Ahbe, Thomas. Ostalgie. Erfurt: Landeszentrale für politische Bildung Thüringen, 2005

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav translatologie

Bakalářská práce z oboru Němčina pro mezikulturní komunikaci

vedoucí práce: Mgr. Monika Žárská

Komentovaný překlad / Annotated Translation

Ahbe, Thomas. Ostalgie. Erfurt: Landeszentrale für politische Bildung Thüringen, 2005. Vybrané kapitoly. / Selected parts.

Matouš Hájek MKN-MKA, 3. ročník Bc. Akademický rok: 2012/2013

Zadání práce Zadaný text přeložte do češtiny a svůj překlad doplňte překladatelským komentářem v rozsahu min. 20 normostran. V komentáři nejprve celkově charakterizujte výchozí text: uveďte, s jakým cílem byl text napsán a jaké stylistické postupy autor/ka volí k dosažení svého záměru. Dále popište, na jaké problémy jste v překladu narazila, a zdůvodněte použité překladatelské postupy a nezbytné posuny, které jste v překladu provedla na úrovni lexika, syntaxe a především v rovině stylistické. Postupujte přitom od celkové koncepce svého překladu k dílčím řešením. Komentář opatřete bibliografickým soupisem použitých primárních i sekundárních zdrojů, včetně internetových.

Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval Mgr. Monice Žárské za ochotu, trpělivost a cenné rady při vedení mé práce a zároveň všem, kteří mi byli v procesu jejího psaní jakýmkoliv způsobem nápomocni.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 24. května 2013

podpis studenta:

Abstrakt Bakalářská práce sestává ze dvou základních částí – překladu a jeho teoretické reflexe. Náplní překladové části je převod vybraných kapitol německojazyčné sociologické studie Thomase Ahbeho do češtiny. Tato studie se zabývá v českém kontextu relativně málo známou problematikou ostalgie. V navazující teoretické části práce je text nejprve podroben překladatelské analýze dle modelu Christiane Nordové, dále je vytyčena metoda překladu a konečně jsou pojmenovány překladatelské problémy a vzniklé posuny. Závěr shrnuje především mezikulturní aspekt překladu. Klíčová slova: komentovaný překlad, překladatelská analýza, překladatelský problém, překladatelský posun, metoda překladu, ostalgie, Thomas Ahbe, Cristiane Nordová, Jiří Levý, Anton Popovič

Abstract The bachelor thesis comprises two main parts: the translation and its theoretical reflection. The first part contains a translation of Thomas Ahbe's sociological study from German into Czech. The study deals with Ostalgie, a phenomena relatively little-known in the Czech Republic. In the theoretical part of the thesis, translation analysis based on Cristiane Nord's model is carried out, followed by the setting of the translation method and the description of the translation problems and shifts. The conclusion sums up, primarily, the intercultural aspect of the translation. Keywords: annotated translation, translation analysis, translation problem, translation shift, translation method, ostalgie, Thomas Ahbe, Cristiane Nord, Jiří Levý, Anton Popovič

Obsah 1 Text překladu ....................................................................................... 6 2 Komentář překladu ..............................................................................25 2.1 Překladatelská analýza ...................................................................25 2.1.1 Obecná poznámka ....................................................................25 2.1.2 Vnětextové faktory ...................................................................26 2.1.2.1 Vysilatel textu a jeho intence ...............................................26 2.1.2.2 Adresát a médium ..............................................................26 2.1.2.3 Místo .................................................................................27 2.1.2.4 Čas ...................................................................................28 2.1.3 Stylistická poznámka ................................................................29 2.1.4 Vnitrotextové faktory ................................................................30 2.1.4.1 Téma a obsah ....................................................................30 2.1.4.2 Presupozice........................................................................30 2.1.4.3 Struktura textu a nonverbální prostředky ...............................31 2.1.4.4 Syntax a lexikum ................................................................32 2.1.5 Působení na čtenáře .................................................................34 2.2 Koncepce a metoda překladu ...........................................................35 2.3 Překladatelské problémy a jejich řešení ............................................37 2.2.1 Problémy spojené s jazykem ......................................................37 2.2.1.1 Lexikální rovina ..................................................................38 2.2.1.2 Syntaktická rovina ..............................................................39 2.2.1.3 Vyšší textová rovina ............................................................41 2.2.2 Mimojazykové problémy ............................................................42 2.4 Typologie posunů ...........................................................................44 2.5 Závěr ...........................................................................................45 3 Bibliografie .........................................................................................46 3.1 Primární zdroje ..............................................................................46 3.2 Sekundární zdroje ..........................................................................46 3.3 Slovníky a další referenční publikace ................................................46

1 Text překladu

Úvod Nevyslechnutý příběh Když se léto roku 2003 chýlilo ke konci, převalila se přes obrazovky německých televizorů nová vlna tzv. Ost-Shows, známých též jako DDR-Shows. V průběhu několika týdnů se v těchto pořadech objevovaly produkty, symboly, příběhy a vzpomínky z časů NDR. Přece však byla tato kolekce, vystavovaná roku 2003 ve světlech reflektorů, na veřejnosti k vidění už jednou. Stejný dekor východoněmeckých šatních skříní, který se dobře nasvícen ocitl na jevišti v roce 2003, se o třináct let dříve mihl v ponurých odrazech pouličního osvětlení a v kalužích roku 1990 – několik měsíců poté, co byla 1. července v NDR zavedena německá marka. V tomto roce vyprodukovali východní Němci 1,2 tuny odpadu na obyvatele; třikrát více než západní Němci. Masově se vyhazovaly předměty východoněmecké každodennosti. Co v roce 1990 rezavělo zapomenuto ve škarpách a na skládkách (zábavní technika a přístroje do domácnosti od RTF až po AKA-electric), snímaly v roce 2003 nadšeně kamery jako „základní kámen identity“: „Náš úžasný magneťák značky Stern!“ Zatímco v roce 1990 lemovaly Trabanty ulice jako skelety vykuchané divoké zvěře, v roce 2003 už se s rachotem a skřípěním proháněly po pódiích, jako by odjakživa byly nejoblíbenějším vozidlem nových spolkových Němců. Jak k tomu došlo?

Ostalgie – charakteristiky jednoho fenoménu Likvidaci předmětů a symbolů bývalé NDR vystřídalo v letech 1991 a 1992 jejich postupné znovuobjevování.

Renesanci

emblémů

východoněmecké minulosti

poháněla

jednak

sentimentální nostalgie, a zároveň snahy o utvrzení vlastní identity ve vzpomínkách a

6

neodborné zpracovávání minulosti. Ironie a povyk hrály přitom stejně důležitou roli jako potřeba mládeže nově se vymezit vůči světu dospělých a objevit nový styl. Navíc tato renesance byla a je využívána a sycena i komerčně: odkaz na „staré časy“ pomáhá prodeji cigaret, piva nebo párků. A peníze se vydělávají i díky dobře prodejným vzpomínkám na minulost v NDR – například knihám, společenským hrám, kompaktním diskům, filmům, designovým produktům nebo televizním pořadům.

Toto znovuožívání, živené mnoha odlišnými potřebami a nejrůznějšími aktéry, bývá obvykle označováno jako „ostalgie“. V 90. letech se z uměle vytvořeného slova „ostalgie“ stalo silné, rezonující heslo. Jeho vynález se připisuje drážďanskému kabaretiérovi a herci Uwe Steimlemu. Popularita termínu „ostalgie“ pramení jednak ze skutečnosti, že dokáže pojmout velké množství již existujících i dosud nově vznikajících jevů a postojů, a jednak z možnosti spojovat slovo „ostalgie“ s různými kvalitami hodnocení. Pro některé představuje „ostalgie“ stigmatizující pojem, jehož prostřednictvím označují renesanci symbolů z časů NDR jako odsouzeníhodnou východoněmeckou nostalgii. Jiní naproti tomu popisují ožívání těchto symbolů hodnotově neutrálně a v „ostalgii“ vidí oprávněnou formu vzpomínání, případně slibně vypadající obchodní nápad. A jsou tu i tací, kteří „ostalgii“ chápou jako zvláštní druh východoněmeckého sebeurčení.

Ostalgii lze pojímat jako reakci části východoněmeckého obyvatelstva typickou pro 90. léta, jejímž prostřednictvím tematizovala tato skupina přelom po roce 1990, ostrý předěl mezi minulostí a budoucností. Co se totiž z politologického a ekonomického hlediska dalo popsat jako úspěšné zavedení nového systému – tedy vznik nových institucí, obchodních struktur a hodnot – představovalo z pohledu východoněmecké populace velmi rozporuplný a obtížný proces, jejž provázely nejen zisky, ale i ztráty.

7

Mizení symbolů východoněmecké minulosti Pokojná revoluce 1989/90: spontánní demontáž východoněmeckých symbolů Předehru pokojné revoluce v NDR obstaraly angažované skupiny, jejichž poselství mohla nyní proniknout do veřejného prostoru, který jim byl do té doby zcela uzavřen. Takové události získávaly na důležitosti především tehdy, přišla-li na ně řeč ve zpravodajství spolkového rozhlasu a televize – jako v případě protestů během vzpomínkových oslav Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta konaných 15. ledna 1988 v Berlíně. Vládnoucí strana zde byla napadena na symbolické rovině: s odvoláním na jeden z textů Rosy Luxemburgové zpochybňovali demonstrující takové postoje vlády, jejichž ospravedlnění vycházelo právě z posmrtného kultu zavražděné mučednice. Při této akci šlo stále o využívání státních symbolů k uskutečnění opozičních cílů – stejně jako později při skandování hesla Wir sind das Volk (My jsme lid) nebo při zpěvu Internacionály během tzv. pondělních demonstrací v Lipsku. Jakmile v důsledku zavedení práva na demonstrace, jehož se protestující domohli 9. října 1989 na velké manifestaci v Lipsku, došlo v NDR ke změně mocenských poměrů, započala demontáž východoněmeckých státních symbolů. Nejprve přišla spontánní vlna odstraňování východoněmeckých státních symbolů. Když už nebylo nutné obávat se násilného potlačování demonstrací, objevila se příležitost k veřejné, často i originální a satirické demontáži těchto symbolů. Tento druh obrazoborectví se projevoval především zesměšňováním symbolů, ikon a textů oficiálního systému NDR – například

pomocí

montáží

a

karikatur

známého

portrétu

generálního

tajemníka

Sjednocené socialistické strany Německa (SED). Na berlínské demonstraci 4. listopadu 1989 šla vytušit dobrá nálada a inspirace vítězů, kteří za své vítězství nezaplatili krví; se smířlivým pohledem se obraceli na minulost a plni naděje vzhlíželi k budoucnosti. Se

8

smíchem tehdy zvedali transparent, na němž byly stisknuté ruce z emblému SED – pro mnohé symbol komunistické vlády – přetvořeny v gesto loučení, doplněné slovy „a sbohem!“.

Několik

demonstrujících

napodobilo

tehdy

východoněmeckou

čestnou

tribunu:

z vyvýšeného pódia kynuli představitelé „vládnoucí garnitury NDR“ s typicky stařeckým třesem v rukou lidu, který směřoval k centru dění. A „lid“ – východní Němci účastnící se pokojné revoluce roku 1989 – pozdravy z čestné tribuny opětoval. Na demonstraci 4. listopadu 1989 se na plakáty dostalo i rčení: „Návrh na prvního máje: ať vedení kolem lidu táhne.“ Toto heslo odkazovalo na zásadní politický rituál, konkrétně na „průvod slavících lidových mas spojených se stranickým vedením kolem čestné tribuny“, na níž nejvyšší státníci a straničtí vůdci stáli spolu se „zasloužilými pracujícími“, kteří symbolicky zastupovali lid. Rituál průvodu podél čestné tribuny měl oslavovat právě to, co v NDR nikdy neexistovalo: „jednotu lidu a (vedení) strany.“ Protestní heslo z roku 1989 sesadilo vedení z čestné tribuny a hrálo si s představou změny vertikální hierarchie. Další důvod, proč se tento rituál okamžitě stal terčem posměchu, neleží v politické, nýbrž v estetické rovině. Rituál s průvodem kolem tribuny byl až odpudivým způsobem zastaralý. Do moderní průmyslové společnosti se takové zpodobnění patosu, jednoty, hierarchie a autority, které odpovídalo pocitu ze světa ve 20. a 30. letech 20. století, ani trochu nehodilo. Hravé převracení těchto rituálů bylo jakousi odpovědí na stejné rovině: „demonstrující pracující“ před sebou během poklidné revoluce sice nadále nosili portréty vedoucích představitelů SED – z portrétů mocných se však staly portréty vězňů. „Lid“, po desetiletích propagandistické masáže, tedy spontánně odpověděl nyní již bezmocným vládcům pomocí stejných vyjadřovacích prostředků, jaké kdysi političtí vůdci užívali sami. To se ukazuje i na příkladu z Chotěbuze. Propagandistické transparenty nebyly jednoduše zničeny či odstraněny, ale odmontovány, opatřeny stručným komentářem a znovu pečlivě našroubovány zpět.

9

Když 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď, přesunulo se těžiště v debatách z reformování NDR na její sjednocení se Spolkovou republikou. Symboly NDR teď už ani v nejmenším nepředstavovaly budoucnost, ale pouze a jedině problém. Na demonstracích se mávalo východoněmeckými vlajkami, z nichž byl vystřižen státní znak NDR – ty se navíc veřejně pálily. 11. prosince 1989 bylo na demonstraci v Lipsku stanoveno „znovusjednocení“ jako alternativa k „socialistické chudobě“, a byly tak odmítnuty v té době dosud existující plány na konfederaci. Naděje na podíl ze západoněmeckého blahobytu se později odrazily i ve známém hesle: „Přijde-li marka, zůstanem. Nepřijde-li, za ní jdem!“

10

Měnová reforma roku 1990: náhlé zmizení východoněmeckého sortimentu 18. května 1990 uzavřely SRN a NDR „Smlouvu o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou“, v níž stálo: „S účinností od 1. července 1990 bude v Německé demokratické republice zavedena jako měna německá marka.“ V předcházejících letech fungovala německá marka v NDR jako jakási sekundární měna. Zatímco základní potraviny a další běžné výdajové položky jako nájem nebo oblečení dotoval stát, ostatní druhy zboží byly zatíženy vysokou spotřební daní. V důsledku toho stál televizor třikrát víc než na západě a bochník chleba šestkrát méně. Nájemné za byt srovnatelné kvality dosahovalo na východě pouhé čtvrtiny odpovídajících nákladů na západě. Za těchto podmínek si mohli obyvatelé východního Německa, kteří disponovali německou markou, pořídit dovozové západní zboží, ale rovněž služby v NDR špatně dostupné – zbytek východoněmecké populace zůstal ovšem od takových konzumních možností odříznut. Když byl tedy oznámen termín měnové unie, zavládla velká očekávání, a dokonce až euforie. Obyvatelé východního Německa vycházeli z toho, že jim teď vytoužené „západní peníze“ potečou měsíc co měsíc na účty a že se známé i neznámé „západní produkty“ dostanou na pulty všech obchodů. Na východě zajistily zprávy o měnové unii obrovskou podporu plánu na rychlé znovusjednocení a přijetí západoněmeckého systému.

Skeptické a kritické hlasy proti způsobu plánované

měnové reformy zůstaly v menšině. Koncepty směřující k reformě východoněmecké společnosti v rámci německo-německé konfederace nadále ztrácely na atraktivitě.

Krátce před měnovou reformou vyklidili obchodníci ze svých prodejních ploch a skladů všechny východoněmecké produkty, u nichž se v budoucnu nepředpokládal odbyt. V pátek 29. a v sobotu 30. června 1990 mohli lidé procházet obchody s téměř úplně prázdnými regály a prodejními plochami. Výlohy byly vyklizené nebo zatažené.

11

Den zavedení německé marky provázely euforické oslavy mnoha východních Němců. Slavilo se očekávání, že běžné výplaty mezd budou nadále probíhat v německých markách a východoněmecké úspory budou převedeny v kurzu 2:1. Měnová unie byla pro mnoho obyvatel NDR vstupenkou do klubu svéprávných konzumentů. Při nakupování se už museli řídit jen vlastními finančními možnostmi, a nikoli politicky určenými kritérii dotací a distribuce. V pondělí 2. června 1990 se z minuty na minutu všude v obchodech objevila zcela nová nabídka zboží. Nahromaděné a dosud nesplněné konzumní touhy spolu s potřebou vyzkoušet něco nového vedly v týdnech a měsících po měnové reformě k mimořádně vysokým obratům obchodu.

Na druhé straně však změna sortimentu vyústila rovněž ve skutečnost, že produkty, kterým do té doby lidé důvěřovali, už nebyly k dostání. Následující přehled dokládá rozsah ústupu dříve obvyklých výrobků. (viz tabulka 1)

Tabulka 1 Podíl západního zboží na odbytu ve východním Německu, září 1990 Pražená káva

Polévky v konzervě

Tvaroh s ovocem

Aviváž

Pokrmový tuk

Jedlý olej

96,00 %

94,00 %

90,00 %

81,00 %

76,00 %

41,00 %

Zdroj: Sinnová, Gerlinde; Sinn, Hans-Werner: Vlažný začátek. Národohospodářské aspekty německého sjednocení. Mnichov: C.H. Beck/dtv, 1993, s. 97.

Produkty, které se používaly ještě v předcházejícím roce, skončily místo toho na smetištích, v kontejnerech nebo na okrajích ulic. Rozruch vzbudily tisíce nově vytištěných knih ze zásob bývalého knižního velkoobchodu, objevené na skládce poblíž Lipska. Jeden reportér k tomu poznamenal: „Mezi odpadky byly bez přečtení vyházeny knihy pro děti, německá klasika, světová literatura.“ Knihy byly do té doby ve skladech knižního

12

velkoobchodu Leipziger Kommissions-und Großbuchhandel (LKG) v Lipsku. V polovině 90. let vypověděla smlouvu s LKG polovina nakladatelství, uskladněné knihy si však nevyzvedla. Nakladatelství totiž přišla o své nemovité majetky vinou privatizace, a musela tak nyní hospodařit na zlomku původní plochy a rovněž se zbavit svých rozsáhlých knihoven a archivů. Podobně se na prodejní pulty nedostalo ani zboží, které se po zavedení německé marky vyrábělo v dosud existující NDR. Výrobci se často pokoušeli prodávat své zboží na veřejných prostranstvích přímo zákazníkům: klobásy, chléb, textilie, obuv. Roku 1990 se v ulicích východního Německa hodně demonstrovalo. Jeden z nejkurióznějších protestů pak zorganizovali východoněmečtí výrobci. Jeho adresátem byli zákazníci. Protestnímu průvodu vévodil transparent s nápisem: „Proč nekupujete naše výrobky?“

Připojení ke Spolkové republice roku 1990: Demokraticky legitimované odstranění východoněmeckých symbolů 23. srpna 1990 uzavřela východoněmecká Lidová sněmovna smlouvu o „připojení Německé demokratické republiky k území, na němž platí Ústava Spolkové republiky Německo podle článku 23 Ústavy s účinností od 3. října 1990“. Tím Lidová sněmovna stanovila den, kdy měly z veřejného prostoru spolu se státními institucemi zmizet i zbylé symboly NDR. Poté co se v posledních měsících existence NDR zbavila celá řada institucí svých socialistických názvu a očistila svá veřejně přístupná místa od transparentů, vlajek a propagandisticky vyzdobených vitrín, zanikl během noci na 3. října i samotný východoněmecký stát.

Úderem této chvíle zmizely v tehdejších státních institucích a

úřadech i poslední zbytky vnější reprezentace NDR.

Obnova vnější reprezentace v nových spolkových zemích byla řízena dle zásad právního státu a legitimována většinovým systémem v politice. Po obsahové stránce ji utvářela

13

hodnotová orientace nové politické elity východního Německa. Nejnápadněji se tento proces projevil při přejmenovávání ulic a návratech k jejich původním názvům. Jména ulic, náměstí a mostů, pomníky a pamětní desky symbolizují tradici, k níž se daná společnost hlásí. Představují do určité míry její „historickou paměť“. A někdy vzbuzují kontroverze. V NDR se prostřednictvím pojmenovávání vklínilo do společnosti socialistické pojetí tradice. Pro lidi, kteří se s takovou tradicí neztotožňovali, představovala tato pojmenování zároveň symbol diktatury.

Z

tohoto

důvodu

také

začaly

parlamenty

jednotlivých

spolkových

zemí

ihned

přezkoumávat, nově hodnotit a často i odstraňovat veřejné odkazy na symboly NDR a její pojetí tradice. Protože k tomuto tématu zatím neexistují detailní studie, ilustruje zde nakládání s východoněmeckými symboly příklad jednoho města. Lipsko se k tomu přímo nabízí.

V Lipsku bylo mezi léty 1945 a 1989 přejmenováno nebo nově pojmenováno na 400 ulic a náměstí, nesoucích jména osob. Přerušení národně socialistické, nacionalistické a vojenské tradice šlo ruku v ruce s ukotvením antifašistické, a především pak socialistické tradice ve veřejném prostoru. Těchto 400 jmen, která určitým způsobem symbolizovala i NDR, bylo po roce 1990 připraveno k přezkumu. Tato skutečnost vedla k dvěma vlnám přejmenovávání,

ke

kterým

došlo

v

letech

1992

a

1999.

Během

první

vlny

přejmenovávání v roce 1992 bylo z uvedeného počtu 400 názvů přejmenováno 38 ulic a náměstí; během druhé vlny v roce 1999 dalších 10 ulic – to představuje 12 % ulic a náměstí pojmenovaných po osobách v době existence Sovětské okupační zóny Německa a později NDR a více než 2 % všech názvů ulic a náměstí ve městě.

Ještě však předtím, než došlo k první vlně přejmenovávání, proběhl v Lipsku 3. října 1990, v den kdy se NDR připojila k západnímu Německu, velkolepý návrat k původním

14

názvům. Na mimořádném zasedání městského zastupitelstva dne 2. října 1990 bylo v návaznosti na uskutečněné referendum výraznou většinou rozhodnuto o přejmenování náměstí Karla Marxe zpět na Augustovo náměstí podle prvního saského krále Fridricha Augusta I. „Když 2. října 1990 naposledy odbíjely zvony“, v poslední minutě NDR, byly cedule se jmény vyměněny. Způsob provedení tohoto návratu k původním názvům jakož i jeho vysoká priorita v agendě městského zastupitelstva poukazuje na důležitost těchto symbolů: zmíněné náměstí je největší a nejdůležitější ve městě. Nachází se zde slavný koncertní dům Gewandhaus, univerzita i opera, začínaly zde velké protesty během pokojné revoluce, později se zde konaly důležité manifestace. Měl se odtud rovněž vyslat první signál nového začátku a rozloučení s NDR. Karl Marx, filosof a vědec 19. století, jehož jméno náměstí neslo, byl východoněmeckou propagandou dlouhou dobu redukován na vlajkovou loď socialismu v NDR – a tak byl Marx vnímán i po roce 1990. Navíc bylo zřejmé, že důležitá místa už nemohou být spojena se symboly NDR.

Rozrůzněnost nové podoby historické paměti v Lipsku se v plné síle ukázala během obou vln přejmenovávání v letech 1992 a 1999. Při přejmenovávacím aktu, jenž vstoupil v platnost 1. ledna 1992, se projednávaly názvy 67 lipských ulic. Nakonec jich bylo přejmenováno 38, přičemž se projevily rozličné intence. Nejprve šlo o to znovu ukázat „regionální začlenění Lipska v jeho okolí“ prostřednictvím názvů výpadovek a dalších důležitých silnic. Také u zbylých městských ulic a náměstí mělo přejmenovávání a návraty k původním názvům zřejmý cíl silněji akcentovat regionální a dějinné aspekty města. Názvy, jež byly tímto procesem odstraněny, pokaždé odkazovaly na východoněmecké pojetí tradice. Dokonce i názvy ulic, samy o sobě neproblematické, jako Spartakova ulice, ulice Budovatelů, ulice Mládeže, ulice Solidarity nebo ulice Přátelství mezi národy na lipském sídlišti Grünau byly coby odkazy na NDR odstraněny. Navzdory přejmenovávání nechtěli městští zastupitele východoněmeckou symboliku z historické paměti města zcela vymýtit. O pět let později, v roce 1997, byla znovu ustanovena pracovní skupina pro

15

„Přejmenování a nové pojmenování ulic“, která v květnu 1999 dospěla ke svým závěrečným doporučením a zorganizovala druhou vlnu přejmenovávání. Ze zbývajícího počtu 335 náměstí a ulic, jež byly mezi léty 1945 a 1989 pojmenovány po osobách, se jich znovu projednávalo 176 a v konečném důsledku bylo přejmenováno 10 ulic, které odkazovaly na východoněmecké pojetí tradice. K osobám, po nichž byly ulice nově pojmenovány, patřil americký vojenský velitel, jehož oddíly osvobodily Lipsko v dubnu 1945, oběť nacistických vojenských soudů, oběť vojenského odboje proti nacistickému režimu, studentská oběť sovětské vojenské správy, oběť východoněmecké pohraniční stráže, bývalý lipský městský zastupitel a pozdější spoluzakladatel a spolkový předseda „Sdružení uprchlíků ze Sovětské zóny“, předseda oblastní organizace SPD v Lipsku z doby Výmarské republiky a spolkový kancléř Bismarck.

Celkově

lze

říci,

východoněmecké

že

se

minulosti

na v

demokraticky Lipsku

legitimovaném

ukazují

tři

ústřední

vypořádání se tendence.

symboly

Zaprvé

byly

v symbolicky zvlášť významné oblasti – ve vnitřním městě, na vnitřním městském okruhu a v prostoru kolem Spolkového správního soudu – odstraněny všechny odkazy na východoněmeckou minulost. K tomu došlo, až na dvě výjimky, i v případě jedenácti magistrál a výpadovek. Zadruhé převládla v ostatních částech města snaha o harmonii mezi jednotlivými tradicemi, které se po roce 1990 uznávaly. Umístění nových odkazů se odehrálo na úkor tradic NDR. Skutečnost, že se opravdu usilovalo o vyváženost a nikoli o odstranění všech odkazů na NDR, lze doložit příkladem. NDR pojmenovala roku 1986 jednu z nově vzniklých ulic na okraji města podle poddůstojníka východoněmecké pohraniční

stráže,

zastřeleného

při

výkonu

služby

v

roce

1962.

Třída

Jörgena

Schmidtchena nebyla přejmenována pod podmínkou, „že jedna z přilehlých ulic dostane jméno po dosud nespecifikované osobě, zabité při pokusu o přechod zdi.“ Od roku 1999 tak třídu Jörgena Schmidtchena kolmo přetíná Zillova ulice, která upomíná na lipského občana Wolfganga Zilla, jenž byl zastřelen při přechodu hranice roku 1969. Za tímto

16

účelem byla ulice Josepha Zettlera, nesoucí své jméno po jednom z účastníků španělské občanské války (1936 – 1939) a pozdějším plukovníkovi Národní lidové armády, přejmenována na Zillovu ulici.

V Lipsku proběhlo vypořádání s veřejnými symboly východoněmecké minulosti relativně v poklidu a bez velkého rozruchu. Jednou z příčin mohla být i skutečnost, že se na území Lipska nenacházely žádné velké socialistické památníky. Neboť právě osudy takových památníků vzbuzovaly v ostatních východoněmeckých městech ostré kontroverze, při nichž na sebe narážely argumenty politických činovníků, občanů, památkářů a umělců. Objevilo se tak například mnoho stížností, protestů, podpisových akcí a jedna občanská iniciativa proti stržení monumentálního Leninova pomníku v Berlíně. Pomník byl demontován 8. listopadu 1991 pod ochranou policie. Ještě předtím byly na zkamenělém Leninovi k vidění šerpy s nápisem Keine Gewalt (proti násilí), které sem během podzimní revoluce umístili demonstranti, tehdy pronásledovaní východoněmeckou policií.

3. září 1991 rozhodli městští zastupitelé v Drážďanech o odstranění Leninova pomníku před nádražím a vypsali veřejnou soutěž na demontáž a odvoz sedm metrů vysoké a 120 tun vážící žulové sochy. 20. listopadu 1991 navrhl mnichovský umělec Rudolf Herz drážďanskému primátorovi nové umělecké ztvárnění pomníku namísto jeho odstranění. Měl v úmyslu nechat z jednotlivých dílů rozkouskovaného pomníku na stejném místě vytvořit „skulpturální útvar“. „Toto uspořádání,“ napsal Herz, „připomene depozitář muzea nebo archeologické naleziště: seskupení ve stavu mezi demolicí a rekonstrukcí. Leninův lágr je kacířskou kritikou obnovovacích rituálů státní politiky po pádu NDR, provokativní upomínkou s politickými i estetickými třecími plochami, která by měla stanout na místě původního pomníku před nádražím.“ 15. ledna 1992 odhlasoval drážďanský primátor spolu s radními města realizaci projektu Leninův lágr. Konečné rozhodnutí mělo padnout na jednání městského zastupitelstva. O den později vstoupil do hry deník Bild-Zeitung

17

Dresden, který zorganizoval telefonní anketu, jejíž výsledky druhý den zveřejnil. Z průzkumu vyplynulo, že 84,3 % čtenářů deníku podporuje kompletní odstranění pomníku. Když se 5. března 1992 městští zastupitelé museli rozhodnout mezi možností bezplatné realizace Leninova lágru a rovněž bezplatně provedenou, nedestruktivní demolicí a odvozem, zvolili druhé jmenované. Následujícího dne napsal drážďanský tisk: „Zrovna

mnichovský

umělec

bude

městským

zastupitelům

a

nám

Drážďaňanům

vysvětlovat, jak máme naložit s monumentálním Leninovým pomníkem. (…) Má nám obrovský Lenin skutečně nadále denně kazit náš krásný, nový mír? Ne, vyslovili se včera městští zastupitelé.“

V nakládání místních zastupitelstev s reprezentativní symbolikou NDR se projevují dvě ústřední tendence: zaprvé se ukazuje zřetelný rozdíl mezi venkovem a většími městy. Na venkově a v menších městech došlo ve srovnání s velkoměsty k přejmenování menšího počtu ulic. Při cestě mnoha vesnicemi je ještě dnes možné projíždět kolem celé plejády socialistických názvu, počínaje ulicí „Výstavby“ přes ulice „Pozemkové reformy“, „Jednoty“, „Přátelství“, „Soudružství“, „Mladých pionýrů“, „Obětí fašismu“, „Thälmannových pionýrů“ až po „ulici Přátelství mezi národy“. Na venkově jsou dosud k nalezení socialistické památníky a předrevoluční užité umění. Ve středně velkých městech je tomu jinak. Městečko Lutherstadt Eisleben věnovalo svůj Leninův pomník, spojený s německosovětským hrdinským mýtem, Německému historickému muzeu v Berlíně. Chemnitz si naproti tomu ponechal Marxovu bustu coby symbol města a turistickou atrakci. Marxova hlava navíc slouží jako motiv pro suvenýry a inspirovala i oficiální motto města: „Chemnitz – město hlaviček“. Zadruhé hrají roli i obsahové aspekty: pokud byly názvy odkazem na předkomunistické dělnické hnutí nebo na protinacistický odboj, zacházelo se s nimi shovívavěji. Jestliže se však jednalo výlučně o komunistické odkazy (Lenin, Thälmann) a o aluze k protizápadním postojům během studené války (Pieck, Ho Či Min), bylo zachování těchto názvů méně pravděpodobné.

18

Transformace pracovního trhu Likvidace „prožívaného života“ Týdny následující po měnové reformě prožívala velká část východních Němců s radostným optimismem. Řadu konzumních či cestovatelských přání, jež se do té doby zdála nesplnitelná, si nyní mohlo mnoho lidí vyplnit a také dorovnání platů na západní úroveň se zdálo být pouze otázkou času. Lidé samozřejmě očekávali, že se zavedením tržního hospodářství přijdou někteří – jen přechodně – o práci. Každý však spoléhal na vlastní pracovní výkonnost a věřil, že nezaměstnanost zasáhne spíše „ty ostatní“. Představy obyvatelstva o vlastních schopnostech a příležitostech, kterým teď už konečně neměly stát v cestě politické zásahy do ekonomiky, dokládaly debaty v lipském koncertním domě Gewandhaus, jež probíhaly několik měsíců před měnovou reformou v říjnu a listopadu 1989. Své představy o hospodářské přestavbě popsal jeden z účastníků 29. října 1989 takto: „Každému dle zásluh, tak musí být společnost organizována. A o maximálním uspokojení našich potřeb má rozhodovat trh a nikoli státní plánovací komise! Dopředu nás neposunou zfalšované statistiky, ale pouze skutečná produkce zboží a hodnot, bez subvencí a přepočítávacích faktorů. Nízké ceny housek a nájemného byly kdysi vývěsním štítem NDR, dnes jsou však překážkou. Mnoho problémů s bydlením se dá regulovat pomocí nájemného.“ Na podzim 1989 se jako problém nejevila nezaměstnanost, nýbrž skutečnost, že propouštění lidí ve východoněmeckém hospodářství musí zůstat jen nenaplněnou hrozbou. Pan U. se k tomu ve stejné debatě vyjádřil následovně: „Zákoník práce se musí vylepšit tak, aby mohli ředitelé bez větších průtahů nahradit a v případě opakovaných prohřešků i propustit nevytížené osoby a zaměstnance ve výrobních oddělení neochotné k práci. Zvyšování a snižování platů na základě výkonnosti se ve všech odvětvích musí stát standardem.“

Hospodářská přestavba však v roce 1990 přinesla úplně jiné výsledky, než se očekávalo

19

ještě na podzim 1989. Asi polovina exportu NDR směřovala jak známo do kapitalistického hospodářského prostoru, druhá polovina pak do prostoru socialistického. Pro obchodní partnery na východě znamenalo přenastavení východoněmecké ekonomiky na německou marku několikanásobně vyšší ceny, a tudíž se vývoz zboží z východního Německa do socialistických ekonomik okamžitě zhroutil. Několik „ukázkových podniků“ a „výstavních exportérů“ se ihned po měnové unii dostalo do konkurzu. Rok po měnové unii odhadovali Gerlinde a Hans-Werner Sinnovi v jedné z prvních bilancí, že „intenzita východoněmecké krize [nemá] v moderních hospodářských dějinách obdoby“. „Dokonce ani světová hospodářské krize v letech 1928 až 1933 neměla srovnatelné účinky.“ Koncem roku 1990 se východoněmecká průmyslová výroba zmenšila ve srovnání s oběma prvními kvartály před měnovou unií na polovinu, začátkem roku 1991 dosahovala už jen třetiny úrovně předchozího roku. Situaci na pracovním trhu ve východním Německu popisovali Gerlinde a Hans-Werner Sinnovi takto: „Reálná míra nezaměstnanosti vzrostla z prakticky nulové úrovně na začátku roku 1990 přes 7,2 % v červenci 1990 až na 25 % na jaře 1991. Na přelomu let 1991 a 1992 dosáhla reálná míra nezaměstnanosti úrovně 30 %. Do toho se počítali i nezaměstnaní zahrnutí v přeškolovacích kurzech a programech na tvorbu pracovních míst, zkrácené úvazky byly vyjádřeny odpovídajícím počtem osob zcela bez práce. Do kolonky „nezaměstnaní“ nespadalo dalších 700 000 osob, jež do konce roku 1991 odešlo do předčasného důchodu, a rovněž 540 000 lidí, kteří našli zaměstnaní v západním Německu, kam za ním i dojížděli. Celkově klesla zaměstnanost ve východním Německu do konce roku 1991 z přibližně 9,3 až 9,7 milionů na reálnou hodnotu 5,2 milionů osob a ve druhém čtvrtletí roku 1992 se dostala pod pětimilionovou hranici.“

Německá privatizační agentura Treuhandanstalt, které byla svěřena privatizace, likvidace a restituce znárodněného hospodářství, vsadila v souboji mezi jistotou pracovních míst a rychlou privatizací na druhé jmenované. O 70 % pracovních míst, jež měla ve správě, lidé přišli, a zároveň se navršila obrovská hora dluhů.

20

Nezaměstnanost na východě však nebyla důležitá pouze pro nezaměstnané a jejich rodiny. I východní Němci, kterých se nezaměstnanost netýkala, se obávali – o mnoho častěji ve srovnání se západoněmeckou společností – že o místo přijdou a jejich ekonomická situace se zhorší. (viz tabulka 2)

Tabulka č. 2 Strach ze zhoršení ekonomické situace Představa vlastní ekonomické a pracovní budoucnosti u východních Němců (hodnoty v procentech) Průzkum proveden v letech 1990–1992 V blízké budoucnosti je „téměř jisté“

1990

1991

1992

„nebo pravděpodobné“

1991 (západ)

ztráta pracovního místa

44

51

29

4

změna povolání

22

22

15

7

zhoršení ekonomické situace

15

20

10

1

zlepšení ekonomické situace

16

16

15

23

dobré šance na pracovním trhu

17

10

14

40

zahájení podnikatelské činnosti

12

7

6

4

Zdroj: Schramm, Florian: Nezaměstnanost ve východním Německu: Jak postihuje nepostižené? In: Nickelová, Hildegard Maria; Kühl Jürgen (eds.), Pracovní činnost na křižovatce. Berlin: Akademie-Verlag, 1994, s. 55–74, s. 60.

Deindustrializace a propouštění ve veřejném sektoru vedly u mnoha lidí ke ztrátě sociální integrace, kterou v NDR zprostředkovával zpravidla pracovní život. Svět práce tvořil v každodenním životě NDR ústřední prvek sociální integrace obyvatel. Velké podniky byly

21

ve východoněmecké společnosti do určité míry „jádry socializace“ a plnily tak role jdoucí nad rámec výroby. Tyto podniky měly polikliniky, školky, kulturní domy a kluby mládeže, prázdninové ubytovny a letní tábory pro děti, prodejny atd. Nejen v těchto velkých podnicích, ale po celé NDR byl svět práce ovlivňován přirozeným světem. Mezi zaměstnanci panovala často přátelská kolegialita. Vztahy na pracovišti se navíc překrývaly s osobními vztahy, rodiny spolupracovníků se navzájem znaly a lidé se setkávali i mimo práci. Tyto vztahy, jdoucí nad rámec vztahů pracovních, odpovídaly ostatně cílové představě

východoněmecké

politiky

o

„socialistických

pracovních

kolektivech.“

Ze

strukturálních důvodů byly tak konkurenční vztahy spíše výjimkou, o to více však působil tlak na přizpůsobení. Na základě této konstelace představovala osobní, moralizující či politizující komunikace se zaměstnanci pro vedoucí pracovníky nejúčinnější způsob, jak ovlivňovat změny v chování „pracujících“. Toto klima, typické pro NDR, a těžkosti spojené s

„transformací

společenského

řádu

ve

východoněmeckých

podnicích“

ilustruje

sociologická studie Wernera Schmidta, která se zabývá změnou struktury saských kovozpracujících podniků v letech 1992-1994. Jeden starší dělník z oboru - „který jinak na NDR nenechá vlas suchý“, jak poznamenává autor studie – popisuje společenské klima následovně: „My, kteří jsme za socialismu vyrostli, abych tak řekl, jsme byli všichni kolegové. Měli jsme kolektiv, tak se podporoval život v kolektivu (…) to bylo vlastně dobře zařízené. A chtěl bych říct, že to už dneska nevidí.“ Situaci v továrně na valivá ložiska, která byla spolu s dalšími východoněmeckými podniky podřízena jednomu holdingu se západoněmeckým ředitelem, líčí Schmidt takto: „Zaměstnanci továrny na valivá ložiska mají své rozhořčení povětšinou vepsané ve tváři. Mnohým z nich chybí výrazy úcty, respektu a uznání, na které byli zvyklí, a které byly spojeny s poctami jubilantům, oslavami

vyznamenaných,

dne

žen,

ale

i

májovými

slavnostmi

a

dalšími

dny

socialistického svátečního kalendáře, zatímco dnes jsou z větší části minulostí. (…) Stále znovu se také mluví o odstranění automatů na kávu. Přitom se zdá, že nejde až tolik o automaty samotné. Odstranění automatů na kávu a ledniček je spíše odrazem odpíraného

22

uznání a zároveň zavádění nových privilegií. Ředitel naproti tomu uplatňuje zdánlivě logické finanční argumenty, které však zaměstnance nepřesvědčí, zvlášť dochází-li zároveň k nákladnému budování velkoprostorových kanceláří a sanaci správních budov. Správní ředitelka z východního Německa srovnává dobu před změnou strukturace a po ní následovně: „No každý jsme teď jinak vysoko. U nás si byli lidi jakž takž rovní. Nedělaly se tím pádem žádné velké rozdíly, jestli šlo zrovna o ředitele nebo ne. Když dostal ředitel automat na kafe, dostal ho dělník taky.“ Jiná východoněmecká manažerka podniku popisuje převrat takto: „Zavedla se v podstatě dvoutřídní společnost. Nevědomky. Nerada bych lidi podezírala, že to udělali vědomě.“

Nástup západoněmeckých poměrů znamenal tedy pro pracovníky socializované v dobách NDR zkušenostní přelom i v pracovním světě. Nyní byli konfrontování s odlišnými výkonnostními požadavky, nezvyklou konkurencí v rámci podniku, novými, rezervovanými vztahy a způsoby řízení. Doposud spíše politizovaná, osobní a v neposlední řadě moralizující komunikace se zaměstnanci se nyní stala formálnější, racionálnější a odtažitější. Vedlejší sociální funkce, které pracoviště pro zaměstnance často plnilo – tj. křižovatka v síti osobních vztahů a do jisté míry součást života – odpadly.

V letech 1991 a 1992 se tudíž nálada většiny východních Němců, kterou do té doby určovalo radostné očekávání, optimismus, důvěra ve vlastní schopnosti a naděje, výrazně změnila. Přibližně třetina lidí, pracujících v době NDR, o svá zaměstnání přišla. Další třetina se ztrátou pracovního místa napevno počítala. Pocit hrdosti z toho, že se navzdory všem nepříznivým okolnostem podařilo v NDR dosáhnout dobrých pracovních výkonů, důvěra ve vlastní kvalifikaci a víra, že se v nově organizovaném hospodářství či administrativě podaří uchytit, to vše bylo narušeno. Ke všemu existovaly vinou vyřazení z pracovního procesu a snížení finančního rozpočtu jen omezené možnosti integrace do nové společnosti, účasti na jejích politických svobodách a kulturním i materiálním konzumu.

23

Došlo tedy k tomu, že se na počátku 90. let většina východních Němců uchylovala do privátního a rodinného kruhu.

Velkou část východoněmeckého obyvatelstva skličoval intenzivní pocit deprese. K tomu přispělo i tvrzení, že východní Němci žili „špatný život ve špatném systému“. Mnohým z nich, ať už zaměstnaným či nikoliv, připadalo, jako by se všechno to, co s námahou budovali a co bylo náplní jejich každodenní práce, muselo nyní zlikvidováno coby „šrot“. Pro mnoho zaměstnanců v průmyslu spočívaly poslední úkoly jejich pracovního života v tom, že v rámci programu na tvorbu pracovních míst nebo asistenční společnosti likvidovali své nyní už neproduktivní podniky, v nichž pracovali často i desítky let. V médiích se objevovaly fotografie, na nichž se obrovské hydraulické nůžky na beton prokousávaly

bývalými

průmyslovými

závody

jako

ohromní

pravěcí

ještěři.

Mezi

východními Němci kolovalo kromě deprimujícího pocitu z „prožití špatného života“ ještě jedno populární rčení, a sice že byli při znovusjednocení „podvedeni“.

24

2 Komentář překladu 2.1 Překladatelská analýza 2.1.1 Obecná poznámka Analýza předloženého překladu vychází svou strukturou z publikace německé autorky Christiane Nordové Textanalyse und Übersetzen. Celý komentář kromě toho obsahuje odkazy na další translatologické studie a teoretické texty z oblasti překladatelství a stylistiky, jejichž seznam je uveden v oddílu „Bibliografie“. Mezi ty nejdůležitější patří Teória umeleckého prekladu Antona Popoviče, která přišla ke slovu především v oddíle věnovaném překladatelským posunům, a Umění překladu Jiřího Levého. Kniha, jejíž vybrané kapitoly jsou předmětem přeloženého textu, vyšla nákladem Zemské centrály pro politické vzdělávání v Thüringenu (Landeszentrale für politische Bildung Thüringen) roku 2005 v německém Erfurtu. Jejím autorem je německý sociolog Thomas Ahbe, který se problematikou Německé demokratické republiky, jejího sjednocení se Spolkovou republikou Německo a důsledky z toho plynoucími dlouhodobě zabývá. Vzhledem k tématu práce a místu publikace obsahuje text řadu kulturně vázaných reálií a fenoménů, jejichž podrobný rozbor je spolu s metodikou jejich překladu uveden níže, v příslušných oddílech tohoto komentáře. Intertextové odkazy jsou standardně uvedeny v poznámkách pod čarou (s návazností na příslušné položky v seznamu literatury). Na překlad (P) a originál (O) se odkazuje prostřednictvím uvedených jednopísmenných označení a čísla stránky za dvojtečkou. U originálu odpovídá toto číslo vždy označení stránky původního dokumentu, v případě překladu se odvíjí od standardního číslování zde v textu.

25

2.1.2 Vnětextové faktory 2.1.2.1 Vysilatel textu a jeho intence Jak už bylo řečeno výše, překládaný text autorsky zpracoval německý sociolog Thomas Ahbe. Jeho mimořádná erudice a šíře znalostí v diskutované oblasti vychází částečně z odborných znalostí a nashromážděného materiálu, částečně ovšem i z vlastní zkušenosti: coby občan východního Německa prožil Thomas Ahbe přes tři desetiletí svého života „za Zdí“ (většinu času v Lipsku), což se odráží i na osobní angažovanosti, kterou do textu vkládá. Nerozebírá tedy téma čistě „vědecky“, observativně, jako nezaujatý vnější pozorovatel, nýbrž své studii dodává, byť nepřímo, i emocionální podtón. Zejména v pasážích, kde popisuje nenaplněné touhy východních Němců o lepší budoucnosti, se často rozmáchne i k poetičtějším formulacím, jejichž zvláštní, exaltovaná metaforika hraničí často až s patosem, který bychom v obdobné studii pravděpodobně neočekávali. Rozdíl mezi vysilatelem a autorem textu sice nemá přílišnou relevanci pro tuto překladatelskou analýzu, za zmínku však stojí určitý rozpor mezi zdánlivou snahou o objektivitu nezávislého vzdělávacího úřadu a samotné publikace, v níž se ve zvláštní symbióze snoubí vědecká objektivita (tabulky, údaje, citace) s nepřehlédnutelnou zaujatostí původem východoněmeckého autora – byť tato zaujatost nijak neškodí kvantitativní rovině textu, projevuje se poměrně výrazně v jeho stylistice a celkovém úhlu pohledu. Na to je třeba dbát i při překladu.

2.1.2.2 Adresát a médium Podobně jako další publikace, vydávané ať už Spolkovou centrálou pro politické vzdělávání nebo některou z jejích zemských poboček, zaměřuje se i tato kniha primárně na domácí recipienty, v nichž chce vzbudit zájem o politické dění v zemi. Tomu odpovídá i médium, jehož prostřednictvím se text na své potenciální čtenáře obrací: kromě samotné tištěné podoby, již distribuuje Zemská centrála pro politické vzdělávání v Thüringenu, je

26

kniha dostupná i v elektronické verzi souboru PDF, na kterou se odkazuje z mnoha stránek a článků, věnovaných ostalgii (mimo jiné i z německé Wikipedie či osobních stránek Thomase Ahbeho). Pro překlad to znamená poměrně zúžené spektrum čtenářů, pramenící právě z výrazné kulturní vázanosti textu. Dá se předpokládat, že poptávka po českém překladu knihy by vyvstala především mezi odborníky v problematice či zájemci o ni. V českém kontextu vyšla o ostalgii v podstatě jen jediná ucelená studie Martina France, jež se stala jednou z dílčích kapitol publikace Kapitoly z dějin české demokracie po roce 1989. Z této premisy vycházela i níže popsaná metoda překladu, která se snažila přizpůsobovat výchozí text cílové kultuře co nejméně.

2.1.2.3 Místo Pro analýzu tohoto textu je místo jeho vzniku patrně ze všech vnětextových faktorů nejdůležitější. Ačkoli se vzdálenost mezi Českou republikou a Německem nedá považovat za velkou a ani z kulturního hlediska (ve smyslu mentality a zvyklostí) si obě země nejsou zcela cizí, má výrazné místní ukotvení textu zřetelný vliv na jeho recepci českým, potažmo kterýmkoli neněmeckým čtenářem. „Keď sú medzipriestorové dimenzie priveľké, príjemca pociťuje tento vzťah jako prevahu textu kultúry originálu, napríklad jako exotizmus.“1 Zde se tedy nejedná o dimenze fyzické distance, nýbrž o dimenze vytvořené nadprůměrnou až extrémní koncentrací německých reálií, jež na čtenáře číhají doslova v každé větě. „Mit dieser Determinante ist für den operativen Text die Zugehörigkeit der Sprachgemeinschaft zu einem gegebenen Raum mit allen seinen – klimatischen, ethnischen, ökonomischen und kulturellen – Implikationen von Interesse.“2 Z postřehu Kathariny Reißové vyplývá, že reálie, o nichž byla řeč v prvním odstavci tohoto oddílu, pokrývají celou škálu kategorií lidského života. Nejedná se tedy pouze o jazyková specifika – do hry vstupuje i ekonomická terminologie, silně vázaná na německý kontext 1 2

Popovič: 188 Reißová: 60

27

(Auffanggesellschaft), topografické pojmy (názvy ulic, měst), termíny ze světa politiky (SED, Volkskammer) či historie. Zemská pobočka Spolkové centrály pro politické vzdělávání, která publikaci vydává, sídlí ve spolkové zemi Durynsko – ta byla před německým znovusjednocením součástí Německé demokratické republiky, což spolu s výše zmíněným původem autora textu akcentuje výraznou „východní“ perspektivu, jíž text disponuje.

2.1.2.4 Čas Práce byla knižně publikována v roce 2005 a ve stejné době se objevila i ve volně přístupné elektronické podobě. Jedná se tedy o relativně aktuální text, při jehož překladu není nutné volit historizující či naopak modernizující postupy. Faktem nicméně zůstává, že ačkoli překládaná studie působí nadčasovým dojmem, její „aktuálnost“ s časem klesá. Už v úvodu autor explicitně uvádí, že reflexe vymezeného období (v rámci kapitol vybraných pro potřeby této práce se jedná o léta 1989 – 1992) se uskutečňuje z hlediska současnosti a v dalších kapitolách své studie se jí i čím dál více přibližuje. Kruh se pak uzavírá v samém závěru práce, kde se Thomas Ahbe opět dostane k televizním pořadům zmíněným v prvním odstavci. Objektivita a faktografičnost textu jej „konzervují“ (odtud zmíněná nadčasovost), pozvolný ústup projevů ostalgie z německého společenského prostoru mu však v budoucnu ubere na atraktivitě a informační hodnotě. Totéž samozřejmě platí i pro překlad. Osmiletý časový rozestup mezi překladovým textem a originálem pak vzhledem ke skutečnosti, že v textu zcela absentují prostředky časové deixe (typu letos, poslední dobou, minulý rok apod.), nepředstavoval žádný překladatelský problém.

28

2.1.3 Stylistická poznámka Ze stylistického hlediska má text poměrně nejednoznačnou pozici. Ačkoli se jednotlivé funkční styly v české a německé stylistické tradici nepřekrývají stoprocentně, ani v jednom z kontextů nevyhovuje překládaná studie žádné konkrétní definici (jak je ostatně u většiny přirozeně psaných textů zvykem). V německém kontextu by s největší pravděpodobností patřil do kategorie Wissenschaftssprache, která vyzdvihuje především tři ústřední požadavky na vědecký text: Sachlichkeit, Genauigkeit, Klarheit.3 Dále rozděluje příslušné texty podle toho, jak rozsáhlému okruhu adresátů jsou určeny: odborné texty v pravém slova smyslu mají za cíl oslovit relativně malou skupinu odborníků v dané problematice, zatímco práce, mezi jejichž cíle patří i popularizace (odtud termín populäre Sachprosa) dané problematiky, spadají do kategorie lépe přístupných textů, jejichž četba není podmíněna hlubokými vstupními znalostmi z oboru – sem by patřila právě i publikace Thomase Ahbeho. Do hry nicméně vstupují i další faktory, které jednoznačné zařazení textu problematizují. Předně se jedná o míšení slohových postupů, které je v textu patrné: od čistě popisných pasáží přechází text volně k úvahám a vyprávění. Statický popis kvantitativních

okolností

se

mění

v

dynamický

záznam

průběhu

demonstrací

či

porevolučních událostí. V těchto místech se autor často dostává na hranu umělecké tvorby a dále tak problematizuje uchopení textu. Na poli české stylistiky, tak jak ji shrnuje publikace Současná stylistika Marie Čechové, Marie Krčmové a Evy Minářové, by tedy překlad Ahbeho práce měl vykazovat především rysy funkčního stylu odborného. V jeho rámci by splňoval požadavek na „formulování přesného, jasného a relativně úplného sdělení“4, intertextovost a dominanci faktů a logické argumentace. Zároveň však musí být zachován i sekundární styl populárně naučný s příměsemi svébytné poetiky autora, který, ač v textu explicitně nevystupuje, 3 4

Eroms: 119 Čechová, Krčmová, Minářová: 208

29

vkliňuje do své práce vlastní úhel pohledu.

2.1.4 Vnitrotextové faktory 2.1.4.1 Téma a obsah Tématem textu je problematika ostalgie, tedy – dle definice – nostalgie po životě ve východním Německu před znovusjednocením. Ačkoli se tento termín uplatňuje i v českém kontextu, jeho původ je ryze německý, a to z etymologického i sémantického hlediska. Obsah zvolenému tématu odpovídá, respektive sleduje jednotlivá podtémata, která v průběhu textu přicházejí ke slovu (přejmenovávání ulic, pracovní trh apod.). Analýza obsahu je zásadní, jak uvidíme níže, pro všechny ostatní vnitrotextové faktory. Jasně totiž vymezuje pole, na němž se autor textu bude při jeho formování pohybovat – úlohu tohoto pole přebírá tedy v této studii východoněmecká oblast v období kolem roku 1990.

2.1.4.2 Presupozice Výše zmíněná skutečnost, že termín ostalgie vychází etymologicky i sémanticky z německého prostředí, znamená, že text je zakotven v konkrétním kulturním kontextu – to výmluvně předznamenává množství presupozic a jejich relevance pro překlad (srov. Nordová: 97). Presupozice, tedy neverbalizované složky textu, jež zůstávají v jeho implicitní rovině, nemají v tomto případě primárně znalostní charakter, ale právě kulturní. Thomas Ahbe na čtenářích svého textu nevyžaduje odborné znalosti (to ostatně odpovídá převládající informativní funkci studie), ale řadu německých reálií předkládá zcela automaticky, neboť stejně automaticky se předpokládá i jejich znalost u cílového recipienta originálu. Kromě topografických názvů sem patří především termíny politické (SED, SPD), hospodářské (Auffanggesellschaft), historické (Thälmann, Pieck, NVA) a společenské (RTF, TED-Umfrage). Jakkoli mohou působit triviálně pro čtenáře německého originálu, získávají v překladovém textu charakter „cizosti“, který jejich srozumitelnost snižuje. Pro jejich

30

adekvátní převod pochopitelně neexistuje jednoznačně definovatelné pravidlo a vždy záleží na konkrétní komunikační situace a zvolené metodě překladu (viz níže) s ohledem na aktéry komunikace a další její aspekty. „[D]ie Äußerung ja mit dem Ziel gemacht wird, daß der Hörer sie verstehen soll.“5

2.1.4.3 Struktura textu a nonverbální prostředky Překládaný úsek sociologické studie má z hlediska makrostruktury jasné a přehledné členění, které sestává ze tří úrovní: první zahrnuje dvě hlavní kapitoly (Einleitung a Das Verschwinden von Symbolen der DDR-Vergangenheit), druhá šest podkapitol (Eine unerhörte Begebenheit, Ostalgie – Facetten eines Phänomens, Die friedliche

Revolution

1989/1990:

Spontane

Demontage

der

DDR-Symbole,

Die

Währungsumstellung 1990: Schlagartiges Verschwinden der DDR-Produktwelt, Der Beitritt zur Bundesrepublik 1990: Demokratisch legitimierte Beseitigung der DDR-Symbole, Die Transformation der Arbeitswelt), do nejnižší úrovně pak z vybraných kapitol spadá pouze oddíl Die Verschrottung des „gelebten Lebens“ z poslední jmenované podkapitoly. Text je s ohledem na zvyklosti odborného žánru členěn na odstavce, což zvyšuje přehlednost a odděluje jednotlivé tematické bloky. Kromě samotného psaného textu se ve studii objevují i některé prostředky nonverbálního charakteru. Mezi ně patří velikost písma, jež zohledňuje uvedenou hierarchizaci kapitol, a především doplňková grafika: dvě tabulky, které prezentují kvantitativní doklad autorových tvrzení a zároveň fungují jako prvky intertextuality (pocházejí z jiných publikací, přičemž obě bezprostředně následuje udání zdroje jejich původu), a fotografie. Těch se ve vybraných kapitolách nachází celkem 18. Internetová verze studie, již distribuuje na svých stránkách jak vydavatelství Landeszentrale für politische Bildung Thüringen tak i její autor Thomas Ahbe, tyto obrázky bohužel neobsahuje a místo nich přetiskuje pouze šedé plochy. Nicméně vzhledem k tomu, že obrazový materiál tvoří pouze sekundární, ilustrující přílohu k textu studie, není jeho

5

Nordová: 110

31

absence překladatelským problémem. Ze stejného důvodu nebyly k neexistujícím fotografiím překládány ani jejich popisky, jež jsou bez fotodokumentace nicneříkající. Z hlediska mikrostuktury představuje Ahbeho práce v zásadě standardní, populárně naučný text v německém jazyce. Jejich obsahové a formální členění je tedy poplatné jazyku i žánru: jedná se spíše o složitá souvětí, v nichž dominují vztahy kauzální (analogicky k tomu je argumentace jednou z Vertextungsstrategien, jež autor používá). Konkrétněji o výstavbě textu na nižších lingvistických rovinách pojednává následující oddíl.

2.1.4.4 Syntax a lexikum Zatímco makrostruktura textu osloví adresáta už na první pohled prostřednictvím nonverbálně vyznačených oddílů, jako jsou kapitoly nebo odstavce (srov. Nordová: 122), mikrostruktura je patrná až při bližším ohledání jednotlivých rovin jazyka. Jak už bylo naznačeno v předchozím oddíle, pravidla žánru spolu s německým jazykovým územ svádějí k užívání spíše rozvitějších souvětí a rozsáhlých premodifikací – zejména s využitím

participia

I:

In

der

zum

1.

Januar

1992

in

Kraft

getretenen

ersten

Umbenennungsaktion (O: 21), der einst von der DDR-Polizei gejagten Demonstranten der Herbstrevolution (O: 22) apod. Drtivá většina překládaného textu se odehrává v minulosti a slouží k popisu minulých dějů a daností (prolíná se tedy dynamický a statický aspekt). Ahbe k tomuto účelu standardně aplikuje préteritum, tedy jednoduchý minulý čas. Na několika místech se v textu projeví současný úhel pohledu, jehož manifestací je pak přechod do přítomného času: Zusammenfassend kann man sagen, dass sich in Leipzig beim demokratisch legitimierten Umgang mit den Symbolen der DDR-Vergangenheit drei Grundtendenzen zeigen. (…) Seit 1999 verläuft nun quer zum Jörgen-Schmidtchen-Weg die Zillstraße, die an den 1969 beim Grenzübertritt erschossenen Leipziger Wolfgang Zill erinnert. (O: 22).

32

Důležitost lexika spočívá nejen v jeho sémantické, ale rovněž stylistické a formální složce.6

Slovní

zásoba

Ahbeho

studie

vychází

pochopitelně

z

vnitrotextových

i

vnětextových faktorů. Největší vliv má kromě autorova idiolektu téma a obsah textu. V tomto případě se jedná o ostalgii, téma ryze (východo)německé, navíc zpracované (východním) Němcem. O reáliích a jejich vlivu na podobu textové části studie již byla řeč. Řada lexikálních jevů souvisí navíc přímo se socialistickým zřízením východního Německa, další pak sledují jednotlivá podtémata, jež se ve vybraných kapitolách objevují (již uvedené hospodářství, zaměstnanost, přejmenovávání ulic apod.). Mimoto do lexika promlouvá, a to poměrně výrazně, sama struktura německého jazyka. Vzhledem ke „kumulační“ tendenci, kterou němčina vykazuje, se v textu setkáme s celou řadou kompozit, jež nedisponují jednoslovným českým ekvivalentem. Patří mezi ně kupříkladu Vergangenheitsaufarbeitung,

Selbstvergewisserung,

Galionsfigur,

Auffanggesellschaft,

Geltungsbereich a celá řada dalších. Užité lexikum odpovídá stejně jako větná stavba parametrům spisovné němčiny – výjimkou jsou intertexové pasáže v závěrečném oddílu vybrané části, v nichž někteří zaměstnanci východoněmeckých podniků glosují porevoluční situaci a sklouzávají přitom k jazykovým substandardismům. V autorských pasážích se však Thomas Ahbe drží jazykové normy, která má spíše formálnější než hovorovější nádech. Stupeň formálnosti je však umenšen skutečností, že studie spadá, jak už bylo naznačeno výše, do kategorie popularizační tvorby, což text značně odlehčuje. Pokud se v textu objeví lexém expresivnějšího charakteru, který do odborné studie zdánlivě nepatří, vydělí jej autor z textu pomocí suprasegmentálních prostředků (kurzíva, interpunkce): Trabis, „Schrott“ atp. Oba tyto příklady ukazují, že ačkoli se expresivita z textu vyděluje, nelze jí upřít výraznou evokační sílu. Kromě denotační složky obsahují jednotlivé lexémy i složky konotační. Zatímco neutrální až formální slovní zásoba konotuje ve velmi omezené míře, zmíněné příklady expresivnějších prostředků působí na čtenáře odlišně, vyvolávají u něj konkrétní 6

Nordová: 127

33

pocity a mohou mu i podsouvat hodnotové soudy.

2.1.5 Působení na čtenáře Celkově vzato dominuje textu informativní funkce, jako slohový postup se pak uplatňuje argumentace, popis a vyprávění. Z Ahbeho studie lze však vycítit i náznaky funkce expresivní (viz příklady uvedené v předcházejícím oddíle) a z celkového podtónu, který se textem nese a o němž již byla vícekrát řeč, lze usuzovat i na jistou apelativnost textu – o té již ostatně byla řeč výše. Perspektiva východních Němců, kteří se sjednocením a následnou poněkud násilnou a bezskrupulózní westernizací cítili dotčeni a okradeni, vystupuje v textu poměrně výrazně, a to aniž by se ozývala obligatorní opozice západních Němců, kteří na druhé straně vyzdvihují svou obětavost a téměř spasitelskou úlohu.

34

2.2 Koncepce a metoda překladu Zatímco Levý pojímá koncepci překladu jako součást interpretace originálu, a tudíž fáze recepční, slovenská translatologie (Popovič, Vilikovský) ji řadí až do reprodukční fáze. V každém případě se koncepcí rozumí celková představa překladatelské práce, která slouží jako základ pro konkrétní metodu a z ní pramenící postupy. Metoda tohoto překladu vychází primárně z uvedené překladatelské analýzy a dále zohledňuje dobové normy funkčního překladu. S důrazem na funkční ekvivalenci se tak výsledný text pohybuje blíže k překladatelskému optimismu, jakkoli jeho autor uznává skutečnost, že řada aspektů původního textu je přenositelná jen za cenu určité ztráty. To však nemusí být nutně na škodu. „Obvykle se předpokládá, že v překladu se vždy něco ztratí; já zarputile trvám na myšlence, že něco lze i získat.“7 Překlad dále postupuje cestou iluzionistické metody, tj. snaží se při zachováním věrnosti originálu působit jako původní české dílo nebo alespoň neodhalovat explicitně svou překladovost. Do hry vstupuje i strukturní model Antona Popoviče, který pracuje s variabilními a invariabilními prvky textové struktury. Každý text obsahuje podle tohoto modelu „základné významové jádro“, tedy invariant, bez jehož existence „by sme nemohli hovoriť o prekladateľských posunoch, v preklade by sa jednoducho nemalo čo posúvať. Preklad by jednoducho musel zostať kopiou textu.“8 Svůj model dokládá Popovič i známou tabulkou, v níž naznačuje, které aspekty textu se překladem mohou změnit či deformovat bez vážnějších následků na kvalitu překladu a které naopak musejí zůstat neměnné. V zásadě se překlad řídí heslem Otokara Fischera, že „překlad musí být do té míry volný, aby byl věrný.“ Zařadíme-li studii Thomase Ahbeho někam na publicistické

a

teoretické

prózy,

vyjde najevo,

že

pomezí

jediným

odborných striktně

textů

a

invariabilním

parametrem je denotativní význam. Na pomezí se nachází význam konotativní (ten zde 7 8

Rushdie: 17 Popovič: 79

35

však má svou důležitost vzhledem k autorské perspektivě, kterou navozuje), stylistické zařazení a výstavba věty. Zatímco stylistické zařazení textu není důvod pozměňovat, k několika zpravidla nutným změnám syntaktické stavby v překladu dojde (jejich příklady jsou uvedeny níže). Vzhledem k silné kulturní vázanosti textu, jež se tematizuje ve všech kapitolách komentáře, je nasnadě i určení metodiky nakládání s kulturními reáliemi a fenomény. Zde je podstatná očekávaná cílová skupina překladového textu. Ta by dle předpokladu zahrnovala především odborníky na danou problematiku a zájemce o ni, u nichž lze důvodně očekávat jistý stupeň vstupních znalostí. Množství explikací (v podobě vnitřních vysvětlivek) je tudíž omezeno. Neznamená to však, že by byl překlad nepřístupný širšímu čtenářstvu. Poselství studie je zcela srozumitelné i bez znalosti některých dílčích reálií. Cílem tedy bylo zachování kulturně vázaných specifik textu a v rámci popovičovské dichotomie my-oni vědomá snaha o zachovávající princip. V Hochelově pojetí se tudíž jedná o exotizaci (historizace zde z důvodů naznačených v části překladatelské analýzy o pragmatice času není relevantní) Téměř bez využití tak zůstaly principy nahrazující – naturalizace a modernizace9.

9 Hochel 1990: 33

36

2.3 Překladatelské problémy a jejich řešení Řada

pravděpodobných

překladatelských

problémů

již

byla

naznačena

v

překladatelské analýze nebo z ní přímo vyplývá. Tato kapitola se je pokusí systematizovat a blíže popsat.

Už ze samé podstaty překladatelské činnosti vyplývá, že jeho geneze je do značné míry závislá na individuálních volbách překladatele. Ty samozřejmě mají své hranice a determinanty a musejí kromě jiného splňovat i pravidla funkční ekvivalence. Použijeme-li na tomto místě Levého model nastíněný v Genezi překladu, zjistíme, že problémem zpravidla nebývá instrukce definiční, nýbrž výběrová. Ta je totiž závislá na celé řadě faktorů, jež její uskutečnění problematizují. Následující oddíly vycházejí z těchto faktorů.

2.2.1 Problémy spojené s jazykem Ačkoli překlad není disciplínou, která by se zakládala výlučně na jazyku, patří lingvistické problémy k jeho nejcitelnějším a zároveň nejsnáze teoreticky uchopitelným aspektům. Hlavním úskalím je zde strukturní diference mezi výchozím a cílovým jazykem. Zatímco němčina patří mezi západogermánské jazyky, čeština je součástí západní větve slovanské jazykové rodiny. Výhodou se jeví geografická blízkost obou kultur a intenzivní germanizující vliv, jemuž byla čeština po staletí vystavena – dohromady zapříčinily, že některé způsoby, jakými dnes v obou jazycích verbalizujeme mimotextové skutečnosti, mají leccos společného (ustálená spojení, rčení, germanismy, řada výrazů jsou kalky, aniž bychom je jako takové vnímali). To však pochopitelně neplatí ve všech případech.

37

2.2.1.1 Lexikální rovina Do této kategorie patří především kompozitní slova, pro něž je v češtině třeba hledat

opis.

Rozlišit

přitom

můžeme

složeniny

sensu

stricto,

tedy

jednoslovná

pojmenování, která obsahují více slovních kořenů, a složeniny ad hoc, vzniklé na základě invence či potřeby autora. Oba prostředky jsou přitom v německém písemnictví zcela legitimní a běžnou věcí. Z první kategorie jmenujme např. Selbstvergewisserung (utvrzení vlastní identity), druckfrisch (nově vytištěný), Namenspatron (...jehož jméno náměstí neslo) atp. Do druhé kategorie by pak spadala sousloví jako Luxemburg-LiebknechtGedenkfeier (vzpomínkové oslavy Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta) nebo Vorbeimarsch-Tribüne-Ritual (rituál s průvodem kolem tribuny). Do lexikální roviny spadají rovněž případy, v nichž během překladu došlo ke změně slovního druhu. Často to bylo kvůli tomu, že v českém jazyce neexistuje přímý ekvivalent německé slovní formy. Jedná se o transpozici německého participia v české příslovečné určení (předložka + substantivum nebo příslovce): knatternd und quäkend (s rachotem a skřípěním), lachend (se smíchem), nun machtlos gewordene (nyní již bezmocní); případně i o jiné druhy transpozic. Die ganze Differenziertheit bei der Neujustierung von Leipzigs öffentlichem Gedächtnis zeigt sich in den beiden Umbenennungswellen von 1992 und 1999. (O: 21) Rozrůzněnost nové podoby historické paměti v Lipsku se v plné síle ukázala během obou vln přejmenovávání v letech 1992 a 1999. (P: 15)

V jednom případě došlo k nivelizaci v podobě nepřeložené slovní hříčky v samém úvodu textu. Německé zvolání „Unser Stern-Recorder!“ jednak odkazuje na značku Stern, východoněmeckého výrobce spotřební elektroniky, a rovněž plní i sémantickou roli ve významu „hvězdný“. Do češtiny se tento problém řešil opisem, v němž se pozitivní hodnocení přístroje vyjádřilo adjektivem úžasný, název značky byl přitom zachován v původní německé podobě.

38

2.2.1.2 Syntaktická rovina Jako první zásadní problém, jenž spadá do této kategorie, lze jmenovat neutrální větné konstrukce, kterých němčina často využívá. Jedná se především o pasivní konstrukce a konstrukce se zájmenem man. V obou případech působí často nešikovně, převede-li se daná věta do češtiny doslovně, tj. se zachováním neutrální konstrukce. Často je proto třeba jasně v českém textu určit konatele děje, učinit tedy něco, čemu se německý originál vyhýbá. Agens může být do pasivní větné konstrukce zapojen například pomocí předložky von, v jiných situacích jej lze definovat na základě kontextu, ať už textového či mimotextového. Řešení se přitom nabízí hned několik. Často stačí v češtině použít zvratné pasivum: Über Wochen hinweg wurden in Fernseh-Shows Produkte, Symbole, Geschichten und Erinnerungen aus der DDR-Zeit gezeigt. (O: 6) V průběhu několika týdnů se v těchto pořadech objevovaly produkty, symboly, příběhy a vzpomínky z časů NDR. (P: 6)

Jindy je nutné, jak již bylo řečeno výše, dodat při „aktivizaci“ větné konstrukce konatele děje: Mit Bezug auf einen Aufsatz von Rosa Luxemburg stellte man genau jene Herrschaftsverhältnisse in Frage, die ihre Rechtfertigung aus dem Totenkult der ermordeten Märtyrerin beziehen wollte. (O: 10) Vládnoucí strana zde byla napadena na symbolické rovině: s odvoláním na jeden z textů Rosy Luxemburgové zpochybňovali demonstrující takové postoje vlády, jejichž ospravedlnění vycházelo právě z posmrtného kultu zavražděné mučednice. (P: 8)

Další z problémů tvoří častá koncentrovanost německých vět, která velmi dobře koresponduje s tendencí ke kompozitům, zmíněnou v předchozím oddíle. Projevem této koncentrovanosti bývají často rozsáhlé participiální premodifikace, jež se při převodu do češtiny musejí řešit pomocí vedlejší věty (nejčastěji přívlastkové). V následujícím příkladu se kromě této skutečnosti objevuje i explicitace konatele. Auf der anderen Seite bedeutete der Sortimentwechsel aber auch, dass bislang vertraute Produkte nicht mehr erhältlich waren. (O: 16) Na druhé straně však změna sortimentu vyústila rovněž ve skutečnost, že produkty, kterým do té doby lidé důvěřovali, už nebyly k dostání. (P: 12)

39

Důvodem rozvolňování hutných německých struktur je i český vyjadřovací úzus. Ačkoli by se v některých případech dalo uvažovat o – Bečkovou terminologií – méně nasycených konstrukcích, vyšší míra explicitace syntaktických vztahů dodává českému textu na čtivosti a přirozenosti. Seit 1999 verläuft nun quer zum Jörgen-Schmidtchen-Weg die Zillstraße, die an den 1969 beim Grenzübertritt erschossenen Leipziger Wolfgang Zill erinnert. (O: 16) Od roku 1999 tak třídu Jörgena Schmidtchena kolmo přetíná Zillova ulice, která upomíná na lipského občana Wolfganga Zilla, jenž byl zastřelen při přechodu hranice roku 1969. (P: 16)

Zásah do původní syntaxe měl často také za příčinu snahu o lepší koherenci textu a adekvátní reprodukci aktuálního členění větného. Někdy byla změna německé větné stavby otázkou překladatelovy individuální formulace a stylu, případně snahy o vhodné stylistické vyjádření sémantického obsahu. Níže uvedené výňatky z originálu a překladu poukazují jednak na přesun agentu z vedlejší věty do hlavní a jednak na jeden případ změny argumentační perspektivy ve směru příčina – důsledek.

Vorspiel der friedlichen Revolution in der DDR war, dass engagierte Gruppen mit ihren Botschaften in eine ihnen bis dahin vollständig versperrte Öffentlichkeit gelangen konnten. (O: 10) Předehru pokojné revoluce v NDR obstaraly angažované skupiny, jejichž poselství mohla nyní proniknout do veřejného prostoru, který jim byl do té doby zcela uzavřen. (P: 8)

Da für die Handelspartner im Osten die Umstellung der ostdeutschen Wirtschaft auf die D-Mark eine Vervielfachung der Preise bedeutete, brach der ostdeutsche Export in den sozialistischen Wirtschaftsraum sofort zusammen. (O: 10) Pro obchodní partnery na východě znamenalo přenastavení východoněmecké ekonomiky na německou marku několikanásobně vyšší ceny, a tudíž se vývoz zboží z východního Německa do socialistických ekonomik okamžitě zhroutil. (P: 20)

40

Proti výše zmíněné tendenci k rozvolňování stojí v opozici občasné případy nominalizace směrem do češtiny. Ta byla podmíněna výskytem infinitivní konstrukce s zu v originále. In Dresden entschieden die Stadtverordneten am 3. September 1991, dass das vor dem Bahnhof befindliche Lenin-Denkmal zu entfernen sei. (O: 22) 3. září 1991 rozhodli městští zastupitelé v Drážďanech o odstranění Leninova pomníku před nádražím. (P: 17) Am 20. November 1991 schlug der Münchner Künstler Rudolf Herz dem Dresdner Oberbürgermeister vor, das Denkmal künstlerisch zu verfremden, anstatt es zu entfernen. (O: 22) 20. listopadu 1991 navrhl mnichovský umělec Rudolf Herz drážďanskému primátorovi nové umělecké ztvárnění pomníku namísto jeho odstranění. (P: 17)

2.2.1.3 Vyšší textová rovina Jediná rozsáhlejší změna, jež musela být při překladu v textu provedena, se týká výčtu socialisticky konotujících ulic v samém závěru předposlední podkapitoly. Zatímco německý originál zde pracuje s představou abecedy a jednotlivé názvy ulic pak skutečně alfabeticky řadí, v českém překladu muselo být od této skutečnosti upuštěno. Alternativou byla sice varianta upravit v českém textu názvy ulic tak, aby za sebou v konečném pořadí rovněž následovaly podle abecedy, výsledný efekt by nicméně působil, jako by právě tyto české názvy nesly ulice na německém venkově. Proto došlo k záměně lexému Alphabet za lexém plejáda, který následně umožnil řadit názvy ulic v pořadí daném německým originálem, aniž by musel být zachován alfabetický princip. In einer Rundreise durch manche Dörfer kann man noch das ganze Alphabet sozialistischer Namensgebungen abfahren, angefangen von „A“ wie „Straße des Aufbaues“ über die „Straße der Bodenreform“, „der Einheit“, „der Freundschaft“, „der Genossenschaft“, „der Jungen Pioniere“, „der Opfer des Faschismus“, „der Thälmann-Pioniere“ bis hin zur „Straße der Völkerfreundschaft“. (O: 24) Při cestě mnoha vesnicemi je ještě dnes možné projíždět kolem celé plejády socialistických názvu, počínaje ulicí „Výstavby“ přes ulice „Pozemkové reformy“, „Jednoty“, „Přátelství“, „Soudružství“, „Mladých pionýrů“, „Obětí fašismu“, „Thälmannových pionýrů“ až po „ulici Přátelství mezi národy“. (P: 18)

41

2.2.2 Mimojazykové problémy Do kategorie mimojazykových problému patří ty části textu, jejichž silná vázanost na mimotextovou realitu německé oblasti problematizuje proces překladu. Ve dvou případech vyřešila neznalost německé reálie v českém prostředí zkratka „tzv.“, která následující termín relativizuje a upozorňuje na jeho pojmovost: tzv. Ost-Shows, tzv. pondělní demonstrace. Přitom nepůsobí výrazný zásah do plynulosti textu jako rozsáhlejší vnitřní vysvětlivky. Tento způsob se však dá aplikovat výhradně u takových termínu, jejichž sémantika je čtenáři zřejmá a je pouze zapotřebí vyzdvihnout důležitost či specifikum daného pojmu. K vnitřním vysvětlivkám a opisům je nutné přikročit tehdy, existují-li důvodné pochybnosti a srozumitelnosti příslušné reálie pro českého recipienta. Takto se explikují mimo jiné termíny německá privatizační agentura Treuhandanstalt či koncertní dům Gewandhaus. Rozsáhlejší vysvětlivka doprovází uvedení východoněmecké komunistické strany SED, potažmo jejího generálního tajemníka. Diese Art des Bildersturms äußerte sich vor allem darin, dass Symbole, Ikonen und Texte des DDR-Systems lächerlich gemacht wurden – beispielsweise durch Montagen und Karikaturen zu den bekannten Portraits der SED-Führer. (O: 11) Tento druh obrazoborectví se projevoval především zesměšňováním symbolů, ikon a textů oficiálního systému NDR – například pomocí montáží a karikatur známého portrétu generálního tajemníka Sjednocené socialistické strany Německa (SED). (P: 8)

Německé slovo Führer nahrazuje český socialistický ekvivalent generální tajemník, přičemž jeho jméno zůstává nevyřčeno. Ačkoli se v tuzemském kontextu znalost Ericha Honeckera nepředpokládá jako samozřejmost, v souladu s vytyčenou překladatelskou metodou a určeným okruhem cílových adresátů není důvod jeho jméno explicitně dodávat. Samotný název strany je v překladu suplován svou českou variantou, která má v této podobě širší uplatnění než její méně oficiální synonymum Jednotná socialistická strana Německa. Adjektivum sjednocený navíc lépe vystihuje genezi této politické platformy – vznikla v rámci sovětské okupační zóny sloučením východoněmeckých komunistů a

42

sociálních demokratů. V závorce za českým názvem strany vystupuje její německá zkratka, což odpovídá úzu uvádění cizojazyčných názvů politických uskupení a zároveň usnadňuje překlad dalších pasáží, v nichž se Sjednocená socialistická strana Německa vyskytuje: se smíchem tehdy zvedali transparent, na němž byly stisknuté ruce z emblému SED (P: 9), „demonstrující pracující“ před sebou během poklidné revoluce sice nadále nosili portréty vedoucích představitelů SED (P: 9). Problematika privatizace, zmíněná výše ve spojitosti s agenturou Treuhandanstalt, se v Ahbeho studii objevuje už dříve. Die Verlage wiederum hatten ihre Immobilien an die Treuhand verloren, sie mussten nun mit einem Bruchteil der Fläche wirtschaften und auch ihre umfangreichen Bibliotheken und Archive abstoßen. (O: 18) Nakladatelství totiž přišla o své nemovité majetky vinou privatizace, a musela tak nyní hospodařit na zlomku původní plochy a rovněž se zbavit svých rozsáhlých knihoven a archivů. (P: 13)

Zde se vyskytuje apelativum Treuhand, což je jednak institut německého práva, který spočívá v přenesení pravomoci na správce (týká se zejména majetkových otázek), a jednak přímý odkaz na zmíněnou privatizační agenturu. Ta po německém sjednocení spravovala majetek státních podniků NDR a byla pověřena jeho privatizací. Tato souvislost se sice v českém překladu ztrácí, ale invariantní sémantické jádro zůstává zachováno a rovněž odpadá nutnost nešikovné a rušivé vnitřní vysvětlivky.

43

2.4 Typologie posunů Tato kapitola se teoreticky opírá o typologii posunů slovenského translatologa Antona Popoviče, tak jak je ve své publikaci Překlad jako tvorba představil Ján Vilikovský10.

Popovič rozdělil posuny do čtyř základních kategorií: jedná se o posuny konstitutivní, individuální, tematické a negativní. Konstitutivní posuny vznikají v důsledku rozdílnosti jednotlivých jazyků, a jsou tak nevyhnutelným důsledkem každého interlinguálního překladu. Posuny individuální motivuje naproti tomu idiolekt překladatele a tvoří tak systém individuálních odchylek, k nimž nezavdává příčinu žádný vnější faktor. Tematický posun znamená substituci reálií a negativní dostává sémantikou svému názvu, neboť se jedná o chybný posun vzniklý nepochopením originálu. Zatímco individuální posuny přicházejí ke slovu prakticky v každém překladu, těm negativním se překladatel pochopitelně s využitím všech sil vyhýbá. Ani jeden z těchto typů Popovičovy klasifikace nebývá zpravidla reflektován překladatelovým vědomím, a je tedy obtížné o nich z teoretického hlediska psát. Za jakýsi vědomý příklad negativního posunu lze v tomto případě považovat nivelizaci slovní hříčky z úvodu textu (více viz kapitola 2.2.1.1). Konstitutivní

posuny

v tomto

překladu

se

v zásadě

překrývají

s kategorií

překladatelských problémů souvisejících s jazykem, jak byly popsány v příslušném oddíle předcházející kapitoly. Vycházejí ze strukturních rozdílů mezi jazyky, především na úrovni morfologie a syntaxe. Kromě těchto nevyhnutelných změn byly nejaplikovanějším typem posunů ty tematické. Řada z nich už byla naznačena výše v kapitole 2.2.2 o mimojazykových překladatelských problémech. Mimo ně lze jmenovat například převod německého spojení Neubaustadtteil Grünau (O: 21), které doslova znamená „městská čtvrť s novostavbami“, do češtiny však byla nahrazena prostou ekvivalentní reálií sídliště. 10 Vilikovský 2002: 44

44

2.5 Závěr Předkládaná bakalářská práce obsahuje kromě samotného překladu německojazyčné studie Thomase Ahbeho i teoretickou reflexi překladatelského procesu. V překladu je hlavní důraz kladen na maximální srozumitelnost textu pro českého čtenáře. U něj se sice předpokládá alespoň základní vstupní znalost, přesto jsou však vybrané reálie opatřeny vnitřní vysvětlivkou, tak aby byl překlad uživatelsky co nejpřístupnější. Samozřejmostí je zachování vlastností originálu na všech jazykových rovinách. Překlad se snaží vyvarovat všech negativních překladatelských posunů a tendencí, zejména nivelizaci a také naturalizaci. Ta sice nemá objektivně negativní charakter, ovšem u tohoto textu by zdomácňování jeho obsahu vedlo k výrazné deformaci sdělení. Převládající

tendencí

je

tedy

logicky

exotizace

textu,

snaha

o

jeho

maximálně

neadaptovaný charakter. Jednoznačnou výhodu pro překlad představovala kromě již zmíněného kulturně historického propojení obou kultur i sdílená socialistická minulost. Skutečnost, že se Německá demokratická republika i Československo nacházely během studené války na špatné straně železné opony, má za následek značné usnadnění převodu řady reálií a pojmů se socialistickou konotací. Celkově vzato se překlad a na něj navazující komentář snažily zdůraznit roli kulturně vázaných pojmů a jejich problematiky při překladu. Zejména překladatelská analýza pak vyzdvihuje důležitost jednotlivých faktorů (ať vnitrotextových či vnětextových) a nutnost jejich vědomé reflexe během celého procesu překládání.

45

3 Bibliografie 3.1 Primární zdroje Ahbe, Thomas. Ostalgie. Erfurt: Landeszentrale für politische Bildung Thüringen, 2005.

3.2 Sekundární zdroje Nordová, Christiane. Textanalyse und Übersetzen. Tübingen: Groos, 1995. Levý, Jiří. Umění překladu. Praha: Apostrof, 2013. Popovič, Anton. Teória umeleckého prekladu. Bratislava: Tatran, 1975. Vilikovský, Ján. Překlad jako tvorba. Praha: Ivo Železný, 2002. Přel. Emil Charous. Hochel, Braňo. Preklad ako komunikácia. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1990. Reißová, Katharina. Texttyp und Übersetzungsmethode: der operative Text. Tübingen: Groos, 1993. Bečka, Josef Václav. Česká stylistika. Praha: Academia, 1992. Eroms, Hans-Werner. Stil und Stilistik. Berlin: Erich Smidt, 2007. Čechová, Marie; Krčmová, Marie; Minářová, Eva (eds.). Současná česká stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008. Rushdie, Salman. Imaginary Homelands. New York: Penguin, 1992. Přel. Matouš Hájek.

3.3 Slovníky a další referenční publikace Duden online [online.] 2012-2013. Siebenschein, Hugo a kol. Německo-český slovník I., II. Praha: Leda, 2003. Weber, Hermann. Dějiny NDR. Praha: Lidové noviny, 2003. Přel. Miroslav Korbelík. Meyer, Michael. Rok, který změnil svět. Praha: Knižní klub, 2010. Přel. Lada Weissová.

46

Příloha 1 – text originálu

47