Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK)

Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK) reg. č.: CZ.1.04/3.1.00/05.00015

© Charita Olomouc

sbornik_obalka_2011_A5.indd 1

2.10.2012 20:38:28

© Charita Olomouc, 2012 ISBN 978-80-905260-0-6

„DVACET LET VÝVOJE BEZDOMOVECTVÍ V NAŠÍ SPOLEČNOSTI“ ROZŠÍŘENÝ SBORNÍK Z KONFERENCE CHARITY OLOMOUC

KONANÉ U PŘÍLEŽITOSTI 10. ROČNÍKU „DNŮ O BEZDOMOVECTVÍ“ A V RÁMCI OSLAV 20. VÝROČÍ VZNIKU STŘEDISKA SAMARITÁN PRO LIDI BEZ DOMOVA pod záštitou Mons. Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa, a primátora statutárního města Olomouce Martina Novotného

Úvodní slovo ke sborníku Ludmila Gottwaldová, ředitelka Charity Olomouc Vážení čtenáři, konference pořádané k různým aspektům problematiky bezdomovectví se staly pro Charitu Olomouc již tradiční akcí na začátku zimy. Jejich zaměření ukazuje, že je mnoho témat, která v této souvislosti můžeme otevírat. Je samozřejmě klíčové, abychom dobře poskytovali naše služby, ale současně je důležité, abychom se uměli s nadhledem nad naší každodenní praxí zamyslet. Kultivace odborné diskuse proto není bez významu a zpětně se praxe znovu dotýká. Tato konference nám připomíná, že je za námi již dvacet let činnosti služeb pro lidi bez domova, které Charita v Olomouci provozuje. Překotný vývoj ve společnosti, který se nezastavuje ani dnes, má své pozitivní i negativní dopady. S překvapením sledujeme, že otevření naší společnosti přineslo svobodu a rozvoj, ale jiným i ztrátu jistot a propad na společenské dno. Za zmíněnou dobu se rozvíjely prospěšné občanské iniciativy, ovšem nejenom ony. V některých oblastech vysvítá stále více nemorální zneužívání druhých tam, kde to umožňuje právní vakuum. Konference „Dvacet let vývoje bezdomovectví v naší společnosti“ je příležitostí k ohlédnutí. Všechny příspěvky se nepodařilo zpracovat písemně. Sborník jsme však rozšířili o dva (poslední) příspěvky kolegů z praxe. Děkuji všem, kdo se problematice bezdomovectví věnují a kterým není vývoj naší společnosti lhostejný.

3

Člověk na ulici před dvaceti lety a dnes Antonín Plachý, Armáda spásy ČR o.s. Přeji dobrý den a prosím vyslechněte zprávu z tisku: Uplynulo 22 let od událostí, které vedly k překotnému přerodu socialistické společnosti v tak zvaně kapitalistickou. A událo se toho mnoho. Například oproti roku 1989 klesla návštěva kin z 51,4 mil. návštěvníků na 12,9. Sňatků ubylo takřka o polovinu z 81,2 tisíce na 46,7. Snad pro naše potěšení se zvedl průměrný věk ženichů z 25 let na 32 let a nevěst z 22 let na 29 let. Je to jistě radostné zjištění, že lidé dozrávají aspoň v této oblasti, ovšem pokud se vůbec svatby slaví. Ani s alkoholem na tom nejsme špatně, tedy s výjimkou spotřeby piva, tam jsme klesli o jednu desetinu, ale doháníme to ve zvýšené spotřebě vína o více než 5% a lihovin o 2 %. To pivo snad nějak doženeme. Dále se zvýšilo například množství ponožek. Kdysi nám stačilo deset párů na rok, nyní sedmnáct. Také zajímavé číslo. Ale to není všechno. Byť rapidně klesla spotřeba mléka na osobu o 33,5 litrů, naopak kapitalistické krávy zvýšily dojivost z 3 982 litrů na 6 800. A ještě jedna důležitá zpráva, která nás jistě povzbudí, v roce 1989 bylo odstřeleno 47 817 divočáků, tedy divokých prasat a v uplynulém roce už plných 144 184. Inu statistik má určitě radost a počty odstřelených prasat určitě něco vypovídají o stavu společnosti1. Přátelé, promiňte mi ten úvod, nechtěl jsem mně nabídnuté téma zlehčit, jen mne zaujalo to, co se zkoumá. Dobrý sociolog je možná schopen z těchto čísel vytvořit solidní obraz růstu naší společnosti. Petr Prinz pro mne vymyslel velice zajímavé téma. Člověk na ulici před dvaceti lety a dnes. Není mi sice zřejmý motiv, proč zrovna já mám hovořit na toto téma a narušit tak kvalitní sdělení mých předřečníků, praktického badatele v sociální oblasti Libora Musila a člověka s laskavou moudrosti Ilji Hradeckého, ale život nás staví před veliké úkoly, tak pojďme do toho. Ne, nebojte se, nebude se jednat o řadu vzpomínek, které zůstávají člověku mého věku jen 1

Zdroj Mladá fronta DNES z 16. 11. 2011.

4

jako útržky paměti. Pokusím se opravdu zamyslet nad jakýmsi posunem společnosti a obzvláště posunem lidí bez přístřeší. Začnu citátem nebo spíše volně pronesenou poznámkou národního velitele Armády spásy Mike Stannetta, který po příchodu do tehdejší Československé federativní republiky někdy v roce 1991 pronesl s mírným údivem větu: „Čeští bezdomovci jsou nějak tak pokorní, nemají zdravé sebevědomí, nedovedou bojovat za svá práva.“ Zapomněl jsem se ho zeptat, jak vidí tuto situaci dnes, ale už je to asi jiné. Snad jsme se posunuli a to nejen v negativní rovině. Určitě se tedy neočekává povídání pamětníka, který se zaplete a dojímá vlastními vzpomínkami, byť úplně bez těchto vzpomínek nelze hovořit. Dovolil jsem si téma rozdělit na několik skupin, takže poslouchejte nebo neposlouchejte, záleží jen na vás: 1. My jako poskytovatelé. Péče o bezdomovce byla po roce 1989 úplně nová věc, snad trochu s nadsázkou mohu říci, že jsme dělali pionýrskou práci. Svým způsobem jsme se všichni tak trochu zapsali do dějin, byť to ještě asi tato doba neodhalila, ale snad další generace badatelů, kterým Libor Musil jednou předá žezlo, si to uvědomí. To byla nadsázka. Fakt, že jsme vstupovali na neznámou půdu s nadšením, s minimálními zkušenostmi, ale s vědomím, že je potřeba těmto lidem, lidem na ulici, nějakým způsobem pomoci. Určité zahraniční zkušenosti měl Ilja Hradecký se svou manželkou a pak Armáda spásy, která nově vstoupila do této země. Vzpomínám s vděčností, jak začaly obzvláště v křesťanských organizacích vznikat služby pro bezdomovce. Jak už jsem říkal, vznikaly možná mnohdy naivně, ale s plným nasazením a s jasným motivem - pomáhat těm nejpotřebnějším, kterým nikdo nepomáhá. Vše ještě urychlila tolik kritizovaná amnestie prezidenta Václava Havla, která prověřila naše schopnosti. Možná bych lehkovážným kritikům tohoto skutku vzkázal, aby se na věc podívali s určitým nadhledem dané doby. Pokud by amnestie byla po částech, jak by to dopadlo v tehdy velice napjaté atmosféře ve 5

věznicích? A vzpomeňme si, jak se k amnestii postavily mnohé státní úřady a obce, které svým postojem a bojkotováním celé akce chtěly dokázat, jak nová garnitura dělá vše špatně. Bezdomovci vždy v této zemi byli, jen se to řešilo tím, že podniky museli zaměstnávat i ty, kteří o práci neměli zájem, čímž tehdy ušetřili na mzdovém fondu. Bylo zde plno ubytoven, různých stavebních buněk, maringotek a podobně. Těm, kteří si nic nenašli, například Okresní národní výbor v Opavě platil ubytování v jednom hotelu asi třetí třídy. A záleželo na osvícenosti tehdejších sociálních kurátorů, jak k této problematice přistupovali. Když jsem s nimi později hovořil, tak velice pozitivně přijali vznik azylových domů. Bylo charakteristické, že prvními poskytovateli byly církevní organizace. Zajisté to nebylo náhodou. Vždyť Písmo svaté hovoří o bezdomovcích. Křesťanská povinnost vyplývající ze živé víry velí pomáhat těm odstrkovaným, podceňovaným a nepřijímaným. Jak už jsem řekl, vstupovali jsme na neznámou půdu, často i dost naivně. Když jsme budovali koncepci opavského Samaritánu, tak jsme nazývali naše budoucí uživatele titulem „hosté.“ Jistě udělalo se mnoho chyb, ale ne zásadních. Naopak, vzniklo zde důležité podhoubí, na kterém můžeme stavět i dnes, a pevně věřím, že stavíme. Je to přece přirozený vývoj, že se věci mění, zdokonalují a někdy jdou trochu jiným směrem, než jsme si původně mysleli. Díky za všechny otce a matky zakladatele, za podporu představitelů církví, křesťanských společenství a všech dobrých lidí, kteří se zapojovali, pracovali a přinášeli i své oběti, a to nejen finanční. Čas šel dále a poskytovatelé služeb se měnili, a to vzhledem k postupnému vývoji. Začalo nám být jasné, že nevystačíme jen s nadšením, jen s nasazením, ale musíme se naučit pracovat odborně. Sociální práce přece není jen nadšení, ale i veliká odpovědnost. Pracujeme s lidskou bolestí, s osamocením, možná jsme někdy pro mnohé naše uživatele již ta poslední instance. A oni potřebují nejen milosrdenství, což je hodně důležité, ale také hledání cesty jak dále, jak se 6

pokusit život znovu naplnit, možná i zachránit. A tady už nevystačíme jen s tím „mám tě rád.“ 2. Bezdomovci, bezdomovkyně a bezdomovčata. Tady asi došlo k hodně zásadní změně. V počátcích to byli lidé zklamaní, lidé, kteří buď již navazovali na bývalý způsob života (těch bylo méně) anebo lidé, kteří se dostali najednou do nové situace (těch bylo více.) Zrušili jim ubytovny, přišli o práci, zůstali najednou sami. A z doby, kdy jim někdo dával nějakou podporu, někdo je vedl, dával jistoty, se bez jakéhokoliv varování dostali do situace, kdy se měli rozhodovat sami, neměli žádné zkušenosti, nedovedli se orientovat. A samozřejmě zde byli ti, kteří jejich situace rádi ve svůj prospěch využili. Vstupoval do toho i vliv tehdejších pohrobků komunistů, kteří razili (a ještě razí) heslo „čím hůře, tím lépe.“ Tehdejší bezdomovci tedy neměli žádné zkušenosti, často prožívali veliké zklamání typu, "celý život jsem pro ně pracoval, teď mne vyrazili a já nemám ani na činži." A víme, že pocit hořkosti a sebelítosti je prvním krokem a hodně důležitým k pádu člověka. To byl ten typ lidí, ke kterým se vázal již výše citovaný výrok Mika Stannetta. Byli to lidé, kteří se za svůj stav styděli, bylo jim trapně, raději někde zalezli, neměli odvahu přijmout nabízenou ruku pomoci. Postupně se typy bezdomovců samozřejmě měnili a mění. Určitě jsou zde stále ti, kteří se za svůj stav stydí, neumí se s tím vyrovnat, určitě je zde také velká skupina těch, kteří svůj života na ulici už nějakým způsobem přijali a samozřejmě jsou zde i ti, kteří v tom zkrátka dovedou chodit, mají již své vyšlapané chodníčky. Moc bych se bál charakterizovat změny u našich uživatelů, jen snad mohu říci, že i tato skupina našich spoluobčanů, bližních, je jakýmsi odrazem této doby, atmosféry ve společnosti. I mezi bezdomovci jsou silní a slabí, ale snad se mohu odvážit říci, že většina z nich jsou ti slabí.

7

3. Společnost V době před dvaceti lety byla vnímavá. Možná to byla i daň doby, kdy vše nové nahrávalo pozitivnímu veřejnému mínění. Samozřejmě svou roli zde hrála i již zmiňována amnestie a možná také příchod běženců z různých rozvojových zemí. Byli vnímání jako potřební, ale také jako jakési ohrožení naší společnosti, mne samotného. A určitě si nedělejme iluze o tom, že péče o bezdomovce byla záležitost, která byla pro společnost prioritní a zabývala se jí každý den. Už v této době byla práce s bezdomovci méně poutavá a zajímavá než sociální práce s jinými cílovými skupinami. „Děláte to za trest?“ Postoj společnost se ale změnil. Jako by, snad si to mohu dovolit vyjádřit, z mírného zájmu, až nezájmu se pohled na lidi bez domova stal pohledem opovrhujícím až nepřátelským. Samozřejmě k tomu přispěla politická reprezentace. Jen si namátkou vzpomeňme na politiku vyhoštění bezdomovců radního Janečka z ODS v Praze, na hlídky Věci veřejných, které si mohli lidé zavolat, když viděli bezdomovce nebo na billboardy sociální demokracie. Nakonec ani nynější postup ministra práce a sociálních věcí, který buduje svou kariéru na odejmutí dávek nepřidává tomuto pohledu nic pozitivního. Lidé chtějí slyšet o zneužití dávek, nakonec se tím dají dobře maskovat jiné finančně jistě zajímavější ztráty a podvody. Jen na okraj, bylo zjištěno, že v Evropě je zneužíváno asi 10% dávek, my jsme národ koumavý, dá se to tedy odhadnout asi na 15%. Díky za to, jsou zde lidé, kteří problém bezdomovství cítí, snaží se jej podchytit, snaží se pomáhat. V praxi to bohužel znamená jen ojedinělou dobrovolnici poslankyni z českého parlamentu, která pomáhá jako dobrovolník v Naději v Praze. Závěrečné ohlédnutí Určitě bychom neměli sklouznout v naříkání a žehrání nad nepřízní osudu a nad tím, jací jsme chudáci. Na druhou stranu je potřeba dost nahlas říci, že zde problematika bezdomovství existuje a je akutní. Dá se předpokládat, že bude narůstat a že je 8

potřeba budovat kvalitní koncepce, které by měly sloužit v praxi. A nebát se o této problematice hovořit nahlas. Vždyť bezdomovec není jen ten, který chodí kolem pražského nádraží nebo jezdí v tramvaji a smrdí. Bezdomovci jsou také ostatní muži, ženy, maminky s dětmi a všichni ti chudí, kterých i přes silné řeči finančníků bude přibývat. Co bych měl říci závěrem? Asi nějaké povzbuzení, což rád udělám. Práce s lidmi bez domova je potřebná, byť není populární, ale co populární je? Díky této práci jsem za osmnáct let mohl poznat plno lidských životních cest. Cest, které často vedly mimo rodinu, mimo přátele, mimo domov, do osamocení. Mohl jsem s mnoha lidmi na okraji, s lidmi nešťastnými hovořit, být jim nablízku, některé ve chvíli nejtěžší, tedy umírání, doprovázet nebo dokonce držet za ruku. Dospěl jsem také k názoru, že zde není čas ani místo na odsuzování nebo dokonce na souzení, na to je nakonec jiná instituce, která to má v popisu práce. Sídlí někde mimo lidské vnímání, nedá se ovlivnit a naštěstí my lidé do toho nemůžeme vůbec mluvit, byť bychom ten poslední soud přece jen rádi aspoň trochu ovlivnili. Protože se jedná o specifickou oblast, získal jsem z prostředí lidí, kteří se snaží pomáhat potřebným, dost dobrých přátel a poznal jsem plno vzácných lidí. Závěrem si tedy kladu otázky. Změnili jsme se nějak? Změnilo se prostředí? Změnil nás profesionalismus k horšímu? Jeden můj přítel pořád rád vzpomíná na dobu „šťastného amatérismu.“ Vzala nám nová pravidla prostor pro pomáhání? Tím, že naplňujeme standardy, nemáme už čas na to být s lidmi? Nevím, odpověď na každou z těchto otázek by potřebovala hlubší analýzu, větší rozhovor. Osobně jsem ale přesvědčen, že to, s tím čím jsme kdysi do této služby šli a znovu vstupujeme, to je pomoc všem potřebným na základě opravdového lidství, chceteli i na základě křesťanského poslání, nám nic nebrání. Jen jsme snad méně naivní a známe prostředky, jak opravdu pomoci. Zakončím citátem zakladatele Armády spásy Williama Bootha, který celý svůj život zasvětil právě těm nejubožejším a nejpotřebnějším: „Dokud budou ženy plakat, nepřestanu 9

bojovat. Dokud budou děti hladovět, nepřestanu bojovat. Dokud se budou muži vracet do vězení, nepřestanu bojovat. Dokud tady budou opilci a prostitutky, dokud tady bude jediná duše bez Božího světla, nepřestanu bojovat. Budu bojovat až do úplného konce.“

10

Bezdomovci a sociální služby Ilja Hradecký, Naděje o.s. Úvod Příspěvek přednesený v listopadu 2011 na olomoucké konferenci o bezdomovství je zavzpomínáním nad dvacetiletou historií bezdomovství a sociálních služeb lidem bez domova. Je také osobním zamyšlením nad naší společností, nad jejím vztahem k lidem snad nejpohrdanějším. Ano, je to subjektivní pohled, který se nechce tvářit odborně ani vědecky. Ale přece: Udělali jsme společně hodně dobré práce. Mnoha lidem jsme pomohli. Možná jsme zachránili některé lidské životy. Ale nejen to, pokračujeme, máme před sebou celou řadu příležitostí!

Začátky po roce 1989 Novodobá historie bezdomovství začíná bezprostředně po politických a společenských proměnách v roce 1989, předchází dokonce i ekonomickou transformaci. Před těmito změnami byla v Československu přímo ústavou uzákoněna povinnost pracovat2. Nebyla viditelná nezaměstnanost, státní podniky byly povinny zaměstnávat plánované počty pracovníků, zřizovaly své ubytovny. Lidé, kteří se neuměli nebo nechtěli do pracovního procesu zařadit, tedy ti, kteří nebyli uměle zaměstnaní, bývali často hospitalizováni v psychiatrických léčebnách nebo bývali odsouzeni do vězení za trestný čin příživnictví. Česká právní úprava platná do konce roku 2006 byla ve vztahu k lidem bez domova velmi vágní. Zahrnovala je do kategorie „občanů společensky nepřizpůsobených“ nebo 2

Zákon č. 100/1960 Sb. Ústava Československé socialistické republiky, Čl. 19, odst. 2: … Proto je práce ve prospěch celku přední povinností a právo na práci předním právem každého občana. 11

dokonce „nepřizpůsobivých“3. Tyto pojmy v českých zákonech dosud přetrvávají. První významnou skupinou bezdomovců v Československu se už na začátku roku 1990 stali lidé propuštění z vězení po presidentské amnestii Václava Havla. Tehdy vyšlo z vězení v krátkém časovém období patnáct tisíc osob, převážně mužů, a tisíce z nich zůstaly bez domova. Přežívali zejména ve větších městech na nádražích a kolem nich. Toto pak bylo prvním setkáním naší veřejnosti s viditelnými bezdomovci a s jejich problémem. Nikdo tehdy nebyl připraven na to, že na nádražích přebývají dnem i nocí stovky lidí bez domova. Všechny jejich přirozené potřeby a tělesné projevy se tam odehrávaly před očima veřejnosti, včetně dětí. Pomoc tehdy lidé nabízeli sporadicky, a to jen jednotlivci. Nevládní organizace neexistovaly, veřejná správa byla bezradná. Bezdomovství bylo jevem neznámým, který vzbuzoval v obyvatelstvu odpor a strach, nutno přiznat, že mnohdy oprávněný. Tento stav trval několik měsíců, někteří z amnestovaných se po oteplení rozptýlili po celém území státu, mnozí se do vězení vrátili. Dalším překvapením byli uprchlíci a migranti, když pomineme krátkou epizodu exodu z Německé demokratické republiky v roce 1988. V první polovině roku 1990 projížděly ve vlacích přes území Československa početné skupiny Rumunů, kteří mířili do Německa. Když se uprostřed léta pro ně uzavřely hranice, bezradně setrvávali na našem území. Na velkých nádražích po celé trase, zejména v Praze a v severních Čechách, zůstávaly 3

Např. zákon č. 100/1988 Sb. o sociální péči nebo NV č. 104/2005 Sb. katalog činností v bezpečnostních sborech. Nutno dodat, že stigmatizující výraz „nepřizpůsobivý“ byl naposledy použit v roce 2002. Nález Ústavního soudu č. 221/1997 Sb. konstatuje o jedné městské vyhlášce, že „její aplikaci jen na určitou skupinu osob, kterou zcela nekonkrétně označuje jako "sociálně nepřizpůsobivé obyvatele", je svou podstatou diskriminační a tedy rozporná s čl. 1 Ústavy, jakož i s čl. 1 a s čl. 3 odst. 1 Listiny.“ 12

skupiny uprchlíků. Veřejná správa byla v přerodu a na takovou situaci nebyla připravena. V té době se již začaly formovat první nevládní organizace, které se snažily lidem na nádražích pomáhat. Česká ekonomika prošla v devadesátých letech šokovou terapií s překotnou privatizací průmyslu a obchodu a značnou liberalizací trhu. Zvláštností českého prostředí byla oficiálně uváděná velmi nízká míra nezaměstnanosti, která několik let oscilovala kolem hodnoty 3 % (v Praze a jejím okolí dokonce pod 1 %) a patřila k nejnižším v Evropě. A to i přesto, že probíhala transformace ekonomiky. Byl to ojedinělý jev. Při nízké míře nezaměstnanosti byli mezi registrovanými lidmi bez práce hlavně ti, kteří byli z hlediska zaměstnavatele málo zajímaví: lidé propuštění z vězení, lidé se zdravotním postižením, matky s malými dětmi, absolventi středních škol bez praxe, osoby romského původu, lidé s problematickým chováním, ale zejména lidé, u kterých se kumuluje více různých handicapů. Tento postoj se od té doby do dneška nijak nezlepšil. Významný negativní sociální dopad mělo hromadné rušení podnikových dělnických ubytoven v důsledku privatizace. Většina z nich se proměnila v komerční hotely a skrytá fáze bezdomovství se projevila viditelně. Jiné příčiny bezdomovství se výrazně neodlišovaly od členských států Evropské unie na západ a na sever od nás. V devadesátých letech pak začali přicházet za prací ekonomičtí migranti, zejména z balkánských zemí a z bývalého Sovětského svazu. Samostatnou kapitolou by bylo pojednání o českých Vietnamcích. Nutno připomenout, že mnozí migranti, zejména ti, kteří jsou zaměstnaní ilegálně, žili a dosud žijí způsobem velmi podobným životu bezdomovců. Nadstandardní vztahy mezi Českou republikou a Slovenskem umožňovaly už před vstupem do Evropské unie vzájemné zaměstnávání občanů druhého státu bez nutnosti pracovního 13

povolení. Když koncem devadesátých let na Slovensku kulminovaly sociální reformy, vláda snížila sociální dávky a tehdy se současně zvýšila nezaměstnanost. To přineslo zájem Slováků o práci v České republice. Mnozí slovenští nezaměstnaní hledali v České republice práci, často nekvalifikovanou. Když ji nenalezli nebo ztratili, pak se zpravidla připojovali k českým bezdomovcům. Jejich podíl ve velkých českých městech osciluje kolem 10 %.

První sociální služby a nevládní organizace Změna politického klimatu dala možnost občanům svobodně se sdružovat a rozvíjet veřejně prospěšné iniciativy. Spolky a sdružení různého zaměření mohou vznikat a vyvíjet svou činnost podle zákona přijatého již v březnu 19904. Církevní organizace, zejména katolická Charita a evangelické Diakonie, mohly svobodně rozvinout svou činnost na církevních strukturách sice omezených, ale existujících. Pozitivní vliv měl návrat Armády spásy do Československa. Při zřizování služeb pro bezdomovce se projevila překvapivě velká aktivita církví a jejich členů. Přes nízký podíl religiozity v České republice mají církevní a další křesťanské organizace na práci s bezdomovci dosud významný podíl. Pro porovnání na Slovensku je podíl křesťanských organizací ještě výraznější. Od roku 1990 se začaly spontánně utvářet nejprve ve velkých městech první sociální služby pro bezdomovce. Zpočátku dobrovolnické organizace se časem přeměnily v profesionální poskytovatele sociálních služeb. Během krátkých pěti let se vytvořila funkční celostátní síť sociálních služeb včetně střešní organizace. České nevládní organizace formálně i neformálně spolupracují na společných projektech. 4

Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. 14

Zejména v začátcích bylo vidět velké osobní nasazení zakladatelů a jejich blízkých spolupracovníků a silný vliv aktivních jednotlivců. Na různých místech se našli lidé, kterým záleželo na pomoci lidem bez domova. Aktivita v České republice byla velmi výrazná, ve své době bylo možno hovořit o českém fenomenu. Mám za to, že v devadesátých letech veřejná správa nevyužila tento obrovský lidský potenciál. Je to škoda, je to promarněná šance státu. Problémem bylo od počátku financování nestátních sociálních služeb, protože předlistopadové zákony státu neumožňovaly poskytovat dotace5. Zákon neznal pojem sociální služby. Pro jejich poskytování nevládními subjekty vytvořila možnost novela6 účinná od dubna 1990. Už od roku 1991 stát začal podporovat nevládní organizace. Přesto způsob financování nevládních poskytovatelů sociálních služeb zůstává značně proměnlivý a přináší každoroční nejistoty. Rozvoj však po celá léta provází morální síla nevládních organizací překonávat existenční nejistoty, včetně výrazně podprůměrných mezd zaměstnanců. Projevuje se u nich až na výjimky snaha být před veřejností důvěryhodnými. Modely práce nevládních organizací V činnosti nevládních organizací byly v devadesátých letech patrné obě očekávané tendence, importované cizí modely i původní vlastní koncepce. V době, kdy všechny nevládní organizace hledaly svůj přístup a formulovaly vlastní metody práce nebo aplikovaly importované, byly služby dosti rozmanité. To přinášelo pestrou nabídku služeb, ale současně rozdíly 5 6

Zákon č. 100/1988 Sb. o sociální péči. Zákon č. 100/1988 Sb., novela § 73a: „Sociální služby mohou poskytovat též organizace a občané. … Stát může organizacím a občanům, poskytujícím sociální služby, poskytovat příspěvky na úhradu nákladů za tyto služby …“ 15

v rozsahu a kvalitě. Oba koncepty se vzájemně ovlivňují a dnes již v praxi nelze rozeznat, který převládá. Z hlediska vzniku a řízení organizací pracujících s lidmi bez domova také vedle sebe koexistují organizace původně domácí, které vznikly z místních iniciativ, a organizace, které podléhají mezinárodnímu řízení nebo jsou součástí mezinárodních sítí. Pro vývoj sociálních služeb lidem bez domova je typickým jevem, že mnohé nevládní organizace, vzniklé zejména v raných devadesátých letech, vyrůstají z křesťanského prostředí nebo jsou to přímo organizace založené jako církevní právnické osoby. Díky tomuto jevu nabízí většina z nich vedle sociálních služeb také spirituální péči a pastoraci. Česká katolická charita Od roku 1990 se znovu zřizují diecézní charity. Kolem farností spontánně vznikají farní a městské charity různého zaměření, některé jsou dobrovolnické, jiné poskytují profesionální sociální služby. Dnes existuje více než tři sta padesát farních, oblastních a městských charit, které realizují přes pět set projektů. Armáda spásy Začátkem dubna 1990 přijeli do Prahy na oficiální návštěvu dva nejvyšší představitelé z Nizozemska. Mezi tím se v Praze scházeli někdejší členové, kteří tehdy byli ve věku okolo 90 let, se skupinkou mladších lidí, aby připravili podmínky. Začátkem činnosti Armády spásy v Československu byla příprava zázemí pro církevní sbory. Svou sociální práci začala pak o rok později, první azylový dům otevřela v Ostravě. Slezská diakonie Je církevní organizace Slezské evangelické církve. Jejím posláním je poskytování kvalitních sociálních a sociálně zdravotních služeb potřebným lidem na základě křesťanských hodnot. Slezská 16

diakonie působí především na území Moravskoslezského kraje, kde navázala na dřívější charitativní činnost Slezské církve evangelické augsburského vyznání započatou v prvních letech 20. století. Naděje Vznikla spontánně, bez předchozího plánování. Začátky v srpnu 1990 byly příznačné pro svou dobu: dobrovolná práce bez peněz na provoz, podávání jídla na nádražích rumunským uprchlíkům. Několik prvních měsíců se vyznačovalo dobrovolnou prací v uprchlických táborech. Nový Prostor Byl založen v roce 1999 v Praze jako občanské sdružení. Jeho posláním je rozvoj sociálního podnikání, destigmatizace bezdomovců, medializace sociální problematiky v časopise typu street-paper. Vydává časopis Nový prostor. Místní a regionální organizace Už brzy na začátku devadesátých let začaly vznikat nevládní organizace, většinou jako občanská sdružení, která se snažila pomáhat lidem bez domova na místní nebo regionální úrovni. Mnohé z těchto organizací jsou dnes registrovanými poskytovateli sociálních služeb. Teprve od roku 1995 jsou zakládány obecně prospěšné společnosti7, jednak transformací z jiných právnických osob, jednak jako nové subjekty. Vězeňská duchovenská péče Duchovní služba se dostala do věznic v Československu již v roce 1990. Bylo však nutno změnit zákon, aby se církve mohly podílet na dění ve společnosti. Díky pochopení nového vedení Vězeňské 7

Zákon č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech. 17

služby mohli duchovní absolvovat intenzivní kurs a začít vstupovat do věznic. V roce 1994 vznikla nevládní organizace, ve které se spojily všechny církve participující na této službě. Ta se stala počátkem profesionální kaplanské služby ve věznicích. Jedním z dobrých předpokladů pro prevenci bezdomovství je vystihnout problematiku osob ve vězení.

Jak jsme začínali v Naději Obr. 1. Role denního centra u hlavního nádraží v Praze v principu Integračního programu 18

V Československu, ve společnosti dosud značně uzavřené, v té době nebyly zkušenosti s pomocí bezdomovcům. Proto jsme v roce 1990 podnikli krátké cesty do Německa, Rakouska, Itálie, Švýcarska a Nizozemí, abychom získali informace, poznali praxi, a hlavně abychom se inspirovali cizími vzory. Již v roce 1994 se Naděje stala členem FEANTSA a tím získala přístup k informacím z dalších států. Poznatky jsme pak aplikovali se znalostí místních podmínek do domácího prostředí. Tak Naděje definovala první integrační program koncipovaný jako stavebnice, kterou časem modifikujeme a doplňujeme o nové moduly podle potřeby a vývoje ve společnosti. Začátky byly hodně intuitivní, program se průběžně korigoval a stále se koriguje podle nových poznatků.

Obr. 2. Princip Integračního programu: komerční ubytovna a nájemní bydlení jsou externí součástí (realizace je mimo kompetence Naděje), sociální bydlení s podporou se ověřuje pilotně na několika bytech. Základním stupněm integračního programu je denní centrum s nabídkou uspokojení základních fyziologických potřeb (hygieny, nasycení, ošacení), s umožněním rozhovoru se sociálním pracovníkem a psychologem, s poradenstvím a pomocí při 19

jednání s úřady. Od počátku pociťovaná potřeba zdravotní péče se začala naplňovat nejprve na dobrovolné bázi, od roku 1994 jako specializovaná ordinace praktického lékaře. Velkou inspirací byla Wytham Hall v Londýně a povzbuzením návštěva jejího zakladatele doktora Davida el Kabira v Praze. Princip činnosti denního centra a jeho role v Integračním programu znázorňuje obr. 1. Na denní centrum navazují noclehárny a azylové domy různého typu, podpora sociálního pracovníka je samozřejmostí. Na toto základní schéma se postupně připojovaly další specifické služby, např. streetwork v ulicích, squatech a improvizovaných obydlích, služby zaměřené na pomoc mladým lidem, seniorům a lidem bez domova se zdravotním postižením. Domysleli jsme i poslední místo, kterým je hrob pro osamělé lidi na jednom pražském hřbitově. Nový modul integračního programu bývá aplikován v případě, že se ukáže nová potřeba doprovázená finančním zajištěním provozu. Princip Integračního programu znázorňuje obr. 2. Typy sociálních služeb Je patrné, že již první služby zřizované nevládními organizacemi nesly znaky toho, co dnes definuje zákon o sociálních službách. Organizace poskytující služby sociálně vyloučeným osobám, zejména lidem bez domova, soustředily své rané aktivity v devadesátých letech nejprve na zmírnění následků krizových situací klientů. Později navázaly integrační a resocializační programy, které mají za cíl podporu při začlenění klientů do běžného života. Nevládní organizace se musely hodně učit, hledat vzory, přenášet a vyměňovat si zkušenosti a často zkoušet nové způsoby metodou pokusu a omylu. A přitom byly nuceny, a jsou nuceny stále, vyjednávat s veřejnou správou nejen o financování, ale také o potřebnosti služeb, často ji musí k tomu motivovat. 20

Nejprve začaly vznikat ubytovny s dostupnou sociální službou a možností delšího pobytu a krátkodobé nebo jednorázové noclehárny jen se základní službou. O něco později se začala otevírat denní centra s nabídkou krizové pomoci, sociálního a právního poradenství, s pomocí při vyřizování osobních dokladů, asistencí při jednání s úřady aj. Denní centra začala poskytovat klientům stravu, nabízet možnost osobní hygieny, rozdávat ošacení a pořádat pro klienty kulturní a vzdělávací programy. Velmi špatný zdravotní stav mnohých klientů denního centra, lidí přežívajících venku, vedl k hledání možností základního zdravotního ošetření přímo v denním centru a následně systematické zdravotní péče. Na několik let se stala vyjímečnou ordinace praktického lékaře v Praze v roce 1994. Potřeba zdravotní péče je pociťována i v dalších městech, následovala podobná ordinace v Olomouci v roce 2007 a vloni, v roce 2010, v Plzni. Již brzy v devadesátých letech se začalo pracovat na zásadách zákona o sociálních službách. Od roku 1999 se začaly vytvářet první teze pro standardy kvality sociálních služeb. Přední pracovníci ze služeb pro lidi bez domova se aktivně na jejich tvorbě účastnili, mohli v nich uplatnit své zkušenosti, a také se snažili ovlivnit jejich podobu. Někteří poskytovatelé tyto standardy začali zavádět a uplatňovat dlouho před jejich uzákoněním. Závaznost standardů od roku 2007 na jednu stranu přináší měřítka jako záruku kvality, ale současně potírá onu pestrou rozmanitost typickou pro občanskou společnost. Zákon zavádí typologii sociálních služeb s taxativním výčtem jejich druhů, pro pomoc lidem bez domova je důležitých pět nebo šest druhů terénních, ambulantních i pobytových služeb. Typologie služeb dává přehlednější systém, ale je také překážkou pro vznik nových druhů služeb. Příkladem je praktická absence služby pro skupinu 7 podle ETHOS, tj. pobytová služba pro starší 21

bezdomovce, seniory a pro osoby invalidní dlouhodobě ubytované v azylovém domě a dále jakákoliv forma dlouhodobého bydlení s podporou pro lidi se zkušeností života bez domova (bývalé bezdomovce). Poskytovatelům sociálních služeb se jen ojediněle daří dohodnout s municipalitou nájem bytu pro službu podporovaného přechodného bydlení. Získání nájemního bytu pro člověka, který v podporovaném přechodném bydlení obstojí, se pak téměř stává utopií.8 Zákon o sociálních službách stejně taxativně definuje povinné činnosti, prováděcí vyhláška9 je upřesňuje. Ani zákon, ani vyhláška, ale ani standardy kvality sociálních služeb, nepamatují na spirituální potřeby klientů sociálních služeb. Přitom kaplanská služba10 se osvědčuje už přes dvacet let ve věznicích, o něco kratší dobu v armádě a v nemocnicích. Přesto někteří poskytovatelé sociálních služeb, zejména křesťansky motivovaní, nebo organizace přímo zřízené některou církví kaplanskou službu suplují a nad požadavky zákona nabízejí. Jde zejména o pastoraci a svátosti, na vyžádání klienta nebo z pověření církve, ale také bohoslužby.

Spolupráce, síťování, publicita, výzkum V roce 1992 byla založena profesní organizace Sdružení azylových domů S.A.D. Tato organizace předběhla dobu a stanovila si již brzy po svém vzniku první vlastní standardy provozu azylových domů. Už v devadesátých letech připravila 8

9

10

Více: Hradecký, I. (2007) Harmonising hostel standards (Brussels, FEANTSA) Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách Nařízení vlády č. 222/2010 Sb. o katalogu prací ve veřejných službách uvádí pod položkou 1.05.04 kaplan: využití se najde při poskytování duchovních služeb v bezpečnostních sborech, zdravotnických, sociálních a jiných zařízeních. 22

společně s Ostravskou universitou kursy celoživotního vzdělávání pro pracovníky z azylových domů. V devadesátých letech se začaly rozvíjet kontakty s evropskou organizací FEANTSA11, které znamenaly vedle členství významný zdroj informací a výměny zkušeností. Také účast v Evropské observatoři bezdomovství EOH, která je mezinárodním výzkumným týmem při FEANTSA, přinesla možnost podílet se na evropských studiích a koncepcích včetně typologie ETHOS12. Kontakt se zahraničními kolegy umožňuje lepší orientaci v problematice a inspiruje novými myšlenkami pro práci s lidmi bez domova. V letech 2002-2003, ještě před rozšířením Evropské unie, realizovalo S.A.D. s podporou FEANTSA společně se třinácti partnery, národními organizacemi z desíti členských států a tehdy ještě kandidátských zemí projekt Budování evropských partnerství v boji proti bezdomovství. Cílem aktivit bylo položit základy pro pravidelnou spolupráci nevládních neziskových organizací, posílit jejich postavení a hledat efektivní řešení problematiky bezdomovství. V závěru projektu byl vydán ve třech jazycích sborník nejlepších praktik a postupů v boji proti bezdomovství13. S.A.D. byl také nositelem projektu pěti partnerských nevládních poskytovatelů sociálních služeb Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR, financovaného z ESF. Realizace se skládala z několika návazných aktivit, zaměřených na definici a typologii bezdomovství, mapování jeho současného stavu, průzkum zdravotního stavu bezdomovců v ČR, ověření efektivity většího 11

12 13

FEANTSA (Evropská federace národních sdružení pracujících s bezdomovci), www.feantsa.org. ETHOS (European Typology of Homelessness and Housing Exclusion) Příklady nejlepší praxe v boji proti bezdomovství. Sborník přednášek z projektu Budování evropských partnerství v boji proti bezdomovectví 2002-2003, Praha 2003. 23

počtu sociálních pracovníků v zařízeních sociálních služeb a zaměstnávání bezdomovců. Partnery byly Charita, Armáda spásy, Naděje a Slezská diakonie14. Tento projekt přinesl dva významné výstupy, zprávu o poskytování zdravotní péče bezdomovcům a implementaci evropské typologie ETHOS do českého prostředí. Oba dokumenty byly vydány tiskem a jsou také ke stažení na internetu. Zpráva o zdravotní péči ukazuje výsledky dotazníkových šetření z azylových domů, zdravotnických záchranných služeb, nemocnic a krajských úřadů a jejich interpretaci.15 Definice a typologie bezdomovství obsahuje bohatě komentovanou národní aplikaci ETHOS.16 Výstupy byly prezentovány na závěrečné konferenci. Projekt sčítání bezdomovců v Praze realizovaly v roce 2004 nevládní organizace působící v Praze společně s Městským centrem sociálních služeb. Cílem pilotního projektu bylo zjistit co nejpřesnější údaj o počtu bezdomovců na území hlavního města. Projekt byl zaměřen na zjevné bezdomovství, které bylo vymezeno prostřednictvím definic ETHOS: stav bez střechy a bez bytu. Terénní sčítání bezdomovců proběhlo v únoru v rozpětí dvou večerních hodin.17 Výsledek i samotný proces se stal inspirací pro Brno v roce 2006. Také na tomto projektu se podílely NNO působící v Brně společně s městem.18 Neformální spolupráce má svou tradici v Praze, kde působí tři velcí nevládní poskytovatelé sociálních služeb: Charita, Armáda spásy a Naděje. Po několik roků se společně podíleli na provozu zimní noclehárny a v lednu 2006 také na provozu zimního 14

15 16 17

18

Cveček a kol., Návrh udržitelného rozvoje sociálních služeb pro bezdomovce, Grada 2007 Šupková a kol., Zdravotní péče o bezdomovce v ČR, Grada 2007 Hradecký a kol., Definice a typologie bezdomovství, Praha 2007 Hradecký a kol., Sčítání bezdomovců Praha 2004, zpráva o projektu, Praha 2004 Sčítání bezdomovců v Brně, tisková zpráva, Magistrát města Brna, 2006 24

krizového centra ve vojenských stanech, které dalo v Praze postavit město.19 Jejich pracovníci se podíleli ve spolupráce s městem na několika analytických a koncepčních dokumentech a také na realizaci zmíněného projektu sčítání bezdomovců. Vím o tom, že i v jiných městech, např. v Ostravě nebo Brně nevládní poskytovatelé spolupracují. Mezinárodní spolupráce na evropské úrovni začala záhy, už v roce 1994 byla přijata první česká organizace, Naděje, do FEANTSA. O několik let později se staly členy také S.A.D. a česká Armáda spásy. Tato česká skupina se zapojila do přeshraničních projektů a zástupci soustavně už několik let působí v evropských pracovních skupinách. Od roku 2005 je český zástupce také v Evropské observatoři bezdomovství EOH. Publicita Poskytovatelé sociálních služeb pro lidi bez domova se snaží o publicitu problematiky bezdomovství, šíření informací a vzdělávání. Fenomen a proces bezdomovství byl v České republice vůbec poprvé popsán v publikaci Bezdomovství – extrémní vyloučení, vydané v roce 199620. Publikace ovlivnila v devadesátých letech teorii i praxi práce s bezdomovci, stala se učebnicí pro mnohé studenty sociálních oborů i poskytovatelů sociálních služeb a je známa i veřejné správě. Je dodnes využívána v České republice a také na Slovensku. Na Slovensku vydalo v roce 2008 občanské sdružení Proti prúdu publikaci Bezdomovci, ľudia ako my, určenou pro širokou veřejnost21.

19 20 21

Varga, Zpráva o provozu zimního krizového střediska Letná, Praha 2006 Hradecká, Hradecký, Bezdomovství – extrémní vyloučení Praha 1996 Beňová, Nina, Bezdomovci, ľudia ako my, Proti prúdu Bratislava 2008 25

Proč přibývá lidí bez domova Ústava České republiky výslovně nezaručuje právo na bydlení. Obecně právo na pomoc pro zajištění základních životních podmínek je dáno Listinou základních práv a svobod22, která je ústavním zákonem: Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Není však definováno, co se rozumí základními životními podmínkami.23 Česká republika je vázána mezinárodními smlouvami, z nichž jednoznačně mluví zejména Mezinárodní pakt o lidských právech24: Státy… uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Legislativní prostředí však vykazuje mezery. Neexistují azylové domy pro bezdomovce alkoholiky a další závislé osoby (známé jako wet hostels). Zákon předpokládá pobyt v azylovém domě v trvání jednoho roku, i když je toto změkčeno slovem „zpravidla“. Při praktické neexistenci sociálního bydlení pro bezdomovce postrádá roční pobyt pro mnohé bezdomovce inkluzivní charakter. Kromě toho politici a veřejná správa většinou nevěří, že jsou a budou takoví lidé, kteří se nezačlení do konce svého života vůbec.

22

23

24

Listina základních práv a svobod byla uvedena do čs. právního řádu ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a do právního řádu České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. Zde citace z Článku 30, odst. 2. Více v Hradecký: The National Report on Homelessness 2006, str. 16, Policy Report, Housing and Housing, Rights, str. 16, http://www.nadeje.cz/index.php?q=node/28. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech byly uvedeny do našeho právního řádu Vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 pod č. 120/1976 Sb. 26

Neexistuje národní standardní kvantifikace bezdomovství. Poskytovatelé sociálních služeb vedou individuální evidence. V Praze, v Brně a v některých dalších městech se uskutečnilo jednorázové místní sčítání bezdomovců. Je několik zdrojů informací, ale systém měření neexistuje. Není znám celkový počet bezdomovců v ČR, ale je dobře patrné, že příliš mnoho lidí je z důvodu absence bydlení nuceno spát na veřejných a veřejně přístupných místech. Zcela zůstala opomíjena sociální práce v ohrožených domácnostech, zejména v rodinách s dětmi, které charakterizují zejména nezletilí rodiče, samoživitelé a samoživitelky, rodiny, ve kterých je partnerský konflikt, rodiny žijící v chudobě, zadlužené a předlužené domácnosti, nezaměstnané domácnosti, rodiče s duševním onemocněním, problémy s drogami nebo alkoholem, rodiny s rodičem ve vězení, rodiny menšin, rodiče s dětmi s postižením apod. Podle oficiálního dokumentu Magistrátu hlavního města Prahy je z celkového počtu na ulici 26 % osob méně než rok, ale naproti tomu 33 % lidí více než 5 let25. Z toho lze vyvodit, že asi čtvrtina bezdomovské populace se v průběhu jednoho roku obmění. A dále že účinnost sociálních služeb je přes chronický nedostatek financí a poddimenzovanou kapacitu kolem 25 %. Naopak vysoký podíl dlouholetých bezdomovců je svědectvím o zanedbané sociální práci měst a obcí, a to v celých posledních dvaceti letech. Významný vliv na počet lidí na ulici má nesporně nucené soudní vystěhování z bytu, zejména z důvodu dluhu na nájemném, a to jak ze soukromých domů, tak i z městských. Zabránit vystěhování ze soukromých bytů v současnosti nelze bez ochoty majitele, nejsou k tomu legislativní možnosti. Naopak vysoké dluhy na nájemném v obecních bytech svědčí o špatné nebo 25

Akční plán řešení problematiky bezdomovectví pro rok 2008 a následující období, Magistrát hlavního města Prahy 2008, str. 33, příloha č. 5. 27

nulové komunikaci na městských a obecních úřadech mezi útvary bytovými a sociálními a současně o zanedbané sociální práci v ohrožených domácnostech. Vytěsňování nepohodlných lidí z obecních bytů mnohdy působí dojmem promyšleného záměru v tom smyslu, že se nechají dluhy domácností na nájemném narůst do takové výše, kterou už tito lidé nebudou schopni zaplatit. Tím obce přesouvají náklady na řešení jednak do budoucnosti, ale také od sebe na stát. Značný podíl mezi lidmi bez domova tvoří mladí lidé (ale nejen mladí) se zkušeností pobytu v dětské instituci, zejména v dětských domovech a ve výchovných a diagnostických ústavech. Přiměřené adaptační programy před opuštěním instituce jsou ojedinělé, kapacity sociálních služeb domů na půli cesty jsou nedostatečné. Podobným způsobem se na ulici dostávají lidé propuštění z vězení. „Většina těch, kteří žijí v sociálním vakuu po dobu výkonu trestu odnětí svobody, postrádala rodinu již před nástupem do vězení a právě absence přirozených vazeb se mnohdy stala jednou z příčin jejich kriminality. (…) Nicméně pobytem za zdmi a bez svobody se narušují přirozené rodinné vztahy, a je povinností specialistů i duchovních tyto vztahy posilovat, aniž by se jednalo o kontraproduktivní narušování účelu výkonu trestu.“26 Na celkový počet lidí bez domova má významný vliv také skutečnost, že cesta z ulice do bydlení, do bytu je často bezvýchodná. V azylových domech žijí lidé, kteří by byli schopni si samostatně nebo s malou podporou udržet byt. K získání nájemního bydlení se však nedostanou, mnohá města a městské části prodaly všechny nebo téměř všechny byty. Ty volné se pak 26

Pivoňka, B. (2003) Prevence bezdomovství z pohledu Vězeňské duchovní služby, in: Příklady dobré praxe v boji proti bezdomovectví, pp. 23-24 (Praha: FEANTSA, S.A.D., Armáda spásy, Naděje). 28

často pronajímají obálkovou metodou a nemajetní lidé na ně nedosáhnou. Systémové bydlení s podporou pro lidi se zkušeností s bezdomovstvím (bývalé bezdomovce) v České republice neexistuje. Realizují se však pilotní projekty přechodného bydlení s podporou a projekty stabilizace bydlení s podporou sociální práce. Azylový dům je jen přechodným řešením, azylové ubytování není bydlení, klient azylového domu je stále člověkem bez domova. Podobně nižší integrační stupeň, noclehárna není ani ubytováním, tím méně bydlením, je „jen“ ambulantní službou. Klient noclehárny je člověkem bez domova, ale také bez střechy, Dnes spí v noclehárně, ale zítra může být na ulici. Sociální služby pro lidi bez domova jsou obecně poddimenzované. Ve velkých městech se jeví potřeba nejméně trojnásobná, častěji pětinásobná, proti současnému stavu. Uvažujeme-li efektivitu současného systému sociálních služeb kolem 25 %27, při přiměřeném rozšíření kapacity by mohl počet lidí bez domova klesat.

Příležitosti Národní úroveň Problematika zjevného bezdomovství se České republiky významně dotýká už více než dvacet let. Od počátku to byly zejména občanská sdružení a církevní organizace, které se spontánně začaly lidem bez domova intenzivně věnovat. Protože veřejná správa tuto problematiku podcenila, zůstal zcela nedotčený model rychlé nabídky bydlení známý jako „housing first“, případně jiná podoba bydlení s podporou nebo sociálního 27

Akční plán, viz výše. 29

bydlení. Proto se také pomoc vyvíjela a stále vyvíjí formou vícestupňového modelu od práce na ulici přes ambulantní a pobytové sociální služby se zacílením na bydlení. Nabídka bydlení je především v moci veřejné správy, výrazně nad možnosti nevládních organizací. Veřejné mínění je značně negativně ovlivněno nevhodnými výroky některých politiků a nereálnými návrhy „rychlých a konečných řešení“. Proto je nutno opustit tuto segregační rétoriku obsahující názory, jako by služby produkovaly bezdomovce. Naopak je třeba objektivně informovat veřejnost o problematice, možnostech a nutnosti řešení. Je nutno ukončit kriminalizaci a stigmatizaci lidí bez domova a usilovat o změnu myšlení veřejnosti, o potlačení NIMBY-reakcí. Je ovšem otázkou, jaký je skutečně vztah veřejnosti, resp., většinové společnosti, k lidem bez domova. K jasné odpovědi chybí relevantní aktuální průzkum veřejného mínění za předpokladu neutrálně položených otázek. Zdá se, že je víc slyšet hlasy negativní, ale zejména v zimním období se poskytovatelé sociálních služeb setkávají s projevy solidarity veřejnosti, které se projevují zejména ve věcných darech a nabídce dobrovolné pomoci. Podobným výrazem je také kupování časopisu Nový prostor. Vhodným a účinným prostředkem osvěty a publicity, který se na evropské úrovni osvědčuje, je uspořádání konsensuální konference na národní úrovni. Jejím nositelem nebo zadavatelem by mohlo být MPSV. Přitom je potřeba najít spojence a iniciovat ustavení přípravného výboru, aktivně se účastnit kontroly nad přípravou a najít kompetentní a obecně přijatelnou jury. Příležitosti měst a obcí Velmi důležité je zastavit nucené soudní vystěhovávání z městských bytů. Je žádoucí, aby zadluženou domácnost 30

(dlužníky nájemného) navštěvoval sociální pracovník, poskytoval morální podporu a dojednával podmínky pro to, aby nemuselo dojít až k žalobě. Toto opatření nevyžaduje žádnou právní úpravu, jde jen o komunikaci odborů bytových a sociálních a zejména ochotu problém řešit. Je prokázáno nejméně sedminásobné snížení nákladů proti výdajům na řešení reálného bezdomovství.28 Výrazný efekt může přinést posílení práce sociálních pracovníků a sociálních kurátorů měst a městských částí a její zaměření na ohrožené domácnosti, zejména na rodiny s dětmi, rodiny neúplné, samoživitele a samoživitelky, rodiny, ve kterých je partnerský konflikt, násilí nebo zneužívání, rodiny žijící v chudobě, zadlužené domácnosti, rodiče s duševním onemocněním, problémy s drogami nebo alkoholem, rodiny s rodičem ve vězení, rodiny menšin, rodiny s dětmi s postižením. Cílem sociální práce by měla být ochrana před nuceným vystěhováním. Je také důležité pracovat s každým jednotlivým chovancem všech typů dětských institucí zejména v posledním roce před jeho opuštěním dětské instituce. Adaptační programy před opuštěním instituce a zejména v prvním roce po jejich opuštění také působí preventivně. Ještě mnohem účinnější prevencí by byla humanizace sociálně právní ochrany dětí s cílem snížení počtu dětí vyrůstajících v institucích. Podobně potřebné je vytvořit systém práce s lidmi opouštějícími zdravotnická zařízení a zejména věznice, s těmi, kteří jsou reálně bez domova. Velkou příležitostí pro města a obce zejména pro jejich příspěvkové organizace, je umožnit rychlou nabídku bydlení 28

Kitzmann, R. U., Spolupráce mezi NNO Volkshilfe a městským úřadem ve Vídni, in: Příklady nejlepší praxe v boji proti bezdomovství, FEANTSA, S.A.D., Naděje, Armáda spásy, Praha 2003. 31

lidem, kteří právě přišli o bydlení v rané fázi bezdomovství. Jde o princip známý jako „housing first“, který se ukazuje jako rychlý, efektivní a méně nákladný, protože předchází upadání osobnosti člověka, který přežívá na ulici. Zejména organizace zřízené městy a obcemi by neměly jen kopírovat metody nevládních organizací, ale mají příležitost v koordinaci se zřizovatelem nabízet rychlé bydlení, případně sociální bydlení jiné podoby s podporou. Prioritu tohoto konceptu potvrdila také Evropská konsensuální konference v Bruselu v prosinci 2010, žel, bez účasti představitelů našeho státu.29 Specializované služby Účinné je propojení služeb v sítích. Koncepci terénních programů (streetworku) je vhodné propojit se stacionárními službami ambulantními a pobytovými. Terénní práce, ať je jakkoliv důležitá, ztrácí svou efektivitu, není-li napojena na další služby, sloužící k pomoci lidem z ulice. Bez této návaznosti bude jen konzervovat současný stav a způsobí náklady budoucích období. Na sociální služby by měla navazovat zdravotní péče, jak praktického lékaře, tak odborná, včetně lůžkové péče. Je prokázáno, že přístup ke zdravotní péči mají lidé bez domova proti většinové populaci značně ztížený.30 Významný efekt přináší synergie různých aktérů, zejména spolupráce a spoluúčast dalších subjektů, vedle poskytovatelů sociálních služeb a zdravotnických zařízení, zejména krajů, měst a obcí, dále Českých drah a Správy železniční dopravní cesty31. Je žádoucí rozvíjet síť služeb lidem bez domova, zejména denních center zajišťujících jim hygienu. Koncepčně je nutno vyřešit chybějící druhy služeb (nejen sociálních), např.: 29 30 31

Závěry Evropské konsensuální konference Brusel, prosinec 2010. Šupková a kol., Zdravotní péče o bezdomovce v ČR, Grada 2007. Je známa spolupráce se státními drahami v Itálii nebo ve Francii. 32

azylový dům pro lidi se závislostí na alkoholu a drogách azylový dům pro lidi s psychickými poruchami azylový dům s dlouhodobým pobytem pro lidi se sníženou soběstačností (kteří nejsou schopni obhospodařovat vlastní domácnost) azylový dům pro seniory s možností dlouhodobého pobytu lůžkové ošetřovatelské zařízení se zdravotní péčí pro lidi propuštěné z akutní péče a pro léčbu běžných onemocnění vyžadujících klid na lůžku doplňkové služby v rámci jiných služeb (praní prádla, osobní hygiena, úschova osobních věcí, úschova dokladů a cenností) psychologická a psychiatrická pomoc Důležité je najít řešení pro cizí státní příslušníky. Kromě základních životních potřeb nemají poskytovatelé sociálních služeb většinou možnost jim nic dalšího zajistit nebo zařídit. Zdraví a dostupnost zdravotní péče Je třeba vycházet ze skutečnosti, že špatný zdravotní stav člověka bez domova snižuje jeho možnosti začlenění, je překážkou k získání práce, k získání ubytování a bydlení, nehledě na riziko přenášení infekčních onemocnění. Naopak absence bydlení nebo aspoň ubytování a práce vede k chátrání zdraví a ke snížení dostupnosti zdravotní péče. Člověk se v takové situaci dostává do bludného kruhu. Proto je důležité zajistit nejen právo na zdravotní péči, ale také její lepší dostupnost ve stávajícím zdravotnickém systému (odborná vyšetření plicní, kožní, zubní, psychiatrická péče, hospitalizace aj.) zajistit návazná lůžka na doléčení. V současnosti tato lůžka suplují noclehárny a azylové domy. Služby sociální prevence ze zákona nejsou pro tyto případy zřizovány a suplování péče narušuje jejich provoz.

33

Při zdravotní péči je nutno věnovat zvláštní pozornost vyhledávání přenosných nemocí, zejména tuberkulosy a očkování např. proti virové hepatitidě.

Závěr Obecně lze pokládat současný stav za přechodný, který stále prochází vývojem. Ke stabilizaci přispívá do určité míry zákon o sociálních službách, ale podstatnou měrou stálé a vysoké osobní nasazení pracovníků a jejich obětavost. V nejbližších letech pak lze očekávat, že dojde ke generační výměně. „Otcové zakladatelé“ a „matky zakladatelky“ postupně odcházejí k jiné práci nebo do důchodu. To může znamenat pro některé služby útlum nebo i zánik, jiné tím mohou nabrat novou sílu. Naproti tomu trvalým problémem je nezralý způsob financování a trvalý nedostatek peněz z veřejných zdrojů. Problémem je přetrvávající negativní myšlení části obyvatelstva, zejména starších lidí, odsuzování a vnímání bezdomovců jako tuláků a příživníků, kteří jako by se sami rozhodli pro takový život. Možná ještě závažnější překážkou pro pomoc lidem bez domova a snižování míry bezdomovství je gentrifikace veřejného prostoru. Ta v českém prostředí vzbuzuje netrpělivost místních autorit a mnohdy nepřímo podněcuje ke xenofobii. Často se pak při řešení problematiky klade větší důraz na represi než na podporu a pomoc. Narůstající intolerance české veřejnosti, často podporovaná lokálními politiky, pak vyúsťuje k násilí páchanému na bezdomovcích. Přesto i některá malá města pociťují potřebu sociálních služeb a jsou ochotna je platit. Nicméně přetrvává obecně nízký zájem o seriozní akademický výzkum, který by mohl pozitivně ovlivnit řešení problematiky, systematický sběr dat zcela chybí. Nesmírnou překážkou pro integraci bezdomovců je nedostupnost 34

levného bydlení. Systém obecních sociálních bytů stále neexistuje.

Bibliografie Akční plán řešení problematiky bezdomovectví pro rok 2008 a následující období, Magistrát hlavního města Prahy 2008, str. 33, příloha č. 5 Beňová, Nina, Bezdomovci, ľudia ako my, Proti prúdu Bratislava 2008 Cveček a kol., Návrh udržitelného rozvoje sociálních služeb pro bezdomovce, Grada 2007 Hradecká, V., Hradecký, I., Bezdomovství – extrémní vyloučení Praha 1996 Hradecký a kol., Sčítání bezdomovců Praha 2004, zpráva o projektu, Praha 2004 Hradecký: The National Report on Homelessness 2006, str. 16, Policy Report, Housing and Housing, Rights Hradecký I. a kol., Definice a typologie bezdomovství, Praha 2007 Hradecký, I., Harmonising hostel standards Brussels, FEANTSA 2007 Kitzmann, R. U., Spolupráce mezi NNO Volkshilfe a městským úřadem ve Vídni, in: Příklady nejlepší praxe v boji proti bezdomovství, FEANTSA, S.A.D., Naděje, Armáda spásy, Praha 2003 Pivoňka, B. (2003) Prevence bezdomovství z pohledu Vězeňské duchovní služby, in: Příklady dobré praxe v boji proti bezdomovectví, pp. 23-24 (Praha: FEANTSA, S.A.D., Armáda spásy, Naděje) Příklady nejlepší praxe v boji proti bezdomovství. Sborník přednášek z projektu Budování evropských partnerství v boji proti bezdomovectví 2002-2003, Praha 2003. Sčítání bezdomovců v Brně, tisková zpráva, Magistrát města Brna, 2006 Šupková a kol., Zdravotní péče o bezdomovce v ČR, Grada 2007 Varga, Zpráva o provozu zimního krizového střediska Letná, Praha 2006 Závěry Evropské konsensuální konference Brusel, prosinec 2010, v českém překladu zde: http://www.azylovedomy.cz/soubory/282_Závěry%20konsensuální% 20konference%202010_web.pdf Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Zákon č. 100/1960 Sb. Ústava Československé socialistické republiky 35

Listina základních práv a svobod byla uvedena do čs. právního řádu ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a do právního řádu České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. Zákon č. 100/1988 Sb. o sociální péči Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů Zákon č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách Nařízení vlády č. 222/2010 Sb. o katalogu prací ve veřejných službách

36

Milníky ve vývoji střediska Samaritán v Olomouci, vývoj potřeb, vývoj služeb Petr Prinz, Charita Olomouc Téma bezdomovectví nelze izolovat od života společnosti, v níž žijeme, přestože by si to mnozí přáli. Eliminace tohoto jevu represivní cestou, tolik skloňovaná a požadovaná, se v současnosti dá přirovnat spíše k tlakování nepříliš pevné nádoby. Kolem bezdomovectví nalezneme velké množství zkreslení a nepochopení, tím ovšem nemyslím, že bychom proti němu byli imunní my – sociální pracovníci. Jako klíčové téma se nám stále otevírá otázka pomoci. Domnívám se, že míra naší zodpovědnosti za pomoc lidem v problémech je úměrná tomu, nakolik mohou za osudy lidí nespravedlivé struktury společnosti, v níž žijeme, a které jsme součástí. (A jelikož to nemůžeme nikdy objektivně zjistit, měli bychom jistou část zodpovědnosti přijmout, abychom na těchto nespravedlnostech neměli podíl). Cílem mého příspěvku je uchopit zkušenosti z práce Střediska Samaritán takovým způsobem, aby zaznělo, co nám všem vrtá (nebo má vrtat) v hlavách. Mým druhým cílem je snaha zmínit své nepodložitelné přesvědčení, že budoucí vývoj může mít poměrně negativní dopad a my všichni na jeho zvládání možná nejsme příliš připraveni. 1. Zlomové body ve vývoji Slavíme 20 let činnosti a pro mě je to dobrá zpráva, puberta je již zaručeně za námi. Základní charakteristické směry vývoje jsem se rozhodl pojmout a popsat z hlediska obsahu. Chronologické 37

hledisko a popis služeb v tomto případě spíše pominu. Mezníky ve vývoji Samaritánu vidím v rozvoji některých důrazů, které se pokusím (s mírným odstupem) stručně zhodnotit. Sociální byty – nástroj integrace Od poloviny 90. let Charita Olomouc ve svém stupňovém modelu služeb využívá sociální byty. V současnosti je jich 6 s kapacitou 13 lůžek a jsou jakýmsi „azylovým domem na jiném místě“. Některé jsou naše, některé v pronájmu. Tento typ služby má potenciál k obrovskému rozvoji. Do budoucna s ohledem na zvyšující se počet čekatelů na službu azylový dům bude nezbytné službu rozšířit. Bydlet někde v bytě je na první pohled přirozenější, než být v nějakém kolektivním zařízení. Lidé si mohou vyzkoušet, jaké to je poměrně normálně bydlet. Tento model pomoci je v Evropě velmi obvyklý, u nás tvoří paradoxně pouhý doplněk služeb. Neoddiskutovatelnou výhodou oproti kamenným zařízením je jejich flexibilita. Byty není nutné vždy jen vlastnit. I komerční spolupráce se v současnosti ukazuje jako možná a užitečná. Ovšem není to jen jednoduché a proto je jich pořád málo. Spíše než nástrojem pro prevenci bezdomovectví jsou jeho řešením, což už bývá podstatně méně účinné. Dále chybí větší návaznost do běžného života. Je to chyba celé společnosti? Nebo nás poskytovatelů? Samozřejmě se jedná o synergii mnoha faktorů. V neposlední řadě existuje ještě problém technické náročnosti – opravy, stěhování nábytku, komunikace v majetkových záležitostech, úklidy atd. Zvládnout se to dá, ale samo se to neudělá.

38

Řešení ženského bezdomovectví Ženské bezdomovectví má svá specifika, dokonce jsme o nich pojednali na konferenci před dvěma lety. V současnosti jejich zastoupení ve skupině lidí bez domova na Olomoucku tvoří odhadem více než 20%. Na začátku 90. let to bylo množství téměř zanedbatelné a ještě před 10 lety se jednalo o necelých 10%. Co do počtu se tento problém zřejmě ještě mírně prohloubí. Nechci se zde detailněji věnovat ženskému bezdomovectví. Chci jen zdůraznit, že jeho specifika hrála významnou roli při tvorbě struktury našich služeb. Navíc je to téma s perspektivou nových přístupů a uchopení. Od roku 2005 existuje AD pro ženy s kapacitou 10 lůžek. Od dubna roku 2010 provozujeme noclehárnu pro ženy s kapacitou 8 lůžek (v zimě s přistýlkami až 12). Z uvedených let prosím neusuzujte, že nás ženy bezdomovkyně předtím nezajímaly. Některé věci prostě nejdou navzdory úsilí urychlit. Motiv pomoci ženám stál i u vzniku Krizového centra, které je v současnosti dceřiným a nám blízkým střediskem, i když jeho cílová skupina je odlišná a v současnosti slouží nejen ženám. V čem je ženské bezdomovectví jiné než mužské? Ženy jsou více motivovány něco změnit. Takovou zkušenost mám ze statistik i z osobního dojmu. Nechtěl bych ale zajít do slepé uličky falešných tvrzení. Může to být také tím, že cesta k mužskému srdci je komplikovanější, nebo mohou mít ženy reálně více příležitostí. Nicméně laicky řečeno funguje to o něco lépe. Velké téma je práce s páry a rodinami. Osobně nepreferuji tzv. azylové domy pro rodiny a spatřuji v nich větší rizika ne výhody. Může spíše dojít ke konzervování situace, které u jiných typů podpory tolik nehrozí. V zásadě ženské bezdomovectví nás ve

39

svém důsledku přivede ke větší komplexnosti služeb a jejich propojení a bezesporu nás i přinutí najít nové možnosti pomoci. Rozvoj platformy „základní pomoci“ – Nízkoprahové denní centrum Klíčící služby NDC nalezneme v Samaritánu téměř od začátku činnosti. Nabídka pomoci (především jídla) byla v Charitě přítomná od začátku. Lidé z ulice nacházeli a nacházejí v Charitě Olomouc základní pomoc. Vznik NDC je však krokem k jiné dimenzi vnímání potřeb lidí na ulici. Pomáhá lépe znát jejich potřeby, jsme jim nablízku. Současně by v našich vizích měly být nízkoprahové služby potenciálem ke spolupráci. Chceme spolupracovat s církevními společenstvími a všemi lidmi dobré vůle, protože je jasné, že naše kapacity nepostačují a potřebujeme pomoc. Díky dennímu centru vidíme bezdomovectví jinak a šířeji. Od materiální roviny, přes tu poradenskou, až po lidskou blízkost se jedná o neoddiskutovatelnou pomoc lidem v nouzi. Je třeba se smířit s určitým druhem bezmoci, který práce v nízkoprahové službě přináší. Bezdomovectví máme hmatatelněji na očích, se všemi důsledky. Náš pohled mu nemůže uhnout. Jaksi cítíme, že stojíme před změnami, které budou stát námahu. Nejde jen o narůstající kvantitu služeb a lidí, ale i kvalitativní rovinu pomoci a spolupráce s klienty (záměrně neříkám služby). Cesta za klientem – terénní program Od roku 2006 postupně krystalizuje terénní program pro lidi bez domova v Olomouci, v roce 2008 je zaregistrován jako sociální služba, v roce 2011 se odděluje jako samostatný útvar v rámci střediska. Od roku 2009 působí díky individuálnímu projektu 40

Olomouckého kraje ze zdrojů ESF na území okresů Olomouc a Přerov. Služba nám odkryla, že i bezdomovci mají své „doma“ a jaké to doma je, což je zjištění náročné i objevné. Lépe víme, že život na ulici není jen o jednotlivci, ale i o skupině, komunitě. Služba vytváří specifický druh napětí, který nás motivuje (ovšem může být i zdrojem problémů). Pokud jsem u denního centra zmiňoval, že nám rozšířilo pohled, pak terénní program přinesl do naší práce doslova další rozměr. Existují ovšem vážné limity, chybí nám nástroje, stojíme bezmocně nad situacemi klientů. Terénní pracovník síťuje, dává dohromady. Pokud není co, může se cítit v koncích. Komunikace a prevence Dávat na odiv co děláme, mi nikdy nebylo moc příjemné. Komunikaci navenek vždy chápu jako nástroj rozvoje, neposuneme se bez ní dále. Realizujeme 10. ročník „Dnů o bezdomovectví“, komunikujeme s odbornou i laickou veřejností. Od letošního roku realizujeme projekt „Vzestupná spirála“ zaměřený na problematiku zadlužení a zčásti i prevenci bezdomovectví. Spolu s farnostmi konáme sbírku „Krajíc chleba pro chudé“, rozvíjíme pomoc dobrovolníků. Letos realizujeme školení policistů v oblasti komunikace s bezdomovci. Spousty dalších aktivit, stovky osob jako návštěvy v našem zařízení, desítky praktikantů a stážistů, to vše nás stojí hodiny práce a sil. Už jsem ale pochopil, že tu nestačí být jen pro bezdomovce. Můžeme jim pomoci i tím, že ostatní jejich situaci lépe pochopí. I proto jsme dnes tady. Vzletně řečeno, posilujeme povědomí lidí a snažíme se odbourávat předsudky. Navíc každou novou aktivitou rosteme i my. Upozorňováním na problém ale dráždíme a také s 41

ním jsme ztotožňováni. Občas se cítím jako ztělesnění problémů, které bezdomovci působí, a tím mohu být terčem emocí některých osob, ač to dávají najevo velmi kulantně. Preventivní aktivity jsou jako kapka v moři – problémů je mnoho, nástrojů málo, po letech ale výsledky můžete vidět. 2. Výhledy Ne všechny výhledy do budoucna jsou optimistické a pozitivní, ale všechny, které uvedu, chápu jako výzvy. Osobně se musím přiznat, že jsem před určitou dobou prožíval docela hluboce bezmoc plynoucí z nárůstu problémů, nedostatku zdrojů, našich limitů. Už je mi lépe, ač některé pohledy jsem si musel vybojovat znovu. Nyní už mám k dispozici jenom smršť otázek, odpovědi bych mohl předestřít, ale byly by moje. Protože musí být Vaše, přeji Vám jejich nalezení a ode mě je berte jako podnět. Počet lidí bez domova a jejich potřeby Vzroste počet lidí bez domova? Bude více lidí na ulici, kteří potřebují pomoc v péči o sebe samotné? Co psychicky nemocní? Podepíše se krize na skupině lidí bez domova a jak? Známe, co lidé na ulici potřebují? Sociální služby versus nástroje běžného života Je jediná varianta pomoci zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách? Nebrzdí nás? Můžeme pomoci lidem najít bydlení a práci? Mají sociálně vyloučení lidé důvod pracovat? Je sociální podnikání alternativou v sociálních službách? 42

Otázky financování Budeme příští rok fungovat? Nebudeme redukovat naše služby o třetinu? Stojí zadavatelé o naše služby? Proč je platí? Co od nás čekají? Nerozbije krize s naší ekonomikou i naše služby, naše společenské struktury? Naše vztahy? Identita nás „Samaritánu(ů)“ V čem je naše práce jiná? Co si o nás myslí církev, náš zřizovatel? A co společnost? O co se opřít, abychom se nezbláznili? V čem je hodnota naší práce? Pro koho má cenu? Čekání na zázrak Na závěr mě napadlo zmínit zde ženu, kterou většina z Vás bude znát, sv. Matku Terezu z Kalkaty. Jakou měla PR strategii, že o ní tolik lidí na zemi ví? Její strategií byla odevzdanost do Boží vůle a z toho plynoucí otevřené srdce pro lidi. Nezměnila systémy, ale změnila srdce mnoha lidí, a to je více. Spousta jmen „inženýrů pomoci druhým“ zapadlo a postupně zapadává prachem, nezařaďme se mezi ně. Odpusťte ten asi hůře pochopitelný závěr. Ale nezbývá než čekat na zázrak. Je to snad výzva k lenosti a fatalismu? V žádném případě, je to opak. Otevřenost tomu, co nás přesahuje, a pro mě otevřenost živému Bohu. Rádi bychom dělali více, ale nemáme peníze, čas, prostory ani nápady. Boží požehnání je tím, co nám může pomoci, od financí až po láskyplné vztahy.

43

Vznik nízkoprahových služeb Charity Olomouc Sestra Mgr. Leona Martinková, Charita Kroměříž (bývalá pracovnice Charity Olomouc) Dobrý den, jmenuji se sestra Leona a do Charity Olomouc jsem nastoupila v roce 2005, abych rozjela novou službu nízkoprahového denního centra. Impulzem k tomuto kroku bylo pro vedoucího Střediska pro lidi bez domova pana Petra Prinze především množství lidí bez domova, kteří žili na ulici a do Azylového domu přicházeli, aby dostali namazaný chleba, využili sprchu či toalety, případně odbornou pomoc, kterou jim poskytovali sociální pracovníci azylového domu. Pravda, první nízkoprahovou službou Střediska, která v době mého nástupu již mnoho let existovala, byla noclehárna, ale tato služba nemohla svou kapacitou a účelem pokrýt potřeby většiny bezdomovečků žijících v Olomouci na ulici. Jistě většina z vás ví nebo si dokáže představit, jak takový pobyt na noclehárně vypadá. Velká místnost se 14 lůžky, v zimě s dalšími 2 přistýlkami, případně dalšími židlemi alespoň na sezení, kde někdo chrápe, jiný s prominutím prdí, smrdí (protože se nemyje), další kašle, pořád někdo chodí na záchod a sem tam má někdo vši nebo svrab, případně nějakou infekční nemoc. Do toho nevíte, zda vás někdo v noci neokrade, když tvrdě usnete, v horším případě vám vyhrožuje nebo vás zneužívá. Když se sešla skupina bezproblémových klientů, tak byl na noclehárně relativní klid, ale mnohdy to vypadalo tak, jak jsem popsala. Mnoho klientů, kteří žijí na ulici, se mi svěřilo, že by na noclehárnu nikdy nešli a svým způsobem jim i rozumím. Ti, kdo žili v zahradním domku nebo nějakém lepším squatu, měli spánek rozhodně klidnější než na noclehárně. Na noclehárně se setkávala velmi různorodá skupina klientů. Objevovali se tam klienti, kteří celý rok bez smlouvy pracovali ve stavebnictví (a v tu dobu měli příjem a bydlení zajištěno) a jen na 2-3 měsíce v zimě přespávali na noclehárně. Na druhou stranu 44

přicházeli opravdu ti, kteří se čerstvě ocitli bez střechy nad hlavou (např. propuštění z léčebny či vězení, propuštění z práce aj.) a nebo ti, kteří se s bezdomovectvím tak úplně neztotožnili, nechtěli tak vypadat, ale zároveň nezvládali běžné fungování. Část klientů noclehárny se posunula do azylového domu, jiní se opakovaně vraceli, někdo však přespal třeba jen pár nocí a zmizel. Noclehárna už ze své podstaty příliš prostoru pro sociální práci nedává, takže bylo potřeba zřídit jinou službu, která bude nejen naplňovat základní potřeby lidí žijících na ulici, ale bude mít i dostatečný prostor pro sociální práci s nimi. Já jsem se Střediskem pro lidi bez domova spolupracovala již během studia sociální práce a v rámci své zahraniční praxe jsem poznala fungování největšího londýnského denního centra The Passage, což jsem pak zúročila i v diplomové práci, kde jsem srovnávala konkrétní londýnské služby se službami Střediska. To pak vyústilo nabídkou pana Prinze, zda bych nechtěla obdobné denní centrum rozjet i tady. Londýnský vzor byl velkolepý, naše olomoucká realita začínala skromně. Londýnské denní centrum The Passage mělo za sebou mnoho let fungování, denně zde přicházelo 300 klientů, kterým se servírovala snídaně a oběd, což kromě 3 zaměstnanců-kuchařů plně zajišťovali dobrovolníci (většinou důchodci). Dále zde fungovala prádelna, šatník, „tichý pokoj“ – což je denní noclehárna pro ty, kteří přes noc spí venku; ordinace, kterou opět plně zajišťovali lékaři-dobrovolníci (včetně služeb pro klienty-seniory jako je pedikúra či optik, programy duševního zdraví), mnoho různých programů (kurzy vzdělávání, školící, zaměřené na zaměstnanost aj.). Přišlo mi úžasné, že klienti chodí do odpoledních aktivit, kde se jedni učí vařit, další mají svoji kapelu, jiní hrají divadlo a další vytváří časopis. Na denní centrum navazoval terénní tým, který např. poskytoval v terénu i sociální dávky a dvě ubytovací služby, jedna podobná našemu azylovému domu a druhá ve stylu podporovaného bydlení. Specifickým prvkem (v zahraniční poměrně častým) byla intenzivní spolupráce s jinými organizacemi, které pro toto denní centrum zajišťovali část služeb (např. služby pro klienty-seniory). Docela si 45

troufnu tvrdit, že ještě dnes by nás mohlo fungování tohoto londýnského denního centra The Passage v mnohém inspirovat, ale zpět k olomouckému dennímu centru. V září 2005 jsme jej začali připravovat v prostorách, kde sídlila pečovatelská služba, kterou jsme vystěhovali do jiné části budovy a za pomoci klientů prostory vymalovali, řemeslníci rozvedli vodu a elektřinu do místnosti, kde měla být kuchyňka a prádelna a ještě v rozbouraných prostorách začalo fungovat denní centrum, kde jsem zpočátku byla jediná pracovnice. Vařila jsem, prala, nakupovala, vydávala ošacení, lístky do sprchy, věnovala jsem se sociální práci. Novou službu začalo velmi rychle využívat tolik klientů, že jsme před jejím vznikem ani netušili, kolik lidí na ulici v Olomouci žije. Denně přicházelo 6 i více nových klientů, takže jen za první rok bylo v denním centru 430 jedinečných klientů. Tomuto rychlému přílivu klientů velmi „napomohla“ krutá zima, která panovala na přelomu roku 2005/2006. Jen za leden jsme měli 92 nových klientů. Denně v tu zimu přicházelo do denního centra i 80 lidí. S provozem Denního centra od jeho začátku pomáhali jak studenti na praxi, především z Vyšší odborné školy sociální Caritas, tak lidé, kteří si v našem Středisku vykonávali trest obecně prospěšných prací. Bez nich bych nebyla vůbec schopná takový nápor zvládnout. Mimochodem spolupráce s lidmi na obecně prospěšných pracích byla první velmi pozitivní zkušenost z fungování denního centra. Kolega, který tento program koordinoval, se mi snažil vybírat ty spolehlivější klienty, kteří se pak dle našich pokynů podíleli na vaření a výdeji stravy, na úklidu a praní prádla klientům. I když to byli lidé, kteří sami měli různé problémy, tak péče o ty, kteří na tom byli ještě hůř, byla pro ně osobní velmi terapeutická zkušenost. Samozřejmě, že jsem musela věnovat čas a péči i těmto nedobrovolným pomocníkům, při společném vaření a jiných aktivitách jsme spolu probírali jejich život a trápení, ale tento věnovaný čas nebyl marný. Po vzoru londýnského denního centra jsem se snažila získat také dobrovolníky, kteří by nám pomohli s provozem denního centra, protože klientů bylo opravdu spoustu. Dařilo se nám je získávat 46

jak z řad některých studentů-praktikantů, tak jsem oslovovala věřící ve farnosti a našlo se pár odvážných žen v důchodu, které nám chodily pomáhat. Také dobrovolníci potřebovali péči a čas, protože práce v denním centru byla hodně náročná, klienti se snažili manipulovat, přicházeli pod vlivem alkoholu nebo jiných drog a někdy byli i agresivní. Studenti zvládali tyto situace lépe než dobrovolnice v důchodu, na druhou stranu na naše starší dámy bylo mnohdy větší spolehnutí, že opravdu přijdou a pomohou. Klienti bez domova mohli být v denním centru po jeho otevření od 11:00 do 16:00 a měli nárok na 1 polévku s chlebem denně zdarma, 1x týdně sprchu zdarma (což bychom občas byli rádi, kdyby opravdu využívali) a 1x za 2 měsíce na oblečení zadarmo. Další materiální pomoc byla za symbolické částky (5 Kč další porce polévky, 10 Kč praní aj.). Od roku 2006 jsme byli po dva roky financování z ESF, takže jsem díky tomu od března dostala na pomoc dalšího sociálního pracovníka, který měl dříve na starosti program Nový Prostor a nyní nově kromě pomoci v denním centru vykonával i terénní práci. Kolega Dušan Pořízka mi byl opravdu velkou oporou a spolu jsme si procházeli fází, kterou bych dnes nazvala „zachraňování klientů“. Na počátku jsme se totiž náramně snažili všem pomoci, kdo neměl doklady, tak jsme hned sháněli rodné listy a vyřizovali občanky, kdo neměl dávky, tak jsme okamžitě vyřizovali dávky atd. Jenomže záhy jsme zjistili, že pokud je naše motivace větší než klientova, tak efekt naší práce je malý, ne-li negativní. Tak klient nově vyřízenou občanku s první ukradenou věcí zastavil, další se díky příjmu ze sociálních dávek jenom víc „rozchlastal“ a tak bych mohla pokračovat. Prostě po nějaké době jsme s kolegou museli svůj přístup přehodnotit a začali jsme víc zapojovat klienty, např. pokud chtěli vyřídit doklady, tak si peníze na rodný list museli sehnat sami atd. Sice jsme i zjistili, že naše prvotní námaha nebyla úplně marná, že pokud klient chtěl, tak podruhé si byl schopen občanku či dávky vyřídit sám, ale přece jen posun od péče ke zplnomocňování měl své opodstatnění. 47

Co však bylo pro nás obzvlášť náročné, byla skutečnost, že jsme na sociální práci s klienty neměli dostatečný čas. Kolega chodíval částečně do terénu a i já jsem někdy dělala klientům doprovod na úřady a jinak nám spoustu času zabrala organizace provozu denního centra. I když jsem byla z dřívějšího života v klášteře zvyklá vařit pro 100 lidí, tak v malé kuchyňce se mi 30litrový hrnec s polévkou na všech čtyřech plotýnkách sporáku vařil přece jen velmi dlouho. Vím, že obrovský nepoměr klientů k počtu sociálních pracovníků je bolestný problém všech denních center, které působí ve velkých městech, ale ze své zkušenosti se domnívám, že je to klíčový prvek efektivního působení denního centra. Chronický klient potřebuje mnohem intenzivnější podporu a doprovázení než člověk, který se ve své nežádoucí sociální situaci ocitnul teprve krátce. Já jsem při své práci kromě dalšího studia procházela i psychoterapeutickým výcvikem v kognitivně-behaviorální terapii, a tak jsem se některým klientům z denního centra věnovala i mimo provozní dobu. Byla to pravidelná asi hodinová setkání, kde jsme probírali jejich život a jejich problémy mnohem intenzivněji než bylo možné v denním centru a díky i navázanému vztahu se mnozí tito klienti po delším čase byli schopni rozloučit s bezdomovectvím. Zde se bourala přehrada toho MY-VY, myšleno my bezdomovci a vy většinová společnost, která se v lidech na ulici vytváří za děsivě krátkou dobu po jejich pádu na dno. V průběhu let se podařilo provozně denní centrum posílit a také oddělit terénní program a personálně jej navýšit, přesto se domnívám, že posílení sociální práce v denním centru zůstane trvalou výzvou, protože na lidi nejsou potřebné peníze. Druhá obtíž, která velmi znesnadňovala efektivní práci denního centra (a bezdomoveckých služeb vůbec, byť nízkoprahových poněkud intenzivněji) je velká různorodost cílové skupiny. Zvláště klienti aktuálně závislí na návykových látkách nebo chronicky závislí na alkoholu (nebyl výjimkou klient i po 11. protialkoholní léčbě) či duševně nemocní vyžadují úplně jiný přístup než třeba postarší klienti ze zahradních chatek, kteří jsou poměrně 48

disciplinovaní a mají mnoho sociálních dovedností. Ačkoliv jsme s kolegou vnímali pozitivní vliv prostředí denního centra, kde se klienti chovali podstatně lépe než ve svých squatech, přesto jsme spoustu času trávili řešením konfliktů intoxikovaných klientů nebo duševně nemocných. Když jsem později v rámci své diplomové práce zjišťovala, jak tuto problematiku řeší sociální služby v zahraničí, objevila jsem, že nezávisle na sobě v různých zemích zřizují služby speciálně pro tyto skupiny – např. nízkoprahová denní centra pro chronicky závislé bezdomovce, ubytovací služby pro duševně nemocné lidi bez domova aj. Program a fungování jednotlivých služeb je pak přizpůsoben cílové skupině, stejně jako tým odborníků, který se o klienty stará. Osobně se domnívám, že pokud se mají služby pro lidi bez domova zkvalitňovat, bude nutné, aby alespoň na úrovni krajských měst takto specializované služby vznikaly. Dalším velkým problém se brzy po vzniku denního centra ukázala velmi obtížná dostupnost zdravotní péče pro naše klienty, zejména klienty ze Slovenska či jiných zemí a po zavedení regulačních poplatků vůbec pro všechny klienty bez dávek, tedy bez potvrzení, že jsou v hmotné nouzi. Ačkoliv jsme iniciovali myšlenku zřízení speciální ordinace pro lidi bez domova, nebyla k tomu dostatečná politická vůle. K jejímu vzniku přispěla až smutná událost, kdy byl náš klient v jeden den opakovaně „ošetřen“ ve fakultní nemocnici a shledán zdravý, takže jej ochranka na vozíku vyvezla před brány nemocnice, kde do půl hodiny zemřel. Ordinace začala fungovat v roce 2008 a velmi pomohla v řešení jak akutních infekčních chorob, tak hojných parazitárních nemocní, při epidemii žloutenky, ale velkou pomocí byla také při řešení komplikovaných situací, kdy byl na azylový dům poslán z nemocnice bezdomovec, který nebyl vůbec soběstačný a potřeboval trvalé ošetření. Posledním velkým problémem, který jsme v denním centru řešili a v zimě velmi bolestně, byla absence noclehárny pro ženy. V zimě ve velkých mrazech se noclehárna pro muže otevírala na sezení i nad svou kapacitu, ale ženám jsme museli dát deku či spacák a poslat je spát ven. To byly emočně velmi náročné 49

situace. Noclehárna pro ženy vznikla v roce 2010 a její vytížená kapacita jen potvrzuje potřebnost vzniku této služby. A na závěr bych chtěla připomenout jeden citát z encykliky Caritas in veritate: „Jeden z nejhorších druhů chudoby, kterou člověk může zakoušet, je samota. Je třeba si uvědomit, že také další druhy chudoby, včetně materiální, se rodí z izolace, z toho, že se člověku nedostává lásky nebo z těžkosti milovat.“ ( čl. 53) Připomínám jej proto, že pro mnohé lidi žijící na ulici, jsou pracovníci nízkoprahových služeb často jediní spolehliví a přátelští blízcí lidé. Tyto služby mají své nezastupitelné místo a velmi přeji Charitě Olomouc, aby se jí dařilo je dále rozvíjet a posilovat jako doposud.

50

Denní centrum – křižovatka životních příběhů lidí bez domova Mgr. Klára Šivlová, Charita Olomouc Denní centrum je místo, kde se denně potkávají desítky lidí z různého sociálního prostředí, různého věku, vzdělání, různého původu, lidé s nejrůznějšími handicapy, starostmi a problémy, s vlastní historií a jedinečným životním příběhem. Tyto lidi spojila podobná životní situace, ve které se ocitli, spojil je podobný sociální status, který náhle získali propadem na ulici, status člověka bez domova. Tito lidé přicházejí do Denního centra, aby chvíli pobyli v teple, suchu a bezpečí, odpočinuli si, najedli se, osprchovali se, popovídali si s někým mimo jejich komunitu, případně si řešili své osobní záležitosti. Denní centrum těmto lidem slouží jako útočiště, vytváří pro ně prostor, kde mohou v klidu přemítat a sbírat síly. Při práci v Denním centru jsem se setkávala s desítkami lidí, měla jsem možnost s nimi pobýt, nechat si vyprávět jejich životní příběhy a občas do nich i zčásti intervenovat. Během prvního roku fungování Denního centra (v roce 2006) využívalo jeho služeb kolem 50 lidí denně. Dnes je to 100, v zimě až kolem 150 lidí za den. Mezi lidmi bez domova, kteří navštěvují Denní centrum, potkáváme muže i ženy, dále mladé bezdomovce, seniory a psychicky nemocné, cizince a osoby, které se na ulici dostaly vlivem svého zadlužení. Tyto skupiny tvoří klientelu Denního centra stále, jen jejich počet průběžně vzrůstá. Blíže se nyní o jednotlivých skupinách zmíním. Nejpočetnější skupinu lidí bez domova tvoří stále muži. Můžeme pak mezi nimi rozlišit muže, kteří se zjevnými bezdomovci stávali vlivem určitých životních situací a okolností, kterým nebyli schopni čelit. Do té doby žili běžným způsobem života, pracovali, měli své rodiny a zázemí. Určité situační krize, zejména pak 51

změny v prokreační rodině, bývaly nejčastější příčinou ztráty jejich domova. Tito muži opouštějí své domovy po rozvodu či rozchodu a dům ponechávají manželce či družce, která většinou dále pečuje o děti. Setkáváme se také s muži, kteří nebyli schopni žít ve společném domově po tragické ztrátě partnerky či dětí. „To bylo zajímavé, vrátil jsem se ze zahraničí, doma s manželkou cizí chlap. Já jsem absolutně nic nevěděl. Sbalil jsem si věci a vypadl jsem. Ten den mi to nepřipadlo, člověk si říkal, je to blbý, ale pak večer to bylo horší, člověk nemá kam jít. Naštěstí to bylo v létě, tak jsem přespal na lavičce.“ „No, já si vzpomínám, jak jsem, když jsme se rozešli s manželkou, odjížděl z domu na kole se dvěma igelitkama na řídítkách … a nevěděl jsem, kam jet. Dneska lituju, že jsem ji takhle všechno nechal,..to je ta moje hrdost.“ „Když mi volali z nemocnice, že tu nehodu manželka nepřežila, věděl jsem, že se domů nevrátím,….všechno ztratilo smysl.“ Další častou příčinou bezdomovectví bývá u těchto mužů také ztráta zaměstnání. Denní centrum navštěvují bývalí podnikatelé, vysokoškoláci, kteří se zadlužili, přišli o podnik a mnohdy také o rodinu a přátele. Jsou to muži, kteří celý život pracovali u jedné společnosti a vlivem restrukturalizace přišli o místo a vzhledem k věku a vzdělání (vyučení v oborech, které dnes již zanikají) nemohou nalézt jiné zaměstnání. Ke ztrátě zaměstnání může vést také změna zdravotního stavu, ať už fyzického (po úrazech apod.) nebo psychického (propuknutí psych. nemoci, psychická slabost zapříčiněná stresem atd.). Klient, se kterým spolupracuji na řešení jeho dluhové situace, byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení poté, co se vlivem stresu a nervového vypětí zhroutil. Nastoupil na nemocenskou, poprvé za 25 let, co pracoval u jedné firmy. Během mé návštěvy mi sdělil: „Volali mi z práce, abych se zastavil domluvit se, co bude dál. Tak jsem tam šel. A oni mi řekli, ať podepíšu výpověď 52

dohodou, že teď by pro mě takhle bylo těžké tady zůstat. A pokud dojdu k jinému závěru, bude to pak pro mě v práci hodně těžké, …..tak jsem to podepsal. Musím se jít nahlásit na úřad práce.“ Tito lidé ve svém životě zažili „běžné“ fungování (mají vzdělání, pracovali, žili rodinným životem), což vnímám jako výraznou výhodu pro další společnou práci. Pokud se k jejich situaci nepřidruží nějaká závislost, jsou po poskytnutí základní podpory schopni zlepšovat svou situaci a směřovat zpět k běžnému způsobu života. Mezi klienty se dále setkáváme s muži, kteří již od mládí vedli rizikový způsob života. Podle jejich slov už jako děti často utíkali z domu, toulali se, přidávali se k různým partám. Brzy začali páchat drobnou kriminální činnost, pravidelně užívali alkohol a jiné návykové látky. (Často od nich slýchávám povzdechy typu: „Já jsem taková černá ovce rodiny“). Mnozí z nich prožili několik let ve výkonu trestu odnětí svobody, další léta pak na ulici nebo různě po ubytovnách. Jsou silně spjati se subkulturou ulice, podílejí se na utváření pravidel ulice, žijí podle nich a často se umí v podmínkách ulice pohybovat o poznání lépe než muži z výše uvedené skupiny. Zdrojem jejich příjmu bývají různé „kšefty“, zejména drobné podvody a rozprodávání kradeného zboží (mobily, rádia, parfémy apod.), někdy práce na černo, výjimečně si vyřizují sociální dávky. O pomoc žádají především v situaci, kdy jim začínají docházet síly. Způsob života se podepsal na jejich zdraví, přestávají zvládat život na ulici, ztrácejí své postavení mezi ostatními lidmi bez domova. Někteří z nich chtějí využívat jen základní pomoc ve formě potravin, sprchy, pomoc v jiných oblastech nechtějí („nechci mít nic společného s tím systémem“) a často umírají přímo na ulici. Jiní v téhle fázi začínají hledat zázemí, bezpečné ubytování. Vyřizují si s asistencí pracovníků sociální dávky a využívají možnosti ubytování na Azylovém domě, řeší svůj zdravotní stav a využívají služeb Ordinace pro lidi v nouzi. „Já když jsem byl doma, tak jsem byl takovej horší než bráši. Naši mě neměli tak rádi. Brácha se oženil, druhý brácha šel na vojnu, naši byli rádi. A já nic, naši mě neměli tak rádi jako bráchy. 53

A chytl jsem se nějaké blbé party, a nešel jsem třeba do práce, tak mě vyhodili. A tam jak jsem měl trvalé bydliště, tam mě všichni pak hodně pomlouvali, tak jsem odjel pryč radši.“ „Víte, já už jsem byl od mala takový nepodařenec...rostl jsem pro šibenici, jak se říká. Začalo to se mnou už od mala.“ „Už jako malý jsem byl pěkné číslo, nic jsem neřešil, žil ze dne na den. Problém je v tom, že v tomhle principu se pak odvíjelo všechno v mé dospělosti, celej můj život, taková lehkovážnost, byl jsem zvyklej spoléhat na to, že ono se to nějak vyřeší beze mne.“ Služeb Denního centra využívají také ženy. Ženy stále tvoří menšinu, nicméně jejich nárůst je trvalý. V počátcích fungování Denního centra ženy představovaly necelých 10 % uživatelů, v roce 2011 se jejich počet pohyboval kolem 15 % - 20 %. Většině žen se jejich bezdomovectví daří skrývat delší dobu. Ztrátu domova řeší přechodným bydlením u příbuzných a známých či v jiných provizorních podmínkách, snaží se svou situaci řešit neinstitucionalizovaným způsobem zejména proto, aby jim nehrozilo odebrání dětí z péče. Ženy, se kterými se setkáváme na Denním centru, již nejsou schopny řešit svou situaci tímto provizorním způsobem a staly se zjevnými bezdomovkyněmi. Své domovy opouštějí například z důvodu partnerských neshod často provázených fyzickým i psychickým násilím, dále jako příčinu bezdomovství označují odebrání dětí z péče, v anamnéze se také často objevuje úmrtí dítěte a výjimkou také není odchod ženy z domácnosti, kterou ponechává k dispozici svým dětem. Ženy jsou na ulici velmi zranitelné, brzy si proto na ulici najdou partnera, který jim poskytuje ochranu. Partnerské vztahy založené na vzájemné důvěře a respektu jsou na ulici spíše výjimkou. Většinou se jedná o vztahy účelové, ve kterých platí pravidlo něco za něco a násilné chování partnerů mezi sebou je běžné. Setkáváme se se ženami oběťmi, které bývají v nadměrné míře závislé na svém partnerovi, který je manipuluje, zneužívá, 54

obírá o peníze a mnohdy psychicky i fyzicky týrá. Setkáváme se také naopak se ženami, které navazují vztahy účelově, udržují krátkodobé vztahy, střídají partnery v okamžiku, kdy se ukáže, že jim někdo může nabídnout více. Velmi pozitivně se ve svých vyprávěních ženy vztahují ke svým dětem. Své dítě vnímají jako světlý bod na konci tunelu, vzpomínají na dobu, kdy žily pohromadě. K dětem se vztahují jako k naději do budoucna, jsou odhodlány udělat vše pro to, aby zase bydlely spolu. Jejich předsevzetí však často zůstávají pouze ve verbalizované rovině představ. Pouze pro několik žen, se kterými jsem se setkala, bylo těhotenství či dítě podnětem k odchodu z ulice. Pokud ženy mají volit mezi péčí o dítě nebo rolí partnerky, upřednostňují častěji roli partnerky. V rámci Denního centra ženy nejčastěji využívají služeb hygieny a ošacení, snaží se o sebe dbát. S pracovníky často řeší situace týkající se jejich dětí (těhotenství, náhradní péče, spolupráce s ústavním zařízením), dále pro sebe hledají vhodné ubytování (jako pro samotnou ženu), vyřizují si stabilní příjem (soc. dávky, důchod apod.). „Měla jsem sedm dětí a starší dcery už chtěly bydlet, osamostatnit se, měly už nárok na byt, no a tak jsem jim ten byt nechala a přestěhovala jsem se do podnájmu. Pak jsem ale na ten podnájem neměla, byla to dost vysoká částka, měla jsem ještě poměrně malýho kluka, školáka, tak jsem se vrátila zpátky do bytu, no a dceři se to moc nelíbilo. Já jsem ten byt teda pustila, pustila jsem ho s tím, že se nastěhuji zpátky k rodičům do Ostravy, ale už bych si asi s rodiči nezvykla, mamince bylo přes osmdesát let, to už by nebylo dobré. No a takhle jsem se vlastně, dá se říci, ocitla na ulici. Další podnájem jsem nesehnala, neměla jsem takový příjem.“

55

„Víte, ženský jsou pro chlapy jenom jako matračky, ale ženská na ulici zase potřebuje chlapa, aby se o ni postaral. Tak to funguje.“ „Je dobrý se k někomu přidat, sama jsem se bála. Myslím, že by mě chlapi i ochránili, kdyby mi chtěl někdo něco udělat.“ „Sama ženská na ulici, to je vo malér, to bych nebyla ani chvíli. Musíte si najít někoho, kdo vás bude chránit a kdo se umí postarat, sehnat tabák, jídlo a tak…“ „Všichni mi říkají, že mě David zneužívá, ale to není pravda. Říká, že mě miluje. Já mu ty peníze dávám, aby si mohl hledat práci, jezdit a tak, kupovat jídlo, dneska je to těžký….On mě miluje…a já jeho..“ „Víte, mě je s ním opravdu dobře, myslím, že mě opravdu miluje….za poslední měsíc mě zbil jenom dvakrát..“ „Moje Lenička (dítě), to je moje sluníčko, je moje všechno, až tady to skončí…až se dostanu z ulice, zase bude všechno jako dříve….vemu si ji z děcáku a budeme spolu v našem bytě…“ V posledních letech velice rychle stoupá počet mladých lidí na ulici a přímou úměrou tak vzrůstá i jejich počet v rámci služeb Denního centra. Při využívání služeb Denního centra občas panuje mezi mladými a staršími bezdomovci napětí, které někdy vyústilo i v otevřený konflikt. Lidé bez domova se začali uměle rozdělovat na „drogisty“ a „alkoholiky“ a příslušnost k té či oné skupině, včetně rozdílného myšlení a chování, vede k nesvárům mezi těmito skupinami. U mladých lidí je zřetelné nadměrné užívání drog. Často užívají drogy kombinovaně, od alkoholu, přes marihuanu, pervitin, toluen, houbičky, léky atd. Jde jim hlavně o to omámit se, utéct před realitou a stereotypem a je jim celkem jedno, jak tohoto stavu docílí. Užíváním nelegálních drog se mladí bezdomovci záměrně odlišují od těch starších. Často to souvisí i 56

s celkovým tíhnutím k alternativnímu způsobu života, jako je punk, hippies apod. Mladí lidé o sobě nemluví jako o bezdomovcích, ale používají označení squatteři nebo toxíci, drogisti. Nejčastější příčiny bezdomovectví u mladých lidí podle mých zkušeností souvisí téměř vždy s problémy v orientační rodině. Můžeme hovořit o mladých, jejichž rodina bývá nefunkční, vyskytují se v ní různé patologie. Tito lidé nemívají stálé dobré zázemí, nezažívají běžné rodinné fungování, nemívají vhodné vzory rolí a chování. Bývají mezi nimi také oběti syndromu CAN (syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte). Z domova často utíkají, mnozí z nich pobývají v zařízeních ústavní péče. Tito mladí lidé často nemívají dokončené vzdělání (většinou jen základní vzdělání), chybí jim zkušenost s dlouhodobějším zaměstnáním. Pro tyto mladé bývá ulice náhradním místem, kde realizují své potřeby. Ve skupině dalších mladých bezdomovců získávají svou roli, čerpají z ní materiální i duševní zdroje, což je paradoxně velmi silně poutá k životu na ulici a je pro ně velmi těžké se z tohoto kruhu vymanit. U těchto mladých bezdomovců vnímám nejsilněji sebedestruktivní chování a domnívám se, že se nebudou dožívat vyššího věku. Práce s těmito klienty je obtížná, je náročné je motivovat, jelikož často nezažili běžné fungování, není na co navazovat. Mívají velice nízké sebepojetí, nemají potřebu seberealizace a o budoucnosti raději nepřemýšlejí. Často spolupracujeme na stabilizaci a udržení jejich situace, na minimalizaci rizik spojených se způsobem života a další pomoc zůstává pouze ve formě nabídek. Dále můžeme hovořit o mladých bezdomovcích, kteří byli z domu vyhozeni, např. z důvodu drogové závislosti. Setkáváme se také s mladými, kteří svou rodinu opouštějí jako projev vzdoru a revolty (např. v situaci, kdy do rodiny přišel nový člen – nevlastní otec apod., nebo z důvodu citové deprivace v rodinách, kde měli maximální materiální zázemí, ale mezi členy rodiny nebyl téměř žádný citový vztah). Tito klienti po určité době ztrácí iluze ze života na ulici, dojdou k poznání, že jim tento způsob 57

života nevyhovuje. Po tomto „vystřízlivění“ se začínají snažit svou situaci řešit a začínají spolupracovat s pracovníky. „Já prostě z ulice odejít nemůžu. Mám tady všechny kamarády a tak… patřím tady… mezi ně. Děláme všechno spolu… Kdybych odešel, neměl bych nikoho… nevím, co bych dělal…“ „Já jsem z domu odešla, když k nám přišel otčím. Jediné co bylo, tak že chlastali i s matkou o sto šest. Když neměli na pití, tak si tu zlost vylívali na mě…“ „Mě dali do domova, protože mě naši týrali. Dokonce jsem přišla o ledvinu, když mě jednou táta zkopal. Ale v domově to bylo taky blbý. Já jsem začala mít záchvaty agrese, útočila jsem na ostatní děcka, musela jsem jít aji na psychinu několikrát. Nevěděli, co se mnou, bydlela jsem v 7 domovech, ale často jsem utíkala…“ „Já potřebuju jedině honem rychle do bezvědomí, necítit, nevnímat…“ „Nechci být součástí toho konzumu, těch her, neupřímnosti….venku je to o něčem jiném, tam jde o skutečný život…“ „Ulice je peklo…neplatí tady žádný pravidla…kdo to nezažil, nepochopí..“ Další skupinou uživatelů Denního centra, jejichž počty průběžně rostou, jsou cizinci. Tvoří asi 10 % - 15 % klientů a jedná se zejména o Slováky, Rumuny a několik Poláků. Nejčastěji přijíždějí do České republiky za slíbenou prací s vidinou, že zde vydělají peníze a zabezpečí tak své rodiny. Nabídka práce se pak ukáže jako nepravdivá, pracovat nezačnou nebo zde i několik týdnů pracují „na černo“, ale slíbenou odměnu nedostanou. Během pár dní strávených na ulici přicházejí o doklady i své poslední finanční prostředky (jsou okradeni nebo je ztratí). Připadají si podvedení, mají vztek, ale také pocit, že zklamali. Bez 58

uspokojivého výdělku se nechtějí vrátit domů, stydí se a raději zůstávají na ulici a věří, že se jim brzy podaří najít jinou práci. Čerpají především služby materiální pomoci, žádají podporu při hledání ubytování, brigády či práce. V rámci služeb Denního centra jim dále umožňujeme navázat kontakt s rodinou a přáteli, asistujeme při vyřizování rodného listu, podporujeme je v návratu k jejich rodině, kde mají alespoň nějaké zázemí. Pokud se jim nepodaří práci najít a vymanit se životu na ulici, rychle chronifikují a uvykají tomuto způsobu života. Skutečnost je taková, že mnozí, kteří měli v úmyslu vrátit se za pár měsíců domů, využívají služeb Denního centra již několik let. Problematické také je, že tito lidé zůstávají zcela nazabezpečeni do budoucna. Minimum z nich splňuje podmínky pro vyřízení základních sociálních dávek, nemají placené zdravotní ani sociální pojištění a velmi obtížné je také zprostředkování zdravotní péče v případě potřeby. „Často o nich premýšlím. Ségra i mama keby veděly, jak sa trápím, tak aj taxíkem pro mě přijedou. Ale nechci, som takový tvrdohlavý. Tady se budu trápiť!“ „A proč se chcete trápit?“ „Aké som si to udělal, takové to mám.“ „Dělal jsem tam pět týdnů a nic mi nedali, pořád, počkej do konce týdne, teď nemáme, pak to dostaneš najednou. Dali mi každý den 50 nebo 100 Kč na svačinu a to bylo všechno.“ „Nemůžu se teď vrátit domů…všichni na mě spoléhali…určitě si něco najdu a až zarobím peňážky, tak se vrátím..“ Další zranitelnou skupinou jsou senioři a psychicky nemocní uživatelé. Stávají se vzhledem ke svému věku, zdravotním omezením a osamělosti často obětmi podvodníků a násilníků, kteří používají fyzický i psychický nátlak. Jsou slabí a nedokáží se proti podobným způsobům chování bránit. Často to končí tím, že přijdou o své bydlení, o důchod bývají systematicky obíráni, je jim ukraden nebo jsou vydíráni a nuceni důchod odevzdávat 59

vyděračům. Jakmile se ocitnou na ulici, jejich zdravotní stav se velice rychle zhoršuje, někteří začnou zneužívat alkohol. Bývají často hospitalizováni v nemocnicích nebo v psychiatrických léčebnách, kde se jejich stav stabilizuje, po propuštění na ulici se však léčebný režim velice obtížně dodržuje a zdravotní stav se opět rychle horší. Klienti, kteří nedisponují svým důchodem nebo mají velmi nízký důchod, mívají problém sehnat vhodné ubytování a to jak komerční, tak např. v domovech důchodců. I z tohoto důvodu tvoří senioři stále početnější část klientů azylových domů. Mezi tyto klienty patří také senioři a psychicky nemocní lidé, kteří se rozhodnou z různých sociálních zařízení odejít dobrovolně. Příčinou většinou bývá závislost na alkoholu, kdy nezvládají dodržovat požadovaný režim. Zařízení se speciálním režimem, kde by tito lidé mohli být, je stále nedostatek. Při řešení jejich situace pracovníci Denního centra spolupracují s lékaři, psychiatry, opatrovníky a dalšími odborníky, zaměřují se na hledání vhodného ubytování, podávají žádosti o umístění do domovů pro seniory, vyřizují žádosti o důchody, pracují s rozpočtem klientů. „Oni mají můj občanský průkaz, vždycky se mnou jdou vybrat důchod, dají mi tak stovku a zbytek si nechají....kdybych to někomu řekl nebo tak, tak by mě zbili, bojím se jich…“ „Z toho domova pro důchodce jsem odešel, neměl jsem tam žádnou svobodu, nemůžete si dát ani skleničku třeba na oslavu…“ Aktuálním tématem ve společnosti je v posledních letech zadlužení. Lidí, kteří jsou v důsledku zadlužení akutně ohrožení ztrátou domova, stále přibývá. Na ulici se tak dostávají nejen jednotlivci, ale také celé rodiny. Zadlužení se vyskytuje napříč všemi výše uvedenými skupinami, pro lidi bez domova je téměř charakteristické. Jedná se nejčastěji o dluhy na zdravotním a sociálním pojištění, dluhy za jízdy „na černo“, dluhy vzniklé z neplacení popelnic, dluhy za ošetření a hospitalizaci 60

v nemocnici, dluhy na nájmu až po dluhy z nesplácených půjček, úvěrů a hypoték. Velmi bolestné je, že se lidé dostávají až do fáze ztráty domova. Mnozí z nich se přitom svou situaci snaží řešit již dříve a to za pomoci odborníků. Často ale narazí na společnosti nebo živnostníky, kteří jim nedokáží vhodně poradit a pomoci, svým jednáním je spíše dostávají do ještě svízelnějších situací a přesto si za své služby nechávají štědře zaplatit. Mnohdy dlužníkům doporučují, aby si na jejich honorář půjčili u „prověřené“ společnosti. Myslím si, že tento přístup hraničí s podvodným jednáním. (Z našeho průzkumu mezi klienty vyplývá, že průměrně spolupracují se dvěma až třemi podobnými společnostmi dříve, než se jejich situace takto vyhrotí). Velmi závažná je situace, kdy o domov přichází celá rodina. Nejen že tak ztrácí své zázemí, její členové se navíc musí rozdělit. Muž zpravidla jde na azylový dům pro muže, žena na azylový dům pro ženy a děti do zařízení typu Klokánek. Často se stává, že z kapacitních důvodů je každý z nich ubytován v sociální službě v jiném městě. Dochází tak k několikanásobné traumatizaci rodiny, k přetrhání vazeb mezi jejími členy. Je velmi obtížné vzniklou situaci s bydlením a dluhy systematicky řešit bez přítomnosti všech členů rodiny. Je patrné, že bezdomovectví dnes postihuje lidi ze všech sociálních vrstev v souvislosti s nejrůznějšími životními těžkostmi, kterým jsme dnes vystaveni. Ti, kteří jim z nějakých důvodů nedokáží čelit, kterým se život vymyká kontrole, mohou skončit na ulici. Na ulici, kde neplatí pravidla, kterými se doposud řídili, kde jsou odříznuti od všech zdrojů, které společnost poskytuje. Postupně jsou vylučování ze společnosti, ocitají se na druhém břehu řeky. Zkušenost s tímto vyloučením je zřejmě nepřenositelná. Jak silný vliv má tato skutečnost na člověka, můžeme usuzovat z toho, jak rychle se na ulici mění jeho osobnost. Pokud člověk nějakou dobu nenachází zdroje k návratu do většinové společnosti, přidává se k ostatním lidem bez domova, kteří mu pomáhají naučit se fungovat na ulici. Aby 61

v těchto podmínkách obstáli, vzdávají se svých civilizovaných návyků a přijímají takové, které jim pomáhají na ulici přežít. Mockrát jim v tom pomáhá alkohol. Po velmi krátké době dochází k chronifikaci jejich stavu a následné prolomení tohoto „uvyknutí si“ je velmi obtížné. Mnozí se pokoušejí ulici opustit, touží po změně, ale často již nejsou schopni překonat vzniklé bariéry, a to jak své vnitřní (závislost, zahořklost, ublíženost, naučená bezmocnost a rezignace), tak vnější (nedostupnost vhodného bydlení, zadlužení, nemožnost získat stálý příjem a především ztráta blízkých lidí a jejich podpory). Tito lidé bývají zlomení životem, plní osobní bolesti, zklamání, beznaděje, výčitek, cítí zahořklost vůči celé společnosti, jsou zatrpklí, ublížení, mají pocit křivdy, připadají si jako oběti společenského systému, každé jednání již vnímají jako útok a snahu jim ublížit, jsou přesvědčeni o tom, že nikoho nezajímají a že jim nikdo nepomůže. Rezignují na život, upadají do apatie a lhostejnosti. Prožívané frustrace je staví do opozice vůči společnosti, mohou se projevovat agresivně, narušovat veřejný pořádek. Díky práci v Denním centru, jsem se k těmto lidem mohla přiblížit a zjistila jsem, že pokud jsou v alespoň trochu „normálním“ prostředí (službě DC, azylovém domě), jejich chování je společenštější, rádi hovoří a uvažují nad různými životními tématy a čas s nimi strávený může být velmi zajímavý a přínosný. Jakmile ale zařízení opouštějí, musí se zase ozbrojit „naučenými strategiemi přežití“ a protloukat se každodenností ulice. „Naučíte se, co na ulici dělat, když se párkrát spálíte….třeba když jsem byl na ulici, tak jsem dobíral z práce posledních pět a půl tisíce, seděl jsem pak s celou bandou tady v parčíku, už řádně ovíněnej, ukazoval jsem Vencovi, hele mám peníze, můžeme si koupit něco k jídlu a pití bude dost, a Venca mi říkal, hele prosím tě, schovej to…dopadlo to tak, že jsem tam něco utratil za nějaký víno, tabák…zbytek mi radil, ať si dám do ponožky, tak jsem si je tam schoval, no a já jsem tam pak usnul na lavce a vzbudil jsem se vyzutej, bez bot a bez peněz…Takže jedno ze základních pravidel bylo - nikdy neukazovat, co mám… A nikoho 62

neznat a říkat hele já nevím, já jsem ožralej…Takže tohle všechno jsem se musel naučit, no…“ Pobýt s těmito lidmi, navázat s nimi vztah důvěry a respektu, být otevření a lidští, hledat možnosti a zdroje v každé situaci a snažit se udělat z toho pekla, ve kterém žijí, alespoň trochu menší peklo, to jsou věci, o které se pracovníci v Denním centru snaží především.

63

Křesťan v terénním programu David Geisler, Charita Olomouc V tomto článku bych se rád podělil se čtenáři o svou zkušenost terénního pracovníka – křesťana, který pracuje v terénním programu Střediska Samaritán pro lidi bez domova Charity Olomouc. Zamýšlel jsem se nad tím, jak konkrétně se zkušenost s tímto druhem služby může projevit v praktickém křesťanském životě a také co může přinést křesťan – terénní pracovník do výkonu této služby směrem ke klientům a také směrem k pracovnímu týmu. Rád bych se zamyslel nad těmito třemi otázkami: Co vidí křesťan v terénu, co dělá křesťan v terénu a jak reagují klienti na terénního pracovníka – křesťana. Chtěl bych se tedy na chvíli zastavit u první otázky „Co vidí křesťan v terénu“. Nemyslím si, že by křesťansky orientovaný pracovník v terénu viděl výrazně odlišné věci než jeho kolegové. Setkání s tak extrémní chudobou a sociálním vyloučením, které v terénu při návštěvách klientů vidíme, nás zasahuje všechny. Squaty – nelegálně obsazené budovy s hromadami odpadků a lidských výkalů, provizorní přístřešky z plastikových fólií nebo plachet od nákladních automobilů či stany, ve kterých se spí, i když je teplota hluboko pod bodem mrazu. A také všudypřítomné důkazy devastujícího zneužívání alkoholu či jiných návykových látek. To je obraz bídy a nouze přímo středověkých rozměrů v bezprostřední blízkosti nově budovaných moderních městských čtvrtí. Na tyto životní podmínky klientů hledíme jako terénní pracovníci všichni společně – věřící či nevěřící. Je třeba říci, že takový pohled nenechá chladným žádného diváka. Navázání kvalitního kontaktu s člověkem bez domova, který dlouhodobě žije v takových těžkých životních podmínkách, nebývá pro křesťansky orientovaného pracovníka v terénu snadné. Ne snad proto, že by profesionální charitní pracovník nebyl dobře vybaven komunikačními dovednostmi – ty přece získává během vzdělávání, které nařizuje zákon o sociálních 64

službách (a často i nad rámec povinného vzdělávání). Nabídka seminářů či kurzů s touto tématikou je v dnešní době opravdu bohatá. Takže nedostatkem profesionality to pravděpodobně nebude. Možná by tato obtížnost mohla být způsobena nedostatkem spirituálních kompetencí pracovníka. Zde bych rád podotknul, že většina z křesťansky orientovaných charitních pracovníků prochází dlouhodobou duchovní formací na církevních školách, zúčastňuje se charitních adaptačních kurzů, navštěvuje pravidelně bohoslužby, využívá nabídky pastorační péče atd. Je tedy možné tvrdit, že nedostatkem možností pro osobní růst křesťanské spirituality charitní terénní pracovník netrpí. V čem tedy může tkvět ona obtížnost práce s lidmi bez domova v terénu? Je možné, že to je v pohledu na lidství – tedy na to, co činí člověka člověkem. Zatímco jsme si zvykli hledět v naší moderní či už dokonce postmoderní době na ideál lidství jako na něco velmi kultivovaného a intelektuálně obohacujícího (zdálo by se, že nás to již při samotném vyslovení toho slova povznáší), zde se před terénním pracovníkem objevuje praktický obsah onoho pojmu v „poněkud jiné podobě“. Lidství jako extrémní slabost vůči závislostem. Lidství, které nemá motivaci jít samo dál. Lidství, které se bojí samo sebe. Lidství projevující se také jako bezmocnost vůči sociálnímu vyloučení. Křesťan se nemusí bát pojmenovat to, co vidí a co mu přitom přichází na mysl – totiž že vidí důsledky lidského hříchu. Hříchu individuálního i hříchu systémové nespravedlnosti. Hříchu v původním – biblickém - významu tohoto slova: minout cestu, minout se cíle, spáchat přestupek, překročit (Boží zákon), ztratit se, provinit se, znečistit se. Teoretické úvahy o významu slova hřích jsou však jedna věc a realita setkání s jeho důsledky je věc druhá. S tímto pohledem se musí pracovník jako člověk i jako křesťan denně vyrovnávat. Pro křesťana v této službě je v prvé řadě velmi důležité položit si otázku: „Vadí mi to?“ A pokud si ji má sílu položit a odpoví si „ano“, tak je dobré pokračovat a ptát se: „Co všechno mi na tom, co vidím, vadí? Vadí mi ti lidé nebo situace, do které se dostali?“ Pokud zjistí, že mu nevadí lidé, ale vadí mu ta situace, pak má zčásti vyhráno. Neboť pokud čteme 65

evangelia, tak zjistíme, že Bohu nevadí hříšníci, ale hřích. Vždyť i Kristus „jedl s celníky a hříšníky“. (Marek 2,16) V praxi ovšem není vůbec lehké připustit si (pro křesťany také!), že i dnes s těmito lidmi ve squatech a v jejich těžkých životních situacích chce Kristus přebývat. (Přiznám se, že mě osobně pomáhá, když se na chvíli zastavím a připomenu si, že i já jsem hříšník a že i za mnou Kristus před lety přišel, aby se mnou přebýval skrze víru.) Na další otázku „Co dělá křesťan v terénu?“ lze odpovědět následovně: Z profesionálního hlediska se jeho přístup neliší od přístupu jeho spolupracovníků. Je to logické, vždyť pracovníci, kteří pracují na charitním díle, tvoří jeden tým a není proto žádoucí, aby se jejich přístupy k práci s klienty zásadně lišily. Nemůžeme si také myslet, že křesťan – pracovník bude jaksi zázračně dokonalý profesionál (kolega i terénní pracovník) jen proto, že si takový ideál křesťana někdo vysnil. To zcela určitě ne. Avšak jistou obecnou odlišnost může křesťan nabídnout – a tou je modlitba. Věříme-li jako křesťané v Krista, tak věříme, že existuje živý Bůh a že je s námi, nikoli proti nám. K tomuto Bohu v modlitbě voláme o pomoc – za sebe i za ty, ke kterým jsme posláni. Prosíme o pomoc i o víru. V evangeliu slyšíme lidský výkřik člověka, který od Krista potřeboval pomoc pro svého syna: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ (Marek 9,24) Tento evangelijní příběh však nekončí lidským výkřikem, ale Boží pomocí. Proto také smíme věřit, že tento Bůh je s námi, když přicházíme k sociálně vyloučeným, k těmto konkrétním lidem bez domova. Poslední otázka „Jak reagují klienti na terénního pracovníka – křesťana?“ se již nedá tak jednoznačně zodpovědět. Je pravdou, že opravdovost terénního pracovníka se projevuje ve vztahu ke klientovi tím, že je pracovník sám sebou, tedy autentickým, ale také vnímavým a otevřeným k sobě a konstruktivně také k druhému. Pracovník se nechce skrývat za masku „odborníka, který rozumí všemu“, nerozhoduje o tom, co bude obsahem setkání - toto určuje klient sám. A teprve klient by mohl říci, 66

jak na něj působí křesťansky orientovaný terénní pracovník, když za ním přichází do squatu nebo se setkávají např. na ulici. K takovému hodnocení dochází třeba při evaluaci služeb. Nejsem si však jist, jestli se při evaluaci máme na tyto věci ptát. Myslím si ale, že autenticita pracovníka coby člověka i coby křesťana dává prostor klientům (nebo i kolegům) pro otázky. Pro otázky vyslovené i nevyslovené. Někdy se stává, že to jsou nejen otázky, týkající se praktického řešení klientova problému, ale i otázky po hlubším smyslu klientova života. A tady se naskýtá pro křesťana v terénním programu také prostor k určitému druhu duchovního povzbuzení či doprovázení. Závěrem této úvahy bych chtěl říci, že sociální práce s lidmi bez domova (včetně té terénní) rozhodně není jednoduchá zdaleka ani pro křesťana. Je ale dost dobře možné, že právě tato konkrétní činnost může znamenat praktické naplnění Kristových slov v Lukášově evangeliu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lukáš 9,23) A v tom případě by to tedy dávalo určitý hlubší smysl – tedy naději, že na tuto práci nejsme sami.

67

Obsah sborníku

Úvodní slovo Ludmila Gottwaldová ....................................................... 3 Člověk na ulici před dvaceti lety a dnes Antonín Plachý ................................................................. 4 Bezdomovci a sociální služby Ilja Hradecký ................................................................... 11 Milníky ve vývoji střediska Samaritán v Olomouci, vývoj potřeb, vývoj služeb Petr Prinz ....................................................................... 37 Vznik nízkoprahových služeb Charity Olomouc Leona Martinková ........................................................... 44 Denní centrum – křižovatka životních příběhů lidí bez domova Klára Šivlová .................................................................... 51 Křesťan v terénním programu David Geisler ................................................................... 64

68

„DVACET LET VÝVOJE BEZDOMOVECTVÍ V NAŠÍ SPOLEČNOSTI“ Rozšířený sborník z konference

Redakce: Mgr. Petr Prinz Obálka: Zdeněk Rychta

1. vydání

© Charita Olomouc Olomouc 2012

ISBN 978-80-905260-0-6

70