní. A on by rád, že mu uvěřila, myslel si, že je dobře, když člověk, jehož čeká setkání se smrtí, věří v nebeské bytosti. Potom jí vyprávěl o setkání s andělem častěji. Popisoval jeho zjev, jeho vůni, jeho schopnost zjevit se kdykoliv. V době, kdy bděl, kdy spal, kdy se díval, i když odpočíval se zavřenýma očima. Anděl nikdy nemluvil, ale vnukal myšlenky a naplňoval ho pocitem blaha. Naslouchala mu pozorně, někdy se jí zdálo, že i ona vidí tu bytost, zahlédla ji vznášet se nad lůžkem anebo nad hlavou svého milého, a kdykoliv ji spatřila, cítila zvláštní úlevu a bolesti, které trápily její tělo, se vytrácely. A protože nemoc, která stravovala její páteř, jí působila stále větší bolest, dívka víc a víc toužila po té bytosti. A opravdu, anděl k ní teď přicházel vždy, jakmile její chlapec odešel a místo na jeho židli se uprázdnilo, a nedělal nic víc, než že kolem ní rozprostřel jemný a mlžný oblak světla, v němž kolotaly a vířily barevné odlesky a skládaly v nepřetržitém sledu obrazce: dávno anebo nikdy neviděné krajiny,
79
přelévání mořských vln, zrcadlení pávích per v jezerech, horské štíty, sněžné přesypy či plaché oči zvířat a z toho oblaku vycházel takový klid, že tišil všechno její strádání, a ona vnímala jen klidné uplývání času. Její stav se horšil. Jedla jen s největší obtíží, ani se nedokázala zvednout z lůžka, lékař jí dával naději jen na několik dní života a v kufříku měl připraveny ampulky s morfiem, kdyby se bolest stala nesnesitelná. Ale zdálo se kupodivu, že dívka netrpí. Pak jednou, bylo to kvečeru, mezi větvemi se právě propadala sluneční koule, dívka procitla s úzkostným pocitem osamělosti. Její chlapec před chvílí odešel, přenechal své místo nadpozemskému utěšiteli. Jenže v prostoru mezi oknem a opuštěnou židlí teď nepřebýval nikdo a ona se marně rozhlížela do všech koutů. Pak zahlédla Ji. Zahleděla se do hvězdných očí, které se upíraly z prázdna do prázdna a jejichž pohled jí mrazivě procházel. Dívka tiše zaúpěla po Něm, po útěšné bytosti. A v tom ji konečně zahlédla v okně, jak se třpytivě zachvívá. Něžná, dobrá, konejšivá bytost pokynula hlavou, ten pohled byl tak výmluvný, že dívka, jako by ji pudila cizí síla, se nadzvedla v lůžku a tápavým krokem se blížila k oknu. Anděl, když viděl, jak k němu směřuje, rozevřel náruč a ustoupil o několik kroků. Už nestál v okně, už visel mezi nebem a zemí, jeho průsvitná křídla se duhově zachvívala a zlatisté oči jí hleděly vstříc. Ten pohled z ní snímal všechnu tíhu, cítila se nezemsky lehká, tak lehká, že by se mohla vznést. A skutečně, když byla u okna, rozepjala ruce a vznesla se na úzkou římsu a jediným krůčkem se odrazila vzhůru za nezemskou bytostí vstříc věčnosti, i když její tělo padalo k zemi. Byl jsem udiven vlastním výtvorem. Až dosud jsem psal o věcech a o lidech buď skutečných anebo skutečnosti připodobněných, ale co znamenal tenhle příběh? Byl nesmyslný, anebo přinášel nějaké poselství? Anebo mi jej vnukla ona? Nevěděl jsem, ale stačil jsem text ještě ráno přepsat a v obálce jej hodit do její schránky. Den jsem strávil pod křídlem svého anděla. Vyslechl jsem na fakultě přednášky, někdo mě oslovoval, já dokonce odpovídal, pak jsem chodil městem, nasedal do tramvaje a zase vystupoval, ale nic z toho jsem nevnímal. Teprve kvečeru ke mně začal doléhat svět tak, jak jsem byl naučený jej vnímat: plný událostí, bojů, velkých cílů a hnutí, svět bolestí, vášní a válek, svět, jehož rozměr plně neuchopí žádná lidská mysl, i když se o to stále znovu pokouší. A já, místo, abych usiloval aspoň zahlédnout jeho obrys, jsem zapsal blouznivou vidinu a ještě ke všemu jsem ji dal číst člověku, na němž mi záleží. Jak se teď mám před ní bez studu ukázat? Musel jsem na ni čekat téměř půl hodiny. Přišla však. Pobledlá, oči oteklé. Ví, že přišla pozdě, nemá to ve zvyku, ale váhala do poslední chvíle, jestli má vůbec přijít, jestli tím, že se vidí se mnou, už se na Otovi nedopouští zrady. Jenže by na mě stejně myslela. Myslí na mě vlastně od té chvíle, kdy našla ve schránce to, co jsem jí poslal; neví, jak to nazvat, pro ni to je něco jako podobenství. Podobenství o lásce a smrti. Šli jsme postranními uličkami k Vltavě. Dosud se úplně nesetmělo, ale lampář už dlouhým bidlem rozžíhal světla luceren. Hovořila ještě o mé povídce. Cítí, že vyšla z mého nitra. Každý její obraz i věta. Ona si myslí, že to je jediný způsob, jak Člověk může oslovit druhé, dotknout se jejich duše. Její slova ve mně vyvolávala blažené uspokojení. Snad jsem se jí opravdu dotkl, oč víc jsem mohl usilovat? Ó nádherná moci slov, vzývám tě, zaklínám tě, abych mohl tebou zaklínat! Řeklj sem, že to ona mi pomohla, nic takového bych bez ní nenapsal. To ona mi připomíná anděla. Má v sobě cosi nadpozemského a křehkého. Když jsem na ni marně čekal to odpoledne . . . Kdy jsem na ni čekal? Včera odpoledne? Ano, byla zrovna s Otou, ale nemohla se zbavit dojmu, že jdu několik kroků za ní, že čekám, až se ohlédne; musela se s Otou rozloučit, dokonce ho požádala, aby ji nechal samotnou a spěchala domů. Hledala nějaký vzkaz ode mě, ale našla ho až ráno! Od té chvíle se ode mne nedokázala odpoutat, i když ví, že mě musí vypudit - aspoň z mysli. Kvůli Otovi i kvůli sobě. Ne, nemusí, prosím ji o to. Vždyť neděláme nic špatného. A mně je s ní dobře. Ani neví, co pro mě znamená takhle s ní jít a poslouchat ji. Opravdu? Přece bych to neříkal! Je ráda, že pro mě může něco znamenat. Aspoň na chvilku. Proč jenom na chvilku? Protože jí stejně uniknu. Tak to cítí. Karlovou ulicí jsme došli k mostu. Lucerny jímavě vrhaly nažloutlé světlo na začazené tváře světců a malostranská okna zářila jako světla obrovitého betlému. Líbí s e j í tady? Líbí. Jde tudy prvně v noci. Přece ještě není noc. Nechodí ani večer. Babička vždycky chtěla, aby byla doma ještě za světla. I v zimě? Teď přece není zima. Už je starší od doby, co babička umřela. Ale babička to pořád chce. Bojí se o ni. A teď v posledních dnech nejvíc. „Kvůli mně?" Sestoupili jsme po schodech, prošli kolem několika opuštěných stánků bývalého trhu a došli k Sovovým mlýnům.
80
„Není to kvůli tobě, je to kvůli mně." Opřeli jsme se o kamennou zídku nad jezem. Voda byla nízká a tichá. Na ztemnělé hladině rejdilo několik kachniček. Voněly tlející kaštany. Řekla: „Dneska se mi zdálo, že přišel za mnou a plakal. Žadonil, abych ho neopouštěla. A tys seděl přitom a usmíval se. Chtěla jsem říct, abys odešel, ale nemohla jsem otevřít pusu. Pak jsem si všimla, že tam sedí i babička. Čekala jsem, že mi poradí, co mám udělat, ale ona mlčela, jako by ani ona nedokázala pohnout ústy. Když jsem se vzbudila, přála jsem si, aby přišla, aby mi zašeptala aspoň jedno slovo: ano nebo ne, ale mlčela. Určitě se na mě zlobí." „Anebo si myslí, že už jsi dospělá! Že už se musíš rozhodnout sama!" „Ano", přisvědčila jako ve snách, „já to pak pochopila. Že už se nikdy neobjeví.. .Už musím sama. Já se rozhodla. Proto jsem přišla tak pozdě, nechtěla jsem přijít dřív, než se rozhodnu". Přitiskla se ke mně a já ucítil, jak její rty vášnivě obemknuly moje. Uvědomil jsem si, že cítím téměř vítězné zadostiučinění. Zároveň se ve mně ozvala nelibost, že se rozhodovala beze mě, že se ani nepotřebovala zeptat na můj souhlas. Také strach jsem cítil: z osudové vážnosti, s níž se mi svěřuje. Jako by do svého polibku soustředila všechnu lásku, svoji vášnivou bytost, jako by se chystala v nejbližší chvíli zemřít, rozevřít křídla, která ji neunesou, a klesnout do propasti. Pak ode mě odstoupila. „Už se víckrát nesejdeme!" její hlas mi připadal bolestně přísný. „Kdybychom se ještě sešli, už bych to neunesla. Prosím tě, pochop mě!" „Ale myslel jsem," pokusil jsem se namítnout, „právě jsme si řekli, že nám je dobře ..." „Prosím tě, prosím tě, nemluv o tom!" „Zdálo se mi," náhle mě zaplavila vlna sebelítosti, „že jsem konečně našel blízkého člověka". Dopadalo sem jen nepatrně světla od vzdálené lucerny, přesto se mi zdálo, že rozeznávám v jejích očích slzy. „Třeba až jednou za čas," řekla, ,já na tebe nezapomenu. Nikdy na tebe nezapomenu". Mlčel jsem. Díval jsem se přes kamennou zídku na hladinu řeky, v níž se kolébavě zrcadlilo okrouhlé světlo měsíce. Kolem mě i ve mně se teď rozprostíralo ticho. Pak najednou vedle mých nohou udeřil o zem nějaký těžký předmět. Trvalo mi okamžik, než jsem pochopil, že to byla ona. Ležela na zádech, ruce rozhozeny, oči zavřené, kolem rtů se jí bělaly zpěněné sliny. Sehnul jsem se nad ni a pokusil se zvednout jí hlavu. Ochromila mě hrůzná předtucha. Vzýval jsem smrt a ta se dostavila. Co si mám teď počít? Vzdychla hlasitě, pak pootevřela oči. „Co je ti, co je ti?" Posadila se a rozhlížela se udiveně kolem sebe. Pomohl jsem jí vstát. „Já nevím, co se to stalo. Upadla jsem?" Opřela se o mě. „Půjdeme domů, jsi unavená!" „Mně už je dobře. Můj drahý, odpusťmi!" Z očí jí tekly slzy. „Musíš mi věřit, že jinak nemůžu. Copak ty bys jednal jinak? Člověk si přece nemůže rozdělit duši". Vedl jsem ji k nejbližší lavičce, ale nevedl jsem ji dost obezřetně, když znovu padala, nestačil jsem ji zachytit, jen zpomalit pád. Tentokrát zůstala nehybná déle, nedovedl jsem odhadnout, jak dlouho to trvalo, ale začali se k nám sbíhat lidé. Konečně se probrala, někdo neznámý mi ji pomohl zvednout a nabídl se, že sežene taxíka. V nemocnici ji přijali okamžitě. Mně dovolili, abych si sedl na bílou lavici v prázdné, polotemné chodbě. Vrátila se asi za půl hodiny a usmívala se nepřítomně. Nic to nebylo, jen se asi trochu přetáhla, dali jí injekci, už jí bude dobře. Sehnal jsem dalšího taxíka, cestou jsme oba mlčeli, zdálo se mi, že spí. Její tvář v míhajícím se světle pouličních luceren vyhlížela snově bledá. Nos jí ostře trčel z obličeje podoben zobanu mrtvého ptáka. Nedokázal jsem, i když jsem se o to snažil, potlačit ošklivost. Jako bych ještě stále slyšel chrčivý zvuk, který se dral z jejích úst a viděl pěnu usazenou kolem jejích rtů. S náhlou úlevou jsem si uvědomil, že to je cizí dívka, nepatřila ke mně ani já k ní, naštěstí jsme to poznali včas, ona sama to poznala a rozhodla a já se jejímu rozhodnutí podřídil. Příštího večera se u nás objevil Ota. Zazvonil, počkal, až mě matka zavolá, neodpověděl na můj pozdrav, řekl jen: „Chce s tebou mluvit Počkám na tebe dole!" Napadlo mi, že přece jen umírá a zmocnila se mě hrůza. Rychle jsem se převlékl a vyběhl ven. Čekal tam opřen o akátový kmen. iiJ sk se jí daří?" vyhrkl jsem. Neodpověděl, jen mi pokynul, abych ho následoval. Šli jsme uličkou, kterou jsem ji v posledních dnech doprovázel. Kolikrát vlastně? Všechno bylo tak krátké - nestálo to ani za řeč. Jenže kolik č a s u j e třeba k tomu, aby člověk vystoupil na římsu a svěřil se křídlům, jež ho neunesou? „Pověděla mi všechno", ozval se náhle. „Zachoval ses hnusně. Ale co jinýho se dalo čekat od takovýho..., takovýho..." Zdálo se, že se mu nepodaří najít správné slovo. Pak je přece jen našel. „Jestli se jí něco stane, jsi vrah!" Prvně jsem vstoupil do bytu, v němž bydlela. Prošli jsme předsíní, na jejímž konci mě zarazil. Zaklepal a sám vstoupil. Zevnitř jsem zaslechl její hlas, ale slovům jsem nerozuměl. Co ode mě chce? Jak ho dokázala přimět, aby mě přivedl? A proč, když už mě nechtěla vidět?
Konečně se objevil. „Můžeš dovnitř!" nedíval se na mě. Ustoupil o krok stranou a nechal mě vejít do místnosti za skleněnými dveřmi, sám zůstal v předsíni. Pokoj byl velký, s vysokými zdmi a štukovaným stropem. Ležela chorobně bledá na posteli, přikrytá po krk červeno-bíle pruhovanou duchnou. Pokynula mi, abych přistoupil blíž. Vedle postele stála židle - posadil jsem se na ni. „Jak se ti daří?" „Mně už je úplně dobře," její hlas zněl lehce, téměř vesele. „To jen on mi nařídil, že musím ležet. Má 0 mě starost. Chtěla jsem za tebou sama, ale zakázal mi vstát Jenže jsem ti musela říct, že se uzdravím. Aby ses nebál, už se to nikdy nestane." „Já vím, že se uzdravíš". „Sama jsem si to zavinila. Myslela jsem si, že se všechno dá rozhodnout násilím a pak jsem nevydržela to napětí. Ale už jsem pochopila, že by to stejně nemělo smysl. Chtěla jsem, abys věděl, že už jsem to pochopila." Nerozuměl jsem jí, ale dřív než jsem se stačil na cokoliv zeptat, vešel do pokoje Ota. „Nepotřebuješ nic, holčičko?" „Ne", řekla, „nic nechci". „Víš, že se musíš šetřit!" Obrátil se ke mně. „Byla na smrt nemocná. Doktoři řekli, že ji každé rozčílení může zabít Jenže jsou lidi - myslí jenom na sebe. Na svoje potěšení". Nemělo smysl, abych se před ním obhajoval. Podala mi ruku. Když jsem ji sevřel, odpověděla mi dlouhým a křečovitým stiskem. Ota pak přede mnou otevřel dveře a já vyšel. Asi tři dny nato, když jsem se kvečeru vrátil z přednášek, našel jsem ve schránce dopis od ní. Na obálce, na níž chyběly známky i adresa, bylo jen moje jméno. Roztrhl jsem obálku ještě na schodech. Je toho tolik, co mi chce povědět, psala, chtěla to udělat už, když jsem přišel za ní, ale nebyla k tomu příležitost, pokusila se mi naznačitaspoň to nej důležitější, ale není si jista, co mi vlastně stačila povědět za tu kratičkou chvíli a co mi řekla už jenom v duchu - protože v duchu se mnou rozmlouvá stále; ve dne 1 v noci. Také se bojí, abych ji nepovažoval za vrtkavou, za člověka, který stále znovu mění rozhodnutí. Bylo to pro ni všechno těžké, protože ví, jak ji Ota miluje, protože i ona si ho váží jako skvělého, dobrého a obětavého člověka. Ale stalo se něco, co si předtím nedovedla představit; vzdálila se mu, už ho nemiluje. V první chvíli se vzpírala to uznat, pokoušela se jejich vztah nějak zachránit, pak pochopila, že to je marné; láska je buď úplná anebo ubohá, proč by měla někoho, koho si váží, kdo k ní byl hodný, odměňovat ubohou láskou? Proč by měla sama na sobě páchat násilí a věřit, že tím může učinit někoho Šťastným? To všechno už Otovi řekla, bylo to pro ně oba těžké, protože už se připravovali na společný život, ale myslí si, že ji pochopil a souhlasí s jejím rozhodnutím. Ona teď neví, co bude dál, četl jsem s narůstající úzkostí, jen tolik cítí, že mezi nimi dvěma se cosi událo, snad tehdy u toho ohně mezi námi přeskočila nějaká jiskra a zapálila plamen, který, pokud budeme dosti moudří, by nám mohl svítit po celý život, a my bychom jej tedy mohli prožít v lásce. Věří, že jsme toho oba schopni. Teď mě vidí v duchu před sebou, mé smutné, zadumané oči, můj úsměv, za nímž vždycky cítí i bolest a čeká, čeká na moji odpověď. Složil jsem dopis a zase ho vrátil do obálky. Kdybych ho tak mohl vrátit úplně, vrátit všechno, co se stalo, vrátit čas. Zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko, ale na druhé straně trvalo ticho, snad jen slabý dech se mi podařilo zaslechnout Pochopil jsem, že to ona chtěla vědět, jestli jsem přišel a nalezl její poselství. Od této chvíle začínala běžet moje lhůta. Kdyby aspoň ten dopis nebyl tak bezpodmínečně naléhavý a její nabídka tak úplná. Mám vůbec právo ji odmítnout po tom, co jsem způsobil? Ale co k ní vlastně cítím? Cítím vůbec něco z toho, o Čem píše? Všechno se přihodilo tak rychle. Nedokázal jsem se vyznat ve svých citech. Snad bych jí mohl aspoň tohle vysvětlit Nechci ji ztratit, určitěji dokážu mít rád, ale nebyl jsem na nic podobného připravený. Co když ji zklamu? Neměla by zvážit, jestli její rozhodnutí nebylo ukvapené? Začala se mě zmocňovat horečnost. Musím s ní co nejdříve mluvit Všechno probrat, získat trochu času. Oblékl jsem si kabát a spěchal uličkami, jimiž jsem ji v posledních dnech doprovázel. Ještě jsem nedošel k parčíku, kde jsme se loučívali, když ke mně dolehly úryvky jakési pouťové melodie a vzápětí nebe přede mnou vzplanulo nezvyklou září. Pak se nad vrcholky střech vyhoupl nečekaný hrot stožáru. Vztyčili stožáry na okraji parčíku, přímo nad opuštěným dětským pískovištěm se pnulo lano. Představení už bylo v proudu a já uviděl ve výšce pří zračnou postavu ve svítivém trikotu, jak balancuje na vysokém kole, a náhle jsem pocítil dávné vzrušení, jako bych vystoupil z tohoto sychravého podzimního dne, jako bych najednou zapomněl na cíl své cesty, vmísil jsem se do davu diváků. Je možné, že by s nimi ještě stále byla, že by má akrobatka celá ta léta večer co večer metala ve výšce svá salta a dosud se nezřítila? Provazochodec teď odložil kolo, přinesl si stolek a židli a usadil se, z opačného konce lana k němu mířila jeho družka oblečená za servírku, na dlani podnos plný talířů. Snažil jsem se rozeznat její podobu, ale byla příliš vysoko nade mnou, ale i kdyby byla blíž, i kdyby to byla opravdu ona, copak bych ji ještě dokázal poznat?
82
Pokládala na stolek talíře a já se snažil stále rozeznat její rysy, jako by mi od ní, pokud by to byla ona, kynula záchrana, jako by mi mohla přinést nějaké poselství anebo dokonce naději. Číslo skončilo, oba artisté odklidili rekvizity, pak muž uchopil hlásnou troubu a obrátil se k nám divákům a zval nás k sobě nahoru, volal, že kohokoliv z nás bezpečně přenese na zádech z jedné strany na druhou. A přišla k němu i jeho společnice, vábila nás k sobě, a z té výšky hleděla do našich temných řad, a mně připadalo, že si vybírá, hledá mezi námi toho, kdo se odváží. Najednou jsem pochopil, že to hledá mě. Cítil jsem, jak do mě vstupuje závrať. Ano, kdo jiný měl vystoupit nahoru než já? Jenže: jak obstojím tam nahoře směšně a bezmocně nesený na cizích zádech? Nestrhnu v závrati sebe i svého nosiče dolů z lana? Rozhlédl jsem se po ostatních, jestli také zpozorovali, že to jsem já, kdo je oslovován, ale všich klidně hleděli vzhůru v očekávání nové vzrušující podívané, jich se výzvy netýkaly, nezajímalo je am, koho se týkají. Ztěžkly mi nohy. Dokážu vůbec vyšplhat po tom kymácivém provazovém žebříku vzhůru na stožár? Vábivý hlas se mě znovu dožadoval, razil si ke mně cestu tmou. Pohnul jsem se směrem k němu, ale vtom už jsem zahlédl jakéhosi chlapíka v kostkované čepici, jak obratně šplhá po žebříku. Když ti dva kymácivě přešli lano, zavířily bubny a já spatřil štíhlou bílou postavu, jak stoupá k vrcholu nejvyŠŠÍho stožáru. Ale nebylo to ona, nebyla to vůbec žena, nějaký cizí muž se vyšplhal až na to místo, které patřilo jí, uklonil se a ihned se postavil na ruce, takže teď měl pod nohama tmavá nebesa, po nichž se marně snažil kráčet Přihlížel jsem té vysoké akrobacii a čekal, zdali mě opět jako kdysi zkruší cizí úzkost a závrať, ale necítil jsem nic: buď mi ten kejklíř byl lhostejný, anebo jsem byl v téhle chvíli příliš zaujat sám sebou, vlastními pocity. Jak jsem tam stál uprostřed zástupu a hleděl k nebeskému artistovi, který nad našimi hlavami, nad temnou hlubinou neustále vyzýval tu s hvězdnou tváří, zdálo se mi, že začínám chápat něco z tajemství života, že svedu rozsoudit to, před Čím jsem až doteď bezradně tápal. Cítil jsem, že život je věčné pokoušení smrti, jediné nepřetržité představení nad propastí, člověk v něm musí směřovat k protějšímu stožáru, i kdyby ho pro závrať vůbec neviděl, jít, neohlížet se zpátky, nedívat se dolů, nedat se zlákat tějni, co si pohodlně stojí na pevné zemi, co jenom přihlížejí. Také jsem cítil, že musím kráčet po svém laně, sám si je napnout mezi stožáry jako tihle kejkiíři a pustit se na ně, nečekat, až mě někdo povolá vzhůru a nabídne mi, že mě přenese na zádech. Začít své vlastní představení, své velké neopakovatelné vystoupení. A cítil jsem, že to svedu, že v sobě mám dosti síly, abych to svedl. Vtom se někdo dotkl mého ramene. Lekl jsem se tak, až jsem skoro vykřikl. Ale to už zacinkala kasička a já před sebou uviděl známou neznámou, skoro zapomenutou tvář té dávné krasavice. Vytáhl jsem kvapně z peněženky několik mincí a podal jí je. Usmála se, její zuby na mě zasvítily ve tmě a já téměř ucítil horký vysvobozující dotek jejích rtů. Když představení skončilo a lidé se rozešli, chvíli jsem bloumal na náhle pustém a temném prostranství. Na koho, na co jsem ještě čekal? Kousek stranou žlutavě svítily oči maringotky. Někdo uvnitř hrál na kytaru a hlasitě tam poplakávalo dítě. Chvíli jsem naslouchal té směsici zvuků, pak jsem se vydal zahradními uličkami nazpět domů. Teprve dalšího večera jsem se odhodlal k odpovědi: její dopis mě dojal i překvapil, anebo dokonce ohromil. Bojím se, jestli se nerozhodla unáhleně, Určitě bychom se měli setkat (těším se, že ji uvidím) a o všem si promluvit Navrhl jsem datum, hodinu a místo (jako obvykle v parčíku před jejím domem). Příštího rána jsem hodil dopis do schránky. V den, který jsem stanovil, od rána pršelo. Přesto jsem přišel na určené místo o několik minut dříve. Provazochodci už odjeli, jen tam, kde vztyčili stožáry, zůstaly hromádky zkypřené země. Přikrčil jsem se do výklenku domu a naslouchal, jak déšť Šumí v podzimních větvích. Čekal jsem trpělivě celou hodinu. Z místa, kde jsem stál, viděl jsem dům, v němž bydlela; jedno okno ve třetím patře svítilo, ale nebyl jsem si jist, zda to je opravdu její okno. Díval jsem se však k němu po celou dobu v naději, že zahlédnu nějaký pohyb, zákmit křídla, záblesk konejšivého, chápajícího pohledu, ale zářilo pustě a bez známky života, jako by za ním hořelo nějaké bludné světlo. Mé nedávné odhodlání se vytratilo. Co když budu celý život jen Čekat, Čekat až do chvíle, kdy zahlédnu už jenom tamtu, její hvězdnatou tvář? Upře na mě pohled a řekne: neuměl jsi přijmout život, můj milý, tak už radši pojdi Anebo naopak řekne: Dobře jsi udělal, poněvadž jsi dovedl unést svou samotu ve výšce, protože ses dovedl vzdát útěchy, aby ses nemusel vzdát naděje. Co by vlastně řekla? Nedovedl jsem to v téhle chvíli posoudit Praha 1980
83
Pavel
Kohout
Válka ve třetím poschodí Aktovka
Osoby Doktor Emil Bláha; Jeho žena; Listonoš; Doktor; Policista; Civilista; První generál; Druhý generál; Pan Müller a 2 vojáci
* Tma. Mužské chrápání. Zavrže postel Ozve se ženský hlas} přidušený v úzkostný šepot. Ženský hlas Mílo . . . Mílo . . . E m i l e . . . ! Mužský hlas Co je . . . ? Ženský hlas Někdo klepe . . . Mužský hlas Cože . . . ? Ženský hlas Ticho! Někdo klepe na dveře . . . ! Mužský hlas Tak ho nech k l e p a t . . . Vrže postel, jak se kdosi obrací na druhý bok. Ženský hlas Klepe na dveře ložnice . . . Někdo je v p ř e d s í n i . . . ! Mužský hlas To se ti něco zdálo . . . otoč se a spi d á l . . . Ženský hlas Fuj, to jsem se l e k l a . . . to ti bylo vážně jako když někdo klepe . . . Zívne a usíná. Muž opět zachrápe. Klepání na dveře. Zapraští postel. Muž rozsvítil. Vztyčil se na manželské posteli uprostřed ložnice, ze které vedou jedny dveře do předsíně a jedny do koupelny. Muž Míšo... Míšo...! Žena Co j e . . . ? Mui Někdo vážně klepe . . . Žena Ježišmaijá . . . Mui T i c h o . . . ! Někdo je v p ř e d s í n i . . . Žena Jak může být v p ř e d s í n i . . . ? Muž Psst! J e zamčeno... ? Žena V ložnici? Muž Copak zamykáme ložnici? Je zamčeno v předsíni? Žena Já n e v í m . . . Muž Jak to, že nevíš? Žena V předsíni zamykáš ty. Muž Já jsem tam taky zamknul! Žena No tak je zamčeno . . . Muž No tak to nemůže být nikdo v p ř e d s í n i . . . Žena To se nám oběma něco z d á l o . . . Mui Fuj, to jsem se . . . Ukládají se do peřin. Nové zaklepání. Oba ustrnou uprostřed pohybu. Žena Někdo k l e p e . . . Muž Ticho...! Žena Někdo j e v p ř e d s í n i . . . ! Muž Psst! Hmatá jednou rukou do vzduchu. Žena Co hledáš . . . ? Mui Břitvu... Žena Ty se budeš h o l i t . . . ? Mui Nebo h ů l . . . podej mi h ů l . . . Žena (vrhne se na něho) Ne, prosím tě, ne . . . musíme n o r m á l n ě . . .
84
Muž Jak normálně . . . ? Žena J a k o b y . . . jakoby nic . . . Muž To je nic, když nám o půlnoci klepou na ložnici??? Žena Psst! Dobře, že klepou . . . Muž Co to plácáš . . , ? Žena Dokud klepou, myslí to s námi dobře . . . DaUí zaklepání. Žena Vidíš! Tak honem . . . ! Muž Co honem . . . ? Žena Řekni Vstupte . . . ! Muž Copak víme, kdo to je? Žena Tak se z e p t e j . . . ! Muž Proč já? Žena Protože jsi muž! Muž Tak právě se zeptej ty, ať vědí, že je tu žena! Žena (hlasitě) Kdo je . . . ? Hlas Listonoš. Oba (radostně jeden druhému) No vidíš — listonoš! Muž Ale jak se dostal do předsíně . . . ? Žena Copak to není jedno? Hlavně, že je to jen listonoš! Vstupte! Vstoupí listonoš s brašnou, usměvavý a hovorný, na hlavě motocyklovou přilbu. Listonoš Dobrý večer, omlouvám se, že ruším, sám bych byl radši v kanafasu, ale služba je služba — doktor Bláha? Muž Ano . . . Listonoš Bláha Emil? Bláha Ano . . . Listonoš Dlouhá ulice třináct? Bláha Ano... Listonoš Třetí patro vlevo? Bláha No ano! Listonoš Dovolíte? (Rozepne si přilbu a položí ji na stůl; jde k posteli a vytáhne z brašny obálku a papír) Račte mi potvrdit příjem, pane. Bláha Tak moment! Jedno po druhém! Napřed mi řekněte, jak jste se dostal do předsíně! Listonoš Děkuju za optání, pane. Poměrně dobře. Žena Copak nebyly zamčené dveře? Listonoš Žádný strachy, paní. Byly. Bláha Tak! A vy nevíte, že používat šperhák je trestné? Listonoš No jakpak bych nevěděl, pane. Bláha A přesto jste se opovážil? No to je neslýchané! Listonoš Proč bych se opovažoval, pane? Mám přece váš klíč. Bláha Jak jste k němu přišel??? Okamžitě mi to vysvětlete! Hned ráno si budu stěžovat! Listonoš No jakpak bych k němu přišel, pane? Visí na poště. Na co si chcete stěžovat? Stěžovat si mohu já. Zámek jde ztuha, pane. Budu to muset hlásit Bláha (ženě) To byl tvůj nápad, nechávat klíč na poště??? Žena Ale Emile, proč bych nechávala klíč na poště??? Listonoš Paní má pravdu, pane. Proč by ho tam nechávala, když tam stejně je. Bláha Ale jak se tam dostal??? To mě zajímá!!! Listonoš No jakpak by se tam dostal, pane? Zřejmě ho k nám dala domovní správa. Bláha Tak to už přestává všecko! Nedal jsem za byt krvavé peníze, aby měl od něho klíč kdekdo! Listonoš Takhle nemáte mluvit, pane. Já jsem úřední osoba. Kromě toho nemůžete popřít, že jsem napřed zvonil. Žena Ale my jsme nic neslyšeli... Listonoš Pravda, zvonění jsem vypustil, paní. Ale nemůžete popřít, že vedle spí malé děti. Bláha To ještě pořád není důvod, abyste mi lezl do bytu! Listonoš Nikam jsem nelezl, pane. Otevřel jsem si úředním klíčem. Měl jsem snad kvůli vám vzbudit celý dům? — Račte mi potvrdit příjem. Bláha A co to vlastně je? Listonoš Dopis, pane. Bláha Jaký dopis? Listonoš Doporučený, pane. Zena Proboha, Mílo! Nestalo se něco mamince? Listonoš To určitě ne, paní.
85
Bláha Listonoš Žena Listonoš Bláha Listonoš Žena Listonoš Bláha Listonoš Žena Listonoš Bláha Listonoš Bláha Listonoš Žena
Jak to můžete vědět? Četl jsem ho, pane. No dovolte . . . ? Zalepený dopis . . . ? Na to my máme röntgen, paní. Víte vy vůbec, co mi tu říkáte? No jakpak ne, pane. A to se ani nestydíte? Ne, paní. U noční pošty je to předpis. Číst cizí dopisy je předpis??? Jen v noci, pane. Nemůžeme přece budit lidi kvůli každé prkotině. Stalo se něco vážného? To nevím, paní. Jak to, že najednou nevíte? Vždyť jste to četl! Jsem vázán listovním tajemstvím, pane. (křičí) Děláte si ze mne blázny??? Nekřičte na mě, pane. Jsem pod zákonem a budu to muset hlásit Emile! Pane listonoši, nebuďte tak komisní... Můj muž má tvrdé spaní a bývá po ránu nevrlý! Listonoš To ještě není důvod, aby si na mě otvíral hubu. Bláha Jak — po ránu? Kolik je vlastně hodin? Listonoš Za tři minuty dvě, pane. Bláha No prosím! Dvě hodiny v noci a . . . Co jste to říkal? Já že mám hubu??? Okamžitě opusťte... Žena Pane listonoši! Emile . . . snad by sis to měl nejdřív přečíst! ListonoČ Myslím, že paní má pravdu, pane. Bláha (trhá obálku a čte) Co je to za volovinu . . . ? Listonoš Měl byste se vyjadřovat opatrněji, pane. Musel bych to hlásit Bláha Mám se dostavit do Dlouhé ulice třináct, třetí patro vlevo a očekávat další instrukce... Livfonoá No tak vidíte, pane. Bláha Ale to je přece tady! Listonoš Aspoň to nemáte daleko. Tady mi to potvrďte, pane. Bláha Tak ale teď už dost těch kašpařin, ano? Listonoš Měla byste mu poradit, aby mě neurážel, paní. Plním pouze svou povinnost a musel bych to hlásit Žena Mílo . . . Bláha No to je vrchol! Okamžitě nám vraťte náš klíč a buďte rád, že nevolám policii. Ať vás k tomu nejapnému vtipu navedl kdokoli, vaše jednání je stejně trestné jako jeho. Jděte, prosím! Listonoš Jak si přejete, pane. Jen mi laskavě račte potvrdit příjem. Bláha Nepotvrdím vám vůbec nic! Listonoš Jak myslíte, pane. Domovník ví, že jsem tu byl a taky vaše paní je svědek. Budu to hlásit Do ložnice spěšně vejde starší muž v btlém plditi s lékařským kufříkem, zahleděný do papírku. Doktor Dobrý den, odpusťte, že jsem se malounko opozdil, ale popletli mi ulice, Dlouhou s Krátkou, hahahaha, a tak jsem se dobýval do cizího bytu. Budu to muset hlásit. Pan Bláha? Bláha (konsternován) Ano . . . Doktor Bláha Emil? Bláha Ano . . . Doktor Dlouhá ulice třináct, třetí patro vlevo? Bláha No ano! Jak jste se sem dostal? Doktor Děkuji, v pořádku. Bylo otevřeno. (Vzhlédne od svého papíru a ustrne) Ale ale! Vy jste nemocen? Bláha Proč bych měl být nemocen? Doktor Tak proč ležíte v posteli? Bláha Protože jsou dvě hodiny v noci! Doktor Vy jste nedostal povolávací rozkaz? Žena Povolávací rozkaz... ? Listonoš Doručil jsem mu ho na vteřinu přesně, ale on to odmítá potvrdit Jdu to hlásit Odejde $ klíčem, zato však bez přilby. Doktor Ale ale . . . dovolíte? (Jde k posteli) Otevřte, prosím, oči! (Stáhne mu víčka) Dobře, děkuji. Vyceňte, prosím, zuby! Bláha (je ohromeně vycení) Doktor (zmáčkne mu čelist) Výtečně, děkuji. Ukažte mi, prosím, srst! (Prohrábne mu
86
v
Bláha v-
Zena Bláha Doktor Bláha Doktor Bláha Doktor Žena Doktor Zena Doktor Bláha Doktor Zena Doktor Bláha Zena Bláha Doktor Zena Doktor Bláha
Zena Bláha Doktor Bláha Zena Bláha Do ložnice vejde Zena Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha
oběma rukama vlasy) Děkuji, znamenitě. Načpak si stěžujete, pane Bláho? Člověče, vy byste mohl běhat steeple-chase! Tak dostí Tak teď už je toho dost! Já mám smysl pro legraci, ale tohle už překročilo všechny meze. (Sleze z postele) Kam jdeš? Nechoď nikam! Nenechávej mě tu samotnou! Lež! Zavolám policii! Styďte se! Dospělý člověk a podílí se na takové skopičině! Upozorňuji vás, že to může být kvalifikováno jako vloupání. Já jsem totiž právník, víte? Ale ale! Tím spíš vám snad mohu radit, jako inteligent inteligentovi, nedělejte to! Ztrácíte zbytečně čas. A ještě vás potrestají pro neuposlechnutí rozkazu. My dva si přece nemusíme nic namlouvat. Ne? Tak proč mi chcete namluvit, že tak idiotský rozkaz mám brát vážně? Tak idiotský zas možná nebude, když sem dirigovali i mě. Ale proč??? Abych vyšetřil, zda jste schopen, jak to vyžadují předpisy. Ale čeho schopen . . . ? Všeho, milostivá paní, všeho, čeho musí být schopen normální voják. Vy jste . . . vy jste vojenský l é k a ř . . . ? Chraň bůh, milostivá paní! Jsem v l a s t n ě . . . ostatně na tom málo záleží, byl jsem prostě, právě tak jako váš manžel, povolán. Plním pouze rozkaz, nic víc. My dva jsme na tom úplně stejně. Doktore... doktore, mně se opravdu nechce věřit, že si ze mě střílíte... ale nestřílí si někdo z nás obou? Je to přece úplně nesmyslné . . . Čistě mezi námi — války jsou vždycky nesmyslné, pane Bláho, ale na tom my dva málo změníme. Války? Bože, copak je válka??? Žádná válka není!!! Pak je to patrně cvičení. O tom my dva málo víme. Musíme splnit rozkaz, to je vše. Dovolíte prosím, vyplním si tu své papíry. (Usedá ke stolu, odsune přílbu a píše) Ne! Já nejsem blázen a nenechám ho ze sebe dělat! (Zvedne sluchátko a listuje v telefonním seznamu) Co děláš, Emile? Volám policii. Ale ale! Měla byste mu domluvit, milostivá paní. Zbytečně si komplikuje život. Války byly, jsou a budou, tomu my dva sotva zabráníme. (pustila zatím rádio; hraje jazzová hudba) Ale válka přece není, to by něco hlásili... Pak je to jistě cvičení. Nám dvěma to budou sotva vysvětlovat. (do tele/onu) Tady je Bláha. Je to policie? — Doktor B l á h a . . . Doktor Emil B l á h a . . . Doktor Emil Bláha, Dlouhá ulice třináct... Doktor Emil Bláha, Dlouhá ulice třináct, třetí patro vlevo. Necháte mne vůbec promluvit? Co prosím . . . ? Ale dovolte, já si na vás ani v nejmenším nevyskakuju, já se chci jenom dostat ke s l o v u . . . Pardon? Aha: právě mi byl doručen jakýsi rozkaz... Povolávací rozkaz... Povolávací rozkaz do mého vlastního b y t u . . . Ano, v bytě, přirozeně, odkud bych vás teď mohl v o l a t . . . ? Proč z baru? Já nechodím do baru . . . No dovolte? Co bych dělal v baru s milenkou? Jsem doma v ložnici se svou ž e n o u . . . No ovšemže v p y ž a m u . . . Pardon??? H a l ó . . . (Pomalu zavěsí) Co ti řekli? Abych se koukal obléknout a čekal v p ř e d s í n i . . . Inu, my dva to těžko vyřešíme. Tak to ne! Tak takhle ne! V téhle zemi existují ještě nějaké zákony! (Znovu vytáčí podle seznamu) Kam to zas voláš, E m i l e . . . ? Dám se přepojit k náčelníkovi! Budu si na toho chlapa stěžovat! Musí sem okamžitě poslat hlídku. Haló? Tady je Bláha . . . Doktor B l á h a . . . policista. Emile . . . Emile, už jsou t a d y . . . Á výborně! (Do telefonu) Už nic, už je to v pořádku, právě dorazil. Děkuji vám vřele. (Zavěsí) Pane strážníku, podávám stížnost pro r u š e n í . . . Doktor Bláha? Ano . . . pro rušení domovního klidu a . . . Bláha Emil? A n o . . . a násilné vniknutí do mého . . . Dlouhá ulice třináct? No ano, proč se ptáte, když jste tady!
87
Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Doktor Policista Doktor Policista Doktor Bláha i žena Policista Doktor Bláha Policista Doktor Policista Doktor Policista Doktor Policista Doktor Policista Doktor Spěšně odejde. Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Žena Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista Bláha Policista
Ptát se budu já. Proč si nenamažete zámek? Jaký zámek? Jaký zámek! Zámek u dveří! Jak dlouho to mám odemykat? Vy jste odemkl naše dveře? Měl jsem je snad vyrazit? M o m e n t . . . čím jste je vlastně otevřel? Čím! Čím se otevírají? Klíčem. Vy máte náš klíč??? Ptát se budu já. Proč jste nepodepsal doručenku? Jakou d o r u č e n k u . . . ? Jakou doručenku! Doručenku od rozkazu! Já jsem vám radil, abyste mu domluvila. My dva v tom málo zmůžem. Co vy tady? (vstává) Já jsem, prosím, l é k a ř . . . Jaký lékař? Jaký l é k a ř . . . jsem vlastně . . . veterinář... Veterinář??? Máte na to papíry? Jaké pap . . . ach, ovšem, přirozeně, samozřejmě, zde prosím, račte . . . (Podává mu je) Pane strážníku, já kategoricky... Vy mlčte! Na vás dojde. (Doktorovi) A co tu chcete? Dostal jsem prosím rozkaz... (Cpe mu další papír) Jaký r o z . . . aha. No a? Rozkaz je splněn, pane strážníku. Je zdráv? Ano ano, je absolutně v pořádku. Je nemocen? Ne ne, je absolutně mocen. Nechte to tady a můžete j í t Ano a n o . . . Mě těšilo, pane Bláho. Rukulíbám, milostivá. My dva jsme moc malí páni. Tak vy nejste nemocen! Proč bych měl být nemocen? Ptát se budu já. Tak proč jste ještě v pyžamu? Protože jsou dvě hodiny v noci! Nelžete! Je půl třetí. Tím spíš. Opravdu nevím, proč mám být v půl třetí buzen! Nelžete! Listonoš vás vzbudil ve tři čtvrti na dvě! Mohl byste mi laskavě vysvětlit, jaký je v tom rozdíl... ? Vysvětlovat budete vy. Měl jste přesně pětačtyřicet minut, abyste splnil rozkaz! (slézá z postele) Emile, prosím tě, uklidni se. Pane strážníku, mohu vám to vysvět... Kdo je ta žena? Moje ž e n a . . . A co tu hledá? Jak co tu h l e d á . . . ? Jak co! Co tu pohledává? Je tu přece doma! Tak ať tu přede mnou neběhá v košili, nestyda jedna! Huš! (Zažene ženu zpět do postele) Co si to dovolujete??? Ptát se budu já. Oblékněte se! Já protestuji! Varuji vás! Upozorňuji, že jsem právník, a že vyvodím z vašeho chování ty nejpřísnější důsledky! Vy jste právník? Samozřejmě! Chcete vidět m é . . . A umíte číst? Pardon . . . ? (vytahuje papír) Tak si to přečtěte! (čte) Co je to za pitomost... ? Dávejte si pozor, co říkáte! Je to rozkaz, abych vás předvedl. Kam p ř e d v e d l . . . ? Kam předvedl! (Vytahuje notes) Do Dlouhé ulice třináct, třetí patro vlevo.
88 ^""fói
Ale to je přece tady!!! A co? Copak tu nejsem? Odmítl jste potvrdit rozkaz a proto jste tu soukromě. Mám rozkaz, abych vás předvedl úředně. Oblékněte se! To mě ani nenapadne! Bláha V tom případě musím zavolat hotovost. Policista Zavolejte si, koho chcete! Bláha Jako právník musíte chápat, že to bude mít nejvážnější důsledky. Policista Emile, prosím tě, oblékni se! Prosím tě! Jistě se to vysvětlí! Zena (vzepře se) Už jsem řekl, tak jsem řekl! Bláha Já jsem vás varoval! (Vytáhne píšťalku a vloží do úst) Policista Paní se ukryje pod pokrývku. Do dveří vejde civilista se svazkem klíčů. Nechte toho, strážníku! Civilista Co tady chcete? Policista. Ptát se budu já. (Ukáže mu malou k?iížku) Civilista Rozkaz, pane kapitáne. Policista Co se tu děje? Civilista Pane komisaři... Bláha (přátelsky) Nemýlím-li se, doktor Bláha? Nebo se mýlím? Civilista A n o . . . promiňte: doktor Bláha, Bláha Emil, Dlouhá ulice třináct, třetí patro Bláha vlevo . . . ani nevíte, jak jsme vám vděčni, pane komisaři, byli jsme přepadeni ve svém bytě tlupou, která se zmocnila našich klíčů. Jeden se přestrojil za listonoše, druhý za lékaře a třetího máte před sebou. Snažili se mě vylákat pod záminkou jakéhosi rozkazu, patrně aby vyloupili náš byt Jsem naštěstí právník a proto jsem přirozeně neuposlechl. Prosím, konejte svou povinnost, má žena je už u konce sil! (policistovi) Můžete odejít Civilista Rozkaz, pane kapitáne. Policista Pozdraví a odejde. Vy ho necháte uprchnout? Bláha Civilista Uklidněte se, pane Bláho. Můžete se beze strachu obléknout. Bláha Ale já se nechci oblékat' Chci spát a žádám ochranu osobní svobody podle paragrafu 231 i svobody domovní podle paragrafu 238! Civilista Samozřejmě. Úplně to chápu. Nikdo vás nemůže nutit, abyste se oblékal, je to pouze ve vašem vlastním zájmu. Bláha Co je v mém zájmu, vím nejlíp sám! Pod pokrývkou se ozve štkaní. Bláha Policista Bláha Policista
Civilista Bláha Civilista Bláha Civilista Zena Bláha Civilista Bláha Civilista
Bláha Civilista Žena Civilista Zena
Myslel jsem jenom na vaši paní choť, na kterou byste měl myslet spíš než já. Nebo neměl? Ach, promiňte . . . (Snaží se odhrnout pokrývku, kterou žena pevně přidržuje) Míso! No tak, M í š o . . . ! Ženy tak nějak rychleji pochopí situaci svých mužů a pak ji prožívají intenzivněji, než my sami. MÍŠo, prosím tě! Všecko je zase v pořádku! Vaše paní choť zřejmě cítí, že muž ve vaší situaci je v pyžamu značně hendike pován. Prosím tě, oblíkni se! Prosím. Já si tedy vezmu župan (Obléká se) Míšo, mám župan, už toho, prosím tě, nech! A vy mi laskavě objasněte, co nazýváte mou situací! (zdvořile pozdraví ženu, která vyhlédla zpod pokrývky) Dobrý večer. Ach, promiňte! To je má žena, Dlouhá ulice třináct... totiž, já už jsem z t o h o . . . Míšo, to je p a n . . . p a n . . . Těší mě. Ujišťuji vás: není mou vinou, že jsem přišel teprve teď. Moji lidé do poslední chvíle se snažili situaci zvrátit Na druhé straně musíte chápat státní aparát, když reaguje podle svých regulí. Nechtěli patrně, abyste byl nepřipraven — a jak se ukazuje, nebyli tak docela v neprávu. Odpusťte, ale . . . v půl třetí ráno mám právo žádat, abyste mluvil srozumitelně. Je za deset minut tři, pane Bláho, a proto opravdu není čas na dlouhé řeči. Za pár minut by mohlo být pozdě. Divím se ostatně, že se nechcete obléknout normálně. V županu se vám nebude dobře bojovat, nebo bude? Bojovat? Už je to tak, madam. Ale doktor tvrdil... a v rádiu n i c . . .
89
Bláha Civilista Bláha Zena Civilista Bláha Civilista Bláha Civilista Zena Civilista Žena Bláha Civilista Zena Civilista y
Zena Civilista Bláha Civilista Zena Bláha Civilista Žena Civilista Bláha Civilista Bláha Civilista Bláha Civilista Bláha Civilista
_y
Zena Civilista
Bláha
90
Nedělejte ze mě blbce, pane komisaři! Mezinárodní situace . . . Doktor, rádio, situace, ale pane Bláho! Ostatně nejsem komisař. Nalijme si čistého vína. (Ukazuje mu svůj průkaz) Jsem Šéf kontrarozvědky, chápete? Nebo nechápete? Ne... Pane bože! Víme pochopitelně už delší dobu, že budete napaden. Teprve včera jsme však vytipovali, kým. Podnikli jsme, ujišťuji vás, všecky kroky, abychom tomu zabránili. Bohužel, nebylo to nic platné: pan Müller už byl ve vlaku. Kdo... ? Pan Müller. (Vytáhne sešitek a Čte) Karl Maria Müller, obchod vínem, Saarbrücken, Rebstockstrasse, náhodou také třináct Uznejte, že moji lidé odvedli perfektní práci, nebo neodvedli? Prosím vás, co mi to tu vykládáte? Já toho člověka vůbec neznám! A ve Francii jsem nikdy nebyl! Saarbrücken leží v Německu, pane Bláho. Podotýkám, že v západním. Ale tam jsme taky nebyli! My jsme vůbec nikdy vůbec nikde nebyli! Věřím vám rád, madam, ale vy jistě uvěříte mně, že to není poprvé v dějinách, kdy se mají srazit lidé, kteří se předtím ani nezahlédli. Nebo je? Srazit??? Jak srazit... ? Prosím tě, teď se do toho nepletl A proč je ten Müller ve vlaku? Protože jede k vám. Ale já nemám uklizeno! Upokojte se madam, pan Müller k vám nejede na návštěvu, spíš, řekl bych, naopak. Jak n a o p a k . . . ? Jak bych vám t o . . . ale prosím, vyslechněte mě bez paniky: pan Müller jede obsadit váš b y t Pardon, jak jste to . . . ? Přesněji řečeno, pane Bláho, má v úmyslu dobýt vašeho bytu, zmocnit se vašeho majetku a s největší pravděpodobností i znásilnit vaši paní choť. Emile, co t o . . . ? (zařve) M o m e n t . . . ! A co já??? Se mnou nepočítá??? Ale samozřejmě, nemusíte mít obavu! Vás, bezpochyby, hodlá zabít Ježíšikriste! Ale proč??? Nu, protože má informace, že hodláte zabít jeho, abyste znásilnil jeho paní choť a zmocnil se obchodu vínem. Bože, tak ho dejte zavřití Vždyť je to Šílenec! Mám svou ženu, pravda, někdy se neshodneme, ale mám ji rád! A víno vůbec nepiju, jsem po žloutence! To ovšem pan Müller, bohužel, netuší. Pane komisaři... nebo k a p i t á n e . . . nebo já už nevím, snažně vás prosím, nechte už toho ponurého žertu! Vždyť to je nechutné! To není žert, pane Bláho, bohužel není. Je to mezinárodní konvence a vše, co pro vás můžeme udělat, a také, jak vidíte, děláme, je, dát vám všechny možnosti k úspěšné obraně, ba v í c . . . Jaká konvence? O čem to mluvíte? Žijeme přece v civilizovaném světě! Jsou tu zákony! Mírové smlouvy... Tyto smlouvy, pane Bláho, obsahují ovšem tajné dodatky, o kterých jsou občané informováni tehdy, když se jich začnou bezprostředně dotýkat A já vás přece informuji. Nebo neinformuji? Já ničemu nerozumím! Je to přece tak jasné, pane Bláho, že mne vaše nechápavost, odpusťte, překvapuje. Jste přece studovaný člověk, nebo nejste? Ano, podařilo se zamezit válkám, které dříve hubily celé národy. Ale zodpovědní činitelé se správně obávali, že válečnický pud patří k atavismům, které nelze jednoduše odepsat pouhým škrtem pera. Takové administrativní řešení je proti přírodě a hrozilo permanentní nebezpečí, že by nahromaděná vášeň vybuchla nekontrolovatelně. A vy přece víte, co by to znamenalo ve světě, který je napěchován zbraněmi hromadného ničení. Nebo nevíte? Ale co my s tím máme společného??? Už jsem u konce, madam. Bylo tedy důvěrně rozhodnuto, aby války pokračovaly dále jaksi — privátně, vyhrabali to někde v řeckých archivech, když byly armády vyčerpány, kupříkladu u Tróje, zvolily prostě jednoho muže, který bojoval jaksi v jejich zastoupení, ale to přece znáte určitě lip než já, nebo neznáte? Ale mě přece nikdo nevolil!
Civilista Bláha Civilista Bláha Žena Civilista Žena Civilista Bláha Civilista w
Ale volil, pane Bláho, ovšemže volil. Nemůžete samozřejmě žádat, aby se v dnešní době shromáždili všichni muži na náměstí a metali los, to přece nemůžete! A kdo mě tedy volil??? No přece počítač, pane Bláho. Elektronkový počítač, právě tak jako pana Mullera. Ale já nejsem voják! On není voják! Tak to ne, madam. Tak takhle ne, pane Bláho! Ode mě žádáte naprostou upřímnost a vy mi budete lhát? Ostatně, komu tím škodíte? Jen sami sobě. Ale manžel je advokát! V civilu — prosím. V civilu jsme každý leccos. Ale chcete mi tvrdit, že jste nebyl nikdy na vojně? To snad nechcete! Ale to už je dvacet let! Nu, pak je všechno v pořádku! Máme naprosto spolehlivou informaci, že pan Múller nebyl na vojně celých pětadvacet let. Vidíte? To máte velkou výhodu. Nemohu vám ovšem zamlčet, že byl na rozdíl od vás v regulérní válce.
Zena Civilista Bláha Civilista Bláha Civilista
U čeho jste kroutil, pane Bláho? (nepřítomné) Pardon . . . ? U jaké zbraně jste sloužil? U kulometu . . . Vidíte? To máte velkou šanci! Pan Müller je prachobyčejný pěšák. Kdyby byl tankista, měl byste to přece horší, nebo neměl? Bláha P a n e . . . nevím, jak se j m e n u j e t e . . . chcete mi namluvit, že naše státní hranice překročí ve vlaku cizinec, který má , . . pušku, náboje a nevím co všechno, a že ho nechají projet? Já zavolám... (vrhne se k telefonu) zavolám okamžitě... (horečně listuje v seznamu) koho mám vlastně volat??? Civilista Pan Müller, to jsme zjistili, a je to náš velký úspěch, protože se můžete o to lépe připravit, má samopal M 32 ráže 6,6, armádní pistoli 7,65 a bodák, tedy zcela konvenční výzbroj, doplněnou samozřejmě útočnými granáty. Kromě toho, musím vás malinko opravit, naše státní hranice nepřekročí... Zaplaťpánbůh...! Zena . . . nýbrž, pokud ovšem nemá vlak zpoždění, bude za deset minut na Hlavním Civilista nádraží. Bláha Za deset minut! Civilista (pohlédne na hodinky) Dokonce až za jedenáct. Vidíte. To máte spoustu času. Bláha (rozesměje se) Zena E m i l e . . . Mílo! Pane kapitáne, on se z toho zbláznil! Civilista (směje se rovněž) Žádný strach, madam. Těší mě, že to začínáte brát s humorem, pane Bláho. Pamatujte si, že dobrá duševní kondice je před bitvou důležitější než nevím jaké zbraně. Doufám, že vám ještě víc pozvednu náladu bezpečně ověřenou zprávou, že pan Müller má těžkou srdeční vadu. Nebo nepozvednu? Samozřejmě . . . (Směje se víc a víc) Míso, vstaň už z postele a nalej tady pánovi Bláha n ě c o . . . máme něco? A zavolejte taky ty ostatní, jistě čekají za d v e ř m i . . . nebo nečekají? Civilista Čekají, ale dřív bych vám ještě r á d . . . Bláha (zalyká se smíchem) Ale musím přiznat, povedlo se vám to. To se vám opravdu povedlo! Civilista (přestane se smát) Teď vám asi nerozumím já, pane Bláho. Co se nám povedlo? Bláha (směje se) Ptát se budu já, ano? Tak pan Müller má samopal a armádní pistoli! Civilista Přesně tak. Byly mu přiděleny Bundeswehrem včera odpoledne, když se dozvěděl, že ho chcete napadnout. Bláha (směje se) A útočné granáty, že! Civilista Přesně tak. Vyžádal šije, když slyšel, že se chcete zmocnit jeho obchodu vínem. Bláha (směje se) A bodák, co! Civilista Přesně tak. Ten si koupil sám, když mu bylo oznámeno, že hodláte znásilnit jeho choť. Bláha (směje se jako Šílený) A já se mu asi budu bránit kartáčkem na zuby, ne? Tak teď mi ale honem řekněte, kdo z mých přátel si tohle vymyslel! Civilista Proč kartáčkem na zuby? Bláha * Ovšem ovšem! Mám přece příbory! Mohu se bránit třeba paličkou na maso! Civilista Proč paličkou na maso? Ale pane Bláho! Co si o nás myslíte? Že vás necháme jít do války jako tele na jatka??? (Zatleská) Do ložnice vejdou dva vojáci, kteří nesou těžký kulomet a bedničky s municí. Bláha se přestane smát w
91
Postavte to k oknu, chlapci! Civilista Rozkaz, pane kapitáne! Vojáci Založili jste pás? Civilista Ano, pane kapitáne! Vojáci Granáty tu jsou? Civilista Jsou, pane kapitáne! Vojáci Můžete odejít! Civilista Rozkaz, pane kapitáne! Vojáci Do ložnice vejde generál Generál Je tu vše? Nebo není? Vojáci Je, pane generále! Generál Dejte si odchod! Vojáci Rozkaz, pane generále! Odejdou pořadovým krokem. Generál Civilista Gene,rál Civilista Generál Bláha Generál Bláha Generál Bláha Generál Bláha Generál Bláha Generál Civilista Bláha Generál
Jak jste daleko? Skončil jsem, pane generále! Jak to, že je v posteli! To je manželka, pane generále! (nasadí si cvikr) Aha. A on je kde! Pane . . . pane generále, já nemám slov . . . Neumíte se hlásit! Já jsem Bláha . . . Co je to — Bláha! Jsem doktor Bláha, Dlouhá . . . Takovou hodnost neznám! Co jste byl na vojně! Svobodník, ale . . . Tak se hlaste! Svobodník Bláha . . . Hlaste se pořádně! (napovídá) Pane generále . . . Pane generále, svobodník Bláha . . . To už zní lip! To zní mnohem líp, Bláha! Pamatujte si, že disciplína je před bitvou důležitější než kdovíjaké zbraně. Tak jak, Bláha! Připraven! Pane generále, jestli to opravdu není krutý šprým — a já pořád věřím, já bych byl Bláha šťasten, kdyby ano! — pak vás naléhavě prosím, jeďte na nádraží a vyřiďte panu Müllerovi: pan Bláha nechá srdečně pozdravovat a dává čestné slovo, ne! pan Bláha přísahá, že nechce ani se zmocnit jeho obchodu vínem, ani znásilnit vaši paní choť. Pan Bláha spí a navrhuje vám, pane Müller, abyste si vzal na jeho účet spací vůz a jel d o m ů . . . (Vzal na nočním stolku svou peněženku a třesoucími se prsty vytahuje a rozhazuje peníze) (civilistovi přísně) Řekl jste, že jste skončil! Generál Civilista Provedl jsem obvyklé poučení, pane generále! (Bláhovi) Nebo neprovedl? Slyšíte, Bláha! Dostal jste obvyklé poučení! Tak na co se chcete vymlouvat? Generál (zařue) Kde mám kalhoty! Bláha Správně, pane Bláho! To je slovo muže! Civilista Emile... Žena Vstávej! Vstávej, Míšo! Pánové, prosím, abyste opustili mou ložnici! Bláha Mílo, co chceš . . . Žena Oblékej se! Poje dem na nádraží! Vysvětlíme to panu Müllerovi sami! Račte, Bláha pánové! Má žena se chce oblékat! Tak dělej! Zvoní telefon. Civilista k němu vykročí, ale Bláha je rychlejší. Bláha S dovolením! Tady bydlím já! (Zvedne sluchátko) Doktor Bláha, Dlouhá u l . . . totiž... co je? Jaký o r e l . . . ? Máte špatné čís Jo! (Chce zavěsit) Civilista (vezme mu sluchátko) Dovolil byste? To je pro mne. Jestřáb? Tady Orel Slyším. Ano, Ano. Ano? Rozumím. Končím. (Položí sluchátko) Pane generále, hlásím, naše informace se potvrdily v plném rozsahu. Karl Maria Müller dorazil před třemi minutami na Hlavní nádraží. Zena Pane na nebesích . . . ! Generál Dobrá práce, kapitáne! Civilista Děkuji, pane generále! Bláha Tak proč mě tady zdržujete??? Míšo!!! Civilista Odebral se rovnou na stanoviště autodrožek. Náš muž zahlédl, jak si nasazuje přilbu. Bláha No to je nesmysl! Jak může vůbec vědět, kde bydlím???
92
Oni mají také kontrarozvědku, pane Bláho. Co víme my, vědí oni, a naopak, tak to bylo vždycky! Kdo mu velí? Generál Generál West, pane generále. Je v druhém taxíku. Civilista Generál (hvízdne) West! Slyšíte, Bláha? Tak na co čekáte! Zaujměte obranu! Múllerovi velí jeden z nejlepších stratégů blitzkriegu! Ale my se nedáme, co, Bláha! Prodáme svou kůži po čertech draho! P á n o v é . . . pánové, přece mi nebudete tvrdit, že vystoupí z taxi a začne střílet! Bláha V noci! V cizím městě! Tady všude spí lidi! Civilista Nu, jestli vám tohle dělá starost, pak vás mohu uklidnit. Celá ulice už byla upozorněna. Bláha i žena Na co??? Civilista Nu, víte v podobných případech se obvykle oznámí, že se natáčí film. Bláha i žena Film??? Civilista Nu, válečný film, řekněme Nejdelší noc. To lidi vždycky baví a krom toho dostanou náhradu. Za oknem vytryskne oslnivé světlo. Bláha i žena si vyděšeně zakrývají oči. Civilista Vidíte? Funguje to bezvadně. Generál Bravo, kapitáne. Civilista Děkuji, pane generále! Co se to děje??? Zena Žádný strach, madam. To je pouze světlomet Moji lidé vymezují bojový prostor. Civilista Musíme přece myslet na sousedy. Nebo nemusíme? To je a b s u r d n í . . . chcete říct, že mě ten chlap opravdu může z a b í t . . . ? Bláha Nač ten defétismus, Bláha! Proč by vás měl zabít! Jste přece ve výhodě! Odtud Generál máte výstřel, že byste složil pancéřovou divizi, natož jednoho zavšivenýho pěšáka! Tak do toho, Bláha! Vzmužte se, chlape! Za chvíli bude pozdě! — Co to děláte, Bláha...!!! Bláha se rozhodl a leze v županu do postele. Biana Jdu spát Generál Víte, Bláha, co tohle je! To je vzpoura! Víte, jak se trestá vzpoura! Pane kapitáne... Tak dost! Tak to zas prr, pánové! Já nejsem obecní blázen, ale doktor obojího Bláha práva! I kdyby si tuhle zrůdnou hru — a já bych dal protokolovat, že vám nevěřím! — i kdyby si ji někdo nakrásně vymyslel, pro mě není právně závazná! Se zradou a tresty mi tu nemávejte, ano? To si vyprošuji, ano? Má poklona! (u okna) Pane generále! Taxi! Civilista Člověče, vy jste sebevrah! Už je tady! Generál Tak mu vyřiďte, že spím. Anebo ať se přijde podívat Od tohohle bytu má zřejmě Bláha klíč každý. Jsem opravdu zvědav, pánové, jak ho přesvědčíte, že mu chci ze své postele obsadit obchod vínem a znásilnit manželku, to jsem tedy srdečně zvědav! Civilista Ale to on přece ví! Copak nechápete, že vás napadá v sebeobraně? O tom ho přesvědčili oni! Bláha (křičí) Pak jsou buď oni lepší lháři než vy, anebo on větší blbec než já! To ať si laskavě rozhodne sám. Míšo! Do postele! Dobrou noc! (Přetáhne si přikrývku přes hlavu) Dávka ze samopalu. Jedna okenní tabulka se rozletí a na protější zdi začne kukat kukačka v hodinách. Zena (dobývá se pod přikrývku) Emile! Mílo!!! Bláha (vyletí) Co je??? Zena Dědečkovy hodiny! Bláha (spatři střepy) On střílí ...!!! Civilista My jsme vás varovali včas, pane Bláho. Pane generále, dovolte mí odejít, musím podat hlášení. Nebo nemusím? Generál Podejte, kapitáne! I já podám! Zdá se mi opravdu, že jejich tajná služba je účinnější! Civilista Polepšíme se, pane generále! Generál Nejvyšší čas, kapitáne! Takhle nezvítězíme nikdy! Dávka srazí portrét. Civilista odchází plížením, generál přičapne pod okno a hledí ven kapesním periskopem. Zena Emile! Tatínkův obraz! Generál Teď máte skvělou možnost, Bláha! Ten trouba se vůbec nekryje! Klátí se po asfaltu jako ožrala! Civilista
. v
93
Bláha Generál
(v ustrnutí) To přece n e n í . . . žijeme přece . . . Na co čekáte, Bláha! Jste přece starej kulomeťák! Máte ho před sebou jako holuba! Naperte to do něj! Prošpikujte mu střeva, Bláha! V deset třicet vám jede rychlík! Před půlnocí jste v Saarbrückenu! Dávka rozrazí skříií, ze které se vyvalí šaty. Žena Emile! Babiččina almara! Všecko nám tu pomlátí! Generál Jsou tam jenom dva haranti! Na ty vám stačí bodák! Stará se vám položí sama! Káno jste obchodník vínem, Bláha! Bláha (vrhne se k oknu) Pane Müller! Nestřílejte, pane Müller! Já se vzdávám!!! Hlas z ulice Vorwärts, Müller! Los, los, los! Bláha Pomoc! Pomoc! Pomoc! (Zvoní telefon. Vrhne se k němu) Pomoc! Pomóóc! Prosím . . . ? Co říkáte? Dávka ustřelí kus lustru. Žena Maminčin lustr! Emile, neseď tady! Bláha (křičí) Co říkáte? Ale pane sousede . . . Haló!!! (Pustí sluchátko na zem) Žena Co říkal? Přijde? Tak co říkal??? Bláha Že nemáme řvát Že se filmuje . . . proboha vás prosím, pane generále . . . Dávka zasáhne kukačku, která teprv teď konečně dokuká. Žena Dědečkovy hodiny! Emile, dělej něco, teď jsme na řadě my!!! Bláha Ale co??? Žena Tak se braň!!! Generál Slyšíte, Bláha? Slyšíte hlas našich žen? Ve jménu vašich dětí — vpřed, Bláha! Huráá! Bláha My přece děti nemáme!!! Dávka rozbije poslední tabulku v okně. Žena Emile, proboha, tak přece střílej, nebo nás zabije!!! Bláha To přece nemů . . . to by byla v r a ž . . . Generál Je válka, Bláha! Vedete válku! Přestaňe už konečně myslet jako posranej civil! Teď jste voják, Bláha, a váš zákon je železo! Naperte to do něj! Oddělejte ho! Žena Tak dělej, Mílo!!! Bláha (zasedne ke kulometu a stiskne spoušť) Ložnice se zaplní třeskem a dýmem. Generál Pozdě! Už je u domu! Hluchý prostor! Teď vyhodí dveře granátem! Vzdálená detonace. Žena Mílo, já se bojím! Ubraň mě, Mílo! Bláha Ale jak??? Jak??? Generál Vyražte na schodiště! Metejte granáty! Máte výhodu, Bláha! Provětrejte mu plíce! Nadělejte z něj fašírku! Kde je koupelna? Žena (ukazuje na druhé dveře) Tam . . . tam . . . Generál (odchází do koupelny) Do něj, Bláha! Vemte si přilbu! Vítězství bude naše! Huráá! Pak mě zavolejte! (Zavře za sebou dveře) Vzdálená střelba v domě. Hlas v domě Los, Müller, los! Žena (vztyčí se) Emile! Vyraž na schodiště! Metej granáty! Máš výhodu, Emile! Provětrej mu přilbu! Vem si plíce! (Narazí mu na hlavu listonošovu ochrannou helmu) Bláha (popadne granáty a spěchá ze dveří) Huráá! Huráá! Žena (stoji u dveří, kryje se za zdí a volá za ním) Prošpikuj mu střeva! Nadělej z něho fašírku! Oddělej ho! Výbuchy a střelba na schodišti. Zena (zacpe si uši a hystericky křičí) V deset třicet nám jede rychlík! Naper to do něj, Bláha! Před půlnocí jsme v Saarbrücken^ Všecko nám tu pomlátil! Stará se nám položí sama! Kdo to tu má teď uklízet! Ráno jsme obchodníci vínem! Huráá! Vítězství bude naše . . . Na schodišti je ticho. Venku zhasne světlomet Na lustru svítí jediná žárovka. v Zena Emile . . . Emile, už je po n ě m . . . ? (Dá ruce z uší) Tak řekni něco, Mílo . . . Po schodišti se blíží pomalé kroky. v Zena Ne . . . to ne . . . (V hrůze couvá, až je u postele. Skočí do ní a zpola se zakryje dekou) Do dveří mátožně vejde Müller, má vinařský plátěný oblek a gumové holínky, na hlavě přilbu, na krku samopal, v ruce pistoli a granát, je černý od prachu a ohlušený výbuchy.
94
Müller
Dobrý d e n . . . (zasune grariát pod paži, aby mohl smeknout přilbu) bydlí tu, prosím, pan Bláha? (Žena na něho vytřeštěně zírá) Pan Emil Bláha, Dlouhá ulice třináct... Do ložnice spěšně vejde druhý generál Druhý generál Bravo, Müller! Ulice byla slabší, ale boj o dům ušel, Müller! Provětral jste mu plíce, M ü l l e r . . . co je to!!! Co to vidím, Müller! Donnerwetter, chlape, vždyť jsme zvítězili! Promiňte, že mším tak časně, a l e . . . (těžce usedne na židli a drží se za srdce) Müller nemáte laskavě trochu vody? Co to má být, Müller! Dobyl jsem, tak se neptám a rabuj u! Máte přece ženu a děti, Druhý generál Müller! Mám ženu, děti, obchod a srdeční vadu . . . Müller (spatří ženu) A co je tohle!!! Nevidíte, Müller? Jeho stará! Položila se vám sama! Tak co udělám, Müller!!! Druhý generál (s námahou vstává) Dobrý den . . . mé jméno je Müller... Karl Maria Müller, obchod v í n e m . . . Müller Co to tu vyvádíte, M ü l l e r . . . ! Druhý generál Dobrý den . . . já hledám pana Bláhu . . . Müller Müller, co to žvaníte! Druhý generál Bláhu Emila, třetí patro vlevo . . . Müller Toho jste přece oddělal, Müller! Nadělal jste z něj fašírku! Druhý generál (slabě hlesne a sesune se do postele) Žena Dobrý den, mé jméno . . . Müller Držte hubu! Už se zmátořte, Müller! Jsem vítěz, tak se podle toho chovám! Druhý generál (upustí pistoli i granát) Müller Sakra, co to děláte . . . ! Druhý generál Promiňte, milostpaní... byl jsem celou noc ve vlaku . . . já ve vlaku zaboha neMüller mohu u s n o u t . . . Co s e j í omlouváte! To je přece jeho stará! On by vaši starou určitě znásilnil! Tak Druhý generál jen chutě do díla, Müller! (Strká íto k posteli) Müller Ano . . . dobrý den .. .(nemotorně leze do postele) mé jméno je Müller... (svalí se a zůstane ležet bez hnutí) Druhý generál Tak hergot, Müller... (skloní se k němu) Zatracená práce! První generál vyjde z koupelny. První generál Už je po válce? (vztyčí se a vzdá čest) Pane generále! Druhý generál První generál (opětuje pozdrav) Pane generále! (Stisknou si ruce) Tak jak to dopadlo! Druhý generál Zvítězili jsme, pane generále! První generál Tomuhle říkáte vítězství, pane generále! Druhý generál Muller je zde, pane generále! První generál Řekl bych spíš byl zde, pane generále! (Zakryje ho) Připouštím, že dobyl vytčený prostor, ale nemyslím, že ho udržel! Druhý generál (začne Mullera zastýlat peřinou) Váš Bláha nedopadl o nic lip, pane generále! První generál Zatracená práce! To už je po třetí! (Skloní se k ženě a pak ji rovněž začne zastýlat) Druhý generál Měli by to znova promyslet! První generál Snad už se konečně vrátí ke starému způsobu! Oba (rezignovaně pokrčí rameny) My dva jsme moc malí p á n i . . . ! Srovnali obě peřiny tak, že vzorně zařezávají. Spokojené se na sebe usmějí. Druhý generál přelétne zrakem zbytky ložnice. První generál Druhý generál První generál Pečlivě zhasne torzo
To už nechte mým ženistům, pane generále! (dává mu u dveří přednost) Račte, pane generále! Až po vás, pane generále! Já jsem tu doma! lustru.
Konec Srpen 1979
95
Iva
Kotrlá
Návštěva v ETC L e ó n i d á s v Bílých Karpatech Někdy v té době bylo sovětské vrchní velení značně rozčarováno bojovou zdatností československých vojsk, jejich poměrně velkým počtem branců a krátkým výcvikem ve srovnání se sovětskými divizemi. Rudolfa však trápilo revma a potom dívky v civilu. Úkolem československé armády bylo sice jen zachytit první úder nepřítele, jak v ringu při utkání o titul mistra světa, a to v přesně stanovené době sedmdesáti dvou hodin, na počátku války, ale i tak. Rudolf ovšem jako neřadový vojín plnil své úkoly vzorně; jezdil vždy s perfektně vypucovaným šedomodrým hovnocucem a neuznával pro sebe žádný tzv. měkký řád. Byl mužem tvrdé postavy s naběhlými klouby a jeho jednadvacet let bylo jako jedenadvacet čestných salv nad Letenskou plání. Pokaždé, když večer po úklidu rajónů stál pod sprchou, čichal si k prstům a ubezpečoval se: Nesmrdím. A sprchoval se dlouho, šťasten, že armáda s plnou pozorností ohřívá pro něj hektolitry vřelé vody, a on ji může jen tak vyplýtvat na své oteklé klouby. Pro hustou páru se ve sprchách nedalo ani dýchat, i plíce jogína by se tam zahltily rozehřátou vodou, Rudolf si však třel spokojeně oteklé klouby a přemýšlel si tak v zajetí bílé páry o světě a o životě. Na úzké pryčně se Rudolf potom balil do dek jako sfinga, nebo mumie? Rozhodně se ze svého zavinutí při poplachu vždy těžko vyhrabával, ale mělo to přesto své výhody; jeho rozehřáté tělo ovinovaly deky stejně těsně jako nefalšovaná, pichlavě ždivá dívčí pleť kolem Venušina pahrbku. Rudolf přivíral oči a v omítce stropu se rozsvěcovala palčivá světélka. Usínat takto na vojně je také slast; sladce se dá přitom myslet osmdesát vteřin před usnutím, že každá dívka je vlastně dámou. Dá mou, tiše sykal do spánku druhých Rudolf, Dá mou, dá mi mou, tu moji, jedinou, a budeme se štěklit. Rudolf totiž sloužil v malé posádce na Slovensku, takže když pokuřoval s druhými vojáky na hajzlu, mluvil stejně jako oni. No jo, říkal. No jo no, je to z prdele život, deš s holkou a ona čeká, to je hrozný, jak ona čeká: Má se stát něco velkýho a nestane se, nic se nestane, a ještě se ona jmenuje tak pitomě jako Cillca, Cecilie, a nenastává nic velikýho ani s ní, ani s tebou, jenom seš omočenej, a připadáš si tak ošizenej, tak oboustranně ošizenej, že to bylo jako v tvejch silách a že seš vůl, a k ničemu, a Cilka, ta mlčí, no jo, no, končil vždy každý rozhovor, z prdele život A za okny a za ploty kasáren hučel nesmírný les: Z prdele život, a měsíc prosvěcoval bílé rámy skel do lingrůvky, a kdyby uměl psát, psal by do ní: Z prdele život, to Mene Tekel sedmdesátých let, ale svítil zatím na nebi mlčky jak přeleštěný samorost ve vitríně posádkové klubovny. V městečku byl na samorosty dokonce zařízený speciální obchod, spíše obchůdek. Prodávala tam samorosty mladá žena, s kudrnatými vlasy, byla snědá jako pobočnice z Gruzie, a kdykoli šel Rudolf kolem, a nahlížel do drobné výkladní skříně, ne větší než dvířka hovnocucu, ta dívka se naň zevnitř smála. Rudolf znal cedulku z dveří obchodu, kde byla uvedena adresa prodavačky, a věděl o ní, že je vdaná za důstojníka-technika z obrněné vozby, kterých je vždy nedostatek, a pak, umějí to, oni to umějí. A kdyby nebyl Rudolf líný, poslal by té málem úžasné prodavačce báseň, aspoň poštou: snad by to ocenila, a Rudolf trochu zmateně na tu báseň myslel, skoro jako na civil a vždy, když ležel v dekách zabalený jako sfinga či mumie, opakoval si její slova, asi v tomhle smyslu: Luk luny padá z luk, miláčku luční nebesa mají půlky ze sametu usměj se na mě, ale kam? Uprostřed městečka byla také čekárna autobusů, u které Rudolf rád postával s druhými vojáky a kouřil. Nastupujícím ženám a dívkám tam bylo vidět pod sukně, končila doba minisukní a nebe sexu se zatahovalo poklesy životní úrovně. Na podzim pak, jako každý rok, se kasárna vyprázdnila, řadoví vojáci s důstojníky-techniky obrněné vozby vyjeli na pravidelné cvičení Říjnový štít, a Rudolf připravoval hovnocuc k veliké akci, na kterou po manévrech vždy došlo. Za svou příslovečnou pečlivost přípravy dostal potom několik dní po sobě vycházky. Vycházel tedy do zamlklých uliček městečka, šel pravidelnou trasou kolem speciálního obchodu se samorosty a pak stál u plechové čekárny na konci náměstí a kouřil. Netušil, že v jeho žilách proudí ještě tolik slovanské krve, až mu její šum zahlcuje mozek, onou trpělivostí z Asie, trpělivostí, která vyrovnává horstva do fádních rovin a lásku leští nekonečně dlouho vyplazeným jazykem jako samorost A v jednom z těch večerů na něj kdosi zavolal z vnitřku čekárny „uu". Prošel pootevřenými dveřmi a ocitl se v zeleném plechovém přítmí, kde byla tma jak v převlečeném autobusu. Na opuštěné prkenné lavici tam seděla ona prodavačka se svou přítelkyní. Rudolf se posadil vedle nich, nezdálo se, že to ony zavolaly „uu". Mezi jejich hlavami byla hustá tma, přijaly vtípky staré jako Jericho, a bez odezvy, až byl Rudolf při své řeči smutný jako vzdálený les, a to je vznešené přirovnání, prostě postupně umlkal. Pozoroval, že si sedl špatně, mezi ním a prodavačkou seděla její, jemu neznámá přítelkyně.
96
Měla ale takovej mírnej nosík a svetr jí ve tmě teple vyzařoval, přisedl k ní tedy blíž, náměstím před čekárnou probíhal vítr a opíral se do nezavřených dveří čekárny. Ony se bavily mezi sebou, Rudolf položil opatrně té neznámé přítelkyni ruku na svetr a nezdálo se, že ona to vnímá. Naklonila se jen víc dopředu a pokračovala v řeči. Rudolf zajel rozechvělými prsty pod svetr a začal jí hladit teplou a vlhkou kůži, ona opřená loktem mluvila s prodavačkou volně dál, Rudolf jí zajel celou rukou pod svetr a začal ji hladit od půlky zad až k zadničce. V tom momentě, aniž by se na Rudolf podívala, vytáhla mu nečekaným pohybem ruku zpod svetru, odhodila ji od sebe a nevzrušeně pokračovala v řeči dál. Rudolf se však už nedal ničím zastrašit, strategické úvahy jen posouvají zeměkouli mimo nám známý svět, dostal se prsty opět na její kůži, prostředníčkem a ukazováčkem jí opatrně nadzvihoval gumu kalhotek na konci zad a dotýkal se taktak počátku soutěsky, u níž padl kdysi král Leónidás, a uvědomoval si, jaké je to vznešené přirovnání. Hleděl při tom svém počínání na světla, která se váhavě rozžíhala kolem čekárny, až se jejich výbojková zelenomodrá zář pomalu komíhala jako řecké mlhy při váhavém tanci na vrcholu Olympu. Nemluvil a mlčel tak dlouho, až obě přítomné naráz vstaly a vyšly z Čekárny ven. Rudolfa silně zabolela opuštěná dlaň, kterou se dotýkal soutěsky, zapocené teplo z jeho prstů vyprchávalo přes oteklé klouby, vstal tedy také a vyšel za nimi ven, nejisté, jak zimou rozviklaný útes. Měsíc vykrajoval chladivou konturu mraků, Rudolf měl chuť jít vedle nich, ale vznášely se před ním zavěšené do sebe jako věštkyně, a on už vlastně nevěděl, která je která. Jak při nejasné předpovědi úspěchu. Tak šel za nimi a s trpkostí mu docházelo, že musí udělat opět něco rozhodného. Opět, a opět, ó pět! Pod opěrnou zdí silnice přistoupil rychle zezadu k nim, a jak šly před ním, uchopil prodavačku za ramena a přitáhl ji ze vší síly svých oteklých kloubů k sobě. Její přítelkyně šla mechanicky dál, on volně objal prodavačku kolem ramen, kudrnaté vlasy měla ve výši jeho očí a zeptal sejí, Víš můžu? A ona se o něj opřela dole, přiblížila se lákavými ústy a řekla, Nejde to, jsem smutná, a žádné ale. A vytrhla se mu a doběhla svou přítelkyni, a Rudolf zůstal chvíli stát pod tou opěrnou zdí jako Sisyfos bez kamene, s tím zvláštním smutkem. Teprve až se mu tělo dalo do pořádku, pokýval sám nad sebou hlavou, palce si dal za opasek a šel za nimi. A když je došel, zastavily se u takového sídlištního baráku z padesátých let, ony tam stály v hloučku, i když byly jen dvě, sedl si na zem vedle nich, opřel se zády pohodlně o zeď vyhřátou ještě nevystydlým podzimním sluncem ve dne, a poslouchal jejich řeči, o cestě za nákupem v Prioru v Bratislavě, a o tom, koho si vezme po rozvodu hrdina seriálu v televizi. A po chvíli ta prodavačka, snědá jako rouno z gruzínské Kolchidy, řekla, Čo tady stojíme, idem hore na izbu, tak to řekla a vešly do domu, aniž si Rudolfa povšimly. Zůstal sedět sám, nehnuté na svém místě, mrak^ se třely o komíny a měsíc v úplňu měl až Černý lesk. A někde v dáli, snad za mořem, rozhodně však za horami, vkreslovalo pevné kružítko z velitelského Štábu ten snadný tvar měsíce v úplňku do mapy Evropy, až v tom kruhu zůstalo celé okolí Bílých Karpat, s Moravou, Slovenskem a s Čechami až po Balkán jako terč jaderného útoku. A Rudolf vstal, jakoby nic, a vracel se ke kasárnám, chvílemi málem běžel zkratkou přes louky, na nichž byla mlha a ve dne cvičiště, a opakoval si v duchu, a jen pro sebe, Kdo mi dá mou, kdo mi dá, dá mou, moji vlastní, roz h o d n o s t . . .
Nespavost v bílém proudu v
Reka byla smutná jak podzimní stráně, v sadech se ubíraly dívky, v jablcích usínalo čekání. Na rty, sající šťávu z plodů okupace. Déšť se jako rozemletý mák lepil ke břehům, opírala se o zábradlí a vlasyjí šly kolem očí jako zvěř v královské oboře, teskno pokašlávalo v křoviscích a vlasyjí padaly dolů přes zábradlí do vody, dotýkajíce se hladiny jako polibky: konají se však na těle. Břízy chytaly udičkami větví zlátnoucí listy, strach se stále chvěl nad prášícím kapradím, ptáci posedávali po větvích a nad zámeckým příkopem, nad ostříhanými stromy štěkal pes: pouhou činností rozumovou a jen jinými zvuky, než lidé. Zámek se nad chalupářskými usedlostmi vypínal jak úsilí o dávný boj, ozdobený freskami o statečnosti, když hrdinství pohltila velkodušnost dobře spočteného majetku. Ale v zámeckých, v hradních i v zahradních kaplích — i kdyby to byla naše náruč — se stmívá dřív, než si umíme představit, i pro modlitby podložené dávným utrpením; na rekreační chalupě, kam ho s sebou vzala, měli i do světnice úzká okna, a jak před nimi dýchala lípa, běhaly po stěnách přes zem a přes proužky vlasů její stíny. Z rostliny. Dlouhé vlasy měla rozestřené pod hlavou a stíny běhaly, vítr se opíral o hřeben střechy, jak v zapomenutém království dlouhovlasých; když ho chtěla políbit, vlasyjí sjely přes oči a přes ústa a ona řekla, Počkej, a vytáhla si z úst vlas jako takový pramének tmavých ohňů. Pak ho políbila, na rozloučenou, a když vylézal z okénka a potrhával nohama, aby se dostal na pevnou zem a neruplo mu v zádech — vypadá tak tělesná láska? — stála u něho pruhovaná od stínu jak zebra přechodu z lásky do skutečností, a dala mu ruku za košili a políbila ho: Každý polibek má svůj sugestivní význam, že je lékem, účinným, jen když lásky přibývá . . . Jakmile se ujistil, že určitě ulehla zpět, vrátil se, přikrčen k zemi, k chalupě. Okénko do komory měli ještě užší a v komoře slaninu, slivovici a jiné věci. Pak také tabulku na zdi, jako správní chalupáři, s vtip-
97
ným nápisem: Jeden iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel. Aby se dostal dovnitř, musel se v okénku nejdříve posadit, sklouznout pak nohama dolů do koše s jablky; vždycky přitom nějaké jablko otlačil: takový plod se už musí sníst, jinak to nejde. A ta slanina měla zespodu tuhou kůži, a byla po všech stranách očouzená. Trošku už také přichytala plíseň, jako sliby. Kudlu nosil při sobě nabroušenou, takže mu dělala čistý řez: vůně slaniny mu šla z úst do nosu, rozplývala se. Její vzácný klid! Popaměti i při svitu miniaturní baterky si vše v komoře, co ho zajímalo, ověřil, v kapsách měl potom ta jablka a nohama zase podtrhával nad zemí, mírně se tak posouval, aby mu neruplo v zádech, a když měl i hlavu z úzkého okénka venku, ona stála u černých keřů a dívala se. Vypadá tak tělesná láska? Zůstal také stát, těsně u zdi, prsty udroboval za sebou puchýř z omítky, a ona se otočila a šla mlčky dál do sadu. Zavolal na ni a ona se zastavila; běžel k ní. Stála čelem ke stromu a ulupovala z něho kůru, jako by navrátivšímu se vojákovi sbírala z rukávů smítka. Řekl, Boženo, moc tě prosím, nezlob se, to víš, a vzal ji za loket, a nemohl ji obrátit, byla utkvělá jak mlýnský kámen; tak s ní vlastně jen cloumal. Jako s nepříslušnou odměnou. Vypadá tak tělesná láska? I mezi knotem a sálavým vzepětírn? Říkal rychle dál, Nezlob se, Boženo, jen se prosím tě nezlob, to mi nemůžeš udělat, to ne, vždyť vidíš, a ona se otočila a oči měla i ve tmě červené a řekla, Co mám vidět, Oldřichu, co, a dala mu ruce kolem krku, a čelo na rameno a otřásla se. Jako ovládaná země? A její vzácný klid? Proč jsi mi to neřekl, proč jsi mi to jenom neřekl, Oldřichu, lamentovala, Vždyť já bych ti to dala, všechno bych ti dala, proč to musí být takhle, a její tělo bylo v jeho náručí pevné, a stiskl jí hlavu za vlasy a začal ji líbat přes ty uplakané, zčervenalé bělma, a mokře se prolamující tváře a říkal jí, Ach neplač, neplač, proč pláčeš, proč — tahle přesná slova, která otvírají budoucnost dívek a uchvácených z e m í . . . Nemohl jí přece vykládat, co a kolik má slíbeno za to, že předává informace o rukopisech, dopisech a nezákonné četbě jejích rodičů, kteří chalupu naivně považují za poměrně bezpečný despositář, a netuší, když jsou nenápadní, přes čí tělo probíhá instalace odposlechového a záznamového zařízení: jen přes mladé a nadějné lidi, kteří tlak nevydrží a jsou posouváni do beznadějné podstaty zdání, jen přes ně proud informací proudí ve dne v noci přes vrchy a doly; do budoucnosti. Celou zemi přepadl tupý smutek a je nutné to hlásit Lež je pravda, která už nemá d u š i . . .
Změna je život Žák 8.b základní devítileté školy na náměstí Komsomolců Petr Šimandl se rozhodl, že nenapíše písemku z fyziky, která hrozila svým katastrofálním rozsahem v poslední vyučovací hodině. Navštívil v kabinetu ruského jazyka svou třídní učitelku Zřídkaveselou a oznámil jí, že ho skupinový vedoucí pionýrské skupiny Pavlíka Morozova posílá na obvodní výbor SSM s výkazy splněného sběru a splněných brigád rodičů při úpravě školního hřiště. Soudružka učitelka Zřídkaveselá se zaradovala, že brigády na úpravě školního hřiště se opět jaksi splnily. K ruskému jazyku ještě totiž vyučovala tělocvik, a brigády rodičů a žactva na úpravě Školního hřiště měla skoro na starosti. Navíc, protože základní devítiletá škola byla nešťastně umístěna v perspektivním předměstí bytové výstavby, přešlo vždy nově vybudované školní hřiště před zahájením provozu jako parcela na výstavbu garáží či atriových domků, takže soudružka učitelka Zřídkaveselá už ani přesně nevěděla, kde se hřiště momentálně v sídlišti nachází. Ochotně tedy uvolnila žáka Petra Šimandla z poslední vyučovací hodiny; ten sestoupil spokojeně do pionýrské klubovny ve sklepních prostorách školy, kde se skupinový vedoucí FO samozřejmě nevyskytoval. Na jeho pracovním stole ležel pouze nedbale napsaný vzkaz, že je na obvodním výboře SSM. Petr Šimandl naň připsal osvědčeným školáckým rukopisem, Soudruhu vedoucí, čekal jsem na vás, marně. Petr Šimandl, 8.b, a jenom okamžik váhal, zda nemá vás napsat s velkým V. Velké V tam potom vepsal, vzkaz s tím na Vás vypadal mnohem líp a vyšel z klubovny a ze školy uvolněně ven. Pohazoval si brašnou a nemířil pochopitelně nikam jinam než domů. Obýval s rodiči a sestrou dvoupokojový byt v osmipodlažním paneláku B 3, rodiče však byli v zaměstnání, jak také jinak. Výtah opět nefungoval, takže Petr Šimandl se značně zadýchal, než zvládl schody do šestého podlaží, kde bydleli. Dlouhá chodba byla i tam rozčleněná dveřmi jako ve škole, ve čtvrtých měli Šimandlovi byt a v devátých bydleli Piňosovi, jejichž Renáta chodila do sousední 7.c. A protože právě jakoby marodila s chřipkou Či s angínou, zazvonil Petr Šimandl u jejích dveří. Renáta Piňosová mu po dlouhé chvíli otevřela, matčin župan měla jen tak přehozený přes noční košili; povalovala se celé dopoledne v ložnici rodičů a poslouchala z kazetového magnetofonu Abbu. Petr Šimandl se jí zeptal, Vaši nejsou doma?, a když mu Renáta Piňosová samozřejmě potvrdila, že nejsou, pokývl spokojeně hlavou, brašnu s učením odložil v předsíni a šel si do koupelny umýt ruce. Renáta Piňosová za ním zavřela bytové dveře a šla zpět do ložnice svých rodičů. Petr Šimandl tam přišel za ní, z Čalouněného křesílka znechuceně odsunul stranou noční prádlo jejích rodičů a začal se svlékat do naha. Renáta Piňosová naň bez zájmu hleděla, nahý Petr Šimandl šel k oknu a zatáhl závěsy. Renáta Piňosová si stáhla přes hlavu noční košili a ležela s neznatelnými prsy zčásti na bílém prostěradle a zčásti na růžovém županu své matky. Petr Šimandl si klekl k ní na postel zvanou letiště, dal si její svícové nohy na ramena a cítil něco jako
98
rozmočený hrách. Rozrážel její ochlupení jako špaček třešni, bral pět jakoby za dvanáct a mlaskavě sem tam líbnul Renátu Piňosovou v oční důlky, protože neměla namalované oči. A všeho bylo až hui bui, dokud se Petr Šimandl nevytrhl a nezaplavil od zdola přes břich Renátu Piňosovou několika kapkami. Ta se ještě chvíli svíjela jako slepýš v žihlavách, pak prstem zesílila na magnetofónu zvuk Abby a trochu chvějící se rukou vytáhla z nočního stolku matky vatový papír, a pečlivě se jím utírala. Petr Šimandl ležel vedle ní, přes paže a hrudník se mu z rozchlíplých závěsů mísil proužek světla s bílou a opuštěnou pletí, a on řekl nahlas, Nemá tady někde tvůj fotr dobrou cigaretu, třeba ameriku, a pak dodal spíš pro sebe, Zdrhnout tak do Ameriky, to by bylo ještě ř e š e n í . . .
Vzdejme se písním Jaro, které následovalo těsně po jeho návratu z vojny, mu připadalo jak utržené z abecedy: vlálo, ve třpytivé páře ze střelného prachu, a kdyby Karel mohl či směl, vystoupil by na žebřík, z kterého se lijí modlitby ve světle hvězd, a roji svítivých střel by odtamtud ostřeloval lidi, až by se každému rozbušil i pyl kolem srdce! Prostě, kdyby mohl, či směl, bušil by Karel do svého hrudníku, nepříliš mocného, až by prášil kolem sebe zadýchané jiskry, které pocházejí z napětí, z toho mezi lidmi. A přitom by zpíval: Nehledáme, než úkryt štěstí, a když ne u sebe, tak u druhých, to heslo, utržené z abecedy, která není nikdy celá! Tak se mohl stát Karel moderním dirigentem: ale přesto pracoval dál jako technický kreslič — bál se dobrodružných pokusů rekonstruovat pro druhé něco z písní, které slyšel uvnitř sebe. Po svém návratu z vojny prostě jen tušil, že takové jaro, utržené z abecedy, vydá ve svém krátkém časovém úseku za celé jedno písmeno, slepené z více let, a přiblíží i jeho, a značně, ke konečnému Z, k tomu Zmaru; život nikoho z nás není delší než malá a velká abeceda dohromady, a záleží na tom, jak se vyslovíme. Ta malá abeceda je pro dětství a velká pro dospělost, a je to pouhá hra: před Bohem se koneckonců všichni vyjadřujeme lépe malou abecedou, zakulacenou z jadýrek dětství, ve kterém jsme přece jen nejlépe a v naprosté úplnosti poznali sugestivní význam autority! ^ A stejně tak si nás podmaňuje krajina, v níž poprvé milujeme: Když slunce klesá nad vlnami Moravy a Čech, temně tekuté hory mají překvapivý jas, a Často pod modravým pruhem z bělostně rozkvetlé lípy září vzduch nad zemí jako národní prapor. I ve městě, kde Karel po vojně na chvíli kvůli své lásce zakotvil, měl svůj žebřík z krajiny hor: Střelecký vrch, pojmenovaný tak už ve středověku, kdy se na něm měšťané cvičili ve střelbě do terčů. Nyní, mezi jeho vrcholkem, korunovaným neohrabanou pevností, a městem, kde se zelené střechy mísily s uhelným prachem, vybuchovaly, a nejen v tom vrcholícím jaru, čárky, tečky a vykřičníky nad nedopovězeným smyslem slov: Karel sám tam už poněkolikáté čekal pod omamnými stromy na Valentinu, aby mu snad řekla: Co bych dělala se svým životem, kdybych tě neměla milovat? Když se v těch místech objímali, výbojkové lampy z blízké autostrády pod nimi plavaly ve tmě jako bělostní, studenokrevní jeseteři a Valentina vzpomínala na svůj pobyt u příbuzných v Rusku: Měli tam všichni takový ovlhlý nos! A o dvou sestřenicích, které pracovaly jako laborantky ve voroněžské atomové elektrárně, říkala: I kůže jejich rukaviček sršela jiskrami! Prostě Valentina jako dcerka důstojníka Sovětské armády si potrpěla na vlastenectví, po duchu vlastní země by líbala i stopy, vedoucí do ústraní... Karel rty laskal její prsy, osvětlené lodyhami a vzdechy nočních květů pod tím Střeleckým vrchem, a myslel na svůj citk vlasti, pomalu, jako by měl v krevním oběhu v sobě několik soudků černé žluči. S touto černou žlučí proplouváme ze štěstí do štěstí, i když jako národ klesáme ke dnu — u takového dna je pružinou lidských srdcí už jen okrouhlá, ztracená a zatracená mince, rub a líc pohádkových přání, o nichž se mlčí, až bubliny vycházející z opuštěných úst a jiných míst stoupají ode dna prudce vzhůru: Být nešťastný, prchnout, ale kam? A tak Karel překypoval štěstím, a když ho Valja brala někdy ze soboty na neděli do opuštěného bytu někde v posádce se veselících rodičů, nořil svůj obličej do jejího neobyčejně měkkého břicha, jak do malé díže prudce kynoucí lásky, a s boltci úplně ponořenými do té zjemnělé kůže slyšel zevnitř ten samočinný počítač v ženském těle, řídící ve zlomcích vteřiny a do nepatrných detailů vše kolem vzniku života: Když není odpoutané vajíčko oplodněno, stiskne kontrolní centrála pomyslný knoflík s nápisem Zničit!, a přísun krve i života v děloze je přerušen — není podobná centrála v Moskvě? Ve vztahu k vlastenectví malých národů? Jako Čechů? Po těchto láskyplných objetích se Karel stával flegmatikem už natolik, jako by mu srdcem protékal hlen. Jakmile ale Valja usnula, odcházel na záchod a plížil se pak kolem bytového jádra druhého pokoje, kde měl v šuflíku pod likérovou skříňkou její otec vždy nějaké dokumenty. Protože byly bezpochyby tajné, přenášel je opatrně na záchod, a tam je bez zájmu pročítal: už mnohokrát ho napadlo, jak snadno by je mohl roztrhat a spláchnout, nebo ofotografovat, či jinak česky využít. Ovšem raději se potom vedle teplého těla Valji v přítmí pokoje modlil — spala a její bílé a černé tělo bylo plné čistých kontur jak čerstvě vytištěná modlitební knížka, a Karel se modlil, aby se její otec stal staroobřadníkem,innokentijevcem, Či nejlépe iljincem, když už pracoval ve štábu . . .
99
Karel si matně vybavoval, že zakladatelem a vůdčím zjevem těchto ruských křesťanů byl dělostřelecký štábní kapitán N. A. Iljin, že jejich věrouka spočívá ve Zjevení sv. Jana s ideou probíhající veliké války Boha s královstvími Satana, pro nastolení tisíciletého království Božího na zemi. Tušil, že po nekonečná desetiletí organizují svou činnost na podkladě přísných konspirativních zásad, že jsou rozptýleni na Urale, severním Kavkazu, Ukrajině i v Kazachstánu, prostě po celém Sovětském svazu, takže chtěl věřit, že i její otec se nechá jednou od nich obřezat, aby pochopil, jak neurvale usychá rána ponížené země... Valja potom pod ním opět sténala, ve snaze vynalézt novou, mezinárodní a důvěrnou abecedu, její steny připomínaly A, a E, a Karel ji ničil, tmavý pruh půlnoci táhle zanikal jako volání lítostivé zemské stráže, měsíční světlo, dopadající skrze květnovou vůni otevřenými okny, malovalo po stěnách mihotavé obrazce zaniklých erbů, a kdyby se Karel opravdu bál nadpřirozených bytostí, nenalézal by ani ve Valje tu chvíli úkrytu: nakonec jsou to jen armády celého světa, které se ze všeho nejvíc bojí nadpřirozených bytostí. A jejich důstojníci, těchto již předem před anděly ustrašených armád, touží ve svých domovech především po zcela normálních dětech, u nichž je něha i láska v rovnováze; i ve věku antikoncepce. Valja pak do jeho podpaždí plakala, ve svých devatenácti letech už nebyla hloupá, Dostali jste se až moc daleko na Západ, nejraději by jí řekl on, nějak zřetelně, a tak, aby i ona pochopila, že přes pupek střední Evropy se už dál neleze. Ale ve Valentině kolovala ještě dávná tatarská krev, a neměla ostych, když milovala: chtěla se vdát, v Československu s e j í velice líbilo, a tak prostě polykala slzy, lásku, těžký jarní vzduch a vzdechy, jejichž kořínky se už vznáší v modlitbách, i když ještě pohanských. Však on si to Bůh přebere . . . A Karel, jak ležel v tom mlžném oparu jejího těla, záviděl ostatním vyspělým i rozvojovým národům jejich Vlastenecké fronty, hrdinný odboj, gerily a podzemní hnutí: Jakou on by byl spojkou, nevývratnou z abecedy: Jakým by on byl jen fenoménem rozvratu: jako jaro! Skrze štěstí, skrzevá ně . . . A kdyby mohl, či směl, pak by na té manželské posteli, která měla správněji stát někde v okolí tulských bažin, pak by na té posteli Karel pěl: Jak já si zadupám směle na stole! kde pak je druéba můj, ať sem pro mě de.
Kde pak jsi? družbo můj? pojď už mě ssadit: mně se tu stejská za stolem sedit!
Kde pak jsi? družbo můj! pojď jen, už mě ssaď: dva tance ?iebo tři budem tancovat. (Viz nápěv „Strakatý
peřinya)
Chtění A ona byla rozvedená a několikrát mu říkala, když večer docházeli k jejich domku, A já jsem ti ho měla tak ráda. Svým způsobem tedy toho jejího prvního muže znal, byla to však známost rozhodně vzdálená, neboť ten se stal po novém sňatku jakýmsi zvířetem na ministerstvu. Pak, když je překvapil ten sadař, jak se objímali, představila ho svým rodičům. Lehali k sobě v pokoji s černým těžkým nábytkem a její matka chodila stále do předsíně přikládat do kotle ústředního topení. Pokaždé, když za ní v tom pokoji zavíral dveře, umiňoval si, že otočí klíčem. Protože to však nemohl přirozeně udělat, v cizím domě, bylo mu nevýslovně trapně, a tak se s ní miloval v hrůze. Ona pak vstávala, neukojená?, a v plážovém plášti chodila k rodičům do kuchyně pro čaj, přinášela ho k posteli a dělala úsměvně krutou hostitelku. To neukojené ženy umějí: vykládali si o společné dovolené v Jugoslávii a o slavných Benátčanech, kteří se snad narodili na ostrově Hvar. Jahodový džem byl k tomu čaji protivně sladký a křupaly v něm kousky nešvařeného cukru. Odjel potom na delší služební cestu a ona mu psávala, dokonce, když se z těch cest stalo pravidlo, mu několikrát zavolala z kanceláře školy, kde učila. V telefonu asi poznala vždy bezpečně jeho hlas, a tak si vždy vymýšlela jiné, fingované jméno. Zeptala se třeba, Je tam pan Dvořáček? a když on řekl, Ne, to je omyl, řekla, To je fajn, že jsi to ty. Že tam seš. Víš o tom, že zavedli platnost pasů jen pro území Jugoslávie? Jemu to tak fajn nepřipadalo, spíše se divil, ale co. Pro nějaké nesrovnalosti s vedením podniku, kde byl zaměstnán, dostal výpověď. A protože se ty nesrovnalosti netýkaly ani tak jeho práce, jako spíše jeho občanských postojů, těžko hledal jakékoli jiné zaměstnání: měl v té době prostě málo Času. Přese vše se konečně přece jen sešli, a ona mu vykládala o těžkostech, které začíná mít na odboru školství, a které bude mít, když se s ním bude nadále scházet Rozloučili se potom ve středu města u bufetu, kam si Šel něco sníst, a ona sedla na tramvaj. V dalších týdnech neměla potom pro něj čas, a tak jaksi mezi nimi už k ničemu dalšímu nedošlo; to asi tak přesně vyjadřovalo jejich situaci. Za měsíc a půl ho pak v noci vzbudili uniformovaní příslušníci Veřejné bezpečnosti: byli rádi, že je doma, a požádali ho, zda by s nimi nezajel na okrsek. Tam si ho po chvíli čekání vyzvedli dva korektní muži v civilu a požádali ho o vysvětlení. Při této příležitosti mu nabídli cigarety. V té době už nekouřil; mluvil s ním nějaký poručík nebo kapitán, který se v tom vyzná, představil se mu tím nejobyčejnějším příjmením. 100
Vzali ho potom s sebou na tu svou správu státní bezpečnosti. Odvezli ho tam služebním autem, mluvili pořád jen cosi o spolupráci, a teprve po hodné chvíli mu řekli, proč se zajímají o ten jeho a její vztah. Spíše neřekli, náhle položili před něj na stůl její fotografii: byla na ní nepřirozeně zkroucená na palubě nějakého vojenského člunu, jako uhynulá vážka. Nemohl ji ze začátku ani poznat, ani tomu uvěřit: v prudké bouři na Jaderském moři narazil pokoutní rybářský člun do patrolující vojenské lodi, už blízko italských výsostných vod, a ona přitom zahynula. Uprostřed žraloků, jako správná česká učitelka. Ten kapitán se ho zeptal, Tak co bylo mezi vámi. Na Čem jste se domluvili. Odpověděl, že jen láska, ale znělo to v tom prostředí směšně, tak se opravil, po chvíli, že jen pokus o lásku, ale oni mu stejně ani slovo nevěřili. Sdělili mu, že celý případ je v šetření a aby se nevzdaloval z města. A nepřijímal zbytečné návštěvy. Když pak přišel na její pohřeb a zastavil se tam poblíž toho shluku černě oděných lidí, přišel k němu její otec a beze slova mu dal svými třemi prsty facku. Blízko rakve šel pak její první manžel a plakal.
Karel
Pecka
Tucet říkanek Jednostranně odzbrojit hlásal Foot - byl krutě zbit Taktika tu slyšet stejná jak z Neville Chamberlaina
že mít psýchu je jen k smíchu Přitom bližší nežli bratr každému je psychiatr.
Je těžké diskutovat když tvým soupeřem je kat
Týdně hraju nohejbal abych údy rozhejbal Peskovala mě má paní hlučné v kloubech za loupání stěžují si sousedi kteří vedle spí za zdí
Dlouho bádal ideolog vydumal myšlenek sorok zbrusu novou skoro co rok Po stu letech k poledni objevil věc nevšední že málem vymyslel prolog Svobodně si létá ptáček? Opratě a zhasínáček dusítko na mluvítko Je třeba ho z oblohy přitáhnoutá na nohy vždyť tady má krmítko Některý den klesne tlak a mně je hned všelijak netěší mě ani valně vyžívat se sexuálně Nevím přesně na co hynu na mor nebo na vzteklinu Nevím jak se k tobě chovat milovat či nemilovat když to tvoje srdce scestné je pro mne i pro pocestné Vědecký ortel mě kruší najisto že nemám duši
Nejraději ze zvyku čtu si černou kroniku Napadá mi záhada kdo koho víc okrádá Či jsme národ zlatníků když zlodějům taktak hoví nakrást lup stotisícový O významu Švejka kdekdo hlučně hejká Má to jednu drobnou kaňku Kam ses poděl Karle Vaňku?
Mít jen moc a žádnou přízeň to je život pro vraha plyne z toho strašná žízeň a zvýšená ostraha Kdysi sláva velikánů stoupávala do nebes dnešní pán sotva je v Pánu už neštěkne po něm pes
Praha
101
Eda
Kriseová
Nemohu mu to slíbit... Blížím se pozvolna k ní a musím se přiblížit co nejblíž. Zjevila se mi přece dvakrát ve snu. Ona snad představuje nejtemnější, ale také nejbohatší hlubinu mého détství. Je v bezedném šeru, na které se někdy bojím myslet. Sama sebe se bojím. Byla jsem její první a nejmilejší vnučkou. Bydlívala jsem s ní U starého židovského hřbitova číslo 4 a jezdila jsem s ní do její vesnice na horách. Tenkrát tam ještě neměli žádný autobus, a my dvě, když jsme vystoupily z vlaku, jsme musely jít čtyři hodiny do kopce, po silnici s nábližkami, než jsme tam dorazily. Časně ráno jsme vyjížděly osobním vlakem (rachoťákem), babička měla s sebou koženou starou kabelu plnou jídla a ještě z ní čouhala termoska s kafem. Dodnes si pamatuji na pomalý pohyb vlaku, jímž jsme jezdívaly do hor. Přespaly jsme po cestě u strejdy, který měl kovárnu, a teprve další den jsme nastoupily do ještě menšího a pomalejšího rachoťáku, který nás odvezl až pod hory. Ten druhý den po poledni jsem už uviděla chalupy roztroušené po lukách, Doleček, kde byla studánka, kam se chodilo pro vodu, a nad tím hřbitov. Na hřbitově ležel můj dědeček, kterému se podařilo ve vísce umřít, jak si přál. Měl s babičkou smlouvu, že bude ležet na tom hřbitově, když umřel v horách a ne v Praze. Věděl, že umře, tak tam honem jel. Hrál na harmonium nábožné písně, zkřížily se mu nohy, spadl ze židle do strany a byl mrtvý. Babička mu podvázala bradu červeným šátkem a položila ho na postel. Ani moc neplakala. Žádný z jejích mrtvých ji úplně neopustil, její drazí se stále pohybovali kolem ní, cítila jejich přítomnost, pomáhali jí. Věřila na duchy, protože každý v té vesnici na ně věřil. Šily jsme spolu ve staré chalupě a ona stále čekala na nějaké znamení, že tu jsou, přála si, aby jí projevovali náklonnost. Já se držela ve světelném kruhu, který vymezovala zář jedné petrolejové lampy. Magický kruh byl svět živých. Od rozhraní světla a tmy začínal svět mrtvých. Třeli se o světelnou hranu, ale dovnitř nemohli. V síni žili ještě vlkodlaci, odporně to tam páchlo vlkodlačinou. V temném koutě světnice bylo okno a to jsem měla zvlášť nerada, protože nevedlo ven, ale dovnitř do domu. Za ním byla prázdná komora, dům byl plný tajuplných místností, ani jsem je všechny neznala. Byly tu dveře, které vedly nikam, a okna, která hleděla dovnitř. Jednou, dívala jsem se do okna, které se černě lesklo v koutě kuchyně, a on se mi v něm zjevil. Můj plešatý dědeček s tuhým bílým knírkem pod nosem a s červenými tvářemi. Takhle vypadal, když jsme spolu s bruslemi na rameni courali Pařížskou třídou k Vltavě. Tam mne nutil bruslit na krách, ale teď byl přesně rok mrtev, dneska jsme byly s babičkou v pravé poledne na hřbitově. „Babi, ach, babi," vzlykala jsem babičce do klína. „On tam byl. Je tam." „Kdo?" ptala se, jako by nevěděla. „Děda." „A proč by ses ho bála?" ptala se babička. Nepopřela to. Každý mohl podle ní spatřit cokoli. Jednou jsem viděla skřítka a ona mi to také věřila. Dnes myslím, že spíš nevěřila ve skutečné bytí tohoto světa. „On ti přece neublíží, hloupá." „Ať jde pryč, babi," prosila jsem. „Řekni mu, ať jde hned pryč. „Kam by chodil?" tázala se babička. „Je tu přece doma a je s námi. Neopustil nás. A ty jsi hloupá, že se ho bojíš. Je stejně hodný, jako býval dřív. A taky se mu jistě líbí, že mu dáváš kytky na hrob." To byla pravda. Každý den jsem uvázala kytičku z lučního kvítí a s tlukoucím srdcem ji nesla na hřbitov. Došla jsem napřed pro sklenici čisté vody do Dolečku. Bylo tam temno, vlhko a zeleno. Rostly tam vysoké olše a nízké neprostupné křoví, půda tam byla vždycky měkká a vlhká. Pramen vyvěral na dně krychle, vystavěné z plochých břidlicových kamenů. Když jsem si vvstouola na viklavv placatý kámen a jednou rukou se podržela stěny jeskyňky, mohla jsem nabrat vodu. Čistou, studenou, krehovou. Klečela jsem holými koleny na kameni, držela džbán pod vodou tak, aby do něj hubičkou natékala voda. A bála jsem se otočit. Měla jsem strach, že je za mnou: vodník. Všichni vesničané věřili, že v Dolečku je vodník, a klidně mne tam posílali pro vodu. Babiččina sestřenice Gusta ho viděla, seděl na olši a vyškleboval sejí. Lekla se, pustila skleněný džbán, ten padl na kámen a rozbil se. Mužík se tomu smál. Mám z toho křišťálového džbánu ještě střípky, ukryté v koruně staré třešně. Když se mi podařilo nabrat vodu a neuvidět vodníka, běžela jsem s kytkou na hřbitov. Ležel mezi poli, olemovaný plotem a thují. Uprostřed hřbitova byly dvě lípy a boží muka a za nimi márnice. U božích muk sedával miy dědeček a hleděl do kraje. Měl to místo moc rád, protože byl odtud vidět Tábor, Rumburk a Bradlec a také Trosky. Přál si ležet v horní řadě na hřbitově, tak, aby neztratil vyhlídku. Babička říkala, že si přál pořád vidět do kraje. Plížila jsem se tichým dopoledním hřbitovem, lípy naplňovaly prostor nad hroby sladkou umrlou vůní, a ještě níž se plouhala vůně lilií, padala k zemi, protože byla těžší. Nebo to byly floxy? Celý hřbitov byl v létě rozkvetlý, na každém hrobě maličká zahrádka. Můj dědeček měl růvek bez pomníku, ale vedle byla socha plačícího anděla, která patřila rodině Holubcově. Bylo mi líto, že miy drahý dědeček nemá také takového anděla. Prosila jsem otce, aby mu nějakého dal, ale on nechtěl. Rychle jsem položila sklenici na hrob, udělala tři křížky a už jsem letěla pryč. Plačící anděl mne doprovázel svým emailovým okem a já se k němu modlila jako ke strážníčkovi, dřív než mne zardousí
102
hubená ruka kostlivcova. Od hřbitova jsem běžela po silničce lemované kulatými stromy, a ty byly plné č e r v e n ý c h jeřabin. Ohnivé koule pro ohnivé mužíky. Teď v poledne jsem se jich nebála, ale měla jsem strach, že od Nedomlelů na mne vyleze šílená stařena. Bylo jí hodně přes sto let a nemohla umřít Celé dny zpívala nábožné písně mužským chraplavým hlasem. Skoro v každé chalupě tu měli stoletou stařenu, které už rozum nestačil, ale tělo pořád ještě přetrvávalo. Čekali pokorně, až umře. Nikoho ani nenapadlo dát ji do nemocnice nebo do domova důchodců. Umřít se má doma. Můj dědeček také tak umřel, viděla jsem ho, jak ležel na posteli s bradou podvázanou č e r v e n ý m šátkem. Tebe jsme dali do nemocnice, babi. Rozum ti odešel o rok dřív než tělo a v městském bytě jsme tě nemohli mít, když jsi nám pořád utíkala. Je to dávno, co jsme spolu chodívaly samy dvě srpnovou žíří. Každý rok 11. srpna jsme stoupaly do kopců od vlaku rachoťáku, který nás vyložil v údolí rychlé šedozelené řeky. Čtyři hodiny jsme šly do kopce, ani kousek s kopce. A musely jsme být přesně v poledne na dědově hrobě. Dvanáctá byla dědečkova úmrtní hodina. Nenechala mne trhat ani jahody trávnice, které všude dozrávaly v příkopech podle prašné silničky, ani maliny, které visely na pasekách v rudých vodopádech. Jednou jsme to nestačily, babi. Poledne nás zastihlo na bílé, vypálené silnici před desátým kopcem. Zdálky už byly vidět první chalupy a kaplička, ale my jsme viděly, že na hřbitov nedojdeme. Ve vsi začal klinkat poledník a my se zastavily. Babička postavila na zem černou odřenou kabelu, vedle ní položila kabelku, kde měla peníze a občanský pi'ůkaz a sepjala své hubené, hrbolaté ruce. Měla nehty zastřižené až do masa, aby jí nevadily v práci. Stály jsme pod kolmým sluncem samy dvě na prašné silnici, babička v černých šatech, v černých dlouhých punčochách, nikdy nechodila naboso, v černých turistických botách. Na hlavě jí trůnil slaměný klobouk, který jí udělala teta Běta, zdobilo ho havraní péro. To ještě teta Běta nebyla zblázněná, ale měla krámek s klobouky na Starém městě. Vidím nás dvě, když zavřu oči. Mně bylo jedenáct, měla jsem hubené, křivé nohy, nazuté v příliš velkých zaprášených polobotkách, a úzký hrudníček. Držela jsem v ruce kytku rudých gladiol, které okorávaly ve vedru. Babička se modlila, ale mně to nepřipadalo dost důstojné, tak jsem jen stála. Bílé slunce do nás pražilo, babička měla bledý, zpocený obličej a vlasy přilepené ke skráním. Nikdy se neopalovala, neměla na to čas, a snad proto měla pleť bílou a jemnou až do smrti. Byla kdysi nejkrásnější nevěstou na horách a děda si pro ni přišel až z Prahy. Černá s*ocha, černá nevěsta. Dědova nevěsta, ale tehdy byla celá v bílém a měla tmavě hnědé dlouhé vlasy až po pás. Dodnes je měla ukryté pod kloboukem a neměla v nich ani nitku šedivou. Narudlé jeřabiny se nám klimbaly nad hlavami a bílé patníky podle silničky svítily. Šoupala jsem podrážkami o kamínky, už jsem chtěla jít, ale ona pořád stála s pohledem upřeným dopředu, kde byl hřbitov... . . . Vltava, jíž jsem křtěná, se vleče unaveně řečištěm jako stará žena, navlečená v šedivých cárech. Bronzové víly na Čechově mostě ji marně pozdravují pozdvižením pochodní. Zdá se mi dokonce, že stáda beranů smutně bečí v uplakaném podzimním dni, mí přátelé beránkové, které jsem vždycky jednoho po druhém brávala za rohy a pusinkovala. Most střežený čtyřmi anděly vede do Pařížské, dortové ulice, která míří na Staroměstské náměstí. Pod mostem jsme v zimě s dědečkem bruslili, nutil mne tam jezdit na krách. Znám železnou proláklinu mostu zespodu, jeho silné nohy, vzepřené ve vodě. V létě jsme pod něj plavali z Občanské plovárny, kam jsme chodili každý den. Seděly tam hned po ránu před kabinkami dámy želvy a dámy ještěrky, pily kávu, lakovaly si nehty, pletly a vedly dlouhé hovory, jimž jsem nerozuměla. Oslovovaly se paní radová, paní profesorová, paní oficiálová. Nejvíc mne zaujala ústa paní plukovníkové. Měla je tak malá, že jsem si celé dětství myslela, že jí jenom malou lžičkou, aby sejí pusa od velké neroztáhla. Můj dědeček vždycky před řadou dam smekl z pleše bílou plátěnou čepičku se zeleným stínítkem a pozdravil: „Majoucta, dámy11. A ony všecky kývaly hlavičkami, byly jako loutky a některé z nich měly tváře klaunsky namalované. Povídaly si často, jak bývaly na Riviéře, na Capri a u Jadranu a někdy mi ukázaly obrázky moří, které měly nalepené na zadních stěnách kabin. Většinou se nekoupaly, jenom se sprchovaly a opalovaly. Kůži měly ještěrčí a na ní brilianty. Byla jsem na občance spokojená, dokud mne dědeček nechával v malém bazénku, nad kterým se oškliboval, protože prý v něm bylo víc moči než vody. Pak si ale vymyslel, že se musím naučit plavat, a najal obra s bronzovou kůží. Plavčík měl tělo tetované, porostlé černými dlouhými chlupy, hubu plnou bílých zubů, a když se smál, vypadal jako nezkrocený kůň. Popadl mne do velkých rukou, přivázal na lano a spustil do kalných hlubokých vod. Strach ze smrti mi bránil v pohybu, v prsou mne strašně bolelo a začala jsem se topit, až mne mohutná síla vytáhla vzhůru a nechala mne bezmocně viset nad hladinou, z nosu i z úst mi tekla voda a kašlala jsem a mrskala se jako ryba, chycená na udici. Lidé, kteří stáli u zábradlí, se smáli a křičeli a on mne znovu ponořil do vody a řval na mne á dva tri a já jsem chtěla ležet ve volánkových šatech v rakvi jako teta Mařenka, která se ale neutopila, umřela na zánět mozkových blan. Plavčík to asi po třech lekcích poznal a definitivně mne odvázal. Děda viděl, že ze mne nevychová sportovce, jako byl sám. Jak to, žes umřel tak brzo, dědečku, když jsi celý život sportoval? V létě jsi mne nutil chodit bosýma nohama ve studené rose a říkal jsi tomu knajpování, v zimě jsme lyžovali v Motole, až mnohem později jsem se naučila plavat a pak jsme spolu plavávali pod břicho Čechova mostu.
•<
Í £
103
Andělé mne vyprovázejí až k synagoze a tady naproti ní začíná ulička U starého židovského hřbitova. Je tam dosud: hřbitov, šedivé náhrobky nakupené v hromadách, a havrani. A mezi domy špinavé dvorečky, kde se válí chuchvalce prachu a zbytky vln z koberců a kde babičky přerovnávají bedýnky a prkýnka, zatímco kočky meditují. Skoro bych zabočila tím směrem, po dlažbě, která je celá pokreslená stopami mých bývalých šlápot, jako bývá sníh na židovském hřbitově hustě poťapaný stopami ptačích pařátků. Tady někde je i počátek všech mých kroků, ten první, dávno zašlapaný. Ale já musím minout to dobré místo a jít dál, pospíchat uličkami Starého města. Dřív tu bývalo plno krámků a mezi nimi vetešnictví. V temných chodbách seděly rozcuchané mrzuté stařeny a prodávaly staré krámy. Tenkrát, jak se mi zdá, sem pořád svítilo slunce, nevlídný šedivý den, jaký je dneska, nepamatuji. A tady už je průjezd a za ním špinavý dvorek, dům číslo sedmnáct. Jsou tu popelnice s otevřenými tlamami, plné odpadků, a do těch prší. Dřevěné schodiště se točí do temnot, oprýskané dveře vedou do nějakého brlohu, kde jistě žije čarodějnice, a za nimi jsou světlé vyšší dveře a na nich cedulka instituce, kde se chci ucházet o místo. Po kolikáté už hledám číslo domu, patro a dveře, za nimiž je podnik, kde bych snad mohla pracovat, vydělávat peníze, trávit osm hodin denně. Přicházím vždycky s novou nadějí, dneska jsem se zas pečlivě ustrojila, ne moc nápadně a také ne uboze, průměrně, sukni, svetřík a baloňák, šusťák nemám. Vlasy jsem si učesala do uzlu, všechno tak, abych byla přijatelná pro každého. Klepu a vcházím do velké místnosti se třemi okny, které vedou do protějšího dvora. Je tu šero a v něm rozeznávám čtyři psací stoly, zavalené hromadami knih. Zpod hald vylézají nebo vykukují nějaké ženy, celé šedivé od prachu, který pochází ze starých knih. A už vstává krajní u okna, blíží se ke mně, má brýle jako novinář v Palestině, dna jogurtových lahví, a za nimi malá očka, na nichž nic nepoznáš. Má hladce sčesané řídké vlasy a tlustý šedivý svetr, který činí její postavu beztvarou. Je na ní na první pohled patrné, že sejí snad vášně nikdy v životě nedotkly ani klacíkem. „Posaďte se u nás," vyzvala mne a sundala z jediné židle tašku s nákupem. Posadila jsem se. Velká litinová kamna v rohu místnosti sálala a všechna okna byla zavřená. Bylo tu horko a dusno. Tak tady bych měla sedět každý den, snad všechny zbylé dny svého života za trest, za nějakou vinu. „Jdu za paní doktorkou," řekla jsem. „Chtěla bych se ucházet o místo knihovnice." Žena se posadila na své místo a odstavila hromadu knih, aby na mne viděla. Konečky prstů si strčila do ú s t „Můžu se vás na něco zeptat?" Přisvědčila jsem. „Proč jste si vybrala zrovna nás?" „Je tady místo." „Míst je všude." „Já už pár podniků obešla," řekla jsem. „Ale není to tak snadné. Všude jim něco vadí. Víte, já jsem se narodila na Starém městě, a když jsem viděla váš inzerát, tak se mi zdálo, že by to tady snad šlo. A dnes, když jsem sem šla, tak jsem to vzala přes Čechův most a Pařížskou ulicí. Já měla kdysi babičku a dědečka, kteří bydlili U starého židovského hřbitova." Viděla jsem sama sebe, jak tu sedím mezi hromadami knih, ve velké čtvercové místnosti, a jak vyprávím nějakým bábám svůj příběh. Rozkazovala jsem si, abych s tím přestala, ale nepřestala jsem. Jak mne dva mí bývalí kolegové nutili, abych podepsala nějakou rezoluci, jak říkali, že je to jen formalita, že něco přece obětovat musím, když chci dělat ve svém oboru, jim také neublížilo, že to podepsali, myslet si mohu co chci, ale psát, co se mi nařídí, ale jak já jsem to nechtěla a rozhodla jsem se, že radši budu dělat v nějaké knihovně, protože na to mám rovněž kvalifikaci. Divila jsem se, proč jim to říkám, ale šlo to ze mne a nedalo se to zastavit, s brebtavou upřímností jsem jim sdělovala, že jsem v pořádku a že budu pracovat, když mne sem vezmou. Knihovnice vylézaly zpoza svých hromad a dívaly se na mne pořád víc jako na krajtu a já žvanila a žvanila. Řekla jsem jim, že mám muže, který studuje, a dítě, a že tedy musím stůj co stůj vydělávat Už to dál nejde, protože když kupuji deset deka masa pro Pepinku, tak řezník vždycky hodí na váhu aspoň čtvrt kila a pak nechce patnáct deka uříznout a lidé ve frontě se zlobí, že zdržuji a vymýšlím si, ale já si nic nevymýšlím, protože opravdu nemám na víc. Knihovnice s tlustými skly si čím dál tím úporněji hryzala nehty a šoupala zadkem po židli a stará paní, která seděla za vedlejším psacím stolem, si přisunula židli blíž a hleděla na mne přimhouřenýma očima. Když jsem se konečně na chvilku odmlčela, brejlička vyndala ruku z úst a řekla: „Ale tady to není moc dobré, že jo, Marie." Šedovlasá Marie, která už jistě měla být dávno v důchodu, otevřela své přivřené oči a přisvědčila. Pak si obrátila opět židli ke krabici s kartičkami a položila ruce na kartotéku jako pianista, který se chystá hrát. „To není nic pro vás," řekla brejlička. „Málo peněz, člověk tu prosedí celý den, dvě hodiny navrch stráví v dopravních prostředcích, a k čemu: za těch pár korun? A je to celkem otrava, nemám pravdu, Marie?" Stará Marie opět laskavě přisvědčila. „Měla byste lepší, kdybyste se poohlédla po něčem jiném," řekla brejlička. „Po něčem lepším." „Ale já o ničem nevím," řekla jsem. „Vezmu cokoli, jen když už nebudu muset nikam chodit a ucházet se o místo." Dívala jsem se na ni. Rvala si teď zuby nějakou záděru na palci. Rozhlédla se po těch druhých. Černo-
104 í
i
afe
vlasá žena středního věku měla čelo položené na skleněné desce stolu a asi spala. Pak tam byla ještě jedna a ta horlivě pracovala anebo práci aspoň předstírala. „Já vám to řeknu úplně upřímně," řekla brejlička, „když to tedy chcete vědět. Musíte na nás mít ohled. My jsme rádi, že jsme rádi. Máme rodiny a děti. Vy si sem sednete a co bude s náma? Co když nám to tady rozpustěj? Kde my budeme hledat místo?" „Proč by vám to rozpouštěli?" „Kvůli vám přece." Mlčela jsem a prohlížela jsem šiji. Viděla jsem její hrubou pleť, její krátké koliko vité prsty a Šedivý svetr, který měla zapnutý až ke krku, přestože tu bylo vedro, a pochopila jsem, že z ní na všechny strany sálá strach, jako teplo sálalo z litinových kamen, a že takový strach může mít jen Člověk, který něco skrývá, a začalo mi jí být líto, že se bojí o takové mizerné místo, o temnou díru, v níž spatřuje svou jistotu a záchranu. „Nemůžete být přece taková egoistka," řekla ještě. Vstala jsem ze židle, sehnula se, zvedla tašku s nákupem a dala ji, kde byla předtím. Uklidila jsem po sobě. Rozhlédla jsem se po místnosti a na druhém konci spatřila jeden psací stůl, u něhož bylo volné místo. Tady jsem mohla sedět, ale už nebudu. Marie roztřesenými stařeckými prsty rovnala kartičky a skláněla šedivou hlavu hluboko nad stůl. „Nezlobte se na nás," řekla ještě brejlička, „ale pověděla jsem vám, co si o tom myslíme. Upřímně, že jo, Marie?" Šla jsem zas ulicemi Starého města, které je mým domovem. Byt nemám, ten patří tchyni, která ho nikdy nevymění za dva. Tady znám každý roh, jako by to byl roh nábytku v mém bytě. Mohu si sednout na schod, opřít se o zeď, mohu položit čelo na kámen, ruce otočit dlaněmi ke zdi a spojit se tak se zdí v trojúhelníku. Jen kdyby mi netekl déšť za límec. Jdu uličkou, kudy jsme chodívali s dědou ze Žofína. V zimě jsme bývali celí zkřehlí a tak jsme se zastavovali za těmito skleněnými dveřmi, na nichž je dosud útlá mosazná klika. Dveře tehdy vždycky zazvonily a my vešli do nevelkého temného obchodu, kde na dřevěných držácích byly všude klobouky. Stál tu malý kulatý pultík a všude po stěnách viselo plno zrcadel. Chvilku jsme čekali, než se z temna vyboubelila stará teta Běta a vítala nás s laskavým úsměvem. Vzadu měla dílnu, kde u "bubínku, rozpáleného do č e r v e n a , šila klobouky. „Sedněte, sedněte," vybízela nás a už stavěla na plotýnku mosaznou konvici s vodou a já si svlékla kabát a tváře mne pálily a ruce mi rozmrzaly a bolely tak, že se mi až slzy draly do očí a teta radostně ťapala kolem nás ve filcových bačkorách. Prohlížela jsem si černý klobouk, který odložila, a k němuž asi zrovna přišívala havraní péro, byl to pohřební klobouk a později ho mívala na hlavě moje babička, když jsme spolu stoupaly srpnovou žíří do vesničky v horách, kde zemřel děda. Teta Běta, modistka, skončila v blázinci. Kdyžjí vzali obchod, nevydržela to na hlavu a museli ji dát do Bohnic. Byla tam šťastná. Každý den ráno časně vstala, upravila se a otevřela krámek. Ano, milostivá, jak si přejete, milostivá, milostivé to moc sluší. To je klobouček jako bonbónek, říkala pacientkám a nasazovala jim na hlavy pomyslné výtvory. Všechny tam byly jejími zákaznicemi, i paní doktorky a sestřičky. Zemřela šťastná uprostřed čilého obchodování. Zůstala tím, čím chtěla být, a doktoři tvrdili, že tak krásnou a šťastnou bláznivku je radost mít.
y
Kam jsem měla jít? Šla jsem do hospody, protože jsem věděla, že tam budou lidé. S nimi se ve chvíli strachu, co bude se mnou, co bude s touhle smutnou zimavou zemí, co bude se světem, mohu držet za ruce. U zlaté konvičky se hraje člověče nezlob se s malými rumy. „Jsi nějaká strhaná," řekla Káťa, „co se ti stalo?" Jestli je někdo strhaný, tak je to ona. Dívám se na její průsvitný, pergamenový obličejíček, špičatý nos a oči, které měly kdysi barvy pravých fialek a vyplakaly se do psích. Vlasy mívala smotané na temeni do malého secesního uzlíku a to jí tak slušelo. Teď jí v tenkých mastných pramíncích lezou do obličeje, a ona je pořád útlou rukou krátkých pohybem odhrnuje. Když jsem se s ní seznámila, nosila secesní hadýrky a pohybovala se životem obklopena vlastní něhou a bezbranností. Byla to dívka, která neměla nic společného s tímto světem, ona se sem nehodila. Pak se zamilovala do Karla, kterého našla někde na půdě ukřižovaného, nataženého na skřipec mezi představami a možnostmi, našla ho a vzala si ho domů. „Nikde mě nechtěj," řekla jsem, „ani doma, ani v žádný práci. Neměla jsem sem jezdit. Měla jsem asi zůstat tam." „A co holka?" zeptala se. „Máš tu přece holku, ne?" „Holku sebrala tchyně." „To bych potřebovala," řekla Káťa,, j á mám svý usoplence ve školce. Já je tam dám v pondělí úplně zdravý a ve čtvrtek dostanou horečku a jsou doma čtrnáct dní. Já už se z toho zblázním. Rozhlížím se, nikde nikdo. Všichni se na mne vysrali a nejvíc Karel. Ten si šel zas do blázince vodpočinout. Vrátí se vyhajanej, vyspinkanej, vykrmenej. A my doma, jen se na nás přijď podívat." Káťa měla tu výhodu, že vždycky, i v nejhorších dobách, probouzela ve mně poslední zbytky optimismu. Musela jsem se bránit totální negaci, v níž žila. Věděla jsem, že kdybych sestoupila až tam, nikdy už bych se nevyhrabala. Naproti nám u stolu seděl Robert. Byl propadlý až někam na dno své husté duše. Dlouhý bimbavý nos 4
105
měl ponořený do půllitru a oči zavřené. Trávil takto své dny, týdny. Pak náhle v určitém okamžiku odcházel z hospody veden snad nějakou vyšší silou, oči se mu rozsvítily a maloval. Maloval dny, týdny, a obrazy pak složil ve svém skladišti. Tehdy už rostla v něm marnost a hnala ho do hospody. Robert buďto maloval nebo pil a teď měl být ke všemu ještě otcem. Vypadal, že ani neví, jak k tomu přišel, chlapec by se mohl jmenovat Stadion a holka Ruzyně. Káťa převrátila do sebe dalšího velkého ruma. „Ty jedeš." „Jedu," přisvědčila. „Včera jsem se vožrala, dneska to dokrmuju. A víš, co jsem udělala?" Odmlčela se a dívala se na mne fialkovýma očima, v nichž byla stále ještě udivenost nad tím, co sejí to na světě děje. „Plivla jsem do ksichtu tomu Honzovi, jak hraje ve Sluníčku hrochy, slony a krokodýly. Von mi naštval. Já je všechny nenávidím." „Koho?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, co odpoví. „Mužský. Hovada prolhaný. Kája prochlastal všechny prachy, na děti mi nedal a teď se válí v blázinci. Má tam známou primářku a ta ho tam vždycky nechá. Umělec. Nažere se teplýho, vykoupe se, a já mám hajzl na pavlači. Já musím vždycky bejt, živá, mrtvá, ve službě, a proč von nemusí nikdy?" „Na mne se taky vykašlal," řekla jsem mírně. „Našel si křepeličku, která ho vopentlila. Voni nechtěj nic dělat, ale chtěj bejt vychvalovaný." „Já na něj byla hodná," řekla jsem. „Od tý doby, co jsem se sem vrátila, nechtěla jsem být už ničím jiným než jeho milující ženou. Ale on už o to nestál. Před půlrokem by si to byl asi přál a tehdy já chtěla bejt novinářkou. Robert vyskočil náhle probuzen z nějakého surrealistického snu. Tramvaj, která zdánlivě jela do hospody a řinčela, těsně před oknem uhnula v ostré zatáčce doprava. „Tramvaj číslo 3465," vykřikl Robert a ukazoval na ni. „Právě vstoupila do mého života. První byl ten hadrovej panák hned po ránu, jak mu vypadávaly z břicha gramofónové desky." Klesl pak opět na svou židli a ponořil se do rozjímání. Krásná Suzi se na něho dívala svýma smutnýma očima. Touží celá léta provdat se do Itálie, mít kamennou vázu, moci hrát na klavír, být bohatá a pro radost si malovat. Sňatek byl několikrát na spadnutí, ale vždycky do toho něco přišlo. „Intelektuálové jsou všichni k hovnu," pronesla svými plnými růžovými rty. Sprostá slova se k ní nehodila, ale ona je vyslovovala se zvláštním důrazem, jako by to dělala sama proti sobě. „Kdo má furt poslouchat ty jejich zasraný problémy a těšit je z jejich mindráků? Že nemůžou, co by chtěli. Umění se přece nikdy nedělalo za prachy, ale z lásky k fochu. Musej se rozhodnout, buďto bejt chudý anebo mít prachy a posluhovat. Je to tak jednoduchý a voni to furt nechtějí pochopit Chtěli by všechno jako malý děti. Copak se impresionisti měli dobře?" Suzi se rozhlédla po všech, kdo seděli u stolu. Nikdo jí nedal za pravdu, jen Robert zafuněl jako ze sna. To Suzi popudilo a strčila mu hořícího vajgla do nosu. Robert vyskočil, zařval, zmáčkl si druhou nosní dírku a vajgla vyfrkl. Vajgl spadl na ubrus a propálil v něm díru. Poručila jsem si další pivo a k němu rum. Robert nasál pivo do nosu a chladil si popáleninu. „Jsi kráva," řekl. „Vždycky jsi byla kráva." Vzala jsem půllitr oběma rukama a zhluboka se napila. Pivo jsem moc ráda neměla, ani rum, ale bylo to laciné. „A co budeš teď dělat?" zeptala se Káťa. „Vezmu na Občanský plovárně stánek s buřtama. Když jsem byla malá, koupala jsem se tam v plivátku a dědeček cvičil za kabinami s činkami. „Uzenky," ušklíbla se Káťa. Zapomenu, že jsem bývala královnou perlového ostrova, že každý den bylo na mém stole dvanáct druhů jídel a malý Černoch mi nosil vlečku. Co tu vůbec dělám? Proč tu jsem, ptám se sama sebe. Vím přece, že mi tu nikdo nepomůže. Že kdyby se mi zalesklo oko, kdyby se vněm ukázala jiskra, někdo by mi ho vydloubl, ani by se nezajímal, jestli to třeba nebyla slza. „A co v zimě?" zeptal se Igor. Možná ho to doopravdy zajímá. Ale spíš se ptá, aby řeč nestála. Pořád se musí o něčem žvanit, aby si každý to své mohl nechat pro sebe. Mám podezření, že každý z nich něco má, ale skrývají to, aby jim to nikdo nevzal. Jen se tváří jako mrtví brouci. Třeba Igor. J e mu třicet pět a pořád snad neví, co by v životě měl dělat Možná to ví, ale neřekne to. Nade vše miluje bitvy, růže a vojenské pochody a o tom pořád mluví. A o Dorotce, když se opije. „Já nevím." „To bys měla rovnou lepší nacpat si šlauch vod plynu do huby a cucat," poradila mi krásná Suzi. Sama dělá gaučáky a každému se její obrázky líbí. Jsou něžné, sentimentální, přijatelné rozměrem i cenou. Suzi se chce mít dobře a hezky se oblíkat „Dělej přece to, co aspoň trochu umíš," řekla. „To nejde." „Jak to?" „Neumím se přizpůsobit" „Tak jsi sem sakra nemusela lézt," řekla Suzi. „Přece sis dovedla představit, že tě tu nebudou vítat s fanglema. Co sis vlastně myslela, když jsi sem lezla?"
106
Jsem také mrtvý brouk. Jak je to dávno, co jsem žila, co jsem se rozhodovala. Všechno se zastavilo, není už proč a není o čem. Ale někde pod ledem musí přece téci řeka. Z dětství to znám. Ledy s duněním a hřměním náhle puknou, vody se uvolní a začnou téci. Musím jen čekat Mít trpělivost a čekat v tom zimním mrtvém tichu, až někde u dna a u kořenů uzraje nové jaro. „Dorotka byla něžná," řekl Igor. „Ta jediná byla má nejmilejší, má nejkrásnější." „Choď se mnou," navrhla Káťa a přitiskla svou plochou utrápenou hruď k Igorovým zádům. „Tebe se bojím," řekl Igor, a setřásl ji. „Ty bys mne jednou v noci zavraždila. A ukousla mi ho." „Zastřelím tebe, zastřelím sebe." A já budu zatím sedět na plovárně se starejma želvama, představovala jsem si. Mají kabiny vylepené obrázky moře u smradlavé Vltavy. Pamatujou palmy, bílé a Čisté restaurace, swing a romantickou lásku. Já budu mít klid. A oni se tady zatím sežerou. „Když si představím ženskou, tak musí bejt něžná. Pravá blondýna s meruňovou pletí, jako byla Dorotka," zasnil se Igor. „Chceš vidět, jak já vypadala, než jsem toho parazita, o kterým jsem si myslela, že je génius, seškrábla ze zdi a přivedla si ho domů? Vona mne pamatuje," řekla a ukázala na mne. Potvrdila jsem, že byla krásná, ale Káťa už se natahovala po kabelce, otevřela ji a hledala své foto. Chvíli hrabala v hnědé odřené taštičce, vyndávala na stůl zmačkané papírky, projeté lístky z tramvají, rozlámané cigarety, kus chleba, jablko, tužky. Pak vylovila odněkud z hloubky přelámanou fotografii a nechala ji kolovat. Byla na ní taková, jak jsem ji pamatovala. Holčička v šatech s volánky, s velkýma fialkovýma očima, v nichž se zrcadlil svět Nejnápadnější na ní byla udivenost. „Už brzo umřu," řekla, když fotografie obkroužila stůl a vrátila se k ní. „Cítím, že to dlouho trvat nebude. Vodchází mi jeden orgán za druhým." „Vždycky dostanu jenom špindíru," stěžoval si Igor. „A vždycky bláznivou." Byla bych šla ráda domů. Kdybys tam byl, celou cestu bych utíkala. Osprchovala bych se, umyla si vlasy, abych ze sebe smyla hospodský pach. Pak bych si sedla vedle tebe a vzala tě za ruku. Nic víc bych nechtěla, jenom abys byl při tom. Abych cítila tvou přítomnost a abych věděla jistě, že jsi rád, že jsem, a že jsem u tebe. „Co abysme se radovali," navrhl Robert. „Já bych třeba vstal a něco zatančil." „Jsi zdravej?" zeptal se Igor. „Je z nás největší cvok a tváří se jako zdravej." Co dělat na tak malém místě, které mi zbývá k životu? Snad nic než rýt do hloubky. Hrabat se pod zem. Vypila jsem zbytek svého rumu. „Nejlepší je to v blázinci," řekla Káťa. „Mne tam jednou vodvezli, když jsem snědla prášky. Pumpování žaludku bylo blbý, ale pak to tam bylo krásný. Já pletla šálu a dívala se do akvária. Byl tam klid a všichni na mě byli hodný. Jenže mě za týden vykopli. Kája tam může bejt každou chvíli, jeho tam nechaj jak dlouho chce." Napila jsem se znovu. Čas ubíhal, můj nepřítel čas. Dnešní den skončím v opilosti. Bude mi všechno jedno. Zítra ráno se probudím a v hlavě budu mít tank. Nebude mi už tak strašně smutno, jako je mi dnes, protože na to nebudu mít sílu. Dívala jsem se z okna a viděla jsem, že venku chodí lidé. Pospíchali z práce, neměli ani trochu času. Já mám všechen svůj čas a vleču se s ním jako s břemenem. Není k ničemu, protože si v něm nedokážu odpovědět ani na jednu otázku. Vycházím ti vstříc, milý, chodím ti na půl cesty naproti, ale nesetkáváme se. Každý se ubíráme dál svou cestou a ony se neprotínají. Mám teď jen tebe, ale ty už nemáš mne. Možná už se nikdy nesetkáme. Nemám už sama sebe ráda, protože tys mne přestal mít rád. Zakrátko se už snad přestanu i umývat Nebudu se chtít dotýkat svého těla a ono bude šedé, leskle šupinaté. Zavrtám se jako živočich do kamene, zarostu do něho a budu tam s p á t Nikdo už o mně nebude vědět. „Šla bys se mnou?" zeptal se mne Igor. „Já bych tě docela chtěl." „Ne," řekla jsem a sundala jeho ruku ze svého stehna. „Já nechci nikoho." »Ty jsi ale pitomá," řekl Igor. „Budeš mít ještě mužskejch." „Bude," řekla Káťa, „ale ne takový, jako jsi ty anebo ten můj prevít" Měla jsem sen. Bylo v něm léto křiklavě barevné, začátek pražského léta, kdy stromy mají dužnaté listí a v zahradách kvetou kosatce, pivoňky a sakury. Asfaltové žíly mezi dlažebními kostkami se roztěkají a tvoří lesklou mříž, jíž prorážejí šedé kostky vozovky. Byl jasný průzračný den, kdy z dálky rozeznáš každé okno, každou ozdobu na domech, které se dřív tak umněle šňořily, když ještě na to byl Čas. Ulicemi profukuje chladný větřík a odnáší pach spálené nafty a benzínu, takže je krásně i ve městě. Proběhla jsem Myší dírou, která byla plná bezhlasého tření a lípání, i když stromy tu rostou v prachu, přece vždycky na jaře podivuhodně vstanou z mrtvých. Přišla jsem k Mánesovu mostu, který se lehce vznáší nad temnou Vltavou a tu hle: vidím kříž. Na začátku moderního mostu stojí bronzový kříž, visí na něm Kristus pán a trpí. A pod ním, kolem kříže, se ovinují svalnatí bronzoví lidé v hrozném utrpení, lidské trápení ohrožuje kříž, jako by ho chtělo strhnout do řeky. A za bronzovou scénou jsou v siluetě Hradčany a Kristus nebojuje s lidmi jako Daokoon s hady, ale jen je přehlíží z výšin svého utrpení. Vždycky se trochu leknu člověka na kříži, co je to za morbidní symbol a proč není místo něho symbolem
107
člověk radostný, Řek, který vchází do světla. Proč by jeden člověk v celé historii lidí měl vykupovat všechno utrpení a proč bychom měli být osvobozeni z běd, když se s ním ztotožníme? Nevím, kde se tu vzal, ale pospíchám dál po mostě, protože na druhé straně bydlí Káťa a jdu ji navštívit Zvoním u vysokých tmavých dveří s mosazným klepadlem, otvírají se a ona vchází na chodbu. Má na temeni hlavy drdólek, jaký nosívala kdysi dávno, ale má tvář stařeny, pergamenovou, svraštělou, na sobě vytahané triko neurčité barvy a džíny, sepjaté na zavírací špendlík. Vychází z ní světlo, žlutá se v něm prolíná se zelenou a modrou, chvílemi se barevné vlny přes ni přelijí, začeří se, jako by byla v barevné vodě utonulá. Ale je živá, ruce drží na ústech a křečovitě je mačká v pěsti a z očí barvy psích fialek se jí hrnou nové a nové slzy. „Co se ti stalo," vykřiknu a přistoupím k ní, ale ona přede mnou couvá, udělá krok dozadu, už je za prahem a já náhle vidím, že to nejsou dveře do bytu, ale výtahová šachta, v níž není kabina. Káťa má jednu nohu a tedy i polovinu těla nad propastí a kýve se jako kyvadlo v malém rozkmitu. „Chyť se lana," volám na ni, protože vidím, že v šachtě se houpe tlusté konopné lano a ona poslechne a hmátne do prostoru za sebou, převáží tělo nad díru a už je má. Chytí se lana oběma rukama, ale ono se rozmotává, rumpál se kdesi nahoře točí a Káťa se drží. Vidím ještě, jak její oči zhasínají ve tmě, do níž se propadá. Křičí a její nářek se marně rozléhá po prázdném secesním schodišti. Stojím na místě, nemohu se hnout, utéci, ani to nevidět. Hledím do tmy před sebou, vidím povolené lano. Tma a ticho, ticho a tma. A tu se z šachty přibližují ke mně tepané, krásně zdobené dveře s kovovými liliemi, a pomalu, důstojně se zavírají s táhlým skřípavým zvukem, až měkce dopadnou do zámku. Stojím před nimi a ony mne oddělují od děje, který se za nimi odehrál. Jsem v jiném světě, ve světě lidí, a Káťa, má přítelkyně, padla do temnot Nemohla jsem jí pomoci, jako nikdo nemůže pomoci mně. Jsem to já a úředně tu sedím za nějakým stolem v cizí místnosti po dva měsíce na zkoušku, prý pracovnice statistického institutu. Anna Rotová, původním povoláním novinářka. Narodila jsem se v rodině intelektuála, poměry skromné, avšak dostačující. Otec i matka byli vždycky oddáni lidově demokratickému zřízení a chodila jsem do Pionýra od čtvrté třídy. Šátkovala mne vdova po národním hrdinovi Gusta F. a pak spolu se všemijsem vstoupila do ČSM. Celé mé dětství jsme neměli doma hodiny, jenom ty na kostele, který stál před naším oknem. Měly římské číslice a tak čas byl pro mne postrkování zlatých tyček po zlatých římských hůlkách a jejich překrývání a zvony, dokud ještě v mém městě zvonily. Snad proto mne Čas nikdy nedohnal, byl plynulý, naplňoval se a já s tím byla spokojená. Teprve od doby, co jsem tu zaměstnaná, jsem se dostala do rozporu s ním. Jeho plynutí vnímám jako propadání do nicoty, jeho nenaplňování je až bolestné. Odjakživa jsem neměla ráda čísla, nebyla ani na kostele, a těmi se teď zabývám osm hodin denně, ještě doma je studili a stále jim nerozumím. Jsou proti mně, poťouchlá čísla stojí v řadách, tupá* neumím si pod nimi nic představit, a teď mi mají přinést obživu. Byla jsem předvolána ředitelem a ten definitivně schválil mé pracovní zařazení, když splním podmínky, které mi klade. Ne on, ale oni si to přejí, trvají na tom, abych učinila doznání o svých minulých vinách. Ředitel sedí naproti mně, rozšafný Moravák, za stolem, který je sestavený do té. Tvrdí starostlivě, že má neústupnost neohrožuje jenom mne, ale je všechny, celý ústav. „Proč mám vykupovat nějaké cizí viny?" ptám se. „Protože vaše vina je největší," odpoví. „Na nikom tak nesedí jako na vás." „Ale Čím jsem se provinila?" „Na tom nezáleží," řekne šéf a šťourá se v uchu koncem brýlí. „Musíte dát najevo, že jste se provinila, že o tom víte, a že svou minulost považujete za omyl." „Ale já ji nepovažuji za omyl." „Vy si myslíte, že jste hrdina?" „Nic si nemyslím." „Ale myslíte si to. Já vám připadám jako srab. Ale já už něco zažil. Co myslíte, že jsem dělal v padesátých letech, abych udržel ústav? Kdybych nebyl diplomat, tak jste dneska nesehnala žádné místo, protože by tohle všechno tady nebylo." Při těch slovech ředitel rozhodil obě ruce a ukázal na všechno. Já se ani nerozhlédla. Dívala jsem se do země, která byla zašlapaná a vzpomněla si na jednu kamarádku, které jsem si nedávno stěžovala, jak je to hrozné, že musím brzo ráno vstávat, a ona řekla: „Zvykneš si. Každý si zvykne. Nejsi přece jiná než ostatní." Možná. Kdybych byla od časného mládí nechodila do práce, která mne těšila. Kdyby práce nebyla až doteď mým největším potěšením. A nedělala jsem ji osm hodin, ale dvacet čtyři, protože i sny patřily k ní. Jsem asi přece jiná, říkala jsem si. Někdy to cítím, když vidím, s jakým klidem lidé odpočívají, jak jsou trpěliví, s jakou bezstarostností se radují, jak se na něco těší a jak pláčou. Dívám se a vidím: jsem šmírák, pozorovatel života. Zajímá mne, jak lidi na tom jsou, kdežto oni si nedělají s druhými starosti. Já život aranžuji, abych měla pak o čem psát, ale oni ho žijí. „Protože nechceš," zlobila se, když jsem jí řekla, že si asi nezvyknu. A totéž mi teď vykládá můj šéf. „Pocit, že jste hrdinka, budete mít jenom chvilku," říká. „Ale brzy vás zavalí trpkost nad zmařeným ži108
votem. Zničíte si ho, protože se postavíte proti době, která s vámi zamete. Vy si možná myslíte, že takových jako vy bude hodně, ale mýlíte se. Sklapnou podpatky, sbalej kufry. Já znám lidi lip než vy a s vámi to myslím dobře." Byla jsem zticha a tak si asi myslel, že váhám. „Já už s nima mluvil," řekl. „Přimlouval jsem se za vás a bylo mi řečeno, že stačí, když prohlásíte, že jste se mýlila nebo že vás někdo naváděl." „Ale mě nikdo nenaváděl." „Vy tomu pořád nerozumíte. Jakoby, víte?" Zavrtěla jsem hlavou. Chvilku bylo ticho a on si zapálil cigaretu. Zhluboka natáhl a rozkašlal se. Zrudl v obličeji až do mrtvična. Čelo se mu zpotilo a tak vytáhl z kapsy čistý bleděmodrý kapesník a otíral se. „Já nevím," řekla jsem tiše, „co oni mají na mysli. Nic jsem přece neudělala." Položil lokty na stůl, zamnul si přebytečnou kůži na obličeji a dal najevo, že je vyčerpán. Že už se nebude dlouho se mnou bavit. „Však vy víte," řekl. „Myslíte těch pár Článků se sociální tématikou?" Položil se ještě hlouběji do loktů, zavzdychal a pokýval pomalu hlavou. „Nikdy vám to neodpustí. Slyšíte? Nikdy. Jestli se jim neomluvíte, jste ztracená. Navždycky. Rozumíte?" Vzpomněla jsem si, jak mi hromotluk Milan vykládal po našem příjezdu z Palestiny karty. Seděli jsme spolu ve výletní restauraci na Zbraslavi, pili pivo z orosených půllitrů a z legrace mi hádal budoucnost. Padl mi žolík uprostřed a na obou stranách do minulosti i budoucnosti to bylo špatné. „Přesně vono," zajásal. „Tak to vidím já: žolík uprostřed. My už jsme dojeli, má drahá. Já to věděl hned po jednadvacátým, ale tys tomu furt nechtěla věřit" Nevěděla jsem, jak to myslí, a on mi vysvětlil, že my už se k ničemu nehodíme, tak nás prostě vynechají a vezmou ke stolu zase až ty, co přijdou nedotčeni po nás. Ale klidně mohou nechat padnout i několik generací, když budou chtít, má drahá. „Rozmyslete si to," zařval šéf. „Vy si tady hrajete na hrdinku a kdo si to odnese? Já. Vzal jsem vás na zkoušku. Vyšel jsem vám vstříc a vy mě teď necháte v loji. Vy se na mě klidně vykašlete." „Možná to bylo nejlepší, co se mi v životě podařilo udělat tenkrát," řekla jsem. „Třeba už mi nikdy nebude dopřáno, abych dělala něco podobného." „Já nemám čas," zařval šéf. „Ani chuť s vámi licitovat Všechno jsem vám vysvětlil a vy to nechcete pochopit. Myslíte, že jste něco lepšího než já, než všichni ostatní. Tak běžte. Myjte výlohy nebo dělejte šatnářku, když jste tak dobrá." Pomalu jsem vstala a zastrčila židli. Vzala jsem si z věšáku kabát a nemohla jsem se strefit do rukávu. Vzpomněla jsem si, že jsem na stole nechala tašku. Pověsila jsem kabát na věšák a Šla pro ni. Ve dveřích jsem si vzpomněla na kabát Podívala jsem se na něho a nevím, jestli se on díval na mne. Konečně se mi podařilo vyjít ze dveří. Za nimi stála stará sekretářka a asi poslouchala. Zavřela jsem za sebou a zůstala nerozhodně stát. A ona mne objala kolem ramen a řekla: „Přece vás nemůže nutit, abyste dělala něco sama proti sobě." Chvilku jsme se tak držely. Ona byla drobná a křehká jako panenka, dávno už měla být v penzi, ale pořád pracovala svým pomalým, důkladným způsobem, a peníze, které vydělávala, dávala svým dětem na auta. Vyšla jsem na ulici a zase pršelo. Kočičí hlavy byly olysalé a podpatky po nich klouzaly. Kdybych měla meč, půlila bych kočičí hlavy ve dví. Šly proti mně, zástupy olysalých lebek, a počaly se houpat, v jakémsi monotónním pohybu kývaly hlavami. Jejich pohyb vycházel zvnitřku země. Co když mají všichni pravdu, jen já ji nemám. Teď si naložím a pak náklad neunesu. Kdybych aspoň nebyla sama. Já hloupá, myslela jsem si, že všechno začínalo tu noc u jezera Genezaretského a že všechno skončí, až se rozhodnu. Že přijedu a vyznám se z lásky svému muži. A zatím všechno začíná znovu a znovu. Jak to předtím bylo jednoduché. A kdy jsem udělala první krok z místa, na které se už nelze vrátit!
Sen mne přenesl do vysokých černých hor. Temné štíty strměly proti nebi a černé kameny se ulupovaly pod podrážkami, drolily se a sypaly. Měly v sobě velké póry a byly lehké. Možná v nich zase žijí živočichové. Anebo je to průlinčitá láva a pak je hora zkamenělý výbuch. Třeba ještě není vyhaslá a já o tom nevím. Sla jsem cestičkou úzce narýsovanou na těle hory a nesla jsem v náručí svou malou Pepinku. Přes chodníček stále tekla voda, někde nahoře se snad rozpouštěl ledovec, tál v nedohlednu. Slunce svítilo z jasně modré oblohy a pálilo. Šlo se mi těžce. Pepinka byla teplá a voněla miminkovinou, ale pronesla se, a tak jsem se rozhodla, že ji přendám do síťovky. V síťovce se jí docela líbilo, tělíčko se jí protlačovalo provazovými oky a občas se měkce dotkla mé nohy. Byly jsme už tak vysoko, že tu nerostly ani trávy, všude samé kamení, voda a kamení, slunce pálilo silněji a potoky tekly prudčeji. A pak, když už jsem nemohla dál, spatřila jsem v zákrutu cestičky horskou chatrč, sbitou z prken, a tam jsme došly a tam jsme se s Pepinkou ukryly před žhavým sluncem. Dralo se
109
sem stejně škvírami mezi hrubými vybělenými dřevy a bylo tak horké, že rozpalovalo i stín. Po celé délce chatrče bylo prkno, které tvořilo palandu na spaní nebo stůl a já jsem vyprostila Pepinku ze síťovky, abych jí mohlr* dát najíst a převinout ji, ale ona se náhle proměnila v pětilitrovou láhev od okurek, vyklouzla mi, spauia na zem a roztříštila se o špičatý kámen. Klekla jsem a sbírala střepy, pokoušela se sestavit z nich pětilitrovou láhev, která by, pokud byla celá, mohla se zas proměnit v mou Pepinku, ale nemohla jsem najít všechny střepy, lehla jsem v prachu, hrabala rukama v zemi a odklápěla kameny, ale část láhve pořád chyběla. Hlína mi zalezla za nehty a všechny klouby mi zkrvavěly, rvala jsem se se zemí o svou dceru, a když jsem poznala, že střepy se někam propadly nebo se rozdrtily na neviditelný prášek, že nikdy nesestavím celou láhev a tedy už nikdy nebudu mít Pepinku, hrabala jsem dál a pokoušela se sama zahrabat zaživa, být jako ti živočichové, kteří žijí v kamenech, nebo spíš se zadusit, vůbec už nebýt Probudila jsem se hlasitým pláčem a plakala jsem i potom, když jsem viděla, že Pepinka je ve své šprlinkové postýlce a spí. Můj muž opět nebyl doma, jeho místo vedle mne bylo prázdné. A tak jsem šla do kuchyně a čekala, až se vrátí. Jsme všichni v naší kuchyni. Je malá, máme k ní ještě tři pokoje, ale nejradši sedáme tam. Je tu blízko od jednoho ke druhému a může se tu kouřit. Když to otci vadí, má kam odejít a jeho pokoj je tak vzdálený, že k němu kouř nepronikne. Ale on teď sedí u večeře a tak si nikdo netroufne zapálit, nikoho to ani nenapadne. Mé sestry muž soustředěně okusuje kost od kotlety a sedí naproti mému otci. My s maminkou a se sestrou jsme už jedly předtím. Maminka teď stojí nad žehlícím prknem a žehlí, malá a drobná, otcovy košile nadměrných velikostí. Žehlení ji nebaví. Přinesla š i j e proto, že jsme tu my, a tak jí práce při nás uteče. V celém bytě to voní vypraným prádlem a já se tu cítím tak schované a bezpečně. „Vždycky jsi byla paličatá," míní maminka a zapíná knoflíčky u košile. „Co já sipamatuju, nikdy jsi neuměla přijít ke křížku, odprosit, ani když jsi nebyla v právu. Proto máš tak těžký život, že v tobě není pokora. Od malička jsem se snažila ti ji vštípit, ale nepodařilo se to." „Nemůžu přece říct, co není pravda, abych z toho měla nějakou výhodu." „Nikdy ses nedokázala smířit s věcmi tak, jak jsou," vyčítá mi, zatímco otec vychutnává každé sousto a zapíjí desetistupňovým pivem. Věnuje se svému. Náš hovor ho vyrušuje, a tak se dosud do něj ani slůvkem nezapojil. Bojí se asi, že by to ohrozilo jeho klidný každovečerní program. Až se navečeří, pozdraví nás, nechá talíř na stole i s příbory a s použitou sklenicí a uklidí se do svého pokoje, aby si poslechl zprávy z několika cizích stanic a udělal si názor o situaci ve světě. Sestra peče koláč st maminka mezi žehlením vzdychá. Se mnou vždycky byly a jsou problémy. „Přece bys, mami, nelhala." A tu otec konečně nevydržel a řekl: „Já taky podepsal, že nesouhlasím s atentátem na Heydricha. Měl jsem se snad dát pověsit? A co byste si byli beze mne počali?" „To bylo něco jiného," povídám. Mlčí a tiše přežvykuje maso. Je a byl vždycky proti všem atentátům. A teď by byl nejradši, kdybych s tím byla nepřišla. „Máš strach," povídá maminka a přehodí nažloutlou košili přes prkno. „A přece ti nejde o život Jde jen o to jít a promluvit s nimi. Pročpak bys s nima nemohla promluvit? Jsou to přece taky lidi." „Hlavně abys mohla zas dělat svoji práci," řekne otec. „Pro mne byla práce vždycky to nejdůležitější. Ti, co dělali politiku, neudělali v životě nic. Ani kousek pořádné pi*áce. Ať ji dělají ti, co jsou za ni placeni." Pamatuji se, že vždycky, když se dostal do nějakého rozporu, vrhl se tím úporněji a vroucněji na práci. Všechno od něho odstoupilo, když pracoval. Nikdy s námi nejel, jako druzí tatínkové jezdívají, na rodinnou dovolenou. Nebavilo ho to. Když jsme přece někam jeli, měl s sebou práci. Byl jí zaštítěn proti všemu a proti všem. Teď dojedl a svěsil koutky ú s t Tato grimasa u něho vyjadřuje nespokojenost. Proč jsem sem chodila, když jsem stejně už rozhodnutá. Proč trápím své rodiče, když mi stejně nemohou poradit Švagr dojedl, nesložil ani příbory na talíři. Odsunul svou židli trochu od stolu, aby si mohl natáhnout nohy. Palce si zastrčil křížem do podpaždí. „Všichni to dělají," řekne. „Je to lež." „Když lžou všichni, tak to není nemorální," míní švagr. „Řekneš jim, co chtějí slyšet, a dál si děláš svý. Je to hra. Něco za něco." Proč ho neokřiknou? Mlčí a poslouchají jeho teorii o tom, že ani mého muže nenechají dělat, co by chtěl, že jsem zodpovědná za svou rodinu a nemohu si dělat, co by se mi líbilo. A moje sestra, ktsrá strčí* la koláč do trouby, se otočila a pravila, že situace není tak černobílá, jak ji já vidím, že mezi černou a bílou je přece několik odstínů a do některého se mohu snadno vpravit V tom neměla pravdu, ale sama možná ještě nikdy nepřišla k té mezi, od níž se všechno začíná dít tak, jak člověk sám určí ve shodě se svým osudem. K okamžiku, jejž Řekové nazývali kairos. Nezná ještě hodinu člověka, v níž je jen buď — anebo. Netuší, že se bojím, abych ji nepromeškala. Moji moudří rodiče přece vědí, oč jde, a přece mlčí. Nechají v naší kuchyni mluvit švagra, který přišel
110
odjinud, není otcův ani dědkův, a nikdy se nemůže vrátit do svého malého města s nepořízenou. Vydal se do světa jako Honza a musí se vrátit jako král, nebo se už vůbec nevracet. „No vydržíš," slibuje. „Bude to třeba nepříjemné jako u zubaře. Na chvilku máš zase pokoj. Jinak se to nedá brát." Maminka mlčky složila na štůsek vyžehlené košile a odnesla je do své ložnice. Pak si sedla ke stolu, složila ruce do klína a upřela na mne pohled. Moje maminka je vědma, vědma od slova věděti. Pozná všecko, co se se mnou děje, ani jí nemusím nic říci. Jen v této situaci se nevyzná, poněvadž o ní nic neví. Dávno vzdala boj se systémem, nebyla pro něj stvořená. Vrátila se ze světa domů, stáhla se pod krunýř a pomáhala nám všem, abychom někým byli, a nejvíc otci. Byla příliš křehká a pokorná na to, aby sama za sebe bojovala. „A co kdybys," navrhla nesměle, „co kdybys jim všecko řekla. Vyznala se jim. Jsou to taky lidi. Pověděla bys jim, co ředitel po tobě chce, a ty že to nemůžeš udělat a že je prosíš, aby tě nechali v práci, protože máš doma muže a dítě a musíte být přece z něčeho živi." „To nejde, mami." „Proč by to nešlo?" „Oni mne mají za svého nepřítele. A nepříteli se nepomáhá." „Jakýpak ty jsi nepřítel," vyjevila se maminka. „Proč by jim zrovna na tobě tak záleželo. Přece jsi nic špatnýho neudělala, to musej vědět i oni." „Ale ty ses s nimi nikdy nesetkala, mami." „To je pravda," připustí maminka. Pokud si pamatuji, žila v jiném světě, maminka víla. Když jsme jí chtěli říci, že někam jdeme a že se za hodinu vrátíme, nebo že něco potřebujeme, museli jsme s ní někdy zatřást a říci to třeba několikrát. Všechny nás obkružovala, obklopovala péčí a láskou, ale duchem bloudila kdovíkde. Skutečnost ji nikdy příliš nezajímala, větší význam pro ni měl sen. Sestra vytáhne z trouby koláč, chvíli na něj zamyšleně hledí a pak ho zas šoupne zpátky. Co o mně ví moje sestra, když jsem jí nikdy nic podstatného neřekla. Možná je to škoda. V jedné chvíli, kdy se loučím, protože už nechci poslouchat švagra, který stále vypráví o tom, jak člověk musí být chytrý, vybíhá za mnou sestřička do předsíně a prosí, abych se vrátila. Abych aspoň počkala na koláč. Vím, že to myslí jinak, ale že se to stydí říci. Kde se jen bere ten velký ostych mezi sourozenci, z nichž asi málokdy mohou být přátelé. Proč ho poslouchají? Možná proto, že moje sestřička se s ním bude mít vždycky dobře, bude zdravá a snad i spokojená. A já se nebudu mít dobře, protože sama nechci. Můj otec sedí dosud u stolu a má svěšené koutky. Projevuje tak svou nespokojenost. Můj všemohoucí otec, můj otec, který roste jako strom solitér a má tak silné kořeny, že nic nemůže růst těsně u něho, můj otec utiskovatel, balvan nikde neprovrtaný, žádný Glúckstein, sedí nad prázdným talířem, který vytřel chlebem,a pořád mlčí. A já už vím, že mne v tom nechá. Jako už nikdy nepojede autem do města a může bez toho být, má jezdění až až. Nechce se mu tam už. Nutím ho jet, riskuji, že se vybourá. Vždycky poroučel a já poslouchala. Naposled mi rozkázal v nočním telefonu do Vídně, abych přijela, a já jsem poslechla. Tehdy to ještě vzal na sebe, ale teď už nechce. Už musím sama. Ale on je přece silný, mnohem silnější než já, a vždycky všecko věděl. On si svůj život nezbabral, naplnil ho. Nikdo z nich nechápe tak dobře mou situaci, ale on mlčí a já se stydím zeptat. Švagr se urazil, přestal mi radit, sestra je zmatená, maminka už je nejspíš zase pryč. Co je to za prostor, kde dlí, a je uvnitř, nebo vně? Nikdy jsem ji nepolapila, když odcházela, protože se to stávalo neviditelně. Otec rázně odstrčí talíř doprostřed stolu, skloní hlavu a mne si vysoké čelo ve velikých rukách. Vždycky jsem se bála jeho rukou, ale už asi nikdy mne nebudou bít Těžce a pomalu vstane, narovná se a pohlédne ke stropu. Chvilku tam cosi sleduje, snad mouchu, která tam neleze. Pak otočí své mohutné tělo, talíř nechá na stole, ale židli zastrčí. Odchází. Zavírá za sebou dveře a to je znamení, aby za ním nikdo nechodil. Jeho kroky se vzdalují chodbou. Slyším zavírání dalších dveří. Zvedám se a jdu za ním. Musím jít, protože on je silný, nejsilnější. Klepu a on říká za dveřmi, abych šla dál. Asi ví, že jsem to já. Tam, v jeho pokojí u okna, se držíme kolem krku a oba najednou se rozpláčeme. Prosí mne jen o jedno, abych byla šťastná, ale já mu to nemohu slíbit Úryvek z románu RYBY RAKY, Praha 1978-1981
*
111
Milan
Kundera
Duše a tělo 8.
Co je to koketerie? Dalo by se snad říci, že je to takové chování, které má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, přičemž se tato možnost nikdy nesmí jevit jako jistota. Jinak řečeno: koketerie je nezaručený slib soulože. Tereza stojí za barovým pultem a zákazníci, kterým nalévá alkohol, s ní koketují. J e j í nepříjemný ten ustavičný přiliv lichotek, dvojsmyslů, anekdot, nabídek, úsměvů a pohledů? Vůbec ne. Má neovladatelnou touhu vystavit své tělo (to cizí tělo, které chce vyhnat do světa) tomuto příboji. Tomáš ji stále přesvědčuje o tom, že láska a fyzické milování jsou dvě různé věci. Nechtěla tomu rozumět. Nyní je obklopena muži, k nimž necítí nejmenší sympatii. Co by to bylo milovat se s nimi? Touží to zkusit alespoň ve formě onoho nezaručeného slibu, jemuž se říká koketerie. Aby nebylo omylu: Nechce Tomášovi nic oplácet. Chce najít východisko z bludiště. Ví, že se stala jeho přítěží: bere věci příliš vážně, ze všeho dělá tragedii, neumí pochopit lehkost a zábavnou nedůležitost fyzické lásky. Chtěla by se naučit lehkosti! Touží, aby ji někdo odnaučil být anachronická! Jestliže pro jiné ženy je koketerie druhou přirozeností, bezvýznamnou rutinou, pro Terezu se stala polem důležitého výzkumu, který ji má poučit, čeho je schopna. Ale právě proto, že je pro ni tak důležitá a vážná„její koketerie nemá v sobě žádnou lehkost, je násilná, chtěná, přehnaná. Rovnováha mezi slibem a jeho nezaručeností (zde právě spočívá pravá virtuozita koketerie!) je u ní porušena. Slibuje příliš horlivě, aniž dává dostatečně najevo nezaručenost slibu. Jinými slovy, připadá každému mimořádně přístupná. Když pak muži žádají splnění toho, co se jim zdálo být přislíbeno, narazí na prudký odpor, který si neumějí vysvětlit jinak, než že je Tereza rafinovaná a zlá. 9. Na volnou stoličku u barového pultu si přisedl chlapec asi šestnáctiletý. Řekl několik vyzývavých vět, které zůstaly v rozhovoru jako zůstane v kresbě chybná čára, v níž nelze ani pokračovat ani ji smazat. „Máte krásné nohy," řekl jí. Odsekla: „To umíte vidět přes tu dřevěnou stěnu?" „Znám v á s z ulice," vysvětlil, ale v té chvíli byla už od něho odvrácena a věnovala se jinému zákazníkovi. Žádal pak, aby mu nalila koňak. Odmítla. „Já už mám osmnáct," ohražoval se. „Tak mi ukažte občanskou legitimaci," řekla Tereza. „Neukážu," řekl chlapec. „Tak pijte limonádu," řekla Tereza. Chlapec vstal beze slova z barové stoličky a odešel. Asi za půl hodiny se vrátil a opět si usedl k baru. Jeho gesta byla rozmáchlá a z úst mu páchl alkohol na tři metry dokola. „Limonádu," poručil. „Vy jste opilý!" řekla Tereza. Chlapec ukázal na tištěný nápis, který visel na zdi za Terezou: Podávat alkohol mladistvým pod osmnáct let je zakázáno. „Je zakázáno, abyste mi podávala alkohol," řekl a mířil na Terezu velkým gestem ruky, „ale nikde není psáno, že nesmím být opilý." „Kde jste se tak zřídil?" ptala se Tereza. „V hospodě naproti," smál se a znovu se dožadoval limonády. „Tak proč tam nezůstanete?" „Protože se na vás chci dívat," řekl chlapec. „Já vás miluju!" Jeho tvář byla podivně zkřivena, když to říkal. Tereza nechápala: vysmívá se? koketuje? žertuje? nebo prostě neví, co říká a je opilý? Postavila před něho limonádu a věnovala se jiným hostům. Věta , j á vás miluju!" jako by chlapce vyčei*pala. Už nic neřekl, položil na pult tiše peníze a zmizel, aniž si toho Tereza všimla. Ale jen co odešel, ozval se malý muž s lysinou, který vypil už třetí vodku: „Paní, vy víte, že se mladistvým nepodává alkohol." „Vždyť jsem mu žádný nedala! Dostal limonádu!" „Moc dobře jsem se na vás díval, co jste mu do té limonády lila!" „Co si vymýšlíte!" vykřikla Tereza. „Ještě jednu vodku," poručil muž s lysinou a dodal: „Už delší dobu vás pozoruju." „Tak si toho važte, že se můžete dívat na krásnou ženu a držte hubu," ozval se vysoký muž, který si před chvílí stoupl k pultu a pozoroval celou scénu. „Vy se do toho nepleťte! Vám po tom nic není!" křičel muž s lysinou. „A můžete mi vysvětlit, co je po tom vám?" zeptal se vysoký muž. Tereza nalila plešatému muži vodku, kterou si poručil. Vypil ji na jeden ráz, zaplatil a odešel. „Děkuji vám," řekla pak Tereza vysokému muži. „To nestojí za řeč," řekl vysoký muž a odešel též.
112
10.
O několik dnů později se u baru objevil znovu. Když ho uviděla, usmála se na něho jako na přítele: „Musím vám ještě jednou poděkovat. Ten plešoun sem chodí často a je hrozně nepříjemný.44 „Zapomeňte na něho.44 „Proč mi chtěl ublížit?44 „Byl to bezvýznamný opilec. Ještě jednou vás moc prosím: zapomeňte na něho." „Když mne o to prosíte, tak na něho zapomenu.44 Vysoký muž se jí díval do očí: „Slibte mi to.44 „Slibuju." „To je krásné, slyšet od vás, že mi něco slibujete, 44 řekl muž a pořád se jí díval do očí. Koketerie byla tu: chování, jež má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, i když zároveň tato možnost zůstává nezaručená a teoretická. „Jak je to vůbec možné, že v téhle nejošklivější pražské čtvrti člověk potká takovou ženu, jako jste vy?41 41 A ona: „A vy? Co vy tu děláte v téhle nejošklivější pražské čtvrti? Rekljí , že bydlí nedaleko odtud, je inženýr a stavil se zde posledně jen čirou náhodou, když se vracel z práce. 11.
Dívala se na Tomáše, ale její pohled nemířil do jeho očí nýbrž o deset centimetrů výš, do jeho vlasů, které voněly cizím klínem. Říkala: „Tomáši, já už to nemůžu vydržet. Já vím, že si nesmím stěžovat. Od té doby, co jsi se vrátil kvůli mně do Prahy, zakázala jsem si žárlit. Nechci žárlit, ale nejsem dost silná, abych se tomu ubránila. Prosím tě, pomoz mi!44 Vzal ji pod paží a dovedl do parku, kam se před léty chodívali často procházet. Byly tam lavičky modré, žluté, červené. Usedli na jednu z nich a Tomáš řekl: „Já ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš teď na Petřín.44 Padla na ni najednou úzkost: „Na Petřín? Proč na Petřín?" „Půjdeš až nahoru ajvšechno pochopíš.14 Strašně se jí nechtělo jít; její tělo bylo tak slabé, že se nemohla z lavičky zvednout. Ale neuměla Tomáše neposlechnout. S námahou vstala. Ohlédla se. Seděl stále na lavičce a usmíval se na ni skoro vesele. Udělal rukou gesto, které ji mělo povzbudit, aby šla. 12.
Když vešla na úpatí Petřína, té zelené hory tyčící se uprostřed Prahy, uvědomila si s údivem, že tam nejsou lidé. Bylo to zvláštní, protože jindy se tu nepřetržitě procházely davy Pražanů. Měla v srdci úzkost, ale hora byla tak tichá a to ticho tak konejšivé, že se nebránila a svěřila se jí do náruče. Šla vzhůru, chvílemi se zastavovala a ohlížela: viděla pod sebou mnoho věží a mostů; světci hrozili pěstmi a upírali kamenné oči k oblakům. Bylo to nejkrásnější město světa. Došla až nahoru. Za stánky se zmrzlinou, pohlednicemi a sušenkami (nebyl v nich žádný prodavač) se prostíral do daleka trávník řídce posetý stromy. Uviděla na něm několik mužů. Čím více se jim blížila, tím šla pomaleji. Bylo jich š e s t Stáli nebo se velmi zvolna procházeli asi jako hráči na golfovém hřišti, kteří si prohlížejí terén, potěžkávají v ruce hůl a snaží se dostat do dobré kondice před zápasem. Pak došla docela blízko k nim. Ze šesti lidí rozeznala bezpečně tři, kteří tu měli hrát stejnou roli jako ona: byli nejistí, zdálo se, že by chtěli položit mnoho otázek, ale báLi se, aby se tak nestali obtížnými a proto raději mlčeli a upírali dokola tázavý zrak. Z druhých tří vyzařovala shovívavá vlídnost. Jeden z nich měl v ruce pušku. Když uviděl Terezu, pokynul jí s úsměvem: „Ano, jste tu správně." Pozdravila pokynem hlavy a bylo jí strašně úzko. Muž dodal: „Aby nedošlo k omylu. Je to na vaše přání?" Bylo snadné říci „ne, ne, není to na moje přání!44, ale neuměla si představit, že by zklamala Tomáše. Jak by se mu omluvila, kdyby se zase vrátila domů? A tak řekla: „Ano. Ovšem. Je to na moje přání.14 Muž s puškou pokračoval: „Abyste rozuměla, proč se ptám. Děláme to, jen když máme jistotu, že lidé, kteří za námi přijdou, si sami výslovně přejí zemřít. Je to jen služba pro ně. Podíval se na Terezu tázavě, takže ho musila ještě jednou ujistit: „Ne, buďte bez obav. Je to na moje přání.44 „Chcete jít první?14 zeptal se. Chtěla popravu alespoň trochu oddálit a tak řekla: „Ne, prosím vás ne. Jestli je to možné, chtěla bych být až poslední. 4 ' „Jak chcete," řekl a poodešel k ostatním. Jeho dva pomocníci neměli zbraň a byli tu jen proto, aby se věnovali lidem, kteří přišli zemřít Brali je pod paží a provázeli po trávníku. Travnatá plocha byla rozlehlá a prostírala se do nedohledných dálek. Popravovaní si mohli sami vybrat pro sebe strom. Zastavovali se, rozhlíželi a dlouho se nemohli rozhodnout. Dva z nich si konečně vybrali dva platany, ale ten třetí šel pořád dál a dál, jako by se mu žádný strom nezdál dost vhodný pro jeho s m r t Pomocník, který ho držel jemně pod paží, ho trpělivě provázel, až muž konečně ztratil odvahu jít dál a zastavil se u rozložitého javoru.
113
Potom pomocníci uvázali všem třem mužům pásku kolem očí. A tak tam byli na rozlehlém trávníku tři muži přitištěni zády ke třem stromům, každý s páskou na očích a hlavou obrácenou k nebi. Muž s puškou zalícil a střelil. Kromě zpěvu ptáků nebylo nic slyšet. Puška měla tlumící zařízení. Bylo jen vidět, jak muž opřený o javor se počíná hroutit. Aniž se vzdálil z místa, kde stál, muž s puškou se otočil jiným směrem a člověk opřený o platan se v naprostém tichu zhroutil též a za nějakou chvíli poté (muž s puškou se jen znova pootočil na místě) padl na trávník i třetí popravovaný. 13. Jeden z pomocníků přistoupil mlčky k Tereze. Držel v ruce stuhu temněmodré barvy. Pochopila, že jí chce zavázat oči. Vrtěla hlavou a řekla: „Ne, chci všechno vidět" Ale to nebyl pravý důvod, proč ho odmítla. Nebylo v ní nic z hrdinů, kteří jsou odhodláni se dívat statečně do očí peletonu popravčích. Chtěla jen oddálit smrt. Zdálo se jí, že ve chvíli, kdy bude mít na očích pásku, octne se už v předpokoji smrti, odkud není cesty zpět Muž ji k ničemu nenutil a vzal ji pod paží. A tak šli po širokém trávníku a Tereza nebyla s to se rozhodnout pro žádný strom. Nikdo ji nenutil, aby spěchala, ale ona věděla, že uniknout stejně nemůže. Když uviděla proti sobě kvetoucí kaštan, zastavila se u něho. Opřela se zády o kmen a podívala se nahoru: viděla sluncem prosvětlenou zeleň a zdálky slyšela znít město, slabounce a sladce, jako by se z něho ozývalo tisíce houslí. Muž zvedl pušku. Tereza cítila, že její odvaha je u konce. Byla zoufalá nad svou slabostí, ale neuměla ji opanovat Řekla: „Ale to nebylo moje přání." Sklopil okamžitě hlaveň pušky a řekl velice mírně: „Když to není vaše přání, tak to nemůžeme udělat Na to nemáme právo." A jeho hlas byl laskavý, jako by se Tereze omlouval za to, že ji nemůže zastřelit, když si to sama nepřeje. Ta laskavost jí rvala srdce a ona se obrátila tváří ke kůře stromu a rozplakala se. 14. Celé její tělo se otřásalo pláčem a ona objímala strom, jako by to nebyl strom, ale její otec, kterého ztratila, její dědeček, kterého nepoznala, její pradědeček, její prapradědeček, nějaký strašně starý muž, který přišel z nejvzdálenějších hloubek času, aby jí nastavil svou tvář v podobě drsné kůry stromu. Pak se otočila. Tři muži už byli daleko, bloumali po trávníku jako hráči golfu a puška v ruce jednoho z nich vypadala opravdu jako golfová hůl. Scházela dolů cestami Petřína a v její duši zůstal stesk po tom muži, který ji měl zastřelit a nezastřelil. Toužila po něm. Někdo jí přece musí pomoci! Tomáš jí nepomůže. Tomáš ji posílá umřít Pomoci jí může jen někdo jiný! Čím více se blížila městu, tím více se jí stýskalo po tom muži a tím více se bála Tomáše. Neodpustí jí, že neudělala, co slíbila. Neodpustí jí, že nebyla dost statečná a že ho zradila. Už byla v ulici, kde bydlili, a věděla, že ho za chvíli uvidí. Měla z toho takový strach, že měla v žaludku tíseň a chtělo se jí zvracet 15. Inženýr ji zval, aby ho navštívila v jeho bytě. Už dvakrát ho odmítla. Tentokrát souhlasila. Poobědvala jako vždycky ve stoje v kuchyni a pak odešla. Nebyly ještě dvě hodiny. Blížila se k jeho domu a cítila, jak její nohy, bez podnětu její vůle, samy, zvolňují krok. Ale pak ji napadlo, že to byl vlastně Tomáš, kdo ji za ním poslal. To on jí přece stále vysvětloval, že láska a sexualita nemají nic společného, a ona jde jen vyzkoušet a potvrdit jeho slova. Slyší v duchu jeho hlas: „Já ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš." Ano, nedělá nic než že vyplňuje Tomášovy rozkazy. Chce u inženýra zůstat jen chvíli; jen co vypijí šálek kávy; jen aby poznala, co to je dojít až k samé hranici nevěry. Chce své tělo vystrčit na tu hranici, nechat ho tam chvíli stát jako na pranýři a pak, až ho bude chtít inženýr obejmout, řekne, jako to řekla muži s puškou na Petříně: „Ale to není moje přání." A muž pak skloní hlaveň pušky a řekne laskavým hlasem: „Když to není vaše přání, tak se vám nemůže nic stát Na to nemám právo." A ona se obrátí ke kmeni stromu a rozpláče se. 16.
Byl to předměstský činžák vystavěný na začátku století v dělnické čtvrti Prahy. Vstoupila do chodby se špinavými, vápnem natřenými zdmi. Sešlapané kamenné schody se železným zábradlím ji vedly do prvního poschodí. Tam se dala doleva. Byly to druhé dveře, bez visitky a beze zvonku. Zaťukala. Otevřel. Celý byt se skládal z jedné jediné místností přepažené v prvních dvou metrech záclonou, která tak vytvořila vpředu jakousi náhražku předsíně; byl tam stůl s vařičem a lednička. Když postoupila dál dovnitř, uviděla proti sobě vertikální obdélník okna v čele úzkého a protáhlého pokoje; po jedné straně byla knihovna, po druhé straně gauč a jedno křeslo.
114
„Můj byt je hrozně prostý," řekl inženýr, „doufám, že vás to nezarazilo." „Ne, nezarazilo," řekla Tereza a dívala se na stěnu, která byla celá pokryta poličkami s knihami. Tento muž tu nemá pořádný stůl, ale stovky knih. To bylo Tereze milé, a úzkost, s kterou sem šla, se trochu utišila. Už od dětství považuje knihu za znamení tajného bratrstva. Člověk, který má doma tuto knihovnu, jí nemůže ublížit. Zeptal se jí, co jí může nabídnout Víno? Ne, ne, víno nechce. Když něco, tak kávu. Odešel za plentu a ona přistoupila ke knihovně. Jedna z knih ji zaujala. Byl to překlad Sofo klova Oidipa. Jak je to zvláštní, že je tu tato kniha! Před mnoha lety ji dal Tomáš Tereze, aby si ji přečetla a dlouze jí o ní vyprávěl. Napsal pak své myšlenky do novin a kvůli tomu článku se celý jejich život převrátil vzhůru nohama. Dívala se na hřbet té knihy a ten pohled ji uklidňoval. Jako by tu Tomáš nechal úmyslně svou stopu, vzkaz, že všechno zařídil on. Vytáhla knížku a rozevřela ji. Až se vysoký muž vrátí z předsíňky, zeptá se ho, proč má tu knihu, zda ji četl a co si o ní myslí. Takto se přesune lstí konvex-sace z nebezpečného území cizího bytu do důvěrného světa Tomášových myšlenek. Pak ucítila ruku na rameni. Muž jí vzal knížku z ruky, položil ji beze slova zpátky do knihovny a odváděl š i j i ke gauči. Vybavila sejí znovu věta, kterou řekla popravčímu z Petřína. Vyslovila ji teď nahlas: „Ale to není moje přání!" Věřila, že je to zázračná formule, která okamžitě změní situaci, ale v tomto pokoji ta slova ztratila magickou moc. Zdá se mi dokonce, že pobídla muže k větší rozhodnosti: přitiskl ji k sobě a položil jí ruku na prs. Zvláštní věc: ten dotek ji zbavil rázem úzkosti. Inženýr tím dotekem ukázal na její tělo a ona si uvědomila, že přece vůbec nejde o ni (o její duši), ale právě jen a jen o tělo. O tělo, které ji zradilo a které vyhnala do světa mezi jiná těla. 17. Rozepjal jí knoflíček na halence a naznačil, aby si sama rozepjala další. Ale ona nevyhověla tomu pokynu. Vyhnala své této do světa, ale nechtěla za něho brát žádnou odpovědnost Nebránila se, ani mu nepomáhala. Duše tak chtěla dát najevo, že sice nesouhlasí s tím, co se děje, ale že se rozhodla být neutrální. Svlékal ji a ona byla přitom téměř nehybná. Když ji políbil, její rty neodpovídaly na dotek jeho rtů. Ale pak náhle ucítila, že je vlhká na svém klínu a lekla se. Cítila své vzrušení, které bylo o to větší, že byla vzrušena proti své vůli. Duše již tajně souhlasila se vším, co se dělo, ale věděla též, že má-li trvat dál to velké vzrušení, její souhlas musí zůstat nevyřčený. Kdyby řekla nahlas své ano, kdyby se chtěla dobrovolně účastnit scény, vzrušení by polevilo. Neboť duši vzrušovalo právě to, že tělo jedná proti její vůli, zrazuje ji a ona se na tu zradu dívá. Pak s ní stáhl kalhotky a ona už byla úplně nahá. Duše viděla nahé tělo v náručí cizího muže a připadalo jí to neuvěřitelné, jako kdyby se zblízka dívala na planetu Mars. Osvětlení neuvěřitelnosti způsobilo, že poprvé pro ni její tělo ztratilo svou banálnost; poprvé se na ně dívala okouzlena; do popředí na něm vystoupila veškerá jeho osobitost, jedinečnost, nenapodobitelnost. Nebylo to nejobyčejnější ze všech těl (jak ho viděla až dosud), ale nejneobyčejnější. Duše nemohla odtrhnout pohled od mateřského znamení, kulaté hnědé skvrny umístěné těsně nad ochlupením klína; zdálo se jí, že to znamení je její pečeť, kterou ona sama (duše) vtiskla na tělo a že cizí úd se pohybuje ve svatokrádežné blízkosti té svaté pečeti. A když pak pohlédla na jeho tvář, uvědomila si, že nikdy nedala souhlas k tomu, aby tělo, na které její duše napsala svůj podpis, se octlo v náručí někoho, koho nezná a nechce znát. Naplnila ji omamující nenávist. Nabrala sliny do úst, aby je vplivla do tváře tomu cizímu muži. Ten ji pozoroval stejně lačně jako ona jeho; zaznamenal její hněv a jeho pohyby na jejím těle se zrychlily. Tereza cítila, jak se k ní zdálky přibližuje rozkoš a začala křičet „ne, ne, ne," bránila se přicházející rozkoši a t a k j a k s e j í bránila, zadržovaná slast se dlouze rozplývala v jejím těle, protože nemohla nikudy uniknout ven; Šířila se v ní jak morfium vstříknuté do žíly. Zmítala se v jeho náručí, bila kolem sebe rukama a plivala mu do tváře. 18.
Záchodové mísy v moderních koupelnách se zvedají z podlahy jako bílé květy leknínu. Architekt dělá všechno, aby tělo zapomnělo na svou bídu a člověk nevěděl, co se děje s odpadky jeho útrob, když nad nimi zašumí voda puštěná prudce z reservoáru. Potrubí kanálů, přestože sahají svými chapadly do našich bytů, jsou pečlivě skryta před našimi zraky a my nevíme nic o neviditelných Benátkách hoven, nad nimiž jsou vystavěny naše koupelny, ložnice, taneční sály a parlamenty. Záchod starého předměstského činžáku v pražské dělnické čtvrti byl méně pokrytecký; podlaha byla ze šedivých kachli; záchodová mísa se z nich zvedala siře a uboze. Její tvar se nepodobal květu leknínu, nýbrž vypadal jako to, čím byl: rozšířené zakončení roury. Dokonce i dřevěné sedátko chybělo a Tereza musila usednout na studící naemailovaný plech. Seděla na míse a touha vyprázdnit vnitřnosti, která ji náhle přepadla, byla touhou dojít až nakonec ponížení, být tělem co nejvíc a co nejúplněji, tím tělem, o němž říkávala matka, že je tu jen proto, aby trávilo a vyměšovalo. Tereza vyprazdňuje své vnitřnosti a má v té chvíli pocit nekonečného smutku a
115
samoty. Nic není ubožejšího než její nahé télo sedící na tomto rozšířeném zakončení odpadové roury. Její duše ztratila zvědavost diváka, svou zlomyslnost a pýchu; byla už zase kdesi hluboko v těle, v jeho nejposlednější útrobě a čekala zoufale, zda na ni někdo zavolá, aby vystoupila ven. 19. Vstala z mísy, stáhla vodu a vešla do předsíňky. Duše se třásla v těle, které bylo nahé a zavržené. Cítila ještě na svém konečníku dotek papíru, kterým se utírala. A tu se stalo něco nezapomenutelného: zatoužila jít za ním do pokoje a uslyšet jeho hlas, jeho oslovení. Kdyby na ni promluvil tichým, hlubokým hlasem, duše by se osmělila vystoupit na povrch těla a ona by se rozplakala. Objala by ho tak, jako ve snu objala široký kmen kaštanu. Stála v předsíňce a snažila se ovládnout tu nesmírnou touhu rozplakat se před ním. Věděla, že když ji neovládne, dojde k něčemu, co nechtěla. Zamiluje se do něho. V té chvíli se ozval zevnitř jeho hlas. Když ten hlas teď slyšela sám o sobě (aniž přitom viděla inženýrovu vysokou postavu), překvapil ji: byl tenký a vysoký. Jak to, že si to nikdy neuvědomila? Snad jen díky tomu překvapujícímu a nepříjemnému dojmu z jeho hlasu podařilo se jí odehnat pokušení. Vešla dovnitř, shýbla se k pohozeným šatům, rychle se oblékla a odešla. 20.
Vracela se z obchodu s Kareninem, který nesl v hubě rohlík. Bylo chladné ráno, lehký mráz. Šli právě kolem sídliště, kde na velkých plochách mezi domy si lidé udělali drobná políčka a zahrádky. Karenin se najednou zastavil a díval upřeně tím směrem. I ona se tam podívala, ale nic zvláštního nezpozorovala. Karenin ji táhl za sebou; nechala se vést. Pak teprve spatřila nad umrzlou hlínou prázdného záhonu černou hlavičku vrány s velkým zobákem. Hlavička bez těla se mírně pohybovala a zobák občas vydal smutný, chraplavý zvuk. Karenin byl tak rozrušen, že upustil rohlík. Tereza ho musila přivázat ke stromu, protože se bála, aby vráně neublížil. Pak si klekla na zem a snažila se odhrabávat udupanou zem kolem těla za živa pohřbeného ptáka. Nebylo to lehké. Zlomila si nehet, tekla jí krev. V té chvíli dopadl kousek od ní kámen. Ohlédla se a uviděla dva sotva desetileté kluky za rohem domu. Vstala. Viděli její pohyb i psa u stromu a utekli. Znovu si klekla na zem a odhrabávala hlínu, až konečně mohla vránu vytáhnout z jejího hrobu. Ale pták byl zchromlý a nemohl chodit ani se vznést. Zabalila ho do červené šály, !.terou měla uvázanou kolem krku a přitiskla si ho levou rukou k tělu. Pravou odvázala Karenina od stromu a musila užít vší síly, aby ho zkrotila a udržela těsně u nohy. Zazvonila u dveří, protože neměla žádnou ruku volnou, aby našla v kapse klíč. Tomáš jí otevřel. Podávala mu vodítko s Kareninem. „Drž ho!" poručila mu a zanesla pak vránu do koupelny. Položila ji na zem pod umývadlo. Vrána se zmítala, ale nemohla se pohnout z místa. Tekla z ní jakási hustá žlutá tekutina. Ustlala jí pod umyvadlo staré hadry, aby jí nebylo zima od studených dlaždiček. Pták každou chvíli mávl zoufale chromým křídlem a jeho zobák trčel vzhůru jako výčitka. 21.
Seděla na okraji vany a nemohla spustit oči z umírající vrány. Viděla v její siré opuštěnosti obraz vlastního údělu a několikrát si řekla: nemám na celém světě nikoho než Tomáše. _ , Poučil ji příběh s inženýrem o tom, že milostné avantýry nemají nic společného s láskou? Že jsou lehké a nic neváží? Je už klidnější? Vůbec ne. V mysli se jí vrací tato scéna: Vyšla ze záchodu a její tělo stálo v předsíňce nahé a zavržené. Duše se třásla, polekána, hluboko v útrobách. Kdyby v té chvíli muž, který byl uvnitř pokoje, oslovil její duši, byla by se rozplakala, byla by mu padla do náruče. Představila si, že by místo ní stála v předsíňce u záchodu některá Tomášova milenka a místo inženýra byl uvnitř Tomáš. Řekl by dívce jedno jediné slovo a ona by ho v pláči objala. Tereza ví, že takto vypadá chvíle, kdy se rodí láska: žena neodolá hlasu, který vyvolává vzhůru ven její polekanou duši; muž neodolá ženě, jejíž duše se stala vnímavá pro jeho hlas. Tomáš není nikde chráněn před nástrahou lásky a Tereza se o něho musí bát každou hodinu a každou minutu. Co má jako zbraň? Jen svou věrnost. Nabídla mu ji hned od počátku, hned prvního dne, jako by si byla vědoma, že mu nemá co jiného d á t Jejich láska je podivně asymetrická architektura: spočívá na absolutní jistotě její věrnosti jak mamutí palác na jediném sloupu. Vrána už skoro nehýbala křídly a jen sem tam cukla zraněnou, polámanou nožkou. Tereza se od ní nechtěla vzdálit, jako by bděla u lůžka umírající sestry. Nakonec přece jen odešla do kuchyně, aby rychle poobědvala. Když se vrátila, vrána byla mrtvá. Úryvek ze čtvrtého dílu románu Nesnesitelná lehkost bytí Paříž 1984
116
Eva
Lívianová
Opojná vůně francouzských chlebů Letadlo se pomalu vznášelo a kroužilo nad městem. Ještě bylo docela dobfe rozeznat jednotlivé rodinné domky, tam někde v té záplavě barevných střech byl jejich toxvnhouse malinkatou zahrádkou s odkvětajícími astrami, teď, právě teď se jí zdálo, že poznává jeho šedivou střechu a topol na zahrádce, jediný strom, kteiij zasadila před dvaceti lety a který postupem času zaplnil a zastínil celý dvorek, ještě bylo vidět auta na dálnicích, malinkatá a pomalá, velké obchodní lodě v přístavu, které vypadaly jako dětské hračky, pak už jen skupinku výškových Činžáků se zrcátky bazénů a nakonec vše zakryly první cáry mraků. Když cedulka nad dveřmi pilotní kabiny zhasla, odpoutala se a zavolala stewardku. Dostala chuť na ivhisku. Netrvalo to ani moc dlouho co dostala pojistku a pronajala dům s obchodem a sama se nastěhovala do přepychového bytu ve středu města, věci po zesnulém věnovala Armádě Spásy a zaplnila skříně garderóbou z krásných lesklých obchodů, kde prodavači chodí tiše po tlustých plyšových kobercích a hovoří kultivovanou angličtinou. Absolvovala rozhovor s ředitelem Royal banky (na jehož doporučení zakoupila množství Canada Saving Bonds), odtučňovací kůru ve Figuře Magie a kurzy make-upu a bridže. Když nyní pozorovala svou tvář v zrcadle tryskového WC, byla nadmíru spokojená. Na svých čtyřicet let nevypadala vůbec špatně. Mohla si rovnou deset odpočítat, měla hezkou pleť a pořád ještě jiskrné oči. Musela uznat, že to je všechno jeho zásluha, celý život se z důvodů šetření nekouřilo a na kosmetiku jí nikdy nezbývaly peníze. Pokud se u nich objevila láhev alkoholu, vypil ji skoro vždy sám, po malých dávkách, jako lék. Téměř bez výjimky to bývala láhev nejlacinější kanadské whisky. Každý rok na podzim spolu vyrobili několik lahví jablečného domácího vína z padavčat a chlebového ze zbytků tvrdého chleba. Trval na tom právě tak, jako na výrobě džemů a zavařování zeleniny, na pojídání oříšků a jiných přírodních pokrmů. Víno většinou vypili hosté. Ostatně vždycky měla dojem, že je cítit my Šinou, ačkoli hosté to zdvořile popírali. Zeleninu konzumovali sami, byla bez barvy a chuti, ale v zimě lacinější než Čerstvý kalifornský import, kterého byly plné obchody. Maso se u nich nejedlo. Proteiny se nahrazovaly luštěninami a občas rybou. Stávalo se jí, že dostala sžíravou chuť na játra, která viděla u řezníka. Koupila si několik plátků a syrová je zhltala v autě, ohnutá pod volant, aby ji nikdo neviděl. Pak s pocitem těžké viny přicházela domů, uhýbala mu očima a červenala se při rozhovoru o jídle. Splnil se její dávný sen, směřovala k Evropě. Podnos se snídaní na vysunovacím stolečku. Malé kelímky s několika různými džemy, šunka
s vejci a báječná silná káva, teplé domácí houstičky, které nemusela upéci sama a usměvavé steivardky, ochotné posloužit kdykoli se jí zachtělo. Po jídle si zapálila Rothmanku a zhluboka vdechla kouř. Již předtím několikrát zkoušela kouřit, skrytá za silnými větvemi topolu» na straně odvrácené od domu a potom si pečlivé vypláchla ústa Listerinem a vyčistila zuby, aby to nepoznat. Ve svých snech o novém životě vida/a vonnou cigaretu v jantarové špičce se zlatým kroužkem, kterou bude držet v prstech s dlouhými nalakovanými nehty> tak, jak to vidaía u jedné ze zákaznic, která k nim pravidelně chodila na kávu se svým krásným milencem. Přikryla se plédem a stewardka jí dala pod hlavu bílý polštářek. Dopoledne snad ještě nikdy nespala, nikdy neméla čas, ale často po tom toužila, zmámená horkem v podzemní pekárně. V tuto dobu neónové zářivky syčely v tichu rána, pece byly roztopené a sálal z nich žár. První veky už vy kynuly na zčernalém plechu, ještě do nich nařezat žiletkou šikmé čárky a potom už jen otevřít žhavé chřtány pecí děravými ohnivzdornými rukavicemi, odvrátit tvář a plechy po dvou naslepo zastrčit dovnitř. Trouby zavřít a nastavit budíka na 25 minut. Musela si přiznat, že milovala tichá rána, kdy v pekáimě mohla být sama, od chvíle, kdy rozsvítila a neónovým světlem zahnala stovky švábů, kteří se vyhřívali přes noc na vychládajících pecích a hodovali na zbytcích drobtů, cukru a mouky, uchycených ve skulinách betonové podlahy, do chvíle, kdy se muž vřítil do pekárny, hlučný a rozkazovačný. Budívala ho těsně před tím, než se měly veky a loupáky vytahovat z pecí, za žádnou cenu si nechtěl nechat ujít vybíráni do zlatova upečeného pečiva z trouby, ještě nikdy, za celá ta léta nevynechal požitek z horkých vůní, naplňujících podzemní dílnu jako kadidlo a z něžné melodie, kterou zpívaly veky a francouzské chleby, když pomalu vychládaly na železných mřížkách, než byly odneseny nahoru do obchodu. Ačkoli to nikdy neuznal, bylo jasné, že se naučila dělat stejně dobré pečivo jako on, koláče a dortíčky dokonce lepší, ale musela být pořád ve střehu, aby nepoznal, že do nich dává víc másla než on. Nikdy si od ní nedal v ničem poradit, pokud byla jenom jeho učnice, tak to chápala, ale později, po sňatku, ji to často mrzelo. Dávno vzdala pokusy vylepšit a rozšířit obchod. Její návrhy končívaly v hádkách a pláči, tak alespoň kradla máslo z veliké lednice a potají je přidávala do koláčků a dortíčků s nevyslovitelnými jmény. Chvála zákazníků jí nahradila všechny veliké sny o luxusní kavárně, ve které se bude scházet elita z celého okolí. „Ještě není nic ztraceno/' pomyslela si, „až se vrátím z Evropy, mohu ještě obchod kompletně předělat, najmu si pekaře a kuchaře a další sílu na výrobu salátů, omrknu ve Vídni nejlepší cukrárny, vyměním nábytek a všude budou kytky a červenobílé ubrusy a já budu s úsměvem vítat štamgasty v elegantních šatech " Okřikla se, že zase myslí jen na obchod, kterému zasvětila své mládí a střední věk, ani po nedělích si nedala pokoj a místo, aby někam jela, seděla na malé za-
lil
hrádce a četla časopisy s recepty na jídlo, zatímco manžel zadělával těsto na rohlíky, aby vykynulo do pondělního rána. V osobním životě také ještě neztratila úplně všechno, ještě se může znovu vdát a mít děti, které si z důvodů šetření odpírali, Manžel jí sliboval, že si po splacení podstatné části půjček najme sílu, aby ona mohla zůstat s dětmi doma, ale byl velice nedůvěřivý. Pokaždé, když někoho najal, byl nemocný strachy, že mu zaměstnanec bude rozkrádat materiál, nebo se naučí tajné recepty na dorty a pečivo; vznikla velice brzo hádka a zaměstnanec dal výpověď. Zatím děti jejich přítelkyň odrůstaly a některé se už osamostatnily a měly samy děti. Mohla už také být babičkou, kdyby všechno šlo tak rychle, jak si to kdysi představovala. Těšila se, jak se sejde s milencem v Londýně na letišti, vypijí pár dnnků a hned poletí dál, do Francie, rovnou do Paříže, do malého hotýlku v latinské čtvrti, do pokojíčku s širokou postelí, sprchou a bidetem, odkud budou vycházet nazdařbůh do noci, do úzkých uliček, zavěšení do sebe, jako stovky ostatních milenců, budou se líbat a smát se a hodovat na cibulové polévce. K ránu, kdy ulice Paříže voní mydlinami z kropících vozů, se budou vracet do svého pokojíčku, na svou širokou postel Představovala si, jak úpí rozkoší pod jeho jemnými dlaněmi a vášnivými polibky, přesně jak to vídávala v biografu. Jejich milování nebude mít nic společného s pátečním laskáním manželovým, které musela sti*pět, protože to slíbila před oltářem. A z Francie, kterou projedou křížem krážem a dosyta se nabaží přejetnnělé kuchyně, drahých vín, obscénních programů a historických památek, pojedou do primitivní Jugosláviet prosluněné a přirozené, budou se koupa modrém Jadranu, jíst syrovou zeleninu a čerstvé ryby a nazí se budou milovat na stříbrném písku v opuštěné zátoce nebo budou hledat v podmořských hloubkách antické amfory, porostlé bílými lasturkami. Brzo bude svalnatá a opálená, vlasy vybílené sluncem, oči modřejší než Jadran a po těle stopy milencových zubů a stiskli, které bude pyšně vystavovat na odiv ostatním, méně šťastným ženám. Její milenec se podobal milenci bohaté dámy s jantarovou Špičkou, která k nim chodila na kávu, až na to, že byl poněkud menší a drobnější. Neměla ráda hřmotné a hlučné muže, jejich laskáni bolí, měl jako ona modré oči a okolo nich vrásky od smíchu, Širokou pusu a bílé rovné zuby, hnědé vlasy, na spáncích kučeravé jako andílek a dlouhé prsty na štíhlých rukou. Nohy měl překvapivě malé a patičky jemné jak novorozeně, pokaždé, když je viděla, musela se s nimi pomazlit, dotknout se jich alespoň zlehka rty, jako to matky dělávají svým dětem. Když je konečně omrzí jugoslávské horko a barvy písku a skal, pojedou do Irska, odpočinout si pohledem na ostře zelenou trávu a nebe černější než samet. Až je omrzí suché dny bez jediného mráčku na obloze, zajedou prostě do kraje, kde leje každou půl hodinu a nad rašeliništi se válejí mokré mlhy, budou jezdit k rybářům pro iiué humry, pochoutku, kterou jí manžel už léta
118
slibuje, ale nikdy jim na ni nezbylo, živé je budou házet do vařící vody a se směsí viny a zadostiučinění budou poslouchat jak nekvílí bolestí. Jejich maso, bílé a tuhé, vonící po neznámých zelenomodrých hlubinách, budou zapíjet ohřívaným pivem u obrovského kamenného krbu a velikým oknem se budou dívat do stmívání a deště na hejno havranů, přelétající z trnitých křovisk na mohutné větve stoletého dubu a zpět „Už zase leje," řekl manžel a ona sebou trhla. až mastná voda, ve které umývala plechy od vek, vyšplíchla na zem. „Cože?", řekla nepřítomně a odhrnula si předloktím rozcuchané vlasy z čela. „Povídám, že zase leje," opakoval a dlouze zívnul Viděla jeho žluté zuby se stříbrnými korunkami a růžový čípek vzadu v krku. „Konečně jsem se pořádně vyspal," řekl, když dožíval a popleskal ji po zádech, kousek pod lopatkou, jako koně. „Tak co, jak to vypadá?" „Začínám dělat salát," řekla, „pečivo už je nahoře." Podíval se na monitor, který odrážel situaci v obchodě. U pultu stály dvě ženy. „Dnes se to nějak nehýbe," řekla, „venku zase leje." „Jo, zrovna jsem to říkal" přikývl poněkud překvapeně. „Co je s tebou, holka? Zrovna jsem to řek dvakrát" „Normálně vstáváš dřív," řekla, „ještě nikdy jsi nespal tak dlouho. Ani jednou, za tu dobu, co se známe. Normálně vstáváš o hodinu dřív" vyčítala . Křoupal čerstvý loupák, srkal k němu dvouprocentní mléko rovnou z krabice a potutelně se usmíval „Mám pro tebe překvapení," řekl za chvíli. „Byla jsem dvakrát nahoře a poslouchala za dveřmi, jestli ses probudil," pokračovala. „Včera jsem koupil dva čtrnáctidenní zájezdy do Mexika. Opravdickej bargain," chlubil se. Jako by neslyšela, co řekl, opakovala: „Dvakrát jsem tam byla a uůbec jsem té neslyšela dejchat, povídám." „Dneska jdeme nakupovat věci, plavky a tak. Můžeš si koupit co chceš, už jsme se dost nadřeli. Počítám s pěti stovkama na útratu. Potřebovala bys trochu zhubnout. To víš, Acapulco, samá modelka, aby sis mezi nima nepřipadala tento..." vždyť víš." Rozepjal si pekařskou kazajku a poškrábal se na prsou. Potom si všiml že sejí chvějí ramena. „Co je? Co je to s tebou, holka, proč brečíš? Měla bys mít radost, sakra, ne?" Vzal ji za vlhkou niku s ulámanými nehty, vykukující z odřeného bílého pláště, který byl cítit cibulí a přepáleným olejem. Nebýt toho, že kůže byla popraskaná od neustálého mytí plechů v silném odmašťovaČi, měla by ruce jako děťátko, malinké a buclaté. „Tak si zabreč, no tak," chlácholil ji. „Já věděl, že ti udělám radost." Hladil jí teplou, tlustou ručičku a potěšené vyprávěl: „Poletíme tam přes New York a když budeme mít dobrý počasí, tak
uvidíme Hudson Bay a Empire State Building. Potom přiletíme do Mexico City, trošku se tam poohlídnem po těch jejich památkách a přespíme v báječným hotelu s bazénem. A ráno do Acapulca, do domečku na stráni, kde nám přidělej vlastního džíp a i s benzinem a budeš si moct vybrat i barvu, růžovýho nebo bleděmodrýho. Všechno je v ceně, samozřejmězdůraznil „Dvakrát jsem byla nahoře a zdálo se mi, že nedýcháš " vzlykala. „Jo tak, jo tak,'1 smál se, „ty brečíš, že sis myslela, že už jsem zaklepal bačkorama?" Chytil se za hlavu a tančil po dílně: „Samba, rumba, samba, tak to už chápuVzal ji kolem pasu. „Tak holka, tak," říkal a prohýbal ji do kroku, „za mejch mladéjch let se dole na jihu tancovala samba s rumbou a pila tekiladodal. Choval ji v náručí, malou a kulatou, vonící cibulí a olejem a trošku také revlonovým krémem, kterým si před spaním natírala tváře a krk a ruce až k hlubokému dolíčku na lokti. „Má mě rádapomyslel si pyšně. „Mám ji rád. Takovou, jaká je, ať nám modelky v Acapulcu vlezou na záda, co by hubla, kam by se poděly všechny ty dolíčky?" vzrušeně ji hladil faldíky pod kolenem.
Stanislav
„Děvče, víš, že vůbec nevypadáš špatně?" obdivoval „Pupíček máš pořád jako panenka, hlaďounkej, kulatéj „Nech mě, prosím tě!%i vykřikla a stáhla si plášť přes holé hohy. „Copak to nechápeš? Já myslela, že seš mrtvěj „Mrtvěj nejsemřekl, „jsem naopak živej jako mexickej bejk. Podívejzačal ji honit po pekárně, okolo dlouhého stolu, na kterém se zadělávalo na chleba. Pak udýchaně: „Šáhni sif bejbty, šáhni." Povalil ji na haldu špina vých zásíér pod stolem, odkud viděla na monitor. Nahoře pořád lilo a lilo. „Eště si myslíš, že jsem ?nrtvejpošeptal jí za chvilku do zrúzovělého ouška, „eště?" Zavrtěla hlavou. Havraní křídla pleskala v dešti, jak černí ptáci odlétali. Naposled obkroužili stoletý dub a zamířili k moři. Zapálil si cigaretu. „Co bys vlastně dělala, kdybych byl mrtvěj? No co, ř e k n i " „ A s i . . . a s i . . k ň o u r a l a dětským hláskem, „asi bych to nepřežila,u a znovu se žalostně rozvzlykala. Toronto
Mráz
Vzpomínka V roce devatenátset padesát a něco či šedesát a něco v újezdskoj oblasti stoupla zásobenost ovocem a zeleninou podle všech grafikonů, cyklonů a výtěžnosti, jakož i indexů a procent do té míry, že se těch plodin běžně dostávalo také nadále všem našim pracujícím, hlavně ale všem příslušníkům ozbrojených sil a všechněm vyšším šaržím tvůrčích tentononců, dále pak funkcionářům a šmelinářům. Následkem čehož, sabotáží zubařů, v jejichž řadách bylo dosud mnoho tajných sionistů, některým soudruhům, ač nemnohým, uhnily dásně a pak vypadaly zuby. A vlivem přetížení zubních laboratoří se cena zubů zhotovených v měřitelném čase počala pohybovat od jednoho do cirká deseti kil banánů. Též bylo možno, za bednu ananasů, vyšmelit falešný chrup z NSR — byl na transistory a kousal sám a hudl nejnovější hity A když se vyndal s huby proti světlu, bylo lze na něm vidět Lilly Marlen, jak dělá striptýz — div to techniky a civilisace.
119
Sergej
Machonin
Rok na vsi Zima jako by polevovala v půlce března. Na odlévajícím ledě rybníku už byla vrstvička vody. Někde uprostřed oválu stály na té křehké slupce, po kotníky, dvě husy. Stály nehybně a odrážely se dokonale v mělké vodičce, takže tam byly husy Čtyři: dvě hlavou dolů, dvě hlavou nahoru. Nebe šedavé, kolem rybníka po delších stranách elipsy křoví, a po kratších z jedné strany mohutné vlasaté vrby a z druhé lípy. Proti té světlešedé na obloze a vzdutému kopci s Lipnicí hradem všechno jako z Pilečka. Pomyslel jsem na něho a představil jsem si, že by ten výjev nebo ten příběh o dvou husách na rybníce udělal jako zrcadlo samoty a nevědomí — dvě husy, které nic nevědí o sobě ani o kopci k hradu, ani o větvích vrb, na nichž sedí, jako hnidy vší na vlasech, nasazené pupence. Ani o Lipnici, ani o dějinách ani o vesmíru. Jen jsou. Bílé husy na černé hladině ledového zrcadla. Když jsem se chystal, že si to o Jindřichu Pilečkovi a o těch husách napíšu, udála se klasická příhoda režimů, v nichž je občanství majetkem státu. Před okny zastavilo auto, po dvorku jdou dva páni, zaklepou na dveře chalupy, a když jim otevřu, pronesou svou klasickou zaklinači f o r m u l i . . . . . . Uvědomil jsem si několik dní na to, v záplavě sněhu za vesnicí — zima se ještě honem vrátila, jako by chtěla dohonit, co zameškala v prosinci a v lednu — že vzduch, ani sníh a sněhová pláň a zimní nebe, ani prostor do daleka — nic že nepomáhá. Nahoře v dálce stoupal vzhůru po svahu jako po okraji veliké mísy na lyžích Honzík, Drahunka s Terezkou zacházely na běžkách za lesík po jejím opačném kraji a já jsem stál někde u dna mísy s Lížou na sáňkách. Bylo ticho a mrakem nemocně prosvítalo bleděkalné slunce jako z krajin německých romantiků. Nepomáhalo to. Ani krajina, ani děti ani žena ani svobodný prostor plný vzduchu. Pánové mohou kdykoli přijít. Zase dva, vždycky dva. jako v Procesu. Třeba na lyžích sem na dno té mísy. Viděl bych je nejdřív v dálce jako tečky a Jotom bych slyšel hlasy. Měli by červené čepice s bambulkou. Svinuli by vesele sněžný koberec, srolovali by nebe, děti vstrčili do pytle a odčerpali vzduch. Nic není moje ani naše, jsme kdykoli ze všeho vyňatelní a odtransportovatelní. Ta pláň za vesnici je iluze svobody. Přepadla mé úzkost Rozhlížel j.em7e, kam by se dalo zalézt, zavrtat se, uniknout a zároveň jsem, jako Josef K., pozoroval sám sebe jakoby neúčastně, s vědomím neodvolatelnosti rozsudku. Ta sněhová pláň nebyla ze sna, Ani ta potřeba svinout se a chránit si břicho. Na depresích je krásné, že přecházejí. Večer jsem Četl v Promesse de Taube od Romaina Garyho: Nevyčítám nic lidem, kteří po porážce v roce 1940 přijali ve Francii podmínky příměří. Velice dobře rozumím všem, kdo odmítli jít s de Gaullem. Byli příliš zabydlení ve svém nábytku, kterému říkali společenské postavení. Naučili se být „rozumní", a vnukali jiným rozumnost, otrávený heřmánek, který nám životní návyk pomaloučku vlévá do hrdla s tou jeho nasládlou chutí poníženosti, odříkání a souhlasu. Byli vzdělaní, přemýšliví, jemní, snílkové, kultivovaní, skeptičtí, z dobrých rodin a dobře vychovaní, zapálení pro humanitu. Ale v hloubi duše vždycky tajně věděli, že lidskost je neuskutečnitelné pokušení a přijali proto Hitlerovo vítězství jako něco samozřejmého . . . A měli pravdu, coz by je už samo o sobě bývalo mělo varovat. Měli pravdu, je-li míněna jako šikovnost a opatrnost, je-li míněna jako odmítání dobrodružství a jako umění ze všeho se vyvléci. Měli pravdu v tom smyslu, který by byl Ježíše uchránil před smrtí na kříži, nedal van Goghovi malovat, mému Morelovi chránit slony, Francouzům, aby se dali za války popravovat, a který by se spojil v nebytí, zabrániv jim, aby se narodily katedrály, galerie, říše a civilizace. V rádiu hráli oblíbenou píseň, hit Televizního studia mladých s refrénem: Jenom tak, jak se má (zdůrazněno S.M.) jenom právě tak chtěl bych žít... Ó, Romaine Gary! V televizi ten hit zpíval přidrzlý a kapounovitý a už trochu přestárlý mládežnický suverén se samozřejmostí makléře, který ví co prodává a co to vynese. A po něm si mladí efébové a dívenky v džínovině uprostřed dokončené znormalizovanosti broukají vesele své pevné odhodlání žít jak se má, mít u toho zahrádku, slunce jas, barák omítnutý břízo li tem, v garáži auto tuzemské značky, do něhož se spolehlivě dostanou součástky — a zavřenou hubu. Když snil básník Stanislav Neumann ml. v padesátých letech ve svazácké košili o stodeseti procentech radoti, o pětiletce páté a bílé silnici, kterou si postavíme do skvělé budoucnosti, byl nevědomý a nadšený schematik — a tragický osud. Dopustil se fatálního omylu, že myslel a žil příliš na 110 procent vážně své nadšení, stavěl doslova i v básních silnice do budoucnosti a — dnes se říká trestuhodně — netušil, že je nástrojem v rukou makléřů a handlířů se světlou budoucností. Prazvláštní anomálie: střízlík s pihovatým nosem a pichlavým pohledem tmavých očí, byl jakýsi zmi120
niaturizovaný a zkarikovaný odlitek svého děda S. K. Neumanna, uhrančivého suveréna pro celou avantgardu dvacátých a třicátých let, komunisty, potom na čas „zrádce strany" a nakonec přece jen stranické relikvie. Stáníček měl prsty žluté od cigaret, ráčkoval a bojoval svůj svatý boj za stodeset procent radosti ještě v době, kdy se po Stalinově smrti den za dnem obnažovaly dál a dál příšerné rozměry zločinu spáchaného na lidech, na lidstvu. Ještě v šedesátých letech věřil v čistotu idejí svého vysněného komunismu, v jeho představě nedostatečně uskutečňovaných procitající a rebelující kulturou. Milan Kundera tehdy napsal do Literárek proti jedné Neumannově polodenunciaci spisovatelů drtivý sarkastický pamflet. Jmenoval se, tuším, O písaři Adalbertovi a hájil romantickou představu mohutné obrody společnosti a nového demokratického socialismu proti zastuzenému dogmatismu nepoučitelných partajníků Neumannova typu. Když pak přijely do Prahy v osmašedesátém tanky, napsal Stáníček dopis na rozloučenou a zabil se. Nikdo jsme pro něho neměli v šedesátých letech dobré slovo. Já je teď mám, když poslouchám ten refrén: Jenom tak, jak se má jenom právě tak chtěl bych žít Vedle toho apartně cynického zpěváka a vedle zdrcující většiny prosperujících, ochotně znormalizovaných současných lyriků mi Stáníček Neumann připadá jako čistá duše: chtěl skutečně a nadosobně předělat svět k jasu a kráse. Myslel si, že je to možné, chodil věčně v něčem ošoupaném, planul a spaloval se. Až se spálil a zahynul na vlastní ideály v importované podobě. Jak se dívám kolem, zdá se mi, že dnešní mladá generace v Československu si zbytečné ideály nepřipouští. V nemocnici, kde jsem byl na operaci žlučníku, ani měsíc po mém vesnickém příběhu s Franzem Kafkou a pomocníky, jsem měl se sedmnáctiletým Mirkem, pravým křídlem Meteor-klubu, financovaného jedním podnikem tuším Masného průmyslu, takové rozhovory: „Ten fotbal tě baví?" „Jo, teď jo, když mě staví." „Kdo?" „Trenér přece." „Dřív tě nestavěl?" „Ale jó, tenhle jó. Já jsem rychlej." „A kdo tě nestavěl?" „Ten v Bohemce." „Tys hrál za Bohemku?" „Jó, za dorost Ale to jsem byl mladej." „Proč tě nestavěl? Hráls špatně?" „To né, já jsem rychlej. Ale nechodil jsem na trénink." „Proč?" „Tam je u Bohemky hospoda. A taky jsem byl mladej. Holky, žejo." „Kolik ti to bylo?" „Kolik? No Čtrnáct, patnáct Teď už mě to přešlo." „Co tě přešlo?" „Ty holky přece. To byla každej tejden jedna nebo dvě. Stálo to taky prachy." „Kdes je bral?" „Od mámy přece, né?" „To jsi byl v učení?" „To né, na průmyslovce, na stavárně." „Takže teď končíš?" „To né. Já tam už nejsem." „Jak to?" „Já tam nechodil. Měl jsem třista neomluvenejch hodin." „Prosím tě, a cos dělal?" „No chodil za těma holkama a tak. Ten fotbal, že jo. Když to ruplo, tak mě vyhodili." „A co tedy děláš?" „Učňák, mechanika." „To tě baví?" „To né." „Tak proč to děláš?" „Něco dělat musím." „A co by tě bavilo?" „Ten fotbal přece. Já jsem rychlej a on mě staví." Je to dobrej klub?" „Moc né." „Proč?" „Má málo dobrejch. A pořád staví svýho syna. Vyhodnotil ho za nejlepšího hráče." „A není?"
121
„Kdepák, je Špatnej." „Proč mu to neřekneš?" „On by mě nestavěl přece, ně?" „Chtěl bys zpátky do Bohemky?" „Tam mě nevemou." „A co budeš dělat až vychodíš ten učňák?" „Pudu na vojnu přece. A do partaje." „Ty jsi komunista?" „To ně. Ale udělám si politickou školu a budu poroučet, ně?" „To si tak představujete všichni? Tvoji kamarádi taky?" „To ně. Každej jak chce. Já kamarády nemám." „Jak to? Nechodíš nikam s klukama?" „To jo, na diskotéky. Teď se nekamarádí." „Proč?" „Já nevím." „To tam nemáš kluka, kterýmu věříš a třeba by ses ho zastal, kdyby ho někdo shazoval nebo chtěl zbít?" „To né. Proč bych to dělal?" „Přece pro kamaráda?" „To né. Dostal bych nakládačku." „A co budeš dělat až budeš ten fořt v partaji a budeš poroučet?" „Budu se přece mít dobře, né?" A tak dále. Nakonec se Mirek, rychlé pravé křídlo a budoucí funkcionář spolehlivě vejde do refrénu z Televizního studia mladých a bude žít jenom tak jak se má, jenom tak bude žít O husách a o Jindřichu PileČkovi jsem to pro samé zatýkání a deprese v březnu nedopsal. Ale vidím ty husy s odrazem sebe samých přirostlým k nohám stále ještě přesně z končícího května. Teď už spíš jenom jako Jindřichovu grafiku, která by z jeho pohledu na rybník mohla vzniknout zrcadlivě zdvojené husy jako bizarní květ ve středu pozornosti, ostře bílý, vyňatý z černé vody, podrobná spleť větví ve vrbách a lípách, dvě tři trochu přízračné chalupy, geologická vlna lesnaté krajiny bez podrobností až nahoru k hradu, jen naznačenému v hmotě. Dohromady jakoby s malým steskem nad opuštěností těch hus, toho děje, té krajiny, toho hradu. Skoro všechno, co Pileček dělá, je něčím nebo někým opuštěné: děj, který se odehrál a zanechal pár stop po události už nepřítomné, prázdné město, samota krajin. Náměstí za ranního rozbřesku: pravoúhlá kašna zrcadlí nebe, na kašně kostřička snědené ryby, u kašny pes, perspektiva stromů, po štrece v dálce vlak s vlajícím kouřem. Liduprázdno s kostrou ryby, s kadícím psem, s jasným světlem a vlakem nikam. Zimomřivo. Nebo: liduprázdné náměstí s kulisou fronty domů. V popředí veze muž oblečený v něčem, co se podobá kutně a v podivném jakémsi rabínském klobouku káru a na káře velké zrcadlo v oválném rámu. V zrcadle se odráží kopule kostela, vršky domovních štítů a korun neviděných stromů, a dál nad nimi nekonečná čirá výška. Je to podivná postava, podivná jízda se zrcadlem plným iluze tlukoucího života ve městě plném prázdna a úzkosti. Stejně dobře by ten černý muž mohl vézt sťatou hlavu Jana Křtitele nebo Marie Anoinetty. Pileček je básník úzkosti, tiché hrůzy, osamělé krásy, přízračného světla, nenávratně dokonaných dějů. Jeho domy mají okna jako pohádkově vytřeštěné oči. Černé nebe nad vodami a nad bizarními městy je plné osiřelých hvězd. Prázdné krajiny se vzdouvají a klesají do rýh, připomínajících rány nebo ženská pohlaví, svíraná stehny svahů. Do jezírek a rybníků padá slepé nebe. V surrealistických průhledech do skal se rozkládají prázdné architektury měst zalité sluncem, obří židle vzrostlá nohama — mohutnými duby — do země obrůstá divoce novým větvovím. Zarůstá, jako zaroste opuštěná planeta. Dáma, krásná a lhostejná, nese na klobouku město. Líbezná krajina s klikatou řekou spějící k slunci je kašírovaná idyla, nesená a podpíraná zespod kmeny stromů, jejichž vršky lemují řeku. Obří dívčí paže s hodinkami na zápěstí spočívá, zemdlená láskou nebo únavou nebo smrtelností, rozložena přes vlnu krajiny mezi věkovitými hustými korunami stromů: obraz se jmenuje Čas, Zabitý sokol leží zvrácen na zřasené plachtě podpírané holemi vetknutými do země. Na vrcholu v horské krajině. A v hodině západu, která tak sevře nebohé srdce, jak píše Sova. Všechno je to jakási plachá, zmučená, k trvání odsouzená krása, svět úzkosti a světla divadelně strašidelného v noci, a vražedně prudkého, vrhajícího černé stíny za poledne. Je to útěk z hřmotu a děsu civilizace do krajin bez útěchy, ale aspoň tichých. Do krajin, měst, vod, snů, plných ticha: rybničného a rybného, skalnatého, rozeklaného v rozsedlinách, měsíčního, polního, stromového, jezerního, kamenného, zděného, zrcadlícího, rostlinného, sošného, utkvělého. Ta úzkost a potřeba ticha je v Jindřichovi: pokaždé, když mu otevřu dveře, je v nich zarámován jako
122
portrét pobledlého muže s nedůvěřivým pohledem od Důrera nebo od Holbeina mladšího. Je v placaté čepičce, v kabátku a úzkých manšestrácích, ale je zároveň z dávna svých mistrů, z ticha těch portrétů. Nehodí se do tohoto světa sofistikované úskočnosti, násilí, nástrah, obmyslu, žravosti a hamižnosti. Sloh jeho virtuózního rytectví se živí neomylně, matečně z křehké plachosti a snivé fantazie jeho duše, z jeho biologické útlosti a nedůvěry ke každému siláctví, řevu a shlukování, kterými se cítí ohrožen; ale plyne i z umělecké, duchovní nedůvěry v obecnou lež, ve všeobecný všesvětový klam a nepravost Kdykoli s ním mluvím, mám pocit, že se mnou je a zároveň není. Nalévá z velkého hnědého džbánu pivo, říká něco v našem společném čase, teď, zde a zároveň souvisí s jakýmsi jiným časem nebo Časy a událostmi. S časem dětství, s časem dospívání a v něm hrozivými osamělými domy, tmou, neodhalenými vraždami a prázdným dlážděním ve středověkém Lokti pod Krušnými horami. Nebo s pomalým časem geologie a trvání, obrůstaným travami a lesy v karlštejnských hvozdech, polích a strmých kopcích. Nastěhoval se tam kdysi koncem studia na Akademii do chaloupky k bábě-čarodějnici a chodil měsíce bez cíle, skoro bez jídla, bez potřeb. Vrací se tam i do chátrajícího Lokte zděšen vědomím přítomného světa, aby si zachoval celistvost duše, a z ní potom dělá trpělivě a dlouho svou alternativu: svět lidské sebezáchovy a sebeobrany. Snad je to svět velké skepse v planetárním vanutí, s neustálým zrcadlením nezemského v pozemském — ale drží se ta skepse zuby nehty přece jen země jako záchrany. Záchrana je v řádu, který Pileček staví nepřetržitě od desky k desce. V metafyzickém řádu plaché, smutné, osiřelé a zamyšlené krásy té jeho varianty světa. Kdykoli ho přepadne něco příliš aktuálního — od pozvání sběratele, pořádajícího večírek a výstavu na jeho počest až třeba po nenadálý návrat dávno přeboleného člověka z minulosti — vždycky v panice uprchne: z večírku, kde nechá stát hostitele i hosty, i od člověka — ze studu přivrátit starý čas k novému. Usedá radši k nové desce a otvírá další krajinu s donem Quijotem plahočícím se v žáru vzhůru kamenitou cestou. Kolem dokola časný čas polí, vinic, zídek a stromů a před ním, v dálce uprostřed cesty, veliké zrcadlo s věčným časem prázdného lhostejného nebe, které čeká, až do něho rytíř vjede a ztratí smrtelnost *
Najednou mám tady na vesnici dopis z dálky od Dobrici Čosiče, dávného přítele — kdysi jsem překládal jeho velký román Legenda o noži. Potřeboval jsem od něho radu o možnostech netypického léčebného pobytu u moře. Napsal jsem mu s pocitem, že po tolika letech píšu někam do neznáma. Odpověděl a připsal: „Skutečně uběhla celá věčnost od našeho posledního setkání. Já jsem od té doby vydal čtyři díly Času umírání a dvě knihy nějakých eseji a publicistiky, které narazily na tvrdý odpor a nepochopení lidí u moci v mé zemi. A tak tedy žiju jak se dá: úplně mimo veřejný život, píšu prokleté romány a pokouším se ,zmáhat osud4, jak říká Malraux. Božice to snáší se mnou . . . Život se, milý S., redukuje na nějakou realitu a ta se musí ,odžíť celá jak je. Není z toho žádný únik. I když, pravda, se odtud dají velice dobře vidět a chápat Dějiny, které jsme se pokoušeli dělat a měnit. Ale to je na dlouhé rozhovory a nudné knihy. Píšu teď něco, abych pochopil a sám sobě ujasnil, co je to za tragickou křižovatku, na které se octli lidé Evropy i mé země ve Čtvrtém desetiletí tohoto věku zla." Má u Dunaje letní dům. Před dvaceti lety jsme se jeho otevřenými okny dívali na řeku. Cachtalo se v ní a kejhalo hejno hus, jaksi nepatřičné v tom veletoku. Připravoval román z první světové války, studoval frontový materiál, hrabal se v dějinách srbského pravoslaví a četl Faulknera. Dunaj byl plný žlutého světla. Díval se na to světlo a na to plynutí a vypravoval mi, jak ho otec pozval ke své smrti. Napsal mu z vesnice, ať přijede, že je čas. Seděli celé odpoledne u stolu, pili rakiji, jedli slaninu a maso s paprikou, vedli řeči o rodině a politice. K večeru se objali a rozloučili. Za pár dní nato otec zemřel. Stalo se to ještě v nerozlučné patriarchální souvislosti člověka s přírodou a s národními dějinami, které se po válce v otcově i synově představě otvíraly konečně do vydobyté a vykoupené svobody a spravedlnosti. Syn planul pro revoluci. Sotva za války dorostl, šel k partyzánům, sotva skončila válka, šel stavět komunismus. Byl zeměhryz, sedlák na své zemi a písmák rodem. Umanul si, že je třeba pochopit v té rodné zemi všechno od kořenů, tragiku, prokletí, slabost, zrádnost i hrdinství národního charakteru, aby se mohlo do nových dějin vykročit s očistným sebeuvědoměním. Stal se z něho uznávaný spisovatel evropského formátu a velký nezávislý duch. Osudy nezávislých v socialismu každého i jugoslávského typu jsou podobné. Nezávisle lze s výhodou mlčet Mluvit a psát jenom s maléry. Čosičovy začaly poté, co se vrátil z Maďarska, kde prožil tragické dny umoudřování pomocí tanků a napsal o tom knížku, pokračovaly poté, co se nezávislými názory vmísil do domácích jugoslávských ideologických národnostních i jiných sporů a skončily zmíněnými knihami eseji, tvrdě napadených stranickou a státní kritikou. To dopoledne, co jsem psaní dostal, bylo horko po dešti. Šel jsem se podívat do bříz na Melechově po křemeňácích. Nebyly ještě nebo mi je někdo vybral. Chodil jsem stínem a sluncem po lesní cestě a cítil jsem se tím dopisem obdarován. Na stéble trávy seděla beruška jako kapka krve na dýce, o které Dobrica napsal v Legendě o noži kus vrcholné literatury. V horkém pryskyřičně vonícím borovém lese jsem si přivolal znovu postavu přízračného obrovitého Lazara, zvaného Každejden, jak neslyšně chodí a hýčká smrt na svém noži,
123
roznáší ji a dává jako mír, sladkost a ticho lidem po vesnicích a lesích, koupe ji v krvi hrdel, kanoucí teple a důvěrně žlábkem dýky k zemi. Týden nato jsem se v Praze náhodně setkal s mladým úspěšným redaktorem kulturní rubriky tuším sarajevského rozhlasu. Zajímá ho české divadlo, natáčí pořady a rozhovory, píše reportáže. Je inteligentní, krásný jako eféb, má invenci a moderní bystré myšlení. Stočil jsem řeč na Čosiče. Pokýval ustaraně hlavou ze strany na stranu. Jistě, bezesporu, velký spisovatel, to nikdo nepopírá, ale na nebezpečném scestí k velkosrbskému nacionalismu. Proč na scestí a proč nebezpečném? Chápejte, že jde přece o celou Jugoslávii, o jednotu federace, řekl státnicky, vyvolává to opoziční nálady, přečtěte si jeho řeč na univerzitě. Ne, to ne, u nás se nezavírá, Čosiče asi nikdo nechce zavřít, ale objektivně je to politická výzva k odporu atd. Ať píše romány a neplete se do politiky atd. Eféb je tak moderně evropsky krásný, že by mohl od hodiny k filmu. Rozvíjí své ideologizování, už je u anarchosyndikalismu a já vidím vedle té diplomatické elegance úspěšného jugoslávského světáka svého „geju" — křupana, sedláka, jak se Dobricovi po válce přezdívalo. Odbojná kštice, trochu úsečná řeč dobývající myšlenky, víc beraní hlavy než útlého těla, vážné oči za brýlemi. Zapomněli ho tam někde na cestě z partyzánských lesů k vyšším konsolidačním cílům a příkazům nové doby jako balvan v polích. Nikam se jim nehodí, není s ním k hnutí, je těžký, vrostlý do země. Ovšem víc než ten balvan, který se nehne, protože ví a napíše své o našem století zla, jde o toho společensky úspěšného mladého muže. Je exportní intelektuál a ovládá rutinu cesty k úspěchu. Zakládá velkou kariéru, má sebejistotu a jugoslávsky nonšalantní samozřejmost těch úspěšných z nastupující generace, pro něž permanentní souhlas už dávno není démon, jak ho kdysi sugestivně vylíčil Dominik Tatarka. Je to spíš hygienická potřeba v neceséru neboli kufříku mírně cynických nezbytností k úspěchu. A tak mě přepadl smutek. Nad efébem, už úspěšným výpěstkem a modelovým plodem socialismu, byť, pravda, nedokonalého, neangažovaného jugoslávského. A nad tím stoletím zla, které všude na světě potřebuje souhlas s doktrínami, s každou etapou politických proměn moci. Nedělajíc potíže je pak souhlasící jednotka odměňována úspěšným a sladkým životem: v nevědomí v lepším, v schizofrenii v horším a v cynismu v nejhorším případě. Úryvek z větší práce,
Jindřich
Praha
Mann
Můj přítel Véna Měl jsem jednoho přítele, který všechno viděl Kupříkladu: Viděl vítr. Řekli jste: Véno, prosím tě, buď tak hodnej a podívej se z vokna jakej je venku vítr. Načež on se podíval a zvěstoval Zelenej. Nebo říkal: Růžověj. Anebo si odplivl a pravil: Fuj, vošklivej, takovej sírově žlutej, Čert aby to vzal, zatracený počasí. Tvrdil, že vnímá vítr co by šmouhy různé intenzity a zbarvení. Také viděl, cosi lidé myslí, ale pouze u spoluobčanů se silnoti obraznou představivostí. Též muselo se jednat o velice konkrétní myšlenku, jinak Véna neviděl nic, ať se namáhal jak chtěl A le on se skoro nikdy nenamáhal Když nic neviděl, tak mu to bylo jedno, vůbec to nebyl zvědavý člověk, jak byste si mohli případně myslet. Naopak, někdy byl až příliš netečný. „Véno, tak se podívej na co myslí ta holka támhle na plošině, Véno, člověče, tak se na to konečně mrkni," doráželi na něj kupříkladu známí v tramvaji. „Cože," vylekal se Véna, který zrovna o něčem přemítal, „holka, která holka? Jo támhleta, nojo, taje pěkná. Jak já bych se s ní seznámil? Já sejí voptám, jestli jedu dobře na Hradčany." „Ale neblbni Véno," říkali známí, „řekni nám na co myslí, v ona se pořád směje." „Vona nemyslí na nic," řekl Véna a když viděl zklamané obličeje svých přátel, dodal „Vonauvažuje spíš teoreticky, to se nedá vidět." „A na co myslí támhle ten chlápek?" vyzvídali známí dále. „Ten nevoholenej, jo?" ptal se Véna, „ten nevoholenej, ten nemyslí taky na nic. Von je jenom utahanej" „Di do háje," volali pohoršení známí, „ty nic nevidíš, vole" „Ale jo, vidim," obhajoval se Véna, „vidim třeba, že průvodčímu se v představách děsně intenzívně převalujou volský voka na špenátě. On bude asi vegetarián." Na dně Vltavy vídával Véna staré hrnce, utopené kočky a utonulé naděje. Proto chodíval nerad po nábřeží. Pokaždé se vrátil smutný domů. „To jsou věci," říkával po takové nábřežní pochůzce, „kdo by si to myslel, no jo. Tak dobrou noc vespolek." Véna viděl také elektróny, které proudí do žárovky. Když se nudil, tak je počítal, zřídkakdy jsem
124
pocítil tak bědnou bezútěšnost, jako když jsem pozoroval Ve nu, ležícího na zádech na kanapi, neoholeného a 5 vyhaslým cigárem v ústech. Mžoural do oranžové blikající žárovky a počítal otráveným, hlasem: „TřimiliónydvěstěpadesáttisícstodvacetČtyři, třimiliónydvěstěpadesáttisicstodvacetpět.. Véna viděl všechno. Nebyly to žádné nadzemské parapsychické schopnosti, jak by se snad niohlo mylně někomu zdát Prostě měl strašně dobrý zrak, pravděpodobně to byl výsledek neuvěřitelného množství mrkvičky, které spořádal jako malý chlapec. A jeho tatínek byl optik, to snad také sehrálo jistou roli, takové věci bývají dědičné. Véno, vidíš mě? Mám v ruce bílý kapesník, stojím na pahorku a mává m ti. Vane zelený vítr, kosmický prach na nás lehounce usedá a barví nás do stříbrná, kdo by si toho kdy všimnul mimo tebe.
Z mého života Paměti slavné
kurtizány
Protože jsem hezká dívka, rozhodla jsem se, že se budu odevzdávat za peníze. Vlastnila jsem pouze jedny děravé boty a oko na punčoše. A věděla jsem, že tak to nejde dál. Chtěla jsem tisíc korun za noc. To není mnoho, protože mám černé oči, lesklé a teskné. A protože noc je dlouhá, začíná Šeřením a končí svítáním. A v zimě je ještě delší. V noci čas plyne pomalu, jako když člověk přelívá hrnek husté smetany. A já mám plavé vlasy po ramena. Jenže nikdo mi nechtěl tisíc korun dát. Nabízeli mi pět korun šedesát anebo patnáct korun dvacet, co zrovna měli v kapse, když padaly stíny a noc začínala. Když mí kavalíři viděli, že je mi to málo, začli přihazovat Nabízeli mi láhev mlíka způli plnou, péro naplněné fialovým inkoustem a jeden byl ochoten mi zapůjčit síťovku na tramvaj — a sice nejmíň na Čtrnáct dní. Když bylo jasné, že víc se nedá žádat, nechala jsem si tedy dát alespoň pět korun šedesát halířů a patnáct korun dvacet halířů, což dohromady Činí dvacet korun osmdesát Píchla jsem se do malíčku fialovým inkoustem a s chutí vypila téměř půl litru mlíka, Potom jsem dostala vypůjčenou síťovku a jezdila zadarmo tramvají. Protože jsem měla děravé boty a oko na punčoše, jezdila jsem hodné tramvají —• také abych navázala nové známosti. Dívala jsem se, jaksi lidé dýchají do tváří, kterak jim mrznou špičky nosů a jak z drátů šlehají modré jiskry. Tak jsem jednou — bylo to v podvečer—přijela na Bílou Horu. Zula jsem si boty, neboť mi byly stejně na nic a Šla bosa ojíněnou trávou. Dívala jsem se do nebe, které bylo plné oranžových koulí. Kde se tam vzaly, nevím, ale slyšela jsem je vrzat a praštět. Potom jsem potkala Valdštejna. Byl velice bledý a vypadal zatrpkle. Oblečen byl v sametovou kazajku, přepásanou stříbrně tepaným pásem, a na hlavě měl širák s vypelichaným peřím. Políbil mi ruku. Já jsem Šla dále, dělala jsem, že si ho nevšímám, ale věděla jsem dobře, že kráčí v mých stopách, blátem a kalužemi. Nakonec mne rázným krokem předešel, padl přede mnou na kolena a vyznal mi lásku. Pravil, že mne miluje. Říkal, že mne miluje více nežli sám sebe, a sebe že zbožňuje. Říkal, že mne miluje mnohem více, než například svého věrného grošovaného koně, a toho že miluje strašně. A říkal, že mne miluje mnohem více nežli Svatou Říší Římskou, které bude císařem, ale která, když ji srovná se mnou, mu může bejt ukradená. Říkal, že jsem krásnější než nejkrásnější blesk při nejkrásnější bouřce. „Kam vy slečno vkročítepovídá, „tam vládne blaženství, dobře sem si všim, že tráva se pod vašima krokama rovná a zelená a stromy vám rozkvétají nad hlavou!" To všechno mi říkal latinsky, protože on zapomněl česky a já neumím německy. Řekla jsem mu tedy, že mne může mít za tisíc korun celičkou noc, od tmění až do prvního světla. Ale on neměl ani šesták i když namístě obrátil všechny kapsy na ruby, ale neměl v nich ani peříčko. K lečel přede mnou a líbal mi ruku. Já jsem mu dala tu vypůjčenou síťovku — něco jsem mu dát musela, když mne tak miloval a sebe, to nešlo, když neměl ani vindru. Potom k nám z blízkého parku přiběhl malý beránek a řekl: „Bé!" Valdštejn mu dal sežrat tu síťovku a já se dala do pláče, protože jsem svatosvatě slíbila, že tu legitimaci do čtrnácti dnů vrátím. A taky jsem nevěděla, jak se teď dostanu z Bílé Hory ... Zde končí hustým písmem popsaný sešitek. Nový sešitek má první stránku vyzdobenou nápisem: Léta zralosti, jest ale jinak prázdný a nepopsán. Oba sešity nalezeny na hlavním nádraží ve Vadúzu, Lichtenstein, v zapomenuté kabelce. Berlín
125
Iva
Procházková
Pátek je můj šťastný den Bíle prostřený stůl. Uprostřed konvice s kávou. Z hubičky stoupá pára a mizí otevřeným oknem. U sporáku žena v pruhované zástěře. Šedivé vlasy má sepnuté do ruličky. Otevře troubu a vytáhne plech plný zlatých pletýnek,^rohlíků a žemlí. Slunce se otře o okenní rám a ozáří obraz na stěně. Je to starý mlýn ve stínu topolů. Žena shrne pečivo do košíku a postaví ho na stůl vedle kávy. Pak se skloní nad dívkou zachumlanou v peřinách a pohladí ji po tváři. „DáŠenko, vstávat. Už je půl osmé." Konec záběru. Zívnu a protáhnu se. Eman vyskočí na pohovku, stočí se do kolečka a mžourá na mě přes závěj peřin. Popleskám ho po čumáku a spustím nohy na podlahu. Je Čerstvě vydrhnutá, prkna teprve prosychají. „Babi! Od kolika jsi vzhůru?" „Co já vím. Nemohla jsem spát, tak jsem se pustila do pečení." „A do podlahy!" Dělá, že neslyší. Pozorně nalévá kávu do dvou pucláků. „Dohodli jsme se přece, že podlahu budu drhnout já." „Pro jednou! Ty ten spánek potřebuješ víc. Vždyť ještě pořád rosteš." Napřímím svých stoosmdesát centimetrů a odvážím se mrknout do zrcadla. V růžové košili vypadá dívka jako plameňák. Zvlášť když zvedne levou nohu a drbe se bosým nártem na pravém lýtku. Dlouhý krk přitom nakloní k rameni, až se jí hádci vlasů připlazí k očím. Jdu vedle do pokoje a otevřu skříň. Nejlépe bych se cítila v džínsách a v tričku. V tom vybledlém, s velkým okem na zádech. Ale něco takového si dnes nemůžu dovolit. Potřebuju dostat od Buriana to doporučení. Takže modrou sukni a béžovou halenku. Šátek? Možná. Schovat vlasy a uši a utáhnout vzadu za krkem. To je ono. Myslím, že mi to doporučení dá. Musím si ovšem namalovat rty. Oči jen málo. „Vystydne ti kafe!" I babička je spokojená. Se zalíbením si mě prohlíží. Nasadila si zuby, aby si housky nemusela máčet v kávě. Má je ráda chřupavé. „Přijdeš k obědu?" „Ještě nevím. Zavolám ti." „Udělala bych koprovku." „Tak to asi přijdu." Detail psa. Uvelebil se u sporáku a vykusuje si z ocasu jakousi havěť. Ucho obrácené naruby. Co chvíli se po něm ožene tlapou, aby ho vrátil do původní polohy. Gerd je touhle dobou na cestě do práce. Možná právě vystoupil z autobusu. Kupuje si cigarety a ptá se, jestli už vyšlo nové číslo Časopisu pro zahrádkáře. „Quelle heure est-il, M'sieur?" zastaví se u něho malý chlapec s aktovkou. „Sept, cinquante cinq," podívá se Gerd na své nikdy neselhávající hodinky a chlapec se polekaně rozběhne ke škole, až se mu brašna natřásá na zádech. Gerd se za ním okamžik dívá. Děti se svými aktovkami, podkolenkami a věčně rozčepýřenými vlasy jsou dojemné. Kdyby si tak Dáša dala ř í c t . . . Ale dívka se teď soustředí na svůj diář. Velkým, neohrabaným písmem, které na všechny strany přesahuje uzounké řádky, v něm má poznamenáno vše, co by dnes měla stihnout, a samozřejmě nestihne. U většiny záznamů je otazník, který se večer změní ve vykřičník, a zápis bude převeden na novou stránku. „Máš toho hodně? S Emanem už nestačíš jít, vid?" Ledaže bych ho vzala s sebou na fakultu. Mohla bych ho nechat u vrátného. To by bylo rodeo! Zbořil by školu! Tak nahoru k Burianovi? Pomyslí si, že jsem výstřední. Ale to si myslí tak jako tak. Od toho dne, co jsem prodala kožich, abych mohla dotočit svůj film. Proč si vlastně myslím, že mi to doporučení dá? Protože je pátek. Pátek je můj šťastný den. „Vem ho na nákup, babi. Odpoledne se s ním proběhnu po Petříně." Dívka vstane a její pohyb působí jako lehké zakolísání. Je příliš velká na těsnou kuchyň. Zastrčí diář do kabely, kabelu si přehodí přes rameno. „Tak já zavolám." Políbím babičku na tvář, pak ještě na čelo. Její obličej se podobá předjarní krajině. Vyhlodané stružkami tajícího sněhu. „Ahoj. A drž mi palce." „To dělám pořád. Nezdá se mi, že by ti to k něčemu bylo." Když otevřu dveře, sluneční paprsky se na mě vrhnou s takovou náruživostí, že musím sklopit oči. Pavlač je dlouhá a úzká, na zábradlí visí truhlíky s begóniemi. Jako na venkovském nádraží. Dívka dojde ke schodišti, zmizí, je slyšet klapot jejích podpatků a vrzání dřevěných schodů. Pak se objeví o patro níž, přejde krátkou východní pavlač, sestoupí po otevřeném schodišti na dvůr, pozdraví staříka, přivazujícího na dětský kočárek složené krabice od margarínu, vstoupí do průjezdu a pootevřenými vraty vyklouzne na ulici.
126
Nechápu, o co vám jde. Ten film přece není hotov." „Před týdnem jsem ho dostříhala." „A už se bojíte, aby vám něco neuteklo! Znám režizéry - a vynikající režizéry - kteří se nikdy na žádný festival nehrnuli, a přesto si jejich práce hluboce vážím!" Teď myslí určitě sebe. Koho jiného? On a Ejznštejn. Dvě veličiny světové kinematografie. Kdybych mu tak mohla říct, že je ješitný pitomec! Však na to jednou dojde. Teď raději úsměv. Ne tak zeširoka, mám přece starosti. „Já vím, pane profesore, ale Paříž? Tak ráda bych se podívala do Paříže!" „Tak se tam podívejte." Cože? Myslí to vážně? Mám poděkovat nebo . . . Ne, pokračuje. „Požádejte si o devizový příslib a jeďte tam na prázdnin}'. Nebo na nějakou studentskou brigádu." „Ale když mě zvou! Budou mi hradit cestu a ubytování!" Teď jsem ho myslím trochu zviklala. Umí počítat. Proč ty kapitalisty trochu nepumpnout, že pane profesore? „A to všechno na základě čeho?" „Loni na přehlídce studentských filmů viděli moji Manéž. Zdá se, že se jim líbila." „Co se týče Manéže, víte, jaký se můj názor." „Vím, ale tady jde ..." „O vaši absolventskou práci! To je to jediné, co mě teď zajímá. Uvědomujete si, že za pět neděl děláte obhajobu?" „Poslední dva měsíce jsem nevytáhla paty ze střižny." „A vzala jste si k srdci moje rady?" Aha, chce vědět, jestli jsem vystřihla ten otčenáš. A kříže. Kolik jste jich tam napočítal, pane profesore? Dvanáct? No a." ,ých osm tam rozhodně zůstalo. „Myslím, že se mi podařilo ta problematická místa hodně potlačit. Byla bych ráda, kdybyste se přišel podívat." „Pan profesor Skála už to viděl?" „Přijde dnes večer. Vám by se to nehodilo?" Dívá se do diáře. Určitě bude dělat drahoty. „Mám toho spoustu, ale pokusím se. Řekněme . . . v půl osmé?" Po večeři, jak jinak! Aspoň bude dobře naladěný. Koupím dvě láhve piva. Nebo rovnou čtyři. Jestli mi to dnes odsouhlasí, mám v kapse Paříž i obhajobu, Nejhorší je, že na Skálu se nemůžu spolehnout. Jednou se tváří vstřícně a podruhé zase tříská dveřmi. Ale co, je přece pátek! Pátek je můj šťastný den. „Dobře, v půl osmé. Budu vás čekat." Teď se zvednu. Rychle, rychle, ať si to nerozmyslí!" „Zatím nashledanou." „Na shledanou." Ještě zavřít dveře. Panebože, proč jsem tak zpocená? Všechno je na nejlepší cestě. Sundám si ten idiotský šátek a půjdu dolů do kavárny na dvě deci. Třeba tam bude Roman. Určitě tam bude. Sednu si k němu a řeknu: Dlouho ses neukázal. Co kdybychom si zítra někam zašli? Tady je. Pochmurná jako všechny školy. Zevnitř se ozývá zvonění, tlumené masívními zdmi. Vstoupím do vestibulu. Zvonek teď ječí přímo nad mojí hlavou. Zlobně a pronikavě. Zavřu dveře a okamžik zůstanu stát na železném roštu rohožky. Přede mnou se zvedá schodiště. Široké a důstojné, po obou stranách lemované sádrovými bustami. Jak stoupám vzhůru, čtu zlacené nápisy na podstavcích. Hus, Komenský, Palacký, Němcová, Vančura, Fučík. Úplně nahoře, v ohbí schodiště, Lenin. Má ze všech nejohmatanější hlavu. Zřejmě slouží jako záchranná brzda při divokých honičkách se schodů. Také já se ho dotknu, když zahýbám ke dveřím sborovny. Jak je to dlouho, co jsem vyšla z devítiletky? Pět, devět, p a t n á c t . . . už patnáct roků. Páni, to je dobaí Husa a Palackého jsme na chodbě neměli. Ani Vančuru. Zato Gottwalda a Makarenka. A zpočátku dole u vchodu i Stalina. V nadživotní velikosti. Já tenkrát měřila sotva metr dvacet Připadal mi obrovský. Jednou mu kdosi natřel kníry na červeno a ověsil je špagetami. Bůhví, jak se do té výšky vyšplhal. Byla z toho aféra, ale nic se nevyšetřilo. Červená barva držela jak židovská víra. Musel přijít kominík a kníry obrousit. Byly pak o něco menší. Zanedlouho stejně celou sochu demontovali a ve dvaašedesátém postavili do vestibulu Gagarina. Ten už měl lidštější rozměry. Tohle bych měla vyprávět Gerdovi. Ale on se bude smát. Nikdy nepochopí, co jsem tenkrát cítila. V životě mu nesdělím tu hrůzu, ve své čistotě až téměř pohanskou, která se mě zmocnila při pohledu na našeho zhanobeného Otce. „Dobrý den, hledáte někoho?" „Pana učitele Lakatoše." „Počkejte si tu na něj. Každou chvilku se musí vrátit ze třídy." „Děkuji." Chodba se začíná hemžit žactvem. Dvě děvčata nesou do kabinetu vycpanou lišku a navzájem se její oháňkou lechtají pod nosem. V koutě hraj e několik chlapců fotbal s roztrhanou trepkou. Strkají do sebe, okřikují se, přitom svačí. Školník spěchá po schodech s nějakou tyčí a tiše si pro sebe nadává. Mezi tím
127
•
bílé a šedé pláště učitelů, drobný prach poletující v šlojířích světla, dopadajícího ze dvora, zápach desiníekce, potu a starých map, posvátné dveře ředitelny s naleštěnou klikou a koberečkem na prahu. Absence barev. Nereálný čas, zkreslená perspektiva, dlouhé záběry. „Tady máte pana učitele.4' Smutné oči, vráska pod nosem, moc šťastně nevypadá. Trochu jako houslista bez zaměstnání. „Dobrý den, posílá mě Zdenko." Potřeseme si rukou. „Prý byste mi mohl říct něco o cikánech. Taky nějaké fotky ukázat" ,,Vy jste slečna Dáša, že? Tak vy budete o Romech točit film?44 No ovšem, o Romech! Cikán, to zní hanlivě. Nevím sice proč, ale zřejmě jsou na to hákliví. Musím si dát lepší pozor. „Dostala se mi do ruky taková pohádka. Štěně uteče z domu, toulá se, zabloudí taky do romské vesnice. Někde na východním Slovensku. Prožije tam spoustu věcí. Svatbu, pohřeb, hádku se školním inspektorem, tancovačky a pranice, až ho zase popadne toulavá a zmizí. Když se po roce vrátí, vesnice už neexistuje. Místo ní tam staví silnici. Já to moc neumím vyprávět Je to pěkná pohádka. Hlavně ale musím najít tu vesnici. Pokud vůbec ještě nějaká taková je.44 „Znám jich několik. V jedné žije můj bratr. Je tam starostou.44 Výborně, budu to mít z první ruky. Jen se jim dostat trochu pod kůži. Tenhle vypadá sympaticky. Teď se dokonce usmál. Opravdu mají nádherné zuby! Asi se jim vůbec nekazí. Řeknu mu to radši rovnou. „Rozumějte mi, ten film . . . Mám s ním požíže. Nechtějí mi schválit námět" „Vy se divíte?44 Já? Já už se nedivím ničemu. Ale co ty, houslisto? Odkud jsi přišel? Kde jsou tvoje skřipky, ohně a písně, které škrábou v krku? Co ti říká jarní vítr? Probudí se v tobě ještě někdy svíravý nepokoj, ta bolestná touha přetrhnout řetěz a bez rozmyslu, zdivočele utíkat lhostejno kam? Opustit sádrové busty, ředitelnu s naleštěnou klikou i s koberečkem, betonový dvůr bez jediného stromu a prach - hebký, neviditelný prach, který se usazuje na srdci a pomalu Člověka rdousí a tlačí k zemi? „Romové! Koho to dneska zajímá?44 potřese hlavou a podívá se na mě tak, jak to umějí právě jen 4 Romové. „Měla byste točit film o něčem veselejším. Třeba o hornících/ Zcela otevřeně se mi vysmívá. Nebo sám sobě? Svému postavení? Čím je mu asi učitelský plášť, naleštěné střevíce a čínské pero vykukující z kapsičky? Ochranným zabarvením? Neskrývá se pod těmi mimikry jiný Lakatoš, méně přizpůsobivý, v brčálové košili, vysokých holínkách a klobouku, podle nálady postrkovaném z čela až na týl, tisknoucí někde v mlází u rybníka, kde sněží bílé květy bezu, do trávy dívčí tělo, to poslední, čeho je ještě pánem, když koňská kopyta nezabuší už ani do snu a dálka cest se smrskla ve výběh obehnaný drátem? 44 „Já vím, přešlápnu a mimoděk si dopnu blůzu až ke krku. „Přesně tak mi to řekli. Ale to bych si snad radši začala vydělávat čalouněním." „Čalouněním?44 „Jsem vyučená čalounice. A když už Člověk nemůže dělat, co ho baví, je úplně jedno, čím se živí, ne?44 „To ano,44 dá mi za pravdu a přitom se vytrvale dívá na ten poslední, před chvílí dopnutý knoflíček blůzy. „Úplně jedno.44 Co se ti na tom knoflíčku tak líbí? Ta kytka uprostřed nebo mateřské znamínko, které jsem pod ním schovala? Nad posledním levým žebrem mám ještě dvě. Nechtěl by sis je taky prohlédnout? Jsou těsně vedle sebe. Jedno větší a to druhé docela malé. Roman mi k nim jednou přimaloval řídítka. Inkoustovou tužkou. Vypadalo to pěkně. Jako bicykl z minulého století. Ale brzy se to smylo. Tyhle věci nemají dlouhé trvání. „Promiňte, jsem trochu přetažený,14 zvedne najednou oči a podívá se mi do tváře tak chlapecky a bezelstně, že všechna moje podrážděnost rázem zmizí. „Dvě noci jsem nespal, máme nemocného kluka. Jestli chcete, přijďte si pro ty fotografie v pondělí.44 „V kolik hodin?44 „Od dvanácti mám volno. Můžeme si někam zajít na kafe a trochu si popovídat" 44 „Adresu na bratra mi taky dáte? „Tam byste neměla jezdit sama," zesílí hlas, aby překřičel zvonek, který už zase otřásá budovou. „Myslíte, že se bojím?44 „Romů se bát nemusíte. Alespoň tam ne. Ale jestli se o nich chcete něco dovědět, nemůžete přijet jako slečna filmařka z Prahy. Byli by na vás hodní, všude by vás hostili, ale nic víc. Otevřeli by vám svoje dveře, ale ne svoji duši." Chvíli stojíme proti sobě mlčky. Zvonek už zahnal do tříd poslední opozdilce, učitelé vycházejí ze sborovny se stohy sešitů v podpaždí, školník se znovu belhá do přízemí a vzadu v kapse tepláků má zastrčenou dětskou stříkací pistoli. Všimnou si jí oba, Lakatoš i dívka, a oba se současně usmějí. „Nebudu vás zdržovat, určitě máte hodinu,44 řeknu a natáhnu ruku. „Tak v pondělí ve dvanáct 44 „Když si to nerozmyslíte.44 I jeho ruka opustí svou svislou polohu, a jak se obloukem zvedá k její, už napřažené, odhalí náhle sepraný rukáv pláště jizvičku na zápěstí. Krátkou a tenkou a nesmazatelně růžovou. Nepatrná trhlinka v ochranném zabarvení. Nic víc. Detail a pořádně nasvítit Hotovo. Teď švenknoutna její obličej, poněkud vyplašený pohled, vzápětí zakrytý úsměvem, jeho bíle zuby a Budu se těšit, ruka klesá k tělu, rukáv už je zase jak má být, poslední kývnutí hlavou. Ona schází se schodů a on rychle míří ke své třídě. Sádrové
128
busty vyprovázejí dívku prázdnýma očima. Skořápky hlav, strnulé šíje, bulvy zanesené prachem. Ticho visí ve vestibulu jako těžký bouřkový mrak, nehybné a takřka dotýkavé, takže když dívka zmáčkne kliku a pomalu rozevírá mohutné veřeje vrat, zjeví se před ní modré náměstí s holuby jako fata morgana, jako barevný kalendář připíchnutý na zeď krematoria. V podloubí před radnicí si koupím zmrzlinu. Skupina cizinců s fotoaparáty kolem krku a s baedekery v rukou čeká na odbíjení orloje a na to prastaré, miliónkrát reprízované představení mistra Hanuše. Zase se bude ozývat wunderschön a voila, ď est magnifique, budou cvakat spouště a pro jistotu v kiosku naproti ještě pár pohlednic a lepenkových svatých na otáčivém kotouči, který se neotáčí, ledaže byste uvolnili kovový nýtek uprostřed, a pak se to celé rozpadne, výprava se převalí do některého z hostinců kolem náměstí, od pražské dlažby tolik bolí nohy a prachu je všude, snad tady vůbec nestříkají ulice, to loni v Budapešti, ale kde je Helmut, Šel si udělat pár snímků těch legračních ošklivých domečků za kostelem... Znovu si rozepnu knoflíček u krku a pod ním ještě jeden a eskamotérsky, přendávajíc kornout se zmrzlinou z jedné ruky do druhé, si ohrnu rukávy až nad lokty. Zmrzlina je dobrá, ale řídká, musím lízat rychle a čas od času rozteklou břečku vy srknout. Chvíli váhám, jestli mám jít Karlovou ulicí nebo Klementinem, nakonec zvolím ulici, protože tam je větší šance, že potkám Romana. Náhodou. Přesně jako před rokem. „Jé, slečno, vy jste veliká! Že jste v dětství pila malcao?" Malcao jsem nenáviděla, připadalo mi, že páchne myšinou. Ale na džus jsem se tenkrát pozvat nechala. Bylo nemyslitelné odmítnout, když vypadal jako Ješua zachraňující Magdalénu, a Magdaléna to jsem přece já, i když ne tak docela. Navíc, a to je úplně nejdůležitější, jsem se toho dne probudila s pocitem, že se něco stane. Neklamné příznaky: mrazení v zádech a šimrání na stehnech, studené ruce, dlažební kostka v žaludku. Takže to měl úplně snadné, i kdyby ho nenapadlo vzít si ráno bleděmodré tričko s kytarou, na kterou mi později odpoledne zabrnkal „moje stará teta má jen dva prsty a umí na ně senzačně pískat" a večer potom, na kamenné lavičce pod mostem, kde voněly akáty a pivo od Měšťánků, úplně potichu tu divnou, bolavou, kterou od té doby už nikdy nehrál, „smrt stojí v nadhlavníku". Zmrzlina je pryč, prsty trochu lepkají, dívka š i j e otře do kapesníku, i pusu, rtěnka už vzala za své, ke mně se líčení stejně nehodí a když, tak indiánské. Kruhy a pruhy po celém těle, kolem krku hada a na tváře motýly. Gerd mi říká souvage a má pravdu, i když taky ne tak docela. Pro něho je souvage každý, kdo nemá přesný denní harmonogram, kdo jí okurku i se slupkou, kdo čte tři knížky najednou, kdo kupuje psovi kremrole, kdo nemá rád Picassa a kdo si k snídani pouští Bacha. Život s Gerdem by byl úžasný, kdybych se mu dokázala přizpůsobit Měli bychom dvě nebo tři děti, domek v Bruggách, zahradu plnou růží, cestovali bychom, občas bychom se zúčastnili nějaké nevinné demonstrace, posílali bychom příspěvky afgánským uprchlíkům a čokoládu polským dětem, jezdili bychom na kole, já bych točila filmy o sufražetkách a narkomanech, byli bychom šťastní a milovali bychom se až do smrti. The end. Rozhodně by mě nenechal proběhat půl města a shánět ho v bůhvíjakých zaplivaných lokálech. „Roman? Jo, ten s kytarou! Ten tu byl včera. Vykašlete se na něho, slečno, a pojďte si s námi dát frťana!" Na přechodu u lázní je vypnutý semafor, vytrhané koleje, rozkopaná silnice. Jakýsi mladík stojí uprostřed toho dopuštění, rukou si zaclání oči a uchváceně zírá na kopuli Křížovnického kostela. Téhož kostela, kde jsem se v šestnácti letech pokoušela zaslechnout Boží hlas, a když z toho nic nebylo, Šla jsem na diskotéku do Sluníčka, pila kofolu s rumem a nechala se políbit od sochaře, který mi šeptal, že mám renesanční čelo, aby pak odešel zavěšen do nějakého Maďara. Na mostě se do mě opře teplý vítr, přinášející vůni trávy. Nastavím mu obličej, na chvíli se posadím na kamenné zábradlí a koukám do řeky. Dva rybáři nehybně pokuřují v loďkách, pruty upevněné na zádi, kačeny a lysky se houpou na vlnách rozbíjených o pilíře mostu a u břehu, pod převislými vrbovými větvemi, pluje labuť. Má bílý krk, ale křídla ještě nahnědlá, a kdykoli ji proud zanese dál od břehu, polekaně manévruje zpět Labutě, které jsme s otcem vídali na Hluboké, bezstarostně křižovaly celou plochu rybníka, zjara vyváděly mladé a na zimu neodlétaly, ledaže rybník zamrzl. Otec střílel čírky a nepil, jen občas několik hltů z placaté lahvičky pro zahřátí, Paděrovi psi nám nosili zastřelené ptáky k nohám a urousanými tlamami chňapali po kusech špeku, které jim Paděra házel, zatímco mi otec vysvětloval, že pláču zbytečně, střílet čírky že není hřích, ba ani zajíce a bažanty, když má Člověk povolení, nejsme přece jogíni, náš Bůh je chápavý a ví, co člověk potřebuje. Proč nebýt křesťan a zároveň komunista? Ani s tím si tehdy žádné zvláštní starosti nedělal. Sedmého listopadu vyvěsil do oken sovětské vlaječky, oblékl si sváteční tmavomodrý oblek a odešel na slavnost uspořádanou k výročí VŘSR. Večer pil s maminkou víno a četl jí Alexandra Bloka. Na Boží hod si se stejnou obřadností zapnul své tmavomodré sako k cestě do kostela, ne ovšem do našeho, zasvěceného svaté Markétě, to by příliš bilo do očí, chodili jsme ke svatému Jakubovi. Tam také bývaly nejkrásnější mše. Otec se mohl modlit a zapálit svíčku bez obav, že ho někdo z uliční organizace udá, že snad nějaký úzkoprsý funkcionář nepochopí tu samozřejmou dvojí tvář otcova světa, ty dvě misky v jeho srdci, jednu obtěžkanou Bohem a druhou Josefem Vissarionovičem, obě v tak nádherné rovnováze, že se jazýček vah ani nepohnul. Rozkýval se teprve když zavřeli důstojného pána Konopku, otcova přítele a zpovědníka, který byl spravedlivý jak jen šlo, dokonce i při zpovědi projevoval vzácnou shovívavost a z kazatelny nikdy nehrozil peklem, ale vždy jen vysvětloval, že duši zatížené hříchy se těžko poletí do nebe.
129
Bílý kašo vity mrak před chvílí podeplul slunce a teď vrhá stín na most i na řeku. Vítr zesílil, nabírá vodní hladinu jako fiží a rozechvívá skla v lucernách. „Môchten Sie Mark umtauschen?" zastaví se přede mnou skrček v džínsovém obleku, s koženým nesesérem v podpaží a zapaluje si cigaretu. „Zehn Kronen fur eine Mark." Dívka neřekne ani slovo, ale přeměří si ho pohledem žižkovské Pepiny s opovržlivým tsss mezi zuby. Skrček se ušklíbne a vykročí ke dvojici hlasitě se projevujících a tedy jistě nefalšovaných Němců u protějšího sousoší. Sklouznu s kamenné obruby, tašku zase přes rameno, předposlední knoflíček zapnout, od řeky to přece jen fouká, a jdu dál. Gerd má teď polední přestávku. Sedí v bistru naproti ústavu, jí biftek s pomfrity a pozoruje dvě dívky u vedlejšího stolku. Obě mají barevné punčochy, krátké sukně a dlouhé vlasy, roztomile naivní tváře skloněné nad časopisem, něco si prohlížejí a z juke-boxu za nimi nasládle kape dimanche avec toi c'est un reve. Stačilo by jednu z těch dívek oslovit, Gerde, třeba tu v zelených punčochách, pozvat ji večer do kina a potom na skleničku. Jistě by se nechala obejmout a líbat, možná by se ani nezdráhala jít k tobě domů. Má hnědé oči a štíhlé prsty a asi toho moc nenamluví. Mlčeli byste a poslouchali Dvořáka, ty bys otevřel tu láhev burgundského a mohl bys přitom myslet na mě a na to moje zatracené město, o kterém tvrdíš, že se v něm nedá žít, jen chodit. Pořád chodit. A máš pravdu, i když jako vždy ne tak docela. Člověk se může taky modlit. V zimě jsme spolu zapálili dvě svíčky svatému Tadeáši, kamenný podstavec byl plný vosku, ze kterého trčely ohořelé knoty, je to patron všech ztracených záležitostí, řekla jsem ti a tys mě držel za ruku a přál s i . . . Co sis vlastně přál? Já tenkrát myslela na Romana. Na jeho nenadálé příchody a ještě nečekanější úlety, na cigaretu, kterou jsme si půjčovali ve tmě nevětraného karlínského pokoje, okno do světlíku a slova, odrážející se od holých stěn, na mě se nevaž, holubičko, já nedovedu udělat nikoho šťastným, jsem už taková ztracená existence, víš? Ztracená existence, ztracená záležitost, životy, ztracené jeden vedle druhého v tomhle městě, co se usmívá jako Mona Lisa. Netečně, přezíravě a přece s příslibem, který zamotá hlavu a rozbuší srdce. Nohy vrostlé do dlažby a oči upřené k dalekým krajům, jejichž vidina nám zrychluje tep, takoví jsme tu všichni, Gerde. A ty jsi zapálil svíčku, aby sis mě směl odvézt do jednoho z těch ospalých vlámských hnízd s malebnými uličkami a pitoreskními štíty, do některého domku obrostlého břečťanem, odkud se člověk může dívat do zelené roviny geometricky protkané přímkami kanálů a v knihovně na náměstí si půjčit kroniku se záznamy všech událostí v lineárních dějinách tvé země. Zapálil jsi svíčku a přilepil ji hned vedle mojí, ale co chudák Tadeášek, jak ten se v tom má zorientovat, když ani my sami se v sobě nevyznáme? Eman štěká na celý dům. Sousedka z prvního patra stojí ve dveřích, na hlavě natáčky, v ruce plácačku na mouchy. „Já proti psům nic nemám," říká, „ale tuhle bestii bych nejradši viděla bradou vzhůru!" „Asi ho něco podráždilo. Nevyvářela jste zase rybí hlavy?" Schodiště je opravdu prolezlé čpavým pachem rybiny. Sousedka uraženě zmizí v bytě a bouchne dveřmi. Vyběhnu nahoru na pavlač, odemknu a vstoupím do kuchyně. V témže okamžiku mi ujedou nohy a upadnu. Podlaha je plná rozlitého mléka. Eman stojí na posteli, hlavu vyvrácenou ke stropu, a vyje jako vlk. Vedle sporáku se válí převržený hrnec s utěrkou omotanou kolem ucha a snítky kopru jsou rozházené po zemi, po židlích i po ubruse. Babička leží v mezeře mezi postelí a sporákem. Levou punčochu roztrženou od kolena až po kotník, papuče jí sklouzla z nohy, nad obočím má dlouhý šrám, ze kterého stéká krev po spánku a kolem ucha a kape na zástěru. Dívka se na ni okamžik vytřeštěně dívá, stále ještě sedíc v kaluži mléka, musím něco udělat, jenom žádnou paniku, kolikrát už se mi takový sen zdál, že se to stane, že se to stalo, tohle ale není sen, Eman řve, div se nestrhá, musím vstát a převléknout se, jsem celá od mléka, nejdřív ale zavolat pohotovost, Číslo samozřejmě nevím, nikdy si nic důležitého nezapamatuju, nikdy, hlavu mám plnou ptákovin, ke všemu tady teď sedím jako píča, ano, to je ten správný výraz, žádný jiný se ke mně nehodí, tak už přece vstaň a dělej něco! Eman nasadil nový tón. Vysoký a rozčilující. Z rozevřené tlamy mu tečou na postel sliny. Dívka se konečně nadzvedne a po kolenou doleze k ženě. „Babi!" Přiblížím tvář k jejím ústům. Ucítím nepatrný závan dechu, ale nejsem si tím jistá. Zvednu jí ruku, která je teplá, ale bezvládná, a snažím se nahmatat tep. Vnímám však jen svůj vlastní, neuvěřitelně zrychlený, v konečcích prstů, v krku, v hlavě, zběsilé dorážení neviditelného kladívka, přehlušující vše ostatní. Rozepnu zástěru a přitisknu si ucho k babiččině bledé kůži potřísněné pihami. Plavali plavci maličkou vodičkou, plavali plavci maličkou vodou, spi Dášenko, spi, houpy h o u . . . Obrázky na stěnách se houpou, houpe se okno světničky a za ním kachny na rybníce, mucholapka u stropu, záclony nadouvané větrem i listy stromů v zahradě, kde sedí maminka, občas zvedne oči od knihy, na čele s e j í udělá vráska, nechovej ji pořád, jak mi potom bude usínat doma, ale babiččina náruč tak sladce voní skořicí a ruce neúnavně opakují krouživý pohyb zprava doleva, zleva doprava, houpy h o u . . . Plavali, plavali, děvčata plakaly, že už jim nikdy nepřiplavou. „Babi, slyšíš mě? Babi!" Něco se tam ozývá. Tichounce a vzdáleně. Je to srdce? Co já vím vůbec o srdci? Že je na levé straně. Že někdy zabolí. Že jednou přestane tlouct Ale co potom? Umělé dýchání? Masáž? Ani jedno jsem v životě nedělala. Díkybohu, že aspoň Eman už nevyje! Dívka vstane, chvíli se horečně přehrabuje v telefonních seznamech, konečně najde ten pravý, vytočí
130
číslo a ztuhne v napjatém očekávání. Pohled jí přitom přeskakuje z ženy na převrácený hrnec, z hrnce na stůl, ze stolu na politou podlahu, z podlahy na psa. Tam se zastaví. Hledí na sebe, mlčky a bez hnutí, zvíře odevzdaně, dívka strnule, a oba ten pohled uklidňuje. „Tady záchranná služba. Co si přejete?" A dívka promluví hlasem, který je nanejvýš věcný a vyrovnaný. „Vaše babička se u nás už léčila, viďte?" „Před dvěma roky." „A od té doby žádný záchvat neměla?" „Loni o prázdninách ležela v budějovické nemocnici. Pak měla jít na kontrolu tady v Praze, ale cítila se dobře, tak nešla. Je to s ní vážné?" „Záchvaty jsou bohužel čím dál častější a silnější. Teď se tu dá jakžtakž dohromady, ale za dva měsíce u nás může být znova." Doktorovi je něco přes čtyřicet. Vypadá unaveně. Nejspíš by sám potřeboval hospitalizovat Nebo půlroční dovolenou na Tahiti. Moře, palmy, kokosové ořechy a dívky se snědýma, štíhlýma nohama. Jen žádné pražské problémy! Vymazat z paměti celý ten bordel na kolečkách, nedostatek lůžek, věčně těhotné zdravotní sestry, přístroje, které nefungují, mizerný plat, špatné léky, nedůvěřivé pacienty i tuhle mladou ženu v roztřepaných džínsách, s jedním okem na zádech a dvěma prosebně zakulacenýma očima ve vystrašené tváři. „Jděte klidně domů, teď už jí žádné nebezpečí nehrozí," „Dejte jí prosím vás tohle," podám mu igelitovou tašku Kubánské pomeranče - bohatý zdroj vitamínů. „Má tam ručník, brejle a zuby. A můžu za ní zítra přijít?" „Návštěvní den je až v neděli." » •« „Ale kolem kuchyně se sem dá proklouznout vždycky. V nejhorším sestře řekněte, že jsem vám to dovolil." Odněkud ho volají. Spěšně pozdraví a odchází, Kubánské pomeranče - bohatý zdroj vitamínů v jedné ruce, zatímco druhou šmátrá po cigaretě. Dvorana je najednou prázdná a nepříjemně rozlehlá. Jen vzadu na schodišti se mihne modré pyžamo jakéhosi pacienta, vybledlá fanglička života v betonových zdech. Dívka zamíří k telefonnímu přístroji u vchodu, maminka se asi právě vrátila z práce, větrá a uklízí nákup do ledničky, kdybych jí to tak vůbec nemusela říkat, hned začne plakat a shánět se po prášcích, do rána neusne, bude chtít, abych přijela, a já budu muset lhát, Že se pokusím, předstírat, že bych hrozně ráda, no vážně, mami, stejně obě víme, že je to takhle lepší, ty moje věčné hádky s otcem jsi nakonec vždycky odnesla ty, teď mi aspoň můžeš tvrdit, že už nepije, jen jednu skleničku po večeři, dělá mu to dobře na tlak, je na tom opravdu skvěle, dokonce začal zase malovat, ohromné věci, asi bude mít na podzim výstavu, lalala, lalala... Ale telefon vyzvání a nikdo ho nebere. Dívka položí sluchátko a zvedne oči k elektrickým hodinám. Velká ručička se zachvěje a poskočí na trojku. V tu chvíli, jako bych i já byla součástí hodinového mechanismu, sebou vyplašeně trhnu. Cože? Už čtvrt na čtyři? Rychle vyběhnu z nemocnice a utíkám po asfaltové cestě k bráně. Na nebi se kupí mračna. Ještě neprší, jen občas se zableskne a vzdáleně zahřmí. Barvy se zčistajasna ztratily, zůstala jen Černá a bílá a nesčetné odstíny šedi. Všechno je ohraničeno přesnými konturami a zrnitost věcí dodává každému detailu nebývalý význam. Kaluži, nad kterou se rojí komáři, rozříznuté pneumatice na kraji chodníku, parčíku vtisknutému mezi domy, zapomenutému kbelíčku na pískovišti i rezavé roletě dávno zrušeného krámku. Na kraji silnice se dívka zastaví. Kolem hřmotí nákladní auta, za nimi vlají závoje prachu a mušelínového kouře a k benzínové pumpě na protější straně právě přijíždí taxík. Ještě že jsem vytáhla z kredence tu poslední stokorunu! Kolik to může stát do centra? Dvacet? Se zbytkem musím vystačit do pondělí. Kdyby mi Klecanda chtěl proplatit nějaký námět, nemusela bych brát brigádu v hotelu. Radši ji ovšem vezmu. Sedmdesát korun za noc a zbytky jídla pro Emana, to není k zahození. A k snídani teplá polívka s rohlíkem! „Zachránil jsem vás před pořádnou bouřkou," usměje se na mě řidič místo pozdravu. „Počkejte, za minutku to propukne!" „Kvůli dešti bych si nebrala taxíka." Uvelebím se vedle něho a zběžným pohledem zkontroluju taxametr. „Jste muž činu?" Taková pitomost a platí na každého! Blýskl očima, narovnal záda, teď dokonce vtahuje břicho. „Dokážete být za deset minut ve Vodičkově ulici?" „Pro vás, slečno, bych to zkusil i za devět" Vtipálek. Nebudeme tam ani za čtvrt hodiny. Ale šlápl na to pěkně. Támhle u toho semaforu mi začne vyprávět, kam se chystá na dovolenou a kde se dá sehnat nejlepší Vavřinecké. A babička zatím leží v posteli pod tenkou nemocniční přikrývkou, možná usnula anebo bez pohybu, s tváří obrácenou k oknu hledí na protější zalesněný svah, nad kterým se černá nebe. Prvních pár kapek už se roztříštilo o sklo a babička si vzpomene na prádlo pověšené na pavlači a na to, že jsem neobědvala, snad si holka někde něco koupí, nemůže se tak odbývat, alespoň jednou denně teplé jídlo, vždyť přece pořád ještě roste. „To máme letos bláznivé jaro, co?" zabrzdí řidič před semaforem a obrátí se k dívce. „Vedro jak na
131
Cejlónu a denně ty bouřky. Mimochodem, kampak se chystáte na dovolenou?" Dlouhá, měkce osvětlená chodba, zelený koberec, za sklem plakáty a fotografie. Po obou stranách polstrované dveře, nepropouštějící žádný zvuk. Zakletý zámek, vodní království, luxusní klec. Zastavím se. Několikrát cvičně nadechnu a vydechnu, otřu si zpocenou dlaň do trička a prohrábnu zmoklé vlasy. Chvíli hledám v polstrování místo, kam zaklepat, nakonec to zkusím na dřevěný rám dveří. Dřív než stáhnu ruku zpět, dveře se otevřou a v nich stojí neskutečná blondýna. Vznosně vzpřímená jako gotická katedrála, se semišovým pohledem a nohama závodní klisny. „Vítám vás, pojďte dál." Zůstanu stát na prahu. „Jdu k panu Klecandovi. Pozval si mě na půl čtvrtou." „Soudruh Klecanda se bohužel nemohl uvolnit, má uměleckou poradu. Já jsem jeho nová zástupkyně, ale s vašimi náměty už jsem podrobně obeznámena. Posaďte se prosím a hned se do toho dáme. Můžu vám nabídnout kávu?" „Ne, děkuju." Kde ji sebral? Posledně tu nebyla. I ta kancelář vypadala trochu jinak. Teď jsou tady nová křesla a závěsy a nad dveřmi přibyl obraz. A ještě něco se změnilo. Koberec? Ne, ten je pořád stejný. Schází tu nějaká důležitá maličkost, ale jaká? Kdovíproč se tady cítím jako v hotelu pro cizince. Že by to bylo tou ženskou? Nehodí se sem, to je ono. Člověk má pořád pocit, že by měla mít u krku cenovku. A ten její úsměv! Takový úsměv asi nutí básníky sahat po peru a prozaiky po peněžence. Pozor! Klapka! „Tak vy byste s námi chtěla externě spolupracovat?" „Pan Klecanda mi to sám nabídl. Poprosil mě, abych mu přinesla nějaké náměty." „Mám je tady všechny čtyři," blondýna otevře desky a rozloží před sebou popsané listy papíru. „Musím říct, že nás, tedy mě a soudruha Klecandu, velice udivily." „V čem?" „Svojí naprostou neangažovaností." Dívka se zaboří do křesla a přehodí nohu přes nohu. Pohled upře přímo do semišových očí blondýny. Jen si nemysli, že před tebou budu nervózně poposedávat! Nejsem tady jako prosebník. Nebo jsem? Ne, tohle si za nic na světě nesmím připustit Nikdy jsem od nikoho nic zadarmo nedostala. A taky nechci. Jsem tady, protože mě potřebujete, ne já vás. Jak to bylo onehdy v tom časopise? Uvolnit svaly, zhluboka, pravidelně dýchat, soustředit se na něco příjemného. Na co bych se tak mohla soustředit? Na Romana? Na toho raději nemyslet Na Paříž! Pojedu do Paříže a promítnu jim tam svůj film. Bude se líbit. Možná dostane i nějakou cenu. A třeba mi nabídnou spolupráci. Začnu jezdit po světě, fotografovat, točit O nápady jsem nikdy neměla nouzi, jen najít někoho, kdo by je financoval. Pak se obejdu bez všech Klecandů, Burianů, Skálů i bez vás, slečno! „Čemu říkáte neangažovanost?" „Jako byste se úmyslně vyhýbala všem aktuálním tématům." „Čemu říkáte aktuální téma?" Aha, začíná mě mít plné zuby. Ale nedá to na sobě znát Jen trochu narovnala záda a zkřížila nohy. Nic víc. Zřejmě má dobrou průpravu. Co kdyby se ze mě nakonec vyklubala nějaká vlivná dceruška! „Úplně například opomíjíte tématiku mírového hnutí. A právě na tu se dnes klade zvláštní důraz. Vy místo toho píšete o nějakém zvoníkovi. To je tak trochu od věci, nemyslíte?" „Ten zvoník přišel ve válce o obě nohy." A kdyby vás slyšel mluvit o mírovém hnutí, neudržel by se smíchy. Třikrát denně přejde o berlích celou vesnici, doplazí se po břiše, schod za schodem, nahoru do věže a rozhoupá zvon. Když zjistil, že bych o něm chtěla natočit film, zeptal se mě, jestli to není ztráta času. Věděl by prý o něčem mnohem příjemnějším, jen kdybych si dala říct Nohy prý k tomu nepotřebuje, bez nich mu to jde dokonce líp. Poté, co jsem ho viděla tancovat v hospodě kozáčka, nemám důvod mu nevěřit „Ale takových lidí, které válka zmrzačila, je hodně. Proč nenapíšete o někom z těch, který pracují ve Svazu protifašistických bojovníků nebo se nějak jinak angažiyí?" „Rozhoupávat lidem nad hlavou zvony je podle mě důležitější než dřepět na schůzích." Blondýna semkne rty a zapíchne pohled do stolu. Už toho má právě dost Čtyři hodiny odpoledne, k páté, a ona tu musí trčet kvůli nějaké bláznivé holce, která nemá ani tolik slušnosti, aby jí dala za pravdu! Handrkuje se, jako by na každém slovu záviselo, jestli už zítra dostane štáb a odjede natáčet Povídaližemuhrálií Ale to chce klid. Co nejrychleji snést celou tu směšnou, nanicovatou záležitost se stolu a vypadnout „Pak tady máte ty parky. Co s tím? Promiňte, ale takové nedějové záležitosti vždycky zavánějí estétstvím. To chcete dvacet minut ukazovat stromy a záhony? „Špatně jste to přečetla. Není to film o parcích, ale o lidech, kteří se je snaží zachránit J e to pro ně koníček i povolání zároveň a jsou tím nádherně posedlí." Třeba ten zahradník z Litoměřic, co se zbláznil do kaktusů! Má tmavý byt a protože kaktusy chtějí světlo, naloží je každý den do kočárku a jezdí s nimi na procházku. Když jsem k nim poprvé přišla, jeho žena mi oznámila: Bohouš není doma, šel vyvenčit kaktusy. To je p ř e c e . . . „Co se týče té cikánské pohádky, ta už se vůbec nedá realizovat Na to by nestačila ani minutáž ani prostředky, nehledě k tomu, že soudruh náměstek, který je sám e h m . . . romského původu, označil
132
i
některé scény za krajně urážlivé a nepravdivé. Váš poslední námět, týkající se seznamovacích zájezdů chlapců a dívek ze Svazu mládeže, považuje soudruh Klecanda za přijatelný, ovšem s podmínkou, že se vyvarujete natáčení takových situací, které by mohly v nesprávném kontextu poškodit pověst této organizace." Hotovo, skončeno. Několik gramů oslnivého úsměvu, několik vyčichlých slov, mrzí mě . . . pokuste s e . . . snad něco ze zemědělství... určitě uvítá..., srdečný stisk ruky, za zdvořilým pohledem už netrpělivě skrývaný spěch, bouřka se přehnala, tlak stoupl, blankytné nebe s několika nevinnými mráčky slibuje rozkošný víkend, ovšem, ještě ty náměty, tady jsou, ne, my je opravdu potřebovat nebudeme, dveře zakňučí a zase chodba s měkkým, přilnavým světlem, odnikud se nic neozývá, venku město zachvívající se ve své páteční agónii, ale tady blahobytné vypolstrované ticho, zakřičíš a nic se nestane, nikdo ti neodpoví, nikdo tě neuslyší. Bezbolestné utonutí. Nenápadný exitus. V konzumu na rohu ulice koupím čtyři láhve piva a dva rohlíky. Do jednoho se hned před obchodem zakousnu. Řada aut, popojíždějících metr za metrem úzkou ulicí k mostu, je pestrá a nedohledná. Chodci a cyklisté se proplétají mezi nárazníky, zatímco řidiči rezignovaně kouří, děti se hádají na zadních sedadlech a výfukové plyny, podobně jako kaše z kouzelného hrnečku, nezadržitelně zaplavuj í každý kout, průjezd i sebemenší proluku mezi domy. Vítr, který před chvílí rozfoukal mraky, se ztišil, chodníky už zase pokrývá vrstvička prachu a jen ojedinělá louže ve vykotlané dlažbě svědčí o tom, že se tudy před hodinou přehnala bouřka. Na Porážce teď musí být příjemně. Mokrý písek a tráva voní řekou, na vyvrácené vrbě se vyhřívají kachny, děti házejí kameny dó vody a balancují na kládách. Eman by se zbláznil radostí. Lítal by po břehu jako zdivočelý a nosil by mi klacky. A na lavičce by možná zase seděla ta stará paní s červeným deštníkem, který nosí proti slunci, já bych se mohla brouzdat mělkou vodou a sbírat oblázky, než uschnou, mají tolik barev, ale potom doma v krabici jsou všechny šedivé, až na ty od Romana, které pomaloval květinami a zkroucenými stébly trav, taky pavouka pro štěstí mi najeden nakreslil, ale právě ten jsem ztratila, ani nevím kde. Gerdovi by se na Porážce taky líbilo, má takové kouty rád, ale nikdy jsem ho tam nevzala. Tak jako jsem Romana nikdy nezavedla na to dětské hřiště na Novém Světě, kde jsme s Gerdem jedno celé odpoledne proleželi v trávě a pozorovali mrňata na houpačkách. Bylo to uprostřed léta a zrály moruše. Jejich sladká červená krev v ústech, naše potřísněné prsty zapletené do sebe, pomíjivý prázdninový pocit nekomplikovaného štěstí a pach sena, vzbuzující tolik sentimentálních představ. Tenkrát mě Gerd poprvé požádal o ruku a já se mu smála, ne urážlivě, spíš smutně, tak jako se vysmějeme dítěti, když chce zavřít do krabičky od sirek bezovou vůni, aby šiji schovalo na zimu. „Dneska je žízeň, že?" poznamená vrátný, když mě uvidí přicházet s lahvemi piva v podpaždí. „To je pro profesory. Přijdou se podívat" „V kolik? Nemám vyhodit pojistky?" nabídne se ochotně. „Jednou jim to ukázat musím." „A že zrovna v pátek?" „Pátek je můj šťastný den." Vezme si od něho klíč a zamíří ke schodišti. V mezipatře stojí stolek s telefonem, film se zpomalí, dívka zůstane stát a vláčným, váhavým pohybem sáhne po sluchátku. Prsty se dotknou černého bakelitu a zase vzlétnou, ruka pevněji stiskne láhve piva v podpaždí a noha nahmátne další schod. Je příliš pozdě. Tou dobou už chodívá k telefonu otec. Kdybych znala recept, jak navázat dialog po devíti letech, zkusila bych to. Ale naše životy se už tak vzdálily, že jeden o druhém nic nevíme. Snad jednou, ještě později, si dokážeme sdělovat nicotnosti, aniž bychom se museli vracet k tomu, co bylo, jednou si možná budeme natolik lhostejní, že nám nepřijde zatěžko mluvit o zdraví a o počasí a o dovolené na Šumavě a porozumíme si stejně dobře jako prostě dva cizí lidé. Teď ještě stále leží mezi námi ten kus papíru se sloupcem podpisů pod jidášským textem, jen tvoje jméno dosud chybí a potom jména těch, kterým už na ničem nezáleží, ale ty máš mít přece výstavu v Kanadě a ve Spojených Státech, ty jsi přece na vrcholu svých sil a chceš pracovat a prodávat a vystavovat, ty máš přece rodinu a musíš se o ni postarat, ty přece nejsi hrdina, ta ti, a dobře víš, že až s maminkou usneme, odšroubuješ pero a drobným, úhledným písmem připojíš své jméno na konec sloupce. A misky vah, už dávno přetížené, s jazýčkem váhavě se vychylujícím hned na tu, hned na onu stranu, se nezadržitelně zhoupnou a rozbijí, jaképak výstavy, k čertu s rodinou, zůstane ti jen vztek a pachuť v ústech, kterou nespláchneŠ ani tím nejsladším tramínem, jaký se kdy urodil. Odemknu úzké dveře v zákrutu chodby a vstoupím do střižny. Všechno je tady ve stejném stavu, jak jsem to včera zanechala. Hrnek s kávovou sedlinou na stole, rozevřený deštník pod oknem a všude po zemi krabice s filmy. Stažené rolety vpouštějí dovnitř jen ušmudlaný cancourek světla a vzduch je těžký zatuchlým kouřem. Vytáhnu jednu roletu, otevřu okno a postavím na vařič konvici s vodou. Pak umyju hrnek, nasypu do něj čerstvou kávu a přidám dvě kostky cukru. Pivo dám chladit do umyvadla. Eman už asi vychlemtal zbytek mléka v hrnci a unaven dlouhým štěkáním usnul. Musím ho vzít ven, až se vrátím. Až se v r á t í m . . . To už budu vědět, jak je to s mým filmem a s Paříží. Jen abych nedopadla stejně jako u Klecandy. Jak to říkala ta blondýna? Naprostá neangažovanost... vyhýbáte se aktuálním t é m a t ů m . . . Ale co mám dělat? Točit filmy o hornících, jak mi navrhl Lakatoš, nebo o funkcionářích a zemědělcích, jak mi radí ona, nedokážu. To už raději o narkomanech a sufražetkách. Anebo nic. Dokončím školu, diplom strčím do kredence, začnu chodit po domech a spravovat roztrhané gauče.
133
Nebo si vezmu Gerda a budu mu vzornou manželkou. Případně se můžu s Romanem flákat po hospodách, hulákat s ním jeho písničky a nechat se od pivních strejců zvát na skleničku. Kdybych měla peníze na kameru a na materiál, dělala bych si filmy sama. Žádné náměty, žádné schvalování, podívejte se a berte. Nechcete, nechte být. Tohle je země neomezených možností, říkává Gerd a má pravdu, ovšemže ne tak docela. I neomezené možnosti jsou neomezené jenom tak dlouho, dokud je sami neomezíme. A přeletět tu mez může Člověk zase jen na vlastních křídlech. Voda vaří. Zaliju kávu a z poloprázdného balíčku na stole vyklepnu cigaretu. Zapálím šiji reklamním zapalovačem, který tu kdysi kdosi zapomněl, a vyndám z krabice první kotouč filmu. Založím ho a stáhnu roletu. Vtom se ozve ťukání na dveře a vzápětí vstoupí žena v šátku, s koštětem v ruce. „Chtěla jsem tady vytřít," rozhlédne se po krabicích poskládaných na podlaze. „Koukám, že nevytřu. Budete tu dlouho?" „Dnes asi do noci." „A nemohla byste si ty kisny strčit někam nahoru?" „Vidíte, že není kam." Dívka rozhodí ruce a ukončí své gesto bezradným pokrčením ramen. Ale žena jí nevěnuje pozornost Dívá se na stříhací stůl. „Co to tam máte?" přistoupí blíž. „Film." „O čem?" „O jedné české vesnici v Rumunsku." „Povídal vrátný, že prý vám profesoři dělají potíže." „Jenom chtějí, abych některé věci vystřihla," vysvětluje dívka netrpělivě a hraje ši se spouštěcí páčkou. Cigareta v jejích prstech se krátí a káva stydne. Zena se opře o smeták. „Podívala bych se na to, jestli to není dlouhé." „Je to dlouhé." „To nevadí, já mám teďka čas, když stejně nemůžu vytírat" „Tak dobře," rozhodnu se. „Já vám to pustím a vy mi pak řeknete, o čem to bylo." „Proč? Vy to nevíte?" Přistrčím jí židli a stisknu páčku. Chtěla ses koukat, tak se koukej! A mlč. Mluvit můžeš až potom. Aha, tady už máme pana učitele! Ty děti jsou perfektní. Možná jsem začátek neměla tak krátit. Ale ne, vlastně je to dobře. Tahle sekvence je dokonce pořád ještě zdlouhavá. Nebo se mi to zdá? Už vůbec nejsem soudná. Dobře, že mi nebe seslalo tu ženskou. Co dělá? Nenudí se? Vypadá zaujatě. Co teď přijde? Už vím, vyhánění dobytka. Teď pozor, b a r v a . . . výborně! Ještě tam nebyl jediný kříž. Schválně si je spočítám, abych věděla . . . Počkat, kde je babka s holí? Aha, střihla jsem ji až po té svatbě. Takhle je to lepší. Tu máme první kříž! A pana faráře s deštníkem! Jediný z vesnice má v pořádku zuby. Samozřejmě umělé. Za chvíli začne kázání. Dědičný hřích. Ten kluk. co se šťourá v nose, je k nezaplacení. Nemám ten otčenáš stáhnout? Pořád ještě se nenudí? Kdepak, usmívá se! Tohle ale asi opravdu vyndám. Nebo to strčím na konec. Aby byla veselka vcelku. I s pijatikou. Ale kde mám svého Adonise? Skoda, že byl tak pitomoučký. Tancovat ovšem uměl nejlíp ze všech! Vypadnu odtud, prozradil mi, překřikuje kravál té jejich strašné kutálky, to je jedno kam, všude to musí být lepší než tady! A jeho děda mi pak zazpíval písničku. My chcem svobodu českému n á r o d u . . . Pan profesor Skála z ní málem dostal psotník. Ale nechala jsem ji tam. Snad š i j i uhádám. Ostatně zpívá ji člověk, který se z Čech vystěhoval před první světovou válkou. Hůř bude s výpovědí téhle mladé ženské. Ta si servítky nebere. Dobře, že jsem přes ni střihla toho oráče s koňmi. Ale tady máme na rozcestí další kříž. No, snad nebude tak zle. Copak je to? Aha, konec prvního dílu. „To už je konec?" obrátí se na mě uklizečka nespokojeně. „Ještě dva kotouče." „No proto! Takhle to ufiknout, to by byla Škoda!" „Líbí se vám to?" vyzvídám, zatímco převíjím film. „Já ti něco řeknu, děvenko," vykala mi, teď mi tyká. „Tohle ti páni profesoři nikdy neodpustěj." „Jak to myslíte?" „Už jsem těch filmů tady viděla d o s t A vím, co se po vás studentech chce. Hlavně netočit nic doopravdy. Všechno musí být jenom jako. Když se to moc tejká lidí, když je z toho cejtit člověčina, vždycky je oheň na střeše!" „Tak podle vás to nevezmou?" „Jestli ti za tohle poklepou na rameno, tak jsem ministr vnitra!" Žena se opět pohodlně opře o smeták a zapíchne oči do plátna. A dívka, zakládajíc nový film, pozoruje své prsty, které se trochu třesou, zároveň vidí, že slímce, ještě před chvílí propalující roletu, sklouzlo pod spodní rám okna, a ví, že i nad Paříží touhle dobou už houstne soumrak. Zahvízdám. Je slyšet praskání větviček, krátké štěknutí a z ptačího zobu na druhém konci trávníku se vyřítí černá dýchavičná obluda, která se několik kroků ode mě promění v Emana. Klacek samozřejmě nenese, ale vrtí ocasem. Zvednu ze země kus ulomené větve a zamířím ke břehu. Park je téměř prázdný, jen z tmavších zákoutí se ozývá šepot a na zastrčených lavičkách lze tušit známky života. Eman mi skáče po ruce s větví, ale zvedám ji do výšky, a když dojdu k vysokému jasanu nad Čertovkou, rozmáchnu se.
134
Větev proletí nad křovisky a plácne do vody. Jen o vteřinu později je v potoce i Eman a úporně se hrabe napříč proudem k temnému bodu na hladině. Mine větev o dobré dva metry, okamžik se zaraženě rozhlíží, pak udělá čelem vzad a plave nazpět Na břehu si neodpustí obvyklý úskok, chňapne po prvním klacku, který zmerčí, a hrdě mi ho přináší. Já jako vždy předstírám, že jsem jeho lest neprohlédla, pohladím ho po hlavě a podvržený klacek od něj přijmu. Za to mě celou postříká. Kapky vody stékají dívce po předloktí a v chudokrevném světle lucerny vypadají jako hbití černí brouci. Z nejbližší lavičky se vznese zakašlání, obláček smíchu a několik akordů na kytaru. Dívka se náhle zachvěje zimou. Mlaskne na psa a vykročí po cestičce ven z parku. Rozpřáhlé větve topolů proti nočnímu nebi a chomáčky jejich květů poletující vzduchem jako vata, pohublý měsíc nad Střeleckým ostrovem, vysypané sklo lucerny, nemocné stíny na nábřeží a přeskakující hlasy pijáků táhnoucích od jedné špeluňky k druhé. Neustálý pocit, že se něco stane. Snad už této noci. Snad příští. Za týden. Smět se jen na chvíli utrhnoutí Otočit se k tomu zpropadenému městu zády! Podívat se do Boulogneského lesíka, kde ještě nedávno malá Simona de Beauvoir skákala přes švihadlo, Balzac unaveně počítal dluhy a ctihodný akademik France číhával za svítání na své anděly! Na pár minut ponořit nohy do špinavé seinské vody, která se žene k Atlantiku! Ztratit se v uličkách Montmartru a hledat Lamorissův Červený balónek! Vkročit do Paříže, jako celník Rousseau vstoupil do svého obrazu. A pražská noc by rázem zesládla a Vltava by zavoněla dálkou. Ale křížů bylo opravdu osm, řeči unavených vesničanů se nesly tichem střižny jako memento, revolta bezprizorných mladíčků zavoněla kadidlem a z hlasu starého legionáře, když opřený o vrata rozpadajícího se chlívku zpíval chceme svobodu českému národu, se ozývala taková beznaděj, že by ani dvě láhve vodky nepomohly, natož čtyři piva. Skálův obličej byl i v šeru místnosti sytě zelený, ruce, po celou dobu sepjaté v klíně, mu občas polekaně vzlétly kočím a pak se jen pomalu, téměř proti jeho vůli sunuly přes nos a povadlé tváře k vyděšeným ústům, ze kterých nevyšlo ani slovo, jen vzdechy. Burian nevzdychal. Zprvu se tvářil neurčitě, pak rezervovaně, nakonec inkvizitorsky. Když doběhl poslední metr filmu, vstal, oprášil si kalhoty od cigaretového popela a krátce na dívku pohlédl. Jako by ukázal palcem k zemi. „Tohle jste chtěla vézt do Paříže? Vždyť je to ostuda! Jestli s tím za těch pět neděl něco neuděláte, nepustím vás k obhajobě!" Skála, který do té doby jen nevěřícně potřásal hlavou, se po Burianových slovech vzchopil. „Zkraťte to, vyhoďte všechen pánbíčkářský brak, dejte pryč toho senilního dědka s tím jeho popěvkem, zajděte do televize, ať vám k tomu někdo udělá pořádný komentář, a jestli máte tady v té hromadě materiálu nějaké žně nebo přírodní scenérie, tak je tam vlepte. Uvidíte, že z toho ještě bude docela jiný film!" Ano, docela jiný a už vůbec ne můj. I když jsem prodala kožich a náramek po babičce, abych ho mohla dotočit i když jsem si tam v horách uhnala zánět ledvin a přivedla na pokraj šílenství dva kameramany, i když mám po dvou měsících ve střižně zase o půl dioptrie víc. I když je pátek můj šťastný den. Eman s vyplazeným jazykem vyběhne do schodů a zůstane stát přede dveřmi. Pavlač je tmavá, žárovka nesvítí, dívka po hmatu najde zámek a vsune do něj klíč. Kdepak se asi teď potlouká Roman se svou kytarou či bez ní? Loudí v některém prázdném lokálu na unaveném výčepním poslední sklenici piva? Leží na posteli ve svém karlínském pokoji a zírá do stropu? Brnká nějaké dívce do ucha svou nejnovější písničku o tom, že láskaje Špek, na kterej už ti neskočím? Nebo se bez koruny v kapse toulá pasážemi a kolem nároží a hledá někoho, kdo by se s ním podělil o zbytek cigaret, pár Šeroslepých hodin a závrať nad propastí rána, která svádí ke skoku? Co když se právě teď blíží ulicí k našemu domu, za chvíli vstoupí do dvora a zvedne oči k pavlači? Uvidí mě v té tmě? Odemknu dveře, pustím Emana dovnitř a rozsvítím v kuchyni. Z kapsy vytáhnu balíček cigaret, které jsem si vzala ze střižny, a jednu si zapálím. Pak znovu vyjdu na pavlač a stoupnu si do obdélníku světla před kuchyňským oknem. Prádlo už jsem sundala, prázdná šňůra s kolíčky se pohupuje nad mojí hlavou. V průjezdu se objeví jakýsi stín. Dívka se nakloní přes zábradlí, aleje to jen sousedka z přízemí, která se vrací z odpolední směny. Unaveně klade jednu nohu před druhou, z obličeje, rozmazaného vyčerpáním, ostře vystupuje úzký nos a obroučky brýlí. Vytáhne ze schránky nějakou obálku, dojde ke svým dveřím, odemkne a zmizí vevnitř. Automatické světlo na schodišti zhasne. A jakoby přivolán tmou, vlétne do dvora vítr, který zalomcuje okapy a plechovými římsami, zaharaší uvolněnými taškami na střeše a odfoukne z dívčiny cigarety žhavý vrchlík popela. Babička by se vyklonila z okna, zvedla by oči k nebi a prohlásila by, že přijde bouřka. Pak by sundala truhlíky s begóniemi ze zábradlí a postavila by je do výklenku vedle dveří. Udělám to za ni. Křehké stonky begónii se snadno polámou a voda vyplaví hlínu, místo zlatých a červených květů zůstanou pak mezi listy jen holé pestíky. loni jsme takhle přes noc přišly o osm sazenic a babička ráno plakala, odešla kamsi shánět nové, ale vrátila se jen se třemi muškáty, které bláznivě hnaly do výšky, nikdy však nerozkvetly, stařík z prvního patra nám je chodil odborně přistřihovat, až je jednou přistřihl tak, že se už nevzpamatovaly a musely jsem je vyrýpnout Do nočního ticha náhle zvoní telefon. Pronikavě a nepřátelsky. Dívka sebou trhne, ale zůstane stát, jako by svou nehybností chtěla zvonek umlčet. Ozve se však znovu, tentokrát doprovázen Emanovým vrčením. Odevzdaně vstoupím do kuchyně a zvednu sluchátko. „Halo, c'est moi!" je slyšet Gerdův jasný hlas. Ne vzdálenější, než kdyby stál v telefonní budce na protějším rohu. „Gerde! To je dobře, že jsi to ty! Už jsem se bála, že volají z nemocnice!"
135
„Z nemocnice?" okamžitě přejde do své pracně nadřené češtiny, kterou se kvůli mně už dva roky učí. „Co se stane?" Ať se stane cokoli, hlavně ať se to stane brzy! „Babička je nemocná. Dnes v poledne ji odvezli." „Pošlu prášky, když ty potřebuješ. Napiš který." A toho člověka já už dva roky odmítám! „Zatím není potřeba, díky. Jak se máš?" „Smutně." „Proč?" „Já tady, Dáša v Praze. Co je na tom veselý?" „Otevřels to burgundské?" „Co ty myslíš?" I na dálku je slyšet, jak se naježil. Kvalita jeho češtiny rázem výrazně klesne. „Dohodla vypít spolu, když mě brát, tak proč teď ptáš?" Kdybys tady teď seděl, Gerde, tak ho spolu vypijeme. Dneska bych ti asi slíbila cokoli. A zítra bych toho litovala. Ještě že je Brusel tak daleko! Štěstí, že tě nevidím a že se mě nemůžeš dotýkat. Všechno je tak mnohem snazší. I když mi tvoje dojemná čeština vhání slzy do očí. „Gerde, jsi prima kluk. Dneska jsem si na tebe mockrát vzpomněla." ^IColiki át? Vlastně mám na tobě ráda i tu tvoji exaktnost. Máš pravdu, co je to mockrát? „Třikrát A to jsem měla fůru lítání!" „Ty jseŠ dala tamtomu Roman kopačky?" „Tak nějak." „Nějak? On dal tobě?" Chápavý jako vždy. Snad mě teď dokonce lituje. „Ty smutná a pláčeš a já tě otravovám jako manžel." Ucho se utrhne a dívka se skutečně rozpláče. Hlasitě zavzlyká, praští sluchátkem do vidlice a zády opřená o kredenc se pomalu sesouvá na zem. Slzy sejí hrnou po tvářích takovou rychlostí, že je nestačí utírat, a tak položí hlavu na zkřížené ruce, skrčí kolena a bosá chodidla pevně přitiskne k prknům podlahy. Pes, polekaný tím nečekaným výbuchem, seskočí s postele a začne se čenichem dobývat do ulity, kterou si ze svého těla vytvořila. Vyděšeně kňučí a vzpírá se prackami o její ramena. Pavlačí se znovu přežene vítr a přibouchne otevřené dveře. Babička už jistě usnula a jako vždy pohybuje ve spaní bezzubými ústy. Maminka právě spolkla druhý noxyron a posadila se zpět ke křížovce. Otec si jde do spíže pro novou láhev vína a s pohledem upřeným na zvlněné panorama šáreckých vrchů zůstane chvíli stát u otevřeného okna. Skála už pochrupuje ve svém starornládeneckém kutlochu a zdá se mu o kozím chlívku, nad kterým visí kříž, zatímco Burian vypráví rozespalé manželce, jak rázně dnes zasáhl v případě jednoho absolventského filmu. Roman před chvilkou zahlédl v zrcadle kterési pasáže svou vlastní tvář a nic z ní nevyčetl. A Gerd vytáčí mé Číslo, už je u dvojky, teď přijde devítka a pak se ozve zvonění. Aparát se rozdrnčí a pes přejde z kňučení do podrážděného štěkotu. Dívka zvedne obličej a pokusí se přes slzy usmát, aby ho utišila. Potom sáhne po sluchátku. „Promiň " řeknu. „Ten Brusel je přece jen strašně daleko." „Zito vezmu dovolenou a přijedu, ano?" „Jakto, že vždycky přesně víš, co potřebuju?" „Já jenom používám situaci," přizná a bez dalšího vysvětlování zavěsí. Vstanu a začnu se svlékat V růžové noční košili připomíná dívka unaveného plameňáka. Zvlášť když zvedne pravou nohu a drbe se bosým nártem na levém lýtku. Krk při tom nakloní k rameni, až se jí hádci vlasů připlazí k zarudlým očím. Zívne. A zhasne. Venku začne bušit déšť do kovového zábradlí. Prší i na sochu svatého Tadeáše, kolem nějž se ježí les ohořelých knotů. S nohama vrostlýma do podstavce a s pohledem upřeným do dálky vypadá svatý uprostřed nočního deště velmi ztraceně. Vídeň duben - červen 1983
Obsah a jmenný rejstřík LISTŮ 1981 — 83 Po loňském vydání obsáhlého Obsahu a rejstříku Listů pro desetiletí 1971 - 80, vychází právě dodatek zachycující roky 1981, 1982 a 1983. Oba sešity si můžete objednat buď v administraci Listů (Vicolo della Guardiola 22,1 - 00186 Roma) nebo v nakladateltsví INDEX (Postfach 410511, D - 5000 Köln 41).
136
Lenka
Procházková
Fešákova žena Zastavili se pro něj hned po snídani. Zahoukali před brankou a ona vyběhla na balkón a pohybem ruky je zvala nahoru. Viděla, jak se v autě dohadují, tiskla si župan k tělu a špičkou boty shrnovala k zábradlí pár žlutých březových lístků, které sem od včerejška spadly. Potom Michal stáhl okénko, zamával na ni kostkovanou čepičkou a křikl, aby Standu popohnala, že počkají dole. Kývla a vrátila se do tepla. V kuchyni si přistavila židli ke kredenci a hledala v horním regálu, „Hu", vybafl na ni od dveří Standa, pak jí nadzvedl župan a přitiskl právě oholenou tvář k jejímu lýtku. „Tak co, nožičky, kde budete běhat, když tady pět dní nebudu?" „Na," podala mu seshora termosku, „vypláchni to horkou vodou." „A svačinka?" zajímal se. „Už ji máš v tašce." Opřela se o židli a chtěla slézt, ale uprostřed pohybu se zarazila. „Copak?" zeptal se. „Nic. Vypouštějí koupaliště." Otočil hlavu k oknu. „No jo. Podzim je tady!" Řekl to vesele. Tento druh změn ještě vítal. Došlápla na zem, uklidila židli a přiblížila tvář k okenní tabuli. Na dně rybníčku ještě trochu vody zbylo, ale do zítřka odteče a pak sem přijedou zaměstnanci městských lázní a ve vysokých holínkách sestoupí do bahna, aby sklidili ztráty rekordně dlouhého léta. Slyšela, jak přelévá čaj z konvice do termosky, pak tiše odlepil dvířka lednice. „Letos se ti ta abonentka vyplatila!" přiznal. Potom tu větu v obměněném slovosledu zkráceně opakoval, jako by si zkoušel, která verze mu jde lip do huby. Ale nejspíš jenom potřeboval přehlušit svoje Šátrání. „Jestli hledáš rum, tak ten je v likérce," otočila se k němu. „Rum?" divil se. „Proč bych hledal rum, chtěl jsem se jenom mrknout..." „Přinesu ti ho," zkrátila mu rozpaky. „Jak myslíš. Můžem to trochu šmrncnout," přehrával na ni svůj úmysl. Když se vrátila s lahví, měl už připravené Štamprlátko. „Stačí jedno, jen tak pro vůni." Ale ona tu miniaturní skleničku odstrčila a opatrně dávkovala vůni přímo z lahve. Pozoroval, jak hladina v termosce stoupá, a před domkem znovu zahoukal klakson. Podala mu korkovou zátku a šla do předsíně zkontrolovat, jestli si vyčistil boty. „Co budeš dělat?" staral se při odchodu. „Trochu tady uklidím," pokrčila rameny. „Vždyť tu máš čisto, radši si odpočiň. Hned jak se vrátím, oslavíme tvoje narozeniny." Odmítavě mávla rukou. „To musím vědět já, co je důležité. Uděláme si na zahradě táborák, pozvem pár lidí," zvyšoval nabídku. „Tak jo. A teď už běž, než ti blázni vyburcují všechny psy." Chvatně ji políbil na rty. „Dalas mi talisman?" vzpomněl si. „Jistě. Máš ho v bundičce, v té vnitřní kapse, ale podívej se až večer." „Pokusím se to vydržet Jestli se dostanu k telefonu, tak ti brnknu." Odemkla domovní dveře a doprovodila ho až k brance, Michal stáhl dlaň z klaksonu a vystoupil. „Proslýchá se, že v tomhle domě budou narozeniny, co, Majko?" „Až za týden." „No sláva, aspoň o nic nepřijdu." Podala mu ruku a on ji v předklonu políbil. „Sleduješ ty jeho móresy, lásko?" bavil se Standa. „Od doby, co hrál třetího lokaje v tom nudném historickém dojáku ..." „V kterým tebe nenechali ani křičet s davem," přerušil ho Michal. „Tak co bude?" ozvalo se z auta. „Pojď, Péťa je nervózní, včera se pohádali kvůli posteli," vysvětlil Michal. „Ale?" zpozorněl Standa. „Teda kvůli kupu. Ona si vyhlídla takovou kulatou, prej asi za deset tisíc .. „Kulatou? no, my jedem, lásko. Měj se tu pěkně." „Ty taky." Znovu se nechala políbit Pak se dívala, jak nasedají do červeného auta a rychle couvají z úzké uličky. Před vjezdem na silnici ještě zahoukali, a tak jim zamávala a vrátila se do domku. V ložnici se váhavě zastavila u rozestlané postele. Její půlka působila úhledně a skoro nepoužitě, zato nad Standovým polštářem přeleženým do varhánků a zkopaným povlakem, z kterého čouhala bleděmodrá střeva deky, jí přešla chuť k dalšímu spánku. Sklonila se, zvedla z koberce utržený nitěný knoflík a položila ho na noční stolek. Pak otevřela dveře na balkón. Čerstvý vítr mezitím přivál na dlaždice další březové lístky, ale to ji teď nezajímalo. Opřela se lokty o dřevěné zábradlí a průzorem mezi stromy zkoumala koupaliště. Okraie rybníku bvlv bahnitě hnědé, jenom uprostřed se vlnila mělká kalná louže. Přimhouřila oči a zkusila si vybavit tu přírodní oázu v sytých barvách letošního srpna. Na chvíli se to podařilo, ale pak ji studený vítr vrátil k říjnové
137
současnosti. Couvla do pokoje, rozhodila peřiny a šla si připravit vanu. Ležela po krk v heřmánkové pěně, upíjela džus a pročítala inzertní stránku novin. Nepotřebovala nic koupit ani prodat, ale od doby, kdy sháněli byt, jí tenhle zvyk zůstal. Časem si uvědomila, že ty nahuštěné úzké sloupce jsou jediným zajímavým čtením pro lidi. Ostatní potištěnou plochu přehlížela jako nepovedený ornament, balila do ní slupky z brambor a to, co zbylo, schovávala ve sklepě pro děti, které koncem každého měsíce zvonily u branky a žádaly sběr. To ji bavilo, přemýšlela, na co si ty děti asi šetří, a rozhodla se, že nejspíš na nějaké čistotné zvíře, které by jim rodiče dovolili, například malou želvu. Jednou se dokonce rozjela do Zverexu, aby se podívala, jak je taková želva drahá. V akváriu měli jen tři a i ta nejmenší stála víc než stovku. To ji překvapilo, začala balit slupky úsporněji a k odloženým novinám přidávala i papírové obaly z nákupů. Taky ji napadlo, že by jim tu želvu mohla koupit sama, ale hned si uvědomila, že by nebyly rády. Stejně jako nebyly rády tenkrát, když jim s balíkem sběru přinesla k brance i sáček uskladněných jablek. Tvářily se sice vděčně, slušně poděkovaly, ale když vyběhla na balkón, aby viděla, jak se o to ovoce podělí, zahlédla, že strkají celý pytlík do popelnice. Asi se bály, že jim ty vitamíny něčím otrávila, rodiče je určitě varovali před dobročinností cizích tetiček a strýčků. Voda pozvolna vychládala, v inzerátech neobjevila nic nevšedního, kromě jedné odporné nabídky, v které mladí manželé hledali pro své haranty babičku, osamělou a vysokého věku, zřejmě si plánovali dědictví. Rozčileně odložila noviny, stoupla si a hmátla po ručníku. V kuchyni pak zapálila hořák, postavila na něj konvici s vodou a zrovna chtěla zkontrolovat situaci na koupališti, když vedle v pokoji zabzučel telefon. Sekretářka divadelní agentury jí popřála dobré jitro, potom ji požádala, aby Standovi poznačila jednu změnu. „Jedná se o ty Milovice, dušinko, měly být pětadvacátého, ale . . . " „Mi-lo-vi-ce?" přeslabikovala užasle. „Ano. To pásmo z Majakovského, on se vám nezmínil?" divila se úřednice. „Ne. To snad bude omyl." Ještě doufala. „Kdepak, pamatuju si, jak to tady dojednávali, váš muž a Michal Škopek. Jenže před chvilkou nám volali seshora, že je změna termínu, bude to už devatenáctého, čili příští středu. Tak mu to někam napište, dušinko. Jo a odjezd zůstává na osmou." „Ale jste si jistá, že se to týká Standy?" vydechla a hned si uvědomila, že škemravě. „Naprosto! Tak díky." „Počkejte!" vykřikla Majka. Ale sluchátko už bylo hluché, rozhovor skončil. Sedla si a studenými prsty přehodila v kalendáři dva listy. V rubrice pod číslem 25 bylo načmárané velké M a poznámka, že se vyjíždí v osm ráno. Ale ani tohle pro ni nebyl konečný důkaz. Znovu zvedla telefon a vytočila zpaměti Číslo. „Skopková!" ozvalo se dychtivě. „Tady Majka." „No ahoj! Co se děje? Ještě k vám nedorazil?" „Ale jo, už odjeli. Potřebuju se tě na něco zeptat, teď mi volala sekretářka z agentury..." „Mně taky. Skrz ty Milovice, co? Zas v tom maj binec, jako vždycky." Dál neposlouchala. Voda už byla vyvařená, bakelitové držátko se viklalo, spálila si dlaň, když konvici stahovala. „Tak tohle už mi nevysvětlíš," oslovila Standovu prázdnou židli. „Neber to tak tragicky, lásko. Náhodou je to výhodnej kšeft, víš kolik za to dostanu?" Jako by ho slyšela. „Když už nám tady smrděj, tak ať na nich aspoň něco trhnem!" podpořil by ho Michal. „Víte co jste?" vykřikla a napila se rumu přímo z lahve. „Herci," pokrčil by rameny Standa. „A ty to měli těžký vždycky, v každý době." „Právě proto! Když už jste jednou na sebe vzali..." „Podívej se, lásko," nenechal by ji domluvit," není přece důležitý, pro koho hrajem, ale jak hrajem. To je stejný jako třeba s doktorama. Takovej doktor musí taky léčit každýho, teda měl by." Mávla rukou, přízraky zmizely, zůstala sama se svým zklamáním. Mohla šije rozdělit na dny, nebo i na hodiny, mohla je uskladnit v lednici jako dózičku s nítěnkami, hnusnými červy, které Standa kupoval pro své nudné vodní žáby. Ale pět dnů ani v lednici nítěnky nevydrží, smradlavě chcípnou. Zvedla láhev, tentokrát si nalila do skleničky, potom vstala a šla do ložnice zastlat. Povzbuzení jí vydrželo ještě na vyluxování koberce. A zase stála na balkóně, tiskla si lokty k tělu a hleděla přes mřížový plot na koupaliště. Po obloze stoupalo dopolední slunko, pod jeho vlažnými doteky začal vysychat obvod nádrže. Uprostřed se pořád ještě blyštěla tmavá kaluž, pátrači nastoupí možná až pozítří, pomyslela si a taky ji napadlo, že kdyby se chtěla utopit, musela by k řece. V noci a ne z mostu. Jenže lézt do ledové vody postupně, nejdřív šlapky, pak lýtka? Celý obranný systém jejího těla by se vyburcoval dřív, než by dospěla k pasu. Tenkrát to taky probíhalo postupně, postupně a nenápadně. Nejdřív hrál záporné role. „Ty si obhájím vždycky," vysvětloval. Jeho ničemové byli tak rozkošní a přesvědčiví, že se ani nestyděla, když ho lidé na ulici poznávali. V té době zdědili domek. Ale uprostřed nejnutnějších oprav přišla krize, žádný scénář se sympatickým lumpem nebyl v dohledu, a tak se přehrál na rozpolceného snílka ve vánočním seriálu pro televizi. Ta postava měla jen jedinou uklidňující vlastnost, procházela totiž všemi třinácti díly. Střecha už byla v pořádku, okna a dveře taky, Majčin občasný honorář za překlady nebyl tak malý,
138
aby nuzovali, a tak doufala, že teď se Standa konečně vrátí k suterénnímu divadélku, které opustil pro ničemy. Mluvila o tom při každé snídani, až jednou pochopila, že on už se nikam vracet nechce. „Nemysli, že by byli extra nadšení, oni nepotřebujou hvězdu", vysvětloval, „a moji diváci by za mnou stejně nešli." „Tak ty ses hvězda?" divila se. „Proč hned tak ironicky. Už jsem ti mockrát vysvětloval, že herec potřebuje dvě věci, talent od Boha a pak sebevědomí od sebe, jedno bez druhýho je k ničemu. Publikum je jako pes, každou nejistotu hned vyčuchá. Ale když dupeš, šílíš a práskáš bičem, seš jejich, právě tohle mrazení milujou! Jenže k tomu potřebuju větší prostor, než mi můžou dát v tom krcálku s třiceti židlema." „Nevzpomínám si, že by mě při tom seriálu nějak mrazilo," namítla. „Seriál! To byla přece chlebárna. S tím už jsem skončil." „A co budeš teda dělat?" „Nech se překvapit" Nic jiného jí ani nezbývalo. Lepila tapety, šila záclony, překlady dělala po večerech, ve chvílích, kdy studoval novou roli. Teď už ji k tomu nepotřeboval, už nechtěl, aby seděla v rohu gauče a dělala mu prvního kritika, naopak, zamykal před ní dveře pracovny, vycházel, jen když ho volala k večeři, ale i potom u stolu se choval jako duch, upíral nikotinem zarudlé oči do talíře a odcházel dřív, než dojedla i ona. Ale to jí nevadilo, poznala, že tentokrát jde o skutečně mimořádnou roli, jednu z těch posvěcených, a naučila se chodit kolem polstrovaných dveří po špičkách i usínat v široké posteli pro dva sama. A když ji pozdě v noci vzbudil, prudce jí stáhl peřinu dolů a košili nahoru, povolně se k němu přitiskla, i když věděla, že to není jen ona, kdo v něm vyvolává takový zuřivý chvat a skoro hrubost Když se to stalo poprvé, nebyla si ráno jista, jestli to opravdu prožila nebo jen prosnila. Ale Standa ji nenechal v pochybách, ke konci snídaně vstal, políbil ji na krk a pak přitiskl ústa k jejímu uchu. „Moje noční počínání nesnese denního světla," zašeptal. „Co ty na to, lásko?" vyzvídal. „Po šesti letech manželství je to nová zkušenost," hlesla rozpačitě. „A nemáš z toho třeba blbej pocit?" napadlo ho. Zamyslela se, pak zavrtěla hlavou. „Ne. Jako změna je to docela fajn." A bylo to fajn i později, když už se z toho stal zvyk. Začínala se na to noční drancování těšit, často ani neusnula, ležela se zavřenými víčky a rozteteleně vyčkávala jeho vpád do ložnice, do postele, k ní. Vlastně to bylo teprve před rokem, uvědomila si užasle a snažila si připomenout, jaký byl ten loňský podzim. Jistě taky zametala březové lístky z balkónu a chodila na nákupy kolem vysychajícího rybníčku, ale kdy ho vypustili a jestli jí při tom bylo smutno, to už nevěděla. Zato si velice přesně dokázala vybavit útržky papírů, na které si zapisovala seznam nákupu. Na pi-vním místě byla vždycky káva, pak cigarety, bombičky do sifonové lahve a dvakrát do týdne láhev rumu, protože loni na podzim ještě neměli zapojené etážové topení» elektrická kamínka nestačila zavlažit celý domek, a tak se při studování role zahříval grogem. Byl to asi stereotyp. Neměla to slovo ráda, vyvolávalo v ní pocit zaprášené nudy, páchlo krémem na oční vrásky. Ale stereotyp loňského podzimu cítila jinak. Voněl směsí ranní kávy a první cigarety, studil jinovatkou na ojíněné klice branky, zvučel elektrickou pilou z vedlejší zahrady, štěkali v něm psi a cinkaly pokladny v dopoledně poloprázdné samoobsluze, kuchyňským oknem se do něj vkrádal kouř z úklidových ohníčků, zněla v něm hudba z magnetofonu, tisíckrát obehraný pásek opakující staré melodie v neměnném sledu, škvařilo se v něm sádlo, na kterém opékala brambory, aby byly křupavě vysmahlé, jak to měl rád, pěnilo v něm pivo, kterým to zapíjel, na víno tenkrát nebyly peníze a zvonily v něm telefony, které nenáviděl, protože ho rušily v práci. Taky v něm mluvily hlasy, ten jeho denní ztlumený polstrováním dveří, hlas postavy, která se vzpírala násilnému obchvatu a on ji za to nenáviděl, proklínal, urážel, vztekle ji opíjel grogem, mučil hladem, a když se přesto nedala zlomit, vyčerpaně ji odhazoval do popelníku s posledním nedopalkem. A rozjitřená netrpělivost se přelila i do jeho nočního hlasu, ve tmě nerozeznal, že už má spoluhráče, a ona to tak přijímala. Poznala, že na své repliky nečeká odpovědi, vlastně ani odezvy, a když pak usnul uprostřed rozmetaných přikrývek a zmuchlaných polštářů, křečovitě vmáčknutý do jejího těla, neodstrčila ho, ani sama necouvla na svou nevyužitou polovinu postele. Teprve před rokem, pomyslela si znovu a prokřehle se vrátila do ložnice. Když zavírala dveře na balkón, zachvěla se v krátkém průvanu hnědá fotografie připíchnutá nad postelí. Vzdychla a s nakrčeným čelem popošla k tomu jedinému dokumentu z té doby. Standa se na ní vyleštěně usmíval pod čepicí s kšiltem, v koutku úst svíral vyklepanou cigaretu a trochu těsná proužkovaná košile mu pevně obepínala široká ramena. Vzpomněla si na to upršené odpoledne, kdy snímek přinesl a zálibně si ho prohlížel u okna. Natáčení už bylo skončeno, film byl ve střižně, trochu to se štábem slavili a fotograf rozdával momentky jako dárky k Mikuláši. „Tak co, znáš tohodle chlápka?" nastavil jí tenkrát zahnědlý snímek. Udělala obdivný obličej. „Frajer!" „Fešák!" opravil ji. „Fešák chudých holek," vyslovil celý název filmu. „Dáš mi dnes konečně přečíst scénář?" Chtěla využít jeho povznesené nálady.
139
„Ne, ne. Jen si počkej na premiéru," protáhl posměšně. „Seš hroznej! Tohle ti nikdy neodpustím!" Vztekle utekla do kuchyně. „Ale jo, až to uvidíš, tak mi odpustíš všechno na světě!" Rozběhl se za ní, a když se zahradila stolem, odstrčil ho tak prudce, až se na novém linoleu vydřely rýhy. „I dopředu mi odpustíš, vsaď se!" Svíral jí ramena a dýchal na ni kombinovaný pach rumu a becherovky. Zamračeně odvrátila hlavu. „Ty se nějak cejtíš!" „Tentokrát jo. Budu mít odpustky předplacený do konce života!" hulákal šťastně. „To je to tak dobrý?" divila se. „Dobrý? Pch! Je to nejlepší! Geniální! Jsem šampión! Mistr světa!" Nemohla ho v té radosti brzdit, prohledali všechny kapsy, tašky i kabelky a místo večeře si koupili šampaňské. Druhý den si vyzvedl zálohu na honorář, přijel až k domu taxíkem, nechal ho čekat před brankou, a zatímco se česala a oblékala, sepisoval plán oslavných nákupů. S každým novým nápadem za ní přiběhl do koupelny a ona na všechno kývala, protože život zřejmě teprve začínal. Zavřela oči, ale zahnědlá fotografie se jí propálila i pod víčka, a tak odemkla skříň, jen houšť, ušklíbla se a vytáhla ramínko, na kterém pod celofánovým obalem stárly její premiérové šaty. Opatrně je sundala a před zrcadlem si přitiskla tu tmavorudou záplavu měkkého sametu pod bradu. Tenkrát jsem asi byla víc opálená, uvědomila si a na chvíli sejí znovu vrátilo vzrušení, které ji rozechvělo před rokem když jí prodavačka ten model pomáhala stáhnout přes hlavu. Stáli namačkaní v těsné kabince všichni tři, protože Standa odmítl čekat před plentou, „první dojem je nejpravdivější, potřebuju to posoudit dřív, než si na ně zvykneš, pak už se budeš tvářit nepřirozeně, každá ženská je herečka, když sejí to včas nezatrhne," ale nedokončil tu úvahu a s posledním zapnutým patentkem rozepnul peněženku. Stály víc než vysavač, ale z honoráře ještě zbylo na Standův proužkovaný smoking, zásobu lahůdek a dva tmavomodré starožitné kafáčky, ke kterým si cestou domů vymysleli legendární rodokmen sahající až k Palackému. Premiéra byla stanovena na dvanáctého prosince. „Budou to naše nejkrásnější vánoce," těšila se. „Naše první nejkrásnější vánoce," opravil ji a zastrčil za sklo knihovny čestnou křídovou pozvánku, na které bylo jeho jméno vytištěno stejně velkými písmeny jako jméno režiséra. Osmnáctého prosince dopoledne, krátce před tím, než dopila kávu ze svého dobového hrníčku, zazvonil telefon. Standa odložil noviny, teď ve vzpomínkách si jeho pohyby pouštěla zpomaleně, zvedl sluchátko, zavrčel „jo" a natáhl paži pro popelník. Ale uprostřed gesta se film zastavil, ruka s cigaretou uvízla nad deskou stolu a Majka tázavě pohnula ramenem. Jenže tentokrát nezakiyl mluvítko dlaní jako jindy, nic jí nevysvětlil, mlčel i k tomu druhému, k té skřehotavé vráně, co drnčela membránou. Majka se poplašeně předklonila, ale i pak rozeznala jenom tón. Zoufalství, které v něm vibrovalo, ji zvedlo z gauče. Ale ani teďji nevnímal, ruka s cigaretou pořád visela ve vzduchu podepřená hrůzou nebo úlekem nebo strachem, nerozumněla ptačí řeči, a tak to zatím nemohla pojmenovat, jen při pohledu na strnulou ruku ji vzdáleně napadlo, že tohle by byl dokument - záznam ruky v okamžiku nějakého dramatického poznání, stihla se i zastydět nad cynismem té úvahy, víc už ne, protože pak se film rozběhl dál, tentokrát zrychleně. Standa praštil sluchátkem do vidlice, cigaretu zamáčkl o leštěnou desku stolu, prudce se otočil k Majce, až polekaně couvla před jeho zúženýma očima, aleji nehledal, hmátl do knihovny, sklo zadrnčelo a potom začalo na koberec sněžit. Otevřela ústa, ne pro otázku, jenom pro nádech, od chvíle, kdy se film zastavil, zapomněla dýchat, a to už rozbil svůj i její šálek a kávové bahno se smutně rozchlístlo po útržcích křídového papíru. „Tak co je?" vykřikla a chytla ho za ruku, když chtěl vyškubnout telefonní šňůru ze zdi, poslové se špatnými zprávami se už v antice zabíjeli. „Co je?" uchechtl se a strnul, cítila pod dlaní jeho napružený sval. „Můžeš hádat!" Díval se na ni zblízka, stejně nepříčetně jako už jednou, před lety, když mu ubrečeně tlumočila ortel, že oni dva rpolu děti mít nemůžou. Stejně jako tenkrát zavřel i teď oči, ale když je pak otevřel, našla v nich místo dojatého soucitu a smutku jen vychladlé spáleniště. „Premiéra nebude. Pan režisér totiž odjel na vánoční nákupy do Vídně, jenže si přibalil do auta kromě prachů taky manželku, haranty, duchny a já nevím co, snad vysvědčení z první obecný. Ten můj film nikdy nikdo neuvidí. Ani ty ne!" Teď zavřela oči ona. Přitiskl si její hlavu na prsa, slyšela jeho srdce, nikdy by nevěřila, že lidské srdce může pádit tak zběsile. „Co budem dělat?" vzlykla. „Co? Žít, dokud nechcípnem. Jako každej v týhle zasraný zemi!" Přiklepl to dlaní do dvířek likérky, sklo uvnitř poplašeně zahrkalo, pak otočil klíčem a ze zásoby lahví, určených k oslavě premiéry, vybral hned dvě a klesl s nimi na gauč. Majka pít odmítla, a tak si přiťukával sám se sebou, drnčení sklenek znělo jako výsměšná tryzna, při každém přípitku oslovil svého dvojníka, konečně se tedy dověděla, že fešák má i civilní jméno. „Chudáčku Ondřeji, takovej krásnej film jsme spolu udělali, takovej krásnej film a nikdo ho neuvidí." Doléval vrchovatě skleničky, až víno šplouchalo přes okraje na stůl, nevydržela se na to dívat, utekla brečet do kuchyně a tam si uvědomila, že si tu zprávu vůbec neověřil. Vrátila se s tím poznatkem k němu, ale on se jenom chraplavě zasmál, na chvíli k ní zvedl zarudlé oči a ušklíbl se na Ondřeje. „Řekni tý holce, ať neotravuje, že chcem bejt sami!" Obě lahve už byly prázdné, ale než to znechuceně zjistil, stihla zamknout likérku, schovat klíč do kapsy a zavřít se v koupelně. Kopání do dveří ztlumila proudem vody. Když údery přestaly a kroky se
140
lítostivě vzdalovaly, uvědomila si, že se k vínu může dostat některým jiným nábytkovým klíčem, tajila dech a luštila zvuky, až podle vrznutí kliky od ložnice pochopila, že ho to nenapadlo. Usnul na nerozesílané posteli, přikryla ho dekou a šla uklidit pozůstatky jeho hoře. Okna už sešedla soumrakem, když ho probudilo nové zvonění telefonu. Než doběhla z kuchyně k aparátu, zvedl už sluchátko sám. Zastavila se ve dveřích a hleděla do jeho spánkem povoleného obličeje, který po vyslechnuté větě náhle zrůžověl. „Dobře. Tak v osm!" zaklapl vidlici a popošel k ní. „Zlobíš se," předpokládal. Zavrtěla hlavou. „Co je v osm?" „Tajná projekce. Produkční sehnal kopii a v osm nám to pustí." „Kde?" vydechla. „V malé předváděčce na Barrandově. Snad to klapne. Zej tra už by mohlo bejt pozdě. Musím ještě obvolat pár lidí, napusť mi zatím vanu a postav na kafe," požádal ji. „Ano," souhlasila rozčileně. „A, Stando?" „Co je, lásko?" „Oblíknem si ty večerní šaty?" hlesla. Zamračil se, ale když uviděl její oči, kývl hlavou. „Dobře. Bude to naše soukromá premiéra." Ve stísněném pracovním šálku svítila jen nouzová světla. Když vstoupili, napjatí a hodně rozpačití ze svých slavnostních úborů, otočily se k nim všechny tváře. Ale na žádné nezaznamenala údiv ani výsměch, viděla jen smutné pochopení a připravený úsměv se jí rozdrobil na rtech. Autor scénáře vstal, ukázal na poslední volná místa, a když si sedli, zaklepal na stěnu promítací kabiny. „Nemá cenu něco povídat, to můžem pak. Po projekci vás všechny zvu k sobě." Světla pohasla a na obdélník plátna naskočily titulky. Standa vedle ní vzdychl. Natáhla ruku a položila si jeho dlaň do klína. Při jméně režiséra sál rozčileně zasyčel, ale produkční tleskl a nervózně požádal o klid. Poslechli a do ticha vplula úvodní melodie hvízdaná fešákem Ondřejem. Přicházel k nim úzkou venkovskou silničkou, ležérně odkopával kamínky, pak se zastavil, prohmatal kapsy, až objevil vyklepanou cigaretu, ohnul ramena proti větru a ve stříšce z dlaní si eskamotérsky připálil. Ale sotva odhodil sirku do škarpy, strnul v poloohlédnutí, cigareta v koutku úst mu tázavě poskočila, teď už i diváci rozpoznali hukot jedoucího auta, Ondřej přeskočil příkop, lehl si za nachystanou bariéru z větví a pozornýma očima sledoval průjezd hranatého osobního auta, Když kodrcavě zmizelo z plátna, vstal, vylovil z kapsy cibule na řetízku, klepl do sklíčka prstem, pak vyndal z jiné kapsy notýsek a do předkreslené kolonky si poznamenal Čas. Číslice byly stejné jako tři předchozí údaje. Fešák spokojeně mlaskl, sundal čepici a z úchytky v podšívce vytáhl ústřižek krejčovského centimetru. Znovu přeskočil pangejt, sklonil se nad prašnou cestou a pečlivě vyměřil vzdálenost mezi krajnicí a otištěnou stopou pravé pneumatiky. I tohle pozorování vyčíslil do notýsku, pak všechny rekvizity sklidil, sevřel v nehtech sežmoulaný zbyteček cigarety, labužnicky nasál kouř a zamáčkl nedopalek o podrážku. Diváci uvolněně vydechli, ale on se k nim otočil zády, navázal na přerušenou melodii a nespěchavě se vracel do vesnice, do svého otlučeného krajního domku, do svého příběhu. Vstoupili za ním, dřív než stihl nohou přibouchnout dveře, a už ho nepustili ani vteřinu, po celých těch devadesát minut, než ho nesmyslně zastřelil horlivý četník a uslzené holky za okny truchlivě přihlížely jeho poslední cestě v hasičských nosítkách. Pak umřela i melodie, plátno zmizelo, ve tmě někdo šátravě hledal vypínač. První, co zase rozeznala, byla Standova podrápaná dlaň, asi do ní při té honičce po střechách a půdách, zatínala nehty. „Promiň", řekla mechanicky a zmámeně se k němu otočila. Jeho tvář byla stejně bezkrevná jako ta, která drncala přes okraj příliš krátkých hasičských nosítek, a stejné bylo i nakrčení koutků úst v posměšném údivu. „Tak co?" vydechl a prudce zatřásl hlavou, jako by se ujišťoval o možnosti pohybu. „Tak co?" šeptl znovu, ostatní ještě mlčeli, ani křesla ještě nevrzala, Majka otevřela pusu ale místo všech slov jen nezadržitelně vzlykla. Teprve po tomhle zvuku diváci vstali, otočili se zády k plátnu a začali tleskat. Cítila, jak jí chlácholivě stiskl loket, pokusila se tedy taky, ale lítostí změklá kolena ji neudržela. Potlesk sílil, a tak zvedla aspoň dlaně a oči s rozpuštěnou šminkou, která jí stékala přes tváře k bradě a odtud skapávala na tmavorudý samet šatů, které už nikdy později neoblékla. Dokonce ani nedala vyčistit ty matné fleky svého dojetí, a když je teď pozorovala v zrcadle, vypadaly jako mapa zpustošené země a na omak byly drsné. Zvedla z postele ramínko a zase ty šaty pečlivě zavěsila, a než je pohřbila pod celofánový sarkofág, dotkla se jí ozvěna zvetšelé vůně, parfému, jehož esence pietně žlukla v broušené lahvičce na dně zásuvky. Na smuteční oslavu do scénáristova bytu pochopitelně nejeli, neměli sílu ani na kondolenční stisky všech dlaní, omluvně se provlékli ze dveří a paklabyrintem chodeb na ulici, která je přivítala sněhovými mávátky. Nepamatovala si už, na kterém rohu chytli taxík, jenom to, že i při jízdě nočním městem jí křečovitě svíral loket, jako by to byl okraj hasičských nosítek, s kterými už pak nemuseli spěchat. Až u branky, zatímco taxík klouzavě couval na silnici, našla první slova. „Měls pravdu," řekla mu. „Měls pravdu s těmi odpustky." „Jsem rád, žes to viděla aspoň ty. Kolik tam bylo lidí?" přemýšlel. „Tak čtyřicet," nadsadila. 141
„Nejdražší biják na světě, co? Já bych toho hajzla zabil! To nemoh sakra počkat půl roku? Pak už by to třeba nestáhli." Sklonil se, nabral do dlaní sníh a přimáčkl si ho na rozpálené čelo. „Jednou to stejně poběží, neboj se, dřív nebo pozdějc to určitě pustí," těšila ho. „Jo. A rovnou to šoupnou do Illusionu, jako film pro pamětníky!" „Nech toho," napomenula ho. „S tímhle pocitem bys nemohl žít." „Ale moh! Herec přece vydrží všechno," řekl výsměšně. Nemůžu na to myslet pořád, uvědomila si, přece nebudu celých pět dnů přebírat vzpomínky. Vběhla do předsíně, strhla z věšáku kabát, vyšla do zahrady. Teprve za plotem si všimla, že nemá ani tašku ani peněženku a ani chuť se pro to vracet. No tak se jenom projdu, udělám třeba Malý okruh, rozhodla se. Trasa Malého okruhu vedla kolem koupaliště, pak zahýbala ke kostelu a vracela se klesající škvárovou cestičkou mezi vilkami. Velký okruh měl asi trojnásobnou délku, u kostela se zabočilo ke křovinaté rokli a pak do předměstského lesíka. Obě procházky objevil a zmapoval Standa, v dobách, kdy byli v téhle čtvrti noví a bavilo je prozkoumávat okolí. Těšilo je nahlížet do cizích zahrad a oken, vymýšleli si příběhy o lidech, které za těch Šťastných večerních potulkách potkávali, a když se pak vraceli, pokaždé žasli nad tím, že konečně mají svůj vlastní domov pro svůj vlastní příběh. Ale v posledním roce se i tohle moc zhoršilo, na dlouhé procházky už nebyl čas, dokonce i trasa Malého okruhu se smrskla na chvatnou mlčenlivou chůzi kolem plotu koupaliště. V ohybu uličky zpomalila a v nejvhodnějším místě přitiskla tvář mezi dvě kovové šprušle. Z tohoto úhlu se ovál rybníku jevil mělcí a prostranněj ší, než když ho předtím pozorovala z balkónu. Vykousnutá kružnice dětského brouzdaliště už vybledla do světlebéžova, na ni navazovalo tmavší hnědé okruží a v dolíku uprostřed se lesklo protáhlé oko vlhké usazeniny, temné jako melta. A někde tam je zabořená i ta moje ztracená spona do vlasů, připomněla si a celý zbytek cesty kolem koupaliště si hezky plánovala, jak zítra, až přijedou pátrači v holínkách, nakoupí v samoobsluze pivo, donese jim je na břeh a oni jí za odměnu sponku vyloví. Ještě před kostelem tu myšlenku rozvíjela a zdokonalovala, pivo změnila na rum, ale podvědomě už věděla, že nic z toho doopravdy neudělá, protože pátrání pojednou ztracených věcech jenom prodlužuje etapu lítosti a oddaluje okamžik smíření. Přešla po bílých kamenech ke schodům, ale tam ji zastavila tichá varhanní hudba, skleněnou mozaikou oken prosvítalo útulné žluté světlo, asi tu mají křest nebo odpolední svatbu, pomyslela si a vrátila se na chodník. Dělat postávače na cizí slavnosti by jí nepomohlo. Vrátila se na chodník a pomalu pokračovala v Malém okruhu kolem zahrad, které už hořce voněly podzimem. Lidé ve svetrech a rukavicích shrabovali listí na kompost, každého z nich pozdravila, protože tohle předměstí si dosud uchovalo milé zvyky z dob, kdy tu bývala ještě vesnice. Zvedali k ní tváře a usmívali se, práce pod stromy jim dělala dobře, smazávala ranní vstávání do tmy a spěch na první autobusy k metru, Teď odpoledne zůstalo město příjemně daleko, nepřipomínalo se žádnými zvuky ani pachem, nic z jeho přehuštěné uspěchanosti nezasáhlo tyto čisté výšiny, kde jedinou starostí bylo spadané listí a ošetření záhonů pro zimu. Pozorovala ty vstřícně zrůžovělé tváře, přemýšlela o nich, představovala si je ve večerně rozžatých pokojích, u televize, která jim nemohla poskytnout nic zajímavějšího, než předpověď počasí pro další den, protože jenom tyhle informace byly opravdu důležité zprávy pro tyhle lidi. Věděla, že asi strašně zjednodušuje, ale nechtělo s e j í zamýšlet se dnes podrobněji, soudit, jestli i každý z těchto sousedů má taky své vlastní Milovice, úplně jí stačily ty její, co na ni čekaly za zamknutými dveřmi domku. Stihla sice rozsvítit dřív, než na ni skočily ze tmy, ale tím je nezrušila, jen pooddálila o pár hodin, než si roze stele. Zatím ale zůstávala v kuchyni, vařila si čaj a mazala chleba máslem, po Malém okruhu se v ní konečně ozval hlad, pes v sousední zahradě si už taky vyštěkával večeři a koupaliště za oknem ztmavlo do nezřetelnosti. Možná si to všechno moc beru a on to ví, proto mi to asi zatajil. Vlastně mu to dělám ještě těžší, přiznala si, a přitom jsem mu slíbila odpustky. Čaj byl příliš horký, otevřela okno a postavila hrnek na plechovou předprseň. Večerní vítr načechral záclony, břízy na koupališti se v rozkyvech dotýkaly větvemi, poslouchala jejich Šumění a cítila, že je rozčilená jako před nějakou důležitou událostí. Potom tu výzvu pochopila. Oblékla si na to tepláky, holiny a tmavou bundu, vlasy shrnula pod čepici, potřebovala splynout s nocí. Na zahradě odemkla kůlnu a sundala ze skoby hrábě. Jediné místo, kde se dal přelézt plot, bylo až na konci uličky, z dosahu světla lamp. Shýbla se a podsunula hrábě o kus dál, aby na ně při seskoku nedopadla. Baterku zatím nechala v kapse a oběma rukama se přimkla ke kmeni osiky. Byl kluzký, nohy v holinách nemotorné, plot vysoký. Zklamaně odstoupila a vzpomínala, jak to ti kluci v létě dělali. Nejasně si vybavila, že vždycky přijeli na kole. No jistě, opřeli kolo o plot, vysoukali se na sedátko, na osiku, pak na šprušle, ale co ten poslední? Zdržovala se přemýšlením. Ten asi projel branou a platil. Možná losovali nebo měli dohromady jednu abonentku, dodala puntičkářsky, protože záhady nesnášela. S kolem a naboso by to dovedl každý! Cukla ramenem, pak si sundala holiny a taky je provlékla mezi tyčemi. Ponožky zastrkala do kapes a s útěšnou představou horkého grogu se přimkla k osice. I tak to šlo mnohem hůř, než nenáviděný šplh na tyč, kterému se už ve škole vyhýbala. A zpátky to bude ještě těžší, uvědomila si, když konečně dosedla na obrubeň plotu, ale to teď řešit nebudu. Obrátila se do uličky, chvíli poslouchala, pak se přetočila na ?
142
břicho, železná tyč ji podebrala žebra a v této nenávratné pozici zavřela oči, odrazila se, sklouzla do trávy. Překulila se na záda a uviděla hvězdy. Možná mi právě telefonuje, aby mi řekl, že je mu smutno. Sáhla do kapsy, zkontrolovala baterku, pak se obula, našla hrábě a v předklonu se rozběhla na písečnou pláž. Přešla dětskou mělčinu i vyschlé území pro neplavce a zastavila se, až když ucítila pod chodidly kluzké bahno. Rozsvítila baterku a obhlédla rozsah naleziště. Pochopitelně bylo mnohem větší, než čekala. Kousala si nehty a vymýšlela systém. Nejlogičtější jí připadalo postupovat v kružnicích, které by se stále zmenšovaly, stejně jako když ji babička krmívala krupičnou kaší, kolo, kolo a uprostřed čekalo sluníčko rozpuštěného másla. Sklonila hlavu a posvítila si na první kroky. Hrábě rozhrnovaly bahno, tady při okraji bylo husté, rýhy se neslévaly, ale práce šla pomalu, takhle s tím nebudu hotová ani do rána, uvědomila si a zrychlila tempo. Po několika minutách získala grif, svírala násadu oběma rukama současně i s baterkou a kráčela pozadu. Při dokončení první kružnice se zastavila, odložila hrábě a několikrát zapažila, aby si protáhla ztrnulá záda. Při dalším okruhu vylovila dětský kbelíček. Potěšené ho přenesla na souš a s novou nadějí pokračovala v pátrání. Po silnici občas přejelo auto, vzdálené činžáky už byly nasvícené do modra, večer se posunul z kuchyní k televizorům. Zřejmě se taky oteplilo, rozepnula si bundu a sundala Čepici. Při páté obchůzce si všimla, že se terén změnil, bahno prořídlo, už v něm bylo víc vody, musela každé pročísnutí zopakovat. Ale nerozčilovala se tím, protože to znamenalo, že už se blíží ke středu nádrže. Pak hrábě podebraly plastikovou peněženku, prohmatala ji a odhodila na písek, už se nechtěla zdržovat přecházením. Konečně něco zaštěrchalo, sklonila se, ale byla to jen pětikoruna. Otřela ji o tepláky a schovala do kapsy pro štěstí. Překvapovalo ji, jak je těch nálezů málo, ale drobné věci se zřejmě odplavily s vodou. Nad hlavou jí přelétlo těžké dopravní letadlo, pravidelná připomínka, že je deset hodin, chvíle pro zapnutí nočního proudu. Někdy už ležela v posteli, ale při tom kodrcavém hukotu pokaždé vyskočila a neklidně sledovala, jestli letadlo nezakopne o některý činžák. Věděla, že jednou se to stane a měla pro tu eventualitu vypracovaný plán obrany. Hned po nárazu by pozotvírala všechna okna, aby je následný výbuch nevyrazil, ve zbývající vteřině by doběhla do sklepa a tam by počkala na Standu, až ji přijde zachránit Jen když byl doma s ní, připadalo jí hučení romantické, v těch večerech havárie nehrozila. Když majáčky přeskočily poslední panelák, oddechla si a znovu zabořila hrábě do bahna. Teď už bylo skoro tekuté, rýhy se spojovaly hned za kovovými drápky, měla jsem si vzít lopatu, pomyslela si mrzutě a na okamžik zvedla oči k bráně, za kterou prosvištěl rozsvícený autobus. V příští chvíli jí podklouzly nohy. Ve snaze vybalancovat rovnováhu upustila násadu i baterku, pak s plesknutím kecla zadkem do bahna. Okamžitě vstala a v předklonu hmatala po ztraceném nářadí. Hrábě objevila hned, ale baterka žbluňkla níž, zapatlala si rukávy až k loktu, než ji vylovila. ŽároveČka se měkkým dopadem nerozbila, a tak ještě zrychleně prohrabala střed louže. Nenašla nic. Spona už asi odplavala, nebo byla zabořená tak hluboko, že ji hrábě nezachytly. Vrátila se na břeh, vylila vodu z holínek a dětský kbelíček pověsila na větev. Naposledy si posvítila na stopy svého mravenčení, s uspokojením si prohlédla ornament hustě vyrytých drážek a představila si užaslé tváře zítřejších pátračů, až zjistí, že jim přes noc někdo vypálil rybník. Pak se vydala k plotu. Potřebovala najít jiné místo, osika teď byla k nepoužití, rostla z vnější strany. Nakonec objevila snadnou břízu, nemusela se ani zouvat. Teprve v bezpečí zahrady ji rozklepala zima. Přesto se svlékla ze zmazaných tepláků a bundy ještě přede dveřmi. O chvíli později vstoupila do vany a pečlivě se sprchovala. Měla pocit, že má bláto i v zubech, a tak se natáhla pro kartáček a nešikovně přitom smetla kelímek s pastou za pračku. Zastavila vodu a unaveně šátrala v úzké mezeře. Na zemi, mezi spadanými věcmi nahmátla nějaký kovový předmět. Vytáhla dlaň, otevřela ji a tiše se rozesmála. Pak opláchla ze spony dvouměsíční prach a spokojeně si ji zacvakla do vlasů. Z pokoje ji zavolal telefon. Oblékla si župan, pomalu otevřela dveře, nespěchala na to, co mu musela říct „Copak teď děláš, lásko?" zajímal se v jedenáct v noci. „Vrátila jsem se z koupaliště", vysvětlila. „A jaká byla voda?" pohotově jí přihrával. „Studená. Je ti smutno?" „Máš talisman?" „Mám, držím ho v ruce. Akorát mi není jasný, co to přesně je?" „Kohoutí drápek." „Já myslel, že zub z nějakého divočáka. Kdes to vzala?" „Našla." Odmlčel se. „Nekuř tolik," napomenula ho. „Tohle je poslední. Chceš šluka?" „Ne, už jsem si čistila zuby. Voláš z recepce?" zjišťovala. „Z pokoje. Máš pro mě nějakou důvěrnost?" těšil se.
143
„Skoro. Sháněli tě z agentury, kvůli těm Milovicím, víš," snažila se o běžný vyřizovací tón. „No a?" zeptal se taky obyčejným hlasem a teprve, když neodpověděla, dodal spěšně: „Zřejmě jsem ti to ani nevysvětlil, vid?" „Můžeš teď," navrhla mu. „To ne, na telefon je to moc složitý," poplašil se. „A co vlastně chtěli?" „Je prý změna v termínu." „Aha. Zapsalas to?" Ne. „Tak to zapiš, než to zapomeneš." „Už jsem to zapomněla. Stejně je to fuk, řekla jsem jim rovnou, že tam nejedeš, aby si příště na takovýhle kšefty hledali někoho jinýho." Vyslovila tu vymyšlenost pomalu a zřetelně, aby se nemohl vymlouvat, že nerozumí. „Co?" zeptal se přesto. „Slvšels". „No ty ses zbláznila! Víš, jak teď budu vypadat?!" zuřil. „Rozhodně líp, než kdybys tam jel. Proč jsi to vůbec bral, proboha?!" „Co je ti po tom?" odsekl. „Hodně. Proč jsi to bral?" „Asi proto, že mi to doporučili!" Zbytečně zvyšoval hlas, spojení bylo dobré. „Řezník taky bere, co mu přivezou, a snaží se to prodat, i když to třeba trochu smrdí," vyburcoval se k přirovnání. „Jenže tohle už smrdí příliš. Takové věci přece nemůžeš dělat, Stando," řekla mu jemně. „Ty myslíš, že to dělám rád?" vzdychl. „Ne," přiznala. „Tak mě přestaň vychovávat a snaž se trochu vmyslet do mý situace." „Od rána nedělám nic jinýho." „Od rána! A kolik let se v tom tluču já, to tě nezajímá?" „Zajímá, pořád ještě mě to zajímá. Proto si nedovedu představit, že bys tam j e l . . . " „Tak si to nepředstavuj," poradil jí. „To přece nejde!" okřikla ho. „Kdybys nic nevěděla, tak by to bylo lepší. Smůla, že se to provalilo". „Stando!" žasla. „Určitě by ti bylo líp. Mohla by sis zachovat ten svůj jednoduchej čistej názor. A nešpinit se záležitostma dospělých." „Nemluv se mnou jako s blbečkem!" „Hele, skončeme to. Hned ráno tam zavoláš a dáš to do pořádku," rozhodl. „Ne," odmítla. „Co?" nevěřil. „Nebudu tam volat," hlesla. „A ty tam nepojedeš," dodala sevřeným hlasem. „Já ti to nedovolím," řekla mu, i když věděla, že tou větou riskuje všechno. V druhém plánu i tenhle domov v Čistých výšinách, protože kdyby to teď položil, odešla by jen s kufříkem a hnědou fotografií. Chvíli se bála, že už se to stalo, mlčel příliš dlouho. Ale pak zaslechla jeho povzdech a roztřeseně přimáčkla sluchátko k uchu. „Možná máš pravdu," řekl sklesle. „Ženská má vždycky pravdu," ještě se vztekal. Ale v podtónu už se tetelila úleva. „To víš, že jó!" protáhla drze, tak, jak to míval rád, když o nic nešlo. „Byli naštvaný?" staral se. „Ani ne, pochopili to. Cos měl k večeři?" změnila téma i přízvuk. „Něco. Nějaký maso a rejži," vzpomínal netrpělivě. „Ale tak mě napadá, co děláš zejtra, lásko?" „Nevím," usmála se do mluvítka, protože věděla, co jí navrhne. Když to pak skutečně řekl, souhlasila okamžitě. Při protahovaném loučení si uvědomila, že ji ráno čeká ještě telefonování na agenturu, ale nedala si tím zmenšit radost, věřila, že i tu drobnou nepříjemnost nějak uhraje. Každá ženská je přece herečka, když se jí to včas nezatrhne. Položila sluchátko a vytáhla z knihovny jízdní řád. Luštila značky a jejich vysvětlivky, až našla opravdu dobrý vlak s jídelním vozem a jen málo zastávkami.
Praha
v
144
Sylvie
Richterová
Jasnozřivý génius a jeho slepý prorok Hašek za své skandální kariéiy redaktora vědeckonaučného časopisu „Svět zvířat" mystifikoval své čtenáře tím, že si vymýšlel nové druhy tvorů. Dokládal jejich existenci fotografiemi (fotomontážemi a kolážemi). Například obrovský angorský králík s polární krajinou v pozadí údajně objevený Amundsenem je doložen ilustrací, na níž je lidská postava o něco menší nežli jedno ucho nově objeveného tvora. (1) V pozadí na dokreslení atmosféry stojí stroj, který by mohl být vznášedlem, ale možná je to obyčejná zemědělská mašina na sekání trávy. Neobyčejné uspořádání, změna proporcí jakož i autorita fotografie sugerují cosi nevídaného a fantastického. Podobným způsobem nevídaný a běžně známý, fantastický a prachobyčejný je i dobrý voják Švejk. Každá odpověď na otázku, kdo je vlastně Švejk, ponechává stranou některý jeho rys. Je-li Švejk jako literární postava rozporuplný a těžko definovatelný, jako lidský subjekt - jednota vědomí, citu a vůle - jako by neexistoval vůbec. Je nejen nepředstavitelný, ale prostě nemožný. To samozřejmě není náhoda, a nelze to považovat ani za stopu autorových improvizací. Je naopak správné považovat ho za svérázný typ románové postavy situovaný ve vývoji románu do okamžiku, kdy je realistický nebo psychologický hrdina překonán a kdy se pozornost soustřeďuje na roztříštění subjektu jako psychologické jednotky a kdy vystupuje do popředí jako nositel nebo prostředník funkcí jazyka. (2) Švejk může být definován s odvoláním na velký román Haškova rakouského současníka jako „muž bez vlastností" nízkého původu. Historicky i topograficky si světy obou spisovatelů odpovídají. Potkáváme-li Švejka na „malé stanici na trati, která vede do Ruska" (3), je to místo, odkud Musil začíná sledovat mladého Torlesse, jenž bude mít vMuéi bez vlastností své vyvrcholení. Švejk je z rodu anonymních postav hovořících nesrozumitelnou řečí, jež zalidňují nerozlišené šedivé okolí Tórlessova prestižního internátu. Jeho řeč je nesrozumitelná dvojnásob: jeho jazyk méněcenné menšiny v rakouském impériu a jako k účelům komunikace nepoužitelný útvar. Protiklad mezi Švejkem a Musilovým Ulrichem není jenom vnější, obě postavy jako by byly komplementární: tam, kde jeden poslušně vykonává rozkazy, druhý přemýšlí a filosofuje; zatímco první je stoprocentně extrovertní, druhý je vyhraněný introvert; vnitřně nemotivovaná přemíra aktivity prvního má svůj protějšek ve vnitřně motivované rezignaci na společenskou činnost druhého. Rozpad říše nazvané „Kakáme" je úběžným bodem obou aspektů a představuje rozpad řádu, jehož jsme doposud účastníky neznajícími další kapitoly jednání. Všeobecně přijímané klišé Švejka jako lidového hrdiny, dobráckého leč přesvědčeného anti-
militaristy, který sice žádné oduševnělé cíle nemá, zato jadrnosti svého přízemního postoje objektivně chod armády ba i války narušuje, je neuspokojivé - a víc než neuspokojivé: nedovoluje spatřit v celém dosahu smysl této postavy a skutečnou velikost Haškova románu. Stačí namátkou vybrat několik příkladů, které toto klišé naprosto vyvracejí: v desáté kapitole pivního dílu například Švejk dobrosrdečně svede své dvě vojenské stráže k pití a zanedbání vojenských povinností, aby jim vzápětí místo vděčnosti nebo solidarity ukázal, že „vojna není žádný med", udal je nadřízenému a pak je sám svědomitě a se zbraní v ruce hlídal. Nebo hojně citovaný případ, kdy se Švejk zastává přihlouplého a vyplašeného pucfleka Kunerta proti zlému poručíkovi Dubovi: stačí citovat o pár řádků dál a vyplyne jasně, že Švejkovy ohledy nejsou ani tak humanistické jako spíš vedené snahou rozčílit Duba; na nešťastného pucfleka pouští vzápětí ještě větší hrůzu než předtím důstojník. Otázka lidskosti v případě Švejka nemá smysl, Švejk sejí vymyká. Stejně i názor, že Švejk je cynický, sobecký a destruktivní, je výsledkem dílčí interpretace nebo přesněji polidšťovací optiky, v níž byla tato postava přijata. Užitečné je zaznamenat i to, že Švejk neobstojí ani jako realistická figura v realistickém románě: na začátku je odvážen na invalidním vozíčku k odvodu, zanedlouho deptá své nadřízené přemírou energie a činorodostí. Jeho fyzická schránka se pohybuje mimo fyziologické zákony, nepodmiňuje svého nositele: Švejk si může libovat, když dostane klystýr, může vypít láhev válečného špiritusu na lačný žaludek naráz a ještě s přehledem a „poslušně" omeldovat svému nadřízenému sběh událostí. Může putovat sněhovou vánicí a vláčet s sebou ožralého vojáka, jenž ho měl hlídat Může pochodovat, nejíst, nespat a to vše aniž byla sebemíň podlomena jeho schopnost za všech okolností mluvit a „poslušně hlásit". S psychologickou koherencí postavy je to ještě horší: Švejk například prohlásí před několika kumpány, že z vojny hodlá utéct (i toto místo se hojně cituje), ale pokaždé, když má k dezerci příležitost, se zase vrací. Jednou krouží samoúčelně kolem města Putimi, podruhé se na hrázi rybníka převleče du ruské uniformy, ačkoli fronta, kterou by jako dezertér mohl chtít eventuelně přejít, je daleko, možnost úniku rakouské armádě v podstatě nulová a naopak pravděpodobnost, že v případě dopadení bude na místě zastřelen, téměř stoprocentní. Švejk je prost veškerého pudu sebezáchovy, což je přece nejhlubší instinkt jakékoli živé jednotky vůbec. Švejkovo chování není vysvětlitelné žádným druhem inteligence ani jejím nedostatkem. Jeho vědomosti sahají do nejdisparátnějších oblastí, cituje případně svatého Augustina i charakteristiky psích ras. Dovede cílevědomě uplatnit své vědomosti i zkušenosti, třeba když vyhazuje z bytu nepohodlného Katzova věřitele nebo jako zkušený psycholog poradí Lukášovi, jak se zbavit dotěrné paničky, když dohání k zuřivosti Duba atd. atd. Příkladů inteligence jeho chování by mohlo být stejné množství jako příkladů jeho slabo-
%
145
myslnosti. Ani otázka inteligence nemá vůči Švejkovi smysl. Jeho minulost, původ, vzdělání, rodina atd. jsou sotva vytušitelné a vzhledem k románu nejsou vůbec pertinentní. Švejk se může chovat jakkoli, zdá se, že ho nic nepodmiňuje ani geneticky, ani kulturně, ani historicky, ani biologicky. Je racionální i absurdní, loyální i zrádcovský, statečný i zbabělý, nevypočitatelný i naveskrz banální, zvědavý i lhostejný, přátelský i bezohledný atd. Už sám pokus stavět do protikladu tyto vlastnosti by mohl vytvořit obraz příliš přesný a tím i falešný. Švejk nemá vlastní kontury, nemá ani žádné přání, rezignuje na volbu svého chování a na usměrňování svého osudu vůbec. Dokonce i jediný projev nejsilnějšího pudu, pudu pohlavního, je vykonáním rozkazu, dokonce dvojího: rozkazu nadporučíka Lukáše udělat pro dámu „vše, co jí vidí na očích" a poté rozkazu dotyčné dámy. Švejk je čirý, průsvitný, ne vrhá ani stín, nemá vlastní přání, nekoriguje požadavky, které jsou na něho kladeny, ani subjektivním zájmem ani kritickým rozumem. Jeho nezachytitelnost je daná stoprocentní svolností velkému osudu i malému šikanování, a vlastně také naprostým nerozlišováním mezi nimi. Dovoluje samozřejmě, aby každý do jeho postavy projektoval vlastní představy: dovolí, aby byl pokládán za blba i za ruského špióna, za provokatéra, simulanta, hrdinného vojáčka chudáčka před tváří staré baronky v nemocnici atd. Nikdy se nehájí před svými nadřízenými a ani jeho literární postava před svými vykládači. Stane se ochotně čímkoli. Nastavuje vlastní hruď ne jako voják, nýbrž jako bílé plátno, na kterém se může objevit vše, co si protistrana přeje. Blb je konstantní označení Švejka, nomen omen, definice, která ve skutečnosti nedefinuje vůbec nic. Kategorie blbosti je zvláštní, onotologickou kategorií v Haškově románu a Švejk je jejím prorokem. Blbost u Švejka není výrazem žádné ověřitelné, měřitelné a srovnatelné dávky inteligence. A není také něčím, co by Švejka odlišovalo od ostatních postav románu. Spojuje naopak všechny a všechno v jediný amalgam. „Císař pán je bíbej jako poleno " podle vyjádření jistého vojáka. Plukovník Kraus: byl tak nehorázně blbý, že se mu důstojníci zdaleka vyhýbali, aby nemuseli od něho slyšet, že chodník rozděluje ulici na jízdní dráhu a že je to vyvýšený dlážděný pruh kolem průčelí domu... Jeho přátelský poměr s velícím generálem a jinými neméně blbými vojenskými hodnostáři vynesl mu různá vyznamenání a řády ... Hašek adjektivem blbý nešetří: blbá je monarchie, blbá je válka, blbí jsou důstojníci i vojáci, poručík Dub i pucflek Kunert. Blbé jsou vojenské rozkazy a oběžníky, blbé úřední výnosy i řeči kurátů. Blbost je všudypřítomná a naprostá. Nemá protějšek, není ničím korigována, ničím relativizována, nic ji neuvádí do souvislosti s nějakou hypotetickou nebo utopickou ne-blbostí, normalitou či dokonce chytrostí. Vyskytuje se tu zato „blb na kvadrát", jménem Ibl, vrchní polní kurát, jehož trojhláskové jméno, zrcadlově syme-
146
trické ke slovu blb, působí jako „zaum" a dotvrzuje, že blbost je pro Haška čímsi univerzálním. Celý román je vlastně epopejí blbosti. Kategorie blbosti a potenciál jejího ozvláštňujícího vztahu ke skutečnosti v Osudech dobrého vojáka Švejka zůstávají ještě dnes do značné míry nedoceněny nebo utajeny. Hašek objevuje, zviditelňuje blbost díky komickému účinku, kterého dosahuje demystifikací hodnot „Hodnoty" jsou jako ona fotografie sněžného obra ve světě zvířat najednou se zjistí, že obr je obyčejný angorský králík, což vyvolá buď vztek nebo smích, podle zaujetí zúčastněných stran. Tak třeba když Švejk raďí Balounovi: „Vykašli se na hospodářství a raději padni za císaře pána. Copak tě to na vojně neučili?" - reprodukuje pouze věrně morálku válečného konfliktu v hovorové řeči. Neříká nic nového, opakuje klišé na svém místě ve slovníku a v kontextu příslušné ideologie, je jeho absurdita i směšnost skryta. Švejk je zbavuje charismatické nedotknutelnosti, případně automaticky vnímavé samozřejmosti, a přenáší je z prostředí propagandy na místo určení jemu vlastní - mezi vojáky. Do té doby se pohybovalo pod ochranou sémantické slepoty, která v rámci ideologie a přijatých hodnot jeho smysl neviděla. Na stejném principu jsou vystavěny příklady, týkající se jednoho z klíčových témat románu: služby do roztrhání těla. Toto téma se vyskytuje v mnoha obměnách a absurdních variantách a je jedním z nejlepších dokladů Haškova jednoznačného a jasnozřivého antimilitarismu. Toto je například pitvorná kalendářová karikatura hrdinství, jíž vrchní polní kurát Ibl oblažuje batalión odjíždějící na frontu: S roztříštěnými údy na poli pociťoval zraněný praporčík Hrt, jak na něho hledí maršál Radecký. Hodný zraněný praporečník ještě svíral v tuhnoucí pravici zlatou medaili v křečovitém nadšení. Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepotjeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížit se vstříc svému maršálkovi. „Popřej si klidu, milý vojíne", zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. „Nejde to, pane maršálku, mám obě ruce uraženy. Zničení, rozložení vlastního těla je základní epickou, emotívní a jaksi perverzně transcendentální hodnoou militaristické ideologie. V druhém díle románu je episoda truhláře, který dostal medaili za ztrátu nohy - a potom byl odsouzen k odnětí medaile a ztrátě nohy, „protože není hoden nosit umělou nohu" (která je tedy významnější nežli noha živá). Slavný detektiv Bretschneider, „civilní strážník" ve službách rakouské policie, který v první kapitole zatýká Švejka, je pověřen pátrat ve věci Švejkova obchodu se psy. Kupuje od Švejka psy za erární peníze, ale jelikož je jeho pátrání neúspěšné, uzavře se se sedmi psími ohavami v zadním pokoji, a nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežraly. Byl tak čestný, že ušetřil eráru za pohřeb.
Švejk sám ostatně zahajuje svůj vstup do války jako mrzák a díky tomu je oslavován jako vlastenec. Za všemi těmito situacemi se ozývá slavný parodistický popěvek z první světové války o kanonýru Jabůrkovi, který: u kanónu stál a pořád ládo ládo ládo u kanónu stál a pořád ládoval Přiletěla koule prudce srazila mu obé ruce a on pořád stál a pořád ládoval... Ideologie obětovaného života a služby do roztrhání těla se svým zvráceným patosem s první světovou válkou ze světa nezmizela. Avšak jenom naprostá sémantická slepota mohla způsobit, aby právě tato ideologie byla šířena ve spojení s Haškovým jménem a ještě k tomu formou, která dokonale odpovídá duchu jeho humoru: ne jeden, ale deset životů kdyby měl, že by je s radostí obětoval... A já mu věřím doslova. Poněvadž to již mnohokráte dokázal Ten, o kom je tato absurdní řeč, je Jaroslav Hašek. Řeč vede jakási soudružka Gončarskaja, „vojenská komisařka sibiřská", která Švejka ještě nemohla znát. Podivuhodné však je, že o jejích slovech referuje s naprostou vážností a přesvědčivě Ivan Olbracht, jeden z prvních význačných českých spisovatelů, kteří rozpoznali Haškova génia. Referuje o nich proto, aby doporučil podivína a výtržníka Haška Čtenářům Rudého práva, kteří - v roce 1923 - mají zapotřebí tohoto kádrového dobrozdání. Absurdita té věty přečkala 60 let incognito a dnes, k stému výročí Haškova narození, byla znovu otištěna jednak v týdeníku „Nové knihy", jednak v úvodu k novému vydání svazku Kopa Historek ze života Jaroslava Haška, (4). Každé tištěné slovo prochází v Československu kontrolou mnoha redaktorů i jiných pracovníků odpovědných za ideologickou čistotu slova. Nikoho smysl oné věty nepřekvapil, protože je součástí oficiální ideologie a tedy neviditelný, chráněný sémantickou slepotou. Mezi kanonýrem Jabůrkem a hrdinou sovětské literatury z druhé světové války, „opravdovým Člověkem" Meresjevem, není rozdíl, pokud se na věc díváme mimo ideologii, ze stránky holé lidskosti, případně jejího absurdního popření. Sémantická slepota je korelátem kategorie blbosti ve Švejkovi. Smích je pak organickou reakcí na šok z prohlédnutí, z poznání. Švejk je označen jako blb a díky tomu uniká vojenskému soudu, trestu za domnělou dezerci a řadě jiných nepříjemností. Protějškem Švejka a všech ostatních „blbů" v románě je skutečný kretén, mentálně zaostalý obecní pasák Pepek Vyskoč, vystupující v kapitole o Budějovické anabazi. Pepek se vyjadřuje kozím mečením, k tomu dělá hop a vyskakuje. I on se ocitá před soudem a: Žaloba mu dokázala nebezpečné a velezrádné rejdy, pobuřování, urážku Veličenstva a ještě několik zločinů a přečinů. Soud nerozpozná, že Pepek je kretén, přestože: Pepík Vyskoč se choval u soudu jako na pastvě nebo mezi sousedy. Na všechny otázky mečel jako koza a po vynesení rozsudku vy-
razil ze sebe: „Mé, hop!" a vyskočil Byl za to disciplinárně potrestán tvrdým lůžkem v samovazbě a třemi posty. Pepek se chová před soudem adekvátně tomu, že je slabomyslný, neadekvátně tedy vůči soudnímu ceremoniálu - a na základě toho je odsouzen jako subjekt za své činy odpovědný. Švejk předstupuje před soudní komisi, která má rozhodnout o jeho rozumových schopnostech, se zvoláním: „Ať žije, pánové, císař František Josef I.!14 Odehrává se to v městě rakouské monarchie, před komisí rakouských soudních lékařů zaměstnaných rakouskou armádou v době vypuknutí války, v úřední místnosti, pod portrétem císaře Františka Josefa I. V rámci dané reality je navíc jisté, že každý člen této komise musel nesčetněkrát při různých příležitostech tuto větu sám provolat. Což nebrání tomu, aby úřední posudek na Švejka zněl takto: Nížepodepsaní soudní lékaři bazírují na ilplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu představeného kojnisi výše ukázaného Josefa Švejka, vyjadřujícího se slovy jako: „Ať žije císař František Josef I." kteiýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba. Svejkovo chování je adekvátní oficiálnímu ceremoniálu, neodpovídá však očekávání soudní komise, která má posuzovat jeho duševní schopnosti. Uvědomuje si, že má co dělat s blbostí, připisuje ji však Švejkovi, nikoli ideologii. Nerozezná proto ani zda si v následujících hloupých odpovědích Švejk dělá legraci nebo šikovně simuluje. Sémantická slepota spočívá v neschopnosti spatřit zaprvé skutečný stav věcí, zadruhé sebe sama v rámci tohoto skutečného stavu. Základní princip Švejkova jednání vůbec spočívá, jak bylo mnohokrát řečeno, v doslovném uplatňování a provádění pokynů, rozkazů, pravidel - tedy v aplikaci klišé chování a jednání. Švejk jedná vždy ve shodě s tím, co daný kontext předpokládá jako správnou reakci: když polní kurát pronáší opilé kázání, rozpláče se; když dostává klystýr, chválí vojenského ošetřovatele za výkon služby a ještě ho nabádá k větší razantnosti; když ho navštíví stará baronka, pomodlí se; když baronka odejde, poruší veškerá nařízení vojenské nemocnice atd. Je motivován kontextem, nikoli vlastní subjektivitou. Proto může býtjeho chování tak hbitě proměnlivé - stačí, aby se proměnil kontext. Na první pohled se zdá, že jeho reakce jsou nepředvídatelné, dojem nepředvídatelnosti není však dán jejich originalitou, nýbrž tím, že daná klišé uplatňuje čistě mechanicky. Švejk je nevyčerpatelnou pokladnicí všeho, co lze shrnout pod termín „doxa" jak ho užívá například R. Barthes. Zdá se, že dobrý voják obsáhl celou sumu tohoto vědění, je schopen odvolat se na svatého Augustina i na vojenský řád, není situace, k níž by neměl přirovnání. Nevynechá žádný detail žádné zprávy, čím objektivně bezvýznamnější je jeho řeč, tím podrobnější. Řetězí k sobě nejrůznorodější motivy, spojené mechanicky nějakým společným jmenovatelem, který funV
147
guje jako signál k jejich použití. Jedním z nejčas- neprovádí selekci na základě žádné ideologie. tějších takových signálů je například užitečnost, Díky tomu je pochopitelně rozvratným živlem, což neuniklo nikomu. Pozoruhodné je, že působí jako pragmatismus. Švejk radí bázlivému Balounovi: Tak jdi tedy napřed. My půjdeme pěkně za te- porouchaná kalkulačka, schopná pouze lineárně bou, abys nás chránil svým tělem, když seš spojovat materiál na základě podobnosti a nezpůtákovej obr. Až budeš střelenej, tak nám to sobilá organizovat ho podle nějakého vyššího voznam, abychom mohli včas udělat „niederlt. klíče. Řetězení sémantických jednotek se děje mechanickým hromaděním. Na základě tohoto Anebo: To právě má mít každej voják náramně rád, principu se vlastně celý román rozjíždí. Na oznákaždej voják musí vědět, že čím víckrát po něm mení „Tak nám zabili Ferdinanda", odpovídá Švejk nepřítel vystřelí, tím se také nepříteli tenčeji podle principu Ferdinand jako Ferdinand. Pro zásoby munice. Každou ranou, kterou dá ne- hostinského Palivce je zase „host jako host", zapřátelskej voják proti tobě, tím se vochuzuje tímco pro strážníka Bretschneidera se mušinec jeho bojeschopnost. Von je přitom rád, že může na obraze císaře pána rovná jakémukoli jinému po tobě střílet, poněvadž nemusí se alespoň podobnému znečištění. Pro vojenského lékaře jsou všichni stejní simulanti, polní kurát Katz tahat s patronama a lehčejc se mu to běží. Pragmatičnost zde překrývá a ruší i rozdělení zase, na základě mechanické souvislosti Boha a vojenských táborů. V úvodu románu je pragmati- vší skrze slovo hledat, vyzývá vojáky při mši: pusťte se krucifix do hledání Boha a vši si čnost silnějším kritériem nežli zřetel ke spolehledejte doma. čenské hierarchií. Na zprávu o deseti Černých Švejkova absolutní paměť a nevyčerpatelná řečpraporech vyvěšených na Konopišti reaguje Švejk nost svědčí tedy skutečně o jakémsi druhu menvýrokem: Má jich tam být dvanáct. (...) Aby to šlo tální poruchy (skoro by se dalo říct „afázie" s odvoláním na Jakobsona). Omyl je však pokládat do počtu, do tuctu, to se dá lepší počítat a na to za deformaci vlastní Švejkovi samému: on ji tucty to vždycky vyjde lacinéjc. Pragmatismus je jeden z nejsilnějších a nej- pouze zveličuje a ozřejmuje jako zvětšovací čočka. aktivnějších signálů, poslušnost vůči pravidlům Podle stejného principu jsou budovány i paradostanoveným kontextem je však zřejmě imperati- xy vypravěčovy - například: smál se i umírající souchotinář simulující tuvem převyšujícím všechny ostatní. Tak Švejk berkulózu. podepíše doznání zločinů, protože se to od něho Paradox tu vzniká těsným spojením kodifikoŽádá. Před vyšetřovatelem pánem zločinného typu, který beze všech úvodů vaného (předepsaného) schématu a faktického se ho zeptal tvrdé a neodvratně: „Přiznáváte se stavu. Spousta dalších situací v románě je vystake všemu?*' Švejk upřel své dobré modré oči na věna stejným způsobem: nastydlý voják opakujíneúprosného člověka a řekl měkce: „Jestli si cí si v kasárnách předpisy jak se mají na pevnospřejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiz- tech přijímat Členové císařského domu je stejně nám, mně to nemůže uškodit. Jestli ale řeknou: nemístně horlivý a nesmyslně poslušný rozkazů „Švejku, nepřiznávejte se k ničemuu, budu se jako Švejk. O kontrast mezi užitím slova a reálnou situací se opírají také Haškovy absurdní sylogisvykrucovat do roztrhání těla. Mechanické jednání namísto lidského označil my, na které upozornil M. Jankovič. Například: nosil plnovous jako kníže, takže vypadal jako za jeden z hlavních zdrojů komického účinku už opice. Bergson. Ve Švejkovi je tento princip rozvinutý Tyto postupy mají jeden společný rys: ruší tak bohatě právě díky tomu, že Švejk nemá žádpraktickou funkci jazykového projevu, činí pranou vlastní lidskou podstatu. Švejkovi chybí jakýkoli smysluplný pořádající vidlo, rozkaz či slovo nepoužitelnými. O tom, je-li princip, nebere na vědomí hierarchii společens- tato rozkladná jazyková funkce pozitivní nebo kou ani hodnotovou, historickou ani citovou, ne- negativní se vedou spory už od té doby, kdy provádí selekci na základě žádné hierarchie. Jeho Haškův román popi. ? vyšel. Dnes je zřejmé, že jednání může být díky tomu naprosto dvojsmysl- Hašek byl geniální právě v tom, že dokázal tento né. Švejk jedná jak si žádá situace. Takto se rozkladný mechanismus tak konkrétně a jasně zpovídá polnímu kurátu Katzovi z toho, že se při znázornit a přitom mu ponechat celou jeho mnohoznačnost. Nejde totiž o to, zda Švejk je génius jeho kázání rozbrečel: Já jsem viděl, že vašemu jednání schází je- nebo blb (tím spíš, uvědomíme-li si, že sám není nom jeden polepšenej hříšník, kterýho jste mar- ani tak postavou jako vykonavatelem rozkladné ně hledal ve vašem kázání. Tak jsem vám chtěl jazykové funkce). Důležité je právě pochopit podstatu tohoto mechanismu a zejména to, že smysl vopravdu udělat radost... Jestli naopak Švejk chtěl udělat radost svým jeho působení záleží na kontextu a na promlouvaspoluvězňům v podvlékačkách a ostatním účast- jícím subjektu. Krajní příklad Švejka - blba v konníkům opilého kázání, vyjde nastejno: Švejk pláče textu blbosti - j e k tomuto účelu opravdu geniálně proto, že kontext si to žádá, účel může být znesvě- zvolený. Na okraj je třeba poznamenat, že princip mecuiící i posvěcující, stejně jako výsledek. Švejkovi chybí jakýkoli smysluplný pořádající chanického hromadění klišé, který je u pramene princip - anebo přinejmenším jakákoli odpověd- Haškova humorismu, jako by odporoval tomu, co nost za něj. Nebere na vědomí hierarchii spole- jako první rozpoznal u Haška František Halas: čenskou ani hodnotovou, historickou ani citovou, jeho spontánnímu dadaismu. Ve skutečnosti však
148
nejde o rozpor, nýbrž o dvě stránky téhož jevu: mechanické řetězení významů má za výsledek nonsens, mechanická motivace působí jako nemotivovanost. A na druhé straně - na straně dadaismu nebu surrealismu - není náhody, za níž by se neskrývala nějaká zasutá nebo nespatřená příčina. Je-li blbost v Osudech dobrého vojáka Švejka všudypřítomná a všeobecná, čím se Švejk liší od ostatních postav? Švejk není výjimečný tím, že je blb, nýbrž tím, že je jediný, kdo to o sobě ví. Plukovníku Krausovi se pro blbost všichni vyhýbají, Dub je tak blbý, že rozčiluje i své nadřízené, kadet Biegler je všeobecně uznávám za pitomce atd. atd. Žádný z nich to však o sobě neví, zatímco Švejk bez x-ozpaků, s úsměvem a ochotně na každý dotaz odpovídá: „Poslušně hlásím, že blbý jsem". Je tedy jediný, kdo není slepý vůči vlastní blbosti, jediný osvícený. Na rozdíl od Sokratova „vím, že nic nevím" není však Švejkovo sebeuvědomění výsledkem sebepoznání, sebeuvědomění, intuice neznámého činepoznatelného, není dílem individua: Švejk je blb úředně poznaný, ověřený a potvrzený. Stojí v první větě románu, že: definitivně prohlášen vojenskou komisí za blba. Je tedy sice oproti nevědomým (blbům) osvícený, je však osvícený dílem těchto neosvícených, nevědomých, potajmo blbých. A jimi poháněným, taktéž blbým mechanismem. Blbost tu zrcadlí sebe sama; je začátkem, koncem i svorníkem vesmíru, v němž se reflektuje donekonečna, avšak mechanicky, poněvadž nemá vlastního stvořitele. Je neosobní nebo spíš nadosobní. Ten, kdo má v jejím rámci moc, se v ní nepoznává. Ten, kdo se v ní poznává, nemá žádnou moc. Mechanismus bují sebereprodukcí. Jediným okénkem do tohoto vesmíru je blb vědoucí, že je blb, což je příklad paradoxně zvráceného nekonečna, podobný příkladu lháře, který říká, že lže. Architektura zrcadel, v nichž blbost reflektuje sama sebe aniž se kdy spatřila, je v Haškově románě naprosto precízní a dokonalá. Na otázku vrchního štábního lékaře z vojenské komise: To bych rád věděl, vy mořské prase, co si teď myslíte odpovídá Švejk s božským klidem nevinného dítěte: Poslušné hlásím, že já vůbec nemyslím. Himldonrvetr, hulákal jeden z členů komise, břinkaje Šavlí, tak von vůbec nemyslí. Pročpak, vy jeden siamskej slone, nemyslíte! Poslušně hlásím, že já proto nemyslím, poněvadž je tona vojně vojákům zakázáno. Švejk dokládá toto oznámení podrobným líčením hejtmana, který takto poučil před lety vojáky 91. regimentu. Není tu stopy po jakémkoli osobním rozhodnutí, zaujetí nebo aspoň mínění. Švejkova kulatá tvář je prostě zrcadlo, v němž se zračí systém i jeho jednotlivé složky. Kouzelné zrcadlo, neboť je v něm vidět blbost, ne však blbost jejího nositele. Člen citované lékařské komise podává důkaz toho, jak nemyslí, a chová se, metaforicky řečeno, jako mořské prase: a přesně to vidí ve Švejkovi. Stejný úkaz vidíme třeba v
případě obršta, který klade Švejkovi otázku otázku, která vlastně už sama o sobě svědčí o omezenosti tázajícího se: Jsi blbec ?iebo nejsi blbec? Poslušně hlásím, pane obrst, že jsem blbec. 21 dní tuhého vězení pro břbost, dva půsty týdně, kasárníka, 48 hodin špangle, hned zavřít, nedat mu žrát, svázat ho, ukázat mu, že erár bíbce nepotřebuje. Švejk je zrcadlo a jediná v úvahu přicházející odpovědnost patří zrcadlu. Švejk, který blbost zrcadlí a možná i vidí, nevidí nikdy blbost vlastní. V tomto ohledu není výjimkou. Nadporučík Lukáš se pokouší přinutit Švejka, aby spatřil vlastní tvář: Podívejte se na sebe do zrcadla. Není vám špatně nad vaším blbým výrazem? Vy jste nejpitomější hříčka přírody, kterou jsem kdy viděl. Nu řekněte, Švejku, líbíte se sám sobě? Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že se sobě nelíbím, jsem v tom zrcadle nějakej takovej šišatej nebo co. Vono to není broušený zrcadlo. Následuje Švejkovo vyprávění o vypouklém zrcadle, jež může být považováno za klíč ke Švejkové postavě, které ale Švejka samého chrání před nebezpečím sebepoznání. Dalo by se říci, že blbost je tu fyzikou i metafyzikou - neviditelná a nespatřitelná vlastní blbost je mystérium vzbuzující úctu k vlastní osobě. Když Švejk < provede záměnu dílů knihy, která má sloužit jako klíč k dešifrování tajných vojenských zpráv, dostane od Lukáše co proto, ale jelikož jde o věc příliš důležitou, nesmí se o tom dozvědět nikdo, ani pachatel sám. Lukáš tedy Švejkovi neřekne co se stalo a Švejk díky tomu: Měl sám před sebou úctu. To se každý den nestane, aby provedl něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvědět, co to bylo. Hašek jako vypravěč sám za sebe nikdy v Osudech dobrého vojáka nenazývá Švejka blbém. Podle autorova označení je Švejk prorokem. Jeho tvář „září svou prostotou", jeho oči zase „září měkkostí a něhou", jeho odpovědi jsou provázeny „nevinným, měkkým, skromným a něžným teplem zraku" atd. Konstantní rysy Švejkovy jsou bohorovný klid a nevinnost, některé jeho portréty by mohly být popisem Budhy, jeho vyrovnanost je tím velkolepější, čím větší bouře zuří kolem: dobrosrdečné nevinné oči Švejkovy dál zářily měkkostí a něhou, kombinovaným výrazem naprosté duševní rovnováhy, že všechno je v pořádku a nic se nestalo, a jestli se něco stalo, že je to také v pořádku, že se vůbec něco děje. Jindy je přirovnání explicitně křesťanské, Švejk nese svůj kříž na vrchol Golgoty, sám ničeho nepozoruje o svém mučednictví. Jindy ještě vyhlíží jako by spadl z nebe, z nějaké jiné planety a nyní hledí s údivem na nový svět... J e tedy Švejk vlastní podstatou přece jenom z úplně jiného těsta nežli vesmír donekonečna reflektované anonymní idiocie? Anebo je prostě jenom prorokem tohoto vesmíru? Dvě postavy tvoří v románě výjimku v tom smyslu, že by nebylo lehké je označit jako „blby".
149
(Další výjimkou jsou postavy, které nepatří do císařsko-vojenského systému, tedy ženy jako paní Můllerová). Tyto dvé výjimky v rámci systému jsou nadporučík Lukáš a jednoroční dobrovolník Marek. Nadporučík Lukáš, nejzoufalejší oběť Švejkových kousků, se nejprve marně snaží z neblahého dosahu dobrého vojáka uniknout Postupně, jaksi proti své vůli, potom naopak začíná vůči Švejkovi chovat podivnou náklonnost a důvěru. Lukáš je totiž jediný, kdo se ve Švejkovi skutečně spatří: Lukáš seděl již dlouho na židli, dívaje se na Švejkovy boty, a myslil si: „Můj ty bože, vždyť i já Často stejně mluvím takové blbosti, rozdíl je jen ve formě, kterou to podávám. Druhou výjimkou je Marek, který rozpoznal celý mechanismus institucionální blbosti i jeho fungování. Vidí ho a je schopen ho reprodukovat i komentovat, užívat ve svůj prospěch a parodovat. To činí když jako štábní zapisovatel píše dopředu dějiny bataliónu, popisuje hrdinnou smrt vojáků i důstojníků, chod bitev války, dějin atd. Zrcadlí nesmysl války v nesmyslné zprávě o ní. Nesrovnalost mezi slovem a skutečností pro něho není předmětem zlosti ani smíchu, a není také v žádném směru stižen sémantickou slepotou. Na druhé straně nelze však říci, že by jeho vidění nějak přesahovalo vesmír daného systému, což platí i o Lukášovi. (Lukáš a Marek - těžko podezírat geniálního spisovatele, který představuje svého hrdinu jako proroka, že by právě těmto dvěma výjimečným figurám ve Švejkové blízkosti dal jména evangelistů náhodou. -1 v tom případě, že nadporučík Lukáš byl skutečnou postavou, musel si být Hašek vědom své hříčky, jen nevíme, jestli by se byli v neuskutečněném pokračování objevili ještě Matouš a Jan. Nebo zda pokládat za Maří Magdalénu paní MUllerovou.) Markovy dopředu a do zásoby psané dějiny jsou výrazem stejné historické koncepce jakou v první kapitole autor komentuje Švejkovo proroctví o průběhu války: Historíky bude zajímat, že on viděl daleko do budoucnosti. Jestli situace vyvinula se později jinak, než jak on vykládal u „Kalicha", musíme mít na zřeteli, že neméi průpravného diplomatického vzdělání. Lhostejnost konkrétního průběhu dějin, záměnnost událostí jako záměnnost hrdinných smrtí vojáků v Markově kronice - tedy nesmyslnost dějin: není Švejk prorokem právě tohoto poselství? Jeho otázka „Kterýho Ferdinanda" (zabili v Sarajevě) otevírá úhel pohledu, v němž je všechno možné, lhostejné a zaměnitelné. Švejk předvídá, že „ty císařové budou kapat jeden za druhým", což je z jeho hlediska prašť jako uhoď. Z tohoto hlediska se pojednou jeví jako smysluplné právě Švejkovo absurdní jednání: je lhostejné, kterou uniformu na sebe navleče, jako je jedno, kterým směrem bude putovat do Budějovic. Není to o nic závaznější než jeho obchod se psy, v němž je lhostejné, jakého bastarda vydá za jakou rasu, komu psa ukradne a komu věmye. Je to týž princip, podle kterého auditor Bernis u vojenského sou-
150
du zaměňuje a ztrácí soudní spisy týkající se zavřených vojáků. Náhoda tak učiní Švejka pucflekem u kuráta Katze, který v duchu stále téže jednostejnosti zaměňuje pořádek mše. Ožralost je variantou blbosti, je lhostejné, prisahá-li opilý na Bibli nebo na Dekameron a samo spojení, kurát Otto Katz není o nic více či méně smysluplné než podivuhodný logický zkrat mezi příčinou, následkem a geograficko-politickými vztahy, vyjádřený větou: Sarajevský atentát naplnil policejní komisařství četnými oběťmi. Švejk na sebe navlékl ruskou uniformu, protože mu to vyšlo při otrhávání lístků kopretiny. Motivovanost jeho jednání je stejného řádu jako rozsudky generála Finka, který za to má Švejka soudit Jako má někdo koníčka sbírat krabičky od sirek, tak zase koníčkem tohoto pána bylo organizovat náhlé soudy, ačkoli ve většině případů bylo to proti vojenskému soudnímu řádu. Tento generál říkával, že žádných auditorů nepotřebuje, že to sezve dohromady a za tři hodiny že každý chlap musí viset Pro tohoto generála je odsouzený jako odsouzený, pověšený jako pověšený. Autor k tomu připisuje: Z jeho stanoviska nemůžeme však mluvit, že by měl někoho na svědomí. Říká Hašek o Švejkovi, že je nevinný, aby vyjádřil tutéž nevědomost, tutéž slepotu vůči vlastnímu jednání? To, že provádí „něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvětět, co to bylo"? Švejk je prorok stejně jako antiprorok. Prorokuje rozpad dějin, rozpad individuální odpovědnosti a totožnosti subjektu vůbec. Prorokuje však tím, že zrcadlí. Snímá s druhých blbost tam kde Kristus snímal hříchy. Bere ji na svá bedra a vykupuje vlastní nevinností - nevědomosti. Jeho hlavní činností je řeč - avšak mluví-li blb, postrádá řeč ručitele, stává se samohybným mechanismem nekonečných klišé, neustále tautologicky potvrzujících vlastní kontext Smysl dějin, subjektu i řeči se rozpadají souběžně: Hašek to pochopil s notným předstihem před velkými apokalyptiky moderní doby, Huxleyem a Orwellem. Hašek ostatně s předstihem prožil i historickou zkušenost, v níž toto poznání mohlo vykrystalizovat. Řím 1) Reprodukce těchto koláží je přetištěna v „Revue K" vydávané Jiřím Kolářem, č. 9. Paříž, 1982. 2) Z hlediska literárněhistorického je samozřejmě správné mít na zřeteli také pikareskní román, z jehož principu mnoho autoru strukturu Švejka dovozuje. 3) Robert Musil, Zmatky chovance Torlesse, Praha, Mladá fronta, 1967, první věta románu. 4) Doslova zní věta takto: „Jaroslav Osipovič, říká, ne jeden, ale deset životů kdyby měl, že by je s radostí obětoval pro dělnickou vládu. A já mu věřím doslova. Poněvadž to již mnohokráte dokázal". Viz A. Bouček, Kopa historek ze života Jaroslava Haška, Praha, Práce, 1983, str. 18. Olbrachtova předmluva, ze které pochází citovaná věta, byla do knihy převzata z „Rudého práva", kdy vyšla jako recenze na Haškův čerstvě vydaný román. K haškovskému výročí ji přetiskl také týdeník „Nové knihy", Praha, 21. 4.1983.
Z Verlainovy MOUDROSTI Na překladu Verlainovy „Sagesse" jsem s přestávkami pracoval od podzimu 19S0 do prosince Î9S2. V tomto časovém úseku jsem velice často myslel na vzácného, statečného přítele Václava Havla. Ni ko li pro dílčí shodu osudů -francouzský básník byl na rozdíl od českého spisovatele k trestu na svobodě odsouzen po právu - nýbrž z dů vodů ryze osobních; bez Havlova mravního příkladu bych prostě sotva dokázal pokračovat ve své seberealizaci navzdory nepříznivým okolnostem poli tickým i zdravot ním„ Dovoluji si mu proto svou práci věnovat petr Kopta POKOJNÝ BLANKYT NAD STŘECHOU . . .
NADĚJE TŘPYTÍ SE . . .
Pokojný blankyt nad střechou je samo štěstí! Strom zkolébává nad střechou své ratolesti.
Naděje třpytí se jak v chlévě stéblo slámy. Nač mít z vos, opilých šíleným letem, strach? Hle, slunce zvíří vždy v některé škvíře prach. O stůl se opíráš - zdřímni si, jsme tu sami!
Zvon shůry, jsa nám útěchou, líbezně cinká Pták, jemuž strom je útěchou, lká pro smrt synka.
Aspoň se, nebohý, svlaž vodou zpod čepce zamrzlé studny. Spi, zůstanu s tebou, synku, a něžně polaskám sny tvého odpočinku, že do zpěvu se dáš jak druhdy v kolébce.
Ach, Bože můj, toť život sám: klid, žádná gesta. A nevtíravý šum je sám hluk velkoměsta.
Poledne. Paní, pryč, při Ježíšově spáse! Ty spi. Je otřesné, jak dlouho rozléhá se ženský krok v srdcích těch, jirnz láskci nepřeje» Poledne. Zaléval jsem vedle kytky. Nuže, spi! Jako oblázek se třpytí naděje. Ach, kéž je září už, kéz zase kvetou růže! * HLAS ROHU . . .
Cos učinil, že pláč ti sám na řasách vzkvétá? Kam propadla se, řekni sám, tvá mladá léta? * * *
Krása i slabost žen, ty jejich bledé paže, znající hýčkat nás i zničit život náš, a oči, jež jen to, že drží přísnou stráž před samčí chlípností, k živočišnosti váže, a zvlášť a vždy ten hlas, ať na hloupost se táže, ať synka uspává do pozdní noci až, ať z kůru sladce zní, ať šeptá Otčenáš, hlas mroucí pod šálem, svou něhou všechny blaže! Vy muži bezcitní! Odporný světe zlý, kéž bychom aspoň tam, nahoře, nalezli cosi, v čem bylo by víc než jen mrzké žlázy, v Čem srdce dítěte by tlouklo oddané, dobro, cit! Protože kdo nás tu doprovází a co, až přijde smrt, zde po nás zůstane? Klamný žár krásných dnů tě hřál, má duše bědná, celý den; teď však, viz, jím plá měď západu. Ach, zastři zrak a zmiz! Nejhorší z úkladů je pokušení. Pryč! Vždyť o všechno se jedná!
Hlas rohu hořekuje do lesů hořem, jež, zdá se, sirotčí žal předčí, jež, bloudíc větrem v předsmrtné své křeči, jde zhynout na úpatí útesu. Duch vlka lká v tom hlasu bez hlesu, vzplál v slunci hasnoucím, jež jako v křeči půl hranou agónií závist léčí, což uchvátí až za práh úděsu. Snad aby měl ten vzlyk smrt měkčí, snazší, v chuchvalcích cupaniny sníh se snáší z oblohy, která v krvi zhasíná. Vzduch vzdechem podzimu je spíš, tak voní po něze onen večer monotonní, s nímž lenivě se mazlí krajina. #
Celý den v ohni krup se Hnul z nedohledna, poplenil vinice, spoušť vnesl do sadů, potloukl obilí a zničil fasádu blankytu, jehož vzlyk tvou pomoc žádá, šedna.
Moře v kráse předčí všechny katedrály: živí, těší, léčí, houpe vlny v dáli, oroduje za ně sama Matka Páně.
Trpí, třeba zlé je, strastmi beznaděje; vánek, dováděje, na vlnách nám pěje: „Vy, jimž chybí štěstí, zhyňte bez bolesti!"
Ach, sepni ruce své, zbledni a zvolna zmiz. Což kdyby z včerejšků vnik v krásu zítřků hnis? Což je-li naživu někdejší vášeň dosud? Je onu vzpomínku potřebí zabít zas? Bude to strašný boj, rozhodne však náš osud. Běž bouři zažehnat a modlitbou se spas!
Má nejeden dan anděl hned, hned běs, včera hněv a svár, sladká něha dnes . . . Protikladnosti nejsou schválností.
Od nebe, jež, ach, božsky pestré je, má modř, zeleň, nach, barvy n a d ě j e . . . Souhrnem svých krás předčí vše, i Vás.
151
Zdenék Rotrekl
Mor dýmějový
Z Dodatků k Basic Czech pro pokročilé po str. 1980 Nákaza úkaza příkaza doklad: vředy (vřed) po polích ležící dýmějové slunce sebe ozařující (sebe samy je): VESPOLSPÁNEK Pestkrankenhaus for THE PETS na mořích po mořích Stinný buvol mit der Seuchen zadržitelný Málo (nic) pro televize Club 2 příznak: (DG: X zéro mor) Zimničníci zamorovanost rozorellovanosti V ulicích (ulice) lázeň moru nad kolena (za kolena) až k těm cípkům košilek (rubáš k svatbě) Danza General de la Muerte hijuela-muerte namens Eda Angeblich: mor být lepší nežli jídlo vzduchu všem poruchám srdečnice Dar mor mor trest z tresti vyžďatý ZADRŽITELNOSTI Vždyť neboť protože od (pád druhý) k (pád třetí) moru k moru O more dýmějový vŠ e pro stup ujícně pods větový Pochodují vředy v zbraň od ten ta to národ (zaniknuvší) k ten ta to národ pronárod (přečištěný): Tanacetum dobytku dáti Hlíza boubel v nevidoucích (nevid) neslyšících (neslech) Zadržet tmu hlízovitou (Examen cum exercitatione Sti Venceslai) tu tmu když kráká (Le corbeau — ď est si beau?) Chiruržka la muerte: „U EAU!" Přicházíš přicházím přicházíme Svlékat nemocniční nemocnice prádlo nahý nahá nahé Jiskrné stoly zadržitelnosti Vzít bereme poslední živá prst (srdečník) plus prsť a jít kam anděl v očích Očisťování zamořených tu vid tu sluch tu hmat tu nesám sám Slunce v troubu dující spasený (spáso) výkřik byť mrznoucí Dictamen rationis practicae d e . . . Vzývání odmorovatelnosti: Tu jsme Pane vzývám jdu (mor padá v zem) vzýváme jdeme zaliti sklem memory from memory in memory o f . . . (vzor vakcína der Seuchen) V kolapsu světa v septiku zní tvrdost rozevírajícího se pocitu — ryzí kosti odmorovatelné Úsvit v nás Čistí rány — ty samomluvné VESPOLMÍZY soupodstatnost světa krát osvětí Zaříkávám mor dýmějový beru z duše co nebylo vzato úkradkem ač nevývratně soupodstatnost vůkolbytí Procvičování deklinace: první pád: svět obkličuje mor dýmějový druhý pád: En esta vida todo es verdad y todo es mentira (kromě moru dýmějového) třetí pád: proti moru dýmějovému stavíme v duši kamenný sloup nebo: Vidět Toledo v moru dýmějovém znamená vidět v něm sám sebe čtvrtý pád: přeživší mor dýmějový vstřikujeme vakcínu dětinským hybatelům pátým pádem voláme: More dýmějový předvídám ti hmotný konec Amen Šestý pád: o moru dýmějovém pouč srdce i rozum sedmý pád: s morem dýmějovým uzavírá smlouvu jenom blb Znovu jeden pád: Co máme za sebou (mor dýmějový) nemusí potkat jiné
152
Pozn. korektora: Autor píše evropštinou? Přelož do španělštiny toho Pozn. korektora: Autor píše evropštinou? Přelož španělštinu toho Espanolizada do Češtiny! Pozn. red; Má proto své důvody. Don Pedro Calderón v titulu praví: „Na tomto světě všechno je pravda a všechno je lež " Don Pedro byl Členem S. J. (Tovaryšstva Ježíšova). Pozn. další; — nečitelné. Příště!
Brno
Karol
Sidon
Starý příběh Rozhlasová HLASY: Pilát, judský prokurátor Kaifáš, vlastním jménem Josef, velekněz Mordeehaj, Kaifášův sekretář Tichý hlas Simon, svatý Petr Jakub Jan Ježíš Jidáš Strážný Marie Marek, Pilátův sluha 1. měšťan 2. měšťan
hra měšťan Učitel švec 2. éena 2. žena 3. žena Stařena j, kupec 2. kupec Provokatér Opilec Nějaký hlas j)av
(Po terase prokurátorovy rezidence se přibližují kroky) Pilát To je dost, že jdete. Víno si řeďte sám. Posaďte se. Víte, proč s vámi chci mluvit? Kaifáš Nemám tušení. _ Pilát Stará písnička. Že se vás vůbec ptám. Tak si trochu lámejte hlavu, milý Josefe. Kaifáš Skutečně, ať dělám, co dělám, na nic tak důležitého nemohu připadnout. Alespoň ne na nic, co by bylo tak neodkladné, abyste mne tahal z postele. (Pauza. Cvrkot cikád) Nádherná noc! Pilát Je příjemně. Kaifáš Měl byste to více vychutnat Kdoví, bude-li zítřejší noc ještě tak příjemná. Pilát (Pauza. Kaifáš si nalévá víno) Pilát Zítra poteče krev, veleknězi. Kaifáš Krev? Neředěná. Pilát (Pauza) Kaifáš Proč zase? Pilát Proč zase! Proč zase! Co jste udělal s tou bandou zlodějů a děvek a povalečů? Kaifáš V nejbližším okruhu přátel toho člověka mám své lidi. Mohu vás ujistit, že jde 0 naprosto neškodné náboženské fanatiky. Pilát Jména! Kaifáš Co? Pilát Jména, povídám! Kaifáš Jaká jména? Pilát Jména vašich informátorů! Kaifáš Ta vám nic neřeknou. Jsou to prostí lidé Pilát Ta vaše prostota! Skutečně dojemné. Ještě jsem nepoznal prostého žida! Ale podle vás je i ten Nazaretský prostý chlapík, co? Kaifáš V podstatě ano. Je to snílek. Pilát A 0 tom, že se ten váš snílek dá zítra korunovat za židovského krále, 0 tom samozřejmě nevíte. Protože i vy jste prostý člověk, co? Kaifáš 0 tom skutečně nic nevím! Pilát Nic nevědět a mít čisté ruce, to jste celý vyt No prosím, i to je způsob. Nemíníte s tím tedy mít nic společného. Vyklopte mi ta jména a račte jít zpátky na kutě. Tak co? (Pauza) Kaifáš Ne, to nemohu. Pilát Nemůžete? Kaifáš Ne. Pilát A proč? Kaifáš Jde 0 čistě náboženskou záležitost Maximálně snad, když hodně přimhouřím oko, 0 záležitost vnitropolitickou, která spadá pod pravomoc Rady a Chrámu. Pilát To říkáte vy! Ale já vám říkám, že jde 0 spiknutí proti cézarovi, proti římským zájmům a proti světovému míru. To tvrdím já a mám pro to své důvody. Co mi odpovíte? Kaifáš Mluvil jste 0 zítřejší noci...? Pilát Mluvím, 0 Čem chci.
153
Kaifáš Pilát Kaifáš Pilát Kaifáš Pilát Kaifáš Pilát
Kaifáš
Pilát Kaifáš Pilát Kaifáš Pilát (Pauza) Pilát Kaifáš (Pauza) Pilát Kaifáš Pilát
(Pauza) Kaifáš
Říkal jste, že poteče krev. Ano, jako již mnohokrát. A jenom proto, že se mnou odmítáte korektně spolupracovat Vy mi nechcete rozumět, prokurátore. Tady jde o princip. O princip všeobecného židovského spiknutí proti božskému cézarovi! Já se své odpovědnosti před cézarem nezříkám. Naopak. Jsem vždycky připraven udělat všechno, aby v Jeruzalémě a v celé zemi byl klid a pořádek. Tím nejsem koneckonců povinován jenom cézarovi, ale i svému lidu! Výborně! Ale nemusí přece pořád téci krev. Jsem přesvědčen, že krveprolití lze předejít. A děláte všechno, aby se mu nikdy předejít nedalo. Nemyslete si, že nevím o vašich peticích senátu! Nasazujete mi psí hlavu, chcete mě odtud vyštípat! Ale to se vám nepodaří. Kdybyste opravdu stáli o pořádek v Jeruzalémě a v celé provincii, budete fakticky a ne jen hubou spolupracovat s římskou správou! Což neděláte! Budu mluvit upřímně. OČ například jde v této věci? O zanedbatelnou skupinku zkrachovaných individuí, fantastů, věřících v nadpřirozené poslání jednoho psychicky narušeného individua. A vy hned o spiknutí proti světovému míru a krvi. Proč? Buďte trpělivým Až chytíme Nazaretského za slovo, uvalíme na něj klatbu a všichni ho opustí. Tak proč jste to už, k sakru, neudělali? Nikdy veřejně neprohlásil, že je Mesiáš. Jaký je rozdíl mezi židovským králem a Mesiášem? V tomto případě žádný. Jestliže se zítra nechá korunovat za židovského krále, uvalím na něj klatbu. To už bude pozdě. Ta jména. Dejte mi čas do zítřka. Rozumíte mi vůbec, člověče? Rád bych. Jsem starý voják. Mám už po krk toho zlobení. Vždyť se na mne podívejte: mám toho po krk! Proč s vámi židy je tak těžké pořízení? V jiných provinciích je klid, místodržitelé a prokurátoři píší nahoru jen samé příjemné věci, a já? Jsem unavený, chtěl bych dožít svůj život v klidu, nemám chuť na vaši krev, spánembohem, dejte mi pokoj se svým Bohem a se svým Chrámem a svatým Synodem, stavte se třeba na hlavu, ale nemůžu dopustit, aby se mi před nosem konaly demonstrace a aby se tady pořád někdo vydával za krále! Je jediný vládce a tím je božský cézar, tak zní zákon a já ho musím dodržovat* Nejste jediní, kdo na mne posílá stížnosti nahoru! Já mám také jenom jedny nervy!
Dejte mi Čas do zítřka. V poledne nejpozději vám podám zprávu. A děkuji vám za upřímnost Pilát Je vám jasné, co chci? Kaifáš Jestli jsem vám dobře rozuměl, máte v úmyslu předejít demonstraci. Pilát Tak. Přesně tak. Konečně jsme zajedno. Kaifáš To doufám. A také doufám, nebo spíš vy nedoufejte, že moje slova jsou výrazem slaPilát bosti. Nepokoušejte se mne oklamat! J i n a k . . . Co? Kaifáš Však vy víte. Pilát Ano, vím. Kaifáš (Kaifáš vstane a odchází) Pilát Nechcete si se mnou zahrát v kostky? Kaifáš Až zítra. (Odch&rí) Pilát Idiot! (Pausa) Pilát Marku! (Marek napochoduje vojenským krokem) Pilát Tu zředěnou břečku vylej a pij, jestli se neštítíš. Kdy už, sakra, bude svítat? Házej. (Marek chrastí kostkami) Pilát Kdyby bylo po mém, víš, co bych někdy s gustem udělal? Vydal bych příkaz, aby si všichni podřezali krk. A kdo by neuposlechl, s tím by si to vyřídily naše hrdinské legie. Jednou to tak dopadne, a teprve potom bude klid.
154
%
Kaifáš Vzbuď se! Mordechaj Já . . . já nespím, pane! Kaifáš Už ses probudil? Mordechaj Já . . . já opravdu nikdy nespím, to se jen tak zdá . . . Kaifáš Jak se jmenuje ten Galilejec, ten chlap, co chodí s Ježíšem? Jak se jmenuje? Mordechaj S kterým Ježíšem? Kaifáš Tamhle je džbán s vodou, opláchni si obličej. Mordechaj Ale já . . . Kaifáš Nežvaň a vypláchni si ospalky! (Mordechaj jde a myje se. Potom se vrátí ke Kaifášovi) Mordechaj To já se vždycky jenom tak zamyslím, víte? Vy jste myslel toho Ježíše? Nazaretského? Kaifáš Jak se jmenuje ten informátor? Mordechaj Jidáš? Kaifáš Mne se neptej! Mordechaj Jmenuje se Jidáš. Říká se mu Ikeriotský. Kaifáš Musím ho okamžitě vyslechnout. Kde bydlí? Víš to? Mordechaj Totiž . . . Ne. Má trvalé bydliště v Galileji. Kaifáš Bože, cos mi to dal za lidi! Kdes ho našel dřív? Mordechaj Byl přece zatčen. Tenkrát jsme jich zatkli víc . . . Kaifáš Ty nevíš, kde se zdržují? Mordechaj T a k . . . bydlí u známých ve městě, u příbuzných, u přátel a t a k . . . (Pauza) Kaifáš A Nazaretský sám? Mordechaj Přednáší každý den na Olivové hoře. Kaifáš Ptal jsem se, kde bydlí! Mordechaj To nikdo neví. Prý se na noc vrací k svému otci. Kaifáš Kde bydlí jeho otec, troubo? Mordechaj Oni říkají, že k nebeskému Otci. Kaifáš Idioti. (Chodí sem a tam) Kaifáš Dopoledne nebo odpoledne? Mordechaj Dopoledne i odpoledne. Kaifáš Informátor tam chodí taky? Mordechaj Snad . . . Ano, určitě! (Pauza) Kaifáš Dopoledne mi ho přivedeš! Mordechaj Doufám, že . . . Kaifáš Nedoufej! Mordechaj Ano, pane. (Pauza) Kaifáš Kéž by nikdy nesvítalo . . . ! Mordechaj Prosím? (Pauza) Kaifáš Jak to uděláš? Mordechaj Někoho tam nenápadně pošlu se vzkazem. Kaifáš Chci mít jistotu. Mordechaj Ale mě už lidé znají. Kaifáš Půjdeš tam se stráží a zatkneš ho. Mordechaj To bude nejrozumnější. Kaifáš Je tedy všechno jasné? Dopoledne, čím dřív, tím l í p . . . Mordechaj A zatknout Kaifáš Zatknout. A když už tam budeš, seber jich ještě pár, ať se mezi nimi ztratí. Mordechaj Výborně. Stejně bych to udělal! Kaifáš A teď mi svolej Radu. Mordechaj Teď v noci? Kaifáš Teď v noci! Za hodinu ať jsou tady! Ale některé . . . Mordechaj Prosím? (Pauza. Kaifáš šeptem) Kaifáš Některé budit nemusíš. Některé prostě nebuď. A kdyby na to později přišla řeč, prostě nebyli k probuzení. Jasné? Mordechaj Některé nebudit Kaifáš Správně. A hni sebou! (Mordechaj překotně odejde. Pauza) >
155
Kaifáš Tichý hlas (Pauza) Kaifáš
Bože, nejednám-li správně, dej mi z n a m e n í . . . ! Nejednáš, Josefe. I kuš, Satane! Je přece lepší, aby jeden člověk zemřel za národ, než aby celý národ zahynul kvůli jednomu člověku!
(Cvrkot cikád, Šumění stromů) Simon Jak se jmenuje ta hvězda, která svítí nejjasněji? Jakub Jupiter. Jan Co tě znám, Petře, ptáš se nejmíň podesáté. Šimon Ne a ne si je zapamatovat Tedy Jupiter, teď si to už určitě zapamatuji. Ale proč vlastně musí mít všechno jméno? Byl by ten . . . jak se jmenuje? Jakub Jupiter. Šimon Byl by ten Jupiter jiný, kdyby se nejmenoval Jupiter? Nebo bych byl jiný já, nebo vy, zpívaly by jinak cikády, kdyby se nejmenovaly cikády? Vždyť to ani tak není, že by si hvězdy a zvířata a ryby nebo lidi dávali jména, to my jim dáváme jména, a proč? Jan Pro tebe stejně nic jméno nemá. Nepřipadá ti někdy, Jakube, že Petr žije v nepojmenovaném světě? Jako dítě ještě nezná já a ty. ** Simon To není pravda! Jan Já si myslím, že skutečná zbožnost nezná a nemůže znát já a ty. Když jsme já a Bůh jedno... Jakub Když pomineš Ty, odnímáš Bohu sebe. A když pomíjíš Já, odnímáš sobě Boha. Šimon To je na mne moc složité. (Tichou nocí se přiblíží Ježíšův hlas) Ježíš Otče náš jenž jsi na nebesích posvěť se jméno Tvé přijď království Tvé buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny jako my odpouštíme těm kdo se provinili na nás . . . (Ježíšův hlas se zase ztrácí) Jan A přece... Šimon . . . a neuveď nás v pokušení ale vysvoboď nás od zlého neboť Tvé jest království moc i sláva na věky Amen. (Pauza. Cikády umlkly a začínají se ozývat ptáci) Jan Svítá. Jakub Hvězdy blednou. Jan Jako kluk jsem s bratrem často večer utekl do zahrady a byli jsme vzhůru celou noc. Čekali jsme na svítání. Taky je vám tak lehko u srdce? (Je slyšet vzdálené kroky a praskání spadlých větviček pod chodidly. Šimon vyskočí) Šimon To je Jidáš! Vidíte ho! Jidáši! Tady jsme! (Simon odběhne) Jan Pro něho je složité pochopit smysl pojmenování a pro mne zas zázrak bezprostřednosti. Někdy bych s ním docela rád měnil, věříš? Jakub No. Jan Nebo bych rád měnil s tebou. Ty aspoň víš, co říkáš. Nic tebou nemůže otřást, každý to z tebe cítí. Ale mně je mnohdy zatěžko i věřit Jakub Proto se Člověk rodí, aby se učil. Jan Čemu? Jakub Konečnosti všech věcí a věčnosti všech věcí. Pojmenovanému i nepojmenovanému. (áimonovy a Jidášovy kroky se přibližují) Jan Mistr ale učí jenom o věčnosti. Jakub Nikdo nemůže učit, leč sám o sobě. (Pauza. Jan zašeptá) Jan Ty víš, že ho miluji. Ale je to opravdu Mesiáš? Jakub Řekl to snad někdy? Jan Ne... Jakub Každý příběh má začátek, prostředek a konec. A jenom celý příběh je příběhem.
156
Podívej, Jidáš se směje, to už tady dlouho nebylo! (Smějící se dvojice přichází) Šimon Vidíte, Jidáš mi to vysvětlil! Povídám mu: Proč musí mít všechno jméno? A on řekl: To proto, a b y . . . Jaks to řekl? (Jan s Jakubem se zasmějí) Ale to byla jen hloupost! Jidáš Ba ne, nebyla! Mně se to líbilo! Ř e k l . . . Tak jaks to řekl? Šimon Nebudeme o tom mluvit! Jidáš (Pauza) Mistr je už tady? Jidáš Tamhle. Jan Kde? Jidáš Opírá se o strom. Jan Stojí tak celou noc. Šimon (Šeptem) V noci z něho najednou vyšlehlo světlo, takové divné, jako tenkrát, když šel po vodě. Šimon Proč jsi to neřekl? Jakub Vy jste to neviděli? Šimon Ach, Petře, P e t ř e . . . Jakub Proč? Já myslel, že to také vidíte. I vám to světlo ozářilo t v á ř e . . . Simon (Pauza) Přicházejí další. Jan (Pauza) Jakto, že jste nic neviděli? Simon Protože ho nikdo nemiluje jako ty. Jidáš (Pauza) Jene, jdi Mistra varovat. To nejsou naši, ale fízlové. Jidáš Nepřestanou otravovat! Simon A vezmi sebou měšec s penězi, aby těm syčákům nepadl do rukou! Jidáš Ty myslíš, že vás zatknou? Jan Utíkej! Jidáš (Jan odběhne. Současně se přibližují kroky strážných) Šimon Co po nás pořád chtějí? Jidáš Naše duše. (Mordechaj se strážnými jsou již blízko) Šimon Tohohle pyskouna si zapamatuji. Jakub Klid, Petře, jsou to židé. Mordechaj Jména! Jidáš Slyšíš? Co jsem ti říkal? Všechno dostalo jméno, aby si je policajti mohli zanést do spisu... Mordechaj Ty neřečni! Tebe známe. Šimon Drž hubu, pyskoune! Mordechaj Chopte se ho! Šimon Tuhle! Chyťte si mne! (Petr se dá do běhu a jeden strážný ho pronásleduje) Jakub Jednáte protiprávně. Podám na vás žalobu. Mordechaj Račte si posloužit Jakub Já to myslím vážně! (Strážný, který pronásleduje Šimona, se vrátí) Mordechaj Stačí tihle dva. Jdeme! Jidáš Kam? Mordechaj To se dozvíte. Jidáš Žádám, abychom byli předvedeni před velekněze! Mordechaj Podívejte se na něj, jak zvedá rypák! Tady máš velekněze, Ikariotský! (Udeří Jidáše) Jidáš Dokazujete jen, co sami popíráte. V této zemi vládne bezpráví! Mordechaj Chceš ještě jecinu? (Pauza) Jakub Ještě jednou, a . . . (Pauza) Mordechaj A . . . a co? (Pauza) Jakub Duchu! Duchu ublížit nemůžete! (Strázní se po chvíli rozesmějí) w
v
•
...
157
Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš (Pauza) Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš (Pauza) Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš (Pauza) Jidáš Kaifáš (Pauza) Kaifáš (Pauza) Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš
Žádals prý, aby tě předvedli před velekněze. Tvé žádosti bylo vyhověno. Tak mluv, spusť...! Ničeho protizákonného jsem se nedopustil. A co ty řeči, že v naši zemi vládne bezpráví? A vládne tu snad právo, když jsou nevinní lidé zatýkáni za bílého dne pro nic za nic? Copak, copak jsi najednou tak kurážný? Už se vás nebojím. Čímpak to? Dělejte si se mnou, co chcete! Nebudu odpovídat! Víš, před kým stojíš? Až moc dobře! Nebuď drzý! Jsem velekněz. Jedině já smím předstoupit před tvář Hospodinovu. Mně jedinému odhaluje Hospodin svým Hlasem svou nevyzpytatelnou vůli! Já jediný smím vyslovit nejsvětější J m é n o . . . Nejenom ty! Nazaretský nezná Velký Šém! To se ukáže ještě dnes! Je pravda, že se chce korunovat za židovského krále? Zase už ze mne taháte rozumy! Nebudu odpoví dat! Ale o žádném korunování nic nevím. Tak co se ukáže ještě dnes? Jak víš, že ovládá Velký Šém? Při minulém výslechu ses zavázal, že budeš na požádání a z vlastní vůle podávat informace! Ano, to ano! Při minulém výslechu jste mne dostali. Ale to se už nebude opakovat! Vidíš, docela jsem zapomněl. Ty mi vlastně dlužíš třicet stříbrných? Nic nedlužím! To je pravda. Promiň. Prodal jsi nám mnoho jmen. Protože jsem měl strach! Z čeho, prosím tě? Ty, profesionální zloděj, a měl jsi strach, žes ukradl třicet stříbrňáků?
(Pauza) Kaifáš Mordechaji? (Mordechaj vstoupí) Kaifáš On dělá vedle záznamy našeho rozhovoru, aby někdo nemohl říci, že přestupujeme zákony. Co víme o pohybu Jidášových třiceti stříbrných? Mordechaj Nejdřív je ukradl ze společné pokladny Nazaretského skupiny a koupil za ně kus pole. Byla to výhodná investice. Byla? Opravdu? A dál? Kaifáš Mordechaj O tom obnosu, který jste mu daroval, nic určitého nevím. Protože se ale na nic nepřišlo, a protože dál zůstal pokladníkem, lze předpokládat, že těch třicet stříbrných vrátil do pokladny. Kaifáš Špinavé stříbrňáky zrady místo čistých m ě ď á č k ů . . . Jidáš Peníze jsou peníze. Kaifáš Nu, nevím, co tomu řekne například Jakub . . . Není ti špatně, Jidáši? (Pauza) Mordechaji, můžeš j í t Kaifáš (Mordechaj odejde) Zbledl jsi. Kaifáš Mistr mi odpustí. Jidáš Váš Mistr, zdá se, odpouští všechno? Kaifáš Víra ruší zlo. Jidáš Kaifáš Víra v něho? Jidáš Víra v nebeského Otce. Kdopak je to, prosím tě? Kaifáš V Něm jsme si všichni rovni. Jidáš Je ti známo, co praví Písmo o Bohu? Bůh našich předků, mÝch i tvÝch. Bůh AbrahaKaifáš mův, Jakubův i Izákův, Bůh, který nás vyvedl z egyptského zajetí, stíhá vinu do
158
Jidáš Kaifáš
Jidáš Kaifáš (Pauza) Jidáš (Pauza) Kaifáš (Pauza) Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš (Pauza) Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš
Jidáš Kaifáš Jidáš (Pauza) Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš
Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš
třetího až čtvrtého pokolení. Náš Bůh neodpouští, dokud vána nebyla před Jeho tváří smyta. Ty říkáš, že ti váš Mistr odpustí, ale ve jménu koho tak Činí, když Bůh neodpouští? Ve jménu odpouštějícího Boha. To však není tvůj skutečný Bůh! Ó, to by bylo velmi snadné! Celý život kradeš jako straka, ukradneš dokonce peníze ze společné pokladny, pro peníze zrazuješ své p ř á t e l e . . . a je ti odpuštěno! Ti lidé, kterés okradl a které jsi udal, ti neodpustí. Jakub ti neodpustí, Simon ti neodpustí, Jan také ne, a i kdyby ti pod vlivem tvého přesvědčení odpustili, ve svém srdci tě budou vinit dál. Zvlášť když jim to řeknete vy! Ovšem, ale není to nevyhnutelné. Vlastně po tobě téměř nic nechci. Co tedy ode mne chcete? A víš, že docela nic? Můžeš j í t Jdi si, jsi volný, to se snadno řekne. Dveře jsou otevřené, stráže tě pustí, není nic snadnějšího. Nevěřím vám. Proč? Něco jste ode mne chtěl. Proč byste mě jinak zatkli? Vyhrožujete... a najednou: jdi si. Z čehopak máš zase strach? Z vás. Podívej, na to mohu jen pokrčit rameny. Z nás dvou mám já svědomí čisté. Podle svého nejlepšího svědomí sloužím Bohu a lidu. Cokoli dělám, dělám s požehnáním Nejvyššího. Jsem velekněz, A až teď odejdu, dáte si zavolat Jakuba . . . Dám, a co? A povíte mu o těch penězích a jménech . . . ! ? Boha se nebojíš a lidí se bojíš? Proč mě matka vůbec porodila! Snad právě proto, abys byl zlodějem, protože vinu otců stíhá skutečný Bůh, živý Bůh, na synech a vnucích... ale snad ještě pro něco, protože ve svém životě můžeš vinu rozmnožit a také ji naopak alespoň částečně zrušit. Ne každému je dáno rozmlouvat s veleknězem a málokoho velekněz jménem Nejvyššího žádá o pomoc. Bohužel, času je málo a ty sis umínil svou vinu rozmnožovat. Já si poradím i bez tebe. Slibte mi, že nikomu nic neřeknete! Nazaretského nebeský Otec ti přece o d p u s t í . . , Při všem, co je vám svaté, co po mně chcete! Proč myslíš, že matka v bolestech rodí dítě? Nevím, Proč myslíš, že lidského utrpení je víc než Štěstí? Nevím! Proč myslíš, že jeden národ v krvi potlačuje svobodu jiného národa? Nevím! Proč myslíš, že děti umírají hladem, přítel vraždí přítele, proč bouře na moři smete do hlubin loď, proč sucho ničí úrodu a hory vybuchují? Co chcete? Aby ses vrátil k živému Bohu, který je zde, který každého dne promlouvá svými činy, k Bohu, který je nesnadný, jelikož je živý. Kdybys cestoval z Galileje do Jeruzaléma a potkal dva muže, z nichž jeden by šel pěšky, a jeden jel na voze, a kdyby ti první nabízel, že tě do města dopraví hned, jenom co uvěříš v jeho neviditelný vůz s kouzelným spřežením oslů, a druhý by ti nemohl navrhnout nic jiného než celodenní kodrcání a ještě by ani nemohl vyloučit, že jeho stará poctivá herka cestou nepadne nebo vás neoloupí nějaká banda v horách, koho bys vyvolil? Na vlastní oči jsem viděl Ježíše chodit po vodě. Kohopak ještě naučil chodit po vodě? Nikoho, že? Tak já ti povím, proč? Každý kouzelník střeží svá kouzla. Uzdravuje lidi, vzkřísil Lazara! Znáš z počtů jen sčítání, a kdyby někdo podle délky stínu vypočítal výšku budovy, budeš ho mít právem za lepšího počtáře, než jsi sám. Co ještě víš o Lazarovi? Zmizel.
159
Kaifáš
(Pauza) Kaifáš (Pauza) Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš
Dovlekl se na mrchoviště a tam zašel, je-li vůbec možné mluvit o mrtvole, která zašla. A když jsme vyzvali jeho rodinu, neznala se k němu! Že prý to není on, že vystoupil k nebeskému Otci jako Eliáš! Tak se věci mají, holenku! U nás je mágie zakázána, ale kdybys vytáhl paty a šel se podívat do Egypta nebo do Babylónu, přecházely by ti oči, co tam kouzelníci dovedou. A nevydávají se za Mesiáše, ale vydělávají si svými kouzly na denní chléb. Zákon jasně říká: Bude-li nalezen uprostřed tebe muž, který by sloužil bohům cizím a klaněl by se jim, bez lítosti vyvedeš muže toho k branám svým a kamením ho uházíš, ať zemře. Vy ho chcete zabít? Ale ne. Chci jen vědět, co dneska večer chystáte. Doslechl jsem se, že tví přátelé chystají nějakou hloupost Svěřím ti ještě víc: Pilát myslí na krev. Mluvím s tebou jako Žid s Židem. Musíme tomu předejít. Jak? Konečně rozumná otázka! Jak? To není tak jednoduché. Předně potřebuji vědět, kde to bude? Na hoře Oliv. Kdy? Až sníme beránka. Kde bude večeře? V Betánii. A potom se odeberete na Olivovou horu. Kdo všechno? Nejdříve my, co budeme jíst s P á n e m . . . a pak přijdou ostatní. Kolik jich bude? Ke třem tisícům. Ke třem tisícům?! Bože můj, já nevím, jestli dělám dobře! Mordechaji!
Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš (Mordechaj přijde) Kaifáš Ty idiote, zač tě platím? Mordechaj Pane, nic takového se mi nedoneslo! Kaifáš To je mi jasné! Zmiz! Mordechaj Ale pane . . . Kaifáš Zmiz, povídám! (Mordechaj opět odejde) Kaifáš Člověk má kolem sebe samé idioty! Tak pokračuj! Tři tisíce! Proč? Co se má dít? Jidáš Já • < * Teď už budeš mluvit, i kdybys nechtěl. Kaifáš Jidáš Oklamal jste mne! Kaifáš Vůbec jsem tě neoklamal, mluv! (Pauza) Nevím. Jenom vím, že se tam všichni mají sejít Jidáš A Nazaretský bude korunován na židovského krále! Kaifáš To není pravda! Jidáš Tak co je pravda? Kaifáš Má . , . má se s t á t . . má se stát zázrak. Jidáš Jaký zázrak? Kaifáš Nevím. Jidáš Jaký zázrak? Kaifáš Nevím... Jidáš Jaký zázrak? Kaifáš (Jidáš mlčí) Tak ty tedy nevíš. Kaifáš Jidáš Ne. (Pauza) Zřejmější připraven vzít na sebe odpovědnost za to, že ty tři tisíce lidí a ještě další Kaifáš tisíce ve městě pobijí „hrdinské římské legie"! Pro blouznění jednoho ctižádostivého fantasty! Ano? Ale... Jidáš Kaifáš Žádné ale! Teď to víš a rozhodni se! (Pauza) Kaifáš Anebo víš co? Když jsi tak neohrožený, pojďme, prokurátor Pilát si s tebou také rád promluví. Jenomže on má p r o s t ř e d k y j a k t o z t e b e dostat bez „ a l e . . . " a já n e v í m . . . 160
A dřív, než vypustíš duši, mu řekneš, co chce vědět! (Pauza) Kaifáš (Jidáš vzdychne) Kaifáš (Pauza) Kaifáš Jidáš Kaifáš (Pauza) Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš Kaifáš Jidáš (Pauza) Kaifáš Jidáš Kaifáš
Co ses tak podíval? Jednám z pověření Rady! A Bůh promluvil mými ústy, že je lepší, aby jeden člověk zahynul pro národ, než aby národ zahynul kvůli jednomu člověku! Ale když je tvá víra v toho Člověka tak silná, jistě tě nezlomí ani Pilátovy prostředky! Neposmívejte se mi. Já se neposmívám. V noci před Pilátem jsem trpěl jako teď ty přede mnou. Ale Bůh mi pomohl! Kdo si chce zachovat život, ať přijme místo na mém voze. Všichni věří, že na mocné Slovo padnou hradby chrámové. Budou ozbrojeni? Ano. Idioti! Něco mi říká, že nebýt mé zbabělosti, všechno by bylo jinak. Legie dobyly svět a couvnou před třemi tisícovkami špatně ozbrojených bloudů? Něco ve mně věří v zázrak . . . To něco je zbabělost, neschopnost podívat se na život, jaký opravdu je. To něco je zbabělost, která si vysnívá vzdušné zámky a bojí se odpovědnosti! Teď už víte všechno. Ale ty něco nevíš. Co? Že vydáš Ježíše Mordechajovi dřív, než se ty tři tisíce sejdou.
(Zpívají cikády a ovce v ovčinci pomekávají. Pa/c někdo vyjde z domu a do noci na okamžik zazní hlasy. Jakub pomalu přistoupí k Ježíšovi) Jakub Proč jsi tak náhle odešel, Pane? (Pauza) Ježíš Byls prý u výslechu. Jakub Jenom krátce, po hodině mne zase pustili. Ježíš Kdo tě vyslýchal? Jakub Velekněz. Ježíš Sám? Jakub Sám. Ježíš Nač se tě ptal? Jakub Na to, nač se vždycky ptají. Ježíš A to? Jakub Kdo jsi. Ježíš A tys mu odpověděl? Jakub Vůbec jsem s ním nemluvil. (Pauza) Ježíš Co hvězdy? Jakub Konjunkce planet nemůže být lepší. Procházel jsem znovu tvůj horoskop a nemohu si pomoci: dnes je tvůj špatný den. Proč se usmíváš? Nevěříš? Ježíš Bojím se. Bojím se svého štěstí. Jakub Bojíš se štěstí? Ježíš Štěstí je jenom jedno. A království Boží není z tohoto světa. Jakub Dnes ráno se mne Petr ptal, proč musí mít všechno jméno. Ježíš Jaks mu to vysvětlil? Jakub Asi příliš složitě, poněvadž potom přišel Jidáš a Petr se spokojil nějakým hloupým vtipem. Ježíš Ty, Jakube, rozumíš království až příliš dobře. Bojím se, že se přiblížil čas, kdy nebudeš chápat vůbec nic. A co Jidáš? Jakub Ráno měl tak dobrou náladu jako ještě nikdy. Ale dneska večer, jak jsi viděl, sedí zase jako kakabus. Byl u výslechu podstatně déle než já. (Pauza) Ježíš Celou dobu ti chci něco říci. Ale těžko v sobě sbírám odvahu. (Pauza) Ježíš Vy všichni mne této noci opustíte. Jakub Jak si něco takového můžeš myslet? Ježíš Vím to. 161
Jakub Ježíš
(Pauza) Jakub Ježíš Jakub Ježíš Jakub Ježíš (Pauza) Jakub Ježíš Jakub Ježíš
Ne... Chybně čteš ve hvězdách, a přece hvězdy mluví pravdu. Neboť neštěstí a štěstí jdou ruku v ruce. Zažil jsem to kolikrát. Zatímco má duše se objímala s věčností, toto tělo se zmítalo v křečích a tato ústa vydávala skřeky. Už několik dní se stupňuje v mém srdci tíseň. Vlastně od té hodiny, kdy jsme se rozhodli pro meč. Modlím se, ale má duše naráží na nebeskou klenbu. Otec uzavřel nebesa a čím větší je má touha proniknout na druhou stranu, tím rozhodněji Otec mlčí. Ty sám jsi první řekl: Meč! Bůh to řekl dřív než já. Bůh přece nemůže jedné věci zároveň požehnat a současně ji zavrhnout?! Proč by nemohl? To přece . . . Proto jsem ti říkal, že rozumíš království až příliš dobře. Bůh žehná svému úmyslu a člověk tápe tak dlouho, dokud se Jeho úmysl nevyjeví. Snad bychom ještě mohli odvolat shromáždění... ? Jednak je už pozdě a jednak je to zbytečné. Můj příběh se uzavírá. Viděl jsem všechno, co se stane. Přesně, jak je psáno: Budu biti pastýře, a rozprchnou se ovce stáda. Co se stane? Budu popraven jako buřič. Na můj kříž přibijí nápis: Ježíš Nazaretský, židovský král. To jsem jasně viděl.
(Pauza) V tom případě vůbec nerozumím Božímu úmyslu! Jakub (Pauza) Ježíš Pojďme zpátky. (Zvolna se vracejí zpět do domu. Přivítá je směsice hlasů. Vzápětí umlknou. Pak jsou slyšet jen Ježíšovy kroky, i to, jak usedá) Ježíš Proč jste ztichli? Proč pláčeš, Marie? Co to máš? (Rozpačité ticho. Mladá žena pláče) Vyhodila drahé peníze za nějakou mast, aby prý „Pánovi umyla nohy"! Jidáš Za nějakou mast bych ty peníze nedala! Ale přišlo mi to levně. Podívej se, Pane, to je Marie nejdrahocennější nardová mast, a byla za babku. Proč jsi to nekoupila ze svého, když chceš mermomocí Pánovi mýt nohy? A kdo jí Jidáš vůbec ty peníze dal? Já jsem je svěřil tobě, Jene! Jan Neviděl jsem v tom nic zlého. Děláš, jako by to byly jen tvoje peníze, J i d á š i . . . (Pauza) Jidáš Když už, můžeme mast prodat, a dát peníze chudým. (Pauza) Ježíš Jidáši? Jidáš Ano, Pane? Ježíš Nech ji. Ať to uchová ke dni mého pohřbu. Vždyť chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky. (Simon Petr se po chvíli zasměje) Simon Takhle nemluv, Pane. Ježíš Bojíš se smrti, Petře? Řekni, a umřu za tebe. Všichni jsme připraveni pro tebe zemřít! Šimon (Pauza) Ježíš A přece jeden z vás, který se mnou dnes večer omočil prsty v míse s jídlem, mne zradí. Kdo je to? Simon To je tajemství mezi námi dvěma. Ježíš Kdo by to měl být? Jakub ne. Jan také ne. Ondřej, ne. Celníku? Promiň, odpusť, Šimon T o m á š i . . . J i d á š . . . ? Ten je přece nenávidí ze všech n e j v í c . . . (Šimon znovu a znovu probírá jména učedníků, všechna, kromě svého, a celá skupina se ubírá nocí, za zpěvu cikád a Šumění stromů, po kamenitém návrší k místu shromáždění. Šimonův hlas se vzdaluje) Ježíš Jaká je to něžná noc. Jaká neuvěřitelná pohoda. Kdesi bouře vyzvědá mořské vlny, ostrovy se rodí, pohoří mění své obrysy, vojska se kradou nocí, aby překvapila se svítáním nepřítele, lidé i zvířata umírají v bolestech, a přesto se nebesa něžně usmívají a otcovská dlaň teple podpírá svět Tak se nemrac, Jidáši. Vyprávěj mi něco. Vzpomínáš, když jsi byl docela malý? Anebo když ses poprvé vrátil ze^ školy? Děvčátko, do kterého ses zamiloval a tváře ti hořely? Čím byl tvůj otec? Žebrák. Měl obě nohy chromé. Jidáš Měls ho rád? Ježíš _ y
162
Jidáš Ježíš Jidáš Ježíš Jidáš T
w
*
*
JezxŠ
Jidáš Ježíš (Pauza) Jidáš Ježíš Jidáš Ježíš Jidáš Ježíš Jidáš (Pauza) Ježíš (Pauza) Ježíš Jidáš Ježíš (Pauza) Ježíš
Bál jsem se. Záviděls někdy těm šťastlivcům, kterým život klouže mezi prsty jako modlitební řemínky? Ne. Nikdy tě do krve nezabolel pohled na prosté lidské štěstí? Kašlu na to! Jsme nemocní. To je třeba vědět a přiznat Nepřišel jsem ke zdravým, abych je poučoval, že jejich zdraví v sobě nese démona nemoci, ale přišel jsem k nemocným, abych jim poradil, jak ze sebe démona vyhnat Přišel jsem potřít Ďábla, ne s ním rozmlouvat... Ty se celý třeseš, Pane . . . Zdraví nevědí, že jsou povoláni k nemoci, ale nemocní vědí, že jsou povoláni k volbě. Uzdraveného hříšníka přivine Otec k svému srdci jako Syna, zdravého syna však posílá každého jitra zpět, aby otěhotněl vinou. Proto přicházejí synové Boží na svět Do kterého pokolení stíhá Bůh vinu otců na dětech? Jak je psáno: do třetího i do čtvrtého pokolení... To přece ví každý lékař. Učils nás znát Boha, který odpouští. Jidáši, tys ničemu neporozuměl! Jak jsem rád, že jdeme teď spolu! Přísnost a láska se nevylučují. Vina je nemoc, která se dědí, stejně jako modré oči a vysoká postava. Ale na rozdíl od těch může být v každém pokolení smyta vírou. Co se stalo s Lazarem? Lazar je živ, A co jeho tělo, které leželo na mrchovišti hned toho dne, kdy jsi ho slavně vzkřísil? Nu, byla to možná ode mne klukovina. Ale porozuměl jsem celému úkazu až potom. Najednou jsem pochopil: Bůh je Bohem živých, ne mrtvých, a Hlas mne vedl: Jdi do hrobky vzkřísit Lazara! Víš vůbec, proč Otec přichází na svět v podobě Syna? Aby poznal s m r t A člověk se neprobudí ve věčnosti, dokud zcela nezemře. Tomu nerozumím. Ani já tomu ještě zcela nerozumím, a proto se třesu. Chtěli jste mne vidět dokonalého dřív, než bylo dokonáno. A proto mne všichni opustíte.
(Pauza) Jidáš Ježíš Jidáš
Ty víš, že jsem tě zradil...? Už na to nemysli. Musím na to myslet, protože jsem slíbil, že jim tě vydám do rukou, aby ostatní nemohli zasáhnout na tvou obranu. Neudělám to. Uteč. Ježíš To nejde, Jidáši. Nemůžu opustit sám sebe. Jidáš Tak tedy uteču já. Nenajdou mne. Uteču pryč z téhle země. Budu se jmenovat jinak, budu žít jinak než d o s u d . . . Ježíš Dělej, jak chceš. Ale tomu, co je nutné, se stejně nevyhneš. Ani ty nemůžeš už opustit sám sebe. Vydej mne raději s mým požehnáním, než abys mne zase zrazoval. (Tu k nim přistoupí Petr) Simon Pane! Ježíš Petře, chci být teď chvíli sám. Pojďte se mnou: ty, Jakub a Jan. (Ti tři se k němu přidají) Šimon Pane! Ježíš Nevidíš, že musím být sám? (Ježíš poodejde) Simon Pláče . . . Jan Jakou úzkost měl v t v á ř i . . . Simon Sotva jde, nohy mu podklesávají. Je n e m o c n ý . . . (Petr chce spěchat Ježíšovi na pomoc, ale Jakub ho zarazí) Jakub Zůstaň tady. Nech ho. Chce být sám, copak to neřekl? Jan Upadl. N e . . . modlí se. To je hrozné. To je hrozné! To je hrozné! (Na všechny jakoby přešla Ježíšova úzkost Jejich dech se chvěje jako umírající holubice. Stejně jako jeho) Ježíš Můj Otče, je-li možno, nechť mě mine tento kalich. Ale ne jak já chci, ale jak chceš ty. (Pauza) Ježíš Můj Otče, nemůže-li mne tento kalich minout, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle!
163
Šimon (Blíží se hlasy) Ježíš
Kdo je to tam? Hle, přiblížila se hodina: Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Hle, můj zrádce je blízko. Jidáš Ikariotský... Buď zdráv, Pane. Příteli, učiň to, k Čemu jsi zde.
Šimon Jidáš Ježíš (Jidáš se přiblíží) Šimon Ani krok! Ty svině! Ty svině! Ježíš Zahoď meč, Petře! Šimon Vždyť s tebou celou cestu šel, povídal si s t e b o u . . . Mordechaj Zatýkám tě, Ježíši Nararetský... Šimon Jsi zlý člověk, Jidáši, jsi zlý, já to nemohu pochopit, ale jsi strašně zlý. Jaks to mohl udělat? A proč? (Šimon se rozpláče) Ježíš Petře, Petříčku, Š i m o n e . . . Mordechaj Zatýkám tě, Ježíši Nazaretský, j m é n e m . . . Ježíš Vždyť také ty sám, ještě téhle noci, než kohout třikrát zazpívá, ty sám mne třikrát zapřeš. Šimon _ Já? J a k . . . jak tohle můžeš říci? Jak to můžeš říci? Ty? Mně? (Pauza. Šimon pláče. A pak se nocí rozlehne hlas Posla) Posel Legie! Zachraň se, kdo můžeš! Legie obkličují horu! *
(Tak jako na počátku jsou slyšet kroky, přibližující se po terase místodržitelovy rezidence. Tentokrát jsou však podmalované nedalekým hlukem shromážděného vojska. Pilát hraje sám se sebou v kostky. Čeká, až přijde Kaifáš) Pilát Zahraješ si se mnou, veleknězi? Stalo se ti něco? Vypadáš nezdravě. Kaifáš Zase jsi mne oklamal. Pilát Já? Tebe? Kaifáš Slíbils, že legie nezasáhnou. Pilát Zasáhly snad? Kaifáš Ještě ne. Ale město je obklíčené a v ulicích jsou hlídky. Pilát Vzbuzuje v tobě snad pohled na římského vojáka nevoli? Kaifáš Zbytečně zostřuješ napětí. Pilát Zatímco ty bys na mém místě u d ě l a l . . . co? Nic. Kaifáš Ježíše jsem ti vydal. Své slovo jsem splnil. Pilát Jistě. Jistě. Jen jsi mi zapomněl říci, že tam bude tolik lidí. A že budou ozbrojeni. Kaifáš Nevěděl jsem to. Pilát Tak je to správné. Já to také nevím. (Pauza) Pilát Marku? (Marek vstoupí vojenským krokem) Ať mi přivedou židovského krále. Pilát Marek Rozkaz, pane. (Marek odejde. Pilát zase hází kostky) Podle vás je tedy zločinec. Dopustil se vzpoury, provinil se proti římským zákonům Pilát a já ho mám ukřižovat. Taks to chtěl. Kaifáš Pilát A n o . . . ano . . . ano. Jenom jsem se ještě nikdy nesešel s vůdcem povstání, které neexistovalo. Kaifáš Ale... Pilát Už ho vedou. No, to jsem sám zvědav. (Stráže přivedou Ježíše. Pilát zašeptá) Pilát Upřímně řečeno, nemám takové typy rád. (Nahlas) Pilát Tak co? Mluv! Jsi židovský král? (Ježíš neodpovídá) Pilát Kdo ti pomáhal v protistátní činnosti? Jména tvých kompliců! Jaké byly vaše plány v případě dobytí města? Kdo měl být ministrem vnitra? Přiznej se! (Ježíš mlčí) Pilát Neumíš mluvit? (Ježíš mlčí) Pilát Kopeš si hrob, N a z a r e t s k ý . . . ! (Mlčení)
164
Pilát (Ticho) Pilát (Pauza) Pilát (Pauza) Ježíš Pilát Ježíš
Co je to za komedii? Víš přece, z Čeho tě obvinili? Uvědomuješ si, že za to je trest smrti? Ale teď stojíš před římským úředníkem, to je, jako bys stál před samotným zákonem. Můžeš se hájit Mlčí, kouká se skrz nás a usmívá se jako pitomec. Mé království není z tohoto světa, Přece jsi tedy král! Ty sám to říkáš. Vím o sobě jenom to, že j sem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas,
(Pauza) Pilát Odveďte ho. (Odvádějí Ježíše. Pilát vrhne kostky) Pilát Co je to, pravda? (Zase vrhne kostky) Pilát Blázen. (Pauza) Pilát Nebo snad ne? Co myslíš, veleknězi? Já si myji ruce. Na tom chlapíkovi neshledávám žádnou vinu. Bohužel jste mi ho veřejně vydali, takže ho budu muset také veřejně propustit Co na mě koukáš? (Pauza. Najednou se Pilát rozesměje) Pilát To by se vám líbilo, co, hrát si pořád na neviňátka. My nic, my jsme jen ubohý utlačovaný národ, my máme ruce Čisté! Tak to už ne! Vy mne budete prosit, abych ho ukřižoval, celé město se tady sejde a bude žadonit: Ukřižuj ho! — a já budu mít tentokrát čisté ruce, ne vy! (Pauza) Pilát A jestli ne, vzpomenu si na ty ozbrojené houfy v noci. A vzpomenu si také, žes mi o nich nic neřekl, Josefe Kaifáši. Legie jsou připraveny. (V ulicích se srocují hloučky. Ale hlasy oby vat el Jeruzaléma jakoby zaznívaly i z ložnic a kuchyní, z chlévů a řemeslnických dílen, z nocleháren a od obchodnických stánků) 1. měšťan Já jsem to dávno prorokoval. 2. měšťan To jsme celí my. Teď tady stojíme s umytými krky. Učitel Podle mého názoru je nejdůležitější, aby se děti učily, učily a učily. 1. žena Prosím tě, muži, ne tak nahlas! Jsou tady lidi! Svec A proč ne? Nahlas to řeknu! Kdo z nás je zásadně proti revoluci! Ale chceme ji mít pořádně připravenou a v první řadě ji chceme vyhrát! 1. měšťan Pojďte stranou, to je nějaký provokatér. Já jsem to dávno prorokoval. 2. měšťan Co? 1. měšťan Bude v á l k a . . . Kámen nezůstane na kameni. Stařena Objevila se hvězda na nebi, zazářila a zhasla. Krev poteče proudem, budeme se v ní brodit jako zvířata a z hladu ji budeme chlemtat až do samého konce. Chachacha... 1. kupec A co se vlastně stalo? Celé město je, kolego, obšancováno vojáky. Ceny obilí jdou prudce nahoru. 2. kupec Proč nepřišli a neřekli: dneska to bouchne? Každý by šel s nimi. Ale on si každý Švec myslel, že sežral Šalamounův zadek, tak je to! Sám chtěl spasit. Dobře mu. 3. měšťan A když ho prý vyslýchali, udal kdekoho. Učitel Já ho jednou viděl, pánové. Ani pes by od něho kůrku chleba nevzal, tak byl s prominutím ožralý. Ne ne, moudrost se nevystavuje pyšně na ulicích, ale ve skrytosti koná své dílo. Vývoj je nezadržitelný, není třeba ani prstem hnout Je třeba věřit ve vývin. V tom s vámi naprosto souhlasím. Něco vám však povím. Nesmíte to ale vykládat Provokatér dál. Mám známého u soudu. Nazaretský se prý ze všeho vyvlík, že on nic, a Pilát ho prý chce propustit, představte si! Přitom udal kdekoho. 3. měšťan Provokatér A budou prý dělat razie. Budou prý hledat skutečné viníky! Švec Jen ať si přijdou. Na mne si nepřijdou. Já mám odpověď připravenou. Provokatér Jakoupak, p a n e . . . 1. žena Prosím tě, muži, hleď si své práce! Svec Řeknu jim: za tu myšlenku bych se podepsal hned. A l e . . . 1. měšťan To máte svatou pravdu. Ona ta myšlenka sama o sobě je hezká. Ale . . . 1. kupec Je pravda, že byli po zuby ozbrojení? 2. kupec A pro pár bláznů zase trpět! •w
v
165
Oni se tak s vámi budou bavit Kámen, jak pravím, kámen nezůstane na kameni! Proč všechno vidět hned černě? Já jsem optimista. Bože, pane učiteli, já jsem vám za ta slova vděčná, ani nevíte jak. Zrovna se mi zdálo, že se mi rozsypaly hřebíky, sbíralajsemje, sbírala, to víte, jsou manželovy, ten by vyváděl, a já je sbírala, hromádky jsem dělala, a nemohla jsem se jich dosbírat Probudila jsem se celá rozlámaná a jak se mi pak ulevilo, to si nedovedete představit. Dejte nám zbraně, půjdeme na ně! Opilec Pojďte kousek stranou, pane, něco vám povím. Provokatér Kam ho to vede? 3. žena Já jsem ti hned říkala, abys mlčel, že tu jsou lidi. 1. žena Co mu to ukazoval? Učitel Byl to tajný. Copak jste to nepoznal? Já je rozeznám na pět kroků. Jsme národ pro3. měšťan lezlý špicly, pak se nedivte, jeden udává druhého, bratr bratra . . . Naplivat na takové poměry! Na volné ulici si odvádějí naše lidi. 2. měšťan Neměl křičet Já bych mohl také křičet, jéjej, ale mlčím. Učitel Od nás nelze nic dobrého Čekat 1. měšťan Učitel To neříkám. Já jsem optimista. 1. kupec A kdo to všechno zavinil? 2. kupec On, Nazaretský, nebo jak se jmenuje. Jestli mám k někomu nedůvěru, tak jsou to tihle svatí muži. Měli by je zavřít hned jak otevřou pusu. Žádné mazlení! Podívejte, do jakého neštěstí nás přivedli! 3, žena Koukněte se támhle, mladá paní. Tam u zdi. Já mám takový pocit, že toho většího jsem viděla s Ježíšem. Jestli se nemýlím, je to určitě jeden z nich. 2. žena Myslíte? A že si troufne. 3. žena Vy je neznáte. Ti jsou troufalí. Učitel O kom mluvíte . . . ? 3. žena Támhle o tom čertovi. Určitě zas něco chystají. 2. žena Vždyť je takového vojska kolem, p a n í . . . 2. kupec Ti nemají strach z ničeho, milostivá. Nemají rodiny, nemají majetek, nemají žádnou morálku, co by mohli ztratit? Jim je hej! Všechno jen rozrýpou a hned zase zalezou do děr. A kdo si to odskáče? Prostý člověk! Stejně jim nejde o nic než o koryto! (Hlas druhého kupce se vzdaluje. Stane se nesrozumitelným) 2. měšťan 1. měšťan Učitel 2. žena
Jan Všiml sis Petře? Támhle ti po nás tak divně p o k u k u j í . . . Znáš někoho? Šimon Jan Ani ne. Šimon Ztratíme se. Dělej, jakoby nic. A kdyby přece něco, sejdeme se u mé tety. Jan Mám utíkat? Šimon Já nevím. Radši ne. (Přistoupí k nim učitel) Učitel Mezi námi, pane, já vás neznám, ale mluvím k vám jako přítel. Neměli byste se tak veřejně ukazovat Pokud jde o myšlenku, horoucně s vámi souhlasím... Šimon Nezlobte se, já vám vůbec nerozumím. Učitel Vy jste přece chodil s Nazaretským Ježíšem, já vás jenom upozorňuji, ani nechci, abyste mi odpovídal... Šimon To je omyl. Učitel Jistě, já vám dobře rozumím. Šimon Tak nashledanou. Učitel Chtěl jsem vám pouze říci, že já m á m . . . chtěl jsem říci, ž e . . . (Učitel pospíchá za Petrem. Vtom jim zastoupí cestu třetí žena. Pauza) 3. žena Poznávám tě. Jsi to ty. A teď mi řekni, jak si to představujete. Co? Všechny nás přivést do takového neštěstí. Šimon Já vás neznám, paní. 3. žena Když ty mě neznáš, já zato znám tebe. Tu odvahu v sobě nenajdeš, abys mi do očí zapřel, že jsi nechodil s Ježíšem! Simon Myslíte s Nazaretským? 3. žena S Nazaretským Ježíšem! Simon Toho člověka já opravdu neznám. Včera večer jsme se s přítelem vrátili ze služební cesty a sami se divíme, co se děje! Učitel Pozor, pozor, vrací se ten špicl! Já jsem nic neřekl! Nikoho neznám. Provokatér Podívejme, staří známí. My jsme se přece už dneska viděli! Na Olivové hoře. U zahrady Getomanovy. Jeden ze dvanácti, no ano, Šimon tuším, a říkají vám Petr, že? A tenhle mladíček... to je mi překvapení... V
166
Šimon
Nejmenuju se ani Šimon, ani Petr, jestli vás to zajímá, jmenuji se .. .Lukáš, Lukáš je mé jméno, a pracuji pro firmu Izák Levi, obchod střižním zbožím. Právě jsme se s přítelem vrátili ze služební cesty. Tomu člověku se zřejmě podobám, a až si ho najdu, pěkně mu to vytmavím. Spánembohem, a kdybyste něco potřebovali, obraťte se na firmu Izák Levi, obchod střižním zbožím, a ptejte se na Lukáše. Lukáš jméno mé. Pojď příteli, pojďte, pane kolego! (Petr s Janem odcházejí) Šimon Nejdou za námi? Jan Ne. (Jan se rozesměje) Jan Ale jakou ty máš vyřídilku! Najednou jsi házel jmény jako pumlíči! Existuje vůbec nějaká taková firma? Šimon Já nevím, asi ne! (Chechtají se oba — a vtom zakokrhá kohout Oba se naráz přestanou smát) *
(Napjaté ticho shromážděného davu. Potom v něm zašumí. A zase ticho) Pilát Hle, to je váš král! (Dav chvíli mlčí. Pak nějaký hlas vykřikne a ostatní po něm opakují) Dav Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižovat ho! Pilát Vašeho krále mám ukřižovat? Nějaký hlas Nemáme krále kromě cézara! Pilát Já jsem však na tom člověku neshledal žádnou vinu! Nějaký hlas Ukřižovat! (Dav skanduje, jako by už nikdy neměl přestat) Dav U-kři-žo-vat! U-kři-žo-vat! U-kři-žo-vat! U-kři-žo-vat! Ukřižovat! Ukřižovat! Ukřižovat! KONEC
Ivan
Pra/ia
Sviták
Z monologů Monolog učebnice filosofie
Jestli nemusíš, tak mne nezačínej studovat, protože poehopíŠ-li mne pak to znamená že jsi ztratila zdravý rozum zatím co pokud mi nerozumíš, můžeš být šťastná že mi nerozumíš a že ještě rozumíš že mi nerozumíš To znamená, že jsi ještě schopna rozlišovat mezi tím co může a co nemůže být pochopeno tedy přesně ten problém který se já snažím zatemnit protože bez tohoto základního nedorozumění ohledně možnosti chápání nemůže být napsána žádná učebnice filosofie Akademická filosofie je oprátka tvého vlastního zdravého rozumu jejž musíš sama popravit - s mou pomocí - chceš-li mně porozumět Filosofie je amatérsky provedená poprava vlastního rozumu ale nezoufejme - většina lidí nemá co popravit Monolog trojúhelníku
Jednoduchost je první stadium lidské mysli složitost je další ale moudrost přesahuje obě předchozí stadia
167
Abys dosáhla moudrosti musíš opustit složitost a znovu získat jednoduchost Avšak dosáhnout oné jednoduché moudrosti můžeš jen tehdy když sama přestaneš být jednoduchá Chápat znamená vidět jednoduché v složitém a složitost jednoduchého Avšak když dosáhneš tohoto stavu moudrosti je na všechno pozdě
Monolog Bílého domu ve Washingtonu
Americká politika je daleko složitější než politika v jiných zemích kde jednotlivé třídy jsou zastupovány určitými politickými stranami a ideologiemi takže víte co můžete očekávat od německého křesťanského konservativce od francouzského buržoasního demokrata nebo od italského komunistického revolucionáře V Americe však tato dělítka neplatí protože zde je každý středostavovský liberál Musíme zde tedy rozlišovat mezi vyšší střední vrstvou střední střední vrstvou a nižší střední vrstvou ale to nestačí protože tím ztrácíme jemnější rozdíly mezi vyšší vyšší střední vrstvou a nižší vyšší střední vrstvou jež se velmi liší od vyšší nižší střední vrstvy a střední střední střední vrstvy neřku-li od vyšší střední nižší vrstvy a nižší střední vyšší vrstvy Dále jsou zde všichni lidé liberální takže si skoro musíte zoufat chcete-li odlišit liberálně konservativního demokrata od demokraticky liberálního konservativce radikálně demokratického liberála od liberálně demokratického radikála a revolučně pokrokového konservativce od konservativně regresivního revolucionáře a od regresivně progresivního reakcionáře jimiž jsou ve skutečnosti skoro všichni Avšak nejbizarnější výsledek tohoto dvojího zmatku je dobře známá skutečnost že příslušníci jednotlivých amerických tříd nezastávají názory svých tříd takže neočekávejte že nižší střední vrstvy jsou radikálně demokratické protože jsou to právě ony kdo hlasují pro Nixona a domníváte-li se, že vyšší střední vrstvy jsou pekelně konservativní pak jste zase vedle protože právě tito příslušníci elity posílali své nezletilé děti na vychování k Symbionese Liberation Army a k SDS A předpokládáte-li že střední střední střední vrstva bude někde uprostřed pak se znovu mýlíte protože právě oni patří k radikálním extremistům a teroristům v polodenním úvazku kteří si hráli na proletářskou guerillovou válku v lesích kolem New Yorských předměstí jako je Scarsdale zatím co skutečný proletariát pije pivo a dívá se na basebal v televisi a ignoruje dokonce i revolucionáře v plném úvazku kteří někdy přijedou ve svých mercedeskách ze svých prestižních universit do Detroitu aby před odjezdem na prázdniny do Španělska poučili dělnickou třídu o jejích revolučních úkolech během nadcházejících veder Dívám se na tyto americké paradoxy trochu spatra ale někdy mne z nich bolí hlava Hegel by přiznal nedostatek své představivosti kdyby spatřil moje rozpory s nimiž musím zápolit bez výhody triád negací a dialektiky ďábelských vynálezů jež mají marxistickou pověst ačkoli jsou stoprocentně americké!
Monolog bambusu
Mezi stromy mám špatnou pověst konformisty a je pravdou, že se lehce přizpůsobuji měnícím se podmínkám tím že se skloním bez morálních zábran ve směru tlaku takže přežiji všechny nárazy větru aniž bych si uškodil
168
Připadá mi přirozené že neodporuji moci bouři a ohnu se zatím co jiní stojí zpříma, čelí nebezpečí tváří v tvář jako hrdinové a jsou ochotni padnout aniž obětovali své principy takže ve mně vidí nečestného zbabělce, oportunistu zrazujícího jejich vedení vedení dubů a smrků, boroviček a posvátných lesů Avšak jak mohu zradit principy jež nesdílím a jež mi nikdy nebyly vlastní? V tropických bouřích jsou principy příliš nákladné a já jsem jen bezvýznamný strom jenž sice neovlivňuje světové dění ale přece věří že každému stromu by mělo být dovoleno žít jak se mu zlíbí Jsem skeptický vůči principům smrků a dubů ale nejsem skeptický vůči své vlastní zásadě ohnout se po větru takže bych mohl stejně oprávněně obvinit velké stromy že zrazují moji zásadu ale nečiním tak protože jsem empiricky orientovaný liberál Vysoké stromy by mohly lépe přežít bouře kdyby přijaly moji zásadu ale drží-li se své vlastní a chtěj í-li zahynout pro svou iluzi pak je to jejich věc. Principy? Hm, hm. Až budete příště jíst bambusové delikatesy v čínské restauraci odmítněte tuto lahůdku - jste-li přímá osobnost dávající přednost zásadám před přežitím Monolog biče
Vždycky jsem byl politickou nezbytností pro krále vládce a diktátory a pokud zdroje obživy byly omezené byla moje pomoc vítaná každou centrální mocí která se musela zabývat rozdílením nedostatkového zboží mezi mnoho uchazečů Ti museli být rozděleni do zásobovacích skupin státní autoritou to jest práskáním biče Vždycky mi bylo líto těch ubožáků kteří museli pracovat a trpět pod mým velením ale já sám jsem nemohl nic změnit ani kdybych nebyl trestal lenochy protože demokratické formy vlády byly neznámy a řecký experiment s vládou lidu byl po několika málo staletích nahrazen vyšší mocí militaristického Říma Avšak navzdor tomu věřili myslitelé a básníci již od nejstarších dob civilizace že společnost by mohla být spravována beze mne, bez násilí a bičů a už Ovidius snil o zlatém věku bez soudců, donucování a zákonů Aurea prima sata est aetas quae vindice nullo sine lege fidem rectumque colebat Co mne překvapuje dnes je ochota soudobých lidí přijímat konečný argument biče a tolerovat moderní byrokratické diktatury ačkoli není důvodu pro růst byrokracií ani na Východě ani na Západě a současná technika může masovou výrobou vyloučit chudobu Jak mohou lidé snášet a uctívat bič jímž jsou sami trestáni proč dovolují krajní útlak byrokratických elit které mne zneužívají daleko víc než Masičtí tyranové a despotové a zotročují současné národy daleko účinněji než carové a césarové minulosti? Mohu tak dnes činit jen díky masovému použití propagandy jež nabízí lidem ideologii svobody která opovrhuje bičem ačkoli prakticky tatáž byrokratická elita vnucuje své svobody bičem Dají se lidé vždycky klamat nesvobodou ve jménu svobody hesly a důtkami cukrovím a bičem nagajkou a Čabajkou? Budou vždy stejně důvěřiví? Poslední ruská carevna Alexandra byla přesvědčena že „Rus ráda cítí bič" Ale nebyla popravena právě proto že příliš milovala mé služby? Konec konců jsem to já kdo vytváří revolucionáře.
Milan
Šimečka
Rovnováha Část první Zazvonili u nás někdy po poledni. Stihli jsme už umýt nádobí a právě jsme mluvili o tom, že si budeme muset koupit novou žehličku, protože stará se rozbila, když ji moje žena upustila na podlahu. Otevřel jsem bezelstně dveře dokořán. V chodbě stáli čtyři muži ve žlutých montérkách. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl, futuristické ob lečení bylo čisté, padnoucí a dokonce i vyžehlené. Hlavou mi bleskla myšlenka, že žlutí muži jsou zaměstnanci domovní správy a že nám přišli vyměnit kuchyňskou linku, která už hnila. Hned jsem však věděl, že se mýlím, protože čtyřem mlČenlivým mužům velel důstojník. Přistoupil ke mně a zeptal se, jestli se jmenuju, jak se jmenuju. Když jsem přisvědčil, přívětivě se usmál a řekl „Pak jistě dovolíte, abychom vstoupili." Nečekal na odpověď a pokynul svým mužům. Ti nacvičenými pohyby a s ohromnou šikovností vynesli z otevřených dveří výtahu úhlednou štíhlou bednu, vysokou asi dva metry. Museli ji naklonit, aby ji dostali dveřmi do předsíně. Důstojník za nimi rychle zavřel a pravil jako by se omlouval: „Musíme jednat rychle, kvůli utajení, víte!" Váe se událo tak věcně a zdvořile, že jsem ani nepomyslel na protest. Najednoxt však stála vedle mě moje žena a nepřátelsky se dívala na žluté pracovní boty mužů v montérkách i na hnědé polobotky dxistojníkovy; dopoledne Čistila koberec v předsíni „speciálním saponátovým přípravkem na Čištění textilních a čalouněných Částí nábytku, automobilů, koberečků apod" Důstojník zaznamenal její 7ielibost a reagoval rázně. „Chlapci, vyzout! Přece tady paní nenaŠlapete. Nejsme žádní topenářiA sám si jako první začal rozvazovat tkaničky. Pak se zul a stál před námi bezbranně v zelených silonových ponožkách. Jeho podřízení měli na nohou Čisté, nové ponožky z hrubé žluté vlny. Když bylo všech pět párii bot vyrovnáno podél stěny předsíně, dlouze jsem se nadechl, abych stačil na dlouhou větu, kterou jsem si mezitím sestavil. Stejně dlouze se však nadechl i důstojník. Pohlédli jsme n a sebe a dávajíce jeden dmhérnu zdvořile přednost opět jsme vydechli. Než jsme to zkusili znovu, vzal mě důstojník kolem ramen a řekl „Pojďte si sednout, v klidu si pohovoříme a já vám všechno vysvětlím. Vy, chlapci, se zatím dejte do práce." Odvedl mne do pokoje jako lékař nebo kněz a usedli jsme do ícřesel. Zřejmě se u nds vyznal Moje žena si sedla na kraj gauče a já jsem na ní viděl, ze neočekává nic dobrého. Důstojník se na okamžik zamyšleně zadíval na němou a slepou obrazovku a pak začal neobyčejně plynně hovořit Usoudil jsem, že nepodává své vysvětlení poprvé. Řekl asi toto:
170
„Podívejte se, jako voják nenadělám mnoho okolků. Vždyť nejlepší je přímá a otevřená řeč, kterou každý pochopí. Nikam bychom se nedostali, kdybychom o všem zdlouhavě filozofovali. Od vás očekávám, že mi nebudete dělat potíže" Zkoumavě přejel po mně pohledem, jako by si chtěl ověřit, jaké potíže mohou ve mně dřímat „Bylo rozhodnuto, z důvodů, které vám, jako vzdělanému člověku, který čte denní tisk, nemusím přece podrobně vysvětlovat, znáte situaci, není růžová, bylo tedy rozhodnuto, že na balkóně vašeho bytu v pátém poschodí bude instalována raketa. Jde o takticko-operační raketu středního doletu s jadernou hlavicí." Důstojník s úlevou vydechl, že to má za sebou, opřel se pohodlně v křesle a sledoval naši reakci. Naše reakce spočívala v tom, že jsme tupě zírali před sebe. Bylo slyšet, jak vedle v pokoji muži ve žlutých montérkách hekají pod těžkým břemenem. To mě probudilo a začal jsem reagovat, jak jsem zvyklý, trapně a nesmyslně. Zeptal jsem se důstojníka, zda má ke svému konání nějaký písemný přikaž. S převahou člověka, který koná vždy jen na písemný příkaz, sáhl důstojník do kapsy saka a vytáhl složený papír. Byl to příkaz a nebylo proti němu odvolání. Zatímco jsem civěl do papíru, moje žena prohlásila chvějícím se hlasem, že umístění rakety na našem balkóně je naprosto nevhodné, protože dole, co by kamenem dohodil, je domov pro děti do tří let Jejich osud je i tak už dost smutný. Jsou to děti svobodných matek nebo rozvedených nebo nehodných rodičů, jsou vděčny za každý lidský kontakt, když jdeme kolem, nahrnou se k plotu a žvatlají. Jako všechny takové děti, vychovávané ve velkých kolektivech, trpí neustále rýmou a opatrovatelky se neobtěžují utírat jim nosy ... „Plně chápu vaši starost o ty ubohé děti," přerušil projev mé ženy důstojník, „jenže z hlediska soudobého boje jsou vzdálenosti měřené na desítky metrů naprosto zanedbatelné. Nejde přece o tuto raketu, ale o její protějšek. Jsou totiž, jak jisté víte, vždy dvě rakety, kvůli rovnováze, jedna tady a jedna tam," ukázal palcem na západní stěnu pokoje. „Hlavice ničí živou sílu do vzdálenosti několika kilometrů, takže je fuk, jestli je ta raketa tady u vás, nebo u sousedů nebo tamhle na kopci." Důstojník se zadíval oknem na svah, pokrytý žloutnoucím listím vinohradů. Já přemílal v hlavě podivnou logiku jeho výkladu. Myšlenky se mi vlekly mozkem jak zchvácení koně. Ženě začaly odkapávat slzy a já jsem věděl, že to potrvá až do večera, že budu mít zkažený den a zase nic neudělám. Z vedlejšího pokoje sem doléhalo cinkání kovu o kov, bzučení vrtaČky a sykot svařovacího plamene. Žlutí pracovali a o nás se nestarali. To mi připadalo hrozné. Najednou jsem cítil, že ztratím nad sebou vládu, jak _w
se mi to stalo už dvakrát v životě. Vyskočil jsem a řekl hlasem, který jsem sám nepoznával „Dobrá, říkáte, že je irelevantní, kde ta raketa bude instalována. Tak mi, kurva, vysvětlete" skutečně jsem použil slova kurva, „proč z těch tří možností se realizuje právě ta, která nejhůře doléhá na mé svědomí. Když je to živé síle fuk, instalujte si tu svou raketu tam na tom kopci, ale ne tady, na našem balkóně. Protestuji!" Důstojník mě nevzrušeně poprosil, abych si zase sedl, rozčilováním že nic nespravíme, že to zná, protože se s pochopením téměř nesetkává, natož s povděkem, i on by dělal raději něco jiného, třeba si jen tak seděl a psal (pohlédl přitom významně na psací stroj), avšak doba to nedovoluje, situace je n a p j a t á a někdo musí provádět i nepopulární opatření, ostatně tušil, že mu budu dělat potíže. „Nechci vám dělat potíže," pravil jsem už klidněji, „chci jenom vědět, proč právě u nás má být instalována vaše raketa." Důstojník sepjal ruce a řekl způsobem, jakým se mluví s dětmi: „Především neříkejte vaše raketa. Není moje, je našeho lidu. Jste snad proti tomu, aby náš lid žil v míru a bezpečí? Chtěl byste ho vidět bez obrany, vydaný na milost a nemilost nepříteli? Bez obrany proti zbraním, které nedělají rozdílu mezi vojákem jako jsem já a mezi těmi ubohými dětmi, o kterých tu krásně hovořila vaše paní?" Sklonil jsem hlavu a pokorně jsem uvažoval o tom, zda jsem schopen vydat lid na milost a nemilost nepříteli. „Smažme to," řekl smířlivě. „Někteří lidé pochopí všechno hned, některým to trvá déle. Vy patříte k těm druhým. Řeknu vám tedy plnou pravdu, ačkoli tím třeba poruším instrukce. Beru to na sebe. Vše se má takto," zašmátral po kapsách, vytáhl brýle a nasadil šije na nos. Z náprsní kapsy vylovil další papír a četl „Jistá paní Patricia Grahamová, z vesnice Cleves v jižní Anglii, Howards End, tady to máte s celou adresou, si dala na vlastní náklady instalovat v zahradě svého domu raketu středního doletu s jadernou hlavicí. Bylo zjištěno, že tajejíraketa, nemusím vám vysvětlovat, jak to bylo zjištěno, víte, jak to chodí, my víme všecko a oni vědí všecko, že ta její raketa je nasměrována s přesností plus mínus... ale to bych vám toho prozrazoval už moc, právě sem do tohoto místa " Důstojník ukázal prstem na strop, kde se táhne přes celou šířku trhlina, kterou vyvolaly asi otřesy nákladních aut z ulice. „To ona porušila rovnováhu! Není to naše vina." Dívali jsme se fascinovaně na strop našeho pokoje, jako by se měla trhlina každou chvíli otevřít a v ní se objevit zlá tvář jakési paní Grahamové. Vzápětí nahlédl do pokoje jeden z mužů ve žlutých montérkách a hlásil, že instalace byla provedena. Důstojník se zvedl a šel se obout. Ve dveřích výtahu na nás povzbudivě zakýval, skoro jako někteří mí kamarádi, a řekl „Neberte to tak tragicky, uvidíte, že si zvyknete." oo
Část
druhá
A zvykli jsme si. Z vláště když se ukázalo, že paní Grahamová je neobyčejně sympatická starší dáma, a jak sama řekla, nemá v úmyslu nás zabit. Zavolal jsem jí totiž, asi tak po týdnu váhání a rozpaků. V mezinárodní telefonní ústředně mi dali bez zdráhání její číslo. Připravil jsem si předem několik vět, protože v angličtině prý nikdy nemůžete být dost zdvořilý. Paní Grahamová se ohlásila okamžitě, bylo to právě v době odpoledního čaje, a mluvila se mnou krásně a vzdělané jak Audrey Hepburnová po všech těch lekcích u profesora Higginse. Bez okolků prohlásila, že jsem byl oklamán, že představa, že by si ona sama mohla zakoupit raketu, je prostě směšná. Její penze po plukovníkovi britské armády není zdaleka tak velká, aby si to mohla dovolit, když ceny životních potřeb neustále stoupají. Raketu jí v zahradě instalovali přes její protesty, kvůli rovnováze. Napsala prý o tom pobouřený dopis Timesům, ale neotisklijí ho. Řekla dokonce, že jsme obětmi spiknutí, ale já jsem tuto její poznámku nekomentoval Byl jsem při tom prvním rozhovoru jak na trní, protože telefonování do Anglie stojí nekřesťanské peníze. Příště však zavolala ona a pak jsme spolu mluvívali skoro každý týden. Usoudil jsem, že penze po plukovníkovi britské armády nemůže být až zase tak docela malá. Seznámili jsme se s jejím životním příběhem, který byl nesmírně zajímavý. Vyprávěla nám o životě v koloniích před válkou. Její plukovník byl nepochybně velmi Čestný muž. Zemřel před pěti lety, když mu bylo bezmála pětaosmdesát. Prostřednictvím paní Grahamové jsme poznali blíže i životy jejích příbuzných a mnoha lidí v Cleves. Když byli u ní na Čaji známí a přátelé, vyprávěla jim moje žena o tom, jak naše kočka Lízinka, kterou jsme měli před třemi lety, před kocourem Thomasem, uměla sama otevřít všechny dveře v bytě, a jak jeden vzdělaný Sikh, se kterým jsme se náhodou setkali o Štědrém večeru, a který věřil v převtělování duší, prohlásil, že v Lízince může dlít duše dívky ze vznešeného rodu, a jak ona se k němu za to přivinula a jak potom spolu mluvili indicky. Moje žena se ovšem nemohla nezmínit o tom, že Lízinka vypadla z okna z pátého poschodí a zabila se. Slyšeli jsme, jak hosté u paní Grahamové vykřikli: „Oh, oh, how sad!" Naše rakety nás s paní Grahamovou velice sblížily. Před vánoci jsme měli doma dokonce malou hádku, protože jsme se nemohli shodnout na tom, jaký dáreček paní Grahamové poslat. Posílat domácí víno a domácí klobásy není dovoleno a posílat nějakou hloupost je trapné. Nakonec jsme jí poslali knihu o Santiniho barokním stavitelství. My jsme od ní dostali vkusnou vázičku s dírkami, uvnitř hoří knot ve voňavém vosku. Jmenuje se to Cilidh lamp. Skutečně jsme si zvykli, jak pravil onen důstojník. Naše situace přestala ostatně být brzy výjimečná. Uplynulo jen pár měsíců a já jsem zaregistroval, že muži ve žlutých montérkách instalují další raketu na balkóně družstevního domu
171
naproti ve stráni. Dokonce i u sousedů přes dva bloky se objevila po čase raketa a pak ji vztyčili na ploché střeše rodinného domu vedle kostela, kterému kdysi sundali věž, aby příliš okatě netrčela vedle pomníku padlým vojákům z druhé světové války. Stáli jsme často vedle naší rakety a dívali se, jak se děti v jeslích houpají na houpačkách a jak lidé chodí věnčit psy. Paní Grahamová má psa jménem Bonzo a má ho velmi ráda, jak to ani jinak v Anglii nejde. I moje žena se nakonec s raketou smířila. Několikrát jsem ji přistihl, jak po úklidu pokoje otírá suchým hadrem povrch rakety, na kterém přece jen začaly postupem času ulpívat všelijaké průmyslové zplodiny. Materiál, ze kterého byla raketa vyrobena, byl ovšem prvotřídní a určitě vyhovoval prvnímu stupni kvality. Nezahlédl jsem na raketě ani jedinou známku koroze. Ze začátku jsem přikládal ucho k jejímu hladkému povrchu a naslouchal jsem, jestli uvnitř třeba něco netiká. Bylo to naivní, mohl jsem přece vědět, že tyhle věci se odpalují na dálku rádiem. Uvnitř hlavice bylo naprosté ticho. Bylo však příjemné přikládat obličej k raketě. Její povrch si udržoval jakýmsi zázrakem stálou teplotu. I když do ní pralo slunce, byla na omak vlažná a za třeskutých mrazů jsem si na ní ohříval ruce. Jednou jsme s napětím pozoroval, jak se na jejím vrcholu pokouší usadit hrdlička, kterých je tu plno, prý se kříží s holuby. Avšak pro její fialové nožky bylo na ostré špici málo místa. Abych pravdu řekl, trochu jsme z té naší rakety i tyli. Paní Grahamová, která se svým plukovníkem neměla děti, si nás vehni oblíbila a sem tam nám něco poslala. To bylo radosti, když jsme otvírali její balíčky! Pokaždé nás Čekalo nějaké překvapení. Jednou to byl dokonale rozpustný bílý prášek do kávy, který přišel právě v době, kdy u nás nebylo k dostání kondenzované mléko. Jindy zase kuličkové pero s digitálními hodinkami, í náš kocour si přišel na své, dostal konzervu klokaního ragú. Bylo nám to trochu trapné, protože jsme neměli Čím oplácet, tak jsme se aspoů rozplývali anglickými díky. Přestal jsem myslet ve zlém na důstojníka, který mě oklamal jistě v zájmu čehosi. Udělal dobře, když nám řekl, kde vzniklo pro nás tak výhodné porušení rovnová hy mezi dvěma vojenskými bloky. Nikdy jsem ho už nespatřil. Ale často jsem si ho představoval jak klidně ale nesmlouvavě koná s vou práci. Anebo jak zase po práci odpočívá doma a dívá se se ženou na televizi. Možná byl mezitím povýšen, dnes vím, že to byl velmi schopný muž. Náš život s raketou Šťastně vyvrcholil jednou na jaře, když jsme dostali od paní Grahamo vé písemné pozvání, abychom ji v létě navštívili. Psala nám, že její dům v Cleves bude naším domem, že si prohlédneme její raketu, jejímž prostřednictvím jsme se in such a strange way seznámili, že se na nás těší ona i její přátelé. Tu noc jsme skoro nespali a představovali jsme si, jaké to bude, až uvidíme z lodi skály doverské. Já jsem si tajně umínil, že se za každou cenu vydám do Lake Distinctti a projedu se vyhlídkovou lodí po jezeře 172
Coniston. Kdouí o čem snila moje žena. S rozechvělými pocity jsme si podali žádosti o pas. Byli jsme na tom nyní stejně jako lidé, kterým jsme se smávali, ti, kteří se rozhodli, že pojedou k moři a pak půl roku snášeli na hromadu konzervy azavařovali hotová jídla. My jsme však měli s nimi společné jen to velké očekávání, protože my nic shánět nemuseli, my budeme, jak řekla jednoznačně paní Grahamová, jejími milými hosty. Místo toho jsme Četli hodně anglické knihy, jakotřeba Neblahý Juda a Milenec Lady Chatterleyové, abychom měli o Čem konverzovat a abychom nevypadali jako nějací východní barbaři. V této vzrušené a šťastným očekáváním naplněné době jsem jednou odpoledne za jasného dne seděl u psacího stolu a něco jsem psal, nějakou hloupost asi. Moje žena v kuchyni žehlila novou žehličkou. Najednou a bez předchozího varování se dům otřásl v základech, šlehlo to oranžovým světlem a pak vše pokračovalo šíleným jekotem, který pomalu slábnul. Hned jsem věděl, co se stalo. Ale moje fyzické reakce jsou pomalé. Moje žena byla první v pokoji, odkud se vcházelo na balkón. Když jsem se přišouraljá a stanul vedle ní, rozptyloval se pomalu dým, Štiplavý, jak kdyby pocházel z pekla. Viděli jsme, že balkón je urván a raketa je pryč. Dveře vedly bez přechodu do hloubky pod námi. Přistoupili jsme k nebezpečně zející propasti a sledovali jsme beze slova důvěrně známý obraz domů, zahrad, otevřených oken a zaparkovaných aut, který jako by se pomalu vynořoval z ranních par nebo z kouře cigaret. Už bylo rndét, že zmizely všechny rakety, nejen ta naše. Podíval jsem se na hodinky a spočítal jsem si, že uplynuly asi tři minuty. Právě teď anebo v nějakém příštím okamžiku se někde vysoko v řídkém vzduchu mine naše raketa s raketou paní Grahamové. Rychle jsem si představil Evropu a hádal kde to asi bude. Nejspíše někde nad klikatým údolím Rýna. Tam to trochu znám. Slunce svítilo přes rozpadávající se kouřovou clonu stále zlatěji, tak jak má na začátku léta svítit Moje žena řekla, že zapomněla v kuchyni vypnout žehličku. Odvětil jsem, že teď už na tom nesejde a objal jsem ji kolem ramen. Polekané hrdličky, ti nevědomí a tupí ptáci, usedly na těch několik zbývajících minut na strom, který sahá svými větvemi až k nám do pátého patra. Bratislava, listopad 1983
DIALOG Gutleutstr. 13 D-6000 F r a n k f u r t / M West Germany
v
Dušan
Simko
Stvoro zastavení Hymna
Hlavný čašník Chorvát sa rukou opieral o bufet, kde boli naskladané mokré taniere, misy, príbory, ktoré čakali na umývačku a zvědavo počúval, čo mu hovoří urastený mladík v novučičkej anglickej uniformě s hodnosťou československého poručíka. Boli celkom sami v pološeře staromódnej reštaurácie. Chorvát mlčal, lebo vedel, že jeho prenikavý maďarský prízvuk so širokým akoby bolestivým „a" bol v danom okamžiku nanajvýš nevhodný. Mladý dóstojník si upravoval vyhrnutý golier trenčkotu. V tváři sa mu leskli dažďové kvapky, ktoré si začal stierať spakruky rukávom. „Počúvajte, pán Choívát, do zajtra nám zoženiete kapelu, aj keby ste ju mali spod zeme vykopat?' Jeho lesklý obličaj s plnými sviežimi lícami sa naklonil celkom blízo k čašníkovi. Chorvát servílne kýval hlavou, bez toho, aby sa pozřel čo len raz do dóstojníkových očí. Opatovne skladal biely obrúsok, s ktorým sa počas služby nikdy nerozlúČil a myslel si: „Nech ťa pečená hus kopne, sopliak, kde ti vyhrabem muzikantov?! Celé město je vyl'udnené a ja aby som zháňal kapelu." Pobočník prižmúril oko a rozkazovačne povedal: „Nestojte tu ako svátý Nepomuk r ale robte dačo! Rozuměli ste? Prekliati Maďaři. Do videnia." Překvapený čašník nestihol odprevadiť pobočníka po východ a otvoriť mu tam sklené dveře, ktoré oddeťovali reštauráciu od vlastnej hotelovej haly. V priebehu šiestich vojnových rokov stratil hlavný Chorvát aj posledný náznak úcty pred majiteťmi uniforiem; a tých bolo v meste neúrekom. Od oslobodenia, či porážky — Chorvát si ešte definitivně nevybral — bolo město plné vojska. Sám na fronte nebol, vojenská odvodová komisia ho automaticky vybavila modrou knížkou, lebo mal profesionálně ploché nohy a taktiež ťažkosti s pečeňou. Chorvát ostal v Košiciach a naďalej pokojné a s neskonalou dóstojnosťou obsluhoval v miestnom kasíne. Bol všadeprítomný a jeho prenikavý pohl'ad poháňal personál ku zvýšenému úsiliu. Cez vojnu sa objavili prvé čašníčky, čo Chorváta riadne škrelo a servírky boli pre neho znakom nezadržatel'ného úpadku města. Šalkház, ako sa kasino volalo, bola obvykle nevzhledná secesná budova, aké sa v druhej polovici devátnásteho storočia stavali vo všetkých proviněných centrách od Báčky až po Kežmarok, od Sedmohradska až do Zadunajska. V budově boli pod jednou střechou reštaurácia a kaviareň spolu s hotelom a hudobnou sieňou. Hudobná sieň bola trocha prebytočná, lebo město si nikdy nemohlo dovoliť symfonický orchester. V sieni bol raz do roka bál dobročinného spolku, stužkové slávnosti a tesne pred vojnou dokonca aj volebné zhromaždenia agrárnikov z okolia. Po poručíkovom odchode sa vrátil Chorvát k „modrému" salónu, aby skontroloval, čije upra tané po včerajšej večeři ministrov novej vlády s prezidentom Benešom. Jeden z nich vstal od štola a
vynadal hlavnému kvóli nestráviternej polievke. Ministrova neočakávaná a vlastně neoprávněná sťažnosť urazila Chorváta. Poznal svoje povinnosti a považoval sťažnosť za zlý začiatok pod novými mocipánmi a konieckoncov Chorvát sa pokladal za lojálneho občana. Metropola východu, Košice, přestali byť proviněným hniezdom, kam sa po desaťročia prekladali neschopní úradníci, tupí policajti alebo defraudanti v štátnych službách; a stali sa načas hlavným mestom Československej republiky. Bol to nevídaný žart vojnovej stratégie, od návštěvy cisára Ferdinanda nezažilo město váčšie prekvapenie. Slávnostné večere s veliteFstvom města sa zvykli pretiahnuť do ranných hodin. Vel'korysá nedbanlivosť ruských dóstojníkov sa Chorvátovi celkom pozdávala a nadránom obetavo pomáhal spolu s nočným hotelovým vrátnikom, invahdom Szilvayom, napehávať vínom omámených a do němoty spitých dóstojníkov do štábnej limuzíny. Starý Chorvát bol pravděpodobně jediný v celom vyčerpanom a smutnom meste, pre ktorého sa vlastně nič nezmenilo. PodFa neho mali všetci dóstojníci, či nemeckí, hortyovskí, českí alebo sovietski podobné želania a chúťky, ktoré skúsený čašník všetky intímne poznal a nemal váČŠie potešenie, ako vyhovieť želaniam čo najváČšieho počtu 1'udí s priam otcovskou vytrvalosťou. Prirodzene, že bral úplatky, a to obomi r u k a m i . . . Zháňal za pomoci početných známých byty, peniaze, šatstvo, cigarety, nábytok, autá a predajné dievky. Teraz však bol v otázke hudobného telesa kompletne zaskočený a ocitol sa pred novou, očividné nespi niternou úlohou. Zohnať dobrú kapelu pred vojnou to bola hračka, dychovku alebo akékolVek iné hudobné teleso, schopné zahrať všetky melódie Státotvorného charakteru — počnúc „Bože zachovaj — Bože ochraňuj" a končiac Internacionálou. Každoročně vyhlasovanie víťazov maratónského běhu na íutbalovom ihrisku za mestom poskytovalo městským dychovkám bohaté možnosti striedania repertoáru. Na počesť argentínskeho gauča Juana Zabalu, ktorý fučiac ako býk predbehol na svojich křivých hrčovitých nohách všetkých ostatných vytrvalcov, nacvičila dychovka košických mlynov argentínsku štátnu hymnu. Zahrali ju za strašného lejáka a bol to veťký úspěch. Hlavný Chorvát začal po památi preberať jednu za druhou všetky kapely, ktoré poznal: „Policajná dychovka? Žandári zutekali ako prví, už pred tým, ako začali po meste vystrájať Šípové kříže. Robotnícky dom? Tu zasa chýbajú křídlovky, klarinety a heligón. Zabilo ich na východnom fronte alebo sú v zajatí. Orchester spolku židovských remeslníkov odpochodoval ako pracovná Čata maďarskej armády, nevedno kam. Ani jeden sa nevrátil. Chýbal aj vrátník z recepcie, husličkár Samko Rebmann. No, čo robit?" „Cigánil Jediná záchrana sú cigáni. Orgovánova cimbálová muzika predsa přežila akoby zázrakom vojnu. Hrávali po svadbách, maturantských večierkoch, krstinách a aj vo vojenskom kasíne." „Gustáv," zavolal Chorvát na ryšavého učňa v kuchyni.
173
„Všetko nechaj ležaťa doveď mi sem, ale ihneď, primáša Orgována, vieš, kde býva." Učeň, celý vytešený, že má voťno, sa pobral behom do predmestia k domku cigánskeho primáša Orgována. Orgován nebol hocikto, rozchyroval o sebe, že bol v Szegede na konzervatóriu a po mesačnom pobyte v Brne vyhlásil, že vie hrať, ak si to panstvo želá, džez. Roky hrával v kaviarni Slávia. Primáš Orgován, sprevádzaný učňom, sa trocha vyplašený přihnal do kasina. Vo vestibule, pri mrežiach výťahovej Šachty ostal stať, mádlil v rukách filcový klobúk a čakal, kým ho Chorvát osloví. „KolTcých máš v muzike, Orgován?" opýtal sa čašník skúmavo. Orgován sa pošúchal po plešíne, ktorej světlá íarba kontrastovala s jeho tmavožltou lebkou, vypučil pery a odpovedal trocha poFakane: „Páť nás je aj s kontrášom, pán Chorvát." „A hymnu z not zahrať viete?" Na túto otázku vytřeštil Orgován jantárové oči, ako by v živote noty nevidel a ochotné prikývol na znak súhlasu. „Veci sa majů takto," pokračoval čašník zjavne ukTudnený, „zajtra večer sa koná vel'ká slávnosť v divadle. Bude tam všakovaké panstvo s prezidentom Benešom na čele. Orgován im k tomu zahrá štátnu hymnu, rozuměl si?!" Chorvát nechal muzikanta na okamžik o samotě a v opustenej vrátnici hotela vyhťadal noty, ktoré mu doniesol pobočník. Primáš Orgován přijal noty so samorúbym úškFabkom a povedal: „SpoFahnite sa na nás, pán hlavný." Slávnostný akt odovzdania městských kťúčov majorom sovietskej armády Levom Vasilijevičom Dvorkinom ministrovi Šrobárovi sa konal v mestskom divadle. Štátne divadlo, pýcha celého obČianstva, labutia pieseň jedného peštianskeho architekta. Divadlo malo ligotavú plechovú střechu, porozdelovanú do bezpočetných kupol, takže trocha připomínalo Topkapi serail. Na najvyššej kupole sa vznášala liatinová múza tanca, Terpsichoré s bronzovou fakFou v ruke. Major Dvorkin, velitel' města, bol podsaditý mocný muž v najlepších rokoch, absolvent vojenskej akadémie vo Frunze. Veťmi mu lichotilo, že v, jeho" meste sedela celá vláda a všetky sťažnosti úradnických dušičiek — ktorými ako voják z povolania hlboko pohrdal — bral veťmi osobné. Major, oblečený do rajtiek, vojenskej blůzy a s vyleštenými čižmami na nohách, sa objavil na pódiu, vystúpil na javisko a zamieril k rečníckemu pultu, ktorý bol postavený nad šepkárskou búdkou. Pod pazuchou niesol verků lepenkovú krabicu, v ktorej bol kTúč města Košic. Slávnostný přejav mu napísal kapitán Kovaljov, v civile kníhtlačiar a dopisovatel' oblastných roťníckych novin. Orgovánova kapela sedela v jame orchestra a zdola pozorné sledovala reč ruského dóstojníka, pričom prirodzene cigáni nerozumeli nič, lebo ani len po slovensky nehovořili, nie to ešte po rusky. Major Dvorkin siahol uprostred prejavu po karafě s vodou, aby si zvlažil vyschnuté hrdlo. Netrpezliví muzikanti to považovali za koniec príhovoru a
174
spustili. Všetci přítomní prekvapene vstali z purpurových sedadiel a šum vstávajúcej masy vojakov a civilistov bol prerušený na okamžik prvými tónami Českej hymny „Kde domov můj". Maestoso českej hymny sa v podaní Orgovánovej kapely změnilo na lamentabile a slovenskú časť hymny „Nad Tatrou sa blýská", zahrali nešťastní cigáni con fuoco, ako by boli na dóstojníckom bále v kasíne. Po hymne nasledovalo odovzdanie kTúčov ministrovi. Minister bol hudobnou produkciou natol'ko vyvedený z rovnováhy, že mu kTúč vyklzol z rúk — načo muzikanti spustili Da capo al fine. Po tomto hudobnom výkone bezpečnostná skupina partizánov zaistila cigánov, ale už na druhý deň ich, pravda bez pláce, vypustili z dočasnej vazby... Smrť osveďovača Odpoludnia sedeli spolu so Zuzou na balkóne internátnej novostavby, kde jej Štefan rozprával, že v Makarenkovi raz čítal o jednom bezprízornom výrastkovi, ktorý utiekol z dětského domova, sadol si do vlaku smerom na Baku a keď ho přichytili milicionáři, tak sa im bránil vyzbrojený hrdzavým klicom. „Ako osa, rozzúrená, nasrdená osa s dlhočizným žihadlom. Představ si, ako to chúďatko ťahali vypasení milicionáři z vlaku!" Zuza už mala vypité z Bikavéru. Fl'aša s býčou hlavou na etikete sa povaFovala na dlážke. Zuzin výdatný smiech, bez konca-kraja, bol pre ňu najosobnejším prejavom a naháňal Štefanovi mierny strach, čo si nechcel priznať a potajmé sa za to aj hanbil. Z úzkého balkónika na ósmom poschodí bol vynikajúci výhrad na rozsiahly vinohrad na protirahlom svahu. Leto vrcholilo a milenecké dvojice zo študentského domova stúpali v objatí popři vinohrade. Pod pazuchou zrolovaná erárna deka s hnědým lemom, na ktorom sa skvělo čierne číslo a nadpis „Mlýnská dolina — ŠD". Milenci prekročili poťnú cestu povýše vinohradu a roztratili sa po húštinách pri lesnej škólke, kde sa ozývalo intenzívne bzučanie nervózneho hmyzu. Tam pod kriakami, schovaní pred zvědavým zrakom, trávievali návštevné hodiny. Jednotlivé pásy vinohradu sa temer nebadane pohybovali pod kovovým leskom napatých ochranných sietí. V hornej tretine — na strategickom mieste vinohradu stál strážný domček s lepenkovými stěnami, pokrytý eternitom. Celá búda bola natretá křiklavou zelenou farbou. Družstevný strážník, penzista, sedával večne pred svojou búdou, nakoFko domček nemal ani jedno okno. Obetavo striehol na zatárané milenecké páriky a len čo ich zbadal, už aj sa vyrútil — poplašník vo vrecku zánovného saka a zúrivo ručal: „Svine ste a nie študovaní Tudia. A to majů byť raz inžinieri. Všetko oznámim súdruhovi riaditeVovi. Všecko-všecičko, do podrobností." Keď starkého pochytila dobrá nálada, zavřel vráta na domčeku a odterigal sa k autobusovej zastávke. Starký, ktorého výpady priebehom rokov nadobudli pevný, vyslovene rituálny charakter, sa uvelebil v prútenom kresle pred kioskom a srkal
pivo. Spokojné sa prizeral na robotníkov, ktorí nakladali japonky na nákladné auto. Ak mal starký trocha pod klobúkom, začal zoširoka vykladať přítomným študentom o svojom vojenskom tažení so slovenským vojskom po Taliansku. „Privoňal som k apenínskemu vzduchu a bol som v jednej čate s istým ašpirantom, z ktorého sa neskoršie vykíul velikánsky básnik. Takver, milí a moji. S odchádzajúcim autobusom stra til starček všetkých nepozorných poslucháčov, ktorí sa viezli do města na zábavu alebo do kina. Pomaličky sa zodvihol a odchádzal do strážného domčeka. V lete sa mu nechcelo do vinohradu, ale služba je služba. Starký spával na starom matraci, vypchatom koňskou srsťou a za teplých večerov sa mu snívalo, že počuje cvrkánie cikád v Apúlii. V rozhlase po dróte hráli už po tisíci raz Šabl'ový tanec z baletu Gajané na želanie kolektivu pracovníkov mimoriadnej směny v závode ťažkého strojárstva v Dubnici nad Váhom. „Zuza," obrátil sa Štefan ku svojej milenke. „Ako si představuješ Arama Chačaturjana?" „Koho?" začudovala sa dievčina. Ležala krížom cez postel', prikrytá uterákom. Chodidlá si schovala pod vankúš, aby ju nezimilo. „No predsa toho Arménca, čo skomponoval tento orientálny rachot." „Aha toho," Zuza zaváhala a prudko odkopla vankúš na zem. „Bezpečne má čierne vlasy, vačky pod očami od krimského sektu a obrovský bachor. A predovšetkým nekonečnú potenciu, ako ty, Štefanko, mój." „Stefan, oblečiem sa strašné rýchlo, bleskovo. Nebudeš musieť na mňa příliš dlho čakať. Dole v jedálni zase rečnia, ak chceš, počkaj ma tam." Štefan sa k nej zohol a pobozkal ju na vlasy. Rýchlo sa zodvihol a vyšiel z izby Číslo 530 na chodbu. Do preplnenej menzy sa dostal horko-ťažko — pritisol sa ku stene v nádeji, že mu hrubé štípy nezastrú dianie na pódiu. „Pomkni sa," povedal Pal'ovi Ružovi, posluchačovi slovenčiny v treťom ročníku, ktorý spolu so šťúplym novinárom Ivanom a večne vylihujúcim právnikom Zolom obýval vedrajšiu izbu. Růža sa potisol nabok, bez toho, aby odtrhol zrak od pódia. Večer pred diskusiou bola v menze tanečná zábava. Usporiadatelia odsunuli notové pulty nabok a přikryli ich plachtovinou. Pred stolom boli kvetináČe s asparágusmi. Nohy piatich mužov na pódiu zrástli so zeleňou tejto nudnej rastliny. Do mikrofónu právě hovořil zrelý páťdesiatnik. Hovořil kTudne, bez akéhokolVek náznaku obvyklej funkcionárskej intonácie. Vyzeral ako provinčný advokát predvojnového střihu. Sem tam sa odmlčal a spoza tenučkých okuliarov sa priatel'sky pozeral na zhromaždených študentov. Vedťa neho sedel chlapčensky vyzerajúci muž, čo bolo pravděpodobně spósobené jeho účesom, určité nie jeho zlomenou unavenou tvárou cirkusového leva. Mal na sebe tmavý oblek s votkanými lesklými vláknami a jediný bol v rozhalenke — bez kravaty. Štefan ho hněď spoznal — ako bolo všeobecne známe — bol to advokátov priateF. Unavený valibuk bol •
*
na najlepšej ceste stať sa Čítankovým bardom celého národa pod Tatrami. Štefan sa uškrnul pri spomienke na básníkovo dvojveršie zjednej, ešte za starej republiky vydanej, antológie slovenskej poézie: Bol taký zvláštny chlapec bíedořici divné mal oči, podivné mal sny ... Básnik bol sústredený na cigaretu a očividné driemal. Jeho sused, bezvýrazný mladík vo zvázáckej košeli, mu servílne nalieval minerálku do pohára. Advokát s básnikom si pred rokmi odsedeli v 11'ave zopár tvrdých róčkov. Štefan poznal túto slávnu váznicu z letmého pohFadu z rýchlikového okna. Mestečko, poctěné váznicou za vlády fanatického staviteťa pevností a kasární Leopolda, rakúskeho cisára so zmyslom pre geometriu, bolo úplné bezvýznamné. Ranný rýchlik prehrmel cez zanedbanú staničku. Vázenie vyzeralo ako vellcá žitá torta s troma stupňami. Prostriedok torty zaberala zasklená chodba, v ktorej cestujúci nikdy nikoho nevideli. Budova takto připomínala skór sádrové modely, vystavované za zasvinenými výkladmi vidieckých cukrární. Namiesto svieČok boli na múroch upevnené neónove žiarivky. Vlak sa pohyboval vel'mi blízko, takže sa dali rozoznať olovené trubice s telegrafným a telefónnym rozvodom. Medzi šesťmetrovým múrom vázn C a železničnou traťou sa rozpreLerali starostlivo okopávané záhradky zamestnancov tepláme. Medzi dozrievajúcimi rajčinami na všetkých křižovatkách pečlivo udržiavaných pešiniek, vysypaných drobným štrkom, stáli plechové sudy na dažďovú vodu. V jedálni vládla strašidelná tlačenica. Podaktorí, šikovnější sa postavili na stoly, potiahnuté voskovaným plátnom, ešte vlhkým od oběda. NeznesiteFná horúčava, zvýšená cigaretovým dymom, mořila všetkých poslucháčov, nadžganých v jedálni. Re ční kov ohiyzok sa nepravidelne pohyboval po šl'achovitom krku, bol to jediný náznak fyzickej únavy očividné ctižiadostivého člověka. Řečnil dórazne s vědomím, že jeho mladí poslucháči bez akejkolVek politickej skúsenosti dychtili po prísTuboch, skrytých za jeho zdanlivo nfakkou íýslovnosťou. Rétorická vyváženosť nezastrela záblesky dravosti a nemilosrdnosti, vďaka ktorým sedel už pred tridsiatimi rokmi v tej istej jedálni ako mladý elév před otcami svojich dnešných poslucháčov. Štefan neznášal tlačenicu, cez mokrú košeťu cítil hrudníky a ruky okolostojaceho obecenstva. Podávali si ceduFky s otázkami, určenými predsedníckemu stolu. Bolo mu nanič, behom níekolkých minút zabudol na dotyky Zuziných rúk a na vóňu jej pokožky. Nedočkavo se upriamil na dveře a striehol, či sa Zuza už k .nečne neukáže. Vo vrecku si namacal zopár mincí. Šťuchol lakťom do odfukujúceho Ružu, „Paťo, požičaj mi tridsať korún — chcem ísť pod viechu." Namosúrený Růža polohlasné odvětil: „Dám ti, dám, ale kedy mi to vrátíš? Kedy uvidím prachy? Na svátého Dindi, čo?" Štefan převzal skrkvané bankovky a vopchal si ich do vrecka nohavic. Uvažoval, či by nebolo lepšie pobrať sa do lesa a neísť do krčmy. L'ahnúť si
175
do trávy a pekne-krásne sa pomilovat*. Len aby Zuze nenapadlo ísť potom nazad do města na hlavnú poštu a zavolaťjej otcovi do Košíc. Musel by ho aj on aspoň pozdraviť, na čo nemal vonkoncom chuť. Zuzin otec bol bývalý kovorobotník, ktorý zbruchatel kvóli kancelářským stolom, za ktorými sedával počas svojej životnej dráhy propagandistu. Momentálne bol zamestnancom Košických tehelní n.p. Štefan sa s ním stretol raz v živote. Na Verků noc. Starý stál podpitý na schodisku, zaisťoval si rovnováhu, opretý o zábradlie a s rehotom sa prizeral na vyčíňanie oblievačov. Zuza bola přemočená do nitky a drkotala zubami. Představila Štefana otcovi. Ten odtiahol Štefana do obývačky, vtlačil ho do mákkej pohovky a premeriaval si ho mútnymi očami. Tvár starého, široký tanier, bola bez pigmentu. „Na jeseň ťa vezmem so sebou. Na poFovačku, na Vihorlat Dnes móže ísť každý na poFovačku, nielen Vanderbildt Zámok pri Morskom oku vyhořel." Zuzin starý mal výraznú sánku, čo Zuza, žiaF, zdědila spolu s ryšavými vlasami, ktoré mala aj na ohanbí. „Vypime si, Štefan!" vyzval Štefana Zuzin otec, len čo si sádli. Ponalieval ostro zapáchajúci alkohol do štamperlíkov z českého krištálu. Stáli vzorné pripravené na alpakovej tácke na okraji štola, prikrytého vyšívanou dečkou so solivarskou vzorkou. „Vieš, chlapče mój, keď tiahnu sluky. Alebo hlucháne. Keď tokajú, to ti je muzika! Nože, zober si z čalamády, lepšie sa ti pálenka skotúFa dolu gágorom." Krátkým ukazovákom pichol do vzduchu smerom k sekretáru, na ktorom stál vypchatý tetrov s lýrovito upravenými perami, operenie na beháku chýbalo a aj sklené oko mu vypadlo. „Tú potvoru som tiež zložil, bum a bolo po ňom. Třeba na ne zvláštně povolenie." Zuza súrila, aby odišli a otec pobozkal na rozlúčku Štefana, akože nastávajúceho zaťa na líce, až to mťasklo. Zuza sa ešte zviezla so Štefanom vyťali om k východu. Vo výťahovej kabíne sa riadne pomuchlali a Štefanovi sa hojdalo všetko pred očami. Napol ucha poČul Zuzine šlová: „Buď rád, Štefanko, že náš starý nechcel vyhrávať na ústnej harmonike, alebo ti nezačal rozprávaťo jeho partizánskych hrdinstvách. Keď má vypité príde naň hotový ošial', každý ho musí počúvať, ináč sa nasrdí a smrteFne urazí. Keď sme boli malé,zvykol nás drať. J e veFmi cholerický. A ty, ty si sa mu páčil, lebo si urastený." Cez štrbinupootvorených jedálenských dveří vopchal sa správca študentského domova Lesňák. V žilnatých rukách držal debničku s pivom. Študenti pri dverách sa závistlivo pozerali na obsah debničky, ktorú Lesňák — neúnavná Danaida — ťahal k predsedníckemu stolu. Růža kývol na správců: „Sváko, aj tak sa cez to mravenisko neprepcháte. Dajte to pivo radšej sem." Lesňák nič nedbal na posměšky a ďalej si prerážal cestu cez hrbu tiel k predsedníckemu stolu. Schódza-neschódza, mal na sebe svoj slávny zele-
176
ný oblek, prešitý z lesníckej uniformy. Daroval mu ho ženin brat, revírnik na Podbánskom. Lesňákova šťúpla počerná žienka mu uniformu prešila, ale strieborné gombičky s rohovinou mu ponechala. Ostali na obleku, odcudzené póvodnemu významu. Masa študentov a študentiek, nadžganá do zapáchajúcej jedálne, sa rozvlnila. Diskusia rozohnila mladých Fudí, dvíhali ruky a přitom pokřikovali. Nad davom sa beleli papieriky s otázkami ako pena v příboji. Roztatárení nedočkavci vykřikovali otázky a nečakali, kým určený zvázák pozbiera ceduFky. Vykřikované otázky dorážali, podobné překvapivému vlnobitiu, na mužov za předšedníckym stolom. Inzulárne osamělí sedeli ako zmoknuté sliepky. Advokát si jediný ponechal sako, kým ostatní funkcionáři, vrátane básnika, sedeli žoviálne vyzlecení v prepotených nylónových košeliach, cez ktoré mali natiahnuté módné úzké traky. Advokát sa skromné skoro babsky usmieval. Ján Zlatoústý vedel dobré, čo chcú počuť jeho popletení poslucháči. Štefan počul od svojej tetky Vilmy zo Zlatých Moraviec: „Sedel v base, až z toho skoro očernel. Vraveli, že jedol vlastné oné, Bože mój, ponížili ho." Teta Vilma, trocha dýchavičná z nadbytočných kilogramov, si po každej vete dala zahanbene krátku ruku pred ústa, plné zlatých zubov. Na parkete stáli advokátovi poslucháči — v manšestrákoch a texaskách, tričká a košele na opálenej pokožke. Váčšinou vidiecki synkovia a dcérky, v hlavách celé skladiská predstáv, ktorí čakali netrpezlivo na deň, kedy sa ich hmlisté představy uskutočnia. Cez piatky zaplňali předměstské vlaky a vracali sa do mesteČiek a dedín, kde strávili víkend. Obťažkaní športovými taškami, plnými koláčov, slaniny a jablk sa vracali v pondelok ráno do Bratislavy. Tí od Piešťan a Trnavy chodievali častejšie domov a unavené kozaté sprievodkyne so šviháckymi šiltovkami im ani nekontrolovali zFavenky, toFko ich bolo v preplnenom vlaku. Podaktorí si našli miesto na záchode — hráli mariáš alebo sedmu a mladá robotníčka zo Štollwerku s pehami na predlaktí sa dobíjala do novovzniknutej oázy spoločenských pohuFaniek. Chlapci ju zavětřili ako kopový, unikala z nej sladko-horká vóňa čokolády, čo jej dodávalo osobitné čaro. Dievča robí pri o c e l o v ý c h valcoch drviacich kakaovú masu na jemný prach, ktorý preniká do všetkých pórov a robotníčka ním nasiakne ako špongia. Studenti gánia žiadostivo na robotníčku a ona, chuděra, prešFapuje z nohy na nohu. Jeden z mladíkov zažmurká a povie: „Slečna, kvóli poriadku by sme mali uvoFniť toto miestečko, ale ako sama vidíte, nie je to možné. Vydržte statočne, čochvíFa je Bratislava." Chlapci sa natriasajú od smiechu a dievčička krívi tvár. „Pěkní vtipkári, zavolám esenbákov," a od zlosti vyplazí jazyk. Bol uzučký a ostrý ako perský jatagan. Dievčaťu neostává nič iné, ako si preraziť cestu preplnenou chodbou k opačnému konců vlakovej súpravy, kde dúfala nájsť voFné miestočko na ukojenie prirodzených 1'udských potrieb. Rýchlik sa blížil k Bratislavě, minul svah, na ktorom bola umiestnená plochá budova Výskumného vinárskeho ústavu. Blížili sa prvé vežiaky
y
nových predmestí. Studenti vvkláňali hlavy, napriek trojjazyčnému zákazu, takže málo chýbalo a štípy elektrického vedenia by im oddrapili gebule. Ziapali na plné pFúca a ukazovali rukami dopředu: „Bratislava, Bratislava". Chlapci si zvykli od posledného leta pochodovat' v povolených sprievodoch, na pleciach slovenské zástavy, určené pre spomienkový zraz pri mohyle slovenského generála, výtečného astronóma a nositel'a čestnej légie, ktorého omvlom zostrelilo ostražité protiletecké delostrelectvo. Pahorok, korunovaný nevzhFadnou mohylou, je odlesnený, eróziou postihnutý vápencový tvrdoš, vypreparovaný z okolitých menej odolných hornin: slieňov, piesočnatých a slienitých břidlic, mákkých pieskovcov; s rozhFadom na okolitý kopaničiarsky kraj. Po slávnostnej manifestácii sa vřšok večer změnil na územie lásky — zo stanov a spacákov sa ozývalo dychčanie, stony a fučanie milujúcich sa dvojíc. Milostný šum stupal ku májovému nebu, z ktorého zletel francúzsky dvojplošník s pikujúcim generálom, dopisujúcim členom Akadémie. Báčik z vinohradu rozprával Štefanovi o ešte jednom ovel'a slávnejšom páde. „Pekne za radom." V istom poFskom kočovnom cirkuse, ešte pred vojnou, vystupovali tri nemecké artistky, sestry Meyerové — světové trio na lietacej hrazdě. Trapézistky boli driečne; skvostné sa krútili pod obrovským benátským lustrom cirkusového stanu s nadšením erotických motýl'ov: nedosažiteFné, étericky odpútané dvojitým saltom od všemocnej zemskej gravitácie. V kovovom koši na podpernom štípe stanu sedel cirkusový kuli a osvětlovač v jednej osobě: Ferdinand Kortész, menovec bieleho poloboha Marquésa del Valle de Oaxaca. Ligotavé čačky na trikotoch cvičiacich artistiek intenzívne odrážali světlo Kortészovych svetlometov. Vo svetelnom prúde sa pohybovalo nadpozemsky krásné telo najstaršej sestry. Omámený osvetFovač si v mozgu premietal do nekonečna spomalený film jej svadobného letu. Chtiac-nechtiac sa Heda, ako sa dievča volalo, stala objektom Fúbostnej tužby krpatého kuliho, ktorý, čuduj sa svete, nemal nijaké neřesti, nepil, nefajčil, ba ani sa nekurvil ako iní cirkusáci. Po každom večernom představení zliezol s opičou rýchlosťou zo svojej nebeskej rezidencie a obšmietal sa za plyšovou oponou, za orchestrom okolo svojej lásky. Heda sedela na skladacej stoličke v deravom kúpacom plášti, ktorý bol kedysi purpurový, na nohách mala nastoknuté turecké papučky a nepře s taj ne fajčila tenučké viržinky. Kortésza, ktorý jej připálil cigarillo, nebrala vóbec na vedomie — nervózne gestikulovala. Dlaňou naznačovala sestrám jednotlivé polohy ich letu a zakončila demonštráciu úderom na oblé stehno. Na jar sa cirkus, ktorý zimoval tradičné v Hodoníne, pobral na turné po Slovensku. Prvé gálapredstavenie sa konalo vTrenčíne na náměstí pod hradom. Osvětlovač, posadnutý náhlou nenávisťou, ukul diabolský plán. Pred začiatkom predstavenia, keď nikto nebol v cirkusovom stane, napojil hrazdu na sieť vysokého napátia. Počas predsta-
venia, mučený neopátovanou láskou, zápol prud v okamžiku, keď sa spojili ruky lietajúcich sestier, ktoré sa bez výkřiku zrútili do manéže. Vtedy sa cvičilo bez záchrannej siete. Sucho, skoro nehlučné cupli do pilin. Ostali ležať bez pohnutia so zlomenými vázmi, zbavené sférického čara. Zamilovaný netvor vvužil všeobecná trmu-vrmu a utiekol do lesa. Po troch dňoch úporného hFadania krížom-krážom po lesoch, našli ho žandári obeseného. Vo vrecku mal reklamný letáčik troch sestier. Štefan medzicasom vyšiel z jedálne a celý blažený s vystretými nohami sedel na stupienkoch schodiska, vedúceho do knižnice a do študovne a čakal na Zuzu. Uvažoval nad tým, čo sa vlastně změní cez toto leto. Niečo by sa malo zmeniť, ale v čí prospěch? VeFká ručička hodiniek nad vchodom do študovne vyzerala ako policajtský pendrek. Slovo „demokracia" sa skloňuje s mákkosťou cukrovej vaty, ktorú předával Miklóš báči pod Urbanovou vežou k veFkej spokojnosti dětského publika. Růža mu už niekoFkorazy presne a nadšene vysvětlil, čo príde. Růža sa nadchýnal vidinou robotníckej samosprávy. „Z nej dostal strach vojenský komisár Trocký a dal strieFať do kronštadtských námorníkov, rebelantov. Rozumieš, Štefan, postrieFali ich ako králikov. O tom, samozrejme, nič nevieš, somár. Dějiny, to ti je ako opereta. Zomiera sa s nadšením ..." Ružovi sa Štefan nevysmieval, lebo sa poznali od malička. Spolu chodili do kina, na futbal a hlavně spoločne čítali Mayovky, vypožičané od Ružovho bratranca Arna, ktorý rnal celú zbierku indiániek, vytlačenú tlačiarňou Lev v Ružomberku za Slovenského štátu. V jednej z knih, volala sa tuším „Roklinami Balkánu", bola autorova fotografia. Dr. Karol May, ako sa autor podpisoval na tisíckách pohFadníc, zasielaných na žiadosť početných fanúškov a obdivovateFov, sedel, skór by sa dalo povedať, ležal, zabořený do prúteného křesla, dosť Širokého na to, aby sa vFavo a vpravo od saského daňového podvodníka a zúrivého spisovateFa zmestili orientálne nadmuté vankúše. Mal na hlavě fez a zasmušilo zieral na vodnú fajku, postavenú pred kreslom, rozosmutnený pri pomyšlení na finančné škandály, o ktorých vďační čitatelia nemalí ani zdania. Zuza konečne prihrmela a vytrhla Štefana zo sladkého ničnerobenia. Jedným dúškom sa ho opýtala, či sa teda ide na Železnú studničku. Štefan prikývol, ako jediní z celého študentského domova sa pobrali autobusom do lesíka a tak sa připravili o póžitok sledovať ďalšiu politickú argumentáciu nadaného pravotára. V
Prvomájový sprievod
Přivstal som si, lebo je prvý máj — sviatok pracujúcich. Švédsku gymnastiku by som si vlastně mohol odpustiť, dnes bude dosť pohybu. Nemali sme so Šulekom hrať celú noc karty, márnosť šedivá, mám hlavu ako bubon. Len čo sa mi posmieval, vraj advokáti vo výslužbě sú od osláv oslobodení. Odprevadil som ho až po bývalú tabakovú fabriku, odtiaF už nemá ďaleko domov. Karty hráváme dva razy do týždňa, upravenú ka-
177
w
nastu, poker a zriedkavo aj bridž. Sulek bol skálopevné presvedčený, že na mojej hre badať nevýhodnú kombináciu predmetov, ktoré vyučujem. Matematika a dejepis — a to, prosím, už skoro tridsaťrokov. Začal som na miestnom reálnom gymnáziu, právě na desiate výročie založenia Československej republiky. Celá hlavná ulica od Dessewfyho až po Forgáchov palác bola ovešaná trikolórami. V gymnáziu som vystriedal starého Marótyho, ktorého na českých novoprišelcoch těšila len skutočnosť, že zmodernizovali pivovar, v dosledku čoho dostalo pivo novů, skvelú příchuť. Maróty sa so mnou dojato rozlúčil, však mi bol učiteFom v septime; ukázal na regály knižnice, kde stáli zaprášené zvázky Wurzbachovho biografického lexikonu rakúsko-uhorského mocnářstva a povedal, že po maďarské učebnice a ostatné lexikóny pošle školníka Lackoviča, nech ich presťahuje do jeho staromládeneckého bytu na KováČskej ulici. Už minulý týždeň namaFoval najlepší kreslič mojej maturitnej triedy na baliacom papieri zváčšeninu Picassovej holubice mieru v sýtej belasej farbe. Zo záhadných dóvodov je mierová ratolesť jedovato zelená. Holubica je vlastně úžasné hlúpy vták, len čo sú všetky střechy do biela zasvinené. Na baliacom papieri zváčšená v pomere 1:20 dostala holubica výraz namosúreného moriaka. Tým na tribune to vadiť nebude. Poznám medzi nimi akurát jedného. Je námestkom na odbore školstva MNV. V šesťdesiatomprvom nám do triedy poČas vyučovacej hodiny doniesol „Morálny kódex člověka komunizmu" a smrteFne vážný ho vtisol do rúk každému žiakovi, Žiaci boli ticho, lebo bol s ním náš súdruh riaditel', ktorého brat je vedúcim katedry vedeckého ateizmu; a ktorý bol pověstný fanatik disciplíny nového typu. Súdruh riaditel' sa poďakoval v mene našej školy za kódex a vyzval vyjavené žiactvo, aby sa věnovalo Stádiu tohoto veFdiela novodobej morálky so zvýšenou usilovnosťou a neutíchajúcim záujmom. Od mierového kongresu vo Varšavě sa veFa nezmenilo. Vojen neubudlo a mier sa podobá stále kratším oddychovým přestávkám. Eiréne, VeČne mladá bohyňa so širokými neženskými plecami a so sponou na chitóne. Ochránkyňa detí. Tribúna je nízká, podlhovastá, celá je potiahnutá krvavočerveným plátnom, ktoré za dažďa svojvol'ne stráca revolučnú červeň, stekajúcu v pramienkoch na dlažbu. Dúfajme, že dnes nebude prŠať. Parazól si nechám doma. Obvykle je na prvého mája riadna horúčava. Najlepšie bude, keď sa oblečiem do bieleho, aj keď váčšina kolegov bude v tmavom. Světlá látka pohlcuje alebo reflektuje slnečné lúče, milí žiaci? Potiť sa nebudem, ale zato chrbát ma bude strašné bolieť od věčného postávania. Najhorší je rev skandiyúcich žiakov, nehovoriac o stratenom čase, právě keď začíname novů látku. Učebné plány sa menia, ale mňa do toho nič. Mám svoje témy a bašta, koniec! Špinavé a papul'naté trhovkyne tiahnu ku královskému zámku. Pri prvej veFkej vodnej nádrži ich zastavia halapartne dobré vykrmených Švajčiarov. Hluk a krik vyl'akal na smrť budúceho ob-
178
čana Udovíta šestnácteho. Epizoda pre maturantov, ba čo viac, mimo učebného penza, ale odpustiť si ju neviem. Žeby slabost', senilita, alebo drobné súkromné potešenie? V kabinete mám schovanú fTašu „Unicum", moje horké mystické vajce. Kúpil som ju na učiteFskom výlete v Maďarsku. Nemyslíte si, že som pijan, nie, kdeže, som na seba dosť prísny, v mojom veku. Raňajky si dnes ušetřím, len kvapku čajů. Gruzínskeho. Je Čierny, hrubolistý a vonia božsky. Včera večer mi suseda doniesla polievku, diétnu. V mojom veku si třeba dávať pozor na žalúdok. Raz-dva a má člověk dieru v žalúdočnej stene, břr. Žiaci sa dnes napchajú do prasknutia párkami a cukrovou vatou. Pre mňa platí vyhýbaj? sa vzrušeniu, aj gastronomickému, prirodzene. Ťažké omáčky, všakovaké korenia, bobkový list a paprika, to je hotová smrť pre našinca. Mój priatel' veterinář prišiel domov z flámu a ako správný patriarcha vytiahol ženu z postele, nech nám kartárom o polnoci navaří dačo pod zub. Pěkný vták je Maťko Štefuca. Suseda je porodná asistentka v nemocnici. Stará sa o mňa a stihne to popři všetkom zhone, Čo má v špitáli. Keď sa vrátim z manifestácie, zohrejem si polievku. Teraz sa posadím na chvíFku, skór ako sa poberiem do školy. Po ktorej straně korza tam pójdem? Po 1'avej s t o n e hlavnej ulice — Fó utcza — Leninova . . . Po širokom chodníku košického korza sa prechádzali k.u.k. dóstojníci. Modré blůzy, čierne salónne nohavice im predlžovali a zvýrazňovali zdravé stehná. Ich lásky im spósobili slávny kohúti krok. Spirochéty ho ešte váčšmi pokazili a porcie ortute, vstrekované vojenským chirurgom do vojenských řití, im mali vzdorovať. Po opačnej straně korzovali slúžky z pánských domov s honvédmi. Korzo je pri soche Immakuláty rozštepené na dve takmer súmerné časti. Už skoro ráno stoja pri Michalskej věži dvaja zametači. Jeden je cigán. Ako dvanásťročný chlapČisko som videi v Hrnčiarskej ulici policajného prezidenta nášho kráFovského města. Hnal pred sebou spoteného cigánskeho mládenca. „Boha ti, Devel a Beng ti naháňam, zloděj akýsi!" a postrkoval cigána ebenovou paličkou so striebornou guFou na konci. Cigánovi možno zvučala slobodymilovná „Nagy Idai nóta" v ušiach. Dnes pojdu cigáni s nami v prvomájovom sprievode. Nech žije asimilácia občanov cigánskeho póvodu. Cigánska otázka je u nás definitívne vyriešená. Podařilo sa to, čo zlyhalo za Márie Terézie. V krčme „U dvanástich apoštolov" sedí krpatý vajda na červotočivej lavici a presviedča náhodných spoločníkov, že je sústružníkom vo Východoslovenských železiarniach, a to už od nepamáti. Žiakom o nich vysvetFujem: cigáni přišli z Malabarského pobrežia cez Afganistán, třeba si ich uctiť už kvóli ich brahmanským bratrancom. Žiaci sa uškřňajú. Najlepšie by bolo po ceste odbočiť k rieke, k Hornádu. Na nábřeží sú vysadené topole. Osamelosť stylitov. Hmm. Admirál Miklós Horty vtiahol do nášho města na bielom koni. Cválal opačným smerom, ako sa
dnes pohne prvomájový sprievod. Vitéz Horty mal stařečků nezdravú tvár, stisnuté pery, bez úsmevoi. Ajhla, spasitel'Horného Uhorska, kriesiteť tisícročnej říše Arpádovcov. Pri honvédskej pamatnej tabuli na dóme, krátká zastávka, či zaváhanie bielej paripy a prudký klus k městskému domu. Teraz ráno je na ulici príjemne ticho. O dve hodiny budú amplióny chřliť pochody a reportáže. Umělé vzrušenie sa stane skutočnosťou. Dúfajme, že pred našou školou pojde Štátne divadlo. Ako chlapci sme čakávali na baletky v parčíku oproti fontáne. V bazéniku plávali tučné kapry. Priatel Šulek pozná chirurga, ktorý zbavil primabalerínu křčových žil. Má najkrajšie nohy města. Privádzali žiakov vyšších tried do tichého erotického vytrženia. Sám som ju vela ráz videi, posledný raz v Coppélii. Alebo pani Polanská. Sólistka opery. Neukazuje sa za bieleho dna na ulici, lebo podl'a jej vlastného presvedčenia je jej obrovská postava predurčená výhradně pre javisko, kde získává výhodné proporcie. Posledne som ju počul spievať v Tannhäuserovi. Herci minú tribunu a sopranistka sa s povolením riaditela odpojí od pochodujúcej skupiny. Nájsť taxík je neobyčajne ťažké, lebo taxikáři pochodujú tiež a prázdné taxíky odstavili za kultúrnym domom. Za dominikánským kostolom býva kolega Slezák. Učitel' biológie. Zúrivý prívrženec homeopatie. Kozie mlieko dostává od sedliaka spod Hradovej. Bylinkárči vášnivo. Kopy rastlín suší na rysovacích stoloch. Vlastně cestou by som ho mal zobudiť, sedmispáča. Keď zomrel generalissimus, vystavili v aule školy jeho portrét v oleji, medzi dvomi rododendronmi. Slezák, riaditel'Kupec a ja, akože najstarší člen učitelského zboru, sme stáli čestnú stráž. Trojjedinosť. Předčasný svátodušný sviatok. Nešťastník Šulek. Ako sa ponáhlam domov, natrafím naň. Šulek so smútočnou páskou na rukáve gabardénového obleku a s pevným tenulinkým uzlíkom čiernej kravaty. Čelo mal spotené a na tváři široký nevinný úsměv. Tento úsměv sprevádzal nerozlucne JUDra Šuleka na jeho púti životom. Vznikol kvóli vyčnievajúcim lopatkám, nepřekrytým hornou perou. Vra vím mu, braček, pober sa urýchlene domov. Zalez dakde do kredenca a schovaj ten tvoj satyrský úsměv, lebo ťa ešte stihnú zavrieť, až budeš čierny. Bež pekne-krásne domov, ale ihned! Celé město smúti a ty sa rehoceš. Sulek si přikryl zuby dlaňou a bez pozdravu sa celý skormútený pobral domov. Vlastně by som si predsa mal niečo zahryznúť. Schovám si do vrecka rožok. Zíde sa mi počas dlhého zhromažďovania sa v letnej záhradě pri železničnej stanici. Po sprievode sa všetci poberú k hudobnému pavilónu. Tam je vytúžená méta nadšených más našich pracujúcich. Všade budú stánky s pivom a párkami. Dnes sa pred pavilón postaví odborářská kapela Východnej dráhy. Železničiari neochvejne vyhrávajú, nepreruší ich ani koniec světa. Trúby a činely počuť až hen za Mlýnský náhon. Tam sa mi žiaci rozutekajú. Rozprchnu sa po okolí, ale kto ich bude zháňať po parku. V
Kolegovia, všetci, jedinú výnimku tvoří biológ Slezák, pojdu po sprievode do hotelu Luxor na pohárik. Mne sa akosi nechce, azda som už skutočne starý. Podvečer ma čaká záhrada. Nie je velká, ale naša, ako sa hovoří. Cintorín na Rozálii. Tam pochovávajú celé město. Záhrada leží pod múrmi cmitera a ludia pri hroboch ju vidia ako na dlani. Matka, otec aj staří rodičia, všetci sú na Rozálii. Španielsky orgován pri múre cintorína omamujúco rozváňa S každým vdychom sa mi zrýchli tep. Pol siedmej. Už aby som išiel. Žiaci ma čakajú. Mňa, triedneho. A po školu sú dobré dva kilometre. Holičstvo „Je spárno, na zadusenie spárno," chcel ešte povedať Palkovič, ale holič Nagy mu mocné přitlačil hlavu na svoje vyklenuté brucho. Hlava bola dokladné zabalená do frotírovacieho uteráka. Z uteráka sa valila para a stúpala nahorkpopraskanej povale holičstva. Palkovič miloval tento okamžik skvostného uvolnenia, ktorý si doprial raz za tri týždne. Ostrihať, umyť vlasy a perfektne oholiť. Na krátký okamih znevládol a mlandravo ovisol v holičových rukách. Cez uterák cítil příjemné teplo, sálajúce z holičovho bachora. Otvoril oči a pozoroval s velkým uspokojením holiča, ktorý pohodil mokrý uterák na umyvadlo a začal rýchlymi pohybmi sušiť PalkoviČovu hrivu. Palkovič si odkašlal a spustil: „Na Zlatých pieskoch pri Varné je horúčava, otca mu, aspoň raz tolká ako u nás doma. Cez poludnie sa ani lístok nepohne. Po Bulharoch - ani stopa. Všetci do jedného si lahnú po obede spať. Ba aj mačky, psiská a všetka háveď zalezú. Tomu sa vraví, pán Nagy, siesta." siesta," zasipel zbožné holič, „kdeže, v Košiciach nebývá taký kl'ud, bezvetrie." Namydlil štětku a začal citlivo nanášať penu na Palkovičovu tvár. Začal pri odstávajúcej bradě. Hornů peru a okolie ústných kútikov opatrné obišiel. Do velkej plochy líc sa pustil rýchlo a keď sa bavil s Palkovičom, spomalil holenie. Štětku držal nad otvorenou dlaňou, do ktorej odkvapkávala bohatá pena. „Poznáte Matějku? Robí v Krajskom múzeu. Náš starý zákazník. Povedal mi, že celé naše město je vlastně veterný kanál. Představte si, ako hlúpo je postavená celá Leninova ulica. Ako na zlosť, som kvóli tomu večne prechladený. Lekár ma chce za každú cenu presvedčiť, že ide o zvláštnu alergiu." Po druhom namydlení nasledovala krátká přestávka, cez ktorú holič posadil ďalšieho zákazníka do koženého křesla, přisunul mu za zátylok chrómované umyvadlo na vysokej nóžke. Nastavil ho do potrebnej výšky a cez žltú gumovú hadicu, zakončenú malým lievikom, napúšťal teplú vodu do nádoby. Poškrabal sa pod pazuchou, utřel si vlhké ruky do plášťa, cez ktorý mu presvitali traky a vrátil sa ku křeslu, v ktorom trónil Palkovič, aby pokračoval v holení a v započatom rozhovore. „Nečudo, že za tejto horúčavy porazilo biskupa. Dóm svátej Alžběty bol natrieskaný. Špendlík by na zem napadol medzi tolkými gádžami, čo sem 179
přišli z celého košického okolia. Přišli sem ako muchy na sladké. Povráva sa, že sa nebohý osobné poznal s pápežom Piusom XII. To sa mi nezdá. Z Košic sa nikdy na króčik nepohol a pápež, ten trčí v Říme. Viete, biskup bol za mlada vel'ký světák. Topánky si dával šiť na mieru v Miškolci. Ale k ruďom hovořil prosto, zrozumiteťne — řečník nebol." „Zato dnes máme rečníkov nad hlavu," zasmial sa Palkovič, „ale dobří řečníci nevyrastú za noc. Čo nám rozhodne chýba, sú tradicie. Nie nadávky a zlosť, ale správné tradicie." „Dačo na tom bude," súhlasil holič, „bez tradicii nás predajú ako Zulukafrov." Palkoviča potěšil holičov súhlas, nakol'ko ako úradník Krajského národného výboru sa považoval za znalca 1'udských starostí. V úřade vybavoval jednotlivé žiadosti spoluobčanov o stavebné povolenia. Vytvořil si přesný druh všeobecnej filozofie, ktorá mu dovolila rozhorčovať sa nad dotieravosťou a neprimeranými úplatkami čakateFov. Cez desiatu neopustil svój pisací stol, čím sa odlišoval od ostatných úradníkov, ktorí zmizli ako gáfor v neďalekej kaviami. Najprv si vyčistil okuliare kúskom semiša, vytiahol z hlbky štola košickú dvanástku a nalial si plný pohár piva. Z fTaše nepil nikdy. Východoslovenské noviny si zvykol rozložiť na písacom stroji, ktorý mu slúžil ako čítací pult. Patřil ku zriedkavej sortě čitatel'ov úvodníkov, čo bol akýsi zlozvyk. Ako bývalý živnostník sa v Prešove dostal do strany. Ešte v štyridsiatom ósmom. Nedorozuměním, tak sa to na oddelení, kde pracoval, tradovalo a časom tomu uveril i sám referent Palkovič. Jeho rodinný život bol harmonický, lebo predstieraná hluchota ho uchránila pred množstvom domácích škriepok a katastróf. Jeho Specialita bolo ríbezFové víno. Mal ho uschované vo veťkom demižóne v pivnici rodinného domčeka, pri peci ústredného kúrenia. „Všetko to táranie o demokracii. Každá upratovačlca sa naraz vyzná. Čo súdite o tom, pán Nagy?" „Vedel som, že to takto skončí, tanky prídu. Celé mesiace predtým som si kládol otázku — kam to povedie. Mnohí sa správali ako by neboli ani dospělí." „Ministři, prirodzene, tí si móžu všeličo dovolit'. Vtedy keď přišli z Moskvy, povyťahovali ich z áut, a, reku, rečnite!" „Kto to kedy slýchal?!" vydal sřkavý zvuk, akoby jedol slíže s makom. „Nakopať do rite ich třeba! S prepáčením," zauvažoval holič. „Politika je hnusné svinstvo, pán Palkovič. Nečudo, že přišli." Obaja sa odmlčali, čo len zvýšilo záujem Čakajúcich zákazníkov, ktorí odložili obrázkové časopisy na sklenený stolček čakárne. „Maďarskí chlapci boli medzi nimi. Tých mi bolo najviac l'úto. Rusi, tí sú zvyknutí. No, Maďaři sú somári." Holič vzal PalkoviČovu tvář pevne do dlaní a začal mu vtierať do pokožky Pitralón. Vytrvalo ho plieskal bruškami prstov, kým Palkovičova celková ochablosť ustúpila sviežemu sebavedomému pocitu. „Pán Palkovič, o to všetko sa nestarám. Celý boží deň mám okolo seba 1'udí. Čo sa mám dať
180
zaťahovať do ďačoho, do čoho ma nič! Hotovo, nech sa páči pán Palkovič." Keď už stáli pri pokladní, Palkovič zastrčil do vrecka holičovho plášťa dve obligátně korunky a dóverne sa opýtal: „Financa Bartoša ste nevideli? Nebol u vás minulý týždeň? Mali sme ísť na ryby do Hámrov." Holič si pri spomenutí financovho mena pomyslel: „Ten sa tu neukáže pred výplatou," a nahlas doložil: „Nie, nebol tu a v meste ho tiež nevidno." Palkovič zakýval ostatným mužom v čakárni na rozlúčku. „Teraz sa budem páčiť kolegyniam v kancelárii," a dobré naladěný opustil holičstvo cez vždy pootvorené dveře, ktoré boli motúzom zachytené o vešiak. Financ chodil do holičstva, podťa možnosti, v sobotu. To bol financov vel'ký deň. V sobotu prechádzali stovky žien popři dverách holičstva, za ktorými sedel vyberaný spolok, zocelený silami spolupatřičnosti. Boli to váčšinou vlastníci abonentných lístkov, modrých papierikov, ktoré si založili za remienok hodiniek alebo zastrčili do vrecka na saku. Holič Nagy bol často vyrušený pri zušlechťovaní hláv svojich vyvolencov. Rozptýlený si otřel nožničky, alebo břitvu o chrbát ruky a dal si ich do kešene. „To sa pozeráte, vyvarujete oči ako slepé štence. Darmo je, KošiČanky majů pěkné zadky! Ťažké," dlhou kostnatou rukou načrtol vo vzduchu vznešenú parabolu a žmurkol okom smerom k čakárni. Vel'kou kvietkovanou vreckovkou si utřel pot, čo mu stékal v prúdoch za golier. Skoro ráno, keď Nagy právě dvíhal rolety na obchode, objavili sa ako prvé vidiečanky, ponáhl'ajúce sa na trh. Každá z nich musela minúť holičstvo, ktoré bolo hněď na rohu oproti Dominikánskému námestiu, kde sa konali trhy. Sedliaci tam předávali ovocie a zeleninu zo záhrad a záhumienkov. Nagy im vcelku nevenoval velTcú pozornost', ale keď holičstvo sem-tam obišla čo mladšia sedliačka v krátkých pestrofarebných sukniach, v zamatovom prusliaku, rýchlo sa za ňou pozřel a meral pohl'adom jej statné lýtka, kým ich nestratil z dohl'adu v šere nízkého podchodu, vedúceho na námestie. Sedliačky mali široké plecia, boli pomenšie a na chrbáte ťahali ukrutný batoh — vyvážený vpředu pleteným košíkom. Pohybovali sa impozantně s nemotornosťou bitevných lodí. V parčíku pri divadle drhol jeden chlap kachličky na vchode do veřejných záchodov. Bol rozkročený v gumákoch, pohvizdoval si a opieral sa o traktorovú vlečku. Pozeral sa tiež za ženami. Ak sa náhodou objavil ešte aj Marossy, aranžér z komunálu, stáli spolu s holičom pred výkladom, ktorého vnútro mal Marossy zaplniť heslom a portrétom štátnikov; a pozerali sa zasněně ku katolickému kostolu. Pred dómom svátej Alžběty bola zastávka električky a z nej sa vyhrnuli domáce panie so sieťovkami, nákupnymi taškami a celý tento vzrušený vtáči krdel' sa pobral na trh. Marossy hlbavo začal: „Minule mi přišlo na um, prečo sa mi večne snívá o prázdných mestách, pán Nagy. Keď sa takto vyjavene kocháme v ženských, to musí vyčerpať mozog a v noci si chcú buňky oddýchnuť. Jedno pivko navrch, pivo je
močopudný nápoj, tieto pohladv — a hlava je unavená. Výsledok je nekludná noc." Nagy sa pohrával so zvázkom krúcov, ktoré mal schované v hrsti. „Ty si ešte mladý a pri sile. Čo ti třeba milý mój, nie je l'ahkomyselná zábavka, ale sústredené hladanie, aby si si našiel riadnu ženu." „Pozři sa na mna. Hladám už neúrekom roky, ale ženu som si nenašiel! Vieš, prečo, Marossy? Casanova nie som, veď on by košický prach nezniesol. Bol niečo ako cudzokrajná rastlinka, aj ona potřebuje dostatocné vlhko a teplom prehriatu zeminu. Všimni si všetkých tých nešťastníkov, čo sa s vyplazeným jazykom naháňajú za iným pohlavím. V takejto sítuácii pomóže iba zahrádka, okopávat', plieť, polievať, klásť chodníčky. Dnes je to celonárodně hobby. Ale tv, Marossy, si nato ešte primladý. Užij si, dokiať sa dá!" Okolo oběda prefrčali okolo holičstva medičky na bieykloch. Zaťato stupali na pedále a pri semafóroch zošli zo sedadla. Biele pláště z pitevne mali pečlivo stočené a spolu s učebnicou anatómie uložené na nosiči. „Kristové rany, aké sú chutné," zavzdychala hlava dopola pokrytá pěnou, patriaca pánovi Vaskobojnikovovi, učitelovi hudby na štátnom konzervatóriu a hrdému vlastníkovi absolutného sluchu. Všetky uvádzačky v štátnom divadle ho dobré poznali, lebo prichádzal do divadla váčšinou bez lístkov a v sprievode mladučkých dievčat. Uvádzačky sa smiali: „Zábudlivý ste, pán profesor ..." Na Pikovej dáme vydržal až po strašidelnú scénu stretnutia Hermanna a starej grófky, S hrmotom vstal a nechal svoju útlu sprievodkyťíu o samotě v opustenej lóži. „Aha ho, vážení, úžas, to Čo vidíme, je úžas a príodný zázrak. No zohnať si súcu ženu, to nie je vystrielať si ružu v lunaparku na jari roku. Kolko opuštěných dievčat sa sužuje: zdravotné sestry, telefonistky, predavačky, sprievodkyne a toť kurvy, tie sa vydajú a ani len variť nevedia," ozval sa pomocník Verejnej bezpečnosti Tóno Kizek, ktorý sedel medzi ostatnými v čakárni. Nagy ho v sobotu prednostne obslúžil, aj keď nebol objednaný. „Nedávno ma pozvala jedna, mimochodom fešanda nekonečná, robila v závodnej kantíne hore na bani, v magnezitke. Na stehná som jej naletel, že mi polievky navaří, akú ani Pál Eszterházy nejedol. To bolo necudné znamenie, na ktoré som naletel. Spolu sme si sádli a ona, že má v žilách grécku krv, tak ako ma počujete — hotová beznádej. Napolo Grékyňa. Otca jej priviezli v zaplombovanom dobytčiaku až po slovenskú hranicu. L*avú ruku nechal v Makedónii. Až do dneška bol hlboko nešťastný. Gréci nejedia ako my, miešajú chody a odrazu sa napchávajú zeleninovým prívarkom, másom a ku všetkému jedia vela chleba a nie zemiaky ako my. Zakončia poriadnou dávkou vína, alebo pohárom Čerstvej vody. To mi všetko stihla vysvetliť. V hlavě mi bzučalo, polievka na stole, červená sviečka čmudí, izbietka malá — útulná. Skoro som zabudol, že som v slobodámi. Myslel som si, pravdaže^ko inak: máš šťastie, Tóno. Málo chýbalo a rozrevem sa. Konečne som našiel spriaz-
nenú dušu. Za ruky sme sa držali a tu začne potvora vvmýšlať. Na bani majů psvchológa. Sopliak navravel jej hlúposti a našinec aby všetko z vody ťahal. Nemyslíte si, že som grobián, ale to bolo privela. Po večeři vytiahla knižku, že či jej nebudem z nej čítať básně. Ako by mečom uťal, čaro bylo v ťahu. Hlas sa jej triasol, keď čítala tie básničky, lebo ja som nechcel. Recitácia nemala koncakraja a za pokažený večer móže ten prekliaty psycholog z magnezitky." Holič si odkašlal a skontroloval učnicu, ktorá střihala vlasy právníka Miklošíka. Právníka nezaujímali výlevy esenbákovej duše, ale zato s velkým záujmom si prezeral Vaskobojnikova, o ktorom vela počul. Vaskobojnikov bol pre časť košickej mládeže anjelom Azaelom, ktorý nevkusne, zlomyselne, ale rozhodne závideniahodne zvádzal konzervatoristky. Za Vaskobojnikovovými plecami bolo počuť šum padajúceho lístia z rajských figovníkov, pod ktorými sa objímali naši prarodičia Adam a Eva. Vaskobojnikov bol pred vojnou najkrajší chlap v celom meste a keď išiel po korze, ženy sa za ním obracali a ostávali stáť s otvorenými ústami, aby po chvíli pokračovali v chódzi: nerozhodné a zahanbené. Miklošíkov krstný otec to zažil a často o tom rozprával. V LevoČskom dome zvykli ísť na pohárik. Krstný si dal „parašutistu", pivo s rumom a Miklošík limonádu. V Levočskom dome mu krstný ukázal učitela hudby v sprievode pex*oxydovej blondíny. Krstný sfúkol pivnú penu z pohára a rukou si přitom chránil čerstvo vyžehlenú bieloskvúcu koŠelu. Po prechádzke sa vrátili domov ku krstnému. Krstný sa zavřel do izby, ktorú všetci volali fajČiareň a žiak Miklošík ležal za diváňom, na zemi, a prezeral si album s fotkami nahých žien. Album patřilo krstnému, ktorý ho přechovával schované v knižnici za radom nevinne vyzerajúcich knižných vázieb. V rožkoch bola pečiatka predprevratového fotografa „Szakács és Boros, Miskolc". Žisk Miklošík sa naklonil tesne nad povrch zožltnutých fotiek. Žltohnedé flaky vo fotografickom rámiku spósobili nevídané a efektné zaoblenia odfotografovaných ženských velkolepostí. Chvíle, strávené nad krstného erotikonom, formovali ďalší mravný rozvoj budúceho právníka. Niekedy bol rád, ak neostal v izbe sám — prítomnosť sesternice alebo bratranca mu zabránila venovať sa taj nej neřesti. S krs tnou musel ísť na spoveď. Po spovedi klačal s čerstvo vystřihanou hlavou a modlil sa s vnútornou vervou (ako sa mu zdálo): „Ó, dobrý milosrdný Bože a Otče! Ďakujem ti zo srdca, že si mi hriechy odpustil skrze kňaza, svojhonámestníka. Slubujem ti, že sa každého i najmenšieho hriechu budem chránit', že chcem byťtvojím dobrým, poslušným a nábožným dieťaťom," a pozeral sa přitom na svoje nehanebné ruky, ktoré za všetko mohli a dokonali to žalostné příjemné násilie na jeho tele. O niekolko rokov, to bol Miklošík už zvázákom, zabudol na dětinské zhrýzanie svojho polakaného vnútra. Jeho prvotný záujem o ženy dostal přesné obrysy, velkosť a patřičný švih. „Prepánajána, vaša frizúra sa vám nepáči?" — bojazlivá otázka učnice vyrušila zasněného právníka. Pomatenoprikývol na znak spokojnosti s no18!
vým účesom. Učnica stiahla plachtu z jeho pliec a začala mu metličkou oprašovat' chrbát Miklošík bol posledný zákazník v tuto sobotu. Holič Nagy bol schovaný za španielskou stěnou a odtial' zaznělo jeho „Do videnia, súdruh Miklošík". Učnica si pritisla pokrkvaný plášť na prsia a ešte hodnu chvíťu sa dívala za svižné kráčajúcim právnikom, ktorý sa pobral smerom k štátnej prokuratúre.
Josef
Skvorecký
Jeden týden v životě Květoslava Prská Pozdrav George Orwellovi ze skutečné Oceánie let 1948-1984 Byl to klidný týden, a celkem nic se neudálo. Když Květoslav lezl pod peřinu, kde na něho už, zcela odstrojena, čekala jeho žena Jarmila, zalil ho pocit štěstí a dobré pohody. Měl před sebou sobotní večer, plný rozkoše. Vstávat musí teprve půl hodiny před půlnocí. Potom ovšem sebou bude muset hodit, aby se o půlnoci dostal k Bílé Labuti a vystřídal jistě už unavenou tchyni, která tam stála ve frontě na ledničky. Byla to skutečně šťastná náhoda, že tchyně přijela z venkova na návštěvu, protože jinak by se byl musel postavit do fronty sám, už v šest večer. Tchyně se pro jistotu rozhodla, že půjde k Bílé Labuti už ve čtyři, a ukázalo se, že správně udělala. Ve čtvrt na pět volala z budky, že je v pořadí sedmá, což byla příznivá zpráva. Od známé prodavačky, které koupil bonboniéru, se Květoslav dozvěděl, že v pondělí ráno přivezou sedmnáct ledniček, a jenom tři dají stranou pro významné papaláše. Vyhlídka na získání ledničky byla tedy víc než dobrá. Jarmila měla manžela vystřídat v šest ráno. Problém byl, kam s ledničkou. Květoslav a Jarmila bydleli v podnájmu, každý v jiné Čtvrti. Jejich bytné byly vdovy, které obývaly kuchyň, a svůj jediný pokoj pronajímaly podnájemníkům. Mělo to své nevýhody. U Květoslava se do kuchyně dalo jít právě jenom přes pokoj, a dveře rozhodně nebyly zvukotěsné. Protože Jarmila byla velice stydlivá, mohli se milovat toliko ve čtvrtek večer, kdy bytná v Šest hodin odcházela do kavárny Mánes na drby, a před desátou se nikdy nevracela. Na druhé straně tu byla jistá výhoda. Jarmilina bytná nedovolovala podnájemnici používat koupelnu, a tak se Jarmila vždycky ve Čtvrtek večer, před milováním, vykoupala u Květoslava. V neděli si mohla dopřát další lázeň. Její bytná, než odešla v šest večer do biografu, pokaždé sice zamkla dveře do koupelny, ale kamarád zámečník, s nímž byl Květoslav na vojně, zhotovil dívce paklíč. Problém tedy byl, kam s ledničkou. Květoslav jej však, ve šťastné náladě, snadno vyhnal z hlavy. Na řešení měli spoustu času. Oba vyplnili sa182
mostatné žádosti o byt Květoslavova měla číslo 12.536 a Jarmilina 11.784. Protože v obou čtvrtích se ročně uvolnilo asi 400 bytů, jejichž majitelé umřeli nebo byli zatčeni, a asi polovinu z nich bytový úřad skutečně přidělil žadatelům bez úplatků nebo tlačenky z vyšších míst, očekával manželský pár, že se stanou majiteli vlastní garsonky asi za 57 let. Tou dobou bude Květoslavovi 79 a Jarmile 77. To nebylo povzbuzující. Ale Květoslav si budoucností hlavu nelámal. Byl to klidný týden, celkem nic se neudálo, a konec vše napraví. Dobře ten týden ovšem nezačal. V pondělí ráno se konala dobrovolná masová manifestace na protest proti pomlouvačným pomluvám amerického prezidenta, že Sovětský svaz umistil na Kubě balistické střely, a Květoslavův budík nezvonil. Květoslav zaspal, a do Malé ulice dorazil půl hodiny poté, co přítomnost zaměstnanců jeho nakladatelství byla zkontrolována, a oni odpochodovali do Pařížské ulice, kde se měli připojit ke kolonám z jiných úřadů a továren. Tak hrubé porušení dobrovolné povinnosti nevěstilo pro Květoslava nic dobrého. Naštěstí v úterý nařídil Nikita Chruščov odvoz balistických střel z Kuby, a na středeční manifestaci za mír mezi národy se Květoslav dostavil jako první, dokonce před šéfem. To do jisté míry anulovalo pondělní faux pas. V pondělí odpoledne dokončil Květoslav redakci Chaloupky strýčka Toma. Nebyla to snadná práce. Na pokyn shora se měl pokusit strýčka sekularizovat Zcela likvidovat v knize Pánaboha se Květoslavovi sice nepodařilo, ale nakonec strýček Tom mluvil jako dobrý odborář, a Květoslavovi to vyneslo pochvalu od šéfredaktora na týdenní redakční poradě. Ten večer čekal na něho v jeho podnájmu Jan, přítel z rodného města. Nutně potřeboval radu. Asi před čtrnácti dny prožil na služební cestě milostné dobrodružství v jednom pražském hotelu. O půlnoci však provedla bezpečnost rutinní kontrolu, všichni hosté se museli prokázat občanskými legitimacemi, a službu konající staršina zjistil, že Jan je ženatý a jeho přítelkyně vdaná, jenže každý s jiným partnerem. Staršina neřekl nic, pouze si opsal jejich nacionálie. O týden později předvolali Jana na Státní bezpečnost a dali mu na vybranou: Buď nám, soudruhu, podepíšete spolupráci, nebo. se o věci dozví vaše žena. Jan se za žádnou cenu nechtěl stát fízlem, ale na druhé straně ... „Co bys dělal na mém místě?" „Přiznal bych se ženě," pravil Květoslav. „Bylo by to nepříjemné, ale nemohli by mě vydírat" Jan se oběma rukama chytU za hlavu. „To nemůžu!" zabědoval a Květoslav mu rozuměl. Janova žena byla o čtvrt metru vyšší a asi o metr širší než její manžel, a chováním příslovečná Xantipa. V pondělí večer Květoslav pravidelně večeřel u sousedů Novákových. Ta šťastná rodina měla pokoj a kuchyň zcela pro sebe, poté, co rodiče pana Nováka zahynuli při automobilovém neštěstí. Bylo to štěstí spadlé z nebe, protože rodičům bylo teprve 45 let, a oba se těšili výbornému zdraví, takže Novák nemohl čekat, že byt zdědí dřív, než mu potáhne na š e d e s á t Tou dobou by jeho dcera Jindřiška byla patrně vdaná a měla by děti, a byt by
byl ještě přeplněnější, než už byl. Pokud by se ovšem Novák neuchýlil k otcovraždě. Ale k tomu mu chyběla odvaha. Jeho bratranec Marek se pokusil vyřešit svůj bytový problém vraždou svého taťky, jenže ho chytli a pověsili. Díky šťastnému automobilovému neštěstí nemusel tedy Novák pomýšlet na tak drastické řešení, a rodina bydlela nyní sama, pouze s prarodiči. Těm oběma táhlo už na osmdesát, takže se nedalo očekávat, že ještě dlouho vydrží. Květoslav měl rád poklidnou pohodu v sousedově domácnosti. Jenže když se toho večera dostavil k večeři, bylo po pohodě. Malá Jindřiška klečela v koutě, v druhém koutě ležela na kanapi paní Nováková s ledovým obkladem na hlavě a v slzách. Novák chodil sem tam po místnosti, ponořen v ponuré myšlenky. Květoslav se od něho dozvěděl, že před chvílí odešla Jindřiščina učitelka. Přišla Novákovy varovat. Ač strašně nerada, bude prý muset řídící učitelce ohlásit, co toho dne řekla ve třídě Jindřiška. Bude to prostě muset udělat, vzlykala učitelka, neboť Růžena, Jindřiščina spolužačka, to určitě poví své matce, proslulé stranici. Ta ženská okamžitě zatelefonuje řídící učitelce, a ta dáma, ač nerada, bude muset poslat hlášení kádrovákovi podniku pana Nováka. A co že vlastně Jindřiška řekla ve třídě? Když učitelka přednášela o soudruhu Leninovi, Jindřiška se přihlásila a pípla: „Ale soužko učitelko, můj tatínek říká, že soudruh Lenin byl vrah!" Novák si nyní připravoval obhajobu, kterou hodlal založit na tvrzení, že díky Jindřiščině špatné výslovnosti, učitelka špatně rozuměla. Chystal se tvrdit, že Jindřiška ve skutečnosti řekla: „Ale soužko učitelko, můj tatínek říká, že soudruh Lenin byl zavražděn mezinárodní reakcí!" Non sequitur Jindřiščiných výhrad k učitelčině přednášce rozhodl se Novák vysvětlit dětskou nelogičností. K úspěchu své obhajoby byl ovšem skeptický a nedokázal se rozveselit, třebaže se mu dostalo Květoslavova povzbuzení. Cestou do nakladatelství si Květoslav v úterý povšiml, že obrovská Stalinova socha, tyčící se jako King Kong nad Prahou, začala nabývat podoby modernistické stylizace. Poté, co byl soudruh Stalin odhalen jako špatný komunista, Strana nařídila zničení jeho sochy. Nemohli ji však prostě vyhodit do povětří, protože taková exploze by zničila značnou část městského centra. Proto ji ohlodávali sérií miniexplozí. Květoslavovi se estetická změna generalissimovy podoby zamlouvala. Toho rána byl v nakladatelství v průšvihu kolega Břichatý. To byl mladý, nezkušený redaktor, který v Čapkově Válce s mloky objevil chybu, jež ušla pozornosti všech předchozích redaktorů: anglické slovo „wellcome" bylo vysázeno chybně, s dvěma „1" místo s jedním. Šéfredaktor pochválil Břichatého bdělost a ostražitost, a v důvěře, že pozorným očím mladíkovým nemohlo nic uniknout, nezkontroloval zbytek rukopisu. Pár dní nato ho povolali na Hlavní správu tiskového dohledu, odkud se vrátil celý rozzuřený. Břichatého seřval a redaktoři dostali rozkaz zorganizovat na neděli dobrovolnou brigádu, která ze 40.000 již svázaných výtisků vyřeže stránku 158 a vlepí novou. Šťastný
objevitel chybně hláskovaného „wellcome" přehlédl pasáž nazvanou „Manifest Molokova", která se pomlouvačně vyjadřovala o SSSR, neboť Čapek román napsal dřív, než se stalo nezákonným dělat si legraci z komunismu. Stalin byl po smrti, ale redaktoři museli ještě pořád studovat Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků). Květoslavův studijní kroužek se scházel ve středu odpoledne a měl pět Členů — všichni byli doktoři filozofie — a jednoho instruktora, bývalého profesionálního řecko-římského zápasníka FriŠtenského arény. Ten týden byla na programu Kapitola 37, sestávající ze dvou desetiřádkových odstavců o tom, jak v roce 1905 v jakémsi závodě zastřelila carská policie sedm dělníků. Lektor dokázal podat interpretaci textu v trvání Čtyř minut. Pak vyzval přítomné k diskusi. Dr. Sirotek, vyzván, aby komentoval, co mu právě bylo vysvětleno, řekl, že policejní akce se vyznačovala brutalitou. Dr. Žilina s ním souhlasil a dodal, že to bylo nelidské. Dr. Masnerová souhlasila s oběma předchozími a rozdiskutovala námět v tom smyslu, že policejní akce byla typická pro kapitalismus. Dr. Kondrysová dodala, že nic takového by se nemohlo stát v lidové demokracii, jako např. v Polsku. Květoslav měl na věc stejný názor a uvedl, že je si jist, že nic takového by se v Polsku stát nemohlo. Tak a podobně diskutovali o kapitole příštích 116 minut, až nakonec měli všichni pocit, že námět zcela vyčerpali. Květoslav se těšil na příjemný večer, neboť Jarmila ho pozvala na soukromé předvádění amerického filmu Johna Forda Dostavnik. Film se promítal v projekční síni ministra informací s. Václava Kopeckého ve Valdštýnském paláci na Malé Straně. Byl to útulný rokokový budoár, s růžovými a zlatými tapetami a rokokovými křesílky, potaženými hedvábím. Ministr rád trávil večery obklopen hezkými holkami a Jarmila, která byla ošetřovatelka, upoutala jeho pozornost, když navštívíl nějaké horníky, ležící v nemocnici po jednom z víceméně pravidelných důlních neštěstí. Jelikož však ministr byl velkomyslný, měl jeho úhledný doprovod svolení přizvat na promítání své chlapce. Téměř jediné cizí filmy, které se tou dobou v Praze promítaly, byla díla sovětské, bulharské a čínské kinematografie, a domácí produkce uváděla hlavně dramata o plnění norem. Takže, když se ten večer dívali na Johna Wayna, masakrujícího Indiány, všichni se náramně bavili. Zábava dosáhla vrcholu, když na záchranu cestujících v dostavníku přicválala US kavalérie, a všechny rudé bestie pobila. Ministr měl toho rána v Rudém Právu úvodník o tom, jak vláda USA podporuje Lumumbovy vrahy v Kongu, a nyní řičel nadšením, což všechny přítomné povzbudilo k podobným projevům. Ve čtvrtek konstatoval Květoslav s uspokojením další zhubnutí Stalinovy sochy, ale když se vrátili z mírové manifestace, čekalo ho v redakci nepříjemné překvapení. Šéf ho zavolal k sobě do kanceláře, a tam ho představil zrzavému cizinci ve skotské sukni, z něhož se vyklubal slavný kanadský autor Shorty Beardie. Nakladatelství mu právě vydalo knihu s titulem Urál Beardie souhlasil, že ho-
183
norář si vybere v Československu v korunách, a Květoslav mu měl nyní dělat tlumočníka a ukázat mu Prahu. Protože Beardieho knihu redigoval, vyhlídka na den strávený s jejím autorem byla nelákavá. Věděl, co bude muset vyslechnout, a že bude muset zůstat zticha. Naivní Kanaďan by mohl jeho eventuální komentáře dát dál, a estébáci by pak nevěřili Květoslavově verzi o tom, co kdo řekl. Estébáci byli příliš zkušení, aby nevěděli, že zatímco socialističtí lidé vždycky lžou, turisté z kapitalistických zemí vždycky mluví pravdu. Krom toho fungoval několik měsíců předtím rovněž jako jednodenní cicero jakési australské spisovatelky, a tajemník Svazu spisovatelů ho před ní varoval: Australančin muž, který zřejmě předpokládal, že tajemník Svazuje ze své funkce automaticky fízl, mu nabídl své služby rovněž jako fízl. Čeští spisovatelé, argumentoval australský soudruh, vylejou cizinci srdce, a soudruzi od tajné policie budou tak mít možnost dozvědět se leccos zajímavého o českém spisovatelstvu. Pokud šlo o Beardieho, Květoslavovy obavy se zcela naplnily. Z nějakého důvodu Beardie bez ustání klábosil o rozšířené a mylné interpretaci, podle níž Orwellův román Devatenáct set osmdesát čtyři se týká Sovětského svazu, ačkoli se ve skutečnosti dá mnohem přiléhavěji aplikovat na poměry v polofašistických Spojených státech amerických. Naštěstí Květoslavovo utrpení dlouho netrvalo. Když na Hradčanech vystoupili z auta, byl spisovatel v sukni zatčen pro pobuřování nevhodným oděním. Květoslav předstíral, že není s to vysvětlit příslušníkovi, že Beardieho sukně je součástí skotského lidového kroje. Odvezli je na stanici SNB, a teprve tam se podařilo nemravný Kanaďanův oděv vysvětlit. Tou dobou se však Beardie již tak rozzuřil, že o další prohlížení krás Prahy ztratil zájem. Čtvrtek byl dnem jejich pravidelného milování, ale toho večera se Květoslav a Jarmila nemohli věnovat sexu. Když se totiž Jarmila dostavila, s novým lustrem západní výroby, který se jí podařilo sehnat za úplatek od známé prodavačky, seděl její manžel nad lahví vína a ve společnosti malíře Čmeláka. Zapíjeli truchlivý osud Krejčího, Čmelákova spolužáka z Akademie výtvarných umění. Krejčí byl onen sochař, jenž vytvořil zvolna se vytrácejícího Stalina. Už předtím zbudoval dvě podobně gigantické sochy: jedna znázorňovala T. G. Masaryka, tu zlikvidovali nacisti, druhá F. D. Roosevelta, která se ani nedočkala odhalení, protože k moci přišli komunisti a poručili amerického prezidenta roztavit. Jak se ukázalo, nedokázal Krejčí přežít zničení svého třetího opus magnissimum, a provokativně se oběsil na záchodě v budově Ústředního sekretariátu strany. Jak tak vzpomínali, Čmelák se Květoslavovi svěřil, že on sám stěží unikl podobnému osudu, když dvě jeho díla rovněž skončila zhanobena: jedno byl portrét Stalina, jeden z těch obrazů, které jsou namalovány tak, že oči vás sledují, kamkoli se hnete, a druhý byl nadživotní portrét prvního tajemníka strany Rudolfa Slánského, který měl viset ze střechy Národního muzea na Václavském náměstí při prvomájové manifestaci. Objednávku na Stalina dostal
184
Čmelák od jakéhosi okresního tajemníka, jenž viděl obraz Krista s podobně pohyblivýma očima v koncentračním klášteře ve svém městě, kde byli umístěni mniši a jeptišky různých řádů, kteří odmítli sekularizaci. Tajemníkovi se trik barokního kšeftaře s náboženským kýčem líbil a doufal, že ostrozraký Stalin zaimponuje jeho nadřízeným, a odstraší žadatele, kteří ho přicházeli otravovat s různými prosbami. Přirozeně, po odhalení Dvacátého sjezdu se portrét musel zničit. Gigantický obraz prvního tajemníka nikdy nepověsili, protože pověsili Slánského. Květoslav poté pověděl Čmelákovi, jak dcera jednoho z rovněž pověšených ve Slánského procesu dostala nedávno předvolání na Ústřední výbor, neboť její otec byl tajně prohlášen za nevinného. Úředník, s nímž mluvila, jí nabídl, ať si sama stanoví výši peněžitého odškodného za otce, ovšem v rozumných mezích. Dívka peníze odmítla, ale požadovala, aby otiskli zprávu o otcově rehabilitaci v Rudém Právu, a to ve stejně výrazné úpravě a na první stránce, jako před lety otiskli zprávu o otcových zločinech. Mluvčí Strany to však odmítl. Ujistil ji, že se to stejně proflákne, a za chvíli to bude vědět každý. Proč tedy uvádět Stranu do rozpaků? Mezitím Jarmila sundala ze stropu starý lustr a zjistila, že z díry pod lustrem vyčuhuje mikrofón. Pošetilá dívčina za mikrofon zatáhla, a šňůra se přetrhla. Jarmila nyní stála s mikrofónem v ruce a nevěděla, co má dělat. Chvíli se o té nepříjemnosti radili, a konečně se rozhodli, že zavolají příslušníky. Zatímco Květoslav odešel volat do budky na rohu ulice, Čmelák provizorně připevnil mikrofón ke šňůře lepící páskou, ale nepodařilo se mu zastrčit jej zpátky do díry. Když se dostavil příslušník, mikrofón visel asi půl metru pod otvorem. Příslušník vydal přísný rozkaz, aby každý zůstal, kde je, a ani se nehýbal, a tak všichni seděli mlčky pod mikrofónem. Asi za půl hodiny počal se přístroj pohybovat směrem vzhůru, až konečně zmizel ve stropě. Příslušník pak vydal rozkaz k pokračování v činnosti a odešel. Pověsili nový lustr, a dali přitom dobrý pozor, aby nezakryli díru, takže muž, čekající v bytě nad nimi, bude moci aparát opět spustit do pozice, potřebné k příjmu. Koneckonců, byla to vlastně dobrá věc, že na mikrofón přišli. Aspoň nyní věděli přesně, kam dát polštář, který používali jako ochranu před odposlechem. Až dosud se mylně domnívali, že mikrofón je v tělese ústředního topení. Také se potvrdilo jejich staré podezření, že partaj nad nimi jsou fízlové. V pátek zůstal ze Stalina už jen malý kousek, a ten počal dobře. Květoslav zachytil nebezpečnou chybu, jež se vloudila do stránkové korektury Doylovy detektivky Znamení čtyř, a kterou ve sloupcích přehlédl. „Tamhle pluje Aurora!" vykřikl Holmes. „A pluje na plnou páru!" zněla pasáž, v níž pozdě, ale přece, zachytil urážku Říjnové revoluce. Pročetl potom celou korekturu znova a všude změnil „Auroru" na „Najádu", třesa se hrůzou, co by se bylo stalo, kdyby to svinstvo objevil cenzor. K malé nepříjemnosti došlo po obědě. Květoslav odešel na zubní středisko, kde mu měli udělat resekci na dvou zubech v dolní čelisti. Jak se od ně-
ho očekávalo, přinesl zubařce flakón drahého francouzského parfému, ale když byla lékařka teprve zpoloviny hotova, nahlédla do ordinace vzrušená sestra a ohlásila: „Pani doktorko! V Domě módy maj italský lodičky!" Zubařka vzdychla, chvilku zaváhala, ale pak řekla Květoslavovi: „Pane Prsk! Já je prostě musím mít! Už přes rok se pořádné boty nedostaly. Dám vám dvě injekce navíc, abyste necítil bolest, a nejvejš za hodinku jsem zpátky. Mám tam známou prodavačku, takže nebudu muset stát ve frontě." Slovo dodržela. Než odběhla, napumpovala Květoslava anestezí, takže měl hlavu jako žulový Stalin, vrátila se za dvě hodinky, a než se znovu pustila do práce, vítězně ukázala Květoslavovi pár elegantních střevíčků. Také mu napsala pro zbytek dne neschopnost, a tak se Květoslav nemusel vrátit do práce. Místo toho šel rovněž do Domu módy, a většinu odpoledne strávil ve frontě na dámská paraplíčka. Za svou trpělivost byl odměněn hezkým růžovým deštníkem, který pod stromečkem jistě udělá Jarmile radost. V dobré náladě si doma pustil televizi, ale s nechutí zjistil, že přístroj se porouchal. Protože do světového mistrovství v ženské gymnastice scházel už jenom týden, Květoslav zpanikařil a od sousedů zavolal Komunální opravnu televizorů, kde se ho nevlídný ženský hlas zeptal na adresu. Na základě té informace hlas pravil, že Květoslavova čtvrt' je v plánu na červen příštího roku. „Ale vždyť je teprve listopad!" zvolal Květoslav. „Nemůžu si pomoct," pravil hlas. „Máme plán jako každý jiný, a plán je plán." „Ale já chci vidět gymnastiku, a ta je příští týden!" „Je mi líto," řekl hlas otráveně, „neobtěžujte mě. Všechno, co pro vás můžu udělat, je, že požádám některého z našich pánů, aby vám zavolal. Jestli chcete." Květoslav chtěl velmi naléhavě, dal hlasu Číslo souseda Nováka a zavěsil. Za dvě minuty telefon zazvonil, a mnohem příjemnější hlas se představil jako Novotný, opravář televizorů. Na Květoslavovu opětovanou žádost pan Novotný nejprve potvrdil tvrzení nepříjemného hlasu, že před červnem příštího roku se nedá nic dělat, protože plán je plán, ale pak dodal: „Pokud byste si ovšem nepřál, abych se na váš televizor přišel podívat po pracovní době." Jelikož přesně to si Květoslav přál, pan Novotný se v jeho pokoji objevil pět minut po šesté, televizor spravil a naúčtoval Květoslavovi velmi rozumnou cenu. Zdůraznil, že je to cena nižší, než kolik by Květoslav musel zaplatit, kdyby pan Novotný přišel v pracovní době. Ekonomicky to umožnilo soukromé vyvlastnění státem vlastněných náhradních součástek. Pan Novotný pak dal Květoslavovi svou navštívenku s poučením, že kdyby opět potřeboval nějakou opravu, nemá se obtěžovat voláním Komunálních služeb, ale má brnknout přímo jemu, po pracovní době. V případě, že by z nějakého důvodu musel zavolat Komunál, má se nevlídného hlasu ptát na pana Novotného. Pan Novotný, řekl pan Novotný, je velice zadobře s nevlídným hlasem, protože ten není po pracovní době vůbec nevlídný. Patří totiž bývalé univerzitní studentce, která napsala disertaci, v níž se snažila obhájit Williama Faulknera proti nařčení z dekadence, naturalismu a obskurantismu. Naneštěstí
pocházela ta nařčení od Alexandra Abusche, ministra kultury bratrské NDR, a tak pošetilé děvče muselo čelit akademické reakci, jaká se snadno dala očekávat, s tím výsledkem, že ji z univerzity vyhodili. Pokud jde o pana Novotného, byl bývalý advokát. V sobotu čekal na Květoslava zvláštní úkol Zatímco se jeho kolegové lopotili nahražováníni křesťanských pozdravů světskými v kritickém vydání Spisů Aloise Jiráska, a vyzmizíkováváním jména Beria v novém vydání staršího románu jedné národní umělkyně, zúčastnil se Květoslav svatby dcery ministra kultury, jež se vdávala za vysokého důstojního Dezinformačního oddělení ministerstva vnitra. Ženich se nedávno vyznamenal tím, že úspěšně padělal dopis kardinála Spellmana západoněmeckým revanšistům, což duchovnímu způsobilo nemalou ostudu, když dopis citovali v New York Times. Cestou na Hradčany minul Květoslav muže se zafačovaným obličejem a s jednou nohou v gipsu. Muž na něho živě a radostně mával, ale trvalo nějakou dobu, než Květoslav poznal přítele Jana, děvkaře. Ukázalo se, že po zralé úvaze se Jan rozhodl pro menší zlo, a seznámil svou masivní manželku s podrobnostmi služební cesty do Prahy. Následky přežil s poměrně malou úhonou na zdraví, a byl nyní mimo nebezpečí vydírání. Dívaje se za ním, jak bujaře kulhá svou cestou, Květoslav se v duchu ptal sám sebe, jak dlouho asi Jan zůstane mimo toto nebezpečí. Na svatební hostině zastupoval Květoslav svého šéfa, který se nemohl zúčastnit, protože domovník sovětského vyslanectví ho pozval na partii šachu, a to Šéf moudře pokládal za důležitější než výhodnou svatbu dcery svého nadřízeného ministra. Aby však nepřítomnost na svatbě nějak vykompenzoval, vybavil Květoslava padesáti výtisky prvního českého vydání Joyceova Odyssea. Jeden byl vázaný ve zlacené kůži jakožto dárek novomanželům, ostatními měl Květoslav podělit svatební hosty. Román vyšel v omezeném nákladu 300 výtisků a nebyl určen k veřejnému prodeji, nýbrž k rozprodání mezi zasloužilými a národními umělci. Nápad, proč vůbec tu proslulou dekadentní knihu vydat, pocházel od ministra informací: chtěl románu použít jako důkazu, že pomluvy o tom, že literatura v Československu je nesvobodná, jsou pusté výmysly západní propagandy. Svatba byla opulentní záležitost, s obědem o deseti chodech včetně kaviáru a francouzského šampaňského, a konala se ve středověkých komnatách českých králů. Hosté popíjeli z gotických Číší, vypůjčených pro tu příležitost z Národního muzea, a nerozbili víc než tři nebo čtyři. O zábavu hostí se staraly populární zpěvačky, vesměs zasloužilé umělkyně, doprovázené rockovou skupinou Pestfrom the West, jež normálně měla zákaz vystupování. Filmový režisér, odměněný kdysi Oskarem, natáčel se svým štábem soukromý film, jenž měl sloužit jako suvenýr na šťastnou událost Asi polovina hostí byli Rusové v různém, ale vesměs vysokém úředním postavení. Ti se ihned pustili do tradičních přípitků nezředěnou vodkou, začali soudruhem prvním tajemníkem, a prošli pak ce185
lou nomenklaturou až k přítomným, všemožně zasloužilým zpěvačkám. Protože přípitky se musely spolknout naráz, byli všichni pod obraz dřív, než by byli za méně oficiálních okolností. Květoslavovi se podařilo vlít většinu přípitků do rukávu, a zůstal tak snad jediným napůl střízlivým člověkem v místnosti. Když se o pět hodin později loučil, musel překračovat mrtvoly ve smokinzích, povalující se na perských kobercích v loužích šampaňského a mezi poničenými výtisky Odyssea. Ženich z Dezinformací vrávoral kolem stolu a nabízel výtisky románu těm, kteří byli dosud jakžtakž při smyslech, po způsobu prodavačů párků na fotbale: „Odysseus! Čerstvě z tiskárny! Přeje si někdo Odyssea! Odysseus!" V neděli si Květoslav přispal, díky zubařčině omluvence, jež ho zbavila dobrovolné povinnosti brigádnicky pomáhat družstevníkům patronátního družstva zachránit zbytky pomrzlé sklizně brambor. Z příjemného snění ho však vyrušil hlasitý nářek bytné. Vrátila se předčasně z kostela, kde mši přerušilo farářovo zatčení. V kázání vyzval totiž duchovní pastýř své ovečky, aby se pomodlily za duši Pia XI., neboť tu neděli bylo výročí veleknězovy smrti. Papež byl však, při stejné příleži-
tosti, v sobotním Rudém Právu vylíčen jako kolaborant s nacisty, a fízl, pověřený nasloucháním kázání, vzal farářovu výzvu k modlitbě jako pokus o podvracení státu. Květoslav se pokusil starou dámu uklidnit ujištěním, že nevhodná modlitba je relativně lehký zločin, a velebný pán jistě nedostane víc než dva tři roky, a pak odešel zavolat Jarmile. Od ní se dozvěděl o tchynině návštěvě. Nejdřív ho to otrávilo, neboť věděl, že upovídaná babka bude jistě chtít strávit celý den s nimi, a pak i celou noc, protože v Praze neměla kam jinam jít spát, což znamenalo, že i z nedělního milování nebude nic. Ale když dorazil k Jarmile, Čekala ho dobrá zpráva. Jarmila informovala svou matku o nutnosti stát přes noc ve frontě na ledničky a tchyně se uvolila převzít šichtu od šesti do půlnoci, takže co na první pohled vypadalo jako zkažená neděle, proměnilo se v kliku. Klidný týden, kdy se celkem nic neudálo, říkal si v duchu Květoslav, když objímal svou rozkošnou manželku. Kéž by všechny týdny byly jako tenhle. Autorův překlad z anglického originálu, uveřejněného v The Toronto Star, 4. ledna 1984.
Známá otázka z několika stran S pozdravem Dominiku Tatarkovi 1 Vlak přejel hranici a pňs tupují noví lidé. Hlavy, nohy, kabáty i nálady mají skoro stejné jako ti dřívější. Důležitěji se od nich liší jen tím, že pozměněnými rytmy, tvary, nápěvky své řeči probouzejí čerstvě zpozornělý zájem o významy svých promluv, podob, áiuotú. Z té strany to vypadá, jako by Babylon, i ten malý, místní, federalizovaný, přece jen měl smysl
3
V některých moravských místech a vrstvách se ještě dnes „přítel" rovná „příbuznémuTa jazyková totožnost leká, uváží-li se, kdo všechno se pokrevně i ženitbou může octnout v širší rodinč. Ano, příbuzenství se snad občas osvědčí jako příležitost k přátelství, ale přátelství vnucované příbuzenstvím je násilí a neštěstí. Tak i národ jako etnikum a jako dějinami utvářenou politickou jednotku buď máme za příležitost k vytváření vnitřně živého, svobodného a intelektuálně odpovědného společenství, nebo je vězením.
2
Hrstka umlčovaných a neumlčitelných vzdala vynikající prací poctu houfu umlčovaných a neumlčitelných a sestavila o nich věcné svědectví v podobě slovníku. Pozván k účasti na oslavě jdu si s vděčnou důvěrou do té knihy pro oslavencův biografický obrys a ověření detailů. Šváb, Švankmajer, přihořívá. Ale ne. Vzápětí Teige. Dobrý spolek. Hledaný do něho patří a asi by se mu v něm líbilo. Že tu není, sotva však lze vyčítat sestavovatelům. Museli rozsáhlou práci nějak vymezit Výtka patří tomu v nás a kolem nás, co jim nabídlo vést hraniční čáru právě tam, kde ji vedli. Těm vžitým kategorizacím, jež byly přivoděny dělivými proudy dějin a jsou nadbytečně zdůrazňovány mýty, interními dějepisci a ideologiemi ve shodě s psychózami a citovými záchvaty v časech krizí. 186
4
Originál nemám, ale překlad je víc než důvěryhodný. „Jako bez tváře je v tmách celá naše zem... Změtená je vůle, změteno je svědomí... A byla dívka, řečená Jana! Kdo slyšel jaktěživ takovou věc? Může vzejít sémě v zemi za jediný den? Jak máme věřit, že naráz vznikne národ...? Může Francie navždy zůstat roztržena vedví?u Jde o Claudelovu předlohu Honeggerovy hořící Jany na hranici. Smysl té nádhery, vzešlé ze dvou pramenil, patrně je v tom, že národ jako společenství ducha trval po čas Janina kratičkého pozemského účinkování, upadl znovu do tmy po jejím upálení a je díky jí potenciálně vzkříšen a živ od časů postupných rehabilitací. V nejpotřebnějším čase Mnichova nebylo u nás nadracionálně sjednocující Jany. Byl jen osamělý znesmělený
nešťastník na Hradě. Přišla tma a roztržení vedví. To vydrželo nadlouho. Pak Jan z vlastního rozhodnutí vstoupil do plamene, aby účinkoval obdobně jako Jana. Chybí jeho Michelet, Claudel, Honegger, že se tu mezi námi nerozhořel? Je v paměti, ale nikoli v nervech, v citech, v mysli. Krom hrstky živých po duchu trvá tma a rozdělení. Není-li Jany a jejího mýtu s jejich nadracionálně charismatickými účinky, asi musí být ke zdůvodnění existence a k dotvoření zdejšího společenství užito krajně namáhaného a tímzenergizovaného rozumu. 5
„Cas malých národů skončil. Nastal čas říší.u Tolik Chamberlain. Nikoli mnichovský Neville, který konkrétněji mluvil o „malé vzdálené zemi, o které nic nevíme" (jako kdyby jeho neznalost byla oprávněným argumentem proti tomu, co nezná - tolik tuposti se zřídka najde i ve státnících). Původcem prvně citované věty byl jeho otec Joseph, a to už roku 1904. Jako figurky na Šachovnici mocenských svárů mezi říšemi se ovšem malé národy hodí podnes. Bota říší je těžká, ale budou-li z malých národů živá společenství smělých a energických individualit, není tak marné doufat, že zbyrokratisovaně zpohodlnělí nadřazenci v příslušné říši ztratí i schopnost užívat bot moci tak, aby to pro ně bylo účelné. Též říše Josepha Chamberlaina se rozpadla. „Malé národy" k tomu vydatně přispěly.*
člověk až do svého odchodu ze světa. I nadále. Jen proč se od určité doby domníval, že má tdz v jistém stupni spasitelskou úlohu. Od jistého stupně sociálně politického vývoje není možné „mluvit za ně a s nirtii jako jeden z nich", byl-li přitom Slovákem jen „napůl". 9 A pokud Slováci chtěli být Slováky a nikoli Čechoslováky, žádný, ani nejhumánnější a mravně nejčistší „napůl" Slovák, nemohl mluvit za ně tak, aby se tím oni cítili být zastoupeni a osvobozováni. Nacionalismus je ve větSiné případů sebeomezující sobectví, vyvolané nedostatečně chápavou nadvládou bohatších, mocnějších a znalejších, Značná část Slováků, zvlášť katolických, patrně měla Masaryka za poučujícího povýšence. To se ví, že mylně. Ale politicky to pro některé bylo výnosné zboží. 10
A co s tím nynějším Čechoslovákem, vynikajícím znalcem obnoveného pořádku. Začíná větu slovensky a končí ji česky, oboji v pěkném provedení. Nebo začíná česky a končí slovensky. Je to jako přechod téže melodie z tóniny do tóniny. Smysl promluvy se nemění. Ta je jen přitažlivější a důraznější. 11
Byl a je jeden básník, velmi postižený nadáním. Bylo tak veliké, že na ně zpychl a zapomněl 6 na nezbytný doprovod, jímž je sebezvládající Bylo v Ceších před rokem 1918 a zvlášť po něm myšlení. Plynul. Dýchal. Tryskal. Ženy ho láskou vůči Slovensku, Slezsku, Podkarpatské Rusi hýčkaly za jeho melancholický jemný vzhled jakékoli imperiálně motivované uchvátitelství? i hlas. I kritikové mu lichotili. V čase, kdy se to Sotva. Byla jen v mnoha případech hloupá pový- smělo, vešel do strany, kam nepatřil. Psal v ten šenost polovzdělanců vůči prostým nadšencům Čas básně, jež byly mimo povahu jeho nadání, ale doufajícím v rychlou účinnost vzdělání, kterého po libosti kritika, s nímž se sblížil. Až nastal náhle směli hromadněji nabývat. Samo vzdělání únor 48. Básník spolu s dalším básníkem a s povzbuje na straně vzdělávajících i vzdělávaných málo. zujícím kritikem letěli díky pozvání Britů do Aby to bylo k životu, musí být ke vzdělání a nad Londýna. Něžný melancholik ani drsný Kladeúák ním nějaká „Jana" či její energicky rozumová ná- neznali řeč toho města. Kritik byl frankofónní. Muselo to být spíš žertovné, když nastala hodina hrada. návratu a básník, tak čerstvě stranický, že ani nemohl být v podezření z tak náhlé další změny, 7 Vůči Němcům, po roce 1918 zahrnutým do ná- nepřijel na letiště. Vrátivší se kumpáni mu v rodního státu jménem Republika českosloven- pražských novinách z povinnosti dali na vědoská, to tenkrát bylo mnohem horší. Jako tří- mí, že je cosi jako renegát. Neudělat to, byli by milionové „menšině" ve čtmáctimiliónovém ná- zatčeni či jinak umlčeni? Snad. On zatím prchl ze stupnickém státečku se jim nabídlo, ať jsou čím- strany a vůbec z jakékoli odpovědnosti za své si jako Čechoslováky německého jazyka. Sama o jednání do sexuálně obarveného šílenství. Kdo dnes oslavuje jeho poezii z padesátých, Šedesobě tato zlá chyba masarykovské koncepce Mni- sátých, sedmdesátých let, oslavuje zoufalou psychov nezavinila, ale velmi k němu přispěla. chopat ologickou deviaci, která je hodna usilovně psychiatrické pozornosti a zájmu novodobých 8 Guyauů, ale jakkoli má podnes zvuk brněnsky lí„Dobré bylo a za války se mi hodilo, že jsem se bezný, je po duchu struskou dohořívající mysli. narodil napůl jako Slovák, že jsem mezi Slováky Ta na svém vrcholu, kdysi v roce 38, 39, povila býval a s nimi pracoval; mohl jsem za války mlu- slavené dvoj verši o slovenštině: „Vždyť je to vit za ně a s nimi jako jeden z nich Lepší, jenom čeština - vložená do studánky". Ubohý energičtější, vzdělanější, etičtěji uvažující muž se Ivan. Vždycky mu šlo jen o to, aby uchvátil sám tu od těch časů nenarodil. I kdyby nebylo dvaceti sebe. Nenapadlo ho, že někoho uráží. Nebo že by let demokratické Československé republiky, žil něčí řeč mohla být svůdně krásná svým vznikem by v evropských dějinách svým hlavním podílem a růstem zcela paralelně s Češtinou či s kterouna rukopisných bojích a hilsneriádě. Nádherný w
187
koli jinou fečí. Ivanova mysl vzdala bitvu s obtížemi nynějšího světa za něj.
zakázala i samo uvažování o tom, jak národy změnit v jedno společenství.
12
13
Je lip vzpomenout na skvělého a usilovného Johna Dos Passose z nejprvnějších dvacátých let Spojených států, kde bylo na rozdíl od zdejších pozdějších časů tak tvrdě a přísně, že Dos Passos náhle v písmu vykřikl „Jsou tedy dva národy!" Jenže to tehdy šlo o prostý spor mezi bohatými a chudými, mezi mocí a bezmocí v podobě majetnosti a nemajetnosti. Většina lidí včetně autora se domnívala, že se ten stav věcí dá i bez revoluce změnit. Pak ve značné části světa nastoupila prazvláštní lidská odrůda, revoluční byrokraciet a
Vlak přejel hranici a přistupují no ví lidé. Lidé hovoří ve svých nápěvcích. I ten malý místní federalizovaný Babylón má smysl, když je slyšet, jak se liší člověk od člověkaf promluva od promluvy, způsob zájmu o svět od způsobu.
Dominik
Tatarka
Písačky
dva
Vy jste dávno našel svůj způsob zájmu o svět a prokázal jej. Díly. Zdeněk Urbánek Praha
Drahá Lutécia Parízia Letícia Lutica Čiča NajTy moje kostnaté hladné, večne vypostené teličko, absolútne dověrné.
Včera - bohmi daný slnečný deň, vinobranie, ako vtedy, vypil som si a vynadal som, vysoptil všetko včera, včera, ako vieš, včera boli dva roky, dva letá tomu nazad, čo sme sa střetli na Suchom mýte v hlavnom meste mojej zajatej-objatej Tatránie-Slovácie, odvtedy ti píšem, píšem tieto Písačky pre milovanú Lutéciu, ktoré ti nikdy nepošlem, ktoré potom iste zhabú a rozhodia. Nevieš, drahá Lutécia-Letícia Parisiórum, Letícia svojich pařížských priatelov, prečo ti píšem písačky, pre teba, o ktorých už vopred viem, že ti ich nikdy nepošlem. Okrem toho, medzitým, píšem ti listy, ktoré ti pravidelne posielam letecky, ktoré z Prahy neodlietajú, hoci, hoci sú nevinné, aspoň politicky táborové, ako Talia. V písačkách, ktoré ti nepošlem, ťa zraňujem, slovné drásám ako dravca, lesnú kaňu, hieratického cárského grifa, svetlujem v listoch, ktoré k tebe tiež nedoletia velkou nežnou papulou losa alebo koňa, pasiem sa na tebe, papulou losa hmatkám, ohmatávam oblé, nekoneČne něžné tvary tvojho tela, tvojej duše, nežnou papulou losa hmatkajúc po tebe vzdialenej, výmyslom hraníc neprípustnej, ja zajaté zviera, zajaté a vyhladované ako ty, nachádzam v sebe, rozpínajúcej sa nepamáti, svoju zvieracu zbožnosť pred tebou tajomstvom, ktoré ma v zopátí rozkoše a bolesti do světa kozmu ako slepý lúč vylúčilo a celého, celučkého celého olízalo ako čerstvé mokré teliatko. Lipně na mne blaženost' a požehnanie jazyka matky a milenky, ktoré ma rodia, vyvrhujú zo seba, jazykom i dychom, slovami s prázdným kozmom umierujú, odobrujú. Pravěký lovec postavil sa zoči voči medveďovi, ozbrojený odvahou, zatajil (nabral dych, nadýchol sa), zatajil sa. Nie že sa skryl, ale naopak postojom vyzýval. Ja alebo ty, poďme. Alebo sa vraví: Horní chlapci zatajení stáli. Tajiť, tajiť pohyb, tajomstvo neznačí skryť sa, ale nabrať dych, sily nahromadit'v sebe, silu, pohyb, energiu. Tajomný je muž, zápasník, lovec, tajomné je semeno, klíček, ktorý ide preraziť škrupinu, kóru zeme, tajomný je život, brucho ženy, tajomné je jej lono, odkiel sme všetci vyrazili, odkial, ne-žijúc dobrotou materského tela, z polohy a podoby zvinutého koláča museli sme sa vystrieť a vyraziť, narovnaní. Raz vtedy, pred dvoma rokmi - mimochodom ti připomínám, že deň nášho stretnutia bol nielen dňom vinobrania, ale aj prvým dňom štvortýždňovej px^edvolebnej kampaně, múry, steny, obloky od zeme do oblohy, všetko bolo polepené na Červeno. Volím, Volíme, budeme voliť (manifestačne) šťastnú budúcnosť svojich detí (spokoj nosť ludstva na věčné časy). Ten istý deň pria tel, priatel z Prahy, ako by bol býval zavoňal mladé víno, poslal si váčší peniaz, tak na dva týždne živobytia. Nejde o omyl, nevracaj, vraciam ti dlh, pripísal. Čerta vraciaš, dělíš sa so mnou. Hněď som povstal od radosti, dvojtýždňové živobytie, o ktorom manželka nevie. Trochu aj smiešne mi prichodilo, že sa tak vystrájam ako na cesty do světa, hoci mal som len zliezť zo svojho vťšku do města, v najbližšej trafike sinakúpiťfajčiva azda aj trenčiansku borovičku a azda tiež postojačky si vypijem zo dve deci rampášu v Šenkvickej vinárni. To vieš, reflex slobody, vznešene povedané. Potřeba pohybu. Už desať rokov som priviazaný o psiu búdu na neviditelnej, o to škrípavejšej reťazi administratívnych opatření. Keďsom ten groš od pria tela z Prahy
188
dostal, pověrčivě poplul naň, nech dostane mladé, hned' som sa cítil ako světový cestovatel', Natiahol som na seba, dosť nevhodne, staré švajčiarske bergštajgerky, juhoslovanskú větrovku, cez plece si prevesím poťskú plátenú kabelu, s ktorou som prešiel kus světa. Taká bola moja podvědomá autoštylizácia, tzn. beriem na seba znaky, aby ma Fudia po nich poznávali. Moja duša se nikdy nenasýti potuliek. Som asi nomád. Prvá moja publikovaná próza příznačné sa nazýva Cesty. Vášnivo som písal knihu Člověk na cestách, o svojej zal'úbenosti do krajin róznvch národov, o zomieraní na cestách. Katolicky existencialistický filozof Gabriel Marcel dojatý asi tým, že som napísal cestopisnu knižku s tým istým názvom ako on, azda tiež katolickým menom, ponúkol si veťku cenu Erazma Notterdámského, ktorú dostal, nech si cestujem, žijem tam, kde mi duša ráči. Áno, člověk chce dobré, ale má to dopad ničivého zla. Filozof nechtiac upozornil na mňa, že som tulák a podl'a mena iste aj katolík. Hlavný celoštátny kádrovník Agin to všetko pozisťoval, návrhol Lomiduchovi-Lomidrevovi pre mňa trest. Tohoto tuláka móžeme zlomiť takto: po prvé, že mu v mene vyššieho záujmu odnímeme pas, po druhé, že ho priviažeme o psiu búdu neviditelnou reťazou opatření, po tretie dáme ho mučiť ženou, ktorá o tom nemusí mať ani tušenie; ona dostane zahraničné štipendium, dostane cestovný pas, prisTúbi sa jej vycestovacie povolenie, ak, ak z neho vymámi jedno malé angažované vyhlásenie, že súhlasí, že vo vstupe vidí, videi múdru, ba geniálnu múdrosť vodcov. Bartoloměj Slzička, akože ja, noviny už roky nečita, nevie, že celé město bolo do červena oblepené na ráno. Pred kaviarňou Štefánika pri najbližšej trafike zastane a stojí, civia, v duchu manifestačne volí šťastnu budúcnosť svojich detí a spokojnosť Tudstva na veky, postává ako strašiak v maku, nevhodne oblečený v teplej titovskej vetrovke, buržoáznych bergštajgerkách, s pol'skou katolickou kabelou na pleci, s peniazom pražského jpriatera vo vrecku. Tam na tej rušnej križovatke pred Stefánkou přistaví sa pri ňom v prvý deň vystupňovanej predvolebnej kampaně Akademik. Slzička sa odvráti k vitríně aspoň tri mesiace čerstvého obrazového spravodajstva. Akademik, striebrovlasý poskok, za rukáv zdrapí Slzičku, strhne ho k sebe, pateticky zaútočí: Bartoloměj, drahý Bartoš, večnosť sme sa nevideli! A ty ma už nevidíš? Ako vidíš, nevidím. To Akademik, asi vo vášni predvolebnej vystupňovanej kampaně nepočuje a nevidí. Bartoloměj! Roky uchodia. Chceš zostať sám, celkom sám, ako palec, ako kol v plote? Já vás dlabam, všetkých. To je v poriadku, všetka česť, že sa ozvláštňuješ, poznáme podl'a teórie Viktora Šklovského. A l e j e zhubné, vravím, zhubné, keď sa spomedzi nás vydeluješ, iba ty, iba ty, nechceš medzi nás a s nami. Čochvíl'a sa tak vydělíš, že si už nikto na tebe nespomenie. Stáváš sa, čoskoro sa staneš živou mrtvolou. Já vás dlabam, všetkých. PoČuješ? Ty sa odvažuješ odmietnuť ruku z najvyšších miest podávanú? Akademik, nechajme to. Ja teraz rozmýšl'am, čo si kúpim. Ak si chcem kúpiť borovičku alebo tuzemský rum, mal by som si kúpiť Tarasa BuFbu a papieriky na šúFanie, nie už marsky. Bože mój, tak si už klesol, že ty a ty, taký a taký, potřebuješ rozmýšťaťči Tarasa a či BuTbu? Spamátaj sa. Z najvyšších miest ti ruku podávajú. Prijať ťa chceme medzi seba, veď už nebuď taký tvrdohlavý ako starý baraní roh. Vieš, v politike sa to nedá vždy priamočiare. Akademik, nezdá sa ti, že ma urážaš, keď moje názory na osobitnú cestu k socializmu, na demokraciu nazývaš baraňou tvrdohlavosťou? Boli to aj tvoje názory, názory muža, ktorý ti z najvyšších miest ruku podal, povýšil ťa na Akademika, zabudol ti, že si vystupoval proti nemu ako křivý svedok. Ja som v tejto republike vyrástol, vždycky to bola moja republika, myslím, že povinnosťou mojou, tvojou, každého, povinnosťou stranických a štátnych orgánov bolo brániťsuverenitu tejto našej,povedzme, nedokonalej republiky. A preto som vystúpil. Moje politické názory dávno nie sú zaujímavé. Chcem len povedať, že s Akademikom pustili sme sa divoko do seba vtedy, prvý deň predvolebnej kampaně, tam na rušnej križovatke pred Štefánkou. Brechali sme na seba hádám aj pol druhej hodiny. Že sme brechali, čo sme, dvaja bývalí priatielia, nie je dóležité, ale dóležitým bolo, že to trvalo veru od desiatej asi do pol dvanástej. A tvoja prvá veta, ktorú si povedala, bola: Náhodou, náhodou zazřela som vás z električky, ako tam s tým pilierom akadémie postáváte. Nad touto větou som sa hněď pozastavil. Prečo to zdórazňuješ. Náhodou? To sotva. Nie si tak oblečená. Tvoja veta mala znieť takto: Náhodou sa veziem v električke, a zazřela som vás, ako tam postáváte. Ale ak nie náhodou, posiela ťa na mňa vrchnost'. Potom vRojkovej pasáži pred výkladom kvetinárstva, svadobnou kyticou orchidejí som ťa objal a ty si sa ma, doparoma, spýtala: Budeš voliť? - hoci tvoja otázka nemusela mať nijaký význam v meste na červeno nalepenou predvolebnou kampaňou: Volím, volíme, manifestačne budeme voliť budúcnosť svojich detí.
2.
Vtedy, tam stalo sa: Vysokonohá, 1'ahká nymfa vyklonila sa z električky, na zastávke pred Sovietskou knihou vyskočila. Do očí mi padla zlatou přilbou hladko učesaných podvinutých vlasov, farebnosťou svojho mdlozeleného oblečenia, 1'ahkej rozhalenej košle, l'ahkej nariasenej, trojnásobné nadšívanej sukně, na nohách l'ahké plátěné sandále, Čierne šnorovanie na lýtkách, ale do památi mi padla 189
pohybom, chódzou. Šla 1'ahkým kolísavým krokom, akým vysokonohé 1'ahké ženv chodievajú.Ty si nešía, ty si sa niesla, ty si sa niesla, ako sa vraví. Vzrušená žena, dostihová kobyla alebo laň v ruji sa nesie, plavné ako mořská vlna přílivu sa vzpíná, potom v kolenách poklesáva, striasajúc sa slastným pocitom, že teraz, teraz každým pohybom je naj, je naj. Svoju chódzu, každý krok, ktorý urobí, přežívá ako tanečnica. Tak si išla, tak ty aj teraz chodíš po Paříži. Ako chlapec brodil som kone vo Váhu. Kedysi dávno zabudnutý pocit nieti sa vo mne tvojím pohybom, tvojou chódzou, Lutécia. Zamarí sa mi, cosi sa vo mne rozpomíná, ako sa nesie nahými stehnami obkročená růjná kobyla, ktorú sme vrieke právě vybrodili, vykúpali. Popři tebe prúdia prúdy žien a mužov, usedených, ustátých, prejedajúcich sa paničiek, oděných konfekčne šede v rezignovanej tučnote. Tento národ sa skór hrnie, valí, bez vzrušenia, než ide, kráča vlastným krokom, k vlastným cieFom. Zacnie sa mi, keď vidím, ako naše mestá odvtedy zošedli a oťaželi za tučnou maskou. Tým prelestnejšie sa nesie žena so zlatou přilbou čerstvo umytých plavých vlasov, útla v drieku, Fahká, Fahká chódzou, oblečením, vzrušením, Fahká pocitom v rozkroku, okřídlená představou. Darmo, tak to bývalo odjakživa, prelesťou sú Fahké nohy, a nie ťažké, sladkosťami prejedajúce sa manželky. Darmo, Fahkosťženy má aj svoju, svoju morálnu hodnotu: keď chceš byť milovaná, aspoň sa neprejedaj, nerozpúšťaj sa v tukovej necitnosti. Po sebe to viem, akýsi malý priestor slobody udržal som si zdržanlivosťou, stačí ti zjesť to a to, obliekať sa tak a tak. Od vstupu vojsk, desať rokov, nekupil som si nič na seba, nebol som ani u holiča, střihá ma dcéra. Smiešne, smiešne, za takú cenu, nepatmú, móžem si myslieť: Ja vás dlabem. Ale keď som ťa tak videi, ako sa nesieš, na každom kroku v Fahkom vánku ti na prsia, brucho, lono prilínalo Fahké oblečenie z indíckej bavlny, slina mi na jazyk priniesla zabudnuté slastné slovo: Čiča, čičajme, spinkajme, tvárme sa, že sme zaspali, ale sa čičajme. Ako šaman, blázon, posadlec každým tvojím pohybom, každým krokom, šepcem, ako vianočný kapor vo vani otváram hlasné i nehlasne žiabre: Čiča, čiča, čiča, čiča. Ty nie si odtiaFto, ty nie si štátna žena, ako tu všetky, okrem babičiek. Zastaň pri mne, čiča čiča, z univerzity, zo školy, z úřadu ťa nevyhodia, keď se pri mne přistavíš. HFadím na teba ako hrom do buka, ty vieš, kde ti hFadím. Usmievaš sa, nie je ti to odo mňa nepříjemné, odkiaFsi sa už poznáme. Odkial? Ako chlapec na výšine nad dědinou vedel som znehybnieť i na niekoFko hodin, aby som přilákal na sebe na dosah ruky sokola. OdtiaF... . . . A naozaj, vysokonohá zlatovlasá nymfa zastala predo mnou, tam na Suchom mýte, ako som stál na móstiku nad priekopou rozkopanej křižovatky. Sňala si významným gestom veFké čierne okuliare, ktoré s vlasmi sČesanými do očí tvořili jej masku. Dajme sa do seba, ak chceš. Nastavila oči, duhové misky v oceánoch, uprostred otvory, prázdné ústia, z ktorých vyšFahli plamene vnútra. Tak a tak, striasla rukami, zachrastila stríebornými krúžkami, ktorých mala plno na zápástiach, ruky vo výške ramien, dlaně nastavené: Nech sa stane, nech prší, nech ma vidíš celú aká som. Zakníš sa z boka na bok, čo znamenalo: KníŠme sa obdivaja, nech je ticho, rozpomeňme sa, že sme stromy, vysoké smreky, jedle, kníŠme sa ako odjakživa a šumíme, vysoko v korunách je nám ticho, je nám ticho. Skutočne, na hlučnej križovatke, kde rachotí okrem toho mnoho bágrov, demprov, žeriavov a iných strojov, povstává ticho, ticho, ticho, blažené v nás, okolo nás. Deje sa to, ako sa v Fudovej řeči hovoří: PoČúvali sme trávu rásť. A ja tiež tak. Predtým než sa objavila, než zastala predo mnou, počúval som Akademika, bager, ako trachce, ako hřmotí. Rozrývajúc murivo pivnice, naberá a vysýpá plné lyžice rumoviska, ne všetok hlomoz hlučnej křižovatky a zároveň obrovského staveniska naraz ustal, naraz ho nepočujem. Iba očami ho počúvam, keby som chcel, zrak mám na počúvanie, sluch na videnie, na rozpomínáme sa, na radarické opátranie ticha-priestoru, v ňom lesy, trávná poFana v rozkolísaných vodách Čirého povetria. Strojím sa vidieť telesný kmeň stromu života, alebo prv sa musíme sluchom na to rozpomenúť, sluchom sa porozhliadať, nájsť v sebe tú prvotnú rozFahlosť, ktorú ja a každý tvor nosí v sebe, prv než nás zavřeli do vázenia, svojho, mójho, mójho/nášho vázenia. Na jeseň roku pána 1934 prišiel som, náhodou som sa dostal do hlavného města svojej republiky Prahy, aby som študoval, vyučil sa, učil mládež. Tí ostatní vedeli omnoho viac ako ja, ale vravím, že čosi muselo na mne alebo vo mne byť, že ma všade přijímali, kolegyne, kolegovia, páni profesori Karlovej univerzity, ktorých som z duše obdivoval, ktorých som, slovom, miloval. A oni mňa. Kolegovia, kolegyne, ale najma páni profesori, vznešení moji otcovia, ktorí podFa akéhosi rituálu ma oslovovali celkom vážné, bez přetvářky Pán kolega. Vo mne to zostalo komplikované tým, že som nepoznal svojho otca, nič, ale nič sa mi po ňom nezachovalo. Celý život hFadám svojho otca, otca boha - rozumie sa - keďže sa páčim, vóbec páčim, mój otec musel byť boh alebo aspoň taký muž ako tento mój profesor Václav Tille, ktorý všetko porovnává. Panie kolegyne, páni kolegovia, boli sme na premiére Vančurovej hry Jazero Ukereve, kto z vás bude mať referát. Přihlásím sa. Iba ja jediný zdvihnem ruku. Všade, kde to pán profesor nevidí, búchajú sa do hlavy, hrozia sa: Nuž ale dal si si, ty idiot. Gesto! Přiznám sa - na gesto letím. Pán profesor zdvihne ruku, podiva sa na hodinky na zápástí, povie: Prepáčte, že dnes náš seminář sa skončí o pol hodinu prv ako obyčajne. Dnes večer majů Vachtangovci (v Moskvě) premiéru. Musím letieť. Pán kolega, vy si zatiaF pripravte referát Do videnia na budúce. Nie, iba tak sa bránim proti úžasu. No nech, nech je sranda. Pán profesor ma roznesie. Pán profesor sa vrátil z moskovskej premiéry, jeden druhý seminář nám rozpráva o inscenácii búrky na mori. Podíde k lavici, kde sedím. Poznamená: Vy, pán kolega, skúste, mohli byste skúsiť projektovať svoje pocity na sociálny horizont. Ale rozumiete, to je iba jeden možný aspekt na túto hru.
190
Tak čo, kde budeme spolu, spýtala sa. Iste najprv sa ho to spýtala neslovne, pohybom brady: Kde budeme spolu, povedz. Prv než stihol odpovedať, uvolnila sa mu, cítil to, tvar a celé telo mdlým, blaženým úsmevom, A jej tiež, tvár dostala výraz mdlého blaženého úsměvu, výraz, že počúva cosi v sebe. Počúval v sebe ticho, blažené ticho, ktoré ho obostrelo, počalo sa v ňom rozliehať. Uprostred hlučnej křižovatky a rozrytého rachotivého staveniska, kde pracovalo niekoťko hlučných mechanizmov, povstalo okolo nich ticho, ktoré ich uzavřelo. Jeden velmi plachý vták dostal posměšně také meno tetrov hlucháň. Jemu sa právě stalo čosi také. I tetrevovi hlucháňovi, že je mystik, naraz nič nepočuje. Přiletí jeho samička, naraz zabudne na opatrnosť a hlúpo sa nechá odstreliť. Naraz mu je všetko jedno. Chvíťa ticha je mu nadovšetko, je mu vrchol, je mu celou slávou života. Ja starý muž a naraz z ničoho nič sa stane, že nič z toho rachotu nepočujem. Vypneš hluky, chaos, tieseň, naraz také úžasné ticho medzi nami povstává, rozlieha sa. Čo na tebe je, že naraz takto zasahuješ: Hmla predo mnou a hmla za mnou, aby nás nikto nevidel, čaruje sa v rozprávke. To budú tieto tvoje cecíky, omarené, jeden menší, druhý pováčší, útlosť v páse, tvoje 1'ahké oblečenie, že nemáš na sebe, nič predo mnou. Omdlievajúci úsměv mi to vra ví. Muž a žena sú spolu, boli spolu, zostali spolu, rečou si to památáme, rečou sa nám vynára v památi, že medzi nami v takej chvíli býva ticho odjakživa. Keď si moria ohrádzal, bola som s tebou. Keď poviem, že som čítal geniálneho básnika, že som čítal geniálnych maliarov, hercov, ich jedinečné výkony, že som čítal geniálnych architektov, že som pobudol, ba žil v ich priestoroch, námestiach, parkoch, že som čítal činy jedného geniálneho činitel'a, že som čítal prorokov, bez vnútorného zdráhania mi uveríte, že vravím pravdu. Lebo aj vy ste ich čítali. Ale keď vám poviem, že som čítal geniálnu milenku, blahosklonné sa usmejete nad mojou domýšťavosťou, neveriac starému mužovi a najma jeho domýšlivosti, ktorá je, ako vóbec naša 1'udská domýšFavosť, bez hraníc. Naše milenky celé v plameňoch šalejú láskou, nahatučké nahaté vyskoČia do oblokov, na celé námestie vykríkajú oplzlosti, vrhajú se po hlavě dole, a my? Tíšime ich. Miláčik, ty to vážné nemyslíš. S tebou už nie je reč. Proboha, čiča, v e ď m a j rozum. - Slobodu řeči, slobodu ducha si nedovolíme ani v posteli. Jej ohnivé jazyky, jej diery očí roztvorené bezodne, zamerané do nekonečna a na nekonečno - to už nie je pre nás reč? - Miláčik, s tebou už nie je reč. Ja starý muž, strašiak do maku, ja Bartolemej Slzička, nie ani poriadna Slza, oživujem len v sebe pamáť řeči, ako si mi ju ty, Lutécia, oživila. Reč je reč. Toto město, Caput regni, mater urbium, to je naša reč. Celá táto zem, jej priestory, odjakživa. Od nepamáti uctievané i dobývané výšiny: Hradčany, Devín, Nitra - to je tiež naša reč. Naša reč sú vatry. Naša reč je aj mlčanie. Naša reč sú aj gestá do prázdna, sú aj kytice zbožné položené do prachu křižovatiek. Vy ako ja, naše ženy, naše milenky, naše deti, tento náš národ, my všetci dejeme sa v řeči, v řeči slov, vyrnýšTaných tvarov, farieb, posunkov, komediantskej pantomimy, v řeči činov a prečinov, v řeči zrady, v reci obcovania, v reci zhromaždení, v řeči Cithary Sanctorum, v řeči pádov do priepastí. Z řeči piesne, clivej, to nám zostalo, badáme iba, že sa podievame, strácame. Clivieť v řeči vieme - to veru hej: Kdeže sa po-deli moje mladé časy? Kdeže sa po-dela slobodienka milá? Keďže sa po-deli, keďže sa po-dela, iste sa dela, diala, iste sa aj deje. Lenže nie sme dosť ostražití voči sebe, nebádáme alebo badať nechceme, ako sa dejeme a teda ai po-dievame. Národ sa deje v reci. Keď žije nevedome, keď žije len masové, móže sa podieť tak, že to ani nepobadá. Z jednotlivcov zostávajú buď malé smiešne príbežky, anekdoty, události, škandály - alebo zostávajú v reci ako prímery, metafory, ako deje, rozprávané v slovesnosti, písané, dokumentované v písomníctve, opatrované v rodinách. Smiešne, ako sa nám naraz hodí cudzie slovo: Člověk sa realizuje. Člověk v pracovnom čase lisuje, nalisuje dvesto pneumatik, za prezčasy si kúpi fTašu rumu a realizuje. Člověk robí Slováka v Prahe a realizuje sa tak, že si dá postavit' z materiálov veřejných budov v národnom parku na brale vilu, milovadlo aj z bazénom. Činitel' sa realizuje tak, že si dá vydať v miliónových nákladoch zobrané prejavy, ktoré si dal napísať svojím poskokom. Architekt sa realizuje tak, že pečie celé sídliská na objednávku. Žena sa realizuje tak, že súloží, dá sa napichávať doma manželom a na školeniach mužmi, ktorí sa právě namanú. Matka sa realizuje tak, že porodí jedno či dve či tri deti a postupné ich odovzdáva do týždňových jaslí. Básník sa realizuje tak, že si dá poradiť, ako má písať básně. Ako a v čom sa realizuje l'udský dvojnožec, ktorý povinné iba postává, je a pije. Masa štiká, na pracoviskách zapisuje do dejín, na šťastie, že sa už nepíše a nehovoří, že sa ten a ten zapísal do sťdc l'udu alebo do srdca masy, aby sa realizoval. Clovek je spoločenským dejstvem reci od stvorenia. Dejeme sa nielen v řeči kyjov, ale najma v reci prorokov. Kde budeme takto spolu? - vyslovíš sa. Takto, tuším, že znamená úžasné, že takéto ticho, ako sa tu na tejto hlučnej, stavebnými strojmi
191
rachotiacej križovatke a zároveň stavenisku, sa okolo nás rozlahne. Čo azda mal som ti povedať, keby som bol uvažoval: Drahé dievča, poďme ku mne, poďme spolu do postieFky, do hotela, ku mne, k tebe, do ateliéru, ktorý nám mój priateF iste přepustí. Tušil som to, že takto znamená úžasné, tak akcrnikdy, ako ti ešte nikdy nebolo, s mužom, s nikým na svete. Tak si to povedala, vášnivo, zničujúco. Žena ako ty, krásna, pěstovaná, ktorá sa pre takúto vrcholnú chviFu pestuje, nemá stálého muža, dosiaF pre to, asi preto nerodila, bola už neraz a s nejedným mužov v posteli, bola všade, kde si len zmyslela. Roztvára ústa, nozdry sa jej napínajú, akože sa dusí, zúri, zúfa si, že ešte takto s nikým nebola. Že by právě so mnou chcela, právě so mnou? To nie je možné, ja taký a taký, dávno som ti mohol byť otcom. Stúlim hlavu medzi plecia, v neslovnej řeči ti poviem, že veru neviem, neviem, kde by sme my dvaja mohli byť takto spolu. Vúžasnom tichu, milostivom, ktoré utvoří nad nami klenbu, kde budeme, my dvaja spolu, sami sebou. Čo my vieme o sobe? Vidíš ma, nemóžem sa hraťna tridsaťročného milenca. Aj jej to tak poviem. Dievča moje, si úžasná, ale, ale, vidíš ma, rozkoší si so mnou neužiješ. Právě, právě, že ťa vidím, ty mój divoký krásny Tatár, keď som ťa zazřela z električky, pocítila som hněď v lone tvoju hlavu, tvoju krásnu, divokú tvár. Ako vieš, žena má uzliny rozkoše na povrchu. Viem sa aj sama uvoFniť, aby si vedel. Chcem byť s tebou. Povedz, kde my dvaja takto móžeme byť spolu. Ked'že som ťa nevzal hněď za ruku, neviedol k sebe, nie som doma ani v svojej pracovní, ani nijaké miesto na svete sa mi hněď nevynořilo, nie, nikde nie som doma, hoci kdesi by som mal byť doma, kdesi mať miesto, mať priestor, kde ty a ja, takto by sme boli spolu, aspoň takto ako tu na tejto hlučnej, ohlučujúcej križovatke, na ktorej sa naraz rozklenie blažené sváté ticho spočinutia, že ty si vysoká, štíhlá, taká a taká, máš cecíky, brusko, tvár sa ti, telo sa ti uvoFní mdlým blaženým úsmevom. Máš výraz do extázy, do blaženej mdloby padajúcej Berniniho svátej Terézie. Nie tak snadno a náhodným mužom do extázy sa neprepadávame, a ja s tebou. Je to asi tak. Takto ešte si s nikým nebola, ani ja, toto ticho okolo nás, ktoré tu okolo nás povstává akoby zázrakom, z nepamáti, z milosti, z nepredstaviteFnej náhody. Ešte nikdy som sa necítila tak sama sebou ako teraz, teraz, teraz, hoci. Má už tak asi osemadvadsať rokov, milencov mala, akých chcela, tak ju nechám, nech si vymýšFa, kde budeme takto spolu, nech si volí, u nej, u mňa, u pria těrky v kúpeFnom svetovom mestečku, v chalupě uprostred zasnežených lesov, v kaviarni, pri stole u jej rodičov. Nadšene žmúra na mňa. Kde pojdeme, kde budeme takto spolu, na horách, na vode, výstave světových majstrov maliarstva, v určitých knihách, filmoch, v katolíckom chráme na polnočných bohoslužbách, v medzimestských, medzištátnych telefonických rozhovoroch? Výrazom v tváři, pohybom celého tela, slovom, gestom, výmyslom, darom mi slovné, neslovne, hlasom, písmenami, napísanými slovami vra ví: Ešte mi s nikým tak nebolo ako s tebou, ešte som si tak nevypila, ešte mi jedlo tak nechutilo ako s tebou, ešte som sa tak hladom nemučila, deň a noc a zas celý deň nejedla ako s tebou. Rada pijem s tebou francúzske víno, české pivo, v bufete jem s tebou haringy, ktoré by som sama nikdy nejedla, lebo vidím, že máš, na mňa stále chuť, konečne mám pre teba chuť, že mám cici, tvoju čiču, že som, že som taká, aká som, bláznivá, Ruska, pravoslávna, ako vravíš, že se ti o mne snívá, že si to o mne vymýšFaš, že mi píšeš, že, že, keď to vóbec nečakám, dotkneš sa ma, urobíš mi, pošuškáš, a ja hněď: celá viem, že mám pre teba chuť. A ty. ty si mój divoký krásný Tatár, ty si ktosi, ty si moje nebeské teliatko, ktoré večne oblizujem, a ja som, ja som, ja som . . . Začiatok prvej verzie Bratislava 1978 Celá knihu vychádza
právc v
exilovom uakladaterstre INDEX, Kdht/Rhein. r
* O -
192
Josef Topol
Sbohem, Sokrate! Hovorv o dvou větách Jiřímu
Voskovcovi
Dějiště hovorů by nemělo být záležitostí pro výtvarníka. Hovory se déjí v prostoru jeviště - v předpokládaném podkřoví činžovního domu. Stojí tu socha mladičké dívky v životní velikosti. Je tu ateliérové okno se zvedacím větrákem a jakási palanda za závěsem, přístupná po žebříku. Pár židlí, bedýnky, kovový stolek. Předpokládá se, že pozornost je soustředěna výhradně na hovořící osoby. Nevyžaduje se tady čádné jednání (ostatně samovolné a trapné) od osob, jež r dané chvíli nemají slovo. Vede to k Mvyhrávánihereckému tvářeni -je to neekonomické a odvádí to pozornost od hlavní věci. Nechťse nehovořící osoby šetři a slunné čekají, ai se (opět) dostanou ke slovu. Není také žádoucí jakékkoliv podmalování hovorů hudbou. w
»
»
HOVOŘÍCÍ
OSOBY:
Šaman, teoretik Žak. sochař
Erteple, herečka Ludvík diistojník v záloze Lupen, mladík Klára, jeho dívka
Malva, Jeho žena Dodo, lékař Jaglas. domovník Jaglasová, jeho žena
PRVNÍ VĚTA (Sedím a koukám.) (Na palandě za závěsem spí Žak. Stranou nehnuté stojí Anděl, oděný v prosvítavé říze, hlavu v lokti, jako by spal Na scéně se objeví Malva v dlouhých letních Šatech, s rozpitštěnými vlasy, v jedné ruce hrnek, v druhé kameninovou misku, v puse krajíc chleba. Došla k palandě, bosou nohou kope do žebříku, mumlá, hučí, bručít až jí krajíc vypadne z pusy. Odloží hrnek a misku, zvedne krajíc a políbí ho...) Malva Žáku, je večer. Donesla jsem ti snídani. Máš tu svou mátu, svoje tvarůžky a včerejší chléb. Bouřka odešla. Udělalo se hezky. Ale slunce zapadlo do červánků. Co znamená, když zapadlo do červánků? Od západu vítr, od východu déšť. Posilni se. Sněz ty svoje tvarůžky, svoje homolky. Už pěkně smrdí. Žak (zachroptí) Dej mi mátu. (Vystrčí zpod závěsu dlouhou chlupatou niku) Malva Je peprná. (Vytáhne se na špičky, podává mu hrnek s Čajem, zakolísá) Už ztrácím balanc. Víš, co mě probudilo? Žak (skuhrá) Peklo. Jsem v pekle. Malva (Z rukou udělá váhy, jde po špičkách jako by zkoušela balanc) Zdálo se mi o nás dvou. Jak jsme vyhořeli. Chtěli jsme se milovat a nebylo kde. Zatáh'jsi mě pod vodu. Div jsme se neutopili. Žak (zívá) V šampaňském. Malva (jako by udělala objev) Bublinky. Že to mám z toho? (Uviděla Anděla, zavrávorá, civí na něj) Ty jsi udělal sochu. Žak (sténá) Jako prase. Malva Mistra to zmohlo. Pracoval! (Zatleská rukama)Tam ráno u domovníka - skoro jsme tě nesli do schodů. Rval jsi; Do nebe ne, chci do pekla! A stejně jsi v nebi. Máš tu anděla. (Sáhne na Anděla, Anděl zvedne skloněnou hlavu, Malva se lekne - zklamaně) Vypadal jako když je do tebe udělanej. (Vezme misku a krajíc, leze po žebříku). To když jsi ještě dělal sochy. Nebo ke konci ty straŠidýlka, z lahví a z novin. (Zastaví se před závěsem) Kůže líná. Roste ti břicho. (Hodí po něm homolkou) Zak Kozo vyzáblá. Nechrasti kostrou. Nech mě s p á t Malva (uhne, letí kolem ní pantofel, směje se) Žáku, je tvůj veliký den. Nesmíš si hovět, máš tu hosty. Už přišel jeden! (Hodí další homolkou po Andělovi) Kdo ti vymyslel ten andělský postroj? Náš přítel Robert? Mann je šaman. To ty nemůžeš vědět Panic nanic. (Sklouzne po žebříku, jako zázrakem přistane dole nepoškozená) Žak (mumlá) Kdyby ti bylo jako mně . . . (Chrápe) Malva (tře si dlaní koleno) Anděli strážný, a to neví, že je Sokrates pryč. Od rána se neukázal. (Odhopsá po jedné k oknu, vyleze na židli, vystrčí hlavu větrákem) Sokrate! Slyšíš? Umoudři se. Pojď na homolky, pojď na tvarůžky! (Ticho. S leze se židle, jde dopředu) Žáku, Žáku . . . (Došla k Andělovi) Žral mu z ruky, sedal mu na rameni. Tam na té soše w
193
prodléval, když spal. Nikdy ji nepotřísnil. Můj rodný bratr, jeden ze sedmera krkavců. Jen přes něj hodit lněnou roušku a byl z něho chlapec. Sličný jako ty. Byl by se dožil vysokého věku. Teď je v pekle. A to kvůlivá tomu, že sem čert přines krásnou Helenu. Lehávala Žákovi modelem, když ještě dělal podle přírody. Pak nabobtnala. Je širší než delší. Proto přírodu nenávidí. (Podá Andělovi hřeben) Učesej ty moje dlouhý smutný v l a s y . . . (Usadí se u jeho nohou, nechá se česat) Jak byla na mol, žasla nad Sokratem, že má peří jak eben. Jsi u mne navždy odkecanej, pravila, když mi nevytrhneš péro z krkavce. Sokrates musel zrovna pelichat Jak přelít po žebříku na sochu, spadlo mu pero samo od sebe. Helena řekla, to že není ono. - Pak pronese to magické slovo, které Žákovi vzalo soudnost Nechci to brko, chci tvůj počin! - Ona tak mluví, ráda četla, když lehávala modelem. - Tak mu Žak vyrve celý ocas. Náhodou, jak po něm chňapne. - Sokrates vydá divý skřek a (ukáže k oknu) tamtudy zmizí. Někdy počin je zločin, andělí. (Zvedne se, jde k oknu, nerozhodně se zastaví) Čekáme hostí všeho všudy pár. Nikdo o nás už nestojí. Žak chtěl, abyste přišli v převleku. Když má někdo kulaté narozeniny, bojí se, že to jeho okolí bere vážně. Proto ta maškaráda. Aby nikoho nenapadlo dělat bilance a prognózy. Žak vsadil na to, co řek Šaman: že škraboška je lék proti marazmu a impotenci. Hrát si, h r á t . . . (Přisedne k Andělovi) Tak abys věděl, kdo je Žak. Když jsem ho poznala, dělal dívenky v rozpuku a hošíky s pimpáskem. Pak šel do sebe. Dělal jiná zvěrstva. A ted? Prospí celé dny. Říká, že se nabažil viditelného světa. Že ve spánku modeluje své nejryzejší objekty. Odmítá o nich informovat. Šaman tomu říká: Žákův zvnitřnělý svět To jediné, co se v jeho ateliéru dá nahmatat, jsou tvarohové homolky s kmínem. Ty většinou sní. Tak se dopracoval umění, které po sobě nezanechá stopy. Šaman tvrdí, žejdošel na hranici možností a tam obcuje s a n d ě l i . . . (Zasměje se) Proto tě poslal! Šaman je Asiat. Sám nezatluče hřebík, ale napíše o tom pronikavou esej. Říká o Žákovi,že vešel do nirvány. Žak musí chlastat, aby do ní vešel. Potom hojí své ledví: pije mátu, jí včerejší chléb a žvýká homolky. Voníš novotou, proto ti to říkám. Nebýt tebe, ani se neučešu. (Směje se, Anděl jí položí ruku na Čelo) Já jsem Malva. To znamená sléz. Tatínek je zahradník. Jsme tři holky. Viola, Malva, Solana. První skončila za mořem. Solanu poznáš, to je brambor, Žak je zvíře. Miluješ zvířata? Já ano. Zvířata, květiny... Taky Doda mám ráda. Dodo je šťoura. Už aby tu byl. A domovníkovi přijdou. To je nutné. On vládne domem, ona ulicí. Není radno nebýt s ulicí zadobře. Žak se jich bojí. Žak je Žak. A já jsem Malva. Mně je všecko fuk. (Sebrala se stolku tomburinu, zabuší do ní, rozkmitá ji. Na scéně se objevil Dodo. Je udýchaný, v doktorském plášti, obtěžkaný sáčky, balíčky, pod paží dlouhé veky. Slyší tamburínu, těká mžouravýma očima ...) /
Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva
194
Tady už je zábava v proudu. - Zdravíčko, těbuch, dobrý večer, čau. Co dělá hlava, Žáku? Malvo, ty řádíš! Brzdi, noc je dlouhá. Dodo! (Běží k němu, strhne ho k sobě, s Doda padají balíčky) Polib mě. (Dodo ji plaše políbí na ucho) To je jako slonovi malina. Pořádně! Před lidmi? Nikdo tu není, anděl není člověk, (mžourá) Nikdo? Já viděl davy. Kde máš brejle, Dodo? Radši bych se neviděl, Malvo. Rozsedl jsem je v taxíku. Nevidím nic. Ale sehnal jsem všecko! To budou studené mísy, mň! Kde je Žak? Ty ho neslyšíš? (Ticho. Žak za závěsem chrápe. Dodo jde k palandě, zamlaská - po druhém zamlaskání Žak ztichne) To je pořád tak, jak jsme ho ráno uložili? Pořád. (Pokrčí rameny) Spánek sílí Ve spánku se roste. Všeho moc škodí, (jde napříč) Ty jsi vážně slepej. (došel k ní) Malvo . . . Pozřela jsi něco? Vždycky něco zhltnu. Abych nezeslábla. Dej si koupel, když tu nikdo není. To osvěží. Že bych si dala koupel? Rád tě poslouchám, když se šploucháš. Půjdem se koupat do řeky. Žak to slíbil. Až mu o půlnoci připijem - Vzal sis žínku a župan?
Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva
Joglas
A přinesl jsem ti mýdlo Fasované. (zvedne na protest raku) vzácné, voňavé! Řezal jsem ředitele Tukových závodů. Dal mi celou škatuli. Jsi drahoušek. Ale co si tu dneska počneš bez brýlí? Nic neuvidíš. Že máš kruhy pod očima? Spala jsi vůbec? Že váháš. Ty tabletky od tebe zabírají. Byl bych radši, kdyby ses bez nich obešla. Ale to je to, ani si nevyvětráte a v tom smogu pak spíš. Tady je pořád otevřené okno. Kvůli Sokratovi. Kde je Sokrates? Ani se neukázal. Nedivím se mu. Mně kdyby někdo vyrval ocas - Volalas ho? Zkus to, Dodo. On si potrpí na mužského. Asi bude samička. (Dovede Doda k oknu, Dodo s její pomocí vyleze na židli, strčí hlavu do větrákit.. (mazlivým hláskem) Sokrate! Slyšíš páníčka? Pojď, Trumbero, dostaneš červa! (vzdálila se k Andělovi) Vidíš ho? Plášť od krve. A bude dělat studené mísy! (vlídně) Nic takového. Pojedl jsem v taxíku jogurt s jahodami. To byl můj oběd. (Slézá se židle) S kým to tam mluvíš? S andělem. (nejisté) Žáku, spíš? Učesal mě. Ostříhá mě ode všeho zlého, když bude chtít (nasadil si vytlučené brýle s prázdnými obroučkami) Kolik bylo těch prášků? Malvo, Malvo. (změněným hlasem) Malvo, Malvo . . . (Dá se do smíchu, unikne Dodovi, který šel k ní) (došel k Andělovi) Návyk je zlozvyk. Ošidná věc. Víš dobře, že jsem ti mimořádně vypomohl, když tě čekal nápor s tím Žákovým jubileem (ozve se za jeho zády) Neříkej nápor, Dodo. Neříkej nápor! (chytá se za hlavu) Není toho na tebe moc?! (směje se) Přespříliš. (rozzlobil se) Žak se z toho vyspí, ale ty - Je to na tebe nápor! Směšné slovo. Nejde o slova, Malvo! Slovo sem, slovo tam (zarputile) Není pravda. Slova jsou slova. Máme na vybranou. Tak proč říkat nápor. Je to ubohé. Pitomé jako počin. Ty mě mateš, má milá. S tebou se někdy domluvit (Odvrátí se) (pohladí ho) Vím, že jsi drahoušek. Co bych si já bez Doda počala? (trucuje) Nemáš chytat za slovo. Vždyť mě znáš. Dostávám vyrážku, když řekneš, že jsi ve snu viděl mé ňadro. (vytřeští se) To jsem řekl? To jsi řekl. Ve snu mé ňadro! Ňadro, vědro . . . To jsem musel být opilý. Já přece ve snu nevidím tvé ňadro. Nikdy? (jde dopředu) Co vidíš ve snu, Dodo? O čem sníŠ? Vůbec. (koktá) Když něco, tedy tebe, Malvu, jaká jsi a v ů b e c . . .(přiblíží se kní) Má růže slezová, mně se nic nezdá. Jaké já mám s n y . . . Teď to z tebe vylezlo. A já každému tvrdím, on je snílek. (krčí rameny) Tak jsem snílek. Opravdu se ti o mně nezdá? (překotně) Zdá, Malvo, zdá! O mém ňadru? (mávne rukou) Taky! (Zarazí se) Cuně. Kdybys řek aspoň o mé kozičce. Viď, andílku? (sbírá balíčky) Jednou jsem čuně, jednou s n í l e k . . . Pak si vyber. (Sevře veky pod paží, pomýleně Andělovi) Teď jsi schlíplá. Došla ti řeč. - Jdu do kuchyně. To je má doména. (Cestou brumlá) Ňadro jak vědro. Co s ní je? (Odejde) (zatleská) Namluvíme mu, že jsi m ů j zástoj. Žákovi taky. Tomu je to putna. Ale Dodo bude řádit Něco takového jsem mu nevyvedla - no, vlastně nikdy. Už jsem se prve o ten večer bála. Že všichni budou bez sebe a já nebudu vědět, na co si mám h r á t Leda bych se rychle opila, abych nebyla tak odporně vážná, jako na dnešek v noci. Teď mám postaráno. Budu veselá, když mám tebe. (Obejme Anděla) (Na scéně se objevili Joglas se ženou v přestrojení. Natáhnou krky, Joglasová chce muže umlčet, ale nestihne to) Já věděl, že jdem brzy. (Joglas je ve skotské sukni, dudy na rameni, Joglasová je za Inda, s velkým
195 «
Malva Joglas Malva Joglas Malva Joglasová Joglas Malva Joglasová Joglas Joglasová Malva Joglasová Joglas Malva Joglasová Malva Joglasová Joglas Malva Joglasová Joglas Malva Joglasová Malva Joglasová Joglas Joglasová Malva Joglasová Joglas Jogalsová Joglas Malva Joglasová Joglas Joglasová Malva Joglas Joglasová Joglas Joglasová Malva Joglasová Malva Joglasová Malva Joglasová Malva Joglasová
196
turbanem na hlavě. Malva je zpozorovala, spráskne ruce, dá se do smíchu. Joglasovi přešlapují na místě, Joglasová se užuž uráží a točí na patě...) (vyskočí, běží jim vstříc) Joglasovi! Paní Joglasová! (Táhne Joglasovou za ruku) Pane Joglasi! Tak jste přišli! To není ona, (ukazuje na sebe) to jsem já. (Ukáže na Inda) To je ona. Ten Ind. Já jsem skotskej dudák. Když vy jste si strašně podobní. Přijměte místo. Andílku, dvě židle! (Většinou jsou pokáceny na zemi) My radši na měkký. (Strhne ženu za loket a usednou na kanape. Sedí strnule jako sochy) To je náš pan domácí a jeho paní. Ona je dudák, on je Ind (dotčeně) Joglas je dudák. Já jsem Ind. Hergot, nepleťte to! (klekne si n a zem) Když vy jste si tolik podobný! To vám řekne celá ulice. On má přeci skotskou sukni a dudy. A já mám turban a indické kalhoty - (zvedá nohy) On má přeci chlupaté nohy a já Ty máš knírek. Křivý a chlupatý! (Vypadá to na hádku) (zamlouvá to) Je to od vás milé, že jste přišli. Žak si prál mít tu někoho z domu. Taky se vám chceme omluvit. Za ten brajgl ráno na schodech. No, říkala j s e m . . . Někdo se vyblil do popelnice. To ještě jde. (Rychle) Paní Joglasová! Vy máte do konce i tady tu mušku. (Ukazuje na čelo) Tu Indové nenosí. Jak to? Indové přeci. Pouze Indky. (Vykloní se, dívá se po Andělovi) My na perutě nemáme. Mohli jste pozvat Hobulovy. Jsou taky z domu. Na ty si Žak nepotrpí. Dal jim bicykl. Kolo jim dal. (spráskne ruce) Sami si o něj řekli! Znáte Žaka. Nikomu nic neodepře. Kdybyste první přišli vy, kolo bylo vaše. (drcne do Joglase) Líná huba, holý neštěstí. Za chvíli budou chlebíčky. (Doála k Andělovi) Ráno vyváděli. Ale to je moje teorie: Dát jim chléb a hry a máš od nich pokoj. A nejlepší: Do všeho je namočit! Pak drží hubu. (Joglasová s Joglasem si šuškají hlavy u sebe) Všímej si, jak se k němu má. To myslíš, že s ním něco má? Vypadá jako mladistvej. To si troufá! Dyž pod tím rouchem je mu všecko vidět! (vrací se k nim) Kde jste vzali ty róby? ekne se, udiveně) Máme štěstí! vagrová dělá v půjčovně. Tam je všehochuť! Já mám sukni po ní. Akorát dudy, ty jsou půjčený. A že jste přišla na toho Inda? Jako byste se v tom narodila! Mně se to šiklo, paní Malvo. (sm ěj es e) Do ničeho se nevešla! Vybírala dvě hodiny, až kápla na tlustýho Turka, (směje se) Pitomec. Udělá ze mne Turka. (směje se) Vždyť je to krásné! Žak se zblázní až vás uvidí. (Andělovi) Tím jsem si to doufám odbyla. Jsou to šichty, andílku. Úplný nápor! (plácá se do lýtek) Jak nepoznala, kdo je kdo! To s tou podobou, paní Malvo! (Malva se vrací, Joglasová se jí naléhavě dívá do očí) Od babičky jsem slýchávala: Když se dva mají rádi, začnou se sobě podobat Třeba až k stáří, ale - podobat! (Podívá se k palandě) (obejme Joglasovou, natřásá ji) Jako vejce vejci. Viď, stará? Tomu paní Malva rozumí. Aby nerozuměla! (Plácne ho) No tak! Něco mi utrhneš. To jako třeba já a Ž a k . . . (rovná si turban) A co vy? Čím nás překvapíte? Vy nebudete za masku? Já teprv přemýšlím... (Bezděky se podívá na Anděla) (vykloní se k ní) Je mu to velký, ale sluší mu to. (roztržité) Viďte. (Septem) Toho jsem tady ještě neviděla. (usmívá se) Přišel jako na zavolanou. I vy jedna.
Joglas Joglasová Malva Joglasová Malva Dodo Malva Joglasová Dodo Joglasovi Dodo Malva Dodo Malva Dodo Joglasová Dodo Joglasová Dodo Joglasová Dodo Joglasová Joglas Joglasová Dodo Joglasová Dodo Joglasová Dodo Joglasová Dodo Joglasová Žák Dodo Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová
Co si šuškáte? Vlez nám na hrb. (Zašilhá po Andělovi) Už jen ten kukuč. A ty křídla. (vzdychne) Tomu by člověk podal v o d u . . . (Andělovi) A dost! Mám toho dost Jestli se něco nestane . . . (objevil se na scéně, palec omotaný v kapesníku) Já jsem se říz. To je chirurg! Co se vám stalo? Dobrý večer. (společně) Dobrý večer, pane doktore! (jde po hlase, podává ruku, netrefí se) Pohmoždil jsem si brýle. Sed si na ně zadkem. Tedy Malvo - Já z něho umřu. Pohmoždil si brýle! (Chytá se pateticky za hlavu a odchází) (dív á se za ní, pro sebe) To jenom hraje. Půjde do koupelny a spolkne t a b l e t k u . . . Ukažte to, pane doktore! (Dívá se na ránu) To chce kysličník. (smutně) Kde by se tady vzal. Nebo si to slušně obvázat Kde bych tady vzal obvaz! Že jim něco nedonesete. Já nosím pořád, jenže - - (mávne 'rukou) Nic mi nemusíte povídat (Ztiší hlas) On všecko strčí Hobulovům. A za to mu mladej nosí chlast (Drcne do muže) Viď, Joglasi? My víme svoje. Nás nepřečůrají. (Dodo chtěl odejít, Joglasová si ho přitáhne) Odkdy tady poletujou andělové? Co? (Směje sej (mžourá, neví na čem je)Od té doby, paní Joglasová, co tu obchází čert. (vyprskne) Vy kujóne! (Změní tón) Měl jste vidět, jak se k sobě vinuli (Předvádí to na něm) Takhle ho tiskla. (ochable) Když se mají rádi - - (ohlédne se po palandě) No právě! A on chudák spí svůj s e n . . . (Utáhne kapesník) Aspoň trošku jsem vám to obvázala. Taky bych s p a l . . . (chápavě) Všecko jim obstaráte . . . (uvelebil se jí u nohou) Vy jste jako moje maminka. Ta taky p o ř á d . . . (Složil jí hlavu na kolena) (po chvíli) Doktůrku. (Zacloumá kolenem) Pane doktore! (Joglasovi) Vidíš ho, felČára? (VStmne si Joglase, kterému přepadla hlava) Taky s p í . . . To se sem jdeme vyhnípat? (Křičí) Já se šla bavit! Rozšoupnout! (Oba muži se probudí) (ze spaní) Kuš, bréco!... (Ticho. Joglas civí na Doda, Dodo na něho) (plaše) Ty brejle. Brejle! (Zvedne se, dojde k palandě) Nespi už. Slyšíš? Vstávej. Zaku! Všechno tu čeká na tebe. (Ticho. Dodo odejde) To tě sem táhlo! Joglasi... Snad nežárlíš? Není na něm nic než ten plášť. (chlácholivě) Říkal mi maminko. To známe. Mají tady ale svinčík! Od desíti k pěti. Je to lůza. Všimni si toho mládence, jako tvrdý í. Co neudělá láska! (Směje se) Moh jsem s p á t Tady bude živo! Jen bejt jak m y š k y . . . (Zvedla se, jde po Špičkách k Andělovi) Co tam lezeš? (nad Andělem, který vypadá jako zemdlený spící) Tak mně připadá, že ho odněkud znám. Nešahej na nějl Z televize n e . . . Já se z toho kanape nehnu. Koukat se budu, to jo, ale s ničím nechci nic mít. (slídí v prostoru, pod palandou) Ten zařezává. Umělec. Na takový my dřeme. Dobytek. (u sochy) Ale tohle se ti líbilo. To jsi ošahával! Tohle se mu jedině povedlo. To ti učarovala ta prdelka, ty cecíčky... (Sáhne na sochu) Stejně je to hlína. A je to sprostý podle mně. (chechtá se) Podle tebe by to jakživo neudělal. Měl jinčí vzory. Pch. Já mívala to samý. Zpředu i zezadu.
197
Joglas Joglasová Joglas Joglasová Šaman Joglasová Šaman Joglasová Joglas v
i?
Šaman Joglasová Šaman Joglas Joglasová Šaman Joglasová Šaman Joglas Šaman Joglas Joglasová Šaman Joglasová •Šaman Joglas Joglasová Šaman Joglasová Šaman Joglasová áaman Joglasová Joglas Joglasová Šaman Joglasová Joglas Šaman Joglasová Šaman Joglasová Šaman Joglasová Šaman Joglasová Joglas Šaman
198
Kde to je. (popleská se) Pořád to je něco. Tohle je nic. Stačí tuhle kladívko - - (Napřáhne kladivo. Na scéně se objevil Šaman. Je ustrojený v něčem, co připomíná gotického ŠaŠka nebo cirkusového klauna. Joglasová ztuhne) (nevidí ho) Můžou nám bejt ukradený. Dneska tu jsou, zejtra nebudou (směje se) Jen my tu budeme pořád! Skoda, přeškoda, že nenosím fotoaparát (Jde dopředu) Rukulíbám milostpaní! (Joglasová upustí kladivo a „Děkuje" se) Jste ohromující. Minerva našich časů. (Joglasovi) Servus, pane domácí. (sedá na kanape vedle Joglase) To je k vzteku. (Andél se zvedl, dojde k oknu, vyleze na židli, hlavu vystrčí větrákem) (zalapal po dechu, zírá na něho - po chvíli) No tohle!... Já vás první moment nerozeznala, pane redaktore. (Drcne do Joglase) Pan redaktor. Ten šašek? v
x
(usedl stranou, dívá se po Andělovi) Ten Zak, ten Zak. Plný překvapení... Co dělá zdraví, milostivá? (zapýří se) Zdravíčko slouží. Kluk nás zlobí. To ano. Kluci zlobí. Není naše krev. To je vidět. To se projeví! Prej: Lepší adoptovaný, než žádný! Teď to máme. Taky jsem adoptoval chlapce. Opravdu? Vlastně ještě ne . . . Pomýšlím na to. Jen se nebodněte jako my. Jeden si myslí, ať mám kluka, bude legrace — Právě, právě . . . Kde jsou všichni? Nikdo tu není. Pan doktor^ Už se říznul. (roztržitě) Říznul? Do palce. Do palce? (Dívá se po Andělovi) A tady ten mladej. Chvíli seděl, teď s t o j í . . . (směje se) Kde se tady vzal? (vykloní se k Šamanovi) To vám poreferuje paní Malva. Nebyl by to její synovec? (směje se) Jo, ze zámoří! Ten jí spad s nebe. Vlasatec, Ze by? - Lupene! (Ticho. Šaman potřásá hlavou) (Joglasovi) Co má s tou hlavou? Má tam rolničku. (směje se) Potkat ho v noci na schodech Kde je Malva? Někde je. (Dál se směje) Nemít na sobě to kimono, ani se nezasměje. Holt ženská. Jak jde za maškaru, myslí, že jí všecko u lidí projde. Vám to někdy myslí, pane Joglas? (nepřestává se smát) On blbec myslí, že mám kimono! Pane redaktore, vy jste znalec! Schválně mě otipujte. (Stoupne si, hladí si kalhoty) Ukažte? - Račte se trochu projít! Ano. Pastózní, rozevlátá... Muzulman hadr. Ten moment, jak jste třímala to kladivo, ten si zapamatuju! Sedněte si. (zkopmí) Snad nemyslíte - to já nechraň bůh! (pohrozí jí)( Kladivem na krásu. Vy fašistko. Jsem komediantka před bohem, viď, Joglas i? Nic doopravdy. Netrapte se. Vidět vás Žak, jen vám to schválí. Nemá sochy rád a tuhle obzvlášť. (Jde kolem sochy k Andělovi) To si říká inteligent Frfňa jeden. Sedím a koukám. (K Andělovi) Nedivím se ti. Tam dovádí vítr, padají hvězdy. Tady chcípnul pes. Půjdem se koupat, neříkali ti? Bez plavek. Nahatý. Do řeky. (Anděl se ohlédne, hlavu složí na rameno, dívá se na Šamana. Šaman se zarazí) Jak dlouho znáš Malvu? Ne že by byla tajnůstkářka, ale má svá tajemství. Mě to nepřekvapilo. Ví to Žak? Jak se k tobě chová? Nijak. To je jasné. - Až přijde Lupen, bude tady nesvůj. Kluk jako ty. Mohli byste se vzít za ruce. (Zasměje se) Nemá na růžích ustláno. Už je vidím, jak po něm ohrnují nos. Je to divoch. Ale má jiskru! - Ach Lupen, Lupen. Proč jsem z tebe smuten? (Zasměje se, jde k
Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová
Malva Joglasová Malva Joglasová Malva Joglasová Malva Joglas Joglasová Malva Joglas Joglasová Malva Šaman Malva Šaman Malva Šaman Malva Šaman Malva Šaman Malva Šaman v
» r
Malva Joglasová Malva Šaman Malva V
Šaman
palandě) Žáku? Žáku! (Leze po žebříku) Budem tě soudit Zaspíš soudný den! (Zmizí za závěsem) Dělá, že spí, a zatím - civí do stropu. Na hru stínů. Přečtu ti svou esej. Smím? (Za závěsem se rozsvící lampička, je vidět Šamanovu siluetu. Sedá si na postel k Žákovi a po chvíli tiše, nezřetelně něco čte. Mezitím Anděl sleze ze židle a vrací se na své místo) Ani štamprle nenabídnou. Chcípáci. (jde si opět po svém) Oni to tak nemyslej. Zijou jako v bordelu. Zval bych já lidi do takovýho bordelu? Bohéma. To doma nemáš. (Jde k Andělovi) Jen si ušoupej nohy. Ještě něco přineseš. Od vlasatce. (Andělovi) Tebe vidět, jeden myslí na Mikuláše. Měl bys přijít s nadílkou k našemu Péťovi. Ten by to z něj strhal. To by lítalo peří! (Chechtá sej (přisedne si) Malva není zlá. I když má svoje mouchy. Ale žij s takovým chlapem! (Pohlédne k palandě) Je samá ženská! Ona mu to trpí! (Zkoumavě pohlédne na Anděla) Já jsem ji rozebrala! Malvičko, uděláte nejlíp, když mu to odvedete. Jaký pytel, taková záplata! (Vzdychne) Muselo to ze mne ven. Já jako synovi - (Podívá se po Joglasovi) A chrní. Nemám taky ustláno v růžích, nemyslete. Dvakrát j sme přišli o vlastní. A na starý kolena - kluk je drzý. Lže mi. A krade! Schovám před ním pišingr-jde a vezme. To s ním už půjde. - Ty jsi jinej, nic do větru, to je vidět Malvě to přeju. Ať má trochu lásky. Ždibec toho štěstí. (Vysmrká se) Řekni sám. Mocli tady jsme, na tom světě? (Přichází Malva s lahví) (nevzrušeně) Je tohle možné? Já se zblázním. Tak vás tu nechat na suchu. (Nalévá Joglasové, staví skleničku i před Anděla) Muselo ti vypráhnout (Pohladí ho) Jemu ne. Hezky jsme si popovídali. Hoch je tichej, ale co řekne, to sedí. Doteďka jsem telefonovala se sestrou. Sedí o ulici dál ve vinářně a nechce přijít Že má migrénu. Nejmíň podvacáté se rozchází s Ludvíkem. Že ho nepošle do hájíčka. Na vaše štěstí, Malvičko! (Mrká na ni) Já bejt mladší Co máte s okem? Paní Malvo! Přeci žertuj u. (Malva chtěla nalít Joglasovi, sáhla na něj, dudy vykvíknou, Joglas se leknutím probudí) Doprdele. Ukažte, já ho obsloužím. (Joglasovi při nalévání) Uvědom si, kde jseš! NedřepíŠ doma u televize, (Sedá si) Zhrubli jsme a zpitomělí. To že se nemodlíme. (Jde pod palandu) Má o kolečko víc. Je ňáká - - (Ukáže sklenici) Mně nalila vedle. (Olizuje si ruku) Mám toho šnapsu plnej r u k á v . . . (zaposlouchala se) Je to Šaman. Haló, Šamane! (za závěsem) Haló. Zloději duší! Co tam vyvádíte? Já čtu. Nepíšou o Žákovi? (směje se) Ani ň. Předčítám tvému géniovi, na co už dávno přišel sám. Cti nahlas! (Sedne si na zem k Andělovi) Takhle zprostředka? Aspoň nezmoudříme. O čem to je? O nepotřebnosti. Čeho? Života? (směje se) Ne tak hrr, Malvo! - Život nelze potřebovat nebo nepotřebovat Život je tu. Nestará se, je-li ho třeba nebo ne. Život se neptá. Život žije. (pro sebe) Do úplného zblbnutí. (drcne do muže) Poslouchej. Něco se dovíš. O čem tedy? Žáku dovolíš? (Poodhrne závěs a objeví se za zábradlím) Psávalo se o tom, čeho je nám zapotřebí, abychom žili jako lidé. Má promluva chce být kacířská. Ptá se jinak. Čeho k životu nepotřebujeme. Bez čeho se můžeme obejít To mi zrovna přijde vhod. (Andělovi) Skončíš jako Šaman. Nepiješ. (Opře mu hlavu o kolena) (znovu přisedl na postel k Žákovi, čte zvýšeným hlasem) Tedy ani krásy není nezbytně třeba. Neříkám tím, že chci krásu, je-li jaká, vymýtit ze života a uvést místo ní ošklivost Jinak se zeptám: existuje krása? Je můj pomysl nebo sku-
199
Joglasová
Joglas Šaman Joglasová
•v
Šaman Joglasová Joglas
Erteple Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple
Malva Erteple
Malva Erteple Joglas
200
tečnost? - Ještě jinak se ptám: Potřebuju ji k životu? Mohu se bez ní obejít? Potřebuju ji, když ji hledám. Hledám ji, když ji potřebuji. - A když hledám a nenalézám? Obejdu se bez ní? Je potřebná k životu jako pokrm, nápoj nebo vzduch? - Bez vzduchu se zadusím. Bez jídla a pití hynu hladem nebo žízní. Bez krásy? Bez krásy žiju, ano, žiju! - Není tedy životodárná jako jídlo, pití nebo vzduch? Mohu bez ní žít - ale žiji vskutku, anebo přežívám? - Nenalézám ji. Ale neschází mi? Neexistuje. Ale netoužím po ní? - Znovu se ptám: Kdyby byla ve mně, hledal bych ji? Kdyby byla jednou z mých substancí, měl bych ji a netoužil bych už po ní. Jakože je v povaze člověka neprahnout po tom, co už má. Co sám má. - Toužím po ní, a proto ji hledám. Hledám ji, že ji potřebuju k životu? Jako jídlo, pití nebo vzduch? Ale já se bez ní obejdu. I bez ní jsem živ! - Tedy krásu k životu nepotřebuju. Toužím po ní, ale není jí třeba. Není k životu nezbytná. - Je jtedy krása něco jako šperk? - Ve starých hrobech nacházíme kosti a šperk. Život ztroskotal, šperk přežil. Krása je to, co ze života zbývá. Jeho zbytečnost, jeho nepotřebnost! - Jsme u konce. To, co nezbytně k životu nepotřebujeme, bez čeho se můžeme obejít, je to, co život nestráví. To jediné ze života zbývá. (Ticho) To jako mně se utopila sestra. Jdeme takhle od Labe a potkáme kluky. Já řekla tuhle! Už tam nejdu. Znáte kluky. Víte, co ve vodě dovedou. Jenomže ManČa byla do života. A nastojte, pane redaktore! Voda jako když se po ní slehne. - Našli ji až za štyry dny. Nebyla to hezká podívaná. Jak byla, tak ji dali do h r o b u . . . Co kafráš. Radši pij. (Nalije si) To je smutný konec. Ale prr, moment! Tím to nekončí. (Jde doprostřed) Po létech tady já a Joglas, že bysme ji dali exhumovat Držte dva hroby. Taky nač! - Přinesu ubrus, pane redaktore, a oni mi ukazujou: pár kůstek, lebka, ta vám prorostlá kořínkama od volše, a najednou koukám - - náušnice! (Plácne se přes bok) Z ryzího zlata! - Těch si tenkrát v tom rozčílení nikdo nevšim. Jak jste sám říkal, prach a Šperk! To jediný z tý zlatý holky z b y l o . . . (Zlomí se jí hlas) (za závěsem) Děkuji vám, paní Joglasová. (tahá se za náušnice) Zlato vydrží. Zlato vydrží všecko. Je to kov. (Došel k Andělovi, ten dává prst n a ústa - Malva ti jeho nohou spí. Joglas ztiší hlas) Tak já ti, mladej, taky něco řeknu. - Tobě jsem pro smích. Ale jo. Já nebyl jinej. Taky jsem poletoval. Jenže co my jsme tenkrát měli za život. Nic ve zlým. Znám jednoho, ten řádil jako ty. A už je zticha. Ve třicíti infarkt (Plácne Anděla po rameni, Malva se vzbudí) Na věky dobrý. (Plácne Malvu) Že jo, mladej. (Na scéně se objevila Erteple) (provinile rozpřáhne ruce) Malvo! MalvouŠku! (Běží k ní, afektovaně ji objímá) Tady mě máš. Odpusť, holka! (s úlevou) Erteple! To je dobře, že jsi nakonec přišla. (Přitiskne ji k sobě) Teď to vypadá, že jsem dělala hloupý fóry. Jenže my měli životně důležitou debatu. Pokolikátý? Malvo, tentokrát to šlo na nůž. Ale chválabohu - abych to nezakřikla - (klepla do stolku u Anděla) Na dřevo To je ze železa. (směje se) Tak je to betón - všecko smazáno - Ludvík a já - táhnou to spolu jako dřív. Dva měsíce se neukázal, dva měsíce! (Rozvzlyká se) Chyť mě, Malvo, chyť si mě, nebo upadnu. (Sedne si na stolek zády k Andělovi) Zase jste pili. To není z lihu. Ze štěstí. Divím se ti, co na něm máš. Všecko, Malvo! (Ovládne se. dává se rychle do pořádku) Ludvík přijde. Chtěl taky dostát rituálu. Ale kde vzít masku! Teď na poslední chvíli! - Tak podplatil vrchního - (Dá se do zajíkavého smíchu) Já bych neměla, nebude to překvapení tak podplatil - (Nemůže dál) (usadí ji na židli) Vzpamatuj se, holčičko. Vždyť je Čas. (nabere dech) Ty seš můj poklad. Já jsem vyřízená. Ludvík přinese flašku. Žak je na kavalci, jako vždycky, co? - Myslela jsem na puget, ale jemu se nezavděčíš. (Volá k palandě) Žáku, nestydo! Nepřej si, abych tě tahala z pelechu. Máš sedět v družné zábavě! (Všimne si Joglasových na kanapi) Co to tam máte? Kde to zase vzal? To jsou Joglasovi. (uhodí se do prsou) Holka! Já myslela, že to je vycpaný. (došel k ní) Rukulíbám. (Ukloní se, Erteple vyprskne smíchy, ale podá mu ruku k
Joglasová Erteple Joglas Erteple Dodo Erteple Dodo Erteple Erteple Šaman Erteple Šaman Erteple Šaman Erteple Malva Erteple Malva Erteple
Joglas Erteple Joglasová Joglas Joglasová Joglas
Joglasová Joglas Joglasová Joglas Joglasová Joglas Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva
Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva
políbení) Vy jste to jediný, co ho zvedlo. My máme spolu tajemství. Že, pane Joglas? Jednou sem přijdu celá zchvácená u vás nikdo, na mne už jdou mrákoty - a pan Joglas mě uvedl k nim. Ani se neptal, co a jak. To se pozná jemná dušička. Jezdil jsem s tramvají. Vím, co to je. Hlas lidu, hlas boží! (Na scéně se objevil Dodo ustrojený jako domorodec z džungle. Nese tác chlebíčků) Přijde herečka a hned je veselo jak na divadle. Poslužte si. (přejede ho očima) No, vypadáš jedna žalost. (Bere si chlebíček) Milej Dodo, na divadle taky bejvá jako v márnici. Jako v Hamletovi nakonec. Je vtipnej. On nám doroste. (Ticho. Na palandě se objeví Šaman, zazvoní rolničkou) (upustí chlebíček) Fuj! To jsem se lekla. Kdo to je? Poznáš ptáka po hlase? Šamane! Co to máš na sobě? Nepoznáváš? Já umřu. Smějsepaňáco! (ukloní se) Náš dvorní šašek, jak mě pokřtil Žak. (Zůstane n a palandě) Tak se pošlapat Vypadáš pitvorně, to ti řeknu. Vy tady vůbec - (Všimne si Anděla) Co je tohle? Andílek. A božínku. (Jde k Andělovi na Šamana) Cos to sem zas přived? (zadrží ji) Je jako pěna. Ani o něm nevíme. (dívá se jí přes rameno) To je ten tvůj Lupen? Anděl mu sluší. Ale že by to byl fór (Jde dopředu) To až uvidíte moji róbu - Jdu na to, Malvo. Jak se rozsedím - Jsem dneska líná. Nevím, čím to je. Dodo mi hodí do koupelny kafe. (Pošle mu vzdušnou pusu) Pořádnej hrnec, jinak nerozkvetu! Dyť jste jako květ a růže. Co vy víte . . . (OdejdeJ Teď nespíš. To jsi pookřál. (plácne ji) Ať je sranda! Říká se zrůžekvět, kdyžuž, a ne: Květ z růže. Stejně, divadlo je divadlo. Kam se všecko hrabe. Jak já řádil ve Furiantech! (Jde k Malvě s prázdnou sklenicí, napřáhne ruku) Paní Malvičko, nalijte mi -maličko! (Zasměje se sám sobě) A víte co, vážení? Pozvedněme číši! (Zvedne ruku se skleničkou od hořčice) A živijo, živijo, živijo! A znoga Ijete . . . živijo! (Nikdo se nepřidal, ukloní se) Děkuji! Děkuji. (Vrátí se na kanape) Bože, Joglas. ty dovedeš bejt trapnej. Ničemu nerozumíš. Kdyby ses viděl v tý sukni Kdo mi ji navlík? Ani mi to neodpovídá. Skoti jsou škoti. Ale já? (Zvedne bujaře ruku a vyzpěvuje) Čechy krásné - Čechy mééé - duše mááá - se s touhou pnééé - (chytí ho za ruku) Dyť řádíš jenom ty. Koukni se, jak jsou všichni pokojný . . . To je to, co mě sere. (klečí u Malvy) Jsi dneska cizí, růže slezová. (Malva se na něj nevrle podívá) Udělal jsem tři mísy chlebíčků! Je tam mísa okurek, mísa salátu, sýrový nářez, nářez čabajky a nářez šunky Neříkej nářez. Co ti na tom vadí? Klidně si řekneš: Nářez šunky. Jak se to dá říct? Nemluv o tom. Dalo ti to práci, já vím. Ale šunka se nařezá a sežere - (Chytí ho za ruku) Drahoušku, Dodo, nezlob se. Ty jsi tak vedle, ve všem všudy vedle! Jak tě mohlo napadnout - obléknout si toho domorodce? Vypadáš hrozně. Bílej, vychrtlej - - (odkloní se) (směje se) To není domorodec. Tobě to nedošlo? Já jsem tvůj Pátek, ty můj Robinzon. Jaký já jsem Robinzon! Sukýnku z rákosu! Vždyť nastydneš. Ne mrač se na mne. To mě zahřeje. Myslím na Sokrata. Žak se zblázní, jestli ho nenajde. Špatně s ním naložil. I ten krkavec se nakrkne Žaka to trápí.
201
Dodo Malva Dodo Malva Šaman Malva Šaman Malva Dodo Šaman Dodo Šaman Dodo Šaman Malva Dodo Malva Šaman w
Malva Ludvik Šaman Malva Ludvík Malva Ludvík Joglasová Malva Joglasová Malva Dodo Joglasová Er teple Malva Erteple
Ludvík Erteple
Ludvík Erteple Ludvík Erteple
Ale ne. Na všecko kašle. Ba ne, Dodo. Na Sokratovi lpěl Na tobě nelpí. Co ty víš. Třeba - v skrytu duše . . . Já mu Sokrata přinesla. Jako mládě. Možná on byl to poslední, co nás spojovalo... Žak se trápí. (Ticho. Dodo vezme mísu s okurkami, obchází hosty. Po žebříku slezl Šaman, došel k Malvě) (otráveně) Nezabral. Ani na kacířskou esej. Co s ním je? Zklamal se. Ve mně? Měl teorii, že se nedožije padesátky. A ten den přišel. (Dodo poprvé zaznamenal Anděla. Vrací se k Malvě a Šamanovi) To jsme si nedomluvili! - Kdo si přived slečnu? (Tázavě se na něho podívají) Tu opeřenou Není to slečna, to je Anděl. Nepoznáš Anděla? Ke komu patří? Tady. K Malvě. Na toho jí nesahej! (Sméje se) (neví, na čem je) Jak tomu mám rozumět? Zvykneš si. Časem jich bude víc. (náhle) Kam chodívají andělé? Je to dobré znamení? Beru to jako špatný vtip. (Jde s mísou k Joglasovům, vypadá ustaraně) (pro sebe) Od západu v í t r . . . Co od anděla? Život nebo smrt? (směje se, za Dodem) To mu nedá spát. (Vzdychne) Kam chodívají andělé? O tom bych možná něco věděl. Jednou to povím. Proč ne ted? (Na scéně se objevil Ludvík. Je v ČíŠnické uniformě, v ruce má láhev Šampaňského) Ladies and gentlemen, jsem tu! Soudruzi a soudružky, hluboce se klaním, omlouvám a kořím, přinášeje tuto na důkaz úcty skrovnou úlitbu! Bratři a sestry, jsem navěky Váš! Zdravím všechny přítomné i nepřítomné. Hurá! (Zatleská) Přišla Národní fronta. Ty zvíře. (zarazí se) Kde je? Pláče v koupelně. Koukej ji přivést. Buď k ní hodnej. Provedu. Vzorně! (Zvedá šosy) Jak se líbím? Stálo mě to kilo. Vypučíny. (Odejde) (za ním) Pán je pořád fešák. Čerti s ním šijou! To zas jo. (Andél se zvedl, jde k oknu, vyleze na židli, hlavu vystrčí větrákem) Snad ten hoch nemá záduchu? (Andělovi) Když tam tak koukáš, nevidíš někde Sokrata? (Joglasové) Váš hoch má astma? Vy jste dobrej. Dyť cvičí klárinet. (Objeví se Ludvík s Erteplí, Erteple je v rokoku, paruku nakřivo a líčidlo rozmazané. Ticho) To jsem . . . Trapná, co? (Razantně si rovná paruku) Erteple! Jsi krásná. Pompadůrku, taková ubohost (Ožívá) Jenže to byl odjakživa můj styl. Proto mě to táhlo k divadlu. Civil jsem nesnášela. Ani u mužskejch. Jak něco plandalo, už jsem to neviděla. Mně učarovala uniforma. To je jedno, co. Třeba hasič. Jen když měl helmu. (Na Ludvíka) Tohodle blba taky jenom proto. Nejdřív boxer, pak lampasák. Ty mě přece, Šamane, znáš. Já mohla všecko, jen ne realizmus. Jenže ta éra minula. Tuhle pompadůrku, vy se budete divit, ale tu jsem na sobě měla před nácti lety. Tak jsem si řekla, aspoň dneska. A just jo! Vám připadám směšná. Ale Žak to pochopí. Žak jo. Všichni to chápem. (MalvéJ Slyšíš ho? Myslí si: Blbne! Strašidlo! I když to neřekne. On neví, že já si umím všechno přeložit A sám šel do zálohy. Byl jim na obtíž! Skočil s tanku a dva ho museli zvedat Jinej by si dal pokoj. Ale on? Ke mně se chodí vylízat A jen ho vypiplám, f r r ! . . . Nabalí si buchtu a jede s ní na srub! To provozuje měsíc nebo dva, až se jednoho dne nezvedne. Pak volá, skuhrá, přijeď si pro mne. J s e m nad Popelkou nebo pod Nežárkou, tam a tam. A já káča jedu. Naložím ho, on mi snáší měsíční prach, ale jen ho dám do rychtyku - (mávne rukou) Dáváš mě k dobru jako hokynář. Půl deka navíc. Jen si to protrp, Ludvíčku. (Opravuje mu vázanku) Jsem veřejně činný. (směje se) Konferenciér, a neumí to uvázat motýlka... (Ticho)
202 Í
Malva Šaman Malva Šaman Malva Šaman Erteple Joglasová Joglas Joglasová «r
Šaman Joglasová Šaman
Malva Šaman v
Joglasová Joglas Joglasová v
Šaman Lupen Šaman Erteple Šaman Lupen Šaman Malva Erteple Joglasová
Joglas Joglasová
Šamane - nebo Šoumene. Teď si vyber! Co je, Malvo? Jsme hodné děti. Vypravuj. (Sedne si na zem poblíž něho) (roztržitě) A co? Kam chodívají andělé. Ach ano . . . (Zavře oči) Kde jsem ho p o t k a l . . . Jen žádné bajky. Skutečnost! - Jak ji na jevišti nesnáším, v životě ráda, dycky ráda. (Sedne si na zem vedle Malvy, sleduje si Ludvíka v jeho fraku) Ten je nepřebernej. (drcne do Joglase) Pan redaktor má promluvu. Já ho slyším. Ty na tu lenost doplatíš. (Krade se po špičkách ke společnosti, chvíli se hlemejždí, pak se spustí na zem, aby napodobila Malvu a Ertepli) (otevře oči) To to žuchlo. Nerada bych o něco přišla. (s pohledem na ni) Budete se divit, kde bývá anděl! - Mezi kurevníky. Mezi děvkami. Padá do nejhlubší noci. Nudí ho neposkvrněnost. Nemiluje nic, co se mu podobá. To krásné stvoření uniká do nestvůrnosti. Kdejaká ponurost přitahuje ten jas. Vrhá se do sklepení. Vábí ho výpary, výkaly, smrad: - Hledal jsem ho na horách. Mýlil jsem se. Ani na Širých pláních vysmýčených větrem jsem ho nepotkal. Musel jsem sejít do údolí. Sejít až dolů. Klesat ještě hloub. Brodit se hanbou. Potřísnit se. Zapadnout do poslední špelunky. Sedět zmáčknutý v rohu. Načichnout kouřem. Blít ze zvětralého piva. Slyšet ten hlomoz, hemžení tam u dna, když se vypouští rybník slov. - Je tu hlava na hlavě, tělo na těle - a není kam uhnout, není kam! - Jako by se tu nahromadila a směstnala všecka bída, všecka bída. Přišli jsme každý odjinud a tady máme společný osud! Nedělá rozdílu a rube a hněte napořád. Když jsme přišli, měli jsme pýchu nebo stud. Teď svorně pijeme břečku, jíme okoralý chléb a dýcháme jako rybky v akváriu, zbožně a vděčně každý doušek. - A tam jsem ho uviděl! - Jak se všemi žije, všem se dává, jak je na dračku, na roztrhání, sama krása, sám anděl. Jak ho chtějí a jak si ho berou, jak zve každého ke stolu a za všecky p l a t í . . . Až se nakonec vydá z posledního. Kdo z něj žili, ti se od něho odvracejí. Kdo ho měli, ti po něm neštěknou. Kdo ho oškubali, ti po něm plivnou... (Zavře oči) Jak to dopadlo? Málem ho rozsápali. (Během Šamanovy řeči Anděl zmizel Malva a Erteple se zvednou, každá jde po svých) (chvíli se hmoždí, zasyčí) Joglasi! Pomoz! Nemusíš dělat alotria. Ty s tou svou sajtnou! (Šaman podáJoglasově ruku, pomůže jí na nohy. Na scéně se objevil Lupen, za ním se schovává Klára, oba jsou ve společenském obleku) (zavrávorala, chytí se Šamana) Nevěřil byste, jakou jsem pocítila úzkost! Já už se sama nezvednu. (zpozoroval Lupena, nechá Joglasovou, jde mu rychle vstříc) Lupení přišlo! Lupene! (skoro vzpumě) Ale já nejsem sám. (Povytáhne Kláru) Šamane, to je ona. (skloní se, políbí Kláře ruku, vede oba do středu) To je Lupen. Má křestní jméno - pro mne to je Lupen. To vidím. Ale - co ten civil? Moh to bejt krásnej Indián! Maska by mu ubrala na ceně. Přišli. To stačí. On je Lupen, ona je Ona. S velkým O. Ty se nezlobíš? Mám radost. Můžeš si přivést, koho chceš. (Ujme se Kláry) Chlebíčky? Víno? Alkohol? (zamyšleně) To je on, ten Šamanův o b j e v . . . (nakloní se k ní) Já se mu nedivím. (Směje se) Sama bych ho adoptovala. A hned! (na kanapi) To s tím andělem, jak jste to vylíčil, pane redaktore, to mi připomnělo, jak u nás jednou v předjaří dva pokrejvači dělali střechu od kostela, starej a mladej. Starej se bál, protože byl starej, zato mladej šplhal jako kamzík, nahoru dolů, protože byl mladej. Bylo po poledni, my jsme Šly holky zrovna ze školy - jak to kluk zmerčil, že ho obdivujem, takhle se vyhoup na ruce a pustil se rovnou po hřebenu střechy. Jenže - fouk vítr nebo co - - (Zajíkne se) Nikdo tě neposlouchá. Tak ať. (Vysmrká se) (Na žebříku se objevil Žák. Slézá dolů, je naboso, v rozdrbaných obnošených V
203
Lupen Malva
džínsech, ve vytahaném svetru) (Šamanovi) Co jí říkáš? Je dobrá, to musíš uznat (zpozorovala Žaka) Žáku! To je dobře, že jsi vstal. To je dobře, že jsi mezi nás přišel. (Konec první
DRUHÁ VĚTA (Sbohem,
věty)
Sokrate!)
(Všichni jsou na scéně. Vyjedené mísy, vypité láhve, každý se zařídil po svém. Zak sedí v chatrném fotelu, který odněkud přinesli, má na hlavě paruku s bujnou kšticí. Za Žákem stojí Šaman, před fotelem na zemi klečí Lupen, svléká si sako) Rozehřálo mě to. Lupen Šaman Bere vážně i komára, když ho ďobne. Lupen (vyhrnul si rukávy u košile, uhodí pěstí do podlahy) Slyšíte? To je ta jeho povýšenost. Pořád se nad někoho vyvyšuje! Chodím s ní, protože je mi s ní dobře. Je mi s ní dobře v posteli. Vyhovuje mi jako žádná jiná. Kláro, pojď sem (Sám vyskočí, dotáhne Kláru k fotelu. Když si znovu klekne, Klára udělá totéž) Jestli to je fakt, že jste udělal támhleto (Ukáže na sochu dívky) - musíte tý věci rozumět! Kláro, postav se. Otoč se mu, ať si tě vidí ze všech stran. Je to špatná zábava? J e to zabitej čas? Tak to, sakra, uznejte! Já to uznám. Žák Lupen Klára je dobrá. To vidíte sám. My se k sobě hodíme. (Kláře) Jsem já špatnej? Klára On je dobrej. Fakt. Lupen Jinak bych ti musel nakopat Ale ona to uzná. (Přitáhne ji majetnicky k sobě) Ať to slyší ten sochař. Třeba ho to inspiruje. My taky někdy - sedmkrát za noc. Klára je modla. Sud plnej medu. Že moc nenamluví? Proto je blbá? (Na Šamana) Řek, že jsi blbá. Klára Dyť já jsem. Ten to aspoň řekne. Ale ty ze mne blbou děláš. Lupen Já? Jak to? Mám tě před starcema shazovat? (Lupen po ní nerudně sáhne) Au - ! Klára (povalí ji na zem, lehne na ni) Ty mi to řekneš. Před radou starších. Ty mi Lupen řekneš, co proti mně máš. To je soukromá věc. Klára Soukromníkům odzvonili. A pak, to si každej rád poslechne. Lupen Klára Srabe hnusnej. Lupen Řekneš to? Klára Řeknu. Až mě pustíš. Lupen (pustí Kláru, kleká si, pyšně) Slyšel jste ji vřískat? Ta dovede rozdrnčet tabulky v oknech. Žák (Kláře) Co nám povíte? K lára Vám to řeknu. Vodí si ke mně ještě jednu druhou. Chce bejt ve třech, Lupen (culí sej To je krámů. Klára A co když to chci jenom pro sebe? Aha? Lupen Slyšíš to, Šaman? Z ní mluví egoismus. Na ní zapracuj! (Žákovi) Vy to posoudíte. Není to něco jako vlastnický pud? Žak Není to něco jako láska? Ten tě setnul. Klára Lupen (zvedl se, natřásá lokty, jako by měl křídla, dál si vyhrnuje rukávy u košile) Mistře, nebo jak se vám říká - jak na vás koukám, mezi námi je generační rozdíl. Je to správně, Šaman? - Jestli vy máte lásku, já mám holku. L á s k a j e dobrá pro život A holka je na noc. Život je než jeden. Žak Lupen A nocí je spousta. Teď jsme u toho! Každá je jiná. Jednou černá jako uhel, jindy safírová, jak by řek Šaman. Klára je dělo, to vám řeknu. Ale chce se vám vždycky pálit z děla? Někdy máte chuť na bambitku. Anebo na prak s litinou. (Rozhodí rukama) Tak podívejte, Mistře, nebo jak Žak. Žak Tak jo. (Nadýchne sej Klára třeba má svou silnou stránku. Ale neumí líbat Lupen Neumíte? Žak Klára (pohodí rameny) Někdo to má rád. Lupen Políbíte ji - (demonstrativně přitáhne Kláru a líbá ji na ústa, po chvíli ji pustí) a nic, jako dřevo. Jak mi jednou řek starej nimrod - Šaman to nebyl, upozorňuju! -
204
Žak Lupen Klára Lupen i?
Šaman Lupen
Klára Lupen Šaman Lupen Žak Šaman Žak v
v*
Šaman Žak Šaman Žak Šaman
Žak Šaman Žak Šaman
Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple
Každá má jenom něco. Málokterá má víc. A žádná všecko. Některá nic. To je ono! Vy jste vážně dobrej. Mě to Štvalo, nás to oba štvalo, když do mě Šaman - že tady dneska musím b e j t My jsme mohli mít krásný lehy. Myslel jsem, proč jít do mauzolea. Jenže já nikdy u sochaře nebyl. (Kláře) Tys byla u sochaře? Já viděla akorát dělat džbánky. Bylo to pěkný. Jeden jako druhej. Klára viděla džbánky. Tam se koukni! (Ukáže jí na sochu, Šamanovi) StarouŠi, pocem, pocem mezi nás. Moc ti to myslí, ale málo žiješ. (Přitáhne Šamana mezi sebe a Kláru) Co říkáš Kláře? Jen to schválně řekni. Klára je dobrá. To bych řek. Šáhni, jak je dobrá. Klára se neurazí. Jí to dělá radost Kláro, ukaž nohy. (Směje se, Klára povytáhne sukni) Vejš! On to přežije. (Obejme Šamana, spolu s ním se naklání ke Kláře) Že to je krása? Vidíš, co je krása? Ty o ní umíš jenom krásně žvanit (Šaman se mu vytrhne, Lupen klekne na kolena, hlavu zaboří Kláře do klína) Klára, ta neví, co je krása, ale krásně to dělá Nech si to! (potácivě se zvedá, jde k Šamanovi) Já ti dám Kláru, dneska ti ji dám! (Šaman mu dá pohlavek, Lupen strhne Šamana k sobě, směje se mu do obličeje) Cpeš do mne prachy, ale to potrvá, než si mě koupíš. Lupene. Jsem nedůtklivej. Facky nemám rád. (Pustí Šamana, obejme Kláru, spolu se vzdálí. Šaman shrbený únavou si sedne po turecku na zem) Roberte... (probere se) Žáku. Je to hajzl. Hajzl jsem já. Moh jsem mu jednu ubalit. Sedím a koukám. Jako bych byl na divadle v poslední řadě. Koukám a myslím - než tam doběhnu!... To všecko je jinak. Věříš mi? Stojí on ti za to? To je jinak! - Už si pomalu nevím rady, Žáku. Jak ty to děláš? Já nic nedělám. Od jisté doby, Žáku, odnedávna - j e ve mně hrůza, že zůstanu sám. Mám ho rád. Rád jako syna. Víš, že nejsem hloupej. Aspoň si myslím - pořád mi to myslí. A teď s tím buď sám. Jak tygr v kleci. Komu to mám dát? S kým to mám sdělit? - On mě poslouchal... Kde se v něm bere tohle zlo? Vede tak prázdný, nesmyslný život! A ještě tu bídu staví naodiv. Je celý Šťastný, když mě utlouká. Ano, dělá mu to dobře. To je veškerá jeho filozofie. Dělá jen to, co jemu dělá dobře. Jak to může skončit, řekni, Žáku! (skloní se k němu) Šamane. Teď doopravdy. - - (Odmlčí se) Cos chtěl říct? (složil se dofotelu) Jdi od toho. Ten hoch se vyzná. Ten se protluče. Ale ty. Ty na to nemáš. (Položí mu ruku na hlavu) Co bych si, šašku stará, bez tebe počal. Mysli taky na mě. (nahmátne jeho ruku) Díky, Žáku. O mně neměj strach. Lupen má pravdu. Vždyť já nežiju. Já si jen leccos o životě myslím. Do takových, jako jsem já, hromy nebijou. Ze všeho se vylížu. Ta moje hlava neví, co je p a s t A byl jsem v ní už tolikrát... (Zvedne se, upoutal na sebe pozornost) Co je? Co je? - (Zachřestí rolničkou) Sedíme jako o veselce. A to dítě s tím džbánkem nejde a n e j d e . . . (Vzdálí se) (Ertepli) Čím to je - když jsme doma honily z pastvy, na poslední chvíli, už se smrákalo - jak se ta cesta zdála dlouhá, d l o u h á . . . Jednou kluci v lajntuchu běhali po hřbitovní zdi - Tfuj! (Pokřižuje se) Nebo ta babička Filoména, co žila s bláznivým synem ve sklepě pod schody - že jsme se nebály, když vystrkoval ruku štěrbinou a chytal nás za nohy - Jednou mi nasypali hrst plnou pralinek a byly to ocukrované kozí bobky. A ten děda odvedle, co si z jalovcových keřů vystavěl chatrč v opuštěném lomu a utíkal tam před ženou - na co tam myslel celé dny? - (Ticho) Když ty se moc ptáš. Už jako špunt, co ses naotravovala. Každej před tebou zdrhal. (usmívá se) Mně tolik věcí nešlo na rozum. Rozum jsem odepsala. To je pro kočku. Beru, co přijde. Žiju, jak se dá. Nic mě nepoučilo. Pořád jsem stejná. Já nic nechápu! Zkrátka jsi trulant Závidím ti. Vždycky jsem ti záviděla. Protos mi začala říkat Erteple? Ujalo se to, to ti řeknu.
205
Malva Erteple
Malva Erteple
Malva Erteple
Malva Erteple Malva Erteple
Malva Erteple Malva Erteple
Malva Erteple Malva Erteple Molva Eneple
Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple
206
Jsi můj brambůrek. Nestěžuju si, to je fakt Až na toho prevíta. Ale já se ti přiznám, mně to vyhovuje. Kdyby byl jinej - dyť je to pak fádní. Potřebuju k životu málo - scény, situace. A život s tím lumpem, to je samá scéna, jedna za druhou. Kdoví, snad mě to udržuje v kondici. Holka, já bych stárla, kdybych se netrápila. Já ten Damoklův bič potřebuju. Já mít dobráčka, já si vzít na krk poctivýho muže, už bych s ním dávno někde shnila. Je to lampasák, řeč s ním není - ale pořád jsme jako na manévrech. Koukni se. Balí Joglasovou. Uniforma. A pak to jméno, když boxoval. To dělá divy. Jen já o něm vím, že má plotýnky. To mi nad ním dalo takovou moc. Jenom si myslím, že si nerozumíš. Ty bys musela být skvělá - komická herečka. A ty pořád drama, tragédie To už je můj paradox, jak jednou poznamenal Šaman - je to rozpor - v životě sprostá, na jevišti slušná, doma samá legrace a na prknech - celá divá někoho rozbrečet Jsem zkrátka taková. Mám si dát nohu za krk? - Dělám to dobře. - Nebo ne? Děláš to, jak nejlíp umíš. Kdybys ty nebyla tak nestoudně upřímná! - Tím si jen škodíš. - Ona vlastní sestře neumí říct Jsi prostě báječná! - To je to, co mě na tobě štve. - Něco ti řeknu. Sestra ne se stra. Proto jsem nakonec přišla. Já znám - ty vaše večírky. Ale když jsem v telefonu slyšela tvůj hlas - holka, dyť ty seš celá podlomená! - Já vím, ty to na sobě nedáš znát, právej můj opak - mě když se někdy někdo ptá, co dělá sestra - odpovím: To je neherečka! - Jak to máte spolu? Pořád nic? (Malva zavrtí hlavou) To mě podrž! Dvacet let! A nejmíň deset spolu netento. A ty mu nosíš rohlíky do postele! Homolky. To ještě! A starej chleba, aby neměl větry. Co na něm vidíš? Prohlídni si ho! Jednou se na něj soudně podívej! Já bych za takovýho chlapa nohu nepřeložila stéblem! (Dá si nohu přes nohu, sundá paruku, čechrá si vlasy) To je osud. Pěknej osud. Je mi z toho nanic. Je tu horko. - Poznal tě mladou. No dobře. Ty jeho taky. Fajn. Byli jste šťastný. Aspoň těch pár let A dneska? Všecko fuč. A ty na něm trváš jako zběsilá. Copak jsem s někým, že si ho pamatuju? Jakej byl? Přece ho vidím. Dnes a denně. A co vidím? Dnes a denně: Kde nic, tu nic. Bylo nebylo. Tak se podle toho zařídím! Jednou si sbalím kufr vzpomínek a tradá, maucta, neohlížím se! On stejně není šťastný. Co je tobě po tom? Ptá se on, jestli ty jsi Šťastná? To nevím . . . Ale víš. Má tě za služku. Kdybys dala výpověď, co myslíš, že by se stalo? Vylez by tím vikýřem na střechu a vrh by se dolů? Houbeles. Nejvejš by si dal inzerát Přijme se hospodyně, A to bys byla ty. To jediný by mu začalo scházet - kdybys odešla. Těžko říct (rozhodí rukama) To je to jediný, co řekneš! Co ten lump, Malvo, z tebe udělal! (Obejme ji, rozpláče se, Malva chová její hlavu chvíli na rameni, pak ji od sebe odtáhne) Jsem trapná, že jo? Já jsem trapná! - Na tobě člověk neuvidí slzu. Na mně neuvidíš slzu. Holčičko moje vyzáblá... ohlídni se trochu zpátky - jaká jsi byla! Neohlídnu. (Zabloudí očima na sochu) Kdybych se ohlédla, zkamením. Jak ta Lotova žena. - Nezajímá mě, co bylo. Brambůrku, mě zajímá, co je. (směje se) A vždyť nic není! R^jcemkrsgcem nic. - Ach Malvo, Malvo. Jak jsi pošetilá! - Já jsem ti to nechtěla říct, ale řeknu to, už to nevydržím. - Malvoušku. Kam přijdu - a já se dostanu mezi lidi - je to jeden hlas! Už je mi to trapný poslouchat - Všude se o něm ví, že je v kýblu. Na to jeho umění každej plije. Dyť je to lazar. Jestli něco byl, tak teď už není. To je evidentní. Jemu snad už na širým světě věří jenom ten pošuk Šaman - bůhvíproč! A já, Erteple. Co ty? Já mu věřím. (nasadí si halabala paruku) Jsi normální? - Dyť je na dně. Utrum. Zahrabal se. No ne. - Ty vážně myslíš - že ještě někdy něco udělá? Tak se na něho koukni! On je pořád on. Ať dělá - nebo nedělá. Z čeho žijete? (Malva pokrčí rameny) Z tvýho platu. Šla jsi dělat, aby on - Proč jsi šla dělat?
Malva Erteple Malva Erteple Malva Erteple Malva
Erteple Malva Erteple
Malva Erteple
Joglasová Ludvik Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík
Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová
Aby on mohl žít A proč on žije? (usměje se) To nevím. To je tajemství. Tvoje? I jeho. A nás všech. Malvo. Tohle tak vidět tatínek. (uchopí ji v pase a dívá se jí z očí do očí) Solano. Pamatuješ? - Jednou jsme vyváděly u řeky. Bylo předjaří. Šly ledy. Na jednom jsme uviděly puŠkvorec. Ta kra ho musela někde urvat z břehu a nesla ho s sebou. Celý trs. Já pro něj vlezla. Křičela jsi na mne. Zrovna jak dneska: Jsi normální? Chceš se utopit pro blbej puškvorec?! - Já jsem ho potom zasadila. Předtím ho u nás nikdo neznal. A roste tam dodnes. (Složí ruce do klína, usmívá se) Holka, tobě stačí k životu málo. Zasadíš puškvorec - A kdyby zmizel ze světa? Co by ho nahradilo? (udělá gesto) Celá tatínek. No dobře. (Nervózně se rozhlédne) Tak se mi zdá - nic mi po tom není - ale jako by tvůj Žak - šel po tý Kláře. (Zachechtá sej Ještě že máme gymnázium. Klára, to je latinsky jasná. Česky bych řekla: Vyložená kurva. Vidím mu do karet! Co ty na to? Klára je - klára. On je puškvorec? On je on. (zalyká se smíchy) Ty ho zalejváš, on roste. Teď si představ, kdyby takovej fenomén, jako je on - měl zmizet ze světa! Co by tu zbylo? (Ticho. Na kanapi Joglas ve spánku přepadl přes opěradlo. Vedle Joglasové se vměstnal Ludvík) Já taky vždycky - najít posilu. Mně stačí něha. Nechci sílu. Sílv mám dost (směje se) Šampión. Těžká váha. Já byl muší. Odmala muší. Joglasko Neříkej mi tak. Připomíná mi to daglasku. Co to je? Borovice. Nebo cigareta. Už nevím. Je pokročilá doba. Co bysme si předstírali. Ty si o mě myslíš, že jsem šťastný. Vídám tě tady, ale že bys měl zkormoucenou tvář - Vypadám povrchně. Jako ministr spojů. Já se nezdám. Vypadáš dobře, Ludvíčku. To jak do mě bušili. Tolik let v ringu, to tě poznamená. Koukni se, ten měkkej nos. (Hýbá nosem) Třikrát přeraženej. (pohladí ho) Bambulka. Já měl orlí, paní Joglasová. Ale já se musel nějak živit Já začínal v aréně. Na předměstí. Tatínek byl chudý instalatér. Vodu až do domu. Jmenoval se Padevět. Levis je moje přijaté jméno. Všiml si mě jednou - tam na předměstí jeden manažér. Jemu vděčím za všecko. Za mnoho. (Vzdychne) Byl to židák, paní Joglasová. On mě vlastně udělal. Ale první, co udělal - vzal mi jméno, (Joglasová ho vezme za ruku) Jak se mi to pozdějc hodilo. Když jsem dělal publicistiku. Atak Jak tomu mám rozumět? Mluvíš napřeskáčku. (políbí jí ruku) No právě. Já šel loni na tatínkův hrob. Nám tam stojí rodina Padevětova. Šla kolem zrovna jedna známá: Pane Levis, vy tady máte příbuzný? Ty bys jí řekla, Joglasko, že nejsem Levis? Že jsem Padevět? Já jsem za svobodna byla Hladká. Ty i teď jsi hladká, Joglasová. (Hladí jí ruku) Hladká, hebounká . . . Tak můžu připadat jen tobě. Kde jsme to přestali? Jo, na hřbitově... Takže, Padevět je moje jméno, (uchichtne sej To je směšné. Ty jsi pan Levis. Tak tě každej zná. I z televize. To byl tuhle p o ř a d . . . Vidíte - směšné. Ale já mám noci - já se někdy probudím. Ze spaní. A ne a ne usnout Já mám - nějaký trápení - či co. To ty plotýnky. (vytřeští se) Kdo ti to řek? Tvoje paní. To že ti řekla? To je konec. (Natáhne nohy, složí ruce na prsou) Myslela to dobře, Levisku. (zarytě) Co mohla myslet, když to řekla. Ona se se mnou chodí radit, když polikliniky selžou. Ví, že se vyznám. Moje babička byla vyhlášená. Ve Staré Pace. Stará kořenářka. Nepil jste nikdy moje
207
Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová Ludvík Joglasová
Malva Žák Malva Žák Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak
Malva Žak Malva Žak
208
bylinky? Já už jich paní poradila! A proč mi to tutláš? Já mám svůj ostych, pane Levis. To víš, jsou věci - - To myslím mezi ženami. Vy jste v mých očích býval borec. Kde bych si pomyslela, že by pan Levis moh bejt otřebnej. Tumáš čerte kropáč, plotýnky. ert vzal plotýnky. (Sedí strnule, civí před sebe) Joglasová, já nic nechci zadarmo. Ale když pocházíte ze Staré Paky Babička. Já jsem od Domažlic. Tam jste to přece taky znali. (Obejme ji) Psohlavci. (nejisté) Co, pane Levis? Vy umíte jít na tělo. (Mračí se) Jste ňákej mužskej. Jen s tím ven. Hladká - neříkejte mi, že na to nejsou bylinky. Ajcemtrajcem - na všechno jsou bylinky. Tak mi řekněte, proč nemůžu. (zarazí se) Vy nemůžete, pane Levis? (zasmušile) Nemůžu. Když chci, tak nemůžu. Většinou nemůžu. (Zkříží nohy, hvízdá si) (pokyvuje hlavou) Vy jste měl psát hry. To nejhlavnější necháte nakonec! (špulí pysky) Já mám tři hry. Napsaný. Komplet To chce svou kůru. Začneme s tím hned. Vy jste mi taky - ani nepípne. Se vám to mohlo vrazit na mozek! - (zvedla se) Ne, vy jste Levis! Žádnej Padevět. (Odejdou spolu. Žak už chvíli sedí mlčky s Malvou. On vefotelu, ona na zemi u jeho nohou) Chceš udělat dojem (Žak se n a ni tázavě podívá) Vzal sis paruku. Taky upíří zuby. Vystříleli jsme je ve střelnici. Pamatuješ? (nasadil si je, vycení zuby na Malvu) Vypadám krvelačně? Ani dost málo. (Pohladí ho) Co ty? Říkala jsi, že půjdeš za rusalku. Na to je pořád ještě Čas. (zívne, vypadnou mu upíří zuby) Ty nedovedeš sama sebe shodit A pak si m y s l í m . . . Jsem neherečka. Erteple má pravdu. Ta paruka ti padne. Vypadáš jako Kubelík. A hovno. (Sundá paruku, hladí si prořídlé vlasy) Blbej zvyk, tyhle narozeniny. Všichni mi jdou na nervy. Všichni? (dívá se po hostech) Mohli by se spakovat Řekni jim to. Ty si to můžeš dovolit Není mi dobře, dobrou noc. Vypadám na to, že mi není dobře? (Nasazuje si opět paruku) Že jsem to radši nezaspal. Já zas udělám ňákej průser. Jako by to kolem obcházelo . . . Čeho ty se pořád bojíš? Sebe, Malvo. Nebezpečí mě přitahuje. Už jako kluk. Když jsem se učil na k o l e . . . (Napřáhne ruku) Věděl jsem, že jedu rovnou do tarasu, že si zákonitě rozbiju hubu - ještě byl Čas. Ještě se daly strhnout řídítka. - Kdepak! (Zívá) Jako ta můra do plamene. (Položí mu hlavu na kolena) (Ticho) Co máš s tím páskem? Snad tě neuhranul? (usmívá se sama pro sebe) Řekli ti to! Není to jedno? Hraješ si, hraješ. Na co si to hraješ? Po dlouhé době sama na sebe. To na tebe nevypadá. (stále se usmívá, hlavu na jeho kolenou) Kdo s tebou mluvil? Joglasová? Šaman? Budeš se divit, ale - Dodo. (zvedne hlavu, dá se do smíchu) Dodo. - Drahoušek Dodo! (chytí ji za ruku, Malva sebou škubne, ale podvolí se) Řeknu ti, co tě čeká. Pád do prázdna. Zachytíš se, tu a t a m . . . Má stehna, břicho a zadek, svaly na rukou, jamky na hrudníku - na chvíli tě stáhne do hlubin. Ale probudíš se. Bude ti trapně. Nejsi zvyklá. Půjde s tebou, aby tě shodil. Zesměšní tě. - Byla jsi jiná. Všecko bylo jiné. (Uvolní ruku, za kterou ji držel Žak, zaboří ruce do vlasu, shrnuje si je přes obličej) Jenom ty v l a s y . . . Nepoznávám tě. Děsí mě tvůj chlad. (kolíbá hlavu ze strany na stranu) Všecko tě děsí. I těch padesát Říkal jsi: Radši umřu - bim, bam - radši umřu - Umřu, Malvo. Zítra se narodím. Začnu znovu.
Malva tak Malva
tak
Malva Zak Malva V
tak Malva tak Malva tak Malva tak Malva tak
Malva
tak Malva Zak Malva tak Malva tak Malva
tak Klára Zak Klára Zak Klára Zak Klára Zak Klára «r
Zak Klára Zak Klára tak Klára Zak Klára Zak Klára
Pořídíš si nového Sokrata. Začneš dělat nové homolky. (zavře o Či) Co kdyby to bylo jako dřív. Na světě? VÍŠ, co myslím. Ty to víš. Svět se změnil. My jsme pořád my. Myslíš si to. Tak mysli. (Ticho) Co děláš s těma vlasama? Jsou moje. (nakloní se k ní) Chci vidět Malvu. Jaká je! Není Malva. Není, co byla. Ty to víš. (přikývne) Malva mě milovala. Malva byla sladká. A ted? Je přechytralá. Chce na mě vyzrát Žila se mnou moc dlouho. Obrátila si mě naruby. Kdo ji takovou udělal? Když ti řeknu, že mi je smutno - že nevím, jak dál - (Ticho) Nic mi nepovíš? Hergot, mluv se mnou! Přestaň si už hráti (Strhne ji k sobě, shrne ji drsně vlasy z obličeje - Malva pláče) Jsem v koncích, Malvo. Off-side. Mimo hru. Jsem odpískanej! Co chceš slyšet? - Abych ti to vyvracela? Abych ti znovu namlouvala, že to tak není? Jenom proto, že to chceš slyšet? Od někoho slyšet? - Opatřil sis mě jenom proto? Jsem tvůj pes, abych donekonečna lízala rány? - Jsem popelnice, abys do mě vysypával svůj rmut? Tvoje vrba, abys do mě šeptal své hoře, svoje nezdary? Jsem já tvé Labe, jsem tvůj Nil, abych to bahno odnášela - kam až? Do Širého moře? Věčně a znovu, ze dne na den? (Ticho) (zvedá se, rozpačitě) Bylas můj strážný anděl, Malvo. (obejme jeho nohy) Co by ti pomohlo, Zaku? Co by pomohlo? (chce se uvolnit, tápe) Mně nic. Pomohlo by, kdybych odešla? (otráveně) Divadlo. Máte to v rodině. Nejsem hysterka. Jenom se ptám. Ber to, jak to je. Pomohlo by, kdybych odešla? Nerozumím ti. (Vykročí) (zachytí ho) Ale ano, hlupáčku, rozumíš! Se mnou jsi spoután. Aniž chceš. Vláču tě někam do minula. Aniž chci. Už jen proto, že tady jsem. Že mě máš pořád na očích. (Ukáže n a sochu) Tohle jsem byla. Co jsem ted? Tvoje minulost A té se chceš zbavit Musíš se jí zbavit Nebo chceš v padesáti končit? Ty máš budoucnost, Žáku! Co je budoucnost? Taková slova. Vyvádíš, protože's mi přestala věřit (Vzdálí se, Malva se schoulí do sebe. tak chvíli bloumá, pak si sedne stranou. Klára, která ho už chvíli sledovala, se k němu přiblíží s lahví v ruce) Vy nepijete. Já mám vypito. Se mnou. (Vnutí mu láhev, tak se rozhlíží) Z flašky. Štítíte se? (napil se) B r r r . . . je to jako louh. Držím to pro vás - už hezkou chvíli. Jinak to dávno někdo vyzunk. To je správné. Tak to má být. Co je správný? Hlídat si svoje. Já nic nedonesla. Ale vím jak to chodí na podobnejch seancích. Co si kdo neurve, to nemá. (uchechtne se) S tebou je to bez problémů. Že ty se všude cejtíš jako doma? Má bejt? Ciráty nenaděláš. Že jsem u sochaře? Takovejch bylo. Co například? Takovejch bylo. Sochařů? Nebuď směšnej. Kdo mluví o sochařích? My si tykáme? Tys to začaL (Rozhlédla se po ateliéru) Jestli jsou všichni takoví - (Usadí se na zem u jeho nohou) Nemáš ani pořádnou židli. Všechno rozviklaný. Abych se bála, že spadnu.
209
Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára
Žak Klára Žak
Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak
210
Já na nich sedím dobrejch dvacet let a nebojím se. Dělej si šoufky. Šoufky? To slyším prvně. To mi pověz, kde jsi žil, celý ty léta? V tunelu. (Vrtí sebou) Vypadá to tak. Nebolí tě sedínka? Mě nikdy nic nebolí. Jen když jsem na kolotoči. To mám závrať. (přitáhne ji k sobě) Opři se. - Kláro, mám závrať. Točí se mi hlava. Tak se mě přidrž. To jsi hodná holka. Mně jsi učarovala, Kláro. Co ty na to? Fajn. Tos toho řekla. Šla bys se mnou? Ted? Jsem ráda, že sedím. Ne na procházku. Po žebříčku nahoru. To si nechám projít hlavou. Můžu tě přesvědčovat? Klára je náruč, amfóra plná ambrózie. Řeka zapomnění. Pramen živé vody - No a? Tebe nepřekvapuje, že s tebou tak mluvím? Každej je ňákej. Jak já se ti jevím, Kláro? Že bys byl z j e v e n í . . . Moh jsi bejt pěknej mužskej. Víš, co budou říkat o tobě? Za dvacet let? Mohla to bejt pěkná ženská. To je mi jedno, co se bude říkat Toho se nedožiju. A když se dožiju, bude mi to putna. Protože to už budu jiná. Ani mi to nepřijde. Třeba budu sejt hrách, skopávat cibuli, nebo chovat vnoučata, anebo přehrabovat popelnice. Už to zkrátka nebudu já. Jasný? Jsi moudrá, Kláro. Co to je - bejt moudrá? Brát to, jak to je. Vidíš, to já - ani neseju hrách, ani nechovám vnoučata... leda ty popelnice. V těch se přehrabuju. Všecko, co jsem dodneška žil - je taková nádoba plná odpadků a všelijakého smetí. Teď jsem s tebou - opíjí mě to a vzrušuje - a zejtra nebo pozejtří: Šups do popelnice, jako to smetí. Nezůstane po tobě nic. Ty mi připadáš jak vlkodlak Vlkodlak! - Jsi chytrá, Kláro, Proč bych byla blbá? Říká o tobě někdo, že jsi blbá? (směje se) Každej. Kdo třeba? Holky. Ať jdou někam. Nejpitomější stvoření, jaký znám. Závistí by sežrala jedna druhou. Ty nemáš Šanci, protože jsi pěkná. Pěkná a chytrá. Kdo ještě říká, že jsi blbá? Máti, Máti mi říká: Ty seš ale blbá. Tobě se líběj jenom hezký kluci. Viď, Kláro? To je normální, ne? S hezkým je to hezčí. Ale takovej tě neuživí. Proto máti o tobě říká, že jsi blbá. (pohodí rameny) Tak ať. Krása je holub na střeše. Maminka radši vrabce v hrsti. Kdo ještě, že jsi blbá? No právě . . . (Zachmuří se) Namluvila ti to učitelka. Nějaká Anna Neužilá. (směje se) Seš na omylu. Ty - naopak. Říkaly, jak jsem fikaná. Kdo tedy? Kluci. Myslel jsem si to. Neřádi. Já jsem je vždycky měla ráda. Náhodou jo! Čistě náhodou? (žďuchne ho) Dělala jsem jim pomyšlení, když to chceš vědět! To já vím. Na tobě se mi líbějí ty ruce. Ani jsem si j e nemyl. Mejt ti je nebudu, a l e . . . tak si mě hezky berou, víš? (sklonil se k ní) Nezamluv to s těma klukama.
Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Žak Klára Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen
To začalo už ve škole, víš? - (Narovná se) O mě se soutěžilo. Kdo se mnou nejvíckrát od vánoc do konce června - byli tri. Nejhezčí ve třídě. Pak se dělal večírek na rozloučenou. Vyhlásila se první cena. Dostal ji ten nejhezčí. To ne. - To je zvláštní, to ne. - Cena byla flaška - bik džon nebo lonk džon - - Šla jsem za výhercem, že by to mělo patřit mně. On na to: nejseš blbá? - Otravuju tě. Jseš úplná oáza. Věř mi, Kláro. (Zívne) Tak ten darebák ti řek: Nejseš blbá? Jak mě slyšíš. Džona vytáhli sami. Pak byla noc. Kíerej šel s tebou? On? (Složí jí hlavu na rameno) Spal v kozím chlívku. (Vzdychne) Učitel. Jak ten mě vyvolával! Co blizny a co p e s t í k y . . . Já co jsem znala, to jsem řekla. A on že jsi blbá. Až tehdy tu noc. To mi řek jenom, že jsem b y l a blbá. Že jsem mohla mít lepší známky. Jsem já filatelista? (směje se) Teď jsi šťastná. Jak to? Našla sis kluka podle svýho gusta. Ten neřekne - Kláro, jsi blbá. (zvedne ruce, zas je spustí) Kdyby jenom to. (políbí ji na ucho) Co ti říká? Kdo si to má pamatovat Oliva z Kréty. Sud od medu. Něco jako vy. (zvedne hlavu, ospale) Já řek amfóra. Amfóra plná ambrózie. To je rozdíl. To já neznám. Když je obzvlášť spokoj enej (zarazí se) Mám říct, co říká? Že jsem svatá děvka. Mrzí tě to? (pohodí rameny, podívá se stranou) Ze bych byla svatá (směje se) Děvenko. Nechrne toho. Mám tě rád. (Zvedá se) Nejseš ty trochu staromódní? (zachytí ho) (skloní se k ní) I want you, want you. To snad znáš. Zkrátka se nedovedeš vyjádřit (Obejme ho v pase) Dáš mi, Klárko? (věcně) Musíš to nějak zařídit Ty seš tu doma. Já jsem z tebe paf. Víš, že mám dneska narozeniny? Někdo to říkal. Kolik? Víš, kdo byl Abrahám? Ňákej žid. Nebo prezident Já nebyla ve škole. To je dobře. Ale narozeniny mám. Dáš mi dárek? Když na něj budu mít Co přišlo lidí. A ty jediná - máš pro mne dárek. Jakej? To bych ráda věděla. (skloní se k ní) Teď půjdeš a sbalíš toho svýho jelimana. Vidíš ho, jak si kouše nehty? (neví, na čem je) To jako - mám s ním odejít? Teď v nejlepším? Zbalit to a jít? (Zamračí se) Tamhle po žebříku nahoru. (dotčená) Co tam? Ale Kláro, přece nejsi blbá. Bude ti hučet do ucha. Ví, na co slyšíš. Svatá děvka.. (odtáhne se) To jsem se zas jednou bodla. Pak ho propustíš. Jak to? Pošleš ho pryč. A já přijdu. To jsem ještě nezažila. - Fakticky přijdeš? Když to řeknu - (Sáhne po lahvi) Nepij. Nebo tam nevylezeš^ (Dá se do smíchu, vzdálí se) (je v ráži, ulovila Lupena) Že horuju pro umění? Něco ti řeknu: Nebejt kumštu, jsme tady jako v drůbežárně: Nažrat se a snášet! Nic víc. - Divochu. Tys měl jít k divadlu. To já nevím. (Ohlíží se po Kláře) (dá mu ruku na koleno, zaníceně) Víš, co je divadlo? Já tam byl. A nic? Žádný takový šimrání pod srdcem? (založí ruce na prsou) Radši do biografu. Když už někam Divadlo je divadlo. Je to nuda. Záleží, co jsi viděl. Jednou přijdeš na Šekspíra Já ho viděl.
211
Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple Lupen Erteple
Lupen Erteple
Lupen Klára Lupen Klára Lupen Klára Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak
212
No? Co ti to řeklo? Tam se nadělá řečí. (položí mu ruku na stehno) Musíš se koukat na to, co se děje. (dívá se jí na ruku) To já nevím. (směje se) Neříkej, že ti to nic neříká! Když třeba vidíš Romea a Julii Já to viděl. (Vezme její ruku, hraje si s ní) (nevnímá to) Tam přece není vůbec nic. To máš v jednom kuse o lásce. Láska jako trám. Láska až za hrob. Já to viděl. (Dá si její ruku za košili) To musí pohnout kamenem. Jak ona ho miluje. A jen se vzali, on jí oddělá bratrance. Je z něho psanec. Teď ta svatební noc (Šmátrá si její rukou po obličeji) To tam není. Ale jo. On přijde za ní A jde opona. Dál to neukážou. Ale to tehdy jinak nešlo. To mě nezajímá, že jim to nešlo. (Kousne ji do ruky) (uškubne, nadýchne se) No dobře. A potom - on je v Mantově, ona ve Veroně A proč? (vybuchne) Jinak to nešlo! (Odvrátí se) (znovu si vezme její ruku) Ale šlo. Mohli utýct spolu. Co ji drželo ve Veroně? Co, co, co? (Položí si její ruku na klín) (znejistí) Jo, to máš těžký. Tak to zkrátka bylo. Tragédie je v tom, že ten posel, co to měl vyřídit, že ona vypila tu lahvičku, aby vypadala jako mrtvá, i když, to se ví, mrtvá nebyla, jenom na oko, jenže o tom zas nikdo neměl páru, než ten mníšek, a ten si to nechal pro sebe, protože on si to ani neměl dovolit, je kněz a klame, to tam pak vysvětluje, že chtěl smířit ty rody, ale to moh s barvou ven až potom a už bylo pozdě - (Uvolní konečně ruku, rozpláče se) On nemá zkrátka jinou možnost! Tak pošle posla - moh on vědět, že ho natrefí mor? No právě. (Odchází za Klárou) (odvrácená, mne si zápěstí) To ani nemusí bejt mor. Stačí ten bordel na poštách. Onehdy mi došel telegram: Dnes v devatenáct nula nula záskok v Lucerně. Já ho dostala ve třináct nula nula. Jenže o dva dny pozdějc. (Sméje se) Seš sympatickej. Proto ti říkám - věčná škoda. Hlas máš. Teď jsi souměrně rostlej. A potom takový to - (Sundá si paruku) Fluidum je to. Ty vlézt na jeviště, všecko by ti věřili. Spolkli by tě i s navijákem. (Vzdychne) Jsi nervózní. Zdržuju lidi, když jsem na jevišti. Tam chci, aby mi patřili. Ale v životě - Jdeš si za svým, tak jdi. Všecko chápu, na nic se neptám . . . (Rozhlédne se, mluvila do prázdna, Lupen už dávno objal Kláru. Vztekle) Kam šel s tou sůvou? Už tam jsou přes h o d i n u . . . Júlie. Jsi tak nalítej, že si nás pleteš. Chtěl bys? - Pojď někam. Třeba do hrobky. Tady po žebříku nahoru. (Šplhá po žebříku) Jsi vážně dobrá. (Leze po žebříku za Klárou, sklouzne mu noha, visí za ruce) Kláro. Miluji tě. (godá mu ruku) Nemluv a šplhej. (Oba zmizí za závěsem). (Žak je sledoval. Když zmizeli, zaboří se do fotelu, zavře oči. Přijde Malva, řisedne plaše na místo, kde předtím seděla Klára) aku, spíš? - Že dneska budeš ke mně hodnej? To je můj svátek, když ty máš narozeniny. Nejsem hodnej. (dívá se k palandě) Vypadá to, že se Sokratem je ámen. Nerada o tom mluvím Ale mluvíš. Dobře, že je pryč. Biješ kolem sebe. Proč? Chceš zahnat stíny? Chceš mě zahnat? Ty se nedáš. Taky kam. Nemám jiný domov. - Pamatuješ, když jsem našla ten ateliér? Samou radostí jsi mě sem vynes na rukou. Přes pět pater. (se zavřenýma očima) Vanul vítr, nakláněli jsme se jako vrba k vrbě. Ty ke mně, já k tobě . . . (pokojně) Nebylo nám dobře? Láska se nedá vyvzdorovat. Ani vymodlit. Proč nedáš pokoj? Všecko mě obtěžuje. To, jak se staráš. To, jak chápeš. Jsi jako pijavice, Malvo. Saješ a nepustíš. (prostě) Protože tě miluju. (nakloní se k ní, vezme ji za ruce, políbí je) Nemiluj. Odnauč se to. Nechci, aby ses trápila. J e bezvětří. Ani lístek se nehne. J e to na umření, ale musíme
Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Malva Žak Šaman Zak Šaman Žak Šaman Zak Šaman Žakk Šaman Žak Šaman •w
w
Žak Šaman
Žak Šaman Žak Šaman Žak »
Joglasová Joglas Joglasová Malva Joglasová Malva Joglasová
přežít. Já musím, protože jsem zbabělec. Ale pak musím zapomenout. Jsou chvíle, kdy se mi to daří. A ty chodíš okolo. Nespíš a připomínáš. To je k neunesení, Malvo. Nech mě žít! (usmívá se) Dělám, co můžu. Nedělej nic. Nemluv o Sokratovi. Zmizel. Tak zmizel. Sbohem, Sokrate! - Pořád se něčím poměřujeme. Co bylo, bylo. Teď je to, co je. (Uhne očima) Sochu jsem prodal domovnici. Toužila po ní - má ji mít Patřila mně. Vždyckys to říkal. Říkal jsem taky - někam si ji odnes. Kam ji mám odnést, Žáku, kam? Nechci to mít na očích. Cenu dohodni sama. Peníze jsou tvoje. (směje se) Co si za ně koupím, Žáku? Tvoje věc. (zvedá se) Nakonec máš pravdu. (Odchází) To je všecko, co řekneš? (Vybuchne) Jako sfinga! To je to, co na tobě nesnáším. Malvo, Malvo . . . (Hlava mu sklesne do lokte) (Šaman s lahví v ruce vystřídá Malvu vedle Žaka) (odtažitě) Spíš, Žáku? (po chvíli zvedne hlavu) Šamane. Piješ. Po dvaceti letech. Mušketýr... (směje se, ukazuje láhev) Ano! Je to Porthos. - Mám starosti, Žáku. Mně je lehko. (přisune si židli blíž) Obdivuju tvůj klid. Pojď, uděláme malou bilanci. Ani mě nehne. (Odvrátí se, natáhne nohy, svěsí ruce) Smím myslet nahlas? Dělej si, co chceš. (na očích má Žákovu sochu, s přehnanou pečlivostí artikuluje) Kacířské glosy o přiznání barvy Neboli bláboly... Posloucháš mě? - Co jsme se nažvanili. - Pravda je krásná, řekl Sokrates! - Tváříme se. Jeden před druhým hraje komedii. Jako ve smluvené hře. - Já tě ctím, Žáku. Upřímně tě ctím. - Přitom si myslím, že jsme v loji. Do jednoho, jak tady jsme . . . (Napije se) Díval jsem se dneska na tvoji sochu. Mladičká Malva. Tyji nevidíš, jak ji pořád máš před očima. - Jediná živá. Živější než my. - Já ti ji hanil. Celá léta. - Nic lepšího jsi neudělal, Žáku. - Ulevilo se mi. Vím, že mám pravdu. Ber to - jako můj prezent k narozeninám. (Dotkne se Žákovy ruky, Zak nereaguje) Upřímnost! Je krásná. A tys ji ztratil, prošustroval, Žáku. Jestli tě může něco zachránit - (Říhne) Buď upřímný, Žáku. (tiáe se směje) Nejdřív Voltaira, pak Rousseau . . . Odpal, odpal. (Dál se tiše směje) Co do tebe vjelo? Upřímnost, Šaman. Mám tě plnej chrup. Řek jsem ti pravdu. To tě zlobí. Vy mějte pravdu a mně dejte pokoj. Život je dlouhý, krásné jsou jen chvíle. Pravda je krásná, možná, ano. Pravda se nedá dlouho žít A žít se chce. Tobě se nechce? Ale ano. Žít se nám chce! A to z nás dělá lháře. Život je nuda, štěstí trvá chvíli. (Směje se) Jednou za těch padesát let - jsem našel čtyřlístek. V maminčině bibli. Já na to nebyl, Malva šla a jen takhle sáhla. - Párkrátjsem uviděl duhu. Třikrát moře. Nikdy zatmění slunce. Protože ve dne, to jsem spal. Spočítal bych na prstech, kdy mi bylo opravdu lehko. Kdy byla radost. Přitom jsem z ní živ! A to když se zapomenu. Když umlkne to neodbytné já, které mě hlídá, fízluje a nad vším, co dělám, řekne jako ty: To není pravda. Nad vším co žiju, řekne: To je lež. - Proto rád spím. Zbožně a dlouho. Když mám štěstí, něco se mi zdá. Není to lež a není to pravda - jsou to sny. (Zavře oči) (Na scéně se objevili Joglasová s Ludvíkem. Ona je bez turbanu, Ludvík nemá motýlka. Každý se vytratí jinam) (zatřese mužem) Joglasi. Vzbuď se. Já chci taky spát. (z dřímoty) Vždyť nehoří. To říkáš celej život (došla k nim) Paní Joglasová. Všecko vím. (lekne se, zvedne se) Dělám z ochoty pro Červenej kříž. Nepřenesu přes srdce, když se někdo má tejrat. Koukám podat pomocnou ruku. (Vzkypí) Ale když toho zneužije a dělá mi návrhy - (Věcně) Kdy si odnesete tu sochu? (zarazí se, zrozpačití, drcne doJoglase) To my neuneseme, viď Joglas! (Vede ho k
213
Joglas Joglasová Joglas Joglasová Malva * Joglas Joglasová Malva Joglas Joglasová Malva Joglasová Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva Dodo Malva
Dodo Malva
Lupen
Šaman Lupen Šaman Lupen
214
soše) Mužem jí něco urazit A kolik za to, Malvičko? Já vím. Už koukáte, ať je to pryč. Lidi se zbavujou. Vemte piána. Taky jsou k máni, a za pakatel. Spatná není. (Bezděky si sáhne) (neušlo jí to) Kam my to dáme, Joglas, kam to dáme! Na to jsme nepomysleli. A pak, náš Péťa. Je to celý nahý. Něco přes to hodíme. A kluk bude slídit. Nevím, nevím. Ono se řekne - mít doma sochu. (Drbe se ve vlasech) Až mě to zpotilo. (vlídně) Víte co, paní Joglasová? Já to Hobulovům rozmluvím s tím kolem. My jsme ho vlastně půjčili. Mně ho na požádání dají zpátky. A budete jezdit Trumbero. To paní Malva nemyslí - (odvádí je) Nechte sochu sochou. A kolo je vaše. (váhá) Což o to. Na kole se dá jezdit A sochu máš v parku. Nebejt línej. (sevře jí ruku) Platí, paní Joglasová. (Odejde od nich) (drbe se ve vlasech, kysele) No, byt jako prdelka. Chci vidět, Joglas, kam dáme to kolo. Dát ho na chodbu - to nad ním rovnou uděláme kříž . . . (zastaví Malvu) Malvo, nemáš mi co říct? Jsem šťastná, Dodo. (nejisté) Když to říkáš, bude to pravda. Ty nemluvíš do větru. (netečně) Jsi hodný, Dodo. (rozzlobí se) Vůbec nejsem hodný! (Zastaví ji) Že byl zase na tebe sprostej? Nevím, o čem jste mluvili - ale já mám nos! Když ty ho pořád někam strkáš. I tam, kam nemáš. (vyhrkne) Protože tě miluji, Malvo! (zastaví se) To je zvláštní. Co je na tom zvláštního? Jak mi to nic neříká. - Taky pořád dolézám a říkám: Miluju, m i l u j u . . . A nic to neznamená. Jako bych plácala do vody. Nenech po sobě Šlapat To nejde donekonečna. To je nelidské, Malvo. Co je lidské? (šťastný, ze ho bezděky vzala za ruku) Pusť to po vodě. Stalo se, stalo. Už to nespravíš. Já znám tvou cenu. Za ta léta - jen mojí ordinací - co přešlo lidí (Mávne rukou) Ty si ten úděl nezasloužíš. Já bych tě, Malvo, nosil na rukou. To stejně děláš. Ani o tom nemluv. Zítra tady vydrhnu podlahu a budu šťastný. Co jiného mám? Máš rád svůj pocit Nemiluješ mě. Tohle mi řekneš! Za těch deset let - Ani mě neobejmeš. Nepolaskáš. Protože si netroufám, Malvo. Připadáš mi - jako ten rampouch, co už taje. Ozdoba ze skla. Hrníček z porcelánu . . . To Žak si troufal. Bože m ů j . . . co živ mi neřek, že mě miluje. A když mě líbal věděla jsem to. Když se na mě podíval - už jsem to věděla. A šla jsem za ním jak slepá. (Obejme Doda) Miluje mě. Proto mu překážím. Proto se mě chce zbavit Proto mě nenávidí. Kdybych mu byla lhostejná - Chudáčku Malvo. Mělas ho vidět, jak šel po té žábě. Asi neuspěl. Ale kdyby jen kývla malíčkem - (pustí Doda) Dneska ne. - Jindy snad. Možná. Dneska ne. (Odchází, Dodo se nešťastně dívá za ní. Po žebříku sleze Lupen, je halabala ustrojený, v rozepnuté košili. Najde poblíž Žaka nedopitou láhev, kterou tu nechal Šaman. Napije se, zjistí, že Žak se po něm dívá) Nechcete? Nate. Posilněte se. (Vnutí Žákovi láhev) J e řada na vás. Já jsem pro. Amfóra plná ambrózie. To jste si vymyslel? Paruku taky? Co je pod ní? Pleš? (Sebere Zakovi paruku) Neboj se. Klára je dobrá. Má dobrý srdce. Řekla mi všecko. Naučil jsem ji, aby říkala všecko. Řekla mi: Nebudu tě tahat za nos. To on chtěl, abysme to dělali spolu. Co bych nemohla obveselit starce? (Žak sedí bez hnutí, nůžkami něco vystřihuje z papíru. Přiblížil se Šaman) Klára je dobrá. Neříkal jsem to? Lupene. Otče. (Nasadí mu Žákovu paruku) Přikrášli se. To je teď móda. Zas jsi za mne trpěl? Už mě sem nevoď. J e to tu moc nóbl. (Obejme ho) Kde je Klára? (vzlyká) Odpusť, hlásná troubo. Měla jsi pravdu. Blbá je. A kurva. (Sméje se, ukazuje košili) Ani knoflíček. Takhle mě vzala u krku a už to lítalo. (Šaman ho
Joglasová Lupen
Žak Žak Ludvík Joglasová Erteple Joglas Dodo Joglasová Ludvík Erteple Joglasová
Malva Joglas Erteple Joglasová Dodo Ludvík Erteple w
Šaman Erteple Ludvík Joglasová Dodo Erteple Šaman Joglasová Ludvík Erteple Šaman Erteple v
Šaman
odstrčí, Lupen se směje, jde k Žákovi) Srabe. Půjč mi ty nůžky. (Žak mu je podá. Lupen cvaká nůžkami, jde dopředu. Paní a páni. fS úklonou k Žákovi) A vy. Mistře. U příležitosti vašich padesátin - (nastaví nůžky) nech mě, Šaman! - se měl konat maškarní bál. Každej se vlastnoručně zohavil, jak sám uznal. Jako ty, Šaman, nebo ty - (Joglasová) Máňo, máš ránu! (přiblížila se, dá se do smíchu) Slyšeli jste to? Jste veselé kopy. Samá taškařice. Mně se to zprvu nezamlouvalo. - Mluvím spisovně, číhej Šaman! - Přišel jsem jako blbý civil. Ale jak jsem vás pozoroval, jala mě závist Chci být jako vy. Nemohu se přítomným rovnat - jistě, Šaman! - ale v zájmu pohody vám udělám striptýz, anděla z Louvru, svalovce ze spořitelny, co kdo chce! (Zvedne košili za cíp a zajede do ní nůžkami) On by bodnul v takový márnici i strašák do zelí, že jo, Šaman? (Začne rvát košili rukama, chodí od jednoho k druhému) Trhni si. Vem si. Neboj se. (Vpraví Šamanovi do ruky nůžky) Stříhej, Šaman. Stejně tajně podoma děláš koláž. Škoda těch časopisů. Přiznej se k tomu. Jednou jim to ukaž. (Žákovi) Mistr si nepřeje? (směje se Šamanovi) Na co čekáš? Tvoř taky trochu, když o tom rád kecáš. (Šaman jako magnetizovaný přiklekne k Lupenovi, nůžkami mu začtie stříhat nohavici. Vzbudí to veselí, všichni se přiblížili) (ve fotelu) Zruinujte krásu. Není potřeba. A na cáry! Na cáry! (v záchvatu smíchu) Kde se tohle dá vidět! Hoch má výdrž. Komediant před bohem! Do hola! Do hola! Ušmikněte mu ty pačesy! (Sevře Lupenoví lokty za zády) (urval rukáv od košile) Co mám dělat s tím fantem? (Sebrala tamburínuj otáčí se, ruce nad hlavou. a chřesti) Strč si ho někam, doktůrku! (urval jiný kus košile, divoce jím mává) Nad námi vlaje bílá vlajka čistá! (směje se) Čistá? Jen aby! My mu ukážeme anděla! (Všichni se vrhli na Lupena, každý ho trhá, každý z něho urve - nakonec Erteple vydoluje z kabelky svoje šminky, zmahijí ho - V tom zmatku se Žak zvedne, ztěžkle šplhá po žebříku, .poskytne mu pomoc dívčí raka, zmizí za závěsem. Posléze všichni ochabnou. Lupen zůstane stát uprostřed, rozedraný zmalovaný hastroš, tiše se směje pro sebe) (která jediná se nezúčastnila) Vždyť jste zvířata. (Na všecky padá únava, vystřízlivění, stahují se. Lupen bloudí, potácí se, míjí sochu, zachytí se jí...) Ať říká kdo chce, co chce, byl to hezkej večer. Tady vždycky. Tak jsem se dávno nerozšoupla. To bylo nějakých mis. A všecko snědený, všecko. Nekoukej na mě, buď tak laskav. (Hladí si ploché břicho) Kam se poděl jubilant? Kam se poděl? (Směje se) To bych teda ráda věděla! (s pohledem na palandu) Žákovi už je dobře. (Smích) Proto on tohle vyprovokoval! Aby moh po anglicku zmizet (Další smích) (zívne) Lidi, je půlnoc. Tři minuty přes. (lekne se) Šampaňské! Kde je šampaňské! (Někdo přiběhne s láhví, načíná ji. Sklenice, vzrušení, smích. Lupen se odpoutá od sochy, dojde pod okno, vyleze na židli a vystrčí hlavu větrákem) Žáku! Žáku! Zrovna ses narodil! Dejte mu pokoj. Zaslouží si ho. Přeci pánovi připijeme. (staví se do pózy) Ladies and gentlemen Na přípitky je tu výhradně Šaman. To bys měl vědět. (Postrčí Šamana) (zvedne sklenici, hledá očima Lupena, dojde k oknu) Dovolte nejdřív připít mládí, které vydrželo a vydrží. (Lupen mu nabízenou sklenici vyrazí z ruky) (směje se) Který se ještě umí ohnat! (Někdo podá ochotně Šamanovi jinou sklenici) (jde pod palandu) Byli jsme jako chcíplé mrchy - (podívá se po Lupenovi) ale nakonec - vjel do nás život, znovu ten starý, krásný život! A ty jsi ten starý, dobrý Žak - (zajíkne se) proto na nás kašleš. Nic lidského nám není na tobě cizí, tomu věř! Něco se ti zdá. není to pravda ani lež - mi ti to přejem! (Zvedne sklenici)
215
Erteple Dodo Joglasová Erteple Joglas Malva Lupen Malva Ludvík Dodo Joglasová Joglas Malva Erteple Šaman Erteple Lupen Malva Lupen Šaman Erteple Lupen Malva Lupen Malva Lupen Erteple Dodo Erteple Dodo Erteple Joglasová Ludvík Erteple Šaman Erteple
Šaman Erteple Šaman Erteple Šamaii Erteple Šaman Erteple Šaman Erteple Šaman Ludvík
Klára
216
A slibujeme ti, že tě už nebudeme rušit (Smích, přípitky. Šaman znovu donese sklenici Lupenovi, ten ji přijme) (poplakala si) Stejně ho mám neřáda ráda. (pod palandou) Nechceš aspoň podat skleničku, Žáku? Nechte ho dadat, doktore. (Smích) (potká Malvu) Co ty mu strpíš! Kam se hrabu. (Jde za Ludvíkem) Kam se na tebe hrabu... Tady je dycky sranda. Čím to je? (došla bezděky k Lupenoví) Anděli s t r á ž n ý . . . (ohlédne se po ní) A proč ne. (Podá ji sklenici) (uvědomí si ho) Se mnou si ani nepřipili. (Ke společnosti) A teď se jdem koupat! Má ta ženská rozum? (Chytí se v zádech) Moment, skočím si pro župan? (Odběhne) (směje se) Jdeme se koupat Slyšíš, Joglas? Já se koupal v sobotu. (Smích) Řekli jsme si to. Pojď si sednout. Budu číst z ruky. Teď jsem zrovna v tom Dobrá vůle by byla, ale - (Přisedne k Ertepli) (vyvolává) Každej se doví, co ho nemine! (došel k Malvě) Tamhleta socha, to jste vy. To není p r a v d a . . . Ale jo. Můžu s vámi? Zaplaveme si. Ten to potřebuje jako sůl. Však jsme ho zmalovali. (objal Malvu) Jste celá vedle. Jen to přiznejte. (směje se) Jsem celá vedle. A to jste si ani nešáhla. Vy jediná. (Políbí ji) Co vám to říká? Dobrý, ne? Se zavřenejma o č i m a . . . Tak pojďte. (Odejdou spolu) Tady jim chybí gramofón. (přiběhne s koupacím pláštěm) Malvo! - Už šla? Už šla? (akcentuje) Už Šli. (Smích) (nejisté) Ze nepočkala? - Za moment jsme tu. (Odejde) (za ním) Ten aby u všeho nebyl. Proč ji nenechá? (na kanapi Joglas o vi, který usnul) Tady to vedou. To je domácnost Ten muchlá holku, ta se chce mermomocí koupat - sodomakomora! (Drcne do Joglase) Podrbej mě. (Šamanovi) Jen jí svěřte ruku. Ta vám přečte, co máte za ušima. Skoč mi pro brejle. Nechala jsem je u zrcadla. V koupelně! (Šamanovi) Nechci si na ně zvykat. Tobě to řeknu, Šoumene. Já když jsem nasvícená - nevidím partnera. Mአaspoň tvůrčí samotu. To jo. Mluvím do kulis. (Nakloní se k Šamanovi) Nechtěla jsem o tom před Ludvíkem, ale - mně se to vůbec nelíbí. (Bradou k palandě) Že on je prase, na to jsem už zvyklá. I když to dělat nemusel. Ne zrovna dneska. Ale M a l v a . . . To dělá natruc - nebo co? (krčí rameny) Nevím. Nerozumím. To řekneš ty. Taková lebka. Kdoví. Byl jsem tu naposled. Jdu od toho, Erteple. Čím jsme starší, jedno si uvědomuju: Jsme povinování sobě. To z nás nikdo nesejme. Opravdu chceš osvojit toho kluka? (váhavé) To si rozmyslím. Přivede tě do řečí. J e to lauzr. Tak jsem si ho oťukávala O divadle. Taky. Víš, co řek? Prej pro něho by nemuselo b e j t Nudí ho Romeo a Julie. Tak na co to chodí? Já ho na to vzal. Tos mu k tomu nic neřek? Ty, takovej Ajnšt^jn? Já mu řek. (Zakloní se, zavře oči) Padne Merkucio. Vidím, že brečí. Já mu řek: Tebe to dojímá? - - Pak už jsme se jen s m á l i . . . (Podepře hlavu, civí do prázdna) (vrací se, podá Ertepli brýle) V koupelně? Na pisoáru. (uvidí Kláru, která slézá po žebříku) Jaký to zjev, jaký to zjev! (Doběhne v Čas, aby jí pomohl z poslední šprycle) A jsme na zemi. Napila bych se.
Ludvík Šaman Klára Šaman Klára Erteple Šaman Klára ^ Šaman Klára Šaman Erteple Dodo Erteple Šaman Ludvík Dodo Erteple Šaman Joglasová Erteple Žak Dodo Žak Dodo Žak
Šaman Dodo
Už jsem slídil. Nikde ani kapka. (zvedl se) Já vím o slze. (Dojde k soše, sáhne do podstavce, vyndá načatou láhev) Žákův intimní bar. Jen pro přátele. Napijeme se? Jaké to bylo? (nervózně) Co by mělo bejt? Tady jsi doma. Povídej. Je krásně trhlej. Víte, co mi řek? Že jsme mu dali, já a Lupen, nejhezčí dárek k narozeninám. Když jsme jako to - Prej aspoň někdo je tu normální. (Směje se) To sedí! Tak nic nebylo? Políbil mě. Ten dovede l í b a t . . . (napije se) A dál? Natáh se na postel, zaskuhral Malvo, Malvo, a spí jako břeně. Kde je Lupen? (nalévá Ertepli a Ludvíkovi) Nejsme, co jsme bývali. Ba ne. Ne ne , . . (usadí ho) Teď si tě vemu do prádla. Už mi neutečeš. Nasadí si brýle, rozevře mu dlaň. No nazdar. Ty máš pahrbek Venušin. Tebe se ta láska nasoužila - (Vrací se Dodo, tak jak byl, vzlyká) Žáku! Žáku! (nevnímá ho) A nasouží. (uviděl Doda) Co je mu? (hihúá se) Doktůrek je srab. Bojí se vody. (došel k palandě, tluče do žebříku) Slez dolů. Žáku! Nespi, Žáku! (Jde dopředu, hlavu si nesmyslně omotává ručníkem) Pominul se. (Chce ho zastavit, Dodo se po ní ožene) Je jako divej! (znervózněl) Žáku. - Žáku! (drcne do Joglase) Joglas, jdem domů. Zfanfrněli se. (Na palandě se objevil Žak, slézá po žebříku) Ježíši Kriste - - (Zacouvá od Doda, který se sesypal na židli a tiše vzlyká) (zavadí o Doda) A do hajan. A do h a j a n . . . Je konec, Žáku. Máš, cos c h t ě l . . . (popleská ho po hlavě) Přebral jsi, Dodo. - Malvo. - Kde je Malva? (Jde dopředu) Ze si dáš kafe? Malvo, uvař kafe! A rozejdem se. (S úlevou složí ruce za hlavu) Malvu neuvidíš. S Malvou je konec. Malvu nech na pokoji. Slyšíš, Dodo? (Podiva se po ostatních) Děkuji za hezký večer. Vydařil se. (Odstrčí Šamana) Budeme sami. Malvo, uvař mátu! Mně není dobře . . . (Odejde) (Všichni obklopí zdrceného Doda) Co se stalo? (po chvíli, apaticky) Nevím. Utopil ji? Nebo se utopila? (Konec hovoru) Praha, listopad 1975 Krakovec, srpen 1976
ORWELL v PRAZE
Kampa
1984 217
Jan
Trefulka
Pomsta provincie „Když Ulrich k večeru téhož dne přijel do . . . a vyšel z nádraží, leželo před ním rozlehlé, mělké náměstí, které na obou koncích vybíhalo do ulic a zapůsobilo na jeho paměť téměř bolestně, jako se nám děje s krajinou, kterou jsme už často viděli a zase na ni zapomněli... I co se pohybovalo, odlučovalo se od klidu ulice tak, jak tomu ve velmi velkých městech nebývá. Co se hýbalo i co stálo, mělo zde zřejmě vůli rozprostranit svou důležitost Vycítil to jakousi zvědavostí při shledání a prohlížel si velké provinční město, v němž prožil krátké, ale málo příjemné části svého života. V jeho podstatě bylo, jak dobře věděl, něco bezdomovecky koloniálního. Zvětralo tu nejstarší jádro německého měšťanstva, které se před staletími dostalo na slovanskou půdu, takže j e už kromě několika kostelů a rodinných jmen sotva něco připomínalo, a mimo jeden zachovalý krásný palác bylo tu již stejně málo vidět ze starého sídla zemských stavů, jímž toto město bylo později; ale na tuto minulost se v době absolutismu navrstvila velká okázalost císařského místodržitelství se svými ústředními úřady provincie, se základními i vysokými školami, kasárnami, soudy, věznicemi, biskupskou rezidencí, redutou, divadlem, se všemi lidmi, kteří k tomu patří, a s obchodníky a řemeslníky, které přivábily, takže se k tomu nakonec připojil ještě i průmysl přistěhovalých podnikatelů, jejichž továrny zaplnily dům vedle domu předměstí a v posledních generacích ovlivnily osud tohoto kousku země víc než všechno ostatní. Toto město mělo své dějiny a mělo i svou tvář, ale oči se v ní nehodily k ústům nebo brada k vlasům a na všem byly patrny stopy velmi pohnutého života, který je vnitřně prázdný. Je možné, že to za zvláštních okolností příznivě ovlivňovalo velké neobvyklosti. Abychom to vyjádřili jedním slovem, které je právě tak málo spolehlivé; Ulrich pociťoval něco „duševně nehmotného", v Čem se člověk ztrácel tak, že to vzbuzovalo chuť k bezuzdným fantaziím." (Překlad Anny Siebenscheinové) To město, o němž Robert Musil na počátku druhého dílu „Muže bez vlastností" píše, je nesporně Brno. Nejen proto, že je Musil znal ze studií, nejen pro vcelku téměř přesnou topografii a historii a „německo-slovanskou hatmatilku, které tady lidé rozuměli a na kterou si ještě matně vzpomínal", ale pro tu přiléhavou charakteristiku jeho kulturní existence: koloniální, pohnutý, ale vnitřně prázdný život To bylo na začátku století, za starého Rakouska. Teď, na sklonku téhož století, je koloniální ráz brněnského kulturního života ještě zřejmější než na počátku. Musilova Kakánie sice mezitím zanikla, ale Brno se skutečným druhým českým kulturním centrem nestalo. Moravské národní obrození se nekonalo. Jaksi k tomu nebyl čas a podmínky. Meziválečný pražský byrokratický centralismus nebyl Moravě a Brnu nakloněný a poválečný „demokratický centralismus" přinesl jenom další
218
omezení. Co se v minulosti přirozenou cestou stabilizovalo jako ústrojný celek, muselo být svévolně, z mocensko-politických důvodů, rozděleno a pak zešrotováno na větší hromadu. Od té doby se s každou pitomostí muselo a musí jezdit do Prahy, o všem, co by mohlo a mělo teprve vzniknout, se rozhoduje v Praze, a tak vše, co se děje mimo centrum, děje se buď napůl „ilegálně", že to proklouzlo nějakou nepředvídanou skulinou, neboje to jenom apendix „centrálního rozumu" nebo spíš nerozumu. To platí o regionálních rozhlasových a televizních studiích, která nemají možnost se z provincionálnosti vymanit stejně jako krajská nakladatelství, přísně omezovaná přídělem papíru a ustanoveními, která znemožňují přesáhnout regionální obzor. Ještě tak nejspíš divadla, která přece jenom nelze všechna zavřít nebo přeložit do Prahy, se tu a tam vymknout z daného omezení. Jenže co je to platné — v kulturně vyplundrované provincii není nakonec ani dost početné a stálé kritické publikum. Kde by se také vzalo, když po roce 1968 nevychází v Čechách a na Moravě jediný mimopražský týdeník, léta páně žádné samostatné mimopražské noviny celostátního významu, žádný literární časopis a neexistuje žádné pořádné mimopražské nakladatelství? Podle nového ttustrovaného encyklopedického slovníku vydává ČSAV sedmdesát odborných časopisů, z toho jenom čtyři mimo Prahu, z jedenačtyřiceti vědeckých společností při ČSAV jsou jenom dvě mimo hlavní město. Je tato koncentrace prospěšná? Samozřejmě: každý plnoprávný občan se stranickou legitimací v kapse může s jistou nadějí nabídnout své dílo do Prahy a konečně se tam přestěhovat Z hlediska jednotlivé práce a individuálního osudu, může být takové řešení jistě výhodné. Z hlediska duchovního života, kulturní a vůbec myšlenkově tvořící atmosféry těch druhých, třetích a desátých měst, je to situace naprosto katastrofální a vpravdě koloniální. Extrémní výsledek takového „řízení" může být jenom naprosté umrtvení jakékoli smysluplné vědecké, kulturní a nakonec i politické aktivity mimo centrum a celá zem se změní v jedinou noclehárnu, obývanou lhostejnými, pasivními lidmi, které bude beznaděje zahánět „za zvláštních okolností" k „velikým neobvyklostem", jak předvídavě píše Robert Musil. Slyšel jsem před časem rozhovor s rakouským biologem, který se od podmořského bádání dostal k úvahám o vývoji lidského pokolení. Tvrdil, že člověk, chce-li přežít současnou krizi, musí podstoupit stejně zásadní myšlenkový převrat, jaký kdysi vyvolala heliocentrická soustava, když ho vypudila ze středu vesmíru a Darwinova vývojová teorie, když ho zařadila mezi zvířata. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, říkal ten pan profesor biologie, že vývoj začal jako dobrodružství hmoty a pokračoval (snad i bude pokračovat) jako dobrodružství ducha. Je tedy třeba zkoumat nejenom formy hmotného, fyzického vývoje člověka, ale také vývoj jeho ducha, vývoj a jednotlivá stádia jeho schopnosti poznávat, rozšířit oblast metod biologického bádání i na lidské poznání. To by mělo umožnit posléze rozpoznat, kde se Člověk ocitl a jaké jsou jeho skutečné potřeby a možnosti. Zatím
totiž bylo takřka veškeré úsilí vědy zaměřeno na poznání a exploataci hmotného světa, samozřejmě původně proto, aby se člověk uživil, pak proto, aby svět konzumoval — ale hranice konzumu bylo dosaženo a jenom základní přehodnocení lidské situace může přinést perspektivní řešení. Pan profesor očekává, že nový vědecký obor bude mít jako vždy problémy s církvemi, se zavedenými filozofickými systémy i s politiky. Pochopitelně. Musel jsem při těch zajímavých úvahách (vyšly prý už také knižně, ale pochybuji, že by se mi v dohledné době dostaly do ruky) myslet na to, že kolonializace města, v němž bydlím a které mělo svou přece jen slavnější historii, není zřejmě jenom výsledkem tlaků, které působí v tomto státě a zřízení, ale že úzce souvisí s celosvětovým vývojem k všeobecné kolonializaci. Věda, technika, ekonomika potřebují větší a ještě větší koncentrace, aby mohly dosahovat dalšího „rozvoje" a „pokroku", a tak jsou lidé všech kontinentů naháněni do stále širších seskupení, ať už ekonomického nebo vojenského charakteru a stále větší státy a národy se stávají malými a ztrácejí ze samých „nutných" a „racionálních" důvodů svou suverenitu, všechno proto, že nejdokonalejší koncentrace je jedinovláda a o tu se tedy usiluje. Lidstvo si tak ve všech mocenských seskupeních chtě nechtě musí poctivou prací předplácet svou vlastní katastrofu. Právě k ní totiž neúchylně směřuje dosavadní převládající způsob myšlení a řízení, zaměřený na hmotný blahobyt a neustálé „zvyšování", „růsť1 atd., atd. Jenomže člověk, jak je čím dál víc zřejmé, potřebuje k normálnímu, zdravému životu nejen zboží ze supermonopolů a supermarketů, ale zejména pocit, že přináleží k nějakému pro něj ještě přehlednému a pochopitelnému celku, že může svým jednáním vztahy uvnitř tohoto celku, právě tak jako jeho osudy vskutku ovlivnit, že není jenom hříčkou sil a mamutích koncepcí, kterým je jeho mínění lhostejné, nebo které si nejrůznějšími prostředky vynucují jeho pasivitu v případě, že s nimi nesouhlasí. Koncentrace vede až příliš snadno ke koncentrákům. Lidé se proti ní začínají bránit rozmanitými, vesměs i pošetilými způsoby, které připomínají dávné rozbíjení strojů. Samozřejmě, že atomové elektrárny nejsou samy o sobě mimořádným ohrožením a boj proti nim může nanejvýš symbolizovat všeobecnou nedůvěru a odpor proti určité míře koncentrace prostředků a moci — věcně by byly spíše oprávněné protestní pochody proti automobilům, které už léta prokazatelně znečišťují ovzduší a ohrožují v mnoha směrech zdraví. Lidé se budou muset rozhodnout — a to bude asi součást onoho revolučního převratu v jejich myšlení, o němž mluvil pan profesor biologie — v čem a nakolik jsou ochotni se uskrovnit, aby na druhé straně zachovali nebo získali nazpět ztracené ráje. Skromnost, zdrženlivost a decentralizace kultury i správy budou znakem vyspělé společnosti. Tu a tam se už objevují náznaky, že se lidé vracejí k sobě samým. Zatím nesystematicky. Jsme ochotni zákonem chránit pavoučka, ohroženého vyhynutím, ale nedošlo nám, že stejně nekompromisně je třeba chránit různost mezi lidmi, národnostní skupii t
ny, malé národy, územní celky, menšiny různého původu a zaměření. Nevíme doposud, v Čem musíme být jednotní a v Čem být různí, aby se zachovala rovnováha, zdravý rozum, optimální podmínky a normální lidské vztahy, aby lidé vůbec měli proč poctivě a slušně žít Pro někoho samozřejmě bude vždy nejvyšším přehledným celkem rodina, jiný se bude cítit Evropanem nebo světoobčanem — na všech stupních, které si vybere, měl by člověk mít možnost cítit se odpovědný, spolurozhodovat v prostoru, jemuž rozumí a k němuž se cítí vázaný. Že v tomto ohledu mají lidé Často jiné vazby, než jim předpisují současné organizační struktury, že zde mnohem víc vystupují napovrch nechutia náklonnosti, podmíněné historicky a lokálně, je zřejmé z průzkumu, který uspořádali opět v dobrém, starém, ba vlastně novém Rakousku. Dotázali se obyvatel Salzburgu, zda se cítí především Salzburčany, nebo na prvním místě Rakušany. Polovina jich prohlásila, že se cítí především Salzburčany. Nevím, jak by podobná akce dopadla v Brně nebo vůbec na Moravě. Za sebe mohu říci, že kdykoli musím napsat, že jsem Čech, působí mi to rozumově neovlivnítelné vnitřní potíže. A to nejsem ani blbý lokální patriot, ani moravský separatista. Asi je to podvědomý výraz skutečnosti, že Morava a Brno jsou celek, do něhož patřím, v němž jsem zakotvený i výraz zkušenosti a přesvědčení, že kulturní i správní centraismus jsou nefunkční, že neodpovídají lidským potřebám a že koneckonců ochuzují celé národní společenství právě o tu pestrost a různost Jistě jsem také naštvaný, že jsem ne zcela zanedbatelnou část svého života musel strávit celkem nesmyslně na cestách mezi Brnem a Prahou. (Vždyť i vedení a administrace nebohého Hosta do domu byly na Národní třídě!) Nebo se mne zde v Brně dotklo něco „duševně nehmotného", v Čem se Člověk ztrácí tak, že to vzbuzuje „chuť k bezuzdným fantaziím"? Konečně v tomto provinčním městě fantazírovali Gregor Mendel a Leoš Janáček a celá řada dalších decentralizovaných nešiků a podivínů, zdaleka ne jenom moravského původu. Vidím, jak moravanství pak provanulo českou literaturu do té míry, že rodilí Češi, kteří neztratili povědomí svého češství a mají jemný nos pro nuance, jsou z toho dost zmatení a nevrlí — a radši o tom ani nepíšou a nemluví. Jak by vypadala česká poezie, kdyby se do ní nevklínili Wolker s Nezvalem a Halasem a pak zas Mikulášek, Skácel, Kainar, Závada (jednou se bude mluvit i o Zahradníčkovi, Rotreklovi a Blatném) s očividně odlišnou mentalitou, metaforikou i melodikou? Jak by vypadala poválečná česká próza, kdyby se do ní nevecpali moravští obrozenci Ptáčník, Kříž, Pluhař, Procházka, ale hlavně Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Páral a konečně i Hrabal, jemuž zpod polabského a pražského kabátu pořád vylézá moravská košile v myšlení i ve slovníku. (Ne náhodou umírá jedna z jeho ústředních figur, strýc Pepin, se slovy; „A co bude s tó láskó?"). To citelné moravanství české literatury — kromě dramatu—je nakonec spravedlivá pomsta na pražském centralismu a ironický korektiv jeho letité, nesmyslné tvrdošíjnosti. A jeho provinciálnosti a zapšklosti
219
Vlastimil
Třešňák
U jídla se nemluví „Dám si taky tu svíčkovou", řekl servírce, když přede mne položila kouřící talíř. „Taky svíčkovou?", optal jsem se, abych něco řekl a sáhl po příboru. „U jídla se nemluví!", přerušil mne a hned navázal, „Jo svíčkovou. Protože já až do nedávná nevěděl, že při rozmetávání pozůstalýho popele na urnovém poli nehoří ani jedna svíčka! Ta se dává leda a pouze do vitrýnky, kam se ukládá popelnice, když se popel nerozmetá. Byl jsem nedávno na takový ceremonii. To rozmetávali Bohouška. Zdědil jsem po něm čtyři škatulky viržínek. Bohoušek byl popelář, na vánoce mi půjčoval svou popelářskou zástěru. Popelář a skončí takhle! Popelář, podle mne, patří do země! To je sichr! Bylo to loni v zimě, pára nám šla od huby, stáli jsme na malým paloučku, kolem dokola zmrzlý břízy, my zrovna tak. Cestičkou mezi nima přišla suita funebráků, každej pod paží pikslu s popelem jako meloun a za nima sněhem chřupal jejich šéf v bílých rukavičkách jako do tanečních. V jedné pracce držel niklovanou lopatku, jak by chtěl jít po prodloužený na pískoviště. Zastavili před náma v řadě, čekali, až šéf odtleská pánskou volenku. Báby od nás z baráku začaly pomalu natahovat. Taneční mistr zařval: Dej mu Pánbů lehký vodpočinutí, hrábl lopatičkou do urny, jeho asistent mu ji natočil mosaznou tabulkou s vyrytým jménem zpopelněného před oči a šéf zakřičel: Loučíme se s tebou, Františku Nováku, a poslal Nováka do větru. Dědici po Františkovi Novákovi hrábli do kapes pro kapesníky. Šéf hrábl do druhé popelnice a ...: Loučíme se s tebou, Bohumile Procházko! To byl náš Bohoušek! Báby z baráku zvedaly ruce k nebi, štkaly, naříkaly a usedaly. K nim se, k mýmu úžasu, přidal hlouček bab na levým křídle pozaůstalých. Hergot, ten měl ženskejch, myslel jsem si, a ani nic neřekl! Pak se šéf rozloučil s Anežkou Nerudnou a rodinka uprostřed pozůstalých začala volat Anežčino jméno. Šéf poslal zesnulou do větru, přistoupil k němu asistent s další urnou a šéf prosil na^ věčnost jakéhosi Miroslava Sládka. Uklonil se a další funebrák dal šéfovi okoštovat z poslední urny. Šéf hrábl lopatkou, naklonil se nad cedulkou s nebožtíkovým jménem, a chvilku na to jméno čučel, jako by vlastním brejlím nevěřil. A pak, nejistým hlasem vykoktal: Loučíme se s tebou, Bohumile Procházko! Rozmázl ho, rozdrobil ve větru, jakoby pepřil guláš pro regiment honvédů a nejistým krokem odcupital i se svými nohsledy bůhvíkam. Asi na grog. Báby od nás z baráku zkoprněly, protože už Bohumila Procházku oplakaly před chvílí a on je tu zase! Rovněž báby na levým křídle zkoprněly a zmateně se dívaly za odcházejícíma funebrákama. Co to znamená, šuškali jsme si, co to k sakruje, rouhali jsme se. A až u hřbitovní brány se všechno vysvětlilo, totiž nevysvětlilo se nic. Na bráně byl ve skleněné vitrínce seznam lidí určených dnes k rozmetání. No a tam, vedle Franty Nováka, Anežky Nerudný a Miroslava Sládka, byli dva Bohumilové Procházkové. Báby vrtěly hlavama, já si zapálil dědictví a popel odklepával do větru. Takhle jsme vůbec nevěděli, kterej Procházka byl náš! Špitotali jsme si o tom ještě na stanici autobusu před hřbitovem, když k nám přišla jedna z těch černejch bab z levýho křídla. Z těch, co taky oplakávaly Bohumila Procházku. Prosím vás, začala ta plačka, byl váš pan Procházka alespoň slušnej člověk, když už jsme pro něj brečely?, ptala se. A naše černý báby ji ujistily, že náš pan Procházka byl tuze slušnej člověk, jenže nevědí, kterej to byl. Náš Procházka byl taky tuze slušnej člověk, Škytla ta cizí, a taky nevíme kterej to vlastně byl, řekla a odslzela. NአBohoušek byl opravdu moc slušnej Člověk. Na svou popelářskou zástěru si vlastnoručně žlutou bavlnkou vyšil nápis John Players Speciál. Tak jak si tetky na Slovácku vyšívají lístečkama jupky. A tu koženou zástěru, se žlutě vyšitým lístkem John Players Speciál, mi pokaždý před vánocema půjčoval. Já šiji oblík, jako doktor Barnárd oblíká před operací gumovou zástěru, a každoročně před vánocema jsem obcházel pražský sídliště a sídlištnímu obyvatelstvu jsem odtransplantovával nějakou tu pětku a transplantoval jim víru a naději, že o vánocích budou mít odvezený smetí z popelnic. Vaši popeláři vám přejí příjemné prožití svátků vánočních! Dařilo se mi to celou druhou a třetí pětiletku, až malér! Prostě zazvoním v posledním patře jednoho paneláku. Bral jsem to pro jistotu vždycky odshora, kdyby něco, tak abych to měl z kopce. Rozumíš, mladej? No, zvoním a přijde otevřít takovej nařvanej padesátník s mastnou hubou. Nastavím dlaň a vinšuju, Vaši popeláři vám přejí příjemné prožití svátků vánočních!, a furt se culím do tý mastný huby. Ta žvejká a něco bručí, sáhne do kapsy a podává mi padesátník! Padesátník! Zabouchne dveře, já sestupuju o patro níž, u dalších dveří nasazuju prst na zvonek a úsměv do tváře, zatímco mastná huba o patro vejš polyká a vytáčí číslo spravedlnosti. Když jsem sešel s tím svým vinšováním do přízemka, už na mne čekali. Tak pojedem, řekli. Zacinkal jsem v kapse vejslužkou a nezbylo mi, než říct* No tak pojedem. A jeli jsme. V zástěře mne šoupli na ajnclík, z ajnclíku do vazby, z vazby před soud a ze soudu do kriminálu. Byl jsem na cele s pěti cikánama a velitel cely, Dežo, nejsvětlejší z nich, byl taky cikán. Musel jsem dělat latrínu, všechno dřít, ale jen do tý doby, než se velitel Dežo rozhodl napsat žádost o
220
prominuti zbytku trestu. Obcházel s papírem a tužkou všechny ty Rómy, cosi pošeptal a oni, jeden po druhým, zavrtěli hlavou. Dežo si odkašlal, došel k mojí palandě a houkl, Gádžo, umiš psat? A jelikož umím, tak jsem musel slézt z postele a na hrbolatým stolku smolit Dežovu žádost o milost Po dvou hodinách se Dežovi jakž takž zamlouvala a já se ptám, Dežo, jak se jmenuješ? No, Dežo, zafuněl velitel. No ale jak ještě? No Dežo Kováč, velitel! Hele, ptám se já, a píšeš se Kováč s Č nebo s CZ? Dežo několikrát přešel celou, sem tam, zastavil se nade mnou a říká, Ukaž ako vyzerá Č. Napsal jsem veliký tiskací Č a Dežo vrtí hlavou. Zase se rozešel po cele a po pěti kolech povídá: Namaluj CZ. Ale ani CZ mu nic neříkalo, odstrčil mne od stolku a smolil na papír nějaký obrázek. „To poslední písmeno, piča, vyzerá ako kozatá baba z klobůkom, lebo z r o h a m i . . . takhle!" A Dežo mi ukazuje papír, na kterém je nakreslená prsatá ženská v sukni a v klobouku s rohama. Nějak připomínala písmeno Ř. Hele Dežo, nejsi ty náhodou Kovář?, říkám opatrně. N o . . . su! Ale všici ma volajů Kováč. A tak jsem pro jistotu na list se žádostí napsal Deža jako Kováče, na obálku jako Kovácze a na žádost o napsání žádosti jako Kováře. Tak Dežo, tady to je, podávám mu psaní. Celý tejdny jsem pak musel psát všem cikánům z naší chodby žádosti o prominutí zbytku trestu. Až do doby, než přišel Budha. Jsem velikej podvodník, říkejte mi Budha! Bude Amnestie!, představil se, zrzatej. Uvelebil se na posteli, vytáhl karton cigareta svírací špendlík. Takovou sichrhajcku. Cigára rozdal a špendlíkem vyryl do zdi nad svou postelí BUDHA. Tak krásným písmem, že ze mne rázem spadla povinnost psát cikánům žádosti o milost Každý chtěl mít žádost napsanou krásným Budhovým písmem. Budha seděl, jak sám říkal, za velký finanční machinace, které spočívaly v tom, že si Budha půjčoval peníze od známých i neznámých. Dohromady, jak říkal, jich udělad jednadvacet, ale jenom osum ho prásklo. A to Budha věděl. Prchal, před zákonem jako desperát, od Košic až k Aši a nazpátek, kam taky jinam, vyprávěl a chodil po cele sem tam, kam taky jinam. Skorém třičtvrtě roku takhle utíkal, dokonce v televizi ukazovali jeho fotografii a nakonec ho lapli v Praze ve Šmelhauzu. Jeho vyslýchatel se s ním pozdravil jako se starým známým, Nazdar Budho a nabídl mu kafíčko a cigaretu. Pak se podíval na hodinky a říká, Hele Budho, já si teď dojdu na svačinu, tady máš papír a tužku, zatím mi napiš seznam lidí, od kterejch si vylákal peníze. Až přijdu ze svačiny, ať je to hotový! Jasný? Jasný, řekl Budha, vzal tužku a papír a svým krásným tiskacím písmem napsal jména těch osmi, od kterých si půjčil a kteří ho udali. Když se vyslýchatel vrátil ze svačiny, povídá, Tak co, Budho, hotovo? Budha jen kývá hlavou, jak se na správnýho Budhu sluší a šoupl přes stůl papír s osmi jmény. Ale, ale, Budho. My víme, že jich bylo víc, nejmíň deset a ty jich máš jen osum!, řekl vyslýchatel, dal ruce za záda a chodil sem tam po výslešně, kam taky jinam. Hele Budho, víš co? vymyslel. Já si teď dojdu na oběd a až se vrátím, bude jich deset! Rozumíš! Budha kývl a poručil si novou kávu a zapálil novou cigaretu. Za slabou hodinku se vyslýchatel vrátil a i se svým pomocníkem sáhl po papíru. Tak hotovo, Budho? Budha mlčky kývá a vyslýchatel se mračí, Sakra, Budho, dyť jich je furt jen osum! Slíbil jsi p ř e c i . . . Víte, pane inspektore, já to vidím takhle..., přerušil ho Budha, vy mi půjčíté stovku, váš kolega stovku, já vás oba podepíšu, bude vás deset, spokojenost na obou stranách a máme to z krku! Takhle vyprávěl Budha svůj příběh a v tom vězeňským kriminále byla sranda. A právě v tom vězeňským kriminále jsem poznal na vlastní kůži to, co ten židovskej houslista u psacího stolu. Totiž ten fakt, že čas relativně utíká a zase neutíká. Jak jsem se bál příchodu do vězeňskýho kriminálu, tak jsem se stejně bál odejít z něj na svět, když se můj čas nachýlil. Já jsem s Časem vlastně furt na štíru. Kdysi jsem dělal v truhlárně v Bubenči a tam ty moje trable s časem vlastně začaly. Truhlárna patřila panu továrníkovi Halamovi a jeho bratrovi taky Halamovi. Bylo nás tam všehovšudy šest pracantů, z toho dva učni. Dělali jsme nábytek, stoly, sesle a tak. Ráno, jen co jsme s bandaskou kafe, špekem a krajícem přišli do práce, už jsem popadl dvoumetrovou lajsku a pošupoval dlouhou ručičku hodin, co visely na zdi. Šoupal jsem jí dopředu, aby už odcinkala devět a to bylo znamení ke svačině. A když už tedy bylo na hodinách devět, bral jsem do jedný ruky nůž a nabodával na něj štráfky špeku a v druhý ruce jsem držel lajsku a ohýbal ručičky hodin, aby svačina byla co nejstarší. Pan továrník Halama a jeho bratr Halama procházeli z kanceláře dílnou, vytahovali svoje kapesní hodinky a vrtěli hlavou. Když natažená svačina skončila, pan Halama zatleskal rukama a my jsme odložili nože a špek, naposledy si lokli melty a postavili se zpátky k ponkům. Jen pan továrník zmizel vzadu ve svý kukani, já už bral do ruky svou slavnou lajsku, jako Dartaňan
221
kord, a vyzval čas na souboj. Dopíchal jsem ho závratným tempem k poledni, kdy byl dvacetiminutový oběd, který jsem natáhl až na pětatřicet minut! Když pak pana továrníka Halamu zavřeli a dílničku mu sebrali a druhýho Halamu v dělníkem, brával dělník Halama denně do ruky, do té ruky, kterou na nás tleskal konec svačiny, brával mou dvoumetrovou lajsku a o pár minut okrádal den, pan dělník Halama. Podruhý jsem k truhlařině přičuchl právě tehdy, když jsem byl zavřenej za falešnýho popeláře. To mě ještě z Budhou a jedním muklem vybrali do mužstva truhlářů a poslali nás na vyklizenej ženskej koridor, opravovat stolky a sesle. Dávali jsme na ně nový desky, protože ty starý byly plný vyrejpaných šachovnic, nápisů a obrázků. No my jsme ty starý odnejtovali, přiřízli nový a přinejtovali je k železným nohám. A jak jsme tak v těch opuštěnejch ženskejch celách fachali, našli jsme v perfektní skrýši dva, jako kámen ztvrdlý rohlíky, už dohladka ošoupaný. My, pánští vězni, jsme to měli lehčí. Nemuseli jsme čekat až v některém spásném balíčku, některý spásný den, přijde rohlík za třicet halířů. Nemuseli jsme čekat až ztvrdne a nemuseli jsme se o něj dělit s ostatníma. No prostě, abych dlouho nechodil okolo, z těch novejch desek na stoly jsme vydloubávali uvolněný suky a do děr po sukách cpali kulatý špalíky, který jsme si přiřezávali z násad na košťata. A tak jsme na sebe s Budhou mrkli a nařezali pět, tolik bylo na té cele postelí, pět dvaceticentimetrových špalíků, pěkně po obou koncích rašplí orašplovali a tím nejjemnějším šmirglpapírern dokulata, dohladka vyšmirglováli, aby ani třísečka nevadila. Musel na nás být pohled, jak jsme tak seděli na jejich židličkách, špalík z násady od koštěte mezi nohama a šmirglíkem po něm jezdili nahoru dolu. Nakonec jsme ty hlaďounký zahřátý špalky přetřeli bezbarvým lakem, přesně jako si dáma natírá nehty, když je předtím opilníkovala. Když špalíky zaschly, schovali jsme je do té skrýše po rohlíkách. Přesně tak, jako dávali za války totálně nasazený do leteckejch pum místo roznětky papírek s nápisem: „Víc jsme pro vás udělat nemohli". A když jsme byli s melouchem na ženským koridoru hotový a leželi před spaním na svejch celách a pod dekou si hráli, mysleli jsme při tom na překvapení těch ženskejch, až místo rohlíků najdou ty naše dokonalý špalky. Já měl i za mlada ženský, jé je. S jednou jsem dokonce nějakou dobu žil. Jenže - ženská! Chtěla abych byl pořád doma, že by mi jako pletla svetry, přišívala na ně kožený lokty, že by vařila, větrala a povídala si se mnou. Nakonec to dobře dopadlo, já utekl a ona si vzala nějakýho moulu z Rustonky. Měl jsem ji ještě jednou, když ten její byl na vojně, ale nebylo to už vůbec tak hezký, jako před tím. Imrvére při tom říkala: Dej bacha, dej bacha, ježišmaijá, dej bacha .. .No a já si nějak bacha nedal a tak s ní mám nemanželskou dceru a ten moula z Rustonky vlastně taky. A dceruška nám v ošumašedesátým utekla do Mnichova a já jsem tu teďkonc u ní na návštěvě. Ženský to maj s tou jahodou vůbec těžký a složitý. Každá jen tu svou má za jedinou, některá si to umí zařídit tak, že jí jahoda živí a šatí a druhá kvůli ní celej život protrpí. Ale živit se dá různě. Já byl taky tejden živ z toho svýho parůžku! To jsem se živil jako extérnista ústavu zdraví. Vyhlásili soutěž pro dobrovolníky a za prachy. Prostě mi dali kanystr z umělý hmoty a můj úkol byl celej den do něj čůrat a ráno ho přinýst do ústavu zdraví. Tam vylili do zkumavek co jsem den předtím načůral, kanystřík vymyli a dali mi ho znovu k naplnění. Musel jsem jim ale napsat, co všechno jsem přes den jedl a pil a oni zkoumali. Pro mě za mě! Já vyšel z prázdným kanystrem na svět a postavil si ho „Na Rychtě" vedle židle a pokaždý, když jsem se zvedl od karet, že půjdu na hajzlík, vzal jsem kanystr sebou, udělal do něj potřebné a vrátil se k mariáši. Kanystr jsem postavil na židli a chlapi ho zvedali a těžkali a smáli se, ale vlastně záviděli, jelikož za to chcaní do kanystru jsem byl placenej, kdežto jejich moč vytékala nezužitkovaná kanálem do Vltavy. Poslední, sedmý den, jsem naposled posedmé přišel s kanystrem do ústavu zdraví a sestřička povídá, ať počkám na chodbě. Na chodbě už čekala asi tak plnoletá dívenka s baťohem, lyžemi, v lyžařských botách a šponovkách. Tak na hory, na hory?, ptám se jí, abych něco řekl. Ta holka popotáhla a říká, Jo, na hory, a pohodila si na kolenou baťohem ve kterém zacinkalo sklo. Slečno, tu moči, ozval se z ordinace sestřin hlas, dívenka vstala a s baťohem a lyžemi vpadla do ordinace. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, p á t e k , . . . a tohle je sobota, slyšel jsem její plačtivý hlas a sestra jí na to říká, ať si jde počkat na chodbu. Holka se uvelebila znovu vedle mne a tiše fňukala. Vy jste tady taky na pokus s čůránkama?, ptám se jí, ona zavrtí hlavou a rozbrečí se nahlas. Kdepak pokusy, za to může Jára!, a pomalu začala tát a přes ty slzičky na mne vysypala celej svůj veselej a smutnej příběh. Potratí Složitej potrat! A potratníci jí řekli, že potřebují její celotýdenní moč, jako tu mou, jenže zadarmo, ještě musela platit Jára ií dal Důlku. Doma to tajila a tak načůrávala láhve od okurek tajně ve škole. Načůraný láhve nosila
222
do úschovny na nádraží, každej den jednu. No a dneska doma řekla, že jede s kamarádkama na pár dní na hory. Musela si vzít baťoh, lyže, šponovky, od mami dostala křížek na čelo, od tati pusu a stokorunu na přilepšenou a jela. Na nádraží vyzvedla sedům lahví od okurek a chtěla si na oplátku uschovat lyže a baťoh, ale ženská v úschovně jí povídá, že ty její úschov\ f jsou podezřelé a podle zákona toho a toho, paragrafu, číslo, a tak chudák holka nacpala čůránky do baťohu, lyže přes rameno a odjela tramvají tratit. Některý ženský to maj tuze složitý jak se toho zbavit a jiný ještě složitější, jak se do toho dostat. Třeba ti Koukalovi od nás z přízemka. Bušili do toho dva roky a nic. Nic, k doktorům chodili, k šamanům, na jógu, nic. Až se Koukal ze zoufalství zežral Na Rychtě jako čuně, přišel domů, ženu zbil a v tý rozpumpovaný náladě na ni vlezl, že to slyšel celej barák a hele! Za tři měsíce už Koukalová usměvavá jde kupovat plínky a za půl roku na to už je tu malej Jindříšek. No a od tý doby se mnou starej Koukal nemluví, ani nezdraví. Trvá to už sedmej rok. A začalo to v zimě před sedmi léty, kdy se narodil jejich malej Jindříšek. Jindříšek po tátovi. Koukal, když ho přivezl z porodnice, s ním celý dny stál u okna. Jindříšek zabalenej v povijánu, Koukal v županu a oba se sebou chlubili. Kolem okna přecházeli lidi a sousedi říkali Krásnej Jindříšek, celej tatínek. Koukal se nafukoval k prasknutí a všichni měli radost. Když jsem ten den šel kolem já, vidíš mladej, jakej jsem prcek, sotva metr padesát, tak se musel Koukal z okna trochu naklonit, abych viděl Jindříškův pomuchlanéj ksichtíček. A jak se tak naklonil, Jindříšek sebou krapet cukl, asi měl nadýmání, škubl sebou, a prd, vyklouzl tatínkovi z povijánu. Naštěstí, jak už jsem řekl, bylo to v zimě a na chodníku byla kupa nahrabanýho sněhu, takže Jindříšek dopadl měkce, ani nekřičel. A mně nenapadlo nic chytřejšího, než říct na smrt vylekanýmu Koukalovi, Hezkej kluk, jako by tátovi z okna vypadl. No a sehnul jsem se pro to stvoření a podal ho tatínkovi. A od tý doby se mnou tatínek nemluví, ani nezdraví. Jindříšek už dneska chodí do druhý třídy a nosí na zádech nebo v ruce snad sedmikilovou tašku s vědomostma, ale je to na kočku, protože ty vědomosti nikdá z tý tašky nedostane do hlavy. Ale přeci jen je ta kabela k něčemu dobrá. Protože jak tak koukám, Jindříšek celej život stejně bude používat jen ruce a záda, jako táta, tak ať se učí. Nepadl daleko od domu. A přesto se stává, že těžce pracujícímu člověkovi, který užívá jen a jen ruce a záda, to všechno vleze do hlavy a tamtudy do mozku. Jako Bohouškovi. Tomu co mně půjčoval koženou popelářskou zástěru. Toho, kterýho rozprášili a my nevíme, kterej to byl. Tak ten se ke stáru pomátl. Jednoho krásného dne přestal platit činži a začal o sobě tvrdit, že je Bůh! Říkám mu, Bohouši, ty nejsi Bůh, ty jsi jenom Bohouš! A on na to, Ale, ale? Marná snaha. Všem v baráku i v hospodě byl pro smích, v duchu trochu i mně. Když za ním přišel hostinskej, pan Anděl, ať zaplatí útratu, Bohouš se na něj jen tak mírumilovně usmál a říká, Ale, ale? Bylo mi ho víc líto, než mi byl k smíchu. Prostě, koupil jsem láhev medicíny Fernetu a došel k doktorovi psychiatrie, kousek od nás, dole na náměstí. On tedy ten felčar nebyl o nic menší cvok než my ostatní, ale říkám mu, Pane doktore, prosím jich, šlo by udělat, nějakým medikamentem, nějakou medicínou z člověka něco úplně jinýho než je, tedy než si myslí že je? a postavil jsem před doktůrka na stůl tu láhev Fernetu. Mno, povídá doktor, láhev stopil do šuplete, mno, a začal se ohánět cizími slovy a jmény různých šamanských kapacit a nakonec z něj vylezlo, že trošku, trošku by to šlo. A já se ho ptám, že kdyby to šlo trošku těma medicínama a kdyby se k tomu přidala nějaká metoda psychiatrická, třeba pohovor, nebo jóga, esli by to toho člověka změnilo víc? On vychrlil latinu a když dochrlil, vylezlo z něj jako z deky, že ano, že je v lidských silách částečně změnit psýcho člověka. A já mu kladu další otázku, jestli by mohla nějaká kapacita úplně a zgruntu změnit psýcho člověka? Měl jsem na mysli pochopitelně Bohouše, kterýmu psýcho onemocnělo a myslelo si o sobě, že je boží, že je Bůh! Mno, žádný člověk nemůže úplně a beze zbytku změnit lidské duševno, nebo tak nějak to zhrnul. Tak kdo?, ptám se znovu, Kdo, pane doktore?, a ukazuju na šuple. Pokrčil rameny, sepnul ruce, tiše řekl, Bůh, pouze Bůh. A já byl tam kde na začátku, akorát chudší o láhevFernetu. Jindá se mi to se študovanejma a doktorama a profesorama dařilo. Ale tenhle šaman byl jako kámen. Na študovaný se musí opatrně, polehoučku a s citem.
223
Když jsem prodával večerní noviny, měl jsem na ně takovej svůj fíglíček. Fíglík. Fígl. Nejdřív jsem s novinama obešel nejrůznější hospody, ale končil jsem vždycky v té velké kavárně naproti Národnímu divadlu. Ta kavárna je študovanejma a doktorama a profesorama nacpaná k prasknutí od rána do večera. A ten můj fígl spočíval v tom, že než jsem vstoupil do lokálu, začal jsem kulhat a pajdat a zkroutil se jako mrzák. Trhal jsem hlavou, hubu dal naštorc, jak když tě škrtí kravata a šišlal jsem k tomu. A literáti a zahraniční študenti a falešný herečky a budoucí falešný herečky a pisálkové, takový jako ty, mladej, vy všichni ste hmatali do kapes a portmonek a dávali tomu chudáčkovi mrzáčkovi, to jako mně, dvoukorunu až pětikorunu a tvářili jste se, jako by to neměl nikdo vidět, ale dělali jste to tak, aby to přitom všichni viděli. A já šišlal a slintal, jako že děkuju a prodal jsem všechny zbylé večerníky a s rozcinkanou kapsou vypajdal na chodník. Prostě se na vás musí s takovým malinkým divadýlkem, pak jdete jako slepice za flusem. Já jsem hodně pochytil z tohodle kumštu „Na Rychtě", když v zadním sále zkoušeli ochotníci Makbeta. Toho krvavýho krále hrál nějakej Jenda Jeřábek, takhle instalatér. Vždycky přišel na zkoušku poslední, stačil si ještě dát u výčepu malou bylinnou hořkou, říct hostinskýmu, že se o přestávce mrkne na ten vodovod co pořád kape, obrátil do sebe to malý štamprle, naposled civilně řekl Brrr!, a rázem z něj byl krvavěj skotskej katan, přestože na sobě měl vaťák a ušmírovaný montérky a přes rameno instalatérskou tašku z vepřovice. Od výčepu do zadního sálu, kde na něj čekala Lejdy a režisér, došel už širokým a majestátním krokem, jako by právě slezl z kobyly a šel si do komnaty domluvit s chotí nějakou další vraždu. Jeho choť, Lejdy, hrála řeznici z rybárny U Vaňhy. Vždycky se nesla výčepem do zkušebny jako nějaká hvězda mezi lůzou. V ošumělým kožichu z umělý leopardi kůže. Stará Makbetka. A nesedla si mezi nás do výčepu ani tehdy, když nešťastnej režisér odplácal dlaněmi přestávku, do těch nešťastnejch dlaní si na půl hodinky položil svou nešťastnou hlavu a odprošoval Sejkspíra. To si Lejdy Makbet od Vaňhy vybalila dole ve zkušebně sekanou a housky, přehodila nohu přes nohu, přes přehozený nohy přehodila ubrousek, aby si tou sekanou neumastila královský roucho, do jedný ruky vzala flákotu, do druhý scénář a plnou pusou si zkoušela krkolomný Šejkspírovy věty. Kdežto skotskej král Jeřábek v královském šatě přišel mezi nás, lůzu, poručil si velkou bylinnou hořkou a zpod královského šatu vytáhl místo dýky francouzský klíč a utáhl jím kohoutek, který už dva měsíce kapal. Zvedl ke stropu královskou číš, řekl Připíjím celé tabuli, jedním tahem číš vyprázdnil a s francouzákem za pasem odešel zpět do zkušebny vstříc svému osudu. A tak jsme s Bohouškem, to ještě žil, snad půl roku pozorovali zkoušky ochotnického divadla, fandili a trpěli s nima, ale na premiéru jsme nešli! Pro nás bylo to pravý divadlo pozorovat, jak se u sklenky bylinné hořké, mění umaštěnej instalatér ve vladaře od hlavy k patě pomazanýho krví, kterým cloumá jeho stará, jež se utrhla o hodinu dřív z kšeftu, aby si doma stihla překartáčovat umělej leopardi kožich a namalovat hubu a v oblaku voňavky propáchla výčepem na prkna, který prd znamenaj. Tyhle scénky, tyhle obrazy, tyhle kulisy, to bylo to pravý divadlo. A tak jsme se s chudákem popelářem shodli na tom, že v tom taky hrajeme a že jsme taky důležitý. Že každej máme svou roli a že celej svět je bohužel obrovský tyjátr. Takový velký divadlo v přírodě, velký obrovský skanzen. Akorát místo mrtvějch voskovejch figurín v lidových krojích jsme tu my, živé figuríny v montérkách a Štruksácích a umělejch leopardích kožiších. A každej jsme nějaká zajímavá postava a nikdo není protagonista a bůhví kdo to všechno režíruje a kdo si z nás nadělal skanzenový exponáty. Perfektní maňásky. Ale je nespočet způsobů jak přestat být tou živou hejbací voskovou figurínou! Ale důležitý a prvořadý předpoklad pro tu sabotáž je včas si to uvědomit! Bohoušek si to uvědomil ke stáru a tak vlastně na tom jeho božství něco je. A možná jsem si to uvědomil i já, ale už moc pozdě, už svatý nebudu. Už jsem si zvykl, být se svou roličkou jakž takž spokoj enej. Ráno vstanu a jdu na jeviště, do tý velký samoobsluhy na rohu. Tam mi ve fórhauzu schovávají mačkaný plata od vajíček, někdy až tři kila jich je. Ty si naložím na kočárek a jedu k trafice, kde mi trafikantka mezitím přichystala prázdný obaly od cigaret a doutníků. Já jí za odměnu rianosím naftu do kamen a navíc dostanu cigáro, který si pěkně v klidu a teple vykouřím a čtu si přitom v novinách události, které se staly ve skanzenu. U stánku s buřtama na náměstí vytahám z košů kelímky od piva a tácky od buřtů a na cestě do sběrny si určitě přilepším v prodejně s kobercema. Tam dostanu spoustu těch tvrdejch, papírovejch rourek. Tak v takovýmhle prostředí, v takovýchhle kulisách hraju svou benefici. Napsal ji pro mne Wilijam Bůh. A v ní je vlastně i můj životní názor, kterej je . . . „Tady je ta svíčková", přerušila ho servírka, šoupla před něj plný talíř a můj prázdný sebrala a zmizela. „Jaký je ten váš životní názor?" vyhrkl jsem. „U jídla se nemluví", řekl on. Gótteborg
224
Zdeněk
Urbánek
Stromy Byla to budova tak antiseptická, neosobní a neobnošená, že štíhlými dvaceti patry ani útrobami neprozrazovala, k čemu je dobrá. Navíc se protivila tím, že jakási povinnost stejně směšná jako přísná, přikazovala do ní vstoupit z modře, nažloutle, hnědavě jasného pozdního jitra v raném říjnu nad Ženevským jezerem. Rue des Acacias zvolna a lákavě stoupala dál k výhledům půl omračujícím, půl konejšivým. Ale pozvání ne tele grafo valy hory a oblaka. A blankytně úhledné šipky s písmeny PEN stroze vedly od vchodu dvě poschodí pod zem. Orkéstru malého amfiteátru tam čelně dělil bílý pult, výškou a šíří podobný přepážkám, za nimiž se u soudů víc či míň pohybují busty přísedících a předsedy senátu. Tady na středem hrazení čněl Arthur Miller tak černavě a lincolnovsky vyzáble, že se v něm nebylo možno zmýlit. Byl i tak svrchovaně pokojný, jako by duchem ještě dospával. Méně klidu měl po křídlech. Měnilo tam výrazy, šeptavě se přiklánělo jedno k druhé i nahlas hovořilo osm či devět poutavých i méně výrazných mužských i ženských tváří. Před každou se vinul z pultu nerezový labutí krk s mikrofonem místo zobáku na konci. Kdosi kdesi do té věci mluvil, jenže amplifikační technika podzemního operačního sálu tak umrtvovala barvu, přízvuky, osobitost hlasu, že v mnohačlenných skupinách na půlkruhovém svahu hlediště skoro nikdo nebyl zlákán naslouchat. Zrakem se ten, kdo mluvil, nedal najít, a tak hlas byl odlidštěn bezmála absolutně. Nevýhodně vybaven sklonem soucítit právě i tam, kde je zbylé stéblo lidskosti skřípnuto horou jiných propriet, chtěl jsem hned po vstupu být jedním z hrstky pozorných. Tak jsem z macerované franštiny vyposlechl, že se toto zasedání, dávno programované a původně řádné, vinou jistých událostí stalo i zasedáním zcela mimořádným. Důvod prý až příliš dobře znají naši přátele z Československa. Tlesklo o sebe několik párů dlaní. Jinak sál nadále vlnivě mručel a hlučel jako v bezpečném předpokladu, že se tu k čemusi opravdu dramatickému obrazná opona teprv zvedá. Mínil jsem pokračovat v naslouchání, jenže mě náhle strhl pod sebe hlasitější a hmotnější nápor toho vlnobití a byl ze mne střed víru. Útěšně mě do toho okamžiku klamalo pomyšlení, že jsem tu neviditelný. To je pro pozorovatele a naslouchače jediný opravdu příhodný stav. V mém případě ovšem nebyl zabezpečeně čirý. Mohlo mě tu mít v paměti pět i víc známých či přátel, odnesených emigračními odlivy před třiceti, dvaceti, deseti lety. A vlastně jsem sám před sebou skrýval i naději, že mě noc nevymetla z mysli té, s níž jsem se včera brzy po příletu aspoň ze své strany velmi sblížil. Bylo tedy nyní třeba, aby se ta křehce usměvavá a uvnitř ocelová osoba před lidmi ke mně cho-
vala lhostejně a přidala tak významu naší nevyřčené dohodě, z devadesáti devíti setin kamarádskv hádavé a z nejisté tisíciny nedravě a utajeně milostné. Zbylé zlomky patřily k těm Hamletovým věcem, o nichž se „vědě ani nezdá", že je „zem a nebe skrývají". Už první setkání. Před osmou večer mě přivezli z letiště a čekal jsem u recepce na přidělení pokoje. Takových se tam chumelilo víc. Rozehřátá procházkou vešla mezi ně a s přitažlivou směsí zcestovalé zkušenosti, nepovýšeného, ale sebejistého spolehnutí na svůj půvab i plachého spěchu už už se vymanit z obletujících pohledů, natáhla paži přes pult pro klíč. Jenže recepční v té chvíli chyběl a jeho drobná zástupkyně s hlavou sotva nad přepážku právě cítila povinnost odpovídat nepochybnému Američanovi v červeně kostkovaném saku a s hnědým slamáčkem nad svraskalou tváří kdesi u stropu dvorany, že ano, že uvidí z pokoje Mont Blanc a nemusí se tedy stěhovat z tohoto supertřídního hotelu de la Paix na quai du Mont Blanc do hotelu la Residence v rue Florissant na protější straně jezera a Rhony, kde by naopak po otevření víček jmenovanou horu z lůžka v žádném pokoji vidět nemohl. Vysoký americký důchodce jižansky protáhl další dotaz a rozprava hrozila pokračovat. Mladá dáma stáhla paži, pod hnědavě šedým kostýmem esterházy jemně pokrčila rameny a z nedostatku jiného evropského adresáta s pobavenou ironií prohodila ke mně: „For better or worse, America first." Dala se ta asonance přeložit a vyložit různě. Trouba netrouba, Američan má přednost. Nebo političtěji: za daného stavu věcí je lip mít v čele Ameriku, i když to ideální není. I z toho jsem odhadoval, odkud se tu octla. Ne, prapůvodní ani naturalizovaná Angličanka to není. I mírněji chybný akcent než ten její je na ostrovech navěky zpodřadňující provinění a ona na opakovaně pokořovanou přistěhovalkyni nevypadá ani trochu. Americký původ přitom vyloučen nebyl. Tam se v tvarech řeči toleruje skoro všechno a v jejích významech většina lepších vítá spíš kritiku vlastní domácnosti než samochválu. Ale i tady u ženevské recepce se zdála být nesrovnatelně víc doma než ta zaoceánská skupina, co se tu nakupila. Vedlo mě to ujmout se Jižana. Konečně se odhodlal za drahé dolary zabsorbovat ve čtrnácti dnech dějiny Evropy a z té dívky za pultem má příležitost vytušit o nich víc než z ciceronů. Přejte mu ji. „Je zachráněn," přikývla a v téže chvíli, kdy ve mně znaky její mluvy, úsměvů, rysů a gest znenáhla probudily k vědomí krátkou, ale dost intenzívní balkánskou zkušenost, takže jsem už skoro věděl, odkud je, ona zamyšleně vzhlédla, jako by si v hi-fi krámě se sluchátky na uších chviličku přehrávala mé přízvuky, a vzápětí řekla s obřadností napůl sebeironickou: „Excuse me, sir. A Pole, are you?" „Přihořívá," odpověděl jsem Českým výrazem instinktivně zvoleným z těch, jež žádný inostraněc světa není uzpůsoben patřičně imitovat, takže rázem věděla, odkud jsem, a já v ní zároveň z výrazu příchylnosti, účasti, zklamání, přidaného k půvabu gest a rysů z podnětu mého rodného teri-
V
225
toria a společenství, rozpoznal Chorvatku. Ale ani o hodinu později při skleničkách jsme neupustili od třetí řeči. Zvlášť i proto, že jsem jí stručně prozradil, jak o deset let dřív za mých setkání s kouzelným záhřebskodubrovnickým člověkem a malířem Ivo Dulčičem, docházelo při užití mateřštin vinou falešných příbuzností mezi termíny k tolika nedorozuměním, že naše večerní rozpravy nikdy neskončily před šestou ranní, jen aby spor mohl dozrát ve shodu a shoda ve spor. Sonja Baáič, jak mi v odpověď na mé jméno naškrabané na účtenku, vyžádanou od udiveného a vzorně sebezapíravého barmana, pověděla velmi civilizovanou vizitkou s dodatkem o její úloze zástupkyně vedoucího dramatu v Rádio Zagreb, nemínila k mé lítosti chorvatsko-Česká nedorozumění do dalších jiter rozmnožovat. I tak bylo několik hodin o co se přít, protože nemohlo dojít na otázku, jak odporovat umlčování a násilí. Po duchu právě i tím nastalo značné sblížení, i když dost tvrdá neshoda shrnutelná výrokem střílet-nestřílet, přetrvala mé políbení Sonjiny ruky a hřejivé tváře i její vlídně výsměšnou odpověď: „Good night, you plumpish Gandhi." Sdělila mi tím, že mám na opravdově odříkavého pacifistu kosti příliš obalené a že tedy asi jsem i příliš lačný pozemských potěšení. A byla ovšem protivně v právu. Neshodu asi nezahladil ani zbytek noci, jakkoli jsme jej přečkali každý zvlášť ve svých pokojích hotelu de la Paix. Jí jsem přál to nejlepší, ale můj spánek byl ementál s dírami polobděle zoufalých a touživých pomyšlení, kde byla i Sonja, ale zdaleka ne sama. Těsnali se tam a mísili rodinní i nerodinní blízcí z toho zeměpisně nedalekého území a společenství, jež prý — podle verze krásné, něžné, byly v příštích minutách Čteny definitivní verze soutěžících rezolucí a přidružených listů hlavám vlád a států a konečně jsem tedy mohl blíž poznat, o co jde, vír kolem proto neztichl. Zdola dál útočili vystěhovalci, zleva Jugoslávci se Sonjou hned vedle mne, zprava mladý Angličan s tikem v levém oku. Nebo snad vědomě pomrkával, aby mi tím sdělil něco navíc ke svému tvrzení, že nás pojí společní známí, Tynan, lékař Kingsley Amise, Esslin, Bez uvedení přesnější souvislosti jmenoval i Shakespeara, ale jinak přesvědčoval dovedně i mile. Při nastalém hlasování využil okamžiku, kdy Sonja pilně jednala se svými druhy, snad ve mně z neznáma vykřesal i milióntinovou inverzi a já se přistihl, jak na jeho pokyn zvedám ruku pro mírnou rezoluci. Vystěhovalci se půl znechuceně, půl rezignovaně ode mne odvrátili. Ale usměvavě strohá Sonja, náhle ke mně opětpozorná, o devadesát vteřin později hravě dokázala, že můj hlas byl odevzdán i radikálům. A vzápětí jsem se zostuzeně sesul do sklíčených sebevýtek. Prosím, hlasovací obojakostí ze mne promluvilo třicet let života v nesvobodě sebevyjádření, jenže já si přece vždycky troufal sám sobě namlouvat, že si svobodu mysli a rozhodování i v zostřených podmínkách uchovávám. Krom toho mé dvojí zvednutí ruky nebylo výsměchem těm dlouhým nešťastným létům a jejich strůj-
226
cům, ale lidem zde shromážděným. Při vší své rozmanitosti aspoň zhruba chápou nedělitelnost svobody. Dostavili se sem, aby to tak či onak oznámili jakkoli nevelkému okruhu naslouchajících. Je nestoudnost i nerozum dávat jim za to najevo — co vlastně? Své všemu nadřazené zoufalství nad jakoukoli možností, že se dotyčná končina uprostřed Evropy z mrzačícího útlaku zčásti velmocensky přisouzeného a zčásti samopřivozeného dá v čase rozumně dohledném vyprostit To přece jen není taková hanba. I oni jsou odpovědni. Za nynější supervelmocenské soustavy a nevyřčené dohody jsou nejlepší mysli naší nevelké končiny ve svěráku pomyšlení, že pokus o její pravou svobodu přivolá vinou zkamenělých držitelů moci konec života, myšlení, svobody. Tam až jsme dovlečeni. Ať tedy konečně něco vymyslí ten vychloubačně svobodný Západ se svým obrovitým inteligenčním potenciálem,zatím převážně vynakládaným na menší či větší nesmysly, především zbraně. Ať se multimilionářští géniové deterrentismu čili války obrátí v namáhavěji myslící parlamentáře. Vzhledem ke svůdnosti multimiliónů se to zdá být skoro zcela neschůdné. Ale slabosti existují a krom toho jiná naděje ani nezbývá. Tehdy mě shora přepadl strašně dobře známý a milý, zároveň stejně strašně nesrozumitelný hlas. Dělal jsem, co se dalo, abych rozpoznal, kdo mi co říká. A znásobil jsem to úsilí, když mi ohlédnutí prozradilo, že to opravdu je Petr Kopta. Dekódování promluvy se ovšem ani pak nezdařilo, jako se po celá desetiletí nedařívalo za okolností mnohem všednějších. A tak se situace dala řešit jen tím, že jsem Sonju poprosil, ať nikam nemizí, než se vrátím, anglickému mírnému rezolucionáři poděkoval za přízeň a Šel o řadu výš přisednout k Petrovi. Celou tu dobu cvrlikaly sálem umělé hlasy nad neklidnou hladinou šepotu a mumlání hlasů lidsky plastičtějších. A právě v okamžiku, kdy jsem vzal Petra kolem ramen, důraznější umělý hlas oznámil, že se pro tu i onu rezoluci vyjádřil stejný počet účastníků zasedání, že je tedy třeba hlasovat znovu a že si předtím předseda mezinárodního Penklubu přeje cosi stručně sdělit „Pryč, to já," vzal jsem Petra pod paží a hleděl ho vést z řady. „Vážnější tak důležitě zasáh do dějin?" smál se a šumloval Petr, tentokrát tak, že jeho cigaretami popálené slabiky byly sazbou jen poškozenou, nikoli rovnou rozmetanou. Ze řady vyjít nespěchal. Pozdní dramatický Lincoln zněl zatím šedivě sálem: „Budu vděčen účastníkům zasedání původně v páté a nyní v šesté řadě vlevo ode mne, rozhodneli se před konečným hlasováním pro jednu jedinou rezoluci." Takže Miller nespal. Tím hůř pro mě. „Nebo navrhne zmíněný člen rezoluci třetí a bude hlasovat i pro ni?" pokračoval Miller a povedlo se mu tak vyvolat několik záchvěvů smíchu. Vstal jsem a dal se zdlouha a namáhavě do řeči. Prosím za prominutí. Takovou odezvu jsem vzbudit nemínil. Ale když už se stalo, je třeba upozornit, jak jsou u nás demokratická práva a odpověd-
nosti dávno zesměšněna. Mé dvojí hlasování si lze krom toho vyložit tak, že jsem jednou zvedl ruku za vězněného či popraveného přítele a jednou za sebe. A dobrý skutek tohoto shromáždění byl ostatně oběma rezolucemi bezpochyby splněn rovnou měrou. Držitelům moci se víc než přímluva za svobodu slovy předložit nedá. Ozvalo se zapískání, odjinud několik tlesknutí. Lincoln pokynul svému asistentu režie, aby hlasovací proces zopakoval. A Petr se konečně dal vyvést z řady i ze sálu. „Tebe emigranti co nevidět doštvou zpátky domů," smál se v chladu prázdné chodby. „To nemůžeš, takhle jim kazit dobrou práci i kšefty." Jako vždycky, když jsme byli spolu, užasle jsem srovnával vřelou preciznost a hudebnost jeho veršových překladů s poruchově huhlavým a přeříkavýmStockhausenem jeho promluv. A soudil jsem, že ta dobrá práce vzniká patrně díky napětí, jež trvá mezi jeho touhou po průzračném proudění a přebytkem energicky zvídavého a překotného zájmu o drobné i dalekosáhlé děje v lidech, mezi nimi, kolem nich. _ Než jsem se nadál, pověděl mi skoro všechno. Žena Marie ho sama pobídla, ať jede: ze svého vězeňsky jáchymovského čtyřletí nesmí prý zopakovat ani den, musí žít, pracovat, být s ní třeba i přes desetkrát přehrazenou dálku. Ano, tady ho přijali až neuvěřitelně. Bydlí u Maďarů, co prchli roku 1956. Vědí líp než my, co je vpád. A snad proto jsou tak pečlivě ustaraní o jeho prospěch, že se to rovná vězení jiného druhu. Přece musím vědět, co je taková obkličující péče pro někoho, kdo je v životních pocitech třeba jen setinově zpříbuzněn s Villonem, Rictusem, Corbiérem, Rimbaudem, Verlainem, Apollinairem. Prosím, samý vzdorovitý, ani vlastní mocí nezvládnutelný a nejmíň napůl rozvrácený zhřešilec či tulák. Ale co vzali z francouzské země, společenství a řeči, to tam zkoncentrovaně a obohaceně vrátili. Bez podílu na takovém metabolismu se nedá žít. „Chci zpátky, chci zpátky, chci zpátky k Marii, k řeči, k sobě," hlučel Petr za neklidně spěšného přecházení v ženevském podzemí. „Co Láďa!" vzal jsem po pod paží a skoro jsem mu to vmetl jako výčitku, že mi tak dlouho nic neříká o našem nejlepším společném příteli. „Láďa?" mezi rychlými vdechy kouře sípí astmatik Petr, navíc dost obtěžkaný přebytkem živných látek a především obdařený velikou, dobrou, humorem řízenou energií pozornosti a rozdavačnosti. „Láďa mě štve!" Zašlápl nedopalek a spustil na to téma nervózně rozesmátou, potěšené se opakující, v náhlých zamyšleních přerušovanou ódu na člověka a básníka v jedné absolutně nedělitelné mysli, řeči a osobě jménem Ladislav Dvořák. Do mezer jsem vnikal pokusy o doplňující určení. Denaturující vzornou civilizaci stěn začal živým růstem rozrážet větvitý i jednolitý strom, jak jsme bezpochyby oba při svém dvojhlasném pokusném portrétu viděli jednoho z nejméně okázalých a přitom uvnitř nejpe vnější ho mezi přáteli i v širé družině autorů. Láďa ho tedy štve. J e to nejbezpečnější případ
lidského zakotvení. Na začátku ho rozpoznané nadání vyhnalo z upokojivě stálé výhně kovárny, z nekolísavé víry, z těsného soužití s oběhem ročních dob do hazardů vzdělanosti, měst, vždy potenciálně rozvratných autorů. Jenže pak musel z gymnázia do soustružny a tamtéž ho zapudili zpátky i z univerzity, když někdo tak samozřejmě i usilovně pravdivý přestal vyhovovat jejím nově zavedeným řádům. Vyhnali ho i odjinud a svůj podíl na řeči poezie musel v polepšovně padesátých let schovávat hluboko pod lavicí. Jenže v něm se spletli. Je pod nápory změn a ústrků čím dál víc sám sebou. Nehne se z místa a je na mnoha místech. Hne se, poznává, vidí, absorbuje a jeho dřeň je zase jen víc jeho dření. Vydrží trpět jako bejk, jen aby poznal, co je to žít ve světě v podobě člověka. Napíše to, nenapíše to, i to je mu v základě jedno. Hlavní je, aby to zakusil a nemusel se stydět, že nic neví o miliónech hladových, nenadaných, zavržených. Jenže on to taky umí artikulovat S takovou krásou, která bezděky zkouší citlivost mysli: ty méně živé ponechává v pochybnostech. Vyříkává svou přítomnost ve světě a přítomnost světa v sobě někdy až koktavě, brebtavě, těžce — ano, je-li měřen normou jiných autorů, ale kdo opravdu vstoupí k němu a objeví jeho normu, navíc k objevné zkušenosti rozpozná i nesmírně vzácnou těsnost a přesnost relace mezi ní a způsobem promluvy. „Byla to klika ho potkat," nezvykle se ztišil Petr a vzápětí se jeho neklid tím hlučněji vrátil. „Ale tady ho nečekej. Ví, odkud roste." „Vyjel by si a nepoškozeně by se vrátil ke svým." „Ví, kde má být, když je tam zas tak nevlídno — chci říct v Avárii, jak on to pojmenoval," zastavil se Petr a škrtl sirkou k další cigaretě. Nadbytečně tím pronesl obvinění na mou adresu i sebeobvinění. Ale nebylo nám dopřáno znovu je pokojně zreflektovat. Z amfiteátru se vyhrnuli účastníci zasedání a jejich česky vystěhovalecká část nás v rozhodující chvíli obklíčila tak těsně, že jsem mizící Sonju ani nezahlédl. Najdu ji ještě? Dost se ta pochybnost některým částečkám mé osoby protivila. Ale jak stojí kdesi psáno, pláč zahání pláč. „Ulejváci!" řekl totiž kdosi z našich bývalých krajanů v téže chvíli na Petrovu i mou adresu. Jiná řeč to zakryla, ale ve svém zjevně nezamýšleném významu ten výrok, pronesený jen s polosmíchem, neodbytně utkvěl a žádal zodpovězení. To se rozumí, že jsme! Na týdny či měsíce. A vy, kamarádi? Nic proti vám, ale udělejte z té své změny místa něco víc než rezoluční schůze, těžbu ze zanedbanosti těch, k nimž jste se přistěhovali, nebo tiskoviny, převážně udržované nad průměrem jen díky textům sepsaným pod hrozbou ve staré vlasti. Dílo k světu je víc než i stoletý součet okamžikových hněvů. Nesdělil jsem z tohoto rozhořčení víc než zlom e k Odzbrojili mě tím, jak byli přátelsky pozorní a milí. V Kalvínově Ženevě nás vedli na rozmařile pařížský aperitif. I když pohostinnost po spořivě západnickém způsobu nepřehnali, nedalo se trvat ani na minimálním stupni moralismu, i když Láďův, Petrův i můj milovaný Montaigne z dalekého
227
času a z nedalekého místa říkal, že ano, šlo by to, jen mít tolik energické pozornosti k dějům v lidech a důvtipu jako on. Na Montaignovi, ale i na mnoha Pascalových podšitě skrytých pochybnostech jsme se vždycky shodli, i když nás jiná témata, jiní autoři či dokonce ještě i samy Rukopisy dočasně dělívaly do dlouhonočních hádek, bez přátelství nemyslitelných. Než jsem se o dva dny později vrátil k dočasným britským hostitelům, došlo už jen ke třem dějům hodným zmínky. Jednak mi sekretariát zasedání vzorně bílým a studeným listem sdělil, že mě předseda mezinárodního Penklubu, stále týž Arthur Miller, zve na osmou ranní do hotelu Carlton-Parc na quai Wilzon k pracovní snídani. Hotový summit. Dal mi to noční vrátný s klíčem od pokoje a byl jsem s tím ve dvě k ránu sám. Podobalo se to povolání k odpovědnosti za události, na nichž jsem se podílel jen mnohokrát prostředkovaně a jako tisíce jiných spíš jen dlouhodobým průběhem své existence než včasným vhodným činem. Nebo snad i dlouhodobou a převážně skrytou prací podobně jako Láďa a Petr. Takže vlastně je co Millerovi pověd ě t Krom toho jsem si ho dávno vážil a překlad jeho Smrti obchodního cestujícího byljednouztěch mých utajených prací: za směšně zmatecních okolností, jež mají co dělat se sympatickou i získavačsky soutěživou předbíhavostí některých Časných obroditelů, mě pohnuli anonymně a skoro bez úhrady tu hru přeložit pro Činohru našeho nejbohatšího divadla, Národního. Takovou zkazku Miller ovšem nedocení. Tlumočitelé jsou mistrům lhostejní, pokud jejich text neobrátí v hanbu. Ale protože se dramatik dá při překládání poznat podstatněji než z pouhé četby či z průměrné inscenace, věděl jsem, že jdu mluvit s kýmsi vynikajícím. Hned první tóny při bohatě obložené snídani mi však vysvětlily, proč ten krásný, vysoký, n e s m í c ně nadaný i pilný miláček obecenstva, režisérů i žen asi nikdy nenapíše svou touženou a v interviewech vždy znovu slibovanou komedii. Při jeho původu mu zcela překvapivě či až neuvěřitelně chyběl smysl pro humor, zvlášť pro ten středoevropsky Černý. Volal jsem na pomoc Láďu, Petra a krom dalších tentokrát především Václava, ale nic mi nepomohlo vnuknout moralistně sebejistému či až sebeuctívajícímu dramatikovi dostatek prostranné chápavosti pro trvale proměnlivou mnohoznačnost podmínek v zemi, kde je nejméně každých deset let autorům vpálena zkušenost, která při dostatku nadání týmž úderem nabízí vzestup k světovosti a do němoty omračuje. Takže se tu v mezerách dělá, co se dá. Trochu svědectví o němotě, trochu o tom, jak k ní došlo. Kdo chce ve světě o té dlouhotrvající hraniční příhodě jménem Československo něco vědět, ať čte a uslyší. Jde v ní o víc než o pouhé československé osudy. Miller laskavě nakláněl ucho, ale nerozuměl. Ptal se, proč jsme nebyli lépe připraveni na vpád, jestliže jsme se domnívali, že jsme svým rozkladem zavedeného zřízení v právu. A pokud to nebyla naše hlavní myšlenka, proč jsme vůbec do toho šli — čili proč nyní nepřijímáme uskutečněný
228
vpád jako cosi oprávněného a záchranného pro mír ve světě, uváží-li se rovnováha sil, dohodnutá v Jaltě. „Skoro nic proti tomu," řekl jsem, ale aspoň několik základních výhrad se zamlčet nedalo. Jsme tam u nás skoro jistě schopni zvládnout asi stejný rozsah svobody mysli, instinktů, iracionálních podnětů i tvorby jako kdokoli v USA, v Británii, ve Francii, v utajených pracovnách Polska či Ruska. Takže proč my i další podobně postižení máme být též s mlčenlivým souhlasem Spojených států pod dlouhověkou kuratelou té druhé supervelmoci. Jako bychom byli duševní mrzáčci, hodní jen údajně prospěšné přísnosti, myslel jsem si dál, ale bylo lip nechat to nevyřčeno, Láďo, Václave, Petře, když jsem viděl, jak ten vynikající chápavec i vykonavatel nejpodstatnějších lidských témat soustředěně polyká svá vajíčka ve skle. Pokud takhle bez vtipu a humoru ten nesmírně humánní a poctivý moralista jídal svou snídani v přítomnosti své krajně citlivé Marilyn Monroe, vnucuje se pomyšlení, že právě tenhle polopravý Lincoln byl konečnou a rozhodující stanicí na jejím odchodu ze všech scén. Pokud jde o mne, bylo mi taky skoro zoufale. Takový mozek a tolik prázdných míst. Uvítal jsem, že ho další povinnost volá summit ukončit Na mne zbyla snídaně skoro celá, protože on se jen ptal a já namáhavě blekotal. Láďa mi k dojídání z dálky říkal, ať si z jeho odchodu nic nedělám. Nechápou kováře z Vysočiny ani kohokoli z těch, co v poddanských oblastech vzdorují, žijí v pravdě a po svém a nepoddávají se po duchu zákonům Avárie. Brzy po Millerovi jsem vzhůru po rue des Acacias k dalšímu zasedání spěchal i já. Hlavně proto, abych summit vylíčil Petrovi. Těšil jsem se, jak smích roztřese jeho váhu. Nebyl. Objevila se ve vzorném podpalubí polomrakodrapu místo něho živá, nervózní a naléhavá manželská dvojice Maďarů a kladla otázky, v nichž bylo zoufalství skoro úplně převážně dotčeným rozhořčením. Měl u nich všechno, co si mohl přát, líčili směsí němčiny, angličtiny, francouzštiny. Co ho to napadlo se tam vrátit! Pod ně! Mohl prchnout jedině oknem. Hned rozpoznali, jak je labilní, a noc co noc, jen co se pozdě vrátil, zvenčí ho zamykali. Kdo o něm ví? Sdělil jsem svou skromnou znalost jeho přání vrátit se kMarii, ke kamarádům, ke své řeči, i když francouzština je jeho druhou mateřštinou. Maďaři sklonili hlavy. Maďarka možná i slzela. Je to zlé, ale Petr nemohl jinak než zpátky. Šel jsem k ní a políbil jí ruku. A za třetí navečer po tom dni. Sonja se nedala najít. Až jsem se osaměle a dost sklíčeně vydal po pont du Mont Blanc — ano, ovšem, kudy jinudy může jít Čech než po Bělohorském mostě — a tam opodál šla s kýmsi velmi pohledně a důležitě jiným. Žárlivostí jsem zle trpíval, ale tentokrát mě neznemožnila. Někdy některé zničené lásky zraní o to míň, že druhá strana ví tak suverénně, co je pro nás to pravé. Ale Sonjina něžná a ocelová krása tak jako tak ve mně se značným stupněm vypo-
číravosti velmi povzbudivě trvá. Asi je i v právu: jde-li o svobodu sebevyjádření, musí se do toho hlava nehlava. Jenže taky vím, že ta podařená dvojice, Láďa a Petr, kvůli které jsem ji asi navěky ztratil, žije opravdově a za své, s láskou připravenou pro kohokoli, neschopna nená-
visti, artikulovaně spjata se svým společenstvím a s jeho zkušeností jako potenciálně objevnou a z mnoha dílů už realizovanou součástí vědomí o obecné situaci lidí ve světě. Díky jim opět víme víc, jak to s tou situací je. Praha
Milan Uhde
Zubařovo pokušení Rozhlasová hra
Osoby: Zubní lékař; Instrumentářka; Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Hlasatel Instrumentářka Hlasatel Pacient Hlasatel Pacientka Hlasatel Primář Hlasatel Kapitán Hlasatel Zubní lékař Zubní lékař Instrumentářka Pacient Instrumentářka Pacient Instrumentářka Zubní lékař Zubní lékař Zubní lékař Všichni Zubní lékař Všichni Zubní lékař Všichni (Pauza) Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař (Zazní zvonek) Instrumentářka Pacientka Instrumentářka Pacientka Instrumentářka Pacientka Instrumentářka (Bzučák elektricky Pacientka Pacient Pacientka
Pacient; Pacientka; Primář;
Kapitán
Naše dnešní hra se jmenuje Zubařovo pokušení. Hraje ji šest osob. Zubní lékař. (ohlásí jméno herce) Instrumentářka. (ohlásí jméno herečky) Pacient (ohlásí jméno herce) Pacientka. (ohlásí jméno herečky) Primář. (ohlásí jméno herce) Kapitán. (ohlásí jméno herce) Ke hře patří: Dveře se zvonkem. (Zazní zvonek) A s mikrofónem. (přes mikrofon) Prosím? (přes mikrofon) Inženýr A u s t (přes mikrofon) Objednán? (přes mikrofón) Objednán. (přes mikrofón) Do čekárny, prosím. Automatický vrátný. (Zazní bzučák elektricky otvíraných dveří) Dále čekárna, ordinace s křeslem, vrtačka . . . (Zvuk vrtačky) Bezbolestná. (Zvuk bezbolestné vrtačky) A konečně nejnutnější nástroje, sklenička s vodou, injekční stříkačka, dezinfekce atakdále. Máte? Máme. Tak zavřete oči. Hotovo? Hotovo. Neotvírat, dokud neřeknu. Jedem? Jedem. Tak koho tam máme, Maruško? Toho inženýra od Lipolta. A na šestnáct třicet plukovníka Hykeše. Hm. V Černé kronice, Maruško, byla zajímavá věc. Sedmnáctka místo Vítěznou jela Legionářskou. (přes mikrofón) Prosím? (přes mikrofón) Nikodémová. Já jsem ve středu nemohla. Mistr povídá . . . (přes mikrofón) Okamžik. (Pauza) Pani Nikodémová, pozítří, ano? (přes mikrofón) Sestřičko, moc vás prosím. (přes mikrofón) Máte bolesti? (přes mikrofón) Oteklý to mám, sestři. Kdyby se pan docent aspoň podíval. (přes mikrofón) Okamžik. (Pauza) Posaďte se v čekárně. otvíraných dveří) Dobrý den. Dobrý den. Trápení co? A sestřička povídala: Paní Nikodémová, máte tam vložku, píšu vás na třetího, tak musíte třetího doopravdy přijít, ne jako posledně. A já povídám: Sestři,
229
dyť já vím, pan docent mě zná. Chodila jsem k němu, ještě když dělal asistenta ve Všeobecné, a nikdy jsem nezmeškala. Jenomže to víte, mistr. Ve středu si nás zavolal — já dělám v lakovně — a povídá: Holky, Zitová a Relichová nepřijdou, Tomanová je nemocná a jsou tady ty odlitky pro Indii. Nedá se nic dělat, natáhnete to do večera. Povídám: Mistře, dneska to na mou duši nejde. Musím k zubařovi. Jenomže mistr: Po tom mně, Nikodémová, nic není. Máte chodit k závodnímu, to je v pracovní době a zadarmo. Povídám: Mistře, k závodnímu jsem chodila, ještě když jste se učil. A podívejte, tady: Pravá horní dvojka pryč, dole čtyřka pryč a levá šestka taky pryč. Povídám: Nechám si já pro pár halířů zničit zuby? To radši zůstanu semtam přes čas a ty dvě tři stovky, co mně to hodí, vrazím pořádnýmu doktorovi. Jenomže mistr Dobře, Nikodémová, běžte si, poznáte to na prémiích. Povídám: Mistře, když se předloni jela ta série pro Kanadu, Tomanová a Zitová nepřišly, Relichová byla nemocná a vy jste povídal: Nikodémová, jste moje spása . . k d o natíral čtrnáct dní od rána do noci? A podívejte, tady: Pravá horní šestka pryč. A prémie jsem nakonec stejně nedostala. Anebo vloni ty rošty pro Alžír. To jsem tu byla sama a povídám: Mistře, pan docent povídal: Paní Nikodémová, my jsme speciální klinika, berem jen na zvláštní doporučení, vy ho nemáte a ještě si děláte z ordinace holubník. Jestli se to stane příště, už vás nevezmu. A vy jste, mistře, povídal: Nikodémová, nenechte mě v tom, já to u ředitele prosadím, tisícovku na ruku a tři stovky k platu. A co jste prosadil? Místo tisícovky stovku, se zvýšením platu vás náměstek vyhodil, a tady, podívejte, pravá horní pětka pryč. A teď mě, mistře, po tom všem řeknete, že to poznám na prémiích. Jenomže mistr povídá: Nikodémová, co bylo, bylo. Na ty karusely pro Holandsko mám pět tisíc navíc. Berete, nebo ne? Jestli ne, už s váma nikdy nepočítám. Čtyři děcka, a bez manžela, tak si to rozmyslete. — Co vám mám povídat. Tady, podívejte, levá horní pětka. Půjde taky pryč. Pan docent povídá: Paní Nikodémová, tolik peněz vás to stojí, a není to k ničemu. Nechcete se vrátit k závodnímu? A já povídám . . . (Bzučák elektricky otvíraných dveří) Instrumentářka (přes mikrofón) Další, prosím. Pacient Dobrý den. Zubní lékař Dobrý den. Posaďte se. Maruško, napište kartu. Mstrumcntdřka Ano, pane docente. Pane inženýre, jméno a adresu. Pacient Aust Pavel, sestřičko. Nábřežní 10. (Zvuk psacího stroje) Instrumentářka Rok narození? Pacient Tisíc devět set čtyřiadvacet. Zubní lékař Nebydlel jste, pane inženýre, v Hradci? Pacient Ne. Zubní lékař Zvláštní. Opřete se pěkně. Tak. Kolega Lipolt říkal, že vás něco zlobí. Pacient Plomba, pane docente. Levá Šestka. Nahoře. Zubní lékař Dovolíte, podíváme se. Maruško, sondu bych prosil. Krásnou ostrou sondičku. Otevřít ústa. Víc. Tak. Já bych, pane inženýre, pňsahal, že si vás pamatuju. Prosím foster, Maruško. Foster zvaný oboustranný. Díky. Tak vy jste to, Maruško, nečetla? Instrumentářka Ne. Zubní lékař Moc pěkná historka. Ve včerejším Večerníku. Aha. Volná. Maličko, ale nám to neušlo. Pacient Ssss. Zubní lékař Citlivá. Pochopitelně. Maruško, sondu motyčkovou. Jmenuje se to Zbloudilá sedmnáctka. Pacient Chchch. Zubní lékař Bolí, žeano. Už to bude. Dáme inlay, pane inženýre, viďte. Vřele doporučuju. Zlato máte? Pacient É. Zubní lékař Nevadí. Klinika má právo nákupu. Maruška vám dá složenku. Savku, Maruško. Zbloudilá sedmnáctka. (Zvuk bezbolestné vrtačky) Instrumentářka A to odbočila jenom tak? Zničehonic? Zubní lékař Vždyť vám to povídám. Z Křížové do Legionářské. Lidi samozřejmě křičeli: Co je? Vítěznou nejedete? A ten tramvaják jenom ukázal nahoru, jak tam stojí: Nemluvte za jízdy s řidičem. Projel jednu zastávku, projel druhou, lidi řvou: To není sedmnáctka, nebo co? A ten tramvaják nic. Jede a jede. (Zvuk vrtačky ustane) My jsme zhruba hotovi, Maruško. Můžete míchat Instrumentářka Ze čtyř? Zubní lékař Stačí ze tří. (Zvuk obyčejné vrtačky) Pak byli nahoře u plynárny, křižovatku proletěli na červenou, panika, jenže nikdo to neuměl zastavit, tak chlapa nechali. Ještě
230
Instrumentářka Zubní lékař Pacient Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Pacient Zubní lékař Pacient Zubní lékař Instrumentářka Pacient Zubní lékař (Zazní zvonek) Instrumentářka Primář Instrumentářka (Bzučák elektricky Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubní
lékař lékař lékař lékař lékař lékař lékař lékař lékař
maličko, pane inženýre. Hodně otevřít Hodně. Tak. Dojeli na konečnou, a hned na něho. Ale tramvaják vzal takovou tu tyč, co se s ní přehazují výhybky, lidi ustoupili a on šel kolem krematoria vzhůru. Jako na procházku. Chytli ho? Už, pane inženýre, už. Maruško, do záznamu: Kaz hluboký, překrytí přímé. Kdo by ho chytal. Na otáčce stála dvanáctka, všichni si přesedli a jeli zpět (Zuuk vrtačky ustane) Hotovo. Vypláchnout (vyplachuje si ústa) Providentin, Maruško. Můžu dávat Dávejte. Otevřít ústa. A hodně. Já mám, pane inženýre, pořád pocit, že jsme se v tom Hradci viděli. Někdy v roce dvaapadesát XLi. Opravdu ne? Vypláchnout. (vyplachuje si ústa) Pana inženýra, Maruško, objednat na odlitek. Za tři týdny, ano? V úterý třicátého, pane inženýre. V deset třicet. Mockrát děkuju, pane docente. A v tom Hradci jsem opravdu nebyl. Děkuj u, sestřičko. Nashledanou. Asi jsem se spletl. Buďte zdráv. (přes mikrofón) Prosím? (přes mikrofón) Velecký. (přes mikrofón) Dobrý den, pane primáři. Pojďte dál. otvíraných dveří) Vítám tě. Posaď se. Maruško, jestli potřebujete zajít na evidenci, můžete. Ano, pane docente. Nashledanou, pane primáři. Tak spusť. Prosím tě, nerozčiluj se. Někdo si stěžoval. Kdo? Velice slušný člověk. Tak to není můj pacient Stěžoval si právem. Jak to víš? Viděl jsem to. Hezká gangréna. Ta může mít, jak známo, deset příčin. Nechals mu pod plombou vatu. Buď rád, že to vzal sportovně. Dívám se na fair play trochu jinak. Zaprvé: Jestli ho to bolelo, měl přijít za mnou. Zadruhé: Když to neudělal, měls ho za mnou poslat ty. Zatřetí: Žádám, abys moje případy napříště řešil jenom v mé přítomnosti. Poslouchej, Karle, když řeknu, že tam byla vata, tak tam ta vata byla. Lituju. Já jsem ji neviděl. Přece jsem si to nevymyslel. Proč bych to dělal? Například proto, že toho jako doktor moc neumíš. Myslíš, že se tě bojím? To snad ne. Na téhle klinice, jak známo, může být jen jeden primář, a to jsem a budu já. Dokud k tobě budou jezdit chlastat. Tvoje jmenování, pokud vím, se taky domlouvalo u vína. Já jim spravuju zuby. A dobře. Ne vždycky. V tomhle blázinci to jinak nejde. Ty si naříkáš? Zvláštní ordinace, zvláštní čekárna, vybraní pacienti, osobní plat. No. Odkládals to, jak se dalo. Protože Šíma i Kugler sem původně prosazovali Dvořáka. Mimochodem: Šíma už k tobě chodit nebude. Tu jedničku by mu nezachránil ani pánbůh. Asi ne. Ale jakmile omdlel, měls volat pohotovost. Já jsem nevolal? Za půl hodiny. Když nereagoval na první pomoc. Přesně podle předpisu. Buď rád, žes nevyletěl. Snažil ses, co? Abych tě udržel. Takovou ostudu si klinika nemůže dovolit. Ale opakovat se to nesmí. Vezmi si dovolenou, dej se do pořádku. A nejdřív ze všeho se vrať k rodině. To je má věc.
231
Primář Zubní Primář Zubní Primář Zubnx Primář Zubní Primář ť
f
*
*
lékař lékař *
* lekar f
I
lékař
Má taky. Celá klinika ví, že tě kryju. Kašleš na práci. Děláš scény. Piješ. Dokonce v ordinaci před pacienty. To je lež. V pátek minulý týden jsi před vrátnicí spadl. Uklouzl. Ten dobytek tam jakživ pořádně nevytře. Nenuť mě uvádět podrobnosti. Samozřejmě. Uvedeš je jinde. Pokud jsi to už neudělal. S tebou se nedá mluvit. Všichni jsou zlí a chtějí tě zničit Všichni ne. Měj rozum, Karle. Maruška je dobrá instrumentářka, cítí s tebou, ale přece to nebudeš brát vážně. Nech si svoje rady. Jak chceš. Ovšem jestli to nevyřešíš, dám ji od tebe pryč. Vyřeším. Uvidíš. Ještě něco? Zajdi k Friessovi. Mně taky pomohl. Nepotřebuju psychiatra. Zvlášť když je to tvůj kamarád. Tak si poraď sám. Ale brzy. Vyhrožuješ? Upozorňuju mezi čtyřma očima. Naposledy, rozumíš? Buď zdráv.
Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář Zubní lékař Primář (Zazní zvonek) Zubní lékař (přes mikrofón) Ano, Maruško. Pokračujem.fNaíéud si) (Bzučák elektricky otvíraných dveří) Instrumentářka Karle, co jsi slíbil? Zubní lékař To je dnes první. Instrumentářka Druhá. A říkals, že nebudeš vůbec. Zubní lékař To jsem netušil, že přijde ten všivák. (Nalévá si) Nechceš taky? Instrumentářka Jestli budeš pít, jdu okamžitě pryč. Zubní lékař Uklidni se. Nebudu. Koho tam ještě máme? Instrumentářka Nikoho. Není ti dobře. Zubní lékař Tys poslouchala? Instrumentářka Vyhodí tě? Zubní lékař Půjdu sám. Instrumentářka To přece nemůžeš. Zubní lékař Šla bys pochopitelně se mnou. Instrumentářka Ještě si o tom promluvíme. Zubní lékař Promluvme si hned. Vezmeme se, děti mohou s námi. Instrumentářka Zatím jsem jim o tobě vůbec neřekla. Zubní lékař Tak řekneš. Jsou skox*o dospělé. Pochopí. Instrumentářka Nevím. Hned by to rozhodně nešlo. Zubní lékař Dobře. Svatbu odložíme. Instrumentářka Ty se, Karle, strašně rozlobíš, ale primář má pravdu. Nejsi v pořádku. Zubní lékař Tak? Cítím se výborně. Instrumentářka Já vedle tebe ne. Zubní lékař Smím vědět proč? Instrumentářka Například proto, že tady před pár dny málem umřel ten člověk. Zubní lékař Nebyla by ho škoda. Instrumentářka Nemluv tak. Nebo nakonec uvěřím, žes ho chtěl doopravdy zabít Zubní lékař Aha. Tak tohle na mě chystají. Instrumentářka Nikdo nic nechystá. To tys říkal, že to byla zkouška. Zubní lékař Nevzpomínám si. Instrumentářka Ten den večer. Zubní lékař Hodně jsem pil. Instrumentářka Ale věděls, co mluvíš. Zubní lékař Nechrne toho. Instrumentářka Myslela jsem, že se jen vytahuješ. Ale pak jsem viděla, jak necháváš pod vložkou vatu. Zubní lékař Kdy? Instnimentářka Dnes tomu inženýrovi. Zubní lékař Nesmysl. Instrumentářka Musel bys vidět, jak jsi přitom vypadal. Zubní lékař Jako blázen? Instrumentářka Já tomu nerozumím. Zubní lékař Psychiatři taky ne. Instrumentářka Rydval je odborník. Jdi k němu, nebo to dopadne špatně. Zubní lékař Stačilo by, kdyby sis tohle všecko nechala pro sebe.
232
Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka
Ne, Karle. Musíš se léčit Jinak je mezi námi konec. Pro nic za nic se nenechám zavřít do špitálu. Sbohem. Kam jdeš? Nebudu s tebou. Pusť. Počkej. Přece mě nenecháš. Nesmíš. Poslechni, a všecko se spraví. Dobře. Dejme tomu, že si půjdu na měsíc na dva lehnout Ještě něco? Objednej se. Hned? Hned. Tak tam spánembohem zavolej. Ale vyjednáš to sám. (Vytáčí telefonní číslo) Prosím psychiatrii, doktora Rydvala. Okamžik, předám. Zubní lékař Rydval? Tady Pauler. Mám k tobě prosbu. (Pauza) Bojím se, že ano. Rád bych. Kdy se ti to hodí. Příští týden? Dřív. Instrumentářka Zubní lékař Dřív by to nešlo? Zítra? Výborně. Zítra po jedenácté. Mockrát děkuj u.I ty buď zdráv. (Zavěsí) Tak. A co mu mám prosím tě říct? Instrumentářka Všecko. O tom pokušení. Zubní lékař To jsem přece nemyslel vážně. Instrumentářka Stačí, žes to vymyslel. Zubní lékař Tobě pro zábavu. Instrumentářka Nikdy mě to nebavilo. Zubní lékař Představovala sis mě jako vraha? Instrumentářka Před stavuj u si toho inženýra. Zubní lékař Ráno se na to podívám. Pošli mu telegram. Spokojena? Tak zavolej paní Nikodémovou. Pošlu ji k Jandovi. Instrumentářka Je to má nejstarší pacientka. Jediná, kterou neberu z protekce. Zubní lékař Byla ti protivná. Instrumentářka Posledně mně vnutila tři stovky. VÍŠ, co pro ni znamenají? To jí prostě nemůžu Zubní lékař udělat Instrumentářka Anebos jí taky něco provedl a bojíš se, že se na to přijde. Zubní lékař Zbláznila ses? Zavolej ji. Instrumentářka V tomhle stavu nemůžeš pracovat Zubní lékař Hlouposti. (Přes mikrofón) Další. (Bzučák elektricky otvíraných dveří) Pacientka Dobrý den. Zubní lékař Pěkně vítám, paní Nikodémová. Tak co mistr? Pacientka Tomu jsem to, pane docente, řekla. Povídám: Tohle jste mně, mistře, udělal naposledy. Posaďte se. Sondu, Maruško. Sekyrkovou. A co on na to? Zubní lékař Ani se neptejte. Třetí týden jedem na tři směny. Něco pro Brazílii. Vypadá to jak šiPacientka benice. Zubní lékař Aleale. Otevřít ústa. Tak šibenice, říkáte? Pacientka Sss. Zubní lékař Bolí. Pochopitelně. Vypláchnout Ta pětka, paní Nikodémová, musí pryč. Maruško, horní kleště. Instrumentářka Anestezi, pane docente? Zubní lékař Já sám. Aby pan primář viděl, že známe předpisy. Paní Nikodémová nám ještě jednou otevře ústa. Tak. A teď ji necháme odpočinout Zapište, Maruško: Extrakce levé horní pětky. Anesteze: Dle normy. Pojďte se podívat? Vidíte? Žádná vata. Všecko v pořádku. Ins trumentářka Paní Nikodémová, vám je špatně. Zubní lékař Není, Maruško. Naopak. Instrumentářka Zavolám pohotovost. Zubní lékař Ještě chvíli. Sáhni si: Puls nehmatný. Instrumentářka Ježíšikriste. Zubní lékař Tiše. Instrumentářka Pusť. Zubní lékař Tady zůstaneš, dokud se nedomluvíme. Instrumentářka Cos jí píchl? Zubní lékař Dobrou věc. Jestli jim nenapovíš, nikdy na to nepřijdou. Instrumentářka Pomoc.
233
Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař (Naprosté ticho) Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař (Zazní zvonek) Instrumentářka Zubní lékař Primář Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař
Stůj. Stuj, nebo tě zabiju. Není mrtvá, Karle, Viď, že ne. Buď klidná. Hned to bude. A víš proč? Natírala, natírala a natírala. Nebo ten inženýr. Provokatér. Desítky lidí v Hradci přivedl do neštěstí. A tady se spřáhl s tím fízlem Lipoltem. Tak co? Mám na to právo? Mám, nebo nemám? Máš. Nejen právo. Povinnost Jen proto jim dvacet roků slepuju ty jejich smradlavé držky. Třiasedmdesát jsem jich nechal lézt bolestí po stropě. Nepoučili se. Ode dneška znám jediný rozsudek: Smrt. A teď zavolej pohotovost Ne. Jenom zavolej. Já už jsem z toho venku. Jako ten tramvaják. Víš, kam šel? Rovnou do polí. Bylo tam po kolena sněhu. A on šel a ten sníh byl pořád bělejší a čistší. Ještě tam nikdo nevkročil. Slyšíš? Zahodil tu tyč. Píská si. Slyšíš? Slyším. Lžeš. On nepíská. Volá mě, a ty ho neslyšíš. Sbohem. Sbohem. A zase ses chytla. Kdybys byla opravdu při mně, řekla bys: Půjdu s tebou. Půjdu s tebou. Teď už je pozdě. Půjdu, kam chceš. Věř mi. Přestaň. Třásla ses, abych vypadl. To není pravda. Nasadili tě ke mně, vid? Proboha, kdo? Co já vím? Třeba primář. Proto ses pořád vyptávala. Začínals o tom sám. Dost Myslela sis, že jsem blázen. Teď si to taky myslíš. To stačí. Nezabíjej mě. Věřím ti. Protože se mě bojíš. Až přijdou, budeš mluvit jinak. Budu při tobě. Přísahám. Přísahám na svoje děti. Ticho. Kvůli tobě neohrozím celou věc.
Neotvírej. Mlč. (Přes mikrofón) Prosím? (přes mikrofón) Velecký. (přes mikrofón) Okamžik. (Potichu) Do křesla s ní. Rychle. Ne do Čekárny? Do křesla. Hoď přes ni zástěru. A mluv s ní. (Zvonek zazní několikrát za sebou) No tak. Mluv. Nemůžu, Instrumentářka (Zvonek zní dlouze) Zubní lékař (přes mikrofón) Ano, Josífku. (Potichu) Tak honem. Instrumentářka Je vám Špatně, paní Nikodémová? (potichu) A klid. Dobře to dopadne. (Bzučák elektricky otvíraných dveří) Vítám tě. Zubní lékař Primář Vedu ti pacienta. Kapitán Kurfürst Těší mě. Zubní lékař Posaďte se. Primář Přítel Kurfürst, Karle, má něco akutního. Můžeš se mu věnovat? Okamžik. Jak to vypadá, Maruško? Pořád stejně? Volejte pohotovost Musíte promiZubní lékař nout, pánové. Mimořádně citlivá pacientka. Instrumentářka (vytáčí číslo) Obsazeno. Zubní lékař Tak zkuste tři sta jedenáct Ambulanci. Jsem k dispozici, Josífku. Výjimku podpíšeš ty? Kapitán Není třeba. Zvláštní zdravotní péči mně zajišťuje pracovní smlouva. Zubní lékař Aha. Kapitán Ani sestřička se nemusí obtěžovat Sanitní vůz i s posádkou mám s sebou. Zubní lékař Vy jste lékař? Kapitán Kapitán. Tady je průkaz. (Volá) Pojďte dál, mládenci. A teď, pane docente, pravdu: Co byla ta dobrá věc? Nerozumím. Zubní lékař Kapitán Nechte komedie. Sestro Maruško, doufám, že nám pomůžete. Zubní lékař Neodpovídej. Kapitán Tak půjdete před soud jako spolupachatelka. Primář Pochopte, Maruško. Mají všecko slovo od slova.
234
Zubní lékaf Kapitán Instrumentářka Kapitán Instrumentářka Kapitán Zubní lékař Kapitán •7ubní lékař Kapitán Zubní lékař Kapitán Zubní lékař Kapitán Zubní lékař (Naprosté ticho) Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Ins trumen tářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař (Zazní zvonek) Instrumentářka Pacientka Instrumentářka Zubní lékař Ins trumentářka Pacientka Instrumentářka Pacientka Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař Instrumentářka Zubní lékař (Naprosté ticho) Instrumentářka Hlasatel
Nic nemají. Jenom čenichají, čenichají a čenichají. Uvidíme. Pacientce jste místo anestetika podal nebezpečnou látku. Jakou? Řekni jim to, Karle. Třeba ji zachrání. Doznání je polehčující okolnost Budete vypovídat, nebo ne? Je nemocný. Dáme ho vyšetřit Ovšem k doktoru Rydvalovi ne. Tak co? Vlezte mně na záda. Jak chcete. Docente Paulere, náčelník služebny plukovník Hykeš mně uložil zadržet vás pro podezření z úkladné vraždy. Zatykač bude vydán v zákonné lhůtě. Konec. Už nehraju. To jste si měl říct o trochu dřív. Mládenci, vemte si ho. Opovažte se. Nehraju. Jako ten tramvaják. Pustili za ním psy. Obklíčili ho. Jenže on se najednou odrazil od země . . . Jděte od toho okna. A vzlétl. Chyťte ho. Potom pomalu otevřel oči a vidí, že sedí v sedmnáctce, drží řidičskou páku a jede jako vždycky Vítěznou ulicí kolem Muzea na Císařskou louku. Slyšíte? Jede, jede a jede. Pořád jede. Slyšíte? Slyšíš, Karle? Prosím? Ptám se, jestli ti není zle. Nesmysl. Koho tam máme? Vždyť povídám: Toho inženýra od Lipolta. A na šestnáct třicet plukovníka HykeŠe. Mně se zdálo, že je tu paní Nikodémová. To se ti opravdu jen zdálo. Aha. O něčem jsme mluvili. O čem? O té sedmnáctce. Á, už vím. Tak co tomu říkáš? . Čekám, jak je to dál. Já jsem to nedopověděl? Řekls: V Černé kronice byla zajímavá věc. Sedmnáctka místo Vítěznou jela Legionářskou. Konec. Děláš si blázny? Já? Půl hodiny sedíš, koukáš, neodpovídáš. Půl hodiny jistě ne. Tak čtvrt. To je z toho, že mě nenecháš napít Zavolej dalšího. Jdi domů, Karle. Stane se neštěstí. Ty dva udělám, a dost (přes mikrofon) Prosím? (přes mikrofon) Nikodémová. Já jsem ve středu nemohla. Mistr povídal... (přes mikrofon) Okamžik. (Mimo mikrofón) Vezmeš ji? Dnes? Vyloučeno. (přes mikrofón) Paní Nikodémová, pozítří, ano? (přes mikrofón) Sestřičko, moc vás prosím. (přes mikrofón) Máte bolesti? (přes mikrofon) Oteklý to mám, sestři. Kdyby se pan docent aspoň podíval. (přes mikrofón) Okamžik (Mimo mikrofón) Co s ní? Zabít Ať jde dál. fpřes mikrofón) Posaďte se v čekárně. (Bzučák elektricky otvíraných dveří) (Mimo mikrofón) Tak co? Jedem? Samozřejmě. Jedem, jedem a jedem. (přes mikrofón) Další. Otevřte oči. Pořád jedem. Slyšíte? A tím končí hra Zubařovo pokušení. Připravila ji rozhlasová s t a n i c e . . . v tomto obsazení. (Následuje
odhlášení)
KONEC Brno
235
Ludvík
Vaculík
Milí spolužáci
Až jsem se lekl, když jsem si přečetl takto vybrané zápisy ze svého deníku: jsou to záznamy třídního šplhá! A mám něco takového rozbalovat, když nemusím? Ony však se mi tak hodí za ilustraci mých názoru na moc a samosprávu, revoluci a poznání, odpor a odpovědnost, vůli a spoluprácif čest a ctižádost, že se ani takovým zápisům nevyhnu. V třetí třídě měšťanské školy přišel náš učitel češtiny s požadavkem, abychom si psali všichni deník. Probrali jsme předtím různé praktické žánry: vzpomínku na prázdniny, žádost o vysvědčení zachovalosti, náladová líčení na způsob „Jaro je tady", objednávku řeziva a jiné. Zbývalo, zdá se, naučit nás psát romány, dramata a ústavy států. Deník měla si celá třída psát asi měsíc, dál mohl pokračovat, koho to bavilo, a to jsme byli dva nebo tři. Mě to drželo devět let Můj deník školního roku 1939/1940 je tedy domácí slohová úloha pro školu. Pan učitel ji kontroloval, i když neopravoval a ne hodno til jináč, než že mě občas vybídl, abych nějaký zápis přečetl třídě. To byl jeho způsob: své slohové práce často kroměvá mě čtli Kosačík, Hillswothová a Pevná. Úspěch mě povzbudil tak, že brzo jsem nástroj školy začal měnit v nástroj svůj: když jsem kladl na papír své zážitky a pastvy, prožíval jsem je znovu a víc. I teď si můžu vybavit slast, která přicházela, když se aníracenový inkoust nadouval na Špičce péra, stékal na papír a hořce voněl, jak dnešní inkoust nevoní. Zpočátku jsem si zápisy dělal nanečisto, ale brzo jsem je zapisoval rovnou do sešitu, obyčejně večer při petrolejové lampě nebo v neděli po obědě. Byla to jediná doba t; mém životě, kdy jsem psal rád, lehce a věděl dopředu co. Samozřejmě že jsem neměl, člověk toho věku a takového způsobu života ani nemůže mít, žádný vnitřní důvod psát deník, to jest hojit se, svědčit si něco pro budoucnost či připravovat spravedlnost. Múj deník, to byla hra na spisování, při níž mi ani nenapadlo, že bych se stal vážné spisovatelem. Jako jsem nečekal, že ze mě vyroste opravdický veliký Indián. Snad by se dal brát jako kronika, kdybych však byl měl lepší smysl pro objektivní význam událostí. Teprve o pár let později, v internátě, kde se můj život stal téměř veřejným, pochopil jsem deník intimněji a odvazoval se v něm důvěrností. Popsal jsem sotva dvacet listů, v tom roce 1939, když si mě vzal pan učitel bokem a vysvětlil mi cosi, co potom ostalo mezi námi. O pět let později mi vychovatel v internátě příznivě nakloněn doporučil, abych nenechával deník na světnici ve skříňce, ale ukládal si ho zalepený v obálce do jeho kancelářského stolu. O čtyřicet let později, Škoda, nenapadá nikoho z obyvatel našeho pětipatrového domu, nabídnout mi škvíru svých dveří kam bych v noci mohl šoupnout, co jsem napsal. Začal jsem spisovat zrovna v dobé, kdy dobré poměry skončily a takzvaná svoboda slova zapadla jakoby na sto let Já nikdy nepsal svobodně, ani za Pražského jara 1968: tehdy mě cenzurovala odpovědnost, ohledy a neuvěřil jsem docela. Vzal jsem kdysi péro s tíhou cenzury: stala se mým oponentem, na ní trénoval jsem si věty. Vyjádřit myšlenku bylo často jen půlkou mého úkolu, druhou bylo přemoci Či obejít její zakázanost. Tím nabylo moje psaní jakoby samostatné existence, ne tak úplné odrážející inou pravou osobní povahu a potřebu, a stalo se mi nepohodlnou funkcí, jejíž úspěch nakonec chutnal ti^pce: diktoval mi své pokračování. Nakonec jsem psal zase na zakázku svého tisícihlavého učitele. Jenom jsem už nikdy neměl potěšení z Čistého papíru, jenž na mě při lampě Čeká. V posledních letech začal jsem sbírat úmysl, že se vzepřu. Myslel jsem ovšem, že to udělám ve chvíli své síly. Ne, stalo se to naopak v slabosti Vyrval jsem se z ohledů a začal psát Snář. V době nejhorších možností slova, v roce 1979, napsal jsem svůj vlastně nejsvobodnější text. Je svobodný asi na Šedesát procent. A co ten mxlj projev na vánoční besídce roku 1939? Co to bylo? Při první příležitosti veřejně promluvit napadl jsem své milé spolužáky. Nevypadá to dobře! Uvažuju nad tím už několik měsíců Časná touha po podílu na moci? Ranij výskyt snahy o světonápravu? Obé, plus sociální původ, je dispozice pro pozdější mé komiuiistství. Rozhodl jsem se všecky své úvahy o tom, dokonce už napsané, nakonec zas Škrtnout. Ať jsou tu jenom ty deníky. Čtenářovi, zvlááté mladému, naskytne-li se, jemuž by to lákání nebylo dnes dost pochopitelné, připomínám pouze» že dneska se ztrácí už i ponětí o tom, jakým rozpadem krásy i cti prošla za čtyřicet let veškerá moc. Text uvedených zápisů je tu skoro úplný. Vynechaná místa jsou označena (...), vypuštěné zápisy jsou zaznamenány aspoň datem Vynechával a vypouštěl jsem místa zdlouhavě nudná či dnes už nesrozumitelná a bezcenná. Hlavně však místa blbá, jimž ani dlouhý čas nedokázal dát žádný dodatečný p&vab. 22. prosince 1939
Měli jsme vyučování jen do 10 hodin. Pak začala besídka. V programu byly básně, písně, výstupy. Vše to bylo u vánočního stromku. Já jsem měl zahájení. Máme volno až do 8. ledna 1940. Milí spolužáci a učitelský sbore! Konáme tuto besídku u vánočního stromku, abychom společně žáci se svými učiteli oslavili příchod
236
Jezulátka (nositele míru a pokoje). Každému je snad známo, že nastávající svátky vánoční jsou vůbec nejkrásnějšími svátky v roce. Bohužel, letošní svátky budeme mnozí prožívat smutněji nežli jindy. Naši rodičové nemohou nám je připraví ti takové, jak by si přáli, poněvadž pod tlakem mimořádných okolností jsou nuceni utrhnouti tam, kde by se nemělo. Besídka tato jest něčím, co nás vytrhly e z jednotvárnosti školního života. Lituji však toho, že chlapci naší třídy tak málo ku programu přispěli. Chlapci naší třídy, jsme tady poslední rok (děvčat se to netýká). Jsme nejstarší a toto jsou poslední vánoce, které v družném kamarádství a se svými učiteli tráviti máme. Zlobte se na mne, že to tak otevřeně říkám, nebo ne, ale naše třída měla ukázat, že něco umí, když už ne pro radost naši, tak alespoň pro radost učitelskému sboru. Až na konci školního roku dáme si „vlasti zdať\ pochopíme teprv pozdě, že horší práce nám nastává, než psaní úloh. Budeme vzpomínat na školičku. Proč? Pokud chodíme do školy, potud jsme v závětří. Nejsme vystaveni nárazům života zvenčí. Rádi by se pak mnozí vrátili, třeba i já sám. Přestaneme být dětmi a o příštích vánocích mnozí si rádi na tuto besídku vzpomeneme. Nyní si jen přejme, aby se nám k naší obapolné radosti vydařila. 19. listopadu 1939
VZPOMÍNKY NA PRÁZDNINY Koncem školního roku zdejším chlapcům jakoby něco sedlo na mozek. Někdo si na něco vzpomněl a již bylo v Brumově plno klubů a tajných spolků. My někteří jsme si taky založili spolek, chtěli jsme, že si budeme v prázdniny hrávat, učit se morseovce, signalizovat, stopovat, plížit, pořádat závody v běhu, skoku a mnoho jiných věcí. Sešli jsme se, abychom se umluvili, jaké jméno si dáme, jak to vlastně povedeme, koho zvolíme za náčelníka a vůbec jakou budeme míti ústavu. Nejprve se volilo. Spolužáci však nechtěli býti žádný náčelníkem, ať si jím je ten, kdo to vše zmyslel, oni prý nevědí, jak se to dělá, a tak jsem jím musel být já. Pak začaly přípravy. Sehnali jsme si praporky, učili se morseovce a dělali jsme si zbraně. Všichni to měli míti stejné. Náš indiánský spolekjsme pojmenovali „Yaquiové". Udělali jsme si čelenky z husích per, které jsme obarvili. Já jsem jich měl dvanáct, ostatní po šesti. Náš klub jsme měli rozdělený na dvě části. První byli ti, kteří byli stále v pohotovosti, ozbrojení, péry ozdobení válečníci. Druhá část byli ti, kteří to vše financovali: jednatel, pokladník, pobočníci. Ti neměli zbraní ani pérové ozdoby. Potřebné věci, které jsme si měli udělat, obstarávali zvlášť k tomu určení, protože válečníci na to neměli čas. Měli jsme vlastní platidla, byly to obyčejné papíry s obrázkem indiána a podpisy výrobců. Tyto papíry však byly dělány k jinému účelu. My jsme všichni totiž závodili, kdo jich nejvíce si naskládá. Nesměl šije dělat, ale si je musel vydělat nějakou prací, to znamená musel se činit Tímto způsobem jsem docílil toho, že každý poctivě vykonal svěřenou mu práci. Měli jsme také svoje zákony, podle kterých byl souzen každý provinilec. Schůze se konaly v přírodě tam, kde nás právě náhoda nebo nějaký strýc zahnal. Jak to ale bývá, našla se horda, která si umínila do všeho nám strkat prsty, kazit nám naše práce a všechno možné. Byli to pověstní rváči a často se stalo, že byl-li kdo z nás o samotě, mnoho od nich zkusil. Mívali jsme s nimi Časté půtky. 10. prosince 1939
VZPOMÍNKY Z PRÁZDNIN Za pěkného slunného odpůldne chystali jsme se zase k výpravě. Já jsem si připravil „peníze" a záznamy, a když jsme se sešli na umluveném místě, rozdával jsem odměny. Bylí zde shromážděni toliko „válečníci" a to v plné „zbroji". Pak jsme vyrazili. Já jsem však z opatrnosti vyslal Svištícího Šípa a Krákorajícího havrana jako hlídku dopředu a tito jako stín zmizeli v křovinách podél cesty rostoucích. Uznav za vhodné, odvedl jsem svou četu z cesty, neboť jsme se blížili k místům, kde zle řádila tlupa bílých desperados, což bylo viděti hlavně na polích máku, která byla bez makovic, na záhonech zeleniny bez mrkve, na ovocných stromech bez ovoce a všude jinde. Šli jsme mlčky za sebou, vyšli z křoví a kráčeli vzhůru kamenitým svahem. Když jsme dospěli k vrcholu, otevřel se nám pohled na kamenitou a trnitou Ďáblovu rokli, do které jsme vkročili. Slunce pálilo nás do zad, kameny byly na bosou nohu horké a trní píchalo. Tu jsem seznal, že chybí Chejilu. Na mou otázku odpověděl Létající sup: „Chejílu šilševe šiselstvímapóve šikmenikéve Chippewas." Byl jsem s tím srozuměn. Tak jsme se dostali až k pomezí Arizony, kde bylo eldorádo bílých. Nebyl tu však nikdo a proti obyčeji panovalo tu podezřelé ticho. A to znamenalo mnoho. Avšak měli jsme pravdu! U dohasinajícího ohně ležely zpřetrhané kousky čertího provazu, zlomená šavle. Nedaleko v šípkoví vězel Šíp. Pokynul jsem ostatním, aby se skryli, a opatrně jsem se přiblížil k tomu místu. Poznal jsem podle značky, že to byl šíp Chejilův. Něco se stalo. Šli jsme dále s luky k výstřelu připravenými. Tu nám dala hlídka zepředu znamení. U chodníku na jednom chrástě zlomená větvička znamenala: „Pozor!" 4. února 1940
Tak zítra mám jít už do školy? Ne! Když jsem šel k paní učitelce p s á t dověděl jsem se, že prázdniny jsou prodlouženy až do devatenáctého. VZPOMÍNKY Z PRÁZDNIN Šli jsme opatrně a dávali pozor na jiné značky. Kousek dále narychlo z kamenů a větví upravená šipka ukazovala směr k potůčku a dále po jeho dně. Tu několik nových šipek těsně za sebou položených znaV
237
menalo „spěchejte". Hrome, spěchat? A jak? To by znamenalo dělat velký rámus! Břehy byly dosti vysoké, potůček vyschlý, samé kamení. Vypadalo to tu jako v pralese. Břehy byly porostlé lískou, šípkovím a hlohem. A všude dokola, okolo potůčku, lesík. Velkých stromů tu bylo málo, ale samé neproniknutelné houští. Podrost byl na hranici mezi Arizonou a velkou loukou — stepí, která sahala až ke Coloradu. Na pokraji této stepi ležely naše wigwamy v malé roklině. Z Arizony vedly podrostem dvě pěšiny a jedna jakoby zbloudila i v tento kout Tu jsme z opatrnosti zatarasili a do naší rokle jsme vcházeli druhou stranou. Na západě od rokle vinul se potůček, který byl po většině vyschlý a sloužil nám za přechod do vnitra Arizony, nechtěli-li jsme jiti právě pěšinou, kde byla velká možnost setká ti se s bílými. V potůčku, na jeho březích, našli jsme vždy hojnost rovného dřeva na oštěpy, šípy, hojnost čertího provazu, kterého jsme používali jako lasa, které patřilo mezi naši výzbroj. Tímto potůčkem jsme se ubírali. Bylo těžko rychle postupovat Ležely tu napříč vyvrácené stromky, rostly šikmo keře a vše bylo pospojováno čertím provazem. Razit si cestu násilím, lámat, znamenalo by prozradit se, a kdyby vysoké břehy někdo obsadil, byli bychom v pasti. Musili jsme opatrně podlézat, přelézat, přeskakovat a žádná větvička nesměla zapraskat, žádný kámen zarachotit A k čertu, pospíchat? Šlij sme co nejopatrněji. Břehy se snižovaly. Lezli jsme již čtvernožky. Podrost byl u konce. Za dalším ohybem spatřili jsme naši hlídku. Oba leželi na břiše a něco pozorovali. Přistoupil jsem a vyhlédl. 11. února 1940
VZPOMÍNKY Z PRÁZDNIN V nedaleké dolince se odbývalo něco, co mne pobouřilo. U dubu byl shluk bílých. Někteří seděli nebo leželi, stáli. Jejich pozornost byla upjata k něčemu, co měli mezi sebou a co jsme neviděli. Chvílemi zaléhala k nám změť hlasů. Tu všichni odstoupili, jen jeden zůstal a rozkřikl se na někoho, ten někdo to b y l . . . byl to — Chejilu. Čapli ho patrně a přivázali k dubu. Nyní tam stál, pro zábavu bílých, kteří si z něho tropili posměšky. Utahovali si z něho. Smáli se mu. ( . . . ) Byli k nám obráceni zády a Chejilu tváří. Patrně nás zpozoroval, neboť se vzdorně rozhlédl ( . . . ) Vytáhl jsem nejdeláí šíp, vložil do luku a vystřelil skulinou mezi keři. Dálka byla dost velká, ale měl jsem luk hlohový, šípy podle předpisu rozměřené, vyvážené a na konci opatřené kormidlem z lepenky. Kamarádi valně nedoufali v úspěch tohoto výstřelu. Šíp vylétl z křoví a dopadj doprostřed hloučku k nohoum Januaryho. Chtěl jsem je polekat, ale nechtěl jsem to, co začali dělat Řvali, skákali a popadli své nože, revolvery, meče a hnali se proti nám po svahu. „Svištící šíp" vylétl z křoví, zamával svým tomahawkem a pádil dolů, my za ním. Nepřátelé ustoupili k dubu, kde ohrožovali Chejilua. „Létající sup" vychytil nejbližšímu dřevěný meč a odhodil jej daleko. Tento vytáhl prak, ačkoli to byla zbraň zakázaná, jak bylo dříve umluveno, a rozséval okolo sebe kuličky. Jedním trhnutím jsem mu jej zkazil, přetrhl jsem mu totiž gumu, a tak byl vyřazen z boje. Vůdce tlupy nabil svůj dřevěný revolver spoustou špalíků a vstřelil mi to do tváře. „Krákorající havran" vstrčil mu mezi lopatky šíp s jehlou a přinutil jej tak k ústupu. Za chvilku se pod stromem vyprázdnilo. Běloši zmizeli v křovinách. Vyprostili jsme Chejilua a tento zapomněl, že má rudou kůži, vydechl: „Himllaudon!" Věděli jsme, že nám to bílý vůdce se svou bandou neodpustí. Válečná sekera byla vykopána! 18. února 1940
HALÓ, upozorňujeme! Pololetní prázdniny prodlouženy na neurčito!!! Rádio i noviny hlásí zprávu. VZPOMÍNKY Z PRÁZDNIN Na trávníku se třpytila rosa. Slunce stálo nevysoko a větřík povíval lehce větvemi stromů i keřů, V Arizoně se zdálo býti mrtvo, ale nebylo. Šel jsem se „Svištícím šípem" po vlhkém chodníku, nože v ruce a propátrávali jsme zrakem houštiny po obou stranách chodníku. Marně. Samý habr, samý buk, jen tu a tam líska a ještě křivá. Cožpak nenajdeme dnes vhodné dříví na oštěpy a luky? Budeme to potřebovat 1 U chodníka asi nenajdeme. Vlezli jsme do křoví. Dbali jsme toho, aby za námi nezůstávala autostráda. Konečně po chvíli už jsme se oháněli křiváky a za nedlouho jsem měl 15 pěkných oštěpů a 3 silnější hole. „Svištící šíp" jich měl o něco méně. „Tak si to půjdeme schovat do našeho log-house!" obrátil jsem se k němu indiánsky. „Také bych řekl!" „Ještě si uřežu několik tenkých a lehkých — na dálku," dodal jsem. „A hroty si pěkně opálím, myslím, že bych tím srazil i Bisona potom." „Nejprve bys jej musel trefit!" smál se mi. „Tak kudy půjdeme, spodem ne, protože . . . " „Ticho!" Dole se ozvaly hlasy. „Ó, ti mluví nějak hlasitě," poznamenal tiše „Svištící šíp".
238
Dole promluvil někdo vysokým, písklavým hlasem. „Myslím, že jsou to Návojňané, je tam Vinta Kostků!" „Na to vezmu jed, že táhnou s těmi bílými zajeden provaz, i Wenipeek to tvrdil, a tam dole si postávali ohniště, to se sem asi míní ukvartýrovat, jako kdyby tu těch zdejších nebylo dost!" zalamentoval žalostně. „To je zbytečné, neschovávejme se," řekl jsem. Vylezli jsme, a zároveň vkročili dva Návojňané na prostranství. „Ahoj!" zvolali. „A co to máte?" „Jak vidíte, špejle na jelita!" řekl jsem. Zasmáli se, ale hned nato se zamračili, neboť pochopili, koho jsme těmi jelity mysleli. „A vy, na co máte ty pajzáky v ruce?" zeptal jsem se. „Taky na špejle, jenže na přesbřuch!" „Aha, to už jste z plotů vylámali laťky všecky, a tak jdete sem!" odbyl jsem je ostře a obrátil se k odchodu. Vykročili jsme ostře, a když jsme jim zmizeli z očí, uskočili jsme stranou do křoví. V předpokladu, že nás budou sledovat, jsme se nemýlili. Chvíli bloncali po houštinách, a když jsme je uviděli, měli v rukou oštěpy. „Uf, i špejle si vzali?" vydechl jsem. Ó, to tak snadno nepůjde, hoši," řekl si „Svištící šíp", a oba jsme vyběhli rychle, snažíce se, abychom je předběhli velkou oklikou. Podařilo se nám to. Počkali jsme na ně u velké plané hrušky a pokropili jsme je jimi. Oni si to nenechali líbit, nu, a tak se stalo, že jsem měl chvíli co dělat, než jsem popadl dech, který mi vyrazil Vintův oštěp. „Blbec, ale umí v tom chodit." „K tomu log-house už nepůjdeme, schováme si to uLittle River." To bylo i moje mínění. Cestou jsme si dávali pozor na naše nohsledy, a tak jsme si hole „tajně", jak jsme mysleli, schovali. 17. března 1940 VZPOMÍNKY Z PRÁZDNIN „Rychle připravit!" Sháněli jsme se, abychom si nenechali ujít příležitost gomstít se za přepadení Chejilua. Ó, jak jsem byl rád, že jsem si posledně nařezal oštěpů. Přidal jsem se k naší skupince. Divili se, že pospíchám toliko s lukem a šípy a bez oštěpů. Vysvětlil jsem jim, že oštěpy mám ve skrýši a že si je cestou vyzvednu. Když jsme došli k Little River a já spěchal pro oštěpy, nenalezl jsem je tam. Nechtěl jsem tomu zprvu věřit, že by tu opravdu nebyly, ale vždyťje to určitě toto místo, ne, nemohl jsem se mýlit! Leč nebylo času nazbyt, nutno spěchat. Šli jsme dále. Zde našel jsem cestou několik kloudných oštěpů, lehkých. Došli jsme pomalu a s největší jistotou k Arizoně a usedli jsme si pod podrost. Za chvíli měli přijít, ovšem, jestli zprávy „Krákorajícího havrana" byla pravdivé. Byly. Za chvíli se objevili za nedalekým pahrbkem nejprve hlavy a potom celé postavy. A šli si jako na procházku, beze zbraní. Vyskočili jsme z houští mávajíce oštěpy. Neutíkali. Ba ani při svazování se téměř nebránili, jestli ovšem lze sem tam to nějaké kopnutí a škrábnutí přehlédnout. Mně se stále trhal čertí provaz. Podržel jsem svého zajatce na zemi, zatímco mi kamarád podal nový. Toho jejich vůdce, nebo jak mu říkali, jsme přivázali pevně k durancii, ostatní položili okolo něj. Jaká to byla podívaná na slavného náčelníka. Stál tu červený, snad hanbou, s rozcuchanými vlasy. Nemohl ani hlavou pohnouti, měl ji přivázanou Wennipeekovým řemenem. Všichni na nás divoce kouleli očima. Byli střídavě bledí, červení, někteří snad prožívali tu největší švandu ve svém životě, jiní zase největší hanbu, jiní se oddali rezignovaně svému osudu a těm nejmenším to cukalo koutky úst a potily se jim tak trochu oči. Tu mi moje postavení připadalo hloupým. Myslil jsem si, a dodnes se divím, že jsem si tu myšlenku dovolil, že je to taková opravdu hloupá hra, vždyť jsme mohli dělat něco lepšího. Ale hned se to zase ve mně bouřilo. Co? Jak to myslím? Měli nám dát pokoj. První přerušil jsem ticho tím, že jsem se rozhodl k dalším činům. Pokynul jsem ostatním a obstoupili jsme své zajatce, pohoupali se z nohy na nohu a zazpívali. Snažili jsme se vložit do písně co nejvíce divokosti a zazpívat ji co nejindiánštěji. Jak jsem pozoroval na zajatcích, se nám to dařilo. Snad se i opravdu snili viděti někde v prérii na Západě. Naslouchali tomu ječení, neboť to opravdu ječení bylo. Zpívali jsme tolikahlasně, kolik nás tam bylo, a ještě každý jinak. Jeden o oktávu výš, druhý níž a pro formu, aby to mělo „ducha", ne stejně. Já jsem začal nejdřív, ostatní se jeden po druhém přidávali. Také jsem nejprvní skončil a za mnou ostatní postupně tak, jak začínali. Pak bylo ticho. V dáli ozvěna opakovala ještě několik posledních našich výkřiků. Potom jsme je rozvázali. Vstali a mlčky odcházeli. Bylo to poslední jejich dobrodružství. Pak zanechali všeho. A jejich vůdce jevil snahy se s námi spřátelit To bych nesměl býti já, abych mu nevyhověl. Dokonce jsem jej mezi nás přijal. Naše přátelství bylo utvrzeno. Utvrzeno! Ne navázáno! Neboť mezi námi bylo již dlouho předtím, od té doby, co jsem tohoto hocha spatřil. Panovalo mezi námi na vzdor těm šarvátkám. Ty byly přátelské. A to, co j s e m k němu v některých chvílích pociťoval, bylo způsobeno tím,
239
že jsem se opravdově vžil do úlohy Indiána. Náš spolek dospěl ke koncům s koncem prázdnin. Krátce před začátkem školního roku odstěhoval se „Svištící šíp" alias Emanuel Melichárek do Bratislavy. Také Wennipeek alias Rudolf Wokurka odejel do Brna. Ano, Wokurka tu také mezi námi žil. Byl dobrý kamarád, ale pokud se nemluvilo o politice a netýkalo se národnosti. Hlásil se k Němcům. Přijal j sem ho na jeho žádost, miloval dobrodružství. Valně nám, jako tlouštík, nemohl prospěti. Ale snažil se. Podporoval nás finančně. „Krákorající havran" alias Antonín Ambrož, s nímž jsem podnikl výlet na Kaňůr, odstěhoval se na opačný konec Brumova a tím přestaly naše styky. Má dosud v Arizoně na místě, o němž víme jen my dva, schované tri šípy a čelenku. Bývalý vůdce „bílých" — . . . " (prázdné místo — L.V.) — (dověděl jsem se ze svého zápisníku — jméno prozradil při výslechu) prožil se mnou několik příhod. Jméno jeho je Zdeněk Ministr. Odstěhoval se právě asi před 14 dny kam? Prý do Brna. „Chejilu", ta šelma, je to přece Jan „Lúckých", přijal jméno, které jsem mu dal při našich cowboyských hrách, které následovaly po indiánských, Slim Denwery. Také „Mateso" čili Kosačík Břetislav s námi nějakou dobu spolupůsobil. Konečně i „Letící střela" neboli Antonín Bůtora se k nám hlásil. Avšak ta hlavní švanda byla prožita s pěti prvními jmenovanými. Ti jsou, až na dva, pryč. Rádi jsme na prožité chvíle vzpomínali a zpívali a popískávali naši uširvoucí písničku a svolávací signál. Nevymizí tak hned z pamětí našich, i pamětí těch, na jejichž pozemcích se to odehrávalo. Dovedl bych ukázati němé svědky mého trpělivého očekávání, ztrnulé pozice. Ti svědci, kdyby mohli, by se o tom rozpovídali, právě tak jako ten pantáta, jehož louky nám sloužily za volnou prérii. 25. května 1940
Bylo nám oznámeno, že bude školní film „Po stopách Kolumbových". Byl jsem však úplně zklamán. Myslel jsem, že uvidím celou historii objevení Ameriky, plavbu lodí do neznáma, vstup Kolumba na americkou půdu, Indiány a kdovíco ještě. Ono tam bylo zatím jen, jak to všecko vypadá nyní. Moderní přístavy, lodi, letiště, letadla a žádný Indián tak, jak jsem si Indiány představoval. Byli tam Indiáni slušně oblečení, ba nevím, zda neměli dokonce žluté polobotky Baťa. Nebyl tam žádný divoký Indián kmene jak nejznámějších Apachů, tak Navajů, Yaquiů, Algonkiů, Mayů, Minsí, Lenape, Delawarů, Mohawků či Mohykánů, nebo kmene Iroquis, Oneidas, Onondagas, Cree, Chippewas, Oybways, ani žádný z Otů, Azteků, Paniů, Šosónů, Kiovů, Cheyenů, Huronů, ani žádný z kmene Kikaw, Imak, žádní Senecové, Cayngové, Kankottové, Klemmathové, Vyovové, Siouxové, Namichadové nebo Tusearovové, Iovové, Comanchové ani žádní jiní. Nemělo mě tam tedy co bavit 2. června 1940
Ve schůzi M. hlasatele jsme se nedávno rozdělili na dvě skupiny. Dva Kroupové a Lysák je jedna skupina, já jim říkám „gardisté hradu", a já s Šimákem, Merlíčkem a Jurčekou druhá. Oni zase nám říkají „Indiáni". Budeme hrát proti sobě. My jsme si všechno přichystali. Jméno: Delawarové. A od loňské hry sešity se značkami, mapami a poznámkami jsem vylovil ze svého kufříka. Jako by se všichni smluvili, řvali, že už jsem jednou Indiány měl, že to umím a že musím být zase náčelník. Well. Dobře. Dal jsem všem jména. Já jsem „Černý pardál", v naší řeči „Kusketa Quenesqunay". Apropos: řeč jsem vytahal z knížek o Indiánech. Je to řeč hlavně Creeů a jen málo slov je v tom nářečím Delawarů, ale to nevadí. My ostatně mluvíme česky a jen to, oč se jedná, ten jediný výraz touto řečí, poněvadž úplnou řeč bych nesehnal nikdy. Vyhledával jsem v knížkách zvyky a způsoby vyjadřování a je zajímavé, že jsem si ani jediné slovo nemusel zapisovat, hned jsem si to zapamatoval. Zapsal jsem si to sice, ale proto, aby si to mohli ostatní opsat a naučit. Dnes jsme byli na hradě a stopovali jsme gardisty, ale vždy nás přelstili a my jsme byli kolikráte nuceni vyslechnouti výsměch, který se ozval často za našimi zády, tak obratně nám uhnuli, že jsme se domnívali, že je máme před sebou, a najednou se za námi strhl nehorázný smích. Minule se nám to stalo několikrát a dnes také. A to bylo vše vinou těch nováčků. Mnohokrát jsem jim vysvětloval, jak se mají plížit, vždy to zkazili. Nařídil jsem zástup a klus a každou chvíli jsem musel okřikovat šeptem a čekat zpozdilce, kterým docházel i do mírného kopečka dech. Bylo třeba někde rychle přeběhnout a nám to trvalo dvakrát tak dlouho jak mělo. To mě dozlobilo a všechny jsem je až na Šimáka vyhodil. Šimák vystoupil sám a řekl, abych si přijal do tlupy, koho chci, a já jsem tedy přibral některé loňské Indiány, kteří už se v tom vyznají. Později přiberu ještě více. Hrát si budeme pořádně až v prázdniny. Nyní občas trochu cviku v házení oštěpem a střílení lukem. 6. Června 1940
Dneškem počínaje musí být po 10 dnů vyvěšeny vlajky a o poledni po 10 dnů znít zvony. Nějaké vítězství. Nevím co, nezajímám se o to. 11. června 1940
Itálie prý vypověděla někomu válku. Prý. Ostatně aťsi. Pro mne to nestojí za zmínku. Více mne zajímá mandolína, kterou jsem si vypůjčil od bratrance Ludvíka Ko žáčkové ho. Dnes večer kluci hráli na kyta-
240
ry a naproti na hradě zase jiní zpívali. Totiž ti, co hráli, byli na Sv. Anně. Dostal jsem od tatínka dopis a v něm 2 DM. 16. června 1940
Dnes dopoledne jsem si udělal čelenku o třech perech. Odpoledne jsem byl ve schůziHlasatele a přepašoval jsem si tam i šípy. Gardisté nic nepozorovali. Po schůzi jsem šel i se Simákem (Svištícím šípem) do Arizony. Přišel tam i Lorenc (Rychlonohý Ušák), který si donesl též čelenku a šípy s lukem a stříleli jsme. Moje šípy střílejí lépe. Udělali jsme si oheň a opalovali jsme šípům hroty, aby se netřepily a byly tvrdé. Pořádný spolek jsme ještě nesestavili. 30. června 1940
S Tondou Ambrožem, „Krákorajícím havranem", jsme dnes šli do Orinokie, kde jsme měli schovány své věci, vzali jsme je z Little River a přenesli do Arizony. Tam jsme se v staré skrýši starých, bůhvíkde rozházených rudoarmějců „prezidenta" Ministra namalovali válečnou barvou a šlťk Červenému bodu, tj. ke Kůtu. Jméno Červený bod pochází od Šimáka, „Svištícího šípa". Šimák už ale vystoupil a jeho jméno přijal Josef Lorenc, „Rychlonohý lišák", a od této chvíle hojím budu jmenovat. Tedy dále: z Arizony jsme nesli vše horempádem přes holé místo mezi poli k Červenému bodu a odtud, vyčkavše chvíle, kdy žádný nešel, přeběhli jsme silnici, potok a běželi k lesu, který jsme odjakživa jmenovali „Hora". Proč se pořád stěhujeme? Protože jsme v nebezpečí, že jednoho krásného dne nám někdo všechny věci vezme. Předně to mohou být gardisté, kteří sem mohou neočekávaně vpálit. Potom to mohou udělat jiní kluci. Jednou jsme měli v Arizoně schovány oštěpy, pasáci je našli a od té doby všichni kluci z naší ulice neznají ve volný Čas jiné zábavy, než prolézat kdejaký kout v Arizoně. Jsou pořádány celé výpravy, které Často mnoho odtud odnesou. Arizona je známá jako naše rejdiště. Zatímco si Tonda něco vyřizoval, udělal jsem si „wahgun". Je to delší tyč s okem na konci a slouží dobře, když je třeba něco vytáhnout ze zahrady mezerami v plotě. Spravoval jsem si též okovaný oštěp. Jožin Lorenců, „Svištící Šíp", mi dal kutí z čagana a já jsem to navlékl na oštěp. Zabodne se i do stromu. Ale jen tehdy, když trefím, jinak ne! Ten „Svištící šíp" je vůbec velice dobrý kluk. Když jsme si pořizovali věci, vzal na půdě tátovy kalhoty s koženými koleny a z jednoho kusu kůže udělal toulec sobě a druhý dal mně. Dobrý kamarád i na jiné věci a veselý. Doplněk stránky: Při opisováni těchto zápisů z deníku úplně vnímám teplo z cesty a kamení v potoku a zvláštní příchuť té doby, příchuť, jakou má nějaké ovoce v přezrálém, mezním stavu před zkažením. Už jsem věděl, že se na tak velikého chlapce začíná nehodit takové hraní, plazení a strojení. Ale byly to poslední prázdniny, poslední tedy příležitost dovést k dosažitelné skutečnosti svou představu. Z této doby také pochází příhoda, zaznamenaná ve Snáři: o setkání s krojovaným dědinákem. A také se objevil nepochopitelný a truchlivý úkaz: začínalo semi stávat, že jsem byl spatřen dřív, než jsem spatřil V prvních hodinách vyučování po prázdninách ukázalo se, že můj zrak vyžaduje si brýlí — dvě dioptrie! 1. července 1940
( . . . ) Byl jsem tehdy ještě malý, myslím, že jsem chodil do první třídy obecné. Na maličkosti mám dobrou paměť, pamatuji si tedy, že ti kluci se právě ve Škole učili o blatouchu a měli si jej donést U lesíka je malý močál, kde rostly, a tak tam na ně se mnou šli. Bylo zamračeno, asi při 4 hod. odpolední. To počasí si pamatuji dobře. A u všeho. U každé vzpomínky si ho vždy pamatuji nejlépe, rovněž tak podmínky a své tehdejší cítění. Šli jsme od nádraží na příkrou louku. Kluci spěchali, ale já jsem podle hrázi trhal sasanky a petrklíče, bylo jaro. Vyšli jsme na vrch na louku a spatřili jsme louku druhou. Je dosti velká, ne však moc. Ale tehdy se mi zdála veliká, protože jsem byl malý. A od té doby jí říkám spíše „veliká" než malá. Snad i proto se mi zdála být veliká, že byla jasně zelená, s četnými květy, orámovaná z větší části hrázou. Od dráhy se mírně vlnila, čím dále tím byly pahrbky větší a rostly tu pořídku keře a ve větším počtu duby. Ve hrázi od dráhy velká lípa. Louka byla vklíněna mezi dva kopce a v tom klínu roste lesík. Říkáme mu „Horka". Je to lískové houští s četnými velkými stromy a s dvěma chodníky, které se scházejí na malé mýtince. Na západě lesíka je potůček, většinu roku vyschlý, který na louce přechází v příkop, vedoucí do velkého kanálu pod dráhou. Kanál ten nám sloužil za bránu do Arizony. Louka se mi zdála býti velikou v jejích čistých barvách. Ta nádherná zeleň! Plná květů. Byla v mých očích novým světem, cítil jsem se objevitelem. Zdálo se mi, že jsem ještě louku neviděl. Proč? Snad jsem louku ještě nikdy „necítil". Bylo tehdy zamračeno. Z jiné stránky jsem Rehonůřku poznal v den, kdy jsem tam poprvé pásl kozy. Vlastně jsem nepásl já, ale Tonda Pravdů. Pásl jim a vzal i mne. Bylo to v nejlepším létě. Ovoce už dozrávalo a Tonda mi dal hlídat kozy a odešel, aby se vrátil se zánadřím švestek, jablek nebo h r u š e k Pamatuji se dobře, jak vedle na jejich poli otřásal malou hrušní-džbánkou a já jsem sbíral ovoce. Dnes tam už ten stromek není. Tonda se tu cítil jako doma. Jako by sem patřil. Sem. On dlouhý, kostnatý, suchý, v hnědých sametových šatech, opálený, do této letní Rehonůřky. Letní, zhnědlé, zdupané, pusté, vyprahlé. Já mám mnoho obrazů Řehonůřky. Obraz jarní, kdy je ve svěžích barvách a jako zahrada. Obraz letní, kdy je pod paprsky slunce zhnědlá, ano, je zelená, ale více do hnědá, vadnoucí zelení. J e zdupaná, připo-
241
míná mi prérii tam, kde tato hraničí s pouští. Na podzim je zase jiná. Když jsem tam stál pod odraným stromem, byla pustá. Místo zeleného háje a hrází zčernalé křoví. Lesík je průhledný a je vidět, jak je strašně sevřen hnědými, písčitými břehy. (Je to spíš zvětralý, drolivý jíl. — Pozn. 1981) A louka je pokryta listím. Duby trčí jako metly. Vítr fouká do listů na zemi, ty se převalují a haraší, vzpomínají zašlé slávy a krásy, praví: „My jsme byli zelení". Ten vítr duje, tam někde vrzí větev o větev, na polích krákají vrány, pusto, smutno! Tehdy nenávidím podzim! A v zimě? Ó, Arizono, jak jsi malá! Kopečky a dolinky zaváty. Bílo, jen temnější skvrny křovin je vidět To bílé se jakoby směje, šklebí, ó, Arizono, to nejsi ty! A ještě jiným způsobem Řehonůřku vidím. Vidím ji před sebou živou, plnou křiku, pobíhání, jásotu, je tak živá, střediskem zábavy za krásného slunného dne. A právě naopak je tomu, když prší. Mlha. Krápě . . . zima, vlhko, kozy i hoši zalezlí v křoví i pod stromy. Drkotají zuby. Proč nejdou domů? Proč? Nevím^ proč jsem tam vždy byl i v nepohodě. Po marných pokusech roznítiti oheň necháme si téci za krky. Rehonuřka se nám ukáže ve své šedivé všednosti a ošklivosti. Měkké chodníky, kluzko, blátivo. A kdy se mi Řehonůřka jeví jako Arizona? Když . . . nevím! Od té doby, co jsem přečetl první indiánku a Čtu cowboyky, jsem ji začal přirovnávat k prériím a stepím, Horku k pralesům. A když jsme si hráli, nenašel jsem vhodnějšího místa pro Arizonu. Ó, Arizono! Pamatuješ, kolikrát jsme si my hráli. Jak jsem byl náčelníkem Yaquiů, jménem Rim Jack Whister, pamatuješ Perciho Wartona, Ziona Jare, Slima Denweryho a Krákorajícího havrana? A mých kamarádů, kteří sem už nikdy nepřijdou a kteří tu se mnou bůhvíkde v tém nitru, ó pralese, dřepěli, kteří tolikrát se mnou tvou hlínu oštěpy prodírovatěli, tě nesčetněkrát zdupali, po tobě mnohdy toužili, když tvůj majitel bičem nás všechny pral a přiváděl nás z oblastí Divokého západu do radnice a do rukou policajtovi a bůhvíkomu. Tys, Arizono, byla svědkem našich ztřeštěných kousků! Víš ty, kolikrát jsem pykal za to, že ti prokazuji čest přítomností svou, své tlupy a našich koz? A když nebylo kde pást, sotva zchladl poprask, už jsme se po jednom kradli do temnot tvého pralesa. Pamatuješ ty Pepíka Pravdového, se kterým jsem z tebe rukou s ním společnou a nerozdílnou učinil náš Západ? Arizono! Mnoho uvidíš! Všem nám posloužíš a budeš mlčet!!! 3. července 1940
My Delawarové nejsme četní. Původní Členové jsou: Lorenc, Gola, Šimák, Kostka a Kopecký. Šimák vystoupil, Kopecký, který se jmenuje správně Vilímek, byl nedávno přijat Poněvadž bydlí na kopci pod Hodňovem, říkají mu Kopecký. Je menší, a právě proto jsem mu dal jméno Meshaba tj. obr. Přišel teprve dnes poprvé. Má pěkný aluminiový tomahawk, který je naší touhou. Schůze se odbývala v Hoře na Kůtě. Stříleli jsme s šípy a házeli oštěpy. Ztratil jsem si několik šípů a byl jsem v bídné náladě. Svištící šíp, Joža Lorenc, dnes blbnul, chtěl vystoupit a rozstřílel polovinu šípů po lese. Byla to taková komedie. Vím, že to nemyslí vážně. Hodlám v nejbližší době přibrat několik nových kluků. Jak dlouho bude Svištící Šíp trucovat? 7. července 1940
Odpoledne jsem byl s Krákorajícím havranem a Létajícím supem v Hoře na Kůtě a tam jsme vzali všechny své věci a šli jsme i s Čelenkami do Zápotočí. Byl to těžký problém. Přejít přes cestu. Ale my jsme šli potůčkem vedle Kučerů, pod dráhu a pak už to bylo snadné. Toulec s šípy jsem schoval do duté vrby, oštěpy a wahgun do křoví a bodák, Lorenců bajonet na zabíjení prasete, můj to skalpovací nůž, mezi kořeny. To mělo být do tří hodin hotovo. Pak jsem měl jít pást kozy. Bylo půl páté, když jsem šel domů. Čelenku jsem měl v záňadří. Doma maminka nadávala a tu spatřila čouhat kousek brka a už bylo zle. Přiskočila, popadla čelenku a šup s ní do kamen za úžasného láteření. Tak, já, náčelník Kusketa Quenesqunay, jsem bez pér. 8. července 1940
Pásl jsem s Adolfem v Klobucké. Dělali jsme všechno možné. Učil mne i německé písni. Přišla řeč na svazování a já jsem pravil, že se rozváži, i když mám ruce svázány vzadu. On pravil, že to můžeme zkusit, že mne tak sváže a půjde domů. Jestli piý se rozváži, než bude pod kopcem na mostě. Ale že abych si to rozmyslel, neboť kdybych to nedokázal, tady žádný není a musel bych jít domů svázaný. Toto mne lákalo. Řekl jsem, ať mne sváže, že mu, až bude na mostě, zamávám kloboukem. Svázal mne a odešel. ( . . . ) Dlouho to nešlo, už jsem se i bál, že budu muset dát ruce tak, jak byly, a jít za někým, aby mne rozvázal. Skrčil jsem nohy, natáhl ruce — a šlo to. Měl jsem ruce vpředu, zbývalo ještě rozvázat provaz, to jsem udělal zuby. Pak jsem zamával kloboukem na znamení, že jsem už volný. Trvalo však ještě chvíli, než šel Adolf po mostě. ( . . . ) 9. července 1940
( . . . ) Ale abych nezapomněl. Tož tedy pásli jsme a začalo p r š e t Hrom do toho! A domů se nám nechtělo, když jsme tu tak pěkně všichni byli. Tu přišel návrh udělati oheň. Začal jsem se klukům smát, ale oni nedbali a pustili se do hledání suchého dřeva. Oheň opravdu udělali a hořel. Bylo to v hrázi, která nebyla ještě přemoklá, tož to šlo. Přestal jsem se vysmívat a šel jsem se ohřát Když však stále pršelo, oheň začal dýmit, pod nohama bylo kluzko, a tak jsme si našli kameny a na ty jsme si posedali okolo ohně. Místo v hrázi bylo malé, tlačili jsme se. Kluci chtěli hrát Černého Petra, ale z listů kapalo a nemohli dělat nic. Oheň dýmil a dýmil, na všechny strany, kašlali jsme a kuckali, oči nám slzely a prokletá voda nám
242
tekla na hlavy, odtud za krk, po nose, po lících, kluci to mydlili a šmolili, takže to přicházelo na bradu hnědé či šedé nebo jaké, už ani nevím. Pepit nadával: „Set stakru orion, pravdě, chlapci, himl do toho, pravdě, chlapci, set stakru orangutan!" Neřekl „pravda", ale „pravdě", nevím proč. Žádný mu neodpověděl, začal si tedy „zpívat" píseň, kterou někde slyšel, ale neuměl ani notu: He, jarní nám již nastal čas, tramtaria hola la! Slunce hfééje, za krk leje, tramtaria hola la! I radost mám, kitř polykámf tramtaria hola la .. zakuckal se a slzy mu vyhrkly z očí. „Set stakru orion," zanadával a já jsem se musel zasmát té jeho písni. Věděl jsem, že to měla býti píseň „Hle, jarní nám již nastal čas", ale on zpíval „He, j a r n í . . . " Doplněk stránky: Nikde v deníku není popsána například naše chalupa. Nepraví se skoro nic o mamince a tatínkovi, nevšímám si prostředí a vztahů, pokud to nesouvisí s mým blbnutím. Co jsme jedli a jak jsme se oblékali? Bratři a sestra vnikají na stránky deníku jen jaksi přes mou neochotu. Psaní zřejmě nemá sloužit k dokumentování skutečnosti, ale k povznesení nad ni. Až teď najednou — v zápise příhod Emilových, v bezdůvodném vypočítání školních výletů a v tomto střízlivém líčení deštivého pasení — snad se prozrazuje tušení, že i ten obyčejný život bude se jednou jevit jako vzácnost. A rád jsem kreslil k zápisům obrázky, pastelkami. 12. Července 1940
Navedl jsem Adolfa, aby se mnou hnal na Řehonůřku. Páslo tam už hodně ogarů, vlastně ne, přišli až po nás. Uchystali jsme jim malé překvapeníčko. Schovali jsme se a plížili k cestě, kde jsme jim tak trochu bzoukli oštěpy okolo uší. Až jsme si všechny vyházeli, ukázali jsme se jim. Bavili jsme se všemožným způsobem, až přišel večer. Není nic krásnějšího na pastvě nad krásně růžový podvečer. Jakmile slunko k šesté hodině pomalu klesá nad Dubník, zrudne západ a růžové pruhy se Šíří po celé obloze. Červánky. Všechno kolem je narůžovělé. Zeleň stromů do hnědá, tváře nás všech zrudnou. V tu dobu se kozy pasou nejlépe. Tuší konec pastvy, a proto hledí dohnat to, co zameškaly. Nálada kluků se zlepší, cítíme se pak, jako bychom byli jedna rodina. A když se nesesedneme, abychom se poradili o hře, která by nás zaměstnala až do té doby, kdy se šeré stíny vplíží do naší doliny a rozletou se po Arizoně a lesíku, tedy se seskupí kluci proto, aby žgundrali, bych jim vykládal o Texaském Jackovi, slavném to stopaři Západu a velkém zvědovi Spojených států, o tom hrdinném indiánobijci. Dnes jsme si nehráli, ani jsem nevykládal o prériích a Apačích, nýbrž jsme se sesedli, abychom zpívali. Napřed jsme zpívali všichni (já nosím pro ten případ zpěvník a zpíváme všechny známé písně). Potom mne žádali, abych jim zazpíval cowboyskou. Začal jsem: (Uvedena píseň „Umím jezdit na mustangu" a „Tam na Západě žije muž", opsané a naučené z Rodokapsů. S obrázky.) Až kdesi jednou vpodvečer naň zrádně zahřmí revolver, pak nález vydá coroner — tak zmírá v prérii cowboy. Tak a teď je ticho. Kluci se podezřívavě rozhlížejí, aby najednou netřeskl výstřel a ani neskončili takovou smrtí jako onen cowboy. Ten podvečer je, stíny, šero, křoví. Zachvějí se a proberou ze strnutí. Za chvíli zůstane Arizona sama se svými stíny. 13. července 1940
Sami dva s Jirkem Lukšovým. Byla nám dlouhá chvíle. Takový nímravý, stálý deštík nám dobré nálady nepřidal, nebylo tedy divu, že jsme se mračili na ten slizký svět až hrůza. Když začalo konečně pršet pořádně, vysvlékli jsme se oba do trenýrek, schovali šaty, abychom se po dešti mohli obléci do suchých. K desáté hodině přestalo, usmyslil jsem si, že si půjdu do Zápotočí pro své věci a budu si střelbou a házením krátit dlouhou chvíli. Rekl jsem Jiříkovi, aby mi zapásl zatím, musel jsem mu však říci, kam jdu. Nezbývalo nic jiného, než vymyslit si pěknou pohádku a utišit ho. Že jsou vBrumově Indiáni, to věděl. Zda tušil Či netušil, že i já mám v té tajemné věci prsty, nevím. Nedal to na sobě znát. Řekl jsem mu, že ti Indiáni se scházívají obyčejně zde, že jsem je viděl už několikrát. Stopuji je vždy a snažím se jim něco vyvěsti. Udělal jsem si proto luk, šípy, oštěpy a kradu se vždy za nimi, vyčkávaje vhodné příležitosti. Posledně jsem je stopoval v Zápotočí, a když mi zmizeli, nechal jsem si své věci tam. Uvěřil Jirek? Nevím. Nevyzpytatelný. Zanechal jsem jej jeho myšlenkám a zmizel jsem. Rosa byla jako trám. Čím větší, tím šťavnatější nadávky jsem si šeptal. Když jsem se dostal až k potůčku a z každé větvičky, o kterou jsem zavadil, mi spadlo za košili několik kapek, přestal jsem nadávat, poněvadž jsem si už na žádnou kloudnou nadávku nemohl vzpomenout Vytáhl jsem své zbraně a s nemalými obtížemi je dovlekl do Arizony. Mokrý jsem byl veskrz. Na to jsem si tedy v dešti schovával šaty!
243
Největší legrace však byla, že jsem se vůbec nemohl pobavit. Střílet jsem nesměl, rozmočila by se mi na šípech papírová kormidla, házet oštěpem rovněž ne, nemohl jsem se pořádně rozběhnout a zahnat, bylo strašně kluzko. Potom, já když háži ze zábavy a sám, tak se vždycky snažím překonati svůj vlastní rekord. Háži vždy na určitém místě a kameny si značím, kam nejdále dohodím. Po hození oštěpem se vždy vrhnu k zemi, jako vojáci po vrhu granátem, vlastně už při něm, poněvadž vrhnutím těla dopředu zvětšuji sílu vloženou do hodu. A plácat sebou o zem za takových podmínek jako dnes, se mi nechtělo. Když jsem viděl, že se Jirek nedívá, zmizel jsem a šel jsem si vše uschovat do horky. Jirek je všivák, podšívka a Bůh ví, co ještě. Před tím je třeba si dávat opravdu pozor. 14. července 1940
Po obvyklé odpolední koupeli jsem se vypravil na pastvu a vzal jsem doma mamince pás z modrých šatů. Říká se, že účel světí prostředky, proto mohu mít svědomí čisté, poněvadž jsem jej vzal, abych si z něj ušil novou čelenku. Potřeby na Šití jsem si vzal, a tak jsem mohl k večeru prohlásit, že mám náčelnickou čelenku hotovu. Pásl se mnou Tonda Ambrožů, který mi tak trochu dával pozor na kozy, mohl jsem tedy nerušeně pracovat 16. července 1940
Chci si ještě zapsat, jak jsem v letech, kdy jsem chodil asi do páté třídy obecné školy, v době, kdyjsem za působení Rodokapsů a Texaského Jacka ve společnosti Pepíka ponejprv v sobě „cítil rudou krev", jak jsem učil kluky, začal jsem u Jendy Louckého, plížit, ačkoli mě to nikdo neučil. Měl jsem o tom své představy, nabyté za dobrodružné četby, a byl jsem přesvědčen, že to umím. A opravdu jsem kluky vždy předstihl, znaje, jak využít terénu, použít lsti, znaje výhody světlého a tmavého pozadí, ochranné barvy, vmýšleje se do postavení soupeřů, uhodl jsem vždy jejich záměry a dovedl se podle toho zařídit Byli jsme s Jendou na Řehonůřce sami dva, bylo to zrána, rosa se ještě třpytila na trávě, krtince byly vlhké, dělali jsme z nich tedy koule, abychom jich použili k válečným účelům. Tyto projektily byly úplně neškodné, jelikož se ve vzduchu rozbily v hrudky, takže k zemi dopadla sprška hlíny. To se k účelu právě zamýšlené hry dobře hodilo. Zmyslel jsem si „plíženou". To jméno už jí zůstalo, ačkoli hra sama se časem pozměnila. ( . . . ) Pravidla hry jsem stanovil takto: Hrát se bude pouze na stepi. Háže se po nepříteli za tím účelem, aby věděl, že je objeven, k čemuž hlína stačí. Hra se jmenuje plížená, musí se tedy plížit a nikoli, jak přijde nepřítel na oči, pádit za ním přes dolíky a pahorky a pálit po něm. To by byla obyčejná přestřelka a honička. Útočník měl zůstat neviděn. Po každém hodu měnit místo. Když se napadený otočí směrem k tušenému nebezpečí, již být za jeho zády a pálit po něm. Já jsem házíval tak, aby „projektil" dopadl kolmo shora, uplatnilo se to, když se házelo oštěpem, alespoň se z jeho polohy po dopadu nedalo usoudit, odkud přiletěl, neboť trčel rovno vzhůru. Já, když jsem měl jen trochu podezření, že nepřítel o mně ví, měnil jsem místo, a tak se stávalo, že Jenda o mně dlouho nevěděl, dokud ovšem hrál správně. Když byl bedlivý a dával pozor opravdu všude, nemohl jsem zaútočit (a útočil jsem vždy, málokdy se stalo, abych vedl obrannou hru, protože jsem se ze všech hráčů nejvíce pohyboval) a jsa rovněž pozorný, nebyl jsem vůbec viděn. Když to trvalo delší dobu, a zpravidla trvávalo, nepřítel strašně zneklidněl, nevida po mně ani stopy, stával se neopatrným, nevěděl, jestli jsem nad ním nevyzrál tak, že jsem jednoduše odešel domů. Přepadla jej tísnivá nejistota, a jestli hrál déle, byl roztěkaný, očekávaje každou chvíli odněkud zákeřnou ránu. Toto je pravá rozkoš hry, ta nejistota, to je dobrodružství, když se hra dostane do takového stavu, který ovšem může nastat jen tehdy, když hráči dobře hru znají. Je ohromná legrace, když se člověk může dívat na svého soupeře, an leží na břichu nebo dřepí na špičkách rukou a nohou, dávaje pozor všude jinde, jen ne tam, odkud mu hrozí skutečné nebezpečí. Ale ještě větší legrace je, když se oba hráči dostanou do spárů ničivé nejistoty, jež je zbavuje pohybu a rozhodnosti. Mně se to stalo málokrát, protože to by musel být dobrý ohař, aby sám neviděn stačil jak stín sledovat mne. To se ví, že jsme hned nemohli takto hrát, protože Jenda nemohl pochopit, že za svou politikou nesmí běhat přímo přes kopečky. Jakmile si myslil, že jej vidím, hned se vzdával hry. Často se mi stalo, že nepřítel byl ke mně obrácen tváří, kdybych jej neznal, mohl bych si myslit, že se dívá na mne, a dopustit se omylu, neboť se Často užívá lsti, že se obrátí tváří jen proto, aby mohl koutkem oka pozorovat jinde. Musil jsem se smát, když Jenda opatrně vyhlédl, a nevida mne, vy strčil celou hlavu, rozhlížel se, klekl si, stoupl, porozhlédal se a pak teprve shlédnuv mne skočil do úkrytu. Plížíval se po kolenou nebo „havašsky", hlavu tiskl k zemi, ale zadek jako periskop čouhal nad vlnami terénu. Já jsem však vyhledával nej větší dolinky, i když mne to stálo velikou obchůzku. Plížil jsem se vždy leže a přitahoval se rukama. V čas nebezpečí jsem neutekl, nýbrž se odkutálel. Později jsem však byl překvapen Jendou, dostal mne několikrát do úzkých a přiměl ke vzdání. To jsme už hrávali po celé Arizoně, i po lesíku, a taková hra vypadá jinak. Když nás tam bylo hodně, nehráli jednotlivci, ale skupiny, a to se hrálo všude. I za Arizonou a okolo, pod dráhou. Byly větší, a proto musely být i rychlejší přesuny, jelikož se vzal do hry velký okruh s většími změnami terénu. V takovém případě ovšem nebyla hra našimi soupeři správně pochopena, hleděli útočit, šli stále za námi a my jsme unikali, až se to některým zdálo zbabělé. Já jsem však byl přesvědčen, že v jiném případě by z toho vzešla obyčejná bitva, a tak jsem býval raději, když hrál každý samostatně. O plížení v „horce" se ještě zmíním.
244
Čestmír
Vejdělek
Tryzna za pět hlupáků Major Dejbacha právě zápolil s tkaničkami korzetu, když zazvonila tele stěna a recepční prosil o dovolení přepojit hovor z Útulku bezradných. Zmiz ze záběru, poručil Dejbacha holce. Aby to šlo rychleji, strčil ji s klasickou jednoduchostí do skříně. Na stěně už naskočil obraz majorova pobočníka Varana. Poručík s úžasem pozoroval cosi za Dejbachovými zády. Když se major otočil, zjistil, že tkanička korzetu má zpoždění a teprve se souká do skříně. Pár vteřin bylo ticho. Pak Dejbach zařval: Co je, Varan? Který kuchař namíchal muklům do kaše světelné hobliny? Kolik bloků šrotu sklouzne do plánu příštího měsíce? Jakou pitomost jste si zase vymyslel, abyste mi otrávil dovolenou? Poručík Varan měl na jazyku, že trestanci Garenda, Kris, Houfe, Boucheron a Johannides zmizeli ve vlastnoručně zfušovaném plecháči. Pět chlapíků, co ve šrotových polích poblíž Neptuna spájeli kosmické vraky do hutních bloků a posílali je k Milíři, se přestalo hlásit. Zalarmovaná hlídka se přiblížila k Hnízdu 221, prolezla otevřeným vstupním otvorem a našla obytný vrchlík prázdný. Kolem dokola tkvěly v prostoru vraky. Odrážely slabé záblesky slunce a vypadaly jako pole chryzantém v mastné černé hlíně. Byla to možná nehoda, ale poručík Varan věřil na útěk. Přál si, aby pětice uprchla a aby ji on sám v čele trestné expedice dostihl a zneškodnil. Varanův citový život byl silný, tak silný, že vyvěral v podobě furunklů na pokožku. Stačila vzdálená možnost nějaké události a poručík ucítil vzadu v týle slabé svědění. Z hlediska náchylnosti ke kožním nemocem s psychickým pozadím neměl zrovna ideální pracoviště. Lágr byl přeplněn muži, kteří si ustavičně něco vymýšleli. Denně tam vznikaly legendy. Některé přežívaly a dědila je generace po generaci, především ty o útěku. Hnízda ležela daleko od sebe - dvanáct hodin. Při březích Eridanu, energetické řeky, proucící od Milíře k planetám, dokonce šestnáct Šrotová pole se nedala oplotit Dejbacha velel nicotě, plné děr. Příznak zfušovaného člunu strašil dozorce a obluzoval mukly. Jednou přijde vezeň, vykládalo se, který těm krámům bude rozumět Z prvního havarovaného hvězdoletu vezme tělo, z druhého motory, z třetího navigační systémy a sbohem! Dejbacha se tomu smál. Neškolený člověk nedokázal na hvězdoletu ani zavřít dvířka od nočního stolku. Dát Člun dohromady, k tomu by se musela spolčit celá skupina specialistů. Ale do polí se nikdo takový nedostal. S každou zásilkou vězňů přivezla eskorta krabici s personáliemi - sto záznamů na jednom krystalku. Podle nich se přidělovala práce. Jedna třída průmyslovky stačila, aby se postižený nadosmrti oháněl lopatou u Milíře. Do Hnízd putovali jenom diskžokejové, pekaři a daňoví poradci. Plus klasičtí filologové. Plus
debilové. Velitel mohl mít pravdu, přestože byl nemrava a trávil dovolenou přímo v bordelu. Poručík Varan se vzpamatoval a ohlásil událost v absolutně holých faktech. Pět mužů nepřichází na příjem. Hnízdo 221 je prázdné. Stiskl rty a čekal, až se přežene velitelův hněv. Major Dejbach sloužil dvacet let na mimoprostorové bitevní lodi Královna ze Sáby, Za tu dobu se naučil velmi mnoho nadávek a polovinu z nich teď použil. Ať se hned sejde úrazová komise, poručil nakonec. Veliteli, prosil pobočník, - nemělo by pár fregat obhlédnout okolí? Dejbachu to z neznámých důvodů rozlítilo. - K čemu se bude obhlížet okolí? Co v něm uvidíte? Nevíte nic o implozi, Varan? Hlupáci zůstali mimo Hnízdo přes patnáct hodin, implodovali a nezůstal po nich ani mastný flek. Vychrlil ještě několik nadávek a rozhodl, že úrazové komisi bude v jeho nepřítomnosti předsedat rotmistr Blabla. Varan nechtěl věřit svým uším. Velitel ho přeskočil. Vy se postarejte o tryznu, řekl major, který poručníkovy duševní pochody bez námahy uhodl. Když sé Dejbachův obraz rozsypal do hromádky pudru, pobočník si poslal službu do kuchyně pro čaj. Ze suspektního furunklu se mezitím stala hotová věc. Teď se nehoda musela ohlásit Péči, Šlo jenom o to, jak. Jeden ze zmizelých, údajný blb Johannides, našel před měsícem chybu ve výpočtu přídělu sušenek „Pochutnání pracujícího". Počítač vyráběl chybu hodinu, Johannides ji našel hned. Bucheron, druhý z party, podle papírů historik, prý zase sestrojil z krabičky kancelářských spinátek a kousku alobalu radiopřijímač. A do třetice pastor prý nebyl pastor, nýbrž bývalý první důstojník anihilaČního křižníku Afgánský chrt. Kdyby se tohle dozvěděla Péče, obrátila by celý Útulek bezradných naruby. Varanova povinnost byla informovat Péči také o všech pověstech. Chtěl to udělat. Ale když zvedal ruku k voliči, vzpomněl si na něco tak hrozného, že mu paže zamrzla v polovičce cesty. Před jednou poradou, na které se měl cuvaks rozdělovat na pracoviště, čenichal Varan v Dejbachově kanceláři a rozsypal přitom krystaly. Vrhl se na podlahu a za čtvrt hodiny dal všechno do pořádku. Až na jednu maličkost: jak ukázalo čtení krystalů na poradé, obsahoval jeden z nich místo posudků kompletní dílo Franze Lehára ve zvuku i v obraze. Varan se podíval na majora. Veselá vdova na služebním krystalu, to vypadalo na velitelovy čachry s kuběnami. Dejbacha se podíval na Varana. Pochopil, že pobočník zase jednou šmejdil v jeho kanceláři a převrhl přitom schránku s krystaly. Oba ale měli dobrý důvod se tvářit, že o ničem nevědí a posmívat se Hlavní správě, která místo posudků rozesílala operetní alba. Přebyteční vězni pak byli umístěni na základě
245
dlouholetých lidských a pedagogických zkušeností doc. dr. Dejbachy, CSc. Když si to poručík Varan přebral, vyklepal číslo Péče a siluletě, která se objevila na stínítku, hlásil: Útulek Bezradných. Máme havarii. Předseda úrazové komise, statečný malý rotmistr Blabla, potom dva dny bojoval s šepotavým poslem smrti z Péče. Když ho uviděl, bez tváře, jména a hodnosti, když ucítil jeho pach po spáleném papíru, podlomila se mu kolena. Ale vzpomněl si, co v zotavovně říkával dětem markytánky Soni: když ve vás někdo uvěří, uskutečnil vás a vy už se nemáte čeho b á t A cítil, že se nebojí, že důvěra majora Dejbachy z něho udělala jiného muže. Dokázal obhájit svou zprávu, podle které k neštěstí mohlo dojít jedině nedovoleným střídáním pracovních směn mimo vrchník. Zatím co si posádka daleko od Hnízda předávala světelný páječ, přiletěl automatický zásobovací člun. Vyložil, zasunul dveře prázdného Hnízda a pokračoval v cestě. Hlupáci trestanci potom nemohli přístřešek otevřít. Po patnácti hodinách implodovali. Blabla předvedl implozi. Pět nebožtíků, navlečených do skafandrů, vstrčili do ochranného válce. V něm uměle vyvolali nestabilitu prostoru. Postavy spáječů zmizely v setině vteřiny, ani se z nich nestačilo zakouřit. Válec nezaznamenal žádný příjem energie. Pečovatel se zvedl a opustil Útulek, aniž někoho zatkl. Také major Dejbacha si vzpomněl na krystal s Veselou vdovou. Neměl už v bordelu klid a vracel se do Útulku. Před přistáním se minul s černým clrakkarem Péče. Na rozdíl od malého rotrnistra nedokázal překonat strach a na hadrových nohou se vlekl ke své úřadovně. Vytáhl z ledničky láhev s vinětou „Vzpomínka na pivo" a vypil ji naráz. Dole v aule krásně hráli. Dejbacha si hned neuvědomil, co to znamená. Až když přečetl na stole ležící protokol z jednání úrazové komise, signovaný v rohu zmocněncem Péče, vytáhl si na monitoru obraz auly a uviděl shromážděné dozorce a mukly, jak zírají k pěti portrétům se smutečními stuhami. Pochopil, že Péče povolila tryznu a že je případ uzavřen. Nemohl se udržet, padl na kolena a v slzách velkého tučného muže děkoval svému zapomenutému Bohu, Koberec z drahocenné látky dychtivě sál jeho pláč. Jenom jednu slzu nepojmul. Zůstala pod trnoží psacího stolu a vyzývavě se leskla. Dejbacha sejí chtěl dotknout. Ale nebyla to slza, nýbrž jenom třpyt, kterým prst prošel bez smočení. Po rekonstrukci trojitého světelného odrazu sáhl major, stále ještě na kolenou, do vnitřního úhlu nožičky od registratury a nahmatal krystal. Mohl se podívat, co na něm je. Čtecí stroj stál v rohu. Ale neudělal to. Schoval ho do kapsičky na hodinky a otevřel novou láhev Vzpomínky na pivo. Oddal se vzpomínání, dokud Útulek neutichl. Potom se vydal na noční obhlídku. V přístavu na-
246
stoupil do přibližovacího platejze a odstrčil ho od mola. Člun začal klouzat k břehům Eridanu. Vesmír byl plný růžových záblesků z hladiny. Dejbacha blul dál a dál a když už byl za šrotovým polem sám ve vesmíru, vzal krystal mezi dva prsty a pustil ho přes palubu. Krystal původně letěl správným směrem. Jenomže později blbec Johannides, vlastním jménem dr. Simonsen, bývalý přednosta Spojených montoven prostorových člunů, a jeho druhové změnili trajektorii uprchlické korvety. Krystal je nedostihl a ztratil se ve věčnosti.
Květinový dar K úžasu seržantů Zprostředkovatelského sboru obyvatelé Lédy pobíjeli třešňové květy, které se snášely z nebe. Ranní prochazeči je chytali do dlaní a drtili mezi prsty. Někteří se jich nechtěli dotýkat a udupávali je podpatky. V poledne bylo květů po kolena. Do smyček mezi obytnými voštinami vyjely hasičské vozy. Chrlily kolem sebe biologickou pěnu. Mlžina rozpouštěla květy a měnila j e v drobné růžové kapičky. Tekutina stékala při obrubnících do kanálů. Ale květy padaly stále hustěji. Postřikové vozy uvázly v závějích. Městské úřady k nim vyslaly sněhové pluhy. Těm se podařilo prorazit cestu. Spojily se s hasičskými vozy do odklizovacích kolon. Pluhy odhrnuly závěje květů ke straně silnic a hasiči je měnili v potoky růžové vodičky. Sady však už silně zapadaly. Na střechách voštinových měst se usazovaly celé peřiny třešňových květů. Obyvatelé voštin šplhali po římsách a příručními sálači rozpouštěli růžová oblaka. Nebo se pokoušeli shazovat je hráběmi dolů do ulic. Seržantům Zprostředkovatelského sboru byl květinový dar Titanie k lédskému Svátku volnosti záhadný. Mezi Lédou a Titanií už léta vládlo napětí a oni sami seděli v mezinárodních modrých iglú jen proto, aby se zabránilo válce. Ještě víc, než nad květinovým darem, kroutili hlavami nad nesmiřitelností maličkých neduživých Léďanů: když viděli květy, nabíhaly jim až k prasknutí sluchové bulvy na Čele. Lédská vláda poslala Smírčímu výboru kurýrní paprsek s protestem proti shazování třešňových květů na povrch suverénní planety. Smírčí výbor předvolal strany k slyšení. Jde o květinový dar k lédskému Svátku volnosti, prohlásil stálý zástupce Titanie. Vyslanec Lédy prskal: Nestojíme o květinové dary, pod kterými se naše děti dusí. Předseda Smírčího výboru se zeptal, zda Léda trvá na odmítnutí květinového daru. Vyslanec ho o tom ujistil. Vzhledem k zápornému stanovisku lédské vlády musí být další shazování třešňových květů na povrch Lédy zastaveno, oznámil předseda. Aby nerozhněval Titanii a neohrozil jednání LOOPING, dodal: Je-li to technicky možné. Nato udělal Titanian překvapující prohlášení: Třešňové květy nejsou květinový dar. Nikdo, a zej-
ména ne titanijská Rada pro veřejné blaho, neměla v úmyslu shazovat cokoli na povrch Lédy. Podle našich zpráv kosmický vítr setřásá květy z třešňových alejí, tažených našimi trawlery mezinárodním prostorem. Před chvílí jste tvrdil něco jiného, zuřil maličký Léďan. Také Smírčí výbor pokyvoval zarmouceně hlavami. Byla to chyba tlumočníka, řekl stálý zástupce vlídně. Léďan předložil na destičce z černého mramoru hrst třešňových květů a lédské zvětšovací sklo. Pohleďte! Rosa je ke květu připojena vláknem. Jsou to květinové pumy. Titanijský delegát protestoval proti lédskému zvětšovacímu sklu a předložil své vlastní. Výbor odmítl obě čočky. Mramorová destička s květy putovala kolem stolu. Členové výboru prohlíželi květy pouhým okem. Mnuli jejich okvětní plátky a čichali k nim. Nebylo pochyb, drželi mezi prsty skutečné třešňové květy. Vypadalo to, jako kdyby opravdu sluneční vítr setřásl nebeské třešňové květy z celé galaxie. Květy měly půvabnou barvu a přirozeně voněly. Kapičky rosy, které na nich stály, nebyly ničím připevněny. Jeden Člen výboru si žeitem vstrčil kvítek do klopy. Zástupce titanijské Blahorady, naslouchající prostřednictvím peciček v uších instrukcím ze své planety, pořádal o slovo. Původně jsem měl, pravil, předložit stížnost na vandalské akce Lédy. Rovněž jsem měl vystoupit s žádostí o navrácení třešňových květů, které se ocitly v neoprávněném držení Lédy. Rozumí se navrácení v původním, nepoškozeném stavu. K opravám květů jsem chtěli vyslat Lédě na pomoc větší počet poradců. V zasedací síni bylo najednou slyšet jen sípění drobného Léďana. Ale dostal jsem nové instrukce, pokračoval zástupce Titanie. - V zájmu míru a přátelské spolupráce mezi národy překládá Blahorada linie trawlerů mimo oblast lédské přitažlivosti. Rovněž setřesené květy nežádáme nazpátek a Blahorada na ně Lédě vystaví darovací listiny. Delegát se uklonil předsedovi. - VTitanii Smírčí výbor povždycky najde oporu pro své mírové snahy. Přítomní úlevně povzdechli. Střecha nad sálem se odklopila a dovnitř se posledními silami prodraly paprsky vzdáleného Slunce. Na Lédě zatím požární sbory s pomocí obyvatelstva zdolaly závěje třešňových květů. Rozpuštěné okvětní lístky stékaly v podobě růžové tekutiny do struh a říček. Růžové potoky spěly do růžových řek a ty do růžových oceánů. Vláha prosákla i do podzemních bazénů a odtud byla - stále s nádechem dívčí pleti - vytahována čerpadly na povrch. Byla to dobrá pitná voda, třebaže trochu růžová. Po pěti létech obyvatelstvo Lédy během jediného týdne vymřelo. Muži, ženy a děti ztvrdli na kámen a kulili k nebi růžové porcelánové oči. Z pověření Smírčího výboru přistály na Lédě
pomocné jednotky Zprostředkovatelského sboru. Dala je k dispozici Titanie. Oddíly pochodovaly a spálily vyhaslý a zkamenělý lédský život. Do studen a vodních cest obrátily hroty plamenometů. Červené zabarvení vody se vznítilo a hořelo několik dní, pak byla voda čirá. Později si demobilizovaní příslušníci pomocných sborů přivezli z Titanie ženy a naplnili voštinová města křikem svých dětí. Kolín nad Rýne ni
Jan
Vladislav
Otevřený deník 10. prosince 1977 Než se dostanu k tomu, oč mi jde opravdu, musím toho vždycky odklidit z cesty tolikf že pak už nemám na nic a n i sílu, a n i čas. Tak vznikají všechny ty dlouhé pauzy. A protože tu největší překážku, stovky stránek anonymního překladu, jsem pořád ještě nezdolalt byla by tahle poslední pauza ještě delší nebýt toho, že jsem musel zase jednou vyklidit stůl a vyřídit a s p o ň ty nejnaléhavější drobnosti. Některé z nich odkládám až nebezpečně dlouho, zřejmě z podvědomého úsilí negovat kruh, v němž jsme nuceni se pohybovat, jakkoli se vzpouzíme. K těm. naléhavým nepříjemnostem patn i dopisy, které mi připravil právník ve věci mého sociálního zabezpečení, o něž mě chce připravit národní výbor Prahy 6, dokonce se zpětnou platností od roku 1970: jakmile toho dosáhnou, budou mít v ruce úřední doklad o tom, že jsem příživník. A přitom je mi jasné, že jakmile ty dopisy podepíšu a pošlu, vkročím do labyrintu, v jehož středu čeká zas ten starý netvor s lidským tělem a býčí hlavou; jakmile podám tu stížnost, přijmu jako Josef K. právoplatnost soudu i svého procesu. Ostatně, vždyť jsem jej už přijal; každý, kdo tu žije, jej přijal. Abych se tomu aspoň ještě na chvíli vyhnul, vylovil jsem z té hromady papíru knížku, na kterou jsem už málem zapomněl, Čepový eseje Poutník na zemi, vydané před dvanácti lety v Římě. Za tu dlouhou dobu dorazihj i do Břevnova; ale tentokrát mě nezaujaly Cepový úvahy, jež mě před časem při první četbě tak upoutaly podivuhodnou rovnováhou prožitku a reflexe. Otevřel jsem knížku v místech, kde přetiskuje své Útržky z deníku, a znovu jsem litoval, že jich není aspoň desetkrát tolik. Měl jsem živý pocit, jako bych je četl poprvé, a zároveň je znal málem nazpaměť. Bezděky jsem je srovnával s Deníky André Gidea, jimiž jsem se probíral nedávno, a rozhodně mi byly bližší. Jistě nejen proto, že mě Čep kdy si fascinoval svým Děravým pláštěm, s jehož hrdinou jsem se ve
247
svých šestnácti sedmnácti pošetile ztotožňoval Ten hrdina ostatně prochází takřka všemi Čepovými prózami, jež mluví v různých obměnách v podstatě vždy o tomtéž, o té „záhadné touze, ničím neuhasitelné", která „zůstává pálit i ve smrti". I tuhle větu lze najít v Útržcích; týká se ovšem jeho obdivovaného MauricaBaringa, v jehož sedmisetstránkovém románu Cať s Cradle viděl další ze způsobů, „jak hledat ztracený časli, dokonce „po mnoha stránkách sympatičtější a lidštější než Proustův". Ostatně jedním z těch způsobů hledání ztraceného časuje vlastně i Čepová próza sama; proto také kdysi, pokud se nemýlím, Baringa překládal Nejsem si jist, nepřeložil-li právě jeho Šálení času, které mne kdysi okouzlilo; pak jsem tu knížku s námahou přelouskal i anglicky. Ale kdo dnes pamatuje ty spíš nehezké knížky ze staré Tauchnitzky a kdo ještě čte Daphne Adean? Když jsem si všecky tyhle knížky půjčoval za války z poličské městské knihovny a dával se unášet Děravým pláštěm, připadaly mi ty děje a jejich hrdinové včetně autora samého tak blízcí, jako bych je mohl potkat o pár ulic dál Zároveň však pro mne byli tak neskuteční, málem mýtičtí, jako Hamlet se svým Elsinorem nebo Odysseus a jeho Ithaka; a možnost, že bych jednoho dne mohl některé modely Děravého pláště, nebo dokonce Jana Čepa samého poznat osobně, se mi tenkrát zdála tak pomyslná, že mne ani nikdy nenapadla. A přesto se uskutečnila. 0 to zvláštnější pak je, že se dnes už vůbec n e p a m a t u j i , kdy a kde k tomu došlo, tak jako si nevzpomínám, kdy a kde jsem se poprvé setkal s Františkem H a l a sem, Jiřím Weilem nebo Jiřím Kolářem. Zarostli do mé paměti tak hluboko, že je v ní nacházím odjakživa. A přitom nešlo rozhodně o konvenční známosti, alespoň z mé strany ne; a z Čepový strany patrně taky ne, proč by jinak chodil až k nám na Hanspaulku? Kolikrát přišel, to už dnes nespočítám; všechno to přek-ryla vzpomínka na návštěvu, která měla zůstat poslední Bylo to počátkem prázdnin roku 1948. Kdo všechno tenkrát u nás byl, už taky nevím, ani na tom nezáleží, protože ke skutečnému setkání došlo až při rozchodu. Čep odcházel jeden z posledních. Doprovázel jsem ho k tramvaji a cestou jsme se zastavili v širokém průhledu ulice na Hanspaulce. Bylo teplo, už k ránu, do Červencové noci se třpytila světla města pod námi. Myslím, že jsme si dokonce na chvíli sedli do trávy, abychom se na to mohli dosyta vynadívat Ve vzrušených dobách toho převratného roku přinášel takoxrý pohled nečekanou pohodu. A tu začal Čep tím svým nesmělým, váhavým hlasem o tom, pod jakým tlakem už měsíce žije, o neustávajícím sledování, o slídění u bytné, doma na Moravě, o výsleších přátel, o hrozbách, nepřímých i přímých.
248
Abych to byl tenkrát mohl plně pochopit, byl bych musel mít zkušenosti, které mám dnes. Jedno mi však bylo přes všecku nezkušenost jasné už tehdy: že se loučí. A byl jsem dojat, že do toho loučení s městem, jiskřícím pod námi, zahrnul i mne. Pak ještě přišla z Myslechovic knížka eseji, proslovů a meditací Rozptýlené paprsky, ty „formulace nezbytně částečné", jak to Čep sám napsal na volnou stránku podpatitul současně s posledním pozdravem a datem 20.Července 1948. Co bylo dál, dozvídal jsem se už jen z doslechu a postupně. Teprve v těchto Útržcích z deníku mi to řekl stručně sám: „15. srpna 1962. Je tomu dnes právě čtrnáct let, co jsem přecházel hranici mezi Čechami a Bavorskem, blízko Aše. Bylo okolo půlnoci, měsíc skoro v úplňku. Byl svátek Nanebevzetí, kterému je zasvěcen kostel v mé rodné farnosti; toho roku 1948 to byla zrovna neděle." A hned nato vzpomíná na jinou neděli, neděli 2. srpna 1914, kdy viděl, jako jedenáctiletý chlapec, svého otce odcházet do války. „Nezapomenu nikdy na tu shodu.. " Nevím pochopitelně, pro koho byl ten zápis psán. Na mne Jan Čep jistě dávno pozapomněl; ale když to teď čtu, vidím, že ty řádky byly určeny i mně, jako dovětek toho monologu nad městem, po němž se pro mne za ním zavřela tma. Nakonec jsem ho přece jen ještě jednou viděl Musel bych moc dlouho počítat, abych se dopočítal, kdy to přesně bylo, patrně někdy v roce 1966. Směl jsem tehdy, poprvé po dvaceti letech, znovu do Francie. Abych využil co nejvíc možnosti, která mohla být zas na léta poslední, jel jsem do Paříže co největší oklikou: Norimberk, Mnichov, Curych, Bern, Ženeva, Grenoble. V Grenoblů jsem mamě hledal, co jsem tam před lety vídal několik měsíců den co den cestou na univerzitu. Zůstalo z toho na místě jen pohlednicové panoráma okolních hor a věčně zelené vody Isere, všechno ostatní bylo jiné; tak jako nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, nelze dvakrát vstoupit ani do téhož města. Věděl jsem už, že Čep je po mrtvici. Abychho nepřepadl bez ohlášení, napsal jsem mu z Grenoblů, že bych ho rád viděl, a potom v Paříži jsem se ohlásil ještě jednou. Z telefonického rozhovoru s neznámým ženským hlasem, mluvícím francouzsky, jsem vyrozuměl, že snad mohu přijít Adresa, kterou jsem svíral v hrsti, bych ji neztratil, mě zavedla do těsných uliček uNotre Dame. Vypadalo to tam jako někde ve Vikárské na pražském hradě, až na to, že na jednom nárožním domě zašlá tabule upozorňovala, že tam před čtyřmi sty roky žil a snad taky zemřel Joachym duBellay, ten trpký básník Michelangelova Říma a jeho ruin, do jejichž neodvratné zkázy promítal nejen osudy
všech říší, ale také všech lidí, včetně sebe samého. Ta blízkost starého francouzského básníka mě povzbudila, sám nevím proč, s n a d že jsem v něm viděl jakéhosi génia loci, v jehož ochranném stínu našel útočiště další básník, třebaže básník ze země, která patrně pro du Bellay ležela kdesi v končinách, obývaných lvy. Zato dům s číslem, které jsem hledal, příliš přívětivě nevypadal. Stará brána, zašlé a temné schody, dávno nenatřené dveře do bytu. Museljsem se znovu představovat, hospodyně mě podrobila výslechu, kdo jsem a co chci, pak mě nechala stát u dveří a šla mě ohlásit. A taky asi připravit hostitele na návštěvu; byla zřejmě přece jen na obtíž, ale už jsem nemohl zpátky. Myslím, že mne poznal, že si vzpomněl na mne i na všechno ostatní, ale nejsem si tím dodnes jist. Na moje opatrné dotazy odpovídal umíněně francouzsky, nejspíš proto, že jsme tak začali v přítomnosti hospodyně. Ale on se té francouzštiny držel i potom, když už dávno za sebou zavřela dveře, jako by se nemohl odhodlat přeskočit. Mluvil ztěžka, se zadrháváním, ale nebylo to jen nemocí; ta patrně pouze podtrhla cosi staršího a podstatnějšího, co pronásleduje každého, kdo píše a během let váhá stále víc před každým slovem jako před hlubinou. U jazyka, který není naší mateřštinou, je ta hlubina ještě bezednější, pokud se člověk nedokáže spokojit konverzačními banalitami, které ji přikrývají svým tenkým ledem. A tak jsme tedy ještě notnou chvíli mluvili ztěžka a pomalu francouzsky, dva Češi pár kroků od Notre Dame de Paris a desky na paměť Joachyma du Bellay, který ostatně taky leccos věděl o tom, co je to domov v nedostupné dálce. Potom se nám přece jen podařilo dostat do svého přirozeného živlu, ale ani v češtině nebylrozhovor o moc plynulejší. Čep se vyjadřoval s obtížemi, protože ani pak se nechtěl spokojovat s trivialitami a úporně sledoval svou myšlenku do posledních záhybů, Často nezřetelných ani vlastnímu zraku a sluchu. Uvažoval jsem, jaký podílná tom mělo i to jeho dlouhé mlčení v češtině uprostřed francouzské rodiny, francouzského města, francouzského světa. Věty se drolily v slova, v slabiky, v rezignovaná gesta rukou, za nimiž se dal jen tušit jejich pravý význam. A pak jsem najednou nemohl uvěřit svým uším. Na moji neprozřetelnou otázku, zda něco píše, odpověděl nečekaně, bez jakýchkoli nesnází, celou přesně formulovanou větou, nepřerušenou jediným zadrhnutím. Vypadalo to, jakoby dávno zralá čekala jen na svoji příležitost; a bylo v ní také celých těch osmnáct nebo devatenáct let, jež musel žít jinde, než tam, kde byl tak hluboce doma, nestojí za řeč." irAle vždyť to všechno
Rok nato jsem u něho byl ještě jednou, v doprovodu známého, který za ním chodil pravidelně. Ani pak jsme se nedostali k sobě blíž. Vysvětloval jsem si to znovu těmi dlouhými roky, co jsme se nevídal i. Dnes však už vím, že to byl především spíš ostych, ne-li stud nemocných, hluboce raněných, kteří svůj stav nesou v něčem jako jakési provinění imči ostatním a čím dál víc se zavírají do sebe, protože vědí, že tuhle zkušenost druhým sdělit nemohou. Je pro ostatní nepochopitelná, je nesdělitelná, protože už má cosi z naprosté samoty smrti. Odcházel jsem tehdy a bylo mi přitom asi tak, jako jemu toho 29. srpria 1962, kdy odjížděl naposled z Itálie: „Když jsme se vraceli z Vicenzy zpátky do Tridentu, jeli jsme 7iahom po levém břehu Gardského jezera. K večeru, na samé severní špici jezera, dostala najednou voda — která byla v dosavadním zamženém paimu končícího léta šedozelená — odstín temně modrý. Lago di Garda bylo za námi; a neuvidím je už bezpochyby nikdy. Addio!" Tím Útržky z deníku končí V šedesátém devátém jsem jel tou silnicí z Trenta kolem Lago di Garda rovněž. Když je Čep viděl naposled, bylo mu bez několika měsíců šedesát; mně bylo tenkrát něco přes Šestačtyřicet a jel jsem opačným směrem. Itálie se přede mnou teprve otvírala; připravovala pro mne zázraky, San Gimicjnano, Sienu, Urbino, San Sepolero, Arezzo. Z asi jsem, ale i v tom úžasu zněl vždy spodní tón nenávratnosti; iv tom naprostém přitakávání byla příchuť pomíjivosti. Teprve dnes jsem si to všechno spojil Jako každá tvorba, jejímž námětem je sám čas, i Čepová próza je objevováním i loučením zároveň. Je to jedno z ústředních témat moderní literatury. Proto mě vždy překvapovali přátelé, kteří to v Čepově umění neviděli. Jedním z nich byl k mému překvapení i Jan Patočka. Jak si vážil Durycha, jehož Boží duhu dokonce přeložil a doprovodil studií, jednou z mála, věnovaných konkrétnímu literárnímu dílu, tak odmítal Čepa. Bylo v tom cosi málem osobního, o důvodech svého odmítání se zdráhal vůbec mluvit, jako by se rozuměly samy sebou každému, kdo umí Číst. Neměl jsem nikdy dost odvahy trvat na tom, aby se vyjádřil konkrétněji; setkali se někdy ti dva? Jistě, Čep to přece napsal sám, v jeho próze je leccos „vyjádřeno příliš křehce, ba nedostatečně"; a právě tak je možná něco pravdy na tom, jak píše v tomtéž záznamu o kousek dál, že „je to zejména nepřeložitelné. Kdyby se vyprávění oddělilo od své slovní melodie, od intenzity jazykového vyjádření, bylo by velice oslabeno; stalo by se jednoduchým, ba snadným". Celou tu autokritiku pak uzavírá trpkým zjištěním, které možná neříká nic jiného, než ta jediná
249
dlouhá souvislá věta, jež mé tak překvapila tenkrát za té návštěvy: „Zůstal jsem vždycky na půl cestě. Je málo naděje, že bych se do toho mohl dát ještě jednou Jenže tohle je vlastně charakteristika každého básnického díla. Každé zůstane na půl cestě; a každé, odděleno od své slovní melodie, od svého jazykového vyjádření, krátce od své poezie, je v podstatě banální. Tak jako je banální každý život, i ten zdánlivě nejheroičtější: každý se odehrává ve vymezeném řečišti podle jednoho z těch několika možných schémat, jež připouštějí tak málo obměn. Ty nejzajímavější, nejpůsobivější, jsou obměny, které právě silou poezie, ať už z pera jedince, nebo z úst celého rodu, překročí do oblasti mýtu. A něco z toho se přece děje nejednou i uJana Cep a. 24. září 1980 Jak jste daleko se svým úkolem, zeptal se pan Tichý na uvítanou. Jaký úkol, tvářil jsem se udiveně. Špatně jsem se vyjádřil, připustil pan Tichý. Jak daleko je váš cíl? Jaký cíl, trval jsem na své nechápavosti. Ale vždyť víte, řekl pan Tichý dotčeně, vaše vystěhování. Abych ho uspokojil, oznámil jsem mu, co patrně dobře věděl, totiž, že jsem byl včera v Tmtnově u notáře. Ale to snad není důvod, proč jste mě pozval? Byl to ten dilvod, ale nepřiznal to. Vytáhl na mne něco docela jiného: mezinárodní konferenci IBBY. Víte přece, co to je? Jak bych nevěděl, ale co s tím mám já společ7iého? Psal jste přece dětské knihy, jistě tam máte známosti... A tak, vy si myslíte, že tam přijdu protestovat a obtěžovat vzácné hosty? To mě špatně znáte. Nedám se vyhazovat vrátným. Pak je všechno v pořádku, řekl pan Tichý spokojeně a bylo vidět, že pohovor je vlastně xt konce. Nakonec byl ovšem přece jen delší a zcela v duchu těch přátelských besed, po kterých tolik touží a tak často je nabízejí: kolik jsem dostal za chalupu, jak je to s bytem, zda už mám technické osvědčení k autu. Já na to: Myslel jsem, že jste si mě pozval, abyste mi je dal, jak jste slíbil A ort: To je pravda, slíbil jsem vám to, ale v uvozovkách víte přece, že to je jiné oddělení.. .A zase začala ta obvyklá hra o tom, kdo opravdu rozhoduje, zda oni, Státní bezpečnost, nebo Dopravní inspektorát. Nakonec on: Byl jsem přesvědčen, že vám to už dali. A já: Jak by mi to mohli dát, když jsem tam nešel a už tam nepůjdu, dokud mě nevyzvou sami. Zbytečně bych tam ztratil den, za to ten průkaz nestojí. A on, laskavě: Tak já to zařídím, aby vám dali vědět Nebo vám dám vědět sám. Rekljsem mu to rovnou: Vy mě prostě chcete připravit o patnáct tisíc, protože bez osvědčení auto neprodám a shnije na ulici. Pátrač v
250
něm nespal: A komu ho chcete prodat? Do bazaru?To bych se načekal! A vysvětlil jsem mus ochotou, jak to teď chodí. Chce-li člověk v bazaru auto dobře a hlavně rychle prodat, musí podmáznout vedoucího nebo prodavače. To jsem nevěděl, i když nejsem naivní, řekl pan Tichý. A je možné, že mluvil pravdu. Zápis ovšem nedělal, ani průkaz mi neodebral Byli jsme sami dva, na dveřích hned naproti Dzeržinskému svítil nápis Nevstupovat. Pečlivě za sebou zamkl, jakoby se bál aby někdo nerušil naše tete-a-tete. Budu se muset příště domáhat protokolu, který pak nepodepíšu. Jak jste daleko se svým úkolem, opakoval jsem si, když už jsem byl na chodníku a nad hlavou mi jásalo podzimní nebe. Pořád ještě jsem si nebyl jist, jestli jsem slyšel dobře. Škoda, že nejsem a s p o ň n a chvíli J., abych se mohl pokusit o psychoanalýzu těch lidí, celé té počestné společnosti, na základě jejích uřeknutí. Ale snad to jednou někdo udělá. Ostatně, možná že by místo psychoanalýzy stačil prostý, ale pečlivý rozbor jejich jazyka, asi tak, jak to udělal s pozoruhodnou přesvědčivostí a suchým humorem Petr Fidelius ve své studii Lid, demokracie, socialismus, příspěvek ke studiu pojmosloví současné oficiální propagandy. Ale i bez toho rozboru je na první pohled jasné j e d n o — a přivítání pana Tichého to potvrdilo: páteří jejich pohledu na svět, na ostatní lidi, je představa ne Velkého bratra, ale Velkého otce, jehož jsou oni náměstci a vykonavatelé. Oni jsou prostě dospělí; všichni ostatní jsou více Či méně nezvedené děti. Major Fišer se nedávno taky tak uřekl Mám dceru ve vašem věku, řekl jedné známé, ale kdyby mi odpovídala takhle drze, tak bych jí naplácal Myslel to doopravdy; a byl osobně dotčen, když mu dotyčná odpověděla, že by takovému otci, jako on, ty facky vrátila. Podle nich se dospělost neměří věkem, zralostí, volebním právem a řádnou prací: rozhodující je příslušnost k moci. A moc, to není ani vláda, ani strana, ale oni. Na t u konferenci IBBY pan Tichý rozhodně nepřišel sám: To mu musel někdo připravit. Kdo? Ani major Fišer není ta pravá hlava; ta sedí na jiných ramenech a patrně mě nikdy v životě neviděla, leda na fotografii, patří-li to k jejím úředním povinnostem. Jinak se o mou konkrétní podobu naprosto nezajímá: při hře v šachy si také neprohlížíme, jak jsou figurky vyřezány. A přitom se málem strefila. Když jsem před několika měsíci četl, že se má kongres konat v Praze, poprvé v socialistické zemi, jak zdůrazňoval náš tisk, byl jsem v pokušení napsat té slovutné organizaci, že volila velmi dobře, protože bude mít skvělou příležitost všimnout si přímo na místě všech těch pražských a vů-
bec československých autorů, kteří pro dčti psát, nebo spíš publikovat, nesmějí a to už dobrých deset let. Řadu jich členové IBBY znají, protože je uváděli s uznáním ve svém bulletinu. Celé jedno dopoledne mi to nedalo, abych nekoncipovval představenstvu IBBY příslušný dopis. Pak mě to přešlo: má-li mít takový protest smysl, musí vyjít především z nich, z téc/i, kteří postiženi nejsou. Vynucená solidaňta nemá kořeny a brzy zajde. A tak budou žasnout nad jedinečným Domem dětské knihy, a nikdo si nevšimne, že u ném 2 klimatizace teče po zdích uoda a že se ve dveřích musely nadělat díry, aby mohl cirkulovat vzduch a nemohlo se volně mluvit. Tak budou obdivovat knihkupectví výstavní síů a divadélko v suterénu, a nevšimnou sí že tam je také oddělení ministerstva kultury, či lépe vnitra, které sestavuje listiny těch, co nesmějí publikovat, a to a n i dětské knihy, jez bývaly tak dlouho, za protektorátu i v padesátých a šedesátých letech, zítočiátéra často nejlepších autorů, případně výtvarníků, kteří jinde publikovat nesměli. Tak si budou potřásat mkama se spisovateli, redaktory a dalšími představiteli naší stále košatější literatury, aniž si mohli všimnout, že řada těch pravic je potřísněna neviditelným inkoustem posudků, odsudků, udání, zákazů a příkazů k odvozu do stoupy, pokud to nebudou přímo pravice příslušníků naší „počestné společnosti". U nás je ovšem daleko mocnější než kde jinde. U nás je všemocná absolutně, nebo o to cílevědomě a úspěšně usiluje. A má k tomu všechny prostředky, ty legální, k nimž patří nakonec i ten kongres IBBY u nás, i ty nelegální, s nimiž by se účastníci kongresu okamžitě seznámili, kdyby si troufli zajímat se o své české kolegy, kteří mezi ně nesměli, ač chodili kolem budovy, kde se kongres odehrával. Kdo mu vlastně předsedal a zahrál si vděčnou roli lorda Killanina? Z Prahy jsme vyjížděli ještě za mlhy, která hovořila o listopadu, třebaže listí zatím nezačalo ani pořádně žloutnout. Ale tam nahoře, tam se krajina předváděla v celé své nádheře. Podporovalo ji v tom shovívavě laskavě mírné slunce, jakoby chtělo na chvíli ukázat, co všechno dovede. A co opouštím ve své bláhovosti, jako bych mohl utéci tomu, co mě žene pryč. Co mě vyhání; pro ně, pro slunce, je jako pro Herakleitovy bohy všechno krásné a dobré, a proto nerozlišuje. My dole rozlišovat musíme, i když bychom na to tak rádi občas zapomněli a smířili se i s tím všudypřítomným stínem, jenž hrozí co chvíli se zhmotnit, i kdyby jen v pozvánku, kterou jsem našel v pondělí večer znovu ve schránce. P an notář, příslušný pro Radeč, byl nemocen. Museli jsme dlouhou kasárenskou chodbou do
jiných dveří. Na stolku byla vázička, re vázičce květina, za květinou mladá žena, slečna, jak jsem usoudil holka, jak řekl znalecky Evžen. A le my jí museli říkat paní notářka. Nevyhnala nás, ale vyžadovala, aby byla přítomná i M.; nakonec jsme se dohodli, že M. může svůj podpis připojit na notářství v Praze. A kdo je tenhle pán, ukázala na Evžena. Přísedící odpověděl Evžen, ale p a n í notářka jeho mužný šarm a vtip neocenila. Evžen to přijal statečně, po chvilce řekl zcela nepatřičně Na shledanou a Šel si zakouřit na chodbu. Než vykouřil dvě cigarety, byl zápis hotov. A mně z toho všeho zůstala v ruce hromádka papírků, ve které se změnil mávnutím proutku celý ten domek, louka, jejíž výměr byl pečlivě zapsán do zápisu, jabloň před okny, lavice, podlahy, okna, dveře, dvacet let práce a ještě víc snů. Slunce i krajina pokračovaly ve svém představení a já měl celou tu dobu pocit, jako bych tudy jel poprvé a zároveň se měl tudy projíždět do konce života. Nad Trutnovem se v dálce vlnila stará bojiště z pruské války. Musím tam ještě zajít Ve Starém Rokytníku mi to znovu připomněla tabulka a zelená turistická značka, u k a z u j í c í k dalšímu válečnému poli, kam jsem se pořád ještě neměl kdy podívat Asi bych n e n a i e l nic jiného než ten lán žloutnoucí trávy, jako kdysi Bašó: Lán letní trávy, Co mužů snilo tady marný sen slávy. Skalka a zahrádka před domem nás nechtěly pustit dál. Měsíčky se položily i přes ploché kameny a schody chodníku, tyčily se neústupně dokonce i přede dveřmi. Chalupa byla pořád ještě moje. Tam jsem starostlivým pohledem zahlédl lehký nádech plísně na podlaze, tam upadl kousek omítky. Jako bych nebyl podepsal ten papír, kterým jsem se toho všeho vzdal, klekl jsem před odjezdem a natřelpodlahu v pokojíku a chodbičce impregnací proti houbě a plísni. Pak jsme vynesli knihy, složili je do auta a za necelou hodinu jsme zase jeli. Netrpěliví, ale každý z jiného důvodu. Míla myslela na to, co ji doma Čeká práce, Evžen měl v hlavě svoje zástoje, pojedeme-li hned a dupneli na to, vyšetří ještě skoro celé odpoledne, a já, mne tlačila v náprsní kapse obálka. Když jsem ji doma položil na stůl a ještě jednou přepočítal ty nesmyslné papírky s cifrou 500, uvědomil jsem si, co to znamená likvidovat. Tak tedy sbohem. Jdu, v ruce místo hole j e n stýblo z pole. Teď teprve vím, co jsem to před dvaceti lety překládal. A stejné datum, jako ta knížka, mái kupní smlouva na domek, dům, ostrov, který byl můj a už není
251
To všechno bylo včera, v úterý. Dnes, ve středu, jsem mohl panu Tichému po pravdě referovat, že chalupa je prodaná. Kolik jste za ni dostal, opakoval, na nic jiného nepřišel. Chtělo se mi plivnout mu mezi oči, pak by byl ten jeho úsměv dostal smysl teprve nedávno jsem si zničehonic uvědomil, že se vždycky usmívá, jakoby zrovna dostal pár facek a honem nevěděl, jak se zatvářit. Ale neplivljsem. Pokorně jsem odpověděl, že jsem dostal přesně tolik, kolik uvedla paní notářka v kupní smlouvě poté, co se kupující zeptala, jestli zná stav prodávaného a kupovaného objektu. O poslední kytici, kterou mi nařezala Míla, a o tom imaginárním stéblu místo hole, jsem se nezmínil Podvědomí ovšem pracuje po svém a nedá si přikazovat. Když se pan Tichý začal zajímat o moji knihovnu, co si z ní chci odvézt sebou, málem jako by chtěl u toho osobně asistovat, promluvilo za mne: To víte, budou to metráky. Jen ten Slovník jazyka českého má devět svazků, vázaných v kůži, a každý vážípár kil Kdybych některým po vás hodil, už by to nebyl jen útok na veřejného Činitele, ale těžké ublížení na těle. Nevěděl, jestli dobře slyší. Pak se rozhodl, že přece jen slyšel, a s tím svým úsměvem za pár facek prohodil, teď bych nejraději řekl ležérně: To vy byste rád, a třeba i něčím těžším. Vyvrátil jsem mu to: Nejsem krvelačný. A ten slovník by stačil Představoval jsem si živě, jak se do něho strefuji, jedním tím svazkem po druhém Zkušení muklové tvrdí, že mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným vzniká vazba. A myslí hlavně na oběť. Já bych po svých nevelkých zkušenostech skoro věřil, že tomu je i naopak. Jenže náš případ, případ pana Tichého a mne, je přece jen poněkud zvláštní. A on už myslí na tu frčku nebo peněžitou odměnu, kterou za mne dostane. PHpoČítává si prostě všechny zásluhy sám. O těch ostatních, kteH mu pomáhali, včetně toho jednoho ve mně, nemá tušení. Ostatně, o mnohých nevím ani já. Jen je nejasně tuším ve stínu, který se vláčí za mnou a pořád víc houstne. Pokud se něco takového dá říci o prázdnotě. 1. října 1980 Její vybledlé modré oči se nejdřív dívaly nechápavě, teprve za několik dlouhých vteřin mě poznaly. Položila mi ruku na rameno, jako by si mě chtěla přitáhnout ještě b liž k tváři, aby si byla jista, že to jsem já. Měljsempojednoupod sebou obličej, rozpraskaný hlubokými krakelurami, které už už hrozí, že se portrét rozpadne nadobro. Jak se máte, slyšel jsem o vás, Karla mi to všechno vykládala, je to pravda? Máte pravdu, jeďte, jeďte! Byla první, kdo mi to říkal tak otevřeně a
252
zpříma, jakoby mi bylo dvacet nebo třicet a měl jsem tam, venku, jinde, před sebou celý život. A nemohl jsem nevzpomenout, jak odcházeli ona a její muž z Prahy za války, schováni ve skrýši pod sedadlem vagónu, který je převážel přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie. Ptal jsem se na pana doktora. Je to s ním zlé, to už je konec, a o Či jí zčervenaly. Ale nedala se do pláče. Už ho asi moc v sobě nemá, každý máme patrně svoji míru, a pak slzy vyschnou nebo ztvrdnou v něco, co nakonec najdou asi jen andělé, když po naší smrti provádějí tu svoji slastnou i krutou pitvu, které se říká poslední soud. Nejhorší je, že se zase vrátil tam. Pořád má výslechy. Pořád sepisuje přiznání. Jako tenkrát... Je to zřejmě něco tak strašného a tak hlubokého, to trauma procesů z padesátých let, že si to přes všechny reportáže, paměti a svědectví nedovedeme představit. Bedřich to při nedávné nemoci prožíval také všecko znovu; a nejstrašnějŠí bylo, že do jeho staré kalvárie vstupovali zcela samozřejmě i lidé z jeho dnešního okolí, děti, vnuci, kteří se mu před očima měnili ve vyšetřovatele, spoluvězně, soudce a div ne i katy. A kteří mu ve světlejších chvilkách odpírali pomoc, protože ho opravdu nemohli odvázat od lůžka, k němuž byl po operaci připoután pro přílišný neklid. Prokopa Drtinu navštěvují ovšem jen jeho vidiny; příbuzní k němu nemohou, je na uzavřeném odděleni Ale Bezpečnosti ani to zřejmě nestačí. Představte si, že tuhle u nás jeden z nich zazvonil Ukázal mi tu svoji legitimaci, že prý se přišel zeptat, jak se vede panu doktorovi. Ale já mu to řekla. A poodstoupila, dala si uprostřed toho rušného chodníku ruce v bok a trypustila na mne z těch vybledlých očí opravdový blesk. Tak vy se jdete zeptat, jak se mu vede. Tohle jsem už od vás slyšela mockrát Že si nenajdete něco lepšího. Zle se mu vede. A kvůli vám, kvůli vám. Vy jste ho tam dostali. Změnila tón, aby mi mohlapodat vysvětlení:Lékaři mi to výslovně řekli, to má z toho, milostivá paní! A znovu s blesky v očích: A vůbec, mezi slušnými lidmi je zvykem, že se představí, když někam přijdouna návštěvu. Kdo jsem já, to víte, a kdo jste vy? Začal koktat a nakonec z něho vylezlo, že se jako jmenuje Nováček... To já znám, Nováček, Poláček, SováČek, všichni máte taková jména, protože se za ta vlastní stydíte. Jenom se divím, vy jste přece takoví vševědoucí, a teď se najednou jdete ptát sem, jak je mému muži. Jako byste nevěděli, že už je čtyři měsíce v nemocnici. Nic ve zlém, začal se omlouvat a couvat ke dveřím, já jen opravdu, jak se mu vede. Tak já už půjdu. Ale já šla za ním až na chodbu a křičela, aby to dobře slyšel Je v nemocnici a dostali jste ho tam vy, vy, vy, StB. A bez přechodu^ zcela věcným tónem, další
vysvětlivka: Pamatujete se přece na toho doktora Sommra, co spáchal v Šedesátém osmém sebevraždu. Ten přece do něho píchal ty svoje injekce, po nich začal mít halucinace. Pamatoval jsem se na dr. Sommra, jak by ne, zrovna tuhle jsem si na chalupě vystřihl ze starých novin články o jeho případě, ostatně nikdy neobjasněném. Vypadalo to tenkrát, jakoby mu při té sebevraždě někdo pomohl. A zrovna tak dobře, ale v jiném smyslu, jsem si pamatoval na ty tři čtyři stránky, ve ktei*ých Prokop Drtina ke konci Pamětí hovoří také o sobě, o své nezdařené sebevraždě po únoru 1948, o svém věznění a především o těch halucinacích, vyvolaných nepochybně drogami. Bylo to přesně tak, jak jsem si představoval; ty moje představy byly ovšem o to milosrdnější, že to byly pouhé literární kombinace, pouhé možnosti. On ukázal několika řádky, co to bylo za propastnou skutečnost. Opsal jsem šije tenkrát z rukopisu; doufám, že v knižním vydání Pamětí nebudou chybět: chybělo by tam jedno z nejsilnějších míst. Poznámka stranou byla u konce. Nevěděla jsem, jestli to mám doktorům říci, ale pak mi Karla řekla, abych to udělala. Tak jsem jim to pověděla, měla jsem strach, aby nakonec za ním nešli i tam. Ale doktorka, taková mladá, nebojácná, mě upokojila: To by jim chvilku trvalo, než by se k němu dostali. Nejdřív by museli pěkně napsat, že s ním chtějí mluvit, pak bychom jim to museli my povolit, a kdybychom jim to povolili, mohli by s ním mluvit jen v naší přítomnosti. Spustila ruce z boků, stín estébáka byl vystřídán stínem mladé lékařky. Zvedla ke mně ty vybledlé oči uprostřed drobně rozpraskaného, zažloutlého mramoru tváře. Jen mi nejde do hlavy, proč právě teď. Myslela jsem si, že to je ve spojitosti s tím Polskem a zavíráním kolem něho. Ale Jindra mi to vyvrátila, a má patrně pravdu. Domnívá se, že to bude spíš proto, že v Torontu konečně vyšly Paměti. Dal jsem Jindře za pravdu, také pořád ještě propadám představě, že všechny jejich kroky musí mít jakousi logiku. Možná, že ji opravdu mají, jenže to nenítanaše. Vy dání P a m ě t í j e sice dobrý důvod, ale zrovna tak dobré by byly i nesčetné další: připomenout svoji přítomnost, na niž se všichni snažíme zapomenout, manifestovat svoji bdělost, a to nejen u této staré paní, ale také, a možná především, u celého jejího okolí, rutina, ale třeba také jen opožděné a formální vyřízení staršího příkazu, který byl dán před časem z jakéhosi, dejme tomu věcného důvodu, a který byl splněn teprve teď, kdy už důvod dávno pominul, atd. A kdy jedete? vrátila se ke mně. Za měsíc, říkáte? Ale to se ještě uvidíme, viďte, přijďte se podívat Slíbil jsem to. Ale pro jistotu jsem se k ní
sklonil, byla na tom chodníku taková maličká1 a řekl jsem: Dovolíte, abych vás políbil? Nastavila mi obé tváře; byly chladné, jakoby neživé, zvětralý, zažloutlý mramor. Odcházela drobnými, ráznými krůčky nahoru ke kostelu sv. Štěpána. Zřejmě domů. Proti ní přijížděla auta, u Alcronu se poflakovali mladí, dobře živení cizinci, zřejmě Jihoameričané nebo Arabové, a lovili společnice n a večer. Všechno vypadalo pokojně, smířeně, i to podzimní slunce, jako by nic. Jako by nebyla ta strašná věc, které se říká minulost, pořád živá mezi námi, v nás, opouzdřená j a k o nádor. Stačí náraz, dotek, a ožije snovou, ještě dravější silou. Platí to vlastně i o tom, co jsem slyšel krátce před tím. Hovořilo se o situaci, o školních dětech, vykořisťovaných n a brigádách za podmínek, v jakých snad nežili ani podruzi v rátejnách, o masu, kterého je najednou málem dost, p a t r n é aby se předešlo tomu, k čemu došlo v Polsku, o snahách vyřešit bytový problém tím, že se bude nabízet, ale citlivě, starším, neproduktivním lidem ve městech, aby se za odstupné vystěhovali do chalup a chat, a tak uvolnili byty mladším a produktivním. A nakonec věta: Představte si, že se prý dokonce sestavují seznamy židů... Ovanulo mě cosi dávno zapomenutého, ale známého: na začátku války nás, studenty, nahnali na jakousi akci, mělo to být něco jako sčítání lidu, prolézali jsme s archy v mkou poličské domy a vyplňovali různé údaje, mezi jiným také o árijském původu. Nepamatuji se, že bychom nějakého neárijce zjistili, i kdybychom pro to skutečně měli podklady. Ale stačil už sám ten fakt, to právo prolézat cizí byty: Čím byly ubožejší, a občas byly až nepředstavitelně ubohé, tím mi to bezpráví, ta svévole moci, připadaly nesnesitelnější. A teď tedy znovu? Paříž
alternativní levicově opoziční časopis — vychází zatím nepravidelné. Předplatné na 4 čísla v Evropě 10,— DM, zámoří 15,— DM (letecky). Do Československa zdarma. Adresa: Krtek, Box 19048, S-75019 Uppsala 19
253
Vladimír
Vokolek
VERSE Blahopřáni k narozeninám
Naděje a zklamání ruce si podávají v nepochopitelném blahopřání: narodil se člověk V tom stisku důvěrně jsi utvářen od prvního dne neseš jej v tváři jak pečeť a zavřený se vrátíš odkud jsi byl poslán: místo určení není zde Jsi na cestě a někdy zadržen v nepravých rukou a někdy láskou prosvícen a pak v šifrách poezie hledáš své poslání a někdy vyloupený ležíš jak roztržená obálka ale i ve smrti přísně důvěrný Dovíš se vůbec komu patříš? Jakou oklikou dostaneš se do rukou které tě očekávají a jakou naději nebo zklamání přinášíš?
Pomlčet
O minulém p o m l č e t . . . Obrátit řeč na roztřepaný ručník Pilátovo umyvadlo na stokrát přeprané a vyždímané prádlo které se chystá hospodyně zítra rozvěšet ale co když všechny zítřky zamřížoval déšť a všechno schovalo se před nečasem k oknu pod okap hodin pod kterým sám moknu ani pod víčkem spánku nenalézám suchý kout kde bych se mohl aspoň do snů převléknout O budoucím p o m l č e t . . . Obrátit řeč na sinalého utopence kterého ve své hrudi umělým dýcháním chci do života vzbudit když ve svých verších ústa na ústech šeptám mu jeho jméno vdechuji svůj dech a snad se hvězdy na nás ptají právě a všechny zhášejí jak mávl odmítavě soumračný úsvit křídlem zvichřeným a zahalil se v jejich slepý dým Mimikrt
Kříž a křídlo
Ztrácíme-Ii naději ztrácíme rovnováhu na provaze napjatém mezi životem a smrtí po kterém přecházíme s náměsíční jistotou ale teď otevírajíce oči protrháváme oka záchranné sítě do slepé noci a krok sám sebou dříve tak jistý zavrávorá Mnohokrát jsi došel k chybnému kroku opakoval sklouznutí výkřik a pád ale síť hvězd tě zhoupla zpátky aby ses pokusil znovu přejít to místo vzal na bedra své bidlo kříž a křídlo provazochodce krok za krokem se sunul přes propast noci krok za krokem říkal Ano ano Přejdeš jen po svém souhlasu Sen o zpátečním vlaku
Všichni vsedě spíme v zhasnutých vagónech když jsme si všechno řekli odkud a kam odjíždíme na dovolenou k moři nikdo už nepřistoupí aby nám řekl jméno své stanice a vsunul se bez místenky mezi nás pro nikoho nestavíme pro nikoho již nemáme čas a najednou z druhé strany noci se vynořuje proti nám zpáteční vlak s rozsvícenými okny na stejné koleji! vykřikne kdosi ale oba v sobě jedou dál s nezmenšenou rychlostí rozsvícený projíždí zhaslým za nepřetržitého blikotu jeden druhému vyměňuje okna a neviditelný průvodčí bleskurychle proštipuje procitající oči
254
Už mě to unavuje hrát si se sluncem na kra jiny na kry tiny na pruhované trestance s mihotavými světlostíny V mokrém tání prostřed zimy semo tam to kličkování než se modrá steče s okrem v zelenou skvrnu na jaře a sotva splynou roztěkají v jinou V nastalé štvanici utíká mi sníh nebo já v bílém zajíci utíkám svému proti kladu jenž na mne líčí oka hladu Už mě to unavuje hrát si na přechodnou skrýš na sysla nebo jinou myš lenku na asi milovaný asyl Přebíhám z krytu do krytu a nikdy nechytím co jsem mezi tím Fuj fuj nehrám na barvy na listí
rákos oranici s kůrou můrou na čáry s domácím vrabcem na ulici
pro všechny jen Poslyš ty Přines Odnes Kdy to bude Montc Christo
nebo s lidmi na rozkladnou vinu která se jednou za tisíc let složí v krvavou podlitinu a všemi barvami křičí Ejhle člověk
Báseň začíná škrabáním čárek holý rytmus na holou zeď deset dvacet let absolutní absence
Třináctý
Nepřetržitě cvakají spouště fotoaparátů aniž by ukázaly Tady je To je on a jeho čas Nanejvýš zlomek vteřiny zláme mu vaz na snímku a pak mu věnujeme posmrtnou vzpomínku Někomu kdo byl třináctý ve světě pověrčivě uzavřeném stál mimo stůl nikdo ho nepřizval aby si židli přisunul lichou mezi sudé Ani ho neznali jménem pro všechny byl jen Poslyš ty Přines Odnes Kdy to bude Nepřišel vhod kdo říkal Otevřete já jsem ta cesta dveře vchod Ale žádná stěna se neotevře aby vpustila jednoho navíc který by ohrozil soustavu dvanácti soudných stolic a lavic takže by se museli postavit pravděpodobně na hlavu Ať se tlučou samy bůhví z jaké bouračky dveře vysazené Nemají kam by se zavěsily Od zabílené stěny k zabílené stěně bloudí a hledají zazděné veřeje A když se stane ten zázrak a zem se zatřese až k základům zapadnou přesně do otvoru dokořán otevřou celý dům ale těch dvanáct dá hlavy dohromady a kují klíč v příhodnou chvíli jej vrazí zamknou na dvanáct západů potom nádherným kováním pobijou spíše symbol než dveře a vyříznou v nich španělskou stěnu skrytý vchod do pokoje pro sluhu aby přišel na zavolání lichý mezi sudé kterého neznají jménem
než se ozve to tajemné ťukání z druhé stranv N Ě KDO-NI-KDO telegrafuje svou přítomnost slabikuje slavný pseudonym Básník Nový Monte Christo zašitý v pohřebním pytli očekává svou těžkou hodinku císařským řezem se musí porodit sám a potom rytmickými rozmachy rozhrnuje moře V
potápí se nabírá dech a opět se potápí uniká z dostřelu černé věže samá voda samý dým Salva S A L - V A - T O R skanduje rozstříknutá smrt svůj slavný pseudonym Je nejvyšší Čas
na konci deštivého listopadu abychom se ohlédli koho jsme nechali vzadu vyšli jsme na jaře všichni tři a drželi se za ruce je nejvyšší čas abychom vystrčili hlavu z kapuce a rozhlédli se kde je to dítě které Šlo mezi námi mezi řečí to hravé navazování na skotačivou spojku A kampak nám asi vypadlo co krok to pomlka nejsme už ani dva nemůžeme se sečíst sami dva kroky vedle sebe jako když k sobě nepatří sčítací znaménko nám chybí abychom byli zase tři Jít s tebou kousek bezdětné cesty je utrpením pro moje tančící nohy! Raz dva na holé kroky na holý tikot hodin opadávat na pouhé datum razítkovat cestu! Tvá hlava kterou protíná telefonní linka hraje čtvrt půl nikdy celou dobu aniž naváže spojení přeruší obsazený tón co krok to tečka jako když slepec ťuká holí Raz dva . . . A kdyby dva! Jeden druhého překrývá jen polovina duše svítí ostatek v trvalém zatmění
255
jen polovinou jazyka vládneš na polovic raněný mrtvicí na půl úst mluvíš v půlslovech a čtvrtslovech pádem ležíš mezi slovy jako rozdělovači znaménko na konci řádku ko-konec slova koktáš ko-nec cesty zatím co už je zase na začátku Ó vere beata nox která odemkla ústa Izraeli byl na konci tím rozděleným slovem jež jednou polovinou bylo v koncích a sevřelo rty Izraele ve znamení konce ó věru blažená noc která mu otevřela cestu Ale jít s tebou kousek bezhvězdné noci je utrpením pro moje tančící oči! Vyšli jsme na jaře všichni tři a drželi se za ruce je nejvyšší čas vystrčit hlavu z Černé kapuce rozhlédnout se kolem sebe kde jsme nechali to dítě které nás dávno předběhlo v muže o celou naději zatím co my se ohlížíme koho jsme nechali vzadu Je nejvyšší Čas na konci deštivého listopadu abychom si pospíšili a dohnali své druhé dětství které nás předchází hraje si s námi na schovávanou jak luna s naším pozemským stínem si hraje na své čtvrti na jaro a léto na podzim a zimu ale v každé čtvrti celá hraje si duše v úplňku na fáze našeho těla Jaro z karet vykládá
Začnou se okna otvírat... Šťastní kdo mohou vyhlížet oblaka vlaštovku listonoŠe na jehož růžová psaníčka v zelených obálkách Čeká zas jabloňový sad Hlavou v povětří nohama ještě ve světnici nedočkavě se vykláníme napůl doma napůl daleko na cestách odkud přijít má zcela svůj a přece zcela jiný kdo obejme a spojí obě poloviny Začne se země otvírat... Šťastní kdo mohou obracet na záhoně promíchanou hlínu do řádku si vykládat budoucí letničky rezedu laskavec balzamínu i když Závist s nožem v ruce po nich už šlape a nikdy se nesplní nevyjde celé léto Ale jaro shrabuje loňské listy a rozdává nové do hry na Zelenou louku a znovu rozechvěně obracíme Naději na Víru Jaro na Léto rub na líc jednoho tajemství které probíhá skrze všechny doby jako slib a ustavičně je jaro
256
Všechna okna dokořán
Všechna okna dokořán a všechny dveře Procházeje tančím s proudícím vzduchem a dům je nám malý Kdyby tak pokoje vyrostly v sály půvabně v tanci se zprohýbaly jak sukně nadmuly klenby kolem sebe a nestály tak tvrdě v rohu Myslím že jsem vás pochopil tanečnice v barokním slohu Všechna okna dokořán a všechny dveře Ale ještě nás drží ještě nás svírá do hran uhranutý dům Skrčujeme se v náznak zkratku báseň jen ze stísnění a z nedostatku místa a velmi často z bolestného nárazu ucuknem v nedopověděné ale náš dech je celý a jednou vyklouzneme za nynější stěny z náruče do náruče jak vlna se přehoupnem a nikdo nás už v tanci nevymění W
Chvála hvězd je také chválou noci a mnohokrát přetržená mnohokrát navázaná nit je také chválou jehly a všechno to bodání do bílého plátna napjatého v bubínku tohoto slunce spojí vypíchané oči v nové vidění na svatebním ubruse Vyšívačky a ve všech čtyřech cípech světových stran objevíme její z bolesti i radosti propletený monogram Co jsme na rubu noci četli jako M kterým si Mora na přivlastňuje každý kousek pozemské výbavy obrátí se na líc ve dvojí W Vita et Vita dvojitého života znamení zářivé Ze sbírky Křiž a křidlo,
\
- X
-
^
a
A
r
.
"
-
-
-
.
»
f
„
V
v
»
•
•V
-
«
Praha
Bronislava
Volková
Verše Bílé ráno se odpoutalo nad stárnoucím městem. Vlasy zapomněly růst, když ptáci ztišili vyvolávání svých milých. Později se zrodila vůně jež zašla sama na sobě. Květiny se opřely do zapadlých výšek a zhasla světla. Den brněl v zápěstích holčiček kradoucích se do školy bez touhy po vzdělání. Stromy se zapomněly líbat Slunce bylo vysoko a stále výše. Poledne bylo přísné a ptáci se vzdálili do cizích krajin. Vlasy povyrostly, ale už o tom nevěděly. Květiny povadly od neúnosného žáru. Holčičky vyplivly svá cucátka a slabikovaly. Stromy osaměly a dalekohledem zkoumaly slunečné výbuchy. Teprve pak poznaly, jak byly daleko. Charlottesville, říjen 1981 Zítra zlehka ulehnu do záhybu tvého dechu, nadechnu se tvého dne. V místech, kde kolmý křik ptáků zápolí s tichem projdeme hořlavou nocí bezelstně. Zítra se probudím na dně tvé dlaně. Bloomington 1978 Zápolení plovoucích panen s vršky topolů. Odcházím na jinou planetu, vlahou, touživou, snovou. Odřené boty nepřekážejí cestám a jezera včluní své vody důvěrou dne. Lem mých košil se konečně odtušil od tvého pouta a za rozbřesku se koupám v něze. Charlottesville, březen 1982 Malé rostlinky
Malé rostlinky jsou absurdně roztínány meči a vymazávají cestu. Nedozrálé dny dávají přezrálý plod Rozbřesk umírá před zrozením. Zbezmocněla jsem na lžích, jejichž jazyky nedbale začínají v přízemí. Starý slib mi rozleptává játra, určuje můj krok, nevyhnutelně až ke konci cest století za stoletím, jako přízraky v míse, zastavován občas nejistými rozbřesky. Bloomington, 1979
Opuštěnost
Vytí psů za chladné měsíční noci, pohled šílence, jenž bloudí v ulicích k ránu. Tečna, jež navždycky ztratila kruh své závratě, kruh návratu. Bůh, jemuž se nedostává těsta pro svůj obraz. Nezanechávám za sebou nic. Cambridge, říjen 1977 Čas jde tak pomalu a zapomeneš na mne. Čas stojí, zastavil se, postavil se za mne. A tvoje ruce si vzaly vodu do dlaní. Sněží. Zaslíben vločkám běží čas s vodou v náruči. V područí temna uléhá země k spánku ze dna a stěží. Na věži odbilo šest či dvanáct apoštolů zmizelo za dveřmi jinovatky a prodalo své statky, svůj puls - svůj dech. Stačí se ohlédnout Ještě jsou na doslech. Cambridge, listopad 1977 Mezi zkřížením nohou a zkřížením cest, mezi ohništi tužeb a vášněmi u ledu, zapadlými do temného pytlového plátna duše, lapám po vzduchu - náhle mezitím co mě omývá moře, jež je majestátné jako bití starých zvonů a bezútěšnost koně. Bloomington 1979 Tam kdesi uvnitř jiskra. Pád ptáka - náhodně střeleného rozbořil zeď. Není kde rozdělat oheň. Kde je tvůj plášť? Chystej svůj chladný rozbřesk, svou žízeň a hlad! Praha, listopad 1973
257
Ivan
Wernisch
Verše jako se dělávají tváře panen hm panen zvaných velmi hm velmi krásné
V ZAHRADĚ LÁSKY jsme se procházeli, doléhalo tam funění vepřů z nedalekého lusthausu, medvědů u harapanen velryb v mramorové zahradě, smích, křik
KRAJINA NA KONCI ZIMY Konečně dočkal se muž svého provazu, Už jen příčel; přes rybník koulejí sudy děti se kloužou, bába táhne otep. Fouká mi pod kabát.
*
Král Šalamoun a jeho děvky si sedají v sadě, který tu je téměř bez větévky Je to moc pěkný sad, kde rostou kopisté, škrabátka na vši, kvetou kosti od oběda a tak podobně A je tu větev a na ní klepe račí klepýtko Vítr zvedá ubrus Ha, král Šalamoun odklápí dvířka moc pěkné skříňky Uvnitř je hra
* JIŽ PŘICHÁZÍ! Již přichází! Již kráčí nohy, skáče žoužel na bělouši, za prdelí cupitají otlačky. Za nimi se kulí oči, za nimi se sypou zuby, za nimi se jedni plazí, za nimi se druzí tlačí opřekot, za těmi opřekot nějací váhavě, pak inízní všelijak a různě všelijací
+
Je to moc pěkný sad kam chodí chodit Škáby, osoby to přikuklené, držeti nice za zády, zvedati zvolna nohu
A toto údolí se jmeiiuje Josefat. Príivodje míjí, pak se ztrácí v údolích jiných a pak v dalších, která se jmenují taky tak.
najednou hop a hop až k míčovému domu a chvatně za dveře — jFí ci>J
tu maskaron a škába jdou, jimž vítr obřel bradu — však je to Šalamoun a s děvkou dívá se jak letí frňousy
VISELCI našimi hlavami vítr co chvíli zakývá ano ano ano
Je moc krásně A mně je moc krásně že mě nechali abych se díval, že mě nevyhánějí když zpívá rosnička A TOTO BUDIŽ napsáno n a papír na p a p í r z Čepice královské z Čepice královské kterou rozmočil jeruzalémský do něhož trhová bába navážila třešně třešně Červené
258
a pobídne nás až se rozhoupeme rukama rozhazujíce jako při chvatné chůzi nebo vzrušeném hovoru
sníh
tak tady ožíváme a přikyvujeme všemu již od skončení světa ano ano ano Maškara na větvi vyplazuje jazyk maškara u zdi
se za břicho popadá berou to s humorem všecko je při starém dělej co dělej směj se plač nic na tom nezměníš král hlupec přikázal vínu téci přikázal masu péci se medvědům tančit a šaškům ať se smějí pak zatvářil se přísně přistupte milci milostenky král hlupec přikázal od ucha k uchu hubu přistoupili milci a milostenky též s malíčkem v koutku úst slavnostně odkašlal si král a pravil jen se smějte dál neb zítra zase vyjde slunce tak jak jsem přikázal MILOSRDNÝ
SAMARITÁN
Popadl hrbáče vozdil mu oko zavedl prst do konečníku přiložil baňku vycévkoval přistřihl šlachu přišil propíchl vyHzl narovnal vytrhal a tak dále a tak dál hrbatec, ten blahem řval
Návrh epické básně: Báseň by měla dvě části. Část první: Dodavatel sladkostí se ubírá k slavnosti. Po cestě je přepaden vlky. Teprve těsně před půlnocí doběhne do Kulturního domu. Vstoupí do sálu bez nůše, v potrhaném národním stejnokroji» s krvácejícím škrábancem na tváři. Nikdo mu nevěnuje pozornost Proto vyleze na pódium a volá jméno příslušného referenta. Jenomže ten už je taky dávno namol. A ve druhé části bychom byli svědky toho, jak vlci, kteří zatím opět vyhládli, obléhají v nedalekém parku porouchaný autobus Ústřední hudby federálního ministerstva vnitra. Konec světa už dávno —jenomže do n.. .ské gubernie se každá novinka dostane s takovým zpožděním, že darmo mluvit Něco se šuškalo, ale pak všichni zapomněli a žili dál, jako vždycky. zima mráz snížek poletuje buk na nás slintá vyplazuje taky tedy čísi ruce nohy visí nepůjdeme na bukvice nebude žranice zima mráz a zmrazky křoupou na větvích se houpou houpou provazy provazy ještě že nás provází maminčino požehnání PRASINEC i jali se poltiti na kusy roztrhali rozvěšovali střeva olizovali mastné prsty zbytek hodili psům kvikají veřeje modleme se.
PRAGER FRÜHLING Nun ist der Frühling wieder da. Petřínská věž je zase o něco vyšší Tága se nám opeřila kuželky se staví samy y
Špiclům hoří uši Muž jenž se právě rozpřáhl odkládá opatrně hůl plnou
poupat
Čmuchal je
omámen
PRASINEC překrásný prosinec překrásný august, měsíc s červeným nosem čas májových oslav dožínek teplých jaternic a ze všechno nejlepší, ze všeho nejlepší je teplá prdelačka Nepovažuji za vyloučené, že mé básně bude někdy někdo číst Třeba já sám. Nevím sice proč bych to dělal a taky nevím, kdo by mě k tomu mohl přinutit, ale v tom to právě vězí: že to nevím. Nějaká vyšší moc mě popadne za límec a strčí mi čumák do vlastního tentononc. Praha 1982
AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA
Mirek Adam (1931), pseudonym, český autor žijící v Diisseldorfu; Ludvík Aškenázy (1921), český básník a prozaik, žije v italském Bolzanu; Ivan Blatný (1919), moravský lyrik, žije od roku 1948 v Anglii; Miroslav Červenka (1932), básník, literární vědec a překladatel, žije v Československu; Ivan Diviš (1924), český básník a esejista, žije v Mnichově; Ladislav Dvořák (1920-1983), český prozaik; Ota Filip (1930), ostravský spisovatel, žije v Mnichově; Jiří Gruša (1938), český básník a prozaik, žije v Bonnu; Václav Havel (1936), český dramatik, žije v Československu; František Janouch (1931), český atomový fyzik, žije ve Švédsku; Petr Kabeš (1941), Český básník, žije v Československu; Eva Kantůrková (1930), česká novinářka a spisovatelka, žije v Československu; František Kautman (1927), literární vědec, žije v Československu; Ivan Klíma (1931), Český prozaik, žije v Československu; Pavel Kohout (1928), český dramatik a prozaik, žije ve Vídni, Iva Kotrlá (1947), moravská spisovatelka, žije v Československu, Petr Kopta (1927-1983) český básník; Eva Kriseová (1940), česká novinářka a spisovatelka, žije v Československu; Vratislav Křivák (1934), moravský básník, žije v Rakousku; Milan Kundera (1929), moravský spisovatel, žije v Paříži; Eva Límanová (1935), česká autorka, žije v Kanadě; Sergej Machonin (1918), český kritik, esejista a překladatel, žije v Československu; Jindřich Mann (1948), Český filmař, žije v západním Berlíně; Karel Pecka (1928), český prozaik, žije v Československu; Iva Procházková (1953), česká dramatička, od roku 1983 v Rakousku; Lenka Procházková (1951), česká spisovatelka, žije v Československu;SiIvie Richterová (1945), moravská slavistka a prozaička, žije v Římě; Zdeněk Rotrekl (1920), moravský básník, žije v Československu; Karel Sidon (1942), český prozaik a dramatik, žije v Československu; Ivan Sviták (1925), český filosof, žije v USA: Milan Šimečka (1930), moravský filosof a esejista, žije v Bratislavě; Dušan Simko, slovenský vědec a novinář, žije ve Švýcarsku; Josef Škvorecký (1924), český spisovatel, žije v Kanadě; Dominik Tatarka (1913), slovenský prozaik, žije v Bratislavě; Josef Topol (1935), český dramatik, žije v Československu; Jan Trefulka (1929), moravský prozaik, žije v Brně; Vlastimil Třešňák (1950), český spisovatel, malíř, zpěvák, žije ve Stockholmu; Milan Uhde (1936), moravský dramatik, žije v Brně; Ludvik Vaculík (1926), moravský spisovatel, žije v Československu; Čestmír VejdČlek (1925), český autor a novinář, žije v NSR; Jan Vladislav (1923), český básník, esejista a překladatel, žije v Paříži; Vladimír V okolek (1923), český básník, žije v Československu; Ivan Wernisch (1942), český básník, žije v Československu.
LISTY řídí Jiří Pelikán s redakčním kruhem ve složení: Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Lubomír Sochor^ Ota Šik, Vladimír Tosek. LISTY jsou dvouměsíčník určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné DM 25. - (nebo ekvivalent v jiné valutě) j>ro Evropu; DM 30. - pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské země (letecky); DM 35. - pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). PŘEDPLATNÉ a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte pouze na: LISTY, Postscheckamt München 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Vicolo della Guardiola 22, 00186 Roma.
