Antický Řím – Římská republika I.
Mgr. Jakub Němec
VY_32_INOVACE_D1r02015
Po vyhnání posledního etruského krále Tarquinia Superba z Říma v roce 510 př. n. l. došlo k novému politickému uspořádání ve vznikající říši. Na přelomu 6. a 5. století př. n. l. se vláda soustředila mezi římský lid a vznikla tak římská republika. V Římě však stále platily reformy etruského krále Servia Tullia, který rozdělil Římany do majetkových tříd, v nichž měl bohatší člověk silnější pozici při hlasování. Celému Římu tak prakticky vládla pouze bohatá vrstva – patricijové, kteří společným hlasováním dosazovali náboženské představitele, úředníky, rozhodovali o zákonech atp. Nespokojenost nižších vrstev - plebejů, které tak majetné nebyly, s formou vlády rostla každým dnem. O problémech své komunity rozhodovali na svých sněmech a úředníci v plebejských záležitostech pocházeli také z řad plebejů. Celořímská nařízení, která život plebejů značně omezovala, však pocházela od patricijů.
Plebejové, v podstatě lidé, kteří pracovali pro patricije a na nichž stála hospodářská rovnováha Říma, se rozhodli reagovat netypickým způsobem – svůj protest dali najevo odchodem z Říma (secesí) a odmítali se vrátit, dokud jim nebudou splněny podmínky, které by rozšiřovaly práva plebejů v Římě. Z dnešního pohledu byly důležité tři secese v průběhu 5. – 3. století př. n. l.:
◦ První secese v roce 494 př. n. l. přinesla plebejům právo vlastního zástupce při jednání patricijů v senátu – úřad tribuna lidu, kdy tento zástupce mohl zamítnout jednání na základě tzv. práva veta (přerušení jednání o zákonech poškozujících plebejskou komunitu). ◦ Druhá secese na sebe nedala dlouho čekat a proběhla v roce 449 př. n. l. Jejím výsledkem bylo sepsání zákoníku, který nazýváme zákony dvanácti desek (byl to první soupis zvykového práva, které uvádělo, že římští občané – patricijové a plebejové, jsou si rovni před zákonem). Později byly povoleny sňatky mezi plebeji a patriciji a dosazování plebejů do nejvyšších úřadů (konzul). ◦ Poslední secese z roku 287 př. n. l. dopomohla plebejům k tomu, že vyhlášky, které byly schváleny na plebejském sněmu, měly platnost pro celý Řím. Tato ustanovení se nazývala plebiscity.
Secese plebejů 1) Odchod plebejů z Říma dle představ italského umělce z 19. století Barlocciniho.
Základem římské republiky byly občanské sněmy, na nichž se volili konzulové, tribun lidu, cenzoři a další vyšší úředníci. Občan měl jistá práva a povinnosti: ◦ ◦ ◦ ◦
Mezi práva občana patřila účast na sněmech, zastávání veřejných a náboženských úřadů, vlastnit majetek, ženit se a odvolávat se ke sněmu. Občan musel platit daně a sloužit ve vojsku. Občan, který se chtěl stát úředníkem, musel mít dostatečný majetek, protože jejich zastávání bylo bezplatné. Občanem byli lidé, kteří se narodili římským občanům, popř. jimi byli adoptováni. Římské občanství bylo dosažitelnější než v Řecku (stačilo se přestěhovat do Říma, popř. mít velké zásluhy pro říši, za což občanství získali). Postupem času se stali občany všichni svobodní obyvatelé říše (dokonce i osvobození otroci).
V čele římského státu stáli dva konzulové, kteří byli voleni na jeden rok. Konzulové vystupovali jako zástupci státu před ostatními státy, s nimiž uzavírali smlouvy, stáli v čele vojska a mohli v určitých případech soudit. V období války konzuly nahradil jediný diktátor, který byl v čele Říma šest měsíců. Měl neomezené pravomoci a byli mu podřízeni všichni úředníci. Pravomoci tribuna lidu, který byl volen na jeden rok, jsou zmíněny v předchozí části. Cenzoři (zpravidla dva) se starali o zjišťování majetku občanů, podle nichž je zařazovali do majetkových tříd. Jejich význam spočíval hlavně v kontrole senátu a vybírání nových senátorů. Cenzoři byli voleni na pět let. Senátor byl ve svém úřadu doživotně (pokud se neprovinil proti pravidlům, což hlídali cenzoři). Senát měl 300 členů. Rozhodoval o zákonech pro říši. Zároveň kontroloval činnost konzulů a úředníků. Soudní spory řešili volení vyšší úředníci - prétoři (občanské spory), kvestoři (vraždy) a édilové (morální prohřešky).
Senát 2) Zasedání římského senátu dle představ italského umělce z 19. století Maccariho.
Po urovnání sporů uvnitř římské republiky byl Řím připraven rozšiřovat své území. Nejprve musel obsadit nejbližší okolí – území dnešní Itálie. Nejprve se součástí vznikající římské říše stala okolní města založena latinskými kmeny. Latinové byli bráni spíše jako římští spojenci, a více méně se na stranu Říma dávali dobrovolně. Dalším cílem Římanů bylo severní území, na nichž se vyskytovala etruská města, která byla v 5. století př. n. l. již značně v úpadku. Římané postupovali proti etruské kultuře tvrdě a likvidovali většinu jejích projevů (jeden z důvodu mála etruských archeologických památek). Na severu dnešní Itálie na sebe narazili Římané a keltské kmeny (Římany nazýváni Galové). Ze začátku byly boje vyrovnané (Keltové se dostali až k Římu v roce 387 př. n. l.), ale nakonec se ukázalo, že Římané budou mít převahu a Kelty vytlačili. Po ovládnutí severu Apeninského poloostrova obrátili Římané svou pozornost na jih, kde narazili na samnitské kmeny, které porazili v průběhu první poloviny 3. století př. n. l. Posledním velkým soupeřem Římanů „na jejich půdě“ byla řecká města, která byla založena během řecké kolonizace. Nejsilnějším městem v oblasti jižní Itálie byl Tarent, který nakonec podlehl římskému tlaku v roce 272 př. n. l. a s ním celá oblast. Milník, kterým označujeme ovládnutí Apeninského poloostrova Římem, je rok 265 př. n. l., kdy bylo poraženo poslední etruské město Volsinie, čímž byl ovládnut sever Itálie. Od této doby se římská výbojná politika soustřeďuje na konkurenty v prostředí Středozemního moře.
Ovládnutí Apeninského poloostrova 3) Mapa znázorňující ovládnutí dnešní Itálie Římem. Čím světlejší barvou je území znázorněno, tím později se území stalo součástí římské říše. Legenda mapy je v angličtině.
Pyrrhos 4) Pyrrhos I. Épeirský byl makedonským králem, kterého na pomoc zavolala jihoitalská řecká města. Pyrrhos s Římem úspěšně bojoval ve dvou velkých bitvách (někdo tvrdí, že remizoval, někdo, že vyhrál), ale při bojích bylo jeho vojsko tak zničeno, že se musel stáhnout. Vítězství přes obrovské ztráty je díky tomu nazýváno Pyrrhovo vítězství.
1) Popiš spory patricijů a plebejů. 2) Vysvětli dopad secesí plebejů na vývoj římské republiky. 3) Charakterizuj římský politický systém. 4) Popiš, jak Římané ovládli Apeninský poloostrov.
POPELKA, Miroslav; VÁLKOVÁ, Veronika. Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy: Pravěk a starověk. 1. vydání. Praha: SPN pedagogické nakladatelství, 2001, 143 s. ISBN 80-7235-145-1. MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny pravěku a starověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN 80-86218-57-0.
1) BARLOCCINI, B.. Wikipedia.cz [online]. [cit. 18.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/dd/S ecessio_plebis.JPG 2) MACCARI, Cesare. Wikipedia.cz [online]. [cit. 18.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a3/M accari-Cicero.jpg 3) JAVIERFV1212. Wikipedia.cz [online]. [cit. 18.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/37/C onqu%C3%AAte_romaine_de_l%27Italie_%28400264%29.png 4) YONGE, Charlotte Mary. Wikipedia.cz [online]. [cit. 18.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c1/Yo ung_Folks%27_History_of_Rome_illus146.png
