Aplikační software Sylabus

Aplikační software Sylabus

Moderní veřejná správa Kurz celoživotního vzdělávání

2004

Zpracoval: Ing. Vladimír Nulíček, CSc.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Moderní veřejná správa

Aplikační software

Cíl a zaměření kurzu Předmět Aplikační software volně navazuje na předmět Informatika absolvovaný posluchačí kurzu v minulém školním roce. Bude zaměřen především na nejpoužívanější aplikace pod Windows – tj. aplikace z balíku MS Office, především MS Powerpoint a MS Access (aplikacím MS Word a MS Excel se věnoval předmět Informatika – viz sylabus). Dále bych se chtěl ve stručnosti věnovat problematice grafiky a grafických editorů a dále základům tvorby webových stránek. Vzhledem k omezenému rozsahu výuky nelze v tomto kurzu postihnout všechny aspekty zmíněných aplikací, zaměřím se proto pouze na základní seznámení s nimi s odkazy na možnosti dalšího samostudia. Předpokládá se, že posluchači tohoto kurzu mají základní znalosti a dovednosti s ovládáním operačního systému Windows (na uživatelské úrovni) a s prací v aplikacích MS Word a MS Excel. Rovněž se předpokládá značná míra samostudia studentů při zvládnutí tohoto kurzu. Podmínky pro úspěšné zakončení kurzu Součástí kurzu bude domácí práce skládající se z několika úkolů z probíraných aplikací.. Kurz bude ukončen zápočtem, pro jehož úspěšné zvládnutí bude zpracování uvedené domácí práce. Zadání zápočtového úkolu bude zveřejněno na webové stránce home.tiscali.cz/nulicek/VSFS. Na této webové adrese je také umístěn tento sylabus (ve formátu doc a pdf). Doporučená literatura Pro své samostudium mohou studenti použít jakoukoli příručku nebo učebnici k MS Office, MS Powerpoint a MS Access (nejlépe zaměřenou na verzi 2002). Obsah sylabu Tuto ikonu naleznete u názvů jednotlivých kapitol, kliknutím na ní přejdete vždy zpět na tento obsah. KAPITOLA 1.

ZÁKLADNÍ PŘEHLED APLIKAČNÍHO SOFTWARU ................................................ 3

KAPITOLA 2.

MS POWERPOINT – TVORBA PREZENTACÍ ............................................................. 4

KAPITOLA 3.

MS ACCESS – TVORBA A SPRÁVA DATABÁZÍ ....................................................... 10

KAPITOLA 4.

POČÍTAČOVÁ GRAFIKA .............................................................................................. 17

KAPITOLA 5.

TVORBA WEBOVÝCH STRÁNEK - ZÁKLADY ........................................................ 24

Strana 2/30 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz


Kapitola 1.


Základní přehled aplikačního softwaru

Součástí kancelářského softwarového „balíku“ MS Office jsou tyto základní aplikační programy: Ø MS Word – textový editor Ø MS Excel – tabulkový kalkulátor Ø MS Powepoint – aplikace na tvorbu prezentací Ø MS Access – databázová aplikace Ø MS Outlook – kancelářská aplikace (správa kontaktů, deník, mailový klient) Dalšími doplňkovými aplikacemi jsou např.: Ø MS Picture Manager – aplikace na prohlížení a úpravu obrázků Ø MS Front Page – HTML editor (tvorba webových stránek) Ø MS Publisher – editace rozsáhlejších dokumentů Ø a další Aplikace MS Office prošly již několikaletým vývojem a existuje řada verzí jednotlivých aplikací i celého balíku. V současné době jsou nejrozšířenější verze 2000 a 2002 (označovaná také jako XP), nejnovější verzí je pak verze 2003. Tento kurz a sylabus se bude věnovat verzi 2002 (také náhledové obrázky budou z této verze), pokud však používáte verzi 2000 nebo 2003, pak řadu zde uvedených informací uplatníte rovněž v těchto verzích (zejména verze 2003 se od předchozí verze nijak podstatně neliší). V každé aplikaci naleznete rozsáhle zpracovanou nápovědu (v menu klikněte na položku Nápověda resp. použijte klávesu F1), kde je vždy jedna kapitola (obvykle úvodní) věnována novinkám v dané verzi oproti verzi předchozí. Kromě balíku MS Office existuje samozřejmě celá řada dalších aplikací, z nichž některé mají podobné funkce i ovládání jako aplikace MS Office (např. EasyOffice, Office602 a další), jiné jsou věnovány např. práci s grafikou, tvorbě webových stránek aj. Není samozřejmě možné v rámci tohoto kurzu se věnovat většímu množství těchto aplikací, jednu kapitolu budu však věnovat alespoň problematice počítačové grafiky.



Kapitola 2.


MS Powerpoint – tvorba prezentací

MS Powerpoint je jednou z aplikací kancelářského balíku MS Office, určená pro tvorbu elektronických prezentací. Tyto prezentace pak mohou sloužit např. jako podklady pro referáty na konferencích, podkladové materiály pro výuku, prezentaci firmy, prezentaci výrobků při reklamní akci atp. Mohou být ovládány buďto referujícím, nebo běžet automaticky (např. ve stánku firmy na veletrhu), event. být vystaveny na webovém serveru. V této kapitole se seznámíme pouze se základním uživatelským prostředím této aplikace, pro další studium je možno využít libovolného manuálu nebo učebnice, kterých je na trhu dostatečné množství. Na následujícím obrázku vidíte základní aplikační okno aplikace MS Powerpoint (verze 2002 resp. 2003) tak, jak se vám otevře po spuštění aplikace. 1

2

2 6

3

5

Na obrázku jsou vyznačeny základní prvky aplikačního okna: 1. panel nabídek (menu) 2. panely nástrojů (mohou být umístěny jak u okrajů okna, jako zde nahoře – panely Standardní a Formát a dole panel Kreslení, ale i v podobě tzv. plovoucích panelů v malých


4


3. 4.

5. 6.


samostatných oknech). Zobrazení panelů nástrojů lze ovlivnit jednak nastavením v menu Nástroje → Vlastní, jednak v menu Zobrazit → Panely nástrojů. stavový řádek (obsahuje základní informace o stavu aplikace, např. nastavení jazyka, číslo aktuálního snímku apod.) poodkno úloh (tento ovládací prvek je novinkou verzí 2002 a 2003 a shrnuje základní operace při práci s danou aplikací, např. otevření souboru, přiřazení šablony, práce se schránkou, nápovědou atd.). Podoken úloh je v každé aplikaci MS Office několik a lze je přepínat buď přímo v záhlaví tohoto podokna, event. je lze vyvolat některými příkazy z menu (např. podokno Schránka lze zaktivovat příkazem Úpravy → Schránka sady Office, podokno Nová prezentace příklazem Soubor → Nový atd.). Ve starších verzích (až do verze 2000 vč.) se s tímto prvkem nesetkáme, většina akcí je řešena prostřednictvím dialogových oken (ty jsou samozřejmě v řadě případů k dispozici i u nových verzí). pracovní plocha se zobrazením snímku (tato část aplikačního okna se může lišit podle volby režimu zobrazení – viz dále). miniatury snímků event. osnova (opět závisí na volbě režimu zobrazení).

Při spuštění aplikace MS Powerpoint máte v pravé části okna k dispozici podookno úloh „Začínáme“, které vám umožní otevřít některou z nedávno upravovaných prezentací, event. přes tlačítko „Další“ libovolnou prezentaci uloženou na disku nebo přes tlačítko „Vytvořit novou prezentaci…“ začít pracovat na prezentaci nové. Pokud otevřete nějakou existující prezentaci, uvidíte aplikační okno v podobě jako na následujícím obrázku:




Tento režim zobrazení prezentace se nazývá „Normální zobrazení“. V levé části okna jsou vidět náhledy všech snímků prezentace, v pravé části je vidět zobrazení aktuálního snímku, který můžete upravovat. V levé části okna máte dvě záložky – Snímky a osnova, které slouži k přepínání tohoto zobrazení, na výše uvedeném obrázku je aktivní režim ‚Snímky“, na dalším obrázku je náhled režimu „Osnova“:

přepínání režimu zobrazení

Tento režim umožňuje samostatně pracovat s textovými částmi snímků v levé části okna a na vlastním zobrazení snímku upravovat pouze grafické prvky a vzájemné rozložení jednotlivých prvků. Všimněte si ještě části pro psaní poznámek vpravo dole, tyto poznámky lze samostatně vytisknout (event. s miniaturami snímků) jako podklady pro vlastní předvádění prezentace. Dalším často používaným režimem zobrazení je tzv. „Řazení snímků“, které lze přepnout v menu Zobrazit nebo pomocí malých tlačítek v levé dolní části aplikačního okna (viz obr. nahoře). Toto zobrazení (jeho náhled najdete na následující stránce) slouží zejména k editaci celé prezentace, např. nastavení přechodů mezi snímky, změna vzhledu všech (nebo několika vybraných snímků) – např. nastavení pozadí snímků, změny rozvržení snímků apod. K tomu jsou přizpůsobeny i panely nástrojů v tomto zobrazení. Při vlastním předvádění prezentace se používá zobrazení „Prezentace“, které lze zaktivovat i klávesou F5. Toto zobrazení je většinou celoobrazovkové (záleží na nastavení v menu Prezentace → Nastavení prezentace) a neumožňuje již editaci prezentace. Předvádění prezentace je řízeno buďto lektorem (myší, klávesnicí), event. se uplatní automatické časování přechodu snímků a jejich animace, pokud je nastaveno.




V další části této kapitoly bych ještě rád naznačil možnosti vytvoření nové prezentace v Powerpointu (nebudu tento postup pochopitelně probírat podrobně, součástí kurzu bude praktické cvičení, kde si tvorbu vlastní prezentace budete moci vyzkoušet). Pokud použijete v menu Powerpointu příkaz Soubor → Nový, otevře se vám podokno úloh „Nová prezentace“, tak jak můžete vidět na následujícím obrázku (viz další stránka). Zde máte v podstatě tři základní možnosti, jak začít tvořit novou prezentaci: 1. volba „Prázdná prezentace“, tj. veškeré úpravy snímků budete vytvářet sami bez použití nějaké specielní šablony. 2. volba „Ze šablony návrhu“ umožňuje použít předpřipravené šablony, které vytvoří jednotný vzhled snímků, např. stejné pozadí, styly jednotlivých nadpisů a textových polí atp. 3. volba „Ze stručného průvodce“ umožňuje vytvořit prezentaci krok za krokem, vč. návrhu nejen grafické úpravy, ale i základního obsahu snímků pro určité účely (např. výroční zpráva společnosti, školení, prodej produktu apod.).




Při vytváření jednotlivých snímků prezentace můžete použít různé předpřipravené rozložení snímků, např. pro úvodní snímek, snímek s textovým polem, tabulkou, grafem apod. Dále lze využít řady integrovaných podprogramů pro vytvoření grafických objektů, jako jsou tabulky, grafy, organizační diagramy apod. (stačí poklepat na symbol objektu a příslušný poprogram se spustí – viz obrázky na další stránce).






Kapitola 3.


MS Access – tvorba a správa databází

V této kapitole bych vás chtěl seznámit se základy programu MS Access, který slouží pro vytváření a správu relačních databází. S pojmem databáze jste se setkali již v předchozím sylabu v kapitole věnované aplikaci MS Excel. Tato aplikace umožňuje vytváření jednoduchých databází, jejich třídění, filtraci, vytváření souhrnů, kontingenčních tabulek apod. Omezením Excelu je však to, že neumožňuje vytvářet databáze relační, tj. takové, které jsou složené z určité množiny tabulek navzájem provázaných prostřednictvím vazeb, neboli relací. Příkladem relační databáze může být např. účetnictví firmy, složené z řady tabulek (např. seznam dodavatelů, odběratelů, předhled vydaných a obdržených faktur, seznam dodacích listů, výpisy z účtu, pokladní deník apod.). Tyto tabulky jsou navzájem provázány relacemi, tak např. při tvorbě nové faktury uložené v seznamu faktur můžete čerpat data ze seznamu odběratelů, při zaplacení faktury se to projeví nejen v seznamu faktur, ale zároveň i ve výpisu z bankovního účtu event. v pokladním deníku atp. Aplikace MS Access je určena právě pro tvorbu a správu takovýchto relačních databází. V dalším textu bych vás chtěl seznámit se základními možnostmi této aplikace, pro podrobnější studium opět odkazuji na řadu dostupné literatury (manuály, učebnice apod.), event. i využití nápovědy k aplikaci, nebo možnosti využití webu MS Office Online (je přístupný např. z podokna „Začínáme“, které je součástí úvodního aplikačního okna) Při startu aplikace MS Access uvidíte toto aplikační okno:




Z úvodního podokna úloh „Začínáme“ máte možnost buď otevřít nějakou již vytvořenou databázi uloženou na disku, nebo začít vytvářet databázi novou. Všimněte si toho, že ovládací prvky v tomto aplikačním okně jsou stejné s aplikací Powerpoint (opět zde najdete panel nabídek, panely nástrojů, podokno úloh, stavový řádek). Tato vlastnost celého balíku MS Office je uživatelsky velice příjemná, pokud se naučíte ovládat jednu aplikaci, vyznáte se v základním ovládání i dalších aplikací, stačí se „pouze“ naučit význam jednotlivých příkazů menu, panelů, dial. oken atd, které jsou samozřejmě v každé aplikaci jiné (až na výjimky – např. příkazy pro otevírání a ukládání souborů, pro tisk, nápovědu atp., které jsou v podstatě ve všech aplikacích shodné). Pokud z úvodního podokna úloh (nebo příkazem Soubor → Otevřít) otevřete nějakou databázi, na ploše aplikačního okna se vám objeví okno databáze (součástí instalace MS Access je vzorová databáze Northwind, na níž si můžete vyzkoušet základní pracovní postupy):

Toto okno umožňuje přístup k již existujícím objektům databáze, tak i možnost vytváření nových objektů. V levé části „objekty“ máte seznam všech kategorií objektů existujících v databází MS Access: Ø Tabulky – základní objekty databáze obsahující uložená data. Ø Dotazy – umožňují tvorbu „výběrů“ z databázových tabulek na základě předem definovaných kritérií Ø Formuláře – slouží k efektivnějšímu vyplňování databáze event. k přehlednějšímu zobrazení dat Ø Sestavy – tiskové sestavy vybraných dat z databáze s předpřipaveným formátováním, umožňuje efektivní výstup vybraných dat na tiskárnu Strana 11/30 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz



Ø Stránky – slouží k výstupu údajů z databáze na webovou stránku, bývá většinou interaktivní, tj. umožňuje např. volbu určitých kritérií pro výstup dat, event. zadávání nových dat do databáze Ø Makra – umoňují uložit některé často opakované sekvence příkazů Ø Moduly – umožňují naprogramovat určité postupy v jazyce VBA (Visual Basic for Applications). Podívejme se nyní, jak vypadá typická tabulka zobrazená na ploše aplikace MS Access: (jedná se o tabulku Objednávky ze vzorové databáze Northwind) přepnutí mezi zobrazením datového listu a návrhovým

Toto zobrazení se nazývá datový list a umožňuje základní náhled tabulky a základní operace s ní, jako je např. řazení resp. filtrace záznamů (toto zobrazení připomíná tabulku Excelu). Jednotlivé řádky databázové tabulky se nazývají záznamy, sloupce databázové tabulky jsou pole (vyznačují se tím, že obsahují stejný typ dat, např. text, číslo v určitém formátu, datum apod.). Nastavení tohoto typu dat lze provést v návrhovém zobrazení (zobrazení lze přepnout buďto v menu Zobrazit nebo označeným tlačítkem vlevo nahoře). Příklad návrhového zobrazení vidíte na následující stránce. Pro jednotlivá pole lze např. nastavit zadání určitého typu dat (např. čísla ve formátu měny v rozsahu 0-100000 Kč). Jedno pole je označeno jako tzv. primární klíč, který umožňuje jednoznačnou identifikaci jednotlivých záznamů a používá se především pří definici relací mezi tabulkami (primárním klíčem bývá např. tzv. automatické číslo, ale může to být např. rodné číslo, IČO apod.).




primární klíč

Zadávání nebo úpravu dat v tabulce lze buď přímo v zobrazení datového listu tabulky (podobně jako např. v tabulce Excelu), nebo prostřednictvím formuláře, který lze k jednotlivým tabulkám vytvořit:




Vytvoření nové tabulky lze v základě třemi způsoby, které nabízí okno tabulek (viz výše): Ø vytvořit tabulku v návrhovém zobrazení Ø vytvořit tabulku pomocí průvodce Ø vytvořit tabulku vložením dat Nejjednodušší cestou, pokud nechcete vymýšlet strukturu polí tabulky, je využít služeb průvodce tabulkou, kde si její strukturu vybíráte z předpřipravené nabídky podle účelu, k němuž má databáze sloužit (např. osobní adresář). zobrazení relací

Jak bylo uvedeno na začátku této kapitoly, databáze MS Accessu jsou tzv. relačními databázemi, tj. existují relace mezi jednotlivými tabulkami. Tyto relace lze zobrazit po kliknutí na výše označené tlačítko, v zobrazení relací lze pak dále provádět i jejich úpravy nebo nastavení relací nových (viz následující stránka). Existuje několik typů relací Ø relace 1:1 (jeden záznam v jedné tabulce odpovídá jednomu záznamu v jiné tabulce) Ø relace 1:N (jeden záznam v jedné tabulce odpovídá více záznamům v jiné tabulce) Ø relace N:M (více záznamů v jedné tabulce odpovídá více záznamův v jiné tabulce)




Nejběžnějším typem relací jsou relace 1:N, např. jednomu záznamu v tabulce Dodavatelé odpovídá několik záznamů v tabulce Výrobky apod.). Typy relací jsou na následujícím obrázku rovněž vyznačeny:

Podívejme se ještě na příklad tiskové sestavy, která slouží k efektivnímu výstupu vybraných dat z databáze na tiskárnu – viz obrázek na následující stránce. K vytvoření tiskových sestav lze rovněž efektivně využít průvodců tvorbou sestav, který je součásti okna sestav v základním okně databáze. Sestavy využívají předdefinovaných šablon, které lze event. upravit v návrhovém zobrazení.






Kapitola 4.


Počítačová grafika

Práce s obrázky a jinými grafickými prvky se v současné době stává nedílnou součástí přáce na počítači (úprava digitálních fotografií, vkládání grafických prvků na webové stránky, speciální grafické editory – tzv. CAD apod.) V této kapitole naleznete základní informace o počítačové grafice, nejčastěji používaných formátech grafických souborů a o práci s nimi. Dále zde jsou zmíněny některé pojmy, se kterými se setkáte při skenování nebo při pořizování digitálních fotografií. Bitmapová a vektorová grafika Obrázky (ale také písmena) mohou být v počítači uloženy různým způsobem. Bitmapový formát Obrázek je uložen ve formě bitové mapy (mozaiky nebo též rastru) složené z malých bodů zvaných pixely. Každý bitmapový obrázek je charakterizován dvěma parametry: • Rozměry obrázku – šířka (anglicky width) a výška (height) vyjádřené v pixelech • Barevná (bitová) hloubka – každému bodu je přiřazen určitý počet bitů, podle toho pak může být v obrázku použito více či méně barev. Pro černobílý obrázek (každý bod je buď černý nebo bílý) stačí k vyjádření barvy bodu jediný bit (0 – černá, 1 – bílá). Pro vyjádření 16 barev již potřebujeme 4 bity (24 = 16), při barevné hloubce 8 bitů lze vyjádřit 256 (= 28) různých barevných odstínů. Vzhledem k tomu, že základní počítačová paměťová jednotka je 1 bajt (byte), který obsahuje 8 bitů, setkáme se nejčastěji s barevnou hloubkou 8, 16 nebo 24 (někdy také 32) bitů. Při 16bitové hloubce (nazývané High Color) lze v obrázku použít 65 536 (216) barevných odstínů, 24bitová hloubka (True Color) nabízí dokonce 16 777 216 (224) barev. Často se lze setkat s „černobílými obrázky“, které ale kromě bílé a černé barvy obsahují také odstíny barvy šedé. Zde pak například hovoříme o škále s 256 odstíny šedi. Bitmapový obrázek můžeme vytvořit v bitmapovém grafickém editoru (jako příklad lze uvést Malování známé z Windows), můžeme jej získat sejmutím obrazovky, skenováním nebo také pomocí digitálního fotoaparátu. Bitmapový obrázek má několik nevýhod: při zvětšování se projevují zuby v mozaice, hůře se upravuje a zabírá na disku (i v paměti) více místa. Vektorový formát Obrázek je složen z matematicky popsaných objektů – přímek, křivek i složitějších geometrických útvarů (kružnic, elips, obdélníků,…). Každý objekt má přiřazeny určité parametry: kromě umístění, tvaru a velikosti, je to například jeho barva, síla a styl čáry. Také ale lze objektům přidat i další atributy (záleží na programu, ve kterém pracujeme). Může to být průhlednost, stín objektu, barevný přechod v jeho výplni a podobně. Připravit kvalitní vektorový obrázek nebývá příliš jednoduché. Výhodou však je, že ve výsledném obrázku můžeme kdykoli editovat kterýkoli objekt, obrázek lze libovolně zvětšovat i zmenšovat bez vzniku zubatých okrajů čar. Také velikost výsledných souborů ve srovnání např. s fotografií ve formě bitmapy je mnohem menší. Mezi vektorové grafické programy patří například MS Draw (obsažen v MS Office), Corel Draw! nebo český program Zoner Callisto. Strana 17/30 PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz



PostScriptový formát Obsahuje bitmapy i vektory, obrázky i texty. PostScript je programovací jazyk pro popis tiskové stránky. PostScriptový formát je určen pro tisk na příslušně vybavených tiskárnách. Barvy a barevné modely Předměty, se kterými se setkáváme, mají různé barvy. Jestliže světlo samy vyzařují, pak pozorujeme barvy, pro jejichž skládání platí model RGB. Počítačový monitor (obrazovka televizoru) je typické zařízení, na kterém se tento model uplatňuje. Pokud předměty světlo samy nevyzařují, je pozorovaná barva způsobena odrazem slunečního či umělého světla od jejich povrchu. Některé složky světelného spektra jsou pohlceny, jiné předmět odráží. Z odražených barev je potom složena výsledná barva (odstín) předmětu. Zde se používá model CMY a z něj vyplývající způsob skládání barev. Při malování pastelkami nebo při tisku na barevné inkoustové tiskárně se jedná právě o tuto situaci. Model RGB (barevná soustava světel) Zkratka RGB pochází od počátečních písmen anglických slov Red (červená) Green (zelená) a Blue (modrá). Vhodným smícháním těchto tří základních barev můžeme dostat velké množství dalších barev (ne ale všechny barvy spojitého spektra). Při barevné hloubce 24 bitů budeme mít pro každou základní barvu 8 bitů (možnost nastavení intenzity od 0 do 255), celkem přes 16 miliónů odstínů. Při nulové intenzitě všech tří základních barev dostáváme barvu černou (bod na monitoru nezáří), při plné intenzitě červené, modré i zelené získáváme barvu bílou. Při stejném podílu všech tří základních složek vzniká odstín šedé barvy. Z červené a zelené (obě v plné intenzitě, zbývající barva v nulové) namícháme žlutou barvu, ze zelené a modré azurovou a z červené a modré purpurovou. Model RGB vychází z vlastností lidského oka. Právě pro tyto tři barvy máme totiž specializované receptory. Model CMYK (barevná soustava pigmentů) Základní barvy tohoto modelu jsou: Cyan (azurová), Magenta (purpurová) a Yellow (žlutá). I zde lze smícháním těchto tří základních barev získat velké množství dalších barev. Přetisknutím těchto barev přes sebe teoreticky dostáváme barvu černou. Ve skutečnosti (je to dáno nedokonalostí průhlednosti a vzájemnými chemickými reakcemi používaných barev) nikdy dokonale černou nedostaneme. Proto se v praxi základní barvy CMY doplňují černou – blacK. Odtud tedy pochází název tohoto barevného modelu CMYK.




Grafické formáty Bitmapové BMP Windows Bitmap. Standardní formát pro systém Windows bez komprimace. Grafika v tomto formátu může být černobílá, nebo zobrazovat 16, 256 nebo 16,7 milionu barev. Nevýhodou těchto souborů je jejich značná velikost. Obrázek s rozměry 800 × 600 body při barevné hloubce 24 bitů má velikost přes 1,4 MB. PCX Formát, který se v minulosti hodně používal pro grafické soubory v prostředí MS DOSu. Rozsah barevných hloubek je stejný jako u BMP. Obsahuje možnost bezztrátové komprimace (zmenšení velikosti souboru). Upravovat a zpracovávat jej lze, podobně jako formát BMP, snad ve všech grafických programech. Zajímavostí je, že nedokonalá komprimační metoda často způsobuje při barevné hloubce 24 bitů opačný efekt: výsledný soubor zabírá více místa než nekomprimovaná verze. GIF GIF je bitmapový formát s omezenou barevnou paletou (nanejvýš 256 barev) a možností výrazně vyšší bezztrátové komprimace než PCX. Existuje ve dvou variantách: GIF87a a GIF89a. Novější verze přidala několik vlastností navíc, jako je možnost definovat průhlednou barvu či vytvářet z několika GIF souborů animace. Se soubory tohoto typu se setkáváme na webových stránkách. JPEG JPEG (JPG) je formát, vytvořený pro ukládání fotorealistických obrázků. Pracuje s plnou barevnou informací (24 bitů), případně s 8bitovou šedou škálou. Jeho specialitou je, že použitá komprimace je ztrátová (obrázek mírně pozmění, aby se pro oko téměř nelišil, ale uložil co nejúsporněji). Při ukládání souboru do tohoto formátu je možno nastavit stupeň komprimace obrázku či velikost výsledného souboru (čím menší je velikost souboru, tím horší je kvalita obrázku). Díky malé velikosti jsou „jépégéčka“ přímo ideální pro využití na webových stránkách. PNG Portable Network Graphics. Koncipován jako nástupce GIFu. Umí jak plnou, tak omezenou barevnou informaci, kraluje v oboru průhlednosti a dovede i řadu dalších zajímavých věcí. Bohužel je zatím jen minimálně podporován a není příliš rozšířen. TIF (TIFF) Taged Image File Format. Hojně používaný formát v publikování. Často se používá při skenování obrazů – fotografií. Existuje ve velkém množství verzí s nejrůznějšími barevnými hloubkami a metodami komprimace.




ICO Windows Icon. Formát pro uložení ikon Windows. CLP Windows Clipboard. Formát pro uložení bitmapové grafiky ze schránky (Clipboard) ve Windows. Do schránky lze zkopírovat i grafiku vektorovou, ze které se tak vytvoří bitmapa. Vektorové WMF Windows Metafile. V tomto formátu jsou křivky rozbity na malé úsečky. Tento formát je však velmi oblíben pro snadnost jeho načítání a také pro jeho standardizaci ve Windows. Většina vektorových klipartů (například těch z MS Office) se dodává právě v tomto formátu. EMF Enhanced Metafile. Tato varianta dovoluje na rozdíl od WMF ukládat také křivky. CDR Soubor vytvořený ve velmi rozšířeném a oblíbeném programu Corel Draw!. ZMF Zoner Metafile. Formát souborů programu Zoner Callisto.

Tvorba grafiky Skenování Skenery slouží k digitalizaci obrazových předloh pro jejich následné zpracování na počítači. Pomocí speciálního programového vybavení pro optické rozeznávání textů (OCR) lze skenery využít také ke snímání textových podkladů pro budoucí dokumenty. Nejčastěji se v současnosti můžeme setkat se skenery stolními (lze je pořídit za ceny již zhruba od 2 000 korun), které se k počítači připojují buď přes paralelní port nebo USB port (ty levnější), nebo přes speciální rozhraní SCSI (rychlejší – a dražší). Kvalitu skeneru určují především následující parametry: • Barevná hloubka – zde již nejsme nijak omezováni, nynější skenery zvládnou bez problémů dokonce 36 nebo i 42 bitů. • Rozlišení – udává se v DPI, což znamená počet rozlišených bodů na palec (1" = 2,54 cm). Například při rozlišení 300 DPI připadá na jeden centimetr čtverečný téměř 14 000 bodů. • Rychlost snímání předloh – závisí zejména na způsobu připojení k PC Kdybychom měli při rozlišení 300 DPI naskenovat fotografii o rozměrech 9 × 13 cm, dostali bychom bitmapu o rozměrech 1063 × 1535 a při 24bitové hloubce se blížíme k velikosti téměř 5 MB u nekomprimovaného souboru. Proto je třeba si při skenování dobře uvědomit, k čemu nám bude výsledek sloužit, a podle toho nastavit rozlišení a barevnou hloubku. Jinak budeme postupovat při přípravě grafiky pro webovou prezentaci (nepotřebujeme nejvyšší možné rozlišení, cílem našeho snažení je co nejmenší soubor JPG v přijatelné kvalitě), jinak při skenování fotografie, kterou hodláme zvětšovat a tisknou v co nejlepší možné kvalitě (zde




budeme muset nastavit rozlišení pochopitelně vyšší). Také bychom si měli uvědomit, že skenování s vyšším rozlišením bude trvat déle. A práce s rozsáhlými grafickými soubory na počítači s nedostatečnou operační pamětí se pro nás může stát neuvěřitelným utrpením. Skenovat lze z prostředí mnoha programů (včetně programu Imaging dodávaného s Windows). Tyto programy nám také umožní provádět s obrázkem i řadu dalších úprav (nastavení jasu, kontrastu, barev, otočení, změnu velikosti či uložení v jiném formátu). Většina programů nabízí celou řadu různých efektů, které lze na obrázky aplikovat (rozostření, zaostření, detekci hran, deformaci obrázku nebo jeho části a další funkce). Snímání obrazovky. Z obrazovky počítače lze v MS Windows obrázky snímat. Stiskem klávesy PRINTSCREEN se zkopíruje celá obrazovka do schránky (clipboardu) jako bitová mapa. Stiskem kombinace kláves ALT+PRINTSCREEN se sejme pouze aktivní okno. Ze schránky lze takový snímek rovnou vložit do dokumentu. Takto získaným obrázkům se říká screenshots. Využívají se k ilustracím počítačových příruček (např. ilustrace k tomuto sylabu vznikly rovněž tímto způsobem).




Malování (tvorba) obrázků. Téměř každý textový procesor obsahuje grafický program pro tvorbu vektorových obrázků. Jednoduchý bitmapový grafický editor – Malování – je standardní součástí MS Windows. Pokud naše požadavky na kvalitu vytvářených obrázků nejsou velké, můžeme s těmito programy docela dobře vystačit. Náročnější musí sáhnou po komerčních produktech. Pro tvorbu bitmapové grafiky lze použít například vcelku levný Paint Shop Pro (šířený jako shareware) nebo Corel PhotoPaint. Pro tvorbu grafiky vektorové můžeme zvolit Zoner Callisto (poslední verze je opravdu kvalitní a nabízí řadu funkcí), známý Corel Draw!, Adobe Illustrator nebo programy z oblasti CAD. V každém případě je tvorba nových obrázků velmi pracná a při běžných činnostech (například při psaní dopisů nebo při tvorbě jednoduchých letáčků či pozvánek) je výhodnější použít již hotových klipartů. Použití obrázků z webových stránek Rovněž webové stránky mohou být zdrojem obrázků použitelných např. jako ilustrace do tetů zpracovávaných v textových editorech. Ukážeme si to na následujícím příkladu – na obrázku je úvodní webová stránka naší školy.




Pokud byste např. chtěli použít logo školy vlevo nahoře jako ilustraci do textu zpracovávaného v aplikaci MS Word, stačí kliknout na toto logo pravým tlačítkem a využít místní nabídky (je rovněž zobrazena na obrázku). V zásadě máte dvě možnosti, jak přenést obrázek do dokumentu Wordu: Ø pomocí příkazu „Uložit obrázek jako…“ z místní nabídky vytvoříte soubor s vybraným obrázkem na disku a ten pak do dokument ve Wordu vložíte příkazem Vložit → Obrázek → Ze souboru… Ø pomocí příkazu „Kopírovat“ z místní nabídky vytvoříte kopii obrázku do schránky Windows a ten pak vložíte příkazem Úpravy → Vložit (event. odpovídajícím tlačítkem nebo klávesovou zkratkou) do dokumentu Wordu. V některých případech nemusí být jasné hranice obrázku na webové stránce, neboť např. záhlaví stránky nebo menu může být složeno z několika k sobě příléhajících obrázků. Můžete pak postupovat buď metodou pokusu a omylu a výsledný obrázek např. rovněž složit z více částí, nebo naopak jej oříznout (k tomu nemusíte použít specializovaný grafický editor, stačí příkaz Formát obrázku přímo ve Wordu, kde mimo jiné naleznete nástroj na oříznutí obrázku). Jinou možností je uložit si webovou stránku na disk jako soubor formátu htm a následně jej zpracovávat nějakým editorem, např. MS Front Page. Zde již lze hranice obrázků a dalších prvků stránky jednoduše rozpoznat – viz následující obrázek:

Hranice obrázku

Zde např. můžete vidět, že logo školy je vlastně složeno ze dvou částí (horní růžová část ohraničená body a dolní bílá část s názvem školy). Proto tento obrázek byste rovněž museli přenést po částech a složit jej k sobě.




Na webových stránkách se většinou používají obrázky ve formátu JPEG pro zobrazení fotografií a GIF pro loga, animované obrázky apod. (více o těchto formátech naleznete výše). Kapitola 5.

Tvorba webových stránek - základy

Tvorba webových stránek již v současné době přestává být doménou profesionálů, ale stále častěji se jí začínají zabývat i běžní počítačoví uživatelé. V této kapitole bych vás velice stručně chtěl seznámit se základními principy této problematiky Vytvoření funkčních webových stránek v zásadě obnáší dva kroky: Ø vlastní vytvoření webu, tj. v podstatě jednoho nebo více html souborů (propojených prostřednictvím odkazů). Ø publikování, tj.vystavení webu na internetu (přenesení souborů na webový server). Vytvoření html souboru Soubory formátu html (HyperText Markup Language) jsou v podstatě textové soubory obohacené o tzv. tagy (značky). Velice jednoduchý příklad takového souboru vidíte zde: Třetí příklad
Pozadí a odkazy

Obyčejný text.

Odkaz na Seznam.

Odkaz na příklad 2.
Na následujícím obrázku máte zobrazen takový soubor ve webovém prohlíže či:




Tagy jsou v zásadě dvojího druhu: Ø párové (např.
a
pro označení odstavce) – těchto tagů je většina. Ø nepárové (
pro vložení vodorovné čáry) Základní přehled tagů jazyka HTML naleznete jak ve všech učebnicích tohoto jazyka, tak i na řadě webových stránek, např. na tomto webu Jazyk HTML se postupně vyvíjí a doplňuje, zároveň vznikají i další značkovací jazyky, jako např. XHTML, XML apod. Soubor formátu html můžete v zásadě vytvářet dvojím způsobem: Ø přímo psát zdroj v html jazyce (k tomu stačí libovolný textový editor, např. Poznámkový blok ve Windows) Ø využít nějakého HTML editoru – existují tzv. wysiwyg editory (např. Frontpage, Dreamweaver apod.), kde stránku tvoříte podobně jako např. ve Wordu, tj. píšete text, vkládáte obrázky pomocí menu atd.; a dále tzv. strukturní editory (např. HomeSite, 1stSite), kde píšete html kód za pomoci různých seznamů tagů apod. a můžete si rovněž zobrazit náhled stránky. Na následujícím obrázku vidíte okno editoru FrontPage se zobrazeným výše uvedenýn příkladem html souboru:

přepnutí zobrazení




Vidíte, že náhled souboru v tomto editoru a v okně prohlížeče je shodný (ne vždy tomu tak ale stoprocentně je) a že ovládání MS FrontPage je opět jednoduché, neboť odpovídá ovládání aplikací např. z MS Office (menu, panely, místní nabídky, dial. okna atd.). I v tomto editoru si můžete zobrazit zdrojový html kód – stačí použít přepínač v dolní části okna a objeví se vám toto:

Můžete tak využívat obou typů práce, jak přímo psát nebo upravovat html kód, tak i využívat výhod a možností wysiwyg editoru (např. při vkládání obrázku, tvorbě tabulek apod.). Kromě běžného formátování pomocí tagů se v současné době stále více uplatňuje použití tzv. kaskádových stylů (Cascade Style Sheets – CSS). Jde vlastně o předem definované styly, které umožňují např. automatické formátování nadpisů, pozadí tabulek, zvýraznění odkazů při přejetí myší atd. Styl se může nadeklarovat třemi způsoby: Ø Přímo v textu zdroje u formátovaného elementu pomocí atributu style="...". Tomu říkám přímý styl. Je to nešikovné, ale občas se to používá. Ø Pomocí "stylopisu" (angl. "stylesheet") v hlavičce stránky. Stylopis je jakýsi seznam stylů. Je v něm obecně napsáno, co má být jak zformátováno, například že nadpisy mají být zelené. Ø Použitím externího stylopisu -- to je soubor *.css, na který se stránka odkazuje tagem LINK. V souboru je umístěný stylopis. Hlavní výhoda je v tom, že na jeden takový soubor se dá nalinkovat mnoho stránek, takže pak všechny vypadají podobně.




Podrobněji se zde rozepisovat nebudu, opět lze nalézt řadu příruček nebo webových stránek s podrobným popisem této problematiky. Dále bych se chtěl ještě ve stručnosti zmínit o problematice skriptů. Skripty umožňují oživení stránek, vytváření formulářů, aktivních prvků atp. Existují v podstatě dva základní typy skriptů: Ø server-side scripts – tj. skripty vyhodnocované na straně serveru, které odesílají do prohlížeče již výsledný html kód – nejužívanějším skriptem tohoto typu je PHP. Ø client-side scripts – tj. skripty vyhodnocované na straně klienta (přímo ve webovém prohlížeči) – typickým příkladem je javaskript. Pro podrobnější informace opět odkazuji na četnou literaturu, event. webové stránky – např. www.jakpsatweb.cz. Publikování stránek na webu Máte-li stránky (tj. jeden nebo více html souborů) hotovy a uloženy na svém počítači (nebo na disku), stojíte nyní před problémem, jak je zpřístupnit světu, tj. jak je vystavit na webu. Zaprvé musíte mít k dispozici webový prostor, kam můžete své soubory zkopírovat. K tomu můžete využít Ø veřejný server (freeweb, free-hosting), které jsou zdarma, ale jste omezeni poměrně malým prostorem (většinou 10-50 MB) pro uložení vašich souborů, nemůžete si zde obvykle zřídit vlastní domému druhého řádu (např. www.mojedomena.cz), ale pouze řádu nižšího (např. www.freehosting.cz/mojedomena), občas budou vaše stránky doplněny o reklamní bannery apod. Ø placený hosting, kde za své peníze dostanete více prostoru i další služby, jako vlastní doménu, možnost využití PHP, MySQL a dalších služeb, které využijí však spíše jen zkušení tvůrci webových stránek. Stručný návod, jak založit webový prostor zdarma na freewebu: Ø Ø Ø Ø

Zobrazte si hlavní stránku služby (na portálech odkaz typu "www zdarma") Najděte nějaký odkaz na registraci (někdy se to dělá dohromady s mailem) Zadejte údaje, zvolte uživatelské jméno a heslo Zapamatujte si pečlivě všechny parametry (nejlépe je zapsat si to). V to patří: o uživatelské jméno (aneb login) o adresa stránek (http://něco, obvykle obsahuje uživatelské jméno) o heslo o adresa ftp serveru o jméno startovního souboru (většinou index.html, když tak se to zkusí) Ø Zkuste tam poslat stránky a podívat se na to. Freeweby i placené webové servery nabízejí dva zásadně odlišné způsoby aktualizace (publikování) stránek: Ø aktualizace pomocí FTP, Ø aktualizace pomocí grafického webového rozhraní. Nejčastěji používanou metodou je přenos souborů za použití FTP (File Transfer Protocol – protokol pro přenos dat na vzdálený počítač, v našem případě webový server). K tomu po-




třebuje znát tyto údaje (které obdžíte od provozovatele serveru obvykle mailem při zřizování hostingu): Ø FTP adresu (napr. ftp.volny.cz) Ø login, tj. přihlašovací jméno Ø heslo Ø cestu k vašemu adresáři (někdy je již součásti ftp adresy) Startovní soubor (vaši základní stránku, která se bude zobrazovat na webových prohlížečích při zadání vaší webové adresy) je vhodné nazvat index.htm, tento název většina webových serverů bere jako výchozí. K vlastnímu přenosu dat obvykle poslouží nejaký FTP klient, tj. specializovaný program k přenosu dat pomocí FTP. Po vyplnění základních přihlašovacích údajů (viz výše – ty se dají obvykle přednastavit natrvalo) pak pouze přetahuje soubory z okna do okna, jak jste zvyklí např. z Průzkumníka Windows, zde však jedno okno představuje složku na vašem počítači (nebo disk) a druhé okno adresář na webovém serveru, který máte k dispozici. Podívejte se na následující obrázek, kde vidíte příklad okna takového FTP klienta.

Pokud nemáte k dispozici speciálního FTP klienta, lze k přenosu dat na webový server využít i běžných aplikací, jako je např. Windows Commander nebo i obyčejný webový prohlížeč (např. MSIE verze 5).




Některé webové servery umožňují využití grafického webového rozhraní pro přenos dat, kdy data přenášíte přímo s použítím webové stránky daného serveru. Jejich ovládání je intuitivní a jednoduché, není nutno zde uvádět návod. Zobrazení stránek v prohlížeči Při vytváření webových stránek je důležité mít na paměti, že konečná interpretace html kódu, který vytváříme ať už přímo nebo nepřímo v nějakém wysiwyg editoru, bude probíhat až ve webovém prohlížeči (browseru). V současné době existuje řada různých browserů, které mohou vaše stránky zobrazit trochu odlišným způsobem. Je třeba dávat pozor zejména na různé grafické prvky, běžící text, skripty atp., ale i na speciální typy písma, které nemusí být konkrétním prohlížečem správně interpretovány.

Vytváříte-li stránky v nějakém wysiwyg editoru, např. MS FrontPage, máte možnost kromě zobrazení náhledu přímo v editoru (ten by měl přibližně odpovídat zobrazení stránek v prohlížeči, ale je optimalizován především na MSIE) si skutečně vytvářené stránky prohlédnout v nějakém zvoleném prohlížeči pomocí příkazu Soubor → Náhled v prohlížeči… (po zaktivování tohoto příkazu se vám otevře dialogové okno se seznamem dostupných prohlížečů ve vašem počítači, z nichž si můžete vybrat). Je vhodné si stránky zobrazit minimálně v obou v současné době nejpoužívanějších prohlížečích: Ø MSIE (Internet Explorer) Ø NN (Netscape Navigator) Dalšími používanými prohlížeči jsou např.: Ø Mozilla (což je v podstatě varianta NN) Ø Opera Ø Konqueror (pro OS Linux)




Zobrazení stránek v počítači je také závislé na velikosti a grafickém rozlišení monitoru uživatele, takže např. tabulky, které se na vašem počítači mohou zdát velmi hezké se některému uživateli mohou „rozházet“, neboť se mu prostě na obrazovku nevejdou. Problém může nastat také u starších verzí prohlížečů, které některé modernější záležitosti (např. kaskádové styly, některé skripty apod.) nemusí podporovat. Jednou z vlastností html jazyka je však to, že pokud nějaký zápis html kódu je pro prohlížeč neidenfikovatelný (můžete se např. splést při psaní kódu apod. nebo použít metodu, kterou daný prohlížeč nepodporuje), stránka se stejně v prohlížeči zobrazí a tyto neidentifikovatelné části html kódu prohlížeč prostě ignoruje (např. použije standardní písmo namísto vámi nadefinovaného stylu nebo vynechá zobrazení počítadla návštěv, pokud nepodporuje skript v němž je vytvořeno apod.). Dilema: standard nebo optimalizace: Kdo dělá internetové stránky, dostane se velmi brzy před dilema: Ø mám dělat chudé, "standardní" stránky, které se dobře zobrazí ve všech prohlížečích, Ø nebo mám stránky odladit pro jeden druh prohlížeče (optimalizovat) a pak se jenom modlit, aby se to jinde zobrazilo správně? Metoda jednoduchosti Pokud by bylo na výběr jen mezi těmito dvěma přístupy, bylo by dobré držet se jednoduchých, standardních postupů a žádné specielní věci do stránek nezařazovat. To vůbec není špatná cesta. Existují ale i jiné metody. Metoda pokusu a opravy Autor udělá krásné stránky optimalizované pro jeden prohlížeč a pak si to zkouší zobrazovat v jiných. Najde-li chybu, nějak ji opraví. To je slušná metoda, leč příliš pracná. Metoda znalosti verzí HTML Autor, který ví, co může a nemůže použít, je na tom nejlépe. Pokud vytvoří na stránce něco, co by se ve starších prohlížečích zobrazilo špatně, udělá to tak, aby se v nich zobrazilo alespoň něco. Nejlépe je využít přitom kaskádové styly. Je to náročné, ale jediné všeobecné.


Aplikační software Sylabus

Recommend Documents

Pozadí a odkazy