.
.
ZEMĚ DIVŮ / ANN PATCHETTOVÁ
Jedna LETECKÁ
POŠTA DORUČILA ZPRÁVU O SMRTI
ANDERSE ECKMANA
AEROGRAMEM, NA KOUSKU PAPÍRU SVĚTLE MODRÉ BARVY, KTERÝ
slouží coby dopisní papír i obálka zároveň, jenom se přeloží a slepí podél okrajů. Kdo kdy viděl, že by se takové věci vůbec vyráběly? Prostý lístek vážil cestu z Brazílie do Minnesoty, aby informoval, že z tohoto světa odešel jeden člověk. Byl to papír hedvábný jako dech, tak křehký a nehmotný, až se zdálo, že poštovní známka je to jediné, co jej dosud poutá k pozemskému světu. Pan Fox zamířil s psaním v ruce do laboratoře oznámit tu novinu Marině. Když uviděla, jak stojí ve dveřích, usmála se, ale současně s úsměvem na tváři znejistěla. „Copak je?“ zeptala se rovnou. Chtěl odpovědět, otevřel ústa, avšak raději je zase zavřel. Když zkusil promluvit znovu, dokázal říct pouhé: „Venku sněží.“ „Také jsem v rádiu slyšela, že začne padat sníh.“ Okno laboratoře, ve které pracovala, vedlo do chodby. Jaké je venku počasí, se mohla podívat, až nastal čas oběda. Chvíli počkala, zda pan Fox řekne, s čím vlastně přišel. Zřejmě nevážil dlouhou cestu ze své kanceláře o deset budov dál navíc v tom sněhu jen proto, aby poreferoval, jaká je venku nadílka. Teď postává v otevřených dveřích a ostýchá se vstoupit, jako kdyby nedovedl udělat krok. „Jste v pořádku?“ „Eckman zemřel,“ stačil ze sebe vypravit, než mu selhal hlas. Potom podal Marině bez dalšího vysvětlení právě doručený dopis, dokládající, že o té tragické události neví nic bližšího. Ve Vogelově univerzitním kampusu stojí přes třicet objektů, patří mezi ně laboratoře a kancelářské budovy nejrůznějších velikostí a provozních funkcí. Výzkumné místnosti jsou vybaveny pracovními místy pro dvacet laboratorních techniků a vědců zároveň. Stěny některých badatelen bývají vyskládány klecemi s myšmi, opicemi či psy. Jednu takovou laboratoř sdílela Marina s doktorem Eckmanem celých sedm let. Byla to tak malá místnost, že stačilo, aby pan Jim Fox natáhl ruku, a Marina si mohla dopisní obálku převzít. Když jí korespondenci podal, raději se pomalu posadila do šedé plastové židle stojící hned vedle odlučovače. V tu chvíli pochopila, proč se říká: Raději si k tomu sedni. Začala totiž mírně fyzicky kolabovat, nešly na ni přímo mdloby, ale málem by se složila jako skládací metr. Kotníky, kolena i boky se jí podlomily a poklesávaly v čím dál menším úhlu sklonu. Anders Eckman působil ve svém bílém laboratorním plášti jako muž vysoké postavy, přitom husté blonďaté vlasy mu už začínaly šedivět. Když si chodíval pro kávu, přinesl pokaždé jednu Marině. Vždycky sehnal potřebné záznamy, o které ho žádala, a přisedl si na hranu jejího pracovního stolu, aby s ní prošel údaje o bílkovinách. Byl otcem tří dětí. Nedožil se ještě ani padesátky. Prohlížela si jednotlivá data: na dopise stojí 15. březen, poštovní razítko uvádí 18. březen a dnes už je 1. dubna. Nejenže je Anders mrtvý, on je po smrti už dva týdny. Smířili se tady se skutečností, že o něm dlouho neuslyší, ale nyní Marině Singhové došlo, že je doktor Eckman pryč už takovou dobu, že si na něj Marina po většinu dne ani nevzpomene. Anders ve své korespondenci několikrát a důrazně upozorňoval své spolupracovníky zde v Minnesotě na onu neznámou oblast v okolí jednoho
z přítoků řeky Amazonky, kde doktorka Annick Swensonová provádí své výzkumy ( Zítra předám tento dopis jednomu dítěti, které s ním poplave dolů po řece v kánoi z vydlabaného kmene, psal Marině. Těžko bych to plavidlo mohl nazvat kánoí. Nikdo si tu nikdy nevedl žádné písemné statistiky, z nichž by bylo patrné, s jakou pravděpodobností dopis skutečně dorazí.). Vždyť i Amazonie patří do civilizovaného světa. Musejí tam mít internetové spojení. Copak se dosud nesnažili připojit na síť? „Doktorka Swensonová vám nevolala? Přece jsou nějakým způsobem napojeni na globální satelitní systém.“ „Nikdy nepoužívá telefon, tvrdí, že jim tam nefunguje.“ I když stáli v tiché místnosti blízko u sebe, nebylo pana Foxe téměř slyšet. „Nehledě na to…“ zarazila se Marina. Tohle pan Fox nejspíš nebude vědět, přesto se zeptala: „Kde je teď?“ Neměla sílu se otázat: Kde je teď jeho tělo? Anders přece není žádné tělo. Vogel je plný lékařů, a to doktorů pracujících i těch, kteří jen popíjejí kávu ve své kanceláři. Skříně, sklady a zásuvky pracovních stolů jsou plné léků v podobě pilulek všech myslitelných barevných kombinací. Vždyť jsou přece farmaceutická společnost, neustále hledají, jak vyrobit léčivý prostředek, co ještě nikdy nikdo neobjevil. Kdyby věděli, kde se Anders nachází, určitě by našli způsob, jak mu pomoci. A s tím se Marině vybavila touha po tom, co je nemožné a co doprovází každou vědní oblast, s níž se kdy setkala. Mrtví jsou mrtví, jsou mrtví, jsou mrtví, přesto Marina Singhová nemusí zavírat oči, aby v duchu uviděla Anderse Eckmana, jak pojídá každý den s velkou chutí v zaměstnanecké jídelně sendvič s vaječným salátem, což dělával od doby, co se znají. „Už sis přečetl zprávy o cholesterolu?“ ptala se, neboť vždy mluvila přímo k věci. „Já ty zprávy teprve píšu,“ odpovídal Anders a přejížděl prstem po hraně talíře. Pan Fox si nadzvedl brýle a osušil si koutky očí složeným kapesníkem. „Přečtěte si ten dopis,“ hlesl. Marina potichu četla. Jime Foxi, nikdy mě nepřestanou překvapovat přívalové deště, které zde vládnou celá léta v každou roční dobu. Na náš vědecký výzkum to vliv nemá, snad jen s výjimkou toho, že se stává časově náročnějším. Ačkoli postupujeme pomalu, nenecháváme se tím odradit a nepřestáváme dosahovat vynikajících výsledků. Práce však přestala být nyní naším prvořadým úkolem. Píši Vám totiž, abych Vám sdělila špatnou zprávu o doktoru Eckmanovi, neboť zemřel před dvěma dny následkem horečky. S ohledem na místo, kde se nacházíme, vytrvalý déšť, úzkoprsou byrokracii zdejších orgánů státní správy (koneckonců nejenom místních, ale i těch Vašich) a vzhledem k časově citlivé povaze našeho projektu jsme se rozhodli pohřbít jej tady, a to tradičním křesťanským způsobem. Musím říct, že to nebyl snadný úkol. Co se týká mise doktora Eckmana, ujišťuji Vás, že děláme pokroky. Uschovám u sebe pro jeho manželku to málo, co tady s sebou měl. Vyřiďte jí prosím ode mne tuto smutnou zprávu a mou upřímnou
soustrast. Přes veškeré překážky vytrváme. Annick Swensonová Marina se dala do čtení ještě jednou od začátku. Když si dopis přečetla podruhé, stále nevěděla, co na to má říct. „Ona nazývá Anderse překážkou?“ Opatrně držela lístek za okraje, jako by to byl doklad, který by se měl předložit coby důkazní materiál. Bylo zřejmé, že papír v jednom rohu zvlhl a opět uschl. Podle toho, jak byl na některých místech svraštělý, hádala, že na něj pršelo. Doktorka Swensonová dobře ví, jak se papír s inkoustem chová na dešti, proto drápe své dopisy tmavou tvrdou tužkou, zatímco na opačné straně města Eden Prairie ve státě Minnesota čeká Karen Eckmanová ve dvoupodlažním cihlovém domě koloniálního stylu v domnění, že její manžel nadále pracuje v Brazílii a vrátí se domů hned, jakmile doktorku Swensonovou přesvědčí, že smí odjet. Marina se podívala na hodiny. Měli by hned vyrazit, dřív než nastane čas, kdy Karen vyzvedává děti ze školy. Když se Anders občas podíval o půl třetí na hodinky, říkával si potichu: Á, škola už skončila. Tři malí chlapci Eckmanovi stejně jako jejich matka ještě nevědí, ani by si nedovedli představit, že jim zemřel táta. Doktorka Swensonová využila k napsání zprávy o úmrtí jenom půlku papíru, a to se navíc dvakrát zmínila o nepodstatném počasí. Na zbytku listu zůstalo pouhé modré moře velké prázdnoty. Za hranicí vědeckého zkoumání zůstává, kolik by se dalo na těch pár zbylých centimetrech sdělit informací a podat vysvětlení. Pan Fox za sebou zavřel dveře a přistoupil k Marině Singhové sedící na židli. Položil jí ruku na rameno a jemně stiskl. Protože byly žaluzie na oknech vedoucích do chodby stažené, přitiskla mu tvář na hřbet ruky a chvíli tak zůstali v záplavě bledě modrého zářivkového světla. Bylo jim spolu dobře. Nikdy nepřemýšleli, jak by měli svůj citový vztah v práci řešit, ani jak se k sobě na pracovišti chovat. V zaměstnání mezi sebou žádnou bližší náklonnost nepěstovali, a když, tak stejnou jako vůči ostatním lidem. Pan Fox působí ve farmaceutické společnosti Vogel jako výkonný ředitel, Marina je doktorka pracující na vývoji statinů. Poprvé se setkali, opravdu potkali, koncem minulého léta při softbalovém zápase doktorů proti pracovníkům z vedení. Přišel za ní, aby jí složil poklonu za skvělé nadhazování, a tento kompliment je svedl ke společnému hovoru o jejich oboustranné lásce k baseballu. Pan Jim Fox není lékař. Zároveň byl vůbec prvním výkonným ředitelem, který se kdy zúčastnil sportovního klání za výrobní odvětví. Mluví-li o něm Marina s ostatními zaměstnanci, nazývá ho panem Foxem a stejně ho oslovuje, když se spolu baví na veřejnosti. Jakmile jsou sami, má problém říkat mu Jime. Dohodli se, že si budou důsledně za všech okolností vykat. „Neměl jsem ho tam posílat,“ vyčítal si Fox. Marina zvedla hlavu a vzala jeho ruku do svých dlaní. Pan Fox není povinen nosit laboratorní plášť, dnes si vyšel v tmavošedém obleku s tmavomodrou proužkovanou kravatou. Přestože se jedná o důstojné oblečení pro šedesátiletého muže, vždy vypadá nezvykle, vyjde-li z administrativních kanceláří. Dnes Marině připadá, jako by šel na pohřeb. „Neměl jste ho nechat odjet.“
„Ptal jsem se ho, jestli pojede. Myslel jsem, že odmítne, ale nebylo to pravděpodobné.“ „Nemohl jste přece tušit, že by se mu mohlo něco stát. Neposílal jste ho na žádné nebezpečné místo.“ Marina se zamyslela. Jak si může být jistá, že to, co říká, je pravda. Nepochybně tam žijí jedovatí hadi a ryby s ostrými zuby, ale ti se přece vyskytují v bezpečné vzdálenosti od míst, kde doktoři provádějí svůj vědecký výzkum. Dopis navíc sděluje, že Anders zemřel na horečku, nikoli na hadí uštknutí. Tady v Minnesotě může člověk dostat teplotu z mnoha důvodů. „Vždyť tam doktorka Swensonová žije pět let a zatím se jí nic nestalo.“ „Té se nic přihodit nemusí,“ prohlásil Fox bez známky vlídnosti v hlase. Vědělo se, že Anders Eckman velice toužil odcestovat do Amazonie. Jakou má doktor pracující na vývoji statinů naději, že bude vyzván, aby jel do Brazílie právě v době, kdy vládne v Minnesotě nesnesitelná zima? Když byl navíc seriózní ptáčkař? Každé léto nakládal své syny do kánoe a vybavený dalekohledem i poznámkovými bloky pádloval po hraničních vodách a hledal kachnice kaštanové či datly chocholaté. První věc, kterou udělal, jakmile se o cestě dozvěděl, bylo, že si objednal praktické průvodce po deštném pralese, a poté co knihy konečně přišly, přestal už dál předstírat, že pracuje. Odložil vzorky krve zpět do lednice a začal podrobně prostudovávat hladké, těžké stránky průvodců. Ukazoval Marině ptáky, které doufal, že uvidí: ostnáky jihoamerické s prsty dlouhými jako lidská ruka či kukačky guira, jež mají na hlavě chocholaté chmýří podobné kartáčku. Člověk by s takovým tvorečkem pěkně vymyl prázdnou zavařovačku od okurků. Koupil si nový fotoaparát s objektivem, s nímž si přiblíží ptačí hnízdo na vzdálenost patnácti metrů. Za normální situace by si takový přepych nemohl dovolit. „Vždyť tohle není běžná situace,“ bránil se a pořídil fotografii své kolegyně, jak sedí v laboratoři za pracovním stolem. Při jasné záři vypáleného blesku zvedla Marina hlavu od kotingy černorudé, ptáčka ne většího než palec, hnízdícího v kuželovité mazanici z bláta, přilepené ke špičce listu. „To je ale ambiciózní seznam ptactva.“ Pečlivě si prohlížela každý obrázek a žasla nad krásou té biodiverzity. Jakmile uviděla hyacintové ara papoušky, na zlomek vteřiny zalitovala, že není švitořilem, kterého využívá při práci pan Fox. Byla to legrační představa. „Aby ses nezaměstnal těmi svými opeřenci natolik, že nebudeš mít čas popovídat si s doktorkou Swensonovou.“ „Doufám, že než najdu doktorku, podaří se mi vystopovat několik ptačích druhů, a až se s ní setkám, tak si ta ženská přece nesbalí hned ten den kufry a neodchvátá na Univerzitu Johnse Hopkinse. I pan Fox je názoru, že musím být velice šikovný, neboť tam budu trávit celé dny.“ Zásadní otázka je, jak doktorku Annick Swensonovou najít. Mají sice adresu do města Manaus, ale zjevně to není nijak blízko od vědecké základny, kde doktorka provádí svůj výzkum v terénu. Stanoviště musí být podle Marinina názoru chráněno nejvyšším stupněm utajení, aby se nenarušila jak nedotčenost přírody, z níž doktorka bere látky pro svůj výzkum, tak i hodnota léku, na jehož vývoji se pracuje. Vědkyně úzkostlivě tají své působiště, takže ani pan Fox neví, kde se terénní pracovníci vlastně nacházejí. Snad někde v oblasti přítoku řeky Rio Negro. Jak daleko však přítok leží od města Manaus a jakým směrem se vydat, nikdo netuší. Ještě horší
je pocit, že najít doktorku Swensonovou by měla být z toho všeho ta nejjednodušší věc. Marina se podívala Andersovi zpříma do očí, načež kolega znovu pozvedl svůj fotoaparát. „Přestaň s tím,“ poprosila a zakryla objektiv dlaní. „Co když se ti nepodaří přesvědčit doktorku, aby se vrátila?“ „Musí se mi to podařit,“ opáčil pohotově Anders. „Má mě přece ráda. Proč si myslíš, že by se pan Fox rozhodl vyslat právě mě?“ Doktorka Swensonová jej možná měla ráda, ale to bylo před sedmi lety, když ještě pracovala tady ve Vogelově univerzitním kampusu. Seděla tehdy u jednacího stolu spolu s Andersem, čtyřmi dalšími doktory a pěti pracovníky z vedení, dohromady tvořili skupinu pro pravděpodobnostní hodnocení a projednávali předběžný rozpočet pro rozvoj výzkumného programu v Brazílii. Marina si byla jistá, že doktorka Swensonová tenkrát vůbec netušila, kdo je Anders. Ale proč by mu to říkala? Určitě to ví i on sám. Pan Fox se s Karen Eckmanovou nezná. Setkali se sice několikrát na firemních večírcích, ale Marině tvrdil, že si na Karen nepamatuje. To je vzhledem k tragédii, k níž došlo, nepřijatelné. Marina si vzpomněla na Karnin výraz vděku, když si zde onehdy svlékla kabát a pověsila ho na stojanový věšák u dveří. Neměla posílat svého manžela do Amazonie samotného. To je úkol pro vojenské kněží, policejní důstojníky nebo lidi, kteří vědí, co znamená klepat u cizích dveří a sdělovat místním špatnou zprávu o tom, že se jim převrátil život naruby. Anders Eckman zemřel. „Karen bude ráda, když k ní zajdete,“ prohodil pan Fox. „Ráda není v tomto případě vhodný výraz,“ upozornila ho Marina. Šla pomoci panu řediteli Jimu Foxovi sdělit onu smutnou zprávu Karen Eckmanové, ale nepěstovala v sobě žádné iluze, že je s ohledem na zesnulého přítele tím správným člověkem, který to má udělat. Je sice pravda, že se s Karen zná, ale jenom do té míry, do jaké může dvaačtyřicetiletá bezdětná žena porozumět třiačtyřicetileté vdané paní se třemi potomky, která je navíc v domácnosti, zatímco Marina je v práci kolegyní jejího manžela. Chápe, že se s ní Karen seznámila záměrně, ač Marinu z ničeho vědomě nepodezírala. Když Marina zvedla jednou v laboratoři telefon, dala se s ní Karen po drátě do hovoru. Pozvala Marinu na Vánoce k nim domů a potom znovu na zahradní grilování čtvrtého července, kdy Marinu pohostila sklenicí čaje a kladla jí cílené otázky ohledně výzkumu bílkovin. Také Marině pochválila obuv. Byly to žluté, cizokrajně vyhlížející saténové botky bez podpatků, které jí poslal před léty bratránek z Kalkaty. Milovala je a chodila v nich jen při zvláštních příležitostech. Na oplátku se Marina vyptávala Karen, co se kluci učí ve škole a zda pojedou na tábor. Karen však improvizovala a nezacházela do přílišných detailů. Nebyla typ matky, co hodlá zahrnovat zdvořilou kolegyni svého manžela nekonečným povídáním o setkání malých skautů. Marina věděla, že z ní Karen nemá strach, koneckonců od Švédek se liší tím, že je příliš vysoká, vyzáblá a pod hustými černými vlasy má neproniknutelný pohled. Karen nejspíš nechtěla, aby na ni Marina zapomněla. Však ji také z mysli nevytěsnala. Obě ženy moc dobře věděly, ač se
o tom nemluví, že se nelze bránit nařčení, z něhož člověk, přestože je nevinný, nebyl nikdy přímo obviněn. Marina nepatří k ženám, které se zamilovávají do manželů cizích dam, stejně jako není zlodějkou, která by se vloupala v noci do domu a ukradla tam třeba babiččin zásnubní prsten, notebook nebo nedej bože cizí dítě. Po dvou sklenkách alkoholického punče, které spolu vypily na minulém vánočním večírku tenkrát v kuchyni, měla velikou chuť naklonit se ke Karen Eckmanové, položit jí ruku kolem drobných ramen a svěřit se jí šeptem do ucha: „Jsem zamilovaná do pana Jima Foxe.“ Toužila vidět, jak Karen vytřeští světle modré oči překvapením i radostí. Marina Singhová by si teď strašně přála, aby tenkrát popila víc a prozradila své tajemství. Je jasné, že i když to neudělala, zůstanou s Karen Eckmanovou velmi dobrými přítelkyněmi. Venku už dlouho padají mokré chomáčky sněhových vloček a zasypávají každé stéblo čerstvé jarní trávy. Krokusy, jejichž žluté a fialkové hlavičky Marina viděla ráno pnout se z hlíny, mezitím zmrzly jako kapr v jezeře. Drobné květy zmarliky kanadské byly obtěžkány čepičkami sněhu. Brodili se s panem Foxem ledově studeným, rozbředlým sněhem, aniž by je napadlo, že je to úplně poprvé, co za dobu svého vztahu vyšli společně z budovy. Vydali se na dlouhý pochod přes Vogelův univerzitní kampus z jižního kvadrantu až na parkoviště, které stálo přibližně čtyři sta metrů daleko. Marina si nevzala ráno kozačky, po cestě do práce ještě nesněžilo. „Něco vám povím,“ začal pan Fox, když usedli do jeho auta, z něhož nejdřív oprášil sníh a zapnul rozmrazovač skel na nejvyšší výkon. „Nikdy by mě nenapadlo, že Anders zmizí na tak dlouhou dobu. Před odjezdem jsem mu radil, ať nespěchá a ještě si to rozmyslí. Domníval jsem se, že odcestuje tak na týden, nanejvýš na dva, a ani bych si nedokázal představit, že zůstane pryč víc než polovinu měsíce.“ „Možná měl problém najít doktorku Swensonovou a časový plán se mu postupně rozplynul.“ Anders odcestoval hned první den po vánočních svátcích. Farmaceutická společnost chtěla, aby vyrazil ještě dřív, ale Eckmanovi nehodlali obětovat společné Vánoce v rodinném kruhu. Marina ukázala panu Foxovi těch pár dopisů, které jí od Anderse přišly, koneckonců nic důvěrného se v nich nepsalo. Většinou líčil město Manaus a své výlety do džungle, které podnikal v doprovodu průvodce za pozorováním ptáků. Pokaždé jí sděloval, jak tam stále jenom prší. To kdyby psal panu Foxovi, a Marina si je jistá, že psal, určitě by se o žádném dešti nezmínil. „Mělo se jednat o pouhých čtrnáct dní, žádné tři měsíce. To bych mu nařídil, aby se vrátil.“ „Stejně byste se tam s ním nedomluvil.“ „Přesně tak.“ Pan Jim Fox pozoroval, jak stěrače rozmazávají bělostnou krajinu za čelním sklem. „Měl jsem Andersovi přikázat, ať doktorce jenom vyřídí vzkaz. Kdyby to splnil, nasedl by vzápětí buď sám, nebo s ní do letadla a vrátil se zpátky. Tohle měl být jeho jediný úkol.“ „Tak snadné by to asi nebylo,“ zamumlala si Marina spíš pro sebe. Nikdo přece nechtěl, aby si doktorka Swensonová, poté co se dozví, že si má přenést svůj výzkum zpět do Minnesoty, sbalila celou svou laboratoř do krabic a vrátila se domů. Ani Anders, ani pan Fox, ani Marina. Nebylo nutné, aby se vracela, stačilo, kdyby navázala spojení a ukázala, že má lék téměř
hotový. Společnost by pak sestavila další pracovní skupinu vědců, která by pravidelně podávala přesné zprávy, v jakém stadiu se vývoj tolik očekávaného léčiva nachází. Vogel by ji nechal v její výzkumné stanici klidně celé roky a naléval by jí tam peníze otevřeným kohoutkem. Jakmile však Anders zemřel, představa úspěchu se zvrhla do odporné blázniviny. Pouhá vzpomínka na doktorku Annick Swensonovou vyvolává v Marině pocit, jako kdyby jí srdce svírala studená ruka. Když seděla před patnácti lety v přednáškovém sále Univerzity Johnse Hopkinse v prostřední řadě hned vedle uličky, doktorka Swensonová se procházela před pódiem sem a tam a přednášela o děložním čípku, děložním čípku, a to s takovým zápalem, že přerůstal v úplnou zuřivost. Žádný z posluchačů se tenkrát neodvážil pohlédnout na hodinky. Nikdo ze stočlenného publika se v tu chvíli neosmělil prohlásit, že už musí jít, protože tato přednáška přece skončila a následují přednášky další, které už mimochodem začaly. Tehdy byla Marina druhým rokem rezidentkou a navštěvovala výuku pro třetí ročník studentů medicíny. Doktorka Swensonová osvětlovala problematiku rezidentům i medikům takovým způsobem, že když přednášela, nikdo si nenechal výuku ujít. Marinu by ani ve snu nenapadlo chybět na přednášce nebo z ní odejít proto, že by hodina nebyla důležitá. Seděla naopak na sedadle jako přikovaná, zatímco diapozitivy, promítané na vysokou čelní zeď, ukazovaly atypické buňky. Snímky šly za sebou rychle jako film. Doktorka Swensonová znala všechno, co se Marina potřebovala dozvědět, a poskytovala odpovědi na otázky, které Marinu do té doby nenapadly. Už tak křehká žena působila z dálky ještě drobněji. Poutala stovku lidí do křesel svým hlasem, jejž nemusela nikdy zvyšovat, protože se jí všichni báli a navíc měli strach, že by jim uniklo byť jediné slůvko. Z toho důvodu zůstávali na přednášce déle, než museli, a to až do chvíle, než se sama profesorka rozhodla, že je propustí. Podle Mariny existovala tato přednášková místnost jenom díky charizmatické vědkyni. Byla to křižovatka hrůzy a velebení, místo, kde se mysl udržovala v neobyčejné pozornosti. Tenkrát si energicky poznamenávala do sešitu každou slabiku, kterou doktorka Swensonová vyřkla. Tohle byl předmět, v němž se naučila dělat si poznámky jako soudní zapisovatelka, a tuto dovednost využila následně i ve svém životě. Marině připadá zvláštní, že si po těch letech nepamatuje doktorku Annick Swensonovou jinak než v přednáškovém sále. V duchu ji nevidí ani při operaci, ani při vizitě, ale v bezpečné vzdálenosti před sebou. Karen s Andersem bydlí ve slepé ulici, kde sousedi jezdí pomalu, protože vědí, že kluci Eckmanovi mohou sáňkovat z kopce nebo se vyřítit na kole z křoví. „Tamten, to je on,“ řekla Marina a ukázala na dům z červených cihel. Pan Fox zajel s autem k chodníku. Marina i Anders, ač o tom spolu nikdy nemluvili, vydělávají přibližně stejně, neboť vykonávají tentýž druh vědecké práce. Anders byl ve farmaceutické společnosti Vogel zaměstnán o pár let déle než Marina a bral patrně o trochu vyšší plat. Ona svůj malý, ale pro sebe samotnou prostorný domek už splatila, pravidelně přispívá na charitu a zbytek peněz nechává ležet ladem v bance, zatímco Anders Eckman kromě splácení domu hradil ještě hodiny klavíru, zubní rovnátka, letní tábor či školné. Jak to se třemi syny a manželkou jenom dokázal? Když je teď mrtvý, kdo bude tuto
nastavenou životní úroveň financovat? Marina chvíli seděla a představovala si různé oslavy narozenin a vánočních svátků u Eckmanových. V duchu se jí vybavovali kluci, jak pobíhají s dárky převázanými stuhou, všude kolem hromady roztrhaných dárkových obalů červených, stříbrných a zelených barev, až sníh nakonec pokryl čelní sklo auta bílou přikrývkou, která zahalila Marině výhled. „To je ale překvapení v tuhle dobu,“ zvolala Karen Eckmanová, když otevřela dveře. Oběma rukama přitom držela na řetězu obrovského zlatého retrívra. Byla drobné postavy, a kdyby došlo na bitku, nezdálo se, že by vyhrála. „Čekej!“ křikla nahlas. „Sedni!“ Přes uši měla natažený bílý pletený kulich a v předsíni za ní ležel připravený kabát přehozený přes židli. Marina vůbec netušila, jak se pes jmenuje, přestože měl Anders na pracovním stole jeho obrázek spolu s fotkami Karen a hochů. Psisko strčilo svou širokou hlavou do Karen a dvakrát ostře zaštěkalo na znamení, jaké to přišlo v polovině dne neuvěřitelné překvapení v podobě hostů. „Jste na odchodu?“ zeptal se pan Fox, jako kdyby měli s Marinou jít raději pryč. Karen zavrtěla hlavou. „Nene, to je v pořádku, mám spoustu času. Právě jsem se chtěla zastavit v obchodu a vyzvednout po cestě kluky ze školy, ale to mohu udělat později. Pojďte dovnitř, tady mrzne.“ Když vstoupili, pes se k nim vrhal a vyskakoval, nicméně Karen, vážící přibližně o pouhých deset kilo víc, ho dokázala stáhnout k noze. „Zpátky, Picklesi,“ přikázala. „Sedni!“ Pickles se neposadil. Karen mu tedy odepla obojek, pustila jej a promnula si ruce, aby vyhladila stopy po vodítkovém řetězu. Kuchyň byla uklizená: na kuchyňské lince nestál jediný hrnek, po podlaze se neválely žádné hračky. Marina v tom domě už několikrát byla, navštívila však jenom ty místnosti a chodby, kde postávalo plno lidí. Když nyní viděla ty prázdné prostory, uvědomila si, jak je budova velká. Muselo by tu žít hodně dětí, aby volné místo zaplnily. „Dáte si kávu?“ nabídla jim Karen. Marina se otočila a chtěla se zeptat pana Foxe. Uvědomila si, že stojí přímo za ní. Jim Fox je menší než Marina, a když jsou spolu sami, často na tohle téma vtipkují. „Děkujeme, ale nic si nedáme,“ řekla nakonec. I když bylo ten den pod mrakem, sníh odrážel takové světlo, že vrhalo na snídaňový stůl široký stříbřitý pás. Velkým oknem s panoramatickým výhledem viděla Marina dětskou prolézačku stojící na nízké vyvýšenině v zahradě za domem. Na šikmé střeše hrbolaté pevnůstky se hromadil sníh. Pickles se opřel o Marinu a hlavou jí strkal do ruky, až se sehnula a začala ho drbat za sklopenýma ušima barvy kamzičí srsti. „Můžu mu poručit, ať se postaví,“ nabídla Karen. „Je to kus psiska.“ Pickles se na ni nepřítomně díval celý u vytržení z toho drbání. „Já mám psy ráda,“ hlesla Marina, přesvědčená, že je nyní životně důležité, aby Pickles zůstal s ní. Kdyby si mohli vybrat diplomatického zástupce, stal by se jím tento pejsek. To on je pro Karen matkou i bratrem, kýmkoli, koho si přeje. Stojí vedle ní v dobrém i ve zlém. Pes je nyní hlava rodiny. Znovu se ohlédla na pana Foxe. Každá vteřina, po kterou zůstávají v tomto domě, aniž by Karen řekli, co se stalo, se rovnala lhaní. Jim Fox se však otočil k ledničce a prohlížel si fotky
hochů: dva mladší byli blonďatí, ten starší měl vlásky o trochu tmavší. Díval se na fotografii, na níž Anders Eckman objímá svou manželku. Vypadali na fotce stejně mladí jako jejich děti. Dále tam visely snímky ptáků, hejno tetřívků prériových postávajících na poli a salašník modrý, zářící tak jasnými barvami, jako by byl upravený v grafickém programu Photoshop. Anders fotil opeřence často. Karen si sundala čepici a zasunula si světlé rovné vlasy za uši. Červeň, která jí po letmém přívalu venkovní zimy zářila na tvářích, zmizela. „Snad mi nenesete špatné zprávy?“ zeptala se a otáčela kolem prstu platinovým prstýnkem se skromným diamantem. „Moc ráda vás vidím. Ani nemohu uvěřit, že jste se tu zastavili, jenom abyste mě pozdravili.“ Na zlomek vteřiny prostoupil Marinu nepatrný pocit úlevy. Je jasné, že to Karen ví. I kdyby jí to nikdo neřekl, v duchu to tuší. Marině se chtělo Karen Eckmanovou obejmout a vyjádřit jí upřímnou soustrast. Byla na to koneckonců připravená, slova lítosti ji však tlačila vzadu v hrdle. „Skutečně pro vás nemáme dobré zprávy,“ přiznala se Marina a slyšela, jak se jí hlas zadrhává. Právě teď mohl pan Fox povyprávět celý příběh a šetrně problém vysvětlit. Marina to neumí jako on. Nic se však nedělo, Jim Fox byl otočený a dál se zabýval fotkami na lednici. Stál s rukama za zády a skláněl se nad obrázkem potáplice lední. Karen obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Andersovy dopisy byly šílené,“ zabědovala. „V jeden den jsem dostala dva, potom celý týden nic. Sled, v jakém přicházely, neměl žádný řád. Před pár dny mi přišel lístek bez data, ale zjevně byl psaný nedávno. Obsah napovídal, že se Anders nejspíš zbláznil. Píše mi však čím dál méně. Myslím, že nechce přiznat, že tam musí zůstat déle.“ „Karen, poslouchejte.“ Pickles zvedl hlavu, jako kdyby to byl on, kdo dostal příkaz poslouchej, a posadil se. „Tohle nebyla práce pro Anderse,“ pravila Karen a s pohledem upřeným na Marinu ukázala panu Foxovi na záda. „On džungli přímo nesnáší. Tím mám na mysli, že ptáci, jak vždycky říká, ptáci jsou úžasní, ale ze všeho ostatního může zešílet: z listí, z popínavých rostlin, prostě ze všeho. V jednom dopisu psal, že se mu v noci zdá, jak ho to všechno kolem dusí. Sám vyrostl v Crookstonu, kde stromy téměř nerostou. Už jste tam někdy byli? Je to samá prérie. Anders občas žertuje, že ho stromy jenom znervózňují, ale i tak nejsou nic pro něj. On nepředstavuje žádného diplomata cvičeného pro život v těžkých podmínkách. Chápu, že jste ho museli pro jeho oblíbenost vyslat, ale zvýšil-li Vogel cenu akcií, pak je to problém Vogelu. Ustálit ji není Andersova práce, ani by to koneckonců nedovedl. Nenechávejte ho zkoušet v těch končinách něco, co neumí.“ Marina si představila, jak Karen předříkává ráno i večer při čistění zubů stejný monolog a přitom si zoufá, že nedostane příležitost sdělit jej panu řediteli Jimu Foxovi. „Nikdy by se vám nepřiznal, že nemůže tu bláznivou ženskou přemluvit. Ať přijede domů, už je čas, aby se vrátil. Vždyť máme tři syny, pane Foxi. Přece se s tátou neuvidí až na konci školního roku.“
Marinu přepadla slabost připomínající chvíli, při níž převzala dopoledne dopis. Kolena se jí podlomila a taktak dosáhla na barovou židli u kuchyňského pultíku. Nyní přišla řada na pana Foxe, měl předat Karen doručený poštovní lístek. Marina si s návalem smutku uvědomila, že má aerogram v kapse. Povysunula sousední židli a poprosila Karen: „Pojďte ke mně, posaďte se.“ V té chvíli nemyslela na ztrátu blízkého člověka, přepadla ji nepochybná krutost samotného sdělení. Nezáleží na tom, jestli oznámí smutnou zprávu s ohleduplností, zármutkem nebo soucitem. Stejně to bude pro Karen Eckmanovou osudová rána, která mladou vdovu hluboce zasáhne. „Co je s Andersem?“ zeptala se Karen Mariny a zopakovala svou otázku znovu, tentokrát hlasitěji, jako by přivolávala manžela z druhé místnosti. Nejspíš věřila slovům, jež jí říkali, ale v duchu se jim bránila. Zima, která se šířila Minnesotou, rázem prostoupila tělo Karen Eckmanové. Začala koktat, roztřásla se a podvědomě se škrábala na pažích. Zeptala se, zda by si mohla ten dopis přečíst, ale pak se ho odmítla i jenom dotknout, když viděla, jak je tenký, modrý a pootevírá se. Požádala Marinu, ať ho přečte nahlas. Marina však nevěděla jak. Přes úsilí, s nímž se snažila zjemňovat pronášená slova, nedokázala naplnit věty soucitem. „S ohledem na místo, kde se nacházíme, vytrvalý déšť…“ říkala váhavě a pominula poznámku o státních úřadech a jejich úzkoprsé byrokracii, „… jsme se rozhodli pohřbít jej tady.“ Nedokázala vyslovit, že pohřeb byl těžký úkol. Raději měla přečíst první odstavec, tak jak byl. Úplně obyčejně. To, co místo něj zbylo, nepřipomínalo žádný dopis. Znělo to jako úsporný telegram. „Ona ho tam pohřbila?“ zajíkla se Karen. Chtěla se nadechnout, ale neměla čeho. V kuchyni byl najednou vydýchaný vzduch. „Ježíši, co mi to tu říkáte? Copak on je zahrabaný v zemi?“ „Povězte mi prosím, koho vám mám zavolat. Potřebujete, aby tu byl někdo s vámi.“ Marina vzala Karen za ruce, ale nešťastná žena se jí vykroutila. „Přivezte ho! Nenechávejte ho tam! On nesmí zůstat v džungli.“ Nastala chvíle, ve které člověk slíbí cokoli. Ač se Marina snažila, nenapadala ji jediná věta útěchy. „Já ho odtamtud nemůžu přivézt,“ hlesla zkroušeně. Přiznat si něco takového bylo strašné. V duchu si představila zřetelný obraz bláta, listí a země choulící se pod deštěm, podrost svižně přerůstal do něžných mladých stromků a ostrých travin, ale nikde patrné místo Andersova posledního odpočinku. Uvědomila si, že se v tom listoví Anders Eckman udusil, a padl na ni strach. „Vůbec nevím, jak bych to dokázala. Karen, podívejte se na mě, musíte mi říct, koho vám mám zavolat. Prosím, dovolte mi, abych vám sem někoho přivedla.“ Karen jí buď nerozuměla, neslyšela, anebo ji nezajímalo, čím by mohla Marině situaci usnadnit. Každá z nich se v tom smutku utápěla sama. Zoufalé vzlykání vyhnalo pana Foxe z místnosti a Karen Eckmanová se sesunula na podlahu, kde se rozplakala u svého zlatého retrívra. Ze samého žalu ho objala kolem silného krku, zatímco nebohé zvíře se třáslo a lízalo jí ruku. Plakala a smáčela psí kožich slzami.
Jsou s panem Foxem bláhoví, jestliže si mysleli, že vědí, co dělají. Když ještě Marina působila v nemocnici jako rezidentka, měla za úkol oznamovat smrt pacientů jejich rodinám. Tento nepříjemný okamžik však nastával pouze v případě, kdy se tím nechtěl zaneprázdněný ošetřující lékař zaobírat. Bez ohledu na to, jak usedavě dcery, otcové, bratři a manželky plakali a jak pevně se Mariny drželi, nebylo nikdy těžké se vyprostit z jejich sevření. Stačilo pokynout hlavou a v mžiku přispěchala zdravotní sestra, která věděla, koho jak podržet a co říct. Pokaždé přinesla telefonní seznam, v němž bylo možné najít kontakty na duchovní všech možných vyznání, psychologické poradny i podpůrné terapeutické skupiny, jež se scházejí každou středu. Maximálně Marinu požádali, aby jim předepsala sedativa. Nyní však oznámila Andersovu smrt Karen Eckmanové, aniž by domyslela následky a zařídila podmínky chodu rodiny. Co bude s hochy, kteří stojí před školou, čekají na maminku a padá na ně sníh? Jak na ně mohla Marina zapomenout? Proč je s panem Foxem nenapadlo, aby nejdřív zavolali ke Karen alespoň tucet známých, kteří ji podpoří ve chvíli, kdy se dozví tu krutou zprávu? Nyní jsou zde zoufale potřeba všichni ti hosté z vánoční oslavy: ženy ve svetrech s motivem sobů a páni v červených kravatách, kteří se před pár měsíci v této kuchyni smáli, podpírali a v rukou drželi vaječný koňak dolitý whisky. Když nebyli s panem Foxem tak chytří, aby s sebou přivedli Kareniny příbuzné a přátele, mělo je alespoň napadnout, aby si dali do kapes pár vzorkových balení Xanaxu. Nečekali totiž, jak se situace vyvine. Lelkováním mohou způsobit, že třídní učitel zavede Eckmanovy synky zpátky do školy a poprosí je, aby čekali uvnitř. Oni hned dostanou strach, neboť se začnou domnívat, že maminka zemřela. Tak funguje dětská logika: ratolesti se bojí, aby neztratily mámu. Marina vstala, aniž by si pamatovala, že se posadila na zem. Zašla k telefonu a dala se do hledání adresáře, kartičkového vizitkáře Rolodex, nebo čehokoli, co obsahuje telefonní čísla. Našla pouze dva výtisky novin Minneapolis Star Tribune, psací podložku s čistým listem papíru a kávový hrnek s nápisem „Miluji svou knihovnu“, plný pestrých propisek a pastelek. Konečně jí padl do rukou papírek s poznámkou „dětská chůva pro případ nouze“, připíchnutý na korkové nástěnce. Stálo tam číslo Karenina a Andersova mobilu, telefon Andersovi do práce, kontakt na toxikologické centrum, záchranku, doktora Johnsona a jakousi Linn Hilderovou. Teď je to tu, jako když hoří dům, pomyslela si Marina. Tísňová volání mívají jednoduchá čísla, aby se nezdržoval příjezd, například záchranka 911. Když už se plameny ženou po záclonách a řítí se k vám po palubkové podlaze, nevzpomenete si na jediný kontakt. Ačkoli chtěla Karen pomoci, nejraději by odtud utekla. Zvedla sluchátko a vytočila poslední číslo uvedené na seznamu. Aby rozuměla ženě na druhém konci linky, musela si odnést telefon pryč z kuchyně. Sousedka Linn Hilderová bydlí ve stejné ulici a má dva syny, kteří se kamarádí s Eckmanovými hochy. Jak je to možné? Vždyť se Linn Hilderová vyklonila před dvaceti minutami z okénka svého auta a ptala se kluků, jestli nepotřebují zavézt domů, a oni jí tvrdili, že ne, že maminka hned přijde. Linn se rozplakala stejně bezmocně jako Karen. „Zavolejte někomu, kdo by za Karen Eckmanovou přišel,“ žádala potichu Marina. „Zavolejte
komukoli, na koho si jen vzpomenete, a pošlete ho sem. Zatelefonujte prosím do školy, zajděte tam a přiveďte kluky domů.“ Když se vrátila do kuchyně, viděla Picklese, jak leží na zemi vpravo vedle paničky, jež mu smáčí slzami hlavu položenou do klína. Nalevo seděl pan Fox, který se po krátké nepřítomnosti jaksi zázračně vrátil. Pomalu a rytmicky hladil Karen po hlavě, aby se uklidnila. „Všechno se dá zase do pořádku,“ říkal tiše. „To bude dobré.“ Zoufalá žena mu spočívala hlavou na hrudi a slzami skrápěla proužky jeho kravaty, jež tmavly z modré do černé. Přestože současná situace nebyla v pořádku a nic tomu ani nenasvědčovalo, zdálo se, že Karen poslouchá jeho neustálé mumlání stejných slov a snaží se pravidelně dýchat. Marina s panem Foxem odešli z domu Eckmanových asi za hodinu. Mezitím se našla Karenina matka a přišla i sestra s manželem, kteří oznamovali, že bratr je na cestě z Iowy. Linn Hilderová vyzvedla kluky ze školy a dovedla je domů. Dospělí vymysleli šetrný plán, jak sdělit dětem smutnou novinu. Poprvé od chvíle, kdy se pan Fox objevil ve dveřích laboratoře s modrou obálkou v ruce, Marinu napadlo, že by si mohl dávat Andersovu smrt za vinu. Byla to nehoda, stejně jako kdyby se nechal stáhnout pod vodu proudem řeky Amazonky. Vyšli ven s Picklesem v patách a udeřil je do tváře mrazivý vítr. Marina zvažovala, jestli všichni ti lidé uvnitř nesvalují odpovědnost na výkonného ředitele pana Jima Foxe. Dny byly ještě krátké a slunce stálo nízko. Kdyby se nedozvěděli od pana Foxe tu špatnou zprávu, určitě by si teď hoši psali domácí úkoly nebo stavěli na zahradě sněhuláka. Anders Eckman by se ve výzkumné laboratoři podíval na hodinky a s povzdechem, že už má hlad, by se měl postupně k odchodu do vzkvétajícího, živoucího světa své rodiny. Marina je přesvědčená, že Karen ani nikdo jiný zatím panu Foxovi nic nevyčítá, neboť všichni prožívají chvíli nejhlubšího zármutku. Začnou mu to mít za zlé teprve později, až jim čas a spánek vrátí klidnou mysl. Ona sama mu přesto spílá v duchu již teď, protože nechal jenom na ní, aby sdělila Karen Eckmanové špatné zprávy. Kupodivu jí nepodá rámě ani v této chvíli, kdy potřebuje po cestě k autu opatrně našlapovat po neodhrabané cestičce plné sněhu. Může se na něj Marina Singhová zlobit, že poslal Anderse do Brazílie na smrt? Chvíli zápasila s klikou bočních dveří, která napůl zamrzla, zatímco pan Fox si pohodlně sedl na místo řidiče. Odhrnula rukou bílou nadílku ze skla a zaťukala na okno. Neměla rukavice. Jak se tak díval přímo před sebe, otočil se za zvukem a polekaně vzhlédl. Copak zapomněl, že přijeli spolu? Pak se však naklonil a otevřel jí dveře. Marina vklouzla do koženého sedadla stejně, jako když předtím vystoupila z vozu na chodník před domem. Byla rozhodnutá nečekat už ani minutu. „Zavezte mě k mému autu,“ poprosila. Ruce se jí třásly tak, že si je musela sevřít mezi kolena. Žije v Minnesotě celý život, ale nikdy jí tady nebyla taková zima. Toužila v tu chvíli po jediné věci: být už konečně doma a dát si horkou koupel. Přestalo sněžit, nicméně nebe nad prérií bylo nabobtnalé a šedivé. Jakmile vjeli na mezistátní dálnici, pokračovali dál už jen po uježděném pruhu špatně odhrabané asfaltové silnice mezi dvěma širými, zasněženými pláněmi. Pan Fox však Marinu zpátky k autu nezavezl, místo toho
zamířil do města St. Paul, kde přijel k restauraci, v níž měli již dříve pozoruhodné štěstí potkat snad každého známého. Jakmile viděla, kam směřují, raději mlčela. Chápala, že po tom, čím si prošli, bude lepší zůstat spolu. Bylo po páté, když usedli do kóje v zadní části restaurace. Marina si objednala sklenku červeného vína a uvědomila si, že ji potřebuje víc než teplou koupel. Servírka jí přinesla hned dvě a postavila je na stůl, jako kdyby měl přijít další host. Panu Foxovi přinesla dvě skotské s ledem. „Ať jste u nás spokojení a líbí se vám tu,“ popřála jim bez zvláštního nadšení v hlase. Marina počkala, až žena odejde, a zopakovala panu Foxovi tu jedinou větu z Karenina monologu, kterou si na rozdíl od jiných, co se mísily do jedné kaše, zapamatovala. „Jestliže naše farmaceutická společnost zvýšila cenu akcií, pak je to problém Vogelu, nebo ne?“ Podíval se na ni, chabě se usmál, ale i toho pousmání tam bylo pomálu. „Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy cítil tak unavený.“ Pokývala hlavou a čekala na odpověď. I on čekal. „Víte, cena akcií stoupla,“ řekl po chvíli. „Já vím. Jenom nechápu, proč a co to má společného s Andersem.“ Pan Fox vypil mlčky první sklenku a prsty zlehka spočinul na druhé. Za měsíc mu bude jedenašedesát, ale při událostech, které se ten den staly, zestárl o celé roky. V tlumeném světle lampy se stínidlem zhotoveným technikou Tiffany, zavěšeným nízko nad stolem, by mu hádala tak sedmdesát. Shrbeně seděl, měl svěšená ramena a na nose mu zůstaly stopy po brýlích. Obvykle velkorysá a laskavá ústa nyní řezala Foxovu tvář jako ostrá, přímá linka. Když zavítali do této restaurace poprvé, pracovala Marina ve Vogelově univerzitním kampusu přes šest let. To byla dost dlouhá doba, aby přestala vnímat pana ředitele Jima Foxe jenom jako svého zaměstnavatele a nadřízeného. Během posledních sedmi měsíců se proto pokusili svůj vztah nově definovat. „Potíž je v tom,“ začal pan Fox rozmrzelým tónem, „že máme…“ zarazil se, jako kdyby mu chuť zimy, vyčerpání a skotské rozpustila na jazyku to správné slovo, které hledal, „… že máme už nějaký čas problém s Brazílií. To však Anders na starosti neměl. Ani jsem ho nežádal, aby cokoli řešil, pouze jsem chtěl, ať mi přiveze potřebné informace, s nimiž si pak poradím sám. Podle mého byl Eckman člověk, který uměl věci rozhýbat. Měl proto za úkol vysvětlit doktorce Annick Swensonové, že je nezbytné, aby už konečně dokončila svůj vědecký výzkum a pustila se spolu s ostatními vědci přímo do vývoje samotného léku. Potom mi měl na základě všeho, co viděl, předložit rozumný časový harmonogram, s nímž bychom mohli počítat. Skutečnost, že Anders zemřel, je hrozná věc, to vám nemusím říkat, ale ta jeho smrt…“ zarazil se, zvažoval slova a upil přitom skotské z druhé sklenky. „To jeho úmrtí nám bohužel nepomohlo problém vyřešit.“ „Potíž tkví podle mého názoru v tom, že lék, o kterém celý rok mluvíte a který už má stát za dveřmi Správy potravin a léčiv, ještě není hotov, což znamená, že kdyby doktorka Swensonová měla přivézt z Brazílie to, co už má hotové, tak přijede s prázdnýma rukama.“ Asi je pan Fox pro ni opravdu příliš starý. Je o pouhých pět let mladší než Marinina matka a právě maminka je
prvním člověkem, kterému by se měla Marina se svým citovým vztahem svěřit. „Tohle je přesně ta informace, kterou chci znát a kterou mi měl Anders přivézt. Potřebuji se jen dozvědět bližší údaje.“ „Proto jste vyslal na průzkum Anderse? Anderse Eckmana? Copak on má na něco takového aprobaci?“ „Sám chtěl, abych ho vyslal, a nijak se tím netajil. Však také nebylo co skrývat. Měl za úkol vysvětlit doktorce Swensonové, jak je důležité, aby dokončila svou část výzkumného projektu. Od té doby, co tam ta ženská pracuje, přestala s námi komunikovat.“ Pan Fox se zamyslel a zavrtěl hlavou. Seznam lidí, s nimiž doktorka Swensonová nejedná, by byl příliš dlouhý. „Neznám nikoho, komu by podala jedinou zprávu, a obávám se, že úplně ztratila pojem o čase.“ „Jak dlouho se vám už neozvala?“ „Pokud nepočítám dnešní dopis…“ opět se zarazil a srovnával si to v hlavě. Marina však měla pocit, že jenom otálí s odpovědí. „Celkem to dělá dva roky a dva měsíce.“ „Za takovou dobu neposlala jedinou informaci? Přes dva roky se vám neozvala? Jak je to vůbec možné?“ Měla na mysli, jak je možné, že nechal celou záležitost zajít až tak daleko. Pan Fox však pochopil Marinin dotaz jinak. „Nevypadá to, že by se doktorka Swensonová cítila zodpovědná za investory, kteří vědecký výzkum financují. Dal jsem jí svobodu, jaké by se jiná farmaceutická společnost vysmála a dobře by udělala. Snažil jsem se, aby pracovala pro nás a neodešla ke konkurenci. Na začátku se s ní naše firma dohodla, že jí budeme posílat peníze každý měsíc na účet v Riu. Zaplatil jsem jí výstavbu výzkumné stanice, přitom ani nevím, kde se ta vědecká základna vlastně nachází. Veškeré zařízení se tam posílalo na nákladním říčním člunu, zahrnovalo mrazicí skříně, plechové obložení stěn, střechu, dveře a takové množství generátorů, že si to ani nedovedete představit. Poslali jsme jí všechno, co potřebovala, aby si tam mohla zařídit plně funkční laboratoř. Když si člun v Manausu vyzvedla, prý nastoupila okamžitě na palubu a hnala si to dál po řece sama. Žádný z dělníků si dnes už nedovede vzpomenout, kde se ten náklad nakonec vyložil.“ „Jestliže dokázal doktorku najít Anders, tak to přece zvládne kdokoli jiný.“ Doktorka Annick Swensonová se nikdy necítila vůči Vogelovu univerzitnímu kampusu odpovědná, ani se nepovažovala za jeho zaměstnance. Vyvíjí si lék ze své vlastní zvídavosti či ze zájmu o vědu, ale nikdy by ji nenapadlo, že její práce zůstává v majetku investorů, kteří za ni hradí všechny faktury. Každý, kdo s ní stráví byť i jen hodinu a zamyslí se nad tím vším, si to dovede živě představit. „Tak jí vytáhněte elektrickou šňůru ze zdi, zastavte přísun peněz a počkejte, až za vámi přijde sama.“ Pan Fox právě pozvedal druhou, téměř plnou sklenku skotské, ale postavil ji zpátky na stůl. Četla mu z výrazu tváře pochybnosti. Patrně si myslí, že tomu Marina vůbec nerozumí. „Ten projekt se musí dokončit, ne opustit.“ „Nemusíte ho přece hned vzdávat,“ bránila se a zavřela oči. Nejraději by se ponořila do
červeného vína ve sklenici a pěkně si v něm zaplavala. „Vlastně jsem s vámi o doktorce Swensonové, Vogelu ani vyvíjeném léku mluvit nechtěla. Začala jsem s tím sama, chápu, je to moje chyba, ale věnujme dnešní večer raději Andersovi.“ „Máte úplnou pravdu,“ souhlasil pan Fox, nicméně hlas měl stále zkroušený. „Teď se o tom mluvit nehodí, zítra taky ne a pozítří to nebude o nic lepší. Dnešní večer sice patří Andersovi právem, ale řeknu vám to takhle: najdeme-li doktorku Swensonovou, vyřešíme nejenom problémy, kterými Vogel v současné době prochází, ale zodpovíme také otazníky kolem kolegovy smrti.“ „Jaké otazníky?“ „Věřte mi,“ varoval ji, „určitě se časem nějaké objeví.“ Marina měla pocit, jestli pana Foxe náhodou nenapadlo, že se na něj snese po jisté době sprška výčitek. „Snad se nechcete vydat do Brazílie?“ uhodila na něj rovnou. „To ani náhodou,“ uklidnil ji. Vypadal najednou staře, za což mohlo nelichotivé světlo, skotská whisky a velká tíha onoho dne. Marině se chtělo jít pryč. Až přijedou zpátky do města Eden Prairie, vezme ho k sobě domů. Ona sama jej koneckonců z ničeho neobviňuje. Naklonila se v té potemnělé kóji přes stůl a vzala pana Foxe za ruku. „Ředitel společnosti přece do žádné Brazílie jezdit nemusí.“ „Samotná Amazonie není nebezpečná, je to jen otázka opatrnosti a zdravého selského rozumu.“ „Máte pravdu, ale to neznamená, že tam odjet musíte.“ „Přísahám, že tam nejedu. Annick Swensonová by mě stejně nevyslechla. Uvědomuji si, že mě vlastně nikdy neposlouchala ani na poradách, ani při podepisování dohod, natož při dodržování smluv. Kolik jsem jí už naposílal do Amazonie vzkazů, ale zpátky mi nepřišel jediný e-mail nebo esemeska. Vůbec nic. Pokaždé si sednu, zesumíruju na papír všechny ty litanie, v nichž ji upozorňuju na její závazky a povinnosti vůči projektu, ale stále mám pocit, že moje dopisy kamsi mizí a ona je vůbec nečte.“ „Musíte tedy najít člověka, kterého by doktorka poslechla.“ „Přesně tak. Když jsem za ní poslal Anderse, tak jsem to celé bohužel nedomyslel. Ten chlap měl přátelskou povahu a byl chytrý, navíc se mi zdálo, že upřímně touží odletět do amazonského pralesa. Tím mě přesvědčil. Potřeboval jsem totiž, ať tam odcestuje zaměstnanec Vogelu, ale nejsem to já.“ Ach, Andersi! Byl jsi vyslán na misi, pro kterou ses vůbec nehodil. Když je nyní po tobě, vedení konstatovalo, že celou věc jenom špatně vyhodnotilo. „Tak si najděte někoho schopnějšího.“ „Už jsem si našel. Vás,“ řekl vítězně pan Fox. Ruka pana Foxe, kterou Marina stále ještě držela v dlaních, slabě ucukla, jako kdyby ji něco píchlo. I Marina sebou trhla a promnula si ruce. „Doktorka Swensonová se s vámi zná,“ začal jí domlouvat pan Fox. „Dá na vás. Vedení chtělo, abyste byla první, koho se zeptám, ale byl jsem to já, kdo zařídil celou věc jinak. Řekl
jsem jim, že jsem se vás sice ptal, ale že jste odmítla. Vím, bylo to z mé strany sobecké, je pro mě však důležité, když můžu zůstávat s vámi.“ Pohlédl jí do očí, ale hned sklopil zrak, neboť cítil nesnesitelnou tíhu situace. „Nechtěl jsem, abyste odjela. Je to moje vina, Marino, to já jsem poslal místo vás Anderse, přestože vím, že vy byste ten úkol splnila a vrátila se.“ „Vždyť Anders zemřel!“ vyděsila se. Nechtěla by vrátit čas zpátky ani o minutu. Netoužila volit mezi sebou či Eckmanem, neměla zájem přemýšlet, kdo z nich dvou je postradatelnější. Dobře znala svou odpověď. „Byl byste raději, abych jela místo Anderse já?“ „Důvod je prostý, nezemřela byste.“ Jim Fox si tím byl nějak podezřele jistý. „Anders ke všemu přistupoval příliš lehkovážně. Když by ho nesežral krokodýl, tak by alespoň onemocněl a sténal v horečkách. Vždyť víte, že jakmile vám není dobře, tak první, co uděláte, nasednete do letadla a vrátíte se domů.“ Marina s takovýmto házením viny na Andersovu hlavu nesouhlasila. Copak nestačilo, že zemřel? Ještě to má být jeho vina? „Nechme chudáka Anderse Eckmana na pokoji. Jestli můžeme, tak o něm nemluvme.“ Snažila se udělat si v hlavě jasno. „Mýlíte se, když si myslíte, že se s doktorkou Swensonovou znám. Neviděla jsem ji celých třináct let.“ Marina se zarazila. To už uplynula tak dlouhá doba? „Znám její názory na problematiku reprodukční endokrinologie a vím něco málo o chirurgických zákrocích v gynekologii. Ale její dnešní pohled na věc? O tom netuším zhola nic. Umím jenom to, co mě před třinácti lety naučila. Kdo je však doktorka Annick Swensonová jako člověk, to mi už není jasné vůbec. Když se mě zeptáte, jestli se s ní znám, tak vám odpovím, že ne. Jestliže si mě nepamatovala tenkrát, pak není důvod se bláhově domnívat, že se ke mně začne nyní hlásit. Nevzpomene si na moje jméno, ani jak vypadám, natož jaké jsem měla studijní výsledky.“ Copak by ji doktorka Swensonová mohla poznat? Marina si ji vybavuje v roli profesorky rozhlížející se po přednáškovém sále, kde každým rokem usedaly zcela nové tváře studentů a rezidentů. Vždyť jenom v ročníku jich byly stovky. Za ta léta musel počet jmen narůst do tisíců. Jakpak by si mohla doktorka Swensonová pamatovat po tak dlouhé době nějakou Marinu Singhovou? „Zbytečně se podceňujete.“ Marina však zavrtěla hlavou. „To vy přeceňujete doktorku Swensonovou a nakonec i mě. S doktorkou se neznáme.“ To ale nebyla úplná pravda, část informací si nechala pro sebe. „Jste přece její bývalá studentka, její bystrá žačka, která řádně pokračuje v daném oboru. Máte s doktorkou mnoho společného. Koneckonců víc než s kýmkoli jiným.“ „Snad jenom se svým šéfem.“ Nadzvedl překvapeně obočí, ale nenapadla ho žádná vtipná odpověď. „Chcete, abych tam jel já?“ „Copak jsme jediní dva, kteří se musí vydat na takovou misi? Podle mě by tam nikdo z nás dvou odcestovat neměl.“ V duchu se jí rýsoval Anders Eckman ve zřetelných konturách. Celé to Marině tak pěkně nachystal a ona jeho odkaz vlastně vůbec nepochopila. „Doktorka našla v amazonském pralese vesnici domorodců, jeden takový kmen,“ svěřil se jednou Marině, „kde
tamní ženy mohou rodit děti až do pozdního věku.“ „Z takové představy mě mrazí,“ podotkla Marina a dál se věnovala zadávání číselných hodnot. Jako pokaždé poslouchala Anderse jenom na půl ucha. „Samozřejmě že jejich průměrná délka života je kratší než naše, asi o deset let. To je ale běžné po celé Amazonii. Jedí tam chudou stravu a mají nevyhovující lékařskou péči, která místy chybí úplně.“ „Ale co potom ty jejich děti?“ Anders Eckman se na kolečkové židli odrazil od stolu, pomocí dlouhých nohou se po malém prostoru v laboratoři snadno pohyboval. „Jejich vajíčka prostě nestárnou, no rozumíš tomu? Tělo chátrá, jenom rozmnožovací orgány zůstávají svěží jako rybička. Umělému oplodnění odzvonilo. Už žádné finanční sumy, žádné nekonečné píchání injekcí do břicha, pryč s dárcovskými vajíčky i náhradními matkami. Na scénu přichází věčně živé vajíčko s nikdy nekončící menstruací.“ Marina vzhlédla. „Můžeš mlčet?“ Položil na stůl tlustou svázanou zprávu s nápisem Reprodukční endokrinologie a domorodý kmen Lakaši, kterou napsala doktorka Annick Swensonová. „Na chvíli si představ, že jsi klinický farmakolog, pracující pro významnou farmaceutickou společnost provádějící výzkum léčiv. Jak bys vnímala, kdyby ti někdo jako ženě nabídl Ztracený obzor dostupný všem Američankám?“ Vzal Marinu za ruku, až měla dojem, že jí chce nabídnout sňatek. „Klidně se rozhodni otěhotnět, až ty sama budeš chtít. Ale pozor, nemluvíme tady o pětačtyřicítce, mluvíme o padesátce, šedesátce i více letech. Můžeš mít děti, kdy budeš chtít.“ Marina se cítila dotčená a měla pocit, že ta slova směřují proti ní. Je jí už dvaačtyřicet, zamilovala se do muže, v jehož doprovodu nesmí ani opustit budovu, a kdyby na toto téma nezačínala mluvit s panem Foxem sama, nejspíš by neměla naději, že vůbec někdy otěhotní. Vyhlídky sice příliš nemá, ale úplně vyloučené to taky není. Zvedla obsáhlou knihu a přečetla jméno autorky: „Annick Swensonová.“ „Ona je vědkyně, přední etnobotanička v Brazílii.“ Marina se podívala na obsah zprávy. „Není etnobotanička,“ namítla a prohlédla si seznam kapitol: „Začátek puberty u dívek kmene Lakaši, Porodnost u srovnatelných kmenů…“ Anders Eckman koukl na stránku, na kterou se Marina právě dívala, jako kdyby tam doktorčina specializace stála černá na bílém. „Jak to víš?“ Marina zaklapla publikaci a položila ji zpátky na stůl. Dodnes cítí, jak s tímhle nechtěla mít od začátku nic společného. „Učila mě na lékařské fakultě.“ Potom rozhovor s Andersem skončil, zazvonil telefon, kdosi vešel do laboratoře a bylo po všem. Společnost nikdy nepozvala Marinu Singhovou přísedět na jednáních hodnotící komise, ani se zúčastnit přivítání doktorky Annick Swensonové u příležitosti její návštěvy ve Vogelově univerzitním kampusu. Nebyl důvod. Spektrum úkolů, jimiž se hodnotící komise zabývala, bylo různé, a účast jenom do počtu, na to Marinu nikdo nepotřeboval. Dosud nenastala příležitost, aby se pan Fox dozvěděl, jak to, že se Marina s touhle kronikářkou kmene Lakaši zná. Ledaže
by mu to řekl sám Anders. Nyní už to začíná být Marině jasné. „Jaká vlastně je?“ zeptal se Anders Eckman Mariny dva nebo tři dny před odjezdem. Marina Singhová se na chvíli zamyslela. Představila si v duchu svoji bývalou učitelku v kotli přednáškového sálu. Opět ji pozorovala z bezpečné, pohodlné vzdálenosti. „Je to taková typická staromódní profesorka z lékařské fakulty.“ „Opředená legendami? V každém ročníku někdo spáchal sebevraždu?“ Anders si začal prohlížet své knihy o ptácích a natolik se zaměstnal tangarami, až si přestal Mariny všímat. Andersovo rádoby vtipkování nad něčím, co nemá zbla humoru, Marinu nebavilo. Nechtěla pronést sebemenší žert, který by se rozvinul do košatého hovoru. Proto řekla pouhé: „Ano.“ Marina ani pan Jim Fox neměli chuť dát si večeři. Každý dopil své dvě sklenky a jeli zpátky na parkoviště u kampusu, kde Marina Singhová nasedla do svého auta a odjela domů. Debata skončila, cesta do Amazonie se neplánovala a vyhlídky na společný večer se rozplynuly do nenávratna. Oběma bylo jasné, že jediným řešením je jít si společně lehnout a celou noc se držet v náručí, aby zažehnali smutek z kolegovy smrti. Na parkovišti se však jaksi přirozeně rozešli, neboť byli příliš unavení a značně zahloubaní do svých myšlenek, než aby zůstali přes noc spolu. „Před spaním vám ještě na dobrou noc zavolám,“ slíbil jí pan Fox. Marina přikývla a políbila ho. Když pak byla doma v teple a užila si koupel, kterou si tak zoufale přála, šla si lehnout. Pan Fox zavolal, popřál jí klidný spánek, ale nic víc, nevracel se k věcem, které se přes den udály. Asi za pět minut, možná pět hodin poté, co zhasla světlo, zazvonil telefon znovu. Uvažovala, že tohle asi nebude pan Jim Fox. Co když je to Anders, napadlo ji a vyděsila se. Jako by stále ještě snila sen, jenž se jí před chvílí zdál. V tom snu jí Anders zavolal, že se mu porouchalo ve vánici auto a zda by ho Marina nevyzvedla svým vozem. „Marino? Omlouvám se, že vás budím.“ Tohle je ženský hlas, napadlo ji a uvědomila si, že volá Karen Eckmanová. Sáhla pod sebe a snažila se narovnat noční košili, která se jí vyhrnula a zkroutila do věnce kolem pasu. „To je v pořádku.“ „Doktor Johnson nám sem přinesl prášky na spaní, ale mně nějak neúčinkují.“ „To se někdy stává,“ přitakala Marina. Sáhla na noční stolek pro budík, jehož ručičky ve tmě zeleně zářily a ukazovaly čas 3:25. „Zabraly všem, všichni v domě spí.“ „Potřebujete, abych k vám přišla?“ Marina se tam může vrátit a sedět s Karen a Picklesem na zemi v kuchyni. Lehne si na Andersovu půlku postele a bude držet Karen Eckmanovou při zhasnutém světle za ruku, dokud neusne. Tentokrát by se lépe připravila, aby věděla, co má dělat. „Ne, nemusíte. Je tu se mnou moje rodina, i když všichni spí. Já jenom, že jsem o tom celém
přemýšlela, víte? Musím se tou špatnou zprávou pořád zabývat.“ Karenin hlas zněl na opačném konci telefonní linky pozoruhodně klidně. „To je mi jasné.“ „Ale napadá mě při tom plno dotazů.“ „Samozřejmě,“ souhlasila Marina, nedovedla si však vybavit jedinou otázku, na kterou by byla schopná v této chvíli odpovědět. „Například proč doktorka Swensonová v dopise píše, že u sebe schovává pár věcí pro Andersovu ženu. Copak si myslí, že si tam pojedu pro jeho náramkové hodinky?“ Karen se mírně zachvěl hlas, ale hned se zase uklidnila. „Vždyť mi ty drobnosti může poslat poštou.“ Možná má fotoaparát, peněženku, cestovní pas, hodinky, třeba i ty Andersovy praktické průvodce nebo nějaké oblečení, ale o tom Marina pochybuje. Doktorka Annick Swensonová stejně nakonec vrátí pouze ty věci, které jenom ona považuje za důležité, což znamená, že ty ostatní odloží stranou a zapomene na ně. „Možná má v úmyslu předat je prvnímu člověku, který tam za ní přijede. Asi by to bylo bezpečnější. Dovedu si představit, kolik věcí by se mohlo poštou ztratit.“ Napadlo ji, že se mohl zatoulat i poslední dopis od doktorky Swensonové, nebo mohl přijít o tři dny později, či až za měsíc. Jak dlouho by pasivně čekali na zprávy od Anderse a v klidu si mezitím žili? „Co když doktorka ty věci neposílá, protože je má Anders stále u sebe?“ Marina si protřela koutky očí a masírováním kořene nosu se snažila zahnat spánek. „Omlouvám se, nevnímala jsem vás.“ „Co když Anders nezemřel?“ Marina zabořila hlavu do polštáře. „Je mrtvý, Karen.“ „Proč by musel být po smrti? Protože jsme dostali dopis od nějaké šílené ženské z Brazílie, která se brání jakékoli komunikaci? Mně to jako důkaz nestačí. Tohle je ta nejstrašnější věc, co se mi mohla přihodit, je to to nejhorší, co mohlo potkat mé syny. Jak mám věřit slovům nějaké cizí ženské?“ Máme-li rovnici s jistou pravděpodobností, potřebujeme důkaz. Někdy je nicméně pravděpodobnost tak velká, že další ověřené skutečnosti nejsou potřeba, což u Karenina manžela neplatí. „Pan Fox se tam už chystá někoho vyslat a určitě zjistí, co se stalo.“ „Řekněte mi, že nezemřel. Chápu, že tomu nevěříte, ale stačí mi, když to alespoň vyslovíte. Vyprávějte mi, že onemocněl a potřebuje, abych za ním přijela a setkali jsme se. Tady není čas čekat, až pan ředitel Jim Fox svolá komisi, co vybere a pošle do Brazílie dalšího člověka, který nemá tušení, co tam bude dělat.“ Marininy oči si pomalu přivykaly na tmu. Začala rozeznávat obrysy věcí v ložnici: tady je prádelník a tam zase lampa. „Promluvím si s ním, slibuju. Postarám se, aby to náležitě zařídil.“ „Já tam pojedu,“ prohlásila Karen. „Ne, nepojedete,“ zamítla Karenin nápad Marina, která chápala, že je Andersova manželka stále v šoku. Stejně Karen Eckmanová do zítřka na tento rozhovor zapomene. V telefonu zavládlo dlouhé ticho. „Pojedu,“ hlesla statečně. „Přísahám bohu, že to udělám pro
naše syny.“ „Podívejte,“ promlouvala jí do duše Marina, „tohle je oříšek, který nerozlouskne žádná z nás dvou. Potřebujete si odpočinout. Měli bychom dát panu Foxovi šanci zjistit vše, co se dá.“ „Já už věnovala panu Foxovi všechno, co jsem měla,“ spílala Karen. Toho odpoledne dospěla Marina Singhová k názoru, že s ní Karen víckrát nepromluví a navždy ji bude proklínat za nošení špatných zpráv. Avšak skutečnost, že se nakonec stala jedinou osobou, které Karen Eckmanová uprostřed noci volá, působí na Marinu jako odpuštění, a za ten pocit úlevy byla Andersově ženě vděčná. „V kolik hodin jste si brala prášek na spaní?“ Marina čekala. Dívala se, jak velká zářící ručička na budíku ukazuje tři, šest, devět. „Karen?“ „Jeďte tam vy.“ Nyní Marině došlo, čeho se měl celý hovor vlastně týkat. Jakmile Karen vyřkla tuhle větu, vyvstala Marině v duchu zřetelná představa: Anders se opírá zády o břeh řeky, porostlý neproniknutelným listovím, nohy smáčí ve vodě a v ruce drží dopis. Dívá se po proudu řeky za hochem odplouvajícím v kánoi z vydlabaného kmene. Je mrtvý. Marina doktorce Swensonové sice příliš nevěří, ale na druhou stranu doktorka Annick Swensonová není typ člověka, který by mluvil zbůhdarma o smrti, kdyby k žádné nedošlo. To by pro ni bylo mrhání časem. „Jste už druhá, kdo mě dnes večer požádal o stejnou věc.“ „Anders tvrdil, že se s doktorkou znáte. Říkal, že je to vaše bývalá profesorka.“ „To je pravda,“ odpověděla Marina, a nechtěla o ničem bližším mluvit. V Minnesotě se narodila, ač tomu nikdo nevěří. Přestože by si mohla sehnat práci kdekoli jinde, vrací se neustále do rodného hnízda, k němuž má osobní vztah. Zdejší krajině, v níž převládá prérie s oblohou, rozumí a to měli s Andersem společné. „Já vím, že vás žádám o hodně,“ prosila Karen. „Dovedu si představit, jak se asi přede mnou a mými hochy kvůli Andersově smrti cítíte. Je mi jasné, že vás zneužívám a že je to ode mne vůči vám nespravedlivé, přesto vás prosím, abyste jela.“ „Chápu vás.“ „Vidím, že mi rozumíte,“ pookřála Karen. „Pojedete tedy?“
