AKTUALIZOVÁNO v březnu 2014. - doplněna nově zjištěná fakta o stavbě první hasičské zbrojnice v roce 1902 - v textu opravena drobná pochybení
Z HISTORIE ŽDÍRCE NAD DOUBRAVKOU Kronika obce viděná osobně a poněkud jinak než bývalo zvykem Věnováno památce ždíreckých kronikářů Antonína Koláře a Josefa Bílka © Václav Fidler, 2014
Motto: Do dějin patří všechno, co se událo a ne jenom to, co se někomu zamlouvá. Milan Uhde Část 01 Kde Doubravka /1 se v stínech rodí tichá a rosí květné lučiny, tam duši mé se nejvolněji dýchá, tam domov můj jest jediný. A Bůh ví, co lidské srdce skrývá, to tajemství je věčné snad ... ač rodný kout ten blahem neoplývá, má člověk přec jej z duše rád. I rájem býti mohou kraje cizí a v strunu zlatou mohou hrát ... kraj rodný z mysli přece nevymizí a člověk musí vzpomínat ... Hudba a slova: učitelé Emanuel Konfršt a František Pátek /2 1
- V minulosti se hornímu toku naší říčky obecně říkalo Doubravka, zatímco dolní tok byl na mapách mnohdy označován jako Doubrava. V roce 1970 po vyhlášení chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, kudy zmíněný tok prochází, byl řece dán jednotný název Doubrava. Tedy název pro naši milou říčku zcela nepřípadný, protože „doubravou“ byl odjakživa míněn listnatý les, nikoli řeka. Podle dendrologa profesora Machka byla doubravou také rozuměna úzká, často skalnatá soutěska, kterou se prodírala řeka, například řeka Doubravka ve východních Čechách. Když odpovědné činitele nenapadlo pojmenovat jednotně celý tok podle jeho horní části, měli bychom tento nepochopitelný nonsens napravit a iniciovat změnu nyní. Snad to dělá blízkost toku nedaleko Chrudimky, ale celý život říkám Doubravě Doubravka. Doubrava – to je jméno dobré leda tak pro les ... A pak: řeka má mít ženské jméno, a pokud možno jemné, něžné ... Václav Větvička v úvodu k publikaci Marie Hruškové Krajinou řeky Doubravy, 2006. 2 - Emanuel Konfršt, učitel, autor hudby. Narodil se 7.12.1874 v Chotěboři, zemřel 3.11.1948 v Praze. Od 1. do 14. února 1897 krátce působil jako definitivní podučitel na ždírecké škole, odkud byl přeložen do Radostína. V období 1903-1909 učil na škole v Krucemburku, kde založil a vedl dělnický pěvecký spolek a mužský pěvecký sbor. V roce 1909 odešel do Chotěboře. Hudebně činný jako skladatel a dirigent. František Pátek, učitel, autor textu. Narodil se 21.11.1882 ve Velké Losenici. V období 1903-1905 učil na škole v Krucemburku, poté v Malé Losenici. Byl literárně činný. Kdy a kde zemřel nevíme.
Emanuel Konfršt, 1897 Historie obce Na místech, kde jsou dnes kvetoucí obce, rozkládal se ještě ve 13. století hluboký a neprostupný Slubický prales, sahající od pramenů Doubravky až k pramenům Kamenice u Vortové nad Hlinskem. (Někteří autoři uvádějí širší rozlohu Slubického pralesa, jinde, například v Průvodci Krucemburkem Josefa Kynčla, rozlohu menší: prales Slubický mezi Doubravkou a potůčkem Slubicí, pramenícím na Suchém kopci a za Chlumem ...) Někdy před rokem 1250 založili rytíři německého křižovnického řádu obec Kreuzberg (Krucemburk). Později byla v období kolonizace zakládána další sídliště. Jedním z posledních byla i osada Ždírec. Že byla poslední, o tom svědčí i nejmenší výměra katastru oproti okolním obcím (405 ha v r. 1963). Pro její vznik byla postupně vyžďářena – vyždířena – zbývající část Slubického pralesa. Písemné ani archeologické doklady osídlení zatím neexistují. První zmínky o obci pocházejí podle lidové tradice z roku 1399, kdy osada, či spíše několik málo dřevěných stavení, patřila rytíři Epíku z Krucemburku, později Mikuláši Střelovi z Rokyc. Zcela nepochybně se zmínka o Ždírci vyskytuje v písemnostech z roku 1502, kdy je tato ves jmenována mezi obcemi patřícími k panství polensko-přibyslavskému, tehdy ve vlastnictví Hynka Bočka Zajímače z Kunštátu. Ten je v roce 1515 prodal Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy, od jehož dědiců je roku 1538 koupil Karel z Valdštejna a na Skále. S jeho dcerou Kateřinou, která se provdala za Zachariáše z Hradce, přešlo panství do vlastnictví pánů z Hradce. V roce 1597 pak Jáchym Oldřich z Hradce, poslední mužský potomek rodu, prodal celé panství Žejdlicům [Zejdlicům] ze Schönfeldu. Majetek Rudolfa Žejdlice byl v roce 1623 pro jeho aktivní účast v protihabsburském povstání českých stavů zabaven královskou komorou a zastaven do správy regentu Janu Bořitovi z Martinic. Poté jej celé, včetně Ždírce, koupil dne 14. ledna roku 1623 olomoucký biskup kardinál František, kníže z Dietrichsteina za 150 tisíc zlatých
rýnských. /3 Po jeho smrti získal majetek v dědictví synovec Maxmilián z Dietrichsteina. Potomci a dědicové Dietrichsteinů pak spravovali svoje panství až do revolučního roku 1848, kdy bylo poddanství zrušeno a staré závazky vykoupeny. Někdy kolem roku 1700 vznikla ve Ždírci tzv. panská hospoda a při ní kovárna u odbočky Liběcké stezky vedoucí z Moravy do Čech. /4 Důležitou roli při zakládání osad hrála také voda, které bylo ve Ždírci dostatek, neboť se zde v dřívějších dobách stékaly Ždírecký (Kohoutovský, nebo také Janský) potok s Městeckým.
Bývalá panská hospoda, později hostinec „Peklo“ (foto 1930) Berní rula z roku 1653 /5 uvádí ve Ždírci šest sedláků a jednoho chalupníka (Jiřík Rychtář, Jiřík Sedlák, Jan Kubka, Martin Hampapa, Havel Uhlíř, Tomáš Martínkův a Jiří Vlasák), kteří měli celkem 234 strychů (korců) polí (podle dnešních měr 67 ha) a půldruhé leče (63 ha) lesa. Louky a pastviny evidovány nebyly, to vše bylo společné, obecní. Chovali celkem 4 koně, 20 volů, 31 krav, 42 jalovic, 105 ovcí a 19 sviní. Rolníci zde uvedení hrubě dobře sedí, půda je dobrá, žitná. Celkový počet osedlých 3
- Jméno Dietrichstein je odvozeno ode tvrze Dietrichsteinu u Běláku v Korutanech. Některé prameny uvádějí „Ditrichstein“, nebo „Ditrichštejn“, případně „Dietrichštejn“. 4 - Marie Hrušková ...tam, kde teče Doubravka – Horní Podoubraví, 1997. Strany 62-63: První historické zprávy o zemské stezce se vztahují k roku 1144, pak se o ní píše v listině krále Václava I. z roku 1242 či 1252, kde je nazývána „via Lubetina“. A jaká byla? O tom můžeme číst v dnes už vzácné knížce a jak to tak bývá, v knížce v své době nedoceněné. Napsali ji a hlavně své poznatky ověřili v terénu dva kantoři. Věnovali práci mnoho let života, protože tím chtěli vyjádřit svou lásku k Podoubraví. „Cesta liběcká“ vyšla až po jejich smrti v roce 1923. Autory byli František Horák, učitel v Míčově u Lichnice, a Emanuel Chramosta, učitel z Kněžic u Ronova. Dr. Jitka Měřínská Krucemburk – Křížová, 1991, str. 4: Cesta Liběcká to byla, která tomuto koutu Českomoravské vrchoviny vdechla život. Tato prastará stezka z 11. století sloužila účelům veřejným, obchodním i vojenským. Vedla od Žďáru na Moravě přes Polničku, Radostín a údolím Doubravky k Libici. Podobně jako na zemských hranicích byly i podél těchto stezek umístěny stráže lidu branného. Tak vznikly dvorce strážců, které se mnohde rozrůstaly v celé osady. [„Libická“ stezka vedla z Moravy od křižovatky s „Jantarovou“ stezkou mezi Brnem a Břeclaví, přes Velké Meziříčí, Žďár a Libici nad Doubravkou až k tzv. „České“ stezce u Kolína, odkud pokračovala spojovací stezkou k Mladé Boleslavi.] 5 - Jan Mísař: Naše obec v polovině XVII. století, Ždírecký zpravodaj (dále jen ŽZ), červen 1980 a Naše obec v polovině XVIII. století, ŽZ, září 1980.
byl 15, což znamená, že naše obec měla v té době asi 15 domů a v nich kromě sedláků také 8 bezzemků, čili nádeníků. Obyvatelé se též živili děláním šindele v panských lesích patřících již knížeti Dietrichsteinovi. Domy byly postaveny vesměs ze dřeva. V Pamětní knize obce Ždírecké (knižní vydání 2010, str. 12), je psáno: Roku 1691 platil Ždírec desátek a to [mj.] koledu od sedmi sedláků a ... letník z 38 krav... /6 Roku 1734 bylo ve Ždírci 34 čísla a 275 obyvatelů katolického a 72 obyvatele evangelíků vyznání augsburského; celkem 347 obyvatelů ... Podle spisu MUDr. Františka Půži z Polné Poddanství lidu vesnického na bývalém panství Polensko-Přibyslavském (1937) byl Ždírec v roce 1749 povinen robotou vrchnosti takto: 7 sedláků robotujících 3 dny v týdnu párem volů; 12 domkářů, chalupníků, zahradníků robotujících po celý rok 1 den týdně. Počet pracovních dnů s potahem v roce: 1092. Počet pracovních dnů roboty pěší: 624 dní. K tomuto počtu robotních dnů připočísti dlužno ještě pěší robotu tří dnů týdně, kterou sedlák, robotující s voly po třináct dnů v době žní, od Jana Křtitele do Václava se 2 osobami vybejvati musel. Robotoval tedy sedlák v létě, v době nejhlavnějších polních prací, týdně tři, dle potřeby a uznání vrchnosti 6 dní s potahem, 3 dny se dvěma osobami. Pěší tuto robotu zval lid robotou chlební, poněvadž osoby, které ji vykonávaly, dostávaly po 1 1/2 libře ch1eba. Podle dalších údajů byla robotní povinnost Ždírce v roce 1775: 780 dní v roce tažné roboty a 533 dní osobní roboty v době od sv. Jana do sv. Václava. Robota Ždírce v roce 1822: 780 dní ročně tažné, 624 osobní. Robota byla rozepisována někdy podle daní, jindy podle výměry. Na sklonku poddanského poměru v roce 1848 byl Ždírec podle MUDr. Půži zatížen těmito urbárními závazky (závazky podle soupisu půdy): 624 dnů v roce s potahem 1 vola, 468 dnů s potahem 2 volů, 78 pěších dnů od sv. Jana do sv. Václava a 689 dnů porůznu. Úrok (daň) o sv. Jiří a Havlu 11 zl. 40 kr., o sv. Jakubu 56 kr., úrok z přediva 4 zl. 30 kr., z hus 1 zl. 10 kr., z domků 5 zl. 30 kr. V roce 1777 při pořizování robotních seznamů byli ve Ždírci tři sedláci („celoláníci“, tj. statek s rozlohou přes dnešních 18 ha), a to Václav Růžička (psáno dnešním pravopisem) v čp. 7, Václav Kárník v čp. 20 a Václav Stehno v čp. 26. Dále tu byli čtyři půlsedláci – Matyáš Stukhejl v čp. 19, Martin Daniel čp. 22, Jakub Sedlák čp. 25 a vdova Rosaria Wasserbauerová v čp. 30. Kromě nich ještě 15 domkářů bez pozemků a ve zbývajících číslech podruzi a nádeníci. Panský Ostrolovský mlýn čp. 1, panská hospoda čp. 2 a panská kovárna čp. 3 byly od robotní povinnosti osvobozeny. /7 Podle tereziánského katastru, pořizovaného ve druhé polovině 18. století, bylo ve Ždírci 22 osedlých rodin, z nichž byl 1 hospodář přes 60 strychů (přes 17 ha) – rychtář v čp. 20, 3 hospodáři 30-60 strychů (Martínek, Kubka, Sedlák), 3 hospodáři
6
- Letník pro katolického faráře býval, kromě desátku a jiných povinností, ročním poplatkem 1 libry másla z každé dojné krávy. Po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. roku 1781 byla zavedena změna a namísto másla se dávalo 9 krejcarů, cena to másla v tehdejší době. Tolik se platilo i později, kdy již byla libra másla za 50 kr. Teprve v roce 1898 byla tato nepopulární dávka vykoupena penězi z kontribučenského peněžního fondu. Josef Kynčl Průvodce Krucemburkem, 1918, str. 28. 7 - Věra Novotná: Putování po archivech: http://zdirec.cz (Město/Historie, současnost/Putování po archivech – Robotní seznamy z roku 1777) Další podrobnosti z minulosti ždíreckých obyvatel v ostatních pracích téže autorky na stejné adrese ždíreckých internetových stránek.
15-30 strychů (Vlasák, Uhlíř, Hampapa) a 15 chalupníků 1-5 strychů. Dále byl v obci 1 šenkýř, 1 tkadlec, 1 uhlíř, 1 drvoštěp a neevidovaný počet nádeníků. V roce 1787 bylo ve Ždírci 38 čísel (domů) a 347 obyvatel. /8, /9 Kolem roku 1514 Hynek Boček z Kunštátu založil na Doubravce na místě osady Osralov rybník nazývaný později Ostrolauer (Ostrolovský). Po zbytku jeho hráze vede nyní státní silnice na Havlíčkův Brod /10 s novým mostem přes Doubravku. V roce 1757 zde již stál také mlýn, /11 který v roce 1770, kdy se prováděla tzv. konskripce – soupis osob a domů, dostal konskripční číslo 1. /12 Po majitelích Janu Ondráčkovi a M. a Josefu Fialovi koupila mlýn v exekuční dražbě roku 1872 Klotilda hraběnka Clam-Gallasová. Mlýn však v roce 1876 vyhořel a nebyl již obnovován. Po velké povodni v roce 1882 byl zrušen i samotný rybník. Na Doubravce bývaly též hamry – kovárny buchary s vodním pohonem a stoupami na drcení železné rudy, a to pod rybníkem Řeka, u Pobočáku (pobočního-Pobočenského rybníku), u Nového Ranska a u Bílku. Bíleckému hamru se říkalo „zubatý“ a vyráběly se zde hřebíky šindeláky. K zakládání rybníků ve 14.-16. století vedla šlechtu snaha o využití neplodné půdy k získání levného masa ryb a využití vodní síly v podobě hamrů. V kotlině od Vojnova Městce k Bílku přecházel jeden rybník ve druhý. Kolem Ždírce bylo rybníků několik. Ten pod Krucemburkem, jehož hráz je zčásti ještě zachována, se jmenoval Podměstský, vedle byl pak tříhrázný rybník Douchovec, patřící tehdy krucemburskému občanu Douchovi, dále několik menších v pozdější tzv. bažantnici, nyní Oboře. Byl tu zřejmě i rybník na Městeckém potoku hned za Podměstským, s hrází na pokraji Ždírce. Tradovalo se, že poutník jdoucí od Krucemburku k Bílku měl po levé straně po dvě hodiny cesty samé rybníky, jeden za druhým, některé veliké jako jezero. Největším z nich – kromě Řeky – byl Ostrolovský. Sobíňovský rovněž zanikl po povodni v roce 1882. Bílecký, jehož vody dosahovaly až k Sobíňovu, měl důkladnou hráz, přesto ani ta při katastrofální povodni 20. června 1883 nevydržela. Také většina ostatních v okolí se později s rozvojem zemědělského podnikání a výnosnějšího chovu dobytka postupně rušila a měnila v louky, pole a pastviny. Upomínají na ně zbytky hrází. 8
- Do roku 1770 domovních čísel nebylo. Teprve na podzim toho roku začal první tzv. popis lidu, který v každé obci trval několik dní. Každá samostatná usedlost obdržela svoje domovní číslo. Ta měla být přidělována na domy směrem od západu k východu ve směru otáčení hodinových ručiček. Zároveň se provádělo sčítání lidu. ŽZ, září 1980, str. 2. 9 - Údaje o historii Ždírce čerpány z pramenů: MUDr. Frant. Půža Kronika Přibyslavská, 1914 a Poddanství lidu vesnického, 1937; Josef Kynčl Průvodce Krucemburkem, 1918; Naše noviny (dále jen NN) č. 2, 4, 8/1991 a 109/2000; Pamětní kniha obce Ždírecké; Turisticko-vlastivědný průvodce Chotěbořsko, Sursum Tišnov, 2002; Marie Hrušková: Horní Podoubraví, 1997; Věra Novotná: Putování po archivech, 2009-2013. Další podrobnosti ze ŽZ 4 a 6/1958; 10 - Tato erární silnice z Poličky do Jihlavy, zvaná „poličsko-písecká“ se budovala v období 1812-1832. Zdejší úsek ze Ždírce na Německý Brod se podle informace v publikaci Petra Kubáta Historie obce Jitkova (2005) údajně stavěl v roce 1820. 11 - Mlýn čp. 1 – od r. 1757 majitel Jan Ondráček, který si jej však příliš nehleděl, pak M. Fiala a jeho syn Josef Fiala. V roce 1872 byl prodán v exekuční dražbě Klotildě hraběnce Clam-Gallasové, protože vrchnost o něj již dlouho usilovala, aby mohla zrušit a vysušit Ostrolovský rybník. V roce 1876 mlýn vyhořel a byl zrušen. Půža: Kronika Přibyslavská, 1914. 12 - Od roku 1753 rozvrhoval se potřebný počet vojenských rekrutů podle zemí, panství a měst a verbování nabývalo postupně podobu pravidelných odvodů. Jako pevný základ pro tyto odvody sloužilo sčítání obyvatelstva prováděné od roku 1753, kdy bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku napočítáno celkem 2,9 milionů obyvatel. Od r. 1770 toto sčítání nazývalo se „konskripce“, poněvadž jeho vlastním účelem byl soupis mužů zbraně schopných a zároveň přidělena jednotlivým domům tzv. „konskripční čísla“.
Rybníky od Vojnova Městce po Bílek. Od východu: vojnoměstecké, krucemburské, dole Řeka (11) a Ranský (12). Uprostřed Ostrolovský, dále dva sobíňovské a bílecký. Výřez mapy panství Polná, 1770. Z minulosti se jinak příliš záznamů o Ždírci nezachovalo. Ždírecký obecní archiv přišel bohužel vniveč v roce 1900, když zemřel v pořadí čtvrtý ždírecký starosta Antonín Frühbauer z čp. 20. Vdova po něm vynesla obecní archiv za stodolu a tam jej spálila ještě s jinými listinami a tak vzal obecní archiv za své. /13 Tím byl zničen písemný historický materiál naší obce a o mnohém z její minulosti lze se obtížně dopátrat jen v archivech, nebo se můžeme domýšlet. Proto jsme z dřívější doby kromě archivních údajů odkázáni také na více či méně spolehlivé vzpomínky pamětníků. (Pamatujme ovšem, že – podle Ondřeje Neffa ...pamětníci jsou největší nepřátelé historie.) Tato porůznu sebraná vyprávění zapisoval od roku 1932 do nově založené Pamětní knihy obce Ždírecké ředitel ždírecké obecné školy Antonín Kolář. Dlužno dodat, aniž to autorovi vyčítáme, že někdy s nepřesnostmi a neověřenými údaji. /14 Informace o poměrech v našem kraji v době první konskripce (sčítání) obyvatelstva v letech 1770-1771 můžeme čerpat z Půžovy Kroniky Přibyslavské, která mj. cituje Zprávu konskripční komise, která v letech 1770-1771 provedla v Čechách prvé sčítání lidu a zavedla číslování domů. Její povinností bylo, aby nejen podala soupis 13 14
- Pamětní kniha obce ždírecké, knižní vydání 2010, str. 26. - Pamětní kniha obce Ždírecké. Bývalý pan starosta Josef Kadlec zakoupil již v roce 1920 knihu pro sepsání kroniky ... dobrovolně se uvolil kroniku Ždírce založiti tehdejší poštmistr a člen obecního zastupitelstva Antonín Krupař. Ten však po 11 letech v roce 1931 v květnu poslal knihu určenou na sepsání kroniky čistou jako „slovo boží“. Na požádání nynějšího pana starosty Antonína Dočekala jsem se uvolil kroniku Ždírce založiti a podle různých pramenů sestaviti, podle svých sil a schopností jak jsem za dobré uznal při namáhavém sledování různých zápisů a v té naději a dobré vůli, že tím zůstavím tak malou památku po sobě, a proto i v tom nebudiž mi zazlíváno a ve zlé vykládáno, že jsem něco opomenul nebo svým způsobem nenapsal. Kdo to dovedeš lépe a dokonaleji, zde máš příležitost, aby ses uplatnil. Řídící učitel školy Antonín Kolář v úvodu Pamětní knihy obce Ždírecké. (Viz též ŽZ 8/1958, str. 4.) V kronice je hned na začátku uvedeno, že ji začal psát p. ředitel Kolář v roce 1932 za starosty Františka Sotony. Ten však začal starostovat až 1. ledna 1936. V roce 1932 byl ale starostou Antonín Dočekal, rolník a krejčí z čp. 56. Vypadá to tedy, měl-li při počátku kroniky starostovat František Sotona, že ji začali psát až v roce 1936. Jan Mísař, 1994.
všeho obyvatelstva, na jehož základě by potom bylo možno spolehlivě prováděti rekrutýrku, ale měla si všímati též životních poměrů obyvatelstva, pokud by působily na jeho tělesnou zdatnost.V referátě řečené komise o kraji čáslavském se mj. praví: ...Mnoho nemocí bylo z nedostatku obilí, které již po dvě léta špatně se urodilo. Než ani v požehnaných létech nevystačí poddaní pro nemírné dávky se svým obilím ode žní do žní a musí proto k jídlu a k osetí závdavek bráti. Často prý se stává, že je sedlák přeložen na jiný grunt, ano i do jiných vesnic, a nesmí ani zděděný nebo odchovaný dobytek s sebou vzíti. Selské usedlosti podle libovůle vrchnosti prý se zveličují nebo zmenšují. Tu a tam dělají se z vesnic dvory, sedlákům odnímají se proto nejlepší pozemky i pastviny a poddaní jsou překládání do jiných vesnic. Kontribuce však počítá se, jako by byli na dřívější usedlosti. Pozemky selské jsou všude zanedbané, neboť dobytka poddanského stále jest užíváno ku pracím vrchnostenským, tak že málo v chlévích pobývá a proto nedostává se potřebné mrvy. K robotám musí sedláci bitím doháněni býti. Jelikož si nemohou držeti k robotě potřebné čeládky, jsou ku práci polní přibrány docela malé, nedospělé děti, což jest na újmu jejich tělesnému vývoji. Všude stěžovali si poddaní, že nedostali z poslední války náhrad za přechovávání vojska, za dodávky a přípřeže. Odváží-li se kdo těchto peněz od vrchnostenských úřadů žádati, bývá odmrštěn, při čemž mu bývá ještě vyhrožováno ... Nešťastníci komisaře prosili, aby směli alespoň vypravovati svoje utrpení, poněvadž nikde sluchu nedocházejí a vrchnost jim přísně zakázala všeliké žaloby a stížnosti sobě vésti ... Robota prý je všude neurčitá, nevymezená a závislá na libovůli úředníků, kteří povolávají sedláky ku pracím vrchnostenským jen za pěkné povětrnosti, takže jen za nepohody mohou se sedláci o své pozemky starati ... Na konec se komisaři zmiňují o tom, že ... beztak již zpitomělý lid ani o náboženství řádně poučen, ani ke službám božím, přidržován není ... Obrázek o trudném životě lidu v období první konskripce (sčítání) obyvatelstva v letech 1770-1771 můžeme si také zčásti učinit z kroniky obce Poděšína u Polné. (Poděšín, podobně jako Ždírec, náležel od 17. století k polenskému panství Dietrichsteinů, poměry tedy mohly být v obou obcích podobné. Oproti Ždírci měl Poděšín to štěstí, že jeho se kronika zachovala): ...Roku 1771 po veliké neúrodě nastal hlad a nouze taková, že lidé chléb z mlýnského prachu a otrub pekli a jedli trávu a listí se stromů. Není divu, že za takových okolností vznikl v zemi mor, který velmi zhoubně mezi obyvatelstvem řádil. Neúroda tehdy také těžce dolehla na polenský kraj. Ve druhém pololetí roku 1772 zemřelo na polenském panství 492 osob ... Hospodářsky špatné roky byly 1771 a 1772. Urodilo se jen poněkud zelí a ovsa. Vznikla velká drahota. Chudý lid trpěl nesmírnou nouzí a hladem. Lidé se živili otrubami, po mlýnech se smetal prach, k jídlu musela býti dobrá lebeda s kopřivami. Nebylo divu, že zesláblý organismus snadno podléhal nemocem, zejména tyfu, který v té době v kraji řádil. Lidé si přáli před smrtí aspoň jednou se dosyta najísti. Hroznou bídu nemohlo podstatně zmírniti ani v roce 1771 zrušených 22 svátků a 18 polosvátků. Na jaře roku 1775 docházelo ke srocování v různých vesnicích. Lidé se radili, co podniknout...
Z předešlého vidíme, jak neutěšený byl tehdy život selského lidu, který sténal pod tíží roboty, která od vrchnosti byla rozmnožována nesvědomitě. Proto nelze se diviti, že roku 1776 bylo pozdvižení selské takřka všeobecné a proniklo i do klidných jinak vísek panství polenského... /15 Přejděme opět k událostem ze ždírecké historie. V roce 1833 byl ve Ždírci vybudován kamenný silniční most přes potok na křižovatce chrudimské a jeníkovské silnice. Od té doby se tady říká „na kanále“. Roku 1838 postavili ždírečtí kamenný kříž, který stojí u silnice jeníkovské ke Krucemburku hned za vsí po straně levé. Kolem jest z hlohu živý plot a po stranách kříže jsou zasazeny dvě lípy, kterým se tu dobře daří, píše se ve ždírecké pamětní knize. Samotná erární císařská silnice jeníkovská, která v Golčově Jeníkově odbočuje z vídeňské silnice na Brno, byla podle záznamů kronikáře Josefa Bílka stavěna po roce 1810. Po dobu její stavby byl provoz veden po staré Liběcké stezce přes Ransko a Hlubokou na Žďár. Tehdy tato stará stezka naposledy ožila. /16
Most „na kanále“ (foto asi 1910) Křížek u Bencových (2006) Křížek u čp. 7 (1950) Křížek u hospody čp. 2 (asi 1910) 15 16
- Výpis z kroniky obce Poděšína Věra Novotná. - Před postavením nynější „císařské“ silnice vedla cesta na Hlinsko od krucemburského okraje obce úvozem ke Kohoutovu, kde prošla obcí na levou stranu nynější silnice a pokračovala souběžně s ní asi 400 m vlevo v polích stranou obce Benátek směrem k Hlinsku. Kousek za Ždírcem odbočovala z ní [zčásti dosud zachovaná] cesta na Studenec a dále k Libici. Josef Bílek Kronika Ždírce III. díl, str. 34.
Za starostování Václava Pelikána z čp. 38, jenž ukončil svoji funkci v r. 1860, vysázeli ždírečtí obecní les Kopaninu. /17 ... Roku 1860 potok Vojnoměstecký, který dosud protékal Ždírcem a napájel dříve několik rybníků, převeden byl za Krucemburkem ke Starému Ransku do Raneckého rybníka, když na verkách [strojírenských dílnách a slévárně] a v hamrech v Ransku měli málo vody. Ždírecké zastupitelstvo s převedením potoka původně souhlasilo, protože při povodních působil ve vsi mnohdy škodu. Za starostování Jana Frühbauera [který byl v této funkci po období 1876-1890] učiněn byl pokus převésti potok opět do Ždírce, ale vodní právo bylo již promlčeno a ranecký velkostatek nedal k převedení souhlas. [Pamětní kniha obce ždírecké, str. 21.] V roce 1866 byl postaven křížek u čp. 7 /18 a roku 1869 postavil majitel hospody č.2 František Tůma křížek pod hospodou u jeníkovské silnice ... z radosti nad zá17
- Václav Pelikán (1812 - 1.4.1883). Usedlost [čp. 1 v Krucemburku – později tzv. Raimanova vila] prodal Ondřej Dobrovolný Janu Pelikánovi pro jeho 20letého syna Václava, jenž potom ujal se 1839 statku čp. 38 ve Ždírci... Kynčl Průvodce Krucemburkem, 1918, str. 31. Václav Pelikán, gruntovník ve Ždírci na usedlosti čp. 38 od roku 1839, zámožný a podnikavý sedlák, byl posledním ždíreckým rychtářem. Funkce vrchnostenských rychtářů skončila v roce 1848 a od 1. ledna 1849 spravovali obce a menší města již řádně volení starostové. Václav Pelikán byl zvolen i prvním ždíreckým starostou a starostoval do roku 1860. V roce 1862 postavil také ve Ždírci patrový hostinec čp. 25 „U kříže“ [nyní Lázničkovi] ... v místech, kde již bylo vykolíkováno nádraží, které mělo státi tam, kde je nyní strážní domek čp. 60 za Lázničkovými [bývalá tzv. „Dvacítka“]. Tomu nepřál hostinský Tůma ze staré hospody čp. 2, u kterého bydleli a stravovali se inženýři od dráhy. Ti za několik prý stovek Tůmových posunuli nádraží kousek dále, kde si postavil restauraci Tůma sám. Pamětní kniha, str. 55. Václav Pelikán provozoval též ždíreckou cihelnu „na hliníku“ (nyní je zde obytný dům a modelárna Oldřicha Nováka ml.), kde se pálily cihly ještě v roce 1872. Vybudoval i kohoutovskou hospodu „Na Dupandě“ a v roce 1870 byl členem prozatímní správní rady prvního českého spolkového lihovaru a rafinerie v Krucemburku. Kynčl Průvodce Krucemburkem, str. 332. V usedlosti Václava Pelikána byla pošta a byla tam postavena maštal pro poštovní koně, kteří se přepřahali při cestě ze Žďáru na Moravě do Čáslavi. (Tato maštal přečkala i nálet v roce 1945 a byla zbourána až v roce 1948.) Dále tam byla kamenická dílna, kde se z kamene vytěženého ve vlastním lomu v Horním lese vyráběly překlady, dlažební desky, pomníky, obklady k hrobům a další kamenické výrobky, a to až do doby, než se začalo používat ve větší míře cementu. Po Ždírci a okolí slouží dosud řada těchto výrobků, také mnohé zdi a sklepy jsou z tohoto kamene. Pomník ze ždírecké opuky z Pelikánovy dílny dodnes stojí i na jeho hrobce na evangelickém hřbitově v Krucemburku. Je ovšem smutné, že lidé tyto pracné kamenické výrobky z minulé doby mnohdy bez rozmyslu ničí. 18 - Čp. 7 – Šupitovo (nyní truhlárna a sklady Zemědělské a.s. Krucemburk) vlastnil podle robotních seznamů z roku 1777 celoláník Wenzel Růžička, potom rod Janáčků; ještě 1838 je zde zmíněn Pavel Janáček. V roce 1811 je tu uveden Jiří Málek a podle Stabilního katastru 1838 už Johann Dočekal. V Pamětní knize obce Ždírecké se o tom na str. 54 mj. uvádí: ... V čísle 7. ve Ždírci byl původně jakýsi Málek, proto se tam doposud [psáno roku 1932] říká Málkův grunt. Byl to jeden z původních gruntů ve Ždírci. Měl hlavně louky ... K Málkům se přiženil Jan Dočekal, původem z Údav. Toho pak utopili zloději z Nového Ranska v Ostrádovském [správně Ostrolovském] rybníku, když je přistihl jak se vracejí z lupu a pohrozil jim, že je udá. Jeho syn Jan hospodařil dále v č. 7. Byl však oddán pití a jeho žena ještě více ... Ta prodala svoji polovici gruntu Josefu Fidlerovi ... Jan Dočekal [František?] popustil svoji polovici gruntu s obytným stavením svému synovi a udělal si výměnek ... Otec se synem často se soudili a když měl grunt rozsudkem opět připadnouti otci, prodal jej syn Františku [správně Josefu] Šupitovi ... Peníze si schoval u švagra Kárníka v hospodě č. 2, aby si soud na něm neměl co vzíti a pak si koupil č. 47 od Jana Sedláka. Stavení to má ve štítě letopočet 1811. Tam nyní [r. 1932] hospodaří jeho syn Julius Dočekal. Výměnkář Jan [František?] Dočekal se soudil často se synem a měl výměnek propitý v hospodě č. 2, takže jeho syn odváděl výměnek hostinskému. Bratr Jana Dočekala, Josef, dostal 1/4 gruntu a postavil si r. 1850 obytné stavení čp. 56 ... Číslo 7 bylo prokleté. Tam strašilo a říkalo se, že do třetího pokolení bude tam strašiti. Jan Dočekal ... postavil u stavení vedle pěšiny k Ransku železný křížek na kamenném podstavci, aby prý strašidlo zažehnal. Pamětní kniha obce Ždírecké, knižní vydání 2010, str. 55. V rozporu s tímto tvrzením o vzniku křížku se pravdě více podobá vysvětlení v článku Jana Mísaře ve ždíreckých NN č. 60 z června 1996, kde se v souvislosti se vzpomínkou na bitvu u Sadové v roce 1866 uvádí, že: ...pruští vojáci po bitvě 3 7.1866 zdrželi se v zemi ještě asi do poloviny srpna a přinesli
zračným prý uzdravením svojí dcery. /19 Důležitým mezníkem v rozvoji obce byla bezesporu stavba dráhy z Německého Brodu do Rosic [stavba trvala od 15. srpna 1869 do 1. června 1871!], s nádražím ve Ždírci, po které projel první vlak 1.července 1871. Rok nato zahájila ve Ždírci provoz parní pila, vybavená vysokým komínem. /20
Ždírecké nádraží (foto 1900)
Ždírecká pila (foto 1900)
sem i epidemii cholery. U statku č. 7, který byl v té době v držení rodu Dočekalových, bylo do společného hrobu [podle vyprávění Mísařova dědečka Václava, „Vovsíře“, kterému bylo tehdy 14 let] pohřbeno asi 30 pruských vojáků. Na památku a k uctění mrtvých i z radosti, že skončila válka, dal rod Dočekalův zhotoviti v Ranských hutích litý křížek, který byl osazen kamenným podstavcem a na něm připevněna destička s textem v kovu vylitém asi tohoto znění: „Zde odpočívá 30 vojáků pruské armády, kteří zemřeli na choleru a dne 10. července 1866 zde pohřbeni“. Potud vzpomínka pamětníka Jana Mísaře. Při postavení křížku byly zřejmě, jak bývalo zvykem, zasazeny dvě lípy, z nichž jedna tam dosud v areálu JZD stojí a její stáří by uváděnému letopočtu odpovídalo. O dalších osudech tohoto křížku i o alternativách důvodů k jeho postavení viz ještě v článku Causa křížek, NN č. 68/1997. V Krucemburské farnosti (Benátky, Kohoutov, Ždírec, Krucemburk, Staré Ransko, Nové Ransko, Hluboká, Chlum, Košinov) podlehlo v roce 1866 epidemii cholery celkem 70 lidí, z nich i čtyři ždírecké ženy. Kletba o strašidlech do třetího pokolení platila zřejmě pouze pro stavení č. 7 a tam také podle pamětníků za hospodaření Dočekalova rodu působila. Prokletí pak pokračovalo i po převzetí rodem Šupitových, ale u nich to naštěstí (prozatím?) skončilo. Snad by bylo vhodné zachovati bývalý Šupitův grunt vkusně upravený co památník či síň zemědělských tradic příštímu věku. Zápis ve ždírecké kronice, 1987, Josef Bílek. 19 - Křížek byl při rozšiřování silnice několikrát posunut. Býval u něho také kohout obecního vodovodu, kde odebírali vodu obyvatelé z blízkého okolí a ještě v padesátých letech zde stála obecní váha. Při bombardování Ždírce sovětskými letadly 9. května 1945 seděla na podstavci zmíněného křížku místní žebračka Frantina (Františka Rothanzlová). V okolí dopadlo několik leteckých bomb, které naproti přes silnici poškodily hasičskou zbrojnici se zvonicí a opodál srovnaly se zemí domek čp. 36, ve kterém zahynuli dva malí chlapci Buraňovi. Průčelí Pochopovy hospody bylo rozstříleno z leteckých kanónů. Frantina však, ačkoli řádně vyděšená, jako zázrakem zůstala nezraněna. 20 - Roku 1872 postavena byla parní pila majiteli panství žďárského. Ježto se však provoz nevyplácel, bylo řezání v roce 1904 zastaveno. V roce 1917 byla pila pronajata firmě Löwy a Winterberg z Prahy, od nichž přešla pak záborovým zákonem o pozemkové reformě roku 1930 na Lesní družstvo v Přibyslavi. To ji roku 1931 pronajalo akciové společnosti „Lesna“ z Prahy. Josef Bílek Ždírecká kronika III. díl, str. 33. Dvaačtyřicet metrů vysoký pilský komín byl odstřelen dne 21.12.1995 novým majitelem ždíreckých dřevozávodů rakouským podnikatelem Schweighoferem (nyní Stora Enso Wood Products Ždírec, s.r.o.). Komín přestal plnit svoji funkci už dříve a překážel provozu. Stál tu tedy plných 122 let. Strojovna s perfektně fungujícím parním strojem pohánějícím pilu na odpadové piliny, tedy prakticky zadarmo, byla barbarsky zničena už dávno. Základní kámen komína byl při demolici zachráněn. Má rozměr 82x33x35 cm a je do něj vsazena kovová destička. Na ní je nahoře císařská koruna, pod ní devítičetná hraběcí čelenka Clam-Gallasů a letopočet 1873. Kámen je pietně umístěn ve vstupním prostoru do podniku. Podle pamětníků byl komín za dobu své existence třikrát opravován, při poslední opravě opatřen obručemi. Tento osmiboký pilský komín byl svého druhu raritou, protože většina okolních má průřez kruhový. Dlouhá léta poskytoval také hnízdiště ždíreckým rorýsům. Prameny údajů o historii Ždírce: Kynčl Průvodce Krucemburkem, 1918; ŽZ 12/1958 a 4/1981; NN č. 2 a 4/1991 a č. 58 a 61/1996.
Ve Ždírci sloužila od poloviny 19. století pošta, která jezdívala koňským povozem z Chotěboře do Hlinska a postilion přijímal a odevzdával zásilky na křižovatce u mýta. /21 Od roku 1872 byla pak zavedena řádná státní pošta. /22
C. k. pošta v čp. 38 při chrudimské silnici (foto 1910) Nemůžeme nevzpomenout jednu z nejdůležitějších staveb ve Ždírci, kterou bezesporu byla místní škola. Její stavba se připravovala od roku 1886, kdy o ní prvně jednal obecní výbor. Vlastní stavba budovy započala 15. května 1888 a dokončena byla 3. října 1889. Vyučování zde bylo slavnostně zahájeno 2. ledna 1890. Prvním zatímním řídícím učitelem byl Josef Vltavský (1869) původem z Nové Vsi. Po vypsání konkurzu, na který se přihlásilo patnáct žadatelů, byl definitivním řídícím učitelem jmenován Arnošt Chleborad (1859) pocházející z Habrů u Německého Brodu. /23 Podrobnosti o přípravě stavby ždírecké školy, jejím financování, o slavnostním svěcení a otevření školy jsou uvedeny v prvním dílu Pamětní knihy ždírecké školy, na str. 3-6. /24 21
- Mýto stávalo na křižovatce silnic poličsko-písecké a jeníkovské. Byl to domek bez čísla a v něm bydlil mýtný. Z výtěžku mýt se spravovaly státní silnice. Platilo se z krávy 1 kr., z koně 2 kr., ze zapřaženého dvojnásob. Roku 1890 byla mýta zrušena a bouda vzala za své. Pamětní kniha obce Ždírecké, str. 32. Této křižovatce se ještě donedávna říkalo „Na mejtě“ (někdy také „Na kole“), později, z důvodů zatím neznámých, „Na pikulce“. 22 - V Půžově Kronice Přibyslavské se uvádí: Roku 1866 zřízena byla jízdní pošta z Přibyslavě do Německého Brodu ... Jiná jízdní pošta zprostředkovala jednou denně spojení s Polnou a opět jiná s Borovou a Ždírcem. Když byla vystavěna železná dráha, jízdní pošty kromě ždírecké zanikly. – Podle Pamětní knihy obce Ždírecké byla řádná státní pošta zavedena teprve r. 1872. Jezdila jízdní pošta, dostavníky, od Pardubic do Přibyslavi. Ve Ždírci přepřahali, cestující v zájezdním hostinci Tůmově č. 2 poobědvali, koně nakrmili a jeli dále do Přibyslavi a Polné. Podobná linka byla ze Ždírce do Žďáru... Poštovní úřad byl v následující době (okolo roku 1892) umístěn v tehdejší Pelikánově usedlosti čp. 43, později v čp. 38 (Pelikánovo-Novákovo) a od roku 1930 v Obecním domě čp. 1. 23 - Manželka řídícího učitele Arnošta Chleborada, Paulina, byla neteří novináře a spisovatele Karla Havlíčka Borovského, což potvrzuje výpis z matriky o narození Marty Chleboradové 6. března 1896. Její matka Paulina (manželka řídícího učitele Arnošta Chleborada) je tam uvedena jako dcera Jana Pujmana, kupce v Německém Brodě č. 19 a jeho manželky Johany, dcery Matěje Havlíčka z Německého Brodu č. 19. 24 - Na zadní straně školních zpráv ždírecké školy z období před první světovou válkou jsou velmi poučné ...Výňatky z předpisů školních. Namátkou: Za důvod omlouvací se nepokládá, užije-li se školního dítka k domácím, rolnickým, nebo živnostenským pracím. Tresty, jež se rodičům neb jich zástupcům ukládají pro nedosti omluvené obmeškání školy, jsou pokuty peněžité 2 -10 K, kteréž mohou býti proměněny v trest vězení až do 24 hodin... Sazby se pak zvyšují až na 20 K, nebo dva dny vězení, je-li příčinou zameškání ziskuchtivost rodičů a až na 40 K aneb čtyřdenní vazbu, když se zameškání školní návštěvy opakuje. Dále se v tomto Výňatku stanoví: Školní knihy a jiné vyučovací potřeby buďtež dětem opatřo-
Ždírecká škola (foto 1902). Josef Vltavský (1891), Arnošt Jar. Chleborad (1891-1903)
Podle Eichlerovy topografické sbírky z Archivu Národního muzea Praha, kterou v roce 2012 prozkoumala Věra Novotná, byly v roce 1842 ve Ždírci tyto živnosti: 1 hostinský (Schänker), který byl svobodný a pak zde byli řemeslníci, kteří byli sdruženi v ceších: 1 mlynář (Müller), 1 pekař (Bäcker), 1 řezník (Fleischer), 1 kovář (Schmied), 1 truhlář (Tischler), 1 obchodník s obilím (Getreidehändler) a 2 krupaři (Grießler). Ze zápisu schůze obecního zastupitelstva ve Ždírci dne 20. července 1913 Oprava lavek přes potok v obci. Usneseno by se zakoupily 4 traversy délky 5 m a vnitřek jich se vyplní cihlami a vršek zaleje cementem, by vršek byl udělán jako beton, a zábradlí rovněž zhotoví se železné i zdivo by se zhotovilo z větších kamenů, kvádrů. Jedna z těchto lávek přes Městecký potok u JZD, u které bylo v roce 2011 instalováno nové zábradlí, dosud slouží. Zajímavým, i když neuskutečněným záměrem, byla příprava stavby dráhy Ždírec-Žďár. Podle Novin žďárské radnice (září 1998), snažil se stavbu této trati provány od rodičů, v případě pak prokázané jich nuznosti od obce, kde přebývají ... Povinnost choditi do školy trvá do skončeného roku čtrnáctého. Avšak děti teprve tehdy smějí vystoupiti ze školy, mají-li nejpotřebnější vědomosti školám obecným předepsané, a to z náboženství, ze čtení, z psaní a z počítání ...
sadit už v devadesátých letech minulého století žďárský velkostatek, který pilu ve Ždírci vlastnil s některými dalšími velkostatky v Čechách. Předpokládaná trasa vedla místy vhodnými jako nákladiště dřeva vytěženého z lesů. Zachoval se o tom doklad Vyhláška Cís. král. okresního hejtmanství v Chotěboři ze dne 11. září 1913, kterou se svolává ...politická pochůzka a řízení vyvlastňovací ... na místní dráhu Ždírec-Krucemburk-Žďár. Tomáš Fidler, rolník z čp. 61, obdržel toto pozvání jako jeden ze ...zájemníků, kdož proti výšeuvedenému projektu námitky své podali a jejichž pozemky řízení vyvlastňovacímu se podrobiti mají. /25 S jakým výsledkem toto řízení skončilo, nelze dnes už zjistit. Z pamětníků o tom nikdo neví, ve ždírecké kronice také ani zmínky. Dobrovolná badatelka Věra Novotná, vnučka bývalého ždíreckého starosty Františka Novotného, objevila ale ve Státním okresním archivu v Havlíčkově Brodě v kartonu č. 3 pod inv. č. 58 položku Místní dráha Ždírec-Krucemburk-Žďár, 1912-1915, 1939. Po prostudování uložených archiválií bude možno shora uvedenou informaci doplnit. Za necelý rok po těchto přípravách mělo však hejtmanství v Chotěboři i celé Rakousko-Uherské mocnářství zcela jiné starosti. A tak můžeme bez nadsázky konstatovat, že kvůli nekompromisním výstřelům atentátníka Gavrilo Principa v Sarajevu a vzápětí vypuknutí první světové války, jezdíme do Žďáru převážně po silnici. Po válce, v roce 1926, došlo k poslednímu, také ovšem nerealizovanému pokusu o stavbu této trati.
Příprava stanice Krucemburk s vlečkou na Staré Ransko a stanice Vojnův Městec (výřez pozvánky, 1913) 25
- „Sestoupit“ se měla pozvaná komise na stanici Ždírec-Krucemburk dne 23. září 1913. Pokračovat v následujících dnech až do 29. září a jednat o zřízení stanice Krucemburk s vlečkou ke strojírně v Ransku, dále pak stanic Vojnův Městec, zastávky a nákladiště Škrdlovice a stanice Polnička. Žďárský velkostatek ve spojení s některými velkostatky v Čechách se snažil prosazovat [železniční trať] směr Žďár-Ždírec nad Doubravou, kde vlastnil pilu a předpokládaná trasa vedla místy, která byla vhodná jako nákladiště vytěženého dřeva. K dalšímu pokusu o dráhu Žďár-Ždírec došlo znovu v roce 1911 a roku 1913 byly provedeny trasovací práce v terénu. Vypuknutí první světové války další práce zastavilo. Po válce došlo roku 1926 k poslednímu, neúspěšnému pokusu o stavbu této trati. Noviny žďárské radnice, č. 9/1998.
Doplnění: Věra Novotná nedávno znovu přispěla k dalšímu obohacení ždírecké historie, když v Moravském zemském archivu v Brně, v urbáři Ždírce z roku 1835, objevila obecní pečeť se znakem raka a nápisem WES ZDIRETZ:
S dalším překvapivým zjištěním přišel ždírecký sběratel pohlednic Zdeněk Lukáš, jehož publikace „Ždírec dávných časů“ s kompletním vyobrazením všech dosud vydaných pohlednic Ždírce je k nahlédnutí v městské knihovně. Na zadní straně pohlednice „hasičské kůlny“ je poštovní razítko s datem 1903, ačkoli ždírecký hasičský sbor byl prokazatelně založen až v roce 1905. Tuto zdánlivou nesrovnalost se podařilo vyřešit opět s přispěním Věry Novotné, která objevila v havlíčkobrodském okresním archivu zápisy ze schůze obecního zastupitelstva od roku 1902. A právě v tom prvním z roku 1902 jsou zaznamenány údaje o stavbě hasičské kůlny, která byla zahájena v roce 1901 a dokončována v roce 1902. Celkový náklad 1956 K 72 hal. byl pokryt obecní přirážkou k dani 39 % po oba roky. Takže poštovní razítko 1903 na pohlednici nelže.
1903 - hasičské skladiště se zvonicí, Ždírec Pokračování.
