AKTUALIZOVÁNO v dubnu 2014 - provedeny menší úpravy textu a opravena drobná pochybení
Část 05 Události po skončení války V rozhovoru se stařenkou Stýblovou, která říkala dávno před ukončením války, že tato válka skončí dle proroctví Sibyly na hrázi Ostrolovského rybníka u Nového Ranska, splnila se její slova. Zde skutečně to vypadalo, jak by tady válka skončila. – Z Pamětní knihy obce Ždírecké. Po náletu, ve středu 9. května v odpoledních hodinách, valila se už od Svitav směrem na Chotěboř a na Jihlavu lavina Rudé armády. Zaprášení sovětští vojáci v nákladních autech, vítáni místními obyvateli. Projížděly i legendární „Kaťuše“. Silnice od Kohoutova k Chotěboři byla bombardováním netknutá, rozbitý byl převážně dolní „starý“ Ždírec. Všude po zemi se válely letáky. /1
1
- Leták shazovaný 9. května 1945 sovětskými letadly (překlad z němčiny): Důstojníkům a mužstvu německé branné moci! Dne 7. května 1945 podepsalo v Remeši (Francie) vrchní velitelství německé branné moci listinu, kterou všechny německé oddíly a všechny německé válečné síly jak na západě, tak i na východní frontě bezpodmínečně kapitulují. Tato listina o bezpodmínečné kapitulaci vstoupí v platnost dne 8. května 1945, ve 23 hodin středoevropského času. Vydání rozkazu o bezpodmínečné kapitulaci ponechává na sobě vrchní velitel německé branné moci velkoadmirál Dönitz. Na základě těchto ujednání vás žádám, abyste složili zbraně a vzdali se Rudé Armádě. Oddíly Rudé Armády k tomu obdržely potřebné pokyny. Když tomuto požadavku na základě listiny o bezpodmínečné kapitulaci nebude dostáto a při přelomu dne 9. května 1945 nebude zastaven každý odpor, když německé oddíly nesloží zbraně a nevzdají se RA, zasadím za pomoci prostředků a sil, které mám k dispozici, proti stojícím německým oddílům zničující úder. Nařizuji následující pořádek kapitulace: Zbraně budou složeny, osazenstvo tanků a letadel, jakož i obsluhující mužstvo dělostřelectva se stáhnou od svých strojů a děl na vzdálenost 300 metrů nazpět, vztyčí bílou vlajku a nechají se organizovaně po skupinách zajmout. Vrchní velitel skupin 2. ukrajinského frontu maršál SSSR R. MALINOVSKIJ
Druhého dne, 10. května, přijeli rudoarmějci i od Žďáru. To každému spadl kámen ze srdce, píše o tom kronikář. Současně přicházeli od Žďáru dosud ozbrojení němečtí vojáci, kteří byli před Ždírcem a na Pikulce za přítomnosti Rusů místními gardisty a českými četníky odzbrojováni, řazeni do kolon a odesíláni směrem na Hlinsko. Protože se nedostávalo ozbrojeného doprovodu, mnoho jich zde ještě zůstalo a když se k nim přidalo asi třicet tisíc zajatců, kteří přišli od Chotěboře a od Brodu, byli všichni shromážděni na loukách za školou. Druhý den ráno odcházeli zajatci opět směrem na Poličku a v dalších dnech je následovaly desetitisíce dalších. Většinou byli již beze zbraní, nebo teprve tady skládali zbraně. Nocovali pod širým nebem na loukách a polích, střeženi sovětskými vojáky, příslušníky „revoluční gardy“ a místními „revolucionáři za 5 minut po válce“. Jeden ze zajatců, když se v noci vzdálil za potřebou, byl zde udatně zastřelen místním občanem F. O. Několik zajatců také zemřelo na následky zranění a podle zápisu v kronice byli pohřbeni v kráterech od bomb. Odhaduje se, že Ždírcem tehdy prošlo okolo sedmdesáti tisíc německých zajatců. Je celkem pochopitelné, že Rusové i gardisté a někteří místní horlivci nezacházeli se zajatci v rukavičkách. Smutným obrázkem ale v některých případech bylo, že je nemnozí ždírečtí občané okrádali. Vynikala v tom zvláště schovanka Zdražilových (později francouzská občanka Marie Dears, která se po listopadové revoluci přihlásila o „svůj“ majetek po Zdražilových – nikdy nezaplacený dům čp. 48, postavený z poválečné stavební obnovy). Ta pod záštitou svého ozbrojeného ochránce neznámého původu obírala zajatce o hodinky a jiné cennosti. S košíkem na brambory v ruce. Podobné počínání je svědecky doloženo také u další ždírecké občanky, tehdy ještě slečny J. N., v pozdějších letech té nejhorlivější členky vládnoucí strany. /2 Po lukách a polích se potulovala tisícihlavá stáda koní spásajících úrodu a poháněna ruskými výrostky-vojáčky pomalu postupovala na východ. Po nich hnaly ruské ženy-vojačky velká stáda hovězího dobytka. Naštěstí jaro i léto toho roku bylo velmi příznivé, takže všecko vbrzku dorostlo a dobře se urodilo.
Silnice pod Pikulkou a louky ke Kopanině
2
- Někteří vojáci se svých cenností zbavovali raději sami, protože tušili, co je v ruském zajetí čeká. Paní Culková, žena listonoše Františka Culka, šla pro vodu k hydrantu u Tůmova křížku, když okolo přecházeli zajatci. Tu jeden z nich vystoupil z řady a do plechového hrnečku, který držela v ruce, jí vhodil dvoje náramkové hodinky s výmluvným komentářem: „Sibir!“
Všude v okolí byly zbytky vojenské techniky, nákladní auta, obrněné transportéry, tanky a jiná vozidla, v příkopech a v okolí silnic se povalovaly součástky vojenské výzbroje a zásob, zbraně a munice. To vše bylo třeba postupně shromažďovat a odvážet. V opuštěných vozidlech bylo také mnoho věcí a zásob a věcí ukořistěných německými vojáky při tažení Evropou. Proto vypukla horečka tzv. národního veletrhu, kdy lidé z obce i širokého okolí hledali a odnášeli vše potřebné. Kronikář Antonín Kolář o tom píše: Ždírec se stal střediskem výprav lidí z okolí, kteří přišli za válečnou kořistí. Přišli pěšky a odtud odjížděli s trakaři, vozíky a vozy, do těchto zapřáhli chycené koně, jichž tu byly tisíce po loukách i polích ... Dnešní ždírečtí kluci si nedokážou ani ve snu představit tehdejší poválečnou romantiku: opuštěné tanky, samohybná děla, nákladní i osobní auta, zbraně všeho druhu, „panzerfausty“, vojenská munice, „patróny“, „handgranáty“. Sedět například ve slavném německém „Tygru“, dívat se průzorem, domlouvat se tankovým „interkomem“ a odnést si odtud co libo – co by si kluci mohli více přát?. Nikdo to nehlídal, nikdo nás nevyháněl. Ti odvážnější „kuchali“ dlouhé tankové náboje a dobývali z nich vzácný střelný prach v podobě dlouhých tyčinek, nebo uložený v plátěných pytlíkách. Prach totiž krásně hořel a daly se s ním provádět zajímavé pokusy. V autech také bylo možné nalézt tehdy nesmírně vzácné kuřivo a různé potřebné věci. Hovořilo se však i o případech, kdy Němci před opuštěním vozidel nastražili v nich zákeřné léčky, ale ve Ždírci k ničemu podobnému naštěstí nedošlo. Ze zbraní nejdříve zmizely tolik žádané pistole. Pak už se nalézaly jen německé mauzerovky, ale o ty pro jejich neskladnost příliš velký zájem nebyl. Snad si jen občas vystřelit. Však se po okolí ozývala střelba ještě dlouho po válce. Nebo koně! Osedlaní i bez sedel. Každý odvážnější kluk si tehdy nějakého chytil. Koně byli poměrně krotcí, zvyklí na vojáky. Potom ale ten smutek, když jsme je museli opět vypustit a nemohli si je nechat doma. Krušné bylo také loučení s ukořistěnými zbraněmi. Dodnes je mi smutno při vzpomínce, jak jsme na otcovo přísné nakázání museli odnášet krásné modré pistole na obecní úřad.
Zbraně na „kanále“
Likvidace munice – pancéřové pěsti
Docházelo ovšem i k politováníhodným poválečným excesům. O bezostyšném okrádání německých zajatců už byla řeč. V rámci pseudorevoluční horlivosti byla také místními i cizími vykradena a barbarsky vydrancována Homolkova vila, jejíž obyvatelé se jako rakouští občané zkompromitovali za války nevyhnutelnou příslušností k Němcům. V přípise MNV ze srpna 1945 se to svádí na „příslušníky Rudé armády, kteří tam byli ubytováni“, ale ti už přišli do vyrabované budovy a zcela jistě nevykopá-
vali zavřené dveře. Ještě dnes „zdobí“ některé ždírecké domácnosti věci ukradené z Homolkova majetku. Začínalo „znárodňování“. Zřejmě v duchu hesla starých socialistů, že ...každý majetek je loupež (Proudhon, Engels). Starosta František Novotný spolu s poštovním revidentem Čeňkem Dvořákem raději zajistili rodině Homolkových tajný noční odjezd na rakouské hranice, protože jim zde hrozilo lynčování. /3 V obci se na několik týdnů ubytovali vojáci Rudé armády, kteří v Kopanině vybudovali vojenský tábor s celým příslušenstvím včetně kuchyně a parní lázně, vše z prken a fošen rozebraných na ždírecké pile. Měli zde i opravnu vozidel a večer promítali filmy pro vojáky i pro veřejnost. Krátce zde sídlili i Rumuni, kteří však po okolí kradli co se jen dalo, proto byli soustředěni v lese na Starém Ransku a na Račíně. /4 Koncem května začínal návrat sovětských vojsk do vlasti, takže Ždírcem stále projížděly vojenské motorizované kolony a procházely pěší kolony sovětských vojáků směrem na východ, na Poličku a Svitavy. Řídící Kolář o tom pořídil zajímavé zápisy: 4. a 5. VII. Ždírcem projížděla motorisovaná ruská armáda od Pardubic i od Poličky směrem na Havlíčkův Brod ráno od 4 hodin do 15 hodin odpoledne. Nepřetržitě auto za autem. Nákladní auta byla přebohatě naložena vším možným – nábytek, postele, skříně, kredence, matrace, klubovky, noční stolky, zrcadla, věšáky, obrazy, kola, motocykly, nádrže s benzinem, divadelní kulisy, opony a sedadla, hudební nástroje, gumy na auta, látky a šatstvo, obuv, peřiny, školní zařízení a pomůcky, kufry a kufříky, kuchyňské nádobí, lustry a lampy, překližky, dobytek atd., atd. 10., 11. a 14. VII. hnali Rusové – ruské dívky a vojáci na koních – několik set krav směrem k Havlíčkovu Brodu. Na noc celá stáda v některé vesnici zaženou na louky, aby se dobytek napásl a přenocoval. Ženy z té vesnice a ruské dívky krávy vydojují, mléko odstřeďují a ze smetany tlučou máslo. 15. VII. projíždělo několik set ruských aut naložených vším možným. Denně také jezdí od Chrudimi auta a traktory s všemožným nákladem. Rusové vezli také šest aut drůbeže. Vypadá to tak, jako by chtěli vystěhovati celé Německo, ale bez Němců. 18. VII. prošlo Ždírcem asi 700 ruských válečných zajatců a vězňů z osvobozených koncentračních táborů – na kolech, s vozíky všeho druhu, s dětskými kočárky. Jdou od Berlína na Vídeň, většinou pěšky. Ústroj mají civilní, postrojeni jsou všelijak. Ve Vídni prý dostanou stejnokroje a půjdou přes Maďarsko do Rumunska, kde prý budou prodělávat vojenský výcvik a po roce půjdou domů. [Jako „zrádci“ většinou rovnou do Gulagů.] 3
- Starostu Novotného za to, že umožnil rodině Homolkových skrývat se přechodně v jeho usedlosti a pak odcestovat do Rakouska, podle jeho vlastních slov chtěli členové RG (revoluční, neboli „rabovací“ gardy) popravit. Jeden ze dvou Homolkových synů také byl, jak se později zjistilo neprávem, obviněn z účasti na vraždění ve Slavětíně. Byl týrán a vyslýchán. Před dalším utrpením ho – jaká ironie osudu – zachránil sovětský plukovník. Ten „Lexu“, jak se mu tady všeobecně říkalo, převzal z věznice v Chotěboři do sovětského zajetí, ze kterého se vrátil (nikoli ovšem do Ždírce, ale do Rakouska) v roce 1948. „Starý“ Homolka přitom za války likvidoval udavačské dopisy, které mu místní posílali na svoje spoluobčany. 4 - Rumuni. Pro osvěžení paměti nutno dodat, že Antoneskovo Rumunsko válčilo nejprve na straně Hitlera proti Rusům. Po Německu a Itálii vyslalo do války proti SSSR nejpočetnější kontingent ze všech satelitů „tisícileté říše“. Rumuni také nesou odpovědnost za smrt minimálně 110 tisíc Židů. Když se během jaskokišiněvské operace ocitla rumunská armáda před katastrofou, vypuklo v Bukurešti 23. srpna 1944 protifašistické povstání. Nová vláda vyhlásila Německu válku a uzavřela příměří s protiněmeckou koalicí. Rumunská armáda bojovala na našem území v sestavě 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského a Sověti svého bývalého nepřítele nijak nešetřili. Proto jich při osvobozování našeho území padlo přes třiatřicet tisíc. Vojáci Rudé armády Rumuny pohrdali a neměli je příliš v lásce. Rumuni se také Rusů báli „jako čert kříže“, jak jsme toho byli svědky i u nás ve Ždírci.
Odpoledne a k večeru 24. VII. prošlo obcí mnoho ruských zajatců z německého zajetí, osvobozených Američany a Angličany. Šli pěšky směrem k Poličce. Též projelo mnoho nákladních aut s hovězím dobytkem a ovečkami od Chrudimi k Havlíčkovu Brodu. /5 18. X. 1945 projelo Ždírcem asi 15 povozů českých uprchlíků z Těšínska, kteří prchají před Poláky, neboť Poláci jim činí příkoří a násilnosti a vyhánějí je z Těšínska, které chtějí sami obsaditi. Je pochopitelné, že zápisy podobného charakteru, navíc od člověka, který v ruském zajetí za první světové války poznal na vlastní kůži poměry panující na východě, nemohly dojít obecného souhlasu v poválečné euforii osvobozeneckého slavjano- a zvláště rusofilství, kterou jsme tehdy sdíleli téměř všichni. Řídící Kolář také ještě před koncem roku 1945 se svými záznamy ve ždírecké kronice skončil. Kronika pak byla několik let bezprizorná, až se jí v roce 1950, tedy už za vlády komunistů, ujal Josef Bílek. Ten celou Kolářovu kroniku s příslušnými úpravami a některými vynechávkami pečlivě přepsal tak, aby nevzbuzovala pohoršení a vyhovovala tehdejší dobové cenzuře. Proto je nutné brát některé pozdější Bílkovy záznamy o událostech z doby těsně po válce s rezervou. Ať již z důvodů obavy před „kritikou shora“, nebo proto, že po pěti letech nebylo už možné některé události přesně popsat a hodnotit. Na počátku padesátých let byla už zkrátka jiná doba a pravda je věc nesmírně ohebná. Mění se s časem, společenskými poměry i s lidmi. A tak zvaná historická pravda? To už je tuplem „děvka prodejná“. Stačí jen zalistovat starými učebnicemi dějepisu. /6
Poválečná obnova Poměry se postupně konsolidovaly. Hned 8. května byl ustaven první Revoluční místní národní výbor s předsedou Františkem Novotným, po třech dnech pak druhý Místní národní výbor, jehož předsedou zůstal dosavadní starosta obce František Novotný. Tajemníkem byl zvolen Osvald Zdražil a jeho zástupcem Pravoslav Carda. Dalšími členy byli zvoleni zástupci čtyř vládních politických stran na veřejné schůzi občanstva. Národním správcem Homolkovy tkalcovny byl jmenován Josef Hošek ... Podnik odsunutého Alexandra Homolky byl dlouho těžkým oříškem pro představitele obce.
5
- Stalin považoval sovětské vojáky , kteří upadli do německého zajetí, za zrádce. Po osvobození šli proto všichni bez soudu rovnou do gulagů. Sovětský svaz neuznává ruský podpis haagské konvence o válečných zajatcích ... neuznává své včerejší vojáky. Není jeho úmyslem podporovat je v zajetí ...Také invalidé Vlastenecké války byli posíláni do vyhnanství ... Vlast, která zradí své vojáky, copak je to ještě vlast? Solženicyn: Souostroví GULAG. 6 - Josef Bílek, záznam v kronice z listopadu 1951: Ve vedení pamětní knihy nastala přestávka. Celých 5 let nebyl učiněn žádný zápis, právě v údobí pro máš národ a stát tak důležitém, ba snad nejdůležitějším. To ukáží nám příští léta a desetiletí. Bylo těchto 5 let tak rušných a tak bohatých na nejpronikavější změny ve struktuře celého našeho života, že z vedoucích činitelů ve Ždírci nikdo neměl čas dbáti a starati se o to, aby všechny tyto změny a události byly také zaznamenávány. Tak se stalo, že nám mnohé uniklo, že jen s obtížemi a kuse sháníme data, prameny a příčiny různých událostí, že mnohé z nich již zrekonstruovati nedovedeme a ani nemůžeme. Vedení pamětní knihy bylo mi předáno a svěřeno v roce 1950. Pokusil jsem se vyplniti vzniklou mezeru jak jsem nejlépe dovedl. Prosím, aby moje poctivá snaha doplniti chybějící a pravdivě zaznamenávati dění dnů příštích byla kvitována.
Několik národních správců se vystřídalo než bylo dosaženo jednoty s nadřízenými složkami a než se situace poněkud stabilisovala. (Bílek) Osvědčování státní a národní spolehlivosti působilo též mnoho obtíží a zlé krve. Byly vynášeny staré klevety a osobní věci, vydaná osvědčení musela býti namnoze odebírána a zase pak znovu vydávána. Byly z toho četné vzrušené kontraverse i hádky. Nové funkcionáře čekala velká práce ... Nový národní výbor vykonal ve zbytku roku 1945 celkem 30 schůzí, nehledě k četným schůzím jednotlivých sekcí ... Život se ale dostával do normálních kolejí. Po týdnu po osvobození již jezdily vlaky a za necelých 14 dní se již zase svítilo elektřinou. Ranění při náletu vraceli se postupně z nemocnice a všechno úsilí bylo věnováno opravám poškozených domů. Zedníci stali se nejhledanějšími řemeslníky ... Nebyly cihly. Kdo je potřeboval, musel si je jít vyrobit až do Úhřetic. Vápno se shánělo s obtížemi, muselo se dovážet. Nebyly hřebíky, nebyla krytina. Štěstí ještě, že jsme si na nouzi tohoto druhu zvykli již za války ... Německá auta, tanky, děla a různé povozy byly stahovány na určená shromaždiště. Tak vznikla celá pohřebiště těchto trosek výzbroje kdysi slavné německé armády. [Největší bylo na polích a loukách k Novému Ransku, kde stály jejich vraky až do roku 1947.] Místa tato byla hojně navštěvována a stala se na dlouho zdrojem součástek do motorových vozidel. Z obecního úřadu odešel zpět k finanční stráži tajemník Mottl, za války pensionovaný poštmistr Čeněk Dvořák nastoupil opět své staré místo. Do nově utvořené československé armády vrátil se rovněž za války pensionovaný major Josef Stýblo a poručík Vladimír Krupař. 19. VI. vystřelovali pyrotechnici vykopané nevybuchnuté bomby v Horním lese. Bylo nařízeno otevříti okna, ale vzdor tomu vše otřásalo se výbuchy až eternitové krytiny praskaly.
Nevybuchlá bomba u Chrudimské silnice
Některé okolní obce i vzdálenější města a vesnice pomáhaly vybombardovanému Ždírci příležitostnou výpomocí a finančními částkami. Na výzvu v denním tisku sešlo se do konce června 1945 na 650 tisíc korun. Ke konci července už to bylo 780 a v říjnu celkem 817 tisíc. Například město Hradec Králové poukázalo svým spolkem Charitas částku 300 tisíc. Tento obnos rozdělil MNV za účasti postižených ve veřejné schůzi postiženým. (Kolář). Rozdílení darů došlých pro postižené ukázalo se zdrojem mnoha nesnází a důvodem k nespokojenosti a rozčilování mnohých občanů. Poctivé úsilí členů národního výboru bylo kvitováno stálými výtkami a stížnostmi. Těžko se zachovati všem. (Bílek). Z řemesel se zvláště osvědčily sdružené brigády ochotných sklenářů, kteří většinou zdarma zasklívali stovky vytlučených oken. Například sklenář Sentner z Chotěboře po tři týdny zasklíval v hostinci u Pochopů potřebným lidem venkovní okna. Na vnitřní muselo dojít později. Téměř čtvrtina obyvatel Ždírce se vystěhovala do pohraničí, takže to ještě znásobilo nedostatek pracovních sil. /7 Byli to ponejvíce takoví, jimž nálet zničil domovy a kteří museli bydlet nouzově nebo v cizím. První čtyři rodiny se odstěhovaly do Zaloňova u Jaroměře už 7. července (Jan Dočekal z Balkánu, František Daniel-Záruba, Antonín Holas a kovář František Culek ml.). Další je pak následovali koncem měsíce (Rusín Ondřej Koperdák, Václav Beran, Rudolf Fiala, Bohumil Daniel, Antonín Marek, Bohumil Soukup, Antonín Fiala, František Gregor). V srpnu pak odejela Marie Plašilová a rodiny Josefa Novotného a Josefa Buraně. Tomuto „stěhování národů“ nebyl však ještě zdaleka konec a rodiny i jednotlivci odjížděli ze Ždírce ještě po celý zbytek roku (například Hujerovi, Stehnovi, rodina Josefa Fidlera, Konfrštovi, Třískovi, Turečkovi, rodina Jaroslava Mísaře, Josef Pecka a další). Jiní lidé se naopak do Ždírce přistěhovali, většinou za prací (například řezník Kasal si pronajal Mühlfaitovo řeznictví, Jaroslav Šorf do Lacinovy tkalcovny). V říjnu 1945 se do Ždírce vrátily také obě manželky Homolkových synů se šesti dětmi, protože životní podmínky v Rakousku byly pro ně nesnesitelné. Do některých rodin ve Ždírci byly na přechodnou dobu přiděleny k pomoci v domácnosti a v hospodářství rodiny německých uprchlíků. Do slovníku poválečných let bylo na dlouhou dobu zapsáno slovo „brigáda“. Svépomocná brigádnická práce pro sousedy i pro obec se podle zápisu v kronice ... ukázala v četných případech jediným, téměř nepostradatelným východiskem z nouze. Brigádou byla posekána louka osiřelá po odešlých sousedech, brigádami se zacelily rány po kráterech, zakopávali koně zdechlí na polích, brigádnicky byla opravena poničená škola. Postupně se zlepšovala i výživa obyvatelstva, potravinové lístky byly ovšem ještě několik let po válce nutností. Po okupační odmlce se znovu rozbíhala kulturní a osvětová činnost, staré spolky se hlásily opět k životu. Zaniklo pouze místní Kuratorium a protektorátní Národní souručenství. V letních měsících proběhly také první poválečné odvody branců od 20 do 24 let do československé armády a odvedenci naruko-
7
- Osídlování pohraničí. Pohraničí volalo po osídlencích, po pracujících rukou. Mnoho lidí odešlo ještě v tomto roce do pohraničí. Odešli tam lidé dobří a poctiví, odešli tam však také lidé, které by bylo pohraničí lehce mohlo postrádati. Odchod obyvatelstva projevil se zde značně nepříznivě nedostatkem pracovních sil, takže některé podniky byly nuceny redukovati svoji kapacitu a omezovati svůj provoz, neboť pracujících rukou se všude nedostávalo. Měnová opatření z listopadu 1945 měla příznivý vliv na vzrůst pracovních sil, neboť mnoho lidí zbohatlých ve válce bylo nuceno jíti do práce. Kronikář Bílek.
vali v říjnu. Ze Ždírce jich bylo 36. Rekruti uspořádali 5. srpna u Lázničků, po šesti letech zákazů, první poválečnou taneční zábavu, na které hrály dvě kapely..
Pováleční branci s předsedou MNV Pravoslavem Cardou Ždírecká škola, kde byli ke konci války ubytováni vojáci, vyžadovala nutné opravy, které trvaly téměř do konce roku 1945. Děti se mezitím učily provizorně v tanečním sále u Lázničků a v kohoutovské hospodě Na dupandě. Důležitým poválečným opatřením byla měnová reforma. Od 1. listopadu 1945 byly uvedeny do oběhu nové československé peníze, které se vyměňovaly za staré protektorátní do částky 500,- Kč. Ostatní peníze bylo možno uložit na tzv. vázané vklady, kam připadly také veškeré vklady u peněžních ústavů. Tudíž nyní jsme si kapitálově všichni rovni! Pravím kapitálově, ale v hlavě přec toho má někdo víc, jiný méně a někdo třebas nic! – podotýká k tomu v kronice řídící Kolář. Z vázaných vkladů mohla banka na základě zdůvodněné žádosti uvolnit omezenou částku pro nejnutnější účely, například na pohřeb nebo na svatbu, případně na odůvodněnou stavbu. /8 Zdejší občan Jan Dymáček, který za okupace projevoval značné sympatie k Hitlerovi a jeho nacismu a provinil se v mnoha menších deliktech proti cti řádného Čecha, byl odsouzen v Chotěboři na 7 roků do vězení. Jinak byly menší rozepře urovnány... Taktéž téměř úplně vypořádána otázka válečných náhrad. (Bílek) Dne 7. května 1946 projížděli obcí zástupci partyzánů téměř všech národů Evropy, kteří bojovali proti fašismu. Vraceli se z Račína, kde den před tím byla uspořádána pěkná slavnost v místech, kde působila brigáda M. J. Husi. Význačnou osobou mezi nimi byl vrchní velitel partyzánských oddílů ruský generál Kovpak ... 8
- Dekretem prezidenta Beneše byla po válce nařízena „regulace československé měny“, při níž se všechny vklady v peněžních ústavech prohlásily za „vázané“ se slibem, že budou postupně uvolňovány. „Regulace“ byla mj. zdůvodňována tím, že nelze rozlišit mezi „poctivými“ a „nepoctivými“ penězi, protože prý většina vkladů pochází z rabování v pohraničí, šmeliny a ekonomické činnosti pro okupanty. Ukázalo se, že nějaké „uvolnění“ vázaných vkladů politikům nepřipadlo na mysl: lidé se ke svým majetkům nikdy nedostali. Češi tak byli okradeni už osm let před komunistickou měnovou reformou 1953.
Junácká chata u Kabátova Po osvobození byla ve Ždírci založena skautská organizace Junáka, jejíž členové si v roce 1946 postavili v lese u Kabátova pěknou srubovou chatu. /9 V lednu 1946 byla znovu utvořena osvětová rada. V tomto roce bylo uspořádáno několik veřejných vzpomínkových akcí a oslav (T. G. Masaryk, Jiří Wolker, Mistr Jan Hus, výročí pražského povstání a výročí osvobození od fašismu, Svátek matek, Den dětské radosti, Stromkový den, dožínky) a sehráno několik divadelních představení. Po válce se krátce zdálo, že život se vrací do normálních prvorepublikových demokratických poměrů. V září 1945 proběhly volby volitelů do ONV a Prozatímního národního shromáždění. Dohodou byli zvoleni Pravoslav Pelikán za stranu národních socialistů, Josef Hošek za stranu sociálně-demokratickou a František Novotný za strany lidovou a komunistickou. 26. května 1946 pak byly uspořádány celonárodní volby do Ústavodárného národního shromáždění. Propagace v obci proběhla slušnou formou. Z platných odevzdaných 424 hlasů bylo 162 pro KSČ (38,2 %), 102 pro stranu lidovou, 88 pro národně-socialistickou a 68 pro sociální demokracii. – Citace ze ždírecké kroniky. – K tomu dlužno podotknout, že ... ti lidé v roce 1946 nevolili koncentráky, násilí a nesvobodu, když dali komunistům osmatřicet procent hlasů. Ti volili jejich sliby, napsal Ferdinand Peroutka. /10
9
- Junácká chata, postavená v roce 1946, byla po zákazu junácké organizace v roce 1948 přidělena místním „svazákům“, kteří ji v roce 1959 dali k dispozici pionýrům. V roce 1970 ji svazáci po dohodě s tehdejším vedením obce lehkomyslně prodali jakýmsi spekulantům z Pardubic. Zanedlouho vyhořela, když ji majitelé údajně sami zapálili za účelem pojistného podvodu. 10 - Parlamentní volby v roce 1946 proběhly v prostředí omezené poválečné demokracie a mohly se jich účastnit pouze strany politického středu a levice. Komunistická strana získala v českých zemích téměř 40 procent hlasů a spolu se sociální demokracií měla většinu, přestože vláda byla sestavena na koaličním základě společně s národními socialisty a lidovci. Toto atypické uspořádání pak bylo pouze mezikrokem k únoru 1948, kdy komunisté provedli převrat a nastolili totalitní politický režim. „My komunisté nesmíme připustit, aby živnostnictvo jako početná složka národa sedlo na lep těm nepoctivým politickým kejklířům, kteří se snaží pomluvami o našem plánu zestátňování drobných živ-
Hlavním problémem roku 1947 bylo katastrofální sucho, které se pochopitelně nevyhnulo ani Ždírci. Kronikář k tomu uvádí: Od dubna nepršelo až na podzim. Půda byla vyprahlá do dvou metrů hloubky. Nebyla ani rosa. Vysychaly studny. Voda se dovážela ze studánek v lukách a lesích. Obilí bylo řídké a mělo málo zrna. A to u nás uprostřed lesů bylo snad ještě ze všech krajů nejlépe. Úroda brambor byla podprůměrná, bylo málo sena, nebylo čím krmit. Nejhůře bylo po žních. Našel se však brzy přítel, který pomohl ve chvíli, kdy bylo nejhůře: Sovětský svaz. /11 Kromě náročných prací na stavbě obecního vodovodu, o které pojednáme v další části podrobněji, byla v roce 1947 vydlážděna nákladem dráhy silnice k nádraží, postavena sběrna mléka u Bělouškovy sádky a ze strojů dodaných americkou organizací UNRRA zřízena v poškozeném domě Němcových čp. 27 obecní prádelna. (Nyní je na tom místě postavena hasičská zbrojnice). Továrník Lacina dokončil výstavbu objektu čp. 166 se čtyřmi byty pro své zaměstnance a zahájil stavbu nové tovární haly. Protože se množily žádosti o stavební povolení, obec také objednala regulační plán, počítající s rozšířením zástavby směrem k Sobíňovu. Kulturní činnost ovšem v tomto mimořádně pracovním roce značně ochabla, obec pouze zakoupila promítačku na šestnáctimilimetrový film. V Krucemburku bylo na konci léta započato se stavbou školy, na kterou byl rozpočet 40 milionů. Měla to býti škola moderní, vzorná, na které se nemělo šetřiti. Mělo na ní být ukázáno, co dovedeme pro své děti obětovati a udělati. – Tato stavba byla prosazena proto, že původní krucemburská škola byla při náletu zničena. Nová krucemburská škola mimo spádové území a bez výhodnějšího dopravního spojení však bohužel na dlouhá desetiletí zablokovala stavbu nové školy ve Ždírci. Bez podrobnějšího komentáře je v kronice zaznamenáno, že v roce 1947 bylo ... exhumováno a přemístěno na hřbitov několik německých vojáků, pohřbených na různých místech okolo obce. (Slovo „pohřbených“ je na tomto místě eufemismem, proto-
nostníků očernit naši stranu v očích živnostníků ... KSČ trvá na udržení soukromého vlastnictví pracujících zemědělců a nepomýšlí na nějaké tvoření kolchozů ...“ Z předvolební program KSČ v roce 1946. „Když je Gottwald u vesla, to je rozkvět řemesla“ Z předvolebních hesel komunistů v roce 1946. Po vítězství komunistů ve volbách 1946 jsem rychle ztratil iluze Ne ani tak kvůli síle komunistů, ale při pohledu na neschopnost ostatních stran jim čelit. Vždyť první znárodňovací dekrety prosadili národní socialisté a sociální demokraté. Vlastně i proti komunistům, kteří se tehdy ještě obávali, že příliš prudké znárodňování vyděsí voliče. No, nevyděsilo... Nebo si vezměte, že lidovci se nerozpakovali vyloučit ze strany takové lidi, jako byli Pavel Tigrid a Helena Koželuhová. Jen za to, že kritizovali Sovětský svaz ... Ivan Medek: Čekám na statečné nové doby. Víkend HN, 11.11.2005. Komunisté v letech 1944-1948 používali ve střední a východní Evropě dvě taktiky: maskování a kolonizaci. Maskování nebo kamufláž znamená, že strana skrývá svoji pravou podstatu, své skutečné záměry, aby se dostala z izolace a aby zbavila své budoucí oběti strachu z ní. Jednoduše jde o to dát najevo, že komunistická strana je stejná jako ostatní, vyznává stejné demokratické hodnoty. Taktiku maskování komunisté používali v hojné míře rovněž v meziválečné západní Evropě a koneckonců také v současnosti (viz postavení KSČM v soudobé České republice). Kolonizace je něco jiného. Označuje infiltraci do jiných stran, kam umísťuje své sympatizanty, nebo dokonce tajné členy (hlavně do vedení), aby je rozkládali, ale i do ostatních organizací ... Michal Kubát, Revue Politika č. 4/2006. 11 - Pomoc SSSR. Kronikář ovšem tehdy nemohl tušit, že tohle byl dar přímo danajský. Historie ukázala, že šlo o politickou agitaci a přímo o zločinné jednání, aby si nás nedostatečnou dodávkou nekvalitního obilí zavázali a připoutali, zatímco u nich na Ukrajině řádil Stalinem uměle vyvolaný hladomor. Museli jsme proto odmítnout nesmírně výhodný Marshallův plán i nabídky dodání levné a kvalitní americké a kanadské pšenice a namísto toho ručně přehazovat ruskou zadinu ze širokorozchodných na naše normální vagóny. A ještě se jim za to uvázat „na věčné časy“.
že podle dřívějších kronikářských záznamů byli tito vojáci „zaházeni v kráterech po bombách“. Viz část 4.) Postupně byl také dokončován odvoz vojenských vraků: ... Vraky tanků a vozidel zanechané okolo silnic a cest, v polích a lesích, svezené na několik míst (pohřebišť) byly rozebírány a odesílány buď vojenskou správou k rozmontování, nebo do hutí jako staré železo. Přitom byly stále ještě odstraňovány zbytky vojenské munice a nevybuchlé náboje. Byl to přímo zázrak, že přes množství zbraní, munice a nejrůznějšího nebezpečného vojenského materiálu všude v okolí nedošlo ve Ždírci k vážnějšímu neštěstí, zvláště u dětí, které prolézaly německá auta a vraky tanků, hledaly náboje, granáty, střelný prach a výbušniny a prováděly s tím nejrůznější alotria. Tehdejší kluci byli ale samostatní, zvyklí práci, rodiče na ně neměli tolik času, a zvláště výrostci za dobu války pochytili nemálo „vojenských“ zkušenosti. Byli takříkajíc ostřílenější. Desetiletý Mirek Mikulecký přišel ale o nohu, když mu ji přejelo německé auto, dvanáctiletý Bartošík přišel o oko a prst při neopatrném zacházení s odhozenou pancéřovou pěstí a jeho komplic desetiletý Slávek Švandů přitom utržil několik střepin do těla, které tam nosí dodnes. Dětem Klepetkovým, procházejícím okolo s kočárkem právě v době výbuchu, se naštěstí nic nestalo. (Viz část 4.) Největší tragédií byla smrt tří hochů ze Sobíňova, kteří za mostem u Nového Ranska manipulovali neopatrně s dvěma vojenskými náložemi až došlo k výbuchu. /12 To vše se odehrálo ještě v roce 1945 a je to podrobně popsáno ve vzpomínkách přímých účastníků, zaznamenaných autorem této historie.
12
- Zápis ve ždírecké kronice: Neštěstí s minou. Na podzim roku 1947 [chybné datum – viz dále] došlo u Nového Ranska k neštěstí, při němž zahynuli 3 hoši. Hráli si s nevybuchlými minami, které náhodně objevili. Byly to snad poslední oběti této hrozné a zbytečné války, které jí zdejší kraj musel přinésti. O této nešťastné události se vyrojilo plno nejrůznějších dohadů. Nechme proto vyprávět přímého svědka Jana Coufala ze Ždírce (1935-2008), který o tomto svém traumatickém zážitku z mládí mlčel téměř osmapadesát let (kráceno): Jednoho nedělního odpoledne v létě roku 1945 jsme vyrazili s kamarády na patrony. Prolezli jsme tanky u Sebranky a nasbírali plné kapsy patron. Pak jsme přešli silnici a přebrodili mělkou Doubravku za mostem k Sebrance, když tu jsme přišli v ohbí směrem k Sobíňovu na dvě konzervy. Byly to, pokud si pamatuji, válce vysoké asi třicet centimetrů a vypadaly skutečně jako velké konzervy. Nahoře měly jakési výstupky, podle mého nárazníky nebo rozněcovadla. Jirka Matoušků hned kudlu a začal se do jedné konzervy dobývat. „Nehrej si s tím“, povídám mu, „podívej, tady je napsáno ACHTUNG!“. Pojednou jsme zpozorovali, jak od Sobíňova přichází tříčlenná skupinka větších hochů, kteří by nám naše patrony mohli sebrat. Proto jsme raději vyklidili pole, přebrodili Doubravku a přeběhli silnici, když vtom se za mostem ozvala ohlušující detonace! A právě z toho místa, kde jsme předtím našli ty dvě „konzervy“! Strnuli jsme a báli se tam vrátit. Zakrátko se ale začali od Sebranky i od Ždírce sbíhat lidé, kteří se v hloučcích shromažďovali po silnici nad mostem. Dodali jsme si tedy odvahy a šli se také podívat. Pohled, který se mi naskytnul, mi z paměti do smrti nevymizí! Nebýt těch tří nešťastníků, uvědomoval jsem si – a uvědomuji si to dodnes – byly by tam po silnici, po louce, na stromech a na keřích u Doubravky zkrvavené zbytky našich vlastních těl. Sobíňovští pamětníci některé údaje dále upřesňují: k neštěstí došlo na sobíňovské posvícení, které bývá pravidelně třetí neděli v říjnu. Bylo to tedy přesně 21. října 1945. Dva hoši byli ze Sobíňova – patnáctiletý František Smejkalů a třináctiletý Karel Vacků. Dvanáctiletý hoch Pastorků byl Vackův příbuzný, který přijel s rodiči do Sobíňova na posvícení. Pochováni byli na dolním, nyní už zrušeném sobíňovském hřbitově. Uveřejněno v Sobíňovském zpravodaji „S noviny sobíňovských občanů“ číslo 2, ročník 5., červen 2003, strana 4-5, pod názvem Nevinné oběti války.
Částečná bilance německé okupace: V letech německé okupace přišlo násilně o život 360 tisíc československých občanů, z toho 195 tisíc umučeno v koncentračních táborech, 156 tisíc Čechů, Slováků, antifašistů z řad Němců, Maďarů, Poláků a Ukrajinců zahynulo na popravištích gestapa, či padlo v domácím odboji, na východní, západní a africké frontě, 6 432 českých občanů nasazených na nucené práce v Německu zahynulo při bombardování. /13 Německo získalo v okupovaném Československu kromě jeho výrobních a lidských kapacit 1582 letadel, 469 tanků, 500 protiletadlových děl, 2 175 děl různé ráže, 115 tisíc pistolí, tři miliony dělostřeleckých nábojů, 43 tisíc kulometů, miliardu kusů pěchotního střeliva a další válečný materiál jako vozidla, oděvy, výstroj apod. Vl. Levinský: Ještě jsou pamětníci. Denní telegraf, 1995.
Pokračování. 13
- Němci nadšení Hitlerem ... tak můžu říct, že v přírodní říši mají jediné přirovnání s prasaty! Protože jedině svině je schopná napadnout nemocnou svini a kousnout ji ... Na rampě vystupovaly děti. A to byli nepřátelé Německa. Děti! Čili ti Němci neměli soucit, slitování, porozumění, nic! Chovali se jako prasata. A to jim zůstane na věčný časy. A musí se chovat příštích deset tisíc let tak slušně, aby lidi uvažovali – ne aby jim to odpustili. Protože odpustit se to nedá ... To se ještě nikdy v historii nestalo, aby jeden národ se povýšil nad všechny ostatní s tím, že je vyhubí ... Arnošt Lustig ve filmovém dokumentu Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky (ČT 2010).
