Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK)

Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK) reg. č.: CZ.1.04/3.1.00/05.00015

Tisk sborníku byl podpořen ze zdrojů města Olomouce v rámci programu prevence kriminality ISBN 978-80-254-8895-9 © Charita Olomouc

Sborník z konference pořádané pod záštitou Mons. Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa a MUDr. Jitky Chalánkové, poslankyně PSP ČR

„JAK SE ŽIJE NA ULICI – ZJEVNÉ BEZDOMOVECTVÍ“

Olomouc, 30. listopadu 2010

ISBN – 987 – 80 – 254 – 8895 – 9

1

2

Obsah

Úvod ..................................................................................................... 5 Typologie lidí na ulici PhDr. Jana Haasová - Charita Olomouc, sociální pracovnice ADM .... 6

Novodobý vývoj situace lidí bez domova a reakce na něj Mgr. Stanislav Fiala - Arcidiecézní charita Praha, ředitel Azylového domu sv. Terezie ........................................................................... 12

Realita? Fikce? – Příběh! Bc. Ondřej Mikulášek – Kappa-Help o.s., vedoucí terénního programu a kontaktního centra; Bc. Klára Šivlová, Charita Olomouc, koordinátorka NDC ...................................................... 16

Vznik NDC v Olomouci, trendy v nízkoprahových službách Mgr. Petr Prinz –Charita Olomouc, vedoucí Střediska Samaritán ... 30 Možnosti terénního programu s bezdomovcami požívajúcimi alkohol v Bratislave (problémy a výzvy) Mgr. Bystrík Holeček, Mgr. Peter Kadlečík – OZ Proti prúdu Bratislava, Terénní program Street work.................................... 37

Integrační program NADĚJE Praha Aleš Strnad, DiS. – Naděje, terénní pracovník .................................. 44

3

4

Úvod

Milý otče arcibiskupe, vážená paní ředitelko, vážené kolegyně, vážení kolegové! Velmi si vážím pozvání na Vaši konferenci o bezdomovectví. Problém bezdomovectví považuji za velmi závažný a naléhavý. Podle všech ukazatelů se situace dokonce zhoršuje. Zlepšení osudů lidí na okraji společnosti je především úkolem pro veřejnou správu. Zde je ještě mnoho nevyřešeného. Děkuji Vám, pracovníkům neziskových organizací, že dokážete pomáhat dokonce i tehdy, když se dá tak snadno říci: Ten člověk si pomoc nezaslouží. Nehodnotíte, pomáháte. Pokoušíte se dát i těm zavrženým šanci. Zasloužíte si za to dvojnásobný dík. Přeji Vaší konferenci, která přináší skutečně odborné poznatky a zkušenosti, mnoho zdaru. A všem úspěch v další práci.

MUDr. Jitka Chalánková Poslankyně PS PČR

5

Typologie lidí na ulici PhDr. Jana Haasová - Charita Olomouc, sociální pracovnice ADM Typologie je nauka o typech. Typem může být: 1. jedinec, 2. tělesné či duševní znaky charakteristické pro určitou skupinu, 3. souhrn jedinců, věcí se stejnými či podobnými znaky, 4. model, provedení výrobku s určitými znaky .1

Lidé, kteří žijí na ulici, netvoří homogenní skupinu osob, která se vyznačuje stejnými znaky, spíše naopak jedná se o velmi pestrou skupinu jedinců, kterou je možné označit termínem heterogenní. Vytvoření klasifikace této heterogenní bezdomovecké skupiny je velmi obtížné, protože každá typologie má svoje limity, navíc vlivem zjednodušení dochází ke značné schematičnosti a nepřesnosti při sledování daného jevu. „V mnoha případech neumožňuje typologie čistou klasifikaci“.2 Současně stále chybí všeobecně uznávaná definice termínu bezdomovec. Pokud se budeme snažit nalézt vhodnou typologii pro lidi na ulici, musíme vzít do úvahy nejrůznější možná hlediska: 1. druh bydlení, 2. jedinec či více osob spojených příbuzenských vztahem, 3. věk, 4. dosažené vzdělání, 5. druh příjmu tedy finanční zabezpečení (sociální dávky, starobní či invalidní důchod, mzdu od zaměstnavatele, příjem z jiné činnosti), 6. místo či instituci odkud bezdomovec na ulici přichází, 7. aktuální zdravotní stav (somatický či psychický, případný druh závislosti: alkoholismus, gamblerství, jiné nealkoholové látky), 8. délku pobytu na ulici, 9. míru exkluze (stupeň vyloučení), 10. využívání pomoci sociální sítě, 11. začlenění do bezdomovecké subkultury 12. apod. Bezdomovce je možné rozdělit dle Hradeckého do tří skupin. První skupina zjevných bezdomovců (jsou nejviditelnější, žijí na ulici, často vyhledávají pomoc sociálních služeb, jsou vnímáni ve společnosti nejintenzivněji, často mají zanedbaný zevnějšek. Další skupina tvořená skrytými bezdomovci je poměrně špatně sledovatelná, protože tyto osoby se na sociální služby neobracejí, převážně jsou čistě upravení, snaží se své problémy skrývat, tento typ bezdomovství předčí bezdomovství zjevné. Poslední skupinou jsou potenciální bezdomovci, o jejichž existenci toho úřady moc nevědí, protože se většinou závislosti na institucích brání. Jsou to tedy osoby, které mají střechu nad hlavou, ale jejich přebývání je nejisté. Často se jedná o přelidněné, 1 2

http://www.odpovedi.cz/otazky/co-je-to-typologie, - 19. 11. 2010 Maříková, Petrusek, Vodáková 1996, s. 1342

6

zchátralé, zdravotně závadné byty, holobyty, podnájmy apod. Do této skupiny bychom mohli zařadit i osoby propuštěné z vězení, léčeben, stejně tak i mladé lidi vycházející z ústavu sociální péče apod.3 Do skupiny potenciálních bezdomovců je možné např. nově zařadit i nezaměstnané muže, kteří ztratili práci v průměru v posledních dvou letech (může se jednat o hromadně propouštěné zaměstnance zanikajících firem či firem, které výrazně snižují stavy zaměstnanců v důsledku zhoršené hospodářské situace v České republice). Tito lidé vykazují některé společné znaky. Jedná se často o osamělé jedince bez vlastního bydlení v předdůchodovém věku, kteří většinou celý život pracovali v některé z dělnických profesí, často mají spíše nižší vzdělání, současně nedisponují žádnou další dovedností (např. chybí řidičský průkaz, neumí pracovat na PC), někdy jsou navíc omezeni i ze zdravotních důvodů při výběru zaměstnání. Pokud si tito lidé nenajdou včas stálé zaměstnání, můžou se relativně rychle dostat do sociální exkluze, tedy na ulici či do azylového domu. Hranice mezi jednotlivými skupinami tohoto dělení nejsou pevné, tzn., že jedinec se může mezi nimi pohybovat. Např. z potenciálního bezdomovce se může stát bezdomovec zjevný (viz předchozí příklad). Jinou dnes už „starší“ typologii, která vychází z poznatků a zkušeností devadesátých let dvacátého století, vytvořila Horáková, nazvala ji pracovní: 1. klasičtí tuláci, tito lidé si život pod širým nebem zvolili svobodně, 2. osoby v životní krizi, které se do této situace dostaly v důsledku krize, ale nikoli na základě vlastního začlenění, 3. osoby v životní krizi pečující o nezletilé dítě, jsou na tom obdobně jako osoby v krizi, ale navíc pečují o dítě, 4. bezdomovství celých rodin, 5. nezletilé děti a adolescenti, 6. squateři, tedy osoby bydlící v opuštěných bytech a domech 4 Další možnou klasifikací může být dělení dle Janebové a to dělení dle délky pobytu na ulici a typ integrace do bezdomovecké subkultury. 1. Nedávno dislokovaní, tzv. „nováčci“, kteří stále ještě sdílejí hodnoty majoritní společnosti, nemají tendenci se identifikovat s ostatními bezdomovci a snaží se vyhnout kontaktu s dalšími lidmi na ulici. Usilují o odchod z ulice a snaží se pracovat. Špatně snášejí nový status bezdomovce a velmi je traumatizuje stigmatizace a fyzická nejistota spojená s běžnými problémy, které musí řešit (možnost hygieny, spánek v teple a suchu, přístup k pitné vodě a jídlu, k toaletě apod.). 3 4

Hradecký, Hradecká 1996 Horáková, 1997

7

2. Izolovaní – nedávno dislokovaní, ocitají se mimo kontrolu sociálních sítí a institucí, nemají schopnost se navrátit, jsou odcizeni tradičním rolím a hlavnímu proudu společnosti. Obtížně navazují kontakty s ostatními bezdomovci. Jsou osamělí a izolovaní. Dochází u nich ke ztrátě identity na dvou úrovních: na úrovni vytvořené společenské identity (styl bydlení, stálost adresy) a ztrátě smyslu identity na individuální rovině (nepřemýšlejí o své identitě, protože hlavní je přežít). 3. Identifikovaní a současně izolovaní – na ulici žijí řadu let, jsou osamělí, nevyhledávají kontakty s dalšími bezdomovci. Jedná se např. o tzv. „háčkaře“ nebo „lovce“, kteří hledají obživu v odpadkových koších a kontejnerech. 4. Identifikovaní, kteří žijí ve skupině – přijali styl života i hodnoty lidí na ulici. Bezdomovecká skupina je pro ně oporou. Jedná se o vysoký stupeň začlenění do bezdomovecké subkultury a současně o vysoké vyčlenění z tradiční majoritní společnosti. Skupina jednotlivci poskytuje úkryt, jídlo, případně jiné zdroje. Bezdomovecká skupina je poměrně viditelná, tzn., že je vidět např. policií. Mezi členy funguje určitá dělba práce.5 Vedle již vzpomínaných českých autorů Hradeckého, Horákové, Janebové, je možné se setkat s uznávanou typologií mezinárodní, kterou vytvořila evropská federace FEANTSA (European Federation of national organizations working wiht the homeless), která se zabývá bezdomoveckou problematikou. Tato organizace vytvořila bezdomoveckou typologii ETHOS, která je jistým kompromisem různých národních specifik bezdomovectví, tedy situací v jednotlivých evropských státech. Úkolem této typologie je v první řadě přispět ke zlepšení sběru a srovnávání dat. V České republice se typologií zabývala pracovní skupina, která usilovala při jejím vytváření o dosažení jisté harmonizace právě s evropskou typologií ETHOS. Tato širší definice umožňuje lépe porozumět procesům vyloučení, dlouhodobému ohrožení bezdomovectvím i samotnému bezdomovectví. Bezdomovectví dle širšího pojetí a zahrnuje čtyři koncepční kategorie: 1. osoby bez střechy nad hlavou, 2. osoby bez bytu, 3. osoby v nejistém bydlení, 4. osoby v nevyhovujícím bydlení. Původně evropská typologie ETHOS byla týmem odborníků dále zpracována pro potřeby České republiky a zahrnuje 13 operačních kategorií: 1. osoby přežívající venku (např. pod mostem), 2. osoby v noclehárně (např. prostory bez lůžek), 5

Janebová 1999

8

3. osoby v ubytovnách pro bezdomovce (např. azylový dům), 4. osoby v pobytových zařízeních pro ženy (např. ženy pobývající na skryté adrese před násilníkem), 5. osoby v ubytovnách pro imigranty (např. žadatelé o azyl v azylových zařízeních), 6. osoby před opuštěním instituce (např. věznice, zdravotnické zařízení, zařízení pro děti), 7. uživatelé dlouhodobější podpory (např. pobytová péče pro starší bezdomovce), 8. osoby žijící v nejistém bydlení (např. u příbuzných či přátel), 9. osoby ohrožené vystěhováním (např. výpověď z bytu), 10. osoby ohrožené domácím násilím (např. policejně zaznamenané případy), 11. osoby žijící v provizorních a neobvyklých stavbách (např. v maringotce, v zahradní chatce), 12. osoby žijící v nevhodném bydlení (např. obydlí se stalo nezpůsobilým k obývání, ale dříve mohlo být), 13. osoby žijící v přelidněném bytě.6 Během své praxe jsem se v azylovém domě setkala s klientem, který uvedl, že žil v holobytě (jedna místnost s kuchyňským koutem), v němž přebývalo celkem 19 osob (5 dospělých + 14 dětí). Bezdomovci jsou v odborné literatuře často řazeni mezi osoby sociálně exkludované (až extrémně exkludované). Tito lidé mají omezený přístup ke zdrojům, možnostem, pozicím, které jsou ve společnosti běžné (omezená participace na životě společnosti) a většinou žijí v materiální chudobě. Lidé bez domova se často zdržují v oblastech a místech, kde dochází ke koncentraci deklasovaných osob. Výše uvedené tvrzení o exkluzi bezdomovců není možné však vztáhnout na celou bezdomoveckou populaci. Bezdomovce je možné dle mého názoru rozdělit do tří skupin dle míry vyloučení, protože bezdomovci nejsou všichni stejně exkludováni. První skupina je tvořena bezdomovci (např. zjevnými bezdomovci), kteří se vlivem působení různých mechanismů dostali do nedobrovolné sociální exkluze. Ztratili někdy vše, co je spojovalo s většinovou společností (např. zaměstnání, finanční prostředky, rodinu, přátele a známé, sousedskou komunitu, trvalé bydliště, členství v zájmových klubech, někdy i osobní 6

Hradecký 2007

9

doklady), dostali se tak do sociální, materiální i kulturní izolace, dostali se na ulici. Získali status bezdomovce (byl jim společností přisouzen). Následně nemohou participovat na nabídce, kterou společnost poskytuje svým „řádným“ občanům (např. na materiálních statcích, kvalitní zdravotní péči, nemocenském pojištění, důchodovém zabezpečení, přístupu ke vzdělání, možnosti účasti na veřejném a politickém životě společnosti). Tyto jedince je možné označit za extrémně sociálně exkludované. Míru sociální exkluze u této skupiny kromě předchozích mechanismů významně ovlivňuje délka pobytu na ulici, vztah k bezdomovecké subkultuře, adaptace na novou situaci, zdržování se v „kapsách chudoby“, chování většinové společnosti k této skupině a další. Druhou skupinu tvoří bezdomovci, kteří nepřerušili úplně veškeré kontakty s majoritní společností. Tito lidé mají občasné i pravidelné kontakty s příbuznými (rodiči, sourozenci, dětmi apod.), příležitostně pracují, mají zajištěnu lékařskou péči, bydlí v azylových domech či levných komerčních ubytovnách, snaží se splácet dluhy, někdy se věnují i literatuře či dokonce chodí na koncerty apod. Tito jedinci jsou spíše ohroženi sociální exkluzí, ale mohou se dostávat až do exkluze. Třetí skupinu představují jedinci, kteří sice vyhledají pomoc záchranné sociální sítě a ocitnou se např. v azylovém domě, nelze je však považovat za sociálně exkludované, za „typické“ bezdomovce. Nezískají status bezdomovce, spíše se jedná o osoby v přechodné nouzi. Tito lidé krátkodobě např. přišli o střechu nad hlavou, případně o práci, ale neztratili kontakty s majoritní společností. Po získání práce či bydlení se vracejí relativně rychle zpátky do většinové společnosti (pobyt v azylovém domě trvá maximálně několik měsíců). U těchto osob nelze hovořit o inkluzi, protože k exkluzi jako takové ani nedošlo. (Hranice mezi výše uvedenými skupinami jsou otevřené. Míra vyloučení je individuální. Vyloučení může trvat různě dlouhou dobu. První a druhá skupina osob se častěji vyskytuje v azylovém domě, třetí spíše výjimečně.) Není možné jednoznačně konstatovat, že všechny osoby společností označené za bezdomovce jsou sociálně exkludované. Je možné hovořit o různé míře („stupni“) a délce vyloučení.7 Další typologií by mohla být dělení z pohledu sociálního pracovníka, tj. využívání pomoci sociální sítě jedincem (spolupráce jedince či rodiny): 1. Vyhledává pravidelně pomoc – jedná se o jedince, který využívá nabídku pomoci, pobírá často dlouhodobě sociální dávky, přebývá v azylových domech či komerčních ubytovnách, přichází do občanských poraden, snaží

7

Haasová 2010

10

se využít veškeré nabídky, veškeré výhody, které se jim naskytnou (získání ošacení, stravování, vystavení poukázek na léky, apod.). 2. Nevyhledává pomoc vůbec – o těchto jedincích můžeme jen spekulovat, protože nabídku společenské pomoci odmítají, mají své strategie přežití, spíše se skrývají, může se jednat i o osoby duševně nemocné a navázat kontakt s nimi je značně obtížné. Tito jedinci by nám měli zvláště zajímat. Je to úkol pro terénní sociální pracovníky. Jak velká je tato skupina, je možné jen spekulovat. 3. Vyhledává pomoc nepravidelně (částečně) - tato skupina může zahrnovat jedince, kteří střídají období zaměstnání s evidencí na úřadu práce, pohybují se na hranici obou předchozích skupin, mohou být snadno ohroženi nezaměstnaností, následně pak sociální exkluzí, můžou se pohybovat na hranici chudoby - „do chudoby a z chudoby“. U této typologie jde o jakousi obdobu klasické typologie: zjevní, skrytí, potenciální. Každá z výše uvedených typologií, klasifikací má své přednosti i nedostatky, protože tím, že sleduje jedno hledisko, vytrácí se hledisko další a může tak docházet k nepřesnostem a zkreslením sledovaného jevu. „Typologie … přináší však některé nevýhody a rizika. Např. již zavedená typologie se může stát konzervativním paradigmatem … přeceňujícím momenty polarity či diskontinuity a podceňujícím rozdíly uvnitř jednotlivých typů“.8 Jednotlivé typologie se vzájemně prolínají. Žádná z výše vzpomínaných klasifikací však nedokáže postihnout úplně složitost fenoménu bezdomovectví vzhledem k tomu, že se jedná o velmi pestrou heterogenní sociální skupinu. Pokud chceme lidem na ulici porozumět a pomoci, pak musíme vzít v úvahu všechna hlediska. Použitá literatura: HAASOVÁ, J. Rigorózní práce. Olomouc: FF UP, 2010. HORÁKOVÁ, M. Současné podoby bezdomovectví v České republice: pilotní sondáž. Praha: VÚPSV, 1997. HRADECKÝ, I. Definice a typologie bezdomovství. Praha: Naděje, 2007. HRADECKÝ, I., HRADECKÁ V. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje, 1996. JANEBOVÁ, R. Proces vzniku a stádia bezdomovectví. Sociální práce/Sociálna práca, 1999. č. 4. s. 27-28. MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A. Velký sociologický slovník. Praha: UK Karolinum, 1996, s. 1342 - 1343. http://www.odpovedi.cz/otazky/co-je-to-typologie, - 19. 11. 2010 8

Maříková, Petrusek, Vodáková 1996, s. 1343

11

Novodobý vývoj situace lidí bez domova a reakce na něj Mgr. Stanislav Fiala - Arcidiecézní charita Praha, ředitel Azylového domu sv. Terezie Hodnotit vývoj situace, tedy to, jak se mění podmínky, okolnosti a způsob života lidí, kteří žijí na ulici je velmi obtížné. A to zejména proto, že všeobecně v této otázce existuje jeden základní problém, který se týká v současné době tak významné komodity, jako jsou informace = data. Data Obecně platí, že: • dat je málo, není koncepce v jejich sběru • to málo, více či méně, podložených dat je častokrát používáno a interpretováno účelově • není jasné, kdo má data shromažďovat, za jakým účelem a podle jaké metodiky. V současné době neexistují žádné podložené výzkumy, které by poskytovaly údaje o počtu, struktuře, rozložení a řadě dalších oblastí bezdomovecké populace v ČR. Relevantních a podložených dat je málo, většinou vycházejí z oddělených statistických údajů jednotlivých organizací a sociálních služeb, které se problematikou řešení bezdomovectví zabývají. Tato data jsou ale získávána nekoncepčně a zcela pochopitelně jen pro účely daných organizací, případně pro potřeby orgánů ( MPSV, krajské úřady…), které od nich tyto údaje vyžadují. Sčítání bezdomovců (jak bychom tyto akce mohli nazvat), když už byla realizována, proběhla odděleně a velmi regionálně. V žádném případě nemohla poskytnout adekvátní obraz o problému bezdomovectví v ČR. Příkladem mohou být 3 již zrealizovaná sčítání v Praze, která se jako metropole bezesporu potýká s problémem bezdomovectví nejvíce. První sčítání proběhlo v roce 2004 a bylo od začátku do konce aktivitou organizací, které přímo s danou cílovou skupinou pracují (Naděje, Armáda spásy, Arcidiecézní charita Praha, Centrum sociálních služeb Praha…) a vzešlo přímo z jejich vnitřní potřeby získat alespoň přibližné údaje o počtu lidí, kteří v Praze žijí na ulici. Výsledkem tohoto sčítání bylo číslo 3 096 prokazatelných bezdomovců v Praze. (podrobnější informace jsou k dispozici na internetu). Toto sčítání nicméně bylo velmi výrazně zpochybňováno pro svou málo exaktní metodu získávání údajů a neziskové organizace byly především 12

ze strany tehdejšího vedení Magistrátu hlavního města prahy (MHMP) obviňovány z tendenčnosti sběru dat tak, aby vyšla co nejlépe pro ospravedlnění nákladů na poskytované služby. V roce 2008 MHMP zorganizoval své vlastní sčítání, které přineslo číslo 1 811 osob žijících na ulici. Toto číslo bylo prezentované na První mezinárodní konferenci o bezdomovectví, která se konala 22. května 2008 v kongresovém centru hotelu Olšinka v Praze. Data se stala podkladem pro velice emotivní ospravedlnění politiky „proti“ bezdomovcům, které prezentoval zástupce MHMP pan Michal Kopecký9, a která se stala výrazným podkladem pro vypracování Akčního plánu řešení problematiky bezdomovectví v Praze. Poslední a exaktně pravděpodobně nejpřesnější sčítání proběhlo v roce 2010 na zakázku MHMP metodou sociologického průzkumu (externí firma) a v zásadě potvrdilo, s mírným a předvídatelným nárůstem, data získaná v roce 2004 (3 500 – 4 600 bezdomovců v Praze). Tato data byla prezentována výrazně skromněji na Druhé mezinárodní konferenci o bezdomovectví s tím, že celé akci byla poskytnuta prakticky nulová publicita. Informace o problematice bezdomovectví jsou často sezónním, politickým a zneužívaným zbožím. Všimněme si zvýšeného zájmu o tuto problematiku zejména v období, kdy teplota klesne pod bod mrazu, nebo když se blíží jakékoliv volby. Neexistuje jasná koncepční metodika v otázce kdo, jak a za jakým účelem má data o bezdomovecké populaci shromažďovat. Do této otázky často vstupují zcela neprofesionální tendence, které někdy jsou v přímém rozporu se zákonem o sociálních službách a mají sloužit ne k pomoci cílové skupině, ale pouze k represi. Základními otázkami a odpověďmi tedy jsou: • otázka: kdo data potřebuje? odpověď: především stát, krajské, městské a obecní úřady • otázka: k čemu? odpověď: k řešení problému v souladu s pravidly sociální práce, ne k represi • otázka: kdo má data získávat? odpověď: neziskové organizace (NO) mohou a patrně i musí být důležitým prostředníkem v získávání dat, není to ale jejich primárním posláním • otázka: za co? odpověď: sběr dat je považován za automatickou povinnost NO, která je ze strany státních a místních orgánů samozřejmě poskytována nad rámec poskytnutých dotačních prostředků. 9

První mezinárodní konferenci o bezdomovectví v Praze 2008, MCSSP 2008, s. 40 – 42, www.csspraha.cz

13

Jak se bezdomovecká populace mění? Z výše uvedených informací o nedostatku relevantních dat vyplývá, že odpověď na tuto otázku je velmi složitá. Následující tvrzení vycházejí z každodenní praxe v zařízení, které již 13 let poskytuje sociální služby pro bezdomovce. Zvyšuje se věk klientů. Podle posledního sčítání je 29% bezdomovců ve věku nad 56 let. Bezdomovecká populace očividně stárne a to jednak tím, že přibývá lidí, kteří na ulici žijí již řadu let, a na druhé straně přibývá seniorů, kteří se vlivem neřešení jiných sociálních problémů propadají sociálním sítem až na ulici. Problémy, které v konečném důsledku vedou ke ztrátě bydlení a bezdomovectví se prohlubují a kumulují. Prakticky neexistuje prevence tohoto fenoménu. Zvyšuje se počet lidí, kteří žijí na ulici dlouhodobě. Úměrně s dobou strávenou životem na ulici a nabalováním sociálních problémů spojených vyloučeným způsobem života se snižuje pravděpodobnost návratu do většinové společnosti a snižuje se motivace klientů k cílevědomé snaze k tomuto návratu. Obrovským problémem je zadluženost a z ní vyplývající exekuce. Institut oddlužení je pro naše klienty (bezdomovce) z nejrůznějších důvodů prakticky nepoužitelný. Exekuční řízení v současném právním systému nejsou nápravou vztahů, ale výnosným obchodem. Prevence tohoto problému je v plenkách. Snižuje se možnost pracovního uplatnění našich klientů. Uplatnění na trhu práce je vzhledem k procentu nezaměstnanosti, pracovním schopnostem a dovednostem, návykům a trvání na trestní bezúhonnosti ze strany zaměstnavatelů v jakýchkoliv profesích velmi problematické. Motivace pracovat vzhledem k výše uvedeným dluhům, exekucím a velmi dlouhodobé perspektivě řešení je obecně velmi nízká. V podílu bezdomovecké populace se zvyšuje podíl žen. Přitom obecně platí, že problémy, které stojí v pozadí propadu do tohoto sociálního problému, jsou u žen častokrát hlubší a komplikovaněji řešitelné než u mužů. Zvláštní kategorií v této problematice jsou matky s dětmi. Častokrát funguje, že pokud ženy žijí v rodinném soužití s dětmi, jsou klientkami jiných zařízení, než těch primárně určených pro bezdomovce. Poté, co děti dosáhnou dospělého věku, se tyto ženy častokrát stávají klientkami nocleháren a azylových domů pro lidi bez přístřeší. 14

Zhoršuje a komplikuje se zdravotní stav lidí bez přístřeší, a to zejména vlivem zvyšujícího se věku bezdomovců, vlivem délky života stráveného na ulici, vlivem škodlivého životního stylu, který vedou. K nepříznivému stavu přispívá neřešení zdravotních problémů včas a také bariéry ze strany zdravotnických zařízení. V konečném důsledku lze tedy na otázku „Jak se bezdomovecká populace mění?“ odpovědět: • stárne • problémy se prohlubují • přibývá lidí zadlužených • přibývá lidí dlouhodobě nezaměstnaných • zvyšuje se podíl žen • zvyšuje se podíl lidí s nějakým onemocněním • zvyšuje se podíl rodin, které se ocitly na ulici.

15

Realita? Fikce? – Příběh! Bc. Ondřej Mikulášek – Kappa-Help o.s., vedoucí terénního programu a kontaktního centra; Bc. Klára Šivlová, Charita Olomouc, koordinátorka NDC

Narativní (postmoderní) východiska v kontaktní práci a psychoterapii s lidmi bez domova Úvod Při práci s lidmi, kteří dlouhodobě žijí na ulici, naráží kontaktní pracovníci na řadu úskalí, která je staví před otázky po smyslu jejich práce a jejich snažení, jsou tak stavěni před meze svých možností. Cílem tohoto textu je představit, jak o práci s lidmi na ulici v rámci nízkoprahových služeb přemýšlíme a jak se ji pokoušíme také realizovat. O svých možnostech intervence přemýšlíme nejen jako kontaktní pracovníci, ale také jako psychoterapeuti vycházející z narativních či spíše postmoderních přístupů ke klientovi, které se snažíme z psychoterapie přenášet do forem a technik kontaktní práce. Tento text by také mohl přispět k oborové diskuzi o kontaktní práci a rozšířit její repertoár teoretických, ale i praktických východisek. Nic než příběh – realita se uskutečňuje v komunikaci Práce narativních terapeutů, ale také kontaktních pracovníků spočívá v práci s příběhy lidí, se kterými se setkává. Proto jsme se nejen v terapii, ale i v kontaktní práci zaměřili na hledání možností další intervence právě přes příběhy klientů. Zaměřujeme se, na to co a jak nám říkají a ne na to, zda je to pravda. Na to proč chtějí, abychom je viděli právě tak, jak o sobě mluví. Především v příbězích hledáme možnosti ke změně (dekonstrukci)10 těchto příběhů a tím i ke změně v jejich životě, jelikož se domníváme, že: 1. Realita je sociálně konstruována 2. Realita je vytvářena prostřednictvím jazyka 3. Realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění 10

Michael White popisuje dekonstrukci takto: Podle této mé spíše volné definice má dekonstrukce co dělat s takovými pracovními postupy, které otřásají skutečnostmi a zvyklostmi, přijatými za “samozřejmé”; pracuje s takzvanými “pravdami”, odštěpenými od podmínek a kontextu jejich vzniku, se zduchovnělou řečí, která zahaluje své předpojatosti a předsudky, a s důvěrnými praktikami zacházení se sebou a se vztahy k druhým lidem, praktikami založenými na podmanění druhých. Protože dekonstrukce odcizuje od svých nositelů ty jejich skutečnosti a praktiky, které u nich získaly “punc samozřejmosti”, jde přitom také o získání odstupu vůči důvěrnému světu. (In. Terapie jako dekonstrukce - studijní texty Institutu pro systemickou zkušenost)

16

4. Neexistují žádné neměnné pravdy11 5. Nelze vystoupit z jazyka a na dně jazykových her leží činnosti a ty jsou vlastně jako život sám12 Při kontaktu s lidmi bez domova se tak mimo problémy instrumentální povahy – vyřízení dokladů, doprovody na úřady atd. orientujeme především na jejich vyprávění o sobě. Lidské příběhy jsou pro nás čáry kartografa, který skutečnost, kterou vidí, zanáší do mapy, která není odrazem „reality“, ale jeho viděním „reality“. Tato realita je na mapě zachycena pomocí čár, které mají reprezentovat úrovňové přechody v terénu krajiny. Podobně jako kartografa zajímají zlomy v terénu, zajímáme se v příbězích lidí o zlomové životní události.13 Naším záměrem je dát toku příběhů lidí z ulice strukturu a zaměřit se tak právě na zlomové okamžiky jejich života. Chceme slyšet, jak si konstruují svoji realitu, co prožívají, co je pro ně obtížné, v čem mají naději, co jim v životě přináší radost, na co se těší, po čem touží, ale také čeho se obávají. V příbězích nehledáme potvrzení nebo vyvrácení svých domněnek a fantazií, které o klientovi máme, nehledáme ani reálný základ toho, co nám klient právě říká. Není důležité, zda klient právě fabuluje nebo mluví pravdu, je pro nás důležitý jeho pohled na život (to, jak si konstruuje svoji realitu) a na to, co by chtěl, co by mohlo jeho život ulehčit nebo přinést do jeho života novou kvalitu. Otázky, které klientům klademe, jsou otázky narativní terapie, tedy otázky po pozitivních výjimkách; otázky zaměřené na budoucnost – na řešení problémů (otázka po zázraku); otázky po významu, který klienti připisují událostem a lidem v jejich životě; otázky po významu a zvládání zlomových a krizových situací. Rozhovory si nahráváme, přepisujeme a technikou zakotvené teorie14 hledáme společné znaky v příbězích klientů. Teoretickým základem je právě postmoderní optika na život, narativní terapie a kritická antropologie. Zaměřili jsme se na tyto tématické okruhy: Jaké to bylo poprvé na ulici? - Co bylo nejtěžší? Co bylo lehké? Co vám pomáhalo to zvládat? V čem je to teď jiné, než ze začátku? Jak vypadá váš běžný život? - Jak vypadá běžný den, jak se vám žije, co jde dobře, co je těžké? Srovnání – běžný život a život na ulici – v čem je to

11

Freedman J., Combs G.; Narativní psychoterapie, Portál, Praha 2009 s. 42 Hubík S., K postmodernismu obratem k jazyku, Albert, Boskovice 1994, s. 53 13 Příměr s mapou je přejat z textu Michaela Whita: Příběh, vědění a moc – studijní texty Institutu pro systemickou zkušenost 14 Corbinová J., Strauss A., Základy kvalitativního výzkumu, Albert, Boskovice 1999, s. 14 12

17

jiné? Co vám dělá radost? Uspokojování potřeb – Maslow. Otázky na budoucnost – co ještě očekáváte, co by se mělo stát, zázračná otázka. Vztahy - Partnerství – jak to máte se sexem, se vztahy – trvalé, nahodilé, jak se žije v partnerském vztahu na ulici, role, starost o partnera, jak se žije muži nebo ženě – rozdíl. Rodina – bývalí partneři, příbuzní, přátelé. Děti – v čem jsou důležité pro vás, jak vnímáte to, že jste rodič, zodpovědnost za děti. Rozdíly rodičovské role mezi mužem a ženou. Závislosti - Co vám dává vaše závislost? V čem je to pro vás důležité? Co vám bere? Bylo to tak vždycky? Jak to vidíte do budoucna se svojí závislostí?

Z vyprávěných příběhů se po prvním kódování vynořují společná témata, která jsme také schopni coby narativní terapeuti a kontaktní pracovníci teoreticky uchopit a následně s nimi také pracovat. První dny na ulici V příbězích nás zajímá především to, jaké jsou první dny člověka na ulici, jak je zvládá, jak se cítí, jaké má potřeby, proč je pro něj důležité se přidat ke skupině lidí bez domova a proč musí přijmout normy a způsoby bezdomovecké komunity. Dále pak, co se děje s jeho osobností, zajímají nás také procesy, ke kterým v rámci jeho osobnostní struktury dochází, tedy především to, jak o nich klienti mluví. Člověk, který se dostane na ulici, se musí vyrovnat s extrémními podmínkami, které venku panují. Musí se v nich naučit přežít. Propad na ulici je většinou náhlý, nečekaný, nedá se na něj připravit. Z příběhů se nám velmi plasticky ukazuje, co se s člověkem děje v průběhu prvních dnů, kdy je vystaven nemožnosti uspokojovat biologické potřeby (jídlo, spánek) a nutnosti i ty nejintimnější věci (toaleta, osobní hygiena, převlékání se, sex) dělat na veřejných prostranstvích – na ulici nebo v komunitě lidí, které si nevybral. Domníváme se, že tato skutečnost je jedním ze základních faktorů, které způsobují rychlou změnu osobnosti, a po velmi krátké době dochází ke chronifikaci jejich stavu. Ulice rázem pohltí rytmus života, na který byl člověk zvyklý, přeměňuje hodnoty i potřeby člověka. Na ulici neplatí žádná pravidla (nebo snad jen pravidla džungle), život venku nemá svůj řád – nebo jen velice vágní. Situace a problémy, se kterými se člověk venku setkává, ovlivňují širokou škálu aspektů jeho života.Jak se tedy žije na ulici? Ztráta domova pro člověka znamená, že musí opustit své zázemí, opouští věci, které měl rád, ztrácí svůj majetek. Na ulici si přináší snad jen tašku nějakého oblečení a peněženku, ve které má osobní doklady a pár stovek do začátku. 18

Přijít o bydlení a dostat se na ulici je velmi zatěžující životní zkušeností asi pro každého. Lidé, kteří toto zažili, to popisují jako šok. „Když jsem se ocitl venku, bez ničeho, to byl úplný šok. Nevěděl jsem, co mám dělat, kam mám jít, ani už jsem nevěděl, kdo jsem. Nedokázal jsem přemýšlet, nešlo se soustředit. Tak jsem pořád chodil. Celou noc.“ Jiná žena uvádí: „Měla jsem strašný strach, nevěděla jsem, co budu dělat v noci. Pořád jsem se snažila být mezi lidmi, a ve mně byla úplně panika.“ Nebo: „No já si ani nevzpomínám, jestli to bylo lehký nebo těžký, já jsem jen přemýšlel, tak co teda teď? Kam teď půjdu? Půjdu doprava, doleva nebo rovně? Kam mám jít? Rozhodl jsem se jít do města...“ První den řeší hlavně to, kde přespí, kde si můžou na chvíli odpočinout. Někteří chodí celou noc a bojují s únavou. „Nespal jsem asi tři dny, bál jsem se, aby mě neokradli. Chodil jsem, ale pak už jsem byl tak unavený, že jsem měl skoro sny i když jsem byl vzhůru. Byl to divný stav. Musel jsem si pak zdřímnout na lavičce v parku.“ Jiní hledají provizorní úkryt: „No hledal jsem si místo kde budu, pak jsem viděl takový schody zarostlý, nikdo tam nechodil, tak jsem si tam dal matraci a tam jsem spával. Pak na mě přišli policajti, tak jsem šel zase jinam pod schody. Tak se spalo. Pak jsme měli v lese stany postavený.“ První noc venku si většina dotázaných dobře pamatuje. „První noc na ulici jsem přespal naproti hlavního nádraží, tak jak tam byl ten parčík, tak tam jsem pod tím jehličnatým křovím spal, tam jsem zalezl, aby mě nikdo neviděl. Batoh jsem měl pod hlavou jako polštář, byla mi strašná zima, začal jsem střízlivět a ráno jsem vůbec nevěděl, jak mám vylízt, protože všude tam chodili lidi, všude kolem byli lidi, tak jsem nevěděl, jak nenápadně vylézt, tak jsem tak vyhoupl z toho křoví. No a tak to začalo...“ Bezdomovci také nocují různě v kanálech, v odstavených vagonech, ve sklepích, garážích, ve stanech, pod mosty, v teplovodním potrubí nebo jinde na ulici. Jiní si zase stavějí provizorní obydlí na pronajatých pozemcích (zahrádky apod.), kde si vytvářejí náhradní domov. K únavě se brzy přidává i hlad, žízeň, potřeba vykonat hygienu. Někteří ještě můžou nakupovat za zbytek svých peněz, nají se, chodí po městě a shánějí práci. Říkají a věří, že se z toho přece musí dostat. „Bral jsem ty první dny docela jako dobrodružství, něco jako když jsem dříve jezdil na tábory a na čundry, tam se taky držel bobříka hladu a tak...pořád sháním práci, ale už je to únavné. Věřím, že se mi to brzy podaří, já se snažím, nejsem jako ti ostatní, je to jen otázka času.“ 19

Ti, co už peníze nemají, hledají jinou cestu, jak by své potřeby uspokojili. Ve většině případů se lidé v této situaci rozhodnou kontaktovat ostatní lidi bez domova, protože doufají, že od nich zjistí, jak se dá venku přežít. „No nejdříve jsem měl z těch lidí strach, protože jsem nevěděl, jestli jsou…zlí, nevěděl jsem, čeho jsou schopni, jak se s nimi mám bavit, co jím mám říct…ale šel jsem za nimi.“ „Když se blížila noc, přemýšlela jsem co teď? Viděla jsem tam u nádraží stát ty lidi, co jsou venku a pak jsem se rozhodla, že se s nima začnu bavit. Měla jsem strašný strach.“ „Já jsem dříve viděl u Alberta, když jsem chodil do práce, jak tam seděj ti bezdomovci…a ani nevím, jak jsem se mezi ně vmísil…tak jsem tenkrát za nimi šel, k tomu místu, kde oni sedávali, a já jsem kdysi jednomu z nich dával nějaké drobáky, když jsem ještě byl na druhý straně…a on si mě pamatoval….tak jsem za nim šel, on tak koukal, tak jsem se mu připomněl a on jo hele, to seš ty? A tak jsem je všechny poznal no…No a to bylo vlastně po týdnu.. týden jsem byl na nádraží a po týdnu jsem se vmísil do téhle skupinky…“ „Oni znali nějaké fígle co mě naučili a já to teď třeba můžu poradit někomu jinýmu. Je to takový dědictví, si to tak předáváme …smích…“ Lidé bez domova si mezi sebou předávají své zkušenosti o tom, kde sehnat jídlo, kde se v bezpečí vyspat, kam a kdy zajít. „No, to už se člověk dívá na ty bezdomovce, jak chodí tam, tam, tam a mají plné tašky, že…tak mi poradili..tam přijď, tam přijď, a bylo že…“ „Ty lidi, co už jsou na ulici dlouho, ví, jak v tom chodit. Támhle chodí k tý pekárně, tam jim dávají co zbyde, někdy čekají, co vyhodí u obchodů a pak taky chodí na Charitu. Taky mi řekli, kde sehnat tabák, kdy kam jít a kdy odejít, aby nebyl žádnej problém a tak. Oni mě to všecko naučili.“ Lidé bez domova jsou občas nuceni také vybírat jídlo z popelnic. „Člověk se musí o sebe postarat, je hladný a žíznivý, že ani propisku nemá. Když je člověk hladný, tak sere i na ostudu – sáhne i do kontejneru.“ „..to nikdo neví jaký jsou to stavy strašný, co to je mít k smrti hlad, že by ses chtěl trávou pást, pak už je vám to jedno, hlavně když v té popelnici něco najdete..“ Shánění jídla a pití tedy znamená pro lidi bez domova každodenní úsilí. Někteří se domlouvají ve svém okolí - berou pitnou vodu z toalet v hospodách, jiní si chodí pro vodu na benzinové pumpy nebo hřbitovy. Jídlo si někteří kupují a dále ho zpracovávají na kamnech, vařičích či přímo na ohni. Příležitostně někteří dostanou jídlo za výpomoc či za práci „na černo“ (jídlo často bývá 20

jedinou odměnou). Dalším způsobem získání jídla je vybírání z kontejnerů, což někteří lidé přiznávají. Jsou zaznamenány i krádeže potravin z nouze v supermarketech. Lidé bez domova chodí na jídlo i do denních center (ty jsou většinou jen ve větších městech s omezenou provozní dobou). Dodržovat na ulici hygienu je také poměrně složité. Někteří se snaží být upravení, v čistém oblečení a nezapáchat. Mnohdy je to však stojí velké úsilí. Potýkají se s nedostatkem veřejně přístupných záchodků a zejména sprch. Očistu provádějí nejčastěji v denních centrech a na noclehárnách, které jsou však většinou dostupné jen ve větších městech. S nedostatečnou hygienou se pak pojí další zdravotní problémy, zejména infekční a parazitární onemocnění a nemoci kůže. „Otázka mytí, převlíkání, to je trošku problém, venku se to nedá. V létě ještě jo, umyju se v řece a převleču se kdekoliv, třeba v lese, to není problém, ale když je 5 – 6 pod nulou, tak se to sice dá, ale promrznete.“ „Pro chlapa je to jednodušší, ti jsou se vším hned hotoví, ale u ženský je to těžký. Snažím se na sebe dbát, umýt se, namalovat, ale často nemám kde. Snažím se často u někoho přespat…abych se umyla.“ „Musela jsem to třeba řešit tak, že jsem začala chodit na Káčko, musela jsem říct, že beru drogy, abych se tam mohla koupat.“ „Nejtěžší je sehnat hygienické potřeby, je to hrůza, aby člověk kradl..“ Bezdomovci uspokojují své potřeby spíše nahodile různými náhradními způsoby. Například i ty nejintimnější potřeby jsou nuceni vykonávat před ostatními členy skupiny, chybí jim soukromí a intimita. „My třeba spolu normálně spíme, i několikrát za noc i ráno, na rozcvičku. My tomu tak říkáme. No jinak jsou tam samozřejmě všichni, co jsou na squatě, v jedné místnosti, ale oni když ví, že jsou takové myšky, tak se normálně otočí. No ale nemůžem to tak prožít, nebudu chodit za barák, že! Normálně ležíme vedle sebe a nemůžem se milovat normálně.“ Můžeme vysledovat potřebu sdružovat se s lidmi, kteří jsou ve stejné situaci, spojují je stejné problémy a podobný sociální status. Jejich sdružování je však obvykle účelové. Shlukují se obvykle na určitých místech, která jsou pro ně zajímavá – vlaková a autobusová nádraží, hypermarkety, stánky s občerstvením apod. Hledají zde zdroj obživy, a alespoň provizorně tak uspokojují svou potřebu družnosti, sounáležitosti, kontaktu. Zároveň zde však vznikají konflikty – a to jak mezi lidmi bez domova samotnými, tak také mezi nimi a většinovou společností, či s policií. „Scházet se s nima mi teď už užitek nepřináší asi žádnej, ale já jsem takový, že jsem radši mezi lidma…člověk hodí řeč, ztratí nějaký čas…s nikým 21

jiným to teď nejde…prostě ztratit ten čas.. .a když vidím, že bude problém, tak se radši ztratím…“ Vztahy v těchto skupinách bývají povrchní, trvalejší a hlubší vztahy jsou jen výjimkou, převažují náhodné kontakty. Ve vztazích chybí důvěra a jistota. „Jako já mám štěstí, že se bavím s Mirou a Lukinem. Můžu se na ně spolehnout a už mi i pomohli, když bylo zle. Ale jinak se takhle s nikým nebavím, nebo jako bavím, ale jenom tak, jak se máš a tak povrchně. Ostatním nic neříkám, myslím, že by se to proti mně hned obrátilo…To je těžké, na ulici moc nikdo nikomu nevěří…dost se mezi nima krade a hned jednu schytáte a tak…“ „Jsou kamarádi a kamarádi. Snažím se s každým dobře vycházet a když vidím, že je problém, tak odejdu. Na ulici není přátelství, kamarády si člověk musí najít, ale tady, to jsou spíše známí. T: jaký mají ti známí na ulici pro vás význam? K: Nemůžu být sám. To byste musel mluvit sám se sebou. Člověk musí být opatrný, sice vám pomůžou, ale snaží se hlavně člověka zneužít.“ Lidé na ulici trpí samotou. I když se většina z nich pohybuje ve skupinkách, nedochází mezi nimi ke sdílení. Jejich komunikace je specifická. Když se spolu baví, hovoří ne spolu, ale vedle sebe. Každý mluví o svých věcech, řeší si své problémy, vede spíše monolog, bez ohledu na to, co říkají ostatní. Dialogy pak často přecházejí v hádku. Roli společníka a blízké bytosti pak často nahrazuje zvíře – nejčastěji se setkáváme se psy nebo potkany. Přijmout pravidla hry, která vlastně nikdo pořádně nezná, je nezbytnou součástí fungování na ulici. Znamená to naučit se, jak vycházet s ostatními bezdomovci, jak se chovat. „Oni mě teda vzali na to místo, kde spávali. Trvalo to nějakou dobu teda, než mě tam vzali.. no a dlouho jsem byl jakoby pod dohledem, protože se musíte naučit spoustu věcí, zaprvé hlavně nic nikomu nevykládat, kde jsi, kde spíš, nevykládat s kým se vídám, s kým jsem vůbec, nikde taky nevykládat, co máte…příklad ..mě tady paní doktorka napsala nějaký prášky, a to byly nějaký takový vzácný nebo nějaký takový, no asi ano, protože jak viděli, že je mám ty prášky, tak mi je hned ukradli…“ „Když jsem byl na ulici, tak jsem dobíral z práce posledních 5 a půl tisíce, seděl jsem pak s celou bandou tady v parčíku, už řádně ovíněnej, ukazoval jsem Vencovi, hele mám peníze, můžeme si koupit něco k jídlu a pití bude dost, a Venca mi říkal, hele prosím tě, schovej to…dopadlo to tak, že jsem tam něco utratil za nějaký víno, tabák...zbytek mi radil ať si dám do ponožky, tak jsem si je tam schoval, no a já jsem tam pak usnul na lavce a vzbudil jsem se vyzutej bez bot a bez peněz…Takže jedno ze základních pravidel bylo- nikdy neukazovat, co mám…. A nikoho neznat a říkat hele já nevím, já jsem ožralej…“

22

Podle Janebové platí, že čím více je jedinec integrován mezi bezdomovce, tím více je začleňován do jejich subkultury, a tím více bariér musí překonat při návratu k normálnímu způsobu života. (Podobná úměra je platná i mezi délkou času stráveného na ulici a možností návratu k běžnému způsobu života majoritní společnosti). Můžeme tedy říci, že komunita lidí bez domova má dvojí roli: pozitivní – pomáhá nováčkům na ulici přežít, a negativní – zabraňuje členům, kteří chtějí odejít, v návratu do většinové společnosti. „Já prostě z ulice odejít nemůžu. Mám tady všechny kamarády a tak… patřím tady… mezi ně. Děláme všechno spolu… Kdybych odešel, neměl bych nikoho… nevím, co bych dělal…“ Při rozhovorech s klienty nás také zajímalo, jestli je na ulici něco, co je dokáže potěšit? „Na ulici mi den nic nezpříjemní…Chtěl bych, aby se to vrátilo zpátky, ale nejde to….chtěl bych zvednout hlavu a nějakým způsobem se z té ulice dostat pryč…“ „Když potkám někoho kdo má o mě zájem, vycítím, že je to srdcem a ne hlavou. Dobré slovo mi dělá radost. Těším se z každého rána, když se probudím. Poděkuji tomu nejvyššímu, že jsem se vzbudil a jdu dál. T: takže vás baví život? K: Určitě. Baví mě maličkosti, ale i ty potěší. Třeba když něco najdu. Je to jedna z mála věcí, které lidi vyhazují, pro mě to není nic, ale mě to potěší. Někdo mě obdaruje něčím, že na mě nezapomene a nechá mi to.“ Co lidé bez domova plánují? Potřeba otevřené budoucnosti je rovněž u lidí bez domova potlačena. Bezdomovci žijí přítomností, buď nic neplánují, nic neočekávají a o budoucnosti příliš neuvažují (což může být určitá ochrana před dalším stresem a obavami, že budoucnost stejně nemůže přinést nic pozitivního), nebo jsou jejich představy o budoucnosti příliš vágní a zůstávají především na verbální úrovni.. „Nechávám to na náhodě. T, co má přijít to příjde, nedávám si nějaké úkoly.“ „Já nevím, naučila jsem se nic nechtít a nečekat. Nějak to dopadne.“ „No úplně vymyšlené to nemám, když se poštěstí a najdu nějakou práci...to by bylo dobrý“ „Jo, pít šampus v bazéně s výřivkou a s babama…smích…nevím…o tom jsem nepřemýšlel. Asi se vidět s bráchou. To bych rád…“ „Dostat se odsud, najít si nějakou práci a pak bydlení.“ Děláte pro to něco konktrétního? „No, to není tak jednoduché, chápete.“ „Chtělo by to najít si stabilní práci.“

23

Z těchto důvodů je pro nás jako kontaktní pracovníky významné se zaměřit při své práci na vyhledávání a kontaktování lidí, kteří jsou na ulici krátce. Právě v tomto období, než dojde k uvyknutí a chronifikaci, je možná účinná intervence. Problémem je ovšem se k těmto lidem dostat. Jednak jsou „zpočátku“ těžko rozeznatelní a na kontaktování je velmi krátký čas, jelikož již v řádu týdnů dochází k uvyknutí na život na ulici. Kontaktní pracovníci, kteří pracují s touto cílovou skupinou, musí hledat vhodné techniky a způsoby, jak tyto lidi kontaktovat a informovat o možnostech řešení jejich situace. V Olomouci se pokoušíme být v pravidelnou dobu na nádraží, kam se lidé v prvních dnech své bezdomovecké kariéry často uchylují. Jednáme o vyvěšení informační cedule v prostorách nádraží, nebo necháváme v čekárně letáky. Determinující příběhy – každej si je prokurátor, soudce i žalářník Dále jsou to moc nesoucí příběhy, které v životě klientů mají utlačující, sebedestruktivní nebo ve stavu udržující charakter. V této souvislosti se v postmoderní filosofii často mluví o diskursu (rozpravě), tento termín pochází od francouzského filosofa Michaela Foucaulta a byl také převzat do narativní terapie a kritické antropologie. Diskurs přenáší, produkuje a posiluje moc – moc je tedy silná proto, že je efektivní též v rovině vědění a poznání. Diskurs je zprostředkováním i generováním moci a ve své jazykové podobě se musí stát předmětem analýzy.15 Foucault hovoří o třech oblastech rozpravy a ty se týkají rasy, společenské třídy a genderu. Z pohledu kritické antropologie to vede ke znovupromýšlení vztahů mezi prostorem, mocí a kulturou. Cílem je reflexe sociopolitické konstrukce prostoru a identit, která se nezastavuje u problému reprezentací na rovině textu, ale vztahuje reprezentace k současným sociálním trendům migrace, diaspor, transnacionalismů a formování hybridních kulturních identit. … Kulturně kritický potenciál etnografie pak může být rozpoznán při navrácení antropologie do vlastního prostředí. Marcus a Fischer se zaměřují na různé formy této repatriace, která na sebe může vzít podobu „zprostředkování etnografických dat určených pro administrativní politiku v zájmu sociálních reforem, obrácení veřejnosti k problémům obětí společnosti a problémům znevýhodněných.“16 Z pohledu terapeutů vidíme, že tyto utlačující příběhy mají dvojí charakter. Jedna podoba těchto příběhu je pohled společenské třídy a projevují se tím, že neumožňují sociálně exkludovaným participovat na rozpravě „co lze považovat za normu a žádoucí“. „Dominantní příběhy jsou jednotkami moci stejně jako významu. Schopnost vyprávět svůj příběh má politický aspekt; dokonce jedinou možnou míru dominance příběhu je postavení, jakého se mu 15 16

Hubík S., K postmodernismu obratem k jazyku, Albert, Boskovice 1994, s. 80 - 81 Tošner M., Postmoderní a kritická antropologie

24

dostává v rozpravě. Alternativní, konkurenční příběhy obvykle v oficiálních komunikačních kanálech nedostanou prostor a musí hledat vyjádření v podzemních médiích a disidentských skupinách.“ 17 Stavovsky, jako sociální pracovníci bychom měli patřit ke skupině, která má mít schopnost a také možnost vyprávět svůj příběh a také příběhy lidí, se kterými se setkáváme. Novým rozměrem naší práce by se tak mělo stát vyprávění alternativních příběhů, dávání jim prostoru v oficiálních komunikačních kanálech, tak dáváme také našim klientům možnost participovat na obecném vyprávění příběhů a můžeme jim tak částečně ubírat na pocitu bezmoci a jejich potřebě hledat své vyjádření v podzemních médiích a disidentských kanálech. Druhý a z našeho pohledu zajímavější typ příběhů, protože jej lze na úrovni individuálního vyprávění (v rámci terapie) dekonstruovat, jsou osobní příběhy lidí na ulici (z terapeutického pohledu samozřejmě toto platí pro příběhy nás všech). Tyto osobní příběhy z našeho pohledu a z našich zkušeností se klíčovým způsobem spolupodílejí na udržování lidí na ulici v jejich stavu a na jejich nemožnosti změnit tuto životní danost. „Člověk se aktivně účastní na realizaci příběhů, které považuje za neuspokojivé neužitečné a neprůchodné….“.18 Cílem narativních terapeutů je se s klienty v rámci terapie k těmto příběhům dostat, vytvořit kontext, který umožňuje převyprávění jejich příběhu. Narativní terapeut přistupuje k příběhu jako k textu, který je možné vykládat z mnoha různých pohledů a nabízí klientovi i jiná čtení jeho příběhu. Novým čtením (výkladem) se příběhu může dát jiný význam, životní realita klienta je jinak vykládána a tedy i jinak konstruována. Naší snahou je rozšířit klientovi interpretační potenciál, který je často zúžen kauzálním viděním – hledáním viníka a důvodů, proč se mi to stalo. Tak, jako není jediný a správný výklad uměleckého díla – básně, románu – tak, chápeme-li naše životní vyprávění jako text, není jediný a správný výklad našich životních příběhů. Právě hledáním kauzálních vztahů, hledáním těch správných výkladů a toho, jak to ve skutečnosti je, si uzavíráme cestu k rozšíření komplexnějšího chápání našeho života. Častým utlačujícím motivem v příbězích lidí bez domova je, že čekají na nějaké silné znamení nebo zázrak. Aktérem a hybatelem z pravidla má být někdo nebo něco zvenčí. Tento postoj s sebou pak přináší rezignaci na možnost změny – ještě nenastal ten správný čas. T: A přátelé? K: Nemám kontakty nevím co s nimi je. Často o nich přemýšlím. Ségra i mama kdyby věděli, jak se trápím, tak aj taxíkem pro mě přijede. Ale nechci, jsem takový tvrdohlavý. Tady se budu trápit! T: A proč se chcete trápit? K: jaké jsem si to udělal, takové to mám. T: jaký je důvod, aby 17 18

Freedman J., Combs G.; Narativní psychoterapie, Portál, Praha 2009 s. 58 - 59 Freedman J., Combs G.; Narativní psychoterapie, Portál, Praha 2009 s. 59

25

to bylo takto? K: Můžu za svoji hlavu. Kdyby to šlo přijít tak domů a zazvonit. Kousek odtama bydlí bratr. Ne nejdu tam! T: Jak to vidíte do budoucna? K: Může se karta obrátit. Třeba najdu štěstí. Musí se zajiskřit, od srdce, však víte. To přijde samo. T: A děláte pro to něco? K: Ne, to přijde samo. Čekám na pendolino. To prý nebolí. T: To není moc veselé, co říkáte! K: Život není veselý…“ „Věřil jsem že přijde ten okamžik, furt jsem čekal, ve všem jsme čekal a furt jsem se snažil najít, kde to je! Třeba kolem toho chodím! Furt jsem si říkal! Jen to prostě nevidím, takže furt jsem si v hlavě přehrával Rockyho. Tak jsem furt čekal, že jak on dostal šanci. Tak ta šance někde je, že i když jsem si to sám zavinil, že to konečně přijde, je to ostuda, ale že prostě to něco, nebo někdo vás vezme za ruku a vyvede vás z toho bludného kruhu, který nemá východ. Takovej podmět z venku.“ „….pořád jsem čekal, až mě něco nakopne, ale neměl jsem v sobě tu chuť no..nemohl jsem se odrazit, protože asi to bylo tím, že jsem pořád pil, ale bez toho pití to zase absolutně nešlo přečkat. Na co jsem se těšil!? No já jsem opravdu, jsem se těšil honem rychle do bezvědomí, honem rychle o sobě nevědět. To bylo asi jediné.“ Ve vyprávění jsou také patrné rozdíly, které vyplývají z jiné kulturní tradice a zkušenosti. U klientů, kteří jsou původem ze Slovenska, to často je stud a ostych před rodiči, především před matkou. V jejich příbězích a v tom jak o rodičích mluví, je patrný silný vliv křesťanství. Opět se v příběhu objevuje motiv zásahu zvenčí – klient měl soudně nařízeno se vrátit na Slovensko. „Stále mám však v hlavě, že mám jít domů, ale mám už strach jít domů, ne že bych se bál bitky nebo tak. Před rokem, jsem tu z Olomouce volal sestře, prostě už mám strach jít domů, mám sice 50 let, ale mám strach, mám strach hlavně z mamy! … Tak přestal jsem chlastat, piju míň. No a, zvládat, prostě nějak žít musíte! A musím jít domů! Prostě vím, že jednou musím jít domů, že ta chvíle přijde, když mám strach, teď mám nařízené od soudu odejít.“ „T: Rodina, co pro vás znamená? K: Hrozně. Myslím na mamu. Nevím, jestli žije. Psát se jim stydím, jsem takový nepodarenec. Jsem ze 6 sourozenců, každému se postavil barák. Já jsem zůstal černější v rodině, zůstal jsem s mamou sám, v rodném domě. Otec zemřel, mama si našla přítele a vdala se. V 60 letech, taková svatba, 2 svědci. Já jsem se ji ptal: Mamo co jste robila? V 60 rokoch! Na co svatba, však jste mohli zůstat jenom tak. My jsme našim vykali. Oni že se dochovají jako do hrobu. Já jsem v rodičovském baráku zůstal sám. Sbalil jsem batoh, zamknul jsem a barák a odešel jsem! …“

26

Při rozhovorech s klienty jsme měli mimořádnou možnost vést rozhovor s mužem, který po více jak 2 letech strávených na ulici dokázal z ulice odejít. Právě v jeho vyprávění zřetelně vystupuje moc našich osobních příběhů: „K: Já jsem velice rychle přijal tu roli toho potrestaného za to, co jsem si sám zavinil, takže jsem nikoho neobviňoval. T: A kdo vám ten trest uložil? K: Kdo mě potrestal? No to přinesl život tím, co jsem si zavinil. A to každodenní peklo na ulici to jsem bral jako trest, a čím to bylo horší, tím jsem si říkal: No, dobře ti tak! … Je to trest! Všecko, co děláte, se vám chtě nechtě někde vrátí. Nikdy jsem tomu nevěřil. Ve chvíli, kdy jsem byl už tak vyprázdněný, že jsem už neměl čemu věřit, nepropadl jsem víře, ale připouštěl jsem si, že něco jako vyšší moc, nebo řízení osudu, co mě dohnalo a že jsem dopadl takhle. Za to všechno jak jsem žil, tak teď jsem to dostal. T: Kdo teda ten trest uložil? K: Myslím si, že v takovéhle situaci jste sám sobě obhájcem, prokurátorem, velkou porotou i soudcem. Délka výkonu trestu – pobytu na ulici - je jenom ve vašich rukou. Vy jste soudce, který rozhodne, jste sám sobě žalářníkem. Ono toho na ulici moc hezkého není. Štěstí je když potkáte někoho, kdo vás poslouchá.“ Uvědomění si, že sám sebe trestám pobytem na ulici a nádherný příměr k výkonu trestu, soudci a žalářníkovi nás přivedl k zamýšlení se nad utlačujícími příběhy lidí, se kterými se setkáváme. Při kontaktu s lidmi na ulici bychom tedy jako kontaktní pracovníci mohli hledat v každém z lidí, se kterým se setkáváme, příběh o soudci a žalářníkovi a zkoušet zjistit, zda uložený trest není absolutní nebo zda existují důvody k udělení milosti. Výše trestu a i udílení milostí je ovšem v rukou (ve vyprávění) našich klientů, my můžeme pouze otevírat kontext toho, že i tato možnost tady je. I tento muž čekal na impuls zvenčí a právě takový jednoho dne přišel, zde je jeho popis takového zázraku: „Co se stalo? No já si myslím, nebo jsem o tom přesvědčenej, že jeden klasický den, jako každý jiný na ulici – charita, polívka, od rána shánění drobáků, vratných lahví, něčeho k jídlu, jo a takhle a odpoledne Vánoční trhy – to bylo v prosinci, takže jsme šli na ty trhy, no a už byla tma 6, 7 hodin, nevím, a zase jsme obcházeli stánky, a já jsem chodil po tom náměstí a potkal jsem svou bývalou zpěvačku s manželem, dětma a s jeho rodičma, dávali si grog no prostě taková vánoční idylka, a já jsem si jich nejdříve nevšim, že to jsou oni, jak jsem chodil kolem těch lidí a žebral, ono je člověk i takovej otupělej, aby to moh dělat, i když ho to pořád tak mrzí a štve, ale ty peníze potřebuje no a teď jsem přišel a dobrý večer neměli byste prosím vás….jé ahoj Jano!…Petře to seš ty?!... no to snad není pravda, já jsem něco slyšela, ale tohle je hrozný, co se děje, prosím tě?! No a tak jsme si povídali a teď ta Jana prostě řekla: hele víš co, teď hned jedeš s náma, my tady máme auto, budeš u nás!…a já jsem prostě nevěděl, nebyl jsem ještě tak opilej, abych si všechno neuvědomoval, a všechny 27

ty starosti, co jsem měl a říkal jsem si, to není řešení, nebudu na krku někomu, kdo to za mě stejně nevyřeší..a já s tím neumím bojovat, neumím se tomu postavit…a tak jsme si povídali a najednou jsem viděl ty její děti, mě vlastně vyhrkly slzy, mě to bylo tak strašně líto, já jsem chtěl, hrozně jsem chtěl z té ulice, ale já jsem se bál toho a ty děti jak mě znaly, i když mě dva roky neviděly, tak u toho stánku začly brečet taky a mě dojalo, že cizí děti, který mě sice znaj, ale nebyl jsem žádný jakoby jejich strejda a oni začaly, jak jsem tam stál jako troska, špinavej, smradlavej, ožralej…a tohle a teď ….pojď s námi Petře!... a ten dětskej pláč byl tak upřímnej, tak mě to tak vzalo, že jsem v té chvíli jsem si vzpomněl na svého syna, že třeba takhle tak taky pláče, když si na mě vzpomene, nebo když mu o mě někdo něco říká – i když co by mu říkal, to je tvůj táta, ožralej, špinavej, jí jídlo z popelnice….no a tak, tak jsem si řek, tak jo…tak jo…Já pojedu, jen zajdu říct kámošům, že mizím…a Jana říká nikam nechoď, my jdeme teď hned a bereme tě sebou a ty už za nimi nepůjdeš..no a tak jsme sedli do auta a jeli jsme …a já nezapomenu na to, já jsem spal nahoře a tam byla postel, já jsem po tak strašně dlouhé době měl normální postel..s matračkou, peřinou, neuvěřitelný, já jsem byl tak šťastnej, říkal jsem si i kdyby to byla jediná noc, je to úžasné…“ Kromě silného impulzu, který samozřejmě rychle odezní, je potřeba, aby člověk vzal zodpovědnost za to, co se stalo. Je potřeba odvaha vykročit z příběhu, který zaručuje možnost svalit vinu na jiné. Strach a podivná jistota ulice může být jedním z motivů, které je možné v příbězích lidí na ulici otevírat a nabízet jiné pohledy na vyprávění. Strach se objevuje také ve vyprávění obou mužů ze Slovenska a také ve vyprávění Petra, dalším motivem je pohodlná možnost schovat se za svůj utlačující příběh. Právě vědomí, že my jsme ti, kdo svoji realitu konstruujeme, vede narativní terapeuty k nepřeceňování koncepce prožité trauma – následná patologie, ale vede ke snaze zplnomocňovat klienty a nabízet jim čtení jejich příběhů, ve kterých oni jsou konstruktéři, nikoliv pasivní hráči. „V mém případě to byl strach přijmout zodpovědnost za to, co jsem si napáchal a tím nemyslím jen materiální věci! Jako peníze, dluhy a nevím, jak dlouho se z toho budu hrabat. Byl to strach přijmout zodpovědnost sám za sebe! Je pohodlnější svalit to na to, že mě opustila žena a že mě to zlomilo! Což svým způsobem byla pravda, ale to ostatní jsem si zavinil sám. Pohodlnější bylo hodit to na jednu hromadu! Každýmu, kdo to chce poslouchat to takhle vylíčit, že já jsem v tom úplně nevině, já jsem holt ta citlivá dušička. Je to blbost, já jsem holt slaboch! Neuměl jsem řešit problémy a neuměl jsem se jim jako chlap postavit! Postavit se kdejaké rvačce, to jo! Neuměl jsem se postavit svým 28

problémům. Utekl jsem, schoval jsem se za alkohol a celý jsem to obalil tím, že mě opustila žena, já jsem chudák a jsem výsledek její špatnosti. Takhle se to pohodlně vykládá. Po určité době se tím začnete i sám hojit. Když si náhodou v nějakém záblesku začnete připouštět, že to tak není, že ta chyba je ve vás, tak se stačí rychle napít a někomu se vybrečet. Nejlépe tak dalšímu bezdomovcovi, kterej proto abyste mu dali napít vás obejme kolem ramen a řekne: To je fakt svině, poď dáme si! Jen jsem to, co v sobě nosím celou dobu, jsem se rozhodl nazývat pravým jménem. Už se neschovávám! Dalším přínosem pro kontaktní pracovníky může být narativní pohled na problém. Nositelem problému v narativním terapii není tento konkrétní člověk. Jeho problém existuje v jazyce a v tom, jak jej vypráví nebo jak o něm mluví jiní, jak si konstruuje nebo jak si vzájemně konstruují svoji realitu. Odkazujeme zde k Wittgensteinovu pojetí jazykových her, tedy že: Komunikativní a priori čili komunikace čili jazyková hra je totalitou komunikace a činností. Na dně jazykových her leží činnosti a ty jsou vlastně jako život sám. Nejsou to činnosti strukturované jen gramatickou formou ale též životní formou. Je tu obojí – gramatika i život. Participovat na jazykové hře znamená poslouchat pravidla gramatické formy i pravidla životní formy. Obě formy jsou jedno v jazykové hře.19 Narativní pohled přináší kontaktním pracovníkům možnost hovořit ne o problematických klientech, ale o problematických životních konstruktech, které klienti vytvářejí. Touto externalizací problému z konkrétního člověka do jazyka otevíráme prostor pro naději, naději pro klienty a také pro sebe, že je změna možná. Hrát s klienty jazykovou hru z pozice kontaktního pracovníka znamená, hledat gramatiku jejich jazyka, nehledat význam, ale kontext jejich životní formy. Nabízet změnu gramatiky i životní formy. Jazyk je a priori, gramatika a tedy i životní forma, se může měnit.

19

Hubík S., K postmodernismu obratem k jazyku, Albert, Boskovice 1994, s. 53

29

Vznik NDC v Olomouci, trendy v nízkoprahových službách Mgr. Petr Prinz – Charita Olomouc, vedoucí Střediska Samaritán

Význam nízkoprahové služby pro bezdomovce Víme o sobě – Praktický význam slova vyloučený znamená, že jedinec k něčemu nemá přístup. Sociálně vyloučený znamená, že nemá přístup ke společenským zdrojům a kontaktům. V bezdomovectví, jak ho známe přímo v podmínkách ulice, se pak jedná o tu nejextrémnější formu vyloučení, kdy se člověk stává doslova „nikým“. Nízkoprahové služby vytváří platformu, která nabízí (často jako jediná) přístup ke kontaktu s tzv. normálním světem. Zde se s nimi komunikuje jako s normálními. Vlastně i přes tu slupku bezdomovectví víme, že jsou „normální“. „Skorodomov“ – Bezdomovectví je radikální zásah do obvyklých věcí v životě. Mít možnost posedět a v klidu se protáhnout, dát si kávu, najíst se apod. To jsou běžné věci, které jsou v životě samozřejmostí. V neposlední řadě taky mít si kam nechávat poslat poštu, to je něco co velmi nepatrně supluje domov. Domnívám se, že služba nízkoprahového denního centra je pro lidi na ulici nepostradatelná, a že navzdory jejich někdy nevybíravému chování si jí také hluboce váží, i když to nedávají moc najevo. Čistota půl zdraví – Možnost se umýt, vyprat si, dostat oblečení tvoří také jeden z pilířů NDC. Hygiena je pro řadu lidí důležitá a přístup k ní je pro ně velmi náročný. V NDC nalézají alespoň základní možnost provedení hygieny. Mezi lidmi bez domova je množství rozšířených infekcí a hygienický servis přispívá nemalou měrou při prevenci šíření těchto onemocnění nejen mezi bezdomovci, ale i do většinové populace. „To by mě ani ve snu…“ – Nízkoprahové služby pro lidi bez domova mají význam nejen pro ně samotné. Tím, že se stávají místem kontaktu dvou světů, mohou taky posloužit k výměně informací. Že je obdrží klienti, to víme, to je samotným úkolem služby. Mimo to je ale obdrží i pracovníci, tedy zástupci „většiny“. Ze svých zkušeností mohu říct, že toho o lidech bez domova víme velmi málo. NDC se setkává s konkrétními osudy lidí, kteří se otevírají, hledají pomoc a zázemí. Když jim nasloucháme, dovídáme se mnoho. Mí kolegové to, podle mě, dělají a jde jim to dobře (jak jsme mohli slyšet v příspěvku Realita? Fikce? – Příběh!). Prací v terénním programu se nadto otevírají další komnaty tajemství světa bezdomovců. Začínáme více chápat jejich vzájemné vazby,

30

v dobrém i zlém. Namísto osudu jednotlivců nám více vysvitne osud celé komunity. Nestačí jen se něco dozvědět, je nutné se z toho poučit a hledat cesty jak pomoci. Díky poměrně hlubokému stupni poznání se podstatně lépe reaguje na potřeby klientů. Dá se také říct, že pokud tyto potřeby známe, je těžké na ně nereagovat. Služby střediska Samaritán pro lidi bez domova Zpravidla na našich konferencích nebývá moc prostoru, abychom prezentovali poskytované služby. Dnes chci tento prostor alespoň velmi v kostce nalézt, protože chci zasadit budoucí vývoj do kontextu toho, co je už za námi. - Terénní program – vznikl k 1. 1. 2006 a zpočátku byl poskytován v rámci služeb NDC. Od 1. 8. 2008 je služba samostatně registrována a postupně se rozvíjí. Díky realizaci zakázky z individuálního projektu Olomouckého kraje (Sociální integrace OK) v současnosti působí na území okresů Olomouc a Přerov, především však v těchto dvou okresních městech. Role terénního programu je nezastupitelná, protože se dostane ke klientům nejblíže a tím pádem může nejlépe poznat jejich potřeby, reagovat na ně nebo podněcovat řešení. Služba ročně pomůže 300 – 350 lidem. - Nízkoprahové denní centrum – vzniklo v říjnu 2005. Slouží jako místo k naplnění základních potřeb (jídlo, hygiena, oblečení) a k vyřízení osobních záležitostí (poradenství, pomoc s jednáním na úřadech, fotky na občanský průkaz apod.). Ročně tuto službu využije okolo 450 osob. - Noclehárna pro muže – funguje již od roku 1991. Nabízí přespání pro 14 mužů (v zimě pro 16 a pro další místa na sezení). Vytíženost je značně sezónní a to nejen proto, že je v zimě chladno, ale i proto, že přes zimu končí sezónní práce s bydlením. Ročně tuto službu využije okolo 300 mužů. - Noclehárna pro ženy – vznikla v letošním dubnu. S osmi lůžky poskytne ročně pomoc asi 60-70 ženám. Dosud v Olomouci velmi chyběla a ženy z ulice neměly možnost nalézt krátkodobé přespání. Služba tvoří mezistupeň mezi ulicí a azylovým domem, či jiným typem bydlení. - Azylový dům pro muže – od roku 1991 poskytuje střednědobé bydlení (do max. jednoho roku). V současnosti značně převyšuje poptávka možnosti zařízení (okolo 20 lidí v pořadníku. Navíc je stále patrnější, že se do této služby nedostanou lidé žijící déle na ulici. - Azylový dům pro ženy – existuje od roku 2005 je podobný jako pro muže. Disponuje kapacitou 10 lůžek a poskytne pomoc okolo 40 ženám ročně. Specifikem je vysoké množství žen s psychickým onemocněním a situace seniorek. 31

- Ordinace praktického lékaře – je ojedinělým projektem, který značně ulevil všem pracovníkům služeb. Do doby jejího vzniku v roce 2007 bylo řešení zdravotní situace lidí bez domova nesmírně obtížné. Ročně obslouží okolo 450 pacientů a poskytne okolo 2500 ošetření. Služba kvalitně spolupracuje s dalšími zdravotnickými zařízeními a tím se stává středem sítě, díky níž je další nabídka pomoci podstatně efektivnější. Vznik NDC v roce 2005 Zpočátku nebylo jasné, kde bude služba umístěna. Jednání o prostorách postupně krachovala a nové možnosti se neobjevovaly. Služba musela začít, protože podmínky bez ní byly velmi náročné. Nakonec díky paní ředitelce, po jednáních uvnitř organizace, došlo k uvolnění prostor na Wurmově ulici v sídle Charity Olomouc. Jsme vděční pečovatelské službě za ochotu, s níž trpělivě sídlili v provizorních prostorách a následně se přesunuli na okraj Olomouce, na Peškovu ulici. Po drobných úpravách byla realizována služba od října 2005. V prvních měsících se objevil hlavní nápor nových lidí, z nichž řada žádné služby dosud nevyužívala. V prvním roce bylo zaregistrováno 480 nových klientů. Středisko Samaritán prošlo v letech 2009 – 2010 kompletní rekonstrukcí
Opravené prostory zásadně zlepšily možnost přípravy stravy
Vzniklo zázemí určené pro sociální práci s klienty
S rozvojem nízkoprahových služeb jsme však stále na začátku

32

Stejně tak se dá předpoklad zájem o řešení sociální situace klientů této služby a tím i vyšší potřeba personálního zajištění. Velký potenciál pro rozvoj v sobě obsahuje terénní program. Další upevňování vazeb v komunitách bezdomovců poslouží jako nástroj k lepším znalostem potřeb lidí bez domova. Praktické možnosti: - Posílení kapacit nízkoprahového denního centra - Rozvoj dobrovolnických aktivit v NDC a spolupráce s farnostmi - Vznik druhého pracoviště NDC ve městě Olomouci - Rozvoj kapacit terénního programu - Hledání alternativních cest v „komunitním“ rozměru terénní práce, práce se skupinou - Nabídka služeb terénního programu v oblasti prevence ztráty domova

36

Možnosti terénneho programu s bezdomovcami požívajúcimi alkohol v Bratislave (problémy a výzvy) Mgr. Bystrík Holeček, Mgr. Peter Kadlečík – OZ Proti prúdu Bratislava, Terénny program Street work Pozvanie na konferenciu sme prijali s výzvou vykresliť podmienky, v ktorých pracuje terénny program Street work s ľuďmi bez domova užívajúcim alkohol v Bratislave. Daná téma nám prišla veľmi aktuálna vzhľadom na neustále problémy, ktoré užívanie alkoholu spôsobuje ľuďom na ulici v Bratislave pri prijatí do inštitucionálnej sociálnej služby. Obzvlášť chceme dať dôraz na opísanie našich skúsenosti z terénu, kde sa stretávame pri distribúcii klienta s tým, že práve prítomnosť užitého alkoholu je dôvodom, prečo ostáva na ulici a nemôže prijať následnú službu. Pre lepšie pochopenie súvislosti chceme na začiatku predstaviť organizáciu, v rámci ktorej daný program funguje. OZ Proti prúdu pracuje od roku 2001 s ľuďmi bez domova vo všetkých mestských častiach Bratislavy. Využíva na to dva hlavné programy - pouličný časopis Nota bene a terénnu sociálnu prácu nazvanú Street work. Popri nich organizuje aj pravidelné a príležitostné kultúrne či športové akcie pre ľudí bez domova. Prvý program zachytáva vo všeobecnosti skupinu ľudí bez domova, ktorá z hľadiska hygieny, zdravia, sociálnych kontaktov, pracovných návykov, množstva užívania alkoholu a podobne je relatívne na tom lepšie ako skupina, s ktorou pracujú terénni sociálni pracovníci v Street work-u. OZ Proti prúdu v prvých rokoch svojej existencie pracovalo s ľuďmi bez domova využívajúc nástroj resocializácie prostredníctvom pouličného časopisu. Časom sa zistilo, že má svoje možnosti a hranice a že nie každý človek bez domova je schopný využívať jeho výhody a nie každému táto forma práce vyhovuje. Mnohí predajcovia Nota bene ukončili činnosť v programe, pretože nedokázali dodržiavať požadované pravidlá ako je abstinencia od alkoholu počas pracovnej doby predaja (keď je na ulici a predáva časopis), iní sa nedokázali prekonvertovať z pozície „žobráka“ na novú rolu „predajcu“. Prirodzene vychádzala z daného faktu pre OZ Proti prúdu potreba pracovať aj iným prístupom ako resocializačným. Z toho dôvodu vznikol pred tromi rokmi program Street work pracujúci priamo v teréne so skupinou ľudí bez domova, ktorá zväčša nemá zabezpečené základne fyziologické potreby a svojím štýlom života si spôsobuje riziká, ktoré môžu vyústiť aj k vážnym zdravotným problémom či k strate života.

37

Program Street work Opiera sa o princípy a zásady „harm reduction“ so zameraním sa na riešenie základných fyziologických potrieb človeka na ulici „basic needs“. Pojem harm reduction známy skôr pri problematike práce s užívateľmi drog je možné aplikovať i pri práci s ľuďmi bez domova. Tak ako pri známej Maslowovej hierarchii je i pri práci v teréne u ľudí bez domova dôležité uspokojenie ich základných potrieb a predchádzanie alebo znižovanie rizík vyplývajúcich z ich spôsobu života. Je preto nevyhnutne potrebné najskôr klientovi zabezpečiť jeho najzákladnejšie potreby – zahnať hlad, uhasiť smäd a odstrániť chlad a až následne s ním pracovať na vyšších hodnotách a situáciách. V zásade by sa dalo povedať, že ide o „boj o človeka v prvej línii“, kde cieľom je, aby klient žil a prežil v podmienkach, v ktorých z rôznych dôvodov momentálne žije a samozrejme ak prejaví záujem - podať mu pomocnú ruku na ceste k inému životu a životnému štýlu. Terénni sociálni pracovníci pracujú v uliciach Bratislavy 6 dní v týždni (pondelok – sobota), vždy v čase od 17:00 do 22:00. Táto pracovná doba je prispôsobená základnému nastaveniu celého programu („Harm reduction – basic needs“). Je to časť dňa, kedy je najmä v zime najväčšie riziko zamrznutia klienta z dôvodu vysokého požitia alkoholu, nedostatočného prístrešia, menšej frekvencie nápomocnej verejnosti v uliciach a absencia dostupných sociálnych služieb vo večerných hodinách. S vyššie uvedeného je zreteľné, že cieľovou skupinou Street work-u sú ľudia bez domova z najnižšej bezdomoveckej „kasty“. Ide o klientov s nízkymi alebo žiadnymi hygienickými návykmi, žijúcimi v ťažkých podmienkach ulice, požívajúcimi vo väčšej miere alkohol, bez akýchkoľvek pracovných návykov, s rôznymi ťažko liečiteľnými zraneniami či ochoreniami. Je to teda najviac ohrozená skupina ľudí bez domova, ktorá častokrát bojuje skutočne o svoj „holý život“. Prácu v terénne s touto skupinou klientov vykonáva 10 až 14 členný tím sociálnych pracovníkov a do terénnu chodí vždy jedna dvojica. Počet terénnych sociálnych pracovníkov je premenlivý z dôvodu pomerne veľkej fluktuácie, ktorá možno súvisí i s tým, že okrem koordinátora projektu Street work, ktorý pracuje na plný pracovný úväzok, sú všetci ostatní terénni pracovníci zamestnaní na dohodu o výkone práce či brigádnickej činnosti. Služby, ktoré poskytujeme našim klientom v uliciach Bratislavy, sú jedlo, základné zdravotné ošetrenie, transport, sociálne poradenstvo a informácie, ošatenie a sociálna asistencia. Posledná spomínaná je jediná, ktorú poskytujeme klientom cez deň, a to z toho dôvodu, že vo večerných hodinách nie sú dostupné žiadne z potrebných nadväzných služieb ako úrady, lekár a pod. 38

Podmienky v ktorých pracujeme Podmienky, ktoré máme v teréne, sú závislé do veľkej miery na počasí, keďže našim pracoviskom je ulica. Máme však k dispozícii i výbavu, ktorá nám našu prácu značne zefektívňuje a uľahčuje. V terénne máme okrem tímu sociálnych pracovníkov k dispozícii i auto. Keďže sa pohybujeme po celej Bratislave a poskytujeme klientom i nevyhnutný transport, je auto v terénne pre nás veľmi dôležité, či priam nevyhnutné. Priamo na ulici robíme i základné zdravotné ošetrenie, a tak je v našej výbave i značný zdravotnícky materiál potrebný na preväz a dezinfekciu rán. V poslednom čase nám prácu uľahčuje i minibook s mobilným internetom a hlavne elektronická mapa Google earth, kde máme presne zaznačenú evidenciu našich klientov s presnou polohou miest, kde sa zväčša zdržiavajú alebo spávajú. Zaznačujeme si tam jednotlivé intervencie a okolnosti kontaktov. V aute máme vždy šatstvo, jedlo a horúce nápoje, aby sme klientom mohli jednak okamžite poskytnúť niečo, čím utíšia svoj hlad, smäd či niečo, čo ich v chladných mesiacoch zhreje. Slúži to i ako nástroj nadväzovania komunikácie či „topenia ľadov“ pri kontaktovaní klienta. Verejnosť nás v čase od 17:00 do 22:00 hodiny zastihne na našej mobilnej linke +421 907733388, kde nám môže dať typ na človeka v núdzi a spolupodieľať sa tak na pomoci ľuďom bez domova. Bratislava je totiž veľká a nie sme schopní byť všade a vedieť o všetkých klientoch, ktorí by radi využili alebo potrebovali naše služby. Paleta toho, čo môžeme klientovi ponúknuť, je pomerne široká a aby sme ho zbytočne nezahltili informáciami, máme v teréne vždy informačné materiály, kde si človek môže prečítať základné informácie nielen o našich službách ale i rôznych iných službách pre ľudí bez domova v Bratislave. Okrem vyhľadávania klientov v teréne robíme i stacionárne služby výdaje stravy, poradenstvo a zdravotné ošetrenie. Priemerne navštevuje okolo 100 klientov. Pri takom veľkom počte dochádza niekedy k hromadeniu agresie. Preto sme pred niekoľkými mesiacmi nadviazali úspešnú spoluprácu s mestskou políciou v Bratislave, ktorá nám svojou pasívnou prítomnosťou asistuje na stacionárnych miestach. Týmto spôsobom sa nám podarilo takmer eliminovať agresívne situácie a prispieť tak k zlepšeniu bezpečia terénnych sociálnych pracovníkov i samotných klientov. Štatistické údaje programu Street work Zatiaľ neexistuje skutočný reálny prehľad o tom, koľko ľudí bez domova sa zdržiava v Bratislave. Známe sú štatistiky organizácii pracujúcich v hlavnom meste, ale tie hovoria len o tom, koľko klientov využilo ich služby. Je zrejmé, že mnoho ľudí bez domova z rôznych dôvodov nevyužíva sociálne služby pre 39

nich určené. Odborníci z praxe s prihliadnutím na ich interné štatistiky odhadujú počet ľudí bez domova v Bratislave na 2000. Štatistika programu Street work hovorí o nižších číslach, pretože ani terénni sociálni pracovníci nie sú schopní nakontaktovať úplne všetkých ľudí bez domova a nepracujú so všetkými „vrstvami“ tejto subkultúry. V roku 2010 mesačne mali počet kontaktov v priemere okolo 850 ľudí bez domova. Ak by nás zaujímalo, koľko z nich je konkrétnych ľudí, tak ide o číslo okolo 800 až 900 ľudí bez domova. Z toho 239 klientov bolo kontaktovaných na ich stabilných miestach, kde sa večer zdržujú, alebo spávajú. Trikrát vyššie číslo v štatistike zastupujú ľudia bez domova, ktorí boli kontaktovaní v situácii na ulici, kde práve aktuálne boli, ale nie je to ich miesto, kde sú pravidelne, alebo kde spávajú. Mapa sociálnej siete služieb v Bratislave V Bratislave je 12 rôznych programov pracujúcich na rôznych stupňoch prahu s ľuďmi bez domova (viď obr. č.1). Typický klient programu Street work vo všeobecnosti užíva alkohol denne vo väčšom množstve (napr. viac ako 1 liter ovocného vína). Jeho rizikový štýl života mu často spôsobuje mnohé zdravotné problémy, ktoré okrem iných nepríjemných vecí mu aj mnohokrát znižuje jeho možnosti mobility a teda pohybu v rámci celého mesta. Jeho nízka hygiena mu spôsobuje kožné choroby, zlý vzhľad a nepríjemný zápach. To spôsobuje, že jeho prítomnosť na verejných miestach ako sú parky, stanice, čakárne v zdravotných zariadeniach, obchodoch a podobne je skôr nechcená. Prirodzene najnižšia vrstva ľudí bez domova sa nachádza v centre mesta, kde je najväčšia možnosť zisku peňazí žobraním či jedla z rôznych cirkevných inštitúcii. Paradoxne však sociálne služby pre nich zamerané sa v centre nachádzajú minimálne. Ak sa pozrieme na mapu, tak len dva programy (pouličný časopis Nota bene a nemocnica Milosrdní bratia) sa nachádzajú v tejto časti. V mape sme vyznačili tromi farbami jednotlivé programy. Farba zelená značí nízkoprahovosť služby – ľahkú dostupnosť a teda vzhľadom na človeka na ulici obzvlášť užívajúceho alkohol, či majúceho problémy s mobilitou. Červená farba značí vyšší prah a žltá je stred medzi týmito službami. Iba jedinú službu sme vyznačili zelenou a to nízkoprahovú nocľaháreň Depaul (do danej mapy sme nevyznačovali dva terénne programy Street work a Križovatka 24, ale len inštitucionálne programy). Tá síce akceptuje prijatie človeka pod akýmkoľvek vplyvom alkoholu pred vstupom, ale neakceptuje následne pitie a súčasne je veľmi ďaleko od centra mesta a od zástavky autobusu je potrebné kráčať takmer ďalší kilometer, čo pre človeka s obmedzenou mobilitou môže byť vážna bariéra. Viaceré programy sme vyznačili červenou farbou, nakoľko neprijímajú klientov pod vplyvom alkoholu, 40

prípadne majú ešte iné - pre túto najnižšiu cieľovú skupinu náročné podmienky (ako potvrdenie od lekára, že nemá kožnú chorobu a pod.). Pre terénnych sociálnych pracovníkov je tak náročné distribuovať klienta k potrebnej nadväznej sociálnej službe. Ak sa spýtame, prečo teda nie sú dané služby viac dostupné tak geograficky ako aj podmienkami podmienkami prijatia, tak odpovedi je viacero. Verejná mienka o ľuďoch bez domova v Bratislave je prevažne negatívna. Z toho dôvodu verejnosť vo všeobecnosti odmieta mať vo svojom okolí nejaké zariadenie pre túto skupinu. Z daného dôvodu sa ponúkajú zväčša veľmi slabo financovaným programom len neatraktívne budovy na okraji mesta. Taktiež v odbornej verejnosti tematika nízkoprahovosti je málo uchopená, študovaná, preverená výskumom a tým pádom aj ťažšie prijímaná. Stojí pred nami výzva odborných diskusií, štúdii a následných konkrétnych krokov pre vybudovanie komplexnej systematickej siete služieb pre ľudí bez domova kopírujúcej ich reálne potreby a vzhľadom na to služby služby rôznych stupňov prahovosti od najnižších po vyššie. Obrázok č 1

Konkrétna práca v teréne s konkrétnym klientom - náš klient Fero (kazuistika) Na konkrétnom príklade názorne vysvetlíme, ako vo všeobecnosti postupujeme pri práci s klientom v teréne. Klient je síce fiktívny, ale zodpovedá najčastejšiemu typu klientov, akých v teréne střetáváme 41

Pre lepšie pochopenie podávame stručnú charakteristiku nášho „kazusového“ klienta Fera. Ide o prvokontakt. Má 45 rokov, je bez dokladov. Chodí o barlách, je po operácii nohy a stále má otvorenú ranu. Stretli sme ho premočeného, vonku je okolo 0 stupňov. Tvrdí, že 2 dni nejedol a dnes nič nealkoholické nepil. Pri ňom stojí 1,5 l fľaša ovocného vína a je dopitá takmer do dna. Fero sa neorientuje v čase ani priestore. Tvrdí, že sa aktuálne nachádza v Žiline, a je rok 2007! Vraj je z Trebišova, čo je okolo 550 km od Bratislavy. Ako postupujeme: S Ferom sa pokúsime nadviazať kontakt. Ponúkneme mu kávu a koláč, čím prelomíme komunikačnú bariéru - „topenie ľadov“. Počas rozhovoru zistíme základné informácie o momentálnom Ferovom stave. Keďže je vonku chladno a Fero je úplne premočený, dáme mu čisté suché oblečenie, aby sme tak vyriešili jeho problém chladu a predišli podchladeniu. Fero nám počas rozhovoru povedal o jeho zdravotnom stave a rane na nohe, ktorú nám bol ochotný i ukázať a súhlasil s ošetrením. Ranu sme ošetrili. Nezmiernili sme tak síce jeho bolesť, ale predišli sme rozšíreniu zápalu v rane a motivovali klienta k pravidelným preväzom u nás na stacionárnej terénnej službe, kým sa rana nezahojí. Počas kontaktu s Ferom sme zistili, že síce chodí o barlách, ale je pomerne mobilný (prejde 1 km). Mobilita je totiž jedinou podmienkou pre prijatie do nízkoprahovej nocľahárne Depaul. Nocľaháreň sa nachádza 1km od autobusovej zastávky a je potrebné túto vzdialenosť prejsť bez akejkoľvek asistencie personálu. Fero prejavil záujem prespať v nocľahárni, a tak ho tam odvezieme autom, čím Ferovi jednak ukážeme, kde sa nocľaháreň nachádza, aby tam v budúcnosti mohol chodiť sám a predídeme tak i jeho prípadnému okradnutiu (má nejaké peniaze), útoku agresorov na Fera či jeho prípadnému podchladeniu alebo zamrznutiu počas noci na ulici. Počas cesty do nocľahárne Ferovi ponúkneme sociálnu asistenciu počas dňa k lekárovi, ktorý sa môže pozrieť na jeho ranu na nohe a odborne posúdi danú situáciu. V prípade, že by Fero nebol mobilný, nemohli by sme ho zaviesť do nocľahárne. Poskytli by sme mu spacák a museli by sme ho nechať na danom mieste – sociálnu asistenciu by sme si s ním však dohodnúť mohli. Výzvy do budúcnosti, ktoré by nám v práci s cieľovou skupinou pomohli Pri výzvach vychádzame z poznatkov, ktoré máme z terénu. Sú odrazom toho, čo nám, terénnym sociálnym pracovníkom chýba a čo vnímame u klientov ako ich požiadavku. Tiež zohľadňujeme poznatky z iných programov v rôznych krajinách sveta vykazujúce pozitívnu skúsenosť.

42

Z hľadiska blízkej budúcnosti chceme pokračovať v úspešnej spolupráci s mestskou políciou z hľadiska predchádzania agresívneho správania určitých klientov na stacionárnej terénnej službe. Nakoľko v Bratislave nie je žiadna ambulancia praktického lekára špecializovaná pre ľudí bez domova, chceme rozšíriť a skvalitniť naše zdravotné služby v teréne. Oslovili sme študentov medecíny ohľadne pomoci a taktiež profesora Krčméryho. Chceli by sme mať v teréne odborný personál ako ošetrovatelia, zdravotná sestra/brat a lekár. Veľkým problémom v našej práci je neexistencia denného centra v Bratislave. Snahy o jeho založenie zatiaľ stroskotali na nezáujme verejnosti, politikov. Organizácia Depaul Slovensko už 4 roky neúspešne hľadá vhodné priestory v centre mesta! V práci s klientmi s psychickými ochoreniami by nám pri neriešiteľnosti našich snáh veľmi pomohol psychiater ochotný ísť priamo do terénu. Klient s psychiatrickým ochorením si totiž neuvedomuje svoju situáciu a potrebu jej riešenia a tak nenavštívi ambulantnú pomoc. Jednoznačne by nám a klientom pomohla ľahšia dostupnosť služieb. Klient s nižšou motiváciou nebude cestovať hromadnou dopravou vyše hodiny na koniec mesta, aby sa napríklad osprchoval. Daná služba patrí do centra. Taktiež nízkoprahový prístup a akceptácia faktu, že mnoho ľudí na ulici užíva alkohol, by mal byť prijatý odbornou verejnosťou a premietnutý do pravidiel daných služieb. Mnoho klientov na ulici nenavštevuje služby, ktoré sú veľmi „masové“, kde spáva napr. aj 180 ľudí v jednu noc. Preto by veľmi pomohlo vytvoriť menšie nocľahárne, a tak zabezpečiť dôstojnejšie podmienky. Je niekoľko klientov, ktorí užívajú alkohol vo veľkom množstve a mnohokrát neúspešne sa snažili s touto závislosťou prestať. Bolo by prospešné vytvoriť tzv. „wet house“ alebo „wet shelter“, kde - ako napr. v Írsku - úspešne pracujú s takouto klientelou prostredníctvom kontrolovaného pitia. V neposlednom rade je našou výzvou vytvoriť lepšiu spoluprácu medzi jednotlivými sociálnymi službami pracujúcimi s ľuďmi bez domova. Ako vidíme, prace je dosť, tak teda: „Práci česť“! Ďakujeme za pozornosť a pozvanie do Olomouca. Kontakt: [email protected] www.notabene.sk

43

Integrační program NADĚJE Praha Aleš Strnad, DiS. – Naděje, terénní pracovník

Východiska Integračního programu Praha

• Poslání NADĚJE Praktické uplatňování evangelia v životě a jeho šíření.

• Cíle NADĚJE Vybudovat a provozovat síť služeb na křesťanských principech Principy Integračního programu

• Systém služeb s různě nastaveným prahem • Bezdomovectví – komplikovaný jev

potřebuje

být

řešen

diferenciovanými službami

• Spolupráce napříč systémem služeb – „synergický efekt“ pro uživatele • Větší možnost výběru odpovídající služby – rychlá reakce na potřeby uživatele Terénní program Cíle terénního programu:

• Vyhledat a kontaktovat osoby z cílové skupiny, • Navázat a udržet spolupráci s uživateli, • Snížit rizika uživatelů spojená s životem na ulici, • Předat uživatelům informace pomáhající řešit jejich situaci Mobilní terénní služba

•

Projekt, který přináší další možnosti při řešení situace lidí přežívajících na ulici

• Speciálně upravené a vybavené dodávkové auto pro terénní práci • Zvýšení dostupnosti materiální a zdravotnické pomoci lidem přežívajícím ve veřejném prostoru Hlavní potřeby dalšího rozvoje terénního programu vyplývají:

•

Ze zhoršující se zdravotní a sociální situace lidí, kteří ve veřejném prostor přežívají již dlouhou dobu (špatné, mnohdy kritické fyzické i 44

duševní zdraví, bezmocnost…)

ztráta

sebeobsluhy,

sebedůstojnosti,

naučená

• Z nedostatku navazujících služeb, pro tyto lidi. • Z vysokého počtu lidí přežívajících ve veřejném prostoru (v roce 2009 odhadují terénní pracovníci, že poskytovali služby 1200 lidem)

• Častého negativního postoje vůči lidem bez domova (zlepšit spolupráci s policií, obchodními centry apod.) Nízkoprahová denní centra Dvě nízkoprahová centra:

• Pro mladé lidi bez domova do 26 let (prům. 50 uživatelů denně) • Pro ostatní lidi bez domova (prům. 240 uživatelů denně) Cílem služby je, aby uživatelé:

•

měli zajištěny základní potřeby na dobu nezbytně nutnou (strava, hygiena, ošacení),

• získali

základní informace a podporu při řešení nepříznivé sociální

situace Další rozvoj nízkoprahových center by měl reagovat na:

• Vysoký počet uživatelů - Koncentrace lidí bez domova způsobuje negativní postoj veřejnosti - Nároky na personál (každý sociální pracovník poskytuje až 30 konzultací denně, uživatelé na službu dlouho čekají) - Nárůst počtu cizinců Ordinace praktického lékaře pro lidi bez domova • Ojedinělý projekt v ČR • Mnoho lidí bez domova inklinuje k depresivním stavům, přibývá psychotických klientů, objevují se klienti s mentální retardací • Ordinace zprostředkovává odbornou péči i pro tyto pacienty • Ročně poskytuje zdravotní péči v prům. 1500 lidem Snadnější dostupnost zdravotní péče Noclehárny • Dvě noclehárny – kapacita 40 lůžek • Cílem služby je: umožnit uživatelům přečkat noc v bezpečném prostředí vč. hygienického zázemí 45

• Během roku obě noclehárny využije průměrně 300 lidí Trendy, se kterým se noclehárny vyrovnávají • Zájem o dlouhodobé využívání této služby (ambulantní služba nahrazuje služby pobytové) • Kapacita nocleháren neuspokojí všechny zájemce. • V období mrazů prudký nárůst zájmu o místo pro přečkání noci (nestandardně řešeno otevíráním nízkoprahových center na noc) Azylové domy Cílem zařízení je, aby každý(á) uživatel(ka) využil(a) pobyt v azylovém domě k řešení některé z následujících oblastí: • získání a udržení zaměstnání nebo jiného stabilního příjmu, • obnova přirozených vztahů, • závazky, • využívání běžně dostupných služeb a informací. Naplnění těchto cílů usnadní: • odchod do návazného bydlení nebo ubytování. Azylové domy Pro ženy • 30 lůžek; během roku využije službu v prům. 120 žen Pro muže • Celkem 54 lůžek ve dvou azylových domech; během roku využije službu v prům. 200 mužů. Pro seniory a lidi s handicapem • Celkem 30 lůžek; během roku využije službu v prům. 45 mužů i žen. Další rozvoj azylových domů by měl reagovat na: • Počet neuspokojených zájemců o službu – v současné době musí být vedeny pořadníky na službu • Problematiku lidí bez domova se závislostmi • Problematiku lidí, kterým se nepodaří zprostředkovat návazné bydlení Tréninkové byty • Šest tréninkových bytů • Podnájemní smlouvu možné prodlužovat – nejedná se o permanentní bydlení • Regulované nájemné cca 5 tis. Kč,46

47

Sborník z konference „Jak se žije na ulici – zjevné bezdomovectví“ Vydala Charita Olomouc 2011 Redakční úprava: Mgr.Petr Prinz, Bc. Anna Burešová Obálka: Zdeněk Rychta

Tisk: Matice cyrilometodějská s. r. o.

ISBN 978-80-254-8895-9

48