OSOBNOST
Daniel
Orálek
Šampion, který neměl talent V hodinách tělocviku patřil při běhu na 1 500 m k průměru třídy, později neprošel testy do střediska vrcholového sportu mládeže a první maraton běžel až v pětatřiceti letech. Kdo? Daniel Orálek, jeden z nejlepších českých vytrvalců, který mj. třikrát vyhrál závod na 100 km ve Winschotenu a má za sebou i mezinárodní úspěchy na Spartathlonu a Badwater Ultramarathonu. „Jestli ve mně byl nějaký talent, tak rozhodně nebyl dlouho vidět,“ přiznává dvaačtyřicetiletý brněnský běžec z Moravské Slávie. LUBOŠ BRABEC
P
ocházíš z kraje, kde byl populární a úspěšný fotbal, hokej i basketbal. Jak se přihodilo, že sis vybral zrovna atletiku? „U nás na vesnici jsem zkoušel i fotbal, ale všichni ze mě měli spíš srandu, jak jsem levej. Trenér se mě jednou zeptal, jestli doma nemáme balón, že by bylo lepší, kdybych si jen tak přihrával s dědečkem. Tak jsem pochopil, že fotbal pro mě asi nebude. Hrál jsem trochu i volejbal, ale to taky nic moc nebylo. Věčně jsem vysedával na lavičce, což mě pochopitelně nebavilo. A tak jsem skončil u atletiky.“ Mířil jsi od začátku k dlouhým tratím? „Vlastně mi nic jiného nezbývalo. Skokům jsem se věnovat nemohl, protože nemám žádný odraz, na sprinty jsem byl pomalej a vrhy mi vůbec nešly. Už jako žák jsem tedy začal běhat 1 500 metrů a postupně se distance prodlužovaly.“ Kdy jsi začal tušit, máš talent a že bys to mohl někam dotáhnout? „Jestli ve mně byl nějaký talent, tak rozhodně nebyl dlouho vidět. Trvalo mi
28
www.behej.com
www.behej.com
29 FOTO: MARTIN SYMON
OSOBNOST
Daniel Orálek za rok zvládne desítky závodů, od prestižních akcí v zahraničí až po lokální závody na jižní Moravě
tři roky, než jsem měl první úspěchy. Ještě když jsme ve škole při tělocviku běhali jednou dvakrát za rok patnáctistovku, byl jsem někde v polovině třídy. Tedy nic moc. Až ve čtrnácti jsem zjistil, že je nějaká souvislost mezi tréninkem a zlepšováním se. (úsměv) Trenér mi napsal plán, makal jsem podle něj a za půl roku to bylo znát. A běhání mě začalo bavit.“ Bavíme se o druhé polovině 80. let, kdy nejperspektivnější sportovci byli soustředěni do středisek vrcholového sportu mládeže. Tebe tahle cesta minula? „Dělal jsem tam nějaké testy, ale ty spočívaly v obecných disciplínách typu desetiskok, sprint na 60 metrů, sed-leh, shyby a podobně. Ve všech jsem byl podprůměrný, takže jsem sice měl podle tabulek splněný limit, ale neprošel jsem testy. Problém pak nastal na jaře 1989. Zaběhl jsem československý juniorský rekord na 10 000 m (30:13), jenže jsem nebyl v žádném středisku, což bylo pro tehdejší funkcionáře nepřijatelné. Tak mě dali na rok do SVS mládeže. V 19 letech. To byla jediná státní podpora, kterou jsem kdy měl. Tedy podpora… Dostal jsem tam jednu teplákovou soupravu.“
30
www.behej.com
Pak přišel listopad 1989 a v naší zemi se změnilo vlastně všechno. Jaký to mělo vliv na tvoje běhání? „Z hlediska mé kariéry to paradoxně bylo spíš na škodu. Otevřely se hranice a nové možnosti, což je obecně fajn, ale trénink šel najednou stranou, byl méně kvalitní. Začali jsme jezdit na spoustu závodů na Západ, k nim si připočítej i zdlouhavé cesty. Jeli jsme tenkrát třeba deset hodin do Německa, v pátek byl odjezd, o víkendu dva závody, do úterka jsem se z toho vzpamatovával a teprve od středy jsem zase mohl kvalitně trénovat. Rok, dva to bylo dobrý, ale pak mě to opotřebovávalo fyzicky i psychicky. Neviděl jsem žádný výkonnostní pokrok, žádný smysl toho všeho.“ Ale zajímavé byly aspoň peníze, které jste si mohli vydělat, ne? „Dobré to bylo hlavně pro kluky, kteří už něco měli za sebou a aspoň na konci kariéry mohli jezdit svobodně na Západ, poprvé v životě. Ten boom byl obrovský. Myslím, že hlavně Němci a Rakušáci museli z té východní vlny, která jim brala peníze za umístění, být nešťastní. Pamatuji si třeba na zájezd do Paříže. Za víkend
jsem si v přepočtu vydělal na prize money 30 tisíc korun, což byly na tehdejší dobu a pro mě jako pro vysokoškoláka obrovské peníze.“ V roce 1994 jsi na sebe jako mladík upozornil půlmaratónem v Domažlicích, kde jsi předvedl čas 1:04:33. „Pamatuji si, že se mi běželo hodně dobře. A to jsem ten závod nevyhrál, byl jsem až třetí za Kunčickým a Šubrtem, ale před Tesáčkem a bratry Klimešovými. Jedenáct se nás vešlo pod 1:07, všichni Češi. To jen ukazuje, jak tehdy byla u nás silná a kvalitní konkurence. Bohužel nemám tréninkové a závodní zápisky z té doby, ale trenér Sequent mi říkal, že v Brestu jsem dokonce dal půlmaraton pod 1:04. Zkoušel jsem výsledky toho závodu najít teď po letech na internetu, ale neuspěl jsem.“ Měl jsi i desítku pod třicet minut. Není ti líto, že jsi tehdy nezkusil maraton? Vždyť takovými časy se nemohou pochlubit ani někteří běžci, kteří letos usilovali o olympijské limity. „Zpětně mi to líto je, ale tenkrát jsem si říkal, že na maraton mám ještě dost času. Samozřejmě jsem netušil, jak rychlý konec
lidí, kteří se přijdou proběhnout. To mě hodně motivovalo. Zase jsem začal víc běhat, ale už hlavně pro radost. A druhým nakopnutím byl ultramaraton. Když jsem v brněnském pavilonu Z viděl, co dokážou ne atleti, nebo nedejbože profesionální atleti, ale obyčejní lidé. Jakou projevují vůli a co umí s tím málem, co dostali do vínku. Chtěl jsem proto zkusit. Když to dokážou oni, já taky. Pak jsem samozřejmě zjistil, že to tak jednoduché není.“ Zvláštní je, že jsi dříve zkusil ultra vzdálenosti a teprve potom maraton. Jak k tomu došlo? „Maraton mě tehdy nezajímal, protože jsem zhruba věděl, jaký jsem v něm měl kdysi potenciál, a přišlo mi zbytečný ho zkoušet. Teprve později, když jsem viděl stav maratonu, mě bavilo ho běhat. A samozřejmě vyhrávat.“
FOTO: ZDENĚK KRCHÁK
moje vrcholové běhání vezme. Kdybych ho zkusil, možná bych dostal nový impuls.“ Co se stalo? „Jednak jsem si zranil achilovku a jednak jsem byl vyhořelej z běhání takovým způsobem, že mě přestalo bavit. K tomu jsem se poznal s přítelkyní, s níž jsem dodnes. Najednou jsem měl jiné zájmy. Ne že bych doháněl, co jsem dřív nestíhal, ale trošku jsem se věnoval něčemu jinému. Do té doby jsem neznal nic než sport nebo školu, a to mě už unavovalo. Sice jsem dál běhal, ale šlo to rychle dolů. Spíš jsem se už jenom udržoval.“ Nicméně ses ještě vrátil. Kdy vlastně přišla tvoje druhá míza? „Někdy kolem roku 2000. Viděl jsem závod Brněnského poháru, a to mě nakoplo. Pamatuješ si určitě situaci z 90. let. Lidi přestávali dělat sport, přestávali běhat, podnikali, honili se za kariérou, jezdili ven. Na závody tenkrát chodilo 15-20 lidí, znali jsme se všichni osobně a před startem jsem věděl, jaké bude pořadí v cíli. A někdy kolem roku 2000 přišel opačný trend. Lidi začali hledat sport. Pro mě byl najednou nepoznaný zážitek vidět 200
Premiéru jsi měl relativně nedávno, na Chřibském maratonu v roce 2005. Čím pro tebe především byl? „Měl jsem do té doby už pár ultramaratonů a také bolestnou zkušenost s tím prvním. Spočítal jsem si předběžně tempo a říkal si: ´Je to dvanáct hodin, po tempem 4:30, což je vlastně klusání.´ Ale na 40. kilometru jsem byl mrtvola, zralej na ošetřování. Když jsem tedy potom běžel první maraton, dával jsem si sakra bacha a byl jsem opatrnější.“
to nedají, nemají z čeho brát. Proto jsou schopni zvládnout čas 2:18, maximálně 2:17, kdyby všechno vyšlo dokonale, ale dál nemají šanci. Kreisinger je rychlostně jinde a potvrdil to.“ Ale jelikož se o vyladění na čas 2:21 nepokoušíš, tak odhaduji, že to pro tebe velký význam nemá. „Co si budeme namlouvat, 2:21 nic neznamená. Možná bych se umístil na mistrovství republiky na bedně, ale co s tím? Pro mě má maraton význam hlavně kvůli závodům na 100 kilometrů, i tam se všechno odvíjí od rychlosti. Dokud umím maraton pod 2:30, mám naději běhat na stovce dobré časy.“ Pro obyčejné běžce, kteří si za nejzazší metu dávají maximálně maraton, je každý ultra závod extrém, šílenost. Ale určitě je velký rozdíl běhat stovku a 24hodinovku, nebo ne? „Je to rozdíl. Stovka je strašně rychlej závod. Když chci běžet top výkon, nemám čas na nic, musím jen makat. Tempo je čtyři minuty na kilometr, což znamená půlmaraton za 1:24, maraton za 2:48 a tak dále. Není tam tedy moc rezerv. Nemůžu si dovolit sednout a odpočívat, i občerstvovat se musím za běhu. Ani na 24hodinovce není moc prostoru. Pět nebo deset minut nehraje roli, ale půl hodiny se nikde zdržet nemůžu. Na závodech na 48 hodin
Jedinou státní podporou, kterou jsem v mé běžecké kariéře měl, byla jedna tepláková souprava. I dnes, ve dvaačtyřiceti letech, patříš k širší české maratonské špičce, ale netajíš se tím, že je to pro tebe vlastně jenom trénink na ultra. Nelákalo by tě zjistit, jaký čas bys byl schopen zaběhnout, kdybys na maraton trénoval speciálně a vyladil na jeden dva za sezonu? „Na hranici 2:20-2:21 bych se při optimálních podmínkách asi dostal. Když totiž přemýšlíš o tom, jak rychle můžeš běžet maraton, musíš vždycky vycházet z aktuální rychlosti, jakou máš na půlmaratonu a desítce – a ty jsou u mě pořád ještě na slušný úrovni. Všechno je limitovaný rychlostí. To poznali i Pechek s Krupičkou, když se pokoušeli o olympijský limit. Aby ho zaběhli, musejí mít desítku pod 31 minut, ideálně spíš pod 30 minut. Když
je to už jinak. Člověk si může zdřímnout a ještě má šanci běžet na slušný čas. A co je delší, to už je jen šoupání nohama.“ Který typ ultra je ti nejbližší? „Tempový běh na stovku, proto ho taky dělám. Delší závody už znamenají jiný druh běhu a jiný druh trápení. Chce to jiné soustředění, jinou psychickou přípravu.“ Ovšem předloni sis zkusil Badwater v Údolí smrti, který měří 217 kilometrů a už jen kvůli náročnému profilu a extrémním klimatickým podmínkám se tam nedá běhat žádným velkým tempem. „To ano, ale zase taková změna to pro mě nebyla. Měl jsem něco podobného nawww.behej.com
31
OSOBNOST
trénováno z Transmoravského masochistického terénního běhu. Klimatické podmínky jsou samozřejmě odlišné, ale je tam hodně kopců, i když ne tak dlouhých, a podobná byla i délka. Někdy je zrádnější běžet takovou vzdálenost na dráhových závodech. Mám tam sice všechno v každém okruhu k dispozici, ale zároveň mám tendenci si na chviličku sednout. Pak je z toho patnáct minut, půl hodiny a člověk si ani nevšimne, jak se zdržel. To je riziko. Na Badwateru jsem měl tým s autem a co jsme v něm neměli, to jsme prostě jinde nesehnali. Cestou sice byla benzínka, ale kromě benzínu se tam nic koupit nedalo. Ovšem takové závody mě baví víc, než když jen kroužím po ovále.“ Lidé, kteří se běhání věnují a zajímá je, tvoje výsledky pečlivě sledují. Jak jsou pro tebe důležité jejich reakce? „Závodím sice pro sebe, ale jejich reakce pro mě důležité jsou. Motivují mě. Typicky na závodech, jako jsou Badwater nebo Spartathlon. Jsem rád, že to lidi baví a moje výsledky je zajímají. Proto
to vyřeší obstřik nebo podobný lékařský zákrok a já můžu dál běhat, je to dobrý.“ Jak tě tak poslouchám, říkám si, že asi musíš mít dost posunutý práh bolesti. Nebo ne? „Bylo by to hezký a příjemný, ale posunutý ho nemám. Když se bouchnu kladivem do prstu, budu nadávat a vyskakovat jako každý druhý. Člověk se ale může naučit bolest ignorovat nebo ji překonávat. Jsou triky, jak se s ní dá pracovat. Něco bolí víc, něco míň a když se soustředím na jednu bolest, vytlačím tu druhou z hlavy.“ Ale určitě je rozdíl mezi bolestí při závodě, kdy ji utlumí adrenalin, a bolestí při tréninku, když jdeš běhat každý den a každý den tě něco bolí. „Při tréninku je to horší, ale v obou případech je to otázka motivace. Jasně, stane se, že si člověk udělá únavovou zlomeninu a musí prostě končit. Není technicky možný, aby běžel dál. I když jsem slyšel historky o Jardovi Kocourkovi a dalších, kteří dokázali věci, jaké si ani
Například? „Znám běžce, které občas bolí okostice, což je opravdu hodně bolestivá věc. Ale říkám jim pro útěchu, že ultravytrvalci, co běhají 3100 mil v New Yorku, mají tohle zranění jednou dvakrát za závod. Přeběhají to, protože vědí, že za něčím jdou. A i když ta bolest je příšerná, tělo se s tím nějak srovná. Protože ví proč. Ale je jasné, že není nutné, aby takové utrpení podstupoval normální běžec, který pro ně nemá důvod.“ Máš svého fyzioterapeuta? „Teď zrovna nějakého slušného sháním. Mám problém esíčka, z dolní části zad mi jde bolest až do třísel. Bolí to dva roky a poslední měsíce je to dost nepříjemné. Věřím, že by mi fyzioterapeut pomohl i celkově, jsem totiž všelijak pokřivený a deformovaný běháním. Snad to v mém případě ještě půjde napravit.“ Děláš strečink? „Jo, ale jen lehoučkej před tréninkem a po něm.“
Na 2:21 bych se teď v maratonu při optimálních podmínkách asi dostal. Možná bych byl na bedně na mistrovství republiky. Ale co s tím? mám web, proto dávám rozhovory. Těší mě, když lidé píší, jak mě obdivují, i když někdy je realita spíš taková, že jsem tu jednooký mezi slepými.“ (úsměv) Ultra závody jsou samozřejmě hodně vysilující a náročné na tělo. Potkalo tě už nějaké těžší zranění? „Mám celou řadu drobných problémů. Jako většina běžců, kteří se v tréninku a závodech dostanou za určitou hranici. Když si člověk jen tak běhá a je mu jedno, že kvůli zranění zpomalí nebo na pár týdnů vysadí, je to celkem v pohodě. Ale když se připravuju na nějaký výkon a přijde zranění, nemůžu si dát klid a říct si, že tomu nechám čas a za půl roku to zkusím znovu. Musím to zaklepat, ale zatím jsem neměl zranění, které by mě na delší dobu vyřadilo.“ Takže když tě v srpnu bolela pata ze závodu v tretrách… „…tak to byla drobnost. Sice pata bolela, že jsem skoro nemohl chodit, ale pokud
32
www.behej.com
neumím představit... Proč vlastně běžci vzdávají závody? Protože ztratí motivaci. Vidí, že nezaběhnou čas, jaký chtěli, nebo nedosáhnou na umístění, které si plánovali, jejich naděje jsou v nedohlednu – tak vzdají. V té chvíli si uvědomí, že je vlastně všechno bolí a že se na to můžou vykašlat. Najednou nemají fokus nikam zacílený.“ Ovšem přemáhat bolest, to si nemohou dovolit všichni. „Samozřejmě. Je to riziko, kterého by si každý měl být vědom, měl by vědět, že se může zranit ještě víc nebo se trvale poškodit. Bolestí ostatně tělo dává najevo, že je něco špatně. Ale když si dokážu vysvětlit, co je špatně a proč se to děje, dojdu k závěru, že to není tak hrozný. Nejhorší je bolest, u níž neznám příčinu. Když mi doktoři řeknou, že to nic není, že jde jen o drobné zranění, které se projevuje touhle bolestí, tak si řeknu: ´Aha, to nic není, to přežiju.´ Vydržíme potom víc, i když je to bolestivé.“
Co posilovna? „Tu jsem nikdy neřešil. Jenom čas od času mě chytne záchvat, dělám doma kliky a posiluju, ale to mi nikdy moc dlouho nevydrží. Většinou jen pár dní. Asi to tělu trochu chybí, ale ne nijak dramaticky.“ Jak hodně dbáš na jídelníček? „Vím, co a kdy si můžu dovolit. Nijak zvlášť se nehlídám, ale volím jídlo tak, abych omezil množství tuků a bílkovin. Obědvám v práci v jídelně a často si vybírám bezmasá jídla, abych každý den neměl knedlo-vepřo-zelo. Ovšem vegetarián v žádném případě nejsem. Nikdy jsem neřešil ani potravinové doplňky, ale změnilo se to v posledních měsících, protože můj nový sponzor Inkospor mi zajistil výživového poradce, jednu expertku z Masarykovy univerzity. Radí mi, abych víc pil a během dne častěji jedl. Snad mi to pomůže při problémech s žaludkem, které mívám na závodech.“
FOTO: MARTIN SYMON
To je stovka tak velký nápor? „Ne, při ní je to většinou dobré. Největší problém mám na maratonu. Ten závod je tak rychlý, že se žaludku asi nedostává krve a nefunguje. Něco se tam zasekne, možná je v tom i psychika. Pak mě to trápí i na dlouhých ultramaratonech, které se běží přes noc.“ Jak se ti daří skloubit trénink a závody se zaměstnáním? „Nemůžu si stěžovat. Pracuji jako programátor na plný úvazek a mám zaměstnavatele, který mi vychází vstříc minimálně v tom, že mě neomezuje. Chodím běhat kolem druhé odpoledne a nikomu to více méně nevadí. Jen občas se vyskytne nějaký problém, když jsem zrovna pryč, a pak se to chvilku řeší. (úsměv) Svoji práci si samozřejmě musím udělat odpoledne nebo večer. A jsem moc rád, že to takhle funguje. Kdybych totiž v zimě musel běhat tři hodiny večer potmě, bylo by to pro mě hodně psychicky náročné.“ Když se diskutuje o úrovni českého běhu, často padá argument, že ti nejlepší pracují nebo studují, mají tak málo času na trénink a nemohou se dostat do špičky. Je opravdu pro splnění limitů třeba na mistrovství světa nutné být profesionálem? „Nejsem si tím úplně jistý. V případě, že člověk studuje a samozřejmě má i talent, může to zvládnout. Pokud bude zaměstnaný a osm hodin bude stát ve fabrice, bude to už hodně obtížné. Ale když má zaměstnavatele, který mu vychází vstříc, dá se to zvládnout. Legendární angličtí běžci 80. let chodili do práce, a přitom byli světová špička a běhali časy, které by obstály i dnes. Asi tedy jde na čas 2:12 a možná i 2:10 natrénovat a ještě u toho pracovat. Dotyčný ale asi nestihne mít rodinu a dvě malé děti. Na časy pod 2:10 už musíte být profesionál a mít po všech stránkách top podmínky k přípravě.“ Ty jsi amatér, ale zároveň musíš získávat peníze na závody v cizině. Jak je to dnes obtížné? „Loni před Spartathlonem mě podpořili běžci a čtenáři, to bylo snadnější. Byl jsem strašně rád a byl to pro mě velký závazek. Letos jsem si řekl, že takovou podporu už nechci, protože mi to přijde blbé vůči lidem, kteří sami běhají a ten koníček je něco stojí. Nemám pocit, že bych ve srovnání s nimi byl o tolik výjimečnější, aby mě podporovali. Moji sponzoři Adidas a Inkospor mi tedy zaplatili startovné, zbytek jsem si hradil sám.“ www.behej.com
33
FOTO: MARTIN SYMON
OSOBNOST
Jak ses snažil peníze shánět? Chodíš po firmách a nabízíš se? „Ne, na to ani nemám čas. Spíš mi občas někdo ze známých dal tip a nasměroval mě do firmy, kterou bych měl naději zaujmout. S jednáními jsou spojené dvě věci, Váhám, jestli mám co zajímavého nabídnout, a potom by mi to bralo hodně času, který budu radši věnovat tréninku. Ale peníze jsou třeba. Když bych chtěl znovu absolvovat Badwater, tak to sám neufinancuju. Náklady jsou 80–100 tisíc, na to z práce neušetřím. Spartathlon mě vyjde na dvacet tisíc, což jsem schopný a ochotný investovat.“ Jaké další velké výzvy po Badwateru a Spartathlonu by tě lákaly v příštích letech? „Určitě Comrades v jižní Africe, ale nemůžu se k němu pořád odhodlat. Je to rozhodně závod, který bych chtěl zažít. Má svoje specifika a zajímá mě. Délkou odpovídá stovce a asi to bude obrovský zážitek, jak mi popisoval Sam Straka. To bych chtěl zažít. Překvapilo mě, že tam neuspěla řada špičkových běžců, kteří se prosadili na mistrovství světa a běhají stovku pravidelně pod sedm hodin.“ Když už se tak probíráme tvou závodní kariérou: co vlastně považuješ za svůj největší úspěch? „To se dá rozdělit na klasickou atletiku a ultra. V první oblasti je to určitě půlmaraton za 1:04:33, potom časy na tři kilometry a desítku. V ultra zase stovka. Dostal jsem se v ní pod sedm hodin a to je výkon, na který jsem se nadřel a který považuju za dobrej. A patří sem i loňský Spartathlon. Sám jsem se překvapil výkonem a když jsem si čas přepočítal na 24 hodin, kde jsem slabý a mám rezervy, viděl jsem, že bych je mohl jednou dokázat zaběhnout dobře, pokud bych se na to soustředil.“ Víš, co já považuji za svůj největší úspěch? „Netuším.“ Loňský půlmaraton v Blansku. A víš proč? „To nevím, povídej.“ Protože jsem byl v cíli tak brzy, že jsi mě ani nestačil vyfotit. (smích) „Ale já jsem tenkrát s sebou vůbec místo ani foťák neměl.“
34
www.behej.com
Aha. Teď už ta historka až tak dobře nezní… „Ale fajn, že o tom mluvíš. Víš, co je zajímavý? Fotím lidi na závodech už spoustu let. Baví mě to a chci jim udělat fotku, zvlášť pokud je to menší akce, kde nikdo jiný nefotí. A nedávno mi někdo říkal, že tím ty běžce urážím a ponižuji, že prý jim dávám najevo, že já už jsem dávno v cíli a ještě mám dost sil na to, abych je fotil, zatímco oni pořád ještě běží. Tohle mě tedy nikdy nenapadlo…“ Kdy jsi vlastně tohle hobby pro sebe objevil? „Až s nástupem digitálních foťáků. Se zvětšovákem, vývojkou a ostatními chemikáliemi jsem nikdy nedělal. Odrazovalo mě, jak je to složitý. Nejdřív jsem si koupil Olympus 2100 UZ, což byl jeden z prvních dobrých digitálů, které byly u nás na trhu, dvoumegový foťák a dělal krásné obrázky. Měl manuální nastavení, všechno se s ním dalo objevovat. Dřív bych utratil peníze za film a chemikálie a teprve až po vyvolání bych zjistil, kde jsem udělal chybu. Tady jsem to věděl hned.“ Vždycky ses učil fotit sám? „Ano, jenom podle knížek.“ Kolik máš foťáků? „Jeden, ale vystřídal jsem jich samozřejmě už víc. Vždycky ten starý prodám a koupím si nový. Digitál má nevýhodu, že strašně rychle stárne, za dva roky už vypadá jako z pravěku. Mám kvalitní objektivy a ty mně asi zůstanou na pořád, k tomu si jednou za pět let pořídím nový tělo.“ Fotíš jenom běh? „Ne, fotím všechno, co se mi líbí. Třeba přírodu. To je úžasný kýč a dá se fotit krásně. A taky rodinné věci.“ Zpátky k závodění. Jak dlouho myslíš, že budeš schopen běhat na současné úrovni a držet se na ultra v mezinárodní špičce? „Tam je několik neznámých. Rodinnou situaci mám snad stabilizovanou, i když samozřejmě člověk nikdy neví. Tyhle priority nemusím měnit, ani nechci. Jak na tom budu se zdravím, netuším. A co se týče výkonnosti, to prostě uvidíme. Věk se na ní pochopitelně podepisuje, základní přírodní zákony člověk neobejde. Ale právě ultramaraton umožňuje prodloužit si sportovní život. Hlavně na to se snažím nalákat lidi, kteří byli dobří na kratších tratích, ale nikdo na to moc
Typický obrázek z mnoha závodů: Daniel Orálek fotí po doběhu své soupeře a kamarády
neslyší. Opravdu, jde to. Mohou si užít, co nemohli dřív, třeba starty v reprezentaci. Na 100 km se už svým limitům blížím, ale doufám, že jsem pořád schopný se zlepšovat. Rezervy mám rozhodně v závodech na 24 a 48 hodin. A budou mě vždycky lákat závody odněkud někam, jako třeba Spartathlon.“ Říkal jsi, že se svou partnerkou jsi už osmnáct let. Bylo pro ni těžké zvykat si na tvoje časově dost náročné sportování? „Už se s tím smířila a je ochotná jezdit se mnou na závody, pomáhat mi. Naštěstí DANIEL ORÁLEK N arozen: 29. března 1970 v Brně K lub: s atletikou začal v Přísnoticích (1983–86), poté odešel do Techniky Brno (1987–97) a od roku 1998 je členem Moravské Slavie Brno D isciplíny: od 3 000 m po závody na 48 hodin O sobní rekordy: 3 000 m (8:10,71), 5 000 m (14:34,62), 10 000 m (29:50,28), půlmaraton (1:04:33), hodinovka (18 430 m), maraton (2:26:58), 100 km (6:54:49), 24 hodin (223,99 km), 48 hodin (366,872 km) N ejvětší úspěchy: mistr republiky na 10 000 m (1990), 100 km (2005, 2007, 2008 a 2011) a 24 hodin (2010 a 2011), 3. místo na MČR v maratonu (2010), 5. místo na Spartathlonu (2011), 10. místo na Badwater Ultramarathonu (2010), vítěz 100 km ve Winschotenu (2008, 2010, 2012), 11. místo na MS 100 km (2011) O cenění: v anketě čtenářů Behej. com čtyřikrát zvolen nejlepším vytrvalcem roku (2008-11)
FOTO: MARTIN SYMON
má ke sportu vztah. Kdyby ho neměla, asi by se mnou nevydržela. Snažím se jí to kompenzovat třeba tím, že když jedeme na závody do ciziny, zůstaneme tam a podíváme se po té zemi. Paradoxní je, že jsme se seznámili v době, kdy jsem běhání utlumoval. To trvalo skoro osm let, pak jsem se teprve vybarvil.“ (úsměv) Běháš na různých úrovních vlastně čtvrt století. Jak se za tu dobu změnil český běžecký svět? „K horšímu v tom, že se dramaticky změnila úroveň elity. Je jiná, horší. Stačí si vzít tabulky z 80. a 90. let. Ale to je minulost. Co se zlepšilo a v čem vidím ohromný potenciál, je fakt, že se běh stává masovou záležitostí. Baví strašnou spoustu lidí, která objevuje ten sport jako něco úžasného, projevují nadšení. Překvapuje mě to a baví mě, jak to prožívají. Třeba v září jsem běžel půlmaraton v Blansku a tam bylo 700 lidí, ani na ultramaratonech už nás není jenom pár. V tom je naděje do budoucna. Měli jsme kdysi běžce evropské špičky, teď je nemáme, ale tyhle věci jdou v určitých vlnách, po čase se to zase bude zvedat nahoru. Věřím, že děti lidí, co chodí běhat, vidí, jak to rodiče baví a že to má nějaký smysl. Přihlásí se potom do oddílu, budou to zkoušet a objeví se určitě talentovaní běžci, kteří půjdou nahoru a začnou mezi sebou soupeřit. Na světové úrovni teď funguje blok Afričanů a ten je krátkodobě asi nepřekonatelnej. Ale doufám, že jednou se budou mít ekonomicky dobře, začnou mít problémy se sportovní motivací a taky se zhorší. A pak zase přijde vlna od nás z Evropy.“ (úsměv) www.behej.com
35
