AKTUALIZOVÁNO v dubnu 2014 - aktualizovány a doplněny údaje o náletu na Ždírec - provedeny menší úpravy textu a opravena drobná pochybení
Část 04 Konec války - květen 1945 Dodatečný popis událostí, jak je zaznamenal kronikář Josef Bílek, s použitím části záznamů Antonína Koláře: Dne 5. května 1945 – byla sobota – pršelo. Snad padalo štěstí tomuto kraji, přesto viselo cosi chmurného ve vzduchu, cosi těžce osudového. Praha hlásila při volání o pomoc do rozhlasu něco zmateného jako konec německé despotie. Zdejší kraj však byl plný Němců ozbrojených po zuby. Zamračení, zdánlivě lhostejní již ke svému nevyhnutelnému osudu, byli však ještě schopni a ochotni vraždit. Na skladišti Sativy vyvěsil správce Chyba – jako první – československý prapor. pak se objevil další na nádraží a na skladišti Hospodářského družstva. Pražské radio sice zmlklo, vlajky však zůstaly. V neděli dne 6. května pršelo celý den. Od Lázničků až k Pikulce stál po pravé straně silnice dlouhý řetěz německých vojenských aut, prý celá polní nemocnice. Čekali na rozkaz kam jeti dále, ten však nepřicházel. Co záleželo na jedné polní nemocnici, když se kácela celá ohromná říše. Němci, kteří ještě před nedávnem dovedli bezohledně trestat každý nepatrný přestupek proti jejich samospasitelné němčině, ukrývali se před nepříjemným deštěm na rampě Hospodářského družstva a dlouhý československý prapor vyvěšený z vikýře družstva plácal jim mokrý po hlavách. Mrtví naši hoši, kteří položili své životy na polích u Sobíňova, byli snášeni do Ždírce do hasičské zbrojnice. Na obvyklé další represalie vůči obyvatelstvu a rodinám padlých nebyl již čas. Bezhlavý ústup vojsk stále vzrůstal. Pokud šíře silnic pro 2-3 proudy nestačila, jelo se vedle silnice po polích. To bylo celou neděli 6., pondělí 7. a úterý 8. května. Silnice duněla ve dne i v noci pod těžkými koly motorových vozidel. Mnoho se v těchto dnech ve Ždírci nespalo. /1 1
- Právě z těchto dní pochází svědectví Ing. Ladislava Klepetky o neštěstí s pancéřovou pěstí (kráceno): Při ústupu německé armády v květnu 1945 došlo v německém autě projíždějícím po silnici od Lázničkových směrem k Pikulce, k odpálení „pancéřové pěsti“ ... Nevybuchlá hlavice pancéřové pěsti dopadla na bahnitou louku mezi vilkami Kolářových a Chybových. Šel jsem se tam ze zvědavosti podívat. Bylo mi tehdy 13 let. Přitom jsem vezl v kočárku ročního bratra Jaroslava a šla se mnou ještě jedna z mladších sester. Stal jsem se svědkem, jak si na louce pod silnicí tři kluci – můj kamarád Prošek, Ota Bartošíků a Slávek Švandů – kopali s hlavicí pancéřové pěsti. Ta pojednou explodovala, přičemž kromě těch kluků jsem byl několika střepinami zraněn i já. Když jsme přišli domů, německý důstojník, který tehdy bydlel u nás nad konzumem, zařídil odvoz nás tří sourozenců bryčkou ke krucemburskému doktoru Drbálkovi. Ten mě zrentgenoval, postupně vytáhl tři střepiny a ošetřil mě. Prohlédl i mé sourozence, ale ti naštěstí, hlavně roční Jarda, vyvázli bez zranění. - Válečné zranění Mirka Mikuleckého, den před náletem, v úterý 8. května (kráceno): Šel jsem ještě s dalšími kluky za matkou na louku k Sebrance. Když jsme se vraceli domů, chtěli jsme přeběhnout na druhou stranu silnice, kudy projíždělo ustupující německé vojsko. Čekali jsme na krajnici. Vtom jelo nějaké auto a jak se vyhýbalo překážce, najelo až na krajnici, kde jsme stáli. Pravou stranou mě zachytilo a zadní kola mi přejela přes nohu. Vzápětí jelo kolem vojenské auto označené červeným křížem. Zastavili, odnesli mě na louku u silnice, ve spěchu přiložili provizorní dlahu a jeli dál. Naši mě pak vezli k doktorovi do Krucemburku ... druhý den do nemocnice v Brodě. Ta byla přeplněná raněnými. Ještě se pamatuju jak jsem v bolestech ležel na nosítkách někde na chodbě. Naštěstí šel kolem mladý doktor Dušan Pujman, syn továrníka Pujmana z Nového Ranska. Ten si povšiml cedulky s mým jménem a zařídil okamžitě převoz na operační sál. Tam mi museli amputovat nohu nad kolenem, protože už byla zachvácená snětí. Převozem do nemocnice jsem byl ale ušetřen náletu ve Ždírci. Pobyl jsem si v nemocnici asi dva měsíce, než mi udělali protézu. – Kamarádi vzpomínají, jak se chodili s Mirkem koupat k Pobočáku. Ten odepnul protézu, skočil do vody a nikdo mu neuplaval!
Počasí se ustálilo a 9. května byl již krásný den. Množství ustupujícího vojska dosáhlo snad vrcholu. Do tohoto zmatku přiletěla ruská letadla a shodila bomby. Proud ustupujících vojsk zmizel ze silnic. Zůstala tam jen vozidla v příkopech, převrácená i nepoškozená, jak z nich vítězivší hitlerovští vojáci utekli. Ubohý Ždírec! Šťastná poloha u důležité křižovatky státních silnic stala se nyní neštěstím, stala se mu osudnou. Žádné vesnici na okrese a jen málo vesnicím v Čechách bylo přisouzeno vytrpěti tolik na samém konci války jako Ždírci. Co obětovali občané ždírečtí na energii k odstranění vzniklých škod a k dalšímu zvelebení obce, neobětovala žádná obec v širokém okolí. Rány padajících bomb utichly, i požár velkoobchodu Františka Sotony byl zlikvidován, když byl strávil celé skladiště a budovu obchodu.
Sotonův obchod po přímém zásahu a po požáru Lidé, pokud utekli při bombardování z obce, se vrátili, pomáhali raněným a vyhrabali z trosek 23 mrtvých. Proud prchajících Němců ustal. K páté hodině odpolední přijeli po silnici od Poličky první Rusové – vojáci vítězné Rudé armády. Mnoho lidí z obce i z okolí shromáždilo se na křižovatce u Lázničků a radostně je vítalo co osvoboditele s vědomím, že je navždy konec s hitlerovskou tyranií. Přijeli na těžkých nákladních vozidlech, osmahlí, zaprášení, s měkkým slovanským úsměvem na rtech. Spěchali, jejich cílem byla Praha, Prága, které chtěli pomoci, ježto byla ohrožena zběsile kolem sebe bijící zmírající německou soldateskou. Okolo silnic se ještě povalovaly letáky shozené před několika málo hodinami letadlem německého generála Schörnera s výzvou ke zbytkům armády, aby se nevzdávali, že se bude bojovati dále, že se zvítěziti musí ... /2 Stmívalo se. Dodávka proudu byla přerušeno, neboť na transformátor spadla bomba a nezbylo z něj nic. Většina ždíreckých uléhala na nouzově improvisovaných lůžkách. Jen málo bylo těch, jichž domov zůstal bez úhony. Obrovská práce čekala na každého, měla-li se obec uvésti opět do pořádku.
2
- Feldmarschall Schörner in alter Frische führt uns in die Heimat zurück. Kapitulation kommt nicht in Frage! Euer Armee-Führer Nehring, General der Panzertruppe. 8. mai 1945. – Německý leták shazovaný z letadla nad Ždírcem v úterý 8. května 1945.
Ráno 10. května 1945 vycházelo již slunko svobodně. Proud německých vojáků od Poličky a Olomouce částečně ustal, zato zesílil od Žďáru, od Brna. Před Ždírcem od Krucemburku byli němečtí vojáci odzbrojováni a shromažďováni na poli trianglu. Mnoho tisíc jich bylo. Kolona opuštěných vozidel rostla po obou stranách silnice ke Krucemburku. Všechny možné součásti výzbroje a výstroje, oděvů, zbraní, zásob a věcí ukořistěných za loupeživého tažení Evropou válelo se všude po celém kraji. Množství opuštěných a volně pobíhajících koní rostlo do tisíců. Pobíhali jednotlivě i ve stádech krajem, spásali úrodu a luka. Kdo chtěl. mohl si vybrat, chytit. Byli to však většinou koně rolníků z Moravy, Slovenska a Ukrajiny rekvírovaní ustupující německou armádou. Byli už oplakáni a jen nemnohým podařilo se vrátit se zpět do svých stájí. V pozdějších dnech mnoho jich uhynulo a museli býti zakopáváni, což stálo opět mnoho namáhavé práce. Snad celých 10.000 bylo jich zde v blízkém okolí pochytáno a odvedeno na určené shromaždiště. Před obecním domem na silnici zel veliký kráter, musel býti zaházen jako četné jiné, aby silnice byla sjízdná pro postupující armádu. Odházené zbraně a velké množství munice muselo býti sebráno, silnice uvolněny od převrácených a opuštěných vozidel. Potíže působilo zde i ubytování vojska Rudé armády v polozbořené vesnici. Kolik tu bylo obtíží, kolik požadavků na každého občana. Úkoly téměř nezvládnutelné.
Rumunští vojáci před obecním domem Vraky v zatáčce u křížku
Vojenská technika na Pikulce
Vraky před Wasserbauerovým statkem
Bombardování Ždírce PROČ? Květen. Čas prvomájových průvodů, oslav osvobození, měsíc lásky – ale i umírání. Postůjte chvíli u ždíreckého památníku padlých, projděte krucemburské hřbitovy. Čas mnohých našich dávných spoluobčanů se naplnil právě v radostných květnových dnech roku 1945. V den osvobození. V poledních hodinách 9. května! Celý svět jásal a oslavoval vítězství nad Německem. V neveliké výšce nad raneckým lesem se objevila letadla. „Naši, naši,“ volali jsme s malým bráškou. Rudé hvězdy byly zřetelné a my kluci vyškolení válkou. Ten úděs vzápětí, když pohodu prvního poválečného poledne rozervaly ostré detonace! Nejprve v Krucemburku, pak ve dvou vlnách i v naší malé vesnici. Lidé v Krucemburku to dostali nečekaně, tím tragičtější byly následky. My ve Ždírci jsme se většinou stačili poschovávat v domech a mělkých sklípcích. Země se rozhoupala jako živá. Třesk výbuchů byl k nesnesení. A nejmučivější bylo čekání mezi nálety, až se ta hrůza opět vrátí. Když všechno přešlo a naši nás vyvedli ven, uviděl jsem na dvoře zakrvácené holubí peří. Kromě rozčilených lidských hlasů panoval všude tísnivý klid. Ptáci přestali zpívat, drůbež a psi kamsi zalezli, dobytek ztichl děsem. Před vraty za potůčkem namísto Růžičkova stavení beztvará hromada trosek. Podobné ticho panovalo v následujících dnech i v hospodském sále u Pochopů, kde pod prostěradly ležely řady zažloutlých znetvořených lidských těl. Ti mrtví – a smrt si nevybírala, byly mezi nimi i docela malé děti – ti mrtví mlčí a ptají se spolu s námi dodnes: „Proč?“ Václav Fidler, úvodník NN č. 4, květen 1991. Z Pamětní knihy obce Ždírecké Antonína Koláře: - 9. V. 1945 v poledne bomby počaly dopadati na naši malou vesničku a dílo zkázy započalo. Druhým, ještě hroznějším náletem dokončeno. Záchranné práce ihned započaly ... Bylo napočteno 127 kráterů od bomb explodovaných a 84 nevybuchlých. 23 lidí mrtvých, z toho 8 dětí, přes 40 zraněných. 29 stavení srovnáno se zemí, jedno vyhořelo, v 70 staveních nelze vůbec bydleti, u zbývajících vytlučena okna a poškozeny střechy. Byl to smutný pohled na vesničku o 163 číslech s 800 obyvateli ... Němců bylo také mnoho mrtvých [celkem asi dvacet], byli zakopáni nebo zaházeni v kráterech. - Květen 1945 ... trosky po bombardování se odklízely, lidé opravovali domy, Rusové se divili, jak jsou Češi pracovití a jako mravenci dají se hned do práce ... - Srpen 1945 ... stavby a opravy po bombardování pokračují velmi pomalu. Je nedostatek materiálu i pracovních sil. Je všeobecně slyšet, že nikdo nechce dělat. Pracovní morálka poklesla příliš mnoho. Snad i to přejde ... Bezesporu nejotřesnější válečnou zkušeností pro naši obec byl nálet sovětských letadel okolo poledne 9. května 1945. Němci předešlého dne podepsali bezpodmínečnou kapitulaci, všude se oslavovalo, byl už mír a podle rozhlasu jsme věděli, že je osvobozena také Praha. Za zlověstného hučení pojednou od raneckého lesa přilétaly svazy letadel. Podle rudých hvězd na křídlech, protože letadla letěla poměrně nízko, obyvatelé poznali, že jsou to Rusové. Někteří na ně radostně mávali. Když tu pojednou, ačkoli se zdálo, že letadla jsou přímo nad obcí, zazněly nepříliš vzdálené výbu-
chy. V počátečním úleku nikdo nechápal co se děje, vzápětí ale lidem došlo, že je to letecké bombardování. Teprve později se vysvětlilo, že první svaz provedl nálet na Krucemburk, což bezesporu mnohým ždíreckým zachránilo životy, protože se stačili buď poschovávat ve sklepích, případně utéct do polí. Poté přilétly další svazy a ve dvou vlnách „přežehlily“ i Ždírec. Před bombardováním i v jeho průběhu byla obec ještě ostřelována z leteckých kanónů a kulometů. Lidé po náletu, pokud přežili, vyběhli většinou do polí a luk a skrývali se v keřích u potoka či v blízkých lesích. Šla řeč, že nálety se budou opakovat. Kronikář obce řídící školy v.v. Antonín Kolář uvádí o náletu na Ždírec tato otřesná fakta: Letadla svrhla na obec ve dvou vlnách přes 230 bomb, aby ve vlně třetí střelbou z palubních zbraní dokončila dílo zkázy. Ve Ždírci bylo zničeno nebo těžce poškozeno přes 80% všech domů [ze 163 čísel bylo 41 domů úplně zničeno a 44 značně poškozeno], byly zničeny silnice, cesty a co bylo nejhorší, 23 ždíreckých občanů bylo při náletu usmrceno, přes 40 lidí těžce raněno ... Ještě štěstí, že okolo osmdesáti pum nevybuchlo. Plná čtvrtina obyvatel Ždírce odešla potom z obce, převážně do pohraničí, aby tam našla svůj nový domov ... Většina [zbývajících] domů byla lehčeji poškozena, okna vybita. Silnice, cesty, potočiště – vše rozbito. Transformátor u konzumu zničen přímým zásahem bomby. Hasičská zbrojnice s vížkou (zvonice) zničena. Knihovna v kanceláři obecního domu rozstřílena z kulometů, poškozeny úřední spisy ... Při náletu padli, pokud bylo lze zjistit, 3 Němci [nepřesný údaj]. V roce 1946 při rozebírání zničeného čp. 10 byl vyhrabán zasypaný esesák ... /3
Spoušť po náletu před poškozenou hasičskou zbrojnicí 3
- Josef Vyhnalík: Obnova Ždírce a Krucemburku. Svobodný Havlíčkův kraj, ročník II., č. 31, 1.8.1946. ... Ve Ždírci bylo [při náletu] zabito 26 lidí. Těžce zraněno 24, namnoze s trvalými následky a přes 50 lehce zraněných [uváděné údaje jsou zčásti nepřesné]. Obec byla z 80 % zničena. Ze 160 obytných domů bylo 36 úplně zničeno, 64 těžce poškozeno. V Krucemburku bylo 28 lidí zabito, 39 zraněno těžce a mnoho lehce. Z 295 domů bylo 22 úplně zničeno, mezi nimi i újezdní měšťanská škola, 77 domů těžce poškozeno, 120 poškozeno. V okolí bylo zajato 70.000 Němců i s výzbrojí, z níž se v okolí Ždírce ještě povalují nesčetné tanky a obrněnce, tzv. Brunhildy ... Četné okolní obce se snaží pomoci, ne tak již, jak jsme slyšeli, jejich okresní město Chotěboř. Nejčastěji je prý častují přípisy, často podivnými, jako byl ten, jenž kategoricky žádal, „aby byla obec ihned uvedena do mírového stavu“, což zde vzbudilo všeobecné pohoršení ...
Proč u nás tehdy došlo k náletu, to se původně spolehlivě nezjistilo, ačkoli nejrůznějších dohadů se vyrojilo nespočet. Také oficiální historie tuto událost, pro naši obec bezesporu nesmírně závažnou, kupodivu neosvětluje. /4 Nejvíce podobné pravdě se jevilo tvrzení kronikáře a písmáka Karla Janáčka ze Sobíňova, že sovětská letadla pozvali vysílačkou partyzáni z brigády Mistra Jana Husi. Elektrikář Ladislav Starý ze Ždírce Janáčkovi vyprávěl, jak v hospodě u Lázničků vyslechl rozhovor partyzánského komisaře Jirky Starého ze Sobíňova /5, který měl po bombardování nad tou spouští doslova prohlásit: „Co nám to ti Rusové provedli? Tohle jsme přece nechtěli! My jsme jim volali, aby poslali pár stíhaček k rozehnání německých kolon na silnicích kolem Ždírce a Krucemburku, když se tady Němci zakopávali a chystali k obraně.“ /6 /7 Kuriózní vysvětlení nabízel školákům v padesátých letech komunistický ředitel krucemburské školy Josef Janáček. V letadlech, která nás bombardovala a která měla přemalované znaky, seděli Američané. On sám prý zahlédl v kabině stíhačky černocha. Sovětští osvoboditelé by nás přece nebombardovali! /8 – Však také komunistická cenzura důsledně až do roku 1989 vyřazovala z veřejné publikace jakékoli snímky obcí rozbitých při sovětských náletech, protože kromě Ždírce a Krucemburku bombardovali a ostřelovali Rusové toho dne i Velké Meziříčí, Křižanov, Nové Město na Moravě, Žďár na Moravě, Velkou Bíteš a Bohdalov. Předtím, dne 7. května, barbarsky a zbytečně bombardovali nic netušící Dalešice na Třebíčsku, odkud Němci už před několika dny v klidu ustoupili. Zahynulo přitom 27 obyvatel. A dalšího dne, 8. května, z dosud nevysvětlených důvodů prokazatelně sovětská letadla svrhla tři bomby na městečko Hrotovice, kde občané vítali na náměstí s hudbou sovětské osvoboditele. Výsled4
- Z přípisu Historického ústavu Čs. armády v Praze Obecnímu úřadu Ždírec, ze dne 21. 10. 1991: Skutečnost, že Vaše obec byla bombardována, je nám známa, avšak ve fondu Letecká válka nad českými zeměmi ... se nenacházejí žádné záznamy týkající se tohoto bombardování. Rovněž v dostupné literatuře týkající se tohoto tématu není nic ohledně této události zaznamenáno ... doc. PhDr. František Janáček, CSc., zástupce ředitele Památníku odboje Historického ústavu ČsA.. 5 - Jirka Starý po válce za jediný rok absolvoval vysokou školu s titulem Ing., působil na ambasádě v USA, odkud byl vyhoštěn pro špionáž. V hodnosti majora se zúčastnil jednání o zastavení bojů v Koreji, byl i ve Vietnamu, poté se stal ředitelem ČTK. Později byl označen za trockistu a v období pražského jara 1968 se skrýval ve Vojnově Městci. Zřejmě se otřepal, protože ještě v roce 1985 publikuje v Rudém právu svoje přikrášlené partyzánské vzpomínky. 6 - Vyjádření bývalého partyzánského velitele Václava Navrátila z Olomouce, v dopise Janu Coufalovi z 18. 4. 2003 (text částečně upraven): 9. května ráno v 8 hodin jsem pozval všechny velitele skupin, neboť jsem dal německému oddílu ultimatum a podmínky odevzdat veškerou výzbroj. Všichni na můj rozkaz slíbili účast. Němci s tím nesouhlasili. Věřili letákům, které 5. května německá letadla shazovala. Letáky vyzývaly zbraně neodevzdávat. Podepsán generál A. Gross a admirál Dönitz. „Admirál Dönitz vás přivede do své domoviny.“ V 9 hodin skončilo naše jednání neúspěšně. Dal jsem rozkaz vyčkati v klidu, neboť jsem získal zprávu, že ruská armáda již bojuje ve Žďáru. Avšak Tůma, agent KGB [spr. NKVD], již dostal příkaz zakládati výbory KSČ. Ještě stačil požádat generála Malinovského o pomoc. Ta přiletěla o 12 hodině. Celou vinu nesl Miroslav Pich-Tůma. [Po válce aktivní sadistický vyšetřovatel StB a vrah. Po listopadu 1989 souzen a později nalezen oběšený ve svém bydlišti. Existuje podezření, že ho zavraždili agenti KGB.] Ještě ten den večer jsem opouštěl s bolestí v srdci toto místo. Nebylo nám radostné oslavovati. Všichni se již těšili na skončení války, avšak v posledních minutách přišla krutá smrt. Pod troskami domků našlo svůj hrob asi 25 nevinných občanů. [Údaje Václava Navrátila nutno brát s rezervou.] 7 - Podle odborného náhledu Michala Plavce, historika a kurátora leteckých sbírek NTM Praha, který o náletu přednášel ve Ždírci 10. května 2013, však hlášení partyzánů nemohla mít na rozhodování sovětských štábů vliv. Ty se řídily výhradně výsledky vlastního leteckého průzkumu. 8 - Ředitel Janáček měl ovšem svým způsobem pravdu: skutečně nás bombardovala americká letadla typu Douglas A-20G Boston, dodaná z USA, ovšem se sovětskými posádkami a s rudými hvězdami. (Viz Michal Plavec: Smrtonosná oblaka, Svět křídel 2012 – ve fondu ždírecké knihovny.)
kem bylo 114 zabitých a desítky zraněných obyvatel a 36 mrtvých sovětských vojáků!! Slavný snímek fotografa Tibora Hontyho Smrt kapitána Sacharova – padl v posledních vteřinách boje, pořízený v Praze, dokumentuje pohřeb jedné z obětí tohoto tzv. „tragického omylu“, který komunistická propaganda zamlčovala a posléze zpochybňovala. (Viz foto v závěru této části.) Ať je to jak chce, zničená vesnička a ranění lidé, někteří z nich střelami z leteckého kulometu, to byla nezvratná skutečnost. Mrtvé, včetně osmi dětí, uložené pod prostěradly v sále u Pochopů, ty mnozí z nás viděli na vlastní oči. Překvapivé historické dokumenty o neblahých událostech kolem náletu na Ždírec a okolí nám poskytuje až kniha Michala Plavce Smrtonosná oblaka, s podtitulem Letecká válka mezi Labem a Orlickými horami 1938-1945 (Svět křídel, Cheb, 2012, 495 stran), ze které se svolením autora cituji: Aktivita Rudé armády v úterý 8. a ve středu 9. května 1945 vyvolává bouřlivé diskuse. Zvláště s ohledem na skutečnost, že během těchto dvou dnů zahynulo v Čechách a na Moravě v důsledku bombardování a hloubkových náletů přes třináct set civilistů. Přes tvrzení některých levicově orientovaných historiků ovšem útočníkem nebyla německá Luftwaffe, ale letectvo Rudé armády. Útoky v poslední den války by byly ještě pochopitelné, ale mnoho pamětníků si klade otázku, jaký důvod měly bojové operace v první mírový den. Útoky sovětských stíhacích, bitevních a bombardovacích letadel objasňuje například velitel 2. letecké armády, generálplukovník Stěpan Akimovič Krasovskij. Podle kapitulačních protokolů se totiž neměla německá vojska od půlnoci 8. května středoevropského času hýbat z míst, kde se tehdy nacházela. Nebylo ovšem v zájmu žádného německého vojáka, aby se dostal do zajetí Rudé armády. Proto se německá vojska snažila všemožně dosáhnout americké okupační zóny. Ovšem ani Američané nedovolovali, až na výjimky, německým jednotkám překročit demarkační linii ... Autor zmíněné knihy Smrtonosná oblaka, kurátor leteckých sbírek Národního technického muzea v Praze Michal Plavec, po studiu podkladů ze sovětských archivů, zvláště pak operačních svodek 5. letecké armády, ve svém díle dále uvádí: Stíhači 3. gardového stíhacího leteckého pluku kryli bombardéry z 218. bombardovací letecké divize mimo jiné při náletu na Ždírec nad Doubravou. Dvacet šest stíhaček typu Jakovlev Jak-1 a Jakovlev Jak-9 uskutečnilo na doprovod bombardérů 44 bojové vzlety ... 218. bombardovací letecká divize provedla 9. května několik náletů na Křižanov, Velkou Bíteš, Velké Meziříčí a Ždírec nad Doubravou. Ždírec byl bombardován ve třech vlnách. [Sovětské záznamy nálet na Ždírec zmiňují, nikoli na samotný Krucemburk. Ten v jejich hlášení vůbec nefiguruje, pravděpodobně nebyl zanesen v jejich leteckých mapách. To znamená, že v první vlně náletu jde pouze o Krucemburk. – Poznámka při přepisu, V. F.] Právě vybombardování Ždírce nad Doubravou a blízkého Krucemburku patří k tragickým symbolům 9. května 1945 ve východních Čechách. Sovětské bombardéry nalétávaly ve třech vlnách. Dosud není jasné, co Sověty přimělo, aby si Ždírec nad Doubravou vybraly za cíl. Můžeme se pouze
domnívat, že průzkum zjistil předchozí den vysokou koncentraci německých vojáků ve městě [tehdy ještě malé vesničce, ovšem s důležitou silniční křižovatkou]. Ve 12.42 hodin shodily první bomby dvě „devítky“ bombardérů Douglas A-20G [bylo to v 11.42 našeho tehdejšího času]. Osádky bombardovaly z výšky 1500 až 1800 metrů a útočily v magnetickém kursu 350° až 355°. Bombardéry, které patřily do sestavy 48. bombardovacího leteckého pluku, vedl samotný velitel 218. bombardovací letecké divize plukovník Nikolaj Konstantinovič Romanov, šturmanem (navigátorem) byl major S. M. Margarjan. První vlnu krylo šest stíhaček Jakovlev Jak-9. Pozemní cíle ostřelovali také palubní střelci sovětských bombardérů. (Nikolaj Konstantinovič Romanov (*1908) se účastnil Zimní války. V roce 1942 velel letce, která přelétávala ze Spojených států přes Sibiř bombardéry typu Boston. Do evropské části Ruska její piloti dopravili sedmdesát těchto letounů. Romanov se také podílel na výcviku letců 222. bombardovací letecké divize, jejíž osádky se přeškolovaly v pilotování bombardérů Douglas DB-7BBoston III. Za tuto činnost mu byl udělen řád Rudé hvězdy. Byl také vyznamenán řádem Rudého praporu.) Podle květnových návrhů na vyznamenání řádem Rudé hvězdy a řádem Slávy III. Stupně se v této bombardovací vlně vyznamenali pilot ppor. Andrej Romanovič Kolomijec, navigátor ppor. Anatolij Fjodorovič Razuvakin a palubní střelci mladší seržant Alexandr Vasiljevič Dobromyslov a Vasilij Vladimirovič Trišin. Druhá vlna následovala ve 12.50 hodin [v 11.50 našeho času – jde o první vlnu náletu na samotný Ždírec]. Další dvě „devítky“ vedl podplukovník Jakov Prokofjevič Prokofjev, velitel 453. bombardovacího leteckého pluku. Šturmanem byl major Kaminskij. Letouny nalétávaly ve výšce 1800 metrů v magnetickém kursu 320°. Doprovod tvořilo šest stíhačů na letounech Jakovlev Jak-9. V citaci k vyznamenání byl z této vlny obzvláště vyzdvižen výkon palubního střelce-radisty staršiny Michaila Fjodoroviče Ščepanovského. Třetí vlnu [druhou na Ždírec] tvořily tři „devítky“ bombardérů Douglas A-20G. Této vlně velel velitel 452. bombardovacího leteckého pluku podplukovník Aleksej Andrejevič Paničkin, navigátorem byl kapitán Bělikov. Bombardéry útočily z výšky 1400 až 1800 metrů v magnetickém kursu 260° až 325°. Pumovnice se otevřely mezi 13.05 až 13.06 hodinami [12.05 až 12.06 našeho tehdejšího času]. Stíhací doprovod tvořilo dvanáct letounů Jakovlev Jak-9. V návrzích na vyznamenání řádem Rudé hvězdy byla zmiňována bojová činnost také během této vlny u pilotů ppor. Vladimira Iljiče Jaroslavceva a ppor. Vasilije Timofějeviče Bargejeva a navigátora ppor. Nikolaje Pavloviče Azovcevova. V jednom z letounů letěl i kapitán Alexej Vasiljevič Carjov, který se stal 15. května 1946 hrdinou sovětského svazu. Všechny bombardéry i stíhačky se vrátily v pořádku na základnu. Všechna letadla se „vrátila v pořádku na základnu“, na zemi ovšem zůstala spoušť.
Takže díky bádání historika Michala Plavce známe dnes další podrobnosti o tehdejších událostech a známe dokonce i jména těch, kteří na nás stříleli a shazovali pumy. Byli to ovšem vojáci a plnili rozkazy. A byla válka. Ve středu dne 9. května 1945 vlastně už neměla být! Neblahým pozůstatkem náletu sovětských letadel bylo i několik desítek (uvádí se 80 - 90) nevybuchlých bomb. Zčásti byly odstraňovány hned v červnu 1945 a odváženy k odpálení do Horního lesa. (Krucemburské byly zneškodňovány v Hati.) Většina zbývajících byla zakreslena červenými body v situačním plánu obce a odstraňovaly se z převážné části v roce 1964. Přesto se jich několik náhodně nalezlo při stavebních pracích i později. /9 A některé, jedna dokonce na zahrádce pod balkonem rodinného domku autora těchto řádků, číhají v zemi jako zákeřná smrt podnes.
Nakládání nevybuchlé bomby 9
Kráter v Horním lese
- Bomba u Grulichů v kuchyni. Ve stavení čp. 75 v nynější ulici Ke Stadionu bydlela pětapadesátiletá vdova Marie Grulichová s dospělým svobodným synem Josefem a švagrovou Marií Grulichovou. Při náletu syn jako hasič odběhl za svými povinnostmi a paní Grulichová se svou sestrou se chránily tím, že ulehly v kuchyni na podlahu. Jedna bomba zasáhla dům, zabila paní Grulichovou, ale nevybuchla. Grulich se po válce neúspěšně pokusil bombu vykopat. Když se mu to nepodařilo, bydlel v domku až do své smrti v roce 1992. Teprve v roce 1995, když nový majitel Jiří Matoušek ml. domek přestavoval, přivolal pyrotechniky a s jejich pomocí bombu objevili. Ležela v hloubce tří metrů. Pyrotechnici ji pak odvezli a zneškodnili výbuchem v lomu. - Bomba v JZD. V šedesátých letech přistavovali v JZD kůlnu. Když družstevníci kopali základy pro patky, narazili na velký kámen a ne a ne s ním hnout. Krumpáče, pajcry – nic nepomáhalo. Šli tedy pro předsedu. Ten sprásknul ruce: „Ježíšmarjá chlapi, dyť je to bomba!“ Dělníci praštili lopatama a dokud nepřijeli pyrotechnici, nikdo je ke kopání nedostal. - Na další nevybuchlou bombu se narazilo u Danielů v čp. 54 v Liběcké ulici, v místě bývalé usedlosti Mísaře-Vovsíře. Také tam museli zasahovat pyrotechnici. Posledním nálezem je bomba v chodníku proti hasičárně, na místě dřívější Uchytilovy zahrádky, objevená v hloubce půldruhého metru při rekonstrukci Žďárské silnice 2. června 2011. A podobných případů bylo ve Ždírci ještě několik.
Bomba z kůlničky u Piklů čp. 41 ... a její současné umístění u Fidlerova čp. 462 – smysluplné využití válečné techniky. Věcné údaje a suchá čísla poskytují jenom nedokonalý obraz o tehdejších událostech. Celá hrůza naplno vystoupí, když si připomeneme některé konkrétní případy bolestných ztrát těch nejbližších, zvláště malých dětí: V domě čp. 109 v nynější Žďárské ulici vedle konzumu bydlelo v době náletu sedm lidí. Šest z nich zahynulo po přímém zásahu domu leteckou pumou. Celá tříčlenná rodina Coufalových, jejich vdaná dcera Velíková s manželem a nájemnice Anna Kovaříková. Z celého domu přežil pouze železničář Kovařík, který byl ve službě. V sousedním domku vdovy Růženy Coufalové čp. 105 zahynul její dvanáctiletý syn Oldřich.
Coufalovi u konzumu čp. 109
Růžena Coufalová čp. 105
Domek rodiny Janáčkových čp. 108 v nynější Květinové dostal přímý zásah. Výbuch zabil čtrnáctiletého syna Oldřicha, matka přišla o celou nohu, otec o nohu pod kolenem. Oba hoši, Coufalů a Janáčků, se těsně před náletem zdržovali u rumunských vojáků v Kopanině. Když ale do lesíka začali hloubkaři pálit z kulometů, nedbali volání vojáků, aby utíkali do polí a snažili se spasit útěkem domů. Stálo je to životy. Vdově Novákové z čp. 38 v Chrudimské zabila bomba nadějnou dvaadvacetiletou dceru, učitelku Miloslavu. Nálet zcela zničil zemědělskou usedlost, ve které zahynul i sedmasedmdesátiletý čeledín Josef Švestka. Vdova s postiženým synem přežili.
Janáčkovi čp. 108 – zahrádka a včelín
Novákův (dříve Pelikánův) statek čp. 38
Culkovi v domku čp. 92 ve Staré ulici se při náletu ukrývali v klenutém chlévě. Hloubkový stihač kropil malé chaloupky z palubního kulometu. Střely osudnou náhodou pronikly do chléva, kde zasáhly všechny, kdož se tu skrývali: těhotnou matku a její sousedku Ondráčkovou, devítiletou dceru a sedmiletého syna. Ten utrpěl průstřel hrudníku, takže byl po strastiplném převozu k doktorovi do Krucemburku považován za mrtvého a přenesen do márnice. V noci přišel chlapec k vědomí, byl ošetřován na faře, ale do rána přesto zranění podlehl. Matka s dcerou přežily. Okolo stavení Culkových bylo šest kráterů. Jedna bomba, těsně u domku, naštěstí nevybuchla. U Novotných v čp. 107 v Květinové zahynuli po přímém zásahu bomby, která dům zcela zničila, devítiletá dcera Zdeňka, šestnáctiměsíční syn František a dvaašedesátiletý dědeček Plašilů. Oba rodiče Novotných a babička Plašilová utrpěli zranění.
Culkovi čp. 92 ve Staré ulici
Plašilovi-Novotných čp. 107
Čtyřčlenná rodina Buraňových v domku čp. 36, který stával u nynější Žďárské ulice v místě zahrádky Mísařových, zdržovala se před polednem 9. května v kuchyni. Dva malí chlapci, dvouletý a tříletý, si hráli na podlaze. Matka seděla u okna. Při prvních explozích v Krucemburku vyběhl otec Buraň do síně pozorovat, co se bude dít. Když začaly padat bomby i na Ždírec, jedna z prvních zasáhla jejich domek. Tlak vzduchu vyrazil otce na dvorek, matku do okna, odkud ji manžel posléze vyprostil.
Obě děti zůstaly pod troskami. Však mají kloučci fotografii na evangelickém hřbitově v Krucemburku na pomníčku se dvěma bílými holoubátky. Ve vilce čp. 153 řídícího školy v.v. Otakara Pelikána (nyní Vomelovi vedle budovy městského úřadu) stačili se všichni schovat do sklepa. Spolu s panem řídícím se tam skrývaly služebná a jeho manželka Libuše, která držela na klíně čtyřletou vnučku Táňu. Rodiče ji sem poslali z Prahy v dobré víře, že ji tak uchrání před tamními nálety a očekávanými válečnými událostmi. Jedna z bomb prorazila střechu, oba stropy a ve sklepě přímo zasáhla paní řídící s vnučkou. Přitom ale nevybuchla, takže pan řídící a služebná, kteří byli té tragédii přítomni, vyvázli „jen“ se zraněním. Záhy po osvobození pan řídící domek prodal a odstěhoval se k dceři do Prahy. Umí si někdo představit takovou hrůzu? – Antická tragédie! Vyskytlo se též několik případů se šťastným koncem, abychom nemluvili jenom o samém neštěstí. Josef Málek z domku čp. 16 za poštou (nyní už zbouraný) s manželkou Maryškou a nájemníky Vavrouškovými s dětmi stačili před náletem utéct do polí. Bomba prorazila stropy, u Vavroušků zničila manželské postele a skončila ve sklepě v bramborách. Když po několika dnech přišli pyrotechnici, nestačili se divit, že už byla vyhrabaná a připravená k vyjmutí rozněcovače. Však také Maryšku pochválili za statečnost a slíbili bombu odvézt. „Pepík“ Málků však nelenil a vykulil metrákovou bombu po schodech ze sklepa. – „Když jsem byl na předposledním schodu, myslel jsem, že už ji nezmůžu a spadnu zpátky do sklepa. Tak byla těžká,“ vyprávěl později známý silák od pilských koní. „Nakonec se mně přece jen podařilo vyvalit ji z posledních sil do síně. Chtěl jsem ji naložit na trakař a odvézt do Hati k vybuchnutí, ale byla moc těžká a bál jsem se, abych si trakař nezlomil. Proto jsem šel na obecní úřad, aby si bombu odvezli.“ O zázračném přežití ždírecké žebračky Frantiny na podstavci u křížku před Pochopovou hospodou už jsme se zmínili v jedné z poznámek u 1. části. Bomba, která nyní vévodí na pomníčku před čp. 462 Na Balkáně, měla za úkol zabít babičku Culkovou z čp. 126, matku ždíreckého listonoše, a jejího čtyřletého vnoučka Jiříčka. Pánbůh se však už na to zabíjení nemohl dívat a tak zařídil, že bomba dopadla sice vedle nich do pilin v Piklově kůlničce, ale nevybouchla, třebaže ji k tomu lidé přistrojili. Stařenka se ovšem pojistila i proti takové případnosti: přiklopila, jakmile to začalo padat, milého Jiříčka dřevěnými neckami. Dědu, kterého nechali doma, duchapřítomně posadila k silné zdi a na hlavu mu dala kbelík. Pomohlo to! Roh světničky byl výbuchem bomby v těsném sousedství pobořen, ale děda zůstal nezraněn. A úplný „bonbónek“ na konec tohoto smutně komického vyprávění nám bezděky připravil Jan Chvátal, známý ždírecký povozník z čp. 101 v tehdejší „Slepé“ ulici, který se svým věrným koníkem Bobíčkem obstarával za války poštovní přepravu mezi Ždírcem a Žďárem. „Prrr-díí, Bobíček,“ promlouval k němu po cestě. V den náletu si třiasedmdesátiletý „starý“ Chvátal, jak jsme ho tady všichni znali, zdřímnul v kuchyni na kanapi pod oknem. Rodina byla na louce pod Kopaninou. Byl silně nahluchlý, takže nějaké bombardování ho nemohlo vyvést z míry. Najednou se ale rozrazily dveře ze síňky vedoucí ke chlévu, do kuchyně vběhla vyděšená kráva s utrženým vazákem na krku, přeskočila milého Chvátala a zavřeným oknem proskočila na zahradu. „Já mychlel,“ – Chvátal silně huhňal – „že je to čchert!“ vykládal poz-
ději. Vydal se tedy milou krávu hledat. Jen co se vzdálil, letadla přiletěla znovu a po přímém zásahu zbyla z chaloupky jen hromada trosek. Však jsou o tom pořízeny výmluvné dokumentární fotografie. Chvátalovi, kteří už ztratili ve válce jedenatřicetiletého syna Emila, utíkali po náletu domů a když spatřili tu spoušť, začali milého dědu oplakávat a hledat v té změti trámů a cihel. Vrátil se, k jejich radostnému překvapení, domů až večer. S krávou! /10
Jan Chvátal čp. 101 Slepá ulice
Tibor Honty: Padl v posledních vteřinách boje Pokračování. 10
- Nově zjištěné důležité podrobnosti o náletu na Ždírec v květnu 1945 viz v NN č. 245/04/2013, str. 8-10, a č. 246/05/2013, str. 7-9. - Nálet na Ždírec 1945 - ČRo Region 2011 (30 minut) Rozhovor Ivany Denčevové s redaktorem Milanem Kopeckým a s historikem havlíčkobrodského muzea Michalem Kampem o leteckém náletu na Ždírec 9. května 1945. Příspěvek obsahuje též vzpomínky pamětníků – občanů Ždírce: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2419786
